EUR 24,260 || 
JPY 13,098 
|| 
USD 20,854 
|| <img src="https://img.formule.cz/fotobanka/2026/800_2026_verstappen_____verstappen0524.jpg?w=400&h=225" alt="Red Bull opět neposlouchá">Verstappen mluví o opakované lekci
Čas načtení: 2008-08-11 00:00:00
Nad městem se ženili snad všichni čerti. Pršelo, blesky ozařovali oblohu co chvíli, opravdu počasí, že by člověk ani psa nevyhnal. Je už tma, ve všech oknech, v rodinných domcích, panelácích, i všelijakých ostatních přístřešcích se svítilo. Jen dva tři se prodírají fujavicí. Jeden se ve tmě skoro ztrácí, tak mnoho s ní má společného. Při druhém skoro jako by přicházelo lepší počasí. Tma okolo něj nebyla tak hustá, ani vítr tolik nefoukal a člověk neprochladl ani nepromokl. Jdou tři muži městem. První jak tma sama, druhý opak toho prvního. A ten třetí? Ach, ten bídný lidský červ, jen bídný život, vyhlídky na lepší zítřky a trochu bláznovství ho ženou dál. První i druhý jdou a vědí kam. Počasí je netrápí, šaty je nestudí. Jen třetí co chvíli nadává na počasí a myslí na návrat. Návrat, ale kdež, vždyť není kam se vrátit, všechny mosty už jsou dávno spálené. Uprostřed města je autobusová zastávka. Člověk k ní dorazí jako první a vděčný za přístřešek se schová před deštěm. Za chvíli přicházejí i oni dva muži. Jeden od východu, druhý ze západu. Když se poprvé uvidí, oběma jim přelétne přes tvář úsměv, prvnímu úsměv trochu krutý, druhému spíše smutný. Pak vejdou dovnitř. „Dobrý večer,“, praví muž vcházejíc. Na sobě má oblek, který se má zvláštní tvary, co však vše přebíjí je pouhá černá. „Dobrý, u všech bláznů, kde to žijete? Já venku vidím jen nadělení boží.“, odvětí člověk, který už sedí na lavičce uvnitř zastávky a snaží se nedotýkat mokrých studených šatů. „S tím Bohem opatrně,“ poznamenal nový příchozí. Člověk se po něm podívá. Je si skoro jist, že jediné co zahlédl byl bílý šat, jakmile se ale podívá znova vidí jen nevýraznou šeď. „Ale, jděte, kdo by dnes věřil v Boha?“ usměje se temný muž. Zvláštní, pomyslí si opět člověk, docela určitě byl šat toho muže celý černý. A teď je šedý – úplně stejný jak šat druhého příchozího. Podívá se jim do tváře, se snahou zjistit nějaké objasnění této věci. Kouká po prvním, kouká na druhého. Ne to není možné, ano, teď ho vidím docela jasně. Podívám se do tváře druhému, sedí po levé straně, já uprostřed, třetí muž vpravo. Koukají do země. Ano, teď ho vidím. Ano v té tváři je něco známého, to bylo u toho prvního muže také. Také? Jak ale vypadal vůbec první muž? Člověk se na něj rychle podívá. Ano, sedí tam pořád, je stejný. To jen ta tvář mi nějak vypadla. Muž vpravo se přestane na chvíli dívat do země a otočí se na člověka. „Proč si nevezmete na sebe suché šaty?“ Člověk nechápavě zamžourá očima a chvíli přemýšlí, zda se mu to nezdálo. Ale ne, ta tvář se na něj pořád tázavě dívá, neostrá ve slabém osvětlení pouličních lamp. „Rád bych, ale nemám žádné oblečení, krom toho co mám na sobě mokré.“ „Ta brašna vedle vás snad není vaše?“ zeptá se muž udiven. Člověk se podívá vedle sebe. Brašna tam opravdu je, člověk nevycházejíc z údivu do ní nahlédne. Jsou tam šaty, suché. Jako by ani ta brašna nikdy v dešti nebyla. A proč by také byla, pomyslí si muž, docela jednoduše ji tu někdo zapomněl. Že jsem si jí nevšiml dříve. Podívá se po těch dvou neznámých, ale ti už tu nejsou. Člověk ze sebe rychle shodí své mokré šaty a obleče si nové suché. Jsou pěkné, teplé a skvěle sedí. To tu určitě někdo přichystal akorát pro mne, zasní se člověk, nějaký anděl. Staré šaty mu najednou připadají neznámé a cizí. Ne, tyhle šatu jsou stvořeny jen pro mne. Nechám si je. „Necháte si je? Kdo vám je daroval?“ Člověk se překvapeně otočí. Vlevo vedle něj sedí muž v bílém rouchu. Člověk hanbou sklopí zrak. Už už chce něco říct a znovu vzhlíží k bílému muži. Ten tam již není. Než aby nad tím člověk přemýšlel, nechá se ukolébat dopadajícími kapkami deště a pomalu, tam na autobusové zastávce, usíná. Probudí ho až hlasitá rána. To asi blesk uhodil někde blízko do stromu, pomyslí si. Na spánek to už ale nevypadá. Pomalu otevře oči. Muži zase sedí na svých místech – oba stejně šedí a nezapamatovatelní. „Spal jste dobře?“, ptá se jeden z nich, zrovna ten co sedí vpravo. „Děkuji za optání, ale moc ne. Zdá se, že noc moc nepostoupila“ „Nepostoupila, nepostoupí. A zdá se i ve vaší hlavě není o moc lepší nálada, než venku počasí“ praví druhý muž. „Jak to víte?“ podiví se člověk. „Inu, je vám to vidět na tváři.“ „Ano, ano, ale každý zbouraný most jde znovu postavit. Víte to?“ ujme se slova zase muž vpravo. „Postavit to co se mi podařilo v životě zbourat?“, podiví se člověk. „Ano i to lze. Ale není to vždy to nejlepší řešení,“ namítá muž vlevo. „Proč by nebylo, vždyť je dobré napravit to, co člověk zkazí.“ „To by bylo krásné,“ promluví opět člověk a dívá se dveřmi ven s trochu nepřítomným výrazem. „Pomohu vám,“ nabídne muž vpravo. Člověk se rychle vrací zpět nohama na zem: „Pomoci mně? Myslím, že už to nejde. A vůbec, na co se vracet ke starým mrtvým věcem.“ „Chcete nechat věci tak jak jsou?“ zeptá se muž vlevo. Člověk pomalu přikývne. „Pak začnete znovu. Budete opět žít, možná lépe než předtím, ale vše skončí stejně, nebo spíše ještě hůř.“ Člověk mlčky přemýšlí. „I to by bylo možné. Začít nový život. Nemyslím si, že by to bylo všechno tak špatné. Nekoukejme se přece na svět tak černě. Vždyť vždy lze znovu začít. Anebo se vrátit.“ Člověk se probere ze svého zamyšlení: „Ne, už nechci znovu začínat. Chci zpátky.“ Muž vpravo se lehce usměje. „Nic není snazšího, stačí chtít. Pomohu vám.“ Postava vlevo mlčky zavrtí nesouhlasně hlavou, chystá se něco říct, ale to už promluví člověk, s nadějí v hlase. „Opravdu mi pomůžete? Jak?“ „Inu, třeba hned. Jenom stačí opravdu chtít.“ Tu už muž vlevo promluví, v hlase jasný nesouhlas a lítost. „Nedělejte, nic nelze mít hned. Spěch působí jen bolest, sobeckost jen zármutek a vlastní cíle končí v temnotě.“ Člověk ho neposlouchá. Má opět svoji snovou tvář, nepřítomný výraz. Vrácení zpět. Přenesení za všechny ty spálené mosty. Ó bože, nic víc, jen to. „Chci!“ „Ať se stane.“ řekne muž vpravo a začne se smát. Směje se krutě. A člověk se vrací. Vrací se zpět, přes hluboké rokle. Tam, kde chtěl znovu zkusit, to co se poprvé nepovedlo.
\nČas načtení: 2024-09-28 09:08:43
Opět se otevřely volební místnosti. Fiala nás neposlouchá, řekl po volbě Babiš
V sobotu v 8:00 se opět otevřely volební místnosti. Voliči z 22 senátních obvodů dokončí volbu svých budoucích zástupců v horní komoře Parlamentu. Po deváté hodině ranní v Průhonicích odvolil šéf hnutí ANO Andrej Babiš. „Pan Fiala nás neposlouchá, nerozumí ekonomice, nechápe vůbec nic,“ řekl Babiš k současné situaci ve vládě.
\nČas načtení: 2024-12-02 17:00:00
Zase se řeší Charvátová, fanoušci biatlonu ji cupují. Náhradnice v nedohlednu
Uplynul první víkend plný biatlonu, který však z českého pohledu nedopadl vůbec radostně. Ani Lucie Charvátová nebude vzpomínat na štafety v dobrém, protože jí opět neposlouchá její malorážka. Toho si všimly i sociální sítě, kde se na adresu české biatlonistky snesla nemilosrdná kritika. Málokdo už ale řeší možnou náhradu. Je vůbec na stole a má český biatlon zkrátka kde „brát“?
\nČas načtení: 2025-04-24 10:00:00
Channel 4 News: Dohoda Trump a Putin, to je jak dohoda Stalin a Hitler. Rozdělují si Evropu
Moderátor, Channel 4 News, čtvrtek 24. dubna 2025, 19 hodin: Vladimíre, přestaň! Trump vyzývá prezidenta odpovědného za jednu z nejhorších nocí ruského bombardování Kyjeva. Ale Vladimír Putin zjevně neposlouchá. Dobrý večer. Kdysi během loňské volební kampaně Donald Trump slíbil, že ukončí nejničivější válku v Evropě od roku 1945 v první den svého druhého funkčního období. Nyní se tento slib již posunul na stý den. Nebo prostě odejde s prázdnou. Trumpova netrpělivost a frustrace jsou dnes patrné. Vypálil na Vladimira Putina, svého přítele, a velkým písmem mu na internetu nařídil, aby přestal. Jeho přítel ho však zřejmě neposlouchá. Jeho útoky na Kyjev včera v noci zabily 12 civilistů a desítky jich zranily. Včera si Trump stěžoval, že ukrajinský prezident, kterého nazývá Zelenskyj nebo dokonce jen „ztroskotanec“, nepřijal ztrátu území, které bylo napadeno Ruskem. Snaží se Trump Ukrajině vnutit nespravedlivý mír? A poslouchá ho v těchto dnech vůbec někdo? Ruský mír v celé své kráse. Tak to nazval jeden z klíčových ukrajinských úředníků poté, co Moskva zahájila nejkrvavější útok na ukrajinské hlavní město za poslední měsíce, při kterém zahynulo 12 lidí a 90 dalších bylo zraněno. Útok zřejmě vyvolal u prezidenta Trumpa nové rozhořčení vůči Rusku, i když stále trvá na tom, že obě strany chtějí mír, a řekl, že chce rychlé uzavření dohody. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj řekl, že na Rusko je třeba vyvinout tlak, aby souhlasilo s příměřím. Reportáž připravil náš politický korespondent Paul McNamara. Upozorňujeme, že jeho reportáž obsahuje znepokojivé záběry.
Čas načtení: 2025-06-03 13:30:25
Nový AI model od Anthropic umí vydírat, lhát a neposlouchá příkazy
Hrozí nám nebezpečí od AI? Nový model Claude Opus 4 od společnosti Anthropic předvedl, že si dost možná umí uvědomovat sám sebe. A to nemusí být dobře.Přečtěte si celý článek: Nový AI model od Anthropic umí vydírat, lhát a neposlouchá příkazy
Čas načtení: 2024-02-14 00:00:00
Páteční glosa IVK: Dá se v dnešní kakofonii hlasů říci ještě něco nového?
Říci něco nového dnes už skoro možné není. Navíc skoro nikdo neposlouchá. Když vezmu do ruky glosy svých kolegů z IVK za poslední týden nebo dva, prakticky vše podstatné, co jsme říci chtěli, je v nich řečeno.
Čas načtení: 2024-02-17 13:24:52
Zemědělské spolky si spolupráci s vládou chválí, odboráři si chtějí vynutit její pozornost protestem
„Chceme, aby vláda jednala.“ Zemědělci v pondělí přijedou na traktorech do Prahy, podle předsedy Asociace samostatných odborů Bohumíra Dufka vláda neposlouchá jejich požadavky a nechce jednat. Agrárníci ale podle šéfa Asociace soukromých zemědělců Jaroslava Šebka mohou prosadit své cíle snáz skrze jednání s politiky.
Čas načtení: 2008-08-11 00:00:00
Nad městem se ženili snad všichni čerti. Pršelo, blesky ozařovali oblohu co chvíli, opravdu počasí, že by člověk ani psa nevyhnal. Je už tma, ve všech oknech, v rodinných domcích, panelácích, i všelijakých ostatních přístřešcích se svítilo. Jen dva tři se prodírají fujavicí. Jeden se ve tmě skoro ztrácí, tak mnoho s ní má společného. Při druhém skoro jako by přicházelo lepší počasí. Tma okolo něj nebyla tak hustá, ani vítr tolik nefoukal a člověk neprochladl ani nepromokl. Jdou tři muži městem. První jak tma sama, druhý opak toho prvního. A ten třetí? Ach, ten bídný lidský červ, jen bídný život, vyhlídky na lepší zítřky a trochu bláznovství ho ženou dál. První i druhý jdou a vědí kam. Počasí je netrápí, šaty je nestudí. Jen třetí co chvíli nadává na počasí a myslí na návrat. Návrat, ale kdež, vždyť není kam se vrátit, všechny mosty už jsou dávno spálené. Uprostřed města je autobusová zastávka. Člověk k ní dorazí jako první a vděčný za přístřešek se schová před deštěm. Za chvíli přicházejí i oni dva muži. Jeden od východu, druhý ze západu. Když se poprvé uvidí, oběma jim přelétne přes tvář úsměv, prvnímu úsměv trochu krutý, druhému spíše smutný. Pak vejdou dovnitř. „Dobrý večer,“, praví muž vcházejíc. Na sobě má oblek, který se má zvláštní tvary, co však vše přebíjí je pouhá černá. „Dobrý, u všech bláznů, kde to žijete? Já venku vidím jen nadělení boží.“, odvětí člověk, který už sedí na lavičce uvnitř zastávky a snaží se nedotýkat mokrých studených šatů. „S tím Bohem opatrně,“ poznamenal nový příchozí. Člověk se po něm podívá. Je si skoro jist, že jediné co zahlédl byl bílý šat, jakmile se ale podívá znova vidí jen nevýraznou šeď. „Ale, jděte, kdo by dnes věřil v Boha?“ usměje se temný muž. Zvláštní, pomyslí si opět člověk, docela určitě byl šat toho muže celý černý. A teď je šedý – úplně stejný jak šat druhého příchozího. Podívá se jim do tváře, se snahou zjistit nějaké objasnění této věci. Kouká po prvním, kouká na druhého. Ne to není možné, ano, teď ho vidím docela jasně. Podívám se do tváře druhému, sedí po levé straně, já uprostřed, třetí muž vpravo. Koukají do země. Ano, teď ho vidím. Ano v té tváři je něco známého, to bylo u toho prvního muže také. Také? Jak ale vypadal vůbec první muž? Člověk se na něj rychle podívá. Ano, sedí tam pořád, je stejný. To jen ta tvář mi nějak vypadla. Muž vpravo se přestane na chvíli dívat do země a otočí se na člověka. „Proč si nevezmete na sebe suché šaty?“ Člověk nechápavě zamžourá očima a chvíli přemýšlí, zda se mu to nezdálo. Ale ne, ta tvář se na něj pořád tázavě dívá, neostrá ve slabém osvětlení pouličních lamp. „Rád bych, ale nemám žádné oblečení, krom toho co mám na sobě mokré.“ „Ta brašna vedle vás snad není vaše?“ zeptá se muž udiven. Člověk se podívá vedle sebe. Brašna tam opravdu je, člověk nevycházejíc z údivu do ní nahlédne. Jsou tam šaty, suché. Jako by ani ta brašna nikdy v dešti nebyla. A proč by také byla, pomyslí si muž, docela jednoduše ji tu někdo zapomněl. Že jsem si jí nevšiml dříve. Podívá se po těch dvou neznámých, ale ti už tu nejsou. Člověk ze sebe rychle shodí své mokré šaty a obleče si nové suché. Jsou pěkné, teplé a skvěle sedí. To tu určitě někdo přichystal akorát pro mne, zasní se člověk, nějaký anděl. Staré šaty mu najednou připadají neznámé a cizí. Ne, tyhle šatu jsou stvořeny jen pro mne. Nechám si je. „Necháte si je? Kdo vám je daroval?“ Člověk se překvapeně otočí. Vlevo vedle něj sedí muž v bílém rouchu. Člověk hanbou sklopí zrak. Už už chce něco říct a znovu vzhlíží k bílému muži. Ten tam již není. Než aby nad tím člověk přemýšlel, nechá se ukolébat dopadajícími kapkami deště a pomalu, tam na autobusové zastávce, usíná. Probudí ho až hlasitá rána. To asi blesk uhodil někde blízko do stromu, pomyslí si. Na spánek to už ale nevypadá. Pomalu otevře oči. Muži zase sedí na svých místech – oba stejně šedí a nezapamatovatelní. „Spal jste dobře?“, ptá se jeden z nich, zrovna ten co sedí vpravo. „Děkuji za optání, ale moc ne. Zdá se, že noc moc nepostoupila“ „Nepostoupila, nepostoupí. A zdá se i ve vaší hlavě není o moc lepší nálada, než venku počasí“ praví druhý muž. „Jak to víte?“ podiví se člověk. „Inu, je vám to vidět na tváři.“ „Ano, ano, ale každý zbouraný most jde znovu postavit. Víte to?“ ujme se slova zase muž vpravo. „Postavit to co se mi podařilo v životě zbourat?“, podiví se člověk. „Ano i to lze. Ale není to vždy to nejlepší řešení,“ namítá muž vlevo. „Proč by nebylo, vždyť je dobré napravit to, co člověk zkazí.“ „To by bylo krásné,“ promluví opět člověk a dívá se dveřmi ven s trochu nepřítomným výrazem. „Pomohu vám,“ nabídne muž vpravo. Člověk se rychle vrací zpět nohama na zem: „Pomoci mně? Myslím, že už to nejde. A vůbec, na co se vracet ke starým mrtvým věcem.“ „Chcete nechat věci tak jak jsou?“ zeptá se muž vlevo. Člověk pomalu přikývne. „Pak začnete znovu. Budete opět žít, možná lépe než předtím, ale vše skončí stejně, nebo spíše ještě hůř.“ Člověk mlčky přemýšlí. „I to by bylo možné. Začít nový život. Nemyslím si, že by to bylo všechno tak špatné. Nekoukejme se přece na svět tak černě. Vždyť vždy lze znovu začít. Anebo se vrátit.“ Člověk se probere ze svého zamyšlení: „Ne, už nechci znovu začínat. Chci zpátky.“ Muž vpravo se lehce usměje. „Nic není snazšího, stačí chtít. Pomohu vám.“ Postava vlevo mlčky zavrtí nesouhlasně hlavou, chystá se něco říct, ale to už promluví člověk, s nadějí v hlase. „Opravdu mi pomůžete? Jak?“ „Inu, třeba hned. Jenom stačí opravdu chtít.“ Tu už muž vlevo promluví, v hlase jasný nesouhlas a lítost. „Nedělejte, nic nelze mít hned. Spěch působí jen bolest, sobeckost jen zármutek a vlastní cíle končí v temnotě.“ Člověk ho neposlouchá. Má opět svoji snovou tvář, nepřítomný výraz. Vrácení zpět. Přenesení za všechny ty spálené mosty. Ó bože, nic víc, jen to. „Chci!“ „Ať se stane.“ řekne muž vpravo a začne se smát. Směje se krutě. A člověk se vrací. Vrací se zpět, přes hluboké rokle. Tam, kde chtěl znovu zkusit, to co se poprvé nepovedlo.
Čas načtení: 2020-05-29 07:37:38
Vít Olmer: Drožkář a mnich (povídka podle skutečné události)
Před lety, kdy se koronavirus v Číně ještě dávno nevyvíjel, jistý pražský taxikář, s mocným břichem otlačeným od volantu, nabral na štaflu františkánského mnicha. „K Panně Marii Sněžný, na Jungmaňák?“ typl si bodrý taxidriver. Měl starou Octavii, ale uvnitř láskyplně vymazlenou, s osvěžovačem Speed Bubble Gum. „Proč ne…“ odpověděl neurčitě františkán a opatrně se usadil, aby se mu opasek z provazu nezamotal do řadící páky. Taxikář oskenoval zákazníka zkušeným pohledem: byl to starší štíhlý muž v hnědé kutně s ušlechtilou tváří a chytrým pohledem zpoza šedivějícího, po stranách mírně vzhůru zahnutého obočí. „Už jsem vozil všelijaký klioše, ale frátera ještě ne,“ pronesl drožkář srdečně. „Berete platební karty?“ zeptal se františkán. „Jasně, už dávno, šéfe. Vy jste byl asi dlouho zavřenej někde v klášteře, že jo?“ vstřícně se usmíval tlouštík. Františkán se díval okénkem a zvědavě pozoroval hemejření na chodnících. Ta poznámka ho ale viditelně pobavila. Taxikář pasažéra při jízdě po očku pozoroval a čelo na jeho kulatém obličeji se krabatilo, jak jeho majitel o něčem usilovně přemítal. Po chvíli se odhodlal: „Helejte se, pane… mnich, já vás odněkaď znám. Z kostela ne, tam nechodím. Ale zaboha – pardon, že si beru do huby jméno vašeho šéfa – si nemůžu vzpomenout vodkud. A že mám na ksichtíky docela paměť…“ Františkán, aniž by odtrhl oči od provozu na ulici, mlčky pokrčil rameny. „Na co stojí támhleta fronta?“ zeptal se. Taxikář zkopíroval jeho pohled, pak se k tomu Františkovi z Assisi vrátil. „Vyhlášená pražská zmrzlinárna, šéfe. Furt narváno až na chodník…“ „Dříve se stávaly fronty na knihy,“ poznamenal hnědokutnáč. Taxikář se srdečně zachechtal. „Tak to už jste tady vopravdu hodně dlouho nebyl, pane! Dneska nikdo moc nečte, všichni akorát koukaj do chytrejch penálů...“ Na nechápavý pohled františkána dodal: „Tak říká mobilu můj deváťák…“ Po poznámce o knihách se v taxikářově hlavě jako by rozsvítilo, zeptal se pasažéra: „Nejste vy náhodou spisovatel? Já mám pocit, že jsem vás viděl na záložce ňáký knihy…“ Na pasažérovi bylo vidět, že mu otázka není příjemná. Zavrtěl hlavou nad kapucou: „Spisovatel? Ne, to nejsem.“ Taxikář se zatvářil nedůvěřivě. „Já totiž…možná na to nevypadám… ale já hodně čtu, víte.“ „To je chválihodné.“ „A taky…vám to přece můžu svěřit, ste zpovědník jistě. Já totiž sám… trochu píšu.“ Františkán odvrátil zrak od hlučícího davu, toto ho zaujalo. „Ano? A co píšete, prosím?“ Taxikář se kapku stydlivě zavrtěl velkým zadkem na kuličkovém sedadle a pak spustil, jak když odšpuntuje vanu: „No víte…já tady v dročce zažiju takovejch příběhů, takovejch lidskejch vosudů, kalamit a komedií, že by to nezpracoval ani Balzac. Doma to není komu vyprávět, páč tam mě už kromě čuby nikdo neposlouchá, tak to sázím do románů…“ Františkán se zaujetím naslouchal. „A kolik jste toho už napsal?“ zeptal se. „Moc ne, pane, dyť já jezdím vod nevidím do nevidím. Ale pár kousků zamčenejch ve skříni už mám.“ „Pár kousků?“ „No, románů myslím. Asi tak vosum…“ Na digitálním taxametru nehlučně naskakovala červená čísla. Pak se drožkář znovu, už trochu agresivně, zeptal: „Krucifix… pardon, že kleju, ale vy určitě jste spisovatel, ne že ne, akorát, že já si v tý svý vepřový hlavě nemůžu vzpomenout, kterej z těch šrajbrů jste, himlhergot! Pardon…“ Františkán vystoupil už u Národního divadla, s tím, že se projde. Zaplatil zlatou kartou a slušně se rozloučil. Řidič taxi zíral, jak se jeho hnědá kutana proplétá šedivým davem, zíral, usilovně přemítaje, až za ním začali zuřivě troubit další řidiči. --- Taxikář, natažený večer doma na pohovce, chlazené pšeničné na dosah, brouzdal po netu. V záplavě zpráv na něj vyskočilo, že v Praze se inkognito a v převleku (což bývávalo jejím občasným zvykem) nakrátko objevila slavná francouzská celebrita českého původu, přičemž noticku doprovázela i její fotografie – byl to sám Mistr Milan Kundera. Taxikář by si nejraději vrazil pár facek, že nepoznal svého odpoledního zákazníka. Zákazníka a taky – kolegu spisovatele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-03 07:10:16
Lidi odjakživa vzrušuje otázka, jaká je společnost, v níž žijí. Osobní zkušenost k odpovědi nestačí. Na pomoc proto přicházejí sociologie, politologie a umění. Média pak z výsledků těchto disciplín vytvářejí sebeobraz současníků. Převažující podoba dnešního světa vypadá tak, že volá po úklidu. Jak napravit všechen ten neřád? Kurt Vonnegut byl nejmladším členem rodiny, a jak píše, nejmladší dítě v rodině je vždycky vtipálek, protože vtip je jediný způsob, jak se uplatnit při konverzaci dospělých. Vonnegut měl štěstí – byl za vtipného uznán, a tak se mu dostalo hlasu. Arthur Fleck, hlavní postava Phillipsova filmu Joker (2019), řeší stejný problém jako desítky let před ním Vonnegut. I Arthur chce být slyšet a i on si nejprve usmyslí, že si své místo na slunci vydobude vtipem. A tak začne pracovat jako klaun. Jenže na rozdíl od Vonneguta má Arthur mentální poruchu a lidé ho za vtipného nepovažují. Nesmějí se jeho vtipům, smějí se jemu. Jinak je pro ně míň než vzduch. Neposlouchá ho ani jeho terapeutka, za kterou pravidelně dochází. Šéf ho vyhodí z práce. Zmlátí ho kluci z pouličního gangu, zmlátí ho byznysmeni v kravatách. Zesměšní ho televizní komik, ke kterému Arthur vzhlíží jako k otci, kterého nikdy nepoznal a který mu chybí...… Co má Arthur Fleck dělat, když Vonnegutem zaručený recept na uznání přestává fungovat? Jak se může přehlíženému, vysmívanému a ponižovanému člověku dostat ve zlém světě hlasu? To nejsou otázky, které řeší pouze fiktivní filmová postava jménem Arthur Fleck, jsou to otázky, které si pokládají reální lidé po celém světě a odpovídají si na ně různými způsoby. Někdy se nám jejich odpovědi nelíbí. Někdy, když vezmou do rukou zbraň, jako ji vzal do ruky Arthur Fleck, nás jejich odpovědi děsí. Phillipsův Joker se jednoho z tisíců podobných Arthurů pokouší vysvětlit a možná – záleží na tom, jak kdo film chápe – i ospravedlnit. A Todd Phillips to dělá dobře. Studovat džungli Zdánlivá odbočka: v Knize džunglí, Kiplingově příběhu o Balúovi, Baghírovi, Ká (a dalších zvířatech), se jedno lidské dítě, Mauglí, shodou nešťastných náhod ocitne na místě, které nezná a na které nepatří, a proto – aby se zorientovalo a přežilo – potřebuje pomoc nejpodivuhodnějších tvorů-domorodců (Balú, Baghíra, Ká atd.). Představme si na chvíli (hypoteticky), že by se Mauglí nedostal do džungle jako novorozenec, ale až jako dospělý, a že by se z džungle po několika letech (či měsících či třeba jen týdnech) vrátil zpět do civilizace. Jakou zprávu by o džungli a jejích tvorech-domorodcích podal civilizovaným soukmenovcům? Myslím, že by Mauglí, pokud by byl soucitný a vzdělaný, natočil Jokera – film o vzpouře přehlíženého, vysmívaného a ponižovaného tvora-domorodce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Joker je – uvažujeme-li o pozicionalitě lidí, kteří ho natočili, a budeme-li se i nadále držet zvířeny – broučkiáda, film civilizovaného člověka ocitnuvšího se na nějaký čas v džungli. S džunglími příběhy se roztrhl pytel. Zajímavá je třeba kniha Alice Goffman (dcera slavného sociologa Ervinga Goffmana) On The Run: Fugitive Life in an American City líčící život jedné komunity mladých filadelfských Afroameričanů. Goffmanová – další Mauglí v džungli – žila ve shora uvedené komunitě několik let. Saša Uhlová je se svými Hrdiny kapitalistické práce českým příkladem téhož jevu; teď nechme stranou kvalitu svědectví, řeč je jenom o Mauglích jako takových. Útěk z džungle O (lidských) džunglích existuje ještě jeden typ svědectví. Představme si, že se v džungli narodí excentrický tvor-domorodec, který je sice svým „džunglím původem“ předurčen k tomu prožít v ní celý svůj život, který si však v průběhu dospívání uvědomí, že džungle není pro něj. Balú se mu bude zdát moc machistický, Ká moc krutý – vždyť snědl tolik opic! –, a tak z džungle prchne. Kam? Do civilizace. Tam se naučí jejímu jazyku, osvojí si (samozřejmě že civilizované) způsoby atd. a – vybaven často velice neradostnými vzpomínkami na život v džungli – rozhodne se podat svým novým civilizovaným soukmenovcům zprávu, kterou tvorové džungle sice nikdy číst nebudou, protože nebude napsána v jejich jazyce, a tak jí nebudou rozumět. V knihkupectvích je plno těchto knih. Každý civilizovaný člověk chce přece dnes pochopit ony v džungli žijící tvory-domorodce volící Trumpa nebo Le Penovou nebo Zemana z první ruky. Je to téma hovorů v kavárnách a tak, takže je dobré mít názor opřen o argumenty. Zmiňme jen dvě takové knihy; říkejme jim zprávy přeživších (přežili džungli): 1. D. Vance prchne z dělnické čtvrti v Middletownu. Nastoupí do armády, slouží v Iráku, studuje na univerzitě v Ohiu, pak na Yale, pak napíše Americkou elegii o tom, že se do Middletownu, do tohoto padlého města zamořeného drogami a domácím násilím, už nikdy nevrátí… 2. Didier Eribon prchne z remešské dělnické rodiny a stane se z něj pařížský intelektuál (i v češtině si lze přečíst jeho text o Michelu Foucaultovi). S rodinou se po svém úprku desítky let neviděl. Pak začne znovu navštěvovat matku, pak napíše knihu o nemožnosti návratu a o tom, že není doma ani v Paříži, ani v Remeši – Návrat do Remeše… Máme tudíž příběhy krátkodobých či střednědobých návštěvníků džungle a máme příběhy přeživších. To vše je samozřejmě důležité, ale cosi podstatného nám chybí, a sice hlas lidí, kteří se v džungli narodili a kteří v ní jednou i zemřou, tedy hlas všech těch, kteří do ní nechodí jenom na návštěvy nebo kteří z ní prchli, protože v ní nemohli žít. Dojímání nad Arthurem Arthur Fleck alias Joker neexistuje. Je zajímavým výmyslem civilizovaného Mauglího, který se navrátí z džungle, kterou studoval, a rozhodne se vyprávět o vraždícím, přesto však v jistém smyslu ctnostném hadu Ká. Vždyť i ten byl, jak jsme si už řekli, vrahem. Sežral spoustu zlých opic poté, co unesli Mauglího. Nezasloužily si to? Filmový Arthur Fleck je ovšem supra-Káem. Zatímco Kiplingův Ká zabíjel zlé tvory jenom v džungli, Arthur je zabíjí všude. Zabije tři byznysmeny v kravatách v metru, zabije svou matku, která ho v dětství týrala, zabije odpudivého bývalého spolupracovníka, zabije komika, který si ho pozval do studia jenom proto, aby ho zesměšnil. Dobré lidi Arthur nezabíjí. Takže naživu zůstane jak hodný kolega odpudivého bývalého spolupracovníka, tak žena, která se k Arthurovi chovala hezky (byť to, že ji nezavraždí, z příběhu vyplývá jen implicitně). Arthur prostě a jednoduše došel k závěru, že slovo je bezcenné, že slovem svět očistit nelze, že je třeba plamenů, násilí – vražedného, přesto však ctnostného násilí. Jinými slovy, Arthur je věrozvěstem revolučního osvobozujícího chaosu. Některé lidi Arthurův příběh dojme. I já byl jedním z nich a Arthura jsem v jistém smyslu i v těch nejkrutějších činech chápal. U dojetí se však na chvíli zastavme. My, civilizovaní lidé žijící na pražských Vinohradech, v Holešovicích nebo třeba na Letné – či v jiných hezkých čtvrtích jiných českých či zahraničních měst – si přece ve skutečnosti nepřejeme, aby se v našich džunglích zrodil někdo jako Arthur Fleck. Máme své jisté. Máme byty, domy, dobré práce, můžeme se v kavárnách hádat o identitních politikách a třetích záchodcích. Obecně řečeno, máme jistotu, žijeme své životy v bezpečí. To poslední, co bychom chtěli, je revoluční chaos. Rádi si však nad Arthury tohoto světa někdy posteskneme, dojmeme se. Cítíme se pak o něco lépe, lidštěji. Phillipsův Joker není toxický film, jak píší s odkazem k tomu, že vyzývá k násilí, mnozí zahraniční komentátoři. Je to dobrý film, je však třeba si uvědomit, že je to film o nás a našich představách, nikoli o tvorech-domorodcích džunglí, které na první pohled líčí. Jejich hlas, hlas tvorů-domorodců, k nám nepronikne. Musíme si ho vymýšlet. {/mprestriction}
Čas načtení: 2019-11-17 10:54:43
Za onoho času, dřevěného, bylo ze dřeva skoro úplně všechno. Nejen stoly a lavice a domy a vařečky, ale – i letadla! Představte si, i letadla! Nedávno mi jedna paní řekla, že jsou dnes taková letadla, která práškují lidi, aby co nejrychleji zblbli. Všichni to prý už vědí, jen já ne! A podle široké stopy na nebi lze prý takový druh letadel i dobře poznat. Myslela to vážně. No, když se tak rozhlédnu kolem sebe, podívám se do některých novin a časopisů, programů televizí apod. mám chvílemi pocit, že práškování lidí je úspěšné. Když jsem za „totáče“ ještě musel pro obživu chodit do zaměstnání, všude v šatnách a kancelářích byly připíchnuté různé cedulky. Mnohé z nich byly na každém pracovišti stejné – například Nejhorší srážka je srážka s blbcem! Vzpomínáte si? I pod sklem na stolech úřednic takové cedulky byly. A já jsem myslel, že těch, které taková srážka děsí, je většina. Kdo je vůbec ten blbec? Fanatik? Hraboš, nikdy dost nemající? Věrný čtenář bulváru? Ten, kdo nikdy neposlouchá druhé? Nechci posuzovat… Práškování z letadel by se asi pěkně prodražilo. A nebylo by to zbytečné? Blbneme přece sami a rádi. Možná bych tu bývalou cedulku o srážce vyměnil za jinou, dnešní a použil ji jako tzv. Headline. Blbněte zábavně! A jedna vydaná kniha by mi z nejbližšího knihkupectví přímo svým titulem odpověděla: Ubavte se k smrti! (Ubavit se k smrti. Neil Postman. Rozebráno. Titul je vyprodaný. 197 Kč.) Ale takhle končit nebudu, ne, ne! Napíšu raději niečo celkom iné, víte, kdo je opak blbce? Já myslím, že moudrý člověk, člověk se srovnanými hodnotami, ale člověk otevřený, hledící vzhůru. Mohla by to být i žena. Probůh, to je vtip, zasmějte se. Vždyť tam, kam se leckterý chlap ztěžka dobabrává, lecjaká žena zamíří přímo, citem, instinktem. A někdy taky ne, že? V obou případech. No a protože s moudrými lidmi srážka snad ani není možná, oni jsou většinou slušní a „moudře“ ustoupí, nejsou o moudrosti žádné cedulky. Přál bych si být moudrým člověkem, protože vím, že moudří lidé mohou létat, vznášet se a nepotřebujou k tomu ani letadla. Ani ta dřevěná. Nemusejí ani mávat křídly.
Čas načtení: 2019-11-10 16:38:21
Zvláštní způsoby štěstí – nová kniha literárního obojživelníka Bohumila Ždichynce
Jedním z literárně nejplodnějších českých lékařů je bezesporu Bohumil Ždichynec. Specialista na interní medicínu, vědecký pracovník, spisovatel, esejista, básník a také prozaik vedle knih na pomezí beletrie a literatury faktu publikuje eseje, sbírky poezie, články a povídky v časopisech a sbornících. Na sklonku letošního roku se čtenářům dostává do rukou Ždichyncova nová sbírka povídek Zvláštní způsoby štěstí, v níž jednotlivé příběhy nejsou datovány ani jinak časově určeny a dá se předpokládat, že jejich geneze měla nejspíše dlouhé trvání. Autora snad nejlépe vystihuje a hodnotí jeho dvorní recenzent a literární historik Vladimír Novotný, který ho nazývá literárním obojživelníkem. Při četbě jeho prozaických prací jsme svědky tvůrcova rozšířeného zřetelně empatického literárního mnohoživelnictví. K latentnímu umění básnit, k zakořeněnému umění filozofovat a meditovat či k umění prizmatem věčnosti se orientovat v civilizačních perspektivách tzv. třetí medicíny přistoupilo i sofistikované Ždichyncovo umění vyprávět. Do osobitého vypravování včleňuje i svébytné, až neslitovně hloubavé poselství o světě, v němž žijeme. Téměř v každé povídce jde o pozoruhodnou symbiózu beletristického vhledu a průniku do lidské psýchy a zároveň o vzácnou, schopnost propojení s přírodovědeckými poznatky a letitými medicínskými zkušenostmi. Vypravěčskou základnu povídek nejčastěji ztělesňuje neustále obměňovaná autorská kontradikce, která osciluje mezi navenek nezáhadnou všedností a tolik záhadnou a tajemnou nevšedností a nadčasovostí. Nejedná se o duchařské či ezoterické příběhy, ale o spisovatelovo vrstevnaté přemýšlení o životě, civilizaci, o skutečnu i neskutečnu, o tajuplné vazby mezi fantastickou minulostí, fantaskní současností a fantazijní budoucností. Analyticky laděné povídky zde mají cíleně aktuální zaměření a jsou koncipovány od přítomnosti k budoucnosti. S nadhledem vypravěče v nich autor sleduje záhadné, zákeřné a záludné kontury přibližující se post-novodobé skutečnosti a v mnoha obměnách představuje nejroztodivnější i nejzvláštnější způsoby člověčího štěstí. Nutno dodat, že čtenář je pak velice často vtažen do příběhů o nikdy se neuzavírajících a nezměrných podobách neštěstí. Stále moudřejší a zároveň stále nemoudrý je homo sapiens, neboť čím víc, oč usilovněji prahne po neexistujícím konečném štěstí, tím umanutěji si způsobuje například svou závislostí na digitální idiokracii již zmíněné nepřestajné neštěstí. Pisatelovy prozaické poutavé příběhy naléhavě tlumočí kategorické imperativy spjaté s civilizační i s individuální soudobou lidskou situací. Opojeni digitálními technologiemi ve slepnoucím zrcadle světa vidíme rozpad naší víry. Jak správně žít? Toulat se ulicemi globální vesnice zeměkoule, brouzdat internetem, odnikud nikam jen tak? Naše přítomnost je nejenom dobou dnes již samozřejmých technických vymožeností, dobou nebývalé hojnosti, ale zároveň dobou oplývající záhadami a tajemstvími v nás i kolem nás. Aniž si to uvědomujeme, naše přítomnost je základem pro naši budoucnost. Zatím je svět překrásný, neměli bychom ztrácet to, co jsme chtěli milovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukázka z knihy Kouzla, která zabíjí? Událo se to již před lety. Pamatuji si ale na ten moment, jako by se to stalo právě dnes. Bylo parné letní odpoledne. Šel jsem nemocničním parkem na klinicko-patologický seminář. Na lavičce v parku hrály děti květinové pexeso. Vedle nich stál černý muž v bílém plášti a zřejmě se bavil jejich zápalem pro hru. Všichni byli soustředěni. Náhle jedno děvče zvolalo: „Vyhrála jsem kouzlo!“ Jiná dívka jí podala plastovou lékovku se závitem. Děvče ji odšroubovalo a zhluboka nadechovalo obsah. „Džudžu!“ vykřikly děti sborově. Děvče pečlivě zašroubovalo lékovku a uschovalo ve školní brašně. V té chvíli se muž s ebenovým obličejem celý rozklepal a po tváři se mu řinuly potůčky potu. „Není vám dobře?“ zeptal jsem se. Teprve pak si mne všiml. „Moc špatná hra, u nás může znamenat smrt,“ vykoktal ze sebe. „Co znamená džudžu, odkud mohou znát české děti tento výraz?“ chtěl jsem vědět, ale neodpověděl. Uplynulo asi čtvrt roku, když jsme na velké vizitě rozebírali případ pacienta, který pravidelně – vždy o víkendu – dostával záchvaty angíny pektoris. „Proč zrovna o víkendu?“ zeptal jsem se sekundářů. „Nález na EKG je opakovaně normální. Byl očarován džudžu,“ řekl černý sekundář. „Jak to?“ podivil jsem se. „Má nějakou lahvičku, ze které čichá,“ odpověděl. Ukázalo se, že jde o inženýra, který pracuje v laboratoři továrny na výbušniny, kde se denně setkává s těkavými látkami, hlavně s nitroglycerinem. Nitroglycerin patří do skupiny léčiv známých jako nitráty, které předepisujeme pacientům s nemocemi srdce. V organismu se z léku uvolňuje oxid dusnatý, který rozšiřuje věnčité tepny zásobující srdeční sval. Jde o velmi rychlý a krátký efekt. V průběhu pracovního týdne pacientovo srdce tepalo, jako by byl maratonec, dostávalo totiž luxusní nabídku kyslíku. Udělali jsme pokus. Vysadili jsme pacientovi jeho lektvar a druhý den dostal muž srdeční záchvat a během bolesti na hrudi jsme zaregistrovali na jeho elektrokardiogramu změny, odpovídající takzvané Prinzmetalově variantě anginy pektoris. „Tak vidíte, žádné džudžu, šlo o abstinenční příznaky u člověka se zdravými věnčitými cévami po vynechání kontaktu s nitroglycerinem,“ řekl jsem na inspekčním pokoji černému doktorovi. Ten ale pochybovačně zavrtěl hlavou. Nepřesvědčil jsem ho. Dr. V. A. N. Roberts, africký lékař z Accry, absolvoval roční postgraduální stáž na interním oddělení nemocnice, kde jsem byl primářem. Respektoval mne v postgraduální výuce. Ale trvalo dlouhou dobu, než jsem získal jeho důvěru, abych se dověděl o praktikách džudžu. Když se jeho počáteční nedůvěra zlomila, vyprávěl mi zajímavé, pro Evropana až neuvěřitelné příběhy. Popisoval případy, kdy kmenové masky mágů z Ghany s kouzlem džudžu dokážou v obětech navodit mimořádnou beznaděj, až oslabí integritu vůle ovlivňované osoby, a ta pak zemře. „Dá se džudžu ztotožnit s černou magií?“ zeptal jsem se Afričana. „Není to pouze černá magie, ale ani religiózní záležitost, i když těchto praktik domorodé náboženství od prvopočátku používá,“ odpověděl V. A. N. Roberts. „Kouzlo džudžu je rozšířeno hlavně ve venkovských oblastech Toga, Burkiny Faso, Mali a u nás v Ghaně. Prapůvod těchto rituálů se pravděpodobně traduje od západoafrického kmene Dogonů, který dosud žije v hliněných chýších na pokraji skalního masivu Bandiagara v republice Mali. Lidé toho kmene se považují za potomky mimozemšťanů, kteří údajně přišli z planety AraTolo, obíhající jednu z hvězd Siria v souhvězdí Velkého psa. Dog star znamená anglicky Psí hvězda, proto se tento přírodní kmen označuje názvem Dogoni. Černý doktor o nich věděl hodně, protože kromě medicíny se zajímal také o astronomii. „Podle dogonské tradice mimozemšťané v dávných dobách začali místní kmeny učit zemědělství a řemeslům a pověděli jim o vesmíru. Oplodnili několik žen a jejich potomci stáli u zrodu nového druhu Nommo, jehož pokračovatelé jsou Dogoni.“ „Překvapují mne takové astronomické znalosti u lidí, kteří žijí stále primitivním způsobem života,“ namítl jsem. „To je právě záhadou,“ odvětil Afričan a pokračoval: „Dogoni neznají písmo. Astronomické vědomosti si po generace předávají pouze ústním podáním a prostřednictvím jeskynních kreseb. Je vědecky prokázáno, že nejstarší malby jsou staré i několik tisíc let. V posvátné dogonské jeskyni leží hluboké jezero, nad kterým byl uměle vytvořen komín na povrch. Na hladině vody lze jako teleskopem pozorovat noční oblohu. Podle dogonské tradice je Sirius trojhvězda. Původně ji tvořily čtyři hvězdy, z nichž jedna v dávnověku vybuchla a katastrofa smetla domovskou planetu. Její obyvatelé cestují vesmírem a hledají náhradní planety, které se snaží kolonizovat. Současná astronomie zná dvojhvězdí Sirius A a B, ale podle nových pozorování Siria A se zdá, že se v jeho jasném svitu možná skrývá ještě další hvězda.“ „Pokud by se to exaktně prokázalo, potvrdilo by se pouze to, co Dogoni odedávna znají,“ uvažoval jsem nahlas. „Zdá se být fantazií, že jim tyto vědomosti předali návštěvníci z vesmíru – nebo bude pravda úplně jinde?“ „Pohltit prázdnotu vesmíru, to se mi jeví jako spodní tón rituálů džudžu. Zombie jsou podle dogonské tradice mrtví bez duše, oživení pomocí magie nebo odhmotněné duše,“ pokračoval černý doktor. „Používají se amulety, což jsou pytlíčky, které mají uvnitř více složek. Základní složkou je rostlina, další složka je ze zvířete a třetí složkou je kámen. Příprava amuletu je spojena s obřadem, kdy božstvo napoví domorodému kouzelníkovi, co se má v konkrétním případě dát do určeného sáčku. Následně se pytlíček vykouří kadidlem, přičemž vykuřování odpovídá božstvu, kterému přísluší. Při tomto rituálu kouzelník dýchne na amulet a tím ho oživí.“ „Nedá se tato tradice z pohledu moderní vědy přejít mávnutím ruky?“ zajímal jsem se. „Kouzlo džudžu opravdu funguje, ač tomu jako Evropan nechcete uvěřit. Sám znám jeden silný příběh, kdy toto kouzlo tragicky zafungovalo. Naše rodina žije v hlavním městě, takže se s původní africkou přírodou už tolik nesetkáváme. Můj otec pracoval jako inženýr u jedné britské stavební firmy, která dostala jako zakázku postavit silnici z Accry do vnitrozemí. Hlavní inženýr vedl plán trasy přes velkou vesnici, která měla být do roka vyklizena. Když na místě vyměřovali silnici, dostal se do slovního střetu s místním kouzelníkem. ‚Zemřete ve chvíli, kdy se stavba přiblíží na dohled z vesnice,‘ proklel ho. Angličan se mu vysmál. Rok poté, když se stavba silnice přiblížila ke kouzelníkově vesnici, čtyřicetiletý zdravý inženýr, sportovec, který denně kondičně běhal –, za plného zdraví zemřel v noci na infarkt myokardu. Pitva ukázala, že ve věnčitých tepnách neměl žádné aterosklerotické pláty. Smrt způsobilo prokletí kouzlem džudžu, připravené mimo jiné práškem z vlasů ovlivňované osoby. Jejich malý vzorek získal kouzelník od sluhy inženýra. Ten ho později nenápadně uložil na kritické místo v ložnici inženýra s cílem u postižené osoby vyvolat úmrtí.“ „Hmm, byl to vlastně vrah. Odsoudili ho?“ otázal jsem se. „Kdepak, všichni to tušili, ale nikdo z Afričanů neřekl nic,“ řekl černý doktor. „Může stejný mág také pomoci?“ položil jsem otázku. „Ano, ve venkovských oblastech roli lékařů dosud zastávají tito domorodí kouzelníci. Mají velkou moc nad ostatními lidmi, protože mohou některé choroby vyléčit, ale také usmrtit. Proto se jich lidé bojí a zahrnují je dary, kouzelníci jsou na africké poměry poměrně movití,“ odvětil V. A. N. Roberts. Představoval jsem si soužití lidí na africkém venkově a pochopil, že při magii džudžu se mrtví nevracejí. Možná, že očarovaný člověk tuší něco, čemu se nedá zabránit. „Je žití souhrou magických skupenství?“ zeptal jsem se. „Domorodí lidé jsou veselí, proti nemocem a životním problémům mají kouzla. Rytmy a zpěvem popírají žal poukazem na slunce. Svým způsobem jsou šťastni. Život není matematicky přesný. Jsou zvláštní jevy mezi nebem a zemí,“ opáčil černý doktor. „Tento způsob lidské existence neposlouchá žádný současný zákon, pouze příkazy dané tradicí. Je obranou proti chudobě,“ dodal. Jak asi spal onu osudnou noc ten anglický inženýr? Rušilo ho něco? Co drásalo klid jeho srdce? Zdálo se mi, že prožívám Jákobův sen, v němž vidím žebřík sahající až do nebe, a posléze tajuplnou scénu, v níž Jákob zápasí možná se samotným bohem. „Mohl inženýr pocítit, jak smrt sahá na kliku jeho dveří?“ zajímal jsem se. „Zatímco v magii snu se proti očarovanému muži vzpínaly mraky, on možná snil obraz nad pracovním stolem ve své kanceláři, kde jeřábi nad Edwardovým jezerem tančili svatební tanec,“ řekl africký doktor. Mlčeli jsme. Jak se dá slovy formulovat ticho? napadlo mne. Představoval jsem si, že ve snu se vjemy toho muže stávaly částečným popřením úplné reality, až smrt prudce zasekla počítač času. „Tuhle zprostředkovanou vzpomínku na magii, v níž smrt má skrytou sílu a vede slepě navzdory realitě, mám na celý život,“ prohlásil posléze Afričan a v tom okamžiku jsem měl pocit, že moje já se rozpouští do ticha. Když na ten rozhovor vzpomínám, pomalu začínám kouzlu džudžu s odstupem času věřit. Třeba žijeme v podsvětí a do správného světa se teprve narodíme. Opak přírodního způsobu života – duchovní vyprázdnění a následnou civilizační, nootropní neurózu – prožíváme dnes v nejvyspělejších zemích euroatlantické oblasti. Pohltit prázdno. Ale jak? Tady a teď expandující virtuální svět jakoby podvědomě korespondoval s principem nevědomí. Cosi o tom napovídají počítačové hry. „Nejsou i ony amuletem jakéhosi kouzla džudžu?“ ptám se své doby. „Na iPadu otáčejí stromy hlavu za větrem, co není, ve větvích jsou umělí ptáci, co nezpívají. Za touto absurditou skryta touha oživlého dřeva, lavička v trávě, hovor milenců, kteří nemají kam jít. Láska pláče nerozdána, onehdy cestou z metra položil jsem peníz do klobouku slepci, který nevidí jeho hodnotu ani dárce. Před námi se rýsuje jako budoucnost přelidněný a rozkládající se svět, jenž překlopen do virtuálního prostoru nabízí variaci na kouzlo džudžu. Stát se facebookovým hlasem, co nelže, opájet se pocitem, že nesu poselství mrtvým?“ přemýšlel jsem. „Jak přežít nástrahy naší civilizace?“ rád bych se zeptal některého z mágů kouzla džudžu. Možná by mi odpověděl v tom smyslu, že musíme přijatelnějším způsobem odvrátit krizi vědomí, vrátit lidskou duši svým ukotvením k místu, kde jsme se narodili. Jinak euroatlantická civilizace zanikne. Nakladatelství Aesculapus, Praha 2019, vázaná, 225 stran, česky, 1. vydání.
Čas načtení: 2019-07-25 08:06:28
Frederik Willem de Klerk: Když zkrachuje Jižní Afrika, padne Afrika celá
Ze všech stran je dnes slyšet, že světové politice chybějí skutečné osobnosti s vizí. Vyplatí se proto připomínat ty osobnosti, které formovaly pozitivně tvář světa v minulém století. Švýcarský deník případně zvolil jednoho z hrobařů apartheidu. Pane de Klerku, když Africký národní kongres převzal v roce 1994 po konci apartheidu v Jižní Africe moc, slibovala tato strana „lepší život pro všechny“. Byl tento slib z dnešního pohledu splněn? Bohužel odpověď zní ne. Propast mezi bohatými a chudými je větší. Jistě, mnohým se daří lépe, černá střední třída vyrostla, podíl těch nejchudších se snížil. Ale podstatná část Jihoafričanů žije nadále pod existenčním minimem. Na přelomu století jsme ještě zaznamenali hospodářský růst až k pěti procentům. Dnes je hospodářství ve špatném stavu. Dluhy stouply, hrozí recese. Důvodem je špatné vládnutí v posledních deseti letech. To jsou ty roky, v nichž byl u moci Jacob Zuma. Je tento neblahý vývoj bezprostředním následkem jeho prezidentování? Zuma zemi velmi škodil. Korupce, která se pod ním velmi silně rozvinula, nás stála miliardy. Pod Zumou byla Jižní Afrika vyrabována úzkou kriminální elitou. Není stále ještě pro jižní Afriku typická nerovnost důsledkem apartheidu? Africký národní kongres se občas pokouší to takto prezentovat. Ale po 25 letech u moci není příliš důvěryhodné přisuzovat všechnu vinu apartheidu. Skutečností je, že se nedostavily investice, které země potřebuje. Příčinou toho je politická nestabilita, špatný management a korupce. Náš nový prezident Cyril Ramaphosa se to snaží napravit. Bojuje s korupcí, usiluje o stabilizaci měny, vytváří prostředí příznivé pro obchod a zlepšuje kooperaci mezi veřejným a soukromým sektorem. Ramaphosa se drží hodnot, které byly ve středu pozornosti už za Mandely. Jeho postup je správný. Jeho jediným slabým místem je vnitřní rozpolcenost Afrického národního kongresu. V této straně jsou někteří, kteří pracují proti prezidentovi. Očekávání spojená s prezidentem Ramaphosou jsou veliká. Může být jednotlivec řešením pro všechny problémy jižní Afriky? Ne, jedna osoba nemůže sama vyřešit všechny problémy – ani v Jižní Africe, ani v jiných částech světa. Ale dobrý lídr je velký rozdíl. Bez vůdčí síly Mandely, a při vší skromnosti i mojí, skončila by Jižní Afrika s největší pravděpodobností v občanské válce. Prezident Ramaphosa není sám. Má rozumný tým a silnou vládu, disponuje velkou podporou uvnitř i mimo svoji politickou stranu. Navíc nezná jen politiku, ale i hospodářství. Stal se – čistou cestou – jedním z nejúspěšnějších hospodářských šéfů země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} S Ramaphosou jste se poprvé setkal v devadesátých létech, když byl vedoucím Mandelova vyjednávacího týmu a generálním tajemníkem Afrického národního kongresu. Jaký jste z něj měl první dojem? Byl tvrdým vyjednavačem, přísný, ale férový, chytrý a čestný. A Mandela? Setkali jsme se poprvé v prosinci 1989. Přivedli ho přímo z vězení do mé kanceláře, která pak později byla jeho. Při tomto setkání nešlo o to, hovořit o nějakých zásadních otázkách, potřebovali jsme se navzájem poznat, vcítit se jeden do druhého. Po tomto setkání jsem byl přesvědčen, že s tímto mužem je možné udělat obchod. Zapůsobila na mne jeho důstojnost a schopnost naslouchat. Výhodou určitě bylo, že jsme oba dříve působili jako právníci. A k povolání právníka také patří schopnost nedělat předčasné závěry a přemýšlet analyticky. V devadesátých létech bylo částečně kritizováno, že jste se sice omluvil za škodlivé důsledky apartheidu, ale samotný apartheid jste jako takový neodmítl jako zavrženíhodný. To není pravda. Řekl jsem, že apartheid je špatný. A vždy jsem opakoval, když jsem se stal prezidentem, že jsme v pozici, která je morálně neudržitelná. Zpět k hospodářství. Politika ekonomické podpory černého obyvatelstva, kterou zastává Jižní Afrika, se stále setkává s kritikou. Mnozí říkají, že tento program, který byl určen pro podporu černého obyvatelstva, pomáhá jen některým. Souhlasíte s tím? Skutečně se tento program realizoval tak, že se obohatili jen někteří jednotlivci, a většina vyšla naprázdno. Za prezidenta Zumy z toho profitovali především ti, kteří byli blízko vládě. To se musí změnit. V Jižní Africe se vede kontroverzní debata o možném vyvlastňování půdy bez náhrady. Vláda připravuje odpovídající změnu ústavy. Prezident Ramaphosa oznámil, že taková změna ústavy musí být svázána se dvěma podmínkami: Nesmí poškodit hospodářství, a nesmí ohrozit potravinovou bezpečnost země. Pokud to bude splněno, může dojít k jemné změně ústavy, která se bude především týkat pozemků, které nejsou využívány. Nevěřím, že existuje riziko vyvlastnění pozemků, které jsou zemědělsky využívány. Především by se mělo jednat o pozemky ve městech, které jsou v majetku vlády. Nejde v tomto případě ani tak o zemědělské pozemky, jako o stavební plochy. Lidé nežijí většinou tam, kde pracují. Urbanizace Jižní Afriky rychle pokračuje a tady může být pozemková reforma určitou šancí. Historická aureola Afrického národního kongresu se rozpadá. Před posledními volbami argumentovali mnozí v Jižní Africe, že by pro demokracii v zemi bylo prospěšné, kdyby Africký národní kongres nezískal absolutní většinu. Vidíte to také tak? S tím ne úplně souhlasím. Nejsem žádný přívrženec Afrického národního kongresu, nikdy jsem tuto stranu nevolil. Domnívám se, že silná opozice je důležitá. A měl jsem obavy, když jsem viděl, jak pod vedením prezidenta Zumy uvnitř Afrického národního kongresu získává sílu rasismus. Pokud by ovšem Africký národní kongres ve volbách klesl pod 50 procent, objevila by se otázka po koaličním partnerovi. Pokud by se takovým partnerem stali socialističtí Bojovníci za ekonomickou svobodu, došlo by pravděpodobně k radikalizaci Afrického národního kongresu – k politování pro celou Jižní Afriku. Pokud ale Africký národní kongres poněkud ztratí na síle, bude to zdravý vývoj. A také silné poselství pro tuto stranu: Když se nezměníte, ztratíte svoji většinu. Při volbách bylo také nápadné, že mnozí Jihoafričané, především ti mladí, vůbec k volbám nešli. Co to znamená? Vidím to jako projev normalizace. V ostatních zemích je podíl takových voličů srovnatelný. V devadesátých letech jsme měli situaci, kdy mnozí Jihoafričané mohli vůbec poprvé volit. To vedlo k vysoké volební účasti. Mezitím se ale volby v naší zemi staly „normální“ záležitostí Jednou jste řekl, že jedním z klíčových faktorů pro úspěch vašich jednání s Mandelou byla schopnost vcítit se do druhé strany. To je schopnost, která ve světové politice v poslední době mizí. Co by bylo potřeba, aby se to změnilo? Jsem hluboce znepokojen tím, jak se ve světě stále více rozšiřuje populismus, také v silných demokraciích. Zdá se, jako by se síly v centru nedokázaly prosadit, jako by radikální elementy přebíraly kontrolu. To je nebezpečí pro budoucnost, pro Evropu, pro Ameriku, pro všechny demokratické státy. Rychlé řešení pro to neexistuje. Základní problém je, že pověst politiků je na mnoha místech tak špatná jako nikdy předtím. To se musí změnit, vždyť šéfové států a vlád mají odpovědnost. Vždy v historii, když se populisté a extremisté dostali k moci, neřešili problémy, spíše způsobovali značné škody. Jsou politici dnes jiní než před třiceti lety? Pozoroval jsem v posledních letech tendenci, že mnozí jdou bezprostředně po skončení univerzity do politiky. Je mnoho politiků, kteří nikdy nebyli v reálném světě. Když jsem byl mladý, řekl mi otec, který byl sám politikem: Nechoď teď do politiky, napřed vykonávej tu profesi, kterou sis zvolil. Politikem jsem se pak stal v sedmatřiceti letech, a vyplatilo se to. Díky profesním zkušenostem jsem znal potřeby obyvatelstva. Americký prezident Trump se stal politikem také poměrně pozdě. Tím by vaše kritérium splnil. Jak ho hodnotíte? Trumpovi skutečně není možné předhazovat, že je klasickým profesionálním politikem. Ale ne každý obchodník je také výjimečným prezidentem. Vnímám ho velmi kriticky. Integrita je důležitým předpokladem pro řízení. U Trumpa tuto integritu nevidím. Ve vaší nadaci (Global Leadership Foundation) radí bývalí šéfové států a vlád prezidentům po celém světě. Poradil byste i Trumpovi? Jsme zaměřeni na rozvojové země, a tam se pokoušíme diskrétně radit. Zda bych radil Trumpovi? Vždyť neposlouchá ani svoje vlastní poradce. Proč by měl poslouchat nás? Mohla by pro něj být zajímavá zkušenost s apartheidem, proti kterému byly vyhlášeny mezinárodní sankce. Trump také rád používá sankce, aby dosáhl svých cílů. Co si o tom myslíte? Nevěřím na sankce. Měly by se používat jen ve zcela specifických případech. A mělo by se jednat o účinné sankce. V případě Jižní Afriky sankce dokonce potřebné reformy zbrzdily. Mnozí běloši si tehdy říkali: Kdo jsou, aby nám říkali, co máme dělat? S kampaní proti sankcím bylo vždycky možné vyhrát volby. Navíc sankce zpomalovaly hospodářský růst. Když hospodářství rostlo, bylo potřeba více pracovních sil. A rasová segregace se stala překážkou. Jižní Afrika je hospodářsky stále ještě vedoucí zemí kontinentu. Do jaké míry je země modelem pro celý kontinent? Když zkrachuje Jižní Afrika, zkrachuje celá Afrika. Země je určena k tomu hrát významnou roli na celém kontinentu, zejména v subsaharské Africe. Nebude to jednoduché. Výzvy pro Afriku jsou veliké. Afrika je probouzející se obr. Disponuje obrovskými prostory, které se mohou zemědělsky využívat. Má mladé obyvatelstvo. Afrika je trhem se stovkami miliónů spotřebitelů. Mnoho afrických států se pohybuje správným směrem, směrem k demokracii, právnímu státu a rozumné hospodářské politice. Přirozeně je zde stále ještě dost problémových zemí. Celkově ale Afrika hledí vstříc velmi pozitivní budoucnosti. {/mprestriction} Přeložil Miroslav Pavel. Frederik Willem de Klerk (* 18. 3. 1936 v Johannesburgu) je bývalý prezident Jihoafrické republiky a nositel Nobelovy ceny míru. Spolu s Nelsonem Mandelou se podílel na destrukci politiky rasové segregace, tzv. apartheidu v JAR. Původně advokát byl v roce 1969 zvolen do parlamentu. V roce 1978 se stal členem jihoafrické vlády, ve které byl na různých pozicích celkem 11 let. Prezidentem JAR byl zvolen 15. září 1989. Po svém nástupu do funkce odsoudil apartheid a nechal z vězení propustit Nelsona Mandelu. Umožnil obnovení politické činnosti Afrického národního kongresu.
Čas načtení: 2024-02-28 11:42:36
Andrew Robertson by v Bayernu mohl nahradit Alphonsa Davies
Ostrovská cesta se Bayernu Mnichov evidentně zalíbila. Harry Kane je konečně tím, kdo nahradil Roberta Lewandowskiho, Eric Dier je zjevně oblíbencem Thomase Tuchela, ačkoliv moc nechápu proč. Nyní se však řeší odchod Alphonsa Daviese a potenicální náhrada. Údajně Andrew Robertson z Liverpoolu. Fanouškům Liverpoolu se to snadno neposlouchá.
Čas načtení: 2024-04-01 15:06:00
Nejlepší kamarádka se mnou nesouhlasí, jak jí to mám vysvětlit?
Dobrý den, mám nejlepší kamarádku, ale poslední dobou mi na ní vadí pár věcí. Poslouchám Harryho Stylese, ale když jsem jí ukázala jeho fotku, řekla, že je ošklivej. Chápu, je to její názor, ale docela mě to naštvalo. Chtěla jsem jí říct něco podobného, ale ona nikoho neposlouchá. Je nám oběma 14 (ona je o 2 měsíce starší). Nevím, jak jí to vysvětlit, vždycky když jí ukážu jeho fotku, která se mi nějakým způsobem líbí, nebo o něm něco řeknu, hned řekne 'fuj'. Vadí mi to, nenutím ji poslouchat jeho hudbu. Jak bych jí to měla vysvětlit? Díky za odpověď, anonymka.
Čas načtení: 2024-06-24 00:00:00
Mám pocit, že když dnes někdo nemluví o AI, tak ho nikdo neposlouchá, říká Petr Franc, výkonný ředitel pro sekci Enterprise & Public ve společnosti Seyfor. Jedna z nejrychleji rostoucích IT skupin v Evropě je u Čechů známá především...
Čas načtení: 2024-07-31 05:30:00
Dítě musí zažít i frustrace. Trénuje tím odolnost vůči stresu, říká Šárka Miková
Moje dítě je rozbité. Neposlouchá, odmlouvá, nerespektuje pravidla a je úplně jiné, než bychom si přáli, stěžují si mnozí rodiče. Ke vzájemnému respektu a pochopení by přitom stačilo znát vlastní typ osobnosti a pak se zaměřit na typ osobnosti dítěte. „Rodičům to pomůže chápat rozdíly, zefektivnit výchovu, ale také se cítit lépe skrze naplňování vlastních potřeb a předcházet chronickému stresu,“ vysvětluje v rozhovoru psycholožka Šárka Miková.
Čas načtení: 2024-07-31 05:30:00
Dítě musí zažít i frustrace. Trénuje tím odolnost vůči stresu, říká Šárka Miková
Moje dítě je rozbité. Neposlouchá, odmlouvá, nerespektuje pravidla a je úplně jiné, než bychom si přáli, stěžují si mnozí rodiče. Ke vzájemnému respektu a pochopení by přitom stačilo znát vlastní typ osobnosti a pak se zaměřit na typ osobnosti dítěte. „Rodičům to pomůže chápat rozdíly, zefektivnit výchovu, ale také se cítit lépe skrze naplňování vlastních potřeb a předcházet chronickému stresu,“ vysvětluje v rozhovoru psycholožka Šárka Miková.
Čas načtení: 2024-08-05 11:00:00
Jak se dalo očekávat, Evropská unie se po varování německého ministerstva dopravy snaží uklidnit rozbouřené vody. Vyjádření komisaře pro vnitřní trh ale přesvědčivé není. Právníci varují, že Evropská komice vypustila z klece zvíře, které ho už neposlouchá. (Petr Miler)
Čas načtení: 2024-09-21 09:04:35
BERAN Další 3 dny: Dali jste hodnotu důležitým slovům, viděli jste jejich potenciál a drželi jste zaměření, které je činí mocnými. Pokud osoba před vámi neposlouchá, ujistěte se, že rozpoznáte okamžik, kdy musíte přestat mluvit a začít brát své úsilí vážně. Nemůžete vrátit zpět to, co udělali ostatní. Přijměte své vlastní emoce, zpracujte je a […]
Čas načtení: 2024-09-28 09:08:43
Opět se otevřely volební místnosti. Fiala nás neposlouchá, řekl po volbě Babiš
V sobotu v 8:00 se opět otevřely volební místnosti. Voliči z 22 senátních obvodů dokončí volbu svých budoucích zástupců v horní komoře Parlamentu. Po deváté hodině ranní v Průhonicích odvolil šéf hnutí ANO Andrej Babiš. „Pan Fiala nás neposlouchá, nerozumí ekonomice, nechápe vůbec nic,“ řekl Babiš k současné situaci ve vládě.
Čas načtení: 2024-10-18 10:00:00
Channel 4 News: Naděje, že smrt Jahjá Sinvara bude pro válku v Gaze bodem obratu, již pohasly
Moderátor, Channel 4 News, pátek 18. října 2024, 19 hodin: Smutek za vůdce Hamásu. Jeho zabití však nenasvědčuje tomu, že by mohlo vést k příměří. Spíše naopak.Biden: „Udělejme z tohoto okamžiku také příležitost. Hledat cestu k míru. Lepší budoucnost v Gaze bez Hamásu.“ Moderátor: Dobrý večer. Americký prezident po zabití vůdce Hamásu v Gaze prosí, aby byla dána šance míru, ale ani jedna strana ho neposlouchá. Hamás vyhrožuje, že zabití Jahjá Sinvara jen posílí jeho odhodlání. Hizballáh vyhrožuje eskalací. Írán oslavuje ducha odporu, zatímco v Izraeli se povzbuzený Netanjahu chápe příležitosti a vysílá do Gazy ještě více vojáků, zatímco Západ zadržuje dech. Vymkne se tento již tak brutální konflikt ještě více kontrole?„Většina Izraelců si myslí přesně to, co já. Myslím, že si myslí, že nejdůležitější jsou rukojmí, a pokud propásneme tuto šanci, tuto zlatou hodinku, abychom získali rukojmí zpět, můžeme si za to vyčítat jen sami.“Naděje, že smrt Jahjá Sinvara bude pro válku v Gaze bodem obratu, již pohasly. Hamás trvá na tom, že zabití jeho vůdce skupinu nezlikviduje a že rukojmí propustí pouze v případě, že dojde k příměří. Izrael mezitím vyslal do Gazy další vojáky, kteří leteckými údery míří na domy, zabíjejí další děti a celkový počet obětí tam přesáhl dvaačtyřicet tisíc. Náš zahraniční zpravodaj Patrick O'Brien přináší reportáž z Izraele.
Čas načtení: 2024-12-02 17:00:00
Zase se řeší Charvátová, fanoušci biatlonu ji cupují. Náhradnice v nedohlednu
Uplynul první víkend plný biatlonu, který však z českého pohledu nedopadl vůbec radostně. Ani Lucie Charvátová nebude vzpomínat na štafety v dobrém, protože jí opět neposlouchá její malorážka. Toho si všimly i sociální sítě, kde se na adresu české biatlonistky snesla nemilosrdná kritika. Málokdo už ale řeší možnou náhradu. Je vůbec na stole a má český biatlon zkrátka kde „brát“?