Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-28 16:07:37

Elena Ferrante: Pláž v noci (ukázka z knihy)

Ztracená panenka hraje významnou roli v románu Eleny Ferrante Temná dcera: konfrontuje hlavní hrdinku se zasunutými vzpomínkami na dětství a na dcery… Ferrante se k tématu panenky znovu vrací ve své první knize pro děti Pláž noci. Vypravěčkou je tentokrát sama opuštěná panenka, zmítající se pod tíhou strachu a zloby a čelící skutečným hrozbám noci. Mluvící panenka Celina byla v noci ponechána na pláži, zdánlivě zapomenutá pětiletou Mati, jíž otec nedávno koupil kocoura Minù. " Jsem moc smutná, a taky rozzlobená,“ hořekuje panenka. " Nemám toho kocoura Minu ráda, vlastně ho nenávidím. Navíc má strašně ošklivé jméno. Doufám, že dostane průjem, bude zvracet a bude tak smrdět, že se Mati zhnusí a ona ho vyžene,“ brebentí. Brzy je vyděšená k smrti, když ji postava jménem Plavčík Kruťas shrne na hromadu s umělohmotným koníkem, zátkou, propisovačkou a broukem ležícím na zádech, kterou zapálí… Panenka se potřebuje postupně zachránit nejen před ohněm a rozbouřeným mořem, jež jí nateče pusou do břicha, ale zejména musí zachránit svůj hlas, slova, jež ji naučila její pětiletá majitelka. Tu nejcennější část sebe sama, kterou chce Plavčík Kruťas získat, aby ji mohl prodat. Dětská literatura je plná děsivých postav – velký zlý vlk, zlá královna, zlý kouzelník, zlá čarodějnice – ale Plavčík Kruťas působí hrozivěji. Je zosobněním skutečných nočních můr, temný zlosyn ze zpráv o ztraceném nebo zneužívaném dítěti: „Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky. Vtom ho poznávám. Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.“ S Plavčíkem Kruťasem se do vyprávění vkrádá znepokojivý sexuální podtón: „Plavčík Kruťas se na mě upřeně zadívá svýma zlýma očima. Dotkne se ještěrčích ocásků, které má místo knírů. Pak natáhne šlachovité a špinavé ruce, sebere mě ze země, pokouší se otevřít mi pusu, zatřese se mnou.“ Snaha Plavčíka Kruťase dostat z panenky slova, která do ní namluvila holčička Mati, evokuje znásilnění: „Mlaskne a ve rtech se mu objeví Háček malý jako dešťová kapka. Háček je zavěšený na nechutném vlákně ze slin a sjíždí dolů až do mé pusy. Rychle posbírám všechna Matiina slova a schovám si je v hrudi. Zůstane jen Jméno, které mi dala. Jméno je k smrti vyděšené, volá samo na sebe:´Celino!´ Háček ho zaslechne a cak, zasekne se do něj a za strašné bolesti ho ze mě vyrve.“ Naštěstí panenka je posléze zachráněna kocourem a shledá se svojí majitelkou. Dětskému čtenáři se prostřednictvím její zkušenosti dostává lekce, že člověk nemá propadat žárlivosti a vytvářet si domněnky. Přestože příběh nepostrádá happy end, je znepokojivou kombinací vypjatých emocí panenky, která zanechává silný dojem.   Ukázka z knihy      Mati je pětiletá holčička, která strašně moc mluví, zvlášť se mnou. Já jsem její panenka. Právě dorazil její táta, přijíždí k moři každý víkend.      Přivezl jí jako dárek černobílého kocoura. Takže ještě před pěti minutami si Mati hrála se mnou, a teď si hraje s kocourem, kterému dala jméno Minù.      Ležím v písku, na slunci a nevím, co si počít.        Matiin bratr začal hloubit jámu. Nelíbím se mu. Pro něj jsem vzduch a všechen písek, co vyhrabe, hází na mě.      Je děsné horko.        Vzpomínám, jak si se mnou Mati naposledy hrála. Skákaly jsme spolu, běhaly, vystrašila mě, přinutila mě mluvit a křičet, rozesmála mě a taky mě rozplakala.      Když si hrajeme, strašně moc brebentím a všechno kolem mi hned odpovídá. Zato tady, sama, napůl zaházená pískem, se nudím.      Jde kolem Brouk a je tak zabraný snahou prorazit si cestu, že mi neřekne ani ahoj.        Matiina máma se vzdálila z pláže před hodinou, šla domů. I její táta už je na odchodu, ověšený taškami.      „Mati, jdeme, pospěš si!“      Mati odchází od slunečníku s bratrem a s kocourem.      A co já?      Já už je nevidím.      Zakřičím: „Mati!“      Ale Mati mě neslyší. Povídá si s kocourem Minù a slyší jenom jeho, jak jí odpovídá.        Slunce zapadlo, světlo je růžové.      Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky.      Vtom ho poznávám.      Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.      Plavčík Kruťas je vysokánský.      Jde zavolat svého kamaráda, Velkého Hráběte, ještě vyššího než on, a společně začnou česat písek.      Plavčík Kruťas ze Soumraku zpívá takovouhle písničku:        Hovno spolkni      Chcanků si lokni      Pij je bez džusu      Tak otevři pusu      Slova zničím      Pasti líčím      Slyšíš to ticho      Když všechno zmlklo.            Velký Hrábě má hrozivé železné zuby, lesklé od častého používání. Divoce se zahryzává do písku a postupuje vpřed.      Mám strach, ublíží mi, rozbije mě.      A vida, už je tady.      Ocitnu se v jeho zubech spolu s oblázky lávového kamene, mušlemi a peckami z třešní a broskví. Cítím, že jsem trochu potlučená, ale držím celá pohromadě. Plavčík Kruťas dál zpívá hlasem, ze kterého se bolestí svírá srdce:        Frňák urvi si      Na mísu sedni si      Vypuď všechno z těla      Zůstaneš osamělá.        Všechno, co shrabal, skončí na hromadě suchých větviček, písku, papírových kapesníků, igelitek a plastových láhví.      Mě to odmrští do blízkosti Umělohmotného koníčka, Kovové zátky, Propisovací tužky, Brouka, který se před chvílí hrabal kolem a teď leží na zádech a mrská nohama. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Elena Ferrante, publikující pod tímto pseudonymem už od svého prvního románu Tíživá láska, se proslavila především tetralogií Geniální přítelkyně. Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La spiaggia di notte, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě v roce 2007, přeložila Alice Flemrová. Ilustrovala Mara Cerri, 44 stran, nakladatelství Prostor, 2019, první vydání.

Čas načtení: 2025-05-13 15:15:19

Jak zachránit pyšná nemehla před umělou inteligencí a roboty?

S příchodem umělé inteligence a robotů dojde k velikému množství nečekaných změn a najednou se pyšná nemehla ocitnou v neřešitelné situaci a zle existenčně skončí, co si konzumní společnost počne, když zde už nebudou pyšná nemehla? To je zajímavá a provokativní otázka! Zamysleme se nad tím. Označení „pyšná nemehla“ je samozřejmě silné a trochu zjednodušující, ale… Číst dále »Jak zachránit pyšná nemehla před umělou inteligencí a roboty?

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-08 15:10:04

Promoření učitelů

Pan ministr Robert Plaga (ANO) je náhle samá rozhodnost – v polovině května půjdou děti do škol. Ještě nedávno se řešilo, že nejrozumnější by bylo tento rok uzavřít „kontumačně“ a nechat proběhnout jen maturity. Začal to profesor Roman Prymula svým „řízeným promořením“, které zní podobně jako „kontrolovaná tsunami“. Ti, kdo se zaklínají starostí o HDP, zajásali – děti půjdou do škol, rodiče do práce! Ekonomika je zachráněna. Jen se bohužel nikdo z krizového štábu ani z ministerstva školství nezamyslel nad tím, že ve školách prostě mezi dětmi předepsané rozestupy není možné udržet. A že školy představují průsečík celé společnosti a prostředí, jímž se viry mezi populaci šíří nejrychleji. Ohlasy na akci – „děti do škol“ se různí. Od nadšených, které zní zejména z tábora těch, co celou dobu tvrdí, že tahle „chřipečka“ se hrozně přeceňuje a že ekonomické škody se nedají vyvážit starostí o životy, přes mírné optimisty až po zděšené rodiče i učitele. K těm zděšeným se řadím i já. Napřed se mluvilo o tom, že mezi dětmi mají být metrové rozestupy, děti budou mít roušky a budou si často mýt ruce. Protože znám realitu, skončí to u toho mytí rukou. Pokud bude dost mýdla. Kdo by zajistil miliony roušek? Kam nacpeme děti, které se „vytřídí“ při metrových rozestupech do stran, vpřed i vzad? Všichni víme, že je to neuskutečnitelné, pokud bychom neučili na stadionech, jak sdílejí na fcb různí vtipálkové. Při dodržení předepsaných rozestupů by ve třídě mohla naráz sedět pouze čtvrtina obvyklého počtu dětí. V krizovém štábu si poslední dobou každý říká, co chce. Žádné promoření prý nebude, ale postupná imunizace. A školy otevřeme. Do poloviny května budeme mít inteligentní karanténu. A pak neinteligentní promoření stáda. Nic jiného to totiž nebude. Buď kontroluji nákazu, nebo otevřu školy a školky. Není nic mezi tím. My, kteří známe hygienické návyky dětí, si iluze neděláme. Vezměme si takovou Prahu. Ráno dítě nastoupí s rouškou do MHD, řádně se zpotí a rouškou se utře. Pak přijde do školy, řekněme, že si vezme novou roušku – asi doma ušitou do zásoby – a usedne do lavice. Ve třídě je v květnu a červnu běžně přes 30 stupňů. Za chvíli je propocené i s rouškou. Mezitím čte, píše, mluví, potí se. Rouška je za chvíli k ničemu. A to nemluvíme o přestávkách, kdy děti budou určitě dodržovat metrové rozestupy, svačit budou asi piškoty, které se dají pod roušku podstrčit, pít budou asi brčkem a na záchod budou ukázněně chodit po dvou… Nevím, jak si to představuje ministr školství či krizový štáb, ale já si to radši nepředstavuji. Takto epidemiologicky obohacené dítě se vrátí domů, kde jsou sourozenci, rodiče a někdy ještě i prarodiče. Viry a bakterie coby bezpříznakový přenašeč poctivě rozdá a druhý den vyrazí opět do školy pro nové obohacení. A to nemluvím o těch, kteří jsou s nimi ve třídě a snaží se s nimi učit, tedy učitelích. A nejen v případě výuky jazyků se snaží také rozumět tomu, co dítě huhlá pod rouškou. Marně se snažím přijít na to, co naši vládu a krizový štáb vedlo k tomuto rozhodnutí, kterým zahodí veškerou karanténu, na kterou jsme si pracně zvykali. V době, kdy většina učitelů už konečně „zmákla“ metody výuky online a pochybuji, že je někde u nás škola, kde se online neučí. Jedině že by došlo na uplatnění hořkého vtipu, že koronavirus je něco jako důchodová reforma. Otevřít restauraci a otevřít školu totiž není to samé, i když to někomu tak připadá. Nikde není tak těsné spolužití jednotlivců jako v našich často přeplněných třídách. Společné stravování, společné toalety, v daleko větší míře zatížené než kdekoli jinde. Běžné jsou konflikty mezi dětmi, řešené „dotykově“ či „face to face“. Jak to učitelé uhlídají, netuším. A upřímně – netuší to nikdo. Buďto o tom rozhodující činitelé neví, nebo je jim to jedno. Před promořením varoval prezident Lékařské komory Milan Kubek svým dopisem krizovému štábu. Naše zdravotnictví není ve stavu, kdy by mohlo zvládat nápor jen o něco málo větší, než je ten současný. Trpí stejnými neduhy jako školství – je podfinancované a personálně poddimenzované. O školách se vysloveně nezmínil, ale po otevření škol nastane zatížení jednotek intenzivní péče velmi rychle. První na řadě budou učitelé, tedy převážně učitelky. Jedna kolegyně trefně poznamenala: „Ano, v květnu bychom se ve škole potkali. Pro mnohé z nás to bude setkání poslední.“  Jak napsal ředitel jedné střední školy, Mgr. Štefan Klíma, v dopise Hamáčkovi, Plagovi a Prymulovi: „Chtěl bych podotknout, že průměrný věk učitelů je 47 let (statistický údaj nedávno zveřejněný). To znamená, že většina učitelů je v kritickém věku! Stejně tak je třeba si uvědomit, že velká část učitelů má zdravotní problémy související se školním stresem – vysoký tlak, či cukrovku. Již tak zdecimovaný učitelský stav může být tedy velmi ohrožen.“  K tomu přistupuje riziko spojené s poddimenzovaným zdravotnictvím – většina starších učitelů by mohla být v případě potřeby připojení na dýchací přístroj „vytříděna“ z důvodu věku. Jako „starým“ by jim v době přetížení poddimenzovaných kapacit jednotek intenzivní péče byla odepřena podpora dýchání umělou plicní ventilací nebo mimotělním okysličením krve. Jako se dělo a děje v Itálii, Francii a Španělsku. Pro dokreslení dodávám, že podle statistik máme ještě méně JIP lůžek než Itálie. U nás na 100 tisíc obyvatel připadá 11 lůžek s podporou životních funkcí. V Itálii jich mají na 100 tisíc obyvatel 12. A podle obrázků kolon vojenských náklaďáků odvážející zemřelé na COVID-19, které krematoria nestačí pálit, už víme, že i to je zoufale málo. Ještě minulý týden v Itálii na koronavirus umíralo téměř tisíc lidí denně. Většina proto, že pro ně nebylo dost dýchacích přístrojů, které jejich životy mohly zachránit. Co se děje v USA, raději asi vědět nechceme. Nebo v jiné zemi, kde zkoušeli „promořit stádo“ v kombinaci se špatnou kondicí veřejného zdravotnictví, tedy ve Velké Británii. Nevím, jak komu, ale mně se „na poli“ padnout nechce. Proto do školy, navzdory volání „kapitánů průmyslu“ nenastoupím. Buď doučím školní rok distančně, nebo se školství bez mých služeb bude muset nadále obejít. Stejné dilema prodělává mnoho mých kolegyň a kolegů. Nemohli by nám to pánové z krizového štábu, stejně jako rodičům, ulehčit a nechat nás nastoupit v září? Kdy už přece jen díky pokročení epidemie v čase a také testování bude jasnější, jak na tom skutečně jsme? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-09 15:46:21

Italské Bergamo v obležení: svědectví lékaře z centra epidemie koronaviru

Bergamo znají čeští turisté hlavně jako velké letiště nedaleko Milána. Do města samotného zavítá jen málokdo, i když má pěkné středověké centrum. V posledních dnech se ovšem Lombardie dostala na stránky novin kvůli tomu, že zde propukla epidemie koronaviru. Italská vláda čerstvě vyhlásila nad oblastí karanténu. Daniele Macchini je chirurg pracující v nemocnici Humanitas Gavazzeni v Bergamu. Šestého března umístil na svůj Facebook dost syrovou zprávu z aktuálního „bojiště“. Nějakou chvíli jsem – podobně jako Macchini – váhal, zda ji přejít mlčením nebo ne. Nakonec jsem se, z podobných důvodů jako on, rozhodl zveřejnit její český překlad. Do té míry, do jaké se mi to podařilo ověřit, nejde o žádný hoax. Lékař toho jména existuje, pracuje tam, není známo, že by jeho účet na FB někdo hacknul. Jeho text převzala i větší média jako regionální vydání Corriere della Sera a Il Giornale. Proto si myslím, že je na místě zprostředkovat jeho perspektivu i českým čtenářům. Je víceméně konzistentní s tím, co k nám proniklo z Číny, a nemyslím si, že by šlo o šíření paniky. Nakonec jde o zprávu z epicentra epidemie na evropském kontinentě, kde samotná italská vláda omezila veřejný život. Dále hovoří Daniele Macchini, šestého března 2020, Bergamo. Některé pasáže jsem vytučnil já: „V jednom z těch e-mailů, které neustále dostávám od vedení nemocnice, byl odstavec „jak se chovat zodpovědně na sociálních sítích“. Obsahoval nějaká doporučení, na kterých se všichni shodneme. Dlouho jsem uvažoval, co vlastně napsat o tom, co se tu děje, a jestli to vůbec napsat. Nakonec jsem usoudil, že nezodpovědné by bylo mlčet. Pokusím se tedy sdělit laikům, těm, kdo žijí v určitém odstupu od naší reality, co se děje v Bergamu ve dnech epidemie Covid-19. Chápu, že je potřeba zabránit panice, ale pokud nedokážeme rozšířit informaci o tom, co se děje a jak je to nebezpečné – a pořád vidím lidi, kteří ignorují doporučení a lidi, kteří se scházejí a stěžují si na to, že nemůžou do posilovny nebo zahrát si fotbal – běhá mi z toho mráz po zádech. Rozumím tomu, že vzniknou hospodářské škody a také mne to trápí. Po téhle epidemii bude těžké se zase „rozjet“. Ale i tak, kromě toho, že ekonomicky ničíme svůj zdravotnický systém, chci upozornit na škody na veřejném zdraví, které nás pravděpodobně čekají, jsou důležitější, a jsem velmi znepokojen tím, že zatím nebyla ustanovena karanténa v oblastech Alzano, Lombardo a Nembro, i když to region požadoval. (Rád bych zdůraznil, že jde čistě o můj osobní názor.) Minulý týden jsem byl překvapen reorganizacemi, které v celé nemocnici proběhly, zatímco náš současný nepřítel se ještě skrýval ve stínu: jak se oddělení vyprázdnila, odložitelné činnosti byly přerušeny, jednotka intenzivní péče uvolněna a rozšířena o tolik lůžek, kolik jen šlo. Tahle náhlá přeměna vytvořila na chodbách nemocnice atmosféru přízračného ticha a prázdnoty, které jsme nerozuměli; čekání na válku, která ještě nezačala, a u které jsme si mnozí (včetně mě) nebyli jistí, zda přijde a s jakou zuřivostí. (Poznámka: všechny tyhle přípravy se děly bez pozornosti veřejnosti, zatímco v některých novinách se drze psalo, že soukromý sektor nic nedělá.) Pořád si ještě vzpomínám na svoji noční službu před týdnem, kdy jsem si neodpočinul ani na chvíli a čekal jsem na telefonát z našeho oddělení mikrobiologie. Čekal jsem na výsledky testů našeho prvního podezřelého pacienta a přemýšlel jsem o tom, jaké důsledky to bude mít pro nás a pro nemocnici. Když o tom přemýšlím zpětně, moje rozrušení z jednoho možného případu bylo skoro směšné a nepřiměřené. Situace teď je dramatická. Jiné slovo mě nenapadá. Válka vypukla a bitvy zuří nonstop celé dny a noci. Jeden za druhým se nešťastní lidé objevují na pohotovosti. Mají daleko horší příznaky než komplikace chřipky. Neříkejte už prosím, že je to jen těžká chřipka. Za dva roky, které pracuji v Bergamu, jsem zjistil, že lidi nechodí na pohotovost bezdůvodně. Tentokrát taky ne. Dodrželi doporučení: týden nebo deset dní doma s horečkou, nechodit ven, aby se předešlo šíření nákazy, ale už to prostě nezvládají. Nemůžou dýchat, potřebují kyslík. Léků na tenhle virus je málo. Průběh nemoci záleží na našem organismu. Můžeme jej jenom podpořit v situaci, kdy už nedokáže bojovat sám. Přiznejme si to: vesměs doufáme v to, že se naše tělo zbaví viru samo. Antivirové terapie jsou v případě tohoto viru ve stadiu pokusů a poznáváme jeho chování za běhu. Zůstat doma, dokud se symptomy nezhorší, nemá vliv na prognózu. Teď k nám nicméně dorazila dramatická potřeba nemocničních lůžek. Oddělení, která se předtím vyprázdnila, se teď rychle plní. Na cedulích, kde jsou jména pacientů a barevné označení podle toho, na které oddělení patří, je teď jenom červená barva, a místo chirurgického zákroku je tam napsána diagnóza, která je pořád stejná: oboustranný intersticiální zápal plic. A teď mi řekněte, který chřipkový virus způsobuje takovou tragédii. Protože to je ten rozdíl (teď se dostanu k technikáliím): u klasické chřipky, kromě toho, že se nakazí menší množství lidí v průběhu měsíců, je míň komplikovaných případů. Jen tehdy, pokud virus zničí ochranné bariéry v našich dýchacích cestách a umožní baktériím, které normálně žijí v horních dýchacích cestách, aby zaútočily na průdušky a plíce, nastává těžší onemocnění. Covid-19 způsobuje banální chřipkové příznaky u mnoha mladých lidí, ale u mnoha starších (a nejen u nich) se rozvine skutečný SARS, protože virus dokáže vnikat přímo do plicních sklípků a infikuje je, čímž ztrácejí schopnost vykonávat svoji funkci. Výsledkem je plicní nedostatečnost, která je často vážná a po několika dnech hospitalizace nemusí stačit ani obyčejné podávání kyslíku. Je mi líto, ale jako doktora mě neuklidňuje to, že nejtěžší případy jsou starší lidé s jinými nemocemi. U nás je starých lidí nejvíce a je dost těžké najít někoho nad 65 let věku, kdo nebere aspoň prášky na vysoký tlak nebo na cukrovku. Taky vás můžu ujistit, že když vidíte mladé lidi intubované na jednotkách intenzivní péče, nebo ještě hůře v ECMO (přístroj pro ty nejhorší případy, který vysává krev, okysličuje ji a vrací ji do těla, v naději, že se plíce zase uzdraví), veškeré sebevědomí ohledně toho, že jste mladí, vás přejde. A pořád se přitom najdou lidi na sociálních sítích, kteří se chlubí, jak jsou stateční, ignorují doporučení, protestují, že jejich normální životní zvyky dostaly dočasnou stopku – ačkoliv kolem probíhá katastrofální epidemie. Už nejsme chirurgové, urologové, ortopedi, jsme jenom lékaři, součást jednoho velkého týmu, čelícího vlně tsunami, která nás zavalila. Případy se množí, denně máme 15 až 20 nových hospitalizací z toho samého důvodu. Výsledky z laboratoře chodí jeden za druhým: pozitivní, pozitivní. Pohotovost se hroutí. Improvizujeme, všichni pomáhají na pohotovosti. Rychlý brífink ohledně toho, jak se užívá počítačový systém a o pár minut později už jsem zase dole, vedle dalších vojáků na téhle válečné frontě. Na počítačových obrazovkách stojí pořád to samé: horečka, dýchací obtíže, horečka, kašel, nedostatečná funkce plic a tak dále. Vyšetření a radiologie s pořád těmi samými závěry: oboustranný intersticiální zápal plic. Všichni potřebují hospitalizaci, někteří potřebují intubovat a jdou rovnou na jednotku intenzivní péče. Pro některé už je pozdě. Intenzivní péče je plná a vytváříme nové. Každý dýchací přístroj má cenu zlata: používáme přístroje z operačních sálů, kde teď utichla všechna odložitelná aktivita, a z operačních sálů se staly nové jednotky intenzivní péče. Je až neskutečné, nebo aspoň tady, v případě nemocnice Humanitas Gavazzeni (kde pracuji), jak vůbec bylo možné zorganizovat a připravit v tak krátkém čase zdroje pro zvládání katastrofy těchto rozměrů. Každé rozdělení lůžek, místností, personálu, směn a úkolů se každý den znovu přehodnocuje, abychom našli ještě více možností. Dříve prázdná „oddělení duchů“ jsou teď plná a dělají pro své pacienty všechno, co můžou, ale začíná nás schvacovat vyčerpanost. Všichni jsme vyčerpaní, vidím příznaky vyčerpání i na tvářích, na kterých jsem jej dříve neznal. Vidím lidi, kteří zůstávají na místě i když skončí jejich přesčas. Vidím solidaritu od kolegů, kteří zajdou za internisty a ptají se jich, co můžou udělat, nebo se nabídnou převzít čerstvě přijatého pacienta. Doktoři posunují postele a převážejí pacienty, podávají léky místo sester. Plačící sestry, protože nedokázaly zachránit každého, záznamy vitálních funkcí pacientů, ve kterých už je zapsán jejich definitivní osud. Už nemáme žádné směny ani rozvrhy služeb. Náš společenský život přestal existovat. Před několika měsíci jsme se s manželkou rozešli a ujišťuji vás, že jsem se vždycky snažil o to, vidět svého syna, i po noční směně, i kdybych kvůli tomu šel spát později. Ale už skoro dva týdny jsem dobrovolně bez kontaktu se svým synem i dalšími rodinnými příslušníky, protože se bojím, že je nakazím, a že oni pak nakazí moji starou babičku nebo jiné příbuzné, kteří mají zdravotní problémy. Mám pár fotek svého syna, dívám se na ně se slzami v očích, dokázali jsme udělat pár videohovorů. Mějte taky trpělivost. Ano, nemůžete jít do divadla, muzea nebo do posilovny. Buďte milosrdní vůči těm zástupům starých lidí, které byste mohli zabít. Vím, není to vaše vina, ale vina těch, kdo vás přivedli na myšlenku, že se to přehání. A i tohle svědectví se lidem, kteří žijí daleko od epidemie, může zdát jako přehánění. Ale prosím vás, poslechněte nás, opouštějte domov jenom v naprosto nezbytných situacích. Nechoďte davově do supermarketů pro zásoby, to je to nejhorší, když se koncentrujete, pak vzrůstá riziko nákazy od lidí, kteří ani nevědí, že jsou infekční. Můžete tam jít mimo špičku. Máte-li obyčejnou roušku (dokonce i takovou tu pracovní), vezměte si ji. Neshánějte FFP2 a FFP3. Ty jsou určeny nám a začínáme jich mít nedostatek. Už teď jsme museli optimalizovat jejich použití jen pro některé situace, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace vzhledem k tomu, že je jich všeobecně málo. Kvůli nedostatku ochranných prostředků jsme já a moji kolegové neustále vystaveni riziku nákazy, i přesto, že se snažíme. Někteří kolegové už nakazili svoje příbuzné a někteří jejich příbuzní už bojují o život. Jsme tam, kam byste se báli vkročit. Snažte se o to, abyste sem vkročit nemuseli. Řekněte svým starým či nemocným příbuzným, ať zůstanou doma. Doneste jim potraviny. My takovou možnost nemáme, je to naše práce. To, co v posledních dnech dělám, není vlastně moje zaměření, ale dělám to i tak a budu to dělat tak dlouho, dokud budou splněny základní principy: pomáhat nemocným, aby se cítili lépe a uzdravovali se, nebo aspoň zmenšit utrpení a bolest těch, kteří se uzdravit nemohou. Moc se nebavím s lidi, kteří nás dnes označují za hrdiny, a ještě včera nám nadávali a podávali na nás stížnosti. Jakmile všechno přejde, zase nám budou nadávat a podávat na nás stížnosti. Lidé zapomínají rychle. A dnes nejsme ani hrdinové, je to naše práce. Už dřív jsme riskovali každý den: když ponoříme ruce do krvavého břicha někoho, o kom ani nevíme, jestli má HIV nebo žloutenku typu C. Děláme to i tehdy, když víme, že HIV nebo hepatitidu C mají. Když operujeme pacienta s HIV a pak měsíc bereme prášky, ze kterých je nám celý den na zvracení. Když se strachem otevíráme výsledky krevního testu potom, co jsme se omylem píchli jehlou, a doufáme, že tam nic nebude. Je to naše práce a naše emoce, dobré či špatné, musíme s nimi žít. Naším konečným cílem je být užitečný každému. Teď ale zkuste něco takového taky: svými činy můžeme ovlivnit životy či smrt několika desítek lidí. Vy, svými činy, ovlivníte daleko více lidí. Prosím, sdílejte tuto zprávu. Musíme rozšířit povědomí o tom, co se tu děje, aby to nezachvátilo celou Itálii.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-31 07:21:44

Radkin Honzák: Lidský mozek je vůl!

Stále častěji se mluví o blížící se katastrofě – politické, ekologické, sociální, demografické. O špatné zprávy není nouze. Kde vzít v jejich záplavě naději? O ní především jsme hovořili s psychiatrem Radkinem Honzákem.   Jsme na tom špatně? Proč bychom měli být?   Klimatická katastrofa se blíží, už dokonce i dítě je prý zátěž pro planetu – možná bychom si ho měli odpustit. Možná bychom měli především přemýšlet o tom, co z toho, co se říká, je reflexe doby, a co politický žvást.  Pamatuju si, že když byl v roce 1999 objeven mayský kalendář a bylo zjištěno, že končí, okamžitě se začaly vést chiliastické řeči o konci světa. A teď, po dvaceti letech, spolu pořád ještě mluvíme, takže bych to neviděl tak černě.   Naše doba… …Zygmunt Bauman, který už bohužel nežije, nazval naši dobu dobou tekutou, a to z toho důvodu, že stejně jako tekutina nabude libovolné formy podle toho, do čeho ji nalijete, tak se i naše doba nalévá do nejrozmanitějších forem – podle toho, jak se to komu hodí a jakou upřednostňuje politickou agendu. Do konce osmnáctého století bylo rozumem epochy náboženství a poté, co pánaboha zakázali, byla na trůn vynesena věda. Jenže i ta teď dostává jeden úder za druhým, často dobře mířený, a tak tu máme dobu postmoderní. Takže si můžete vybrat a věřit, čemu chcete – vsjó ravnó…   Nezpochybnitelná fakta zmizela? Z povrchu.   Takže jsou? Několik nesporných faktů zůstává. Například to, že člověk je svého druhu zvíře, je fakt. Já člověka nemíním zoomorfizovat, i když až budu ředitel zeměkoule, udělám zoologickou zahradu, kde bude v několika klecích umístěn Homo sapiens sapiens… Chci jen říct, že člověk je živočich a jako živočich má určité potřeby, označme je za potřeby biologické, psychologické, sociální a spirituální.   Jaké má slon spirituální potřeby? Nepodceňujte slony! Sloni pohřbívají své mrtvé. Nejprve se svého umírajícího druha pokusí oživit, a když to nejde, rozloučí se s ním, přikryjí ho listím a na jeho hrob se vrací. Je to hezký rituál. Každý živočich, který má vědomí konečnosti, se začne ptát po smyslu, začne cosi hledat. Šimpanzi mají posvátné stromy, delfíni se oslovují jmény… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kteří další živočichové mají vědomí svého já? Třeba kočka.   Kočka se pozná v zrcadle? Zcela bezpečně – a když na něm uděláte šmouhu, a ona ji v tom zrcadle uvidí, bude se ji snažit vypucovat. Kočky mají mimochodem daleko větší já než psi.   Psi se v zrcadle nepoznají? Pes se někdy pozná, někdy ne.   Je hraniční případ. (smích) Něco takového.   Vraťme se k lidem… …přistála mi teď na stole úplně nová studie o vývoji lidského mozku od tří do třiadvaceti let. Je v ní i srovnání s makaky a dalšími primáty – to abychom nezůstali jenom u člověka, to se mi nechce –, a ti vědci zjistili, že například s tím makakem máme analogickou zrakovou dráhu a v průběhu našeho vývoje od tří do třiadvaceti s tím moc neuděláme, moc se na tom už nezmění, zatímco dráhy, které obstarávají exekutivní funkce, těmi jsou například plánování nebo brzdění určitých impulsů, se u člověka v těch samých letech rozvíjejí přímo zběsile, a to, jak dalece se rozvinou, záleží na tom, jak moc je mozek dítěte trénován.  Ale zpět k potřebám. Biologické potřeby jsou dnes syceny na maximum. Sice se říká leccos, ale dnes musíte vynaložit opravdu velkou práci, abyste žil v chudobě.   Přesto má mnoho lidí pocit, že se naše doba nalévá do dost nebezpečné formy. Strašení je výborné politikum, skvělá zbraň! Uvědomme si, že amygdala, což je mozkové jádro, které se jmenuje podle toho, že se podobá mandli, a které nás spojuje už s dinosaury, obsahuje jen dvě emoce – strach a vztek. Jakmile se dítě narodí, už se zajímá o to, má-li se bát, nebo ne. Od šesti neděl se už dokáže vztekat. Vztek není agrese, vztek je příprava k agresi, stejně jako je strach příprava k útěku. Takže amygdala je to první, co funguje. Když ale nám dvěma, a my už děti nejsme, řeknou, že u vchodu kavárny (sedíme v jedné pražské kavárně) je bomba, tak my sice taky dostaneme strach, máme přece amygdalu, ale máme i fungující prefrontální kortex, a ten nám řekne, že můžeme odejít i jinudy než vchodem, a tím se možná i zachránit. U malého dítěte, u kterého je část mozku, která nalézá řešení, nezralá a nezkušená, by ji v prvních třech letech měli suplovat rodiče, a to oba rodiče.   Brzká školka je nesmysl? První dva roky doma jsou bez diskuze.   Proč vlastně ti výzkumníci, kteří napsali vámi zmiňovanou studii o vývoji mozku od tří do třiadvaceti let, začali svůj výzkum ve třech letech věku dítěte? Protože tehdy nastává první zrání mozku, jeho první maturace.   Co to znamená? Že se dítě totálně změní. Přijdou mikroglie, které do nervového systému jinak nepatří – přijdou z mezodermu –, vytáhnou nůžky a dojde k prostříhání. To si nedělám tak úplně legraci, skutečně se tomu říká pruning.   Co stříhají? Spoje. Dítě se do tří let naučí strašnou spoustu věcí, které by, pokud by nebyly odstraněny, způsobily předimenzovanost jeho mozku. Představte si to asi tak, že do tří let nastřádáte knihovnu, a pak tu knihovnu vyhodíte a necháte si z každé knihy jen obsah. Dítěti ze všeho, co mělo, zůstane po prvních třech letech buď pocit bezpečí, anebo nebezpečí, a pokud nebezpečí, půjde světem hůře…  Dítě ve třech letech začne fungovat jinak. Do té doby je v podstatě závislým, byť dobře naprogramovaným jedincem.   Dobře naprogramovaným k čemu? K postrkování rodičovské figury. Je známo, že v šesti nedělích se dítě směje na matku, i když je slepé. Proč? Protože úsměv vzbuzuje sympatii.   Co se stane po těch prvních třech letech? Dítě začne experimentovat. Mezi třemi a šesti lety se rodí pokoušení se o samostatnost, a taky morálka, a v šesti letech mozek maturuje podruhé. Začne produkovat dospělou elektroencefalografickou aktivitu, což je koneckonců důvod, proč většina kultur posílá šestileté děti do škol. Dítě v tomto věku už začíná myslet dospěle, zatímco do šesti let myslí magicky. Tam je stále ještě možné kouzelným proutkem tu horu rozpůlit… V šesti letech v jistém smyslu „vypadne“ z rodiny a začne poznávat jiné autority než rodiče – uvědomme si, že ty školkové tety ještě příliš autoritami nejsou, spíš jsou to maminy, zatímco kantoři už autority jsou, nebo by jimi alespoň měli být. K tomu přidejte soupeření na souřadné rovině. Kolem dvanácti třinácti nastává bombardování hormony a mozek současně maturuje potřetí, a to až do jednadvaceti či třiadvaceti let. Teprve tehdy je hotov.   Pak už se mozek nevyvíjí? Nedávno jsem se dozvěděl o práci, která mě mimochodem velice těší, protože říká, že i v devátém deceniu dorůstají nové neurony v hipokampu.   To zní slibně. (smích) Do sta let to asi bude ještě dobré.   Reaguje společnost na vývoj mozku dítěte správně? Mají být například děti v šesti letech odeslány do škol? Mají být odeslány někam, kde se začnou otloukat samy.   Teď jsou populární základní školy, kde se neznámkuje, kde třeba děti ani nesedí za stolem, kde po určitou dobu ještě pokračuje školkovské prostředí…  …já vám něco řeknu, my máme jeden takový termín, a ten zní hranice, a pokud o nich dítě ve formativních letech nedostane povědomí, vyraší v něm velice nabubřelé narcistické ego, které ve střetu s realitou bude mít veliký problém. Narcismus není pýcha, narcismus je jalová pýcha. Narcis miluje sebeobraz, který nemá pod kontrolou a který lze snadno zničit.    Přibývá narcismu ve společnosti? Za poslední půlstoletí je ho více asi o čtyřicet procent – nemluvím o nás, mluvím o planetě.   To ho lze takto měřit? Zkoušejí to. Já tomu sice tak úplně nevěřím, ale věřím tomu, že na tom něco je.   Vraťme se ještě jednou k lidským potřebám a jejich sycení. Biologické potřeby máme, jak už jsem řekl, sycené. Musí tu být určité úsilí, aby se člověk dostal do exekuce.   Čím to tedy je, že jich je tolik? Tím, že lidé vyvíjejí neskutečné úsilí si exekuci vysloužit a domnívají se, že se o ně má někdo postarat.   Mluvil jste ještě o jiných potřebách než o biologických, a sice o potřebách psychologických, sociálních… …a s jejich sycením je problém, protože k tomu potřebujete mezilidský kontakt, který se dnes rozpadá. Přes všechny nové komunikační prostředky ubývá normální komunikace. Všechna ta elektronická hejblata navíc umožňují rozvoj narcismu, protože na těch faceboocích se můžete vykreslit, jak chcete. Lidský mozek je vůl! Mozek dostane na Facebooku desetkrát „like“, a on to bere vážně.   Co přesně znamená, že to bere vážně? Že cákne neboli špricne dopamin do nucleus accumbens. Pro mozek je „like“ skutečná pochvala, i když je to neskutečná blbost. V interpersonálním vztahu jsme více chráněni. Nepodaří se nám při něm tak snadno nabubřet, protože máme na čele zrcadlové buňky, takže vidíme, jak náš partner v komunikaci reaguje, a nemůžeme se spokojit s laciným palcem nahoru nebo jen tím, co říká.   Není náš systém nemocný, když se všechna ta elektronická hejblata tak rozmáhají? Je! A pak je tu taky jeden další totální nesmysl, kterému se říká permisivní výchova. To jsou všechny ty řeči jako: Je třeba počkat, až si to dítě uvědomí samo! Nenuťte ho! Víte, čím je permisivní výchova ve skutečnosti? Je neochotou rodičů handrkovat se s dítětem.   To, čemu se říká liberální výchova… …je totální kravina. Dítě vychovávané takzvaně liberálně ve světě zabloudí, dostane rány a zjistí, že svět je zlé místo.   Třeba svět opravdu je zlým místem. Všechny civilizace své mýty dosud stavěly na tom, že existuje zlo, ale i dobro… A víte, co je zajímavé? Vědci zjistili, že dokonce i bakterie, které nejsou takříkajíc darwinisticky průrazné, poněvadž jsou ochotné udělat ve své kolonii místo pro slabé, mají daleko větší viabilitu než agresivně-asertivní bakterie. Čemu tedy podle vás dává život přednost?   Řekl bych, že se právě dostáváme ke spirituální potřebě, kterou člověk potřebuje sytit…  (smích) A tu není třeba hledat v nějaké nadzemské rovině. Spirituální rovina je smysl života a smysl života se dá vztáhnout do tří podstatných věcí, kterými jsou komunikace, porozumění světu a nabídnutí pomoci tam, kde ji mohu nabídnout a kde je jí třeba. Tato triáda stačí k tomu, abych měl naplněný život.   Teď jste popsal starý dobrý svět včerejška. Počkat, proč bychom ho nemohli mít i zítra?   Protože ho rozvrátila ta elektronická hejblata, o kterých jste mluvil. Heidegger říkal už někdy v roce 1967, že se člověk mýlí, když říká, že zvládl technologie…  Vraťme se ale na úplný začátek. Máme přání a potřeby; to říkal už Aristoteles. Potřeby jsou základ, musí být syceny. Přání jsou takové ty řeči typu: Potřebuju mercedes! Starou belu potřebuju! Já potřebuju lidi.   I psychopaty? Všechny sociální druhy musí mít určitou strukturu, takže u všech druhů, jsou-li sociální, jsou i psychopati. I myši mají své myší psychopaty. Je jedna krásná, už asi čtyřicet nebo padesát let stará studie o tlupě šimpanzů, která konstatuje, že – antropomorficky řečeno – šimpanzí král má jako hlavní řídící molekulu noradrenalin, šimpanzí šlechtici, tedy ti jedinci, kteří mají ambici dostat se na trůn, jedou na adrenalin a ten zbytek, proletariát, jede na kortikoidy čili na stresové hormony poražených.   Takže ředitel je úplně jiný člověk než jeho zaměstnanec… …z biologického hlediska – z biologického hlediska! Ještě mi ale dovolte krátce vrátit se ke spirituálním potřebám. Všimněte si – a to mám moc rád – tradičního výkřiku, že jsme nejateističtější společnost, a že spirituální potřeby uspokojovat tudíž nepotřebujeme; vždyť je řešíme největší spotřebou špiritusu v Evropě! Není to blbé řešení?   Vy se stále vracíte k tomu, že materiálně jsme na tom skvěle, ale duchovně mizerně. Duchovně pod psa.   Jsme-li v takovém stavu, možná nejsme zralí na demokracii, na to, abychom si vládli sami.  Co nám ukázal Milgramův pokus? Že dvě třetiny našich bližních potřebují autoritu. Jsou ochotni podlehnout jakékoli autoritě a dělat věci, které by je v životě ani nenapadly. Jinak řečeno, máme tu dvoutřetinovou většinu, která podlehne autoritě psychopata, kterých je kolem jednoho procenta.   To je docela dobrý argument proti demokracii. Otázka je, kde vzít osvíceného monarchu?   Platón je navrhoval pěstit. (smích) Dnes už lze uvažovat dokonce o jejich klonování.   Ve vašem pojetí jsme ale v demokracii odevzdáni psychopatům a jejich dvěma třetinám ochotných. Nejsme, i když tato civilizace skutečně skončí. Vymíráme. Bude se muset převalit nová vlna.   Chtěl jsem s vámi dnes mluvit o naději a vy věštíte konec. Poláci říkají, že naděje je matka hlupců. (smích) Naděje, víra, láska? Nic z toho zatím nemá dost dobrou úrodnou půdu ve veřejném prostoru. Dokážeme si ale uvědomit, v jak hluboké krizi starověká římská společnost musela být, když během jedné jediné generace se několika šílencům – světcům – podařilo skoro až zázračně prosadit křesťanství?   Zmínil jsem naději a vy začnete mluvit o světcích a zázracích, to nezní moc nadějně. Jsem křesťan i buddhista a nevím, zdali máme chápat zázraky jen jako ryze božský fenomén, anebo jako něco, co se může skutečně odehrát. Naděje je. Morální stagnace lidi jednou otráví natolik, že nějaký prorok i bez zázraku…   …strhne lid? Obrátí pozornost k dobrým věcem. Budu chvilku úzce politický. Máte mladé lidi, kteří dělají Milion chvilek pro demokracii…    Máte pro ně pochopení? Ale ano, mám, vy ne?   Nejsem si jistý. Měl jste v ruce Martelovu knihu Pí a jeho život?   Ne. Ztroskotá loď, která veze z Indie do Ameriky zoologickou zahradu a v záchranném člunu se ocitne kluk a tygr. Jen oni dva. Vždy, když tygr začne dávat najevo, že by taky mohl toho kluka sežrat, kluk rozhoupe člun, protože náhodou zjistil, že tygrovi to nedělá vůbec dobře. Myslím, že pokud ten tlak tady zůstane, a pokud ty věci budou chodit z Bruselu tak, jak zatím chodí, tedy velice jednoznačně v neprospěch našeho pana premiéra, tak je jen otázka času, kdy elita dokáže vygenerovat osobnost, která to bude schopna ustát. Nevím, jestli to budou ti kluci z té iniciativy, spíš si myslím, že oni vědí o limitech, které mají, a do politiky se nesápou, ale zdá se mi, že je důležité rozhoupávat tu loď, dokud se neobjeví ten, kdo to ustojí. Takže já tu naději vidím.   Takže kdyby za vámi přišli dva mladí lidé, že řeší, zdali mají mít dítě v tomto pro ně tak beznadějném světě, kde je samo dítě zátěží pro planetu… …tak bych jim řekl, že život si říká o to, aby pokračoval. To je jediný smysl života. Co víte dál? Nic. Podívejte, já jsem vojín absolvent v záloze…   …to jste to daleko nedopracoval. Byl jsem degradován, protože jsem ztratil sanitku. Já tu vojnu žral od samého začátku, takže jsem měl průserů hodně, a měl jsem lapiducha, to byl sestřák se šestinedělním kurzem, žižkovský řízek, tramp, který mě na kytaru naučil spoustu věcí. A ten, když jsme byli v maléru, což bylo denně, říkal: Doktore, neboj se, pánbůh se na nás nevykašle!   Je-li něco takového jako pánbůh, pak máte možná pravdu. To říkal už Havlíček: Bože milý, / jsi-li, / chraň duši mou, / mám-li jakou.   To je trochu do všech stran a pro všechny případy. Trochu se to podobá našemu rozhovoru, takže je to dobrá tečka. {/mprestriction}  Radkin Honzák (*30. března 1939, Praha) působí jako ambulantní psychiatr v IKEM a REMEDIS, současně je sekundárním lékařem Psychiatrické léčebny Bohnice a asistentem Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vyznává se z blízkosti k psychosomatickému typu myšlení a je autorem několika knih, například Somatizace a funkční poruchy (2005), Psychosomatická prvouka (2017) nebo Čas psychopatů (2018).

Čas načtení: 2019-07-09 09:05:00

Vary, den šestý: Bulharský film Otec mohl klidně natočit průměrný český režisér

I renomovaní tvůrci letos na karlovarský festival nepřivážejí zásadnější filmy. A litevských filmařů vám prostě musí být líto. Bulharští režiséři (a manželé) Kristina Grozevová a Petar Valčanov, kteří v uplynulých letech zaujali snímky Lekce a Sláva, přivezli na karlovarský festival svůj nejnovější film Otec (Bulharsko / Řecko, 2019). Jeho začátek je opravdu slibný: po pohřbu ženy Vasila a matky jeho syna Pavla se odehraje absurdní debata na esoterická témata, která skončí zpěvem písně z filmu o komunistických partyzánech, ve kterém hrála ona zesnulá žena. A je to doprovázeno hláškou, že kdo nevěří na esoterické věci, je komunista. Když Vasil mluvil se svou ženou naposledy telefonem před operací, která skončila její smrtí, chtěla mu cosi důležitého říci. Posedle se proto nyní snaží zjistit, co by to mohlo být, k čemuž mu má posloužit jakýsi šarlatán sídlící v bývalém komunistickém muzeu. A tato posedlost vytváří další a další situace, ve kterých nedokáže syn (hraje ho Ivan Barnev, který ztvárnil hlavní roli v Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále) od otce odjet, ačkoliv to ohrožuje jeho práci i partnerství. Jde o celkem příjemný film, ovšem diváka v něm čekají už jen dvě tři scény, které vypovídají o něčem podstatném a ilustrují nejen dosud neukončené vyrovnávání se s minulostí, ale i komplikovanost vztahů. Ve zbytku sledujeme Pavlovu snahu zachránit otce od sebedestruktivního chování. Ne že by tvůrci diváka nudili, ale vyplňují většinu času pseudodramatickými situacemi, které klouzají po povrchu. Skoro jako by tento bulharský film natočil nějaký průměrný český režisér, protože ti jsou na toto specialisté. Film Otec je ovšem mnohem lepší než jiný balkánský snímek rovněž s rodinnou tematikou Nevlastní sestry(režie Damjan Kozole, Slovinsko / Makedonie /Srbsko, 2019). Dvě sestry, které mají stejného otce a jiné matky a které se prakticky nestýkají, jsou najednou okolnostmi nuceny bydlet v jednom bytě. Jedna je drsnačka, druhá se celou dobu tváří tak umrle, že vůbec nevíme, coje vlastně zač a možná to netuší ani samotní scénáristé. Tenhle film snad nevynechá žádné klišé, které lze u snímku o rodinných poměrech využít. Drsná sestra je opravdu drsná ("jsem vlk samotář"), takže nemá ani partnera, aby snad nebylo toto drsňáctví nějak narušeno, otec se s druhou dcerou roky nestýkal, ale najednou je to jeho holčička, a partner, se kterým se tato sestra rozchází, je samozřejmě ukázkový debil. Roky trvající nenávisti dané tím, že otec odešel od jedné matky ke druhé, se po opakujících se - a ne moc přesvědčivých půtkách -, postupně rozplývají a film plyne k happy endu, protože jsou přece jedné krve. V realitě by to bylo pěkné, ve filmu je taková přehlídka instantních situací k nesnesení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Autora těchto řádek dost mrzelo, že nezaujme ani černobílý mystifikační film Nova Lituania (režie Karolis Kaupinis, Litva, 2019), protože jeho námět je skvělý. Píše se rok 1938 a profesor geografie Feliksas Gruodis se snaží politikům předestřít svůj plán odstěhovat litevskou elitu do Afriky a tam vytvořit jakousi "záložní Litvu", kde se znovu vybuduje národní stát. To je skvělý výchozí nápad, na kterém by šlo vybudovat celý nový fikční svět, který by chytře využíval skutečných historických postav. Jenže tvůrci filmu ho nijak dále nerozvíjejí, takže o něm pouze nechají hlavního hrdinu mluvit a narážet na nepochopení. Zasazují sice všechny situace do dobového kontextu, ale je to spíše mechanická práce. Ano, Nova Lituania zprostředkovává zkušenost, kterou nemáme: zkušenost národa, který čekal, že ho nějaká velmoc spolkne, jen nebylo jasné, která to bude. Ale nic víc. Tedy: možná samotní Litevci v něm mohou nacházet třeba ironické narážky či dějinné výklady, které lidem neseznámenými s historií této země unikají. Škoda, ze scénáře je cítit, že byl důkladně promyšlen, ale zároveň je dílem jakéhosi národního autismu, který "cizáci" prostě nechápou a ani chápat nemohou. Do jisté míry lze něco podobného říci o filmu Zabíjení (režie Shinya Tsukamoto, Japonsko, 2018), ovšem v tomto případě jde o autismus mezinárodní, fanouškovský. Abyste totiž mohli tento film vychutnat, musíte být milovníci samurajských filmů a hysterického herectví (a v tomto případě i neustále se třepající kamery).  Dočkáte se mnoha soubojů, nejprve klacky a pak i skutečnými meči, olizování prstů, tryskající krve a filozofického poselství, že první vražda je nejsložitější. To vše snímáno televizními kamerami v několika málo lokacích, takže natáčení jistě nezabralo příliš času. Autorovi těchto řádek nebyla tvorba tohoto autora nikdy blízká jako ostatně celý tento druh japonské kinematografie. Je to excentrická a přesto do sebe zahleděná tvorba, jejímž musíte být fanouškem a pak donekonečna můžete rozebírat drobné "posuny v poetice". Ale pokud její východiska nepřijmete, mohou vám sebevětší dramata prostě přijít legrační. Zlatý Kurosawa, tohle je jen odvar. A protože svět se globalizuje a fanouškovská základna se tím pádem rozrůstá, úspěch takových počinů je zaručený, ať se nám to líbí, či ne.

Čas načtení: 2019-06-20 06:34:17

Peter Juščák: A nezapomeň na labutě! (ukázka z knihy)

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní. Už v roce 2001 vydal Peter Juščák knihu Odvlečení, v níž shromáždil autentické výpovědi a svědectví o osudů občanů unesených do sovětských gulagů. Je v ní zaznamenaný i příběh Ireny Kawaschové, která v strašlivých táborových podmínkách přivedla na svět dítě. Peter Juščák z ní posléze učinil hrdinku svého románu. Irena v něm stojí před krutou volbou připomínající tu Sophiinu z románu Williama Styrona: buď podepíše souhlas s adopcí, jež znamená jistou perspektivu pro dítě, ale nulovou šanci pro matku, či souhlas k adopci nedá a dítě pošlou do některého ze sovětských dětských domovů, v nichž nemusí přežít, ale matce zůstane jakási naděje, že ho jednou získá zpět. Jak se rozhodne?   Ukázka z knihy: Barák číslo dvě 1 V baráku číslo dvě, podobně jako ve všech ostatních, je dvě stě padesát míst. Není to žádná náhoda, že je jich právě tolik, ani o duši méně, ani více. Dvě stě padesát je magické číslo, je úředním pomocníkem, přímo až zaklínadlem. Pozoruhodné na něm je, že přestože se s ním pracuje, není nutné znát ho příliš důkladně, ba ani čísla, která mu předcházejí, dokonce není třeba ovládat žádné početní operace, jako je násobení a dělení. S číslem je zapotřebí umět pracovat, což platí zejména pro dozorce, jimž běžné počítání dvojciferných čísel zatím dělá problémy. Ještě víc to platí pro úplné začátečníky, kteří mají za sebou jen krátký kurz rozlišování nepřítele a počítání na jedné ruce, zkrátka, pokud jde o analfabety. Pro úplnost je nutné dodat, že magickou dvě stě padesátkou svět nekončí. Za ní následuje mnohem tajemnější číslo – rovná tisícovka. Často se říká tisíc sem, tisíc tam, ale opravdu pracovat s tímto obrovským číslem dokáže málokdo. Pokud v zóně nastane případ, že dozorci potřebují počítat do tisíce, zpravidla už přivolají někoho s ukončenou základní školou, nejčastěji Naďu či Olu, v nejhorším i posměvačnou Parasku.      Analfabetické počítání do dvě stě padesáti prý v revolučních dobách vymyslel sám Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, aby ulehčil počítání zajatých buržoustů, kulaků a jiných nepřátel mladé sovětské moci. I velcí pedagogové by tu jednoduchost obdivovali. Celý fígl spočívá v rychlokurzu počítání do pěti – jeden, dva, tři, čtyři, pět. Kolik prstů, tolik čísel. Bystřejší voják si početní úkol osvojí rychle, jednu dlaň použije na počítání prstů, ukazováčkem druhé ťuká do jednotlivých prstů, aby se nezmýlil. Párkrát si to zopakuje a za chvilku je vyškolený, a hned může stavět zajaté nepřátele do řad – co voják, to prst. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět prstů – pět nepřátel.      Když voják nebo dozorce zvládl první lekci, nakreslil na papír pět čárek a postup zopakoval. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – a prvních pět nepřátel přeškrtnul dalšími pěti. Obrázek s pěti svislými čárkami přeškrtnutý pěti vodorovnými se nazýval kastlík, dohromady jich tedy bylo deset. Pět kastlíků byla kopa a každý počtář už spočítal, že měla padesát členů. Pět kop představovalo hromadu, rovných dvě stě padesát duší.      Počítání do pěti zvládl každý poměrně rychle, dokonce i Paša, známý svým nepřátelstvím ke vzdělancům i ke vzdělávání. Takhle počítali vězně při nástupu do vlaku už v polském Samboru. Vinou drobných chyb při zápisech čárek museli vojáci počítání mnohokrát opakovat. Nervózně stavěli vězně po pěti, posouvali je dopředu, potom dozadu, jenomže se spletli a začali znovu. Kastlíkový systém se čerstvě vyškoleným dozorcům vzpíral, marně počítali čárky a přeškrtávali je novými, pokaždé nějaký čertík vystrčil růžky a jejich práci zmařil. Vystrašeným vězňům se zpočátku zdálo, že počítání podléhá neznámému utajení anebo šifrování, ale nikoho nenapadlo, že mladí pohůnci tisícovek lidí na východ neznají jiná čísla než ta, co jsou jasně deklarována na dlani jedné ruky. Po setmění se počtářské znalosti ozbrojeného doprovodu ještě zhoršily. Dva vězni nekonečné počítání nevydrželi, nejprve odpadl jeden Polák. Odtáhli ho po sněhu do baráku zostřeného režimu a místo něho přivedli čerstvého vězně, aby počty seděly bez jakýchkoli pochyb. Když odpadl druhý, už se jim to zdálo podezřelé, proto než ho odtáhli, párkrát do něho kopli, aby se přesvědčili, jestli nesabotuje jejich počítání. Nato se přihlásili dva Němci z Gelnice, nabídli své počtářské služby, a když dozorci usoudili, že v tom není utajený záměr, počítání povolili. Gelničané spočítali nastoupená transport za čtvrt hodiny a všichni mohli s úlevou nastoupit do dobytčích vagonů. 2 Baráky v zóně jsou navlas stejné. Poschoďové pryčny jsou rozmístněny do dvou řad. Jedna vpravo, jedna vlevo. Mezi stěnami a pryčnami je úzká ulička, středem baráku mezi pravou a levou řadou zase širší. Uprostřed trůní velká hliněná kamna s litinovou deskou, kolem nich jsou dřevěné stojany na sušení oděvů. Vzadu v rohu stojí paraša, sud od nafty plnící roli obrovského nočníku pro případ noční potřeby, nebo i denní, když venku zuří vichřice.      Irena se uchýlila na svou pryčnu a z hlavy vypustila Žeňu i její dnešní bláboly. Rukavice schovala do kouta, posadila se a šustící sláma v ní vyvolala pocit vytouženého soukromí. Teď si všimla sazí na rukou. Ze začouzených hrnců se zažraly tak hluboko, že umýt ruce nebude vůbec jednoduché. Marně je máčí celý den ve vodě, bez mýdla jsou dlaně sice čisté, ale zůstanou poseté černými vráskami. Na sobotní návštěvu by ráda přišla jako bývalá zdravotní sestra – čistá duše, čisté ruce, takhle si chce vzít syna do náruče. Před chvílí si otřela obličej mokrý od roztálých vloček a přitom vůbec nepomyslela na saze, rukáv blůzy je od nich celý černý.      Poprosí o zrcadlo, zlodějky se jí snad nevysmějí. Nemá nic na výměnu, u chleba byla krátce, potom musela k nádobí a kdo jí uvěří, že jde z kuchyně a nic neukradne? Zrcadlo se v baráku půjčuje, ale něco za něco. Potřebuje hlavně mýdlo, to svoje vymydlila a zbývající kousíček jí před týdnem někdo ukradl, když si ve studené vodě oplachovala obličej. Nové bude možná za měsíc, jestli ho přivezou. Teď by ale pomohlo trochu sádla, to zažrané saze rozpustí, zbytky utře do hadru a ruce si umyje horkou vodou z kuchyně. Jenže sádlo na ruce nezíská jen tak a s černými prsty nechce sahat pod matraci, má tam poklady, co vezme do Bujčanu. Dělá jednu hloupost za druhou, proč tak lacině prodala kuchařské velitelce zprávu, že Šota umí opravovat děravé hrnce? Mohla se udělat důležitou, vymyslet si průpovídku o drátování, potom do toho zamontovat výjimečného Šotu a požádat o odměnu. Mohla navrhnout chleba se sádlem, to je neškodný a pochopitelný požadavek.      Odhrnula slámu a zkontrolovala dary určené na sobotní cestu. Jsou tam, nezmizely, kriminálnice mají před ní jako před bývalou medsestrou jakýs takýs respekt. Opřela se o prkennou stěnu a sledovala čerstvě dokončenou výšivku na stěně u nohou. Je to kousek tmavohnědého silného plátna se stejně tmavou výšivkou letící labutě. Na první pohled vypadá výšivka jako pro slepce, všechno je v jedné barvě, podklad i nit, a přece má zajímavé kouzlo. Teď, když je stará pytlovina napnutá, působí labuť jako vytesaná do skály. Vyšívala ji po večerech celé týdny a pozítří ji vezme do Bujčanu, daruje ji Kátě.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Prostou Káťu objevil před třemi lety Šota a stala se Ireninou spásou. Přijala jejího syna Ivana jako svého, přitiskla si ho na bílé prsy a zachránila ho před táborovým hladem. Kojila ho, houpala, s vlastními dětmi ho proháněla po kuchyni a neduživé dítě z lágru vyrostlo. Dobrosrdečná Káťa ani nepostřehla, jak Irenino zoufalství proměnila v naději. Jenomže tříleté děti se musí vrátit do zóny. Táborové děti jsou státní, ty tříleté rozdělují do dětských domovů na Pevnině... Po někdejším hladu se tedy ohlásila nová katastrofa.      Návštěvy má Irena povolené, přirozeně, jen za dobré výsledky a včera jí velitelka strážní služby Kiša Golubovová březnové povolení vystavila. Proto teď štrachá ve slámě a kontroluje drobnosti, má trochu cukru i tabák pro Kátina muže. Opět se cítí jako matka, uvidí svého syna. Když na něho pomyslí, pokaždé se jí vzrušením zrychlí dech, ale stačí, že se setmí, že usíná na své pryčně, a už se přemáhá, aby se žalem nezadusila. Proč dnes do ní Žeňa zaryla tak hrubým způsobem? Mají málo společného trápení? Anebo si se svým úsměvem chtěla zahrát na světici Xeňu? 3 – Tahle plavba skončí a bude lépe, – utěšovala Xeňa bezvládnou Irenu v dusivém podpalubí lodi. Plavily se z Vladivostoku do Magadanu, a když se Xeňa doslechla o Irenině nešťastném porodu ve vlaku, přisedla si k ní, držela ji za ruku, přikrývala ji spolu s Katalin, mezi ruskými ženami pro ni sháněla kousky chleba a počítala dny do příjezdu na pevnou zem.      – Ještě pět dnů, ještě čtyři, tři... a potom vyjdeme ven, bude svítit slunce, ucítíš čerstvý vítr a bude ti lépe. Jistě tam mají i nějakou ošetřovnu.      Irena dýchala zkažený vzduch podpalubí, dusila se, ne a ne se zmátořit po těžkých horečkách. Držela se podaných rukou, jednou to byla Katalin, jindy Xeňa, a cítila, jak jejich hojivé teplo putuje do jejích žil a vrací ji zpět mezi živé.      Ošuntělá loď Felix Dzeržinskij dorazila do Magadanu koncem srpna. V chladném sibiřském létě moře bouřilo, vzpínalo se a zas klesalo, dosahovalo až k obloze s temnými mraky. Vodní tříšť z hřebenů vln pronikala do vzduchu, do očí, do šatů, studený slaný vzduch byl všude, i hluboko v podpalubí. Zničený oděv ženám navlhnul a třásly se zimou. Spásonosná pevnina se na první pohled zdála vykoupením, všichni věřili, že na souši je už nemůže postihnout nic horšího, než bylo putování na konec světa.      Až později se Irena z útržků hovorů dozvěděla, že poslední večer se někde na lodi odehrál nepříjemný incident. V některé tmavé chodbě se strhnul křik následovaný voláním o pomoc. Xeňa tam vběhla, ale někdo ji zasáhl nožem a zahnal zpátky. Tři nebo čtyři příšery křičící ženě zacpaly ústa, marně se seběhly i další, muži je rozehnali kopanci a hrubými nadávkami. Xeňa si ovázala krvácející ruku hadrem a běžela pro pomoc. Dozorci se bavili na palubě, také oni měli nebezpečné plavby plné zuby. Xeňa se jim nezdála. Co chvíli tu vřískají nějaké ženštiny, kdesi vpředu prý rodí žena, hubatá bába se bezostyšně dožadovala teplé vody. Proč rodí právě teď? Neumí počkat do zítřka? Bábě museli zacpat pusu, a už je tu druhá, kdo to má poslouchat? Modrooký mládenec v uniformě se na vystrašenou Xeňu usmál, těžko říct, co si myslel o další neodbytné babizně, líně vstal a prosící Xeňu nečekaně kopl do břicha. Spadla zpátky ke schodům, jen taktak, že se chytla zábradlí a neskutálela se do podpalubí.      Znásilněné ženě se podařilo utéct až ráno. Vyběhla na palubu v potrhaných červených šatech a s rozcuchanými vlasy, jednou rukou si zakrývala odhalená prsa, druhou si pomáhala u železného zábradlí. Rozběhla se k okraji paluby, vyskočila k ramenu jeřábu na spouštění záchranného člunu, vyplašila hejno racků a vzápětí se vrhla mezi ně. Skřehotaví rackové se rozletěli na všechny strany, ženin křik se zaryl do vzduchu, na okamžik přehlušil skřehotání ptáků i hukot moře a spolu s ní zmizel ve vlnách.      Zpráva o incidentu se rychle rozšířila po celé lodi. Kam se to po úmorné cestě dostali? Zděšené ženy chodily za dozorci, ale oni jen máchli rukou, na co skákala přes palubu, hlupač- ka. Teď nastanou zbytečné starosti, osoba bude chybět v seznamech a jim přibude práce. Když nepochodily u dozorců, vyhlédly si námořníka u záchranných člunů. Dvě Rusky mu objímaly kolena, aby něco udělal aspoň on, mají přece záchranný člun! Starý mechanik v zaolejovaných montérkách se vymluvil na jiné povinnosti. Kdyby se měl starat o každého hlupáka na této lodi, nikdy by do cíle nedopluli. Lhostejně se opíral o rezavou stěnu strojovny a právě něco vykládal zvědavým vězňům v umouněných civilních oblecích. Nenechal se vyrušit křikem žen ani jejich škubáním za tlusté kalhoty. Stál s hořící cigaretou uprostřed prosících žen, vypouštěl kouř nad jejich rozcuchané hlavy a po chvíli, když mu došla trpělivost, setřásl je ze sebe jako otravný hmyz. Vyndal cigaretu z pusy a s úšklebkem recitoval:      – Kolyma, Kolyma, čudnaja planeta, dvenadsať mesjacev zima, ostalnoje leto...      Planeta! Ona byla cílem půlročního putování! Námořník svůj výklad doplnil zprávou, že Magadan není jen přístav, ale i město s úřady, distribučními tábory, sídlištěm a také s divadlem! To všechno slouží pro správu desítek, stovek táborů. Čudnaja planeta. Jinak tu není nic.      – Jenom ptáci a ryby, – smál se. – Potom ještě náš Felix Dzeržinskij a možná nějaké letadlo, pokud sem doletí, – ukázal prstem na šedou oblohu.      Jenomže ani ponurý Magadan ještě nepředstavoval konec ztraceného světa. Na severu, za hradbou hor, vážení cestující, tam pramení desítky řek a společně tvoří rozsáhlé povodí největší z nich, Kolymy. Je to země temných hor, nedostupných dolin, tisíců kilometrů meandrujících řek, nekonečných bažin se svou vzornou matkou Kolymou. Všechny vody se s pomalou a neodvolatelnou určitostí valí k polárnímu kruhu a potom dál na sever.      – Tam pojedete, – řekl a cigaretou ukázal směr budoucí cesty. – Tam vozíme všechny.      – Ale ona, ona...! – zuřivě křičela Xeňa a ovázanou rukou s krvavými fleky ukazovala na rozhněvané moře.      Muž přimhouřil šikmé oči a plivnul cigaretové sliny hned vedle ní.      – Jaká ona? – řekl. – To není ona. To jste vy! Všechny do jedné, – řekl bez jakéhokoli zveličování.      Planeta Kolyma... Skutečnost, že sem z pevniny nevedly žádné cesty a jediný přístup do prokletých končin znali jen stěhovaví ptáci a mořské ryby, dělala z tohoto města ostrov neuvěřitelné osamělosti. Lepší název než Planeta se mu nedal vymyslet...      V poskakujícím nákladním autě se pod plachtou ženy tiskly k sobě a ohřívaly se navzájem. Irena cítila teplo Xenina ramena, cítila v ní oporu a naději, že jejich sblížení ji může zachránit. Xeňa seděla bez pohnutí. Ovázané rány na ruce si nevšímala, pozorovala ustrašené ženy naproti a k velkému překvapení se usmívala. Nedůtklivý úsměv v tak velkém strachu zpočátku působil jako vítězství. I další dny v distribučním lágru dával jakousi naději, že Xeňa zná návod, jak nad surovostí divného světa zvítězit. Jenže Xeňa se svým úsměvem zkameněla. Už to nebyl úsměv, spíš úšklebek, a naznačoval něco znepokojivého, vždyť ani třetí, ani čtvrtý den nic nejedla. Ležela na pryčně, dívala se do stropu, a i před Irenou kroutila hlavou, jako by předem věděla, co jí chce pacientka z lodi říct. Nakonec Xeňa svůj záměr prozradila:      – Moje noha tuhle pekelnou bránu nepřekročí, – zašeptala a stiskla Ireninu dlaň. – A ty mi pomůžeš...      Mnohé obyvatelky magadanské distribučky s ní trávily nekonečné dny čekání a žádná ji nepřesvědčila, aby něco snědla. Xeňa mlčela, slábla a pomalu odcházela. Irena si zoufala. Ještě nedávno byla její oporou a nadějí, a jak rychle se jejich role vyměnily. Poprosila Danutu, aby ji povzbudila ona, je starší, zkušenější, třeba na ni Xeňa dá.      – Když se usmívá, asi je jí dobře, – ukončila Danuta deba- tu o Xenině záchraně. – A ty ještě budeš potřebovat hodně sil pro sebe, – řekla nakonec jako výčitku.      Xeňa už Irenu nevnímala. Občas otevřela oči, ujistila se, že je u ní, jemně pohnula dlaní a zase je zavřela. Neposlouchala křik, mumraj, hádky ani nářky žen, nic.      – Ukradli mi chlebááá...! – ozval se jednou vpodvečer zoufalý plačtivý hlas z kouta baráku. Ireně probleskl hlavou její nedávný hřích z vlaku, také ona tehdy snědla chleba, co jí nepatřil. Trhla sebou, pocit viny ji opět připravil o klid a hned nato pocítila křečovitý stisk ruky. Xeňa spala, svírala Ireninu dlaň a její svobodný úsměv se pomalu proměňoval v masku. Tak je Xeňa opustila. Tolikrát si o ní povídaly, tolikrát hledaly příčinu jejího zvláštního chování, na nic nepřišly, nemohly se shodnout, jestli její odchod byl vítězstvím nad vězniteli, anebo naopak prohrou na samém začátku. 4                                                                 Společné posezení je nejpříjemnější u velkých zděných kamen uprostřed baráku. Při bouřce jsou místa u kamen obsazená od rána do noci, jindy je všechno obložené promočenými a propocenými svršky a válenkami. Na dusivé výpary z vatovaných kabátů je třeba si zvyknout, jinak by se posezení u kamen stalo pekelným trestem. Fajnový nos zde nemá místo, kdo chce po večerech vyšívat, nemůže mudrovat nad tím, co všechno se vypařuje z upatlaných hadrů. Také březnový buran semkl několik žen kolem slabé žárovky. Seděly na nízkých špalcích, oči zabořené do svých pláten z pytloviny, jen Tinda měla v rukou jemnou šedou látku z pytle od mouky. Tinda je v zóně privilegovaná. Posedí si s ženami, ale každá cítí její odstup i obavy, které kolem sebe táboroví chráněnci šíří. U nich člověk nikdy neví, jak na tom je. Je to jako hra s divokou kočkou: přede ti, přede, a najednou ti zatne drápy do obličeje.      – Irena jde v sobotu do Bujčanu, – ohlásila prostořeká Saša všeobecně známou novinu. – A přímo na synovy narozeniny, pátého března mu byly tři roky!      Saša si nikdy nesedne, jen postává, pozorně poslouchá, dívá se ženám na zhrublé prsty, sleduje, jak zápasí s jemnými i silnými nitěmi, předvídá, jakým směrem se bude ubírat nový vzor, radí jim a vzápětí chválí jejich trpělivost a šikovnost. Dalo by se o ní říct, že je kibic mezi vyšívačkami. Má dobrou paměť, v hlavě udrží všelijaká data, důležitá i zbytečná, zapamatovala si jména a příběhy všech žen, i těch, které se v jejich zóně jen mihly a potom se ztratily v pavučině jiných zón. I po roce umí lidské osudy dopodrobna převyprávět, nic z nich neubere, a pokud přidá, tak jen proto, aby každé ženě, která si to zaslouží, vylepšila tvář.      Dlouhou chvíli při pozorování vyšívaček si krátí tím, že jim upravuje vlasy. Na nic se neptá, jen se ujme práce, natáčí ubohé chomáčky na dřívko, dřívko na konci rozštěpí a do mezírky zasune koneček vlasů. Potom nasliní prst, natře jím cívku a vyrobí lokýnky. Neodeženou ji, své zkrášlování každá snáší klidně a pro Sašu je to velká odměna.      Teď na ni Tinda vrhla nevrlý pohled, posunula si brýle na nose a gestem naznačila jejich důležitost. Brýle mají pro vyšívačky cenu zlata, kolují po baráku a jsou nerozlučně spjaté s dobrou vůlí jejich majitelky. Překvapeně se zeptala:      – A to ji pustili? – No a? – Děcku jsou tři roky, mělo by jít do domova! – prohlásila Tinda.      – Ale Káťa ho chce adoptovat, – oponovala Saša. – Podívejme se... rozdávat děti po vesnicích, – zahudrovala Tinda.      Ženy mlčí. Vědí, že Irena se musí rozhodnout. Buď syna nechá Kátě, anebo jí ho vezmou do domova. Nikdo teď nechce být v její kůži.      – V listopadu jí návštěvu zatrhli... – zmínila Saša jeden Tindin nevysvětlený čin a raději od ní odstoupila stranou, aby se pojistila proti nečekanému útoku.      Tinda nezapomíná. Stalo se, že jí Irena na podzim zkřížila cestu. Byla to taková aféra s chlebem. Irena společně s Pípačkou krájely chleba pro celý tábor. Když se této důležité funkce ujaly ony dvě, přestaly stížnosti na nestejné kousky a ve skladě najednou neměli starosti s chybějícími bochníky. I přesto jim Tinda důvěrně pošeptala, že chleba krájejí špatně. Ani závaží prý nemají v pořádku a měly by s tím něco dělat. Ženy převážily závaží, nic mu nechybělo. Počty chleba seděly, nakrájené kousky také, tak co od nich chce?      To se ukázalo za pár dnů, když jim ráno chybělo šest bochníků. Všechno sedělo na gram, nakrájené kousky i počet pecnů, kam se tedy poděl chybějící chléb? Tehdy jí za trest zakázali návštěvu a Pípačku přeřadili do kuchyně k nádobí. Pípačce to nedalo. Poradila Ireně, aby převážila pár bochníků večer při převzetí i ráno před krájením. Světe div se, opravdu, chleba se do rána odlehčil o pár gramů... no a chlebovou agendu v hlavním skladu měla na starosti právě Tinda. Jistě věděla o tom, jak ve skladu den předem namáčely chleby do vody a v kuchyni je potom uložily na police ke kamnům. Nějaký bochník si takhle ve skladu ušetřily a odnesla si to Irena s Pípačkou.      – Trestat děti by mělo být zakázané, – řekla rezolutně Irma. – Když vyhodili z nemocnice ji, budiž. Ale dítě? Proč trestat dítě? – Co to pleteš, katoličko? – obořila se na ni Tinda. – Koukni se na zlodějky! Rychle, rychle na plot a nadělat děti! Zlodějkám se nedivím, ale Irena?    – Nepustit matku k děcku! – urazila se Saša. – Co ty víš o dětech?  Peter Juščák (1953), slovenský prozaik, publicista a inženýr, vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Působil v různých technických povoláních, v Československém rozhlasu v Košicích, v denících Smena a SME. Ve svých reportážích se věnoval především společenské a sociální tematice. V roce 1994 načas opustil novinařinu a pracoval v Německu, mezi lety 2000–2003 působil v literární redakci Slovenského rozhlasu. Žije v Bratislavě. Napsal několik próz, rozhlasových her, reportáží, dokumentárních pásem a filmových námětů. Z prózy se jedná například o povídky Milovanie so sochou Miriam (1995) nebo o román Balkan blues (2018), dále napsal monografii Michal Kováč a jeho bremeno (2003) nebo dokumentární vyprávění Odvlečení (2001).Ze slovenského originálu … a nezabudni na labute!, vydaného nakladatelstvím Kalligram v Bratislavě roku 2014, přeložila Eva Josífková, 400 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první.  

Čas načtení: 2024-03-22 10:00:16

Máte politý notebook? Poradíme, jak jej zachránit

Politý notebook představuje obrovský problém Zařízení se dá možná stále zachránit Je však potřeba udělat hned několik věcí Polili jste si notebook? Bojíte se, že už nikdy nebude fungovat? Uklidním vás, možná jde ještě zachránit. Je ovšem nutné jednat velmi rychlé, proto se rovnou pusťme do doporučeného postupu. Vypnutí notebooku Notebook byste měli okamžitě vypnout. […] Celý článek si můžete přečíst na Máte politý notebook? Poradíme, jak jej zachránit

Čas načtení: 2024-07-10 16:35:44

Zálohovací systém plechovek může zachránit miliardy tun hliníku

Zálohování nápojových obalů je tématem, které rezonuje českou společností. Do konce srpna se totiž vláda chystá projednávat zákon o povinném zálohování PET lahví a hliníkových plechovek. Plechovky a plastové lahve v současnosti totiž jen zabírají [...] Článek Zálohovací systém plechovek může zachránit miliardy tun hliníku se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2025-07-18 12:03:34

Léto v sedle: 5 věcí, které vás mohou zachránit před zbytečným průšvihem

S příchodem léta přichází i sezóna, na kterou se mnozí z nás těší celý rok. Silnice lákají k dobrodružství, motorka v garáži už netrpělivě přešlapuje [...]

Čas načtení: 2024-02-21 14:35:55

Apple konečne prezradil, či trik s miskou ryže môže zachrániť váš utopený iPhone. Väčšina z nás žila dlho v mylnej predstave

Rada, stará ako ľudstvo samo, znie: Ak sa vám namočí mobil, dajte ho na noc do ryže a máte veľkú šancu na to, aby ste ho zachránili. Mnohí to vyskúšali, niektorí dokázali svoje zariadenie zachrániť, iní nie. Táto rada však vychádza z teórie, že ryža vytiahne zo zariadenia vodu ešte skôr, ako stihne skratovať interné … The post Apple konečne prezradil, či trik s miskou ryže môže zachrániť váš utopený iPhone. Väčšina z nás žila dlho v mylnej predstave appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-06-27 14:36:31

Jak zachránit smazaná data?

Jak zachránit smazaná data? redakce Čt, 06/27/2024 - 14:36 Řešení problémů na počítači Klíčová slova: obnova ztracených dat ztracené soubory Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Vždy je šance, že se vám data vrátí Přijít o data v počítači můžete během minutky. Omylem smazané soubory nebo stačí například obnovit tovární nastavení bez předchozího uložení dokumentů na jiný disk. Jindy prostě soubor nemůžete najít, nebo při pokusu o jeho otevření hlásí systém chybovou hlášku. Přestat fungovat mohou aplikace, nebo celý počítač jednoduše vypne a vy nemáte šanci se ke svým dokumentům zpětně dostat. Ať už se jedná o systémovou chybu, nebo selhání člověka, vždycky máte problém. I když se to na první pohled nemusí zdát, často existuje šance, že se vám podaří soubory zachránit a obnovit. Cesta k datům ale může být zdlouhavá a trnitá. Záloha: zn. ideál Když z HDD smažete soubory, ale máte soubory zálohované, dokážete se k nim znovu snadno dostat. Proto ať už zálohujete na jiný disk, externí disk nebo cloudové uložiště, je to ideální. Nadobro smazané soubory nebo poškození disku? Setkat se můžete i s mechanickou závadou disku. S fyzickým poškozením SSD nebo HDD si běžný uživatel nemá šanci poradit. Naopak při snaze dostat data zpět může udělat více škody než užitku. Mechanické závady jsou nejčastěji způsobeny pádem, opotřebením, výrobní vadou, přepětím v elektrické síti, vytopením, vyhořením a v neposlední řadě i provozními podmínkami / prostředím (vlhkost, vysoká teplota, prašné prostředí, atd.). Z důvodu provozu disku v prašném prostředí může dojít například k „nasátí“ nečistot / prachových částic přes filtr do vnitřní části disku. Při nedostatečném odvodu teplého vzduchu ze skříně (odvětrávání) může dojít zase k poškození SMD součástek / elektroniky.   Určitě prvním krokem může být, že se podíváte do koše, pokud tam smazaný soubor je, máte vyhráno, pomocí jednoho kliknutí jej můžete obnovit. Pokud vůbec žádnou předchozí verzi ani zálohu I přesto, že si s počítačem dobře rozumíte,  řešení ztráty dat z disku byste pro jistotu měli nechat na odbornících. Pro obnovu ztracených dat bude lepší obrátit se můžete na specializovanou firmu. Ta ale pomůže i  v případě, že jste počítač ihned poté, co jste se o ztrátě dozvěděli nerestartovali a dokonce po vypnutí ani opětovně nezapínali. Ne každý to ví, ale právě tyto činnosti mohou vést ke snížení šancí na obnovu dat. . Pokud se dostanete do situace, kdy vám nejde otevřít soubor, nebo jej nemůžete najít, zachovejte chladnou hlavu. Jen s logickým uvažováním najdete způsob, jak celý problém ztracených dat snadno a rychle vyřešit. Přidat komentář obrázek pixabay.com Zálohovat, zálohovat a zase zálohovat. Tuto poučku při práci na počítači zná asi každý z nás. Ruku na srdce, kdo to ale skutečně dělá pravidelně. A tak, když se nám nedopatřením smažou data, nebo se k nim nemůžeme dostat, nevíme, co dál. Naštěstí existuje hned několik způsobů, jak smazané soubory zachránit.

Čas načtení: 2024-07-12 11:37:17

Může Tomáš Čupr zachránit Pilulku? Investoři mají vysoká očekávání

Akcie Pilulky vyletěly o více než 100 %, aby se druhý den propadly o 22 %. Může Tomáš Čupr skutečně zachránit zadluženou ztrátovou firmu? Článek Může Tomáš Čupr zachránit Pilulku? Investoři mají vysoká očekávání z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-04-21 18:15:50

Táto funkcia v Androide ti môže zachrániť život: Toto si hneď teraz vo svojom telefóne zapni!

Android je operačný systém prepchatý funkciami, či už tými známymi alebo neznámymi. Jedna, o ktorej možno nevieš, by ti jedného dňa mohla zachrániť ... The post Táto funkcia v Androide ti môže zachrániť život: Toto si hneď teraz vo svojom telefóne zapni! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-07-18 20:48:51

Xiaomi smartfóny čoskoro dostanú funkciu, ktorá ti môže zachrániť život

Ak máš Xiaomi smartfón, už čoskoro doňho pribudne funkcia, ktorá ti môže jedného dňa zachrániť život. Spoločnosť pridáva pokročilú funkciu detekcie autonehody, ktorá ... The post Xiaomi smartfóny čoskoro dostanú funkciu, ktorá ti môže zachrániť život appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-08-08 16:00:00

Dva diktátoři a Božská komdie: Za co se modlí a o čem mudrují Vladimir Putin s Alexandrem Lukašenkem?

„Ještě je čas zachránit si tvář. Pak bude třeba zachránit ostatní části těla.“ Tuto větu připisují bývalému ruskému premiérovi Viktoru Černomyrdinovi. A přesně tento obraz jsme mohli pozorovat, když jsme viděli Lukašenka a Putina na lavičce ve Valaamu. Tvář už si zachránit nemohou, zachraňují si zadky. Měli bychom si uvědomit, že to nebylo setkání starých přátel, oficiálně se tomu říká jednání na nejvyšší úrovni, které trvalo 35 minut. A já bych o tomto „důležitém“ setkání dvou diktátorů nepsala, kdyby text jejich rozhovoru nebyl zveřejněn na webových stránkách Kremlu. V souvislosti se svou profesí jsem byla svědkem mnoha odporných tiskových konferencí politiků, ale aby byly ještě směšné a ubohé... taková kombinace se vyskytuje málokdy a podobné události je třeba zaznamenat.

Čas načtení: 2025-08-08 16:00:00

Dva diktátoři a Božská komedie: Za co se modlí a o čem mudrují Vladimir Putin s Alexandrem Lukašenkem?

„Ještě je čas zachránit si tvář. Pak bude třeba zachránit ostatní části těla.“ Tuto větu připisují bývalému ruskému premiérovi Viktoru Černomyrdinovi. A přesně tento obraz jsme mohli pozorovat, když jsme viděli Lukašenka a Putina na lavičce ve Valaamu. Tvář už si zachránit nemohou, zachraňují si zadky. Měli bychom si uvědomit, že to nebylo setkání starých přátel, oficiálně se tomu říká jednání na nejvyšší úrovni, které trvalo 35 minut. A já bych o tomto „důležitém“ setkání dvou diktátorů nepsala, kdyby text jejich rozhovoru nebyl zveřejněn na webových stránkách Kremlu. V souvislosti se svou profesí jsem byla svědkem mnoha odporných tiskových konferencí politiků, ale aby byly ještě směšné a ubohé... taková kombinace se vyskytuje málokdy a podobné události je třeba zaznamenat.

Čas načtení: 2025-09-01 10:50:28

Táto skrytá funkcia v Androide ti môže zachrániť telefón aj dáta, no pri nesprávnom použití ťa môže stáť všetko

Moderné smartfóny sú výkonné nástroje, ktoré nám uľahčujú život a v kritických chvíľach dokážu zachrániť dôležité dáta. Medzi množstvom nastavení a funkcií Androidu ... The post Táto skrytá funkcia v Androide ti môže zachrániť telefón aj dáta, no pri nesprávnom použití ťa môže stáť všetko appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-10-08 15:19:16

Do Waze prichádza funkcia, ktorá ti môže zachrániť život. Pri hlásení nehody už nebudeš musieť odvrátiť zrak z cesty

Aplikácia Waze dostala novú schopnosť, ktorá ti môže zachrániť nielen čas, ale aj nervy a možno aj život, informuje 9to5 Google. Po roku ... The post Do Waze prichádza funkcia, ktorá ti môže zachrániť život. Pri hlásení nehody už nebudeš musieť odvrátiť zrak z cesty appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2020-07-02 00:00:00

Zjistěte víc o elektronické požární signalizaci – typy, funkce, umístění

S elektronickou požární signalizací se setkáváme nejen ve firmách, ale i řada domácností je těmito praktickými přístroji vybavena. Rozhodně byste neměli pořízení EPS podcenit, protože často vám může zachránit nejen majetek, ale i život. Požární signalizace vám může zachránit život O elektronickou ...

Čas načtení: 2008-07-22 07:00:00

IsoBuster

Téměř každý uživatel PC používá CD. Avšak někdy jsou data na médiu poškozená, nebo zdánlivě ztracená. Ještě stále však mohou jít zachránit . S tím nám pomůže program IsoBuster. Základní vlastnosti Abychom mohli „léčit“ CD je nutné zamyslet se, zda opravdu ještě něco zachránit jde, pokud jsou na ně ...

Čas načtení: 2022-05-03 05:42:25

Společnost Rocket Lab zachytila helikoptérou raketu vracející se z oběžné dráhy

Společnost Rocket Lab se v úterý brzy ráno středoevropského letního času poprvé pokusila zachránit první stupeň rakety Electron, která vynesla na oběžnou dráhu 34 malých družic. Šlo o první pokus zachránit použitou raketu pomocí vrtulníku. Raketa byla nakonec shozena do moře, Rocket Lab však považuje pokus za úspěšný.

Čas načtení: 2012-05-02 00:00:00

Drama v Domažlicích

Předmluva Drama v Domažlicích proběhlo v sobotu 28.4. s celkovým počtem dvanácti účastníků a dvou organizátorů. Byla to jakási jednodušší šifrovačka spojená s pár akčními prvky (které se příliš nepovedly). Hra byla založená na následujícím příběhu. Jediné, co k vyřešení úkolu potřebujete je dobrý nápad a mapa Domažlic. Celá story je trochu upocená - chtěl jsem z toho udělat veledílo, ale trochu jsem nestíhal, málo spal a tak vzniklo, co vzniklo… 1. stanoviště Slunce pomalu klesalo k obzoru a svítilo muži přímo do očí. Příliš to nevnímal, jen bez přemýšlení sáhl po stínítku a pokračoval v rychlé jízdě. Spěchal. Seděl za volantem celý den a pomalu se blížil k cíli své cesty. Vyrazil jakmile obdržel zprávu, zastavil jen párkrát. Ve městě snížil rychlost jen nepatrně, první křižovatkou projel za hlasitého troubení ostatních aut, které jakoby ani neslyšel. Pak přeci jen trochu zpomalil, aby se rozhlédl po názvech ulic. Nic mu neříkaly, nebyl ve městě už pár desítek let. Ulice, které tenkrát znal, se teď patrně jmenovaly docela jinak. Zastavil u chodníku: "Dobrý den," zavolal na pána stojícího na chodníku, "potřeboval bych poradit, jak se dostat…" Zbytek věty se ztratil v hluku projíždějícího kamionu. Patrně neslyšel, pomyslel si a chystal se otázku zopakovat, když tu pán spustil. "V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli," odmlčel se. "Promiňte, ptal jsem se…", zkusil to znovu muž sedící v autě. "Já vím, já vím, vždyť vám to povídám," usmál se člověk se na chodníku, "Teď pozorně poslouchejte, kudy dál: Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu - ale v duši věčný máj, šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy, šel pouští - a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. Na shledanou, " a pokračoval pomalu dál svou cestou. Muž v automobilu procedil mezi zuby něco nepříliš slušného, ale protože v dohledu nebyl nikdo další, koho by se mohl zeptat, seděl a přemýšlel. Pak se podíval na ceduli s názvem ulice, usmál se, pomalu projel pár ulicemi a na konci jedné zastavil a zamířil k vrátnici. Řešení je v poznámkách pod čarou.1 2. stanoviště "Dobsrý den," oslovil muž z automobilu sleečnu za okénkem, "jsem Mareš, Marek Mareš. Přijel jsem…" "Čtvrté patro, pokoj 234," slečna ani nevzhlédla. Marek se chvíli pokoušel najít výtah, po chvíli to ale vzdal a raději vyběhl po schodech. Před pokojem se vzastavil. Zhluboka se nadechl a zaklepal. "Tak jsi dorazil," uvítala ho ve dveřích žena, která vypaedala, jako kdyby pár nocí nespala. Tvář měla strhanou, kruhy pod očirma, vlasy se snažila narychlo uhladit. Marka překvapila barva její kůže, připomínala mu starý zežloutlý papír. Příliš nezdržoval a pokračoval rovnou do pokoje. Byl průměrně zařízený a vypadal udržovaně, Marek ale ihned zaznamenal zatuchlý zápach místnosti. Uprostřed stáhla postel. "Jak je mu?" zepřtal se ženy, která mu otebvřela. Neodpověděla, do očí jí vrhkly slzy a ona schovala obličej do dlaní. Marek pokročil blíže k posteli, u které seděl muž držící starce za ruku. "Neměl jsi jezdit," otočil se muž na Marka. "Je to můj otec," odvětil. "Ty jsi svého otce távno ztratil. Zřekl ses ho. Zřekl jsi se nás všech!" Marek neodporoval. Tiše stál a díval se na umírajícího muže na posteli. Ten pomalu otevřel ooči a prázdným pohledem se zahleděl před sebe. "Už tu je?" zašeptal tiše. "Ano, tati, přijel." odpověděl muiž u postele. "Marku, já ti odpustil," pokračoval tedy pomalu, "usmiřte se s bratrem. Co bylo moje, bude vaše. Buďte zajedno a pokračuvte v mém díle. To je mé poslední přání. A teď běžte, chci být sám." Řešení opět pod čarou.2 3. stanoviště Lidé pomalu procházeli brankou, nasedali do aut a odjížděli. Obloha byla šedá, foukal studený vítr a nikdo proto zbytečně nepostával - i smuteční kondolence byly dnes nezvykle stručné. "Jak dlouho tu ještě zůstaneš?" zeptal se Marka bratr. Oba stáli před brankou a podávali si ruce s odcházejícími. "Pár dnů, možná týden." "Jestli chceš, můžeš se z hotelu přesunout k nám domů, místa máme dost," navrhl bratr. "Díky, brácho, ale raději ne. Rád se vracívám v nocích pozdě," usmál se Marek, "všiml jsem si, že Vlastě není úplně nejlépe a tak vám raději nechám váš klid." "Dobře, jak chceš," na chvíli se odmlčel. "S Vlastou se to táhne už déle," odkopl kamínek do křoví, "navíc teď pár nocí špatně spala, vždyť víš. Říká mi, že to není nic vážného, ale já už jí moc nevěřím - poslední dobou jezdí čím dál víc do nemocnice. Tak ať mi neříká, že to nic není. Alespoň že Adam je už starší, už se o sebe postará sám." "To je dobře. Kolik už mu vlastně je?" pokračoval Marek v konverzaci, i když bylo na první pohled znát, že si oba povídají jen z povinnosti. "Za měsíc mu bude jedenáct." Chvíli postávali mlčky a vyprovázeli poslední odcházející. Jakmile odešel i poslední, nasedli do auta a vraceli se domů. "Chceš zavést k hotelu?" "Jo." Ze schodů ještě Marek zamával na projíždějící auto a pak vkročil dovnitř. Pomalu vycházel po schodech. Pokoj měl skoro až nahoře a výtah opět nikde nenašel. "To je zvláštní," pomyslel si, když se seshora podíval na točité schody, "asi moderní architektura." Řešení pod čarou.3 4. stanoviště To, že otcovu poslední vůli nedodrží, bylo Markovi jasné od prvního okamžiku. Celé jeho podnikání považoval za ztrátu času. Kdysi to chtěl zkusit. Rozjet obchody podle svých představ. Brzy ale narazil a protože nechtěl ustoupit ani on ani jeho otec, skončilo to dvacetiletým vyhnanstvím. Dodnes si na ten den vzpomínal. Chtěl se svého dědictví co nejdříve zbavit a že se to Lukášovi, jeho bratrovi, nebude líbit, si byl jistý. Vždycky to byl jen tátův poslíček, pomyslel si a nahlas si odfrkl. Ničeho nedosáhl a s jeho vedením půjde podnik do bankrotu. Dříve nebo později. Tím si byl jist. Stačilo pár telefonátů, aby obvolal několik svých známých, sehnal důležité kontakty a pustil se do vyjednávání. To míval nejraději. Když se do toho pustil, dokázal nakupujícího zatlačit tak do kouta, že raději na jeho návrh přistoupil, i když byl pro něho nevýhodný. Tentokrát však doufal, že bude mít celou transakci co nejdříve z krku. První zájemce nebydlel daleko. Marek se rozhodl, že nebude vyjíždět s autem z garáže a raději si udělá po městě kratší procházku. Marek dorazil na místo ještě dříve očekával. Před domem seděl na silnici chlapeček a kreslil si cosi křídou po zemi. Markovi se to na první pohled zdálo jako jakýsi druh skákacího panáka, ale když se na kresbu díval déle, už si tím tolik jistý nebyl. "Zajímavé, hochu, a co to je?" nedalo mu to, aby se nezeptal. "To, to, to nic není. Nic!" odpověděl překvapeně chlapeček a rychle zmizel v domu. Řešení pod čarou.4 5. stanoviště "Tak jsme dohodnuti," seriózně oděný pán vstal a podával Markovi ruku, "pokud chcete, mám již připravenou smlouvu, stačí už jen doplnit drobnosti a můžeme to podepsat, ať to máme z krku, co říkáte?" Radostí téměř zpíval vše, co řekl. Právě mu padla do klína celá konkurence, kterou ve městě ještě vůbec měl. Nečekal, že se bude dědic podniku tak rychle chtít své části zbavit a ještě za takovou nízkou částku. Nezískal sice většinu, ale i se získanou částí měl v podniku velké slovo. "Co kdybychom se na to něčeho napili?" nabízel s úsměvem sklenku. "Rád, proč ne." nenechal se Marek příliš dlouho přemlouvat. Chvíli v tichosti vychutnávali hnědou tekutinu, s rozkoší ji převalovali v ústech a znalecky přikyvovali. "Čím se vůbec vy, pane Mareši, zabýváte?" otázal se pán po chvíli. "Ale to víte, doba je těžká, musím brát, co je. Chvíli pomáhám tam, chvíli onde. Naštěstí mám pár přátel, kteří mi rádi pomohou. Nemohou příliš, jenom občas. Domluvit zakázku, vyjednat kontrakt, uzavřít obchod," odpověděl Marek trochu úlisným tónem. "Chápu, je dobře mít přátele na správných místech," mrkl na něho pán za stolem, "také bych občas ocenil mít pár známých." "Za menší provizi, proč ne…" Pán se hlasitě zachechtal: "Vy se mi líbíte, pane Mareši. Myslím, že spolu budeme moci ještě párkrát dobře spolupracovat." Marek s úsměvem přikývl a chvíli tiše upíjel ze sklenky. "Máte zajímavý kalendář," poznamenal, když jeho zrak utkvěl na předmětu na stěně. "A, ano, čísla, to je moje záliba." "Dávají nějaký smysl, nebo je to pouze umělecký výtvor?" "Jistě, mají smysl. Pro každý měsíc musí být vybrána správná čísla. Jsou čísla krásná a méně krásná, jsou čísla sudá a čísla lichá. Některá čísla mají svůj vlastní význam." "Ach tak," odtušil a raději se už více neptal. 139173957139577917395779173957199937193755319373 131322335791359871359173102113193740202401913997 197392493791734869371937007371734243797395391777 119739283739302960337192837113744039373933937393 133939988933001970239364713939902039173391719939 539173554034491539049489335933350423333915359331 139339935424551955144495757153539102202489191999 139173957139577917395779173957199937193755319373 Srpen Řešení pod čarou.5 6. stanoviště "Nechceš někam hodit?" Žena se překvapeně ohlédla, aby zjistila, kdo na ni mluví. "To bys byl hodný," odpověděla, jakmile muže v autě poznala, "myslela jsem, že už jsi odjel." "Chtěl jsem, ale obchodní záležitosti mne trochu zdržely. Musel jsem se zbavit dědictví, to víš." Žena ustrnula. "Tys to prodal?" zeptala se po chvíli tiše. "Jo. Nebudu nic předstírat, ale po těch pár dnech si s tvým mužem nerozumím o nic víc než před dvaceti lety. Brácha dokáže spoustu věcí, jen obchodovat ne. A tak se nechci dívat, jak jde podnik od desíti k pěti. Radši ať se s tím trápí někdo jiný." "Bude zuřit, víš to. Nabídl jsi mu vůbec svůj podíl?" Marek se usmál: "A co bych z toho měl? To bych mu ho mohl rovnou darovat. Kam vůbec chceš odvézt?" "Sem," řekla a podala mu mapku: Náhle jí ruka vystřelila k břichu a z úst se jí vydralo bolestné zaskučení. "Jsi v pořádku?" otočil se na ni znepokojeně Marek. "Jsem, jsem. Ale jeď, prosím, jeď rychle…" Řešení pod čarou.6 7. stanoviště "On to udělal! On to udělal!" běhal Lukáš, Markův bratr po pokoji, "jak si to mohl dovolit?" Do cesty mu přišla židle, kterou nasupeně odkopl stranou. Hned za ní letěly všechny papíry, které prudkým pohybem shodil ze stolu. "Uklidni se," řekla Vlasta potichu. "Uklidni se? Jak se můžu uklidnit? Teď, když mi vlastní bratr vrazil kudlu do zad? Mizera! Blbec!" Následovala ještě řada horších označení. Lukáš stále pobíhal po pokoji ode zdi ke zdi. Pak prudce otevřel skleněnou skříňku a nalil si skleničku plnou až po okraj. Vypil ji až do dna. "Debil jeden!" V rychlém sledu následovala ještě druhá a třetí sklenička. "Bude se smažit jako Hus. Bude se topit a neřekne ani slova! Já mu dám, já mu ukážu. Bude se plazit prachem dole po zemi." Náhle mu v očích zasvítilo: "Zastřelím ho!" "Přestaň," ozvala se Vlasta ještě potišeji, ale Lukáš ji neslyšel. "Zastřelím ho!" zařval hlasitěji. Pak se zachechtal a zařval to ještě jednou. Během toho, co se přehraboval v zásuvkách stolu se stále smál. Vyndal na stůl černou krabičku, otevřel ji a potěšeně se usmál. "To bude divadlo!" řekl a vyběhl za dveří. Vlasta pomalu vstala a došla do kuchyně. Tam si vzala hrst prášků a zapila je sklenicí vody. Pak si povzdychla a začala vytáčet číslo na telefonu. Řešení.7 8. stanoviště Dostali jste se až na samý konec dnešního příběhu. Jste překvapeni? Já velice. Nyní máte možnost zahrát si na Hercula Poirota. Zapojte své šedé buňky mozkové a označte vraha. Samozřejmě musíte, stejně jako pan Poirot, poskytnout náležité vysvětlení. Ale to už pro vás bude, po celodenních útrapách a bojováním s šiframi, legrace. Řešení, dole.8 Asi není překvapením, že řešení spočívá v dvou básních, které slyšel pán v autě jako nápovědu k cestě. První je úryvek z Máchova Máje, to by nemělo být až tak těžké poznat. Druhý básník není až tolik profláklý - nicméně pro gymplány z Klatov by to měla být hračka. Jedná se o Jaroslava Vrchlického, vlastním jménem Emila Frýdu. Pokud se podíváte na mapu Domažlic, nalezneta tam sousedící ulice Máchova a Vrchlického. Pokud půjdete nejdříve Máchovou, pokračovat budete až na konec ulice Vrchlického, dojdete až k penzionu pro důchodce. Tam bylo schováno pokračování.  ↩ Druhá šifra byla patrně nejjednodušší. V textu se nacházelo očividně moc překlepů na to, aby to byla náhoda. Stačilo poskládat za sebe všechna písmenka, která byla špatně, aby byla vidět zpráva: "sever hřbitov". Po pohledu do mapy bylo opět jasno - zhruba na severu Domažlic se nachází židovský hřbitov. ↩ Tentokrát to bylo těžší. Všimnout si bylo potřeba několik věcí - zaprvé jsou některá políčka bílá, jiná kostičkovaná. Dále jsou některá oddělená jednoduchou čárou, jiná dvojitou. Pak také schodiště netvoří spirálu, ale soustředné kružnice. A pak už je to jednoduché - první nápad je vždy vyzkoušet morseovku. A kupodivu je to nápad správný. Bílá políčka jsou tečky, tmavá políčka jsou čárky, dvojitá čára odděluje písmena a v každém mezikruží je právě jedno slovo. Po převedení vychází zpráva "hriste 500 metru". ↩ Čísla evokují vzpomínky na staré spojování, kdy vždy vyšel nějaký obrázek. Tady to bylo něco na tento způsob, jen o malinko komplikovanější. Nestačilo spojovat čísla. Musely se spojovat středy příslušných kružnic. Potom se z čmáranice vylouplo "BUS 4". ↩ Opět něco jednoduššího. Na první pohled je převaha lichých čísel. Sudé musíte chvilku hledat. Když si je zabarvíte, vyleze vám z obrázku kód "WC". Co s tím už není těžké domyslet. Srpen ještě napovídá přibližný směr (jihovýchod). ↩ Opět nic složitého, stačilo se dobře podívat na mapu a ulice Domažlic opravdu na jednom místě podobný tvar tvořily. Jen byl trochu jinak otočený. Cílovým místem pak byla nemocnice. ↩ Tentokrát zaujmou slova psaná kurzívou: Hus, topit, dole. Co by mohla znamenat? Opět pomůže pohled do mapy - nedaleko se nachází Husův park. A v něm dva rybníčky, k čemu jinému by mohlo vést "topit"? Poslední slovíčko naznačuje, že se bude jednat o ten jižnější. ↩ S odhalením vraha začneme pěkně od konce. Kdo je oběť? V příběhu se vyskytují celkem tři živí muži. Marek, Lukáš nebo neznámý kupce podílu. Obchodníka z toho vynecháme - Lukáš by sice měl motiv vraždit, ale není zmínka o tom, že by identitu kupce znal, to, že bratr svůj podíl prodal, mu prozradila manželka. Další na pořadí je sám Lukáš. Proč by to nemohl být on? U oběti nebyla nalezena žádná zbraň, alespoň o tom není zmínka. Pistoli by si někdo musel odnést s sebou. To ještě není nic nemožného. Jenže kdo by měl motiv? Marek? Patrně by ničeho nedosáhl. Pak tu kupec podílu, ten by motiv měl, ale slabý - sice by odstranil druhého vlastníka podniku, ale neměl by žádnou jistotu, že podíl získá. Ten tedy také ne. Poslední možností je manželka. A opět chybí motiv. Poslední možnou obětí je Marek. A je to asi možnost nejpravděpodobnější. Lukáš se dokonce vyjadřuje tak, že to vypadá, jako kdyby ho během pár minut měl zastřelit. Jenže oběť není zastřelena, je zabodnuta nožem. Proč by Lukáš měnil zbraň? Navíc vyběhl z domu v celkem silném afektu, patrně by Marka ani neměl šanci najít, možná by z něho dříve naštvání vyprchalo. Kdo může být vrahem dál? Kupec podílu k tomu také žádnou motivaci nemá. Zbývá manželka Lukáše, Vlasta. Z příběhu víme, že je vážně nemocná - má silné bolesti břicha, zežloutlou kůži. Jezdí často do nemocnice. Vypadá unaveně, pohuble. Těžko dohadovat, co za nemoc má, nejvíce to vypadá na rakovinu slinivky břišní, u které není příliš mnoho šancí na přežití. Vlasta tedy patrně ví, že umírá. Vidí manžela, který je silně odhodlán k vraždě, k vraždě vlastního bratra, který je černou ovcí rodiny už dlouhá léta a Lukáš k němu nic necítí. Bratra neměl v lásce, teď ho vyloženě nenávidí. Co by se stalo, pokud by na Marka náhodou narazil a zastřelil ho? Těžko by mohl vraždu zatajit. Jistých by tak měl pár let natvrdo. S manželkou, která umírá, a synem, kterému bude teprve jedenáct. Vlasta se tedy rychle rozhoduje. Zavolá Markovi a domluví si s ním schůzku. Možná se ho nejdříve snaží přesvědčit, aby z města odjel. Kdo ví. Je možné, že Marek nebere hrozbu vážně a Vlasta je donucena okolnostmi ke krajnímu řešení. Zachránit synovi alespoň otce. …to je autorské řešení. Samozřejmě k soudu bychom potřebovali důkazů o něco více. Pokud s řešením nesouhlasíte, ocením alternativní pohled ;) ↩

Čas načtení: 2021-11-19 08:13:03

Proč ženy neohlašují znásilnění? Nový dokument ukazuje, že systém žije v zajetí mýtů

Nevhodné komentáře, nevyžádané fotky mužského přirození, osahávání i znásilnění. Z průzkumu pro Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí vyplynulo, že se s nějakou formou sexuálního obtěžování nebo násilí během svého života setkala každá druhá dospělá žena. Znásilněna byla každá desátá. Na policii se ale obrátí jen malý zlomek z nich. Znásilnění pod kůží, první český dokument, který mapuje tuto problematiku, uvede ČT2 v úterý 23. listopadu od 21:35 hodin. „Hovoří-li se o tématu znásilnění, většinou se má na mysli ona chvíle nedobrovolného aktu. Ale to je jen viditelná špička ledovce. Mnohem složitější a komplikovanější je realita „pod hladinou“, tedy následné vypořádávání se oběti s osudnou chvílí, řešení otázky, zda znásilnění oznámit, a když, tak jak a komu. A hlavně nekonečně se vlekoucí vyšetřování s nejistým výsledkem, zda bude pachatel vůbec potrestán, kdy ani trest není dostatečným zadostiučiněním za ztracenou kvalitu života. A tato šedá zóna života oběti je předmětem našeho dokumentu Znásilnění pod kůží. Je to stav, kdy oběť cítí nepříjemnou vzpomínku pod každým centimetrem čtverečním své kůže, v každém zákoutí svého vědomí,“ popisuje téma snímku manažer vývoje Centra dokumentární a publicistické tvorby ČT Radomír Šofr. Autoři dokumentu ukazují na konkrétních příbězích, proč je pro oběti složité násilný sexuální čin nahlásit. Jak velký je tlak, který na ně společnost vyvíjí. A co všechno na jejich cestě za spravedlností nefunguje. „Dokument chce objevovat příčiny systémového selhávání institucí, které by měly případy citlivě a empaticky řešit,“ říká režisérka Kateřina Hrochová. „Zatímco odborné poznání jde dopředu a společnost se sexuálnímu násilí čím dál více věnuje, tak celý systém jako by zaspal. Celá řada policistů, psychologů, lékařů, soudců, novinářů, advokátů žije v zajetí mýtu, které vůbec neodpovídají realitě. Například víme, že za drtivou většinou znásilnění je někdo, koho oběť zná. Přesto přetrvává stereotyp neznámého predátora, který čeká někde v křoví,“ doplňuje autor námětu Jaroslav Hroch. Ve snímku vystupují tři ženy. Všechny si prošly sexuálním násilím a otevřeně popisují své zkušenosti, psychologické dopady i nefunkčnost českého systému. Nyní pracují na svém uzdravení i zotavení. Chodí na terapeutická sezení, snaží se znovu najít důvěru ve vztahy i lidi a vyrovnávají se se svými úzkostmi. Terezu několik let znásilňoval její trenér. Nechtěla, aby mu to prošlo, a tak se obrátila na policii. Na radu Bílého kruhu bezpečí si vymínila, že výslechy bude provádět žena. „Po celou dobu procesu jsem pořád čekala. Utkvěl mi osmihodinový výslech. Vyčerpávající, náročný, podrobný. Musela jsem podstoupit i tři rozsáhlé znalecké posudky. U soudu jsem musela vypovídat znovu. Soudce se několikrát ptal, jestli to, co jsem uváděla, je skutečně pravda. Takže další zbytečný výslech,“ popisuje Tereza zkušenost s ohlášením. Trenér nakonec dostal nepodmíněný trest. Velice surově byla znásilněna i protagonistka dokumentu Dominika. Pokusila se o sebevraždu a následky trpí, stejně jako ostatní, dodnes. Na policii se neobrátila. „Mně v tu chvíli prostě o žádnou spravedlnost nešlo, jenom jsem se chtěla zachránit. Cítila jsem ten pocit, že se musím zachránit, abych mohla žít dál plnohodnotný život a nechat za sebou tu špínu a hrůzu,“ říká Dominika. I Karolína se stále se svou zkušeností vyrovnává. „Bydlím na koleji a je to absolutně bezpečný místo, nedostane se tam někdo cizí, ale přesto špatně spím, budím se hodně často, vylekám se každého nepravidelného neznámého zvuku,“ říká Karolína. „Tři mladé ženy se odhodlaly vyjít se svým příběhem před diváky a nechat jim nahlédnout, co to znamená být onálepkovaná nejrůznějšími mýty, vyrovnat se se sexuálním predátorstvím a najít sílu žít se svým stigmatem dál. Tři příběhy, které mohou společnost posunout ve vnímání nepatřičnosti sexuálního násilí. Tři příběhy s optimistickým vyústěním na svém konci. Jsem moc rád, že se nám toto téma povedlo přivést, myslím velmi sugestivně, na obrazovky České televize,“ uzavírá Šofr.

Čas načtení: 2021-09-07 10:19:21

V resortu spravedlnosti je vše OK

Předvolební mediální projevy stran a hnutí se od sebe liší tak málo, že nelákají k podrobnému prostudování jejich volebních programů. Hlavní starostí hnutí ANO je zachování postavení Andreje Babiše. Proto rozdává marnotratně sliby všem voličským zájmovým skupinám bez ohledu na jejich splnitelnost a slibuje, že bude bojovat a bojovat a bojovat. Upadající vládní sociální demokracie se snaží zachránit, co se ještě zachránit dá, občas i za cenu okopávání kotníků koaličního partnera. Podobně si vede KSČM, která se ale bez okopávání kotníků hnutí ANO obejde. Všichni ostatní se hlavně chtějí zbavit Andreje Babiše a pokoušejí se vnutit voličům přesvědčení, že budou dělat vše lépe než on a v jejich rukou se země rychle stane rájem na zemi. Z čeho čerpají sebevědomí, je většinou zcela nejasné. Jinak se mezi sebou navzájem liší jen v podrobnostech, ponejvíce v postojích k Evropské unii, NATO a migraci. Určitou roli hrají vzájemné nevraživosti mezi stranickými vůdci. Je nápadné, že se všechny strany tváří, že poměry v resortu spravedlnosti jsou v naprostém pořádku, takže nevyžadují ani dílčí nápravu. Avšak z pozorování každodenního života země je zřejmé, že by bylo co napravovat, jen kdyby se někomu do toho chtělo. Jednotný nezájem politiků o právní prostředí a jeho vady je zárukou, že na stesky obětí nespravedlivých soudů, státních zastupitelství a jiných úřadů nebude ani po volbách nikdo reagovat zásadním způsobem. Ať vyhraje volby kdokoli, v této oblasti života státu zůstane vše při starém. Z proudu netečnosti k poměrům v resortu spravedlnosti zdánlivě vybočuje hnutí Přísaha. Jeho šéf, bývalý policejní plukovník Robert Šlachta, díky své minulosti kolem sebe vytváří aureolu „muže pevné ruky“, jenž „všechny zavře“, „udělá pořádek“ a „zamete s korupcí“. Netvrdím, že se tak úplně tímto způsobem předvádí, ale vidí jej tak naivní sympatizanti a nezdá se mi, že by je chtěl vyvádět z omylu. Je pravda, že volební program hnutí obsahuje kapitolu o spravedlnosti, jež slibuje „rovný metr pro všecky“, ale její náplní jsou pouze povrchní tvrzení a obecná hesla, jejichž naplnění je v mlze. Sama skutečnost, že se dere k moci muž, jenž by za zneužití policie ke svržení vlády Petra Nečase zasloužil umístění na hradě, nikoli však pražském, ukazuje, že naše právní prostředí je trestuhodně netečné k ohrožování principů parlamentní demokracie. Kde je záruka, že by hnutí Přísaha v případě významného volebního vítězství nesáhlo k použití mimoparlamentních nástrojů vládnutí a definitivně by tak skoncovalo s demokracií, beztak pozvolna chátrající na úbytě? Podle průzkumů voličských preferencí se zdá, že Přísaha nebude mít v nové sněmovně silné postavení, takže mé starosti jsou předčasné. Ale ohrožení demokracie je třeba klást odpor, dokud je čas. V jednotnosti projevu nezájmu o vady poměrů v resortu spravedlnosti vidím důkaz odtržení politických pseudoelit od života společnosti. Stížností občanů na způsob, jak jsou nastaveny právní zásady řešení jejich životních problémů a jak s jejich záležitostmi nakládají úřady, zmocněné k vymáhání práva, je spousta. Prokazatelná skutečnost, že se do vězení může dostat nevinný člověk, nebo naopak zločinec může dlouhodobě unikat spravedlností, je ošklivou skvrnou na štítě státu, která nezmizí, když se o ní mlčí. Systémovým řešením a vyřešením stížností občanů by se významně zlepšila kvalita života v zemi. To by ale byla tvrdá práce, do které se politikům nechce, poněvadž účinky nešvarů na ně samotné dopadají jen výjimečně a trampoty lidu obecného je nezajímají. Samozřejmě by bylo co napravovat, kdyby se chtělo. Například by bylo záslužné prosazení soustavy opatření k zajištění odpovědnosti soudců a státních zástupců za škody, způsobené občanům a tím i státu. Postavení poškozených účastníků úředních postupů by se mělo změnit z postavení pokorných prosebníků na postavení cílů iniciativní odškodňovací péče státu: poškození by neměli prosit, ale stát by měl důsledně odškodnění nabízet. Politici by mohli konečně zahladit mnohaleté legislativní dluhy, způsobené trvající nezpůsobilostí zásadně rekodifikovat provozní řády soudů a zákon o státním zastupitelství. Zvýšení efektivity soudnictví by prospělo překreslení jeho územní struktury a přehodnocení odvětvové proporcionality. Řešení by zasloužily náměty na zavedení soudcovské samosprávy, skončit by mělo blouznění o podřízení státního zastupitelství přímo pánubohu. Netečnost k problematice práva a spravedlnosti se v letošním předvolebním období projevila více než v minulosti. Z dlouhodobého pohledu je smutný vývoj hnutí ANO, jež šlo do voleb roce 2013 s programem, jehož realizace by s poměry v justici a státním zastupitelství pohnula. Po odvolání ministryně Heleny Válkové se ale na program zapomnělo a většina jeho cílů zůstala nenaplněna. V daném případě se ale netečnost k počínání úřadů pro vymáhání práva vrací hnutí ANO jako bumerang šestiletým ovlivňováním veřejného mínění trestním stíháním jeho předsedy, jehož délka a různé výkyvy jsou nepřístojností bez ohledu na to, zda se Andrej Babiš provinil či nikoli. Na okraj podotýkám, že pozornost, věnovaná problematice právního prostředí, je základem politického úspěchu polské strany Právo a spravedlnost. Poláci nesnášejí příkoří, jež Čechům nevadí.

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-30 17:56:52

Legie rozjíždí boj za přežití lidí v nepřátelském vesmíru. Ale nejdřív je třeba sehnat nějaké ženy

Vesmírná série Legie ostřílených autorů české sci-fi Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňovou ohlásila dvanáct dílů. První vyšel před měsícem a už přichází druhý s názvem Amanda. Posádka vesmírné lodi Kraksna se v něm vydává na záchranu žen uvězněných na pouštní planetě. Vesmírná sága plná českého humoru a svérázných hrdinů od agenta české tajné služby, ruského špiona, přes inženýra z Vítkovic po drsnou ještěrčí mimozemšťanku Agu, tak pomalu nabírá na obrátkách. Přinášíme exkluzivní ukázku. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. To ví i posádka lodi Kraksna. Lidstvo je zotročeno mocnou mimozemskou rasou, a tak za pomoci technologie prastaré vesmírné civilizace hledají cestu, jak svoji planetu osvobodit. Nebo alespoň nakopat zadek těm modrým parchantům, co ji vyplenili. Život je ale otázkou priorit. Na planetě Namathé se údajně nachází lidská žena, kterou je třeba zachránit. Hlavně ze vznešených humanitárních důvodů, to dá přece rozum. Jenže když při tom pracujete pro mimozemského mafiána, co vypadá jako slepice, mají věci tendenci se poněkud komplikovat. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.   Ukázka z knihy: Do baru vejde Čech, Rus a pták Přivítala nás typická barová atmosféra, až jsem na chvíli zapomněl, že jsem bambilión kilometrů od Země. Tlumené světlo, tlumená hudba, tlumené hlasy. Vzduch plný štiplavého kouře možná z mimozemských obdob vodních dýmek, cinkání sklenic a šoupání nohou a nezaměnitelná vůně alkoholu, která na moment odvedla moje myšlenky od hrnku kafe. Dokonce i při vzpomínce na hnusnou chuť Gold Cocku, který jsme pili při posledním setkání s plukovníkem Batistou – když se rozpovídal o operaci Thümmel a já ještě věřil, že by nemusela skončit průserem –, jsem začal slinit jako Pavlovův pes. Všechny zlaté plíšky jsem byl ochotný utratit za sklenku whisky, i kdyby se mi před enlilskou invazí zdála k zblití. Ani s vidinou panáka před sebou jsem ale nezapomínal na fakt, že jsem vešel do baru plného mimozemšťanů ozbrojený jen silou svého šarmu a dobrou vírou v to, že kdybych začal křičet dost nahlas, Aga by nám přiběhla na pomoc. Na chanu jsem spoléhal především, protože můj šarm nebyl po měsících strávených na těžební planetce, navíc navlečený ve Vodičkově obludné kombinéze, zrovna ve formě. I když pro některé druhy mohl být strhaný čtyřicátník v beztvarém overalu pořád ten nejlibovější kousek v nabídce, nesázel jsem na to. Zato křičet jsem uměl fakt hlasitě. Stačilo pár kroků, aby mi došlo, že se Aga možná bude hodit. A že těch pár kroků jsem neměl dělat. Hudba sice neumlkla, ale hovor u většiny stolů utichl, jako když utne. Desítky očí, často na jediném těle, se na nás upřely. Některé přítomné jsem poznával – zelení sukrové, melarové s drsnými výstupky na hlavách, pár podmračených chanů ve vzdáleném rohu – jiné jsem nikdy neviděl. U jednoho stolu bylo dokonce cosi jako obří šnek, což možná vysvětlovalo, proč se mi při vstupu přilepila ruka ke klice. Bohudíky tohle bylo to lepší z možných vysvětlení. I tady jsme byli samozřejmě jediní lidé. A to byl asi problém. Netvrdil bych, že na nás zírali úplně všichni. Ale to jen proto, že jsem si u některých nebyl jistý, kde mají očí. Gerasim se posadil na stoličku, jako by náhlou změnu ovzduší nevnímal, a poručil si: „Pivo.“ Za pultem ze dřeva plného červených žilek stál tvor s velkýma složenýma očima a sosákem tam, kde jsem čekal nos. Složené oči upřel na Rusa poněkud tázavě, aspoň se mi to zdálo. Netušil jsem, jak mu biočip, který určitě měl, přeložil pivo, ale nic podobného asi nepodával. Intenzivní pocit, že tu nemáme co dělat a všichni kromě nás to ví, ještě zesílil. Začal jsem litovat, že nápad zaskočit sem neměl Gerasim a já mu nemohl říct, že je debil. „Vaše nejlepší pití,“ objednal jsem radši a zahnal obavu, že by lidskému žaludku nemuselo udělat úplně dobře. Na to slyší každý barman, bez ohledu na to, jestli nalévá na pouštní planetce na konci vesmíru nebo v havířovské nonstopce – doufal jsem jen v rozdílnou kvalitu nabídky. Pořád ještě bylo možné, že se návštěva baru vyplatí, i když se nám možná za chvíli do zad zabodne krom upřeného pohledu i něčí kudla. Usoudil jsem, že jestli se to má stát, dám si radši než kafe něco tvrdšího. „Nejsi troškař.“ Vodičku ve sluchátku vystřídal Giuseppeho zvučný bas. „Doufám, že se z toho posereš.“ „Běž radši do něčeho naplivat,“ poradil jsem mu. „Už se stalo, doufám, že snídaně chutnala. To máte za to, že jste mi neřekli, že jdete ven.“ „Řekli bychom, kdyby ses někdy dostavil na můstek. A víš co? Jak tě tak poslouchám, jsem rád, že to neděláš.“ „Chcípni,“ poradil mi dobrosrdečně. „Jestli budeš dál vařit ty, je to jen otázka času.“ Mušák se otočil a sáhl do police pro širokou láhev z broušeného modrého skla. Navzdory neutěšenosti ulice a přinejmenším nezajímavosti baru vypadalo jeho nejlepší pití nadějně. Gerasim se zatvářil jako kluk, co pozval holku do luxusní restaurace, otevřel desky s účtem a přemýšlí, jestli je lepší obětovat ledvinu, nebo hrdost. Efektním pohybem obočí mi naznačil, že objednávat si pití, jehož cenu neznáme, v podniku plném nepřátelského zírání, na planetě, kde lidi slouží převážně jako zdroj bílkovin, není značka ideál. Pokusil jsem se mu říct, že si po tom všem, co máme v posledních měsících za sebou, zasloužíme aspoň na chvíli v klidu sednout nad sklenkou něčeho lepšího, než je kořalka, kterou Giuseppe vyrábí bez použití čehokoliv, z čeho se kořalka pálí, a která chutná jako ponožky, ale moje obočí zjevně dokázalo vysílat jen jednoduché vzkazy. Mušák před nás postavil dvě prázdné sklenky. „Máte čím zaplatit?“ Neměl jsem tušení, kolik může panák nejlepšího pití stát, a tak jsem se odpovědi vyhnul. „Bez peněz do hospody nelez.“ Mušák zahýbal sosákem. I když mi biočip jeho slova překládal, nebylo mi úplně jasné, čím a jak je vydává. Vzhledem k tomu, že mi od pasu dolů mizel za barem, rozhodl jsem se po tom nepátrat. Chvíli jsem čekal, že bude chtít zlato vidět, než nám nalije, ale zjevně se jednalo o lepší podnik, kde by nás v případě insolvence hezky postaru zmlátili a okradli o orgány. Nalil do obou sklenic mizerné množství husté, skoro černé tekutiny. Na víc si nás asi neohodnotil. „Jak to, že maj u sebe otroci prachy?“ zeptal se sukra ze sousední stoličky. Pohled už měl trochu kalný, a když se ke mně naklonil, nebezpečně se zakymácel. Štiplavě páchl. „A tolik.“ „Kolik?“ zarazil se Gerasim. „Naše paní nás odměňuje za nadstandardní výkon,“ odpověděl jsem a zvedl sklenku. „Jestli víš, co tím myslím.“ Sukra se znechuceně odkymácel. Spokojeného otroka, který navíc dostává zaplaceno, na Namathé asi neměl nikdo rád. Napil jsem se. A měl co dělat, abych se udržel na stoličce. Likérka Drak možná zbavovala zraku, ale mušákova specialita zvládla všechny smysly během jediného loku. Měl jsem pocit, že se mi vnitřnosti obrátily naruby, v uších mi začalo hučet a z měkkého přítmí se stala tma. Zamrkal jsem a snažil se nepropadnout hrůze z oslepnutí. „Dopijem to u stolu,“ zasípal jsem a mávl na Rusa. Pochopil, sáhl do tisíce a jedné kapes svého overalu a položil na bar dva plíšky zlata. Netušil jsem, jestli je to málo nebo moc, a nedokázal jsem na to téma s mušákem zapříst hovor. Jestli něco bzučel, nerozuměl jsem. Byl jsem rád, že jsem se dopotácel k prázdnému stolku v rohu, kde šero skrylo mou hanbu. Půl roku otročení enlilům a měl jsem výdrž jako puberťák. Doufal jsem, že jen v pití, a současně se bál, že nebudu mít v nejbližší době možnost ověřit, jak jsem na tom v jiných oblastech života. „Tak co?“ zeptal se ve sluchátku Giuseppe škodolibě. „Jaký to je?“ Snažil jsem se neznít, jako bych právě vypil flašku fridexu. „Lepší než tvoje chrchle v polívce.“ Zdálo se, že jsem Itala urazil. „Do polívky ti od nalodění na Kraksnu neplivu.“ Investoval jsem poslední trochu síly do zašeptání: „Na Vzdorující. Nepoznal jsem rozdíl.“ Giuseppe řekl cosi o zasranejch hovadech, co si ničeho neváží, a pak buď opustil můstek, nebo ho jen konverzace se mnou omrzela. To, že je jeho jídlo nechutné, protože do něj plive, pro kuchaře asi nebylo tak hrozné jako to, že je jeho jídlo nechutné jednoduše proto, že neumí vařit. „Ta píše,“ pochvaloval si Gerasim a hodil do sebe zbytek dryáku. Přisunul jsem k němu sklenku. „Dej si i za mě. Na tyhle experimenty jsem už starej.“ „Jednou jsem pil vodku z…“ Rus se zarazil, když se u našeho stolu zastavilo něčí zvíře. Vypadalo jako černá slepice, s velkýma žlutočernýma očima a vytahaným lalokem na krku. Hlavu mělo porostlou peřím, na humanoidních rukou dlouhé prsty s několika články zakončené drápy. Pod zobákem mělo jednoduché tetování a peří na pažích mělo tak husté, že působilo jako plášť. Upřelo to na mě oko. „Kšá,“ pokusil se Gerasim ptáka odehnat. „Počkej,“ zarazil jsem ho a navzdory prvotnímu nutkání vypudit tvora máváním rukama jsem ho jen upozornil: „Asi jste si spletl stůl.“ „A vy planetu.“ Mozkový biočip se opět ukázal být tím nejlepším ve vesmíru a kdákání, které pták patrně vydával, když pootevřel zobák, převedl do dokonalé češtiny. Po tom všem, co jsem už ve vesmíru viděl, bych se nedivil, ani kdyby na mě začala mluvit vlastní židle. „Na téhle se lidem moc dobře nevede.“ „Zažili jsme horší,“ konstatoval Gerasim. „O dost.“ „Kdo je to?“ zbystřil Vodička. Předstíral jsem, že si otírám bradu do ramene overalu, a koutkem úst jsem procedil: „Něco jako přerostlý mluvící pták.“ Slepic se ani nezeptal, jestli máme u stolu volno, a rovnou se posadil. „I tady se věci obvykle zhorší, když se objeví člověk.“ „Vypadá to, že ve vesmíru nejsme moc oblíbení.“ „Jste. I když ne tak, jak by se vám líbilo.“ „Díky za upozornění,“ podotkl jsem. Slepic si promnul pařáty. „Ale někdy se věci můžou i zlepšit.“ Tohle byl začátek konverzace, která se mohla snadno zvrhnout v něco, co jsme si nemohli dovolit, ne neozbrojení a uprostřed předávky kradeného chepitu. Začal jsem mít pocit, že bych se měl kousnout, černé svinstvo dopít a co nejrychleji z baru vypadnout. Pokud nás vypadnout nechají. Zahnal jsem pomyšlení na výraz zadostiučinění ve tváři naší chanské otrokářky, pokud nás bude muset zachraňovat. Možná ale žádný takový výraz ve svém dvourozměrném repertoáru neměla.  Zachytil jsem pohledy od sousedního stolu. Dva sukrové nás pozorovali podmračeně, ale slepicova přítomnost jako by je odrazovala od čehokoliv dalšího. „Víte, kolik by za vás dva byli ochotní zaplatit na trhu?“ zeptal se náš drůbeží společník. „Moc ne,“ nechal se slyšet Giuseppe. Takže očividně můstek neopustil. Chtěl jsem mu říct, aby vypadl a vrátil vysílačku Vodičkovi, ale nechtěl jsem zbytečně poutat ptákovu pozornost ke komunikátoru v uchu a zbytku posádky na Malé Kraksně. „Vím, kolik se za takový, jako jsi ty, platí na trhu u nás,“ informoval ho Gerasim. Kopl jsem ho pod stolem do nohy, na což zareagoval tím, že dopil i zbytek mého dryáku. Ptáka to zjevně nevyvedlo z míry. „Kupci by se předháněli.“ „To je sice lichotivé, ale nás nikdo neprodává,“ upozornil jsem ho. „Protože tu s vámi nikdo není. Což je zvláštní…“ Slepic se významně rozhlédl a potom na mě upřel žlutočerné oko. „Ve skutečnosti nevypadáte jako otroci.“ „Vypadáme jako horníci.“ Rus se naklonil ke komunikátoru v mém uchu. „Díky!“ „Ani se tak nechováte,“ pokračoval slepic. „Většina otroků, natož na Namathé, by se bála i promluvit. Zatímco vy se tu pohybujete jako svobodní.“ Bezděčně jsem si vzpomněl na jednorukou mimozemšťanku s hmyzem přilepeným k oku. „Míří tohle všechno někam?“ Chvíli mě pozoroval a potom zakdákal: „Mám pro vás nabídku.“ „Nabídku?“ zopakoval Gerasim. Přimhouřil jsem oči. „Pro nás?“ „Za malou… službu bych vám zaplatil něčím lepším než jen sklenkou sukrské krve.“ Sukrská krev. Bože. Doufal jsem, že jde jenom o mimozemský ekvivalent oblíbeného bulharského vína. I tak mi ten jediný lok zhořkl v břiše. „My ptáky nekouříme,“ ohradil se Rus. Slepic se od stolu nepatrně odtáhl. „Nic takového jsem na mysli neměl.“ „Nechte ho to aspoň doříct,“ vložil se mezi nás Giuseppe, i když se ho Vodička marně pokoušel odehnat od řídicího pultu. Pták pootevřel zobák. „Poslechněte si…“ „Jak jste několikrát zopakoval, jsme jen otroci,“ přerušil jsem ho. „Otroci, kteří už někomu slouží.“ Pták výraz nezměnil, ale do hlasu se mu vloudilo něco nového. Pomalu jsme přecházeli do fáze vydírání. „Otroci, kteří si můžou dovolit nejdražší pití v nejlepším baru čtvrti?“ „Tohle je nejlepší bar čtvrti?“ Rus se rozhlédl, ale když zjistil, že ho mimozemšťané od okolních stolů nevraživě pozorují, zase se stáhl. „Tak asi jo.“ Slepicovy žlutočerné oči se zaleskly. „Dejme tomu, že vám věřím.“ „Dejme tomu, že vám do toho vůbec něco je. Vymáčkněte se, nebo se zvedneme a půjdeme,“ rozhodl jsem. Ptákovi konečně došlo, že mě jeho tanečky nebaví. „Jak jsem řekl, mám pro vás nabídku. Pro vás, protože otroci jsou tu v podstatě neviditelní a mně se hodí někdo, koho nikdo neuvidí. Přitom ale máte mnohem větší volnost než ostatní. Té byste mohli využít.“ Ani jeden z nás se nezeptal, k čemu. Slepic nás chvíli pozoroval, a když pochopil, že se součinnosti nedočká, pokračoval sám: „Nebudu vás napínat.“ „Napínáš nás celou dobu!“ zařval Giuseppe do sluchátka tak, až mě píchlo v hlavě. Dědek asi v odhánění moc úspěšný nebyl. „V paláci v jedné z oáz je něco, co chci. Něco, co mi patří.“ „Pro věci, co člověku patří, si většinou neposílá párek cizáků,“ podotkl jsem. „Na základě dohody uzavřené nad prázdnou sklenkou,“ dodal pohotově Gerasim. Pták pochopil a trhaně zakýval na barmana. Mušák před nás beze slova položil sklenky s černou tekutinou, dokonce se ani nezeptal, jestli si je pták může dovolit, zjevně působil solventněji než my, a na tenkých nohou se znovu odpotácel za bar. Neušlo mi, že znervózněl. Nenápadně jsem posunul židli tak, abych měl lepší přehled o zbytku místnosti. Pokud se mělo něco strhnout, chtěl jsem být připravený, jak jen to šlo. Gerasim stáhl obsah sklenky na ex. „Takže máme dohodu?“ zeptal se pták. Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“ Slepic se ke mně naklonil. „Když mi donesete, co chci, odměna bude stát za to.“ „Co to je?“ zarazil jsem ho. „Informační disk,“ odpověděl pták. „Jeho obsah pro vás není relevantní.“ Ale pro ptáka očividně ano. Smrdělo to. Smrdělo to tak, že víc už ani nemohlo. „Co nabízíte za odměnu?“ upřesnil jsem otázku. Slepic trhaně pohnul hlavou. „Lidskou ženu.“ Gerasim, který do sebe zrovna obracel i mou sklenku se sukrskou krví, vyprskl černou tekutinu na desku stolu. „Ženskou?!“ Část baru se po nás otočila, jako by jen čekala, až jim dáme záminku věnovat nám ještě víc pozornosti. Jeden z melarů se naklonil k mušímu muži za barem a něco mu pošeptal. „Moment, ženu?“ ozval se ve sluchátku Vodička. „Ne tak nahlas,“ napomenul jsem Rusa. I když, co si budem, já bych lidskou ženu vyvážil chepitem, ani bych nemrkl, a pochopení by pro to neměla asi jen Aga. A Giuseppe. Možná. „Už tak jsme nápadní jak tarantule na polárce.“ „Jako že buchtu? Opravdickou buchtu?“ pokračoval Gerasim. „S prsíčkama a prcinkou?“ Slepic kývl. „Se vším, co k ní patří. S dokonale tvarovanou hlavou, zdravýma nohama a hustým peřím.“ Bylo to poprvé, co můj biočip při překládání selhal, a tak jsem zopakoval: „Peřím?“ „Myslí vlasy,“ projevil se Gerasim jako zkušený lingvista. „Podle mě nemyslí,“ byl Vodička opatrný. „Řekněte mu, ať vám ji nakreslí.“ „Co? Tohle není žádná liduška.“ Nicméně i já byl vůči ptákovu popisu skeptický. „Dokonale tvarovaná hlava, zdravé nohy a husté peří. Těžko uvěřit, že tu někdo takový je.“ Slepic zahýbal hlavou. „Mí… společníci s ní jednali. Je v paláci, kam chci, abyste se dostali. Můžete odtamtud odnést disk a ženu při jednom.“ To mě zaujalo. „Je taky otrokyně?“ „Všichni z vašeho druhu jsou.“ „Komu slouží?“ „Pánovi oázy.“ „Což je?“ Pták přimhouřil oko. „Kulšeš, jako všichni místní správci.“ Dva chanové u zadního stolku se zvedli a protáhli si ruce. Přenesl jsem váhu, ale nespustil pohled z našeho drůbežího společníka. „Chcete po nás moc a říkáte málo.“ „Řeknu vám všechno, co potřebujete, abyste se dostali dovnitř a ven, jakmile spolu uzavřeme dohodu.“ „Jak víme, že o té ženě nelžete?“ Slepic ztuhl. „Huntové nelžou.“ „Bohorodičko, tak to doufám, že jste hunt!“ projevil se Rus i jako diplomat. Zjevně jsme se ptáka dotkli, protože chvíli uraženě mlčel, načež asi usoudil, že od lidské verbeže slušné chování čekat nemůže, a pokračoval: „Hunta. Já sám jsem ji neviděl, ale je tam, máte mé slovo. Dokážu vás nepozorovaně dostat do paláce. Řeknu vám, kde najdete ten disk. S sebou můžete odvést i ženu. Co s ní uděláte pak, je mi jedno. Předáte mi můj disk a já na všechno zapomenu, stejně jako to očekávám od vás.“ „V té nabídce je ve skutečnosti dost ale…,“ začal jsem. „Dohodnuto!“ Gerasim natáhl k ptákovu pařátu ruku. „Dostaňte nás tam a my dostaneme váš disk a naši buchtu ven.“ Srazil jsem mu ruku na desku stolu a naklonil jsem se k němu. „Jsme tu kvůli něčemu důležitému. Moc důležitému.“ „Tohle se ti snad důležité nezdá?“ „Zdá se mi to hlavně nebezpečné. Mohlo by to ohrozit všechno, za co bojujeme.“ Gerasim se ke mně naklonil ještě blíž. „Bojujeme proti enlilům. A kulšešové z oáz jim slouží. Celá tahle planeta je ukázkou toho, jak nechceme skončit.“ „A jak skončíme, když si tu budeme hrát na hrdiny.“ „Přestaňte šeptat,“ požádal mě dědek. „Nic neslyšíme.“ Slepic si odkašlal. „Za dvě hodiny vám můžu na kraji města nechat bhásy, kteří vás bezpečně dovezou až k oáze. Připravím všechno, co budete potřebovat, abyste z paláce dostali…“ „Buchtu s epesníma dudama,“ zasnil se Gerasim. „A hustým peřím,“ připomněl jsem já. „Myslel jsem ten disk,“ vložil se mezi nás pták. Ani jeden z nás ho ale neposlouchal. „Ohrozil bys celou misi kvůli pichu?“ Pokusil jsem se představit si, co řekne Aga, až přijdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze. Zabít nás jí kor-fa nedovolí, takže námi asi bude jen dál pohrdat. Nebo jí to můžeme neříct. „Protože o to ti ve skutečnosti jde, ne? Lidumil Gerasim si přitiskl ruku na srdce. „Jde mi o záchranu lidského života. Přece tu nenecháme otročit člověka.“ Povytáhl jsem obočí. „Zamysli se nad tím, kápo. Brázdíme vesmír a snažíme se obnovit lidstvo, to sotva zvládneme ve čtyřech chlapech a leguánovi. I kdyby si dal leguán říct,“ zašeptal Gerasim. „Je naší povinností té holce pomoct. Zachránit ji, vzít na Kraksnu a jeden po druhém ji hezky omr…“ „Na Vzdorující,“ zarazil jsem ho. Ale i když jsem nepotřeboval, aby mi graficky líčil své postranní úmysly, to, co říkal o obnovení lidstva… sakra, to byla přece pravda. Chtěli jsme zachraňovat lidi, nakopávat enlilské prdele, kousek po kousku si brát zpátky, co nám patří. Vybavil jsem si sukru, která se klepala na otrokářském pódiu, a představil si, co bych dělal, kdyby tam místo ní stál našinec. Nic. Protože tam jsem nic udělat nemohl, dobrá desítka emzáků by se na mě vrhla dřív, než bych zdolal schody. Věděl jsem to a vůbec mi z toho pocitu bezmoci nebylo dobře. Chtěl jsem něco udělat, potřeboval jsem něco udělat. Protože jinak jsem se tu klidně mohl nechat vodit na vodítku, do ničeho se neplést a nic nemoct, a vyšlo by to nastejno. Mimozemšťanka s hmyzem přilepeným v oku jako by na mě znovu zamrkala. Když budeme opatrní, když se objevíme tam, kde nás nebudou čekat, a zmizíme dřív, než si všimnou, že něco chybí… Promnul jsem si čelo. „Dejme tomu… že to zkusíme.“ „Jo!“ zaradoval se Gerasim. Zvedl jsem ruku. „K tomu, aby se to povedlo, ale budeme potřebovat víc. Všechno, co o tom paláci víte. Přístupové cesty, rozložení místností, počet a stav hlídek. Informace o ostatních otrocích a o tom, kam se dostanou. Kde najdeme tu ženu…“ „A disk.“ „… a disk.“ Slepic kývl. „O to se postarám. Seženu vám oblečení, které otroci nosí. Zbraň, již v něm snadno schováte, ale kterou musíte použít, jen pokud vás chytí.“ „Snad kterou musíme použít, aby nás nechytili,“ opravil ho Gerasim. Slepic se na něj výmluvně podíval.   František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}