EUR 24,295 || 
JPY 13,139 || 
USD 20,905 || Mělo jít o protest proti tomu, že církev lebku svaté Zdislavy vystavuje bez těla. Pohřbením relikvie zalité v betonu do řeky jí chtěl dopřát klid. Alespoň tak zatím zní motiv krádeže, která rezonovala celým Českem. Deník Aktuálně.cz shrnuje, co je o případu a pachateli zatím známo. Policie nadále tají některé informace.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35
Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)
Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla. Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý. Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo. Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil. Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál. Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu. Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově. Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny! A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí. V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny. Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo. Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť. Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry. Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno. Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to. * * * „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin. „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával. Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme. * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku. Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně. Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem. „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle. „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev. Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz. Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany. Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce. S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru. Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala. Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo. „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy. Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli. „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci. Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku. Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín. „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“ „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu. „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou. Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení. Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný. Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista. „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně. Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví. S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce. Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky. Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží. Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil. „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“ Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy. „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“ „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“ V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků. „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“ „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit. Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů. „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník. „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení. „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora. „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“ „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“ „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“ Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši. „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“ „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas. „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“ „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala. „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas. „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“ Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel. „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“ „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“ „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně. „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“ Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat. „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus. „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět. „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“ „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem. Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace. „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed. Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám. „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“ „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku. „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal. „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině. „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal. Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost. Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku. Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed. Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců. Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta. T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou. „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed. „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal. T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl. Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky. Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život. „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením. T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů. „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu. Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček? Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord. „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed. Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu. Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech. Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy. Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-15 09:08:36
Agáta má jasno o intimním životě expartnera Soukupa. Také naznačila, čím se jeho nová láska živí
V úterý se Agáta Hanychová a Jaromír Soukup sešli u soudu ohledně opatrovnictví jedenáctiměsíční dcery Rozárky. I když se po skončení stání nechtěl ani jeden z rodičů vyjadřovat, není žádným tajemstvím, že mediální magnát požaduje střídavou péči. To by ale nebyla Agáta, aby přece jen něco svým fanouškům na sociální síti Instagram neprozradila. Nejen že ve svém stories, které má životnost jen 24 hodin, uvedla, že »už se nestačí divit a bude to ještě zajímavé«, ale také naznačila, že Soukupovou novou láskou je novinářka. Soukup s Hanychovou se rozešli po čtyřech měsících, co Agáta porodila dceru Rozárku. O častých rozpadech rodin s malými dětmi promluvil pro ŽivotvČesku.cz Jeroným Klimeš.
Čas načtení: 2024-04-12 09:10:49
Škoda Kodiaq RS se představí koncem letošního roku. Dostane 265koňový motor
Druhá generace Škody Kodiaq RS sice ještě nebyla potvrzena oficiálně, ale to, že bude, je jasná věc. Automobilka tak samozřejmě ani neprozradila, co ji bude pohánět. To se sice oficiálně nezměnilo, ale neoficiálně už byl pohon prozrazen. Premiéra rychlého Kodiaqu se odehraje na konci roku 2024. Verze RS mají u značky Škoda dlouhou historii. Nebudeme-li […]
Čas načtení: 2024-05-09 09:00:01
Únosci chovali dívku na zahradě jako zvíře. Po mnoha letech přišel gigantický trest i odškodné
Malá Jaycee Dugard, žačka páté třídy, šla toho dne jako jindy na školní autobus, když u ní zastavilo auto. Domnívala se, že se někdo chce zeptat na cestu, a tak bez starostí přistoupila k otevřenému okénku. Byl to poslední krok na svobodě na dlouhých osmnáct let. Únosce Phillip Garrido a jeho žena Nancy nebohou dívku nejprve omráčili a vtáhli do auta, aby ji odvezli více než sto kilometrů daleko na svůj pozemek ve stotisícovém kalifornském městě Antioch, jak popsal kromě mnoha dalších také list Los Angeles Times. To, co následovalo, si nikdo snad raději nechce ani představovat. Patnáctiletá dívka odešla bosá z domu po záhadném telefonátu. Za pár dní ji našli mrtvou Číst více Musela žít na zahradě Jedenáctiletá dívka byla odvlečena do kůlny na zahradě, kde ji pár nechal více než týden nahou a přivázanou, aby nemohla utéct. Únosci jí namluvili, že zahradu hlídají psi, kteří na ni zaútočí, jakmile by se pokusila o útěk. Dívka tak byla odkázána na milost a nemilost kruté dvojici. Po krátké době se k věznění na zahradě, které víc než péči o dítě připomínalo chov zvířete, přidalo také fyzické napadání a pohlavní zneužívání od Garrida, což mělo o tři roky později konkrétní výsledek. Tehdy se čtrnáctileté Jaycee narodila první dcera a o další tři roky později přišla na svět druhá dívka. Sama Jaycee tyto okamžiky později vyprávěla pro ABC News. „Ani jsem dlouho netušila, že jsem těhotná a budu rodit,“ vysvětlila. „Rodina“ se pak usnesla, že dětem namluví, že jejich matkou je Nancy a Jaycee, které v té době říkali Allissa, je jejich sestra. Je třeba bohužel konstatovat, že to velmi dlouho vycházelo. Volnosti nevyužila Phillip Garrido byl manipulátor, jakého je těžké najít. Dokázal ovládat nejen svoji ženu Nancy, ale i unesenou dívku. Ta později dokonce směla chodit na zahradu, čas od času se bavila se sousedy v okolí, dokonce pracovala v Garridově tiskárně. Svoji pravou identitu ani fakt, že byla unesena, ale nikdy neprozradila. V práci měla dokonce k dispozici telefon a další komunikační zařízení, ale nikdy jich nevyužila k tomu, aby požádala kohokoliv o pomoc. Podle pozdějšího vysvětlení policie se u ní vyvinul tak zvaný stockholmský syndrom, tedy začala ve své podstatě alespoň částečně sympatizovat se svým únoscem. Zvláštní chování začalo být nápadné I když bylo po Jayceeině únosu pročesáno široké okolí jejího bydliště, dívka nalezena nebyla. Policie přišla na její stopu až o mnoho let později, kdy se Garrido se svými (a Jayceeinými) dcerami objevil v kampusu místní školy, aby si domluvil možnost uspořádat náboženskou přednášku. Pracovnici školy se nezdálo zaražené chování dívek, a tak začala jednat. Brzy se únosce objevil na policii, ale stále se nic zvláštního nedělo. Byl vyslechnut, všechno „vysvětlil“ a v klidu odešel domů. Případ Studna z majora Zemana byl konečně vyřešen. Vraha neklidného Brůny prozradila sestřenice Číst více Policie mu přijela domluvit Nic se nestalo dokonce ani ve chvíli, kdy sousedé ohlásili na policejní stanici, že se domnívají, že děti žijí na zahradě, nikoliv v domě. Policista se dostavil k domu, upozornil Garrida na případné možné problémy a zase odešel, jak uvádí i Reno Gazette Journal. Zdá se, že situace byla bezvýchodná. A možná by i byla, kdyby se již dříve trestaný a podmínečně propuštěný drogově závislý alkoholik Garrido nerozhodl pomoci policii v honbě za dalšími sobě podobnými. Ve víře, že je z něj už docela jiný člověk, sepsal jakési doporučení, jak s jemu podobnými má policie jednat, a odnesl jej na FBI. Zanedlouho byl předvolán on i jeho domnělá rodina. Sebevědomí jim nechybělo Všichni přišli, patrně již bez jakékoliv obavy z prozrazení. Všichni vypovídali shodně, šlo podle nich o spořádanou rodinu se vzorným a milujícím otcem. Ani Jaycee neřekla proti Garridovi jediné křivé slovo, a to ani ve chvíli, kdy byli od sebe odděleni. Až po dalším vyšetřování a naléhání se Garrido ke všemu přiznal a pak přišla řada i na unesenou ženu. Zpočátku stále zapírala a svého věznitele obhajovala, později ale vše konečně připustila. Tvrdila ale, že nejde o stockholmský syndrom, kdy by se snad do únosce dokonce v průběhu času zamilovala, ale o naučené jednání, které jí pomohlo v tak děsivé situaci přežít. Ani návrat nebyl jednoduchý Jaycee i její děti se mohly vrátit domů, což také udělaly. Stejně jako všechny předchozí roky ani návrat ke svobodnému životu a původní rodině nebyl nijak jednoduchý, ale podle svědectví příbuzných to všichni nakonec zvládli. Rekordní trest i odškodné Únosci se dostali před soud a v dlouhém a složitém procesu, v němž se hovořilo i o dalších Garridových obětech, skončili oba dva za mřížemi. Nancy na 36 let a pro Phillipa si soudce připravil 431 let vězení. Rodině unesené dívky to ale nestačilo a brzy nato zažalovala stát Kalifornii za chybu, která ve své podstatě umožnila únos a věznění Jaycee. Jako odškodnění bylo podle CNN nakonec vyplaceno dvacet milionů dolarů. Roky, strávené v rukou únosce, týrání a zničený život tím ale napravit tak docela nelze. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ženu držel únosce sedm let v rakvi pod vlastní postelí. Udala ho žárlivá manželka.
Čas načtení: 2024-05-25 17:15:00
Pagáčová otevřeně o krachu manželství: První slova o nevěře!
Když přede dvěma týdny oznámila Patricie Pagáčová (35) rozchod s manželem Tiborem (32), příčinu krachu vztahu neprozradila. Už krátce poté se ale začaly množit informace o tom, že měla být svému milému nevěrná!
Čas načtení: 2024-06-07 06:51:00
Nutella bude i pro vegany. Nabídne rostlinnou variantu bez živočišného mléka
Výrobce Nutelly se chystá uvést na trh její rostlinnou variantu. Italská společnost Ferrero zatím neprozradila, jakou přísadou v oblíbené pomazánce sušené mléko nahradí. Podle italských médií firma nový výrobek představila na veletrhu na Sardinii.
Čas načtení: 2024-06-16 07:59:00
Válková v Itálii doplatila na změnu trenéra. Jsem psychicky odolnější, hlásí
Nahrávačka Kateřina Valková se s národním týmem chystá v Ostravě na finále Zlaté evropské ligy volejbalistek. V klidu už může myslet i na příští sezonu, byť zatím neprozradila, kde bude hrát. Novou smlouvu už ale podepsala.
Čas načtení: 2024-06-17 08:39:49
Fiat ukázal novou pandu, tu starou příliš nepřipomíná
Automobilka Fiat po letech odhalila nové auto – model Grande Panda. Zatím ale neprozradila nic o technice a neukázala ani interiér.
Čas načtení: 2024-07-15 07:20:00
Fiat odhalil parametry nové pandy, zatím je jen elektrická
Elektrický Fiat Grande Panda nabídne až 320 km dojezdu na jedno nabití. Automobilka zopakovala, že bude i hybridní verze, ale více detailů zatím neprozradila.
Čas načtení: 2024-07-16 16:00:01
Maminka Carmen Mayerovou prosila, ať si Kostku nebere. Pravý otec jí zemřel v zajetí
Už dětství Carmen Mayerové naznačilo, že nepůjde po prošlapané cestičce. Svého biologického otce nikdy nepoznala. Její maminka, temperamentní Španělka původem z Mallorky, se totiž zamilovala do německého důstojníka, s nímž měla dvě holčičky – Aidu a právě Carmen. Jenže voják skončil jako zajatec v Jugoslávii, kde podle všeho zemřel. „To vše se ale už dělo v době, kdy byla maminka budoucí herečky vdaná za malíře Karla Mayera. Právě on ji přivedl do Trutnova, odkud mu paní Antonie utekla za zmíněným důstojníkem,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz Rousek. Ovšem Mayer se ukázal jako ryzí charakter, protože manželku i s nemanželskými dcerami opět vzal k sobě a dívenky přijal za své. Mayerová se sice později dozvěděla pravdu, jedinému otci, kterého kdy poznala, však nikdy neprozradila, že ji zná. „Nechtěla, aby si myslel, že ho má třeba o něco méně ráda, protože není ‚pravý‘ táta.“ Hybnerová z Ulice je jako buldozer, chlapy válcuje. Trauma jí způsobil otec i manžel Číst více Rozvod a osudová láska Mayerová zůstala po válce v Československu, chtěla studovat, ale soudruzi byli proti, kádrový profil ji tedy „nahnal“ do náruče herectví. V divadle v Hradci Králové se seznámila s Maxmiliánem Hornyšem, měli spolu dceru Kateřinu. „Byl mnohem starší, navíc ji podváděl. Takže se rozvedli a herečka se vydala do Prahy, kde ‚zakotvila‘ v Městských divadlech pražských. A pomalu nadcházel čas, aby se dala dohromady s panem Kostkou,“ usmíval se Rousek. Poprvé se viděli ve Zlíně, ale žádná láska na první pohled se nekonala. Až právě v Městských divadlech pražských. Začali spolu chodit, pak i žít, což ale nebylo vůbec snadné. Její dcera si musela zvykat, navíc Kostka do vztahu přišel se dvěma dcerami. „Jeho první žena totiž zemřela při tragické autonehodě. Pan Kostka se o holky staral.“ Oba herci se všemožně snažili, aby vytvořili fungující rodinu. Problém byl ale třeba i v tom, že obě babičky dělaly mezi dětmi rozdíly, neměřily všem stejným metrem, nenosily všem stejné dárky. „Jediný, kdo se prý choval normálně, byl Jiří Kostka. Byl to pravý muž, gentleman, který věděl, jak alespoň trochu pomoci,“ uvažoval Rousek. Návod na spokojené manželství? To ne Možná by hodně lidí čekalo, že se Petr Kostka a Carmen Mayerová vezmou při první možné příležitosti. Tak to ale nebylo, svatba se konala až v roce 1972. Navzdory tomu, že maminka Carmen Mayerové, v té době už slavné herečky, byla zásadně proti tomu, aby se brali. „Možná v sobě měla blok, věděla, jak může být manželství zrádné. Navíc Kostka měl dvě děti, všechno bylo takové složité. A paní Carmen už jednou vdaná byla a víme, jak to dopadlo.“ Babiš chce definitivně zničit okamurovce. Se sociální demokracií se mu to povedlo Číst více Každopádně „do toho“ šli a nikdy nelitovali. Mnohokrát čelili dotazům, jak na fungující manželství, jak to udělat, aby klapalo. Herečka ale vždy říkala, že žádný návod nemá. „Důležité je mít respekt,“ uváděla s úsměvem a dodala, že ji manžel nikdy nezklamal, protože je rovný a čistý chlap. Z jejich čtyř dětí se do herectví pustila pouze Tereza Kostková. „Už mnohokrát potvrdila, že po nich má obrovský talent. Rozhodně svému jménu nedělá ostudu. Pěkné je i to, že slavní rodiče pro ni nikdy nechtěli žádnou protekci. Spíš naopak, trvali na tom, aby se prosadila sama. Snad i díky tomu je také úžasnou herečkou,“ doplnil pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Zuzana Bydžovská se Etzlerovi za zradu krutě pomstila.
Čas načtení: 2024-08-01 12:15:00
S koncem Zlaté labutě jsme přišli také o Záhoře, ale nevadí. Teď bude plést hlavy ženám v Ulici
Další posilou, která zamíří do Ulice v nových epizodách dvacáté sezóny, bude herec Jan Dolanský. Mnozí diváci se radují a na příchod tohohle sympaťáka se už moc těší. Producentka o jeho roli zatím mnoho neprozradila, jen že se zřejmě bude jednat o velkého svůdníka.
Čas načtení: 2024-08-22 05:55:00
Simona Krainová opět vzbudila rozruch. Aby se obhájila, pustila se do své sestry. Že s o pět let starší sestrou Yvonou v poslední době nevychází a obě dámy spolu nekomunikují, se veřejně ví. Zatím však ani jedna neprozradila, co se mezi nimi stalo.
Čas načtení: 2024-09-11 17:57:22
Influencerky Agáta Hanychová a Ornella Koktová schytaly poměrně silnou kritiku kvůli vyhrocení údajné milostné kauzy Dominiky Mesarošové a Jaromíra Soukupa. Své jednání, kdy Dominiku ve svém podcastu Agáta nazvala prasetem, nyní chtěly obhájit v rámci živého vysílání. Padly tam však i nepravdy a hlavní důvod, proč je lidé takzvaně »hejtovali«, ani nezmínily. Dle komentářů si u sledujících i přes jejich vyjádření příliš »nešplhly«. Redakce ŽivotvČesku.cz oslovila Agátu minulý čtvrtek, kdy se v médiích informace o novém páru objevila. Bývalá modelka slibovala, že prozradí nevídané věci. Neprozradila ale vcelku nic.
Čas načtení: 2024-09-18 16:11:37
EA: Herní série Star Wars Jedi dostane ještě třetí a poslední pokračování
Je to oficiální. Star Wars Jedi dostane od studia Respawn třetí pokračování. V úterý to potvrdila Laura Mieleová, prezidentka EA Entertainment and Technology. Další informace však bohužel zatím k dispozici nejsou, snad jen kromě toho, že půjde o poslední díl uzavírající kapitolu dobrodružství ze světa Hvězdných válek. Mieleová na konferenci Investor Day 2024 odprezentovala finanční úspěch série Star Wars Jedi a prozradila práce studia Respawn na třetím a posledním pokračování putování mladého protagonisty Cala Kestise, píše web Insider Gaming. „Respawn tvrdě pracuje na tom, aby hráčům přinesl poslední kapitolu tohoto napínavého příběhu,“ potvrdila Mieleová. Neprozradila ale žádné podrobnosti o chystaném
Čas načtení: 2024-09-20 15:00:00
Šéf Českých drah odcestoval v době povodní pryč z Česka
I přes výstrahy meteorologů odletěl generální ředitel Českých drah do ciziny. Státní firma uvádí, že i při pobytu v zahraničí zůstal Michal Krapinec v neustálém spojení se zbytkem managementu. Kde byl, však neprozradila.
Čas načtení: 2024-09-22 05:56:00
Veronika Kopřivová dojala fanoušky. Blondýnka ukázala bříško jen pár dní před porodem
Veronika Kopřivová už za pár dní porodí. Pohlaví druhého potomka si dlouho nechávala pro sebe a kdyby na ni lidé netlačili, neprozradila by ho do porodu.
Čas načtení: 2024-09-25 07:00:01
Konec Borhyové na Nově! A tahle prsatá blondýna místo ní
Lucie Borhyová a Rey Koranteng tvoří moderátorskou dvojici od samého začátku televize Nova. Tedy od 5. srpna 1999! Neskutečná porce. Dlouho se zdálo, že se půvabná blondýnka nikdy neokouká. „Diváci ji mají stále rádi, o tom není sporu. Ale televize jde dopředu, chce to nové impulsy, novou krev, nové tváře, které přijdou s něčím výrazným. A Borhyová je jedna z mála ze staré gardy, která ještě zůstává. Moc emocí už nevzbuzuje, každý tak nějak ví, co od ní čekat,“ všiml si Pavel Rousek. Nikdo nemá nic jisté Na jednu stranu je Borhyová jistota. Přístav, do kterého může divák vplout a ve kterém může být v klidu, protože ho nic moc nevyruší z lety prověřeného. To je ale málo ve chvíli, kdy Nova prakticky denně svádí boj o každou duši, která si zapne právě tento kanál. „Rozhodují maličkosti. A těmi mohou být i moderátoři. Podívejte se na pořad Život ve hvězdách. Kdekdo si myslel, že Gábina Partyšová má své jisté. A bum, pakovala se a místo ní přišly Veronika Farářová a Dominika Branišová.“ StarDance není o tanci! A je to venku, tohle prostě není fér Číst více Jednou z věcí, které teorii o možném odchodu Borhyové podporují, je její vlastní prohlášení. „Práce mě strašně baví a naplňuje, ale člověk samozřejmě neví, co bude zítra,“ uvedla s tím, že má v hlavě věci, které by chtěla dělat, až kariéru za moderátorským pultíkem pověsí na hřebík. Jaké konkrétně, sice neprozradila, ale to momentálně není až tak podstatné. Je totiž zřejmé, že i ona má konec na Nově v hlavě. Jistým vodítkem mohou být i řeči o tom, že by si svoji partnerku rád do Brna odvedl právník Michal Smečka. Tvoří pár už řadu let, a jestli má někdy dojít ke svatbě, tak se čas neúprosně blíží. „On má v Brně část rodiny a podle všeho i pracovní povinnosti. Takže by to dávalo smysl. Asi to není ten největší důvod, kvůli kterému by Borhyová skončila, ale část skládačky to být může.“ Borhyová ven, Perkausová na scénu? Navíc je tu docela zajímavá možnost, která by se Nově rýsovala, pokud by se Borhyové dokázala „zbavit“. Už nějakou dobu se v zákulisí českého showbyznysu mluví o tom, že Eva Perkausová a CNN Prima News není zrovna kompatibilní spojení. „Jde o ta její dvě těhotenství. Lépe řečeno o to, jak odcházela, že pak vyštípala oblíbenou Gábinu Laškovou a za pár měsíců šla zase na mateřskou. Nikdo to neřekne na plná ústa, ale na Primě to udělalo hodně zlé krve,“ vysvětloval Rousek. Babišova pretty woman Válková chce do Senátu, a tak straší Ukrajinci. Podívali jsme se na její přešlapy Číst více Takže „přestup“ z Primy na Novu by nemusel být od věci a rozhodně to není nereálná představa. Různá škatulata jedním či druhým směrem už přitom v minulosti proběhla. Stačí si vzpomenout třeba na boj o Markétu Fialovou, kterou Prima po dlouhých „námluvách“ Nově vyfoukla v roce 2019. „Je to také hodně o penězích a dalších výhodách. Nova určitě má co nabídnout. Bylo by na Primě, jestli by v případě Perkausové licitovala, nebo ji nechala jít. Vyloučeno není ani jedno,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Režisérku Poledňákovou okradli komunisté. Její syn sháněl tatínky po telefonu.
Čas načtení: 2024-10-18 09:18:02
Zklidnění dopravy v centru Budějovic ještě počká, radnice si žádá více času
Část obyvatel Českých Budějovic znovu vyzývá k omezení průjezdu přes náměstí Přemysla Otakara II. Radnice na to chce více času. Konkrétní úpravy ani termíny zatím neprozradila. „Chceme to mít celé promyšlené a funkční, aby se neopakoval příběh s tím, že to opět shodí soud,“ vysvětlil náměstek primátorky Petr Maroš.
Čas načtení: 2024-10-19 08:00:01
Dne 9. ledna 1947 se Elizabeth Short vrátila domů do Los Angeles (LA) po krátkém výletu v San Diegu s Robertem Manleyem (Redem), 25letým ženatým obchodníkem. Manley uvedl, že Short vysadil v hotelu Biltmore v centru LA. Odpoledne se prý měla setkat se svou sestrou, která přijela z Bostonu. Podle některých svědectví si zaměstnanci hotelu Biltmore vzpomněli, že paní Short viděli, jak telefonuje. Krátce poté ji údajně viděli návštěvníci koktejlového baru Crown Grill přibližně 600 m od hotelu Biltmore. Ráno 15. ledna 1947 bylo tělo Elizabeth Short nalezeno nahé a rozřezané na dvě části na prázdném pozemku ve čtvrti Leimert Park. Těžce zohavené tělo bylo uprostřed zcela přeříznuté a zbavené krve, takže kůže byla bílá. Podle lékařské zprávy zemřela asi deset hodin před nálezem. Vrah zřejmě omyl její tělo. Obličej byl rozřezán od koutků úst až k uším, což vytvářelo dojem jakéhosi zvráceného úsměvu. Mrtvola byla v „póze“ s rukama nad hlavou a ohnutýma v pravém úhlu a s nohama roztaženýma od sebe. O podrobnostech případu se dočteme například v knize Johna Gilmora. Každý chce být vrahem Média okamžitě udělala z případu velkou senzaci. Protože oběť byla naposledy spatřena v černém kostýmku, dostala přezdívku „Černá Dahlia (Jiřina)“. Další novinová zpráva hovořila o „vraždě sexuální ďáblice“. Médiím byla adresována obálka, kterou s velkou pravděpodobností poslal sám vrah. Obsahovala rodný list oběti, její fotografie a další její věci. Jenom v počátečních fázích na případu pracovalo 750 vyšetřovatelů. Po vypsání odměny se hlásila spousta osob s falešným přiznáním nebo udáním svých blízkých. Jeden detektiv k tomu prohodil: „Je úžasné, kolik lidí nabídne jako vraha svého příbuzného.“ Celý případ vyvolal mediální cirkus. Některé zprávy naznačovaly, že Elizabeth Short byla několik hodin před smrtí mučena. Probíral se její osobní život. Brzy však policie byla nucena přiznat, že nemá žádné stopy a neví, jak dál pátrat. Kvůli přesnosti řezů se policie domnívala, že vrahem byl chirurg nebo lékař, ale ani tato indicie k ničemu nevedla. Vraždou se inspiroval film, seriál i spousta knih. Pohne s případem jasnovidka? Sylvia Browne (1936–2013) byla americká věštkyně a spiritistka. Občas se ve svých předpovědích trefila. Známá je její správná předpověď nástupu covidu. V jedné své knize popisuje, jak rozmlouvala s duchy slavných i méně známých osobností. Patří mezi ně i Elizabeth Short. Údajně jí povyprávěla o svém životě včetně okolností své vraždy. Středověký světec předpověděl, že konec světa nastane právě nyní za papeže Františka Číst více Zavražděná: Chtěla jsem být herečkou, ne hospodyňkou Když bylo Elizabeth (Bethy) 18 let, náhodou zjistila, že je její otec naživu a bydlí nějakých tři tisíce mil od ní v Kalifornii ve Valleju. Dívka si naivně představovala, že je to kousek od slavného Hollywoodu. Své matce a sestrám neprozradila, že ví o otci, ale zoufale zatoužila setkat se s ním. Začala si s ním dopisovat a nakonec jí otec poslal peníze, aby se k němu přestěhovala. Pobyt u otce se však brzy změnil ve zklamání. Elizabeth byla krásná mladá dívka, měla černé vlasy, modré oči a bledou pleť. Ráda nosila tmavé oblečení a květ ve vlasech, aby působila tajemně a odlišovala se od všech těch bezduchých blondýn. Jako spousta holek jejího věku i ona snila o tom, že se dostane do Hollywoodu. Otec si však zřejmě představoval, že ve své dceři nalezne hospodyňku, která se mu za stravu a bydlení bude starat o domácnost. Vadilo mu, že chodí ven a chce se bavit, a tak ji brzy z domu vyhodil. Lásku jsem ztratila, sláva je v nedohlednu Bethy se náhle ocitla ztracená a zcela opuštěná. Vydala se na jih. V Santa Barbaře ji zatkli, a to pouze za to, že se nacházela v baru, ve kterém jako nezletilá neměla co pohledávat. Nepopíjela zde ani zde nenabízela své tělo, jak naznačují různé spekulace. Později se zamilovala. Její milý nebyl žádný ztroskotanec, byl to skutečný válečný hrdina, který ji miloval. Major letectva. Plánovali svatbu, ale jejich štěstí netrvalo dlouho. Letadlo, v němž letěl, v roce 1945 havarovalo v Indii. Jeho smrtí se jí zhroutil svět. V následujícím roce se usadila v Hollywoodu, bydlela v pronajatém pokoji s dalšími dívkami, které toužily stát se slavnými herečkami, ale její život měl k přepychu hodně daleko. Aby však svou matku trochu potěšila, v dopisech, které jí psala, vyvolávala představu, že se co nevidět stane filmovou hvězdou. Krásná Češka okouzlila Redforda i Newmana. Podívejte, jak naivní Winnifred poznamenal čas Číst více Ženáče nechávám na pokoji Koncem roku 1946 pobývala u jedné rodiny v San Diegu, ale i těmto lidem s ní brzy došla trpělivost a vyhnali ji. Někdy v té době potkala milého chlápka jménem Red, který pocházel z Los Angeles. Řekla mu, že se v tomto městě musí setkat se svou sestrou a že on může jet s ní. Věděla, že Reda velice přitahuje, ale také správně tušila, že si k ní nebude nic dovolovat. Přespali spolu v motelu, ale odděleně a oblečeni. Všechen svůj nevelký majetek si Elizabeth vezla s sebou. Neměla nejmenší tušení, kam půjde nebo co bude dělat. S Redem si nechtěla nic začínat, měl ženu a dítě, navíc k němu kromě přátelství nic necítila. A tak ho jen požádala, aby jí pomohl dát kufry do úschovny a vzal ji do hotelu Biltmore. Tam předstírala, že shání svou sestru, dokud si nebyla jistá, že Red odešel. Známý mé sestry je prý dobrý křesťan Až dosud se toto údajné vyprávění zavražděné alespoň navenek příliš nelišilo od toho, jak je její příběh všeobecně znám. Nyní se však dostáváme k tomu neznámému. Ve vstupní hale hotelu začala osamělá slečna obtelefonovávat své známé. Hledala někoho, kdo by jí vypomohl trochou peněz nebo místem, kde by mohla zůstat, dokud si nevyjasní, co bude dělat dál. Telefonní čísla starých přátel si vždy pečlivě zapisovala, což se jí nyní hodilo. Spousta lidí nebyla doma. Nakonec jí sluchátko zvedl muž, u něhož si kdysi zapsala číslo do úřadu: „Zdravím, Waltře, nikdy jsme se sice nesetkali, ale vaše dcera Barbara je jedním z mých oblíbených lidí a moje sestra Virginia West mi říkala, že když se někdy ocitnu v Los Angeles, musím se setkat s Waltrem a Ruth.“ Bethy mluvila rychle a sypala ze sebe známá jména, aby tím vzbudila u muže důvěru, díky níž by zapomněl, že k němu mluví vlastně neznámá osoba. Muž mluvil zdvořile a Elizabeth si vzpomněla, jak jí Virginia říkala, že on i jeho žena jsou dobří křesťané a on je uznávaný chirurg. Doktor souhlasil, že se setkají. Nechtěl však, aby za ním přišla do kanceláře, která byla v budově hned za rohem Biltmoru, takže se setkali u jeho auta. Skoncuj to s ní! Najednou působil smutně a mrzutě. Zeptala se, jak se daří jeho ženě, a dozvěděla se, že se právě rozvádějí. Podíval se na ni a Bethy si uvědomila, že je s ním něco hodně špatně, až téměř zpanikařila. Zavezl ji do nějakého žlutého domu nedaleko. Dům byl značně zanedbaný, vůbec nepůsobil jako příbytek váženého lékaře. Chorý pohled z lékařovy tváře zmizel, Bethy potlačila svůj varovný instinkt a nechala se pozvat na sklenku vína. Bylo silné a ona pila nalačno. Pak už si jen pamatuje, jak ji bil a jak křičela, když na ní ležel, a taky na jeho šílené oči. Ležela svázaná hodiny, snad i dny. Pak zahlédla, jak je jednou v noci navštívila nějaká žena. Nebyla to lékařova manželka, říkal jí Alexandra. Zuřila a zdálo se, že je z ní vyděšen. Žena dívku prudce udeřila do hlavy. Pak řekla něco jako: „Skoncuj to s ní a zbav se jí!“ A pak už si jen Bethy pamatuje, jak u ní klečí nějaký muž a fotí její tělo, nad nímž se začala vznášet, a z výšky vypadala jako manekýn. Byl tam zmatek, každý křičel a šílel a všude bylo plno policajtů. Byl to vrah? Údajný vrah Walter Alonzo Bayley již dříve patřil do dlouhého seznamu podezřelých. To by samo o sobě nic neznamenalo. Jenomže k naprosto stejnému podezřelému po letech bádání dospěl i uznávaný, a snad dokonce nejlepší znalec případu! Larry Harnisch shromáždil dostatek indicií, které ukazují právě na Bayleyho. Byl lékařem. Měl silnou, ale problematickou vazbu na bezprostřední okolí místa činu. S jeho ženou Ruth si krátce předtím koupili dům jen blok od místa, kde bylo nalezeno Bethyino tělo. Jeho život se v posledních letech rozpadal. Začal přicházet o své funkce. Nejvíce však změnila jeho život mladší žena, doktorka Alexandra von Partyka. V říjnu 1946 Walter od rodiny odešel a podal žádost o rozvod. Walter vydědil i svou ženu, která zůstala v domě na South Norton Avenue, a jejich druhou dceru Beatrice. Walterův hroutící se život měl však ještě jeden rozměr, a to zdravotní. Začaly se u něj projevovat počáteční příznaky Alzheimerovy choroby a v jeho úmrtním listu z roku 1948 je uveden stav známý jako encefalomalacie, který spočívá ve smršťování mozku, což mělo způsobit duševní poruchu. Harnisch se domnívá, že lékař, který byl čerstvě po rozvodu a trpěl nediagnostikovanou Alzheimerovou chorobou, se mohl s Short setkat někde poblíž hotelu Biltmore. Harnish má podezření, že po několika společně strávených dnech se stalo něco, co vyvolalo Bayleyho vztek. Zde se jeho teorie trochu liší od jasnovidné verze, která ovšem dává větší smysl: Pokud by spolu strávili několik dní, než doktor náhle dostal vztek a dívku zabil, byla by zde daleko vyšší pravděpodobnost, že je spolu někdo uvidí, než kdyby svou oběť již od prvního dne držel pod zámkem a zabil ji teprve několik hodin před nálezem těla. Mezi rodinami Bayleyových a Shortových existovala spojitost, o níž hovořila i naše jasnovidka. V roce 1945 byla adoptivní dcera doktora Bayleyho, Barbara Lindgren, svědkem svatby Bethyiny sestry Virginie Short s Adrianem Westem v kostele v Inglewoodu v Kalifornii nedaleko Los Angeles. Ještě závažnější skutečností, kterou zmiňuje Joan Renner, však je, že po Bayleyho smrti v lednu 1948 se Alexandra von Partyka a Bayleyho manželka Ruth přely o to, kdo bude spravovat jeho majetek. Paní Bayley tvrdila, že Partyka zesnulého lékaře vydírala tajemstvími, která se týkala jeho lékařské praxe. Tato tajemství ho mohla zničit. Joan Renner v pojednání o ženských vražedkyních vážně spekuluje o tom, že Alexandra von Partyka Elizabeth zavraždila, nebo se alespoň na její vraždě podílela. Překvapivé rozuzlení. Opravdu? Rozhodně nelze nikoho podezírat na základě nepřímých důkazů, nebo dokonce tvrzení spiritistického média. Předpokládejme však, že by verze, s níž přišla Sylvia Browne a nezávisle na ní i Larry Harnisch, byla pravdivá. Jaké poučení bychom si z toho mohli vzít? Třeba to, že i když vnější okolnosti životních příběhů zdánlivě odpovídají stereotypním představám, skutečnost často bývá daleko střízlivější a vlastně i nevinnější. Ne každá atraktivní slečna v baru musí holdovat alkoholu nebo být prostitutkou, ne každý ženatý chlap využije příležitost a zahne manželce s mladou kočkou a ne každá „nadějná“ mladá herečka musí být promiskuitní. Také by to ale potvrdilo známou skutečnost, že i navenek slušní a spořádaní občané mohou nejenom skrývat svou postupující duševní chorobu, ale mohou se za určitých okolností proměnit v bezcitné netvory. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Patnáctiletá dívka odešla bosá z domu po záhadném telefonátu. Za pár dní ji našli mrtvou
Čas načtení: 2024-11-03 10:36:00
Margot Robbie má syna, její kolegyně Alexandra Daddario pohlaví miminka tají
Představitelka Barbie Margot Robbie (34) je maminkou. S manželem Tomem Ackerleym mají syna. Hereččina kolegyně Alexandra Daddario (38), známá například ze seriálu Bílý lotos, před pár dny také porodila. Pohlaví miminka ovšem neprozradila.