Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-30 10:32:16

Dream Cage, když noční můry ožívají 

Dream Cage, připravovaný titul od Hitori De Productions, vrhne hráče do mrazivého světa spánkové paralýzy, což je téma často přehlížené v herních vyprávěních. Na rozdíl od tradičních hororových her, které se mohou vyhýbat psychologickým složitostem nočních můr, Dream Cage odvážně zkoumá skutečné a děsivé zážitky hlavního protagonisty Roberta – padesátiletého muže, který se potýká s nespavostí, problémy […] Článek Dream Cage, když noční můry ožívají  se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-01-28 09:50:21

Seriálové postavy, umění nebo reklama na colu. V tunelech pražského metra ožívají obrazy za okny vlaku

Pohyblivá sdělení podobná hologramu potkáte po Soulu či Pekingu i v pražském metru. Ve startupu EUDI vyvinuli vlastní technologické řešení. Článek Seriálové postavy, umění nebo reklama na colu. V tunelech pražského metra ožívají obrazy za okny vlaku se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-03-25 15:01:55

Tyto akcie výrazně ožívají! Nastala vhodná doba na investice?

Sektor polovodičů má za sebou působivý růst, za kterým stály zprávy o možném zmírnění celní politiky USA. S jakými výzvami se nyní tato branže potýká? Co je třeba mít na zřeteli? Článek Tyto akcie výrazně ožívají! Nastala vhodná doba na investice? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-08-06 11:07:06

Staré elektrárny v Evropě ožívají jako centra umělé inteligence

Některé staré uhelné a plynové elektrárny v Evropě čeká nová budoucnost. Velké technologické firmy jako Microsoft a Amazon je chtějí přeměnit na datová centra. The post Staré elektrárny v Evropě ožívají jako centra umělé inteligence appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-09-22 06:10:45

Pražské Bubny ožívají, vyroste tu filharmonie i 11 tisíc bytů. Podívejte se, jak se čtvrť promění

V pražských Bubnech už vzniklo nové nádraží, na řadě je očekávaná filharmonie. Přibudou ale také bytové domy a některé se už staví. Článek Pražské Bubny ožívají, vyroste tu filharmonie i 11 tisíc bytů. Podívejte se, jak se čtvrť promění se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-10-18 12:02:51

Tyto české akcie po propadu ožívají: stojíme na začátku velkého obratu?

Po těžkých letech 2023–2024 přichází obrat. Pilulka škrtá náklady, prodala lékárny Dr. Maxu a míří k digitálnímu modelu zdravého životního stylu - ale zatím stále prodělává. Článek Tyto české akcie po propadu ožívají: stojíme na začátku velkého obratu? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2026-05-04 04:32:00

Staroegyptské fresky ožívají v plánované hře Fresco

Pamatujete na film Noc v muzeu, kde muzejní exponáty nebyly pouhými neživými objekty? Trochu podobně tomu je v chystané akční adventuře Fresco, kde obrazy na stěnách představují víc, než se na první pohled může zdát. Článek Staroegyptské fresky ožívají v plánované hře Fresco se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2018-12-07 00:00:00

PlayStation Classic je tady. Připomeňte si legendární konzoli.

Legendární hry z první generace konzole PlayStation opět ožívají. Společnost Sony začala tento týden prodávat svoji novou konzoli, nesoucí označení PlayStation Classic. Nejde o zcela nový kus herního hardware v pravém slova smyslu, ale o retro konzoli v moderním kabátu, která přináší více než desítk ...

Čas načtení: 2011-04-24 00:00:00

Džíny se zvýšeným pasem

Občas se zdá, že vše už bylo objeveno, vymyšleno a vyzkoušeno. Proto se móda neustále vrací do minulosti. Letos ožívají trendy ze 70. let – dlouhé šaty, volné kalhoty a také džíny se zvýšeným pasem. Můžeme jásat – éra bokovek pomalu ale jistě ustupuje a na řadě jsou tyto pohodlné jeans, které krásně ...

Čas načtení: 2022-03-25 14:38:36

Trvá stále minulost? ČT odvysílá dokument Rekonstrukce okupace o roce 1968

Událost, která zcela změnila vývoj dějin nejen České republiky, ale celé střední Evropy. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Režisér Jan Šikl před časem nalezl tři a půl hodiny profesionálně natočeného materiálu ze srpnového dění. Šikl na základě nich zahájil pátrání po tom, kdo a kde je v archivu zachycen. Vzpomínky na skoro zapomenuté příběhy tak ožily a postupně složily obraz historického okamžiku a jeho vztahu k současnosti. Dokument Rekonstrukce okupace diváci uvidí v úterý 22. března od 21:45 na ČT2. „Když jsme natáčeli, tak jsem pochopil, jak pro každého z lidí, kteří srpen prožili, je toto téma stále aktuální. Stačilo položit otázku a minulost znovu ožívala v plné intenzitě. Dnes, víc než padesát let poté, je srpen 1968 stále téma, které prostupuje celou naší společností,“ uvádí režisér a autor scénáře dokumentu Jan Šikl a dodává: „Pocit křivdy, nenávisti, vzdoru… Představuje to paměť, která se předává z generace na generaci. Přemýšlím nad tím i dnes, když ruská armáda okupuje Ukrajinu. Přemýšlím, co všechno tím zasela do svého sousedského národa… Minulost stále trvá.“ Většina z použitých záběrů nebyla dosud publikována. Jejich unikátnost spočívá mimo jiné i v tom, že se na nich objevuje řada různých míst Československa. Autor začíná hledat pamětníky z filmového pásu a identifikuje, kde proběhlo natáčení. Další materiály dokumentu pocházejí od amatérských filmařů, kteří je nabídli během vzniku snímku. Tato syrovost a neučesanost ještě více dotváří obrazově vyrovnaný celek. Vzpomínky na konkrétní události ožívají a pátrání se postupně mění v reflexi toho, jak se historický okamžik otiskl do společnosti jako takové. „Dokument reflektuje rok 1968 v Československu, invazi vojsk varšavské smlouvy a následnou normalizaci. To vše je nahlíženo očima občanů, civilistů, kteří si rozhodně válku nepřáli a to, co se stalo, si nedokázali představit ani v nejhorším snu,“ komentuje kreativní producentka ČT Alena Müllerová: „Bohužel je toto téma nyní palčivě aktuální vzhledem k útoku Ruska na Ukrajinu. Emotivní vzpomínky a trauma, které v nás dodnes zůstává, pomůže přiblížit, jak se nyní cítí lidé na Ukrajině.“

Čas načtení: 2021-12-07 13:24:27

Počtení pro malé i velké drakobijce

Drak v letu překoná prvních sto metrů za deset vteřin. Poté se pohybuje konstantní rychlostí 72 km v hodině. Za jakou dobu dorazí k čaroději, jestliže vzdálenost mezi Týnských chrámem a sochou knížete Bruncvíka činí 1,1 kilometru? Rychleji, než stihnete spočítat. Kniha, která potěší malé i velké čtenáře. Tak by bylo možné v jednoduchosti zhodnotit pohádkový titul Emy a drak. Knihu Richarda Vokůrky doprovázenou něžnými ilustracemi oceňované Terezy Ščerbové uvádí na trh nakladatelství Albatros. A o čem že toto (nejen) předvánočně vánoční čtení „pro malé i velké drakobijky a drakobijce“ pojednává? Nad Prahou se vznáší drak. Celé město je v jeho moci a nikdo nedokáže být šťastný. Co by na tom mohla změnit jedna malá holčička? No přece všechno! Statečný totiž není ten, kdo se nebojí, ale ten, kdo dokáže svůj strach překonat. Když vás příběh zavolá, nebojte se stát jeho součástí! Magická Praha a její historie i současnost ožívají v hravém, jazykově vytříbeném a literárně poučeném debutu, který si zamilují děti i dospělí. Mistrné vypravěčství a hra s jazykem, ilustrace, které podněcují fantazii dětí i dospělých. Emy objeví ve známých místech zcela nový svět a vezme vás do něj…   Ukázka z knihy Drak mává křídly a vznáší se proti slunečnímu kotouči pár desítek metrů před Gandalfem. Dokud se sám nerozhodne zaútočit, nezbývá než čekat. Nebo draka k útoku trochu pobídnout… „Vypadáš pohuble. Kdykoli foukne vítr, odnese tě to o několik metrů do strany. Znal jsem kdysi mocného Strachožára, draka tak silného, že vyzývat jej na mostě by činil jen bláhový hlupák. Ale jeho potomci se nepovedli. Ani velcí, ani silní, ani chytří, ba ani chrlit oheň jediný z vás nedokáže. Takové létající ještěrky. Podle tvého ocásku soudím, že jsi Vichrotřesk, i když na tom popravdě pramálo záleží.“ „CHYTRÝ HODNĚ, MOUDRÝ MÁLO,“ směje se drak. 

Čas načtení: 2021-02-05 13:31:59

Přišel jsem, pohrozil jsem, odešel jsem

Kouzlo špatných rozhodnutí je v tom, že když rozhodnutí činíte, připadá vám dobré, občas i geniální. Taková situace nastala, když jsem se rozhodl zhlédnout na dobrou noc tiskovou konferenci pana ministra Blatného. Byl jsem po dlouhé době zvědavý, jak se v nejvyšších patrech politiky učí zacházet s tím naším neviditelným nepřítelem. Asi to měl být motivační projev směrem k občanům vzbuzující pocit sounáležitosti v boji. Pojďme to spolu vydržet…, ale co? Na objasnění asi není čas, protože byly direktivně povolené pouze tři otázky. Jasně, čas ministra je drahý, zvlášť v situaci, kdy stále na rozdíl od občanů postižených přísnými opatřeními pobírá zřejmě plný plat. Jak věrohodná je pak ta výzva vydržet společně? Asi už nikdo nezjistí, jak rychle vyhrál Caesar bitvu, po které následovalo ono „veni, vidi, vici“. Rychlost další prohry důvěry ve schopnosti pana Blatného tomu ale může směle konkurovat. Mírně otupělý jsem přemítal o tom, že vlastně ani nevím, jak pan Blatný vypadá bez roušky, proč je jeho emotivní projev stejně šedivý jako jeho špatně padnoucí oblek s kalhotami končícími někde u kotníků nad hnědými polobotkami. V tuto chvíli už nevím, zda se jednalo o pokračování tiskové konference tří odpovědí, nebo už přechod z bdění do snění. Poté, co pan Blatný odkráčel do útrob svého úřadu a novináři zanechaní bez odpovědí balili svá fidlátka, objevila se na obrazovce místo poděkování za účast na tiskovce tvář bez roušky! Co to je? Novináři zpozorněli, a vrátili se na místa. A pak to začalo. „Dobrý den, jmenuji se Blatníček, a jsem zmocněncem pro normalizaci!“ Starší generaci novinářů polil studený pot, mladší nechápavě sledovali, co to má znamenat. Nezakrytá ústa na obrazovce pokračovala: „Mým úkolem je dovést nás všechny do doby, kdy budeme posílat ráno děti do školy, chodit do práce a po práci si vybereme zábavu dle vlastního uvážení. Dokonce i nákupy a cestování budou bez omezení.“ Toto prohlášení sjednotilo mladé i staré, protože tu dobu před rokem si pamatují ještě všichni. Hned se ale vyrojily spekulace nad tím smělým cílem, protože „jediná správná“ cesta přece vede přes zákazy a omezení. Co si ten Blatníček vlastně myslí? Vždyť už téměř není co omezit? „Vím, že situace je složitá pro všechny. Byl jsem dnes v nemocnici v Chebu. Protože je jasné, že koronavirus nehledí na námi vytyčené hranice, společně se sousedy z Německa jsme dohodli systém vzájemné pomoci našich zdravotnických zařízení. Velmi si vážíme jejich velkorysé nabídky a jako malé poděkování jsem vyslovil pozvání na after corona party v Karlových Varech pro všechny, kdo se na pomoci budou podílet.“ Novináři ožívají, protože poslední oslava v Teplicích jim poskytla materiál na týdenní zpravodajství. A tady má být dokonce za účasti cizinců. Vždyť to je zakázané! To budou titulky! „Také jsme se na vládě dohodli, že po dobu této krize si na znamení sounáležitosti snížíme platy a odměny o 50 procent, stejně tak v celém státním sektoru o 30 procent. Není možné požadovat ústupky a sami si žít, jako by se nic nedělo. Kdo by nám potom věřil, že?“ V sále ministerstva začínají nedůvěřiví jedinci hledat skrytou kameru, protože tohle může být pouze součást natáčení nějakého staronového humorného pořadu. „Rozumíme tomu, že většina opatření je složitá, nepřehledná a jejich aplikace zdlouhavá. Mnoho lidí pak kvůli obavám z drakonických pokut o podpory vůbec nežádá. Rozhodli jsme se proto po dobu opatření osvobodit od DPH povinné ochranné pomůcky, kurýrní služby a datové služby. Nikdo nemusí o nic žádat, nikdo nemusí litovat, nikdo nemusí závidět.“ Hlavní zpravodajské kanály se začínají plnit informacemi o nezvyklém úkazu na ministerstvu zdravotnictví a editoři si lámou hlavu, do které rubriky je mají zařadit. Po monotónním proudu zákazů, příkazů, omezení a obviňování obyvatel z posledních měsíců je to něco úplně jiného a na skrytou kameru to nevypadá. „A ano, budeme hledat řešení, jak nejít cestou zákazů a omezení, diskutovat postupy a možnosti udržení celé společnosti v běžném režimu. Zákazy a omezení považujeme až za poslední volbu. Proto vás žádám o dodržování vyhlášených pravidel až do doby návratu k normálnímu stavu. To je náš společný úkol! Chápu, že moje sdělení nastolilo mnoho otázek, a proto budu k dispozici, dokud nebudou vyčerpány všechny vaše otázky.“ Fiasko tří povolených odpovědí bylo přehlušeno zájmem a diskusí nad společnou budoucností, proloženou tu vtipem z lékařského prostředí, a na oplátku z novinářského. Pan Blatníček se s grácií, velkorysostí a pochopením vypořádal se všemi otázkami všetečných novinářů. Obraz se začal poněkud rozostřovat, až úplně zmizel. Ležím v posteli, tablet je potemnělý a já přemýšlím, jestli se tam po zapnutí objeví Blatný, nebo Blatníček…  

Čas načtení: 2020-01-29 15:40:09

Neuč zrůdu lekat se tmy. Muzikál Elefantazie v divadle ABC popisuje osud Sloního muže

Příběh Josepha Merricka, známého také jako Sloní muž, se v minulosti dočkal několika zpracování. Poslední léta jeho života teď pro Městská divadla pražská zpracoval David Drábek spolu s textařem Tomášem Belkem a  hudebním skladatelem Darkem Králem v autorském muzikálu Elefantazie. Premiéru bude mít 1. února v divadle ABC. V hlavních rolích se představí Tomáš Havlínek a Tomáš Klus. Sloní muž byl kvůli vrozené fyzické anomálii oblíbenou atrakcí londýnského obludária konce 19. století. Právě v předminulém století dosáhly přehlídky lidských kuriozit svého vrcholu. Novinka z repertoáru Městských divadel pražských otevírá svět obyvatel tohoto panoptika. „Chceme se směle popasovat s londýnskými muzikály. Ale to hlavní je filozofie Sloního muže Josepha Merricka – tedy radostné a láskyplné přitakání životu navzdory utrpení. Být druhým posilou a majákem ve tmě,“ uvádí kmenový režisér Městských divadel David Drábek. Kromě Sloního muže, jehož maska se vyráběla několik týdnů a její nasazení zabere několik hodin, se v muzikálu objeví například siamské sestry Blažkovy, vousatá žena Samira, trojnohý muž Franko nebo haličský obr Moyzess. „Nebyl by to David Drábek, aby zůstal pouze u příběhu Sloního muže Josepha Merricka. Diváci s námi zažijí viktoriánskou Anglii poloviny osmdesátých let 19. století se vším všudy. Londýnem se tak toulá třeba i mladý student práv Móhandás Gándhí a temný přízrak Jack Rozparovač je blíž, než by se mohlo zdát. Přesto nám zůstává základní poselství, téma odvahy dokonalých duší v nedokonalých tělech," přibližuje atmosféru dramaturgyně muzikálu Jana Slouková. Jako Joseph Merrick se představí Tomáš Havlínek, rolí doktora Trevese se po několikaleté herecké pauze vrací na jeviště Tomáš Klus. „Měl jsem trému. Ale lidi kolem jsou ohromně inspirativní. Dýchají pro tento muzikál. Moc mě baví sledovat, jak na svých rolích pracují, jak je vybarvují a příběhy před námi ožívají. Jsem z nich zkrátka nadšený,“ říká. Drábek dále do inscenace obsadil Danielu Kolářovou (v alternaci s Hanou Doulovou) jako Merrickovu matku, Zdeňka Piškulu coby nejvyššího muže světa nebo Petra Konáše v roli ředitele obludária a mnohé další. Premiéra se uskuteční 1. února, nebližší reprízy jsou naplánovány na 5., 12. a 28. února. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-23 12:21:50

Výstavu francouzského impresionismu vidělo za necelý měsíc 20 tisíc lidí

Výstava Francouzský impresionismus: Mistrovská díla ze sbírky Ordrupgaard se těší rekordní návštěvnosti. Za necelý měsíc ji v paláci Kinských Národní galerie vidělo téměř 20 tisíc lidí. Díla francouzských impresionistů jsou dnes chloubou každé umělecké sbírky. Jejich sbírání se ve 20. století stalo kulturním fenoménem celosvětového významu, což potvrzuje i značný  návštěvnický zájem o jejich výstavy. Výjimkou není ani ta, kterou aktuálně pořádá Národní galerie Praha. Výstava představuje výběr stěžejních obrazů ze sbírky podnikatele Wilhelma Hansena, jejímž jádrem jsou díla francouzských impresionistů. Zastoupeni jsou mimo jiné Claude Monet, Edgar Degas, Auguste Renoir, Camille Pissarro, Alfred Sisley, ale také jejich předchůdci – Eugène Delacroix, či následovníci – Paul Gauguin a Paul Cézanne.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Výstava je členěná do tematických celků – věnuje se krajině, zátiší, zobrazení Paříže, ale také impresionistické ženě. Impresionismus byl totiž prvním vývojově přelomovým uměleckým směrem, na němž se významnou měrou podíleli nejen muži, ale také ženy. „Představa o úloze ženy ve výtvarném umění byla v 19. a raném 20. století podřízena četným předsudkům. Ženě se upírala schopnost podílu na vysokém umění, neboť její intelektuální schopnosti byly považovány za omezené,“ uvádí kurátor výstavy Petr Šámal. Výstava v paláci Kinských představuje díla dvou klíčových ženských osobností impresionismu – Berthe Morisot (1841–1895) a Evy Gonzalès (1849–1883). Berthe Morisot se na pozvání Edgara Degase zúčastnila dokonce již první výstavy impresionistů v roce 1874. Z této doby pochází i její obraz Žena s vějířem. Portrét paní Marie Hubbard, který mohou návštěvníci vidět v paláci Kinských. Obraz je malován pro Morisot typickým lehkým a vzdušným rukopisem a zároveň připomíná tvorbu Édouarda Maneta, s nímž byla malířka v úzkém kontaktu a často mu stála modelem. Právě zmíněný obraz se stal inspirací pro nový spot Národní galerie, ve kterém ožívají Berthe Morisot i její modelka. Návštěvníka výstavy, který vznik díla pozoruje, ztvárnil Jaroslav Plesl. Spot k výstavě je k vidění na Facebooku nebo YouTube a od 22. července také na obrazovkách České televize. Výstava pokračuje až do 13. října.

Čas načtení: 2019-07-13 22:20:21

Vary, den pátý: Filmová přehlídka průměrnosti

Nejhorší na festivalu v Karlových Varech je fakt, že zhlédnete mnoho průměrných filmů. Přitom u mnoha z nich vás velmi mrzí, že jim od výjimečnosti schází jen pár kroků. Ve Varech snad nepromítají jiný film, který by byl tak svázán s literaturou, jako je snímek Děti mrtvých (režie Kelly Copper a Pavol Liška, Rakousko, 2018). Vychází ze stejnojmenné knihy rakouské autorky Elfriede Jelinekové, v níž účtuje s rakouskou historií. Cituji ze staršího článku Zuzany Augustové v Reflexu (kniha nevyšla česky a autor těchto řádek ji nečetl): "Autorka v něm zpracovala rakouskou historii formou strašidelného hororu. Na 666 stranách ožívají oběti holocaustu jako nemrtví – upíři a strašidla - a pohybují se mezi živými, někdejšími pachateli." Film je stylizovaný do němé grotesky a připomíná záběry z domácích kamer ještě před nástupem videa. Psané komentáře zřejmě vycházejí z knihy (ovšem když se objeví motiv syrských uprchlíků, tak se zdá, že některé motivy v ní nebudou) a je na nich třeba ocenit zejména Jelinekové smysl pro suchou a někdy hodně cynickou ironii. Film si bere na paškál Štýrsko (které je prostě nade všechno), které krutě zesměšňuje (Jelineková v nenávisti vůči Rakousku svým způsobem navazuje na Thomase Bernharda). Děti mrtvých je mnohdy opravdu velmi vtipný, tedy pokud na tento způsob humoru přistoupíte, ovšem mnohem více je hluchých míst (nebo je možná nechápeme, neb neznáme rakouský kontext). Trochu tím připomíná filmové zpracování Váchalova Krvavého románu: k tomu, aby nás oslovil, mu nakonec schází menší lpění na formě. Nebo by stačilo zkrátit film o třetinu. Ale kdo by se chtěl prsit před publikem šedesát minut místo devadesáti, když chce ukázat, co všechno umí. Na komedii Patrick (režie Tim Mielants, Belgie, 2019), se autor těchto řádek velmi těšil. Mielants je režisérem některých dílů zajímavých a úspěšných seriálů Peaky Blinders - Gangy z Birgminghamu a The Terror. Film Patrick ale vzbuzuje rozpaky: Mielants jej sice režisérky zvládl, ale jeho snahu shazujene úplně povedený scénář, jehož je spoluautorem. Patrick je příběhem čtyřicetiletého (vlastně je mu 38, raději mu roky nepřidávat, jak si poněkud pozdě uvědomí jedna z postav, která má poznat jeho fyzickou sílu), který bydlí s rodiči provozujícími nudistický kamp. A když otec najednou umírá, musí se hlavní hrdina, který nepatří k nejbystřejším, vyrovnat s tím, že se musí osamostatnit a případně pokračovat v díle rodičů. A to není nic snadného, zvláště pokud vám někdo ve stejné chvíli ukradne kladivo... Film se pokouší ukázat povahu lidí doslova v celé její nahotě. Záměrně se drží stylizace nedokonalosti duševní a tělesné (není náhodou, že dva opravdu pohlední lidé zůstanou - což část diváků jistě rozesmutní - oblečeni). Bohužel se Mielants nikdy nepustí na nejistou plochu - jako by nakonec tělesná nahota měla být tím neodvážnějším počinem, který si dovolí udělat. Pokusí se sice vznikající konflikty stupňovat, ale vždy jde o bezpečnou půdu, která je pro diváky "skousnutelná". Prostě: čím více penisů, tím více různých klišé. Když totiž postavy svléknete, neznamená to ještě, že je opravdu obnažíte. Snímek Vazba (režie Andrei Cohn, Rumunsko, 2019) patří těm drsnějším. Prakticky celý se odehrává v jedné cele a děj stojí na pouhých dvou postavách: architektovi Dinovi zatčenému za protistátní činnost (děj se odehrává v 80. letech za vlády komunistického diktátora Ceaušesca) a kriminálníkovi Valjovi, který spolupracuje s policií a snaží se z Dina dostat co nejvíce informací Sledovat dvě hodiny, jak jeden člověk psychicky a fyzicky terorizuje druhého, který tomu nemůže ani na minutu uniknout, není pro slabší povahy. Zvláště když nejde o soustavný teror, ale o hru kočky s myší: Valja chvílemi vystupuje přátelsky, chvílemi dává najevo svou fyzickou sílu. Pokud si připustíte, že byste mohli být na místě Dina (jehož největší provinění spočívá v tom, že se scházel s přáteli a poslouchali Svobodnou Evropu), může se vám udělat opravdu špatně Na druhou stranu není účinek filmu takový, jaký by mohl být. Vlastně se při některých pasážích - a v tomto kontextu to můžete cítit skoro jako svatokrádež - trochu nudíte. Možná je to tím, že se postavy nijak moc nerozvíjejí: Dinu prakticky ihned zaujme prosebnou a poníženou pozici, Valja je - přes střídání masek - od počátku do konce nemilosrdný. Navíc úplně nelze věřit, že Valja je skutečný člověk, nikoliv jen produkt scénáristické snahy vytvořit zajímavou zápornou postavu. Má totiž znalosti, které by člověk od obyčejného kriminálníka nečekal (a fascinující je, že ve špinavé cele nosí celou dobu běloskvoucí slipy) a Dinu - přestože jde o mnohem vzdělanějšího člověka - mu ani na chvíli není protihráčem. Nelze ani mluvit o nějakém stupňujícím se teroru - kdyby se jednotlivé scény libovolně proházely, divák to nepozná. Trochu je to jako s Gibsonovým filmem Umučení Krista: když nastavíte příliš drsné zážitky hned na začátku, může vám připadat další mučení jako banalita. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Film Tohle je láska (režie Claire Burger, Francie, 2018) získal cenu za režii v sekci Giornate degli Autori na MFF v Benátkách, ale spíše to bude dáno "kvalitou" soutěžních filmů než výkonem režisérky. Tedy: část filmu je opravdu působivá, jenže to by většiniu nesměl ukazovat úplné banality. Maria opustí žena a on se musí postarat o dvě dcery: čtrnáctiletou Fridu a sedmnáctiletou Niki. Cítí se osaměle a péči o dcery příliš nezvládá. A zasáhnou vás právě pasáže, kdy je Mario drcen tíhou okolností, které neumí vyřešit. Jedna z nejsilnějších scén se přitom dotýká jeho zranitelnosti: když k němu na nočním parkovišti přijde žena a on se domnívá, že poskytuje sexuální služby a slušně ji odmítne, dočká agresivního útoku, protože ona žena je ve skutečnosti řidička kamionu a ruší ji, že Mario pouští v autě nahlas hudbu. A my vidíme muže, který se snaží chovat spořádaně a neumí se ubránit po celkem banální chybě. Působivé jsou i scény, kdy se Mario snaží být dobrým otcem a musí čelit agresi zvláště mladší dcery, která jej považuje za viníka rodinných trablů. Režisérka zdařile evokuje pocity citlivého muže, jemuž se v rukách všechno v prach obrací. Jenže tohle všechno musíme lovit mezi pasážemi o problémech v práci, o vztahu starší dcery, o hraní v divadelním projektu, do kterého se Mario přihlásil... Jako by režisérka nevěřila, že vyprávění o citlivosti jednoho muže unese celý film. Kdyby se nebála, možná by natočila příběh, že ve kterém citlivý muž unese celý svět...

Čas načtení: 2024-02-27 17:17:00

Výstava Pětiletka běsů mapuje dobu po nástupu komunismu v Pardubickém kraji

Pardubice - Příběhy pamětníků první pětiletky v Československu ožívají na putovní venkovní výstavě Pětiletka běsů umístěné na pardubické třídě Míru. Na 20 panelech je představeno období po nástupu...

Čas načtení: 2024-03-12 11:45:00

Host Lucie Výborné: Proud vydráždí pohyb, přibližuje průkopník elektroakupunktury. Pacientům obnovuje kontrolu těla

Když nohy odstřižené poraněním míchy pod proudem náhle ožívají, nemůže tomu pacientka rehabilitačního lékaře Petera Olšáka ani uvěřit. V čem kouzlo spočívá? „Když je dráždění optimální, může ten pacient sám přebírat kontrolu nad tím pohybem. A jakmile ty jehly vytáhneme a proud už tam není, tak může ten pohyb sám udělat, aniž by na to potřeboval jakoukoliv jinou pomoc,“ popisuje lékař. Čím se jeho metoda od elektroakupunktury odlišuje? A jak sama terapie probíhá?

Čas načtení: 2024-03-27 20:00:00

Teorie modrého svetru. Teroristický útok v Moskvě mizí v mlze konspirací

Kolem pátečního teroristického útoku na předměstí Moskvy bují řada spikleneckých teorií. Nešíří je jen Kreml, který usilovně hledá kontakty islamistů na Západ, ale i opozičně naladění publicisté. Po čtvrt století ožívají vzpomínky na sérii atentátů, jimiž Putin kdysi ospravedlnil druhou čečenskou válku.

Čas načtení: 2024-03-28 17:00:00

Islamisté se vracejí a nemíří jenom na Rusko

Za clonou konfliktů na Ukrajině a v Gaze ožívají staré běsy

Čas načtení: 2024-03-28 17:00:00

Islamisté se vracejí a nemíří jenom na Rusko

Za clonou konfliktů na Ukrajině a v Gaze ožívají staré běsy