Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-02 11:00:01

Ztracené světy nejsou jen mýty. Jak je to s legendárními zeměmi jako Atlantida?

Pojďme se teď společně na chvíli ponořit do stále neprobádaných hlubin a prozkoumat pětici slavných potopených království. A třeba jednou zjistíme, co se doopravdy skrývá pod hladinou věčně modrého světa. Atlantida Nejstarší zmínky o Atlantidě jsou od řeckých spisovatelů Hérodota a Platóna. Platón, píšící ve 4. století př. n. l., uvedl, že příběh o Atlantidě byl Řekům předán od egyptských kněží před dvěma stoletími. Podle Platóna vzkvétala Atlantida asi 9 000 let. Lidé z Atlantidy – Atlanťané – byli napůl lidmi a napůl bohy, myslel si Platón. Byli prosperující a civilizovaní a jejich země byla bohatá na suroviny i zvířata. Atlantida byla pokryta velkými paláci, obřími umělými přístavy a vodními cestami, její námořnictvo bylo mocné a rozšiřovalo svou sféru vlivu do Středomoří. Armáda byla nakonec poražena a poté byl ostrov zničen zemětřesením, které způsobilo, že jej pohltilo moře. Platón psal, že Atlantida je velká jako severní Afrika a že leží na západ od „Herkulových sloupů“, což znamená na západ od Gibraltarského průlivu v Atlantském oceánu. Dnes mnozí učenci považují Platónův příběh za fikci, ale po staletí se věřilo, že to bylo víc než pouhý mýtus. Archeologické nálezy s otazníkem. Bájná Atlantida či kresby v poušti jsou nevyřešenou záhadou Číst více Ve středověku se věřilo, že Atlantida existovala. V 19. a 20. století okultní spisovatelé jako Ignatius Donnelly a Helena Blavatská předložili názor, že starověké civilizace (například Egypt), založili lidé, kteří přežili konec Atlantidy, svatého grálu ztracených zemí. Téměř padesát míst po celém světě se více či méně dlouho považovalo za to pravé, kde kdysi Atlantida byla. Přesvědčivé důkazy dodnes neexistují. Lyonesse Jedna z nejstarších a nejznámějších legend o zemi ztracené pod vlnami pochází z Cornwallu. O ostrovech Scilly jihozápadně od Land’s End se říká, že jsou pozůstatkem dávno ztraceného království. Tato země se jmenovala Lyonesse a podle legendy měla bohatou, úrodnou půdu a majestátní hlavní město jménem Lions. Útes Seven Stones na půli cesty mezi Land’s End a ostrovy Scilly byl údajně místem největšího hradu (nebo katedrály) v Lions. Legenda praví, že Lyonesse bylo během jediné bouřlivé noci pohlceno mořem a navždy ztraceno. V artušovské legendě bylo Lyonesse domovem Tristana, rytíře kulatého stolu. Tristanův otec byl král Lyonesse. Existují určité důkazy, které naznačují, že legenda by mohla mít kořeny ve skutečných událostech. Vědci se totiž domnívají, že ještě v době bronzové byla větší část území mezi zálivem Mount’s Bay a ostrovy Scilly nad hladinou moře. Mu Jedním z nejslavnějších spisovatelů, kteří psali o ztracených městech, je James Churchward. Narodil se v Devonu a byl inženýrem a autorem, který v roce 1926 vydal svou slavnou knihu. Podle Churchwarda ovládal asi od roku 20 000 př. n. l. Tichý oceán obrovský kontinent zvaný Mu. Mělo jít o rozlehlou pevninu, která se rozkládala nad rovníkem. Bylo to místo bohaté na život, žít zde mělo na 64 milionů lidí. Mu prý byla teokracie, vládl zde velekněz Ra. Éra Mu trvala 19 000 let a skončila ve 12. století před naším letopočtem, když řada geologických událostí vycházejících ze zemského jádra způsobila, že se země potopila do oceánu. Churchward tvrdil, že jeho zdroje o Mu pocházejí ze dvou různých tabulek, z nichž jednu četl on sám. Druhou tabulku mu ukázal starší kněz, se kterým se setkal v izolované části Indie. Dnes neexistuje žádný vědecký důkaz o existenci Mu, ačkoli několik zajímavých podvodních útvarů u pobřeží ostrova Yonaguni v Japonsku je některými lidmi považováno za to, co z Mu zbylo. Ys Na severozápadě Francie jižně od Brestu leží Baie de Douarnenez. Pod vodami této zátoky jsou ruiny kdysi mocného města jménem Ys. Tak to říká legenda. Traduje se, že v 5. století bylo Ys bohatým a mocným městem s rušnými trhy, přístavem, velkými domy a majestátními paláci z mramoru, cedru a zlata. Ale postupem času, jak je typické v mnoha legendách o utopených královstvích, někdo v Ys udělal něco, co rozvrátilo řád a uvalilo na město kletbu. Jedné noci udeřila bouře a příštího rána velké město Ys zmizelo pod mořem. Objev v mayském chrámu odhalil, jak civilizace skončila. Dnes se blížíme do stejného bodu Číst více Další verze příběhu vypráví, jak králova dcera v opilosti otevřela stavidla města a navždy ho potopila. Ať je to jakkoli, obyvatelé Bretaně po staletí věřili, že město existovalo. Nikdy nebyly nalezeny žádné vědecké důkazy o existenci Ys, legenda ale přetrvává. Tyno Helig U severního pobřeží Walesu, poblíž města Llandudna, je skalnatý výběžek známý ve velštině jako Pen y Gogarth a v angličtině jako Great Orme. Po staletí byl tento mys místem opředeným historií, legendami a tajemstvími, přičemž mnohé jednotlivé skalní útvary se pyšní svým vlastním příběhem. Jedním z nich je legenda o Llys Helig (Heligův palác), velké citadele, která dominovala zemi známé jako Tyno Helig. V 6. století byl palác základnou prince, jehož království se rozkládalo v pásmu severního Walesu. Příběh vypráví, že princova dcera Gwendud se zamilovala do prostého občana. Tento muž jménem Tathal spáchal vraždu a loupež, aby se oženil s princeznou. Duch Tathalovy oběti se objevil na svatbě a přísahal pomstu. Po mnoha letech kletba královskou rodinu dostihla. Jednou v noci, během královské hostiny, začala palácem stoupat voda. Rodina a vznešení hosté uprchli do vnitrozemí a viděli, že oceán zcela pohltil palác. Legenda přetrvala a říká se, že starý královský palác lze stále vidět při odlivu na západním svahu mysu. Zdroje: history.co.uk, oxfordreference.com, historic-uk.com, archive.org KAM DÁL: Z vředů na kůži člověka vylétne nakrmený hmyz. Záhadná starověká nemoc ftiriáza.

Čas načtení: 2025-03-17 05:00:00

Jachta milionáře Aristotela Onassise (†69) hostila Churchilla, Kennedyho i Sinatru: Loď se prodává za 2 miliardy

Bájná jachta řeckého milionáře Aristotela Onassise (†69) Christina O. toho za desítky let zažila mnoho. Magnát na ní hostil například bývalého premiéra Winstona Churchilla, 35. prezidenta USA J.F. Kennedyho, ale i zpěváka Franka Sinatru či herečku Elizabeth Taylorovou. Před šesti lety se dokonce na jachtě konala svatba modelky Heidi Klum, která se ní provdala za Toma Kaulitze. Plavidlo s bohatou historií je v současné chvíli na prodej. Nového majitele vyjde na 70 milionů liber, v přepočtu tedy na více než dvě miliardy korun. 

Čas načtení: 2026-03-11 10:26:00

Wilt, já a Kobe. Šílenství! Adebayo nemohl uvěřit, jeho 83 bodů ale probudilo i kritiky

Pokud si chcete v záznamu vychutnat nejlepší dochovaný střelecký výkon v historii NBA, pustíte si bláznivých 83 bodů Bama Adebaya. Bájná stovka Wilta Chamberlaina totiž na obrázcích není... Výkon pivota Miami Heat je vskutku mimořádný. Sám americký basketbalista má stále problém uvěřit: „Moc bych si přál vrátit se v čase a prožít si tyhle okamžiky ještě jednou.“

Čas načtení: 2026-03-11 10:26:00

Wilt, já a Kobe. Šílenství! Adebayo nemohl uvěřit, jeho 83 bodů ale probudilo i kritiky

Pokud si chcete v záznamu vychutnat nejlepší dochovaný střelecký výkon v historii NBA, pustíte si bláznivých 83 bodů Bama Adebaya. Bájná stovka Wilta Chamberlaina totiž na obrázcích není... Výkon pivota Miami Heat je vskutku mimořádný. Sám americký basketbalista má stále problém uvěřit: „Moc bych si přál vrátit se v čase a prožít si tyhle okamžiky ještě jednou.“

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-20 14:43:42

2Pac: Legenda hip hopu a nejúspěšnější rapper v historii

Legenda hip hopu a nejúspěšnější rapper v historii? 2Pac, vlastním jménem Tupac Amaru Shakur prodal 75 miliónu kusů desek. Jeho rodné jméno bylo Lesane Parish Crook, poté jej matka přejmenovala po jejím vzoru hnutí odporu španělským conquistadorům v Peru – Josém Gabriela Túpaca Amaru. Je však znám pod pseudonymy jako Pac, 2Pac nebo Makaveli. 2Pac…Pokračovat ve čtení2Pac: Legenda hip hopu a nejúspěšnější rapper v historii Článek 2Pac: Legenda hip hopu a nejúspěšnější rapper v historii vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2020-09-25 12:53:11

Vlastimil Vondruška: Smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit

„Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace,“ přiznává Vlastimil Vondruška, který si přízeň čtenářů získal zejména historickým detektivními cykly – Hříšní lidé Království českého s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu a renesanční Letopisy královské komory. Za svou tvorbu získal státní vyznamenání, řadu literárních cen a také za publicistiku, kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem.   Pocházíte z Kladna. Na FF UK v Praze jste vystudoval historii a národopis. Začínal jste Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a pak jste byl v Národním muzeu, kde jste byl od roku 1986 ředitel jeho historické části. Proč jste si vybral právě historii a národopis? Je takové obligátní rčení, které se používá ve všech životopisech, které začíná slovy: „Už od mládí…“ Je to sice banální, ale je to tak. I když to musím trochu upřesnit. Mě srdce vždycky táhlo k nejstarším dějinám lidstva, především k egyptologii. Na střední škole jsem se ale zamiloval do dějin Mezopotámie, a dokonce jsem začal jezdit na Karlovu univerzitu a soukromě jsem se zkoušel naučit staroasyrštinu a babylonštinu a čtení klínopisů. Sebekriticky přiznávám, že to bylo nad mé lingvistické síly, protože mi můj profesor vysvětlil, že pochopit smysl těchto jazyků znamená, že bych měl umět minimálně ještě hebrejsky, arabsky a nebyla by špatná ani sumerština… Když jsem skončil gymnázium, zjišťoval jsem, jaké obory se aktuálně na filozofické fakultě otevírají. To nebylo jako dnes, že otevřou všechno a vezmou prakticky každého, jen aby měli co nejvíce duší a peněz. Když jsem se skromně poptával na katedře egyptologie, sdělili mi, že ji neotevřou, protože by museli vyučovat, a na to nemají chuť, musí bádat. Volil jsem historii, ale protože se tehdy musely studovat dva pokud možno související obory, přidal jsem si národopis. A záhy jsem tomuhle spojení propadl, protože pro studium dějin běžného života lidí je to ideální kombinace. Později jako spisovatel jsem svému rozhodnutí blahořečil, protože díky němu se ve světě středověku pohybuji jako doma.   Jste vystudovaný historik a na svém kontě máte řadu odborných publikací a článků. Psaní se věnujete od mládí a dnes patříte mezi naše nejčtenější autory, a přitom jste svoji první detektivní knížku Příběh plzeňských mordů vydal v roce 1994 ve vlastním nákladu. Co vás přivedlo k psaní historických detektivek? Začalo to hned po ukončení vysoké školy. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem musel absolvovat vojnu. Zní to paradoxně, že? Ale to by bylo na dlouhou diskusi o přerodu nedospělého chlapce v samostatného muže. Ono to totiž nebylo tak zlé, jak se traduje. U většiny jednotek tehdy panoval nepořádek a já jsem mohl trávit spoustu času „nedovoleně vzdálen“ od posádky. Nikoli kvůli tělesným požitkům, ale v archivech. Tam jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Po vojně jsem nastoupil do aspirantury v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a začal jsem psát pro různé časopisy. Kromě jiného pro Signál, neboť jsem chtěl kultivovat duše našich policajtů detektivními příběhy ze středověku (to byly mé první literární kroky). Protože byly tyhle sloupky úspěšné, zabředával jsem do psaní literatury stále víc a víc a nesmírně mě to bavilo.   Přízeň čtenářů jste si získal zejména příběhy královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho věrného pomocníka panoše Oty, jako i královského písaře Jiřího Adama z Dobronína a jeho pomocníka Petra Korce. Jednou jste řekl, že své postavy necháváte volně žít… To je dáno technikou, jakou spisovatelé své příběhy vytvářejí. První je metoda „projektantská“. Autor si předem všechno vymyslí, připraví si precizní algoritmus a zápletky a pak začne psát. Tuhle kostru už jen rozvíjí popisem míst a dialogy. Takový způsob psaní je z hlediska přípravy pracnější a zdlouhavější, podobně píše Dan Brown. Druhá metoda je imaginativní. Vymyslíte si jen situaci, ale nic nekonstruujete předem a do příběhu jakoby vstoupíte. Vše prožíváte se svými hrdiny. Takhle psal například Georges Simenon. Můj první detektivní román byl Příběh plzeňských mordů. Tehdy jsem se snažil uplatnit školní znalosti, takže jsem si předem připravil osnovu knihy. Jenže sotva jsem začal psát, postavy si začaly dělat, co chtěly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale pak jsem osnovu odložil a příběh prožíval. A když jsem knihu dopsal, byl vrahem někdo jiný, než jsem původně zamýšlel. A bylo to lepší! Od té doby píšu imaginativně.   V letech 1990 až 2009 jste se věnoval podnikání a spolu s manželkou jste provozovali sklárnu Královská huť v Doksech, kde jste se zabýval výrobou kopií historického skla a sklu jste věnoval také odborné knihy České sklo a Sklářství nebo historickou ságu Falknovská huť o osudech sklářského rodu Heřmanů. Proč právě sklo? Historii skla jsem se věnoval hned po skončení studií a spolupracoval jsem s národním podnikem Crystalex, který budoval svou značku na tradicích českého skla. To znamenalo dějiny českého sklářství studovat. Tehdy vznikla myšlenka vyrábět kopie starého českého skla a díky novoborským sklářům se začalo s pokusy a první výrobou. Po sametové revoluci jsem tenhle nápad přetavil v reálné podnikání. Sklářství, to rukodělné, kterým jsme se spolu s ženou Alenou zabývali, je totiž opravdu tvrdé a poctivé řemeslo, ale současně nesmírně krásné. Vytvářet nádherné tvary z kašovité skloviny je malý zázrak. Sklo je navíc jako žena. Čím více péče mu věnujete a s čím větší láskou se o něj staráte, tím lepší je výsledek.   Za své odborné publikace jste obdržel několik cen a kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem roku 2015. Co to pro vás znamená? Autoři, kteří tvrdí, že je nezajímá, co si myslí čtenáři, neboť oni dělají umění podle potřeb své duše, se hluboce mýlí. Copak není radostí spokojenost zákazníků? Zákazníkem pro mne je čtenář, nikoli literární teoretik nebo kritik (je neuvěřitelné, jak často se představy obou skupin rozcházejí). Já píšu knihy pro čtenáře, a proto mne každé ocenění spojené s čtenáři nesmírně těší. Abych to vysvětlil, o Magnesii liteře rozhoduje pár zasvěcených, o ceně Bestseller roku zájem čtenářů, který se dá snadno vyčíslit prodanými výtisky.   Také jste napsal divadelní hry Ještě, že nejsem kat, Gaudeamus konšelé aneb O potulných hercích, režisérovi a jedné radnici nebo Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v níž hrajete hlavní roli středověkého učence. Proč právě středověk je tématem vašich her? Kde vás možno vidět hrát? Své romány situuji především do středověku, je proto logické, že tohle období ukazuji i v divadelních hrách. Abych tuhle část mé tvorby přiblížil, povím více o své poslední hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. V představení se přeneseme do šenku někdy na konci středověku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně se zamyslet nad pomíjivostí života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit. Máme za sebou asi třicet repríz po celých Čechách i na Moravě. Letošní „šňůru“ jsme ovšem museli kvůli koronaviru zrušit a nejsem si jistý, zda se někdy k téhle hře vrátíme, protože přestávka od posledního představení v listopadu 2019 je příliš veliká. A ani tenhle podzim nevypadá bohužel nadějně.    Pravidelně získáváte Cenu čtenářů nakladatelství MOBA a vaše knihy patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. Často besedujete v knihovnách, na co se vás lidé nejčastěji ptají? Takové ty standardní otázky jsem shrnul a odpovídám na ně na mých internetových stránkách. Třeba zda Oldřich z Chlumu žil, nebo jak jdou romány s ním časově za sebou. Jenže tyhle literární dotazy často doprovázejí otázky naprosto neuvěřitelné, třeba kolik ujel na koni Oldřich z Chlumu denně, zda nad islámem zvítězíme či zda věřím v ilumináty. A to nemluvím o otázkách typu, kde podle mne postavil tábor u dané obce Jan Žižka, když jel podle kroniky kolem, protože to v kronice zapsáno není. Ale snažím se být vědmou a odpovídat i na ty nejabsurdnější otázky, protože si vážím všech čtenářů a chápu, že každý považuje za důležité něco jiného.   Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbený žánr, spisovatele nebo knihu? Od mládí jsem četl hodně. A snažím se číst stále. V první řadě pochopitelně historické romány, jednak proto, že mne zajímá, jak to „dělají kolegové“. Ale důvod je i pragmatický, je to prostě doba, kterou mám rád. Nepohrdnu ovšem ani dobrým románem z dílny klasiků. Netvrdím, že všechny knihy dočtu do konce. Pokud v nich narazím na špatný jazyk či faleš, pokud příběh nemá spád a je příliš vykonstruovaný, pak je mi líto ztrácet čas a sáhnu po jiném titulu. Jsou samozřejmě autoři, kteří nikdy nezklamou a k nimž se rád vracím, namátkou Robert van Gulik, Georges Simenon nebo Michail Šolochov.   A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Je o vás známé, že jste se věnoval horolezectví: Horolezectví jsem se věnoval déle než dvacet let a myslím, že hodně intenzívně. Nicméně věk je věk, a protože jsem už důchodce, tak jsem přesedlal na jinou zábavu přiměřenou opotřebení tělesné schránky. Spoustu času trávím se svou ženou a psem, oba jsou nároční a rozmazlení (smích), ale taky se starám o velkou zahradu, poslouchám hudbu, čtu si a hlavně píšu. Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace. To neznamená, že jsem pecivál, ale doba je taková a nemá cenu riskovat nákazu. Jak říká staré přísloví – jen hlupák tahá spícího psa za ocas.   Vlastimil Vondruška, CSc., se narodil 9. května 1955 v Kladně. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Působí jako historik, publicista a spisovatel. Vystudoval historii a národopis na FF UK v Praze. Je autorem řady odborných a populárně naučných publikací, píše knihy pro děti a mládež, historické detektivky (cykly – Hříšní lidé Království českého a Letopisy královské komory), historické románové cykly (Husitská epopej, Přemyslovská epopej, Prodavači ostatků, Křišťálový klíč). Je rovněž autorem rozhlasových dramatizací, divadelních her a filmu Jménem krále. Manželka Alena je rovněž historikem a teoretikem uměleckého řemesla. Je autorkou návrhů skla a řady knih o řemeslech, lidových zvycích a nejnověji knihy o vývoji rodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-04-26 11:17:18

Radovan Lovčí: Překvapuje mne, s jakou nechutí se lokální historici stavějí k výzkumu moderních dějin, zvláště komunismu

Prozaik a badatel PhDr. Radovan Lovčí (*11. 4. 1977) žije dnes v Plasích a studuje v Praze. Je absolventem historie na FF UK a spoluautorem i autorem takřka dvaceti knih. Odbornými studiemi přispěl pak do vícera historických sborníků. Letos mu vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku.   Co nyní píšeš? To utajím, ale řeknu, co jsem už dopsal. Prózu, která je příhodami roztržitého, ráčkujícího profesora klimatologie z Plzně. Posléze se dokonce stane nástupcem – neotesaně vystupujícího – prezidenta. To dílo jsem tvořil už v letech 2011-2017 a možná je měl dokončit dřív.   Proč? Roku 2017 vyšla kniha Jakuba Horáka Kočky jsou vrženy a již od roku 2013 běžel politicko-satirický seriál Kancelář Blaník. Je to trochu podobné. A já si náhle připadal jako Cimrman, který přichází pozdě.   Letos ti vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku napsaná v plzeňstině. Co víc, do roka má vyjít publikace s marketingově (snad) ještě údernějším názvem Hovno z Nerudovy ulice. Vedle bizarních postav z esoterně-léčitelské oblasti – se v ní mihne fiktivní prezident, a to ješitný profesor a držitel bezpočtu čestných doktorátů: Narcis Káďa. V obou případech jde o texty, které jsem začal připravovat po ukončení působení u Frause a během svého zdravotního výpadku, kdy mi odstranili část slinivky.   Což nebyla procházka růžovým sadem. Ne. Tři čtvrtě roku jsem prožil ve stavu, kdy nebylo jasné, zda mám rakovinu a do dvou let nezemřu; již jsem měl dokonce za to, že mé knihy post mortem vydají mí mladší bratři.   I jako doktor filozofie znovu studuješ? Malý doktorát mám od roku 2004 a je nepřímým výsledkem magisterské práce o Alici Masarykové (600 stran). Na FF UK ji rovnou uznali za práci rigorózní, stačilo složit PhDr. zkoušku. Iniciativa vyšla od učitelů, nemusel jsem nic rozšiřovat, ani psát novou práci jako ti, kdo o PhDr. titul jevili iniciativní zájem sami. V praxi ale doktorát nepoužívám, jen při oficiálních příležitostech jako přednášky a odborné články, a plné zuby mám lidí, kteří mohou mít smrt z toho, když je neoslovíte titulem nebo funkcí.   A tzv. velký doktorát? Do toho jsem se pustil loni po odchodu od Frause a zdravotním výpadku. V kraji jsem nenacházel profesní výhled, v pražských institucích taky ne. Ještě jinde ultimativně vyžadovali „Ph.D.“ jako něco, bez čeho se s tebou u konkurzu vůbec nebudou vybavovat. Pracovat mimo obor se mi nechtělo, to by mě psychicky zabilo dřív než ta slinivka, a bádání v historii beru jako povolání, ne zaměstnání; ač vím, že se v dnešní pragmatické době ty pojmy mylně pokládají za synonyma. Navíc mám vztah patriota k Plzeňsku, hluboce tu kořením. Ale jako regionální historik jsem se realizovat nemohl a ve 42 letech zase „vletěl“ do studií. Pendluji mezi Plasy a Prahou. Jak dopadnu, netuším. Měl jsem se narodit pár set kilometrů dál na západ, tam lze z doktorandského stipendia slušně žít a bádat; zde leda živořit. Dost studentů školu ani nedotáhne, neskloubí práci a velmi náročné studium. Může se stát, že bude ex-doktorand i ze mě, vše je otevřené.   Jaká tě lákají témata? Tématem mé Ph.D. studie je život Vojty Beneše (1878–1951), což je pro mne srdeční záležitost. Pocházel z Kožlan, které leží 15 kilometrů od Plas, kde bydlím. Úspěšný beletrista, bratr prezidenta Edvarda Beneše, účastník tří odbojů. Sociální demokrat. Hledal střední cestu mezi asociálním kapitalismem první republiky a extrémem komunistické diktatury. Zkoumám ho jako plzeňské téma a je mi blízký politicky: oba jsme nalevo, i česká společnost aktuálně řeší, jak kultivovat divoký polistopadový kapitalismus bez extrémně levicových rizik a jak vybudovat podobu ohleduplného západního sociálního státu, k němuž máme, žel, na hony daleko. I kdybych nestíhal školu, Vojtu Beneše dopracuji. Jen by se jednalo o běh na víc let, protože během dovolené člověk moc nevybádá, to mám ozkoušené. Po škole budu hledat nový domov spojený s profesním uplatněním. Na Plasku a Plzeňsku výhled postrádám, snad bude působištěm některá historická instituce Prahy. Z platu historika se dá i tam skromně přežít, ale na byt či prostorný pronájem člověk může zapomenout. Třeba mě ale přijme jiný kraj než tento. A nesmí zradit zdraví, aby mě místo dopsaných knížek a nového působiště nečekala márnice.   Vrať se, prosím, ke své dosavadní produkci. V určité fázi jsem se pokládal výlučně za historického publicistu, odborného spisovatele. Už jako dítě a student jsem si ale vymýšlel pohádky, povídky, kreslené vtipy. Až na vysoké jsem s tím praštil, skoro vše spálil a rozhodl se, že se budu věnovat jen historii. K ní mě vedly i spletité rodové osudy zahrnující i několik muklů za stalinismu a perzekuci během normalizace. Bez pádu režimu bych nevystudoval ani gympl, byli jsme protikomunistická, příliš katolická rodina. To mělo kádrové důsledky pro víc generací. Do drobného historického psaní jsem se pustil už za studií na FF UK a diplomová-rigorózní práce o Alici mi vyšla knižně. A mimochodem, Masarykovi byli přáteli mého vzdáleného zbirožského strýce, básníka J. V. Sládka. Dvacáté století, první prezident, emancipace žen, to jsou mé obory. Emancipace mi připadá jako zajímavé téma. Jenže nabízené platy vědeckých pracovníků v Praze nestačí na nájem garsonky, tak jsem se vrátil. Muzejničina je podle mě nejlepší volba, zatímco při archivařině máš přístup k jedinečným dokumentům, ale psát si můžeš leda po práci. Jenže během konfrontace s řadou muzeí, archivů a památkářů jsem byl konfrontován s nezvykle uzavřeným, nevstřícným prostředím. Při mé naivitě trvalo, než mi došlo, že zatímco pro kantory a školitele z UK jsem byl kolega a pokračovatel, tady jsem konkurent. Co mě šokovalo, že to někteří ani neskrývali. Ale dozvídal jsem se přátelské rady, že se mám vrátit do Prahy, kde mi bude nejlépe. Aniž bych zaslechl jediný objektivní důvod, proč jiní mohou mít privilegium pracovat v kraji.   Rivalita! I pár pozitivních, přátelských výjimek bylo – a drobná, žel externí spolupráce s dvěma muzei. Ale tyhle lidi mohu počítat na prstech. Zažil jsem řadu absurdních historek. Na konkurzu mi otloukli o hlavu, že nemám vystudovaný obor archivnictví, ale jen historii, že ovládám pouze čtyři světové jazyky, ale neumím francouzsky. Hned pak přijali dva kolegy, kteří neudávali ani ty čtyři jazyky a žádný nebyl franštinář, ba neabsolvovali archivnictví a jeden neměl vystudovanou historii. Kdo chce psa bít… O další konkurz už jsem se tam nepokoušel. Nemělo to cenu.   A jinde? Opakovaně jsem přesvědčoval ředitele s komunistickou minulostí a publikační tvorbou, kterou mu soudruzi před rokem 1989 kvitovali pozitivně, aby mě podpořil při snaze zabývat se na Plzeňsku dějinami 20. století a komunistické totality. Nic. Obecně mě překvapuje, s jakou nechutí se lokální historici (nejenom na Plzeňsku) stavějí k výzkumu moderních dějin, zvláště komunismu. Pro ně to je současnost. Na mých univerzitách měli odvahu detailně vrtat do všeho a padesátá ani sedmdesátá léta pro ně současností nebyla. Během pendlování mezi Prahou a Plzeňskem, mezi UK a lokálními institucemi, mívám dojem, že přejíždím z jednoho mentálního světa do jiného. Kolikrát jsem si mezi čtyřma očima vyslechl dobře a přátelsky míněnou radu kolegů, ať nejsem zbytečně radikální. Proč chci šťourat do doby nedávno minulé, proč se nezajímám o 18. století. Dlouhodobé uplatnění ve sférách, o které jsem měl nejvážnější zájem, bylo passé. Skončil jsem v jiné profesi a léta si připadal jako zakázaný historický spisovatel. Nechápal, co bych ještě měl dokázat, aby se mi někde otevřely dveře. Nechápali to ani mí kantoři z FF UK. Občas jsem od některých vyslechl: „Patřil jste k nejlepším studentům v ročníku, už jako mladý jste napsal knihu, jste doktor filozofie a dál ve svém volnu podle možností píšete. Co by u vás doma ještě, proboha, chtěli? Profesuru?“ Já: „Abych se vrátil do Prahy, kde mi bude nejlépe.“ Jenže to v mé ekonomické situaci nešlo. A dál? Psaní ani historii jsem věšet na hřebík nehodlal. Ve volnu jsem začal recenzovat a vytvářel dílčí historické studie, i když na potřebné bádání k jedné kolikrát padly dvě tři dovolené. V čase volna jsem se pustil i do psaní historických knih pro unitáře, k nimž jsem přestoupil od katolíků; do jejichž archivu a knihovny jsem měl přístup o víkendech. A náhle jsem církevní historik.   Naposled ti vyšla knížka o vztahu unitářství k Charlottě Masarykové (2019). A předtím? Pozitivní ohlas mezi akademiky měly i Ženy proti proudu (2018) o pionýrkách duchovenské služby mezi unitáři, univerzalisty a kongregacionalisty v anglosaských zemích. Vzal jsem zpět i studentské předsevzetí skončit s beletrií a vrátil se k povídkám, ač většinu teprve zvolna připravuji. Jen něco vyšlo ve sbornících. A nežertuji, když říkám: nebuďte autory absurdních historek, když jste jich tolik zažili.   Co práce redaktora? Nakladatelství Fraus pro mě bylo pracovním exilem. Chtěl jsem dlouhodobě archivařit nebo muzejničit a marně prosil různé ředitele i jen o středoškolský post s nižším platem. Bylo to passé s dvěma výjimkami, ale nebylo dobře možné tam z Plas dojíždět, a proto jsem musel odmítnout. Především ovšem dodnes nevěřím, že byly ty nabídky míněny vážně, ne jako zlomyslný vtip.   Napadlo mě: Co kantořina? Mě minula kvůli slabým hlasivkám. K Frausovi jsem nastupoval s tím, že zůstanu dva tři roky a půjdu o dům dál; nakonec to bylo 14 let.   Člověk plánuje, bůh se směje. Dodal bys ještě něco k práci redaktora? Investoval jsem, nutno říct, léta života do akutních oprav domu v Plasích, měl jsem půjčky, na léta se stal nestěhovatelným. Zůstával jsem v nakladatelství, ale redaktořina je v jednom směru nesmírně frustrující. Nemůžeš sám psát, do zblbnutí opravuješ cizí texty a vytváříš scénáře knih, které píší druzí. Ale nebyla to neúspěšná etapa: stal jsem se součástí týmu, připravoval moderní učebnice dějepisu a nebyl odříznut od historie, což by mě čekalo při úřednické dráze. Dělal jsem na didaktických, metodických příručkách, pracovních sešitech, populárně-naučné literatuře pro mládež, tři mnou redigované publikace obdržely prestižní mezinárodní ocenění. Dvě ceny z Frankfurtu – za učebnice Dějepis 6 a Hudební výchova 6 a 7 – a jedna cena z Essenu za knihu Známky. Nejednalo se o samozřejmost, která by se týkala každého redaktora u Frause, a snad to nezní jako vytahování, vždyť řada lidí v mém okolí o těch cenách ode mě dodnes neslyšela. Občas odpadl autor, nezbylo než suplovat. Přišel jsem k nezamýšlené autorské spoluúčasti na 11 učebnicových publikacích. Léta u Frause byla náročná časově, plná stresu, který se mi podepsal na zdraví. Někdo si myslí, že redaktořina je pohodová, klidná profese. Opak je pravda. Když ven pustíš prózu, kde necháš pár chyb, je to hloupé, ale přežiješ. Když ovšem totéž uděláš v učebnici, kterou dostanou do ruky desetitisíce žáků, je to pořádný malér, který se může dostat do televize. Proto musíš být maximálně pintlich. I překlep vadí, pořád jsi na jehlách, uděláš chybu, pustíš do tisku starší verzi, neohlídáš sazeče, ten pomíchá texty, grafické vrstvy v mapách. Najednou by mohl do stoupy jít náklad za půl milionu. Kde vezmeš peníze? Musíš stíhat termíny. Veletrh, začátek školního roku nikdo neposune. Máš odborně schopného autora, ale neumí pořádně psát. Přepíšeš knížku větu po větě, takže se z práce netrhneš dřív než za tmy, a ještě ji taháš na víkendy a dovolené. Kdo nezažil, nepochopí. Nemluvě o povinných multikulturních, genderových, minoritních a jiných požadavcích, kdy konečně hotovou učebnici překope tucet rádců. Zvláště pro dějepis to platí. Historie je politikum. Někteří zástupci minorit se neshodnou ani mezi sebou, natož s autory, a tak je celý kvartál smiřuješ: redaktor učebnic musí být i diplomat. Nakonec je přece venku jakýs takýs politicko-korektní výsledek, ale bez předchozí shody a recenzního posvěcení ti ministerstvo školství nedá doložku. Rád bych o tom jednou sepsal něco samostatně. Jsem víc liberál než konzervativec a částečnou oprávněnost politické korektnosti uznávám, ale občas se to žene do krajností. Co jsme zažili s relativně apolitickou hudebkou! O tom by vznikl absurdní román. Politická korektnost vítězila nad prostou logikou, racionalitou.   A víra v Boha? Sám bych se neoznačil za věřícího. Jen věřit nestačí. Boha (někdo užije pojem Zdroj) je zapotřebí cítit, zakusit, prožívat niterně, v mystickém spojení. K tomu má každý otevřenou cestu. Osobní zkušenost je víc než víra. I když ztratíme všechny blízké, přátele, majetek, postavení, ba zdraví, život, i když zakusíme bezpráví, tak nás od boží lásky nemůže nikdo odříznout; ani od pomoci vyšších duchovních, nemateriálních entit. Může nás zato oddělit vlastní slepota.   Prodělal´s podobnou osobní zkušenost? V šestnácti při nenadálém kolapsu jsem prožil oddělení od těla. I kdybych o věci duchovní nejevil v životě zájem, kvůli tomu zážitku bych nikdy nemohl být materialistou.   Radovan Lovčí: Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku. Ilustroval a obálku graficky zpracoval Matyáš Souček. Spolupráce na obálce Jan Souček. Vydalo nakladatelství Powerprint. Praha 2020. 96 stran.

Čas načtení: 2021-07-19 08:47:20

Vladimír Šindelář: Snažím se čtenáři předkládat historická fakta tak, aby byla čtivá

Říká o sobě, že spíše než spisovatelem je vypravěčem starých příběhů a autorem literatury faktu. Nedávno odevzdal nakladateli knihu Zmizelé Písecko a připravuje druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Působí jako ředitel muzea v Milevsku a jako milovník šermu založil Vladimír Šindelář soubor Collegium 1570, který kromě renesančního šermu dělá i historické tance nebo módní přehlídky renesančních oděvů a příležitostně vystupuje na zámku v Třeboni.   Pocházíte z Písku. Jak jste prožíval období svého dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Úředně vzato, narodil jsem se skutečně v Písku, ale jen proto, že to byla spádová porodnice pro písecký okres. Jinak žiji od svého dětství v Milevsku a patrně zde i dožiji, i když bylo v mém životě několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že v tomto městě už nebudu ani hodinu. Jenže krajina dětství se opouští nesnadno… Jako kluk jsem měl vždycky trochu vážnější zájmy než mí vrstevníci. Samozřejmě jsme si hráli na Indiány nebo na Němce a partyzány, ale také jsem už tehdy hodně četl a nebyla to vždycky jen běžná klukovská literatura. Když jsme si třeba hráli na Indiány, měl jsem k tomu obvykle nastudovanou nějakou skutečnou událost, o kterou šlo, třeba historicky doloženou bitvu nebo alespoň dávnou historickou postavu. V dětském věku člověk o budoucím životním povolání ještě moc vážně nepřemýšlí. Vím jen, že mne vždycky fascinovala těžká technika, nejlépe pásová, takže jsem jako dítě snil o kariéře řidiče pásového traktoru. Později jsem už chtěl být spisovatelem. Psaní mne bavilo a školní slohové práce, jichž se mí kamarádi děsili, pro mne byly naopak chvílemi zábavy. Když ale pak skutečně přišel čas rozhodnutí, čím být, z dlouhého rodinného rozmýšlení nakonec vyšla jako vhodná možnost učit se sazečem v tiskárně. Bylo to povolání, které mělo dost blízko ke knihám a tištěnému slovu vůbec, a i když typografové namísto s olověným písmem dnes pracují s počítačovou grafikou, pořád mám pocit, že umím nějaké řemeslo a rukama bych se uživil.   Nejdříve jste se vyučil na typografa, krátce jste pracoval v milevské tiskárně a pak jste řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny v Táboře a v letech 1987 až 1997 jste pracoval v oddělení propagace píseckého Jitexu. Mezitím jste vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Jak na toto období vzpomínáte? Na své působení v tiskárnách vzpomínám dodnes s takovou tichou nostalgií. Jednak jsem byl mladý a mládí je vždycky hezké období, a pak, vždycky jsem pracoval v tiskárně a pod mýma rukama vznikaly nějaké viditelné výsledky – knihy, plakáty nebo drobná grafika (pozvánky, svatební oznámení, prostě merkantil, jak se odborně říká). Zároveň jsem v této době začal se svými prvními literárními pokusy, většinou šlo o novinové články. Brněnská knihovnická škola představovala pak logické pokračování mého spojení s tiskem a knihami vůbec. Měl jsem tehdy v Brně navíc hodně kamarádů, protože jsem působil v řadách tamního Klubu vojenské historie a účastnil jsem se jako bubeník rakouské armády každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova. Jezdil jsem tedy do Brna nejen do školy, ale vlastně i za kamarády. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným, což se ne každému vždycky podaří.   V 80. letech jste se začal zabývat dějinami katů, poprav, hrdelních zločinů… a začal jste publikovat v časopisech a v novinách. Napsal jste také řadu krimi povídek a později jste začal psát i knihy. Co vás přivedlo k psaní o historii, jak faktu, tak krimi příběhů? To je tak: už od sedmdesátých let minulého století jsem se aktivně věnoval šermu. Nejdřív sportovnímu šermu fleretem v píseckém oddíle, potom historickému šermu v Týně nad Vltavou a v Písku. Tehdy ovšem byla jiná doba a všechny potřebné propriety se vyráběly doma na koleně. Kdo měl pracovat s kovem, vyráběl meče, kdo uměl šít, zhotovoval kostýmy, kdo uměl pracovat s kůží, dělal boty a rukavice. Moje tiskárenská profese se k ničemu takovému nedala využít s výjimkou přípravy plakátů a propagačních tiskovin. Ale protože se o mně vědělo, že se zabývám teorií, byl jsem pověřen hledáním zajímavých soubojových příběhů v archivech a knihovnách, jež by se pak daly scénicky předvést. A tak jsem pátral ve starých archiváliích. Kromě několika soubojových příběhů jsem objevil i množství hrdelních příběhů, které sice nebyly tím, co jsem hledal, ale přesto byly tak zajímavé, že jsem si je dal stranou do šuplíku – bylo totiž škoda nechat je v archivu bez povšimnutí. Když se pak šuplík po čase naplnil, vznikla z toho první kniha a pak už následovaly další. Moje knížky o starých hrdelních případech jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem, který mi zbyl po hledání soubojových historií. Ale ani soubojové příběhy jsem nenechal bez povšimnutí, roku 1994 vyšla knížka Šermíři, rváči, duelanti, která se věnuje starému šermu a soubojům, a v roce 2004 pak vznikla na přání vydavatele Velká kniha soubojů, která má skoro 600 stran. Tam jsou však zahrnuty už i některé souboje palnými zbraněmi, tedy nejen šavlemi či kordy.   Knihy Po bitevních polích jižních Čech a Cesty na popraviště vám vynesly dvě ceny E. E. Kische v kategorii Literatura faktu. Publikace Historické příběhy ze staré Šumavy byla oceněna cenou Jaroslava Golla, Velká kniha o soubojích a duelantech obdržela Cenu Miroslava Ivanova a Číši Petra Voka (cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů) jste obdržel roku 2016 za celoživotní dílo. Co to pro vás znamená? Ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale člověk by měl vždy zůstat stát pevnýma nohama na zemi. Nedávno jsem zažil situaci, která je nad všechna ocenění. Měl jsem v jedné vesnici na Písecku přednášku o zajímavých atentátech v československé historii. U stolu vpředu seděl starý pán s mladou dámou, a až později jsem se dozvěděl, že to byl senior z Kladna, který dostal od vnučky jako dárek k narozeninám právě tuto mou přednášku. Ta hodná vnučka jej vezla večer z Kladna až na Písecko a zase zpět jen proto, aby si dědeček mohl poslechnout moje vyprávění. Literární ceny jsou krásné, ale tohle je pro každého autora asi cennější…   Úspěšná je série Kriminálních příběhů ze staré Šumavy, která má zatím pět dílů. Bude další pokračování? Pracujete na něčem novém? Co vás inspiruje při psaní? Příběhy ze Šumavy jsem už původně chtěl ukončit, i když by se materiálu ještě našlo dost. Teď jsem odevzdal nakladateli knížku Zmizelé Písecko, která popisuje některé už zaniklé artefakty zdejší historie. A chystám druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů.   Co je vám bližší – psaní historických detektivek nebo literatura faktu, nebo se vám to vyrovnává a vzájemně doplňuje? Historické detektivky moc psát neumím. Jsem autor literatury faktu. Nemám od Pána Boha dar fantazie, abych si uměl nějaký celý příběh vyfabulovat. U mne jde vždycky o historická fakta, která se snažím předkládat čtenáři tak, aby byla čtivá. Spíš než za spisovatele bych se proto označil za vypravěče starých příběhů.     Od mládí se zajímáte o zbraně a také o šerm. Jste zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou. Působil jste v písecké šermířské skupině Rival. A co dnes? Ještě se věnuje šermu, a pokud ano, vystupujete někde? Snažím se šermu věnovat ještě i dnes, i když už jsem to hodně omezil. Už od roku 1992 existuje můj soubor Collegium 1570, který jsem si založil pro radost. Kromě renesančního šermu (proto je tam ten letopočet) děláme i historické tance nebo třeba módní přehlídku renesančních oděvů. Občas vystupujeme na zámku v Třeboni, ale postupně se u mne začínají projevovat neduhy stáří, tak uvidím, co bude dál.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr nebo autora? Přiznávám, že čtu hodně, ale jsem už natolik deformován historií, že mi skoro nezbývá čas na jiné téma. Čtu hodně odbornou literaturu a literaturu faktu, případně i takové autory, kteří psali historickou beletrii a měli k tomu poctivé historické zdroje. Z českých autorů bych uvedl třeba Zikmunda Wintra nebo Miloše V. Kratochvíla (s tím jsem se znal osobně, kdysi jsme scénicky připravili jednu soubojovou epizodu z jeho románu Osamělý rváč). Ze zahraničních autorů mám rád třeba Roberta Merla a některé další.   Řadu let působíte jako ředitel muzea v Milevsku. Co je vaší pracovní náplní?  Dělat papíry. No, teď jsem si udělal legraci, ale je fakt, že dnešní doba je papírováním dost posedlá. Ale ponechal jsem si v muzeu správu fondu historických zbraní a také rád provázím návštěvníky po expozicích. A vzhledem ke své původní profesi připravuji k vydání knihy, které Milevské muzeum vydává na různá historická témata. Už jsme vydali 17 titulů, to na malé městské muzeum není špatné.   Jak rád trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce? Ano, čtu hodně. Ale stejně rád se toulám kouzelnou jihočeskou krajinou, plnou rybníků…   Vladimír Šindelář se narodil 2. května 1959 v Písku. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Působí jako ředitel Milevského muzea. Napsal několik stovek časopiseckých článků a krimi povídek. Napsal knihy: Cesta na popraviště: I díl – Příběhy z českých zemí, II. díl – Příběhy z Evropy, Historické panoptikum jihočeského zločinu, Hrdelní příběhy táborské, Jihočeský zločin v časech staré monarchie, Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko fotografované tehdy a teď, Paměti pražského kata, Syn pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Vraždy něžnou rukou: Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Židé na Milevsku, Zločiny za časů c. k. monarchie, Toulky Píseckem, Zkažená krev, Šermíři, rváči, duelanti, Velká kniha soubojů, Kriminální příběhy ze staré Šumavy I. – V., Historické příběhy ze staré Šumavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-01 17:01:05

Veronika Válková: Mám radost, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení

Velký úspěch ji přinesla kultovní sedmidílná fantasy série Wetemaa a zatím 25 dílů má série Kouzelný atlas Putování časem, zvaná „bárovky“, v níž spisovatelka a profesorka dějepisu a latiny Veronika Válková vtahuje nevšedním způsobem děti do historie a Báru s kočkou Barčou čekají další zajímavá putování historií, která je zavedou do Skotska, do období francouzské revoluce, mezi Kelty nebo do Indie do období britské koloniální nadvlády.   Talent na vypravování jste zdědila po svém prapradědečkovi, který psal divadelní hry, které se hrály také v Národním divadle. A vy sama jste si v dětství také vymýšlela různé příběhy. Co vás ještě bavilo a jak jste své dětství prožívala?    Bavila mne toho spousta, pocházím z rodiny, kde je tradice děti rozvíjet všemi směry – od jazyků přes hudbu až po sport. To se pak prostě nemůžete nudit. Ale nejvíc mne asi bavilo kreslení, modelování, háčkování - prostě výtvarné tvůrčí činnosti. A pochopitelně čtení. A jak jsem prožívala dětství? Takové to nejútlejší ve velkém bytě v secesním domě na Letné, kde nás bydlelo jeden čas asi deset a pes. Pro dospělé to muselo být náročné, ale pro děti ráj – vždycky byl někdo, kdo se nám věnoval, nejčastěji babička, na které jsme pořád škemrali „babičko, vyprávěj nám něco ze svého života!“ A babička povídala, povídala i to, co znala z vyprávění své vlastní babičky, proto v naší rodině stále žijí příběhy, které zažívali naši předkové třeba v době prusko-rakouské války. No a pak samozřejmě chalupa. Prakticky celé léto jsem roky trávívala v Jizerských horách s babičkou, bratrem, bratrancem a psem Catonem. Tedy byla strašně krátká dovolená, asi dva týdny, takže maminky za námi dojížděly na některé víkendy a pak třeba na týden, jinak nás kolikrát od května do září měla na krku babička sama. Chápejte, v době, kdy se pro vodu chodilo k pumpě, jediná vymoženost v chalupě byla zavedené elektřina a nejbližší obchod kilometr a půl cesty dole v údolí. To byly nádherné časy. Tehdy ještě bylo možné, abychom samy, šesti – osmileté děti, běhaly po lese, jediný strach byl, že si zvrtneme kotník.   Původně jste uvažovala o studiu veteriny, pak vás zaujala latina a historie, které jste vystudovala na FF UK v Praze, a po studiu jste nastoupila jako profesorka dějepisu a latiny na víceleté Gymnázium Na Pražačce, které jste sama absolvovala. Přitom jste o pedagogické dráze vůbec neuvažovala… No, jednou mne ta představa uchvátila, když mne asi ve třetí třídě nechala paní učitelka vyvolávat spolužáky na čtení. Potřebovala si opravit nějaké sešity, já jsem četla nejlépe ve třídě, a tak mi to mohla svěřit. Tak to se mi moc líbilo. Ale tu veterinu to tehdy opravdu nepřebilo. Pravda je, že latinu a historii jsem šla studovat z čistého zájmu o vědu, a to, že chci učit, jsem pochopila až tak ve třeťáku. Začala jsem tedy učit nepovinnou latinu u nás na gymnáziu a shodou okolností zároveň i latinu na třetí lékařské fakultě. Když jsem se pak musela rozhodovat, kam nastoupit na plný úvazek, gymnázium byla jasná volba.   Po přečtení starých islandských ság jste sama začala psát fantasy příběh Wetemaa, který vyšel v roce 1993. Je zasazen do země Éllad, stal se nejlepší fantasy roku a získal Zlatého Ikara. A tím vznikla dnes již kultovní série Wetemaa, která má sedm dílů a napsala jste ji pod pseudonymem Adam Anders. Proč jste si vybrala právě tento pseudonym? Andres je staré rodinné příjmení a zní poněkud mezinárodně. A protože mám monogram VV, chtěla jsem monogram AA. Adam je také poměrně mezinárodní jméno, takže volba byla jasná.   Velice úspěšná je série Kouzelný atlas Putování časem, kterou nás provádí holčička Bára se svojí kočkou Barčou, a zatím poslední 25, díl Korea – Tajemství dávné věštby vyšel letos. Sérii se také říká „bárovky“. Co vás přivedlo k tomu, že jste začala psát o historii tímto způsobem, a připravujete další putování s touto sympatickou dvojicí?   Odpovím nejdříve na druhou otázku, protože je to jednodušší – ano, připravuji, asi před týdnem jsme se s nakladatelstvím Grada domluvili na dalších čtyřech knihách, takže ediční plán na dva roky je připravený. Myslím, že jsme vybrali opravdu zajímavá témata – podíváme se do Skotska, takže děti zjistí, že MacDonald není jen rychlé občerstvení, zažijeme dost děsivou atmosféru francouzské revoluce, navštívíme Kelty, a také necháme Báru nahlédnout do Indie v době britské koloniální nadvlády. No a co mne k těm příběhům přivedlo – já nevím. Ony ke mně prostě přišly. Najednou jsem se přistihla, jak píšu o dvanáctileté holčičce, která se ocitla přímo v bitvě na hoře Vítkově… Vážně jsem to nějak nevymýšlela, prostě jsem psala, co bych jako dvanáctiletá chtěla prožívat a číst, a teprve pak jsem si uvědomila, že vlastně pro holky v tomhle věku nejsou na trhu pořádné knížky. Nevím, jak je to dnes, ale tehdy se pulty hemžily jen zamilovanými románky a příběhy s koňmi. Bárovky tuhle díru na trhu ucpaly velmi úspěšně a jsem šťastná, že se ukázalo, že to nejsou knížky jen pro holky. Kluci je hltají se stejným nadšením.   Vy jste se jako ilustrátorka podílela na své první knížce Wetemaa a na poslední knížce této série, Koruna Élladu, je jako ilustrátor uveden Petr Kopl, jehož krásné ilustrace zdobí také Kouzelný atlas. Jak se vám spolu pracuje? Báječně. Opravdu, nepřeháním. My se totiž můžeme nad ilustracemi i pohádat, a náš vztah to nezkalí, protože oba víme, že naším cílem je mít ilustrace co nejkrásnější a zároveň historicky co nejpřesnější. Petr Kopl je, díky bohu, obdařen nejen neuvěřitelným talentem, ale zároveň nezměrnou trpělivostí, takže snáší moje stížnosti typu „ale tenhle tvar klobouku se nosil až v sedmdesátých létech, a my jsme v padesátých“. Na ilustracích pracujeme tak, že já mu vytvořím hromadu podkladů – oděvy, šperky, zbraně, nábytek, jak vypadají konkrétní postavy, zvlášť jedná-li se o postavy historické, jejichž podoba je někde zaznamenaná – a on pak podle toho kreslí. Ilustrace mi posílá ke schválení, protože si opravdu zakládáme na tom, aby na obrázcích byly co nejvěrohodnější reálie, a teprve když je vše z historického pohledu v pořádku, dostane se ilustrace do knížky. Myslím, že bez Petra Kopla by bárovky nebyly to, co jsou.   Jste také autorkou učebnic dějepisu pro ZŠ a gymnázia a metodických příruček, a právě tyto publikace z vás udělaly nejznámější dějepisářku v republice. Jak se vám píší učebnice dějepisu, které jsou plné faktografických údajů?  Tak to jsem netušila, že jsem nejznámější dějepisářka v republice! Zatím mne tedy děti na ulici nezdraví se slovy „my jsme se učili podle vaší učebnice!“. Psaní učebnic je úplně jiná práce než fantasy nebo bárovky. Nevadí mi držet se faktů, konec konců při výkladu se faktů musím držet také. Učebnice jsem psala s opravdu letitou pedagogickou praxí, takže vím, co a jak vysvětlit, v čem děti mívají nejčastěji problémy a co ohlídat. Spíš to bylo časově opravdu strašně náročné, protože bezpodmínečně musela každý rok vyjít jedna učebnice, aby řada navazovala, a k tomu metodika, takže to bylo pět let bez víkendů a dovolené. A úmorné byl také vždycky schvalovací proces na ministerstvu, k učebnicím se vyjadřuje hromada lektorů a všech možných organizací, což je na dlouhé lokte.   Vaší hlavní profesí je učitelství a psaní je vašim velkým koníčkem. Co vás na psaní baví? A podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Někde jste řekla, že vás vaši studenti hodně inspirují při psaní… Co mě na psaní baví… Je to tvůrčí. Vytváříte si vlastní světy, vaši fantazii absolutně nic neomezuje, anebo naopak zase tvůrčím způsobem musíte řešit, jak zasadit příběh do daných reálií, což je také skvělá výzva. Myslím, že u fantasy mne baví sledovat to předivo osudů, často nečekaných, protože postavy v mém světě velmi často konají nezávisle na mé vlastní vůli a přáních. U bárovek poslední dobou převládá radost nad tím, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení, i když je to předtím vůbec nebavilo, a že si zamilovaly dějiny. Zrovna včera mi psala paní z Terezína, která tam vede semináře pro děti, že jí na seminář přijeli páťáci, se kterými jako přípravu na tuhle akci paní učitelka četla bárovku Terezínské ghetto – Tajemný vlak do neznáma, a že to bylo skvělé. Děti natěšené, s tématem obeznámené, a když měly prohlídku po Terezíně, tak si mezi sebou špitaly, kde přesně to Bára byla a co se tam odehrávalo… To je vždycky největší motivace sednout k počítači, když vím, jak to děti ovlivňuje a že čekají na další díl. Ale taky je to obrovská zodpovědnost.   Jak to máte se čtením dnes? Máte na něj vůbec čas, vzít si jen tak do ruky knížku, prolistovat a odpočinout si? Máte oblíbený žánr nebo autora? Musím říct, že poslední rok jsem kvůli distanční výuce nestíhala nic jiného než školu a psaní. K tomu jsem pochopitelně potřebovala leccos nastudovat, takže odbornou literaturu beru do ruky co chvíli. Ale na nějaké čtení pro relax opravdu nebylo ani pomyšlení. Jinak ale miluju detektivky od Agathy Christie, zejména ty s Herculem Poirotem.   Jak ráda odpočíváte? Ráda cestuji, takže nejraději na Islandu, se stanem a s báglem v nějakém liduprázdném odlehlém koutku.   Veronika Válková se narodila 28. srpna 1970 v Praze. Vystudovala latinu a historii na FF UK v Praze a působí jako profesorka dějepisu a latiny na víceletém Gymnáziu Na Pražačce. Pod vlastním jménem píše beletrii pro děti a učebnice dějepisu a pod pseudonymem Adam Andres fantasy literaturu. Publikovala řadu odborných článků v časopise Pevnost a spolupracuje s časopisem Rodina a škola. Napsala fantasy knižní sérii Wetemaa (Wetemaa, O cestě do Jižního Edagwonu, Hrútvang, Sága o Haldorovi z Mortaluny, Rytíři kněžny Rhonwen, Sága o Wannovi, synu Orlygově a Koruna Élladu) a sérii 25 knih Kouzelný atlas Putování časem, (například Vikingové: Záhada rohatých přileb, Egypt: V nitru pyramidy, Doba kamenná: Pomsta Šedého lva, Mezopotámie – Ve službách velekněžky, Břetislav a Jitka – Klášterní intriky, Pražské povstání – Růže a barikády, Arábie – Mezi beduíny, Korea – Tajemství dávné věštby). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-08 22:45:13

Markéta Pilátová: Nejraději mám knihy, které mi otevírají okna do jiného světa

Do světa literatury vstoupila Markéta Pilátová v roce 2007 a od té doby napsala několik knih pro děti i dospělé. K psaní se dostala již za pobytu ve španělské Granadě, když přispívala cestopisnými reportážemi do časopisu Respekt. Pak strávila dvanáct let v Latinské Americe, kde učila české krajany. Vrátila se do Čech a píše stále, právě má rozpracované dva náměty a dokončuje knihu pro děti.   Vaše prateta byla knihovnice a vaše babička milovnice knížek. Knížky jste měla tím jaksi předurčeny. Jaké bylo vaše dětství v rodné Kroměříži? Bylo to dětství plné knížek a sportování. Můj tatínek byl a je velký sportovec, který mě učil hrát tenis a lyžovat, chodila jsem stejně jako moje maminka do gymnastiky a dětství jsem trávila na tenisových kurtech zvaných Bajda. A když jsem zrovna netrénovala na tenise, nebo na lyžích tak jsem si četla, nebo hrála divadlo v dramatickém kroužku.   Co vás přivedlo ke studiu latiny, románských jazyků a historie? Moje maminka mi vždycky vyprávěla, že můj děda chtěl studovat historii, ale že byl z chudých poměrů a nemohl. To ve mně možná nějak zůstalo, ta vzpomínka na dědu, kterého jsem sice nikdy nepoznala, ale který chtěl být historikem. Ale historie mě zajímala vždycky, ráda jsem četla tlusté historické romány, hlavně o starém Řecku a Římě a myslím, že i proto jsem se pak přihlásila na latinu v kombinaci s historií. Jenže po bakalářské zkoušce z latiny jsem si říkala, že bude lepší naučit se nějaký živý jazyk, a tak jsem přestoupila na španělštinu a později jsem si ještě přibrala portugalštinu. Tyhle jazyky vychází z latiny, takže mi jejich studium přišlo logické.   Po studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci jste zde působila jako odborná asistentka a výměna učitelů vás zavála do španělské Granady, kde jste byla dva roky, pak jste dva roky učila v Brazílii a poté krajany v Buenos Aires a nakonec jste v Latinské Americe strávila dvanáct let. Jak na ten čas vzpomínáte?  Jako na čas, kdy se mi neskutečně rozšířil svět. A odnesla jsem si z toho pocit, že svět je ohromně zajímavý a plný nejrůznějších kultur a pohledů na skutečnost a že je obohacující se v té rozmanitosti smět pohybovat a vnímat ji.   Již za pobytu v Granadě jste začala psát cestopisní reportáže pro časopis Respekt. A v roce 2007 jste vstoupila do literatury románem Žluté oči vedou domů, za který jste byla nominována na Cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Román pojednává o hledání kořenů domova a je více autobiografický. Co vás vedlo k napsání první knihy? Asi pocit, že chci zachytit čas, který jsem trávila s českými krajany v Latinské Americe. Toužila jsem napsat jejich příběhy, které přede mnou ještě nikdo nezpracoval. Chtěla jsem, aby se neztratily, protože jsme měla a mám pocit, že jsou důležité, že jsou součástí naší české identity, našeho příběhu, přestože se odehrávali v dalekých zemích, kam tihle lidé museli z nejrůznějších důvodů odejít. A zároveň jsem věděla, že se většinou jedná o tzv. orální historii, která se nedá ověřit, že to, co mi moji známí a žáci vyprávěli, je částečně fikce, proto jsem se ty příběhy rozhodla zpracovat jako román.   Přišly další tituly a nejnovější kniha Senzibil vyšla v roce 2020. Podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? A připravujete další literární dílo?  Témata si vybírám dost intuitivně. Něco mě zaujme, ale pak si hodně dlouho rozmýšlím, jestli s tím námětem chci strávit několik let. Nepíšu moc rychle, svoje texty nechávám občas dost dlouho zrát v čase, a tak z hodně věcí, které mne zaujmou, vyberu něco, o čem jsem si jistá, že mě bude bavit psát i několik let. Teď mám rozpracované dva náměty – jeden je z konce devatenáctého století a příběh se odehrává v komunitě českých Němců z Liberecka, kteří odcházeli na jih Brazílie, aby tam káceli prales a zakládali komunity tzv. bohemios v Brazílii. A druhý je z oblasti Jeseníků, o lidech, kteří dokázali žít sami v horách, aby nemuseli dělat kompromisy. A dokončuji dětskou knížku z období osvobozování Velkých Losin. Měla by se jmenovat Bába Bedla.   Ve své literární tvorbě nezapomínáte ani na nejmenší, kterým jste věnovala několik publikací. Jak se vám píše pro děti a jaké jsou jejich reakce na vaše knížky? Psaní pro děti mi dává větší svobodu. Můžu si v nich dovolit mnohem fantasknější způsob uvažování než v románech. Reakce mám hezké, některé děti prý moje knížky i sbírají, podle knihovnic, které moje knížky dětem půjčují, je čtou hloubavější děti, které jsou introvertnější a mají rádi trochu složitější čtení a náměty.   Na svém kontě máte také sbírku poezie Zatýkání větru, básně jsou inspirovány vaším pobytem v Brazílii a Argentině a věnujete se také překladům ze španělštiny, zmiňme román Normy Lazo Věřící nebo či knihy stripů Macanudo od Ricarda Linierse. Zkoušela jste sama psát španělsky? Zatím ještě ne, ale teď jsem do španělštiny přeložila svou knihu pro děti Jura a lama a mám nabídku na to, abych napsala španělsky dětskou knihu. Asi to zkusím.   A jaká jste čtenářka vy? Jaká knížka vám udělá radost? Vždycky mi udělá radost kniha, která mne zavede do světů, kam bych se jinak sama nikdy nevypravila. Knihy, které mi otevírají okna do jiného světa, mám asi nejraději, mnohem méně jako čtenářka vyhledávám knihy z prostředí, které dobře znám. Nehledám v knihách zrcadla, v nichž by se nějak zrcadlila moje realita.   Několik let jste žila v zahraničí. Co pro vás znamená domov? Kde jej máte dnes? Domov je místo kde si vždycky můžu odložit hůl a klobouk, to řekl spisovatel Bruce Chatwin. Pro mne je to můj dům ve Velkých Losinách a ještě víc moje zahrada, v ní se cítím nejvíc doma.   Markéta Pilátová se narodila 1. února 1973 v Kroměříži. Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci (románské jazyky a historii), kde pracovala jako odborná asistentka. Působila jako učitelka ve španělské Granadě, v Brazílii a v Buenos Aires v Argentině. Napsala knihy Žluté oči vedou domů, Má nejmilejší kniha (nominace na Cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého), Tsunami blues, Kulaté rány slov, Hrdina od Madridu, S Baťou v džungli, Senzibil a sbírku poezie Zatýkání větru. Je také autorkou knih pro děti Víla Vivivíla a stíny zvířat, Kiko a tajemství papírového motýla (nominace na Magnesiu Literu), Víla Vivivíla a piráti jižního moře, Kiko a tulipán, Jura a lama.        {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-26 13:45:28

Muriel Blaive: Demokracie se musí vyvíjet (z archivu LtN)

Česká veřejnost francouzskou historičku Muriel Blaive objevila až ve chvíli, kdy se ucházela o místo ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů. V odborných kruzích ovšem byla už známa, neboť se o dějiny Československa i o Českou republiku zajímala dlouho předtím. Na téma komunismus a naše země, případně střední Evropa, publikovala řadu odborných prací. Následující rozhovor vyšel v Literárních novinách kocem roku 2014, ale aktuální je i dnes.   Jak se studentka Institutu politických studií v Paříži vlastně dostane k tomu, že se začne zajímat o české novodobé dějiny? Shodou okolností jsem se dostala do třídy Jacquese Rupnika, který přednášel o střední Evropě, a zrovna všude probíhala revoluce. Fascinovalo nás, že náš profesor radil Václavu Havlovi a účastnil se veškerého dění. A nám o tom pochopitelně vykládal. Dějiny komunismu nám přednášel také profesor Malia (Martin Edward Malia, 1924–2004, profesor na University of California, Berkeley, jeden z největších historiků sovětské éry – pozn. red.). Shodou okolností vyšel v té době, tedy koncem roku 1989, ve Francii také deník Ludvíka Vaculíka Český snář ve fantastickém překladu Jana Rubeše. A přes Vaculíka jsem se absolutně zamilovala do Prahy, Československa i do české kultury. Jako třída jsme organizovali cestu do Prahy a já se stejným úžasem objevovala život na Východě, tak jako vy jste objevovali život na Západě. Začala jsem se o celou historii komunismu v Československu vášnivě zajímat. A konečně v červnu 1990 jsem četla Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého. Tu knihu mi půjčil právě prof. Rupnik a udělala na mě tak vzrušující dojem, že jsem flákala zkoušky a musela jsem celý školní rok opakovat! O několik let později jsem to vyprávěla Josefu Škvoreckému, který se pěkně zasmál.    Pokračujete v tradici. Francouzští historikové, počínaje Ernestem Denisem a konče Olivierem Chalinem, se velmi zajímali o naši historii. Čím to je, že se vědci velkého národa zajímají o historii malého národa ve střední Evropě? Myslím si, že je to proto, že naše kultury jsou si velmi blízké, navzájem srozumitelné. V Praze jsem byla hned doma, zvláště proto, že miluji český smysl pro humor. Nyní žiji už deset let ve Vídni a vůbec se tu doma necítím. Rakouská kultura není blízká kultuře francouzské. Pro mě je to zásadní rozdíl. Způsob uvažování je úplně jiný, humor je jiný, všechno je jiné. V Německu to samé.    Věnujete se moderním novodobým dějinám, především historii komunismu v naší zemi. V roce 1989 se v ČR komunismus zhroutil. Přestože už vyrostla celá jedna generace v kapitalismu, když jsou nějaké problémy, tak slyšíme, že je to dědictví komunismu. Je to pravda? Myslím si, že nemusíme za vším hledat politizaci. To je přesně to, co dělali komunisté, vše politizovali a hledali viníky, místo aby problémy vyřešili sami. Právě v tom lze dodnes najít jejich největší dědictví: ve způsobu, jak lidé – a v první řadě politici – nadále hledají viníky (třeba novináře), místo toho, aby problémy řešili sami. Je to poněkud ironické.   Dobře. Tak mají tedy něco společného s komunismem? Ty problémy? V tomto smyslu, ano.    Budu dělat ďáblova advokáta. Dnešní střední generace čtyřicátníků toho komunismu moc nezažila. Vyrůstali v kapitalismu a neměli by být tak zasaženi komunistickou mentalitou. Vždyť oni už tolik zasaženi nejsou. Myslím si, že se společnost a společenské vědomí stále zlepšují. V Československu lidé i za komunismu věděli, jak má vypadat demokracie, třebaže ji nezažili. A všem bylo po roce 1989 jasné, že to, co máme, není ideální demokracie, že se musí ještě hodně zlepšit, že je třeba ještě hodně pracovat na tom, aby politická kultura měla dostatečnou úroveň, aby se změnila mentalita lidí. Úroveň demokracie, to není nic zafixovaného, neměnného. Vyvíjí se. Možná pomaleji, než by si řada lidí přála, ale vyvíjí.   Jenže lidé už nemají trpělivost. Naše společnost je rozklížená, lidé nevěří politikům ani politickým stranám, vládne „blbá nálada“.  Co se podle vás stalo, že se od toho prvotního nadšení dostala společnost až do takové tristního stavu? Je to několik faktorů najednou. Za prvé je to proto, že lidé mají krátkou paměť.  Minulost si začali idealizovat a velmi rychle zapomněli, jak byli šťastni, když to skončilo. Za druhé, to nejsou jenom Češi, kdo má špatnou náladu. Třeba Francouzi mají náladu ještě horší než Češi, a to Francie nikdy nebyla komunistická země. Třetím faktorem je ekonomická situace. Krize je faktem a lidí se velmi dotýká. Dalším faktorem jsou politické instituce. Z mého pohledu, tak jak byly založeny po roce 1989, nejsou ideální. Byly budovány podle vzoru francouzské III. republiky a jako Francouzka mohu říci, že to rozhodně nebyl dobrý nápad. Tento politický systém vytváří hodně problémů a jeho zavedení byl politický omyl. Chápu, že se chtělo navázat na tradice, ale to pozvednutí politické sféry nijak nepomohlo.   Těžko jsme to mohli budovat na základě V. francouzské republiky, poněvadž nám chyběl de Gaulle. Pokud vím, tak prezident Havel se o něco podobného pokoušel, jenže se mu to nepodařilo. Netvrdím, že jste se měli inspirovat ve Francii. Třeba v Německu mají institucionální systém, který zaručuje poměrně slušnou politickou stabilitu. Byly možné různé modely. Mě překvapilo, že bylo tak málo imaginace.   Nový politický systém se musel zavést poměrně rychle, takže na tu imaginaci nebyl čas. No to je sice pravda, ale stejně je škoda, že se to zavedlo, tak jak se to zavedlo.   Takže jsme podle vás promarnili příležitost? Vím, že jste kritizovala, že jsme ji promarnili už v roce 1956, kdy u nás na rozdíl od jiných socialistických zemí neproběhla destalinizace. Já jsem to nekritizovala, já jsem to konstatovala. Jsem historička, nikoliv politická komentátorka. A v roce 1989 už byla úplně jiná situace, to se nedá srovnávat.   Samozřejmě. Mnozí kritici sametové revoluce tvrdí, že jsme měli být tvrdší, že jsme měli zrušit komunistickou stranu, lépe se vypořádat s minulostí. Co si o tom myslíte jako příslušnice národa, kde po léta byla jedna z nejsilnějších, ale také nejrigidnějších komunistických stran v Evropě? Má komunistická strana svůj raison d´etre? Zakázat komunistickou stranu byl nápad, o kterém se mluvilo. Připomínám ovšem, že ještě v červnu 1990 bylo přes 700 tisíc členů KSČ. Chcete zakázat politickou stranu, která má tolik členů? Navíc, mně se to zdá docela zbytečné. Není to dokonce ani morální otázka. Co se stane, když podobnou masovou stranu zakážete? Myslíte si, že se lidé promění, že najednou budou morálnější? Nic se nezmění, stejně tak jako nezměníte, že Československo mělo nejsilnější komunistickou stranu ze všech „bratrských“ zemí. A pak ji najednou zrušíte? Tím ničeho nedosáhnete. Spíše se musíte ptát, proč tomu tak bylo a jaké důsledky z toho musíme vyvodit. Jednoduše zakázat, to spíše odpovídá komunistickému mentálnímu světu. Je to pokušení, které naopak poukazuje na další přežitek, na jejich dědictví.  Francouzská komunistická strana byla v jiné situaci. Je sice pravděpodobné, že kdyby byla u moci, chovala by se stejně jako českoslovenští komunisté. Ale protože nikdy neměla absolutní moc, i když měla občas ministry, ale nikdy premiéra, tak komunismus se ve Francii spíše rýmuje se sociálním bojem proti kapitalismu, s podporou dělníků a chudých, s hodnotami, které v Československu naprosto vymizely. Proto nelze tyto dvě komunistické strany srovnávat.   V poslední době se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Nemůže tato flagrantní nerovnost vést k tomu, že se lidé začnou zase obracet zpět ke komunistické ideologii? Říkala jste, že mají špatnou paměť. To, že se dnes v komunistické straně angažují mladí lidé, je jenom další důkaz, že její zákaz by nic nevyřešil. Jenže víra v určitou egalitářskou ideu, to není jen komunistická ideologie. Vždyť na tom, aby se všem lidem vedlo dobře, byla postavena základní idea Evropské unie. My Evropané takto uvažujeme, to je naše představa, jak má vypadat společnost. V řadě evropských států se tato egalitární idea uplatňuje a nemá nic společného s komunismem.   Evropská idea se ovšem v poslední době také dostává do krize. Asi těžko nahradí nějakou ideologii. Už proto, že politici v celé Evropě mají tendenci svádět všechna nepopulární opatření na to, že „to chce Brusel“, a přisvojovat si vše populární, i když to není jejich zásluha. Bohužel politická úroveň klesla úplně všude. Ve Francii už nejméně dvacet let nejsou politické strany schopny řešit ekonomickou situaci a mají také tendenci tvrdit, že nebýt Bruselu, bylo by to lepší. A pak se diví, že jim za dvacet let vyrostla protievropská strana, která má 25 procent voličů. Nemám pocit, že je to chyba „Bruselu“, je to spíš chyba populistických politiků, populismu, který se nám objevuje naprosto všude a který nabízí jednoduchá řešení. Dnes hrají prim populisté, ne komunisté. Nejinak je tomu i v Česku. Je to smutné. Myslím, že jde především o nízkou politickou kulturu.    Není mi jasné, jak by se dala zvýšit vše-obecně upadající politická kultura. To je samozřejmě problém. Ideálně přes občanské vzdělání, rozvojem občanské společnosti, výchovou už od školy. Ideálně by to měl dělat stát prostřednictvím politiků. Politici by měli začít sami u sebe, ale to vyžaduje politiky, kteří mají morální kvality, politiky, kteří skutečně dbají o společné dobro více než o své vlastní. Jenomže takoví politici se vytrácejí, a tak nezbývá, než aby si to občanská společnost zařídila sama. Velkou odpovědnost mají i média.   Jak se podle vás vyvíjela v České republice občanská společnost? Zdá se mi, že ne tak špatně, když si uvědomíte, odkud vše začalo. Úroveň občanské společnosti v roce 1989 byla reálně nízká. Dnes je společnost rozvrstvená a občanská společnost dělá skutečně velké pokroky.    S občanskou společností souvisí i občanská angažovanost. Zdá se vám, že jsme se dostali už na úroveň našich sousedů? To záleží na tom, jaké sousedy máte na mysli.   Sedíme ve vídeňské kavárně. Porovnávejte tedy s Rakušany. V poslední době pendluji mezi Prahou, kde pracuji, a Vídní, kde žiji. Kladu si hodně otázek. Před dvaceti lety byla česká společnost mnohem tvrdší než ta rakouská. Teď se mi zdá, že je to opačně.   Proč? Lidé jsou hodnější, uctivější, příjemnější, aktivnější. Přitom v Rakousku se nic nezměnilo, ta změna nastala v Česku. Proto nejsem pesimistická. Vidím pokroky, poněvadž jsem zároveň tam i tady.   To je docela překvapivé hodnocení. Mnoho lidí si u nás stále říká, že na Západě jsou lidé příjemnější a ochotnější, dokážou se ozvat. Záleží na tom, kde.    Není podobný přístup také rysem českého sebemrskačství? Je to možné. Češi mají dvě tendence – vidět se buď jako pupek světa, nebo vámi zmíněné sebemrskačství. A to se v Češích sváří. Ale to je rysem i jiných národů.   To se mně nezdá. Porovnám-li hrdost Francouzů nebo Britů. Francouzi a Angličané mají samozřejmě jistou aroganci, ale svoji aroganci má každý národ. Češi ji mají také. Podle nich všechno, co je kulturní a demokratické, musí být české.   Trošku jste mě překvapila. Nezdá se mi, že si myslíme, že vše, co je demokratické, pochází od nás. Češi se vždy považovali za demokratický a civilizovaný národ, zvláště ve střední Evropě. Trošku pravdy na tom je, poněvadž Československo bylo mezi dvěma válkami jediný demokratický stát v této oblasti. Stal se z toho ale stereotyp.   Každý národ přece potřebuje mít o sobě pozitivní obraz. To určitě.   Nemůžete být součástí národa, který se vnímá negativně. Samozřejmě. Je stále lepší mít o sobě vysoké mínění, jaký jste demokratický národ, než mít třeba militaristické myšlení a obsadit sousední země. Mně je to spíše sympatické, ale je to stereotyp, který lze napadnout.   Jak je to tedy s tou demokracií u nás? V Listopadu 89 byla představa, že stačí mít svobodné volby, svobodu slova, svobodu tisku atd. a už máte demokracii. Lidé si nyní začínají uvědomovat, že to je základ demokracie, ale že to nestačí. Ke skutečné demokracii potřebujete občanskou angažovanost, potřebujete občany, kteří jsou ochotni pro tu zemi něco dělat, kteří jsou schopni tu společnost obhájit. To nejde nadiktovat shora. Jen komunisté si mysleli, že shora změní společnost. To musí být iniciativa zdola, každodenní iniciativa, nikdy nekončící. Nedá se nikdy zastavit, musí stále pokračovat. To není tak snadné, jak si to lidé představovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-21 16:42:06

Ředitelka Památníku Lidice rezignovala na svou funkci. Nezpochybnila nález historika, že jedna z lidických žen udala židovskou podnájemnici

Odvolání, nebo rezignace. To dal na výběr ministr kultury Lubomír Zaorálek ředitelce Památníku Lidice Martině Lehmannové poté, co jí vyčetl nedostatečou empatii pro jednání s přeživšími. Jde o to, že ředitelka vystoupila v reportáži České televize, která vycházela z práce historika Vojtěcha Kyncla, podle něhož matka jednoho z lidických dětí měla krátce před lidickou tragédií v roce 1942 nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová podaly po odvysílání proti reportáži stížnost. V plném znění zveřejňujeme rezignační prohlášení Martiny Lehmannové, stanovisko zaměstnanců i aktuální děkovný dopis Jany Bobošíkové ministrovi. Připojujeme i původní stížnost adresovanou České televizi.   Tiskové prohlášení ředitelky Památníku Lidice k její rezignaci  Několika přeživším vyhlazení obce Lidice se nelíbí výsledky odborného bádání nezávislého odborníka, neboť se osobně dotýkají jejich blízkých. Obvinili proto Památník Lidice i mě osobně jako ředitelku, že nectíme a překrucujeme fakta o lidické historii. Namísto podpory nezávislosti odborného poznání a často bolestivého vyrovnávání se s dějinami, což je kromě jiného úkolem této příspěvkové organizace ministerstva kultury, rozhodl ministr kultury Lubomír Zaorálek, že mám skončit ve funkci ředitelky památníku. Rezignaci jsem se nakonec rozhodla podat sama proto, že k ministrovi kultury již nadále nemám důvěru. Paměťová instituce Památník Lidice je velmi specifická. Připomíná historii, která je stále živá. Její odborná i popularizační práce je proto nesmírně důležitá zejména v situaci, kdy jsme opět svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války. Neustále se objevují cílené snahy o politizaci odkazu Památníku Lidice. O to důležitější je v takových časech podpora odborné práce a skutečné nezávislosti paměťových institucí ze strany zřizovatele. V této citlivé situaci mě zaskočil přístup ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který mě 20. ledna pozval na schůzku, během níž mi sdělil, že si mohu vybrat mezi rezignací a odvoláním. To je jeho řešení situace, která vznikla v návaznosti na reportáž České televize, odvysílané v červnu 2019. Ta obsahovala informace z materiálu, na němž v roce 2015 pracoval zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl. Podle tohoto archivního materiálu měla matka jednoho z lidických dětí krátce před lidickou tragédií nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Na tuto reportáž některé z přeživších lidických dětí reagovaly v listopadu 2019 otevřeným dopisem, v němž oznámily své ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Můj postoj k celé věci, který nebyl a ani nemohl být kategorický k žádné straně sporu, vnímali jako nepřátelský. V dopise adresovaném ústavním činitelům nařkli mě a Památník Lidice z neznalosti a překrucování faktů o lidické historii. S pisateli se ministr kultury Lubomír Zaorálek následně sešel a setkání s nimi ve snaze urovnat situaci jsem absolvovala i já. Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala. Ve chvíli, kdy pro tento zásadní postoj nezávislosti a kritického myšlení nemám ve svém zřizovateli oporu, nemohu Památník Lidice jako ředitelka nadále vést. Svým přístupem ministr kultury bohužel snahám o politizaci odkazu Památníku Lidice nahrává. To jsou hlavní důvody mé rezignace k 21. 1ednu. Památník Lidice má obrovský význam pro Českou republiku i pro svět. Úkolem památníku je ale podávat historii v plné šíři, kriticky, neodmítat diskusi ani o věcech, které nejsou příjemné. Pokud mám zrekapitulovat své téměř tříleté působení, musím konstatovat, že pro Památník Lidice jsem dělala maximum možného. Do instituce jsem nastoupila v roce 2017, kdy se podařilo s Českou televizí domluvit speciální čtyřhodinový pořad o Památníku Lidice a důstojně jím připomenout 75. výročí vyhlazení obce Lidice. I díky této medializaci došlo v tomto roce k radikálnímu zvýšení návštěvnosti památníku. Společně s novým týmem se podařilo nastartovat mezinárodní zakotvení významné vědomostní soutěže pro děti a mládež „Lidice pro 21. století“. Soutěž rozvíjí znalosti historie a kritické myšlení. Vedle tradiční účasti dětí z Česka a Slovenska se jí v loňském roce nově úspěšně účastnily děti z Polska, letos ji rozšiřujeme do německy mluvících zemí. Podařilo se mi také rozvíjet a navazovat kontakty s obdobnými muzei a památníky po celém světě i v České republice. Do vysoce kvalitní sbírky současného světového umění jsme získali nové akvizice. Zahájili jsme kroky pro zápis jedinečné sbírky prací oceněných v rámci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice do Centrální evidence sbírek ministerstva kultury. Zaměřili jsme se také na dlouhodobě neřešenou otázku vlastnictví pozemků v areálu pietního území. Na svou práci pro Památník Lidice jsem a zůstanu hrdá. Mgr. Martina Lehmannová, odstupující ředitelka Památníku Lidice   Prohlášení pracovníků Památníku Lidice My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové. Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci. Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním. Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo. Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce. Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury. Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů. Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace. Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit. Za zaměstnance Památníku Lidice: Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis.   Prohlášení Lidičtí děkují Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie. Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové. Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci. Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie. Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice   Stížnost na Českou televizi Předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy. Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin. Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetně archiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný. České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.

Čas načtení: 2019-12-17 07:52:05

Zestátněné dějiny (zase jednou)

Jedním z klíčových aspektů vývoje evropské politické kultury po tzv. rozpadu východního bloku je bezesporu „zacházení“ s dějinami, v našem případě s těmi 20. století, konkrétně s II. světovou válkou. V popředí úvahy nestojí historické události jako takové, ale evidentní snaha „vítězů“ o manipulaci s dějinami k vytváření staronových strašáků. Zapřáhnutí historie do služeb ducha doby ovšem s sebou přináší dva zásadní problémy – morální a metodologický. Začněme prvním z nich, ke kterému patří oživení historické paměti. A protože se vzpomínková akce před časem konala v Polsku, kde válka vypukla, zaměřme se v prvé řadě na tuto zemi a její politiku.   Něco málo historie Vzpomínkové slavnosti ve Varšavě na centrálním náměstí pojmenovaném po generálu Józefu Pilsudském (sic!) připomněly nejen formální vypuknutí II. světové války, ale i „vysoké umění“ instrumentalizace dějin reálnou politikou. A především skutečnost, že nynější vládnoucí garnitury v Polsku si odmítají zamést před vlastním prahem. Kdyby tak totiž učinily, musely by zaujmout postoj nejen k polské represivní, asimilační politice vůči menšinám z připojených území v letech 1920–1939 (z 30 milionů polských občanů hovořilo 11 milionů jinou mateřskou řečí než polštinou, počtem největší menšiny tvořili Ukrajinci, Bělorusové, Litevci, Židé a Němci), ale i ke kritickým otázkám kolem statutu Svobodného města Gdaňska, de iure samostatného státu s většinově německy hovořícím obyvatelstvem, a koridorem spojujícím Východní Prusko s Německou říší. Vše v politicky a státoprávně nanejvýš problematickém spletenci nového evropského uspořádání po I. světové válce. A především objasnit účel polsko-německého paktu o neútočení z roku 1934, nazývaného též Pilsudski-Hitler-Pakt. Tedy smlouvy uzavřené s nacistickým režimem rok poté, co v reichu převzala moc NSDAP. Pokud nyní polská antiruská hysterie spolu s militaristickým harašením, podmalovaným místy šovinistickými tóny, ukazuje prstem na jiné a celé transatlantické společenství skloňuje tzv. Hitler-Stalin-Pakt ve všech pádech, slušelo by pasovaným demokratům i „vůdčím médiím“ v zájmu objektivity a morálky připomenout, jak události z roku 1934, tak celkovou politiku II. polské republiky. Třeba i fakt, jaká to území sovětská armáda v roce 1939 zabrala a jak k nim „mnohonárodnostní“ předválečné Polsko přišlo. V letech 1918/19 využila Pilsudského armáda revolučních zmatků v Rusku a do roku 1922 rozšířila polský stát o západní území Běloruska a Ukrajiny, včetně oblasti kolem litevského Vilna daleko na východ za tzv. Curzonovu linii. Tyto „detaily“ jsou s chladnou samozřejmostí přecházeny mlčením, nicméně obecně lze konstatovat, že Polsko nebylo žádným evropským beránkem, ale zemí s velmocenskými ambicemi – západním i východním směrem. Tak například na přelomu dvacátých a třicátých let vedly polské lidové knihovny propagační pohlednice s „historickými hranicemi Polska“ – od východního okresku Berlína po Memel, od Prahy k Vilniusu. A Roman Dmowski v jedné ze svých úvah požadoval během jednání ve Versailles Hamburk jako polský přístav. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Cílem byla nová Rzeczpospolita, což do jisté míry korespondovalo s německými plány, ve kterých se ovšem Polsko nacházelo v podřazené roli. Nejprve mělo sloužit jako dodavatel surovin a oslabit francouzský spojenecký systém ve středovýchodní Evropě, dlouhodobě spekuloval Hitler s rolí satelitního Polska coby vojenského spojence proti Sovětskému svazu. Polský podíl na kořisti měl zahrnovat oblasti na jihu SSSR, konkrétně na Ukrajině. Kontakty mezi polskou armádou a německým wehrmachtem a obecné zlepšení vzájemných vztahů ve třicátých letech jsou rovněž jaksi „zapomenutou“ skutečností. Budiž na tomto místě zdůrazněno: v evropském postversailleském (ne)pořádku byla diplomacie podle hesla „urvi, co můžeš“ (politicky i teritoriálně) a „účel světí prostředky“ běžnou praxí, Polsko nebylo výjimkou. Ba naopak: snaha o co největší politický vliv a územní rozlohu na základě politizujícího národního historismu učinila z II. polské republiky aktivního účastníka boje o moc ve střední a východní Evropě. Jednou větou: Polsko nestálo na jeho periferii, ale v centru – Československo to poznalo na vlastní kůži. A dozajista by polským představitelům slušelo něco pokání při vzpomínce na zabrané Těšínsko po vpádu německého vojska do českého zbytku republiky. Škodolibé jazyky by mohly hovořit o „rozdělení ČSR mezi Německo, Polsko a Maďarsko“. Nejde zde o vyčíslení polských „hříchů“, ale o zlomek zrcadla nastaveného nynější polské vládnoucí garnituře, která ve vztahu k vlastní meziválečné historii nezná zábrany a špetku pokory. Ba naopak: namísto smířlivých tónů stupňuje směrem na východ vojenské napětí. Jako (pseudo)morální ospravedlnění mají k tomu sloužit politikou uzurpované dějiny. Jak modelovat dějiny Polsko a Ukrajina představují extrémní příklady jevu, ve kterém výklad a porozumění minulosti řídí zákon. Připomeňme rok 2016, kdy polský Sejm odsouhlasil rezoluci označující volyňské masakry etnických Poláků ukrajinskými paravojenskými oddíly jako genocidu nebo doplněk Zákona o Institutu národní památky z roku 1998 týkajícího se jak eventuálních vyjádření o polské spoluvině na světové válce, tak popírání ukrajinských zločinů na židovském a polském obyvatelstvu. Obdobné zákony najdeme i na Ukrajině. Ty naopak politicky rehabilitují banderovské oddíly, které vedly krvavou válku jak proti Rudé armádě, tak proti Židům a etnickým Polákům. Pro současné politické klima na Ukrajině to znamená, že jejich duchovní dědici se na ně mohou kdykoliv odvolat; „státní posudek“ minulosti jim zajišťuje politickou a morální legitimitu do budoucnosti. Na tomto místě budiž opakovaně podtrženo: nejde primárně o to, do jaké míry zákon koresponduje nebo nekoresponduje s evidencí historických faktů, nebo o pojmenování zločinů: genocida, etnická čistka nebo vyvraždění – bestialita zůstává bestialitou, ať ji pojmenujeme jakkoliv. Nebezpečí pro budoucnost spočívá v politické intenci etablující nebezpečné paradigma pro budoucí zacházení s historií. Takto „zestátněné“ dějiny předpisují nebo zakazují určitý pohled na minulost pod hrozbou juristických sankcí. Nebezpečí hrozí nejen svobodě vědecké diskuse, ale i politickému projevu. Státní moc si tím vytváří efektivní nástroj na potlačení opozice. Navíc takto modelované dějiny, ve kterých je vlastní národ prezentován výhradně jako oběť, zatímco absolutní vinu nesou vždy ti druzí, budí negativní emoce namířené proti duchu porozumění a smíření. Pryč s obtížnou historií Jsme tedy svědky procesu, ve kterém byly narativy sovětské nahrazeny narativy šovinistickými. I zde se jedná o stejnou metodu postupu, vezmeme-li za výchozí bod vztah mezi historickou vědou a politikou: komplexní vztahy dějin se stávají obětí simplifikace, jsou modelovány do jednodimenzionální podoby, navíc mimo kontext doby a s cílovou perspektivou, kterou určují politické zájmy. A ty není na pozadí celkové situace v Evropě a ve světě těžké uhodnout. Revize dějin šla a jde ruku v ruce s rozšiřováním NATO na východ, její obsah se nemění, jen graduje. Její míra je přímo úměrná nárůstu vlivu Ruské federace na světové scéně, který znamená postupnou ztrátu dominantního postavení USA a jejich spojenců. Snaha politicky i ekonomicky izolovat Rusko od Evropy je zrovna tak evidentní jako postupující vojenské obkličování RF a tento postup musí být nějak zdůvodněn. Vzhledem k tomu, že již není k dispozici argument boje proti komunismu, stal se cílem politického kádrování historie 20. století obraz Ruska jako konstantního zloducha – včera, dnes i zítra. Zdánlivým paradoxem je přitom fakt, že stupeň přepisování dějin dosáhl míry, kterou neznala ani tzv. studená válka za doby existence Sovětského svazu a východního bloku. Po jeho rozpadu jsme byli svědky nejen teoretické, ale i praktické revize dějin. Exkluzívními příklady jsou jugoslávský konflikt a podpora Západu chorvatsko-ustašovským oddílům, posléze ukrajinskému převratu, jehož militantní složku tvořily právě banderovské ultranacionalistické síly. Na pováženou je podíl masmédií, tisku i televize. Příklady za celou řadu jiných. Vedle historizujících politiků typu Borise Johnsona a snaživých publicistů se množí sugestivní dokumentární pořady zabývající se výhradně tzv. západní frontou. Manipulativní element v tomto případě nespočívá v samotném obsahu dokumentů, ale ve stylu jejich podání. Zatímco o východní frontě panuje mlčení nebo opakovaně slyšíme heslo „Hitler-Stalin-Pakt“, samozřejmě bez seriózního historického kontextu, vylodění spojenců v Normandii v roce 1944 (!) je obecně označováno za počátek osvobození Evropy. Tak například televizní kanál týdeníku Der Spiegel (Spiegel Geschichte) uvedl 18. května pořad z dokumentární řady Druhá světová válka o 6. červnu pod heslem D-Day položil základ k osvobození Evropy. Obdobně nám historii osvětlil již 16. února tv kanál History: „První krok k osvobození Evropy od nacistické nadvlády bylo vylodění spojenců v Normandii.“ Podcenit současný vývoj by bylo velkou, možná dokonce osudovou chybou. Jeho komplexita přinejmenším naznačuje, že nejde o náhodu, ale o systematickou manipulaci v zájmu politiky, která opět haraší zbraněmi. Problém je o to větší, že v Evropě nastoupila nová, ahistorická generace politiků, kteří nepoznali hrůzy války. Kombinace s klesající úrovní všeobecného vzdělání u mladé „generace facebook“ představuje brizantní, nebezpečnou směs pro budoucnost.  Epilog Koncem května 2016 přijal Spolkový sněm rezoluci o turecké genocidě Arménů z konce I. světové války. Poslankyně Bettina Kudlová za CDU byla jediná, kdo hlasoval proti přijetí rezoluce. Svůj postoj zdůvodnila tím, že úkolem Bundestagu nemohou být historické posudky událostí v dějinách druhých států.  Rozhodujícím je jádro jejího zdůvodnění: ústavně-politické instituce již ze své podstaty nemohou vydávat nic jiného než politický „rozsudek“ odvislý od většiny, která parlamentu dominuje. Zestátněná historie se stává nástrojem politiky, její nebezpečnou vnitro- i zahraničně-politickou zbraní, kterou lze kdykoliv podle potřeby použít. A to je více než na pováženou.  {/mprestriction}  Autor je publicista žijící v Německu.

Čas načtení: 2024-04-24 16:47:58

Skvělé podvody a legendární podvody v historii kasina

Kasina vždy přitahovala lidi nejen možností vyhrát velké částky, ale také vyhlídkou na překonání systému. Historie casino online cz je plná zajímavých a vzrušujících událostí, včetně podvodů. Přestože podvody v kasinech jsou nezákonné a přísně vymáhané, někteří podvodníci v historii dokázali zanechat svou stopu v historii hazardu. Vyškolili celé skupiny lidí a pokusili se ošidit […] The post Skvělé podvody a legendární podvody v historii kasina first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-03-28 19:54:50

Jak česká kinematografie získává globální uznání

Jak česká kinematografie získává globální uznání redakce Pá, 03/28/2025 - 19:54 Zábava Klíčová slova: české filmové historii legianocasino.cz Gransino casino Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Globální přitažlivost českých filmů České filmy často spojují drama, humor a historii jedinečným způsobem. Mnoho celovečerních snímků se zaměřuje na rodinné problémy, politické události a osobní konflikty, které oslovují diváky napříč kulturami a časy. Noví tvůrci experimentují s inovativními formami vyprávění a kinematografie, což dokazuje, že jejich umělecký výkon má skutečný světový dopad. Díky těmto faktorům česká kinematografie vyzařuje jedinečnost a originalitu. Příklady úspěšných českých filmů Některé české filmy se staly mezinárodními ikonami a získaly významná ocenění: Kolja (1996): Film, který získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Obchod na korze (1965): První český celovečerní film, který byl oceněn Oscarem. Ostře sledované vlaky (1966): Druhý český film oceněný Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Hořící keř (2013): Historické drama, které bylo vysoce ceněno kritiky. Malované ptáče (2019): Intenzivní a vizuálně působivý film, který získal mezinárodní uznání. Tyto snímky významně přispěly k české filmové historii a poslaly světu silný signál, že čeští režiséři mají co nabídnout v globálním filmovém průmyslu. Uživatelé kasina Gransino oceňují vizuální stránku, kterou čeští režiséři přinášejí do filmového světa. Budoucnost české kinematografie v globálním kontextu Česká kinematografie těžila z rozmachu digitálních streamovacích služeb. Dnes mohou diváci z celého světa sledovat české filmy na platformách jako Netflix, Amazon Prime nebo HBO Max. Některé klíčové trendy, které ovlivní budoucnost české kinematografie, zahrnují: Zvýšená mezinárodní spolupráce: Českí filmaři spolupracují s odborníky z jiných zemí, čímž překračují národní hranice. Vyšší podíl na streamingových službách: Více českých filmů získává expozici a je sledováno po celém světě. Úspěchy na mezinárodních festivalech: Ocenění získaná na renomovaných filmových soutěžích posilují reputaci české kinematografie. Vyšší investice do produkce: Nové a kreativní projekty jsou podporovány vládními dotacemi i soukromým sektorem. Tyto faktory jsou oceňovány například platformou Gransino casino a dalšími digitálními službami, což dokazuje, že česká filmová kultura má stále větší vliv na globální trh. Závěrečné tóny: Česká kinematografie ovládá svět Česká kinematografie se proměnila z neznámého klenotu na uznávaný průmysl, který získává ocenění po celém světě. Díky mezinárodní spolupráci, úspěchům na filmových festivalech a digitálním streamovacím službám si čeští filmaři vybudovali své místo na globální filmové mapě. Diváci z celého světa milují jedinečné příběhy českých filmů, což staví české snímky do popředí moderní zábavy. Budoucnost české kinematografie vypadá velmi slibně, a platformy jako Gransino casino spolu s dalšími digitálními službami investují do globálních trendů v oblasti zábavy. Přidat komentář náhledové foto cheerful-friends-taking-selfie-during-3d-film-projection-in-movie-theater.jpg (1024×682) Pravdou je, že česká kinematografie je jedním z mála průmyslových odvětví, která se během stého let výrazně rozvinula a získala mezinárodní popularitu. Čeští filmaři – ať už z řad starších či mladších talentů – jsou dnes uznáváni po celém světě jako skutečné umělecké talenty. Jejich filmy a produkce, od klasických pokladů určitých období až po moderní nezávislé snímky, získávají ocenění na prestižních mezinárodních festivalech a jsou streamovány na různých platformách. České filmy jsou nyní dostupné u mezinárodních poskytovatelů streamování, a čeští režiséři jsou oceňováni na významných filmových festivalech za své neuvěřitelné úsilí a kreativitu. Digitální platformy slouží jako ideální prostředek prezentace nových trendů v zábavě – například obrazy kasina legianocasino.cz ukazují, jak česká filmová kultura získává globální dosah. Jak se však česká kinematografie stala tak populární? Text obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2025-03-29 15:50:34

8. dubna - Mezinárodní den Romů

8. dubna - Mezinárodní den Romů redakce So, 03/29/2025 - 15:50 Ostatní - Svátky a Oslavy Klíčová slova: 8. dubna Mezinárodní den Romů romská vlajka romská jídla romská kultura Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kultura a tradice Romů Romové jsou rozptýleni po celém světě, přičemž největší komunity se nacházejí v Evropě, zejména v zemích jako je Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Slovensko, Česká republika, ale také v Indii, kde mají svůj původ. Romové mají bohatou kulturu, která zahrnuje hudbu, tanec, jazyk (romštinu) a řadu tradičních řemesel, jako je kovářství nebo výroba nástrojů. Mezinárodní den Romů se stává příležitostí k oslavám jejich kultury, ale i k reflektování problémů, které tato komunita čelí. I dnes jsou Romové často vystaveni diskriminaci, chudobě, a to jak v oblasti bydlení, tak i v přístupu k vzdělání, zdravotní péči nebo zaměstnání. Kolik je na světě Romů? Odhady počtu Romů na světě se liší, ale odhaduje se, že na celém světě žije přibližně 12 až 15 milionů Romů. Největší počet Romů se nachází v Evropě, konkrétně v Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku a na Slovensku. Romové jsou také přítomní v dalších částech světa, včetně USA, Kanady a Latinské Ameriky. Jak Romové slaví Mezinárodní den Romů? Romové slaví Mezinárodní den Romů různými způsoby, a to jak v soukromí, tak i na veřejnosti. V mnoha zemích probíhají kulturní akce, koncerty, výstavy a besedy, které mají za cíl informovat širokou veřejnost o romské kultuře, historii a problémech, kterým Romové čelí. V některých zemích jsou organizovány protesty a demonstrace, které mají za cíl upozornit na problémy diskriminace a sociálního vyloučení Romů. Některé komunity také využívají tento den k tomu, aby připomněli důležité historické události, jako jsou perzekuce Romů během druhé světové války, kdy mnoho Romů zahynulo v nacistických koncentračních táborech. Pro Romy je tento den i příležitostí k oslavení své identity a kultury, a to nejen v Evropě, ale i v dalších oblastech světa, kde tvoří menšiny. Symbolika dne Romská vlajka, která je často vyvěšována na Mezinárodní den Romů, má velký symbolický význam. Je rozdělena na dvě poloviny: modrou a zelenou, přičemž modrá symbolizuje nebe a zelená zemi. Uprostřed je červené kolo, které symbolizuje romskou cestovatelskou tradici a pohyb, a zároveň odkazuje na kolo osudu. Význam pro společnost Mezinárodní den Romů je také příležitostí k větší reflexi o postavení Romů v současné společnosti. Zatímco některé komunity slaví tento den s radostí a hrdostí, pro jiné je to spíše den smutku a připomínky těžkých časů, kterým Romové čelili a čelí. Tento den tedy slouží nejen jako oslava, ale i jako připomínka potřeby změny v přístupu k romské menšině ve společnosti. Romská vlajka Romská vlajka má hluboký symbolický význam a je důležitým znakem romské identity a kultury. Byla přijata na Prvním mezinárodním kongresu Romů v roce 1971, který se konal v Londýně, a od té doby je používána po celém světě jako symbol romské národnosti. Vlajka je nejen nástrojem pro vyjádření jednoty romské komunity, ale také připomíná její historické kořeny a tradice. Popis romské vlajky Romská vlajka je rozdělena na dva horizontální pruhy: · Horní modrý pruh symbolizuje nebe a svobodu. Modrá barva se často spojuje s představou nekonečného prostoru a volnosti, což je důležité pro romskou historii kočovného života. · Dolní zelený pruh představuje zem a úrodnost, tedy spojení s přírodou a půdou, což má také význam pro romskou kulturu, která byla často v minulosti spjata s prací na poli a přírodními cykly. Uprostřed vlajky se nachází červené kolo (takzvaný "kolotoč"), které je klíčovým symbolem romské identity: · Kolo symbolizuje cestu a kočovný způsob života, který byl historicky charakteristický pro mnoho romských komunit. Kolo je také symbolem pohybu, změny a cykličnosti, která odráží jak historický životní styl, tak i cyklus života samotného. · Červená barva kola symbolizuje odhodlání, sílu a spojení s minulostí. Historie a význam vlajky Romská vlajka byla navržena a přijata během mezinárodního kongresu Romů v roce 1971, kdy byla vyhlášena Mezinárodní romská unie (IRU). Tento kongres byl významným milníkem v historii romské komunity, protože došlo k vytvoření jednotné organizace, která měla za úkol podporovat práva Romů a zlepšovat jejich postavení na celosvětové úrovni. Vlajka je tedy nejen symbolem národní identity, ale i symbolem romské solidarity a mezinárodního sjednocení. Dnes ji často vidíme vyvěšenou při oslavách Mezinárodního dne Romů, na různých romských festivalech a demonstracích, kde vyjadřuje hrdost na romskou kulturu a historii. Kultura a identita Romská vlajka je také významným symbolem při protestech proti diskriminaci Romů a při usilování o uznání jejich práv na celosvětové úrovni. Je to znak, který spojuje Romy po celém světě a vyjadřuje jejich touhu po uznání a respektu. V zemích, kde Romové čelí předsudkům a vyloučení, je romská vlajka také znamením odporu a boje za rovnost. Oblíbené recepty Romů Romská kuchyně je plná chutí a tradic, které se předávají z generace na generaci. V mnoha případech je jídlo spojené s rodinnými a komunitními oslavami. Mezinárodní den Romů je tak skvělou příležitostí k tomu, abychom si připomněli nejen kulturní dědictví Romů, ale i jejich kulinářskou tradici, která je stejně rozmanitá a chutná jako samotná romská kultura. Cigánská pečienka · Jedno z nejznámějších a nejpopulárnějších romských jídel, zejména v České republice. Jedná se o smažený vepřový řízek, který je často podáván s bramborami a zeleninovým salátem. Může se připravovat s různými marinádami a kořením, což mu dává specifickou chuť. Pirohy · Pirohy jsou jedním z oblíbených jídel romských rodin. Jde o těstovinové kapsičky, které jsou plněné různými ingrediencemi, například bramborami, sýrem, zelím nebo masem. Pirohy se mohou podávat vařené nebo smažené a často jsou součástí rodinných oslav nebo svátků. Langoš · Langoš je tradiční pokrm, který se v mnoha zemích střední a východní Evropy podává jako rychlé občerstvení. Je to smažené těsto, které se často podává s česnekem, kysanou smetanou a strouhaným sýrem. Langoše mají svůj původ v Maďarsku, ale i Romové si je oblíbili. Zelňačka · Tento kyselý a vydatný polévkový pokrm je oblíbený v romské kuchyni, zejména v chladnějších měsících. Je založený na kysaném zelí, bramborách a různých druzích masa, jako je klobása nebo vepřové. Je to jídlo, které zahřeje a zasytí. Rizoto · Romové často připravují různé verze rizota, které může obsahovat maso, zeleninu nebo i uzeniny. Rizoto je oblíbené pro svou jednoduchost a možnost přizpůsobit ho podle dostupných surovin. V některých variantách se k rizotu přidává také luštěniny, které z něj dělají výživné jídlo. Babiččiny koláče · Tradiční sladké pečivo, které se často připravuje na svátky nebo oslavy. Může obsahovat různé náplně, jako je tvaroh, povidla, mák nebo ořechy. Koláče jsou oblíbeným dezertem na romských rodinných sešlostech a oslavách. Guláš · Guláš je tradiční pokrm, který se v romské kuchyni objevuje ve mnoha variantách. Romové ho často připravují s různými druhy masa, jako je hovězí, vepřové nebo kuřecí, a dochucují ho paprikou, cibulí a dalšími kořeními. Guláš se podává s knedlíky nebo chlebem a je oblíbený zejména na společenských akcích. Přidat komentář foto pixabay.com Mezinárodní den Romů se slaví 8. dubna každého roku. Tento den byl poprvé vyhlášen v roce 1990 na konferenci Romů v polském městě Wrocław. Datum 8. dubna bylo vybráno na památku prvního mezinárodního kongresu Romů, který se konal v roce 1971 v Londýně. Na tomto kongresu byla ustanovena Mezinárodní romská unie a zároveň byla přijata romská hymna "Gelem, gelem" a romská vlajka. Hymna i vlajka symbolizují romskou jednotu a identitu.

Čas načtení: 2025-04-15 15:31:12

Rekonstrukce silnice v Benešově u Semil pokračuje. Začala druhá etapa nejnákladnější stavby v historii Libereckého kraje

Po zimní přestávce se opět rozbíhají práce na rekonstrukci silnice II/292 z Benešova u Semil až po křižovatku s hlavní silnicí číslo 14. Projekt, který je rozdělen do několika etap, je největší investicí v historii Libereckého kraje. „Začala druhá etapa rekonstrukce silnice II/292. Jedná se o nejnákladnější stavbu za dvacetiletou historii Libereckého kraje. První etapa […]

Čas načtení: 2025-06-11 20:00:00

Microsoft Edge dostává chytřejší historii. Pohání ji AI, toleruje i vaše překlepy

Microsoft Edge, konečně dostává chytřejší vyhledávání v historii, které bude intuitivnější a uživatelsky přívětivější. S novinkou zvanou „AI-powered History search“ najdete webové stránky v historii i v případě, že použijete překlep, nebo dokonce jinou frázi či synonymum podobné názvu webu, který chcete skutečně najít. Funkce se objevila v beta verzích Microsoft Edge v průběhu minulého […] Celý článek si můžete přečíst na Microsoft Edge dostává chytřejší historii. Pohání ji AI, toleruje i vaše překlepy

Čas načtení: 2025-11-14 18:10:41

Marco Bezzecchi ovládl závod v Portimãu a zajistil Aprilii nejúspěšnější sezonu v historii MotoGP

Tým Aprilia Racing završil uplynulý víkend na okruhu Autódromo Internacional do Algarve mimořádným triumfem po naprosto dokonalém závodě. Marco Bezzecchi odstartoval z pole position, od [...]

Čas načtení: 2025-11-25 13:16:48

Marco Bezzecchi a Aprilia Racing dobývají Valencii a zaznamenávají nejlepší sezónu v historii

Sezóna 2025 skončila pro Aprilia Racing nejlepším možným způsobem. Marco Bezzecchi odstartoval z pole position a dominoval dlouhému závodu od vlajky k vlajce, čímž si [...]

Čas načtení: 2026-04-23 08:35:42

Půl století BMW RS: motocykly, které spojily cestování a sport. Projdeme si jejich historii

Zkratka RS má u BMW Motorrad mimořádnou váhu. Na závodních motocyklech dlouhá desetiletí znamenala „Rennsport“, tedy závodní sport. Když ale v roce 1976 dorazilo BMW [...]

Čas načtení: 2019-11-17 10:49:41

Po Hrdinech přicházejí Učenci!

S pokračováním úspěšného humoristického románu přichází Petr Luňák Nakladatelství Dokořán vydává Učence, volné pokračování humoristického románu Hrdinové od Petra Luňáka a Marka Pečenky. Knihu napsal nyní pouze Petr Luňák. Jak sám s nadsázkou říká: „Po krásném dobrodružství s Markem Pečenkou nad románem Hrdinové jsem se vydal na spisovatelskou stezku sám a po večerech i nocích sepsal volné pokračování pod názvem Učenci.“ Hlavní hrdina Richard Míča je nyní již mladý nadějný pedagog a vědec, který tráví svůj jednotvárný život psaním článků o kontrafaktuální historii a úloze náhody v dějinách, až se jednoho dne objeví trochu výstřední profesor jedné z amerických univerzit… Učenci mají typické rysy univerzitního románu a v mnohém připomínají romány Kingsleyho Amise nebo Davida Lodgea. Českým čtenářům není tento druh románu příliš známý; příběh je podaný humorným, místy až satirickým způsobem, a čte se jedním dechem. Autorovi byly inspirací jeho vlastní vzpomínky na působení na univerzitě a jeho studijní pobyt v zahraničí po sametové revoluci. Ukázka z knihy, strana 21: Vstal, přešel k oknu své univerzitní pracovny a pohlédl na rušnou ulici hlavního města jako do akvária. Některé rybky nikam v sluncem ozářené ulici nespěchaly. Další vrážely do okolních jako agresivní parmičky snažící se odkousnout jiným kousek ploutve. Jiné, tvořené turisty, se pohybovaly v pestrých hejnech, která se hrnula tam, kam zrovna ten nejrychlejší z nich vyrazil. Pár bezdomovců leželo na lavičkách jako sumci požírající zbytky ze dna…      Urputnost, s jakou nechával pověřený ředitel Sladký zaměstnancům vzkázat, aby na schůzi institutu rozhodně přišli, nebyla nijak neobvyklá. Chystalo se možná oznámení výsledků konkurzu na místo ředitele institutu, které by rád získal Sladký, ale neměl docenturu, a to bylo i na poměry nejmladší fakulty staroslavného učení příliš mnoho. Naopak nebylo nijak proti jejím způsobům, že všechny dosavadní konkurzy měl jako pověřený ředitel institutu organizačně na starosti sám Sladký. Všechny nakonec skončily bezvýsledně a Sladkého interregnum se opět prodloužilo.        Chod schůze jistě naruší doktor Koller, který se ve zralém akademickém věku rozhodl odejít ze zavedených fakult a užívat si života právě na tomto institutu. Pověřený ředitel ho nemohl ani cítit především pro jeho neuvěřitelné způsoby: Koller nejen říkal nahlas, co si mnozí jen mysleli, ale zpravidla to říkal i v přítomnosti toho, koho se to týkalo, a působil tak dojmem nepříliš dovedného břichomluvce. Sladký omezoval kontakty s Kollerem na minimum a tajil před ním den a čas příští schůze institutu, což mu však Richard, kterého s Kollerem pojilo přátelství a sdílená kancelář, rád donesl.        Z planého přemítání ho vyrušil Kollerův příchod. Kolega na sobě tentokrát neměl svůj obvyklý nepraný svetr a letité džínsy, ale zánovní, i když pomačkaný oblek.      „Byl jsem na přednáškovém turné po českých provinciích, jinak různých kyselých prdelích,“ odpověděl na Richardovu otázku, odkud že to jede, když usedl do židle na kolečkách, až zapraštěla. „Kdyby dneska nebyla ta schůze, tak jsem jel rovnou domů, abych se alespoň vyspal. Ale svým způsobem mě zajímá, s čím se pan pověřený ředitel opět vytasí.“      „Ty jsi přednášel o své poslední knize?“ nemohl si Richard při nejlepší snaze vzpomenout na její název. „Nebyla snad reakce, jakou sis představoval? Kde jsi vůbec byl?“      „V Ostravě, která je přesně stejně hnusná jako před třiceti lety, když jsem tam byl naposledy.“      „No a?“      „Asi tři babky, co se do tamního Domu knihy přišly ohřát. A to individuum, co tam dělá ředitele a celej ten nesmysl si vymyslelo, mě začalo utěšovat. Prý je tak malým zájmem opravdu překvapen, obzvláště po zkušenosti z minulého týdne, kdy tam měli známého vojenského historika, kapitána Šuláka. Měli prý nabito a lidé i stáli.“      „O čem mluvil? O kolové technice meziválečné československé armády?“      „Ne, přednášel prý o londýnských výsadkářích během druhé světové války.“      „Šulák je těžká konkurence,“ uznal Richard. Svého bývalého spolužáka, který z vášně k historii vojenství vstoupil do armády, slyšel nedávno v rozhlase hovořit o atentátu na Heydricha. Hrdinné parašutisty nazýval „kluky“, což mohlo v méně informovaném posluchači vyvolat dojem, že u mikrofonu není historik, ale jeden z Heydrichových katů, kterému se nějakým zázrakem podařilo dostat z krypty cyrilometodějského kostela v Resslově ulici, ale musel ze strachu před komunistickou mocí o svém údělu až donedávna mlčet.      „Takže jsi přijel z Ostravy?“      „Ne, přijel jsem z Havlíčkova Brodu.“      „Cos proboha dělal tam?“      „Taky přednášel, co jiného? Tedy vlastně taky nepřednášel.“      „Zas nikdo?“      „Tam situace zpočátku vypadala mnohem líp. Když jsem šel k tý budově, kde se to mělo konat, bylo tam plno lidí.“      „No tak vidíš.“      „Pak se ale ukázalo, že důvod je úplně jinej než moje přednáška.“      „Taky tě předběhl kapitán Šulák?“      „Ale ne, to by snad ještě nebylo to nejhorší. Konala se tam mše Svědků Jehovových a organizátoři obou akcí si popletli data.“      „Jaks poznal, že jsou to Svědci? Já je poznám, jenom když somrujou u dveří. Mohla to bejt třeba i nějaká jiná sekta.“      „Tvrdili, že Ježíš zemřel na kůlu.“      „Tak to asi Svědci byli. Ale myslím, žes to vzdal moc rychle. Měl jsi jim nabídnout, že místo dnešního kázání, jestli teda nějaký maj, jim na jejich černý mši předneseš něco o obrazu amerického Jihu v umělecké literatuře období rekonstrukce,“ rozpomněl si Richard na téma Kollerovy knihy. „Možná, že bys je zmátl názvem.“ Mluvil bez jakékoli ironie. Koller před časem na ono téma přednášel na semináři pro členy institutu a veškeré posluchačstvo s výjimkou Sladkého si získal, když namísto předpokládané nudy akademickou společnost bavil barvitým líčením, jak se nazrzlým jižanským paničkám chvělo chřípí vzrušením při pohledu na potem lesklá, svalnatá těla černých otroků při práci na bavlníkových plantážích.      „Proslýchá se, že už jsou známy výsledky konkurzu na ředitele našeho institutu,“ vracel se Koller k tématu dnešní schůze. „Tak nám možná chce sdělit tu radostnou novinu, že opět nebyl nikdo vybrán, anebo že se vědecká rada rozhodla, že skutečnost, že Sladký nikdy nic nenapsal, by neměla stát v cestě jeho ředitelským ambicím. Tedy nepočítám-li tohle,“ ukázal Koller cedulku na okně, na níž Sladký poněkud zeširoka vysvětloval, že okna je nutno zavírat, protože jinak vniká do místnosti chladný vzduch, musí se více topit a to se projevuje na příliš vysokých účtech, které univerzita musí platit za energie. Tyto promrhané prostředky by fakulta údajně mohla použít na mnohem prospěšnější účely. S podobnými ponaučeními se bylo možno setkat téměř ve všech místnostech institutu. O autorovi: Petr Luňák (1966) vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po roce 1993 přednášel na Institutu mezinárodních studií FSV UK, od roku 2000 působí v mezinárodním sekretariátu NATO. Je autorem řady prací s tematikou studené války (např. Encyklopedie moderní historie, 1995, spoluautor; Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, 1997; Plánování nemyslitelného: československé válečné plány 1950 – 1990, 2007, rozšířené vydání 2019). V roce 2014 vydal s Markem Pečenkou román Hrdinové, jehož jsou Učenci volným pokračováním. TZ