Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-05-29 15:03:31

Gina Agatha Renotière: Fantastická cesta s piráty ze školních lavic přes oceán až na pulty knihkupectví

Když už o něčem chcete psát, měli byste mít problematiku nastudovanou. Gina Agatha Renotière je toho důkazem. Nejspíš byste to do ní neřekli, ale na moři je jako doma, snad jen to přepadení piráty ještě nezažila. Ale jinak si z ní neberte rozhodně příklad – v rozhovoru prozradila, že její prvotina Třináct vlajek vznikala z velké části během školní výuky!

Čas načtení: 2024-11-06 13:17:04

Máma má vždycky pravdu [Marie Urbánková / Labyrint]

Co by se stalo, kdyby máma měla vždycky pravdu? Neběhej, upadneš! Nešťourej se v nose! Kam se propadnu, když budu dupat? Třináct kapitol, třináct dětí a třináct příběhů.

Čas načtení: 2024-12-10 14:55:33

Olomoucká dramata [Jan Sulovský / Poznání]

Třináct historických osudů a událostí, třináct her, třináct inscenací.

Čas načtení: 2024-12-15 13:23:00

Cenu Miloslava Švandrlíka získal Pavel Tomeš

První místo v již 11. ročníku Ceny Miloslava Švandrlíka si letos odnesl spisovatel a stand-up komik Pavel Tomeš za svou sbírku povídek 13! Třináct příběhů s přílohami. Obec spisovatelů ČR toto ocenění každoročně uděluje autorům humoristických knih. Spolupořadatelem je Praha 11, kde autor Černých baronů bydlel. „Příběhy v knize se pohybují v širokém spektru tónin a různě zbarveného humoru, od toho černého po ironii, od nostalgického pousmání k dadaistickému mrknutí. Jsou výborně vypointované, neotřelé a překvapivé, v podstatě záznamy malérů, do nichž se bezděky vřítíme, a ne vždy vyvázneme se zdravou kůží,“ uvedla za porotu spisovatelka Františka Vrbenská ke knize Pavla Tomeše, který má už na kontě Cenu čtenářů Magnesia Litera za svůj humorný román o smrti Až na ten konec dobrý. Na druhém místě skončila Iva Pekárková a její kniha Kam jede tohle nástupiště, třetí místo získala Martina Boučková za Past na sňatkového podvodníka. Porota letos udělila i tři čestná uznání, získali je Petr Čech za knihu A tak si tady žijeme, Jaromír Marek za Dobu chemlonovou a Rosana Zvelebilová za román Obojek. Soutěže se mohly účastnit humoristické knihy vydané v roce 2023. V předchozích ročnících obdržel Cenu Miloslava Švandrlíka například Karel Šíp, Lukáš Pavlásek, Zdeněk Svěrák nebo Evžen Boček. VÍTĚZNÉ KNIHY . 13! Třináct příběhů s přílohami 13! (čti „třináct faktoriál“) je mozaika třinácti povídek, v nichž se postavy dostávají do neobvyklých situací, které ne vždy dopadnou úplně dobře. Ale ať už převládne smích nebo smutek, žádná tma není tak temná, aby ji neprozářil černý humor. Příběhy spolu sice nesouvisí, ale pro náročnějšího čtenáře je v nich roztroušeno pár narážek, které mají navodit pocit, že jo. Lze je číst v libovolném pořadí a nejspíš vás ohromí, kolik možností vám to dává. Kniha obsahuje i překvapivý bonus: přílohy, které příběhy dále rozvíjejí, což překonává nejčastější výhradu proti sbírkám povídek „sotva to začalo, tak to skončí“. . Kam jede tohle nástupiště Zatoužili jste někdy vědět, jak zastavit vlak? Nebo proč tolik pracovníků londýnské přepravy chodí v otrhaných, špinavých uniformách? Lámete si hlavu, jak vynadat člověku jiné barvy pleti a nedostat se do maléru? Na tyhle a spoustu dalších otázek odpovídá další kniha Ivy Pekárkové, inspirovaná dobrodružstvími jejího skoromanžela, dlouholetého zaměstnance londýnských drah. Svižně psané, vtipné a informativní příběhy přinášejí čtenáři panoptikum postaviček, přehršel historek a tu a tam i nějaké odhalení. . . Past na sňatkového podvodníka Jak přechytračit záletníka a nezamilovat se Říká si Leon, Tomi, Andreas, David, … Má mnoho jmen, ale ani jedno není pravé. S oblibou oslní ženu, většinou středního věku, na kterou rozehraje taktiku neodolatelného elegána. A penízky se hrnou. Avšak navzdory zkušenostem se mu poslední dobou nedaří. Když téměř zoufalý poznává Hanku, znovu v myšlenkách slyší šustění bankovek. Nicméně, zlomit sebevědomou ženu není zase tak snadný úkol. A jediné, na co se dá vždy spolehnout, jsou Murphyho zákony. Přijde si podvodníček na své, nebo dostane za vyučenou? . . A tak si tady žijeme Hold spisovateli O. Pavlovi kniha P. Čecha Tak si tady žijeme a první setkání převozníků na Berounce. . . Doba chemlonová Jak jsem přežil socialismus, svoji rodinu a Brno Dětství v socialistickém Československu bylo krásné — asi jako každé dětství. Jen nebýt té normalizace…  Staré Brno, přelom šedesátých a sedmdesátých let. Ve společnosti jsou stále znát poválečné šrámy, oficiálně se normalizují poměry a tuží se vítězství socialismu. Rodiny si při všeobecném nedostatku musejí nějak poradit, ať už jde o bydlení, spotřební zboží, nebo dovolenou v zahraničí. Jedním z mála způsobů, jak tohle každodenní pinožení zvládnout, je brát všechno s humorem. Nebo alespoň s dětskou zvědavostí a naivitou.  . . Obojek Uměle vyrobený člověk – pomocník číslo 68 – v roce 2017 bez odporu vykonává příkazy a přijímá svou roli spotřebního zboží. Ruský důstojník Eša, velitel baterie č. 6, se musí ve II. světové válce popasovat s těmi nejhoršími možnými svěřenci. A mladý Emouš? Ten se v roce 3023 snaží opuštěnou důlní šachtou plnou smrtících nástrah dostat do tajuplného cíle. Je vůbec možné, aby tyto tři muže něco spojovalo?

Čas načtení: 2025-12-01 13:30:33

Třináct let starý Euro Truck Simulator 2 hlásí rekord! V jednu chvíli ho hrálo přes 72 tisíc hráčů

Třináct let stará česká hra Euro Truck Simulator 2 překonala vlastní rekord v aktivních hráčích  V jednu chvíli si jízdu nákladním automobilem vychutnávalo přes 72 tisíc hráčů Nárůstu zájmu pomohla nová DLC a také výrazná sleva na Steamu Když se řekne nejcennější česká videoherní značka, co si představíte? Nedávné pokračování megahitu s názvem Kingdom Come: Deliverance II, kultovní Mafii, vojenskou taktickou střílečku ArmA nebo snad některé oceňované tituly z dílny brněnského studia Amanita Design? Pro někoho je to možná překvapivě společnost SCS Software, kterou v roce 1997 založili bratři Šeborové a Martin Český – ta se totiž podle posledního žebříčku nejhodnotnějších českých firem umístila na 70. místě s odhadovanou hodnotou 7,4 miliard korun, čímž překonala i dlouhodobého lídra Bohemia Interactive. Přečtěte si celý článek Třináct let starý Euro Truck Simulator 2 hlásí rekord! V jednu chvíli ho hrálo přes 72 tisíc hráčů

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2021-11-18 09:54:52

Zpěvačka Viktorie Dugranpere přezpívala do češtiny písně Edith Piaf či Marilyn Monroe

Francouzské šansony Edith Piaf nebo Jacquese Brela a americké hity Elly Fitzgerald či Marilyn Monroe přezpívala česká zpěvačka Viktorie Dugranpere. Písně nahrála s kapelou Viktorie & František Band v čele s akordeonistou Františkem Tomáškem. Ze spolupráce vzešlo dvojalbum Francouzské šansony a Šlágry mrakodrapů, které vychází v druhé půlce listopadu a představuje hity staré Francie a Ameriky přeložené písničkářem, básníkem a textařem Jiřím Dědečkem. První deska francouzských hitů z dvojalba nabízí celkem třináct cover verzí šansonů z repertoáru Edith Piaf, Jacquese Brela, Borise Viana, Serge Gainsbourga a šansoniérky Barbary. Druhá deska nabízí rovněž třináct skladeb, ale tentokrát amerických jazzových a swingových songů, tzv. standardů, známých například z repertoáru Marilyn Monroe, Elly Fitzgerald, Elvise Presleyho nebo z pera amerického skladatele George Gershwina. Booklet k dvojalbu obsahuje řadu fotografií a všechny české texty jako tištěné básně, některé z překladů byly zhudebněny vůbec poprvé. Posluchači tak mohou na novém dvojalbu najít například legendární song I Wanna Be Loved By You herečky a zpěvačky Marilyn Monroe s českým názvem Já toužím jen po tobě, píseň Only You neboli Jsou-li můj v originále známou v podání Elvise Presleyho, šanson La Vie En Rose Edith Piaf nazvaný Jako růže, Amsterdam Jacquese Brela či Anamour alias Láska a led Serge Gainsbourga a řadu dalších šansonů a songů. České texty v podání spisovatele Jiřího Dědečka v sobě snoubí jak autorův charakteristický vtip, tak jeho písničkářskou poetiku a trefně si zahrávají se slovy. V českém textu písně I Wanna Be Loved By You tak například zazní: „Já toužím jen po tobě, ach jo, když kráčím po chodbě.“, skladba z repertoáru Elly Fitzgerald Moonlight In Vermont se zase v české verzi jmenuje Vermut po nocích a přebásněný šanson Jako růže nabízí teskně poetické: „Má mě zkrátka v zajetí, když se ptá, jak je ti? Zašeptám, jako růži.“ Zpěvačka Viktorie Dugranpere vystudovala na Univerzitě Karlově obor sbormistrovství chrámové hudby a hudební vědu se zaměřením na českou hudbu osmnáctého století. Část studií strávila na pařížské Sorbonně, kde se věnovala především francouzské hudbě období renesance a baroka. Sólový zpěv studovala u operní pěvkyně Daniely Šounové Broukové, profesora Jiřího Kotouče a Pavly Zumrové. Absolvovala celou řadu interpretačních pěveckých kurzů z oblasti barokní komorní hudby, opery a divadla, v Čechách i zahraničí. Od roku 2009 intenzivně věnuje koncertní činnosti v oblasti staré hudby. Tento zájem ji přivedl k založení souboru Victoria Ensemble, jehož ideou je znovuobjevování hudby zapadlé v dějinách a její přínos dnešní době. Se souborem vystupuje jako sólistka, ansámblová pěvkyně a jeho umělecká vedoucí. V roce 2010 započala Viktorie spolupráci s akordeonistou a skladatelem Františkem Tomáškem, s pod názvem Viktorie & František Band koncertuje jako interpretka francouzských šansonů, jazzu a swingu.

Čas načtení: 2019-12-16 18:03:50

Dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky doprovázejí ilustrace Zdeňka Buriana

Stojí vůbec za zmínku aktuální, již dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky v nakladatelství Albatros? Ano. Především proto, že vychází jako sběratelské s kresbami Zdeňka Buriana. Vznést lze leda několik symbolických výhrad. Především je to jedna „burianovská“. Většina Burianových ilustrací je uvnitř knihy drasticky zmenšena, a to na formát 7 x 9,5 cm, a osm tak redukovaných maleb (více jich Zdeněk Burian dovnitř do knihy nikdy nevytvořil) odhalíte teprve na poslední dvojstraně působivého, vázaného díla. Ale jen tři z nich (ty, co se daly převzít z dosud existujících originálů) jsou rozesazeny i do vlastního textu a na dějově příslušná místa. Rikitan se například vkrádá do stanu a jinde hoši nastupují pod vztyčenou vlajku. Ty (pouhé) tři obrázky aspoň teď máme na kvalitním, lesklém papíře, avšak největší naše nakladatelství souběžně čtenáři jemně vzkazuje, aby si pět dalších ilustrací vyhledal a prohlédl jinde, nejspíše v rámci sebraného Burianova díla, jehož vydávání se Albatros, to všechna čest, soustavně věnuje. Sporné změny v textu Existuje ovšem ještě devátý obrázek – pro obálku, a ten na obálce taky spatříme, nicméně desátou malbu příslušnou knize a znázorňující sedícího Rikitana neobsahuje toto vydání bohužel ani v náznaku. Ale nutno uznat, že ji malíř tvořil s notným již odstupem od původní zakázky, možná až koncem let šedesátých... A jak tedy vznikalo dvacáté vydání této legendární knihy? Šestičlenná ediční rada nakladatelství a Skautské nadace Jaroslava Foglara vyšla při práci z prvního vydání (1937) a respektovala pietně text, a to dokonce včetně infinitivů končících na –ti. Neměnilo se ani psaní výrazů tennis či lasso, ale nic se nedá přebírat po tolika letech mechanicky, takže byly provedeny pravopisné úpravy. Jejich seznam zabírá více než tři strany a změny byly bezpochyby nutné, ale přesto jsem (hnidopišsky) objevil výjimky, kdy tak nutné nebyly. U Jana Kobese (což byl první nakladatel knihy) stojí: „Za chvilku bylo místo uklízeno, ani jeden papírek neponechán v trávě...“ Nově se „uklízeno“ s dlouhým Í změnilo na uklizeno bez čárky. Není to snad sporná změna? Autor možná více či méně intuitivně CHTĚL původním výrazem „bylo uklízeno“ intenzivněji vystavit před čtenářskou fantazii také POHYBY chlapců, ne? Anebo se dnes (na straně 61) hovoří o Písni úplňku, kterou hochy učil Rikitan. Původně se ovšem (roku 1937) mluvilo o „písni měsíce“ – s malým P. Stejně říkal autor Písni úplňku ve starší, ještě na pokračování zveřejňované verzi Hochů, která je překvapivě kratší o celých sedm kapitol (z celkových sedmdesáti). A později od „písně měsíce“ ustoupil, to je pravda, a všude ji měnil právě na Píseň úplňku a pouze na jednom místě na to zřejmě zapomněl, ale... Ale zrovna tak je možné, že autor chtěl až pamětihodně a aspoň jednou nechat v textu i původní pojem „píseň měsíce“. A proč by taky ne, že? Píseň úplňku je synonymní k „písni měsíce“ a pestrost vyjadřování jen a jenom na místě. A opakem stereotypu. To pouze nová redakce to srovnala do „lajny“. Ale jinak je přístup k úpravám obdivuhodný a jen se vynořuje otázka, proč nemohly být – ve velkém formátu – reprodukovány rovněž ty Burianovy malby, jejichž originály si... zřejmě kdosi kdysi přisvojil. Pozitivem je, že na konci knihy si lze prohlédnou barevné reprodukce různých částí Foglarova rukopisu, ale i dokonalého „čistopisu“ tohoto skutečně ručně tvořeného textu. Svaz Třinácti Foglar začal svou možná nejznámější knihu psát nejpozději roku 1929 a vycházel prvořadě ze zážitků z Tábora Svazu Třinácti (červenec 1927), jimiž se nechával prodchnout ve svých dvaceti letech. Text se začal rodit asi už tam – a roku 1999 dokonce v edici Skautské deníky vyšla nákladem 3500 výtisků foglarovka Tábor Svazu Třinácti, autorem dokonce ilustrovaná. Jde o faksimile původního Foglarova rukopisu s ručně psaným titulem Naše jednoměsíční robinsonáda u Ledče nad Sázavou. A jistě, není to nic zvláštního, ale právě tento iniciační tábor ještě vůbec nestál ve Sluneční zátoce, zpopularizované pak románem, nýbrž v Zátoce neznáma, kde tábořil Foglar prvně už roku 1925, a to pouze v počtu sedmi či osmi chlapců. Po dvou letech se na stejné místo s chutí vrátil a spolu s chlapci si podle jeho vzpomínek „umluvili“, že jen ten, kdo splní třináct těžkých úkolů, se stane členem tzv. Svazu třinácti. „Úkoly byly perné,“ píše Foglar v druhém dílu Kroniky Hochů od Bobří řeky (1996), která vznikla bedlivým výběrem z kronik 2. skautského oddílu PRAHA, jehož se ujal spisovatel Miloš Zapletal. „Naučit se plavat a třináctkrát přeplavat řeku, jít v noci na hřbitov a nakreslit na vrata křídou znamení, že jsme tam opravdu byli, strávit den a noc o samotě.“ Věřte nevěřte, nenašel se tenkrát ani jediný kluk, který by veškeré Foglarem vymyšlené úkoly zvládl. Ale vadilo to? Ne! Podstatnějším se stalo, že chlapci akceptovali denní rozkazy i táborový řád. Vše tehdy Foglar zavedl poprvé a roli sehrál dokonce následující magický detail. Jistý „Bobr“ znal tenkrát odněkud píseň neznámého autora My pluli dál a dál – a poprvé ji chlapcům zpíval. Také já, připomenu teď, jsem skladbu znal už jako dítě, nicméně z úst babičky, která ji šťastna zpívávala u plotny. Podivuhodná slova i nápěv mě fascinovaly, když jsem si hrával na linem potažené podlaze kuchyně, ale nikdy mě nenapadlo, že je píseň totožná právě s „hymnou“ Hochů od Bobří řeky, kterou uhranul svěřence Rikitan. První vydání vyšlo až v roce 1937 V Zátoce neznáma se také konal Tábor Zelené příšery (1928), ale následující Tábor na Bobří řece (1929) se uskutečnil na zbrusu novém místě, které chlapci s Foglarem našli během velikonoční výpravy u potoka Mastníku za Heřmaničkami. To už byl v oddíle „legendární“ hoch Láďa Velebil a Foglar píše: „Naše stany byly jako utopeny uprostřed luk a lesů, kudy nevedla žádná silnice ani železniční trať. Byla tu jen zarostlá vozová cesta. Tábor se vyznačoval jedinečným slunečným počasím a družina Bobrů nazvala říčku Bobří řekou.“ Podle toho získal tábor jméno. A teprve o rok později (1930) obdržela matka jednoho z Foglarových svěřenců (jménem Sedláčková) rukopis Hochů od Bobří řeky. Napsala spisovateli dopis, kde mu s knihou přeje úspěch, a on ji zprvu chtěl podle všeho vydat vlastním nákladem. To mu bylo snad s ohledem na problémy s distribucí rozmluveno, pak knihu několik pražských nakladatelů odmítlo. Léta běžela a Foglar prožil s oddílem i Tábor smůly (1930), zachycený později částečně ve stejnojmenné knize, Tábor ve Sluneční zátoce (1931), Tábor úplňku (1932) či Tábor dvacáté míle (1933). A teprve roku 1933 zaslal dílo do soutěže Melantrichu o nejlepší knihu pro mládež. Ani tentokrát neuspěl. Dostal pouze nabídku k otiskování na pokračování ve Slovíčku, příloze Českého slova, a 4. března 1934 tam kniha skutečně začala vycházet. Ilustroval ji sám Foglar, ale původně to neplánoval a jedná se proto jen o náčrty situací, které se měly teprve stát podklady profesionálního ilustrátora. Jenže redakce jim dala přednost – asi jako když během natáčení filmu Vrchní, prchni nikdo „profesionálněji“ nenazpíval Uhlířův Severní vítr. Náklad Českého slova díky Foglarovu románu prokazatelně stoupl, přibylo předplatitelů. Ale Melantrich se knihy bál. Zájem sice projevil jiný známý nakladatel, ale chtěl buď tento román plus Boj o první místo, anebo nic. Nabídl za oba dva tisíce korun, ale to se Foglarovi nezdálo dost. Vydání proto realizoval až plzeňský nakladatel s koncesí pro Prahu Jan Kobes. Měl dva syny-skauty, kteří naň naléhali, a jeden byl dokonce člen Foglarova oddílu. To rozhodlo. První vydání z května 1937 mělo 2200 výtisků a jako ilustrátora získal Kobes Zdeňka Buriana. Ten vytvořil přebal a prozatím čtyři hlubokotiskové kvaše na křídovém papíře. Přejata byla i většina Foglarových ilustrací ze Slovíčka. Oproti verzi vycházející na pokračování byl však zkrácen začátek a jiné byly i názvy některých bobříků. Čas zákazů Druhé vydání z listopadu 1939 mělo náklad 2000 kusů a Marie Majerová napsala: „Foglar utváří povahu budoucího muže a pěstuje kult zdravého těla.“ I tohle vydání bylo opět zkráceno a ubylo několik Foglarových méně zdařilých pérovek. Naopak přibyly čtyři Burianovy kvaše. Třetí vydání (dalších 2000 kusů) vyšlo pravděpodobně v létě 1940 a následoval minimálně jeden upravený dotisk. Na podzim 1940 následovalo čtvrté, opět textově pozměněné vydání. I to ve dvou tisících výtiscích a jako obvykle s načerno pořizovanými dotisky s drobnými změnami. Obdobně se kvůli daním tehdy chovali mnozí nakladatelé. Vzácné je páté vydání (1941). Šesté a sedmé bylo Kobesem opatřeno starším číslováním a sedmé poválečné označil jako čtvrté (3 150 výtisků). Teprve pak přinesla Hochy roku Mladá fronta (1947) v oficiálně osmém vydání s ilustracemi Bohumíra Čermáka, spoluautora Rychlých šípů (9 250 výtisků). V roce 1958 mohlo dojít na první zahraniční vydání knihy v Polsku (což bylo i prvé zahraniční vydání jakékoli foglarovky) a až v březnu 1965 směla poté kniha znovu začít vycházet v časopise Pionýr, ovšem v srpnovém čísle na příkaz Strany vše skončilo. Stačilo být zveřejněno jen 31 kapitol. Roku 1966 nicméně stejně následovalo deváté vydání, i když bylo povoleno jen 31 000 výtisků, a ilustroval je Václav Junek, tedy další ze spolutvůrců seriálu Rychlé šípy. Značný náklad 81 810 výtisků mělo pak desáté vydání v brněnském Bloku (1969), které se dostalo díky otci do rukou i mně, a roku 1971 vrhl Blok na trh v dalším vydání ještě 60 tisíc kusů knihy. Ale následovala další politicky zapříčiněná pauza. V roce 1984 vydal knihu Daniel Strož v Německu, pouze ovšem nákladem pěti set výtisků, které navíc Foglar odmítal podepisovat. Dobře pamatuji okolnosti dvanáctého vydání z roku 1987 (Olympia), kde se ilustrátor Miloslav Disman úplně nepokrytě inspiroval Burianovými kvaši. Náklad sto tisíc kusů ihned zmizel, a tak následoval dotisk 20 tisíc výtisků. Po převratu kniha zahájila Sebrané spisy Jaroslava Foglara (1991) doplněna takřka stovkou barevných obrázků Marka Čermáka. S výjimkou předčasně zesnulého Jana Fischera se tudíž na tomto díle postupně podíleli všichni kreslíři Rychlých šípů. Na potahu pevné vazby patnáctého vydání (1997) se opět vynořila slavná Burianova ilustrace (1937), ale jen ke třem stům výtiskům Olympia tenkrát přidala barevný přebal s Burianovou kresbou. Šestnácté vydání (1999) bylo dotiskováno v letech 2000, 2001 i 2003 a roku 2005 následovalo ještě 17. vydání s drobnými odchylkami. A následovalo opět třináct let čekání, tentokrát kvůli nevyřešeným autorským právům. Za povšimnutí stojí, že ta doba sice nebyla tak dlouhá jako dva zákazy komunistické, nicméně se jí svou délkou blíží. Devatenácté vydání je spíš kuriozitou – a reprintem časopiseckého zveřejnění ze Slovíčka. A co dodat? Snad že přičinlivý Foglar napsal podle knihy i divadelní hru Tábor ve Sluneční zátoce (vyšla dosud čtyřikrát: v letech 1940, 1947, 1993 a 2007).   Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky. Ilustrovali Zdeněk Burian a Jaroslav Foglar. Doslov Václav Nosek (s přispěním Luboše Trkovského a Romana Šantory). Pro čtenáře od 9 let. 20. vydání. Sběratelský výtisk podle rukopisu prvního knižního vydání z roku 1937. Albatros 2019. 232 stran + 35 stran příloh. 399 Kč {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2019-10-31 16:26:22

Vyšla kniha o filmech a seriálech natočených podle předloh Stephena Kinga

Žádný jiný spisovatel se ještě zaživa nedočkal tolika filmových zpracování vlastních knih jako Stephen King (*1947). Těžko soudit, zda má pravdu scenárista William Goldman (1931–2018), říká-li, že tento spisovatel je „stejně důležitý pro americký folklór jako Mark Twain“. Snad je tomu skutečně tak, já to sám nevím, nicméně například kniha Iana Nathana Stephen King ve filmu by mohla náležet mezi důkazní materiál. Kniha sice neanalyzuje veškeré vizuální adaptace Kingových příběhů (vynechává především ty krátkometrážní, mezi které náleží i jedna česká), ale na konci, na straně 220, se navzdory tomu dobere více než sté položky. Kvantita ovšem neznamená kvalitu, proto následuje autorův zajímavý pokus o kvalitativní seřazení těch filmů a televizních sérií. Kupříkladu slavné Osvícení, snad nejstrašidelnější film všech dob, v něm však figuruje až na páté pozici. Příčinu takového umístění naštěstí Ian Nathan osvětluje argumentem, že snímek Osvícení „víc hovoří o režiséru Stanley Kubrickovi nežli o Kingovi“. Seznam nazvaný Konečné zúčtování proto bere v potaz fakt, do jaké míry naplňují vizualizace „pravou podstatu Stephena Kinga“. Zvítězilo Reinerovo Stůj při mě (podle novely Tělo) a následováno je Vykoupením z věznice Shawshank, první verzí románu Carrie (která roku 1976 definitivně odstartovala i literární Kingovu kariéru) a filmem Misery nechce zemřít. Do první poloviny seznamu pronikly například i filmy Zelená míle, Dolores Cleiborneová, Mrtvá zóna, „11. 22. 63“, Bouře století, Srdce v Atlantidě, Nadaný žák, Tajemné okno, Velký řidič, Dům v růžích, Dobré manželství, "1498“ a Pytel kostí. Mezi naopak špatné snímky se očekávatelně propadla Pavučina snů nebo veškerá pokračování Dětí z kukuřice. A bohužel i třeba Dolanův cadillac, který je adaptací skvělé prozaické variace na Poeův Soudek Amontillada. Potvrzení Kingovy „všestrannosti a vypravěčského sebevědomí“ spatřuje Ian Nathan v tom, že adaptace z prvních příček jeho žebříčku nejsou horory. Správně postřehl, že to je právě film, co Kingovi především „plní hlavu představami a sny, ze kterých čerpá“. Každý, kdo od něj něco četl, potvrdí, že jeho knihy charakterizuje takřka filmový děj. Bude to i jedním z důvodů, proč Kingovo dílo filmaře tak hodně přitahuje. „Mé knihy jsou vizuální,“ uznává on sám. „V hlavě je vidím takřka jako filmy.“ Chvályhodná je úspornost Iana Nathana, s níž například všech devět pokračování Dětí z kukuřice (1984) brilantně shrnuje na méně než polovině strany! Se třemi díly Děsu v prádelně (1995–2005) jedná stejně, s triem filmů Někdy se vracejí (1991–1998) také. A chvalme rovněž jeho pečlivost, s níž na straně 87 popsal třináct nikdy nerealizovaných projektů. Kniha také přináší charakterizace hned šesti kingovských epizod ze seriálů Příběhy z temnot, Zóna soumraku, Noční můry a snové výjevy, Krajní meze a Akta X. A pozastavuje se překvapeně nad tím, že televizní seriál podle Kingových povídek začal vznikat teprve roku 2006. Zaujme i opakované srovnávání Stephena Kinga se Stevenem Spielbergem. Míjení obou velikánů je dnes už pověstné, i když nakonec přece jen do jisté míry spolupracovali. Určitě platí slova Briana K. Vaughana: „Steven Spielberg a Stephen King připomínají Vennův diagram. Každý z nich je úplně jiný – Spielberg vidí v lidech to nejlepší a King má nadání vidět to nejhorší – ale oba jsou přesvědčení humanisté.“ Kniha Iana Nathana se nebojí i odsoudit ony „tuny“ hlušiny, které některé vizuální adaptace Kingových děl představují, a neobává se tnout do živého, když je film kýč anebo jednoduše „katastrofa“ – což se stalo mnohem častěji, než by si slavný spisovatel přál. Na konci publikace zachycuje i dva dosud neukončené televizní seriály. Prvý z nich vzniká od roku 2017 na námět už dopsané a vydané trilogie Pan Mercedes, Právo nálezce a Konec hlídky (pod názvem jejího prvního dílu), ten druhý je natáčen od roku 2018 pod titulem Castle Rock. Stejně se nazývá i pevnost v Pánu much Williama Goldinga, nicméně v tomto případě jde o nejslavnější městečko Kingových knih, ve kterém se dosud odehrálo minimálně třináct jeho románů a povídek. Kam však doputuje zrovna tento eklektický televizní projekt, je v těchto chvílích ještě otázkou.   Ian Nathan je britský publicista a mimo jiného autor biografií Tima Burtona, bratří Coenů, Quentina Tarantina a Petera Jacksona. Byl redaktorem časopisu Empire. Pravidelně přispívá do The Times, Independent, Mail on Sunday a do televizního seriálu Discovering Film. Ian Nathan: Stephen King ve filmu. Kompletní historie filmových a televizních adaptací místa hororu. Překlad Kateřina Harrison Lipenská. V edici Knihy Omega vydalo nakladatelství DOBROVSKÝ. Praha 2019. 224 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 11:22:00

Host Lucie Výborné: Světu dokážeme konkurovat, ale potřebovali bychom plavecké centrum, přeje si plavkyně Seemanová

České plavkyni Barboře Seemanové chybělo k bronzové medaili na mistrovství světa v plavání v Kataru pouhých třináct setin sekundy. I čtvrté místo ale považuje za obrovský úspěch. „Člověk si říká, co vlastně těch třináct setin je, to pomalu není ani mrknutí. Měla jsem mít delší nehty a ono by to třeba dopadlo,“ usmívá se čtyřnásobná Plavkyně roku. Jak se těší na olympiádu? Poslechněte si rozhovor.

Čas načtení: 2024-07-22 17:01:01

Berdych nebyl šéf gangu vyděračů. Skutečný boss Prokop začal jako Jonákův účetní, šla po něm i FBI

Když se v Česku na ulici zeptáte na jméno Ivana Jonáka nebo Františka Mrázka, drtivá většina respondentů bude vědět, o koho jde. Na jméno Jaromíra Prokopa však zdaleka tolik lidí nezareaguje. Odpovídá to i rčení, že jména těch nejúspěšnějších zločinců nikdo nezná, protože se nenechali chytit. U Jaromíra Prokopa to platilo poměrně dlouho, ačkoliv u soudu jeho jméno zaznělo víc než dostkrát. Vůbec poprvé však, když se řešila vražda Ludviky Jonákové, manželky Ivana Jonáka a třicetiprocentní majitelky Discolandu Sylvie. Držel se Jonáka od mládí Jaromír Prokop se s Jonákem znal od mládí. Měl čich na dobré kšefty a po založení Discolandu Sylvie se stal v podniku účetním. Jak se diskotéce a erotickému klubu v jednom dařilo, Prokop stoupal na kariérním žebříčku výš a výš, a dokonce se nechal jmenovat ředitelem klubu. Reálným šéfem ale vždy zůstával Ivan Jonák – až do doby, kdy měl nechat zabít svou manželku a soud jej poslal na osmnáct, později na dvanáct let do vězení. Podle Ivana Jonáka byl ten, kdo zorganizoval vraždu jeho manželky, právě Prokop, který chtěl za pomoci jejího podílu ovládnout Discoland. Ten ale s Jonákem skončil a Prokop si tak musel hledat novou obživu. Navštívili jsme to, co zbylo z Discolandu Sylvie. Hnízdo neřesti, které vydělávalo milion za noc Číst více Gangster mnoha zaměstnání S bývalým kolegou Davidem Berdychem založil gang, který měl vydírat bohaté podnikatele v přestrojení za policisty. „Sice po odchodu z Discolandu dovážel auta z Německa, měl nějakou klempířskou firmu, ale zároveň se i zapojil do akcí gangu,“ říká v podcastu Hlasy zločinu novinář Jakub Kvasnička. Prokopovi patřila také zastavárna. Poctivé podnikání mu ale dlouho nevydrželo a vydíráním podnikatelů se daly vydělat jednoduché miliony. Prokop měl akce gangu vymýšlet, ale u jejich provedení byl jen zřídka. „Pravděpodobně byl i ten, kdo spolupracoval s policií, komu policisté dávali tipy na oběti,“ přibližuje Prokopovo fungování Kvasnička s tím, že jakési duchovní otcovství gangu přiřknul soud právě Jaromíru Prokopovi. Když rukou členů gangu zemřel unesený zlatník, kterého chtěli vydírat, Prokop chtěl podle svých slov v gangu skončit. Jak dlouho ale Prokop byl skutečně členem gangu, se dá jen těžko určit. „Já jsem prostě účetní, měl jsem na starost management těch věcí. Nejsem žádnej násilník,“ hájil se později u soudu. O vzniku ikonické fotky Ivana Jonáka: Měl zrovna ve sklepě lidi ve studni, vypráví slavný fotograf Číst více Policejní zátah strávil na dovolené V roce 2004 přišel velký policejní zátah a drtivá většina členů gangu skončila za mřížemi. Respektive všichni kromě Jaromíra Prokopa, který byl shodou podivných okolností zrovna na dovolené v zahraničí. Z té už se ale nevrátil. V roce 2006 jej soud v nepřítomnosti označil za duchovního vůdce gangu a odsoudil na třináct a půl roku. Prokop přesídlil do USA, kde ale rozhodně nežil žádný poctivý život. Stal se z něj totiž padělatel dokladů. Život psance v USA „Jakákoliv policejní kontrola byla vždycky stres. Několikrát mě zastavili, ale přesvědčil jsem je, že ani nechtěli ukazovat občanku. Plus jsem jezdil hrozně opatrně a jenom dodávkama, protože pracovní auta nezastavujou. Pořád jsem si kontroloval, jestli mi svítí všechna světla. Bylo to těžký,“ řekl Prokop v rozhovoru pro Český rozhlas. Nakonec ale spadla klec, čeští policisté spolu s FBI jej dokázali dopadnout v roce 2020 poté, co se pokusil kontaktovat svého otce v Česku. Změnil jsem se, tvrdí Prokop Vzhledem k tomu, že Prokopa odsoudili v nepřítomnosti, měl právo na nový proces. Ten se odehrál až v roce 2022, v době, kdy všichni členové původního gangu měli již své tresty odsezené. Původní trest třináct a půl roku ve vězení soud Prokopovi snížil na deset let. „Je to pro mě těžký, když se koukám sám na sebe v roce 1995, tak nechápu, že jsem nerozeznal tu nesmyslnost. Chci tím říct, že jsem úplně někdo jinej,“ řekl u soudu o své zločinecké kariéře. KAM DÁL: Dítě s alkoholikem Štolpou, rozvod s Častvajem. Kde je konec krásné Plánkové?

Čas načtení: 2024-10-06 10:00:00

Mučedníci z Aradu a kat z téhož města. Proč je šestý říjen černým dnem pro všechny Maďary?

Šestý říjen 1849 se do maďarských dějin zapsal obzvláště černým písmem. Tehdy bylo v Aradu, dnes se nacházejícím v Rumunsku, popraveno třináct generálů (některé zdroje uvádějí dvanáct a jeden plukovník) uherské revoluční armády. Vžilo se pro ně označení „třináct mučedníků z Aradu a Maďaři si tuto smutnou událost dodnes každoročně připomínají jako den národního smutku.

Čas načtení: 2024-10-16 10:29:21

Dostál o brankářské filozofii: Klíčem je koncentrace

Během dvou týdnů se z něj stal národní hrdina. Brankář Lukáš Dostál byl klíčovou postavou v cestě českých hokejistů za zlatou medailí na domácím mistrovství světa. Na největší triumf kariéry vzpomíná 24letý brněnský rodák v nové knize Srdce mistrů: Zlatá Praha 2024. Dílo nabízí hned třináct exkluzivních rozhovorů a dalších třináct osobních příběhů členů zlatého týmu.

Čas načtení: 2024-10-30 09:00:00

BBC: Izrael si vypracoval nový způsob zabíjení dětí

S výjimkou České republiky a Izraele, sdělovací prostředky a politikové na celém světě jsou zděšení rozhodnutím izraelského parlamentu zakázat vstup humanitární organizaci OSN UNRWA do Izraele, což znamená její nemožnost rozdělovat humanitární pomoc v Gaze, a v dalších oblastech. K tomu se přičlenily další šokující informace o úterním izraelském vyvraždění 93 lidí, z toho více než dvaceti dětí - jako obvykle, Izrael vybombardoval obytný věžák plný civilistů. Tyto děsivé informace vévodí zpravodajství po celém západním světě. Publicistický pořad domácího britského veřejnoprávního rozhlasu BBC Radio Four The World at One (Svět ve třináct hodin) věnoval například  v úterý hrůzám z Gazy celých prvních pětadvacet ze svých pětačtyřiceti minut. Zde je doslovný překlad: Moderátorka: Dobrý den, vítám vás v pořadu Svět ve třináct hodin, jsem Sarah Montagueová. „Nový způsob zabíjení dětí a zabíjení naděje,“ varuje bývalý diplomat OSN. Slova Západu nestačí poté, co Izrael přijal zákon zakazující činnost agentury OSN pro palestinské uprchlíky.„Je to nový způsob, jak zabíjet děti. Je to také nový způsob, jak vzít lidem v Palestině naději, a tomu je třeba se postavit. Realizace tohoto zákona  musí být zastavena.“Hovoříme s bývalým koordinátorem pomoci při mimořádných událostech v OSN a s těmi, kteří pracují na místě v Gaze.Představitelé Hamásu tvrdí, že při izraelském úderu na Bejt Lahíja v severní Gaze bylo zabito více než 90 lidí. Izrael se k tomu zatím nevyjádřil. Izrael zároveň čelí mezinárodnímu tlaku poté, co jeho parlament včera večer odhlasoval zákaz činnosti Agentury OSN pro palestinské uprchlíky, informuje nyní naše blízkovýchodní zpravodajkaj z Jeruzaléma. Reportérka: „Na videozáznamu je vidět několik těl zabalených v dekách na zemi před vybombardovanou čtyřpatrovou budovou v Bejt Lahíja.  Další těla a přeživší byli vytahováni zpod trosek, zatímco sousedé spěchali na pomoc se záchranou. Izraelská armáda se k tomu bezprostředně nevyjádřila, ale v poslední době zintenzivnila své vojenské operace na severu Gazy, kde podle svých slov zasahuje proti přeskupujícím se bojovníkům Hamásu.

Čas načtení: 2024-11-29 21:20:00

Sparta vynulovala Litvínov. Náš první úplně zbabraný zápas, štvalo Gajdoše

Nešťastná třináctka hokejistů Litvínova. Třináct měsíců neporazili Spartu, to trvá dál, třináct měsíců dávali doma vždy aspoň po gólu, to už neplatí. V pátek před plným domem narazili, po 33 utkáních na vlastním ledě neskórovali, v trháku extraligy je rival roztrhal 0:4.

Čas načtení: 2024-11-29 21:20:00

Sparta vynulovala Litvínov. Náš první úplně zbabraný zápas, štvalo Gajdoše

Nešťastná třináctka hokejistů Litvínova. Třináct měsíců neporazili Spartu, to trvá dál, třináct měsíců dávali doma vždy aspoň po gólu, to už neplatí. V pátek před plným domem narazili, po 33 utkáních na vlastním ledě neskórovali, v trháku extraligy je rival roztrhal 0:4.

Čas načtení: 2025-07-27 15:27:16

Škoda tyhle fotky minout: Trump v kanálu, ohnivý jezdec i roztavený kov

Třináct fotek, třináct světových momentů. Týdenní výběr přináší emoce, napětí, absurditu i nečekané záběry ze světa kolem nás.

Čas načtení: 2025-11-27 12:17:31

Podobnou hru nenajdete. Od lidí vybrala 19 miliard, hraje v ní i Henry Cavill a vývoj trvá už třináct let

Star Citizen je maximálně megalomanský sci-fi projekt od Chrise Robertse, kterého znáte díky Wing Commanderu nebo Freelanceru. Článek Podobnou hru nenajdete. Od lidí vybrala 19 miliard, hraje v ní i Henry Cavill a vývoj trvá už třináct let se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-02-13 12:18:13

Pátek 13. s Maxou: Vyhraje třináct náhodných hráčů

Maxa se rozhodla rozšířit svůj repertoár bonusových akcí! Už dnes si hned jedenáct náhodných hráčů přijde u téhle oblíbené loterijní společnosti na svou výhru. Jeden šťastlivec si odnese rovný jeden milion korun, dalších dvanáct šťastlivců si přijde na výhru rovných 100 tisíc korun. Jak se dnešního bonusového slosování můžeš zúčastnit? The post Pátek 13. s Maxou: Vyhraje třináct náhodných hráčů appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-02-18 11:03:50

Právník prý vydíral státní Čepro kvůli iráckým dinárům. Bylo to na hraně, ale ne trestné, řekl soud

Plných třináct let musel státní správce pohonných hmot Čepro čelit osmdesátimilionové pohledávce. Společnost kvůli ní dokonce spadla na osm let do insolvenčního řízení. Žalobu o zaplacení uvedené sumy, kterou podal ústecký právník Vladimír Bartoš,...