Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2017-01-31 10:45:00

Obnova řízení může zvrátit pravomocné rozhodnutí soudu

Současná právní úprava přiznává účastníkům řízení několik opravných prostředků, kterým se mohou bránit proti rozhodnutím v občanskoprávním řízení. Nejzákladnějším dělením opravných prostředků je jejich rozlišování na řádné a mimořádné. Mezi řádné opravné prostředky patří odvolání, které je možné podat proti nepravomocným soudním rozhodnutím. Mimořádnými opravnými prostředky je pak dovolání, žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost.

Čas načtení: 2022-05-27 13:35:42

Když Česká justice lobbuje

Server Česká justice a Petr Dimun pro mne jedno jsou. Spřátelili jsme se, když byl Petr Dimun mluvčím skvělého ministra Pavla Němce a jeho spojkou s občanskými aktivisty. Často jsme stáli na jedné straně barikády. Získal můj respekt i oblibu. Později se naše cesty rozešly, ale na mém vztahu se nic nezměnilo. Nežádám po přátelích, aby sdíleli mé názory, ale na druhé straně mi nečiní potíže dát jim najevo nevoli.   Kdysi jsem se o České justici v článcích zmiňoval jako o lobbistickém serveru, což Petr Dimun nesl úkorně a dal mi to najevo. Uznal jsem, že kamarád nehřeší tolik, abych mu to musel strkat pod nos při každé příležitosti a přestal jsem s tím. Píšeme často o stejných nebo podobných věcech, ovšem každý jinak. Právě v těchto dnech ale vydal Petr Dimun dva články, které mě vedou k přesvědčení, že označení „lobbistický server“ není úplně od věci. První je Princip prokurátorské neomylnosti z 23.května 2022. V něm se autor zabývá rozdíly mezi přístupem justice a státního zastupitelství k projevům neúcty k rozhodnutím vyšších orgánů: „Justice si jako systém dokáže s kverulantstvím či solitérstvím svých jednotlivých článků poradit. Předsedové soudů se nezříkají odpovědnosti podávat v takových případech kárné návrhy, jakkoliv to jistě není často z jejich osobního přesvědčení, a kárné senáty mají v této otázce setrvale jasno“. Má tím na mysli případy, kdy se soudce sice podřídil rozhodnutí vyššího orgánu, ale veřejně je kritizoval a byl za to aspoň symbolicky potrestán. Pokračuje pak kritikou stavu ve státním zastupitelství, v němž se ustálil „princip prokurátorské neomylnosti“, který státním zástupcům dovoluje beztrestně znevažovat soudní rozhodnutí. Táže se: „Jak si … jinak vyložit stav, kdy nalézací i odvolací soud rozhodnou, že pro podání obžaloby nebyl důvod a státní zástupce přesto veřejně o tomto rozhodnutí opakovaně pochybuje, aniž by byl jakkoliv kritizován, neřku-li postižen? Kdy kritizuje práci těchto soudů, a dokonce zpochybňuje i rozhodnutí svého přímého nadřízeného? Přesně tohle totiž opakovaně činí paní vedoucí Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová v případu exministryně Vlasty Parkanové. Naposledy se tak stalo nedávno v pořadu Interview ČT24. Paní vedoucí Bradáčová zopakovala, že trestní stíhání Vlasty Parkanové bylo důvodné a mělo být podáno dovolání“. Dovozuje pak odpovědnost Bradáčové za hanebný případ trestního stíhání bývalé ministryně obrany Parkanové a za náklady, které v této souvislosti státu vzniknou: „Blíží se totiž den, kdy stát bude muset z peněz nás všech za pochybení pod dozorem paní vedoucí Bradáčové zaplatit paní Parkanové odškodnění … Jaký asi bude mít na důvěryhodnost systému trestní spravedlnosti v České republice vliv to, pokud my všichni zaplatíme paní Parkanové odškodnění, aby na svých místech zároveň setrvali lidé, kteří budou veřejně opakovat, že se chyba nestala? A budou tak činit z titulu své vysoké funkce?“ Bradáčová za stíhání Parkanové nemůže Z článku mimo jiné vyplývá, že justice si dovede s kázeňskými přehmaty soudců poradit, zatímco státní zastupitelství prohřešky státních zástupců toleruje. Je to jeden z případů, kdy jsme se oba zabývali podobnými tématy. Já se v článku Kární žalobci nežalují naopak zabývám neochotou předsedů soudů vykonávat pravomoc kárného žalobce a přenášet ji nezákonně na jiné justiční činitele, nebo ochotou tolerovat neodpovědný přístup soudce k obžalovaným, který soudí bez dokonalé znalosti spisu. Upozornil jsem, že vedoucí státní zástupci se takovým způsobem povinnostem kárného žalobce nevyhýbají tak často. Ze srovnání Dimunova a mého článku vyplývá zajímavý poznatek: nejde jen o to, o jaké kárné provinění se jedná, ale také o to, kdo kárný návrh podává. Sám jsem podal kárné návrhy v podobných případech, jaké uvádí Dimun, ale nikdy jsem neuspěl. Podstatné je, že Petr Dimun využívá pozadí kauzy Vlasty Parkanové, jejíž obvinění jsem v roce 2015 v článku Odměna za škodu označil za nesmyslné, aby učinil Lenku Bradáčovou odpovědnou za její trápení. V době, kdy kauza Parkanové začala, Bradáčová ještě nevěděla, že bude vrchní státní zástupkyní. Nevykonávala v té věci dozor. Je pravda, že podala návrh na podání dovolání nejvyššího státního zástupce, s nímž neuspěla. Můžeme nad tím ovšem kroutit hlavou jako nad projevem skutečnosti, že i státní zástupci trpí profesní deformací myšlení (terminus technicus z dílny docenta Františka Čuby), ale to je asi tak vše. Pokud chce Dimun vyvodit, že ze své vysoké pozice mohla ve prospěch Parkanové zasáhnout, pak buď nezná nebo zatajuje před čtenáři skutečnost, že zahájením hlavního líčení se státní zástupce stává stranou řízení a nepodléhá dohledu nadřízeného, neboť pánem procesu je předseda senátu. Přece jen již nežijeme v časech procesu s Heliodorem Pikou, kdy se u ministra spravedlnosti scházeli předseda senátu, žalobce, představitel aparátu KSČ a další, aby hodnotili průběh procesu a přijímali opatření. Milý Petr Dimun prostě lobbuje za odvolání Lenky Bradáčové, ale střílí vedle, protože její přímé zavinění na trapném vývoji procesu s Vlastou Parkanovou není prokazatelné. Proto nemůže být podkladem pro úspěšný návrh na její odvolání. S novým zákonem o státním zastupitelství, který nám slíbil pan ministr Pavel Blažek, nastanou ostatně ve státním zastupitelství velké personální přesuny, takže se dá očekávat, že Bradáčová stejně svou současnou funkci opustí i bez lobbistických výpadů Petra Dimuna. Předpokládám, že mi někteří čtenáři budou láti, že té „bosorce“ nadržuji. Přiznávám bez bolesti, že je to můj nejmilejší nepřítel. Vedu s ní obsáhlé půtky, o nichž veřejnost nemůže mít tušení, dokud čas nedozraje. Článek přebral test státního zástupce Dalším článkem Petra Dimuna, avizovaným na České justici, ale uveřejněným v placeném Media Network Magazinu je Podvoluji se nátlaku odvolacího soudu, stálo v odůvodnění opačného rozhodnutí. Jeho lobbistická povaha je zvlášť výrazná, protože vychází v době, kdy Vrchní soud v Olomouci má rozhodnout o odvolání státního zástupce Petra Matouška proti rozsudku senátu Radomíra Koudely ze zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Žalobce tvrdí, že obžalované manžele Novotné zprostil obžaloby pouze kvůli nátlaku odvolacího soudu. Dimunův článek se konkrétně týká tohoto případu a naznačuje Vrchnímu soudu v Olomouci, jak má rozhodnout. Zde musím vsunout krátké vysvětlení, o co v této kauze jde. Utkali se v ní dva multimilionáři, bývalí společníci. Poškozený Pavel Buráň podal na obžalovaného Jaroslava Novotného trestní oznámení, podle něhož jej pan obžalovaný nechal unést „muži v policejních kombinézách“ do své vily, kde musel pod hrozbou hlavně pistole, přiložené k hlavě, a jehly injekční stříkačky s neznámou kapalinou, přiložené ke krku, podepsat listiny, jejichž podpisem mu vznikla škoda. S obžalovaným se svezla jeho manželka, která v podstatě hraje jen roli komparzu. Pro úplnost musí čtenář vědět, že pan poškozený dluží panu obžalovanému několik set milionů korun. Slyšel jsem ho v soudní síni potvrdit existenci dluhu, který ale nesplácí. Poslat věřitele do vězení je „bezva finta“. Na silnici zasahovali tři „muži v kombinézách“, ve vile s k nim přidal čtvrtý, patrně jejich velitel. Policie neobjasněným způsobem identifikovala pouze tři z nich. Soud zprostil obžaloby nejdříve jednoho, pak v prosinci 2019 zbývající dva. Státní zástupce se neodvolal. Jediným důkazem, jenž stál za pozornost, pak zůstala výpověď pana poškozeného, jejíž pravdivost obžalovaní tvrdošíjně popírají. Je fakt, že „muže v policejních kombinézách“ nikdy nikdo neviděl kromě pana poškozeného. V této podivné důkazní situaci senát Radomíra Koudely v prosinci 2019 odsoudil manžele Novotné na sedm a čtyři roky ztráty svobody. Vrchní soud v Olomouci k odvolání obžalovaných rozsudek zrušil s matematickou přesností tak, že ze soustavy důkazů nezůstal kámen na kameni. A vrátil věc k novému rozhodnutí, s pokyny k odstranění vad dokazování a projednání věci v novém složení senátu. Nepřikázal tedy zproštění, jak naznačuje Dimun. Toto řízení jsem celé sledoval v soudní síni a znám dokumentaci. Situaci, která vznikla rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci jsem popsal v článcích: Kdo se má bát božích mlýnů? a Kdo se nemusí bát božích mlýnů? První věc, která mě zarazila, bylo ponechání případu v rukou senátu Radomíra Koudely. Ve všech případech, které znám ze své praxe, změna senátu vždy znamenala změnu předsedy (pokud přísedící nevypadl zásahem vis maior neutrální povahy). V tomto případě změna senátu spočívá pouze v nahrazení přísedícího, který se zapletl do trestné činnosti ke škodě obžalovaných a na funkci přísedícího resignoval. Objevilo se podezření, že s pachateli trestného činu spolupracoval kromě přísedícího ještě někdo další. V každém případě na senátu Radomíra Koudely leží stín součinnosti s pachateli trestného činu (ze tří odsouzených jsou dva ve vězení). Další problém vidím v tom, že na vyřízení obsáhlých pokynů odvolacího soudu stačilo soudci Koudelovi jedno dopoledne. V podstatě pojal věc tak, jak ve svém článku uvádí Petr Dimun: přehledně uvedl důkazy, které dle jeho názoru usvědčovaly obžalované, a pak je zprostil, aby vyhověl odvolacímu soudu. Zproštění přesto odůvodnil tím, že se skutek nestal (očekával jsem zproštění „in dubio pro reo“ – pro nedostatek důkazů). Žalobce Matoušek jej vyzval, aby názor odvolacího soudu ignoroval a soudil podle svého vědomí a svědomí. Pak podal odvolání, v němž konstatuje, že zproštění je popřením provedeného dokazování a vyhověním přání odvolacího soudu. Nezmínil se, že ke zhroucení konstrukce obžaloby přispěl souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“. Předseda senátu mě svým přístupem k rozhodnutí odvolacího soudu popudil natolik, že jsem předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi poslal návrh na zahájení kárného řízení. Stalo se to, co kritizuji v článku Kární žalobci nežalují: předseda soudu přenechal nezákonně pravomoc kárného žalobce Jiřímu Rezkovi, místopředsedovi soudu – vedoucímu pobočky, který návrh zamítl. Popudil mě i státní Petr Matoušek, který souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“ přispěl kwezhroucení konstrukce obžaloby, ale pak nabádal předsedu senátu k nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, tedy k nedbání zákona. Jako kárného žalobce jsem oslovil Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci. Když oznámil odchod z funkce, obrátil jsem se na nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Ani jeden z oslovených kárných žalobců na svou funkci neresignoval, nepřenesl ji na náměstka nebo jinou nepříslušnou osobu. Nevyhověli mi, ale s mou argumentací se věcně vypořádali. Zatímco Dimun soudí, že si státní zástupci osobují nárok na neomylnost, výše zmínění kární žalobci trvají na tom, že státní zástupce má právo na odvolání vždy, když to považuje za správné a nerozhoduje, jaké při tom napáchá škody. Dimun v podstatě převzal text odvolání státního zástupce Matouška. Můžeme teď uzavírat sázky, jak rozhodne Vrchní soud v Olomouci, pokud se jim dostane Dimunův článek do rukou. Možností není mnoho: 1. možná se polekají „hlasu veřejnosti“, vyjádřenému článkem Petra Dimuna a vrátí věc nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž naznačí, že zprošťující rozsudek by nebyl vítán, 2. provedou vlastní dokazování a rozhodnou podle jeho výsledku, 3. zamítnou odvolání státního zástupce Matouška. Mimo poslední možnosti by mě nepotěšili, protože obžalované již válcuje justice od roku 2014, takže se cítí vyčerpáni, mají nárok na klid. Úplně na závěr uvádím, že řízení od počátku doprovázejí divoké pověsti o milionech, které měl vyčlenit pan poškozený na motivování orgánů činných v trestním řízení a médií, ale není znám žádný případ předání úplatku. Více „hmatatelná“ je skutečnost, že pan poškozený je trestně stíhaný pro podvod se škodou 170 milionu korun, přičemž první, kdo „mu nasadil psí hlavu“ byl Finančně analytický útvar ministerstva financí.

Čas načtení: 2021-12-20 13:33:59

Kdyby ANO nemělo Helenu Válkovou, muselo by si ji vymyslet

Kdykoli je třeba vystoupit v televizi k problematice práva a spravedlnosti a justice, paní profesorka Helena Válková to zvládne věcně, nekonfrontačním způsobem a s ženským šarmem. V neděli ji přizval Václav Moravec jako předsedkyni mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny do Otázek spolu s předsedou poslaneckého klubu Pirátů Jakubem Michálkem na debatu o současných problémech justice. Přestože mezi oběma účastníky vystoupení jsou velké rozdíly generační, názorové a profesní, a jejich politická příslušnost je protikladná, jejich vystoupení se obešlo bez ostré výměny názorů. Oba se shodli na potřebnosti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, na nutnosti většího rozvinutí opatření k omezení recidivy odsouzených a v hořekování nad neúspěchem v zavádění trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Vedle toho měli každý nějaké své téma. Válková vyzvedla nezbytnost zabezpečit při novelizaci zákona o státním zastupitelství tlak na odpovědnost soudců a státních zástupců. Naznačila, že kázeňské poklesky stojí za neúnosným prodlužováním některých trestních procesů. Tím nahrála na smeč Michálkovi, jehož délka procesů také znepokojuje a vyslovil názor, že v této věci by mohlo hodně udělat ministerstvo spravedlnosti dohledem nad soudy. A hlavně se věnoval potřebě zajištění nezávislosti státního zastupitelství. Cestou k ní je podle něj ochrana vedoucích státních zástupců před odvoláváním z funkce jinak než rozhodnutím kárného soudu. Zejména mu dělá starost současná odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou, případně bez sdělení důvodů. Nebyl by to starý „vymývač mozků“, kdyby Moravec nevytáhl téma „Čapí hnízdo“. Byla to hlavně past na Válkovou, která je předsedkyní sněmovního výboru, jenž je výchozím článkem v řetězci projednávání třetí žádosti policie o vydání Andreje Babiše, navíc je trestní právnička a v současnosti má přístup k trestnímu spisu. Díky tomuto usměrnění debaty jsme se dověděli, že trestní spis tvoří 90 svazků a je naděje, že k projednání žádosti o vydání by mohlo dojít v únoru 2022. Moderátor jí položil pár návodných otázek, ale neuspěl ani s otázkou, jak bude hlasovat při rozhodování o žádosti. Válková zachovala mlčenlivost. Troufám si tvrdit, že se ptal na něco, co je předem rozhodnuto. Ptal se tedy zbytečně, ale zřejmě neodolal potřebě předvést svou jedinečnost. Za pohodou besedování účastníků se tak trochu skrývala palčivost některých předestřených námětů. Porušování zákonů a dobrých mravů některými jedinci mezi státními zástupci a soudci má skutečně strašlivé následky pro nespravedlivě stíhané a jejich rodiny a celé společenské zázemí. Podle mého názoru legislativní zakotvení nějakých účinnějších opatření k předcházení kázeňských poklesků, jež asi měla na mysli paní profesorka, nepovede k žádné významnější změně poměrů, pokud potírání kárných nebo i trestních poklesků se bude řešit samoobslužným způsobem. Kastovní solidarita je strašlivá zbraň, a zvláště na stížnosti postižených reagují kární žalobci namnoze podrážděně a odmítavě. Díky tomu smí soudce rozhodovat o rozsudku s nedostatečnou znalosti spisu, aniž by se dopustil kárného provinění. Zmíněný problém hlídacích náramků je důkazem, že označení naší drahé vlasti slovem Švejkoland je přiléhavé. První tendr na výběr dodavatele náramků vypsala Daniela Kovářová, ministryně spravedlnosti ve Fischerově vládě. Pak nastoupil kazisvět Jiří Pospíšil, tendr zrušil a spustil tak řetěz nehod, jež pronásledují institut domácího vězení až dosud. Finanční újmu z tohoto způsobu nakládání s nástrojem, jenž je v jiných zemích běžný, dosud nikdo nevyčíslil. Vedoucí pracovníci Vězeňské služby nemají důvod bránit se všem opatřením, jež Válková zahrnuje pod pojmem „reforma vězeňství“, spíše by je uvítali. V podstatné části z nich jde o rozvoj a prohloubení způsobů zacházení s vězni, jež vedou k jejich rychlejší a lepší připravenosti na návrat na svobodu. Cílem je posílení převýchovného působení vězeňství, umožňující rychlejší začleňování odsouzených zpět do společnosti. Překážkou je zastaralé stavební řešení věznic a trvalý nedostatek prostředků na najímání pedagogicko-psychologických odborníků pro práci s vězni. Na odpor naproti tomu budou jistě narážet snahy o opuštění „sovětského“ modelu řízení vězeňství nákladným generálním ředitelstvím, a nahradit je posílením pravomoci ředitelů věznic a jejich podřízení ministrovi spravedlnosti. Takto to funguje například v Rakousku, jež má přibližně stejný počet věznic jako Česká republika, ovšem s podstatně nižším počtem vězňů a příznivějším poměrem počtu pracovníků vězeňské služby k počtu chovanců. Nápad na odstranění průtahů v trestním řízení dozorem ministerstva mě vede k domněnce, že Michálek neví mnoho o tom, jak justice funguje a jaké jsou příčiny nesnesitelně dlouhých procesů. Příčiny jsou tak složité, že jejich řešení na dálku z centrálního úřadu by nemělo naději na úspěch. Nepopírám ale, že jde o vážný problém. Ještě více vzdálený od skutečnosti mi jako laikovi připadá názor, že vliv „politiků“, tedy ministra spravedlnosti, na obsazování funkčních míst v soustavě státního zastupitelství je třeba co nejvíce omezit a odvolávání z funkcí jinak než cestou rozhodnutí kárného soudu má být znemožněno. Hlavně se to týká postavení nejvyššího státního zástupce, jenž by měl být odvolatelný pouze rozhodnutím kárného soudu. Nejsou to originální Michálkovy myšlenky. Jejich pramenem je „ideologie“, šířená bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, jenž se dožadoval i změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státní moci. Uskutečnění těchto záměrů by znamenalo, že nejvyšší státní zástupce by byl podřízen přímo pánubohu. Není mi známo, že by model „nezávislého státního zastupitelství“ s nejvyšším státním zástupcem, podřízeným přímo pánubohu, fungoval kdekoli jinde v Evropě. Piráti asi chtějí jít po nějaké specifické české cestě, která povede spolehlivě do pekel. Nositelé těchto představ si neuvědomují, že platí nepsaný zákon závazného souladu mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Odpovědnost za trestní politiku státu nenese státní zastupitelství, ale vláda, jejímž je ministr spravedlnosti orgánem. Vláda, potažmo ministr spravedlnosti, není tlupa nepřátelských darebáků, jejichž vliv na výkon trestního práva je třeba minimalizovat nebo nejlépe vyloučit, ale orgán opírající se o důvěru sněmovny, která svou moc odvozuje z vůle voličů. Není přece možné, aby o osudu nejvyššího státního zástupce, jenž ztratil důvěru vlády, rozhodoval kárný soud, na který se nelze spolehnout, že bude jednat v zájmu trestní politiky řízené vládou. Podotýkám, že ve Spolkové republice Německo nepřísluší právo odvolat nejvyššího státního zástupce vládě, ale „pouze“ spolkovému ministrovi spravedlnosti. K odvolání „na hodinu“ tam došlo poměrně nedávno. Bez ohledu na to, že mě obsah besedy paní profesorky Válkové s panem Michálkem nabudil k výše uvedeným výhradám, konstatuji, že se Václavu Moravcovi tentokrát podařilo předvést divákům ČT 24 pohodové adventní popovídání, v němž palčivé problémy vypadaly docela neškodně. Mimo to nám předvedl vzor souznění vládní strany a opozice, který je jistě hoden následování.

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-06 18:12:28

Chvála pochybnosti III aneb „Kdo ohlídá hlídače“

Zpráva od našich západních sousedů: případ fact-checkingu na Facebooku prošel dvěma stupni soudního řízení. Pravicově konzervativní server Tichys Einblick nebyl spokojen s tím, že společnost Correctiv, která v Německu pro Facebook vyhodnocuje pravdivost příspěvků, označila jeden z jejich textů za „částečně nepravdivý“. V řízení před soudem prvního stupně vyhrál Correctiv, u odvolacího soudu naopak Tichys Einblick. Podle rozsudku mohlo být hodnocení Correctivu čtenáři špatně pochopeno (der verknüpfte Hinweis der Faktenchecker missverstanden werden könnte). Pěkné uzavření kruhu, což? Nicméně tím celý problém jenom začíná. Vlastně bych jako vystudovaný matematik měl fact-checkingu fandit. Pěkná čistá fakta proti lžím, to přeci zní tak dobře. Nefandím. Matematika je abstraktní věda. Na ulici kuželosečku ani integrál nepotkáte. V reálném světě lidí, zvířat a věcí jsou poměry trochu komplikovanější a podstatně méně přímočaré. Jsme produkty, nikoliv zákazníci Tak tedy, co mám proti oslavování fact-checkingu coby řešení, v jednotlivých bodech. Problém první: demokratičnost, respektive v případě Facebooku a Twitteru její absence. Toto není fundamentální slabina celého principu fact-checkingu, spíš jejich konkrétní implementace v případě těchto dvou sociálních sítí. Jenže právě tyhle dvě implementace jsou důležité. Existuje bonmot, že je-li nějaká služba zadarmo, pak vy jste produkt, nikoliv zákazník. U sociálních sítí, které si budují detailní profily svých uživatelů, aby jim mohly následně ukazovat reklamu ušitou na míru, je to dost evidentní. Skuteční zákazníci jsou samozřejmě ti, kdo za tu reklamu platí a kdo tím pádem zajišťují příslušným firmám přísun peněz. To, že uživatelé jsou v případě Facebooku či Twitteru produkty (produkti? produktové?), je dost patrné i z toho, že se jich na zavedení a užívání fact-checkingu, natož pak na výběr konkrétního dodavatele těchto služeb, nikdo neptal. Prostě bylo nadekretováno shůry a hotovo. Nepochybně na to Zuckerberg a spol. mají právo, ale v takovém případě bych byl extrémně skeptický vůči jakékoliv jejich snaze takový krok prezentovat jako péči o dobro komunity, uživatelů, projev společenské zodpovědnosti atd. Chcete-li něčí dobro, neměl byste mu jej nařídit jednostranným rozhodnutím. Ke zjištění, čemu dává nějaká komunita přednost, existují nějaké po staletí známé mechanismy, vesměs se točící kolem hlasování a voleb. Nebyly využity ani v omezeném rozsahu; přirovnání uživatelů k produktu sedí jak gluteus maximus na hrnci. S tímto se bohužel dají dělat jen dvě věci. Buď nějaká legislativa myšlenkově navazující na protikartelové zákony – problém dominantní tržní síly už se v kapitalistickém světě vynořil mnohokrát – nebo se k těm sítím obrátit zády a jít pryč. To druhé se dá realizovat hned. Mimochodem, 30. července to bude rok, co jsem smazal svůj účet na Facebooku. A nelituji toho. Otázka je, zda to může udělat každý. Zaznamenal jsem například stížnost jednoho rodiče, že škola, kam chodí jejich děti, umisťuje novinky – včetně těch důležitých – zásadně a pouze na svoji Facebookovou stránku. Pečlivý Petr, nebo Blbý Bořivoj? Problém druhý: transparentnost. Slabina velkých organizací obecně. Jinde, třeba ve veřejné správě, jsme se časem naučili, že pod každým rozhodnutím musí být podepsaný konkrétní člověk. Představa, že by vás u soudu žaloval anonymní státní zástupce v masce, nebo že by identita ministrů tvořících vládu byla utajovaná, nám přijde divná až absurdní. Facebook, Twitter, ale i Google a další velké společnosti jsou notoricky skrývavé. Formulace pravidel jsou vágní, o jejich aplikaci často rozhodují neznámí lidé, ne-li roboti. To je velký kontrast vůči řadě jiných oblastí lidské činnosti, kde víte docela přesně, kdo za čím stojí. Dnes je v novinářském a publicistickém světě běžné podepisovat vlastní články. Zajdete-li dejme tomu na Echo 24, vidíte, co napsal Petr Holub, co Jiří Peňás a co Marian Kechlibar. Čtenářům to umožňuje udělat si o jednotlivých autorech nějaký úsudek a obrázek. Kdyby byly v nějakém médiu texty podepsány jenom slovem „redakce“, patrně by se to projevilo na jeho reputaci v tom negativním slova smyslu. To vůbec není banální věc, protože jasné autorství je zároveň zdrojem osobní zodpovědnosti. Pár chyb udělá každý, to je normální lidský standard. Ale pokud nějaká jedna konkrétní osoba píše dlouhodobě kraviny, začne to být časem nepřehlédnutelné a buď to skončí polepšením, nebo padákem. To samé bych čekal od fact-checkingových společností, ale vypadá to, že ony to samy od sebe neočekávají. Podíváte-li se na mezinárodní kodex fact-checkingových organizací, požadavků je tam hodně, ale podpis autora/autorů u konkrétních příspěvků se nevyžaduje. A některé to vskutku také nedělají, třeba Demagog.cz (na druhou stranu jim musíme přiznat, že mají transparentní účet, což je chvályhodné). Běžné redakci by taková anonymita byla reputačně na škodu. Jenže tady je to přesně naopak. Tím, že dotyčná organizace byla povýšena na kontrolora ostatních, nám Facebook či Twitter sdělují, že výsledky její práce jsou lepší než u těch ostatních organizací, které kontrolují. Jak říká Thomas Sowell: jakými skutečnostmi to máte podložené? Opravdu všichni zaměstnanci podávají stejný výkon o stejné kvalitě? Jak jako čtenář můžu vědět, který posudek napsal Pečlivý Petr a který Líná Lydie, případně Blbý Bořivoj, Bc.? Není moc pravděpodobné, že by se komukoliv kdekoliv podařilo dát dohromady tým ze zcela stejně schopných lidí. V každém lidském pracovním kolektivu jsou slabší a silnější členové. Ale pokud vystupuje tým pod jedním jménem, nedokážete zvenčí posoudit, kdo je kdo. Jste odkázáni na úsudek několika málo viditelných šéfů, kteří svoje lidi znají. Čtyři koruny správně, tři koruny lež Problém třetí: dokonce i tvrdá fakta se dají podat způsobem, u kterého si nejste jisti, zda je autor hodnocení člověk nebo robot. Příklad, který jsem našel (původní zdroj). Toto mi přijde jako naprosto fantastické nepochopení toho, co chtěl Výborný svým posluchačům sdělit. Možná někde píšou písemky na to, kolik stojí aktuální jízdné z bodu A do bodu B. V takové písemce by 4 Kč byly správně, kdežto 2 nebo 3 Kč špatně. Ale tady přeci hraje roli to, že jde o mizivou částku. Výborný se zabýval efektivitou státního sociálního systému, který přiřkne významnou slevu i jeho vlastním dětem, ač rodina poslance bývá dobře zabezpečená. Další na to navazující problém: kategorie NEPRAVDA pokryje jak to, že se někdo sekl o jednu korunu českou, tak tvrzení, že mimozemšťani obsadili Strakovu akademii a chystají se nás namlít do hamburgerů. Nebo snad humanburgerů. (Znáte tenhle film? Těžko uvěřit, že ten samý režisér o několik let později natočil Pána prstenů.) Opravdu má takto široká kategorie smysl, tedy kromě světa abstraktní booleovské logiky? Toto přeci nejsou stejné stupně provinění proti pravdě. To první bych dokonce vůbec za hřích neoznačil. Oběšení brejlatého hubeného staršího pána Problém čtvrtý: co je zavádějící a co ne. Podle mého názoru je tato kategorie snad ještě horší než obecná NEPRAVDA, protože jako zavádějící výrok vesměs bereme takový, který je uváděn mimo kontext, vynechává nějaké důležité detaily atd. Jenže politika je převážně utvářena tím, které detaily kdo za důležité bere. Zkoušel jsem přemýšlet nad nějakým příkladem, který by to ilustroval, a napadlo mě následující. Odpůrce trestu smrti může například říct, že roku 1962 pověsil krutý stát jednoho brejlatého hubeného staršího pána a následně jeho popel rozprášil do moře, aby se nikdo nemohl scházet u jeho hrobu. Děsné, dokud se nedozvíte, že je řeč o Adolfu Eichmannovi. To by pro mě osobně byl zavádějící výrok, protože Eichmann je v mém světě jedinec, který si ten provaz plně zasloužil. A vynechat jeho identitu z celého popisu situace vypadá dost manipulativně. Jenomže ono to tam možná úplně není. Lidé, kteří skutečně zcela důsledně oponují trestu smrti, by nechali žít i toho Eichmanna. Třeba v doživotní cele, ale nechali. Šibenici ve státních rukou považují za tu horší věc. To je prostě způsob vidění světa. Z pohledu takového člověka je skutečnost, že šlo o nacistického masového vraha, naprosto irelevantní a není potřeba ji uvádět. A teď si představte nějakou opravdu vyhrocenou situaci, třeba aktuální nepokoje v amerických městech. Ta situace je natolik komplexní, že její přesný obrázek nikdo podat nedokáže. Někteří budou zdůrazňovat skutečnost, že americká policie za sebou zanechává daleko více mrtvých než třeba australská, jiní zase, že rabující psychopati to rozhodně nezlepší. (Apple zrovna upozornil lupiče, že ukradené iPhony jsou sledovány.) Tahle kategorie má asi největší potenciál pro kontroverze. Jsou fact-checkeři lepší než lékaři? Problém pátý: kapacita a z toho plynoucí otázka, kdo dostane v rámci fact-checkingu pozornost a kdo ne. Na tohle mezinárodní kodex fact-checkerů myslí: „Žadatel nekoncentruje svoji kontrolu neúměrně na žádnou stranu, bere v úvahu dosah a důležitost tvrzení, která kontroluje, a na svých stránkách uveřejní krátkou informaci o tom, jak si tvrzení ke kontrole vybírá.“ Ač toto je ušlechtilý cíl, nevěřím tomu, že se mu běžné lidské bytosti dokážou byť jen přiblížit. Na to jsme moc emocionálně zainvestovaní v každodenní politice. Je důležitější Babiš nebo Zeman? Morawiecki nebo Kaczyński? Kolik procent fact-checkerů by volilo kterou stranu, když se koncentrují v nějaké konkrétní sociální bublině? Opravdu to na jejich práci nebude mít žádný vliv? A když vykročíme z našeho rybníčku: mají v Americe více fact-checkovat Trumpa než Bidena, když Trump je u moci, ale Biden jej chce vystřídat? Co když toho jeden kandidát veřejně nakecá daleko více než jiný, jak potom spravedlivě pokrýt oba? Co výroky nějakých čínských představitelů, nejsou náhodou pro budoucnost zbytku světa docela důležité? A jak je dokážeme posoudit, schází-li nám kulturní znalost kontextu v tak odlišné civilizaci a systému? Tady se v podstatě po lidech chce, aby utvářeli pokud možno neutrální organizace z nikoliv neutrálních jedinců, kteří se přitom sešli sami a nejsou nijak voleni, aby tvořili reprezentativní vzorek společnosti. To je podle mého názoru sebeklam. Podíváte-li se na to, jak intenzivně rozdělila společnost třeba prezidentská volba, opravdu věříte tomu, že její pokrytí bude nestranné? V tomto názoru se můžeme lišit, ale já to považuji za utopii, která ignoruje lidskou povahu. Existuje poněkud optimistický názor, že profesionálové musejí umět při práci odložit svoje názory stranou. Bylo by to fajn, ale ve světě medicíny a biologie dávno zvítězil koncept dvojitě slepého pokusu, ve kterém ani profesionál neví, který pacient dostává placebo a který lék. Právě proto, že jiným způsobem se lidské předsudky nedaly z celého procesu odstranit. Z čehož plyne otázka: proč by na tom měli být fact-checkeři lépe než lékaři a biologové? Nemají náhodou ty samé lidské vlastnosti a slabosti?¨ "Definitivně správné" rady Problém šestý: příliš velké zbožštění statu quo. Toto bylo krásně vidět na Covidu-19, kde se názorům a výrokům Světové zdravotnické organizace přikládala nadmíru velká váha, místy ještě přikládá. Jenže ona ta organizace není neomylná a tváří v tvář zcela nové chorobě by nedokázala poskytovat spolehlivé informace ani tehdy, kdyby byla čistě a stoprocentně profesionální a apolitická, o čemž lze pochybovat. Věda takhle nefunguje, ta připomíná spíše tápání ve tmavém pokoji, kde si každou chvíli natlučete holeň o další kus nábytku. U nových jevů je to extra zřetelné. Samozřejmě, v té záplavě informací, která se vyvalila na web, byla valná většina bezcenné hlušiny, jenže sem-tam je v takové hlušině zrnko zlata, kvůli kterému stojí za to tu hlušinu zkoumat. A ne vždycky s tím zrnkem zlata přijde velká instituce. Spousta objevů, které změnily svět, začala u jednoho člověka v malé laboratoři, který si při hledění do mikroskopu všiml něčeho podivného. Tady mají určitou výhodu čtyřicátníci a starší, protože ti už vesměs za život párkrát viděli, jak moc se může oficiální názor na nějakou problematiku během pár let převrátit. Chcete-li příklad, který se týká nás všech, je to zdravá strava. Za poslední generaci se doporučení ze strany vědeckých autorit několikrát změnila a pochybuji, že současný stav je ten definitivně správný. Jednak je lidský metabolismus zatraceně složitý, jednak je v něm mnoho individuálních odchylek (každý známe někoho, kdo žere jak hladový kojot a přitom váží šedesát kilo), ale ještě navíc do toho zasahují různé komerční zájmy. Prozkoumáte-li otázku toho, kolik vědeckých studií o výživě sponzoruje třeba Coca-Cola, nebo kolik investují do vědců velké farmaceutické firmy, začne se vaše důvěra v jejich výsledky trochu viklat. Kdybych měl shrnout tenhle bod: status quo není svatý a bez disentu neexistuje mechanismus, jak napravit jeho chyby. Je nebezpečné označovat informace z velkých institucí jako principiálně důvěryhodné. To je zas jednou starý problém v nové podobě. Na ten svého času naráželi už Jan Hus a Martin Luther. Naučená pasivita Problém sedmý a podle mého názoru nejhorší: kultivace pasivity čtenářů. Máte rádi předžvýkaný steak? Tohle je předžvýkaný steak. Jste naváděni na myšlenku, že kontrolní práci někdo udělá za vás. Chyba, ale je mi patrné, kde se vzala. Je to důsledek další chyby, která vznikla už tak před dvaceti – třiceti lety. Tehdy se hodně hlásalo, že není potřeba se „biflovat hromadu skutečností“, že vzdělání pro budoucnost zahrnuje hlavně to, jak si informace najít. No jo, tak se teď ukázalo, že si lidi odvykli držet v hlavě fakta, že na internetu se dá najít spousta naprostých kravin. Vlna nadšení pro fact-checking je asi dána i tím, že si od něj někteří fandové slibují, že toto napraví. Myslím si, že to nebude fungovat, protože kořen problému je právě ta naučená pasivita, při které se ze čtenáře stává spíše konzument. Řekne se mu, že kontrolní práci už odvedl někdo jiný a zde jsou její výsledky. To jej ale nemotivuje k samostatné, skeptické práci. „Kdo ohlídá hlídače?“ Tak zní věčná otázka civilizovaných společností. Zaváděním nových hlídačů se její akutní naléhavost jedině posiluje. Měli jsme média coby hlídače politiků. Teď bychom měli mít fact-checkery jako hlídače médií. Kdo si myslí, že se tam ten vývoj zastaví? Velká moc bez kontroly Krátká poznámka na závěr. Vzhledem k tomu, že se nám pěkně rozjíždí mocenské soupeření mezi Čínou a USA, považuji za pravděpodobné, že v dohledné době zažijeme informační a propagandistickou válku naprosto neskutečných rozměrů. Kam se na to hrabe brexitové referendum a kampaň před ním. Jde o řádově větší hodnoty, rozpočty a globální publikum. Například si myslím, že Čína bude velmi silně šířit myšlenku toho, že v Americe a na Západě obecně funguje systémový, nenapravitelný, ničivý rasismus. Ne proto, že by tomu skutečně věřili (Čína má v tomhle směru sama dost másla na hlavě), ale proto, že vidí, že je to již existující slabina, kterou můžou využít k oslabení či úplnému rozložení našich společností. Zkuste pak takovou vlnu propagandy nějak fact-checkovat; s dostatkem chytré selektivity dosáhne přesně toho obrázku, kterého chce. V téhle situaci bude osobní skepticismus důležitější než dřív. Vést boje na internetu je levnější a zejména podstatně bezpečnější než pouštět se do skutečných fyzických válek. Obě strany jsou zranitelné. Demokratické státy mají volby, do kterých se dá zasahovat, a moc se navenek netají se svými problémy. (Leckdy se naopak oddávají sebemrskačství.) Autoritářské státy zase mají hromadu kostlivců ve skříni, jejichž odhalení by je mohlo zničit. Přemýšlejte, kontrolujte, buďte skeptičtí. Tohle se nedá outsourcovat na vnější autority, ne bez následků. Princip svobody slova a tisku kdysi neprosazovali klasičtí liberálové izolovaně, ale „v balíčku“ s nějakými jinými principy, se kterými tvoří přirozený celek. Jedním z těch dalších principů byla rovnost lidí. Nikdo neměl být lepší než jiný jen proto, že jej pomazali v katedrále a nasadili mu korunu. Každý si měl svoji pověst budovat sám. Způsob, jakým sociální sítě volí své fact-checkery, mi jako vnějšímu pozorovateli přijde právě jako moderní ekvivalent korunovace, při které dostávají noví králové nejen titul, ale i docela velkou moc bez kontroly zezdola. On vůbec ten Twitter, Facebook a spol. připomínají digitální feudalismus, ve kterém běžný uživatel je spíš poddaným než občanem a kde většina moci spočívá v rukou urozené šlechty a jejich drábů. Ale tenhle model fungování se dlouhodobě neosvědčil. Dost možná se neosvědčí ani v téhle nové podobě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-12 14:03:11

Za chyby se neplatí: Stát nevymáhá peníze po svých úřednících

Kverulant.org zjistil, že úřady zaplatily na náhradách škod a pokutách v letech 2014 až 2018 celkem téměř dvě miliardy korun. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím při výkonu veřejné moci umožňuje vymáhat škodu po úřednících, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu. Takto však bylo vymoženo pouhých 14 milionů korun. To je podle Kverulanta zoufale málo, a proto je jeho cílem tuto praxi změnit. V létě roku 2019 zaslal Kverulant.org žádost o poskytnutí informací o placení náhrad škod a pokut celkem 115 institucím veřejné správy. 107 institucí mu odpovědělo, kolik zaplatily na škodách a pokutách v letech 2014 až 2018 a kolik za tuto dobu vymohly od svých zaměstnanců, kteří tyto škody způsobili. Škodu nebo pokuty muselo ve sledovaném období zaplatit 84 institucí. Kverulant zjistil, že na náhradách škod a na pokutách zaplatily tyto úřady 944 milionů korun a od svých zaměstnanců zpět vymohly jen 10,5 milionů korun. To je pouhých 1,12 %. Aby byl obrázek o zaplacených škodách kompletní, je třeba k částce 944 milionů korun přičíst ještě jednu miliardu a dvacet dva milionů, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodnilo poškozené za činnost jiných orgánů. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Dohromady tak orgány veřejné správy vymohly od svých zaměstnanců jen 14 milionů korun, což je pouhých 0,71 % z částky 1 966 544 397 Kč. Antisoutěž státních orgánů Jednoznačným vítězem v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo zemědělství (MZe). To za pět let vyplatilo na náhradách škod 24 milionů korun a na pokutách 228 milionů korun. Dohromady tedy téměř čtvrt miliardy korun. Od svých zaměstnanců za jejich pochybení vyinkasovalo pouhých 381 korun. Náhrady škod, které MZe vyplatilo, jsou většinou odškodnění za nepřiměřené délky restitučního řízení podle zákona a ministerstvo je prý nevymáhá proto, že restituční řízení podle zákona o půdě jsou mimořádně komplikovaná jak po stránce skutkové, tak právní. Pokud jde o pokuty, které MZe zaplatilo ostatním orgánům státní správy, největšími položkami na tomto seznamu jsou dvě pokuty za cinknuté tendry na služby IT zakázky. V roce 2015 to byla pokuta ve výši téměř 83 milionů korun a v roce 2018 pokuta 71 milionů. Pokutu ve výši 37,5 milionu korun dostalo MZe za nezákonné postupy při rozdělování dotací v programu Rybářství 2007–2013. Protože MZe nezaplatilo včas, dostalo penále za prodlení s odvodem ve výši 11,5 milionu korun a byl mu vyměřen úrok z posečkané částky ve výši 5 milionů korun. MZe náhrady za takto zaplacené pokuty nevymáhá a odkazuje se na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 ze dne 12. dubna 2017, podle něhož se v případě uložení finanční sankce státu nejedná o vznik škody. Došlo tím totiž pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu, přičemž jeho majetek se zaplacením pokuty nezmenšil. Laicky řečeno, stát si pouze přendal peníze z jedné kapsy do druhé. Druhým v pořadí v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo obrany (MO). Obrana v letech 2014 až 2018 zaplatila na náhradách škod celkem bagatelních 482 tisíc korun. Šlo zejména o zaplacení vyrovnání ve výši 4 719 Kč celkem 102 žalobcům v rámci soudního smíru. Zato na pokutách zaplatilo MO za uvedené roky 88,5 milionů korun. Od svých osob odpovědných za tato pochybení nepožadovala ani korunu. Opět s odkazem na rozsudek, kde se uvádí, že když stát platí státu pokutu, tak škoda nevzniká. Bronzové místo v lemplovství při nevymáhání zaplacených škod patří Ministerstvu vnitra (MVČR). Vnitro v letech 2014 až 2018 zaplatilo na náhradách škod 9,5 milionů korun a na pokutách skoro 64 milionů korun. MVČR Kverulantovi nesdělilo o jednotlivých škodách a pokutách žádné další údaje. Na svoji otázku, proč vnitro nevymáhá po svých zaměstnancích žádnou náhradu, ale Kverulant odpověď dostal. Ministerstvo detektivů mu odpovědělo: „K bodu 2. a 4. žádosti sdělujeme, že v letech 2014 až 2018 nebyl Ministerstvem vnitra uplatněn žádný regres vůči osobám, které má ministerstvo v personální pravomoci, neboť nebyla ztotožněna konkrétní osoba nebo osoby, odpovědné za vznik škody podle zákona č. 82/1998 Sb.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Karlovarská losovačka Poslední organizací, která na škodách a pokutách zaplatila za posledních pět let částku vyšší než 70 milionů korun, je Magistrát města Karlovy Vary. Karlovarský magistrát zaplatil na škodách a pokutách téměř 71 milionů korun. Dominantní položkou na seznamu pokut je ta z roku 2016. Šlo o pokutu v částce 51 milionů a penále ve výši 17, 5 milionů korun za notoricky známou „karlovarskou losovačku“. Jako karlovarská losovačka se označuje zmanipulovaná soutěž na výstavbu KV Areny v Karlových Varech z dubna 2006. Do obecného povědomí se dostal dvouapůlminutový videozáznam, na kterém se losující více než půl minuty snaží vytáhnout z losovacího osudí dva lístky se „správnými“ jmény firem, čemuž přihlížela smějící se notářka. Samotné losování v dubnu 2006 mělo za účel snížit celkový počet uchazečů o zakázku z 16 na 5, které potom magistrát oslovil. Při samotném losování těchto pěti firem vytáhl organizátor soutěže Roman Krist z osudí během několika sekund první tři firmy, následně se více než půl minuty snažil vylosovat čtvrtého účastníka finále a také pozdějšího vítěze soutěže – sdružení firem Syner, Metrostav a Bau-stav, přičemž losování glosoval slovy, že lístky budou asi slepené. Celému losování přihlížela notářka Lenka Machová, kterou počínání organizátora soutěže rozesmálo, přesto pak regulérnost soutěže potvrdila. V roce 2008 karlovarskou losovačku prověřovala protikorupční policie, která ale případ nakonec odložila. Ani stížnost na postup notářky k Notářské komoře nebyl úspěšný. A ani na náhradách škod nechtěl magistrát od svých radních, zastupitelů či úředníků ani korunu. Prý škodu nebylo možné vymáhat: nebylo možné dohledat jednoznačně odpovědnou osobu za porušení, jehož následkem byla vyměřená sankce – jednalo se o rozhodnutí kolektivního orgánu. Legendární manipulace výběrového řízení známá jako karlovarská losovačka tak už asi zůstane navždy zcela nepotrestána. Výlučné postavení Ministerstva spravedlnosti Výlučné postavení mezi orgány státní správy v oblasti placení náhrad za škody má Ministerstvo spravedlnosti. To je sice ve výše uvedené tabulce s částkou zaplacenou na pokutách ve výši 10,5 milionu korun až na 16. místě, ale když započteme sumy, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodňuje poškozené za činnost jiných orgánů, katapultuje je to na první místo s částkou jedna miliarda dvacet dva milionů korun. Tuto částku vyplatil resort spravedlnosti v letech 2014 až 2018. Přibližně polovina této částky, přesně 535 milionu korun, vyplatila justice v rámci mimosoudního vyrovnání náhrady za škody vzniklé při výkonu veřejné moci v resortu justice. Sumu 486 milionu korun vyplatilo ministerstvo na základě soudních rozsudků. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je stát odpovědný za vznik škody, kterou způsobil. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: - nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, - vznik škody, - příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Zjednodušeně řečeno, je nárok za zaplacení konkrétní škody podmíněn konkrétní chybou konkrétního státního úředníka. A na tohoto konkrétního úředníka pamatuje výše uvedený zákon v § 17 zákona v odstavci 1, kde se praví: „Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.“ Kverulant se problematikou malé odpovědnosti úředníků za svoji práci zabývá již od roku 2015. Již tehdy shromáždil řadu údajů o této problematice a vyzval tehdejšího ministra spravedlnosti, aby se zasadil o změnu této nezodpovědné praxe. V odpovědi tehdejší ministr JUDr. Robert Pelikán uvedl, že Kverulantovo tvrzení o tom, že Ministerstvo spravedlnosti nemá přehled o výši vymáhaných a zaplacených náhrad, považuje za zavádějící. Zveřejnění této kauzy a přijetí služebního zákona, který dal úředníkům další prebendy, vyvolalo zájem médií. Zdánlivě větší úspěch zaznamenal Kverulant na Ministerstvu financí. Na základě jeho zjištění připravilo Ministerstvo financí v roce 2016 novelu zákona, která úřadům přikazovala vymáhat škody po chybujících úřednících, tu však nakonec zamítla legislativní rada vlády. Na jaře roku 2019 to byli Starostové a nezávislí, kdo se inspiroval Kverulantovou kauzou, a i oni navrhli, aby stát musel po úřednících, soudcích a státních zástupcích vymáhat škody, které při své práci způsobí. Poslanci hnutí STAN ve svém návrhu argumentovali tím, že podobné opatření platí už v obcích a krajích, a je tudíž namístě přenést tuto povinnost i na úroveň celostátní. „Zatímco pro obecní a krajskou úroveň platí, že samosprávy jsou povinny vymáhat po svých úředních osobách škodu, kterou svými rozhodnutími či postupem tito úředníci v samosprávě způsobili, a to až do výše 4,5násobku platu (u škody úmyslné celou), stát takto postupovat ze zákona vůči svým úředníkům nemusí,“ píší předkladatelé. Úředníci by měli platit V roce 2014 pracovalo pro erár 416 tisíc státních zaměstnanců. Na rok 2019 je jich „rozpočtováno“ závratných 470 tisíc. Výdaje na jejich platy poslední léta překračují částku 200 miliard korun. Dokonce mají speciální zákon o státní službě, díky kterému jsou prakticky nevyhoditelní. Z těchto důvodů je Kverulant.org přesvědčen, že úředníci by za svoje zásadní chyby měli platit.  Tato kauza jasně ukazuje, že stát po chybujících úřednících vymáhá škody za jejich chyby zcela nedostatečně. Proto se Kverulant.org poprvé již v roce 2015 obrátil dopisem na předsedu vlády a ministry spravedlnosti, kultury, obrany, zahraničních věcí a životního prostředí, aby změnili praxi vymáhání škody za chyby státních úředníků. Marně, proto Kverulant v dubnu 2017 opět dopisem vyzval předsedu vlády, ministry financí a spravedlnosti, aby se konečně zasadili o změnu. Opět marně, a tak svoje zjištění z roku 2019 zaslal Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Soudě podle celkem nic neříkající odpovědi NKÚ, opět marně. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-05-29 10:00:00

Putin by tleskal Bidenově nepřítomnosti nna švýcarském mírovém summitu, říká Zelenskyj

Ukrajinský vůdce varuje, že by nebylo „silným rozhodnutím“, kdyby se Joe Biden příští měsíc nezúčastnil rozhovorů, na které není Rusko pozvánoVolodymyr Zelenskyj prohlásil, že Vladimir Putin bude Joe Bidenovi tleskat vestoje, pokud se americký prezident příští měsíc nezúčastní mírového summitu ve Švýcarsku.Na návštěvě Bruselu, kde podepsal desetiletý bezpečnostní pakt s Belgií, ukrajinský vůdce uvedl, že by nebylo „silným rozhodnutím“, kdyby se Biden nezúčastnil rozhovorů plánovaných na 15.-16. června poblíž Lucernu.„[Mírový] summit potřebuje prezidenta Bidena, stejně jako ostatní lídři, kteří se dívají na reakci Spojených států. Putin jeho nepřítomnosti bude tleskat, osobně ji bude tleskat - a to ve stoje,“ uvedl Zelenskyj.

Čas načtení: 2024-08-12 06:00:01

Sovětská olympijská pomsta Američanům, která stála naše sportovce medaile

V roce 1984 se konaly XXIII. letní olympijské hry v americkém Los Angeles. Českoslovenští sportovci se na tuto událost velmi těšili, protože řada z nich – koulařka Helena Fibingerová, atletka Jarmila Kratochvílová či diskař Imrich Bugár – byla na vrcholu své formy a na medaile si věřila. Jenže olympiáda probíhala stále ve stínu studené války. Původní sportovní cíle byly velké Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV) začal chystat přípravy na olympiádu, a dokonce stanovil cíle, které byly nemalé – devatenáct medailí z individuálních soutěží a jedna z kolektivních sportů. Rozběhl se proces nominací sportovců na olympiádu. Nicméně Sověti nakonec rozhodli úplně jinak. V Sovětském svazu v únoru 1984 nastoupil do čela Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu konzervativní Konstantin Černěnko. Olympijské hry skýtaly pro Sověty vhodnou příležitost, jak ukázat svůj konfrontační styl vůči USA.  Seriálová bomba jménem Chalífát. Švédský pohled na ISIS je chladnokrevným hitem Číst více Možnost bojkotu už visela ve vzduchu, otázkou bylo, jakou zvolit záminku pro to, aby se her neúčastnili sovětští sportovci a jejich kolegové z východního bloku. Nejvyšší sovětské vedení jednak poukazovalo na to, že jde o výrazně komerční podnik, který je cizí socialistickému sportovci, jednak se obávalo, aby tam část výpravy nezůstala a nepožádala v USA o politický azyl. Vylhaná rizika Sovětské politické vedení ale především varovalo, že sovětští sportovci nebudou během konání olympiády v bezpečí a že se připravují fyzické útoky proti nim. Web Britannica uvádí, že měla být na hrách navíc vytvořena záměrně protikomunistická atmosféra. Takové zdůvodnění neúčasti však bylo toliko účelové, protože žádné nebezpečí sovětským ani jiným sportovcům reálně nehrozilo. Administrativa Ronalda Reagana posléze uvedla, že sovětský bojkot her „je očividným politickým rozhodnutím, pro něž neexistuje žádné odůvodnění“, jak uvádí server history.com. Sovětský kosmonaut Komarov hrdinsky nastoupil do problémové rakety. Jeho zápas ukončil špatný padák Číst více V květnu 1984 uvedl v tiskovém prohlášení Národní olympijský výbor SSSR, že pokládá „za neúčelné, aby se sovětští sportovci zúčastnili olympijských her v Los Angeles“ a považuje za nezbytné „se obrátit na bratrské strany socialistických zemí. Budeme vděční, jestliže přátelé ze své strany zaujmou obdobné stanovisko“. Vedoucí oddělení propagandy ÚV KSSS Boris Stukalin opakoval zjevně nesmyslné argumenty: „Jsou zjevně připravovány protisovětské a protisocialistické akce fyzického násilí a nejrůznějších forem nátlaku a kompromitace sovětských a ostatních socialistických sportovců.“ Hodnověrné důkazy pro své tvrzení však nedodal.  Českoslovenští sportovci ostrouhali Sovětskou argumentaci pak poslušně přejaly i ostatní země kromě Rumunska a Jugoslávie, které své sportovce na hry poslaly. ČSTV, v jehož čele stál Antonín Himl, následně v květnu 1984 opakoval, že v Los Angeles není pro sportovce ze socialistických zemí bezpečno a může jít o život. Československý olympijský výbor se tak rozhodl na vrcholnou událost nevyslat své sportovce.  Sovětský člověk Mičurin požádal o znárodnění svých výzkumů. Vyšlechtil desítky odrůd ovoce a odmítl Američany Číst více Zdrcená Fibingerová pak musela v televizi přednést připravený projev, který věrně kopíroval oficiální politické důvody neúčasti sportovců. „Chtěla bych říct, že se mně hovoří opravdu nesmírně těžko. V přípravě jsem sahala skutečně až na hranici svých možností a kolikrát jsem doslova padala. Ještě jednou jsem se chtěla zúčastnit olympijských her, přesto se plně stavím za stanovisko Československého olympijského výboru, neboť v určitých kruzích vznikla anomální situace, která nezaručuje čistotu olympijské myšlenky,“ prohlásila veřejně viditelně pohnutá Fibingerová. Veškerá dřina československých i jiných sportovců tak přišla vniveč.  Vzdoroakce nemohla vynahradit olympiádu Českoslovenští a další sportovci z východního bloku se pak účastnili jakési „vzdoroakce“ s názvem Družba, která však nemohla vynahradit vynucenou absenci na letní olympiádě v Los Angeles a postrádala její světový lesk. Té se účastnilo nakonec 140 zemí. Rumunsko, které nesouhlasilo se sovětským rozhodnutím a na vrcholnou sportovní akci poslalo své sportovce, získalo nakonec dvacet zlatých medailí, Jugoslávie sedm. Zdroj: autorský článek, autor je Mgr. historie KAM DÁL: Babiš oblékl olympijský dres a kritizoval „chudý“ sport. Vládě dává za příklad kolabující Maďarsko.

Čas načtení: 2024-08-21 10:03:26

Warren Buffett tímto panickým rozhodnutím přišel o více než 6 miliard dolarů!

Buffettovo rozhodnutí prodat 389,4 milionu akcií Apple během druhého čtvrtletí zaskočilo trhy. Akcie Apple však od konce druhého kvartálu vzrostly o 7,5 % a Buffett tak přišel o miliardy dolarů. Článek Warren Buffett tímto panickým rozhodnutím přišel o více než 6 miliard dolarů! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-08-27 08:45:00

Kybernetická bezpečnost v éře chytrých měst: Výzvy a řešení pro IoT a dohledové systémy pohledem aliance All4Cyber

Praha 27. srpna 2024 (PROTEXT) - Nová éra urbanizaceV posledních letech jsme svědky bezprecedentní transformace našich měst. Koncept chytrých měst (Smart Cities) se stal důležitým bodem urbanistického plánování a rozvoje, slibujícím revoluci v tom, jak žijeme, pracujeme a komunikujeme s naším prostředím. Tato digitální revoluce, poháněná informačními a komunikačními technologiemi (ICT) a internetem věcí (IoT), přináší obrovské příležitosti pro optimalizaci městských služeb, zvýšení efektivity a zlepšení kvality života obyvatel. S rostoucí propojeností a digitalizací městské infrastruktury se ale exponenciálně zvyšují i rizika kybernetických útoků. Na komplexní analýzu kybernetické bezpečnosti v kontextu chytrých měst, IoT a dohledových systémů, s důrazem na implementaci směrnice NIS2 a nejnovější trendy v oblasti zabezpečení se zamýšlí Vladimíra Tesková, co-founder, co-owner a COO TeskaLabs. Firma je členem aliance All4Cyber.Anatomie chytrého města: Propojený ekosystémChytré město lze charakterizovat jako sofistikovaný ekosystém, který využívá širokou škálu elektronických senzorů a IoT zařízení ke shromažďování, analýze a aplikaci dat pro efektivní řízení zdrojů a služeb. Tento ekosystém zahrnuje několik klíčových komponent, které společně vytvářejí integrovanou síť.Inteligentní dopravní systémy tvoří páteř mobility chytrého města. Využívají senzory, kamery a analytické algoritmy k optimalizaci dopravních toků, snížení dopravních zácp a zlepšení bezpečnosti na silnicích. Zahrnují např. adaptivní řízení semaforů, systémy pro dynamické směrování dopravy a platformy pro sdílení dopravních prostředků.Chytré sítě pro distribuci energie reprezentují další kritickou složku. Tyto pokročilé elektrické sítě umožňují obousměrnou komunikaci mezi dodavateli a spotřebiteli, optimalizují distribuci energie, integrují obnovitelné zdroje a poskytují nástroje pro efektivní správu spotřeby.Systémy pro nakládání s odpady v chytrých městech využívají senzory a IoT technologie k optimalizaci sběru a zpracování odpadů. Chytré kontejnery dokážou signalizovat, kdy jsou plné, což umožňuje efektivnější plánování svozu odpadu a podporuje recyklaci.Platformy digitální správy města přinášejí revoluci v interakci mezi občany a městskou správou. Tyto digitální systémy umožňují občanům přístup k široké škále městských služeb online od placení daní až po získávání povolení, čímž se zvyšuje transparentnost a efektivita správy města.Chytré osvětlení kombinuje energeticky úsporné LED technologie s pokročilými systémy řízení. Tyto systémy mohou automaticky upravovat intenzitu osvětlení podle denní doby, počasí a pohybu chodců, což vede k významným úsporám energie a zvýšení bezpečnosti.Environmentální monitorovací systémy využívají síť senzorů rozmístěných po celém městě k měření kvality ovzduší, hluku, teploty a dalších parametrů. Tato data jsou klíčová pro informované rozhodování v oblasti městského plánování a environmentální politiky.IoT: Nervový systém chytrého městaInternet věcí (IoT) představuje něco jako nervový systém chytrého města. Propojuje fyzická zařízení, vozidla, domácí přístroje a další prvky vybavené elektronikou, softwarem, senzory a síťovou konektivitou. Tato propojená síť umožňuje objektům sbírat, analyzovat a vyměňovat data v reálném čase, čímž vytváří pulzující digitální ekosystém.V kontextu chytrých měst IoT umožňuje například:- Monitorování stavu infrastruktury v reálném čase, včetně mostů, silnic a budov,- optimalizaci spotřeby energie v městských budovách, inteligentní řízení parkování, které navádí řidiče k volným parkovacím místům- automatizované zavlažování městské zeleně na základě dat o počasí a vlhkosti půdy,- sledování kvality vody a detekci úniků v městském vodovodním systému apod.Současný stav implementace chytrých měst se globálně významně liší. Města jako Singapur, Barcelona, Amsterdam či New York jsou považována za průkopníky v této oblasti, implementující rozsáhlé IoT sítě a inovativní řešení pro správu města. V České republice se konceptem chytrých měst aktivně zabývají například Praha, Brno nebo Plzeň, které postupně zavádějí prvky chytrých technologií do své infrastruktury.Dohled a bezpečnost: Oči a uši chytrého městaKamerové a dohledové systémy představují kritickou součást infrastruktury chytrých měst, sloužící jako jejich "oči a uši". Tyto sofistikované systémy zahrnují několik klíčových komponent:CCTV kamery s vysokým rozlišením tvoří základní vrstvu dohledových systémů. Moderní kamery nabízejí 4K nebo 8K rozlišení, široký dynamický rozsah (WDR) pro lepší viditelnost v různých světelných podmínkách a pokročilé možnosti nočního vidění.Analytický software pro rozpoznávání obličejů a detekci anomálií představuje mozek dohledových systémů. Tyto algoritmy, často založené na AI a strojovém učení, dokáží v reálném čase analyzovat video stream, identifikovat osoby, detekovat podezřelé chování nebo sledovat pohyb objektů.Integrované platformy pro správu videodat umožňují efektivní ukládání, vyhledávání a analýzu obrovského množství dat generovaných městskými kamerovými systémy. Tyto platformy často využívají cloudové technologie a pokročilé metody komprese dat.IoT senzory pro detekci pohybu, zvuku a dalších parametrů doplňují kamerové systémy o dodatečnou vrstvu kontextuálních informací. Například akustické senzory mohou detekovat výstřely nebo rozbíjení skla, zatímco pohybové senzory mohou aktivovat kamery v oblastech s omezeným provozem.Tyto systémy slouží k zajištění veřejné bezpečnosti, řízení dopravy a poskytování cenných dat pro městské plánování. Mohou například pomoci rychle identifikovat kriminální činnost a reagovat na ni, optimalizovat tok dopravy během špičky nebo analyzovat vzorce pohybu chodců pro lepší návrh veřejných prostor.Rozsáhlé nasazení těchto systémů samozřejmě přináší i významné etické a bezpečnostní výzvy, zejména v oblasti ochrany soukromí a zabezpečení shromaždovaných dat. Balancování mezi potřebou bezpečnosti a respektováním osobních svobod zůstává jedním z klíčových témat v diskusi o rozvoji chytrých měst.Kybernetické hrozby: Stinná stránka digitalizaceS rostoucí digitalizací a propojením městských systémů se dramaticky zvyšuje i potenciál pro kybernetické útoky. Chytrá města a IoT zařízení čelí řadě specifických kybernetických hrozeb, které mohou mít dalekosáhlé důsledky pro fungování města a bezpečnost jeho obyvatel.DDoS útoky na kritickou infrastrukturu představují jedno z nejvážnějších rizik. Útočníci mohou zaplavit městské systémy obrovským množstvím požadavků, což může vést k výpadkům klíčových služeb, jako je řízení dopravy nebo distribuce energie. V roce 2018 například čelilo město Atlanta masivnímu ransomware útoku, který ochromil mnoho městských služeb na několik dní.Man-in-the-Middle útoky na IoT komunikaci představují další významnou hrozbu. Útočníci mohou zachytávat data a manipulovat s nimi při jejich přenosu mezi IoT zařízeními a centrálními systémy, což může vést k falešným alarmům nebo nesprávným rozhodnutím založeným na manipulovaných datech.Ransomware útoky cílící na městské systémy se stávají stále sofistikovanějšími. Útočníci mohou zašifrovat kritická data a požadovat výkupné, což může paralyzovat městské služby a způsobit značné finanční ztráty.Zneužití AI a strojového učení k manipulaci s daty představuje nový model v kybernetických hrozbách. Útočníci mohou využívat pokročilé algoritmy k vytváření přesvědčivých deepfake videí nebo k manipulaci se senzorickými daty, což může vést k chybným rozhodnutím městských systémů.Útoky na dodavatelské řetězce poskytovatelů IoT zařízení mohou mít kaskádový efekt. Kompromitace jediného dodavatele může potenciálně ohrozit tisíce zařízení napříč městem.Zneužití zranitelností v IoT zařízeních k vytvoření botnetu představuje hrozbu nejen pro samotné město, ale i pro širší online prostor.Kamerové a dohledové systémy mají své specifické zranitelnosti, které mohou být zneužity útočníky. Nedostatečné šifrování přenášených dat může vést k úniku citlivých informací. Slabá autentizace a správa přístupů mohou umožnit neoprávněný přístup k video streamům nebo ovládání kamer. Zastaralý firmware a absence pravidelných aktualizací ponechávají systémy zranitelné vůči známým exploitům.Nedostatečná segmentace sítě může útočníkům, kteří získají přístup k jednomu zařízení, umožnit pohyb napříč celou sítí. Zranitelnosti v API rozhraních pro integraci s jinými systémy mohou poskytnout útočníkům další vstupní body. Navíc, fyzické zabezpečení zařízení v terénu představuje další výzvu, protože kamery a senzory umístěné na veřejných místech mohou být náchylné k fyzickému poškození nebo manipulaci.NIS2: Nový regulační rámec pro kybernetickou bezpečnostV reakci na rostoucí kybernetické hrozby Evropská unie přijala směrnici NIS2, která představuje klíčový nástroj pro zvýšení kybernetické bezpečnosti napříč členskými státy. Pro chytrá města a IoT jsou relevantní např. tyto aspekty:- Rozšíření sektorového rozsahu: NIS2 významně rozšiřuje počet sektorů, na které se vztahuje, včetně poskytovatelů veřejných elektronických komunikačních sítí nebo služeb. To znamená, že mnoho komponent chytrých měst nyní spadá pod přísnější regulaci.- Zavedení přísnějších bezpečnostních požadavků: Směrnice vyžaduje implementaci robustních bezpečnostních opatření, včetně šifrování a multi-faktorové autentizace. To je zvláště důležité pro zabezpečení IoT zařízení a dohledových systémů v městském prostředí.- Požadavky na reporting incidentů a sdílení informací: NIS2 klade větší důraz na rychlé hlášení bezpečnostních incidentů a sdílení informací o hrozbách. To může významně přispět k rychlejší detekci a reakci na kybernetické útoky v rámci chytrých měst.Implementace NIS2 v chytrých městech bude vyžadovat komplexní přístup. Města budou muset provést důkladný audit stávajících systémů a procesů, aby identifikovala potenciální mezery v zabezpečení. Bude nutné vytvořit nebo aktualizovat bezpečnostní politiky a procedury tak, aby odpovídaly novým požadavkům směrnice.Významné investice do bezpečnostních technologií a školení personálu budou nezbytné pro dosažení požadované úrovně zabezpečení. Města budou muset zavést robustní systémy pro detekci a reakci na incidenty, aby mohla rychle identifikovat a reagovat na potenciální hrozby.Pravidelné testování a hodnocení bezpečnostních opatření se stane standardní praxí, aby se zajistila kontinuální efektivita bezpečnostních opatření v rychle se vyvíjejícím prostředí hrozeb.Best practices: Budování odolného chytrého městaPro zvýšení kybernetické bezpečnosti chytrých měst a IoT je klíčové implementovat osvědčené postupy, které zahrnují technologická řešení, procesní opatření a kontinuální vzdělávání. Zde jsou některé z klíčových best practices:Implementace přístupu integrované bezpečnosti: Bezpečnost musí být integrální součástí návrhu a vývoje všech IoT řešení a městských systémů od samého počátku, nikoli dodatečným prvkem.Využití silného šifrování: Veškerá komunikace v rámci IoT ekosystému by měla být šifrována pomocí nejmodernějších kryptografických protokolů, aby se zabránilo odposlechu a manipulaci s daty.Zavedení robustního systému správy identit a přístupů (IAM): Implementace sofistikovaných IAM řešení je klíčová pro zajištění, že k citlivým systémům a datům mají přístup pouze autorizované osoby.Pravidelné bezpečnostní audity a penetrační testování: Systematické hodnocení zranitelností a testování odolnosti systémů proti útokům pomáhá identifikovat a adresovat potenciální slabiny dříve, než je mohou zneužít útočníci.Segmentace sítě a implementace Zero Trust Architecture: Rozdělení městské sítě do izolovaných segmentů a aplikace principu „nikomu nedůvěřuj, vše ověřuj" minimalizuje potenciální škody v případě průniku do systému.Automatizované aktualizace firmware a softwaru: Zajištění, že všechna zařízení a systémy jsou vždy aktualizovány na nejnovější verzi s opravou známých zranitelností, je zásadní pro udržení vysoké úrovně zabezpečení.Implementace pokročilých log managementů či SIEM řešení: Tyto systémy poskytují komplexní přehled o bezpečnostních událostech napříč celou infrastrukturou města, umožňují rychlou detekci a reakci na potenciální hrozby.Vytvoření a pravidelné testování plánů reakce na incidenty: Připravenost na různé scénáře kybernetických útoků a pravidelné školení reakcí na ně zvyšuje schopnost města efektivně reagovat v případě skutečného incidentu.Školení zaměstnanců a zvyšování povědomí o kybernetické bezpečnosti: Lidský faktor zůstává klíčovým prvkem v kybernetické bezpečnosti. Pravidelná školení a osvětové kampaně pomáhají vytvářet kulturu bezpečnosti napříč městskou správou i mezi občany.Budoucnost: Nové horizonty kybernetické bezpečnostiBudoucnost kybernetické bezpečnosti v chytrých městech bude formována několika klíčovými trendy a výzvami.Rostoucí využití umělé inteligence a strojového učení pro detekci a prevenci hrozeb přinese novou úroveň sofistikovanosti v oblasti kybernetické obrany. AI systémy budou schopny v reálném čase analyzovat obrovské množství dat, identifikovat anomálie a předvídat potenciální útoky dříve, než se stanou.Implementace kvantové kryptografie pro zabezpečení kritické komunikace představuje slibnou cestu k vytvoření teoreticky neprolomitelných komunikačních kanálů. Tato technologie může být klíčová pro ochranu nejcitlivějších dat a systémů chytrých měst.Vývoj nových standardů pro interoperabilitu a bezpečnost IoT zařízení bude hrát důležitou roli v zajištění bezpečnosti a kompatibility různorodých systémů v rámci chytrého města. Tyto standardy pomohou vytvořit jednotnější a bezpečnější ekosystém IoT.Zvýšený důraz na ochranu soukromí a etické využívání dat v městských systémech bude reflektovat rostoucí obavy veřejnosti ohledně využívání osobních údajů. Města budou muset najít rovnováhu mezi využíváním dat pro zlepšení služeb a respektováním soukromí občanů.Rostoucí význam spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem v oblasti kybernetické bezpečnosti umožní městům využívat expertízu a zdroje soukromého sektoru při řešení komplexních bezpečnostních výzev.Hlavní výzvy, kterým budou chytrá města v budoucnu čelit, zahrnují:- Zajištění kompatibility starších systémů s novými bezpečnostními standardy bude vyžadovat inovativní přístupy a možná i významné investice do modernizace infrastruktury.- Řešení nedostatku kvalifikovaných odborníků na kybernetickou bezpečnost bude vyžadovat intenzivní spolupráci s vzdělávacími institucemi a vytvoření atraktivních kariérních příležitostí v městské správě.- Balancování mezi inovacemi a bezpečností v rychle se vyvíjejícím technologickém prostředí bude vyžadovat flexibilní a adaptivní přístup k řízení rizik.- Řešení právních a etických otázek spojených s využíváním dat a dohledových systémů bude vyžadovat kontinuální dialog mezi městskou správou, občany a odborníky na etiku a právo.- Zajištění dlouhodobé udržitelnosti investic do kybernetické bezpečnosti v kontextu omezených městských rozpočtů bude vyžadovat inovativní finanční modely a jasnou demonstraci hodnoty těchto investic.Budoucnost bezpečných chytrých městKybernetická bezpečnost se stává kritickým aspektem rozvoje chytrých měst a implementace IoT řešení. S rostoucí komplexitou městských systémů a zvyšujícím se počtem připojených zařízení se exponenciálně zvyšuje i potenciál pro kybernetické útoky. Implementace směrnice NIS2 poskytuje důležitý regulační rámec pro zvýšení odolnosti vůči těmto hrozbám, ale skutečný úspěch bude záviset na schopnosti měst efektivně implementovat komplexní bezpečnostní strategie.Úspěšné zabezpečení chytrých měst vyžaduje holistický přístup, který kombinuje nejmodernější technologická řešení, robustní procesy a kontinuální vzdělávání všech zúčastněných stran. Pouze takovýmto integrovaným přístupem mohou města plně využít potenciál moderních technologií při současném zajištění bezpečnosti a soukromí svých občanů.Budoucnost chytrých měst závisí na naší schopnosti efektivně řešit současné i budoucí kybernetické hrozby. Se správným přístupem, investicemi do kybernetické bezpečnosti a kontinuálním vývojem v oblasti technologií a regulací mohou chytrá města významně přispět ke zlepšení kvality života, zvýšení efektivity městských služeb a vytvoření udržitelnějších urban'ích prostředí.V konečném důsledku bude úspěch chytrých měst měřen nejen jejich technologickou vyspělostí, ale také jejich schopností zajistit bezpečnost, soukromí a důvěru svých obyvatel. Kybernetická bezpečnost tak není jen technickým problémem, ale fundamentálním předpokladem pro budování inteligentních, odolných a lidsky centrických měst budoucnosti.Více informacíPro další informace o alianci All4Cyber, jejích službách, řešeních a nadcházejících aktivitách, navštivte www.all4cyber.cz, LinkedIn, X, FCB nebo nás kontaktujte na info@all4cyber.cz.O alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných společností: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti.Kontakt pro média:Mariana PohlováE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.tempusmedia.czwww.all4cyber.cz

Čas načtení: 2024-09-13 17:07:40

⚡Zlato na nových maximech, stříbro +2,5 %

Drahé kovy těsně před rozhodnutím Fedu příští týden výrazně posilují. Tržní očekávání dávají 45% pravděpodobnost zvýšení o 50 bazických bodů na středečním zasedání. Dříve na trhu zaznělo, že fondy před rozhodnutím příští týden zvýšily alokaci ve future...

Čas načtení: 2024-09-17 18:00:17

Ruské propagandě na Facebooku pšenka nepokvete. Meta se rozhodla k radikálnímu kroku

Meta v následujících dnech zablokuje přístup ruských státních médií na jejich sítě Například Russia Today či Rossija segodňa už nebude moci využívat Facebook, Instagram nebo Threads Facebook či Instagram je v Rusku od roku 2022 oficiálně zakázaný Ač si to řada spoluobčanů nechce připustit, informační válka s Ruskou federací je v plném proudu a ovlivňuje nejen Česko, které zaujímá na oficiálním seznamu nepřítel Ruska přední pozici, tak i zbytek svobodného světa. Rusko si v posledních letech obzvláště oblíbilo zákulisní ovlivňování voleb v demokratických státech, jako jsou například USA, tudíž se není čemu divit, když tyto akce vyvolávají protireakce. Nyní se firma kumulující největší sociální sítě světa Meta rozhodla, že ovlivňování ze strany ruských státních médií učiní přítrž. Přečtěte si celý článek Ruské propagandě na Facebooku pšenka nepokvete. Meta se rozhodla k radikálnímu kroku

Čas načtení: 2024-10-15 13:40:46

Přehled a tabulky - tajné služby

Autor: RoBoT Datum: 15.10.2024 13:40:46 1935-1940Hodnosti pro příslušníky Hlavní správy státní bezpečnosti byly zavedeny Rozhodnutím Ústředního výkonného výboru aa Rady lidových komisařů č. 20/2256 ze dne 7. října 1935. Hodnosti pro příslušníky pohraniční a vnitřní ochrany NKVD byly zavedeny Rozhodnutím Rady lidových komisařů č. 2250 ze dne 7. října 1935. Zavedení hodností bylo oznámeno rozkazem lidového komisaře vnitra č. 319 ze dne 10. října 1935. 26. listopadu 1935 přijaly Ústřední výkonný výbor a Rada lidových komisařů rozhodnutí č. 2542 o zavedení hodnosti generálního komisaře státní bezpečnosti.Dne 20. srpna 1937 rozhodla Rada lidových komisařů o zavedení hodností podporučík, politický podvedoucí a vojenský podtechnik.Hodnost kandidáta byla u vojsk NKVD zrušena rozkazem lidového komisaře vnitra č. 169 ze dne 21. dubna 1937. U orgánů státní bezpečnosti zůstala zachována. (asi do 1940)Hlavní správa státní bezpečnostiVojska pohraniční a vnitřní ochrany NKVDZákladníhodnostiPozemníhodnosti PONámořní hodnosti POLetecké hodnosti POPozemní hodnosti VONámořní hodnosti VOPolitruciIntendanceTechnicipozemníTechnicinámořníZdravotníciVeterinářiJusticegenerální komisař státní bezpečnosti-------komisař státní bezpečnosti 1. stupně---------komisař státní bezpečnosti 2. stupně---------komisař státní bezpečnosti 3. stupněsborový velitelvlajkový důstojník 1. stupněsborový komisař------nadmajor státní bezpečnostidivizní velitelvlajkový důstojník 2. stupnědivizní komisařdivizní intendantdivizní inženýrinženýr-vlajkový důstojník 2. stupnědivizní lékařdivizní veterinární lékařdivizní vojenský právníkmajor státní bezpečnostibrigádní velitelkapitán 1. stupněbrigádní komisařbrigádní intendantbrigádní inženýrinženýr-vlajkový důstojník 3. stupněbrigádní lékařbrigádní veterinární lékařbrigádní vojenský právníkkapitán státní bezpečnostiplukovníkkapitán 2. stupněplukovní komisařintendant 1. stupněvojenský inženýr 1. stupněvojenský inženýr 1. stupněvojenský lékař 1. stupněvojenský veterinární lékař 1. stupněvojenský právník 1. stupněnadporučík státní bezpečnostimajorkapitán 3. stupněpraporní komisařintendant 2. stupněvojenský inženýr 2. stupněvojenský inženýr 2. stupněvojenský lékař 2. stupněvojenský veterinární lékař 2. stupněvojenský právník 2. stupněporučík státní bezpečnostikapitánkapitánporučíkpolitický nadvedoucíintendant 3. stupněvojenský inženýr 3. stupněvojenský inženýr 3. stupněvojenský lékař 3. stupněvojenský veterinární lékař 3. stupněvojenský právník 3. stupněpodporučík státní bezpečnostinadporučíknadporučíkpolitický vedoucítechnik-intendant 1. stupněvojenský technik 1. stupněvojenský technik 1. stupněvojenský nadfelčarvojenský veterinární nadfelčarvojenský právníkseržant státní bezpečnostiporučíkporučíkpolitický podvedoucítechnik-intendant 2. stupněvojenský technik 2. stupněvojenský technik 2. stupněvojenský felčarvojenský veterinární felčarvojenský podprávník-podporučíkpodporučík--vojenský podtechnikvojenský podtechnik---kandidátkandidátkandidát--------staršinastaršina--------četový podvelitelčetový podvelitel--------družstevní veliteldružstevní velitel--------rudoarmějecrudoflotěc-------

Čas načtení: 2024-11-21 16:03:00

Blíži sa jadrová vojna? Rusko svojim rozhodnutím (znova) vydesilo Európu aj Spojené štáty

Ako informuje portál Interesting Engineering, Rusko nedávno začalo s produkciou mobilných protiatómových krytov. Tie by mali vedieť poskytnúť ochranu v prípade jadrového útoku ... The post Blíži sa jadrová vojna? Rusko svojim rozhodnutím (znova) vydesilo Európu aj Spojené štáty appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-04-03 17:24:01

Sovětská pomsta Američanům, která stála naše sportovce medaile

V roce 1984 se konaly XXIII. letní olympijské hry v americkém Los Angeles. Českoslovenští sportovci se na tuto událost velmi těšili, protože řada z nich – koulařka Helena Fibingerová, atletka Jarmila Kratochvílová či diskař Imrich Bugár – byla na vrcholu své formy a na medaile si věřila. Jenže olympiáda probíhala stále ve stínu studené války. Původní sportovní cíle byly velké Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV) začal chystat přípravy na olympiádu, a dokonce stanovil cíle, které byly nemalé – devatenáct medailí z individuálních soutěží a jedna z kolektivních sportů. Rozběhl se proces nominací sportovců na olympiádu. Nicméně Sověti nakonec rozhodli úplně jinak. V Sovětském svazu v únoru 1984 nastoupil do čela Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu konzervativní Konstantin Černěnko. Olympijské hry skýtaly pro Sověty vhodnou příležitost, jak ukázat svůj konfrontační styl vůči USA.  Seriálová bomba jménem Chalífát. Švédský pohled na ISIS je chladnokrevným hitem Číst více Možnost bojkotu už visela ve vzduchu, otázkou bylo, jakou zvolit záminku pro to, aby se her neúčastnili sovětští sportovci a jejich kolegové z východního bloku. Nejvyšší sovětské vedení jednak poukazovalo na to, že jde o výrazně komerční podnik, který je cizí socialistickému sportovci, jednak se obávalo, aby tam část výpravy nezůstala a nepožádala v USA o politický azyl. Vylhaná rizika Sovětské politické vedení ale především varovalo, že sovětští sportovci nebudou během konání olympiády v bezpečí a že se připravují fyzické útoky proti nim. Web Britannica uvádí, že měla být na hrách navíc vytvořena záměrně protikomunistická atmosféra. Takové zdůvodnění neúčasti však bylo toliko účelové, protože žádné nebezpečí sovětským ani jiným sportovcům reálně nehrozilo. Administrativa Ronalda Reagana posléze uvedla, že sovětský bojkot her „je očividným politickým rozhodnutím, pro něž neexistuje žádné odůvodnění“, jak uvádí server history.com. Sovětský kosmonaut Komarov hrdinsky nastoupil do problémové rakety. Jeho zápas ukončil špatný padák Číst více V květnu 1984 uvedl v tiskovém prohlášení Národní olympijský výbor SSSR, že pokládá „za neúčelné, aby se sovětští sportovci zúčastnili olympijských her v Los Angeles“ a považuje za nezbytné „se obrátit na bratrské strany socialistických zemí. Budeme vděční, jestliže přátelé ze své strany zaujmou obdobné stanovisko“. Vedoucí oddělení propagandy ÚV KSSS Boris Stukalin opakoval zjevně nesmyslné argumenty: „Jsou zjevně připravovány protisovětské a protisocialistické akce fyzického násilí a nejrůznějších forem nátlaku a kompromitace sovětských a ostatních socialistických sportovců.“ Hodnověrné důkazy pro své tvrzení však nedodal.  Českoslovenští sportovci ostrouhali Sovětskou argumentaci pak poslušně přejaly i ostatní země kromě Rumunska a Jugoslávie, které své sportovce na hry poslaly. ČSTV, v jehož čele stál Antonín Himl, následně v květnu 1984 opakoval, že v Los Angeles není pro sportovce ze socialistických zemí bezpečno a může jít o život. Československý olympijský výbor se tak rozhodl na vrcholnou událost nevyslat své sportovce.  Sovětský člověk Mičurin požádal o znárodnění svých výzkumů. Vyšlechtil desítky odrůd ovoce a odmítl Američany Číst více Zdrcená Fibingerová pak musela v televizi přednést připravený projev, který věrně kopíroval oficiální politické důvody neúčasti sportovců. „Chtěla bych říct, že se mně hovoří opravdu nesmírně těžko. V přípravě jsem sahala skutečně až na hranici svých možností a kolikrát jsem doslova padala. Ještě jednou jsem se chtěla zúčastnit olympijských her, přesto se plně stavím za stanovisko Československého olympijského výboru, neboť v určitých kruzích vznikla anomální situace, která nezaručuje čistotu olympijské myšlenky,“ prohlásila veřejně viditelně pohnutá Fibingerová. Veškerá dřina československých i jiných sportovců tak přišla vniveč.  Vzdoroakce nemohla vynahradit olympiádu Českoslovenští a další sportovci z východního bloku se pak účastnili jakési „vzdoroakce“ s názvem Družba, která však nemohla vynahradit vynucenou absenci na letní olympiádě v Los Angeles a postrádala její světový lesk. Té se účastnilo nakonec 140 zemí. Rumunsko, které nesouhlasilo se sovětským rozhodnutím a na vrcholnou sportovní akci poslalo své sportovce, získalo nakonec dvacet zlatých medailí, Jugoslávie sedm. Zdroj: autorský článek, autor je Mgr. historie KAM DÁL: Babiš oblékl olympijský dres a kritizoval „chudý“ sport. Vládě dává za příklad kolabující Maďarsko.

Čas načtení: 2025-06-30 05:52:13

Citadelum – když cihly a krev tvoří impérium

Každé impérium začíná jedním rozhodnutím – rozhodnutím nevzdát se, i když hlína pod nohama není úrodná, voda je daleko a první barbar ještě ani nezakřičel. Když jsem stanul na nehostinné planině, kde měl vzniknout můj první tábor, vnímal jsem chlad mramoru, který tam ještě nestál. Článek Citadelum – když cihly a krev tvoří impérium se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-07-24 10:00:00

Tlak na Zelenského kvůli změnám v protikorupčních agenturách roste, protesty pokračují

Pravda. Tohle je něco, z čeho by v Moskvě radost mít neměli, důkaz síly ukrajinské společnosti. Něco, co je v Kremlu děsí nejvíc https://t.co/LSoCKtKv1a— Michal Kubal 🇨🇿 (@MichalKubal) July 23, 2025  Evropští lídři vyzývají Ukrajinu, aby dodržovala standardy EU poté, co prezident podpořil legislativu oslabující protikorupční orgányVolodymyr Zelenskyj ve středu slíbil nový zákon na posílení právního státu na Ukrajině, zjevně ve snaze uklidnit rozhořčení veřejnosti nad svým rozhodnutím oslabit pravomoci dvou nezávislých protikorupčních agentur.Tisíce demonstrantů vyšly druhý den do ulic Kyjeva, zatímco evropští lídři vyjádřili znepokojení nad kontroverzním rozhodnutím ukrajinského prezidenta. Demonstranti se shromáždili před prezidentskou kanceláří a skandovali protivládní slogany.

Čas načtení: 2025-09-18 14:43:53

Chelsea FC: Útočník proti obránci v souboji o míč

Řešením soubojových situací jeden na jednoho, zaměřeným na obcházení obránce a následné zakončení od útočícího hráče jsme se věnovali v kreativním cvičení Rychlost reakce, přijmutí míče a souboj 1:1, ve kterém se  útočící hráč, který přijme míč, se s ním otáčí a podle postavení bránícího hráče se rozhoduje, jakým způsobem vyřeší souboj jeden na jednoho nebo Jeden na jednoho s rozhodnutím a zakončením, které simuluje zápasovou soubojovou situaci a to jak z pozice útočníka s míčem, tak obránce s tím, že útočící hráč má několik variant řešení, kam a kudy povede svůj útok.    Cvičení s názvem Útočník proti obránci v souboji o míč je inspirováno cvičením z tréninkového procesu Chelsea FC a je zaměřeno nácvik řešení soubojové situace jeden na jednoho, které předchází rychlostní souboj se změnou směru běhu. Podle zvolené varianty jsou role hráčů dopředu dané nebo se o nich rozhoduje podle toho, který z hráčů je dříve u míče.  

Čas načtení: 2025-09-18 14:43:53

Chelsea FC: Útočník proti obránci v souboji o míč

Řešením soubojových situací jeden na jednoho, zaměřeným na obcházení obránce a následné zakončení od útočícího hráče jsme se věnovali v kreativním cvičení Rychlost reakce, přijmutí míče a souboj 1:1, ve kterém se  útočící hráč, který přijme míč, se s ním otáčí a podle postavení bránícího hráče se rozhoduje, jakým způsobem vyřeší souboj jeden na jednoho nebo Jeden na jednoho s rozhodnutím a zakončením, které simuluje zápasovou soubojovou situaci a to jak z pozice útočníka s míčem, tak obránce s tím, že útočící hráč má několik variant řešení, kam a kudy povede svůj útok.    Cvičení s názvem Útočník proti obránci v souboji o míč je inspirováno cvičením z tréninkového procesu Chelsea FC a je zaměřeno nácvik řešení soubojové situace jeden na jednoho, které předchází rychlostní souboj se změnou směru běhu. Podle zvolené varianty jsou role hráčů dopředu dané nebo se o nich rozhoduje podle toho, který z hráčů je dříve u míče.  

Čas načtení: 2026-01-30 09:10:38

Škoda Karoq ve druhé generaci? Automobilka by ráda, ale s finálním rozhodnutím musí počkat

Škoda zvažuje druhou generaci Karoqu. Rozhodnutí ale může padnout až podle toho, jak EU naloží se zákazem spalovacích aut po roce 2035.