Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-04 09:03:31

Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda: Karanténa nás zásadně posunula v oblasti digitálních služeb

Epidemie COVID-19 a opatření podniknutá proti jejímu šíření se dotkla i tuzemských knihoven. O tom, jak poslední týdny ovlivnily chod té největší z nich, Národní knihovny ČR v Praze, a jakým výzvám bude čelit v nejbližších letech, jsme hovořili s jejím generálním ředitelem Martinem Kocandou.   V čele Národní knihovny stojíte už tři roky. Jak jste se sžíval s novou funkcí, a hlavně se svými zaměstnanci, pro které jste byl za posledních deset let již čtvrtým generálním ředitelem? Počátky nebyly jednoduché. Přeci jen jsem přicházel z poněkud jiného prostředí (Martin Kocanda nejprve řídil ústředí evangelické církve, pak působil na ministerstvu pro místní rozvoj, pozn. PN), navíc kolem výběru nového generálního ředitele vzniklo značné napětí, které vycházelo právě z častých výměn ředitelů. Na druhou stranu musím říct, že jsem dost dlouho přemýšlel, jestli usilovat o pozici, kde bylo vysoce pravděpodobné, že se stanu další figurou na orloji, která se na chvíli zjeví a zase zmizí. Začátek opravdu nebyl snadný, vyhlášená stávková pohotovost kvůli další výměně generálního ředitele a samozřejmě tomu odpovídající atmosféra mezi zaměstnanci. Do toho dokonalé mediální zkratky, že se „vězeňský kaplan“ stává ředitelem národní kulturní instituce. No a pak jsem si řekl, že si můžu buď stěžovat, jaká je to nespravedlnost, anebo se vykašlat na to, co kdo v té mediální zkratce napíše, a zkusit něco dobrého pro knihovnu udělat. Nakonec – nikdo mě nenutil a jít do toho bylo mé rozhodnutí. Zrovna dnes jsem s našimi odboráři vzpomínal, jaké to bylo, když mě před třemi lety vítali s transparenty protestujícími proti mému nástupu. Ale musím říct, že jsem jejich rozladění chápal. Žádné instituci nedělá dobře časté střídání vedení. Dnes si troufám tvrdit, že s většinou zaměstnanců se máme navzájem rádi a respektujeme se. Se zaměstnanci se mi komunikuje velmi dobře, i když musím říct, že knihovníci jsou silné osobnosti a často se velmi dohadujeme, protože na spoustu věcí máme rozdílné názory. Ale od toho koneckonců komunikace je – abychom věcně diskutovali, argumentovali a hledali řešení. A to se, myslím, daří. Instituce, jako je ta naše, nemá být sektou, kde všichni stojí v zástupu a mají totožný – takže ten můj – názor na věc. Je to spíš živý organismus a já jsem hrdý, že do něj můžu už tři roky patřit.   V čem podle vás spočívá hlavní úskalí fungování i řízení tak velké a specifické instituce, která je nadto příspěvkovou organizací Ministerstva kultury? Víte, musíme si uvědomit, že Národní knihovna je jednou z nejstarších institucí v naší zemi s nepřerušenou právní kontinuitou. Ačkoliv je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, byla zde dávno před ministerstvem. Za oficiální založení knihovny považujeme sice rok 1777, ale tomuto okamžiku předcházelo dlouhé fungování několika knihoven, které se v Národní knihovnu v podstatě transformovaly. Pokud jde o současnost, je důležité mít na paměti, že provozujeme současně dvě knihovny. Knihovnu s tradičními dokumenty, ale zároveň i knihovnu digitální. Ke specifikům Národní knihovny patří také ohromná různorodost činností, které zajišťuje. Přeci jen jsme zároveň metodickým a koordinačním pracovištěm pro ostatní knihovny, digitalizujeme dokumenty, spravujeme množství databází, zaměstnáváme odborníky nejen na oblast knihovnictví, ale také v oborech restaurátorství, chemie, mikrobiologie, pečujeme o vzácné sbírky mimořádného významu, a tak bych mohl pokračovat dál. Neodpovídáme jen sami za sebe, ale ze zákona máme mnoho úkolů ve vztahu k ostatním knihovnám, kolektivním správcům, vydavatelům. Důležité je samozřejmě všechny činnosti sladit a zajistit, aby se mohla knihovna dále rozvíjet. To ovšem patří k manažerské pozici a mě to navíc baví, protože knihovny, včetně té naší, mám rád.  Za hlavní úskalí bych tak označil spíš některé provozní a technické úkoly. Typicky například dokončení revitalizace Klementina a dokončení centrálního depozitáře v Hostivaři. S tím je spojeno jednak obrovské množství administrativy a jednak nutnost řešit problémy, které se vyskytují jak během příprav projektů, tak během jejich realizace. Jedním z největších současných problémů je to, že významnou část našeho fondu máme provizorně uloženou v bednách, a nemůžeme ji tedy půjčovat našim uživatelům. Šestičlenná rodina, se kterou navíc bydlí babička, strýček a dva bratranci, se prostě také velmi obtížně srovná v garsonce. A my máme v současné době více než sedm milionů svazků, jejichž množství každým týdnem narůstá, a to vše v nedodělaném Klementinu a rozestavěné Hostivaři. Ale naštěstí už vidíme světlo na konci tunelu. Právě v těchto týdnech přebíráme zrekonstruovanou budovu starého depozitáře v Hostivaři a chystáme se spustit výstavbu druhého, nového depozitáře. Takže v dohledné době zpřístupníme čtenářům mnohem větší část našeho fondu a následně pak všechno. Na to se opravdu těším. Zároveň teď hodně intenzivně pracujeme na digitálních službách Národní knihovny.   Jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den generálního ředitele Národní knihovny? A máte vůbec čas na čtení? Napjatě. Vedle běžné administrativy a stohů dokumentů, které musím přečíst a podepsat, jednání stíhá jednání a dveře se u mě v kanceláři opravdu netrhnou. Takže je třeba řešit personální záležitosti, provozní, projektové, rozpočtové. Ke konci týdne mi z toho občas jde hlava kolem. Ale na druhou stranu to zase vyváží prostředí, kde mohu pracovat, a především lidé. Protože jsou to oni, kdo společně s našimi knihami dělají knihovnu. Jinak – jsem rád za cesty vlakem mezi Pardubicemi a Prahou. Aspoň tam mám prostor číst.   S nástupem Lubomíra Zaorálka na post ministra kultury se znovu otevřelo téma nové budovy Národní knihovny, mimo jiné kvůli ní také sestavil tzv. garanční radu NK, v níž zasedli především odborníci spjatí s knihovnickou praxí – například ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák nebo předseda Ústřední knihovnické rady Vít Richter. Rýsuje se v tomto směru již něco konkrétního? Národní knihovna novou budovu potřebuje jako sůl. To je bez debat. Současný stav je opravdu velmi nevyhovující. Sídlíme ve dvou značně vzdálených pracovištích, většina fondů je v hostivařském depozitáři a musíme je dvakrát denně převážet sem a tam dvacet kilometrů. To je náročné na logistiku, tudíž i na finance, zvyšuje se riziko opotřebení či dokonce znehodnocení knih, a navíc je to uživatelsky velice nekomfortní. Příprava nové budovy Národní knihovny je běh na dlouhou trať. Půjde o investici v řádu miliard korun, a proto je třeba najít také širokou shodu na realizaci projektu. A nejde jen o budovu jako takovou. Je také potřeba vybrat vhodný pozemek s dobrou dopravní dostupností. Každopádně záměr vybudovat novou budovu NK vnímám jako jediné možné koncepční řešení. S panem ministrem v tom mezi námi panuje naprostá shoda.   Nadále také pokračuje již zmíněná revitalizace Klementina, konkrétně její poslední, 3. etapa. Platí i nadále, že by měla být dokončena v roce 2023? Podle loňské výroční zprávy se samotná koncepce plánovaných úprav neustále mění… Původní záměr třetí, závěrečné etapy revitalizace doznal mnoha změn. Průběžně hledáme kompromisy mezi ochranou historického barokního areálu a potřebami živé moderní instituce. Ale je zapotřebí poctivě říct, že sebelepší návrh nevyřeší problém uložení knih na dvou různých místech. To bude možné vyřešit až v nové budově. Pokud jde o termín dokončení, snažíme se dosáhnout co nejdřívějšího data. Poslední etapa je mimochodem nejrozsáhlejší; zahrnuje přes polovinu prostor Klementina, a navíc samotné jádro knihovny. Přitom nejde jen o práce samé, ale také o zabezpečení činností během revitalizace. Z pochopitelných důvodů si nemůžeme dovolit během stavebních prací knihovnu zavřít.   Národní knihovna má zhruba 21 tisíc registrovaných čtenářů, což není třeba ve srovnání s Městskou knihovnou v Praze mnoho (ta jich registruje přes 170 000), navíc v posledních letech ubývá výpůjček knih v NK i návštěvníků vašich studoven (což je zčásti způsobeno různými omezeními provázejícími zmiňovanou revitalizaci). Snaží se NK přilákat více čtenářů, nebo její poslání spočívá v něčem jiném, a zmíněné statistiky tak pro vás nehrají podstatnou roli? Národní knihovna má jiné poslání než Městská knihovna v Praze, se kterou máme mimochodem velmi dobrou spolupráci. Nejsme rozhodně konkurenty. Naším cílem není například půjčovat beletrii. Taková role přísluší opravdu spíš městským a obecním knihovnám. Naše knihovna plní především dvě role, které jsou do jisté míry protichůdné. Jsme jednak ústřední univerzální vědeckou knihovnou, ale zároveň máme za úkol starat se o konzervaci bohemikálního fondu pro budoucnost. S nadsázkou říkám, že zde nejsme pro čtenáře, kteří si na víkend chtějí půjčit novou detektivku. Takový čtenář by u nás byl zklamán navzdory tomu, že ve svém fondu tu novou detektivku také máme. Právě v sousední Městské knihovně mu takovou službu poskytnou mnohem lépe. Na druhou stranu, pokud jste například vědeckým pracovníkem, měl byste u nás najít to, co potřebujete. Stejně tak, pokud potřebujete pracovat s historickými rukopisy a starými tisky. Navíc významnou část našeho historického fondu můžete pohodlně studovat i z domova v námi provozované aplikaci Manuscriptorium. Jinými slovy počet registrovaných uživatelů pro nás není tím nejdůležitějším ukazatelem. To ovšem neznamená, že bychom nechtěli zvyšovat atraktivitu NK pro širokou veřejnost. Pracujeme na několika projektech, které nám v tom mají pomoci. Stále větší roli pro nás také hrají uživatelé našich digitálních služeb. Plány máme v tomto ohledu celkem velkorysé.   Fondy Národní knihovny obsahují cca sedm a půl milionu knihovních jednotek a jen za loňský rok jich přibylo skoro 90 tisíc, většinou v podobě povinných výtisků. Přesto se ve výroční zprávě za rok 2019 dočteme, že „nadále zůstávají nenaplněny nejen konkrétní požadavky uživatelů, ale částečně i strategické cíle instituce vycházející z jejího poslání a garantované informační gesce“. Co s tím? Navýšit finanční prostředky na nákup, vymáhat povinné výtisky od laxních nakladatelů? Navýšení finančních prostředků na akvizice by bylo více než potřebné. Uvědomme si, že dva povinné výtisky, které putují do naší knihovny, nemohou nahradit komplexní akviziční politiku. Vezměte si, že jeden ze dvou povinných výtisků putuje do tzv. národního konzervačního fondu, jehož cílem je uchování pro budoucnost, a tedy pouze jeden je našim uživatelům běžně k dispozici v rámci univerzálního knihovního fondu. A když říkám běžně k dispozici, tak to znamená, že pokud máme v univerzálním fondu pouze jeden výtisk konkrétního díla, tak ho půjčujeme pouze prezenčně ve studovně. Jsem ovšem realista a uvědomuji si možnosti rozpočtu. Takže nezbývá než jednat a jednat. Peníze jsou potřeba všude, a je tedy otázkou stanovení priorit, na co a v jakém rozsahu budou využity. Já jsem ovšem povahou optimista a věřím, že se časem podaří situaci NK v tomto směru zlepšit.   A pokud jde o ty povinné výtisky, do jaké míry a jak rychle plní obecně nakladatelé v České republice svou povinnost? Drtivá většina nakladatelů svou povinnost plní a výtisky nám zasílá. Ale jsou samozřejmě i výjimky, kdy musíme nakladatele i opakovaně upomínat a v krajním případě i zažalovat u soudu. Chápu, že mnozí vnímají tuto povinnost jako nepříjemně zasahující do jejich podnikání a nákladů. A to především v případech drahých vydání knih, např. bibliofilských. Ale role povinných výtisků je nezastupitelná v naplňování konzervační funkce knihovny.   Důležitou agendu Národní knihovny představuje digitalizace knih, jejíž obecný význam prokázala aktuální pandemie COVID-19, kdy byli po uzavření všech knihoven čtenáři odkázáni pouze na elektronické zdroje. Původním cílem projektu nazvaného Národní digitální knihovna, na němž participuje i Moravská zemská knihovna v Brně, bylo zdigitalizovat přes 310 milionů stran. V jaké fázi se dnes projekt nachází? Zjednodušeně řečeno, když bereme v potaz stránky, je hotova zhruba šestina. Pokud jde o starší díla, 19. století a dále do historie, tak tam už máme hotovo více než z poloviny. Problém je u nově vydávaných knih a periodik, protože vycházejí rychleji, než stíháme digitalizovat. Ale i v této věci chystáme změny, které budou postaveny na sofistikované výběrové digitalizaci, která je běžná i jinde ve světě. Jinak řečeno, každá zdigitalizovaná stránka nemá stejnou hodnotu. Nechceme tedy honit pouze kvantitu a počítat strany. Zdigitalizovaná současná vědecká monografie má pro naše uživatele většinou větší význam než český překlad Lysenkova díla.   V souvislosti s pandemií nového typu koronaviru vznikla také Národní digitální knihovna pro studenty VŠ, určená pro studenty a pedagogy vysokých škol a vědecké pracovníky. Díky dohodě mezi NK, agenturou DILIA a Ochrannou organizací autorskou nabízela až do května přístup k vybraným tištěným dokumentům formou online čtení. Jaké měl projekt ohlasy? A neuvažuje se o nějaké formě jeho pokračování? Jestli jsem na něco opravdu pyšný, tak je to právě tento projekt, který jsme rychle připravili a spustili. Situace, která nastala, mi vnukla myšlenku zkusit se domluvit s kolektivními správci a vydavateli na dočasném mimořádném zpřístupnění té části digitální knihovny, která je pod autorskou ochranou. Bylo jasné, že studenti nebudou mít z čeho studovat, když se uzavřely školy i knihovny. Takže jsem vzal telefon a zavolal do DILIA, OOA-S a vydavatelům a prostě to zkusil. Reakce všech zúčastněných mě neuvěřitelně překvapila. Ihned souhlasili a poskytli maximální pomoc. Jsem jim opravdu vděčný, jak se k této věci postavili. Pokud někdo hovoří o „nenažraných“ kolektivních správcích, neví, co říká. Projekt měl opravdu velký ohlas. Ukázalo se, jak moc jsou digitální fondy důležité pro studující a badatele. I když jsme tento mimořádný projekt s koncem nouzového stavu museli samozřejmě ukončit, navázali jsme novým projektem zpřístupnění tzv. děl nedostupných na trhu. Nyní postupně zpřístupňujeme digitalizáty děl vydaných do roku 1989 a za půl roku spustíme rozsáhlou část vydanou před rokem 2007. Pokud jde o noviny a časopisy, tak dokonce do roku 2009. K tomu všemu nás opravňuje kolektivní licenční smlouva, kterou jsem v prosinci loňského roku s kolektivními správci podepsal. Na tomto projektu velmi intenzivně spolupracujeme s dalšími knihovnami. Výsledek tak bude našim společným dílem. I díky tomuto projektu se Národní knihovna vrací k roli určitého koordinátora našeho knihovního systému. Je to role, kterou v minulosti bohužel přestávala hrát. A já jsem moc rád, že se k ní opět vracíme.   A jakou úlohu tedy dnes hraje Ústřední knihovnická rada, jejímž jste řadovým členem? Před časem vyvolalo protesty odvolání jejího dlouholetého předsedy Víta Richtera (který se posléze do jejího čela vrátil), s nímž přišel dosluhující ministr kultury Antonín Staněk během posledního dne svého působení na MK. Ústřední knihovnická rada se postupem doby vyvinula v reprezentativní fórum knihoven a knihovníků. Na jednu stranu je to více, než jak je rada definována v zákoně, na druhou stranu ale vámi připomenutá prázdninová událost ukázala, že je zapotřebí brát vážně přirozený vývoj, který vyústil v podstatě samosprávnou instituci knihoven. A možná mají pravdu ti, kteří říkají, že rada se za posledních 15 let vyvinula do takovéto podoby z nutnosti, protože z určitých důvodů Národní knihovna neplnila zcela svou zákonnou roli koordinačního a metodického centra českých knihoven. Myslím, že dnes ale funguje spolupráce mezi Národní knihovnou a Ústřední knihovnickou radou velmi dobře. Nakonec v této radě působí asi pět zaměstnanců Národní knihovny.   Přinesla vám nucená karanténa nějaké poznatky nebo inovace, ze kterých hodláte v budoucnu těžit? Karanténa nás opravdu zásadně posunula v oblasti digitálních služeb. Zrychlili jsme přibližně o půl roku až rok v našich plánech. Máme vyvinuté nástroje, které nás v online službách posunou o hodně dále. Kromě projektu pro vysokoškoláky a zpřístupnění děl nedostupných na trhu jsme vyvinuli novou verzi Manuscriptoria pro školy, která bude sloužit při výuce na základních a středních školách.    Jaké zásadní úkoly a změny podle vás čekají Národní knihovnu v nejbližších letech? Inu, jak už tu zaznělo – posun v oblasti online služeb, dokončit revitalizaci Klementina, dostavět Hostivař. Tyto úkoly jsou dány. Navíc bych velmi stál o vybudování vlastní odkyselovací linky, která by sloužila nejen nám, ale třeba i okolním zemím. A samozřejmě ta nová budova…   A v čem spatřujete největší budoucí výzvu pro sebe coby generálního ředitele Národní knihovny? Aby byli naši uživatelé co nejdříve spokojeni se službami, které nabízíme a nabízet budeme. Aby se u nás prostě cítili dobře, ať už nás navštíví fyzicky, nebo digitálně.   PhDr. Bc. Martin Kocanda, Ph.D. (*1974) vystudoval baptistickou teologii v Olomouci a speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UPOL a Pedagogické fakultě MUNI. Právní specializaci získal na Právnické fakultě MUNI a doktorská studia sociální práce zakončil na UK v Bratislavě. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, působil ve vedení Vězeňské služby ČR a byl ředitelem ústředí Synodní rady ČCE. Od 1. června 2017 je generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Žije v Pardubicích, je ženatý, má dva syny (5 a 12 let). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-28 14:00:33

Pouze dnes! Parádní čtečku PocketBook Verse Pro koupíte za minimum, je skvělá na letní posezení

Elektronické čtečky knih budou při letním cestování praktičtější než výtisky Oblíbený model PocketBook Verse Pro nyní pořídíte v krásné slevě Čtečka nabízí 6″ E Ink displej a funkci hlasitého předčítání textu Přestože mnoho knihomolů adoruje papírové výtisky, elektronické čtečky knih jsou přece jenom o něco praktičtější. Svými rozměry a hmotností se standardním vydáním ani nepřiblíží, […] Celý článek si můžete přečíst na Pouze dnes! Parádní čtečku PocketBook Verse Pro koupíte za minimum, je skvělá na letní posezení

Čas načtení: 2025-05-12 11:55:00

Soutěž o tři výtisky knihy Bezčasí

Ve spolupráci s nakladatelstvím Epocha máte jedinečnou šanci vyhrát jeden ze tří výtisků knihy Bezčasí od české spisovatelky Kristýny Sněgoňové. Více se o knize můžete dočíst v naší recenzi. Článek Soutěž o tři výtisky knihy Bezčasí se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-09-04 10:08:00

Víte, že barevné tiskárny si podepisují výtisky?

TLDR: Tiskárny podepisují drobnými, skoro neznatelnými žlutými tečkami papíry, které tisknou.Pojí se s tím nemalá kontroverze – ale má to i své kriminalistickévýsledky. Info tuna. Tajemné žluté tečky Svou digitální stopu dnes kolem sebe trousíte i v okamžicích, kdy byste to nečekali – třeba když chcete vytisknout starý dobrý papírový dokument! Popišme si dnes, jak a proč […] The post Víte, že barevné tiskárny si podepisují výtisky? appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2026-05-21 07:30:13

Vykročte do legálního jara s novým Duopackem: tři značková semínka za zlomek ceny

Tři semínka. Dva časopisy. Jedna cena, u které budete koukat. Magazín Konopí přichází s Duopackem 2026 – balíčkem, který za 199 Kč nabídne víc, než byste čekali. A pokud máte rádi lehké počty: celková hodnota přesahuje 800 Kč. První legální jaro je v plném proudu a my jsme pro vás připravili ideální způsob, jak ho plně využít – s kvalitním čtením v ruce a prémiovými semínky v šuplíku. Co najdete uvnitř? Duopack 2026 je mladší bráška našeho oblíbeného Tripacku. Základem jsou dvě poslední čísla magazínu Konopí (vydání 36–37) – celkem dvě stovky stran plných rozhovorů s odborníky i pacienty, pěstitelských tipů, legislativních novinek a reportáží ze světa konopí. Skutečná radost ale čeká uvnitř. V každém Duopacku najdete 3 prémiová semínka od 3 světových seedbank: Spočítejte si to s námi: tržní hodnota těchto tří semínek přesahuje 800 Kč. Vy za celý Duopack – včetně dvou časopisů – zaplatíte pouhých 199 Kč! V prodeji je nadále i Tripack se třemi výtisky a pěti semínky. Můžete si tak pořídit oba „packy“ najednou. Duopack 2026 žádejte v trafikách po celé ČR nebo objednávejte pohodlně v e-shopu naší distribuční firmy SEND. A to nejlepší nakonec: Podařilo se nám vyjednat, že v prodeji po celé republice zůstane nadále i náš Tripack 2026 se třemi výtisky a pěti luxusními semínky za pouhých 249 Kč. Můžete tak klidně pořídit oba „packy“ najednou a udělat si ... The post Vykročte do legálního jara s novým Duopackem: tři značková semínka za zlomek ceny appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2023-06-23 13:36:11

Země bledulek – příběhy z hematologického dětského oddělení

Mladá zdravotní sestřička nastupuje na hematologické oddělení fakultní nemocnice. „Odkojena zdravotnickou školou“ jen teoreticky může předjímat, co jí ve skutečnosti v nové práci čeká. Nastupuje na místo, kde naděje pro zdraví vrtkavě chodí po tenkém ledě. A o to sklíčenější je celý pocit, když se jedná o nejkřehčí bytosti na světě, o děti, jejichž osudy se jí pochopitelně brzy začnou také dotýkat. Každý s jistou představou vstupuje na nové území. Tak i stejně ona zprvu předpokládá zesláblé osudu odevzdané jedince v tichosti ležící na lůžkách. Avšak každá minuta dne není jen o nemoci a léčení, o těžkosti přijímání a vstřebávání nepříjemných zpráv. Stále to jsou děti. Sic každý den na polštáři zůstává více vlasů, bývá jim nevolno z léků a z procedur, pak jakmile se jim alespoň trochu uleví, napadají je rošťárny a legrácky. Hematologické oddělení je nakonec jejich vlastním světem, kde se odehrávají aktuální důležité příběhy, jež je spojují. Jsou citliví na sebemenší změnu chování, která může indikovat, že se v jejich blízkosti odehrává něco zajímavého, co by stálo zato probrat a s nadšením šířit dál: ať jsou to kolize, hádky, ale i tajné či veřejné lásky… Mezi dětmi vznikají silná pouta; některé ani nechtějí opouštět své oddělení. Nemocnice se pro ně stala přirozenějším útočištěm nežli domov, v němž mohou nastupovat nežádoucí související faktory, v nichž se cítí méně komfortně. Duše si nese bolest výrazněji a déle nežli tělo. Může to být pocit odstrčení; či že se jich lidé v prostředí domova a školy bojí, přemíra lítosti, výčitek v rodině, kdo za jejich zdravotní stav nese odpovědnost… Není to snadné. Pochopitelně, že nemocné dítě s leukemií v rodinách a blízkém okolí vyvolává nestandardní péči a jednání obecně, které i v tom nejlepším dobrém smyslu se mohou negativně odrážet na dětech. A ty nikdy nechtějí být vydělovány z živého světa svých vrstevníků. Chtějí být jeho součástí; mít přátele, hrát si, užívat to, co jim přítomnost nabízí. Není snadné najít ideální míru. Pro nikoho… A právě proto nejspíš jsou někteří navzdory nepříjemné léčbě v nemocnici mezi svými šťastnější. Knížka se mi zpočátku četla těžko. Trochu mi vadily opakované popisy očí, nosů, rtů…, zejména u nově příchozích osob. Ale po několika desítkách stránek se to změnilo. Jako by tam proběhl určitý časový odstup v psaní. Doposud dobrá kniha nabrala grády na výbornou knihu. Jsou to zejména dvě věci, které na ni musím maximálně ocenit. Za prvé popis každodenní činnosti na hematologickém oddělení. Je vskutku vidět, že autorka ví, o čem píše; je v daném oboru znalá. Bez vlastní zkušenosti vůbec pochybuji, že by bylo možné takový text zpracovat. Od rutinností po nestandardní úkony, od práce ke komunikaci s dětmi, pofoukávání jejich bolavých dušiček, stejně jako smích a radost z nových zážitků, které se i na tak malém prostoru stále odehrávají. A za druhé naprosto pestrá paleta různých charakteristik a jejich příběhů uvnitř i za zdmi nemocnice. Propletenost vzájemných vztahů, které se mohou projevovat například typickým nutkavým setrváváním ve vlastní pravdě, ačkoliv realita není tak černobílá. Vznikající náklonnosti, ale i nepřátelství, které stejně tak v reálném životě se často zkreslí z důvodu nedorozumění či nepochopení. Mnoho osudů, které v základu spojuje jedna skutečnost: hematologické oddělení. Rozhodně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Sledovala jsem její dostupnost na internetu a pouze trhknih.cz mi k dnešku nabídl jeden kus. Pokud byste měli o publikaci zájem, prosím, napište mi na admin@superrodina.cz. Domluvím se s autorkou, zdali má k dispozici ještě nějaké výtisky. Ukázka: Paní Dvořáková si hluboce povzdychla. Ani neví, odkdy začal být Tonda unavený. Také bledý a nanicovatý. Nechtěl jíst, nic ho nebavilo. Občas se zdálo všechno v pořádku. Dávala mu čaje, nutila ho do jídla. Kdo by hned s každou prkotinu běžel k doktorovi. Nakonec s ním k doktorce přece jen šla. „Ať si odpočine,“ zní jí dodnes v uších slova Tondovy doktorky, „nechte ho týden doma.“ Za týden šli znovu. Vypadala jako úzkostlivá matka, která jako kvočna kvoká kolem svého kuřete a pořád na něm něco hledá. Doktorka předepsala klukovi železo a poslala ho do školy. Začalo ho bolet břicho. „Tak copak nás zase trápí?“ ptala se jich doktorka jako primitivů při příští návštěvě. „Bříško?“ Poprvé vzali Tondovi krev. Za několik dní seděla v práci u svého šicího stroje, když za ní přišla mistrová, že má telefon. „Dobrý den, paní Dvořáková. Přišly ty Tondovy výsledky. Dostavte se s ním okamžitě na středisko.“ „Co se děje?“ „Přijďte, nebudeme to řešit po telefonu,“ řekla tehdy doktorka úředním hlasem a zavěsila. Došla pro Tondu domů, celá vyděšená volala manželovi do družstva. Byl okamžitě doma i se svým traktorem. K doktorce šli všichni tři a přidala se ještě Miluška, která přišla zrovna ze školy. Dál to byl jen zlý sen. „Tonda má leukémii!“ řekla jim doktorka. „Tonda má chronickou leukémii,“ oznámili jim tady na hematologii. Ničemu moc nerozuměla. Jen věděla, že je to s Tondou zlé. „Přišli jste k nám dost pozdě,“ dozvěděli se vzápětí, jako by těch ran osudu nebylo málo. Chronická leukémie je ta závažnější leukémie, pochopila zanedlouho. Začala Tondova léčba. Nejdřív tu byl sám. „Mami,“ brečel pokaždé do telefonu, „chci domů.“ Den ode dne se ztrácel před očima. „Tonda je na tom psychicky špatně,“ oznámil jim primář během návštěvy, „možná by bylo dobré, kdyby tu s ním někdo zůstal. I když už je větší.“ V práci z ní neměli radost. „Koho tak nahonem seženu?“ zoufala si mistrová. „Jste má nejlepší švadlena.“ Ale chápala to a uvolnila ji. (97-98) Země bledulek, Ilona Pluhařová, nakladatelství Silenka, 2013. Martina Boučková

Čas načtení: 2020-01-25 15:45:53

Soutěž o publikace Tantrický sex a menopauza

Spolu s nakladatelství Synergie Publishing vyhlašujeme soutěž o tři výtisky publikace Tantrický sex a menopauza s platností do 15. února 2020 do půlnoci. Příspěvek ke knize si můžete přečíst zde. Odkazy na knihu do nakladatelství zde. Účastí v soutěži dáváte souhlas se zpracováním vašich údajů v e-mailu, které budou po skončení soutěže, nejpozději do 29. 2. 2020 smazány. Do e-mailu stačí uvést odpovědi na otázky, není potřeba přidávat vaše kontaktní údaje. V případě výhry vás požádáme o doručovací adresu, kam by mělo nakladatelství Synergie Publishing výhru odeslat. Ze správných odpovědí vybereme výherce podle těchto pravidel: vyhrávají e-mail v pořadí desátý, třicátý a pátý od konce. V předmětu zprávy uvádějte “Soutěž”; e-mail admin@superrodina.cz. Otázky: 1. Doporučte další knihu z nakladatelství Synergie Publishing, která vás zaujala. 2. Napište nám, co znamená termín “nová plodnost”. Toto označení pochází ze soutěžní knihy a více se o něm dozvíte přímo v článku. Mohlo by vás zajímat:

Čas načtení: 2020-01-23 20:58:35

Anežka a kouzelná baletní sukýnka

Anežka se moc touží stát baletkou. Má ale křehké kosti a pan doktor s jejím baletěním nesouhlasí, a tak se rozhodne tajně tančit alespoň doma. A protože by moc chtěla mít opravdovou baletní sukýnku, vydají se s maminkou do obchodu. Tam Anežce jedna krásná sukýnka doslova sama spadne k nohám. Holčička se do ní okamžitě zamiluje a navíc zjistí, že to není žádná obyčejná sukně na balet. Je totiž kouzelná. Chtěli byste vědět, co všechno dovede? O tom se dočtete v této knížce.. Ukázka z knížky: Na nákupu „Anežko, svačina!“ zavolala maminka z okna.Anežka neměla na jídlo ani pomyšlení. Na čerstvě posekaném trávníku si právě zkoušela piruety a chůzi po špičkách. Chtěla by být baletkou, ale pan doktor jí to nedovolil. Prý na to má moc křehké kosti. Do žádného baletního kroužku tak sice chodit nemohla, ale zkoušela baletit alespoň tajně. Soutěž o dva výtisky – vyhrajte pro svou malou baletku tuto krásnou knížku. Více informací o soutěži zde. „Co tam zase vyvádíš?“ zeptala se maminka s úsměvem. Věděla, jak moc se Anežka touží stát baletkou. Anežka si stoupla zpátky na celá chodidla. Nechtěla, aby ji maminka viděla na špičkách. Protože byla poslušná holčička, raději se hned rozeběhla zpátky domů. „Myslíš, že baletky mají ke svačině bábovku?“ zeptala se maminky ještě dřív, než se pustila do jídla. „Myslím, že baletky jedí úplně všechno. Jinak by neměly žádnou sílu,“ odpověděla maminka a přistrčila talířek blíž k Anežce. Vůně čerstvě ukrojené bábovky Anežka skočila dívence přímo do nosu. Usmála se a s chutí se pustila do jídla. „Můžu si půjčit nějakou tvoji sukni?“ zeptala se Anežka s plnou pusou. „A proč?“ divila se maminka. „Vždyť ti bude velká!“ „Abych vypadala jako baletka,“ odpověděla hbitě Anežka. „Ale já přece žádnou takovou nemám,“ zamyslela se maminka. „Máš! Tu kytičkovanou,“ věděla hned Anežka. „Ale ta je pro tebe moc dlouhá,“ namítala maminka. „Přišlápneš si ji, upadneš a zlomíš si ruku nebo nohu.“ „Nepřišlápnu, neupadnu!“ slibovala Anežka a podívala se na maminku svými krásnými modrými kukadly. Tomu pohledu maminka nedokázala nikdy odolat. A tatínek už vůbec ne. „Tak víš co? Zajedeme do města a po nějaké baletní sukýnce se podíváme,“ navrhla maminka. „Jó! Mami, ty jsi zlatá!“ radovala se Anežka. Vyskočila od stolu a omotala mamince své hubené ručičky okolo krku. „Pojedeme hned teď!“ nemohla se dočkat Anežka. „Počkej, počkej! Nejdřív musíme uklidit nádobí ze stolu,“ brzdila ji maminka. Anežka se hned bez odmlouvání pustila do úklidu. Odnesla do myčky svůj talířek a opatrně z ubrusu smetla zbylé drobečky. Teprve pak mohly vyrazit do obchodu. Anežka se na baletní sukýnku moc těšila, ale s maminkou nemohly na žádnou natrefit. Prošly spoustu obchodů, ale tu, po které Anežka toužila, nikde neměli. Maminka už si pohrávala s myšlenkou, že by z komory vytáhla šicí stroj, oprášila ho a ušila sukni ze staré záclony. Moc se jí do toho nechtělo, ale pro Anežku by udělala cokoliv. „Hele, mami!“ vykřikla Anežka náhle v jednom z obchodů. Maminka leknutím málem nadskočila, byla zrovna zabraná do přemýšlení o šití. „Támhle!“ dodala Anežka a táhla maminku směrem ke stojanu, na kterém visely dětské sukničky. Než ke stojanu dorazily, jedna krajková sukýnka sama od sebe spadla na zem. Anežka ji chtěla zvednout a vrátit zpátky, ale neudělala to. Bylo jí totiž jasné, že je to přesně ta sukně, po které tolik toužila. Vzala ji do rukou a obdivně si ji prohlížela. „Musíš si ji nejprve vyzkoušet,“ vybídla ji maminka. Anežka tedy šla i se sukýnkou do kabinky s těžkým závěsem. Když si sukýnku vyzkoušela, radostí jí poskočilo srdíčko. Seděla jí jako ulitá! A tak bylo rozhodnuto. Domů odcházely obě s úsměvem na rtech a s baletní sukýnkou v tašce. Anežka a kouzelná baletní sukýnka, napsala Zuzana Pospíšilová, ilustrovala Markéta Vydrová; vydalo nakladatelství GRADA pod značkou Bambook Mohlo by vás zajímat:

Čas načtení: 2019-11-13 19:36:10

Nová soutěž o dalších pět výtisků knížky pro děti

Ještě nemáte doma knížku Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka? Neváhejte, můžete ji vyhrát! Nakladatelství Fragment má pro pět z vás připravené výtisky. Získat je nebylo nikdy snadnější! Pošlete nám do neděle 08.12. do půlnoci na adresu admin@superrodina.cz jakýkoliv hezký dětský obrázek na volné téma. Do předmětu zprávy uveďte “Soutěž o knížky”. Z obrázků vybereme pět, které nás nejvíce zaujmou, a ty odměníme. S odesláním souhlasíte, že vybrané obrázky, a tedy třeba i váš, bude vystaven na webu www.superrodina.cz nebo na facebooku zmíněné publikace. Výherce budeme kontaktovat. Doručovací adresu pak předáme nakladatelství Fragment, které může obratem knížku odeslat . Svou účastí dáváte najevo souhlas s tím, že vaše e-mailová adresa bude po dobu soutěže až do 15. 12. archivována, po té smazána. Udělujete rovněž souhlas, že přijaté obrázky mohou být opatřeny logem Já a Anastázie (viz příklad níže) a použity následně k vystavení ve výše zmíněných médiích. Všichni máme rádi dětské obrázky! Udělejme jimi radost i ostatním! Můžete je opatřit jménem, věkem, vzkazem, necháme to na vás. Držíme palce a moc se těšíme na všechny obrázky! Předem děkujeme všem dětem a jejich rodičům, prarodičům, tetičkám a strýčkům, učitelkám a učitelům, kamarádům a všem milým lidem, které nám je pošlou.

Čas načtení: 2019-11-03 13:28:09

Rozhovor. Proč české spisovatelky tak rády píšou pro děti?

Současný trh je zaplavený mnoha knihami, snad nejvíce překlady ze zahraniční literatury. Tyto výtisky dávají nakladatelství již určitou predikci úspěšnějšího prodeje než knihy třeba od méně známých českých autorů. A je to určitě škoda, protože rukama mi prošla řada rukopisů českých začínajících autorů, které byly velmi povedené, ale nakonec nemusely být publikované, nebo na knižním trhu zbytečně zapadly. Je to skutečně boj, velmi silný konkurenční boj, aby na sebe autor a jeho práce upozornila takovou měrou, že může vydávat a bude se dobře prodávat. Z pohledu čtenáře si ani nedovedete představit, co vše stojí za tím, než se vám kniha dostane do ruky. Položte si nyní otázku, co vás doopravdy vedlo k její koupi? I když budete k sobě sebeupřímnější, ruku na srdce, jeden z největších podílů na vašem výběru měla reklama. Ať už byla formou propagace ze strany nakladatelství, prodejců nebo informace o získaných oceněních autora či publikace, nebo doporučení kamaráda, pořád to je reklama. Platí pravidlo, že pokud čtenáři o knížce nevědí, nepřečtou si ji. Věřím, že možná nějaké nepatrné procento ve výběru bylo zapříčiněno tím, že jste stáli u regálu a říkali si: něco bych si přečetl(a), tak třeba zkusím tuhle… Většinou ale přicházíme už na jistotu, hledáme něco konkrétního, anebo z volné nabídky vybíráme to, co je nám nejpovědomější (např. znáte předchozí publikace stejného autora). A tak i touto cestou pomůžeme zviditelnit o povědomí dvou českých autorek. Protože brzy budou Vánoce a uvažujete, co byste dali dětem pod stromeček, věřte, že hezkou knížkou s kvalitním obsahem nikdy neuděláte chybu. Takové dárky jsem pod stromečkem rozbalovala vždy nejraději.

Čas načtení: 2024-02-06 12:10:00

Technologický magazín WIRED přichází s tištěným vydáním

Praha 6. února 2024 (PROTEXT) - Historicky první tištěné vydání české a slovenské edice nejslavnějšího technologického magazínu světa WIRED vyjde 6. března v nákladu 15 000 kusů. Naprostá většina článků vzniká lokálně s českými a slovenskými autory, ale objeví se i výběr toho nejlepšího ze zahraničních edic. Vydání bude mít více než 180 stran.Tématem čísla je "future of humanity" a nabídne články a rozhovory nejen ze světa technologií, ale i vědy, medicíny, životního stylu, kultury nebo byznysu. Bude k dostání v tradiční distribuční síti, klíčové budou rovněž dopravní uzly (letiště, nádraží). Výtisky půjdou také do zhruba stovky nejlepších kaváren v Česku. Část nákladu bude distribuovaná i na Slovensku."Jsme velmi rádi, že vidíme velký zájem čtenářů i partnerů. Mezi významné inzerenty už nyní patří například prémiová automobilka, jedna z největších bank v zemi, luxusní hodinářství, softwarové a cybersecurity společnosti a další," uvedl šéfredaktor WIRED Michal Kučera.Tištěné vydání WIRED doplní web www.wired.cz, který běží od listopadu loňského roku. Na přípravě se podílejí zkušení novináři, jako je bývalý šéfredaktor DolceVita Vladan Šír, bývalý redaktor Forbes Darek Šmíd nebo bývalý art director Vogue CS Jakub Straka a řada dalších.WIRED byl založen před 30 lety v Kalifornii a dosud existoval v sedmi mezinárodních edicích od USA po Japonsko. Česká a slovenská verze je osmou.Kontakty:redakce@wired.czinzerce@wired.cz ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-06-09 18:12:04

O pochodu s korány aneb Jak Maroko k Západní Sahaře přišlo

Milí čtenáři, slíbil jsem aspoň krátké zastavení u masového šturmu španělské hranice, který se nedávno odehrál v severoafrické Ceutě. O samotném průběhu akce se toho napsalo dost i česky, ale ve zpravodajství poněkud schází jeden detail. Ona ta událost vyvolává určité reminiscence z nedávné historie. Je víceméně jisté, že k této akci ve stylu „ukážeme vám, k čemu je vám ten váš plot bez naší milostivé spolupráce“ vedla nespokojenost Maroka s tím, že Španělé přijali na své území Ibrahima Ghaliho, bývalého šéfa takzvané fronty Polisario. To je už starší chlapík (73), který vyhledal ve Španělsku lékařské ošetření kvůli onemocnění covidem. Polisario je organizace, která už několik desítek let bojuje za nezávislost takzvané Západní Sahary. Nu, a Západní Sahara je území de facto kontrolované Marokem, které bylo dříve španělskou kolonií. Nic extra cenného tam není, kromě velkých zásob fosfátů. Ale způsob, kterým si Maroko zajistilo vládu nad Západní Saharou, stojí za připomenutí. Není to až tak dávno; celá věc se odehrála roku 1975. Stačil zástup Maročanů Na podzim 1975 měl vojenský režim Francisca Franca namále, protože španělský caudillo ležel na smrtelné posteli. Jediný vysoký důstojník, kterého si Franco vychovával jako následníka, admirál Luis Carrero Blanco, už nežil. Těsně před Vánocemi roku 1973 jej totiž vyhodila do vzduchu baskická teroristická organizace ETA. Osmdesát kilo výbušniny stačilo k tomu, aby Blancovo auto vyletělo až do výše pátého patra, a zesnulému admirálovi se začalo neoficiálně říkat první španělský kosmonaut. Fáze předávání moci bývá problematická i u demokracií, natož u režimů s generály v čele. Marocký král Hasan II. se rozhodl využít příležitosti a rozšířit teritorium státu o sousední Západní Saharu, která byla pod španělskou kontrolou od roku 1884. Pronesl tedy ke svému lidu patriotické projevy a jeho podřízení zorganizovali masivní akci, které se účastnilo zhruba 350 tisíc osob. Leč nemělo jít o klasickou válku, kdepak! Místo toho zkrátka obrovský zástup Maročanů vybavených rudými vlajkami Maroka, portréty krále a výtisky koránu, vtrhl na území španělské Západní Sahary s tím, že vojenské posádky oslabeného španělského režimu si netroufnou po nich střílet. Pro jistotu je ovšem stejně doprovázeli nějací ti vojáci, kdyby náhodou. Události se začalo říkat „Zelený pochod“, podle barvy islámu. Kalkulace marockého krále byla přesná. Silně přečíslení Španělé se skutečně nebránili a kontrola Západní Sahary přešla de facto do rukou Maroka. Formálně se Španělsko vzdalo Západní Sahary až o pár dní později, ale to už bylo jen stvrzení reálně existujícího stavu. Prakticky vzato tím jeden koloniální pán vystřídal druhého, protože nepříliš početného místního obyvatelstva (tehdy méně než 100 tisíc obyvatel) se na jeho názor nikdo moc neptal. Přesně podle principu, že kde se nesčítají ballots (hlasy), tam budou létat bullets (kulky), pokračovala guerrillová válka s hnutím Polisario, jenom roli okupantů od Španělů převzali Maročané. Ačkoliv Maroko mělo samo o sobě daleko větší možnosti než vzbouřenci z pouště, Polisario bylo a je zase logisticky podporováno sousedními státy (hlavně Alžírskem). Strategická situace tak nakonec zdegenerovala do patu a příměří, což Maroko potvrdilo navršením masivního, 2700 kilometrů dlouhého valu, kterým se od Polisaria oddělilo. Region nacházející se za ním, velice řídce osídlený, byl Polisariu ponechán k vládnutí. Součástí příměří domluveného roku 1991 bylo budoucí referendum o statutu celé země, ale za třicet let se na něj jaksi nenašla vhodná chvíle. Zkusí to znovu? No, tak tedy Maroko k Západní Sahaře přišlo. Obyvatelé Ceuty a Melilly to velmi dobře vědí, stejně jako Maročané sami. To je kus historického kontextu, který českým čtenářům scházel, protože u nás není tahle epizoda příliš známá. Kdybychom měli zkonstruovat přibližnou, ne úplně přesnou analogii z našich dějin, tak vypuštění několika tisíc převážně marockých migrantů na Ceutu se dá srovnat s tím, že by se někde u Hrádku nad Nisou sešla skupina mladých mužů v krátkých kalhotech a s plechovými bubínky. Pocvičili by si své síly poražením nějakých těch hraničních kamenů s písmeny CZ a D, načež by se po pár hodinách nechali znovu odstrčit na německé území – protentokrát. Chválabohu má současné Německo dost rozumu na to, aby podobné akce nedělalo. Ale ze strany Maroka šlo o jednoznačnou připomínku, že ta dvě města považuje za svoje a že pro případ vhodné příležitosti by mělo po ruce způsob, jak je obsadit. Stejně jako kdysi obsadilo Západní Saharu. Tož takové máme sousedy, kteří nám hlídají ty vnější evropské hranice. A to přitom objektivně vzato není Maroko z těch nejhorších. Ve srovnání s Erdoganovým Tureckem jde o stát s relativně liberální ústavou, kde politická opozice není vysloveně šikanována úřady a ve vězení sedí „jenom“ čtyři novináři (stav z roku 2020). Ale mají holt také určité zájmy a vědí, jakou pákou si je prosadit: malilinkou demoverzí Zeleného pochodu pro jeden den. Protože to je situace, která teď na našem břehu Středozemního moře nahání politikům i obyvatelstvu ten největší děs. Troufl bych si odhadnout, že po nejbližší léta se nejen španělská, ale i evropská diplomacie bude od tématu Západní Sahary držet raději pěkně stranou. Aby náhodou někoho nepodráždila.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-25 12:53:11

Vlastimil Vondruška: Smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit

„Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace,“ přiznává Vlastimil Vondruška, který si přízeň čtenářů získal zejména historickým detektivními cykly – Hříšní lidé Království českého s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu a renesanční Letopisy královské komory. Za svou tvorbu získal státní vyznamenání, řadu literárních cen a také za publicistiku, kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem.   Pocházíte z Kladna. Na FF UK v Praze jste vystudoval historii a národopis. Začínal jste Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a pak jste byl v Národním muzeu, kde jste byl od roku 1986 ředitel jeho historické části. Proč jste si vybral právě historii a národopis? Je takové obligátní rčení, které se používá ve všech životopisech, které začíná slovy: „Už od mládí…“ Je to sice banální, ale je to tak. I když to musím trochu upřesnit. Mě srdce vždycky táhlo k nejstarším dějinám lidstva, především k egyptologii. Na střední škole jsem se ale zamiloval do dějin Mezopotámie, a dokonce jsem začal jezdit na Karlovu univerzitu a soukromě jsem se zkoušel naučit staroasyrštinu a babylonštinu a čtení klínopisů. Sebekriticky přiznávám, že to bylo nad mé lingvistické síly, protože mi můj profesor vysvětlil, že pochopit smysl těchto jazyků znamená, že bych měl umět minimálně ještě hebrejsky, arabsky a nebyla by špatná ani sumerština… Když jsem skončil gymnázium, zjišťoval jsem, jaké obory se aktuálně na filozofické fakultě otevírají. To nebylo jako dnes, že otevřou všechno a vezmou prakticky každého, jen aby měli co nejvíce duší a peněz. Když jsem se skromně poptával na katedře egyptologie, sdělili mi, že ji neotevřou, protože by museli vyučovat, a na to nemají chuť, musí bádat. Volil jsem historii, ale protože se tehdy musely studovat dva pokud možno související obory, přidal jsem si národopis. A záhy jsem tomuhle spojení propadl, protože pro studium dějin běžného života lidí je to ideální kombinace. Později jako spisovatel jsem svému rozhodnutí blahořečil, protože díky němu se ve světě středověku pohybuji jako doma.   Jste vystudovaný historik a na svém kontě máte řadu odborných publikací a článků. Psaní se věnujete od mládí a dnes patříte mezi naše nejčtenější autory, a přitom jste svoji první detektivní knížku Příběh plzeňských mordů vydal v roce 1994 ve vlastním nákladu. Co vás přivedlo k psaní historických detektivek? Začalo to hned po ukončení vysoké školy. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem musel absolvovat vojnu. Zní to paradoxně, že? Ale to by bylo na dlouhou diskusi o přerodu nedospělého chlapce v samostatného muže. Ono to totiž nebylo tak zlé, jak se traduje. U většiny jednotek tehdy panoval nepořádek a já jsem mohl trávit spoustu času „nedovoleně vzdálen“ od posádky. Nikoli kvůli tělesným požitkům, ale v archivech. Tam jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Po vojně jsem nastoupil do aspirantury v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a začal jsem psát pro různé časopisy. Kromě jiného pro Signál, neboť jsem chtěl kultivovat duše našich policajtů detektivními příběhy ze středověku (to byly mé první literární kroky). Protože byly tyhle sloupky úspěšné, zabředával jsem do psaní literatury stále víc a víc a nesmírně mě to bavilo.   Přízeň čtenářů jste si získal zejména příběhy královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho věrného pomocníka panoše Oty, jako i královského písaře Jiřího Adama z Dobronína a jeho pomocníka Petra Korce. Jednou jste řekl, že své postavy necháváte volně žít… To je dáno technikou, jakou spisovatelé své příběhy vytvářejí. První je metoda „projektantská“. Autor si předem všechno vymyslí, připraví si precizní algoritmus a zápletky a pak začne psát. Tuhle kostru už jen rozvíjí popisem míst a dialogy. Takový způsob psaní je z hlediska přípravy pracnější a zdlouhavější, podobně píše Dan Brown. Druhá metoda je imaginativní. Vymyslíte si jen situaci, ale nic nekonstruujete předem a do příběhu jakoby vstoupíte. Vše prožíváte se svými hrdiny. Takhle psal například Georges Simenon. Můj první detektivní román byl Příběh plzeňských mordů. Tehdy jsem se snažil uplatnit školní znalosti, takže jsem si předem připravil osnovu knihy. Jenže sotva jsem začal psát, postavy si začaly dělat, co chtěly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale pak jsem osnovu odložil a příběh prožíval. A když jsem knihu dopsal, byl vrahem někdo jiný, než jsem původně zamýšlel. A bylo to lepší! Od té doby píšu imaginativně.   V letech 1990 až 2009 jste se věnoval podnikání a spolu s manželkou jste provozovali sklárnu Královská huť v Doksech, kde jste se zabýval výrobou kopií historického skla a sklu jste věnoval také odborné knihy České sklo a Sklářství nebo historickou ságu Falknovská huť o osudech sklářského rodu Heřmanů. Proč právě sklo? Historii skla jsem se věnoval hned po skončení studií a spolupracoval jsem s národním podnikem Crystalex, který budoval svou značku na tradicích českého skla. To znamenalo dějiny českého sklářství studovat. Tehdy vznikla myšlenka vyrábět kopie starého českého skla a díky novoborským sklářům se začalo s pokusy a první výrobou. Po sametové revoluci jsem tenhle nápad přetavil v reálné podnikání. Sklářství, to rukodělné, kterým jsme se spolu s ženou Alenou zabývali, je totiž opravdu tvrdé a poctivé řemeslo, ale současně nesmírně krásné. Vytvářet nádherné tvary z kašovité skloviny je malý zázrak. Sklo je navíc jako žena. Čím více péče mu věnujete a s čím větší láskou se o něj staráte, tím lepší je výsledek.   Za své odborné publikace jste obdržel několik cen a kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem roku 2015. Co to pro vás znamená? Autoři, kteří tvrdí, že je nezajímá, co si myslí čtenáři, neboť oni dělají umění podle potřeb své duše, se hluboce mýlí. Copak není radostí spokojenost zákazníků? Zákazníkem pro mne je čtenář, nikoli literární teoretik nebo kritik (je neuvěřitelné, jak často se představy obou skupin rozcházejí). Já píšu knihy pro čtenáře, a proto mne každé ocenění spojené s čtenáři nesmírně těší. Abych to vysvětlil, o Magnesii liteře rozhoduje pár zasvěcených, o ceně Bestseller roku zájem čtenářů, který se dá snadno vyčíslit prodanými výtisky.   Také jste napsal divadelní hry Ještě, že nejsem kat, Gaudeamus konšelé aneb O potulných hercích, režisérovi a jedné radnici nebo Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v níž hrajete hlavní roli středověkého učence. Proč právě středověk je tématem vašich her? Kde vás možno vidět hrát? Své romány situuji především do středověku, je proto logické, že tohle období ukazuji i v divadelních hrách. Abych tuhle část mé tvorby přiblížil, povím více o své poslední hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. V představení se přeneseme do šenku někdy na konci středověku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně se zamyslet nad pomíjivostí života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit. Máme za sebou asi třicet repríz po celých Čechách i na Moravě. Letošní „šňůru“ jsme ovšem museli kvůli koronaviru zrušit a nejsem si jistý, zda se někdy k téhle hře vrátíme, protože přestávka od posledního představení v listopadu 2019 je příliš veliká. A ani tenhle podzim nevypadá bohužel nadějně.    Pravidelně získáváte Cenu čtenářů nakladatelství MOBA a vaše knihy patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. Často besedujete v knihovnách, na co se vás lidé nejčastěji ptají? Takové ty standardní otázky jsem shrnul a odpovídám na ně na mých internetových stránkách. Třeba zda Oldřich z Chlumu žil, nebo jak jdou romány s ním časově za sebou. Jenže tyhle literární dotazy často doprovázejí otázky naprosto neuvěřitelné, třeba kolik ujel na koni Oldřich z Chlumu denně, zda nad islámem zvítězíme či zda věřím v ilumináty. A to nemluvím o otázkách typu, kde podle mne postavil tábor u dané obce Jan Žižka, když jel podle kroniky kolem, protože to v kronice zapsáno není. Ale snažím se být vědmou a odpovídat i na ty nejabsurdnější otázky, protože si vážím všech čtenářů a chápu, že každý považuje za důležité něco jiného.   Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbený žánr, spisovatele nebo knihu? Od mládí jsem četl hodně. A snažím se číst stále. V první řadě pochopitelně historické romány, jednak proto, že mne zajímá, jak to „dělají kolegové“. Ale důvod je i pragmatický, je to prostě doba, kterou mám rád. Nepohrdnu ovšem ani dobrým románem z dílny klasiků. Netvrdím, že všechny knihy dočtu do konce. Pokud v nich narazím na špatný jazyk či faleš, pokud příběh nemá spád a je příliš vykonstruovaný, pak je mi líto ztrácet čas a sáhnu po jiném titulu. Jsou samozřejmě autoři, kteří nikdy nezklamou a k nimž se rád vracím, namátkou Robert van Gulik, Georges Simenon nebo Michail Šolochov.   A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Je o vás známé, že jste se věnoval horolezectví: Horolezectví jsem se věnoval déle než dvacet let a myslím, že hodně intenzívně. Nicméně věk je věk, a protože jsem už důchodce, tak jsem přesedlal na jinou zábavu přiměřenou opotřebení tělesné schránky. Spoustu času trávím se svou ženou a psem, oba jsou nároční a rozmazlení (smích), ale taky se starám o velkou zahradu, poslouchám hudbu, čtu si a hlavně píšu. Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace. To neznamená, že jsem pecivál, ale doba je taková a nemá cenu riskovat nákazu. Jak říká staré přísloví – jen hlupák tahá spícího psa za ocas.   Vlastimil Vondruška, CSc., se narodil 9. května 1955 v Kladně. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Působí jako historik, publicista a spisovatel. Vystudoval historii a národopis na FF UK v Praze. Je autorem řady odborných a populárně naučných publikací, píše knihy pro děti a mládež, historické detektivky (cykly – Hříšní lidé Království českého a Letopisy královské komory), historické románové cykly (Husitská epopej, Přemyslovská epopej, Prodavači ostatků, Křišťálový klíč). Je rovněž autorem rozhlasových dramatizací, divadelních her a filmu Jménem krále. Manželka Alena je rovněž historikem a teoretikem uměleckého řemesla. Je autorkou návrhů skla a řady knih o řemeslech, lidových zvycích a nejnověji knihy o vývoji rodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-04-21 17:14:58

Nakladatelé, knihkupci ‒ kdo, jakou a proč potřebuje podporu

Od ministerstva kultury (MK) očekávám systémovou podporu. Pokud jde o knižní obor, ministr zatím, jak dokládají jeho dosavadní vyjádření, nepochopil, že jde o fungování celku, a ten závisí na koncovce – knihkupcích (řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek). Bez existence funkční prodejní sítě vytvoří podpora vydání knih několika (čtyřiceti, padesáti, stovky?) nakladatelů skanzen bez odbytu. Vyrazit s batohem jako v devadesátkách nakladatel může. Ale kam? Na začátku 90. let bylo u nás asi 1000 knihkupectví, dneska jen málo přes polovinu: 537 (údaj z podzimu 2019). Nejhůř jsou na tom města kolem deseti tisíc obyvatel, knihkupectví dnes nemají nejen průmyslové Lovosice (tam je sice antikvariát, ale funguje jako zásilkový obchod), ale ani kulturně a turisticky přitažlivá Třeboň. O menších, ale z hlediska obslužnosti okolních vesnic důležitých sídlech nemluvě (například v Nepomuku, pokud vím, taky žádný obchod s knížkami není). Jako nakladatel v téhle situaci o dotaci z MK neuvažuji, stejně jako dosud. S výjimkou první knížky v roce 2010 jsem o nic nežádal, protože ten systém považuji na rozdíl od řady kolegů za špatně nastavený, i když dílčí pomoc představuje. Administrativně je však velmi nekomfortní. Pro ilustraci podle přítele-nakladatele, který dlouhodobě data MK sledoval a vyhodnocoval, rostl počet kolonek v žádostech údajně takto: 1993 – 19 kolonek, 1999 – 40, 2001 – 81, 2015 – 102, 2020 – 282. Křivka růstu je velmi podobná růstu počtu zaměstnanců britského ministerstva kolonií v době rozpadu impéria v letech 1935–1954, jak to uvádí profesor N. C. Parkinson ve svých proslulých zákonech. Dotace MK na podporu knih včetně literárních akcí plynule rostly, v roce 2018 dosáhly 57 milionů korun. Jenže dotace na vydávanou knihu smí pokrýt nejvýše 50 procent nákladů, zbytek by měl uhradit prodej. Toho lze ale dosáhnout, odhaduje stejný zdroj, až při nákladech kolem 800 výtisků. Malonákladové tituly, zejména poezie a debuty, tak stejně zůstávají ve ztrátě. Závažnější je fakt, že dotované tituly beletrie představují pouhá dvě procenta z celkové produkce, u knih pro děti je to dokonce jen jedno procento. Vyplývá z toho, že knihkupce dotované knihy rozhodně nad vodou nedrží. Spíš je to naopak: nabídkou oněch dotovaných titulů knihkupci pomáhají nakladatelům. Přesto knižní obor jako celek přispívá do rozpočtu na odvodech každoročně přibližně jednou miliardou korun. Letos jsem poprvé žádal o podporu pro jednu knihu Státní fond kultury (ten je sice spravován také ministerstvem, ale zatím je znatelně pružnější). Z požadované částky jsme dostali 30 %, v celkové kalkulaci to je 13 procent nákladů na výrobu knihy. Bez další – privátní – podpory bychom knihu vydat nemohli. S vydáním knihy si můžeme poradit i bez ministerstva, ale existenčně jsme závislí na tržbách (které dostaneme, až když se kniha prodá). Pan ministr tomu říká byznys. Ten aktuální vypadá tak, že naše tržba za březen 2020 (a to byla třetinu měsíce ještě knihkupectví otevřená) ve srovnání s průměrem březnových prodejů za předcházejících pět let (2015–2019) činí 27,59 procenta – tedy pokles tržeb o více než 72 procent. V dubnu předpokládáme ještě větší propad. Ostatní, i větší nakladatelé na tom nebudou o moc lépe. Připadá pro nás v úvahu žádost o refundaci části výplat na kurzarbeit. Má to být 60 procen z 60 procent původních mezd. Ty jsme měli postavené hodně pod současným průměrem, a ještě to byly jenom polovina a pětina úvazku. Snížili jsme pochopitelně hned březnové výplaty. Proti nerealizovaným tržbám představuje možná (ne jistá) náhrada směšných ani ne 10 procent ztráty na tržbách (jen za březen). Jak na tom jsou nakladatelé s více zaměstnanci, není těžké odhadnout. Z pohledu uvedených čísel a vazeb považuji knihkupeckou síť za nejdůležitější část literárního provozu, na kterou by stát a ministr kultury měli zaměřit podporu nejenom v době krize. Pokud nebude mít kdo knihy prodávat, náklady jednotlivých titulů se můžou v nadsázce omezit na povinné a reklamní výtisky. E-shopy to nespasí, ale budiž. Ovšem pokud zaniknou ty české, uprázdněný prostor využije Amazon nebo jiný monopol a vynutí si zabijáckou marži (jako se to stalo v Maďarsku). Nebo se každý nakladatel bude muset stát zároveň knihkupcem. To by mohla být dobrá zpráva: pro vlastní zásilkovou službu vytvoří pracovní místo nebo zakázku pro OSVČ a přispěje tak ke snížení právě rostoucí nezaměstnanosti. Není však vůbec jisté, jestli zásilkový prodej na mzdu pro onoho zaměstnance či na fakturu pro OSVČ vydělá. Opravdu velká nakladatelství své distribuce mají, ale jaké riziko představují pro ostatní nakladatele, když jim prodej svých knih svěří, ukázala Euromedia zastavením plateb za už prodané knihy téměř okamžitě po zavření obchodů. Zanikne i jiná perspektiva. Knihkupectví není jen obchod s výlohou, ale v menší nebo i větší míře je to také svého druhu kulturní instituce v dané lokalitě. Jestliže ministr knihkupce odmítá zařadit do svých představ o pomoci knihám a dává tak od nich ruce pryč, pohřbívá sice ne celou českou knižní kulturu, ale její významnou složku. Ještě poznámka k vládní podpoře kultury: 9. dubna se ministr Zaorálek pochlubil, že vláda odsouhlasila 1,07 miliardy pomoci pro kulturu. Hned týž den večer však premiér ministra své vlády brutálně zesměšnil svým obvyklým obkročákem – s očima upřenýma na čtečku v přímém přenosu řekl: „Jsme připraveni uvolnit až 1000 miliard.“ Kde a jak na to vezme, je věc jiná, slibem nezarmoutíš. Miliarda podpory pro kulturu a z ní část pro knihy vypadají ale potom takto: pro kulturu jako celek 1,07 promile, na živou kulturu vyčlenil ministr 0,44 promile a na knihy 20 milionů, to je 0,02 promile – dvě stotisíciny z deklarované pomoci rozvrácenému ekonomicko-společenskému organismu České republiky. Dvě koruny na obyvatele včetně nemluvňat. Děkujeme, pane ministře. Pro srovnání: V roce 2003 zaplatila Česká republika po prohrané arbitráži o Novu 10,7 miliardy korun. Každý občan ČR přispěl tisícovkou. Jiné, ne-kulturní, zato obří a trvalé dotace nejsou předmětem tohoto textu. Právě ty ale názorně ukazují, jak ošidným lékem dotace jsou. Dotace lze používat jako doping pro handicapované, případně při podobném ataku, jako je ten současný. Jenže působí jako droga. Jsou návykové a postupně velmi omezí, když ne znemožní návrat k přirozenému bezdotačnímu životu. A můžou vést k tomu, že pro některé firmy se dotace stávají hlavním cílem a smyslem existence, vábnou kořistí. Nezpochybňuji dotace jako potřebnou formu pomoci. Jsou to ale jen utišující prostředky, které nemíří na příčiny nemoci, pouze zmírňují její dopady. V horším případě dovedou pěkně vysávat státní rozpočet. Aktuální krize maloobchodu uzavřením prodejen ukázala na potřebu systémové podpory knihkupecké sítě, především malých knihkupectví. Jak? Němci přicházejí s nápadem rozhýbat prodej nových aut příspěvkem na každé prodané auto, takzvaným šrotovným, jako před deseti lety. To je samozřejmě dotace, ale ukazuje sílu automobilové lobby. Svaz českých knihkupců a nakladatelů připravuje každoročně kampaň Kniha ti sluší ke Světovému dni knihy 23. dubna (letos byla z původního termínu posunuta, začíná v pondělí 27. dubna, kdy se konečně otevřou alespoň malá knihkupectví). Padesátikorunový kupon ale hradí knihkupec, jde na úkor jeho marže. Co kdyby ministerstvo tuhle akci, která podporuje prodej knih, zahrnulo do svého rozpočtu? A nestála by pro knihkupce za úvahu daňová úleva na zaměstnance? Ta, která je určená na zaměstnání invalidů, v knihkupectví nemá moc smysl, i fyzicky je to práce náročná. Takovou pobídku by ovšem ministr kultury musel prosadit v dalších resortech, na financích a na ministerstvu práce. Za klíčovou a potřebnou pomoc pro nakladatele považuji: 1. Umožnění odpisů ze zásob. Dosud neřešený, ale zásadní problém. (Zjednodušené vysvětlení pro neekonomy: dokud nakladatel s podvojným účetnictvím každou jednotlivou knihu neprodá, nemůže si započítat její výrobní cenu do nákladů; čím déle má knihu na skladě a čím více knih chce nabízet déle než jednu sezónu, tím větší finanční prostředky má ve skladu umrtvené.) 2. Snížení DPH z knih na nulu. Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro Právo 18. dubna prohlásil: „…musíme vytvořit prostředí, které umožní nejširší kultuře přežít.“ Pokud chce ministr knižnímu trhu a české knižní kultuře skutečně a dlouhodobě prospět, nemusí žádat o žádné přímé peníze ze státního rozpočtu. Hned ve dvojí funkci (také jako poslanec) se může zasadit o změny, které významně a systémově pomůžou všem: nakladatelům, knihkupcům a v důsledku i čtenářům. Jedna z Ezopových bajek obohatila evropskou kulturu o úsloví Hic Rhodus, hic salta! Překládá se: Tady ukaž, co umíš!   Autor je publicista a majitel nakladatelství Novela bohemica. Text je převzatý z jeho blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2020-01-28 17:36:42

Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (ukázka z knihy)

Kniha Vojtěcha Klimta detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Autor prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali. Jeho součástí je obsáhlá obrazová příloha. Kniha vyšla za přispění Nadace Český literární fond.   Ukázka z knihy: Mezi posledními tisky, jež se Karlu Krylovi ještě realizovat podaří, budou příznačně výňatky z Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské a básně Jaroslava Seiferta, který se o šest let později spolu s Františkem Hrubínem veřejně zastane na sjezdu spisovatelů našich vězněných a zakázaných autorů. V listopadu 1949 se u Kryla začal připravovat tisk Veršů pro Pavlíčka věnovaných Jaroslavem Seifertem synovi Pavla a Mahuleny Parmových. Vánoční vydání se však kvůli byrokratickým překážkám nestihlo. Parma nakonec 14. prosince zažádal o povolení Okresní národní výbor. „Bezpečnostní referent“ Myslikovjan o pět dnů později odeslal rozhodnutí: „K Vaší žádosti ze dne 14. prosince 1949 povoluje Vám Okresní národní výbor – Okresní velitelství ve Frenštátě p/Radh. soukromé vytisknutí básně Jaroslava Seiferta: Frenštátská koleda, s ohledem na skutečnost, že tato báseň byla věnována básníkem Vašemu synovi Pavlovi. Báseň bude vytištěna na dvojlistu normalisovaného formátu A5 a v počtu dvouset číslovaných výtisků v úpravě profesora Vysoké školy umělecko-průmyslové Antonína Strnadla. Výtisky této básně nesmějí být prodávány, jen věnovány přátelům a příznivcům za účelem regionálně propagačním. Jeden výtisk předložte zdejšímu úřadu.“ Libor Knězek: „Kryl však Seifertovu báseň přece jen vytiskl se Strnadlovými kresbami a ve vlastní grafické úpravě v podobě vkusné knížečky s barevnou obálkou a 18. ledna poslal už hotové tisky i s rukopisem a štočky Parmovým. V připojeném dopisu upozorňuje:“ ‚Výměr ONV přikládám a žádám tě, abys jej dobře uschoval, protože nikdy člověk neví, kdy přijde kontrola. (…) Situace je velmi svízelná, poddat se nemíním, řekl jsem to včera kontrole z kraje, našemu novému referentu ‚přes tisk‘.“ (…) Pěkné pozdravení mil. paní a Pavlíčkovi, ať si toho tisku v budoucnu váží, každé děcko něco takového mít nebude.‘“ Po Novém roce 1950 bibliofilie se Seifertovou Frenštátskou koledou konečně vychází. Jaroslav Seifert za ni Pavlu Parmovi děkuje v dopisu z 24. ledna 1950: „Knížka je roztomilá a potěšila nás všechny. Jediné skličující je, že tento vánoční pozdrav přichází, když ta kouzelná doba svátků je nenávratně za námi.“   ZLOČIN Všichni živnostníci bez ohledu na svůj přístup k zaměstnancům získávají statut vykořisťovatele. Podnikavost je na obtíž, což bude mít samozřejmě brzy fatální dopad na ekonomický vývoj. Podobně i na zaměstnanost, jež bude často uměle navyšována vytvářením neefektivních pracovních míst. Tiskař Kryl si klíčovou úlohu svých zaměstnanců uvědomuje a bude ji oceňovat i po letech: „Nebyla to však jen zásluha Kryla a Scottiho. Je třeba vzpomenout všech těch spolupracovníků, působících v této tiskárně před prvou světovou válkou i po ní. Byli to pracovníci přesní, svědomití, milující své povolání. Byli to tvrdí odboráři, ale lidé čestní a přímí. Jen jejich přesnou prací bylo možno dosíci takových úspěchů. A věnoval-li Oldřich Menhart otci Krylovi k jeho šedesátinám překlad hesla slavného antverpského knihtiskaře Christophe Plantina a překlad jeho sonetu, byl to dar i jeho spolupracovníkům, dar jistě oprávněný, zasloužený.“ V květnu 1949 ve firmě z jedenácti zaměstnanců zbývají dva. Karel Kryl mladší: „Že se starají i na jiné straně, aby mně zlikvidovali, je samozřejmé. Provádějí se různé podpisové akce, ale já zůstávám klidný.“ Zanedlouho už ale tuší, že „…znárodnění se asi stejně nevyhnem.“ Pokud psal tiskař Karel Kryl mladší o znárodnění, netušil, že v jeho případě bude zvolena ještě tvrdší varianta: likvidace podniku pod národní správou. 7. dubna 1950 odebírají kroměřížští komunisté Krylovi knihtiskařskou koncesi a do Kojetínské ulice číslo 31 vyráží připravená pracovní četa. Karel Kryl nejmladší: „Pamatuji si jako dnes, že jsem stál na chodníku Kojetínské ulice, velitel gardy v bílých rukavičkách velel na protější straně ulice revolučnímu hnutí, sestávajícímu z maníků s krompáči a kladivy. Tatínek a maminka mě drželi za ruce, zatímco dědicové nejlepších kulturních tradic národních, jak se komunisté zvali, měnili sazbu a stroje naší tiskárny na šrot pro novou huť, kterou právě poslali budovat mého otce. Plakal jsem, protože slzeli mí rodiče. ‚Nebreč,‘ řekl táta, ‚chlapi nebrečí.‘ Nebrečel jsem, vždyť kolem stáli lidi, které jsme znali, po léta znali, a mlčeli, jiní procházeli lhostejně kolem.“ Sazby, včetně sbírky básní Zdeňka Řezníčka jsou rozmetány, všechno kromě zničených tiskařských strojů zabaveno, přesněji řečeno ukradeno. Alexander Koenigsmark: „Nějaký idiot tehdy vymyslel i akci proti tiskárně pana Kryla. Do tiskárny vtrhla horda zfašizovaných elementů, rozbila kladivy stroje, zničila zařízení tiskárny a radujíc se z toho, jakou ránu zase dostal světový imperialismus a jak jsme se tímto hluboce humanistickým počinem dostali blíže k vybudování socialistické společnosti, vydala se někam jinam šířit humanismus. Že dali ránu hlavně československé kultuře, jim bylo jedno.“ Likvidátor Krylovy tiskárny, bývalý strojní sazeč Josef Zimák byl dosazen jako národní správce do všech knihtiskáren v Kroměříži. Guskovu německou firmu zkonfiskoval, „ostatní kroměřížské tiskárny byly zrušeny a vše soustředěno do budovy bývalé Guskovy tiskárny ve Farní ulici číslo 4.“ Většina dokumentačně cenného archivu knihtiskárny je ztracena. Největší část vzala zasvé při stěhování ze Sudet do vnitrozemí před nacisty, zbytek při likvidaci tiskárny komunisty. Karel Kryl nejmladší: „Archiv, který byl plný Reynků, Demlů, Zahradníčků, si odvezl pan Václav Kopecký a někde ho zašmelil.“ Tiskař Kryl se vůči otřesnému jednání, jemuž byla jeho rodina vystavena, písemně ohradí. Strohé odpovědi Krajského národního výboru se dočká za dlouhých osm měsíců, dva dny před vánočními svátky: „‚Úplná likvidace Vaší tiskárny‘ byla provedena, aby podnik mohl být jinak hospodářsky využit.‘“ Jen pár měsíců po zničení Krylovy tiskárny ranila mrtvice jeho frenštátského nakladatele Jana Jelínka, poznamená jej to na zbytek jeho života. Dodnes není v úplnosti zdokumentováno, kolik lidí u nás bude režimem KSČ přímo postiženo, natož aby byli započítáni lidé, kteří skončí sebevraždou nebo s těžkými zdravotními následky. Komunisté zničí a majitelům de facto ukradnou desetitisíce do té doby prosperujících podniků a zemědělských živností. V případě Krylovy tiskárny a dalších firem, spolků a institucí se navíc jedná o ztrátu, která přispěje k následnému úpadku naší kultury. Likvidační správce Josef Zimák: „Likvidaci jmenované firmy, kterou jsem byl pověřen, jsem provedl, takže dnem 31. 12. 1950 firma zanikla.“ Na konci tohoto i jiných se zničením Krylovy tiskárny souvisejících lejster, se Zimák loučí pozdravem „Pětiletce zdar!“ Karel Kryl nejmladší: „Byla to škoda, že tyhlety podniky zanikly. Byly kořením i solí normální spotřební tiskařské a nakladatelské činnosti. Nebyla to žádná lukrativní činnost, vydávat bibliofilie, to byla láska k řemeslu a preciznímu tisku. Vytisknout spotřební knihu je mnohem snazší než vytisknout dvanáctibarevný dřevoryt… Já si tu tiskárnu pamatuju jenom tak, že mě maminka držela za ruku a z té dědečkovy a tatínkovy pýchy na Kojetínské ulici létal prach a třísky. Můj tatínek o tom nerad mluvil, protože mu to činilo bolest. Větší, stokrát větší, než když se tahle tiskárna musela v roce 1939 přestěhovat z Nového Jičína do Kroměříže…“ Rok po likvidaci tiskárny soudní znalec Josef Sedlák sepíše a ohodnotí Krylův zničený a zabavený majetek, včetně papíru, písma a veškerého inventáře. Na prvním místě podrobného sedmistránkového seznamu odevzdaného 5. dubna 1951 figurují tiskařské stroje a u každého z nich je uvedena poznámka: „šrot“. Dozvídáme se tak, že Krylova strojovna disponovala následujícím zařízením: příklopovým lisem Reform Grosse a Kurz Drážďany, příklopovým lisem Anger a syn Vídeň, rychlolisem Koenig a Bauer (rok výroby kolem roku 1910) a rychlolisem Kaiser. V dokumentech se stroje popisují jako zastaralé a nepoužitelné, čímž se má zakrýt jejich skutečný osud. Čtyři elektromotory na střídavý proud značky Bovert nebyly zničeny, ale zabaveny. V knihárně se mimo jiné nacházela ruční řezačka Anger, ruční drátošička, perforovací stroj Anger, knihařský lis a knihařský stůl. Nejvíce položek obsahovala sazárna: množství takzvaných amerických a běžných regálů, 3 658 kilogramů písma a 1 842 kilogramů sazby. Skladové zásoby činily mimo jiné 1 681 kilogramů různých druhů papíru. Do té doby plně funkční stroje jsou na úředním lejstru z 12. října 1950 popsány jako 2 925 kilogramů odpadové litiny prodané sběrným surovinám za 1 165 korun. Za zničený a zabavený majetek odhadnutý soudním znalcem Sedlákem na 286 tisíc Karel Kryl ve dvou splátkách 3. a 6. listopadu 1952 obdrží necelých třicet tisíc korun. I o tuto hubenou kompenzaci však rodina záhy přijde, když se z ní půl roku nato další státem řízenou krádeží, nazvanou měnová reforma, stane bezvýznamná částka. Správce Zimák 21. srpna 1951 formálně sepíše kupní smlouvu s olomouckým národním podnikem Moravskoslezské tiskárny, zastoupeným Miroslavem Štefkem. Bez Krylovy účasti si tak mezi sebou přehazují zbytky jeho majetku. Jde ale spíše o byrokratickou komedii, neboť v té době už dávno bylo nejcennější strojní zařízení zničeno. Co zbývá, likvidační správce postupně rozprodá. Na kroměřížskou restauraci Ostrý roh jsou kupříkladu převedena kamna za 2500 korun, další topná zařízení, stoly a hasicí přístroj obdrží Družstvo Stavbyt. 30. června 1951 obdrží od národního správce Zimáka 1565 korun za „pomocné práce při likvidaci“ Krylovy knihtiskárny František Kytlica. Josef Zimák si v únoru 1952 vyplatí úhrnem 15 530 Kč, přičemž konfiskaci nakladatelství ohodnotí třikrát dráže než likvidaci tiskárny. To ale likvidátorům nestačí, 19. září 1952 zasílá Jednotný fond pracujících jménem Ervína Tichého a Františka Jámy stížnost, že ačkoli Kryl odvedl fondu desetiprocentní podíl ze zisku za roky 1947 a 1948 v částce 21 724 korun, podíl ze zisku za období 1945–1946 ve výši 25 tisíc zůstal neuhrazen. Likvidovaný tiskař tuto skutečnost rozporuje tvrzením, že uhrazeno bylo vše, jak mělo být. 27. března 1953 částku s pozdravem „Pětiletce zdar!“ urguje H. Havlena za Středomoravské tiskárny v Olomouci. Následně správce Zimák zasílá Jednotnému fondu pracujících zbývající zůstatek účtu tiskárny 19 347 korun a doporučuje vymáhat zbytek částky na jejím nebohém bývalém majiteli Krylovi. Úřední tečkou za případem bude dopis finančního referenta Šmedka zaslaný 16. října 1954 „dlužníkovi Karlu Krylovi“ do Pavlovského ulice číslo 11, aby uhradil 214 korun za inventář a zásoby. Sídlo knihtiskárny v Kojetínské ulici dnes není nijak připomenuto, prostory projdou částečnou devastací a přestavbou, v roce 2017 budou nabízeny k prodeji. Jako v drtivé většině ostatních případů nebude za tento zločin z počátku padesátých let nikdo po roce 1989 odsouzen ani vyšetřován. Příkoří na rodině Krylových tak nad městem stále visí ve vzduchu.   Vojtěch Klimt (*1973) je od roku 1991 předsedou Klubu Karla Kryla. Je autorem biografie Karla Kryla nazvané Akorát že mi zabili tátu (2006).   Nakladatelství Galén, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-09 12:54:32

U knihovny s Petrem Bílkem: o skepsi vůči mysticismu, soukolí dnešní české politiky a sveřepé zabedněnosti čínského venkova

Miroslav Veverka encyklopedicky zdařile načrtnul panorama světových náboženství, autorka řady pragensií Kateřina Bečková dbá na jasnou sdělnost svých beletrických textů a klasická postava čínské kultury Lu Sün psal hořké příběhy osamělých a beze smyslu se životem potácejících postav.   Miroslav  Veverka: Hledání Boha (Prostor 2019) Bývalý právník (1927) se tak jako mnozí zvídaví senioři vydal na intelektuální potulky historií a myšlením lidstva. Ne všichni si však poznatky a postřehy systematicky zapisují jako on. První plod jeho esejistiky vyšel v roce 2013 a jmenoval se Evoluce svým vlastním tvůrcem. Od velkého třesku ke globální civilizaci. Nynější publikace je prý jen jednou kapitolou dalšího plánovaného obřího spisu. Racionalista zaměřený encyklopedicky načrtnul panorama světových náboženství a provedl tak užitečný krok vůči všem, které téma zajímá, ale kteří nemají trpělivost studovat stovky jiných knih. Ze srozumitelně kladených vět je cítit autorova skepse vůči mysticismu, aniž by ovšem popíral užitečnost náboženství pro emocionalitu lidí.   Kateřina Bečková: Příležitostní zoufalci (Schola Ludus-Pragensia 2019) Známá autorka dlouhé řady pragensií se rozhodla pokračovat ve své cestě i na poli beletrie a po novelách Den jako buben, rok jako mlok… a Falešný Kafka vydává soubor čtyř povídek. Stejně jako ve Falešném Kafkovi ukazuje, že má smysl pro osudy lidí odstrčených, pro postavy svou povahou, rodinou nebo společností odsouzených k samotě a neúspěchu. V příběhu Muž na radnici se její pasivní a manipulovaný hrdina ocitá v soukolí dnešní české politiky, v níž Bečková rozhořčeně spatřuje mafiánské praktiky a zkorumpovanost. Silný zvuk společenské kritiky tak přeznívá přes horizonty privátně psychologicky laděných zbývajících povídek. Autorka nevyhledává stylové nápadnosti a dbá na jasnou sdělnost svých textů.   Lu Sün: Bláznův deník (Verzone 2019/ překlad Berta Krebsová a Jaroslav Průšek) Klasická postava čínské kultury (1881 – 1936) je u nás prakticky neznámá. Když jsem v pražských knihovnách pátral po povídkové knize Vřava vydané v padesátých letech, výtisky byly nedostupné. Tento záslužný počin obsahuje kromě reedice Vřavy i nová vydání souboru črt Polní tráva a povídek Tápání. Texty napsané mezi lety 1919 a 1925 sugerují tíživou, bezútěšnou společenskou atmosféru Číny prvních desetiletí 20. století. Autorova beznaděj ze sveřepé zabedněnosti čínského venkova udává hořkou příchuť příběhům osamělých a beze smyslu se životem potácejících postav. Nezaměstnaní intelektuálové, vesničtí podivíni, zlodějíčci, prospěcháři, ženské osudy rozemílané nemilosrdným tlakem zaostalé společnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-07 09:04:00

Zálety Aleny Zárybnické: Gabriela Soukalová je holka se srdcem na dlani, říká spisovatel Martin Moravec

Ve třetí třídě založil školní časopis a za pět korun prodávala jeho výtisky spolužákům, aby zaplatil kopírku. Měl rád matematiku a fyziku, ale pak ho znovu chytlo psaní, jeho prvotina se jmenovala Enter, mami. Velký rozruch způsobila kniha Jiná Gabriela Koukalová. Pak se pustil do rozhovorů.

Čas načtení: 2024-05-09 11:00:01

Po stopách psance Robina Hooda: Historik vysvětlil, jak to s ním doopravdy bylo

Příběh Robina Hooda je po staletí oblíbený u lidí všech generací. Psanec se objevil v knihách, básních, divadelních hrách, filmech, televizních pořadech a videohrách. A 700 let po první zmínce v anglické literatuře popularita Robina Hooda nijak neklesá. Podívejme se na původ příběhu, jak se vyvíjel v čase, a položme si zásadní otázku – byl to skutečný člověk? „Pojďme si rovnou upřímně říct – nebyl. Alespoň ne takový, jaký je nám vykreslován,“ uvedl pro Čtidoma.cz Dalibor Moravec. Kde se tedy vzal, jaká je jeho historická role? Středověký původ Robina Hooda Nejstarší psaná zmínka o Robinu Hoodovi je v básni Williama Langlanda ze 14. století Piers Plowman. „Robin Hood je zde zmíněn jen tak mezi řečí, ale předpoklad, že by ho čtenáři znali, naznačuje, že byl v té době již lidovým hrdinou. Někteří věří, že jméno Robin Hood bylo pro psance ve středověku běžné, a existují důkazy, které tuto teorii podporují. Již v 60. letech 13. století se jména ‚Robehod‘, ‚Robinhood‘ a ‚Robbehod‘ objevují na seznamech soudců od Berkshire po York,“ vysvětlil Dalibor Moravec. Český Robin Hood visel sedm let na háku. Loupežník Zoul byl ve své době celebritou Číst více Robin Hood ve světle reflektorů Nejstarší dochovanou baladou, kde je Robin Hood hlavní postavou, je Robin Hood a mnich, napsaná v 50. letech 14. století. Příběh přináší několik prvků, které se později staly nedílnou součástí legendy. „Patří mezi ně prostředí Nottinghamu a Sherwoodského lesa, šerif z Nottinghamu, Malý John a další.“ A jako by se náhle otevřela stavidla a Robin Hood se stal senzací. Balady a básně jako Host Robina Hooda, Robin Hood a Potter a Robin Hood a šerif z Nottinghamu představily Willa Scarleta a přívětivého Friara Tucka. Dozvěděli jsme se také více o tom, že Robin Hood upřednostňuje mazanost a triky před hrubou silou. „V těchto raných baladách však není žádná zmínka o tom, že by kradl bohatým a chudým dával. Ani není jasné, proč by měl být urozeného původu. Oboje se přitom stalo velmi důležité. V 15. století byli Robin Hood a jeho skupina stále drsnými lupiči, kteří se snažili naloupit co nejvíc a byli prezentováni jako obyčejní lidé, rozhodně ne jako šlechtici,“ uvažoval Dalibor Moravec. Legenda se vyvíjí a máme tu šlechtice Bylo to v tudorovských dobách, kdy byl Robin Hood povýšen do šlechtického stavu. V dílech Anthonyho Mundaye „The Downfall of Robert Earl of Huntingdon“ a „The Death of Robert Earl of Huntingdon“ z roku 1598 a 1601 máme první zmínku o tom, že Robin Hood byl urozeného původu. Už to tak zůstalo. Následující díla také přišla s myšlenkou že Robin Hood byl věrným vojákem krále Richarda I., po jehož boku bojoval v křížových výpravách. To přidalo do příběhu Richardova bratra, prince Johna, a vytvořilo pro psance trojici padouchů, proti nimž bude bojovat – prince Johna, šerifa z Nottinghamu a sira Guye z Gisbourne, který byl představen v dětském příběhu pocházejícím z 50. let 17. století. Robin Hood jako opravdový hit V tu dobu se staly velmi populární tzv. broadside balady (levné výtisky, šlo o jednotlivé listy papíru s příběhem, písní nebo básní vytištěnými na obou stranách). Do tkaniny legendy byly vetkány nové události, jako například slavná bitva Robina Hooda s Malým Johnem. V 17. století byla na seznam přidána další postava – pěvec Alan-a-Dale. V roce 1795 se Robin Hood konečně stal altruistickým psancem, kterého známe a milujeme – byla vydána kniha Josepha Ritsona Robin Hood: Sbírka všech starověkých básní, písní a balad, které se nyní vztahují k onomu slavnému psanci. Jeho květnatá vyprávění zasáhla veřejnost natolik, že od té doby okrádá bohaté, aby dával chudým. Ztracené světy nejsou jen mýty. Jak je to s legendárními zeměmi jako Atlantida? Číst více V 19. století byl příběh poprvé speciálně upraven pro děti. Bylo publikováno několik verzí, nejpozoruhodnější jsou Veselá dobrodružství Robina Hooda Howarda Pylea z roku 1883. „Pyle se nezvykle vyhýbal myšlence, že by Robin Hood byl šlechtic, ale kromě toho je v legendě přítomno mnoho známých prvků. Pyle dokonce nechal Robina Hooda a jeho muže na konci svého románu omilostnit Richardem Lví Srdce, což je myšlenka, která se znovu objevila ve 20. století.“ Moderní Robin Hood Ve 20. století film a televize vdechly nový život příběhu Robina Hooda. Od raných němých filmů, jako byl Robin Hood a jeho veselí muži z roku 1908, až po klasický swashbuckler z roku 1938 Dobrodružství Robina Hooda s Errolem Flynnem v hlavní roli. Od Douglase Fairbankse v tiché klasice Robin Hood z roku 1922 po Kevina Costnera ve filmu Robin Hood: Princ zlodějů z roku 1991. Od stárnoucího Robina, kterého hrál Sean Connery ve filmu Robin a Mariana z roku 1976, po prohnanou kreslenou lišku v Disneyho Robinu Hoodovi. Přidejte k tomu plejádu nových knih, hraček, deskových a počítačových her a legendě o Robinu Hoodovi nehrozí, že by se v dohledné době zapsala do historie jako příběh, který už nikoho nezajímá. I když je hezké si představit, že v Sherwoodském lese se kdysi skrýval charismatický psanec, s největší pravděpodobností tomu tak nebylo. „Ano, mohl existovat zloduch tohoto jména, což je dokonce velmi pravděpodobné. Ale nejspíš nešlo o takového kabrňáka, jak je nám v různých variantách předkládán. Je někde na úrovni krále Artuše. Otázka je – vadí to někomu?“ dodal pro Čtidoma.cz Dalibor Moravec. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Z odsouzeného vraha celebrita, ze které ženy omdlévají. Češi vzpamatujte se, Kajínek není Robin Hood.

Čas načtení: 2024-05-11 14:30:00

Z Národní knihovny ukradli cenná díla, patrně putovala k ruským sběratelům

Z knihoven po celé Evropě zmizela dobová díla populárních ruských autorů. Podle zjištění Seznam Zpráv o výtisky přišla i pražská Národní knihovna, specifika však nemohla uvést. Celou věc totiž nadále vyšetřuje policie.

Čas načtení: 2024-05-13 05:15:24

Podivná krádež ruských klasiků. Po invazi na Ukrajinu zmizely z Prahy vzácné knihy

Dvě knihy ukradli, další mají vytrhané stránky. Výtisky velikánů ruské literatury z 19. století někdo vynesl z pražské Národní knihovny.