Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-26 10:00:00

Benjamin Netanjahu odmítl americko-francouzský návrh příměří

Při izraelském úderu na libanonský Júnin zahynulo 23 Syřanů, většinou žen nebo dětí  Při izraelském útoku na třípatrovou budovu v libanonském městě Younine bylo ve středu pozdě večer zabito nejméně 23 lidí, všichni Syřané a většina z nich ženy nebo děti, uvedl podle agentury Reuters starosta města Ali Qusas. Qusas uvedl, že dalších osm lidí bylo zraněno.OSN odhaduje, že na území Libanonu se nachází přibližně 750 000 syrských uprchlíků. Izrael prohlásil, že přes noc zasáhl „přibližně 75“ cílů Hizballáhu uvnitř Libanonu.Úřad Benjamina Netanjahua odmítl návrh na příměří mezi Izraelem a Hizballáhem: „Zprávy o příměří - nejsou pravdivé. Jedná se o americko-francouzský návrh, na který premiér ani nereagoval“.Místo toho uvedla, že „premiér dal pokyn IDF pokračovat v bojích s plnou silou“. Od pondělního zahájení intenzivní bombardovací kampaně Izraelem bylo v Libanonu zabito více než 600 lidí a tisíce byly zraněny.Izraelský ministr zahraničí Israel Katz se připojil k premiérovi a vyloučil, že by Izrael přijal americko-francouzský návrh 21denního příměří mezi Izraelem a Hizballáhem.Ve zprávě zveřejněné na sociálních sítích Katz uvedl: „Na severu země nebude žádné příměří. Budeme pokračovat v boji proti teroristické organizaci Hizballáh ze všech sil až do vítězství a bezpečného návratu obyvatel severu do jejich domovů.“Kvůli neustálým bojům mezi Izraelem, Hizballáhem a dalšími protiizraelskými silami sídlícími v Libanonu opustilo své domovy na severu Izraele asi 60 000 Izraelců. Na libanonské straně modré linie vytyčené OSN, která odděluje obě země, byly rovněž vnitřně vysídleny desítky tisíc Libanonců.Již dříve odmítl myšlenku příměří také izraelský krajně pravicový ministr financí, který již dříve označil za své životní poslání zmařit vznik palestinského státu. Bezalel Smotrich řekl: „Kampaň na severu by měla skončit podle jediného scénáře - rozdrcením Hizballáhu.“Izraelská armáda prohlásila, že přes noc zasáhla „přibližně 75 "teroristických" cílů patřících teroristické organizaci Hizballáh“ v Bekáa a v jižním Libanonu. Dnes ráno libanonské úřady oznámily, že byly zabity nejméně čtyři další osoby a že v noci bylo při izraelském úderu na libanonské město Younine zabito 23 Syřanů, většinou žen a dětí.Spojené státy a Francie vyzvaly k dočasnému příměří, které by umožnilo širší jednání. Ve společném prohlášení vydaném americkým prezidentem Joem Bidenem a francouzským protějškem Emmanuelem Macronem se uvádí: „Je čas na urovnání izraelsko-libanonské hranice, které zajistí bezpečnost a ochranu a umožní civilistům návrat do jejich domovů. Výměna palby od 7. října, a zejména v posledních dvou týdnech, hrozí mnohem širším konfliktem a poškozením civilistů.“Deník Jerusalem Post informoval, že představitelé komunit v severním Izraeli jsou s vyhlídkou na příměří nespokojeni, přičemž předseda jedné z regionálních rad prohlásil: „Na vyjednávání je čas, teď není vhodná doba. Teď je čas na válku.“ 

Čas načtení: 2024-09-26 10:00:00

Netanjahu prohlásil, že Izrael nepřestane útočit na Hizballáh navzdory výzvám k příměří

 Izraelský premiér odmítá návrh USA, Francie a dalších spojenců a vyhrožuje, že bude pokračovat v úderech na Libanon Izraelský nálet v Gaze ve čtvrtek zasáhl školu, v níž se ukrývají tisíce vysídlených Palestinců, a podle ministerstva zdravotnictví Gazy zabil nejméně 11 lidí a 22 jich zranil, včetně žen a dětí Libanonské ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že při jednom čtvrtečním zásahu na severovýchodě Libanonu bylo zabito 19 syrských uprchlíků a jeden libanonský občan, čímž se počet obětí několikadenního izraelského bombardování zvýšil na více než 630 osob, z nichž asi čtvrtinu podle ministerstva tvořily ženy nebo děti Benjamin Netanjahu prohlásil, že Izrael „nepřestane“ útočit na Hizballáh v Libanonu navzdory výzvám USA, Francie a dalších spojenců k okamžitému třítýdennímu příměří, jehož cílem je omezit šíření konfliktu, který začíná zachvacovat Libanon.Ve čtvrtek pokračovaly v Libanonu izraelské nálety, při nichž bylo podle zdravotnických úřadů zabito 28 lidí, a podle izraelské armády bylo z Libanonu na severní Izrael vypáleno nejméně 150 raket.

Čas načtení: 2026-04-20 10:00:00

Krize na Blízkém východě: příměří je pod tlakem a jednání jsou nejistá, zatímco Írán vyhrožuje „odvetou“ za zadržení lodi USA

Donald Trump v neděli uvedl, že americká námořní pěchota zadržela plavidlo, které se pokoušelo proplout americkou blokádou íránských přístavůTeherán podle státních médií „nemá v úmyslu se účastnit“ nových jednání a obviňuje USA z porušování příměříIzraelská armáda bourá domy v Libanonu a platí buldozerům podle počtu zničených budov, uvádějí zprávyIDF pokračuje v demolici domů a dalších budov, včetně vzdělávacích institucí, ve vesnicích v jižním Libanonu, a to i po příměří, na kterém se země dohodly minulý týden.Armáda najala civilní dodavatele k ničení domů, přičemž někteří operátoři jsou placeni denní sazbou, zatímco jiní jsou placeni podle počtu budov, které zničí, uvádí Haaretz. Až 20 bagrů provádí operace v jedné vesnici, informoval izraelský deník na základě rozhovorů s armádními veliteli.Akademici popsali tyto operace jako „domocid“, strategii, která se používá k systematickému ničení a poškozování civilního bydlení s cílem učinit celé oblasti neobyvatelnými.Budovy ve vesnicích, včetně vzdělávacích institucí, domů a dalších, jsou zničeny po získání povolení v rámci politiky, kterou IDF označuje jako „peněžní pluh“, uvádí deník.Izraelský ministr obrany Israel Katz dříve prohlásil, že „všechny domy ve vesnicích poblíž libanonské hranice budou zbourány podle vzoru Rafahu a Beit Hanounu v Gaze“, a uvedl, že 600 000 obyvatel jižního Libanonu se nebude moci vrátit do svých domovů, dokud nebudou v bezpečí Izraelci žijící na severní hranici. Akademici zpochybňují, zda se mnozí z nich vůbec budou moci vrátit – nebo zda jejich domovy ještě budou existovat.IDF se k tomu pro Haaretz nevyjádřila. V neděli armáda uvedla, že ověřila virální fotografii, na které je vidět voják IDF, jak v křesťanském městě Debel kladivem ničí sochu Ježíše. Oficiální zdroj se od tohoto vojáka distancoval a uvedl, že „IDF provádí operaci s cílem rozebrat teroristickou infrastrukturu vybudovanou Hizballáhem v jižním Libanonu“.

Čas načtení: 2024-09-23 10:00:00

Pondělí: Izraelská armáda brutálně bombarduje Libanon

Izraelská armáda na svém oficiálním kanálu Telegram oznámila, že „IDF v současné době provádí údery na teroristické cíle patřící teroristické organizaci Hizballáh v jižním Libanonu“.  Palestinské zpravodajské zdroje uvádjí, že Izrael „kobercově“ bombarduje oblasti Libanonu při „brutálních“ náletech. Jsou hlášeny oběti na životech. Videa sdílená na sociálních sítích  ukazují velké exploze a chaotické scény. Libanonská státní Národní tisková agentura informovala o útocích na více místech. Uvádí, že nejméně 13 lidí bylo zraněno. Al Mayadeen uvádí, že v Tebninu na jihu země bylo do nemocnice převezeno nejméně 26 lidí.Libanonská národní tisková agentura NNA informuje o izraelských náletech v oblasti Zahrání a o tom, že tři lidé byli zraněni při izraelském úderu na Ainatu, která se nachází na severu země.Několik palestinských a arabských zpravodajských zdrojů zveřejnilo na sociálních sítích fotografie a videa, která údajně ukazují vlnu izraelských úderů.Občané libanonského hlavního města Bejrútu a dalších oblastí země obdrželi textové zprávy s výzvou k okamžité evakuaci svých obydlí.Libanonský ministr informací Ziad Makari uvedl, že obdržel telefonát, ve kterém byl požádán o evakuaci, informovala v pondělí ráno libanonská národní tisková agenturaTyto telefonáty přicházejí v době, kdy mluvčí izraelské armády Avichay Adraee prohlásil, že Hizballáh ukryl rakety a další zbraně po celém jižním Libanonu, a vyzval občany, aby opustili své domovy, pokud žijí v blízkosti členů Hizballáhu nebo infrastruktury.„Velmi brzy zaútočíme na teroristické cíle v Libanonu, abychom tyto hrozby zastavili. Vyzývám libanonské občany, kteří žijí v domech nebo v blízkosti domů, v nichž Hizballáh ukrývá zbraně, aby je okamžitě evakuovali,“ uvedl Adraí v pondělí ráno ve videoposelství.V Bejrútu byly slyšet nízko nad městem létající drony.Al-Džazíra informuje z Gazy, že „mnoho Palestinců včetně dětí“ bylo zraněno při útoku izraelského dronu východně od Chán Júnisu.Vláda Benjamina Netanjahua zakázala zpravodajské síti působit v Izraeli a v neděli izraelské bezpečnostní síly provedly razii a uzavřely kancelář Al-Džazíry na Izraelem okupovaném Západním břehu Jordánu v Ramalláhu.

Čas načtení: 2024-10-15 10:00:00

Channel 4 News: Další nevyslovitelné hrůzy páchané Izraelem

Otázka politikům: Izrael dnes zasáhl školu, nemocnici a distribuční centrum potravin. Střílel na jednotky OSN v Libanonu a údajně zvažuje vyhladovění severní části Gazy jako způsob, jak zasáhnout Hamás. Myslíte si, že by měly existovat nějaké červené hranice pro politickou podporu Izraele? Moderátor, Channel 4 News, pondělí 14. října 2024, 19 hodin: Izrael bombardoval distribuční centrum, školu a nemocnici, kde někteří lidé uhořeli ve svých stanech. Podle Izraele byl zamýšleným cílem Hamás. Izraelský premiér vyhrožuje, že nemilosrdně udeří na Hizballáh v Libanonu poté, co v noci bombardoval izraelskou základnu, při čemž zabil čtyři vojáky a desítku dalších zranil. Dobrý večer. Zatímco izraelská válka v Libanonu sílí a Benjamin Netanjahu varuje Bejrút před dalším bombardováním, do nové fáze vstoupila i rok trvající válka v Gaze.  Při různých izraelských útocích v Gaze zahynulo více než 35 lidí, Izrael také zvažuje odříznutí severní části Gazy od humanitární pomoci, aby vyhladověl Hamás. Odhodlání Izraele je nyní ještě intenzivnější poté, co se Hizballáhu podařilo uniknout nejmodernější protivzdušné obraně na světě a dnes večer společné prohlášení Velké Británie, Francie, Německa a Itálie Izraeli připomnělo, že útoky proti silám OSN v Libanonu jsou v rozporu s mezinárodním humanitárním právem.

Čas načtení: 2025-11-19 09:00:00

14 mrtvých při izraelských leteckých útocích v Libanonu; letecké údery v Gaze

 Izraelský útok na palestinský uprchlický tábor v Libanonu zabil nejméně 13 lidíDalší izraelský letecký útok na palestinský uprchlický tábor v jižním Libanonu zabil včera 13 lidí.Izraelská armáda provedla několik leteckých úderů v některých částech jižní Gazy, Rafahu a Khan Younis.Útok dronem v jižním Libanonu zabil muže a zranil školákyLetecký útok v okrese Bint Jbeil v jižním Libanonu zabil jednu osobu a několik dalších zranil, informuje Národní tisková agentura (NNA).Dnes ráno útok na jedoucí vozidlo ve městě al-Tayri zabil jeho řidiče Bilala Shaita a způsobil požár.Mnoho studentů bylo zraněno, když jejich školní autobus projížděl místem útoku.

Čas načtení: 2026-04-12 10:00:00

Krize na Blízkém východě: USA a Írán se po maratónských mírových jednáních v Pákistánu nedohodly

Izrael v rámci své invaze do jižního Libanonu ničí celé vesnice Zpravodajská agentura Fars, která je blízká íránským bezpečnostním složkám, uvádí, že při izraelských útocích na Libanon bylo od nedělního rána zabito 21 lidí a dalších 13 bylo zraněno. Útoky byly hlášeny v celém jižním Libanonu, mimo jiné ve městech Kána a Maarúb. Při izraelském útoku na město Maaroub v jižním Libanonu bylo podle národní tiskové agentury této země zabito šest lidí.Izraelská armáda v rámci své invaze do jižního Libanonu zničila celé vesnice, přičemž letecké údery zabily mnoho civilistů a poškodily civilní infrastrukturu, a to navzdory tvrzení IDF, že se zaměřují pouze na infrastrukturu Hizballáhu.Obnovený izraelský útok na Libanon byl zahájen 2. března, když Hizballáh, libanonská militantní skupina podporovaná Íránem, zahájila raketový útok na Izrael poté, co americko-izraelské letecké údery zabily bývalého íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího.USA mají příští týden hostit jednání mezi Izraelem a Libanonem. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu uvedl, že dal „souhlas“ k jednání za dvou podmínek: Hizballáh musí odevzdat své zbraně a musí být uzavřena „skutečná mírová dohoda, která vydrží po generace“.  

Čas načtení: 2024-09-19 10:00:00

HRW: Izrael, vybuchující pagery a zákony války

Nechat vybuchnout tisíce elektronických zařízení v rukou a kapsách lidí, to je možná v dějinách válečnictví jedinečné, ale známé válečné zákony  stále platí. V úterý vybuchly pagery a další osobní zařízení po celém Libanonu a v některých částech Sýrie - na trzích, v obchodech s potravinami a na ulicích. a na dalších přeplněných veřejných místech. Výbuchy zabily nejméně tucet lidí. včetně nejméně dvou dětí a dvou zdravotníků. Více než 2 800 lidí bylo podle libanonského ministerstva zdravotnictví zraněno. Ve středu  pak nová série výbuchů podobně zasáhla vysílačky po celém Libanonu a zabila nejméně 20 lidí a více než 450 dalších zranila. Nemocnice v Libanonu byly přeplněny. obětmi. Dospělí i děti byli odváženi na pohotovost. s těžkými zraněními, která odpovídají výbuchu vysokorychlostních náloží. Zamýšlenými cíli těchto rozsáhlých útoků byli zřejmě členové a spolupracovníci Hizballáhu. V prohlášení tato libanonská ozbrojená skupina uvedla, že pagery patřily „zaměstnancům různých jednotek a institucí Hizballáhu.“ Obvinila z výbuchů izraelskou vládu. Představitelé USA a bývalí izraelští představitelé rovněž uvedli, že za útok je zodpovědný Izrael. Izraelská armáda   se k tomu nevyjádřila. Kolem těchto incidentů se stále točí mnoho otázek, včetně těch technických, píše Andrew Stroehlein, mediální ředitel organizace Human Rights Watch, ve svém denním přehledu.

Čas načtení: 2026-03-13 09:00:00

Channel 4 News: Oslavy dne Al Quds v Teheránu

  Moderátor, Channel 4 News, 19 hodin, pátek 13. března 2026:  Letecké útoky na Teherán, zatímco íránský prezident provokuje Trumpa a Netanjahua a účastní se shromáždění ke Dni Al-Quds na podporu Palestinců a proti Izraeli a Americe. Dobrý večer. Zatímco americký ministr obrany tvrdil, že íránští vůdci se krčí v podzemí jako krysy, íránský prezident, šéf bezpečnosti a ministr zahraničí vyšli do ulic Teheránu v otevřeném vzdoru a zúčastnili se každoročního shromáždění Quds s příznivci ajatolláha. Zatímco obě strany vedou propagandistickou válku, ozbrojený konflikt pokračuje a přináší smrt a zkázu, s oběťmi na obou stranách i v Perském zálivu. Bývalý americký ministr obrany a ředitel CIA nám říká, že Trump nezvládl naplánovat, jak válku ukončit. Izrael zaútočil na infrastrukturu v Libanonu, kde bylo podle zpráv zabito dalších 20 lidí.Zde jsou hlavní události 14. dne války. Silné výbuchy otřásly Teheránem v noci a dnes ráno, přičemž jeden úder zasáhl poblíž shromáždění Dne al-Quds vyjadřujícího solidaritu s Palestinci. Izrael uvedl, že se zaměřil na infrastrukturu režimu v hlavním městě. USA a Izrael však zasáhly i cíle po celé zemi. V Libanonu Izrael provedl další útoky na Bejrút a most na jihu a varoval vládu, že zničí infrastrukturu země, pokud nebude Hizballáh odzbrojen. V Sidonu, jednom z mnoha dalších míst zasažených po celém Libanonu, bylo zabito osm lidí. 

Čas načtení: 2024-09-19 10:00:00

Channel 4 News: Mezinárodní právníci: Izraelské útoky v Libanonu jsou závažné trestné činy

Izraelské útoky v Libanonu vyvolaly mezinárodní kritiku. Irsko hovoří o bezohledném pohrdání životy civilistů, Belgie o terorismu. Šéf OSN pro lidská práva požaduje vyvození odpovědnosti pro odpovědné osoby. Právník Sir Geoffrey Nice: Téměř jistě jsou tyto izraelské útoky  trestné z řady důvodů, z nichž mnohé budou znát i vaši diváci, kteří se od roku 2022 více seznámili s právem válečných zločinů ohledně Ruska, Ukrajiny a loni v říjnu i ohledně Izraele, Gazy.  Aktualizace: Počet obětí výbuchů vysílaček v Libanonu stoupl na 20  Libanonské ministerstvo zdravotnictví oznámilo dalších šest úmrtí v důsledku středečních výbuchů vysílaček po celé zemi. Podle ministerstva je nyní 20 mrtvých a více než 450 zraněných. Moderátor, Channel 4 News, středa 18. září 2024, 19 hodin:  Dálkově řízený hromadný útok, tentokrát ukrytý ve vysílačkách, 14 mrtvých a 450 zraněných. Izraelský ministr obrany nepřiznává, že stojí za útoky na Libanon, ale tvrdí, že se jeho pozornost přesunula na severní frontu, kde začíná nová fáze války. Šéf OSN pro lidská práva a mezinárodní právníci mají stále jasnější názor, že tyto útoky jsou trestné. Vyhazování pagerů a vysílaček do povětří mohlo mít za cíl zasáhnout bojovníky Hizballáhu, ale vždy bylo pravděpodobné, že při nich zemřou i civilisté a děti. Což se také stalo. A možná právě proto Izrael nepřiznal, že bombardování provedl. Nyní však tvrdí, že jde o novou fázi války zaměřenou na Libanon a Hizballáh, který podporuje Hamás v Gaze a od 7. října útočí na Izrael. Jaká je však izraelská strategie a co nyní udělá Hizballáh, který byl pokořen a který je mnohem lépe vyzbrojen než Hamás? Pokud konflikt na Blízkém východě vstupuje do nové fáze, jak tvrdí izraelský ministr obrany, pak to asi nepřekvapilo obyvatele Libanonu, kteří dnes opět zažili nově objevenou hrůzu z komunikačních zařízení, která kolem nich vybuchují. Poslední výbuchy, tentokrát provedené prostřednictvím vysílaček Hizballáhu, zabily nejméně 14 lidí. Další stovky lidí byly podle zdravotnických úřadů zraněny. Reportáž připravil Henry Fawcett.

Čas načtení: 2025-05-24 06:30:00

Ženy, pozor! Dámská kupé ve vlacích v Česku mizí. Nahradí je open space

Ženám mají při cestování po železnici zajistit větší pocit bezpečí. Takzvané dámské oddíly fungují v desítkách vlaků Českých drah. Přesto se jejich existence kvůli stále početnějším „open space“ vozům pomalu chýlí ke konci. Slovensko si je naopak pochvaluje.

Čas načtení: 2026-01-08 11:25:00

Pošta hledá kapitána potápějící se lodi. Vnitro vypsalo výběrové řízení na ředitele

Kdo usedne do horkého křesla v čele České pošty a vyvede podnik z červených čísel? Ministerstvo vnitra právě spustilo pátrání po novém generálním řediteli, který dostane za úkol dokončit rozsáhlou transformaci státního podniku. Čas na podání přihlášek se krátí a nároky na budoucího šéfa jsou nekompromisní.

Čas načtení: 2026-04-01 11:41:59

Česká pošta i Balíkovna přepisují ceníky. Co lidem zdraží?

Česká pošta i Balíkovna od dubna zdražují. Pro zákazníky to znamená zdražení u většiny klíčových služeb od doporučených dopisů až po objemné balíky. Zatímco u běžných psaní si lidé připlatí většinou šest korun, u největších zásilek do ruky se cena zvedá skokově o šedesát korun.

Čas načtení: 2024-12-11 11:08:28

Zaparkovat a zaplatit parkovné přímo na infotainmentu umí Škoda už v mnoha českých městech

Od nynějška mohou zákazníci Škoda cestovat po Česku bez starostí spojených s hledáním a placením parkovného, a to díky službě Pay to Park, která je k dispozici v Praze a mnoha dalších městech v Česku. Služba je dostupná přímo z infotainmentu modelů Škoda a z aplikace MyŠkoda. Přidává se tak ke službě Pay to Fuel […]

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-17 13:36:06

Čínská zkušenost s koronavirem: od Wu-chanu k pandemii

Stejně jako každá nová závažná nemoc zasahující značnou část populace, je COVID-19 předmětem intenzivního vědeckého výzkumu, občanských a politických reakcí, mediálního zájmu a nesčetných dalších diskusí, které se snaží zjistit o nemoci a jejím šíření co nejvíce informací. „Souhlas a přitakání – čím se od sebe liší? Dobré a zlé – jaký je mezi nimi rozdíl? Avšak: čeho se lid hrozí, Toho se nelze nehrozit.“ Lao-c’, O tao a ctnosti (překl. B. Krebsová, DharmaGaia, Praha 2003, s. 69). Nemoc způsobená novým koronavirem (SARS-CoV-2) byla oficiálně poprvé identifikována v čínském městě Wu-chan s 11 miliony obyvatel v provincii Chu-pej v prosinci 2019 a pojmenována Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako COVID-19 v únoru 2020. Počátek a původ nemoci jsou stále předmětem vědeckého výzkumu. Rostoucí křivku zasažených virem se v Číně podařilo stabilizovat ve druhé polovině února 2020 s uváděnými údaji mírně nad 80 tisíci infikovanými případy a počtem obětí přes tři tisíce osob. Ke 13. dubnu bylo uváděno celosvětově více než 1,9 milionu nakažených a více než 119 tisíc obětí, z toho v Číně bylo hlášeno registrovaných 82 160 nakažených a 3 341 obětí (www.worldometers.info/coronavirus/). Největší výpovědní hodnotu mají tato čísla hlavně vzhledem k možnosti sledovat vývojové trendy a porovnávat metody výpočtů, ať už v národním rámci či v globální komparaci. Zjišťování, kolik lidí má nemoc bez příznaků, se stává předmětem výzkumu v řadě zemí světa a bude záležet na míře testování, úspěšné identifikaci a registraci postižených. Antivirová opatření Koronavirová pandemie je závažný problém, jenž vyžaduje respekt k lidským životům a snahu o omezování projevů paniky, běžných sporů a xenofobních a rasistických projevů. Vzhledem k záplavě často protichůdných mediálních informací je vhodné nejprve popsat stručně jednotlivé realizované klíčové organizační kroky podle hlavních dostupných zdrojů, což přinejmenším umožňuje mapovat sled přijatých opatření. Jelikož byla nemoc čínskými lékaři identifikována jako dosud neznámá choroba s příznaky podobnými chřipce či zápalu plic, vyžádala si nejprve určitý čas pro její přesnou detekci a potvrzení. V prosinci došlo k prvním upozorněním na podezřelé výskyty a na polemiku o tom, zda se jedná o novou nemoc a jak je nebezpečná. Nastala šetření různých případů a následně byly tři případy nemoci oficiálně zkoumány oddělením respirační a kritické péče v nemocnici provincie Chu-pej pro integrované tradiční čínské a západní lékařství. Epidemiologická vyšetření byla nemocnicím a střediskům pro kontrolu a prevenci nemocí v městě Wu-chanu a v provincii Chu-pej nařízena od 29. prosince 2019. Městský zdravotnický výbor ve Wu-chanu vydal urgentní oznámení o léčbě pneumonie neznámé příčiny 30. prosince, přičemž tím byly zahájeny práce odborníků z dalších oblastí. Světová zdravotnická organizace a různé země začaly dostávat pravidelné informace od 3. ledna 2020 včetně evropských zemí a USA. Poté 7. ledna čínské zdravotnické instituce potvrdily, že nový koronavirus byl spojen s případem na trhu ve Wu-chanu. Čínské centrum pro kontrolu a prevenci nemocí oznámilo pět celých genomových sekvencí nového koronaviru Světové zdravotnické organizaci a dalším zájemcům na webových stránkách 11. ledna. Virus se dostal do dalších zemí, například první oficiálně potvrzený případ COVID-19 v USA byl zaznamenán 20. ledna. V Číně se postupně činila různá antivirová opatření a 23. ledna bylo zcela uzavřeno město Wu-chan s přísnými opatřeními. Přestože jsou udávány ještě další různé údaje, nemění podstatně základní časový vývoj událostí včetně skutečnosti, že oproti Číně, v níž epidemie propukla, měly evropské země, USA a další země výhodu, že se jim dostalo informací o problému předem. Nicméně vždy budou existovat vzájemné požadavky zemí, aby se informovaly lépe a více, což je možné oboustrannou spoluprací vylepšovat. Nejde však pouze o informace ale hlavně o vzájemnou pomoc při zachraňování životů a zdraví lidí. Globální pandemie Souhrnně lze říci, že zásadní opatření byla přijata v lednu 2020 poté, kdy se postupně ukázaly odlišné závažné příznaky a schopnost nemoci se v lidské populaci rychle šířit (virulence). Když nemoc začala postihovat stále více osob, byla zavedena restriktivní opatření zamezující přenosu viru a město Wu-chan a okolní tři města v provincii Chu-pej byla uzavřena. Zároveň s rychle narůstajícím počtem případů byla posílena zdravotnická infrastruktura intenzivní výstavbou několika specializovaných nemocnic a povoláním zdravotníků, hygieniků, dobrovolníků, policie a armády. Nešťastný byl ale souběh s tím, že Wu-chan před uzavřením opustilo mnoho lidí. Jak potvrdila Světová zdravotnická organizace, Čína poskytla odborníkům z celého světa velké množství odborných informací a zkušeností včetně popisu genomu koronaviru, který je důležitý pro vývoj vakcíny. Mezitím se však nákaza rozšířila do mezinárodního prostoru (asijských zemí, Evropy, na Blízký východ, USA ad.), kde způsobila řadu reakcí: od počáteční přezíravosti k panice, od přijetí přístupu divokého „promořování“ s cílem získat „kolektivní imunitu“ přes řízené zmírňování postupu (mitigation) až po aktivní potlačování (suppression) spojené se snahou nepřetížit zdravotnický systém i možnosti dané společnosti a omezit a oddálit šíření viru, než bude dostupný lék a vakcína. Jelikož byla Čína první zemí, v níž se koronavirus rozšířil, volba čínských antivirových opatření sloužila jako model, který byl vystaven testu, zda uspěje, nebo ne. Ostatní země se mohly mezitím částečně připravit na šíření viru a rozhodnout se pro vhodná opatření. Čínská vláda přijala velmi restriktivní opatření včetně domácí karantény, povinného nošení roušek a respirátorů, zavření obchodů, zastavení části průmyslové výroby apod. Čína, podobně jako řada dalších zemí ve východní a jihovýchodní Asii, má zkušenost s nebezpečnými nemocemi z dávnější minulosti i z nedávné doby. Jestliže se epidemie ve středověku šířily z Číny směrem do Evropy (a naopak) často celá léta, pak v současné době, kdy je svět propojen díky vysoké mobilitě osob, mezinárodnímu obchodu a obecně celosvětové provázanosti, nastává šíření nemocí v řádu dní až týdnů. Je patrné, že východoasijské země byly na epidemii lépe připraveny než Evropa nebo USA i v důsledku předchozí zkušenosti především s nemocí SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, syndrom náhlého selhání dýchání, v letech 2002–2003) způsobenou také virem ze skupiny koronavirů (zasáhla téměř deset tisíc lidí se smrtností přibližně 10 procent). Tyto země se s epidemií zatím relativně úspěšně vyrovnávají díky vládním opatřením, organizovanosti velkého množství lidí, disciplíně a pochopení mechanismů šíření nemoci, a to v některých případech i bez plošné karantény doprovázené výrazným pozastavením veškerého života i celé ekonomiky. V Evropě a Severní Americe byly SARS, ebola, virus zika a jiné nakažlivé nemoci brány spíše jako vzdálené nemoci. Čína a další východoasijské země patrně dokázaly využít nových digitálních technologií pro monitoring a šíření nemoci. To jim umožnilo cílenější boj s nemocí. Co se týče USA, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí a velvyslanectví USA vydaly 7. ledna oznámení, aby lidé necestovali do Wu-chanu, tj. třináct dní před oficiálním oznámením prvního případu koronaviru v USA. Na konci února hodnotil prezident Trump riziko nemoci pro USA stále jako nízké a ještě v březnu byl optimistický. Koronavirus, rasismus a ideologická válka Koronavirová pandemie se stala rovněž podnětem pro vznik několika hypotéz, případně až sporných dohadů. Podle jedné z nich virus pochází z wu-chanských laboratoří. Podle jiné dle informací CNN jde o virus spojený se sportovci americké armády na sportovních armádních hrách ve Wu-chanu v říjnu 2019. Zatím je však většinou přijímán vědecky podložený názor, že koronavirus prošel přirozeným evolučním vývojem a nebyl vytvořen uměle v laboratorních podmínkách.   S expanzí nákazy se projevují i snahy využít epidemii pro rozpoutání ideologické války. Zaznívají označení jako „čínský virus“, kdy se projevují xenofobní a rasistické předsudky a vyvolávání nenávisti a násilí vůči lidem z Číny a Asie obecně, jak ukázaly nedávné případy v Evropě i USA. Pandemie ale může zasáhnout každého a nezná etnika nebo hranice. Světová zdravotnická organizace už v roce 2015 a letos opět důrazně doporučila nespojovat konkrétní nemoc s nějakou lokalitou, zemí nebo regionem, protože to vede ke stigmatizaci a obviňování komunit daných oblastí, ačkoli se každý může stát jejich obětí. V této souvislosti je třeba naopak ocenit zásilky pomoci s antivirovými pomůckami, které zasílají různé země. Deglobalizace nebo počátek lepší planetární spolupráce? Náhlé zastavení nebo utlumení masivních toků lidí, zboží a na druhou stranu zrychlení digitalizace, přenosů informací a komunikačních dovedností, elektronického obchodování (e-commerce), práce na dálku apod. vyvolává v Číně i v dalších zemích světa řadu otázek po důsledcích těchto efektů. V různých zemích mohou o práci přijít patrně desítky až stovky milionů lidí. Pravděpodobné budou dočasné deglobalizační trendy, v některých odvětvích může dojít ke zdravé relokaci a posílení místních komunit, nicméně stále bude svět velice globální v porovnání se stavem například před čtyřiceti ale i dvaceti lety. Bez celosvětové spolupráce nebude možné účinně čelit planetárním problémům a rizikům – včetně epidemií a pandemií. Pandemie koronaviru je závažným globálním problémem, který se týká života, bezpečnosti a zdraví všech lidí.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 05:11:01

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (ukázka z knihy)

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.   Ukázka z knihy:   DOPIS SEDMÝ   Není nic, čemu by věda nedokázala pomoct. Rodiče i učitelé musejí lépe pochopit, jak se čtením mění mozek dítěte. […] Jsem přesvědčen, že zvýšené povědomí o čtecí dráze mozku učitelům jejich úkol velice usnadní. – Stanislas Dehaene   A co si odnášíme od Dr. Seusse? Samozřejmě radost z hravých slov a obrázků, ale také ty nejlepší a nejlidštější hodnoty, které chce každý z nás mít: kuráž, odhodlání, toleranci, úctu k zemi, náznak bojového ducha, umění ocenit představivost.             Proto na čtení v raném věku záleží. –Michael Dirda   Milí čtenáři, děti ve věku pěti až deseti let se po celém světě začínají učit číst a začíná pro ně největší čtenářské dobrodružství jejich mladého života. Trefně to popsal William James: „Děti, které se učí číst […] se rozletí do úplně nových světů tak snadno jako ptáčata,“ a jejich první zastávka bude v Dinotopii, Narnii nebo v Bradavicích. Cestou se budou muset utkat s mnoha podivnými stvořeními, od draků po tyrany, objeví různé druhy „jiných lidí“, budou upadat do mdlob ze svých hrdinů nebo přísahat, že nikdy v životě do mdlob neupadnou. Ale hlavně opustí svůj psací stůl, křeslo nebo postel a zjistí, kým vším se samy mohou stát. Jak napsal Billy Collins ve své krásné básni „On Turning Ten“ (Jak se stát desetiletým), ve čtyřech letech byl arabským kouzelníkem, v sedmi odvážným vojákem a v devíti z něj byl princ.             Ovšem pro příliš mnoho dětí nic z toho neplatí. Pro ně znamená projít dveřmi mateřské školy začátek neustále se vracející noční můry, kterou skoro nikdo jiný nevidí. Podle toho, jaký scénář jim život přichystal, budou mít děti šanci na svůj vlastní, nepolapitelný americký sen, nebo ne, s dalekosáhlými důsledky pro celou společnost.             Každý národní i mezinárodní žebříček výkonů ve čtení ukazuje, že navzdory veškerému bohatství země americké děti ve velkém zaostávají a vedou si podstatně hůř než děti ze západních i východních zemí. Nemůžeme ignorovat, co to věstí pro naši zemi. Jsou věci, které musíme znát, ať už máme vlastní děti, nebo ne, a týkají se hlavně toho, co každý z nás může udělat pro to, abychom napravili potenciál dětí této země.             Konkrétně Národní hodnocení úrovně vzdělávání (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně „zdatné“, to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivěji vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.             A co je ještě mnohem horší, téměř polovina afroamerických nebo latinoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni, natož aby se dalo mluvit o nějaké „zdatnosti“. To znamená, že nedokážou dostatečně dekódovat a pochopit čtený text, což následně ovlivňuje téměř vše, co by se dál měly učit, včetně matematiky a dalších předmětů. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je pro mě „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, pro všechny vzdělávací účely jako by zmizely. Řada z těchto dětí skutečně ze vzdělávacího systému postupně odpadá a existuje jen mizivá šance, že v dospělosti dosáhnou svého amerického snu.             Věznice napříč Spojenými státy tohle dobře znají – řada z nich projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Jak napsala bývalá výkonná ředitelka a filantropka CinthiaColettiová, vztah mezi úrovní čtení ve čtvrté třídě a nedokončeným vzděláním je trpká a velice významná skutečnost. Snaží se prosadit myšlenku, že pokud tak velký počet dětí nepodává ve škole dostatečný výkon, Amerika si nemůže udržet vedoucí ekonomickou pozici ve světě. Rada pro mezinárodní vztahy závěry Colettiové podpořila ve své zprávě, kde bez jakýchkoli nejasností uvedla: „Rozsáhlé části nevzdělané populace ničí schopnost Spojených států fyzicky se bránit, chránit svoje informace, diplomaticky vyjednávat a podporovat růst hospodářství.“             Jedině vysoká úroveň čtení zajistí, aby jednotlivci mohli rozvíjet a uplatňovat sofistikované čtenářské dovednosti, díky kterým lze udržet intelektuální, sociální, fyzické i ekonomické zdraví Spojených států. Více než dvě třetiny budoucích amerických občanů jsou zcela bez šance.   Kde začít?   Prvních pět let života těchto dětí ani zdaleka nepřipomíná ideální život, jak jsem ho popsala v předchozím dopise. Už mě unavuje citovat staré i nové studie dokládající víc než třicet milionů slov, která děti z chudých rodin ve svém prostřední nikdy neuslyší, nebo počet knih či tiskovin, jež neuvidí a které jim do věku čtyř pěti let nikdo nepřečte. Peníze mají v raném jazykovém a kognitivním rozvoji dětí doslova hlavní slovo, jak ukázala rozsáhlá analýza ekonoma Jamese Heckmana a jeho týmu z Chicagské univerzity. Zjednodušeně řečeno, peníze, které do dítěte investujeme v průběhu prvních let jeho života, mají vyšší návratnost než peníze investované kdykoli jindy. Závěry všech možných typů výzkumu na téma vývoje dítěte nelze pochopit lepším způsobem: společnost musí začít investovat do komplexnějších předškolních vzdělávacích programů, do většího počtu vysoce kvalifikovaných odborníků a jejich zapojení ještě předtím, než se první velké mezery v jazyce a učení natrvalo usadí v životě milionů dětí.             Varování: jazykovědkyně z Pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Nonie Lesauxová odmítá výraz mezera, protože naznačuje, že to jediné, co musíme udělat, je nějak ji vyplnit a naše práce tím končí. Má pravdu. Většina dětí, které v prvních pěti letech života nedostanou kvalitní péči, v dalších pěti letech nepodává dostatečné výkony, a pak v dalších, a nakonec nedisponuje dostatečnými prostředky po zbytek života. Tedy pokud celou rovnici neopravíme: musíme změnit náš přístup k dětem od narození do pěti let, první dva tisíce dnů života, kdy se pokládají základy čtecí dráhy mozku, jak jsme si řekli už dříve. Musíme znovu promyslet, jak má vypadat doba od mateřské školy po pátou třídu, tedy další dva tisíce dní. V tomto období, což je hlavní téma tohoto dopisu, se děti učí číst a myslet způsobem, který staví základy pro zbytek jejich života. Během těchto let formálně přebírá štafetový kolík škola, a pokud chceme, aby naše děti dosáhly svého potenciálu coby platní členové společnosti, musíme v ní investovat do tří oblastí: všestranné průběžné hodnocení od samého počátku, vynikající a odborně vystavěné metody výuky a koordinované úsilí všech pedagogů o rozvíjení čtenářských a jazykových dovedností na všech stupních. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu investice.   Investice do raného a průběžného hodnocení studentů   Z mateřských škol přicházejí menší i větší děti všech schopností, jazyků, dialektů i kultur. Škola má v první řadě za úkol zjistit, kdo je připraven se učit, kdo ne a co je s tím potřeba udělat. Škola musí být od prvního dne připravena pomoct dětem, jimž se nedostalo kvalitní předškolní přípravy, a které tím pádem můžou být pozadu s rozvojem jazykových schopností a dalších předstupňů čtení. Od druhého dne musejí učitelé znát silné a slabé stránky dětí, které naopak měly kvalitní předškolní přípravu, a než se s nimi pustí do formální výuky čtení, měli by se na tyto stránky zaměřit. Všichni, kdo jsou zapojeni do výuky, by měli znát důležité poznatky z nových i zavedených starších výzkumů, které zatím v mnoha školách nejsou ani dobře známé, ani zavedené do praxe.             Ustálené postupy pro první dva dny školy by mohla změnit velmi zajímavá nová studie. Moje současné i bývalé studentky doktorského programu Ola Ozernov-Palchiková a Elizabeth Nortonová společně s Johnem Gabrielim a jeho kolegy z McGovernova institutu pro výzkum mozku při Massachusettském technologickém institutu a Nadine Gaabovou z Bostonské dětské nemocnice právě dokončili jednu z nejrozsáhlejších studií na téma predikce čtenářských schopností. Tento typ studií nám pomáhá předpovědět, kdo a proč si povede dobře v důležitých předmětech, jako je čtení a matematika, a kdo bude potřebovat pomocnou ruku.             Naše skupina studovala více než tisíc předškoláků vyrůstajících v různých ekonomických prostředích po celé Nové Anglii. Každé z dětí prošlo velkou baterií pedagogických testů. Výsledky vyzdvihly dvě skutečnosti, jednu nijak překvapivou a druhou s transformačním potenciálem. Za prvé, americké děti přicházejí do škol s podstatnými kognitivními a jazykovými rozdíly, to není žádné překvapení. Za druhé, tyto rozdíly spadají do samostatných skupin, které předvídají, jak si děti později ve škole povedou ve čtení. Něco takového by mohlo mít vliv na životní dráhu mnoha dětí.             Z výsledků studie konkrétně vyplynulo šest vývojových profilů, které můžou rodičům i učitelům pomoct pochopit, jaké přesně jsou potřeby konkrétního dítěte a jak každého z nich od začátku co nejlépe naučit číst. Dva profily platí na děti, které jsou buď průměrné, nebo nadprůměrné a k dobrému výkonu jim stačí kvalitní výuka. Děti z další skupiny mají problém s písmeny a zvuky a je možné, že pocházejí z prostředí, kde se příliš nesetkávaly s abecedou nebo anglickou literaturou. Tyto problémy lze celkem snadno napravit. Ovšem je možné, že některé děti z této skupiny vykazují vzácnější potíže související se zrakem a je potřeba dalších testů.             Tři z profilů zahrnují děti, o nichž předem víme, že budou diagnostikovány s nějakou formou poruchy čtení nebo dyslexie. Uspořádání mozku, které pro děti s dyslexií představuje zásadní výhodu v pozdějším věku — v oblastech jako umění, architektura, rozpoznání vystupujících vzorů, například v radiologii nebo finanční sféře, či podnikání —, je pro ně v prvních letech života velkou nevýhodou. Pro ty z nás, kdo studujeme dyslexii, existuje jen málo důležitějších objevů než ten, který nám umožňuje tuto poruchu předpovědět dříve, než musí dítě začít snášet každodenní potupné selhávání před učiteli, vrstevníky a rodiči. Pro šestileté děti není nic horšího, než když si začne myslet, že je hloupé, protože všichni až na něj umějí číst, ať už má jeho porucha biologický, či environmentální důvod, nebo v některých případech obojí.             Včasným posouzením dětí, které se potýkají se čtením, můžeme předejít emočním troskám, v nichž se často ocitají při svých prvních zkušenostech s knihou. V průběhu celého procesu také ušetříme společnosti obrovské sumy peněz, jež by jinak vynaložila na lůžka ve věznicích, a také tím, že když u dětí s dyslexií udržíme čtenářského ducha, můžou se z nich v budoucnu stát nejtvořivější členové společnosti a úspěšní podnikatelé.             Kritickým bodem je v tuto chvíli fakt, že stojíme na prahu možnosti předpovědět vysoce specifické životní dráhy mladých čtenářů ještě dříve, než se čtením vůbec začnou. Na vylepšení testové baterie i profilů už pracuje i další skupina vědců z Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Francisku, vedená Fumiko Hoeftovou a Marií Luisou Gorno-Tempiniovou. Kvalifikovaní pedagogové by však i za stávajících informací měli dokázat předejít některým problémům se čtením, jiné zlepšit a posloužit jako raná intenzivní intervence pro děti s vysokým rizikem rozvoje dyslexie. Při učení se číst není nic důležitějšího než co nejranější počátek systematické a cílené intervence.             Tento výzkum pomůže všem dětem, nejen těm, které mají viditelnější problémy s učením. Baterie prediktivních testů také ukázala v tomto věku ohromnou vývojovou variabilitu ve skupině spíše typicky se rozvíjejících dětí. Některé děti, obzvlášť chlapci, nevykazují žádné zjevné oblasti, v nichž by podávaly slabší výkon, prostě jen ještě nejsou připraveny. Abychom tuto skupinu plně pochopili, je nutné podrobnější hodnocení, protože je třeba vyloučit možné skryté slabiny. V některých případech je také nutné rozumnější očekávání z naší strany. Vedení škol je příliš často pod takovým tlakem, aby jejich žáci podávali v pozdějších ročnících dobré výkony ve veřejně sledovaných státních testech, že nutí učitele, aby s výukou čtení začínali stále dřív a stalo se součástí kurikula mateřských škol. Pediatrická neuroložka z Nemocnice Johnse Hopkinse Martha Dencklaová vehementně argumentuje, že pokud budeme děti nutit číst ještě před koncem mateřské školy, můžeme způsobit víc poruch čtení, než kolika předejdeme.             Britská neurovědkyně zabývající se čtením Usha Goswamiová tyto závěry potvrdila studií čtecích praktik v Evropě a stanovila, kdy by se v ideálním případě mělo začít s výukou čtení. Zjistila, že v zemích, kde děti se čtením začínají později, probíhá jeho další rozvoj s menšími potížemi. Jinými slovy, v evropských zemích, kde s výukou čtení začínají v první třídě, se mu děti naučily s větší lehkostí než tam, kde začínají o rok dřív.             Tyto výsledky jsou nepochybně zkreslené, protože jazyky zemí, které zavádějí výuku čtení o rok později než v USA, mají pravidelnější pravopis. Každopádně existují řádné fyziologické i behaviorální důvody, proč některé děti ve školce jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté. Podstatné je, že strach z výsledků státních testů žáků třetích tříd ve Spojených státech by neměl být důvodem pro rozhodnutí, kdy se ve všech mateřských školách začne vyučovat čtení. Některé děti nutí ke čtení příliš nekompromisně a příliš brzy, kdy ještě nejsou po vývojové stránce připravené. Některé děti umějí dobře číst ještě před koncem mateřské školy, nebo dokonce aniž do ní kdy chodily. Jiné jsou v první třídě základní školy se všemi ostatními dětmi vystaveny „intervenci du jour“, která je ovšem pro jejich konkrétní profil žáka zcela nevhodná. Naší nejlepší obranou proti až příliš častým a běžným chybám, jež narušují vývoj dítěte, jsou jednak citliví a kvalifikovaní učitelé, dále vynikající prediktivní nástroje a nakonec cílená intervence založená na průkazných informacích.             Investice do učitelů   Naše společnost posledních padesát let postupně přenechává učitelům, pravděpodobně svým nejidealističtějším členům, k řešení všechny neduhy, které sama neumí vyřešit, zejména zhoubný vliv chudoby a stresového prostředí na raný vývoj dítěte. Každá škola by měla povinně zhlédnout dokument The Raising of America (Vychováváme Ameriku) filmařky Christine Herbes-Sommersové, jenž přináší upřímný a trpký obraz toho, jak tento vliv přetrvává po celý život. Nicméně většinu učitelů dostatečně nepřipraví ani studium, ani následný profesní vývoj, aby dokázali tváří v tvář obstát stále se rozšiřující škále problémů, které je čekají ve školních třídách – od narůstajícího počtu potíží s pozorností a učením přes specifické potřeby zvyšujícího se počtu dvojjazyčných či vícejazyčných žáků až po využití technologií při výuce.             Umět v dnešní době představit různým dětem čtení, není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý. Dnešní učitelé musejí být vybaveni novými znalostmi, zejména o čtecí schopnosti mozku a jak na jejím základě učit kantory i děti. Jak zdůrazňuje Stanislas Dehaene, vše, co víme o čtecí dráze mozku, může pomoct učitelům pochopit výhody různých forem výuky čtení. A nakonec tím můžeme překonat i jednu z nejnekompromisnějších debat ohledně výukových metody, takzvanou válku o čtení.             (…)   Maryanne Wolfová vystudovala psychologii a pedagogiku na Harvardu. Zaměřuje se na neuro-vědy, především na zkoumání procesu čtení a dyslexie. Na toto téma napsala několik knih, z nichž nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o důležitosti čtení pro lidský mozek a evoluci lidské inteligence. Její zatím poslední kniha, soubor dopisů Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě, vyšla v roce 2018. Přeložila Romana Hegedüsová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, brož., 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2024-02-26 14:14:41

Evropským autem roku se stal elektromobil. Renault Scenic E-Tech porazil 6 dalších finalistů

Renault Scenic E-Tech 100% elektrický byl zvolen evropským Autem roku 2024. Výsledky byly vyhlášeny na tiskové konferenci na ženevském autosalonu (Švýcarsko) dnes ráno. Po prvním kole hlasování v listopadu loňského roku byl Renault Scenic vybrán jako jeden ze sedmi finalistů. Do finálové volby jej doplnily modely BMW řady 5, BYD Seal, Kia EV9, Peugeot E-3008/3008, … Evropským autem roku se stal elektromobil. Renault Scenic E-Tech porazil 6 dalších finalistů Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-03-15 08:15:00

Společnosti Microsoft a Oracle rozšiřují své partnerství s cílem uspokojit globální poptávku po službě Oracle Database@Azure

Redmond (Washington)/Austin (Texas) 15. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Výkonná cloudová databázová služba je nyní dostupná také v Německu. Bylo oznámeno rozšíření do dalších pěti cloudových regionů. Celkem je letos plánováno pokrytí 15 regionů.Společnosti Microsoft Corp. a Oracle rozšiřují spolupráci, aby uspokojily celosvětově rostoucí poptávku zákazníků po službě Oracle Database@Azure. Služba Oracle Database@Azure se rozšíří do dalších pěti regionů, čímž se celková plánovaná dostupnost multicloudu zvýší na 15 regionů na celém světě.„Zahájení provozu Oracle Database@Azure v Evropě umožní zákazníkům v tomto regionu poprvé lokálně využívat databázové služby Oracle na hardwaru OCI, nasazeném v datových centrech Azure," uvedla Erin Chappleová, CVP Azure Infrastructure Product and Design společnosti Microsoft. „Rozšíření spolupráce se společností Oracle potvrzuje naše společné odhodlání pomáhat zákazníkům zefektivnit migraci pracovních úloh do cloudu a umožnit jim tak kombinovat to nejlepší, co nabízí společnost Oracle, s rozsáhlými cloudovými službami společnosti Microsoft, jako například Azure AI, což povede ke zvýšení inovací v jejich podnikání."„Snažíme se vyjít vstříc obrovské celosvětové poptávce zákazníků po službě Oracle Database@Azure, a proto dnes oznamujeme rozšíření pokrytí o dalších pět regionů," konstatoval Karan Batta, senior viceprezident Oracle Cloud Infrastructure. „Velice nás těší, že služeb Oracle Database@Azure již využívá 500 společností z oblasti finančních služeb, zdravotnictví, výroby, ropného a plynárenského průmyslu, farmaceutického průmyslu a dalších oborů. Zvýšený nárůst poptávky a nově se objevující a sjednocené případy použití OCI a Microsoft Azure ukazují, jak důležité je pro naše společné zákazníky rozšířené nasazení cloudového pokrytí."Zákazníci mohou služby Oracle Database@Azure objednávat v regionu Microsoft Azure Germany West Central, obsluhovaném z Frankfurtu. Tento region představuje debut služby Oracle Database@Azure v Evropě a celkově druhý region po oznámení všeobecné dostupnosti Microsoft Azure East US v prosinci 2023.Pro zajištění uspokojení rostoucí poptávky zákazníků bude služba v letošním roce dále rozšířena do těchto cloudových regionů: východní Austrálie, jižní Brazílie, střední Kanada, střední Francie, střední Indie, severní Itálie, východní Japonsko, jihovýchodní Asie, střední Švédsko, jižní Velká Británie, střední Spojené státy, jižní střední Spojené státy a severní Spojené arabské emiráty.„Podniky, které využívají nabídek více dodavatelů, mají problém s přesunem pracovních úloh do cloudu," poznamenal Holger Mueller, viceprezident a hlavní analytik společnosti Constellation Research. „Vysoký management těchto podniků si musí vybrat tu nejlepší nabídku a pak se smířit s následnými náklady na integraci a s riziky. Partnerství společností Microsoft a Oracle představuje inovativní způsob řešení tohoto problému, protože podnikům poskytovat služby Oracle dokonce i prostřednictvím konzoly Azure. Není proto překvapením, že společnosti Microsoft a Oracle nyní společně podporují rozvoj svých zákazníků a rozšiřují partnerskou spolupráci do dalších regionů. Díky tomu bude mít více podniků možnost přesunout své kritické pracovní úlohy do cloudu."Služby Oracle Database@Azure na hardwaru OCI v datových centrech Azure zákazníkům nabízejí:• Flexibilní možnosti pro zjednodušení a urychlení migrace databází Oracle do cloudu, včetně kompatibility s osvědčenými migračními nástroji jako Oracle Zero-Downtime Migration• Nejvyšší úroveň výkonu, škálování a dostupnosti databází Oracle spolu s funkční a cenovou srovnatelností s hardwarem OCI• Jednoduchost, bezpečnost a latenci jednotného provozního prostředí (datového centra) v rámci Azure• Chování konzistentní s lokálním nasazením Oracle Database a Oracle Exadata za současného snížení potřeby úprav architektury nebo návrhu použitých řešení• Možnost vytvářet nové cloudové aplikace s využitím technologií OCI a Azure, včetně bohaté sady vývojových služeb Azure a služeb umělé inteligence• Jednotné zákaznické prostředí a podporu společností Oracle i Microsoft• Zjednodušený nákup prostřednictvím Azure Marketplace a možnost využití licencí, závazků a slevových programů společností Oracle a Microsoft• Jistoty vyplývající z využití jednotných služeb a architektury testovaných a podporovaných dvěma nejdůvěryhodnějšími jmény v oblasti cloudových technologiíDalší zdroje• Další informace o Oracle Database@Azure• Další informace o databázových službách Oracle běžících na platformě OCI v datových centrech Azure• Další informace o partnerské spolupráci společností Oracle a Microsoft• Přečtěte si blog First Principles o provozování aplikací na platformě Oracle Database@Azure • Další informace o databázových službách Oracle, Oracle Autonomous Database, Oracle Exadata Database Service a Oracle Base Database Service• Přečtěte si informace o inovacích prostřednictvím řešení Oracle a AzureO společnosti OracleSpolečnost Oracle nabízí integrované sady aplikací a zabezpečenou autonomní infrastrukturu v rámci služby Oracle Cloud. Další informace o společnosti Oracle (NYSE: ORCL) najdete na adrese www.oracle.com.O společnosti MicrosoftSpolečnost Microsoft (Nasdaq „MSFT" @microsoft) umožňuje digitální transformaci pro éru inteligentního cloudu a inteligentního koncového řešení. Jejím posláním je zpřístupnit všem lidem i organizacím na světě více možností.Ochranné známkyOracle, Java, MySQL a NetSuite jsou registrované ochranné známky společnosti Oracle Corporation. NetSuite byla první cloudovou společností, která zahájila novou éru cloud computingu.Další informace, pouze pro média: Microsoft Media Relations, WE Communications for Microsoft, (425) 638-7777, rapidresponse@we-worldwide.com 

Čas načtení: 2024-10-24 14:23:00

Smart Business Festival CZ shrnul novinky z patnácti sítí a projektů

Praha 24. října 2024 (PROTEXT) - Smart Business Festival CZ 2024 shrnul na jednom místě novinky z patnácti sítí a projektů V Praze se včera uskutečnil jubilejní 10. výroční Smart Business Festival CZ – přehlídka aktivit a podnětů ke spolupráci v oblasti zavádění digitálních inovací do praxe určená zejména pro české malé a střední podniky. Stěžejními podtématy letošního ročníku byly bezpečnost, odolnost a udržitelnost a nabídka jejich posílení i pro ty nejmenší české firmy, ale i veřejné organizace. V programu se představilo šest Evropských center pro digitální inovace (EDIH), která v Česku působí, a s nimi spolupracující zástupci partnerských sítí a projektů. Akci uspořádalo sdružení CzechInno spolu s institutem CyberSecurityHubCZ. Akci svými úvodními vstupy zahájili Malgorzata Nikowska z Generálního ředitelství pro komunikační sítě, obsah a technologie Evropské komise (DG CONNECT) a vrchní ředitel sekce digitalizace a inovací Petr Očko, který řekl: „Z pohledu Ministerstva průmyslu a obchodu je Smart Business Festival jednou z klíčových akcí, kde je diskutována podpora primárně malých a středních firem z pohledu digitální transformace české ekonomiky, a jsme rádi, že zde každoročně můžeme prezentovat i novinky za Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky,“ a dále doplnil: „Evropská centra pro digitální inovace jsou klíčovými pilíři podpory digitální transformace firem v České republice. Kromě nich máme v Česku i funkční projekt tzv. Testing and Experimentation Facility AI Matters, který se specializuje na podporu firem při zavádění umělé inteligence do výroby. Jsme rádi, že tento projekt běží jak s podporou z EU, tak i ze zdrojů na národní úrovni. Vedle toho naše ministerstvo realizuje celou řadu dalších národních programů - z novinek bych rád zmínil zejména zcela nový program podpory výzkumu, vývoje a inovací s názvem TWIST, který se ve svém I. pilíři zaměřuje na klíčové strategické technologie – umělou inteligenci, kvantové počítání a polovodiče. V tuto chvíli připravujeme první výzvu, která by měla být publikována ještě do konce tohoto roku a těšíme se na mnoho zajímavých projektů.“ V dopoledním programu a současně i v expoziční části akce se dále představili zástupci všech šesti v Česku sídlících Evropských center pro digitální inovace, která fungují v letech 2023 – 2025 (s perspektivou pokračování v navazujícím období), tedy: - Cybersecurity Innovation Hub se sídlem v Brně, který se specializuje na kybernetickou a informační bezpečnost, má celorepublikovou působnost a zaměření jak na malé a střední podniky, tak i veřejné organizace. Konsorcium řídí CyberSecurityHubCZ sdružující jako zakládající partnery Masarykovu univerzitu, České vysoké učení technické v Praze a Vysoké učení technické v Brně, EDIH má celkem 9 partnerů. - EDIH CTU se sídlem v Praze a zaměřením na umělou inteligenci, jehož koordinátorem je České vysoké učení technické v Praze a jeho členy dalších 7 partnerů. I tento EDIH má celorepublikovou působnost a zaměřuje se na podporu malých a středních podniků i veřejných organizací. - EDIH Ostrava se superpočítáním a zpracováním velkých dat jako hlavními technologickými oblastmi a zaměřením na obecnou digitální transformaci firem v Moravskoslezském kraji, jehož řídicím partnerem je Vysoká škola báňská – Technická univerzita v Ostravě a dalším partnerem Moravskoslezské inovační centrum. - EDIH Brain4Industry se sídlem v Dolních Břežanech, který se zaměřuje na chytrou výrobu, aditivní technologie a umělou inteligenci s Fyzikálním ústavem Akademie věd ČR jako koordinátorem a celkem čtyřmi partnery konsorcia. - EDIH DIGIMAT, který sídlí v Kuřimi a v rámci svého zaměření na chytrou výrobu a Průmysl 4.0 se zabývá zejména robotikou a umělou inteligencí, ale i racionalizací výroby včetně energetického managementu. Koordinátorem tohoto konsorcia je společnost Intemac Solutions a EDIH zahrnuje celkem 4 partnery. - EDIH Northeast se sídlem v Liberci a sedmi partnery, který svými aktivitami napomáhá lepší digitální transformaci podniků i veřejných organizací v Libereckém a Královéhradeckém kraji. Služby českých EDIH jsou dotovány z evropského programu Digitální Evropa a z Národního plánu obnovy, díky čemuž mohou klienti získat významnou slevu na jejich služby, a nebo je v řadě případů čerpat zcela bezplatně. Sít EDIH funguje nejen v Česku, ale i zbytku Evropy. Evropská komise prostředky z programu Digitální Evropa podpořila v aktuálním období celkem 151 konsorcií po celé EU, z nichž řada poskytuje služby i českým subjektům. V programu Smart Business Festivalu se tak představily např. i EDIH DInO z bavorského Freyungu, který své služby nabízí firmám i veřejným organizacím v česko-bavorském příhraničí nebo EDIH AI5Production z Vídně, který vyvinul za účelem zvýšení spolehlivosti ověřování původu zboží v přeshraničním kontextu tzv. Digital Product Pass. Kontakty na všechna Evropská centra pro digitální inovace spolu s jejich sektorovým a regionálním zaměřením jsou k nalezení na stránkách Evropské komise. CyberSecurityHubCZ krom konsorcia EDIH Cybersecurity Innovation Hub koordinuje nebo se podílí na koordinaci i řady dalších strategických projektů, jejichž prostřednictvím posiluje odolnost a bezpečnost české ekonomiky. Těmi jsou například: - Čerstvě otevřené česko-taiwanské společné centrum pro vývoj bezpečných čipů – Advanced Chip Design Research and Development Centre. Projekt vznikl za finanční účasti taiwanské vlády a strategické podpory Úřadu vlády ČR a nejvyšších ústavních činitelů. - Česká účast v celoevropské síti EuroQCI, jejímž cílem je vybudování kvantově bezpečné strategické infrastruktury napříč Evropou. Projekt získal financování z evropského programu Digitální Evropa a z Národního plánu obnovy. - Česká anténa Evropského centra kompetencí pro kyberbezpečnost (ECCC) – tedy tzv. NCC-CZ, Národní koordinační centrum pro kyberbezpečnost, které zastřešuje Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost (NÚKIB) ve spolupráci se CyberSecurityHubCZ. Novinky k těmto projektům zazněly na Smart Business Festivalu CZ 2024 a jejich společnou nabídku – zejména v oblasti šíření osvěty a vzdělávání v oblasti posilování kyberbezpečnosti a odolnosti českých firem i organizací zrekapitulovali Luboš Fendrych z Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost za projekt NCC-CZ, Daniel Reitzner z Masarykovy univerzity za CZQCI a Prof. Tomáš Pitner ze CyberSecurityHubCZ na projekt ACDRC. O informace o všech projektech si lze požádat cestou jednotného kontaktního formuláře na webu CyberSecurityHubCZ. Hlavním partnerem akce byly České radiokomunikace, a.s., které mají k podtématům letošního Smart Business Festivalu CZ 2024 velmi blízko. Členka vedení společnosti s gescí za oblast udržitelnosti Anna Tůmová k zapojení ČRA do komunikace k tématu udržitelnosti uvedla: „V Českých Radiokomunikacích jsme si vědomi toho, že naše činnost v oblasti provozu datové infrastruktury ovlivňuje životní prostředí i lidské životy, a proto dodržujeme pravidla environmentální a sociální zodpovědnosti. Prostřednictvím kombinace k přírodě šetrného designu našich technologií, odpovědného přístupu k zaměstnancům a důrazu na jejich vzdělávání tak sledujeme dopad našich aktivit na klíčové oblasti jako je změna klimatu nebo podpora diverzity. Zaměřujeme se na klíčové oblasti, jako jsou změna klimatu, diverzita, etika a firemní postupy, včetně projektů, jako je přeměna brownfields na Zbraslavi, která využívá stávající infrastrukturu k dalšímu rozvoji konektivity.“ V Česku ale působí i celá řada dalších relevantních sítí, které se podílejí na posilování bezpečnosti, odolnosti a udržitelnosti českých podniků a nabízejí státem nebo Evropskou unií dotované služby v této oblasti. Na Smart Business Festivalu své služby tak představili také: - Projekt tzv. Testing and Experimentation Facility (TEF) s názvem AI Matters, kde českou účast zajišťuje Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT v Praze, - EIT Manufacturing a jeho český národní hub EIT Manufacturing Hub Czechia zastřešený taktéž CIIRC ČVUT v Praze, - Síť Enterprise Europe Network Česká republika, kterou koordinuje Technologické centrum Praha a která poskytuje podporu inovativním českým firmám v Česku a dalších více než 60 zemích celého světa, - Zástupci regionálních a oborových digitálních inovačních hubů, které sice nedosáhly na podporu určenou Evropským centrům pro digitální inovace z programu Digitální Evropa, ale přesto nabízejí relevantní služby podpořené z jiných programů na celkem 279 místech po celé Evropě. Ondřej Beránek z AI Matters TEF tak přiblížil služby svého projektu a spolu s Annou Tahovskou z EIT Manufacturing Hub Czechia se shodli na tom, že nabídka služeb z pohledu jejich projektů a spolupráce s EDIH CTU je zjednodušena tím, že všechny tři projekty zastřešuje v Česku jedna instituce – tedy České vysoké učení technické v Praze. Karel Charvát z DIH Plan4All představil jeden z nových projektů propojujících umělou inteligenci s evidencí místních dat (GIS) a usnadňuje tak plánování v regionálním rozvoji. Petr Hladík, koordinátor sítě Enterprise Europe Network Česká republika, pak shrnul celou akci i zastoupení své sítě slovy: „Smart Business Festival letos slaví desáté výročí a je obdivuhodné, kolik toho ve své desetileté historii dokázal. Technologické centrum Praha bylo odborným partnerem festivalu po celou tuto dobu a společně s organizátory ze sdružení CzechInno se vždy snažilo na festivalu zviditelňovat a podporovat české technologické firmy s chytrými nápady a mezinárodním obchodním potenciálem,“ a dodal: „To je také cílem sítě Enterprise Europe Network, kterou v ČR Technologické centrum Praha koordinuje.“ Samostatnou kapitolu programu pak tvořila nabídka bližšího zapojení pro české firmy i veřejné organizace do celoevropské iniciativy GAIA-X, která umožňuje technologicky nezávislé a platformou GAIA-X ověřené uchovávání a sdílení dat v několika sektorech s vysokou relevancí pro evropskou ekonomiku jako jsou průmyslová výroba, zdravotnictví, veřejné služby nebo turistika a místní rozvoj. Její zástupce Frederik Tengg vyzval české firmy, aby v rámci posilování své odolnosti a nezávislosti na službách technologických gigantů více využívali služeb této sítě a podnítil české hráče k vytvoření českého GAIA-X hubu, který prozatím není ustaven. Po skončení konference následovaly diskuze na prezentačních místech jednotlivých zastoupených organizací a také praktická ukázka činnosti jednoho z klientů EDIH Cybersecurity Innovation Hub – tedy Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia, která byla i místem konání akce. O Evropských centrech pro digitální inovace (EDIH): Evropská centra pro digitální inovace (EDIH) jsou nezisková konsorcia, která napomáhají svými standardizovanými službami malým a středním firmám a veřejným organizacím v úspěšné digitální transformaci. V Česku funguje 6 takových center, více o tematice na webu Evropské komise a v katalogu EDIH. O sdružení CzechInno: CzechInno je zájmovým sdružením právnických osob založeným v roce 2011 k podpoře českého inovačního podnikání, partnerem EDIH Cybersecurity Innovation Hub (CIH) a autorem unikátního systému podpory inovací v ČR, který spočívá v každoroční organizaci: - soutěže Vizionáři, jejímž cílem je oceňovat inovativní počiny v českém podnikání, - každoroční přehlídky nabídek a tipů pro zefektivnění podnikání s názvem Smart Business Festival, - projektu na podporu obchodní a výzkumné spolupráce mezi Českou republikou a Ukrajinou s názvem Smart Ukraine - série regionálních a online osvětových a vzdělávacích akcí pod souhrnným názvem Cybersecurity Twister, určené k podpoře posilování bezpečnosti a odolnosti českých firem i veřejných organizací. O CyberSecurityHubCZ: Cyber Security Hub je zapsaným ústavem, jehož zakladateli jsou Masarykova univerzita, České vysoké učení technické v Praze a Vysoké učení technické v Brně. Jeho základním posláním je propojovat aktivity svých zakladatelů v oblasti informační a kybernetické bezpečnosti a přispívat k vyšší míře odolnosti českých firem i veřejných organizací v této oblasti. O Smart Business Festivalu CZ 2024 Smart Business Festival CZ 2024 uskutečnil pod záštitou ministra průmyslu a obchodu ČR. Hlavním partnerem byly České Radiokomunikace, a.s. – poskytovatel unikátní televizní, rozhlasové a internetové infrastruktury. Odbornými partnery akce byly Technologické centrum Akademie věd ČR jako koordinátor sítě Enterprise Europe Network Česká republika a síť EIT Manufacturing. Mediálními partnery projektu se stali portál BusinessInfo a časopis Inovační podnikání a transfer technologií. Informace o činnosti sdružení CzechInno a všech jeho projektech jsou k dispozici na www.czechinno.cz Kontakt pro média: David Kratochvíl, MBA – předseda řídicího výboru sdružení CzechInno E: kratochvil@czechinno.cz, ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2025-05-26 07:47:00

Společnost HONOR uvádí na trh řadu HONOR 400 s přední kamerou na bázi AI

Londýn 26. května 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Lepší ucelený zážitek z fotografování na chytrých telefonech s ultračistým fotoaparátem 200MP na bázi AI a jinými funkcemi AIGlobální technologická společnost HONOR dnes oznámila, že na evropské trhy uvádí novou řadu HONOR 400, která přináší bezkonkurenční zážitek z fotografování s AI a vynikající odolnost. Řada HONOR 400 je vybavena mimořádným 200MP fotoaparátem na bázi AI s všestrannou editací na bázi AI, robustní 5300mAh křemíkovo-uhlíkovou baterií a špičkovým 5000nit ultračistým displejem a uvádí generaci, která je neustále online, den co den v úžas.„Řada HONOR 400 byla vytvořena s cílem zpřístupnit zobrazovací funkce AI všem a každý den v nich vyvolávat nadšení," řekl James Li, generální ředitel společnosti HONOR. „Uživatelé mají nyní nejen přístup ke špičkovým funkcím AI za dostupnější cenu, ale také si mohou vychutnat zcela nové zážitky při zpracování obrazu s AI: od mimořádně čistého fotografování s AI až po pokročilé editační nástroje s AI, které přinášejí rozmanité a zábavné tvůrčí možnosti."Výkonná a všestranná kamera na bázi AIV zájmu nevšedního prožitku při fotografování je HONOR 400 vybaven průlomovým 200MP systémem fotoaparátu s AI. Díky 200MP hlavnímu fotoaparátu Ultra-clear AI[1], s velkým 1/1,4palcovým snímačem, clonou f/1,9 a duální stabilizací OIS + EIS dosáhne uživatel výjimečné čistoty obrazu i za zhoršených světelných podmínek. To vše doplňuje 12MP ultraširokoúhlý fotoaparát[2] s úhlem záběru 112° a makrofotografie, zatímco 50MP[3] fotoaparát pro selfie s clonou f/2.0, který využívá pokročilý portrétní algoritmus HONOR, nabízí profesionální selfie s úžasnými detaily a realistickými barvami.Zážitek z fotografování v řadě HONOR 400 přináší pokročilá HONOR IMAGE ENGINE na bázi AI, která představuje špičkové inovace AI, jež mobilní fotografování posouvají na vyšší úroveň. HONOR 400 je první chytrý telefon v oboru, který dosahuje 30násobného teleobjektivu s hlavním fotoaparátem. Zahrnuje také AI Super Zoom, který je navržen pro snímání úchvatných pohledů, jako jsou krajinné nebo městské scenérie, s pozoruhodným rozsahem ohniskové vzdálenosti 15x až 30x.Funkce AI Portrait Snap, vylepšená velkým modelem pro zlepšení snímání, zaručuje, že každý portrét bude ostrý a detailní, a to i při snímání pohybu v portrétním režimu například na rušné ulici. Nový estetický dojem při zobrazování zajišťuje řada HONOR 400 režimem simulace filmu[4] řízeném AI, který inteligentně analyzuje osvětlení a detaily objektu a vytváří úžasné filmové efekty přizpůsobené náladě scény. Portrétní režimy Harcourt nabízejí uživatelům kreativní možnosti působivých portrétů s propracovaným osvětlením. Fotoaparáty řady HONOR 400 umožňují uchovat nejpamátnější okamžiky života s těžko překonatelnou brilancí.Řada HONOR 400 přináší také bezkonkurenční úpravy pomocí AI, které umocňují kreativitu v každodenním životě. Pomocí nejmodernějšího modelu Google pro generování videí Veo 2 na platformě Google Cloud Vertex AI mohou uživatelé prozkoumat různé možnosti generování obrazu na video[5]. Toto řešení bude mít premiéru právě v řadě HONOR 400. Funkce HD Moving Photo zachovává zlaté tři sekundy dynamických okamžiků a umožňuje uživatelům snadno sdílet nebo upravovat filmové úryvky na sociálních sítích[6]. HONOR jde v tomto směru ještě dál díky funkci Moving Photo Collage, která jako první svého druhu umožňuje uživatelům kombinovat 2 až 9 pohyblivých fotografií a plynule spojovat živé fotografie do dynamických příběhových momentek. Podpora sdílení živých fotografií napříč ekosystémy navíc slibuje hladký a integrovaný uživatelský prožitek[7].Řada HONOR 400 nabízí také řadu inteligentních funkcí, které uživatelům umožňují zlepšit pořizování fotografií, např. HONOR AI Eraser, AI Outpainting, AI Erase passers-by a AI Remove Reflection[8]. Úpravy na bázi AI umožňují uživatelům nově definovat roli fotografie v každodenním životě.Výkonná baterie a vylepšený výkon hardwaruŘada HONOR 400 je vybavena robustní 5300mAh[9] křemíkovo-uhlíkovou baterií, která přijde vhod, zejména když jste na cestách. Baterie je navržena pro prostředí s nízkou teplotou kolem -20 °C a nízkou úrovní nabití, takže si za libovolných okolností zachovává výdrž a výkonnost při plnění úkolů, jako jsou telefonování a nahrávání videa. Je konstruována pro dlouhou životnost a zachovává si přes 80 % svého zdraví i po uplynutí 4 let[10]. Ve spojení s 66W nabíječkou HONOR Wired SuperCharge[11] se dobije na 44 % za pouhých 15 minut[12].Je tak ideálním společníkem pro outdoorová dobrodružství a náročné prostředí. S mobilní platformou Snapdragon 7 3. generace[13] a herním jádrem CPU Turbo X poskytuje HONOR 400 uživatelům novou úroveň herních zážitků a vyšší grafický výkon. HONOR 400 je také vybaven až 512GB ultra velkým úložištěm, které zaručuje výjimečnou odolnost. Může se pochlubit rovněž odolností proti vodě a prachu IP65, která poskytuje komplexní ochranu proti jejich vniku.Pokročilá technologie displeje pro optimální zážitek ze sledováníŘada HONOR 400 je vybavena nejmodernějším ultra jasným displejem s jasem 5000nit[14], který slibuje vynikající viditelnost za všech světelných podmínek. S technologií Full-scene Sunlight Display Enhancement a dynamickým stmíváním displeje si uživatelé vychutnají živé barvy a ostré kontrasty i na přímém slunečním světle. Funkce Motion Sickness Relief[15] je nejucelenějším řešením v oboru a výrazně ulevuje od nevolnosti a nepohodlí během pohybu vozidla, zmírňuje závratě a zajišťuje uživatelům plynulejší a příjemnější jízdu. Tyto inovace poskytují uživatelům pohlcující vizuální zážitek.Posílení inteligentního životního stylu pomocí systému MagicOS 9.0 na bázi AIŘada HONOR 400 s operačním systémem MagicOS 9.0 přináší vysoce inteligentní uživatelské prostředí, obohacené o řadu chytrých funkcí založených na AI. MagicOS 9.0 obsahuje také prémiové funkce jako AI Translation, AI Recorder, Magic Portal, AI Minutes, AI Summary, AI Format, Magic Capsule, AI Writing Tools a AI Subtitles. Ty slibují bezproblémový multitasking, vyšší produktivitu a personalizované interakce, díky čemuž je řada HONOR 400 pro uživatele výjimečnou volbou. Se svými inovativními funkcemi a designem zaměřeným na uživatele pak řada HONOR 400 nově definuje, čeho může chytré zařízení v moderní době dosáhnout.Aby byli uživatelé chráněni před podvody typu deepfake a byli online v bezpečí, je v řadě HONOR 400 integrována průlomová technologie detekce deepfake na bázi AI. Tato funkce využívá pokročilé algoritmy k identifikaci manipulovaného obsahu prostřednictvím analýzy syntetických nedokonalostí na úrovni pixelů, artefaktů při skládání okrajů, kontinuity mezi snímky a dalších prvků, které uživatele během videohovorů chrání před podvody typu deepfake.Řada HONOR 400 je také vybavena Gemini[16], asistentem na bázi AI od společnosti Google. Uživatelé mohou chatovat s Gemini a nechat si pomoci s učením, plánováním, psaním a dalšími úkoly! Pomocí aplikace Gemini mohou v režimu Live dokonce provádět brainstorming, zjednodušovat složitá témata a trénovat si důležité okamžiky s reakcemi v reálném čase. Zařízení spustíte přidržením napájecího tlačítka.Představujeme HONOR 400 ProVedle výjimečného zážitku z fotografování s podporou AI a mimořádné odolnosti standardní verze je HONOR 400 Pro vybaven 50MP teleobjektivem[17] se snímačem Sony IMX856, 3x optickým zoomem a OIS, který zajišťuje detailní záběry se zoomem. Je vybaven funkcí AI Enhanced Portrait, která zajišťuje portréty ve velmi vysokém rozlišení, takže vyniknou skutečné barvy každého objektu. S vylepšenou funkcí AI Super Zoom se fotoaparát HONOR 400 Pro může pochlubit až 50násobným teleobjektivem s technologií AIGC: ideální volba pro fotografování vzdálených objektů. Další předností je odolnost, jelikož verze Pro se vyznačuje odolností vůči vodě a prachu na stupni IP68 a IP69, což zajišťuje lepší ochranu zařízení. Vynikající jsou také možnosti nabíjení, které podporují 100W kabelové a 50W bezdrátové nabíjení. Verze Pro, kterou pohání pokročilá mobilní platforma Snapdragon 8 3. generace[18], poskytuje plynulejší a výkonnější výkon a je skvělým pomocníkem v éře umělé inteligence. Velký model HONOR pro překlad hovorů v zařízení umožňuje bezproblémovou telefonickou komunikaci a nabízí okamžitý překlad až do 6 jazyků[19]. S vynikající kvalitou zobrazování, odolnosti a efektivitě nabíjení je HONOR 400 Pro skvělou volbou pro uživatele, kteří hledají špičkový výkon.Ceny a dostupnostModel HONOR 400 s elegantním designem inspirovaným přírodou je k dispozici v barvách Midnight Black, Meteor Silver a Desert Gold, zatímco model HONOR 400 Pro je k dispozici ve dvou barevných provedeních[20]: Midnight Black, Lunar Grey.Řadu HONOR 400 bude možné zakoupit od 22. května ve Velké Británii prostřednictvím webu honor.com/uk od 399,99 GBP a od stejného data bude k dispozici také ve Francii, Itálii, Německu, Španělsku a dalších zemích EU od 449,90 EUR.Více informací najdete v online obchodě HONOR na adrese www.honor.com.O společnosti HONORHONOR je přední světová společnost v oblasti ekosystému zařízení s AI. Chce vnést revoluci do interakce mezi lidmi a zařízeními a propojit ekosystém AI se všemi spotřebiteli v éře agentské umělé inteligence i v následných obdobích. Usiluje o otevření odvětvových hranic prostřednictvím otevřené a bezproblémové spolupráce s cílem spoluvytvářet ekosystém sdílení hodnot s oborovými partnery. Nabízí inovativní portfolio produktů zahrnující telefony, počítače, tablety, přenosná zařízení a další produkty s AI, jejichž cílem je posílit každého jednotlivce a umožnit mu vstoupit do nového inteligentního světa.Další informace získáte na webu HONOR www.honor.com nebo na e-mailové adrese newsroom@honor.com. https://community.honor.com/https://www.facebook.com/honorglobal/  https://x.com/honorglobalhttps://www.instagram.com/honorglobal/  https://www.youtube.com/c/HonorOfficial  [1] 200MP jsou parametry pixelů fotoaparátu. Skutečné pixely se mohou lišit v závislosti na různých režimech fotoaparátu. Vycházejte z konkrétní situace. Aktivace funkce 200MP vyžaduje vstup do režimu HIGH-RES.[2] 12MP jsou parametry pixelů fotoaparátu. Skutečné pixely se mohou lišit v závislosti na různých režimech fotoaparátu. Vycházejte z konkrétní situace.[3] 50 MP jsou parametry pixelů fotoaparátu. Skutečné pixely se mohou lišit v závislosti na různých režimech fotoaparátu. Vycházejte z konkrétní situace.[4] Konkrétní výsledek implementace se může lišit podle způsobu použití. Vycházejte z konkrétní situace.[5] Funkce AI Image to Video bude aktualizována prostřednictvím OTA. Konkrétní výsledek implementace se může lišit podle způsobu použití. Vycházejte z konkrétní situace. Globální zaváděcí období (kromě Latinské Ameriky a Eurasie): Období: 15. května - 31. srpna 2025. Uživatelé mohou požádat o 2 měsíce bezplatného přístupu prostřednictvím fotogalerie. Nárok na prodloužení bude posouzen na základě skutečné frekvence používání. Podrobné informace o nabídce: Po vyžádání bezplatného přístupu mají uživatelé nárok na až 10 bezplatných použití denně po dobu 2 měsíců.Poznámka: Dostupnost nabídky a podrobnosti se v jednotlivých regionech liší. Vycházejte z konkrétní situace.V zájmu kontroly rizika se vyhněte používání fotografií celebrit, politických osobností, státních vlajek a dalších citlivých materiálů.[6] Ve výchozím nastavení je k dispozici pohyblivá fotografie. Sdílení na sociálních sítích bude podporováno prostřednictvím budoucí aktualizace OTA.[7] Přenos mezi zařízeními HONOR a iPhone/iPad vyžaduje aplikaci HONOR Share, která je softwarově kompatibilní se systémy MagicOS 9.0 nebo novějšími a IOS/iPadOS verze 15.0 nebo novějšími. Obrázky produktu jsou pouze orientační. Vycházejte z daných skutečností.[8] Některé funkce úprav AI budou aktualizovány prostřednictvím OTA. Konkrétní výsledek implementace se může lišit podle způsobu použití. Vycházejte z konkrétní situace.[9] Typická kapacita baterie je 5300 mAh a jmenovitá kapacita baterie je 5170 mAh. Liší se podle regionu. Vycházejte z konkrétní situace.[10] Údaje z laboratoří HONOR. Vycházejte z konkrétní situace.[11] EU - Pouze HONOR 400 podporuje 66W kabelové nabíjení HONOR SuperCharge. 66W kabelová nabíječka HONOR SuperCharge znamená, že maximální výstupní výkon nabíječky je 66 W. Je třeba ji používat s originální kabelovou nabíječkou SuperCharger a nabíjecím kabelem. Skutečný nabíjecí příkon se může v různých situacích vlivem inteligentního nabíjení lišit. Vycházejte z konkrétní situace.[12] Údaje z laboratoří HONOR.[13] Snapdragon je ochranná známka společnosti Qualcomm Incorporated registrovaná ve Spojených státech a dalších zemích.[14] Údaje o špičkovém jasu 5000 nitů pocházejí z laboratoří HONOR a platí pouze v určitých situacích.[15] Telefon není zdravotnické zařízení a neslouží k léčebným účelům. Skutečné výsledky se mohou lišit v závislosti na faktorech jako prostředí a osobní podmínky. Vycházejte z konkrétní situace.[16] Google, Android, Google Cloud a Gemini jsou ochranné známky společnosti Google LLC.[17] 50 MP jsou parametry pixelů fotoaparátu. Skutečné pixely se mohou lišit v závislosti na různých režimech fotoaparátu. Vycházejte z konkrétní situace. Aktivace funkce 50MP vyžaduje vstup do režimu HIGH-RES.[18] Snapdragon je ochranná známka společnosti Qualcomm Incorporated registrovaná ve Spojených státech a dalších zemích.[19] Tato funkce v současné době podporuje 6 jazyků: angličtinu, francouzštinu, italštinu, němčinu, španělštinu a čínštinu (mandarínština).[20] Dostupné barvy se liší podle regionu, podrobnosti vám sdělí místní prodejce.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2693983/ATP____Product_KV_____Pro__16_9_CMYK_withKSP_Slogan_20250327.jpg Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2595331/HONOR_LOGO_Logo.jpgKONTAKT: miwenqing@honor.com 

Čas načtení: 2026-03-09 11:02:00

IT a podnikové služby mají už 200 tisíc zaměstnanců. Využití AI v oboru roste

Praha 9. března 2026 (PROTEXT) - Sektor IT a podnikových služeb v České republice aktuálně zaměstnává přibližně 200.000 lidí a v roce 2026 by měl podle nejnovějšího průzkumu asociace ABSL vzrůst o dalších 14.000 pracovníků. Plánovaný pětiprocentní nárůst je ve srovnání s růstem v předchozích dvou dekádách sice zpomalením, produktivita center však přesto stoupá. A to zejména díky spolupráci lidí s umělou inteligencí. Tu aktivně využívá již 80 % center, což je zhruba čtyřikrát více, než kolik dle ČSÚ činí průměr v ČR.Stabilní růst a silný ekonomický přínosIT a podnikové služby dnes představují jeden z nejvýznamnějších segmentů české ekonomiky. Dvě stě tisíc pracovních míst generuje roční mzdové náklady ve výši přibližně 210 miliard korun. Zaměstnanci sektoru zároveň každoročně utratí v české ekonomice zhruba 90 miliard korun a na dani z příjmu fyzických osob odvedou přibližně 24 miliard. Aktivita center navíc nepřímo podporuje dalších přibližně 140.000 pracovních míst v navazujících odvětvích.„Tato čísla naznačují, že se sektor IT a podnikových služeb stal skutečně důležitým pilířem české ekonomiky. Vedle toho, že vytváří vysoce kvalifikovaná pracovní místa, přináší i výrazný multiplikační efekt do dalších oborů a veřejných rozpočtů,“ říká Jonathan Appleton, ředitel asociace ABSL, která sdružuje firmy podnikající v tomto oboru.Od růstu počtu zaměstnanců k růstu hodnotyUvnitř samotného sektoru pak aktuálně probíhají výrazné změny. Po období rychlé expanze a růstu počtu zaměstnanců přichází fáze stabilnějšího, ale kvalitativně náročnějšího růstu. Plných 80 % center uvádí, že se zaměřuje na zvyšování produktivity při zachování stávajícího počtu zaměstnanců. Stejný podíl center přitom sází na technologie, zejména pak umělou inteligenci, která se stala nejrozšířenější technologií napříč oborem.„Posouváme se od jednoduchého navyšování počtu zaměstnanců k otázce, kolik hodnoty dokážou lidé a technologie vytvořit společně. Umělá inteligence není náhradou lidí, ale nástrojem, který jim umožňuje soustředit se na komplexnější, kreativnější a strategičtější činnosti,“ doplňuje Jonathan Appleton.Centra dnes stále častěji implementují pokročilé nástroje s integrovanou generativní AI, které dokážou pracovat s kontextem, analyzovat strukturovaná i nestrukturovaná data a samostatně řídit vybrané procesy. Typickým příkladem je řešení Bionic Agent společnosti Siemens, které za svůj mimořádný přínos získalo ocenění ABSL Diamonds. Tato platforma využívající generativní AI a velké jazykové modely funguje jako virtuální rozšíření týmu zákaznické podpory. Využívá ji 32 týmů a zpracovala již více než 1,4 milionu zákaznických požadavků, čímž ušetřila přes 70.000 hodin lidské práce. Místo jednoduché robotické automatizace tak do praxe vstupují inteligentní digitální asistenti, kteří dokážou samostatně vyhodnotit požadavek, zahájit proces a připravit odpověď.Globální sektor, lokální pravidla. Změna zajistí udržitelnou konkurenceschopnost ČRPodnikové služby jsou ze své podstaty globální odvětví. Více než 40 % zaměstnanců tvoří cizinci, centra obsluhují mezinárodní klienty a fungují v angličtině i dalších jazycích. Procesy jsou sdíleny napříč kontinenty a týmy běžně spolupracují virtuálně.Česká republika zároveň zůstává v hledáčků dalších investorů z tohoto segmentu, každoročně se o založení nového či rozšíření stávajícího centra podnikových služeb v ČR uvažuje několika desítek významných mezinárodních společností. Trend potvrzují i data CzechInvest, podle nichž se v posledních patnácti až dvaceti letech struktura přímých zahraničních investic do Česka posunula od převážně výrobních projektů směrem k aktivitám s vyšší přidanou hodnotou, jako jsou pokročilé technologie, výzkum a vývoj či podnikové služby.Mezinárodní aspekt oboru však naráží na limity lokální legislativy. Omezení dlouhodobější práce ze zahraničí z důvodu daňových pravidel, složité a zdlouhavé procesy získávání víz a pracovních povolení pro občany třetích zemí či rostoucí administrativní zátěž představují faktory, které mohou v budoucnu snižovat atraktivitu České republiky jak pro investory, tak i pro uchazeče ze zahraničí.„Pokud je talent globální, ale pravidla zůstávají čistě lokální, vzniká napětí, které může vést k odlivu lidí i investic. Česká republika má výbornou reputaci i kvalitní pracovní sílu, ale aby si tuto pozici udržela, musí regulatorní prostředí držet krok s realitou digitální ekonomiky,“ upozorňuje Jonathan Appleton. Zdroj: ABSL

Čas načtení: 2020-11-27 09:05:06

Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě

Děsivá zkušenost historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem  Světoznámý historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy NEMOCNÁ AMERIKA. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Jeho aktuální a inspirativní dílo vydávají v českém překladu společně Paseka & Prostor. Timothy Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, málem zemřel na sepsi. I přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize NEMOCNÁ AMERIKA. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Timothy Snyder proslul jako bystrý vykladač nejzrůdnějších projevů historických totalitních systémů a kritik politických metod potlačujících svobodu a lidská práva. Ve své nové knize píše o událostech, které se dotýkají nás všech, a z osobní zkušenosti čerpá pro další ze svých úderných občanských apelů. Mezi prosincem 2019 a březnem 2020 se autor v prostředí několika amerických nemocnic obtížně vracel do života od hranic smrti. Zážitek, k němuž vůbec nemuselo dojít, způsobilo fatální zanedbání zdravotní péče. Historik však neviní lékaře ani zdravotní sestry, nýbrž zdravotní systém a rozvíjí četné argumenty pro zásadní změnu amerického zdravotnictví a jeho přiblížení evropskému modelu. Českému čtenáři bude znít líčení amerického zdravotnictví, ovládaného byznysem, jako varování. Právě tento systém může spolu s erozí demokratických institucí podle Snydera za selhání v boji s koronavirovou pandemií. Lidé umírají proto, že jsme zapomněli na jednu z podstatných hodnot, na solidaritu: „Ke svobodě potřebujeme zdraví a pro zdraví potřebujeme jeden druhého.“ Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění. Ukázka z knihy str. 20 Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících ro ku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila. Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají.5 Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers.6 Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně. Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého. Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém. Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným. Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu. Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest. Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví. Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu. TZ

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2021-08-10 14:48:43

Na filmový festival v Karlových Varech přijedou oscaroví herci Michael Caine a Johnny Depp

Hostem 55. ročníku MFF Karlovy Vary bude britský herec, držitel dvou Oscarů, Evropské filmové ceny a více než čtyřiceti dalších ocenění, Sir Michael Caine. V rámci slavnostního zahájení letošního ročníku karlovarského festivalu převezme Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Festival navštíví také americký herec, producent a hudebník Johnny Depp. Během šesti desítek let trvající herecké kariéry vytvořil Michael Caine více než stovku rolí napříč filmovými a televizními žánry. Bohatost jeho filmografie je důkazem mimořádné herecké rozmanitosti, schopnosti vcítit se do postav, které ztvárňuje. Ať jde o hrdiny dramatických příběhů, například Muž, který chtěl být králem (1975, režie John Huston), Tichý hlas (1998, režie Mark Herman), stejně jako komedií jako je třeba Slečna Drsňák (2000, režie Donald Petrie) i akčních snímků, mezi něž patří „batmanovská“ trilogie Christophera Nolana Batman začíná (2005,) Temný rytíř (2008), Temný rytíř povstal (2012) nebo akční špiónská parodie Kingsman: Tajná služba (2014, režie Matthew Vaughn). Za herecké mistrovství si vysloužil mnoho ocenění. Když v roce 1987 získal prvního Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Woodyho Allena Hana a její sestry, proměnil tím již čtvrtou nominaci na Cenu Akademie (předchozí získal za filmy Alfie, Slídil a Rita). V roce 2000 byl Oscarem oceněn podruhé, tentokráte za úlohu v adaptaci literárního bestselleru Johna Irvinga Pravidla moštárny (režie Lasse Hallström). Na Oscara byl nominován také v roce 2003 za hlavní roli v dramatu podle novely Grahama Greena Tichý Američan (režie Phillip Noyce). Filmové verze mysteriózního dramatu Slídil mu přinesly zajímavou příležitost. V roce 1972 v původní adaptaci známé divadelní hry vytvořil v režii Josepha L. Mankiewicze roli milence manželky úspěšného spisovatele a za svůj výkon byl nominován jak na zmíněného Oscara, tak na Zlatý Globus. V roce 2007 se pak v remaku pod režií Kennetha Branagha sám objevuje v úloze cynického literáta. Jedinečným důkazem jeho vybroušeného hereckého projevu je úloha v hořké bilanční komedii Mládí (2015) režiséra Paola Sorrentina. Za ztvárnění slavného hudebního skladatele, který tváří v tvář osudu bilancuje vlastní životní prohry, byl Caine oceněn Evropskou filmovou cenou pro nejlepšího herce. Současně obdržel také čestnou cenu EFA za celoživotní dílo. V roce 1992 získal Řád britského impéria, a v roce 2000 byl královnou Alžbětou II. povýšen do rytířského stavu. Je rovněž držitelem tří Zlatých Globů a dalších osmi nominací na tuto cenu. Na MFF Karlovy Vary osobně uvede komediální drama Best Sellers (2021), celovečerní režijní debut režisérky Liny Roesslerové, v němž ztvárnil mrzutého stárnoucího spisovatele, který se vydává na poslední literární turné. Johny Depp pomáhá filmům získat kultovní status Bohatá kariéra Johna Deppa je ověnčena třemi oscarovými nominacemi, Zlatým glóbem, Cenou Screen Actors Guild pro nejlepšího herce, ale i čtrnácti vítězstvími v People’s Choice Award udílené filmovými fanoušky a nespočtem dalších cen a nominací na ně. Na velkém plátně debutoval v atmosférickém hororu Noční můra v Elm Street (1984). Od počátku Deppovy kariéry to byly jeho nezaměnitelné výkony, které řadě filmů pomohly získat kultovní status, jmenujme snímky Co žere Gilberta Grapea (1993), Arizona Dream (1993), Mrtvý muž (1995), Krycí jméno Donnie Brasco (1997) nebo Strach a hnus v Las Vegas (1998). V téže době také započal dlouholetou spolupráci s režisérem Timem Burtonem, který ho obsadil do Střihorukého Edwarda (1990) či Ospalé díry (1999). Johnny Depp se rychle zařadil mezi celosvětově nejžádanější herecké osobnosti. Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly (2003) mu vynesli první nominaci na Oscara, další dvě následovaly za Hledání Země Nezemě a Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007), když mu druhý jmenovaný vynesl i Cenu Screen Actors Guild pro nejlepšího herce. Neméně důležitá kapitola Deppovy kariéry začala v roce 2011, kdy poprvé okusil úlohu filmového producenta. Hugo a jeho velký objev (2011) režírovaný Martinem Scorsesem získal 11 oscarových nominací a vysloužil si chválu kritiků. V dalších letech produkoval snímky Temné stíny (2012), Mortdecai: Grandiózní případ (2015) a Minamata (2020), ve všech zároveň ztvárnil hlavní role. Z Deppovy stále se rozrůstající filmografie festival vybral dva jím produkované snímky: dokument Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem (2020) a drama Minamata (2020), v němž navíc ztvárnil hlavní roli. „Jsme nesmírně poctěni, že festival navštíví ikona současného filmu,” dodává prezident festivalu Jiří Bartoška. „Johnnyho Deppa obdivujeme dlouhodobě, bude nám proto ctí jej přivítat v Karlových Varech.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2020-12-15 12:56:01

O děsivé zkušenosti historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem vypráví kniha Nemocná Amerika

Historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, musel i přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize Nemocná Amerika. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Během svého pobytu v nemocnici zažil Snyder pacienty s příznaky podivné infekce dýchacích cest. Tehdy ještě oficiálně žádný koronavirus v USA nebyl a samozřejmě na něj nebyl nikdo testován. Snyder popisuje následné selhání amerického zdravotnického systému a Trumpovy administrativy tváří v tvář pandemii. Výsledkem je znepokojivý portrét systému, v němž je pacient poslední prioritou.   Ukázka z knihy Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících roku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila.      Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají. Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers. Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně.      Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého.      Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém.      Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným.      Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu.      Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest.      Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví.      Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu.   Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, například Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.   Z anglického originálu Our Malady: Lessons in Liberty from a Hospital Diary, vydaného nakladatelstvím Crown v New Yorku roku 2020, přeložila Johana Ringelová, 184 stran, vydaly Nakladatelství Paseka a nakladatelství Prostor 2020.

Čas načtení: 2020-10-17 17:40:11

Z dopisů dvou dam: Ayaan odpovídá Sáře (II.)

Pokračování výměny dopisů ze serveru Letter.wiki. Milá Sáro, je mi potěšením pustit se s Tebou do rozhovoru na toto téma. Po nějakou dobu jsem si myslela, že jsem jediná, kdo vidí paralely mezi islamisty a „woke“ hnutím. Srdečně souhlasím s tím, že „woke“ hnutí má mnoho dogmat, rituálů, specializovanou kněžskou vrstvu a následovníky, podobně jako náboženství. V tomto smyslu rozumím tomu, že naše společné zkušenosti s excesy islámu nám budou užitečné. Musím nicméně přiznat, že mi trvalo déle než Tobě, než jsem progresivistické víře porozuměla. Striktní vyznavače islámu jsem viděla (a dodnes vidím) jako silně motivované, dobře vybavené, zákeřné a mimořádně nebezpečné, kdežto o progresivcích jsem si ze začátku myslela, že jsou to obyčejní protivní zbabělci, kteří chtějí islamistům ustupovat proto, protože se jich buď bojí, nebo proto, že chtějí ve volbách získat hlasy muslimů. Dokonce i termín „woke“ je pro mě relativní novinkou. Nejspíš jsem jej slyšela až roku 2018, určitě ne dříve. Mě „zrušili“ už mnohokrát. Dokonce už v roce 2006 sepsala skupina nizozemských profesorů a dalších známých intelektuálů kolektivní dopis požadující, abych byla umlčena, protože prý trpím fobiemi. Se svými nizozemskými a evropskými kolegy jsem se snažila, aby se přistěhovalecké menšiny do svých hostitelských společností asimilovaly. Tato snaha byla nespočetněkrát zmařena lidmi, kteří mluvili „woke“ žargonem. Na moji snahu postavit mimo zákon zmrzačování ženského genitálu (ženská obřízka, pozn. MK), dětské sňatky, nucené sňatky a násilí ze cti odpověděly některé feministky, že nesmíme imigrantům vnucovat své eurocentrické představy. Aktivisté a novináři začali používat argumenty, o kterých tvrdili, že vychází z multikulturních principů: že musíme respektovat zvyky, víru a obyčeje imigrantských komunit – i když se stávaly pro tamní ženy pastí, která je držela v chudobě, negramotnosti a vystavovala domácímu násilí. Vládní úředníci odložili dlouholeté normy a rozdávali sociální dávky mladým imigrantům, kteří odmítali pracovat na základě náboženských představ. Za tato desetiletí se v mnoha evropských zemích vynořily takzvané paralelní společnosti. Leč pomalu – bolestivě pomalu – se nálady změnily. Argumenty, se kterými jsem kdysi narážela na odmítnutí a společenskou likvidaci, dnes používá francouzský prezident Emmanuel Macron. Němečtí politici už neobhajují multikulturalismus; snaží se teď podporovat integrační programy, z důvodů o kterých píšu ve své nadcházející knize Kořist. Stejně tak si myslím, že se trendy proti „woke“ hnutí obrátí. A věřím, že se tak stane daleko rychleji, protože „woke“ hnutí není ani zdaleka tak pevná jako islám, jedno ze tří monoteistických náboženství světa, které odolaly všem nástrahám času. Jak už jsem zmínila, ze začátku jsem „woke“ hnutí nevěnovala pozornost. Díky lidem, jako jsou Helen Pluckrose, Peter Boghossian a James Lindsay, nyní vidím, že je o velmi specifickou a kvazináboženskou ideologii. Je zajímavé sledovat, jaký druh symbiózy se mezi islamisty a progresivci vyvinul. To můžeme probrat v jiném dopise. Prozatím bych chtěla odpovědět na tato Tvá slova: “Když jsem začala poprvé veřejně hovořit o islámu, rychle jsem zjistila … že ti, od kterých jsem očekávala, že budou na naší straně, na mne hledí s podezřením. Má kritika islámu byla založena na těch samých principech, o kterých liberálové tvrdili, že je zastávají, a přesto jsem od nich dočkala rychlého odmítnutí. Tohle chování mě zarazilo a zmátlo, a tak jsem se rozhodla jej prozkoumat blíže.” Vypadá to, že Ty i já jsme si „woke“ aktivisty spletly s liberály, ačkoliv to ve skutečnosti žádní liberálové nejsou. Našla jsem porozumění a podporu, a stále ji nacházím, mezi skutečnými liberály. Někdy jde o světoznámá jména jako Sam Harris, Richard Dawkins a zesnulý Christopher Hitchens. Možná si vzpomínáš, že Theo van Gogh byl zavražděn proto, že se snažil o emancipaci muslimských žen. Je i mnoho dalších skutečných liberálů – jejich jména by se sem ani nevešla – které jsem za uplynulá léta potkala v mnoha zemích a s nimiž se názorově shodujeme. Hovořím o rozdílu mezi skutečnými liberály a hnutím „woke“, protože si myslím, že Tvůj argument o tom, že hnutí „woke“ válku už vyhrálo, zmocnilo se impéria a my ostatní jsme utlačení rebelové, je mylný. Dokud existují skuteční liberálové, mají „woke“aktivisté k takovému vítězství daleko. Klíčové je uvědomit si, jak odolná filozofie liberalismu je – masivní síla institucí, které se vyvinuly na základě jeho principů, a síla myšlenek a ideálů univerzálních lidských práv, osobní svobody, posvátnosti života, vlády práva a práva na soukromý majetek, demokratického procesu, svobodného zkoumání světa, vědy a svobodného trhu. Islám se proti těmto myšlenkám – částečně úspěšně – po staletí bránil, ale za cenu toho, že muslimské společnosti napříč světem upadly do chudoby (kromě těch, které sedí na ropných zdrojích). Ale „woke“ hnutí nemá ani zdaleka tu sílu jako islám. Malý příklad, citace profesorky jménem Sunny Singhová, která vyučuje kreativní psaní na londýnské Metropolitní univerzitě. “Pravidelně dostávám pozvánky účastnit se debat na různých platformách. Vždycky odpovím „ne“. Protože debata je imperialistická kapitalistická bělošsky nadřazená cis heteropatriarchální technika, která proměňuje potenciální výměnu znalostí v nástroj vylučování a útlaku.“ Zdá se mi, že čím více „woke“ hnutí útočí proti skutečným liberálům – třeba na autorku J. K. Rowlingovou – tím více odhaluje fundamentální intelektuální prázdnotu své sekty a tím více povzbuzují skutečné liberály, aby přestali s appeasementem, který charakterizoval uplynulé desetiletí. Zkrátka, jsem optimističtější než ty, protože věřím, že obě bitvy – proti islamistům a proti „woke“ hnutí – můžeme vyhrát. A druzí z těchto dvou protivníků jsou ve skutečnosti daleko slabším nepřítelem. Těším se na Tvoji odpověď a vřele Tě zdravím, Ayaan Konec dopisu. Tolik tedy Ayaan Hirsi Ali, žena natolik silná, že ti, kdo jinak rádi mluví o tom, jak je nutno respektovat a obdivovat silné ženy, se raději tváří, jako by vůbec neexistovala. Chválabohu existuje; a i kdybychom ten boj jednoho dne třeba prohráli, byla čest bojovat po jejím boku. Co se dopisu samotného týče – nejsem úplně přesvědčen, že ta hranice mezi “skutečnými liberály” a “woke aktivisty” je tak přehledná a jasná, abychom o nich mohli mluvit jako o dvou zcela odlišných množinách lidí. Zrovna Rowlingová, o které Ayaan Hirsi Ali mluví jako o příkladu skutečné liberálky, na mě působí spíš jako někdo, komu byla “woke” mentalita docela blízká, ale komu ten pomyslný vlak dalších a dalších přibývajících tabu prostě ujel, takže ji teď z “woke” strany nenávidí jako zrádce věci, nikoliv jako principiálního oponenta. Třeba jí křivdím, ale klasický liberál vypadá podle mého názoru trochu jinak. Druhá věc, kterou bych paní Ayaan v jejím optimismu vytknul, je podcenění celkové agregované síly hnutí a jeho prostředků. Skoro určitě má pravdu, když jednotlivce typu profesorky Singhové považuje za žabaře, pod jejichž narcisismem a bezbřehou arogancí se skrývá duševní prázdnota. Je nepravděpodobné, že by se tento druh lidí v případě opravdového ohrožení k něčemu vzmohl; to takový Abú Bakr al-Bagdádí, zakladatel Islámského státu, to byl jiný kalibr. (Mimochodem – brzy budeme slavit jeho roční smrtniny. Doporučuji tak učinit u dobré lahve vína, která je samozřejmě haram.) Jenže i hrající si děcko může zničit celý kontinent, dáme-li mu na hraní odpalovače jaderných raket. A tihle divní jedinci mají v rukou velkou moc, protože infiltrovali různé důležité instituce – velké firmy, univerzity, politické strany, státní správu… Z čehož plyne, že na rozdíl od al-Bagdádího a jeho následovníků nemusejí mít příliš mnoho osobní odvahy k tomu, aby prosadili, co chtějí. Osobně si myslím, že slabina “woke” hnutí je jinde. Většina autoritářských režimů si projde horkou revoluční fází, při které se jednotlivé skupinky navzájem eliminují, a nakonec zůstane jen jedna vítězná frakce, pod jejíž vládou nastoupí nehybná zkostnatělost. Zrovna ten islámský svět svého času v této myšlenkové paralýze skončil na hezkých pár set let, než jím otřáslo ohrožení ze strany rychle se rozvíjejících evropských mocností. K takovému usazení a zkostnatění zatím ve “woke” kruzích nejsou vidět žádné sklony, ani tam, kde už ta ideologie de facto vládne. Vzhledem k tomu, že efektivní moc nevykonávají nějaké formálně pomazané hlavy, ale skupinky internetových aktivistů, neexistuje přirozený stabilizační mechanismus. Vždycky se najde někdo, kdo se pokusí trumfnout současný status quo něčím ještě šílenějším. Tahle spirála hysterie nakonec “woke” hnutí přivede ke kolapsu, protože je neudržitelná. Jiná otázka je, co zůstane po něm. Takový reálný socík už je 31 let minulostí, ale leccos nám tu zanechal. V tom fyzickém i duševním slova smyslu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}