Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2024-05-02 13:00:01

Bolest Pyšné princezny: Vránovou terorizoval manžel, Ráž ji pak podváděl. A pohřbila dceru

Sňatek Aleny Vránové se zapřisáhlým komunistou Pavlem Kohoutem se konal v den, kdy měl narozeniny soudruh Stalin. Jako by tím veselka předznamenala hrůzy, které si herečka musela vytrpět. Pavel Kohout byl despota, jeho víra ve stranu byla tak hluboká, že jí podřizoval v podstatě všechno. „Svoji manželku hlídal, musela se oblékat ‚socialisticky‘ správně, s líčením to nesměla přehánět apod. Zkrátka nikdo si nemohl ani náznakem myslet, že by snad nebyla oddaná komunistické ideologii,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Výhrůžky a scény přímo na place Soudruzi samozřejmě oceňovali, že mají ke své propagandě takto „dokonalý“ pár, a notně toho využívali. Vránová nebyla šťastná, a když jí „do cesty“ přišel Vladimír Ráž, bezhlavě se zamilovala. „Byl o devět let starší a její city opětoval. Během natáčení Pyšné princezny tak vzniklo pouto, které mělo již brzy udělat hodně zlé krve a způsobit mnoho bolesti.“ Zlatovláska Jorga Kotrbová zůstala sama se třemi dětmi. Nakonec pohádkově zbohatla Číst více Netrvalo to dlouho a Kohout se o záletech své partnerky dozvěděl. Rozjel se přímo do štábu a ztropil nechutnou scénu. „Vránová se však ukázala jako hodně odvážná žena, přímo na natáčení mu totiž řekla, že se chce rozvést. Tím ale odstartovala psychický teror, kterým nejen ji Kohout častoval. Oběma psal řadu dopisů, ve kterých jim vyhrožoval.“ V jednom z nich například stálo: „Kdo je schopen rozvracet manželství, možná nakonec zradí i svou socialistickou vlast. Píši Ti proto, abych Ti řekl jménem svým i svých vrstevníků: Tvé dny končí, Vladimíre Ráži!“ Nakonec vznikla hra Dobrá píseň, kde morálně pokřivený „zloduch“ nakonec selže i politicky. Ne náhodou se hra stala hitem. Feťák ji stáhl na dno Nakonec se jak Vránová, tak i Ráž rozvedli a začali spolu žít. Vzali se, herečka ale příliš štěstí „nekoupila“. Ráž byl totiž neustále obklopený ženami. „Nejprve se to snažila přecházet, později si také našla přítele. Přesto spolu ještě hodně dlouho žili, hlavně asi kvůli dceři Markétě. Rozvedli se tak až v době, kdy dceři bylo osmnáct let,“ uvedl Rousek. Radost jí tak dlouho dělala alespoň Markéta, která si po roce 1989 založila vlastní cestovní kancelář, pracovala také jako tlumočnice a jezdila po světě. „Bohužel si ale našla přítele, ze kterého se vyklubal feťák. Postupně ji stahoval s sebou až na úplné dno. Začala hodně pít, měla problémy s ledvinami i játry, prodělala i mozkovou mrtvici. Alena Vránová se jí snažila pomoci, ale marně.“ Archeologové v blázinci vykopali neoznačený hrob. Žlučník jim vyrazil dech Číst více Vánoce už neslaví Jejich vztahy byly jako na horské dráze, jednou nahoře, podruhé dole. Problém byl i v tom, že Markéta vinila všechny kolem sebe, že mohou za její zničený život. „Chvíli se zdálo, že se vše v dobré obrátí. Na Štědrý den v roce 2013 však Markéta skončila na ulici a zemřela na celkové selhání organismu. Není žádným tajemstvím, že od té doby Alena Vránová Vánoce neslavila, bylo to pro ni hodně tragické období,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Přes všechny rány se však herečka opět dokázala postavit na nohy a jít životem dál. Naštěstí měla lidi, kteří ji milovali. A také vnučku Terezu, která je maminkou tří dětí. Právě u nich může stále čerpat svoji neutuchající energii. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Země má své superrychlé dvojče. Mohlo by nás ochránit před klimatickými katastrofami.

Čas načtení: 2011-12-01 00:00:00

Rozhovor: Patrick Macharovský

Netrvalo dlouho a máme tu další rozhovor. A to rozhovor v řadě ohledů velice nevídaný… Poprvé jsem totiž dělal rozhovor s Čechem. Já vím, je to celkem zvláštní, ale je to tak. Patrick je mladík z Ústí nad Labem a i když jste o něm možná neslyšeli, je možné, že jste už viděli jeho video, které nedávno kolovalo po českém internetu. Video najdete uprostřed článku… Asi bude nejlepší začít jako obvykle - mohl by ses čtenářům krátce představit? Odkud jsi, co studuješ… Mé jméno je Patrick Macharovský, je mi 17 let, jsem z Ústí nad Labem a studuji střední průmyslovou školu s oborem pozemního stavitelství. V posledních pár dnech ses po českém internetu proslavil svým videem o YouTube ve skutečném životě. Jak ses k natáčení videí vlastně dostal? Já už si ani nepamatuji, kdy to začalo - asi od narození. Ze začátku, když jsem byl malý, jsem se snažil rozpohybovat obrázky v počítači. Pak si rodiče koupili foťák, tak jsem začal blbnout a dělat první testy. To mi vydrželo až do teď, jen už jsem si koupil vlastní kameru. Z čeho a jak ses úpravy videí učil? Knížky, návody na internetu? Učil jsem metodou pokus-omyl - zapnul jsem si třeba nějaký program a zkoušel jsem, co v tom jde. Občas se kouknu na nějaký tutoriál na internetu, abych zjistil nějaké skryté funkce nebo fígle. Nutno dodat, že s každým novým videem se učím nové a nové věci. Na svém profilu na YouTube máš vystavenou pěknou řádku videí podobného stylu. Jak vlastně takové video vznikne? Dostaneš nápad, napíšeš scénář, seženeš si herce a jde se natáčet? Jak dlouho obvykle trvá, než video natočíš? Většina těchto videí jsou právě ty testy, tam jsem žádné přípravy nepotřeboval. Dostal jsem nápad, vzal jsem někoho, kdo byl po ruce, i když z toho nebyl moc nadšený a natočil jsem to, ale u posledních dvou videí už to chtělo nějakou přípravu, obzvláště když tam mají být nějaké vizuální efekty, je dobré si rozmyslet kde co bude, protože to může hodně usnadnit práci pak při úpravě. Konkrétně u videa YouTube v reálném v životě to bylo tak: dostal jsem nápad, pak jsem dlouho hledal vhodné místo, podle něj jsem napsal scénář, aby mi tam seděly ty efekty, sehnal jsem pár lidí, šli jsme točit a nakonec jsem to upravil. Jak sháníš herce? Jsou to pořád ti samí lidé, nebo vždy vezmeš toho, kdo je po ruce? Nevím, jestli se jim dá říkat herci, spíše kamarádi a známí, kteří mají zrovna čas a nestydí se. Pokud si píšeš scénáře, jak vypadají? Jsou hodně podrobné s každým detailem a pohybem kamery nebo je to nástin v základních bodech? Jelikož se nikdy přesně nevědělo, kdo z "herců" bude mít čas, tak píšu jen základní body, které jim pak na místě ukážu. Co ti během vzniku klipu zabere nejvíce času? Máš někdy chuť mlátit hlavou o klávesnici a na všechno se vykašlat? Tak nejvíce času mi zabere úprava vizuálních a zvukových efektů. Ano, i takové chutě mám a to v případě, kdy se mi můj projekt, na kterém jsem pracoval třeba měsíc, nechce otevřít z důvodu nějaké neznámé chyby a jedinou cestou je, že to musím dělat celé od znova nebo od nějakého záchytného bodu. Co chystáš? Bude nějaký další shot nebo rovnou třeba krátký film? Po současném úspěchu bys možná neměl problém sehnat dostatek lidí. Zatím ještě nevím, co přesně, ale rozhodně to nebude film, protože to je velmi náročné. Spíš nějaké krátké video. Co pokládáš za dosavadní největší úspěch? Tvé video se objevilo na řadě prestižních serverech českého internetu - objevil se třeba článek na Programujte.com, psala o tobě Alza.cz na svém facebooku. Asi to, že se mé poslední video samo prosadilo, bez nějaké propagace a že se alespoň většině lidem líbí a sdílejí ho. Předpokládám, že ti moderní technika není cizí. Jaký odhaduješ vývoj ve světě filmování? Jak se podle tebe budou točit filmy za dvacet, za padesát let? Snažím se držet krok, ale v dnešní době, kdy to jde všechno tak strašně rychle kupředu, je to těžké. Vzhledem k rychlosti tohoto vývoje opravdu netuším, jak to bude vypadat za padesát let, možná se už napojíme na nějaký systém a film se nám bude promítat v mysli, tak jako sny. Určitě se necháváš inspirovat i řadou filmů - jaké máš raději, přehlídku triků a efektů, nebo raději film s myšlenkou? Máš své oblíbené? Mám rád oboje, ale víc se mi líbí filmy s myšlenkou. Do mých oblíbených filmů patří kvůli efektům Transformers a kvůli suprové myšlence Počátek a Matrix. A co ostatní - co posloucháš za muziku, co čteš… Poslouchám v podstatě cokoliv, ale upřednostňuji dubstep. Moc toho nenačtu, protože většinu času mi zabírá škola a když mám volno tak se snažím dělat videa nebo odpočívat. Občas si zahraji golf nebo si zaplavu. Co bys poradil tomu, kdo by si rád něco takového vyzkoušel - třeba natočil krátkou scénku, ale nemá s tím zkušenosti a neví jak začít? V tomto ohledu asi moc neporadím. Zkrátka, ať začnou s tím, co mají a zkusí si prostě něco natočit. Tak jsem začal i já. Co bys rád v životě dělal? Točil filmy? Jako řežisér, kameraman nebo někdo v postprodukci? Tak tuto otázku si také pokládám…

Čas načtení: 2020-02-15 09:25:03

Demokratka na Trumpově mítinku aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život

Aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život. Před dvěma dny jsem narazil na článek psycholožky Karlyn Borysenko o tom, že jako mnohaletá registrovaná příznivkyně demokratické strany šla na Trumpův mítink a že se odtamtud vrátila se … zajímavými závěry. Včetně toho, že demokrati nemají šanci tyhle volby vyhrát. Článek sice vyšel na menším bočním webu velkého serveru medium.com, ale začal se šířit virálně (v současné době vrátí Google na zadání „trump rally borysenko“ na 90 tisíc výsledků). Přečetl jsem si jej a bylo mi jasné proč. Tak tedy, Karlyn Borysenko a její návštěva Trumpovy akce. Dejme jí slovo. Karlyn Borysenko: Jak jsem šla na Trumpův mítink a zjistila, že demokraté nejsou v roce 2020 připraveni „Když něco publikuji online, obvykle se to týká práce. Doufám, že mi prominete tento výlet stranou, protože si myslím, že my na levici se musíme poctivě podívat do zrcadla a promluvit si upřímně o tom, co se děje. Kdybyste mi před třemi lety řekli, že jednoho dne půjdu na Trumpův mítink, vysmála bych se vám a odpověděla bych, že něco takového se nikdy nestane. Dost možná bych to samé udělala ještě před třemi měsíci. Jak se tedy stalo, že jsem se ocitla v městě Manchester v New Hampshire mezi jedenácti tisíci Trumpovými příznivci? Věřte-nevěřte, začalo to pletením. Asi se vám nezdá, že by zrovna pletení bylo extra politickou aktivitou, ale to by byl omyl. Hodně lidí, kteří pletou, se angažuje v sociální spravedlnosti a rádi mluví o tom, jakou revoluční roli sehrálo pletení v naší kultuře. Jako někdo, kdo plete jenom občas, jsem tomu nikdy nevěnovala zvláštní pozornost. Pletu proto, abych se uvolnila a zapomněla na stresy každodenního života, ne proto, abych se do nich nořila ještě více. Ale pokud máte Instagram a pletete, nedá se tomu uniknout. Začalo to asi před rokem, když gangy bojovníků za sociální spravedlnost začaly pronásledovat každého, kdo se striktně nedržel jejich ideologie. Stohlavé davy šikanovaly a terorizovaly lidi kvůli úplným banalitám. Na jednoho muže se sesypalo tolik agresivních útočníků, že se nervově zhroutil a skončil v nemocnici, kde jej hlídali, aby nespáchal sebevraždu. To nebylo v pořádku a když jsem viděla, kolik žluči dokážou rozlít ti, se kterými jsem stála na stejné politické straně, byl to pro mě otřes. Víte, byla jsem přesně ten typ demokrata, který považoval každého Trumpova voliče za rasistu. Byli to pro mě strašní (a opovrženíhodní) lidé a věnovala jsem hodně úsilí tomu, abych eliminovala jejich hlasy z míst, kde jsem se vyskytovala. Ty, kdo jen opatrně vyjádřili podporu Trumpovi, jsem mazala ze seznamů přátel a blokovala je. Hodně jsem se dívala na MSNBC, byla jsem přesvědčena, že všechno, co dělá, je strašné, že nenávidí každého, kdo není heterosexuální bílý muž, a že na něm není nic dobrého. Ale když jsem uviděla, jaké množství nenávisti vychází od levice v malé komunitě lidí, kteří rádi pletou, začala jsem o všem pochybovat. Začala jsem narušovat svoji bublinu tím, že jsem popřála sluchu hlasům, o kterých jsem si myslela, že se s nimi nemohu shodnout. Chtěla jsem porozumět jejich perspektivě a myslela jsem si, že se mi potvrdí myšlenka, že jsou naplněni nenávistí ke každému, kdo není jako oni. Ukázalo se, že to tak není. Čím více hlasů mimo levici jsem poslouchala, tím více jsem docházela k poznání, že to nejsou špatní lidé. Nebyli to rasisti, nacisti ani zastánci nadřazenosti bílé rasy. Naše názory na společenské a ekonomické otázky se lišily, ale odlišnost názorů ještě neznamená, že vaši oponenti jsou zlí. A dokázali své názory podpořit argumenty, na rozdíl od pokřiku, který jsem slyšela ze své strany politického spektra. Zjistila jsem, nebo spíš znovu zjistila, že existuje hnutí #WalkAway (hnutí bývalých příznivců demokratické strany, pozn. MK). Už jsem o nich slyšela dříve na MSNBC, kde mi řekli, že je to podvod plný ruských robotů. Ale pak jsem začala potkávat skutečné lidi, kteří dříve byli demokraty a rozhodli se odejít, protože už nedokázali snášet způsob jednání levice. Dívala jsem se na setkání, která uspořádali s různými menšinovými komunitami (vše dostupné v plné délce na YouTube) a viděla jsem klidnou, racionální debatu lidí různých ras, původů, orientací a životních zkušeností. Přidala jsem se k jejich facebookové skupině a každý den na mě vyskakovaly příběhy, ve kterých lidé popisovali, proč skončili s Demokratickou stranou. Nebyl to podvod. Ti lidé nejsou ruští roboti. A hlavně, byl to závan svěžího vzduchu. V téhle skupině neexistoval žádný univerzální konsensus – někteří jsou Trumpovi příznivci, jiní ne – ale mluvili spolu a sdíleli svoje názory bez řevu, hněvu a snahy smazat toho druhého ze sítě. To už jsem pochybovala o všem. Kolik falešných příběhů mi „prodali“? Co když druhou stranu vnímám zkresleně? Je opravdu možné, že by půlka země byli rasisti? Není ta nenávist k Trumpovi spíš diagnóza, a nejsem jedním z pacientů? A ta největší otázka zněla takto: opravdu nenávidím Trumpa tak, že bych přála téhle zemi krach jako trest pro něj a pro jeho voliče? O nějakou dobu později přišel čas primárek a New Hampshire je plné politiků, kteří se ucházejí o naše hlasy. Viděla jsem skoro všechny kandidáty za demokraty osobně a skoro u všech zní jejich poselství stejně: hrůza a zkáza, nejenom co se Trumpa a jeho osobních slabin týče, ale s velkým zdůrazněním, že tahle země je příšerně rasistická. Věřím tomu, že v naší zemi máme ještě nedořešené rasové záležitosti. Věřím, že každý by měl mít stejný přístup k příležitostem a že nikdo nemá menší nebo větší hodnotu než někdo jiný. Ale i když tragédie v Charlottesville byla způsobena skutečnými rasisty a nacisty a zastánci nadřazenosti bílé rasy, začala jsem chápat, že tyhle nálepky k většině lidí, kteří podporují Trumpa, nesedí. I přesto jsem váhala, jestli mám jít na jeho mítink. Myslím si, že jeho přístup k věcem není hoden prezidentského úřadu. Jeho Twitter mě vysloveně štve. Nesouhlasím s mnoha jeho politickými kroky. Stejně jsem ho ale chtěla vidět na vlastní oči. Nebudu vám lhát, byla jsem nervózní, a tak jsem začala na známějším území, v živé show MSNBC, která se konala nedaleko od Trumpova mítinku. Rozhodla jsem se, že si vezmu červenou čepici, ale s trochu upraveným nápisem: „Udělejte svobodu slova zase velkou“, což je můj protest proti cancel culture (kultura mazání lidí a rušení akcí, pozn. MK). Dokonce jsem se vyfotila i s moderátorem MSNBC Arim Melberem, jen tak pro legraci. Víte, co je zvláštní? Zrovna tuhle čepici si lidi interpretují úplně jinak. Když jsem ji měla na hlavě mezi levičáky, vykládali si to tak, že útočím na pravici. Mezi pravicí si zase myslí, že tím narážím na levici. Je to docela zajímavá připomínka toho, jak moc naše předsudky hrají roli ve vnímání světa. Na tom natáčení MSNBC jsem prohodila pár slov s různými lidmi a řekla jim nenápadně, že zvažuji návštěvu Trumpova mítinku. Jejich první reakce byl opravdový strach o mé bezpečí. Nikdy předtím jsem od tolika neznámých lidí nedostala tolik upřímně míněných rad, co nemám dělat. Jedna žena mi řekla, že tam se schází jen ta nejhorší spodina. Jiný muž mi řekl, že na Trumpově srazu se stal terčem nějakých svalovců. Ještě jiná žena mi nabídla svůj pepřový sprej. Všem jsem jim řekla, že budu opatrná a že vypadnu, jakmile by se začalo něco dít. Tihle lidé ovšem nevěděli, že nejsou jediní, kdo mají strach. Někteří z mých pravicových přátel online vyjádřili obavy, ale ne proto, že by se báli toho, co provedou účastníci mítinku. Báli se toho, že na účastníky někdo zaútočí! Bylo to jen jeden den poté, co nějaký muž vjel na Floridě autem do stanu, kde republikáni registrovali své příznivce k volbám, a panovala obava, že by se to mohlo stát znovu, nebo že přijedou autobusy s Antifou z Bostonu. Právě tak, jako jsem uklidňovala ty na levici, i pravicovým kamarádům jsem řekla, že se nic dít nebude a že v New Hampshire žádnou Antifu nemáme. Nemůžu ale zapřít, že to ve mně trochu hlodalo. Když se o vaše bezpečí bojí všichni, začnete přemýšlet nad tím, jestli nemají pravdu. Zároveň to pro mě ale byla další motivace jít, protože jsem viděla, že obě strany se vnímají stejně: každá se bojí toho, co je ta druhá zač a čeho všeho je schopná. Kdyby se navzájem mohly aspoň na chvíli vcítit do té druhé, možná by pochopily, že toho neví více, než ví. Hodinu a půl předtím, než se měly otevřít brány, jsem dorazila na místo. Fronta už se táhla skoro dva kilometry od vchodu. Čekání jsem si krátila mluvením s lidmi okolo. Všichni na mě byli milí! Nikdo na mě neútočil, neobtěžoval mě a ani na okamžik jsem se nebála o své bezpečí. Byli to normální lidé ze všech koutů života. Potkala jsem veterány, učitele, živnostníky. Měli radost a těšili se. Jak jsme se tak spolu bavili, prozradila jsem, že jsem demokratka. „Skvělé! Jste vítána!“ Uvnitř panovala atmosféra jako na oslavě. Vlastně to působilo více jako rockový koncert než jako politická akce. Lidé se bavili, někteří tančili na muziku, která hrála z reproduktorů. Nikdy jsem něco takového na politických akcích nezažila. Ani za Obamy roku 2008 to nebylo takové. Dva dny předtím se na tom samém místě konala předvolební akce demokratů, kde jsem byla taky. Kontrast byl ohromný. Za prvé, Trump zaplnil celý stadion k prasknutí. Ačkoliv demokrati měli na místě všechny důležité kandidáty a rozdávali lístky zadarmo, tohle se jim nepodařilo. Trumpovi voliči působili soudržným dojmem. U demokratů publikum bučelo a pískalo na lidi, se kterými nesouhlasilo, a skupinky na sebe křičely navzájem. U Trumpa převažoval optimistický pohled do budoucnosti, demokrati byli depresivní. U Trumpa byli lidi hrdí na to, že jsou Američané. U demokratů se zdůrazňovalo, že naše země je rasistická skrz naskrz. Samozřejmě, Trump se bude vždycky sám předvádět v tom nejlepším světle. Vím, že lže. Dá se to dokázat. Ale síla jeho mítinku nebyla ve faktech a číslech. Byl to sraz lidí, kteří cítili, že někdo za ně bojuje. Najdou se lidi, kteří řeknou: „No jasně, že se tam cítí dobře, vždyť je to sekta.“ Ale myslím si, že to není pravda. Spousta lidí, se kterými jsem mluvila, viděla Trumpa kriticky. Některým se nelíbilo jeho vystupování. Jiní říkali, že by neměl tolik tweetovat. Sektáři svoje vůdce nezpochybňují. Lidé, které jsem tam viděla, nebyli nekritičtí, ale mysleli si, že klady převažují nad zápory. Nemilují ho proto, že by byl dokonalý, ale proto, že věří tomu, že stojí na jejich straně. Když jsem z mítinku odcházela, procházela jsem kolem tisícových zástupů lidí, kteří sledovali dění na stadionu zvenčí na velkých obrazovkách, protože už se nevešli dovnitř. A věděla jsem, že není šance, že by Trump v listopadu prohrál. Absolutně žádná šance. Myslím si, že je úplně jedno, koho demokrati nakonec nominují; Trump s ním vytře podlahu. Pokud mi nevěříte, běžte na jeho mítink a přesvědčte se sami. Nebojte, nic se vám nestane. V demokratických primárkách jsem hlasovala pro Peta Buttigiega. Myslím si, že pro tuto zemi by byl dobrý, a v budoucnu na něj možná ještě přijde řada. Ale přeregistruji se a už nebudu zapsaný volič demokratů, ale nezávislý. Odcházím od strany, u které jsem strávila dvacet let, a posedím si chvíli ve středu. Na obou stranách jsou extrémy, které mi vadí, ale zároveň věřím, že velká většina lidí je v podstatě slušných a chtěli by pro svoji zemi to nejlepší, jenom se neshodnou, jak toho dosáhnout. Ale dokud se navzájem nezačneme vnímat jako lidské bytosti, nedokážeme tu trhlinu zacelit. Odmítám být součástí téhle polarizace. Odmítám nenávidět lidi, které neznám, jen proto, že hlasovali jinak než já. Pokud se má tahle země uzdravit, musíme se zase sblížit, ne se od sebe odtahovat. Myslím, že demokraty čeká v listopadu velké fiasko a myslím, že většina z nich bude naprosto šokována, protože existují v sociálních bublinách, které neodrážejí širší realitu. Doufám, že je to probere a že se dokážou kriticky podívat sami na sebe a zeptat se, jak to, že to dopracovali až sem. Třeba pak začnou poslouchat. Spíš o tom pochybuji, ale doufat můžu vždycky.“ Destruktivní boj o ideologickou čistotu Tolik autorka. Když jsem tento článek nasdílel ještě v anglickém originále na Twitteru, reakce byly různé. Jeden uživatel třeba napsal, že mu to přijde moc pozitivní, jako by to byla propaganda napsaná na objednávku, a začal uvádět příklady toxického chování ze strany republikánů. Článek má určitě trochu naivní tón, ale myslím si, že jako propaganda zamýšlen není. Časem určitě autorka trochu zkoriguje svůj pohled, až potká pár protivných lidí z druhého břehu. Nicméně jeho celkové vyznění na mě působí spíš jako tato scéna ze slavného filmu Shawshank Redemption. Nesmírný pocit úlevy z toho, že jste konečně utekli z místa, které pro vás bylo peklem. I když jste se přitom museli proplazit půlkilometrovou trubkou plnou tekutých sr…, víme Co tím přesně myslím? Autorka naráží na dění v komunitě věnující se pletení, což je něco, o čem jsem svého času psal, ale jinak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Její článek mě přiměl se k tomuto tématu vrátit a prozkoumat jej trochu podrobněji. Vůbec se nedivím, že Karlyn Borysenko tak slaví svůj úspěšný útěk, protože pod náporem aktivistů situace v „pletací“ komunitě vygradovala do naprostého záchvatu maoismu. Tak šíleného, že to před pár týdny velmi kriticky zpracovala BBC. Když už jako progresivci ztratíte sympatie u BBC, je to fakt špatné. Stejně tak vám doporučuji si přečíst článek, který napsal hlavní autor pořadu Gavin Haynes pro server Unherd. Původně jsem toto téma chtěl nějak rozsáhle komentovat sám, ale Haynes to vystihl daleko lépe, než bych dokázal já. Boj o ideologickou čistotu je strašná a destruktivní věc, která už nemá nic společného s morálkou, spravedlností nebo slušností, i když se jimi velmi ráda zaklíná. Blíž má spíš ke stalinským monstrprocesům nebo gilotinovému teroru po francouzské revoluci, včetně toho, že se časem obrací proti svým iniciátorům. Zrovna případ Nathana Taylora, pletaře, který tu věc rozjel, aniž by nejspíš čekal, do jak obludných rozměrů naroste – a kterého také o pár měsíců později důkladně semlela – mi poněkud připomíná nejhorší chvíle dvacátého století. Ovšem sehrané amatérskými herci nedisponujícími skutečnou silou státní moci, jako černá internetová fraška bez reálného popraviště na konci procesu. Doufejme, že tu moc nikdy do rukou nedostanou. Mimochodem, reportér Haynes kontaktoval dvacet nejvíc aktivních šikanujících jedinců s tím, že by rád, aby o své činnosti promluvili do pořadu BBC. Žádný na to nepřistoupil, někteří si jej okamžitě zablokovali. Dobrá zkušenost: nenacházejí-li se tito jedinci zrovna v bezpečí davu, nejsou až tak sebejistí, snad se i trochu bojí. Koneckonců nastolili dost pekelný standard zacházení s jinými lidmi, tudíž musejí někde v koutku duše očekávat, že jednoho dne se pomyslné karmické kolo otočí proti nim. (Tím nechci říci, že bychom jim my ostatní měli dělat to samé!) Tenhle poznatek se může někdy v budoucnosti docela hodit, vyvstane-li v nějakém konkrétním případě nezbytnost, hm, protiofenzivy. Český jazykový prostor je moc malý na to, aby tu vznikly opravdu tisícihlavé šikanující davy, ale pokud se toto dokázalo odehrát i v nepočetné skupině lidí, kteří rádi pletou a dávají své vzory na Instagram, může se to jednou stát i zde. Malý odkaz na závěr: relevantní článek z minulosti, jeden z prvních, který jsem napsal do Neviditelného psa, a na který jsem dodnes vcelku hrdý. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-23 17:16:25

V Exilovém orloji vzpomíná Karel Hvížďala hlavně na přátele

Publikací „Exilový orloj. Nezapomínky“ (2019) s ilustracemi Clary Istlerové navázal Karel Hvížďala především na dva svazky fejetonů a esejů Osmý den týdne (2015) a Dobře mrtvý dědeček (2017). Tři tyhle knihy nenahrazují snad úplně jeho autobiografii, ale jde o jakýsi „životopis skromného“ proložený mimo jiné aktuálními zamyšleními. V přítomném svazku píše Karel Hvížďala především o těch, s nimiž jej propojila zkušenost exilu. Tam žil (právě) tucet let, nicméně zachycených osobností je víc. Celkových 28 kapitol předkládá dosti ucelený obraz let osmdesátých a konce let sedmdesátých. Nelze přitom říct, že by se Hvížďala oněm kamarádům zpětně podbízel a současně od něj leda stěží můžeme očekávat, že vytáhne vědro špíny. Výsledek je až noblesně korektní, nic však nelakující. Karel Hvížďala – i navzdory některým zklamáním – má prostě ony osobnosti rád. Výtečně to lze ilustrovat na Pavlu Landovském, jemuž je věnována prostřední, čtrnáctá kapitola Intelektuál s maskou křupana. Hvížďala jej znal od samého začátku šedesátých let a nepochybuje o zvláštní „přírodnosti“ jeho vrozené inteligence. „Lanďák“ byl opakem pozéra. A navzdory zjednodušujícímu titulu kapitoly nebyl ani tak křupan jako bijec všeho uměle falešného. Jeho revolta přitom plynula z určité niterné úzkosti, kterou ostatní sotva kdy zahlédli. Hvížďala v tomto smyslu cituje Pavla Landovského: „Můj humor častokrát vycházel z toho, že bych nejraději brečel, ale nedal jsem to znát, a naopak lidi začal bavit, protože jsem měl hrozně rád, když se smějou. To na mě působilo hojivě.“ Karel Hvížďala znal Pavla Landovského takřka půl století a první rozhovor s ním vedl již roku 1969 pro Mladý svět. Ten jej otiskl v momentě vrcholné hercovy slávy, kdy „naturbuš“ zářil stejně v „Činoheráku“ jako ve filmech. Dodnes stačí Hvížďalovi k hercově charakteristice v podstatě jen jediná věta: „Byl jako houba, všechnu zkušenost do sebe nasával z druhých: měl dobré oči, fantazii a paměť pro situace, které pak s chutí trochu karikované předváděl...“ A po chvíli už jen dodá: „I jiným jeho pozdějším kamarádům chvíli trvalo, než pochopili, že Pavlova jistá exaltovanost není hraná, ale jeho přirozenou pohonnou směsí. Proto mohl i kníže Karel Schwarzenberg po hercově smrti prohlásit, že patřil k jeho nejlepším kamarádům, i když on sám má vrozenou poker face.“ Karel Hvížďala v knize vzpomíná na pětidenní, na Hrádečku realizované natáčení známé Audience v režii Luboše Pistoria i na daleko pozdější zrod jejich společné knihy Soukromá vzpoura (podzim 1987 ve Frankfurtu). „Pavel mi vynadal, že jsem udělal rozhovor s Václavem Havlem, a na něj, na starého kamaráda, kašlu.“ Tady je ovšem na místě spolu s Hvížďalou upřesnit, že Soukromá vzpoura není zcela použitelný historický pramen, ostatně Václav Havel mu k tomu napsal: „Klidně to pusťte do světa tak, jak to je, snad jen v nějakém doslovu či ediční poznámce můžete decentně naznačit, že Lanďák je mistr v dobásňování skutečnosti a že je to třeba občas brát spíš jako beletrii než jako historický materiál.“ Když knihu o „soukromé vzpouře“ ve Vídni autorizovali, byl to právě Landovský, kdo Hvížďalovi doporučil, aby realizoval také knižní rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Tím přecházíme k dalším a dalším aktérům práce letošní a bilanční. Jistěže autor těží i z více než třicítky svých knižních rozhovorů, ale dojde přečasto i na momenty, které se tam nevešly či byly z nějakého důvodu původně „vystřiženy“. Čtivě, stručně a pravdivě k nám tak z Exilového orloje „promlouvají“ Milan Kundera i Josef Škvorecký, Arnošt Lustig i Jiří Gruša, jistěže Václav Bělohradský a rovněž Jan Kaplický, Pavel Šrut, Josef Topol, Karel Kryl či Karol Sidon. Autor přitom své kamarády ani vzdáleně „nenasekal“ do uzavřených kapitol. Naopak! Roli při jeho psaní hrály asociace, a to někdy jen zpola vědomé. Psaní ostatně pro Karla Hvížďalu, jak sám přiznává, zůstává formou magie, skrz níž dává moc „svým hrůzám i touhám“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Nakladatel knihy Zdenko Pavelka v závěrečné poznámce upřesňuje: „Osmý den týdne byl především jakousi poctou Hvížďalově babičce Bohumile Maštalířové, rozené Mallottové, druhá Hvížďalova vzpomínková kniha je připsána jejímu muži Václavu Maštalířovi, jehož předci se psali Mastalier a...“ A nápad na tuto knihu třetí? „Karel s ním přišel někdy během cest za čtenáři.“ Magdalena Deiml z nakladatelství Mladá fronta mu totiž nabídla besedy v knihovnách, těch cest bylo nakonec nepočítaně a „darovaly nám čas na povídání v autě i ve vlacích“. Po právu má Pavelka Exilový orloj – i předchozí dvě autobiografické knížky – za „výjimečné memoáry“. Výjimečné i tím, že autor jen zřídka vypráví o sobě, a když to přece dělá (hlavně v závěrečné povídce Soňa), změní si cudně jméno. „Píše tak především o lidech, kteří pro něj něco znamenali, od kterých se učil životu a s nimiž prožil okamžiky, které mu paměť uchovává jako pokladnice drahokamy.“   Karel Hvížďala: Exilový orloj. Nezapomínky. Ilustrace Clara Istlerová. Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2019. 280 stran.

Čas načtení: 2024-02-23 08:41:00

Mám velký sen, ale rodiče mi to nechtějí dovolit... Co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, můj velký sen je stát se herečkou. Problém je, že bych chtěla někde jinde než v Česku, třeba v Británii, nebo v Americe. Vím, že je to v podstatě nereálné. Největší problém je, že moje rodiče nechtějí, abych dělala cokoliv u filmu. Jednou jsem se jen zmínila, že mě herectví baví, a oni hned, abych v životě nebyla herečka a nic s filmem, že jsou filmaři a herci nevzdělaní a že nic nikam nedotáhnou. Docela mě to mrzí. Mrzí mě, že nechtěj, abych dělala to, co bych v životě chtěla dělat. Tak se chci zeptat: Nevíš, jak bych je mohla přesvědčit? A druhá otázka zní: Nemohl bys mi poradit, jak bych se mohla stát herečkou třeba v Británii? Angličtina mi jde, bez problémů se domluvím. Samozřejmě, že ještě neznám všechny fráze a slova, ale docela jsem v ní dobrá. Díky moc, jen za to, že tohle to existuje. Marguerite, 14 let

Čas načtení: 2024-04-25 13:00:01

Herečka Jiřina Jirásková žádala pro kamarádku smrt. Manžela podváděla a potratila

Láska Jiřiny Jiráskové a Miloše Formana netrvala dlouho, bylo to spíš takové studentské pobláznění. Vydrželi spolu necelých šest měsíců. Něco jiného už to ale bylo s Vlastimilem Brodským, se kterým se herečka potkala na vinohradské scéně. Chybělo málo a vzali se. „Tradovalo se, že s ní byl jen proto, že si myslel, že je příbuznou spisovatele Aloise Jiráska. Jestli je to pravda, nevím. Každopádně se s ní rozešel prakticky u oltáře, když se odkázal na nemocnou babičku a vzal do zaječích,“ usmíval se Pavel Rousek. Faktem je, že v té době už byl Brodský zadaný, s tanečnicí Boženou Křepelkovou měl syna Marka. Nevěru jí odpustit nedokázal Další vážný vztah už ale Jirásková až k slavnostnímu „ano“ dotáhla. S Jiřím Pleskotem to nejprve vypadalo na velkou lásku, která bude trvat věčně. Jenomže herečka byla dost přelétavá a zamilovala se do charismatického Jiřího Valy. Problém byl v tom, že ten byl ve vztahu s Jiřinou Švorcovou a nehodlal na tom nic měnit. „Dokonce ani ve chvíli, kdy mu paní Jirásková řekla, že s ním čeká miminko. Opustil ji a herečka šla na potrat.“ Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Obě tyto události (nevěra a potrat) však měly devastující účinek na její manželství. Jiří Pleskot jí nehodlal nic odpouštět, takže se nakonec rozvedli. Přes to všechno zůstali v kontaktu a byli přáteli. Jirásková tak byla, pokud šlo o hledání pana dokonalého, opět na začátku. Muž jejího života V šedesátých letech to dala dohromady s režisérem Zděňkem Podskalským. Jejich vztah utužilo natáčení komedie Světáci, kterou on režíroval, a ona tam hrála jednu z hlavních rolí. „Zase ale padla na zadaného chlapa. Navíc jeho manželka Tamara Podskalská pocházela z tehdejšího Sovětského svazu,“ vysvětloval Rousek. Případný rozvod by mohl znamenat její vyhoštění do rodné země, což Podskalský nechtěl dopustit i proto, že spolu měli syna. „Byl láskou mého života. Mohla bych o něm mluvit několik měsíců, a stejně bych mu pořád zůstávala strašně moc dlužná,“ vyznala se Jirásková ve své autobiografii. Pravdou bylo, že manželství režiséra bylo v troskách a on si v podstatě dělal, co chtěl. Nakonec spolu žili, i když, jak se to vezme. „Každý měl vlastní byt a navštěvovali se, částečně spolu byli, ale vlastně nebyli.“ Vydrželo jim to však krásných sedmadvacet let. Služba vlasti za komunistů očima pamětníka: Ožralý velitel a buzerace mezi důstojníky Číst více Leží vedle své lásky Když Podskalský zemřel, herečka nejednou zalitovala, že nikdy neměla vlastní děti. Měla kolem sebe přátele, ale ti rodinu nenahradí. „Ne všichni ji zbožňovali. Když byla v padesátých letech ředitelkou vinohradského divadla, odsoudila Jiřinu Štěpničkovou coby nepřítele tehdejšího režimu. Žádala pro ni trest smrti. I když se za to později mnohokrát omluvila, tento škraloup jí hodně lidí nikdy neodpustilo. Zrada kamarádky zkrátka nebyla nic, nad čím by se mávlo rukou,“ objasnil pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Poslední roky života trávila ve společnosti Aleše Cibulky, byli naladěni na společnou vlnu. Síla jí však ubývala, stejně jako její pověstná energie. „Tvrdila, že chce usnout a neprobudit se. Na začátku roku 2013 se jí touha po pokojném odchodu ze světa vyplnila. Její hrob je na hřbitově v Malenovicích vedle Zdeňka Podskalského. Jen o kousek dál odpočívá Jiří Pleskot.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Slavná herečka Dana Medřická přišla o syna. Láska se šlechticem jí zachránila život, ne na dlouho.

Čas načtení: 2024-05-02 07:00:01

Pták velký jako člověk je i v Česku. Zabíjí své sourozence, říká se mu duch z bažin

Jeho obří zobák a dlouhé, hubené nohy z něj dělají impozantního predátora. Dokáže stát zcela nehybně, než se vrhne vpřed, aby popadl nic netušící kořist. „Domorodci nazývají člunozobce duchem bažin, což je vzhledem k jejich často strnulému postoji i pohledu výstižné. Při lovu ryb čekají na téměř 100% příležitost, takže vydrží takto postávat i hodiny,“ vysvětlil Čtidoma.cz Antonín Vaidl ze Zoo Praha. Připomíná prehistorická zvířata K vidění je dnes pouze ve třech evropských zoologických zahradách, což ale není jediný důvod, proč se na něj přijít podívat. „Bezesporu zaujme svým vzhledem, který připomíná zvířata spíše prehistorická. Nejednou se proto návštěvníci v nadsázce ptali, jestli jsme je nezískali z Jurského parku.“ Štáb našel gigantickou anakondu během natáčení dokumentu. Pak se stala tragédie Číst více Studie z roku 2015, zveřejněná v Journal of African Ornithology, uvedla, že nejčastější kořistí člunozobce afrického je sumec, který tvoří 71 % jeho jídelníčku. Pochutná si však i na úhořích, hadech, a dokonce i mláďatech krokodýla. Tito ptáci jsou většinou velcí samotáři, což znamená, že jejich chov je extrémně náročný. „Je těžké sestavit pár, který by spolu fungoval celoročně. Vlastně to pro ně není přirozené,“ potvrdil Vaidl. Poslední import do Evropy Podle odborníka má pták také citlivou kůži na nohách, což je pro něj v rámci adaptace pohybu v mokřadech zásadní. „Řešíme to samozavlažováním rostlého povrchu jejich expozice. Dobrou zprávou je, že všichni čtyři naši ptáci, konkrétně dva páry, se těší dobrému zdravotnímu stavu a jsou ve věku, kdy je stále možný jejich chov.“ Člunozobci v Zoo Praha jsou poslední, kteří byli dovezeni do Evropy. „Jednalo se o poslední schválený transport. Museli jsme podniknout dvě cesty k výběru ptáků včetně jejich základního vyšetření, ale i náročného endoskopického vyšetření za účasti českého veterináře, abychom měli co největší jistotu s ohledem na zdravotní stav před transportem,“ dodal pro Čtidoma.cz Antonín Vaidl. Jak je možné, že datla nebolí hlava? Z jazyku si udělá ochrannou helmu Číst více Přežije většinou jen nejsilnější Chovné páry jsou monogamní a snášejí až tři vejce – ačkoli kvůli rivalitě mezi sourozenci se obvykle dožije dospělosti pouze jedno mládě. Obvykle se jedná o větší prvorozené ptáky, ti konkurenci buď „odstaví“ od jídla, nebo přímo zabijí. Druhé nebo třetí mládě je v podstatě náhradní, slouží jako záloha, pokud první nepřežije. Toto chování bylo zachyceno v dokumentu BBC Davida Attenborougha „Afrika“. Nejbližšími žijícími příbuznými člunozobce jsou pelikáni. Jeho předci z řádu Pelecaniformes se objevili na konci křídového období (před 145 miliony až 66 miliony let). Pták je uveden na Červeném seznamu Mezinárodní unie pro ochranu přírody, zbývá jen 5 000 až 8 000 jedinců. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Írán se na Ukrajině učí, od Rusů má i zbraně. Generál Šedivý vyřkl nepříjemnou prognózu.

Čas načtení: 2024-09-12 13:00:01

Skvělý Vladimír Menšík honoráře prochlastal. Pozvracel se přímo na jevišti

První role Vladimíru Menšíkovi nevyšla. Jako malý kluk měl v rámci školní besídky ztvárnit bramboru ve scéně Zelenina je zdravá. Jenže se předtím nacpal zelených jablek, která zapil vodou. „Kolují historky, že se pozvracel přímo na jevišti. A pak měl ještě další potíže, se kterými to ale naštěstí vždy stihl na záchod,“ usmíval se Rousek. Špičkový herecký výkon se tedy nekonal, ani to ale Menšíka neodradilo od toho, aby později napodruhé složil zkoušky na JAMU. Přesto, že v té době už měl na přání tatínka vystudovanou průmyslovku a pracoval v brněnských strojírnách. Workoholik, co se sám sobě nelíbil V té době také řešil komplex, který se s ním dlouho táhl. „Trápil ho jeho vzhled, dokonce uvažoval o operaci chrupu, protože se považoval za ošklivého. Pak ale došel k názoru, že ženy může okouzlovat jinak než vzhledem, a od zákroku upustil. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí.“ Po akademii se herec naplno pustil do filmového světa, který ho naprosto uchvátil. Ještě předtím si ale změnil křestní jméno – z Vladislava se nechal přejmenovat na Vladimíra. Pro Štěpničkovou žádala trest smrti. Antonie Hegerlíková si v důchodu vzala manžela kamarádky Číst více Jeho první role italského mechanika ve snímku Dědeček automobil byla hned fenomenální. „Menšík odešel z divadla. I proto, že byl těžký astmatik a prostředí mu nedělalo dobře. Jako komik exceloval, stejně tak se ale pustil do vážných rolí a byl neméně skvělý. Vzpomeňme třeba na Markétu Lazarovou nebo Všechny dobré rodáky.“ O Menšíkovi bylo známé, že byl workoholik. Takže když přišla nabídka z televize, aby moderoval Bakaláře, neváhal. A to přesto, že ho to nebavilo, protože se musel držet předepsaného scénáře. „Bral všechno, co přišlo. Byla ho plná televize. Ať jste si ji zapnuli kdykoli, byl tam Menšík,“ vysvětloval Rousek. A jeho hvězda samozřejmě stoupala vzhůru raketovou rychlostí. Dvě manželky a čtyři děti Pro mnoho lidí bylo naprosto nepochopitelné, že Menšík stíhá kromě neuvěřitelného pracovního vypětí také noční flámy. Jeho bohémský život byl pověstný. Alkohol, cigarety a kamarádi, to bylo jeho. „Několik krabiček za den pro něj nebylo problém. Ostatně na jeho životní styl ‚dojelo‘ i jeho první manželství. Věra Menšíková to prostě nedávala. Měli spolu dvě děti, Petra a Vladimíra, a ona toužila po rodinné pohodě. Tu ale od manžela nedostala, takže se rozvedli, protože Menšík nebyl schopen jakékoli sebereflexe nebo změny.“ Herec se později oženil ještě jednou a s Olgou Menšíkovou už zůstal až do smrti. Porodila mu syna Jana a dceru Martinu. „Postupem času se ale přidávaly zdravotní potíže. Kvůli extrémnímu pití špatně viděl, barvy postupem času nerozeznával vůbec. Konečně se šel ze své závislosti na alkoholu léčit a snad i několik let nepil. Pak do toho ale spadl znovu a začínalo být jasné, že vážné komplikace na sebe nenechají dlouho čekat,“ tvrdil Rousek. Osamělý život Putinových synů: Nechodí do školy, bojí se otravy a jejich kamarádi tráví týdny v karanténě Číst více Praskl mu žaludeční vřed Menšík na natáčení vozil kufřík plný léků, v posledních letech svého života měl dokonce osobní lékařku v podobě Zdeny Lipárové. „Chodila s ním do studia, pořád na něj dohlížela. Ostatně i jeho slavné silvestrovské scénky vznikaly v době, kdy už to s ním bylo špatné a bez své doktorky neudělal v podstatě ani krok.“ Přesto ještě natočil několik filmů. Dva dny před smrtí natáčel pořad Abeceda a pak odjel do Brna, kde měl moderovat galavečer v hale Rondo. Tam už ale nedorazil. „Praskl mu žaludeční vřed, odvezli ho do nemocnice svaté Anny. Nepomohlo ani to, že si sám píchl léky, což ostatně dělal docela pravidelně. Místo něj moderovala Magdalena Dietlová, a když řekla, že je Menšík nemocný, celá hala tleskala,“ dodal Pavel Rousek. Ničemu to ale nepomohlo. Vladimír Menšík zemřel 29. května 1988. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tomicová zase přišla o všechno! Chudák, tohle si nezasloužila.

Čas načtení: 2024-10-21 06:00:00

Ultra trendy outfit podle Dagmar Havlové (71): Lichotit bude zralým dámám i malým postavám

Bývalá první dáma Dagmar Havlová byla čestným hostem natáčení silvestrovského dílu zábavného pořadu Inkognito z dílny TV Prima, na kterém se zcela vyjímala. Oblékla totiž příznačný model se slavnostní náladou, který však netlačil tolik na pilu a ve své podstatě byl opřen o základní, nadčasové kousky. Čím tedy dodala looku jistou noblesu a eleganci?

Čas načtení: 2025-12-30 12:21:34

Tejc potvrdil jméno nového náměstka za SPD. Kdo další bude v jeho týmu?

Náměstkem ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce (za ANO) pro legislativu se stal od začátku tohoto týdne Zdeněk Koudelka za SPD/Trikolora. Od prvního ledna ho doplní Adam Šimice za Motoristy . Ten bude mít na starosti mezinárodní agendu. Tejc to uvedl v podcastu České justice a Ekonomického deníku Perspektivy Česka.

Čas načtení: 2024-07-18 07:55:00

Stabilizační gimbal Hohem iSteady V3 AI Tracking Smartphone: Váš osobní kameraman s umělou inteligencí

New York 18. července 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hohem, přední výrobce stabilizačních gimbalů, dnes představila model Hohem iSteady V3 AI Tracking Smartphone.Hohem iSteady V3 AI Tracking Smartphone Gimbal promění váš telefon v dokonalou přenosnou kameru pro natáčení videa. Disponuje pokročilou technologií s umělou inteligencí, vestavěnou prodlužovací tyčí, stativem a gimbalem se stabilizací ve třech osách. Zajišťuje snadné, plynulé a profesionální záběry pořízené přímo v terénu.Pokročilá AI technologie pro všechny chytré telefonyGimbal Hohem iSteady V3, vybavený špičkovou technologií sledování záběru na bázi umělé inteligence, vás dokáže automaticky sledovat přímo prostřednictvím nativní aplikace fotoaparátu v zařízeních iPhone i Android. Odstraňuje omezení systému i samotných aplikací a umožňuje bezproblémové sledování pohybu během videokonferencí, živých přenosů a natáčení videa. Stabilizační gimbaly využívají přední nebo zadní fotoaparát iPhonu, aby zajistily správné zaostření a udržely v záběru daný subjekt, a umožňují tak uživatelům neomezený pohyb bez rizika, že se ocitnou mimo záběr. Odnímatelnou sledovací jednotku s umělou inteligencí lze instalovat tak, aby telefon zabíral prostor před kamerou nebo za ní, díky čemuž je mnohem univerzálnější. Umožňuje také ovládání gesty, což znamená, že ovládání technologie umělé inteligence máte na dosah ruky i v případě, že se nenacházíte přímo u zařízení.Odnímatelné dálkové ovládání a profesionální stabilizaceStabilizační Hohem iSteady V3 ve spojení s odnímatelným dálkovým ovládáním umožňuje všestranné natáčení i mimo přímý dosah zařízení, a je tak ideální pro zachycení jedinečných úhlů nebo skupinových záběrů. Pokročilý stabilizační systém se stabilizací ve třech osách zajistí stabilní a plynulé záběry v jakékoliv situaci, ať už jde o natáčení během cestování nebo při turistice. Profesionální stabilizační sada Hohem iSteady V3 s dálkovým ovládáním posune vaše natáčení na zcela novou úroveň.Přenosný a skládací univerzální gimbal pro chytré telefonyiSteady V3 je přenosný a skládací gimbal určený pro internetové tvůrce i všechny, kteří svůj běžný život rádi zaznamenávají. Gimbal iSteady V3 je vybaven prodlužovací tyčí s dosahem až 205 mm, která umožňuje záběry z nízkého úhlu, integrovaným stativem pro lepší pořizování selfie a kreativní natáčení vlogů a vestavěnou powerbankou s výdrží 13 hodin pro telefony do hmotnosti 300 g.Výkonné úpravy videa za podpory AI v aplikaci Hohem Joy APPStabilizační gimbal iSteady V3 posouvá možnosti natáčení videa pomocí chytrého telefonu na zcela novou úroveň a umožňuje ještě snazší tvorbu a úpravy dynamického obsahu. Po skončení natáčení vám kompletní sada mobilních úprav s podporou umělé inteligence v aplikaci Hohem Joy umožňuje dosáhnout mistrovské úrovně střihu a dalších úprav. Úpravy videa nebyly ještě nikdy tak snadné!Ať už natáčíte vlog, vysíláte živě nebo točíte krátký film, iSteady V3 je vaším osobním kameramanem s umělou inteligencí.DostupnostStabilizační gimbaly Hohem iSteady V3 AI Tracking Smartphone jsou k dispozici již nyní v oficiálním obchodě společnosti Hohem, v jejím oficiálním obchodě na stránkách Amazon a u autorizovaných prodejců. Další informace o produktu a jeho možnostech naleznete na webových stránkách společnosti Hohem.O společnosti Hohem:Hohem je přední společností specializující se na technologii stabilizačních gimbalů, která nabízí inovativní řešení pro stabilizaci fotoaparátů a chytrých telefonů. Společnost Hohem se snaží fotografování a natáčení videí zpřístupnit široké veřejnosti a umožnit tak každému, aby své příběhy zaznamenal kvalitně a snadno.Další informace naleznetena našich webových stránkách: https://www.hohem.comv obchodě Hohem: https://store.hohem.com/na Instagramu: https://www.instagram.com/hohem_globalna síti TikTok : https://www.tiktok.com/@hohem_globalPřihlaste se k odběru našeho YouTube kanálu: https://www.youtube.com/@HohemTechOfficialVideo - https://www.youtube.com/watch?v=Ny2-BZOioX8Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2460783/4810671/Logo.jpgKONTAKT: Kris Huang, kris@hohem.com 

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2025-07-01 12:02:00

Společnost Dyson představuje novinku Airwrap Co-anda 2x™, multifunkční styler a fén nové generace

Praha 1. července 2025 (PROTEXT) - 2× vyšší tlak vzduchu s novým motorem pro lepší natáčení, rychlejší sušení a hladší styling. Inteligentní a pokročilá technologie pro špičkový styling všech typů vlasů bez poškození teplem. Kompaktnější a lehčí pro lepší manipulaci.Objevte styling nové úrovně s novinkou Dyson Airwrap Co-anda 2x™, multifunkčním stylerem a fénem, poháněným nejrychlejším a nejvýkonnějším motorem na vlasy od Dysonu, Hyperdymium™ 2. Tento supervýkonný motor vytváří dvojnásobný tlak vzduchu, který usnadňuje natáčení, suší vlasy stejně rychle jako výkonný fén a vytváří elegantní, rovné účesy. Dyson Airwrap Co-anda 2x™ (Airwrap2x™) nabízí 6 všestranných funkcí v 1, které představují svět plný možností a stylingu: sušení, natáčení, vlnění, narovnání, uhlazení a objem, to vše bez poškození teplem. Nové nástavce s technologií RFID automaticky přizpůsobují nastavení stylování a zajišťují optimální výsledky pro všechny typy vlasů. Po propojení s aplikací MyDyson™ umožňuje funkce i.d. curl™ snadné natáčení pomocí jediné aktivace, díky sekvenci natáčení přizpůsobené uživatelům. Díky neustálým vylepšením je Airwrap2x™ menší a lehčí pro lepší ovladatelnost a kontrolu. „Dyson Airwrap2x™ má nový motor, který se otáčí rychlostí 150 000 otáček za minutu a poskytuje dvojnásobný tlak vzduchu pro rychlejší sušení a menší poškození teplem. Vysoký tlak zajišťuje delší výdrž vln nebo rovnějších účesů. Tradiční stylery mohou vlasy poškodit, ale my se vždy zaměřujeme na nástroje, které vlasy chrání a zároveň poskytují výkon i preciznost. Využíváme odborné znalosti v oblasti motorů, aerodynamiky a materiálů. Nové nástavce jako AirSmooth2x™ vytvářejí hladké účesy a patentované štětiny na kartáči Anti-snag Loop Brush 2x umožňují bezproblémový styling. Senzory řízené umělou inteligencí upravují teplotu, aby chránily vaše vlasy. Jde nám o spokojenost zákazníka, který si vytvoří dlouhotrvající účes pomocí chytřejší a efektivnější technologie,“ prozradil vynálezce James Dyson.Nejvýkonnější motor Dyson v péči o vlasyNově vyvinutý motor Hyperdymium™ 2 je nejrychlejší a nejvýkonnější motor Dyson v oblasti vlasové péče. Napájecí vodič motoru je tenký jako lidský vlas, má pouhých 90 mikronů. Tato precizní konstrukce umožnila miniaturizovat výkonnou technologii tak, aby se pohodlně vešla do dlaně. Celý motor dosahuje až 150.000 otáček za minutu – tedy devětkrát více než motor vozu Formule 1. Inteligentní řízení výkonu a elektromagnetická konstrukce zajišťují plynulý tok energie. Výsledkem je o 30 % vyšší výkon a dvojnásobný tlak vzduchu pro rychlejší sušení a styling. Nové nástavce díky tomu umožňují výkon srovnatelný s plnohodnotným fénem, silnější proudění Coanda pro lepší natáčení a možnost vytvořit rovnější účes.Technologie inteligentních senzorůAirwrap2x™ je vybaven senzory, které usnadňují styling i údržbu zařízení:Rozpoznávání nástavců – RFID čipy v nástavcích komunikují s přístrojem a automaticky nastaví nejlepší teplotu a proudění vzduchu. Přes aplikaci MyDyson™ lze nastavení upravit.Personalizované natáčení díky i.d. curl™ – při použití s natáčecími nástavci aktivuje čtyřkrokovou sekvenci pro dokonalé lokny. Přizpůsobí teplotu a proudění vzduchu pro navinutí, zafixování a uvolnění.Hallův senzor – rozpoznává nasazení filtru.Tlakový senzor MEMS – detekuje potřebu čištění filtru.2× skleněné termočlánky – měří teplotu vzduchu 1000× za sekundu a chrání vlasy před poškozením.Inteligentní stylingové nástavceDevět různých nástavců navržených přímo pro Airwrap2xTM multi-styler pomůže uživatelům dosáhnout jakéhokoli stylingu pro všechny typy vlasů. Nástavce jsou inteligentní a disponují dvojnásobným tlakem vzduchu generovaným novým motorem Dyson Hyperdymium.Přehled nástavcůKulmovací nástavce Co-anda2x™ (20 mm, 30 mm, 40 mm)Rychlejší natáčení díky 30% vyššímu výkonu. Umožňují lokny v obou směrech a automaticky spustí i.d. curl sekvenci. Čím širší použijete nástavec, tím objemnějších, volnějších vln dosáhnete. Tyto kulmovací nástavce také rozpoznají, kdy jsou vlasy plně navinuty, a automaticky spustí sekvenci i.d. curl. Tepelně izolované konce se navíc dočkali nového designu – mají větší rozsah pro otáčení, což usnadňuje manipulaci, a nový ergonomický tvar pro lepší uchopení.Anti-snag Loop Brush 2xJemnější a rovnoměrnější výsledek pro všechny typy vlasů, nástavec snižuje zacuchávání a zároveň zvyšuje komfort při kontaktu s pokožkou hlavy.Kulatý objemový kartáč 2x Nástavec navržený pro vytvoření objemného účesu bez krepatění vlasů. Řízený proud vzduchu a zúžené štětiny umožňují uživateli upravovat jednotlivé prameny, aniž by narušil okolní vlasy.AirSmooth2x™Nástavec pro narovnání vlasů využívá dva proudy vysokorychlostního vzduchu, které vytvářejí potřebné napětí pro dosažení hladších účesů bez krepatění. Lišty vlasy uhlazují, zarovnávají a snižují jejich objem. Jakmile je celý pramen upraven, ramena se automaticky rozevřou a uvolní vlasy.Fast dryer 2xTento nástavec je určen k vysušení mokrých vlasů nebo k jejich předsušení před dalším stylingem. Tento nástavec reguluje proudění vzduchu vysokou rychlostí pro rychlejší vysušení bez poškození teplem.Tension comb 2xNástavec je navržený pro kudrnaté a afro vlasy. Proud vzduchu vysokou rychlostí rychle vysuší vlasy, zároveň je napíná a uhlazuje.Wave+Curl diffuser 2xDifuzér ve formátu 2 v 1 rozptyluje proud vzduchu dvěma různými způsoby, aby podpořil přirozený tvar vln a kudrlin.Ochrana zdraví vlasůNástavce jsou navržené tak, aby optimalizovaly výkon stylingu, usnadnily každodenní rutinu, a přitom chránily vlasy před poškozením. „Zdraví vlasů je pro nás vždy prioritou při vývoji nových zařízení a přípravků. Víme, že zdravé vlasy nejsou jen lesklejší, ale také příjemnější na dotek. Zkoumáme jednotlivá vlasová vlákna všech textur a typů, a to zvenčí i zevnitř, abychom dokázali navrhnout a vyrobit produkty s ohledem na zdraví vlasů“ říká Rob Smith, hlavní inženýr společnosti DysonKombinace s vlasovou péčí DysonPro delší výdrž účesů lze Airwrap2x™ kombinovat s vlasovou kosmetikou Dyson Chitosan™. Ta je navržena tak, aby fungovala synergicky s nástroji Dyson. Komplexní makromolekula chitosan je získaná z hlívy ústřičné a vyvinutá pomocí technologie Dyson Triodetic™. Řada přípravků je výsledkem desetiletého výzkumu v oblasti zdraví vlasů. Zdroj: Dyson ČTK Connect ke zprávě obrazovou vydává přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2019-12-05 18:09:52

Film Havel je dotočený. Landovského hraje Martin Hofman proslavený seriálem Most

Na konci listopadu skončilo několikaměsíční natáčení filmu Havel inspirovaného disidentskými léty Václava Havla. „Státníka Havla a prezidentský portrét nečekejte,“ vzkazuje divákům režisér Slávek Horák, který se díky svému předchozímu snímku Domácí péče dostal do výběru časopisu Variety „10 Directors to Watch“. „Náš film je o tom, co se dělo před tím, o méně známém období a méně popsaném životě. Je to drama, ale je tam tolik vtipných a absurdních situací, že se často prolíná s komedií,“ popisuje Horák.  „Čeká nás ještě denní dotáčka jedné scény, ale jinak je film kompletně natočený a máme už dokonce i první hrubý střih,“ doplňuje režisér. Štáb začal točit v srpnu, film vznikal převážně v Praze, v Ruzyňské věznici, tvůrci využili i pivovar Tupadly nebo Dolní Kalnou v Podkrkonoší. Legendární Hrádeček zastoupila podkrkonošská chalupa v Chotěvicích. Příběh filmu je lemován srpnem 1968 a listopadem 1989, dějiny jsou ale pouze pozadím pro vztahy hlavních postav a jejich osobní život, někdy divoký a nečekaný. Během filmu se mění postava i vzhled Viktora Dvořáka v roli Václava Havla, od lehkovážného a úspěšného dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vězně a pak i vůdčí osobnost sametové revoluce let osmdesátých. Podobně se v průběhu mění i styl filmu, černobíle natočená 60. léta přejdou do barvy 70. let a poté do stylu let 80. „Povedlo se nám získat skvělé herce a nejlepší bylo natáčení soukromých scén se dvěma nebo třemi herci. V pohledech, náznacích a maličkostech pak vznikalo napětí i humor a další emoce. Noční můrou byly ovšem davové scény v interiérech. Když točíte dvacet lidí na malém prostoru, všichni jsou vidět a všichni musí být zkoordinovaní a bez chybičky,“ vzpomíná na natáčení Horák „Nechal jsme si pro roli narůst delší vlasy,“ říká představitel Havla Viktor Dvořák. „Musím ale říct, že už to pak na mě bylo moc, zvlášť když se k tomu přidalo letní počasí, začali jsme totiž točit už v srpnu. Děkuji Václavu Havlovi, že šel pro své přesvědčení do vězení a já se díky tomu musel nechat ostříhat,“ vypráví s nadsázkou Viktor Dvořák. Nepostradatelnou rekvizitou pro většinu postav se stala cigareta, což byla pro Dvořáka další veliká zkouška. „Jsem odnaučený kuřák a číslo vykouřených cigaret během natáčení bude asi děsivé. Pamatuju si na dva dny, kdy se mi sešly silně kuřácké obrazy, a troufnu si říct, že jsem si za celý den zapálil kolem padesáti cigaret, možná i víc.“ Středem filmu je silný a současně netradiční vztah Václava Havla a jeho ženy Olgy, kterou hraje Anna Geislerová: „Byla to pro mě výjimečná role, je to jiné, když hrajete skutečného člověka, navíc člověka, kterého si vážíte. Olga je žena, ke které cítím obrovskou úctu, a pak najednou stojím v županu s cigárkem v ruce. Bylo to zvláštní a měla jsem z toho trochu husí kůži.“   Výraznou a nepřehlédnutelnou postavou filmu je Havlův kamarád, buřič a živel Pavel Landovský neboli Lanďák, kterého ztvárnil Martin Hofmann. „Temperamentní, odvážný a opravdový,“ popisuje Martin Hofmann svou roli, na níž se stejně jako ostatní herci před natáčením poctivě chystal. „Přípravy byly příjemné – nakoukával jsem Pavla Landovského, vytvářel jsem si nějaký celistvější obraz jeho osobnosti. No a on byl cokoli jen ne nudný, průměrný a zaměnitelný. Byl to fajny čas s Pavlem,“ dodává herec, jenž je svým projevem legendárnímu herci a bouřlivákovi podobný. „Bohužel jsem se s Pavlem Landovským nikdy osobně nesetkal. A dost by se mi to teď líbilo. Mně 41let, jemu 41 let – a jsme venku v noční Praze. Asi by nebyla nuda.“ S postavou „Lanďáka“ je spojena řada vtipných situací filmu a z kombinace zdrženlivého Havla a hlučného Landovského byl režisér Slávek Horák nadšený už během prací. „Jejich konflikty nás bavily už na place a chceme tuhle energii z natáčení co nejvíc přenést do filmu. Chemie mezi herci fungovala skvěle, milý a slušný Viktor Dvořák tvoří s nevypočitatelným a divokým Martinem Hofmannem perfektní pár.“ Kompliment svému hereckému parťákovi skládá i Viktor Dvořák. „Martin Hofmann dokáže využít každý moment a prostor, který mu jeho role nabízí. A když mu dáte volnou ruku, stane se z něho renesanční básník širokého gesta a planoucího srdce. Žádná náhoda, že hraje Cyrana v Divadle v Celetné. To je pro mě Martin.“ V dalších důležitých rolích hrají Bára Seidlová, Stanislav Majer nebo Jiří Bartoška. Bára Seidlová představuje jeden z vrcholů ústředního milostného trojúhelníku a na natáčení strávila hodně času s Viktorem Dvořákem v roli Havla. „V roli Václava Havla je pro mě Viktor přesný. Laskavý, spravedlivý, okouzlující, nesnesitelně nerozhodný. Viktor stejně jako Havel jsou zosobněním lidskosti a pokory,“ říká Bára Seidlová. Sama ses Václavem Havlem setkala během práce na filmu Odcházení režírovaný právě Havlem. „To byl zážitek naprosto neobyčejný. Když někoho vnímáte jako osobnost dramatika, spisovatele, bojovníka za svobodu a prezidenta republiky, a najednou se před vámi otevře lidská bytost, se svými lidskými vlastnostmi. To odhalení, že to není nadpřirozené monstrum, ale prostě člověk,“ vzpomíná Seidlová. „Bára Seidlová je pro mě jedno z největších překvapení. Byla ještě lepší, než jsem doufal a tušil, že bude. Neznali jsme se před tím a nikdy spolu nepracovali a musím říct, že byla naprosto senzační,“ dodává Slávek Horák. Scénář k filmu vznikal tři roky, řada dramatických momentů vychází ze skutečných situací a faktů. Některé postavy a děj už ale vznikly v autorské licenci a jde o fikci. „Havel je hraný film, dramatizace, Jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘, nebo často zjednodušeně ‚Nejdřív příběh, potom fakta‘,“ zdůrazňuje režisér Horák, jenž je společně s Rudolfem Suchánkem i autorem scénáře. Premiéra v kinech je v plánu na léto 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-04 08:00:01

Další hrozný seriál, nezachrání ho ani Nováková. Čeští filmaři mají v Chorvatsku slevu?

Není to přitom tak dávno, co na televizi Prima běžel seriál Na vlnách Jadranu, který si u diváků získal velký úspěch, konkurenční Nova zase odvysílala Polici Hvar. Vše natáčené v Chorvatsku, kam míří každé léto více než 800 tisíc Čechů. Teď se představuje seriál Lež na pláži. Spoléhá produkce, že známé prostředí diváky k televizním obrazovkám přitáhne raz dva? Rázný verdikt Novákové ze známého seriálu k manželovi: Další dítě nebude a šmytec Číst více Ani slavné obsazení diváky nepřesvědčilo Nový seriál Lež na pláži bude mít celkem osm dílů a přináší příběh z chorvatského pobřeží, kde se pod cizím jménem ukryjí tři mladí ajťáci. Nikoho nepřekvapí, že název je tak trochu dvojsmysl – ačkoliv to mělo být zřejmě skrytým tajemstvím, které bude jako zázrakem odhaleno až na konci pořadu. Tvůrci obsadili především děti slavných – například Rozálii Anežku a Josefínu Veroniku Prachařovy nebo Sofii Fridu Höppnerovou, dceru herečky Ivany Jirešové ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Dále se předvede Radek Melša, Daniel Kadlec, Martin Trnavský, Radim Novák nebo Miroslav Etzler. Nechybí ani herečka Sandra Nováková, která má opět příležitost předvést své dokonalé tělo, režisérského postu se ujal – překvapivě – její manžel Vojtěch Moravec. Tohle spojení jim funguje opakovaně, společně už stáli například za projektem Na vlnách Jadranu či filmy Matky a Hádkovi. A jak už je zvykem, Moravec ze své ženy opět udělal doslova sexbombu. Moc dobře ví, že tahle kráska má rozhodně co nabídnout! Televize Prima slibuje, že to bude pohodový seriál plný vtipu. Zatím to vypadá, že to bude jen pěkná nuda, protože diváci první díl zepsuli od první minuty. „Opět placená dovolená pro pár vyvolených,“ rozčiluje se divák Petr. „Tohle je fakt průser,“ píše Tobiáš. „Děs běs,“ přidala Šárka. „Spousta peněz za pokus o líbivý seriál,“ píše Luboš. Skeptičtí jsou diváci také k hereckému obsazení. Na Česko-Slovenské filmové databázi si seriál vysloužil pouhých 22 %. „Obě dcery Lindy Rybové a Davida Prachaře jsou moc krásné, i když hereckým uměním mě zatím jinak moc neokouzlily,“ svěřila se divačka Kateřina se svými pocity. Borhyová v slzách, asi se nikdy nevdá. Zloduch nebyl jen Hrdlička, chlapi jí hodně ublížili Číst více Dcera Ivany Jirešové se domů moc nehlásila Za role v seriálu vděčí holky Prachařovy i Höppnerová jejich představení Vina vína, kde si jich všimla produkce. „Produkce nás viděla v představení Vina vína, ve kterém hrajeme s Rózou a Sofií. Dostaly jsme pozvánku na konkurz a za chvíli už byly na cestě do Chorvatska. Sbalila jsem si kufr a vydala se na dvouměsíční natáčení. Měla jsem i tu výhodu, že jsem se vracela do Prahy, takže jsem si dobalila ještě další kufr. Zažila jsem extrémní změnu režimu a taky mi chybělo to, že někam popojedete tramvají, metrem… Natáčení jsem trávila se sestrou, takže ta mě hlídala. Vždycky jsem měla pět zmeškaných hovorů od maminky a ségra to naštěstí zachraňovala a mámě volala,“ zavzpomínala Josefína Anežka.  Josefína a Rozálie jsou dcery herečky Lindy Rybové a herce Davida Prachaře. Mají bratra Františka. Příbuzné jsou také s Jakubem Prachařem a Marianou Prachařovou, které má jejich tatínek se svou bývalou manželkou Danou Batulkovou. „Natáčení v Chorvatsku bylo k tomu všemu bonus. Člověk úplně zapomene na okolí a je úplně v jiném světě, takže jsem se domů moc nehlásila. Hanka tam hodně cvičí a s tím jsem neměla problém, vždy jsme se na všem domluvili. Dělám tam animátorku a klidně bych se vydala takhle trávit dovolenou. Děti miluju a bez váhání bych to zkusila. Jedno z nejhezčích natáčení bylo, když jsme jezdili na vodních skútrech a snímal nás dron. Jsem ráda, že jsem točila s Filipem, když jsem pak nad tím přemýšlela a rozhlédla se, asi bych si ho stejně vybrala. Přišlo mi, že k té mojí postavě nejvíc pasoval,“ dělí se o své pocity z natáčení Sofie Frida Höppnerová. Sofie Frida Höppnerová je dcera Ivany Jirešové a zesnulého novináře Ondřeje Höppnera. V minulosti byl veřejný prostor plný jejich dlouholetého a bolestivého sporu o svěření dcery do péče. Poznali se, když Jirešová pracovala jako redaktorka a on jako šéf bulváru. Další prohra Primy na plné čáře Herec Filip Červenka si Sofii také pochvaloval, a dokonce přiznal, že když z natáčení odjížděl, dojalo ho to. „Jediné, co tam asi bylo minusové, bylo občas počasí. Netočili jsme přímo přes léto, takže jsme asi třikrát měli problém s deštěm. Když tam pršelo, byla potopa. Jinak bez problémů. Hodně jsme si všichni sedli a jsem rád, že hraju se Sofií. Když jsme dělali s kluky barmany, říkali jsme si, že by bylo krásné odjet někam k moři, dělat tam drinky, vypadalo to hezky. Vytvořila se tam skvělá parta. Když jsme se vraceli domů trajektem, poslouchal jsem hudbu, koukal na moře a najednou jsem se rozbrečel. Nemohl jsem přestat, a to nikdy nebrečím. Nějak mě dostalo, že to skončilo,“ říká. Otázkou však je, zda kvůli seriálu teď nebudou plakat především diváci.  Zatím se zdá, že Prima pokračuje v neúspěchu svých velkých nadějí – seriál Eliška a Damián skončil u diváků velmi podobně, stejně tak novinka s Tomášem Klusem s názvem Zalez do spacáku. Vzhledem k tomu je až s podivem, že se chystá konec seriálu ZOO. Důvodem mohou být i odcházející celebrity. Po úprku Lucie Polišenské se přidala ze zdravotních důvodů Pavla Tomicová a nedávno svůj odchod ohlásila také hlavní hvězda Eva Burešová. Co bude náhradou, se musíme nechat ještě překvapit. K potěšení nespokojených diváků má však další chorvatská pohádka Lež na pláži „pouhých“ osm dílů.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kdo bude soutěžit v letošním ročníku StarDance? Trénovat se začíná už v květnu.

Čas načtení: 2025-08-20 05:06:45

Když nehoda není atrakce. Policie varuje, že vaše zvědavost vás může stát život

Fotit nehody z auta může znamenat pokutu i ohrožení životů. Proč se raději dívat před sebe než do telefonu, když projíždíte kolem?

Čas načtení: 2020-03-21 18:17:01

Koronavirová epidemie ničí filmové a televizní tvůrce. Netočí se seriály, odkládají se filmové premiéry

Pokles filmové výroby kvůli koronavirové epidemii o 75 procent do konce roku. Takový je odhad Asociace producentů v audiovizi (APA). Zastavilo se natáčení českých projektů doma i v zahraničí. Přerušeno bylo natáčení rodinného seriálu Děti od tvůrců seriálů Vyprávěj a První republika, poté dlouhotrvajících seriálů Ulice a Ordinace v růžové zahradě 2 nebo nejnovějšího celovečerního filmu režiséra Olmo Omerzu, držitele Českého lva za nejlepší film Všechno bude. Obhlídky a další přípravy na chystané natáčení stopli například i tvůrci dlouho připravovaného koprodukčního filmu Alma a Oskar, milostného příběhu vztahu malíře Oskara Kokoschky a vdovy po hudebním skladateli Gustavu Mahlerovi. Situace zasáhla i zahraniční zakázky. V době zavedení opatření proti šíření koronaviru na území naší republiky vznikaly filmové projekty z Velké Británie, Německa, Dánska, USA, které se natáčely pro Netflix, Columbia Pictures, Warner Bros., ZDF, BBC, Amazon, Sony Pictures či studio Disney. „U řady zahraničních projektů už se nyní ví, že budou zrušeny, jiné se do České republiky navrátí. Některé země začínají reagovat na krizi tím, že plánují začít zavádět speciální pobídky pro filmaře tak, aby jim filmový business zůstal doma za účelem opětovného nastartování vlastní ekonomiky. Ve Velké Británii už tyto typy pobídek vznikají,“ říká výkonná ředitelka APA Magdaléna Králová. Filmové pobídky poskytované Státním fondem kinematografie v loňském roce do České republiky přitáhly téměř 80 zahraničních filmů a seriálů, které přinesly do české ekonomiky investici téměř ve výši devíti miliard korun. Mezi největší zakázkové projekty, které započaly v ČR výrobu v roce 2019, patří druhá série fantasy seriálu společnosti Amazon Carnival Row s hollywoodskou megastar Orlandem Bloomem. Tento projekt je i dosavadním rekordmanem, když v tuzemsku utratil téměř 1,7 miliardy korun. Nyní je natáčení přerušeno. Z Česka odcestoval i zahraniční štáb fantasy seriálu společností Amazon a Sony The Wheel of Time, do Čech už se možná nevrátí tvůrci seriálu The Falcon and the Winter Soldier pro Marvel Studios. Zavřená jsou i kina. Velké ztráty se tak sčítají i na poli současných distribučních titulů, které nedávno vstoupily do distribuce nebo měly distribuci před sebou. Koronavirus zastavil i distribuci filmu V síti, který se po dvou týdnech stal s tři sta tisíci diváky nejnavštěvovanějším dokumentem historie. Do kin těsně před svým nasazením nedoputoval snímek 3Bobule v hlavních rolích s Terezou Ramba a Kryštofem Hádkem. Své české premiéry v kinech se v plánovaném termínu nedočká ani očekávaný snímek režisérky Agnieszky Holland Šarlatán s Ivanem Trojanem v hlavní roli, který si už odbyl světovou premiéru na festivalu Berlinale. Termín distribuční premiéry zatím na neurčito odsunuli i tvůrci dokumentu Můj otec Antonín Kratochvíl o jednom z nejslavnějších českých fotografů. Naproti tomu příklad animace není v tuto chvíli dle producenta Michala Podhradského z animačního studia Animation People až tak postiženým oborem: „V animaci je mnohem snazší rychle se přizpůsobit obdobným omezením a pracovat v režimu home office.“ „Aktuálně jsou dopady na audiovizuální průmysl obdobné jako na všechny ostatní odvětví, včetně kreativních a kulturních průmyslů. Zasaženy jsou malé a střední podniky. Je potřeba se strategicky připravit na situaci, která nastane po epidemii,“ dodává Helena Bezděk Fraňková, ředitelka Státního fondu kinematografie.

Čas načtení: 2024-04-06 08:00:01

Ryška ze Zlaté labutě jako herečka končí? Našla si práci v kavárně a chce se věnovat rodině

Uplynulé roky nebyly pro herečku Kristýnu Ryšku ze Zlaté labutě vůbec jednoduché. Když totiž přijala roli Ireny Maškové, bydlela v Rožnově pod Radhoštěm. Do Prahy na natáčení do kbelských ateliérů tak musela dojíždět až dvacetkrát do měsíce, přičemž jedna cesta trvala více než 4 hodiny. Dospělo to do takové fáze, že byla tak vyčerpaná, že si pronajala v Praze byt. Jenže to zase nedělalo dobrotu v rodině, kterou se snažili s manželem budovat. A tak se teď rozhodla pro odvážnou změnu.  Tajemství Krausové ve Zlaté labuti odhaleno? Nahradit má prý Irenu Číst více Při natáčení Zlaté labutě měla podporu manžela Z vlaku si za měsíce natáčení Zlaté labutě udělala svou kancelář a dojíždění jí nikdy nevadilo. Přesto ji prý ruch velkoměsta už dávno neláká, ačkoliv jeden čas byla možnost stěhování na pořadu dne. S manželem Janem Ryškou mají ale oba v Rožnově rodiny i zázemí. On navíc práci, kromě toho, že je ekonom, vede také místní folklórní sbor.  „Poblíž bydlí naše aktivní babičky, které nám se synem pomáhají, což je super. V době, kdy jsme se pro život v Rožnově rozhodli, jsem tolik herecké práce neměla, i když jsem samozřejmě počítala s tím, že nějaká nabídka může přijít a že pak začnu dojíždět do Prahy častěji. Netušila jsem, že to bude zrovna nabídka do seriálu Zlatá labuť, tedy docela intenzivní práce na rok a půl,“ zavzpomínala na časy, kdy musela udělat složitou volbu. Snad i proto si teď užívá, že maraton skončil, ačkoliv v Praze má stále pronajatý byt, kdyby se naskytla příležitost, kvůli které musí do hlavního města v určitou hodinu.  Zvrat v seriálu Specialisté: Marek Lambora končí, nahradí ho fešák ze Zlaté labutě Číst více Období, kdy neměla práci, pro ni bylo těžké Přesto se teď na žádné velké natáčení nechystá, a dokonce si domluvila brigádu v rožnovské kavárně, kde jako patnáctiletá začínala prodejem kopečkové zmrzliny. Od té doby tam brigádničí pravidelně, a když je o prázdninách nebo Vánocích doma, fanoušci ji mohou potkat tam. Bude také dělat workshopy pro děti, kde si vyzkoušejí, jak se natáčí film nebo seriál, trénovat chce svoji fyzičku a také plánuje túry po Rožnově. To vše v doprovodu malého syna Antonína, který znal podle hereččiných slov maminku jeden čas hlavně přes video.  Svého rozhodnutí přijmout roli Ireny ale nelituje. Dostala totiž výjimečnou příležitost poté, co měla pocit, že se jí vůbec nedaří a nabídky nechodily. Když před lety skončila v Ulici, myslela si, že má všude dveře otevřené. Ale následovalo hluché období, kdy o sobě mnohokrát pochybovala. Co přijde teď, nechává na osudu.  Je tak jasné, že jako herečku ji ještě uvidíme mnohokrát, zatím ale zřejmě nepřišla nabídka, kvůli které by znovu absolvovala celý ten kolotoč dojíždění, přespávání a jistě i mnoha vypjatých chvil s manželem, kdy na sebe neměli tolik času, kolik si manželství zaslouží. Zdá se však, že odpočívat tahle dáma rozhodně neumí…  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Šárka Krausová ze Zlaté labutě touží po dětech. Přiznala, že teď už je to v jiných rukou.

Čas načtení: 2024-07-11 09:00:33

V Praze odstartovalo natáčení nového Blade Runnera. Filmaři zde utratí závratnou sumu

V ulicích Prahy v těchto dnech začalo natáčení očekávaného seriálu Blade Runner 2099 Filmaři v hlavním městě zůstanou přibližně půl roku a podle odhadů v něm utratí kolem miliardy korun Seriál dějově navazuje na dvojici již existujících filmů, avšak Harrisona Forda a Ryana Goslinga tentokrát vystřídá čtveřice nových hrdinů V následujících šesti měsících se lidé v pražských ulicích budou moci setkat s početným štábem zahraničních filmařů. V uplynulých dnech tam totiž odstartovalo natáčení očekávaného seriálu s pracovním názvem „Bulero“, pod kterým se ukrývá projekt Blade Runner 2099 pro streamovací službu Amazon Prime Video. S informací přišel jako první server Prague Morning, podle něhož půjde vůbec o jednu z největších produkcí na území hlavního města. Přečtěte si celý článek V Praze odstartovalo natáčení nového Blade Runnera. Filmaři zde utratí závratnou sumu

Čas načtení: 2024-12-12 08:09:00

Hohem iSteady M7: Špičkový stabilizační gimbal s podporou AI pro natáčení na mobilní telefon

New York 12. prosince 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hohem, přední výrobce stabilizačních gimbalů pro telefony a fotoaparáty, dnes představila model iSteady M7 AI Tracking Smartphone Gimbal s technologií umělé inteligence pro mobilní telefony.Zařízení iSteady M7 je připraveno od základů změnit natáčení pomocí mobilního telefonu. Tento jedinečný kreativní pomocník vybavený umělou inteligencí vyniká po všech stránkách, ať už se jedná o sledování záběru pomocí AI, provoz, pohyb stabilizátoru, kapacitu užitečného zatížení, stabilitu nebo světelné efekty, je vybaven pokročilým AI trackerem pro sledování jakéhokoli objektu pomocí nativního fotoaparátu a odnímatelným ovladačem s dotykovou obrazovkou, nabízející náhled v reálném čase a intuitivní výběr cíle sledování.Pokročilé sledování pohybu pomocí AI: Sledujte jakýkoli předmět napříč aplikacemiZdokonalená sledovací jednotka s technologií umělé inteligence uživatelům umožňuje sledovat jakýkoli předmět – osoby, vozidla, budovy, zvířata a další. Na rozdíl od AI sledování záběru závislého na aplikacích nevyžaduje AI tracker v zařízení iSteady M7 stažení žádné aplikace ani Bluetooth připojení. Díky tomu je kompatibilní s jakýmkoli chytrým telefonem či aplikací a pomáhá uživatelům nejen zachytit dokonalé snímky pomocí oblíbené aplikace fotoaparátu, ale i zůstat vždy perfektně v záběru během živých přenosů, videokonferencí nebo dokonce extrémních sportů.Sledovací jednotka s AI se na telefon upevňuje pomocí magnetu a lze ji otočit pro záběry pomocí předního nebo zadního fotoaparátu. Díky ovládání pomocí gest a výkonnému sledovacímu algoritmu AI zajišťuje zařízení iSteady M7 přesnou identifikaci a plynulé sledování předmětu a podporuje automatické obnovení sledování v případech zablokovaného výhledu nebo uniknutí předmětu mimo záběr.Dálkové ovládání s dotykovou obrazovkou: Zobrazení záznamu z kamery i výběr cíle sledováníOdnímatelný dálkový ovladač s dotykovou obrazovkou nabízí ovládání na vzdálenost až 10 metrů. Prostřednictvím barevné dotykové obrazovky umožňuje sledovat záznam kamery v reálném čase i zvolit sledovaný předmět na dálku, díky čemuž je samostatné natáčení na zadní kameru komfortnější než kdykoli předtím.Dálkové ovládání AI sledování je intuitivní. Uživatelé tak mohou nastavit sledování na svůj obličej, ruce nebo jiný předmět pouhým klepnutím na obrazovku. Tato inovativní funkce je užitečná zejména pro natáčení umělecké či řemeslné tvorby, kdy se chce autor soustředit na konkrétní prvek – jako například na své ruce – bez rozptylování. Dálkový ovladač s dotykovou obrazovkou podporuje také vlastní nastavení kompozice, které uživatelům umožňuje při sledování pomocí AI udržovat předmět ve středu záběru, ale i kdekoli jinde podle přání.Všestranný partner pro natáčení: Odhalte nekonečné tvůrčí možnostiZařízení iSteady M7 je vybaveno také 193mm vestavěnou prodlužovací tyčí, což je výhoda, se kterou se u profesionálních stabilizačních gimbalů pro chytré telefony nesetkáváme často. Po rozložení funguje jako mini výsuvné rameno a umožňuje snadno pořizovat skupinové fotografie, snímat záběry ze vzduchu či pod nízkým úhlem.Kromě prodlužovací tyče rozšiřuje všestranné možnosti „filmařského pomocníka" iSteady M7 vestavěné CCT a RGB výplňové světlo, nabízející 360stupňové světelné efekty pro zdokonalení široké škály scén, či vylepšené užitečné zatížení 500 g, podporující příslušenství, jako jsou externí objektivy, mikrofony či rukojeti.DostupnostStabilizační gimbal Hohem iSteady M7 AI Tracking Smartphone Gimbal je k dispozici již nyní za cenu 299 USD na oficiálním e-shopu společnosti, v jejím oficiálním obchodě na portálu Amazon a u autorizovaných prodejců. Pro více informací o produktu navštivte webové stránky společnosti Hohem, nebo nás sledujte na sociálních sítích.Webová stránka: https://www.hohem.com/product/isteady-m7E-shop Hohem: https://store.hohem.com/products/hohem-isteady-m7-big-phone-gimbal Instagram: https://www.instagram.com/hohem_globalTikTok : https://www.tiktok.com/@hohem_globalYouTube: https://www.youtube.com/@hohemglobalVideo - https://www.youtube.com/watch?v=Uw_SwhLvgQULogo - https://mma.prnewswire.com/media/2460783/Logo.jpgKONTAKT: Evelyn Liu, evelyn.liu@hohem.com 

Čas načtení: 2009-02-25 00:00:00

Jaké bylo Bludiště II. - rozhovor s týmem

A další informace o Bludišti vyplouvají na hladinu. Tentokrát rozhovor s nešťastníky, kteří okusili stres ze soutěžení na vlastní kůži. Ponechalo to na nich následky? Přesvědčte se sami… Jaké pocity jsi měl(a) z toho, když jsi se dozvěděl(a), že budeš soutěžit v Bludišti? Karel: Nejdříve jsem se lekl, ale potom jsem si řekl, že to může být zajímavé. Martin: Žádné zvláštní. Nijak mě to nevzrušovalo. Jitka: Ze začátku jsem byla ráda a těšila jsem se, ale jak se to blížilo… Juda: Rozhodně mne to nepotěšilo, ale byla to věc, se kterou jsem se musel smířit. Asi stejně jako s návštěvou u zubaře. Čekal(a) jsi, že tě třída vybere? Kdo byli tví favorité? Karel: Sebe jsem mezi čtyřmi vybranými rozhodně nečekal. Na svůj papír jsem napsal Martina Hezoučkého, Judu Kaletu, Markétu Votavovou a Marii Zieglerovou. Martin: Jo, čekal jsem to. Jitka: Spíš ne, říkala jsem si že by to teoreticky mohlo bát možný ale, že spíš ne. Mými favority byli Juda Kaleta, Martin Hezoučký, Kája Pučelík pak třeba Markéta Votavová či Abeba Jánská Juda: To že mně ve třídě vyberou, jsem tak trochu čekal. Jinak jsem hlasoval pro všechny z družstva, místo sebe bych nasadil Martina Wirtha. Kdy jsi pocítil(a) nejvíc stresu? Proč? Karel: V prvním díle před tajenkou. Prohrávali jsme o dost bodů a věděl jsem, že když tajenku neuhodneme prohrajeme. Martin: Asi před otázkami, když už se to točilo potřetí. Jitka: Nejhorší bylo když jsme jeli ráno na první natáčení tak v autobusu. Nevěděla jsem jak to bude probíhat, ale když jsem dorazili tak to ze mě opadlo. Juda: Možná by si někdo řekl, že nejhorší je zavěšovat v posledních sekundách bludišťáky, tak jako se to povedlo mně, ale tam na to člověk nemá čas myslet. Takže asi v prvním díle před tajenkou. Proč ses do Bludiště (ne)těšil(a)? Karel: Bylo to pro mě něco úplně nového a zajímalo mě, jak to zvládnu, takže jsem se docela těšil. Martin: Moc jsem se netěšil, hlavně na tu dlouhou cestu autobusem. Jitka: Těšila - něco nového a snad i super zážitek. A netěšila protože jsem se bála, že to všem zkazím. Juda: Protože mi od začátku celá soutěž připadala hodně o náhodě. Je to o tom, jaké máte štěstí na otázky a jaké štěstí mají učitelé. Jak moc by sis na svůj tým před Bludištěm vsadil(a)? Karel: Určitě moc ne. Martin: Radši nic. Jitka: Středně. Doufala jsem že bychom mohli párkrát vyhrát, ale obávala se, že se tak nestane. Juda: Osobně jsem čekal, že po prvním díle pojedeme domů. Překvapilo tě ve studio něco? Dělalo se něco jinak, než jsi čekal(a)? Karel: Překvapilo mě natáčení jednoho momentu několikrát. Martin: Ne. Ne. Jitka: Překvapila mě velikost studia, bylo strašně vysoké, ale jinak docela malé. Síť po které jsme lezli se tím pádem zdála opticky nižší. Také jsem byla mile překvapena štábem a moderátor byl taky super. Juda: Docela mně zarazilo, když jsem viděl, že ani zkušený moderátor není bez nervů a že se často zapotí, když něco opakuje třeba po páté. Jaké byly tvé pocity po první výhře? Karel: Měl jsem radost a byl jsem překvapený. Martin: Tak byl jsem rád. Asi protože jsme nemuseli jet hned domů. Jitka: Jelikož byl náš první soupeř dost namyšlený a neodpustil si pár narážek, tak jsem byla ráda že jsme jim to natřeli . A taky už bylo jasné, že neodjedeme domů se stoprocentní ostudou. Juda: Asi největší radost mi dělalo to, že se díky nám ostatní „ulejou“ o pár dalších hodin ve škole. Jaký díl byl pro tebe nejnáročnější? Karel: Rozhodně první. Soupeř byl velice dobrý. Martin: První, tak bylo tam hodně stresu. Jitka: První díl byl takový plný překvapení, ale nejnáročnější byl asi druhý, protože se natáčel chvilku po prvním, ve studiu bylo horko a byli jsme unavení. Juda: Tak tady už je odpověď jasná – i když na nervy čas nebyl, náročné to bylo: překážka a zavěšování v druhém díle. Jaký díl sis nejvíce užíval(a) a proč? Karel: Třetí, protože už jsem věděl co nás čeká. Martin: Třetí. Asi díky soupeřům. Jitka: První díl mne vyloženě bavil, v posledním díle už zase o tolik nešlo, protože jsme se zúčastnili už všech natáčení a nebylo již kam postoupit. Juda: Asi jako všichni ostatní ten třetí, hlavně proto, že nebylo co ztratit, domů bychom jeli tak jako tak. Zopakoval(a) by sis bludiště? Proč? Karel: Asi ano, protože jsem si kromě nervů užil i spoustu legrace. Martin: Jo, protože jsme neměli školu. Jitka: Myslím že ano, protože jsme si užili i spoustu srandy. Vyfotila jsem se taky s Romanem, zalezla po síti, což bylo úplně super. Zhoupla jsem se na houpačce. Juda: Jednou a dost. Rozhodně mi to stačilo, i když zkušenost to byla zajímavá.

Čas načtení: 2022-04-22 12:40:31

Putování s párou podruhé. Josef Polášek se znovu rozjede za dobrodružstvím

Druhá řada cyklu Putování s párou vjíždí na nejpůsobivější železniční tratě v České republice. Deset premiérových epizod nabídne krásy podhůří Železných hor, okolí Beskyd nebo Bobravské vrchoviny. Na cesty se mohou diváci vydat společně s průvodcem pořadu Josefem Poláškem od 21. dubna každý čtvrtek večer od 21:05 hodin na programu ČT2. Premiérové pokračování cestopisné série Putování s párou nabídne v deseti nových epizodách kromě světa železnic také přírodní památky, jedinečné letecké záběry, zříceniny, zámky, lidové skanzeny či významná muzea. „Tuzemský cestopis je něco, co diváky dlouhodobě táhne. V případě tohoto cyklu jim přinášíme nejen spoustu úchvatných koutů naší země, ale skrze Pepu Poláška, jeho přirozenou lidskost a vlídnost, se do něj podařilo vetknout i něco podstatného navíc. Věřím, že právě v této době to bude pro diváky skutečné pohlazení po duši,“ zve ke sledování kreativní producentka cyklu Svatava Šenková, která se podílela i na vzniku první řady, jež oslovila více než 1,5 milionu dospělých diváků. „Vždycky jsem se na každé natáčení těšil. Na to, až uvidím tu kterou lokomotivu nebo jiný důmyslný parní stroj či cokoli zajímavého v okolí historické trati. A ještě si o tom všem nechám vyprávět člověkem, který tématu rozumí a má ho rád. To prostě nemá chybu,“ říká moderátor Josef Polášek, na něhož v průběhu natáčení čekala řada netradičních situací. Zkusil si například let akrobatickým větroněm, zažil závrať při zdolávání skalní stěny u Děčína nebo nachodil stovky schodů na nejrůznější věže a rozhledny. V průběhu natáčení čelil štáb mnohokrát rušení veřejných jízd či jejich přesunům z důvodu protipandemických opatření. Tvůrce to však neodradilo. „Práce na seriálu je pro mě srdeční záležitostí, promítá se do ní moje láska k cestování, historii, přírodě i poznávání zajímavých lidí, kteří se snaží něco vytvářet nebo třeba zachraňovat,“ říká režisér cyklu Petr Lokaj a dodává: „Věřím, že i tentokrát divákům přineseme velkou radost, optimismus a těšení se na rozmanité cestování v období nastávajícího léta.“ Deset nových epizod nabídne mimo jiné výlety do podhůří Železných hor či do okolí Beskyd nebo Moravské Třebové. V premiéře se nové díly divákům představí od 21. dubna vždy ve čtvrtek večer na programu ČT2, v repríze pak následující pátek ráno a v neděli vpodvečer.

Čas načtení: 2021-11-11 12:30:13

Marie Rottrová oslaví osmdesátiny. ČT při té příležitosti odvysílá dokument To mám tak ráda

Natáčení snímku Marie Rottrová: To mám tak ráda k jubileu jedné ze zásadních osobností české populární hudby probíhalo na různých místech Ostravy, kde Marie Rottrová prožila polovinu života a kde vzpomíná na radostné dětství, zlatá šedesátá, šedivá sedmdesátá i hektická osmdesátá léta. Tvůrci během natáčení navštívili také kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově, kde se zpěvačka v roce 2016 v utajení před novináři vdala. V uvolněné atmosféře konce šedesátých let zpěvačku učaroval hudební žánr rhythm and blues, přičemž v Ostravě začala na legendárních čajích o páté zpívat soul. „Nedokážu si představit lepší období, kdy začít zpívat profesionálně. Nikdo nás v ničem neomezoval, nikdo nás k ničemu nenutil,“ říká v dokumentu Marie Rottrová. Srpnové události roku 1968 a následná normalizace pro ni znamenaly mimo jiné i povinnost změnit repertoár. Písně angloamerické provenience musela nahradit původní česká tvorba. Marii Rottrové vynucená změna ale paradoxně prospěla a z interpretky napodobující afroamerické vzory se stala zpěvačkou s vlastním nezaměnitelným stylem a výrazem, která si navíc dokáže téměř neomylně vybírat kvalitní autory, melodie a texty. „Písničky jsem si většinou docela přísně vybírala podle svého vkusu, píseň mi musí být blízká. Jarda Wykrent mi často připomínal, že jsem mu vrátila víc písniček, než jsem si od něj vzala,“ komentuje se smíchem Marie Rottrová. Dokument To mám tak ráda nemapuje pouze úspěšnou profesní dráhou oblíbené interpretky. I když nikdy neplnila stránky bulváru, a působí jako žena, jež toho o sobě moc neřekne, v dokumentu uvolněně, vstřícně a otevřeně hovoří i o svém soukromí a přiznává výčitky vůči rodině, které se nevěnovala tolik, kolik by chtěla. „Před vznikem tohoto dokumentu jsem neznal všechny písně Marie Rottrové, ale většinu ano. Spoustu zapomenutých jsem si připomenul během přípravy a několik písniček jsem pro sebe objevil při natáčení. Když si totiž povídáte s Marií Rottrovou, každou chvilku se jí při vzpomínce na její životní a profesní dráhu vybaví nějaká melodie, či kousek textu,“ uvádí dramaturg a scenárista Marek Dohnal. A dodává: „Tak se nám s režisérkou Petrou Všelichovou při skládání dokumentu krásně přirozeně propojovalo a doplňovalo zpěvaččino vyprávění s písničkami. Měl jsem dopředu vytipovanou asi dvacítku písní, které by nějak charakterizovaly Marii Rottrovou jako interpretku a ženu, či například ilustrovaly dobu, ve které vznikly, ale nakonec jsme těch ukázek použili šedesát šest.“ Dokument odvysílá Česká televize v sobotu 13. listopadu ve 22:00 na programu ČT1.

Čas načtení: 2019-09-17 06:28:35

Jon Boorstin: Tajemství filmové řeči (ukázka z knihy)

Jaká magie se odehrává ve tmě mezi plátnem a diváky, co vede k tomu, že je film pro tolik z nich tak vzrušující? Autor je přesvědčený, že každý film ve skutečnosti tvoří tři souběžně běžící: „voyuerský“ film (logika filmu), „zprostředkovaný“ (emoční působení), a „niterný“ (prvotní vzrušení, které film vyvolává). V knize tyto prvky zkoumá s využitím svých zkušeností, stejně jako prací slavných filmových tvůrců od Hitchcocka po Spielberga, a ukazuje, jak funguje proces tvorby filmu. Demonstruje, jak tvůrci používají světlo, prostor a zvuk ke stvoření nového světa, popisuje, co z herce udělá hvězdu. Vysvětluje, proč si myslí, že Občan Kane je skvělý film, a co si myslí, že je špatně na závěru Osudové přitažlivosti. Ukázka z knihy: ZVUK Jakmile zavřete oči, uši vám stejně řeknou, kde jste – venku nebo uvnitř, v divoké přírodě, na dvorku nebo na ulici, v prázdném kostele nebo v rušné kanceláři, v kuchyni nebo ve vězení. Kolik ze zmatku v obchodě pochází z horečného křiku, kolik z klidu kostela pochází z jeho pohřebního ticha?             Pamatuji si zvláštní zážitek, který jsem měl při poslechu klavírního koncertu na levných místech Hollywood Bowl. Působilo to, jako kdybych sledoval fotbalový zápas z laviček za plotem a viděl jenom vzdálené pohyby těl. Naštěstí jsem měl na temperamentního hudebníka dobrý výhled, ale čím okázalejší pohyby dělal, tím víc mě znervózňoval, až jsem si uvědomil proč: byl jsem od něj tak daleko, že jsem slyšel ticho, když uhodil do kláves, a crescenda, když měl ruce dramaticky zvednuté.             Obvykle se vůbec nenamáháme rozlišovat mezi impulsy našich očí a uší, protože jsou přece v dokonalém souladu a synchronu. Ovšem zachytit zvuk a obraz při natáčení filmu jsou dva úplně odlišné procesy. Nejenže k sobě automaticky nesedí, ale navíc spotřebujeme hodně energie, abychom je správně sladili. Naše ucho pozorovatele si to ovšem žádá. Když se smysly vzájemně posilují, tvoří přesvědčivou realitu; pokud se ale navzájem kříží, pak se spolehneme spíše na zrak (pokud to nemá být k smíchu), ale účinek obrazů bude oslaben. Když na mě z plátna vyskočí pitbull a přitom slyším vrnění kotěte, zasměju se. Oč bude ale pitbull méně děsivý, když k němu přimícháme štěkot německého ovčáka, či když bude zvuk zkreslený špatnou nahrávkou nebo bude asynchronní.             Film se stříhá ve dvou fázích, v obrazové a zvukové. Když je hotový střih obrazu, když je dána konečná posloupnost a délka záběrů, nastupují mistři zvuku. Jejich úkolem je dodat zvuku životnou, konzistentní, přesvědčivou „opravdovost“. Rozeberou zvukovou stopu na kusy, rozdělí různé kousky rozhovorů, znovu je nahrají, aby vyladili rozdíly ve zvukové perspektivě, úrovni nahrávání a zabarvení mikrofonu. Zvukoví mistři pečlivě prozkoumají každý náhodný zvuk, zaměří ho, a pokud nezní věrohodně, odstraní ho.             Synchronní dialogy skoro vždy působí přesvědčivěji než dialogy dodělané postsynchronně, protože ty bez výjimky odhalí jemné rozdíly v hlasu a chování herce. Ostatní ruchy jsou ovšem obvykle dodávány postsynchronně. Zákony zvukových nahrávek nám říkají, že dobře nahraný hlas má většinou za následek špatně nahrané zvuky v pozadí. Vlastní zvuky pozadí, tzn. zvuky zachycené mikrofonem a nahrané při natáčení, prostě nezní „skutečně“. Buď jsou příliš hlasité, příliš pronikavé, příliš zastřené anebo neslyšitelné (pamatuji si, jak jsem točil film o tvorbě litografií a hledal jsem zvuk odpovídající mastkovému prášku dopadajícímu na kámen). Skoro každý zvukový efekt bývá nahrazován – každé bouchnutí dveří, nastartování auta, cinkání klíčů, nalévání tekutiny, šustění papírů. Zvuk kroků je tvořen dodatečně, aby mohl být přidán nebo pominut podle toho, co podpoří vyznění obrazu. Jedním z nejtěžších rozhodnutí je, zda zvuk kroků vůbec použít – někdy jsou nepostradatelné, jindy působí jako nepříjemné vyrušení.             Celková zvuková stopa se staví vrstvu po vrstvě. Když se dotočí scéna, technik zvuku často nutí štáb, aby se na několik vteřin přestal hýbat a zcela utichl, a nahrává zvuk ticha (tzv. statu). Zvukoví mistři pak skládají nekonečné smyčky takové „přítomnosti“ nebo „tónu místnosti“ a ty tvoří základní konstantu zvukové stopy filmu – tedy skoro neslyšitelný šum pozadí, který definuje prostor. K tomu navíc vytvářejí celková prostředí z všudypřítomných zvuků, čímž změní tichou scénu v hlučný obytný dům, ve kterém například slyšíme přes tenké stěny dětský pláč anebo televizi, v hloubi projíždějící metro, podél vedoucí dálnici, hádky z ulice. Navrch mohou přidat bližší zvuky – elektrické bzučení ledničky, tikot hodin, kapání vodovodních kohoutků. Dobrý sound-editing může vyžadovat patnáct až dvacet vrstev dodatečně nahraných kontaktních ruchů a zvukových efektů (kroky, šustění papíru, cinkání klíčů, jež odpovídají akci na plátně) a dalších čtyřicet vrstev zvukových atmosfér pozadí. Mistři zvuku mohou skládat virtuální symfonie zvukových efektů, které diváci víc cítí, než slyší, čímž podpoří obraz.             Najít přesně odpovídající zvuk může být úkol stejně nesnadný jako natočit správný obraz. Všichni prezidentovi muži začínají záběrem na obrovské klávesy psacího stroje vyťukávající datum, tedy jakousi obrazovou metaforou moci tisku. Vyžadovalo to speciální zvuk, přesahující skutečnost, tak jako ji přesahovaly i klávesy. Mistr zvuku doplnil klapání pečlivě vybraného psacího stroje (vyzkoušel půl tuctu klávesnic) začátkem zvuku šlehnutí biče a dozvukem výstřelu z děla. Mixování zabralo skoro čtyři hodiny. Kvůli filmu To je ale bláznivý svět poslal údajně režisér Stanley Kramer zvukaře až na benzínovou pumpu do Palm Springs, aby nahrál skřípající dveře od pánského záchodku, protože to prý byl přesně ten dokonalý zvuk kola z pochroumaného vozidla Terryho Thomase. Zvukaři jsou znalci zvukových vychytávek, které skladují v obrovských archivech. Například Chic Ciccolini, jeden z nejlepších zvukových mistrů v New Yorku, má pláč dítěte, na který je obzvlášť pyšný, a nádherně sentimentální nahrávku vzdáleného auta plného teenagerů, kteří přejíždějí poklop kanalizace. Obě zazněly už v mnoha zvukových stopách vyrobených na východním pobřeží.             Jak ví každý návštěvník koncertů, zvuk je ovlivňován prostorem. Každé místo má svůj specifický prostor tvořený poměrem absorpce zvuku a echa, který některé frekvence zdůrazňuje, a tím vypovídá o velikosti a struktuře prostoru. Špatně nasnímaný dialog je sice možné nahrát znovu ve studiu a iluzi původního prostoru dodat elektronickým efektem, ale zvuk je ošidná věc a takový umělý výsledek se málokdy vyrovná originálu. Tak jako je střihač vydán na milost a nemilost kameramanovi, je střihač zvuku vydán na milost a nemilost zvukaři na place.             Zvuk má vlastní zákony perspektivy. Bližší zvuky jsou „přítomnější“ – obsahují širší spektrum frekvencí, zvláště vysokých. Dobrý zvukař se dívá do kamery nejen proto, aby správně umístil mikrofon, ale také aby odhadl velikost záběru; zvuk musí ladit s velikostí prostoru. Je to složitý odhad, který závisí na prostředí, zvuku pozadí a typu mikrofonu; obecně platí, že má-li zvuk odpovídat perspektivě obrazu, musí být mikrofon výrazně blíž než kamera.             Nahrávání komplikuje tzv. „efekt koktejlového večírku“. Váš sluch má čich na zajímavosti. V množství stejně hlasitých zvuků zaslechne něco důležitého – například rozhovor, ve kterém zazní vaše jméno; zaměří se na to a potlačí rušivé elementy pomocí echolokace a prostorového snímání. Když tytéž zvuky ale nahrajeme a pustíme přes reproduktor, prostorová vodítka, která si utvořilo naše ucho, už neexistují a výsledkem je neidentifikovatelný hluk. K práci zvukaře patří schopnost odhadnout, jak se zvuky z natáčení promění v reproduktorech kin, a jeden z důvodů špatného zvuku ve filmu je, že se zvukař nechal ošálit. Aby filmový zvuk zněl dobře, musí být čistší a bližší než skutečný zvuk. Ale zase ne příliš blízký a příliš čistý.             Stereo nabízí na první pohled skvělé možnosti. Teď, když zvuk může mít další prostorový rozměr, zvýší to zážitek z filmu, obklopí zvuk diváky ještě víc? Ano i ne. Správný mix sterea vytváří nejenom pocit šířky, ale i hloubky, což je dobré. Pokud se stereo používá s citem, zvětší pocit hmotného světa za plátnem. Má to ale přesně dané limity.             Připomeňme si tzv. Kleopatřin skok. Kleopatra s Elizabeth Taylorovou v hlavní roli byl jeden z prvních filmů s vícekanálovým zvukem. Pamatuji si vzrušení, které jsem zažíval při sledování Liz, jak kráčí prostorným palácem, podrážděně deklamuje a její pronikavý hlas kráčí na obrovském plátně kina Egypt v Hollywoodu spolu s ní. Film je natočený velice konzervativně, bez velkých změn úhlů kamery, ale v jedné scéně se kameraman přemohl a natočil Liz, jak vyklouzne z plátna napravo, čímž vyrovnal svoji kompozici, a hned v následujícím obraze se Liz vynoří na plátně zleva, to vše uprostřed stejného proslovu. Svým hlasem byla tak pevně umístěná napravo, že když nastal střih, jako by přeskočila celé plátno. Vizuální skok jsem ještě dokázal pochopit – stává se to často – ale precizní zvuk ji připíchl na plátno jako motýla na preparovací desku. Zvukaři jsou si tohoto problému vědomi a pokud jim střihové postupy dovolují udržet konzistentní zvukový prostor, používají stereo snímání jen pro atmosféry a speciální efekty, jako jsou zvuky nárazů anebo přibližující se helikoptéra. Dialog zůstává na středové stopě. Zvláštní je, že zvukový prostor je méně pružný než vizuální. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Dnes, kdy reproduktory obklopují celé kino, je zvukový prostor všeobjímající. S příchodem surround zvuku jsou helikoptéry třeba i za vámi. Tato technika může být velice efektivní (viz letecká jednotka v Apokalypse a tleskající davy ve Woodstocku), ale riziko špatného použití je u ní větší než u sterea. Jedna věc je, když svět za oknem promítacího plátna zvětšíme, prohloubíme, rozšíříme, a věc úplně jiná, když efekt okna úplně zničíme.             Naše konvence pracují v rámci limitů promítacího plátna (pokud tedy nenatáčíme film, jenž se zabývá právě těmito limity, podobně jako některé moderní obrazy jsou o malování samotném), a proto stejně, jako malíři potřebují rám, my potřebujeme filmový rámeček, aby nám vymezil prostor a soustředil divákovu pozornost. Experimentální filmy se mohou pokoušet diváky na tyto konvence upozornit, konfrontovat je s jejich limity i limity média, hollywoodské filmy ale potřebují k fungování svého kouzla bezpečný řád filmového rámu.             Hollywoodské postupy, ať už jakkoli okázalé, jsou nejlepší právě v tom, že jsou neviditelné, že slouží příběhu. „Pokud obdivujete, jak to funguje,“ říká se, „tak to nefunguje.“ Byli jste vytrženi z filmu. Zvuk helikoptér za našimi zády nás ani tak nevtáhne do děje, jako nám připomene sevřené řady ve tmě za námi či svítící nápis exit na konci kina. A plátno se náhle zdá menší.             Lidé chtějí věřit v magický prostor za plátnem a diváci jsou v touze nechat se podmanit iluzí ochotni omluvit spoustu fušeřiny. Hollywoodské postupy jsou ovšem založeny na víře, že divák vyžaduje víc, než tuší, že zásadní rozdíl v jeho diváckém zážitku tvoří nuance, které mnohdy ani nepostřehne. A nic to nedokazuje lépe, než dodržování konzistentního filmového prostoru. Dokonce i Alfred Hitchcock, který víc než kdokoli jiný zbožňoval podvádění diváků, si tento aspekt úzkostlivě hlídal. Jeho postavy se mohou houpat na pochodni Sochy svobody nebo na Lincolnově nosu na Mount Rushmore, přesto se pohybují v konkrétním, uvěřitelném světě, který respektuje zákony hmotného prostoru. Hitchcock věděl, že jeho triky fungují nejlépe na divácích, kteří mají pocit pevného ukotvení, kteří se pohodlně uvelebili v jeho náručí. Solidnost světa byl základ, na kterém Hitchcock stavěl složité konstrukce svého umění.   Jon Boorstin (*1946) je americký spisovatel, scenárista, producent a filmový pedagog, který se podílel mimo jiné na vzniku snímku Všichni prezidentovi muži (1976). Přeložil Jan Svěrák, nakladatelství Universum, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 256 stran.

Čas načtení: 2024-03-01 07:00:37

Budoucnost sledování Formule 1? Red Bull má unikátního drona, který stíhá i Verstappena

Red Bull ve spolupráci s Dutch Drone Gods věnoval rok vývoji extrémně rychlého dronu pro natáčení závodů Formule 1  Na novém videu můžeme vidět exkluzivní záběry Maxe Verstappena na závodním okruhu Silverstone v Anglii  Maximální rychlost dronu je 350 km/h, takže zvládá tempo nejrychlejších monopostů  Extrémní je také zrychlení, které umožní dosáhnout rychlosti 300 km/h už během pouhých 4 sekund  Drony se za poslední roky velmi rychle vyvinuly a získaly také mnohá nová využití, ať už se bavíme o válečných operacích, sportovních přenosech nebo natáčení ze vzduchu, zemědělské práce či údržba a kontrola špatně přístupných míst a konstrukcí. A to se nebavíme o hobby využití při cestování a turistice nebo třeba natáčení pro reklamní účely. Nyní se zdá, že by drony mohly zásadně oživit sledování populárních závodů Formule 1. Přečtěte si celý článek Budoucnost sledování Formule 1? Red Bull má unikátního drona, který stíhá i Verstappena

Čas načtení: 2024-03-02 08:00:01

Podlehl Štáfek krásné Ferencové z Policie Hvar? S dotazem na Slovenky si neuměl poradit

Fešák Jakub Štáfek je jedním z nejoblíbenějších mladých herců, který jde z role do role. Ačkoliv se zdálo, že se v poslední době více věnuje svým projektům a natáčení Vyšehradu, diváci jeho návrat na televizní obrazovky uvítali s nadšením. Na sociálních sítích se také objevují názory, že nebýt jeho, nový seriál by takový úspěch neměl. Díly totiž bůhvíjak silnou zápletku opravdu nemají. Není divu, že jeho kouzlu podlehlo v minulosti hned několik známých hereček. Připsal si teď na seznam i sexy kolegyni, která s ním natáčela netradiční kriminálku Policie Hvar na chorvatských březích? Ačkoliv diváci si stěžují, že jí není skoro rozumět, na place jim to báječně fungovalo. Pecháčková ze ZOO sbalila kolegu. Ten se kvůli ní vzdal starého života a musel se stěhovat Číst více Čtyřicítka i pletky s manželkou kolegy Dříve randil herec s tajemnou Magdou, která byla jeho první velkou láskou. Užil si ale také vášnivé chvíle se čtyřicetiletou ženou v dobách, kdy mu bylo sotva 23 let! Nevyšlo jim to prý proto, že on chtěl jednou děti, ona už ale dvě měla a další neplánovala. A Štáfek se na roli náhradního tatínka necítil.  Na velké ruce sbalil před 10 lety také herečku Moniku Timkovou, spekulovalo se také o pletkách s Agátou Hanychovou. To měl být důvod, proč Jakub Prachař v půlce natáčení opustil seriál Vyšehrad a nahradil ho Jaromír Nosek. Nikdo z nich se ale ani po letech nevyjádřil k tomu, co se na place vlastně stalo. Nakonec si však jeho srdce získala sexy vizážistka Dominika, kterou potkal při natáčení seriálu Specialisté. Spolu vychovávají dvě dcery a zdá se, že od chvíle, kdy došel Štáfek k oltáři, se z něj stal příkladný manžel. Seriál Jedna rodina jde ke dnu. Scénář nové série je paskvil, diváci kritikou nešetří Číst více Nepopiratelná chemie a splněný sen „Přestože v seriálu ztvárňujeme protikladné charaktery, v reálném životě toho máme spoustu společného – podobné názory i vkus. Je to parťák, kterého jsem si vymodlila,“ pěje Ferencová na Štáfka chválu. „Mezi námi je dobrá chemie. Kdyby mezi námi nefungovala, nefungoval by celý seriál. Může to znít možná hodně sebevědomě, ale na nás to stojí a s námi to padá,“ potvrdil Štáfek její slova.  Mohla snad mezi nimi přeskočit jiskra i ve skutečnosti? Když byl nedávno herec na rozhovoru v Show Jana Krause, moderátor se ho dotazoval, jakou zkušenost má se Slovenkami a zda je dobře zná. Takové ticho snad show ještě nezažila! Až se herec zasmál sám sobě a nakonec na tu otázku vůbec neodpověděl. Jako by snad chtěl něco tajit. Není přitom možná až taková náhoda, že ze Slovenska pochází jeho herecká kolegyně Ferencová. Ať už mezi nimi přeskočila jiskra, či nikoliv, nic z toho pravděpodobně nebude. Zatímco Jakub má doma dvě krásné děti a půvabnou manželku Dominiku, Alžbeta randí už nějakou dobu s Pavlem Harantem, kterého znají mladší posluchači jako rappera Paulieho Garanda. Je tak spíše nepravděpodobné, že by dvojice pro krátký románek tolik riskovala. Že si však sedli, o tom není žádných pochyb! A jak by jim to spolu slušelo… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: V seriálu Sedm schodů k moci došlo k nedorozumění. Od té doby už se svérázný Měcháček nestydí.

Čas načtení: 2024-03-07 06:32:00

Smrt při natáčení: Zbrojířka z westernu Rust je vinná z neúmyslného zabití

Porota v Novém Mexiku shledala ve středu Hannah Gutierrezovou-Reedovou, která dohlížela na bezpečnost zbraní při natáčení filmu Rust, vinou z neúmyslného zabití. Při natáčení westernu v roce 2021 přišla o život dvaačtyřicetiletá kameramanka Halyna Hutchinsová, když ji zabil výstřel ze zbraně, kterou měl v rukou herec Alec Baldwin. Bylo to první takové neštěstí při natáčení hollywoodského filmu za téměř 30 let, připomíná agentura Reuters.

Čas načtení: 2024-03-07 08:36:00

Za smrt kameramanky, kterou zastřelil Baldwin, může zbrojířka, shledal soud

Porota v Novém Mexiku shledala ve středu Hannah Gutierrezovou-Reedovou, která dohlížela na bezpečnost zbraní při natáčení filmu Rust, vinnou z neúmyslného zabití. Při natáčení westernu v roce 2021 přišla o život kameramanka Halyna Hutchinsová, když ji zabil výstřel ze zbraně, kterou měl v rukou herec Alec Baldwin. Bylo to první takové neštěstí při natáčení hollywoodského filmu za téměř 30 let.

Čas načtení: 2024-03-07 09:03:00

Za smrt kameramanky, kterou zastřelil Baldwin, může zbrojířka, shledal soud

Porota v Novém Mexiku shledala ve středu Hannah Gutierrezovou-Reedovou, která dohlížela na bezpečnost zbraní při natáčení filmu Rust, vinnou z neúmyslného zabití. Při natáčení westernu v roce 2021 přišla o život kameramanka Halyna Hutchinsová, když ji zabil výstřel ze zbraně, kterou měl v rukou herec Alec Baldwin. Bylo to první takové neštěstí při natáčení hollywoodského filmu za téměř 30 let.