Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-01-10 14:51:54

Klára Janečková: O práci psychologa jsem začala uvažovat po mém únosu

Psát ji bavilo již v dětství. Nakonec se v něm našla a hned její první kniha, historický román Ďábelská tvář se stala Nejlepší prodávanou prvotinou roku 2002. Zatím vydala Klára Janečková dvanáct knížek, tu poslední Francouzský manžel v roce 2021 a na třinácté složené ze 13 dramatických příběhů, právě pracuje. Psaní se od doby, co působí jako školní psycholožka, může věnovat jen ve chvílích volna. „Psaní je moje láska. Psychologie je práce i poslání,“ říká.   Vyrůstala jste ve Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem jako jedináček. Od dětství jste ráda psala, ale také hrála na kytaru a na klavír. Někdy v sedmi osmi letech jste napsala první pohádku O Koblížkovi a v deseti letech první povídku. Jaká jste byla holčička a čím jste chtěla být a jak dopadla vaše první povídka? Byla jsem vzorná dcera, výběrová škola, jazyky, hra na hudební nástroje, to se ode mne očekávalo. Chtěla jsem být letuškou a cestovat. Už v dětství mne táhly dálky. Nebo být někde animátorkou a bavit přes den děti a večer lidi. Moje první povídka byla o chlapci, který přežil pád letadla a vyrůstal v pěstounské péči. Až v dospělosti zjistil, že jeho rodiče také přežili a setkali se. Nechápu, proč mne oslovilo tohle téma, nejspíš jsem byla fascinována nějakou leteckou havárií, nedokážu říci (smích).   Po maturitě jste pracovala ve zlatnictví a po večerech jste začala psát svoji první knihu, historický román z 16. století Ďábelská tvář, který se stal Nejlepší prodávanou prvotinou roku 2002. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé držela tuto knížku v ruce? Byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků v životě. Moc jsem za prvotinu bojovala. Kvůli babičce. Byla nemocná a věděla jsem, že nemám mnoho času. Knihu jsem jí věnovala, vyšla na podzim a babička zemřela následujícího roku v červnu. Takže měla možnost ji číst. To byl také krásný pocit.   Následovaly další knihy: Zrada, Prokletý původ, Manželské okovy. Příběhy jsou smyšlené, fiktivní, ale kniha Unesená vypráví příběh, který se vám v osmnácti letech stal (dívku v příběhu unesl kamarád Roman, kterého do té doby pokládala za svého dobrého přítele, spolu s bratrem a dělníkem z Ukrajiny). V jednom rozhovoru jste řekla, že nebýt únosu, nešla byste studovat psychologii a díky tomu se lépe dokážete vcítit do klientů, kteří prožili nějaké trauma. A jako psycholožka působíte na třech školách. Čím vás práce psychologa naplňuje? Ano, o práci psychologa jsem začala uvažovat po únosu, kdy sama jsem potřebovala pomoc odborníka a byla těžce dostupná. Jinak jsem chtěla studovat dějiny, protože miluji historii, možná bych šla i do archeologie. Práce psychologa je náročná, člověk pracuje jen s bolestí, smutkem, potížemi. Nikdo spokojený za mnou nepřijde. Ač děti chodí si jen tak popovídat, a to je fajn. Psychologie je moje poslání, pomáhat dětem, rodinám, učitelům, třídám. Aby měly děti dobré dětství. Odměnou jsou jejich kresby, poděkování, ušmudlané bonbony, co mi přinesou nebo až odcházejí, květina na rozloučení, někdy pár hezkých slov přes sociální sítě. Dobrý pocit mi dá, když s dítětem určité potíže zvládneme a ono je spokojené a už mne nepotřebuje.   Psát jste nepřestala a následují další knihy a tu poslední Francouzský manžel jste vydala v roce 2021. O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci? Tato kniha je druhá inspirována mým životem. Kdy já sama jsem se vdala za Francouze a měsíce ve vztahu drhla zuby, co jsem to udělala. Nakonec jsem se rozhodla pro rozvod, protože jsem jako psycholožka věděla, že lepší už to nebude, naopak, horší a než mít špatný vztah a jen přežívat, to raději žádný a být sama sebou. Inspiraci mi dává sám život, každý den. Co vidím, s kým se setkám, koho potkám, co přečtu, události, které se odehrávají ve světě, v mém okolí. Ráda cestuji, to je má odměna po měsících ve školách i za počítačem. Nasávám vždy novou inspiraci, setkávám se s novými lidmi, poznávám města, země.   Připravujete další příběh? Ano, nyní dokončuji knihu, která má zatím pracovní název Někdo se dívá. Je to má 13 kniham a proto je složena ze 13 dramatických příběhů. Čtenář v závěru zjistí, které příběhy jsou zcela reálné a které ne. Jsou to příběhy ze světa seznamek, sociálních sítí, kyberšikany, stalkingu, obyčejných vztahů, které začal někdo vydírat, sledovat. Bude to kniha pro náctilé i pro dospělé. Vycházím ze své praxe, ze života jiných lidí. Je to taková kuchařka, jak se zachovat, když se staneme obětí útoku přes mobil nebo internet.   Čím je pro vás psaní? Někde jste řekla, že od doby, co působíte jako psycholožka, je to spíše koníček… Psaní je moje láska. Psychologie je práce i poslání. Tak to cítím. Bohužel mohu psát, jen když mám volno, prázdniny či chřipku (smích).   Který z procesů při psaní máte nejraději a co knížky pro děti? Mám nejraději samotnou tvorbu. Kdy si sednu a jde to ven. Prostě jen píšu, postavy si žijí, mluví a já jsem jejich hlasem. Nemám ráda přepisování, korektury a pak redakční práci. Pro děti knihy nepíšu. Nevím, zda bych byla schopna napsat pohádku, asi ano, ale jsem zaměřena na dramata. Ač nová kniha bude pro náctileté, odrostlé děti. I ty se v ní najdou.   Dočetla jsem se, že vašim oblíbeným autorem je Erich Maria Remarque, ke kterému se ráda vracíte. A co další autoři nebo knížka, která vás v poslední době zaujala? Nejraději mám Alison Weirovou, její historické romány. K těm se pořád vracím. Čtu je opakovaně. V poslední době mne zaujala trilogie Vikingové od Lasse Holma. Je to hodně chlapské čtení, ale jsem fascinována. Jak už jsem říkala, mám ráda historii, a tak se ve volném čase toulám v minulosti.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Jak nabíjíte své „baterky“? První musím odpočinout hlavě, protože příliš pracuji psychicky. Občas si udělám odpoledne pro sebe. Pustím si film či seriál, jsem jen s mými zvířaty a koukáme. Hodně mi pomáhá hudba a zpět. Vyrazím na koncert nebo doma s manželem, on je kytarista, hrajeme a zpíváme, třeba celou noc. Čistí mi to hlavu. Dále mne vždy postaví na nohy nějaká cesta, opustit domov a odjet někam pryč. To se vrátím zcela čerstvá a s novou energií do práce.   Klára Janečková se narodila 20. července 1979 ve Valašském Meziříčí. Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci (Filozofická fakulta – katedra psychologie s titulem PhDr.) Působí jako školní psycholožka a spisovatelka. Publikovala v různých časopisech: New Expres, Glanc, History Revue, Šarm, Zpravodaj města Bystřice pod Hostýnem, Zpravodaj obce Chvalčov. Napsala knihy Ďábelská tvář, Zrada, Prokletý původ, Osudová posedlost, Manželské okovy, Unesená, Srdce v písku, Temnota, Deník Grety Kaiserové, Pád do tmy, Vítěz, Francouzský manžel. Dostala cenu Nejlepší prodávaná prvotina roku za knihu Ďábelská tvář. Má dceru Miladu a s rodinou žije v Bystřici pod Hostýnem.   

Čas načtení: 2021-10-26 14:54:28

Otec Brown, Fauda či poslední díl Červeného trpaslíka. Česká televize nakupovala na veletrhu v Cannes

Česká televize nabídne v příštím roce kromě vlastní tvorby i pestrou škálu zahraničních novinek. Na televizním veletrhu ve francouzském Cannes se jí podařilo získat na čtyřicet nových titulů. Diváci se mohou těšit na šestidílnou sérii o císařovně Sisi, životopis De Gaulle nebo dobový retroseriál Hotel Evropa. Chybět nebude ani závěrečný díl parodického Červeného trpaslíka nebo premiérová řada Otce Browna. „Na prvním veletrhu po koronavirové pandemii se objevily skutečně kvalitní tituly, ať už se jednalo o klasické hrané pořady, dokumenty nebo zábavní snímky. Jako první potěšíme milovníky historie, s naším německým partnerem jsme se dohodli na nákupu zbrusu nového šestidílného seriálu Sisi, který se moderním způsobem vrací k osudům princezny Alžběty Bavorské. Příští rok také uvedeme třeba dvě řady akčního thrilleru Fauda o zvláštní protiteroristické jednotce izraelské armády nebo srbské drama Rodina, jež vypráví příběh rodiny před zatčením otce za válečné zločiny v tehdejší Jugoslávii,“ říká ředitel programu Milan Fridrich. Na obrazovky České televize se také, již tradičně, dostane tvorba britské BBC. Mezi výrazné tituly patří desáté řady oblíbených pořadů Otec Brown a Zavolejte porodní sestřičky nebo historická minisérie Sanditon, natočená podle posledního románu Jane Austenové. Z dílny britského producenta dále ČT uvede i čtyřdílný cyklus Donald Trump a třídílnou dokumentární sérii o mladé švédské enviromentální aktivistce Gretě Thunbergové. Chybět nebudou ani oblíbené kriminální seriály, které Česká televize uvede v rámci profilové řady Quality Series. Tu rozšíří pokračování dánského thrilleru Tváří v tvář, minisérie o složitém vyšetřování švédské vraždy novinářky Případ: ponorka nebo drama z prostředí okupovaného Iráku Baghdad Central. Do tajů historie ponoří Česká televize své diváky díky řadě dokumentárních cyklů. Pozornost si zaslouží Největší apokalypsy dějin, Starověké metropole nebo Tajnosti stavitelů pyramid. Pro milovníky dobrého jídla, ale i cestopisných dokumentů, je určen cyklus Objevování chutí s šéfkuchařem Gordonem Ramseym. Ten se vydává za kulinářskými zážitky napříč světem – Peru, Laos, Maroko, Havaj, ale i Aljaška a Nový Zéland, všude tam se prostřednictvím televize bude možné podívat. Nejmladší diváky potěší seriál Dračí záchranáři, jenž navazuje svým tématem na filmový svět Jak vycvičit draka. Dále pak komediální animovaný seriál Turbo R.A.Ke.Ta., Myší mušketýři nebo čtvrtá řada Čarodějek školou povinných. Sadu zábavních pořadů doplní i vzdělávací animovaný cyklus Kouzelný školní autobus znovu vyjíždí, v němž na malé hrdiny čekají výlety za poznáním.  

Čas načtení: 2019-12-02 16:33:00

Kvůli obrozencům nepijeme kafe

Co se obrozencům nezdálo na slově kafe, co znamená „mít za lubem“, odkud pochází slovo gymnázium a proč se říká „Kvílí jako Meluzína“. To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož listopadové posty přebíráme.   Listopad, devátý měsíc (1. 11) Začal nám listopad, jehož český název je odvozený od padajícího listí, jak je nasnadě. Co ale varianty slova november označující tento měsíc v mnoha jiných jazycích? Tento název je z latinského novem (devátý), protože listopad byl devátý měsíc římského kalendáře.   Rozšafný šafář (4. 11.) Jaký byl pan mlynář, když o něm babička Němcové říkala, že je rozšafný? Sloveso šafovati pochází z německého schaffen a značí starat se o něco. Stejného původu je šafář, tj. osoba starající se o statek. „Rozšafný“ člověk se stará dobře, tzn. je „moudrý“ a „uvážlivý“.   Srbové řádili jako černá ruka (5. 11.) Proč se říká „řádit jako černá ruka“? Původ této fráze hledejme v historii: jako Černá ruka se označovala militantní srbská nacionalistická organizace založená v roce 1901. Její členové mj. zavraždili srbského krále a podíleli se na atentátu na Františka Ferdinanda.   Na kávu si stěžujte obrozencům (6. 11) Proč je spisovně káva a nespisovně kafe? Oba výrazy jsou z tureckého kahve, přičemž starší kafe do češtiny zavedli arménští obchodníci. Obrozencům se kafe s „f“ zdálo nečeské, proto se inspirovali v polštině a srbochorvatštině a prosadili do spisovné češtiny tvar káva.   Nemám co dělat, nevím, co dělat (7.11) Rada obzvlášť pro marketing a copywriting: jak na čárku před infinitivem? Zastupuje-li infinitiv vedlejší větu, čárka se píše: Nevím, co dělat; Přečtěte si, jak na to; Tipy, jak vydělat. Ve spojení se slovesy mít a být ale čárka není: Nemám co dělat; Není co dělat.   Nazí gymnazisté (8. 11.) Páteční jazyková specialita zejména pro studenty gymnázií: věděli jste, že ve staré řečtině slovo gymnásion označovalo školní sportoviště a že bylo odvozeno z řeckého gymnázō (doslova „cvičím nahý“), protože žáci prováděli tělesná cvičení bez oděvu?   Válečník Martin (11. 11.) Svátek má Martin – vše nejlepší! A věděli jste, že Martin je z Marsu? Tedy ne doslova – Martin pochází z latinského Martinus, což je varianta jména římského boha války Marta. Po něm je pojmenovaná i planeta Mars. Volný překlad jména je válečník či bojovník.   Osamocená Meluzína (12. 11.) Proč se říká „kvílet jako Meluzína“? Podle jedné z mnoha verzí pověsti byla Meluzína žena s hadím ocasem a křídly. Do této podoby se proměnila poté, co její choť porušil slib a spatřil ji při koupeli. Teď Meluzína putuje osamocená po světě a pláče (kvílí) pro své děti.   Kdo je za keřem? (13. 11.) Zkoušeli jste si někdy slabikovat slovo zá-keř-ný? Pokud ano, tak jste odhalili jeho původ! Skládá se z předpony „za“, kořene „keř“ a přípony „ný“ – to znamená, že zákeřný člověk je doslova ten, kdo číhá za keřem.   Narozdíl píše jen MS Word (14.11.) Píše se „narozdíl“, nebo „na rozdíl“? Pravopisně správně je psaní dvěma slovy – „na rozdíl“ se tedy píše „rozděleně“, jak význam slova napovídá. Pozor: v praxi se často objevuje chybně dohromady, navíc některé verze MS Word tuto chybu převzaly a jako chybu ji neoznačí.   Upečte si vír (15. 11.) Kde se vzal „štrúdl“? Hovorový výraz pro jablkový závin pochází z rakouské němčiny, kde Strudel označuje nejen závin, ale i vír. Proč zrovna vír? Protože původně měl štrúdl tvar dlouhého zamotaného šneka – či víru. Tak si o víkendu třeba jeden takový vír upečte!   Řecký samet (18. 11.) K výročí sametové revoluce si posviťme na historii slova samet. Pochází z řeckého hexámiton, doslova tkanina utkaná ze šesti nití (héx = šest, mítos = nit), a putovalo přes latinu (examitum či samitum), francouzštinu (samit) a němčinu (Sammet, dnes Samt) až do češtiny.   Co měl mlynář za lubem? (19. 11.) Proč se říká „mít něco za lubem“? Lub je jednak tenká dřevěná deska používaná při výrobě hudebních nástrojů či nábytku, jednak dřevěný okraj (houslí, síta, lodi); ale dříve také dřevěný kryt mlýnských kamenů, za který si nepoctivý mlynář mohl ukrýt (ukrást) trochu mouky.   Řídící pracovník v řídicí místnosti (20. 11.) Jak určit koncovku -icí/-ící v přídavných jménech typu řídicí/řídící? Slouží-li věc k nějakému účelu, ale sama akci nevykonává, je -icí: řídicí místnost. Vykonává-li věc či osoba akci sama, je -ící: řídící pracovník. Podobně: pečicí forma, holicí pěna, spořicí účet...   Ledová čokoláda není čokoláda (21. 11) Proč se říká ledové čokoládě ledová, když ani není z ledu, ani se nemusí uchovávat v lednici? Ledová čokoláda není čokoláda, nýbrž směs ⅓ čokolády a ⅔ kokosového oleje. Kokosový olej v ústech taje rychleji než čokoláda a vyvolává chladivý (ledový) pocit na jazyku.   Babička šukala po světničce (22. 11.) Vysvětlivky k povinné četbě pro mladší ročníky: co dělala babička, když šukala po světničce? Šukat je zde použito ve starším významu běhat sem a tam či těkat (stejného původu je slovo pošuk). Další starší význam je hledat (viz polské szukać), zřejmě z němčiny (suchen).   Vidí dívce pod sukni při čekání na tramvaj (25. 11) Kdy psát ji/ni vs. jí/ní? Nahraďte si zájmeno ona zájmenem ta. Kde je tvar tu, tam je ji (krátce); kde je tvar té, tam je jí (dlouze). Př. Vidím ji (tu dívku) vs. Vidím jí (té dívce) pod sukni. Čekám na ni (tu tramvaj) vs. Čekám na ní (na té tramvaji, tj. na střeše).   Jak se má vrána k havranovi? (26. 11) Mysleli jste si, že vrána je samička havrana? Zoologicky vzato se mýlíte – vrána a havran jsou různé živočišné druhy – ale etymologicky vzato máte pravdu. Vrána je totiž ženský protějšek praslovanského *vornъ (havran), což je z indoevropského *u̯orno- (černý; vraný).   Jak si přivlastnit ženu (27. 11.) Kdy zvolit svůj vs. můj/tvůj/jeho? Pokud přivlastňovanou věc či osobu vlastní podmět (původce děje věty, kdo/co), říká se svůj. Pokud je věc či osoba někoho jiného, svůj se neříká. Svůj tedy znamená vlastní. Př. Políbil svou (vlastní) ženu vs. Políbil jeho (cizí) ženu.   Bonbon je dobrý (28. 11.) Dneska si zapamatujme, že „bon“ značí něco dobrého: pochází z latinského bonus (dobrý). Dobré je to znát proto, abychom nepsali písmeno m, kam patří n: např. bonbon (expresivní zdvojení bon). Stejného původu je bonton (dobré chování), bonmot (slovo), bonita (hodnota) aj.   Mykat, vyza, cavyky, pyj (29. 11) Dnes si připomeňme málo používaná, leč zajímavá vyjmenovaná slova, která nás ve škole nejspíš neučili! Patří sem sumýš (mořská okurka – živočich), babyka (druh javoru), mykat (napřimovat vlákna), vyza (říční běluga – ryba), cavyky (okolky) a samozřejmě pyj (pohlavní úd). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-12-01 13:38:00

Máte chuť Na jedno? Nebo rovnou na 50 příběhů pražských pivnic?

Petr Sojka, Na jedno. Padesát příběhů pražských pohostinství, pivnic a putyk. Grada 2024. Hned na úvod musím říci, že mě tato knížka opravdu velice bavila. Nejsem sice takovou milovnicí chmelového moku, ale zato mám ráda příběhy spjaté s historií a konkrétním místem. Nevyhledávám ani tak veliké učebnicové události, kterých se nám v době školní výuky dostalo požehnaně, jako spíše dějiny každodennosti a příběhy minulosti, na něž se již mohlo zapomenout a jež se tak nejlépe oprašují třeba právě vstupem do prostor, kde dříve stála či ještě stojí stavba, jež – jak se říká – toho hodně pamatuje. S knížkou Na jedno se tak díky autorovi dostanete na padesát… nikoliv snad vašich půl litrů piva, ale hlavně tedy příběhů různých hospod, pivnic a putyk. Pravdou je, že kdybyste si skutečně při každé zastávce jednu takovou sklenici dali, nejspíš by se vám záhy rozpíjela písmenka. Příběhy jsou psané lehce i humorně, ale stejně tak je s nimi často spojen smutný až tragický konec Když do míst, kam se lidé chodí bavit, vstoupí příběh spojený s vraždou, rvačkou nebo státní bezpečností, lze předpokládat, že původní setkání neskončí dobře. Zneužívání politické moci způsobilo mnoho křivd. Jen málokdo z těžké doby mohl vydat něco, co celou tragédii ponižování lidské důstojnosti ve své podstatě zesměšnilo a nakonec posílilo. A to za předpokladu, že se čtenář dokázal na vše dívat s nadhledem a stejnýma očima jako třeba autor Osudů dobrého vojáka Švejka. V nich – jak známo – Jaroslav Hašek zesměšňuje pro danou dobu typické udavačství, jehož efekt se na prostém Švejkovi jakoby míjel účinkem. Právě první příběh vypráví o Jaroslavu Haškovi a o jeho hostincích. Lepší začátek si čtenář nemohl ani přát. Jaroslav Hašek je legenda, nejen literární, ale také muž, jehož hrdlem bylo prolito mnoho litrů piva. Jaroslav Hašek byl svéráz a díky bohu za něj. A že se cítil v takových podnicích „jako doma“, stalo se zde mnoho příhod, které se oprašují ještě tolik let po jeho smrti. Jedna z historek popisuje, jak mezi přátele přivedl svého syna. V kavárně si dítě podávali z ruky do ruky a Hašek zářil nejvyšší spokojeností. Naposledy uvázl maličký Hašek u slečny v kuchyni. Po krátké partii kulečníku spisovatel na syna zapomněl a společnosti navrhl, aby se šlo do vinárny. Bylo veliké štěstí, že kavárník znal adresu obydlí Haškovy ženy. Poručil, aby slečna odnesla děťátko matce, protože se prý Hašek může po synovi shánět až za několik dní. A zkušený muž se nemýlil. Hašek vpadnul do kavárny třetího dne, ušpiněn a nevyspalý, a chraplavě křičel od vchodu: „Vraťte mi mého syna! Chci své dítě nazpět!“ Po té, co s Haškem v rámci stránek v knížce projdete několik jeho oblíbených hospod, můžete se vrhnout na další příběhy vztahující se k hostincům jako U Rozvařilů, U Dandů, U Vatšů, U Kosů, U Zavadilů, U Labutě, U Králíka a mnoho dalších. Některé dnes již neexistují, jiné se ještě dochovaly. Mezi všemi mne více zaujala jedna, která zvenčí lákala své hosty velmi netradičně. Restaurace U Slona. A jak název napovídá – její lákavou dominantou byl právě obrovský, nikoliv však živý slon, původně umístěný na jubilejní výstavě. Jednalo se o obrovskou sochu, vytvořenou sochařem Karlem Novákem. Pochopitelně, že taková obrovská rarita už z dálky lákala všechny lidi, včetně dětí. Přímo na výstavě také vznikla úplně nová společnost, která měla své hlavní sídlo právě v restauraci U Slona. Jmenovala se Bajkajlaj a na její počest vznikla okamžitě i chytlavá píseň, která se hraje a zpívá dosud: Praha je všech Čechů ráj, ať žije Bajkajlaj…“ Údajně právě U Slona také Karel Hašler společnosti Bajkajlaj poprvé zazpíval jeden ze svých největších hitů… Později se obrovský slon přestěhoval na nové místo, aby mohl přinést dalšímu podnikateli podobný úspěch. Jeho příběh pokračoval dál, až do smutných konců, kdy se v závěru druhé světové války bavili vlasovci střelbou na ono „nebohé zvíře“ a později komunisté restauraci zabavili. V roce 1969 bylo vystaveno úřední nařízení, aby se torzo slavného slona zbouralo. K čemuž došlo v roce 1974. Komunistický režim stál za zánikem řady podniků Jako například U Kosů. Když komunisté hospodu zavřeli, „dokonce si přijeli i pro židle, přestože byly majetkem rodiny Kosových. Hospoda i velký taneční sál, přistavěný v roce 1925, pak sloužily jako sklad a později jako truhlářská dílna.“ Těch nostalgických ale i emočně silných příběhů je v knize nespočet. Nerada bych odkrývala příliš, abych vás neokradla o zajímavé čtení. Na celé knížce mě mrzí jen jediná věc, a to je kvalita fotografií. Jsou příliš malé, je jich několik na jedné stránce a mnohdy je těžké rozeznat detaily. Přitom takto skvěle textově propracovaná knížka by si zasloužila i kvalitní obrazovou přílohu. Možná budou obrázky lépe rozeznatelné v e-knize, kde si lze stránky více přiblížit. Nicméně, až na tuto drobnost všem publikaci vřele doporučuji a věřím, že pokud nejste z Prahy, pak při návštěvě hlavního města by vás mohl některý takový příběh svést, abyste se podívali na místo, kde dříve vzkvétala právě nějaká taková zajímavá „putyka“. Petr Sojka, redaktor magazínu Z metropole ČT, tvůrce pořadu Tajemství pražských dvorků, je také autorem knih Pražské dvorky, Příběhy pražských dvorků, Z tajů pražských dvorků a Praha v proměnách času (ta vyšla rovněž jako audiokniha).   MB

Čas načtení: 2025-04-04 12:56:00

Gymnázium v Jihlavě pomáhá s Dobrým Andělem. Studenti vybrali přes 100 tisíc

Přes 100 tisíc korun vybrali studenti jihlavského gymnázia během své charitativní školní show. Peníze dají vážně nemocným dětem z Dobrého Anděla. Partnerem této nadace je řadu let i televize Nova.

Čas načtení: 2026-02-18 19:08:00

Z jakých škol se žáci dostávají na osmiletá gymnázia? Inspekce popsala několik faktorů, které vedou k úspěchu

Výsledek žáků v přijímacích testech na osmiletá gymnázia nezáleží jen na tom, jak dobrého mají češtináře či matikáře, ale třeba i na velikosti školy nebo na strategii jejího řízení. Uvádí to čerstvě zveřejněná analýza České školní inspekce. Pokud...

Čas načtení: 2026-02-18 19:08:00

Z jakých škol se žáci dostávají na osmiletá gymnázia? Inspekce popsala několik faktorů, které vedou k úspěchu

Výsledek žáků v přijímacích testech na osmiletá gymnázia nezáleží jen na tom, jak dobrého mají češtináře či matikáře, ale třeba i na velikosti školy nebo na strategii jejího řízení. Uvádí to čerstvě zveřejněná analýza České školní inspekce. Pokud...

Čas načtení: 2026-05-25 14:36:00

Český FaceUp ohlašuje další investici, 110 milionů Kč použije na rozvoj produktu

Praha 25. května 2026 (PROTEXT) - Česká technologická platforma FaceUp, která pomáhá firmám budovat etickou kulturu a předcházet rizikům, získala v investičním kole Series A celkem 5 milionů dolarů (přes 110 milionů Kč). Společnost, která začínala jako studentský projekt proti šikaně, dnes chrání přes jeden a půl milionu zaměstnanců i studentů po celém světě a investici hodlá využít na posílení produktu i stávající pozice na trhu.Na rozdíl od nástrojů sloužících primárně ke splnění regulatorních požadavků, FaceUp (dříve NNTB – Nenech to být) zaznamenává vysokou míru reálného využití uvnitř organizací. Platforma kombinuje bezpečné upozorňování na rizika a problémy, ochranu whistleblowerů, AI etickou linku, interní vyšetřování, řešení obdržených podnětů a dotazníkové nástroje do jednoho systému. Firmám tak pomáhá zachytit podvody, porušování předpisů i závažné mezilidské problémy dřív, než přerostou v právní spory, finanční ztráty nebo poškození dobrého jména.FaceUpu důvěřuje přes 3 600 organizací ve více než 70 zemích světa, včetně globálních korporací jako Mercedes-Benz, Heineken, Sephora, Zendesk či KFC. Systém aktuálně chrání přes jeden a půl milionu zaměstnanců i studentů a pomohl zpracovat více než 44 000 podnětů. Ty se týkaly jak interních podvodů a porušování předpisů, tak závažných mezilidských problémů, jako jsou šikana nebo sexuální obtěžování na pracovišti či ve škole.Investiční kolo vedl chorvatský fond Fil Rouge Capital za účasti JIC Ventures, Venture to Future Fund a Gi21 Capital. Výrazně se zapojili i stávající investoři Jiří Hlavenka, Tilia Impact Ventures (s podporou fondu InvestEU) a Reflex Capital spolu se skupinou andělských investorů a zaměstnanců. Aktuální kolo Series A je v pořadí již třetí investicí do společnosti, přičemž celková částka se vyšplhala na 9 milionů dolarů, přibližně 210 milionů Kč. Valuace rychle rostoucího startupu, v jehož čele stojí dvaceti šestiletý Jan Sláma, David Špunar a Pavel Ihm, se tímto kolem vyšplhala nad půl miliardy korun.Investice Series A ve výši 5 milionů dolarů bude sloužit k dalšímu rozvoji platformy FaceUp, která již dnes působí globálně a konkuruje zavedeným GRC leaderům. Nové prostředky podpoří rozvoj systému v komplexní modulární a bezpečný celek, který pokryje celou agendu ethics & compliance manažerů. Společnost se dále zaměří na posílení pozice v segmentu velkých korporací a akceleraci růstu na trzích v USA a UAE, kde poptávka po moderních compliance platformách roste nejrychleji.„FaceUp řeší palčivou potřebu v oblasti compliance a správy společností – a to produktem, který je škálovatelný a vysoce relevantní napříč trhy. Tým prokázal silnou exekuci: z jednoho úzkého případu užití vybudoval globální SaaS platformu s jasným product-market fitem. Těší nás, že je můžeme podpořit na cestě k dalšímu mezinárodnímu růstu a rozvoji jejich produktu,“ uvádí za hlavního investora Roger Blott, zakládající partner Fil Rouge Capital.„Většina produktů v tomto odvětví pomáhá splnit regulatorní požadavky, ale chybí jim reálné využití a přidaná hodnota pro business. FaceUp se v organizacích aktivně využívá, což vytváří dlouhodobou hodnotu a v konečném důsledku rozhodne o tom, kdo v této kategorii zvítězí," vysvětluje zapojení fondu Venture to Future Fund Miriama Hanout, manažerka investic a členka správní rady.„Není mnoho českých firem, které se v těžkém B2B SaaSu dokázaly prosadit globálně. FaceUp takovou firmou je, prodává úspěšně v desítkách zemí, na všech kontinentech. Dokazuje navíc, že SaaS není mrtvý, jak se někdy uvádí. V citlivém odvětví, ve kterém působí, se totiž zákazníci potřebují opřít nejen o samotný produkt, ale hlavně o spolehlivého partnera s dobrou reputací a prvotřídním zabezpečením dat. Proto jsem se rozhodl zúčastnit se investice i v tomto kole,” vysvětluje investor Jiří Hlavenka, který už FaceUp spolu se Scio v minulosti podpořil.Radim Kocourek, managing partner JIC Ventures, dodává: „S Honzou a týmem FaceUp spolupracujeme od samých začátků – ze studentského projektu na JICu vybudovali jednu z nejrychleji rostoucích technologických firem v Česku s přítomností ve více než 70 zemích. FaceUp dnes nabízí nejlepší řešení pro bezpečné oznamování neetického jednání a firemní compliance na trhu. Potenciál firmy do dalších let je mimořádný.”„FaceUp dokázal proměnit oblast compliance z pouhého zaškrtávání políček v proaktivní systém využívající umělou inteligenci v reálném čase. Jejich inovativní přístup s naší investiční strategií v Gi21 Capital dokonale koresponduje. Jsme hrdí na to, že můžeme Honzu a jeho tým podporovat v globálním rozšiřování jejich klíčové infrastruktury, která přispívá k vytváření bezpečnějších a etičtějších pracovišť,” zapojuje se Damir Špoljarič, Managing Partner, Gi21 Capital.Jan Sláma, spoluzakladatel & CEO FaceUpu uzavírá: „Mám z této investice obrovskou radost. Umožní nám růst ještě rychleji směrem k naší vizi: stát se předním světovým řešením pro etická a bezpečná pracoviště. Pomůže nám nejen zvýšit naše ARR, rozšířit tým a posílit produkt, ale především podpořit ještě více organizací po celém světě v posilování důvěry, etiky a integrity, zatímco efektivně chrání svou pověst, zaměstnance či studenty, finance a kulturu.“ O FaceUpuFaceUp je český technologický startup založený Janem Slámou, Davidem Špunarem a Pavlem Ihmem. V roce 2017 vznikla školní nezisková verze jeho produktu NNTB zaměřená na boj proti šikaně, o tři roky později se spustila komerční varianta určená pro firmy po celém světě, kterým pomáhá plnit požadavky v oblasti whistleblowingu, compliance a budovat etickou firemní kulturu. Platformu v současnosti využívá více než 3 600 organizací z celého světa. Zakladatelé za své projekty v oblasti sociálního podnikání získali řadu ocenění, nejnověji titul Začínajícího podnikatele roku 2025 od EY, druhé místo mezi českými a čtvrté mezi středoevropskými firmami v žebříčku Deloitte Technology Fast 50 2025 nebo Deloitte Impact Star v roce 2024. V roce 2024 získal FaceUp investici 70 milionů korun na podporu další expanze v roce 2026 následovala investice přesahující 110 milionů korun.www.faceup.com/en Zdroj: FaceUp  

Čas načtení: 2026-04-21 09:13:57

Oběd jako vstupenka do třídy. Průzkum ukazuje, že děti zůstávají bez společného jídla stranou kolektivu

Pro některé děti v Česku není teplý školní oběd samozřejmostí. Dotazníkové šetření neziskové organizace WOMEN FOR WOMEN potvrzuje, že právě oběd ve školní jídelně často rozhoduje o tom, jak dítě zvládne školní den, udrží pozornost a začlení se mezi spolužáky. Školy zároveň popisují, že pravidelné jídlo se pozitivně promítá nejen do zdraví dětí, ale i do školních výsledků a vztahů ve třídě, a to dokonce během několika týdnů. V roce 2025 mělo díky podpoře projektu Obědy pro děti zajištěné školní stravování téměř 16 500 dětí. Realizace projektu WOMEN FOR WOMEN – Obědy pro děti byla podpořena také Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v rámci Podpory školního stravování žáků základních škol na rok 2025.  Cena školního stravování roste a pro řadu rodin je stále obtížnější zajistit, aby dítě mělo každý školní den teplé jídlo. Rozdíly se nejrychleji projeví v kolektivu a negativní dopady se odrazí v pozornosti, docházce do školy i v míře zapojení dětí mezi ostatní.  „Když dítě nemá jistotu, že se ve škole může účastnit společných aktivit, promítá se to do celého jeho dne. Možnost jít s ostatními na oběd je často základní podmínkou fungování ve školním kolektivu,“ říká Barbora Nejedlá, hlavní koordinátorka projektu Obědy pro děti neziskové organizace WOMEN FOR WOMEN. Pravidelné jídlo mění školní den – a podle škol rychle a viditelně Organizace WOMEN FOR WOMEN realizuje projekt Obědy pro děti od roku 2013. Na začátku letošního roku oslovila bezmála 1 200 škol zapojených do tohoto projektu, s cílem zmapovat dopad podpory na děti a získat podněty pro další rozvoj projektu.[1] Výsledky ukazují, že největší změna se odehrává v oblasti začlenění do kolektivu: zlepšení socializace zaznamenali učitelé u přibližně 5 600 dětí. Pravidelnější docházku hlásí u více než 4 000 dětí a u více než 3 400 dětí se zlepšil také zdravotní stav. Podle pedagogů se tyto pozitivní změny objevují rychle – často během několika týdnů. „Děti se během krátké doby doslova mění před očima. Když mají jistotu pravidelného jídla, jsou vyrovnanější, mají lepší školní docházku, lépe se soustředí a aktivněji se zapojují do výuky i do komunikace ve třídě,“ potvrzuje Hana Horská, ředitelka ZŠ v Chomutově. [1] Šetření realizovala obecně prospěšná společnost WOMEN FOR WOMEN formou online dotazníku mezi 501 školami z celé ČR v lednu 2026 a vztahuje se k podpoře 6 129 dětí v roce 2025. Za čísly jsou příběhy konkrétních dětí Pavel žije s maminkou samoživitelkou, která pracuje za minimální mzdu a doma počítají každou korunu. Díky zajištěným obědům má Pavel jistotu teplého jídla, a jeho maminka mu tak může ušetřit na školní kroužek. Martin vyrůstá u babičky, která se stará sama o dva vnuky. Financované obědy ji pomáhají zvládat omezený rozpočet a klukům umožní být s ostatními dětmi ve škole i v družině. Lenka, jejíž maminka musí aktuálně řešit soudní spory o výživné, může díky podpoře chodit na obědy se spolužáky a účastnit se školních akcí.   „Právě tyto příběhy nám ukazují, že školní oběd může zásadně ovlivnit každodenní fungování dítěte a jeho šance ve škole uspět,“ upozorňuje Barbora Nejedlá. Podobných příběhů jsou v českých školách tisíce. Pro mnoho domácností totiž školní stravování představuje výraznou položku v rozpočtu. Měsíčně stojí školní obědy průměrně 850 Kč na jedno dítě, ročně pak 8 500 Kč. Tuto či jakokouli částku může za rodinu převzít i dárce či firma – finančním darem na projekt Obědy pro děti – a zajistit tak dalšímu školákovi místo u stolu se spolužáky. Nejen obědy. Školy volají po podpoře odolnosti a samostatnosti Školy zároveň upozorňují na širší problém. Mnoho rodin si dnes nemůže dovolit školní akce, děti nemají základní pomůcky nebo přicházejí do výuky bez snídaně. Tyto situace je staví stranou kolektivu a podepisují se na jejich školním výkonu. Více než 70 % odpovědí uvádí, že děti dnes hůře zvládají zátěž a mají nižší míru odolnosti a samostatnosti. Školy zdůrazňují potřebu dostupných podpůrných služeb – školních psychologů, sociálních pedagogů a programů zaměřených na podporu rodin. První krok: základní jistoty Školy se shodují, že děti dnes přicházejí do výuky s větší zátěží – materiální i emocionální. Bez základních jistot jako je jídlo, bezpečné prostředí a podpora doma, se rychle propadají v učení i ve vztazích. Stravování a základní podpora tak nejsou nadstandardem, ale nutnou podmínkou k tomu, aby děti zvládaly nároky, které jsou na ně dnes kladeny. „Můžeme viditelně změnit každodenní realitu konkrétního dítěte, a to je něco, co má smysl podporovat,“ uzavírá Irena Venturová, sociální pedagog ze ZŠ v Praze 3. Co ještě ukázalo dotazníkové šetření mezi školami? Šetření realizovala nezisková organizace WOMEN FOR WOMEN formou online dotazníku mezi 501 školami z celé ČR v lednu 2026 a vztahuje se k podpoře 6 129 dětí v roce 2025. Výsledky ukazují nejen pozitivní dopady školního stravování, ale i to, co školy a děti v současné socioekonomické situaci nejvíc potřebují. POZITIVNÍ DOPADY STRAVOVÁNÍ NA DÍTĚ: DOPADY NA RODINU A ŠKOLNÍ FUNGOVÁNÍ: ODOLNOST A SAMOSTATNOST JAKO NOVÉ TÉMA: O organizaci WOMEN FOR WOMEN WOMEN FOR WOMEN je česká nezisková organizace založená v roce 2012 Ivanou a Pavlem Tykačovými. Od počátku se zaměřuje na pomoc dětem a jejich rodičům ve složitých životních situacích. Prostřednictvím projektů SOS do školky, Obědy pro děti, Bydlení pro děti a Servis rodiny podporuje zajištění důstojného života pro všechny děti bez rozdílu a pomáhá rodičům samoživitelům a rodinám v tíživých životních situacích – a to rychle, efektivně a diskrétně. 100 % veškerých přijatých darů je věnováno na podporu těch, kteří to skutečně potřebují. Více informací: https://women-for-women.cz/ Tisková zpráva

Čas načtení: 2025-08-31 17:00:03

Se začátkem září řidiči děti do některých škol autem nedovezou. Čím dál tím víc jich zavádí takzvané „školní ulice“

Školní ulice je úprava dopravního provozu, kdy po krátkých 30 minut před začátkem školního vyučování do ulice před školou nesmí vjíždět žádná motorová vozidla.

Čas načtení: 2025-08-29 07:25:44

Jak na školní svačinu, která dětem chutná, dobře se drží a nerozsype se v tašce

Jak na školní svačinu, která dětem chutná, dobře se drží a nerozsype se v tašce redakce Pá, 08/29/2025 - 07:25 Studentský život 1 - 1000 Kč Lehké 10 až 30 minut Klíčová slova: jak zabalit svačinu školní svačina jak připravit školní svačinu svačina do školy co dát dětem ke svačině Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co funguje? Svačina, která se dobře jí Školní přestávky jsou krátké, hlučné, děti jsou rozptýlené. Je důležité, aby se jídlo dalo: dobře vzít do ruky, sníst bez drobení a mazání, zabalit tak, aby se nerozsypalo. Nápady na svačiny místo rohlíku 1. Plněné tortilly Měkká pšeničná nebo kukuřičná tortilla naplněná tvarohovou pomazánkou, šunkou, zeleninou, zabalena jako závitek. Rozřízněte na dvě půlky – dobře se drží v malých dětských rukách. Neopadává, nerozpadá se, dá se jíst bez příboru.   2. Toast nebo sendvič „naplacato“ Opečený nebo lehce zapečený toastový chléb se sýrem a šunkou, případně vajíčkem. Lze rozříznout na trojúhelníky a zabalit do ubrousku. Nedrobí se jako rohlík, drží tvar a snadno se jí.   3. Mini housky, bulky nebo bagetky Celozrnné mini pečivo naplněné sýrem, pomazánkou nebo kouskem masa. Díky menší velikosti se dají dobře jíst a snadno dávkovat. Dítě si může vzít jen půlku nebo jednu malou housku – tolik, kolik sní.   4. Domácí „slané muffiny“ Pečené muffiny z vajíčka, zeleniny a sýra (něco jako mini omeleta v košíčku). Dají se jíst studené, nešpiní a jsou výživné. Zábavné na pohled, praktické na jídlo – ideální pro malé školáky.   5. Zeleninové nebo ovocné boxíky Nakrájená mrkev, paprika, okurka – ve formě tyčinek. Jablka nebo hrušky nakrájené na měsíčky, bez jádřince. Lze doplnit o malý kelímek s dipem (např. bílý jogurt, hummus). Zdravé, svěží a ideální pro děti, které nechtějí „těžké“ svačiny. Jak svačinu zabalit, aby se nerozsypala a nerozmačkala Svačinový box (krabička)Ideálně se dvěma nebo třemi přihrádkami. Zabrání rozmačkání jídla v tašce, umožní oddělit slané a sladké. Voskovaný ubrousek nebo pečicí papírVýborný pro sendviče – drží tvar, ale dítě jej snadno rozbalí. Malé silikonové formičky nebo uzavíratelné mini boxyNa ovoce, oříšky, zeleninu – nepromíchá se to s ostatním jídlem. Malá lžička / vidličkaPokud svačina vyžaduje příbor (např. jogurt nebo ovoce), přidejte i lžičku. Děti pak zvládnou jídlo pohodlněji a čistěji. Chladicí sáček (v létě)Pokud dáváte jogurt, ovoce nebo sýr, přibalte malý gelový polštářek. Co se vyplatí sledovat? Děti rády jídlo „po kouskách“ – malý box s výběrem je pro ně často lákavější než jeden velký rohlík. Měňte suroviny – každý den jiný sýr, jiný chléb, malá obměna pomazánky. Nezapomeňte na pití – nejlepší je voda nebo neslazený čaj v uzavíratelné lahvi. Co dětem chutná a dobře se drží? Pečivo, které se nedrobí (toast, mini bulky, tortilly) Svačiny, které se dají jíst rukou Jídlo rozdělené do oddělených přihrádek Zdravé doplňky – zelenina, ovoce, domácí pomazánky Omezte suroviny, které se mohou zkazit nebo roztečou Svačina, která se dobře jí, má větší šanci, že se opravdu sní. Děti nechtějí složitá jídla – ale když jim dáte něco barevného, voňavého, snadno uchopitelného a dobře zabaleného, sní to s radostí. Přidat komentář Foto Sandwich Hot Eat - Free photo on Pixabay text redakce Připravit školní svačinu, která se vejde do boxu, nerozpadne se v tašce, bude chutná a dítě ji zvládne sníst během pár minut – to je výzva, kterou znají snad všichni rodiče. A přiznejme si, obyčejný rohlík se šunkou často končí v koši. Proto jsme pro vás připravili přehled praktických a osvědčených tipů, jak na svačiny, které děti skutečně sní – a ještě si je pochválí.

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-05-14 12:45:34

Potřebuje vaše dítě odklad školní docházky? Zjistěte, kdy je to vhodné

Nástup do první třídy je důležitým krokem nejen pro dítě, ale i pro rodiče. Někdy však není dítě na školu ještě zcela připravené. Kdy zvažovat odklad školní docházky a co vše k tomu potřebujete vědět? Co znamená odklad školní docházky? Odklad školní docházky znamená, že dítě nenastoupí k povinné školní docházce v roce, kdy dovrší […] Článek Potřebuje vaše dítě odklad školní docházky? Zjistěte, kdy je to vhodné se nejdříve objevil na MAGAZÍN ŽENY.

Čas načtení: 2025-06-05 13:14:07

Další zákaz pro tolik oblíbené mamataxi. Praha 6 od září zavede více školních ulic se zákazem vjezdu

Školní ulice představují jednoduchý a přitom velmi efektivní způsob, jak zvýšit bezpečnost dětí před školami. Zároveň pomáhají zklidnit dopravu, snížit hluk a emise.

Čas načtení: 2025-08-18 14:49:10

Repasovaná školní výbava 2.0: Proč je hloupost kupovat nové?

Nový školní rok se blíží a s ním i panika rodičů, studentů a jejich peněženek. Každý rok stejný příběh – fronty v obchodech, drahé mobily, notebooky a tuny plastu navíc. Ale vážně ještě v roce 2025 dává smysl kupovat úplně Read More Repasovaná školní výbava 2.0: Proč je hloupost kupovat nové? The post Repasovaná školní výbava 2.0: Proč je hloupost kupovat nové? first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2025-08-21 10:01:05

Repasovaná školní výbava 2.0: Chytré tipy pro každého

Zvonění budíků a návrat do lavic – nový školní rok je za dveřmi. A s ním i otázka: Jak vybavit sebe nebo malého školáka technikou, aniž by trpěla peněženka? V dnešní digitální době je elektronika nedílnou součástí každodenního života – a Read More Repasovaná školní výbava 2.0: Chytré tipy pro každého The post Repasovaná školní výbava 2.0: Chytré tipy pro každého first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-30 08:57:50

Skoleboller – norské sladké školní houstičky

Skoleboller neboli norské sladké školní houstičky jsou pro mě vlastně takovou srdcovkou. V Norsku, kde jsme trávili spoustu času, je najdete v každém obchodě nebo kavárně. Upřímně si nedovedu představit, že bych skolleboller zadělávala denodenně, nebo se jimi krmila z obchodu. Jde totiž o velmi poctivou a sytou sladkou lahůdku spíše za odměnu. The post Skoleboller – norské sladké školní houstičky appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.

Čas načtení: 2025-04-03 19:21:32

Pamatujete si školní učivo? Otestujte se. Těchto 9 otázek vás vrátí do lavic

Mnozí z nás vzpomínají na školní léta s úsměvem. Jiným se naopak tají dech, když si vzpomenou, co všechno na základní škole museli stíhat. Říká se, že jsou školní léta tím nejkrásnějším obdobím a děti by si je měly užívat, jak jen to půjde. Pro mnohé z nich je toto velmi stresující informace, když poprvé zakusí, co všechno se ve škole musí naučit a pamatovat. The post Pamatujete si školní učivo? Otestujte se. Těchto 9 otázek vás vrátí do lavic first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-08-22 09:01:00

Proč by kreativita měla být pro vašeho školáka stejně důležitá jako matematika?

Praha 22. srpna 2025 (PROTEXT) - Zatímco rodiče po celé zemi finišují s nákupy sešitů a přezůvek, tak nejdůležitější školní pomůcka se možná neskrývá v aktovce, ale stojí na pracovním stole. V době, kdy je kladen stále větší důraz na inovace a schopnost řešit komplexní problémy, se kreativita stává klíčovou kompetencí pro budoucí úspěch dětí. Společnost Canon proto připomíná svůj ekosystém tiskáren a online platformy Creative Park nikoli jen jako pomocníka pro tisk úkolů, ale jako prostředek pro rozvoj kreativity, fantazie a jemné motoriky, které jsou pro děti v digitálním věku nezbytné.Moderní vzdělávání čelí výzvě, jak efektivně rozvíjet tvůrčí potenciál u každého žáka. Výzkumy přitom potvrzují[1], že kreativita není vrozený dar pro pár vyvolených, ale dovednost, kterou lze systematicky pěstovat a rozvíjet. Studie[2] navíc prokazují přímou souvislost mezi kreativními aktivitami a lepšími akademickými výsledky v klíčových předmětech, jako je matematika, přírodní vědy a jazyky. Praktické tvoření, jako je kreslení, stříhání a skládání, nejen stimuluje mozek a podporuje proces učení, ale také buduje sebevědomí, zlepšuje sociální dovednosti a učí děti přemýšlet nad problémy z různých úhlů pohledu.„Vnímáme, že rodiče chtějí pro své děti to nejlepší a hledají cesty, jak je podpořit nad rámec školní výuky,“ říká Eva Kučmášová, ředitelka marketingu a komunikace pro střední Evropu. „Naše tiskárny ve spojení s platformou Creative Park otevírají dveře do světa, kde se učení stává hrou. Nabízíme materiály, které v dětech probudí zvídavost a pomohou jim rozvinout dovednosti, které budou potřebovat po celý život.“ Creative Park: Zdroj kreativních projektůCreative Park je bezplatná online platforma, která proměňuje domácí tiskárnu v nástroj pro tvorbu kreativních pomůcek. Na rozdíl od pasivní konzumace, Creative Park aktivně zapojuje děti do tvůrčího procesu. Platforma nabízí širokou škálu materiálů pro všechny věkové kategorie:Vzdělávací pomůcky: Rodiče si mohou zdarma vytisknout vše od abecedních karet a násobilky přes skládačky zlomků až po interaktivní hry na učení čísel, které zábavnou formou doplňují školní látku.Rozvoj jemné motoriky a prostorové představivosti: Stovky 3D modelů zvířat, budov, vozidel a dioramat poskytují dětem hodiny zábavy, při které si procvičují trpělivost, soustředění a schopnost postupovat podle plánu.Podpora organizace a plánování: Šablony pro tisk vlastních rozvrhů hodin, kalendářů nebo personalizovaných štítků na sešity učí děti zodpovědnosti a pomáhají jim zorganizovat si školní povinnosti. Od nápadu k realitě: Tiskárna Canon PIXMA TS7550iNekonečný zdroj nápadů z platformy Creative Park si však žádá spolehlivého a všestranného partnera, který digitální inspiraci promění ve fyzické výtvory. Přesně pro tento úkol byla navržena multifunkční tiskárna Canon PIXMA TS7550i. Díky vysoké rychlosti tisku (až 14 stran za minutu černobíle a 9 barevně) zvládne i projekty na poslední chvíli, zatímco technologie tiskové hlavy FINE zajišťuje, že každý výtisk – od referátů po živé fotografie – bude mít špičkovou kvalitu s bohatými barvami. Pro rodiny se školáky je neocenitelným pomocníkem automatický podavač dokumentů na 35 listů, který usnadňuje skenování a kopírování vícestránkových úkolů. Díky bezdrátovému propojení s chytrými telefony se PIXMA TS7750i stává skutečným centrem domácí tvořivosti, které je vždy připraveno proměnit nápady ve skutečnost.Pro více informací a prozkoumání tisíců bezplatných projektů navštivte Canon Creative Park na adrese https://creativepark.canon. [1] https://www.ped.muni.cz/komensky/clanky/je-kreativita-vrozena-jen-nekolika-vyvolenym-nebo-ji-lze-rozvijet [2] https://www.unisa.edu.au/media-centre/Releases/2024/boost-creativity-in-schools-and-build-stem-careers/    

Čas načtení: 2025-08-27 13:59:00

Češi se připravují na dražší školní rok. Polovina rodičů šetří a obrací se na online tržiště

Praha 27. srpna 2025 (PROTEXT) - Začátek školního roku znatelně zatěžuje rodinné rozpočty. Podle průzkumu agentury Perfect Crowd pro Allegro ze srpna 2025, kterého se zúčastnilo 1 005 respondentů, plánuje letos více než polovina Čechů nakupovat školní výbavu. Nejčastější plánovaná útrata za jednoho školáka se pohybuje mezi 1 000 a 2 000 Kč, více než čtvrtina domácností pak počítá s výdaji přesahujícími 2 000 Kč.Kolik stojí základní výbava?Nejnákladnější položkou zůstává školní batoh. Podle dat z Allegro.cz se ceny batohů pohybují nejčastěji mezi 500–1 000 Kč a právě na něj směřuje nejvyšší podíl výdajů. „Rodiče u batohů hledají vyvážený poměr ceny a kvality. U mladších dětí hraje velkou roli ergonomie, polstrovaná záda, členění vnitřního prostoru a reflexní prvky. U teenagerů je naopak důležitější značka,“ říká Monika Brichtová z online tržiště Allegro.cz.Druhou nejdražší položkou je vybavení na tělocvik – 16 % rodičů uvedlo, že právě sportovní obuv a oblečení je bude stát nejvíce. Dalšími položkami jsou psací potřeby, sešity a pomůcky pro výtvarnou výchovu, které rodiče pořizují většinou za nižší stovky korun.Podle dat Allegro.cz rodiče menších dětí nejčastěji vyhledávají vybavení s motivy Minecraft, Bluey či Tlapková patrola, zatímco u teenagerů dávají přednost značkovým produktům nebo trendy pastelovým barvám.Nejde jen o pomůckyKonec prázdnin znamená pro řadu rodin i investice do vybavení dětských pokojů – nové psací stoly, židle, lampy nebo knihovny. Roste také význam digitálních dovedností, což se odráží v poptávce po elektronice. Elektroniku plánuje pro děti koupit 15 % rodičů, nejčastěji notebooky. Jejich cena se podle Allegro.cz pohybuje mezi 11 000 a 17 000 Kč, což z nich dělá jednu z nejnákladnějších položek spojených s přípravou na školní rok.Inflace a nákupní zvyklostiPrůzkum ukázal, že tři čtvrtiny rodičů si všimly vyšších cen školních potřeb. Polovina z nich přiznává, že inflace zásadně mění jejich rozhodování. Výrazně šetřit kvůli dražším cenám musí 29 % rodin, nejčastěji ty s více dětmi.Zhruba polovina rodičů také uvedla, že část potřeb pořizuje online. Téměř každý druhý (46 %) plánuje využít i online tržiště jako Allegro.cz, kde mají širší výběr a možnost snadno porovnávat nabídky. Díky tomu mohou navzdory obecně rostoucím cenám ušetřit.„Online tržiště rodičům umožňují nakoupit veškeré školní potřeby na jednom místě a jednoduše porovnat ceny i parametry jednotlivých produktů. Díky tomu šetří nejen peníze, ale i čas, který by jinak strávili objížděním kamenných prodejen,“ uzavírá Monika Brichtová z Allegro.cz.  

Čas načtení: 2010-10-08 00:00:00

Školní batohy Nike aneb zpátky do školy

Školní čas je opět tu a vám nezbývá nic jiného než začít nakupovat školní potřeby. Nezbytné jsou samozřejmě sešity, pera, pouzdra a tak dále. Ovšem nejdůležitější a nejpotřebnější jsou školní batohy. Batohy na zádech nijak nepřekáží a navíc vás nebude bolet či tlačit ruka. Váha je rovnoměrně rozlože ...

Čas načtení: 2023-02-13 16:12:50

Znáte přesné rozměry nejčastěji používaných obálek DL, C4, C5 a C6?

Nejběžnější obálky využívají podobné označení jako obyčejné papíry. Standardní kancelářský papír nebo velký školní sešit je ve formátu A4 (210 × 297 mm). Malý školní sešit nebo polovina kancelářského papíru se označuje jako A5 (148 × 210 mm). Přeložený kancelářský papír na 1/4 nebo malý školní slovníček je ve formátu A6 (105 × 148 mm). […] The post Znáte přesné rozměry nejčastěji používaných obálek DL, C4, C5 a C6? first appeared on Zdeněk Večeřa.

Čas načtení: 2019-12-20 08:20:57

Dětská pracovna: Připravte se na nový školní rok

S koncem prázdnin začínají školákům a jejich rodičům nové povinnosti. Ještě před vstupem do dalšího ročníku je potřeba opatřit nové školní pomůcky a oprášit penál a batoh. The post Dětská pracovna: Připravte se na nový školní rok appeared first on vkanceláři.cz.

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-02 16:02:00

Ministr Bek: Míra odkladů je extrémní a nedopovídá vzdělávacím potřebám dětí

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy připravilo variantní řešení, jejichž cílem je omezit vysoký počet odkladů povinné školní docházky. Usiluje tak o nápravu situace, kdy je Česká republika podle mezinárodních srovnání i dat České školní inspekce zemí s výrazně nejvyšší mírou odkladů školní docházky v Evropě.

Čas načtení: 2024-06-13 08:00:00

Perfektní svačinky na školní i prázdninové výlety. Jak je připravit?

Školní rok se pomalu blíží ke konci a děti se těší na školní výlety a prázdninová dobrodružství. Zdravé a chutné svačinky jsou při těchto aktivitách nezbytné. Inspirujte se našimi tipy na výživné svačiny, které dodají dětem energii na jejich letní radovánky. Ať už jedou na školní výlet, nebo se chystáte na rodinnou dovolenou, tyto svačinky […]

Čas načtení: 2024-07-26 16:17:00

Pražská čtvrť zakáže vjezd aut před školy během příchodu dětí, protest soud smetl

Radnice Prahy 16 – Radotína zakáže vjezd aut před základní školu a gymnázium v době, kdy do nich přicházejí žáci. Bude tedy platit ve školní dny od 7:30 do 08:00. Cílem projektu takzvané školní ulice je mimo jiné zvýšit bezpečnost dětí v tomto čase. Zákaz kritizovali někteří občané a požadovali jeho zrušení. Sporem se zabýval Městský soud v Praze, který návrh na zrušení školní ulice zamítl.