EUR 24,220 || 
JPY 13,020 || 
USD 20,810 || Monografie Říp: Hora předků necílí pouze na posvátnou horu Čechů, ale na celou oblast Podřipska, kterou zkoumá z hlediska geologie a letecké i terénní archeologie. Říp jako takový hraje v publikaci roli centra posvátných okrsků a ústředního bodu úrodného kraje, k němuž lze najít paralely napříč celou Evropou. Václav Cílek – Martin Gojda – Martin Trefný, Říp: Hora předků, Dokořán 2025 Z mýtických hor se nemají stavět turistické peleše. (V. Cílek, s. 43) Charakter publikace je odborný. Kniha je psána odpovídajícím jazykem, obsahuje poznámkový aparát a bohatý seznam literatury. Kromě méně kvalitních černobílých snímků v rámci textu je součástí knihy i mnohem lepší barevná obrazová příloha. Václav Cílek se věnuje geologii Řípu a Podřipska. Říp je sopečného původu a podobá se horám jako Vlhošť, Hůrka u Klatov či dokonce Tábor v Izraeli. Měří 461 m, což je méně, než se na horu sluší. Zvedá se však až o 250 m nad okolní pláň, čímž poskytuje široký rozhled. Alespoň tomu tak bylo do druhé poloviny 19. století, kdy v duchu tehdejší módy došlo k zalesnění do té doby holého vrchu. I tak se dá říct, že Říp kraluje úrodným rovinám, táhnoucím se od Hradce, zvaným „zlatý pruh země české“, což je narážka na zralé obilí, nikoliv na zlatonosnou žílu. Velký vliv na utváření zdejší krajiny měly řeky. Na rozdíl od Vltavy, která tok během své historie příliš neměnila, Labe a Ohře, s průtokem v pravěku 3–6x vyšším než dnes, se ve volné krajině různě přesouvaly, s čímž souvisí i geologický charakter Podřipska a s ním také flóra: „A kvést kosatce na Řípu už jsi viděl?“ (s. 44) hecují se prý botanikové. Zpočátku byl Říp považován za zbytky sopek či sopečnou kupu. Postupně se názor korigoval na dva přírodní sopouchy vyplněné čedičovým magmatem o stáří 26 miliónů let či kráterové jezero. Říp je silně magnetický a to díky vyššímu obsahu titanomagnetitu v horninách. Václav Cílek líčí geologické pochody jako dynamický pohyb vyžadující tu méně, tu více času. Všechny poklesy a zdvihy, vrásnění, toky řek, přesouvání nerostů, proměny koryt… vytvářejí dojem nesmírně živé „neživé přírody“. Martin Gojda je autorem kapitol zabývajících se převážně výhodami a zjištěními letecké archeologie, která zachycuje v krajině paměť osídlení neinvazivní metodou. V kombinaci se snímkováním z družic, paleoekologií, paleobotanikou a sběrem, přináší informace nejen o tom, že oblast Podřipska byla osídlena od neolitu, ale i o 9,5 tisíci letech vývoje vegetativního krytu. Oblast pod Řípem byla vždy otevřeným suchým prostředím. Publikace dále představuje jednotlivé archeologické lokality (vč. nálezů) z různých období od doby kamenné až po odhalené stopy válečných příprav z roku 1813, kdy zde byla budována obranná linie proti Napoleonovi. Martin Trefný se zabývá terénní archeologií Podřipska a historií výzkumů sahajících do první poloviny 18. století, kdy ve Ctiněvsi pátral na základě zprávy o hrobu praotce Čecha, obsažené v kronice Václava Hájka z Libočan (16. stol.), kníže Filip Hyacint z Lobkovic, který hrob neobjevil, stejně jako ho nenašel páter Václav Krolmus o sto let později. Ctiněves je pro pochopení vývoje osídlení v blízkosti Řípu zcela zásadní lokalitou. Na samotné hoře Říp se mnoho nálezů nenašlo, a pokud ano, šlo o eneolitické kamenné sekery a sekeromlaty, z doby bronzové o bronzové fragmenty, část nádoby a bronzovou jehlici. Jeví se však jako zajímavá možnost, že Říp sám o sobě neměl funkci sídelní, ale sloužil jako refugium. Závěrečné kapitoly, jejichž autorem je opět Václav Cílek, se věnují historickému Řípu, zejména pak rotundě sv. Jiří a krajině kolem Řípu jako takové. Přináší různé úvahy, shrnutí tradic a interpretace dalece přesahující obor geologie, což poukazuje na autorovy široké zájmy a duchovní vnímání krajiny v širších kontextech. Publikaci lze rozhodně doporučit všem zájemcům o oblast Podřipska a o Říp se zálibou v geologii a archeologii, a to ve světle nejnovějších metod a výsledků bádání. Jindřiška Kracíková
Čas načtení: 2026-05-14 12:01:39
Monografie Říp: Hora předků necílí pouze na posvátnou horu Čechů, ale na celou oblast Podřipska, kterou zkoumá z hlediska geologie a letecké i terénní archeologie. Říp jako takový hraje v publikaci roli centra posvátných okrsků a ústředního bodu úrodného kraje, k němuž lze najít paralely napříč celou Evropou. Václav Cílek – Martin Gojda – Martin Trefný, Říp: Hora předků, Dokořán 2025 Z mýtických hor se nemají stavět turistické peleše. (V. Cílek, s. 43) Charakter publikace je odborný. Kniha je psána odpovídajícím jazykem, obsahuje poznámkový aparát a bohatý seznam literatury. Kromě méně kvalitních černobílých snímků v rámci textu je součástí knihy i mnohem lepší barevná obrazová příloha. Václav Cílek se věnuje geologii Řípu a Podřipska. Říp je sopečného původu a podobá se horám jako Vlhošť, Hůrka u Klatov či dokonce Tábor v Izraeli. Měří 461 m, což je méně, než se na horu sluší. Zvedá se však až o 250 m nad okolní pláň, čímž poskytuje široký rozhled. Alespoň tomu tak bylo do druhé poloviny 19. století, kdy v duchu tehdejší módy došlo k zalesnění do té doby holého vrchu. I tak se dá říct, že Říp kraluje úrodným rovinám, táhnoucím se od Hradce, zvaným „zlatý pruh země české“, což je narážka na zralé obilí, nikoliv na zlatonosnou žílu. Velký vliv na utváření zdejší krajiny měly řeky. Na rozdíl od Vltavy, která tok během své historie příliš neměnila, Labe a Ohře, s průtokem v pravěku 3–6x vyšším než dnes, se ve volné krajině různě přesouvaly, s čímž souvisí i geologický charakter Podřipska a s ním také flóra: „A kvést kosatce na Řípu už jsi viděl?“ (s. 44) hecují se prý botanikové. Zpočátku byl Říp považován za zbytky sopek či sopečnou kupu. Postupně se názor korigoval na dva přírodní sopouchy vyplněné čedičovým magmatem o stáří 26 miliónů let či kráterové jezero. Říp je silně magnetický a to díky vyššímu obsahu titanomagnetitu v horninách. Václav Cílek líčí geologické pochody jako dynamický pohyb vyžadující tu méně, tu více času. Všechny poklesy a zdvihy, vrásnění, toky řek, přesouvání nerostů, proměny koryt… vytvářejí dojem nesmírně živé „neživé přírody“. Martin Gojda je autorem kapitol zabývajících se převážně výhodami a zjištěními letecké archeologie, která zachycuje v krajině paměť osídlení neinvazivní metodou. V kombinaci se snímkováním z družic, paleoekologií, paleobotanikou a sběrem, přináší informace nejen o tom, že oblast Podřipska byla osídlena od neolitu, ale i o 9,5 tisíci letech vývoje vegetativního krytu. Oblast pod Řípem byla vždy otevřeným suchým prostředím. Publikace dále představuje jednotlivé archeologické lokality (vč. nálezů) z různých období od doby kamenné až po odhalené stopy válečných příprav z roku 1813, kdy zde byla budována obranná linie proti Napoleonovi. Martin Trefný se zabývá terénní archeologií Podřipska a historií výzkumů sahajících do první poloviny 18. století, kdy ve Ctiněvsi pátral na základě zprávy o hrobu praotce Čecha, obsažené v kronice Václava Hájka z Libočan (16. stol.), kníže Filip Hyacint z Lobkovic, který hrob neobjevil, stejně jako ho nenašel páter Václav Krolmus o sto let později. Ctiněves je pro pochopení vývoje osídlení v blízkosti Řípu zcela zásadní lokalitou. Na samotné hoře Říp se mnoho nálezů nenašlo, a pokud ano, šlo o eneolitické kamenné sekery a sekeromlaty, z doby bronzové o bronzové fragmenty, část nádoby a bronzovou jehlici. Jeví se však jako zajímavá možnost, že Říp sám o sobě neměl funkci sídelní, ale sloužil jako refugium. Závěrečné kapitoly, jejichž autorem je opět Václav Cílek, se věnují historickému Řípu, zejména pak rotundě sv. Jiří a krajině kolem Řípu jako takové. Přináší různé úvahy, shrnutí tradic a interpretace dalece přesahující obor geologie, což poukazuje na autorovy široké zájmy a duchovní vnímání krajiny v širších kontextech. Publikaci lze rozhodně doporučit všem zájemcům o oblast Podřipska a o Říp se zálibou v geologii a archeologii, a to ve světle nejnovějších metod a výsledků bádání. Jindřiška Kracíková
\nČas načtení: 2022-03-15 20:41:18
Martina Bittnerová: Všechno zlé si děláme mezi sebou a dobrovolně
„Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina,“ přiznává Martina Bittnerová, autorka několika knih o českých osobnostech 19. století. Napsala také celou řadu povídek, které publikovala v časopisech a ve svých knížkách. Působí jako lektorka, pořádá přednášky a besedy v knihovnách a ve školách a pro děti a mládež dělá příměstské tábory. Coby čtenářka miluje krásnou češtinu předků. Bylo vám devět let, když jste napsala svůj první příběh o indiánce. Pamatujete si, jak dopadl? Co vás ještě kromě psaní bavilo? Je to tak dávno, že už si jeho závěr přesně nevybavím. Ale vzhledem k tomu, v jak neharmonickém prostředí jsem vyrůstala, předpokládám, že musel dopadnout ve stylu – milovali se až do smrti. Každopádně ti moji indiáni byli určitě stateční, soudržní a pomáhali si. Čímž jsem vyjmenovala ctnosti, nebo chcete-li vlastnosti, které vyznávám dodnes. On se člověk až tak zásadně nemění. Tehdy mě bavilo malovat si, hrát venku vybíjenou, chodit do divadla a jezdit na výlety. Ráda jsem četla přírodovědné knihy a dívala se na filmy o zvířatech. Ale zřejmě největší vášeň jsem měla pro knihy, pořád jsem něco četla. Tvůrčímu psaní jste se začala věnovat na střední škole. Svými články jste přispívala do různých časopisů. Zúčastnila jste se několika literárních soutěží pro neprofesionální literáty a obdržela několik ocenění. Co vás přivedlo k psaní knížek? Naprosto klasicky jsem v šestnácti letech začala psát povídky. Na začátku mě hodně ovlivnily texty Petra Štěpána, které zpíval v kapele XIII. století. To bylo pro mě naprosté (a v dobrém slova smyslu) zjevení. Láska k této skupině mě držela hodně let a dodnes mám pro ty staré písničky slabost. Pro můj další vývoj byl ovšem nejdůležitější okamžik, když jsem se dostala do Klubu mladých autorů při Středisku západočeských spisovatelů. Tenkrát jsem si asi poprvé uvědomila, že psaní bude má osudová cesta. A může za to báječný člověk, spisovatel, grafik, vydavatel, jednoduše muž mnoha povolání, František Spurný, který už bohužel není mezi námi. Když jsem mu po letech poslala s rozechvěním dvě knížky, napsal mi, že mi gratuluje, protože mají hloubku a obsah. Chtěla jsem se s ním ještě potkat osobně a znovu mu za vše poděkovat, ale život mi tak naložil, že jsem to nestihla realizovat, což mě velice mrzí. Nicméně první knížku jsem dala dohromady a vydala díky mému již také zesnulému příteli. Ten mi dodal kuráž. Povzbudil mě, abych to zkusila. První knihu Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen jste vydala až v roce 2011. To vám bylo 36 let, a to jste si již v devíti letech říkala, že chcete být spisovatelkou. Jelikož se dlouhodobě zajímáte o české osobnosti především z 19. století, tak jste jim věnovala několik dalších publikací – Utajené životy slavných Čechů, Utajené životy slavných Češek, Lásky Boženy Němcové nebo Zapomenuté životy. Proč právě 19. století a vy sama máte nějakou oblíbenou osobnost této doby? Devatenácté století si mě asi spíše našlo samo, respektive ty osobnosti. Jsem přece Češka, byť částečně s německými předky. Ale toto je moje vlast, tady jsem se narodila, stejně jako všichni ti úžasní lidé, o nichž jsem mohla psát. Obdivuji na nich ten věčný zápas o český jazyk a kulturu. Obdivuji tu ochotu obětovat se. Zároveň vnímám, že takové odhodlání se nikdy ve společnosti moc neocení. Ale za sebe si našich obrozenců upřímně vážím, byť to zní takto vyřčené jako fráze. Navíc jejich příběhy jsou stále aktuální, protože jsme se za těch téměř 200 let nezměnili, prožíváme podobné radosti i strasti a opakujeme tytéž chyby. Těch osobností nacházím tolik, že se v žádné z mých knih nevěnuji jen jedné, tedy ani v té, která nese Boženu Němcovou v názvu. Náctiletým jste věnovala fantasy novelu V průšvihu. V povídkových knihách Na nevěru se neumírá a Moje milované tchyně a já jste prozradila něco ze svého života. Za autobiografickou knihu je pokládaný Život s gamblerem a Čas motýlích křídel pokládáte za velice osobní. Připravujete novou knížku? Ta nesourodost je možná až zarážející, ale mně dává smysl. Zpětně lituji pouze toho, že Život s gamblerem vůbec vyšel a rovněž se nepovedlo ani načasování V průšvihu, stejně jako obálka. Ovšem to se bohužel i v literárním životě stává. Ale abych odpověděla na otázku, tak ano, právě na jedné knize pracuji. Detaily si však zatím ponechám v tajnosti. Určitě ale vyjde u mého posledního nakladatele, s nímž se mi spolupracuje dobře pracovně, ale rozumím si s ním i lidsky. V jednom rozhovoru jste přiznala, že patříte k autorům vyhledávajícím pestrost a ani v životě nemilujete stereotyp. Kde nacházíte inspiraci, o čem nebo o kom budete ptát? Ráda pozoruji různorodost povah. A mohu asi přitom těžit i z výhody, že se mi lidé obecně dost svěřují. Jejich tajemství ale neprozrazuji, nicméně občas mě inspirují k sepsání nějakého příběhu. Když se však setkám s člověkem naprosto charakterově křivým, skutečným podrazákem, většinou ho dříve či později použiju s gustem do nějaké povídky. Já totiž nevěřím na nějaké imaginární zlo. Vím, že si to zlé děláme mezi sebou a dobrovolně. Jsem idealistka, a proto hledám stále odpověď na otázku, proč se tak děje, ale zatím jsem na to nepřišla a myslím se, že ani nepřijdu. Protože když se nějakého podrazáka zeptáte, proč vlastně druhým ubližuje, nemá na to odpověď a rozhodně necítí žádnou vinu. Chybí mu totiž základní morálka a svědomí. A my ostatní ho nezměníme, protože jakákoliv změna musí vyplynout z jeho vnitřního rozhodnutí. Věnujete se literární tvorbě, působíte jako lektorka, pořádáte přednášky, besedy v knihovnách a ve školách, pro děti a mládež děláte příměstské tábory. Je z toho něco, co vás baví nejvíce nebo je v tom právě ta pestrost, která vás naplňuje? Pestrost spolu se svobodou považuji za důležité faktory života. Nicméně ani jako kancelářská síla jsem si nemohla dovolit sedět na jedné židli, protože jsem půlku své mizerné měsíční mzdy dala za střechu nad hlavou. Zvykla jsem si na to, že se prostě musím snažit. Roky mi ale přibývají a začínám pociťovat, že bych asi raději v klidu psala a prokládala to besedami. Nějak mě totiž čím dál méně těší čelit na táborech situacím, kdy mě třeba maminka velice problémového kluka křivě obviní ze lži a chová se tak, jako bych byla její špatně placená služka. To jsou situace, kdy jen upřímně řečeno, němě zírám. Vyrostla jsem totiž v tom, že máme k práci a úsilí druhého přistupovat s úctou. Mimochodem, abych vůbec mohla s dětmi pracovat, musela jsem strávit dost času tím, že jsem si doplňovala kvalifikaci a sbírala zkušenosti. Ty děti mi samozřejmě podobně hořké chvíle svou bezprostředností nahrazují, ale asi se pomalu blíží rozhodný okamžik, kdy tábory pověsím na hřebík a přenechám je mladším. Čím je pro vás psaní? Je to práce, relax, terapie? Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina. Co ráda čtěte? Máte prý ráda Josefa Kainara, Viktora Dyka a S. K. Neumanna. A co současní autoři? Rozhodně nesloužím za dobrý příklad moderního čtenáře, nýbrž jsem spíše názornou ukázkou staré struktury, která miluje krásnou češtinu předků a zaslzí spíše nad Drašarem Terézy Novákové. Momentálně třeba odpočívám u sešitových detektivek z osmdesátých a devadesátých let, protože Hanu Proškovou, Doyla a Christie znám už nazpaměť. Když totiž celý den pátrám v historii, potřebuji se nějak odreagovatA detektivky k tomu slouží ideálně, protože v nich pátrá někdo jiný. Pokud čtu současné autory, většinou jde spíše o odbornější texty z oblasti literatury. Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat? Situace kolem covidu s mým životem hodně zamávala. Každopádně duševně vypnout moc neumím. Pořád něco zjišťuji a pořád se učím. To je vlastně moje obrana před událostmi, které nemohu ovlivnit a které mě zároveň trochu děsí. Martina Bittnerová se narodila se 8. října 1975 v Novém Městě na Moravě. Publikovala v řadě časopisů. Je spoluzakladatelkou kulturně-společenského web magazínu Rozhledna, který vedla šest let. Napsala knihy Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen, Utajené životy slavných Čechů, Na nevěru se neumírá, V průšvihu, Utajené životy slavných Češek, Moje milovaná tchyně a já, Lásky Boženy Němcové, Můj život s gamblerem, Zapomenuté osudy, Čas motýlích křídel.
Čas načtení: 2022-03-07 19:47:59
Technické a průmyslové památky jsou fascinující a dokazují i vynalézavost našich předků. Šlo kdysi o stavby účelové, které v mnoha případech oplývají estetickou kvalitou, jiné ji nabyly s postupem času, ale mnohé nyní po letech stagnování a chátrání třeba hledají svůj nový účel – staly se z nich muzea daného řemesla, rozrostly se, případně slouží svými výjimečnými prostory jako místo pro kulturní akce. Herec Tomáš Hanák se vypraví do všech čtrnácti krajů republiky a představí Technické památky českých zemí. Poprvé ve středu 9. března ve 21:45 hodin na ČT2. „Chceme divákům nabídnout alternativní cestopis a ukázat jim, že u nás nejsou jen hrady, zámky a krásná příroda, ale že naše technické a průmyslové dějiny zasadily do krajiny i spoustu staveb a úkazů, které stojí za to navštívit. Vybírali jsme i místa spojená se zajímavým příběhem nebo takové objekty, které třeba ztratily svoji původní roli, začaly chátrat, ale podařilo se je zachránit, i když některé dnes slouží k jiným účelům. Zároveň nám záleželo na tom, aby vypovídaly také o historii průmyslu daného kraje a zároveň byly přístupné návštěvníkům,“ vysvětluje režisér Jakub Wehrenberg. Gobelínová manufaktura ve Valašském Meziříčí, Schwarzenberský plavební kanál, orloj a viadukt v Kryštofově údolí nebo vodojem na Žlutém kopci v Brně. To je jen zlomek míst, které Tomáš Hanák v roli průvodce pořadu představí. Nechybí mezi nimi mlýny, elektrárny, mosty, železnice, rozhledny, vysílače a další průmyslové objekty. Mnohé z nich jsou dostupné veřejnosti a přináší svědectví o umu a vynalézavosti našich předků. Výběr moderátora nebyl náhodný. Kromě toho, že se sám o technické památky zajímá, před několika lety zrekonstruoval nádražní sklad v Nižboru z roku 1876, kterému vdechl nový život. A právě tady, ve Středočeském kraji, celý cyklus začíná. „Do moderování mě už musí hodně přemlouvat, ale když mi volali s nabídkou na cyklus o technických památkách, neváhal jsem příliš dlouho. Mám k nim odjakživa velmi blízko. Bavilo mě to dětinské nadšení, se kterým se celý štáb do natáčení pouštěl. Byli jsme jako malí kluci. Nestane se vám každý den, že řídíte parní válec, fáráte v dole nebo uvádíte do provozu jedinečnou parní elektrárnu. Doufám, že pořad poslouží jako tipy na výlety pro celé rodiny a diváci si neřeknou, že je tam toho Hanáka moc," říká Hanák. Cílem seriálu Technické památky českých zemí je nejen představit nejdůležitější technologické pamětihodnosti, ale i inspirovat diváky, kam na jaře nebo v létě vyrazit na výlet.
Čas načtení: 2022-01-29 13:28:30
Sbírky Národního muzea pomohly objasnit migraci do Británie v době bronzové
Národní muzeum zásadně přispělo k objasnění migrace do Británie v době bronzové, a to svou účastí na studii vedené vědci z Univerzity v Yorku, ve Vídni a Harvard Medical School ve spolupráci s Akademií věd ČR. Ta pomohla pochopit chování našich předků. Samotný projekt započal již v roce 2015. Záměrem bylo provést genetický profil obyvatel žijících na našem území od mladší doby kamenné po laténské období. Po zajištění archeologických podkladů bylo nutné vybrat reprezentativní vzorky tehdy žijících lidí. Celkem šlo v případě Národního muzea o více jak sto koster, u kterých se prováděla genetická analýza, tedy byla určena pohlavní příslušnost a odhadovaný věk v době úmrtí. Obdobně se pak postupovalo i v dalších zemích Evropy. Zmiňovaná studie následně odhalila, že mezi léty 1300–800 před Kristem došlo k rozsáhlému přesunu lidí z území západní Evropy (dnešní Francie a Belgie) na území Británie a byla tak nahrazena zhruba polovina předků obyvatelstva jihovýchodní Británie. Analýza DNA téměř 800 pravěkých lidí, z nichž přes 100 bylo právě ze sbírek Národního muzea, ukázala i to, že keltské jazyky se do Anglie dostaly mnohem dříve, než se předpokládalo, a také, že na ostrově lidé lépe snášeli mléko. Výsledky studie současně naznačují, že spíše než o násilnou invazi nebo jedinou velkou migraci se jednalo o trvalé kontakty mezi Británií a pevninskou Evropou v průběhu několika staletí, jako byly cesty obchodníků či smíšená manželství. Antropologické oddělení Národního muzea, které se na nynější studii významně podílelo, bylo založeno před více než padesáti lety a za tu dobu se stalo pracovištěm světové úrovně. Od roku 2009 se podílí na výzkumu Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v egyptském Abúsíru tím, že koordinuje a zajišťuje zpracování lidských kosterní pozůstatků odkrytých na této lokalitě. V posledních letech pak bylo mimo jiné součástí průzkumů a identifikace pozůstatků několika významných historických osobností (například kněžny Marie Antonie rozené Lichnowské, astronoma Tycho Brahe, faráře Josefa Toufara či političky Milady Horákové). Zajímavým a ojedinělým případem byl nález a následná identifikace pozůstatků patnácti mnichů v kostele a klášteře Panny Marie Sněžné v Praze. Národní muzeum má za sebou celou řadu objevů a úspěchů ve vědecké práci. Zmínit lze například nedávný objev nejstaršího genomu (genetické informace uložené v DNA) ve fosilní lebce ženy z Českého krasu, jež je součástí sbírek Národního muzea, nebo objev nejstarší rostlinné makrofosilie světa s názvem Cooksonia Barrandei, která je v současnosti k vidění v expozici Okna do pravěku.
Čas načtení: 2021-04-08 21:07:29
Josef Bernard Prokop: V literatuře jsem „všežravec“
Psaní, varhany, rozhlas – jsou tři hlavní pilíře práce rozhlasového moderátora, varhaníka a spisovatele Josefa Bernarda Prokopa, autora Lucemburské pentalogie, která vyšla i v audio verzi, série detektivek s paní Grimmovou, který v současné době dodělává knížku z konce husitských bouří. Narodil jste se v Praze pod Vyšehradem a jste křtěný Vltavou. Jaký jste byl kluk a co vás bavilo? Byl jsem normální zlobivý kluk, nějaká ta třídní, ředitelská důtka. Bavila mě spousta věcí, to je, myslím, v tom věku běžné, člověk se podvědomě snaží poznat co nejvíc, aby později měl z čeho vybírat. Hodně jsem četl, sportoval, poslouchal hudbu a hrál na klavír. A vymýšlel příběhy. To mě bavilo. Vystudoval jste hru na varhany, klavír a hudební vědu. Co vás přivedlo ke studiu varhan, na které stále hrajete a pořádáte koncerty nejen u nás, ale i v Evropě? Když mi bylo tak sedm, dostal jsem od Ježíška gramofonovou desku, LP, mám ji dodnes, patřičně ohranou. Byly na ní varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha a já jsem se při poslechu zamiloval do toho neskutečně krásného nástroje, který umí tolik zvuků, barev, odstínů. Dodnes mě to nepustilo… Dozvěděl jsem se, že musím nejdřív umět dobře na klavír. A tak jsem začal cvičit pilněji. Chodil jsem tehdy ministrovat, i když se to v té době nedoporučovalo, a uprosil jsem jednou pana faráře, abych si mohl zahrát, pod dohledem pana kostelníka jsem mohl zkusit na varhanách, co jsem se zatím naučil na klavír. Znělo to docela dobře. Strýc byl amatérský varhaník, takže první poučení co a jak jsem dostal od něj. A pak už jsem začal varhany studovat. Je to nádhera i dřina. V zimě mrznete, v létě bývá často v kostele dost teplo, každé varhany jsou jiné – jiná menzura a ponor kláves, pedálu, jiné rejstříky a jiný zvuk rejstříků. Hrát oběma rukama i oběma nohama je fyzicky náročné a vyžaduje to koncentraci, je to skvělá relaxace. Varhany v Čechách byly po době komunistického vládnutí v hrozném stavu. Kromě několika málo nástrojů, které byly příliš na očích, než aby se nechaly zpustnout. Naštěstí už se velkou část těch zanedbaných podařilo uvést do dobrého stavu. Díky armádě farářů, farníků, varhanářů a mnoha dalších. Měl jsem to štěstí zahrát si víckrát na velké nástroje ve Francii, Španělsku a Německu, Rakousku a dalších zemích. Ale i malé nástroje v zapadlých vsích znějí často překvapivě a krásně. To by bylo na dlouhé povídání. V roce 1992 jste udělal konkurz na moderátora do Českého rozhlasu a od té doby jste provázel posluchače řadou hudebních přímých přenosů a koncertů. Také jste autorem řady rozhlasových pořadů s hudební a literární tematikou. Od roku 2020 provázíte posluchače na ČRo Dvojka v Nedělním Dobrém ránu. Co vás na práci „rozhlasáka“ baví? O konkurzu mi tehdy řekl naši a dotlačili mě, abych tam šel. Já moc nedoufal, že bych se do rozhlasu mohl dostat. Při takové konkurenci… A kupodivu, z nějakých sto, sto padesáti lidí vybrali deset a mě mezi nimi. Ještě týž den jsem si smlouval první službu se šéf hlasatelkou Hankou Maškovou, skvělým člověkem i rozhlasákem. A najednou jsem mluvil na mikrofon a učil se od těch, které jsem předtím poslouchával na druhé straně vysílacího procesu. Byli skvělí a pomáhali začátečníkovi, jak mohli… tehdy jsme se střídali mezi stanicemi, začínal jsem na Praze, byl párkrát na Radiožurnálu a zůstal na Vltavě. A pak jsem nejen provázel přenosy a koncerty – byl jsem programový hlasatel, moderátor, hudební redaktor – později jsem napsal asi dvě stě padesát pořadů, spolupracoval jsem několik let i s literární redakcí. V minulém roce jsem se vrátil tam, kde jsem začínal – na Dvojku, někdejší Prahu, a stal se součástí týmu Nedělního dobrého rána. Je to krásná práce a je tam velmi dobrá společnost – od skalních rozhlasáků, přes režiséra, publicisty, básníky až po botanika anebo lékaře. Uznejte, že to stojí za to. Každý to děláme jinak, ale věřím, že se to posluchačům líbí. V roce 2014 jste debutoval jako spisovatel prvním dílem z Lucemburské pentalogie, historickým románem Karel IV – Tajný deník. Proč právě Karel IV a jeho rod? Někde jste řekl, že někteří z vašich předků byli ve službách u dvora Otce vlasti, Karla IV… Já jsem Karla IV. měl vždycky v úctě a oblibě. A protože jsem sedm let chodil do školy na Malé Straně, často jsem procházel pod Mosteckou věží a sledoval jeho sochu. Pokud jsem měl pocit, že se mračí, většinou jsem pak ve škole dostal špatnou známku. Když jsem si o něm později přečetl, nevycházel jsem z údivu, co ten člověk všechno dokázal! Léta jsem psal povídky, skeče a scénky a chtěl jsem se pustit do něčeho většího. Měl jsem víc nápadů a nemohl se rozhodnout, čím začít. A zase mi pomohla procházka po Karlově mostě. Když jsem docházel na malostranský břeh, měl jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Zvedl jsem hlavu a nad sebou opět zahlédl císařovu tvář. Tentokrát jsem měl dojem, že se usmívá, asi pochybovačně, nebo vyzývavě – dokázal bys o mě napsat? A tak jsem se pustil do psaní knihy. Snad se to povedlo, to ať posoudí čtenáři. A ano, několik mých předků se pohybovalo na Karlově dvoře v jeho blízkosti. Je to rodinná tradice a historické prameny ji potvrzují. V třídílné sérii Baronka Grimmová jste si vybral detektivní žánr a stvořil zvídavou dámu, baronku Marii Terezii Annu Grimmovou, která žije s přáteli na zámku v Kostelci. Co vás přivedlo k detektivce, a měl jste předobraz pro tohoto „detektiva v sukních“? Nelly Grimmová je podle skutečné postavy. A kostra se skutečně našla. Město Kostelec existuje, jen se jmenuje maličko jinak. A psaní románů o ní s detektivní zápletkou je pro mě aktivní odpočinek. První jsem napsal po třetím Karlovi, kdy jsem potřeboval trochu změnit literární a dobové klima, ale zase ne moc. Ta starosvětská atmosféra je uklidňující, měl jsem ji moc rád už jako dítě. S mojí babičkou, rovněž dámou ze staré školy, jsme tetu Nelly navštěvovali ještě za minulého režimu. Žije dodnes a má se čile k světu. A já mám díky ní spoustu dalších námětů. Lucemburská pentalogie vyšla také v audio verzi a skvěle ji načetli Jiří Dvořák a Marek Holý. Knihu Marie Terezie načetli Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml. a herec Aleš Procházka je skvělým interpretem knihy Sámo. Jak jste spokojen s interprety? Neuvažoval jste o tom, že byste některou ze svých knížek načetl sám? Měl jsem velké štěstí, že už moje prvotina Karel IV. – Tajný deník zaujala Martina Pilaře, šéfa vydavatelství One Hot Book a ten mě oslovil, jestli bych souhlasil s audio podobou v podání Jiřího Dvořáka – musel bych být blázen, abych odmítl! Přiznám se, že kdykoliv si představím císaře Karla, mám pocit, že promlouvá tím krásným kultivovaným hlasem z audioknihy. A pak přibyly další knihy a další interpreti – abych to vzal chronologicky – Marek Holý, Aleš Procházka a Hana Maciuchová s Otakarem Brouskem ml. Co si autor může přát víc? Co jméno, to vynikající umělec! Snad je to i trochu uznání pro ty moje knížky, když je dostali tak dobří herci… Ostatně, moc mě potěšil Jiří Dvořák, když v jednom rozhovoru, který se týkal audioknihy Karel IV. řekl, že hlouposti by nečetl. Audio podoba dává knize zase jinou dimenzi. Nemusíte se soustředit na písmo, vnímáte rovnou vyřčené slovo. A ta slova můžete číst mnoha způsoby, ale v ústech zmíněných interpretů dostávají přesné významy, které autor zamýšlel. Já sám už jsem měl to potěšení načíst své detektivní příběhy paní Grimmové pro KTN, kde s velkou radostí už řadu let načítám knihy. Je to smysluplná nádherná práce, kterou dělám moc rád. V roce 2020 vám vyšla kniha Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných, kterou jste napsal podle dochovaných rukopisných Pamětí barona Filipa. Pracujete na další knížce? Samozřejmě. O nápady nemám opravdu nouzi. Dodělávám knížku z konce husitských bouří a chystám se pak na dobu o pár století později a potom bych rád do současnosti. A protože docela často dostávám dotazy, jestli bude další paní Grimmová, rád bych se k ní zase vrátil. Když bude mít úspěch baron Filip, tedy Třicetihlavá saň, mám připravené pokračování. A nápady mám na další a další… Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory nebo knížku? Jsem vášnivý čtenář, ale správně se říká, co člověk nenačte v dětství a rané dospělosti, těžko stíhá později. Je na to málo času. Tedy na oblíbenou četbu. Číst musím literaturu, potřebnou k psaní. Knihy tištěné, i virtuální. Kdybyste viděla můj počítač a pdf a doc soubory, které jsem musel pročíst, anebo alespoň prolistovat, pochopila byste. Pro jednu knihu jsou to stovky souborů, některé mají dvě stě, tři sta stran. A pro jednu malou zmínku o něčem musíte hledat a hledat. V literatuře jsem, jak se říká „všežravec“: Mám rád antické autory, italskou renesanční poezii, samozřejmě Shakespeara, Moliera, jejich hry se dají dobře poslouchat, i číst, ale i sira Artura Conana Doyla a jeho Sherlocka Holmese, Simenona, Gardnera, Chestertona, Galsworthyho, Čapka, Poláčka, Vančuru, Jirotku a další a další. Co mi přijde pod ruku a co mě nějak zaujme. Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? S tím volným časem je to horší, ale jeho zbytky si pečlivě hlídám. Procházky s psíkem, jízda na kole, cestování, když je čas a smí se to, lyžování a aktivní lenošení, relaxace. Josef Bernard Prokop pochází z Prahy. Vystudoval hru na varhany a klavír a hudební vědu. Od roku 1992 působí v Českém rozhlase. Napsal a realizoval několik set rozhlasových pořadů, je autorem dvanácti knih a tří divadelních her, jako spoluautor napsal s Antonínem Moskalykem několik televizních scénářů. Do jeho Lucemburské pentalogie patří knihy Karel IV – Tajný deník, Karel IV – Císař a císařovna, Karel IV – Císař a synové, Václav IV – Tajná kronika velké doby malého krále a Zikmund Lucemburský – Tajné vzpomínky. V sérii detektivních románů Baronka Grimmová vyšly knihy Paní Grimmová se představuje aneb Případ zapomenuté vraždy, Paní Grimmová a případ mrtvého lichváře aneb Zimní případ, Paní Grimmová a případ továrníka na penzi aneb Jarní případ. Napsal také knihy Marie Terezie: Symfonie života velké císařovny, Sámo – Velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara a Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-23 13:29:31
Mé roky s filmem Zer, jehož režiséra pronásledují turecké úřady
Kurdský režiséř Kazim Öz, jehož film Zer se mi podařilo uvést do českých kin, začíná točit nový milostný snímek Život sněhové vločky. Scénář si vysnil a napsal během cest po několika kontinentech, kde Zer sbíral ocenění na mnoha festivalech. Doma jej kvůli zásahu cenzury téměř nesměl promítat. Režisér natáčí pod nepředstavitelným tlakem. V současnosti je za účast na demonstraci proti kácení stromů v Gezi parku v Istanbulu, kvůli stavbě obříhu supermarketu, obžalován z členství v teroristické organizaci. Od kamery musí každou chvíli odcházet na výslechy na policejní stanici. Souzen má být v únoru a prokurátor pro něj požaduje až 15 let vězení. Chtěl by za každou cenu dokončit svůj nový film odehrávající se v turecké části Kurdistánu. Zer, ach Zer, ach Zer, ach Zer Čí milá je Zer? Zer je moje milá, moje milovaná Moje dlouhovlasá vysoká láska Potkal jsem Zer u pramene Pod ořechovým stromem Naše oči se setkaly I ořešák se na nás usmíval Zer, ach Zer Později jsem přišel znovu k ořechovému stromu A viděl jsem, že uschnul Plakali jsme oba Dvě moje slzy Dva ořechy ze stromu Zer, ach Zer, ach Zer.... Čí milá je Zer? Toto je milostná píseň pastýře, který ztratil svou lásku ve sněhové bouři a už ji nikdy nepřestal hledat, i když musel do exilu. Je to ústřední píseň filmu, se kterým jsem strávila dva roky. Od prvního promítání v berlínském kině Babylon poté, co tento snímek mého přítele, kurdského režiséra Kazima Öze, získal na festivalu Mannheim-Heidelberg hned dvě ceny – diváků a kritiky FIPRESCI. Předseda poroty tehdy řekl, že Kazim svůj film netočil, ale přímo skládal. A je to tak, film je zkomponován z příběhu, krajiny snímané Kazimovou kamerou a hudby. Kazim Öz v době, kdy začal natáčet film o mladém muži, který náhle uprostřed komfortního, ale neuspokojivého života v New Yorku zjistí, že s jeho původem je to jinak, než mu říkali, měl za sebou už několik oceňovaných dokumentárních filmů o tureckém Kurdistánu a tvrdém životě v něm, ale i poetických dokumentů o neobyčejných lidech. A také celovečerní filmy – epický příběh Bouře (turecky Bahoz, kurdsky Firtina) zasazený do doby, kdy nejen v Istanbulu nabývala na síle kurdská revolta, a snímek Fotografie o krátkém přítelství dvou mladých mužů na pozadí konfliktu mezi tureckým státem a kurdskou guerilou. Zer je Kazimův třetí celovečerní film. Hlavní hrdina Jan, „věčný student“, zjistí, že jeho babička, kterou viděl až na sklonku jejího života, je Kurdka. Nebýt písně, kterou mu zpívala jednou večer v nemocnici, nikdy by se to pravděpodobně nedozvěděl. Ani to, že jeho jméno „Jan“ znamená v kurdštině „Bolest“. Babička je ve skutečnosti jedno ze „ztracených dětí Dersimu“, které byly odvezeny z Kurdistánu a adoptovány tureckými rodinami poté, co jejich rodiny byly povražděny v jednom z největších masakrů, kterých se turecký stát dopustil na Kurdech, tehdy alevitských Kurdech z oblasti Dersim ve východním Turecku. V letech 1938 a 1939 tam bylo podle oficiálních údajů tureckého státu postříleno, zplynováno a jinak povražděno 16 tisíc lidí. Dodnes má turecký stát problém s tím, kdykoli se někde mluví o kterémkoli masakru, kterých uměl a umí pořádat desítky. Zdá se podivné, že Kazim dokonce dostal podporu od tureckého ministerstva kultury, ale začínal točit v roce 2014, v době, kdy probíhala mírová jednání mezi tureckým státem a Kurdskou stranou pracujících (PKK). Po jejich krachu se situace prudce otočila a na istanbulském filmovém festivalu v dubnu roku 2017 bylo dokonce stejným ministerstvem kultury požadováno, aby Kazim některá „citlivá“ místa vystříhal, což neudělal, místo toho jen proložil film začerněnými místy s nápisem – cenzurováno. Vysloužil si tím odmítnutí od většiny tureckých kin. Další dva roky tedy strávil na cestách po festivalech, kde Zer nasbíral více než desítku různých cen, včetně cen za scénář, kameru a režii, nejčastěji však cenu publika. Kazim tak dostal film k publiku na třech kontinentech. V Turecku kromě Istanbulu a kurdských oblastí promítán nebyl. Kde Zer viděli, o tom svědčí asi 16 sad titulků, které jsou na DVD filmu, včetně japonštiny – a češtiny. Česká republika je jedinou zemí bývalé východní Evropy, kde se film promítal a titulky jsem překládala já – ne tedy z turečtiny a kurdštiny, což jsou jazyky, kterými se ve filmu mluví nejvíc, ale z angličtiny. Film mě při premiéře okouzlil. I když se zabývá otevřenými ranami historie, není to film o masakru jako takovém, ale o tom, jak se vyrovnat s bolestnou rodinnou historií, jak překonat to, co mělo být cílem genocidy – neexistence povědomí o vlastním původu. K tomu kouzelná kamera a píseň o dívce Zer, která celá zazní až na konci filmu. Jan, hlavní postava filmu, studuje hudbu, poslouchá přednášky o původu blues a jazzu, a uvědomí si, že jeho kořeny jsou někde jinde. „Nemůžeme rozumět hudbě, pokud nejdřív neporozumíme sociálně podmíněným dimenzím hudby a autentické kultuře a podmínkám, za kterých určitá forma hudby vzniká,“ říká profesor na přednášce o původu hudby a jejích forem. Po babiččině smrti se tedy Jan vydává na cestu do Kurdistánu, do vesnice, kde píseń o dívce Zer měla vzniknout. Kazimova kamera nás vede tureckým Kurdistánem až k místu, které už ale není a ani nemůže být jako kdysi. Od premiéry v Babylonu uplynuly víc než dva roky. Přeložila jsem titulky, sehnala kina ochotná promítat: Aero, Lucerna, Pilotů. Slavnostní promítání za účasti režiséra dokonce zaštítil Jiří Dědeček, předseda českého PEN klubu. Místní kurdská komunita i mí přátelé mi pomohli, za což jsem jim velmi vděčná. Mezitím se doba dále měnila k horšímu a v listopadu loňského roku byl režisér Kazim Öz zatčen a obviněn z „členství v ozbrojené teroristické organizaci“. Člověk, který nikdy nedržel v ruce zbraň. Těchto obvinění padají v Turecku stovky a tisíce, stačí být Kurd.Ve vazbě byl jen dva dny, ale stále je pod soudním dohledem, musí se pravidelně hlásit na policii a čeká na soud, který byl odročen na polovinu února. Prokurátor pro něj požaduje až 15 let odnětí svobody za účast na demonstracích a pohřbech, za držení zakázaných knih a podobně. Kazim na cestách se ZER napsal scénář k dalšímu snímku Život sněhové vločky. V rozhovoru pro kurdská média uvedl, že bude šťastný, když ho nechají film natočit, pak ať ho zavřou. Z toho, co vím, půjde o milostný příběh, do kterého opět zasáhne realita rozděleného Turecka. Moc mu přeji, aby mohl film natočit, práce ho drží nad propastí vědomí, že ho může čekat až 15 let v tureckém kriminále. Ráda bych ho opět promítala i u nás. Peníze shání, jak se dá, i přes fundraising. Jakákoli pomoc je vítána. Na závěr bych citovala samotného Kazima Öze. V této tekuté době je důležité mít na paměti, kam člověk patří: „Bez ohledu na to, kam jdeme, bez ohledu na to, jak se měníme v životě, máme zděděný repertoár hodnot přežití, zformovaný naší kulturní a historickou minulostí, stejně jako naši DNA. Jak přesně traumatická událost, kterou zažili předkové před generacemi, přispěla k naší současné osobnosti? Pokud zvážíme, čím prošla celá řada předků, jejich celkovou historii, zjistíme, že naše vlastní tzv. různé zkušenosti jsou možná jen kapkou vody v oceánu. Obvykle máme tendenci zapomínat vlastní minulost, původ a zkušenosti našich předků kvůli každodennímu boji o přežití. Nicméně naše osobnost, současný život i naše budoucnost jsou nezbytným pokračováním naší historie. I proto se mnoho uměleckých děl zabývá zkoumáním člověka jako sebe sama. Kdo jsem? Proč tu jsem? Proč existuji? Jak jsem se zde ocitl? Všechny tyto otázky se v umění stále vracejí a jsou znovu a znovu zpracovávány.“ A mimochodem, Zer znamená Zlatá... {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-27 10:42:34
Vyhledání předků Vyhledání předků The post Weidenhofer – Vrbenský first appeared on Radírna - Internetová online poradna.
Čas načtení: 2024-07-04 07:00:48
Novoluní v Raku: Posil své kořeny
Vodní znamení Raka je spojováno hlavně s rodinou, předky, dětstvím, minulými životy a léčivou silou přírody. Zamysli se nad tím, co pro tebe znamená domov a jak bys ho mohla posílit nebo zkrášlit. Pořiď si do svého bytu něco nového a snaž se se svými rodinnými členy více komunikovat, protože jste provázáni více, než si myslíš. Nemusíš žít osudy svých předků. Stačí, když poznáš jejich velkolepé i smutné příběhy, ze kterých můžeš načerpat sílu nebo se z nich poučit. Dary předků tedy můžeš přijmout nebo odmítnout. Nejdříve je však musíš poznat. Obnov komunikaci s obtížnými členy rodiny a dej jim další šanci na usmíření.
Čas načtení: 2024-09-01 18:25:00
18:25 Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli
Násadky a kalamáře, rákoska a klečení na hrachu. Ten, kdo zlobí, půjde do oslovské lavice, aneb obecná škola za časů našich předků. Sedmá série magazínu o dovednostech našich předků. Režie V. Karas[online]
Čas načtení: 2024-11-19 14:32:51
Dědictví předků žije v tuniském mlýně na olivy
V tuniském městě Tebourba udržuje Abdaziz Misfare živou tradici svých předků – výrobu olivového oleje v tradičním mlýně s masivními kamennými mlýnky. „Jsou to stroje našich předků, které zpracovávají olivy stejně jako před kolonizací Tuniska,“ říká Misfare. Každý krok procesu, od drcení oliv po ruční separaci oleje od vody, zachovává přírodní kvality produktu i spojení s historií. Dokonce i zbytky z lisování nacházejí využití – pasta jde do výroby mýdla a odpadní voda slouží jako přírodní hnojivo. Tunisko, jeden z předních světových vývozců olivového oleje, nyní zažívá rekordní růst poptávky i cen.
Čas načtení: 2024-11-24 18:25:00
18:25 Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli
Smím prosit? Aneb taneční kroky za dob našich předků. Sedmá série magazínu o dovednostech našich předků. Režie V. Karas[online]
Čas načtení: 2025-02-04 11:00:00
Etiopie půjčí do Prahy své nejstarší občanky. Jsou staré přes 3 miliony let
Na konci prázdnin zamíří do Česka mimořádný poklad. Kosti dvou ikonických předků lidstva, australopitéků Lucy a Selam. Jedni z nejstarších známých předků lidstva budou na dva měsíce k vidění v Národním muzeu v Praze.
Čas načtení: 2025-04-06 18:25:00
18:25 Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli
Zapomenuté sporty našich předků slaví comeback. Pojďte s námi sportovat do tělocvičny anebo do přírody! Osmá série magazínu o dovednostech našich předků. Režie V. Karas[online]
Čas načtení: 2025-08-25 06:16:00
Národní muzeum otevírá expozici s prapředky lidstva Lucy a Selam
Od pondělí budou v Praze v Národním muzeu po dobu dvou měsíců k vidění jedni z nejstarších známých předků lidstva. Půjde o součást nové expozice Lidé a jejich předci. Fosilie 3,2 milionu let starých předků člověka jsou jedny z nejcennějších a nejstarších paleoantropologických exponátů na světě. Přezdívky mají Lucy a Selam
Čas načtení: 2025-08-25 06:44:02
Národní muzeum otevírá expozici s prapředky lidstva Lucy a Selam
Od pondělí budou v Praze v Národním muzeu po dobu dvou měsíců k vidění jedni z nejstarších známých předků lidstva. Půjde o součást nové expozice Lidé a jejich předci. Fosilie 3,2 milionu let starých předků člověka jsou jedny z nejcennějších a nejstarších paleoantropologických exponátů na světě. Přezdívky mají Lucy a Selam
Čas načtení: 2025-08-25 06:16:00
Národní muzeum otevírá expozici s prapředky lidstva Lucy a Selam
Od pondělí budou v Praze v Národním muzeu po dobu dvou měsíců k vidění jedni z nejstarších známých předků lidstva. Půjde o součást nové expozice Lidé a jejich předci. Fosilie 3,2 milionu let starých předků člověka jsou jedny z nejcennějších a nejstarších paleoantropologických exponátů na světě. Přezdívky mají Lucy a Selam
Čas načtení: 2025-08-25 11:08:00
Naprostý unikát v Národním muzeu: Začíná výstava 3 miliony let starých prapředků člověka!
V pražském Národním muzeu (NM) se v pondělí slavnostně otevírá expozice s fosiliemi 3,2 milionu let starých předků člověka. Jedny z nejcennějších a nejstarších paleoantropologických exponátů na světě, které dostaly přezdívky Lucy a Selam, si zájemci budou moci prohlédnout po dobu 60 dnů. Lucy a až o 150 000 let starší Selam z jedné rodiny lidských předků do Prahy zapůjčilo Národní muzeum Etiopie v Addis Abebě. Etiopii exponáty opouštějí jen výjimečně, v Evropě jsou poprvé. Sledujte zahájení výstavy živě od 12:00.
Čas načtení: 2025-11-20 15:30:56
Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Na závěr roku Délský potápěč vydá knížku z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag. Připomeňme si proto stručně historii Ahnenerbe. Ručně číslované svazky naší knihy budou obsahovat vloženou přílohu: dvanáctistránkový sešit o působení Ahnenerbe v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Vzniká 1. července 1935. U zrodu stojí Heinrich Himmler, duchovním otcem a vlastním zakladatelem je […] The post K Dědictví předků I appeared first on Délský potápěč.
Čas načtení: 2026-01-06 10:12:10
Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice U příležitosti vydání knížky z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag představujeme lokality s Ahnenerbe spjaté… Mnohé vyzývají k poutím. Sídla (ústředí AE) Berlín, Brüderstrasse č. 29/30, od července 1935 do října 1937. Berlín, Pücklerstrasse č. 19, Dahlem (blízko Grünewaldu), od 25. října 1937 do července 1943. Vybombardováno. Obec Waischenfeld (nedaleko Bayreuthu), ve starém stavení zvaném Steinhaus (knihovna […] The post K Dědictví předků II appeared first on Délský potápěč.
Čas načtení: 2026-02-18 20:00:00
Pokora a úcta k lidské práci. Tak by mohlo znít krédo jednoho ze slavných předků starého slezského rodu Larisch-Mönnich, jehož potomci dodnes vzpomínají, že si neskutečně vážil slušných a pracovitých lidí. Čtvrtá řada dokumentárního cyklu o české šlechtě, která hrdě navazuje na kořeny svých slavných předků. Režie A. Činčerová[online]
Čas načtení: 2026-02-25 20:00:00
Statečně následujme osudy svých předků. Tak zní heslo starobylého rodu Clam-Gallasů. Čtvrtá řada dokumentárního cyklu o české šlechtě, která hrdě navazuje na kořeny svých slavných předků. Režie A. Jandec Sirotková[online]