Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-03 19:30:52

Nová naděje v boji s mikroplasty: unikátní hydrogel jich dokáže zlikvidovat až 95 %

Mikroplasty se dostávají do všech ekosystémů a mohou přenášet i toxické látky Hydrogely s trojitou architekturou by se mohly stát účinným řešením pro odstraňování mikroplastů z vody Vyvinutý hydrogel dosahuje vysoké účinnosti, a to až 95 % pro PVC a 93 % pro PP mikroplasty Mikroplasty jsou malé kousky plastů, často menší než 5 mm, které vážně ohrožují naše životní prostředí. Mikroplasty se dostávají do suchozemských, sladkovodních či mořských ekosystémů, které výrazně znečišťují. Jsou tak drobné, že se dostávají i do potravního řetězce a mohou přenášet celou řadu toxických látek. Mnoho studií se zabývá způsoby, jak se s tímto problémem vypořádat. My se dneska podíváme na speciální hydrogel, který může účinně odstraňovat mikroplasty z vody. Přečtěte si celý článek Nová naděje v boji s mikroplasty: unikátní hydrogel jich dokáže zlikvidovat až 95 %

Čas načtení: 2025-06-19 16:30:55

Google Mapy dostávají nové AI funkce. Ideální před letní dovolenou!

Google implementoval nové AI funkce do svých mapových podkladů Ve velkých evropských městech vám usnadní plánování trasy Novinky dorazí ke všem uživatelům v následujících měsících Léto už pomalu klepe na dveře a s ním i čas na nějakou tu dovolenou. Ne každý ale rád zamíří k moři či do hor – řada z nás preferuje poznávání odlišných kultur v rámci evropských velkoměst. Ta nicméně mohou občas být matoucí, obzvláště v případech, kdy se do nich vydáte poprvé a to rovnou z menšího města či vesnice. Šikovným pomocníkem v orientaci jsou Mapy Google, které nyní dostávají vylepšení v režii umělé inteligence, jenž vám ušetří nervy. Přečtěte si celý článek Google Mapy dostávají nové AI funkce. Ideální před letní dovolenou!

Čas načtení: 2025-11-26 09:55:53

Tři znamení dostávají od vesmíru „zlatý klíč“. Kdo bude mít až do konce roku 2025 otevřené všechny cesty?

Planety mění tempo – a tři znamení se dostávají do centra dění Podle astrologů se až do konce roku 2025 výrazně mění energie, která ovlivňuje všechna znamení zvěrokruhu.Kosmické uspořádání se postupně ladí do jiného rytmu – a právě v tomto novém nastavení budou tři znamení výrazně zvýhodněna. Zatímco většina lidí bude fungovat v běžném tempu, […] The post Tři znamení dostávají od vesmíru „zlatý klíč“. Kdo bude mít až do konce roku 2025 otevřené všechny cesty? first appeared on electropiknik.cz.

Čas načtení: 2020-07-19 22:34:52

Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády (z archivu LtN)

Osobnost a knihy Marka Orko Váchy, to je svět, kde se běžně kladené a přijímané protiklady ukazují jako zdánlivé. Je křesťanským knězem a zároveň evolučním biologem. Jeho knihy zahrnují niterný prožitek člověka, který chce svět zakoušet jako nevyslovitelné tajemství, i přísnou argumentaci exaktního vědce. (Text, který původně vyšel v Literárních novinách 36/2011, zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu LtN. Vracíme se jím k článkům, které mají co říci, i když jsou staršího data.)   Vystudoval jste molekulární biologii a genetiku, jste katolický kněz. Čím se tyto oblasti mohou navzájem inspirovat? Nejsem si moc jistý, jak by víra mohla ovlivnit vědu, která má přísně specifikovaná pravidla a zajímá se o takový svět, který je měřitelný a vážitelný. Naopak věda může náboženský postoj člověka ovlivnit výrazně, konkrétně molekulární genetika nebo evoluční biologie, která říká, že stále vznikají nové druhy a že planeta je schopna jich generovat patrně nekonečné množství. Právě toto vnímám jako jiskru čehosi božského a jako inspiraci pro filozofii či víru. Svět je jeden a pravda vědy a pravda víry nejdou proti sobě. Rozpor mezi nimi je pouze zdánlivý a přinesl jej až komunistický režim. Světová veřejnost – církevní i světská – přijímá Darwinovu teorii řekněme 15 let po vydání Původu druhů. Věda, víra a umění jsou tři různé pohledy na svět, tři různé paprsky osvětlující tutéž skutečnost.   Nicméně na školách se učí, že kreacionismus a evolucionismus jsou dvě protichůdné teorie. Obecně tomu tak není, sám jsem dlouhá léta učil biologii na střední škole. Ten rozpor je dnes artikulován zejména v jižních státech USA, v tzv. Bible Belt, což jsou státy často baptistické a protestantské. Existuje řada vědců, kteří nepatří k té absolutní špičce, ale zato jsou publikačně velmi aktivní, a kteří říkají: „My jsme darwinisté, a proto ateisté.“ Nejznámější z této vrstvy biologů je Angličan Richard Dawkins, patří k nim i Ed Wilson, kterého si jinak velmi vážím a mám tu od něho několik fantastických knih, nebo autor Nahé opice Desmond Morris, psycholog Steven Pinker, filozof Daniel Dennett a další. A na druhé straně protestantští věřící typicky právě v oněch jižních státech USA říkají: „My jsme věřící, a proto darwinisté nejsme.“ Celý ten spor na mě působí dojmem, že se zde setkávají dvě náboženství a že si kreacionisti a evolucionisti v zásadě nemají moc co vyčítat. Obě strany chápou své přesvědčení velmi fundamentalisticky, mají své posvátné texty, ani jedna strana není přístupna diskusi, obě dvě se pokoušejí „evangelizovat“ veřejnost. Člověk v žádném případě nemůže souhlasit ani s jednou z těchto válčících stran.   Existují různé tendence obě teorie spojit – například Benjamin Kuras ve své knize Zakázané ovoce poznání přirovnává jednotlivé dny stvoření ke geologickým etapám. Jak se na podobný náhled díváte? Na to bych byl opatrný. Ano, nechybí názory, že v Genesis je evoluce naznačena. Ale při takovém výkladu bychom se brzy dostali do potíží. V Genesis v prvních třech dnech vznikají domény, a to oddělením – světla a tmy, vody nad klenbou a vody pod klenbou, vody a souše. Druhé tři dny se tyto domény zabydlují – už třetí den kupodivu existují zelené rostliny, teprve až čtvrtý den Slunce a Měsíc. Pátý den ptáci a ryby, šestý den vzniknou v jednom společném „balíčku“ zvířata a člověk. Vezměte si čtvrtý den, stvoření Slunce a Měsíce: z toho by vyplývalo, že Slunce není původcem světla, neboť to tu již bylo od prvního dne. Jsou stvořeny nečekaně pozdě a ani nemají jména, což lze zase chápat jako polemiku s Babylónií a jejími hvězdnými bohy. Rozdělovat šest dní na geologické epochy mi nepřipadá úplně ideální. Navíc evoluce není lineární přímka, její půdorys připomíná spíše rozvětvené křoví. Bylo by iluzorní hledat v Genesis pravdy přírodovědecké, Genesis spíše odpovídá na otázku, jak žít.   To je tedy způsob, jak mezi vírou a vědou, vírou a rozumem vykolíkovat pole? Z pohledu věřícího člověka je rozum dar Boží, tudíž používat ho je vcelku žádoucí a požehnané. Věda u nás na Západě dosáhla fantastických výsledků právě proto, že se rozhodla věnovat se výhradně oblasti měřitelného. Někdy v 17. století za Descarta a později Francise Bacona jsme se podívali z okna a řekli si: svět je nesmírně složitý, pestrý, vířivý – co kdybychom se podívali z okna přes brýle přírodních věd? Co kdyby nás od této chvíle začalo zajímat pouze měřitelno a vážitelno. Takže nás nebude zajímat krása východu slunce a estetická rovina skutečnosti, nebude nás zajímat duše ani Bůh, andělé ani peklo – neboť nic z toho nepohne rafičkou přístroje. To se ukázalo jako nesmírně užitečné. Co se týče víry, západní věda sama sobě naordinovala něco, čemu se říká metodologický agnosticismus, což znamená, že si uložila mlčení o fenoménech, jako je Bůh, peklo či lidská duše, a nehledá Boha ani pod mikroskopem, ani dalekohledem – tyto věci možná jsou, možná ne, ale materiálem vědy na to nelze přijít. V tomto ohledu je zajímavá myšlenka francouzského filozofa Lamartinea, který říká, že se Východu příliš nepodařilo odstřihnout rozum od světa mýtů a magična, zatímco Západu ano. Při vší úctě, dojde-li na lámání chleba, z malomocenství vás vyléčí spíš tvrdě materialistická západní věda nežli akupunktura. Stejně tak se vesmír chová spíš podle představ západních astronomů než jejich východních kolegů.   Podle katalánského teologa Xaviera Morlanse byl vědecký rozvoj usnadněn tam, kde společnost vyznávala monoteistická náboženství, na rozdíl od národů, kde má každá rostlinka svého boha. To zní pravděpodobně. Co se týče výzkumu rostlin a zvířat, někdy z něho běhá mráz po zádech. V 17. století Descartes zahrnul rostliny a zvířata mezi res extensa, chápal je jako biomechanismy – bête machine – a tak se k nim i přistupovalo: lidé lili zvířatům při pitvě za živa do žil vosk nebo olovo, aby zjistili, kam poteče. Jako když automechanik zkoumá motor. V naší lékařské etice, když jsme koncem 19. století smetli ze stolu lidskou duši, náhle vznikl i l’homme machine, člověk-stroj. Podobně říká Richard Dawkins, že jsme jen vehikly genů, mechanický stroj. V určité době do nás začnou odkapávat chemikálie, které způsobí, že se zamilujeme. A Steven Pinker dodá, že mozek je jen vlhký počítač, jehož jediným úkolem je namnožit geny, které ho vytvořily.   Evoluční teorie staví na tom, že život se vyvíjel postupně hromaděním nahodilých změn a jejich selekcí prostředím. Kde je v tomto prostoru náhody místo pro božskou kreativitu? Je důležité odlišit fakt evoluce a interpretaci evoluce, neboť evoluce je jev a např. Darwinova teorie je jedna z možných interpretací. Mimo jiné pro křesťana je velkou satisfakcí, že když před třiceti lety někdo polemizoval s Darwinem, tak byl tmář a papeženec, zatímco dnes se ukazuje, že v evoluci kromě přírodního výběru funguje i mnoho dalších mechanismů, o kterých se Darwinovi nemohlo ani snít. Dnešní dění je fascinující, např. epigenetika – ukazuje se, že pokud se organismus setkává ve svém prostředí s nějakým stálým tlakem, pak se tento tlak může někde u někoho projevit geneticky. Darwin předpokládá, že prostředí je jen selekční faktor, kde vyhrává ten, kdo má nejlepší oči, nejrychlejší nohy atd. Dneska se zdá, že prostředí hraje silnější roli, a pokud dlouhou dobu selektuje jedním směrem, pak se tyto změny patrně dokážou fixovat i geneticky. Darwin ani nemohl vědět, jak se dostávají do našich genomů geny horizontálním přenosem, tedy skrze viry nebo bakterie. Současná debata spočívá v tom, nakolik je Darwinova teorie univerzální a do jaké míry se zapojují i další hráči.   Stále ale zůstává otázka, kde v tomto prostoru, ve kterém panuje náhoda, můžete spatřit tvůrčí záměr. Jeden z důvodů, proč jsme tu, je přílet jednoho meteoritu na Yucatanský poloostrov před 65 miliony let. Co se dělo pak, se moc neví. Meteorit tam každopádně dopadl a byl spouštěcím mechanismem pro další události, jejichž důsledkem bylo podle jedné teorie vyhynutí dinosaurů, díky čemuž se savci dostávají do uprázdněných ekologických nik a ve třetihorách dochází k obrovské expanzi savců, včetně primátů a včetně člověka. Co může být na světě náhodnějšího než dopad meteoritu? Kdyby nedopadl, dnes tu my tři nesedíme. Takovýchto náhod je v evoluci člověka nepočitatelně. Dvě miliardy let zde byly bakterie, pak se stalo něco, čemu opět moc nerozumíme, a jedna bakterie sežrala druhou nebo na ní začala parazitovat a vznikly eukaryotické buňky, ze kterých vznikneme my. Proč ne dřív, proč ne později, proč vůbec? Nebyl důvod, aby k tomu došlo. Věřící člověk to interpretuje tak, že Bůh, který stojí mimo čas, působí i skrze tyto náhody.   V jedné knize říkáte, že evoluční biologie je krásná věda, která nám otevírá oči pro tajemno. Co tajemného nám třeba ukazuje? Třeba to, že stále vznikají nové druhy, planeta generuje nové vlny života, což mi filozoficky připadá famózní. Současných asi 10 až 30 miliónů druhů organismů je jedno promile všech druhů, které tu kdy byly. Steve J. Gould říká velmi hezky, že kdybychom si život na Zemi představili jako magnetofonovou pásku, vrátili ji na začátek a zkusili ji přehrát znova, tak život vykvete do úplně nových větví. Náš scénář byl jenom jeden z mnoha, které se mohly odehrát. Možná tu mohly být jen bakterie, dokud se Slunce neroztáhne a nespálí je. Otázka také je, jestli by život mohl existovat na bázi jiného atomu než uhlíku. Život se mohl vyvinout milióny různých cest. A další věc – zkuste si představit, že onen závoj vědomí, který člověk protrhl jako první, protrhne jednou ještě nějaký další druh. Ať už by to byl delfín nebo šimpanz nebo někdo jiný. Jsme opravdu tak strašně výluční? Vzali bychom takový druh do party? Proč by ne? Před pár lety byl v Indonésii objeven druh homo floresiensis, o němž nevíme nic moc přesného, ale v zásadě se má za to, že to byl jeden z post-homo-erectus, kterému se v nitru nepřístupných ostrovů podařilo přežít invazi moderních lidí. Jeho lebka, která byla nalezena, je stará 18 tisíc let – což je v podstatě včera. To znamená, že tu poměrně nedávno běhaly dva druhy lidí. Teď je otázka, co by se stalo, kdybychom onoho homo floresiensis našli živého. Strčíme ho do zoo mezi šimpanze a orangutany, nebo mu dáme občanku, volební právo a povinnou školní docházku? Tady biologie přistihla filozofii dosti nepřipravenou.   Nejen zde. V souvislosti s rozvojem genetiky a rozluštěním kódu DNA se dnes hovoří o možné ztrátě odpovědnosti člověka, který je zkrátka k lecčemu geneticky „předurčen“ či disponován. Ano, to je námět na knížku. Dnes už známe i soudní procesy, které byly změněny díky genové argumentaci. V Evropě padl průlomový rozsudek v roce 2009, kdy Maročan Abdelmalek Bayout nožem pobodal a zavraždil jiného muže. Obhajoba si nechala udělat genetický profil obviněného a argumentovala tím, že má několik mutací, včetně dnes slavné a dobře prozkoumané mutace v genu pro MAO-A, který souvisí se sklony k agresivnímu chování. Soud na tuto argumentaci slyšel a snížil vrahovi trest odnětí svobody o rok. Tento případ vyvolal obrovskou diskusi mezi genetiky a známý britský genetik Steve Jones přišel se zajímavým a zcela logickým argumentem: Dobře, pokud chceme kvůli mutacím snižovat lidem tresty, tak si prosím uvědomme, že i mezi námi existuje vysoké procento lidí, kteří mají jednu velmi škodlivou mutaci. S touto mutací máte 16krát vyšší pravděpodobnost, že skončíte v kriminále než lidé, kteří tuto mutaci nemají. Devět vražd z desíti mají na svědomí právě lidé s touto mutací. Ta mutace se jmenuje chromozom Y…!  Všichni muži by teď měli relevantně argumentovat: Měli byste mi snížit trest, protože jsem si nevybral svoje pohlaví, byl jsem sem vržen a nebyl jsem tázán. A protože mám chromozom Y, jsem agresivní, násilnický a soupeřivý. Podobně argumentovat by ale mohli vlastně všichni odsouzení, muži i ženy. Mohli by říct: Musíte mě osvobodit, jsem ve vězení za vraždu nebo krádež, ale ve svém genomu mám nepochybně nějakou mutaci, na kterou jste ještě nepřišli – vždyť genetika je ještě v plenkách – kdybych ji neměl, tak tady určitě nejsem.   Takže člověk jako genetický l’homme machine bez vůle, odpovědnosti a svobody rozhodování. S tím souvisí vznik něčeho, čemu Jonathan Sacks říká společenstvo obětí, kdy my dnes na jedné straně rozšiřujeme prostor svých svobod, kam až to jde, vyhlašujeme nová a nová práva na kde co, ovšem v případě, že se něco pokazí, to nikdy není naše vina. Amerika už zná soudní procesy, kdy se pozdní příchody do práce svalovaly na chronic lateness syndrome. My v České republice zase máme nemoc, které se říká prokrastinace, což je chorobné odkládání úkolů. Dříve se tomu říkalo lenost. Společnost obětí mi připadá jako hrozně zhoubná, protože je vždycky po ruce někdo, na koho můžeme svalit svou odpovědnost – prostředí, geny, výchova. Vliv genů a prostředí nelze vyloučit, navzdory jejich diktátu je tady ale něco, co snad můžeme nazvat svoboda.   Co se týče vaší knihy, často jsem se setkala s reakcemi, že je temná či depresivní. Není to tím, že od křesťanského autora, nota bene od kněze, se očekávají spíše „růžové“ pravdy, ujištění o Božím milosrdenství a lásce? Samozřejmě se to očekává. Otázka ale zní, jestli v životě máme dělat věci, které se od nás očekávají. Je pravda, že se to čeká, a já si nejsem úplně jistý, jestli mě čeká nějaká zářná církevní kariéra. Někdy mám dojem, že se v tomto státě církev chápe jako určitá politická strana, která cosi hlásá a od níž se žádá, aby všichni její členové hlásali to samé. Nejde ale přeci o to, abychom měli dresy nějakých týmů a kopali za ně. Jestli to tady všechno k něčemu má být, tak máme být především lidé, kteří se ptají, jak to s tím světem je, jaký je smysl věcí, je-li jaký. A kam nás to tázání dovede – zda k ateismu, agnosticismu nebo ke křesťanství – to je jen jeden z možných závěrů.   Tázání ale vyžaduje určité úsilí… Já myslím, že právě proto tolik lidí vstupuje do sekt a extremistických politických stran. Protože tam vám řeknou, jak to je, jaká je pravda a kdo je přítel a kdo nepřítel. Nabízí vám černobílé vidění světa. Ono je velice pohodlné pomodlit se tu svou dávku modliteb a jít v neděli do kostela s pevnou vírou, že jsem spasen. Je jednoduché uzavřít se do přesvědčení, že když budu splňovat určitá pravidla a dělat to a to, tak je všechno v pořádku a po smrti jdu do nebe… Ale co když to tak není?   V poslední době se hovoří o krizi kněžství. Téměř polovina farností v České republice není obsazena místním knězem. Čím je to způsobené? Současná krize kněžství souvisí s tím, že se mnoho mladých lidí ptá: pokud chci žít kontemplativní život, tak proč bych si ho neprožil v manželství. Druhý vatikánský koncil v 60. letech řekl, že smyslem manželství nejsou děti, ale že manželství usiluje o posvěcení partnera a děti jsou tedy až na dalším místě. Jinými slovy hluboký mystický kontemplativní život lze vést i na opačné straně klášterní zdi. A pokud chci jít opravdu „na dřeň“, jsou tady řeholní řády. Další věc je, že kněžskému povolání v současnosti chybí prestiž. Dříve mohlo být kněžství vnímáno jako určitý sociální katapult: člověk najednou získal prestižní povolání, lidé ho začali oslovovat „důstojný pane“ a finance se hrnuly. Dnes podepisujete poslušnost biskupovi v tom smyslu, že nevíte, jestli budete ve své farnosti ještě příští týden, máte to za 10 tisíc čistého a sociální prestiž na úrovni politiků a uklízeček. Kromě toho kněžství dosti tvořivě mixuje řekněme vojenskou poslušnost se zaměstnáním strážce majáku. Na jedné straně mám být poslušný biskupům, což je argumentováno prostřednictvím náboženské vertikály, na straně druhé ke svému kolegovi to nemám jako do vedlejší kanceláře, ale často i několik desítek kilometrů. Takže se kněží z lidského hlediska ocitají často osamělí.   Co je vlastně na kněžském životě nejtěžší? To je, myslím, velmi individuální. Pro mě osobně je to právě ona osamělost.   Kde tedy kněz čerpá oporu? To záleží na každém člověku. Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády. Když člověk žije úplně sám, má našlápnuto k tomu, aby se z něho stal po všech stránkách jezevec. Jednak co se týče aspektů každodenního života, za druhé se z člověka stává, co se týče víry, malinko neřízená střela. Jsem vděčný za to, že mám spoustu kamarádů, kteří mě neváhají říct velmi ostrá slova, pokud mají dojem, že někam ujíždím. Je neobyčejně zdravé mít někoho, kdo vám řekne: teď se chováš jako debil, protože to člověka udržuje v reálu. V manželství tento servis svému muži poskytuje 10krát až 12krát za den manželka, ale mně se může maximálně stát to, že za mnou někdo přijde a řekne mi, že jsem měl hezké kázání – protože když je špatné, lidi si to nechají pro sebe. Tak se může stát, že žiju v jakési bublině, iluzi o tom, jaký jsem chlapík. Člověku někdy chybí zrcadlo… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-15 18:00:56

Tomáš Dianiška: Civilizace se zastavila – můžeme svět vnímat jinak

Stávající pandemie nového koronaviru dramaticky zasáhla do chodu běžného života každého z nás. I výsledky výročních Cen divadelní kritiky musely být 16. března vyhlášeny pouze prostřednictvím kanálu YouTube. Mimořádný úspěch znamenaly pro mladou renesanční osobnost českého divadla (ač původem ze Slovenska), herce Tomáše Dianišku. Jeho hru Transky, body, vteřiny o úspěšné meziválečné atletce Zdeně Koubkové, která se narodila s vývojovou vadou reprodukční soustavy, uvádí Divadlo Petra Bezruče. Jako její autor a režisér proměnil Dianiška všechny své nominace.    Co pro vás znamená ocenění v kategorii Poprvé uvedená česká hra a Inscenace roku 2019 za Transky, body, vteřiny?  Pro mě jsou to nejzajímavější divadelní ceny u nás, takže je to velmi povzbudivé. Zároveň mi to ukazuje plynutí času, vývoj mého vlastního myšlení. Kdysi před patnácti lety, když jsem nastoupil na DAMU, vyhrál stejnou cenu můj profesor, režisér Jan Nebeský. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že na to někdy dosáhnu i já a ejhle.    Jak jste k námětu Transek dospěl?  Na příběh jsem narazil náhodou. Vedení divadla už potřebovalo znát název a anotaci kvůli podávanému grantu. Zašel jsem do knihkupectví a četl si přebaly novinek. Nejsem sportovní fanda, ale knížka Pavla Kováře Příběh české rekordwoman mě ihned zaujala. Výběr tématu je pro mě klíčový. Potenciál jsem ucítil hned – první republika, transgender, skandál. V tu chvíli jsem o této problematice nevěděl nic, ale co je důležitější, v tom knihkupectví mě to dojalo. Nevěřím na ezo splynutí a kouzelná vnuknutí, ale v některých případech se řídím tzv. srdíčkem. I když pak přípravě inscenace věnuji rok života, při výběru látky dám na svou intuici. V tomto případě to trvalo pár vteřin.    Stále trváte na tom, že psaní není váš hlavní obor? Možná to k tomu postupně spěje. Píšu čím dál víc a mám pocit, že mě to naplňuje. Hraní mi k tomu ale velice pomáhá. Píšu s představou, jak se to chudák herec bude učit. Možná to je tím napsané líp „do pusy.“ Tím, že mám hlavní pracovní náplň hraní, udržuji si nad psaním i jistý nadhled. Nemusím to brát moc zodpovědně. A herectví je samozřejmě mnohem zábavnější činnost než sezení u počítače.    Mluvil jste o významu vaší intuice při volbě tématu. Zasahuje vám i do procesu tvorby inscenace? Nezanedbáváte analýzu?  Ó, to je zajímavé. Myslím, že s kolegy zkoušíme spíš intuitivně a během toho to zároveň analyzujeme. Jde to ruku v ruce. Nechat všechno jen na pocitech je nebezpečné. Jednou se to na zkoušce povede, ale pokud si neřeknete, čím to bylo, už se to nemusí nikdy zopakovat. Za ty roky už máme vybudovanou určitou zručnost, nějakou techniku. Hodně se to osvědčuje při budování gagu, nebo komediálním timingu. Tam je analýza důležitá – proč ten vtip funguje, nebo ne. Často si to vysvětlujeme i po představení v šatně. Proč dnes něco nevyšlo.    A při psaní? V psaní je to podobné. Nechávám volně plout myšlenky, ale analyticky je filtruji, ať udržím žánr, ať neztratím tah příběhu. Analýza s intuicí je jako chlebíček s hermelínovým salátem. Taková česká varianta symbolu jin a jang.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pro vás těžší napsat hru, nebo ji inscenovat? Možná vás teď režie začala lákat... Láká. Je to velice pohodlné zaměstnání, když víte, co dělat. Když tápete, musí to být horor. Já si troufám jenom na svoje hry. Ty už doma píšu s představou, jak to bude vypadat. Takže pro mě je těžší napsat text. Předchází tomu přibližně půlroční až roční samostudium. Poslouchám dobovou hudbu, dívám se na dokumenty, tematické filmy, čtu knížky a googluju si informace. Při samotném psaní je to pak samotářská mravenčí práce. To na jevišti už jen plním představu, kterou jsem za ten rok v hlavě nashromáždil. Můžu se nechat překvapovat herci, kteří na zkouškách taky dostávají asociace a nápady, častokrát lepší než ty moje, a to máme pak všichni radost z tvorby.    Ve zmiňované anketě byl nominován i další kus, o jehož autorství se dělíte s Igorem Orozovičem. Bezrukého Frantíka o životě tělesně postiženého spisovatele a podnikatele Františka Filipa uvádí vaše domovské Divadlo pod Palmovkou v Praze. Hlavní interpreti obou her si rovněž odnesli ceny. V čem byl pro vás rozdíl pracovat s ostravským Divadlem Petra Bezruče od toho, na co jste zvyklý se svým souborem? Byl to zásadní rozdíl. Už po technické stránce. Do Ostravy jsem musel denně vstávat v pět ráno a po zkoušce zas letět na vlak, ať stihnu večerní představení na Palmovce. Byla to teprve moje třetí regulérní samostatná režie. Kromě těchto drobných nepříjemností musím uznat, že režie je velice pohodlné zaměstnání. Pokud máte oporu v hercích a suverénní představu a vizi, jak inscenovat text, je to příjemná šéfovská pozice. Herec však může po zkoušce „vypnout“ a věnovat se jiným zájmům. To režisér nedokáže. Po zkoušce musí plánovat program na další dny, vybírat a stříhat hudbu a zvuky, řešit scénu s výtvarníky, světla, škrty a úpravy v textu a najednou je zas ráno a další zkouška.  Se souborem na Palmovce pracujeme jinak. Využíváme kolektivní režii. Funguje to tak, že dodám text a na zkouškách do toho mluvíme všichni. Vyžaduje to partu lidí, co se k smrti neurazí, když se denně hádají. Já tu hádku jenom moderuji, ať se nezamotáme do nesmyslů. Výsledek má jiné kvality. Divák cítí, že to šlo „z nás“, že jsme sehraní, a to skupinové nadšení se na něj přenese. To je výhoda autorského divadla. Že je to velice autentické, že s výsledkem souhlasíme všichni. Ono to v repertoárovém divadle není úplně obvyklé. O tom diváci častokrát nemají ani potuchy. Herce někdy nebaví to, v čem hrají, ale pokud jsou profíci, divák nic nepozná. Stejně se tomu snažím vyhnout. Náš kolektivní režisér se jmenuje František Xaver Kalba.   Soubor F. X. Kalby jste spoluzaložil v Liberci jako odnož Divadla F. X. Šaldy, vašeho prvního angažmá, a okamžitě zaplnil jakousi mezeru na trhu. Momentálně působí ve Studiu PalmOff Divadla pod Palmovkou, kde uvádí řadu vašich her. Máte pocit, že v ČR je nedostatek atraktivního (zábavného a přitom inteligentního) divadla, které by vycházelo vstříc vaší generaci? Podobných partiček je hodně: 11:55, X10, A studio Rubín, Chemické divadlo, Letí, Divadlo za branou, Masopust, MeetFactory... My s Kalbou ale opravdu děláme střední proud. Nebojíme se podat velký příběh popkulturní formou. Diváci mají pocit, že se dívají na artík, ale dostávají popík. Nebojím se hledat vzory v Hollywoodu.   Formálně je vám blízký žánr sitcomu s řadou popkulturních odkazů. Ve svých tématech se přitom poněkud nesourodě vracíte k polozapomenutým kauzám 20. století (případně do dob svého dospívání). Čím si vysvětlujete zvýšenou poptávku po této poetice? I filmoví producenti často využívají magnet v podobě věty „podle skutečné události.“ Mě historie baví. Rád si minulost zasazuju do kontextu a vyvozuju odpovědi k dnešku. Sto let mi vůbec nepřipadá dlouhá doba. Samozřejmě naše životy jsou položeny na starých událostech, od kterých se naše společnost odrazila. Každá správná sci-fi, ať už z minulosti nebo budoucnosti, se musí dotýkat hlavně dneška. Úspěch Transek si vysvětluju hlavně tím, že má veliký přesah k nám do současnosti. Vypovídá o strachu lidí z neznáma, o nástupu extremismu, o závisti, o rasismu, o hledání identity a boji proti hloupému establishmentu. Když si divák uvědomí, že lidé před sto lety měli úplně stejné problémy jako my, může dojít ke katarzi. Třeba totiž na svět nahlédne z větší dálky a uvědomí si malost a křehkost našich životů.   Vybíráte si záměrně vážná témata, která mohou mít přesah. Na Ceny divadelní kritiky jste navíc nebyl nominován poprvé. V roce 2017 jste se stal Talentem roku i díky vašemu „totalitnímu hororu o nástrahách skautingu“, Mlčení bobříků. Přesto jste ještě nedávno tvrdil, že je pro vás nejdůležitější pobavit, nikoli sdělovat poselství. To jsem asi jenom machroval. V prvopočátku opravdu musí stát silná emoce, která se mě dotkne a donutí k psaní. Pak už to celou dobu jenom zlehčuju. Nastává rozpor mezi hravou formou a vážnou story. A to je moje oblíbené hřiště. Je to trik. Divák má pocit, že se celou dobu dívá na trošku pokřivenou komedii a najednou na něj vybafnu tu samou emoční nálož, kvůli které to celé dělám. Možná i proto jsou moje hry v současnosti úspěšné. V době, kdy nikdo nemá čas. Jsou to tragédie, které jsou napsané jen tak rozverně, neumětelsky hala-bala, čtyřicet stránek a šup domů. Třeba nám virová krize leccos napoví. Najednou se civilizace zastavila a můžeme svět vnímat jinak.    Před deseti lety jste autorsky debutoval hrou Googling and Fucking. Váš styl se od té doby asi posunul. I cílové publikum vašich komedií, dnešní generace třicátníků, stárne a jeho priority se mění. Zrcadlí se to ve vašich kusech? Myslím, že ano. Taky stárnu. Dnes už by mi punková hříčka ve stylu Googlingu přišla banální. Osobně si myslím, že dělám rodinné komedie. Ta rodina musí mít ovšem už odrostlejší děti. Od jisté chvíle k nám na Palmoffku na představení 1000 věcí, co mě serou začali chodit diváci ve věku mých rodičů. Za cílovku tohoto dílka jsme primárně předpokládali vysokoškoláky. S kolegy jsme došli k závěru, že šedesátníci na nás chodí, aby rozuměli svým dětem. Aby věděli, o čem se třicátníci baví a jaké problémy řeší.    Jako hrdiny svých her si zpravidla vybíráte skutečné osobnosti s pohnutými osudy. Jejich příběhy ale vyprávíte s velkou mírou nadsázky a ironie. Tragikomické lomení je dramaticky velmi působivé. Máte ale nějaké limity, za než byste svůj černý humor nevpustil? Častokrát si řeknu: „To už je moc.“ Dám příklad ze své zatím poslední hry Bezruký Frantík. Předem nám bylo jasné, že inscenaci uvidí i hendikepovaní diváci, například z Jedličkova ústavu, kde se hra zčásti odehrává. Ale už při psaní jsem si zakázal se nějak cenzurovat. Protože někdy mě samozřejmě napadlo: Ty jo, až tohle uvidí nějaký vozíčkář, může se ho to dotknout. A totéž se opakovalo při inscenování. Ale když inscenaci lidé z „Jedličkárny“ viděli, přišla jim úplně v pohodě, protože mají hodně velký smysl pro humor.  Nějaké limity samozřejmě určitě mám, ale to jsou tak ošklivé nápady, že o tom nebudeme mluvit.   Psát jste začal podle vlastních slov neplánovaně a spíš z legrace. Jako dramatik jste si ale už vybudoval solidní pověst. Je to pro vás svazující? Teď už vím, že na ty hry nechodí jenom kamarádi. Musím si dávat pozor na jazyk. Vážit slova. Ale jen odsud posud. Dvakrát se mi stalo, že moje hry někdo odsoudil ještě před začátkem zkoušení. Proti Mlčení Bobříků vznikla petice za stažení z repertoáru. A naposled se od Transek distancoval zmiňovaný autor knižní předlohy Pavel Kovář. Je to trošku frustrující. Takže teď, když píšu hru o Anthropoidu, nechci vyvolávat rozbroje. Ale určitě existuje spousta historiků, kteří mi každý detail omlátí o hlavu. Třeba že Heydrich ve skutečnosti nemohl tancovat na písničky rakouského zpěváka Falca, čímž celá hra začíná.    Hra se bude jmenovat 294 statečných, jak jsem se dočetla, a Divadlo pod Palmovkou, které vám téma patrně zadalo, plánuje její premiéru na září. V jaké fázi se momentálně nachází?  Téma jsem si zvolil sám. Vypovídá o lidech, kteří byli kvůli své pomoci výsadku Anthropoid popraveni. Mělo by to vypadat jako akční film z 80. let. Takže Gabčík s Kubišem budou vypadat jako Rambo s obrovskýma bouchačkama. Jsem zhruba v půlce, ale kdo ví, kdy začneme zkoušet. Je pravděpodobné, že se celá příprava kvůli karanténě přesune.    Budete sám režírovat? Režírovat budu sám, kolektivně ukočírovat tolik herců by byl problém.   Z vašeho popisu je patrné, že i tento titul bude provokovat. Není riziko, že mladší generace bude mít tendenci vážná témata nahlížena vaší optikou zlehčovat? To bych rozhodně nechtěl. Předpokládám vzdělaného diváka, který se s danou látkou nesetká v mých hrách poprvé. Divadlo není dokument. Nemám ambici diváky vzdělávat, spíš v nich vyvolávat emoce. Připomenout jim, že přese všechny problémy žijeme pohodový, fajn život.    Jak ve vás osobně období heydrichiády rezonuje? Do školy jsem chodil na Slovensku a přiznám se, že jsme toto téma moc neprobírali. Měli jsme spoustu problémů se Slovenským štátem a povstáním. Takže celé to peklo, hrdinství a odbojové činy, na mě naplno dopadly až před deseti lety, když jsem poprvé navštívil Národní památník hrdinů heydrichiády. Poslední rok se to snažím intenzivně studovat a přiznávám, že mě to nesmírně vzrušuje a dojímá.    Předpokládám, že současné nucené divadelní prázdniny vám aspoň umožňují víc se věnovat psaní. Co dalšího připravujete? Ano, píšu denně. Na podzim bych měl režírovat svou hru o vzestupu a pádu Vlasty Buriana pro liberecké divadlo. Pak ještě hru o Věře Špinarové pro Bezruče. Vyvíjím seriál pro televizi, ale teď je to všechno v mlze. Snažím se přesvědčovat sám sebe, že ty hodiny strávené s textovým editorem nejsou zbytečné.    Garderobiérky Divadla pod Palmovkou se zapojily do pomoci nemocnicím a šijí roušky. Jak to teď u vás vypadá – zkouší se? Nezkouší. To by nešlo. Na jevišti na sebe všichni neustále prskáme, je to kontaktní sport. Připravujeme s kolegy podcast, předčítáme pohádky, Čapka, Jiráska. Snad to co nejdřív pomine. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-03-05 07:29:11

Zásadní problém Evropské unie: Jak zaplatit neproveditelný Zelený úděl

Evropská komise vedená německou předsedkyní Ursulou von der Leyenovou získala v prosinci 2019 důvěru Evropského parlamentu a Evropské rady s plánem nazvaným Zelený úděl. Komise by chtěla do roku 2050 přeměnit hospodářství členských států EU na klimaticky neutrální. Evropská rada jedná o způsobu, jak navrhovaná opatření zaplatit.  Ve skutečnosti jde o dokument, který předložila před dvěma lety Evropská komise vedená Lucemburčanem Jean-Claudem Junckerem. Předchozí komise navrhla zvýšit výdajový limit z dosavadního jednoho procenta hrubého národního důchodu (HND) na 1,11 procenta. Komise současně navrhla provést škrty ve dvou největších výdajových okruzích unijního rozpočtu – ve Společné zemědělské politice (CAP) a ve strukturálních fondech. Komise předložila návrhy škrtů ve třech variantách – 10, 15 a 25 procent. Dvě nejtvrdší verze byly v Radě vetovány Francií a Itálií. Seškrtané peníze i to, co by členské státy měly dát navíc, chce komise dát na financování tzv. „nových výzev“. Za Junckera to byla podpora migrace ze zemí mimo EU a spolufinancování usídlování migrantů v EU. Za von der Leyenové je to Zelený úděl. Zelené šílenství Ve svém programovém prohlášení komise von der Leyenové přišla se záměrem vyčlenit na klimatická opatření postupně až 45 procent rozpočtu EU. Při svém vystoupení v plénu Evropského parlamentu 13. února 2020 von der Leyenová ve velmi emotivním projevu prohlásila, že na rok 2021 nemůže přijmout rozpočet, pokud by v něm aspoň 25 procent výdajů nebylo vyčleněno na boj proti globálnímu oteplování. Znalcům historie způsob jejího vystoupení silně připomněl legendární projevy, které jistý Rakušan s patkou a knírkem pod nosem jako německý říšský kancléř pronášel na sjezdech své strany na stadionu v Norimberku. Nejen kvůli frenetickému potlesku vestoje, kterým většina europoslanců vystoupení odměnila.  EU zachvátilo klimatické šílenství. Většina europoslanců rychle zapomněla na to, že tentýž europarlament ještě před několika měsíci ve svém stanovisku k Víceletému fiskálnímu rámci prohlásil za nepřijatelné jakékoli škrty ve Společné zemědělské politice i ve strukturálních fondech. Kde vzít peníze O návrhu Víceletého fiskálního rámce se premiéři a ministři financí přou v Evropské radě rovné dva roky. Ještě za Junckera se v Radě vytvořily tři skupiny zemí. Část východních států požadovala zvýšení rozpočtových limitů proto, aby konečně došlo ke splnění slibu, k němuž se EU zavázala v přístupových smlouvách. I ve smlouvě o přistoupení ČR do EU z roku 2004 je napsáno, že EU postupně zvýší platby dotací vyplácených našim zemědělcům tak, aby v roce 2013 byly stejné jako ty, které dostávají zemědělci ve starých členských státech. V roce 2020 je situace taková, že čeští zemědělci dostávají pouhou čtvrtinu podpor, které jsou vypláceny francouzským, německým a belgickým farmářům. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Do čela skupiny zemí, které požadují v Radě vyrovnání tohoto starého dluhu EU, se postavily Maďarsko s návrhem na zvýšení rozpočtového limitu na 1,2 procenta HND a Polsko s návrhem na posunutí stropu až na 1,24 procenta. Tvrdě proti se postavilo Německo, které odmítlo zvýšení odvodů z národních rozpočtů podle výše hrubého národního důchodu nad hranici jednoho procenta. Tato platba však tvoří už nyní více než 80 procent unijních příjmů. Necelými 10 procent se na příjmech rozpočtu EU podílí odvody členských států z harmonizovaného základu DPH. Zbytek jsou cla vybíraná na vnější hranici a cukerný poplatek, který byl kdysi hlavním zdrojem příjmů EHS. Po reformě trhu s cukrem představuje jeho výnos necelá dvě procenta objemu rozpočtu. Problém je však i u cel. Evropská komise každý rok uzavírá řadu obchodních dohod se třetími zeměmi nebo hospodářskými sdruženími, jejichž podstatou je další a další otvírání prostoru pro bezcelní dovozy do EU. Kromě toho, že tato politika škodí evropským výrobcům a přispívá k přesunu pracovních míst z Evropy do Asie, znamená i neustálé tenčení vlastních zdrojů EU. Nové EU daně Komise by přitom naopak ráda posílila vlastní rozpočtovou autonomii. Tedy získala více vlastních zdrojů. Bývalý německý komisař pro rozpočet Günter Oettinger proto navrhl zavedení série nových daní, jejichž výnos by byl příjem rozpočtu EU. Návrh na zavedení tzv. Tobinovy daně z mezinárodních platebních transakcí nepřežil ani projednávání v 1. čtení v Evropském parlamentu. Většina europoslanců se postavila proti, i když sazba této daně byla navržena na velmi krotkých pevných 0,0235 %. Bývalý člen Rady guvernérů US centrální banky FED a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1981 James Tobin navrhl daň z mezinárodních transakcí v základní sazbě 1 %. Její výnos měl být ukládán na účty centrální banky. Ty měly být podle jeho návrhu zmocněny v případě spekulativních tlaků na měnu sazbu kdykoli zvýšit s cílem zdražení nákladů spekulantů a získání peněz na obranu měny. Na úrovni Výboru stálých zástupců se zadrhl návrh na zavedení daně z nerecyklovaného plastu. Komise chtěla uvalit na plast uváděný na trh v EU zvláštní formu spotřební daně 0,23 EUR/kg. Vybíraly by ji členské státy. Část výnosů by podle návrhu měly použít na dotace sběru a recyklace plastu. Protože se však nikdy nepodaří znovu použít veškerý plastový odpad, byl by kladný rozdíl mezi vybranou daní a dotacemi odváděn do Bruselu. Současná Komise v lednu recyklovala část návrhu svých předchůdců, který se týká daně z motorových paliv. Bývalý komisař Oettinger navrhl pro naftu a benzín ekologickou daň ve výši 1 až 2,5 EUR/l. Její výnos měl být celý příjmem rozpočtu EU. Původní návrh byl v Radě ministrů financí vetován polovinou členských států. Současný rozpočtový komisař – rovněž Němec Johannes Hahn předložil návrh v podobě sdílené daně ve výši až 4,5 EUR/l, z nichž část by byla příjmem rozpočtu EU a část by si ponechával státní rozpočet země, v níž byla daň vybrána. Kromě toho navrhl i daň z plynu a uhlí, jejíž sazba by byla vyměřována koeficientem tepla, které lze získat jeho spálením. V ČR již takovou daň jako v jedné z mála zemí EU máme. Její sazba je 8,5 Kč/GJ. Komise by ji chtěla vybírat pro rozpočet Unie ve výši 1,2 až 2,1 EUR/GJ. Oba tyto návrhy, spolu s daní z elektřiny, kterou u nás rovněž máme od dob vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS), byly součástí balíčku ekologické daňové reformy, kterou před rokem žluté vesty pomocí barikád v ulicích a generální stávky donutily odvolat francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Týden poté, kdy Macron podepsal zákon o odložení ekologické daňové reformy, byla na celoevropskou úroveň pozvednuta aktivistka Greta Thunbergová. Po rozjetí její školní stávky za klima předložila do vnějšího připomínkového řízení návrh na zavedení ekologické daně z paliv ve výši 3 až 4 eura/l spolková vláda kancléřky Angely Merkelové. Nyní je tento návrh znovu předmětem jednání Rady ministrů financí na celounijní úrovni. Miliardy do komína Čeští vědci Jan Macek a Josef Morkus mezitím prokázali, že záměr nahradit auta se spalovacími motory elektromobily je technicky neproveditelný. Vědci při výpočtu pracovali s údaji o spotřebě paliv a účinnosti motorů. Roční spotřebu 1,8 miliardy litrů benzínu a 2,5 miliardy litrů nafty jen v ČR přepočetli známou účinností benzínových motorů 24 % a dieselových motorů 29 % a zjistili, že ropné látky dodaly autům k jízdě 36.414 TJ energie. Po zvážení účinnosti akumulátorů 60 % vychází nutnost nabít do nich ekvivalent 63 191 TJ. Pro srovnání Temelín ročně vyrobí 12.149 TWh elektřiny, což je cca 43.740 TJ. K nahrazení benzínu a nafty v motorech bychom potřebovali navíc 1,5 nového Temelína. Jenže Komise chce odstavit i všechny uhelné a plynové elektrárny, jejichž podíl na celkové výrobě elektřiny je u nás 42 %. To by znamenalo nutnost přistavět navíc 3 nové Temelíny. Nahrazení uhelných a plynových elektráren obnovitelnými zdroji u nás není možné, ani kdybychom větrné elektrárny postavili na všechny kopce a fotovoltaické panely na každý volný metr. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-12-10 06:52:35

K Otázkám Václava Moravce

Jako vždy, když se hnutí ANO nebo osobně Andreji Babišovi stane nějaká nehoda právní povahy, přichází do televize neměnně loajální Helena Válková, která se vždy snaží malér zahladit, a není-li to možné, aspoň jej bagatelizovat. Obvykle si vede dosti dobře, protože projednávané problematice rozumí a snaží se nehrotit názorový nesoulad s ostatními účastníky debaty na ostří nože. Její postavení v druhé části Otázek Václava Moravce 8. prosince se zdálo být choulostivé, protože na pořadu dne byla ožehavá témata a spolu s ní usedli k jednacímu stolu pouze opoziční poslanci, vesměs členové Ústavně právního výboru: Pavel Blažek z ODS, Jan Hrnčíř z SPD a Dominik Feri z Top 09. Pokud by došlo ke konfrontační debatě, čelila by přesile, přičemž zejména vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek by byl zvlášť nebezpečný, aniž by další dva účastníci byli bezzubí. Průběh debaty ale vůbec nepřipomínal parlamentní hádky a nenávistná vystoupení některých předáků opozičních stran při různých tiskových konferencích. Páni opoziční poslanci jednali věcně, převážně projevovali rozumné názory, jen někdy se stávalo, že paní bývalou ministryni a nynější vládní zmocněnkyni pro lidská práva v zápalu debaty překřikovali, nikoli však v hněvu. Zvlášť obezřele se vyjadřoval poslanec Jan Hrnčíř, čímž popíral přiměřenost občasného označování jeho strany za extrémistickou. Všichni čtyři se většinou názorově shodovali nebo si aspoň byli blízcí. Václav Moravec svedl debatu nejdříve na problémy státního zastupitelství, přirozeně především na kauzu Čapí hnízdo. Nepovažuji za případné, že tuto část debaty uvedl citací poslance Marka Bendy, který si pochvaloval dobrou úroveň naší justice. Z bubliny, v které žije „od nepaměti“, se mu to tak může jevit. Pravda tak radostná ale není. Měřítkem úrovně justice není jen rychlost zvládání procesů. Na úvod moderátor předestřel v kostce přehled událostí, souvisejících s obnovením trestního stíhání Andreje Babiše, včetně shrnutí výtek, jež na adresu usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha vyslovil nejvyšší státní zástupce. Zmínil se i o spokojenosti Andreje Babiše s definitivním zastavením trestního stíhání příslušníků jeho rodiny. Připomněl názor opozičních politiků, že Andrej Babiš by měl funkci předsedy vlády předat jinému představiteli hnutí ANO. Především se pak řešila otázka, zda bude nutné, aby policie požádala znova o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Bez ohledu na rozdíly v stranické příslušnosti a poměru k vládě se diskutující přiklonili k názoru, že je především věcí dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby tuto právní otázku vyhodnotil a rozhodl se, zda má Sněmovnu požádat. Ale stejně souladně soudili, že jde jen o pokračování řízení, pro jehož potřeby Andreje Babiše již jednou Sněmovny vydala, takže nová žádost o vydání by se jim jevila jako nadbytečná. Pavel Blažek „jen tak pro pořádek“ upozornil, že nezbytnost nové žádosti o vydání k trestnímu stíhání by mohli prosazovat také Babišovi obhájci, ale nepředpokládá, že k tomu přikročí. Helena Válková ocenila preciznost, s jakou Pavel Zeman vymezil nedostatečnost usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Stejně svorně se poslanci pozastavili nad skutečností, že po třech a půl letech od zahájení trestního stíhání je dle nejvyššího státního zástupce situace taková, že případ není zralý ani na zastavení, ani na podání obžaloby. Na rozdíl od různých sněmovních mluvků se debatující příliš nezabývali otázkou, zda má Andrej Babiš kvůli trestnímu stíhání odstoupit z funkce předsedy vlády. Oceňuji to: v zemi, v které se do vězení dostávají nevinní lidé, je na místě trvat zvlášť důrazně na presumpci neviny. Kupodivu se nikdo nezmínil, že Pavel Zeman svým činem odhalil, jak je to s nezávislostí státního zastupitelství: občansky statečný státní zástupce, vědomý si cti své profese, si může dovolit vystavit trestnímu stíhání každého, třeba i vezíra. Mohou být státní zástupci ještě více nezávislí? Na okraj podotýkám, že mi zrušení usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha nejvyšším státním zástupcem připomíná podobnou záležitost v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zrušila rozhodnutí jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, ale po předložení opraveného usnesení již neměla námitky. Její manévry měly vyvolat ve veřejnosti dojem, že opatření ve prospěch politického prominenta podléhá kontrole vyšších míst, takže nemůže dojít k poskytnutí úlev, na které by běžný občan neměl nárok. Příliš se nemluvilo o tom, že zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do případu předcházel otevřený politický nátlak na vládu, spočívající v hrozbě KDU-ČSL, že v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka strana opustí vládu. Dodávám, že dle mého soukromého názoru celý ten soubor právních tanečků byl zhola zbytečný, protože obžaloba by patrně u soudu neobstála. Myslím, že domněnka, že kauza Čapí hnízdo bude mít stejný vývoj (aspoň co se týká Andreje Babiše), není nedůvodná. Václav Moravec se v prostředí selanky zřejmě necítil dobře, proto po chvíli nastolil námět Babišova střetu zájmů. Upozornil na rozdílné chápání věci Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Zejména zdůraznil názor opozice, že dodaná anglická verze je již plnohodnotným řešením, od něhož se mají odvíjet nápravná opatření a zapochyboval o dostatečnosti vložení Agrofertu do svěřenského fondu. Vyslovil i otázku, zda by se neměl upravit zákon o střetu zájmů. Účastníci se spíše přikláněli k názoru, že diskuse je poněkud předčasná, protože za podklad k jednání má sloužit až oficiální překlad auditorské správy do češtiny a české orgány budou mít po jeho obdržení právo s auditory polemizovat. Ani Evropská unie neočekává uzavření záležitosti dříve než ve druhé polovině příštího roku. Několikrát se ozvalo upozornění na názor Andreje Babiše, že auditorská zpráva je pouze stanoviskem auditorů, nikoli Evropské unie. Helena Válková upozornila na kolizi ústavních práv: práva vlastnit a práva podílet se na veřejné správě. V té souvislosti připomněla, že nelze nikoho nutit, aby se okamžitě rozhodl k jednání proti svému zájmu, čili Andrej Babiš má mít na rozhodování dostatečný čas. Zazněly různé názory: od doporučení, aby se Andrej Babiš rozhodl mezi setrváním ve vrcholové politice a prodejem Agrofertu, k radě, aby aspoň přestal čerpat dotace až do konečného rozhodnutí o důvodnosti jeho obvinění ze střetu zájmů, ale také došlo na odmítnutí debaty o možném střetu zájmů až do doby po obdržení českého překladu zprávy. Zazněl názor, že kořenem všeho zla je samo vyplácení dotací. Debatu oživilo osvětlování subjektivních postojů. Tak Helena Válková vysvětlila, že její mentalita je odlišná od Babišovy, takže ona sama by ustoupila, pokud by měla čelit podobnému tlaku jako on. Pavel Blažek zkritizoval tradiční „obhájce chudých“ tedy ČSSD a KSČM, že opustili svou roli a stali se „bodyguardy“ boháče. Mimo to označil současnou situaci kolem Andreje Babiše za „kafkovsko-haškovskou“. Poslanec Jan Hrnčíř pro změnu upozornil, že čeští zemědělci dostávají méně dotací než jejich kolegové v zahraničí a vláda by měla usilovat o nápravu tohoto stavu. Posléze debatující vyslovili názor, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě za daného rozložení sil ve Sněmovně by neměl naději na úspěch. Zamysleli se nad současným vývojem voličských preferencí a přihlásili se k názoru, že stabilní úspěšnost hnutí ANO je výsledkem slabosti opozice. Připustili nespravedlivost současného volebního systému, ale současně projevili skepsi ve věci možnosti prosazení změny ještě v tomto volebním období. Za nadějné považují pouze zavedení korespondenčního hlasování. Podle mého soukromého názoru debatu o údajném střetu zájmů Andreje Babiše znehodnocuje nedocenění důsledků manažerské revoluce, která vedla k podstatnému oslabení vlivu vlastníků na podniky a posílení postavení manažerů. Velké korporace rozměrů srovnatelného s Agrofertem jsou svébytné organismy, žijí podle svých vnitřních pravidel a jejich zájmy jako hospodářského celku se nemusí zcela shodovat se zájmy vlastníků. Je proto nesprávné nazírat na dotace velké firmě jako na peníze přímo do kapes vlastníka. Odepření dotací, přidělovaných podle pravidel, platných pro všechny podniky, firmě proskribovaného vlastníka, je diskriminace, která jeho osobně nemusí poškodit, ale zcela jistě ohrozí prosperitu firmy a s ní existenční jistoty zaměstnanců. V těchto debatách se pracuje s nekonkretizovaným pojmem „ovládání podniku“. Běžným nástrojem vlády vlastníka nad podnikem je uplatnění akcionářských práv, která jsou značně omezená. Na skutečnou vládu nad podnikem musí mít ovládající vytvořeno mnoho podmínek, mimo jiné musí mít dostatečné informace a dostatek času. Protivníci Andreje Babiše by měli upřesnit svou představu o nástrojích, jimiž uplatňuje svůj vliv a měli by si zjistit, kolik vteřin denně věnuje ovládání Agrofertu. Ostatně střet zájmů je pouze vyjádření možnosti, že vlivný vlastník ze své pozice ve veřejné správě opatřuje své firmě výhody, které by jinak nezískala. Problém nastane teprve tehdy, když amorální jedinec svého postavení zneužije ve prospěch své firmy. Ale stát by měl zavést kontrolní opatření, která by riziko nemravného chování omezovala na minimum. A není správné kamenovat veřejného činitele, jemuž zneužití pravomoci nikdo neprokázal. Toto se týká všech, nejen Andreje Babiše. Nejcennějším poznatkem z těchto Otázek VM je zjištění, že aspoň někteří poslanci jsou způsobilí jednat spolu věcně a slušně bez rozdílu stranické příslušnosti, když je spojí společný zájem o předmět jejich rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-01 15:00:54

Windows 11 dostávají nové funkce. Vylepšují Copilot a přizpůsobují se DMA

Microsoft vydal novou kumulativní aktualizaci Windows Uvádí systém do souladu s evropským Aktem o digitálních trzích Nové jsou i funkce umělé inteligence, ty si však v Evropě zatím užít nemůžeme Přestože Microsoft obvykle vydává kumulativní aktualizace Windows v druhém úterý každého měsíce, tentokráte musel vydání posunout na dřívější termín. Důvodem je blížící se 7. březen, což je termín, do kterého musí redmondští uvést svůj systém do souladu s evropským Aktem o digitálních trzích. Z tohoto důvodu Microsoft vydal poslední kumulativní aktualizaci Windows 11 včera večer, a kromě změn pro evropské uživatele do ní propašoval ještě několik dalších novinek. Přečtěte si celý článek Windows 11 dostávají nové funkce. Vylepšují Copilot a přizpůsobují se DMA

Čas načtení: 2024-03-06 07:08:56

Ukrajina jako vrakoviště Evropy. Dostávají se tam auta, která už jinde nechtějí opravovat

Je běžnou praxí, že vozy, které byly odepsány pojišťovnami jako totální škody především ze Severní Ameriky a Kanady končí nejčastěji ve východoevropských opravnách jako například na Ukrajině. Ojetiny, které již nikdy neměly být provozovány na silnicích jsou v těchto zemích skvělým zdrojem laciného přivýdělku. “Vozy, které se běžně v USA nebo Kanadě odepíšou pojišťovnami jako […]

Čas načtení: 2024-03-06 15:16:55

Registrace vozidel v ČR rostou. Dostávají se přibližně na období před koronavirem

Registrace nových vozidel meziročně rostou. Motocykly v prvních dvou měsících zaznamenaly rekordní čísla, nejvyšší od roku 1993. Osobní automobily vzrostly o 13,9 % (na 38 689 ks) a pohybují se teď přibližně na hodnotách z předkovidového období. Za první dva měsíce roku 2024 bylo v ČR registrováno celkem 38 689 nových osobních automobilů, 3953 lehkých […]

Čas načtení: 2024-03-28 13:30:43

ARMová Windows dostávají pořádnou vzpruhu. Vyšla pro ně stěžejní aplikace

Windows pro procesory ARM letos zažijí renesanci Pomůže procesor Qualcomm Snapdragon X Elite a také nové aplikace Jednu z těch zásadnějších připravil v tomto týdnu Google Architektura ARM se zatím ve světě Windows prosadit nedokázala. Microsoft s ní koketoval už v roce 2012, kdy představil svůj první tablet Surface se systémem Windows RT, ovšem ani on, ani jeho nástupce příliš velký úspěch nezaznamenali. Systém byl zatížen řadou omezení, nepodporoval stávající aplikace a těch v obchodě Windows Store bylo po čertech málo. Platformu Windows RT nechtěli využívat ani konkurenční výrobci počítačů, a proto ji Redmondští zrušili a poslušně se vrátili ke klasickým Windows pro x86/64 procesory. Přečtěte si celý článek ARMová Windows dostávají pořádnou vzpruhu. Vyšla pro ně stěžejní aplikace

Čas načtení: 2024-04-03 22:00:42

Stahujte! Telefony Google Pixel dostávají dubnový update, zlepšuje chyby a opravuje problémy s foťáky

Telefony Google Pixel dostávají dubnovou aktualizaci Přináší řešení pro několik bezpečnostních problémů Součástí jsou i opravy chyb souvisejících nejen s fotoaparáty Svým vlastním telefonům řady Pixel dodává Google prostřednictvím softwarových updatů vcelku solidní péči. Nyní, začátkem nového měsíce, začal majitelům několika různých modelů postupně doručovat dubnovou aktualizaci, jejíž součástí je řada bezpečnostních záplat a několik […] Celý článek si můžete přečíst na Stahujte! Telefony Google Pixel dostávají dubnový update, zlepšuje chyby a opravuje problémy s foťáky

Čas načtení: 2024-04-07 17:17:59

Modely DS 3 a DS 4 dostávají nové motory. Teď budou umět jezdit na elektřinu i bez nabíjení

Rok 2024 je pro společnost DS Automobiles rokem zrychlení její energetické transformace. Ještě před uvedením nových 100% elektrických modelů značka představuje nové mild-hybridní varianty vozů DS 3 a DS 4. Ve srovnání s benzínovým motorem slibuje značka lepší komfort, lepší energetickou účinnost a nižší provozní náklady. U tohoto systému také odpadá nutnost dobíjení. Řízení baterie […]

Čas načtení: 2024-04-16 14:00:19

Garmin: Update s funkcemi dostávají nové hodinky a oblíbený starší model. Stáhnete si ho?

Garmin nedávno uvedl beta verzi 19.09 pro některé chytré hodinky  Možnost updatovat nyní dostávají Forerunner 165 a Forerunner 255 Aktualizace přináší opravy chyb, ale i nové funkce V pátek jsme vás informovali o softwarové aktualizaci pro dvojici oblíbených běžeckých hodinek od Garminu. Teď se stejného updatu (beta verze 19.09), jenž přináší opravy chyb a nové […] Celý článek si můžete přečíst na Garmin: Update s funkcemi dostávají nové hodinky a oblíbený starší model. Stáhnete si ho?

Čas načtení: 2024-04-30 20:00:06

Dražší Garmin hodinky dostávají další aktualizaci s opravami chyb

Dražší sportovní hodinky Garmin dostávají další aktualizaci Opravuje vesměs stejné chyby jako nedávný update na verzi 17.14 Součástí jsou nicméně patche problémů s náhlým vypínáním přes den Není to tak dlouho, co jsme vás informovali o opravami nabité aktualizaci některých dražších modelů chytrých hodinek Garmin. Beta verze s označením 17.14 opravovala přes 10 chyb a […] Celý článek si můžete přečíst na Dražší Garmin hodinky dostávají další aktualizaci s opravami chyb

Čas načtení: 2024-05-14 16:00:59

Nejprodávanější Samsungy loňska dostávají One UI 6.1. Nemáte některý z nich?

Samsung pokračuje v rozšiřování nadstavby One UI 6.1 Nyní se dostala řada na absolutní bestsellery loňského roku Galaxy A54 a Galaxy A34 už aktualizaci dostávají v Jižní Koreji Pár dní nazpět Samsung přinesl aktualizaci na nadstavbu One UI 6.1 majitelům starších vlajkových telefonů Galaxy S22 a Galaxy S21. Došla také řada na mnohá další zařízení […] Celý článek si můžete přečíst na Nejprodávanější Samsungy loňska dostávají One UI 6.1. Nemáte některý z nich?

Čas načtení: 2024-05-27 08:00:46

Zprávy Google dostávají dlouho očekávanou funkci, Češi ale zapláčou

Zprávy Google konečně dostávají funkci, na kterou se čekalo měsíce Nyní je možné přímo v aplikaci konverzovat s umělou inteligencí Gemini V Česku zatím novinka k dispozici není, snad se dočkáme v budoucnu Google se snaží umělou inteligenci integrovat všude kam může. Zatímco v kancelářských službách slouží jako chytrý pracovní pomocník, aplikace Zprávy Google obdržela […] Celý článek si můžete přečíst na Zprávy Google dostávají dlouho očekávanou funkci, Češi ale zapláčou

Čas načtení: 2024-06-01 12:00:54

Hodinky Amazfit dostávají šikovnou aplikaci peněženky. V čem tkví její hlavní nevýhoda?

Amazfit přidává svým chytrým hodinkám novou softwarovou funkci Aplikace Amazwallet slouží jako digitální peněženka Pouze s ní si však na nákupech nevystačíte, má totiž zásadní nevýhodu Chytré hodinky Amazfit dostávají novou aplikaci, která mnohým jejich majitelům umožní nechat peněženku doma a vyrazit ven jen s chytrými hodinkami. I když, jak se to vezme. Nová aplikace […] Celý článek si můžete přečíst na Hodinky Amazfit dostávají šikovnou aplikaci peněženky. V čem tkví její hlavní nevýhoda?

Čas načtení: 2024-06-13 18:31:38

Kapesné se dětem letos zvýšilo o desetinu, u středoškoláků už je nad tisícovkou měsíčně

Kapesné, které děti dostávají, rostlo letos rychleji než inflace. Z průzkumu Banky CREDITAS vyplývá, že existují výrazné rozdíly ve výši kapesného podle věku i účelu. Nejmladší školou povinné děti do 11 let dostávají měsíčně téměř 350 korun, děti na...

Čas načtení: 2024-06-28 06:27:09

Hudební průmysl zažívá těžké časy. Umělci dostávají nízké honoráře a soupeří s umělou inteligencí

Velké nahrávací společnosti žalují umělou inteligenci, která má porušovat autorská práva. To je ale jen špička ledovce problémů hudebního průmyslu. Článek Hudební průmysl zažívá těžké časy. Umělci dostávají nízké honoráře a soupeří s umělou inteligencí se nejdříve objevil na CzechCrunch.