Aktuální Zprávy

Keňan Sawe při Londýnském maratonu jako první pokořil hranici dvou hodin

Londýn - Keňan Sabastian Sawe jako první běžec v historii pokořil při maratonu v regulérních podmínkách hranici dvou hodin. V Londýně to třicetiletý obhájce prvenství dokázal přesně o půl minuty a...

---=1=---

Čas načtení: 2024-06-13 10:49:00

Přeběhl Afriku, teď běží fandit své zemi na fotbalové Euro

Teprve před dvěma měsíci dokončil svoji dobrodružnou, rok trvající běžeckou výpravu napříč celou Afrikou. Odpočívat však sedmadvacetiletý Russell Cook z anglického Západního Sussexu příliš nehodlá. Po dubnovém londýnském maratonu nazul běžeckou obuv znovu, tentokrát je na cestě do Německa, kde chce podpořit anglický národní tým na Mistrovství Evropy ve fotbale 2024.

Čas načtení: 2025-04-27 12:34:00

Assefaová zaběhla na Londýnském maratonu světový rekord

Etiopanka Tigst Assefaová zaběhla na Londýnském maratonu světový rekord v čistě ženském závodě. Časem 2:15:50 překonala o 26 sekund výkon Keňanky Peres Jepchirchirové z loňského ročníku. Mezi muži vyhrál Keňan Sabastian Sawe. Loňský vítěz Pražského půlmaratonu doběhl v čase 2:02:27.

Čas načtení: 2025-04-27 13:23:00

Etiopanka Assefaová zaběhla na Londýnském maratonu světový rekord

Londýn - Etiopanka Tigst Assefaová zaběhla na Londýnském maratonu světový rekord v čistě ženském závodě. Časem 2:15:50 překonala o 26 sekund výkon Keňanky Peres Jepchirchirové z loňského ročníku. Mezi...

Čas načtení: 2025-04-27 13:50:00

Londýn viděl nejrychlejší ženský maraton. Assefaová má rekord, mužům vládl Sawe

Čas načtení: 2025-04-27 13:10:00

Na Londýnském maratonu padl světový rekord. Zaběhla ho Etiopanka Assefaová

---===---

Čas načtení: 2024-12-04 11:22:24

Kontroverzní reklamy na asistované umírání v londýnském metru

Kontroverzní reklamy v londýnském metru, které podporují legalizaci asistované smrti, byly po řadě zakryty plakáty Samaritánů. (Foto: X) Reklamy skupiny Důstojné umírání se objevily... Článek Kontroverzní reklamy na asistované umírání v londýnském metru se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-13 15:00:01

Britské věžáky se mohou zřítit. Našim panelákům to prý nehrozí. Můžeme tomu věřit?

Britský Guardian uvedl, že vládní bezpečnostní experti v roce 2022 varovali před zřícením mnoha výškových budov postavených z betonových panelů. Ty ani přes důrazné upozornění nebyly opraveny. Uniklé dokumenty odhalují varování odborníků, že „budovy, u nichž měly být v předchozích desetiletích provedeny sanační práce, nebyly sanovány“ a že pro takové budovy existují „následné důsledky pro bezpečnost“. V prosinci 2021 také upozornili na to, že mnoho konstrukčních závad zůstalo skryto před zraky a že trh upřednostňuje zisk před bezpečností. Obrovský požár bytu si vyžádal evakuaci celého paneláku Číst více Stovky rodin evakuovány Varování se objevila v době, kdy byly z patnáctipatrového věžáku Barton House v Bristolu evakuovány stovky rodin kvůli obavám, že by možný výbuch mohl představovat „riziko pro konstrukci“, která je vyrobena z panelových bloků. Více než 250 dospělých a dětí bylo 14. listopadu požádáno, aby opustili Barton House. Večer se změnil v chaos. Asi 17 rodin odmítlo odejít, některé uvedly, že nemají kam dát své domácí mazlíčky nebo prostě nemají kam jít. Rozhodly se zůstat v budově, o které statik prohlásil, že nevydrží žádný velký náraz, požár ani výbuch, jak uvedla BBC. Věžák v Bristolu byl postaven v roce 1958. Hlavní závada spočívala v tom, že beton nebyl při stavbě řádně připevněn. Starosta Bristolu Marvin Rees uvedl, že „chybí konstrukční vazby mezi podlahami a nosnými vnějšími stěnami“. To také znamená, že budova má „nižší odolnost vůči požárům“. Takže po pěti požárech výškových budov, k nimž došlo v Bristolu předchozího roku, se rada rozhodla, že s evakuací nemůže otálet. Tragédie vedly k přísným bezpečnostním předpisům Tlak na přijetí programu, který by prověřoval bezpečnost sociálního bydlení, postaveného ze stárnoucích betonových bloků, se objevil po požáru čtyřiadvacetipatrové bytové věže, k němuž došlo v londýnském Grenfellu v roce 2017 a jenž si vyžádal 72 obětí. Jak uvedl The Guardian, mluvčí odpovědného ministerstva prohlásil, že po této tragédii vláda zavedla „jedny z nejpřísnějších bezpečnostních předpisů pro budovy na světě“. Již v minulosti byly tyto předpisy zpřísněny poté, co se částečně zhroutila dvaadvacetipatrová výšková budova v londýnském Newhamu, k čemuž došlo již dva měsíce po jejím otevření, tedy v roce 1968. Kolaps způsobil výbuch plynu, který poškodil některé z nosných zátěžových stěn. Tato událost poprvé vážně otřásla důvěrou Britů v bezpečnost výškových obytných budov. Poválečný boom panelových staveb Po válce trápil celou Evropu velký nedostatek bytů. Současně již lidé vyžadovali jistý standard bydlení, chtěli mít tekoucí vodu, vytápění nebo splachovací záchody. V celé Evropě nastoupila prefabrikace jako způsob, jak problém s bydlením vyřešit. Kromě toho umožnila, aby se část náročné činnosti, kterou výstavba vyžaduje, přemístila z místa staveniště do výroby. Život v poválečném Londýně: Špína, bída, prostituce, ale i láska a štěstí Číst více Kdy paneláky doslouží? V nejbližší době krize nehrozí V panelácích bydlí značná část Čechů. Vnucuje se otázka, co nastane, až paneláky doslouží a stanou se neobyvatelnými. Podle původních očekávání měla životnost panelového domu činit asi 30 až 50 let. Tuto hranici již řada sídlišť překročila. Jiří Witzany, bývalý rektor ČVUT, v rozhovoru pro ČRo Plus tvrdil, že žádná okamžitá krize s konstrukcí panelových domů u nás nehrozí. Jsou-li panelové stavby průběžně opravovány, jejich zbytková životnost, tedy ta, která je před námi, činí minimálně 50 až 75 let nebo i více. Podobně se vyjadřují i jiní odborníci. Můžeme tedy doufat, že české paneláky jsou bezpečné a vydrží ještě dlouho. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tresty pro neposlušné otrokyně v sultánově harému: Čekal je život, jaký určitě nechtěly.

Čas načtení: 2024-07-30 09:05:27

Tým DS uzavřel 10. sezónu MS Formula E na stupních vítězů v šampionátu týmů.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 FORMULA E SEZÓNA 10: DS AUTOMOBILES KONČÍ TŘETÍ V ŠAMPIONÁTU TÝMŮ Dvojnásobný zisk bodů ve finále na londýnském okruhu ExCel umožnil DS AUTOMOBILES a jejímu partnerovi PENSKE AUTOSPORT uzavřít 10. sezónu mistrovství světa ABB FIA Formula E na závěrečných stupních vítězů v šampionátu týmů. Jean-Eric Vergne se v druhém londýnském

Čas načtení: 2024-08-08 13:08:59

Muž v londýnském Orpingtonu postřelil a zranil 3 dospívající

Po třech dospívajících chlapcích, kteří byli ve středu večer postřeleni v obytné ulici na jihu Londýna, bylo odvoláno pátrání. (Foto: Flickr) Krátce po 22.... Článek Muž v londýnském Orpingtonu postřelil a zranil 3 dospívající se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-09-05 10:00:00

Británie: Ideologie a podvádění, které stály život dvaasedmdesát lidí

Zpráva o požáru v londýnském věžáku Grenfell Tower viní britskou vládu z mnoha desetiletí trvajícího selhání a „systematickou nepoctivost“ firemVerdikt sedmiletého vyšetřování katastrofy, při níž zahynulo 72 lidí, rozděluje odpovědnost do mnoha oblastí Katastrofální požár v londýnském věžáku Grenfell Tower byo důsledkem „dlouhých desetiletí trvajícího selhání“ ústřední londýnské vlády, která nedokázala zastavit šíření hořlavého obložení domů, a „systematické nepoctivosti“ firem s mnohamilionovými obraty, jejichž výrobky rozšířily požár, při němž zahynulo 72 lidí, zjistilo sedmileté veřejné vyšetřování. An inquiry into the 2017 Grenfell Tower tragedy, which killed 72 people, uncovered UK government and business failures, raising concerns among victims' families about getting justice. pic.twitter.com/ONuUzEn0Jn— Al Jazeera English (@AJEnglish) September 4, 2024

Čas načtení: 2025-09-10 12:24:00

BEACON na London Design Festivalu

Londýn 10. září 2025 (PROTEXT) - BEACON je monumentální světelná instalace v srdci Londýna. Díky produkci a podpoře značek BROKIS a Materials Assemble a také s podporou Southbank Centre představí tuto instalaci světově uznávaný britský designér Lee Broom v rámci London Design Festivalu od 13. do 21. září 2025 na londýnském Southbanku. Unikátní světelná instalace s ambicí pokračovat v novém životě i po londýnské výstavě. Česká značka BROKIS, světově uznávaný výrobce designového osvětlení, představuje své dosud největší dílo ve veřejném prostoru – monumentální světelnou instalaci BEACON od britského designéra Lee Brooma. Projekt, instalovaný u vstupu do Royal Festival Hall na londýnském Southbanku, vznikl kompletně v dílnách BROKIS a byl od začátku do konce plně financován tímto českým výrobcem prémiového skla a osvětlení. BEACON je soudobou poctou jednomu z historicky nejvýznamnějších veřejných prostranství města. Instalace představuje silný symbol minulosti i budoucnosti, inspirovaný ikonickou brutalistní architekturou této lokace a odkazem na Festival Británie z roku 1951, který byl tehdy označován za „maják změny“ („beacon of change“). BROKIS – od návrhu po realizaci BROKIS sehrál klíčovou roli při uvedení projektu do života - od prvních technických konzultací až po výrobu všech skleněných a kovových prvků i samotnou instalaci. Vše vznikalo v České republice, kde má sklářské řemeslo dlouhodobou tradici a za využítí nejmodernější technologie. Použitý materiál BROKISGLASS je výsledkem unikátní upcyklační metody, která proměňuje odpadní skleněné střepy z výroby v nový, vysoce estetický a odolný materiál. Díky tomu je projekt maximálně udržitelný – jednotlivé prvky bude možné po ukončení expozice znovu využít. Design, který přetrvá Ve spolupráci s Materials Assemble byl projekt navržen s ohledem na dlouhou životnost a možnost opětovného využití. Po deinstalaci na Southbanku se BEACON promění: jednotlivé moduly bude možné zakoupit jako samostatná svítidla nebo jako celé světelné kompozice. BROKIS rovněž nabízí možnost vyrobit instalaci na míru pro jiné veřejné nebo soukromé prostory, a to v původním měřítku nebo v upravené velikosti podle požadavků architektů a investorů. BEACON bude k vidění po celou dobu konání London Design Festivalu, od 13. do 22. září 2025, jako jeden z oficiálních venkovních objektů, které budou odhaleny v rámci festivalu. Následně zůstane instalace na místě jako klíčový prvek festivalu s názvem Winter Light, který se uskuteční od konce října 2025 do začátku února 2026. Část výtěžku z jejich prodeje bude věnována na charitativní účely. Světlo, architektura, udržitelnost Instalace, zkonstruovaná z masivního stojanu nesoucího 91 černých kovových tyčí se stínidly z recyklovaného skla, odkazuje na viktoriánské uliční lampy Dolphin Street Lamps z roku 1870 a současně čerpá z brutalistní estetiky Royal Festival Hall a Hayward Gallery. Skleněné povrchy nesou reliéf otisku jehličnanu, inspirovaný ikonickým detailem betonových stěn stejnojmenné galerie. Každou celou hodinu se BEACON promění v choreografii světla synchronizovanou se zvony Big Benu – od jemného pulsu po dramatické crescendo. Tím se propojí s rytmem Londýna a stane se součástí jeho kulturního příběhu. BEACON není pouze designovým objektem, ale i sdíleným zážitkem ve veřejném prostoru. Jeho osvětlená struktura bude viditelná z obou břehů Temže – z mostů Waterloo a Golden Jubilee, z nábřeží Embankment – a nabídne okamžik světla a reflexe každému kolemjdoucímu, ať už přichází cíleně nebo náhodou. Citace Lee Broom: „Je pro mě ctí vytvořit svůj první landmark projekt pro London Design Festival právě na Southbanku, kde jsem začínal. BEACON je poctou historii i budoucnosti tohoto místa. „Spolupráce s BROKIS byla naprosto klíčová. Jejich zkušenosti s prací se světlem a materiálem umožnily převést moji vizi do skutečnosti s mimořádnou precizností a citlivostí.“ Jan Rabell „Jsme nesmírně hrdí na to, že se účastníme London Design Festivalu 2025 ve spolupráci s naším váženým partnerem, britským designérem Leem Broomem. Londýn – a zejména jeho ikonické South Bank – je už dlouho místem, kde se mísí historie s moderní vizí, kde se kultura, umění a inovace spojují do živé síly, která rezonuje po celém světě. Při této příležitosti představujeme světelný objekt, který navrhl Lee Broom a my jej přivedli v život. Je to dílo zrozené z oddanosti řemeslu, úcty k tradici a víry v životaschopnost současného českého designu. Vytvořený z recyklovaných skleněných střepů, tento objekt ztělesňuje náš závazek k udržitelnosti jak ve sklářství, tak v designu. Věříme, že český design má co nabídnout nejen Evropě, ale i světu – stejně jako Londýn už po staletí šíří inspiraci, energii a nové myšlenky daleko za své vlastní hranice. Jsme poctěni, že můžeme přispět k tomuto příběhu.“ O LEE BROOMOVI Lee Broom patří k nejvýraznějším britským designérům současnosti. Od založení své značky v roce 2007 představil více než 100 produktů, získal přes 30 mezinárodních ocenění včetně ceny British Designer of the Year, a jeho práce se pohybuje na pomezí designu, umění a scénografie. Je proslulý schopností vytvářet unikátní instalace a kolekce, které se prezentovaly na prestižních výstavách od Londýna po New York a Milán. O BROKIS BROKIS je česká prémiová značka designového osvětlení, která kombinuje ručně foukané sklo, sofistikovaný design a nejmodernější technologie. Vlastní sklárna Janštejn Glassworks umožňuje kontrolu celého výrobního procesu a neustálé inovace. Materiál BROKISGLASS představuje maximální udržitelnost, která se prosazuje v architektuře a designu po celém světě. O BROKISGLASS BROKISGLASS vzniká v rámci cirkulární výroby sklárny Janštejn a je tvořen výhradně z recyklovaných skleněných střepů. Při výrobě ručně foukaného skla se běžně vyřadí až 30 % materiálu. Přetvořením tohoto odpadního skla v nový, výrazný materiál vznikají zcela nové estetické i funkční možnosti pro architekturu, interiérový i produktový design – spojení krásy a udržitelnosti. O Materials Assemble Průkopnická britská platforma pro sourcing udržitelných materiálů, propojující designéry a architekty s inovativními výrobci. BEACON je součástí programu Winter Light 2025 a bude k vidění u vstupu do Royal Festival Hall v Londýně. Zdroj: BROKIS Kontakt pro média: Jana Maříková E-mail: info@thekey.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz. PROTEXT

Čas načtení: 2025-11-29 18:20:00

Citizens vysvobodil proti Leedsu v nastavení Foden. Spurs nezvládli derby

Manchester City porazil nováčka z Leedsu 3:2 a postoupil na druhé místo Premier League. Favorit ovšem ztratil dvoubrankové vedení. Dva góly dal Phil Foden, ten vítězný až v nastavení. V neděli City může předstihnout Chelsea, pokud v londýnském derby porazí vedoucí Arsenal. Tottenham v londýnském derby podlehl 1:2 Fulhamu, který až dosud venku získal jediný bod a pětkrát za sebou vyšel naprázdno.

Čas načtení: 2025-11-29 18:20:00

Citizens vysvobodil proti Leedsu v nastavení Foden. Spurs nezvládli derby

Čas načtení: 2024-02-17 13:26:18

Když král nemůže, královna mu pomůže. Camilla na společenské akci zářila jako sluníčko, Karel III. se léčil doma

Britský král Karel III. se podrobuje léčbě rakoviny a stáhl se do ústraní. Na veřejnosti ho ale skvěle zastupuje jeho manželka Camilla, která byla hostem akce Celebration Of Shakespeare v londýnském hotelu Grosvenor House.

Čas načtení: 2024-02-16 16:32:47

Vysušená krůta právě vytažená z trouby. Lady Victoria oblékla hodně odvážný model a od lidí dostala studenou sprchu

Lady Victoria Hervey je nejspíš nepoučitelná. Lidé ještě stále úplně nezapomněli na její model z Cannes, ve kterém ukázala prakticky všechno, a teď si udělala další ne příliš vkusný zářez oblečením na londýnském galavečeru.

Čas načtení: 2010-09-18 15:00:00

Nová kolekce YUMI podzim/zima 2010 na Tamsin London

Tamsin London představuje londýnskou značku Yumi. Tato společnost byla založena přibližně před deseti lety Uttamem Nepalem, který začal na londýnském populárním tržišti Camden s prodejem pletené módy. Oblečení značky YUMI si získalo velice dobrou pověst díky svým živým barvám, ručně dělaným výšivká ...

Čas načtení: 2011-02-08 00:00:00

EasyJet - druhá největší nízkonákladová aerolinka v Evropě

EasyJet (celý název společnosti jeEasyJet Airline Company Limited) je britská aerolinie sídlící na londýnském letišti Luton Airport, která ročně přepraví více psažérů než kterákoli jiná britská aerolinie. Létá více než 500 tras, a to do 118 evropských, severoafrických a západoasisjkých měst. Mateřsk ...

Čas načtení: 2010-11-20 00:00:00

easyJet, další low cost společnost s odlety z Ruzyně

Pokud rádi cestujete, easyJet může patřit mezi Vaše oblíbence. Je další nízkonákladovou leteckou společností se zajímavou nabídkou letenek. Britské nízkonákladovky easyJet Britská nízkonákladová letecká společnost easyJet má svoji základnu v londýnském Lutonu. Patří mezi zkušenější hráče na trhu, ...

Čas načtení: 2020-04-03 18:11:17

Výstaviště v Londýně přeměněno v první nouzovou nemocnici

Autor článku: Magazín VB V londýnském ExCel centru byla otevřena první nouzová NHS nemocnice pro pacienty nakažené koronavirem. Londýnské výstaviště ExCel Centre ve východní části Londýna bylo přeměněno na nemocnici za pouhých 9 dnů. Oficiálně ji dnes otevřel princ Charles. Nemocnice bude mít kapacitu pro 4000 pacientů. Pracovat v ní budou současní i bývalí zaměstnanci NHS, studenti medicíny a [...] Příspěvek Výstaviště v Londýně přeměněno v první nouzovou nemocnici pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2019-11-29 15:51:45

Nejlepší linky doubledeckerů pro poznání Londýna

Autor článku: Adéla Barošová V Londýně můžete využít turistických autobusů bez horní paluby nebo můžete nasednout na klasický červený double-decker a projet stejnou trasu s pocitem rodilého Angličana, který navíc právě ušetřil několik desítek liber. Rozdíl v ceně mezi těmito dvěma typy autobusů je totiž tak velký! Jako bonus navíc máte střechu nad hlavou, což se v londýnském počasí [...] Příspěvek Nejlepší linky doubledeckerů pro poznání Londýna pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2021-10-27 15:02:40

Česká televize odvysílá čtyři exkluzivní jazzové koncerty

Česká televize a pořadatelé festivalu JazzFestBrno pokračují ve spolupráci z doby úplného zákazu živé kultury a fanouškům jazzu připravili v rámci projektu JazzFestBrno on Screen další čtyři hudební přenosy. Od 28. října do 18. listopadu odvysílá ČT art každý čtvrtek exkluzivní koncertní záznam. V prvních třech koncertech se představí kapely Post Noisy Pots, The Survivors a Jiří Levíček Trio, které před kamerami České televize zahrály během Mezinárodního dne jazzu v brněnském Besedním domě, sérii pak zakončí koncert tria David Dorůžka – Piotr Wyleżoł – Jeff Ballard natočený na střeše výškové budovy v areálu Vlněna v působivé kulise západu slunce nad Brnem. Všechny koncerty odvysílá ČT art krátce před půlnocí. Post Noisy Pots, 28. října Kapela The Noisy Pots působí ve složení Michal Šupák (klavír, syntezátory) a Jakub Tengler (bicí souprava). Pro festivalově-televizní projekt však upravila repertoár, pozměnila název, a hlavně si přizvala dalšího člena. Jako host se představí Antonín Dlapa (kytara, basová kytara). Unikátní zvuk Post Noisy Pots vzniká spojením kýblů, hrnců a dalších „nástrojů“ z kuchyně či garáže v kombinaci s elektronikou a syntezátory. V projektu pro JazzFestBrno ukazují odvrácenou tvář. Ale ne tak docela. Doménou hudebníků z této kapely je totiž improvizace, obzvlášť ta ovlivněná afroamerickou hudbou. The Survivors, 4. listopadu Kapelu The Survivors tvoří Jiří Slavík (klavír, klávesy, saxofon, kytara, zpěv), Jiří Levíček (klavír, klarinet, vokály) a Jakub Tengler (bicí, vokály). „Přeživší“ vznikli v Praze v roce 2017, a to původně pod jménem Open Office. Poté, co na ně během prvního zahraničního open air koncertu v Saudské Arábii spadla světelná rampa, se jméno kapely změnilo do nynější podoby. Autorská hudba tohoto seskupení je inspirována celou řadou hudebních žánrů, od brazilské a africké tradiční hudby po jazz či písňovou tvorbu. Kapela se snaží přímočaře komunikovat dětskou radost ze společného muzicírování s nadějí, že ji nakonec všichni přeživší posluchači budou brát vážně. Letos vydali The Survivors svoje debutové album Děti a rodiče inspirované osobnostmi jako Jan Werich, Radek Pastrňák či Ivan Mládek. Jiří Levíček Trio, 11. listopadu STAY IN TUNE je nový projekt klavíristy Jiřího Levíčka stojící na vlastních kompozicích a originálních úpravách jazzových standardů. Trojice (vedle Jiřího Levíčka se představí Peter Korman na kontrabas a Martin Novák na bicí nástroje) rozvíjí improvizaci na stručných aranžích kolem jedné konkrétní hudební myšlenky, se kterou pak volně pracuje. Výrazová jednota a prostor pro kolektivní improvizaci při zachování hlavního kurzu jsou základními rysy projevu tohoto seskupení. David Dorůžka – Piotr Wyleżoł – Jeff Ballard, 18. listopadu Trio David Dorůžka (kytara) / Piotr Wyleżoł (piano, fender Rhodes, Prophet 5) / Jeff Ballard (bicí) vystoupilo v Brně ve světové premiéře, zároveň to ale bylo tak trochu znovushledání starých známých. Dorůžka totiž s Ballardem vystupoval již v roce 2008 a o pár let později působil v kapele Piotra Wyleżoła, s níž se objevil například na festivalu JazzBaltica nebo v londýnském South Bank Center. Toto konkrétní složení je ovšem zbrusu nové stejně jako jeho repertoár a představuje hudebníky v poněkud električtěji znějícím hávu, než jak je publikum znalo doposud. Hra Dorůžky i Wyleżoła je charakteristická svojí slovanskou melodikou a lyrismem, které se tentokrát pojí s Ballardovou živelnou rytmickou energií, jíž tolik vynikal například ve formacích Chicka Corey, Kurta Rosenwinkela nebo Brada Mehldaua.

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“ Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem. Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy. Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci. V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion. „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“ Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů. Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“ V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“ Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům. „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho. „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“ Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní. To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál. Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat. Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů. Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“ Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“ Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“ Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě. Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším. Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen. Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“ Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“ Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna. „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“ Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“ Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“ Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚ Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil. 29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku. „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil. Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus. Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-27 12:24:20

Divadelní přehlídka Letní scéna Harfa zve na předpremiéry i programové hity

Terasy Harfa, nový multifunkční prostor na střeše Galerie Harfa v Praze – Libni, se v srpnu stanou dějištěm 9. ročníku divadelní Letní scény Harfa. Jedna z nejúspěšnějších komedií Marca Camolettiho s Leošem Nohou, Lukášem Langmajerem, Lucií Zedníčkovou a dalšími známými herci je na programu 3., 24. a 25. srpna od 20.00 hodin. A do pyžam! pobaví smrští zmatků a kamufláží. Aby zatajil milenku před vlastní ženou, vydává ji za milenku svého přítele. Netuší však, že jeho přítel je zároveň milencem jeho ženy… Hudební představení Dar z nebes přináší příběh radosti, který začal slzami. Co vše se může přihodit poté, když úctyhodný politik nalezne mrtvolu v hotelovém pokoji? Odpověď nabídne 4. srpna od 20 hodin detektivní komedie Raye Cooneyho Příště ho zabiju sám! s Leošem Nohou, Michaelou Kuklovou, Lukášem Langmajerem a dalšími. Děj hry se odehrává v luxusním londýnském hotelu Westminster, kde se významný britský politik setká v největším utajení se svou milenkou, sekretářkou opoziční strany. Kvůli nepředvídané náhodě však ztratí kontrolu nad dalším děním a vše se začíná zamotávat. Kultovní představení Caveman je nejen obhajobou jeskynního muže, ale hlavně obhajobou inteligentního humoru. Autorem veselého přemýšlení o rozdílech mezi muži a ženami a o tom, jak tyto rozdíly často vyvolávají nedorozumění, je Rob Becker. Letní scéna Harfa jej nabídne 5., 6. a 19. srpna od 20 hodin v podání Jana Holíka či Jakuba Slacha. Komedie Natěrač o tom, jak neúspěšný herec, živící se momentálně jako malíř pokojů, získá nečekaně svou životní roli, je českému publiku dobře známá. Nová verze s Leošem Nohou, Barborou Mottlovou a Evou Decastelo bude k vidění 10. srpna od 20.00. Stand-up komik Lukáš Pavlásek 11. srpna od 20.00 v předpremiéře uvede svůj speciál Planeta slepic. Dozvíte se, co strašného se stane, když si doma zapomenete mobilní telefon, užijete si svých pět minut slávy v televizní soutěži, naučíte se chovat v nákupním centru a kouknete se na to, proč přírodu každou sobotu čeká nápor idiotů z města. A na závěr dojdete k tomu, že na téhle planetě nakonec přežijí jen slepice. Během večera plného humoru, nadsázky i nostalgie se 12. a 27. srpna ve 20 hodin ocitnete spolu s hlavním hrdinou, známým průšvihářem Norbertem Intribusem v podání Zbigniewa Kaliny, například v socialistické domácnosti, ve škole, na fotbalovém hřišti, u splavu, v nemocnici nebo třeba i na hřbitovním sexuálním večírku. Retro komedie Normální debil vznikla na motivy stejnojmenné knihy Roberta Bellana. Po Cavemanovi přijde 13. srpna Cavewoman. „Obhajoba jeskynní ženy“ Emmy Peirsonové je humorným pohledem na muže a ženy, snažící se žít vedle sebe na stejné planetě. Zábavné pojetí věčného souboje těchto dvou pohlaví, pro změnu z ženské perspektivy, volně navazuje na Beckerovu one man show Caveman. V hlavní a jediné roli Daniela Choděrová. Hvězdně obsazená komedie Neila Simona Poslední ze žhavých milenců přivede 17. srpna ve 20 hodin na scénu na střeše Galerie Harfa Simonu Stašovou a Petra Nárožného. Starší majitel rybí restaurace v New Yorku se po sedmadvacetiletém spořádaném manželství odhodlá k první nevěře. Má pocit, že vlastně vůbec nežije. Jak sám říká: „Chtěl jsem poznat, jaký je to s cizí ženou. Budu mít úspěch, budu se jí líbit, vzruší mě její dotek? Tisíce otázek, na které bych už nikdy nedostal odpověď, kdyby se moje jméno zítra objevilo v rubrice úmrtí!" Petr Nárožný se na Letní scénu Harfa vrátí 18. srpna od 20 hodin spolu s Václavem Vydrou, Naďou Konvalinkovou, Libuší Švormovou, Jiřím Ptáčníkem, Evou Janouškovou. A to v komedii Roberta Andersona Víš přece, že neslyším, když teče voda. Tři příběhy (Poznání šokem, Stopy holubic, Já jsem Herbert) jsou směšné, ale hlavně lidské. Komedie na motivy románů Karla Maye a filmů Haralda Reinla Vinetůůů! s Petrem Vojnarem, Petrem Jablonským, Jakub Šlégrem, Tomášem Rackem ad. bude mít na Letní scéně Harfa předpremiéru 20. srpna od 20. hodin. Za ztvárnění hlavní role v tragikomickém příběhu Drobečky z perníku získala Simona Stašová divadelní cenu Thálie. N Letní scéně Harfa bude k vidění 26. srpna od 20 hodin. „To, co mě na postavě Evy Mearové baví a proč ji mám tak moc ráda, je její břitký humor a neutuchající chuť začít znovu. I přes životní trable, do kterých se dostala vlastní vinou, je to člověk velmi křehký a citlivý a plný lásky, a hlavně miluje srandu a své přátele, pro které by se rozkrájela a je plná života,“ říká Simona Stašová. Letošní 9. ročník divadelní Letní scény Harfa vyvrcholí 31. srpna ve 20 hodin inscenací S Pydlou v zádech, která měla premiéru v Divadle Semafor v červnu 1981 a dočkala se téměř 500 repríz. Postavička prostého lidového chytráka, který se zaplétá v šachové partii mocných, opět hraje Josef Dvořák. Více informací na http://www.letniscenaharfa.cz/. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-22 13:24:42

2020 versus 1665 aneb Jak málo se za tu dobu v některých myslích změnilo

Článek „Muslimští směnárníci v Praze zahání koronavirus modlitbou“ mi okamžitě připomněl jedno klasické dílo anglické literatury, a sice Deník morového roku od Daniela Defoa. Poslyšme názor Tarika, směnárníka, kterého vyzpovídaly Lidové noviny: „Popravdě, nebojíme se,“ říká Tarik Al-Kaisi ze směnárny v Jindřišské ulici. Lidovky.cz se tam vydaly zjišťovat, zda v tomto prostředí, kam si zahraniční turisté chodí měnit bankovky, nepanuje strach z nákazy. „Je známo, že jsme Arabové a u nás se pravidelně pětkrát denně modlíme. Tím se očišťujeme, a to je hodně důležité,“ vysvětluje Tarik. Tolik tedy vyjádření za rok 2020. Nyní dejme slovo anglickému spisovateli Danielu Defoeovi, který je u nás znám jako autor příběhů trosečníka Robinsona Crusoea, ale napsal toho víc, mimo jiné knihu jménem Deník morového roku, která pojednává o velkém londýnském moru (1665–66). Její originální text je volně šiřitelný a najdete jej například na portálu Gutenberg. Je to tři sta let stará angličtina, takže omluvte případné drobné chyby v překladu, ale význam citované pasáže je jasný: „Pak mi vyprávěl o zlých následcích, které měla víra Turků a Mohamedánů v Asii a v dalších místech, která navštívil (neboť můj bratr, který je obchodníkem, se před několika lety navrátil z cest po cizině, jak už jsem říkal, jeho poslední zastávkou byl Lisabon) a jak, věříce v předurčení a v to, že konec každého člověka je jasně dopředu stanoven a nezměnitelný, chodili bezstarostně do míst, kde řádí infekce, a mluvili s nakaženými, takže umírali po deseti i patnácti tisících týdně, zatímco evropští a křesťanští obchodníci, kteří se stáhli do ústraní, převážně ušli nákaze.“ Jinými slovy, ona myšlenková propast, se kterou bojujeme dnes, se rozevírala už v sedmnáctém století, kdy se v řadě míst Evropy ještě pronásledovaly čarodějnice… Odborník na anglickou literaturu mi teď může vytknout, že Defoeovi bylo v době velkého londýnského moru pět let, takže je to dílo napsané zpětně, na základě zkušeností jiných lidí. Na to zase řeknu já, že už Defoeův otec James Foe byl londýnský obchodník (merchant) a jeho zcestovalý syn se potatil. (Strýc Henry Foe, který asi posloužil jako vzor pro vypravěče H.F. z Deníku morového roku, byl zámožný sedlář a nejspíš sám také prodával zámořské zboží; viz životopis spisovatele dostupný na Google Books.) Kontaktu s jinými národy a civilizacemi měl Defoe za svůj profesní život dost, což je znát i z jeho díla, a postřehy tohoto typu si vymýšlet nemusel. Tohle může být vůbec zajímavá příležitost, při které se zase jednou ukáže, které myšlenkové vzorce jsou dlouhodobě funkčnější než jiné. V Jižní Koreji teď vyskočil celkový počet nakažených zejména kvůli šíření mezi členy podivné křesťanské sekty o necelých deseti tisících členech. Ta věří v duchovní uzdravování do té míry, že její členové nesmějí na bohoslužbách ani nosit brýle – a jsou povinni navštěvovat svůj svatostánek i jako nemocní. Na Redditu jsem narazil na tvrzení, že už přes tisíc z nich má příznaky konzistentní s infekcí. (Originál je bohužel v korejštině a překladač moc nezafungoval.) Ona svého času ta modernita nepřevládla nad svými konkurenty úplně náhodou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-31 12:50:25

O babičce sviňačce aneb Jak má Německo před Silvestrem nečekaně další skandál

Milí čtenáři, asi už jste to zaznamenali i v českých médiích: německá veřejnoprávní televize WDR poněkud našlápla do lejna, když před pár dny odvysílala písničku „Má babička je ekosvině“, ve které dětský sbor zpívá o tom, že nešťastná bábrle jezdí vozem SUV k lékaři (zcela mimo možnosti průměrného německého důchodce) a dokonce jí maso, protože je levné. Pokud chcete kostrbatý, ale věrnější překlad názvu „Meine Oma ist ’ne alte Umweltsau“, tak zní „Moje babička se chová k životnímu prostředí jako prase“. „Sau“ má kromě doslovného významu prasnice v němčině i různé další konotace, od „bordeláře“ přes „život na hovno“ až po Judensau, silně antisemitský koncept ze středověku a oblíbenou nadávku nacistů. Všechno vesměs negativní nebo aspoň vulgární. Píseň popíchla veřejné mínění natolik, že asi dva dny se nemluvilo o ničem jiném. WDR, odvážná jako vždy, ihned po prvních negativních reakcích záznam smazala ze své videotéky. Na internetu je ale nemožné se něčeho zbavit natrvalo, kopie si mezitím dávno našly cestu na YouTube a jiná úložiště. Jelikož autorům pořadu přišly i nějaké výhrůžky, prohlásila WDR, že jim přidělí ochranku. Což o to, ono se asi fyzicky nic nestane. Spíš politicky se v tomto případě novináři pohybují na tenkém ledě, protože poplatky za veřejnoprávní televizi jsou v Německu vysoké a odcizit si starší voliče může být z tohoto hlediska docela riskantní. Asi ne tak riskantní jako v Británii, kde nyní Johnsonova vláda uvažuje o ořezání financování BBC, ale nějaké to riziko tam je. Nicméně je stejně zajímavé se nad tím tématem zamyslet. V každém médiu jsou některé společenské skupiny tabu a do jiných se naopak strefuje s potěšením. WDR by skoro jistě neodvysílala píseň, ve které Ahmed z Neuköllnu mlátí ženu, prodává heroin a ve volném čase staví bombu z papiňáku, a to ani jako satiru. To by bylo náckovství. Zato staří lidé jsou takříkajíc mimo rozsah ochranného deštníku, což je částečně dáno nějakou tou divnou logikou progresivního žebříčku, ve kterém je majorita úplně na dně, a částečně nejspíš i tím, že se jich nikdo reálně nebojí. Žádné komando osmdesátiletých Helmutů se samopaly přiletovanými na chodítkách ještě nikdy žádnou redakci nevyvraždilo. Pak je tu ale ještě jiná věc, a ta se neomezuje jen na Německo: starší lidé mají prostě jiné volební preference a jejich hlasy zabraňují urychlenému vybudování pokrokové Utopie. Například moc nevolí Zelené, kteří se v německojazyčném světě u nejmladších věkových skupin stali rozhodující politickou silou. (Volby do EP 2019, volby do rakouského parlamentu v září 2019.) Ještě vyhrocenější je situace ve Velké Británii, ve které starší věkové kategorie většinově hlasovaly pro brexit, kdežto nejmladší pro setrvání v EU (statistika, ale volební účast mezi mladými byla nižší). Od té doby narážíte v britských médiích co chvíli na články typu „nerozuměli tomu“, „stačí, aby jich umřelo jeden a půl milionu“, „ukradli mi budoucnost“, a to jsou pořád ještě noviny, které mají trochu zábrany a filtr. Na sociálních sítích padají daleko horší výroky, jak už to bývá. Zrovna strefování se do starších lidí mi přijde hodně nefér, protože: a) je to generace, jejíž nejstarší kohorta musela vybudovat Evropu z poválečných trosek, v případě Německa doslova, protože v květnu 1945 tam nic jiného nezbývalo. Taky se na to mohli vykašlat a vrátit se k barbarství; b) je to generace, za které se péče o životní prostředí dost značně zlepšila. Zrovna chystám do své knihy Zapomenuté příběhy 3 příběh o Velkém londýnském smogu roku 1952; dnes lidi vůbec nemají představu, jak vypadaly řeky a ovzduší v průmyslových oblastech dřív; c) mají přeci jen nějaké zkušenosti; v případě východu zažili reálný socík na vlastní kůži, v případě západu se mu museli bránit, a to včetně propagandy, která ze sovětského bloku neustále vyzařovala. Nicméně kdyby byl svět spravedlivý, asi bych neměl o čem psát… Je čas novoročních přání. Přeju tedy WDR, aby si v novém roce pokud možno našla nějaké lepší terče. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.