Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-10-09 19:32:31

Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti (ukázka z knihy)

New York osmdesátých let minulého století. Fiktivní příběh. Jisté dobře známé zavedené instituce, agentury a orgány veřejné správy. Veškeré postavy knihy jsou smyšlené, přesto fascinovaně sledujete přepečlivě zmapovaný pád Shermana McCoyea. Ačkoliv se děj odehrává v osmdesátých letech minulého století, kniha souzní s tématy soudobých zpráv. Je to příběh, který nikdy nezestárne a jeho zápletka je dechberoucí složitý stroj, jehož kolečka však do sebe perfektně zapadají.   Ukázka z knihy 1. Vládce vesmíru      Přesně v tom okamžiku, právě v takovém luxusním bytě na Park Avenue, kterými byl starosta tak posedlý… čtyřmetrové stropy… dvě oddělená křídla, jedno pro bílé anglosaské protestanty, kterým to patří, a druhé pro služebnictvo… ve vstupní hale klečel Sherman McCoy a snažil se připnout jezevčíka na vodítko. Podlaha haly z temně zeleného mramoru se zdála nekonečná a vedla dál a dál až k téměř dva metry širokému schodišti z ořechového dřeva vzpínajícímu se okázalým obloukem do hořejšího patra. Přesně ten typ bytu, u něhož jen při pouhém pomyšlení vzplanou v srdcích obyvatel celého New Yorku, a potažmo celého světa, plameny závisti a chamtivosti. Sherman však planul pouze naléhavým nutkáním ze svého super fantastického bytečku na půl hodiny vypadnout.      A tak tam klečí a zápolí se psem. Jak usoudil, jezevčík představoval jeho výjezdní vízum.      Při pohledu na nahrbeného Shermana McCoye v kostkované košili, khaki kalhotách a kožených mokasínech se silnou gumovou podrážkou byste nikdy nehádali, jak oslnivě většinou působí. Stále mlád… osmatřicetiletý… vysoký… téměř metr devadesát… parádní držení těla… parádní, skoro až pánovitě arogantní… stejné, jako má jeho tatík, známý Lev fi rmy Dunning Sponget… husté, nazrzle hnědé vlasy… dlouhý nos… výrazná brada… Tou svojí bradou, bradou rodu McCoyů, se pyšnil. I Lev měl stejnou, mužnou bradu, velikou a kulatou, takovou, jakou se honosili absolventi Yale na obrazech od Gibsona a Leyendeckera. Pohledná aristokratická brada, pokud by vás zajímalo, co si o ní myslel sám Sherman, také absolvent Yale.      V tom okamžiku však měl jeho vzhled oznamovat světu prosté: „Jdu jen vyvenčit psa.“      Zdálo se, že jezevčík ví, co ho čeká. Neustále se snažil před vodítkem uhýbat. Jeho krátké nožky na pohled klamaly. Když jste se ho pokoušeli chytit, proměnil se v tuhý šedesáticentimetrový svalnatý válec. Během potyčky po něm musel Sherman skočit. Dopadl na koleno a uhodil se o mramorovou podlahu. Bolest jej rozzuřila.      „No tak, Marshalle,“ mručel vztekle. „Stůj, sakra, klidně!“      Zvířátko znovu uhnulo a Sherman se znovu udeřil do kolena, a v tu chvíli nenáviděl nejenom tu chlupatou bestii, ale i svou ženu, protože ten snobsky okázalý lán mramoru se zde nacházel především kvůli její pomýlené představě o kariéře interiérové návrhářky. Malinkatá černá špička dámské lodičky –      – manželka stála přímo nad ním.      „Ty se ale umíš bavit, Shermane. Co to, pro boha živého, děláš?“      Aniž vzhlédl, odsekl: „Beru Marshalla na procháááázku.“      Slovo procházku se proměnilo v zaúpění, protože jezevčík se opět pokusil o úhybný manévr stranou a Sherman ho musel rychle obejmout paží kolem trupu.     „A víš, že tam prší?“      Stále bez vzhlédnutí: „Jo, vím.“ Konečně se mu podařilo připnout vodítko k obojku.      „Jsi na Marshalla najednou nějak hodný.“      Moment. To má být ironie? Má snad nějaké podezření? Vzhlédl. Ale usmívala se upřímně, vcelku vzato mile… vlastně moc hezky… Moje žena pořád vypadá dobře… jemné štíhlé rysy, velké zářivě modré oči, husté hnědé vlasy… Ale je jí čtyřicet!… S tím nic neudělá… Dneska pořád pěkná kost… Ale už zítra o ní budou říkat, jaká je to zachovalá ženská… není to její chyba… ale moje taky ne!      „Mám nápad,“ řekla. „Co kdybych vzala Marshalla ven já? Anebo řeknu Eddiemu. A ty půjdeš nahoru a přečteš Campbell pohádku před spaním? Udělalo by jí to velkou radost. Takhle brzy doma moc často nebýváš. Co ty na to?“      Upřeně se na ni podíval. Nejde o trik. Myslí to vážně. A přesto – šup šup šup – několik svižných tahů, pár pěkných větiček a… už je lapen! – zmítá se v oku pocitu viny a logiky! Aniž by se o to snažila.      Vědomí, že Campbell teď leží v postýlce – moje jediné dítě! – naprostá nevinnost šestileté dívenky! – a přeje si, aby jí přečetl pohádku… zatímco on teď dělá to, co dělá… ať už je to cokoliv… Pocit viny!… Skutečnost, že se většinou domů vracívá příliš pozdě a ani se s ní nevídá… Vina na vinu!… Zbožňuje Campbell! – miluje ji víc než cokoliv na světě!… a aby to bylo ještě horší – jak logicky to zní! Sladká tvářička, na niž právě hledí, patří manželce, která mu právě dala ohleduplný a pozorný návrh, logický návrh… tak logický, až mu vzal slova z úst! Na celém širém světě neexistovalo dost nevinných lží, jež by mohly nad takovou logikou zvítězit. A to se jen snaží být milá!      „No tak, běž,“ řekla. „Campbell bude mít takovou radost. O Marshalla se postarám.“      Svět se otočil vzhůru nohama. Co tady on, Vládce vesmíru, dělá? Klečí na podlaze, dohnán k tomu, že se pracně musí pokoušet vymýšlet nějaké nevinné lži, jež by přelstily logiku jeho manželky? Vládcové vesmíru se jmenovaly škaredé, obhrouble vypadající plastové panenky, se kterými si jeho, jinak dokonalá, dceruška tak ráda hrála. Panenky připomínaly skandinávské, posilovnou vymustrované bohy a měly jména jako Dracon, Ahor, Mangelred či Blutong. Dokonce i na plastové hračky vypadaly neobyčejně vulgárně. A přesto ho jednoho krásného dne – v záchvatu euforie poté, co neudělal nic jiného, než zvedl telefon a přijal objednávku na koupi dluhopisů s nulovým kuponem, které mu vzápětí vynesly provizi ve výši 50 000 dolarů – prostě jen tak tato fráze zničehonic napadla. Na Wall Street se on a pár dalších – kolik? – tři sta, čtyři či pět set jedinců? – stali přesně tímhle… Vládci vesmíru. Tady neexistovaly… naprosto žádné hranice! Pochopitelně by ho nikdy ani ve snu nenapadlo toto označení byť jen pošeptat živé duši. Nebyl cvok. Nicméně se té myšlenky nedokázal zbavit, pořád mu zněla v hlavě. A tak tady, pěkně prosím, Vládce vesmíru klečí na podlaze vedle psiska, svázán do kozelce vlídností, pocitem viny a logikou… Proč jí to (jakožto Vládce vesmíru) prostě nemůže normálně vysvětlit? Koukni, Judy, pořád tě miluji a miluji naši dceru, i náš dům a náš život miluji a nic na tom nechci měnit – jde jen o to, že já, Vládce vesmíru, mladý muž pořád v plné síle, kterému v žilách koluje horká krev, si čas od času, když se planety pohnou a přijde na mě nutkání, zasloužím dostat něco víc –      – ale věděl, že by žádnou z těchto myšlenek nikdy nedokázal vyslovit nahlas. A tak mu v hlavě začala kypět zášť… Svým způsobem si to zavinila sama, není -liž pravda… Ty ženské, ke kterým se teď, jak se zdá, upíná… takové… takové… a v tom okamžiku se mu v hlavě zrodilo přesné označení… společenské kostry… záměrně se udržují tak hubené, vyzáblé, že vypadají jako na rentgenových snímcích… kostry prosvícené světlem lamp… zatímco klevetí o interiérech a zahradních architektech… a chodí do posiloven a fitcenter s vychrtlými údy nacpanými do elastických přiléhavých legín… a to Judy nijak nepomáhá, že! Jen se podívejte na ten ztrhaný obličej a vyzáblý krk… zaměřil se na její obličej a krk… utahané… o tom není sporu… fitness kurzy… mění se v jednu z nich!      Tím v sobě dokázal vykřesat akorát tak dost zášti, aby mohl vzplát věhlasný divoký temperament McCoyů.      Cítil, jak mu zahořela tvář. Sklonil hlavu a řekl: „Judyyyyy…“ Řev lva zaznívající skrz stisknuté zuby. Dal k sobě palec, ukazovák a prostředník levé ruky a zvedl spojené prsty před zaťatou čelist. Z očí mu šlehaly plameny.      „Tak podívej… chystám – se – vyvenčit – psa… a – tak – vyvenčím – psa… je to jasný?“      Ještě ani nedomluvil, a už si uvědomil, že se chová naprosto nepřiměřeně… ale nedokázal se ovládnout. Ostatně v tom se skrývá tajemství prchlivosti rodu McCoyů… na Wall Street… kdekoliv… pánovitá přemrštěnost.      Judy stiskla pevně rty. Pohodila hlavou.      „Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné,“ řekla bezbarvým hlasem. Otočila se, přešla mramorem vykládanou halu a vyšla po honosném schodišti.      Pořád vkleče za ní hleděl, ale neotočila se. Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné. Právem ji usadil. Levou zadní. Ale bylo to mrzké vítězství.      Další bodnutí ostnu viny.      Vládce vesmíru se zvedl a podařilo se mu vsoukat do kabátu, aniž by pustil vodítko. Obnošený, leč působivý pogumovaný britský jezdecký plášť do deště zdobila spousta klop, řemínků a přezek. Koupil ho u Knouda na Madison Avenue. Kdysi považoval jeho ošuntělost za přesně to pravé, odpovídající tehdy tak módnímu stylu Starých bostonských křápů (1.). Teď už si tím nebyl tak jistý. Škubl vodítkem, vyšel s jezevčíkem ze vstupní haly do vestibulu a přivolal výtah.      Před dvěma lety se majitelé bytů v domě rozhodli nechat předělat výtahy na automatizovaný provoz, aby nemuseli nadále platit Irům a Portoričanům z Bronxu 200 000 ročně za čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. Ten večer to Shermanovi zcela vyhovovalo. V tom ohozu s kroutícím se psiskem na vodítku se necítil na to, trčet ve výtahu s chlápkem oblečeným jako plukovník rakouské armády z roku 1870. Výtah se rozjel a zastavil o dvě patra níže. Browning. Otevřely se dveře a do výtahu vstoupila mohutná postava Pollarda Browninga s hladce vyholenou tváří. Browning si Shermana s jeho venkovským úborem a se psem změřil od hlavy k patě a beze stopy úsměvu pronesl: „No nazdar, Shermane.“      Slova „No nazdar, Shermane,“ visela na konci třímetrové tyče a v pouhých šesti slabikách hladce doručila celé poselství: „Ty, tvoje hadry a to tvoje zvíře jsou ostudnou skvrnou na mahagonových stěnách našeho nového výtahu.“      Sherman se vzteky neznal, ale sehnul se a zvedl psa do náruče. Browning byl předsedou bytového družstva domu. Typický hošík z New Yorku, jehož lůno jeho matky povilo již jako padesátiletého partnera firmy Davis Polk a prezidenta Městského sdružení. Bylo mu teprve čtyřicet, ale posledních dvacet let vypadal na padesát. Vlasy měl hladce sčesané dozadu přes kulatou lebku. Na sobě měl bezvadný tmavomodrý oblek bez poskvrnky, bílou košili a kostkovanou kravatu, ale žádný plášť do deště. Postavil se čelem ke dveřím výtahu, na chvíli pootočil hlavu, ještě jednou sjel Shermana pohledem, a beze slova se znovu otočil zpátky ke dveřím.      Sherman znal Browninga od dob, kdy spolu jako kluci chodili do Buckleyovy základní školy. Browning bývával tlustý, kyprý a panovačný malý snob, který už ve věku devíti let dokázal moc pěkně všechny obeznámit se senzační novinkou, že McCoy je jméno křupanské (a křupanská rodina) stejně jako Hatfi elds, zatímco to jeho, Browning, patří skutečným, kovaným Newyorčanům, potomkům původních holandských osadníků, již kolem roku 1600 osídlili území dnešního New Yorku. Volával na Shermana „Sherman McCoy, buranskej kovboj.“      Když výtah dojel do přízemí, podotkl Browning: „Víš o tom, že prší?      „Vím.“      Browning pohlédl na jezevčíka a zavrtěl hlavou. „Sherman McCoy. Přítel nejlepšího přítele člověka.“      Sherman cítil, jak opět brunátní. „To je všechno?“      „Co jako?“      „Měl jsi osm pater na to, abys vymyslel něco vtipnýho, a tohle je všechno?“ Mělo to vyznít jako vlídný sarkasmus, ale Sherman si uvědomoval, že pod uhlazenou hladinou doutná vztek.      „Netuším, o čem to mluvíš,“ řekl Browning a pokračoval v chůzi. Portýr se usmál, kývl na pozdrav a otevřel mu dveře. Browning vyšel z domu a pod ochranou markýzy nad vchodem došel až k přistavenému vozu. Čekající šofér mu otevřel dveře. Ani kapka nedopadla na jeho vyparáděná záda a on odplul, hladce a dokonale zmizel v roji zadních světel vozů směřujících dolů po Park Avenue. Elegantní obtloustlá záda Pollarda Browninga netížil žádný odrbaný jezdecký pršiplášť.      Ve skutečnosti jen krápalo a nefoukal vítr, ale jezevčík přesto nic takového nehodlal podstupovat. Začal se v Shermanově náručí kroutit. Ta malá bestie má ale sílu! Sherman postavil psa na koberec pod markýzou a s vodítkem v ruce vykročil do deště. Ve tmě vypadaly domy na protější straně ulice jako zasmušilá černá zeď zadržující rudě purpurové nebe nad městem, které hořelo jako rozpálené horečkou.      Páni, tady venku to nebylo zas až tak špatné. Sherman zatahal za vodítko, jenomže psík zaťal drápky do koberce.      „Tak pojď, Marshalle.“      Vrátný u dveří je sledoval.      „Myslim, že z toho není zrovna dvakrát vodvázanej, pane McCoy.“      „Ani já ne, Eddie.“ A to nezmiňuji ten tvůj komentář, řekl si v duchu Sherman. „Tak pojď, no tak… jdeme, Marshalle.“      To už stál Sherman na dešti a silně tahal za vodítko. Jezevčík se ani nehnul. Zvedl ho tedy, odnesl z umělohmotného koberce a postavil na chodník. Pes se pokusil zdrhnout zpátky ke dveřím. Sherman nemohl povolit vodítko ani o píď, jinak by se ocitl znova na začátku. A tak tam se psem stáli, každý na jednom konci napjatého vodítka, a tahali. Žabomyší válka mezi mužem a psem… na Park Avenue. Proč, kruci, nejde vrátný zpátky dovnitř tam, kam patří?      Sherman vší silou škubl vodítkem. Jezevčík se smýkl o několik centimetrů po chodníku. Bylo slyšet, jak o něj drhne drápky. Když potáhne dostatečně silně, třeba to vzdá a půjde za ním, aby nebyl vláčen.      „Tak pojď, Marshalle! Jdeme jenom za roh!“      Znovu škubl vodítkem a vší silou zatáhl. Pes popojel o necelý metr dopředu. Klouzal. Odmítal jít. Odmítal se podvolit. Zdálo se, že střed gravitace té potvory leží uprostřed zeměkoule. Jako by se Sherman snažil táhnout saně s pytlem cementu. Bože, jen se dostat kousek dál za roh. Nic jiného nepotřeboval. Proč se ty nejjednodušší věci – znovu prudce škubl vodítkem a nepřestával táhnout. Nakláněl se jako námořník ve vichřici. Pod pogumovaným kabátem mu začínalo být vedro. Po tváři mu stékal déšť. Jezevčík měl tlapky široce roztažené. Svaly na zádech mu vystupovaly. Zmítal sebou a škubal se ze strany na stranu. Krk měl natažený. Díky bohu, že alespoň neštěká! Klouzal po chodníku. Bože, bylo to slyšet! Bylo slyšet, jak mu o něj škrábou drápky. Nehodlal ustoupit ani o píď. Sherman s hlavou sklopenou a rameny vtaženými vláčel zvíře za sebou temnotou a deštěm po Park Avenue. Cítil, jak mu za krk stéká voda.      Dřepl si a psa zvedl. Koutkem oka přitom zachytil vrátného Eddieho. Pořád se dívá! Pes se začal kroutit a vrtět. Sherman zakopl. Podíval se dolů. Kolem nohou se mu obmotalo vodítko. Belhavě se s vodítkem kolem kotníků vydal po chodníku. Konečně se dostal za roh k telefonní budce. Postavil psa na zem.      Bože! Málem mu zdrhnul! Sherman chytí vodítko na poslední chvíli. Potí se. Vlasy má zmáčené deštěm. Srdce mu prudce buší. Navlékne si vodítko na ruku. Pes se pořád vzpírá. Vodítko se znovu omotává Shermanovi kolem nohou. Zvedne sluchátko a přidrží si ho ramenem u ucha. Vyloví z kapsy čtvrťák a vhodí ho do přístroje.      Vytočí číslo. Tři zazvonění. Ženský hlas: „Haló?“      To není Mariin hlas. Sherman usoudí, že musí patřit její kamarádce Germaine, té, od které si byt pronajímá.      Řekne tedy: „Mohu, prosím, mluvit s Marií?“      Žena odvětí: „To jsi ty, Shermane?“      Ježíš! Do prdele! Judy! Vytočil číslo vlastního bytu. Ohromením zkoprní!      „Shermane?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Zavěsí. Ach, panebože. Co má dělat? Vylže se z toho. Když se ho na to zeptá, řekne, že netuší, o čem mluví. Vždyť neřekl více než pět nebo šest slov. Jak by si mohla být jistá?      Ale to nebylo k ničemu. Pochopitelně, že si bude si jistá, bez debat! Navíc mu lhaní nikdy moc nešlo. Uvidí mu až do žaludku. Jenomže co jiného může dělat?      Stál tam v dešti a ve tmě vedle telefonní budky. Voda mu stékala za límec košile. Těžce oddychoval. Snažil se představit si, jak zlé to bude. Co udělá? Co mu řekne? Jak moc bude naštvaná? Tentokrát bude mít v ruce skutečně hmatatelný důkaz. Pokud bude chtít udělat scénu, má ji mít. Choval se vážně jako idiot. Jak mohl něco takového udělat? Spílal sám sobě. Veškerý vztek na Judy ho přešel. Dokáže se z toho vylhat, anebo to tentokrát skutečně podělal? Opravdu jí ublížil?      Zčistajasna si všiml postavy, blížící se k němu v mokrých černých stínech budov a stromů po chodníku. I na vzdálenost patnácti metrů si uvědomil hlubokou obavu, hluboce zakořeněnou v podvědomí všech obyvatel Park Avenue jižně od Devadesáté šesté ulice – mladý černoch, vysoký, vytáhlý, v bílých teniskách. Už je jen dvanáct metrů daleko. Deset. Sherman na něj upřeně hledí. No, dobrá, tak pojď! Já neustoupím! Tohle je moje teritorium! Neuhnu žádnému pouličnímu chuligánovi!      Mladík se najednou otočil o devadesát stupňů a přešel na chodník na druhé straně ulice. Když pohlédl na Shermana, chabé žlutavé světlo sodíkové výbojky pouliční lampy mu na chviličku ozářilo tvář. Přešel na druhou stranu! Takové štěstí!      Shermana McCoye ani na chviličku nenapadlo, že to, co mladík zahlédl, byl osmatřicetiletý běloch, na kost promočený chlap navlečený do nějakého militantně vypadajícího hubertusu olepeného řemínky a přezkami, který v náručí svírá divoce se zmítající zvíře a s očima navrch hlavy si mluví sám pro sebe.      Sherman stál vedle budky, zrychleně dýchal, téměř lapal po dechu. Co si teď počne? Cítil se natolik poraženecky, že měl chuť se rovnou vrátit domů. Jenže pokud se vrátí hned, bude to jasné, nebo ne? Nešel ven se psem, ale zavolat si. Navíc ať už Judy řekne cokoliv, není na to připraven. Potřebuje přemýšlet. Potřebuje poradit. Potřebuje dostat tu tvrdohlavou psí bestii někam do sucha.      A tak vytáhl z kapsy další čtvrťák a vylovil z paměti Mariino číslo. Soustředil se, vtloukl si ho do hlavy a pak jej s těžkopádnou rozvážností vytočil, jako by snad ten zvláštní vynález, telefon, používal poprvé.      „Prosím?“      „Marie?“      „Ano?“      Nehodlal nic riskovat. „To jsem já.“      „Shermane?“ Znělo to jako Šérméne. Nyní si byl Sherman jist. Tohle je určitě Maria. Ten typ jižanského dialektu, při kterém se některé samohlásky vyslovují dlouze a jiné krátce. Pojď sem bylo pocém, děcka byla děcká, prosím bylo prosim.      „Poslouchej,“ řekl, „za chvíli jsem u tebe. Stojím v budce jenom pár bloků daleko.“      Chvíli bylo ticho, které pochopil jako projev vyjádření jejího podráždění.      Nakonec: „Kde k čertu vězíš?“ Kdé k čértu vězíš?      Sherman se rozmrzele uchechtl. „Hele, hned jsem u tebe.“      Schodiště činžovního domu se pod Shermanovými kroky prohýbalo a sténalo. Jednotlivá poschodí ozařovaly nezakryté dvaadvacetiwattové kruhové zářivky, známé jako Svatozáře pana domácího, jež vrhaly na stěny natřené erární zelenomodrou barvou mdlou tuberkulózní záři. Sherman prošel kolem dveří s nespočetným množstvím zámků navrtaných v opile nerovnoměrných řadách nad sebou. Zámky měly bezpečnostní kryty proti vylomení, zárubně dveří kryly kovové pláty proti vypáčení a samotné panely dveří zakrývaly speciální desky zabraňující jejich vtlačení dovnitř.      V bezstarostných momentech, kdy v království boha a krále plodnosti Priapa vládl klid a mír, Sherman stoupal nahoru za Marií svižným krokem a s romantickým požitkem. Jak bohémské! Jak… skutečné to tady je! Jak dokonale vhodné pro chvilky, kdy Vládce vesmíru odhazuje upjaté dekorum Park Avenue a Wall Street a pouští ze řetězu své darebné hormony! Maria si garsonku, takzvané hnízdečko, umístěnou na konci chodby ve čtvrtém patře, pyšnící se skříní namísto kuchyně a další namísto koupelny, pronajímala od své přítelkyně Germaine – naprosto dokonalé místo. To Germaine byla zcela jiná kapitola. Sherman se s ní setkal dvakrát. Postavou připomínala požární hydrant a na horním rtu jí bujel divoký porost chlupů, v podstatě knírek. Sherman nepochyboval, že je lesba. No a co? Celé je to tak skutečné! Olezlé! Neřestné. New York sám. Příval ohně ve slabinách!      Ten večer však Priapus vypadl ze sedla. Ten večer na ramena Vládce vesmíru doléhala tíha toho ponurého, dříve honosného, typického činžovního domu New Yorku z tmavého pískovce.      Jedině jezevčík byl štěstím bez sebe. Křepce vláčel bříško nahoru po schodišti. Teplé, suché a důvěrně známé místo. Když Sherman stanul před Mariinými dveřmi, překvapeně zjistil, že nemůže popadnout dech. Potil se. Pod jezdeckou pláštěnkou, kostkovanou košilí a trikem měl tělo celé rozpálené.      Ještě než stačil zaklepat, dveře se pootevřely na třicet centimetrů a v nich stála Maria. Dveře nechala přivřené. Stála tam a měřila si Shermana od hlavy k patě, jako by se zlobila. Z očí nad dokonalými vysokými lícními kostmi sršely blesky. Krátké mikádo připomínalo černou kapuci. Našpulené rty vytvořily písmeno o. Znenadání se usmála a pak se začala chichotat. Z nosu jí vycházela malá frkání, jak se snažila smích potlačovat.      „No tak,“ řekl Sherman, „pusť mě dál! Jen počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo.“      Nato Maria otevřela dveře dokořán, ale místo aby jej nechala vstoupit, opřela se o zárubeň, překřížila nohy, založila si ruce na prsou, upřeně hleděla na Shermana a chichotala se. Na nohou měla kožené lodičky s vysokým podpatkem a černobílým šachovnicovým vzorem. Sherman se v botách moc nevyznal, ale tušil, že tyhle jsou přesně podle poslední módy. Maria si oblékla velmi krátkou, na míru šitou bílou gabardénovou sukni, jež zdůrazňovala její štíhlý pas. Sukně končila dobrých deset centimetrů nad koleny a odhalovala nohy, v Shermanových očích nohy baletky. Bílá hedvábná blůzka odkrývala horní polokoule ňader. Ve světle malinké předsíňky působila její postava jako vystupující reliéf – ty tmavé vlasy, lícní kosti a nádherné rysy tváře, ty výrazně vykrojené rty, krémová blůza a krémová oblá ňadra a ty zářivé, tak nonšalantně překřížené nohy.      „Shermane…“ Šeeermené. „Víš co? Jseš rozkošnej. Přesně jako můj malej bráška.“       To Vládce vesmíru lehce otrávilo, nicméně vešel dovnitř, a když procházel kolem ní, řekl: „Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      Maria pohlédla dolů na psa, který očichával koberec, aniž by ve dveřích změnila postoj. „Nazdar, Marshalle!“ Máršalé. „Marshalle, ty jeden promočenej tlustej saláme.“      „Počkej, až ti povím…“      Maria se rozesmála a zavřela dveře. „Shermane… vypadáš, jako kdyby tě někdo právě… zmačkal,“ udělala rukama gesto připomínající muchlání papíru – „a zahodil.“      „Jo, přesně tak se i cítím. Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      „Úplně jako můj bráška. Každej den chodil ze školy domů s trikem vyhrnutým z kalhot a odhaleným pupíkem.“      Sherman se podíval dolů. Vskutku. Kostkovaná košile se mu vyhrnula z kalhot a byl mu vidět pupík. Zastrčil košili zpátky, ale jezdeckou pláštěnku si nesundal. Nechtěl si tu udělat pohodlí. Nemohl se příliš zdržet. A nevěděl úplně přesně, jak to Marii vysvětlí.      „Brácha se každej den ve škole porval…“      Sherman přestal poslouchat. Mariin bráška už ho unavoval, ani ne tak kvůli tomu, že tím naznačovala, že i on sám je dětinský, ale proto, že o tom pořád mlela. Na první pohled Maria Shermanovi nikdy nepřipadala jako ideál typické Jižanky. Vypadala spíš jako Italka či Řekyně. Ale žvanila jako Jižanka. Slova jí bez ustání vybublávala z úst. Pořád ještě mlela, když Sherman prohlásil: „Víš, zrovna jsem ti volal z budky. Chceš vědět, co se stalo?“      Maria se otočila a přešla pár kroků doprostřed bytu, obrátila se a zaujala pózu s hlavou skloněnou ke straně a s rukama v bok. Bezstarostným způsobem předsadila jednu nohu v lodičce na podpatku před druhou, narovnala ramena, lehce se prohnula v zádech, vypjala ňadra a řekla: „Všiml sis něčeho nového?“      O čem to sakra mluví? Sherman neměl na nic nového náladu. Přesto si ji pečlivě prohlédl. Má nový účes? Nějaký šperk? Kristepane, její manžel ji zasypával tolika šperky, kdo to má pořád sledovat? Ne, musí to být něco v pokoji. Těkal očima kolem. Místnost měla patrně kdysi před sto lety sloužit jako dětský pokoj. Nacházel se tu malý arkýř se třemi křídlovými okny a sedátkem pod nimi. Přeletěl zrakem nábytek… tři stejné staré židle z ohýbaného dřeva, stejný škaredý humpolácký dubový stolek s jednou nohou, stejná stará matrace na pružinovém roštu s přehozem z manšestru a třemi nebo čtyřmi kašmírovými polštářky, jež měly za úkol navozovat vzhled divanu. Celé to místo křičelo – nouzovka. Každopádně se tam ale nic nezměnilo.      Sherman zavrtěl hlavou.      „Vážně ne?“ Maria kývla hlavou směrem k posteli.      Teď to Sherman spatřil. Nad postelí visel malý obrázek v obyčejném rámečku ze světlého dřeva. Popošel o pár kroků blíž. Na obrázku byl nahý muž zezadu. Kresba načrtnutá hrubými tahy černé barvy, způsobem, jakým by snad mohlo malovat osmileté dítě, za předpokladu, že by osmileté děcko něco pohnulo k tomu, aby namalovalo nahého muže. Vypadalo to, že se muž sprchuje, alespoň nad hlavou měl něco, co mohla být hlavice sprchy, ze které se řinuly lajdácky načmárané černé čárky. Zdálo se, že se muž sprchuje v naftě. Byl opálený a na kůži měl nechutné šmouhy levandulové barvy připomínající spáleniny. Taková mazanice… Nechutné… ale z obrazu vyzařovala posvátná záře opravdového umění, a Sherman proto s upřímným ohodnocením zaváhal.      „Kdes to vzala?“      „Líbí se ti? Znáš ho?“      „Koho?“      „Filippa Chirazziho.“      „Ne, neznám.“      Usmívala se. „V Timesech o něm napsali celý článek.“      Sherman nechtěl vypadat jako ignorantský omezenec z Wall Street a znovu si začal to umělecké dílo prohlížet.      „No, má to jistou… jak bych to vyjádřil?… Přímost.“ Bojoval s touhou být ironický. „Kdes to vzala?“      „Filippo mi ho dal.“ Velmi radostně.      „Jak štědré.“      „Arthur si od něj koupil čtyři obrazy, úžasné, ohromné.“      „Ale Arthurovi ho nedal. Dal ho tobě.“      „Chtěla jsem taky jeden. Ty velké patří Arthurovi. Navíc, Arthur by nerozeznal Filippa od… od, nevím od koho, kdybych mu to neřekla.“      „Hm.“      „Tobě se nelíbí, viď?“      „Líbí. Ale popravdě řečeno, jsem vynervovanej. Zrovna jsem udělal zatracenou pitomost.“      Maria přestala pózovat a posadila se na okraj postele aspirující na divan, jako by říkala: „Tak dobře, jsem připravena tě vyslechnout.“ Dala si nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula až do půlky stehen. A i když její nohy, ty její exkluzivní boky a stehna, zrovna teď nebyly na pořadu dne, Sherman z nich nedokázal spustit oči. V punčochách se leskly. Zářily. S každým pohybem se ta nádhera třpytila.      Sherman zůstal stát. Jak se chystal Marii vysvětlit, neměl moc času.      „Vzal jsem Marshalla na procházku.“ Marshall ležel natažený na koberečku. „Pršelo. A on se začal vzpouzet.“      Když se dostal k části s telefonem, i jen pouhým popisováním celé té události se znatelně rozrušil. Všiml si, že Maria rozrušení, pokud tedy nějaké cítila, úspěšné skrývá, ale Sherman se nedokázal zklidnit. Zaníceně se pustil do emocionálního jádra pudla, do toho, jak se cítil hned potom, co zavěsil – a Maria ho přerušila pokrčením rameny a lehkým mávnutím ruky.      „Shermane, o nic nejde.“ Šérmené, o nic nejdééé. ¨      Zíral na ni.      „Vždyť jsi jen telefonoval. Nechápu, proč jsi prostě neřekl: ,Ach, promiňte, volám přítelkyni Marii Ruskinové.‘ To bych udělala já. Nikdy se nenamáhám Arthurovi lhát. Neříkám mu každou kravinu, ale nelžu mu.“      Mohl by býval použít tak nestoudnou taktiku? Nechal si to projít hlavou. „Hmmmmm.“ ¨      Vyšlo to z něj jako zasténání. „Nevím, jak bych asi mohl jít večer v půl desátý ven s tím, že jdu vyvenčit psa, a pak zavolat a říct: ,Ach, promiň, já jsem vlastně šel ven, abych zavolal Marii Ruskinové.‘“      „Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Shermane? Tobě je tvojí ženy líto, ale mně mýho muže ne. Arthurovi bude v srpnu dvaasedmdesát. Když si mě bral, věděl, že mám svoje přátele, a věděl, že mu nejsou sympatický, a on měl zase svoje kámoše a věděl, že ty nemám ráda já. Nemůžu je ani vystát. Všechny ty starý Židáky… Nekoukej na mě, jako bych řekla něco strašnýho! Takhle o nich mluví Arthur. O Židácích a o gójích a mně říká šiksa. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem nic z toho neslyšela. To já jsem ta, která si vzala Žida, ne ty, to já musela během posledních pěti let spolknout hromadu těchhle židovskej keců, a tak z toho můžu něco použít, když se mi zachce.“      „Řeklas mu, že tu máš svůj vlastní byt?“ „Pochopitelně, že ne. Řekla jsem ti, že mu nelžu, ale neříkám mu o všech prkotinách.“      „Tohle je prkotina?“      „Není to tak důležitý, jak si myslíš. Je to otrava. Majitel zas dělá povyk.“      Maria vstala, došla ke stolku, vzala z něj list papíru, podala ho Shermanovi a znovu si sedla na kraj postele. Byl to dopis od právnické fi rmy Golan, Shander, Morgan a Greenbaum pro paní Germaine Bollovou ohledně jejího postavení nájemce v bytě s regulovaným nájemným vlastněným společností s ručením omezením Winter Real Properties. Sherman se nedokázal soustředit. Neměl chuť to řešit. Maria pořád odbíhala od tématu. Připozdívalo se.      „Já nevím, Marie. To si musí vyřešit Germaine.“      „Shermane?“ ¨      Usmívala se s pootevřenými rty. Vstala. ¨      „Shermane, pojď sem.“      Popošel k ní několik kroků, ale nechtěl se dostat moc blízko.      Výraz na její tváři napovídal, že ona má na mysli velice blízko. „Ty si myslíš, že máš doma průšvih, ale vždyť jsi neudělal nic jiného, než zatelefonoval.“      „Ha. Já si nemyslím, že mám průšvih, já to vím.“      „No, dobře, takže, když už teda průšvih máš a zatím jsi nic neudělal, třeba bys možná něco udělat měl, protože teď už je to stejně jedno.“ ¨      Pak se ho dotkla.      Bůh Priapus, dosud k smrti vyděšený, povstal z mrtvých.      Natažený na posteli Sherman letmo pohlédl na jezevčíka. Ta bestie vstala z koberečku a šla k posteli. Dívala se na ně a vrtěla ocáskem.      Prokristapána! Nemůže čistě náhodou existovat nějaký způsob, jakým by pes mohl dát najevo… Něco, čím psi dávají najevo, že viděli… Judy se ve zvířatech vyzná. Dělala z každé Marshallovy nálady vědu, až to bylo odporné. Neexistovalo něco, co jezevčíci dělají, když se stanou svědky… Ale potom se jeho nervová soustava začala tavit a bylo mu to jedno.      Jeho veličenstvo, bůh, nejpradávnější z pradávných králů Priapos, Vládce vesmíru, necítil žádné výčitky svědomí.      Sherman si odemkl dveře a schválně tropil větší familiární hluk než obvykle.      „Hodný Marshall, moc hodný.“      Hlučně si svlékal pogumovaný kabát, cinkal přezkami a utrousil několik uf.      Po Judy ani vidu.      Z mramorové haly vedly dveře do obýváku, jídelny a malé knihovny. Každá místnost vyzařovala dobře známé světlo a vycházely z ní odlesky vyřezávaného dřeva, broušeného skla, krémově bílého hedvábí, glazurovaného laku a ostatních dechberoucích a nesmírně nákladných úprav, provedených jeho manželkou, tou aspirující dekoratérkou. Pak si všiml. Veliký kožený ušák, který normálně stál čelem ke dveřím do haly, byl otočen na druhou stranu. Těsně nad opěradlem vykukoval vršek Judyiny hlavy. Vedle křesla stála lampa. Vypadalo to, že si Judy čte.      Postavil se do dveří.      „Tak! Jsme zpátky!“      Žádná odpověď.      „Mělas pravdu. Promokl jsem a Marshall nebyl radostí bez sebe.“      Nepodívala se na něj. Z ušáku se ozval pouze její hlas.      „Shermane, když chceš mluvit s někým jménem Maria, proč místo toho voláš mně?“      Sherman vkročil do místnosti.      „O čem to mluvíš? Když chci mluvit s kým?“      Ten hlas: „Ale proboha živého. Nenamáhej se, prosím, lhát.“      „Lhát – o čem?“ Pak Judyina hlava vykoukla na jedné straně ušáku. Ten pohled, jaký mu uštědřila! Se srdcem v kalhotách se Sherman vydal směrem ke křeslu.      Tvář jeho ženy obklopená aureolou jemných hnědých vlasů byla stažená v čiré agonii.      „Judy, o čem to mluvíš?“      Nejprve nebyla rozčilením schopna slova. „Přála bych si, abys viděl, jak uboze se tváříš.“ „Já netuším, o čem to mluvíš!“      Pronikavý tón jeho hlasu ji rozesmál.      „Takže, Shermane! Vážně tu hodláš stát a tvrdit mi do očí, že jsi sem nevolal a nechtěl mluvit s někým jménem Maria?“      „S kým?“      „S nějakou malou štětkou, pokud bych musela hádat, jménem Maria.“      „Judy, přísahám Bohu, netuším, o čem mluvíš! Venčil jsem Marshalla! Já nikoho jménem Maria ani neznám! Někdo sem volal a chtěl mluvit s nějakou Marií?“      „Aaaach!“ Krátké zaúpění vyjadřující nevíru. Vstala a podívala se mu přímo do očí. „Stojíš tu přede mnou! Myslíš si, že nepoznám tvůj hlas v telefonu?“ ¨      „Možná poznáš, ale dnes večer jsi ho neslyšela. Přísahám Bohu.“      „Lžeš!“ Zle se usmála. „A jsi mizernej lhář. A mizernej chlap. Myslíš si, jak nejsi úžasnej, ale jsi tak ubohej. Lžeš, že je to tak?“      „Nelžu. Přísahám Bohu, vzal jsem Marshalla na procházku a vrátil se sem a prásk – jako, já skoro nevím, co říct, protože vážně netuším, o čem to mluvíš. Chceš po mně, abych souhlasil s negativním předpokladem.“      „Negativní předpoklad.“ Z noblesní fráze odkapávalo znechucení. „Byl jsi pryč dost dlouho. Stihnuls jí dát pusu na noc a pěkně ji uložit do postele?“      „Judy…“      „Stihnuls?“      Sherman odvrátil oči od jejího zuřivého pohledu, zvedl ruce dlaněmi nahoru a vzdychl.      „Poslouchej, Judy, ty se úplně… naprosto… neskonale mýlíš. Přísahám Bohu.“      Upřeně na něj hleděla. Najednou měla v očích slzy. „Ach, tak ty přísaháš Bohu. Ach, Shermane.“ Začínala popotahovat. „Já nehodlám – jdu nahoru. Támhle je telefon. Tak proč jí nezavoláš odsud?“ Hlas se jí zajíkal pláčem. „Je mi to jedno. Je mi to vážně fuk.“      Vyšla z pokoje. Slyšel, jak cestou ke schodišti klapají podpatky po mramorové podlaze. ¨      Sherman šel ke stolu a sesunul se do otáčecí židle od známého anglického návrháře Hepplewhitea. Zrak mu padl na římsu táhnoucí se podél stropu malého pokoje. Z bohatě vyřezávaného indického sekvojového dřeva vystupovaly reliéfy postav pospíchajících po městském chodníku. Judy si římsu nechala vyrobit v Hongkongu za omračující cenu… mých peněz. Pak se předklonil. K čertu s ní. Zoufale se snažil znovu rozdmýchat plameny oprávněného rozhořčení. Rodiče nakonec měli pravdu, že ano? Zasloužil si někoho lepšího. Judy byla o dva roky starší než on a jeho matka řekla, že to může být problém – což, způsobem, jakým to řekla, znamenalo, že to bude problém. A dal na ni? Kdepak. Jeho otec, pravděpodobně odkazuje na Cowlese Wiltona, který měl krátké nezdařené manželství s jakousi neznámou židovskou holkou, prohlásil: „Není zrovna tak snadné zamilovat se do nějaké bohaté dívky z dobré rodiny?“ A dal na něj? Ne, ne, kdepak. A všechny ty roky se Judy, dcera profesora historie ze Středozápadu – profesor historie ze Středozápadu! – chovala jako intelektuální aristokratka – jo, ale nevadilo jí přitom používat jeho peníze a jméno jeho rodiny, aby se dostala mezi tu svou novou společenskou smečku, rozjela to svoje dekoratérské podnikání a skandalizovala jejich jméno a jejich apartmá na stránkách těch sprostých levných plátků, jako byl ten o ženské módě zvaný W a Architectural Digest a další podobné, že? Ó, ne, ani na vteřinku! A co z toho má on? Čtyřicítku na krku hopkající neustále do fi tness centra – ¨      – a najednou ji spatří takovou, jako tenkrát poprvé v tu noc před čtrnácti lety ve Village v bytě Hala Th orndika se zdmi vymalovanými čokoládovou hnědou a ohromným stolem pokrytým obelisky a davem, o hodně více než bohémským, pokud tedy chápal výraz bohémský správně – tu dívku se světle hnědými vlasy a krásnými, velice krásnými rysy a rozevlátými sporými šaty, které tolik odhalovaly z jejího dokonalého útlého těla. A najednou cítí ten nepopsatelný způsob, jakým se spolu dokázali tak dokonale od všeho izolovat a zakuklit se v jeho malém bytě na Charles Street a v jejím bytečku na Západní devadesáté, imunní vůči všemu, co na něj uvalili jeho rodiče, Buckleyova základní škola, střední škola svatého Pavla a Yale – a vzpomněl si, jak jí řekl – v podstatě těmito slovy! – že jejich láska bude nade… vše –      – a teď čtyřicetiletá, vyzáblá a vyhladovělá, cvičením vymustrovaná téměř až k dokonalosti jde s pláčem do postele.      Znovu se ztěžka opřel. Jako tolik mužů před ním nedokázal ustát ženské slzy. Svěsil svoji ušlechtilou bradu až na límec. Sesul se hluboko do židle.      Bezmyšlenkovitě stiskl tlačítko na desce stolu. Žaluziové dveře na napodobenině skříňky z osmnáctého století vyjely nahoru a objevila se obrazovka televize. Další z počinů jeho drahé vzlykající dekoratérky. Otevřel zásuvku stolu, vyndal z ní dálkový ovladač a přístroj zapnul. Zprávy. Starosta New Yorku. Pódium. Rozhořčený černošský dav. Harlem. Potyčky a vřava. Veřejné nepokoje. Starosta se utíká ukrýt. Výkřiky… zmatek… vážně nesmyslné. Naprosto bezúčelné. Pro Shermana to mělo stejný význam jako lehký závan větru. Nedokázal se soustředit. Vypnul televizi.      Měla pravdu. Vládce vesmíru je ubožák, mizera a lhář. (1.) Boston Cracked Shoe look – populární styl mužů z vyšších vrstev v oblasti Nové Anglie během 50.–80. let minulého století. Záměrné nošení starých, neustále dokola spravovaných bot jako doplňku k velmi drahým oblekům. Jednalo se o jisté gesto skromnosti bohatých vzdělaných Američanů, kteří si mohli dovolit koupit cokoliv. (Pozn. překl.)   Tom Wolfe je autorem více než tuctu knih. Mezi nejznámější, u nás přeložená díla patří Kyselinovej test, Ohňostroj marnosti a Muž na vrcholu, a poté další, u nás nepřeložené tituly Im Am Charlotte Simmons a Back to Blood. V roce 2010 získal Tom Wolfe ocenění od Národní knižní nadace za vynikající přínos americké literatuře. Zemřel v roce 2018. Podle knihy Ohňostroj marnosti byl natočen stejnojmenný slavný film obsazený hvězdnými herci, jako jsou Morgan Freeman, Tom Hanks, Bruce Willis a Melanie Griffithová.   Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti. Bourdon 2019, vázaná.

Čas načtení: 2024-06-14 17:18:06

Průšvih na železničním přejezdu pomůže řidičům odvrátit nové značení

Stále mnoho řidičů chybuje na železničních přejezdech, výsledkem čehož jsou zbytečné dopravní nehody. Některé by se vůbec nemusely stát, kdyby řidiči nebo kolemjdoucí zachovali chladnou hlavu. Někdy k odvrácení nebezpečí stačí jen projet nebo nadzvednout závory, jindy zavolat na policii (nebo na linku 112) a nahlásit jim číslo železničního přejezdu. A právě štítky s těmito […]

Čas načtení: 2020-09-24 12:45:46

Nový azylový plán EU, aneb "Pes jitrničku sežral"

Myšlenka na redistribuci běženců po EU je, jak se zdá, takzvaně nemrtvá. Už když Němci v létě přebírali vedení EU, hovořilo se v médiích o tom, že jedním z cílů jejich předsednictví by měla být reforma azylové a migrační politiky unie. (Spiegel, ZDF, Handelsblatt). Připomeňme raději, že současnou šéfkou Evropské komise je dlouholetá spolupracovnice kancléřky Merkelové, Ursula von der Leyen. Stručný přehled základních bodů plánu najdete v českých médiích: Echo 24, iDnes, a to i s dosti důležitou informací, že součástí systému má být “v krizových situacích” takzvaná “povinná solidarita”. Hlavní zádrhele Než půjdeme dále – originál plánu (PDF) je ke stažení tady. Nuže, co mě v tomto návrhu zaujalo nejvíce? Systém povinné solidarity (fuj!) v krizových situacích se má realizovat dvěma prostředky. Buď tím, že si země rozdělí běžence rovnou, nebo tím, že se postarají o návrat nějakých odmítnutých žadatelů k nim domů. Tomu druhému se říká „return sponsorship“. Děsí mě skutečnost, že náš ministr vnitra Hamáček už ve středu řekl, že o systému repatriací je Česko ochotné diskutovat. Ony jsou totiž v té navrhované smlouvě hned dva špeky, o kterých on sám možná ani neví, protože bych tipoval, že to PDF ještě ani nečetl – a v našich novinách to nikde nebylo. Špek číslo jedna se nachází na stránce 75 dokumentu. Stát, který se přihlásí k „return sponsorship“ nějakého toho odmítnutého migranta, bude mít na repatriaci dotyčného osm měsíců, v případě krizové situace dokonce jen čtyři měsíce. Uplyne-li tato lhůta, musí si dotyčného ilegála převzít! (Schovává se to tam pod pěkným slovem transfer, přesun. Prostě si jej z té Morie či Lampedusy odvezeme k sobě.) Podle německých novin je přitom v současné době u většiny odmítnutých žadatelů problém v tom, že nemají papíry. Buď proto, že dělají obstrukce sami, nebo proto, že je dělá jejich domovský stát. Ve světle této skutečnosti se mi tedy „return sponsorship“ jeví jako mimořádně nelákavý instrument. Špek číslo 2 se nachází o deset stránek dále, na straně 85, kde se hovoří o použití detence. Odmítnutí migranti bez nároku na azyl smějí být při návratové proceduře omezeni na svobodě jen individuálně, detence přichází v úvahu jen jako poslední možné řešení (as a last resort), nikoliv standardně (would not be subject to detention as a rule), a to nanejvýš na 2×12 týdnů, prvních dvanáct týdnů při zjišťovacím řízení před rozhodnutím o azylu a druhých dvanáct týdnů před možnou deportací. To proto, aby nebyla porušena lidská práva dotyčné osoby. Jinými slovy, nejen, že si stát, třeba Česká republika, bude po několikaměsíční lhůtě povinen si odmítnutého žadatele o azyl, tj. ilegála, který nemá vůbec žádný právní důvod se nacházet v Evropě, převézt k sobě domů, ale ke všemu bude mít problém jej vůbec zavřít. Jaká je pravděpodobnost, že toho člověka pak ještě někdy někde najdete? Každý normální jedinec se v momentě, kdy se ocitne na svobodě, pokusí zmizet v nějakém ghettu. Toto je naprosto šílené navrhované opatření a Babišovi, Hamáčkovi a spol. můžu doporučit jediné – hoďte jim to na hlavu. Absence logiky Navrhovaný „return sponsorship“ je zoufale stupidní i z hlediska prosté vyjednávací dynamiky. Zkuste si to představit. Snažíte se vrátit nějaké lidi na základě readmisní dohody zpátky do rozvojového světa – a vaše protistrana, ať už je to Afghánistán nebo Pobřeží slonoviny, ví přesně, že máte stanovenou konkrétní lhůtu, ve které byste to chtěli stihnout. Vůbec toho tam nebudou zneužívat k nějakým dalším ústupkům, že ne? Jsou to jistě samí poctiví lidé, jeden Mohamed Dušín vedle druhého! Byrokracie rozvojových zemí Asie a Afriky je vůbec celosvětově známá svým vstřícným a rychlým postupem v mezinárodních záležitostech, bez jakéhokoliv sklonu k sebeobohacování, úplatkářství, úmyslnému zdržování atd. A pro jejich nejvyšší šéfy, tamní politickou elitu, platí samozřejmě totéž. Úplný klášter plný nezištných Buddhů. Proto ty země taky tak prosperují a nikoho by ani nenapadlo odtamtud utéct. Paradoxní je, že ten samý dokument, který toto navrhuje, o pár desítek stran dříve (45–46) pláče nad tím, že stávající readmisní dohody nejsou dostatečně využívány a že neochota třetích zemí přebírat své vlastní občany zpět je docela potíž: “Neochota či nedostatek kapacity třetích zemí při spolupráci na návratu vlastních občanů je dodatečnou výzvou. (Někdo se v rámci manažer-speaku naučil, že se neříká „problém“, ale „výzva“, pozn. MK.) Přijímání vlastních občanů zpět je podle mezinárodního práva povinnost, ale v praxi mnoho států při tomto úkolu dostatečně nespolupracuje. Ačkoliv značné úsilí Komise v tomto směru za uplynulá léta přineslo určité zlepšení, celkově zůstává spolupráce na readmisích výzvou.“ Toto působí dojmem, že různé kusy dokumentu nejenže psali různí lidé, ale že si to po nich nikdo ani nepřečetl. Nebo že třeba ano, ale je natolik vycvičen v absenci logiky, že mu to ani nepřijde divné. Stěžovat si na dlouhodobě pokulhávající funkčnost nějakého existujícího mechanismu a o kus dále navrhnout zavedení nových postupů, které na funkčnost toho mechanismu spoléhají, je naprosto fascinující duševní pochod. Buď ti navrhovatelé věří, že teď se něco změní a EK dojedná nové readmisní dohody, jejichž plnění nebude – na rozdíl od těch stávajících – takzvanou výzvou. Nebo, a to je klidně možné, nad tím nepřemýšleli vůbec. Přemýšlející lidi asi tenhle druh práce zas tolik neláká. Banality, nebo průšvih? Ještě pár dalších zajímavých momentů z navrhovaného dokumentu, které jsem našel. Strany 78 a 84 – právo na slučování rodin se má rozšířit i na sourozence žadatele. Ani se tam nemluví o nezletilých sourozencích, prostě jen siblings bez bližšího určení věku. Nemají takoví sourozenci náhodou taky manželky a děti? Jak široký pak ten strom akceptovatelných rodinných příslušníků bude? Připomínám, že v takovém Nigeru je aktuální průměrný počet dětí na ženu sedm, takže o takové sourozence nemusí být nouze. Navíc se nebavíme o novorozencích, ale o lidech, kteří se narodili dejme tomu v rozsahu let 1990–2005, kdy byla fertilita i v Asii a Africe měřená počtem dětí na ženu vesměs vyšší než dnes. Taktéž strana 84 – u těch, kdo nějakou formu mezinárodní ochrany dostanou, se má zkrátit doba k získání trvalého pobytu z pěti na tři roky. Prý to má být nástroj motivující k integraci do společnosti. Jak by řekl ostravský klasik: Proč, kurva, proč? Strana 85 – nárok na dávky a jiné plnění by dotyčný měl jen ve státě, kam bude přidělen. (Right to material reception conditions.) Jinými slovy, snaha zafixovat jedince přidělené do Rumunska opravdu v Rumunsku, a do Česka v Česku. To by bohužel opravdu mohlo fungovat. Všichni ti, kdo se utěšují, že by přidělení migranti stejně rychle utekli do Německa – pozor na věc! Strana 86 – evropské úřady spolupracující při posuzování azylových žádostí musejí při sdílení informací chránit osobní data migrantů a brát přitom v úvahu jejich zranitelnost. Toto je natolik nicneříkající, že může jít o naprostou banalitu nebo naprostý průšvih. Co se tím vůbec myslí? Jak se to bude vykládat? Nebude komunikace úřadů v praxi zatížena takovou tunou papírování, že ji to bude ochromovat? Máme s čím bojovat Tento článek už začíná být docela dlouhý, mezinárodní reakce si tedy necháme na příště. Výše zmíněný dokument má i pár pozitivních momentů, například to, že odvolání proti zamítavému rozhodnutí by do budoucna nemělo odkladný účinek, aby se neprotahovalo návratové řízení. To by byl jistě krok vpřed. Readmisní procedury, které tvoří jeden z jeho pilířů, jsou ale pojaty naprosto slabomyslným dojmem. Autoři sami přiznávají, že až dosud to moc dobře nefungovalo, ale jaksi spoléhají, že tentokrát začne. Kdyby takhle postupoval elektrikář při práci na vedení, dávno by ho to usmažilo. Bohužel ve světě úředníků se může stát, že takový druh přístupu se převtělí v platný zákon. Čtenáři moji, máme zase s čím bojovat. Tuhle příšernost musíme sklátit zpátky do sarkofágu, ze kterého vylezla. Hned teď.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-24 12:32:00

Fanoušci nesouhlasí s trestem pro Zadinu a skládají se mu na pokutu

Jedna rodina. Průšvih jednoho je průšvih i druhého. Tak to v rodině běžně chodí. Fanoušci Dynama ukázali, že opravdu jsou jedna velká rodina. Poté, co si pardubický trenér Marek Zadina vyslechl peněžitý trest za svá slova po čtvrtém zápase proti Třinci, se fanoušci rozhodli, že na svého trenéra vyberou peníze ve speciální sbírce.

Čas načtení: 2024-07-15 07:00:19

Rabbit R1 má na kontě další průšvih, ohrožuje soukromí uživatelů

AI krabička Rabbit R1 nepřistupuje k uživatelskému soukromí zrovna dvakrát poctivě Všechny dotazy, které uživatelé svým krabičkám položí, totiž zůstávaly natrvalo uložené v zařízení S novou aktualizací už je uvedení R1 do továrního nastavení kompletně vymaže Zařízení Rabbit R1 mělo velké ambice přinést umělou inteligenci v malém kompaktním balení a svézt se na aktuální vlně okolo AI. Příliš úspěchu nicméně prozatím nezískala a navíc se kolem ní točí řada kontroverzí, například ohledně toho, že je ve své podstatě obyčejnou aplikací pro Android, kterou její tvůrci prodávají za poměrně vysokou částku nicnetušícím zákazníkům. Nyní musejí tvůrci Rabbit R1 hasit další požár – od uvedení zařízení na trh totiž Rabbit R1 ukládá všechny dotazy, které uživatel AI položí, přičemž je žádným způsobem nelze z paměti vymazat. Přečtěte si celý článek Rabbit R1 má na kontě další průšvih, ohrožuje soukromí uživatelů

Čas načtení: 2024-10-08 09:10:03

Jízda bez řidičáku je menší průšvih než s falšovaným dokladem. Za to hrozí mnohaletý pobyt ve vězení

Se začátkem roku vstoupila v platnost novelizovaná verze bodového systému. Ta výrazně zpřísnila pokuty za jízdu bez řidičáku, což se týká i jízd s nesprávnou skupinou řidičáku. I když je pokuta za tento přestupek opravdu vysoká, je to nic proti tomu, když jedete s falešným řidičákem. Novela bodového systému zvýšila pokuty za jízdu bez řidičáku […]

Čas načtení: 2024-11-05 05:06:07

Pozor na chyby při startování auta přes kabely. Někdy si i malou chybou můžete zadělat na velký a drahý průšvih

V posledních pár dnech klesají teploty v noci pod bod mrazu a to prověří autobaterie. Někteří z nás už svá auta ráno nenastartovali a museli to řešit pomocí kabelů a startování z jiného auta. Při startování auta pomocí startovacích kabelů ovšem může dojít k chybám, které mohou vážně poškodit auto. Nesprávné připojení kabelů totiž může […]

Čas načtení: 2024-11-16 10:26:23

Diváci Netflixu zuří. Bitva roku Paul vs. Tyson se proměnila v jeden velký průšvih

Streamovací platforma Netflix v pátek 15. listopadu odvysílala dlouho očekávaný zápas roku. Do ringu se proti sobě postavil legendární boxer v důchodu Mike Tyson a jeho mnohem mladší vyzyvatel Jake Paul. Oba boxeři zvládli všech osm kol, avšak fanoušci se nedočkali výraznější show. Přímý přenos navíc doprovázely problémy. Jake Paul…Přečtěte si celý článek: Diváci Netflixu zuří. Bitva roku Paul vs. Tyson se proměnila v jeden velký průšvih

Čas načtení: 2025-01-09 06:30:52

Obří průšvih na CESu! Vystavovatel propálil design i dostupnost Nintendo Switch 2, právníci okamžitě zakročili

Vypadá to, že premiéra herní konzole Nintendo Switch 2 se nezadržitelně blíží Spousta výrobců na letošním ročníku veletrhu CES prezentuje nejrůznější příslušenství Jedna z firem zde dokonce vystavila maketu Switche 2, právníci Nintenda ale velmi rychle zakročili Japonská společnost Nintendo se letošního veletrhu CES v Las Vegas sice neúčastní, ale to neznamená, že by zde o její herní konzoli Switch nebylo slyšet. Poměrně rušno navíc nyní začalo být ohledně chystané druhé generace, jejíž premiéra je údajně na spadnutí. Americký výrobce nejrůznějšího herního příslušenství Genki na svém stánku dokonce měl vystavenou maketu Nintendo Switch 2. Přečtěte si celý článek Obří průšvih na CESu! Vystavovatel propálil design i dostupnost Nintendo Switch 2, právníci okamžitě zakročili

Čas načtení: 2025-02-02 19:30:33

Průšvih jménem Apple Intelligence. Proč Cupertino prohrává závod s umělou inteligencí?

Apple má problém v oblasti umělé inteligence Vývoj jde pomalu, adopce nových funkcí zákazníky také Navíc mu roste konkurence: Samsung, Google, Xiaomi, DeepSeek Applu se nedaří v odvětvích, které si stanovil jako „next big thing“, tedy v těch, kde chce uspět. Jde zejména o umělou inteligenci (AI). Svou sadu funkcí Apple Intelligence představil s velkou pompou, velice pomalu ji však distribuuje mezi své uživatele. Co je ale možná daleko horší – kvalitativně je s AI daleko za svými konkurenty, ale třeba i za nově vzrůstajícím čínským chatbotem DeepSeek, který operuje se zlomkem rozpočtu co Apple. Přečtěte si celý článek Průšvih jménem Apple Intelligence. Proč Cupertino prohrává závod s umělou inteligencí?

Čas načtení: 2025-03-15 15:00:04

Stálo sedm miliard. Natočili ho tvůrci nejlepších Avengers. A i tak je nové sci-fi od Netflixu průšvih

Napsala ho umělá inteligence? Nebo korporátní komise? The Electric State neboli Pasáž od Netflixu tak rozhodně působí. Článek Stálo sedm miliard. Natočili ho tvůrci nejlepších Avengers. A i tak je nové sci-fi od Netflixu průšvih se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-04-02 18:20:23

Trumpova administrativa má další průšvih, posílala si utajené informace Gmailem

Poradce Rady pro národní bezpečnost Michael Waltz je v centru bezpečnostního problému Podle serveru The Washington Post posílal utajované informace z osobního Gmailu Administrativa celý problém popírá Čím vyšší postavení v politice máte, tím větší pozor na jazyk si musíte dávat, to platí už od pradávna. V dnešní době je to obzvláště obtížné vzhledem k všudypřítomným technologiím, které i opatrným politikům mohou snadno zkomplikovat život při snaze uchovat nějaké to tajemství. Pak jsou zde ale politici, kteří si s tímto vůbec hlavu nelámou a sdílejí utajené informace přes snadno odposlouchávatelné kanály. V současné chvíli se jich až v nezvykle velkém množství vyskytuje ve Spojených státech. Přečtěte si celý článek Trumpova administrativa má další průšvih, posílala si utajené informace Gmailem

Čas načtení: 2025-04-15 17:18:48

Kde vám v nádrži hrozí průšvih? Mapa čerpacích stanic, kterým se raději vyhněte

Čerpací stanice sice v České republice využívají jen pár dodavatelů paliva. Dávalo by smysl, že se tak kvalita benzinu a nafty, kterou si pak mohou řidiči natankovat do svých aut, nebude příliš lišit. Ale to není pravda. Některé čerpací stanice si přidávají aditiva k vylepšení paliva, jiné tam přidávají něco jiného, čímž sice víc vydělají, […]

Čas načtení: 2025-07-10 17:16:00

Perný den u X: opouští ho CEO Yaccarino, Grok má průšvih s nenávistnými příspěvky

Firmy Elona Muska musí řešit další problémy. Po dvou letech opouští pozici CEO sociální sítě X Linda Yaccarino. Umělá inteligence Grok pak měla průšvih s antisemitskými a jinými nenávistnými příspěvky, které musely být mazány.

Čas načtení: 2025-08-21 14:05:28

Vzpomínáte na průšvih jménem FineWoven? Apple připravuje náhradu TechWoven

FineWoven skončil fiaskem. Apple ho nahradí materiálem TechWoven, který nabídne lepší životnost a dorazí s novou řadou iPhone 17.Přečtěte si celý článek: Vzpomínáte na průšvih jménem FineWoven? Apple připravuje náhradu TechWoven

Čas načtení: 2025-08-27 14:40:22

Obří průšvih. Celtic padl s Kairatem a loučí se s Ligou mistrů

Celtic nezvládl dvojzápas s kazašským Kairatem Almaty a po bezbrankové remíze i prohraném penaltovém rozstřelu (2:3) končí už ve 4. předkole Ligy mistrů. Daizen Maeda spálil tutovku i rozhodující penaltu, fanoušci bouří proti vedení a Brendan Rodgers musí žehlit obří průšvih. Klub přijde o 20 milionů liber a čeká ho jen Evropská liga.

Čas načtení: 2025-09-02 13:08:17

Je v důchodu, má vyděláno a řekl to, co se mnozí na Wall Street bojí vyslovit – že Trump je průšvih

Ray Dalio založil obří fond Bridgewater Associates a proslavil se svými historickými paralelami. Nyní jej trápí, kam směřuje Trumpova Amerika. Článek Je v důchodu, má vyděláno a řekl to, co se mnozí na Wall Street bojí vyslovit – že Trump je průšvih se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-10-10 16:00:00

Pavel Novotný o týdnech v díře i průšvihu, který se měl ututlat: Udělal jsem kousek jak David Copperfield

Pavel Novotný v Prostoru X popsal „průšvih“, který podle něj věznice zvládla vyřešit interně. Mluvil o speciálních opatřeních během vycházek, o tom, jak si jednou možná zahrál s ostatními nohejbal, i o týdnech na samotce. „To nechám do knížky, věznice si nezaslouží, abych je trápil. Oni to zvládli. Udělal jsem průšvih, který se musel nějak ututlat, ale za tím nehledejte žádnou velkou konspiraci,“ řekl. Dodal, že „dokázal v tom vězení předvést kousek, který byl  jak od Davida Copperfielda.

Čas načtení: 2025-10-23 05:06:02

Kyberútok na značku Jaguar Land Rover je větší a dražší průšvih, než to původně vypadalo

Kyberútok na Jaguar Land Rover by mohl být kybernetickou událostí s nejzávažnějším ekonomickým dopadem ve Velké Británii.

Čas načtení: 2025-11-25 11:12:39

Malá chyba při přezutí, velký průšvih na silnici. Test ukázal, co se stane, když nasadíte pneu „naopak“

Test ukázal, co udělají špatně nasazené směrové pneumatiky na autě. Na sněhu někdy pomohou, na vodě ale výrazně zhorší bezpečnost.