Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-05-13 20:19:04

Slepá ulička jménem Francie. Úvahy k dopisům francouzských vojáků

Nečekaně mi přisvištělo pozvání do pořadu 360 Michala Půra na CNN Prima News. Jednalo se o diskusi na téma „bezpečnostní situace ve Francii“, podnícenou dvěma kritickými dopisy francouzských vojáků. K tomuto tématu je ještě hodně co dodat, ale do televizního vystoupení se to nevešlo; v televizi má každá minuta cenu zlata. Proto nezbývá, než všechny dodatečné úvahy vtěsnat do článku. Tady jej máte. Nejdřív stručně k aktuální situaci. Úmysl provést vojenský převrat se obvykle předem neohlašuje na stránkách novin, takže na nějaké bezprostřední divadlo v podobě tanků valících se po Champs-Élysées to nevidím. (Bezprostřední proto, protože kde bude stav věcí někdy za pět let, těžko prorokovat.) Spíše je to opravdu varování před spontánním vývojem, možná i trochu „provokace“, vlastně docela chytrá. Pokud to teď prezident Macron přežene s odvetou a trestáním signatářů, bude působit jako uražený despota, což mu u voličů nijak nepomůže. Ale nezareaguje-li nijak, nebo jen velmi slabě, bude to zase z jeho strany vypadat jako tiché potvrzení, že temné poměry popsané v obou dopisech jsou reálné – a on coby výkonná hlava státu je za ně aspoň částečně zodpovědný. Nicméně pojďme na chvíli hypoteticky uvažovat o tom, že se skutečně stalo neslýchané a v čele Francie stanula vojenská junta. Co by mohla dělat? Zadrhne se integrační motor EU? Z mezinárodního hlediska by se Francie pod vládou generálů ocitla v horší, ale nikoliv zásadně horší pozici, než jakou má teď. Pro francouzské zahraniční vztahy je rozhodující, jak by reagovala EU. A na to, aby v Bruselu křičeli příliš hlasitě, se nacházejí trochu moc blízko k francouzským hranicím. Asi tak tři hodiny jízdy tankem, možná dvě, vezmete-li to po dálnicích. Už jen tato skutečnost, snadno viditelná na každé mapě, by kariérní politiky v sídelním městě unie poněkud brzdila ve verbálních odsouzeních. Odhlédneme-li od verbálních odsouzení, mírných či ostřejších, reálné sankce by se nejspíš nekonaly. Po brexitu si už EU nemůže dovolit ztratit další velkou členskou zemi. Pokud by noví páni Elysejského paláce nezačali páchat něco opravdu příšerného, mohli by si v Bruselu zajistit určité diplomatické krytí. Bojujeme proti terorismu atd. Ve skutečně prekérním postavení by se ocitli němečtí Zelení, kteří momentálně mají velmi slušnou naději na zisk kancléřského úřadu. Vývoj, při kterém v Berlíně zasedne na trůny moci zelená kancléřka a v Paříži pro změnu nějaký představitel tvrdé pravice, se přitom může uskutečnit i bez převratu, naprosto mírovými volbami. Tzv. integrační motor unie by se v takovém případě pořádně zakuckal. Za slabé vlády se množí loupežníci Pokud jde o samotné potlačení projevů kriminality a náboženského extremismu v problémových zónách, tam by vojenská vláda měla skutečně šanci dosáhnout toho, po čem oba dopisy volají. Historicky vzato není taková situace nijak výjimečná. Za slabé vlády se vždycky množili loupežníci všeho druhu, a nakonec se s nimi muselo něco dělat. Technicky na to současná civilizace nepochybně má. Pokud už Gnaeus Pompeius dokázal potlačit středomořské piráty natolik, že dalších tři sta let o nich téměř nebylo slyšet, jistě by to dokázala i moderní Francie se současnými „hordami z předměstí“ (les hordes de banlieue), o kterých se píše v prvním dopise. Mám za to, že v téhle souvislosti se často zapomíná na jednu důležitou okolnost. Člověk zvyklý na pravidelnou výplatu sociálních dávek a na to, že potraviny se kupují v obchodě za rohem, není zrovna ideálním materiálem na nezlomného partyzána. Řadový obyvatel paneláku na předměstí nemá to samé know-how a houževnatost jako Paštuni z Hindúkuše, které adoruje. Ti jsou po dlouhá staletí zvyklí přežívat mráz a hlad v nehostinných horách, on nikoliv. I kdyby jeho duší zmítali ti nejhorší běsi, duševní vybavení nezbytné pro úspěšnou guerrillovou válku mu bude scházet. Skutečně těžký úkol by přišel potom, v momentě, kdy zbraně umlknou. Co potom? Nikdo nechce být v učebnicích na jedné stránce s Hitlerem Jste vojenská junta a krátkou, ač krutou válku v předměstích jste vyhráli. Máte v rukách určité množství zajatců chycených se zbraní   ruce. Kromě nich musíte brát v potaz i podstatně širší vrstvu obyvatelstva, pojmenujme ji třeba „podhoubí“, která s nimi sympatizuje. Toto „podhoubí“ je zatraceně velké; podle průzkumu agentury IFOP z listopadu 2020 dává přednost 38 procent francouzských muslimů právu šaríja před sekulárními zákony republiky (mezi mladými dokonce 57 procent). V roce 2016 to bylo „jenom“ 29 procent. Situace se tedy za posledních pět let zhoršila. Dejme tomu, že byste se jako junta chtěli inspirovat v československých dějinách a nějakou podmnožinu těch lidí odsunout z Francie s tím, že už se s nimi nedá dále žít v jednom státě. Jenže do přirozeně se nabízejícího Alžírska je nijak snadno nevyvezete. Jednak hodně z nich nejsou vůbec lidé alžírského původu, jednak o ně ta země samozřejmě stát nebude; má svých vlastních problémových jedinců dost. Na rozdíl od Německa roku 1945, které bylo úplně poraženo a nemohlo se k situaci nijak vyjadřovat, by se severoafrické státy patrně takové snaze aktivně bránily. To by pro juntu znamenalo vybojovat další válku, tentokrát s tím Alžírskem. Není to nemožný úkol, třeba by ji vyhrála, vybavení k tomu má. Ale výsledkem takové války by bylo silně destabilizované sousedství. Většina racionálních Evropanů se shodne na tom, že jedna Libye úplně stačí. Jaké jsou další možnosti? Převýchovné tábory v čínském stylu? Tady lze zase o jejich účinnosti historicky pochybovat. Španělská levice přežila desítky let Frankova režimu. Japonští křesťané přežili tvrdý útlak šógunátu. Ani Sovětský svaz neudělal ze svých občanů nový druh člověka. A dále než k převýchovným táborům ani ta nejbrutálnější západní vojenská vláda nesáhne. Nikdo nechce být v učebnicích historie zapsán na jedné stránce s Hitlerem. Francouzští muslimové čím dál více inklinují k právu šaríja Vlastně není potřeba chodit do hypotetické budoucí Francie. V podobné situaci se nachází Izrael a její vývoj teď vidíme v přímém přenosu. Moc pozitivní není. Izraelci mají nepochybně podstatně méně skrupulí než běžný stát EU, ale s početnými a kompaktními nepřátelskými komunitami žijícími v jejich těsné blízkosti také nic zásadního udělat nemohou. Pomocí vojenské síly dokážou vynutit dočasné příměří, ale s vědomím, že v nejbližším vhodném okamžiku jim protistrana půjde zase po krku. Třeba ve chvíli, když se v Bílém domě vystřídají prezidenti a je nutno dojednávat nový diplomatický status quo. Do věci by mohl zasáhnout ještě jeden trend, ke kterému jsem nicméně trochu skeptický. Seděl jsem před pár dny s jedním mladíkem, který žije ve Francii, a ten mi říkal, že určitá část Arabů tiše odpadla od islámu. Kdyby jich bylo čím dál více, mohlo by to tu uzavřenou komunitu postupem času rozpustit. Proč jsem skeptický? Na jednu stranu jsem si víceméně jist, že i mezi muslimy se tiše a pomalu šíří různé podvratné myšlenky – liberalismus, ateismus atd. V každé společnosti se najdou lidé, které přitahuje pravý opak zavedených norem, a při dnešních komunikačních možnostech se k zakázaným idejím nevěřících dostanete snáze než kdy dříve. Známý ateista Dawkins tvrdil už před třemi lety, že v islámském světě se stáhlo třicet milionů kopií arabského překladu jeho knihy Boží blud. To není zrovna malé číslo. Čím si ale nejsem jist, je to, jestli tenhle proces v průběhu nejbližších desetiletí k něčemu bude, aspoň z toho civilizačního a bezpečnostního hlediska. Není totiž patrné, zda tento proces ohrožuje ono “tvrdé sunnitské jádro”, které je podstatou problému, nebo zda jenom dochází k erozi jeho vnějších okrajů, které byly stejně z principu nespolehlivé. V tom druhém případě by „tvrdé sunnitské jádro“ mohlo dokonce posilovat tím, že váhavější nebo méně oddaní jedinci odpadávají a koncentrace fanatiků roste. Pamatujete si na ty výše citované průzkumy mínění z let 2016 a 2020? Procento příslušníků francouzské muslimské komunity, kteří dávají přednost právu šaríja, vzrostlo. A ne málo, o deset procentních bodů za necelých pět let. Takhle nevypadá příznivý vývoj. Evropané vlezli do pasti Suma sumárum, abychom tento článek nějak zakončili. Slušně řečeno, mám za to, že Francie je ve slepé uličce. Neslušně, ale výstižněji řečeno, francouzská situace je FUBAR, Fucked Up Beyond Any Repair. Ač jsem v mnoha věcech opatrným optimistou, tady žádné dobré vyhlídky nevidím. Teď jde hlavně o to, nevlézt do podobné pasti. Francouzi vlezli do svojí pasti z bývalé koloniální pýchy a krátkozrakosti, na kterou „dojelo“ i jejich dávné impérium v rozvojovém světě. Němci do ní lezou ze spasitelského komplexu, který jim neumožňuje posuzovat některé věci pragmaticky a nasazuje jim hypermoralizující, leč křivé brýle. O Švédech by se dalo říci něco podobného jako o Němcích. Pokud to uděláme i my – a zatím nevidím žádnou garanci, že ne – bude to proto, abychom se někomu zalíbili. To je totiž zase slabá stránka kmene Čechů. Já bych se osobně radši nelíbil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-13 17:52:04

Z minulých kontroverzí (I). – „Prasečinky“ v poště

A2larm, český levicový časopis, který sám sebe charakterizuje slovy „squatujeme mediální prostor od roku 2013“, přeložil esej kanadského autora Brada McGregora, která je velice kritická vůči tomu, jakým způsobem digitální obři zašlápli sociální síť Parler. Nečekal jsem to, ale potěšili mne. Za každého člověka, který v tomhle směru dokáže dohlédnout dál než pár dní dopředu, jsem rád, ať už patří k libovolnému konci politického spektra. V téhle souvislosti mě napadlo podívat se na několik historických jevů a událostí, které byly tomu dnešnímu dění podobné. Některé jejich důsledky ovlivňují politiku a společenské poměry dodnes. Leckdy bereme za samozřejmé něco, co vůbec samozřejmé nebylo, nebo argumentujeme nějakou větou či citátem, jehož kontext už upadl do zapomnění. Vybral jsem tedy tři taková historická témata, o kterých chci postupně napsat. Všechna jsou z dějin Spojených států amerických, protože i ten současný boj o to, co smějí a nesmějí sociální sítě, se bude rozhodovat hlavně tam. Ani jedno z těch témat není perfektní analogií k dnešnímu digitálnímu světu a není mým cílem říci „vidíte, toto řešení musíme zkopírovat a bude hotovo.“ Odlišnosti spočívají například v roli státu. Ale paralel k dnešku najdete docela dost. Tak tedy, první díl: smí americký občan posílat sprosťárny poštou? A co je to vlastně sprosťárna z pohledu úředníka a soudce? Na scénu přichází puritanismus Jedna z okolností, která hodně ovlivňuje dnešní debatu o právech soukromých společností, je ta, že valná většina našich základních politických myšlenek je hodně stará. Kořeny dnešního moderního liberalismu sahají hluboko do 18. století, jsou starší než parní lokomotiva, lodní šroub nebo ruchadlo. Nejpalčivějším problémem svobodomyslného člověka té doby byl přežívající feudální systém, vůči kterému se liberálové vymezovali; je to dost vidět v tématech, kterým věnovali největší pozornost (například „žádné zdanění bez reprezentace“). Tehdejší civilizace ještě moc neřešila otázky „síťových systémů“, infrastruktury, která nějakým způsobem obsluhuje celé komunity a má sklony k přirozené monopolizaci. Člověk 18. století se s takovou infrastrukturou běžně nesetkával. Elektřina byla ještě hračkou v laboratořích potrhlých učenců, kanalizace a vodovod se vyskytovaly jen v některých čtvrtích největších měst světa (tak například Praha začala zřizovat všeobecnou kanalizační síť až po roce 1816). Pro pouliční osvětlení platilo totéž. Výrazné výjimky byly jenom tři: veřejná silniční síť, veřejné plavební kanály a pošta. Pošta už byla v 18. století dobře zavedeným jevem a americkému Kongresu je přiznáno právo zřídit celostátní poštovní službu přímo v ústavě – což naznačuje, že i otcové zakladatelé, kteří v mnoha jiných věcech projevovali vysloveně libertariánského ducha, si uvědomovali, že tento typ plošné služby není vhodné ponechat úplně živelnému vývoji. O kus dál v té samé ústavě, respektive v jejím prvním dodatku, je ustanoveno, že Kongres nepřijme žádné zákony omezující svobodu slova. Teoreticky byste tedy měl mít právo posílat americkou federální poštou, co se vám zachce – aspoň pokud to nebude pro příjemce nebezpečné (například bomba). Aspoň pokud si vykládáte první dodatek stejně jako já. V praxi to bylo dost zásadně jinak, protože do hry vstoupila – a na dlouho, téměř na sto let! – další typicky americká vlastnost. Puritanismus. Kam vede potlačování neřesti Otázka, jestli se ochrana svobody slova vztahuje i na takzvaně obscénní obsah, se v Americe u soudů řešila mnohokrát a výsledky jsou, mírně řečeno, neuspokojivé – zejména proto, že vymezit s dostatečnou přesností, co je vlastně obscenita, je beznadějný úkol. Při důležitém soudním sporu Jacobellis v. Ohio (1964) vyřkl soudce amerického nejvyššího soudu Potter Stewart dodnes slavnou větu: „Nebudu se dnes dále pokoušet definovat ten druh materiálu, který bývá zahrnován do krátkého popisu ‚tvrdá pornografie', a možná bych to ani nikdy srozumitelným způsobem definovat nedokázal. Ale poznám ji (míněno pornografii, pozn. MK), když ji vidím, a film, o kterém rozhodujeme v tomto sporu, jí není.“ (Pro paralelu s dnešní debatou o mezích svobody projevu zkuste místo obscenity či pornografie dosadit třeba projevy nenávisti nebo podněcování k násilí.) V případě americké federální pošty a jejího nepřátelského postoje vůči „obscenitě“ sehrál ústřední roli jistý Anthony Comstock, zakladatel newyorské Společnosti pro potlačování neřesti. Charakter organizace můžete posoudit už při pohledu na její razítko. Málokdo v celé historii lidstva si dal pálení knih přímo do vlastního znaku, většina tyranů je navenek aspoň trochu subtilnější. Comstock sám sebe označoval za člověka, který pleje plevel v zahrádce Boží („weeder in God’s garden“) a byl ve své snaze potlačit veškerou komunikaci sexuálního charakteru neuvěřitelně, až monomanicky vytrvalý. Systematickým lobbováním se mu podařilo protlačit zákon neformálně zvaný Comstock Act (1873), podle kterého jste se provinil federálním zločinem, pokud jste využil služeb americké pošty k zasílání jakýchkoliv nemravných materiálů. Definice byla nesmírně široká, spadaly do ní i lékařské informace o antikoncepci, erotické hračky nebo písemně vyjádřené chtíče. Dokonce i učebnice anatomie nebo porodnictví byly na hraně a několik států raději přijalo místní normy, které explicitně stanovovaly, že zasílání učebnic trestným činem není. (Podrobné informace k celé této povedené rodince zákonů najdete v angličtině zde.) Zákony byl časem rozšířeny i na soukromé dopravní společnosti. Comstock coby mravný a poctivý občan se nespokojil jen s přijetím samotných zákonů. Chtěl také v co největším rozsahu vynutit i jejich řádné dodržování a podařilo se mu dosáhnout toho, že pro něj americká pošta zřídila oficiální úřad poštovního inspektora. V něm pak Comstock rozhodně nespal na vavřínech. Vedl si statistiku o svých úspěších a na sklonku života se chlubil tím, že se mu podařilo spálit 15 tun knih, zatknout čtyři tisíce lidí a 15 z nich dohnat k sebevraždě. V roce 1878 zabránil Comstock vážně míněnému pokusu o zrušení „svého“ zákona tím, že kongresmanům předložil ty nejhorší vzorky ze své sbírky zabavených pornografií; při této informaci vás nutně napadne kacířská myšlenka, jak že to vlastně s tím jeho svatým rozhořčením bylo. Nicméně ať to bylo, jak to bylo, Comstock zůstal v úřadě až do své smrti roku 1915 a jeho dědictví jej přežilo ještě další desítky let. Fatální rány Comstockovým zákonům zasadil nikoliv Kongres – jak by to asi správně mělo být – ale několik soudních rozhodnutí během 20. století, například ve věcech Griswold vs. Connecticut (1965) a Eisenstadt vs. Baird (1972), které stanovily, že právo lidí na soukromý život je důležitější než státní zájem na potírání obscenity, ať už to znamená cokoliv. Dneska si jen těžko umíme představit, že za zaslání nahaté fotografie nebo balíčku kondomů poštou hrozilo v USA až pět let nucených prací a že to zdaleka nebyla jen teoretická hrozba. Jak praví jedna známá píseň na motivy Warcraftu: Leč na místo dnes všudypřítomného sexu nastoupila jiná ostře sledovaná témata. Když vítězí morální panika Což, čtenáři, možná bychom se měli podívat aspoň na pár styčných bodů historie Comstockových zákonů s dnešními poměry? * Základem represe byla morální panika, tehdy kolem nemanželského sexu, dnes třeba kolem onoho davu, který vtrhl do Kapitolu. Morálně panikařící lidé mají tendenci šlapat po svobodě projevu či soukromí svých spoluobčanů s roztomile příšernou samozřejmostí. Právě ten morální rozměr v nich totiž vzbuzuje iluzi vlastní nadřazenosti. * Existence centralizované sítě (v tomto případě pošty) vedla k tomu, že „nežádoucí“ činnost bylo možno plošně zakázat jedním rozhodnutím. * Vágnost a neurčitost zakázaného chování vedla k širokému rozsahu represí, což bylo z pohledu zastánců celého systému asi spíše jeho výhodou než nevýhodou. * Když byly příslušné zákony jednou přijaty, právní setrvačnost vedla k tomu, že různá jejich ustanovení přežívala v platnosti až do doby, kdy už koncertovali Beatles a nosily se minisukně. * Soukromá a státní sféra spolu rády prorůstají, a to i personálně. Anthony Comstock, hlavní hybatel věci, byl cca 40 let zároveň jak vysokým zaměstnancem státní americké pošty, tak i zakladatelem a tajemníkem soukromé Newyorské společnosti pro potírání neřesti, přičemž tyto dvě funkce se navzájem doplňovaly s jedním a tímtéž cílem. Tolik příběh o americké poště. A příště se podíváme … na železnici! Ale nebudou nás zajímat mašinky. Bude nás zajímat byznys. Velký byznys, jak jinak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-16 12:35:20

John le Carré a zlatý věk špionážních románů

John le Carré byl velmistr špionážního románu a bohužel si myslím, že další takoví mistři už nebudou. Ne proto, že by kreativita lidstva upadala, ale proto, že kulisy světa se změnily. Celý ten žánr měl nejlepší podmínky k rozkvětu jen zhruba po jednu generaci, asi tak v období let 1950–1985. Z „velké čtyřky“ Britů, kteří psali o prostředí výzvědných služeb, už nyní zbývá jenom Frederick Forsyth. Za světových válek, které tomuto období předcházely, bylo přirozené psát spíše o vojácích v akci než o špionech v zákulisí. Také ten „džentlmenský“ rozměr celé věci byl v brutalitě krvavé války poněkud utlumen a chycené špehy čekal krátký a neradostný konec. Ani s výměnou za své kolegy polapené druhou stranou nemohli moc počítat, protože válčící státy se snažily potlačit vyzvědačskou aktivitu všemi prostředky, včetně odstrašujících poprav. Měla totiž až příliš konkrétní cenu v mladých životech, potopených lodích a tak dále. Studená válka, kdy se v samotné Evropě neválčilo a konflikt obou bloků se odehrával spíš na myšlenkové a diplomatické úrovni, byla pro romány Fredericka Forsytha, Johna le Carrého nebo Grahama Greena daleko lepším prostředím. I technika byla v té době přesně na té správné úrovni rozvoje. Čtenáře už bylo možno omráčit popisy fotografií ze špionážních družic, nasazením miniaturních kamer a mikrofonů, mikroteček a dalšího vybavení, ale zároveň ještě to sledování a fízlování nebylo tak všudypřítomné a plošné, aby zabraňovalo jejich hrdinům v každodenní činnosti. Dnes, v době kamerových systémů pokrývajících celá města, biometrických pasů, snadné analýzy DNA a databází sdílených mezi státy je daleko těžší někam nasadit člověka s, ehm, proměnlivou identitou, natož aby se nenápadně sešel s nějakým zrádným plukovníkem či členem politbyra v kavárně. Všichni za sebou neustále vytváříme digitální a zpětně prohledatelné stopy, včetně špionů. A tímhle směrem se také přesunulo sbírání tajných informací – infiltrace databázových systémů, hackování, všechno prováděno na dálku a v relativním bezpečí. Svým způsobem je to taky dobrodružství, ale popsat to čtivou formou laikům, to možná ani nepůjde. Nevím, zda se kdy dočkáme žánru jménem „hackerský román“ a jestli to budou bestsellery. Spíš asi ne. Hackeři moc lidským jazykem nevládnou, na rozdíl od ex-špionů, jako byli právě Forsyth a Carré. Ještě mě napadá jeden atribut, ve kterém se svět od časů studené války změnil. Už nerozumíme svým protivníkům. Východ a Západ, které zápasily o dominanci ve zlaté době špionážních románů, byly dvě větve rostoucí z jednoho civilizačního kmene. Oficiální doktrínou sovětského bloku byl marxismus-leninismus. A to byla naprosto evropská politická filozofie, zplozená tímtéž 19. stoletím jako její konkurenti. Lze se o tom přesvědčit i experimentálně. Vezměte nějakou tu vyřazenou rudou učebnici z VUML a čtěte. Místy se zasmějete, místy protočíte panenky, místy budete zívat nudou a místy budete mít chuť bušit pěstí do stolu (případně, jste-li upír, do víka své rakve). Ale vesměs budete chápat, o čem je ve kterém odstavci řeč, protože to psali lidi formovaní tímtéž kulturním okruhem. Po jedenáctém září 2001 se na čelní příčku žebříčku nebezpečí vyšvihl násilný džihád a někteří autoři tomu přizpůsobili svoji tvorbu. Frederick Forsyth napsal Afghánce, velice dobře řemeslně odvedené dílo, ale stejně tam proti jeho starším knihám něco schází: Hlubší pochopení těch vousáčů a toho, co je žene na smrt. Islám už je nám hodně cizí, je to jiný civilizační kmen, a neprojevuje se to jen v rituálech, ale i v jeho samotném myšlenkovém základě. Zase můžeme udělat praktický experiment. Islámský stát svého času vydával časopis Dabiq, psaný vzornou angličtinou a zpracovaný na profesionální grafické úrovni. Tady máte vzorek (Dabiq se těžko shání, protože různí poskytovatelé cloudových služeb jej mazali, jak jen mohli.) Když se do něj zanoříte, zjistíte, že nevíte, která bije. I když je to psáno anglicky, všude máte odvolávky na (pro nás) obskurní islámskou teologii a dost často vůbec není patrné – nám nevěřícím – co chtěl autor sdělit a kam svým výkladem míří. Toto se nebudu ani snažit překládat: „The effects of this ‘aqidah – which at first saw no difference between making takfir of a faction collectively and making takfir of its individual members – have become apparent on a practical level in the politics of war. And it’s not, as some heedless individuals think, that the organization’s policy is purely a military strategy. Rather, the reality is that they refrain from killing those whom they fear may be from the Muslims, whether soldiers of taghut or Rafidi Majus!“ Očividně je to nějaký důležitý argument o principech vedení války a o tom, kdo je pravý muslim a kdo ne (takfir), ale je nám to cizí, cizí, cizí. Jedna moje velice chytrá a šikovná kolegyně z Echa 24, která se mj. naučila slušně maďarsky a ani jí to netrvalo moc dlouho, zkoušela také číst Dabiq a porozumět mu. Pohořela zcela stejně jako já; toto by klidně mohlo být vysílání odněkud z Neptunu. No jo, ale když je druhá strana natolik nepochopitelná, těžko pak psát nějakou kvalitní literaturu o konfliktu s ní! Nevžije se do ní ani spisovatel, ani čtenář. Pak nutně musíte sáhnout k různým šablonovitým představám, a to ve špionážním žánru nikdy moc dobře nefunguje. Ten je o souboji lidských mozků, ne o stereotypních figurách. Ale to nevadí. Jako lidé a vlastně i celé civilizace, i literární žánry mají svůj životní cyklus. Můžeme být vděčni za všechno, co vzniklo. Za všechny ty příležitosti napjatě čekat na okamžik, kdy Šakal stiskne spoušť zabijácké pušky a kdy Richard Smiley konečně odhalí jméno nepřátelského „krtka“ ve své domovské organizaci. Knihy umírají jedině nezájmem čtenářů. A to znamená, že Forsythova či Carréova díla čeká ještě hodně dlouhý život. Budete-li mít několik hodin času – a vzhledem k téhle psí době se bohužel dá čekat, že ano – můžete je strávit třeba u několikadílného dramatu Tinker, Tailor, Soldier, Spy, natočeného na motivy stejnojmenné knihy Johna le Carrého. Bohužel jsem na YouTube našel jen anglickou verzi bez titulků, ale počeštěná podoba se pod jménem Jeden musí z kola ven dá najít na různých sdílecích serverech, třeba na Uloz.to. Mistrovská knižní díla mívají ten problém, že z nich při zfilmování často zbyde jen nepříliš vábná kostra, kterou pak režisér, aby to nějak napravil, ověší různými cingrlátky. V případě tohoto filmu se tak naštěstí nestalo a výsledek je minimálně stejně dobrý jako kniha sama. Pokud jste jej ještě neviděli – a knihu také nečetli – trochu vám ten zážitek závidím.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.   Ukázka z knihy:   NESMÍRNÁ „ENNUI“   „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet.   Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837:   It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress.   Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok.   Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století.   Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti:   Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.   Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.   „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke kaž­dému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí kaž­dého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí.   Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku.   George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971.   Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení: 2019-12-16 08:29:37

„Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?“

Známé sugestivní otázky Josefa Švejka v Haškově slavném románu jako by stály v základech postoje drtivé většiny z těch, kteří se u nás vyjadřují k současné kurdsko-turecké fázi občanské války v Sýrii. Švejk Turky rád neměl a s podobným despektem na ně pohlíží i většina diskutujících, politiky a novináře nevyjímaje. Ve hře jsou v našem případě atavismy dávného tureckého nebezpečí z dob počátků dunajské monarchie i západní propaganda posledních let kritizující politický vývoj v erdoganovském Turecku, které se stalo skutečnou hospodářskou i vojenskou velmocí, aniž si to většina z nás stihla uvědomit. To přes to, že Turecko je již řadu let velmi oblíbenou dovolenkovou destinací pro statisíce našich lidí. Avšak většina z těch, kteří tráví dny u moře na turecké riviéře, i menšina těch dobrodružnějších, kteří procestovali i odlehlejší končiny této nesmírně atraktivní země a získali větší zkušenost s místním životem, má o obecnějších souvislostech tamějšího dění značně zkreslené představy. Především paralely s naší středoevropskou zkušeností jsou velmi ošidné. Syrské klamy Potvrdilo se to již v případě Sýrie. Česká veřejnost pod dojmem své vlastní historické zkušenosti měla tendenci považovat odboj proti diktátorskému režimu prezidenta Asada za obdobu naší sametové revoluce a za chvályhodný odboj národa proti zkorumpovanému brutálnímu diktátorovi. Tento narativ byl také západním politickým a mediálním mainstreamem vytrvale šířen a mnozí u nás mu stále dodnes věří. Vývoj krize však tomu v reálu vůbec neodpovídal. Naopak, vše bylo jinak, a ukázalo se, že převažující západní výklad syrské krize byl vyloženě lživý. Diktátor překvapivě neodstoupil, měl se o koho opřít a dokázal dlouhá léta vytrvale vzdorovat snahám o násilné svržení. Dnes se zdá, že téměř plně zvítězil.  Rovněž se ukázalo, že ona údajná demokratická opozice, která prý chtěla nastolit v Sýrii demokracii západního typu, byla ve skutečnosti konglomerátem různých převážně islamistických sil, které byly masivně vyzbrojovány konzervativními monarchiemi Arabského poloostrova a Tureckem, a spíše než o demokracii a lidská práva jim šlo o vyřizování účtů sunnitské většiny s menšinovými náboženskými komunitami (alavity, křesťany, šíity, drúzy aj.), staletí žijícími na syrském území, o něž se opíral Asadův režim. Paradoxem je, že právě tyto minority, především křesťané, byly oním přirozeně prozápadním elementem v syrské společnosti a že Asadův režim byl sice v souladu s tradicemi regionu diktátorský a brutální, ale sekulární, vypočitatelný a nakloněný spolupráci se Západem.  Výsledkem geopolitického projektu tzv. arabského jara bylo zničení tradičních diktátorských, ale prozápadních režimů a zahájení experimentu Západu s islamisty. Nejvíce na to doplatily tradiční prozápadní síly. V Sýrii a v Iráku to prakticky znamenalo likvidaci po tisíciletí existujících křesťanských komunit jejich vyvražděním či vyhnáním do emigrace. Celá oblast je hospodářsky zničena, politicky rozvrácena a dlouhodobě destabilizována. Cíle však nikde dosaženo nebylo – Asad se udržel, a to proto, že nebyl pouhým diktátorem, ale hlavně také reprezentantem celé populace náboženských minorit, především alavitů, jimž v případě vítězství sunnitských islamistů hrozila fyzická likvidace.  Marné snahy Západu Na sektářském a etnickém rozdělení společnosti ztroskotaly i starší pokusy Američanů přebudovat podle západního vzoru Irák. Docílily pouze rozvratu. O Libyi není třeba hovořit. Proč se nedaří metodami východoevropského roku 1989 ani přímými intervencemi na Blízkém východě dosáhnout prozápadních změn?  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jednou z hlavních příčin je struktura společnosti většiny zemí na Blízkém východě. Ta vychází z tradice osmanské říše a islámských představ o uspořádání společnosti. Jejich základ bychom mohli nazvat moderním a na dnešním Západě velmi populárním pojmem – multikulturalismus. Společnost se podle islámské tradice dělí na paralelně existující náboženské komunity – v osmanské říši tzv. millety (které se v realitě často, ale ne vždy překrývají i s etnickým rozdělením), které žijí podle různých tradic, a dokonce v rozdílných právních systémech vedle sebe. Mají mít rozsáhlou autonomii a jsou chráněny státem. Dominantní a nadřazené postavení má mít muslimská (sunnitská) komunita, jíž náleží politická moc, která garantuje bezpečnost a samosprávu ostatním komunitám. Takto strukturovaná společnost získává charakter jakési mozaiky, v níž příslušníci různých komunit žijí promíšeně vedle sebe v úzké interakci, aniž by však docházelo k asimilaci a vytváření jednotného homogenního národa. Naopak, existující náboženské a z nich plynoucí kulturní rozdíly se neustále reprodukují. Explicitní náboženský nárok islámu na světskou vládu vylučuje skutečné zrovnoprávnění nemuslimských minorit a komplikuje sekulární vládnutí. Politické občanství v západním pojetí je v těchto poměrech nedosažitelné a demokratické procedury nefunkční. Lidé volí podle své příslušnosti ke komunitě, nikoliv jako občané homogenního celku. Proto volby v zemích s podobnou společenskou strukturou nemohou přinést kýžené výsledky – vyhrává nejpočetnější minorita. Irák a Afghánistán jsou příkladem slepé uličky, do níž se pokusy o implantování demokratických západních vzorů v muslimském světě setkávají. Pro další příklady nemusíme chodit daleko – západní Balkán, po pět století součást osmanské říše, je dalším tragickým případem. Moderní evropský nacionalismus naroubovaný na tradiční mozaikovitou společenskou strukturu původně muslimské země vytváří neobyčejně třaskavou směs, z níž nalézt východisko bez násilí a etnických čistek je nesmírně obtížné. Tyto zkušenosti musejí být nám všem mementem s hrátkami s multikulturalismem v Evropě a záměrným vytvářením rozdílných kulturních enkláv na teritoriu evropských národních států. Osmanská říše není dobrý vzor k následování. Turecká cesta To si uvědomoval již otec moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk, který se rozhodl radikálně potlačit muslimskou tradici a nahradit ji tureckým nacionalismem orientovaným na Západ. Etnické čistky a výměny obyvatel zbavily Turecko největších obtížně asimilovaných křesťanských minorit – řecké a arménské, ty další byly tvrdě asimilovány. Přesto je východ země obydlen milióny Kurdů, z nichž mnozí poturčování vzdorují či se mu aktivně brání.  Atatürkův politický projekt byl a zůstal vysoce elitářský – masy venkovského obyvatelstva žily postaru. Jeho garantem byla armáda, která v zemi fakticky vládla celé XX. století a která tvrdou rukou neváhala násilně zasáhnout, kdykoliv se generálům zdálo, že se turecká politika odklání od původního sekulárního kurzu. Současně tvrdě potlačovala jakékoliv pokusy Kurdů vzepřít se útlaku.  Recep Tayyip Erdogan se stal politickým fenoménem tím, že se mu podařilo na základě islamismu najít klíč k obyčejným obyvatelům země a propojit tuto tradici s programem modernizace země a zpočátku se zdálo i s principy parlamentní demokracie. Nahrazení tvrdého tureckého nacionalismu důrazem na islámskou tradici mu umožnilo nalézt i kompromis s Kurdy a získat si jejich podporu. Zdálo se, že je na světě úspěšný model modernizace společnosti vycházející z místních islámských tradic, a tudíž hodný napodobení a následování i v dalších státech regionu. Erdoganovi se postupně podařilo zlomit nadměrnou moc armády, hlavní překážku obrazu Turecka jako demokratického státu. Země zažila obrovský hospodářský rozmach a zařadila se mezi dvacet největších světových ekonomik. Jeho úspěch obzvlášť vynikne ve srovnání s tradičním rivalem Řeckem, které se ve stejné době bez ohledu na členství v EU a stovky miliard eur z evropských dotací propadlo na samé dno bezprecedentní hospodářské katastrofy.  Erdoganovo Turecko se jako zářný úspěšný vzor stalo i patronem tzv. arabského jara. Podporovalo nástup nových islamistických režimů, které v arabských zemích vzešly ze svobodných voleb po svržení starých prozápadních diktatur.  Dramatické změny v arabském regionu však dostaly Turecko do blízkosti velmi nebezpečných soukolí. Různé síly ve světové politice spojovaly s restrukturalizací Blízkého východu prostřednictvím tzv. arabského jara různé ambice. Začala hra o přeformátování celého Blízkého východu, jak vznikl po první světové válce. Jde v ní o budoucnost Izraele, ropných monarchií Arabského poloostrova, vývoj v Íránu, návrat Ruska na světovou scénu a koneckonců i směřování projektu Evropské unie. Turecko je právě na křižovatce všech těchto vlivů.  Hledání nového formátu Ambiciózní Erdogan se snažil využít své počáteční silné pozice a začít hrát velmocenskou politiku v osmanské tradici. Rychle však poznal, že rozvratný příklad arabského jara ohrožuje i jeho samotného. Konfrontován s prvními pokusy o barevnou revoluci v roce 2013 (demonstrace na istanbulském náměstí Taksim) zjistil, že hlavní hrozba pro jeho režim přichází od velmi rozvětveného náboženského hnutí Hizmet jeho bývalého spojence muslimského teologa Fethulláha Gülena, od 90. let žijícího v USA. Tvrdé represe gülenistů vyústily v posilování autoritářských tendencí Erdogana, které zesílily po neúspěšném vojenském převratu v červenci 2016, po němž u prezidenta začalo vzrůstat podezření, že za pokusem o jeho svržení byly západní velmoci, které o přeformátování Blízkého východu usilují. Tento pocit získává svou logiku při pohledu na spoušť, kterou na Blízkém východě zanechala v posledních dvaceti letech politika Západu. Západními intervencemi a podporou tzv. arabského jara byl region totálně politicky a ekonomicky rozvrácen. Výsledkem jsou milióny migrantů, s nimiž západní levice spojuje zásadní přeměnu evropských národních států ve „společenství různých“, jak se kdysi o budoucnosti Německa explicitně vyjádřil bývalý německý prezident Gauck.  Erdogan se do projektu transferu migrantů do Evropy v roce 2015 aktivně zapojil a turecké orgány pod hlavičkou tzv. pašeráků úspěšně směrovaly proudy migrantů od syrských hranic na egejské pobřeží, do Řecka a dále do Evropy. Poté se nechal za miliardy eur přesvědčit kancléřkou Merkelovou, která by již další statisíce orientálních migrantů na německém území politicky neustála, aby se ochrany evropských hranic ujal místo pokryteckých evropských politiků sám.  Dnes Erdogan balancuje na tomto vroucím kotli zájmů a tlaků, které oslabují pozici jeho země i jeho osobně. Ve snaze udržet moc a zabránit rozvratu se stává stále autoritářštějším a přivlastnil si i kartu tureckého nacionalismu. Ta mu odcizuje Kurdy, kteří dříve byli jeho oporou. Rozpad Sýrie a Iráku, který hrozí, přitom vytváří riziko kurdské iredenty a dezintegrace východu Turecka. A zde bychom se měli zastavit a skutečně se pokusit zamyslet, co při uskutečnění takového scénáře ohrožuje nás samotné. Hrozby na dohled Z celého tragického vývoje posledních let na Blízkém východě vystupují do popředí dvě zásadní hrozby, které se dosud nenaplnily. Těmi jsou destabilizace dvou klíčových zemí regionu – Egypta a Turecka. Obyvatelstvo obou z nich se blíží 100 miliónům, v případě Egypta již snad byla tato hranice překročena. Egypt se již dostal za vlády Muslimského bratrstva na samotnou hranici propasti, za níž se rýsovaly obrysy občanské války, ekonomické katastrofy a exodu miliónů. Kam jinam než do Evropy. Obnovení tvrdé diktatury generála Sísího toto nebezpečí na čas eliminovalo. Turecko je druhé na řadě. Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná. {/mprestriction}  Autor je výkonný ředitel Institutu Václava Klause a arabista.

Čas načtení: 2019-07-11 11:30:33

Gwen Florio: Tichá srdce (ukázka z knihy)

V roce 2001 se Kábul vzpamatovává po letech útlaku Tálibánu a stává se městem možností. Uprostřed tohoto chaosu se setkávají americká humanitární pracovnice Liv a její pákistánská tlumočnice Farida, která si zvyká na život ve sjednaném manželství. Liv přijíždí do Kábulu se svým mužem, aby tam po útocích v září 2001 pracovali pro nevládní organizaci. Zatímco on potřebuje oživit svou upadající kariéru, ona doufá, že tím dají nový impuls svému manželství. Krásná, vzdělaná Farida se s rodinou svého muže vrací z exilu zpět do Kábulu, kde se stává tlumočnicí Liv a jejího manžela. Mezi oběma ženami se i přes různost světů, z nichž pocházejí, postupně vytváří přátelské pouto, Liv však v nejmenším netuší, jak moc je Farida loajální ke své nové rodině.Autorka doslova přenese čtenáře do Afghánistánu zničeného válkou, odkrývá těžký úděl místních lidí i kulturní napětí vznikající s nevítaným příchodem Američanů. Barvitě líčí krásy i složitosti afghánského každodenního života.„Příběhy zobrazující moderní války až příliš často odsouvají do pozadí životy těch, kdo konflikty nejvíc trpí. V Tichých srdcích je to naopak. Jde o chytrou, vášnivou poctu každodennímu životu. Čtenář se ponoří do nadějí a obav Farij a Liv a najednou zjistí, že si přeje, abychom všichni měli jejich odvahu. Kdyby tomu tak bylo, svět by byl mnohem lepším místem,“ napsal o knize bývalé reportérky americký spisovatel Matt Gallagher.   Ukázka z knihy ISLÁMÁBÁD, PÁKISTÁN, SRPEN 2001Každý den, kdy Farida Basra nadále zůstávala svobodná, hrála hru na „alespoň“.Začala hrát, když čekala na autobus na ulici lemované vysokými, štukovanými zdmi, po kterých rostly bugenviley a které tak chránily domovy islámábádských boháčů před závistivými a rozzlobenými lidmi. Vedle ní si dřepla žena, opřela si bradu o kolena a začala zametat špinavý chodník košťátkem svázaným z větviček. Z dlouhých hodin trávených na slunci měla pleť téměř černou. Farida si přitáhla dupattu, lehkou šálu, která jí zakrývala hrudník a ramena. Připomněla si, že by měla být vděčná.Možná jsem chudá, ale alespoň nemusím zametat ulice.Když se k ní blížila rodina na motorce, o krok couvla. Muž se šedou bradkou řídil, jeho mladá žena se ho jednou rukou zezadu držela, zatímco ve druhé svírala kojence. Starší dítě sedělo před mužem, mladší za ženou. Za nimi se zvedal oblak prachu.Možná jsem stále svobodná, ale alespoň nejsem odkázaná na muže, který je dost starý na to, aby byl mým otcem.Přikývla na pozdrav skupině školaček v modrých uniformách a bílých šátcích a hru zaměřila na ně. Ať se ti stane cokoliv, alespoň tě ochrání tvé vzdělání – to byla mantra, kterou ji naučil otec. Byl profesor, jehož otec, také profesor, udělal tu chybu, že se postavil proti odtržení Pákistánu od Indie a zbytek života strávil tím, že tento krok nedobrovolně odčiňoval a nesměl využít žádné příležitosti, která se mu naskytla – jeho příjmy a společenský status rychle klesaly.„Ale dal mi vzdělání a já vám dal to samé,“ říkával Latif Basra dcerám. „Takto se naše rodina vrátí na své právoplatné místo. Udělal jsem, co jsem mohl. Teď už to bude na vašich synech.“ V takových chvílích Farida a její sestra Alia upřeně sledovaly podlahu a své vzpurné reakce si nechávaly na noční šeptané konverzace ve společné ložnici.Farida si nechala dupattu sklouznout na ramena a ještě o trochu víc zvedla hlavu. V duchu přikazovala školačkám, aby ji viděly takovou, jak se vnímala sama – jako profesionálku, která se vrací domů z práce tlumočnice v komerční „modré zóně“, s brašnou důležitých dokumentů a hlavou plnou frází v angličtině, němčině a francouzštině. Muži, její krajané, a dokonce i někteří cizinci její práci a dovednosti znevažovali a považovali ji jen za o něco málo lepší než prostituci. Ale to byli ti se starými postoji, kteří z pákistánských měst rychle mizeli, z venkova však ne. Každý večer rodičům marně říkala, že žena nepotřebuje manžela. Vždyť v roce 2001 mají ženy už tolik možností.Dívky zašly za roh, smích se za nimi nesl podobně jako cípy šál, které měly přehozené přes hlavy. Farida se snažila potlačit závist. Byly dost staré na určitou míru nezávislosti, stále však příliš mladé na to, aby je někdo nutil k sňatku, a navíc měly dívky jedna druhou. Alia po uzavření manželství, ze kterého doposud vzešly jen dcery, opustila rodný dům a zanechala Faridu samotnou. Farida se připravila na další večer zahrnující napjatou konverzaci nad průměrným jídlem, připraveným kuchařkou, která fungovala i jako hospodyně. Většina z Faridina nedostatečného platu šla na výdaje rodičů za domácnost a na snahu udržet si určitou úctyhodnost, jejímž výsledkem by mělo být její manželství.Otec s matkou byli příliš slušní na to, aby Faridě připomínali, jak rychle si zvykla na dříve nepředstavitelnou svobodu, získanou v době, kdy rodina žila před několika lety v Anglii. Doteď za to platí. A skutečnost, že práce tlumočnice vyžaduje neustálý kontakt s cizinci, její situaci moc nepomáhá. Navzdory její kráse nebyli rodiče schopní domluvit sňatek s nějakým úředníkem, učitelem, dokonce ani majitelem obchodu. Podle rodičů byly tyto skupiny jediné, které by mohly přijmout její úroveň vzdělání společně s lehce pošramocenou pověstí z doby, kdy žila v zahraničí. I po všech těch letech se to za ní táhlo jako příliš silný parfém. Setkala se s řadou podivných bratranců z druhého kolene, vdovců ve středním věku, mužů s pramínky mastných vlasů učesaných přes lesklé pleše, mužů, jejichž pupek napínaly zmačkané košile, mužů, jejichž tlusté prsty nebyly ani trochu čisté, mužů, kteří se na ni i přes to všechno mračili a sledovali ji se stejným podezřením a averzí, s jakou sledovala ona je.Navzdory tomu, že se ji matka snažila přesvědčit o opaku, Farida již teď věděla, že si nedokáže představit muže, kterého by mohla milovat.Když mizeli její potenciální nápadníci – brali si dívky méně krásné, ale nejspíš také méně problematické – mizely také její kamarádky: do vlastních domluvených manželství rychle následovaných potřebnou produkcí dětí. Jejich cesty se rozcházely a Farida se stále víc ukrývala za svou práci.Farida se prodrala z autobusu a otevřela bránu do dvora pokrytého prachem. Co by dnes měla očekávat? Ticho, kdy rodiče po večeři hledají útěchu v hudbě nebo knihách? Nebo další trápení?„Farido!“ Otec vyběhl ze dveří s otevřenou náručí. Objal ji. Takovou intimitu si nedovolil od doby, kdy byla malé dítě.Vyprostila se s úlevou a podezřením, které ještě stouplo po tom, co si všimla jeho oblečení. „Ten je nový?“Kousek poodstoupil, zatočil se a nechal ji obdivovat letní vlněný oblek, odborně střižený tak, aby zakryl vystupující břicho a rozšiřující se pozadí. „Co říkáš na tatínka?“„Cos udělal s tím starým?“ žalostný černý oblek, jehož látka na loktech a kolenou už povážlivě zřídla.Odmítavě mávl rukou. „Je pryč.“ Bezpochyby jej prodal obchodníkovi s hadry.Ve dveřích se objevila matka. Zvedla ruce na pozdrav. Nové široké zlaté náramky o sebe zazvonily, jejich nadějeplný tón byl v rozporu s jejím nepokojným výrazem. „Tvůj otec má překvapení.“A tak Farida zjistila, že za cenu pár kousků dvaadvacetikarátového zlata, zlevněného obleku od návrháře neznámého jména a téměř jistě posíleného bankovního účtu zasnoubil Latif Basra svou zbývající dceru s negramotným synem afghánského obchodníka.     „Bude to katastrofa.“Alia, přivolaná neustálými telefonáty matky a sestry, stála nad Faridou, která plakala do polštáře ve své dětské posteli. Alia byla jedna z mála žen v Islámábádu s řidičským průkazem a využívala jej, kdykoli to bylo možné. Což bylo zřídka. Byla tma a to pro ženu na silnici znamená nebezpečí. Její přítomnost byla dobrým měřítkem jejího znepokojení.Když Farida zaslechla sestřina slova, posadila se, natáhla se ke knihovně, náhodně vytahovala knihy a házela je po místnosti.„K čemu mi teď budou?“ Zvedla hlas, aby ji slyšel i otec, který se skrýval v pracovně. Vzala do rukou vzdušnou dupattu a začala ji trhat. „K čemu mi bude tohle? Schová mě pod burku.“Po sestře hodila výtisk Alenky v říši divů s koženými deskami a zlatě vytištěným titulem. „A co tohle? Dal mi zvláštní vydání mé nejoblíbenější knihy, jen aby mě prodal muži, který neumí číst ani ve vlastním jazyce, natož v angličtině. A tyhle hnusné náramky!“ Sundala si je ze zápěstí a hodila je proti zdi, křičíc na svého schovaného otce: „Vezmi si je a prodej je! Kup si další oblek!“Alia odkopla náramky stranou a přitiskla sestru zpět na postel. Pustila ji až ve chvíli, kdy Farida zmlkla. „Přestaň. Už je to hotové. A ty se musíš rozhodnout, jak to budeš řešit.“Farida se nadechla. Na vlhký obličej se jí lepily pramínky vlasů. Alia je uhladila a jako obvykle promluvila velice pragmaticky. „Něco takového bylo nevyhnutelné. Nikdy by ti nedovolili staropanenství. Ne s tímhle.“ Vzala Faridu za bradu a otočila ji k velkému zrcadlu na druhé straně místnosti. I přes to, že byla rudá a opuchlá jako granátové jablko, Faridiny rysy – velké oči pod klenutým obočím, vystouplé lícní kosti a nos, plné rty a krásná brada – přitahovaly pozornost. Při pohledu na sebe Alia jen pokrčila rameny.„Kdo by řekl, že mou největší výhodou bude vzhled?“ Farida se opřela o sestru a odtrhla pohled od zrcadla. Zatímco její rysy byly ostře řezané, Alia měla následkem akné tvář flekatou a plnou dolíčků. Stejná malá brada, která tak dokonale vyvažovala Faridiny plné rty, byla pro Alii nevýhodou, protože téměř mizela v tukových záhybech krku. Otci se nepodařilo najít Alii bohatého ženicha. Místo toho reagoval s ponižující vděčností, když mu navrhla velice nepravděpodobné a neobvyklé řešení: sňatek z lásky. Aliin manžel Rehman Khan byl stejně obyčejný jako ona, byť malý a vychrtlý, zatímco ona byla silnější.„Je to dospělý muž, nebo ještě stále chlapec?“ zajímala se matka potom, co se s ním setkala. „Bude mu manželkou, nebo matkou?“Ale Rehman byl stejně jako Alia student filozofie a Farida byla po každé návštěvě u jeho rodiny znovu fascinována jejich usměvavými, šeptanými rozhovory. Spíš to bylo jako povídání mezi kamarádkami než mezi ženou a mužem. Ti dva si žili spokojeně, soustředění na studium a tři malé dcery.Farida se otřásla. Dříve se obávala vyhlídky na podobnou nudnou domácnost. Dávno se obávala, že podobný svazek čeká i ji, i když by mu samozřejmě chyběl luxus lásky. Probíhaly by každovečerní večeře s jeho rodiči a víkendové návštěvy její rodiny. Tato setkání by samozřejmě znamenala únavné pomluvy společných známých. Teď, tváří v tvář děsivé skutečnosti, začala toužit po starém scénáři plném omezení.Alia zvedla z podlahy Alenku a podala ji Faridě. Ta si ji přitiskla na prsa. „Kéž bych tak mohla být jako kočka Šklíba a zmizet. Kdybychom zůstali v Londýně, tohle by se nikdy nemohlo stát.“Alia ji znovu přivedla zpět do reality. „Kdybychom zůstali v Londýně, tatínek by zkrachoval.“Přestěhování rodiny do Londýna nebylo zkratkou k úspěchu, jakou si Latif Basra představoval. Našel si práci asistenta na podřadné vysoké škole. Jejich pobyt znamenal řadu pochybných špinavých bytů a stále rostoucí dluh.„Myslím, žes ho svým způsobem zachránila,“ uvažovala nahlas Alia. „Ale kdo by to takhle vymyslel?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} „Přestaň.“ Farida nepotřebovala další připomínku toho, že její chování výrazně urychlilo jejich návrat. Předchozí nápadníky přirozeně odmítala. Musela přece předvídat tento nevyhnutelný konec svého nekonečného hledání chyb. Rodiče se jí laskavě snažili najít muže, který, ač by nebyl bohatý, byl by alespoň z jejich vlastního okruhu. Nedala rodičům jinou šanci než zvolit peníze. A tentokrát se za ni, snad moudře, přimluvili. Bojovat proti tomuto rozhodnutí by znamenalo uvrhnout rodinu do takové hanby, která se vůbec nedala srovnat s tím, co Farida způsobila v Anglii.„Vždycky jsi chtěla vzrušení – nové věci, cizí kultury.“ Z Aliina hlasu zazníval náznak zloby. Farida si uvědomila, jak hluboce se sestry dotkla kritika jejího života. „Tak teď to budeš mít.“ Nakladatelství Metafora, 2019, brožovaná, 392 stran.

Čas načtení: 2024-03-26 19:06:00

Kalcifikace

Kalcifikace znamená zvápenatění nebo ukládání vápníku. Kalcifikace je přirozeným jevem při tvorbě kostí, za některých okolností však dochází v těle k ukládání vápníku (kalcia, konkrétně vápenaté soli) do tkání tedy ke kalcifikaci. Tento nenápadný jev může přerůst ve ztvrdnutí tkání a zhoršení jejich funkcí. Zvápenatění ovlivňuje vlastnosti tkání, zhoršuje jejich poddajnost, pružnost a vede až ke ztvrdnutí, čímž zhoršuje jejich funkce a může vést až k nádorovým onemocněním. Příčinou kalcifikace mohou být infekce, poruchy metabolismu, zranění či genetické poruchy. V případě ukládání vápníku do cév může mít tento proces za následek dokonce infarkt myokardu, dále se často ukládá například do kloubů, žlučníku, plic či ledvin v podobě různě velkých krystalů (kamenů) vápníku. Např. při ateroskleróze dochází ke kalcifikaci plátů ve stěně cév, taková céva je tuhá a křehká.Protože vápník pohlcuje rentgenové paprsky více než tkáň, jsou kalcifikace dobře patrné na rentgenových snímcích.Diagnostikuje se pomocí rentgenu, mamografu či tomografu. V případě mikrokalcifikací (velice malých ložisek kalcifikace) zjištěných na rentgenu prsu (mamografii) je vždy vysloveno podezření na nádorové onemocnění, které je nutno vyloučit dalším vyšetřením (biopsií)Klasická léčbaKlasická léčba vyžaduje dlouhodobý přístup. Zaměřuje se především na podávání léků s cílem potlačit zánět pomocí nesteroidních antirevmatik, kortikoidů, imunosupresiv či biologické léčby. Alternativní přístupNaprosto zásadní dopad má pravidelné cvičení a rehabilitace, které zabraňují srůstům kloubů a udržují pohyblivost. A samořejmě dlouhodbá vyvážená a pestrá strava, bohatá na vitamín K2, který napomáhá k udržování dobrého stavu kostí. Vitamín K2 ukládá vápník přímo do kostí i zubů a zabraňuje jeho absorbci do cév a měkkých tkání. Dále by ve stravě neměl chybět vitamínu D3 a hořčíku. Samozřejmě že tyto vitamíny lze tělu dopřát v podobě doplňku stravy, ale primárně byste ale měli tyto látky přijímat především ve vhodné stravě. Pokud pořesto hodláte sáhnou po doplňku stravy, který dokáže dostat vápník v přirozené podobě přímo do kostí, pak volte český doplněk strvy Euniké Scarlet.

Čas načtení: 2024-08-21 14:12:20

Průlom v boji s alzheimerem? Čeští vědci objevili látky chránící mozek před nemocí

Vědcům z Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB) Akademie věd ČR se podařil důležitý objev. Vyvinuli novou látku odvozenou od peptidu, který se přirozeně nachází v mozku. Nové molekuly umí potlačit chuť k jídlu a ochrání mozek před působením proteinu, který způsobuje Alzheimerovu nemoc. Na tu dosud neexistuje lék a nový objev by mohl přispět k jeho vývoji, přinést může i pomoc v prevenci.

Čas načtení: 2024-11-15 11:35:00

AI mění pravidla hry: Kyberútoky jsou sofistikovanější než kdy dřív

Praha 15. listopadu 2024 (PROTEXT) - Nedávná studie společnosti Kaspersky odhalila, že firmy se stále více obávají rostoucího využívání umělé inteligence (AI) při kybernetických útocích. Bylo zjištěno, že 76 % dotázaných firem zaznamenalo v uplynulém roce nárůst kybernetických incidentů, přičemž téměř polovina respondentů (46 %) uvedla, že mnohé z těchto útoků byly pravděpodobně vedeny pomocí AI. Studie zdůrazňuje skutečnost, že umělá inteligence, která způsobila revoluci v řadě průmyslových odvětví, nyní posiluje také kyberzločince a přidává další vrstvu složitosti obrany vůči hrozbám, kterým firmy čelí.Společnost Kaspersky ve svojí nejnovější studii nazvané Cyber defense & AI: Are you ready to protect your organization? (Kybernetická obrana a umělá inteligence: Jste připraveni chránit svoji organizaci?) shromáždila názory odborníků, kteří se zabývají bezpečností IT a ochranou dat v mnoha různých firmách, ohledně nových potíží při obraně před kybernetickými útoky zahrnujícími použití umělé inteligence. Většina účastníků průzkumu (76 %) uvedla, že počet kybernetických útoků na jejich organizace v posledních 12 měsících vzrostl, a 46 % se zároveň domnívá, že většina těchto kybernetických útoků byla vedena pomocí AI.Využití AI kyberzločinci je vážným problémem pro 72 % respondentů. Tlak této výzvy nutí firmy, aby přehodnotily svoje strategie kybernetické bezpečnosti a hledaly proaktivní a komplexní řešení. Za nejdůležitější faktory pro účinnější obranu proti hrozbám podporovaným AI považují pravidelná školení k rozvíjení interních odborných znalostí (92 %), vysoce kvalifikovaný personál (91 %) a využívání příslušných externích odborných znalostí v oblasti kybernetické bezpečnosti (90 %). Uvědomují si také, že je důležité mít dostatek zaměstnanců v IT týmech (80 %) a používat kvalitní bezpečnostní řešení třetích stran (86 %).Navzdory rostoucímu povědomí o problémech spojených s AI odhaluje studie znepokojující nedostatky v připravenosti mnoha firem. Více než polovině dotazovaných organizací chybí klíčové zdroje potřebné k řešení těchto sofistikovaných hrozeb – 57 % nemá přístup k potřebným externím odborným znalostem v oblasti kybernetické bezpečnosti, 54 % uvádí, že jejich IT týmy nejsou dostatečně početné, 49 % chybí vysoce kvalifikovaní pracovníci a 52 % se málo věnuje pravidelným školením. Kromě toho si 53 % respondentů myslí, že jejich bezpečnostní opatření neodpovídají aktuální složité situaci, což je vystavuje potenciálním zranitelnostem. Většina respondentů sice tvrdí, že ví, jak tento nedostatek zdrojů řešit, faktem však zůstává, že je zatím nemají.„Situace v oblasti kyberbezpečnosti čelí narůstajícím hrozbám, přičemž ransomware opět nabývá na síle. AI sice přináší nové možnosti, například při vytváření přesvědčivých phishingových zpráv, hlavní hrozbou jsou však rostoucí organizovanost a inovace kyberzločinců. Ti nabízejí nástroje usnadňující útoky i méně zkušeným hackerům. Firmy by měly zabezpečit IT infrastrukturu robustními vícevrstvými řešeními a využívat ekosystémy XDR s expertní podporou. Klíčovou obranou zůstávají také školení zaměstnanců o základech kybernetické bezpečnosti a bezpečném využívání AI,“ říká Oleg Gorobets, odborník na ochranu podnikové infrastruktury ve společnosti Kaspersky.Celá zpráva s dalšími zjištěními je k dispozici zde.K ochraně firem před kybernetickými hrozbami s podporou AI společnost Kaspersky doporučuje:Zajistěte, aby každá úroveň a součást vaší IT sítě byly chráněny spolehlivými vícevrstvými ochrannými řešeními. Všechna řešení společnosti Kaspersky, počínaje produktovou řadou Kaspersky Next, obsahují velmi pokročilé technologie umělé inteligence určené k automatickému blokování nových hrozeb. Její vícevrstvá ochrana zahrnuje nejen detekci a blokování hrozeb, ale také zmenšování prostoru pro útoky prostřednictvím dalších opatření pro posílení bezpečnosti, jako je kontrola aplikací, kontrola webu a správa zranitelností a záplat. Ujistěte se, že tato bezpečnostní řešení podporují vzájemnou kompatibilitu, aby váš tým měl jednotný dohled nad firemním zabezpečením. Zde vstupuje do hry XDR – implementace organického ekosystému XDR od jednoho dodavatele je vždy lepší volbou, a proto se přirozeně nabízí Kaspersky Next XDR Expert. Získejte nejlepší odborné znalosti v oblasti kybernetické bezpečnosti, abyste dokázali odhalit a potlačit komplexní hrozby, které jsou stále sofistikovanější, protože nástroje AI pomáhají útočníkům provádět přesněji cílené útoky. Pokud vám chybí interní odborné znalosti, můžete využít službu Kaspersky Managed Detection & Response a online nebo živá školení Kaspersky Cybersecurity, které posílí vaše interní dovednosti. Zapojte svoje zaměstnance v kanceláři jako další vrstvu obrany pomocí platformy Kaspersky Automated Security Awareness Platform, která jim vštípí zásady bezpečného chování v kyberprostoru. Zahrnuje specializované sekce věnované hrozbám s podporou AI a bezpečnému používání nástrojů AI, které pomáhají předcházet rizikům spojeným s rostoucím rozšířením těchto hrozeb.Zdroj: Kaspersky   

Čas načtení: 2026-03-30 11:15:37

Proč se nenáročné strategické hry stávají relaxačním večerním koníčkem

Proč se nenáročné strategické hry stávají relaxačním večerním koníčkem redakce Po, 03/30/2026 - 11:15 Domácnost Klíčová slova: bassbetcasino.com Univerzita Karlova Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Mírný vzestup přemýšlivého hraní V uplynulém desetiletí se digitální zábava dramaticky rozšířila. V rámci tohoto rychlého růstu se však objevil tišší trend. Stále více lidí objevuje hry, které se zaměřují spíše na přemýšlení než na rychlost. Do této kategorie dokonale zapadají nenáročné strategické hry. Jsou navrženy tak, aby byly přístupné a relaxační, a zároveň povzbuzovaly hráče k plánování, analýze a experimentování s různými přístupy. Na rozdíl od rychlých her, které spoléhají na rychlé reflexy, se strategické hry odehrávají pomalejším tempem. Rozhodnutí lze činit v klidu. Hráči mohou pauzovat, přemýšlet a zvažovat svůj další krok, aniž by se cítili pod tlakem. Tento posun směrem k promyšlené hře odráží širší změnu v tom, jak lidé přistupují ke svým koníčkům. Mnoho lidí nyní hledá aktivity, které jim pomohou odpočinout si a zároveň udržet mysl aktivní. Příležitostné strategické hry poskytují přesně takovou rovnováhu.   Proč neformální digitální hry utvářejí moderní online zábavu Ležérní digitální hry odrážejí širší posun v tom, jak lidé přistupují k online zábavě. Místo toho, aby se soustředily na složité herní mechanismy nebo soutěživý tlak, kladou mnohé moderní hry důraz na přístupnost, flexibilitu a uvolněnou interakci. Tento přístup odráží širší digitální trendy, kdy uživatelé stále více upřednostňují zážitky, které se přirozeně vejdou do krátkých přestávek a každodenní rutiny. Mezi běžné rysy neformálních her patří intuitivní rozhraní, rychlé herní cykly a široká škála herních formátů. Pozorování z různých online herních prostředí, včetně příkladů diskutovaných na bassbetcasino.com, ukazují, jak kategorie jako tituly s okamžitým hraním, automaty s krátkými herními sezeními a nenáročné herní show přispívají k přístupnějším zábavním zážitkům. Tyto formáty umožňují uživatelům zapojit se bez významné časové investice, což posiluje přitažlivost neformálního hraní. Díky těmto vlastnostem přitahují casual hry širší publikum, včetně osob, které se možná nepovažují za tradiční hráče. Důraz na flexibilitu, mobilní dostupnost a minimální náročnost na osvojení se shoduje s širším vývojem v oblasti digitální zábavy, kde snadný přístup stále více utváří očekávání uživatelů. S tím, jak se digitální zábava neustále vyvíjí, casual hry zdůrazňují rostoucí preferenci zážitků, které upřednostňují jednoduchost, pohodlí a přizpůsobivou interakci, což odráží širší změny v tom, jak lidé interagují s online platformami.   Proč jsou večery ideální pro strategické koníčky Večery se přirozeně hodí pro pomalejší aktivity. Po dlouhém dni v práci nebo ve škole mysl často hledá něco uklidňujícího, ale přesto poutavého. Ležérní strategické hry tuto potřebu skvěle naplňují. Poskytují jemnou mentální stimulaci, aniž by hráče zahlcovaly hlukem nebo naléhavostí. Krátká večerní hra může působit téměř jako mentální reset. Mozek se přesouvá od produktivity a povinností k zvědavosti a relaxaci. V mnoha ohledech se strategické hry podobají tradičním večerním koníčkům, jako je luštění hádanek, čtení detektivek nebo hraní deskových her s rodinou. Každá z těchto činností vyžaduje soustředění, ale zároveň umožňuje mysli odpočinout si. Rozdíl spočívá pouze v médiu. Dnes se hádanka může objevit na obrazovce namísto na stránce.   Radost z malých rozhodnutí Jedním z nejuspokojivějších aspektů strategických her jsou rozhodnutí, která přinášejí. Každý tah, ať už je sebemenší, přispívá k celkovému výsledku. Hráči možná budou muset plánovat několik tahů dopředu, zvažovat různé možnosti nebo experimentovat s novými taktikami. Tento proces vytváří pocit objevování, který udržuje zážitek poutavý. Na rozdíl od her založených na rychlosti nebo soutěži se strategické hry často jeví jako více reflexivní. Hráči mohou pauzovat, aby přemýšleli, změnili své plány a poučili se z předchozích tahů. Tento rytmus proměňuje hru v něco, co se více podobá řešení problémů než tradiční zábavě. Samotný proces se stává odměnou. V průběhu času tato malá rozhodnutí vytvářejí okamžiky tichého úspěchu, ty uspokojivé momenty, kdy chytrý plán konečně vyjde.   Jemné dovednosti rozvíjené strategickou hrou Aniž by se zážitek proměnil ve formální proces učení, hry tiše rozvíjejí několik schopností. Logické myšlení, trpělivost, pozorovací schopnosti a kreativní řešení problémů se objevují přirozeně prostřednictvím hry.Studie v oblasti kognitivních a behaviorálních věd na institucích, jako je Univerzita Karlova, nadále zkoumají, jak mohou strukturované mentální aktivity podporovat tyto druhy myšlenkových návyků. Aniž by se zážitek proměnil ve formální proces učení, hry nenápadně rozvíjejí několik schopností: Logické myšlení, protože hráči vyhodnocují různé scénáře Trpělivost, protože promyšlené plánování často vede k lepším výsledkům Pozorovací schopnosti, které pomáhají hráčům rozpoznávat vzorce a příležitosti Kreativní řešení problémů, když se objeví neočekávané výzvy Tyto přínosy jsou nenápadné, ale dodávají tomuto koníčku hloubku. Hráči si jen tak nezkracují čas, ale zapojují svou mysl konstruktivním a zábavným způsobem. Protože prostředí zůstává uvolněné, tyto dovednosti se rozvíjejí přirozeně, nikoli pod tlakem.   Digitální ozvěna klasických zábav Dlouho předtím, než existovaly digitální hry, se lidé věnovali koníčkům, které vyžadovaly přemýšlení. Šachy, karetní hry, křížovky a logické hádanky bavily celé generace a zároveň ostřily mysl. Ležérní strategické hry v této tradici pokračují. Poskytují stejný typ intelektuálního zapojení, ale v moderním formátu. Místo toho, aby hráči rozkládali hrací desku nebo listovali stránkami s hádankami, jednoduše spustí hru a začnou zkoumat strategie. Navzdory technologickému posunu zůstává podstata zážitku stejná. Hráči analyzují situace, testují nápady a postupně zlepšují své porozumění. V tomto smyslu nejsou nenáročné strategické hry tak úplně novým vynálezem, ale spíše dalším vývojem nadčasových koníčků.   Rozmanitost udržuje koníček zajímavým Dalším důvodem, proč se strategické hry staly populární jako večerní koníčky, je široká škála zážitků, které nabízejí. Tento žánr zahrnuje mnoho různých stylů hraní, což hráčům umožňuje objevit to, co nejlépe vyhovuje jejich zájmům. Některé hry se zaměřují na logické hádanky a vyzývají hráče, aby našli chytrá řešení. Jiné se točí kolem správy zdrojů nebo postupného budování systémů. Časté jsou také tahové hry, které hráčům dávají příležitost pečlivě promyslet každý tah. Díky této rozmanitosti se příležitostné strategické hry málokdy jeví jako repetitivní. Hráči mohou přecházet od jednoho typu výzvy k druhému a přitom objevovat nové nápady a herní mechanismy. Tato rozmanitost pomáhá udržet zvědavost, která je nezbytnou složkou každého dlouhodobého koníčku.   Vytvoření vyváženého večerního rituálu Relaxační koníček funguje nejlépe, když se přirozeně zapojí do každodenního života. Neformální strategické hry se k tomu hodí obzvláště dobře, protože umožňují flexibilní herní sezení. Někdo si může užít krátkou hru při relaxaci po večeři nebo strávit klidnou hodinu zkoumáním strategií před spaním. Zážitek se snadno přizpůsobí různým rozvrhům. Důležitá však zůstává rovnováha. Pokud budete strategické hry brát jako jemnou zábavu spíše než jako nekonečnou aktivitu, pomůže to zachovat jejich uklidňující účinek. Při uvědomělém přístupu se tyto hry stávají příjemnou přestávkou v průběhu dne, nikoli dalším zdrojem digitálního přetížení.   Klidný okamžik v rušném světě Moderní život ubíhá rychle. Oznámení, zprávy a nekonečné proudy informací po celý den soupeří o naši pozornost. Naopak, nenáročné strategické hry vytvářejí malý prostor, kde může mysl zpomalit. Podporují soustředění, trpělivost a zvědavost – vlastnosti, které se v rychle se měnícím prostředí často ztrácejí. Během těchto klidných večerních chvil mohou hráči vstoupit do světa promyšlených rozhodnutí a jemných výzev. Není tu žádný spěch, žádný tlak, pouze prostá radost z objevování nových nápadů prostřednictvím hry. Tato klidná atmosféra je jedním z hlavních důvodů, proč se strategické hry staly tak oblíbeným koníčkem.   Rostoucí přitažlivost promyšlených digitálních koníčků S vývojem technologie se mění i koníčky. Digitální platformy přinesly nové způsoby, jak mohou lidé prozkoumávat kreativní a intelektuální zájmy z pohodlí svých domovů. Příkladem této transformace jsou nenáročné strategické hry. Kombinují tradiční formy mentální hry s moderním pohodlím a umožňují lidem užít si promyšlené výzvy, kdykoli si to přejí. Pro nadšence, kteří si cení zvědavosti a klidného přemýšlení, je tato kombinace obzvláště přitažlivá. Zážitek zůstává hravý a uvolněný, ale přesto smysluplným způsobem stimuluje mysl. Není tedy překvapivé, že stále více lidí objevuje strategické hry jako součást svých večerních rituálů.   Poslední tah večera Jak se stmívá a den se konečně chýlí ke konci, mnoho lidí hledá jednoduché způsoby, jak si odpočinout a zároveň udržet svou mysl aktivní. Náhodné strategické hry přesně takovou příležitost nabízejí. Kombinují promyšlené zapojení s klidným tempem a vytvářejí zážitek, který je zároveň obohacující i uklidňující. Pro nadšence, kteří mají rádi hádanky, plánování nebo tiché chvíle zamyšlení, jsou tyto hry dokonalým večerním společníkem. Každá hra se stává malou objevitelskou cestou, která nekončí vyčerpáním, ale tichým uspokojením z dobře promyšlené hádanky. A někdy je ten poslední promyšlený tah před spaním vše, co mysl potřebuje, aby se cítila naplněná.   Přidat komentář Když den konečně poleví a večer se jemně snáší do místnosti, lidé často hledají malé rituály klidu. Šálek čaje, oblíbené křeslo, možná pár tichých minut daleko od neustálého rytmu každodenních povinností. V posledních letech se k tomuto seznamu večerních koníčků přidal další tichý společník: nenáročné strategické hry. Tyto hry nabízejí něco jedinečného ve světě digitální zábavy. Jsou promyšlené, aniž by byly příliš náročné, a poutavé, aniž by vyžadovaly hodiny soustředění. Namísto hlučné soutěže nebo rychlé akce nabízejí nenáročné strategické hry pomalejší rytmus, který přirozeně zapadá do klidných hodin po západu slunce. Pro mnoho nadšenců se staly moderní verzí klasických myšlenkových zábav. Stejně jako šachovnice, které kdysi stály na stolech v obývacích pokojích, nebo křížovky složené vedle novin, nyní strategické hry ožívají na obrazovkách a nabízejí stejný pocit zvědavosti a duševního objevování. To, co je činí obzvláště přitažlivými, je jejich vyváženost. Stimulují mysl a zároveň ponechávají prostor pro relaxaci, což z nich dělá ideální večerní koníček pro ty, kteří mají rádi přemýšlivé hry.   Text obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2026-04-13 11:00:00

Odbornost z MUIP, kvalitní péče z Philips. Spolupráce, která mění hairstyling

Praha 8. dubna 2026 (PROTEXT) - Mnoho z nás zná ten pocit, kdy odcházíme z kadeřnického salonu s perfektním účesem, který vypadal v podání profesionála tak snadno, ale doma se nám ho nedaří zopakovat. Vlasy nejsou tak hladké, objem rychle padá, vlny vypadají úplně jinak a nevydrží, a ačkoliv máme kvalitní fén nebo kulmu, nezkušené ruce se nám před zrcadlem uzlují. Právě na to reaguje nová spolupráce mezi Philips a Make‑Up Institute Prague, která propojuje odborné vedení profesionálů a kvalitní stylingové nástroje.Proč se nám doma styling nedaří? Neúspěch v domácím stylingu nijak nevypovídá o nedostatku talentu. Často chybí jen správná technika, porozumění vlasům nebo vhodné přístroje, které dokážou pracovat šetrně, rovnoměrně a s dostatečnou kontrolou teploty.  Cílem kurzů Make‑Up Institute Prague je ukázat, že i domácí hairstyling může vypadat jako ze salonu, když člověk ví, jak na to. Philips přináší stylingové přístroje, které pomáhají chránit zdraví vlasů, a Make-Up Institute poskytuje know-how, jak s nimi pracovat tak, aby se každodenní úprava vlasů stala přirozenou součástí péče o sebe. Kurzy hairstylingu: praktické dovednosti i orientace v nabídce stylingových přístrojů  Od března otevírá MUIP kurzy osobního vlasového stylingu, během kterých se účastníci naučí vytvářet účesy, které běžně vídají u profesionálů – od elegantní suché foukané až po vlny různé intenzity. Součástí výuky je i porozumění vlastnostem vlasů a tomu, co musí splňovat přístroje, aby s nimi bylo možné pracovat bezpečně a bez zbytečné zátěže pro vlasy. Studenti budou po celý kurz pracovat s produkty Philips, které se zaměřují na udržení přirozené vlhkosti vlasů, kontrolu teploty a eliminaci poškození způsobeného přehřátím. "Zájem o vzdělávání v oblasti beauty rapidně roste. Lidé více prahnou po informacích, jak se upravit, jelikož často tápou v tom, co jim sluší a jak na to. Obecné rady na internetu nefungují, potřebujete profesionála, který vám poradí, co a jak. A od toho jsme tady my. Jsem nadšená ze spolupráce se značkou Philips, protože díky tomu umožníme našim studentkám pracovat s kvalitními produkty," říká Markéta Davidovich, majitelka MUIP. Fén a kulma jako klíčové nástroje kurzů i domácího stylingu Klíčovou roli v kurzech budou hrát přístroje Philips, které účastníkům umožní osvojit si techniky moderního a šetrného stylingu. Jedním z nich je fén Philips Series 8000, dostupný v atraktivní modré a růžové variantě. Vlasy dokáže vysušit už za tři minuty, a přitom je neohrožuje přehnanou teplotou. Průběžně totiž hlídá teplotu okolního vzduchu a pomáhá tak udržet jejich přirozenou sílu. K tomu eliminuje krepatění díky více než 200 milionům iontů a díky své kompaktní hmotnosti pouhých 395 gramů je ideální jak na doma, tak na cesty. Druhým přístrojem, který si budou moci účastníci kurzu vyzkoušet, je kulma Philips WavePro Styler 9000, která vytváří přirozené vlny s výdrží až 12 hodin a zároveň pracuje s vlasy velmi jemně. Automaticky natáčí jednotlivé prameny a její keramický povrch obohacený o keratin zajišťuje hladký skluz. Během stylingu navíc senzor sleduje teplotu vlasů padesátkrát za sekundu, takže účes vzniká rovnoměrně a bez rizika přehřátí. Kulma se nahřeje už za 30 sekund a nabízí tři teplotní úrovně, aby se snadno přizpůsobila různým typům vlasů.Oba přístroje budou během kurzů účastníkům k dispozici, aby si mohli vyzkoušet styling, který je rychlý, efektivní a zároveň maximálně ohleduplný k vlasové struktuře. Společná účast na akcích během roku Philips a Make-Up Institute Prague se společně představí na vybraných beauty a lifestyle akcích po celé republice, mimo jiné na Colors of Ostrava nebo Ellephoria. Za hairstyling bude Philips na těchto událostech zastupovat Ondřej Porubský, make-up artist a hair stylist, který se dlouhodobě věnuje přirozeným a šetrným stylingovým technikám.Proč tato spolupráce dává smyslZákazníci dnes od vlasové péče očekávají rychlost, přirozený výsledek a zároveň šetrnost. MUIP přináší profesionální vedení a vzdělávací zázemí. Philips nabízí přístroje, které pomáhají dosáhnout výsledků, jež by dříve byly možné jen v salonu. Dohromady tak vzniká partnerství, které učí, inspiruje a umožňuje ženám rozumět svým vlasům i tomu, jak o ně pečovat.Produktové tipy:Fén Philips 8000 s difuzérem – Ultra výkonný, šetrný a kompaktní  Dosud nejrychlejší fén od Philips vysuší vlasy za 3 minuty, přitom je však neničí, ale naopak jim zajistí lesklý vzhled a pevnost Technologie ThermoShield Advanced zachová až 100 % přirozené síly vlasů díky inteligentním senzorům a neustálému řízení teploty. Snížení krepatění a hloubkovou hydrataci vlasů zajistí 200+ milionů záporných a vodních iontů. Fén je šetrný nejen k vlasům, ale i k přírodě – spotřebuje o 50 % méně energie. Ušetří i místo – váží pouhých 395 g a díky kompaktní velikosti se ho nebudete chtít vzdát na cestách ani ve fitku.   DMOC: 4 999 Kč  Philips WavePro Styler 9000 – Efektní vlny bez námahy a bez poškození Philips WavePro Styler 9000 promění úpravu vlasů v jednoduchý a šetrný rituál. Díky automatickému natáčení pramenů vytvoří během chvilky přirozené vlny, které vydrží až 12 hodin, a přitom zachovává hladký a zdravý vzhled vlasů. Keramický povrch obohacený o keratin zajistí jemný skluz bez tahání a pokročilý tepelný senzor hlídá teplotu vlasů 50× za sekundu, aby se během stylingu nepřehřívaly. Kulma je připravena za 30 sekund, nabízí tři teplotní úrovně pro různé typy vlasů a díky otočnému kabelu se s ní pohodlně pracuje i při delším stylingu. Výsledkem jsou dlouhotrvající vlny, které vypadají přirozeně a vlasům dodají tvar i objem bez zbytečné námahy. DMOC: 5 799 Kč Více informací naleznete na stránkách www.philips.cz.  Zdroj: Philips  

Čas načtení: 2019-12-03 15:50:38

Michal Kosinski: Facebook je fantastický pro demokracii

Profesor Michal Kosinski z univerzity Stanford vlastně mohl přispět k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jen nepřímo, ale od roku 2016 musí s touto výčitkou žít. Profesor Kosinski je psycholog, který pomocí analýzy dat proniká do našich srdcí a hlav. Celá historie začala v polovině roku 2010. Tehdy Kosinski ještě pracoval v renomovaném centru pro psychometrii na univerzitě v Cambridgi. Vyzkoumal, že algoritmy mohou s pomocí jen několika lajků, které dáme na Facebooku, sestavit rozsáhlý osobní profil uživatele. Tuto metodu později použila firma Cambridge Analytica v upravené podobě pro Trumpovu kampaň při zpracování neoprávněně získaných osobních dat uživatelů Facebooku. To se prozradilo na jaře loňského roku v aféře kolem této firmy. Pobouření nad lehkovážným zacházením Facebooku s daty uživatelů bylo velké. Michal Kosinski byl do této záležitosti nedobrovolně vtažen. Dnes tento rodilý Polák vyučuje a bádá na univerzitě Stanford.   Pane profesore, vyzýváte k tomu, abychom se vzdali soukromé sféry. Co to pro člověka vlastně znamená? Po největší část dějin lidstva nic takového jako soukromá sféra neexistovalo. Žili jsme v malých skupinách na savaně a neexistovala žádná možnost odtud odejít. Všechno, co se v tomto společenství odehrávalo, bylo na očích všem. Podobně je tomu – a to až do dneška – na venkově. Teprve život ve městech nám umožnil mít soukromou sféru. Má to určité výhody proti životu ve skupině na savaně. Pokud bychom například zastávali názory, které tato skupina nesdílí, asi bychom z ní byli vyloučeni. Městský život naproti tomu nabízí ochranu anonymitou, a tím enormní svobody.   Máme se těchto svobod vzdát? Především bychom měli přestat s tím, že posuzujeme tuto tematiku černobíle. Individuum ve venkovském společenství je asi méně svobodné, ale toto společenství drží pohromadě určitý druh sociálního tmelu: Neakceptovatelné chybné chování může být relativně rychle rozpoznáno a sankcionováno. V městském životě tento sociální tmel není tolik přítomný a lidé mají sklon k chybnému chování, například ke krádežím. Ale naproti tomu mají více svobody. Vždy je to ale kompromisem. Musíme si být vědomi toho, že neexistuje žádná cesta zpátky.    Proč není žádná cesta zpět?  Rostoucí zemědělství mělo pro společnost kromě výhod také velmi vysoké náklady. Lidé se mohli na jedné straně dostatečně živit a obyvatelstvo rostlo. Na druhé straně vedl usedlý způsob života k tomu že častěji docházelo k válkám. Rolníci nemohli před nepřáteli utéct, protože by museli opustit svoji půdu. A byli také vystaveni působení špatného počasí, kterému se také nemohli vyhnout. A tak to bylo a je i s mnoha novými technologiemi. Přinášejí nám i nevýhody. Usedlé venkovské obyvatelstvo se nemohlo znovu stát nomády, už k tomu bylo příliš velké.   Znamená to, že musíme napřed projít dlouhou cestou potíží, než se nové technologie jako Big Data nebo umělá inteligence vyplatí? Ano, pocítíme stinné stránky těchto technologií. Ale není cesty zpátky, ani pro Evropu. Co se stane podle vašeho názoru v Číně, Rusku nebo USA? Tuto chybu už Evropa jednou udělala, a to je důvod, proč firmy jako Google nebo Facebook nejsou v Evropě, nýbrž v USA. A protože USA chtějí jít v oblasti regulace cestou Evropy, přejdou tyto firmy do Číny, anebo tam budou zakládány. Když nebudeme dávat pozor, budou brzy Američané a Evropané využívat čínské technologické služby, protože budou díky generovaným množstvím dat prostě lepší. Americe a Evropě hrozí v digitalizaci prohra, protože se snaží chránit něco, co se už ochránit nedá: soukromou sféru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co dostaneme za to, když se vzdáme svojí soukromé sféry? Nové služby a produkty, které jsou založeny na sběru dat, enormně obohatí náš život. Přirozeně to působí strašidelně, když jsou shromažďována naše genetická data, ale na druhé straně mohou být naše nemoci snadněji rozpoznány a léčeny. Místo toho, abychom bojovali proti nevyhnutelnému, měli bychom to spoluvytvářet.   Jak máme spoluvytvářet společnost, ve které nám naše data už nepatří? Problém není v tom, že naše osobní data už nejsou skryta v bankách dat, nýbrž v tom, co lze s nimi dělat. Pojišťovací koncerny by mohly například využívat DNA, aby vyloučily zákazníky s genetickými vadami z pojišťovací ochrany. Pokud by ovšem bylo toto odvětví regulováno tak, že by k pojištění všech zákazníků bylo zavázáno, bylo by i v zájmu pojišťoven bránit zájmy zákazníků a pomáhat jim co nejlépe vyřešit jejich zdravotní riziko. Kolik lidských životů by bylo možné zachránit, kolik dětí ochránit, pokud by byl možný přístup k vyhledávaným dotazům u Googlu. Když se tam někdo ptá po metodách, jak se zabít, nebo když se tam dítě vyptává, zda je normální, že ho dospělý osahává na genitáliích, bylo by možné předejít sebevraždám i zneužívání. Ale dal by se přirozeně očekávat obrovský křik ochránců dat.   Ale tím bychom se rychle vydali směrem k dohlížitelskému státu. V diskusích panuje velká licoměrnost. Nesmíme tato data využívat, abychom zachránili životy. Ale Facebook a Google je používat mohou, aby nám prodávaly nejrůznější zbytečnosti.   Pojďme se bavit o blížících se prezidentských volbách v USA v příštím roce. Obáváte se, že voliči mohou být přes sociální sítě manipulováni kandidáty, jinými politiky, nebo dokonce temnými silami ze zahraničí? Ne, sociální sítě jsou pro demokracii fantastické. Strach z toho, že například Facebook se může stát nástrojem masové manipulace, je dalším příkladem toho, jak se dnes rozhořčujeme nad problémy, které neexistují, a necháváme stranou ty, které jsou skutečné. Vezměme tzv. fake news. Přirozeně existují falešné zprávy. Je jich dokonce víc než dříve, protože je kdokoliv může umístit na internet a pak je přes sociální sítě stokrát i milionkrát dál šířit. Otázka ovšem je, zda občan v průměru těmto falešným zprávám věří více než v minulosti. Lidé jsou dnes tak dobře informováni jako nikdy předtím. Přirozeně jsou i dnes čas od času opačné tendence, jak například ukazují kampaně proti očkování. Ale trend je jednoznačný.   Vycházíte tedy z toho, že je také mýtem, že se lidé přes internet a platformy, jakými jsou Facebook a Twitter, radikalizují? Ano, celosvětové ankety o hodnotách a názorech ukazují, že se lidé obecně pohybují směrem k podpoře lidských práv, k demokracii anebo pro práva homosexuálů. A to mimo jiné kvůli informacím, které jsou k dispozici na internetu. To je obrovský pokrok.   Když se ale podíváte na Ameriku a na populismus, je tam vidět určitý rozpor. Tak se podívejte padesát let zpátky! Tehdy jsme měli v Evropě ještě železnou oponu. To bylo skutečné rozdělení. Anebo se podívejte na Ameriku. Není to tak ještě dlouho, kdy v této zemi existovala skupina občanů – Afroameričané, kterým byla odpírána plná občanská práva. Toto zásadní rozdělení bylo překonáno. Dnes Amerika diskutuje o tom, zda má zdravotní pojištění pokrývat 80 nebo 100 procent obyvatel. To jsou ty jemnosti. Pochopitelně se dnes velmi hlasitě diskutuje. Ale to souvisí s tím, že přístup ke komunikačním kanálům prostřednictvím sociálních sítí a internetu se všeobecně demokratizoval.   Ve vašich výzkumech jste prokázal, že je potřeba jen několik málo dat k tomu, aby byly stanoveny základní vlastnosti jednotlivé osobnosti. Jak velké odhadujete nebezpečí, že tyto poznatky budou v příštím americkém volebním boji zneužity a že kandidáti nebo zahraniční aktéři se pokusí individuálně zaměřenými falešnými informacemi provést „výplach“ mozku? To je směšné. Dobrá věc je, že se politici mohou na každého jednotlivého voliče obrátit s individuálním poselstvím. Představte si, že by politik měl možnost ve volebním boji zaklepat na každé dveře a začít s občanem hovořit. To není v reálném životě možné, ale na Facebooku a dalších sociálních sítích to jde. Proto jsou sociální sítě dobré pro demokracii.   Jaká jsou skutečná rizika, která v diskuzi podle vašeho názoru přehlížíme? Ignorujeme nebezpečí, že algoritmy naši demokracii kompletně mění. Představme si dva politiky. Ten jeden používá algoritmy, aby předal svoje volební poselství, ten druhý ne. Ten první s velkou pravděpodobností volby vyhraje. Vítěz voleb bude algoritmy používat i nadále, aby prosadil svoji politickou agendu. A tím bude úspěšnější než ten politik, který algoritmy nepoužívá. Na základě dat pak budou algoritmy stále lepší. Jednoho dne to povede k tomu, že politici přestanou být aktéry, ale stanou se jen rozhraním pro algoritmus, který bude samostatně jednat a rozhodovat. Totéž se může stát šéfům koncernů, generálům a lékařům: Ti všichni dobrovolně odevzdávají svoje rozhodovací pravomoci. To je enormní riziko.   Kam to povede? Především nám hrozí nebezpečí, že společnost bude řízena algoritmy a ne lidmi. Za druhé bychom následovali algoritmy, kterým bychom už nerozuměli. Naše mozky nejsou vybaveny pro komplexitu algoritmů. Přijde čas, kdy algoritmy budou přijímat rozhodnutí, která jsou pro nás jako homo sapiens velmi špatná, a my, lidé, tato rozhodnutí budeme přesto provádět.   To se poslouchá jako sci-fi. To je už částečně teď realitou. Když přijímá centrální banka rozhodnutí o úrocích, základem jsou algoritmy, které vycházejí z terabytů dat. Obchodníci na Wall Streetu zakládají svoje koupě a prodeje akcií už nyní převážně na algoritmech.   Vy jako psychiatr také používáte algoritmy, abyste z dat určil osobnost člověka. Důvěřujete tomu? Je velmi jednoduché jen z několika dat vypočítat, zda někdo trpí depresemi. Jak ale algoritmy k tomu závěru došly, to pochopím často až po týdenním, někdy i měsíčním zkoumání, ačkoliv jsou to relativně jednoduché algoritmy. A teď si představte inženýra u Googlu. Ten chce prostě jen vytvářet stále lepší algoritmy. Pravděpodobně jej nezajímá, jak algoritmus dospěje k rozhodnutí. A to je velmi nebezpečné.   Jak můžeme snížit riziko, abychom nebyli jednoho dne řízeni algoritmy? Nejdříve musíme toto riziko rozpoznat a přestat se do krve hádat o fake news a radikalizaci. A musíme se smířit s tím, že není žádné cesty zpět. Je stále více dat, algoritmy jsou stále lepší a my je bude stále více využívat. Pokrok se nedá zastavit. Nakonec budeme muset požadovat, aby umělá inteligence byla transparentní a srozumitelná.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Michal Kosinski (*8. května 1982, Varšava) je polský psycholog a působí jako profesor na univerzitě Stanford. Jeho výzkum se zaměřuje na individuální rozdíly v chování, preferencích a výkonu. Konkrétně se zajímá o mechanismy propojující psychologické zvláštnosti (jako je osobnost) se širokou škálou organizačních a sociálních výsledků, včetně pracovního výkonu, zaměstnání, spotřebitelských preferencí a ideologie. To zahrnuje kromě chování také jazyk i sledování rysů obličeje. Kosinski provádí svůj výzkum pomocí řady výpočetních metod, včetně strojového učení, těžby dat a observačních studií, do nichž jsou zapojeny miliony účastníků.

Čas načtení: 2026-04-19 18:16:59

Když si děti a teenageři vyberou správný styl jízdy, pohyb venku se pro ně stává přirozenou součástí dne

Když si děti a teenageři vyberou správný styl jízdy, pohyb venku se pro ně stává přirozenou součástí dne redakce Ne, 04/19/2026 - 18:16 Extremní a Freestyle sporty Klíčová slova: longboard freestyle koloběžka pro pokročilé pennyboard dětské koloběžky Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Jiným dětem vyhovuje svižnější pohyb a častá změna směru Jsou děti, které chtějí jezdit krátce, živě a hravě. Nehledají dlouhou plynulou trasu, ale spíš možnost rychle se otočit, zrychlit a zase zastavit. V takové chvíli dávají smysl detske kolobezky, protože podporují spontánní pohyb a umožňují snadno reagovat na prostor kolem sebe. Tento styl dobře funguje v parku, na klidné cestě i při běžné rekreační jízdě s rodinou. Důležité je, že dítě cítí svobodu a nemá pocit, že musí něco zvlášť překonávat. Právě takový zážitek často vede k tomu, že se ke koloběžce vrací znovu a znovu bez přemlouvání. Deska osloví ty, kteří chtějí víc citu pro rovnováhu a větší kontrolu nad tělem Pro některé děti a teenagery je nejzajímavější pohyb, který působí trochu jinak než běžná jízda vpřed. V takové situaci je velmi přitažlivý skateboard, protože učí pracovat s postojem, těžištěm a přesnější reakcí na každý pohyb. Nejde jen o přesun z místa na místo. Důležitá je i koncentrace, trpělivost a radost z malých pokroků. Když dítě zjistí, že lépe drží stabilitu a jistěji ovládá směr, začne si samo víc věřit. A právě tato zkušenost bývá velmi cenná, protože rozvíjí nejen tělo, ale i vztah k vlastnímu zlepšování. Kdo hledá plynulost a klidnější styl, často si najde cestu k delší desce S přibývajícím věkem se u mnoha mladých lidí mění i pohled na volný čas. Už nejde jen o samotný pohyb, ale také o atmosféru, rytmus a osobní styl. Proto bývá zajímavý longboard, který nabízí plynulejší a klidnější jízdu. Uživatel se na něm učí lépe vnímat balanc a přirozený tok pohybu, takže nejde jen o zábavu, ale i o rozvoj koordinace. Velkou výhodou je také to, že tato aktivita nepůsobí příliš sportovně ani nuceně. Mladý člověk si tak může vytvořit vlastní způsob, jak trávit čas venku aktivně, ale bez dojmu, že plní nějaký předem daný plán. Menší deska přináší lehkost a živější městský charakter Někomu naopak více vyhovuje kratší a svižnější styl. Právě tehdy dobře funguje pennyboard, který působí hravě, lehce a velmi přirozeně při kratších jízdách. Hodí se pro děti i teenagery, kteří mají rádi rychlou reakci desky a chtějí si užít pohyb bez přílišné těžkopádnosti. Tento typ jízdy je atraktivní i tím, že působí neformálně a dobře se váže k běžnému městskému prostředí. Když mladého uživatele takový styl osloví, aktivita se snadno stane součástí jeho běžného týdne. A právě v tom je její síla, protože pravidelnost vzniká nenápadně a přirozeně. Brusle přinášejí jiný typ pohybu, který rozvíjí celé tělo Velmi silné místo mají také inline brusle, protože spojují zábavu s viditelným rozvojem koordinace. Dítě nebo teenager se učí udržet směr, pracovat s rovnováhou a postupně získávat větší jistotu v každém odrazu. Tato aktivita je cenná i tím, že pokrok bývá dobře patrný. Nejprve přijde opatrný začátek, později plynulejší jízda a nakonec větší lehkost pohybu. Takový vývoj je pro mladé lidi velmi motivační. Vidí totiž, že pravidelnost opravdu funguje. Díky tomu nevnímají brusle jen jako krátkodobou atrakci, ale jako činnost, ke které má smysl se vracet. U dívek bývá důležité i to, aby pohyb působil přirozeně a příjemně Pro řadu mladších i starších uživatelek není rozhodující jen technická stránka vybavení. Velkou roli hraje také pohodlí, pocit lehkosti a to, zda si jízdu opravdu užijí. Právě proto mají význam inline brusle dámské, které mohou oslovit dívky hledající spojení aktivního pohybu a dobrého pocitu z jízdy. Pokud se dítě cítí na bruslích jistě a pohodlně, roste šance, že je nebude používat jen občas. V takovém případě se z aktivity stává přirozená součást volného času, která podporuje nejen kondici, ale i větší samostatnost a chuť být častěji venku. Když základní jízda nestačí, přichází chuť zkusit větší výzvu U některých dětí a teenagerů se po čase objeví potřeba posunout se dál. Už jim nestačí jen plynulá jízda, ale chtějí lepší kontrolu, přesnost a nový typ motivace. V takové chvíli se dostává do popředí freestyle koloběžka pro pokročilé, která je vhodná pro jezdce se zkušenostmi a chutí pravidelně trénovat. Tento styl jízdy přináší větší náročnost, ale právě tím může být velmi přitažlivý. Mladý člověk cítí, že se někam posouvá, a každý pokrok má pro něj konkrétní hodnotu. To často vede k dlouhodobější motivaci než úplně jednoduchý začátek bez dalšího rozvoje. Dobře zvolený styl jízdy může změnit běžné odpoledne v aktivní čas, na který se dítě těší Nejdůležitější při výběru není jen věk nebo popularita konkrétního vybavení. Mnohem víc záleží na tom, co dítěti opravdu sedí. Někdo se nadchne pro skateboard, jiný si oblíbí longboard, další bude nejraději jezdit na koloběžce a někdo najde radost v bruslích. Pokud aktivita odpovídá povaze i způsobu, jakým chce mladý člověk trávit čas venku, nevzniká z ní povinnost. Naopak se stává přirozenou součástí dne. A právě tehdy má pohyb největší význam, protože podporuje zdravý návyk, lepší kondici i radost z vlastního pokroku. FAQ Jsou dětské koloběžky dobrou volbou pro začátek? Ano, protože dítěti dávají rychlý pocit jistoty a snadno se ovládají. Díky tomu je začátek příjemnější a méně stresující. Kdy dává smysl zvolit skateboard? Hodí se pro děti a teenagery, které baví práce s rovnováhou a přesnějším ovládáním pohybu. Je vhodný tam, kde je chuť zkoušet něco nového a postupně se zlepšovat. Komu nejvíc vyhovuje longboard? Nejčastěji osloví starší děti a dospívající, kteří mají rádi plynulejší styl jízdy. Dobře sedí těm, kdo hledají klidnější rytmus a pocit svobody. Jakou výhodu má pennyboard? Je lehký, živý a dobře se hodí na kratší jízdy v běžném prostředí. Osloví hlavně ty, kdo mají rádi svižný a hravý pohyb. Jsou inline brusle vhodné i pro pravidelnou rekreaci? Ano, protože rozvíjejí koordinaci a dobře zapadají do běžného týdne. Navíc dítě na nich jasně vidí vlastní pokrok, což podporuje motivaci. Proč mohou inline brusle dámské oslovit mladší i starší dívky? Protože mohou spojit pohodlí, aktivní pohyb a dobrý pocit z jízdy. Když se na bruslích cítí přirozeně, mají větší chuť je používat pravidelně. Komu je určena freestyle kolobezka pro pokrocilé? Je vhodná pro jezdce, kteří už mají jistější základy a chtějí se posouvat dál. Přináší větší výzvu, a tím i silnější motivaci k pravidelnému tréninku. Přidat komentář Někdy rozhoduje lehký začátek a rychlý pocit jistoty Ne každé dítě chce na začátku aktivitu, která působí složitě nebo vyžaduje delší zvykání. Mnohem častěji funguje vybavení, které dovolí rychle vyrazit a hned si užít radost z pohybu. Právě proto mají své místo dětské koloběžky, protože podporují přirozený rytmus jízdy a dobře zapadají do běžného odpoledne po škole. Dítě nemusí řešit složitou techniku, ale může se soustředit na samotný pohyb a na to, že je venku. Když první zkušenost působí lehce a bez tlaku, vzniká mnohem lepší vztah k pravidelné aktivitě. A právě ten bývá důležitější než okamžitý výkon. Text obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2023-06-01 06:55:00

Přirozené pohybové aktivity jako důležitá součást zdraví

Pohyb a fyzická aktivita obecně jsou naprosto přirozené a základní činnosti člověka, kterým by se měl věnovat na každodenní bázi. Bohužel na tento aspekt trochu zapomínáme a všelijakými nástroji si ulehčujeme život tak, abychom se museli hýbat co nejméně. Je to však správně? Jak se více hýbat? Sport v pravém slova smyslu nemusí být vždy […] The post Přirozené pohybové aktivity jako důležitá součást zdraví first appeared on Běháme.cz – běhání, hubnutí.

Čas načtení: 2023-12-07 18:06:18

6 tipů pro správnou letní péči o pleť a pokožku

Známe to všechny. Extrémy počasí nemá naše pleť ani trochu ráda. V zimě póry trpí pod studeným mrazem, větrem a v přetopených místnostech, v létě naopak pleť dostává zabrat kvůli ostrému slunci, vysušenému vzduchu z klimatizace a přechlorovaným bazénům. V obou případech dochází k nadměrnému přesušení pokožky, která pak časem ztrácí elasticitu a rychleji stárne. A docílit nepružné, nezdravě vypadající kůže určitě nechceme. Co tedy s tím? Je potřeba se o naši pleť s láskou starat a denně jí věnovat alespoň minimální péči. A v létě obzvlášť! 1) Vsaďte na kvalitní kosmetiku Pokud při péči o tělo dáváte přednost přírodním přípravkům bez zbytečné chemie, škodlivých parabenů a silikonů, děláte jedině dobře. Protože přes vlasy a kůži se do těla vstřebají stejně rychle živiny, jako i nežádoucí chemické látky.  A nezdravé chemie je kolem nás už tak nadbytek, proto není potřeba tělo zatěžovat víc, než je nutné. Skvělé a k organismu šetrné jsou například přípravky od české značky SALOOS. Kvalitní kosmetika od tohoto oblíbeného českého výrobce totiž obsahuje výtažky z rostlin a zejména blahodárné esenciální oleje z kontrolovaného ekologického hospodaření. Saloos pečlivě dbá na původ a kvalitu surovin, na kterou klade zásadní důraz, pravidelně ji testuje a kontroluje. Při výrobě přípravků používá prvotřídní, za studena lisované oleje s nejvyšším obsahem přírodních látek. Díky své BIO kvalitě a příznivým cenám se tato značka u svých zákazníků těší velké oblibě. 2) Obrušujte Ano, ač se vám tento krok může zdát na první pohled zbytečný, opak je pravdou. Kvalitní peeling je skutečně základ. Pokožku je totiž v prvé řadě třeba dobře prokrvit a zároveň zbavit odumřelých buněk a šupinek. Teprve takto ošetřená kůže pak dokáže výborně vstřebat výživné látky z krému či pleťové masky. Samotný tělový peeling pokožku přirozeně hydratuje, zvláčňuje a časem porazí všechny tak nepříjemně drsné lokty, kolena i paty. Saloos vyrábí luxusní peelingové směsi, vše v BIO kvalitě, stačí si jen vybrat, která je vám složením a vůní více sympatická. Až si doma uděláte pečující chvilku pro sebe, namíchejte si třeba alko či nealko vychlazené Mojito a k němu si rovnou dopřejte mojitový peeling, který bude stejně osvěžující, jako váš koktejl. Pokud máte jemnou a citlivou pleť a bojíte se, že peeling bude příliš agresivní, vyzkoušejte zajímavou alternativu ve formě francouzského jílu. Jako jediný z jílů je totiž 100% francouzský jíl hypoalergenní, má antibakteriální účinky a na pokožku navíc zafunguje jako naprostá minerální bomba. Francouzský jíl je totiž velmi bohatý např. na železo, hořčík, vápník, křemík či stopové prvky.  Zanesené póry vám šetrně vyčistí a pokožku zároveň detoxikuje. Po aplikaci jílu pak bude pokožka celého těla prozářená, vyživená a svěží. 3) Vyživujte Vrátily jste se krásně opálené od moře, ale zjišťujete, že kromě bronzu se na vašich nohou blýská i nějak moc suchých šupinek, i když jste je poctivě mazaly? Může vás uklidnit fakt, že v tom nejste sama. V létě opravdu může suchá kůže na nohou, lýtkách i chodidlech potrápit mnohem víc, než v ostatních ročních obdobích. Bosé nohy obrušuje a vysušuje písek, slaná voda i chlór v bazénu. A na to je jediná rada. Nejprve důkladný peeling a pak každé ráno i večer pořádně mazat, mazat, mazat. Mastné krémy však v horkém létě nejsou pro pokožku zrovna příjemné. Vyzkoušejte proto třeba některý z voňavých tělových olejů Saloos. Ty jsou čistě přírodní, obsahují esenciální oleje a výtažky z bylin a rostlin a tím pádem velké množství bioaktivních látek, vitamínů a minerálů v jejich přirozené podobě, které dokážou předat našemu tělu. Oleje jsou velice příjemné k pokožce, krásně se vtírají a kůže po nich zůstane nejen krásně provoněná, ale zároveň vyživená a bez pocitu mastnoty. Pro dokonalé promazání a odstranění pocitu suché pokožky můžete vyzkoušet například kokosový olej v exoticky lákavých variantách pomeranče, kávy, čokolády či vanilky. Horký favorit letošního léta: pleťové oleje! Pleť potřebuje šetrnější péči než zbytek těla. I na to Saloos myslel, a proto ani váš obličej se jemné olejové péče nemusí vzdávat. Na ošetření větrem a sluncem ošlehané pleti můžete vyzkoušet BIO regenerační obličejový olej v praktickém malém balení s rozprašovačem. Tyto malé, ale úžasně účinné lahvičky s dary přírody se staly hitem letošního léta. Obličejový olej je praktickou alternativou denního i nočního krému. Základem pleťových olejů Saloos jsou nejkvalitnější bio oleje lisované za studena. Jojobový olej významně pomáhá regulovat vlhkost pokožky. Brutnákový je díky vysokému obsahu kyseliny gama-linolenové mimořádně vhodný na problematickou pokožku a šípkový zase ideálně bojuje proti vráskám a podporuje vitalitu zralé pleti. Dále mohou oleje obsahovat i žádaný bio arganový olej nebo olej z granátového jablka. Rozprašovač se vám pohodlně vejde do kabelky, takže ho můžete mít kdykoli při sobě a při sebemenším náznaku pnutí pokožky okamžitě použít. 4) Hydratujte Vaše tělo potřebuje ke správnému fungování vodu a v létě je zejména namáhaná pleť po hydrataci hladová jak vlk. Je nutné pleť cíleně zvlhčovat, i když trávíme celé léto v klimatizované kanceláři? Rozhodně ano. Klimatizace totiž sice zchladí vzduch, ale zároveň z něj i z vaší kůže vysaje všechny molekuly vody. Klimatizace tedy naší pleti škodí snad ještě více než krátký pobyt na sluníčku. Na to je dobré myslet nejen při pobytu v kanceláři, ale taky na dlouhé cestě letadlem při cestě do našeho dovolenkového cíle. Na léto je proto vhodné pořídit si nejen nějaký lehký hydratační krém či pleťový olej, ale k němu jako skvělý doplněk třeba ještě pleťovou vodu v rozprašovači, která dodá pleti tolik potřebnou vláhu. Květinové pleťové vody jsou skvělé v tom, že zvládnou pleť krásně čistit a hydratovat zároveň. Přirozeně zvyšují vlhkost pleti, příjemně ji osvěžují a tonizují. Květinová vůně je navíc velice jemná, nevtíravá a čistě přírodního původu. Určitě by tedy v létě neměla chybět v žádné dámské kabelce. 5) Dodržujte pitný režim Vodu je potřeba tělu dodat nejen zvenku, ale hlavně zevnitř. Jak je pitný režim důležitý, víme všichni. Je však potřeba dbát na to, co pijeme. Pleti škodí alkohol i slazené nápoje. Je proto lepší se jim vyvarovat. V horkých letních dnech je proto ideální čistá voda bez bublinek, přírodní (uměle neslazené) domácí limonády či vlažné bylinné čaje. Abyste na pití nezapomínaly, noste si vždy malou lahev vody s sebou! 6) Odlehčete stravu V létě si tělo o lehčí stravu říká samo. Šťavnaté hrozny, melouny, zralé jahody a zelenina ze zahrádky. Ideální volba. Jasně, k létu neodmyslitelně patří grilované maso i buřty. Netřeba se jich dobrovolně vzdávat. Ale zároveň není dobré jejich konzumaci přehánět. V horku má organismus už tak dost práce s jeho ochlazováním a není dobré ho proto zatěžovat potravinami, které se dlouho tráví. Pokud můžete, nehroťte to ani s kafíčky, dortíčky a zmrzlinami. Je v nich zbytečně mnoho cukru a často i umělých sladidel, které tělu neprospívají. Prostě nic se nemá přehánět. Vždy je dobré najít rovnováhu a maso občas vyměnit za rybu nebo grilovaný sýr a proložit ho třeba zeleninovým salátem. Uvidíte, že když se začnete stravovat zdravěji a lehčeji, vaše pokožka se vám odvděčí svým krásným, zdravým vzhledem. A jak jste na tom vy? Jakých rad se v letní péči o pokožku držíte vy?

Čas načtení: 2023-12-11 15:00:11

Vysoký krevní tlak se dá přirozeně snížit

Proto pokud se nám často a dlouhodobě hodnoty našeho tlaku drží ve vyšších hodnotách, tak je vhodné hledat příčinu. Krevní tlak a jeho změny nás totiž z dlouhodobějšího hlediska může upozorňovat na závažnější problémy ve fungování našeho [...] The post Vysoký krevní tlak se dá přirozeně snížit appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2021-09-09 12:41:14

Be2Can začíná již za měsíc. Přinese 11 filmů z festivalů v Berlíně, Benátkách a Cannes

Přehlídka filmů z největších festivalů se od 6. do 12. října vrací do kin po celé České republice. Berlín, Benátky a Cannes po roce okleštěných festivalů otevřely své brány naplno a Be2Can se tak v osmém ročníku přehlídky uvede 11 filmů. To nejlepší z Cannes Zahajovacím filmem Be2Can 2021 se stane snímek francouzské režisérky Julie Ducournau Titan. Jde o film, který přepsal historii Cannes. Jen podruhé za celou existenci prestižního filmového festivalu získal nejvyšší ocenění – Zlatou palmu – film, který režírovala žena. Po úspěchu kanibalistického snímku Raw se vrátila do Cannes s ještě více šokujícím filmem Titan. Některá média jej dokonce označila za nejdivočejší snímek, který kdy na festivalu byl. Druhým oceněným filmem z Cannes, který osmý ročník Be2Can přinese, bude Nitram od australského režiséra Justina Kurzela. Herec Caleb Landry Jones získal za ztvárnění masového vraha, který v roce 1996 zavraždil v Tasmánii 35 lidí, cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Film sleduje události vedoucí k masakru ve městě Port Arthur ve snaze pochopit, proč a jak k této tragédii došlo. Z Cannes přichází také nejnovější film Ildikó Enyedi Miloval jsem svou ženu. Maďarská režisérka v minulosti natočila snímek O těle a duši, který vyhrál Zlatého medvěda a byl nominovaný na Oscara. Na stříbrná plátna se vrací s historickým romantickým dramatem natočeným podle stejnojmenného románu maďarského spisovatele Milána Füsta. Jde o milostný příběh kapitána lodi, který se jednoho dne s přítelem vsadí, že si vezme první ženu, která vstoupí do kavárny. Ve filmu exceluje Léa Seydoux a po jejím boku sekundují herci Gijs Naber a Louis Garrel. Ruský režisér Kirill Serebrennikov, který donedávna čelil pokusům ruské vlády zdiskreditovat jeho kariéru a během natáčení posledních dvou snímků nemohl ani opustit svou rodnou zemi, se do Cannes po filmu Léto vrátil se snímkem natočeným podle stejnojmenného románu U Petrovových řádí chřipka. Sleduje v něm rodinu v postsovětském Rusku, která zápasí o přežití v městě zasáhnutém chřipkovou epidemií. Ve druhé sekci oficiálního výběru Cannes Un Certain Regard zvítězil film ruské režisérky Kiry Kovalenko Uvolnit pěsti. Režisérka byla žačkou Alexandra Sokurova, který dal šanci několika talentům na filmové vzdělání v rodném městečku. Snímek vypráví příběh mladé ženy, která se zoufale snaží uniknout z dusivého sevření rodiny v bývalém hornickém městě v Severním Osetsku. Film produkoval Alexander Rodnyanskij, který stojí ta snímky Leviatan nebo Nemilovaní. Další zajímavou novinkou z Cannes je film Začátek, který Gruzie vybrala jako adepta na Oscary. Režisérka Dea Kulumbegashvili se zaměřila na komunitu Svědků Jehovových, kteří jsou v ospalé vesničce napadeni extrémistickou skupinou. To nejlepší z Berlinale Německá herečka, scenáristka a režisérka Maria Schrader je u nás známá především díky minisérii Neortodoxní. Její nejnovější film Miluj svého robota se ocitnul v soutěžní sekci na Berlinale, odkud si odnesl cenu za nejlepší herecký výkon, která byla udělena herečce Maren Eggert. Film vypráví tragikomický příběh ženy, introvertní intelektuálky, a humanoidního robota nejnovější generace vytvořeného tak, aby své partnerce splnil jakékoli přání. Z Berlinale přichází i maďarský válečný snímek Přirozené světlo, jehož režisér Dénes Nagy získal na festivalu cenu za nejlepší režii. Porota na filmu ocenila hlavně inovativní formální přístup, jakým zobrazil pochod vojáků během 2. světové války. Sám je primárně režisérem dokumentárních filmů a Přirozené světlo je jeho první hraný film. Snímek posouvá hranice válečného žánru a navazuje na současnou maďarskou vlnu v čele s Kornélem Mundruczem, Ildikó Enyedi a Lászlem Nemesem. To nejlepší z Benátek Z hlavní soutěže v Benátkách přináší přehlídka film polské režisérky Małgorzaty Szumowské Sněžit už nikdy nebude, ve kterém do života uzavřené zámožné komunity vstupuje mysteriózní muž, masér z východu se zvláštním darem. Szumowská se představila již svými předešlými, oceňovanými snímky Tvář nebo Tělo. Ruský režisér Andrej Končalovskij získal v Benátkách speciální cenu poroty. Ta mu byla udělena za černobílý snímek Drazí soudruzi!, který zachycuje nešťastné události ze stávky pracovníků z Novočerkassku v době tvrdého komunismu. Gia Coppola, vnučka legendárního režiséra Francise Forda Coppoly, vstoupila do sekce Horizonty v Benátkách s filmem Mainstream. Ten si bere na paškál současnou antisociální dobu sociálních sítí a pranýřuje chování novodobých influencerů. Ve filmu vystupují herci Andrew Garfield a Maya Hawke. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-13 12:45:42

Tajemství Bachovy hudby odhaluje kniha Hudba na nebeském hradě

Johann Sebastian Bach je jedním z nejnepochopitelnějších skladatelů v dějinách. Jak mohl tak vznešenou hudbu složit člověk, který vypadá tak obyčejně, tak neprůhledně – a občas netečně? John Eliot Gardiner v dětství každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů. V knize Hudba na nebeském hradě podrobně vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, popisuje, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována a jak dosahuje svých účinků. A píše také o tom, jaký byl Bach člověk.   Ukázka z knihy Hned po zahájení práce se Bachovy úvahy zabývaly harmonií. Zedler definoval univerzální harmonii jako „konformitu a harmonii všech věcí, protože ve světě se vše děje společně, a to ve vztahu jak k příčině, tak k následku“. Bach dodává: „Generální bas je nejdokonalejší základ hudby […] který vede ke správně znějící harmonii (Harmonie), ke slávě Boží a k přípustnému potěšení duše.“ Emanuel Bach popisuje tuto zaujatost podobným způsobem: zásadním aspektem otcova zájmu o harmonii byla plnohlasost (Vollstimmigkeit), jinými slovy způsob, jakým byl zahrnut kontrapunkt. Tady jsme opravdu u jádra věci, tedy u překročení vertikálních a horizontálních rovin zvuku. Určitě nikdo před Bachem nevyužíval tento průsečík takto plodně (a po něm tak činilo jen málo skladatelů): melodie se opírá o rytmus, který je obohacen kontrapunktem a spojuje se k vytváření harmonie, jež je složena z konsonance a disonance, které zachycuje posluchačův sluch. Podíváme-li se z jiného pohledu, je ohromující, jak harmonický pohyb podle všeho nese plný náklad melodických nápadů na vlastních ramenou. To vše je samozřejmě z teologického pohledu vysoce symbolické. Upozorňuje to na skutečnost, že slovo Vollkommenheit – kromě toho, že znamená „dokonalost“ – má ještě podtón „úplnosti“. Tento koncept vyváděl z míry nejhlasitějšího Bachova kritika Johanna Adolpha Scheibeho, jenž měl za to, že moderní skladatelé „pouze umísťují pod melodii doprovodné hlasy“. Dokonalost pro Bacha znamená znalost „nejskrytějších tajemství harmonie“. Jeho dovednost při jejich objevování byla vášní – téměř posedlostí – a „nikdo nedokázal dospět k tolika invenčním a neznámým myšlenkám z jinak zdánlivě suchých triků, jako se to dařilo jemu“. O procesu osvojení si těchto dovedností se můžeme dočíst v různých komentářích roztroušených ve spisech Emanuela Bacha. V zásadě nemluví ani tak o tom, co spustilo úvodní jiskru (inventio) v otcově mysli, spíše představuje záplavu způsobů, kterými ji otec rozvíjel (elaboratio):   Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“. „Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.“ Když hrál novou skladbu z listu, tak „díky skvělé znalosti harmonie“ byl schopen okamžitě změnit trojhlasou texturu na úplný kvartet – a to vše „na základě řídce číslovaného partu continua […] činil tak v dobré náladě a věděl, že by mu to skladatel neměl za zlé“.   „Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“ Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval. Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem. Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“. * * * Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly. Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci. To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“ Emanuel ovšem nepopisuje, jak to vypadalo, když se jeho otec rozhodl se podvolit méně. Lišila-li se Bachova interpretace lekcionáře od Picanderovy (či poetické parafráze nebo expozice jiného libretisty) a jeho vlastní myšlenkové modely vedly k alternativní struktuře, nebyl vždy nakloněn tomu, aby se podřídil. V takových případech Bach v plné míře odhaluje celou šíři vlastních hudebních ambicí, a to interpretovat text a najít význam ve světě kolem sebe. V tomto bodě mu žádný autor ani libretista nemohl zabránit použít jeho přirozené nadání, aby jak říká Birnbaum, získal „imaginativní vhled do hlubin světské moudrosti“. Jeho riskantní strategie mohly vést k naprostému ignorování konvenčních náležitostí (propriety) ve výstavbě poetického textu – kniha pravidel je pomyslně defenestrována a končí kdesi dole na ulici. Někteří kritici takové procedury považovali za nepřípustné, prokazovaly jeho tvrdohlavost a umíněnost. Hlavu si s ní lámali i ti nejnadšenější podporovatelé, kteří mnohem ochotněji než on souhlasili s konvenčními koncepty toho, co je „přirozené“ a „rozumné“. Emanuelův popis otcových melodií je nesen jistou zmatečností, ale i obdivem: hovoří o nich jako o „podivných, ale vždy rozmanitých. Invenčně jsou bohaté a nepodobají se žádnému jinému skladateli.“ Jedním takovým příkladem, kdy Bach vzal věci do vlastních rukou, je takzvaná Smuteční óda (Trauer-Ode, BWV 198). Tuto kontroverzní objednávku realizoval k bohoslužbě po smrti královny Kristýny Eberhardýny, kurfiřtky saské. Ta měla politický rozměr. Královna Kristýna byla v Sasku široce uctívána, neboť na rozdíl od zesnulého manžela a syna, kteří konvertovali ke katolicismu (což mnoho lidí v té době považovalo za cynickou snahu vyhovět podmínkám polské koruny), ona zůstala věrna luteranismu. Bachova hudba je důstojná, hluboce působivá, má atmosféru. První věta se stylisticky a emočně podobá úvodnímu chóru Matoušových pašijí, uvedených jen několik měsíců předtím. Zádušní bohoslužba byla sloužena v univerzitním kostele 17. října 1727, partitura byla ovšem dokončena až 15. října, čímž zbývaly pouze dva dny na opis partů a zkoušení. Bach zhudebnil text jako kantátu, složenou ze sborových částí, árií a recitativů. Ocitl se tak na tenkém ledě. Univerzitní kostel nepatřil k jeho oblíbeným místům, navíc nezhudebňoval slova nějakého starého kantátového nádeníka, ale respektovaného univerzitního profesora Johanna Christopha Gottscheda, vůdčího obhájce reformy písemnictví, který byl v Lipsku oslavován jako představitel racionální literatury. Problém byl v tom, že z jeho smuteční ódy se vyklubala mdlá směsice banalit, falešného sentimentu a směšno-vznešených rýmů. Bach prostě ignoroval formální uspořádání přísně osmiveršových strof s pravidelným rýmovým schématem (abba) i Gottschedovy narážky v textu týkající se náležitého zhudebnění. Jeho provinění spočívalo nikoli v lhostejnosti ke vznosnému tónu Gottschedova textu, ale ve způsobu, jakým ho nahradil a zatlačil do pozadí. Johann Adolph Scheibe, který byl dle očekávání nadšeným Gottschedovým obdivovatelem, nás zpravuje o tom, jak měl text zhudebnit – měl se vyhnout všem výstřelkům, například modulaci do vzdálených tónin či „použití nekonečné masy metafor a figur“. Ovšem právě díky těmto metaforám a figurám je Bachova hudba tak působivá. Při jedné příležitosti, kdy mu Gottsched nabízí nadprůměrné čtyřverší – „Třesoucí hlas zvonů / k znepokojení přivede naše duše neklidné / svým rozhoupaným bronzem / nám kosti i cévy pronikne“ –, odpovídá Bach památným způsobem. Čekali bychom, že bude napodobovat zvuk pohřebních zvonů, on ovšem přichází s mimořádnou instrumentální paletou: páry fléten, hobojů, (neobvykle) viol da gamba a louten vedle smyčců a continua. Úžasné je ovšem to, co s těmito kontrastními instrumentálními barvami provede v pouhých jedenácti taktech. Nejprve uvede každou z jedenácti vrchních linek jednu po druhé, přičemž každá evokuje zvon jiné velikosti – od nejmenšího ztvárněného stepujícím vyzvánění fléten k drženému zvuku zvonů střední velikosti u hobojů a oparu smyčců v pizzicatu až k hlubokému, sytému zadunění větších zvonů v gambách a continuu, které znějí zlověstně v pravidelných kvartách a kvintách. V tomto okamžiku jsme se posunuli od zmenšeného septakordu D v hoboji prostřednictvím malé septimy do c moll a k noně na e. Poté, pod třetím obratem dominantního septakordu na cis, přichází náhlý (a podle standardů té doby nepřípustný) otřes zpět od eis k a v basu a pak zvony jeden po druhém ve stejném pořadí, v jakém začaly, také zmizí. Tato tonální analýza zřejmě napovídá, že s královninou smrtí čas přestal fungovat ve své obvyklé Bohem dané pravidelnosti – a s jejím odchodem se přirozený svět ocitl vzhůru nohama. Scheibova či Matthesonova přímá i nepřímá kritika, i když je ohraničena jejich konceptuálními omezeními, nabízí ve svém úhrnu měřítko, podle něhož lze posoudit míru neporozumění Bachově hudbě: jak mohl tak zatvrzele ignorovat jejich snahy racionalizovat a katalogizovat náležité a sluchu lahodící kompoziční styly? Lze si pouze představit, jak nezáživná by byla Scheibova „správná“ reakce ve vztahu ke zhudebnění tohoto textu. Pravdou je, že stylistická nevhodnost (impropriety) je znamením Bachova přístupu k invenci v kultuře, která nebyla vybavena k tomu, aby si poradila s jeho originalitou. O Scheibem Birnbaum říká, že se „snažil zhnusit Bachova díla jemným uším“. Imaginativní bohatost Bachovy hudby – jedna z kvalit, kterou dnes obdivujeme a vychutnáváme si ji (možná v důsledku toho, co jsme se naučili z pozdějších kompozic) – se tvrdě střetávala s kulturními hodnotami jeho doby a podrývala široce přijímané myšlenky dekora. Matthesonovu a Scheibovu kritiku zhoršoval fakt, že oba byli průměrní skladatelé. Mattheson se nejprve jevil slibně) brzy však utekl k teoretickým spisům. Některé jsou sice bystré a pomáhají zaplňovat mezery v poznání, jak skladatelé v té době fungovali, Mattheson se však stal tlučhubou ohromující pompéznosti a nadutosti. Scheibe působí jako zahořklá lidská skořápka, stravovala ho závist a liboval si v zesměšňování a pomlouvání kolegů. Jeho pohrdání neunikl ani Mattheson, ač obhajoval podobně „vědecký“ přístup k hudbě. Scheibe ovšem svou kritiku velmi ochotně odvolal v okamžiku, když ten, na něhož jeho kritika cílila, projevil byť jen sebemenší zájem jeho hudbu provozovat. K tomu došlo až poté, co nešťastnou náhodou přišel o oko při práci se svým otcem, varhanářem v Lipsku. Měl vzdělání hudebníka, ale nepodařilo se mu získat ani jedno varhanické místo, o něž se ucházel (včetně místa ve Freibergu roku 1731, kam ho doporučil sám Bach), takže se vedle skladatele rozhodl stát i hudebním kritikem. Roku 1737 publikoval článek, v němž pranýřoval Bachovu hudbu jako „bombastickou“ a „zmatenou“ a hovořil o něm pejorativně jako o „muzikantovi“ (Musikant, správný termín by byl Musikus, tedy ten, který použil v názvu čtrnáctideníku Critischer Musikus, jejž založil).   Sir John Eliot Gardiner (* 20. dubna 1943) vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King's College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1990 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná odborná ocenění, včetně dvou Grammy. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. Naposledy 29. listopadu 2020 na jednom z adventních koncertů bez publika (kvůli probíhající pandemii koronaviru.   Dauphin 2021, přeložil Tomáš Jajtner, brožovaná, 704 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-17 19:37:02

Co by možná řekli mí kamarádi, amazonští indiáni, na naší situaci?

Je zcela jasné, že doba luxusu, v které jste si po mnoho let žili, je asi u konce. Ten luxus jste měli na úkor jednoho: na úkor přírody, kterou jste nehorázně drancovali jen a jen pro své pohodlí a přepych. Byli jste na sebe nadmíru pyšní, jak vám vše vychází, jak bohatnete, zvlášť někteří, i na úkor ostatních. Upozorňujeme, že to není dobrá cesta. Že není možné a přirozené, aby vaše bohatství a životní úroveň neustále vzrůstaly. Že není vhodné mít nadvýrobu všeho a pak třeba potraviny i věci vyhazovat do odpadků jen tak. Že je zapotřebí být ve svých potřebách skromnější. Že je zapotřebí mít vztah k darům a zdrojům přírody. K vodě, k vzduchu, k jídlu, k zvířatům, k rostlinám, k půdě, prostě k všemu, co vás na této Zemi obklopuje. Většina se nám indiánům vysmívá, že působíme jak ušmudlaní chudáci nemající úroveň. Jenže my víme své. Pro nás materiální svět není tak důležitý jako ten duchovní, na který jste vy hodili bobek. Pro nás je důležité žít v harmonii s přírodou a celým kosmem. Není důležité, zda máme jeden luk, nebo jich vlastníme deset. Lovit přece můžeme vždy jen s jedním a ten máme po celý život. Pro nás je důležité prožít si svůj život v radosti a štěstí v rámci svých bližních. Není přece přirozené, abyste kolem sebe všechno ničili a žili si v pohodě a přepychu jako v nějakém skleníkovém světě. Neradi si připouštíte, že jste z přírody a jste na ní závislí. Patříte přece k ní! Ale vy se považujete za něco víc, za někoho, kdo může řídit zákony této Země. Ta Matka země, o které vám vyprávíme po staletí, jak se k ní máte posvátně chovat a nezneužívat ji, jednou přestane vaše choutky podporovat. Čeká dlouho, předlouho, zda se napravíte, ale pak přijdou rány, které vás dostanou do kolen a vrátí do správných mezí. Které vás vrátí ke skromnosti. Které nás vrátí k rodině a k přírodě jako základu vaší i naší existence. Které vás vrátí k duchovnímu chápání světa. Možná, že dnes už řada lidí u vás prohlédla, i když musela dostat rány mezi oči. Víme však také, že jste nenapravitelní a až se otřepete z ran, zase se začnete přírodě vzpírat a drancovat ji pro vaše choutky, pohodlí, luxus, bohatství. Zase ji začnete organizovat a zneužívat. Vězte, že to není správná cesta. Lidé se mají řídit přírodní zákony a ne těmi, které si vytvořili pro sebe, jinak se sebezničíte. Vraťte se na cestu skromnosti Cítíte se mocní? Neměli byste si konečně vybrat svou skutečnou a pravou cestu? Vraťte se na cestu skromnosti a opusťte cestu lidských hyen. Vraťte se na cestu poznání sama sebe, na cestu k poznání věcí důležitějších než každodenní shon a honba za ziskem a materiálnem. Je to také cesta poznání, že vaše globalizace, do které jste byli jaksi vmanipulováni svým technologickým rozmachem a politickými úřednickými nadšenci, není pozitivní všelék na vaše strasti. Je to pro vás přichystaná past v nádherném barevném obalu se zářícími mašlemi, což bohužel tak milujete. Ano, v zimě máte jahody a borůvky. Super?! Vaše pohádková Maruška už nemusí chodit za dvanácti měsíčky a žadonit. A vám se to zdá fajn. Nám se to nezdá dobře. Prostě nemáte na to právo. Je holt zima, tak borůvky nerostou. Máte přece jiné zdroje. A dost! Vyčkejte zase léta, jako husa klasu, jako my, kdy po období nedostatku očekáváme zákonitý příchod doby hojnosti. My nikdy nežádáme od svých moudrých šamanů a bohů, abychom měli stále hojnost. A ono se vám to vymstí, vymstí se vám bortit přirozenosti Přírody. Něco za něco. Není přece možné, abyste měli jen výhody. Vaše překotná globalizace je tlačena především bezohledným byznysem nadnárodních korporací hledajících lacinější výrobu s větším ziskem na konci světa, třeba i u potenciálních nepřátel. To je přece vlastizrada! To nevidíte, kdo z toho tyje? Oni hamouní a vás upokojí borůvkami v lednu. A většina z vás jim na to hloupě skočí. Někdy se vám to však prostě sečte. Za čas. Za co? Třeba za šílenou transkontinentální dopravu, zaneřáděné oceány, dálnice, vzduch i všechny ty přesuny zla, v kterých si dobře hoví třeba různé viry nebo právě koronaviry a nejrůznější vykrádači-šíbři a bandy hackerů v pozadí stojících jako lidské hyeny. A sečte se vám k tomu i váš pád z vrcholu vaší pýchy na to, jak jste silní, mocní a neomylní, jak máte všechno, a nikdo na vás nemá. Vězte, že tuto Zemi neovládáte vy, ale naše matka Země sama. Pochopte, že by to měla být i vaše Matka Země. Neberte víc, než je zapotřebí Po celá tisíciletí říkáme my indiáni nebrat víc, než je zapotřebí. Více než tisíckrát a více než v tisíci různých formách jsme řekli, že naše Země je naše Matka, že ji nechceme, ani nemůžeme prodat, ale bílý muž, zdá se, nerozumí a stále se snaží, abychom ji pronajali, prodali či špatně s naší Zemí zacházeli, jako by indián by byl člověk s mnoha slovy. My se sami sebe ptáme. Je zvykem bílého muže prodat svoji matku? To nevíme, ale my indiáni víme, že bílý muž používá lži, jako by se mu líbily, zná podvádět, zabíjí své vlastní děti, aniž by jim dovolil jejich očima uvidět slunce či jejich nosy ucítit rostliny, což je pro nás něco zlořečeného. Každý započatý život musí být chráněn a dát mu možnost žít! To je náš zákon. Zákon našeho lidu se odlišuje od zákona bílého muže, protože zákon bělocha pochází od lidí a je psán na papíře, zatímco zákon našeho lidu je od boha, který jej diktoval a vepsal do srdcí našich šamanů a mudrců. Respekt k živému i neživému, ke známému i k „neznámému“ je součástí našeho zákona. Naše mise ve světě je vyprávět jej, zpívat jej a plnit jej pro udržení rovnováhy vesmíru. Náš zákon je jeden z pilířů, který drží svět. Náš zákon je tak starý jako sama země, naše kultura se organizovala podle modelu stvoření, a proto náš zákon říká nebrat víc, než je zapotřebí, a je stejný ve všech částech světa, protože to je zákon země a země je pouze jedna. Náš zákon nezemře! A proto i vy byste neměli od Matky Země brát víc, než je zapotřebí, jinak ji zničíte a tím i sami sebe. To jediné, co nás spojuje s našimi bílými bratry, je, že pocházíme od jednoho otcovského boha, jsme odkojeni stejným prsem Země a sdílíme jeden fyzický svět: slunce, měsíc, vítr, hvězdy, hory, řeky. Sdílíme stejný fyzický svět, ale naše city k němu jsou rozdílné. Země je květ a my indiáni k němu přicházíme se nasytit se stejnou opatrností jako kolibřík, zatímco bílý muž květ pošlape na své cestě jako divoké prase. Cesta bílého muže je z peněz, to je jeho prostředek, jeho cíl, jeho jazyk. Peníze znesvětily a onemocněly srdce našeho bílého bratra a jeho nemoc ho přivedla stavět nekončící řady továren a zbraní. Jeho nemoc přichází i do našich řek, do našeho vzduchu a do našich lesů. Nám nejde o naší existenci, nám jde o existenci Matky Země pro další pokolení. Had se musí zakousnout do vlastního ocasu, aby tak uzavřel cyklus destrukce a smrti, protože vše je navzájem propojeno jako opičí stezka ve větvích. Jenže v srdci nás indiánů je starost pro syny bílého muže tak, jako pro ty naše, protože víme, když poslední indiáni a poslední lesy padnou, osud jeho dětí i těch našich je jeden a ten samý. Jestliže my budeme moci svobodně pokračovat v naší cestě, nezadržíme ptáky rodit se a hnízdit jen na našem území, i oni mohou, jestli to chtějí, navštívit svého bílého bratra, nezadržíme vzduch, který se rodí v našich horách, i on může pokračovat a posilovat radost bílých dětí. A také naše řeky vycházející z naší země tak čisté, jako když přicházejí, promluví svou čistotou řek i k lidem bílého bratra… Nemusíte mít všechno. Naučte se něco nemít Vaši politologové a politici všeho druhu na nejrůznější úrovni plamenně hovoří, jak je vše v nejlepším pořádku, jak stoupají firmám zisky, jak jsou úspěšné, jak celý svět kráčí k lepším zítřkům, jak se vaše technologie (všehoschopná technologie) rozvíjí a není ani vidu ani slechu po nějakém úpadku lidstva, vašeho lidstva, o jeho morální devastaci. Nikde však není ani slovo o lidech jako takových, o jejich štěstí, o jejich radostech, o jejich láskách či o jejich spokojenosti, tedy, jak vidno, o hodnotách duchovních. Jen zisky a prachy, jako by se za ně mohlo toto vše koupit, všechno na světě. Podle vás je míra zisků důkazem úspěšnosti člověka, vaší civilizace. To je však ta úpadková cesta vedoucí ke konci. Za prachy se život člověka, jeho štěstí ani existence civilizace prostě nekoupí. Odjakživa jste vedeni k tomu, abyste něco chtěli a něco měli. Chcete hračky, pak větší hračky, autíčka, auta, byty, chalupy, počítače, mobily a stále nové a modernější, abyste byli „in“, abyste neztráceli krok s ostatními, abyste nebyli směšní, zaostalí, ale stále pluli v proudu pokroku. A ten vás žene vpřed k větší a větší výkonnosti, aniž vlastně tušíte kam a už vůbec netušíte, že veškeré toto hemžení je vždy na úkor něčeho. Prostě vás to nezajímá. Kdo chvíli stál, již stojí opodál, básnil váš Jan Neruda. Tehdy však ještě netušil, že k pokroku budete potřebovat zejména stále nové a nové zdroje, které hledáním drancujete celý svět. Pro svůj blahobyt, pro svoje pohodlí, pro svoje hračky. Netušíte však, že čím rychleji kolem sebe budujete své materiální království, které se vám zdá velemocné a nezničitelné, tím více se vzdalujete od spirituálních hodnot, tím víc narušujete rovnováhu světa a napomáháte svému sebezničení. Nikoho to však nějak zvlášť nevzrušuje, protože váš Titanik stále ještě pluje. Vše má svůj začátek, svoji cestu a svůj konec. Strom roste, aby nakonec zahynul, člověk žije, aby nakonec zemřel, a civilizace roste, aby nakonec padla. Pokrok je ten růst. Na jedné straně pokrok vzýváte, protože vám ve všem pomáhá, ale je to jen šalba a klam. Na druhé straně pokrok přirozeně vede ke zkáze, tak jak to vždy v dějinách bylo. Jinak to prostě nejde. Chce-li člověk dlouho žít a oddalovat smrt, musí se snažit žít čistě, v klidu a zdravě. Nemůže žít jako vy ve shonu, jíst potraviny plné chemikálií a genetických modifikací, pít nezdravé tekutiny a dýchat kontaminovaný vzduch. V duchu neustálého až zbožštělého hospodářského růstu to vše činíte, čímž na jedné straně podporujete nekřesťanské zisky firem, které to vše produkují, a na druhé straně tím sami sebe ničíte, aniž to berete či raději nechcete brát na zřetel. Protože Titanik ještě pluje a na všech palubách se stále tancuje. Chcete-li oddálit pád své civilizace, musíte žít zdravě jako člověk hledající dlouhý život. Znamená to zpomalit tempo nekonečného růstu. Znamená to, že musíte být skromnější, nesmíte všechno chtít a všechno mít. Nesmíte propadat malosti tím, že vás ovládají reklamy nutící kupovat každou blbost, což zjistíte až za čas, když to vyhodíte do popelnic. Nesmíte lehce předávat svou „chytrost“ strojům a technologickým vynálezům, ale měli byste si podržet „chytrost“ ve svém vlastnictví, ve svém portfoliu, tedy ve svém mozku. Jinak časem už nebudete homo sapiens a rozum přeberou ty různé „chytré“ hračky. Zvykli jste si, že bez nich nemůžete žít, že vám ulehčují život. Ano ulehčují, ale vy hloupnete a pohodlníte. Ale i bez nich to jde, jako dřív. Nemělo by to být jen nějaké vaše staromilství, ale snaha nepodléhat diktované formě způsobu života, který si někdo na vás vymyslel, aby z něj bohatl. Neměli byste jim na to skočit. Měli byste se držet starých dobrých zásad, o kterých vám jistě vyprávěli vaše babičky a dědečkové, když vám třeba říkali, dojez jídlo na talíři a nenechávej zbytky, nelži, buď poctivý, nemluv sprostě, nepůjčuj si, buď pokorný. Žádná velká slova, na která dnes rádi slyšíte, ale je v tom jádro čisté, zdravé společnosti. Nemusíte mít všechno. Naučte se nemít něco. Postavte se proti diktátu neustálého růstu vzhůru, kdy vlastně hlavně podporujete zisky magnátů a utěšujete jejich chamtivost. Nadnárodní korporace ovládající svět vysávají vaši sílu, vaše zdraví a urychlují konec civilizace i jich samotných. Potřebují například, abyste marodili a kupovali tuny léčiv a antibiotik, i když vám farizejsky přejí zdraví, potřebují, abyste rozbíjeli auta, aby mohli stále vyrábět další, i když vám přejí šťastnou cestu, mají radost, když se vám ničí věci, aby je mohli stále vyrábět. Představte si, co by se stalo, kdybyste opravdu všichni byli zdraví, všichni šetřili svá auta a neničili ani jiné výrobky, boty a šaty. Firmy by zkrachovaly i celý systém by zkrachoval. Takže maroďte, rozbíjejte auta i všechny výrobky, abyste podpořili zisky firem. Ano, žijete si krásně, jste bohatí. Jste však i šťastní? Hledejte alternativu ve svém bohatém světě, který jste si vybudovali, abyste se měli dobře a naučte se něco nemít. Buďte pokorní vůči lidem a přírodě, a ne vůči materiálním statkům. Tak najdete i štěstí a radost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2020-01-13 11:49:03

Literární vyhlídky (13. až 19. ledna)

Nadcházející týden nabídne nejen v Praze celou řadu zajímavých literárních akcí – kromě autorských čtení a představování (převážně ještě loňských) knižních novinek mezi nimi nechybí uvedení nové knižní edice (Hry Václava Havla do kapsy) nebo křest básnické antologie Nejlepší české básně 2019 na vrcholu hory Říp. Nezapomínáme ani na knižní tipy, které jsou tentokrát z velké části věnovány novým vydáním starších textů předních českých autorů (Kainar, Gruša, Hanč).   POZVÁNKY 13. 1. Šumperk / Od 17 hodin proběhne u Společenského střediska Sever demonstrace proti uzavření Knihovny Sever. Z rozhodnutí vedení šumperské radnice by měla na konci ledna kvůli úspoře několika set tisíc zaniknout pobočka s dvaceti tisíci svazky, která pořádala více než 200 akcí ročně a představovala přirozené centrum kultury, vzdělávání a především mezigeneračního setkávání. Praha / V 17 hodin se v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí uskuteční křest nové knihy Diany Míčkové a Dorotey Wollnerové s názvem Poslyš vyprávění z časů tvých otců: Příběhy ze starého Egypta (Academia 2019), která představuje čtyři nejznámější texty zapsané v tzv. klasické egyptštině: vyprávění O trosečníkovi, příběhy z papyru Westcar, příběh O výmluvném rolníkovi a vyprávění O Sinuhetovi. Nové české překlady jsou opatřené vysvětlivkami staroegyptských reálií a jazyka, uvedeny informacemi o historii jejich nálezu a zasazeny do historického a kulturního kontextu. Kmotry knihy budou prof. Miroslav Bárta a dr. Renata Langráfová, Ph.D. Praha / Od 18 hodin zavítá do sídla Společnosti přátel Lužice (U Lužického semináře 13) lužickosrbský básník, novinář a politik Benedikt Dyrlich, který vydal v posledních dvou letech ve dvou svazcích své paměti a články nazvané souhrnně Doma we wućekach. První díl zpracoval období let 1964 až 1989, druhý díl se zabývá popřevratovým obdobím, kdy Dyrlich stihl být poslancem Saského zemského sněmu za sociální demokracii, šéfredaktorem jediného lužickosrbského deníku Serbske Nowiny a mnohým dalším. Samozřejmostí Dyrlichova záběru je silný vztah k Česku od literatury po historii a současnou politiku. Jelikož se potkával a stále potkává s mnohými našinci, je o nich řeč také v knize – a právě s jedním z nich, básníkem a překladatelem Milanem Hrabalem, Dyrlich vystoupí v Lužickém semináři. Praha / V 19 hodin nabídne Knihovna na Vinohradech autorské čtení poezie Olgy Stehlíkové a Ondřeje Lipára. Olga Stehlíková působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. V roce 2014 debutovala sbírkou Týdny, za kterou získala cenu Magnesia Litera za poezii. Sbírka Vejce/Eggs vyšla v listopadu 2017 spolu se stejnojmennou LP deskou s hudbou Tomáše Brauna, napsanou na vybraná dvojverší z této sbírky. S básníkem Milanem Ohniskem napsala pod pseudonymem Jaroslava Oválská sbírku společných básní Za lyrický subjekt (2018) a v témže roce publikovala svou druhou řadovou sbírku Vykřičník jak stožár. Loni se dočkala vydání její kniha pro děti Kluci netančej!, pohádkový příběh Kařut a Řabach a také básnická skladba O čem mluví Matka, když mlčí. Ondřej Lipár vydal dvě sbírky básní, Skořápky (2004) a Komponent (2014). Pracuje jako novinář, působí také jako fotograf. Od prosince 2018 je předsedou Asociace spisovatelů. Uvádí Robert Wudy.   14. 1. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaik, esejista a filozof Michal Ajvaz. První básnickou sbírku (Vražda v hotelu Intercontinental) mohl vydat až v roce 1989. Mezi jeho další díla patří knihy Zlatý věk (2001), Druhé město (2005), Cesta na jih (2008) či Lucemburská zahrada (2011). V současnosti působí v Centru pro teoretická studia Akademie věd ČR. Na podzim loňského roku mu vyšel nový román Města. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Hollar v rámci dalšího z literárních večerů setkání se Sylvou Fischerovou, která působí v Ústavu řeckých a latinských studií na FF UK. Debutovala v roce 1986 sbírkou Chvění závodních koní, následovaly básnické knihy Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994), Šance (1999), Krvavý koleno (2005), Anděl na okně (2007), Tady za rohem to všechno je (2011), Mare (2013), Sestra duše (2015) a Světový orloj (2017). Je také autorkou povídkových souborů Zázrak (2005) a Pasáž (2011), poté vydala prózy Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (2012) a Bizom aneb Služba a mise (2016). Píše rovněž knihy pro děti (Júla a Hmýza, 2006; Egbérie a Olténie, 2011). Za knihu rozhovorů s filozofem Karlem Flossem Bůh vždycky zatřese stavbou (2011) obdržela cenu Nadace ČLF. Dvě alba z jejích básnických textů vydala Monika Načeva (Milostný slabiky, 2013; Průvan v hlavě, 2017). V listopadu 2018 se stala první básnířkou města Prahy, v prosinci 2019 vydala česko-anglický výbor ze svých veršů inspirovaných Prahou s názvem Kostel pro kuřáky. Pražské básně / A Church for Smokers. Prague Poems. Praha / V 19.30 proběhne v Božské Lahvici večer na téma Poezie včera, dnes a zítra. Jak se poezie na české scéně proměnila za poslední rok a kam zamíří v roce následujícím? Diskutovat přijdou přední čeští básníci, kritici a spisovatelé. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční večer v režii spisovatele Ondřeje Macla.   15. 1. Brno / V 18 hodin připomene v Knihovně Jiřího Mahena nedávné 130. výročí narození Karla Čapka přednáška literárního historika a také člena Společnosti bratří Čapků doc. PhDr. Jiřího Poláčka, CSc., který se v ní zaměří na Čapkovu novinářskou činnost. Připomene jeho působení v Národních listech a Lidových novinách, podá obecnou charakteristiku jeho žurnalistiky a článků o novinách. Poté probere jednotlivé žánry jeho novinářské tvorby včetně sloupku, úvodníku, cestopisného fejetonu, eseje, causerie, recenze či nekrologu. Přiblíží také knižní soubory této publicistiky a přečte z nich několik ukázek. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka MKP) autorský večer básníka Zbyňka Ludvíka Gordona, který bude číst ze svých sbírek, především pak z té poslední, která vyšla pod názvem Trochu jiné nic na podzim minulého roku v Krásném nakladatelství. Praha / V 19.30 bude v Kampusu Hybernská uvedena nová básnická sbírka Marie Šťastné Štěstí jistě přijde (Host 2019). Po téměř deseti letech vyšel nový soubor veršů básnířky, která se v ozvucích své poslední sbírky ještě zčásti vrací ke svým starým „interiérovým“ tématům. Rodina, ženská rodová linie, vztahy. V poločase života se ale vyrovnává především s novou zkušeností mateřství. Je to svědectví autentické, často jde o jakési záznamy, kterým však nechybí jedinečná intenzita. Autorka si jako hosty pozvala scenáristku, spisovatelku a režisérku Beatu Parkanovou, která bude číst spolu s hercem Martinem Fingerem z dopisů, které slouží jako podklad k připravovanému filmu, a spisovatelku Ivanu Myškovou, která přečte ukázku ze své povídkové tvorby. Večer moderuje básník Vít Janota.   16. 1. České Budějovice / Od 16.30 nabídne Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích setkání se spisovatelkou Biankou Bellovou, která zde představí svou nejnovější knihu Mona (Host 2019). Přední česká prozaička získala v roce 2017 za knihu Jezero cenu Magnesia Litera v hlavní kategorii Kniha roku a Evropskou cenu za literaturu. Praha / V 18 hodin proběhne v Café Kampus debata s Anne Delaflotte Mehdevi a Lenkou Horňákovou-Civade, autorkami společné knihy Praha-Paříž: do vlastních rukou, která se loni dočkala druhého vydání. Lenka žije ve Francii a Anne v Čechách. Lenka je Češka a Anne Francouzka. Ačkoliv by se zdálo, že si tyto dvě evropské kultury musí být blízké a život v jedné či druhé zemi dost podobný, každodenní potýkání se s realitou svědčí o naprostém opaku. Překvapení, pobavení i naštvání jsou málem na denním pořádku, rozdílné vnímání toho, co je nebo není správné, co je nebo není normální a co je nebo není přijatelné, může život pořádně zamotat. Přítelkyně, která prožívá více méně to samé, ale v „mé“ vlasti, je tedy ta pravá osoba, která může leccos vysvětlit, ale hlavně všechno pochopit. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla slavnostně uvedena nová edice Hry VH do kapsy. První svazek edice nese název Já nejsem smutný a obsahuje Audienci a Vernisáž, tedy první dvě hry, v nichž vystupuje dnes již legendární postava Ferdinanda Vaňka. Knihu spolu s celou edicí uvede Bohdan Holomíček svými vzpomínkami nad fotografiemi z doby, kdy Václav Havel své „vaňkovky“ psal. Praha / V 19.30 se v Klubu Letka uskuteční další beseda z cyklu Knižní kavárna – tentokrát s nakladatelstvím Albatros. Pozvání přijali ilustrátorka a spisovatelka Renáta Fučíková, redaktor a překladatel Ondřej Muller, redaktorka Lucie Hášová a šéfredaktor nakladatelství Albatros Petr Eliáš.   17. 1. Plzeň / Od 19 hodin bude kulturní prostor Moving Station hostit plzeňské uvedení knihy Bohorovné horory, které jsou uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení. Účinkují Robert Janda, Martin Mulač a Bohuslav Vaněk-Úvalský.   18. 1. Hora Říp / Ve 13 hodin proběhne na hoře Říp křest nejnovějšího svazku ročenky Nejlepší české básně (Host 2019) za účasti jeho editorů Dana Jedličky a Radka Fridricha a iniciátora antologie na české scéně Milana Děžinského.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Josef Kainar – Lenka Jungmannová (ed.): Ubu se vrací a jiné hry (Akropolis 2019) V knize Josefa Kainara nazvané Ubu se vrací a jiné hry jsou sebrány všechny původní a úplné divadelní či rozhlasové hry, včetně libret a synopsí, které byly publikovány, nebo se dochovaly jako rukopis či strojopis, respektive, u nichž se podařilo prokázat, že je napsal Kainar. Celkem je zde přetištěno jedenatřicet literárních děl. Soubor obsahuje dramata inscenovaná a známá, jako například revui Cirkus Plechový, jejímž byl Kainar spoluautorem, či již samostatně vytvořené celovečerní hry Ubu se vrací, Zlatovláska a Nebožtík Nasredin, vedle textů veřejnosti naprosto neznámých (uvést lze především další zpracování ubuovského námětu pojmenované Ubu pokračuje… nebo hříčky Mraky, básník a moucha, Rozhovor po koncertě, Zničený odkaz aneb zánik nihilistického klubu, Zpožděný vlak, Sen Jákobův či třeba výstup s postavami Spejbla a Hurvínka Rozhovor o poezii). Josef Kainar se v knize ukazuje jako dramatik širokého talentu, který dokáže tkát básnicky košaté obrazy i být ostře kriticky sžíravý, leč také ho na základě jeho dramat lze zahlédnout jako autora, který pod vlivem historických okolností měnil své společenské postoje.   Jiří Gruša, Karel Kraus, Josef Balvín: Překlady a adaptace /Dílo Jiřího Gruši, sv. VII/ (Barrister & Principal 2020) Svazek představuje překlady a adaptace, které Jiří Gruša připravil sám či ve spolupráci s Karlem Krausem a Josefem Balvínem. Tato zčásti známá, zčásti nově zpřístupňovaná zpracování děl Franze Kafky, R. M. Rilka, Paula Celana, Ericha Frieda, Sofokla, Emanuela Schikanedera a W. A. Mozarta, J. N. Nestroye, Petra Hackse a dalších autorů představují nejen pozoruhodnou kapitolu z dějin českého překladu druhé poloviny 20. století, ale také vhled do formování Grušova vlastního literárního díla.   Jan Hanč – Michael Špirit (ed.): Zanechané listy (Torst 2019) Literární dílo Jana Hanče vyšlo v posledních letech v nakladatelství Torst ve dvou svazcích – Události a Dodatečné události. Ty ale nezahrnuly Hančovo literární dílo celé. Stranou zůstaly drobné příležitostné texty, značný počet dopisů a též Hančovy fotografie a koláže – a právě těmto textům a reprodukcím děl je věnován přítomný, závěrečný svazek třídílného vydání Hančova díla, který nemá zdaleka jen význam doplňující či dokumentární. Zejména dopisy ukazují hlubokou Hančovu osobnost, skutečného tvůrce a spisovatele, který se v nelehkém období padesátých let skrýval pod nenápadnou maskou trenéra lehké atletiky.   Arthur Machen: Temnota nepomíjí (přeložil Patrik Linhart, Malvern 2019) Nový výbor z příběhů velšského vizionáře, který věřil, že „hmota je ve skutečnosti příšernější než duch“, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid. Mezi povídkami jsou i novinářské skicy, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Prózy vznikaly mezi polovinou 90. let 19. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi „divadelně strašidelným“ Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: „Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...“   Toy_Box: Komiksová učebnice komiksu. Od prvních nápadů po komiksovou knihu (Paseka 2019) Punk a disciplína. V tvorbě žádného jiného českého autora či autorky komiksů se tak přirozeně neprolínají tyto dva póly jako u Toy_Box. Inspirovaná graffiti a street artem, poučená DIY estetikou techno scény stejně jako znalostí literární, filmové i umělecké historie se prakticky okamžitě stala klíčovou osobností komiksu nového tisíciletí. Nyní přichází s neotřelou učebnicí určenou všem zájemcům o komiks bez ohledu na věk, odbornost či zkušenosti. Odpovídá v ní na řadu otázek, od těch týkajících se volby kresebného stylu přes rozvíjení příběhu až třeba po to, jak si najít na tvorbu čas. Její kniha není pouhou příručkou, je to zároveň originální komiksový autoportrét.   Radek Fridrich, Dan Jedlička (eds.): Nejlepší české básně 2019 (Host 2019) Projekt Nejlepších českých básní v loňském roce dospěl k prvním kulatinám a vzhledem k jeho arbitrovi, undergroundové legendě J. H. Krchovskému, se na básnické scéně objevilo podezření, zda za ročenkou nevyzvání umíráček. Nakonec měl pravdu publicista Karel Škrabal, který konstatoval: „Pokud budou Nejlepší české básně umírat tak dlouho, jak o umírání píše ve svých básních J. H. Krchovský, nemusíme se o ně bát!“ Milovaná i nenáviděná antologie tedy znovu stojí na startovní čáře. Snad není bez ceny, že projekt se v průběhu let nedrží zcela rigidně pravidel, která byla v roce 2009 přijata jako východisko. A přítomná dvojice editorů slibuje další inovace. Deklaruje, že „jedenáctá reinkarnace svazku se již tradičně pokusí zapředstírat výběr z toho nejzajímavějšího, co se v naší poezii v uplynulém roce objevilo ve sbírkách, časopisech i na internetu; oba editoři si bolestně uvědomují, že dobrá báseň se od básně nejlepší liší zejména osobou vybírajícího; ke svěřenému úkolu tedy přistupují se zdravou praktičností a uměřeným optimismem“.   Salman Rushdie: Zlatý dům (čte Lukáš Hlavica, Audiotéka 2019) Do luxusní newyorské čtvrti SoHo se stěhuje Nero Golden, bohatý a mocný magnát s tajemnou minulostí. S hrdostí sobě vlastní si přivlastnil jméno šíleného římského císaře a všechno na jeho zjevu je majestátní, od oblečení, aut až po výběr whiskey. Přítomnost jeho rodiny budí v okolí přirozeně mnoho otázek – kdo je Nero Golden a odkud přišel? Vypravěč příběhu, mladý filmař, se chce o Goldenovi dozvědět víc. A především, natočit o něm a jeho rodině dokumentární film. Audiokniha Zlatý dům časově rámuje období vlády Baracka Obamy a reflektuje volbu nového prezidenta. Proto je v Americe označována za „první velký román trumpovské éry“, případně za „Velkého Gatsbyho nové doby“.   Niccolo Machiavelli: Vladař (čte Igor Bareš, OneHotBook 2020) Klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Za ideál Machiavelli považoval jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Koncepce dvojí morálky – morálky soukromé a morálky moci – vedla k tomu, že byl označován za cynika, šlo mu však spíš o zlom v pojetí vlády: panovník už není služebníkem Božím, nýbrž služebníkem státu, což je nutný předpoklad pro rozvoj západní demokracie. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-02 08:00:32

Šlomo Sand: Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci

Izraelský historik Šlomo Sand (73) je ve světě slavný svou dekonstrukcí židovských dějin. Někteří k němu vzhlížejí, jiní ho nenávidí.   Co si myslíte o levicovém antisemitismu? V Evropě o něm mluví stále více lidí jako o veliké a aktuální hrozbě. Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka. Právě jsem dokončil knihu, krátkou knihu, má asi sto dvacet stran. Zabývám se v ní tím, co obyčejně nazýváme antisemitismem a jeho projevy v dějinách. Tezi o tom, že židovský národ vytvořili v 19. století sionisté, v knize poněkud koriguji, protože tvrdím, že konstrukcí něčeho takového začali už dávno před nimi křesťané. Ti jsou původci představy ne o židovském národě – tehdy nic takového, co by připomínalo moderní národ, přirozeně neexistovalo –, ale o zvláštních lidech, Židech-cizincích, kteří žijí stranou a kteří přišli z daleka. V knize také říkám, že bych raději než o antisemitismu hovořil o judeofobii. Slovo antisemitismus se totiž do našich slovníků dostalo až v 80. letech 19. století a přišli s ním sami antisemité, kteří došli k závěru, že „objevili“ židovskou semitskou rasu. Nedělejme antisemitům radost, že přeneseme do našich slovníků jejich pojem. Jednoduše řečeno, já o antisemitismu nechci mluvit, protože Židé semitskou rasou nejsou. Semitská rasa neexistuje, existují jen semitské jazyky. Moji rodiče nebyli „semitského původu“. Moji rodiče hovořili jidiš, a jidiš semitský jazyk – na rozdíl od hebrejštiny, kterou mluvím já – není. Řeknu to ještě jinak. Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci. To ale není pravda. Proto před antisemitismem upřednostňuji slovo judeofobie, protože naznačuje kontinuitu mezi nenávistí, které byli Židé vystaveni jak ve starověku, tak jí jsou vystaveni dnes.   Budiž. Vraťme se ale k předchozí otázce, kterou teď přeformuluji: Co si myslíte o levicové judeofobii? Znám ji velmi dobře. S judeofobií se setkáte na pravici, na středu i na levici. Je nesmysl říkat, že levice je judeofobie prosta, a já o levicové judeofobii budu mluvit a je mi jedno, že to levice nerada slyší. Vždyť i celé 19. století bylo plné levicových judeofobů – Marx, Proudhon, Fourier. Všechno to byli judeofobové. V Dreyfusově aféře byli judeofobové taky skoro všichni. Současně bych ale chtěl podotknout, že dnes je většina judeofobů soustředěna na pravici, a to navzdory tomu, že tito pravicoví judeofobové obvykle adorují Izrael a jeho politiku vůči muslimům.   To je paradox, adoruje-li judeofob Izrael, nebo není? Paradox to je, ale uvědomte si, že judeofobie se jen skryla za islamofobii. Extrémní pravice si prostě a jednoduše jen našla někoho jiného, koho může obvinit z ohrožování takzvaně křesťanské civilizace…   …teď se říká „židovsko-křesťanské civilizace“. Já ten výraz upřímně nenávidím – nenávidím ho dokonce tak, že o něm ani nechci mluvit, a tím mu dělat službu.   Raději se tedy vraťme zpět k levicové judeofobii. Někteří lidé říkají, že za kritikou Izraele přicházející od mnoha levicových aktivistů se často jen skrývá nenávist k Židům. Někdy to je pravda, ale nepřehánějme; levicová judeofobie dnes není zásadní problém.   Záleží na tom, jak definujete levicovou judeofobii. Vím, že často pobýváte ve Francii, tak zmíním francouzského prezidenta Macrona a jeho větu o tom, že antisionismus je jednou z forem antisemitismu. Já jsem mu na tuto jeho tezi odpověděl otevřeným listem!   Co jste mu napsal? Že neví, o čem mluví – jemně řečeno. Když například první sionisté vyhlásili, že chtějí svou zemi na Blízkém východě, tak se tomu Židé vzepřeli. Většina Židů a většina rabínů byli přesvědčenými antisionisty. Sionismus považovali za věc neslučitelnou s judaismem. To platilo až do druhé světové války. Od druhé světové války antisionistů mezi Židy ubylo – je to ostatně logické – ale i dnes jsou třeba i mnozí ortodoxní Židé v Jeruzalémě antisionističtí. Máme je v souladu s výrokem pana Macrona označovat taky za antisemity? Anebo máme za antisemity či lépe za judeofoby označovat Noama Chomského, Judith Butler… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} …a další Američany… …ale nejen Američany. Antisionistou byl například i velký anglický historik Eric Hobsbawm. Byl proto i on antisemitou nebo judeofobem? Je to všechno absolutní nesmysl a pan Macron by si měl přečíst některé knihy, než bude zase něco říkat o věcech, ke kterým nemá kompetenci. Řečeno stručně, existují antisionisté, kteří jsou judeofoby. Většina antisionistů ale jimi není.   Vy byste se označil za antisionistu? Neoznačuji se za antisionistu. To ale neznamená, že jsem sionista; měli bychom se už zbavit této polarity. Jsem demokrat – za něj se označuji.   Co znamená být demokratem v Izraeli? Že chci denacionalizaci Izraele. Chci, aby se stal republikou všech. Pokud se chcete zeptat, zdali jsem judeofob (smích), pak jím nejsem – nenávidím judeofobii, či, chcete-li, antisemitismus mnohem více než sionismus.   Jste příznivcem Hnutí BDS (česky: Bojkot, Stažení investic a Sankce, pozn. redakce)? Roky jsem byl proti němu. Tvrdil jsem, že když byla válka ve Vietnamu nebo v Nigérii, tak lidé nechtěli bojkotovat Francii nebo Spojené státy, a já jsem chtěl, aby se k Izraeli přistupovalo stejně jako k Francii nebo ke Spojeným státům. Později jsem však došel k závěru, že politická změna v Izraeli nepřijde zevnitř, že je nutno ji na Izraeli vynutit, a proto jsem se rozhodl Hnutí BDS podpořit. Jakýkoli prostředek, tedy třeba i sankce spojené s bojkotem, který by Izrael donutil přehodnotit režim na okupovaných územích, je pro mě přijatelný – ovšem za podmínky, že tento prostředek bude nenásilný a že se za tlakem na Izrael nebude skrývat boj proti existenci Izraele jako takového. To pro mě přijatelné není. Všechno ostatní jsem ochoten podpořit, ale znovu opakuji: Musí být jasně řečeno, že nenásilný boj proti okupačnímu režimu na Západním břehu nemá co činit s jakýmkoli bojem proti Izraeli jako takovému.   Jste stejně tak pro bojkot Ruska po anexi Krymu? Jsem přirozeně proti ruské anexi Krymu, to zaprvé. A když se ptáte na Krym, tak musím říct, že to je moc hezký příklad. Rusové – pokud vím – poté, co Krym anektovali, udělili všem tamním obyvatelům alespoň práva. Evropa na Rusko přesto vyhlásila sankce. Proč vyhlásit sankce na Rusko a ne na Izrael?   Mluvíte o dvojím standardu? Přesně tak.   Kdyby se zítra Izrael hypoteticky rozhodl dát Palestincům žijícím na Západním břehu občanství s příslušnými právy… …tak bych anexi Západního břehu akceptoval – navzdory tomu, že jsem jinak pro palestinský stát existující vedle státu izraelského. Podporuji právo na sebeurčení. Kdyby se ale Izrael rozhodl pro skutečnou anexi a Palestincům udělil práva, zavřel bych oči, a to myslím vážně, a tento krok bych otevřeně podpořil.   Máte pocit, že se něco takového může stát? Jinými slovy, nejsou to všechno jen utopické sny? Já ale nejsem proti utopii! My dokonce potřebujeme novou utopii – lepší utopii, než byla komunistická utopie – a potřebujeme ji proto, že bude-li pokračovat systém, který existuje dnes, tak nepřežijeme na planetě Zemi. Být pro kapitalismus a chtít zachránit planetu je protimluv. V tomto bodě jsem černobílý – buď jedno, nebo druhé.   Jak byste se popsal z hlediska pravolevé politické osy? Jsem levičák – dlouhá léta velice antikomunistický levičák. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Potřebujeme utopii i pro Blízký východ. Bez utopie nemůžeme zformovat hnutí, jež nás dovede ke změně. Přesto ale musím říct, že – ke své škodě – nejsem optimista. Nevěřím, že to na Blízkém východě dopadne dobře. Svět dneška je světem nacionalistického populismu, který se rozlézá všude – od Londýna po Prahu…    …Izrael je v tomto smyslu vlastně docela normálním státem…  To je do značné míry pravda, ale já už jsem poměrně starý, a tak mám jistou zkušenost, kterou vám teď řeknu. Jsem sice pesimista, co se budoucnosti týče, ale ne fatalista. Přemýšlím často o svých rodičích. Jakou oni mohli mít naději v roce 1939, kdy Polsko, ve kterém žili, dobyli nacisté? A přesto naději neztratili. Nebyla v jejich případě taková naděje dočista utopická?  Bez utopie se změny nedočkáme. Je důležité nepropadnout se z pesimismu do fatalismu. I já se snažím nepropadnout. Je to těžké, někdy přetěžké, ale udržuje mě to mladým, a jen díky tomu, že někde tam vzadu v mé hlavě nějaká naděje stále poblikává, píšu knihy. Proč bych je jinak měl psát?   Mluvíme spolu pár dní po izraelských volbách. Jak byste je zhodnotil? Politika je politika.    Co to znamená?  Že se v Izraeli nezměnilo vůbec nic. Nejsem z toho, co se děje, šťastný… Jak můžu být šťastný, když část mých spoluobčanů volí populisty a náboženské nacionalisty?   Je tu i formace Bennyho Gance Modrá a bílá… Ta strana ale není opozicí, jakou bych si přál. Sice je složená z lidí, kteří jsou slušnější než lidé u moci, to nezpochybňuji, ale to mi nestačí.    Proč to nestačí? V Izraeli není nic důležitějšího než vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jenže v tomto smyslu Gancova strana opozicí není; a mimochodem není ani levicovou opozicí, je stranou středu. V Izraeli volí nižší společenské vrstvy pravici, inteligence a buržoazie střed. Levice bohužel chybí, ale to není jen případ Izraele, to je širší problém. Chcete znát tajemství izraelských voleb? Pokud ano, neměl by vám uniknout úspěch Avigdora Liebermana.   To ale není nic nového, vždyť on je stálicí izraelské politiky. Ovšem, ale politická pozice tohoto rasisty se v poslední době zajímavě vyvinula – doslova přes noc se z něj stal extrémně sekulární bojovník. To je o to zajímavější, že s nábožensky založenými Židy, proti nimž teď vytasil zbraně, seděl deset let ve vládě.   Proč se z něj stal tak nekompromisní bojovník za sekularismus? Důvod je podle mě docela jasný. Do Izraele se přestěhovalo ze zemí bývalého Sovětského svazu kolem milionu lidí, jenže zhruba polovinu z nich ministerstvo vnitra nepovažuje za Židy, a jejich situace je proto strašně zvláštní. Většinou jsou stejně nacionalističtí a rasističtí jako ti druzí, ti, kteří jsou za Židy uznáni – Araby nenávidějí docela stejně – jenže mají jeden velký problém: Nejsou Židy.   …platí zákon o návratu…  …a tito lidé tento zákon snášeli dobře jen prvních pár let. Po dvaceti a více letech se stále hlasitěji dožadují změny svého statusu a Lieberman, který je velký, a když říkám velký, tak myslím opravdu hodně velký, oportunista, začíná z jejich pocitů těžit.   Stal se z něj sekulární rasista?  Ano.   To je – cynicky řečeno – jistý posun… (smích) Posun to možná je, ale nevím, jakým směrem. Mým snem je, jak asi víte, to, že se dvě nežidovské populace Izraele – Arabové a východoevropští migranti – spojí v taktické alianci v zájmu izraelizace Izraele. Lieberman chce ale něco docela jiného. Tento člověk, kterému nestačilo být v uplynulých deseti letech Židem – on toužil být „super-Židem“ – začal v posledním roce ztrácet voliče, a tak změnil strategii. To je celé. Nevím, kam to povede.   Existuje v současném Izraeli reálná politická alternativa, která by vám dávala smysl? Žádná taková alternativa neexistuje.   Kdyby se volby znovu opakovaly, naději byste v tom neviděl? Ne. Nevěřím v možnost změny. Vzpomínám si, že Albert Einstein jednou řekl, že je hloupé myslet si, že když uděláme dvakrát totéž, dočkáme se jiného výsledku. To základní – více než padesátiletá okupace Západního břehu, na kterém žijí Palestinci bez jakýchkoli politických, sociálních a občanských práv – se ani po třetích, ani po desátých izraelských volbách nezmění. Izrael na změnu není připraven.   Jak dlouho bude tento stav pokračovat? Nevím, ale pokračovat to bude.   Třeba i za patnáct či dvacet let? Jsem historik a snažím se být prorokem minulosti – a i v tom mám někdy dost značné obtíže –, ne budoucnosti. Nikdo neví, co se stane. Svět teď každopádně nechává Izrael dělat si to, co chce. A to je problém, protože Izrael není schopen vzdát se toho, co ho ničí. Situace se nezklidňuje, ale naopak radikalizuje. Značná část Izraelců začíná už dokonce snít svůj sen o deportaci Palestinců.   Kam?  Kamkoli.   Kdybych se v Tel Avivu pustil do řeči s místními a zeptal se jich: „Přejete si deportovat Palestince?“, tak by mi řekli, že přesně to si přejí? Většina z nich by vám to neřekla takto otevřeně, ale kdyby vaše otázka zněla: „Přejete si i nadále žít na jednom území s Palestinci, nebo nepřejete?“, tak by vám osmdesát procent lidí řeklo: „Přál bych si žít bez Palestinců.“ A když budete pokračovat a zeptáte se jich, jak by se k takovému stavu věcí chtěli dopracovat, odpoví vám: „Nevím…“ – a pak budou mlčet. Naším problémem je to, že území, na kterém žijí jiní lidé, považujeme za území, které je naše, protože nám ho dal Bůh. I po dvou tisících letech – nepředstavitelné! Všechno ve světě se proměnilo, až na tohle. Zásadním zdrojem tohoto vlastenecko-vlastnického sentimentu je samozřejmě Bible. V našich školách se o ní děti dozvědí, že je historickou a nikoli teologickou knihou. Učí se jí tak, že to, co se v ní říká, se skutečně stalo. Když po dvanácti letech tyto děti vyjdou ze škol, jsou pevně přesvědčeny, že jejich skutečná vlast je Betlém nebo Jericho (města na Západním břehu, pozn. red.)…    …a ne třeba Jaffa… Když jsem byl mladý, bojoval jsem ve válce z roku 1967 a pamatuju si, že ve chvíli, kdy jsme překročili hranici a ocitli se na Západním břehu, měli mí přátelé, kteří mi stáli po boku se zbraní v ruce, pocit, že se konečně ocitli „doma“. Mě to šokovalo! Chápejte – mým domovem byla právě vámi zmiňovaná Jaffa. To bylo město, ve kterém jsem vyrostl a poprvé se zamiloval. To bylo mé „doma“. Západní břeh nebyl „můj“. Jenže mí přátelé to viděli jinak. Na druhou stranu, buďme pragmatičtí a přiznejme si, že mnozí Izraelci se dnes o tuto část země, kterou Izrael okupuje, nijak zvlášť nezajímají. Nenavštěvují ji. Ti z nich, co ji kolonizují, to je jiná, ti v ní žijí, ale Izraelci z Izraele? To je něco jiného. Ti mají v hlavách jiné věci, věci denní potřeby. Jenže jakmile by jim někdo řekl: „Tak se okupovaných území vzdejte!“…   …tak odpoví: „Ne!“ Přesně tak. Roztočí se totéž kolečko otázek a odpovědí, o kterém jsem už mluvil: „Chcete, aby tam byli Palestinci?“ Obvyklý Izraelec: „Chci, aby nějak zmizeli…“ Vy se zeptáte: „Jak nějak?“ On: „Nevím…“ Vy: „Chcete je deportovat?“ On: „Deportace není humánní postup, není to židovské! Ale přeji si, aby odtamtud nějak zmizeli…“ Takhle se s vámi budou bavit. Výsledek je předvídatelný – prohlubující se deziluze Palestinců na Západním břehu.  Bohužel teď houfně přibývá palestinské inteligence, která za takového stavu věcí Západní břeh opouští. Nemá už síly na další odpor a ten stále více vedou lidé méně chytří, méně vzdělaní a mnohem pobožnější. To je varující.   Nelze přece palestinské inteligenci vyčítat, že odchází. Její příslušníci chtějí žít – jako každý jiný člověk – naplněné životy, a pokud nevidí šanci žít je na Západním břehu, zvolí odchod. Já jim to nezazlívám, jen konstatuji, že sionisté mají radost, když vidí, že se jim jejich politika daří. Já obecně neobviňuji lidi za to, že odcházejí. I mnozí Izraelci, například jeden můj bývalý student, odcházejí pryč z Izraele. I oni ztratili naději na smysluplné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Já to chápu, je přirozené, že chtějí žít tam, kde mohou prožít dobrý život. Problémem je, že pokud odejdou oni, kdo se dostane do čela? Fanatičtější a krutější lidé. {/mprestriction}  Šlomo Sand (*10. září 1946, Linec) je izraelským historikem dějin nacionalismu a politických idejí 20. století. Narodil se rodičům, kteří přežili holocaust. V současnosti je emeritním profesorem historie na Telavivské univerzitě. Je autorem řady knih. Po světě ho proslavila kniha Jak byl vynalezen židovský národ (hebrejsky 2008). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V češtině byla publikována v roce 2015 (nakladatelství Rybka). Čeští čtenáři si mohou přečíst i její neméně známé pokračování – Jak byla vynalezena země izraelská (nakladatelství Dauphin). V poslední době Sand obrátil svou pozornost i k Francii, v níž často pobývá a v roce 2016 napsal – do češtiny dosud nepřeloženou – knihu o úpadku francouzských intelektuálů: La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi).

Čas načtení: 2022-10-31 15:40:00

Netrpíte náhodou nedostatkem vitamínů skupiny B?

Získání doporučeného množství vitamínů každý den je důležitou součástí výživy. Obzvlášť důležitá pro zdraví je skupina vitamínů B. Strava bohatá na zeleninu, celozrnné výrobky, mléčné produkty, maso a vitamíny B podporuje zdravý metabolismus a snižuje riziko mrtvice.  Randomizovanými klinickými studiemi, které trvaly 6 měsíců a déle, bylo zjištěno, že užívání doplňků vitamínu B snižuje riziko vzniku cévní mozkové příhody o 7%. Výzkum proběhl na skupině více než   50.000 účastníků.Pokud už nyní víte, že přijímáte nedostatek vitamínů B, pak doporučujeme český produkt Absolute Power, kterých všechny níže uvedené vitamíny obsahuje v dostatečných dávkách a v přirozené formě.Vitamin B1 je důležitý pro zabránění nemoci BeriberiDoporučený denní příjem vitamínu B1 (thiaminu) je 1,1 miligram (mg) u žen nad 18 let, u těhotných  až  1,4 mg a pro kojící 1,5 mg. U mužů ve věku 14 let a starších se doporučuje 1,2 mg za den.Vitamin B1 pomáhá tělu rozkládat sacharidy na cukry. B1 se nachází v celozrnných obilovinách, kvasnicích, fazolích, ořechách a masu. Příliš málo vitaminu B1 způsobuje beriberi, onemocnění postihující srdce, trávicí systém a nervový systém. Beri-beri se vyskytuje u pacientů, kteří trpí podvýživou, a také u těch, kteří holdují alkoholu. K příznakům beriberi patří potíže při chůzi, ztráta citlivosti v rukou a nohou a ochrnutí dolních končetin - a to může dokonce vést k chronickým srdečním selháním. Lidé, kteří konzumují velké množství alkoholu by měly brát vitamin B1, aby se ujistili, že ho mají dostatek.Vitamin B2 pro doplnění energieJe zapotřebí strava bohatá na vitamin B (riboflavin), aby se zabránilo jeho nedostatku. Doporučené denní dávky B2 jsou 1,3 mg denně u mužů a 1,1 mg denně pro ženy.Těhotné ženy potřebují 1,4 mg denně a kojící matky by měly mít 1,6 mg každý den. Z přírodních zdrojů se vitamin B2 nachází v ořechách, zelenině, masu a mléčných výrobcích.Riboflavin pomáhá tělu rozebrat a využívat sacharidy, tuky a bílkoviny ve stravě. Tento typ vitaminu B zajišťuje, aby vaše kůže, sliznice střeva a krevní buňky byly zdravé. Dostatek riboflavinu může být prevencí pro migrény a šedého zákalu. Riboflavin může také zvýšit hladinu energie, posílit imunitní systém, léčit akné, svalové křeče a syndrom karpálního tunelu.Výhody vitamínu B3Vitamin B3, zvaný také jako kyselina nikotinová nebo niacin je také důležitý. Ženy, které jsou starší 14 let potřebují denně 14 mg, muži 16 mg. Vitamín B3 obsahují luštěniny, ořechy, pečivo, mléčné výrobky, ryby a libové maso.Nedostatek niacinu způsobuje poruchu známou jako pelagra. Symptomy pelagry zahrnují fyzické i psychické obtíže, průjem, zánět sliznice a demenci. Pelagru může také vyvolat, když tělo není schopno absorbovat dostatečné množství niacinu kvůli alkoholismu. Niacin se používá i při léčbě vysoké hladiny cholesterolu.Vitamin B5 (kyselina pantotenová) pro správný růstVšichni lidé ve věku 14 let a starší by měli denně přikmout 5 mg vitaminu B5 (kyselina pantotenové). Vitamín B5 se nachází v kapustě, brokolici, avokádu, celozrnných obilovinách, bramborách, mléčných výrobcích a vnitřnostech.  Vitamín B5 je důležitý pro mnoho biochemických reakcí, které denně probíhají v našich buňkách každý den. Kyselina pantotenová je nezbytná také k produkci hormonů pro správný růst.Vitamin B6 je nezbytný pro zdravou krevDoporučená denní dávka vitamínu B6 (pyridoxinu) je 1,3 mg pro dospělé až do věku 50 let. Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují asi 2 mg. Vitamin B6 najdete v bramborách a ovoci  (kromě citrusů), v drůběžím masu, rybách a vnitřnostech. Dostatek vitamínu B6 je důležitý, protože je zapojen do více než 100 enzymatických reakcí v buňkách těla. Pomáhá tělu metabolizovat aminokyseliny z naší potravy a budovat nové červené krvinky. Nedostatek tohoto vitamínu může to vést k anémii, vyrážkám, depresím a zmatenosti.Vitamín B12 proti anémiiDospělí potřebují denně pouze 2,4 mikrogramů (mcg) vitaminu B12 Kyanokobalamin). Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují více: 2,6 až 2,8 mikrogramů denně.Vitamin B12 se přirozeně nevyskytuje v rostlinných potravinách, takže vegetariáni a vegani trpí jeho nedostatkem a musí ho doplňovat v podobě doplňku stravy. Přírodní zdroje bohaté na vitamin B12 jsou mléčné výrobky, ryby, maso, a - především - hovězí játra a škeble. Tento typ vitaminu B se také vyskytuje ve snídaňových cereáliích a kvasnicích.Vitamin B12 je nezbytný pro tvorbu krevních buněk a udržování zdravých nervových buněk. Nedostatek vitamínu B12 může vést k anémii. K příznakům nedostatku vitaminu B12 patří slabost, únava, zácpa, úbytek hmotnosti a ztráta chuti k jídlu. Nedostatek poškozuje nervový systém a může způsobit deprese, zmatenost a demence.Vitamin B9 pro zdravé dítěVitamin B9 (kyselina listová) je živina nezbytná pro růst a vývoj organismu. U dospělých se doporučuje  400 mikrogramů (mcg) denně, zatímco kojící matky potřebují 500 mcg denně, těhotné dospívající a ženy by měli dostat 600 mcg denně. Přirozeně se vyskytuje v mnoha zdrojích včetně tmavě zelené listové zelenině, chřestu, růžičkové kapustě, pomerančích, dále ji obsahují ořechy, fazole, hrášek a celozrnné výrobky.Tento vitamín je životně důležitý pro zdraví a vývoje dítěte během těhotenství. Dostatek kyseliny listové zabrání rozštěpu a podporuje zdravý růst.

Čas načtení: 2023-03-30 07:25:00

Přirozené složení potravy kapra obecného

Jak přirozené složení potravy kapra ovlivňuje typ vody; řeka, rybník, přehrada, jezero, poměrové složení rostlinné a živočišné potravy, jaký druh potravy kapr obecný primárně vyhledává, jaký druh potravy kapr přijímá, když není nic vhodnějšího. The post Přirozené složení potravy kapra obecného appeared first on Rybo.cz.

Čas načtení: 2023-12-11 15:00:11

Vysoký krevní tlak se dá přirozeně snížit

Proto pokud se nám často a dlouhodobě hodnoty našeho tlaku drží ve vyšších hodnotách, tak je vhodné hledat příčinu. Krevní tlak a jeho změny nás totiž z dlouhodobějšího hlediska může upozorňovat na závažnější problémy ve fungování našeho [...] The post Vysoký krevní tlak se dá přirozeně snížit appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2024-09-23 18:46:37

Co je Berry blush girl trend? Tyto tvářenky patří do podzimní kosmetické výbavy každé ženy

Ve světě módy a kosmetiky se neustále opakují trendy. Nejinak tomu je i letos na podzim. Proč by ve vaší kosmetické taštičce neměla chybět berry blush tvářenka? Kosmetické trendy udávají sociální sítě Pokud máte účet na TikToku a Instagramu, určitě jste si všimli, že většina nových módních trendů se rodí právě na těchto platformách. Sociální sítě jsou zkrátka trendy místem, kde můžete načerpat inspiraci při vybírání oblečení i kosmetických produktů. Co je berry blush girl trend? Právě na sociálních sítích se zrodil také trend berry blush girl, který znamená červenající se dívka. Populární byl již letos na jaře a nyní se opět vrátil do centra dění. A o co se vlastně jedná? Jak je vám určitě jasné, červených líček nedocíllíte štípáním do tváří, ale s pomocí tvářenky. Jakou barvu si ale vybrat? Ideálně takovou, jež je v tónech bobulovitého ovoce. Proto se v názvu trendu vyskytuje také slovo berry, které je souhrnným pojmenováním pro všechny bobulovité plody. Kombinací té správné tvářenky, rtěnky a očních stínů dodáte svému obličeji barvu, živost a také budete vypadat zdravě. Na co si dát při výběru tvářenky pozor Než si během své ranní kosmetické rutiny nanesete na tváře rudou tvářenku, ujistěte se o tom, že jste sáhli po té správné barvě. Barvu tvářenky musíte totiž volit opatrně a snažit se co nejvíce přiblížit své přirozené barvě. Tvářenka by neměla vypadat nepřirozeně a na první pohled by skutečně měla připomínat přirozené zčervenání tváří studem, případně zimou. Je libo třpytky nebo minimalistické zvýraznění lícních kostí? Kromě výběru té správné barvy tvářenky na vás v drogerii čeká další zásadní volba. Zvolíte raději matnou tvářenku, která bude vypadat přirozeně, nebo dáte přednost té, která má v sobě třpytky a vaše tváře doslova rozzáří? Jestli vás během podzimu a zimy čekají společenské události, na které plánujete dorazit s výrazným líčením,... Čtěte více Příspěvek Co je Berry blush girl trend? Tyto tvářenky patří do podzimní kosmetické výbavy každé ženy pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-04-30 10:01:44

Nemáte čas na make-up? Vyzkoušejte trend untouched face

Po éře plastických operací a všemožných úprav obličeje a dalších částí těla nastává nová éra, která klade důraz na přirozenost. Jak tohoto trendu využít ve svůj prospěch? Co je trend untouched face? Untouched face, v češtině nedotčený obličej, je nejnovější trend, jenž se stal virálním na TikToku. O co se jedná? Tento trend zdůrazňuje přirozený vzhled pleti, a to bez jakýchkoliv zákroků a použití make-upu. Je to reakce na dokonalé fotografie obličejů žen, které jsou vylepšené estetickými zákroky a mnohdy také nejrůznějšími filtry. Snaha o autentičnost Protože dokonalost neexistuje, stále více dívek a žen se snaží zaměřit na přirozenou krásu a autentičnost. Trend untouched face přirozeně navazuje na trend skinimalismu, který spočívá v používání minima přípravků k péči o pleť. Místo množství přípravků se skinimalismus orientuje na kvalitu. Díky trendu untouched face se dívky a ženy nemusejí bát být samy sebou a mohou světu skutečně ukázat svou pravou tvář bez nánosů make-upu. Videa žen s nedotčeným obličejem upozorňují na přirozenost Na TikToku se stále častěji objevují videa žen, která ukazují nepřikrášlenou pleť a vždy do videa přidají také informaci o svém věku. U zrodu tohoto trendu byla Courtney Ball, které je 28 let a nebála se ukázat světu svou skutečnou tvář. Na sociálních sítích totiž podle ní chybí přirozené fotografie obličejů a přirozená krása nemá v online prostoru své místo. Tím se ale mnoho dívek a žen může dostat do stavů, kdy přemýšlejí o tom, zda jsou dostatečně krásné a přitažlivé. Jako každý jiný trend, ani toto video se samozřejmě neobešlo bez negativních komentářů. Někteří upozorňovali na jasné znaky poškození kůže od slunce, jiným neunikly drobné vrásky. Jak ale Courtney sama říká, to vše je zcela přirozené. Celebrita, která se nebojí jít s kůží na trh Další ženou, která se nebojí jít s kůží na trh, je Pamela Anderson. Mnoho... Čtěte více Příspěvek Nemáte čas na make-up? Vyzkoušejte trend untouched face pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-05-29 17:44:56

Přírodní cesta k lepšímu spánku, náladě i energii

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč jsou někteří lidé i přes hektický životní styl plní energie a pozitivně naladěni? Odpověď často spočívá v jejich denní rutině. Mnozí si začínají uvědomovat, že řešení v těchto stresových situacích není v silnějších kávách nebo zbytečných syntetických tabletách. Naopak – stále více lidí se postupně vrací zpět k přírodě. Ať už je to v podobě ranních procházek, pravidelného cvičení, aromaterapie, bylinek či přírodních výživových doplňcích jako jsou například CBD kapky, jedná se o návrat k něčemu původnímu. Něčemu, co tělu neublíží, ale pomůže mu zregenerovat se vlastní silou. V následujících tipech si přečtete 5 skvělých tipů, jak si tuto rovnováhu můžete začít budovat – jednoduše, přirozeně a bez extrémů. 5 tipů pro přirozeně lepší spánek, náladu a energii 1. Vytvořte si večerní rituál s přírodními pomocníky Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale tělo i mysl milují rituály. Když si večer vytvoříte jednoduchý a příjemný rituál – například si pustíte tlumené světlo, pustíte chill playlist, uděláte si teplý bylinkový čaj a dopřejete si pár minut jen pro sebe – tělo to začne chápat jako signál: „čas zpomalit a připravit se na odpočinek“. Mnoha lidem se osvědčilo zařadit do této rutiny i přírodní přípravky jako například CBD oleje, které podporují relaxaci. Není to žádné kouzlo – jen malý krok směrem k hlubšímu spánku. Takže pokud chcete učinit krok blíže k lepšímu fungování těla, tenhle tip je alfa-omega. 2. Obrazovky do pozadí, smysly do popředí Večer je časem návratu k sobě. Pokud si s sebou do postele berete i svůj mobil a před spaním si ještě chcete poscrollovat všechny sociální sítě, váš mozek se rozhodně nebude chtít přepnout do spánkového módu. Chcete-li co nejdříve usnout a mít kvalitní spánek, zkuste to jinak. Odložte telefon či jiné obrazovky alespoň hodinu před spaním a zapojte smysly – zkuste raději číst, zapálit si svíčku nebo jen tak meditovat. 3. Podpora zevnitř: síla adaptogenů Stresu se v dnešní době nevyhneme. Nenápadně se vkrádá do našich životů přes práci, neustálé notifikace na telefonu, nekonečné myšlenkové pochody či problémy ve vztazích, rodině nebo se zdravím. Naše tělo je sice vyspělý mechanismus, ale není stavěno na chronickou zátěž. Stres dlouhodobě oslabuje imunitu, narušuje kvalitu spánku, trávení a dokonce i schopnost soustředit se či cítit radost. Výborným pomocníkem v tomto směru jsou adaptogeny – rostliny a houby, které pomáhají tělu zvládat zátěž. Jednou z nejsilnějších je čaga sibiřská, přírodní zdroj antioxidantů a betaglukanů. Pravidelné užívání může jemně, ale stabilně přispívat k lepší odolnosti, rovnováze a celkovému pocitu vitality. Pokud cítíte, že se vám v životě stres hromadí, je dobré hledat cesty, jak mu zabránit plně proniknout do vašeho života a ovlivňovat vaše zdraví. 4. Pomalý dech = klidná mysl Dýchání máme zdarma – a přitom jej málokdo využívá naplno. Ve stresu dýcháme mělce a rychle, což jen zvyšuje nejen tep, ale i vnitřní napětí. Ale díky vědomému dýchání dokážete zázraky. Ať už večer před spaním, během dne v práci nebo v momentech přetížení. Zkuste se někdy zastavit a vědomě dýchat. Například technika jako 4-7-8 dýchání (nádech na 4 sekundy, zadržení na 7 vteřin, výdech na 8 vteřin), nebo tzv. box breathing, kde každá fáze (nádech, zadržení, výdech, zadržení) trvá 4 sekundy. Možná vás to překvapí, ale i 10 minut denně takového vědomého dýchání vám časem dokáže přinést klidnější spánek, lepší koncentraci i lepší náladu. 5. Pohyb je základem zdravého těla i mysli Tělo si potřebuje vybít energii, aby mohlo v noci načerpat novou. Začleňte do své rutiny pravidelný pohyb během dne. Nemusíte podávat excelentní výkony v posilovně. Pokud si každý den zacvičíte alespoň na 30 minut, pomůže vám to podpořit nejen fyzické zdraví, ale také psychickou rovnováhu, uvolňuje napětí a pomáhá tělu lépe zvládat stres. Může to být jakýkoli pohyb – tanec, běh, posilovna, plavání, bojové sporty, kolektivní sporty, v podstatě cokoli. Čím více se hýbeme, tím lépe spíme, lépe myslíme a celkově se cítíme snáze – ve vlastním těle i v hlavě. Takže pohyb je opravdu základem.   Nemusíte obrátit celý život naruby, abyste se cítili lépe. Často stačí jen několik vědomých rozhodnutí – méně modrého světla na večer, pár minut hlubokého dýchání, pohyb, který vás baví, a chvíle jen pro sebe. Pokud cítíte, že by vaší každodenní rutině prospěla jemná přírodní podpora, mnozí sahají po přípravcích, které ladí s tímto klidnějším životním stylem. Mezi oblíbené patří například také CBD olej s MCT, který přirozeně doplňuje každodenní rytmus a večerní uvolnění. Všechny tyto drobnosti tvoří prostor, kde si tělo může odpočinout a mysl načerpat sílu. Tak začněte s těmito malými kroky ještě dnes, ať se výsledek v podobě lepšího spánku, energie a skvělé nálady dostaví co nejdříve.

Čas načtení: 2025-08-20 16:35:00

Na český trh vstupuje oblíbená značka v oblasti dermokosmetiky

Praha 20. srpna 2025 (PROTEXT) - Přední polská dermokosmetická značka s názvem Ph.Doctor nyní vstupuje na český trh, prozatím jen jako e-shop. Hlavními zásadami této značky je správné fyziologické pH pokožky, jak sám název značky prozrazuje. Produkty Ph.Doctor cílí na problémy pleti, jako je akné, zarudnutí, mdlá pleť; chrání pokožku a mají také účinky proti stárnutí. Produkty i obaly jsou udržitelné a kosmetické přípravky jsou vyvíjeny na základě několikaletých zkušeností zakladatelky dermatoložky, specialistky v oboru venerologie a lékařky estetické medicíny, Dr. Niny Wiśniewské. Ph.Doctor se těší důvěře zákazníků po celé Evropě, na kontě má již přes milion dodaných produktů spokojeným zákazníkům. Firma se tak nyní po pěti úspěšných letech na polském trhu rozhodla expandovat i na trh český, a to hned z několika strategických důvodů. K příležitosti pátých narozenin značky a vstupu na český trh proběhne digitální launchová kampaň. Pro prvních 500 nakupujících bude na e-shopu připravena cenově zvýhodněná nabídka startovacího balíčku a časově omezená možnost 15 % slevy na vše se speciálním promo kódem. Dermokosmetické přípravky se odlišují od klasických kosmetických přípravků tím, že jsou hypoalergenní, jsou vhodné a šetrné k citlivé pleti a splňují přísné požadavky na výrobu. Účinky jsou podloženy klinickými studiemi. Veškeré produkty Ph.Doctor respektují přirozené pH pokožky a ve své nabídce mají cenově dostupný široký sortiment pro muže i ženy. Tato kosmetika je bohatá na aktivní složky a zároveň ekologická a veganská. Produkty vycházejí z filozofie "méně je více" a sortiment je rozdělen do dvou základních řad: White a Black. Kromě přípravků pro základní každodenní péči si zákaznici mohou vybrat speciální dermokosmetiku pro těhotné či kojící ženy, liftingové produkty, hydratační, omlazující krémy a přípravky pro problematickou pleť, ať už se jedná o citlivost pokožky či zvýšený výskyt akné. Zdraví pokožky na prvním místě Pro společnost Ph.Doctor představuje tuzemský trh velikou příležitost. Výběr České republiky pro první takovouto expanzi firmy není náhodný. Cílem značky je zde ještě více navázat kontakt s českými zákazníky a případně zjistit jejich další specifické potřeby. "S radostí představujeme naše dermokosmetické portfolio na českém trhu, v zemi známé svými vysokými standardy a oceněním kvality. Naše receptury jsou vyvíjeny ve spolupráci s dermatology a podloženy přísným klinickým výzkumem, aby byla zajištěna jejich účinnost a bezpečnost. Chápeme, že čeští spotřebitelé oceňují transparentnost a ověřené výsledky, proto každý produkt kombinuje pokročilou dermatologickou vědu s pečlivě vybranými ingrediencemi. Těšíme se, že budeme podporovat zdravou a zářivou pleť pomocí řešení, která skutečně přinášejí změnu," říká zakladatelka firmy Dr. Nina Wiśniewska, která napsala publikaci Healthy Skin Binder, kde se snaží srozumitelně a jednoduše sdílet zásady správné péče o pleť. "Každý produkt v nabídce Ph.Doctor vzniká na základě lékařských poznatků a nejnovějšího vědeckého výzkumu v oblasti dermokosmetiky. Naše kosmetika respektuje přirozené pH pokožky, protože zdravá pleť začíná rovnováhou. Mým cílem je propojit své lékařské znalosti s vášní pro zdravou pleť a touhou pomáhat lidem, kteří se potýkají s kožními obtížemi," dodává Dr. Nina Wiśniewska. "Díky přímé spolupráci se spotřebiteli jsem získala hlubší porozumění jejich potřebám i potížím. Viděla jsem na vlastní oči, jaké vedlejší účinky mohou některé přípravky vyvolávat a proč může docházet k alergickým reakcím. U našich produktů se snažíme veškeré vedlejší účinky minimalizovat," dodává Dr. Wiśniewska, zakladatelka firmy Ph.Doctor. Nové příležitosti na českém trhu díky nové dermokosmetice Spuštění online obchodu Ph.Doctor (www.phdoctorlab.cz) poskytne příležitost prvním 500 českým zákazníkům nakoupit cenově výhodný startovací balíček složený z nejpopulárnějších produktů na obličej, který zajistí kompletní péči – čištění, rozjasnění a hydrataci. Po dobu prvního měsíce mohou zákazníci použít speciální slevový promo kód PhDoctor5, díky němuž se mohou těšit na 15% slevu na veškeré zakoupené zboží. O značce Ph.Doctor je polská dermokosmetická značka, kterou založila Dr. Nina Wiśniewska - dermatoložka, veneroložka a lékařka estetické medicíny. Název značky odráží náš lékařský a vědecky podložený přístup k péči o pleť. Každý produkt je navržen tak, aby respektoval fyziologické pH pokožky - protože rovnováha pleti je klíčem k jejímu zdravému fungování. Naše kosmetika vzniká na základě lékařských poznatků o pokožce a nejnovějších vědeckých výzkumů v oblasti aktivních látek. Nevytváříme produkty podle momentálních trendů -navrhujeme péči, která je smysluplná, dlouhodobě účinná a přirozeně propojená s potřebami vaší pleti. pH je pro nás klíčovým pojmem - určuje rovnováhu vaší pokožky i účinnost aktivních látek v našich produktech. Více informací naleznete na www.phdoctorlab.cz Kontakt: PResscode CZ s.r.o. Kateřina Hlavinková, e-mail: katerina.hlavinkova@presscode.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.