Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-04-06 15:27:24

Spolupředseda německé strany Die Linke Bernd Riexinger: Nikde v ústavě není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi

Bernd Riexinger je od roku 2012 spolu s Katje Kippingovou jedním ze spolupředsedů strany Die Linke (Levice) v Německu. Absolvoval studium bankovnictví a také v tomto oboru pracoval. Později se stal odborovým funkcionářem. Od roku 2017 je poslancem německého Spolkového sněmu.     Co má strana Levice proti bohatým, pane Riexingere? Máme něco proti rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. Chceme bohatství lépe rozdělovat. Neobyčejně bohaté lidi – milionáře a miliardáře – chceme více zdaňovat, aby měl stát více peněz pro veřejně prospěšné investice. Budete-li mít více než dva milióny, měli byste platit pětiprocentní daň z majetku. To považuji za snesitelné.    Daň z majetku je jenom jedno z vašich opatření na cestě k „demokratickému socialismu“. Ve vašem stranickém programu se píše o překonání „kapitalistického vlastnictví“.  Chceme posílit veřejné vlastnictví v ústředních oblastech, jako jsou vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, doprava a také telekomunikace. Tam nemá privátní zájem o zisk co dělat. A u bydlení také ne.   Vlastnictví kterého bydlení chcete zestátnit? Nejde nám o majitele malých domků, nýbrž o velké koncerny, které mají více než 3 000 bytů.   Kdo vám dává právo požadovat cizí majetek? V ústavě nikde není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi. Anebo ničit klima. V ústavě naopak stojí, že majetek sociálně zavazuje. Musí být používán tak, aby z toho veřejnost něco měla.   Německá ústava povoluje znárodnění ve „prospěch celku“, to souhlasí. Co ale má vaše strana v úmyslu, to jde ještě dál. Požadujete, aby soukromé vlastnictví bylo podřízeno emancipačním, sociálním a ekologickým kritériím. Kdo bude tato kritéria určovat?  Jsou tam dva aktéři. Jednak jsou to politické strany v parlamentu, podle demokratické volby občanů. A pak jsme skutečně pro demokratizaci hospodářství. Demokratický socialismus neznamená: A teď všechno zestátníme! Chceme posílit spolurozhodování. Chceme podporovat družstevní vlastnictví a vlastnictví pracovních kolektivů. Pocházím ze Stuttgartu a tam jsem například navrhl, aby automobilka Daimler pomocí dodatečné dividendy umožnila zaměstnancům podílet se na firmě. Například s blokační minoritou 25 procent na celkovém kapitálu firmy by se mohlo zabránit tomu, aby se firma odstěhovala někam jinam.    Ještě jednou: Kdo vám dává právo předepisovat podniku změny ve vlastnických vztazích? Ničemu přece nebrání, aby si kdokoliv založil jakékoliv družstvo. Anebo firmu, která bude patřit zaměstnancům. To se také děje, ale jen u malých firem. A existuje také řada podniků, na kterých se podílí stát. Vzpomeňte si třeba na Volkswagen a podobné příklady jsou i ve Francii.   Pouhá existence polostátních koncernů ale přece není žádný argument. Máme dojem, že vaše strana má s myšlenkou svobodného podnikání zásadní problém. Proč by se měli například podnikatelé pokoušet o štěstí v Německu, pokud byste se dostali k moci? Museli by přece v každý okamžik počítat s tím, že jim stát do podnikání bude mluvit, nebo dokonce se vnutí jako spolumajitel.  Na druhé straně ale stojí otázka, proč by měly firmy stát mimo zákonná a demokratická rozhodnutí. Není možné zakládat žádnou firmu, která nedodržuje základní sociální a ekologické standardy, například minimální mzdu. Náš model by malým a středním firmám dokonce pomohl. Hodně bychom investovali, především do regionálních struktur. Zamyslete se například nad přestavbou automobilového průmyslu. Máme velké obavy, že jeho dodavatelé na to doplatí. Když například podnik se zhruba 60 zaměstnanci, který vyrábí vysoce kvalifikovaný díl pro karburátor, najednou o zakázku bez náhrady přijde, nebude mít kapitál, aby rychle vyvinul nový produkt. Velký subdodavatel jistě ano. Chybějící kompetenci si může dokoupit od podnikatele ve startupu. Ale ti malí potřebují státní fondy, které jim při přestavbě pomohou.    Stát by měl podniky uměle udržovat při životě? Ne uměle. Musí to být spojeno s novou orientací. Mimochodem, stát to u velkých podniků už dělá dlouho. Státní subvence jsou přece běžnou záležitostí.   Z perspektivy tržní ekonomiky je ale i to nesmyslné. Nebylo by spíš nesmyslné, abychom přišli o 30 tisíc pracovních míst? Buďme přece čestní: Ještě nikdy neexistovala svobodná tržní ekonomika, která by fungovala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Právě naopak. Nikdy nefungovala socialistická ekonomika. Už vůbec nemluvě o demokratickém socialismu.  Co my navrhujeme, to je podpořit nezbytně nutnou přestavbu hospodářství podle ekologických, sociálních a demokratických kritérií. Mohli bychom se poučit z chyb socialistických hospodářství. Hospodářské předpoklady pro něco takového jsou dnes přirozeně dále rozvinuté. Zatím jsme ještě neměli socialismus v průmyslově rozvinuté zemi.   Ale zkušenost je přece jednoznačná: Žádný model není tak úspěšný jako tržní ekonomika. Co je kritériem úspěchu? Světové hospodářské krize od roku 2008? Stovky miliard státních peněz, které plynuly do záchrany bank? Rostoucí sociální nerovnost? Oteplování Země? Trhy nevytvářejí žádnou spravedlnost. Trhy neberou ohled na přírodu. Tam musí zasáhnout stát. Také zastánci sociálně tržního hospodářství, které dlouhou dobu fungovalo, jsou pro zásahy do ekonomiky.    Ale pro to jsou i vámi tolik opovrhovaní neoliberálové také. Nemají žádný problém s tím, když se stanoví pravidla pro soutěž a když se rozbíjejí monopoly.  Neoliberalismus zkrachoval. To jsme viděli na finanční krizi. Všichni neoliberálové začali volat po státní pomoci pro banky.   Kteří neoliberálové to měli být? Tady u nás v Německu křičely banky o pomoc. Předtím ale požadovaly ještě více liberalizace.   Možná pochopili liberalismus špatně. Nemá být pro business, ale pro trh. Podnik, který se dostane do zadlužení vlastní vinou, se buď sám postaví na nohy, anebo ne. V liberálním modelu je jedinou úlohou státu zabezpečovat obchodní vztahy. A kromě toho co nejnižší daně a proti státní regulaci mezd. Tato politika převládala uplynulých 30 let a je neobvykle náchylná ke krizím.   Předpokládejme, že se váš model prosadí a vy budete jednou sedět ve vládě. Bude si moci ten, který přes vysokou daňovou zátěž a nesčetnou regulaci zvládne dosáhnout majetku, tyto peníze ponechat? Určitě. Ale současná míra nerovnosti je pro společnost špatná, to říká dokonce světová banka. Neříkáme, že bohatství je zakázáno. Říkáme, že musí být přerozděleno.   Oskar Lafontaine a Sahra Wagenknechtová (významní politici strany Die Linke, pozn. redakce) si budou moci ponechat svoji vilu v Sársku? Ach ti? Ano.   Na strategickém kongresu vaší strany v Kasselu to ovšem znělo trochu jinak. Jedna z vašich členek tam fabulovala o zastřelení nejbohatších občanů jako o opatření pro ochranu životního prostředí. A vy jste mluvil o celospolečensky užitečné práci. Obojí vyvolalo značnou pozornost. Chtěla říci, že za problémy ochrany životního prostředí není zodpovědné jen jedno procento těch nejbohatších. Ale formulovala to naprosto neakceptovatelně a omluvila se za to. Pokoušel jsem se to zmírnit vtipem, který se ale nepovedl. To jsem jasně řekl a za svoje slova jsem se omluvil.   Byly tam ještě další pozoruhodné příspěvky. Jeden spolupracovník vaší frakce ve Spolkovém sněmu řekl, že v parlamentu jde koneckonců o to, zkasírovat státní peníze a převést je do hnutí, například do skupin Antifa. Slyšel jste to? Ano, slyšel. Ale neodpovídá to programu ani strategii strany Levice. Přirozeně je naším cílem získat demokratickou většinu. Od ostatních politických stran se odlišujeme tím, že aktivně podporujeme mimoparlamentní aktivity. Když milióny mladých lidí při Fridays for Future podporují ochranu přírody, má to enormní vliv na politiku. Najednou jsou všechny strany nuceny se tímto tématem zabývat. Chápeme se jako mluvčí těchto hnutí v parlamentu. Proto nevnímáme parlament jako jeviště, ale jako pole pro politiku.   Váš mladý soudruh to ale takhle vidí. Pro něj je Spolkový sněm jenom nástrojem. A když se podíváte na videozáznam z jeho vystoupení, nevidíte v sále nějaký viditelný odpor, jako tomu bylo u předchozího fantastického návrhu na zastřelení bohatých, což bylo později prohlášeno za vtip. Vnucuje se otázka: Jak radikální je vlastně vaše strana? Kolik vašich členů považuje parlamentarismus jen za nástroj a sní o revoluci. V diskusích jsou vyjadřovány různé názory, svobodně a bez cenzury. To je velký výdobytek demokracie. Jak jinak by mělo probíhat ve stranách vytváření názoru? A to je hlavní úkol stran v demokracii. Je to shoda, že v parlamentu usilujeme o demokratické většiny a koalice, které zajišťují většinu. Mimoparlamentní hnutí se nedají omezit na revoluci. Jsou to hnutí, která vyvíjejí tlak na poslance. A to je legitimní. Máme právo na demonstrace a shromažďovací právo. Mnoho pokroku v dějinách začínalo nikoliv v parlamentu, ale na ulici. A my jako politická strana to realizujeme. Zprávy, které citujete, jsou jednotlivosti. V naší straně jsou skupiny, které mají poněkud radikálnější představy. Straně Levice se podařilo, co zatím nezvládla žádná politická strana v Německu: Spojili jsme zcela rozdílné levicové politické proudy.   To by mohla o sobě tvrdit na pravé straně také Alternativa pro Německo (AfD).  AfD je protikladem toho, o co usiluje Levice. Chce omezit demokracii a vybudovat autoritativní struktury. Pracuje metodami štvanic a vymezování se proti menšinám. Levice považuje za hlavní lidská práva a otázku demokracie. V našem programu jde vždy o individuum.   Pokud tedy není tím individuem podnikatel… Nikdy jsme nesouhlasili s omezením základních demokratických práv, nebo s dohledem nad lidmi. Srovnání levé a pravé části politického spektra nefunguje, dokonce ani ve filosofii. Levici jde o ochranu jednotlivce a jeho svobodný rozvoj.   Teď to začíná být trochu popletené. Obě strany – AfD i Levice – na sebe vážou radikální živly. U AfD jsou to pravicoví radikálové a nepřátelé cizinců. U Levice jsou to lidé, kteří chtějí překonat parlamentarismus. Například „Marx 21“. To je trockistická síť, která podle Spolkového úřadu na ochranu ústavy usiluje o komunistické pořádky. Jejími členy jsou vedoucí představitelé vaší strany jako například místopředsedkyně Janine Wisslerová. Domnívá se, citujeme, že „beztřídní společnost se nedá zavést přes parlamenty a vlády“. Janine Wisslerová ale v hessenském zemském sněmu praktikuje parlamentarismus. A podle mého názoru úspěšně.   Citát vaší soudružky ale mluví jinak. Je to určitě vytrženo ze souvislostí. Takže ještě jednou: Levice chce parlamentní systém rozšířit, nikoliv omezit.   Jak radikální může váš člen být, než řeknete: To jde příliš daleko! Být radikální znamená jít ke kořenům. To nepovažuji za nic špatného. Tu hranici definují naše stanovy. Pokud někdo akceptuje násilí jako nástroj politiky, nemůže být akceptován. To je zcela jasné.   Nechte nás podívat se do blízké budoucnosti. Chtěli byste po volbách v roce 2021 vládnout společně se sociální demokracií a zelenými? Šance na levicovou změnu tu je a my chceme být jejím motorem. Ale nejde jen o pouhé vládnutí. Prosazujeme určitá kritéria: skutečný boj s chudobou, skutečnou regulaci mezd a pracovních podmínek. Že nebudeme schopni v koalici plně prosadit náš program, to je jasné. Ale musí to jít správným směrem. K čemu nejsme ochotni, to je současná politika sociální demokracie, plná triků. Chceme změnu politiky.   A obě ty strany by do toho šly? Nové vedení sociální demokracie jde správným směrem.   Je vám, pane Riexingere, 65 let. Zažijete ještě zavedení socialismu v Německu? Doufám. Často se poměry mění rychleji, než čekáte. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bernd Riexinger (*30. října 1955 v Leonbergu) je německý politik ze strany Die Linke. Dne 2. června 2012 byl spolu s Katjou Kippingovou jmenován spolupředsedou strany. Jako profesní bankéř byl Riexinger od roku 1980 do roku 1990 v podnikové radě Leonberger Bausparkasse. V roce 1991 se stal odborářem. V roce 2003 byl mezi iniciátory masových protestů proti Agendě 2010 spolkové vlády. V německých spolkových volbách v roce 2017 byl Riexinger jedním ze šesti levicových kandidátů zvolených do Bundestagu z Bádenska-Württemberska poté, co strana získala 6,4 procenta hlasů.

Čas načtení: 2025-10-13 19:30:25

Jak by vypadal svět bez gravitace? Odpařily by se oceány, rozpadly hory a lidské tělo by zkolabovalo!

Všichni známe gravitaci, sílu která formuluje vesmír Kdyby najednou zmizela, všechna voda, by se vypařila Hory i města by se rozpadly a člověk by do několika minut zemřel Gravitace je tak samozřejmý jev, že ji ani nevnímáme a přitom je všude kolem nás. Každý náš krok, nádech, dokonce i kapka vody v oceánu je pevně svázaná s touto neviditelnou silou. Díky gravitaci jsme pevně spojeni se zemským povrchem a můžeme po něm chodit. Bez gravitace by nebylo ani naší planety, hvězd či galaxií. Napadlo vás, co by se s námi stalo, kdyby gravitace najednou zmizela? Přečtěte si celý článek Jak by vypadal svět bez gravitace? Odpařily by se oceány, rozpadly hory a lidské tělo by zkolabovalo!

Čas načtení: 2024-02-12 15:05:00

Deník Metro: Už jste slyšeli, že se ekonomika odráží ode dna? Pleteme si pojmy s dojmy

V dnešním vydání deníku Metro jste si mohli přečíst o nadužívání fráze ekonomika se odráží ode dna i s názory některých zainteresovaných ekonomů a jazykozpytců. Redaktor Pavel Hrabica v něm mimo jiné cituje z mého trojdílného seriálu Nesmyslné politické fráze, které už ani nevnímáme. Číst dál...

Čas načtení: 2022-03-30 11:00:00

Konsensus ve střednědobém horizontu… Nesmyslné politické fráze, které už ani nevnímáme #3

Dnes završíme trilogii největších stupidit, které zaznívají z úst našich domácích politiků. Je roztomilou ironií, že právě v době, kdy usilovně hledají ztracený konsensus v souboji o nejlepší magickou formuli, kterážto jako mávnutím proutku ukončí palbu v ukrajinských městech. Číst dál...

Čas načtení: 2024-05-22 10:00:00

Karimu Khanovi: "Vždyť tenhle soud je pro Afriku a pro zločince jako Putin!"

Dojímavý moment z rozhovoru s prokurátorem  ICC na @CNN: „Někteří volení představitelé se mnou mluvili a řekli mi velmi otevřeně: ‚Tento soud byl vytvořen pro Afriku a pro zločince, jako je Putin‘...“. My to tak nevnímáme.“ Jsme svědky bitvy o duši mezinárodního trestního práva. A poignant moment from the ICC Prosecutor's @CNN interview: "I had some elected leaders speak to me and be very blunt: 'This Court was built for Africa and for thugs like Putin'... We don't view it like that."We're witnessing a battle for the soul of international criminal law. pic.twitter.com/t52un51j6a— Sergey Vasiliev (@sevslv) May 21, 2024 Britský prokurátor Mezinárodního trestního soudu Karim Khan: Povinností každého člověka je ochrana nemluvňat. To jsou přece základní americké hodnoty, které by měly vzbuzovat oboustranickou podporu. Nyní ovšem tato situace bohužel leží na zlomu San Andreas mezinárodní politiky a strategických zájmů. A samozřejmě, že se mnou hovořili někteří volení představitelé, kteří byli velmi neomalení. "Tento soud byl vytvořen pro Afriku a pro zločince, jako je Putin," to mi řekl jeden vysoký představitel. My to tak nevnímáme. Tento soud je dědictvím Norimberku. Tento soud je smutnou obžalobou lidstva, tento soud by měl být vítězstvím práva nad mocí a hrubou silou. Zmocněte se všeho, čeho můžete, vezměte si, co chcete. Dělejte si, co chcete, a my prostě budeme - Nenecháme se odradit výhrůžkami ani jinými aktivitami, protože nakonec musíme plnit své povinnosti jako státní zástupci, jako muži a ženy v úřadu, jako soudci, jako registrační úřad.

Čas načtení: 2024-01-22 09:47:00

Co je mindful beauty? Jak sebepéče a meditace ovlivňují vaše vnímání krásy

Anglický termín „mindful beauty“ by se dal volně do češtiny přeložit jako dbalá či vědomá krása. Někdy nevnímáme svou krásu a nevěnujeme svému tělu tolik péče, kolik si zaslouží. To je třeba změnit – spojení techniky mindfulness, meditace a péče o sebe dokáže podpořit celkovou pohodu a zlepšit to, jak se vnímáme. Principy mindful beauty Mindfulness se uplatňuje v různých oblastech našeho života. Jde v podstatě o všímavost – cílem je vědomě se zaměřit na to, co se v daný okamžik děje. Ideálně byste měli přijmout to dobré i to špatné. Mindful beauty podporuje tento přístup v oblasti kosmetiky. Může se stát součástí každodenní péče o sebe. Může jít například o uvědomělé vybírání kosmetických produktů či pozornou aplikaci kosmetiky – jak se přitom cítíte, jaký je váš postup a cíl? Meditace, mindfulness a krása Je důležité naučit se o sebe pečovat, vyhradit si chvilku pro sebe a nedělat to jen tak z povinnosti. Celkově vám může pomoci také meditace. Jde o formu relaxace, která snižuje stres a zlepšuje kvalitu spánku. I to může mít pozitivní vliv na stav pleti a váš celkový vzhled. S pravidelnou meditací zvládnete zlepšit prokrvení pleti a omezíte známky stárnutí. Základem je totiž cítit se lépe – zbavit se každodenního stresu a naučit se odpočívat. I to totiž výrazně ovlivňuje, jak nám je a jak vypadáme. Relaxační techniky Meditace může být poměrně jednoduchá. Nabízí se různé relaxační techniky, které vám uleví. Jednou z nich je dechové cvičení. Jednou denně si vyhraďte pár minut, během kterých se zhluboka nadechnete do plných plic. Existují různé techniky, méně či více náročné – představují efektivní způsob, jak si ulevit od stresu. Kromě toho ale můžete vyzkoušet i meditační cvičení zaměřené na uvolnění obličejových svalů. Oblíbená je obličejová jóga, při které uvolníte napětí i svaly. S dosažením vašich cílů vám může pomoci i vizualizace – pokud si svůj cíl... Čtěte více Příspěvek Co je mindful beauty? Jak sebepéče a meditace ovlivňují vaše vnímání krásy pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2013-06-20 13:47:00

Wikipedie

Znáte wikipedii? Je to největší internetová encyklopedie, kterou tvoří sami uživatelé, je dostupná ve všech možných jazycích, včetně češtiny. Wikipedie vznikla 15.ledna 2001. Česká Wikipedie byla spuštěna 3. května 2002 a 20.června  2013 obsahuje přes 268 222 článků. Přesně před deseti lety – tedy 21.června 2003 dosáhla česká wikipedie počtu 500 článků. Články ve wikipedii může upravovat kdokoliv. Skutečně kdokoliv, stačí se zaregistrovat. Nikdo nezkoumá, jak moc jste nebo nejste odborníkem. To na jednu stranu umožňuje vytvořit obrovskou knihovnu informací, ale na druhou stranu se vyskytují pochybnosti o kvalitě. Co když tam někdo napíše nějaký nesmysl nebo svůj nepodložený subjektivní názor? Tyto obavy se příliš nepotvrzují, protože wikipedie je velmi navštěvovaná a chybu nebo pokus o napsání nějakých blbostí brzo odhalí sami návštěvníci. Dá se říct, že editory wikipedie jsou sami uživatelé a každý pokus o vaandalství na stránkách se brzo odhalí. Samozřejmě to platí hlavně u hodně používaných jazyků a stránek. Na wikipedii chodím často, je to pro mě neocenitelná studnice informací. Pro exaktního vědce, který potřebuje mít stoprocentně přesné informace, to asi nebude dostatečně důvěryhodný zdroj, protože lidé se pod svoje příspěvky a úpravy nepodepisují, ale pro běžného člověka je to myslím dostačující. K wikipedii patří ještě i další projekty, např. wikimedia, která shromažďuje obrázky a videa, nebo wikislovník, kde najdete slova snad ze všech myslitelných jazyků. Wikipedie pro ztělesňuje ideální svět, ve kterém se lidé spojují a spolupracují. Vyskytnou se tady blbci a škodiči, jako kdekoliv, ale drtivou převahu mají slušní lidé. Doufám a věřím, že i v životě platí, že naprostá většina lidí je a chce zůstat slušnými. Když sleduju zpravodajství, samé ty vraždy, podvody a tragédie, tak mám někdy pocit, že svět je jen o tom zlém a špatném. To je ale jen zkreslený pohled novinářů, kteří musí - kvůli sledovanosti a čtenosti – ukazovat hlavně to, co čtenáře a diváky nejvíc zaujme. A to bývají nejčastěji právě nešťastné události. Mám na to takovou vlastní teorii: když jsme ty milióny let žili jako pralidi v pralesích na prasavanách, bylo to dost nebezpečné a museli jsme si na různá rizika dávat velký pozor. Proto se náš mozek naučil být mimořádně citlivý k různým potenciálním nebezpečím a rizikům. Řvoucí lev, i když je daleko, je přece jen důležitější objekt pozornosti, než ta sebekrásnější kytka a sebesvůdnější pračlověkyně. Dneska nás už sice tolik neohrožuje divá zvěř, ale určitá nebezpečí stále existují: auta, elektřina, horké předměty, někteří lidé. Ale i kdybychom žili v naprosté idylce a bez vších obav, mozek se tak rychle nezmění. Když se milióny let v naší pračlověčí minulosti nějak formoval, nemůžeme čekat, že se změní za pár desítek nebo stovek let. Všude kolem nás je spousta toho pozitivního, jen to nevnímáme tak intenzivně, jako ot negativní. Wikipedie je takovou ilustrací toho dobrého, co lidstvo dokáže, a mě to naplňuje dobrým pocitem.  

Čas načtení: 2022-03-30 08:44:16

Zuzana Koubková: Na psaní mě baví, že se podívám za hranice všedních dní

Díky historickému šermu, kterému se věnovala, se začala zajímat o historii a tento zájem ji přivedl k psaní historických knih. Začínala romány o význačných mužích české historie, aby se nakonec Zuzana Koubková našla v psaní historických dobrodružných příběhů ze středověku, jako jsou příběhy s bratrem Zdislavem nebo s asketickým jezuitou Koniášem, s nímž se setkáváme v její nejnovější knížce Koniášův klíč.     Vyrůstala jste s bratrem v Praze a své kořeny máte v Louňovicích pod Blaníkem. Jaké bylo období vašeho dětství a čím jste chtěla být?    Dětství bylo fajn. S bratrem jsme měli bujnou fantazii a neustále vymýšleli nějaké příběhy a dobrodružství. Bydleli jsme v Praze, ale – jak sama říkáte – naše kořeny byly v Louňovicích. Tady máme chaloupku po předcích (z matrik jsem vysledovala, že ji zakoupili roku 1815), jezdili jsme sem na prázdniny a já se do Louňovic před dvěma lety nastěhovala. Čím jsem chtěla být, si už opravdu nepamatuju. Asi učitelkou, nebo zdravotní sestřičkou, to přece chtějí všechny holky. (smích)   Co vás přivedlo ke studiu ochrany rostlin na České zemědělské univerzitě? Na gymnáziu byly mými nejoblíbenějšími předměty biologie a chemie, proto jsem si zvolila přírodovědný obor. Ochrana rostlin byla v první polovině 90. let, tedy v době, kdy jsem chodila na hnojárnu, pardon univerzitu, velmi populární téma. Vznikaly nejrůznější alternativní postupy, které měly nahradit klasické chemické postřiky. Připadalo mi to zajímavé…   Byla jste řadu let členkou historicko-šermířského spolku Záviš. Čím vás okouzlil historický šerm, a objevila jste se v nějakých představeních?   Okouzlila mne především možnost podívat se do jiných staletí. Do té doby jsem se o historii nijak zvlášť nezajímala, až šerm mi do ní otevřel úžasné okénko. Začala jsem studovat prameny, dovídala se zajímavosti o lidech, které známe z hodin dějepisu a vůbec je nevnímáme, jako živoucí bytosti, ale oni žili, trápili se, milovali… byli to lidé jako my. V představeních se sem tam objevuju dosud. Sice už nešermuji (přece jen mi bude napřesrok padesát), ale pořádáme s kámoškami (a kámoši) historické módní přehlídky.   Právě šerm vás přivedl ke studiu odborných historických pramenů a posléze k psaní historických románů. Svoji první knihu, která vyšla v roce 2003, Rytíř zelené růže jste věnovala Záviši z Falkenštejna, podle něhož se spolek jmenuje. Pak přišel román Kníže Václav, na nějž navazuje Boleslav – příběh bratrovraha. Jak se vám knihy o těchto význačných mužích české historie psaly? Zpočátku dost těžko. Byla jsem historií nepolíbená, takže jsem doslova „objevovala Ameriku.“ Něco jsem napsala, a pak jsem zjistila, že jsem se nechala strhnout fantazií, místo abych dočetla odstavec a zjistila, že to bylo jinak. Ale nakonec jsem se právě v tomhle hledání našla. Najednou mi začaly zápletky a příběhy zapadat do sebe, aniž bych se o to snažila. Samozřejmě sem tam bych dnes něco napsala jinak. Například mne velmi mrzí, že jsem nechala zemřít Zbraslava. Teprve když už byl Kníže Václav vydaný, jsem zjistila, že Zbraslav svého otce nejspíš přežil a stal se knížetem Stodoranů…   V roce 2015 vyšel první díl série historických dobrodružných příběhů ze středověku s bývalým templářem bratrem Zdislavem, z něhož se stal johanita, nazvaný Ztracený templářský poklad. Série má zatím šest dílů. Bude další pokračování? Jak se vám tyto knihy píšou?   Ráda bych doplnila ještě sedmý díl, mám už i nějakou ideu, ale skutek se nedaří. Ale tak už to se Zdíkem je – střídavě jasno, střídavě oblačno… Zdislava jsem vymyslela vlastně náhodou. Známý a veleplodný spisovatel Honza Bauer mne oslovil, zda bych nechtěla napsat historickou detektivku, mě pochopitelně nic nenapadalo, ale zrovna tou dobou jsem si našla nového endokrinologa (trpím disfunkcí štítné žlázy). Trpí jí i můj syn Bolek, a tak jsme k novému doktorovi do pražské Uhříněvsi vyrazili spolu. A když už jsme tam byli, prošli jsme se a zjistili, že v Uhříněvsi bývala templářská komenda! Na kdekterém hradě po celých Čechách a Moravě vám budou vyprávět pověsti o templářích, přesto, že ti tam prokazatelně nikdy nepobývali. A najednou místo, kde templáři byli a nic se tam o nich netraduje! Tak jsem si řekla, že to je výzva a stvořila Zdislava. Bohužel mě během psaní jeho dobrodružství potkalo pár neštěstí, a tak se mi nepsalo vždycky dobře. Jsou knížky, na jejichž tvorbu vzpomínám jako na velký flám (Zabitý před klášterem, Zlatá růže), ale i takové, u nichž jsem se vyloženě trápila (Záhada zlatodolu).   V roce 2021 vám vyšla historická kniha Koniášův klíč, v níž líčíte příhody jezuitského misionáře Antonína Koniáše. Budou další příběhy s tímto misionářem a jeho pomocníky? Neuvažujete napsat něco ze současnosti? Koniáš je dítětem pandemie a lockdownu. Trčela jsem doma a strašlivě se nudila. Zrovna jsem si přečetla Jiráskovo Temno, a tak mě napadlo stvořit žertovnou povídečku o asketickém jezuitovi a nepořádné vdově, která neumí vařit a chová milion koček (že by autobiografie?). Povídka měla úspěch, tak jsem psala další a další, až z toho byla kniha. Přemýšlím o pokračování, ale je to podobné jako se Zdíkem, nápadů spousta, ještě z nich něco vytvořit. O příběhu ze současnosti také přemýšlím, ale bojím se, abych nesklouzla ke klišé… unavená žena středních let, zpackané vztahy, kočky… Pokud se do něčeho takového pustím, bude tam určitě nějaký nadpřirozený prvek.   Pracujete jako rostlinolékařka. Co vás na psaní tak baví, že je vaším velkým koníčkem? A máte čas i na jinou zábavu?    Baví mě právě to, že se podívám za hranice všedních dní. Nemusím ani nikam cestovat, sedím doma v županu a při tom se plavím po moři, bojuji s nepřáteli, naslouchám loutně v rukou krásného rytíře. Samozřejmě, že mám čas i na jinou zábavu. Ostatně baví mě i moje zaměstnání. V poslední době pracuji jako terénní inspektor Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu (ÚKZÚZ), takže chodím po různých polích, na místa, kam by běžný turista nešel, objevuju tak všelijaké zapadlé křížky, ztracená boží muka… Nadchla jsem se pro osobnost svatého Jana Nepomuckého a fotím jeho sochy. Dokonce se mi podařilo „zblbnout“ řadu mých přátel, takže mi fotky „Johánkových“ soch posílají z široka, daleka.   Jak to máte se čtením? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Mám ráda sci-fi, fantasy, horor, detektivky, a pak samozřejmě historické romány, ale i literaturu faktu. Nedávno jsme s kámoškami tady v Louňovicích pod Blaníkem založily čtenářský klub a dáváme si různé výzvy. Díky tomu jsem přečetla i knihy, po kterých bych jinak nesáhla. Oblíbených autorů mám řadu. Z těch současných českých jsou to především Otomar Dvořák, Miloš Urban a Leonard Medek.   Jak ráda trávíte volné chvíle? Čtením, psaním. Posezením s přáteli. Ve společnosti svého syna, manžela, rodiny. Samozřejmě s kočkami. Na vycházkách, v lese, prohlídkou památek… a – no, dobře já to přiznám – v hospodě. (smích)   Zuzana Koubková se narodila 10. května 1973 v Praze. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu, obor ochrana rostlin a pracuje v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu (ÚKZÚZ) v Benešově. Od roku 2020 bydlí v Louňovicích pod Blaníkem s manželem, synem a momentálně pěti kočkami. Roku 2003 vyšla její prvotina Rytíř zelené růže, následovaly knihy Kníže Václav, Boleslav – příběh bratrovraha, Invisible a série historických „detektivek“ s někdejším templářem, posléze johanitou bratrem Zdislavem Ztracený templářský poklad, Znesvěcený hrob a další. Loni vyšla série povídek Koniášův klíč.

Čas načtení: 2021-10-29 17:40:44

Jako by se to všechno stalo včera. Vyšla esej o holokaustu od Radky Denemarkové se vzpomínkami pamětníků

Ačkoli od konce druhé světové války uplynulo více než tři čtvrtě století, dosud žijí její svědci, kteří mohou doložit svým osobním svědectvím tehdejší hrůzy. Česko-německý fond budoucnosti oslovil téměř tisíc přeživších nacistické perzekuce s výzvou, aby svěřili své osobní vzpomínky a životní kréda. Výsledkem je kniha Jako by se to všechno stalo včera / Als wäre das alles gestern geschehen. Dvojjazyčná kniha se skládá z fotografických portrétů přeživších a jejich citací, k nimž Radka Denemarková na základě jejich výpovědí přidala esej o holokaustu, jehož možnost přežívá dál i v poválečné společnosti. Kontrapunkt její varovné úvaze tvoří fotografie 22 pamětníků pořízené Karlem Cudlínem. Vznik této knihy inicioval Česko-německý fond budoucnosti, který již od roku 1998 podporuje projekty týkající se společné kultury a dějin obou zemí. „Traumata přeživších jsou traumaty nás všech, ale aby se nás dotkly ještě po tolika letech, je nutné dát zaznít hlasům konkrétních jedinců, kteří o nich ještě mohou mluvit,“ uvádějí jeho ředitelé Petra Ernstberger a Tomáš Jelínek. Mezi portrétovanými se objevují ti, kteří prošli koncentračními tábory v Osvětimi a Terezíně, přežili vyhlazení Lidic a také ti, jejichž rodiče byli zastřeleni před jejich vlastníma očima, popraveni za účast v odboji či umučeni v koncentračních táborech. A přesto, stejně jako z jejich fotografických tváří, jako by ani z jejich vzpomínek nezaznívala rezignace. Načrtnuté vzpomínky pamětníků zároveň znovu připomínají, že vznik války a holokaustu byl úzce spojen se samou podstatou novověké evropské společnosti a obecně moderních mocenských mechanismů. Stále žijeme v civilizované kulturní společnosti, která holokaust umožnila. A nezabránila mu. Když nastal, lidé odmítali věřit faktům, které měli před očima,“ říká Radka Denemarková. „Ani dnes se naše vnímání nezměnilo; zase nebudeme připraveni slyšet varovné signály, i když je budeme mít před očima. Jsme nadutí a zaslepení perspektivou ekonomicky zajištěného, konzumního světa, nevidíme, jak mizí morální hledisko, nevnímáme nespravedlnosti a genocidy světa, mlčíme k odsouvání lidí na okraj společnosti, abychom se jejich neštěstím nenakazili. Masové vraždění bylo nepředstavitelné, ale my si v dnešní době musíme představit nepředstavitelné mnohem dříve, jinak nespravedlnostem nezabráníme,“ dodává Denemarková. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-06 15:27:24

Spolupředseda německé strany Die Linke Bernd Riexinger: Nikde v ústavě není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi

Bernd Riexinger je od roku 2012 spolu s Katje Kippingovou jedním ze spolupředsedů strany Die Linke (Levice) v Německu. Absolvoval studium bankovnictví a také v tomto oboru pracoval. Později se stal odborovým funkcionářem. Od roku 2017 je poslancem německého Spolkového sněmu.     Co má strana Levice proti bohatým, pane Riexingere? Máme něco proti rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. Chceme bohatství lépe rozdělovat. Neobyčejně bohaté lidi – milionáře a miliardáře – chceme více zdaňovat, aby měl stát více peněz pro veřejně prospěšné investice. Budete-li mít více než dva milióny, měli byste platit pětiprocentní daň z majetku. To považuji za snesitelné.    Daň z majetku je jenom jedno z vašich opatření na cestě k „demokratickému socialismu“. Ve vašem stranickém programu se píše o překonání „kapitalistického vlastnictví“.  Chceme posílit veřejné vlastnictví v ústředních oblastech, jako jsou vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, doprava a také telekomunikace. Tam nemá privátní zájem o zisk co dělat. A u bydlení také ne.   Vlastnictví kterého bydlení chcete zestátnit? Nejde nám o majitele malých domků, nýbrž o velké koncerny, které mají více než 3 000 bytů.   Kdo vám dává právo požadovat cizí majetek? V ústavě nikde není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi. Anebo ničit klima. V ústavě naopak stojí, že majetek sociálně zavazuje. Musí být používán tak, aby z toho veřejnost něco měla.   Německá ústava povoluje znárodnění ve „prospěch celku“, to souhlasí. Co ale má vaše strana v úmyslu, to jde ještě dál. Požadujete, aby soukromé vlastnictví bylo podřízeno emancipačním, sociálním a ekologickým kritériím. Kdo bude tato kritéria určovat?  Jsou tam dva aktéři. Jednak jsou to politické strany v parlamentu, podle demokratické volby občanů. A pak jsme skutečně pro demokratizaci hospodářství. Demokratický socialismus neznamená: A teď všechno zestátníme! Chceme posílit spolurozhodování. Chceme podporovat družstevní vlastnictví a vlastnictví pracovních kolektivů. Pocházím ze Stuttgartu a tam jsem například navrhl, aby automobilka Daimler pomocí dodatečné dividendy umožnila zaměstnancům podílet se na firmě. Například s blokační minoritou 25 procent na celkovém kapitálu firmy by se mohlo zabránit tomu, aby se firma odstěhovala někam jinam.    Ještě jednou: Kdo vám dává právo předepisovat podniku změny ve vlastnických vztazích? Ničemu přece nebrání, aby si kdokoliv založil jakékoliv družstvo. Anebo firmu, která bude patřit zaměstnancům. To se také děje, ale jen u malých firem. A existuje také řada podniků, na kterých se podílí stát. Vzpomeňte si třeba na Volkswagen a podobné příklady jsou i ve Francii.   Pouhá existence polostátních koncernů ale přece není žádný argument. Máme dojem, že vaše strana má s myšlenkou svobodného podnikání zásadní problém. Proč by se měli například podnikatelé pokoušet o štěstí v Německu, pokud byste se dostali k moci? Museli by přece v každý okamžik počítat s tím, že jim stát do podnikání bude mluvit, nebo dokonce se vnutí jako spolumajitel.  Na druhé straně ale stojí otázka, proč by měly firmy stát mimo zákonná a demokratická rozhodnutí. Není možné zakládat žádnou firmu, která nedodržuje základní sociální a ekologické standardy, například minimální mzdu. Náš model by malým a středním firmám dokonce pomohl. Hodně bychom investovali, především do regionálních struktur. Zamyslete se například nad přestavbou automobilového průmyslu. Máme velké obavy, že jeho dodavatelé na to doplatí. Když například podnik se zhruba 60 zaměstnanci, který vyrábí vysoce kvalifikovaný díl pro karburátor, najednou o zakázku bez náhrady přijde, nebude mít kapitál, aby rychle vyvinul nový produkt. Velký subdodavatel jistě ano. Chybějící kompetenci si může dokoupit od podnikatele ve startupu. Ale ti malí potřebují státní fondy, které jim při přestavbě pomohou.    Stát by měl podniky uměle udržovat při životě? Ne uměle. Musí to být spojeno s novou orientací. Mimochodem, stát to u velkých podniků už dělá dlouho. Státní subvence jsou přece běžnou záležitostí.   Z perspektivy tržní ekonomiky je ale i to nesmyslné. Nebylo by spíš nesmyslné, abychom přišli o 30 tisíc pracovních míst? Buďme přece čestní: Ještě nikdy neexistovala svobodná tržní ekonomika, která by fungovala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Právě naopak. Nikdy nefungovala socialistická ekonomika. Už vůbec nemluvě o demokratickém socialismu.  Co my navrhujeme, to je podpořit nezbytně nutnou přestavbu hospodářství podle ekologických, sociálních a demokratických kritérií. Mohli bychom se poučit z chyb socialistických hospodářství. Hospodářské předpoklady pro něco takového jsou dnes přirozeně dále rozvinuté. Zatím jsme ještě neměli socialismus v průmyslově rozvinuté zemi.   Ale zkušenost je přece jednoznačná: Žádný model není tak úspěšný jako tržní ekonomika. Co je kritériem úspěchu? Světové hospodářské krize od roku 2008? Stovky miliard státních peněz, které plynuly do záchrany bank? Rostoucí sociální nerovnost? Oteplování Země? Trhy nevytvářejí žádnou spravedlnost. Trhy neberou ohled na přírodu. Tam musí zasáhnout stát. Také zastánci sociálně tržního hospodářství, které dlouhou dobu fungovalo, jsou pro zásahy do ekonomiky.    Ale pro to jsou i vámi tolik opovrhovaní neoliberálové také. Nemají žádný problém s tím, když se stanoví pravidla pro soutěž a když se rozbíjejí monopoly.  Neoliberalismus zkrachoval. To jsme viděli na finanční krizi. Všichni neoliberálové začali volat po státní pomoci pro banky.   Kteří neoliberálové to měli být? Tady u nás v Německu křičely banky o pomoc. Předtím ale požadovaly ještě více liberalizace.   Možná pochopili liberalismus špatně. Nemá být pro business, ale pro trh. Podnik, který se dostane do zadlužení vlastní vinou, se buď sám postaví na nohy, anebo ne. V liberálním modelu je jedinou úlohou státu zabezpečovat obchodní vztahy. A kromě toho co nejnižší daně a proti státní regulaci mezd. Tato politika převládala uplynulých 30 let a je neobvykle náchylná ke krizím.   Předpokládejme, že se váš model prosadí a vy budete jednou sedět ve vládě. Bude si moci ten, který přes vysokou daňovou zátěž a nesčetnou regulaci zvládne dosáhnout majetku, tyto peníze ponechat? Určitě. Ale současná míra nerovnosti je pro společnost špatná, to říká dokonce světová banka. Neříkáme, že bohatství je zakázáno. Říkáme, že musí být přerozděleno.   Oskar Lafontaine a Sahra Wagenknechtová (významní politici strany Die Linke, pozn. redakce) si budou moci ponechat svoji vilu v Sársku? Ach ti? Ano.   Na strategickém kongresu vaší strany v Kasselu to ovšem znělo trochu jinak. Jedna z vašich členek tam fabulovala o zastřelení nejbohatších občanů jako o opatření pro ochranu životního prostředí. A vy jste mluvil o celospolečensky užitečné práci. Obojí vyvolalo značnou pozornost. Chtěla říci, že za problémy ochrany životního prostředí není zodpovědné jen jedno procento těch nejbohatších. Ale formulovala to naprosto neakceptovatelně a omluvila se za to. Pokoušel jsem se to zmírnit vtipem, který se ale nepovedl. To jsem jasně řekl a za svoje slova jsem se omluvil.   Byly tam ještě další pozoruhodné příspěvky. Jeden spolupracovník vaší frakce ve Spolkovém sněmu řekl, že v parlamentu jde koneckonců o to, zkasírovat státní peníze a převést je do hnutí, například do skupin Antifa. Slyšel jste to? Ano, slyšel. Ale neodpovídá to programu ani strategii strany Levice. Přirozeně je naším cílem získat demokratickou většinu. Od ostatních politických stran se odlišujeme tím, že aktivně podporujeme mimoparlamentní aktivity. Když milióny mladých lidí při Fridays for Future podporují ochranu přírody, má to enormní vliv na politiku. Najednou jsou všechny strany nuceny se tímto tématem zabývat. Chápeme se jako mluvčí těchto hnutí v parlamentu. Proto nevnímáme parlament jako jeviště, ale jako pole pro politiku.   Váš mladý soudruh to ale takhle vidí. Pro něj je Spolkový sněm jenom nástrojem. A když se podíváte na videozáznam z jeho vystoupení, nevidíte v sále nějaký viditelný odpor, jako tomu bylo u předchozího fantastického návrhu na zastřelení bohatých, což bylo později prohlášeno za vtip. Vnucuje se otázka: Jak radikální je vlastně vaše strana? Kolik vašich členů považuje parlamentarismus jen za nástroj a sní o revoluci. V diskusích jsou vyjadřovány různé názory, svobodně a bez cenzury. To je velký výdobytek demokracie. Jak jinak by mělo probíhat ve stranách vytváření názoru? A to je hlavní úkol stran v demokracii. Je to shoda, že v parlamentu usilujeme o demokratické většiny a koalice, které zajišťují většinu. Mimoparlamentní hnutí se nedají omezit na revoluci. Jsou to hnutí, která vyvíjejí tlak na poslance. A to je legitimní. Máme právo na demonstrace a shromažďovací právo. Mnoho pokroku v dějinách začínalo nikoliv v parlamentu, ale na ulici. A my jako politická strana to realizujeme. Zprávy, které citujete, jsou jednotlivosti. V naší straně jsou skupiny, které mají poněkud radikálnější představy. Straně Levice se podařilo, co zatím nezvládla žádná politická strana v Německu: Spojili jsme zcela rozdílné levicové politické proudy.   To by mohla o sobě tvrdit na pravé straně také Alternativa pro Německo (AfD).  AfD je protikladem toho, o co usiluje Levice. Chce omezit demokracii a vybudovat autoritativní struktury. Pracuje metodami štvanic a vymezování se proti menšinám. Levice považuje za hlavní lidská práva a otázku demokracie. V našem programu jde vždy o individuum.   Pokud tedy není tím individuem podnikatel… Nikdy jsme nesouhlasili s omezením základních demokratických práv, nebo s dohledem nad lidmi. Srovnání levé a pravé části politického spektra nefunguje, dokonce ani ve filosofii. Levici jde o ochranu jednotlivce a jeho svobodný rozvoj.   Teď to začíná být trochu popletené. Obě strany – AfD i Levice – na sebe vážou radikální živly. U AfD jsou to pravicoví radikálové a nepřátelé cizinců. U Levice jsou to lidé, kteří chtějí překonat parlamentarismus. Například „Marx 21“. To je trockistická síť, která podle Spolkového úřadu na ochranu ústavy usiluje o komunistické pořádky. Jejími členy jsou vedoucí představitelé vaší strany jako například místopředsedkyně Janine Wisslerová. Domnívá se, citujeme, že „beztřídní společnost se nedá zavést přes parlamenty a vlády“. Janine Wisslerová ale v hessenském zemském sněmu praktikuje parlamentarismus. A podle mého názoru úspěšně.   Citát vaší soudružky ale mluví jinak. Je to určitě vytrženo ze souvislostí. Takže ještě jednou: Levice chce parlamentní systém rozšířit, nikoliv omezit.   Jak radikální může váš člen být, než řeknete: To jde příliš daleko! Být radikální znamená jít ke kořenům. To nepovažuji za nic špatného. Tu hranici definují naše stanovy. Pokud někdo akceptuje násilí jako nástroj politiky, nemůže být akceptován. To je zcela jasné.   Nechte nás podívat se do blízké budoucnosti. Chtěli byste po volbách v roce 2021 vládnout společně se sociální demokracií a zelenými? Šance na levicovou změnu tu je a my chceme být jejím motorem. Ale nejde jen o pouhé vládnutí. Prosazujeme určitá kritéria: skutečný boj s chudobou, skutečnou regulaci mezd a pracovních podmínek. Že nebudeme schopni v koalici plně prosadit náš program, to je jasné. Ale musí to jít správným směrem. K čemu nejsme ochotni, to je současná politika sociální demokracie, plná triků. Chceme změnu politiky.   A obě ty strany by do toho šly? Nové vedení sociální demokracie jde správným směrem.   Je vám, pane Riexingere, 65 let. Zažijete ještě zavedení socialismu v Německu? Doufám. Často se poměry mění rychleji, než čekáte. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bernd Riexinger (*30. října 1955 v Leonbergu) je německý politik ze strany Die Linke. Dne 2. června 2012 byl spolu s Katjou Kippingovou jmenován spolupředsedou strany. Jako profesní bankéř byl Riexinger od roku 1980 do roku 1990 v podnikové radě Leonberger Bausparkasse. V roce 1991 se stal odborářem. V roce 2003 byl mezi iniciátory masových protestů proti Agendě 2010 spolkové vlády. V německých spolkových volbách v roce 2017 byl Riexinger jedním ze šesti levicových kandidátů zvolených do Bundestagu z Bádenska-Württemberska poté, co strana získala 6,4 procenta hlasů.

Čas načtení: 2020-03-26 15:27:17

Malí nakladatelé píší ministrovi kultury: Nenechte nás padnout

Cech malých nakladatelů žádá ministra Lubomíra Zaorálka, aby vyhlásil speciální dotační program, jehož prostřednictvím by ministerstvo kultury jednotlivým žadatelům poskytlo finanční podporu, odvozenou od prokazatelné ztráty, která nakladatelstvím vznikla v době krize, použitelnou na provozní náklady. Otevřený dopis cechu zveřejňujeme v plném znění. Vážený pane ministře, vedeni stavovskou sounáležitostí a snahou zachránit specifickou oblast české kultury, jsme se rozhodli ustavit Cech malých nakladatelů, jehož prostřednictvím se obracíme s žádostí o pomoc na Vládu České republiky, respektive Ministerstvo kultury ČR, do jehož gesce podpora vydávání literatury patří. Jsme znepokojeni současnou situací na knižním trhu, kde vlivem přijatých vládních opatření přestala fungovat základní ekonomická pravidla. Zcela se zastavil přirozený tok financí mezi jednotlivými subjekty v oboru a většina nakladatelství se tak ocitla zcela bez prostředků. Malá nakladatelství pak přímo na samé existenční hranici. Nejen, že nemáme z čeho platit nájmy, energie, služby, případně mzdy a odvody svých zaměstnanců a spolupracovníků. Bez peněz nemůžeme pokračovat ani v přípravě knih a platit další profese, které jsou s naším podnikáním svázány, například redaktory, korektory, grafiky, ilustrátory, překladatele nebo tiskárny, čímž se okruh osob v případné ekonomické nouzi jen rozšiřuje. Žádáme proto Ministerstvo kultury ČR, aby neodkladně a v původně schválené výši vyplatilo nakladatelstvím granty na podporu vydávání knih v roce 2020 a aby vyhlásilo speciální dotační program, jehož prostřednictvím by jednotlivým žadatelům poskytlo finanční podporu, odvozenou od prokazatelné ztráty, která nakladatelstvím vznikla v době krize, použitelnou na provozní náklady. Vítáme usnesení vlády, jež se týkají dočasného odpuštění plateb záloh na sociálním a zdravotním pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné, finanční pomoci pro zaměstnavatele nebo případných státních garancí za úvěry. Ani jedno z těchto opatření nám však nepomůže natolik, abychom mohli navázat na svou činnost před krizovými opatřeními a nemuseli se obávat, že přes veškeré úsilí budeme muset naše nakladatelství zavřít. Nakladatelství sdružená v Cechu malých nakladatelů navazují na dobrou tradici svých prvorepublikových předchůdců. Právě knihy vydávané například Josefem Florianem ve Staré říši, v Pojerově Atlantisu, ve Svatém kopečku Václava Petra nebo u Kamilly Neumannové v Knihovně dobrých autorů, patří mezi literární klenoty, které na rozdíl od tehdejší takzvané komerční literatury dodnes oslovují čtenáře svým obsahem i grafickou úpravou a dlouhodobě obohacují českou knižní kulturu. I naše malá nakladatelství se snaží obohacovat české literární prostředí sbírkami poezie, esejemi, výtvarnými, historickými, teologickými nebo filosofickými publikacemi. Snažíme se také zaplňovat bílá místa a seznamovat českého čtenáře s pozoruhodnými zahraničními autory a jejich texty. Nechrlíme kvanta titulů jen kvůli krátkodobému zisku a naše nakladatelství prvořadě nevnímáme jako firmy na vydělávání peněz. Jde nám o rozšíření spektra osobitých kulturních projevů a zprostředkování zajímavých názorů a myšlenek. Tyto snahy nezůstávají bez povšimnutí a naše nakladatelství získávají slova chvály a mnohá prestižní ocenění. Své knihy můžeme vydávat díky nejrůznějším donátorům, přičemž k nejvýznamnějším patří právě Ministerstvo kultury ČR. Naléhavě se proto právě na něj, a na osobně Vás pane ministře, obracíme s voláním o pomoc. Nenechte nás padnou! S pozdravem, Jiří Fiedor, Pulchra Iva Pecháčková, Meander Daniel Podhrázký, Dauphin Vít Houška, Volvox Globator Petr Novotný, Petrkov Jakub Hlaváček, Malvern Lubor Maťa, Maťa Jiří Mcháček, Protimluv Viktor Stoilov, Torst Aram Herrmann, Herrmann & synové Lumír Kolíbal, Dharmagaia Bohdan Chlíbec, Aula Pavel Jungmann, Archa Petr Schwarz, Kalich Jan Šavrda, Dybbuk Pavel Mervart, Mervart {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-06-20 07:55:00

Jaroslav Hašek cestovatelem

Třebaže je Haškovo dílo dosti probádáno, dnešního čtenáře může snadno překvapit aktuální vydání takřka třicítky jeho cestopisných črt a povídek. Humor je v Haškových cestopisech spíše náhodný, především v nich detail za detailem před námi vyvstávají obrázky z někdejších Uher, ze Srbska, Haliče, Rumunska, Itálie a tak dále. Někdy jde o takřka syrový cestopisný záznam (Z Nikopole na Rusčuk), většinou však autorovu osobnost vůbec nevnímáme (například ve Třech črtách z uherské roviny, kterými jsou texty Pasák Lajko, Cikánská poezie a Na polní práci). Haška zaujal i Průvodčí cizinců ve švábském městě Neuburgu či Oslík Guat v Bernských Alpách, který se mohl stát doručitelem milostného psaníčka, kdyby ovšem nekopal. Črty a povídky Nešťastný gondoliér Vittore, Láska v Mezimuří, O krásné paní a medvědu ze Začaljanské doliny či Židovská povídka ze Zapustny v Haliči editoval pod názvem Křížem krážem Evropou známý autor řady publikací o Jaroslavu Haškovi Radko Pytlík (*1928) a knihu doplnil vlastními texty Haškovy toulky Evropou, Jak vznikl Švejk? (tři kapitoly), Skelivka a Jak vznikly Osudy dobrého vojáka Švejka (pět kapitol). Zde jen dodejme, že zrození „dobrého vojáka“ nutno situovat již do jara 1911, kdy stvořili Jaroslav Mach a Jaroslav Hašek kabaretní představení Pevnost s figurou horlícího rakouského vlastence a blba, jenž je tu ovšem ještě osobním strážcem „Otce vlasti“ Karla IV. Hra prý byla provedena jen třikrát, a to na Vinohradech, nikoli nicméně v divadle, nýbrž v hostinci U Zvěřinů. Už tenkrát se prý stal Švejk miláčkem publika a vynořil se následkem toho také v dalších hrách, z nichž Mona Lisa reagovala na zmizení stejnojmenného Leonardova díla z Louvru 22. března 1911. V tomto dramatu je Švejk pro změnu sluhou malíře Alfonse Muchy. Jak tedy zjišťujeme, jeho figura vystupovala z Haškovy mysli s podobnou pozvolností, jako se víc než půl století nato jen zvolna rodil Jára Cimrman v rozhlasové Vinárně U pavouka. Ale nazpět k cestování. Radko Pytlík se ve stati Skelivka věnuje stejnojmennému ukrajinskému městu, které jsme dřív znali jako Felštýn a sehrálo i roli během přesunu Haškova praporu na haličskou frontu. Spisovatel měl výhodu, že se dokázal s místními obyvateli domluvit, znal zdejší kraj z mládí. Zvláště v letech 1900–1905 byl totiž jako poutník Evropou v až neuvěřitelném pohybu, který by mu mohl závidět už zmíněný Cimrman. Kdyby ovšem nebyl Cimrman postavou pouze fiktivní a tyto výpravy naopak nebyly často tvrdou realitou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ony pohyby vlastně nastartovala smrt Haškova otce, po níž jej matka vzala do Zlivi, Protivína a Ražic (1897). Jižní Čechy tedy poznal už tehdy a následovalo léto v Ledči nad Sázavou a okolí. Roku 1900 se seznámil se Svetozárem Hurbanem-Vajanským na Slovensku a jeho črtu Smrt horala zveřejnil list našich krajanů až v americkém Baltimore. Po roce se Hašek na Slovensko vrátil, aby úspěšně a bez průvodce překročil Vysoké Tatry. Provázeli jej ovšem bratr, Ján Čulen a Viktor Janota. Pronikli mezi Poláky, ale i Maďary a cikány do Podhalí. Roku 1902 zdolal Hašek Ďumbier a navštívil Zvolen, Levoču, Rožňavu, Spišské Podhradí, Poprad a obojí Tatry. Dostal se až do údolí řeky Ráby a nato do Malých Karpat. Přebrodil Hron a zřejmě navštívil Bánskou Štiavnicu. Při návštěvě rázovité Detvy přespali u faráře Judelky a v Prenčově pobyli u faráře Andreje Kmeťe, jehož poznal již dva roky předtím. V jednom pozdějším dopise Hašek uvedl, že se na Slovensku vyspal s cikánkou z Myjavských Kopanic, a tvrdí, že ho pohlavně nakazila. Jeho dojmy nato uveřejnil Servác Heller v Národních listech. Roku 1903 následovala takzvaná balkánská cesta „na pomoc makedonským povstalcům“. Navštívil Sedmihradsko a celkem dvakrát byl zadržen při pokusu přejít ruskou hranici. V Krakově jej pak chytili ruští pohraničníci, když chtěl proniknout na území tehdejší „haličské“ gubernie, a dostal se do vězení. Při návratu potkal v Helfštýně svou známou Slávku Hajnišovou, a jelikož studovala v Praze na Vyšší dívčí škole, seznámil se později jejím prostřednictvím se svou budoucí manželkou Jarmilou Mayerovou. Roku 1904 cestoval Hašek na ukradeném bicyklu až do Norimberka a překonal švýcarské Alpy do Itálie, kde se podle všeho dostavil k odvodu. Radko Pytlík se zřejmě oprávněně domnívá, že v přijímači zkolaboval (snad při výstupu na Vale di Calagno v nesmírném vedru, jak je to zmiňováno v novele Dobrý voják Švejk v zajetí), načež získal odklad. Otázkou zůstává, zda pak navštívil ještě Benátky a Terst. Svědčilo by o tom pár reportážních črt. Roku 1905 prošel Hašek s baleťákem Hněvsou a malířem Kubínem část údolí Dyje a navštívil Znojmo, odkud se dostali do Vídně (snad vlakem). Našli sice zdejší dům J. S. Machara, ale přijala je pouze jeho choť. „Když Češi nejvíc potřebovali svého básníka,“ posteskl si nad tím Hašek, „ten nebyl doma.“ Po několika dnech pokračovali k Neziderskému jezeru a k Balatonu. Jak Hašek zaregistroval, už tenkrát tu byli Češi známi jako výteční fotbalisté. Nato šel Hašek úplně sám až do Chorvatska, byl fascinován romantickou krajinou mezi řekami Murou a Drávou, navštívil Istrii a vrátil se přes štýrské Alpy. Nejde ovšem jen o tyto cesty, jde také či především o umné zachycení mnoha jejich sekvencí v celém Haškově díle.   Jaroslav Hašek: Křížem krážem Evropou. Radko Pytlík: Jak vznikl Švejk. Editor publikace Radko Pytlík. Vydalo nakladatelství Věra Dyková – EMPORIUS. Praha 2019  

Čas načtení: 2024-03-10 12:00:00

Vzdát se národního hobby

Systémový alkoholismus v Česku má to „štěstí“, že se může opřít o stát. Toto spojenectví je tak zažité, že už ho ani nevnímáme. Dobrou zprávou je, že osobních rozhodnutí nepoddat se tomu přibývá. Příkladem za všechny je podcast o střízlivosti Sober Heroes.

Čas načtení: 2024-04-08 07:12:01

Sjíždějí se hvězdy UFC, Procházka poprvé uvidí soupeře. Tlak necítíme, říká tým

Měsíce tréninků jsou fuč, hvězdy jubilejního galavečera UFC 300 se sjíždějí na hotel, kde budou pobývat až těsně do vypuknutí turnaje, k němuž dojde již 13. dubna v Las Vegas. V těchto dnech rovněž nastanou mediální povinnosti, které se pochopitelně budou týkat také nejúspěšnějšího českého bojovníka Jiřího Procházky, jehož čeká i první oční kontakt se sebevědomým rakouským rivalem Aleksandarem Rakičem. „Tlak nevnímáme. Jsme připraveni jít tam a vyhrát,“ říká Martin Karaivanov, jeden z trenérů českého bojovníka.

Čas načtení: 2024-04-10 19:50:24

Násilí je extrém a každý extrém je spojen s problémy

Tam kde existuje život tam je i běžné násilí, válka je ukázkou toho co dokáže násilí člověka k člověku, násilí není jenom fyzické existuje i psychické násilí. Násilí není jenom mezi lidmi a organizacemi, s násilím se setkáme běžně i ve vesmíru i když my toto násilí nevnímáme jako násilí, ale jako něco normálního a… Číst dále »Násilí je extrém a každý extrém je spojen s problémy

Čas načtení: 2024-04-17 12:48:08

Proč máme škytavku?

„Škyt! Zase na mě někdo myslí!“ známou průpovídkou si lidé odůvodňují škytavku už v 17. století a říkáme to dodnes. I když dávno tušíme, že pravá příčina nejspíš bude jiná… Nádech, výdech. Dva základní a k životu nezbytné pohyby provádíme bez ustání celý cen, aniž bychom to vnímali. Přesněji nevnímáme je, dokud hladký průběh nekončeného

Čas načtení: 2024-06-22 11:04:32

50 let od prvního načtení čárového kódu. Podívejte se jak funguje

Čárové kódy, které najdeme skoro na každém zboží, nás provázejí už 50 let a dnes je bereme jako samozřejmost. Kód tvořený čárkami a mezerami už ani nevnímáme, přitom v sobě skrývá řadu informací.

Čas načtení: 2024-06-30 21:50:02

Proč vše neběží plynule bez pulzování?

Význam pulzování je větší než si umíme představit, mnohé pulzování ani nevnímáme a myslíme si tak že zde není, co vše v nás a okolo nás pulzuje je obtížné poznat a popsat když mnohy ani nevíme jestli to vůbec pulzuje nebo to nepulzuje. Pulzování má skutečně mnohem větší význam, než si běžně uvědomujeme. Pulzování se …Pokračovat ve čtení Proč vše neběží plynule bez pulzování?

Čas načtení: 2024-09-17 09:03:00

Lachnit (ANO): Hloupá klišé. Nebo přímo dezinformace?

Vinou celé řady politiků, ale především vinou médií – ať už to jsou deníky, časopisy nebo televizní i rozhlasové stanice, si pomalu zvykáme opakovat fráze. Už bohužel příliš nevnímáme jejich skutečný obsah, a jen málokdo se zamyslí nad jejich smyslem. Tak je opakujeme – v rozhovorech, projevech, ve veřejných vystoupeních. Každé zjednodušení má v sobě riziko zkreslení. To se stává i z dobré vůle. Obávám se ale, že v řadě těch hloupých klišé není v pozadí dobrá vůle, ale jen neznalost a nedostatek vlastních názorů. Často patrně i snaha manipulovat veřejným míněním.

Čas načtení: 2024-10-19 08:52:31

Proč staré hospodyňky sypou sůl do rohů domu – zkuste to a budete se divit

Sůl je součástí našeho každodenního života, ačkoli ji často nevnímáme. Najdeme ji v mnoha potravinách, od snídaňových ovesných vloček až po odpolední salát. Její historie sahá tisíce let zpět, kdy byla tak cenná, že se dokonce směňovala za zlato. Sůl nebyla jen potravinovou komoditou, ale také předmětem válek a černého trhu v Evropě i Asii. […]

Čas načtení: 2024-11-10 17:33:26

Válka je narušení rovnováhy sil

Je toho nedostatek nebo je toho nadbytek, taky toho může být akorát, máme zde tedy tři základní stavy, které lze definovat, stav, kdy je něčeho akorát většinou nevnímáme, protože je normální a my spíše vnímáme stavy co nejsou normální. Není to jenom ekonomický problém s těmito stavy se setkáváme i tam kde bychom to nečekali.… Číst dále »Válka je narušení rovnováhy sil

Čas načtení: 2025-04-15 07:13:42

Česko čerpá na Expo 2025 ten nejjaponštější povolený doping

Těžko hledat hravější národ, než jsou Japonci. Fenomén Pokémonů možná nevnímáme v Evropě tak silně, ale v zemi vycházejícího slunce jde o držák, který baví malé i velké. Expo 2025 spolupracuje se společností, která za touto legendou stojí a na Světové výstavě čeká na návštěvníky a hráče série úkolů, která se bezprostředně dotýká i českého pavilonu.