Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-12-12 13:02:13

Jak indiáni vidí sex

Základním zákonem indiánů je přežití etnika a z toho vyplývá i základní princip, že žena je žena a muž je muž. Kdyby to bylo jinak, tak jejich svět nefunguje a skončí. Tento jednoduchý princip fungoval odjakživa i u nás, pouze v poslední době je snaha o jeho narušení různými aktivistickým skupinami. Je to součást vyčpělosti naší civilizace a její dekadenční sebedestrukce, zatímco u indiánů naopak jejich život jen kypí, muž je mužem a žena ženou se všemi svými povinnostmi a úděly, které jsou mnohdy jakoby tajemně zakotveny v mytologii. Vždyť sám pradávný archetyp lidstva je, že Muž a Žena vystoupali nahoru, na oblohu a stali se Měsícem a Sluncem. Měsíc je velký záletník, a protože má dlouhý penis, na dálku rád kopuluje s mladým dívkami a připravuje je o panenství. To se děje v rovině mýtu. V rovině rituálu dívky připravuje o panenství v rámci práva první noci sám šaman. Je to nebezpečná a náročná činnost, která musí mladíkům ukázat tu správnou cestu do vagíny, jež může být třeba ještě zubatá. Jak vznikly ženy Ano, je mnoho indiánských mýtů o zubaté vagíně. Sám původ žen je základním pilířem amazonské mytologie. Jako například u indiánů Toba z Gran Chaka. Ženy dřív neexistovaly, jen muži, kteří chodili na lov. Stalo se však, že jejich úlovky jim někdo přes noc snědl. První noc hlídal zajíc, ale usnul. Ani papoušek při druhé noci nebyl úspěšný. Teprve vodní pták Wolé uviděl, jak se seshora po laně spouštějí ženy a oběma pusinkami rychle jedí jejich maso. Když jej spatřily, chtěly zmizet nahoru, ale Wolé jim přetrhl provaz a ženy spadly na zem. Všichni muži hned přiběhli a brali si je za manželky, ale Wolé je varoval. Lišák však nedbal se slovy: „Jsou naše, tak nač čekat.“ A vložil do jedné svůj penis. Žena mu jej ukousla a snědla, protože myslela, že jí dal najíst. Lišák zemřel, ale po čase se probudil a připravil odvetu. V lese si jej vyřezal z nejtvrdšího dřeva „palo santo“, vrátil se ke své ženě a hned s ní spal. Žena se mu opět do penisu zakousla svou ozubenou vagínou, ale marně. Lišák ji svým dřevěným penisem vymlátil všechny zuby a nechal jí jen jediný. A tak vznikly ženy, ale přesto ta první cesta může být nejistá, nebezpečná. Šaman toto nebezpečí bere statečně na sebe a defloruje skutečně nebo symbolicky, aby usnadnil náročnou cestu pro nezkušené mladíky. Potom šaman dívky nabádá, aby v životě kontrolovaly všechny své otvory. Uši, aby neslyšely, co nemají slyšet. Oči, aby neviděly, co nemají vidět. Ústa, aby zbytečně neklevetila, a vagínu, aby nebyla promiskuitní. Ale i u chlapců šaman rituálně otevírá otvory cestou emetik: zvracejí a mají průjmy. Hunting economy of sex Vztahy obou pohlaví a jejich sex jsou v amazonské společnosti založeny na ekonomické výměně mezi mužem a ženou. Je to vztah mezi jídlem a sexem. Způsob získávání potravy, její cirkulace a distribuce má zásadní vztah na sexuální život dvojice. Lze říct, že uspokojování obou potřeb je základem existence amazonských indiánů. A tak se nelze ani divit, že v samotné sémantice jsou slovesa jíst a souložit zcela stejná. Podobně koitus znamená jíst vagínu, nebo jíst penis, prostě jídlo je kopulace. To znamená, že manžel musí zajistit zvěř jejím ulovením a manželka je povinna nabídnout sex tomu, kdo jí dá maso následně proměněné v potravinu. Jinými slovy muž kontroluje lov a žena jídlo a sex. Muž má zajištěnou sexuální rozkoš vždy, když ženě dodá úlovek. Úlovkem muž-lovec ostatně vyjadřuje i svůj vztah k matce či k sestrám. Žena říká, že když jí muž odepře úlovek anebo je špatný lovec, ona mu zase odepře sex. Z toho vlastně i plyne sexuální dělba práce, což se odborně nazývá „hunting economy of sex“. Jdeme-li však do hloubky těchto vztahů, je zde prvotní snaha někoho uspokojit, a tím i následně uspokojit sebe. Nikdo u indiánů neloví jen pro potěchu z lovu, na rozdíl od našich lovců, kteří loví o překot a v jakémkoliv množství, často jen pro zvrácenou chuť zabíjet, pro výdělek anebo pro sebeprezentaci. U indiánů se jedná o vztah lovce jako dodavatele a ženy jako příjemce. Na druhou stranu, když žena muži uvaří a on jídlo nesní nebo se v něm jen trochu porýpe, je zde narušena reciprocita. Znamená to, že muž jí, a tím pádem má i sex jinde a ne doma. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Z výše uvedeného má muž k lovu a k úlovku silný erotický vztah! A k tomu se on musí náležitě připravit. K lovu musí jít zásadně sexuálně neukojen, speciálně umyt, dráždivě navoněn, s čistými zbraněmi, výrazně namalován, ozdoben zvláštními magickými amulety a vybaven zpěvy, kouzelným zaříkáváním. Jedině touto cestou vznikne vztah mezi lovcem a lovenou zvěří. Na lov jde muž pouze s vědomím erotického aspektu lovu a vlastně sexuálního vztahu k lovené zvěři. To jsou lovecké rituály a bylo by nečestné zvěř nějak odbýt a oklamat. Indiáni říkají, že zvěř se stejně nenechá oklamat a hloupý muž by tím jen dával všanc svůj vlastní sex s manželkou. Našimi slovy dneška: láska prochází žaludkem, čili sex prochází žaludkem a je prováděn s tím, který ženě zajistí ekonomiku. Rozpor mezi čichem a zrakem V sexu je u indiánů ze všech lidských smyslů nejdůležitější čich, oproti zraku u nás. Indián může mít doslova zavřené oči a jen čichem hledat tu vyvolenou ženu, pro něj správnou a přirozenou vůni, pižmo, i třeba se zavřenýma očima bez ohledu, zda jeho nastávající má třeba plátěné uši či je hrbatá. A stejně tak v obráceném gardu. I žena si vybírá jako muž, podle vůně. A z těchto důvodů se indiáni nelíbají, protože jim to nic o nich vzájemně neříká, ale třou si o sebe nosy, očichávají se. Prostě tak, jak je tomu u zvířat a jak to je přirozené, tak, jak to zařídila Matka příroda. A my přece nejsme nic jiného než také zvířata, že? Šaman u kmene Yawalapiti na horním Xingú v centrální Brazílii zaučuje mladíky v klauzuře v rámci přípravy k náročné iniciaci dospělosti. Učí je teoreticky všemu, jejich mytologii, přírodě, lovu, rodině, výchově dětí, životu a smrti, ale také sexu. Budoucí muži se zde dozvídají například o důležité vůni „ahí“, což je vůně, ryb, krve a spermatu, přeneseně sexu. Také ženy při menstruaci vydávají vůni „ahí“. Tu zato nevydávají nedospělí mladíci a dívky, ani starci a stařeny. Božstva také v pradávnu proměnila ženská rodidla v ovoce „genipapo“, z jehož šťávy se dělá černé barvivo. Toto ovoce proto vydává silnou vůni „ahí“, vůni sexu. Z těchto důvodů mladíci v klauzuře mají alimentární restrikci a nesmějí jíst ryby, i když je to hlavní potravina Yawalapitiů, nesmí se malovat černou barvou. A logicky nesmí souložit. Také menstruující ženy vydávající vůni „ahí“ nesmějí být v jejich blízkosti. Naopak, když po několika letech končí jejich klauzura, namalují si tělo černým barvivem „genipapo“, čímž veřejně oznamují, že nyní jsou dospělí a mohou kopulovat. Samozřejmě i u indiánů na velikosti penisu záleží a je předmětem mnoha mýtů a diskusí. Šaman jim i v tomto radí cestou napodobovací magie. Měsíc má velmi dlouhý penis, a proto při úplňku se mladíci dívají na Měsíc a tahají se za nos. Vždyť i my říkáme podle nosa poznáš kosa. Mužnost je věc složitá V rámci iniciačních zkoušek chlapců, vedle těch duchovních, jsou i fyzická trýznění plná bolesti a tekoucí krve z jejich těl. My je odsuzujeme jako něco barbarského, ale je to příprava na tvrdý život a mimochodem je zde i jeden důležitý aspekt. Svou tekoucí krví se mladíci vlastně vyrovnávají dívkám s jejich první menstruací, s jejich první tekoucí krví. To by se možná mohlo feministkám líbit. Nicméně v indiánské společnosti je vlastně ve všem obsažen prvek sexu. Muž si nikdy nepřipravuje „chacru“, pralesní políčko, jen pro sebe. Kácí stromy a vypaluje je pouze v případě, že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Podobně muž nestaví dům nikdy jen pro sebe, ale pouze v případě že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Když je muž neschopen připravit „chacru“ nebo postavit dům, nebo je špatný lovec, vnáší problémy do manželství a žena má právo represe cestou odmítnutí sexu. Sama mužnost muže je věc složitá i u indiánů. Nemylme se, že ne. O tom již zase hovoří jejich pradávné mýty. Kdyby se náhodou žena posmívala svému manželovi ohledně jeho virility, mužné schopnosti, chlap by raději zmizel z povrchu zemského. V mýtu se tak opravdu stalo, muž se hanbou raději proměnil v pásovce a zahrabal se do země. Tak vznikli pásovci. V realitě si ženy o svých mužích často vyprávějí, když u řeky perou prádlo. Je však nepřijatelné, aby o svém muži mluvily špatně, a zcela zavrženíhodné je inzultovat jej urážkou o jeho mužnosti. To by raději zmizel a v ponížení uražen odešel. Cílem sexu jsou děti Sex je však především i důležitou a jedinou cestou k početí dětí. To je hlavní cíl manželství. Je to plnění zákona kontinuity, zákona o přežití kmene, osady, komunity. U Kofánů v ekvádorské Amazonii jsem zažil případ muže, který se se svou mladou a krásnou manželkou nedočkal dětí. V tom případě se manželství rozpouští, končí. On ji však stále chtěl mít, a tak si vzal za další manželku její matku, tedy svoji tchyni, protože tam měl jistotu, že je opravdu plodná. A pak se „rozjela“ i jeho původní žena, dcera jeho nové manželky, a dala mu také děti. Pro ně jejich babička byla zároveň manželka i tchyně jejich tatínka. U indiánů Ece´je na amazonském pomezí Peru a Bolívie je jakákoliv cesta k získání ženy legitimní: vysloužit si ji prací u budoucího tchána, ukrást ji komukoliv, kdo je trochu slabší a neplní si čtyři funkce rodiny, nebo ji unést z jiné komunity či kmene. Fungovala zde donedávna polygynie, mnohoženství, často asociační, kdy si starý chlap vzal mladou holčičku jako adoptivní dceru, a když mu za pár let dorostla do dospělosti 12–13 let, proměnila se v jeho další manželku. Staří muži měli mladé dívky a staré ženy měly mladíky, což je docela fajn. Všichni si tak vzájemně prodlužovali svoji potenci a sexuální štěstí v pokročilém věku, mladí a mladé se o ně navíc starali, což nazývám jejich důchodovým zaopatřením. Poznal jsem však i případ, že starší indián si tak s mladou dívenkou budoval svoji jistotu pro své stáří, ale přišel mocnější chlap, který mu ji nakonec ukradl i s jejich synem. Byl to syn šamana Yohahé, César, který nakonec, když jsem k nim přijel po 46 letech letos v létě, měl sedmnáct dětí s pěti manželkami, některé měl buď současně, jiné postupně. Všechny děti se cítí jako jedna velká rodina a nikdo nikomu nic nevyčítá, proč měl tu a pak zas jinou. Všichni jsou spokojeni a mají se rádi i s hromadou vnuků a pravnuků. César se prostě zasloužil o svůj kmen. U indiánů nebyla v manželství ani v životě nikdy žádná jistota, což všechny aktéry přirozeně nutilo být aktivní v ekonomice i v sexu, kdy schopnější a silnější vítězil. Chytrý byl i systém sororátu, když muži žena zemřela, automaticky na její místo nastupovala její mladší sestra, a tak si je někdy vzal rovnou obě najednou. I v opačném gardu byla žena zajištěna. Nebyla tu žádná diskriminace! Když jí zemřel muž, automaticky podle zákona levirátu nastupoval na jeho místo mladší bratr. Tehdy jsem zažil i případ dvou bratrů, Matea a Davida. David měl spoustu dětí a Mateo nic moc. Neřešili, zda Mateo byl nebo nebyl plodný, nebo jinak neschopný, ale bratr jednoduše vypomohl u jeho manželky, a tak měl i Mateo děti. A opět žádné vyčítání. Bohužel řada forem manželství se již nekoná pod tlakem naší civilizace, i počty dětí se v rodinách snižují. Mladá indiánská generace, podobně jako ta naše, mnohdy již dává přednost sledování televize a mobilních aplikací před sexem s pravidelným početím. Rodiny s desítkami dětí jsou již výjimkou, počty klesají k pěti, čtyřem. Obávám se, že při mé další návštěvě budou počty i nadále klesat. Bohužel to je cena za to, že my i oni žijeme materiálně bohatší život. Čím chudší, tím víc sexu i dětí, čím bohatší, tím méně sexu i dětí. {/mprestriction}  Autor je etnolog.

Čas načtení: 2024-07-20 17:00:01

Dítě s alkoholikem Štolpou, rozvod s Častvajem. Kde je konec krásné Plánkové?

Herečka si střeží soukromí, což se jí vlastně nikdo nemůže příliš divit. Má za sebou dva nevydařené vztahy, z každého si „odnesla“ dceru. Zejména vztah s Martinem Štolpou byl velmi propírán, a i když už je tato kauza pořádně „vousatá“, vlastně rezonuje dodnes. „Dali se dohromady během natáčení seriálu Rodinná pouta. Nosil jí květiny, choval se k ní báječně. Ona mu propadla přesto, že byl ženatý. Snad si malovala, že bude nakonec s ní. Jenže když se herec dozvěděl, že s ním Plánková čeká dítě, utekl,“ vysvětloval Rousek. Krásná Pecháčková ze Zoo čeká na lásku. S Bilinou to byla jenom zábava Číst více Dvakrát a dost Jenže v něm zřejmě začalo hlodat svědomí a odpovědi hledal na dně sklenky. Těhotná Plánková, nebo manželka a dva synové? „Bylo to příšerné. Člověk si uvědomí to nejhorší. Rozhodnout se mezi tím, s kterou ženou budu, je jednoduchá věc. Rozhodnout se mezi dětmi? To je něco zoufalého,“ přiznal po čase sám Štolpa v pořadu 13. komnata. Po narození dcery Agáty mu Plánková dala ještě jednu šanci. Démon alkohol byl ale silnější. Herečka s ním skončila s tím, že ho bere jen jako dárce spermatu. V roce 2010 si krásná blondýnka vzala televizního reportéra Daniela Častvaje a zdálo se, že její život nabral nový, lepší směr. Tím spíš když se jim narodila dcera Julie. „Jejich rozvod po třinácti letech manželství přišel jako blesk z čistého nebe. Několik měsíců už spolu nebyli, teprve pak to prasklo. Samozřejmě se toho zase chytla média. A možná někde tam si Plánková řekla, že už to stačilo.“ Jestli dnes někoho má, nebo nemá, je samozřejmě její věc. Nevydařené vztahy ji ale mohly utvrdit v tom, že je nejlepší, když se o své soukromí pečlivě stará. „Má recht. Jestli s někým randí, jen dobře. Každopádně je jasné, že do toho nikomu nic není,“ měl jasno Rousek. Neandertálci se starali o dítě s Downovým syndromem v mnoha ohledech lépe než my dnes Číst více Půjde jinou cestou? Pokud jde o televizní hereckou kariéru Plánkové, žádná velká sláva to v poslední době není. Ano, seriál Jedna rodina, ale co dál? Na ženu, která byla považována za obrovský talent, je to hrozně málo. „Nedávno pokřtila kuchařku, kterou dala dohromady s kamarádkou Petrou Špindlerovou. Možná tudy vede její další cesta. Nakonec, nebylo by to poprvé, kdyby se herec či herečka rozhodli, že se budou věnovat i něčemu jinému.“ Kdo ví, co s ní bude dál. Třeba se vrátí ke své původní profesi učitelky hudby a hry na akordeon. Ostatně už v roce 2018 v rozhovoru pro týdeník 5plus2 uvedla, že má někdy herectví plné kecky. „Mohlo v ní uzrát rozhodnutí, že ‚otočí list‘. Asi by byla schopna odejít s televize úplně. Třeba v Ordinaci v růžové zahradě před časem skončila, aniž by musela. Prostě chtěla pryč. Už je zkrátka taková,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Proměna Leoše Mareše: Z lovce zadaných i svobodných žen se stal pan dokonalý.

Čas načtení: 2025-03-03 18:14:01

Krásná česká herečka, která si střeží soukromí. Plánková měla dítě s alkoholikem Štolpou, s Častvajem se rozvedla

Herečka si střeží soukromí, což se jí vlastně nikdo nemůže příliš divit. Má za sebou dva nevydařené vztahy, z každého si „odnesla“ dceru. Zejména vztah s Martinem Štolpou byl velmi propírán, a i když už je tato kauza pořádně „vousatá“, vlastně rezonuje dodnes. „Dali se dohromady během natáčení seriálu Rodinná pouta. Nosil jí květiny, choval se k ní báječně. Ona mu propadla přesto, že byl ženatý. Snad si malovala, že bude nakonec s ní. Jenže když se herec dozvěděl, že s ním Plánková čeká dítě, utekl,“ vysvětloval Rousek. Krásná Pecháčková ze Zoo čeká na lásku. S Bilinou to byla jenom zábava Číst více Dvakrát a dost Jenže v něm zřejmě začalo hlodat svědomí a odpovědi hledal na dně sklenky. Těhotná Plánková, nebo manželka a dva synové? „Bylo to příšerné. Člověk si uvědomí to nejhorší. Rozhodnout se mezi tím, s kterou ženou budu, je jednoduchá věc. Rozhodnout se mezi dětmi? To je něco zoufalého,“ přiznal po čase sám Štolpa v pořadu 13. komnata. Po narození dcery Agáty mu Plánková dala ještě jednu šanci. Démon alkohol byl ale silnější. Herečka s ním skončila s tím, že ho bere jen jako dárce spermatu. V roce 2010 si krásná blondýnka vzala televizního reportéra Daniela Častvaje a zdálo se, že její život nabral nový, lepší směr. Tím spíš když se jim narodila dcera Julie. „Jejich rozvod po třinácti letech manželství přišel jako blesk z čistého nebe. Několik měsíců už spolu nebyli, teprve pak to prasklo. Samozřejmě se toho zase chytla média. A možná někde tam si Plánková řekla, že už to stačilo.“ Jestli dnes někoho má, nebo nemá, je samozřejmě její věc. Nevydařené vztahy ji ale mohly utvrdit v tom, že je nejlepší, když se o své soukromí pečlivě stará. „Má recht. Jestli s někým randí, jen dobře. Každopádně je jasné, že do toho nikomu nic není,“ měl jasno Rousek. Neandertálci se starali o dítě s Downovým syndromem v mnoha ohledech lépe než my dnes Číst více Půjde jinou cestou? Pokud jde o televizní hereckou kariéru Plánkové, žádná velká sláva to v poslední době není. Ano, seriál Jedna rodina, ale co dál? Na ženu, která byla považována za obrovský talent, je to hrozně málo. „Nedávno pokřtila kuchařku, kterou dala dohromady s kamarádkou Petrou Špindlerovou. Možná tudy vede její další cesta. Nakonec, nebylo by to poprvé, kdyby se herec či herečka rozhodli, že se budou věnovat i něčemu jinému.“ Kdo ví, co s ní bude dál. Třeba se vrátí ke své původní profesi učitelky hudby a hry na akordeon. Ostatně už v roce 2018 v rozhovoru pro týdeník 5plus2 uvedla, že má někdy herectví plné kecky. „Mohlo v ní uzrát rozhodnutí, že ‚otočí list‘. Asi by byla schopna odejít s televize úplně. Třeba v Ordinaci v růžové zahradě před časem skončila, aniž by musela. Prostě chtěla pryč. Už je zkrátka taková,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Proměna Leoše Mareše: Z lovce zadaných i svobodných žen se stal pan dokonalý.

Čas načtení: 2021-07-06 16:04:03

Astronomové vylovili z dat Keplera několik bludných planet

Kosmický dalekohled Kepler už dávno nepracuje, ale vědci stále analyzují jeho data z primární i následné mise K2. Od dubna do června 2016 pozoroval lovec exoplanet oblast s vysokou hustotou hvězd (viz níže schéma zorného pole kampaně číslo 9). Vědci tehdy vyzkoušeli Keplera jako lovce gravitačních mikročoček. Princip je vlastně podobný jako u tranzitní metody. […] The post Astronomové vylovili z dat Keplera několik bludných planet appeared first on Exoplanety.cz.

Čas načtení: 2020-05-18 13:00:32

Figurka na šachovnici? Variace na téma Robert Šlachta

Kdysi jsem při odchodu z jakéhosi jednání potkal Roberta Šlachtu, jenž šel tam, odkud jsem odcházel. Do té doby jsme se nikdy nepotkali. Postřehl jsem záblesk očí a pobavený úsměv. Zřejmě mě zrovna na tomto místě nečekal a měl ze mne legraci. Scéna se mi vybavila, když jsem ve výloze knihkupectví spatřil knihu Šlachta – 30 let pod přísahou. Stojí nekřesťanské peníze, ale povzbuzen vzpomínkou jsem ji koupil. Těch peněz nelituji, je to dobrá četba. Je to zpověď Roberta Šlachty, kdysi významného policisty a později celníka, jehož zpovídá zkušený novinář, spisovatel a režisér Josef Klíma. „Hříšník“ měl při výběru „zpovědníka“ šťastnou ruku: kladl chytře otázky a převyprávěl jeho „zpověď“ svěžím, vybraným jazykem, takže vzniklo skutečně čtivé dílko. Veden mistrnou rukou „zpovědníka“ čtenář sleduje s napětím křivku životní dráhy zpovídaného od jeho útlého mládí přes vrcholek v době jeho působení v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) přes faktický sestup do pozice náměstka generálního ředitele Celní správy ČR až do pádu do dočasného rozcestníku ve vzduchoprázdnu. Mnoho vyšetřovaných, málo odsouzených Pestré je vyprávění o době, kdy byl Robert Šlachta v přímém výkonu služby řadového policisty nebo později velitele na nižším stupni. Není zde nouze o popis dramatických zážitků. Ale ani při čtení o kriminálních aférách, jimiž se Robert Šlachta zabýval na ÚOOZ, se čtenář nudit nebude. Subjektivní pohled na sebe sama je vždy do určité míry odchylný od skutečnosti. Dá se proto předpokládat, že tato kniha na rozpornosti pohledu na zpovídaného nic nezmění. Její význam ale spatřuji v tom, že otvírá otázky, které politici slyší velmi neradi, ač v zájmu státu by se jimi měli zabývat. Pozoruhodný je předložený obraz poměrů v kriminální policii jako celku. Podle něj trpí služba různými nešvary, jež snižují její důvěryhodnost. Jde zejména o vnitřní nesváry, vynášení informací do médií, úplatnost a ochotu pokleslých jedinců spolupracovat se zločinci, byrokracie, neznalost „řemesla“ či neochota pracovat přes čas. Škodlivé jsou časté odchody slušných a zkušených policistů do civilu. Ti, co zůstávají, mnohdy za mnoho nestojí. Zvlášť nevábný je předestřený pohled na Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK), který Robert Šlachta vnímá téměř jako „špinavou konkurenci“. Z moře chaosu, neumětelství a špíny ale vysoko vyčnívá jeho ÚOOZ, z jehož příslušníků by měl radost i Felix Dzeržinský, neboť žijí a pracují ve shodě se zásadou „chladnou hlavu, planoucí srdce a rozhodně čisté ruce.“ Šlachtovi lidé byli ochotni pracovat do úpadu bez ohledu na své soukromí, také o dovolené, ovládali dokonale „řemeslo“, informace utajovali i před nadřízenými a mezi sebou, rozhodně je nevynášeli novinářům, a hlavně byli vnitřně soudržná parta. Za nejvýznamnější část knihy považuji vypravování o vyšetřování dobových pseudoelit. Prochází jím řada veřejnosti známých jmen, mezi nimi lobbistů a zprostředkovatelů, byznysmenů, státních zástupců i politiků na různých stupních hierarchie. Vedle nejdůležitějších postav Petra Nečase a Jany Nagyové-Nečasové jmenuji namátkově: Libor Grygárek, Vlastimil Rampula, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Tomáš Pitr, Vladimír Kotrouš, Michal Moroz, Jana Herzegová, Marek Dalík, Ivan Langer, Roman Boček, Daniel Beneš, Daniel Nevtípil, Dagmar Máchová, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a další. Popis jejich jednání či dokonce bona fide provinění je „výživný“, ale většinou nemá protějšek v rozsudcích. Nabízí se otázka po klíči, podle něhož se rozhodovalo, kým se bude ÚOOZ zabývat a koho si nebude všímat. Podle vyprávění Roberta Šlachty sledování těchto „es“, pronikání do jejich prostředí, nasazování operativních prostředků, vytěžování informátorů, probíhalo dlouhodobě a ve velkém rozsahu. Někdy jen příprava na umístění prostorových odposlechů trvala celé měsíce. Zpovídaný nás nepřímo takto upozorňuje, že žijeme ve světě, v němž „Velký Bratr stále naslouchá“ i ve chvílích, kdy to vůbec netušíme a nejsme na to připraveni. To je první otázka, ke které mě Šlachtovo vyprávění vede: zda rozsah a způsoby pronikání do soukromí občanů nepřekračují meze únosnosti. Chybí bilance, v které by na jedné misce vah byly úplné náklady na popisované akce a na druhé pravomocné rozsudky nad sledovanými osobami. Mám obavy, že by výsledek porovnání byl pro ÚOOZ krajně nepříznivý. ÚOOZ se skutečně hodně snažil usvědčit z trestného jednání například Ivo Rittiga nebo Libora Grygárka, ale „do tepláků“ je nedostal, a nakonec i výstupy z kauzy Nagygate jsou nepatrné. Je správný názor, že pořádek musí být, ať to stojí, co to stojí? Protivládní puč Přes sledování zmíněných pseudoelit se Robert Šlachta dostal ke slavné kauze „Nagygate“, tedy k zatčení Jany Nagyové-Nečasové a souvisejícímu neméně slavnému zásahu 13.června 2013 na Úřadě vlády ČR. Celé akce se zúčastnilo čtyři sta policistů, dozorovaných státními zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jako laik považuji tuto akci za puč. Pozoruhodné je, že policejní prezident Martin Červíček se o zatčení Jany Nagyové dověděl až bezprostředně po něm a Petr Nečas ještě později. K zájmu o ředitelku kabinetu předsedy vlády Petra Nečase se ÚOOZ dopracoval až na základě sledování jiných podezřelých. A Robert Šlachta o ní toho ví skutečně hodně, např. i to, že si nechávala platit 50 tisíc korun za vyhovění žádosti zájemce o rozhovor s Petrem Nečasem (neslyšel jsem, že by ji ÚOOZ obvinil z neoprávněného obohacování). Zejména řídila Petra Nečase a přes něj prý celý stát. Uznávám, že tehdejší poměry v sekretariátu předsedy vlády byly neúnosné a bylo namístě, aby „vládnutí“ Jany Nečasové-Nagyové konečně někdo zastavil. Obraz její moci je ovšem lehce nadsazený: ústavní orgány státní moci nepřestaly pracovat a její možnosti je ovlivňovat byly nepatrné. Robert Šlachta především nepřináší žádný důkaz o tom, že její vypuzení z pracoviště Petra Nečase nebylo možné jinými způsoby, a pokud skutečně to jinak nešlo, pak že nebylo možné použít šetrnějšího zásahu, jenž by nemusel vést až k pádu vlády. Dokonce ani neprokázal, že bylo nutné ve vazbě ji vodit v „medvědech“ a opakovaně ji takto předvádět národu v televizi. K zodpovězení těchto otázek se ale dosud nikdo neodhodlal. Pro současné držitele moci jsou nezajímavé: jsou u vesla a jak se k němu dostali, není podstatné. Znají-li pravého iniciátora puče, mohou se cítit být mu zavázáni. Zvláštní je popis vývoje souvisejících událostí. Výchozím bodem mělo být zjištění policistů, že skupina sledovaných osob, propojených s Janou Nagyovou-Nečasovou, cituji: „Usiluje o to, aby podryla ústavní zřízení a do všech důležitých pozic umístila svoje lidi… Tuto činnost vykonávali se záměrem způsobit v orgánech státní moci poruchu a důsledkem této poruchy by bylo nefungování základních principů demokratického státu. V podstatě sabotáž.“ Připomíná mi to zprávu o důvodech zatčení Rudolfa Slánského. S těmito poznatky se Robert Šlachta obrátil na Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci, protože v případě součinnosti s pražským vrchním státním zastupitelstvím by hrozilo nebezpečí úniku informací k ohroženým. Státní zástupci tak údajně podlehli svodům Roberta Šlachty. Úplně stranou zůstává skutečnost, že nasazení olomouckých státních zástupců mimo obvod jejich působnosti nebylo možné bez pokynu nebo souhlasu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, o jehož účasti Robert Šlachta mlčí. V této věci přiznává, že věděl, že zásah patrně povede k pádu vlády a dokazuje, že jeho útvar řešil politické zadání, přičemž si přivlastňuje postavení prvotního hybatele. Příslušní státní zástupci jeho iniciativu „posvětili“ a všichni společně pak spustili akci, o které věděli, že s největší pravděpodobností vyvolá pád vlády. Stalo se v situaci, kdy stát nebyl v krizi, k jejímuž řešení by bylo nezbytné okamžitě vyměnit vládu mimoparlamentní cestou. Při hodnocení účinnosti zásahu z hlediska efektivity trestního řízení jsme oprávněni po sedmi letech od puče si myslet, že hora porodila myš. Je ovšem sporné, zda Robert Šlachta vidí správně svou úlohu v dané nepřístojnosti, zda nebyl ve skutečnosti figurkou na šachovnici ve hře, kterou řídil někdo nad ním. Puč totiž dospěl k cíli až útěkem rozbíječky strany Věci veřejné, mladé ctižádostivé poslankyně Karoliny Peak, ze sálu poslanecké sněmovny před kritickým hlasováním. Útěkem zabránila jmenování Miroslavy Němcové předsedkyní vlády. Teprve tím puč dostal smysl. Zde Robert Šlachta nastolil další důležitou otázku. Je zřejmé, že zásah z 13. června 2013 ovlivnil politický vývoj státu možná silněji, než by to dokázaly nejbližší parlamentní volby. Přibližně v téže době se rozjížděl pokus o zneužití nástrojů trestního řízení k vytlačení Aleny Vitáskové z postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Skončil neslavně: Alena Vitásková tlak ustála a dnes je pravomocně zproštěna obžaloby a ani nevůle Pavla Zemana ji neohrozila A ještě o málo později došlo na pokus o zmaření výsledku voleb zahájením trestního řízení proti Andreji Babišovi (nikoli Robertem Šlachtou a jeho melodyboys). Zde se nabízí vůbec nejdůležitější otázka: jak silné či slabé jsou právní základy českého demokratického státu, když do jeho vývoje smí kdykoli účelově a se zásadními důsledky zasahovat policie se stáním zastupitelstvím, popřípadě kdy a zda vůbec se původci těchto „kratochvílí“ konečně dostanou před trestní soud. Kdo vlastně řídí tento stát: orgány, odvozující svou moc od vůle voličů, nebo orgány činné v trestním řízení? Felix Dzeržinský, nebo Quijote de la Mancha? Hlubokým zážitkem pro Roberta Šlachtu, s nímž se dosud vnitřně nevyrovnal, byla reorganizace kriminální policie, při které vznikla Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a ÚOOZ a ÚOKFK jako samostatné jednotky zanikly. Je přesvědčen, že jediným cílem „pachatelů“ reorganizace bylo jeho vypuzení z funkce ředitele ÚOOZ a nejlépe i vyhnání z policejního sboru. Jako laika mě tehdy tato záležitost příliš nevzrušovala, protože od pradávna si jsem vědom existence německého Spolkového kriminálního úřadu (Bundeskriminalamt), jenž by mohl posloužit jako vzor pro NCOZ. Do hlav původců reorganizace ovšem nevidím. Nicméně Robert Šlachta v knize vypráví o tolika pravděpodobných porušeních služební kázně, že si myslím, že metodicky postupující policejní prezident by mohl po něm tak dlouho „šlapat“, až by odešel i bez reorganizace, a to i navzdory překážkám, vytvářených služebním zákonem. Pokud si ale generálové Zdeněk Laube a Tomáš Tuhý skutečně mysleli, že je nutné se Roberta Šlachty zbavit a nedokázali to zvládnout jinak než vyvoláním účelové reorganizace, jde o jejich ostudné manažerské selhání. Mimochodem, jejich další osudy svědčí o tom, že na určité úrovni státní hierarchie se selhavším manažerům nemůže nic stát, protože o jejich blahobyt bude postaráno, i kdyby museli ze svých funkcí odejít. Průběhu svého působení u Celní správy ČR Robert Šlachta věnuje poměrně malou pozornost a důvody svého odchodu vysvětluje rozpačitě. Vedle výše zmíněných velkých událostí se Robert Šlachta zmiňuje také o jiných, méně významných medializovaných případech, jako o kauze Vidkun, Bereta či Metyl. ÚOOZ ovšem řešil daleko více případů, které se silné medializace nedočkaly, a některé jeho akce skončily debaklem. O těch se zmiňuje zcela výjimečně, téměř vůbec. Zvláště čtenářky by jistě potěšilo, kdyby se vyjádřil k divokým pověstem o jeho milostném životě. Ale Robert Šachta je kavalír a o této části svého života mlčí. Spolek Šalamoun se kdysi zabýval menší kauzou, jejíž obraz aspoň trochu doplňuje výše zmíněná bílá místa ve Šlachtově vyprávění. V ní jeho intimní přítelkyně v roli dozorové státní zástupkyně odebrala případ místní kriminálce a pověřila jím ÚOOZ. Drželi pak 16 měsíců ve vazbě tři obviněné, které ale soud nakonec zprostil obžaloby. Státní zástupkyně se odvolala v jejich neprospěch a sklidila výsměch odvolacího soudu takového rázu, že jsem se s něčím takovým v jiném případě nesetkal. Kniha obsahuje také vyjádření různých osob, jež se setkávaly s Robertem Šlachtou během jeho kariéry. Zajímavější je ale přehled těch, kteří vyjádření odmítli. Ukazuje, jak velkou roli v mezilidských vztazích činitelů policie a státního zastupitelství hraje „politická korektnost“: i nejbližší spolupracovníci dávají od přítele v nesnázích ruce pryč, odpůrci nesáhnou po příležitosti ke kritickému vystoupení. Výsledný obraz Roberta Šlachty je skutečně rozporný. Je nepochybné, že se své práci oddal s plným nasazením, jako by se upsal ďáblu, a většinou se držel výše zmíněné zásady Felixe Dzeržinského. Je ale možné, že pud „lovce lebek“ způsobil, že občas zapomněl na zásadu „chladná hlava“. V tom případě se mi ale spíše než Dzeržinský vybavuje don Quijote de la Mancha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-28 06:18:11

Zločin na zločinci není zločinem?

Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče. Malou naději na úspěch mají trestní oznámení, podaná obviněnými proti oznamovatelům jejich trestné činnosti. Většinou skončí přiložením k trestnímu spisu jako podání obhajoby a na jejich prověření nikdy nedojde. Tímto způsobem se často nakládá i s podněty, které sice podává obviněný v neprospěch poškozeného, ale tematicky s projednávanou kauzou vůbec nesouvisí. A ochranou proti takovému postupu není ani předložení trestního oznámení nepříslušnému orgánu, u něhož se nepředpokládá jakýkoli vztah k podezřelému. Tak například pečlivě vypracované oznámení pro praní špinavých peněz, předložené krajskému ředitelství policie v Jihlavě, putovalo na policejní ředitelství ve Zlíně a tam zmizelo jako v černé díře. „Dostanu vás do tepláků“ K odblokování dochází výjimečně a je nutné tomu nějak pomoci. Kdysi jsem sledoval případ policejního operativce, jemuž vyšetřovaný občan slíbil, že ho „dostane do tepláků“, pokud ho nenechá na pokoji, a skutečně dosáhl úspěchu. Nechal se kamarádem – důstojníkem z policejního prezidia – uvést na tehdejší Inspekci ministra vnitra, podal na policistu trestní oznámení kvůli údajnému požadování úplatku za odložení případu a půjčil inspektorům obrovskou částku na provedení předstíraného převodu peněz. Policista se skutečně dostal před soud, kde nakonec vyvázl s podmínkou. Trestní spis „obtěžovaného“ občana ale zůstal založený na věky. Ve vyšetřování se nepokračovalo, ač podezření proti němu bylo důvodné, a určitě bylo na místě prověřování dovést do konce. Úspěšná hrozba „dostáním do tepláků“ měla asi trvalé účinky. Obnovené oznámení proti „obtěžovanému“ skončilo v policistově soudním spisu jako přílohové podání obhajoby, jimž se nikdo nezabýval. V tomto případě zcela výjimečně boží mlýny mlely pomalu, ale přece jen domlely. „Obtěžovaný“, ukolébaný úspěchem, pokračoval v navyklém nezákonném chování a v další kauze si odnesl od soudu vysoký trest, patrně o hodně vyšší než ten, proti němuž se bránil spoluprací s inspekcí. Obtížné bývá vyvolání postihu za hyenismus darebáků, kteří se přisáli na obviněné a pokoušejí se přijít k penězům zneužitím jejich tísně. Základní schéma jejich podvodu je jednoduché: obviněnému nabídnou, že za úplatu vyřeší jeho potíže, přičemž aspoň část zaplacených peněz jim zůstane, i kdyby jejich snaha o pomoc vyzněla naprázdno. Předstírají, že vyplacené peníze použijí jako úplatek pro činitele, kteří mají osud obviněného v rukou. Tento druh hyenismu se uplatňoval již ve spojitosti s žádostmi o milost v době působení prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Jejich kanceláře byly otevřené veřejnosti a debata s jejích pracovníky a někdy i s oběma prezidenty o důvodnosti žádostí o milost byla možná. Jako člen spolku Šalamoun jsem se takových vyjednávání několikrát zúčastnil. Dosáhli jsme dokonce i jistých úspěchů, aniž bychom kohokoli uplatili. Na úplatky jsme ostatně neměli prostředky a od podporovaných žadatelů jsme žádné zálohy nevybírali, ani jsme nedostávali odměny za úspěch.   Hyeny, které si na předstíraném podporování žádosti o milost postavily byznys, nic neriskovaly: mohli se skutečně přimlouvat, nikoho nepodplatit a peníze strčit do kapsy, i když zákazník milost nedostal. Nikdo si nikdy nestěžoval, protože doznání k poskytnutí peněz na úplatky by zřejmě mělo pro plátce neblahé následky. O uplácení úředníků Kanceláře prezidenta republiky kolovaly divoké pověsti, ale pokud došlo na jejich prověřování, nikdy se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Policie nebyla úspěšná ani v případě, kdy se omilostněná mladá policistka pochlubila, že jí milost Václava Klause koupil strýc. Netuším, zda se hyeny přiživují i na žadatelích o milost prezidenta Miloše Zemana. Prostor se jim zúžil již tím, že pan prezident zmocnil k předběžnému vyhodnocování žádostí ministerstvo spravedlnosti a celkově svou pravomoc téměř nevyužívá. Ale hyeny by mohla pokoušet skutečnost, že sám prezident ministerstvo spravedlnosti obchází a udělil pár milostí, které jím neprošly a dostaly se na jeho stůl nějakým záhadným kouzlem (korupce za tím jistě nebyla!). Například milost Jiřímu Kajínkovi určitě ministerstvo nedoporučilo. Hyeny nabízejí záchranu Hyeny ale nacházejí prostor k uplatnění i v běžném trestním řízení. Přisají se na obviněného, kterého netěší vyhlídka na pobyt ve státním zaopatření a nabízejí jeho záchranu. Předstírají, že mají osobní vazby na rozhodující osobnosti řetězce trestního řízení, které jim umožňují zbavit jejich oběť strachu o budoucnost. Za záchranu je ale třeba zaplatit, protože policisté, státní zástupci a soudci jsou jen lidé, kteří „nějakou korunou bokem“ nepohrdnou, dokonce bez odměny nehnou prstem. Stíhání hyen není časté. V současné době zpovzdálí sleduji případ, v němž policisté odvedli vynikající práci a pachatelé jsou zřejmě na cestě před soud s naději na vysoké tresty. To je ale spíše výjimka. I když občas vyjde případ zneužití obviněného najevo, neznamená to, že se příslušné orgány vždy samozřejmě pustí do pronásledování hyen. Překážkou je nejčastěji spojení pachatelů s vlivnými činiteli, kteří v jejich úsilí (ať předstíraném nebo skutečném) o záchranu obviněného by mohli sehrát rozhodující roli. Do řízení, v jehož rámci by možná bylo nutné jako podezřelého sledovat a později vyslýchat jako obviněného například předsedu soudu, se obvykle orgány nehrnou. Majestát úřadu odrazuje i lovce lebek. Orgány činné v trestním řízení jsou již několik let obeznámeny se záznamy, jež při jednání s hyenami pořídil obžalovaný, zřejmě oprávněně odsouzený, jemuž se v žádném případě do vězení nechtělo. Postup hyeny je zde přesně popsaný: „dobrodinec“ může za poměrně malé peníze zařídit, aby policie zlikvidovala vyšetřovací spis a oznámila soudu, že na obviněného nic nového nemá. „Zpracovaný“ soudce pak uloží nižší trest. Následně se přiblíží na dosah ruky nárok na podmínečné propuštění, a to se dá také ovlivnit. Za zkrácení pobytu ve vězení by ovšem pan obviněný musel zaplatit velké peníze. Nabízející se holedbal známostí se dvěma předsedy soudů, s vysokým policejním důstojníkem, významným pracovníkem GIBS, se státním zástupcem a dvěma soudci. Všechny má v rukou, čekají s nataženou dlaní a udělají vše, co se po nich žádá. Důvěryhodnost legendě dodával detailními údaji o soukromých setkáních s nimi, jež působí dojmem, že nějaké vztahy s nimi skutečně měl. To ovšem ještě neznamená, že je mohl zneužívat uvedeným způsobem. Pravdu nelze zjistit bez řádného prověření, ale raději ji dosud nikdo nechtěl znát. Znojemský justiční zločin Daleko drzejší a o to lépe chráněná byla dvojice mužů, kteří oslovili trestně stíhaného věřitele a nabízeli mu, že odpuštěním větší části stamilionového dluhu si vyslouží zastavení procesu. Pan obžalovaný je odmítl, ale jeho obhájci je později nechali předvolat jako svědky. Pánové se skutečně dostavili a uvedené jednání doznali. Uvedli i podrobnosti o tom, kdo jim úkol zadal a zmínili se o slíbené milionové provizi. Soudce, jenž za normálních okolností vedl výslech svědků přímo virtuózně, se nepídil, jakým způsobem by mělo dojít k zastavení rozjetého soudního řízení. Státní zástupce setrval v obvyklé pasivitě. Považuji za pravděpodobné, že by pan obžalovaný, pokud by na nabídku přistoupil, přišel o velké peníze, ale jeho trestní řízení by bez ohledu na to proběhlo zcela normálně až do konce. Nevěřím, že by bylo možné rozjeté hlavní líčení zastavit. Čili pánové se vlastně v soudní síni doznali k pokusu o podvod. Nicméně také navodili podezření, byť slabé, že se připravovalo ovlivnění soudního jednání nezákonným způsobem: tak závažné podezření by jistě zasluhovalo prověření. Za pozornost jistě stálo jednání dlužníka. V nejlepším případě nabídkou provize vyvolal pokus o podvod. Ale na místě bylo také podezření, že by skutečně odměnil věřitele za shovívavost nezákonným zásahem do procesu. Nikdo ale nic neprověřoval. Podvod směřoval proti obžalovanému a provizi nabízel pan poškozený. Škodit trestně stíhanému věřiteli není zřejmě hřích. Soudce a státní zástupce se podle jejich nadřízených netečností k doznání podvodníků nedopustili kárného provinění. Zvlášť velké potíže při pokusu o odvetu může mít poškozený „zločinec“, pokud se na něm bezpráví dopustí přímo soudci a státní zástupci. Klasickou ukázkou takového příběhu je kauza, o které několik let píšu a činím i jiné kroky: znojemský justiční zločin. Stal se v roce 2012. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě na návrh státní zástupkyně Jarmily Goldové nepovolil obnovu procesu nevinně odsouzenému, za jehož domnělý čin byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Rozhodnutí potvrdil senát předsedy Aleše Flídra Krajského soudu v Brně. Do věci nakonec zasáhl Nejvyšší soud ČR, jenž vyslovil nezákonnost rozhodnutí a nařídil opakování řízení o povolení obnovy. Na konci příběhu byl zprošťující rozsudek. Cesta k němu byla ale dlouhá a o její neúčelné prodloužení se vydatně zasloužila státní zástupkyně Jarmila Goldová. Účinkující v tomto případě jednali vědomě, úmyslně, nezákonně a způsobili škody materiální i nemateriální, navíc uškodili prokazatelně nevinnému. Z pohledu nadřízených měli ale zřejmě na takové jednání samozřejmý nárok. Nenašel se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Když marně vypršela objektivní lhůta pro kárné stíhání, došlo na trestní oznámení. Na jejich obranu se pak postupně postavila celá moravská část soustavy státního zastupitelství od Nejvyššího státního zastupitelství až na okresní úroveň. Podání skončilo v archivu příslušného policejního útvaru založeno ad acta. Dohled nad věcí se dostal do rukou věcně a místě nepříslušného okresního státního zastupitelství a tam asi zůstane až do konce světa. Popření principů právního státu Chápu, že policisté nemají v oblibě trestní oznámení, podaná obviněnými. Mnoho z nich je zatíženo subjektivním pohledem předkladatele a nemohou skončit jinak než odložením. Ale i na přípravu odložení je třeba vynaložit čas a energii, které možná chybí při vyšetřování oprávněného podezření. Se stejným pochopením přijímám postoje státních zástupců, kteří v takovém případě ochotně dávají souhlas k odložení případu. Chápat mohu, ale přijmout nemusím. Nepřiznaný leč uznávaný názor příslušníků orgánů činných v trestním řízení, že obviněný nezasluhuje ochranu, je-li sám napaden útokem trestného činu, je ve skutečnosti popřením principů právního státu. I zločinec má právo na ochranu své osoby proti napadení, a orgány činné v trestním řízení mají morální povinnost mu pomoci. Přimlouvám se za opuštění praxe, v které se vůbec neprověřuje podezření na trestný čin, podané obviněným. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 09:00:01

Prokletý most, ze kterého psi páchají sebevraždu. Zvířata se dobrovolně roztříští o skálu

Na první pohled by se mohlo zdát, že most Overtoun psy záhadně přitahuje, snad je i volá a říká jim, aby spáchali sebevraždu. „Nic takového se samozřejmě neděje. Pes sebevraždu nespáchá tak jako člověk. Ano, zaznamenali jsme v minulosti něco jako demonstrativní chování, kdy zvíře odmítalo z nějakého důvodu jíst. Nebo prostě jíst nemohlo, protože v sobě mělo parazity. Ale jít a skočit ze srázu, to určitě ne,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz odborník na chování psů Leoš Kopřiva. Pohřeb domácího mazlíčka na vlastní zahradě: Není to tak snadné, hrozí vysoká pokuta Číst více Je to „práce“ norků? Most byl několikrát zkoumán a vedou se diskuse o tom, proč právě toto místo psy tolik přitahuje. Teorií je hned několik, jen některé ale stojí za zmínku, protože mají alespoň trochu hlavu a patu. Podle některých lidí most zvířata přitahuje zejména v letních, suchých dnech, kdy se zvířata vrhají směrem na skály prakticky stále z jednoho a toho samého místa. Majitelé psů se vesměs shodli, že jejich miláčci změnili chování, začali být tišší, někdo to nazval posedlostí. Pes se pak rozeběhl a skočil. „Podle mého názoru jde o instinkt. Co jsem si o místě zjišťoval, tak pod mostem vede migrační trasa norků, kteří jsou velmi cítit, podobně jako tchoři. A jelikož norci se zde v padesátých letech minulého století přemnožili, což koresponduje s prvními hlášeními o psích sebevraždách, tak by to mohlo souviset,“ uvažuje Leoš Kopřiva. Z mostu shodil novorozence Někteří místní lidé v minulosti prohlašovali, že za psí šílenství mohou zvuky, které vydávají ponorky, respektive frekvence, které zvířata vyblázní. To ale není příliš pravděpodobné, stejně jako ani teorie o bílé paní, která na mostě straší a dohání k šílenství nejen zvířata, ale i lidi. Tito lidé také říkají, že se při procházce přes most cítí sevřeně, jako by je něco atakovalo. Vrah dvanáctileté Tiny je možná na útěku. Unesl ji z domu, kusy jejího těla se našly v lese Číst více Své tvrzení dokládají tím, že v roce 1994 duševně chorý a paranoidní Kevin Moy hodil z mostu svého novorozeného syna s tím, že to byl antikrist. „Tady bych spíš řekl, že šlo o regulérního magora, se psy to ale za mě nemělo nic společného,“ doplnil pro Čtidoma.cz Leoš Kopřiva. Ať je pravda jakákoli, téměř jisté je, že Dumbarton, který leží severozápadně od Glasgow, bude přitahovat lovce záhad. A kdo ví, kdo vlastně šíří legendy o mostu Overtoun, který byl postaven v roce 1800 rodinou Whiteových. Faktem totiž je, že je pro místní díky turismu docela dobrým zdrojem přivýdělku. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc.

Čas načtení: 2024-06-30 11:30:00

KVÍZ: Na lovu – Soutěž Doktora Vševěda zachránila před vyhořením. Utkejte se s ním v našem kvízu

I Doktor Vševěd někdy potřebuje zásadní životní změnu. Přijetí role lovce znamenalo pro Jiřího Martínka příležitost vyzkoušet si něco nového a vlastně se i odreagovat od náročné práce. Vyzkoušejte si náš kvíz, v němž na vás čekají otázky, ve kterých chyboval.

Čas načtení: 2024-07-04 07:00:01

Drogový boss Pablo Escobar by měl radost: S jeho hrochy si neví rady policie ani armáda

Možná byste nečekali, že v řekách, rybnících, bažinách, jezerech i lesích a na silnicích na kolumbijském venkově narazíte na divoké hrochy. Obrovský savec původem ze subsaharské Afriky tu není náhodou. Je dědictvím Pabla Escobara, nechvalně proslulého drogového bosse z Medellínu. Před desítkami let Escobar utratil část svého obrovského majetku za sestavení exotické zoologické zahrady. Přivezl žirafy, pštrosy, zebry, klokany i slony. Na své haciendě u Doradalu, města asi deset mil západně od Magdaleny, si ale nejvíc oblíbil hrochy. Poté, co byl Escobar v roce 1993 zastřelen v Medellínu kolumbijskou policií, nahrnuli se místní lidé na pozemek a vilu doslova rozebrali s vidinou obrovských pokladů v podobě peněz, drog a zbraní. A hacienda se rozpadla. V roce 1998 vláda zbylý majetek zabavila a nakonec převezla většinu zvířat do zoologických zahrad po celé zemi. Ale několik hrochů – většina zdrojů uvádí tři samice a jednoho samce – bylo považováno za příliš nebezpečné na to, aby je šlo odchytit. A tak začaly současné problémy Kolumbie. Útěkem Pabla Escobara z vězení začal vzestup i strmý pád kokainového krále Číst více Zvířat mohou být tisíce Hroši se přemnožili. „Jakmile dosáhnou dospělosti, mohou samice zplodit mládě každých 18 měsíců a během života, což je 40 až 50 let, mohou porodit 25krát. Dnes nikdo neví, kolik hrochů obývá řeky a jezera v povodí Magdaleny, které pokrývá zhruba 160 000 čtverečních kilometrů a je domovem dvou třetin kolumbijské lidské populace,“ usmíval se Ondřej Tereba. Ke konci roku 2023 byl oficiální počet mezi 130 a 160. „Podle mého názoru je toto číslo podhodnocené a zvířat se tam volně pohybuje přes dvě stovky. Problém však je, že jestli vláda okamžitě nenajde řešení, za dvanáct patnáct let bude šířit strach víc než 1 400 zvířat. Řeka Magdalena jim bude vyhovovat, budou okupovat obrovská území, která si budou bránit. A ‚vtipné‘ na tom je, že jednou dojdou až k moři. Cestou samozřejmě narazí na lidi a dojde k mnoha tragédiím. Hroch je totiž člověku extrémně nebezpečný, tím spíš naštvaný hroch.“ Hroch na školním dvoře Místním lidem do smíchu zřejmě moc není. Hroši jsou velmi nebezpeční, ročně v Africe usmrtí kolem 500 lidí. A v Kolumbii srážek mezi lidmi a hrochy přibývá. Například napadli farmáře a zničili úrodu. Loni auto srazilo hrocha, který přecházel silnici. Zvířata se totiž v noci pohybují po souši, což nebezpečí ještě zvyšuje. Jeden hroch dokonce zavítal na školní dvůr a vyděšené žáky a učitele zahnal do tříd. Zvíře žvýkalo ovoce, které spadlo ze stromů, než se odšouralo na okolní pole. Přestože nikdo nebyl zraněn, incident se těšil zájmu kolumbijských médií, což zvýšilo tlak na úřady, aby něco udělaly, než se problém vymkne kontrole. A nebezpečí se netýká jen lidí. Kolumbijští vědci bijí na poplach ohledně dopadu na ekosystém regionu. Například jeden hroch zanechá pět až několik desítek kilogramů výkalů denně. V Africe trus dlouho poskytoval živiny rybím populacím v řekách a jezerech. Ale v posledních letech, možná v důsledku oteplování, zemědělství náročného na vodu a rostoucího sucha, se trus nahromadil do toxické úrovně ve stojatých tůních a zabil zvířata, která z něj kdysi těžila. Totéž se podle všeho může stát i v Kolumbii. Nejhledanější na světě: Za nepolapitelného El Maya je vypsaná odměna 15 milionů dolarů Číst více Úřady nevědí, co dělat Vláda je zoufalá a neví, kudy kam. Proběhly pokusy o kastraci samců hrochů, nebylo to ale téměř k ničemu. Úřady tedy najaly lovce, který začal zvířata střílet. „Ale když se v médiích objevila fotografie zobrazující mrtvolu samce jménem Pepe, který se zatoulal skoro sto kilometrů od Escobarovy haciendy, vypukly po Kolumbii protesty,“ dodal pro Čtidoma.cz Tereba. Co na tom, že v Kolumbii umírají lidé vinou války drogových gangů, v rámci občanských nepokojů atd. Zvířata jsou zkrátka zvířata. Odstřel byl tedy zastaven. Jestli existuje něco jako posmrtný život, drogový kápo Escobar se tam teď směje, až se za břicho popadá. Jeho hroši vlastně pokračují v jeho činnosti. Destabilizují region, zabíjejí nevinné lidi, a co víc – všichni jsou na ně krátcí. Zatím. I o tom Escobar leccos ví. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Diamant Naděje je prý prokletý. Vlastník drahokamu zemře, tak jako třeba Marie Antoinetta.

Čas načtení: 2024-08-14 11:30:00

Na lovu: Je tak hezký, že Kalkulátor se už několikrát poblil vzteky, prohlásil o novém lovci Ondřej Sokol

Coby moderátor má Ondřej Sokol rád, když všechno šlape jako hodinky. Jakákoli novinka ho nejdřív pořádně zaskočí, než zjistí, že to vlastně skvěle funguje i nadále. Totéž platí o příchodu nového lovce do pořadu Na lovu. Bandita je podle něj vzdělaný a má velmi pevné nervy.

Čas načtení: 2025-07-19 08:00:01

Jak to dopadne, když vyrazíme na špacír do lesa s průvodcem. Rozhovor s lesním terapeutem Alešem Miklíkem

Lesní terapie není jen procházka lesem. Je to japonská technika, známá jako Shinrin-Yoku, která překračuje hranice pouhého cvičení venku – je to hluboké ponoření se do smyslového vnímání lesního prostředí, které snižuje stres, posiluje imunitu a zlepšuje náladu. Lesní terapeut Aleš Miklík odpověděl pár otázek na toto téma pro ČtiDoma. Jak byste popsal moment, kdy jste si uvědomil, že les má takovou sílu, že by se  dala využít terapeuticky? No, u mě to asi nebyl takový nějaký rozhodující předělový moment. Tím by se možná dala označit ta chvíle, kdy jsem se dozvěděl o možnosti výcviku v lesní terapii. Ale jinak já jsem vlastně celý život tak nějak využíval benefity spojení s přírodou, jak to dělá mnoho z nás. Právě, když se ke mně dostala nějaká původní literatura, tehdy jsem se rozmýšlel, jestli mám kvůli tomu vycestovat do Ameriky a tam to absolvovat. Oni mezi tím ty programy otevřeli v Evropě, takže tím bylo vlastně jasno. No a od té doby zkrátka jsem ty svoje vlastní způsoby využil, zkombinoval a nabízím je v nějaké profesní variantě i pro veřejnost. Branišovský les děsí svými záhadami místní i turisty. S čím se tady už lidé naučili žít? Číst více Jaké konkrétní techniky nebo přístupy využíváte při lesní terapii? Mnoho lidí má pocit, že tím, že sami chodí do lesa, vlastně nic dalšího v úzovkách nepotřebují. Lesní terapie není vlastně procházka, je to vlastně pobyt, je to bytí v přítomnosti bez nějakého usilování o to někam dojít, se záměrem něco konkrétního prožít. A spíše jde o plné vnímání toho, co se děje tady a teď, ať je to vlastně kdekoliv. Podstatou je vlastně převedení pozornosti do smyslu a tím vlastně do našeho těla a uvolnění naší hlavy. Lesní terapie má blízko k něčemu, čemu já říkám mindlessness, kdy naopak tu svoji mysl uvolníme pomocí smyslů, takže opravdu tu hlavu dokážeme uvolnit a vyčistit. Zkrátka ty techniky a přístupy jsou založeny právě na tom, že využijeme naše smysly a pozornost k tomu, co prožívá naše tělo a tím vlastně otevřou i nějaký nový prostor k přemýšlení. Jak podle vás lesní terapie pomáhá znovu se napojit na přírodu? Je to tím, že dáme zkrátka tu pozornost někam jinam, nenecháme ji odvádět nějakým vnějším stimulem a spíše využijeme to, co jsme evolučně připraveni využívat stále, jen jsme tomu přestávali dávat pozornost. A to jsou ty podněty, které k nám přichází skrze smysly a skrze přírodu, na kterou jsme právě svojí minulostí naladěni stále. V podstatě se dá říct, že naší nejbližší přírodou je naše tělo a kvůli podobnému efektu máme tuhle dovednost dostatečně rozvinutou a nemusíme cestovat nikam do lesa. Kdykoliv naplno vnímáme svoje tělo, tak jsme v přírodě tady a teď, i když je okolo nás třeba jenom betonová džungle. A tak osvědčenými způsoby, jako je pozornost věnovaná našemu dechu, tomu, čemu vnímáme náš hmat, naše chodidla, naše ruce, tak se dokážeme dostat do přítomnosti a více se propojit sami se sebou a s přírodou v nás. Lesy poblíž polí je důležité zachovat. Pomáhají biodiverzitě i zemědělcům Číst více Mohl byste se podělit o nějaký příběh z vašich terapií, který vás obzvláště překvapil? Ty prožitky jsou hodně individuální a vychází z toho, v jakém naladění ti lidé přichází. Zmíním konkrétní příběh dcery a otce, kteří ke mně přišli na terapii do arboreta v Kostelci nad Černými lesy. Tato dvojice přišla s tím, že žijí ve městě a do přírody nejezdí a jenom si chtěli zkusit, jaké to je odpočívat mimo město. Byl jsem zvědavý, co to vlastně dokáže les dát těmto lidem, ale přesně se ukázala ta role toho terapeuta. Když jsem je pozval k pomalé chůzi, oni se vydali tempem poměrně rychlým. No a záhy narazili na plot, který to arboretum vymezuje, takže nuceně museli zpomalit. Chodili chvíli podél toho plotu, až se nakonec zastavili a dcera si sedla do trávy a do mechu. A já jako průvodce nechávám všechno běžet. A potom během sebereflexe ta dívka sdílela, že to pro ni bylo poprvé, kdy vlastně vůbec nic nemusela, což by se také těžko dalo navodit jiným způsobem. Jaké poselství byste chtěl předat těm, co možná o lesní terapii nikdy neslyšeli? Těm, co o lesní terapii nikdy neslyšeli, bych se asi snažil nabídnout jenom tu úvahu, jestli vlastně ten jejich způsob kontaktu s přírodou, který znají teď, je vlastně podle nich ten nejcelistvější, jaký by mohl být, jestli se náhodou nedá třeba ještě prohloubit. Zkrátka každý si tam může najít něco svého. Takže to poselství je to, že i jakýkoliv kontakt se dá ještě více prohloubit a ještě více objevit něco, co tam doteď nebylo vnímané. A zároveň to, proč přitom využít i toho průvodce, což je taky časté. No a lesní terapie je způsob, jak ještě hlubším způsobem vnímat přírodu v sobě a okolo sebe a tím posilovat svoje duševní a fyzické zdraví. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Proč je smích důležitý a jak může ovlivnit náladu a zdraví. Rozhovor s psychiatrem Karlem Nešporem.

Čas načtení: 2021-04-24 09:41:26

Mystérium života a smrti. Indiáni a Einstein

Víme, že vše souvisí se vším. Je nám přirozená soudržnost dualit, z kterých je vlastně postaven náš svět. Hezký a ošklivý, vysoký a nízký, domácí a cizí, černý a bílý či základní dualismus příroda a kultura nebo mýtus a rituál. Chápeme to, když porovnáváme, toto je hezké, ale tamto je ošklivé. Jinými slovy musí být věci ošklivé, abychom věděli, jaké jsou hezké. Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti. Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého. Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech. Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák? Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle. Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji. Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno. Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“ Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein. A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt. Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou. Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný. A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací. My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38

František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová

Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.   Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.   Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody.    Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo.  Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem.  Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče.  A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové.  Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne.  Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace.  Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili.  Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction}  František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.

Čas načtení: 2024-04-30 13:00:01

Aleš Cibulka bojoval s velkou životní krizí. Stát se to může každému, varují odborníci

Moderátor Aleš Cibulka je známý především jako milovník starých hereckých časů a znalec všeho, co se týká nejen prvorepublikových hvězd stříbrného plátna. Přesto ale moderuje či moderoval i mnohé jiné pořady, akce a programy, včetně dětských soutěží. Píše knihy, shání materiály, pracuje v rozhlase i v televizi… Dalo by se říct, že je doslova na roztrhání. A to je právě důvod jeho kolapsu, který před lety prožil. A nešlo o žádnou zanedbatelnou záležitost.  Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Styděl se za „selhání“ Svoje zážitky z krizového období v roce 2016 popsal oblíbený moderátor v knize Vyhořet může každý, i když se zpočátku o svém problému nechtěl s nikým bavit, jak prozradil i v pořadu Českého rozhlasu. Považoval to totiž za vlastní selhání a nebyl schopen smířit se s myšlenkou, že se to zkrátka může stát každému a ani on se svým pracovním tempem nemusí být žádnou výjimkou. Co se tehdy vlastně stalo?  Zmatek, únava, rezignace… „Bohužel je to věc, kterou si člověk způsobí sám,“ uznává již po překonání svého problému Aleš Cibulka, který si dříve říkal, že jemu se něco takového stát nemůže. Stejně se ale chlácholí i spousta dalších lidí, kteří zničehonic zjistí, že zkrátka nemají sílu ani vstát z postele, nic a nikam nechtějí a jediné, po čem touží, je klid, ticho a samota. Práce, která je dříve bavila a naplňovala, pro ně najednou nic neznamená. „Tak dlouho se v těle ukládaly všemožné neduhy, až jednou po Novém roce, kdy bylo všechno splněno, totálně zkolabovalo se vším všudy,“ přiznal moderátor v pořadu 13. komnata. Šéfové měli pochopení Přišel problém, kdy musel vyřešit pracovní záležitosti. Svoje běžné povinnosti zkrátka plnit nemohl. „Je to doba, kdy se člověk přemlouvá, aby šel na záchod,“ popsal nejvýstižněji pocity absolutního vyčerpání a odevzdanosti prostému bytí bez jakékoliv aktivity, které není člověk schopen. Snad i díky své vynikající pověsti a předchozímu pracovnímu nasazení, při němž všechny přesvědčil o svých kvalitách, měl to štěstí, že mu všichni jeho šéfové dali jasně najevo, že nejdůležitější je zdraví, ať už bude léčba trvat jakkoliv dlouho. Až bude v pořádku, má se kam vrátit. To bylo pro Aleše Cibulku velké povzbuzení.  Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali Číst více Podpora v partnerovi Dalším, kdo jej bezmezně podporoval, byl jeho partner Michal Jagelka. „To, že mě nezabil, je zázrak,“ zhodnotil moderátor svůj tehdejší stav a vyzdvihl odhodlání partnera zůstat po jeho boku i v hodně těžké chvíli. Právě jemu je moderátor vděčný za pochopení a pomoc v momentech, kdy nejvíc ze všeho potřeboval podporu blízkého člověka. Bez pomoci odborníků by to ale nešlo. „Syndrom vyhoření není žádná banalita a rozhodně nejde o lenost, jak si někteří lidé podobné stavy u blízkých lidí vykládají. Člověk, který se do takového stavu dostane, potřebuje v první řadě pochopení, trpělivost okolí a odbornou pomoc. Ani křik, ani výčitky, nebo dokonce výhrůžky rozchodem nebo výpovědí z práce nic nevyřeší, jen dotyčného uvrhnou ještě hlouběji do problému, který sám často nemůže zvládnout vyřešit,“ vysvětluje pro Čtidoma psycholožka Marie Jeníková.  Podobné zkušenosti mají i jiní Slova Aleše Cibulky o absolutní vyčerpanosti potvrzuje také dnes padesátiletá paní Jana, jež si před lety prošla podobným zážitkem. Jako matka dvou dětí, která už v jejich útlém věku na ně zůstala sama, se musela postarat o všechno – nejen o děti, ale také o celou domácnost, zajistit peníze, což nešlo jen z jednoho zaměstnání. Navíc chtěla, aby její děti měly stejné možnosti jako ostatní, aby mohly vystudovat, vyjet se třídou do ciziny, aby se nemusely stydět za oblečení. Kromě toho rozhodně nechtěla zanedbávat péči o ně, a tak se snažila trávit s nimi co nejvíc času. Bylo to její rozhodnutí „Musím říct, že děti nikdy nic vlastně nechtěly samy od sebe, většinou jsem to byla já, kdo si říkal, že je ještě to a tamto potřeba. Nechtěla jsem, aby jakkoliv trpěly jen proto, že jsme samy. Do toho, když trochu odrostly, jsem se rozhodla studovat. Říkala jsem si, že s titulem budu mít možnost případně sehnat lepší práci. A všechno jsem to tehdy zvládla,“ měla pocit paní Jana, že je všechno v pořádku a vlastně na sebe byla tak trochu pyšná.  Problém přišel později „Problém přišel paradoxně až o několik let později, kdy už prakticky všechno bylo za mnou. Děti dostudovaly, naštěstí se dobře dokázaly postarat o svoje živobytí a já bych si mohla užívat vlastně svobodného života. Až v té chvíli jsem se doslova složila, začala jsem se bát jakékoliv odpovědnosti, vlastně jsem se obávala jít do práce. Ale pořád jsem se ještě dokázala přemoct. Až jednoho dne tělo prostě řeklo jedno hlasité ‚ne!‘ a jediné, co mi zbylo, byla cesta k lékaři pro neschopenku. První v životě. A věřte, že ta cesta byla nejdelší, kterou jsem kdy ušla, trvala věčnost a přes slzy jsem neviděla. Proč jsem vlastně brečela? Protože byla dlažba křivá, protože ptáci moc nahlas zpívali, protože jelo auto, když jsem chtěla přejít silnici. Reakce na všechno byly absolutně nesmyslné. Ale to se tak v podobných případech zkrátka děje,“ přiznala paní Jana s tím, že jí oporou byli její potomci, kteří se k problému postavili čelem a pomohli se vším, co bylo potřeba. „Měli pochopení a to je to, co bylo nejdůležitější,“ poděkovala dodatečně dnes již zase v plné síle, ale mnohem opatrnější.  Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Nestojí to za to! Jaké poučení si ze svého kolapsu vzal moderátor Aleš Cibulka? Že nic nestojí za to, aby si člověk vlastně dobrovolně přivodil takové zdravotní problémy, které netrápí jen jeho samotného, ale celé okolí. Stejně se dnes na život a povinnosti dívá i paní Jana a totéž radí i psycholožka Marie Jeníková. „Berte si na svá bedra jen tolik, kolik unesete s dostatečnou rezervou. Pamatujte na to, že stejný náklad ponesete pravděpodobně i zítra, za měsíc a za pár let. Není možné jet každý den do poslední kapky síly. Vždycky musí trochu energie zbýt, aby se mohla znovu rozmnožit. Jakmile vypijete její pohár do poslední kapky, nebude mít z čeho vyrůst nová. A to je potom velký problém,“ varuje odbornice. Mnozí o tom, spolu s Alešem Cibulkou, vědí své.  Zdroj: autorský článek, respondentky KAM DÁL: I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny.

Čas načtení: 2024-05-22 07:00:01

Kradli jsme, přiznávají starší manželé. Co se dělo za komunistů, když na to měl člověk žaludek?

Manželé (říkejme jim třeba Jan a Iveta) prožili většinu svého aktivního života za minulého režimu. Jan pracoval v tehdejším větším JZD jako traktorista, Iveta vařila v továrně. Byli to docela obyčejní manželé z vesnice, žádná vysoká třída. A přesto si žili dobře, i díky tomu, že to „uměli“, jak dnes otevřeně přiznává pan Jan. Majitelé trabantů jsou boháči. Papundekly se prodávaly za cenu dnešních dobře vybavených aut Číst více Kradli jsme, přiznává pan Jan Co to tehdy znamenalo? „Kdybych to měl popsat dnes jedním nebo dvěma slovy, musel bych jednoduše říct: kradli jsme. Tehdy se to ale zdálo vlastně tak normální, že to nikoho nezarazilo. Když budu mluvit o našem družstvu, opravdu jsme se většinou chovali tak, že když to patří vlastně nám všem, tak si vezmeme, co potřebujeme. Jen se o tom nesmělo mluvit tak nahlas,“ konstatoval pan Jan s trochou zahanbení v hlase.  Sešívačkou děti nenakrmíš „Další velkou výhodou tehdy bylo, že každý den zbylo nějaké to jídlo v kuchyni,“ přidala se paní Iveta k vyprávění svého muže. „Co bychom s tím dělali? Prostě jsme si to v kastrůlcích nosili domů a byla večeře. Často to vystačilo i na sobotu a vařila jsem vlastně jen v neděli. To se potom ušetřila většina výplaty, když jsem nemusela kupovat jídlo. Všichni vědí, že právě do jídla jde většina peněz, a tak to byla velká úspora. Kdybych pracovala třeba v kanceláři, mohla jsem si domů přinést akorát sešívačku. A sešívačkou děti nenakrmíš.“ Utěšovali jsme se, že jsme jen šetrní „Kdepak, i když jsem měla maturitu, tahle práce byla výhodnější,“ vysvětluje s absolutní upřímností, i když si uvědomuje, že to nebylo tak docela správné. „Chápu to, nemělo se to dělat. Ale ono to bylo tak nějak normální, vlastně jsem si dokonce myslela, že prostě jen ve fabrice neplýtváme jídlem, když si to vezmeme domů a sníme. Jen někdy jsme prostě do toho hrnce tak trochu schválně přihodili o kus masa víc, než jsme měli vyzkoušené, že bude potřeba pro lidi.“ Mazáka jsme za šikanu dostali do nemocnice a už jsme ho nikdy neviděli, vzpomíná pamětník Číst více Co spadlo z valníku, jako by nebylo Kromě jídla bylo tehdy postaráno i o zvířata, která manželé chovali. „Bylo úplně normální, že v každé chalupě bylo prase, králíci, slepice, někde měli husy, jinde třeba kachny. To, že jsme měli rozdělené příkopy kolem silnic, kde jsme si sekali a sušili seno na zimu, to bylo normální a legální, to bylo domluvené. Každý měl také zahradu nebo jiný pozemek, kde se postaral o ten zbytek. Jenomže senem člověk prase nevykrmí. A to jsem měl zase velkou výhodu já v zemědělství, protože jsem při sklizni jezdil traktorem. Základem bylo poztrácet dost řepy nebo obilí ještě předtím, než jsem dojel na váhu. Nebylo to tak složité. Cesta z pole vedla kolem lesa, nevěřili byste, ale každý traktorista si musel právě v těch místech ‚odskočit‘. Přesně jsme věděli, ve které části má kdo svoje stanoviště. Smáli jsme se, že jsme s odpuštěním nejvyčůranější jezeďáci v republice. Nikdo nic neříkal, věděli to asi i šéfové, ale nepamatuji si, že by se někdo ozval,“ popsal vlastně tolerovaný způsob tehdejšího života některých lidí pan Jan.  Ani kriminálka je nevyděsila „Jednou se ale stalo, že přišel nový kluk, mladý táta od rodiny, který se staral víc než my ostatní, chtěl toho prostě moc najednou. A to už začalo být podezřelé, dokonce se v družstvu objevila kriminálka, a že prý rozkrádáme socialistický majetek. Chvíli se něco řešilo, ale naštěstí to vyšumělo,“ vzpomněl si na příhodu, která se mohla leckoho dotknout. Jenomže nedotkla. „Chvíli jsme si dávali větší pozor a místo obilí do dvou pytlů se z valníku ‚omylem‘ na patřičném místě vysypala jen polovina zrní. Nebylo to správné, ale bylo to tehdy normální,“ popsal situaci pan Jan.  Dnešní důchodci by si měli vyzkoušet stáří za komunistů. S pláčem by prosili o návrat do „Fialovy bídy“ Číst více Výhodné paběrkování  „My jsme zase s dětmi chodily paběrkovat na pole, to už vlastně ani krádež nebyla, i když se to samozřejmě dalo zařídit tak, abychom si přišli na své. Takhle se sháněly třeba brambory. Prostě ti, co vyorávali, zapomněli na nějaký kus na poli, v zatáčce, u lesa nebo tak. Stačilo kus řádku a bylo na zimu. Stejně tak to bylo i s řepou na krmení, s cibulí, prostě se vším, co se mohlo hodit. Kdyby nás někdo přistihl, jak ‚sklízíme‘ před sklizní, byl by malér, ale sklizené pole už nikdo nehlídal,“ doplnila paní Iveta s tím, že pak stačilo koupit dvě selata a o ostatní už se postaral stát, aniž by o tom oficiálně věděl. A nějaký ten balík slámy na podestýlku? „Sláma je lehká, ta z toho valníku spadne, ani nevíte jak,“ smál se pan Jan.  Barák jako ze škatulky „Jasně, našetřil jsem na rekonstrukci baráku, který jsem zdědil po rodičích a ve své době byl opravdu výstavní, i když dneska už tak nevypadá,“ pochlubil se pan Jan. „Kdybych dělal v akademii věd, asi bych bydlel v pronajatém bytě, tohle bylo prostě lepší,“ pochvaloval si život v době, kterou by sám dnes nevrátil. Kolik takových šikovných lidí se tehdy našlo ve všech oborech? Raději nepočítat… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pamětník vzpomíná na socialismus: Vlastně jsme byli spokojeni.

Čas načtení: 2020-04-29 09:26:55

Michael Rittstein: Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií

Dnes ho dlouze představovat netřeba, má za sebou víc než stovku samostatných výstav po celém světě. V roce 1977 jsem si poprvé o Michaelu Rittsteinovi v jedné z oficiálních výtvarných publikací, hodnotící tehdejší mladou nastupující generaci výtvarníků, přečetl, že „u něj došlo k výraznému odklonu od oficiálního, expresivně zaměřeného realismu k subjektivismu“. Zpozorněl jsem! První zvednutí varovného prstu? Osud se naplnil. Stačil jeden obraz Nechci v kleci vystavený v roce 1978. A bylo „vymalováno“.    Začneme rozhovor vzpomínkou na dětství?  Když si představím dětství a mládí, tak to je Brnířov na Domažlicku. Praha byla až druhou štací. Rozpadla se rodina, ve které jsem žil, tak jsem směřoval citově k babičce. Do dneška je tam můj domov. Ta chalupa nese pietně stopy mého dětství, lásku a zázemí. Už při studiích jsem měl na půdě ateliér. Dělal jsem tam na farmě i brigády, abych si vydělal na fotoaparát, barvy. A najednou jsem byl přímo „v tom“. V jejich čase, v jejich životech. Posouvalo se mi to do malování.   A měl jste téma na diplomovou práci. Na akademii jsme se sešli jako studenti v ateliéru profesora Paderlíka. Dobrá parta. Václav Bláha, Petr Pavlík, Vladimír Novák, Svatopluk Klimeš, Marie Blabolilová… Najednou i Paderlík dostal novou tvář, začal se na škole profilovat ve výraznou personu. Probíhal mezi námi intenzivní dialog. Na to, co se dělo okolo nás, jsme se neohlíželi. Normalizace? I když na akademii se už tlačila, my byli duchem před šedesátým osmým. Zajímala nás dekadence, na ambasády jsme chodili na filmy, které se tu přestaly promítat, sledovali českou novou filmovou vlnu… Profesor se neodvážil na nás mít politické nároky. S námi společně stávkoval v osmašedesátým proti Rusům a najednou by nám měl zadávat normalizační témata?   Co bylo vaším hlavním předmětem zájmu na akademii? Ve třetím ročníku, to už to moje malování dostávalo nějakou podobu, jsem maloval cyklus inspirovaný prvobytně pospolnou společností. Tehdy byla velice módní filosofie hippies. Řešil jsem to způsobem, jako by se to odehrávalo v pravěku. Zajímal jsem se o Darwina, srovnání psychiky zvířete a člověka, navštěvoval muzea, vyhledával různé pravěké pozůstatky a fabuloval z toho fantaskní obrazy. V pátém ročníku jsem si uvědomil, že mi v tom, chybí „reálný materiál“, že to, co je kolem mě, v tom malování není. A tak jsem to začal kombinovat s reálným životem, s příběhy, které jsem prožíval. Rozhlížel jsem se kolem Brnířova. Ženský se tu pořád popichovaly s chlapama, bylo to plné sexuality a ty historky… Inspirovalo, mě to, lákalo udělat tenhle motiv, do kterého se mi nepřestávala vkrádat lidskost. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem začal to okolí doslova mapovat. Kreslil jsem rozpadající se domy, stodoly, lidi v pohraničí. Mezitím jsem chodil na farmu, makal tam s nimi a maloval. První obrazy byly vysloveně akční, prasata, krávy, ale byli tam i souložící zemědělci. To bylo to moje zemědělství, moje téma… ne jako bolševický, ale téma, které současné moderní umění opomíjelo. Měl jsem pocit, že se dostávám k zajímavým souvislostem, které oficiální výtvarné umění ignoruje, vůbec se neinspiruje tímto tématem. Nakonec jsem si to vybral jako diplomové téma. Namaloval jsem asi sedmačtyřicet obrazů. Vybralo se dvanáct. Bylo to poměrně krotké. Ty ostatní vybočovaly z představ socialistického zemědělství. Ale i tak jsem se v podstatě po ukončení akademie stal paradoxně angažovaným výtvarným umělcem a „soustem“ pro Svaz československých výtvarných umělců.   Úspěšný mladý angažovaný umělec hned po akademii. To je rozjezd! Legitimaci mi vystavili, ale nevydali. V roce 1976 mi přidělili Galerii mladých na výstavu. Jenže na Svazu výtvarných umělců čekali, že tam bude, podle nich, angažované zemědělství. Já už ale maloval město. Nelíbilo se. Bylo to existenciálně problematický. Pro ně! Svěsit už to nešlo. Osočili mě, že jsem je podvedl. A od té doby, když slyšeli moje jméno, byli ve střehu. V návštěvní knize jsem našel pochvalné zápisy … Adriena Šimotová, Zbyšek Sion, Ruda Němec a další. Pro jejich generaci to bylo zajímavý, protože jim to připadalo, že určitým způsobem rozvíjím českou linii. Stal jsem se tak potenciálním členem odvrácený strany, šedé zóny, té druhé strany, alternativy.    Nemusel jste na vojnu? Ženil jsem se ve čtvrtém ročníku na akademii, to už jsme měli i dítě. Strávil jsem rok v Armádním studiu. Jeho ateliéry byly v pražských Vršovicích a my jsme tam vlastně obsluhovali ty „veliký“ armádní umělce, kteří tvořili angažovaná díla. Rozváželi jsme jejich obrazy po kasárnách a dělali z nich výstavy. I záklaďáci tam museli malovat. Jako témata nám zadávali pitomosti, já to nedával. Maloval jsem si svoje. Říkali, že to je nepoužitelný, a tak Rittstein v kasárnách nikdy nevisel. Po vojně jsem si v Čechově ulici našel sklepní místnost, samá plíseň, a tam se pochopitelně nemaluje zemědělství. Začal jsem se přiklánět k takový existenciální linii českého umění. Já měl rád Šmidry, Nepraše a tam začaly vznikat obrazy Nechci v kleci, Sprchový kout ... Cítil jsem něco neurčitého, mimovolně to přicházelo samo. Nebyl to ještě program, do kterého bych se rozmaloval.    A přišla výstava, která skončila tak neslavně? Ta naše parta pocítila potřebu udělat konfrontační výstavu. Marcela Pánková, historička umění, „sebrala“ v roce 1978 Sozanskýho, Bláhu, Švédu, Ouhela, Petra Pavlíka a Luboše Janečku a pověsila obrazy v Krči v Praze ve výzkumáku na chodbě. Já tam vystavil tři obrazy: Bytové jádro, Sprchový kout a Nechci v kleci. Vůbec mě nenapadlo, že dělám nějaký proti, jen jsem chtěl vypovídat o údělu jedince, který má omezený rádius. Na vernisáži to někdo udal, přijeli estébáci a zavřeli nás na vrátnici. Nazvali to spiknutím a že si nás odvezou. My jsme se, naše parta, což může být pro mnohé překvapující, stýkali s Kotalíkem, tehdejším ředitelem Národní galerie. Bylo zajímavé, že jeho, přestože to byl velký komunista, zajímalo hodně i to neoficiální. On chtěl mít dobrý sbírky v Národní galerii, a tak kamarádil i s námi. Chodil ke mně do ateliéru. Chodil sem jak Kotalík, tak i Chalupecký a i jiní. A tak Jirka Sozanský zavolal Kotalíkovi, a ten přijel a vyřešil to. Řekl, že to jsou malířský pokusy, od mladých absolventů akademie a že není co vyšetřovat. Pustili nás domů. Nahlásili to na Svaz, kde jsem měl pořád legitimaci. Když jsem si pro ni šel k tajemníkovi, pustil se do mě: „Co jste dělali v Krči?“ „Pověsili jsme si obrazy na chodbu, když to nepovolíte ve svazové výstavní síni tady.“ „A co obraz Nechci v kleci, co ta červená, co to pletivo? Komunistickej koncentrák?“ Nedal si to vysvětlit. Nakonec zařval na sekretářku, aby mi ji dala, že už mě nemůže poslouchat. Nikdy jsem ji nepoužil. Deset let mi nedali výstavu. Muselo se žádat. A tak jsem vystavoval s Malichem a jinými po různých chodbách mimo Prahu. Po hospodách jsme to probírali. Navštěvovali jsme se v ateliérech. Svým způsobem to bylo pro mě velice významný. Potřeboval jsem odezvu.   A z čeho jste žil, měl jste rodinu? Občas jsem něco prodal a trochu vypomohli rodiče. První nákup udělala Alšova jihočeská galerie. Rok po studiu koupili tři obrázky. Národní galerie koupila dva obrazy. Kotalík říkal: „Já to dám do komise, ale musím si ji připravit. Musí to být něco za něco. Vezmu nějakou blbost jejich kamaráda a oni vezmou, co chci já.“ Takže takto jsem se dostal do Národní galerie ještě zamlada. A nějaký peníze na živobytí z toho byly. Kamarádi z nakladatelství Mladá fronta a z Lidového nakladatelství mi občas nechali ilustrovat knížku. Potom to museli obhájit u komise, že zrovna já… Za dva roky jsem měl výstavu v Nerudovce, dělala tam kurátorku paní, které se tam někdy podařilo vmáčknout i neoficiála. Nad galerií bydlel malíř Bedřich Dlouhý. Doporučil mě. Začali jezdit sběratelé. Ty obrazy byly levňoučký, ale dalo se za to žít. Co bylo potřeba? Čtyřicet korun za ateliér, něco na benzín, jídlo, barvy… Člověk v té době nesměl mít velké nároky. Ale já jsem věděl, do čeho jdu. V létě jsme byli v Brnířově s celou rodinou. Babička celý rok šetřila a v létě nás tam všechny živila.    Ale nakonec vás nechali vystavovat v zahraničí a tady ne? Protože stát z toho měl peníze. Bylo tady Artcentrum, podnik zahraničního obchodu, ten vyvážel výtvarné umění. Na zahraničních veletrzích výtvarného umění se se socialistickým realismem nechytali. Jednoho dne mi zavolali, jestli bych jim nedal dokumentaci obrazů, že něco zkusí. Dostali na mé obrazy kóji v hlavní sekci veletrhu. „Dám vám obrazy, ale pojedu, jinak nedám.“ To se nelíbilo, ale nakonec jsem jel. Ředitel, ten se tam koukal na fotbal, a nějaký pan Dvořák, to byl tajný, ale ten umění rozuměl. Udělali mi školení, jak nemám komunikovat s emigranty, ale já tam nic jiného nedělal. Oni také, protože jenom přes emigranty se daly navázat kontakty a prodávat. Nechali mi z toho něco málo peněz, ale „chytl“ jsem tam galeristu, který mi udělal výstavy v Kolíně nad Rýnem. To samé se opakovalo. Nepustíte, nedám! Jel jsem a zase ne sám. Tam mi emigranti dali ruksak samizdatové literatury, abych ho převezl do Prahy. Vyhodil jsem ho před hraničním přechodem z vlaku. Bál jsem se, to už bych si „neškrtl“. Když mě viděli, tak kontrolovali všechno. Nevozili ale ven jenom moje věci, vozili i Knížákovy věci, nabízeli i jiné, potřebovali peníze. Potřebovali se venku „chytit“. Na moje věci dostali kóji i v hlavní expozici v Chicagu, na Navy Pieru. Zase neskutečný boj. Vyhrožoval jsem generálnímu řediteli, že to dám do novin, že se kóje dostala na moje obrazy…Nakonec jsem se stejným způsobem dostal ještě i do New Yorku. Bylo to velice úspěšný, spousty nabídek, ale nedovolili mi je využít. V Americe si mě ale všimli teoretici z Evropy a pozvali na Benátské bienále.    A najednou samet… Ocitl jsem se v akčním výboru. Rozjížděla se generace těch úplně nejmladších, kteří si mysleli, že budou hned světový. Výtvarné umění se začalo různými způsoby fedrovat do světa. Mně bylo čtyřicet a mí skalní „fandové“ o mě mluvili, že „Rittstein je v prdeli/hajzlu“, že už nemůže nic pořádného namalovat, když ztratil nepřítele. Přitom já ale pořád maloval jen svůj život, žádnou politiku. Byl jsem tím vším tak unavený a řekl jsem si: už nechtěj opakovat ty své obsese, seber se a odjeď. Stejně jsem to chtěl udělat už dávno. Brnířov. Přišel čas udělat si krajinu. Ty věci, co mám okolo sebe, co jsou na dohled od baráku, břízy, které stojí za barákem. Byly to úplně jinak „zorganizovaný“ obrazy. Melancholický. Maloval jsem to pět let. Po pěti letech jsem se zúčastnil výběrového řízení na výstavu v Míčovně v Královské zahradě Pražského hradu. Za prezidenta Havla se tam dělaly velké výstavy. Představil jsem se tam v roce 1998 jako lokální krajinář. To mně bylo padesát. Vzbudilo to pozornost, mělo to velkou publicitu, všechny recenze byly pozitivní. Psalo se, že Rittstein se vyvíjí, zkouší, nelpí na svém původním výrazu, nerozmělňuje ho, že udělal úplně jinou výstavu. Pochopitelně mí skalní „fandové“ zase říkali „Rittstein je v prdeli/v hajzlu“, říkali to už podruhé. „On teď maluje jenom krajinu, strašný.“ Já jsem ale tou výstavou zjistil, že už vlastně mám všechno z té krajiny namalovaný a že se mi tam začíná vracet figura. V jiných souvislostech. Do šedesátky, deset let jsem zkoušel figurální obrazy, takový jakoby vyprázdněnější. To byl ale důsledek přestavby celé kompozice obrazu, imaginace, fantaskního realismu i surrealismu.    V roce 2001 jste začal učit na Akademii výtvarných umění jako vedoucí Ateliéru malířství. Dávalo vám to něco navíc?  Hned po revoluci mě oslovili studenti z Uměleckoprůmyslové školy. Odmítl jsem. Chtěl jsem především malovat. Za pár let volali několikrát z akademie. Osobně i rektor Knížák. Ale já odmítal. Bylo mi dvaapadesát a zavolali znova. Podlehl jsem. Podepsal smlouvu na rok. První studenti byli výborní, byli nadšení, přestože já byl dost náročný. Jsem docela na produkci, chci, aby se makalo. Když jsou studenti spokojený, tak chtějí dovést k diplomce a ti další také. Dával jsem jim dílčí úkoly, zpracovali to po svém, mluvili jsme o tom, chodili po výstavách, psali eseje. Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií. Pochopili ji a respektovali mě. Přezdívku jsem měl „šéf“. Jedna výstava mimo školu ročně, jeden výjezd na plenér, jeden týdenní výjezd – Londýn, Paříž, Berlín – do galerií. Najednou jsem zjistil, že vlastně sleduji současné umění, navštěvuji galerie s absolutní pravidelností, jako bych se učil sám. Nesmírně mě to nabudilo, oživilo. Sedmnáct let a vůbec mě to nenamáhalo. Škola byla oázou. Byl jsem tam rád. V baráku, kde se mluví a probírají se spousty věcí kolem výtvarného umění. Hodně dávala i mně. Jsou tam ateliéry i s jiným zaměřením, kde jsem se zúčastňoval hodnocení jako člen komisí, a tak jsem vlastně sledoval celý proud od videoartu přes konceptuální umění, smíšený média, malbu, sochu, vlastně jsem se neustále vzdělával, a hlavně byl v obraze.   K šedesátinám vám „popřála“ výstavou Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze.  Byla to retrospektiva. Tam už bylo všecko: krajina, jednodušší obrazy, které vycházely z krajiny, i figura. Přijetí bylo výborný.    K sedmdesátinám to byla Jízdárna Pražského hradu na konci roku 2019 a začátku roku 2020. Na čas jsem si ji přejmenoval díky vašim rozměrným plátnům na Rittsteinovu Sixtinskou kapli. Pro mě to byla splněná představa o tom, jak budou vypadat moje velké obrazy ve velkém prostoru. Chtěl jsem to alespoň jednou vidět. Míčovna nebyla špatná, ale je to stylový prostor, Národní galerie je prestižní místo, ale je nízká. Jízdárna, to je neskutečný prostor. Já jsem je maloval na dvoře v Brnířově a pak jsem už nikdy neviděl, jak působí s patřičným odstupem. Chtěl jsem tu Jízdárnu kvůli tomu. Měl jsem obavy, že bych to mohl s tím prostorem prohrát, ale ono to vyšlo. Přesto, že jsem uspořádal spousty výstav, toto se mi stalo poprvé v životě, vidět svoje věci v takovémto prostoru. Stálo mi to za to. Mé představy se naplnily. Vlastně svým způsobem jsem se oklikou vrátil ke všemu, co jsem kdy dělal. A navíc, co jsem chtěl udělat, a udělal jsem to, že jsem poprvé v posledním období začal malovat nejen to, co jsem žil, ale i to, co jsem viděl. Vidím! Ta poslední fáze je pro mě velice důležitá. Jsem rád, že na té výstavě byla se vším, co k ní patří, a že naznačila určitou sebereflexi, ale i to, že jsem schopen namalovat i jinou polohu. Tím myslím ty mé etnografické cykly. Indii, Mexiko a mám do třetice v plánu Japonsko.    Víte, co mě překvapilo na výstavě v Jízdárně, kterou navštívilo téměř dvacet tisíc lidí? Že ani tou poslední fází, o které mluvíte, mi to nepřipadalo uzavřené? Nic neuzavírám. Mám spoustu nápadů a plánů. Je to ve mně. Ale nerad bych to předem inzeroval. Nikomu to neříkám. Promiňte mi to, ale zatím to neřeknu ani vám!   Autor je výtvarný teoretik a spisovatel.   Michael Rittstein (*17. září 1949, Praha) je český výtvarník. Patří k nejvýznamnějším představitelům expresivní figurální malby. Žije a pracuje v Praze. Je otcem sochaře Lukáše Rittsteina, a „Miki-discjockey“ (Mikuláše). V letech 1964 až 1968 studoval na SOŠV Václava Hollara a v letech 1968 až 1974 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Arnošta Paderlíka, kde byl od roku 2001 vedoucím Malířského ateliéru III. Je členem výtvarných skupin „12:15“, „Pozdě, ale přece“, „Nová skupina“ a „SVU Mánes“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-11 17:07:51

Různé úhly pohledu… s fotografem a knižním grafikem Janem Křikavou

Ne, nebudu se zabývat dnes tolik populárními politickými diskusemi o uprchlících, o našem premiérovi, o koronaviru ani o ničem podobném, na co se dá dívat z různých úhlů. Já se přidržím literatury a kultury. Nebo, jako v tomto případě, fotografie. A to nejen tak ledajaké. Název tohoto článku vlastně není příliš přesný, protože výstava, na jejíž vernisáži jsem byl minulý týden v pátek, se jmenuje Symetrie II a jedná se o výstavu fotografií, respektive graficky upravovaných fotografií, zachycujících velmi zajímavě nejrůznější architektonické prvky nejrůznějších budov v Praze. Slovo symetrie se přitom celou výstavou skutečně prolíná. Autor, mladý fotograf a grafik Jan Křikava, totiž tyto jednotlivé prvky ze svých snímků vyňal a graficky „srovnal“ tak, že na jednotlivých fotografiích utvářejí skutečně zajímavé scenérie a tvary. Příkladné je třeba jeho využití fotografie vysílače na Žižkově, který Křikava sestavil hned čtyřikrát k sobě do tvaru velkého X. Člověk tak má možnost nejen se zamyslet nad celou perspektivou fotografie, ale i nad jejím obsahem, neboť spousta otázek, na něž je zatím odpověď jen neutrální X, se kolem této stavby šíří již od jejího postavení. Nicméně vraťme se k výstavě jako takové a k tomu, proč píšu o různých úhlech pohledu. Fotografie Jana Křikavy totiž nejsou jen graficky zdařilou prací s vyfotografovaným prvkem, ale jsou i výsledkem unikátního autorova pokusu dát fotografii jiný, skutečně zajímavý rozměr. Sedíte-li v literární kavárně Samsa v pasáži U Nováků, kde tato výstava probíhá, tak vystavené fotografie pokaždé uvidíte trochu jinak. Jednou se vám budou zdát tmavé, jindy světlé, někdy zastíněné, jindy vyloženě zářivé a pokaždé budete mít dojem, jako by doslova hořely. Jan Křikava totiž vyvolává svá díla na unikátní materiál – měděné desky. Různé úhly pohledu tak mění fotografie podle toho, jak měděné desky odrážejí přirozené i umělé světlo kavárny, z které strany se díváte a zda zrovna stojíte či sedíte. Každý úhel pohledu je zkrátka jiný a jedinečný. Protože mne technologie tohoto vyvolávání těchto fotografií zaujala a s autorem se dlouho znám, rozhodl jsem se ho na pár věcí zeptat. V tomto rozhovoru si přátelsky tykáme, protože se nad různými tématy scházíme již řadu let jako přátelé právě u Řehoře Samsy.   Honzo hned na začátek – jak jsi přišel s nápadem využití mědi jako podkladu pro vyvolávání svých fotografií? Tak to je otázka, které jsem se vážně bál, protože já vlastně ani nevím. Já se snažím dělat ty věci prostě jinak a už před nějakou dobou jsem udělal výstavu svých fotografií s názvem Symetrie, proto ta Symetrie II, kde jsem použil prvky abstraktní architektury. A tak nějak jsem jim chtěl dát nějaký jiný rozměr a chtěl jsem je udělat trochu trvanlivější, tak jsem začal experimentovat s hliníkem, potom s nerezem a nakonec jsem se dostal k té mědi, protože má tu zvláštní vlastnost, že nejdřív září a potom postupně pracuje, trochu koroduje a pořád se nějak mění. Takže každá ta fotka je vlastně originál, i kdyby jich existovalo víc. Navíc právě ten světelný prvek dodává každé fotce specifický ráz a pokaždé, když se na ni odněkud podíváš, tak jí vidíš nějak jinak, což je na tom to nejzajímavější.   Kde si vybíráš náměty? Máš k tomu nějaký klíč nebo fotíš, co tě zrovna napadne, tedy co třeba zrovna vidíš? Klíč k tomu nemám. Většinou fotím to, co mi tak říkajíc „cvrnkne do nosu“. Většinou jdu něco fotit nebo se jen tak procházím po městě a nakonec nafotím něco úplně jinýho, co se mi zrovna zalíbí a co vypadá zajímavě. Často je to úplně neplánovaně. Není to vlastně nic cíleného, všechno je to o tom, že jsem tu inspiraci našel a v tu chvíli mě to napadlo a potom jsem si s tím takhle pohrál.   My se tady díváme asi na patnáct tvých fotografií na měděných deskách. Používáš všechen materiál, co nasbíráš, nebo si potom vybíráš a zkoušíš a tak podobně? Ne to určitě ne, protože těch fotek vzniklo mnohem víc, rozhodně by se sem ani nevešly, a hlavně ten soubor fotek pořád roste, protože pořád nacházím nová a nová místa, co mě baví, takže to postupně doplňuji.   Jak vlastně tvoje fotografie na mědi vznikají? Je na to nějaká zvláštní technologie nebo je to klasické vyvolávání? Je to klasický černobílý proces ve fotokomoře. Je to normální světlocitlivá emulze, kterou se musí ta deska potřít, potom se to klasicky vyvolává jako černobílá fotka, jenom s tím rozdílem, že ta měď je chemicky aktivní s těmi látkami, takže je potřeba tu měď na to určitým způsobem připravit, aby se to dalo použít.   Jak dlouho trvá vyvolat takovou fotografii a kolik to stojí? Tak jenom ta velká měděná deska stojí tisíc korun, k tomu samozřejmě chemikálie a můj čas, kterého není málo. Já ty fotky dělám po nocích, ale i kdybych je dělal ve dne, tak se s tou mědí musí pracovat skoro v naprosté tmě, takže když si udělám doma temnou komoru, tak mám ještě ztlumené červené světlo na naprosté minimum sotva vidím, co dělám. Jednu tu větší desku dělám asi pět hodin se vším všudy, ale teprve po těch pěti hodinách, kdy se na ni podívám na světle, vlastně zjistím, jestli se mi vůbec povedla nebo ne. Často se mi tak stane, že po několika hodinách vezmu desku, všechno z ní vodou odstraním a můžu začít znovu. U těch menších je to tak poloviční doba. Výhoda proti normální fotografii je, že opravdu každé vyvolání na té měděné desce je nějak jiné, takže z toho je pokaždé originál. Nikdo nikdy nebude mít dvě stejné fotografie na měděných deskách.   A máš už nějakou zkušenost, co s tou fotografií udělá stáří? Protože sám jsi připomenul, že měď koroduje a pracuje. Vzhledem k tomu, že jsem s tímhle tématem začal experimentovat před rokem, tak mám stálost jeden rok. Ale pokud já tu fotku udělám pořádně, tedy pokud ji dobře vyperu, ustálím a vyvolám, tak by měla ta trvanlivost být dobrá. V tomhle případě je to ještě tak že tu fotku musím zalakovat, takže je i do určité míry chráněná a měla by vydržet dlouho.   Co teď dál chystáš? Protože já vím, že jsi také knižní grafik a že hodně s přítelkyní cestujete a píšete o svých cestách. Takže co dál? No tak teď moc necestujeme, protože jsem čerstvě tatínkem, ale momentálně vedu svůj časopis, kterému se nejvíc věnuji. Je to interaktivní časopis na internetu, volně dostupný bez poplatků, a jmenuje se to MojeArgo. Vychází to jako měsíčník, ale má to tou interaktivitou i svoje přesahy. Vycházejí tam rozhovory, audioukázky, knižní novinky Arga a tak podobně. A protože to dělám z opravdu té větší části sám, tak se teď věnuji hlavně tomu. A pokud jde o fotky, tak já jsem rád, že jsem teď dodělal tuhle výstavu, ale chtěl bych v tom nějak pokračovat dál i do budoucna, dostat to i do nějakých dalších galerií a třeba se dostanu zase někam dál.   Výstava Symetrie II probíhá v kavárně Samsa v pasáži U Nováků až do 20. března. Pokud byste měli zájem o dílo Jana Křikavy, můžete se podívat na jeho stránky www.jankrikava.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-25 14:07:54

Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (ukázka z knihy)

Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. Ve svých textech si dovolil kritizovat takové kulturní fenomény, jako jsou Jiří Suchý či Zděnek Svěrák. Spoluzaložil Divadelní festival Kutná Hora. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik…   Ukázka z knihy      – Když se trochu konsolidoval, chtěl se Štěpán věnovat práci, ale osazenstvo kavárny, zjevně spřátelené se servírkou a probírající nejrůznější aspekty života na maloměstě, od odporných kulturních akcí přes strázně podnikání místní pekařky až po vlastní cestovatelské plány, mu nedovolovalo se soustředit. Jeho intenzivní chuť celou kavárnu vystřílet se začala stupňovat poté, co dorazil afektovaný student, údajně čerstvý navrátilec z Jižní Ameriky, kde byl na stáži na českém velvyslanectví (česká diplomatická služba, takový nonsens, pomyslel si Alsas, odporná předražená přezaměstnaná žumpa plná líných nedovzdělaných budižkničemů, kteří si jen potvrzují pocit vlastní bezvýznamnosti zvyšováním mezinárodní bezvýznamnosti vlastního státu). Student byl zjevně příbuzný oné postarší, rovněž poněkud afektované servírky (která, jak se ukázalo, byla rovněž jedinou majitelkou tohoto podniku).      Lidé, kteří probírají rodinné problémy nebo místní společenské drby, jsou obvykle nesnesitelní, ale nad takovou debatou se občas lze alespoň pobavit, lidi, co se baví o vlastních odporných životech, lze jen litovat, pokud v sobě ovšem jeden udrží touhu je pozabíjet. A úplně nejhorší jsou hovory o kultuře. Alsas se za snoba nepokládal, nesnášel ale lidi, co z pouhýho navštěvování kulturních stánků dělali přednost nebo cosi ušlechtilýho, co mělo jejich podprůměrný a v bahnu nudy prožívaný životy snad pozvednout k nejistým výšinám, přičemž si neomylně vybírali jen takové věci, k nimž bylo možno slovo „kultura“ přiřadit zcela libovolně, třeba jako slovo „bůček“ nebo „smaženka“ (dal bych si smaženku, pomyslel si Alsas), a svým prožíváním „kultury“ jen potvrzovali vlastní nevkus, nekulturnost a absurdně nízkou inteligenci. Mezitím dorazil jakýsi seladon středního věku, který (zjevně pravidelně) s ženou za pultem flirtoval tím nejnechutnějším způsobem, o to víc a o to úporněji a o to hlasitěji se u toho oba chechtali, ano, už se ani neuchechtávali, ani nechichotali, ale docela bezostyšně se chechtali na plné kolo, ale byl to takový ten druh hlasitého smíchu, který jde na nervy nejen okolí, ale musí jít na nervy i jim samým, myslel si Alsas. Vrchol jeho pobytu v kavárničce přišel, když za mladíkem z Jižní Ameriky dorazili jeho rodiče a se servírkou-majitelkou se jali probírat různé druhy co nejkyselejší kávy v kombinaci s jejími úžasnými dorty a kremrolety vlastní výroby. To už bylo na Štěpána moc; sbalil se a odešel na turka do divadelního bufetu.        Nakonec pochopil, že toho dne ho v tomhle městě už nic nečeká, natož život, a rozhodl se, že ani opít se by nemělo smysl. Po krátké schůzce na magistrátu, kvůli které to vlastně celé dnes podnikal, odřekl i návštěvu divadla (kterou beztak neměl v plánu uskutečnit, šlo o akt zoufalství při plánování, pomyslel si) a odešel rovnou do hotelu. Konverzace se stárnoucí účastnící zdejšího farmakologického kongresu nad whiskou měla sice něco do sebe, ale nakonec ji ještě před půlnocí nechal překvapenou a samotnou v lobby a šel spát.   * * *        Na „křest“ básnický sbírky Semerádový, navíc do tý tupý kavárny Altruista v Dobřichovicích, původně jít Alsas vážně nechtěl. Nesnášel akce tohohle typu, poplácávaní se po zádech, nyvý vzdychání a lidi posírající se vlastní důležitostí, laciný víno a dědky slintající nad vlastníma zásluhama z 60. let a dnešníma mladejma literátkama. Jedinej důvod, proč si teroristi nevybíraj ke svejm útokům tyhle akce, je to, že by pak nikdo netruchlil, to je lepší vystřílet vánoční trh, toho si aspoň všimne nějakej lokální bulvár, pomyslel si jako obvykle Alsas. Navíc, i když nebyl katolík (nicméně katolicismus ctil, na rozdíl od studenejch protestantskejch nesmyslů), připadlo mu křtít knihy jako rouhání. Ať tomu radši říkaj oslava nebo tak něco. A hlavně ať se tam z tý knihy nepředčítá. Nebyl nijak velkej čtenář poezie a poslední básník, kterýho uznával, byl Bertran de Born, o současný tvorbě si vůbec myslel svoje, ale věci, který znal od Semerádový, mu přišly dobrý. Spolu s jejíma lascivníma kecama, který, jak bylo vidno, myslela většinou vážně.      Taky už měla ledacos za sebou a furt byla o něco mladší než on (Což se nejspíš nezmění, ne? doplnil ho kdysi Schulz a Alsas si na moment připadal jako ti oslizlí šedesátníci upíjející laciný víno na těchhle večírcích, na který, tedy na všechny vernisáže, divadelní premiéry a literární čtení, si Alsas vždycky záměrně bral vlastní pití).      A kdyby nic, aspoň s sebou míval Schulz placatku. On ho vlastně na tuhle akci dotáh, a páč neměl čas a nemohli se ani předlít spolu, snažil se Štěpán vytáhnout Laurovou, ta taky neměla čas, Palkosku nemělo teď smysl nikam zvát, no a na Renatu neměl náladu. Ona na něj možná taky ne, svině. Dopíjel osaměle flašku v Hranicích oligofrenie a pomalu mířil na vlak do Dobřichovic, aby tam stih ještě zahřívací kolo vodek U Kunďáka.   * * *        Toho večera si Alsas zas otevřel Kalkatovy zápisky.        Chce se žít, chce se žít, a víc než jen dost. Sebezáchovná schopnost organismu je neskutečná, takže když to přežije člověk dva dny a dvě noci, najednou se probudí s pocitem, že vlastně ještě nechce umřít. Bez jakéhokoli zdánlivého důvodu – věci, co ho doteď tížily, se najednou rozplynou, a sleduje svět mázdrou neurčitého poklidu. Existenciální tíseň je taky pryč. V dobré náladě, která přišla nečekaně a bezdůvodně, mu připadá, že stejně iracionálně přišla předtím i deprese, ale samozřejmě to tak není, ta je jediná racionální a zdůvodněná. Dobrá nálada je naopak pouhý klam a trik, jímž tělo bojuje proti mysli, přebírá záchranný program.        Alsas dopil lahev bourbonu a šel si dát vanu. Do magneťáku vložil nahrávku se zvuky vysavače.   * * *        – Podívejte se, když chcete, mohu vás trochu proškolit, mladý muži. Tam, mávnul Burmester směrem k fakultě, vám stejně nic moc neřeknou, jak už jste zjistil, že.      – Po staletí se vzdělanci věnovali studiu soukromě, sami, s pomocí učitelů, mentorů a literatury. To je jediná cesta v jakékoli době, odvětil poslušně černovlasý mladík.      – To je pravda, pronesl s uspokojením Burmester a přisunul mu poslední dva ročníky svého ne-akademického žurnálu Prolegomena literární interperetace.      Alsase to bavilo, ale na druhou stranu nevěděl, proč ho sem Burmester taky pozval. Mladej Nasiletti byl kluk jak cumel a bylo jasný, že vyhledává – tváří v tvář tuposti svých učitelů i spolužáků gymnaziálních i univerzitních, tváří v tvář tuposti svých rodičů a světa, který ho obklopoval – skutečné duchovní vůdce. Alsas měl tak trochu podezření, že Burmester chce, aby, zatímco on jej bude školit v literatuře, kritice a estetice, vzal Alsas do ruky mladíkovo vyučování v životní praxi. Na to absolutně neměl náladu. To ho radši předhodim Sidonisovi, beztak bude teplej jak kamna, pomyslel si Alsas. Na mládež začínal bejt alergickej a nemyslel si, že to je jenom věkem. Ostatně na starý alergickej bejt nepřestal, i když se jim začínal valem přibližovat.           Mezitím už Burmester zahájil školení:       – Takže, je potřeba si přečíst: Vlna za vlnou se valí od F. X. Svobody, Suplenta od Karla Klostermanna, Neznámého člověka od Milady Součkové, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu od Jiřího Drašnara a Oblast stínu od Milana Exnera.      Nasiletti si poslušně zapisoval.      – V šedesátejch letech se v Čechách literatura nepsala, prohlásil Burmester a znalecky si vložil do úst okurčičku, a upřímně vzato, ani moc předtim nebo potom. Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu, zopakoval svůj klasický výrok.      Nasiletti si chtěl trochu přisadit, tak dal k lepšímu známou anekdotu:      – To měl přece tehdy Čapek-Chod tu autogramiádu, na kterou přišla nějaká holka s Krakatitem. A on jí povidá: Ale slečno, to jste si spletla, já jsem Čapek-Chod, tohle je Čapek-obchod.      Alsas s Burmesterem se na sebe podívali a hlasitě se zasmáli.           Alsas trochu hraně, chtěl mladíka spíš povzbudit a tenhle fór znal léta. Burmester upřímně, neboť Čapka nenáviděl a tenhle fór miloval. Někteří tvrdili, že ho sám vymyslel.      – No, prohlásil Burmester a ukousnul další kus kuřecího stehna, jak vždycky říkám, když toho zmrda někdo zmíní: Doufám, že myslíte Čapka- -Choda, toho spisovatele.      Nasiletti se zasmál, napůl servilně, napůl upřímně.      Alsas začínal toho kluka mít rád.      – Já vás s někym seznámim, povídá mu a už vytáčel Sidonisovo číslo.      – Ale myslíš, že Chod nakonec tu studentku voprcal? vznesl do pléna dotaz Burmester. Bych se vsadil, že ani hovno. A objednal další rundu panáků.      Banatovič by určitě ocenil, pomyslel si Štěpán, že hospoda U Lázní Bělohrad, v níž se zrovinka nacházeli, je v Čapkově ulici v Nuslích. Pojmenovaný pochopitelně po úplně jiným Čapkovi.        Kdysi to provozovali dva chlápci, Lamr a Waltr, ale rozhádali se. Druhej tak odešel do vedlejší ulice Magistrů a otevřel tam lokál U Lázní Stoličný Bělehrad, kterýmu se samozřejmě mezi místníma říkalo U Székesfehérváru, i když nebyl každej schopnej to vyslovit. U Stoličnýho měli lepší perkelty a okurky, ale chlastalo se pořád líp u původního Bělohradu, říkal vždycky Schulz. Koneckonců, jídlo je přežitej koncept, pomyslel si Alsas. A pustil se do další lahve červenýho. Koukal, že mladík bude přece jenom potřebovat v některejch věcech školení. Tváře mu hořely a Burmester se zrovna pouštěl do svýho parádního čísla, přednášky Od čtvrté avantgardy k páté moderně, to celé na druhou. Snad ten Sidonis je aspoň už na cestě, říkal si Štěpán. Zastesklo se mu po Stašce.        Neděle Alsas samozřejmě nesnášel. Odpornej den, kterej není předurčovanej jen tim, že jsou lidi zoufalý z nadcházejícího pondělí, ale je mrtvej sám od sebe, včetně účastníků. Podniky zavřený, ulice prázdný, město mrtvý, všechno v píči. Nejvíc nesnášel Alsas skutečnost, že se mu skoro vždycky podařilo domluvit na neděli nějakej sraz a pak se celej den trápil tím, že na něj bude muset jít.      Vlastně domluvený věci nesnášel obecně, ale v tu neděli to bylo nějak tíživější.      Lepší bylo se hned ráno vylejt, a pak byl klid.      Nebo se dala neděle dobře prospat. Spánek obvykle pokládal za ztrátu času, zvlášť ve dne, ale v neděli šlo o to, jak přežít den a nezabít se.      I když nechodil denně do práce, weekendy měl celkem rád. Nejradši ty, kdy nebylo potřeba nic dělat a člověk moh jen tak doma sledovat filmy nebo číst knížky, případně se poflakovat po nonstopech (protože normální podniky otvíraj o weekendu dost pozdě, pokud vůbec).      Nebo se opít s nějakými cynickými kamarády.      Mrtvolnost neděle podtrhovalo i počasí, které obvykle zrovna na tenhle den připadlo, a neblahý Štěpánův zvyk z nedostatku jiné činnosti vždy koncem týdne bilancovat, co všechno se za uběhlých sedm dní nepovedlo.        – Neděle není depresivní, říkával Schulz, ty ji tak jenom pojímáš. Netěšíš se na ni, říkáš si, to bude zase depka, no a světe div se, pak to skutečně depka je, navíc si to celej den opakuješ, tak se do tý deprese propadáš hloubš a hloubš.      Ale ať s tím dělal Alsas, co chtěl, dopadalo to vždycky stejně. Jedinou výjimkou byly dny, kdy se v sobotu tak kvalitně opil, že se probudil ještě ožralej, a stačil na to včas navázat. To mu pak došlo, že je neděle, až později, když už bylo skoro po ní.        Dneska to nebyl ten případ a Štěpán se chtěl akorát tak zabít. Ani spát mu nešlo a venku bylo hnusně. Doma se však nedokázal udržet, musel ven.      A do toho ta přiblblá Adéla.      Nechtěl ji vidět, ale neměl sílu domluvenou schůzku odvolat. Navíc, s někým mluvit musel.   * * *        Vždycky, když Alsasovi nebylo dobře, otevřel si Kalkatovy zápisky.        Důvodů, proč se nezabít, najdeme vždycky nakonec dost. I ty, co můžeme odmávnout jako zástupné, nás nakonec dovedou jen k tvrzení, že zabít se můžeme přece kdykoli, tak proč zrovna teď. Ostatně problém sebevraždy je v tom, že ji člověk nikdy nespáchá včas. A pak – ti lidé, kterým člověk způsobí ne trápení, ale různé praktické problémy. Nález těla, vyšetřování, vyklízení pozůstalosti, zařizování pohřbu atd. Problémy, co člověk nechá nevyřešený, nejen ty svoje. Firmy, spolky, rozjetý projekty, nesplněný úkoly. A pak – ta obava o pověst, ta je nejsměšnější. Aby si nikdo neříkal, že je to „kvůli tomu“. Nejlepší by bylo se zabít, když k tomu člověk nemá žádnej zjevnej důvod, žádný průšvihy, dluhy, nemoci. Jenomže i když tyhle věci člověka netrápěj a chce se zabít pro úplně jiný věci, nakonec vždycky vyvstanou a trubači a hasičmajstři je pak rozvíjej se závažným výrazem ve tváři, předstírajíce pochopení a porozumění.        Zvláštní, pomyslel si Alsas. Kalkatu viděl v životě dohromady třikrát, z toho dvakrát to bylo magické, velkolepé setkání, na které jako by čekal celý předchozí život. Fascinace, propojení, zábava. Gute Laune. A ovšem – při jeho zálibě v tajnůstkářství a lži nebylo snadný ho prokouknout, zjistit víc. Tím spíš, že jak se viděli málo, napájely se jeho představy o Kalkatovi z bizarních historek, drbů, tajemných náznaků a všeho možnýho dalšího, protože Kalkata byl prostě pojem. Jasně, občas si napsali, ale taky to nebyla žádná obrozenecká korespondence. Přišlo to, co přijít muselo, a po Kalkatově smrti ho navštívila jakási známá a předala mu ten sešitek, s tím, že to bylo přání zesnulého. Alsas nevěděl proč a už se to ani nesnažil rozklíčovat. Byl to vzkaz? Byl to úkol? Nebo prostě jen věděl, že v něm má vnímavého čtenáře, jako v něm měl vnímavého posluchače? Štěpán si to nechal jako soukromé potěšení. Nebo duševní vzpruhu.        Na vidině cesty do Brna uklidňovala Štěpána jediná věc: že ho doprovází přítel z nejvěrnějších, Banatovič. Když nastoupil do ještě stojícího vlaku, Banatovič už seděl v jídeláku nad vypitým panákem a napůl vypitým pivem. Ten fakt nezahálí, řekl si Alsas.        – Nazdar, profesorskej.      – Píčo, sedej, čets, co napsal ten čurák Marterer?      – Ne, nečet, řekni mi, co napsal ten čurák?      Marterer byl Banatovičovým oblíbeným tématem.      – No ten zmrd měl hroznej vejšplecht v Kampani, kecy o tom, jak by se do rozhodování o veřejným prostoru měli zapojovat odborníci. Tím myslí sebe, poučil ho Banatovič.      – Vždyť je to taky čurák prvního řádu.      – Někdo by mu měl vyřídit, že může rozhodovat akorát o tom, kdy se půjde vysrat.        Vrchní před ně postavil rovnou čtyři panáky hruškovice, už ví, jak na to, pomyslel si Alsas. Banatovič vypil první bez ptaní a bez přiťuknutí, Štěpán pokejvnul a taky si dal. Navalilo se mu. Nebylo to dobrý ráno.      Rozhlídnul se. – Vendelíne, tady pojď, umravňovala mladá atraktivní matka, vizáž model caffè latte, k tomu krátký vlasy, svýho asi čtyřletýho potomka při průchodu uličkou.      Zajímavý jméno, pomyslel si pro sebe Alsas a mrknul na Banatoviče, který se už cpal gulášovou polívkou.      – Ale ona taky není marná, zahlásil Banatovič.      Otočila se.      To je zas trapas, pomyslel si Alsas.      A usmála se.      Banatovič nevnímal, ale Alsas její úsměv povzbudivě opětoval.        – Tady ty čuramedáni mě dokážou po ránu vytočit, pronesl Banatovič a mával výtiskem Kampaně.      Dodal:      – Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie, nechápu, že ho ještě taky tisknou. Ale to je pořád ještě dobrý, ten už aspoň nepředstírá vědeckou práci, už se nesnaží o akademickou kariéru, jenom slintá do novin. Na to jsou tady jiný, rozvášňoval se Banatovič. Mluvil už dost nahlas a mával kolem sebe rukama. Míval ve zvyku přivírat u monologů oči, navíc jeho ve vzduchu máchající ruce připomínaly loutku. Jen ty nitě byly imaginární.      Pokračoval:      – To jsou všechno tyhlety démanty, buďto studovali sice oficiálně, ale v šedesátejch letech, kde se místo filosofie setkávali s nějakou postmarxistickou sračkou, nebo se ani k tomu nedostali a předstírali práci v kotelnách a studium filosofie v bytových seminářích. Obojí předstíraný, obojí pseudočinnost místo činnosti, opakoval Banatovič. Předstíraný studium – domácí studium! – v bytových seminářích – ovšem předstíraný filosofie. A předstíraná práce. Což je jejich věc, kdyby se pak nedostali k veslu a nezačali roznášet svý bludy z kateder… Rozumíš, disidenti obvykle nebyli žádný hrdinové, to byli lidi, který byli líný makat.      – Že ty nepíšeš politický komentáře do novin, to by byla paráda, řekl mu Alsas.      – Ale vždyť já píšu, do Doby síly, do Světel budoucnosti, do Na hlubinu a Na stráž!e, do Rozhledů neofašismu…      – Myslím něco normálního, co čtou lidi. Třeba tadyhle Kampaň. Nebo Varovný výstřel.      – Neblbni, tam by mě nevzali, blokujou mě, já nesmim nikam na veřejnost.      – Vždyť jsi univerzitní profesor. Utrhli by ti ruce, i kdybys jim místo článku podal toaleťák posranej sračkama, pokud by ty sračky byly tvoje vlastní. Lidi jsou tady nadšený expertama, odborníkama a vědcema, ať už jsou odborníci skuteční, nebo domnělí, opravdoví, nebo předstíraní, ať už jsou odborníci v čemkoli a vyjadřujou se k čemukoli.      – Myslíš? No něco na tom je…      – Vždyť se koukni na Marterera, jak je pilnej. A co má u fotky? Vždycky akorát „znalec odkazu Emy Destinové“, nebo „hudební historik“.      – No ty vole to je fakt, ten by mě zajímal, odborník. Píše o zemědělství, ekologii, lidskejch právech a architektuře, a přitom jediný, co dokázal, je, že odchodil nějakou zkurvenou bolševickou muzikologii, kde ho akorát tak naučili klanět se Dvořákovi se Smetanou!        Přes uličku naproti dosedla nová pasažérka, Alsas si ji se zájmem prohlížel. Mladá holka, neurčitej věk lehce přes dvacet, chytrej a trochu drzej pohled, krátká barevná sukně, top bez ramínek, sponka ve vlasech, modrý náušnice, vlastně byla celá v modrym, v ruce Kunderův Žert. Nohy nedbale oholený, prostě něco v ní bylo. Tu džínovou bundu bych překous, a koneckonců i toho Kunderu, pomyslel si Alsas.        – Brno… – zkurvený! zahlásil Banatovič a krknul. Naproti sedící slovenský gentleman se zasmál a pokývnul na znamení sympatií. Přátelé vystoupili.        – To bysme mohli potkat starýho Velebu, určitě bude sedět v Karibiku.      – To je fakt, řekl Alsas.      Karibik byl odpornej zaflusanej nonstop umístěnej přímo v tzv. brněnským metru, tedy ještě odpornějším a ještě zaplivanějším podchodu pod hlavním nádražím.      Tyhle místa měl Alsas rád. Připomínaly mu Balkán. Kdyby to Brno bylo celý takovýhle, bylo by to fajn město, pomyslel si. Kdyby se zbavili toho moravskýho přízvuku, dodal si pro sebe. Kdyby si na nic nehráli a byli tím, čím jsou, tedy vstupní branou Balkánu, bylo by všechno v pořádku.      – Brno si hraje na malou Vídeň, a přitom je to prvotřídní malý Sarajevo, řekl nahlas.      – To spíš Doboj, odtušil Banatovič.      – Taky pravda. To město je jak malá holka, ve který dříme vášeň a nespoutanost a ona ji nedokáže vypustit ven, objevit, otevřít se: radši si hraje na poslušnou pokojskou. Ale tu eleganci z toho nevykřeše, natož aby se stala komtesou.      – To s tou Starou dámou je přesný, děl Banatovič, kterej jak známo Vídeň miloval, elegantní ženská na výši a děvka, co si hraje na dámu, ale tu skutečnou nikdy nedožene. Jenže nedokáže bejt ani tou pořádnou děvkou.      – Jako ta špičková kurva z Itálie, připomněl Alsas jednu dávnou historku.      – Čili by to Brno někdo měl pořádně vojet, ať se probere k životu, pronesl Banatovič. Příměr ženský k městu se mu začínal líbit, v duchu už viděl svůj příští esej do Journal of Obscene Philosophy. Kurva, já ještě nemám ani čárku a uzávěrka toho posranýho sborníku byla minulý pondělí, uvědomil si, že jako hostující editor čísla má na starosti loňský zimní vydání Fenomenologie alkoholismu v lacanovské perspektivě. Sborníky i akademický časáky vycházely v Česku obvykle s půlročním až dvouletým zpožděním. Nahlas si říhnul. Naposled byl v Brně před dvěma lety na konferenci Morava jako průsečík kultur, kterou si pro sebe překřtil na Morava jako průser. Jestlipak má ještě doktorka Cicmárková ten piercing v kundě a jestlipak už má tu docenturu, pomyslel si.      – Jo, je škoda, že to tu neobsadili Maďaři, vrátil ho do debaty Alsas.      – Nebo Chorvati. To sou největší řezníci světa. Náglové zkurvený, odplivnul si Banatovič, kterej měl srbský předky.      Pili v Karibiku na baru už třetí pivo a v tu chvíli si uvědomili, proč sem vlastně přišli. Veleba nikde. Jen párek důchodců v rohu, znuděná stará barmanka a na baru tlustej cikánskej pasák.      – Hele, já mu zavolám, nabíd se Banatovič.      – Nazdar, já jsem v Karibiku! ozval se v telefonu známý hlas.      – Tak to asi těžko. Jsme tady s Alsasem a ty nikde. Nebo si střílíš na hajzlu péro? odvětil Banatovič.      – Ne, já sem fakt v Karibiku. Na Arubě, upřesnil na dálku Veleba.      Kde na to ten feťák vzal? napadlo Banatoviče.      – Kecáš, vole, co tam děláš?      – Ále, válim se na pláži, pomalu mi to najíždí a dvě kozatý mulatky mi na střídačku kouřej péro, povídal rozšafně Veleba.      To určitě, pomyslel si Banatovič. Nejspíš se ještě neprobral ze včerejší kocoviny a leží na podlaze svýho vybydlenýho bytu v městské části Brno-Komín.      – No nic, ukončil hovor a obrátil se na barmanku, tak ještě dvě piva, prosím. Když jim je natočila, předvedl Banatovič své umění dokonale napodobit nejpříšernější přízvuk na světě, totiž brněnský přízvuk. – Starobrno – chčijeme prdelí, zadeklamoval s gustem.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2020.

Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02

Zemřel psycholog, sexuolog a spisovatel Ivo Pondělíček. Politici nás zásobují nemilosrdnými lžemi, říkal

Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď.  Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“   Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti.   Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem.    Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie?  Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát.    Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné.  A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší.    Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi.    Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní.    Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová.  Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku.    Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné.    Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život.   Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček.  Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život.  Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně.    Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky.    Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti.  To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-14 09:26:26

Dlouhé a pomalé Vánoce

Nakoupit dárky, vygruntovat, stromeček, kapr, salát, honem honem se vyšňořit, navštívit příbuzné na druhé straně republiky a 26. prosince večer padnout vysílením. Moje babička ten večer po třech neklidných a uspěchaných dnech zahlásila: „No, moje milé Vánoce, a je po vás.“ Vlastně tak vystihla to, jak vánoční svátky už desítky let probíhaly. Spěch, chvat, neklid, a pak honem romantika na povel, dárky a přežrání. Leckdo dneska hlásá, že ty svátky máme prožívat v mnohem větším klidu, ale i ten je tak v důsledku jaksi na povel. Buď v klidu, jinak nebudeš mít pěkné Vánoce. Až si jeden nakonec nutně říká, co na těch svátcích lidi mají a po celá staletí měli? Když ale musíte hodně věcí stihnout v krátkém čase před Vánocemi, kde pak vzít ten klid a pohodu? A jak dlouho vlastně trvají Vánoce? Tak trochu začínají první adventní nedělí, což je začátek církevního roku. Ale to ještě nejsou Vánoce jako takové, ale příprava na ně. Pro křesťanskou tradici je to čas očekávání a rozjímání nad příchodem spasitele. Samozřejmě k adventu patří půst. Ten končí večer 24. prosince, což je poslední den adventu, nikoli první den Vánoc. Proto také na štědrovečerní stůl patří postní jídla jako ryba. Štědrým dnem to začíná Vánoce začínají 25. prosince narozením Páně. Je to takový český paradox, v den, kdy Vánoce začínají, mají u nás dnes mnozí a mnozí dojem, že právě skončily, že je po všem a že je to vlastně trochu škoda. Jenže Ježíšek se v noci z 24. na 25. prosince teprve narodí. Všechno začíná. Proto také v jesličkách do té noci nemá být jezule, ale prázdné jesle. Takže když dnes na náměstích vidíme od začátku adventu betlém v plné sestavě, je to vlastně nesmysl. Podobný jako zpívání koled před onou nocí. Koledy oslavují narození Ježíška, těžko ho tedy vítat dny a týdny před tím, než se to stalo. Pak není divu, že to vlastně vypadá, že Vánoce trvají jenom dva dny, první a druhý svátek a basta. Další omyl. Teprve 26. prosince začíná vánoční oktáv – ten den se připomíná svátek prvomučedníka Štěpána, následuje 27. prosince svátek apoštola a evangelisty Jana a 28. prosince svátek svatých mláďátek, který připomíná betlémská mláďátka zavražděná králem Herodem po Kristově narození. A příběh Ježíšova narození pokračuje. Vánoční sváteční okruh se uzavírá až 6. ledna, jednak slavením Tří králů, kteří přišli do Betléma (opravdu na Ježíška nečekali za rohem a cesta k němu jim chvilku trvala) a 6. leden je zároveň dnem křtu Páně. Mimochodem, ono C+M+B, které se píše na dveře příbytků na Tři krále nejsou Kašpar, Melichar a Baltazar, ale znamená to "Christus mansionem benedicat" ("Kriste, žehnej tomuto obydlí"). A ty křížky mezi písmenky nejsou plus, ale právě kříže. Ježíšek je tedy 6. ledna pokřtěn, ale vánoční příběh stále není u konce. Čtyřicet dní času Vánoce se definitivně uzavírají až uvedením Páně do chrámu, což je svátek, který připadá na 2. února, a proto až do tohoto dne mohou být v kostelích vystaveny jesličky. Podle starozákonních přepisů o rituální čistotě byla žena po porodu chlapce 40 dní a po porodu děvčete 80 dní nečistá a musela pak přinést knězi k oběti za hřích beránka a holoubě. Prvorozený syn musel být také přiveden do chrámu a musela se za něj vyplatit oběť. A tak i Marie a Josef čtyřicet dní po narození Ježíše přinesli svého prvorozeného do chrámu a Maria přitom vykonala jednak oběť svého "očištění" a jednak vyplatila prvorozeného. Při slavnosti tohoto svátku se světí svíce, z čehož vznikl lidový název tohoto svátku Hromnice. Vánoce tedy podle křesťanské tradice trvají od 25. prosince do 2. února. A dává to smysl nejen z hlediska Ježíšova příběhu, jak jsme ho právě popsali, ale také z pohledu běžných věřících v minulých staletích. Hnát se honem honem za nějakým slavením na dva dny, všechno nachystat, zblajznout a zase sklidit, to by bylo zbytečné plýtvání, které si nemohli dovolit. Navíc zima je nutila trávit čas spíš doma, práce na poli nebyla. Čtyři týdny se pozvolna chystat a rozjímat a čtyřicet dní pak slavit a připomínat si, to už je ale jiná. Vánoce po měšťansku Jistě, dnes na to všechno není kdy. Navíc od dob Charlese Dickens a jeho Vánoční povídky tu máme tradici měšťanských Vánoc s jejími dárky a stromečky a vánočkami, svátky rodiny, klidu a pohody. Svátky v našem prostředí asi nejvíc biedermeirové. Ale ani těm dnes nedáváme tolik prostoru sami v sobě, jako to dělali Dickensovi vrstevníci. Vlastně i tady se na nás podepsaly snahy nacistů a komunistů ve dvacátém století tyto velké křesťanské svátky omezit a vygumovat. Jedni se je snažili nahradit starogermánským slunovratem, druzí umělým Dědou Mrázem, kterého ve 30. letech minulého století zavedl rovnou Stalin. Nepovedlo se docela, ale rozrušené vazby a tradice se už nikdy plně neobnovily. A nijak masově také neobnoví, ale možná by něco z těch dlouhých, čtyřicet dní trvajících Vánoc zbýt mohlo. Větší prostor pro slavení, setkávání, zastavení. Až přijde ráno 25. prosince, vzpomeňme si, že to všechno není za námi, naopak ten příběh začíná, ať už na něj věříte, nebo ne. Bez něj by ale Vánoce tak nějak nebyly.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-11-04 06:32:26

Michael Kocáb: Komunisté v listopadu 1989 promarnili šanci k vnitrostranickému puči

Michael Kocáb a Oskar Krejčí, dva protagonisté politické aktivity, která v mnohém formovala vývoj v listopadu 1989, se sešli v redakci Literárních novin. Aby vzpomínali, diskutovali, souhlasili spolu i nesouhlasili. A také aby upozornili na knihu, kterou o tomto vzrušeném období sepsal Michael Kocáb. Debatu moderoval vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel.    Pavel: Scházíme se poprvé po třiceti letech. Trochu jsme zestárli, ale paměť nám pořád slouží. Jaké máte právě teď pocity?   Kocáb: Potvrzuji, že se opravdu vidíme po třiceti letech. S Oskarem jsem se poprvé sešel letos v únoru, když jsem si potřeboval upřesnit některé události do své nové knihy Vabank. Kniha mění v mnoha ohledech paradigma výkladu toho, co se vlastně dělo před a po 17. listopadu, a mé pocity jsou proto následující – napjaté očekávání, jak to odborná veřejnost přijme. S Oskarem jsem spolupracoval na fakticitě a v mnohém jsme se shodli. Ale pokud by se někomu zdálo, že jsme přijali nějakou společnou interpretaci, tak říkám: Ne. Nic takového neexistuje. Považoval jsem za důležité o tehdejších událostech s ním diskutovat, protože to byl jediný člověk protistrany, který u toho byl bezprostředně se mnou a s Michalem Horáčkem, přičemž my, jako MOST jsme se synchronizovali s Jiřím Křižanem a Václavem Havlem. Pak samozřejmě premiér Adamec, ale toho zapojil naplno do hry Oskar Krejčí. A potom ještě vy a několik lidí z úřadu vlády, naštěstí žijících, kteří mohou potvrdit, že to probíhalo přece jenom trochu jinak, než se traduje. Mám na mysli dobu, než zapnul Hanzel magnetofony, což bylo až při prvním setkání Adamce a Havla v Obecním domě, 26. listopadu. V té době ale bylo už leccos velmi zásadního odehráno.   Pavel: Pochopitelně se všechno v listopadu 89 odehrávalo v nějakých souvislostech – i mezinárodních. Vliv mělo i to, co se dělo v ostatních tzv. socialistických zemích. Ale to vůbec nevylučuje, že významnou roli sehráli lidé v tehdejším Československu.   Krejčí: Diskutovalo se o tom i v uplynulých třiceti letech. Jaká byla vlastně role Kocába a Horáčka? Na první pohled je málo viditelná. Byli to lidé, kteří běželi před frontou. Byli takříkajíc v týlu nepřítele. Výsledek se pak zdál samozřejmý. Ale někdo musel ten most připravit. My, co jsme byli na vládě, jsme byli v nějakých pozicích a měli jsme na výběr, jestli tímto směrem půjdeme, či nikoliv. Ale Kocáb s Horáčkem se museli sami rozhodnout a vyběhnout ty schody během několika dní. Platí jednoznačně, že ta geopolitika změnu předurčila, ale formu, tu tomu dal MOST.   Kocáb: Jakou úlohu v tom hrálo ÚV KSČ, zpravodajské služby, Sovětský svaz – to je něco, co ještě není úplně rozklíčováno. A některé články, které v poslední době vycházejí, to paradoxně spíše ještě zatemňují. Snažil jsem se v knize chod událostí podepřít co nejjednoznačnějšími důkazy. Není tam mnoho interpretací, shromažďoval jsem hlavně dokumenty. Když něco komunisti dělali, říkali, nebo psali, tak jsem to přepsal jedna ku jedné. Aby mi pak někdo neřekl: To si takhle Kocáb myslí. Možná bude něco chybět, protože dokumentů jsou hory. Ale jsou tam například přímé výpovědi tehdejších komunistických vládců, přepsané magnetofonové záznamy z jednání OF a VPN, výpovědi přímých aktérů a také denní situační zprávy, tzv. DSZ, ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti. Zajímavé bylo, že například mé vystoupení při zakládání Občanského fóra celkem přesně popsal zástupce náčelníka II. správy SNB Miroslav Chovanec už den poté. Docela by mne zajímalo, koho tehdy Státní bezpečnost v Činoherním klubu měla. Jednu věc jsem při studiu všech těch materiálů pochopil – a to klidně považujte za provokativní větu do začátku téhle besedy: Sametová revoluce se u nás odehrála proti vůli celého establishmentu – ÚV KSČ, Sboru národní bezpečnosti a armády. Některé složky už tehdy mohly mít svoje zájmy a mohly pracovat s náznaky, že socialismus se už dlouho neudrží, ale opakuji, bylo to proti vůli celého vedení státu. Komunisté měli připraveny akce Zásah, Norbert a Vlna a kdykoli je mohli zahájit. Proběhlo to i proti vůli KSSS, zejména jestřábů v ní, ale nakonec i proti vůli Gorbačova. Zachytil jsem, že řada tehdejších vlivných komunistů je přesvědčena, že Gorbačov chtěl všechno rozpustit. Že snad i cíleně pracoval na demontáži socialismu, či přinejmenším sovětského bloku. Nemyslím si to. Podle mého názoru jeho přestavba a glasnosť byl plán, jak právě udržet socialistický blok rozvolněním rigidního uzurpátorského zákonodárství a připuštěním částečné svobody slova i podnikání. Vše ale na bázi socialismu a při zachování vedoucí úlohy strany. Nejspíše usiloval o jakýsi derivát čínského řešení, jak ho dneska vidíme. A důsledným prosazováním svých reforem chtěl ubrat vítr z plachet opozici. Kdyby tehdy Jakeš, Honecker, Živkov – všichni ti mocipáni – na tu hru přistoupili a začali ve svých zemích urychleně realizovat zásady perestrojky a glasnosti, tak by to opozici přinejmenším oslabilo. Když si porovnáte principy perestrojky a například rané požadavky Občanského fóra, tak si je to v lecčems podobné. Mluvím ale jen o prvních požadavcích, pak jsme šli samozřejmě daleko dál. Revize sovětské intervence z roku 1968 se tehdy ještě v Gorbačovových úvahách neobjevila, ale rozvolnění článku o vedoucí úloze komunistické strany připuštěním voleb z více kandidátů, či umožnění soukromého podnikání, tedy alespoň v určitých mezích, už ano. Prosazoval i větší svobodu slova a Sověti propouštěli politické vězně. Kdyby tehdejší mocipáni ve východním bloku jeho taktický plán pochopili, tak si myslím, že se všechno mohlo odehrát i jinak. Jenže oni to nepochopili.   Pavel: Jenom drobnou poznámku. Modifikovat vedoucí úlohu strany v ústavě Československa, to už dostala za úkol komise ÚV KSČ, kterou řídil Marián Čalfa. Dávno před listopadem. Otázky rozvolnění ekonomických svobod, to všechno začala připravovat ještě Štrougalova vláda, který ale pak rezignoval v souboji s dogmatiky.   Kocáb: Ale pozor. Gorbačov už s tím přicházel od roku 1986 a stupňoval to.   Krejčí: V tomhle máš samozřejmě pravdu. Když to ale potom promítneš do těch dní v listopadu 89, tak už vidíš, že nás Gorbačov opravdu házel přes palubu.   Kocáb: To je to, v čem se nedohodneme…   Krejčí: Ale my jsme se přece dohodli na 17. listopadu, tehdy už nás hodil přes palubu.   Kocáb: Po 17. listopadu už to asi pomalu začal vzdávat, protože mu naši disidenti jeho plán zcizili a tehdejší vládnoucí komunisté se propadli do kataleptického stavu. Ale chtěl bych to dokončit. Rigidní vedení státu perestrojku nepřijalo. Gorbačov pravděpodobně zorganizoval, či alespoň podpořil první převrat – i když konkrétní důkazy jsem nenašel – ve východním Německu. Padl tam Honecker a byl nahrazen Egonem Krenzem. To nebyl reformní komunista – to byl jen mladší, padesátiletý, bývalý vůdce komunistické mládeže a od roku 1983 člen politbyra SED, takový Štěpán či Mohorita východního Německa. Čili klasický vnitrostranický převrat, který byl naplánován i v Československu. U nás se ale nepovedl, protože ho jeho osnovatelé zpackali a naši disidenti rychle zareagovali. Zaplať pánbůh. Tím se dostávám k naší sametové revoluci tak, jak jsem ji zažil já. V zorném poli iniciativy MOST, která začala pracovat už od září, se na straně tehdejšího establishmentu objevily tři čtyři postavy, které, dle mého názoru, pochopily, že jejich urputný boj o zachování socialistického zřízení musí mít tentokrát určitou mez: nesmí téct krev. Té už bylo v minulosti dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} MOST se netajil tím, že mu jde o demontáž tehdejšího politického zřízení, ale také opakovaně zdůrazňoval, že je nutné se vyhnout násilnému střetu. Na to slyšel v té době Oskar Krejčí a jeho nadřízený Adamec, předpokládám, že i vy. Vy jste byl také v tom klubu těch nejbližších. V tomto ohledu jsme měli společnou prioritu a i při nejzásadnějších politických bitvách jsme ji dokázali mít stále na zřeteli. Později se v tomto smyslu zapojil i Mojmír Zachariáš, velitel Západního vojenského okruhu a náčelník generálního štábu Miroslav Vacek. Při jednání s generálporučíkem Zachariášem – byl jsem za ním v Táboře s Václavem Klausem – jsem argumentoval zhruba v těchto intencích: „Pane generále, naše armáda nesehrála nikdy zásadně pozitivní roli. V roce 1939 to zabalila, v roce 1968 také a vrcholem vaší kariéry přeci nebude rozkaz ke střelbě do vlastních obyvatel, studentů? Tomu nevěřím.“   Pavel: To bylo dost brutální…   Kocáb: Takový výsledek jeho strmé vojenské kariéry v socialistickém systému musel být pro něj nepřijatelný a i jeho výraz tváře tomu napovídal. Nebyl nepřátelský. Generálu Zachariášovi podléhalo 85 procent pozemního vojska ČSLA a podle Varšavské smlouvy v případě konfliktu i střední skupina sovětských vojsk. Té velel sovětský generálporučík Eduard Vorobjov. Zachariáš byl tím, kdo měl spustit vojenskou akci Zásah, která by zbraněmi zastavila rodící se revoluci a vyhlásila stanné právo. Pro tuto akci by bylo vyčleněno v českých zemích a na Slovensku 9 345 vojáků, 575 automobilů, 130 obrněných transportérů, 155 tanků a 81 vozidel speciální techniky. Po zhruba dvouhodinovém jednání Zachariáš prohlásil, že on, pokud zůstane ve funkci, proti demonstrantům nezasáhne. A podepsal v tomto smyslu i komuniké. Následující den jsem již sám dorazil na generální štáb ČSLA a od jeho náčelníka, generálplukovníka Miroslava Vacka, jsem získal podobné ujištění. Vše detailně popisuji v knize Vabank. Byla však připravena ještě další akce – Norbert. Při té mělo být podle jmenného seznamu internováno 9 500 odpůrců režimu. Bylo soustředěno také asi sto odborných vojenských pracovníků pro akci Vlna – obsazení televize a rozhlasu v případě, že by se jejich pracovníci odmítli řídit pokyny státní moci. Mimochodem ten „hodný“ Gorbačov se těsně před svým pádem pokusil takovou akci realizovat tankovým útokem na televizní věž v litevském Vilniusu. Už první den bylo zabito 13 civilistů a cca 600 lidí bylo zraněno. U nás k tomu naštěstí nedošlo, protože sovětská armáda dostala od Gorbačova příkaz nezasahovat, pokud se hněv demonstrantů neobrátí proti ní samotné. To mně a Horáčkovi sdělil rada sovětské ambasády Vasilij Nikitovič Filipov, když jsme ho 28. listopadu navštívili s žádostí OF, kterou jsme s Horáčkem iniciovali, aby Gorbačov podniknul urychlené kroky ke stažení sovětské armády z Československa. Československá armáda však byla pod neustálým tlakem ministra obrany, armádního generála Milana Václavíka, který vykřikoval, že je třeba uvést do bojové pohotovosti armádu, Bezpečnost a milice a také, že „Kontra se nám vloudila už i do ústředního výboru“. A v této situaci stáli premiér Adamec a jeho poradce Krejčí, když po již více než dvouměsíčním jednání s iniciativou MOST koncipovali pro mimořádné zasedání ÚV KSČ dne 24. listopadu projev, ve kterém premiér silové řešení kategoricky odmítnul, a také z hlediska situace nejdůležitější generálové Vacek a Zachariáš, kteří nám nakonec slíbili, že akci Zásah nespustí, jakkoli ji předtím připravovali. Námitka, že ÚV KSČ přece silové řešení na tomto zasedání – 24. listopadu – vyloučil, obstojí jen částečně, protože vyloučil i nevyloučil. V nočním usnesení z téhož dne totiž stojí, že: „Vedení strany a státu nezvládlo tuto situaci“ a v neodkladných opatřeních tohoto usnesení ÚV KSČ „žádá příslušné orgány, aby při řešení současných společenských problémů nebylo použito mocenských prostředků, pokud nedojde k ohrožení života a zdraví lidí, majetku a narušení základu socialismu.“ Ovšem k narušení základu socialismu evidentně došlo a riziko, že mimořádná bezpečnostní opatření [MBO] mohou být realizována, tak přetrvávalo až do 19. prosince, kdy byla Federálním shromážděním potvrzena vláda národního porozumění. Poslední, byť chabý pokus o spuštění akce Zásah se objevil ještě 18. prosince. Projednával jsem to s Miroslavem Vackem, tehdy už s ministrem obrany, a armáda poté vydala uklidňující stanovisko. Pokud někdo nevyjde s nějakými novými informacemi, tak já vidím tyhle čtyři lidi jako hrdiny protistrany. 10. prosince odstoupil prezident Husák i premiér Adamec a na scénu vstoupil Marián Čalfa, který se stal, dle mého názoru, pátým bývalým komunistou, který významně přispěl k sametovému průběhu naší revoluce. Že právě Oskar Krejčí pro něj napsal návrh programového prohlášení vlády národního porozumění, stojí za zamyšlení. Komunistům to asi ještě nedocházelo, protože vše odhlasovali, jak bylo jejich zvykem – jednomyslně. Ale 19. prosinec je dnem, kdy byly ve vládním prohlášení položeny základy příštího, již nesocialistického uspořádání státu a navržen jako příští prezident Václav Havel. Přitom tam seděli všichni – Biľak a další normalizátoři z ÚV KSČ. Tedy já nevím, jestli nešel Biľak při hlasování na záchod, nebo neutekl zadním vchodem, ale poslancem byl. To byla prostě epochální věc. A Gorbačov jenom koukal a zjišťoval, že jeho docela chytrý nápad s přestavbou nevyšel, že nepadnul na úrodnou půdu a nezbylo mu nic jiného než postupně vyklízet pozice. Nakonec všechno prohrál a ještě je podezříván z úmyslného rozvratu sovětského impéria. Když teď udělám střih na konec roku 1990, tak v čele všech zemí socialistického bloku stáli bývalí prorežimní komunisté: Jaruzelski, Krenz, Szűrös, Mladenov a později i Iliescu. Jedinou výjimkou byl antikomunista Havel. Říkají o nás, že jsme byli poslední, ale zato jsme byli nejradikálnější. A pak tu byl ještě generál Vorobjov, který ze všech sil napomáhal rychlému průběhu odsunu sovětské armády. Sametová revoluce nemohla skončit, dokud jsme byli okupovanou zemí. Okupace skončila 30. června 1991 a v srpnu 91 se odehrál protigorbačovský puč. Za pouhých šest týdnů. Byla to dějinná skulina, kterou jsme proklouzli. Obrovskou odhodlaností našich občanů. Kdyby tam nebyly ty statisíce v ulicích, nedokázali bychom to. Dynamikou studentů a herců, kteří jezdili po celé republice, roznášeli informace a podněcovali naše občany k odporu. A řízením Občanského fóra, Veřejnosti proti násilí a také MOSTu a dalších organizací. Takhle to vidím já.   Pavel: Budu na to reagovat ad hoc. Iniciativa MOST je datována do září 89. Chtěl bych říci, že jsme se na vývoj událostí začali s Oskarem postupně připravovat už od května 89. Adamec mne tehdy poslal do Moskvy, abych zjistil, co vlastně ti Rusové chtějí. Po návratu jsem mu sepsal krátkou zprávu, jejíž podstatou bylo, že perestrojka otevírá všechny potlačované problémy v Sovětském svazu a že to nedopadne dobře. A že se musíme začít starat sami o sebe.   Kocáb: S tím plně souhlasím.   Pavel: Proto moje hodnocení Gorbačova není tak pozitivní. Připadá mi jako takový typický ruský intelektuál. Omámený svými vlastními idejemi a představami. Ale mám pocit, že ztratil cit pro politickou realitu, neuvědomoval si všechny politické souvislosti. U něj to všechno bylo o to složitější, že zastupoval jednu ze dvou supervelmocí.   Kocáb: To, co říkáte, mi zapadá do mozaiky, že on byl podobně konsternován jako ÚV KSČ u nás. Přečetl jsem stenografický záznam mimořádného zasedání ústředního výboru 24. listopadu 1989 a pochopil jsem, že vedoucí komunisté byli zcela bezradní. Děsili se nastalé situace a nevěděli, co dělat. Pro Gorbačova pracovala komise, vedená tajemníkem Jakovlevem, která měla připravit scénáře vývoje v tzv. socialistických zemích po pádu Berlínské zdi, možná už předtím. Myslím, že když naplánovali a úspěšně provedli odstavení Honeckera v NDR, tak podobnou akci měli připravenou i pro Československo. Podle některých zdrojů to mělo proběhnout už 21. srpna. Dokonce měl při přeplavání Vltavy umřít student, k čemuž pak ale nedošlo. Dalšími možnými daty byl pak 17. listopad a 10. prosinec. Ale už v září se objevuje od poradce Gorbačova Šachnazarova varovný vzkaz Oskaru Krejčímu a mluvčí Gorbačova Gerasimov zase prozradil německým novinářům, že 17. listopadu bude na Národní třídě mrtvý student. Jsem přesvědčen, že 17. listopadu proběhla poslední velká ingerence ze strany Sovětského svazu do našich záležitostí a znovu opakuji: už v září dostal Oskar ze sovětské strany varování, pokud něco neuděláte, poteče krev. Štěpán později tvrdil, že 16. listopadu měl telefon z Ruska, kde byl víceméně vyzván, aby se připravil na převzetí moci. To ovšem může být fabulace, Štěpánovi se nedá moc věřit. Tím „vyvoleným“ mohl být i Adamec, mohl to být i Hegenbart, Mlynář, či kdokoli další. To už je celkem jedno. Brutální zásah na Národní třídě a „mrtvý“ student měl posloužit k tomu, aby se hned ten večer ozval nějaký z hlediska Moskvy nezatížený komunista a burcoval: Podívejte se na tu Jakešovu nepoučitelnou kamarilu, v Mezinárodní den studentstva nechá zmlátit naše děti na Národní třídě. Ale tuto příležitost k vnitrostranickému puči komunisté promarnili. Místo komunistů rozesílá tuto zprávu do světa Petr Uhl a Honza Urban volá Sacharovovi. Vzniká celosvětový humbuk a hněv občanů se obrací proti celé KSČ. Rusové se okamžitě stahují a odlétají, i když tady přímo 17. listopadu byli vysocí představitelé sovětských tajných služeb v čele se zástupcem předsedy KGB, generálem Viktorem Fjodorovičem Gruškovem. Údajně k podpisu smlouvy o spolupráci StB a KGB. To ovšem mohla být jen krycí legenda, bez které by to stejně nešlo.    Pavel: A přímo ve velíně zásahu na Národní byl přítomen sovětský generál, i když tam vlastně neměl co dělat…   Kocáb: To byl zase stálý představitel sovětské milice v ČSSR generál Teslenko z ministerstva vnitra SSSR. Seděl tam podle záznamů i JUDr. Kružík, zástupce 13. oddělení ÚV KSČ, Hegenbartův člověk, který tam také neměl co dělat. Potom na zasedání předsednictva ÚV KSČ 19. listopadu všichni „oblbují“ Jakeše, že se vlastně nic nestalo – Štěpán i Lorenc.  Toho stejného 19. listopadu dopoledne jsme s Michalem Horáčkem navštívili premiéra Adamce doma a tvrdili mu, že „poslední bitva vzplála“ a že by měl začít ihned jednat z opozicí. Adamec nám tehdy říkal: Hoši, 20–30 tisíc lidí, to nic není, to neznáte naše soudruhy, s tím se vypořádají. To by jich muselo být tolik, co v NDR, dvě stě tisíc, tři sta tisíc. Ale už za dva, za tři dny tam těch tři sta tisíc lidí bylo. Tehdy jsme už dva měsíce jednali s Oskarem Krejčím. Chápali jsme jeho pozici – byl komunistický ideolog a jen tak se bourání socialismu nezúčastní. Stejně tak Adamec, ten se nám vyznal z lásky k socialismu, dokonce i ke Gottwaldovi. To bylo až překvapující. Nepadá v úvahu, že by se komunistická strana vzdala své vedoucí role, říkal. Ale i já si myslím, že by se mělo udělat všechno proto, aby netekla krev, dodával. To byla jediná, ale dostatečně pevná spojnice mezi našimi antagonistickými tábory, či spíše disidenty na jedné straně a dvěma, ale za to mocnými komunisty na straně druhé. A tady začal Oskar cílevědomě působit jako mediátor. Měli jsme denní kontakty.   Krejčí: Je škoda, že knížka Michaela Kocába nevyšla před dvaceti lety. Je zajímavá i literárně. Spojuje několik žánrů, takže tam vzniká podle mne nový literární útvar. U jejího autora cítíš poprvé za těch třicet let snahu porozumět i druhé straně. Ta knížka nesoudí, ta knížka hledá. To je zásadní rozdíl proti produkci akademických pracovišť. Až Kocábova kniha vyjde, doporučuji zamyslet se nejen nad obsahem, ale také nad jejím přístupem. Autor zůstává na svých antikomunistických pozicích, neříká ale hned, že na druhé straně je každý zločinec a vrah. To je přístup, který je zcela neobvyklý v českém politickém prostředí. Pokud jde o roli Michaela Kocába, myslím si, že představuje skrytou tvář sametové revoluce. Byl vždy na čele pelotonu, vedl jej tam, kam měl mířit. Dokázal vytipovat nejcitlivější místa v politickém systému, která by mohla zastavit pohyb sametové revoluce, nebo ho dokonce zvrátit. Přicházejí s Michalem Horáčkem na úřad vlády řadu týdnů předtím, než se tam objevují fotografové a televizní štáby. A začínají vyjednávat. A nejenom to. Když už je na náměstích tři sta tisíc lidí, musela by přijít ke slovu armáda, na to policie už nestačí. A zase: Michael se odtrhne od pelotonu a jde za generály. A v době, kdy Občanské fórum řeší, zda bude prezidentem Dubček nebo Komárek, a tím jsi mne naštval nejvíc…   Kocáb: (smích)    Krejčí: …začne běhat s tím svým „Havel na Hrad“. V době, kdy my jsme si ještě myslili, že by to mohl být Adamec. Ale tím to nekončí. Doporučuji si tu pasáž v knize dobře přečíst. Sotva Michael dostane poslanecký průkaz, vyleze na tribunu parlamentu a navrhne nulitu smlouvy o pobytu sovětských vojsk v Československu.   Kocáb: A parlament to schválil a ještě mi to přiřknul jako iniciativní návrh poslance Kocába. Na to jsem byl fakt hrdý, i když musím dodat, že mne podpořila i řada dalších poslanců. Stále mi ale není zcela jasné, do jaké míry do sametové revoluce zasáhli Sověti, resp. zda to byly pro, či protigorbačovské kruhy. Ve své knize jsem to dal do Epilogu II, protože se jedná o hypotézy, na rozdíl od informací, které jinak kniha vesměs obsahuje.   Pavel: O jedné informaci jsme už mluvili a sice, že v tom štábu 17. listopadu byl představitel KGB.   Krejčí: Musím ovšem zdůraznit, že KGB nebyla monolitně jednotná organizace. Když se podíváte na pokus o převrat v Moskvě, tak v jeho vedení byli představitelé celostátního KGB, ale ruská část se postavila za Jelcina. Když se vrátíme k našemu 17. listopadu, byla tu prokazatelně skupina lidí z KGB, ale vůbec není jasné, k jakému křídlu patřila. Kdyby to byla skupina, která měla dlouhodobě na starosti Československo, tak si myslím, že by dokázala ten následný krok po Národní připravit lépe. Připravili manifestaci, ale chyběl ten druhý krok. To je to, co mne na tom mate. Proto si myslím, že tady chtěli spíš vyvolat chaos než připravit nějaký stranický puč.    Kocáb: A k čemu by jim ten chaos byl?   Krejčí: Podceňuješ hloupost v politice. Ta je hrozně tvořivá. Něco museli udělat a vznikl z toho takový bastard…   Pavel: Vrátil bych se ještě k pondělnímu zasedání federální vlády. Tehdy vznikla diskuse nad prohlášením vlády k demonstracím. Jediným, kdo podpořil vyvážený návrh Adamce, byl Marián Čalfa. Tehdy začala podle mého názoru růst jeho politická hvězda.    Kocáb: Vzpomínám si ještě na situaci po druhé demonstraci na Letné. Na OF zavolali z úřadu vlády, přišel jsem k telefonu a byl jsem požádán, abych tam co nejrychleji přišel. Přivedli mne do kanceláře, o které si myslím, že patřila Adamcovi, ale Adamec tam nebyl. Čekali tam dva Sověti. Jeden z nich se představil jako Šmeral, syn jednoho ze zakladatelů KSČ a jeden jako velitel moskevského okruhu KGB. Chtěli, abych jim zorganizoval kontakt s Václavem Havlem. Musíte mi ale povědět, o co jde, bez toho to neudělám. Řekli mi, že když to bude pokračovat takhle dál, dojde k rozvalu národního hospodářství, k omezení dodávek ropy a plynu ze Sovětského svazu, dojde k výpadkům proudu, problémům v dopravě, hromadění odpadků, k rabování, k lynčování a postupně se vám to úplně vymkne z ruky. Takže výhrůžka, nebo varování, ale co bychom měli dělat, to nesdělovali. Jen že chtějí mluvit přímo s Havlem. Neumožnil jsem jim to.   Krejčí: Neměli plán. Se sametovou revolucí jsou spojeny tři velké otázky. První, proč se režim, který čtyřicet let mohl dělat, co chtěl, během tří týdnů zhroutil. Druhá otázka je, jak se moc předávala, o tom se vlastně teď bavíme. A třetí otázka, nejenomže nezodpovězená, ale ani nepoložená. A v tom se asi budeme s Michaelem rozcházet. Pro něj končí sametová revoluce odchodem sovětských vojsk. Mně končí proměnou politické elity od té „Pravda a láska zvítězí…“ k privatizaci a divokému kapitalismu. Až tehdy se dotvoří nová mocenská elita. Ve všech bývalých socialistických zemích to proběhlo podobně. Romantici, kteří získali moc, ji z nějakého důvodu předávají oligarchům. U nás, myslím, není startem do této etapy ani malá, ani velká privatizace, ale zprivatizování Mladé fronty. To byl akt, který běžel zcela mimo zákon, a je tolerován. Pak následují další noviny. Co se v ten moment stalo? Informační zdroje, které sloužily spíše levicovým čtenářům, se od nich oddělují a stávají se mainstreamem hlásajícím podivný netolerantní liberalismus.   Pavel: To byl ale svým způsobem logický vývoj pod Mezinárodním měnovým fondem a podle washingtonského konsenzu… Musím říci, že mne také irituje ten rychlý rozpad systému. Je to svým způsobem poučení. A teď je jedno, že se to konkrétně vztahuje k rozpadu komunistického systému. Myslím, že se tam dají najít určité obecné rysy.   Kocáb: Dovolím si zformulovat určitou hypotézu. Já jsem pro potřeby své knihy zorganizoval – říkám tomu – tajemnou schůzku ve čtyřech. Byl tam jeden vysoký zástupce bývalé druhé správy Státní bezpečnosti, jeden bývalý tajemník městského výboru KSČ, který posílal lidové milice do Prahy, a pak je zase stahoval na žádost Miroslava Štěpána, zástupce tehdejší vlády a já. Slíbil jsem, že neprozradím jejich jména a za to jsem dostal poněkud otevřenější informace o tom, co tehdy skrytě probíhalo. Chtěl jsem se něco dozvědět o eventuální přípravě vnitrostranického puče a také, proč nedošlo alespoň k pokusu použít silové prostředky proti demonstrantům. Už Lidové milice by hodně zmohly, ale vojenský zásah by nás minimálně v první fázi revoluce pravděpodobně převálcoval. Po těch třiceti letech jsem je tlačil k tomu, aby mi už konečně řekli, jak to bylo. Identifikovali čtyři měkká centra odporu proti Jakešově politice: jedno kolem Hegenbarta, jedno kolem Štěpána, další kolem Adamce a jedno kolem Štrougala. Všichni jmenovaní by byli bývali schopni naplnit sovětskou představu o vnitrostranickém puči, ale byli na to příliš měkcí. A ozbrojený vnitrostranický puč u nás nemá žádnou tradici. Potřebuje to obrovskou dávku odvahy a tu nikdo neměl. Proč zůstala komunistická moc ležet na chodníku? Odpověď je poměrně jednoznačná. Došlo k totální dezorganizaci uvnitř jejich mocenských struktur. Václavík chtěl zásah a z hlediska komunistů měl pravdu. Adamec už byl v té době v podstatě na naší straně a po mimořádném zasedání ÚV KSČ ztratil podporu komunistů. V té knize najdete i zápisy o tom, jak ho nazývali. Možná ji dokonce ztratil dřív, protože Státní bezpečnost věděla o všech jeho krocích, tedy i o jeho vyjednávání s MOSTem. Štěpán nebyl schopen inteligentního postupu. Pravděpodobným okamžikem jeho nástupu k moci měl být den, kdy vystoupil v ČKD. Tam šel s tím, že se stane novou čerstvou silou. Místo toho ho vypískali. Husák i Štrougal už byli mimo a Hegenbart se hodil marod.   Krejčí: Myslím si, že je to ještě hlubší. Náš tehdejší systém měl zakódovanou jednu velkou chybu a sice iluzi o proměně člověka vlivem socialistických výrobních vztahů. Chtěli jsme vše ovládat výchovou a nadšením. Navíc jsme měli zakódovaný neúspěch z roku 1968.   Pavel: Navázal bych na Oskara. Myslím, že jedním z hlavních důvodů krize byla nevyřešená otázka roku 68 v komunistické straně. Jakákoliv reformní činnost narážela na tuto zkušenost. Navíc se komunistická strana prověrkami zbavila velké části kvalitních lidí, kteří mohli něco v politických a ekonomických kruzích přinést. Je to chyba KSČ, ale je to i chyba Sovětského svazu.   Kocáb: Byl jsem příliš daleko od toho, co se dělo v KSČ. Ale když to vezmu z toho praktického hlediska: čtyři nedůsledná centra odporu proti Jakešovi, neschopnost koordinace, ozbrojený puč nepřichází v úvahu. A pak už je tu jen KGB, pro nebo protigorbačovská, která si na sebe navázala několik jedinců. Ze Státní bezpečnosti nejspíše Lorence, Vykypěla a Bytčánka, z politiků možná Hegenbarta a několik dalších. Oni jediní byli schopni tuto akci pod přísným utajením spustit. Když si vzpomenu na to naše tajemné setkání čtyř, pak ten, který zastupoval StB, a ten, který představoval KSČ, současně vyslovili větu, která prý v té době mezi zasvěcenci kolovala: „Dvacet strejců do prdele a jedeme dál.“ A smáli se tomu souzvuku. Jeden z nich mi přímo řekl, že dostal nabídku od Štěpána na vysokou stranickou funkci, až puč bude proveden. Nebyl připravován československou stranou, ale někteří se jej účastnili. Tvrdím, a jsem v tom rozporu s Oskarem, že za tím byl spíše Gorbačov, který si myslel, že vyčistí ten Augiášův chlév na ÚV a pokusí se všechno ještě jednou zachránit přestavbou… V tom okamžiku jsem už musel vypnout magnetofon. Ne že bychom nemohli diskutovat ještě dlouho. A možná ještě budeme, protože to byla část našeho života.  {/mprestriction}  Zaznamenal Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2019-09-02 07:45:49

Chtěla bych, aby mě psaní jednou živilo, říká Tereza Schillerová, blogerka, kterou k psaní přivedla rakovina

Před čtyřmi lety jí byla diagnostikována rakovina mízních uzlin – vyléčila se, vypsala se z ní… Tereza Schillerová je dnes úspěšnou blogerkou a spisovatelkou. Co jí nemoc vlastně vzala a co jí naopak dala?   Asi osm měsíců po ukončení léčby rakoviny mízních uzlin jste začala psát blog. Proč až tak pozdě – a ne v jejím průběhu? Během léčby jsem ho nedokázala začít psát. Byla jsem vyčerpaná, neměla jsem nadhled, priority byly jinde. Byly to měsíce, kdy jsem žila zřejmě z podstaty, moc si z toho nepamatuji, jen útržky. Pak mi zpětně došlo, co jsem prožila a že to bylo doopravdy. Dolehlo to na mne a zároveň mne paralyzoval strach z případného relapsu. Po tom tři čtvrtě roce jsem to nějak s psychikou a závislostmi „vybojovala“, ale byl to neuvěřitelný očistec. Nechtěla jsem svoji nemoc v sobě popřít, a tak jsem sedla a začala psát.   Proč jste se ho vlastně rozhodla psát? Protože jsem se o takových šílenostech, které jsem prožila, nikde nedočetla, nevygooglila jsem nic o lidském pohledu na rakovinu, jen odborné články a všeobecné řeči. Chtěla jsem sepsat otevřenou a spontánní zpověď o tom, co všechno může léčba rakoviny obnášet. Není to jenom o tom, dostat chemoterapie, přijít o vlasy, ale že vás to rozhodí totálně psychicky, nemoc zasáhne do vztahů – partnerských, pracovních i přátelských. A ještě si odnesete post trauma. Také mi došlo, že rakovina je vlastně akutní záležitost. Je nutné, aby lékaři zasáhli brzy. Vše se na začátku odehraje tak rychle a vy nestíháte vnímat, jak vážné to je, proto to u mě mělo takovou časovou setrvačnost.   Chápete své psaní jako jistou formu psychoterapie? Psaní blogu mne začalo naplňovat. Byla to terapie sdílením. Dostávala jsem okamžitou zpětnou vazbu od čtenářů, kteří se v mých zápiscích zrcadlili anebo díky nim pochopili, co prožívali jejich blízcí, kteří si tímto masakrem prošli. Mnozí lidé, stejně jako kdysi já, vůbec netuší, jak je onkologické léčba náročná. Já sama jsem tím byla tehdy úplně zaskočená.   Dnes píšete i příběhy jiných lidí, kteří prošli či stále procházejí rakovinou. Co mají tito lidé společného? A co je naopak rozděluje? Dnes už ne. Toto byl projekt, který jsem na blogu před dvěma roky. Bylo to velmi úspěšné a toto jsou právě ty příběhy, které jsou součástí knižního vydání Deník raka 2. Dneska už bych takové příběhy psát nemohla. Jsem čtyři roky od uzdravení a bavit se stále na téma nemoci mi už dávno začalo brát energii. Až jsem se dostala do fáze zvané „mám rakoviny plné zuby“. Vracet se pořád k nemoci nikam nevede. Nejde to uzavřít zcela, ale nemá cenu se v tom moc nimrat. Stalo, se stalo. Jsem tu, měla jsem štěstí, život jde dál. A tím, že mi umřelo na rakovinu i pár přátel mi to o to více dochází. Oni tu bohužel nejsou, ale já stále ano. Tito lidé mne naučili si uvědomovat realitu a její pomíjivost a bylo by trestuhodné ji prožít sžíráním sebe sama „co by kdyby“. Přišla jsem sice o iluze, ale také jsem přišla na to, co v životě chci, a tak za tím jdu.   Jak vlastně píšete – myslím, za jakých podmínek? Nejčastěji píši večer, někdy i do noci a pak se člověk probudí do unaveného rána. Potřebuji být soustředěná a u psaní jsem ráda sama. Do uší si pouštím hudbu, abych se úplně odstřihla od vnějšího světa. Je to pro mě důležité. Pak už se to ze mě sype. No a věřím, že jednou přijdu na to, proč vlastně píšu. Jak řekl Charles Bukowski: „Psaní si nevybíráš ty, to si vybírá tebe.“ Samozřejmě je k tomu potřeba mít určité vlohy a nadání. Psaní je řemeslo.   Na svém blogu jste velmi otevřená, přímo vyzýváte své čtenáře, aby reagovali a kontaktovali vás. Nevrací Vás tyto kontakty snad až příliš zpět do dob, kdy jste vy sama byla ohrožena na životě? Co vám podobné „vztahy“ dávají a co vám naopak berou? Otevřená jsem stále, čtenáře ráda zapojuji do některých úvah, a také třeba do organizace mých besed, ale ta interakce už není zdaleka taková, jako bývala v začátcích blogu. To mi denně chodily desítky zpráv, dneska už jich tolik nechodí, ale když už nějaká přijde, tak je pro mne velmi povzbudivá. Prostě satisfakce. Přiznám se ale, že mi chodí dotazy, které mne tahají zpět do té doby a nedělá mi to dobře. Jsou to leckdy odborné dotazy do toho já se pouštět prostě nechci, nabádám lidi, ať se na tyto věci ptají lékařů. Jednou jsem dokonce svoji kamarádku musela tak jako velmi hezky poslat do háje, když se mě ptala, co má dělat kolegyně, která je po rakovině a je nepříjemná a zádumčivá. Nemůžu řešit všechny osudy, a nejsem psycholog. Lidé si blogování s tímto někdy pletou. Každý musí začít u sebe a já lidem pořád říkám, že pokud se necítí dobře tak ať za těmi odborníky jdou. Dneska máme možnost odborných terapií, které hradí i zdravotní pojišťovna. Lidé mají ale kolikrát vůči tomuto sociální stigma a bojí se tam jít. Za to já ale odmítám nést odpovědnost. Mohu jen inspirovat, nic víc.   Má váš blog nějaký předobraz, inspiraci? Právě, že vůbec. Deník raka je čistě můj projekt a nebyl vůbec nijak dopředu promyšlený. Založila jsem ho kdysi v dubnu 2016 na facebooku, a až po založení jsem začala psát první články.   Více najdete v aktuálním vydání přílohy Literárních novin Harmonie života. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nová kniha Terezy Schillerové právě vychází Člověk až po letech zjistí, s kým to vlastně žije. Úderem čtyřicítky se Jolana rozhodla, že se rozejde se svým dosavadním partnerem, a přestala se ohlížet na to, co od ní očekávají ostatní. Začala konečně žít sama pro sebe. Všichni (včetně jí samé) se ale najednou nestačí divit, protože Jolana se de facto „urve ze řetězu“… A postupně jí dochází, že ji jen těžko mohou mít rádi druzí, když nemá ráda sama sebe. Princezna Psycho je kniha, která vám bude mluvit z duše.

Čas načtení: 2011-03-08 00:00:00

…a je to tady

Po více než třech letech tento článek přestává mít svůj smysl. Blog se totiž opět od základu proměnil. Ale i tak je dobré si ho z historických důvodů zachovat. Ehm, ehm. Tak jak se dalo očekávat, načasované spuštění se nepovedlo (jak jinak, než mou blbou chybou), tak s týdenním zpožděním přece jen… Zdá se, že všechno se vydařilo a nic ti již nebrání k přečtení prvního nového článku po dvou letech odmlky. Těšil jsi se? Ani nevím, jak začít. Po tech dvou letech jsem si trochu odvykl. Abyste věděli, tenhle uvítací článek jsem napsal už jednou - asi před měsícem, ale nezdál se mi dost dobrý. První článek po takové době by měl stát za to, no ne? Co se to stalo? Jestli se ptáte, co se to vlastně stalo, že jsem svojí blogerskou kariéru obnovil, tak vězte, že za tím stála shoda mnoha okolností. O znovu uvedení do činnosti jsem přemýšlel již delší dobu. Pokud se podíváte do historie mé práce na samotném systému, zjistíte, že základní kameny byly položeny už před půl rokem. Asi jsem tenkrát neměl do čeho píchnout a tak jsem začal práce na unikátním blogovacím systému. Jak se takový projekt vlastně vytváří? Stručný přehled postupu, který se vám může hodit ať už plánujete naprogramovat vlastní operační systém, píšete projekt do školy nebo si organizujete, co všechno musíte stihnout o prázdninách: Řekněte si co chcete. Co chcete nejvíc, co nechcete vůbec a co je vám jedno. Já chtěl jednoduchost, rychlost a přehlednost. To ostatní mi bylo jedno a pokud by s tím bylo moc práce navíc, nechtěl jsem se s ničím takovým mořit. Zakopejte do země pár základních kamenů, pak je vykopejte a zakopejte jinde. První nápad bývá často dobrý, ale málokdy geniální. Jestli hned zpočátku začnete narážet na nevhodné rozvržení (příliš obsáhlé téma článku do školy, téma na slohovou práci, ke kterému vás skoro nic nenapadá), je dobré to zkusit ještě jednou. Nebo dvakrát. Pracujte pomalu. Pokud toto pravidlo nedodržíte, pak se vám sice podaří dílo splácnout za obdivuhodný čas, ale znáte to… Práce chvatná bla, bla, bla. Protože když pracujete rychle, nemáte příliš času přemýšlet nad tím, co doopravdy děláte a jak to zapadá do celku. Opakujte první bod. Pokud se odchýlíte od svého plánu, vraťte se. Jakmile se vám dílo začne rozrůstat, začne bobnat a mohutnět, pak je něco špatně. Zjednodušte ho, osekejte zbytečné části. Prázdniny jsou časově dost omezené, všechno nestihnete. Stejně tak nestihnete naprogramovat systém o vlastnostech řídícího raketového střediska přes noc. Nechte si záležet. Dodělávejte věci do úplného konce. Sice to málokdo docení, ale všem hnidopichům seberete mnoho šancí. Co konkrétně znamenaly výše zmíněné moudra při tvorbě nového blogu? Jak už bylo zmíněno, je jednoduchý. Zcela jsem se vykašlal třeba na komentáře1. Zato jsem zapracoval spoustu jiných fičurek. To by byl jeden důvod. Prostě už jsem měl připravené podklady, alespoň většinu. Pak tu bylo také výročí ukončení činnosti, které se nesmírně hodilo. A pak nakonec, proč ne? Fičurky a vychytávky Poznámky a reference Možná jste si již všimli, že za odkazy to hází jejich číslo, tu a tam se v textu vyskytuje nějaká poznámka a podobně. Tady jsem se nechal inspirovat rozšířením do Firefoxu - Readability. Poznámky pod čarou mám hodně rád, takže jsem částečně psal tuto vlastnost hlavně pro sebe. Vlastně jako vůbec skoro všechno. Obsah článku Pokud zde narazíte na nějaký rozsáhlejší článek (i když těch asi moc nebude), mohl by se vám hodit jeho obsah. Ten najdete nahoře v liště, která je vždy po ruce. Případně ho můžete vyvolat stisknutím písmenka "o". Hot keys Nemám příliš v lásce ovládání počítače myší, vůbec od hlodavců se držím dál, a tak veškeré ovládání přesouvám na klávesnici. Počítač pomocí Ratpoison, pro tyhle stránky jsem nastavil pár "žhavých" písmen a kláves. Mezi články se můžete pohybovat pomocí šipek - šipka doleva přejde na novější článek, šipka doprava na starší. Již zmíněný obsah vyvoláte písmenkem "o". Do archivu se dostanete pomocí "a". Zkratky jsou (snad) intuitivní a tak máte šanci ušetřit svého hlodavce. Matematika Sice to nemám v plánu, ale mohl by se tu časem objevit článek na nějaké matematické/programátorské téma. Zobrazit matematiku na webu není žádná sranda. Ale mně se to povedlo. Pomocí javascriptové knihovny jsMath. $$sum_{i=1}^{N} i = { N cdot (N+1) over 2 }$$ Tisk Občas se hodí si něco převést z jedniček a nul do reálného světa. Z tohoto důvodu jsem vysoce vyladil tisk. Pokud se pokusíte stránky vytisknout, zjistíte, že se tiskne jen to co je třeba. Žádné plýtvání barvou na pozadí, text pěkně odsazovaný a vůbec splňuje všechna možná typografická pravidla (dovolovala-li to technologie). Nakonec si to můžete sami vyzkoušet, ne? Obsah? Nic extra. Nečekejte zázraky. Chvíli mi bude trvat, než si vůbec zase zvyknu psát. Nebude to jako to bývalo. Bude to něco trochu nového. Nedočkáte se žhavých pikantností z klatovského gymplu, s Tchoříky už také moc nepočítejte 2. Zajímavostí bude, že publikovat budu v obou směrech času. Budu se snažit přetáhnout sem většinu článků ze starého blogu - některé články už přetaženy byly, hlavně povídky. K těm starým bylo navíc přidáno pár nových, takže hned od začátku budete mít co číst. Většina z nich je trochu slabších, ale snad si nějakou pěknou najdete. A jak teda vlastně vznikl název Pokud do této chvíle na původ názvu nikdo nepřišel, dám vám za odměnu, odměnu za to, že jste se dostali až sem, malou nápovědu, vlastně dvě. V názvu chybí malé diakritické znaménko. Druhou nápovědou je, že první výsledek v Google není úplně od věci. Stejně jste mi jich moc nepsali a nepočítal jsem s tím, že by se něco v tomto směru změnilo :) ↩Po letošní Zlaté studně jsem si to rozmyslel :) ↩

Čas načtení: 2008-02-22 00:00:00

Golden Well 2008

Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák. Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám a občas něco trochu přibarvím. Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím, čím to bylo, asi tím že prázdniny byly letos dost brzy. Prostě jsem ještě týden před odjezdovou sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné velikosti, mně padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak jsem si spacák půjčil. V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem jako obyčejně s Johanou. Den začal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout. A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak se zpívá v písničce Českýho chleba, a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal. Čekám pět minut - nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, máti vykoukne z balkónu jestli už jsem odjel a když vidí že ne, volá Hájkům, kde jsou. Ti už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné jet tak brzy, ale mně se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne, tak si alespoň zvyknu, budu to potřebovat). Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, přičemž Johana poznamenala, že ho mám každý rok menší a jelo se. Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tam mezi-zastávku, nabírali jsme Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost, a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývaly ještě dvě minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je? Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní. Proti nám stálo auto s českobudějovickou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo. "A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk. My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu: "Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne". Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále. Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně zmaten a že teda jako nic neví. Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí dva lidé v autě. "Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana. A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se… Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto, které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Za chvíli jsou tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté studně, je to blízko, asi tři kilometry. A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák. Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl asi půl kilometru dolů ze stráně. Měli jsme v něm slíbené ranní koupele, z čehož jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne úplně doslova, jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat". Večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě nechtělo, ale museli jsme vrátit boby, na kterých jsme táhli na chatu proviant. Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo, pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit. Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám, že se nepletu, a že to bylo opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci. Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi slitovali a já tak měl málo práce. Vlastně jsem jenom topil. Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo. První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to, co se stalo vlastně nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl, že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový, pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat. Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlédl a proto bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit, co je to za humus. Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli našich rekordních 41 kilometrů. V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co bylo horší, hrálo se o službu. Resp. tým který prohrál, si mezi sebou střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a celkové převaze nad soupeřem nás shodou okolností jsme nakonec prohráli 6:10. Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás, jako kdybychom snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak strašně? Cítili jsme se asi, tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás nezklamala a její guláš, či co to bylo, byl vynikající. Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli malí spát, my ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Ještě předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak jsme se po tmě vydali zpátky na chatu. Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována k Poledníku. Na Poledník jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět. Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne. Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně. Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem zasmáli dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase. Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam, lehnul si o kus dál. Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Bitva, kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty, které jí nevyhovují. Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho se zarytými představami. Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli puchýře či podobné věci. V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat. Pozor jsme si museli ovšem dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy. Pak, plně nasycení a v dobré náladě, jsme se vydali cestou po magistrále do Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos raději zvolil mírnější tempo. Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání. A ráno se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má, to může být lepší.

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2022-07-29 08:48:52

Kristýna Freiová: Jde o to, aby pro nás příběh neskončil dočtením knihy

„Psaní je totiž pro mě i jen to, co se mi odehrává v hlavě. Pořád mi tam běhají nějaké příběhy,“ přiznává Kristýna Freiová, kterou psaní okouzlilo již v dětském věku a během gymnaziálních studií psala povídky a básničky. Na psaní ji baví možnost vyprávět vlastní příběhy a předávat čtenářům něco ze svého vidění světa. A letos se čtenáři můžou těšit na její novou knížku nazvanou Temnota, která uzavírá románovou sérii Galilejec.      Narodila jste se v Českých Budějovicích, vyrůstala v Praze a již na ZŠ jste díky své bujné fantazii začala psát. Co vás ještě bavilo a jak jste požívala svá dětská léta? Bavilo mě chození do kina a videopůjčovny. Takže jednoduše řečeno filmy. A to mi vlastně zůstalo. Dětství jsem z podstatné části trávila v Jindřichově Hradci u babičky. Do dnes se tam ráda vracím.    Během studia na Gymnáziu Josefa Škvoreckého jste se intenzivně věnovala psaní povídek i básniček. Pak jste chtěla studovat historii, ale nevyšlo to. Nakonec jste vystudovala FF UK v Praze kulturologii a na Literární akademii Josefa Škvoreckého tvůrčí psaní a publicistiku. Někde jste řekla, že po škole jste vůbec nepsala. Nakonec jste se v psaní ale našla. Co vás na psaní baví a kdy přišel nápad napsat knihu? O napsání knihy jsem snila léta. Po absolvování literární akademie jsem ten sen nicméně vzdala. Věčně nás tam někdo ujišťoval o tom, že spisovatelů je spousta a na nás nikdo nečeká. Svým způsobem měli pravdu. Přesto nám to alespoň nemuseli tak často opakovat, ale asi se báli, že pak budeme chtít vrátit školné, když neuspějeme, tak se jistili. Pravda je, že o dráze spisovatele moc mých spolužáků stejně nesnilo, jen chtěli něco vystudovat. Ale mně se to nakonec podařilo, za což jsem nesmírně vděčná. A občas tomu stále nemůžu uvěřit. A co mě vlastně na psaní baví? Možnost vyprávět vlastní příběhy a předávat čtenářům něco z mého vidění světa. Věřím, že mé romány neobsahují jen dobrodružné příběhy, ale i určitý návod, nebo cestu k překonání daností a hranic, které nás brzdí a poutají ke všemu naučenému a vrozenému — včetně odsouzení k smrti.   Vyzkoušela jste si práci novinářky. Co vám novinářská praxe dala? Asi rok jsem psala články pro časopis Bulletin Slovo, který vydává nezisková organizace Slovo 21. Je to časopis o cizincích a pro cizince žijící v České republice. Takže jsem se podívala na různé kulturní akce pořádané jednotlivými komunitami, na které bych se jinak nedostala. A vůbec jsem poznala z blízka, jak u nás cizinci žijí a jak moc se chtějí integrovat, ale přitom nezapomínají udržovat vlastní tradice, protože přece Češi z nich nikdy nebudou a ani se to po nich nechce. Což je v pořádku.   V roce 2017 jste se coby spisovatelka představila prvotinou Galilejec, která hned zaujala. Pak přišel Nesmrtelný hrabě, poté Lucifer a Markétka a letos vychází Temnota. Jelikož jste se vždycky zajímala o mystické příběhy z historie lidstva a ve svých dílech hledáte odpovědi na zásadní otázky lidského bytí a našeho osudu. Proč právě tato témata? Už jako dítě na základní škole, která pro mě nebyla jednoduchá, jsem se ptala sama sebe, proč jsou věci také, jaké jsou? Proč to či ono musíme? A zda je správné všechno to, co se od nás očekává? Odpovědí se mi moc nedostalo, a tak jsem se snažila smířit se světem, jaký pro mě tehdy byl. Myslela jsem, že to je jediná cesta. Nakonec jsem se ale nevzdala, což je zásluhou mých rodičů, ve kterých jsem vždycky měla oporu. Konečně, nevyrůstala jsem v prostředí, kde by se věci braly tak jak jsou bez jakékoliv pochybnosti. Kdyby ve mě nevěřili, kdyby nevěřili v to, co píšu, těžko bych napsala a publikovala čtyři romány. Ale to jsem možná trochu odbočila, i když to s vaší otázkou souvisí. Věřím, že se dá lidský život zlepšovat, že můžeme být jako hrdinové z mých knih — všemocní. Základem každého dobrého příběhu je cesta hrdiny a vlastně jde o cestu hrdiny v každém z nás. Jinak bychom příběhy tolik nepotřebovali. My to přece víme, nebo tušíme, když se s takovým hrdinou ztotožníme. Jde ale o to, aby pro nás daný příběh neskončil dočtením knihy, nebo závěrečnými titulky v kinosále, ale abychom si ho nesli dál a dál a naplňovali ho tak v sobě a každý sám pro sebe. Milujeme hrdiny, kteří dokáží víc než my, kteří dokáží změnit svůj osud. Proč tomu tak je, je jasné. Přejeme si být jako oni. Byť jen v těch nejtajnějších zákoutích srdce.   Příběhy vašich knih zasazené v historických kulisách, v nich se odehrávají nadpřirozené věci, a jak jsem se dočetla v jednom vašem rozhovoru, jste řekla: „Usedám k psaní a nevím, jak se postavy zachovají, žijí svým vlastním životem.“ Máte oblíbeného hrdinu ze svých knih? Každý je jiný, ale zároveň jsou si podobní — usilují o to samé, ať jde o Ješuu Nazaretského, nesmrtelného hraběte de Saint-Germain, Lucifera nebo Usira. Chtějí změnit svět. Ale koho z nich mám nejraději? Snad právě Lucifera. Náš vztah se budoval postupně a je to patrné i v mých knihách. Nějak se stalo, že se objevuje v každé z nich. Je to průvodce a učitel ostatních postav, ale zároveň on sám má před sebou ještě dlouhou cestu a problémů nad hlavu.   Pracujete na novém příběhu? Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Pracuji a nepracuji. Za poslední dva roky jsem začala psát několik příběhů. Uzavřela jsem teď vlastně tetralogii, začínám proto od nuly. Takže se dostávají ke slovu nová témata a nějak se nemohou dohodnout, komu bych měla dát přednost. Zda mé vášni z mládí pro upíry a hraběte Draculu, nebo dlouholetému zájmu o vojenskou historii a duchařské příběhy.   „Psaní je pro mě vším, je to cesta, způsob života…“ Jsou vaše slova a platí stále? Ano, platí to stále, a to i když zrovna nic nepíšu. Psaní je totiž pro mě i jen to, co se mi odehrává v hlavě. Pořád mi tam běhají nějaké příběhy.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Zaujal vás někdo v poslední době? Jinak řečeno, ovlivnila mě Smrt v Benátkách Thomase Manna, Mistr a Markétka Michaila Bulgakova, Čarodějův učeň Otfrieda Preusslera a Dracula Brama Stokera. V poslední době čtu s nadšením duchařské novely od Darcy Coates a vrátila jsem se k detektivním příběhům Borise Akunina.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat? Odpočívat umím, a to doslova. Jen bych upravila slova Jana Nerudy: Sotva lehne; sotva usne, sen se zvedne — na Jen si sedne, sen se zvedne. Ve vhodné poloze usnu v jakoukoliv denní dobu. Ale chodím i ven třeba na procházky se psem. Vlastně i volné chvíle jsou pro mě pracovní, když vyřizuje reklamace v jedné firmě. To je opravdu změna. Tehdy nejsem kreativní já, ale lidé, co reklamace posílají. (smích) Jinak samozřejmě čtu, chodím ven s přáteli a sleduji seriály nebo filmy.   Kristýna Freiová se narodila 17. srpna 1988 v Českých Budějovicích, ale vyrůstala v Praze. Vystudovala FF UK v Praze a Literární akademii Josefa Škvoreckého. Napsala sérii Galilejec (Galilejec, Nesmrtelný hrabě, Lucifer a Markétka, Temnota (2022). Většinu jejích knih už nejde koupit v knihkupectvích, a tak je autorka sama prodává přes e-shop. Více se dozvíte na www.kristynafreiova.cz.

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}