Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-13 17:30:01

Peníze nesmrdí: Čínští komunisté uplácí influencery, aby zemi českým dětem vykreslovali jako ráj na zemi

„Wow, to je krásný podzim. Zlatý strom na ulicích. Vidíte? Tady je Peking, jak se máte," ptá se svých diváků na TikToku lámanou češtinou čínský influencer Pepa Zhang. On sám vypadá, že se mu daří dobře. Má skoro tři sta tisíc followerů a jeho profil zdobí mnoho lajků a obdivných komentářů od sledujících. Jenže vše není, jak se zdá. Pepa je totiž produkt čínského režimu geniálně zacílený na diváky z Číny. Komunistické vymývání mozků: Filmy z 50. let, které stále straší ze spaní Číst více Na videích je cosi zvláštního Na první pohled nedělá Pepa Zhang nic špatného. Na jeho videích ale běžnému sledujícímu po chvilce začíná být cosi trochu divné. Všechno je pozitivní, Pepovi se všude daří, chvilkami se chová jako naprosto profesionální bavič. Ale hlavně: Středobodem všech sdělení je to, že Čína je nádherná, bohatá a moderní země, která nemá sebemenší problémy. Nikde.  Ano, hádáte správně, Pepa Zhang je čirý produkt čínské propagandy, který má zakrýt obrovské problémy země, o kterých se veřejně mluví. Přebít to má hromadou pozlátka a falešné pozitivní energie, kterou vysílá. Ale není to jen o Pepovi. Ujguři jsou v pohodě! „Jsem na kazašském stanu," mává do kamery atraktivní asijská dívka, jejíž čeština je taktéž obdivuhodná. Svým sledujícím se rozhodla ukázat, jak skvěle se žije v Ujgurské autonomní oblasti. Že vám název Ujguři něco říká? Ano, to je menšina, na které čínská komunistická diktatura páchá systematickou genocidu. Nic o tom se ale z videí Lady Wang, jak si influencerka říká, nedozvíte. Oba dva „travel bloggeři," jak sami sebe nazývají, jsou ve skutečnosti čínští propagandisté. Obří peníze v propagandě Komunistický režim je využívá k upozadění negativních informací, které o Číně ve světě kolují  a k celkovému vylepšení pověsti nejlidnatější země na světě, kde vládnou komunisté pevnou rukou. Čínský režim tak investuje nejen v Česku, ale prakticky v každé zemi, ze které by mohl mít obchodní zisk. Nejde o nic nového, taková síť funguje několik let, popisuje ji třeba CBS. Ostatně ani v Česku nejsou pokusy Číny ovlivnit veřejný život nic neobvyklého. Stačí si vzpomenout na ústupky Miloše Zemana, když do Pekingu vyvážel Krtečka, nebo když se poradce rektora Univerzity Karlovy ochotně scházel se zástupcem čínské komunistické strany. Bylo to jen pár dní poté, co univerzita uzavřela kontroverzní smlouvu s částečně čínským Home Creditem, která jí mimo jiné ukládala nemluvit ošklivě o Čínské lidové republice. Čína platí i české hvězdy TikToku Komunistický režim ale svoje nástroje propagandy pravidelně inovuje. Úplnou novinkou jsou tedy Čeští influenceři, kteří si nechávají za nekritickou propagaci Číny platit. Snem tamního komunistického režimu může být třeba influencer, který si říká Honzi Michálek a kterého na TikToku sleduje milion převážně dětí. Ten začal tak, že za peníze sdílel videa výše zmíněného Pepy, hrál u nich zájem, úžas a těšil se na každé další video. Figurka Honzi Michálek Později ho ale Čínský rozhlas pro zahraničí, který tuhle propagandu tvoří, oslovil přímo. „Vůbec nechápu, jak se mi to stalo. Přišel mi čínský e-mail, tak jsem na to odpověděl a letěl jsem normálně do Číny, měl jsem vše zaplacené a ještě jsem za to dostal peníze. Oni prostě točí pro čínskou televizi to, jak já poznávám Čínu," svěřil se v pořadu Hypecast. Naivita, se kterou to říká, donutí člověka uvažovat, zda byť jen na chvilku zauvažoval nad skutečnou motivací Číňanů, se kterými spolupracoval. Výsledná videa, která s ním Číňani zpracovali, jej samozřejmě nezajímají. Michálek tak posloužil jako dokonalá figurka čínské propagandy. Jednak zemi dělá skvělou reklamu u nás, jednak jej bude moci použít propaganda doma, jako cizince, který je exotickou zemí doslova uchvácen. Propaganda v kultovních československých filmech. Ustoupit musel i legendární režisér Vávra Číst více Nenápadné očkování dětí Čínským propagandistům, že influencera nezajímá nic víc, než peníze a bez okolků propagandu předá svým fanouškům, kterými jsou z obrovské většiny děti, které v něm vidí nezpochybnitelnou autoritu. Podezření nemusí pojmout ani rodiče. Pokud totiž podrobně nezkoumají, co jejich dítě sleduje, snadno se spokojí s tím, že na obrazovce mobilu běží cestovatelská videa a ne na TikToku všudypřítomný brakový obsah. Ve skutečnosti je to však skvěle zacílená komunistická propaganda, kterou své děti nechávají očkovat.      

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-01-24 17:30:00

Huawei s reklamní platformou Petal Ads představují pohled na dominantní postavení Číny v oblasti technologií a cestovního ruchu na veletrhu FITUR 2025

Madrid (Španělsko) 24. ledna 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei a její platforma Petal Ads zveřejnily, že čínští turisté utrácejí téměř dvojnásobek oproti průměrným zahraničním cestovatelům, a zároveň představily ukázky technologické prvenství Číny na prestižní networkingové akci během předního světového veletrhu cestovního ruchu FITUR 2025.Na každoročním veletrhu FITUR 2025 se scházejí odborníci na cestovní ruch z celého světa, aby představili výkonnost odvětví a upozornili na udržitelnost, inovace a ekonomický dopad. Společnost Huawei prostřednictvím platformy Petal Ads propojuje přední španělské subjekty v oblasti cestovního ruchu s čínskými zástupci a pořádá prestižní akci s cílem posílit hospodářskou a kulturní spolupráci.Čína jako lídr globálních výdajů a inovacíDr. Jaime Gonzalo, viceprezident společnosti Huawei Mobile Services Europe, zdůraznil význam čínského trhu v globálním cestovním ruchu. Poukázal zejména na to, že schopnost tento lukrativní trh efektivně zapojit je rozhodujícím faktorem úspěchu v konkurenčním prostředí globálního cestovního ruchu."Jako jeden z největších trhů výjezdového cestovního ruchu na světě je Čína klíčovým zdrojem příjmů z různých sektorů cestovního ruchu, včetně maloobchodu a zábavy, a významně tak přispívá k hospodářskému růstu turistických center po celém světě. Tento nárůst výdajů zdůrazňuje, že je důležité, aby podniky v cestovním ruchu a destinace po celém světě dokázaly reagovat na potřeby a preference moderních čínských turistů, nabízely jim služby šité na míru a využívaly v Číně oblíbené digitální platformy," sdělil.Jaime vyzdvihl vedoucí postavení Číny v oblasti inovací a upozornil na její investice ve výši 1 miliardy eur do sítí 5G do roku 2025, což je čtyřnásobek oproti Evropě. Zdůraznil rovněž pokrok v oblasti internetu věcí (IoT) a ekosystému „superaplikací". Jaime podtrhl význam integrovaného přístupu s více zařízeními pro oslovení čínských turistů a zmínil úspěch platformy Petal Ads společnosti Huawei při realizaci efektivních kampaní na tomto trhu.Hlavní body networkingové akceHe Yong, ministerský poradce pro kulturní záležitosti na čínském velvyslanectví, zahájil akci působivým projevem, který udal tón následných diskusí.Carmen González Gensová, viceprezidentka společnosti Huawei Technologies Spain, poté představila vizi společnosti pro udržitelný cestovní ruch, která se opírá o pět pilířů: environmentální udržitelnost, konektivitu, digitální transformaci, inkluzivní cestovní ruch a mimosezónní cestování.Poukázala na úlohu technologií při zlepšování turistických zážitků všech cestovatelů, zejména turistů z Číny, a to odstraněním třecích ploch a modernizací přístupu k informacím. Zkoumala také, jak se společnost Huawei zaměřuje na změnu vzorců cestovního ruchu podporou cestování mimo sezónu, což je strategie, která rezonuje s rostoucím zájmem čínských turistů o místní a méně známé zážitky.Julio López Astor, zástupce ředitele pro výzkum a poznatky v oblasti cestovního ruchu organizace TourSpain, se zaměřil na hlavní poznatky z mezinárodního průzkumu spokojenosti návštěvníků 2024. Prozradil, že čínští turisté byli převážně spokojeni a kladli důraz na volnočasové aktivity, kterých si cenili více než celkového zážitku z cestyNadprůměrnou spokojenost vyjádřili také s krásou krajiny a zeleně ve městech. Naopak byli relativně méně spokojeni s bezpečností, klidem a jazykovými znalostmi ve Španělsku. To vyvolává výzvu pro španělský turistický průmysl, aby zlepšil nabídku volnočasových aktivit, posílil iniciativy v oblasti udržitelnosti a zvýšil bezpečnost, čímž by dále zvýšil spokojenost turistů.Jak Petal Ads propojuje značky s čínským cestovním ruchemReklamní platforma Petal Ads společnosti Huawei přináší transformaci španělského cestovního ruchu díky přesné segmentaci publika a rozsáhlému dosahu na čínském trhu. Využítím technologií poháněných umělou inteligencí a primárních dat umožňuje značkám vytvářet cílené kampaně zaměřené na vysoce hodnotné čínské turisty, zvyšovat zapojení uživatelů a maximalizovat návratnost investic díky optimalizaci výkonu v reálném čase.O Petal Ads     Petal Ads je mobilní reklamní platforma společnosti Huawei, která globálně propojuje vydavatele, inzerenty a marketéry. S více než 360.000 vydavateli a širokým záběrem pokrývajícím přes 200 sektorů umožňuje agenturám a společnostem oslovit více než 730 milionů nových zákazníků z celého světa.  Další informace o Petal Ads najdete na adrese: https://ads.huawei.com/ Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2605379/Huawei_Fitur_2025.jpg  Shanshan Wu, shanshan.wu2@huawei-partners.com, mobilní tel.: +34633048352 

Čas načtení: 2019-09-02 15:46:41

Vali Nasr: Íránci Trumpovi nevěří

Jeden z předních expertů na Blízký východ varuje před nebezpečím nové války v tomto regionu a vyzývá Evropany, aby se postavili proti americké politice vůči Íránu.   Pane Nasre, zažíváme právě začátek nové války na Blízkém východě mezi Íránem a USA? To nebezpečí existuje především proto, že obě strany spolu nemluví. Je velký prostor pro nedorozumění. Jinak než u Severní Koreje nebo Číny proměnil prezident Trump poměrně stabilní politickou situaci v enormně nebezpečnou. Současně ale nemá se svojí strategií žádný úspěch, ani žádný plán B. To jej činí – zhruba rok před prezidentskými volbami politicky zranitelným. Íránská krize ale také ukazuje, jak slabí a neefektivní jsou Evropané. Už teď jsou škody pro evropskou zahraniční politiku enormní.   Proč to? Evropané teď ukazují, že úplně následují americkou zahraniční politiku. V Íránu panuje rozšířené přesvědčení, že Evropané sehráli temnou roli tím, že na jedné straně dovedli Írán k tomu, aby dodržoval nukleární dohodu, a současně se postarali o to, aby Američané mohli vykonávat nátlak.   Ale Evropané kritizovali rozhodnutí Trumpa odejít z nukleární dohody. Německý ministr zahraničí Heiko Maas letěl v červnu do Teheránu, abychom zůstali s Íránem v kontaktu. Evropané investovali hodně úsilí a času, aby vyjednali smlouvu. Poté, co USA ze smlouvy vystoupily, slíbili, že se ji pokusí zachránit. Ale nic proti USA nepostavili, naopak se rozhodli poddat se americkému tlaku. Před nedávnem Velká Británie zadržela u Gibraltaru na pochybném právním základě tanker s íránskou ropou. To Íráncům jen potvrdilo, co si již dlouho mysleli: Evropané jsou jen prodloužená ruka americké zahraniční politiky a pomáhají zostřit krizi, která ale teprve odstoupením USA z jaderné smlouvy vznikla.    Považujete nového britského ministerského předsedu Borise Johnsona za politika, který následujeTrumpa? Britové mohou Trumpa v tomto okamžiku ještě více podporovat, než to dělají. Jediný krok, který Johnson ještě neudělal, je, že nevystoupil oficiálně z dohody. To by mělo dalekosáhlé důsledky, protože by to podtrhlo rozchod Velké Británie s EU. Teď požadují Britové podporu v krizi kolem zadrženého britského tankeru Stena Impero a prosí evropské partnery, aby se připojili k vojenské akci k ochraně plavby v Hormuzské úžině. To je pokus navázat zbytek Evropy na americkou zahraniční politiku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co by ale měli Evropané udělat, aby udrželi smlouvu? Jsou různé možnosti, které se všechny pohybují v rámci nukleární dohody. Evropské státy, které ji podepsaly – Německo, Francie a Velká Británie – by mohly například nakupovat íránskou ropu. Anebo by mohly poskytnout úvěry, kterými by se obsluhovaly dodávky ropy. Samozřejmě by to vedlo ke sporu s Washingtonem. Ale protože by se jednalo o obchod mezi státy, musely by USA uvalit sankce na evropské státy. A to není příliš pravděpodobné.   Má Trump strategii pro Írán? Trumpova strategie je tlakem donutit partnery k jednacímu stolu, aby mu tam dali, co chce. Zdá se, jako by to v minulosti i fungovalo. Minimálně si to Trump myslí. Tak nutil Mexičany, Kanaďany a Evropany a dříve nebo později mu udělali ústupky.   Ale s Íránem to zatím nefunguje. Íránci Trumpovi nevěří. Prezident říká, že chce vyjednávat, ale jeho rozhodující bezpečnostní poradci jej nepodporují.John Bolton, národní bezpečnostní poradce a ministr zahraničí Mike Pompeo nechtějí žádné rozhovory s Íránem. Předtím, než byl John Bolton povolán do štábu Donalda Trumpa, veřejně prohlásil, že chce pád režimu v Teheránu. Íránci vědí, že i kdyby šli na Trumpův návrh na jednání na nejvyšší úrovni a došli k nějakým závěrům, bude to ta úroveň pod tím, která je pak musí realizovat. Bolton a Pompeo ale nechtějí žádnou novou smlouvu. Chtějí stupňovat napětí a změnit režim.   Mnozí říkají, že za povoláním Boltona do Bílého domu stála idea přivézt jestřába, který zvýší tlak a pomůže Trumpovi vyjednat novou atomovou smlouvu. I kdyby to takto Trump plánoval, nebyla by to žádná dobrá idea. Trump chce Íránce přesvědčit, že je vážně zainteresován na rozhovorech. Ale přesně to podrývá Bolton. Vezměte si pokus Japonska zprostředkovat rozhovory mezi Íránem a USA. Trump a japonský ministerský předseda Abe se tímto tématem dlouho zabývali. Trump požádal Abeho, aby letěl do Teheránu a předal íránskému vedení dopis. Íránci to považovali za pozitivní znamení a ze své strany odpověděli gestem. Při příletu Abeho propustili jednoho libanonského vězně, který má povolení k pobytu v USA.   A co se pokazilo? Těsně před přistáním Abeho uvalily USA další sankce na íránský ropný průmysl. Tím byl pokus o zprostředkování zničen. Myslím si, že za tím stál Bolton. Je jednoduché pro zkušeného byrokrata, jako je on, něco takové takového zorganizovat.   Proč Íránci sestřelili americký bezpilotník a teď ještě zadrželi britský tanker. Chtějí vyprovokovat válku s USA? To si nemyslím. Celý rok se Íránci vyhýbali jakékoliv konfrontaci. A to přesto že USA odstoupily od jaderné dohody a stále zvyšovaly tlak. Íránci tomu říkají strategická trpělivost. Ale na jaře přišlo další kolo sankcí a Trump řekl, že stlačí íránský export ropy na nulu. Kromě toho americká vláda zařadila íránské revoluční gardy oficiálně na seznam teroristických organizací. Íránská vláda došla k závěru, že USA interpretují strategickou trpělivost jako slabost a současně neviděla žádné riziko v tom, když sama zvýší tlak. I umírněné hlasy v Íránu jsou přesvědčené, že jen politika odstrašení může Trumpa odradit od další eskalace. Poselství je jasné: Můžeme krizi zostřit.   Jaký postoj má íránská veřejnost k nukleární smlouvě? Na začátku vyvolala enormně pozitivní očekávání. Pro většinu Íránců nešlo o otázky jaderné energie a také ne jen o hospodářská ulehčení. Viděli smlouvu jako první krok k otevření Íránu. Každý věřil, že teď do Íránu přijdou evropské firmy a možná brzy i americké. Poselství umírněných politiků, jakým byl například prezident Hasan Rúhání, bylo, že se Írán přikloní k Západu a že se vyplatí ve spojení se Západem investovat. Jaderná dohoda by podporovala hospodářskou spolupráci a přivedla by za sebou další smlouvy. Postupně by se měnil nejen vztah Íránu k Západu, ale i Írán samotný.   A co teď? Nálada se proti jaderné dohodě otočila. Mnozí si myslí, že bylo chybné důvěřovat USA a Evropanům. Íránci se zlobí, protože se cítí podvedeni a vinu za to dávají umírněným politikům, jako je Rúhání. Nikdo se teď v Íránu nemůže zasazovat o rozhovory s Trumpem. Nikdo není ochoten udělat rozhodující krok.   Jak to půjde dál, když ani jedna strana není ochotna ustoupit? Jedním scénářem by bylo, že Trump nechá celou věc být až do doby po volbách. Mohl by ale také uvažovat o tom dát Íráncům podnět k tomu, aby se pohnuli. To by ale vyžadovalo, aby něco nabídl, například zrušení některých sankcí. Íránské vedení potřebuje nějaký ústupek, aby rozhovory s USA nevypadaly jako kapitulace před Trumpem. Americká vláda musí přemýšlet i o íránské vnitřní politice. Pompeo nemůže proti Íránu vystupovat tak agresívně a očekávat, že íránští politici to budou akceptovat, aniž by za to zaplatili vysokou vnitropolitickou cenu. Íránci neakceptují žádné ponižování.   Kde se bere tato americká posedlost Íránem? Írán není rozvojová země jako kterákoliv jiná. Má velmi starou kulturu. To dává této zemi vlastní auru a graviditu. Žije tam více než 80 miliónů lidí a země leží na strategicky významném místě mezi Evropou a Asií. Kromě toho jsou tam i psychologické složky. Íránská revoluce byla poslední velkou revolucí v dějinách. Používáme to slovo velmi volně, ale ve skutečnosti byly pouze čtyři velké revoluce: francouzská, ruská,čínská a íránská v roce 1979. Byla pro Západ velkým šokem, zejména pro USA. Zajatci na americkém velvyslanectví v Teheránu byli nejdůležitějším důvodem, proč Jimmy Carter v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem. Navíc platí íránská revoluce jako rozhodující podnět pro vzestup islámského fundamentalismu k politické síle. Nyní už existuje nová generace amerických politiků, jejichž pohled na Írán je formován iráckou válkou v roce 2003. Lidé jako bývalý Trumpův bezpečnostní poradce McMaster nebo senátor Tom Cotton, který v Iráku bojoval. Tito lidé spojují Írán nikoliv s Chomejním, nýbrž se Solejmanem, velitelem brigád Quds. Vidí Solejmana jako teroristu, který koordinuje íránské vojenské akce v Sýrii, Jemenu a Iráku a zabil stovky amerických vojaků výbušninami v léčkách.   Dají se v dohledném čase tato napětí v regionu vůbec utlumit? Arabský svět, jak jsme ho znali, už neexistuje. Nejdůležitější arabské země – Sýrie, Egypt a Irák – jsou oslabené nebo zničené. A nemyslím si, že Saúdská Arábie může tuto mezeru zaplnit. Saúdové jsou důležitý faktor, ale ne tak důležitý, jak si Západ myslí. Mají peníze, ale v zemích jako Sýrie nebo Libanon nemají žádný vliv. A v jemenské válce právě prohrávají. Situace na Blízkém východě je srovnatelná s předvečerem první světové války. Jako tehdy v Evropě je tady určitá rovnováha sil, sestávající z Turecka, Íránu a Izraele – plus Rusko a USA. Tyto síly bojují o vliv v regionu. Írán dostal šanci, protože arabský svět kvůli arabskému jaru a irácké válce implodoval. Pro Írán se tím otevřely dveře, má teď největší vliv v regionu. To je pak i důvod k tomu, že země jako Saúdská Arábie chtějí, aby Američané Írán zatlačovali.   To nezní příliš povzbudivě, když srovnáváte situaci na Blízkém východě s Evropou bezprostředně před vypuknutím první světové války. Proto je tak důležité, aby USA zahájily vážnou strategickou diskuzi s Íránem. Nacházíme se v situaci, kdy Američané říkají Íráncům: Vzdejte se vašeho atomového programu, sešrotujte vaše rakety a současně poskytujeme Izraeli a Saúdské Arábii zbraně za 100 milard dolarů. Ještě k tomu USA od Íránců požadují, aby se stáhli ze všech sousedních arabských zemí. Proč by to všechno měli Íránci dělat? USA musí být jasné, kde jsou íránské bezpečnostní zájmy. Když Henry Kissinger v roce 1971 jel na tajnou schůzku s čínským premiérem Čou En-lajem, byly jeho první otázky: Jaké jsou vaše strategické principy? Jaké jsou vaše bezpečnostněpolitické obavy? Nevidím v Bílém domě v současnosti muže formátu Kissingera. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.  Vali Nasr se narodil v roce 1960 v Teheránu a odešel spolu s rodiči nejprve do Velké Británie a po revoluci v Íránu do USA. Věnoval se studiu mezinárodních vztahů na řadě univerzit. V létech 2012-2019 byl děkanem na univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Působí v několika významných poradenských institucích při vládě Spojených států. Je považován za jednoho z předních znalců Íránu a šíitského islámu.

Čas načtení: 2025-01-14 09:00:00

Donald Trump by byl odsouzen kvůli pokusu udržet se u moci po volbách v roce 2020

 Zpráva zvláštního poradce Jacka Smithe uvádí, že důkazy „byly dostatečné k získání a udržení odsouzení“, kdyby Trump v roce 2024 nezvítězil ve volbáchDonald Trump by byl odsouzen za trestné činy kvůli svému neúspěšnému pokusu udržet se u moci v roce 2020, nebýt jeho vítězství v loňských prezidentských volbách v USA, sděluje zvláštní poradce, který ho vyšetřoval.Zprávu Jacka Smithe, která podrobně popisuje zjištění jeho týmu o Trumpově snaze rozvrátit demokracii, zveřejnilo ministerstvo spravedlnosti v úterý brzy ráno.Po vzpouře v americkém Kapitolu 6. ledna 2021 byl Smith jmenován zvláštním poradcem pro vyšetřování Trumpových snah o zvrácení voleb v roce 2020. Jeho vyšetřování vyvrcholilo podrobnou zprávou předloženou generálnímu prokurátorovi Merricku Garlandovi.

Čas načtení: 2025-01-20 23:44:00

„Jen muž a žena, nic jiného.“ Po projevu Trumpa padlo, kde dojde ke střetu

K inauguraci prezidenta Donalda Trumpa zaznělo ve speciálním vysílání ČT, že je paradoxní, když on se prezentuje jako prezident míru, a přitom oznámil, že USA si vezmou zpět Panamský průplav i za použití síly, což by mohlo vyvolat reakci Ruska a Číny v otázkách Ukrajiny a Tchaj-wanu. Diskutovalo se o jeho vstupu do kulturních válek a jak se mu bude dařit prosazovat migrační politiku. K těmto tématům se vyjádřili prezidentův poradce Michael Žantovský, amerikanista Jan Beneš a publicista Roman Joch. Tomáš Pojar, vládní poradce pro národní bezpečnost, volal ke zvyšování výdajů na obranu.

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-15 06:13:02

Poněkud očekávatelná proměna. O knize Iana McEwana Šváb

Britského prozaika Iana McEwana (*1948) není třeba českému čtenáři nijak zdlouhavě představovat, v češtině máme k dispozici celé jeho dílo. McEwan proslul jako autor temných makabrozit z různých oblastí lidského života – od rodičů zalitých v betonu ve sklepě rodinného domu v Betonové zahradě, přes rozřezané tělo špiona v tajném tunelu pod Berlínskou zdí v Nevinném až třeba po sofistikovanější hrůzu v podobě zkažených životů milenců v Pokání. V posledních letech se ovšem McEwan stále více vyjadřuje k současnosti a veřejnému životu. Po smrti Margaret Thatcherové napsal do Guardianu vynikající nekrolog s všeříkajícím názvem Nesnášeli jsme ji a líbilo se nám to, v němž Železné lady vyjádřil obdiv za to, jak dokázala donutit intelektuály jeho generace ke konzistentní nenávisti vůči své osobě. A při příležitosti Brexitu se odhodlal vyjádřit rovnou literárně – drobnou novelkou s poněkud záhadným názvem Šváb, kterou letos vydalo v překladu Ladislava Šenkyříka nakladatelství Odeon. Neobvyklý název automaticky evokuje cosi nechtěného, skrytého pod podlahou, nehodícího se do slušné společnosti, jež je však přesto její součástí. McEwan nadto hned první větou textu dává najevo svou literární inspiraci: protagonista Jim Sams se jednoho rána probudí z nepokojných snů a shledá, že se v posteli proměnil v jakousi nestvůrnou obludu. Správně, jde o aluzi na slavnou Proměnu Franze Kafky, tentokrát však metamorfóza na začátku probíhá v opačném gardu. Hmyz se mění v člověka – a zrovna v ministerského předsedu Spojeného království.  Jim si dobře pamatuje, jak se do Downing Street číslo 10 dostal, jaká nebezpečenství po cestě prožil a jakých lákadel se vzdal (kupříkladu čerstvé a voňavé kupky koňského trusu). Za několik minut se naučí mluvit a používat svoje nové tělo (počáteční obtíže maskuje ranní kocovinou), poté vyrazí na zasedání kabinetu, kde už na něj čekají jeho ministři, všichni až na jednoho (ministr zahraničí, který brzy skončí špatně) taktéž proměnění švábi. Jim Sams se dá do díla a nic jej už nezastaví. Na rozdíl od skutečnosti se v McEwanově textu prosazuje vskutku absurdní myšlenka ekonomického reversalismu, v němž se tok financí zcela obrací. Do práce se tedy chodí peníze utrácet, v obchodech naopak bankovky za nákupy putují do kapes zákazníků. Držení jakékoli peněžní částky je trestné, teoreticky by tedy měli být lidé motivováni veškeré peníze obdržené v obchodech utratit v co možná nejlepší práci. Ekonomika vzkvétá, lidé si kupují drahé věci a hledají co nejlukrativnější zaměstnání, které by je zbavilo co nejvíce peněz. Hranice se uzavírají, všichni turisté tu musí všechno odevzdat. Británie je znovu velká. Jim Sams a jeho vládní švábí tým vítězí na všech frontách a mohou se vrátit do svých původních těl.  Že to nedává smysl? Nedává, ačkoliv na první pohled to může vypadat přitažlivě a logicky. A tady se společně s autorem dostáváme na poněkud tenký led. McEwan nijak nezastírá, že jde o politickou satiru, která se ani nesnaží zastřít vztah mezi literárními postavami a jejich skutečnými předlohami. V knize vystupuje mimo jiné americký prezident Archie Tupper, jehož agresivní tupost odkazuje na skutečného prezidenta, jehož příjmení taktéž začíná na T, ale také nešťastná předchůdkyně Borise Johnsona alias Jima Samse Theresa Mayová či architekt Brexitu, Johnsonův klíčový politický poradce Dominic Cummings. Satira má v britské literatuře pevné místo a sáhodlouhou tradici. Zřejmě nejslavnějším politickým pamfletem je Skromný návrh irského Jonathana Swifta, v němž autor zcela vážně navrhuje řešit populační krizi v Irsku pojídáním dětí. Také tato myšlenka zní absurdně, ovšem McEwan jejích kousavých výšin při vší úctě nedosahuje. Jeho postavy se pohybují jako na politickém divadle, jejich promluvy i činy jsou předvídatelné – aby ne, když McEwan v zásadě popisuje realitu britské politiky – a čtenář tak vlastně směřuje k očekávanému konci. Jim Sams a celý jeho kabinet absolvují ještě jednu metamorfózu a na cestě do Westminsterského paláce, kam se hodlají uchýlit do společnosti milionů svých druhů pobývajícím za táflováním ctihodného sídla britského parlamentu, utrpí poslední zanedbatelnou ztrátu – bývalého kancléře Lancasterského vévodství rozdrtí kola popelářského vozu.  Neslavný konec jednoho švába ilustruje povahu doposud posledního McEwanova počinu. Jde o hříčku, sice zábavnou a skvěle napsanou, ale pořád jen hříčku. Rozsahem nedlouhá novelka by zřejmě jinému autorovi ani nevyšla, McEwanovo jméno je nicméně zárukou kvality. Pokud bychom měli Švábovi přisoudit alespoň jednu kvalitu, pak tu řemeslnou – pořád je to nápaditě, bohatým jazykem napsaný text, u nějž se čtenář může docela dobře na dvě hodiny pobavit. Nic víc, ale ani nic míň.   Autor je amerikanista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-11 08:40:42

Hledání levice v roce 1989: Pohled na reformní proud uvnitř KSČ

Od pádu komunistického režimu v Československu náš již dělí tři desítky let. Od té doby byla vydána řada publikací, studií různé kvality, které se tímto zlomem zabývají. Zde se soustředíme na málo známý obraz hledání a tápání skupiny lidí, kteří věnovali mnoho energie tomu, aby období přestavby směřovalo k reformě tehdejšího reálného socialismu, tehdy ještě komunistické strany, která již ztratila svoji funkci jako politická strana. Uvědomovali si, že s překonáním režimu zatíženého řadou historických problémů, křivd, včetně zločinů, může dojít i k eliminaci toho pozitivního, co bylo za dobu po r. 1948 vybudováno. Představovali významnou část intelektuálního potenciálu lidí, ať v řadách komunistické strany, či nekomunistické opozice, nejen šedé zóny. Historie tohoto proudu je dodnes prakticky nezmapována, pro veřejnost to pak zejména ve sdělovacích prostředcích vyznívá, jako by skutečně všechno bylo v rukou vítězů sametové revoluce.  Kdo je levice? Názory na to, kdo tehdy koho považoval za autentické levicové hnutí, se ovšem lišily. Za jediné autentické a důsledné síly levice v Československu krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 byla podle stati v časopisu Levé alternativy „Polarita“ považována levicová politická hnutí, která vznikla jako nezávislé struktury ještě před listopadem 1989, tj. Levá alternativa, Československé anarchistické sdružení a Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. Ty se nacházely zcela mimo komunistickou stranu. Možnosti a vliv levicové opozice v období akutní krize a rozpadu byrokratického socialistického systému nelze přeceňovat, je nutno si uvědomit, že ji představovaly nepříliš početné skupiny, zejména inteligence, které byly velice heterogenní. Samotný pojem levice, jakož i reformní komunisté byl pro veřejnost, která se podílela na statisícových mítincích v listopadových dnech roku 1989, do jisté míry vágním, zprofanovaným, rychle zastíněným občanskými hnutími v čele s Občanským fórem. Pojem levice byl spojován především s poraženým režimem. Byl to pojem v podstatě pro velkou část společnosti odepsaný. Nekonstituovaná, heterogenní levice tedy nemohla sehrát nějakou vysoce významnou roli. Navíc prohrála souboj o čas. V procesu rozpadu systému, který sám sebe deklaroval jako levicový a socialistický, byli představitelé části opozičních levicových skupin integrováni do občanské opozice jako celku (např. Obroda, vznikající sociální demokracie atd.), ve smyslu souborného hnutí. Institucionální krize postihla celou KSČ, ne tedy pouze její reprezentaci. Označením institucionální krize však budiž vyjádřeno, že nejde o totální kolaps této strany, která přestala být stranou politickou a stala se státostranou, ale právě o kolaps principů a fungování její organizační vybavenosti, výbuch neschopnosti nomenklatury, která sledovala jako každá jiná zájmová skupina své cíle. V nižších složkách se tento kolaps projevil ochabnutím aktivity, neschopností jakékoli racionální akce, v důsledku očekávání příkazu, či rozhodnutí „shora“, které však již nikdy nepřišlo. Domácí hospodářské potíže, narůstající krize sousedních států sovětského bloku, deklarovaný politický obrat vedení KSSS a zklamání z neochoty sovětských perestrojkových vůdců vyjádřit se k roku 1968 na základě teze o nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, na straně druhé i mezinárodní situace, která se vyznačovala neústupností Západu a slábnutím sovětského bloku, rychle rozrušovaly kvazi stabilitu československého normalizačního režimu. I mezi původně jednotnými normalizátory se rozhořel urputný zápas o nové přerozdělení mocenských pozic.  Vývoj veřejného mínění v 80. letech Normalizační režim přestal plnit základní podmínku jakési nepodepsané, ale většinou akceptované „společenské smlouvy“, totiž zajištění trvalého růstu životní úrovně, a tím se i uvolňovala jeho materiální závislost a zainteresovanost na něm. Obyvatelstvo přestávalo mít zájem na jeho existenci, jak to naznačují i výsledky průzkumů veřejného mínění o vedoucí úloze KSČ. Tím se otevřeně začala projevovat kritičnost k politickému systému v ČSSR; téměř jedna polovina respondentů jej považovala za nedemokratický. Dlouhodobě narůstala nespokojenost se způsobem uplatňování vedoucí síly strany. Jestliže v roce 1986, kdy tato otázka byla poprvé položena, považovalo vedoucí úlohu KSČ za důležitou 67 % respondentů a 23 % za nedůležitou, pak v červnu 1989 odpovědělo kladně již jen 41 % a záporně 37 %. Na tuto otázku odpovídali občané i na přelomu listopadu a prosince 1989 (již v podstatně jiné atmosféře, kdy už se mohli vyjadřovat bez zábran). Souhlas s vedoucí úlohou KSČ vyslovilo pouze 14 % a nesouhlas celých 82 % respondentů. Sociolog Miroslav Vaněk dospěl k závěru: „Údaje za čtyři roky před sametovou revolucí potvrzovaly všeobecnou nespokojenost a odklon občanů od KSČ.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Akutní krize a rozpad režimu Pro kriticky založenou část komunistů byl nepřijatelný způsob, jakým vedení strany reagovalo na události v Polsku, nejnověji volby do Sejmu v červnu 1989, vývoj v Maďarsku, jeho způsob posuzování pozice vedení SED v čele s Erichem Honeckerem v NDR, způsob vyrovnávání se s faktem, že v zemi stoupá aktivita opozice, vliv disentu (zejména po uveřejnění Několika vět) i jakým způsobem vedení proti opozici postupuje. Souhrnně řečeno, se však již jednalo o něco jiného. Slovy Oskara Krejčího, tehdy politického poradce předsedy vlády Ladislava Adamce: „Na jaře 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu“. Kolaps režimu byrokratického socialismu v Československu v roce 1989 byl součástí podstatně širšího geopolitického procesu, který již probíhal řadu let, šance obnovení socialismu byly ztraceny potlačením pražského jara a následným vývojem v 70. letech.  Reformní směry uvnitř komunistické strany a jejich osudy Je nutno souhlasit s obecným zjištěním Anny Grzymala-Busse, že reformní úsilí uvnitř KSČ v 80. letech prakticky prošlo bez ohlasu stranických orgánů, tím spíše veřejnosti. Převládala představa, že „KSČ byla stagnujícím, nereformovatelným hrochem, skutečným projevem zkostnatění po pražském jaru 1968 a následných stranických čistkách“. Autorka ovšem dodává, že i přes tristní situaci této státostrany vzniklo několik pokusů usilujících o reformy, resp. směřujících k reformám, pochopitelně v letech 80. Reformní proudy uvnitř KSČ, pokud je takto podmíněně nazýváme, protože jejich skutečný vliv na aparát a vedení byl velice slabý, až mizivý, představovaly spíše „ostrůvky“ tvořené jednotlivými skupinkami, jejichž kontakty, spojení, spolupráce, společné diskuze, s výjimkou v Praze, byly zprvu slabé. Tvrdé vystoupení jednotek VB proti demonstrantům na Václavském náměstí v Palachově týdnu v lednu 1989 vyprovokovalo řadu členů strany k napsání protestních dopisů, které adresovali přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Mezi ostré kritiky náležel i Miloslav Ransdorf, vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který se podílel na přípravě petice podepsané více vědeckými pracovníky v téže věci. Ransdorf zaslal i „přestavbový dopis“ L. Adamcovi, jehož jádrem bylo směřování „…k ústavním změnám a škrtnutí článku 4 ústavy“. V únoru 1989 zejména v Praze proběhla řada vášnivých diskuzí např. na ČVUT, mj. i v sále Dopravních podniků, kde se v rámci perestrojkové atmosféry ostře kritizovala neschopnost vedení KSČ využít manévrovací prostor, který stále existoval.  Jednotliví reformisticky orientovaní členové strany si byli vědomi své roztříštěnosti, neschopnosti vystoupit jako celek.  Stranické vedení připravovalo návrh nové ústavy, další hospodářské reformy, které měly být odstartovány v lednu 1990. Přípravy však probíhaly více utajeně, natož aby se o rozsahu reforem a jejich klíčových bodech veřejně a otevřeně diskutovalo. „Veřejnost se ovšem nedověděla o připravené ekonomické reformě, ani o návrhu ústavy, kde byly velkorysé garance politických a občanských svobod, včetně akceptování vídeňských konvencí o lidských právech. Skutečností je, že jejich přijetí Marián Čalfa spíše brzdil, stejně jako opuštění článku 4 Ústavy ČSSR,“ jak napsal Miloslav Ransdorf. Tyto nezveřejněné materiály nemohly mít pochopitelně žádný ohlas ve stále kritičtější veřejnosti, ve které se již zvedaly hlasy odporu, byť početně zdánlivě slabé. Naopak vedení strany postupně zostřovalo pronásledování snad jediného potenciálního partnera reformních komunistů, hnutí Obroda (klubu pro socialistickou přestavbu). Je zřejmé, že mezníkem pro vývoj nekomunistické opozice byla setkání Václava Havla s Alexanderem Dubčekem na jaře 1989 a tvrdý postup bezpečnostních orgánů proti Obrodě v červenci 1989. Společnost Bohumíra Šmerala Chronologicky nejdříve vcházel do povědomí (v rámci Prahy) diskusní klub, neformální sdružení levicově orientovaných občanů, převážně komunistů, které vzniklo v průběhu jara-léta 1989. V létě 1989 se rozhodli ustavit Společnost Bohumíra Šmerala. Ještě před tím skalní stalinisté zamýšleli vytvořit Společnost Klementa Gottwalda, což nenašlo velkou odezvu. Naopak myšlenka utvořit jádro pro reformu strany s odkazem na dílo a politickou činnosti B. Šmerala, významného představitele české sociální demokracie a zakladatele v dobách Rakouska-Uherska, KSČ ohlas měla. Její aktivní jádro opět tvořili někteří pracovníci Městské politické školy KSČ v Praze (v Praze – Karlín), Kabinetu politické výchovy (Karoliny Světlé), Miloslav Ransdorf z Prognostického ústavu ČSAV i z jiných výzkumných institucí mimo stranická zařízení, jakož i užšího okruhu dalších sympatizantů, ze všech částí společnosti, především intelektuálů všech profesí, resp. inteligence. Klub byl budován na neformálním základu. Počet členů dosáhl na podzim něco málo přes stovku osob, spojovaných především osobními vazbami. Prostor pro zasedání poskytla MPŠ KSČ v Karlíně. V průběhu roku 1989 probíhaly ve Společnosti neformální diskuse, přidávali se i další zájemci. Radim Valenčík získal skupinu lidí z Vysoké školy ekonomické, mezi nimi i Miroslava Ševčíka a další. Konflikty vznikaly kolem diskusí k programovým otázkám. V diskusích předkládal řadu konceptů a návrhů Miloslav Ransdorf. Požadoval v nich též zrušení výsledků stranických pohovorů z roku 1970, ustavení „opozice v rámci partaje“, možnost spolupráce s již existující Obrodou. V období do listopadu, pokud se nám podařilo zjistit, Společnost nevydala žádné prohlášení, jímž by se veřejně prohlásila za reformní skupinu, resp. zveřejnila své stanovisko k některým problémům, kterými společenský vývoj překypoval. Na podzim 1989 se klub připravoval k oficiálnímu ustavení, byly připravovány i základní programové dokumenty, jejichž autorem byl opět M. Ransdorf, ve spolupráci zejména s Rudolfem Převrátilem, Miroslavem Grossmannem, Pavlem Smutným a dalšími. V říjnu 1989 se v bytě M. Ransdorfa konala pracovní porada organizátorů, kteří se dohodli na oficiálním ustavení Společnosti. 14. listopadu 1989, kdy měl být rozpuštěn Prognostický ústav ČSAV (?) nadřízenými orgány (?), se vedení Společnosti dohodlo, že v průběhu dvou týdnů by se měla změnit v oficiální stranickou platformu. Je do jisté míry příznačné, že první oficiální vystoupení přišlo pozdě, v době, kdy již kritická slova Společnosti vyzněla zcela jinak. Zástupci klubu si totiž 13. listopadu objednali místnost v Domě politické výchovy MV KSČ na první veřejné zasedání klubu, a to na 27. listopadu. Termín byl směřován před den lidských práv 10. prosince, kdy se očekávalo vystoupení opozice. Byla to z pohledu snah reformních komunistů „fatální chyba“? V duchu „všechno pozdě?“ Ransdorf ve svých pamětech později připomněl, že v napjatých dnech, které následovaly po 17. listopadu, „pochopil, že KSČ nemá žádný krizový ani ústupový scénář. Moc vyvanula z budovy ÚV neskutečně rychle, až to opozici zaskočilo“. Demokratické fórum komunistů Události 17. listopadu 1989 podnítily členy klubu k urychlenému, ale opožděnému vystoupení. Řada z nich hned poté, co se dozvěděli, co se stalo onoho večera na Národní třídě, rozvinula velice intenzivní činnost. V prvním týdnu sametové revoluce, kdy na Václavském náměstí demonstrovalo denně až sto padesát tisíc lidí, členové Společnosti horečně diskutovali, snažili se zhodnotit situaci, připravovali programové prohlášení, zatímco vedení strany dále mlčelo. Členové Šmeralovy společnosti se sešli 27. listopadu, aby se dohodli na přejmenování společnosti na „Demokratické fórum komunistů“, jež mělo působit v rámci komunistické strany. Současně DFK vydalo prohlášení a programové teze. V prohlášení se mj. uvádělo: „Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následující tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila tisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec. Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky strany a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít. Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskuzí v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.“ Období, kdy z KSČ odcházely statisíce členů (kteří byli jejími členy s velice diferencovanými motivacemi), další desetitisíce hledaly cestu pro pochopení vývoje, pro podporu společenských změn, tu však chápaly jako podporu společnosti sociálně spravedlivé. Na základě výzvy prvního prohlášení se hlásily do DFK tisíce osob. Údaje, které uvádí polská autorka Anna Grzymala zřejmě nejsou přehnané, tj. odhad mezi 10–60 000, i když bychom se klonili spíše ke středu uvedeného údaje. Dokumentují tak do určité míry stav tehdejší mysli ne nevýznamného počtu členů i nečlenů KSČ, levicově orientovaného, kritického intelektuálního potenciálu společnosti, kteří viděli význam zvratu po 17. listopadu do značné míry ve smyslu cesty socialistického, resp. sociálně demokratického rozvoje. Sympatizanti DFK (ještě stále uvnitř strany, ale co to znamenalo v dynamicky se vyvíjející situaci) se hlásili z řady míst v České republice, na Slovensku bylo zastoupení nižší, i vzhledem k poněkud jiné situaci. Mezi původní cíle skupiny, vtělené i do programového prohlášení náležela revize a přehodnocení roku 1968, smetení normalizačního Poučení z krizového vývoje. Současně byl položen požadavek přetvořit stranu v duchu reformních komunistických stran v Polsku a Maďarsku. V polovině prosince 1989 se DFK vyjádřilo pro přímé volby prezidenta republiky. 14. prosince demonstrovalo před budovou ÚV KSČ a redakcí Rudého práva. DFK mělo podle původních představ působit jako frakce v rámci komunistické strany, o dva týdny později se představy změnily v pojetí působení DFK uvnitř strany a mimo ni. Názory uvnitř se rychle diferencovaly, zejména v otázce, zda setrvat v KSČ, či odejít. Rudolf Převrátil a další se vyjadřovali pro činnost DFK mimo stranu, Ransdorf naopak prosazoval názor, že DFK musí zůstat v rámci KSČ a „podílet se na její přeměně, pokud možno být motorem tohoto procesu“. Cílem bylo otevřené pojetí komunistického hnutí, spojující úsilí o obnovu, současně s kontinuitou. Co se týká analýzy občanské společnosti, navazovaly v mnohém programové teze DFK zejména na myšlenky Antonia Gramsciho. Jedním z významných spoluautorů tezí byl Ransdorf. Programové teze DFK obsahovaly mnoho z filozoficko-politických úvah M. Ransdorfa. Zejména se jednalo o pasáže „Socialismus a moderní civilizace“ a „Socialismus a nová společenská racionalita“. V části, která se týkala hospodářské problematiky, Ransdorf rozvinul koncept československé hospodářské reformy pro 90. léta vypracovaný v Prognostickém ústavu. DFK v listopadových dnech 1989 vyvíjelo relativně silný tlak na modernizaci KSČ. „Sjezd bezvýchodnosti.“ Mimořádný sjezd KSČ 19.–20. prosince 1989 DFK vyvíjelo v hektických dnech po 17. listopadu velký tlak na modernizaci KSČ, své slovo se pokusilo pronést i na sjezdu KSČ, který probíhal 19.–20. prosince 1989 a jehož se zúčastnilo na 1 530 zvolených delegátů. Proběhl v nedávno zbudovaném pražském sjezdovém paláci (nyní Kongresové centrum). Režie tohoto jednání byla v rukou špičkových funkcionářů Socialistického svazu mládeže (SSM), zejména Vasila Mohority, Širokého. Sjezdu se zúčastnilo 50 zástupců DFK jako pozorovatelé. DFK vydalo v průběhu sjezdu několik čísel Sjezdového zpravodaje DFK). Zástupci měli ovšem velice malé možnosti prezentovat své názory z tribuny sjezdu. Byli často napadáni účastníky sjezdu jako rozbíječi strany, a to ve velice ostrých diskuzích. Přesto však DFK bylo jako takové vedením sjezdu méně a řadou delegátů daleko více respektováno a jeho tiskové konference byly sledovány se zájmem. DFK požadovalo na sjezdu frakční status, organizace DFK měly mít status základních stranických organizací, k dispozici jim měl být malý aparát, časopis, část finančních prostředků strany. Z těchto požadavků nebylo prakticky splněno nic. DFK svedlo neúspěšnou bitvu na sjezdu, těžko se mohlo prosadit, když kromě jediného vystoupení svého mluvčího nedostalo více slovo. Se závěry sjezdu DFK vyjádřilo nespokojenost. Mezi názory jednotlivých členů DFK, kteří se účastnili prosincového posledního sjezdu KSČ, byly značné názorové rozdíly, odpovídaly i onomu opožděnému hledání, jak reagovat na rychle se vyvíjející politický vývoj. DFK reagovalo na „sjezd bezvýchodnosti“ dalším kritickým prohlášením a rozhodnutím zahájit budování nových organizací DFK v regionech. Tento tlak však přišel pozdě, až po rozhodující události 17. listopadu, kdy výbuch občanské nespokojenosti (ať už byl iniciován nebo ne) rozmetal představy o reformních změnách. Dynamika společenských a politických změn nabrala zcela jiné tempo a postupně také orientaci, rychle se zde objevil nový, silný společenský proud. Pochopitelně v tomto proudu uvnitř komunistické strany mnozí členové strany, včetně některých jeho zakladatelů, viděli pouze určitý odrazový můstek, kterým by se dostali mimo stranu, a tak by se v očích kritické demokratické veřejnosti „očistili.“ Řada z nich se domnívala, že tempo polistopadové obnovy komunistické strany je pomalé, a proto přistupovali i k zakládání jiných politických subjektů. Samotné DFK se počátkem ledna 1990 začalo rozpadat, jeho vliv rychle slábl, sympatizanti přecházeli do jiných uskupení odštěpujících se od komunistické strany.  Tříkrálové jednání DFK 6. ledna 1990 Více než 2 500 sympatizantů a aktivistů z celé České republiky se sešlo na jednání 6. ledna 1990 v Praze. Přítomni také byli zástupci KSČ a Obrody. Atmosféra na setkání byla velice vzrušená. Ze zástupců Koordinačního výboru DFK zde byli mimořádně aktivní Rudolf Převrátil, Jaromír Sedlák, Pavel Smutný, Milan Maršálek, J. Maczner a Ladislav Zvolský.  Čilá aktivita DFK přišla jednoznačně pozdě. Výbuch občanské nespokojenosti smetl všechny představy o reformách starého systému a společenská změna nabrala zcela jiný kurs. Kromě toho bylo zřejmé, že řada lidí neviděla v tomto hnutí nic jiného nežli můstek jak vystoupit ze strany. Pro jiné bylo tempo obnovy komunistické strany příliš pomalé, částečně oprávněně. Po dlouhém váhání se Koordinační centrum DFK rozhodlo 26. ledna 1990 politický proud, který představovalo, budovat jako samostatnou moderní levicovou politickou stranu. Současně se formovalo několik skupin, které se pokusily představit své narychlo formulované programy se socialistickým zaměřením. Podle názoru členů strany „DFK byla houba, která umožňovala, aby se KSČM stala masovou stranou“. Zklamání z neúspěšného startu DFK vedlo k další diferenciaci. Nejdříve se odštěpila skupina, která si dala název Nezávislá levice, poté Československé demokratické fórum, které se jediné zúčastnilo parlamentních voleb v červnu 1990. Zřejmě největší část, především členstvo mimo Prahu, zůstalo v KSČ, nyní již KSČM. {/mprestriction}  Autor je historik a působí v Historickém ústavu AV ČR. 

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2021-11-25 16:19:37

Démonizace Číny ale není řešením, jen situaci komplikuje, upozorňuje kniha Geopolitika Číny

Kniha Geopolitika Číny je věnována dějinám a současnosti Číny. Vysvětlení povahy čínské moci je v ní spojeno s popisem geopolitických konstant Říše středu a národních zvláštností, ukazujících na odlišnost čínské civilizace a z ní vyplývajících forem vlády. Podrobně vysvětluje počátky zahraniční politiky Číny, konfuciánského pacifismu a teorie války. Zvláštní pozornost věnuje tzv. Století ponížení, na historickém pozadí dokumentuje, jak události novodobých dějin ovlivňují současnou politickou kulturu a státní ideu Číny. Kniha se nevyhýbá ani sporným tématům s geopolitickým přesahem (Tibet, Hongkong, Tchaj-Wan). Kniha Oskara Krejčího představuje mimo jiné výsledky čínských reforem a zachycuje aktuální stav, ale i odlišnost vývoje Číny od postsocialistických zemí východní Evropy. Ukazuje také, jak komplikovaná byla cesta nové Číny k současné dynamice, a to jak z vnitropolitického, tak zahraničněpolitického hlediska – s důrazem na vztahy k SSSR/Rusku a ke Spojeným státům. „Je možné se měnící Číny bát. Démonizace Číny ale není řešením, jen situaci komplikuje. Konstruktivní obhajoba zájmů Západu začíná porozuměním změnám, ne útoky na Čínu – kritice by mělo předcházet poznání. Neznalost zvyšuje riziko konfliktu. Zatím se sice velká válka mezi velmocemi jeví málo pravděpodobná, ale její nebezpečí narůstá. Taková válka nese sebevražedné rysy. Je jisté, že asymetrie ve výzbroji nukleárních mocností nutně vede k tomu, že prohrávající strana bude mít tendenci použít zbraně posledního soudu,“ píše v knize Krejčí. A dodává: „Čína svými změnami předznamenává novou orientaci globalizace. Obecně platí, že 21. století začalo hledáním nových paradigmat, která by měla vysvětlit a snad i napomoci změnit povahu globalizujícího se světa. Na počátku třetí dekády tohoto století se zdá, že se globalizace začíná štěpit na dva paralelní světy s odlišnými pravidly, směřováním rozvoje i tempy ekonomického růstu. Přitom hrozí, že útěk k izolacionalismu může přivést Západ do zaostávajícího skanzenu. A nemělo by se nikdy zapomínat, že mír v multipolárním světě vyrůstá ze vzájemné závislosti. To, co Západ v dané situaci nejvíc potřebuje, je pochopení nutnosti rovnoprávného dialogu bez paternalistického mentorování. Dialogu, který směřuje ke spolupráci Západu a Číny.“

Čas načtení: 2020-03-23 12:34:36

Čínské řešení

Strach z neznámého, který doprovází pandemii nového koronaviru, je přirozený a mnohdy je i mobilizující – utváří ale nevhodnou atmosféru pro věcnou analýzu. Až jednou přijde čas na hodnocení boje proti koronaviru COVID-19, postup Číny zaujme přinejmenším ve dvojím směru: (a) zastavení epidemie doma; (b) zásobování zbytku světa zdravotnickým materiálem, jako jsou roušky, respirátory, testovací soupravy, ventilátory, ale i zkušenostmi. Disciplína a solidarita Neprodleně v návaznosti na poznání povahy koronaviru jako nové infekční choroby uzavřela čínská vláda ohnisko nákazy, a to hned po dvou liniích. První uzavřenou oblastí bylo město Wu-chan s téměř devíti miliony obyvatel, druhá linie postupovala po hraniční čáře provincie Chu-pej, což znamenalo izolaci téměř 60 milionů lidí. Až potud nic tak moc originálního. Jenže poté začalo něco, co nepoznaly ani sever Itálie, ani Kalifornie. V uzavřené oblasti začala rychlá výstavba velikých nemocnic pro zasažené novým koronavirem. Ne jako izolační odkladiště, ale jako zařízení plné moderní lékařské techniky. Zároveň začala masová doplňková výroba potřebných ochranných pomůcek, lékařských nástrojů a přístrojů. A ze všech částí Číny zamířil do izolovaných oblastí vojenský i civilní zdravotnický personál – podle Global Times od 24. ledna do 8. března nastoupilo do první linie v provincii Chu-pej v 8346 týmech 42 tisíc kvalifikovaných pomocníků z ostatních regionů Číny. Není bezvýznamné, že prezident Si Ťin-ping převzal osobní odpovědnost za vedení „lidové války proti koronaviru“, ale dokázal zároveň uvolnit prostor pro iniciativu ostatních. Takto se podařilo v Číně dostat epidemii pod kontrolu. V Evropské unii byl zvolen jiný přístup. Když se objevilo ohnisko nákazy v severní Itálii, rozjeli se odtud nakažení turisté domů a pomohly vytvářet nová ohniska nemoci. Žádná pomoc alespoň vzdáleně srovnatelná s tou, která v Číně proudila do provincie Chu-pej, z Evropské unie na sever Itálie nesměřovala. A co více: nerozjela se na potřebnou úroveň masová výroba nezbytných sanitárních pomůcek a lékařské techniky. Bruselská centrála na takové akce nemá ani instrumentář, ani kapacity. První reakcí z Evropské komise byla kritika členských států za uzavírání hranic. Hranice evropských států jsou ale přirozenou, tradiční a srozumitelnou linií obdobně jako hranice provincií v Číně. Na rozdíl od Číny však v Evropské unii začal konkurenční boj o lékařské a zdravotnické pomůcky. Evropská unie jako celek nebyla schopná stanovit jednotnou politiku – třeba v podobě dohody o dodávkách z Číny. Proto se státy začaly starat o sebe samy. Stejně jako při migrační krizi. K uzavření vnějších hranic EU došlo až v návaznosti na uzavírání hranic členských států – a poté, kdy z Washingtonu zazněl pokyn uzamknout vzdušný prostor USA. Bruselu nechyběly jen materiální a finanční zdroje – především selhal lidský faktor, tedy úředníci, komisaři, státníci. Stále víc se ukazuje, že Evropská unie není instituce do nepohody. Pocity mnohých před týdnem vyjádřil srbský prezident Aleksandar Vučić, když řekl že „evropská solidarita neexistuje. Byla to pohádka na papíře“ – a požádal o pomoc Čínu. Tápající Bílý dům Odlišné reakce než v Pekingu bylo možné sledovat z Washingtonu. Prezident Donald Trump začal tím, že počátkem února ujistil spoluobčany, že Spojeným státům žádné velké problémy nehrozí, a následně jim sdělil, že Američané jsou nejlepší. Chyba byla dvojí, obdobně jako u pohlavárů Evropské unie. Předně modely chování virů naznačovaly, že se Spojené státy nemohou nákaze vyhnout. Nejde jen o to, že prohlášení měla být opatrnější – především byly promeškány dva měsíce vhodné na přípravu. Druhou chybou bylo podcenění tlaku médií, která při honu za senzacemi šíří strach a v okamžiku, kdy se obavy rozprostřou, nejhorší chybou státníka je nekonat. Zvláště v USA, kde je veřejnost víc než v Evropě náchylná k davovému chování a pistolnickému řešení problémů. Iniciativu přebírají guvernéři jednotlivých států; z Kalifornie hlásí, že Národní garda dostala na starost hlídání skladů potravin. O víkendu se Spojené státy vyhouply na třetí příčku v počtu zemí nakažených koronavirem. Po prvních naivních prohlášeních z Bílého domu následovala celá řada radikálních kroků, a to nejen na hranicích. Protože ani americký prezident nemá příliš mnoho nástrojů, jak ovlivnit výrobu, uvolnil na stimulování ekonomiky jeden bilion dolarů. Odkud je uvolnil, není zcela jasné – už nyní činí dluh federální vlády USA téměř 23,6 bilionů dolarů… Fungování postmoderního kapitalismu je stále záhadnější. To ale platí i o chování americké veřejnosti. Přestože v posledních dnech výzkumy veřejného mínění hlásí nárůst důvěry k prezidentovu jednání, otázkou je, jak tomu bude v listopadu. Třeba při nárůstu nezaměstnanosti a v případě, kdy se cena ropy udrží na současné, pro americké těžaře nestravitelné hladině. Zvláště, když volební průzkumy už několik měsíců unisono signalizují výhru demokratického prezidentského kandidáta Joe Bidena. Velký skok Podle Světové zdravotnické organizace potřebuje lékařský personál v první linii boje proti novému koronaviru měsíčně 89 milionů masek, 30 milionů plášťů, 1,59 milionů ochranných brýlí, 76 milionů párů rukavic a 2,9 milionů litrů dezinfekce na ruce. Kdo to vše vyrobí? Čína, která se v prvních dnech epidemie na svém území potýkala s nedostatkem tohoto materiálu, dokázala během několika týdnů nejen uspokojit vlastní potřeby, ale změnila se i na globálního dodavatele. Zdaleka se nejedná pouze o speciály létající do Česka či na Slovensko. Podle zprávy čínského ministerstva zahraničí z konce minulého týdne pomáhala Čína se zvládáním koronaviru na mezivládní úrovni v 82 zemích, kooperovala s Africkou unií a Světovou zdravotnickou organizací. Provinční orgány Číny spolupracovaly s místními orgány jiných zemí, například v Jižní Koreji, Japonsku či Itálii. Řada čínských firem a nevládních organizací poskytovala pomoc v zahraničí po vlastní linii. To vše v době, kdy nejvíce nakažených novým koronavirem je stále ještě v Číně. V pozadí této schopnosti Číny cíleně využít zdroje a pomáhat je kombinace tří skutečností: dlouhodobé utváření rezerv, udržení nástrojů strategického řízení v rukou vlády a kompetentní vedení země. Současná Čína dokáže měnit postupy v souvislosti se změnou situace a učit se i na vlastních chybách. Neexistuje ve světě chudší region, než je subsaharská Afrika. Podle Mezinárodního měnového fondu byl v roce 1980 – tedy ve chvíli, kdy Peking zahájil politiku reforem a otevírání se světu – hrubý domácí produkt na hlavu v Číně 3,9krát nižší než v tomto africkém regionu. Loni byl ten čínský 4,6krát vyšší než HDP per capita subsaharské Afriky. Příští rok, tedy ke stému výročí založení čínské komunistické strany, bude v této zemi zcela vyhlazena chudoba; boj proti ní pokračuje i ve chvíli, kdy tato země zaměřila prvořadou pozornost na potírání nového koronaviru. Rozumná národohospodářská politika vyžaduje přístup bez ideologických předsudků, které vzývají tu výlučně státní vlastnictví, onde zase na úroveň boha pozvedly trh. Právě racionální politika vedla k tomu, že Čína je dnes zemí s největšími finančními rezervami a stala se továrnou světa. V době, kdy se ze Západu vyvážela reálná ekonomika do zemí s levnou pracovní silou a tolerantními ekologickými pravidly, Čína ji přivítala – a učila se. Podle článku Koronavirus by mohl přetvořit globální řád, který pro Foreign Affairs napsali Kurt Campbell, bývalý náměstek ministra zahraničí USA, a Rush Doshi z Brookings Institution (česká rešerše zde), dnes více než 95 % antibiotik v USA nese značku Made in China. Říše středu se stává globálním vzorem transformace výroby na zelenou ekonomiku a je na čele v zavádění umělé inteligence v zemědělství, průmyslu i ve službách. Čína nepřestává být globální továrnou, ale zároveň je nejdynamičtějším inovačním centrem. Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO), která mimo jiné registruje podané žádosti o patenty, uvádí, že pouze Čína překročila milion těchto žádostí za rok – což ilustruje i připojená tabulka. Porovnání chování Číny a USA během pandemie ukazuje změny globálního uspořádání názorněji než statistická data o hrubém domácím produktu. Na skutečnost, že Spojené státy se dostaly v boji s koronavirem do stínu Číny, reaguje Donald Trump podrážděně – se zarputilostí svárlivého kluka na pískovišti neustále opakuje „čínský“ místo „nový“ koronavirus či COVID-19. Jedná tak navzdory dotazům na tiskových konferencích v Bílém domě a po protestech z Pekingu. Jistě najde své papoušky i v Praze. Tato snaha přejít do ofenzivy proti realitě zavání rasismem, což je hrozba, před kterou počátkem února v souvislosti s koronavirem svorně varovaly český internetový časopis !Argument a slovenský server Slovo. Je víc než pravděpodobné, že se po pandemii převalí přes Západ mohutná vlna propagandistických útoků na Čínu. Bude třeba vymazat z veřejné paměti, jak čínský hospodářský zázrak pomáhal všem v zápase s pandemií. Žádná mediální kampaň ale nemůže nic změnit na faktu, že se ekonomické i vojensko-strategické těžiště přesouvá do oblasti Tichého a Indického oceánu. Je třeba se této situaci přizpůsobit – nefňukat a co nejvíce globální změny využít pro české i slovenské národní zájmy.   Autor je politolog. Text původně vyšel na webu !Argument.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-10-19 15:33:02

Je to v našem zájmu?

Svět se výrazně mění. Dřívější jednopolární uspořádání jako výsledek studené války skončilo. Rusko se nepodařilo zadupat do země, i když utrpělo nemalé ztráty. A ekonomický i politický vývoj Čínské lidové republiky po úspěšně odstartovaných reformách v sedmdesátých letech je ohromující. Jaké je v tomto světě místo České republiky? Je to otázka, kterou bychom si měli neustále klást. A také bychom si měli zásadně i průběžně ujasňovat, jaké jsou naše zájmy a jak je co nejúčinněji prosazovat. Obávám se, že naše politické elity toho nejsou dlouhodobě schopné. Vystačí si s tím, že se prostě někam přichýlí. Jestliže to dřív byla Moskva, dnes jsou to země na západ od nás. To není zpochybnění naší zásadní politické orientace. Jsme v Evropské unii, jsme v NATO. Ale to ještě neznamená, že musíme slepě následovat politiku, která slouží někomu jinému. Klasické je to ve vztahu k Rusku a Číně. Zatímco Rusko se stalo strašákem, který je hlavně dobrý pro armádní zakázky (a je v tom asi i trochu uražená ješitnost Západu, že Rusko pořád vzdoruje), u Číny je problémem její úspěch. A navíc společenský systém, s jehož pomocí to dokázala. Česká republika, ostatně stejně jako dříve Československo, je osudově odkázána na obchod všemi směry. Nemáme ropná a plynová pole, s tím lithiem to také není úplně jasné. Logickým závěrem by bylo mít otevřené dveře všemi směry. Pro srovnání použiji příklad Rakouska, u kterého jistě nikdo nebude spekulovat o tom, že podléhá „východním diktaturám“. A srovnatelně to platí třeba i o Německu, pro které jsou Ruska a Čína mezi největšími obchodními partnery. A my? Zdá se, že děláme vše pro to, abychom se ocitli u těchto zemí na černé listině. U Ruska se to již dokonce podařilo. A Čína? Třináctého října letošního roku přijal senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost usnesení, podle kterého Senát přijme v České republice několik ministrů z Tchaj-wanu. Je to zřejmě pokračování mise šéfa senátu Vystrčila na Tchaj-wan. Není překvapivé, že z Pekingu zaznívají varovná slova. Pražská ambasáda Čínské lidové republiky se vyjádřila jednoznačně: „Tchajwanská otázka je čistě vnitřní záležitostí Číny, která se týká klíčových zájmů Číny a jakékoliv zásahy ze zahraničí jsou nepřípustné. Na světě existuje jen jedna Čína a Tchaj-wan je posvátnou a neoddělitelnou součástí jejího území. Dodržování principu jedné Číny je všeobecným ujednáním mezinárodního společenství a základní uznávanou normou mezinárodních vztahů.“ Je poněkud pikantní, že to nedávno potvrdili i z Washingtonu. O to trapnější jsou současné protičínské aktivity některých českých politiků. Přitom Čína nikomu nebrání v rozvoji vztahů s Tchaj-wanem. Ostatně samotná Čína je v tomto směru velmi otevřená. Obchodní i rodinné vztahy s Tchaj-wanem určitě nejsou tabu. Jsme nakonec všichni Číňané, řekl mi jeden čínský známý, když jsme o tom diskutovali. Nemohu si proto odpustit otázku, komu to vše slouží? Rozvoji strategického partnerství mezi Čínou a Českou republikou určitě ne. Přitom naším zájmem by mělo být snažit se umět využít rostoucí sílu Číny i v náš prospěch. To přece neznamená, že musíme souhlasit s politickým systémem! Čína je historicky a kulturně někde jinde. Její vývoj je ale fascinující a všechno nasvědčuje tomu, že se hned tak nezastaví.. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-09 13:54:05

Ministr kultury Zaorálek se ohradil proti rušení koncertů českých souborů v Číně

Ministr kultury Lubomír Zaorálek přijal 9. září v Nostickém paláci mimořádného a zplnomocněného velvyslance Čínské lidové republiky Zhang Jianmina. Na setkání se podle svého prohlášení „rozhodně ohradil proti jednostrannému rušení koncertů českých souborů v Číně, o kterých média v poslední době informovala“. „Rozhodně jsem se ohradil proti jednostrannému rušení koncertů českých souborů v Číně. Velvyslanci jsem také sdělil, že jako zástupce čínské strany v České republice nese odpovědnost za kroky, které vážně poškozují obraz Číny u české veřejnosti a upozornil ho, že v posledních letech bylo vykonáno mnoho pro rozvoj česko-čínských vztahů ve všech oblastech, včetně kulturní,“ uvedl k setkání ministr Zaorálek a dodal, že se ale obává, že poslední vývoj tyto vztahy vážně poškozuje a zpochybňuje dosavadní úsilí. „Čínskému velvyslanci jsem sdělil, že zakazování výjezdu českým souborům do Číny pokládám za naprosto absurdní a zeptal jsem se ho, jestli do budoucna nehrozí, že v Číně nebude dovoleno hrát Dvořáka či Smetanu, protože ve své době byli také obyvatelé Prahy,“ podotkl dále ministr Zaorálek. Ministr také velvyslanci sdělil, že je připraven se vrátit k pozitivní spolupráci obou zemí v oblasti kultury, ale pouze za podmínky, že obě strany k sobě budou přistupovat se vzájemným respektem a budou vnímat své odlišnosti. Rušení koncertů je čínskou odpovědí na politiku pražského magistrátu. Ten nejprve chtěl z partnerské smlouvy s Pekingem odstranit článek vyjadřující souhlas s politikou jedné Číny (jde o neuznání nezávislosti Tchaj-wanu), v březnu pak byla na magistrátě vyvěšena vlajka Tibetu. Číňané pak zrušili vystoupení některých hudebních uskupení, jejíž jméno je spojené s Prahou: PKF – Prague Philharmonia, Pražákova kvarteta, Symfonického orchestru Českého rozhlasu či Guarneri Trio Prague. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Velvyslanec Zhang k tomu uvedl, že čínská strana návštěvu Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Číně nezrušila. „Mediální humbuk, který kolem celé situace vznikl, je naprosto v rozporu s fakty. Orchestr odložil návštěvu Číny na základě vlastního rozhodnutí, které vycházelo z doporučení ze strany zprostředkovatelské agentury. Vedoucí orchestru velvyslanectví vysvětlil, že se takto rozhodli pro to, že v příštím roce budou moci navštívit větší počet čínských měst,“ napsalo čínské velvyslanectví na svých facebookových stránkách. To je ale v přímém rozporu s dřívějším prohlášením mluvčího Českého rozhlasu Jiří Hošny. „Agentura, která zajišťovala turné po Číně pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu, o podmínkách vyjednávala poměrně dlouho. My jsme do poslední chvíle doufali, že potřebná povolení získá. Nicméně v uplynulých dnech nám agentura oznámila, že se tak nestalo, že z čínské strany neobdrželi potřebná povolení, že nám tedy doporučí turné odložit,“ řekl 23. srpna pro Radiožurnál. Velvyslanec Zhang také zdůraznil, že hlavní „příčina určitých potíží“, které se "objevily ve dvoustranných kulturních výměnách", je na příslušné straně v ČR. „Česká strana by měla přistupovat zodpovědně ke problémům na základě faktů, namísto toho, aby vznášela vůči čínské straně neopodstatněná obvinění. Čína rozhodně odmítá jakékoliv činy, které poškozují její základní zájmy a podkopávají bilaterální přátelství. Doufáme, že česká a čínská strana si půjdou navzájem vstříc a vynaloží společné úsilí pro vytvoření lepší atmosféry pro úzkou mezilidskou a kulturní výměnu mezi oběma zeměmi,“ uvedl.  

Čas načtení: 2025-07-01 10:00:00

Dračí nájezdy 8: Čína reagovala kyberútokem vůči projektu odhalujícímu její vliv v ČR

Praha 1. řervence 2025 (PROTEXT) - Nekrade peníze, ale způsobuje škodu. Autoři projektu Dračí nájezdy byly pod čínským kybernetickým útokem. Krátce po publikování šestého dílu Dračích nájezdů s názvem „Do Česka pro štempl. Jak Zeman, Babiš a ČSSD přinášeli do EU čínské léky“ (https://biztweet.cz/article/5777-draci-najezdy-6-do-ceska-pro-stempl-jak-zeman-babis-a-cssd-prinaseli-do-eu-cinske-leky ) byl napaden účet společnosti Independent Media Publishing u společnosti Meta. Text je součásti projektu Dračí nájezdy podpořeného Nadačním fondem nezávislé žurnalistikyDo reklamního business profilu se importoval dataset, který začal vytvářet falešné reklamní kampaně jménem a s údaji společnosti Independent Media Publishing, která Dračí nájezdy zaštiťuje. Nejdříve použil předplacené prostředky firmy, která na Metě investovala část grantu Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, záhy prudce navýšila výdaje a přiměla Metu denně inkasovat a stahovat vysoké částky přímo z účtu Independent Media Publishing. Autoři projektu si pochybné pohyby, které začaly po 8. dubnu 2025 v malých částkách, všimli až koncem daného měsíce, kdy z účtu firmy odcházely vysoké částky, přičemž firma na Metě nezadala žádnou reklamu. Útočník zároveň zvýšil limit pro denní platby za reklamu a z účtu firmy odcházely desetitisíce denně. Na to autoři Dračích nájezdu museli zareagovat zablokováním bankovního účtu Independent Media Publishing a blokaci účtu na Metě. Tím zásadním na celém útoku bylo, že zadaná reklama nebyla reálná (šlo o slepý link, po kliku naň se nic neděje), nešlo o parazitování na budgetu Independent Media Publishing, útočník také nekradl peníze firmy na vlastní účty. Evidentním cílem bylo pouze firmě způsobit škodu. Sekundárním zřejmě to, aby byla společnost Meta zahlcena neobvyklou aktivitou reklamního konta, které předtím promovalo výstupy projektu Dračí nájezdy. Ty byly neznámými uživateli také opakovaně mohutně reportovány sociálním sítím Facebook, či Instagram a ze strany společnosti Meta blokovány jako nepovolená politická reklama. „Logicky nás to přivedlo k myšlence, že šlo o čínský kybernetický útok, který je reakci na samotné Dračí nájezdy. Útok začal den poté, co jsme skončili s posledním malým promem publikovaného příspěvku, nekradl nám peníze, jen měl způsobit firmě škodu a popudit Metu neobvyklým děním na našem reklamním účtu,“ říká Tomáš Lemešani, autor Dračích nájezdů a jednatel Independent Media Publishing.Jak dodává, ztráty měly podle útoku dosahovat desítky tisíc korun denně. Pro malou společnost a nakladatelství jako je Independent Media Publishing to v případě nezachycení útoku muže už po několika dnech znamenat existenční problémy. „Díky odhalení problému jsme naštěstí zablokovali firemní účet. Společnost Meta reagovala na naše pracné naléhání až po více než 72 hodinách a desítkách volání o pomoc, až tehdy nám zavolala pracovnice firmy a posunula náš případ týmu, který má na starosti kyberútoky. Kdybychom věc neřešili s bankou, za ten čas by byla škoda způsobená útokem vyšší než grant, který jsme na produkci celých osmiměsíčních Dračích nájezdu získali od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky,“ popisuje přístup Mety Lemešani. Varuje zároveň, že společnost provozující Facebook, či Instagram sice útok ve finále zastavila, neprojevuje však žádnou ochotu nést za prolomení vlastní bezpečnosti a ohrožení uživatele a obchodního partnera odpovědnost. Zcela tak nerespektuje mimo jiné zákony související s GDPR. Neumí garantovat, že nedošlo ke ztrátě citlivých osobních a firemních údajů včetně fotokopií dokladů. Po zastavení útoku nebylo možné psát si či telefonovat s kýmkoliv ze společnosti Meta další měsíc. Firma totiž na požadavek ukončení spolupráce reaguje ještě později než na nahlášení kyberútoku. „Potvrdili jsme, že váš účet byl napaden, a přijali jsme nezbytná opatření, abyste nad svým účtem opět měli plnou kontrolu,“ přišla zpráva Mety po 4 dnech od nahlášení útoku, poté věc označila za vyřízenou a nereagovala na další dotazy. Independent Media Publishing na několik dní zcela ztratila kontrolu nad svými účty, ale také dokumenty, které jsou po zadavateli reklamy vyžadovány. „Berte to jako varování. Při budování podnikatelského účtu u Mety ji musíte poskytnout mnoho citlivých údajů a dokumentů. Nejsou chráněny, když dojde k útoku a jejich potenciální ztrátě, Meta dělá, že za to nezodpovídá. Pokud by se to stalo firmě jako je ta naše, dostaneme od úřadu likvidační pokutu. U Mety si musíme vystačit s podáním u Úřadu pro ochranu osobních údajů. A budeme doufat, že to nešťastný úředník alespoň posune samotnému molochu, který v Česku a Evropské unii vydělává měsíčně miliardy dolarů. Brání se přitom nejen jakékoliv regulaci, ale také vybudování alespoň malého týmu zákaznického centra pro země s pár miliony obyvatelů,“ dodává Lemešani. Cenovka ztráty za kybernetický útok vůči Independent Media Publishing se díky aktivitě napadené firmy zastavila na nízkých desítkách tisíc korun. Útočník však zřejmě dosáhl dalšího cíle – zastavil aktivity firmy, a tedy Dračích nájezdů na sociálních sítích Facebook a Instagram.  Nejdříve došlo ke bezpečnostní blokaci ze strany samotné firmy, následně ze strany sociálních sítí. I po zablokování útoku a obnovení aktivit Independent Media Publishing na Facebooku a Instagramu nemůže důvěřovat společnosti Meta a nebude pokračovat v komerčních aktivitách jako je podpora zobrazování příspěvků souvisejících s grantem. Poraď si sámBěhem prošetřování případu se potvrdilo podezření, že útok vůči autorům Dračích nájezdů pochází z Číny. Do reklamního podnikatelského účtu Independent Media Publishing se bez zavinění firmy importoval neznámý čínský dataset. Ten postupně získal kontrolu nad zadáváním reklamních kampaní, či zvyšováním finančních limitů. Získal také kontrolu nad platebními metodami Independent Media Publishing. Firma, jelikož Meta na reportování útoku nereagovala, bojovala s útočníkem sama. Opakovaně blokovala dataset, odstraňovala z profilu jeho správce a vypínala neautorizované reklamy. Útočník na to reagoval protikroky, kterých důsledkem bylo, že Independent Media Publishing zcela ztratila nad svými profily kontrolu. Nebyla schopna ani vypnout nezadané reklamní kampaně. Dataset, který se do profilu Independent Media Publishing prolomil byl zpravován zřejmě ukradnutou identitou nizozemského občana. Šlo také dopátrat se k další vietnamské identitě a její mailové adrese. Pátraní po vlastníkovi datasetu však potvrdilo, že pochází z Číny, odkud proudila také samotná data útoku. Problémem je mimo jiné to, že oběť je v podobném případě odkázaná sama na sebe. Vyšetřování se nebyly ochotné věnovat žádné státní instituce včetně Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost ani oslovené organizace věnující se kybernetickým útokům. Většina, včetně Úřadu pro ochranu osobních údajů odkazovala napadené firmě, aby navštívila policii. Našly se však také organizace, které se případem zabývaly. Jejich prošetření vedlo k podobným závěrům, jako konstatovala napadena firma. Jejich kompetence však neumožňovaly činit další formální kroky.Útok z ČínyJde také o další důkaz toho, že přátelství Číny a Česka je pouze snem. Ve skutečnosti jde o predátorský vztah a Čína je silně nepřátelská vůči jakýmkoliv aktivitám, které poukazují na její nedemokratické aktivity. „To, že zaregistrovala také Dračí nájezdy je svým způsobem poctou naši práci. Dokládá to ovšem také to, že se tato země zajímá o dění v Česku ve zlém slova smyslu více, než si většina populace myslí. Ignorace nepřátelských aktivit ze strany rozpínavého státu vedla k nynější ruské válce vůči Ukrajině a Evropě. Zopakování stejné chyby u Číny by mělo definitivně fatální následky,“ uzavírá Tomáš Lemešani.  Zdroj: Independent Media Publishing 

Čas načtení: 2016-02-26 13:55:29

Poznávací zájezdy do Číny a Tibetu

U jaké české cestovní kanceláře můžete zakoupit poznávací zájezd a navštívit Čínu a Tibet. Invia.cz Cestovní agentura INVIA je největší prodejce zájezdů v České republice nabízí několik desítek poznávacích zájezdů do Asie – Číny, Tibetu i Nepálu. Nabídka zájezdů od Invia >> Čínské metropole rychlovlakem Plavby čínským vnitrozemím KOUZLO ČÍNY A TIBETU Velký okruh Čínou … Pokračování textu Poznávací zájezdy do Číny a Tibetu →

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2021-04-11 09:48:06

Kniha Jezuita v Číně popisuje první závažné setkání dvou tisíciletých civilizací

Kniha Jezuita v Číně líčí životní dobrodružství Mattea Ricciho (1552-1610) ctěného jako symbol prvního setkání Evropy a Číny. Tento jezuitský misionář jako první Evropan dlouhodobě pobýval v Říši středu. Oplýval nejen silnou osobností, ale také výjimečnou pamětí, ovládal dokonale čínskou řeč a stal se i prvním překladatelem děl klasického čínského kánonu do latiny, prvním zprostředkovatelem čínské kultury Západu. Jezuita v Číně je zpráva o prvním závažném setkání dvou tisíciletých civilizací, text, který přibližuje pochopení současné Číny, Číny tisícileté, a snad i Číny budoucí. V této velmi důkladné biografii se autorce, uznávané historičce vědy, podařilo shrnout důležité peripetie nekonečné cesty, kterou Li Madou, jak je Ricci čínsky nazýván, v čínské zemi a kultuře na konci významné dynastie Ming podnikl. Portrét, který životopis načrtl, ukazuje energického, odvážného misionáře obdařeného silnou láskou k vědě a podivuhodnou intelektuální zvídavostí, díky níž pronikl do tajů konfuciánské filozofie, čínské mentality a zároveň významně přispěl k vývoji matematicko-astronomického poznání v tehdejším čínském světě. Na rozdíl od předchozích pokusů o Ricciho biografii tento životní příběh neglorifikuje hrdinu či světce, neupřednostňuje apoštola či vědce, nýbrž ukazuje Ricciho jako člověka, historické a lidské rozměry kolosálních výzev, kterým musel v Číně čelit. Možná nejzajímavějším objevem však bude, jak relevantní jsou Ricciho poznatky, které nám i dnes, navzdory dobovým předsudkům, umožňují osvětlení toho, co se děje v Číně současné.   Ukázka z knihy   Prolog: V hábitu mandarína Zhaoqing, Čína, 10. září 1583 Za Japonskem se rozkládá ohromná říše těšící se hlubokému míru, jež je podle portugalských obchodníků v otázkách uplatňování spravedlnosti na vyšší úrovni než kterýkoli z křesťanských států […] Číňané, které jsem zahlédl […] se velmi ochotně a se zapálením učí […] nic ovšem nenaznačuje,že jsou mezi nimi křesťané. František XaveriusJ   Audience Prefekt Wang Pan byl oděn v širokou tuniku z růžového hedvábí, na prsou mandarínský čtverec s delikátně propracovanou výšivkou dvou divokých husí. Rukávy měl dostatečně dlouhé a široké, aby zakryly ruce. Na bohatě zdobeném pásu visely ozdůbky ze stříbra, dřeva a slonoviny. Pokrývku hlavy, černou jako jeho kožené botky, tvořila tvrdá čepička s prohnutým okrajem, jenž po obou stranách směřoval k ramenům. Z šatu i postoje tohoto funkcionáře středního věku spravujícího jihočínský kraj velký jako menší italský stát čišela vážnost. Jeho vzezření nebylo otázkou osobního vkusu, náhody či touhy po okázalosti, nikoliv, vše odpovídalo přesnému protokolu stanovenému v hlavním městě, na dvoře císařově. Jisté detaily v ošacení, především druh ptáka vyšitého na náprsence, ukazovaly, že „mandarín“ – termín, kterým Portugalci označovali vysoké čínské hodnostáře, vzešlý ze slovesa mandar, tj. rozkazovat – zastával čtvrtý z devíti stupňů císařské byrokracie. Ačkoliv se nenacházel na samém vrcholu státní administrace, jeho moc stačila bohatě k tomu, aby v člověku tváří v tvář vyvolával silný pocit bázně. Seděl na trůnu s vysokými opěradly a impozantním lenochem, ruce opřené o stůl z tmavého dřeva, na němž ležely svitky pokryté damaškem. Na elegantním stojánku ze dřeva a malovaného porcelánu s motivem draka byly uloženy štětce s dřevěnou a bambusovou rukojetí různých velikostí, vedle jako obvykle ležel hlazený černý kámen na roztírání inkoustu spolu s ptáčkem z bílého jadeitu sloužícím jako konvička na vodu. Za prefektem se vyjímala knihovna s asymetrickým dělením, v které byly vystaveny modrobílé porcelánové vázy a nefritové sošky zdobené jemnou intarzií. Spolu s několika čínskými občany klečí před hodnostářem i dva mladí misionáři s evropskými rysy a vyholenou hlavou, v jednoduché tunice z šedé bavlny, ne nepodobné šatu buddhistických mnichů. Řeholníci sotva rozuměli nelehkému jazyku svých společníků, teprve se seznamovali s kulturou a zvyky této vzdálené říše ležící na samém okraji Orientu, tak odlišné od světa, který znali. Čína, s níž se nikoli bez obav pouštěli do křížku, byla zemí tajemnou a nevraživou, odmítající vstup cizincům, které považovala za nevzdělance a nepřátelskou hrozbu. Za pomoci tlumočníka a podle pravidel složitého ceremoniálu, jehož smysl jim unikal, se oba italští jezuité, Matteo Ricci a Michele Ruggieri, snaží získat od mandarína povolení k pobytu v jeho kraji. Rádi by též obdrželi pozemek ke stavbě domu a kostela, kde by v míru a v rámci platných zákonů uctívali svého Boha, Pána Nebe i Země. Je to slavnostní okamžik a datum 10. září roku 1583 si oba jezuité zapamatují na celý život. Po třiceti letech marného snažení, kdy se západní misionáři pokoušeli usadit se na území císařství, se první jezuitská mise v Číně dynastie Ming stává skutečností. Díky ní se otvírá jedno z nejdůležitějších období v kulturní výměně mezi Západem a Východem. Pro Mattea Ricchiho, jemuž bude za měsíc jednatřicet, začíná dobrodružství lidské, intelektuální a duchovní, které se nikdy neskončí.   Michela Fontana je vysokoškolská pedagožka na Università degli studi di Milano, publicistka a sinoložka. Po studiích matematiky se věnuje převážně historii věd. Držitelka Knight Science Fellowship na MIT, vítězka Glaxo Prize za úspěchy ve vědecké žurnalistice, Pirelli Internation Award za propagaci vědy a Grand Prix de la Biographie Politique z roku 2010 za životopis italského misionáře, překladatele, vědce a cestovatele Mattea Ricchiho. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-19 13:03:41

Ukrajinský konflikt s Čínou

Továrna Motor Sič na západní Ukrajině má za sebou více než sto let existence. A docela zajímavé. Vypracovala se v dobách Sovětského svazu mimo jiné na výrobce motorů pro letadla a vrtulníky. Produkovala také plynové turbíny. Samozřejmě vše také opravovala. Když byla v roce 1990 privatizována (hlavním akcionářem se tehdy stal její generální ředitel Vjačeslav Boguslajev), zdálo se, že má před sebou bezproblémovou budoucnost, I když se Sovětský svaz rozpadl, trh takzvaného Společenství nezávislých států fungoval a výrobky Motoru Sič se dobře prodávaly. Do Ruska, ale také do Číny a Indie. Zlom přišel po Majdanu v roce 2014. Už v březnu téhož roku byl zakázán vývoz jejích výrobků do Ruska, kam směřovalo zhruba 80 procent celkové produkce. Za této situace nabídli pomocnou ruku podnikatelé z Číny. Nejprve se jednalo o nákup leteckých motorů, pak přišel na řadu úvěr ve výši 100 milionů dolarů, který poskytla Beijing Skyrizon Aviation Industry. Netrvalo dlouho a čínští majitelé drželi akcie ve výši 56 procent firmy. Zdálo se, že Motor Sič je zachráněn, protože poptávka po jeho výrobcích z Číny byla enormní. Vše se zadrhlo v okamžiku, když si ve Spojených státech uvědomili, že výrobní technologie a zkušenosti Ukrajinců se nevyužívali jen pro civilní oblast, ale také k vojenským účelům. A tak začali tlačit na ukrajinskou vládu, aby s tím něco udělala. Nastala přetahovaná. Číňané akcie řádně nabyli a byli sice ochotni k určitým ústupkům, druhá strana ale nikoliv. A tak vše vyvrcholilo nejprve ukrajinskými sankcemi proti čínským akcionářům. Nemohli vykonávat svoje akcionářská práva, a dokonce jim zakázali příjezd na Ukrajinu. Všechno završilo rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a Ukrajiny 11. března letošního roku, podle kterého se Motor Sič má vrátit do rukou státu. Má být tedy prakticky znárodněn. Konflikt začal dostávat nepříjemný mezinárodní charakter. Čína se pochopitelně začala odvolávat na smlouvu o ochraně investic. Zatím jí to nebylo nic platné, a tak přišla s požadavkem náhrady utrpěných ztrát ve výši minimálně 3,6 miliardy dolarů. Představa, že by takovou sumu mohla Ukrajina zaplatit, je samozřejmě z říše snů. A tak v Kyjevě dostali nápad požádat o tyto peníze Spojené státy. Jak tato žádost dopadne, asi není potřeba příliš spekulovat. Nepochybně dojde k soudním sporům, ale ty se táhnou dlouho a peníze bývají málokdy výsledkem. Čína má ovšem i jiné možnosti. Export ukrajinských firem do Číny představuje zboží za zhruba sedm miliard dolarů ročně. Určitě nebude problém tyto exporty přibrzdit, možná dokonce i úplně zastavit. Stejně tak může Čína omezit vývoz zboží na Ukrajinu, které bývá výrazně levnější než srovnatelná evropská nebo japonská produkce. Spor nemá dobré řešení. Ukrajina je vleku amerických požadavků a Čína nemůže ustoupit. Účet ovšem zaplatí nakonec Motor Sič. Nebude ostatně prvním ukrajinským podnikem, který po roce 2014 přišel o místo na trhu. Ze stejného segmentu je i bývalý významný výrobce letadel Antonov, který dnes prakticky přestal vyrábět. Poněkud naivní je představa, že to zbrzdí vývojové a výrobní tempo čínského leteckého průmyslu. Možná na rok… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-09 18:22:20

Koronavirus ve stínu císařské moci Říše středu

Wu-chanští potentáti byli zoufalí z toho, že mají před sebou stranickou konferenci a několik důležitých setkání/oslav, a přitom se jim rozlézá velkoměstem nebezpečná a zatím neznámá virová breberka. Tajili to, protože se obávali narušit dosavadní poklidné kruhy správy oblasti. To neměli dělat, protože si vláda musí udržet respekt a přehled nad provinciemi. Slabý císař znamenal vzestup čínských generálů, kteří ovládli své provincie a vládli si v nich po svém. Čína má potenciální tendenci k rozpadu. Tomu lze zabránit jen nepřetržitou kontrolou. V provincii se brání, pokud se tam objeví problémy, tím, že zahájí obřad mlčení… Ale v internetovém chatu wu-chanských lékařů si mohli lidé přečíst varování, že se městem šíří epidemie. Stálo za ním osm znepokojených lékařů, kteří už nechtěli čekat, až něco milostivě oznámí provinční vláda. Mezi nimi byl oftalmolog Li Wen-liang. Dnes je slavný, nejen proto, že byl policií vyšetřován pro rozšiřování poplašné zprávy, ale hlavně proto, že zemřel na koronavirus. Tím získal virtuální hodnost mučedníka. Provincie, respektive velkoměsto Wu-chan, si chtělo udržet „pořádek“ čili mlčení, než se místní potentáti dohodnou, co oznámí do císařského Pekingu. Mandát nebes Obavy funkcionářů v provinciích jsou napojeny na tyto jevy: Současný prezident Xi Jinping (v české verzi Si Ťin-pching) v březnu 2018 získává Nebeský mandát. Čili relativně neomezenou moc. Je uznán císařem jako ve středověku, byť císařské symboly užívat nebude. Mandát Nebes přecházel historicky v Číně na další silnější dynastii, která se dostala k moci. V případě Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga nejde o dynastii, ale o vůdce, který chce jenom viditelně potvrdit mandát Nebes, tím, že může zůstat u moci neomezenou dobu. Mandát nebes spočívá v ovládnutí řízení země s více než miliardou lidských duší. Kritikové varují, že snaha čínské komunistické strany je nedemokratická, ale s mírně jedovatým úsměvem lze říci, že je v duchu čínských tradic. Lze dodat, že „muži násilí, kteří zakládali dynastie, vzývali mandát Nebes, jenž jim začal po právu náležet, jakmile zlomili odpor svých předchůdců. Učenci a státní úředníci, kteří zaplnili úřady nové dynastie, pohlíželi z vrchu na muže násilí, neboť ti užitím násilí (wu) projevili nedostatek kultury (wen). Ústřední mýtus konfuciánského státu tvořilo přesvědčení, že příkladné a dobrotivé chování vládce, v němž se zračí jeho mravní síla (te), k němu přitahuje lid a dává mu mandát Nebes. Toto potvrzení bylo ovšem udržitelné tak dlouho, dokud se císaři dařilo násilím potlačovat rebelie, pokud možno tak, že každého vzbouřence dal bez prodlení popravit.“ (John F. Fairbank, Dějiny Číny, Nakladatelství Lidové noviny, 1998). Již dávno platilo, jak uvádí John F. Fairbank: „Pragmatismus při změně režimu znamenal, že ten, kdo se ujal moci vyvražďováním svých protivníků, přiměl úředníky a hodnostáře k závěru, že mandát Nebes dosavadní dynastii vypršel a s klidem vstoupili do služeb další následující dynastie.“ Proč by tomu mělo být dnes jinak, pokud se podařilo prezidentovi v koncepci „nové čínské éry“ prosadit tvrdší model řízení pomocí účelově sjednocené skupiny – komunistické strany? Dlouhý pochod k nebeskému mandátu Za administrativy Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga dochází k důslednějšímu potlačování opozice, k rozsáhlejšímu monitorování obyvatelstva, a ve stále větší míře je rozpracovávána cenzura internetu (stejně jako na Západě, kde to je demokratický zápas s dezinformacemi). Je též zdůrazňován nacionalismus jako základní směr rozvoje společnosti. Vše je podřízeno vytváření vhodných podmínek pro čínskou ekonomickou expanzi. Lze to učinit v západním takzvaném demokratickém prostředí? Demokracie je spojena s uvolněním politických norem, což vede ke svobodě činu a projevu. Ale také vytváří volný prostor pro korupci a hospodářskou trestnou činnost skrytou za svobodné podnikání. Typickou situací byla privatizace v Československu a ekonomický rozklad Ruska za vlády prezidenta Jelcina. Obdobná situace by byla i v Číně, kde by docházelo k rozkrádání a zadlužování jednotlivých provincií ve velkém. S tímto jevem se čínské vedení setkává i dnes. Ale stále intenzivněji tyto aktivity odhaluje a potírá. Proto je razantní vedení zdá se nutností, aby se Čína nerozložila, mocensky a ekonomicky nezkolabovala. V rámci dlouhodobého úsilí o stabilitu prezident své úsilí směřoval k tomu, aby mohl být více než jenom dvakrát volitelným šéfem státu. Kdyby měl Si Ťin-pching skončit po dvou funkčních obdobích (v roce 2023), hrozilo by nebezpečí, že jeho nástupce – nový vůdce čínských komunistů – si ulehčí práci tím, že upraví dosavadní kurz správy státu na méně konfrontační. Nový směr nového vůdce by byl asi pohodlnější čili méně autoritářský (autoritářské manýry jsou energeticky velmi náročné, stále musíte kontrolovat a vyhrožovat). Tím by mohl oslabit stále sílící vnitřní dohled zabraňující chaosu a oslabit expanzi Číny v zahraničí. Čínská ekonomická expanze v zahraničí musí být stále posilována, aby odolala protitlaku konkurence. Centrální komise komunistické strany navrhla, aby z ústavy vypadla formulace, že čínský prezident nesmí být ve funkcích více než dvě po sobě jdoucí období. Přání komise bylo vyslyšeno. Četl jsem v jednom komentáři, že „prezident podemílá opatrné pokroky při prosazování vlády práva i kolektivní vládu“. Důležité není, jaký výklad práva bude v Číně dominantní. Hlavní pro čínskou administrativu bude udržet Čínu jako fungující variantu státně řízeného kapitalismu držícího se dlouhodobých cílů. Si Ťin-pching jako doživotní nejvyšší reprezentant Číny, nový čínský císař, bude mít možnost pokračovat ve svém dlouhém pochodu, neboť polevit by znamenalo ohrozit stále rozsáhlejší čínské investice ve světě. Asi právě toto bylo v kuloárech vysvětlováno části vedoucích komunistických představitelů, kteří se obávali rizika likvidace kolektivního vedení a obnovení vůdcovského principu. Rozhodnuto o změnách v ústavě, aby mohl zůstat Si Ťin-pching u moci i nadále, bylo přijato „usnesením druhého pléna ÚV… Usnesení nese až datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.“  Dodávám, co napsal demokraticky smýšlející Raymond Aron (filozof a historik) v druhé polovině 20. století: „Liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Academia 1999). Důsledky koronavirové epidemie v Číně budou jistě rozsáhlé. Ale nikdo ještě neví jaké. Jisté jenom je, že Trump podpořil Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga tím, že s Čínou zahájil obchodní i politickou válku. Fenomén provincií Ústřední vláda v Číně je schopná kontrolovat Čínu, pokud je schopná kontrolovat provincie. Každá z provincií by představovala v Evropě velký stát. Rozloha České republiky je 78 866 km². Provincie Hubei, kde byla líheň koronavirových breberek, má rozlohu 180 tisíc kilometrů čtverečních a počet obyvatel přesahuje 58 milionů. Hlavním městem provincie je Wu-chan. Z hlediska pekingského centra je třeba průběžně kontrolovat a regulovat choutky podnikatelů a představitelů samosprávy a státu v provinciích. Místní čínské úřady budou mít do budoucna ještě více autonomie, ale zesílí i dohled, jak jsou dodržována nařízení centrální vlády. Pro každou vládu, nejen čínskou, ale i českou, je nebezpečné, že podnikatelé většinou uvažují v krátkodobém časovém horizontu, protože jejich cílem je dosáhnout dnes zisku za co nejmenší nákladovou cenu. Učiní cokoliv, co je přehlíženo bez ohledu na ekologické, kulturní a sociální škody. Zisk je naprostou prioritou. Podobně i místní provinční politici se snaží ze svého postavení vytěžit, co se dá a nevzbudit nežádoucí pozornost. Vědí, že na svých místních postech jsou jenom na omezenou dobu. Proto s rozvojem provincií jsou spojeny v minulosti zbytečné (nevyužité) nebo naddimenzované stavby, a s tím spojené zbytečné dluhové zatížení provincií. Bez tuhé (tvrdé), ze západního pohledu až bezohledné, centrální vlády, by provinční administrativy a místní podnikavci postupně vytvořili stav finančního chaosu a nekonečné spirály zadluženosti. Boj proti korupci kdekoliv na světě slouží též jako alibi pro politické čistky. Proto v tak velké zemi jako je Říše středu považují i bezohledné prostředky za potřebné, aby politicky zodpovědní lidé dodržovali základní daná pravidla. Je to nedemokratické? A proč ne? – když to posuzujeme z hlediska dohledu nad obrovskou říší 1,4 miliardy lidí. Stát je v Číně považován za hlídače Expert na asijskou modernu působící (z hlediska roku 2009) na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách – Martin Jacques v rozhovoru uveřejněném v magazínu Truthdig například říká: „Myslím si, že nemůžete rozumět Číně, pokud používáte jen západních pojmů, nebo hlavně západních pojmů. Čínské dějiny se táhnou přinejmenším dva tisíce let zpátky, k vítězství dynastie Čchin a konci Období válčících států, kdy zhruba začala ustavovat své nynější hranice, přinejmenším ve východní části Číny. Takže má dvoutisíciletou historii, a je to těchto dva tisíce let historie, co definuje čínský smysl pro identitu – ideografickou řeč, konfuciánské hodnoty, velmi charakteristické pojetí rodiny, a tak dále. Takže smysl Číňanů pro to, co jsou, nepochází z období národního státu – ta trvá jen posledních sto let, což je vzhledem k čínské historii nic – ale opírá se o uplynulých dva tisíce let. A výsledkem je, že způsob, jakým Čína funguje, a také její instituce, jsou definovány touto neobyčejnou historií a pouhou rozlohou a diverzitou země. Takže … stát je v Číně oproti západním zemím velice odlišnou institucí. V zásadě je stát v Číně považován za správce, za hlídače, za ztělesnění civilizace, za civilizační stát. A z tohoto důvodu se u svého lidu těší mnohem větší autoritě, mnohem větší legitimitě než jakýkoliv stát západní, i když tato podpora není jednomyslná…“ Proto v Evropě nechápeme prvky direktivního jednání. V provincii Hubei (a v zvláště v mnohamilionovém Wu-chanu) se zpočátku vyděšení provinční úředníci snažili zamést pod koberec, že narůstá počet podivných plicních onemocnění. Provinční úředníci chtěli vypadat „tam nahoře“ dobře. Místo toho nakonec přijelo postupně několik komisí, úředníci byli seřváni, nejdůležitější z nejdůležitějších museli složit své funkce a pokorně odejít. Ale zůstal zpolitizovaný cejch, že proradní Číňané zatajovali vypuknutí epidemie, která se nakonec proměnila v pandemii. Současné směrnice z hlediska mimořádných událostí, včetně epidemií, striktně nařizují nahlásit z provincie do administrativního centra jakoukoliv abnormalitu, i když se bude na první pohled zdát nevýznamná. Význam zaslaného „signálu“ posoudí odborníci v ústředí.

Čas načtení: 2020-02-12 10:00:32

Veronika Benešová Hudečková: K čínské literatuře spousta lidí přistupuje s obrovskými předsudky

Překvapivý pohled na průnik literatury a politiky představuje česká recepce čínské literatury. Jejímu vydávání se již osm let věnuje nakladatelství Verzone v edici Xin. O svérázu vydávání čínské literatury u nás hovoří nakladatelka Veronika Benešová Hudečková.    Jak v českém prostředí čínské knihy rezonují? Myslím, že spousta čtenářů k nim přistupuje s obrovskými předsudky. Existuje tady samozřejmě skupina lidí, která čínskou literaturu sleduje, protože je téma zajímá. Ostatně i já jsem začala čínskou literaturu vydávat, protože jsem si sama chtěla knihy čínských autorů přečíst. Ty předsudky vypadají třeba tak, že na akci, která byla spojená s Tibetem, mi někdo řekl, že nebude číst Zápisky z Tibetu, protože autorka je napsala v čínštině. Ale jak je měla napsat, když ona sama byla jako Tibeťanka vzdělaná v čínštině? Čínština je jazyk, kterým píše, tibetštinu se učila až jako dospělá.   A kdo měl tyto výhrady? Protibetský aktivista, který jistě vyvěšuje tibetské vlajky, ale to, že Cchering Özer napsala knížku o Tibetu v čínštině, je pro něj důvod, aby ji nečetl. Přestože autorka po vydání knihy v Číně skončila v domácím vězení. Takhle absurdní momenty zažívám poměrně často.   Projevují se i ve vztahu k aktuálním politickým kauzám? Ano. Když třeba přijel v roce 2016 čínský prezident Si Ťin-pching, tak nám na několik měsíců rapidně klesly prodeje. Byla jsem hodně překvapená, protože bych nečekala, že politika bude mít na literaturu takový vliv.  Mluvila jsem o tom s jedním sociologem, který mi řekl: To se nedivte, ve výzkumech oblíbenosti šla Čína o desítky procent dolů. Takže ta návštěva a všechno, co se kolem ní dělo, byla důvodem, aby lidé začali i na čínské knížky jinak reagovat.   Bez ohledu na jejich obsah? Ano, místo toho, aby lidi zajímalo nahlédnout pod pokličku čínské reality. Autoři, které vydáváme, opravdu nechválí čínský režim. Ani jeden z nich nepíše, jak je komunistická strana skvělá a že se mají v Číně výtečně. Všechny knihy naší edice jsou více či méně kritické. Častý pohled ale je, že Čína je komunistická země a my s ní v žádném směru nechceme mít nic společného. Jakmile se objeví nějaká kauza kolem Číny, prodeje klesnou.   Čím si to vysvětlujete? Česká společnost se v analýzách často popisuje jako pasivní, případně skeptická a pragmatická. Tohle vypadá, že na Číně určité její části z nějakého důvodu záleží. Proč? Netuším. Jestli je to potřeba vnějšího nepřítele? Nedovedu si to vysvětlit. Pravda je, že Čína je velmi kontroverzní. Stále se kolem ní ale vykládají různé báje. Například že Čína je největší světový znečišťovatel životního prostředí. To je pravda, už se ale neuvádí, že je také největším výrobcem solární energie.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Odlišuje se v současné čínské produkci oficiální a neoficiální literatura, nebo tam tyto kategorie vůbec neplatí? Je hodně těžké to definovat. My vydáváme knihy autorů, kteří žijí v Číně, respektive v Hongkongu, a v čínštině vychází. Buď v pevninské Číně, anebo když je titul problematický, tak v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. K pevninským Číňanům se z Hongkongu do Číny ty knížky dostanou. Někdy čtete knížku a říkáte si, jak tohle mohlo v Číně vyjít – viděno naší optikou, kdy si myslíme, že i běžně vydávaná literatura musí být nějak poplatná režimu nebo aspoň nekritická. Ale přitom tam kniha vyšla a asi to nikoho příliš netrápí.   Je pro vás kritériem, jestli ti autoři zachovávají nějaké občanské postoje? Rozhoduje literární kvalita. Tituly vybírá především sinoložka Zuzana Li, která v Číně žila a zná tamní autory a redaktory. Nehledáme bestselleristy, ani nehodnotíme politické názory, spíše se snažíme vybírat autory, kteří mají co říci západnímu čtenáři. Nejenom pohledem na Čínu, ale také zpracováním a obecným tématem. I spisovatele, kteří sem jezdí, a podařilo se jich sem za ta léta pozvat docela dost, ve většině případů mrzí, že se jich tu pořád někdo ptá na politiku. Když už se podaří domluvit pro ně interview, jsou zklamaní, že se jich tady nikdo neptá, proč píšou to, co píšou, a jak to píšou, ale dostávají otázky na politickou situaci v Číně. Jako by pro Čechy nebylo důležité literární hledisko, ale politika. Což oni většinou neakcentují. Stalo se nám, že jsme tady měli spisovatele, který se s novináři už nechtěl sejít, právě kvůli tomu, že nechtěl dostávat politické otázky.   A myslíte, že v tom byly obavy, jak bude vzniklý rozhovor přijat doma? To si nemyslím. Když si vzpomenu na návštěvu Jen Lien-kchea, ten Prahu navštívil třikrát a dostal tu i Cenu Franze Kafky, tak v rozhovorech i na veřejných besedách se vyjadřoval dost kriticky. A nikdy z toho neměl obavy. Vzpomínám si na moment, kdy se ho někdo z publika ptal: A vy nemáte strach takhle otevřeně mluvit? A on odpověděl: Čeho se mám bát? Toho, že mě nepustí zpátky do Číny?   A to byla řečnická otázka? Ano. Ovšem zrovna Jen Lien-kche už dnes žije v Hongkongu.   Myslíte si, že Češi mají tendenci přikládat svou zkušenost na tu čínskou? Že to, co tady bylo před třiceti lety, je teď tam? Souhlasím, ale samotní Číňané to tak nevnímají, realita Číny je jiná. Tam se vlastně nenaplňuje pojem socialismu nebo komunismu, jak ho známe my. Slyšela jsem mluvit o komunismu s čínskými rysy. V lecjakém ohledu jsme víc levicoví než oni, například o našem sociálním systému si můžou Číňané nechat jen zdát. A literatura? Nemáte tam na jedné straně jednoznačné disidenty a na druhé straně ty oficiální autory. Ruka trhu tam možná funguje víc než u nás. Stačí kritického autora nepodpořit při propagaci knihy. Samozřejmě tam existuje cenzura, ale už na úrovni autocenzury. Nakladatel si netroufne určitou knihu vydat, aby z toho neměl případně problémy. Není to tak, že oficiální cenzura něco konkrétního před vydáním zakáže. To se stane až třeba následně. Takže nastupuje spíš otázka autocenzury autorů nebo nakladatelů, kteří si nechtějí přidělávat starosti. A autor má pořád možnost vydat knihu v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Z autorů, kteří vycházejí u nás, je to například Jen Lien-kche nebo Šeng Kche-i. Anebo, to byl myslím případ románu Rozpukov, vyšla kniha v Číně v malém nákladu asi sto padesáti tisíc výtisků, aby knížka ve veřejném prostoru nebyla příliš vidět.   Vaše čínské knihy ovšem své české čtenáře mají – co na nich oceňují? Současný evropský autor těžko může z vlastní zkušenosti psát o hladomoru, jako Jen Lien-kche ve Čtyřech knihách, nebo Jü Chua v románech Žít! či Bratři popisuje satirickou formou, čím si Čína prošla ve 20. století. Velký skok, Kulturní revoluce – to jsou události, které si vůbec neumíme představit. Stále se mluví o tom, jak je Čína důležitý světový hráč, ale my o té zemi prakticky nic nevíme. Myslím, že je důležité si přečíst příběhy Číňanů o tom, co se dělo za Kulturní revoluce, abychom věděli, z čeho současná generace padesátníků vůbec vychází. Já sama mám dnes problém číst západní literaturu, protože mi připadá, že se věnuje hodně plytkým tématům.   A jaká jsou ta témata čínských autorů? Můžu mluvit jen za edici Xin. Hodně námětů čerpají z nedávné historie, a to je síla sama o sobě. Ale třeba v románu Den sedmý nahlíží Jü Chua současnost, při psaní čerpal příběhy skutečných Číňanů i z novinových článků. Popisuje například to, jak existuje jedno výstavní město „nahoře“ a druhé pod zemí, to je určeno těm nejchudším. V Ning Kchenově románu Nebe nad Lhasou je třeba i filozofická rovina, tedy otázka, jestli si může porozumět Západ s Východem. Knihou prochází rozhovor otce se synem, syn se stal buddhistickým mnichem a rozpráví s otcem, který je západním filosofem. Každá z těch sedmnácti knih edice se dotýká jiného tématu a každá je literárně úplně jiná.   Jak organizujete cesty čínských autorů do České republiky? Někdy se povede spolupráce se Světem knihy, Jen Lien-kche jednou přijel u příležitosti převzetí Ceny Franze Kafky, občas seženeme peníze ze soukromých zdrojů. Někdy Číňané přijedou rádi sami, protože Praha je pro ně obrovské lákadlo. Většina spisovatelů zná Kafku, Havla, Kunderu, Hrabala... Čeští autoři nejsou v čínském prostředí úplně neznámí. Řekla bych, že čínští intelektuálové dovedou vyjmenovat víc českých spisovatelů než čeští intelektuálové těch současných, moderních čínských autorů.   Z českého literárního světa se k Číně výrazně staví Radka Denemarková. Jak její postoje zapadají do vaší zkušenosti? Postoj Radky Denemarkové je pohled zvenčí, stejné je to u novináře Tomáše Etzlera. Jde o pohled někoho, kdo se na Čínu dívá naší západní optikou, bez ohledu na to, jak dlouho v Číně žije. Číňani vycházejí z jiného kulturního rámce než my. Ale spousta postřehů Radky Denemarkové nebo Tomáše Etzlera velmi rezonuje s tím, co píšou sami Číňané.    Jsou tady v Čechách místa, kde máte s čínskými knihami dveře otevřené? Určitě, je to Vysoká škola ekonomická. Skoro pokaždé, když přivezeme autora do Čech, vydáme se s ním na VŠE. Myslím, že je to tím, že pedagogové a studenti k Číně přistupují trochu jinak než z čistě intelektuálního hlediska, a tak je většinou plno. Vítají příležitost potkat se s reálným Číňanem a zeptat se ho na něco, co se z knih nebo jinak zprostředkovaně nedozvědí.   Takže intelektuální hledisko rovná se předsudky? To rozhodně ne. Třeba u ruské literatury nemám pocit, že by politika ovlivňovala pohled na literaturu jako v případě té čínské. Ale možná postoj vůči Číně ovlivňuje to, že se u nás už třicet let silně akcentuje otázka lidských práv, a to zejména v souvislosti s Tibetem. Jeden z našich nejúspěšnějších titulů jsou Himalájské pohádky, kam patří i tibetská lidová slovesnost. Když se bavím se zahraničními nakladateli, tak jenom kroutí hlavou. Vysvětluji jim, že u nás je svoboda Tibetu obrovské téma. Oni to vůbec nechápou. V zahraničí téma Tibetu nemá tak široký průnik do společnosti jako u nás.   Jsou čínské tituly, které rezonují i v zahraničí? Třeba Jen Lien-kche už byl třikrát nominovaný na Man Bookerovu cenu, spekulovalo se o něm jako o možném nobelistovi, jeho romány určitě v zahraničí mají ohlas. Nám se povedlo vydat Rozpukov dřív, než byl k mání anglický překlad. Jü Chua naposled přiletěl do Prahy z New Yorku, kde přebíral ocenění. Podobné je to se Šeng Kche-i, na Svět knihy přiletěla z USA, její kniha teď vyšla v Itálii a má tam pozitivní recenze. Řekla bych, že v cizině jsou dál. Když jsme začali vydávat edici Xin, věděli jsme, že v Německu, ve Francii nebo Spojených státech jsou tak deset let před námi a čínské autory už intenzivně objevují. Někteří autoři tam vyšli a mají tam úspěch. My na pořádný úspěch pořád čekáme.   Co Polsko, Maďarsko, Slovensko? Něco vychází, ale ve střední Evropě je naše edice svým záměrem naprostý unikát. Velké množství titulů vychází ve Švédsku, ale tam je to pochopitelné, Číňané se zřejmě snaží překlady do švédštiny podporovat, protože tam jde o Nobelovu cenu, vloni ve Švédsku vyšlo snad devatenáct překladů z čínštiny, tomu se u nás ani neblížíme. Kromě nás se nakladatelé v České republice věnují překladům z čínštiny jen nahodile, některé knihy vychází jako překlady z třetích jazyků.   Pokud jdou prodeje dolů při nějaké česko-čínské kauze – stane se i něco opačného, pozitivního? To se nám ještě nestalo a nevím, co by se muselo přihodit. Ale vloni jsme vydali knížku Hlemýždím tempem, a u ní najednou jako by nevadilo, že autoři jsou Číňané. Snad proto, že jde o univerzální poselství o hledání sebe sama, o životě a smrti, hodně ovlivněné taoismem, navíc je to krásně ilustrovaná knížka. U ní najednou původ nikdo nehledá.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Veronika Benešová Hudečková (*1975) je nakladatelka, editorka, produkční. V devadesátých letech působila jako asistentka starosty Miroslava Brýdla v Litomyšli, několik let strávila ve světě profesionálního výtvarného umění – pracovala v Galerii Zdeněk Sklenář a později jako asistentka Lenky a Zdeňka Sýkorových. V roce 2010 založila nakladatelství Verzone, první knihou byl katalog Zdeňka Sýkory k jeho retrospektivní výstavě v Galerii hlavního města Prahy. V roce 2012 vyšla ve Verzone první kniha edice Xin. Vedle vydávání knih se věnuje také propagaci kvalitní literatury pro děti a mládež a vede obecně prospěšnou společnost Terra cultura. 

Čas načtení: 2020-01-29 07:05:06

Novinky z infekční fronty

Hongkong, speciální to administrativní oblast Číny, si přeci jen ještě zachovává svobodnější atmosféru a instituce. Za epidemie SARSu byla v Hongkongu zaznamenána daleko vyšší úmrtnost (17 procent) proti Číně (6 procent), což tak trochu navádí k otázce, která ta země byla v přiznání reality upřímnější… Právě v Hongkongu se 27. ledna konala dlouhá prezentace tamní lékařské fakulty na téma koronaviru. Vedl ji děkan, profesor Gabriel Leung. Třicetiminutový záznam v angličtině je zde, použitá prezentace (PDF) ke stažení zde (lokální kopie). Zhruba řečeno, hongkongští profesoři odhadují aktuální počet nakažených na 44 tisíc, tj. desetinásobek počtu zatím potvrzených případů, a odhadují, že počet nakažených se v současné době zdvojnásobuje zhruba co šest dní. Vývoj byl v posledních dnech velmi prudký: Vzhledem k tomu, že Wuhan je důležité dopravní centrum Číny, a k tomu, že nakažení lidé neprojevují pár dní žádné symptomy, považují profesoři přijatou karanténu za neúčinnou. Ostatní metropolitní regiony Číny jsou podle nich již značně zasaženy. Snad i pod vlivem této zprávy oznámila šéfka hongkongské exekutivy Carrie Lam, že Hongkong dočasně uzavírá část hraničních přechodů s Čínou a přestává vydávat vstupní povolení čínským občanům. Pozastaven je i provoz vysokorychlostních vlaků překračujících administrativní hranici mezi Čínou a Hongkongem. Další perličky: Agenture France-Presse uvolnila video natočené z dronu, které zachycuje aktuální život v zasaženém velkoměstě Wuhanu. Moc to tam tedy po ulicích nežije… Video si musíte rozkliknout na YouTube, protože AFP zablokovala jeho vkládání do cizích webových stránek. Je zvláštní vidět takovou metropoli, jak se její ulice vyprázdnily a působí dojmem opuštěného města duchů. Malajsie zastavila vydávání víz čínským občanům z nejvíce postiženého regionu. Počet pacientů v kritickém stavu se přiblížil tisícovce. Japonsko ohlásilo první případ onemocnění, který nebyl importován přímo z Číny. Jedná se o řidiče autobusu, který v Číně sám nebyl, ale vozil po Japonsku čínské turisty z okolí Wuhanu. Světová zdravotnická organizace (WHO) se omluvila za svůj předešlý odhad globálního rizika coby „středního“ a přehodnotila jej na „vysoké“. Nu, a vědci celého světa se snaží vypočítat takzvané R0. Co to je? R0 udává míru infekčnosti nemoci, tj. to, kolik jeden průměrný pacient stihne infikovat dalších lidí. Aktuální výpočet angloamerického týmu, založený na případech popsaných do 22. ledna, říká, že v případě koronaviru je to číslo 3,11. Deset nakažených tedy infikuje dalších 31 lidí. Nicméně je tam určitá míra statistické nejistoty. Lepší by tedy bylo říci, že R0 se podle jejich výpočtu s vysokou pravděpodobností pohybuje v pásmu 2,39–4,13. R0 má samozřejmě různou hodnotu podle regionu a jeho zvyklostí. Tam, kde považují mytí rukou za slabost, se budou infekční choroby šířit výrazně rychleji než jinde, kde si raději vykloktají před každým polibkem a po něm. Stejně tak dost záleží na reakci zdravotnického systému. Tam, kde se nové případy onemocnění daří identifikovat a izolovat dostatečně rychle, bude R0 postupně klesat. Může se ovšem i zvýšit, třeba tím, že příslušný patogen geneticky zmutuje v tom „správném“ směru. („Správném“ z hlediska jeho zájmů, nikoliv těch našich.) U nemocí, které už dobře známe, je obvyklý rozsah R0 vesměs dávno známý. Rekord drží spalničky (12–18). U nových chorob je jeho stanovení nesnadný úkol. Trojka, kterou vědci z Británie a Ameriky aktuálně odhadují koronavirové infekci v Číně, je ale docela dost, vyšší než například u té běžné chřipky. Pro další šíření koronaviru je nicméně nejzajímavější otázka, zda jej můžou roznášet i lidé v inkubační době, tj. ti, kteří jsou zatím bez příznaků a cítí se zdraví. Takové lidi jen tak nevyfiltrujete z davu na letišti pomocí čidel na měření teploty. Ničím se navenek neliší od ostatních a sami si ani nemusejí být vědomi, že vevnitř jejich těl něco tiká. A inkubační doba současné koronavirové infekce se odhaduje na 2–10 dní (aktuální zpráva Světové zdravotnické organizace, formát PDF), což je doba, za kterou lze obletět zeměkouli několikrát a poprskat přitom docela dost spolucestujících. Bohužel je v tomto případě podezření, že i lidé bez příznaků skutečně infekci roznášejí, což naznačuje případ ženy, která nakazila pět svých příbuzných, jakož i první německý pacient, jenž chytil svoji breberku od čínské kolegyně, se kterou absolvoval společné školení. Ta byla ještě v Německu zdravá a začalo jí být špatně až na palubě letadla zpátky. Upřímně jsem zvědav, jak dlouho bude ještě fungovat dosavadní letecký provoz mezi Čínou a zbytkem světa. Čekal bych, že zájem o letenky musí docela prudce klesat. A poloprázdná letadla prodělávají svým majitelům peníze. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-27 18:09:05

Toto není chřipka aneb Co všechno víme o koronaviru

Není důvod panikařit, ale na úplný klid to taky není. Co víme a co můžeme usuzovat o epidemii koronaviru v Číně. Je to trochu déja vu, jak už mi taky napsalo pár čtenářů. Současný vývoj v čínském městě Wuhan poněkud připomíná hned dvě kapitoly z mých knížek: Variola vera! (Zapomenuté příběhy) a Bledý jezdec, bledý kůň (Zapomenuté příběhy 2). Jen holt v reálném světě a bez výhody zpětného pohledu, ve kterém je leccos jasnější. Tento článek píšu ale i z jiného důvodu. Dost mě dráždí tendence internetových fór chytit se dvou totálně protilehlých pólů, v tomto případě paniky na jedné straně a stupidního omílání „je to pitomost a chřipka má víc obětí“ na straně druhé. Nespolehlivé údaje Čínská vláda je všelijaká, ale nikoliv úplně hloupá. Kvůli něčemu srovnatelnému s chřipkou by nestavěla dvě speciální nemocnice naráz ve zrychleném režimu a neuvalila karanténu na oblast, kde žije 35 milionů lidí. To je stojí reálné peníze a reálný ušlý zisk z podvázání hospodářské aktivity – v zemi, která povýšila ekonomický růst skoro nadevše. (Kromě vedoucí úlohy Strany a strýčka Si, samozřejmě.) Pojďme se tedy podívat na to, co víme, a co aspoň víme, že nevíme. Hlavní otázka: jaká jsou aktuální údaje uvolněné čínskou vládou, co se z nich dá usoudit a čím můžou být ovlivněny? BBC má docela přehledná čísla: necelých tři tisíce potvrzených případů a osmdesát potvrzených úmrtí. Provedeme-li mechanickou kalkulaci, vychází to na tři procenta. Už to stačí některým, s odpuštěním bezmozkům, aby kokrhali na sociálních sítích, že je to ta chřipka apod. No tak za prvé, tři procenta nejsou úplně málo. Ale ono asi u těch tří procent nezůstane. Když se podíváte na ta čísla důkladněji, vidíte, že za uzdravené bylo zatím uznáno jen 51 lidí a valná většina jich prostě ještě leží ve špitálech, z toho 461 v kritickém stavu. Někteří z těch kritických skoro určitě teprve umřou, a možná i z těch nekritických. Takže ta úmrtnost může taky být pět procent nebo sedm, to prostě nevíme. SARS, blízký příbuzný té dnešní nemoci, měl mortalitu jedenáct procent. Toto může být do nějaké míry zase kompenzováno tím, že lehčí pacienti se možná do té nemocnice ani nedostanou. Nevíme, kolik lidí prodělalo jen nějakou lehčí formu a vyleželo si ji doma. Kolik je vlastně nemocných? Pak je další věc, kterou je nutno uvážit, a to kapacita laboratoří a personálu. Otestovat pacienta na přítomnost koronaviru není rutinní pětiminutová záležitost. Není to jako měření tlaku nebo glukózy nalačno, na které máme levné a osvědčené postupy. Ani ta Čína není schopna během pár týdnů rozjet mašinerii na rutinní testování desetitisíců vzorků. Když jsem si pročítal různá zdravotnická fóra, narážel jsem opakovaně na tvrzení, že Číňané aktuálně dokážou otestovat zhruba tisíc pacientů denně. Nenarazil jsem na žádný tvrdý zdroj, ale v tomto článku se místní úřady v pátek chlubily, že až budou nějaké nové laboratoře plně hotové a funkční, budou schopny zpracovat dva tisíce vzorků denně. Takže to tvrzení, že v současné době je denní testovací kapacita kolem tisícovky, vypadá docela realisticky. Z čehož mimo jiné plyne, že množství těch pacientů, kteří byli až dosud skutečně otestováni, nemůže překračovat zhruba 50 tisíc, možná ani to ne. No, a tím vzniká další zajímavá praktická otázka, totiž v jaké kolonce se ocitne třeba pacient, kterého někam přivezou a on vzápětí „exne“ ještě dříve, než jej stihli otestovat. Co mu napíšou do úmrtního listu? Asi ne koronavirus, když nebyl laboratorně prokázán. A mrtvolu nejspíš testovat nebudou, když kapacita laboratoří nestačí – přednost mají vzorky od živých pacientů. Tipoval bych, že taková úmrtí se ve vládní statistice vůbec neobjeví. Neprokázáno, šlus, přeci tu diagnózu nemohou stanovit „od oka“. A odtud zdálky těžko odhadneme, kolik jich bylo. Tak vidíte, jak je to těžké, a to jsme se ani nedostali k otázce, jak moc jsou ty statistiky upravované a zkreslované úmyslně. Všichni lžou Státy lžou, autoritářské i demokratické (vzpomeňte si na příběh o tom, jak Řecko kreativně účtovalo před přijetím eura), vesměs proto, aby se před světem přikrášlily. Ale v případě svobodnějších částí světa je to aspoň trochu kompenzováno existencí nějaké vrstvy na vládě nezávislých žurnalistů, blogerů a podobných existencí, které mají tendenci vyšťourávat údaje, jež měly zůstat skryty. V případě Číny jsou ovšem všechna oficiální periodika pod dostatečně tuhým dohledem Strany na to, aby se na nezávislou investigativu spoléhat nedalo. Takže kromě státem odsouhlasených zpráv zbývá jen jeden další kanál, a to je divoká šeptanda na čínských sociálních sítích typu Weibo, občas doprovázená nějakou nahrávkou, o jejíž pravdivosti se můžeme jen dohadovat. Jedna z nich, která se objevila včera, je tahle: Tvrdí se tam, že nakažených už je devadesát tisíc, což vzhledem k velikosti Číny by nebylo zas tak absurdní číslo. Ale zkuste nějak posoudit, jestli je to pravda. Já nevím, nemám křišťálovou kouli. Soudruhům z Pekingu obecně nevěřím ani nos mezi očima, ale jejich nepřátelé samozřejmě taky občas lžou. Navíc v takhle chaotické situaci se lze mýlit i zcela poctivě, bez zlých úmyslů. To, co tam ta paní zmiňuje těsně před první minutou, je docela podstatné. Je lunární Nový rok, což je v Číně tradiční příležitost, kdy se scházejí rodiny. Asi jako u nás štědrovečerní večeře. V téhle době cestuje docela dost Číňanů-emigrantů zase zpátky do Číny, aby se setkali se svými příbuznými, a po několika dnech se zase rozletí zpátky do světa. Z hlediska možného šíření nějaké infekce po zeměkouli se to asi ani líp strefit nemohlo. Mimochodem, Mongolsko právě zavřelo hranice s Čínou a vyhlásilo školní prázdniny až do 2. března. Polévka z netopýrů Chviličku bych se pozastavil ještě nad jednou věcí, a to je původ epidemie. Po internetu pobíhá teorie, že jde o virus uniklý z vojenské laboratoře. Ony tam ty laboratoře jsou, ale upřímně si spíš myslím, že jde o divoký přenos z přírody, protože Čína má velký problém s veřejnou hygienou. Věci, které se tam praktikují, by zděsily i našeho městského fyzikuse z 19. století. Zábavný příklad toho, jak někteří tamní domorodci přistupují k hygieně, je třeba „odpadkový tuk“ (gutter oil). Zhruba řečeno, dlouho existovala čilá černá síť podnikavců, kteří sbírali vysmažený olej, a to i z kanalizace (tuk v kanalizaci je problém všude a vytváří místy až mnohatunové ucpávky), nějak základně jej přečistili a prodávali zpátky do restaurací. V roce 2011 se odhadovalo, že každý desátý pokrm prodaný v levnějších restauracích je usmažen na tomto svinstvu. Vláda proti tomu ovšem už léta vede kampaň a nejhorší jedinci dostali doživotí s tím, že v budoucnu je možný i trest smrti. Proti čemu čínská vláda kampaň až dosud nevedla, jsou dost příšerné tradiční trhy (wet markets), kde můžete přímo vedle sebe koupit maso a živá zvířata, často nadivoko ulovená někde v lese nebo v rybníce, včetně netopýrů, žab, brouků, škorpionů a podobných pochoutek. Každý evropský hygienik by z toho dostal infarkt. (Popis českého cestovatele z roku 2018, dobrou chuť!). Nemám důvod o existenci tohoto jevu nijak pochybovat. Tohle mi líčil už jeden zcestovalý kolega asi před deseti lety a doprovázel to slovy „tam ti chudší lidi sežerou úplně cokoliv“. Je podezření, že právě od netopýrů určených na polévku z jednoho takového makabrózního trhu se tentokrát epidemie začala šířit. Minulý týden čínská vláda konečně konání takových trhů zakázala, ale uvést to do praxe v miliardovém státě asi nebude zrovna rychlý proces. Takovéto poměry si vysloveně koledovaly o nějaký problém. Teď tedy vznikl a uvidíme, jak velký nakonec bude. Upřímně mi největší starosti dělá možný přeskok takové nákazy do nedalekých lidských mravenišť, jako je třeba Bangladéš. Tam jsou na tom přeci jen organizačně a vědeckotechnicky daleko hůř než Čína. A panika ve stomilionovém státě by mohla mít horší efekty než infekce samotná. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-05-27 10:23:56

Nové syrové příběhy Tomáše Etzlera: Novinářem v Číně 2

Pokud usedáte ke knížce Novinářem v Číně 2: Nezešílet! nejspíš jste již četli první díl (Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal?), ale i kdyby ne, vůbec nic se neděje. Druhý díl lze začít číst bez znalosti prvního. První stránky vás uvedou do situace a hned nastupuje rychlý spád informací, emocí, příběhů. Věřím, že už sám podtitul vás správně nasměruje, a proto jistě neočekáváte strohý sterilně objektivní popis událostí v Číně někdy z období let 2007 a 2008, protože to ani Tomáš Etzler nezamýšlel. “Šílencův” autobiografický deník V rozhovoru s Jáchymem Topolem v rámci besedy v knihovně Václava Havla Tomáš Etzler říká, že už když uvažoval, o čem kniha bude, měl v plánu vytvořit něco víc. V té době již znal mnoho fascinujících lidí, natočil řadu zajímavých reportáží o silných tématech, šokujících svou výpovědí, jež tak otevřeně konfrontují jinak prezentovaný obrázek o své zemi čínskými komunisty: „Nablýskaný“ téměř bezchybný svět. Realita je nakonec hrubá, krutá a ničivá. Snad až na jiskru naděje v samotném závěru publikace. Nutno dodat, že výraznou složkou u Etzlerových knih je vyjma řady zajímavých informací právě i onen subjektivní pohled: jeho vnímání Číny se postupně mění a on se dostává na samé dno svých sil. Hovoří o psychickém „sešupu“, je hrubý, neurvalý, výbušný. „Musím jít s kůží na svět se vším. Jsou tam věci, které bych nechtěl říct ani svým rodičům, kdyby byli na světě.“ V emocionálním vypětí nevybíravě křičí na čínského strážníka. Nebo se vzteky rozpálí, až rukou rozbije skleněné dveře, střepy mu přeříznou i šlachy. Popíjí stále víc alkoholu, než je rozumné, snad jen aby „nezešílel“. “Choval jsem se v Číně občas jako šílenec, jako hulvát. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl přesvědčen, že když nebudu stoprocentně upřímný, kniha nebude pravdivá.” Ženy jsou také lidé Tomáš Etzler během svého pobytu natočil velkou řadu tematicky různých reportáží. Každá je silná svou výpovědí a trpká v tom, že v důsledku nevede k řešení, ani k nápravě. Tohle je realita. Taková je Čína a změnit to nejspíš může jen ona sama. Na jedno z oněch témat se zaměřím podrobněji – právě ze své pozice ženy. Ženy jsou také lidé – nejedná se o vtip nebo recesi. Národní úřad pro rodinné plánování totiž v některých jižních provinciích zahájil kampaň s tímto názvem za záchranu dívek. Čínská  politika jednoho dítěte způsobila, že se rodiny při plánovaném rodičovství snažily upřednostnit syna. Jsou známy úmyslně vyvolané potraty, pokud se rodička dozvěděla, že očekává dceru. Na různých místech byla nalézána mrtvá či ještě živá odložená novorozeňata dívek, stejně jako se zabíjela přímo po porodu. Tyto účelové akce způsobily nedostatek žen. Čína s těmito následky bojuje všemi prostředky. Rovněž jako tato oficiální kampaň měla být podnětná k omlazení populace: dochází pracovní síla. Čína opustila politiku jednoho dítěte v roce 2016. Od té doby mohly mít manželské páry dvě děti. Situace se však nezlepšila a od roku 2021 vláda povolila tři děti. Striktní příkaz přišel i pro gynekology: Během těhotenství nesmí prozradit pohlaví dítěte. Několik let se tedy již úřady v rámci hledání různých řešení snaží zvýhodňovat rodiny, které mají dceru. Na vesnicích například dostávají zdarma zemědělské nářadí, hnojiva na rýži a mandarinky. Nicméně přesto vychovávat děti v Číně je stále velmi drahou záležitostí, a tak vládní politika nesklízí mnoho úspěchů. Dalším faktorem stále nízké porodnosti je, že současné dospělé dívky volí raději kariéru než zakládání rodiny. Témata svobody vůle a projevu Pocit nesvobody bez výjimky jistě zasáhne každého, kdo v Číně pobýval nějaký čas. Stejně jako Tomáše Etzlera. Neustálá omezení, sledování, štěnice… Navykl se ohlížet za sebe, dívat se takzvaně přes rameno, není-li sledován. Věděl, že některé informace je lepší si předávat při zapnutém vysavači, puštěné hudbě nebo v parku. Natáčet nebylo možné kdekoliv, a to ani nemám na mysli strategická místa, která by sama ze své povahy zákaz vyžadovala. Omezení pochopitelně vznikala i při setkání s „nežádoucí“ osobou. Tak proběhlo podobně setkání v čajovně s čínským disidentem Liou Siao-Po, v době ještě před jeho Nobelovou cenou. Hned na úvod mu Liou sdělil, že nepřišel sám: doprovodila ho státní policie. Neustálý strach a pocit příkoří. Nejen pro ty, kteří nesouhlasí s režimem, ale stejně tak pro jejich rodinné příslušníky, kteří s konkrétními činy nemuseli mít vůbec nic společného. Vyčerpání, nedorozumění Tomáš Etzler ve svém autobiografickém deníku zahraničního novináře, vyčerpaném z práce, ze systému a z nevydařeného manželství se často obrací k alkoholu. Mění se, je na pokraji psychických sil. Uvědomuje si jiné hodnoty, priority, stejně jako sílu přítomnosti: pokud narazí na zajímavé téma k reportáži, nesmí nic odkládat. Ten, s kým by chtěl hovořit, už zítra může být pryč. Ve vězení. Mrtev. V exilu. Emoční dopady v důsledku jeho pobytu v Číně se rovněž odráží ve vztazích s jeho přáteli, stejně jako s Českou televizí. Vznikají určitá nedorozumění, rozepře, ale i dlouhá období mlčení bez odpovědí. Obavy a domněnky, které nakonec kulminují z podezření, že po nástupu Miloše Zemana na post prezidenta je na obtíž a stává se z něho „pekingský problém“. Naděje na závěr Knížka končí příběhem, jež vyústil k natočení filmu Nebe. „Chtěl jsem tu knížku ukončit smírčím příběhem,“ říká Tomáš Etzler. Přes všechny hrůzy a tragédie, které v Číně viděl našel i – jak tvrdí – „ostrov opravdové lásky a pravdy“. Původně zpracovával dokument pro CNN o sirotčinci, vedený v katolické víře. Sestra Wang, jež Tomáše Etzlera provázela, mu řekla: „Čína je bezbožná země, bez respektu pro život. dělej z lidí objekty. Když někdo nemůže vytvářet materiální bohatství, jeho existence se považuje za bezcennou.“ Dokument nakonec nebyl nikdy v CNN odvysílaný. Z podpory svých některých přátel se Tomáš rozhodl o sirotčinci natočit film. „Jeptišky v  sirotčinci vytvořily takový mikrosvět,“ říká v rozhovoru s Jáchymem Topolem, „který ochránil děti před toxickou ideologií komunistické strany. Byl to opravdu neuvěřitelný svět, který ukázal jednu věc: Všichni se narodíme s empatií, láskou, ale pak nás ovlivňuje okolí, jak rosteme. Pro mě to byl důkaz, jak strašné škody může napáchat na lidech toxická ideologie, jako je ideologie Číny.“ Co ve vás zanechá kniha? Smutek, že si uvědomujete, kolik lidí musí žít zásadně jinak, než by si přáli. Nikdo nejsme schopni zajistit maximum k vlastní spokojenosti a ani by to asi nebylo správně, ale určitá míra, životní kompromisy by neměly překračovat mez, kdy už se člověk stává vězněm systému; bojí se i doma volně mluvit, bojí se setkat s někým, kdo by mohl být “nesprávnou ideologickou osobou”, či si nesprávně oženit/vdát, neboť tím svazkem na sebe uvaluje obdobnou vinu a trest. Beznaděj, že i kdybychom chtěli, nemáme šanci to změnit. Vztek, že si to místní musí nechat líbit; a že v mnoha případech vše již přijímají jako standard. Lepší je nevidět, neslyšet, nestarat se o druhé, nic si nepřipouštět. Strach z čínské rozpínavosti – je skutečně Čína větší hrozbou než Rusko? Drží nebo bude držet svět v kleštích třeba právě proto, že zásadní světový export proudí přes Čínské moře? Otázky – jaká bude budoucnost lidstva? Ekologicky zaneřáděná rozpínavá Čína a náš malý „ostrov svobody a touhy pro záchranu planety“… A snad i trochu radosti – minimálně za Tomáše, že už se do Číny nemusí vracet. Video z knihovny Václava Havla O autorovi Tomáš Etzler je český novinář, který v letech 2007 až 2014 působil jako stálý zpravodaj České televize v Číně. V roce 1999 začal pracovat pro CNN jako editor zpráv a poté působil pět let jako válečný zpravodaj CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Za svou práci obdržel řadu ocenění včetně ceny Emmy, kterou získal jako první Čech v roce 2008. Během svého působení v Číně připravil a prezentoval přes pět set reportáží a živých vstupů. (zdroj nakladatelství Vyšehrad) MB

Čas načtení: 2024-09-07 14:00:44

Poprvé v historii se z Číny do Evropy vyveze více automobilů než opačným směrem

Čínský export aut do Evropské unie bude letos poprvé vyšší než evropský vývoz do Číny. Tento vývoj je zapříčiněn vedoucí rolí Číny na elektromobilovém trhu, která ve druhém čtvrtletí letošního roku vůbec poprvé vyrobila více než milion elektroaut za kvartál, vyplývá z aktuální studie PwC Electric Vehicle Sales Review. Na nejvyspělejších světových trzích prodeje aut s elektrickým či […]

Čas načtení: 2024-11-13 17:30:01

Peníze nesmrdí: Čínští komunisté uplácí influencery, aby zemi českým dětem vykreslovali jako ráj na zemi

„Wow, to je krásný podzim. Zlatý strom na ulicích. Vidíte? Tady je Peking, jak se máte," ptá se svých diváků na TikToku lámanou češtinou čínský influencer Pepa Zhang. On sám vypadá, že se mu daří dobře. Má skoro tři sta tisíc followerů a jeho profil zdobí mnoho lajků a obdivných komentářů od sledujících. Jenže vše není, jak se zdá. Pepa je totiž produkt čínského režimu geniálně zacílený na diváky z Číny. Komunistické vymývání mozků: Filmy z 50. let, které stále straší ze spaní Číst více Na videích je cosi zvláštního Na první pohled nedělá Pepa Zhang nic špatného. Na jeho videích ale běžnému sledujícímu po chvilce začíná být cosi trochu divné. Všechno je pozitivní, Pepovi se všude daří, chvilkami se chová jako naprosto profesionální bavič. Ale hlavně: Středobodem všech sdělení je to, že Čína je nádherná, bohatá a moderní země, která nemá sebemenší problémy. Nikde.  Ano, hádáte správně, Pepa Zhang je čirý produkt čínské propagandy, který má zakrýt obrovské problémy země, o kterých se veřejně mluví. Přebít to má hromadou pozlátka a falešné pozitivní energie, kterou vysílá. Ale není to jen o Pepovi. Ujguři jsou v pohodě! „Jsem na kazašském stanu," mává do kamery atraktivní asijská dívka, jejíž čeština je taktéž obdivuhodná. Svým sledujícím se rozhodla ukázat, jak skvěle se žije v Ujgurské autonomní oblasti. Že vám název Ujguři něco říká? Ano, to je menšina, na které čínská komunistická diktatura páchá systematickou genocidu. Nic o tom se ale z videí Lady Wang, jak si influencerka říká, nedozvíte. Oba dva „travel bloggeři," jak sami sebe nazývají, jsou ve skutečnosti čínští propagandisté. Obří peníze v propagandě Komunistický režim je využívá k upozadění negativních informací, které o Číně ve světě kolují  a k celkovému vylepšení pověsti nejlidnatější země na světě, kde vládnou komunisté pevnou rukou. Čínský režim tak investuje nejen v Česku, ale prakticky v každé zemi, ze které by mohl mít obchodní zisk. Nejde o nic nového, taková síť funguje několik let, popisuje ji třeba CBS. Ostatně ani v Česku nejsou pokusy Číny ovlivnit veřejný život nic neobvyklého. Stačí si vzpomenout na ústupky Miloše Zemana, když do Pekingu vyvážel Krtečka, nebo když se poradce rektora Univerzity Karlovy ochotně scházel se zástupcem čínské komunistické strany. Bylo to jen pár dní poté, co univerzita uzavřela kontroverzní smlouvu s částečně čínským Home Creditem, která jí mimo jiné ukládala nemluvit ošklivě o Čínské lidové republice. Čína platí i české hvězdy TikToku Komunistický režim ale svoje nástroje propagandy pravidelně inovuje. Úplnou novinkou jsou tedy Čeští influenceři, kteří si nechávají za nekritickou propagaci Číny platit. Snem tamního komunistického režimu může být třeba influencer, který si říká Honzi Michálek a kterého na TikToku sleduje milion převážně dětí. Ten začal tak, že za peníze sdílel videa výše zmíněného Pepy, hrál u nich zájem, úžas a těšil se na každé další video. Figurka Honzi Michálek Později ho ale Čínský rozhlas pro zahraničí, který tuhle propagandu tvoří, oslovil přímo. „Vůbec nechápu, jak se mi to stalo. Přišel mi čínský e-mail, tak jsem na to odpověděl a letěl jsem normálně do Číny, měl jsem vše zaplacené a ještě jsem za to dostal peníze. Oni prostě točí pro čínskou televizi to, jak já poznávám Čínu," svěřil se v pořadu Hypecast. Naivita, se kterou to říká, donutí člověka uvažovat, zda byť jen na chvilku zauvažoval nad skutečnou motivací Číňanů, se kterými spolupracoval. Výsledná videa, která s ním Číňani zpracovali, jej samozřejmě nezajímají. Michálek tak posloužil jako dokonalá figurka čínské propagandy. Jednak zemi dělá skvělou reklamu u nás, jednak jej bude moci použít propaganda doma, jako cizince, který je exotickou zemí doslova uchvácen. Propaganda v kultovních československých filmech. Ustoupit musel i legendární režisér Vávra Číst více Nenápadné očkování dětí Čínským propagandistům, že influencera nezajímá nic víc, než peníze a bez okolků propagandu předá svým fanouškům, kterými jsou z obrovské většiny děti, které v něm vidí nezpochybnitelnou autoritu. Podezření nemusí pojmout ani rodiče. Pokud totiž podrobně nezkoumají, co jejich dítě sleduje, snadno se spokojí s tím, že na obrazovce mobilu běží cestovatelská videa a ne na TikToku všudypřítomný brakový obsah. Ve skutečnosti je to však skvěle zacílená komunistická propaganda, kterou své děti nechávají očkovat.      

Čas načtení: 2025-10-22 14:45:00

Pao-tching v provincii Čaj-nan u příležitosti desátého výročí Pařížské dohody spouští iniciativu „Čínsko-evropská spolupráce pro rozvoj bezuhlíkových okresů"

Pao-tching (Čína) 22. října 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - U příležitosti desátého výročí Pařížské dohody Čína oficiálně představila své nové národně stanovené příspěvky (NDC) a zahájila iniciativu mezinárodní spolupráce AI+, která propojuje digitální a zelenou transformaci v rámci vize společné budoucnosti. Současně se 20. října v městě Pao-tching v provincii Chaj-nan uskutečnila mezinárodní konference „Od závazků k realizaci: kroky provincie Chaj-nan v procesu COP", kterou společně uspořádala Lidová vláda autonomního okresu Pao-tching Li a Miao, Čínská společnost pro udržitelný rozvoj a Institut pro klima a udržitelný rozvoj v Ning-jüanu (Chaj-nan). Akce se zúčastnilo více než sto zástupců mezinárodních organizací, čínských a evropských vlád, výzkumných institucí a podniků, kteří společně diskutovali o tom, jak mohou místní samosprávy hrát klíčovou roli při naplňování příspěvků NDC.Pao-tching: zkušební pole pro čínské NDC na okresní úrovniJako jediný okresní celek v Číně zařazený do Zóny čínsko-evropské spolupráce v oblasti zelených a digitálních inovací využívá Pao-tching výhod Svobodného přístavu Čaj-nan, včetně nulových cel, nízkých daňových sazeb a zjednodušeného daňového systému, a také usnadněného přeshraničního toku dat. Tím vytváří jedinečné podmínky pro mezinárodní spolupráci a propojování zelené a digitální transformace. Nachází se v oblasti, která má ambici stát se největším svobodným přístavem na světě, a Pao-tching si zde již vybudoval pevné základy pro další rozvoj zelené i digitální přeměny.Mezi hlavní opatření Pao-tchingu podporující přechod k nulovým emisím uhlíku patří:• Podpora elektrifikace, zvyšování energetické účinnosti a rozvoje integrovaných energetických služeb v klíčových odvětvích – v průmyslu, stavebnictví, dopravě a cestovním ruchu – s cílem snížit uhlíkovou náročnost;• Zvyšování kapacity přirozených pohlcovačů uhlíků, především deštných pralesů a údolích řek, aby se dosáhlo rovnováhy mezi snižováním emisí a zachycováním uhlíku;• Vybudování platformy pro správu „uhlíkového účtu a rozpočet", která bude v souladu s mezinárodními standardy;• Pilotní zavedení vzájemného uznávání s evropským uhlíkovým vyrovnávacím mechanismem EU CBAM, jehož cílem je nabídnout vyhovující a nákladově efektivní řešení pro dodavatelské řetězce.Světoví lídři v oblasti klimatu ocenili „pao-tchingské řešení"• Sie Čen-chua, první zvláštní vyslanec Číny pro otázky změny klimatu, uvedl, že v rámci nové etapy čínských NDC a na základě společného čínsko-evropského prohlášení o klimatu představuje praktická spolupráce Pao-tchingu s evropskými partnery nejen klíčové opatření k posílení vlastního udržitelného rozvoje a k naplnění cílů výstavby Svobodného přístavu Čaj-nan a bezuhlíkového ostrova, ale zároveň přínos „pao-tchingského řešení" k celosvětové vizi bezuhlíkového rozvoje prostřednictvím konkrétních projektů.• Laurence Tubianaová, zvláštní vyslankyně COP30 pro Evropu a generální ředitelka Evropské klimatické nadace (European Climate Foundation), zdůraznila, že naplnění cílů Pařížské dohody musí vycházet ze silné místní akce. Vyzdvihla Pao-tching jako inspirativní příklad a ocenila hodnotu projektu při podpoře spolupráce mezi vládou, akademickou sférou, průmyslem a evropskými partnery. Dodala, že zkušenosti provincie Čaj-nan by mohly posloužit jako model pro další ostrovní ekonomiky.K diskusi u kulatého stolu s názvem „Utváření nového paradigmatu globálních měst budoucnosti a správy klimatu" se sešla Beate Trankmannová, stálá zástupkyně Rozvojového programu OSN (UNDP) v Číně, Cai Yaoze, starosta Pao-tchingu; Ji Weidong, profesor Šanghajské univerzity Ťiao-tchung a spolupředseda Globální sítě OSN pro umělou inteligenci (UNU Global AI Network); Peter Ling-Vannerus, vedoucí zastoupení banky SEB v Pekingu; Cong Ronggang, profesor Pekingského technologického institutu; Gary Zhao, generální ředitel společnosti BRE China; a Duncan Yu, generální ředitel společnosti Withings pro Asii. Společně diskutovali o pěti „Cestách od závazků k činům" – ukazatelích, financích, technologiích, správě a scénářích – a zaměřili se na to, jak převést globální klimatické ambice do konkrétních městských řešení, která budou měřitelná, financovatelná, realizovatelná, řiditelná a prakticky uchopitelná.„AI+" posiluje čínsko-evropskou spolupráci v oblasti klimatuKonference zdůraznila klíčovou roli umělé inteligence v oblasti správy klimatu. Řešení v rámci iniciativy „AI+", jejichž příkladem je velký model umělé inteligence „Zidong Taichu" (C'-tung Tchaj-čchu), se dnes široce uplatňují v oblastech, jako je správa na okresní úrovni, preventivní zdravotnictví, digitální ekonomika a zelené finance.Mezi vlajkové projekty představené na konferenci patří:• Podpora inteligentního navrhování budov ve všech fázích jejich životního cyklu s cílem vytvářet zelené, zdravé a chytré prostředí pro život;• Integrace zdravotnických nositelných technologií do místních komunit, pracovního prostředí a zdravotnických zařízení s cílem vytvořit propojený systém od testování a certifikace technologií až po jejich praktické nasazení, čímž se usnadňuje vstup evropských firem digitálního zdravotnictví na čínský trh.Vlajkové projekty „3+7+4" spojují Čínu a Evropu v rozvoji zelených a digitálních inovacíV rámci konference proběhl „Akcelerační kemp evropských partnerů", na němž byly stvrzeny dohody o realizaci vlajkových projektů „3+7+4", zaměřených na podporu čínsko-evropské spolupráce v oblasti zelených a digitálních inovací.• 3 projekty na nejvyšší úrovni řízení: vytvářejí replikovatelný model rozvoje „oceán–ostrov s nulovými emisemi a vysokou odolností" a komplexní soubor nástrojů zahrnující politické rámce, normy, legislativu, finance a sdílení znalostí.• 7 mezinárodních průmyslových projektů: zaměřuje se na digitální terapii, zelené a nízkouhlíkové stavební a komunitní standardy, inteligentní zdravotní komunity pro všechny věkové skupiny, integrované systémy zelené energie a řízení uhlíku a budov s využitím umělé inteligence. Projekty jsou realizovány ve spolupráci s evropskými partnery s cílem společně vyvíjet špičkové mezinárodní standardy a demonstrační projekty.• 4 pilotní vlajkové projekty: zaměřují se na rozvoj přeshraniční zdravotní péče, konceptů „zdraví s negativní uhlíkovou stopou", přírodní terapie a technologie aktivního zdraví, s cílem vytvořit infrastrukturu odpovídající globálním standardům.Evropská města a instituce jsou vyzvána, aby se připojila k druhé vlně partnerství. (Odkaz: https://gdip.cgsda.org/)Akční plán: od vize k realizaciLi Meng, předseda Čínské společnosti pro udržitelný rozvoj a bývalý náměstek ministra vědy a technologií Číny, vyzdvihl čtyři hlavní priority: vzájemné uznávání standardů, právní rámce, finanční inovace a etické záruky při využívání umělé inteligence v oblasti klimatu. Zároveň představil hlavní akční plán Inovační zóny Pao-tching pro nadcházející rok, který zahrnuje:• zahájení projektu vědecké infrastruktury pro aktivní zdraví a platformy pro převod klinického výzkumu v provincii Čaj-nan,• vývoj a zavedení digitální platformy Pao-tching pro správu uhlíku 2.0,• zavedení certifikačního označení Čínsko-evropská zdravá komunita 1,5 °C,• zveřejnění indexu zelených digitálních inovací Pao-tching.Postřehy odborníků• Mu Kerui, tajemník stranického výboru autonomního okresu Li a Miao Pao-tching v provincii Čaj-nan, představil inovativní přístupy a pilotní projekty, které Pao-tching rozvíjí při vytváření modelů městské odolnosti vůči klimatickým změnám v přímořských a ostrovních oblastech, a to z pohledu městské správy a udržitelného rozvoje.• Qiao Jieová, členka Čínské akademie inženýrství a výkonná viceprezidentka Pekingské univerzity, představila dopady změny klimatu na reprodukční a dětské zdraví. Vysvětlila význam využití umělé inteligence v podpoře zdraví v průběhu celého života v kontextu globálních klimatických změn a uvedla, že praktické zkušenosti z Inovační zóny Pao-tching mohou přispět k vytvoření nového modelu celoživotní aktivní péče o zdraví.• Yuan Feng, proděkan Fakulty architektury a urbanismu Univerzity Tchung-ťi, vyšel ze vztahu mezi „snižováním emisí a zdravím" a představil koncept „designového myšlení + aktivního zdraví" prostřednictvím inteligentních architektonických systémů, které pomáhají Pao-tchingu vybudovat globální demonstrační centrum pro aktivní zdraví a klimatickou obnovu.• Jonas Törnblom, zakládající předseda Švédsko-čínské aliance pro zelené technologie a spoluředitel Čínsko-evropského inovačního centra pro udržitelný rozvoj (CEIC), uvedl, že CEIC bude podporovat vzájemné uznávání standardů a postupů mezi Čínou a Evropou.• Xu Bo, ředitel Ústavu automatizace Čínské akademie věd, představil široké možnosti využití multimodálního velkého modelu „Zidong Taichu" v rámci správy na okresní úrovni. Zdůraznil, že iniciativa „AI+" představuje hnací motor pro budování bezuhlíkového Pao-tchingu.• Peng Yiting, předseda společnosti Asia Allied Infrastructure Holdings, zdůraznil zásadu „nejprve plánování, poté rozvoj vedený standardy" a vyzval k současnému prosazování digitální a zelené transformace, která by z Pao-tchingu učinila jak „továrnu inovací", tak „výstavní síň" zelených technologií.• Tang Huaová, generální ředitelka Úřadu pro mezinárodní hospodářský rozvoj provincie Čaj-nan, zdůraznila, že moderní průmyslový systém „4+5+3+2" provincie Čaj-nan vytvoří široké příležitosti pro mezinárodní spolupráci.• Erik Berglof, hlavní ekonom Asijské banky pro investice do infrastruktury (AIIB), podpořil spolupráci veřejného a soukromého sektoru při investicích do přírodní infrastruktury. Poukázal na potřebu řešit změnu klimatu prostřednictvím propojení „klima–příroda–lidské zdraví" a ocenil integrovaná řešení Pao-tchingu založená na využívání přírodních zdrojů.Dvě neveřejná jednání zahájila činnost pracovních skupin pro klíčové oblasti:• Vzájemné uznávání uhlíkových standardů: neutrální a inkluzivní paradigma pro městskou správu založenou na umělé inteligenci – byla založena Asijská regionální pracovní skupina pro vzájemné uznávání uhlíkových standardů.• Udržitelné právní mechanismy pro oceánské a ostrovní regiony – byla zřízena Pracovní skupina pro právní výzkum klimatu na ostrovech.ZávěremPřed deseti lety zakotvila Pařížská dohoda společný závazek – udržet globální oteplování pod hranicí 1,5 °C. Dnes, o desetiletí později, na tuto výzvu odpovídá Pao-tching v provincii Čaj-nan svým novým příspěvkem NDC a dynamikou uzavření celního režimu Svobodného přístavu Čaj-nan v roce 2025. Zároveň vyzývá mezinárodní partnery ke společné výstavbě okresů s nulovými emisemi uhlíku. Jde o výzvu přetavit závazky v činy, nechat technologie zakořenit a proměnit přínosy zelené transformace v konkrétní užitek pro obyvatele Číny i Evropy.Na shledanou v Pao-tchingu. Na shledanou v Evropě. Na shledanou na COP30.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2801324/image.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2801325/image.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2801326/image.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2801327/image.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2801328/image.jpgKONTAKT: Ting Qu, tingqu@cgsda.org 

Čas načtení: 2022-03-05 11:09:33

„Budu dělat dědu Mráze” aneb Proč nebýt Čingischánem

Milí čtenáři, je to sotva měsíc, co jsem v článku Neoddávejte se snění o občanské válce, je to noční můra psal, že moderní státy nemohou vést válku ve stylu Čingischána či Caesara, protože jim záleží na vlastní reputaci. Zdá se, že realita se mě rozhodla usvědčit z omylu a že ruská věrchuška se v ukrajinské válce čím dál více posunuje k modelu Čingischán. Tím pádem budeme mít brzy možnost vidět, jaké jsou následky takové taktiky. Nemyslím jenom na válečné frontě, ale také na té ekonomické. Hospodářství není tak spektakulární jako výbuchy raket trhajících městské bulváry na kusy, ale mám za to, že Rusy čeká velice nepříjemný rok. Tento článek vděčí za svůj název krátkému rozhovoru na ruské televizi. Dotazovaný ekonom-burzián v něm řekl, že v nejhorším případě se bude živit jako děda Mráz jako zamlada a potom si (sám) nečekaně připije na smrt ruského akciového trhu. V českých debatách jsem zaznamenal, že určitá část diskutérů má představu, že ani těžké ekonomické sankce nemůžou Rusku nijak zásadně uškodit. Jejich argumenty zní zhruba takto: „Ruský mužik si vystačí se zemljankou a vodkou, toho žádné mezinárodní obchody nezajímají”. To je hodně scestná představa, založená na reáliích Sovětského svazu v daleko primitivnějších časech, ne-li ještě pozdní carské říše. Ano, určitě ještě existují mužici, kteří ráno vezmou láptě, navštíví kadibudku a potom se vydají v loďce na Bajkal lovit omula k obědu. Ale většina ruské populace dávno žije ve městech, jezdí autem, ťuká něco do mobilu a potraviny si chodí kupovat do supermarketu. Jediný stát současného světa, který se snaží systematicky pěstovat autarkii (ekonomickou izolaci), je Severní Korea žijící podle filozofie čučche. Ani tam se nedá říci, že by se to vysloveně dařilo. Mimo hrozbu velkých sankcí můžou fungovat ještě tak USA a Čína, ale nikdo jiný. Ani sám Sovětský svaz kdysi nehospodařil zcela izolovaně a dovážel hodně technicky vyspělejšího zboží z jiných států RVHP. Po pádu komunismu nastal i v Rusku kapitalismus, což znamenalo, že většina neefektivních fabrik na ruském území přestala být schopna konkurovat těm světovým a složila se. Dnešní ruská ekonomika je hluboko integrována do světových obchodních řetězců. A na ty teď západní státy vzaly pořádnou sekeru a začaly je přetínat jeden po druhém. To znamená, že ty současné sankce budou pro životní úroveň Rusů znamenat pořádný náraz. Jeden okamžitý: ten je dán tím, že přestaly fungovat určité elektronické služby jako placení kartou nebo mobilem. Sazby hypoték vyskočily o několik procent. Ze dne na den také ochrnula velká část IT sektoru, jednoho z mála ruských oborů s velmi vysokou přidanou hodnotou. Ruští programátoři placení na dálku západními firmami přišli o práci a firmy jako Kaspersky Lab budou mít problém získat další zákazníky. Ten druhý náraz je pozvolnější, ale o to hůře zadržitelný. Bez dovozu nového zboží a náhradních dílů z Japonska, Tchaj-wanu, EU, Británie, Jižní Koreje, USA atd. se běžné vybavení v továrnách i v domácnostech začne pozvolna „sypat”. Odešel kompresor v ledničce? Budete si muset dávat jogurty k sousedovi; pokud to byl průmyslový mrazák na ryby atd., kapacita závodu se rázem zmenšila. Podobně bude pomalu degradovat i civilní letectví, protože na letadlech se pořád něco vyměňuje a většina letadel jsou dnes i v Rusku Airbusy a Boeingy. Při těžbě ropy a plynu se také běžně používá západní vybavení, které potřebuje obnovu a náhradní díly. (Ve Venezuele se těžba ropy během několika let zhroutila na zhruba čtvrtinu dřívějších hodnot.) Elektrárny, vodárny, čističky odpadních vod, rychlovlaky Sapsan, to všechno využívá nyní embargované technologie. Ani auta už nejsou ty staré „ameriky”, které se na Kubě opravují pomocí kladiva a šroubováku. Moderní auto je počítač na čtyřech kolech a potřebuje „počítačové“ součástky, jinak po první poruše přestane jezdit. Jistě, něco dokáže dodat Čína. Zdaleka ne všechno, protože přes přesné strojírenství atd. nejsou Číňané až dodnes ani zdaleka takoví machři, jak by chtěli, navíc některé vybavení se nedá vyměnit jen tak kus za kus, musíte předělat celé výrobní linky apod. Ale hlavně za to ti Číňani budou chtít tvrdý dolar, ne-li přímo zlato, a kapacita Ruska platit tvrdým dolarem přitom značně poklesla; kapacita běžného obyvatelstva pak ještě podstatně více. Bystrého čtenáře asi napadne, že by Rusové mohli do Číny přesměrovat část svého vývozu ropy a zemního plynu a zároveň tak vytrestat Evropu. Jenže k tomu scházejí vhodné plynovody. Současná síť Gazpromu je postavena na dodávky do evropské části Ruska a do zbytku Evropy, jediný plynovod vedoucí do Číny je od zbytku sítě pěkně daleko. Vytěžená surovina by se musela vozit do Číny vlakem. Jde to, ale proti pořádnému plynovodu je to neefektivní. A ten pořádný plynovod skrze sibiřskou pustinu a mongolskou step se bude stavět dlouhé roky. A přitom na toto celé nemá Rusko v podstatě žádnou odpověď. Můžou zavřít kohoutky na ropovodech a plynovodech, ale tím se připraví o poslední zbývající zdroje tvrdé měny. Rusové ohlásili, že přestanou dodávat Američanům raketové motory do raket Atlas a Antares; jenže Atlas je výběhový model, u kterého už v srpnu 2021 došlo k ukončení prodeje dalších startů (několik let mají dobíhat staré objednávky), a Antares, well, přátelé … první stupeň rakety Antares se vyrábí, nebo spíš vyráběl, na Ukrajině, v továrně, kterou teď Rusové údajně úplně zničili. To znamená, že Antares je patrně také minulostí i bez embarga. A firma SpaceX tímto děkuje Roskosmosu za budoucí skvělé kšefty s americkou vládou. (Texaská základna „Starbase” firmy SpaceX zrovna prochází environmentálním schvalovacím procesem u civilního leteckého úřadu FAA, protože jde o ptačí oblast. Nedivil bych se, kdyby teď v FAA drnčely telefony z Pentagonu s ostrými prosbami, ať se na nějaké pobřežní ptactvo laskavě zapomene a ať jim ty papíry dají co nejrychleji.) Jestliže původní Čingischán na svých výbojích pořádně vydělal, v moderním světě se jeho postupy stejně pořádně nevyplatí. Nevím, zda bída, která teď nastane v Rusku, bude stačit na sesazení Putina z vladařského stolce. Ale jestli tento stav potrvá několik roků, zažije běžné obyvatelstvo poměry horší než v 90. letech – a ty byly dost zlé.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.