Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-13 16:56:43

Problém 49/51 aneb Možná by to chtělo nějaké jiné myšlenky…

Polské volby dopadly těsným vítězstvím současného prezidenta Dudy nad varšavským primátorem Trzaskowskim. Je zajímavé, že Duda je v postkomunistické éře teprve druhým polským prezidentem, kterému se podařilo obhájit mandát. Komorowski prohrál, Wałęsa prohrál, Kaczyński zahynul při letecké havárii, jenom Kwaśniewski dokázal v roce 2000 vyhrát znovu, a to dokonce v prvním kole. Reakce jsou očekávatelné. Někteří slaví, jiní vyhrožují přestěhováním do České republiky (opravdu!), inu jako obvykle. Ale poměr 51:49, kterým volby zase jednou skončily, je tak trochu nanic. Druhá kola dopadají podobně těsným poměrem častěji. Naše poslední prezidentské volby skončily skoro přesně tímtéž poměrem hlasů jako polské, soudem zrušené druhé kolo rakouských voleb roku 2016 ještě těsněji. Přitom je nápadné, že v prvních kolech těch samých voleb byl mezi kandidáty značný odstup (PL: Duda 43 procent, Trzaskowski 30 procent, CZ: Zeman 39 procent, Drahoš 27 procent, Ö: Hofer 35 procent, Bellen 21 procent), což naznačuje, že v druhém kole volby hodně lidí hlasovalo spíš proti nějakému kandidátovi než pro toho svého. Musím říci, že ve mně hlodá pocit, že takový systém není úplně OK a že by bylo na místě jej nějak “vytunit”. Kdyby to byl motor, určitě se v něm už vrtají inženýři, aby nedělal takové rány. Hlavní negativní důsledek je pitomá, blbá polarizace mezi pozicemi, které spousta lidí ani nezastává, jenom jsou do nich nahnáni logikou zápasu o moc. Hodně poslední dobou píšu o cancel culture a myslím si, že není úplná náhoda, že je tak silná zrovna v anglosaském prostoru. Ty systémy dvou stran, které jsou pro anglosaské pojetí demokracie typické, degenerují politickou soutěž na něco mezi sportovním utkáním a válkou. Pak není divu, že na Twitteru narážíte na intelektuální rowdies, jejichž hlavní zábavou je vymlátit duši z někoho, kdo nešťastnou náhodou zabloudil do jejich sektoru. Když sledujete ty politické boje v médiích, máte dojem, že národy se rozdělily do znepřátelených, znenáviděných kmenů, které se jednoho dne pustí do občanské války. Přitom to tak není; ty skutečně radikální postoje zastává jen několik procent lidí a mezi nimi je něco, co autoři studie „Hidden Tribes“ nazvali vyčerpaná majorita. Ten termín je neuvěřitelně výstižný a vsadil bych se, že při jeho přečtení teď většina čtenářů pokývala hlavou: to jsem přeci já! V reálném světě tvoří obyvatelstvo něco jako spojité spektrum a je politicky rozházeno po celé mapě. Bavíte-li se s lidmi, narazíte třeba na liberála, který chce omezit imigraci z Afriky, národovce, který má rád gaye, ochránce životního prostředí, kterému genderová politika leze krkem, nebo i levičáka, který podporuje právo držet a nosit zbraně. Jednotliví lidi do těch jednoduchých, stereotypních stranických škatulek zas tak moc nezapadají. Ale volby je nutí obléct nějaký dres a v případě binární volby „Losna nebo Mažňák“ jsou ty dresy jenom dva. A někteří se s tím dresem tak ztotožní, že začnou druhou stranu opravdu nenávidět a představovat si ji jako ďábly na pochodu. Ani v Čechách vůči tomu nejsme imunní. Už v roce 2013 před druhým kolem historicky první přímé prezidentské volby bylo nápadné, jaké hysterii lidi propadali. Rok 2018 byl ještě horší. Toto je velká designová chyba. Přístup „vítěz bere všechno“ jde proti základnímu principu demokracie, kterým je reprezentace různých názorů. 1:0 je sice technicky vzato taky reprezentace, ale strašně hrubá. Zisky a ztráty jsou příliš velké, hraje se o neúměrně vysoké sázky. Kdo prohraje, byť jen o pár hlasů, přišel o hodně. Poražená strana se pak má tendenci mstít v rámci institucí, kde má převahu, což jsou v tom anglosaském světě třeba univerzity, ale šíří se to i jinam. Schválně by mě zajímalo, kolik lidí může dneska ve Varšavě v klidu říct u firemního oběda, že volili Dudu. Další negativum je, že do takového souboje vstupují prvky “kulturní války” a adekvátně se vyhrocují. Teď v Polsku to byly otázky jako potraty, LGBT apod. Hlavní dva protikandidáti se od sebe chtějí odlišit co nejvíce, takže zaujímají naprosto razantně protilehlé postoje, které přitáhnou maximum mediální pozornosti. A ten, kdo vyhraje, je pak zavázán ten program realizovat. Což také může znamenat realizaci extrémní pozice v něčem, u čeho by širší veřejnost dala přednost nějakému kompromisu. Pak to za pět let změní, volby dopadnou o pár procent jinak, a dojde k prudkému přepólování. Je to jak držet jednu ruku v horké vodě a druhou ve ledové – teoreticky dobrý průměr, prakticky utrpení. Toto je špatně fungující mechanismus a myslím, že by stálo za to uvažovat nad tím, jak jej vylepšit. U některých otázek je nutné se s binárním charakterem hlasování smířit. Nelze například být i nebýt členem EU, nebo být napůl monarchií a napůl republikou. U prezidentského úřadu bych si ale uměl představit mechanismy, které vůli voličů respektují trochu více. Například bychom mohli mít jen jednokolovou volbu s tím, že nezíská-li nikdo přes padesát procent hlasů, rozdělí se funkční období mezi několik nejúspěšnějších kandidátů. Třeba mezi tři nejlepší, s případnými dodatečnými podmínkami, např. aby ten třetí měl aspoň deset procent. A každý by si na tom Hradě odkroutil poměrnou část času, podle toho, kolik procent hlasů dostal. Jeden třeba tři roky, druhý dva. Toto není technicky až tak velký problém zařídit, protože v zemích jako ČR nebo Polsko prezident nezodpovídá za dlouhodobé projekty typu výstavby dálniční sítě. (USA nebo Francie, kde má prezident exekutivní moc, jsou jiný oříšek.) Výhody ale vidím velké. Jednak by nikdo nebyl nucen volit „menší zlo“; ale hlavně by takový volební model generoval daleko lepší kandidáty. Najednou by totiž ten člověk musel prodat sám sebe a svoje myšlenky, ne jenom to, že ve druhém kole snad dokáže dát dohromady o trochu širší koalici než jeho oponent. Přestalo by se vyplácet zákulisní taktizování a hledání nepříliš výrazných osobnosti, jejichž hlavní výhodou je to, že nasírají méně lidí. Větší šanci uspět by měli lidé, kteří jsou osobnosti skutečné. Další výhody? Velká část voličů by také byla aspoň po nějaký ten rok či dva nahoře reprezentována někým, o koho opravdu stojí, ne jenom někým, koho volili s kolíčkem na nose. A jelikož by jednotliví uchazeči soutěžili s více protikandidáty, nenavádělo by je to do binárních situací „já jsem anti-Zeman, anti-Duda, anti-Hofer“. Mělo by to jednu nevýhodu: vítěz by nemohl příliš slavit. Jeho zisk by nebyl absolutní, žádný Čingischán triumfálně přehlížející zástupy kvílejících a pokořených nepřátel. Ale za sebe říkám, že bez toho bych se jako volič klidně obešel. Chvilku si to člověk užije, pokud jeho strana vyhrála, ale ta dlouhodobá negativa za to nestojí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2016-04-13 00:00:00

Povídání o tom, jakou jeden kluk hrál hru a proč byste měli také

Možná bych vás na tomto místě měl navnadit. Jinak přestanete číst po pár řádkách. Měl bych zaujmout naznačením vybroušené pointy, napínavého příběhu, abyste se nedočkavě klepali, jak to dopadne a přečetli těch šest set padesát osm slov bez nadechnutí. Ale já nebudu. Protože by podle mne bylo mnohem lepší, kdybyste to ani číst nezačínali. Vylezl ze dvora (…vystavěno postupně jako kolej, která byla založena roku 1556 na podnět…) a začal se prodírat davem (…knihovna, tiskárna, lékárna s laboratoří, špitál a dvě kaple. Od roku 1622 zde sídlí…). Asi byste ho nechali jít bez povšimnutí, (…its history dates from the existence of a chapel dedicated to Saint Clement in the 11th century…) ale protože máte mne, nebudete moci udělat takovou chybu. (…vermehrt Zuwendungen und konnte Restaurierungsarbeiten durchführen sowie erste Neubauten…) Pokud vás tedy neodradí neustálé vložky — (…sont construits la plupart des bâtiments suivant un style baroque dont Prague…) — které ale jsou potřeba — (…biblioteca, ya que se esperaba que el espacio en los actuales edificios…) — a on to taky na půl ucha slyšel, i když tomu nevěnoval pozornost. Naštěstí zabočil do postranní uličky a ruch k němu doléhal už jen z dálky. (…месте в Средние века… korzystał z niego mieszkający tutaj Jan Kepler…) Brzy úplně utichl. A teď konečně začalo být naše pozorování zajímavé. Nejdříve jste zjistili, že na tom klukovi vlastně nic stojícího za povšimnutí není. Žádné poznávací znamení, žádný klobouk Indiana Jonese, žádný rys, který by člověku utkvěl. Prostě obyčejný kluk, který šel z místa A na místo B, věděl kam jde a nikdo by si ho příliš nevšímal. Až na pána ve středních letech, který se za ním otočil a chvilku kroutil hlavou. Kdyby byl o něco blíže, asi by se divil ještě víc, kluk si výskl a rukou máchl ve stylu fotbalisty střílejícího gól v 91. minutě zápasu. Ještě rozjařen minul skupinku studentů (…ze Soutic, či Schwarzenberský je raně klasicistní budova…) a ač zatím nechápeme proč, vykračoval dále mnohem veseleji. A teď vám oči sklouzly, přiznejte se, protože se za rohem objevila v cestě kočka, tedy sličná slečna, promiňte, a na tu je určitě příjemnější pohled než na našeho hrdinu. Máte radost, že už je teplo a že není přehnaně zachumlaná do kabátu. Minula vás, minula i našeho mládence a vy hned máte hezčí den. A já vás zas musím napomínat, že nedáváte pozor a nesoustředíte se a že by vám skoro uniklo, jak mladík prohlásil se sklopenou hlavou „prohrál jsem“ a rázem už nebyl tak rozjařený. (Ač to bylo zrovna na jaře.) Dobrá, pustili jste už tu holku z hlavy? Nebo pořád vidíte její nebezpečně šedé oči, které se do vás zařezávaly a krk, co si je i pod zářivými vlasy vědom své dokonale vysoustružené krásy? Ještě chvíli prosím vydržte. Takových potkáte tucty. Zkuste se projet někdy metrem. Pětkrát se za jízdu zamilujete. Zkuste ještě chvíli se mnou udržet krok — co se mnou, ale s hrdinou, který vám už zase utekl. Je už na rušné třídě (…conosciuto in particolare per il suo poema sinfonico La Moldava…) a prodírá se skrze hloučky na nábřeží dál proti proudu. (…Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba…) Střídavě se raduje, střídavě se zachmuřuje, chvílemi klopí hlavu. (…w okresie międzywojennym wnętrze kawiarni dostosowano do stylu francuskiego art déco…) Zase prohrál. Možná znáte také někoho, kdo to jen tak zničehonic dokáže a třeba je to zrovna váš bratranec. (To je ale blbá hra.) A co nám, doktore Watsone, co nám říká naše logické uvažování? Že každá hra musí mít svá pravidla. (…došlo k požiaru, ktorý zničil medenú kupolu, hľadiska, oponu…) Budeme tedy hledat zákonitosti. Nyní míjí starší paní. Ta sotva zahlédne, že proti ní někdo jde. A tak ani nevyhrává. Ani od ní neodchází zachmuřen. Nevadí, třeba budeme mít větší štěstí jinde. A už se blíží — a prosím vás, teď se hlídejte, protože tahle zase stojí za pohled — a prohrává. S hezkou holkou se asi nedá zvítězit. (Ale to je dávná pravda, říkáte si.) V protisměru kdosi s kloboukem. Remíza. Pozor! Atlet v cestě. Chvilka napětí, atlet je znejistěn, sklápí zrak. Vítězství je naše. A teď máte smůlu, protože mladík zahýbá za roh („…oficiálním jménem původně Nationale Nederlanden Building…“) a mizí zas v nějakém dvoře — stejně rychle, jako se nám na začátku objevil. A víte prd.

Čas načtení: 2020-06-03 09:31:15

Filozof Michael Hauser: Etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně

Politická levice je v krizi. Má ještě nějaké trumfy, pomocí kterých se může vrátit na výsluní? Zeptali jsme se českého filozofa Michaela Hausera.   Má levice stále co nabídnout? Podíváte-li se na dva nejvýznamnější problémy dnešního světa – růst nerovností a klimatickou krizi – zjistíte, že se jedná o problémy, na které lze nalézt levicovou odpověď, či které dokonce takovou odpověď vyžadují. Nerovnost je tématem levice po staletí a i u ekologické krize se jasně ukazuje, že s individualismem nevystačíme. Snížení osobní spotřeby na odvrácení ekologické katastrofy nebude stačit. Je třeba řešení systémového, a to může dát jedině levice. Problém ale je, že levice na tyto dvě výzvy nedokáže z různých důvodů reagovat.   Proč? Především proto, že levice se nachází ve fázi transformace. Její tradiční formy se rozpadly. Novou tvář stále hledá.   A nebude ji Corbyn – toho ještě před volbami mimochodem začal ostřelovat i levicový britský tisk… To bylo proto, že Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti.   Právě proto jsem ho zmiňoval. Ukazuje se totiž, že když někdo přijde s pokusem řešit otázku nerovnosti, o které jste řekl, že je jedním ze dvou nejvýznamnějších problémů dneška, nenarazí na nikoho jiného než na levicový establishment. Je otázka, zdali v určitém ohledu není překonán rozdíl mezi levicí a pravicí. Myslím tím etablovanou levici a pravici.    Jak to myslíte? Všimněte si, že etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně, kdežto pravice – zvláště ta konzervativní – se v některých bodech chová sociálně. Jinými slovy, promíchalo se to. Je to smutné, ale etablovaná levice se dostala do rozporu s levicovými ideály, třeba právě s již zmiňovanou rovností.   Skutečně? Nepodporuje-li Sanderse nebo Corbyna, kteří třídní nerovnost chtěli snížit, je to nad slunce jasné.   Levice ale podporuje odstranění jiných typů nerovnosti, třeba nerovnosti mezi muži a ženami nebo zvedá identitní témata a nerovnosti, které s tím souvisejí. Proč ne, nemusí to být v rozporu. Corbyn a Sanders proti boji za rovnost mužů a žen nebo proti otázce genderu nic nemají. Zároveň ale tvrdí, že je třeba mluvit i o věci, o které levicoví liberálové nemluví, a tou je třídní nerovnost.   Proč s tím u etablované levice narazili? Protože labouristický i demokratický establishment je součástí ekonomických struktur.   Corbyn nicméně nenarazil jen u levicového establishmentu, on kandidoval ve volbách a narazil u voličů, kteří dali přednost Johnsonovi. Na to je několik odpovědí. Voliči zatím nejsou zvyklí setkat se s tématy, se kterými Corbyn přišel; je to pro ně nové. To ale neznamená, že by s Corbynem britští voliči nesouhlasili. Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, tak většina Britů například požaduje socializaci železnic nebo omezení privátních bank. Čili kroky, které souzní s tím, co Corbyn říkal – o to víc je otázka, proč voliči Corbyna nepodpořili, palčivá. Možná, že karta, s níž Corbyn přišel, je opravdu natolik nová, že mu voliči prostě neuvěřili, že je něco takového vůbec možné. Dalším důvodem, proč nezískal jejich podporu, a řekl bych, že to je důvod hlavní, bylo to, že kampaň probíhala v době Brexitu a Corbyn se k této otázce nedokázal postavit. Kolísal. V něčem říkal Evropské unii ano, v něčem ne. To byla politická chyba. Já ho za to neobviňuji. Byl pod velkým tlakem. Ale ve chvíli, kdy většinu voličů zajímá jedno jediné téma, Brexit, a Corbyn je v něm nevyhraněný, tak se nedivte, že voliči dali přednost Johnsonovi, který odpověděl jasně. V Británii se situace kolem Brexitu vlekla roky, vypadalo to na pat a další potácení Británie v něm, a tak voliči dali přednost Johnsonovi. Zvolili konec potácení. Bylo to docela logické.   Proč je sociálnědemokratický typ stran na ústupu? Je to proto, že sociálnědemokratické strany se dlouho snažily držet středovou pozici, uzavíraly kompromis mezi prací a kapitálem. Vycházely z představy – která ale kdysi měla své opodstatnění – že požadavky práce a kapitálu lze sladit. Jenže se ukazuje, že ve světě oligarchického kapitálu, daňových rájů a gigantických sociálních rozdílů už něco takového možné není. Proto je levice rozvrácená. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je vůbec možné onen oligarchický kapitál, jak mu říkáte, porazit a dosáhnout změny? V mnoha zemích již existují různé formy odporu vůči tomuto stavu věcí, otázka je pouze ta, jak je přetavit v reálnou politickou sílu. Nejdále v tom bylo hnutí spjaté se Sandersem. Ten sice z prezidentské kampaně vypadl, ale jeho hnutí se v politickou sílu transformovat skutečně dokázalo. Totéž lze říci o Indignados ve Španělsku. Jinými slovy, běží o to, jak přetavit masové hnutí v politickou organizaci. Nic lepšího není. To, co se děje ve Spojených státech, je nadějeplné o to víc, že Spojené státy byly a do značné míry stále ještě jsou hegemonem světového systému. Tam je jedno z hlavních míst, kde se rozhoduje o podobě globalizace světa. Pamatujete na to, co řekl Slavoj Žižek ve chvíli, kdy byl poprvé zvolen Trump? Řekl, že kdyby mohl volit, podpořil by Trumpa a ne Clintonovou. Spousta lidí z levice ho za to kritizovala. Předhazovala mu, že podporuje konzervativce, ne-li úplného fašistu. On to ale vysvětlil tak, že Trumpův úspěch může vyvolat nezbytné změny uvnitř demokratické strany. Když se ho na to nedávno někdo znovu zeptal, řekl, že si stále myslí totéž. A vidíte, ukázalo se, že měl pravdu.   Nejsem si jistý. Proti Trumpovi bude kandidovat obdoba Clintonové Biden a nikoli Sanders. Ten po čtyřech letech znovu prohrál. Je pravda, že jeho hnutí nakonec nebylo tak silné, jak být mohlo.   Už před čtyřmi lety byl Sanders dostatečně silný na to, aby svedl celkem vyrovnanou bitvu s Clintonovou, takže je otázka, zdali se stalo vůbec něco. Skutečně se to do jisté míry opakuje. Přece jenom si ale myslím, že v hnutí demokratických socialistů jistý vývoj směrem k lepšímu nastal.   Kdybyste dnes dostal tutéž otázku, jakou před čtyřmi lety dostal Žižek, koho byste volil – Bidena nebo Trumpa? Já osobně bych nevolil nikoho, jenže Žižek říká, že to je alibismus. Teď je levice ve Spojených státech na křižovatce. Pravděpodobně zvítězí opět Trump a je otázka, co dělat. Už podruhé se bohužel ukázalo, že demokratický establishment nepodpoří hnutí, které chce významnější sociální a ekonomické změny. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď budou demokratičtí socialisté dál vyvíjet aktivity uvnitř demokratické strany s nadějí, že jednou se ledy prolomí, jenže nevíme, jak dlouho jim to vydrží, anebo se pokusit vytvořit jinou formu politické organizace. Pro něco takového ostatně najdeme v dějinách Spojených států model. Vzpomeňme na Martina Luthera Kinga. Bylo to sice v jiné době, ale jemu se podařilo díky masovému hnutí, nikoli straně, vyvolat výrazné změny v americké společnosti.   Jakou cestu byste zvolil? Spíše tu druhou, protože odpor establishmentu je zažraný do morku demokratické strany.   Považujete vůbec současnou demokratickou nebo – v Británii – labouristickou stranu za potenciálního spojence levice, anebo jsou již příliš prohnilými organizacemi? Na to se momentálně nedá odpovědět. Každopádně se domnívám, že hnutí demokratických socialistů bude nadále pokračovat ve svých aktivitách uvnitř demokratické strany, možná získá další senátorská křesla, ale že současně zesílí aktivitu ve směru vytvoření politické organizace nového typu.   Zní to jako pohádka s nejasným koncem. Taková je situace. Je neurčitá, nikdo neví, jakým směrem se vydat.    Ve chvíli, kdy se Trump v té samé situaci dokáže pohybovat jako ryba ve vodě, je něco takového katastrofa. Dodejme historický kontext. Jedna věc je zvláštní, a sice že ve dvacátém století po ekonomické krizi většinou posílila pravice. Stalo se tak mezi válkami, v sedmdesátých letech i po roce 2008. Mimochodem na vlně poslední krize se v současnosti ještě plavíme. Teď přichází s největší pravděpodobností nová krize, takže se dá očekávat, že znovu posílí pravice. Zatím sice nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, ale je to tak.   Levici nezbývá než čekat na světlé zítřky, protože dnešek prohrála? Chápal bych nynější krizi spíše jako příležitost. Levice se nad sebou může zamyslet a nalézt nová východiska. Každopádně se už teď ukazuje, že představy o klidném sociálním státu se staly utopií. V etablované levici sice pořád převládá myšlenka, že se to nějak přežije a my se k sociálnímu státu vrátíme, ale nevrátíme.   Neměla by si levice připustit, že lidé jsou lidé, že pravice bude vyhrávat až na výjimky vždy a že úkolem levice je předkládat alternativní, byť trochu utopické vize? To je málo.   Na víc to v realitě nevypadá. Ale ano, vypadá. Levice totiž drží některé trumfové karty, byť je zatím tak úplně nevidí a nezúročuje. Přežití je ale opravdu v zájmu většiny společnosti, snad dokonce i v zájmu některých oligarchů. To není jen nějaká krásná myšlenka. To je existenční otázka. To není utopie.   Myslíte, že lze začít mluvit o ekologické krizi a o tom, že je třeba se uskromnit, když teď, v čase koronaviru, celkem jasně vidíte, jak veliký problém lidé spatřují už třeba jen v tom, že se v létě možná nepojedou vykoupat k moři? Tak to není. Nedávno jsem studoval výzkum vývoje hodnot v České republice a z něj vyplývá, že šedesát procent tázaných preferuje ekologii i za cenu nižšího hospodářského růstu nebo třeba dokonce i za cenu ztráty části pracovních míst, a pouze třicet procent preferuje ekonomiku před ekologií. Jiné statistiky, které se ptají na otázku, jaká hodnota je v životě nejdůležitější, odhalují, že na prvním místě lidé samozřejmě jmenují lásku a mezilidské vztahy, ale když se sejde k hodnotám týkajícím se společnosti nebo politiky, tak na prvním místě zmiňují mír, na druhém životní prostředí a teprve až potom demokracii. Mnozí politici žijí s určitými představami o tom, co si většina myslí, jenže ona to vůbec nemusí být pravda. Politici si třeba mysleli, že většina Čechů nechce pustit do České republiky žádné migranty, ale ono to bylo taky trochu jinak. Každý druhý Čech byl ochoten migranty za určitých podmínek přijmout. Sice se říká, jak jsou Češi proti migrantům, ale ono je velice ošidné vycházet jen z dojmů nebo z toho, co vám prezentují média.   Rád bych chvíli hovořil o Michéově textu Tajnosti levice, který je teď v Česku hojně debatován jakožto možné východisko z krize pro levici. Měl bych zejména určitou výhradu k tomu, jak Petr Drulák Michéu představuje. (Viz rozhovor s Petrem Drulákem v Literárních novinách 4/2020 – pozn. autora) Drulák příliš zdůrazňuje, že Michéa je konzervativní. Ve skutečnosti ale Michéa usiluje o rehabilitaci třetího politického proudu. Je liberalismus, je konzervativismus a je socialismus. Po několik desetiletí to vypadalo, že socialistický proud se kamsi vytratil. V devadesátých letech probíhala debata liberálů s konzervativci nebo komunitaristy, ale socialismus nebyl nikde. Když teď Petr Drulák zdůrazňuje, že socialismus má být konzervativní, tak vlastně nenavrhuje nic jiného než jednoho spojence zaměnit za druhého, zavrhnout liberály a spojit se s konzervativci. Vyvolává to dojem, že socialismus je takové nedochůdče, které se musí k někomu přisát, protože jinak nepřežije. Jenže Michéovi jde přece o to vrátit do hry socialismus – bez přívlastků. Jde mu o návrat k ideálům a cílům socialistické politiky. Michéa v přeloženém textu jasně říká, že tu jsou tři myšlenky, jež by měly být každému socialistovi drahé. Zaprvé, zrušení třídních nerovností, zadruhé, odstranění patriarchálních předsudků, zatřetí, ukončení útlaku menšin. Drulák tyto dvě poslední myšlenky nezdůrazňuje. Jinými slovy, je tu problém se způsobem přenesení Michéy do české kotliny. Ve Francii a v západní Evropě se politický liberalismus často projevuje absurditami, výstřelky. Vzpomeňme na návrh švédské Levicové strany zakázat močení ve stoje nebo na snahu německých levicových liberálů odstranit některé názvy ulic, kde se vyskytují jména spjatá s diskriminací nebo kolonialismem, jako je Kryštof Kolumbus. Na toto Michéa po právu reaguje. Ale Michéa současně vůbec nepopírá rovnost mužů a žen nebo politiku ochrany menšin. On se vzpírá jen těmto výstřelkům.   Michéa ale přece v textu hovoří o politickém a ekonomickém liberalismu jako o rodných bratrech. Nekritizuje jen výstřelky, ta kritika je hlubší. Ano, tak to je, ale přece jen bych trval na tom, že v Drulákově přenosu to vypadá, jako by snad Michéa odmítal z liberalismu úplně všechno. Někteří lidé to pak pochopili tak, že Michéa chce patriarchát. A to není pravda. Michéa žádný návrat patriarchálních pořádků nechce, a to že se diskuze o něm často svede k těmto tématům, je způsobeno tím, že Drulák jej představil spíše jako konzervativce, a ne jako socialistu. Drulák měl zdůraznit také i Michéovo odmítnutí nerovnosti mužů a žen a útlaku menšin. Michéa není totéž, co konzervativismus. Někteří recenzenti pak nebyli schopní odlišit Michéovy názory od názorů kardinála Duky.    Souhlasíte s Michéovým zpochybněním slova „levice“? S tím nemám problém. Levice je v očích vykořisťovaných, řekneme-li to postaru, či chudých pracujících žijících někde na periferiích považována za elitářskou. Tak to prostě je. Nemělo by nám jít o obhajobu levice, ale o obhajobu socialismu. Možná, že to nejdůležitější je ukázat, že socialismus je něco docela jiného než reálně existující levice.   Michéa je člověkem z mimoakademického prostředí. Zakládá si na tom. Má levice Michéu následovat i v tomto? Dovedu si dost dobře představit, jakou reakci francouzské akademické obce tím musí Michéa vyvolávat... (smích) Vezměme si ale za příklad spíše Alaina Badioua. Ten taky kritizuje akademii, její schematismus a provoz. Ale Badiou působí na slavné École Normale Supérieure. Je tam sice přehlížený, nedali ho ani do ročenky, protože by to vadilo sponzorům, ale působí tam. Jinými slovy, nevidím cestu v odchodu z akademického prostředí. Naopak je třeba tam zůstat a působit jako Badiou. Buďme jeho součástí a ukažme, že akademická práce může vypadat jinak, než jak běžně vypadá.   Dovolte ještě poslední poznámku k Michéovi. Jako jeden z mála francouzských intelektuálů se přihlásil k hnutí žlutých vest. Spousta lidí na levici ale toto hnutí odmítala a kritizovala kvůli xenofobním výrokům. To má socialista chápat xenofobii? Má pochopit, proč se tak ti lidé vyjadřují.   Někdy je třeba skutečně velkého pochopení.  Někdejší voliči francouzské komunistické strany začali v osmdesátých letech volit Le Pena. Proč? Stali se z nich ze dne na den xenofobové? Ne. Neměli jen žádný politický subjekt, který by vystupoval proti establishmentu.   Mluvíte-li takto, pak se nelze nezeptat na to, co by mělo být výsledkem boje proti establishmentu? Kolaps? Kolaps přichází sám. Je jedno, co si kdo přeje. Nejsme v pohádce – nestačí si něco přát. Kolaps současného systému je dost reálný. My se sice můžeme ještě chvíli tvářit, že to tak není, ale už ne dlouho. Dnes je třeba se připravovat nebo alespoň přemýšlet, co dělat, až kolaps přijde v celé své mohutnosti. To není levičácká úchylka nebo obsese. Tento systém v dané podobě prostě a jednoduše není schopen řešit klimatickou krizi ani nerovnost.   Nevěříte, že lidé mohou v demokratických volbách zvolit politiky, kteří budou ochotni a schopni vyřešit klimatickou krizi? Tomu věřím – ale až za socialismu. (smích) Do té doby všichni politici, i ti, kteří to myslí strašně dobře, budou stát před abstraktní silou procesů kapitálu, který vyžaduje akumulaci zisku či dobývání renty bez ohledu na následky. To je ta Marxova abstraktní moc, která stojí nad lidmi. Není to věc volby. Nestačí si říct, že je něco špatně, a začít prosazovat něco lepšího. Tím problém neodstraníme. Nejprve musíme přijít na to, jak zvrátit tuto abstraktní moc vládnoucí nad společností. Nevěřím na to, že se sejde rada moudrých, vydá nějaké doporučení a tyto dva základní problémy se začnou řešit. To se nestane. Nebo si mám myslet, že bude vyřešena krize poté, co se sejde americký a čínský prezident a dohodnou se na nějakém plánu? Vždyť je to absurdní. Bez nastolení otázky kapitálu se nic nezmění. Kapitál má dnes zombie podobu, je to neproduktivní renta a potřebuje vytvářet dluh. Jde mi o to, aby se o ekologické krizi a nerovnostech začalo uvažovat tak, že je těžko vyřešíme, pokud nad námi bude vládnout toto zombie. {/mprestriction}  Michael Hauser (* 30. 3. 1972, Trutnov) je český filozof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 2014 až 2020 člen Rady České televize. Do češtiny převedl například texty Slavoje Žižeka, Ericha Fromma, Maxe Horkheimera nebo Theodora Adorna. Napsal řadu knih, například Adorno. Moderna a negativita (2005) či Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (2012).

Čas načtení: 2019-11-04 06:32:26

Michael Kocáb: Komunisté v listopadu 1989 promarnili šanci k vnitrostranickému puči

Michael Kocáb a Oskar Krejčí, dva protagonisté politické aktivity, která v mnohém formovala vývoj v listopadu 1989, se sešli v redakci Literárních novin. Aby vzpomínali, diskutovali, souhlasili spolu i nesouhlasili. A také aby upozornili na knihu, kterou o tomto vzrušeném období sepsal Michael Kocáb. Debatu moderoval vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel.    Pavel: Scházíme se poprvé po třiceti letech. Trochu jsme zestárli, ale paměť nám pořád slouží. Jaké máte právě teď pocity?   Kocáb: Potvrzuji, že se opravdu vidíme po třiceti letech. S Oskarem jsem se poprvé sešel letos v únoru, když jsem si potřeboval upřesnit některé události do své nové knihy Vabank. Kniha mění v mnoha ohledech paradigma výkladu toho, co se vlastně dělo před a po 17. listopadu, a mé pocity jsou proto následující – napjaté očekávání, jak to odborná veřejnost přijme. S Oskarem jsem spolupracoval na fakticitě a v mnohém jsme se shodli. Ale pokud by se někomu zdálo, že jsme přijali nějakou společnou interpretaci, tak říkám: Ne. Nic takového neexistuje. Považoval jsem za důležité o tehdejších událostech s ním diskutovat, protože to byl jediný člověk protistrany, který u toho byl bezprostředně se mnou a s Michalem Horáčkem, přičemž my, jako MOST jsme se synchronizovali s Jiřím Křižanem a Václavem Havlem. Pak samozřejmě premiér Adamec, ale toho zapojil naplno do hry Oskar Krejčí. A potom ještě vy a několik lidí z úřadu vlády, naštěstí žijících, kteří mohou potvrdit, že to probíhalo přece jenom trochu jinak, než se traduje. Mám na mysli dobu, než zapnul Hanzel magnetofony, což bylo až při prvním setkání Adamce a Havla v Obecním domě, 26. listopadu. V té době ale bylo už leccos velmi zásadního odehráno.   Pavel: Pochopitelně se všechno v listopadu 89 odehrávalo v nějakých souvislostech – i mezinárodních. Vliv mělo i to, co se dělo v ostatních tzv. socialistických zemích. Ale to vůbec nevylučuje, že významnou roli sehráli lidé v tehdejším Československu.   Krejčí: Diskutovalo se o tom i v uplynulých třiceti letech. Jaká byla vlastně role Kocába a Horáčka? Na první pohled je málo viditelná. Byli to lidé, kteří běželi před frontou. Byli takříkajíc v týlu nepřítele. Výsledek se pak zdál samozřejmý. Ale někdo musel ten most připravit. My, co jsme byli na vládě, jsme byli v nějakých pozicích a měli jsme na výběr, jestli tímto směrem půjdeme, či nikoliv. Ale Kocáb s Horáčkem se museli sami rozhodnout a vyběhnout ty schody během několika dní. Platí jednoznačně, že ta geopolitika změnu předurčila, ale formu, tu tomu dal MOST.   Kocáb: Jakou úlohu v tom hrálo ÚV KSČ, zpravodajské služby, Sovětský svaz – to je něco, co ještě není úplně rozklíčováno. A některé články, které v poslední době vycházejí, to paradoxně spíše ještě zatemňují. Snažil jsem se v knize chod událostí podepřít co nejjednoznačnějšími důkazy. Není tam mnoho interpretací, shromažďoval jsem hlavně dokumenty. Když něco komunisti dělali, říkali, nebo psali, tak jsem to přepsal jedna ku jedné. Aby mi pak někdo neřekl: To si takhle Kocáb myslí. Možná bude něco chybět, protože dokumentů jsou hory. Ale jsou tam například přímé výpovědi tehdejších komunistických vládců, přepsané magnetofonové záznamy z jednání OF a VPN, výpovědi přímých aktérů a také denní situační zprávy, tzv. DSZ, ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti. Zajímavé bylo, že například mé vystoupení při zakládání Občanského fóra celkem přesně popsal zástupce náčelníka II. správy SNB Miroslav Chovanec už den poté. Docela by mne zajímalo, koho tehdy Státní bezpečnost v Činoherním klubu měla. Jednu věc jsem při studiu všech těch materiálů pochopil – a to klidně považujte za provokativní větu do začátku téhle besedy: Sametová revoluce se u nás odehrála proti vůli celého establishmentu – ÚV KSČ, Sboru národní bezpečnosti a armády. Některé složky už tehdy mohly mít svoje zájmy a mohly pracovat s náznaky, že socialismus se už dlouho neudrží, ale opakuji, bylo to proti vůli celého vedení státu. Komunisté měli připraveny akce Zásah, Norbert a Vlna a kdykoli je mohli zahájit. Proběhlo to i proti vůli KSSS, zejména jestřábů v ní, ale nakonec i proti vůli Gorbačova. Zachytil jsem, že řada tehdejších vlivných komunistů je přesvědčena, že Gorbačov chtěl všechno rozpustit. Že snad i cíleně pracoval na demontáži socialismu, či přinejmenším sovětského bloku. Nemyslím si to. Podle mého názoru jeho přestavba a glasnosť byl plán, jak právě udržet socialistický blok rozvolněním rigidního uzurpátorského zákonodárství a připuštěním částečné svobody slova i podnikání. Vše ale na bázi socialismu a při zachování vedoucí úlohy strany. Nejspíše usiloval o jakýsi derivát čínského řešení, jak ho dneska vidíme. A důsledným prosazováním svých reforem chtěl ubrat vítr z plachet opozici. Kdyby tehdy Jakeš, Honecker, Živkov – všichni ti mocipáni – na tu hru přistoupili a začali ve svých zemích urychleně realizovat zásady perestrojky a glasnosti, tak by to opozici přinejmenším oslabilo. Když si porovnáte principy perestrojky a například rané požadavky Občanského fóra, tak si je to v lecčems podobné. Mluvím ale jen o prvních požadavcích, pak jsme šli samozřejmě daleko dál. Revize sovětské intervence z roku 1968 se tehdy ještě v Gorbačovových úvahách neobjevila, ale rozvolnění článku o vedoucí úloze komunistické strany připuštěním voleb z více kandidátů, či umožnění soukromého podnikání, tedy alespoň v určitých mezích, už ano. Prosazoval i větší svobodu slova a Sověti propouštěli politické vězně. Kdyby tehdejší mocipáni ve východním bloku jeho taktický plán pochopili, tak si myslím, že se všechno mohlo odehrát i jinak. Jenže oni to nepochopili.   Pavel: Jenom drobnou poznámku. Modifikovat vedoucí úlohu strany v ústavě Československa, to už dostala za úkol komise ÚV KSČ, kterou řídil Marián Čalfa. Dávno před listopadem. Otázky rozvolnění ekonomických svobod, to všechno začala připravovat ještě Štrougalova vláda, který ale pak rezignoval v souboji s dogmatiky.   Kocáb: Ale pozor. Gorbačov už s tím přicházel od roku 1986 a stupňoval to.   Krejčí: V tomhle máš samozřejmě pravdu. Když to ale potom promítneš do těch dní v listopadu 89, tak už vidíš, že nás Gorbačov opravdu házel přes palubu.   Kocáb: To je to, v čem se nedohodneme…   Krejčí: Ale my jsme se přece dohodli na 17. listopadu, tehdy už nás hodil přes palubu.   Kocáb: Po 17. listopadu už to asi pomalu začal vzdávat, protože mu naši disidenti jeho plán zcizili a tehdejší vládnoucí komunisté se propadli do kataleptického stavu. Ale chtěl bych to dokončit. Rigidní vedení státu perestrojku nepřijalo. Gorbačov pravděpodobně zorganizoval, či alespoň podpořil první převrat – i když konkrétní důkazy jsem nenašel – ve východním Německu. Padl tam Honecker a byl nahrazen Egonem Krenzem. To nebyl reformní komunista – to byl jen mladší, padesátiletý, bývalý vůdce komunistické mládeže a od roku 1983 člen politbyra SED, takový Štěpán či Mohorita východního Německa. Čili klasický vnitrostranický převrat, který byl naplánován i v Československu. U nás se ale nepovedl, protože ho jeho osnovatelé zpackali a naši disidenti rychle zareagovali. Zaplať pánbůh. Tím se dostávám k naší sametové revoluci tak, jak jsem ji zažil já. V zorném poli iniciativy MOST, která začala pracovat už od září, se na straně tehdejšího establishmentu objevily tři čtyři postavy, které, dle mého názoru, pochopily, že jejich urputný boj o zachování socialistického zřízení musí mít tentokrát určitou mez: nesmí téct krev. Té už bylo v minulosti dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} MOST se netajil tím, že mu jde o demontáž tehdejšího politického zřízení, ale také opakovaně zdůrazňoval, že je nutné se vyhnout násilnému střetu. Na to slyšel v té době Oskar Krejčí a jeho nadřízený Adamec, předpokládám, že i vy. Vy jste byl také v tom klubu těch nejbližších. V tomto ohledu jsme měli společnou prioritu a i při nejzásadnějších politických bitvách jsme ji dokázali mít stále na zřeteli. Později se v tomto smyslu zapojil i Mojmír Zachariáš, velitel Západního vojenského okruhu a náčelník generálního štábu Miroslav Vacek. Při jednání s generálporučíkem Zachariášem – byl jsem za ním v Táboře s Václavem Klausem – jsem argumentoval zhruba v těchto intencích: „Pane generále, naše armáda nesehrála nikdy zásadně pozitivní roli. V roce 1939 to zabalila, v roce 1968 také a vrcholem vaší kariéry přeci nebude rozkaz ke střelbě do vlastních obyvatel, studentů? Tomu nevěřím.“   Pavel: To bylo dost brutální…   Kocáb: Takový výsledek jeho strmé vojenské kariéry v socialistickém systému musel být pro něj nepřijatelný a i jeho výraz tváře tomu napovídal. Nebyl nepřátelský. Generálu Zachariášovi podléhalo 85 procent pozemního vojska ČSLA a podle Varšavské smlouvy v případě konfliktu i střední skupina sovětských vojsk. Té velel sovětský generálporučík Eduard Vorobjov. Zachariáš byl tím, kdo měl spustit vojenskou akci Zásah, která by zbraněmi zastavila rodící se revoluci a vyhlásila stanné právo. Pro tuto akci by bylo vyčleněno v českých zemích a na Slovensku 9 345 vojáků, 575 automobilů, 130 obrněných transportérů, 155 tanků a 81 vozidel speciální techniky. Po zhruba dvouhodinovém jednání Zachariáš prohlásil, že on, pokud zůstane ve funkci, proti demonstrantům nezasáhne. A podepsal v tomto smyslu i komuniké. Následující den jsem již sám dorazil na generální štáb ČSLA a od jeho náčelníka, generálplukovníka Miroslava Vacka, jsem získal podobné ujištění. Vše detailně popisuji v knize Vabank. Byla však připravena ještě další akce – Norbert. Při té mělo být podle jmenného seznamu internováno 9 500 odpůrců režimu. Bylo soustředěno také asi sto odborných vojenských pracovníků pro akci Vlna – obsazení televize a rozhlasu v případě, že by se jejich pracovníci odmítli řídit pokyny státní moci. Mimochodem ten „hodný“ Gorbačov se těsně před svým pádem pokusil takovou akci realizovat tankovým útokem na televizní věž v litevském Vilniusu. Už první den bylo zabito 13 civilistů a cca 600 lidí bylo zraněno. U nás k tomu naštěstí nedošlo, protože sovětská armáda dostala od Gorbačova příkaz nezasahovat, pokud se hněv demonstrantů neobrátí proti ní samotné. To mně a Horáčkovi sdělil rada sovětské ambasády Vasilij Nikitovič Filipov, když jsme ho 28. listopadu navštívili s žádostí OF, kterou jsme s Horáčkem iniciovali, aby Gorbačov podniknul urychlené kroky ke stažení sovětské armády z Československa. Československá armáda však byla pod neustálým tlakem ministra obrany, armádního generála Milana Václavíka, který vykřikoval, že je třeba uvést do bojové pohotovosti armádu, Bezpečnost a milice a také, že „Kontra se nám vloudila už i do ústředního výboru“. A v této situaci stáli premiér Adamec a jeho poradce Krejčí, když po již více než dvouměsíčním jednání s iniciativou MOST koncipovali pro mimořádné zasedání ÚV KSČ dne 24. listopadu projev, ve kterém premiér silové řešení kategoricky odmítnul, a také z hlediska situace nejdůležitější generálové Vacek a Zachariáš, kteří nám nakonec slíbili, že akci Zásah nespustí, jakkoli ji předtím připravovali. Námitka, že ÚV KSČ přece silové řešení na tomto zasedání – 24. listopadu – vyloučil, obstojí jen částečně, protože vyloučil i nevyloučil. V nočním usnesení z téhož dne totiž stojí, že: „Vedení strany a státu nezvládlo tuto situaci“ a v neodkladných opatřeních tohoto usnesení ÚV KSČ „žádá příslušné orgány, aby při řešení současných společenských problémů nebylo použito mocenských prostředků, pokud nedojde k ohrožení života a zdraví lidí, majetku a narušení základu socialismu.“ Ovšem k narušení základu socialismu evidentně došlo a riziko, že mimořádná bezpečnostní opatření [MBO] mohou být realizována, tak přetrvávalo až do 19. prosince, kdy byla Federálním shromážděním potvrzena vláda národního porozumění. Poslední, byť chabý pokus o spuštění akce Zásah se objevil ještě 18. prosince. Projednával jsem to s Miroslavem Vackem, tehdy už s ministrem obrany, a armáda poté vydala uklidňující stanovisko. Pokud někdo nevyjde s nějakými novými informacemi, tak já vidím tyhle čtyři lidi jako hrdiny protistrany. 10. prosince odstoupil prezident Husák i premiér Adamec a na scénu vstoupil Marián Čalfa, který se stal, dle mého názoru, pátým bývalým komunistou, který významně přispěl k sametovému průběhu naší revoluce. Že právě Oskar Krejčí pro něj napsal návrh programového prohlášení vlády národního porozumění, stojí za zamyšlení. Komunistům to asi ještě nedocházelo, protože vše odhlasovali, jak bylo jejich zvykem – jednomyslně. Ale 19. prosinec je dnem, kdy byly ve vládním prohlášení položeny základy příštího, již nesocialistického uspořádání státu a navržen jako příští prezident Václav Havel. Přitom tam seděli všichni – Biľak a další normalizátoři z ÚV KSČ. Tedy já nevím, jestli nešel Biľak při hlasování na záchod, nebo neutekl zadním vchodem, ale poslancem byl. To byla prostě epochální věc. A Gorbačov jenom koukal a zjišťoval, že jeho docela chytrý nápad s přestavbou nevyšel, že nepadnul na úrodnou půdu a nezbylo mu nic jiného než postupně vyklízet pozice. Nakonec všechno prohrál a ještě je podezříván z úmyslného rozvratu sovětského impéria. Když teď udělám střih na konec roku 1990, tak v čele všech zemí socialistického bloku stáli bývalí prorežimní komunisté: Jaruzelski, Krenz, Szűrös, Mladenov a později i Iliescu. Jedinou výjimkou byl antikomunista Havel. Říkají o nás, že jsme byli poslední, ale zato jsme byli nejradikálnější. A pak tu byl ještě generál Vorobjov, který ze všech sil napomáhal rychlému průběhu odsunu sovětské armády. Sametová revoluce nemohla skončit, dokud jsme byli okupovanou zemí. Okupace skončila 30. června 1991 a v srpnu 91 se odehrál protigorbačovský puč. Za pouhých šest týdnů. Byla to dějinná skulina, kterou jsme proklouzli. Obrovskou odhodlaností našich občanů. Kdyby tam nebyly ty statisíce v ulicích, nedokázali bychom to. Dynamikou studentů a herců, kteří jezdili po celé republice, roznášeli informace a podněcovali naše občany k odporu. A řízením Občanského fóra, Veřejnosti proti násilí a také MOSTu a dalších organizací. Takhle to vidím já.   Pavel: Budu na to reagovat ad hoc. Iniciativa MOST je datována do září 89. Chtěl bych říci, že jsme se na vývoj událostí začali s Oskarem postupně připravovat už od května 89. Adamec mne tehdy poslal do Moskvy, abych zjistil, co vlastně ti Rusové chtějí. Po návratu jsem mu sepsal krátkou zprávu, jejíž podstatou bylo, že perestrojka otevírá všechny potlačované problémy v Sovětském svazu a že to nedopadne dobře. A že se musíme začít starat sami o sebe.   Kocáb: S tím plně souhlasím.   Pavel: Proto moje hodnocení Gorbačova není tak pozitivní. Připadá mi jako takový typický ruský intelektuál. Omámený svými vlastními idejemi a představami. Ale mám pocit, že ztratil cit pro politickou realitu, neuvědomoval si všechny politické souvislosti. U něj to všechno bylo o to složitější, že zastupoval jednu ze dvou supervelmocí.   Kocáb: To, co říkáte, mi zapadá do mozaiky, že on byl podobně konsternován jako ÚV KSČ u nás. Přečetl jsem stenografický záznam mimořádného zasedání ústředního výboru 24. listopadu 1989 a pochopil jsem, že vedoucí komunisté byli zcela bezradní. Děsili se nastalé situace a nevěděli, co dělat. Pro Gorbačova pracovala komise, vedená tajemníkem Jakovlevem, která měla připravit scénáře vývoje v tzv. socialistických zemích po pádu Berlínské zdi, možná už předtím. Myslím, že když naplánovali a úspěšně provedli odstavení Honeckera v NDR, tak podobnou akci měli připravenou i pro Československo. Podle některých zdrojů to mělo proběhnout už 21. srpna. Dokonce měl při přeplavání Vltavy umřít student, k čemuž pak ale nedošlo. Dalšími možnými daty byl pak 17. listopad a 10. prosinec. Ale už v září se objevuje od poradce Gorbačova Šachnazarova varovný vzkaz Oskaru Krejčímu a mluvčí Gorbačova Gerasimov zase prozradil německým novinářům, že 17. listopadu bude na Národní třídě mrtvý student. Jsem přesvědčen, že 17. listopadu proběhla poslední velká ingerence ze strany Sovětského svazu do našich záležitostí a znovu opakuji: už v září dostal Oskar ze sovětské strany varování, pokud něco neuděláte, poteče krev. Štěpán později tvrdil, že 16. listopadu měl telefon z Ruska, kde byl víceméně vyzván, aby se připravil na převzetí moci. To ovšem může být fabulace, Štěpánovi se nedá moc věřit. Tím „vyvoleným“ mohl být i Adamec, mohl to být i Hegenbart, Mlynář, či kdokoli další. To už je celkem jedno. Brutální zásah na Národní třídě a „mrtvý“ student měl posloužit k tomu, aby se hned ten večer ozval nějaký z hlediska Moskvy nezatížený komunista a burcoval: Podívejte se na tu Jakešovu nepoučitelnou kamarilu, v Mezinárodní den studentstva nechá zmlátit naše děti na Národní třídě. Ale tuto příležitost k vnitrostranickému puči komunisté promarnili. Místo komunistů rozesílá tuto zprávu do světa Petr Uhl a Honza Urban volá Sacharovovi. Vzniká celosvětový humbuk a hněv občanů se obrací proti celé KSČ. Rusové se okamžitě stahují a odlétají, i když tady přímo 17. listopadu byli vysocí představitelé sovětských tajných služeb v čele se zástupcem předsedy KGB, generálem Viktorem Fjodorovičem Gruškovem. Údajně k podpisu smlouvy o spolupráci StB a KGB. To ovšem mohla být jen krycí legenda, bez které by to stejně nešlo.    Pavel: A přímo ve velíně zásahu na Národní byl přítomen sovětský generál, i když tam vlastně neměl co dělat…   Kocáb: To byl zase stálý představitel sovětské milice v ČSSR generál Teslenko z ministerstva vnitra SSSR. Seděl tam podle záznamů i JUDr. Kružík, zástupce 13. oddělení ÚV KSČ, Hegenbartův člověk, který tam také neměl co dělat. Potom na zasedání předsednictva ÚV KSČ 19. listopadu všichni „oblbují“ Jakeše, že se vlastně nic nestalo – Štěpán i Lorenc.  Toho stejného 19. listopadu dopoledne jsme s Michalem Horáčkem navštívili premiéra Adamce doma a tvrdili mu, že „poslední bitva vzplála“ a že by měl začít ihned jednat z opozicí. Adamec nám tehdy říkal: Hoši, 20–30 tisíc lidí, to nic není, to neznáte naše soudruhy, s tím se vypořádají. To by jich muselo být tolik, co v NDR, dvě stě tisíc, tři sta tisíc. Ale už za dva, za tři dny tam těch tři sta tisíc lidí bylo. Tehdy jsme už dva měsíce jednali s Oskarem Krejčím. Chápali jsme jeho pozici – byl komunistický ideolog a jen tak se bourání socialismu nezúčastní. Stejně tak Adamec, ten se nám vyznal z lásky k socialismu, dokonce i ke Gottwaldovi. To bylo až překvapující. Nepadá v úvahu, že by se komunistická strana vzdala své vedoucí role, říkal. Ale i já si myslím, že by se mělo udělat všechno proto, aby netekla krev, dodával. To byla jediná, ale dostatečně pevná spojnice mezi našimi antagonistickými tábory, či spíše disidenty na jedné straně a dvěma, ale za to mocnými komunisty na straně druhé. A tady začal Oskar cílevědomě působit jako mediátor. Měli jsme denní kontakty.   Krejčí: Je škoda, že knížka Michaela Kocába nevyšla před dvaceti lety. Je zajímavá i literárně. Spojuje několik žánrů, takže tam vzniká podle mne nový literární útvar. U jejího autora cítíš poprvé za těch třicet let snahu porozumět i druhé straně. Ta knížka nesoudí, ta knížka hledá. To je zásadní rozdíl proti produkci akademických pracovišť. Až Kocábova kniha vyjde, doporučuji zamyslet se nejen nad obsahem, ale také nad jejím přístupem. Autor zůstává na svých antikomunistických pozicích, neříká ale hned, že na druhé straně je každý zločinec a vrah. To je přístup, který je zcela neobvyklý v českém politickém prostředí. Pokud jde o roli Michaela Kocába, myslím si, že představuje skrytou tvář sametové revoluce. Byl vždy na čele pelotonu, vedl jej tam, kam měl mířit. Dokázal vytipovat nejcitlivější místa v politickém systému, která by mohla zastavit pohyb sametové revoluce, nebo ho dokonce zvrátit. Přicházejí s Michalem Horáčkem na úřad vlády řadu týdnů předtím, než se tam objevují fotografové a televizní štáby. A začínají vyjednávat. A nejenom to. Když už je na náměstích tři sta tisíc lidí, musela by přijít ke slovu armáda, na to policie už nestačí. A zase: Michael se odtrhne od pelotonu a jde za generály. A v době, kdy Občanské fórum řeší, zda bude prezidentem Dubček nebo Komárek, a tím jsi mne naštval nejvíc…   Kocáb: (smích)    Krejčí: …začne běhat s tím svým „Havel na Hrad“. V době, kdy my jsme si ještě myslili, že by to mohl být Adamec. Ale tím to nekončí. Doporučuji si tu pasáž v knize dobře přečíst. Sotva Michael dostane poslanecký průkaz, vyleze na tribunu parlamentu a navrhne nulitu smlouvy o pobytu sovětských vojsk v Československu.   Kocáb: A parlament to schválil a ještě mi to přiřknul jako iniciativní návrh poslance Kocába. Na to jsem byl fakt hrdý, i když musím dodat, že mne podpořila i řada dalších poslanců. Stále mi ale není zcela jasné, do jaké míry do sametové revoluce zasáhli Sověti, resp. zda to byly pro, či protigorbačovské kruhy. Ve své knize jsem to dal do Epilogu II, protože se jedná o hypotézy, na rozdíl od informací, které jinak kniha vesměs obsahuje.   Pavel: O jedné informaci jsme už mluvili a sice, že v tom štábu 17. listopadu byl představitel KGB.   Krejčí: Musím ovšem zdůraznit, že KGB nebyla monolitně jednotná organizace. Když se podíváte na pokus o převrat v Moskvě, tak v jeho vedení byli představitelé celostátního KGB, ale ruská část se postavila za Jelcina. Když se vrátíme k našemu 17. listopadu, byla tu prokazatelně skupina lidí z KGB, ale vůbec není jasné, k jakému křídlu patřila. Kdyby to byla skupina, která měla dlouhodobě na starosti Československo, tak si myslím, že by dokázala ten následný krok po Národní připravit lépe. Připravili manifestaci, ale chyběl ten druhý krok. To je to, co mne na tom mate. Proto si myslím, že tady chtěli spíš vyvolat chaos než připravit nějaký stranický puč.    Kocáb: A k čemu by jim ten chaos byl?   Krejčí: Podceňuješ hloupost v politice. Ta je hrozně tvořivá. Něco museli udělat a vznikl z toho takový bastard…   Pavel: Vrátil bych se ještě k pondělnímu zasedání federální vlády. Tehdy vznikla diskuse nad prohlášením vlády k demonstracím. Jediným, kdo podpořil vyvážený návrh Adamce, byl Marián Čalfa. Tehdy začala podle mého názoru růst jeho politická hvězda.    Kocáb: Vzpomínám si ještě na situaci po druhé demonstraci na Letné. Na OF zavolali z úřadu vlády, přišel jsem k telefonu a byl jsem požádán, abych tam co nejrychleji přišel. Přivedli mne do kanceláře, o které si myslím, že patřila Adamcovi, ale Adamec tam nebyl. Čekali tam dva Sověti. Jeden z nich se představil jako Šmeral, syn jednoho ze zakladatelů KSČ a jeden jako velitel moskevského okruhu KGB. Chtěli, abych jim zorganizoval kontakt s Václavem Havlem. Musíte mi ale povědět, o co jde, bez toho to neudělám. Řekli mi, že když to bude pokračovat takhle dál, dojde k rozvalu národního hospodářství, k omezení dodávek ropy a plynu ze Sovětského svazu, dojde k výpadkům proudu, problémům v dopravě, hromadění odpadků, k rabování, k lynčování a postupně se vám to úplně vymkne z ruky. Takže výhrůžka, nebo varování, ale co bychom měli dělat, to nesdělovali. Jen že chtějí mluvit přímo s Havlem. Neumožnil jsem jim to.   Krejčí: Neměli plán. Se sametovou revolucí jsou spojeny tři velké otázky. První, proč se režim, který čtyřicet let mohl dělat, co chtěl, během tří týdnů zhroutil. Druhá otázka je, jak se moc předávala, o tom se vlastně teď bavíme. A třetí otázka, nejenomže nezodpovězená, ale ani nepoložená. A v tom se asi budeme s Michaelem rozcházet. Pro něj končí sametová revoluce odchodem sovětských vojsk. Mně končí proměnou politické elity od té „Pravda a láska zvítězí…“ k privatizaci a divokému kapitalismu. Až tehdy se dotvoří nová mocenská elita. Ve všech bývalých socialistických zemích to proběhlo podobně. Romantici, kteří získali moc, ji z nějakého důvodu předávají oligarchům. U nás, myslím, není startem do této etapy ani malá, ani velká privatizace, ale zprivatizování Mladé fronty. To byl akt, který běžel zcela mimo zákon, a je tolerován. Pak následují další noviny. Co se v ten moment stalo? Informační zdroje, které sloužily spíše levicovým čtenářům, se od nich oddělují a stávají se mainstreamem hlásajícím podivný netolerantní liberalismus.   Pavel: To byl ale svým způsobem logický vývoj pod Mezinárodním měnovým fondem a podle washingtonského konsenzu… Musím říci, že mne také irituje ten rychlý rozpad systému. Je to svým způsobem poučení. A teď je jedno, že se to konkrétně vztahuje k rozpadu komunistického systému. Myslím, že se tam dají najít určité obecné rysy.   Kocáb: Dovolím si zformulovat určitou hypotézu. Já jsem pro potřeby své knihy zorganizoval – říkám tomu – tajemnou schůzku ve čtyřech. Byl tam jeden vysoký zástupce bývalé druhé správy Státní bezpečnosti, jeden bývalý tajemník městského výboru KSČ, který posílal lidové milice do Prahy, a pak je zase stahoval na žádost Miroslava Štěpána, zástupce tehdejší vlády a já. Slíbil jsem, že neprozradím jejich jména a za to jsem dostal poněkud otevřenější informace o tom, co tehdy skrytě probíhalo. Chtěl jsem se něco dozvědět o eventuální přípravě vnitrostranického puče a také, proč nedošlo alespoň k pokusu použít silové prostředky proti demonstrantům. Už Lidové milice by hodně zmohly, ale vojenský zásah by nás minimálně v první fázi revoluce pravděpodobně převálcoval. Po těch třiceti letech jsem je tlačil k tomu, aby mi už konečně řekli, jak to bylo. Identifikovali čtyři měkká centra odporu proti Jakešově politice: jedno kolem Hegenbarta, jedno kolem Štěpána, další kolem Adamce a jedno kolem Štrougala. Všichni jmenovaní by byli bývali schopni naplnit sovětskou představu o vnitrostranickém puči, ale byli na to příliš měkcí. A ozbrojený vnitrostranický puč u nás nemá žádnou tradici. Potřebuje to obrovskou dávku odvahy a tu nikdo neměl. Proč zůstala komunistická moc ležet na chodníku? Odpověď je poměrně jednoznačná. Došlo k totální dezorganizaci uvnitř jejich mocenských struktur. Václavík chtěl zásah a z hlediska komunistů měl pravdu. Adamec už byl v té době v podstatě na naší straně a po mimořádném zasedání ÚV KSČ ztratil podporu komunistů. V té knize najdete i zápisy o tom, jak ho nazývali. Možná ji dokonce ztratil dřív, protože Státní bezpečnost věděla o všech jeho krocích, tedy i o jeho vyjednávání s MOSTem. Štěpán nebyl schopen inteligentního postupu. Pravděpodobným okamžikem jeho nástupu k moci měl být den, kdy vystoupil v ČKD. Tam šel s tím, že se stane novou čerstvou silou. Místo toho ho vypískali. Husák i Štrougal už byli mimo a Hegenbart se hodil marod.   Krejčí: Myslím si, že je to ještě hlubší. Náš tehdejší systém měl zakódovanou jednu velkou chybu a sice iluzi o proměně člověka vlivem socialistických výrobních vztahů. Chtěli jsme vše ovládat výchovou a nadšením. Navíc jsme měli zakódovaný neúspěch z roku 1968.   Pavel: Navázal bych na Oskara. Myslím, že jedním z hlavních důvodů krize byla nevyřešená otázka roku 68 v komunistické straně. Jakákoliv reformní činnost narážela na tuto zkušenost. Navíc se komunistická strana prověrkami zbavila velké části kvalitních lidí, kteří mohli něco v politických a ekonomických kruzích přinést. Je to chyba KSČ, ale je to i chyba Sovětského svazu.   Kocáb: Byl jsem příliš daleko od toho, co se dělo v KSČ. Ale když to vezmu z toho praktického hlediska: čtyři nedůsledná centra odporu proti Jakešovi, neschopnost koordinace, ozbrojený puč nepřichází v úvahu. A pak už je tu jen KGB, pro nebo protigorbačovská, která si na sebe navázala několik jedinců. Ze Státní bezpečnosti nejspíše Lorence, Vykypěla a Bytčánka, z politiků možná Hegenbarta a několik dalších. Oni jediní byli schopni tuto akci pod přísným utajením spustit. Když si vzpomenu na to naše tajemné setkání čtyř, pak ten, který zastupoval StB, a ten, který představoval KSČ, současně vyslovili větu, která prý v té době mezi zasvěcenci kolovala: „Dvacet strejců do prdele a jedeme dál.“ A smáli se tomu souzvuku. Jeden z nich mi přímo řekl, že dostal nabídku od Štěpána na vysokou stranickou funkci, až puč bude proveden. Nebyl připravován československou stranou, ale někteří se jej účastnili. Tvrdím, a jsem v tom rozporu s Oskarem, že za tím byl spíše Gorbačov, který si myslel, že vyčistí ten Augiášův chlév na ÚV a pokusí se všechno ještě jednou zachránit přestavbou… V tom okamžiku jsem už musel vypnout magnetofon. Ne že bychom nemohli diskutovat ještě dlouho. A možná ještě budeme, protože to byla část našeho života.  {/mprestriction}  Zaznamenal Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2019-09-02 15:46:41

Vali Nasr: Íránci Trumpovi nevěří

Jeden z předních expertů na Blízký východ varuje před nebezpečím nové války v tomto regionu a vyzývá Evropany, aby se postavili proti americké politice vůči Íránu.   Pane Nasre, zažíváme právě začátek nové války na Blízkém východě mezi Íránem a USA? To nebezpečí existuje především proto, že obě strany spolu nemluví. Je velký prostor pro nedorozumění. Jinak než u Severní Koreje nebo Číny proměnil prezident Trump poměrně stabilní politickou situaci v enormně nebezpečnou. Současně ale nemá se svojí strategií žádný úspěch, ani žádný plán B. To jej činí – zhruba rok před prezidentskými volbami politicky zranitelným. Íránská krize ale také ukazuje, jak slabí a neefektivní jsou Evropané. Už teď jsou škody pro evropskou zahraniční politiku enormní.   Proč to? Evropané teď ukazují, že úplně následují americkou zahraniční politiku. V Íránu panuje rozšířené přesvědčení, že Evropané sehráli temnou roli tím, že na jedné straně dovedli Írán k tomu, aby dodržoval nukleární dohodu, a současně se postarali o to, aby Američané mohli vykonávat nátlak.   Ale Evropané kritizovali rozhodnutí Trumpa odejít z nukleární dohody. Německý ministr zahraničí Heiko Maas letěl v červnu do Teheránu, abychom zůstali s Íránem v kontaktu. Evropané investovali hodně úsilí a času, aby vyjednali smlouvu. Poté, co USA ze smlouvy vystoupily, slíbili, že se ji pokusí zachránit. Ale nic proti USA nepostavili, naopak se rozhodli poddat se americkému tlaku. Před nedávnem Velká Británie zadržela u Gibraltaru na pochybném právním základě tanker s íránskou ropou. To Íráncům jen potvrdilo, co si již dlouho mysleli: Evropané jsou jen prodloužená ruka americké zahraniční politiky a pomáhají zostřit krizi, která ale teprve odstoupením USA z jaderné smlouvy vznikla.    Považujete nového britského ministerského předsedu Borise Johnsona za politika, který následujeTrumpa? Britové mohou Trumpa v tomto okamžiku ještě více podporovat, než to dělají. Jediný krok, který Johnson ještě neudělal, je, že nevystoupil oficiálně z dohody. To by mělo dalekosáhlé důsledky, protože by to podtrhlo rozchod Velké Británie s EU. Teď požadují Britové podporu v krizi kolem zadrženého britského tankeru Stena Impero a prosí evropské partnery, aby se připojili k vojenské akci k ochraně plavby v Hormuzské úžině. To je pokus navázat zbytek Evropy na americkou zahraniční politiku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co by ale měli Evropané udělat, aby udrželi smlouvu? Jsou různé možnosti, které se všechny pohybují v rámci nukleární dohody. Evropské státy, které ji podepsaly – Německo, Francie a Velká Británie – by mohly například nakupovat íránskou ropu. Anebo by mohly poskytnout úvěry, kterými by se obsluhovaly dodávky ropy. Samozřejmě by to vedlo ke sporu s Washingtonem. Ale protože by se jednalo o obchod mezi státy, musely by USA uvalit sankce na evropské státy. A to není příliš pravděpodobné.   Má Trump strategii pro Írán? Trumpova strategie je tlakem donutit partnery k jednacímu stolu, aby mu tam dali, co chce. Zdá se, jako by to v minulosti i fungovalo. Minimálně si to Trump myslí. Tak nutil Mexičany, Kanaďany a Evropany a dříve nebo později mu udělali ústupky.   Ale s Íránem to zatím nefunguje. Íránci Trumpovi nevěří. Prezident říká, že chce vyjednávat, ale jeho rozhodující bezpečnostní poradci jej nepodporují.John Bolton, národní bezpečnostní poradce a ministr zahraničí Mike Pompeo nechtějí žádné rozhovory s Íránem. Předtím, než byl John Bolton povolán do štábu Donalda Trumpa, veřejně prohlásil, že chce pád režimu v Teheránu. Íránci vědí, že i kdyby šli na Trumpův návrh na jednání na nejvyšší úrovni a došli k nějakým závěrům, bude to ta úroveň pod tím, která je pak musí realizovat. Bolton a Pompeo ale nechtějí žádnou novou smlouvu. Chtějí stupňovat napětí a změnit režim.   Mnozí říkají, že za povoláním Boltona do Bílého domu stála idea přivézt jestřába, který zvýší tlak a pomůže Trumpovi vyjednat novou atomovou smlouvu. I kdyby to takto Trump plánoval, nebyla by to žádná dobrá idea. Trump chce Íránce přesvědčit, že je vážně zainteresován na rozhovorech. Ale přesně to podrývá Bolton. Vezměte si pokus Japonska zprostředkovat rozhovory mezi Íránem a USA. Trump a japonský ministerský předseda Abe se tímto tématem dlouho zabývali. Trump požádal Abeho, aby letěl do Teheránu a předal íránskému vedení dopis. Íránci to považovali za pozitivní znamení a ze své strany odpověděli gestem. Při příletu Abeho propustili jednoho libanonského vězně, který má povolení k pobytu v USA.   A co se pokazilo? Těsně před přistáním Abeho uvalily USA další sankce na íránský ropný průmysl. Tím byl pokus o zprostředkování zničen. Myslím si, že za tím stál Bolton. Je jednoduché pro zkušeného byrokrata, jako je on, něco takové takového zorganizovat.   Proč Íránci sestřelili americký bezpilotník a teď ještě zadrželi britský tanker. Chtějí vyprovokovat válku s USA? To si nemyslím. Celý rok se Íránci vyhýbali jakékoliv konfrontaci. A to přesto že USA odstoupily od jaderné dohody a stále zvyšovaly tlak. Íránci tomu říkají strategická trpělivost. Ale na jaře přišlo další kolo sankcí a Trump řekl, že stlačí íránský export ropy na nulu. Kromě toho americká vláda zařadila íránské revoluční gardy oficiálně na seznam teroristických organizací. Íránská vláda došla k závěru, že USA interpretují strategickou trpělivost jako slabost a současně neviděla žádné riziko v tom, když sama zvýší tlak. I umírněné hlasy v Íránu jsou přesvědčené, že jen politika odstrašení může Trumpa odradit od další eskalace. Poselství je jasné: Můžeme krizi zostřit.   Jaký postoj má íránská veřejnost k nukleární smlouvě? Na začátku vyvolala enormně pozitivní očekávání. Pro většinu Íránců nešlo o otázky jaderné energie a také ne jen o hospodářská ulehčení. Viděli smlouvu jako první krok k otevření Íránu. Každý věřil, že teď do Íránu přijdou evropské firmy a možná brzy i americké. Poselství umírněných politiků, jakým byl například prezident Hasan Rúhání, bylo, že se Írán přikloní k Západu a že se vyplatí ve spojení se Západem investovat. Jaderná dohoda by podporovala hospodářskou spolupráci a přivedla by za sebou další smlouvy. Postupně by se měnil nejen vztah Íránu k Západu, ale i Írán samotný.   A co teď? Nálada se proti jaderné dohodě otočila. Mnozí si myslí, že bylo chybné důvěřovat USA a Evropanům. Íránci se zlobí, protože se cítí podvedeni a vinu za to dávají umírněným politikům, jako je Rúhání. Nikdo se teď v Íránu nemůže zasazovat o rozhovory s Trumpem. Nikdo není ochoten udělat rozhodující krok.   Jak to půjde dál, když ani jedna strana není ochotna ustoupit? Jedním scénářem by bylo, že Trump nechá celou věc být až do doby po volbách. Mohl by ale také uvažovat o tom dát Íráncům podnět k tomu, aby se pohnuli. To by ale vyžadovalo, aby něco nabídl, například zrušení některých sankcí. Íránské vedení potřebuje nějaký ústupek, aby rozhovory s USA nevypadaly jako kapitulace před Trumpem. Americká vláda musí přemýšlet i o íránské vnitřní politice. Pompeo nemůže proti Íránu vystupovat tak agresívně a očekávat, že íránští politici to budou akceptovat, aniž by za to zaplatili vysokou vnitropolitickou cenu. Íránci neakceptují žádné ponižování.   Kde se bere tato americká posedlost Íránem? Írán není rozvojová země jako kterákoliv jiná. Má velmi starou kulturu. To dává této zemi vlastní auru a graviditu. Žije tam více než 80 miliónů lidí a země leží na strategicky významném místě mezi Evropou a Asií. Kromě toho jsou tam i psychologické složky. Íránská revoluce byla poslední velkou revolucí v dějinách. Používáme to slovo velmi volně, ale ve skutečnosti byly pouze čtyři velké revoluce: francouzská, ruská,čínská a íránská v roce 1979. Byla pro Západ velkým šokem, zejména pro USA. Zajatci na americkém velvyslanectví v Teheránu byli nejdůležitějším důvodem, proč Jimmy Carter v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem. Navíc platí íránská revoluce jako rozhodující podnět pro vzestup islámského fundamentalismu k politické síle. Nyní už existuje nová generace amerických politiků, jejichž pohled na Írán je formován iráckou válkou v roce 2003. Lidé jako bývalý Trumpův bezpečnostní poradce McMaster nebo senátor Tom Cotton, který v Iráku bojoval. Tito lidé spojují Írán nikoliv s Chomejním, nýbrž se Solejmanem, velitelem brigád Quds. Vidí Solejmana jako teroristu, který koordinuje íránské vojenské akce v Sýrii, Jemenu a Iráku a zabil stovky amerických vojaků výbušninami v léčkách.   Dají se v dohledném čase tato napětí v regionu vůbec utlumit? Arabský svět, jak jsme ho znali, už neexistuje. Nejdůležitější arabské země – Sýrie, Egypt a Irák – jsou oslabené nebo zničené. A nemyslím si, že Saúdská Arábie může tuto mezeru zaplnit. Saúdové jsou důležitý faktor, ale ne tak důležitý, jak si Západ myslí. Mají peníze, ale v zemích jako Sýrie nebo Libanon nemají žádný vliv. A v jemenské válce právě prohrávají. Situace na Blízkém východě je srovnatelná s předvečerem první světové války. Jako tehdy v Evropě je tady určitá rovnováha sil, sestávající z Turecka, Íránu a Izraele – plus Rusko a USA. Tyto síly bojují o vliv v regionu. Írán dostal šanci, protože arabský svět kvůli arabskému jaru a irácké válce implodoval. Pro Írán se tím otevřely dveře, má teď největší vliv v regionu. To je pak i důvod k tomu, že země jako Saúdská Arábie chtějí, aby Američané Írán zatlačovali.   To nezní příliš povzbudivě, když srovnáváte situaci na Blízkém východě s Evropou bezprostředně před vypuknutím první světové války. Proto je tak důležité, aby USA zahájily vážnou strategickou diskuzi s Íránem. Nacházíme se v situaci, kdy Američané říkají Íráncům: Vzdejte se vašeho atomového programu, sešrotujte vaše rakety a současně poskytujeme Izraeli a Saúdské Arábii zbraně za 100 milard dolarů. Ještě k tomu USA od Íránců požadují, aby se stáhli ze všech sousedních arabských zemí. Proč by to všechno měli Íránci dělat? USA musí být jasné, kde jsou íránské bezpečnostní zájmy. Když Henry Kissinger v roce 1971 jel na tajnou schůzku s čínským premiérem Čou En-lajem, byly jeho první otázky: Jaké jsou vaše strategické principy? Jaké jsou vaše bezpečnostněpolitické obavy? Nevidím v Bílém domě v současnosti muže formátu Kissingera. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.  Vali Nasr se narodil v roce 1960 v Teheránu a odešel spolu s rodiči nejprve do Velké Británie a po revoluci v Íránu do USA. Věnoval se studiu mezinárodních vztahů na řadě univerzit. V létech 2012-2019 byl děkanem na univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Působí v několika významných poradenských institucích při vládě Spojených států. Je považován za jednoho z předních znalců Íránu a šíitského islámu.

Čas načtení: 2012-04-02 00:00:00

V Jizerkách na sněžnicích

Za zapůjčení sněžnic děkujeme půjčovně Špičák a mnoha dalším. Stejně jako loni i letos o Velikonocích se nám nechtělo zůstávat sedět doma a dumali jsme, kam vyrazit. Nabízela se opětovná návštěva Jizerských hor, kde jsme před půlrokem řezali dřevo na topení. Drobný zádrhel nastal v tom, že v Jizerkách bylo ještě v půlce března mnoho sněhu a nezdálo se, že by to do prázdnin mohlo zmizet. A protože se nám táhnout běžky nechtělo, vymýšleli jsme alternativní řešení. A řešení bylo nasnadě - sněžnice. Málokdo z nás si je už někdy vyzkoušel, nikdo k nim nechoval averzi tak jako k běžkám, nikdo je neměl spojené s úpornou dřinou a mazáním vosků. Trochu problém nastal s jejich sháněním. Je pravda, že sněžnice nejsou zrovna výbavou každé rodiny. Naštěstí v rozhozených sítích sněžnic uvázlo dost. Tento článek budiž záznamem do Tchoří kroniky i očitou zkušeností, jaké to vlastně na těch sněžnicích je. Vlak v Klatovech nečeká… Jako obvykle jsme se vzhledem k místům, ve kterých žijeme, rozdělili do dvou cestovních skupin. Naše půlka vyrážela z Klatov brzy ráno, protože jsme chtěli být na severu Čech co nejdříve. Na nádraží se nás sešlo letos neobvykle mnoho. Já přijel z Nýrska, klan Novotných už v Klatovech přespával, k nim se na nádraží připojil ještě Kuba Vašta a Karolína Šotů. Jen Jenda Prosner nikde a nikde. Těsně před odjezdem jsme začali být trochu nervózní. Výpravčí zapískal, vlak se rozjel a nám stále jeden člověk scházel. U Prosnerů už ale vybíhali z domu a naskakovali do auta, aby vlak ještě dohnali. Ve Švihově jsme před nimi měli ještě kousek náskok, ale v Borovech už vlak závod s automobilem prohrál a naše sestava tak byla kompletní. V kupíčku bylo trochu plno. Každý měl svou krosnu a sněžnice, pár jsme jich navíc vezli ještě pro druhou půlku. Co ještě dodat k cestě? Možná to, že kdybyste náhodou někdy s Ondrou hráli kontakt nebo podobnou hru, můžete zkusit slovo folikulofílie. Sibiřani v Praze V Praze na nás koukali trochu jak na zjevení. Stali jsme se subjektem mnoha učených tatínků, kteří svým ratolestím museli dávat výklad, co si to s sebou vlastně táhneme. Jedna holčička na autobusovém nádraží se dokonce odvážila na jednu sněžnici sáhnout. Nekousala. Další zajímavou zkušeností bylo mít objednaná místa v autobuse Student Agency. Zatím jsme vždycky jezdili trochu vabank a když místo nezbylo, museli jsme jet dalším. Sice jsme byli rychlejší, než jsme čekali a bývali bychom stihli i předchozí autobus, ve kterém mimochodem seděla půlka jedoucí z Horažďovic. Počkat na Studenta se ale vyplatilo. Cestou jsme sledovali Toma a Jerryho a popíjeli čokoládu. Máme takovou zajímavou tradici. Vždycky když z Liberce jedeme vlakem, ujede nám těsně před nosem. Vloni v srpnu doslova, tentokrát jsme ho odjíždět neviděli. Opět jsme totiž byli rychlejší, než jsem čekal a nevěděl jsem, že kdybychom trochu chvátali, mohli jsme být v Josefově Dole o něco dříve. Dlouho jsme ale nečekali. Ve vlaku jsme pak zahráli pár inteligentních her (třeba Hu!), ve Smržovce přestoupili a pak už jenom koukali ven a čekali, kdy se konečně objeví onen slibovaný sníh. Nazouváme sněžnice A sníh se ne a ne objevit. Okolo trati byly občas malé ostrůvky, ale jinak nic. Ani v Josefově Dole u nádraží skoro nic nebylo. U babičky jsme se sešli s druhou skupinou a zvesela vyrazili do hor. U začátku stopy se objevil konečně i sníh. Celí nedočkaví jsme se nazuli do sněžnic, abychom si je konečně vyzkoušeli. Jaké to na sněžnicích je? Asi nejhodnotnější část článku shrnu už zde - poznatky, jaké to vlastně na sněžnicích je, k čemu jsou dobré a jestli se vyplatí nad nimi uvažovat. Sněžnice jsou fajn, ale.. v terénu a do kopců výborné. Proti běžkám lahoda. z kopce dolů to jde oproti běžkám pomalu. Není se čemu divit, ale divoké sjezdy si neužijete. hůlky jsou fajn. Já je neměl a chvílemi to byla makačka. Hlavně když se šlo po vrstevnici a noha vám ujížděla do strany po tvrdém upraveném povrchu (např. stopa) se jde špatně. Navíc vás budou běžkaři přímo milovat. návleky jsou velice užitečné. Zvláště pokud je čerstvý sníh, budete si ho házet přímo do bot. sněžnice nejsou nezničitelné. Nám se podařilo zničit dvoje. Pro odborníka by patrně nebyl problém je spravit (s náhradními díly), my ale sebou na opravu nic neměli, ani vybavení, ani zkušenosti. dá se na nich jít celkem svižně, ale člověk se rychle unaví. Zvláště pokud na to není zvyklý, na stehnech svůj výkon pocítí. Pro delší vzdálenosti by to chtělo asi trochu tréninku. Pomalu jsme se došoupali až k naší milé chatičce a jak to tak bývá, začali jsme se zabydlovat. Chystat si postýlky, zatápět v kamnech, dojít pro vodu do studánky, uvařit čaj a začít připravovat večeři. Dokonce i kytaru jsme našli. Okolo Jizery Protože spousta účastníků byla na Jizeře poprvé, první výprava byla průzkumná - rozděleni na dvě skupiny, vydali jsme se po vrstevnici okolo kopce. Každá skupina na jinou stranu a schválně, jestli se najdeme. Málem jsme se nenašli. Naštěstí naše skupina byla zkušená a dělala dostatečný kravál, takže nebyl problém nás zaslechnout a dohonit. Po šťastném shledání jsme zamířili na vrchol. Pokochali se výhledem do kraje, slezli na plácek pod skálou a zahráli si pár her - na kočku a myš, kung-fu a různé honičky á la kámen-nůžky-papír. Když jsme se dost vyběhali, vrátili jsme se do tepla srubu a cosi snědli k obědu. Trochu akční odpoledne Odpoledne mělo být ještě o něco akčnější. Naplánován byl seběh z Jizery. To se člověk obleče, co to jde, ucpe všechny díry, pečlivě zaváže boty, utáhne návleky. Pak se v hromadném startu všichni rozeběhnou dolů z kopce a kdo je u Kůrovce první, vyhrává. Pokud je správný sníh, je sběh opravdu zábavný. Člověk se snadno propadne po pás a než se vyhrabe, je zbytek závodníků daleko pod kopcem. Z toho plyne jasná výhoda mladších a lehčích. Dole na plácku u Kůrovce se opět hrály hry. Nejdříve nějaké honičky, přesně nevím, zrovna jsem nebyl přítomen, pak se přeskakovaly provázky, stavěly sochy a nakonec přišel zlatý hřeb odpoledne - rugby. Asi už jsem naše rugby popisoval, hráli jsme ho loni na Zlaté Studně. Abych to příliš nerozepisoval znovu, podívejte se na australský fotbal, pak si představte něco podobného sněhu, na menším prostoru a zhruba pětkrát drsnější. Po pár hrách jsme byli dostatečně zničení a už jsme se chystali vrátit se na chatu. V poslední hře, vylezl Vojta z jedné valné hromady a prohlásil, že už hrát nebude, že ho bolí ruka a že se vrátí nahoru. Trochu nás znepokojilo to, že s rukou nemohl vůbec hýbat a že ho to očividně dost bolelo. Sice neomdléval, ale chvílemi to vypadalo, že k tomu nemá daleko. A tak začala velká operace. Ondra s Kubou vyběhli nahoru do chatičky, kde zrovna hlídala Jáňa, aby vytáhla mobil a zavolala horskou. Ondra ve výběhu do kopce patrně pokořil všechny existující rekordy, bohužel mu nikdo čas neměřil. Vrátil se po pár minutách i s kartičkou pojišťovny. Sváťa s Jendou zatím doběhli na Štolpišskou (o které jsem se domníval, že je Kasárenská, ale to už je drobnost) a stopovali projíždějící běžkaře, jestli by je nenechali si zavolat. My jsme totiž pochopitelně zrovna nikdo mobil u sebe neměl. První, koho se jim podařilo zastavit, byl nějaký Němec, milý pán s velkým Samsungem. Když jsme se s Vojtou k silnici blížili, už Sváťa mluvila s dispečinkem na 112. Moc si s nimi asi nerozuměla, protože jakmile jsem se přiblížil, se mobilu zbavila. Já si s pánem v centrále nerozuměl o moc víc, protože ať jsem se snažil sebevíc, nemohl najít, kde asi jsme. Nakonec jsme se nějak domluvili a on slíbil, že to předá horské a že se nám ještě ozvou. My se zatím pomalu s Vojtou, celou tlupou i panem Němcem vydali pomalu směrem ke Smědavě. Pan Němec byl vůbec super. Já si z němčiny nepamatuji nic normálně, natož v takovéto situaci. On pro změnu neuměl moc anglicky, tak jsme se domlouvali tak všelijak. Ve Smědavě jsme zalezli do hospody a čekali na příjezd horské. Opravdu po pár minutách přijel chlapík na skútru. Sympaťák. A navíc my máme u tamější horské už docela jméno. Když před pár lety sváželi Jendu z chaty, byla to jejich akce roku a docela rádi na ni vzpomínají. Pak jsme všichni společně čekali na příjezd záchranky. Mezitím se rozběhlo organizování co dál. Vojtu měli převézt do Frýdlantu. Trochu jsme se báli, co tam s ním provedou a sháněli jsme někoho, kdo by se o něj mohl postarat. Jak to přesně probíhalo mám jen hrubou představu. Každopádně se rozdrnčely telefony po půlce republiky. Nakonec to dopadlo dobře. Vojtu v nemocnici prohlédli a nic mu nezjistili (mimochodem teď už má ruku v sádře, ve Frýdlantu to prohlédli špatně), Vojta přespal u Bajzíků v Liberci a ráno ho horská odvezla až pod kopec na skútru. Díky! Odpočinek pro vedoucí My se zatím pomalu vrátili na chatu (taky jsme se svezli na skútru, heč). Večeře, sezení u stolu, pití čaje, hraní na kytaru, povídání o našich školách a učitelích. Klasický večer. Další den jsme Tchoře vyslali na výpravu na Černý vrch. Potřebovali jsme si promyslet program na odpoledne a na večer, museli jsme vyzvednout Vojtu a tak jsme si potřebovali od našich náročných zodpovědných postavení trochu odpočinout. Odpoledne se neslo v duchu her a odpočinku všech. Hrál se kufr, na kterém jsme si s Jáňou dali záležet a některá slova stála opravdu za to. Hrála se zelená karta, hrálo se cosi s biblickými postavami (já si ten název nejsem schopný zapamatovat), hrál se gauč a kdoví, co všechno se ještě hrálo. Odpoledne nám tak rychle uteklo a přiblížil se večer. Ten byl pečlivě naplánován. Jen co padla tma jsme nazuli sněžnice a vydali se směrem k Zelenému vrchu. Každé družstvo dostalo nejdříve za úkol vykopat záhrab, ve kterém by dokázali přežít noc. Trochu jsme jim to usnadnili a nenechali je kopat záhraby holýma rukama - dostali po jednom hrnci. Když byly záhraby vyhrabány, přišla náročnější část. Uvařit si čaj. S krabičkou ve které byly pouze tři sirky, s jedním pytlíkem čaje, trochou papíru a spoustou sněhu okolo. A musí se uznat, že si všichni vedli velice dobře. Chvíli oheň hořel všem, Sváťa s Jendou dokonce dokázali přivést vodu téměř k varu a kdyby se nám už nechtělo domů, určitě by se jim vařit začala. Je pravda, že čaj byl cítit vším možným, jen tím čajem ne, ale to už je podružnost. A chce to pořádný ruský bunkr… Protože se nám kopání záhrabů zalíbilo, další den jsme věnovali podobné činnosti. Rozděleni do dvou skupin jsme si dali za úkol postavit pořádné pevnosti. Byl jakýsi mlhavý plán, že by se je dalo využít pro nějakou hru, nakonec ale pro dokonalost bunkrů z toho sešlo. Některá zabezpečení pevností se svou nebezpečností mohly směle rovnat s ostnatým drátem pod proudem. Když jsme se dost vyřádili, trochu uklidili jizerský prales a pochutnali si na polévce, vydali jsme se na procházku po okolí. Po Kasárenské jsme zamířili směrem ke Knajpě. Cestou jsme hledali tatínky a překvapivě je i nalezli. U Knajpy jsme pro změnu pobavili pár běžkařů, když jsme si i se sněžnicemi sedali do kolečka (více pochopíte z fotky). Po Pavlově cestě jsme se vrátili zpátky k úpatí Jizery a začali podruhé stoupat na vrchol. Do chatičky jsme se dostali akorát ve správný čas, abychom začali chystat večeři. Pak jsme zase seděli, jedli sušenky, popíjeli čaj. Protože to byla naše poslední noc v Jizerkách, s pár nadšenci jsme vyrazili na Jizeru ještě potřetí. Půlnoční vycházka, spousta světýlek. Krása. Jedeme domů A jak to tak bývá, po pár dnech nastal čas návratu. S tím spojené uklízení chatky, zametání, zahrabávání záchodů, zavírání studánky… Práce nám šla od ruky a tak jsme již po osmé milou chaloupku opouštěli. Pak zase po Kasárenské ke Knajpě, z Knajpy dolů na Čihadla a hurá až do Josefáče. Tam jsme se posilnili menším obědem, objednali místa ve Studentovi a za chvíli už jsme sebíhali dolů na nádraží. Nic nám neujelo, všechno klaplo. Snad až na to, že ve Studentovi pouštěli opět Toma a Jerryho a poslední díl jsme opět nestačili dokoukat. V metru se naše cesty rozdělily. Horažďovická parta pokračovala na Anděla, my na Hlavák. Pak už vlakem až domů, sbohem a šáteček. A zase někdy příště.

Čas načtení: 2008-02-22 00:00:00

Golden Well 2008

Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák. Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám a občas něco trochu přibarvím. Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím, čím to bylo, asi tím že prázdniny byly letos dost brzy. Prostě jsem ještě týden před odjezdovou sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné velikosti, mně padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak jsem si spacák půjčil. V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem jako obyčejně s Johanou. Den začal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout. A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak se zpívá v písničce Českýho chleba, a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal. Čekám pět minut - nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, máti vykoukne z balkónu jestli už jsem odjel a když vidí že ne, volá Hájkům, kde jsou. Ti už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné jet tak brzy, ale mně se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne, tak si alespoň zvyknu, budu to potřebovat). Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, přičemž Johana poznamenala, že ho mám každý rok menší a jelo se. Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tam mezi-zastávku, nabírali jsme Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost, a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývaly ještě dvě minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je? Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní. Proti nám stálo auto s českobudějovickou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo. "A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk. My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu: "Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne". Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále. Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně zmaten a že teda jako nic neví. Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí dva lidé v autě. "Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana. A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se… Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto, které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Za chvíli jsou tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté studně, je to blízko, asi tři kilometry. A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák. Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl asi půl kilometru dolů ze stráně. Měli jsme v něm slíbené ranní koupele, z čehož jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne úplně doslova, jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat". Večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě nechtělo, ale museli jsme vrátit boby, na kterých jsme táhli na chatu proviant. Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo, pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit. Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám, že se nepletu, a že to bylo opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci. Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi slitovali a já tak měl málo práce. Vlastně jsem jenom topil. Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo. První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to, co se stalo vlastně nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl, že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový, pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat. Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlédl a proto bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit, co je to za humus. Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli našich rekordních 41 kilometrů. V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co bylo horší, hrálo se o službu. Resp. tým který prohrál, si mezi sebou střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a celkové převaze nad soupeřem nás shodou okolností jsme nakonec prohráli 6:10. Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás, jako kdybychom snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak strašně? Cítili jsme se asi, tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás nezklamala a její guláš, či co to bylo, byl vynikající. Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli malí spát, my ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Ještě předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak jsme se po tmě vydali zpátky na chatu. Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována k Poledníku. Na Poledník jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět. Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne. Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně. Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem zasmáli dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase. Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam, lehnul si o kus dál. Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Bitva, kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty, které jí nevyhovují. Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho se zarytými představami. Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli puchýře či podobné věci. V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat. Pozor jsme si museli ovšem dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy. Pak, plně nasycení a v dobré náladě, jsme se vydali cestou po magistrále do Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos raději zvolil mírnější tempo. Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání. A ráno se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má, to může být lepší.

Čas načtení: 2021-09-28 21:13:19

Bundestag XXL

Ačkoliv titulek poněkud připomíná hanbaté německé filmy 80. let, tentokrát půjde o méně lechtivou věc, tedy o výsledky spolkových voleb (německý parlamentu bude v novém období mít rekordních 735 poslanců), které předurčí složení budoucí vlády. To není sexy téma, ale nicméně je to téma důležité. Rovněž pro nás, protože cokoliv se uvaří v Německu, dříve nebo později prosákne v nějaké podobě i sem. Takže, i když výsledky jsou celkově značně smíšené, sluší se začít tou nejlepší zprávou: byli jsme ušetřeni rudo-rudo-zelené koalice (RRG), i když jen těsně. Velmi, velmi těsně, o pouhých pět poslanců, nebo snad dokonce jen o čtyři. Do Bundestagu se totiž po mnoha desítkách let probojoval i jeden zástupce dánské menšiny ze Šlesvicka-Holštýnska, přičemž strana, kterou reprezentuje, SSW, má poměrně blízko k zelené části spektra. Tudíž by se dalo počítat s tím, že případnou RRG koalici by jejich poslanec podporoval. (Často chválím Dány jako pragmatický a racionální národ, ale němečtí Dánové jsou víc formováni Německem než Dánskem, tudíž politika jejich národní pidistrany SSW je podivný mischung.) Bavorské CSU dělá vrásky pravicové uskupení Freie Wähler Mohlo to ale být ještě lepší. V případě postkomunistické Die Linke totiž nescházelo mnoho k tomu, aby vyletěla ze Spolkového sněmu úplně. Získala jen 4,9 procenta a nepřekonala tak pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentních lavic. Bohužel Linke nakonec zachránilo jiné ustanovení německého volebního zákona, které má posilovat vliv regionálně významných stran. Strany, které získají aspoň tři „přímé mandáty“ (Direktmandate) z celkem 299, mají právo na proporční zastoupení ve sněmu, i když nedosáhly pěti procent hlasů. Linke mívala přímých mandátů pět. O dva teď přišla, nezbytné tři jí ale pořád ještě zbyly, čímž se zuby-nehty udržela ve Spolkovém sněmu se 39 poslanci celkem. Když už jsme u regionálně významných stran, asi bychom měli ztratit pár slov o Freie Wähler, pravicovém uskupení, které začíná pomalu dělat vrásky bavorské CSU. „Svobodní voliči“ jsou svým charakterem poněkud neněmeckou stranou, jejich cílem je decentralizace, posílení pravomocí na lokální úrovni a zavádění přímé demokracie; od posledních zemských voleb sedí v bavorské vládě spolu se silnější CSU. Do Spolkového sněmu se nedostali, ale získali 2,4 procenta celostátně a 7,5 procenta v Bavorsku, tedy zhruba čtvrtinu toho, co samotná CSU. Podaří-li se jim upevnit pozice i v jiných spolkových zemích, mohli by si příště dělat naděje i na účast v Bundestagu. V těchto volbách získali 1,33 milionu hlasů. CDU/CSU zažila volební masakr CDU/CSU utržila nejhorší výsledek své poválečné historie. Poprvé za sedmdesát let obdržela méně než deset milionů hlasů a prohrála se SPD i u důchodců. Přišla o čtyři miliony hlasů, z toho asi 900 tisíc voličů jí zemřelo (zdroj). Mezi mladými voliči do 30 let získala jen 11 procent hlasů, ani ne polovinu toho, co celkově. Ztráta vlivu u mladé generace je tedy opravdu hmatatelná. (Mimochodem, i když u mladých byli silní Zelení, nejde o zas takovou absolutní dominanci, jakou byste čekali. Velmi silná je mezi nimi i pravicově liberální FDP, která dokonce mezi prvovoliči vyhrála úplně, i když jen o procento. Každopádně úspěch FDP ukazuje, že pravicová politika není ani mezi mladými v beznadějné nevýhodě, jenom ji prostě musí dělat někdo živější a věrohodnější než Armin Laschet.) Takový masakr se samozřejmě projevil i ztrátami křesel konkrétních důležitých lidí. V bývalém volebním okrsku Merkelové vyhrála sociálně demokratická kandidátka, SPD ostatně pobrala v Meklenbursku všechny přímé mandáty. Z parlamentu vypadl Peter Altmeier, jeden z blízkých poradců kancléřky a současný ministr hospodářství. O křeslo přišel pověřenec pro bývalou NDR Marco Wanderwitz v Saské Kamenici, ministryně zemědělství Julia Klöckner a mladý poslanec Philipp Amthor, kterého mnozí považovali za budoucí naději strany; ten by se ale ještě mohl dostat do sněmu skrze meklenburskou kandidátní listinu. V Durynsku nasadila CDU bývalého šéfa kontrarozvědky Maaßena, který je znám jako člen tvrdého křídla blízkého AfD; také prohrál. Úspěch měl ale ve svém domovském okrsku dlouholetý protivník věčné kancléřky Friedrich Merz. Kandidát na kancléře Armin Laschet se do sněmu podle všeho kvalifikoval také, ale v jeho vlastní zemi (Severní Porýní – Vestfálsko) utrpěla CDU porážku od sociálních demokratů a Laschetovo postavení v čele CDU je tak, mírně řečeno, nejisté. Přitom z jeho vystupování v nedělní večer byste to snad ani nepoznali. Působil dojmem, že těch necelých 25 procent ani za neúspěch nepovažuje a že by se funkce kancléře klidně ujal. Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, ale také nemůže výsledky v Bavorsku prezentovat jako dramatický úspěch. Se 31,7 procenta hlasů zde sice CSU uhájila lepší skóre než CDU/CSU celostátně, ale velká sláva to není. Rozhodnou Zelení a FDP Sociální demokraté zvítězili ve většině členských zemí. Jejich spolupředsedkyně Eskenová ve svém okrsku úspěch neměla (porazil ji kandidát CDU), ale vstup do spolkového sněmu si pojistila skrze zemskou listinu. Přímý mandát získal šéf mladých socialistů Kevin Kühnert. O úspěchu SPD se toho zas tak moc říci nedá, leda to, že nahoru je povytáhl Scholz coby kandidát na kancléře (viz třeba průzkumy Forschungsgruppe Wahlen). Německou tradicí je, že předseda nejsilnější strany je při sestavování vlády první na řadě, v tomto případě to tedy bude právě Olaf Scholz. Tentokrát ale bude rozhodující moc nad budoucí koalicí spočívat hlavně v rukou dvou menších stran – Zelených a FDP. Aktivisté versus (skoro)realisté Zelení skončili hůře, než jim preference v letech 2019 a 2020 slibovaly. Nedosáhli nakonec ani mety 15 procent, i když jeden čas to v průzkumech vypadalo na více než dvacet procent. Proti roku 2017 je jejich výsledek výrazně lepší, ale volba Baerbockové do čela kandidátky byla podle všeho vážná chyba. Ti, kdo se nakonec rozhodli volit Zelené, byli lidé kladoucí silný důraz na téma životního prostředí a klimatických změn – celkem 82 procent zelených voličů označilo toto téma za nejdůležitější, kdežto u žádné jiné strany nepřekročil tento podíl třetinu a celoněmecký průměr je 22 procent (zdroj). Zelení byli disproporčně silní v bohatých městských regionech, což dobře odpovídá jejich programovému směřování. To je přesně ta část obyvatelstva, která si z případného zdražení elektřiny nebo nutnosti koupit nové auto na baterii nemusí dělat moc těžkou hlavu a má k dispozici kvalitní, často jezdící MHD. Jak už bylo zmíněno, liberální FDP tentokrát výrazně zabodovala mezi mladými. Právě v rukou FDP a Zelených teď leží otázka, jak bude vypadat budoucí vládní koalice. Do opakování „velké koalice“ se totiž CDU ani SPD moc nechce, kdežto FDP a Zelení spolu začali jednat prakticky hned po ohlášení předběžných výsledků. Z našeho pohledu může účast FDP ve vládě představovat určitou brzdu těch nejdivočejších zelených plánů. FDP sice jede na klimatické vlně dost podobně jako ostatní německé strany s výjimkou AfD, ale coby strana soukromých podnikatelů se snaží klást důraz na to, aby program dekarbonizace nebyl ekonomicky zničující, aby spočíval spíše na nových technologiích než na tvrdých zákazech, vybrané uhlíkové daně aby se rozdělovaly zpět mezi občany apod. (viz program FDP ve formátu PDF). Nejsem si jist, zda to vůbec jde – připomíná mi to pokus o kvadraturu kruhu – ale na německé poměry je to asi nejúčinnější mainstreamová protiváha těm grétovsko-apokalyptickým konceptům planetárního Armageddonu, se kterou lze ve vládních křeslech počítat. To bude samozřejmě také kámen úrazu při případném formování společné vlády a společného programu. Právě ti aktivisté požadující co nejrychlejší a nejpřísnější regulaci všeho, kteří teď před volbami uspořádali v Berlíně vydírací hladovku, budou nejspíš takový přístup rozhodně odmítat a strana Zelených na aktivisty slyší. Na druhou stranu, i ve straně Zelených se těší na vládní křesla a vědí, že kdyby moc dlouho dělali cavyky, může to skončit dalším čtyřletým pobytem v opozici. Nejpravděpodobnější je „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP Českého čtenáře bude určitě ještě zajímat otázka, jak dopadla Alternativa pro Německo, AfD. Ztratila zhruba pětinu voličů, ale zachovala si své jádro v Sasku a okolí, kde posbírala řadu přímých mandátů (Tino Chrupalla v pohraničním okrsku Görlitz překročil 35 procent hlasů). Je nicméně téměř jisté, že ostatní strany ji k vyjednávání o vládní koalici nepřizvou. Osobně nyní považuji za nejpravděpodobnější „semaforovou“ koalici SPD, Zelených a FDP, ale s tím, že vyjednávání detailů společného programu bude trvat celé měsíce. Pokud by se šéfovi FDP Lindnerovi podařilo získat ministerstvo financí, bude patrně tlačit na šetrné státní hospodaření a odmítat příliš velké rozhazování peněz na evropské úrovni, čehož prý se v Itálii bojí. Rozdíly mezi FDP a Zelenými jsou velké a jejich řevnivost posiluje i skutečnost, že si navzájem konkurují u mladších městských voličů. Spojuje je hlavně chuť si tentokrát opravdu rozdělit vládní křesla a nepřipustit, aby už poněkolikáté znovu vznikla „velká koalice“ SPD a CDU/CSU, bezkrevné manželství z rozumu. Ach ano, abychom nezapomněli: v Berlíně se hlasovalo o znárodňování bytů a výsledek zní “Ja”. Ale to už je téma na další článek.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-14 11:42:26

Americká FTC zažalovala Facebook pro porušování antitrustových zákonů. Výsledkem může být i rozdělení firmy

Federální obchodní komise (Federal Trade Commission) se rozhodla dát k soudu společnost Facebook za narušování hospodářské soutěže. Velmi podobnou žalobu zároveň podalo i 48 ministrů spravedlnosti (attorneys general): je mezi nimi zastoupeno 46 z 50 států, dále ministr spravedlnosti za vládního okrsku District of Columbia a ministr spravedlnosti tichomořského ostrova Guam, který je pod americkou správou. Obě žaloby jsou na sobě nezávislé, takže víceméně stačí, aby Facebook prohrál jeden soud ze dvou. Také se může stát, že každý soud odsoudí firmu k něčemu jinému. V takovém případě bude nucena udělat obojí. Jádrem obou žalob je chování Facebooku, které podle žalobců ukazuje na systematickou, dlouhodobou snahu znemožnit vznik a růst konkurence – buď skrze nákupy firem, které by jej časem mohly ohrožovat, nebo nátlakem na jiné firmy, které dostávají přístup k funkcím Facebooku výměnou za to, že se smluvně zavážou mu „nelézt do zelí“ v oblastech, které si vyhradil pro sebe. Tím měli být poškozeni koncoví uživatelé, jejichž možnost výběru mezi konkurenčními produkty byla omezena. Jedním z možných výsledků může být i nucené odštěpení služeb jako WhatsApp a Instagram, které Facebook svého času poměrně draze koupil. Velmi podobným způsobem byl roku 1982 rozdělen telefonický gigant Bell. Tehdy to ovšem od žaloby k rozsudku trvalo osm let. Čtyři poznámky k věci: První poznámka – přirozenou otázkou je, zda bude tenhle proces ovlivněn skutečností, že se právě střídají dvě administrativy (Trumpova a Bidenova). Odhaduji, že nikoliv. Samotné hlasování ve FTC dopadlo poměrem 3:2 pro podání žaloby, přičemž z těch tří hlasů „pro“ byli dva demokraté. A mezi těmi 48 ministry spravedlnosti, kteří podali separátní žalobu, je také řada demokratů. Druhá poznámka – logika by říkala, že v takovém případě přijde řada i na Google, Amazon a Apple, které byly nedávno Kongresem označeny za podobné hříšníky. Na druhou stranu je možné, že právě tyto firmy se pokusí podobnému vývoji předejít sjednáním nějakého kompromisu. Nucené rozdělení je i pro digitální obry reálnou hrozbou. Třetí poznámka – ačkoliv antitrustové zákony USA jsou pořád víceméně ty samé, míra jejich aplikace podléhá určitým trendům, přičemž ty trendy trvají až desítky let. Bývaly časy, kdy se velké firmy bály antitrustového kladiva natolik, že se vyhýbaly nákupům jiných firem (mergers) i v situacích, kdy by to pro ně bylo velice výhodné. Zhruba od půlky osmdesátých let ale trvá opačný trend, kdy FTC hraje roli papírového tygra a je ochotna schválit téměř cokoliv, čímž de facto zákonná antitrustová opatření přestala mít „zuby“. Je možné, že teď jsme svědky změny směru. Oni ti digitální obři využívali pasivity FTC v maximální možné míře, a ještě kus za ni; a takové akce dříve či později vyvolají reakci. Ale to teprve uvidíme. Čtvrtá poznámka – jak tak pozoruji jednotlivé reakce v debatách provázejících petici o svobodě projevu, nejčastějším argumentačním hříchem, který tam vidím (ale ono se to těm oponentům nejeví jako hřích), je neuvědomění si, že obtížná situace ohledně svobody projevu na internetu je dána právě tou pekelnou kombinací „nevyzpytatelné despocie“ s „obrovskou tržní silou“. Kdyby nastala jen jedna z těch dvou věcí naráz, nikdo by to příliš neřešil. Ale někteří lidé jako by byli odhodláni tuto kombinaci nevnímat a nebrat na vědomí. Rozpitvají si situaci na jednotlivé prvky, každý zvlášť si vyhodnotí jako neškodný (například: „soukromá firma přece není stát“), a z toho udělají závěr, že neškodný je i celek. Nevím, čím je to dáno. Snad za to může náš školní systém, který nás k takovému dělení složitých problémů na jednotlivé faktory navádí, nebo snad neochota podívat se na věc z většího odstupu a pojmout ji do hlavy celou naráz. Analýza složitějších jevů tím, že je rozštípete na drobné kousky, může být někdy užitečná. Ale jindy vás zavede do bažin naprostého nepochopení problému. Představte si třeba někoho, kdo rozebere kleště, pak postupně bere ty jednotlivé kousky do rukou, důkladně si je prohlíží a říká „žádný ten kousek přece nemůže vyvinout nějakou drtivou sílu nebo sevření“. Ano, žádným jednotlivým kouskem kleští nevyvinete drtivou sílu nebo sevření. Ale stejně byste je měli posuzovat jako celek. A dvojnásob to platí v situaci, kdy vám s nimi někdo mává kolem slabin a ujišťuje vás, že to vlastně bude fajn.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-12 14:05:06

Digitální Moloch v ulicích aneb Pouze bez historie lze být tím správným primitivem

Dostávám poslední dobou od čtenářů e-maily s nejčerstvějšími událostmi, které se strhly kolem Black Lives Matter, často s dotazem, co si o všem to boření a rabování myslím a proč už jsem něco na toto téma nenapsal. Inu, přátelé, sleduji to také, ale musím říct, že čirý objem toho šílenství překonal moje kapacity to vstřebat a zpracovat. Aspoň dočasně; ale zasloužíte si komentář, tož tady je. Je to skoro přesně pět let od chvíle, co jsem napsal článek Digitální Moloch, a zpětně vzato bych na něm změnil jen jednu věc. Podcenil jsem tehdy skutečnost, jak moc se ten dav dokáže zradikalizovat na základě skutečnosti, že tahle myšlenková linie zatím neměla moc velký úspěch ve volbách. To, že v nedávné minulosti vyhráli volby lidé jako Johnson nebo Trump, je pro ty pravé věřící spíš důvod k tomu, aby ještě přitvrdili. Sektářské chování Komentátor Ross Douthat, kterého zatím ještě nevyhodili z New York Times (ale jeho šéfeditor James Bennet už letěl a myslím, že Douthata to v nejbližší době čeká taky), ve svém sloupku píše o „nástupnické ideologii“, která už se ani nesnaží tvářit nějak liberálně a jejímž cílem je ten liberalismus nahradit. Je chaotická a agresivní, vnitřně nestabilní a bez lídra. Její jednotlivé podgrupy jsou schopny se skoro na povel, „lusknutím prstů“, obrátit proti sobě a zatnout do sebe zuby se stejnou zuřivostí, jakou běžně uplatňují proti vnějším protivníkům. Jednotlivé skupiny soupeří o to, kdo bude na totemu ušlechtilých obětí útlaku nejvýše, přičemž i dříve zavedené a dominantní skupině neustále hrozí tvrdý pád z místa na slunci až do kategorie systémových nepřátel. Mezi těmito dvěma protipóly je pramálo prostoru, jak vám potvrdí každá feministka obviněná z transfobie. Douthat se ve svém článku lehce otírá i o skutečnost, kterou já bych zdůraznil více. Tohle hnutí má totiž nápadně náboženské až sektářské rysy, i když postrádá jak centrální deitu, tak nejvyššího klerika. Točí se kolem dvou věcí, které jsou pro sekty dost typické: kolem dědičné viny (bělochů) a rituální očisty (svrhávání a pomalovávání soch bez ohledu na to, koho představují, vyhazování lidí z práce, stahování filmů z archivů). Do toho pseudonáboženského charakteru perfektně zapadají i takové ty obřady typu hromadného poklekávání, ať už na ulici nebo ve veřejných budovách. (Mimochodem, všimli jste si, za co vyhodili toho mladého výzkumníka Davida Shora z práce? Za to, že si dovolil sdílet odborný článek o tom, že v 70. letech vedly násilné nepokoje k poklesu preferencí Demokratické strany a vítězství Nixona ve volbách.) Ve Velké Británii přebral tenhle typ lidí dočasně kontrolu nad labouristickou stranou, drtivě prohrál loňské volby a teď se realizuje v pouličním virválu, ale bezprostřední nebezpečí od nich nehrozí, i když některé sochy (třeba ta Churchillova) byly raději zakryty proti vandalům. V USA je demokratická strana infiltrovaná dost podobně, ale s tím, že na podzim zvítězit reálně může. Demografie obou zemí je naprosto jiná. Donald Trump není tak zběhlý v reálpolitice jako Boris Johnson, nasírá více lidí, a koronavirová krize zamíchala s dříve silnou ekonomikou natolik, že ještě nevíme, jestli se dokáže do podzimu vzpamatovat. Obecně má americká ekonomika tendenci se zotavovat rychle, ale výjimek bylo v historii dost. Vymazání z digitálního světa  Představa „digitálního Molocha“ u pák moci v USA je poněkud strašidelná, zejména když si člověk uvědomí, kolik moci se na internetu mezitím soustředilo do rukou velkých korporací jako Google, které jsou vesměs naprosto na straně demokratů. (Jak moc? Tenhle obrázek ukazuje dary, které dali zaměstnanci jednotlivých firem politickým stranám před volbami do kongresu roku 2018. Pěkná monokultura, připomínající výsledky voleb v ČSSR dávné paměti. Zdroj.) Dokud jsou spolu prezidentská exekutiva a Google, Facebook či Twitter na kordy, tak to docela jde. Horší varianta je ta, že se do Bílého domu spolu s novým prezidentem nastěhují příznivci cancel culture a začnou si s velkými firmami vytvářet nějaké neoficiální dohody o tom, kdo a jak má skončit na nějaké doživotní černé listině. Dnešní internet je centralizovanější, než si myslíme. Ocitne-li se například vaše doména na nějakém seznamu spammerů, nepošlete nikomu ani e-mail, respektive ho ten dotyčný nedostane, protože jej antispamová ochrana smaže už po cestě. Zatím se takové likvidační mechanismy používaly převážně nestranně, ale dostanou-li je do ruky nějací bezskrupulózní fanatici bojující za Jedinou Pravdu, samozřejmě je s radostí použijí k tomu, aby své odpůrce vymazali z digitálního světa. K tomu, aby vám nefungovala platební karta, nemohli jste komunikovat e-mailem, používat moderní smartphone, spustit si vůbec Windows atd. stačí, aby se na takovém postupu dohodlo jen cca 10 velkých firem. Ano, dá se to fyzicky přežít, ale je to postih, který by spoustu lidí přesvědčil k tomu, že mlčeti zlato. Zejména, pokud by se začal uplatňovat nejen proti samotnému disidentovi, ale i proti příbuzným, dětem atd. Tenhle mechanismus už svého času různá totalitní hnutí vyladila do dokonalosti. Kdo není s námi, je proti nám No, konec spekulací o možné digitální dystopii blízké budoucnosti. Zpátky k současnosti. Už jsme zmiňovali, že jedna ze slabin, které tohle hnutí má, je ta neustálá připravenost požírat se mezi sebou navzájem. „Diverzita“, která je v něm uctívána jako jedno z přikázání, je zároveň slabinou. Ideologická hnutí bývají v praktické politice nejsilnější, dokážou-li se aspoň na nějaký rok-dva sjednotit za jedním lídrem a jednou sadou principů. V téhle postmoderní kakofonii žádný takový trend nevidím. Druhá slabina je, že vlastně nevíme, kolik lidí souhlas s tímhle tažením jenom předstírá – ze strachu. Jedním z hesel, které se v téhle souvislosti hojně užívají, je „Silence is violence“ (Ticho je násilí), což znamená, že probíhá-li nějaký boj, spojencem nepřítele je i ten, kdo jenom mlčí a stojí opodál. (Vysvětlení.) Samozřejmě je to jen nové vtělení hesla „Kdo není s námi, je proti nám“, ale kopírovat až takhle doslova nacisty by přeci jen bylo příliš trapné. Z toho ale plyne, že ani skutečnost, že si někdo na svůj Instagram či Facebook připíchne černou ikonku, neznamená nutně, že jde o upřímný projev souhlasu. Taky to může být ekvivalent sovětské vlaječky v okně na výročí VŘSR – gesto, které má přesvědčit vševidoucí dozorovatele, že tenhle jedinec nepatří na seznam podezřelých. (Zajímavý, leč placený článek jedné Němky žijící v Bostonu. Její vlastní dcera jí řekla, že by nikdy nešla na schůzku s klukem, který se zřetelně a jasně nepřihlásil k Black Lives Matter. To samé jí řekl sousedův syn: musím být vidět na demonstracích, pokud mám mít v létě aspoň nějakou šanci na schůzky. Trochu to připomíná Kunderův Žert.) Testem reálných poměrů tak nakonec zase můžou být jen přímé a tajné volby. V malém jsme tenhle jev viděli už u brexitu. Řev místo myšlení Článek začíná být dlouhý, tak tedy jen poslední poznámka na závěr. Týká se titulku. Tenhle druh ideologie má veškeré důvody mít hrůzu z historie a snažit se ji vymazat. Jestliže deset let stará poznámka na sociálních sítích může být záminkou k okamžité likvidaci, co teprve dvacet let stará kniha nebo třicet let stará událost. Tím, že vymažete vzpomínku na to, že se něco stalo, se zároveň zbavujete nutnosti rozhodovat o tom, zda je „čistá“ nebo „hříšná“, zda o ní smíte mluvit kladně, nebo zda je určena k zatracení. Už vůbec se nemusíte zabývat otázkou, jestli reální lidé nejsou zevnitř složitější, než jak by je chtělo vidět současné morální pozérství. Kde nic není, ani smrt nebere. Toto je zároveň ta nejlepší a nejpřímočařejší cesta stát se duševním primitivem. Někým, kdo jenom reaguje na bezprostřední podněty, nejlépe řevem, a nemusí přemýšlet, protože k tomu přemýšlení nemá žádný materiál. Všechno „nevhodné“ dávno skončilo v díře zapomnění. Je dost šílené, že tenhle druh mentality se dnes kultivuje právě na univerzitách, které měly být centrem vědění, debaty a uchovávání znalostí. To je jedna z ironií života… Osobně si myslím, že i tuhle vlnu šílenství ta naše civilizace přežije, přežila už horší věci. Ale na přežití všech jejích institucí bych rozhodně nevsadil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-21 19:16:03

Melody Sucharewiczová: Islamismus se dá porazit jen silou a solidaritou

Melody Sucharewiczová je rodilá Mnichovanka, která od svých devatenácti let žije v Izraeli. Nějakou dobu jezdila po světě jako neoficiální vyslankyně své nové vlasti a prezentovala izraelské pozice a zájmy v médiích. Momentálně si dodělává doktorát na Katedře válečných studií v Londýně. Do německého Weltu napsala Sucharewiczová před pár dny článek, který jsem s jejím svolením přeložil a rád bych jej také okomentoval. Nenávist k Západu a antisemitismus jsou na palestinských autonomních úřadech společenským a politickým konsensem. Samozřejmě se tím podněcuje terorismus. Evropa by s tím mohla něco dělat – ale nedělá. července 2017: tři teroristé zahájili palbu poblíž mešity al-Aksá v Jeruzalémě. Dva izraelští policisté zahynuli, jeden další utrpěl těžké zranění. Teroristé pocházeli ze severního Izraele, z arabského města Umm al-Fahm. V Umm al-Fahmu vládne už 21 let islamistické hnutí, které bylo mezitím zakázáno, a zaštiťuje se sloganem „al-Aksá je v nebezpečí“. Teroristé den před akcí propašovali zbraně do komplexu budov a schovali je v mešitě. Izrael v reakci na to instaloval detektory kovu, aby zabránil dalším útokům a ochránil modlící se muslimy v mešitě. Následuje organizovaná kampaň ze strany palestinských autonomních úřadů, palestinských imámů a islamistů po celém světě. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana, který říká, že Izrael „chce obsadit mešitu al-Aksá“. Vyzývá „muslimy celého světa“ k tomu, aby „al-Aksá aktivně chránili“ a zabránili izraelským vojákům prolít tam krev muslimů. „Neudělali jsme dost pro to, abychom znovu ovládli Jeruzalém,“ pohrozí. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá“ Výsledkem nenávistných kázání a rozhořčeného pokřiku je kromě zběsilých protestů a výtržností také facebookový příspěvek Omara al-Abeda: „Můj naostřený nůž vyslyší volání al-Aksá.“ Chce zemřít jako slavný mučedník a přitom zabíjet „prasata a opice“, tj. Židy. Vtrhne tedy do domu židovské rodiny, která právě slaví narození nejmladšího vnuka. Pobodá sedmdesátiletého dědečka, jeho ženu, jejich dceru a syna. Synova manželka uteče s pěti malými dětmi do prvního patra. Soused uslyší křik a zneškodní fanatického vraha. Kromě matky a dětí přežívá útok jen babička. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá,“ říká Omarův otec. Jeho matka rozdává sladkosti jako oslavu útoků a na videu dává najevo svou hrdost. 16. říjen 2020: terorista uřízne poblíž Paříže hlavu francouzskému učiteli za to, že ukazoval svým žákům karikatury Mohameda. Macron zdůrazňuje, že chce zintenzivnit boj s islamistickým terorismem. Následuje organizovaná kampaň ze strany radikálních imámů a radikálních muslimů celého světa. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana. Nejde o vraždu, ale o francouzskou reakci na ni. „Macron uráží islám.“ „Měl by se nechat vyšetřit u psychiatra.“ „Muslimové mají právo zuřit a zabít miliony Francouzů v odvetě za jejich masakry (míněno v období kolonialismu, pozn. MK),“ říká bývalý malajský premiér Mahathir bin Mohamad. V pásmu Gazy zapalují Palestinci obrazy Macrona za to, že „napadl islám“. Následuje útok v Nice, další useknutá hlava. Ten samý vzorec, ale posílený, a posiluje jej Turecko. Islamisté vraždí ve jménu fundamentalistické ideologie. Demokraté se snaží chránit nevinné civilisty. Extremisté využívají situaci a mobilizují k hněvu a násilí – za pomoci mikrofonu a klávesnice, které slouží jako zbraň. Následuje další atentát. Vzorec je ten samý, kontext nikoliv. U Palestinců je radikalizace oficiálním socializačním programem – ve škole, v mainstreamových médiích, v městském plánování (školy a náměstí jsou pojmenovávány po teroristech). Glorifikace sebevražedných atentátníků a „mučedníků“, nenávist k Západu a antisemitismus jsou společenským a politickým konsensem. Jen od roku 2015 zavraždili palestinští teroristé 87 Izraelců, zranili 1539, spáchali 217 útoků nožem, 239 střelnou zbraní a 80 autem, vystřelili na Izrael 2500 raket a granátů. Od roku 2018 se přidala novinka, draci a balóny naložené výbušninami, které způsobují požáry a zničily už více než 500 hektarů půdy. Izrael stěží dokáže systematické radikalizaci ze strany palestinských úřadů a Hamásu zabránit. Evropa by mohla. Jako největší dárce by EU v čele s Německem mohla podmínit přítok peněz tím, že Palestinci přestanou provozovat oficiální radikalizační politiku. Mohla by. Místo toho tečou peníze evropských daňových poplatníků do oficiálních mezd teroristů, do školních osnov podněcujících nenávist a do neziskovek, které tento hodnotový systém palestinských úřadů šíří do zbytku společnosti. Teď, když vraždy rezonují čím dál více a dějí se stále častěji, snad – doufejme – dojde ke změně přístupu. Evropa se musí probudit ze své životu nebezpečné strnulosti a odevzdanosti. Nebezpečí nemá jen podobu extremisty se zbraní v ruce nebo s návodem na výrobu výbušnin staženým do počítače. Dlouhodobým nebezpečím pro zbytek Evropy jsou rostoucí skupiny mladých muslimů, pro které je islamismus populární kulturou podobně jako pro jiné Lady Gaga; kteří považují Erdoganovy extremistické výroky za cool, kteří útočí na muslimské dívky nenosící šátek, utlačují svoje sestry a kteří pociťují pochopení, sympatie a náklonnost k vrahovi učitele Patyho. Syrský YouTuber, který po vraždě Patyho vyšel do ulic Berlína-Neuköllnu s postavou Macrona, bičoval ji, urážel a křičel přitom „Alláhu akbar!“, je oslavován jako rocková hvězda. Houf mladých muslimů se popral, aby si pořídili selfíčka, jak se širokým úšklebkem sledují hořící masky s Macronovou tváří. Tolerance islamismu coby populární kultury je znamením selhání evropských elit. Pochybný pláštík kritiky Izraele Příliš dlouho jsme se dívali stranou a doufali, že terorismus a radikalizace skončí samy. Příliš dlouho jsme tolerovali pochody al-Kuds v Berlíně, při kterých se pod pochybným pláštíkem kritiky Izraele provolávaly islamistické a antisemitské slogany. Příliš dlouho se váhalo se zákazem islamistické teroristické organizace Hizballáh. Evropská „pohostinnost“ byla dlouhá léta zneužívána k teroristickým útokům, radikalizaci, obchodu s drogami a s lidmi. Příliš dlouho jsme akceptovali, že turecké, arabské a íránské satelitní televize vedou mladé muslimy k protizápadním hodnotám. Příliš dlouho jsme se smiřovali s tím, že se němečtí učitelé musejí vyhýbat tématu holocaustu, protože mají strach z agresivních reakcí „soft-radikálů“. Příliš často jsme nechávali islamistické organizace a jedince spolupracovat s veřejnou mocí a získávat tak na prestiži. Například teď, kdy měla být sympatizantka islamistů zaměstnána jako poradkyně na ministerstvu zahraničí; po protestech z toho naštěstí sešlo. Příliš často jsme ignorovali teror proti Izraeli. Příliš málo bylo odsouzení a zněla příliš tiše. Příliš často se řečníci odvolávali na „spirálu násilí“, rétorický pojem, který mezi politiky a v médiích relativizuje poměr mezi islamistickými teroristickými organizacemi a Izraelem, který má stejně jako Francie, Německo či Rakousko povinnost chránit svoje civilní obyvatelstvo. Před teroristy, kteří se schovávají v nemocnicích. Před raketami skladovanými ve školách. Před fundamentalisty, kteří podřezávají kojencům hrdla. Appeasmentem a tolerancí netolerovatelného ukazuje Evropa svoji slabost, nevědomost a politickou naivitu. Tím nechala vyrůst obludu, která teď útočí na kořeny demokracie a svobody. Ničí nevinné životy a chce ochromit nejkrásnější a nejsvobodnější města Evropy. Chce spálit synagogy, vzít kostely útokem, zničit kulturní život a nahradit duhové vlajky LGBT hnutí vlajkami černými. Chce. Ale nestane se to. Výroky Macrona po atentátech v Paříži a Nice, Sebastiana Kurze po vídeňském útoku a také Angely Merkelové ukazují potřebnou dávku solidarity, síly a nekompromisnosti, která až dosud v boji proti této obludě scházela. Stát Izrael bojuje s touto příšerou už od svého vzniku. Už od svého vzniku stojí na straně Evropy jako val chránící západní hodnoty. Izrael podporuje Evropu v boji proti terorismu spoluprací v bezpečnostní oblasti. Díky ní se podařilo už několika atentátům zabránit. Je čas změnit přístup: terorismus je terorismus. Paříž, Vídeň, Drážďany, Tel Aviv jsou na stejné lodi. Tato příšera se dá porazit jedině silou a solidaritou. O obojím ví Izrael svoje. Melody Sucharewicz, narozená roku 1980 v Mnichově, je poradkyně pro politickou komunikaci a strategii. V letech 2006-2007 byla zvláštní velvyslankyní Izraele v Německu. My Evropané jsme stejně jako Židé nečistí káfiři Konec překladu, začátek (mého) komentáře. Těžké je býti diplomatem. K lidem, na které chcete zapůsobit – v tomto případě tedy k Němcům – musíte mluvit “po jejich způsobu”, což znamená například chválit kancléřku Merkelovou, která přitom v rámci boje proti islámskému extremismu byla až dosud asi stejně užitečná jako pádlo ve vaně – a realističtí Izraelci si toho zajisté museli dobře všimnout. Charakteristickým rysem merkelovské politiky je právě ta váhavost a odsouvání problémů, srovnání s daleko aktivnějším (i když ne vždy úspěšným) Sebastianem Kurzem vůbec nesedí. That said, samotné jádro sdělení, totiž že ten ponurý, destruktivní, fanatický kult smrti je vlastně jen jeden, jde naprosto k věci. Západní levice si předělala izraelsko-palestinský konflikt k obrazu svému a snaží se jej narvat do úzké škatulky národně osvobozeneckého zápasu, přičemž cíleně ignoruje ten náboženský prvek, který buď nechápe, nebo snad nechce chápat. Poslechnete-li si některé ty bláboly vysílané v palestinských médiích, nemůžete se vyhnout dojmu, že ten základní problém není v okupaci a porážce samotné (takových míst, kde jeden vládne druhému, je v islámském světě plno), ale v tom, že je to okupace a porážka od nevěřících Židů. To je ta pravá pohana, kterou se Hamás a spol. neustále snaží smýt krví. V jejich ideálním světě má nečistému káfirovi přináležet maximálně tak role poníženého občana druhé kategorie, ne-li přímo otroka. Jenže on, proti všem slibům od Alláha, nějak nechce a nechce prohrát a podrobit se… Samozřejmě, my Evropané jsme také nečistí káfiři. A když se nečistí káfiři vzpěčují podřízenému postavení, které je jim předurčeno, je potřeba je zastrašit. Aby si snad nedej bože nemysleli, že jsou svobodní; že si mohou malovat proroka, který podle zákonů islámu zpodobněn být nesmí, nebo dokonce říkat o něm, co chtějí. Dále už následuje ten samý „recept“ co v Jeruzalémě: nůž, bomba, pistole. Vůbec nechápu, co si Evropa vlastně slibuje od toho, že posílá peníze a dary do Palestiny. Možná v tom někdo vidí soucitnou, morálně čistou pomoc. Ale při tom, jaké poměry tam panují, mě napadá zcela jiné přirovnání. Je to jak přilévat benzín do ohně na sousedově zahradě a vůbec se nezabývat možností, co udělají ty poletující jiskry s mým vlastním domem. Tenhle druh pomoci se nám jednoho dne zatraceně vymstí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-11-27 09:05:06

Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě

Děsivá zkušenost historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem  Světoznámý historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy NEMOCNÁ AMERIKA. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Jeho aktuální a inspirativní dílo vydávají v českém překladu společně Paseka & Prostor. Timothy Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, málem zemřel na sepsi. I přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize NEMOCNÁ AMERIKA. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Timothy Snyder proslul jako bystrý vykladač nejzrůdnějších projevů historických totalitních systémů a kritik politických metod potlačujících svobodu a lidská práva. Ve své nové knize píše o událostech, které se dotýkají nás všech, a z osobní zkušenosti čerpá pro další ze svých úderných občanských apelů. Mezi prosincem 2019 a březnem 2020 se autor v prostředí několika amerických nemocnic obtížně vracel do života od hranic smrti. Zážitek, k němuž vůbec nemuselo dojít, způsobilo fatální zanedbání zdravotní péče. Historik však neviní lékaře ani zdravotní sestry, nýbrž zdravotní systém a rozvíjí četné argumenty pro zásadní změnu amerického zdravotnictví a jeho přiblížení evropskému modelu. Českému čtenáři bude znít líčení amerického zdravotnictví, ovládaného byznysem, jako varování. Právě tento systém může spolu s erozí demokratických institucí podle Snydera za selhání v boji s koronavirovou pandemií. Lidé umírají proto, že jsme zapomněli na jednu z podstatných hodnot, na solidaritu: „Ke svobodě potřebujeme zdraví a pro zdraví potřebujeme jeden druhého.“ Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění. Ukázka z knihy str. 20 Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících ro ku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila. Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají.5 Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers.6 Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně. Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého. Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém. Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným. Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu. Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest. Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví. Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu. TZ

Čas načtení: 2012-05-02 00:00:00

Drama v Domažlicích

Předmluva Drama v Domažlicích proběhlo v sobotu 28.4. s celkovým počtem dvanácti účastníků a dvou organizátorů. Byla to jakási jednodušší šifrovačka spojená s pár akčními prvky (které se příliš nepovedly). Hra byla založená na následujícím příběhu. Jediné, co k vyřešení úkolu potřebujete je dobrý nápad a mapa Domažlic. Celá story je trochu upocená - chtěl jsem z toho udělat veledílo, ale trochu jsem nestíhal, málo spal a tak vzniklo, co vzniklo… 1. stanoviště Slunce pomalu klesalo k obzoru a svítilo muži přímo do očí. Příliš to nevnímal, jen bez přemýšlení sáhl po stínítku a pokračoval v rychlé jízdě. Spěchal. Seděl za volantem celý den a pomalu se blížil k cíli své cesty. Vyrazil jakmile obdržel zprávu, zastavil jen párkrát. Ve městě snížil rychlost jen nepatrně, první křižovatkou projel za hlasitého troubení ostatních aut, které jakoby ani neslyšel. Pak přeci jen trochu zpomalil, aby se rozhlédl po názvech ulic. Nic mu neříkaly, nebyl ve městě už pár desítek let. Ulice, které tenkrát znal, se teď patrně jmenovaly docela jinak. Zastavil u chodníku: "Dobrý den," zavolal na pána stojícího na chodníku, "potřeboval bych poradit, jak se dostat…" Zbytek věty se ztratil v hluku projíždějícího kamionu. Patrně neslyšel, pomyslel si a chystal se otázku zopakovat, když tu pán spustil. "V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli," odmlčel se. "Promiňte, ptal jsem se…", zkusil to znovu muž sedící v autě. "Já vím, já vím, vždyť vám to povídám," usmál se člověk se na chodníku, "Teď pozorně poslouchejte, kudy dál: Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu - ale v duši věčný máj, šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy, šel pouští - a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. Na shledanou, " a pokračoval pomalu dál svou cestou. Muž v automobilu procedil mezi zuby něco nepříliš slušného, ale protože v dohledu nebyl nikdo další, koho by se mohl zeptat, seděl a přemýšlel. Pak se podíval na ceduli s názvem ulice, usmál se, pomalu projel pár ulicemi a na konci jedné zastavil a zamířil k vrátnici. Řešení je v poznámkách pod čarou.1 2. stanoviště "Dobsrý den," oslovil muž z automobilu sleečnu za okénkem, "jsem Mareš, Marek Mareš. Přijel jsem…" "Čtvrté patro, pokoj 234," slečna ani nevzhlédla. Marek se chvíli pokoušel najít výtah, po chvíli to ale vzdal a raději vyběhl po schodech. Před pokojem se vzastavil. Zhluboka se nadechl a zaklepal. "Tak jsi dorazil," uvítala ho ve dveřích žena, která vypaedala, jako kdyby pár nocí nespala. Tvář měla strhanou, kruhy pod očirma, vlasy se snažila narychlo uhladit. Marka překvapila barva její kůže, připomínala mu starý zežloutlý papír. Příliš nezdržoval a pokračoval rovnou do pokoje. Byl průměrně zařízený a vypadal udržovaně, Marek ale ihned zaznamenal zatuchlý zápach místnosti. Uprostřed stáhla postel. "Jak je mu?" zepřtal se ženy, která mu otebvřela. Neodpověděla, do očí jí vrhkly slzy a ona schovala obličej do dlaní. Marek pokročil blíže k posteli, u které seděl muž držící starce za ruku. "Neměl jsi jezdit," otočil se muž na Marka. "Je to můj otec," odvětil. "Ty jsi svého otce távno ztratil. Zřekl ses ho. Zřekl jsi se nás všech!" Marek neodporoval. Tiše stál a díval se na umírajícího muže na posteli. Ten pomalu otevřel ooči a prázdným pohledem se zahleděl před sebe. "Už tu je?" zašeptal tiše. "Ano, tati, přijel." odpověděl muiž u postele. "Marku, já ti odpustil," pokračoval tedy pomalu, "usmiřte se s bratrem. Co bylo moje, bude vaše. Buďte zajedno a pokračuvte v mém díle. To je mé poslední přání. A teď běžte, chci být sám." Řešení opět pod čarou.2 3. stanoviště Lidé pomalu procházeli brankou, nasedali do aut a odjížděli. Obloha byla šedá, foukal studený vítr a nikdo proto zbytečně nepostával - i smuteční kondolence byly dnes nezvykle stručné. "Jak dlouho tu ještě zůstaneš?" zeptal se Marka bratr. Oba stáli před brankou a podávali si ruce s odcházejícími. "Pár dnů, možná týden." "Jestli chceš, můžeš se z hotelu přesunout k nám domů, místa máme dost," navrhl bratr. "Díky, brácho, ale raději ne. Rád se vracívám v nocích pozdě," usmál se Marek, "všiml jsem si, že Vlastě není úplně nejlépe a tak vám raději nechám váš klid." "Dobře, jak chceš," na chvíli se odmlčel. "S Vlastou se to táhne už déle," odkopl kamínek do křoví, "navíc teď pár nocí špatně spala, vždyť víš. Říká mi, že to není nic vážného, ale já už jí moc nevěřím - poslední dobou jezdí čím dál víc do nemocnice. Tak ať mi neříká, že to nic není. Alespoň že Adam je už starší, už se o sebe postará sám." "To je dobře. Kolik už mu vlastně je?" pokračoval Marek v konverzaci, i když bylo na první pohled znát, že si oba povídají jen z povinnosti. "Za měsíc mu bude jedenáct." Chvíli postávali mlčky a vyprovázeli poslední odcházející. Jakmile odešel i poslední, nasedli do auta a vraceli se domů. "Chceš zavést k hotelu?" "Jo." Ze schodů ještě Marek zamával na projíždějící auto a pak vkročil dovnitř. Pomalu vycházel po schodech. Pokoj měl skoro až nahoře a výtah opět nikde nenašel. "To je zvláštní," pomyslel si, když se seshora podíval na točité schody, "asi moderní architektura." Řešení pod čarou.3 4. stanoviště To, že otcovu poslední vůli nedodrží, bylo Markovi jasné od prvního okamžiku. Celé jeho podnikání považoval za ztrátu času. Kdysi to chtěl zkusit. Rozjet obchody podle svých představ. Brzy ale narazil a protože nechtěl ustoupit ani on ani jeho otec, skončilo to dvacetiletým vyhnanstvím. Dodnes si na ten den vzpomínal. Chtěl se svého dědictví co nejdříve zbavit a že se to Lukášovi, jeho bratrovi, nebude líbit, si byl jistý. Vždycky to byl jen tátův poslíček, pomyslel si a nahlas si odfrkl. Ničeho nedosáhl a s jeho vedením půjde podnik do bankrotu. Dříve nebo později. Tím si byl jist. Stačilo pár telefonátů, aby obvolal několik svých známých, sehnal důležité kontakty a pustil se do vyjednávání. To míval nejraději. Když se do toho pustil, dokázal nakupujícího zatlačit tak do kouta, že raději na jeho návrh přistoupil, i když byl pro něho nevýhodný. Tentokrát však doufal, že bude mít celou transakci co nejdříve z krku. První zájemce nebydlel daleko. Marek se rozhodl, že nebude vyjíždět s autem z garáže a raději si udělá po městě kratší procházku. Marek dorazil na místo ještě dříve očekával. Před domem seděl na silnici chlapeček a kreslil si cosi křídou po zemi. Markovi se to na první pohled zdálo jako jakýsi druh skákacího panáka, ale když se na kresbu díval déle, už si tím tolik jistý nebyl. "Zajímavé, hochu, a co to je?" nedalo mu to, aby se nezeptal. "To, to, to nic není. Nic!" odpověděl překvapeně chlapeček a rychle zmizel v domu. Řešení pod čarou.4 5. stanoviště "Tak jsme dohodnuti," seriózně oděný pán vstal a podával Markovi ruku, "pokud chcete, mám již připravenou smlouvu, stačí už jen doplnit drobnosti a můžeme to podepsat, ať to máme z krku, co říkáte?" Radostí téměř zpíval vše, co řekl. Právě mu padla do klína celá konkurence, kterou ve městě ještě vůbec měl. Nečekal, že se bude dědic podniku tak rychle chtít své části zbavit a ještě za takovou nízkou částku. Nezískal sice většinu, ale i se získanou částí měl v podniku velké slovo. "Co kdybychom se na to něčeho napili?" nabízel s úsměvem sklenku. "Rád, proč ne." nenechal se Marek příliš dlouho přemlouvat. Chvíli v tichosti vychutnávali hnědou tekutinu, s rozkoší ji převalovali v ústech a znalecky přikyvovali. "Čím se vůbec vy, pane Mareši, zabýváte?" otázal se pán po chvíli. "Ale to víte, doba je těžká, musím brát, co je. Chvíli pomáhám tam, chvíli onde. Naštěstí mám pár přátel, kteří mi rádi pomohou. Nemohou příliš, jenom občas. Domluvit zakázku, vyjednat kontrakt, uzavřít obchod," odpověděl Marek trochu úlisným tónem. "Chápu, je dobře mít přátele na správných místech," mrkl na něho pán za stolem, "také bych občas ocenil mít pár známých." "Za menší provizi, proč ne…" Pán se hlasitě zachechtal: "Vy se mi líbíte, pane Mareši. Myslím, že spolu budeme moci ještě párkrát dobře spolupracovat." Marek s úsměvem přikývl a chvíli tiše upíjel ze sklenky. "Máte zajímavý kalendář," poznamenal, když jeho zrak utkvěl na předmětu na stěně. "A, ano, čísla, to je moje záliba." "Dávají nějaký smysl, nebo je to pouze umělecký výtvor?" "Jistě, mají smysl. Pro každý měsíc musí být vybrána správná čísla. Jsou čísla krásná a méně krásná, jsou čísla sudá a čísla lichá. Některá čísla mají svůj vlastní význam." "Ach tak," odtušil a raději se už více neptal. 139173957139577917395779173957199937193755319373 131322335791359871359173102113193740202401913997 197392493791734869371937007371734243797395391777 119739283739302960337192837113744039373933937393 133939988933001970239364713939902039173391719939 539173554034491539049489335933350423333915359331 139339935424551955144495757153539102202489191999 139173957139577917395779173957199937193755319373 Srpen Řešení pod čarou.5 6. stanoviště "Nechceš někam hodit?" Žena se překvapeně ohlédla, aby zjistila, kdo na ni mluví. "To bys byl hodný," odpověděla, jakmile muže v autě poznala, "myslela jsem, že už jsi odjel." "Chtěl jsem, ale obchodní záležitosti mne trochu zdržely. Musel jsem se zbavit dědictví, to víš." Žena ustrnula. "Tys to prodal?" zeptala se po chvíli tiše. "Jo. Nebudu nic předstírat, ale po těch pár dnech si s tvým mužem nerozumím o nic víc než před dvaceti lety. Brácha dokáže spoustu věcí, jen obchodovat ne. A tak se nechci dívat, jak jde podnik od desíti k pěti. Radši ať se s tím trápí někdo jiný." "Bude zuřit, víš to. Nabídl jsi mu vůbec svůj podíl?" Marek se usmál: "A co bych z toho měl? To bych mu ho mohl rovnou darovat. Kam vůbec chceš odvézt?" "Sem," řekla a podala mu mapku: Náhle jí ruka vystřelila k břichu a z úst se jí vydralo bolestné zaskučení. "Jsi v pořádku?" otočil se na ni znepokojeně Marek. "Jsem, jsem. Ale jeď, prosím, jeď rychle…" Řešení pod čarou.6 7. stanoviště "On to udělal! On to udělal!" běhal Lukáš, Markův bratr po pokoji, "jak si to mohl dovolit?" Do cesty mu přišla židle, kterou nasupeně odkopl stranou. Hned za ní letěly všechny papíry, které prudkým pohybem shodil ze stolu. "Uklidni se," řekla Vlasta potichu. "Uklidni se? Jak se můžu uklidnit? Teď, když mi vlastní bratr vrazil kudlu do zad? Mizera! Blbec!" Následovala ještě řada horších označení. Lukáš stále pobíhal po pokoji ode zdi ke zdi. Pak prudce otevřel skleněnou skříňku a nalil si skleničku plnou až po okraj. Vypil ji až do dna. "Debil jeden!" V rychlém sledu následovala ještě druhá a třetí sklenička. "Bude se smažit jako Hus. Bude se topit a neřekne ani slova! Já mu dám, já mu ukážu. Bude se plazit prachem dole po zemi." Náhle mu v očích zasvítilo: "Zastřelím ho!" "Přestaň," ozvala se Vlasta ještě potišeji, ale Lukáš ji neslyšel. "Zastřelím ho!" zařval hlasitěji. Pak se zachechtal a zařval to ještě jednou. Během toho, co se přehraboval v zásuvkách stolu se stále smál. Vyndal na stůl černou krabičku, otevřel ji a potěšeně se usmál. "To bude divadlo!" řekl a vyběhl za dveří. Vlasta pomalu vstala a došla do kuchyně. Tam si vzala hrst prášků a zapila je sklenicí vody. Pak si povzdychla a začala vytáčet číslo na telefonu. Řešení.7 8. stanoviště Dostali jste se až na samý konec dnešního příběhu. Jste překvapeni? Já velice. Nyní máte možnost zahrát si na Hercula Poirota. Zapojte své šedé buňky mozkové a označte vraha. Samozřejmě musíte, stejně jako pan Poirot, poskytnout náležité vysvětlení. Ale to už pro vás bude, po celodenních útrapách a bojováním s šiframi, legrace. Řešení, dole.8 Asi není překvapením, že řešení spočívá v dvou básních, které slyšel pán v autě jako nápovědu k cestě. První je úryvek z Máchova Máje, to by nemělo být až tak těžké poznat. Druhý básník není až tolik profláklý - nicméně pro gymplány z Klatov by to měla být hračka. Jedná se o Jaroslava Vrchlického, vlastním jménem Emila Frýdu. Pokud se podíváte na mapu Domažlic, nalezneta tam sousedící ulice Máchova a Vrchlického. Pokud půjdete nejdříve Máchovou, pokračovat budete až na konec ulice Vrchlického, dojdete až k penzionu pro důchodce. Tam bylo schováno pokračování.  ↩ Druhá šifra byla patrně nejjednodušší. V textu se nacházelo očividně moc překlepů na to, aby to byla náhoda. Stačilo poskládat za sebe všechna písmenka, která byla špatně, aby byla vidět zpráva: "sever hřbitov". Po pohledu do mapy bylo opět jasno - zhruba na severu Domažlic se nachází židovský hřbitov. ↩ Tentokrát to bylo těžší. Všimnout si bylo potřeba několik věcí - zaprvé jsou některá políčka bílá, jiná kostičkovaná. Dále jsou některá oddělená jednoduchou čárou, jiná dvojitou. Pak také schodiště netvoří spirálu, ale soustředné kružnice. A pak už je to jednoduché - první nápad je vždy vyzkoušet morseovku. A kupodivu je to nápad správný. Bílá políčka jsou tečky, tmavá políčka jsou čárky, dvojitá čára odděluje písmena a v každém mezikruží je právě jedno slovo. Po převedení vychází zpráva "hriste 500 metru". ↩ Čísla evokují vzpomínky na staré spojování, kdy vždy vyšel nějaký obrázek. Tady to bylo něco na tento způsob, jen o malinko komplikovanější. Nestačilo spojovat čísla. Musely se spojovat středy příslušných kružnic. Potom se z čmáranice vylouplo "BUS 4". ↩ Opět něco jednoduššího. Na první pohled je převaha lichých čísel. Sudé musíte chvilku hledat. Když si je zabarvíte, vyleze vám z obrázku kód "WC". Co s tím už není těžké domyslet. Srpen ještě napovídá přibližný směr (jihovýchod). ↩ Opět nic složitého, stačilo se dobře podívat na mapu a ulice Domažlic opravdu na jednom místě podobný tvar tvořily. Jen byl trochu jinak otočený. Cílovým místem pak byla nemocnice. ↩ Tentokrát zaujmou slova psaná kurzívou: Hus, topit, dole. Co by mohla znamenat? Opět pomůže pohled do mapy - nedaleko se nachází Husův park. A v něm dva rybníčky, k čemu jinému by mohlo vést "topit"? Poslední slovíčko naznačuje, že se bude jednat o ten jižnější. ↩ S odhalením vraha začneme pěkně od konce. Kdo je oběť? V příběhu se vyskytují celkem tři živí muži. Marek, Lukáš nebo neznámý kupce podílu. Obchodníka z toho vynecháme - Lukáš by sice měl motiv vraždit, ale není zmínka o tom, že by identitu kupce znal, to, že bratr svůj podíl prodal, mu prozradila manželka. Další na pořadí je sám Lukáš. Proč by to nemohl být on? U oběti nebyla nalezena žádná zbraň, alespoň o tom není zmínka. Pistoli by si někdo musel odnést s sebou. To ještě není nic nemožného. Jenže kdo by měl motiv? Marek? Patrně by ničeho nedosáhl. Pak tu kupec podílu, ten by motiv měl, ale slabý - sice by odstranil druhého vlastníka podniku, ale neměl by žádnou jistotu, že podíl získá. Ten tedy také ne. Poslední možností je manželka. A opět chybí motiv. Poslední možnou obětí je Marek. A je to asi možnost nejpravděpodobnější. Lukáš se dokonce vyjadřuje tak, že to vypadá, jako kdyby ho během pár minut měl zastřelit. Jenže oběť není zastřelena, je zabodnuta nožem. Proč by Lukáš měnil zbraň? Navíc vyběhl z domu v celkem silném afektu, patrně by Marka ani neměl šanci najít, možná by z něho dříve naštvání vyprchalo. Kdo může být vrahem dál? Kupec podílu k tomu také žádnou motivaci nemá. Zbývá manželka Lukáše, Vlasta. Z příběhu víme, že je vážně nemocná - má silné bolesti břicha, zežloutlou kůži. Jezdí často do nemocnice. Vypadá unaveně, pohuble. Těžko dohadovat, co za nemoc má, nejvíce to vypadá na rakovinu slinivky břišní, u které není příliš mnoho šancí na přežití. Vlasta tedy patrně ví, že umírá. Vidí manžela, který je silně odhodlán k vraždě, k vraždě vlastního bratra, který je černou ovcí rodiny už dlouhá léta a Lukáš k němu nic necítí. Bratra neměl v lásce, teď ho vyloženě nenávidí. Co by se stalo, pokud by na Marka náhodou narazil a zastřelil ho? Těžko by mohl vraždu zatajit. Jistých by tak měl pár let natvrdo. S manželkou, která umírá, a synem, kterému bude teprve jedenáct. Vlasta se tedy rychle rozhoduje. Zavolá Markovi a domluví si s ním schůzku. Možná se ho nejdříve snaží přesvědčit, aby z města odjel. Kdo ví. Je možné, že Marek nebere hrozbu vážně a Vlasta je donucena okolnostmi ke krajnímu řešení. Zachránit synovi alespoň otce. …to je autorské řešení. Samozřejmě k soudu bychom potřebovali důkazů o něco více. Pokud s řešením nesouhlasíte, ocením alternativní pohled ;) ↩

Čas načtení: 2021-03-06 18:21:51

Helena Hardenová: Detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé

Zuzana Wilder a Polyxena Berková z Ronova jsou dvě literární hrdinky, jimž život na stránkách svých knih vdechla spisovatelka Helena Hardenová, která psát začala již na gymnáziu, a to básničky do různých literárních soutěží a později rozpracovala několik románů, ale nedopsala je. Až nakonec v roce 2004 konečně vyšel její první detektivní román Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar a od té doby jich napsala jedenáct. V současné době přemýšlí o napsání fantasy detektivky.   Pocházíte z Brna, kde jste také vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala své dětství? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Bavilo mne především číst si. Až jsem se to ovšem naučila, což trvalo překvapivě dlouho, téměř do konce první třídy. Na vině byla moje silná dyslexie, se kterou si v době mého dětství nevěděl moc nikdo rady. Nebyla jsme zkrátka schopna pochopit a číst jednotlivá písmena, protože mi nedávala smysl. A pak jsme jednou jeli večer tramvají, dodnes si pamatuju to místo blízko naší školy na Mendlově náměstí v Brně, a já najednou četla svítící neónové nápisy nad obchody: MASO UZENINY, OVOCE ZELENINA… Kouzlo. Prostě kouzlo. A od té doby čtu a čtu. A občas i píšu.   Na gymnáziu jste psala básničky do literárních soutěží. Později jste rozepsala několik románů, ale nedokončila jste ani jeden. Až jednou na dovolené na Kanárských ostrovech jste začala psát detektivku, kterou jste nakonec po třech letech dopsala a v roce 2004 vyšla pod názvem Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky píšu proto, že je sama ráda čtu. Dále proto, že mám ráda pohádky, trochu toho tajemna a šťastné konce a detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé. A v neposlední řadě i proto, že má detektivní žánr svoje nepsaná pravidla. Na konci musí být vrah odhalen a nejlépe i dopaden, a zlo potrestáno. Ta pravidla mne nějakým způsobem uklidňují a současně občas pobízejí je porušit. Ráda si hraju, a to i při psaní.   V knížce se poprvé objevila Zuzana Wilder, Češka žijící na Tenerife, kde má realitní kancelář, i když netouží po zločinech, v její blízkosti se dějí. A Zuzaně jste věnovala celou sérii osmi detektivních příběhů. Proč jste si vybrala pro její příběhy právě Kanárské ostrovy? Kanárské ostrovy jsou moje velká láska. Podnebí, příroda, lidi, moře, vlastně skoro všechno. Vždycky jsem chtěla psát příběhy, které bych sama ráda četla. Třeba na dovolené nebo naopak tehdy, když realita okolo nás nestojí za nic a člověk se potřebuje na chvíli přenést někam daleko. Právě k tomu je prostředí ostrovů jako stvořené. A v neposlední řadě jsem se léta doma vymlouvala na to, že já prostě na ty Kanáry jet zase musím. Už kvůli inspiraci…   V roce 2016 vyšel první detektivní příběh ze třídílné detektivní série s Polyxenou Eusebii Kristinou Berkovou z Ronova, která pochází ze starého šlechtického rodu, Příliš mnoho vítězů. Co vás přivedlo k vytvoření současné mladé šlechtičny, toužící po obyčejném životě, které se do cesty přimotají kriminální případy? Mám ráda historii i historické stavby a taky upřímně, kdo by nechtěl, alespoň na chvíli žít na zámku? Polyxenu Berkovou z Ronova jsem si vymyslela, protože se mi zdálo, že by mohla mít dost času i peněz na nějaké to „domácí pátrání“. A bavilo mne vytvořit historickému, již vymřelému rodu Ronovců, novou fiktivní větev Berků z Ronova.   Jste duchovní matkou dvou literárních hrdinek Zuzany Wilder a Polyxeny Berkové. Máte s nimi něco společného, jsou vám něčím blízké?    Nevím, jestli úplně já mám s mými hrdinkami něco společného, ale Zuzanin manžel jako by z oka vypadl mému, bohužel již zemřelému, muži. S Polyxenou mám zase společného tatínka a částečně i historii rodiny. Ne tedy, že by ta moje byla šlechtická, ale některá jména a osudy na moji rodinu upomínají. Zejména při psaní prvního dílu zámeckých detektivek jsem věnovala postavě tatínka mnoho prostoru, vlastně až tolik, že na vraždu došlo až hodně, hodně pozdě. Pár čtenářů už mi to vyčetlo, ale mne to psaní prostě bavilo. Můj vlastní tatínek zemřel už dávno a prostřednictví mých knížek se zase trochu vrátil.   Na svém kontě máte jedenáct knížek a co další? Pracujete na nějakém novém příběhu? Aktuálně přemýšlím o fantasy detektivce, která nemá nic společného ani s Kanárskými ostrovy ani s Polyxenou a zámkem Ronov. Jen si nejsem jistá, jestli si text, který si představuji, dokáže najít čtenáře, v mém případě spíše čtenářky… Uvidíme.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte? Odjakživa čtu oblíbené autory i několikrát. Jednak dost zapomínám, ale hlavně se ráda vracím. Kromě Agathy Christie, u které mám paradoxně nejraději její vlastní životopis, a ne některou z jejích skvělých detektivek, mám z britských autorů velmi ráda Bena Aaronovitche, autora urban fantasy série odehrávající se převážně v Londýně. Z českých autorů detektivek je pro mne dodnes nejlepší Václav Erben. Ze žijících Vlastimil Vondruška, jehož historické detektivky mne baví hodně, ale jeho Přemyslovská epopej mne donutila po létech oprášit znalosti historie, a dokonce i zajet na místa s Přemyslovci spojená. Českých autorů detektivek, které ráda čtu je víc, a nerada bych na někoho zapomněla, takže jmenovat raději nebudu. Ale ráda čtu i českou fantasy, zejména Františka Kotletu. Dokonce jsem na jeho knížky naučila i některé své kamarády, kterým doposud jejich dobrý vkus bránil v tom pořádně se, jako čtenář, pobavit! Také se mi moc líbí knihy rozhovorů Aleše Palána. A protože ráda a hojně čtu i životopisné knihy, zaujal mne v poslední době také Novákův Kundera.   Vystřídala jste několik profesí. Byla jste plánovačkou, knihovnicí i uklízečkou, několik let jste pracovala jako personalistka, podnikala a prodávala stroje pro pekárny. S manželem jste vedla rodinnou firmu. A co dnes? Čemu se věnujete? Upřímně, plánovačkou jsem byla rok, knihovnicí taky tak, a uklízečkou maximálně dva měsíce. Ale kdysi mi zřejmě přišlo vtipné mít ve spisovatelském medailonku více povolání, aby to vypadalo, že mám hodně zkušeností. A staré informace z internetu jen tak nezmizí, to víme všichni. Popravdě, už od začátku 90. let podnikám. Dřív s manželem, aktuálně už víc jak patnáct let sama, pokud ovšem nepočítám svoje skvělé kolegy v práci. Pohybujeme se už mnoho let oblasti inženýrských činností a dodávek pro čištění technologických a odpadních vod. A taky mám firmu, která se zabývá realitami a správou nemovitostí.   Patříte mezi lidi, kteří mají velkou zálibu v cestování. A co další koníčky, máte na ně čas? Ostatní koníčky s cestováním souvisí, mám totiž kromě opery a divadla ráda taky architekturu a výtvarné umění. A dobré jídlo a pití. Takže nejraději na cestách zevluju pro prohlídce nějaké galerie třeba v Benátkách nebo ve Vídni v kavárně, piju kafé a prosecco a koukám okolo sebe.  Aktuálně ovšem, vzhledem ke covidové situaci, jsem ráda, že si můžu doma alespoň číst a občas i něco psát.   Helena Hardenová se narodila a žije v Brně a na hájence na Vysočině. Protože její vlastní život má s tím literárním málo společného, píše a vydává pod pseudonymem. Napsala sérii knih se Zuzanou Wilder (Příliš mnoho náhod na Tenerife Mar, Smrt starého záletníka, Smrt má hlad, Záhada vily Herbst, Nezvěstný z El Hiero, Smrt ve vavřínovém lese, Příliš mnoho strašidel, Smrt nenachází slova) a Polyxenou Berkovou (Příliš mnoho vítězů, Příliš mnoho nevěst, Příliš mnoho pokladů). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-15 12:56:01

O děsivé zkušenosti historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem vypráví kniha Nemocná Amerika

Historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, musel i přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize Nemocná Amerika. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Během svého pobytu v nemocnici zažil Snyder pacienty s příznaky podivné infekce dýchacích cest. Tehdy ještě oficiálně žádný koronavirus v USA nebyl a samozřejmě na něj nebyl nikdo testován. Snyder popisuje následné selhání amerického zdravotnického systému a Trumpovy administrativy tváří v tvář pandemii. Výsledkem je znepokojivý portrét systému, v němž je pacient poslední prioritou.   Ukázka z knihy Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících roku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila.      Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají. Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers. Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně.      Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého.      Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém.      Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným.      Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu.      Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest.      Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví.      Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu.   Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, například Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.   Z anglického originálu Our Malady: Lessons in Liberty from a Hospital Diary, vydaného nakladatelstvím Crown v New Yorku roku 2020, přeložila Johana Ringelová, 184 stran, vydaly Nakladatelství Paseka a nakladatelství Prostor 2020.

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 05:11:01

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (ukázka z knihy)

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.   Ukázka z knihy:   DOPIS SEDMÝ   Není nic, čemu by věda nedokázala pomoct. Rodiče i učitelé musejí lépe pochopit, jak se čtením mění mozek dítěte. […] Jsem přesvědčen, že zvýšené povědomí o čtecí dráze mozku učitelům jejich úkol velice usnadní. – Stanislas Dehaene   A co si odnášíme od Dr. Seusse? Samozřejmě radost z hravých slov a obrázků, ale také ty nejlepší a nejlidštější hodnoty, které chce každý z nás mít: kuráž, odhodlání, toleranci, úctu k zemi, náznak bojového ducha, umění ocenit představivost.             Proto na čtení v raném věku záleží. –Michael Dirda   Milí čtenáři, děti ve věku pěti až deseti let se po celém světě začínají učit číst a začíná pro ně největší čtenářské dobrodružství jejich mladého života. Trefně to popsal William James: „Děti, které se učí číst […] se rozletí do úplně nových světů tak snadno jako ptáčata,“ a jejich první zastávka bude v Dinotopii, Narnii nebo v Bradavicích. Cestou se budou muset utkat s mnoha podivnými stvořeními, od draků po tyrany, objeví různé druhy „jiných lidí“, budou upadat do mdlob ze svých hrdinů nebo přísahat, že nikdy v životě do mdlob neupadnou. Ale hlavně opustí svůj psací stůl, křeslo nebo postel a zjistí, kým vším se samy mohou stát. Jak napsal Billy Collins ve své krásné básni „On Turning Ten“ (Jak se stát desetiletým), ve čtyřech letech byl arabským kouzelníkem, v sedmi odvážným vojákem a v devíti z něj byl princ.             Ovšem pro příliš mnoho dětí nic z toho neplatí. Pro ně znamená projít dveřmi mateřské školy začátek neustále se vracející noční můry, kterou skoro nikdo jiný nevidí. Podle toho, jaký scénář jim život přichystal, budou mít děti šanci na svůj vlastní, nepolapitelný americký sen, nebo ne, s dalekosáhlými důsledky pro celou společnost.             Každý národní i mezinárodní žebříček výkonů ve čtení ukazuje, že navzdory veškerému bohatství země americké děti ve velkém zaostávají a vedou si podstatně hůř než děti ze západních i východních zemí. Nemůžeme ignorovat, co to věstí pro naši zemi. Jsou věci, které musíme znát, ať už máme vlastní děti, nebo ne, a týkají se hlavně toho, co každý z nás může udělat pro to, abychom napravili potenciál dětí této země.             Konkrétně Národní hodnocení úrovně vzdělávání (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně „zdatné“, to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivěji vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.             A co je ještě mnohem horší, téměř polovina afroamerických nebo latinoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni, natož aby se dalo mluvit o nějaké „zdatnosti“. To znamená, že nedokážou dostatečně dekódovat a pochopit čtený text, což následně ovlivňuje téměř vše, co by se dál měly učit, včetně matematiky a dalších předmětů. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je pro mě „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, pro všechny vzdělávací účely jako by zmizely. Řada z těchto dětí skutečně ze vzdělávacího systému postupně odpadá a existuje jen mizivá šance, že v dospělosti dosáhnou svého amerického snu.             Věznice napříč Spojenými státy tohle dobře znají – řada z nich projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Jak napsala bývalá výkonná ředitelka a filantropka CinthiaColettiová, vztah mezi úrovní čtení ve čtvrté třídě a nedokončeným vzděláním je trpká a velice významná skutečnost. Snaží se prosadit myšlenku, že pokud tak velký počet dětí nepodává ve škole dostatečný výkon, Amerika si nemůže udržet vedoucí ekonomickou pozici ve světě. Rada pro mezinárodní vztahy závěry Colettiové podpořila ve své zprávě, kde bez jakýchkoli nejasností uvedla: „Rozsáhlé části nevzdělané populace ničí schopnost Spojených států fyzicky se bránit, chránit svoje informace, diplomaticky vyjednávat a podporovat růst hospodářství.“             Jedině vysoká úroveň čtení zajistí, aby jednotlivci mohli rozvíjet a uplatňovat sofistikované čtenářské dovednosti, díky kterým lze udržet intelektuální, sociální, fyzické i ekonomické zdraví Spojených států. Více než dvě třetiny budoucích amerických občanů jsou zcela bez šance.   Kde začít?   Prvních pět let života těchto dětí ani zdaleka nepřipomíná ideální život, jak jsem ho popsala v předchozím dopise. Už mě unavuje citovat staré i nové studie dokládající víc než třicet milionů slov, která děti z chudých rodin ve svém prostřední nikdy neuslyší, nebo počet knih či tiskovin, jež neuvidí a které jim do věku čtyř pěti let nikdo nepřečte. Peníze mají v raném jazykovém a kognitivním rozvoji dětí doslova hlavní slovo, jak ukázala rozsáhlá analýza ekonoma Jamese Heckmana a jeho týmu z Chicagské univerzity. Zjednodušeně řečeno, peníze, které do dítěte investujeme v průběhu prvních let jeho života, mají vyšší návratnost než peníze investované kdykoli jindy. Závěry všech možných typů výzkumu na téma vývoje dítěte nelze pochopit lepším způsobem: společnost musí začít investovat do komplexnějších předškolních vzdělávacích programů, do většího počtu vysoce kvalifikovaných odborníků a jejich zapojení ještě předtím, než se první velké mezery v jazyce a učení natrvalo usadí v životě milionů dětí.             Varování: jazykovědkyně z Pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Nonie Lesauxová odmítá výraz mezera, protože naznačuje, že to jediné, co musíme udělat, je nějak ji vyplnit a naše práce tím končí. Má pravdu. Většina dětí, které v prvních pěti letech života nedostanou kvalitní péči, v dalších pěti letech nepodává dostatečné výkony, a pak v dalších, a nakonec nedisponuje dostatečnými prostředky po zbytek života. Tedy pokud celou rovnici neopravíme: musíme změnit náš přístup k dětem od narození do pěti let, první dva tisíce dnů života, kdy se pokládají základy čtecí dráhy mozku, jak jsme si řekli už dříve. Musíme znovu promyslet, jak má vypadat doba od mateřské školy po pátou třídu, tedy další dva tisíce dní. V tomto období, což je hlavní téma tohoto dopisu, se děti učí číst a myslet způsobem, který staví základy pro zbytek jejich života. Během těchto let formálně přebírá štafetový kolík škola, a pokud chceme, aby naše děti dosáhly svého potenciálu coby platní členové společnosti, musíme v ní investovat do tří oblastí: všestranné průběžné hodnocení od samého počátku, vynikající a odborně vystavěné metody výuky a koordinované úsilí všech pedagogů o rozvíjení čtenářských a jazykových dovedností na všech stupních. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu investice.   Investice do raného a průběžného hodnocení studentů   Z mateřských škol přicházejí menší i větší děti všech schopností, jazyků, dialektů i kultur. Škola má v první řadě za úkol zjistit, kdo je připraven se učit, kdo ne a co je s tím potřeba udělat. Škola musí být od prvního dne připravena pomoct dětem, jimž se nedostalo kvalitní předškolní přípravy, a které tím pádem můžou být pozadu s rozvojem jazykových schopností a dalších předstupňů čtení. Od druhého dne musejí učitelé znát silné a slabé stránky dětí, které naopak měly kvalitní předškolní přípravu, a než se s nimi pustí do formální výuky čtení, měli by se na tyto stránky zaměřit. Všichni, kdo jsou zapojeni do výuky, by měli znát důležité poznatky z nových i zavedených starších výzkumů, které zatím v mnoha školách nejsou ani dobře známé, ani zavedené do praxe.             Ustálené postupy pro první dva dny školy by mohla změnit velmi zajímavá nová studie. Moje současné i bývalé studentky doktorského programu Ola Ozernov-Palchiková a Elizabeth Nortonová společně s Johnem Gabrielim a jeho kolegy z McGovernova institutu pro výzkum mozku při Massachusettském technologickém institutu a Nadine Gaabovou z Bostonské dětské nemocnice právě dokončili jednu z nejrozsáhlejších studií na téma predikce čtenářských schopností. Tento typ studií nám pomáhá předpovědět, kdo a proč si povede dobře v důležitých předmětech, jako je čtení a matematika, a kdo bude potřebovat pomocnou ruku.             Naše skupina studovala více než tisíc předškoláků vyrůstajících v různých ekonomických prostředích po celé Nové Anglii. Každé z dětí prošlo velkou baterií pedagogických testů. Výsledky vyzdvihly dvě skutečnosti, jednu nijak překvapivou a druhou s transformačním potenciálem. Za prvé, americké děti přicházejí do škol s podstatnými kognitivními a jazykovými rozdíly, to není žádné překvapení. Za druhé, tyto rozdíly spadají do samostatných skupin, které předvídají, jak si děti později ve škole povedou ve čtení. Něco takového by mohlo mít vliv na životní dráhu mnoha dětí.             Z výsledků studie konkrétně vyplynulo šest vývojových profilů, které můžou rodičům i učitelům pomoct pochopit, jaké přesně jsou potřeby konkrétního dítěte a jak každého z nich od začátku co nejlépe naučit číst. Dva profily platí na děti, které jsou buď průměrné, nebo nadprůměrné a k dobrému výkonu jim stačí kvalitní výuka. Děti z další skupiny mají problém s písmeny a zvuky a je možné, že pocházejí z prostředí, kde se příliš nesetkávaly s abecedou nebo anglickou literaturou. Tyto problémy lze celkem snadno napravit. Ovšem je možné, že některé děti z této skupiny vykazují vzácnější potíže související se zrakem a je potřeba dalších testů.             Tři z profilů zahrnují děti, o nichž předem víme, že budou diagnostikovány s nějakou formou poruchy čtení nebo dyslexie. Uspořádání mozku, které pro děti s dyslexií představuje zásadní výhodu v pozdějším věku — v oblastech jako umění, architektura, rozpoznání vystupujících vzorů, například v radiologii nebo finanční sféře, či podnikání —, je pro ně v prvních letech života velkou nevýhodou. Pro ty z nás, kdo studujeme dyslexii, existuje jen málo důležitějších objevů než ten, který nám umožňuje tuto poruchu předpovědět dříve, než musí dítě začít snášet každodenní potupné selhávání před učiteli, vrstevníky a rodiči. Pro šestileté děti není nic horšího, než když si začne myslet, že je hloupé, protože všichni až na něj umějí číst, ať už má jeho porucha biologický, či environmentální důvod, nebo v některých případech obojí.             Včasným posouzením dětí, které se potýkají se čtením, můžeme předejít emočním troskám, v nichž se často ocitají při svých prvních zkušenostech s knihou. V průběhu celého procesu také ušetříme společnosti obrovské sumy peněz, jež by jinak vynaložila na lůžka ve věznicích, a také tím, že když u dětí s dyslexií udržíme čtenářského ducha, můžou se z nich v budoucnu stát nejtvořivější členové společnosti a úspěšní podnikatelé.             Kritickým bodem je v tuto chvíli fakt, že stojíme na prahu možnosti předpovědět vysoce specifické životní dráhy mladých čtenářů ještě dříve, než se čtením vůbec začnou. Na vylepšení testové baterie i profilů už pracuje i další skupina vědců z Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Francisku, vedená Fumiko Hoeftovou a Marií Luisou Gorno-Tempiniovou. Kvalifikovaní pedagogové by však i za stávajících informací měli dokázat předejít některým problémům se čtením, jiné zlepšit a posloužit jako raná intenzivní intervence pro děti s vysokým rizikem rozvoje dyslexie. Při učení se číst není nic důležitějšího než co nejranější počátek systematické a cílené intervence.             Tento výzkum pomůže všem dětem, nejen těm, které mají viditelnější problémy s učením. Baterie prediktivních testů také ukázala v tomto věku ohromnou vývojovou variabilitu ve skupině spíše typicky se rozvíjejících dětí. Některé děti, obzvlášť chlapci, nevykazují žádné zjevné oblasti, v nichž by podávaly slabší výkon, prostě jen ještě nejsou připraveny. Abychom tuto skupinu plně pochopili, je nutné podrobnější hodnocení, protože je třeba vyloučit možné skryté slabiny. V některých případech je také nutné rozumnější očekávání z naší strany. Vedení škol je příliš často pod takovým tlakem, aby jejich žáci podávali v pozdějších ročnících dobré výkony ve veřejně sledovaných státních testech, že nutí učitele, aby s výukou čtení začínali stále dřív a stalo se součástí kurikula mateřských škol. Pediatrická neuroložka z Nemocnice Johnse Hopkinse Martha Dencklaová vehementně argumentuje, že pokud budeme děti nutit číst ještě před koncem mateřské školy, můžeme způsobit víc poruch čtení, než kolika předejdeme.             Britská neurovědkyně zabývající se čtením Usha Goswamiová tyto závěry potvrdila studií čtecích praktik v Evropě a stanovila, kdy by se v ideálním případě mělo začít s výukou čtení. Zjistila, že v zemích, kde děti se čtením začínají později, probíhá jeho další rozvoj s menšími potížemi. Jinými slovy, v evropských zemích, kde s výukou čtení začínají v první třídě, se mu děti naučily s větší lehkostí než tam, kde začínají o rok dřív.             Tyto výsledky jsou nepochybně zkreslené, protože jazyky zemí, které zavádějí výuku čtení o rok později než v USA, mají pravidelnější pravopis. Každopádně existují řádné fyziologické i behaviorální důvody, proč některé děti ve školce jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté. Podstatné je, že strach z výsledků státních testů žáků třetích tříd ve Spojených státech by neměl být důvodem pro rozhodnutí, kdy se ve všech mateřských školách začne vyučovat čtení. Některé děti nutí ke čtení příliš nekompromisně a příliš brzy, kdy ještě nejsou po vývojové stránce připravené. Některé děti umějí dobře číst ještě před koncem mateřské školy, nebo dokonce aniž do ní kdy chodily. Jiné jsou v první třídě základní školy se všemi ostatními dětmi vystaveny „intervenci du jour“, která je ovšem pro jejich konkrétní profil žáka zcela nevhodná. Naší nejlepší obranou proti až příliš častým a běžným chybám, jež narušují vývoj dítěte, jsou jednak citliví a kvalifikovaní učitelé, dále vynikající prediktivní nástroje a nakonec cílená intervence založená na průkazných informacích.             Investice do učitelů   Naše společnost posledních padesát let postupně přenechává učitelům, pravděpodobně svým nejidealističtějším členům, k řešení všechny neduhy, které sama neumí vyřešit, zejména zhoubný vliv chudoby a stresového prostředí na raný vývoj dítěte. Každá škola by měla povinně zhlédnout dokument The Raising of America (Vychováváme Ameriku) filmařky Christine Herbes-Sommersové, jenž přináší upřímný a trpký obraz toho, jak tento vliv přetrvává po celý život. Nicméně většinu učitelů dostatečně nepřipraví ani studium, ani následný profesní vývoj, aby dokázali tváří v tvář obstát stále se rozšiřující škále problémů, které je čekají ve školních třídách – od narůstajícího počtu potíží s pozorností a učením přes specifické potřeby zvyšujícího se počtu dvojjazyčných či vícejazyčných žáků až po využití technologií při výuce.             Umět v dnešní době představit různým dětem čtení, není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý. Dnešní učitelé musejí být vybaveni novými znalostmi, zejména o čtecí schopnosti mozku a jak na jejím základě učit kantory i děti. Jak zdůrazňuje Stanislas Dehaene, vše, co víme o čtecí dráze mozku, může pomoct učitelům pochopit výhody různých forem výuky čtení. A nakonec tím můžeme překonat i jednu z nejnekompromisnějších debat ohledně výukových metody, takzvanou válku o čtení.             (…)   Maryanne Wolfová vystudovala psychologii a pedagogiku na Harvardu. Zaměřuje se na neuro-vědy, především na zkoumání procesu čtení a dyslexie. Na toto téma napsala několik knih, z nichž nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o důležitosti čtení pro lidský mozek a evoluci lidské inteligence. Její zatím poslední kniha, soubor dopisů Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě, vyšla v roce 2018. Přeložila Romana Hegedüsová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, brož., 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2021-05-03 13:54:12

Eliška Krausová-Chaves konkuruje humorem a vypravěčským talentem svým slavným bratrům

„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují její cestu od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla zůstat, až po současnost. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou č Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení. A v Bogotě zažila bombové útoky. Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem. Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. Díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku. V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem a nejmladším Janem. „Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor.   Ukázka z knihy:   Předmluva Nejdřív vás zkusmo několikrát elegantně urazí, vyšle dobře mířené jedůvky a tiše se baví vaší reakcí. Když tímto testem projdete, odloží masku lehce arogantní profesorky a dovolí vám krok za krokem vstoupit do jejího světa. Pod zdánlivě drsnou slupkou je totiž křehká duše a nezištné srdce.      Poprvé jsem Elišku Krausovou-Chaves viděl v Praze ve Viole na oslavě osmdesátin jejího bratra, spisovatele Ivana Krause. Na jevišti byli i její mladší bratři, profesor politologie Michael a populární moderátor Jan Kraus. Žasl jsem nad tím, jak graciézně svým sourozencům takříkajíc nic nedarovala a často je brilantně v ostrovtipu překonala. Přes všechno špičkování a slovní pošťuchování bylo naprosto zřejmé, že se všichni respektují a mají se rádi.      V únoru 2020 jsme se štábem České televize vyrazili do Kolumbie natáčet novou řadu série Postřehy odjinud. Věděl jsem, že osud Elišky, která žije v Bogotě už víc než půl století, nemůže v našem vyprávění chybět. Musel jsem ji dlouze přemlouvat, po některých dřívějších zkušenostech přistupovala k novinářům z Čech s apriorní nedůvěrou. Pomohla přímluva Ivana, který mě v e-mailu nazval „dobrým přítelem“. Pravda je taková, že už jsme spolu absolvovali spoustu rozhlasových rozhovorů, ať už dříve na Dvojce v pořadu Jak to vidí nebo později na Radiožurnálu či v Hovorech pro Český rozhlas Plus. Mám všechny jeho knihy a jeho humor mě pokaždé spolehlivě pobaví.      „Pošlu pro vás svého řidiče,“ pravila paní Eliška do telefonu tónem, který nesnese nic než souhlas. Asi vycítila moje tiché rozpaky: „Víte, pane Vladimíre, tady střední třída žije trochu jinak, než je zvykem v Evropě, ale to si řekneme…“      Přivítala nás na Národní pedagogické univerzitě, kde učí francouzský jazyk a kde pětadvacet let vedla sekci mezinárodních vztahů. Přiznám, že to pro mě byl trochu šok: interiéry školy byly značně ošuntělé, objekty posprejované graffiti, celkový dojem nic moc.      Tím víc se tam vyjímala paní Eliška: energická, mimořádně krásná žena aristokratických pohybů a rázných gest s maličko ironickým úsměvem. Kadence jejích slov byla neuvěřitelná. Provázela nás univerzitním kampusem, na klopě elegantního sáčka zapnutý bezdrátový mikrofon a nebohý kameraman, který se marně snažil s námi držet krok, protože natáčel ilustrační záběry, jen ve sluchátkách slyšel: „No, kde se toulá ten váš kolega, já na vás nemám tolik času…“      Nakonec nám věnovala skoro celý den i následující sobotu, kdy jsme natáčeli u ní v bytě na Růžovém vršku. Nechala nám naprosto volné pole působnosti, až se její hospodyně podivovala: „Vy jste jim dovolila, aby šli i do ložnice?!“      „Jen je nechte, ať dělají, co potřebují…“      O jejím životě v Kolumbii, vzdálené rodině, osudovém muži Ignaciovi, univerzitním životě, asociaci ASOČHECA, kterou založila, a spoustě dalšího nám toho navyprávěla tolik, že by to bohatě vydalo na všech třináct dílů našich Postřehů odjinud. Bylo mi líto nepoužitý materiál nechat ležet ladem.      Po návratu domů vypukla pandemie, v Kolumbii s asi čtrnáctidenním zpožděním oproti Česku, a všem nám rázem přenastavila životní rytmy. Náhle jsem měl – nezávisle na vlastní vůli – po asi třiceti letech intenzivní práce spoustu volného času. Přijal jsem to jako výzvu.      Nesměle jsem v e-mailu navrhl paní Elišce, že by mohla vzniknout tato knížka. Zdálo se mi, že bez velkého váhání přijala, a navázali jsme na naše povídání v Bogotě, teď už na dálku, přes oceán.      Musím ocenit styl a krásný jazyk, jímž se i po tolika letech na jiné polokouli Eliška Krausová vyjadřuje.      Dělil nás šestihodinový časový rozdíl, obvykle na moje otázky odpovídala večer bogotského času poté, co splnila svoje pedagogické povinnosti, kterých kvůli karanténě přibylo. A tak se musela naučit vyučovat distančně, online. Bylo znát, že ji to vyčerpává, ale nikdy odpověď na moje otázky neodbyla. Naopak psala vzletně, s osobitým šarmem, vždycky měla na paměti, že každá odpověď by měla gradovat aspoň malou pointou. A tak jsem se těšil, že si ráno přečtu další strhující mikropříběh z jejího života a začlením ho do utěšeně přibývajícího textu. Myslím, že nás ta práce bavila oba stejně, a doufám, že je to na výsledku znát.      Paní Elišce bych chtěl zvlášť poděkovat za otevřenost a téměř bezmeznou důvěru, bez které bychom nemohli nikdy dojít tak daleko.      Jen jsem žasl, jak se – tak nějak mimoděk – objevovaly zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou, Jiřím Ornestem či Radimem Vašinkou, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. V Havaně si podala ruku s Fidelem Castrem…      Nekladl jsem si za cíl napsat ucelený životopis, předkládáme vám společné povídání, vzpomínky moudré ženy na události, které jí přinášel osud, zpočátku poněkud záludný: do Bogoty se původně vydala jen na pár měsíců, aby se zdokonalila ve španělštině, nakonec se Kolumbie stala jejím novým domovem.      O tom všem jsou naše Rozhovory přes oceán.      Kéž se Vám dobře čtou… Vladimír Kroc   První část PAN KRAUS   Zdá se mi, že máte svoje křestní jméno ráda. Bylo to tak odjakživa? Zajímala jste se o to, kdo vám vybral jméno Eliška? Za mého dětství Elišky téměř nebyly. Nikdy jsem nepotkala druhou. Líbilo se mi, že jsem jedinečná, a když jsem se začala ptát proč, maminka vždycky říkala: „No přece Eliška Přemyslovna, poslední česká královna…!“ A to se mi líbilo ještě víc. Časem jsem se dozvěděla, jak to vlastně bylo.      Narodila jsem se po válce v atmosféře štěstí a všeobecné radosti. Kolem maminky v porodnici, protože se rozhodla mě pojmenovat ještě tam, byla spousta lidí a všichni se cítili být kmotry. Děda, maminčin otec Vincenc Vlasák, navrhoval jméno Anděla. Teta, matčina sestra, přišla s Annou, další teta, manželka jejího bratra, byla pro Marii.      Naše maminka měla v hlavě Scarlett, protože právě dočetla román Margaret Mitchellové Jih proti Severu a vlastně celý život byla její hrdinkou Scarlett O’Harová. Jenže v tu chvíli, podle jejího vyprávění, si nebyla jistá, zda se vůbec odváží něco takového vyslovit nahlas.      Z nějakého důvodu předtím o jméně příliš nepřemýšlela, s tatínkem o tom nemluvili… Popisovala, jak byla v horečce a náhle se jí vybavila Eliška. Proč, to nevěděla. Vyhrkla: „Bude se jmenovat Eliška!“      A táta se na ni udiveně a dojatě podíval, protože jeho maminka, která zemřela v Osvětimi, byla Eliška. Na to samozřejmě celá ta energická skupina příbuzných nic nenamítala, jen prý velice překvapeně opakovali: „Eliška?“      Nezapomínejte, že jediný opravdový nekatolík tam byl můj otec a oni s něčím podobným nepočítali. Děda – byl vždy galantní – prý rychle řekl: „To je krásné české jméno.“      No a já jsem tedy Eliška Anna Marie Božena. Nevtipkuju, mám to černé na bílém. Děda prý na závěr tiše dodal: „A taky Božena.“ To bylo jméno mojí babičky, jeho ženy, která zemřela během války, ale kvůli zdravotním potížím. Po ní se jmenovala i moje maminka.      Ta však neměla svoje jméno nikdy ráda, ale když vzpomněli jednu babičku, přidali i druhou. Moje maminka se u této příhody naučila několik věcí: že se jménem si musí být předem jista a že nemá zvát nikoho na křtiny. A to napříště dodržela.      Při své vrozené skromnosti jsem si brzy zvykla být jediná. V Kolumbii taky dlouho žádná jiná nebyla, a kolem mě už vůbec ne. Jaké bylo moje překvapení, když po mnoha letech najednou při návštěvě v Praze slyším zvolání: „Eliško!“ Hned se otočím a tam běží nějaké děvčátko. Musela jsem si zvykat, že se Eliška vrátila do českého povědomí, ostatně sám jste toho svědkem.   Je pravda, že mám dceru Elišku. Momentálně u nás žije víc než jednašedesát a půl tisíce žen a dívek toho jména, dnes je mimořádně populární… Znamená to, že jste si vystačila s touto jedinečností a neměla žádné přezdívky? Neměla jsem, pokud vím, žádné, říkali mi Eli, Ela.   Maminka měla v dospělosti za vzor Scarlett O’Harovou. Kdo byl v dětství a dospívání vaším hrdinou? Přemýšlím, jestli jsem měla nějaké vzory. Byla jsem obyčejná, normální holka, ani vám nevím… Za mého dětství a mládí jsme neměli televizi, maminka poslouchala rádio, my moc ne. Byla to úplně jiná doba, zajímavé je, že už za našeho Jeníka se to hodně změnilo, přitom jsme od sebe pouhých sedm let.      Mám o sedm let staršího bratra, a to byl pro mě odjakživa poklad. Ivan byl zasněný, jemný chlapec, žádný silák. Musel se o mě starat, brát mě s sebou „na vzduch“, jak říkávala maminka Božena. Celý život jsme bydleli v Kostelní ulici naproti parku, kam jsme chodili „ven“. Ten starší se musel starat o toho mladšího. Takže mě brával Ivan a naučila jsem se ho poslouchat na slovo. Byla jsem hrozně upovídaná odmalička, všechno jsem stále komentovala 21 a jeho to děsně štvalo. On se snažil být tak trochu tajemný, jenže já vždycky všechno vyzvonila. Naučil mě tedy „nic nedonášet“. Už nevím, čím mně pohrozil, ale bylo to účinné, mamince jsem se svěřovala jen s tím, co on povolil. V životě se mi to mnohokrát osvědčilo.      Ivan pro mě – jak si uvědomuju – byl vždycky skoro literární hrdina. Tehdy mi posloužil jako dnes internet či Google. Měla jsem pocit, že ví úplně všechno, hlavně byl ochoten kdykoli odpovídat na moje zvídavé otázky. Na to neměli rodiče čas. On ano. A to mu i zůstalo.      O mnoho let později, když už s námi pár let nebydlel a já byla na univerzitě, fungoval jako poradce a rádce. Byl záchranou, kdykoli jsem něco nevěděla. Pořád jsem chodila s nějakými „intelektuály“, obvykle o rok, o dva roky staršími, jejich tématy byli impresionismus, Sartre, Villon etc… Tvářila jsem se, že jsem v obraze, ale většinou jsem byla úplně mimo. Ivan pro mě byl chodící encyklopedií. Dodnes se obdivuju jeho erudici zejména v literárních tématech, ale nejen v nich. Stěží byste se ho zeptal na jméno, o kterém by vůbec nic nevěděl. Zkrátka, vždycky pro mě byl jistota. Kdo další má tak úžasného bratra?   Takže žádní literární hrdinové…? Z těch literárních vzorů mě napadá Vinnetou, náš rudý bratr. Old Shatterhand mi připadal příliš hrubý, zato ten vymyšlený indián byl ideální. To výmluvně dokumentuje, v jaké naivní době jsem žila, daleko od skutečných problémů, plna komunistického elánu všech soudružek, které nás učily, jezdily s námi na školy v přírodě, S rodiči, 1949 22 vedly nás v literárních a divadelních kroužcích. Byla jsem zapsána snad do všech a k tomu jsem krasobruslila, chodila do baletu a nesundávala jsem červený pionýrský a posléze svazácký šátek z krku. To mi vydrželo až do maturity.   O čem jste jako malá snila? Chtěla jste být princeznou nebo se stát kosmonautkou, herečkou, popelářkou či profesorkou francouzštiny? Napadá mě, že v mém okolí jsme všechny chtěly být princeznami. Nevím, jak se to soudruhům povedlo, ale asi žádná z nás netoužila létat do vesmíru v tak neforemném oblečení, vypadat jako robot. Která kosmonautka nosí na hlavě korunku?      Ta touha být princeznou ve mně bohužel zůstala. Po emigraci jsme se viděli s rodiči poprvé v Baden-Badenu u Ivana po deseti letech. Psal se rok 1978 a to setkání pro mě bylo samo o sobě vyčerpávající. O tom možná ještě později.      Po tom rodinném náporu jsme jeli s mým manželem Ignaciem do Itálie a do Španělska. Pro mě to byl splněný sen a on se vracel do míst svých studií. Provázel mě Florencií, Římem, Benátkami. Jednou v Miláně, na hradě Sforzesco, který vyzdobil i Leonardo da Vinci, jsme se procházeli po obrovském schodišti a já se zasnila, představovala jsem si, kdo všechno šlapal tu dlažbu mnoho století přede mnou… A možná už jsem tu byla, jako někdo jiný, vznešený, kdo tudy kráčel v jiné době… Ignacio začínal být netrpělivý, kamsi spěchal, svěřila jsem se mu se svými myšlenkami.      On na to: „Cítíš se jako vévodkyně Sforzi? Ale pozor: co když jsi tady před staletími drhla to schodiště, po kterém se teď vznášíš…? Tebe ani nenapadne, že bys mohla být v minulém životě služka?“      Strašlivě mě to urazilo a jeho náramně rozesmálo. V podivném smyslu pro humor se podobal mým bratrům. Jsem si naprosto jistá, že jsem ty schody nikdy neuklízela!   Věříte, že existuje něco jako život po životě nebo že jsme žili minulé životy? Občas jsem mívala tak zvláštní pocit, něco jako déjà vu, že si myslím, že to možné je. Minulé stejně jako budoucí životy. Nic jsem o tom ale nestudovala, snad z obavy, že by mě to příliš pohltilo. Ta myšlenka mě láká, ačkoli v praxi si to neumím nijak představit ani vysvětlit. Je ale hezké si to myslet.   Ještě k těm hrdinům vašeho života. Otec Ota Kraus byl odbojář, prošel peklem lágrů. Podle toho, co jsem o něm četl, to musel být frajer, v tom nejlepším slova smyslu. Viděla jste ho jako hrdinu? Byl to frajer, tak jsem ho viděla. Táta byl jistota. Měl výborný smysl pro humor a dar nebrat všechno úplně vážně, tedy to, co za to nestojí. Byl rozhodný, někdy tvrdý a přísný – aspoň v dnešních měřítkách –, ale mně to imponovalo. Stejně jako mamince se mi takoví muži líbili.      Možná vyvstává otázka, proč tedy byl mým ideálem Ivan. Jeho jsem mohla obdivovat díky intelektu, táta byl ten, s kým můžete jít životem a ničeho se nemusíte bát.      Podnikal s námi podivné a málo výchovné kousky, ale nás to moc bavilo. Často ho Božena posílala v neděli, alespoň s námi staršími – přece jen měla obavu svěřovat mu to nejmladší dítě –, na procházku, zatímco připravovala oběd. A tak jsme třeba jezdívali tramvají z konečné na konečnou. Nejraději jsme měli jedničku, možná s ní jezdívalo méně lidí nebo dráha byla členitější, to už si nepamatuju, ale tatínek nás učil vyskakovat za jízdy v zatáčkách. V těch starých tramvajích bez automatického zavírání dveří to šlo. Museli jsme se připravit a na jeho výkřik „Kupředu!“ jsme skočili. On poslední, to už tramvaj jela dost rychle… Nevím, jak je to možné, ale nikdy se nám nic vážného nestalo. Nejlíp vždycky skákal Honza. Myslím, že Ivan, o hodně starší, tuto zkoušku odvahy nepodstupoval.       Jindy jsme jeli za Prahu. Auto jsme nikdy neměli, tak vlakem či autobusem…   Proč vlastně? Proč jste nikdy neměli auto…? Neměli jsme dost peněz. Bylo nás moc, vydělával jenom tatínek. Když minulo nejhorší politické období, mohl odejít z ČKD a začal pracovat pro Státní nakladatelství technické literatury jako šéfredaktor nového časopisu Strojírenská výroba, který založil.      Tam se mu, myslím, vedlo dobře, na tehdejší dobu měl asi i dobrý plat, ale Boženě to obvykle nestačilo. Nějak s tím nevycházela. Není divu: jenom Eliška chodila do baletu, na krasobruslení, později taky na hodiny klavíru, ostatně jako všichni sourozenci, a to všechno platila. Zřejmě aniž by to tátovi oznamovala nebo se s ním radila. On jenom permanentně nechápal, proč měsíční výplata vystačí pouze na čtrnáct dní…      Začal dostávat další peníze za nová a nová vydání svých knih Továrna na smrt a Noc a mlha, ale ani to nestačilo. Zkrátka první auto sehnal až náš Jeník, ale to bylo v sedmdesátých letech, kdy už jsem tam nebyla. Automobil nám ale nechyběl, mě ani nenapadlo se o nějaký zajímat, což mělo za následek, že jsem se nikdy nenaučila řídit, nijak mě to nelákalo. Ve dvaadvaceti jsem dorazila do Kolumbie a našla si šikovného manžela, který se postaral o to, abych měla vždy vlastního řidiče.   Dobře, takže jste se vlakem či autobusem vydávali s tatínkem na výlety za Prahu… Procházeli jsme se po krajnicích a táta zavelel: „Jdeme na oběd!“ To znamenalo vylézt na stromy podél silnice a pustit se do ovoce. Obvykle to bývalo v období třešní. Domů jsme se vraceli unavení, špinaví, veselí a upovídaní. Maminka nechtěla věřit našemu vyprávění.      Nikdy nás nevedl na výstavu nebo do divadla, to, jak říkal, nebyl jeho úkol.   Byl to prostě táta, nehleděla jste na něj jako na titána, který se vzepřel peklu… Vůbec ne. On o tom vyprávěl tak běžným způsobem, že nás mnohdy bavil. Jak chutná myš v polévce, když je to jediné maso za léta… Jak vyzrát na esesáka… Nikdy jsme ho nepovažovali za hrdinu. Někoho důležitějšího, než jsou jiní. U nás to oba – i maminka, která toho za války taky zvládla hodně – brali jako součást jejich i naší historie, na kterou se nesmí zapomínat, ale ani v ní příliš často pobývat.      Když jsem si sehnala první opravdu krásnou letní brigádu na Karlštejně jako vícejazyčná průvodkyně zahraničních turistů – vidíte, zas je tam někde ta skrytá princezna –, byla jsem strašně hrdá. Kvůli velkému zájmu nebylo snadné tu práci získat. Pyšně jsem to oznamovala u večeře, kde se každé rodinné téma znevažovalo a probíralo za všeobecného posměchu.      Tatínek suše řekl: „Ale prosím tě, mohla bys jet se mnou do Osvětimi a provázet cizince v muzeu.“ Na to jsem mu s opovržením odpověděla, že snad nemyslí vážně, že bych já jela do koncentráku! Božena to urovnala otázkou, jak chceme srovnávat hrad Karla IV. s nacistickým vězením, a ještě k tomu v Polsku?!      Takže já viděla Auschwitz teprve s Ignaciem, který ho chtěl stůj co stůj navštívit. Samozřejmě s tátou jako průvodcem. Považoval to za velkou čest, že tam může jet s někým, kdo všechny ty hrůzy přežil. Já takhle vůbec nepřemýšlela, což byl důsledek jejich výchovy.   Připadá mi, že maminka je nedoceněná hrdinka. Ve čtyřicátém zůstala sama s ročním Ivánkem, z Prahy se musela odstěhovat do Libčic a potom vychovala celkem pět dětí. Kdo měl doma hlavní slovo? Ano, maminka je opravdu nedoceněná hrdinka. Teď, když se v rodině scházíme, abychom vzpomínali a doplňovali „naši historii“, se ukazuje, že ji každý máme ve vzpomínkách trošku jinak. Co všechno byla schopna udělat pro přežití svého synka a manžela během těch pěti let! Ona sama mnohé z toho, co dělala, považovala za jediné možné, ale bez ní by nebylo nic.   Eliška Krausová-Chaves (4. května 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí byla děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.   Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu. Spolupracoval s Českou televizí, TV3 a Z1. Je spoluautorem knih Palo Habera in flagranti, Wanastowi Vjecy –Divnoknížka, Dva na jednoho, Století Miroslava Zikmunda, napsal knihy Studio 6, Peter Nagy – Musicross, Jižním křížem krážem a Orion hlavou dolů. Pro ostravské studio ČT napsal a provázel čtyři třináctidílné cykly Postřehů odjinud z Austrálie, Nového Zélandu, jižní Afriky a nejnověji z Kolumbie. Na tomto základě vznikla knížka rozhovorů přes oceán s Eliškou Krausovou Letenka do neznáma.   K letošním 75. narozeninám Elišky Krausové-Chaves vydalo nakladatelství Prostor, 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-04 09:18:49

Koronavirus a archetypální nejistota

Média píší o počátku koronavirové ságy v Číně jako o období, kdy rigidní čínská stranická mašinerie dostala přednost před pružným bojem proti epidemii. Bylo tím míněno, že ve Wu-chanu místní papaláši zpočátku tajili rozsah infekcí způsobených novým neznámým virem. Pokud by došlo k nárůstu chřipkových případů, jednalo by se o všední problém. Ale když lékaři zjistili, že nejde o klasickou chřipku, neznámý virus stranický aparát vyděsil. Nevěděli, jak znepokojivou informaci „číst“. Objevila se archetypální nejistota vyskytující se od počátku lidského světa v rámci mocenské hierarchie. Zodpovědnost náčelníků vesnice, stařešinů, starostů velí, aby měli přehled a řešili problémy pokud možno rychle a efektivně. V případě nouze se mohou obrátit na vyšší organizační složku, ale muselo být jasné, že udělali všechno pro to, aby panstvo – nadřízení se nemuseli jejich lapálií zabývat. Od prosince 2019 do ledna 2020 si stranické/správní vedení Wu-chanu, oblasti s více než 11 miliony obyvateli, nevědělo rady s neznámou pneumonií. Tajilo narůstající počty infekcí před vrchností s cílem nevzbudit nevoli před koncem roku a před novoročními svátky. Také se blížil nejdůležitější rituál čínského politického roku: takzvané dvě schůze (liang chuej), výroční sjezd parlamentu a poradního shromáždění. Provinční vlády tím, že se nic problematického neděje, mohou do Pekingu vyslat signál moci a kontroly. Náhlý nárůst pneumonií se do tohoto obrazu nehodil. V polovině května 2020 významný odborník čínské vlády Zhong Nanshan uvedl, že úřady ve městě Wu-chan v počátku epidemie lhaly o počtu nemocných a závažnosti situace. Věděl, o čem hovoří, protože patřil do první skupiny odborníků, kterou tam pekingská vláda vyslala do kvůli epidemii nového patogenu. Informace se objevily na čínském internetu, a nebyly od internetových kecalů, ale od lékařů. Pro média uvedl, že mu začala blikat varovná kontrolka, když se oficiálně na deset dní ve městě zastavila statistika pouze na 41 nakažených. Zhong Nanshan zjistil, že situace je daleko vážnější, a začala tichá mobilizace pekingských zdravotních pohlavárů. On osobně odmítá, že by Čína zveřejňovala zmanipulovaná čísla o počtu nemocných od chvíle, kdy se problému ujala pekingská vláda. Nejpozději od 23. ledna jsou všechna data správná, domnívá se Zhong Nanshan. Lze předpokládat, že si nějaký čas mlčení na rozmyšlenou vzala i ústřední pekingská vláda. Když lékaři odeberou vzorky a pošlou je z Wu-chanu do ústředního Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v Pekingu a Klinického centra pro veřejné zdraví v Šanghaji, začíná maraton. Vědci se okamžitě pustili do práce, aby identifikovali virus a genetické sekvence viru a vyvinuli testovací činidla. Podle ne příliš přesných informací následovaly dny politického váhání, jak se k rodící se epidemii postavit. Stále ještě byla ve hře představa, že by nemusel covid-19 být horší než sezónní chřipka. Také politici doufali, že bude přenos viru na člověka omezený. Pokud se zpočátku psalo, že nebyl prokázán přenos viru na člověka, v řeči epidemiologů to znamenalo, že ZATÍM není jisté to, co může hrozit. Vzrůstající počet případů onemocnění ale nesvědčil o pouhém přenosu zvíře – člověk. Tajení problému v prosinci a začátkem ledna místními pohlaváry ve Wu-chanu je projevem archetypální nejistoty. Podobně se chovala Trumpova administrativa, která rovněž podceňovala koronavirový problém. Trumpova opatření byla slušně řečeno rozpačitá. Trump správně tušil, že každé epidemiologicky užitečné omezení pohybu obyvatelstva se projeví v ekonomice. Proto s tím nepospíchal. Nakonec se mu to vymstilo, podobně jako funkcionářům ve Wu-chanu. Proto Trump obviňuje Čínu, že v raných fázích šíření nákazy neposkytovala dostatečné informace mezinárodním organizacím, a mezinárodní reakce byla zpožděná. Tím prý zavinila Čína, že došlo na Západ od Říše středu ke zbytečným ekonomickým ztrátám a ztrátám na životě. Afghánská vsuvka Nepřímo „zatloukání“ ve Wu-chanu, kde nevěděli místní šéfové, co si mají počít s novou chorobou, připomíná „zatloukání“ v Afghánistánu, které trvalo dlouhá léta. John F. Sopka, Generální inspektor pro obnovu Afghánistánu (SIGAR), vypovídal 15. ledna 2020 před zahraničním výborem Sněmovny reprezentantů USA o tom, jak hloupě se chovají Američané v zemi Afghánců. Jeho vystoupení bylo reakcí na soudně nařízené předání dokumentů ze SIGAR v prosinci 2019 médiím. Dokumenty známé jako Afghanistan Papers publikoval list Washington Post. Podle Sopka úřady USA lhaly o tom, jaké pokroky v Afghánistánu dosáhly a zveličovaly výsledky statistik kvůli vytvoření iluze úspěchu. Kromě toho Sopko například upozorňoval, že v Afghánistánu byla většina vojenského a civilního personálu střídána po roce i v menším intervalu. To znamená, že noví lidé neustále přicházejí, všichni s nejlepšími úmysly, ale s malou nebo žádnou znalostí toho, co jejich předchůdci dělali, jakým problémům čelili, nebo co fungovalo a co nefungovalo. Američané se připravili o dlouhodobé zkušenosti lidí působící v Afghánistánu. Neustálou cirkulaci kádrů nazval Sopko „každoroční lobotomií“. Připomněl také, že SIGAR zkoumala, jak americká vláda chápe rizika korupce v Afghánistánu, jak se vyvinula reakce USA na korupci a jaká byla účinnost protiopatření: „Zjistili jsme, že korupce podstatně podkopala misi USA v Afghánistánu od samého začátku operace Trvalá svoboda. … Americká vláda by neměla zhoršovat korupci zaplavováním slabých ekonomik příliš velkým množstvím peněz příliš rychle, s příliš malým dohledem…“ Korupce v Afghánistánu byla přímo spojena s americkou impotencí pochopit, co se v té oblasti děje. Rozhovory analytici ze SIGAR prováděli se svědky znalými situace – od velvyslanců až po letce. Informace od nich by nemohli získat v SIGAR bez možnosti ochránit zdroje informací. Více než 80 procent těch, s nimiž byl veden rozhovor, požádalo, aby jejich jména nebyla zveřejněna. Afghánská vsuvka ukazuje, že pokud to je možné, o problémech není potřeba vládní centrum raději informovat. Mohl by z toho být průšvih… A problém stejně vybuchne. Archetypální strach Již kolem 23. ledna 2020 se v médiích objevila kritika, že čínská vláda nedokázala jednat dostatečně rychle, aby omezila šíření viru z Wu-chanu, přičemž riskovala další ohniska. Poslední opatření vlády zakazující svým občanům opustit město Wu-chan přišlo příliš pozdě a nepomůže zastavit šíření virů, uvedl Guan Yi, odborník na infekční nemoci z Hongkongské univerzity v rozhovoru s čínskými médii. Otázkou je, zda jakákoliv opatření mohla šíření zabránit. I kdyby wu-chanští papaláši vyhlásili poplach kolem neznámé pneumonie, šíření by tím neomezily. Pouze by zmenšili počet tamních infikovaných. V době, kdy ve Wu-chanu zjistili, že se objevil mezi pacienty nový koronavirus, infikovaní lidé odjížděli ještě bez příznaků nebo „s klasickou chřipkou“ kamkoliv. Wu-chan je velká letecká, silniční a železniční křižovatka. Archetypální chování se projevuje také v tom, že lidé vždy v jakýchkoliv souvislostech viní vládu, že nezabránila utrpení lidu, protože nebyla předvídavá a rozhodná. To platilo od starověku. Další prvek archetypálního chování je panika ústící do nakupování co nejvíce zásob. Psychologové tvrdí, že na vině je kombinace mentality stáda a nejistoty podporované až hystericky varovnými zprávami před pandemií. Abychom si nedělali iluze o supercivilizované západní liberálně nafoukané kultuře, na závěr jeden citát z článku, který vyšel 5. března 2020 v Asia Times (www.asiatimes.com/2020/03/panic-buying-follows-coronavirus-across-the-globe/) „Police bez rolí toaletního papíru, dezinfekčních prostředků na ruce a chirurgických masek kdekoli od Japonska po Francii do Spojených států, protože panika po celém světě kříží koronaviry (s hrozbou) … narušení dodavatelských řetězců… Největší australský supermarket tento týden začal prodej toaletního papíru na příděl poté, co policie musela být zavolána do obchodu v Sydney…V sobotu japonský premiér na Twitteru uklidňoval občany, aby zamezil strachu z nedostatku, zatímco fotografie sociálních médií z USA ukazují na holé police bez toaletního papíru...“ To vše jsou důsledky všedního alias archetypálního chování člověčenstva.

Čas načtení: 2019-11-07 20:19:19

Carmen Kornová: Dcery nové doby (ukázka z knihy)

Hamburská spisovatelka Carmen Kornová píše knihy už třicet let, ale teprve před třemi roky se stala slavnou – když opustila žánr detektivky a dětské literatury a napřela úsilí na románovou fresku Dcery nové doby, v níž zachytila nejtemnější období německé historie. Jde o ságu čtyř přítelkyň odehrávající se v Hamburku od roku 1919 až do přelomu století. Kornová je dnes označována za „německou Ferrante“. Rok 1900 se v Německu vyznačoval mimořádně vysokou porodností. Jako by to množství předznamenalo, že přijdou ztráty. Henny Godhusenová je jednou z oněch dětí narozených na přelomu století. Bylo jí teprve osmnáct, když přišel mír. Nyní je přesvědčena, že válečné hrůzy jsou navždy pryč. Na jaře 1919 se plna elánu začne školit jako porodní asistentka na klinice v hamburské čtvrti Uhlenhorst. Mísí se zde střední třída s dělníky, bohatí i chudí. Avšak lidé, kteří se pro Henny stanou v životě nejdůležitějšími, jsou její vrstevnice – Käthe, Ida a Lina. Slova písně Beatles „You gotta carry that weight for a long time“ vystihují úděl Dcer nové doby. Všechny ženy jsou limitovány konvenčními hranicemi své doby. Lina, jež touží stát se učitelkou, musí zůstat svobodná. Naproti tomu Ida se kvůli půjčce svého otce snaží vydržet v manželství s nemilovaným věřitelem. Vzpurná Käthe, otevřená socialistickým myšlenkám, se provdá, aby se svým partnerem získali byt. A Henny se vdává, protože je těhotná... První svazek trilogie se odehrává od roku 1919 do prosince 1948. Kornová po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje. Díky ní poznáváme podobu města, jež dnes už neexistuje.   Ukázka z knihy DUBEN 1933 Henny nadzvedla dětský kočárek, aby zdolala vysoký schod do obchodu s textilem. SA-man ji sice zachytil jen koutkem oka, ale pokročil kupředu a pokusil se jí postavit do cesty.      „Víte, že tohle je židovský obchod?“      Pohlédla do téměř dětského obličeje, který jí připadal známý.      „K dnešnímu dni vyzval vůdce k bojkotu židovských obchodů. Nenakupujte u Židů.“      Hlas mladého muže se důležitostí přímo chvěl. Teď ho poznala. Syn Lüderových. „Pusť mě dál, Gustave. Co má tenhle žvást znamenat?“      Gustav zaváhal. „Henny Godhusenová,“ řekl pak. Už dávno ne. Teď se z ní stala Henny Lührová. Jak nechávala ta jména za sebou. Jen zvuk a kouř.      „Ví tvá matka, že jsi tady?“ Gustav zvedl hlavu tak prudce, že mu málem spadla čepice uniformy. „Tohle si vyprošuju.“      „Tak mě pusť dovnitř k Simonovi. Potřebuju nové povlaky na polštáře.“      Gustav Lüder se rozhlédl. Nablízku nebyl žádný další nacista. V Herderově ulici bylo jen málo židovských obchodů. Nejbližší byl obchod Moritze Jaffeho poblíž Humboldtovy ulice.      Gustav pohnul bradou a naznačil, aby si pospíšila a co nejrychleji zmizela v Simonově obchodu s textilem.      „Mohl bys mi podržet dveře,“ řekla Henny, „abych se tam dostala s kočárkem.“      Ohromilo ho to natolik, že to, oč ho požádala, doopravdy udělal.      Simonovi sotva mohli uvěřit tomu, že esaman podrží zákaznici dveře. Nejraději by byli vyběhli Henny vstříc, ale netroufali si vyjít zpoza pultu. Gustav však už zmizel, jako by se mohl v krámu, který znal od dětství, nakazit dýmějovým morem.      Paní Simonová měla uplakané oči a popotahovala, když vystupovala po žebříku, aby mohla vytáhnout zásuvku s povlaky na polštáře. „Máme je taky lemované krajkou,“ řekla.      „Vezmu si dva z těch obyčejných.“ V kočárku se začal vrtět Klaus, který scénu přede dveřmi prospal, a posadil se.      „Ten už bude brzy na kočárek příliš velký,“ prohodil Simon.      Henny přikývla. Chlapec rostl a rostl, a přitom mu ještě ani nebylo půldruhého roku. Marike byla v tomhle věku ještě trpaslíček. Zase jednou šlo v jejím životě všechno příliš rychle. Sňatek. Těhotenství.      A teď tedy ještě Hitler, který vyhrál březnové volby. Henny volila SPD a pocítila přitom velkou touhu po Ludovi. Nechtěla vědět, komu dal Ernst svůj hlas, doufala, že to byla alespoň nacionální DVP.      Paní Simonová zabalila povlaky a Henny zaplatila. Pan Simon byl rozpačitý, když jí předával malý balíček. „Je to jen šáteček,“ řekl, „ale ta nejlepší bavlna.“      „Za co?“ divila se Henny.      „Že jste byla tak laskavá a přišla dnes do krámu.“      Henny pocítila horkost v obličeji. „To nemůžu přijmout,“ řekla. „To je přece samozřejmost. Kupuju u vás už celá léta.“      „Vezměte si to jako poděkování za ta léta věrnosti.“      „Vy jste přece paní Petersová,“ ozvala se paní Simonová.      „To ano, ale už dva roky se jmenuju Lührová. Jak to půjde dál s vaším obchodem?“      „Ten blázinec přece nemůže trvat dlouho. Můj muž chce k příbuzným do Holandska, ale pak budeme sedět v Maastrichtu, zatímco Hitler už bude za horama. Vždyť bychom se toho obchodu vzdali docela zadarmo.“      „Heleno,“ zarazil ji přísně Simon.      „Já vaší zákaznicí zůstanu.“      Tentokrát to byla Helene Simonová, kdo jí podržel dveře. Gustav jako by se rozplynul. Ale onoho 1. dubna 1933 to nemělo být tak jednoduché všude.   Den před svou svatbou si Henny stáhla z prstu granátový prsten a uložila jej do krabičky z třešňového dřeva. Nebylo to v oněch dnech jediné loučení, Ernst totiž prohlásil, že nechce žít v Canalstrasse, ale chce vstoupit na neprobádané území.      To pak našli v jednom z pětiposchoďových domů v ulici Mundsburger Damm. Čtyři velké pokoje. Světlé. Ve třetím poschodí. S jedním balkonem vpředu a jedním vzadu. Takřka velkoměšťácké. Blízko k Lině a ke klinice Finkenau, jen pro Ernsta se cesta ke škole do Bachovy ulice prodloužila.      Henny tlačila kočárek z Herderovy ulice na Winterhuder Weg a pocítila lítost, když míjela svůj starý byt. Sama vlastně život nežila, ale život žil ji. A přitom měla už v devatenácti vlastní plán.      Chlapec v kočárku se pokoušel vstát, dobře, že ho drží popruhy, jinak by spadl po hlavě na cestu.      Přála si vůbec tohle dítě? Ne. Ale milovala je, stejně jako milovala Marike. Osud se jí zvrátil.      Všechno se obrátilo. Käthe měla starost, že Rudiho plně pohltil vír KPD. Nepodporovala to vlastně ona sama, když být komunistou ještě nebylo životu nebezpečné?      Na rohu Hamburské ulice zašla Henny k Mordhorstovi, koupila žemli pro Klause a franzbrötchen pro Ernsta a Marike. Malý natahoval ručky po sáčku, to dítě mělo pořád hlad. K Elsinu potěšení, protože o Marike stále říkala, že je mlsná.      Za půl hodiny přijde Marike z Lerchenfeldu, kde byla právě zapsána do sexty, ne však do třídy k její tetě, neboť Lina učila na nejvyšším stupni.      Ernst by už měl být doma, v sobotu učil jen čtyři hodiny, a to pak mohl převzít Klause, když Henny odcházela do služby do Finkenau. V ostatních případech hlídala dítě její matka, stejně jako předtím hlídala vnučku.      Dvě děti. Jeden manžel. Velký byt. Důvěrně známá práce. Daří se jí dobře? Henny nevěděla. Možná věřila tomu, že by mohla politiku ze svého života vytěsnit, ale měla dojem, že se jí to nedaří. Henny se nových časů bála.   „Chtěl bych vám říct, že je to pro mě těžké, milý kolego Landmanne. Není tajemstvím, že si vás velice vážím. Ale mám svázané ruce. Včera vstoupil v platnost nový zákon.“      „Hned si sbalím své věci,“ řekl Kurt Landmann.      Jeho šéf však zvedl odmítavě ruku. „Prosím vás, abyste zůstal do konce dubna. Neměli bychom uskutečňovat to, co si noví pánové vymysleli, ještě rychleji, a je tu navíc pár věcí, které musíme vyřídit.“      Landmann váhal. Proč by se měl potulovat pod gilotinou?      „Vy sám jste v listopadu navrhoval, abychom přijali dva nové kolegy. Doktor Kolb z Marburgu je bohužel také mojžíšovského vyznání, takže už ani on nepřichází v úvahu. Kolega z Bonnu může nastoupit až k 1. červnu.“      Pohled Kurta Landmanna přednostu kliniky míjel, lékař se díval velkým oknem ven do ulice Finkenau. Zdálo se, že se ničím rušit nenechá.      „Možná bychom si mohli společně promluvit o nových kandidátech ještě před Velikonocemi.“      Landmann zvedl zrak. Těch jemnocitných pět minut už asi uplynulo. Měl by snad hledat svého nástupce?      „Máte nějaký plán B? Leccos se přece dalo tušit už od třicátého ledna.“      Landmann zavrtěl hlavou. Už řadu let měl temné tušení, ale že za pár měsíců po Hitlerově nástupu k moci přijde o své místo vedoucího lékaře na Finkenau, ho nikdy nenapadlo.      Jeho šéf se zvedl. Bylo načase udělat totéž.      Kurt Landmann se chopil napřažené ruky.   Theo Unger seděl na studeném kameni okenní římsy. Nepomáhá snad vyhledávat nová místa, když se člověku děje něco nepříjemného? Jako kdyby vysoká římsa zaručovala perspektivu toho, co se přihodilo, perspektivu, kterou židle před Landmannovým psacím stolem nemohla poskytnout. Vzpomněl si, jak Elisabeth strávila polovinu noci opřená o topení 232 v salonu, když přišla zpráva o smrtelném onemocnění jejího otce.      „Zákon na znovuobnovení profesionálního úřednického povolání,“ řekl Landmann, jako kdyby si mumlal formulku pro namíchání jedu.      „Tenhle název je jen hanebné zastírání,“ prohodil Unger. „Právě vidíš, že jsem budoucnost neviděl dostatečně černě.“      „Co teď uděláš?“      Landmann pokrčil rameny. Unger se na římse protáhl. „Platí tenhle zákaz zaměstnání taky pro samostatné lékaře?“ zeptal se.      „Ještě ne. Jen pro ty na klinikách.“      „Dovedl by sis představit, že bys ordinoval jako venkovský lékař v Duvenstedtu?“      Kurt Landmann na něj překvapeně pohlédl.       „Víš přece, že mému otci docházejí síly. Uvítal by, kdybych přišel k němu do ordinace. Ale já jsem pevně rozhodnutý, že to neudělám.“      „A ty si myslíš, že si tvůj otec vezme v těchhle časech do své ordinace židovského lékaře a nechá ho ošetřovat své pacienty?“      Teď jen neváhat. Unger si právě uvědomil, že už jednou otec důvěřivě přijal židovskou snachu. Vše bylo v pořádku a jeho rodiče měli Elisabeth opravdu rádi.      „Promluvím s ním, pokud si to dokážeš představit. Nebo bys radši odešel do zahraničí? Do Curychu nebo do Vídně?“      „Letos mi bude jedenapadesát a začínám být domácky založený,“ odpověděl Landmann. „Radost z cestování se ztrácí.“      „Tak já tedy se starým pánem promluvím,“ slíbil Unger.   Käthe ani nic jiného nečekala. Místo brože Spolku německých porodních asistentek teď blůzu Hildegard Dunkhaseové zdobil odznak strany. Ovzduší se od nástupu Dunkhaseové sotva zlepšilo, jen málokdo s ní spolupracoval rád, ale od chvíle, kdy Hitler zcela a dokonale ovládl národ, byla ve vrcholné formě.      V sesterně rozdávala přihlášky do Říšského spolku německých porodních asistentek, který byl po sjednocování odborových svazů nyní jedinou stavovskou organizací a ohlašoval školení k otázkám průzkumu dědičnosti a k rasovým otázkám.      S doktorem Landmannem přestala komunikovat hned při uchopení moci v lednu, ale zvěst o jeho propuštění, která se nyní šířila chodbami i sály kliniky, v ní vyvolala jízlivý smích. „Dobře, že se už nedotkne žádného německého chlapce ani děvčete,“ prohlásila, když Henny v posledním okamžiku zadržela Käthinu ruku, která se ji chystala uhodit. Výraz triumfu ve tváři Dunkhaseové jí neunikl.      „Dostáváš se do velkého nebezpečí, Käthe,“ varovala ji Henny, když stály samy před svými skříňkami. „Oni tě už určitě mají v merku. Od požáru Říšského sněmu jsou úplně bez sebe.“      „Přece nemůžu být zticha.“      „Dunkhaseová tě rozkrájí na kousky, osolí si tě, opepří a zbaští k snídani, jakmile jí k tomu dáš příležitost.“      „Rudi dostal dnes v noci nové instrukce z Moskvy. Všichni pracují na tom, aby Hitlera svrhli. Nemůže to dlouho trvat.“      Henny s ukazovákem na rtech varovala, jako kdyby poslouchaly i stěny.      „Strkají taky u vás pod dveře letáky?“ zeptala se tiše.      „Poslouchá moskevský rozhlas. Tam dávají kódované instrukce. Podle nich se pak tvoří a rozdávají letáky.“ Käthe šeptala.      „V Městském domě už došlo k ošklivému týrání. Obchodníci v ulici Am Neuen Wall si stěžovali na křik.“      Henny nechtěla vědět, odkud o tom Käthe ví. Vlastně chtěla, aby Käthe mlčela, jako by pak ty hrůzy neexistovaly.      „Přijď třeba někdy k nám,“ navrhla Käthe. „To si pak můžeme zase otevřeně promluvit. U tebe doma asi nejsem příliš vítaná. Když si pomyslím, jak báječně nám kdysi bývalo ve čtyřech. Ty a já. Rudi a Lud.“      Člověk si štěstí uvědomí většinou až příliš pozdě.      „Jak to tady půjde dále bez Landmanna?“ uvažovala Käthe. Ten nad ní držel svou ochrannou ruku. Ale nejen proto jí bude chybět. Byl to duchovní bratr, jehož teď ztratila.      „U Friedländera už jsou nějaké problémy?“ zajímala se Henny. „Nemyslíš, že budou muset podnik zavřít a že Rudi přijde o práci?“      „Zatím ještě všechno běží. Nejvíc se ho dotklo, že zakázali noviny Hamburger Echo. Tam se totiž vyučil.“      „Do jakých časů jsem to jen Klause porodila? Možná to od tebe bylo chytré, žes neměla děti.“      „Svěřím ti tajemství, ale nech si je pro sebe, Henny.“ Käthe se obrátila a podívala se přítelkyni do tváře. „Já děti mít nemůžu. Zprasila mě jedna andělíčkářka.“      Čtrnáct let o tom mlčela, ale náhle cítila potřebu se někomu svěřit. Jako kdyby chtěla mít čistý stůl.      „Ty jsi byla u andělíčkářky? A kdy to bylo?“      „Poté co jsem se poprvé vyspala s Rudim. To jsme samým vzrušením nedávali pozor. Potom už si bral kondomy. Ty si pak klidně mohl odpustit, jenže já jsem se to dozvěděla, až když jsme se o dítě pokoušeli. Ale Rudi o tom neví.“      „Nechala ses vyšetřit Landmannem?“      Käthe zavrtěla hlavou. „Byla jsem jinde.“      Henny myslela na ordinaci v Emilienstrasse a na pesar, který Ludovi zamlčela. Byla to nově získaná moc, kterou tu ženy využívaly. Vedla ta moc nutně ke zneužití?        „Andělíčkářku by mi Rudi nikdy neodpustil,“ přiznala Käthe, „to, že jsem se našeho dítěte zbavila. On by se býval nejradši oženil, hned jak jsme se seznámili.“       „Mělas mu to říct.“      Käthe zavrtěla hlavou. „Ty jsi svému Ludovi taky hned nenalila čistého vína.“      „A mám kvůli tomu dodnes moc špatné svědomí,“ přiznala Henny.      Dveře se otevřely a do jejich napjatých tváří hleděla Hildegard Dunkhaseová. „To se tedy trápíte jaksepatří,“ řekla. „A vás, paní Odefeyová, vás se taky ještě zbavíme.“   Louise zatajila dech. „Přece ne kvůli mně?“ zeptala se, když se konečně nadechla.      „Proč kvůli tobě?“      „Protože jsem teď jako malomocná.“      „Blbost. To nemá s tebou vůbec nic společného,“ ujistila ji Lina.      „Nedávno mi řekl jeden z jevištních dělníků, že vypadám židovsky,“ řekla Louise. „Nenamlouvej si tedy, že tu žiju se svou blonďatou nevěstou inkognito.“      „Vypadáš, jako bys svému otci z oka vypadla.“      „Tady aspoň vidíš, jak je to všechno k zbláznění. Proč jsi musela opustit Lerchenfeld?“      Teď to byla zase Lina, kdo se zhluboka nadechl. „Podle nového zákona smějí na gymnáziích učit jen pedagogové s univerzitním vzděláním, a já jsem absolvovala pouze vyšší učitelský seminář. Tím je postižena polovina vyučujících.“      „Vždyť v září budeš v tomhle podniku už třetí rok.“      „Jenže teď jsou tady náckové a přijímají nové zákony.“      Louise se posadila na korálově červenou pohovku, založila si ruce a podepřela jimi bradu. Byla to její myslitelská pozice. „Člověče!“ řekla.      Že by nové heslo?      „Můžu se pokusit o návrat na školu v Telemannově ulici. Nebo na školu v Lichtwarku. Jenže o to usiluje hodně lidí. Tím zákonem totiž není postižen jen Lerchenfeld.“      „A co kdybychom odešly do Londýna? Možná by pro nás Hugh a Tom ve svém nakladatelství něco měli.“      „Představuješ si to jednodušší, než to je. A vůbec. Ty se v Thalii přece cítíš dobře.“      „Kdo ví, jak dlouho ještě. V uměleckých kruzích se hodně emigruje.“      Lina vrtěla hlavou. Emigrace, to pro ni nebylo. Pro ni znamenalo všechno zdejší až příliš mnoho. Henny, Marike a Klaus, které pořád považovala za svou rodinu. Tenhle finančně únosný byt s výhledem na kanál. A Louise navíc nepatřila mezi ohrožené. Vždyť jeden z rodičů byl árijského původu. Ach, s jakou samozřejmostí už uvažuje v těchto pitomých termínech.      „Pozvala jsem Kurta na Zelený čtvrtek,“ oznámila Louise. „Řekla jsem si, že by to byl vhodný den na společné setkání. Ježíš si sedá se svými učedníky ke stolu a tak.“      „Ale k poslední večeři. Je snad tohle dobré znamení?“      „Ale co. Obstarám pochutiny a něco dobrého k pití.“      „Hodně ho to vzalo?“      „Znáš Kurta. Ten všechno odbude posměchem.“      „Přežije tvá matka tyhle časy dobře?“      „Doufám. Má mého otce.“ Louisin hlas zazněl drsně. To všechno bylo absurdní divadlo.   Všechny ty zajíčky a pestrá vajíčka chtěla Guste o Velikonocích schovat na zahradě. Spolu s ní koupil Bunge ty sladkosti v cukrárně v ulici Eppendorfer Baum. Uvnitř dvě staré Židovky, pořád ještě vyděšené z příslušníků SS, kteří 1. dubna stáli před jejich obchodem. Aby se lidem nahnal strach. Bunge vždycky zastával názor, že je třeba být velkorysý, a to ve všech oblastech. Co by pak člověku zbylo jiného než se uchýlit do soukromí? Tady venku už to všechno nemělo žádný šarm.      Guste se dala do práce. Jako vždy. Ne že by nové pány na sebe nevhodně upozorňovala. Ve srovnání s tím byl císař ještě velikán. Vždyť mnohé z toho, co člověk považoval už za překonané, by se v těchto dnech mohlo pokládat za užitečné.      V podkrovním pokojíku, nejmenším v domě, žil mladík, který na sebe hloupě upoutal pozornost hnědých pánů v Berlíně. „Guste, Guste,“ říkal Bunge, „aby nám nakonec nešlo o krk, jako tomu chudákovi Marinusovi.“ Mladý Holanďan, kterého obvinili ze založení požáru Říšského sněmu. Tam se jistě ušpinilo taky hodně dalších rukou.      Carl Christian Bunge ochutnal několik z těch čokoládových vajíček, která Guste skladovala v dubové kredenci v jídelně, ale ta mohl ještě nahradit, vždyť Velikonoce měly být až příští neděli. Nejlepší byla ta plněná koňakem.      Ida by koupila velké pralinkové vejce u Hübnera v ulici Am Neuen Wall. Jejich vztah však ještě nebyl pochován, i když ona a Campmann, jak se zdálo, žili oddělení od stolu i lože. Milý zeť byl na nejlepší cestě udělat ještě větší kariéru. Pohřben byl dosud pouze jeho vztah s Veverkou.      Ach, tohle krokantové vejce ale bylo dobré. Hned zítra zajde do cukrárny v ulici Eppendorfer Baum, aby si nikdo téhle jeho chtivosti během postní doby nevšiml. Pak by mohl navštívit Mommeho u Heymanna. Jen ať chlapec ví, že má o něm dobré mínění. Jako jeho mecenáš nebo patriarcha. V těchto rolích se cítil dobře, i když byl spíše nemajetným mecenášem. Skutečnou vůdkyní zůstávala Guste. Matka rodu, líp by se ani nedala charakterizovat.   Myslí si Ida snad, že on si peníze tiskne? Campmann nechápal, kolik jich dokáže utratit. Možná to bere jako odškodnění za to, že má milenku, tak jako jiné ženy vyžadují šperky a kožešiny. Ida chce hotové peníze a říká tomu apanáž.      Nejprve si myslel, že je strká tomu zkrachovanci Bungemu. Ale ten žil, jak se zdálo, především díky majitelce penzionu. Gramofonová deska, kterou vyprodukoval, stála v její skříňce s deskami, ale dozněla jako všechno, s čím jeho tchán po válce začal.      Campmann čekal u páté koleje na hlavním nádraží a díval se na hodiny. Právě ohlásili, že vlak má dvouminutové zpoždění. Pokud bude od příštího měsíce Létající Holanďan jezdit podle jízdního řádu, bylo by to od Lehrtského nádraží už jen 142 minut a Joan by byla u něho ještě rychleji, právě tak jako on v Berlíně.      Včera večer ho Ida doprovázela na slavnostní večeři do hotelu Vier Jahreszeiten. To dělala, když pozvánka zněla na Dr. Friedricha Campmanna s chotí. Ida vysokou společnost milovala, bez ohledu na to, co říkala. Tato vystoupení plná lesku jí jistě seděla víc než postávání v chudobné obývací kuchyni a přebalování kojenců. Vždyť také manželky dalších bankéřů a hospodářských veličin se ujímaly charitativních úkolů. Jen ať Ida koupá kojence, na okolí to působí příznivě. Už ho kvůli tomu oslovilo několik pánů.      Ohlásili příjezd vlaku z Berlína a Joan vzápětí vystupovala z jídelního vozu. Seděla většinou tam, nikoli v kupé, byl to prostě její vrtoch. Ty její vrtochy a rozmary mu imponovaly ještě i po třech letech, třebaže ho Joanina touha bavit se, která cílila především na noční kluby v okolí ulice Reeperbahn, začínala unavovat. Nové pruderní ohlašování, že nahota a dokonce prostituce se mohou provozovat už jen v plném utajení, bylo skutečně ryzím pokrytectvím.      Včera večer mu jeden z rejdařů podstrčil adresu. Nejlepší striptýz. Ne to pošetilé lovení karet, při němž se udicí lovily hrací karty, které měla tanečnice připevněné na těle drobnými magnetky, až tu nakonec stála nahá.      Jako první krok si nechal rezervovat jednu z oddělených místností v ústřicovém baru Cölln’s. Joan ústřice milovala. On ostatně vícekrát zaslechl, že si ženy ústřic cení. Pravděpodobně si v některém z ilustrovaných magazínů přečetly, že vysoký obsah bílkovin dopomůže k zářivé pleti. Jinak si tu vášeň pro tu slizkost nedokázal vysvětlit a sám dával přednost kaviáru.      Dnes večer se však na své oblíbené jídlo v Cölln’s těšil. Biftek z prostředku svíčkové se světlou cibulkou a opečenými bramborami. Dodávalo to sílu, kterou mohl potřebovat pro noci v hotelu Jacob v ulici Elbchaussee. Dost daleko od Hofwegu a promenády Jungfernstieg.      Pak ho Joan svlékne a bude mu říkat můj sladký nácku. Od té doby, co byl Hitler u moci, se její němčina zhoršila. Možná se tak chtěla distancovat.      Ach. A už byla tady. Ve svém přiléhavém kostýmku vypadala úchvatně. Campmann jí zamával a přidržel si krempu svého měkkého klobouku.   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka časopisu Stern, později také týdeníku Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Töchter einer neuen Zeit, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2016, přeložila Zlata Kufnerová, 416 stran, nakladatelství PROSTOR 2019, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-17 06:28:35

Jon Boorstin: Tajemství filmové řeči (ukázka z knihy)

Jaká magie se odehrává ve tmě mezi plátnem a diváky, co vede k tomu, že je film pro tolik z nich tak vzrušující? Autor je přesvědčený, že každý film ve skutečnosti tvoří tři souběžně běžící: „voyuerský“ film (logika filmu), „zprostředkovaný“ (emoční působení), a „niterný“ (prvotní vzrušení, které film vyvolává). V knize tyto prvky zkoumá s využitím svých zkušeností, stejně jako prací slavných filmových tvůrců od Hitchcocka po Spielberga, a ukazuje, jak funguje proces tvorby filmu. Demonstruje, jak tvůrci používají světlo, prostor a zvuk ke stvoření nového světa, popisuje, co z herce udělá hvězdu. Vysvětluje, proč si myslí, že Občan Kane je skvělý film, a co si myslí, že je špatně na závěru Osudové přitažlivosti. Ukázka z knihy: ZVUK Jakmile zavřete oči, uši vám stejně řeknou, kde jste – venku nebo uvnitř, v divoké přírodě, na dvorku nebo na ulici, v prázdném kostele nebo v rušné kanceláři, v kuchyni nebo ve vězení. Kolik ze zmatku v obchodě pochází z horečného křiku, kolik z klidu kostela pochází z jeho pohřebního ticha?             Pamatuji si zvláštní zážitek, který jsem měl při poslechu klavírního koncertu na levných místech Hollywood Bowl. Působilo to, jako kdybych sledoval fotbalový zápas z laviček za plotem a viděl jenom vzdálené pohyby těl. Naštěstí jsem měl na temperamentního hudebníka dobrý výhled, ale čím okázalejší pohyby dělal, tím víc mě znervózňoval, až jsem si uvědomil proč: byl jsem od něj tak daleko, že jsem slyšel ticho, když uhodil do kláves, a crescenda, když měl ruce dramaticky zvednuté.             Obvykle se vůbec nenamáháme rozlišovat mezi impulsy našich očí a uší, protože jsou přece v dokonalém souladu a synchronu. Ovšem zachytit zvuk a obraz při natáčení filmu jsou dva úplně odlišné procesy. Nejenže k sobě automaticky nesedí, ale navíc spotřebujeme hodně energie, abychom je správně sladili. Naše ucho pozorovatele si to ovšem žádá. Když se smysly vzájemně posilují, tvoří přesvědčivou realitu; pokud se ale navzájem kříží, pak se spolehneme spíše na zrak (pokud to nemá být k smíchu), ale účinek obrazů bude oslaben. Když na mě z plátna vyskočí pitbull a přitom slyším vrnění kotěte, zasměju se. Oč bude ale pitbull méně děsivý, když k němu přimícháme štěkot německého ovčáka, či když bude zvuk zkreslený špatnou nahrávkou nebo bude asynchronní.             Film se stříhá ve dvou fázích, v obrazové a zvukové. Když je hotový střih obrazu, když je dána konečná posloupnost a délka záběrů, nastupují mistři zvuku. Jejich úkolem je dodat zvuku životnou, konzistentní, přesvědčivou „opravdovost“. Rozeberou zvukovou stopu na kusy, rozdělí různé kousky rozhovorů, znovu je nahrají, aby vyladili rozdíly ve zvukové perspektivě, úrovni nahrávání a zabarvení mikrofonu. Zvukoví mistři pečlivě prozkoumají každý náhodný zvuk, zaměří ho, a pokud nezní věrohodně, odstraní ho.             Synchronní dialogy skoro vždy působí přesvědčivěji než dialogy dodělané postsynchronně, protože ty bez výjimky odhalí jemné rozdíly v hlasu a chování herce. Ostatní ruchy jsou ovšem obvykle dodávány postsynchronně. Zákony zvukových nahrávek nám říkají, že dobře nahraný hlas má většinou za následek špatně nahrané zvuky v pozadí. Vlastní zvuky pozadí, tzn. zvuky zachycené mikrofonem a nahrané při natáčení, prostě nezní „skutečně“. Buď jsou příliš hlasité, příliš pronikavé, příliš zastřené anebo neslyšitelné (pamatuji si, jak jsem točil film o tvorbě litografií a hledal jsem zvuk odpovídající mastkovému prášku dopadajícímu na kámen). Skoro každý zvukový efekt bývá nahrazován – každé bouchnutí dveří, nastartování auta, cinkání klíčů, nalévání tekutiny, šustění papírů. Zvuk kroků je tvořen dodatečně, aby mohl být přidán nebo pominut podle toho, co podpoří vyznění obrazu. Jedním z nejtěžších rozhodnutí je, zda zvuk kroků vůbec použít – někdy jsou nepostradatelné, jindy působí jako nepříjemné vyrušení.             Celková zvuková stopa se staví vrstvu po vrstvě. Když se dotočí scéna, technik zvuku často nutí štáb, aby se na několik vteřin přestal hýbat a zcela utichl, a nahrává zvuk ticha (tzv. statu). Zvukoví mistři pak skládají nekonečné smyčky takové „přítomnosti“ nebo „tónu místnosti“ a ty tvoří základní konstantu zvukové stopy filmu – tedy skoro neslyšitelný šum pozadí, který definuje prostor. K tomu navíc vytvářejí celková prostředí z všudypřítomných zvuků, čímž změní tichou scénu v hlučný obytný dům, ve kterém například slyšíme přes tenké stěny dětský pláč anebo televizi, v hloubi projíždějící metro, podél vedoucí dálnici, hádky z ulice. Navrch mohou přidat bližší zvuky – elektrické bzučení ledničky, tikot hodin, kapání vodovodních kohoutků. Dobrý sound-editing může vyžadovat patnáct až dvacet vrstev dodatečně nahraných kontaktních ruchů a zvukových efektů (kroky, šustění papíru, cinkání klíčů, jež odpovídají akci na plátně) a dalších čtyřicet vrstev zvukových atmosfér pozadí. Mistři zvuku mohou skládat virtuální symfonie zvukových efektů, které diváci víc cítí, než slyší, čímž podpoří obraz.             Najít přesně odpovídající zvuk může být úkol stejně nesnadný jako natočit správný obraz. Všichni prezidentovi muži začínají záběrem na obrovské klávesy psacího stroje vyťukávající datum, tedy jakousi obrazovou metaforou moci tisku. Vyžadovalo to speciální zvuk, přesahující skutečnost, tak jako ji přesahovaly i klávesy. Mistr zvuku doplnil klapání pečlivě vybraného psacího stroje (vyzkoušel půl tuctu klávesnic) začátkem zvuku šlehnutí biče a dozvukem výstřelu z děla. Mixování zabralo skoro čtyři hodiny. Kvůli filmu To je ale bláznivý svět poslal údajně režisér Stanley Kramer zvukaře až na benzínovou pumpu do Palm Springs, aby nahrál skřípající dveře od pánského záchodku, protože to prý byl přesně ten dokonalý zvuk kola z pochroumaného vozidla Terryho Thomase. Zvukaři jsou znalci zvukových vychytávek, které skladují v obrovských archivech. Například Chic Ciccolini, jeden z nejlepších zvukových mistrů v New Yorku, má pláč dítěte, na který je obzvlášť pyšný, a nádherně sentimentální nahrávku vzdáleného auta plného teenagerů, kteří přejíždějí poklop kanalizace. Obě zazněly už v mnoha zvukových stopách vyrobených na východním pobřeží.             Jak ví každý návštěvník koncertů, zvuk je ovlivňován prostorem. Každé místo má svůj specifický prostor tvořený poměrem absorpce zvuku a echa, který některé frekvence zdůrazňuje, a tím vypovídá o velikosti a struktuře prostoru. Špatně nasnímaný dialog je sice možné nahrát znovu ve studiu a iluzi původního prostoru dodat elektronickým efektem, ale zvuk je ošidná věc a takový umělý výsledek se málokdy vyrovná originálu. Tak jako je střihač vydán na milost a nemilost kameramanovi, je střihač zvuku vydán na milost a nemilost zvukaři na place.             Zvuk má vlastní zákony perspektivy. Bližší zvuky jsou „přítomnější“ – obsahují širší spektrum frekvencí, zvláště vysokých. Dobrý zvukař se dívá do kamery nejen proto, aby správně umístil mikrofon, ale také aby odhadl velikost záběru; zvuk musí ladit s velikostí prostoru. Je to složitý odhad, který závisí na prostředí, zvuku pozadí a typu mikrofonu; obecně platí, že má-li zvuk odpovídat perspektivě obrazu, musí být mikrofon výrazně blíž než kamera.             Nahrávání komplikuje tzv. „efekt koktejlového večírku“. Váš sluch má čich na zajímavosti. V množství stejně hlasitých zvuků zaslechne něco důležitého – například rozhovor, ve kterém zazní vaše jméno; zaměří se na to a potlačí rušivé elementy pomocí echolokace a prostorového snímání. Když tytéž zvuky ale nahrajeme a pustíme přes reproduktor, prostorová vodítka, která si utvořilo naše ucho, už neexistují a výsledkem je neidentifikovatelný hluk. K práci zvukaře patří schopnost odhadnout, jak se zvuky z natáčení promění v reproduktorech kin, a jeden z důvodů špatného zvuku ve filmu je, že se zvukař nechal ošálit. Aby filmový zvuk zněl dobře, musí být čistší a bližší než skutečný zvuk. Ale zase ne příliš blízký a příliš čistý.             Stereo nabízí na první pohled skvělé možnosti. Teď, když zvuk může mít další prostorový rozměr, zvýší to zážitek z filmu, obklopí zvuk diváky ještě víc? Ano i ne. Správný mix sterea vytváří nejenom pocit šířky, ale i hloubky, což je dobré. Pokud se stereo používá s citem, zvětší pocit hmotného světa za plátnem. Má to ale přesně dané limity.             Připomeňme si tzv. Kleopatřin skok. Kleopatra s Elizabeth Taylorovou v hlavní roli byl jeden z prvních filmů s vícekanálovým zvukem. Pamatuji si vzrušení, které jsem zažíval při sledování Liz, jak kráčí prostorným palácem, podrážděně deklamuje a její pronikavý hlas kráčí na obrovském plátně kina Egypt v Hollywoodu spolu s ní. Film je natočený velice konzervativně, bez velkých změn úhlů kamery, ale v jedné scéně se kameraman přemohl a natočil Liz, jak vyklouzne z plátna napravo, čímž vyrovnal svoji kompozici, a hned v následujícím obraze se Liz vynoří na plátně zleva, to vše uprostřed stejného proslovu. Svým hlasem byla tak pevně umístěná napravo, že když nastal střih, jako by přeskočila celé plátno. Vizuální skok jsem ještě dokázal pochopit – stává se to často – ale precizní zvuk ji připíchl na plátno jako motýla na preparovací desku. Zvukaři jsou si tohoto problému vědomi a pokud jim střihové postupy dovolují udržet konzistentní zvukový prostor, používají stereo snímání jen pro atmosféry a speciální efekty, jako jsou zvuky nárazů anebo přibližující se helikoptéra. Dialog zůstává na středové stopě. Zvláštní je, že zvukový prostor je méně pružný než vizuální. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Dnes, kdy reproduktory obklopují celé kino, je zvukový prostor všeobjímající. S příchodem surround zvuku jsou helikoptéry třeba i za vámi. Tato technika může být velice efektivní (viz letecká jednotka v Apokalypse a tleskající davy ve Woodstocku), ale riziko špatného použití je u ní větší než u sterea. Jedna věc je, když svět za oknem promítacího plátna zvětšíme, prohloubíme, rozšíříme, a věc úplně jiná, když efekt okna úplně zničíme.             Naše konvence pracují v rámci limitů promítacího plátna (pokud tedy nenatáčíme film, jenž se zabývá právě těmito limity, podobně jako některé moderní obrazy jsou o malování samotném), a proto stejně, jako malíři potřebují rám, my potřebujeme filmový rámeček, aby nám vymezil prostor a soustředil divákovu pozornost. Experimentální filmy se mohou pokoušet diváky na tyto konvence upozornit, konfrontovat je s jejich limity i limity média, hollywoodské filmy ale potřebují k fungování svého kouzla bezpečný řád filmového rámu.             Hollywoodské postupy, ať už jakkoli okázalé, jsou nejlepší právě v tom, že jsou neviditelné, že slouží příběhu. „Pokud obdivujete, jak to funguje,“ říká se, „tak to nefunguje.“ Byli jste vytrženi z filmu. Zvuk helikoptér za našimi zády nás ani tak nevtáhne do děje, jako nám připomene sevřené řady ve tmě za námi či svítící nápis exit na konci kina. A plátno se náhle zdá menší.             Lidé chtějí věřit v magický prostor za plátnem a diváci jsou v touze nechat se podmanit iluzí ochotni omluvit spoustu fušeřiny. Hollywoodské postupy jsou ovšem založeny na víře, že divák vyžaduje víc, než tuší, že zásadní rozdíl v jeho diváckém zážitku tvoří nuance, které mnohdy ani nepostřehne. A nic to nedokazuje lépe, než dodržování konzistentního filmového prostoru. Dokonce i Alfred Hitchcock, který víc než kdokoli jiný zbožňoval podvádění diváků, si tento aspekt úzkostlivě hlídal. Jeho postavy se mohou houpat na pochodni Sochy svobody nebo na Lincolnově nosu na Mount Rushmore, přesto se pohybují v konkrétním, uvěřitelném světě, který respektuje zákony hmotného prostoru. Hitchcock věděl, že jeho triky fungují nejlépe na divácích, kteří mají pocit pevného ukotvení, kteří se pohodlně uvelebili v jeho náručí. Solidnost světa byl základ, na kterém Hitchcock stavěl složité konstrukce svého umění.   Jon Boorstin (*1946) je americký spisovatel, scenárista, producent a filmový pedagog, který se podílel mimo jiné na vzniku snímku Všichni prezidentovi muži (1976). Přeložil Jan Svěrák, nakladatelství Universum, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 256 stran.

Čas načtení: 2024-04-10 11:00:01

Tragická nehoda polského prezidentského letounu otřásla světem

Letoun Tu-154M polského letectva nezvládl za mimořádně špatných meteorologických podmínek přistání na letišti ve Smolensku. Vezl delegaci na pietní shromáždění k výročí katyňského masakru. Několik stovek metrů před přistávací dráhou se zachytil o stromy, převrátil se a roztříštil se o zem. Následné vyšetřování bylo poznamenáno nedůvěrou polské strany vůči ruským vyšetřovatelům. Od začátku se také spekulovalo o tom, že právě Rusové nesou za havárii zodpovědnost, neboť dispečer hlásil údajně záměrně nepřesné údaje o poloze letounu. Později dokonce polská strana přišla s teorií, že v letounu explodovala výbušnina. Let byl hazardem od samého počátku Vojenské letiště ve Smolensku nebylo vybavené přesnými navigačními prostředky typu ILS, které umožňují bezpečné přistání i za velmi špatných povětrnostních podmínek. Bylo vybaveno pouze dvěma systémy NDB. Ty umožňovaly přistání prezidentskému letounu (kategorie D odvozená od přistávací rychlosti) při výšce spodní základny mraků 250 metrů a dohlednosti ne menší než 3 000 metrů. Sám velitel letadla potom měl letové oprávnění a výcvik na provádění přístrojového přiblížení za podmínek minimální výšky oblačnosti 120 metrů a dohlednosti ne menší než 1 800 metrů. Tyto podmínky však letiště ve Smolensku v době pokusu o přiblížení nemělo. Výška oblačnosti byla nižší než 50 metrů a dohlednost nedosahovala ani 800 metrů. O tom byla posádka informována nejen dispečerem, ale i posádkou polského vojenského Jaku-40, který na letišti krátce před prezidentským speciálem dosedl. Ten vezl novinářský doprovod. Je nutno podotknout, že i on přistál pod minima a přes jasný zákaz přistání od dispečera. Exkluzivní reportáž: Hangár F je architektonickým unikátem a „suchým dokem“ pro dopravní letadla Číst více Prezident se ještě nerozhodl Posádka si byla tedy špatných povětrnostních podmínek na letišti vědoma. Co ji tedy přinutilo dále pokračovat v přiblížení k letišti? Odpovědí mohou být samotní cestující, zejména tři muži. Prezident Kaczyński, ředitel jeho protokolu a velitel vzdušných sil. O prezidentovi bylo známo, že není příliš nadšený, pokud se jeho program změní, jen protože není možné přistát v místě, kam cestuje. Asi měsíc před nehodou se právě taková věc stala jinému pilotovi, který místo přistání na určeném letišti odklonil let na záložní letiště. Dočkal se ne zrovna kladné odezvy od samotného prezidenta a způsobil si svým odpovědným rozhodnutím kariérní potíže. To samozřejmě posádka, zejména velící pilot, věděla.  Z přepisu záznamu hovoru v kokpitu letadla, dostupného ve vyšetřovací zprávě, je zřejmé, že velící pilot čtvrt hodiny před nehodou informoval ředitele protokolu o tom, že je počasí špatné, ale pokusí se o přiblížení, a pokud se nepovede, budou se muset rozhodnout pro další postup. Jedenáct minut před nehodou oznámil ředitel protokolu, že se prezident ještě nerozhodl, co budou dělat dál. Z hlasového zapisovače je také zřejmé, že po celou dobu přistávacího manévru byl v kabině ještě další člověk – velitel letectva, tedy pilotův nadřízený. Tyto okolnosti samozřejmě na posádku musely působit stresově a zvyšovalo to jejich motivaci k splnění úkolu. Přistát. Posádka se pod tlakem chovala chaoticky Rozhodnutí posádky pokračovat v přiblížení do minimální výšky a v případě nepříznivých podmínek provést další oblet, případně rozhodnutí pro let na záložní letiště (v tomto případě Moskva nebo Minsk, na obou letištích byly podmínky pro přistání dobré), samo o sobě nebylo ani nepovolené, ani neobvyklé. Avšak především velící pilot byl značně přetížen. Nejen že řídil stroj, ale jako jediný mohl komunikovat s pozemním dispečerem na letišti Smolensk, neboť dispečer neuměl anglicky a kapitán byl jediný, kdo ruštinu ovládal. Zřejmě proto, aby si ulevil od mnoha činností, zvolil automatické přiblížení pomocí autopilota, což sice nebylo zakázané, ale při absenci přesnějšího naváděcího zařízení ILS to bylo neobvyklé. Zvláštní bylo také to, jak posádka mezi sebou málo komunikovala, to svědčilo nejen o nízké míře výcviku posádky, ale také špatné přípravě na samotný let. Piloti ztratili pojem o výšce, v které se nacházejí Posádka byla přesvědčena, že letí ve správném směru a ve správné sestupové rovině. V tom je utvrzoval mylně i ruský dispečer. Ve skutečnosti se letadlo nacházelo mírně vlevo od osy dráhy a čtyři kilometry od letiště o 120 metrů výše. Letící pilot proto zareagoval větším klesáním, což ale zároveň znamenalo, že se zvýšila i rychlost letadla. Na to reagoval automatický systém ovládání tahu motoru tím, že zcela stáhl motory, které tak běžely téměř na volnoběh. V této situaci navigátor, který hlásil výšku, ji začal hlásit nikoliv dle barometrického výškoměru, ale podle rádiového výškoměru. Zatímco první při nastavení tlaku QFE ukazuje výšku nad letištěm, druhý ukazuje výšku nad terénem. Bohužel je smolenské letiště na vrcholku, rádiový výškoměr tak ukazoval vyšší výšku nad přistávací plochou, než kterou ve skutečnosti letadlo mělo. V důsledku toho bylo v okamžiku nárazu letadlo přibližně 5 metrů pod výškou přistávací dráhy. Plukovník František Altman: Pilotem Winstona Churchilla i Jana Masaryka Číst více Reakce přišla příliš pozdě Vzhledem k průběhu letu, který se nevyvíjel dle plánu, musel velitel letadla současně analyzovat situaci, rozhodovat se, provádět operační postupy, vést korespondenci v ruštině a navíc monitorovat situaci v kokpitu. Doprovázela to nutnost přijímat zvýšené množství informací, kontrolu nad vizuálním vyhledáváním a pečlivé zpracování dat. Tyto akce, obvykle automatické ve velkém zděšení v prezentovaných podmínkách, byly prováděny se zvýšeným množstvím kognitivní kontroly. Automatické procesy probíhají současně (rychle) a řízené procesy vyžadují sériové zpracování (mnohem pomalejší). Výše uvedené faktory způsobily, že rozhodující, kognitivní a prováděcí procesy velitele letadla ve stresové situaci probíhaly pomaleji a přispěly ke zpomalení reakce. To vysvětluje i to, proč zasáhl do řízení a přerušil přistání 3,5 vteřiny po rozeznění automatického alarmu příliš nízké výšky a 5 sekund po jeho vlastním rozhodnutí přistání přerušit. To však pro všechny na palubě bylo příliš pozdě. Motory v nízkých otáčkách potřebují určitý čas, než na nich naběhne požadovaný výkon, rovněž zahájení stoupání má určitou setrvačnost. Piloti se snažili do poslední vteřiny V okamžiku, kdy piloti zareagovali, bylo příliš pozdě. Mohutný stroj i přes snahu posádky stále klesal. Piloti už možná viděli překážky, do kterých zřejmě narazí. Levé křídlo se zachytilo o vzrostlé stromy a došlo k jeho odtržení v délce asi šesti metrů. Letadlo se prudce naklonilo doleva. Hukot motorů, náhlá změna pohybu letadla a prudký náklon musely strašlivě působit i na všechny cestující. Piloti se zoufale snažili letadlo srovnat. Z pitevních protokolů je zřejmé, že v okamžiku jejich konce měli oba piloti ruce pevně sevřené na kniplu a jejich pravá noha na maximum vyšlapávala směrovku doprava, aby vyrovnali levý náklon. Moc pozdě, letadlo se roztříštilo v rychlosti téměř 280 kilometrů za hodinu o zem. Nikdo z těch, kteří byli na palubě, neměl žádnou šanci na přežití. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Letadlo swingové ikony: zmizelo beze stopy

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-11-15 19:07:47

Zuzana Rampichová: Ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé

Držitelku čtyř cen za detektivní povídky Havrana, Zuzanu Rampichovou baví psaní od dětství. A protože detektivky „hltá“ od svých deseti let, rozhodla se později je také psát a v roce 2011 debutovala detektivním románem. Ráda píše povídky, které jí vynesly několik cen, letos si svého čtvrtého Havrana odnesla za povídku Letní kachna z Polky, která získala také třetí místo v Ceně Společnosti Agathy Christie.    Tvrdíte o sobě, že od dětství trpíte grafomanií. O čem jste ráda psala a jak jste prožívala svá dětská léta? Čím jste chtěla být? Moje první knížka, psaná do linkovaného sešitu zbylého z první třídy a mnou osobně i ilustrovaná, se odehrávala ve vesmírné raketě, dnes vůbec netuším proč. Psala jsem v družině, v tendru s mojí školní láskou. On psal o výpravě do džungle, pokud si dobře vzpomínám. První povídka, kterou jsem opravdu dopsala, byla o partě holek ze třídy, přepsala jsem ji dokonce na stroji a následně „vydala“ ve vlastním nakladatelství Černý mustang (v té době jsem byla uhranuta příběhy Karla Maye) a psaní na dalších dvacet let přerušila. Vyrůstala jsem v typické vesničce střediskové, když jsem byla ve druhé třídě místní základní školy, přišel listopad 1989. Jsem ráda, že jsem součástí generace, která ještě může srovnávat na základě osobní zkušenosti, i když útržkovité. Svobodná devadesátá léta jsme si jako děti velmi užívaly, zejména z toho titulu, že rodiče trávili čas podnikáním a nás nechávali růst jako dříví v lese. V raném dětství jsem měla několik vysněných povolání, kromě prezidenta zeměkoule, na kterého aspiroval i můj mladší bratr, jsem se chtěla stát třeba popelářem a samozřejmě i spisovatelem. Mimochodem se mi úplně nesplnilo ani jedno, ale koneckonců ještě není všem dnům konec.   Svoji první knihu, detektivku Příliš hořká čokoláda jste vydala v roce 2011. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky hltám od svých asi deseti let, kdy jsem dostala od Ježíška nádherného Muže s dýmkou a houslemi, sbírku povídek A. C. Doyla ilustrovanou Adolfem Bornem. Po Holmesovi jsem navázala případy Perryho Masona, Soudce Ti a pak jsem narazila na příběhy Agathy Christie, která mne „drží“ dodnes, ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé. Byla jsem tak vášnivým čtenářem klasických detektivek, že jsem v jednu chvíli neskrovně usoudila, že jsem z tohoto žánru přečetla již vše, co za přečtení stálo (většinu popravdě i několikrát) a rozhodla se pokusit nějakou detektivku sama sepsat.       V roce 2011 jste také získala své první literární ocenění, a to Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Případ podivuhodné amnézie, a o rok později Cenu Společnosti Sherlocka Holmese za povídku Případ vyloupené laboratoře. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Příběhy mne prostě napadají. Ráda se inspiruji nějakou reálnou situací, která mě zaujme a kterou pak domýšlím do krajnosti. V posledních letech, poté, co vešlo ve známost, že mám ráda záhady a mrtvoly, mi pomáhají i kamarádi, kteří mě upozorňují na rarity, které by se mi mohly hodit do příběhů nebo se mnou vymýšlejí zápletky.   Na blogu: rampichova.blog.idnes.cz, je možné si přečíst vaše detektivní povídky, které vám čtyřikrát vynesly vítezství v Ceně Havrana: Bodycaching, Taková malá nehoda, Ostatky dětství a letos za Letní kachnu z Polky. Co to pro vás znamená? Z ocenění mám ohromnou radost. A z toho letošního obzvlášť, protože zápletku Letní kachny z Polky vymyslel můj syn. Předloni o prázdninách právě na šumavské Polce, já ji jen sepsala, takže letošní ocenění náleží z větší části jemu.   Po detektivce Příliš hořká čokoláda přišly další: Příliš vysoké podpatky, Příliš tichá Šumava, Ve znamení zvěrokruhu, Bodycaching a jiná hledání a Mrtvý muž a další záhady šumavských kešek. Pracujete na další knize?   Mám rozepsaný další detektivní příběh, tentokrát z horkého Egypta, ale nějak se nemůžu chytit a domyslet detaily zápletky, takže se v poslední době věnuji kratším literárním útvarům.   Co raději píšete, povídky nebo romány? Povídka je pro radost, aktuální nápad, který dokážu napsat obvykle během několika málo dnů. Román je pro mne těžká práce, kromě výjimečných chvilek osvícení, kdy se to píše samo, je to pro mne dřina, u které nejsem schopna dohlédnout konce. Nesmírně se vždy těším, až detektivku dokončím, a následný pocit lehkosti mi pak vydrží přesně do chvíle, než se pustím do další. Takže jednoznačně vítězí povídky.   Dočetla jsem se, že mezi vaše vzory na poli detektivní tvorby patří Agatha Christie… A jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbený žánr, autora či knihu? Čtenářka jsem vášnivá. Klasiky, jako je Dostojevskij, Poe nebo Kafka, jsem se pročetla během studií, momentálně už dávám přednost lehčí a svižnější četbě, kromě detektivek včetně severských mám nejraději thrillery a horory, zejména Stephana Kinga, a moderní romány. Třeba Chuck Palahniuk je výborný, sarkastický a pokaždé dokáže pořádně překvapit. A nikdy si nenechám ujít Tanu Frenchovou, která píše brilantní romány s detektivní zápletkou, pomalé a tajemné.   Někde jste přiznala, že psaní je vaším velkým koníčkem a píšete pro radost a uživit se psaním nedá. Jaké je vaše civilní zaměstnání? Jsem typická kancelářská krysa, takže psaní si dosyta užívám i v rámci zaměstnání.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Touláním a přemýšlením. Většinu času trávím samozřejmě se svým synem, je mu osm let, tak se snažím načerpat ještě co nejvíc z magického dětského světa. Hodně cestujeme, nejraději vlakem nebo pěšky. Moc ráda se vracím na Šumavu, nejraději ji mám v červnu a červenci, kdy je zelená a rozkvetlá a plná zajímavých lidí a příběhů.   Zuzana Rampichová čtyřikrát obdržela Cenu Havrana (2015, 2016, 2019 a 2020) a za povídku O kachničce z Costa Calida, kterou by chtěl každý získala 3. místo v Ceně Havrana (2018). V roce 2017 získala cenu Společnosti Sherlocka Holmese za Případ nenalezeného zlata (2017). v roce 2019 skončila druhá v Ceně Společnosti Agathy Christie za povídku Nejchladnější zločin a letos získala třetí místo za povídku Letní kachna z Polky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-18 12:28:50

Putin a Rusko čelí velmi vážné krizi v Bělorusku

Bělorusko čelí složité a nebezpečné krizi, která by mohla vést k velké krizi uvnitř Běloruska, a dokonce i ke ztrátě suverenity. Ale předtím, než se začneme zabývat tím, co se tam právě děje, začnu rychlými „miniaturními základními fakty“ o Bělorusku. Zde je to, co si myslím, že by měl každý o této zemi vědět: *  Bělorusko je zcela uměle vytvořené, dokonce více než Ukrajina. Na Ukrajině byli alespoň „lidé ze západu“ (Galicia), kteří nebyli Rusové (můžete je považovat za „skutečné Ukrajince“, pokud chcete), a jejichž nenávist ke všemu ruskému byla zcela fanatická, asi jako Interahamwe ve Rwandě. V Bělorusku neexistuje žádný smysluplný ekvivalent k Banderovcům. *  Lukašenko nebyl více proruský než Janukovič. To je zásadní. Lukašenko byl vždy svůj, ne pro Rusko. Západ i Lukašenko rádi říkají, že Bělorusko je jediný skutečný spojenec Ruska. To není pravda. Technicky vzato jsou Rusko a Bělorusko nadnárodní federální státy. Je však pravda, že Lukašenko se snažil využívat historické identity mezi ruským a běloruským lidem a neustále od Ruska žádat pomoc. Až doposud Rusko vždy pomohlo. *  Jako země je Bělorusko jakoby dokonalý policejní stát s extrémně schopnou a obávanou KGB (ano, v Bělorusku si ponechali stejný název), která ovládá všechno a všechny. To je také jedna ze zásadních věcí, důvody vysvětlím níže. *  Pokud jde o Kreml, ten se vždy snažil podporovat opětovné sjednocení s Běloruskem, ale tento proces nebyl nikdy zcela dokončen kvůli častým problémům, a dokonce kvůli krizím mezi Moskvou a Minskem. Rusko nalilo obrovské sumy peněz do této země, aby zabránilo krachu běloruské společnosti. *  Koneckonců Bělorusko je opravdu chudá země s velmi omezenými zdroji. Pro Rusko je však Bělorusko rozhodujícím vojenským spojencem, který hraje ústřední roli v obranných plánech Ruska. Pokud se USA a NATO podaří úspěšně převzít kontrolu nad touto zemí, bude to pro bezpečnost Ruska zásadní strategická hrozba. To je jen několik ukazatelů pro srovnání Běloruska s Ukrajinou. Nyní mi dovolte shrnout, co se v současnosti děje. Běloruské orgány prohlásily, že „stovky“ mužů (údajně Rusové) byly vyslány do Běloruska, a mají nekalé úmysly. Lukašenko oficiálně potvrdil, že obdržel tuto informaci od ukrajinské tajné služby SBU. Tito muži byli popsáni jako teroristé, povstalci, členové „Wagnerovy“ skupiny PMC, diverzanti atd. Jejich cíle byly popsány jako zabití Lukašenka, vyvolání nového „majdanu“ v Bělorusku, vytvoření chaosu atd. Upřímně řečeno, běloruské orgány nikdy nic nesdělují přímo, ale po pravdě řečeno, to na věci nic nemění. Zde jsou dvě věci, které považuji za nesporné: 1. Rusko by nikdy neuvažovalo o použití síly nebo nezákonných tajných operacích proti Lukašenkovi a/nebo Bělorusku. 2. Běloruská KGB ví o všem důležitém, co se v Bělorusku děje. Dokonce bych tvrdil, že argument číslo dvě hodně podporuje argument číslo jedna. V každém případě se zdá, že nějaká běloruská firma si najala skupinu členů bezpečnostní ochranky z Ruska, aby zajistila bezpečnost v různých zemích (často jsou zmiňovány Súdán a Venezuela). Cestovali do Běloruska a měli naplánováno odletět z Minska do cílové lokality. Opozdili se, zřejmě úmyslně, zmeškali svůj let a bylo jim řečeno, aby si šli odpočinout do hotelu, který se náhodou nachází nedaleko Lukašenkovy rezidence. V noci do hotelu vnikl zásahový tým KGB s bleskovými granáty a se zbraněmi, který brutálně všechny muže zatkl, přestože žádný z ospalých Rusů nekladl odpor. Nebyly u nich nalezeny žádné zbraně, ani žádné důkazy o tajných plánech, ale orgány prohlásily, že jelikož tito muži nepili ani neobtěžovali servírky, a byli jen sami pro sebe, je to jasný důkaz, že jsou na tajné misi (nedělám si legraci!). Vše z toho, co bylo výše uvedeno, je absolutní a naprostý nesmysl, a my bychom se neměli nechat rozptylovat podrobnostmi této zcela jasně vykonstruované záminky. Zde je to, co se skutečně stalo: Vypadá to, že ukrajinská tajná služba SBU (která nedělá nic bez souhlasu strýčka Sama) rozběhla složitou tajnou operaci s cílem dostat Bělorusko a Rusko do vzájemné konfrontace. Celá operace, včetně naverbování, koupě letenek atd., byla ve skutečnosti řízena z Ukrajiny. To byla také největší chyba, kterou Ukrajinci udělali: akci nezakryli dostatečně, takže ruským speciálním službám netrvalo ani 24 hodin a zjistili celý plán a předali jej médiím (v Rusku). Drobné detaily se stále prošetřují, ale to hlavní je toto: Ukrajinci předstírali, že jsou z bezpečnostní firmy a hledají muže s bojovými zkušenostmi, především muže, kteří bojovali na Donbasu proti ukrajinským silám. Jakmile byli naverbováni na plnění docela obyčejných strážných povinností, měli tito muži letět do Minska, kde měli zmeškat letadlo a čekat na další příleži tost, jak opustit Bělorusko. V tento moment SBU kontaktovala běloruskou KGB a „varovala“ je před ruskými „žoldáky“, kteří byli vysláni z Ruska, aby zabili Lukašenka nebo ho alespoň svrhli. Nyní je rovněž evidentní, že SBU požadovala speciálně takové ruské občany, kteří mají bojové zkušenosti z Donbasu, aby následně požádala Bělorusko o jejich předání Kyjevu. V případě většiny mužů z této skupiny byl tento požadavek vznesen téměř jako první. Zatím se to vyvíjí „dobře“ (ne tak docela, ale víte, jak to myslím), poté se však Bělorusové a samotný Lukašenko začali chovat opravdu divně. První logický krok běloruských orgánů měl být ten, že Lukašenko měl zatelefonovat Putinovi a požádat ho o vysvětlení. Případně mohl šéf běloruské KGB zavolat šéfovi FSB a požádat ho o objasnění. Místo toho však běloruská KGB zorganizovala tento směšný „zátah“ na ruské „žoldáky“, kteří poklidně spali v hotelu a vůbec netušili, co se děje. Poté místo toho, aby Lukašenko spolupracoval s Rusy, poskytl dlouhé interview Dmitrijovi Gordonovi, jednomu z nejtalentovanějších a morálně nejodpornějších ukrajinských novinářů (který hrdě prohlašuje, že je agentem SBU). Poté se to začalo jen zhoršovat. Lukašenko se chopil příležitosti a opět spustil svou typicky zdlouhavou tirádu proti Rusku. Zašel tak daleko, že dokonce naznačil, že by Bělorusko mohlo vydat několik těchto ruských mužů Ukrajině (která, jak nyní víme, poskytla seznam hledaných mužů běloruské KGB). Na základě tohoto počínání bylo Rusům okamžitě jasné, že Lukašenko hrál v těchto posledních dnech – před prezidentskými volbami, které se konaly v neděli – nějakou špinavou hru. Takže co by mohlo vysvětlit toto zcela bizarní chování Bělorusů? Důvod č. 1: Jednoduše řečeno – Lukašenkova popularita klesá stejně rychle, jako čistý příjem Bělorusů. Důvod č. 2: USA jsou nepochybně zapojeny do hlavní strategické psychologické operace (PSYOP), aby se zmocnily kontroly nad Běloruskem. Důvod č. 3: Běloruský stát ve svém současném stavu není prostě schopný fungování, a ani nikdy nebyl. Rozeberme nyní tyto důvody jeden po druhém: Ačkoli nikdo nepochybuje o výsledku jakýchkoli voleb v Bělorusku, je také docela nesporné, že většina Bělorusů podporuje Lukašenka. Není to o tom, zda Lukašenko vyhraje, ale kolik hlasů mu zajistí vítězství. Volby přinesly Lukašenkovi nejnižší možný, avšak přijatelný výsledek: 80 procent. Tato cifra je opravdu bezvýznamná, ukazuje pouze to, jak dobrý je Lukašenkův režim ve vítězství u voleb. Tentokrát se však zdá, že probíhá více protestů než v minulosti, a na rozdíl od toho, co se v minulosti událo, protesty se neomezují pouze na hlavní město Minsk, ale se rozšířily i do dalších měst. Takže i když Lukašenkovi nikdy nehrozilo, že oficiálně prohraje volby, protesty v majdanovském stylu mu dělají velké starosti. Stalo se toho však ještě mnohem víc. USA se nyní, po setkání Lukašenka s Pompeem, chystají otevřít (velmi důležité) velvyslanectví v Minsku. Již dlouhé roky nemohl Západ přijít Lukašenkovi na jméno, a nyní jsou náhle všichni „samý úsměv“. Je to opravdu shoda okolností? Velmi o tom pochybuji. Ale je to ještě mnohem horší: USA pošlou jednoho z nejschopnějších a nejnebezpečnějších představitelů, aby rozvrátil Bělorusko: Člověk, o němž mluvím, je Jeffrey Giauque, představitel Zpravodajské služby ministerstva zahraničí, který má za sebou dlouhou řadu destabilizačních misí. Poslechněte si, jak se sám představil běloruskému lidu: Ve skutečnosti je nyní zcela zřejmé, že celou provokaci s ruskými „teroristy“ pečlivě vytvořily a zrealizovaly USA společně s Ukrajinou. Kdyby ukrajinská SBU veškeré zorganizování tak neodbyla (ruské FSB to trvalo méně než 24 hodin, než získala úplný a přesný obrázek o tom, co se stalo), tento plán mohl vyjít. Ve skutečnosti se to ale ještě může stát. Pokud budeme ze všeho jen obviňovat USA, SBU a Lukašenka, nebudeme znát celý příběh. Pravdou je, že Bělorusko je zcela umělý stát, mnohem více než Ukrajina, a zároveň je to stát, který jednoduše nemůže sám přežít. Nemůže ani doufat, že přežije díky neustálé pomoci Ruska. Zatímco náhled na kořeny ukrajinského nacionalismu je důležitý a zajímavý, v případě Běloruska je to zbytečné, protože běloruský nacionalismus je něco opravdu nehistorického a umělého, co skutečně nemá žádný základ vně západních ideologických dogmat. Zatímco marxismus Sovětského svazu a obecně rusofobní ideologický režim vždy podporovaly vznik místního nacionalismu (a dokonce vytvořily dříve neexistující „národnosti“), běloruský nacionalismus byl něčím, co nikdy moc netáhlo. Není to nijak překvapivé, protože jakákoli odlišnost mezi Rusem a Bělorusem je mnohem menší, než jaké jsou rozdíly mezi Rusy, kteří nyní žijí ve velmi rozmanité a skutečně multietnické společnosti. Avšak z pohledu strany Nomenklatura a jejích západních správců neodtržení Běloruska od Ruska – když takové země, jako Ukrajina nebo Kazachstán, vyhlásily svou nezávislost – bylo nemyslitelné, tak bylo dosaženo jakéhosi podivného kompromisu, který měl uklidnit jak lid Ruska, tak Běloruska. Bylo uzavřeno několik dohod, některé dohody se donekonečna projednávaly (zejména o energetice!), a výsledkem toho všeho byl nakonec tento podivný a umělý státeček, který má pouze deset milionů obyvatel. Pokud jde o jeho vůdce, ten prohlásil, že Bělorusko se bude držet „mnohovektorové“ zahraniční politiky, kterou bych shrnul následovně: čerpat co nejvíce peněz z Ruska a současně hledat podporu u anglosionistického impéria. Poznámka: Ano, vím, Lukašenko je nazýván „posledním diktátorem Evropy“ a na Západě není populární. Chci zde vyzdvihnout jednu věc, že jeho nedostatek popularity má být připisován Západu, nikoli jemu. Lukašenko se neustále snažil získat podporu (tedy „peníze“) ze Západu a nyní se Pompeo & spol. evidentně rozhodli udělat z „jejich“ čubčího syna „našeho“ čubčího syna. Mám tím na mysli to, že Lukašenko byl učebnicový případ fenoménu „našeho čubčího syna“, nikoli však pro Západ – ale pro Rusko. Také se domnívám, že stejně jako všichni „čubčí synové“ (včetně „jejich“ a „našich“), Lukašenko se nyní obrátí se zodpovědností na Rusko. Nyní také dochází k dalšímu, velmi znepokojivému vývoji: v této celé záležitosti byla běloruská KGB buď zcela nekompetentní (což není!), nebo ji infiltrovali západní agenti. Druhé vysvětlení se mi zdá mnohem pravděpodobnější. Pokud budeme předpokládat, že byla běloruská KGB infiltrována a kompromitována, byla by to pro Lukašenka velmi špatná zpráva, neboť by se mohl ocitnout ve stejné situaci, jako například Nicolae Ceaušescu, který byl zrazen vlastními tajnými službami (můžeme si také připomenout, kolik amerických/izraelských agentů zastávalo vysoké pozice v okruhu Bašára Asada, dokud je válka v Sýrii nedonutila vybrat si, na jaké straně stojí). Upřímně řečeno, zatímco agentura CIA a ty další nejsou v některých věcech příliš dobré, jsou skutečnými mistry světové úrovně v umění zkorumpovat představitele, a to se právě mohlo stát v Bělorusku. Právě nyní jsou v Minsku a dalších městech nepokoje, a zatímco v hlavním městě má pořádková policie téměř vše pod kontrolou, již byly zaznamenány případy, kdy příslušníci pořádkové policie si jen útěkem zachránili život, jinak by je dav zlynčoval. Běloruská KGB prohlásila, že chytají nejhorší buřiče a vzbouřence, ale vzhledem k tomu, jak snadno ukrajinská SBU obelstila (nebo, ještě hůře, infiltrovala) běloruskou KGB, nejsem těmito prázdnými řečmi příliš uklidněn: tajné služby jsou zde proto, aby se postaraly o nebezpečné problémy, nikoli aby měly velká prohlášení. Od běloruské KGB slyšeli jsme, že zabránila zavraždění hlavní opoziční kandidátky Světlany Tichanovské. Kruci, to by mohla být dokonce pravda, vzhledem k tomu, že (bezradná) Tichanovská by byla dokonalým „obětním beránkem“ (a hroznou političkou, kdyby byla někdy zvolena). Ale také to vypadá, že nějaké zájmové skupiny uvnitř běloruské KGB se ucházejí o přízeň Tichanovské. Domnívám se, že obě verze jsou stejně špatné. Jak moc je tohle všechno závažné? Velmi! Polská média již začala šířit (falešné) zprávy o tom, že Lukašenko uprchl z Běloruska ve svém letadle. Tato fáma je jednoznačně vymyšlena tak, aby vytvořila (špatný) dojem, že Lukašenko je další Janukovič: nemám rád ani jednoho z těchto mužů, ale Lukašenko je mnohem tvrdší, než byl Janukovič. Kromě toho je mediální kampaň, kterou nyní vedou západní, polská a ukrajinská média, co do rozsahu bezprecedentní a pro režim bude velmi obtížné znovu získat nad zemí kontrolu. Pokud jde o Lukašenka, zdá se, že nyní nějak otočil: poté, co obvinil Rusko z toho, že nezachází s Běloruskem jako s bratrem, ale jako s partnerem, nyní tvrdí, že mluvil s Putinem a obdržel pětistránkový dokument, který celou záležitost vysvětluje, a také říká, že Rusko a Bělorusko budou přece jenom bratři. Není to příliš přesvědčivé, mírně řečeno. Je zcela logické, že Lukašenkova popularita v Rusku, která nikdy nebyla tak vysoká, nyní rychle klesá a mnoho analytiků, kteří v minulosti chválili Lukašenka za jeho (údajně) „pevnou“ politiku vůči Západu, nyní otevřeně vyjadřuje své znechucení. Stále větší počet Rusů se nyní otevřeně podivuje nad tímto celým konceptem „nadnárodního federálního státu“. Pokud jde o Lukašenkovu tolik vyzdvihovanou „mnohovektorovou politiku“, ta nyní vypadá jako zcela banální případ snahy sedět na dvou židlích. Nyní je zcela zřejmé, že lídři impéria přestali nenávidět Lukašenka na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby ukázali krátkodobé a napůl důvěryhodné zdání shovívavosti; nyní již zase mluví o znovuzavedení sankcí vůči Bělorusku a Lukašenkovi osobně. Tohle všechno je pro Rusko extrémně nebezpečné, a to z následujících důvodů: 1. Lukašenko je absolutně strašný „náš čubčí syn“ (tito lidé jsou vždy takoví!), který necouvne. A jeho poslední šaškárny jen ukázaly Kremlu, že Lukašenko je do značné míry součástí problému, nikoli řešením. 2. Pokud Lukašenko zůstane u moci, bude to jen díky jeho (většinou velmi účinnému) represivnímu aparátu, který by mohl postačit k umlčení opozice, ale už nebude stačit k tomu, aby byl Lukašenko skutečně populární. 3. Samotný Lukašenko je zcela zřejmě nečestný a bezcharakterní, nemorální. Nezáleží mu ani trochu na Rusku (nebo v tomto ohledu Bělorusku), dbá jen o sebe. Jinými slovy, dokud zůstane u moci, bude Bělorusko dělat velké starosti Rusku. 4. Pokud bude Lukašenko svržen, ať už půjde o spiknutí KGB nebo násilné povstání podobné Majdanu, můžeme si být zatraceně jistí, že kdokoli bude u moci, 1) bude prověřen Spojenými státy a 2) bude fanaticky zaměřen proti Rusku. 5. Bělorusko nemá pro Rusko velký ekonomický význam, ale z hlediska bezpečnosti, a ještě více z vojenského hlediska, je Bělorusko naprosto nepostradatelná země pro bezpečnost Ruska. Tento poslední bod je třeba objasnit. Nejen, že se Bělorusko nachází na strategicky klíčovém místě, běloruské ozbrojené síly jsou velmi dobře vycvičené a vybavené (nedají se srovnat s ukrajinskými vojenskými složkami), a představují pro Kreml velký vojenský přínos. V Bělorusku jsou také rozmístěny ruské vojenské síly. Také je nutno dodat, že kontakty mezi běloruskou a ruskou armádou jsou velmi přátelské a velmi hluboké. Pokud by měla aliance NATO převzít velení nad Běloruskem, byl by to pro Rusko skutečně velký problém (s nímž by se Rusko sice vypořádalo, ale vyžadovalo by to zásadní přehodnocení hrozby ze Západu). Kam to povede? Zdá se mi, že pokud Putin udělá „víceméně to stejné“, Rusko bude riskovat ztrátu Běloruska, což by byla v této době, kdy se ukrajinský Banderastán rozpadá, opravdu strašná hanba. V současné době musí Rusko zabránit šíření „ukrajinské infekce“ a zároveň se připravovat na dobu po Lukašenkovi (než bude příliš pozdě). Lukašenko samozřejmě jen tak neodstoupí, takže Rusko musí najít vhodný nástroj, jak ho k tomu donutit. Osobně stále věřím tomu, že úplné opětovné přičlenění Běloruska k Rusku by nejen vyřešilo „běloruský problém“, ale také by to vyřešilo „Lukašenkův problém“. Jsem si jistý tím, že Rusko má v Bělorusku více než dostatečný vliv a zdroje, aby si vynutilo tyto změny. Ano, bylo by to obtížné i nebezpečné, ale pokud k tomu nedojde, mohlo by to vést k mnohem horšímu výsledku. Rusko musí jednat. Rychle a rozhodně.   Původní článek Putin and Russia are facing a very serious crisis in Belarus vyšel 12. srpna na ICH. Český překlad je převzat z webu Zvedavec.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-02 08:08:45

Petr Drulák: Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo

O Francouzi Jeanu-Claudovi Michéovi a jeho konzervativním socialismu jsme hovořili s českým intelektuálem a překladatelem Michéových Tajností levice Petrem Drulákem.   Co je konzervativní socialismus? Budeme-li se držet Michéova pojetí, jedná se o socialismus navracející se ke svým kořenům a odmítající ideu pokroku, podle které jakákoli novinka – technologická či společenská – je k dobru věci.   Zní to trochu nostalgicky. To bych neřekl. Není to nostalgie. Ta v sobě přece zahrnuje idealizaci starých časů a k tomu se nehlásím ani já, ani – a to je podstatnější – Michéa. On nepatří k těm, kteří by si idealizovali společnost devatenáctého století nebo snad dokonce společnost předrevoluční (před Francouzskou revolucí, pozn. red.). Říká pouze to, že původní socialismus měl určitého ducha a že tento duch se zastával lidí, jež kapitalismus dostal do naprosto neudržitelné situace. Socialistická obrana dělníků původně neměla s progresivismem nic společného, dokonce můžeme říci, že byla antiprogresivistická. Pokud už chceme konzervativní socialismus nazývat nostalgickým myšlenkovým směrem, pak tedy jen v tom smyslu, že nám připomíná, že tu je určitý pramen, který byl levicovým socialistickým hnutím v průběhu let silně znečištěn, možná docela vyschl. Příliš mnoho z něj každopádně nezbylo. Řeknu-li dnes, že jsem levičák a antiprogresivista, bude to vypadat jako protimluv.    Michéa oprašuje původní významy pojmů, budiž, jenže ty se přece v čase mění. To je sice pravda, ale položme si jednu důležitou otázku: Co se stalo s levicí v okamžiku, kdy přijala ideu pokroku?   Co se s ní stalo? Socialismus byl, říká Michéa, kolonizován liberalismem. V důsledku spojenectví s liberály byl socialismus vytunelován.   Dopovězme, že Michéa datuje počátek tohoto spojenectví do časů Dreyfusovy aféry. A tehdy dávalo smysl. U Michéy samozřejmě nenajdete, že se socialisté měli od Dreyfuse distancovat.   Mělo to podle něj být ale jen ad hoc spojenectví. Ale tak to bohužel nebylo. Spojenectví socialistů s liberály totiž pokračovalo a stalo se to, že společenský progresivismus postupně vytěsnil sociální otázku. V jisté chvíli levice začala mluvit v podstatě jen o lidských právech – o všech možných lidských právech, jen ne o právech sociálních. A to je problém. Michéa nenavrhuje nic jiného než vrátit se k původní agendě. Takže já sice souhlasím s tím, že časy se mění, ale současně si myslím, že sociální otázka je nadále velice aktuální – možná, že je ještě aktuálnější než v šedesátých nebo sedmdesátých letech na Západě.   Proč není stejně aktuální otázka práv žen nebo práv sexuálních menšin? Proč preferovat sociální otázku? Nepřu se s vámi, zdali jsou či nejsou vámi zmiňované otázky aktuální, otázka ale je, jsou-li to otázky, které by si měla klást levice.   Levice si je klást nemá? Tyto otázky už mají velmi dobře obsazeny liberálové, a ti – a na to nezapomínejme – tvoří v západních společnostech hegemonní složku. O zájmy všech vámi zmíněných skupin je proto dnes už dobře postaráno. Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} To není tak docela pravda – pečuje o ně krajní pravice. Hlavní dělnickou stranou ve Francii je dnes opravdu strana Marine Le Penové. To chceme?   Jak má socialista hovořit o právech sexuálních menšin? Genderová práva – opakuji – jsou dnes řešena s velkou pozorností.   Nemáte pocit, že jsou v poslední době novými politickými vůdci zatlačována? Nejsou zatlačována, nebo lépe – ve srovnání se sociální otázkou nejsou zatlačována ani trochu. Podíváte-li se do programů francouzských politických stran – a Michéa píše o Francii – pak sexuální menšiny ani ženy zatlačovány nejsou. Ti, kteří se bouří, protože je jejich život nesnesitelný, dnes přece nejsou sexuální menšiny, jsou to žluté vesty. To je, a to se shodneme, úplně jiná sociální skupina, a o nich teď mluvíme. Ale jistě, budujete-li politickou stranu, pak její program musí být komplexní, jenže si vždy musíte ujasnit, co má být jeho podstatou, a pro socialismus by podstatou měla být sociální otázka.   Michéa říká, že je třeba konečně se emancipovat od emancipace…  …já to vysvětlím. Michéa si všímá patologií emancipačního diskurzu, nezpochybňuje tedy emancipaci jako takovou – emancipaci devatenáctého a dvacátého století – ale to, co se dnes za emancipaci chybně vydává, čili onen všudypřítomný boj proti diskriminaci. To je důležité rozlišit; vyplývá to ostatně z kontextu Michéova textu.   Zmínil-li jste Le Penovou, do jaké míry má konzervativní socialista chápat xenofobní resentimenty strany, již vede? Vždyť možná právě těmi přitahuje voliče, které chce hájit i konzervativní socialista, nejvíce. Ujasněme si, co je a co není xenofobie. Problém levice spatřuji v tom, že jakýkoli kritický diskurz o menšinách, migrantech a cizincích je okamžitě označen za xenofobní, jenže tak to prostě není. Do Francie přicházejí lidé z Afriky, ale také ze střední a východní Evropy. Tito lidé snižují cenu práce. Je odpor proti příchodu těchto lidí tak nelegitimní? Já si to nemyslím. Řeknou-li tito lidé, že tuto konkurenci nechtějí a že by je před ní stát měl ochránit, je to naprosto legitimní. Samozřejmě, že někdo může namítnout, protože tato konkurence přichází zvenčí, že je to xenofobie, ale já to za xenofobii nepovažuji. Podstatou tohoto postoje je totiž boj o přežití v současné kapitalistické společnosti, a ti lidé chtějí přežít.   Nezasloužil se Západ o to, že Blízký východ vypadá tak, jak vypadá? Není v důsledku toho uzavření evropských hranic nemorální? Rozlišme věci typu války v Iráku; ta krizi skutečně vyvolala. Evropské velmoci byly proti, nicméně státy jako Česko jednaly ambivalentně. Vláda pro nebyla, prezident Havel však ano, takže tady vskutku určitá odpovědnost je. Ale pozor! Máme ještě země jako Libye nebo Sýrie, a tam už ta odpovědnost evropských velmocí za vzniklý chaos zas tak velká není. Evropské velmoci přece nevyvolaly arabské jaro. To byl autonomní vnitřní vývoj…   …nicméně tím, jak na ně zareagovaly, přispěly ke zhoršení situace. Ano přispěly, ale nebičujme se víc, než musíme. To, v jakém stavu je Střední a Blízký východ, není pouze výsledkem politiky externích faktorů, je to i důsledek vnitřního vývoje. Náš zájem je, aby byl tento region stabilní, ale to neznamená, že budeme přijímat všechny migranty, kteří z tohoto regionu přijdou. My na to prostě nemáme kapacitu.   Neměli bychom ale přijmout alespoň nějaký díl odpovědnosti? Přijmout díl odpovědnosti ale neznamená přijmout díl migrantů. Díl odpovědnosti znamená podpořit rozvoj v těchto zemích, ale současně musíme Evropě pomoci s obranou hranic před lidmi, kteří z těchto zemí přicházejí. To je naše odpovědnost – dělejme obojí.    Vraťme se k Michéovi. Ten říká, že kulturní liberalismus a ekonomický liberalismus jsou dvě tváře draka. Je třeba kulturní liberalismus odmítnout úplně, anebo je v něm určité jádro, jež máme bránit? Klasický liberalismus bývá spojován s obranou práv jednotlivce, a to je strašně důležité, já si však nejsem tak úplně jist, že je to skutečně něco, s čím přišel liberalismus.   Kdo s tím přišel? To, co je na liberalismu všeobecně přijímáno pozitivně – tedy to, že jednotlivec má jistou míru svobody, že si s ním stát nemůže dělat všechno, co chce – jsou věci, jež se v Evropě vyvíjely už od středověku; to znamená dávno předtím, než o liberalismu padla sebemenší zmínka. Mluvme proto raději o tom, že máme určité evropské dědictví toho, jak politická moc nakládá s člověkem – toto dědictví není nutně liberální dědictví. Je sice pravda, že liberalismus si část tohoto evropského dědictví osvojil, jenže k němu domyslel spoustu dalších věcí, jež z něj vytvořily onu stvůru, kterou dnes bohužel tak dobře známe. Já bych proto byl ve věci zachraňování liberalismu velice opatrný. Trochu mi to připomíná příběh marxismu. Marxismus si také z našeho evropského dědictví vzal některé důležité věci, například myšlenku sociální spravedlnosti, avšak domyslel je způsobem, který vedl k strašlivě destruktivním důsledkům; vzpomeňme bolševické hnutí.   Říká se o něm, že je to perverze marxismu… …a liberalismus je na tom ve vztahu k evropskému dědictví podobně jako bolševismus k marxismu. Řekněme to takto: Ne každá myšlenka, již liberálové hájí, je myšlenka špatná a zavrženíhodná – ani bolševici nepřišli jen se špatnými myšlenkami – ale jejich myšlenky se bohužel staly součástí systému, který je pervertoval. Mluvme tudíž o konkrétních věcech, které bychom měli zachraňovat, než to celé spadne, ale nemluvme o záchraně liberalismu jako takového. Máme ostatně svou vlastní zkušenost devadesátých let. Myšlenku sociální spravedlnosti okupoval komunismus, a tak se z ní po roce 1989 stalo sprosté slovo. A to bylo špatně. Ta myšlenka měla být od její komunistické perverze oddělena. Jinými slovy, liberalismus mluví i o některých věcech, které nejsou jen liberální, ale které reprezentují hlubší evropské dědictví. Ty zachraňme. Byla by škoda o ně přijít. Liberalismu škoda není.   Není zásluha liberálního hnutí, že se židé mohli v devatenáctém století emancipovat? Ve Francii je symbolem tohoto procesu Napoleon. Ten vytvořil právní rámec umožňující emancipaci židů. Byl Napoleon liberál? Nebyl. Podívejme se nejprve na to, jak Evropa – ta neliberální – už v osmnáctém a následně i v průběhu devatenáctého století přispívala ke svobodě a emancipaci, protože ona přispěla, a pak se teprve podívejme, jaký je onen liberální příspěvek. Pak teprve suďme. Nehrajme už, prosím, tu liberální hru, ve které si liberalismus přivlastňuje všechny svobody jednotlivce, lidská práva nebo obranu před státním útlakem. Liberalismus o tom všem sice mluví, ale zdaleka nebyl sám a zdaleka nebyl tím prvním, kdo se o všechny tyto věci zasazoval.   Co je obranou před globálním kapitalismem? Nejlepší obranou je globální akce – to je učebnicově správná odpověď.   To není tak úplně konzervativní odpověď. Není, ale ke konzervativismu se dostanete, když zjistíte, že globální obrana příliš dobře nefunguje a že jediné, co zbývá, je stát.   Národní stát? Jaký jiný?   Jsme součástí Evropské unie. Bylo by samozřejmě daleko efektivnější bránit se na úrovni Evropské unie…   …jenže to nejde? My to neustále zkoušíme. Několikrát do roka. Jenže většinou nakonec zjistíme, že na evropské úrovni se dohoda vyjednat nedaří, a tak se jde národní cestou. Pro mě je dobrým příkladem digitální daň. Francouzi s ní přišli do Bruselu, jenže tam jim to hodili na hlavu, a tak přijali po nějakém čase digitální daň vlastní; Češi mimochodem udělali totéž. Jenže pak přišli Američané a řekli: Podívejte se, jestli nás chcete takto danit, tak vás čeká to a to a to. A všichni to, co předtím schválili, zase zmrazují. Bohužel. Kdybychom digitální daň byli schopni přijmout na úrovni Evropské unie, bylo by to ideální, jenže Evropa je v této věci zablokovaná.   Protože je ve spolčení s globálním kapitalismem? Bohužel.   Je Evropská unie nepřítel? Není nepřítel. Evropská unie má spoustu vad, ale označit ji za nepřítele by bylo příliš snadné, protože co nám pak zbude?   Národní stát, o kterém jste mluvil. Můj argument zní takto: Zkoušejme věci na nadnárodní úrovni, to je v našem případě Evropská unie, ale když na evropské úrovni neuspějeme, pak přijměme národní řešení, protože říci, že musíme nejprve dojít k celoevropskému řešení, a než ho bude dosaženo, nedělat nic, je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. A to se netýká jen otázek zdanění, ale třeba i otázek migrace.   Nebo koronaviru? I koronaviru. Dnes vidíme dvě naprosto odlišné strategie, jak se koronaviru postavit. Na jedné straně je strategie takzvaně středoevropská – česká, ale třeba i rakouská – jež považuje za zásadní, co nejvíce utlumit sociální interakci, a tím pádem šíření viru, a tato strategie se opírá o čínské řešení. Nevím, jestli je koronavirus v Číně vyřešen, ale ta čísla, která z ní přicházejí, jsou poměrně optimistická. Pak je tu ale například počáteční reakce Německa, která říká: Smiřme se s tím, že to všichni dostanou, a my to pak nějak přežijeme. To jsou dvě radikálně odlišné reakce a na evropské úrovni se nám je koordinovat nedaří. Co bychom tedy měli v takové situaci učinit? Přistoupit k národnímu řešení.   Jak moc se konzervativní socialismus stýká s tradičním konzervativismem? Především si myslím, že slovo konzervativní je stále „jen“ adjektivum a že substantivem je a zůstane socialismus, takže hlavním problémem konzervativního socialisty je kapitalismus. Je ale otázka, jak definujete konzervativismus. Po roce 1989, kdy u nás došlo k jeho obnově, byl konzervativismus definován neoliberálně. Žádné kritičtější vymezení vůči kapitalistickému systému nepřipadalo v úvahu. S takovým konzervativismem spolupracovat nelze. Na druhou stranu jsou ale i konzervativci, pro které kapitalismus problém představuje, a s nimi je spolupráce možná.    Jsou hranice důležité? Hranice jsou naprostou nutností. Tady je jasný rozdíl oproti progresivistům. V určité části liberálního spektra se z hranice stalo sprosté slovo, ale já si myslím, že na hranicích nic sprostého není. Hranice potřebujeme, ale to samozřejmě neznamená, že hranice mají být hermetické. Rozumná pozice je mít hranice, které budeme mít plně pod kontrolou, a to tak, že budeme schopni říci, koho do naší země pustíme a koho ne. Je to jako v rodině – i tam chcete mít kontrolu nad tím, kdo součástí rodiny je a kdo ne.   Měl by v Česku se pohybující konzervativní socialista spálit všechny mosty vedoucí k Respektu či Knihovně Václava Havla? Nemyslím, že by ho na druhé straně mostu čekalo něco dobrého.   Je to ten drak? Trochu omšelý, z hlediska politické váhy spíš skřet, ale pár zubů mu asi ještě zbylo. Ze strany té takzvaně pražské kavárny – nebo řekněme liberálních intelektuálních kruhů – je cítit obrovský despekt vůči periferii. Tito lidé jsou pro ně nemyté masy – masy zaostalé, nevzdělané. Něco takového je pro mě absolutně nepřijatelné.   Takzvaně pražská kavárna by vám zřejmě namítla, že máte až příliš velké pochopení pro masu. To je ta věčná debata, ale víte, když už jsme u toho, že to byl ten hlavní problém mezi pražskými disidenty a Václavem Klausem? Někteří z nich to pak i přiznali, když řekli, že jakmile vyjeli do regionů, ihned pochopili, že si s těmi lidmi, se kterými se tam setkali, nemají absolutně co říct. A Klaus? Ten byl do minuty pod tribunou a s každým si tam potřásl rukou.   Petr Rezek v eseji Pohled na Václava Havla zdola cituje Havlovy nelichotivé výroky o „sídlištních lidech“. Ti byli pro totalitní moc, jak říká, ideálem, zatímco lidé, jež potkal ve vězení, přečnívali – jeden třeba tím, že bodl svou ženu nožem, druhý tím, že bojoval za lidská práva. Oba se, na rozdíl od sídlištních lidí, podle Havla vymykali ideálu stádního totalitního člověka. To je přesně ono – ten despekt, o kterém mluvím. Havel si navíc asi myslel, že sídliště poznal, jenže on ho nepoznal. A s kým se Havel setkal ve vězení? S lidmi, kteří byli ve vězení většinou oprávněně, protože kradli nebo zabíjeli; jen někteří se v něm ocitli neoprávně, ale to nebyli, a to má Havel pravdu, lidé ze sídlišť. Ty Havel nikdy skutečně nepoznal – na rozdíl od Klause a Zemana, kteří je znají dokonale.   S čím na Michéovi nesouhlasíte? Řeknu vám nejprve, čeho si na něm cením, a pak to, v čem vidím jeho slabinu. Cením si toho, že jeho teoreticky podložený pohled na společnost má blízko k lidem, na které liberalismus – pravicový i levicový – zapomněl. Michéa je schopen díky své erudici jejich situaci analyzovat a vysvětlit, proč je jejich hněv vůči systému legitimní. To je hrozně cenné. Slabinou – a to nejen slabinou Michéy, ale slabinou v podstatě všech myslitelů – je alternativa. Co tedy s tím vším? Michéa nám nabízí víc otázek než odpovědí. Je tu sice Orwell a jeho tradice obecné slušnosti, je tu teorie Marcela Mausse o daru, který zakládá jiný typ vztahu, než jsou vztahy tržní nebo právní. To jsou dobré cesty, ale nejsou skutečnou alternativou, a to je problém, protože každý, kdo se staví do pozice radikálního kritika kapitalismu, by si měl velmi dobře rozmyslet, jak uspořádat nový ekonomický systém, aby to nepřineslo více škody než užitku. To u Michéy nenajdeme, takže já uznávám, že v něm jsou slepá místa.   Michéa podpořil žluté vesty, ale nezdá se, že by žluté vesty něčeho dosáhly… Michéa se zásadně neúčastní žádných veřejných debat a nepodepisuje petice, ale udělal jednu výjimku, a to byly vskutku dopisy, které napsal na podporu žlutých vest…   …které se ale nakonec nějak zvlášť nepovedly. Já si nejsem jist, že se nepovedly.   Vytratily se. Možná, že se vytratily, ale bylo to neuvěřitelně silné spontánní hnutí.   A jak tedy zatřáslo systémem? Vynutilo si na něm ústupky, i když uznávám, že z hlediska cílů, které žluté vesty měly, jsou mizivé, možná, že směšné, ale ostatní – všichni ostatní – nedosáhli ani těch několika směšných ústupků. Několik měsíců před žlutými vestami nastala mobilizace nejvýznamnějších odborových organizací, ale se systémem ani nehnuly. Systém jejich mobilizaci vůbec nevzal na vědomí. Jinými slovy, žluté vesty přece jenom něčeho dosáhly. Ale samozřejmě, chyběla jim ideologie, chyběla jim sebeorganizace, která by je dokázala přetavit v politickou sílu.   Skončily u výkřiku. Výkřik sice nestačí, ale výkřik je pořád lepší než mrtvolné mlčení.  {/mprestriction}  Petr Drulák (*16. září 1972) je profesor politologie. V letech 2004 až 2013 byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, poté dva roky prvním náměstkem ministra zahraničních věcí. Od roku 2016 do roku 2019 působil jako český velvyslanec ve Francii.