Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-12-22 12:11:48

Vydávání Lipse Tulliana Káji Saudka se zdárně uzavřelo až teď, po 47 letech

Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5. 9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství. Shrnuje půlstoletí jejich spolupráce. Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita. Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675–1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister. Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem. Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář. Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků. Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 tisíc diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech. Cimrmanolog Jaroslav Weigel, jehož památce je nyní vydaná kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy. Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894–1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž komiksový scénář vznikal už od počátku let sedmdesátých dvacátého století. „Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná. V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680–1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera. Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza. „Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje. Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán. V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi. A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg: „Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“ „Ale drahoušku.“ „Co ode mne chcete?“ „Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“ „Zpátky, bídníče, sic...“ „Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“ „Nepřibližujte se ke mně!“ „Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“ „Nikdy!“ „Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním: „Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“ Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa. Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román, a ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“: „Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku. Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“ A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“ Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a... „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“ Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a neí divu, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“ A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688–1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme: „Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“ Už Friedrichu Schillerovi (1759–1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách. Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran. Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál? Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována. Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba. Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran. Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle. V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu a zvíme, že Saudek – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí, a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace. Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu. „Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na Lipse Tulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti... Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“ Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo. Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, záchrannou brzdu v kočáře, lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, inzerát na norkový kožich, holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem. A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka. Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. září) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. září, ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“ Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána. Mstil se ovšem i Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků! Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si u něj brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou... Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný. Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů. A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974). Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. prosince 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.) Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše. Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého. Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667–1728), skutečné historické postavy. Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly. Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka. Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel?   Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková. Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek. Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-19 08:33:36

Iva Tajovská: Hořící nebe (ukázka z knihy)

Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín. Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách – zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů.   Ukázka z knihy Polední tma nad městem Jiřinka rozpustile kope odřeným sandálkem do zasychající trávy. Dívá se, jak se odmršťují hrudky hlíny a na zemi zůstává důlek. Ale i to ji za chvíli přestane bavit. Nudí se. Z její maminky se stala socha. Vůbec se nehýbe, jen pusa jí občas zacuká. Pořád kouká před sebe a jí si nevšímá. Přitom má žízeň a chce se jí spát. I když si zvedá sukýnku a mává s ní, tak je jí pořád teplo. Kdyby tu byl alespoň ten pramen vody, jak o něm mluvil tatínek, tak by si v něm namočila ruce a vlásky.      Ten šeredný zvuk, který se sem nese, je protivný. Když jsou s tatínkem a takhle nějak podobně to kvílí, tak se jdou všichni schovat dolů do sklepa. Ale teď to houká jinak, chvíli tence a pak hned jinak, jako když se maminka hádá s tatínkem nebo jako když pradědeček Vojta dělá legraci a na houslích jí ukazuje, jak se dají střídat vysoké a hluboké tóny.      „Jsme v bezpečí, neboj se, nic se nám nestane. Jdeme se schovat jen proto, že je to úřední nařízení,“ říká vždycky tatínek. Jenom si ve sklepě pokaždé chvíli posedí, maminka jí dá piškotek nebo nějakou mlsotu a pak, když ta siréna začne houkat jinak, zase můžou domů. Zaslechla, jak se maminka s tatínkem bavili o tom, že když to jednou v noci padalo, tak zrovna byly s maminkou v Morašicích. Že alespoň nebudou mít noční běsy. Jenže neví, co padalo a co jsou to ty běsy. Ale asi to nebude nic hezkého, protože u toho šeptali, aby je neslyšela.      Zvuk zařezávající se do uší zvedá dívčinu hlavu vzhůru. „Maminko, podívej,“ ruka Jiřinky míří k nebi. „Jak se ty naše rybenky dostaly tak vysoko, až na oblohu?“ kroutí udiveně hlavou. „Nebo už vyšly stříbrný hvězdičky?“      Blížící se zvuky a hlas dcery vstupují do Sonina rozjímání a nemilosrdně ji táhnou do přítomnosti z lahodnosti světa vonícího mořem, levandulí a milovaným mužem. Strnule hledí na oblohu. Zesilující se hukot motorů připomíná roj rozzlobených sršní.      Zem se rozhoupala. Na zlomek vteřiny se Soňa vrací do svého pravého světa, sedí v loďce na břehu moře a čeká na George.      Záblesky se střídají s ohlušujícími ránami. Chce utíkat, ale nohy neposlouchají. Choulí se do klubíčka, hlavu tiskne mezi kolena, aby neslyšela. Vše kolem se chvěje. I její tělo.      Nebe se rozplakalo černými slzami. Zvětšují se a po dopadu halí do hustého kouře místo nedaleko dvou malých žen. Soňa se odváží podívat směrem k továrně. Slyší exploze, vidí dýmající čerň, kterou se proplétají plameny. Olizují komíny tyčící se nad počátkem zmaru. Horko, už i tak nesnesitelné, sálá do okolí. Z nebe padají další a další zvětšující se tečky. Místa jejich dopadu se vzdalují od rafinerie. Míří na nádraží. Cukrovar. Lihovar. Domy. Letiště. Mučí sténající město.      Hmota se bortí. Prostor kolem kvílí a naříká. Vzduch se stává nedýchatelným.      Slzy kreslí Jiřince světlé cestičky v uprášeném obličeji. Vyděšeně hledí na matku, která se klepe tak silně, až se její tvář rozostřuje a připomíná nepovedený rozpitý obraz. Neví, co má dělat. Obejme mámu, ráda by se schovala v jejím náručí, ale matčino chvění je tak silné, že se obě klepají stejně. Hluk, horko, výbuchy a nedýchatelno nabírají obludné rozměry. Lidství se začíná škvařit stejně tak jako parafín a olej v bortící se rafinerii.      Tříštivá detonace porcuje vzduch. Zem se houpe a ne a ne přestat. V těle děvčátka exploduje pud sebezáchovy. Chytá za ruku matku připomínající hračku, ve které se zasekl natahovací strojek. Vleče ji za sebou. Tuší, že by se měly dostat k prvním domům Svítkova, tam, kde jsou lidé. Prodírají se kopřivami a šlahouny plané révy, které obrůstají chátrající kapličku. Žena a dívenka si vyměňují role. Jiřinka se snaží k matce mluvit konejšivým hlasem, tak, jak to slýchává u tatínka, když se matka zlobí nebo je rozrušená. V krku ji pálí, plíce drásá kouř, přesto se jí daří matku donutit k pohybu a vést směrem od žáru. Rozezní se nové údery. Následující tlaková vlna odhazuje dvě drobná těla a nechává je měkce dopadnout do rigolu na kraji lesa, vystlaného listím a mechem.      Hluk utichá. Nejdříve všechno zrudne, na okamžik zčerná a pak se kolem Soni rozlije konejšivý opar. Vše mizí. Jako když spánek obejme unavené tělo. Ale jen na laskavý okamžik. Než se přibelhá černá můra. Zarývá do Soni krvavé hnáty, aby ji probudila a donutila zvednout hlavu. Zahlédne zpovzdálí „svou“ kapličku, za níž tančí plameny a temný dým se vpíjí do černající oblohy. Nepochopitelný obraz připomínající znetvořené kulisy zpackaného divadelního představení. A než zděšení a údiv dovolí její hlavě klesnout k rozpálené zemi, zahlédne zvětšující se předmět, který se oddělil od stovek dalších. Dopadá na kapli. Už beztak stářím skloněný kříž zaúpěl. Zachraptěl tesknou píseň a pak se rezignovaně sesunul k zemi.      O několik minut později oblohou prolétlo nové kovové hejno a v dálce nad letištěm a závodištěm porodilo další tuny bomb. Sonina ruka zašátrala kolem sebe. Nahmatala cůpky a pak rozpálené, chvějící se tělíčko. Křeč povolila. Loučící se torzo síly si to na poslední chvíli rozmyslelo a dovolilo jí přitáhnout dcerku pod sebe a zakrýt její tělo svým. * * * Stejně tak jako dalším deseti mužům posádky liberatoru stékají slané krůpěje i po tváři poručíka Paula Whitemana. Vlhkost, fyzický projev soustředění a nervozity, se i v chladu výšky dere na povrch jejich těl. Než se bombardér odlehčený od svého nákladu vydal na cestu zpět, naposledy zakroužil nad rafinerií zahalenou do černého dýmu. Město, ještě před několika desítkami minut zalité sluncem, se přehouplo do noci.      „Dobrá práce, hoši!“ Paul se otáčí k mužům za svými zády a má co dělat, aby přehlušil zvuk čtyř motorů, který se mísí se vzdalujícími se výbuchy olejových nádrží. Kontroluje čas. Je 12.22. Než srovnal výšku na 6660 metrů, zahlédl kromě rozesetých kráterů a menších požárů v obytné části města i v přilehlých vesnicích kouř a plameny, které se valí od nádraží. Evidentně je budova zasažena a zdá se, že je téměř srovnána se zemí. Je patrné, že se podařilo poškodit i železnici severně od seřadiště. Zamrzelo ho, že tento úspěch nebude patřit jeho skupině. Kluci, nejspíš ze třetí vlny, kterým se podařilo zasáhnout nejen rafinerii, ale i kolejiště nádraží, za tenhle kousek určitě dostanou vyznamenání.      Ale nebude si kazit náladu. I oni odvedli vynikající výkon. Dopady pum z jeho bombardéru byly přesně zacíleny, nic naplat, jejich bombometčík je zkušený chlapík, a navíc i vnější podmínky jim byly příznivě nakloněny. Svůj úkol beze zbytku splnili. Dokonce byl nečekaně až příliš snadný. Protiletadlová obrana rafinerie ani blízkého okolí se buď včas nevzpamatovala, nebo žádná nebyla.      Ostatně vše stále díkybohu probíhá snadno. Luftwaffe je nejspíš vyčerpaná nebo zaskočená. Nebo větší část přemístěna na frontu. Skopčáci melou z posledního, Velkoněmecká říše se svým názvem už dlouho chlubit nebude.      Paul cítí uspokojení a hrdost. Vesele si lusknul prsty, když se ještě jednou podíval pod sebe. Z řeky, do níž se vlévá užší, vytryskl gejzír. Nastal čas vyklidit prostor a uvolnit ho pro další vlnu, která má na starost likvidaci pardubického letiště.      Paul je pyšný na práci celé 15. letecké armády Spojených států. Levou zatáčkou na jih opouští prostor města a směřuje k Zwettlu, aby se tam ve formaci setkali s dalším svazem a společně se vrátili na italské základny.      Ani téměř sedmikilometrová výška neochlazuje mysl jedenácti mužů na palubě liberatoru. Oheň a žár, které zanechali hluboko a daleko za sebou, jim stále zůstává v očích. Poručík Paul má žízeň a brní ho nohy. Dlouhým sezením a plnou koncentrací je celý zkoprnělý, stejně tak jako druhý pilot a chlapci za ním. Šíji má ztuhlou. Ví, že až za několik hodin na základně vystoupí z letadla a napětí vystřídá úleva, zaplatí za ni druhý den bolestí hlavy a ramen.      Let se znovu stává monotónním. Je unavený, nemá chuť hovořit s navigátorem ani s nikým dalším v malém prostoru o ničem víc, než je nezbytné pro bezpečný návrat. Ještě není vhodná doba poděkovat oficiálně osádce za skvělou práci, dokud nejsou na zemi, nosí to smůlu. Potřebuje šetřit síly, ne překřikovat hluk motorů. Mají před sebou ještě dlouhou cestu. Cítí, že přichází okamžik, kdy mu únava začne přivírat víčka. Nemůže si dovolit jakoukoliv nepozornost. Postupně uděluje členům posádky pokyny, aby zkontrolovali to, za co je kdo zodpovědný. Ví, že se nacházejí v nebezpečném čase po splnění hlavního úkolu, který se je pokouší ukolébat dojmem, že je hotovo, vše je v pořádku a už není třeba se plně soustředit. Stále jsou na nepřátelském území. Sám se sebou si umí poradit. Je to hloupé, ale účinné. Protože o sobě ví, že má skvělý sluch, zaposlouchává se do zvuků čtyř motorů a snaží se rozeznat drobné nuance, které by je mohly odlišit. Nezachytil žádný rozdíl, motory šlapou jednolitě a spolehlivě.      Bombardér si šveholí svou vyladěnou písničku. Hoši hlásí splnění rozkazů a navigátor si na okamžik sundává sluchadla. Let se znovu noří do poklidného stereotypu.      Paulovy myšlenky utíkají k Georgeovi. Tak se na něj těšil. Od první chvíle mu s ním bylo dobře. Protože dokázal naslouchat. Uměl mu dát najevo, jak je zajímavé to, co říká. Už řadu měsíců žije v malém prostoru ve společnosti mužů různých hodností, profesí, povah a temperamentů. Ale každý z nich nejraději mluví o sobě. O sobě ve válce. O svých domnělých i skutečných hrdinstvích. Opakují se, omílají každý detail svých bojových akcí. Samozřejmě je potřeba všechno rozebrat, i o tomto úspěšném náletu se bude na základně mluvit do aleluja, ale Paulovi to bude stačit dvakrát třikrát, ale pak tím bude přesycený. Protože napětí každé akce musí být správně zpracované. A pak odsunuté. U bojového letectva je už příliš dlouho na to, aby věděl, že všechny útoky mají své oběti. Každá vzpomínka na ně zanechá jizvu. A aby neuzmula kus odvahy, jejíž příděl není bezedný, je lepší nevědět. Vymluvit se a pak zapomenout. Neoživovat příběhy ztrát, smrti a zranění, nekumulovat trápení a běsy druhých.      Potřeboval hovořit o něčem jiném. A s Georgem to bylo tak snadné. Přirozené. Mírové. I on chtěl slyšet o tom, co bylo, je a bude za branami základny. O něčem abstraktním. O tom, co je přesahuje. O domově, o plánech, o zázemí, o čemkoliv, co nemá nic společného s tím, že když s kamennou tváří usedne ke kniplu, drátěný kartáč se rozvrní v jeho vnitřnostech a začne odříkávat mantru o tom, že návrat je nejistý. George je tak jiný. Poslouchal. Vyptával se. Zajímalo ho, co dělal, než se dostal do armády. Co ho těší, co prožívá, co má rád. Neměl potřebu stále dokolečka mluvit o válce, jednotlivostech bojů, o politice, a dokonce ani o sobě. Přesto se dalo odtušit, že má v sobě něco zajímavého, co ho odlišuje. Tušil v něm tajemství. Něco navíc. V co doufal. To, co hledá. Co se napoprvé neodvážil naznačit, natož vyslovit. Aby něco nepokazil. Znepokojivá směsice naděje, nejistoty, netrpělivosti, obav, doufání a očekávání v něm bolavě kvasila. Přesto udělal chybu, když poprvé, kdy byli spolu sami, příliš pil a mluvil, aby zamaskoval svoje rozrušení a rozpaky. A ke všemu se nechal zdržovat kumpány ze své základny místo toho, aby se o Georgeovi dozvěděl víc.      Ale minulý týden bylo všechno napraveno. Neví, který z nich se první odhodlal. Nesmělý impulz probudil bouři. Vnořili se do své jinakosti. Bezprostřednosti. Zakázané, vysmívané a nepotlačitelné proměnili v čistotu. Opojnou danost.      Ne, nebyl to zázrak. Jen přirozenost, která dokořán otevřela bránu tomu, co tak dlouho potlačoval. Přirozenost jeho a Georgeova. Měla mít dnes pokračování. Zpropadený rozkaz z velitelství pokazil jejich den. Neví jistě, zda se dnešní akce dotkla i jeho. Kéž by ne…  {loadmodule mod_tags_similar,Související}       Navigátor hlásí, že se blíží k Jindřichovu Hradci, a než to stačí doříct, z prostoru se vynoří německé stíhačky. Americké stíhací letouny, doprovázející bombardéry, se pouštějí za nimi. Stres se rozšafně uvelebí v Paulově šíji.      V kabině je to rázem jako v rozdrážděném úle. „Je jich nejmíň dvacet,“ křičí kdosi z osádky a všichni sledují, jak se od nich odlepuje ochranný stíhací doprovod a pouští se do boje.      Oheň, kouř a střelba jsou náhle všude kolem. Palubní střelci mají plné ruce práce. Z druhé strany se vynořují další desítky německých stíhaček.      „Nejsme chránění!“ křičí navigátor do hukotu motorů a střelby. „Svině germánský, odlákali naše stíhačky!“ řve bombometčík a po bledém obličeji mu stéká pot.      Před očima Paula zpěčujícíma se uvěřit se mihne žhnoucí předmět, který ještě před několika vteřinami byl bombardovací liberator jejich formace. Tříšť kovu doprovázená ohněm a kouřem padá k zemi. Zleva zahlédne několik mužů na padácích. Jeden z nich vypadá jako hadrák patřící ke kupce sena na poli. Je rád, že se tak rychle vzdalují a nevidí jim do tváře. Všechny by je znal.      Bortí se pomíjivá převaha vykonavatelů rozkazů, kteří v moderních strojích měli v sedmikilometrové výšce nad městem ruce na páce, aby dali pokyn kovovým tlamám k vyhřeznutí pum.      Paul ucítí benzín. Vydává rozkaz k nasazení kyslíkových masek. Ale i tak se nemůže zbavit pocitu, že se mu v nose probouzejí částice jakési divné směsice pachů. Jako by se mu chtěly připomenout molekuly škvařícího se oleje, asfaltu i tavícího se parafínu z rafinerie promísené s páchnoucími molekulami hořícího máku a obilí z cukrovaru a lihovaru.      Každý z osádky plní svůj úkol, vzdorují vřavě útočících hákových křížů.      Přilétá další vlna německých stíhaček. Dva kulomety na boční straně zmlknou.      Kabinou zazní rozkaz poručíka Paula Whitemana nasadit padáky. Ale vzápětí se ozve rána, která přehluší pobrukování pekla, kterému podzemí a zem začaly být těsné.      Ocas letadla se rozzáří, jako by si pro osádku liberatoru přišlo samo slunce.   Iva Tajovská (nar. 1959 v Pardubicích, matka dvou dospělých dcer) vystudovala obor sociální práce a působí v neziskové organizaci v sociální sféře. Právě odtud vesměs čerpá náměty pro své prózy – dojemné, laskavé a současně syrové příběhy lidí, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata. Jejím literárním debutem byl soubor novel Jepičí hvězdy (2006), dále následovaly romány Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), povídkový soubor Jarmark obnažených duší (2010), novely Odkladiště náručí (2013) a Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). V románu Odpusť, že jsem se vrátil (2018) se autorka zaměřila na osudy obyčejných lidí zasažených první světovou válkou. Podle povídky Archiv ze souboru Jepičí hvězdy natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film.   Nakladatelství Prostor, 2019, 264 stran

Čas načtení: 2024-07-10 19:32:45

Norland se připomíná!

O simulátoru středověkého království jménem Norland jsme vás blíže informovali v prvních dojmech. Vydání titulu, za kterým stojí vývojářské studio Long Jaunt a vydavatelská společnost Hooded Horse, se kvapem blíží. Článek Norland se připomíná! se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-11-18 17:50:41

Tento vánoční film zboří Netflix. Děj připomíná jeden z nejlepších filmů všech dob

Vánoční čas se nezadržitelně blíží a toto období není jen časem dárků či rodinných setkání. Streamovací platformy se pravidelně předhánějí v tom, kdo nabídne během svátků lepší obsah. Jinak tomu nebude ani letos. Netflix chce zaujmout tak trochu netradičně. Vánoční hit na Netflixu? Vánoční období se pojí s odpočinkem a…Přečtěte si celý článek: Tento vánoční film zboří Netflix. Děj připomíná jeden z nejlepších filmů všech dob

Čas načtení: 2025-10-28 08:00:00

Spolek VLČÍ MÁKY: Pomoc veteránům není jen jeden den v roce

Blíží se Den válečných veteránů (11. listopadu) a spolu s ním i období, kdy si veřejnost připomíná odvahu a službu těch, kteří nasazovali životy doma i v zahraničních misích. Spolek VLČÍ MÁKY však připomíná, že veteráni potřebují pozornost a pomoc celoročně, nikoli jen jednou za rok.

Čas načtení: 2024-11-10 12:01:58

Blíží se jedno temné výročí. Zdá se vzdálené, ale trhy může panika zachvátit i dnes. Jak se chránit?

Známý investor Petr Žabža připomíná, že na přelomu října a listopadu 1929 se na trzích odehrály věci, ze kterých plyne poučení dodnes. Článek Blíží se jedno temné výročí. Zdá se vzdálené, ale trhy může panika zachvátit i dnes. Jak se chránit? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-01-14 14:03:20

Výnosy 10letých státních dluhopisů USA se blíží 5 %, investoři jsou znepokojení

Výnosy 10letých amerických státních dluhopisů koketují s 5% hranicí, což připomíná situaci, jež předcházela krizi z roku 2008. Co to znamená pro akcie? Může přijít krach? Článek Výnosy 10letých státních dluhopisů USA se blíží 5 %, investoři jsou znepokojení z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-08-18 11:40:49

Vše selhalo konec všeho se blíží

To je hodně silná myšlenka. Lidé už dlouho přemýšlejí o tom, jestli realita je nějaký druh „programu“ nebo konstrukce, a co by to znamenalo, kdyby se ta konstrukce začala rozpadat. Vypadá to, že se dotýkáš něčeho filozofického nebo existenciálního možná pocitu, že řád světa mizí, nebo že věci ztrácejí smysl. Současná simulace mi připomíná notebook,… Číst dále »Vše selhalo konec všeho se blíží

Čas načtení: 2021-11-14 14:33:42

Já chodící špína, já, která jsem všechno a nic. O divadelní hře Invisible I. Hannah

Blíží se konec roku a s ním i nejrůznější ankety úspěšných knižních titulů, divadelních her a jiné umělecké tvorby. A právě divadelní hra Invisible I. Hannah v hlavní roli s Hanou Frejkovou, nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co je možné na scéně pražských divadel vidět. Divadelní Festival … příští vlna / next wave ji za tuto roli letos na podzim udělil titul Osobnost roku 2020. Hra Invisible I. Hannah, která v režii Miřenky Čechové měla sice premiéru loni, ale kvůli pandemii letos opět zazářila v jakési opakované premiéře v divadle Akropolis. I na jiných divadelních scénách, stále úspěšně plní hlediště i navzdory další pandemické vlně, neblaze zasahující celý umělecký svět.     Hana Frejková, herečka, zpěvačka, autorka biografické knihy Divné kořeny, si tentokrát zvolila přetěžký úkol – přivést na scénu vlastní život, herecky ztvárnit svoji minulost. Od dětství až po stáří. Přistoupit k vlastní zpovědi, ke zpovědi ženy, která nic nevzdává, vyrovnává se vztahem ke své německé matce, herečce Alžbětě Frejkové. A zároveň musí překonat i nelehký osud dítěte nepřítele lidu, dcery Ludvíka Frejky, který byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen spolu s Rudolfem Slánským k trestu smrti a v roce 1952 popraven. Matka i dcerka musely opustit Prahu a přestěhovat se do pohraničí… Příběh částečně připomíná antické drama a zčásti noční můru.   Hana Frejková k této práci přistoupila spolu s Miřenkou Čechovou, která je nepochybně v současné době jednou z nejvýraznějších režisérek tanečního a fyzického divadla. A byla to šťastná souhra, elegantní i taktní. Trilogie Invisible I., jejíž prvním dílem je právě Hannah, je zasahující dílo, originální ve všech směrech. Život Hanny se na divadelním pódiu odvíjí v improvizaci běžných každodenních věcí, v jakési horečné snaze po sobě uklízet / všechny nánosy života, a děje se tak sdílením i svěřováním, myšlenkami, monology, pohybem a hudbou. Už úvodní slova vtáhnout diváka do děje: Je mi pětasedmdesát / toto je má hlava / můj mozek / oči / uši / nos / krk/ bolavý ramena/ pravá ruka /páteř / kyčle / Au! / Moje noha / jedna / druhá / kolena kotníky nárt! / JÁ. Hodnotu úvodních slov zesiluje skutečnost, že jde o „začátek“, o první krok směrem k divákovi, ten nejdůležitější. Slova hlavní postavy mají rychlý spád. Rychle rezonují, navozují pocit důvěrnosti. Herečka energicky i se smyslem pro humor pokračuje, nabízí i další širší možnost, potřeba sdělení je naléhavá: Je mi pětasedmdesát let a jmenuji se Hana Frejková. Vlastně jsem se narodila jako Hannah Elisabeth Freud. Můj táta byl Ludwig Freud, pak Ludvík Frejka, národohospodář. Máma byla Elisabeth Henke Warnholtz, pak Alžběta nebo Eliška Frejková, herečka. (…) Na jedno ucho neslyším, bolí mě kyčle. A narodila jsem se v Londýně. Pro úplnost ještě dodávám, že autorkou vynikajícího textu je rovněž Hana Frejková. Režie je netradiční, Miřenka Čechová svoji hru a jednotlivé obrazy postavila na slovu, hudbě a pohybu. Na jevišti vystupují dvě postavy, kromě Hannah i její alter ego, půvabná mladá tanečnice Markéta Jandová, obě postavy se vzájemně prolínají, Jandová se pohybuje po jevišti jemně, skoro lyricky, chvílemi je jen stínem hlavní postavy, jindy ji svými výrazovými prostředky zpodobňuje v jejích mladších letech. Obrazy připomínající období tuhého stalinismu jsou silně zasahující, zejména když na jednom místě říká Hannah bezmocně: Já chodící špína (…), já, která jsem všechno a nic (…). Já nevím… Kdo je můj táta? Kdo je moje máma? (…) Dopisy rodičů! Z vězení, z anglické emigrace… (…) A to poválečné hledání příbuzných, přátel, rodiny – Kdo tu zbyl? (…) A už jsem byla bez tatínka… Konflikt s každodenní zkušeností té doby dramaticky zesilují její slova: Průsery, to je moje – Jsem stálej vyhnanec, bezdomovec. Pocit vykořeněnosti je všudypřítomný.  Nad svými mrtvými trpíme vždy pocitem velké ztráty, o to více, byla-li jejich smrt tragická, násilná. Politická! Ta tíha, co na mně leží, povzdechne si Hannah. Hrůzné události doby války i padesátých let ji provázejí po celý život a procházejí i její uměleckou tvorbou. Ve své divadelní katarzi jde Hana Frejková ještě dál: Prošla jsem svými rozháranými roky! Od hospody k hospodě, od mejdanu k mejdanu, od fermetráku k LSD, od propadu k propadu, od depky k depce – byla jsem šílená, psala jsem básně, strašně jsem se trápila…, příkře se svěřuje v druhé polovině hry. A není pochyb o tom, že rozhárané roky i duševní trýzeň povýšily herečku Hanu Frejkovou do kategorie velkého umění. Ve druhé části divadelní hry se hlavní hrdinka obrací k matce, herečce, německého původu: Jak je možný, že se nemůžeme domluvit. Ty mluvíš německy, já mluvím česky. Ty nerozumíš mně, já nerozumím tobě. Přesto spolu žijeme. A přesto mi říkáš, jak žít. Slova, hovorové obraty, tvary, věty přejímala Hana Frejková od matky podvědomě, citově; matka mluvila jen německy, dcera jen česky… Není lehké pochopit druhého. Konfliktní situaci má divák zřetelně před sebou. Hra Invisible I. Hannah si získává své obecenstvo právě svým sebe-vyjádřením, opravdovostí a citem. Hra Invisible I. Hannah je příběh ženy, jejíž život poznamenala nejedna tragédie, ale zároveň je to i příběh umělkyně, která má rodinu, děti, a která stárne. Ve snech se často vracím do hor. / Do toho rozbořenýho vlhkýho baráku, / A v něm začínám stavět novej dům. / Skládám samu sebe po kouskách. / Vždycky se objeví jiná část. Dramatická výpověď graduje i v následujícím závěrečném dějství: Jsem stejná, jako když jsem byla mladá (…). Jsem jiná, ale stejná. Moje tělo cítí, / moje hlava chce, myslí, moje duše žije, a stále se vrhá do víru života! V těchto slovech nepochybně spočívá podstata celé hry, slova jen podtrhují, že Hana Frejková alias Hannah je velkou hrdinkou všedních dnů. A tak platí, že stejně jako její jidiš šansony, které má už dlouho ve svém repertoáru, i její zatím poslední divadelní představení Invisible I. Hannah je jistým přemostěním mezi její nelehkou rodinnou historií a současným životem.   Autorka je spisovatelka.

Čas načtení: 2021-02-21 13:55:53

Boření stereotypů stereotypy aneb Filtr na konformisty

Milí čtenáři, jen málokdy začvachtám v českém rybníčku, ale rozhovor se současnou rektorkou brněnské Mendelovy univerzity Danuší Nerudovou za to stojí. Připomíná mi snahu vysušit bažinu zaváděním vody z jiného potoka. Jmenuje se Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací, říká Nerudová a má u mě jeden kladný bod, totiž, že aspoň nevolá po tvrdých kvótách. Aspoň něco, inspirovat vlastním příkladem je daleko méně násilné než jiné postupy. Paní rektorka v rozhovoru zcela neironicky říká věci jako: * „Když je kolektiv čistě mužský, tak je prostě jednooký, ženy mají jinou empatii a vidí jiné věci, které muži nevnímají.“ * A každá žena vede vnitřní boj a cítí tlak okolí, který od ní vyžaduje, aby byla dokonalá v práci, aby byla dokonalá matka, aby byla perfektně upravená.“ * „Ale jedním z důvodů je i to, že ženy velmi rády dělají věci na sto procent a chodí maximálně připravené.“ Jasně, všechny čtyři miliardy žen na světě mají empatii, cítí tlak na dokonalost své úpravy a dělají věci na sto procent… Neposilujete teď náhodou z pozice své funkce, paní rektorko, pouze jiné stereotypy? Toto totiž jsou stereotypy, vysázené pěkně vedle sebe jak květinky v záhonu. Opravdu je ironické, že ani sama novinářka, která rozhovor vedla, na to neupozorňuje. Přílišná deference před autoritou, řečeno učeně. Přitom za protipříklady není potřeba cestovat na opačný konec světa. Stačí počkat na trochu teplejší počasí a svézt se v Brně šalinou do nějaké horší čtvrti, abyste na pískovišti potkali kuřácký kroužek dam v teplákách, kterým je nějaký tlak na dokonalost oblečení, pracovního výkonu a péče o děti zjevně úplně ukradený. Abychom byli spravedliví, jejich mužíčci málokdy vypadají líp, jsou-li vůbec k vidění. V té base koneckonců někdo sedět musí. A chcete-li dělat terénní výzkum i v zimě, zavítejte místo toho do nějakého nonstopu, pokud jej zrovna covid nezavřel. Až se vaše oči přizpůsobí šeru a dýmu, zjistíte, že i zdejší kolektiv násosků má obvykle jistou diverzitu, genderovou i etnickou. Patrně proto se tak dobře umisťuje v celorepublikové soutěži O zlatý jaterní transplantát. Stereotypy šířené akademiky Ano, je to pustá ironie, ale zároveň také věcná námitka. V akademickém světě se takové pochybné generalizace o tom, jak jsou ženy stoprocentní, dělají snadno, protože neustále potkáváte velmi podobné typy lidí, vyfiltrované opakovanými síty přijímaček a jiných zkoušek, které navíc z nějakého důvodu neláká daleko chaotičtější soukromý sektor. Ale právě proto by akademici neměli šířit výše zmíněné stereotypy, a právě proto asi vesměs tak neslavně ztroskotávají, pokud jim pocit vlastní erudovanosti stoupne do hlavy a dají se na politiku. Jsou uzavřeni v takové profesní bublině, že jim schází povědomí o diverzitě sociální, kterou jinak vesměs chápe a zažívá každý starosta ze Zelné Brázdy a Kopníku pod Pařezem. Posledním příkladem budiž jistý ministr zdravotnictví, který během několika měsíců ve funkci zcela spálil svoji dřívější dobrou pověst odborníka na medicínu a patrně ani nechápe, jak moc jej teď obyvatelstvo nesnáší. Americký článek víry „jedinou diverzitu uctívati budeš, protože přináší výsledky“ ve skutečnosti zas tak samozřejmý není, a dokonce si myslím, že v takto generálním pojetí jde o vysloveně pseudovědecké tvrzení. Kdyby diverzita sama o sobě skutečně dávala tvůrčím kolektivům křídla, nebylo by potřeba ji subvencovat udělováním bonusových bodů při posuzování projektů nebo vytvářením speciálních komisí, které ji podporují. Nepotřebovala by neustálou psychickou podporu v podobě nějakých pozitivních řečí, letáků a proslovů, kterých je na tom Západě ještě více než u nás, a to přesto, že tam ta kampaň trvá podstatně déle a teoreticky by tedy měla mít lepší výsledky. Ve vědě funguje poměrně silná konkurence. Tým nebo instituce, které by se dobrovolně vzdávaly zřetelné a nepochybné výhody, by byly ve stejné pozici jako bojovník s lukem a šípy proti kulometu. Všechny armády světa už dávno přesedlaly z luku na kulomet a nikdo je k tomu nemusel vést za ručičku ani motivovat bodovým systémem nebo granty. Dokonce i ti severoameričtí indiáni ve skutečnosti v kontaktu s bělochy přezbrojili na pušky (pokud tedy měli šanci je sehnat, což vždycky neplatilo), i když jiných svých kulturních tradic se drželi pevně až do okamžiku definitivní porážky, leckdy i po ní. Taková je povaha souboje o zdroje, pro sentimentalitu v něm nebývá moc místa. A vědci, přes veškeré sladké řeči kolem, také bojují o citace, financování a všeobecný respekt svých kolegů, což jsou zatraceně omezené zdroje, jeden jako druhý. Na Floridě se nestárne rychleji Přitom skutečně je pravda, že nejlepší vědecké týmy světa dnes bývají smíšené, jenže ten řetězec příčin a následků může být zcela jiný, než jak se to tradiční diverzitní průmysl snaží předestřít. Odbočka stranou, která má ten problém v povrchním uvažování ilustrovat. Na Floridě je mnoho důchodců. Opravdu hodně. Ale pokud byste z toho odvodili, že se tam ve vodě vyskytuje něco, po čem místní obyvatelé předčasně stárnou, byli byste vedle jak ta jedle; skutečným důvodem je, že se tam ti starší lidé na „podzim svého života“ stěhují, protože floridské subtropické klima je příjemnější než mrazy někde v Minnesotě. Usuzovat, že Florida sama o sobě je gerontogenní prostředí, by byla čistá pseudověda. Podobně se Harvard nebo Cambridge můžou pyšnit skvělými vědeckými výsledky a ty výsledky vesměs vzešly od velmi různorodých týmů. (I když jejich složení bývá jiné, než by ti současní neorasoví teoretici chtěli; typicky je dnes ve špičkové vědě vysoké procento Východoasiatů.) Jenže Harvard nebo Cambridge vyzobávají nejlepší mozky po celém světě, takže různorodé složení jejich týmů je očekávatelným důsledkem toho, že dnes je cestování levné, většina hranic otevřená, a tudíž talentovaný Filipínec nebo Maďar má lepší šanci se k těm přijímačkám na Harvard vůbec dostavit a případně je udělat. Pak máte ve výsledném výběru směsku nejkvalitnějších lidí z celé skoro osmimiliardové planety; bodejť by nebyli různorodí. Ale to podivné vysvětlení, že takové týmy mají úspěch proto, že ženy, černoši atd. uvažují jinak, to se nepříjemně blíží tradici úplně klasického rasismu z 19. století. O něco málo (málo! viz dále) větší smysl by snad takové vysvětlení dávalo u jiných kultur než u těch povrchně fyzických atributů, jako je barva pleti nebo pohlaví. Kultury se od sebe opravdu hodně liší, a to nejenom mezinárodně. I u nás se Ostravsku říká „kraj razovity“, protože tam je opravdu společnost jiná než v Brně či Praze; no a takové Prajzsko, to jako kdyby svým charakterem vůbec nepatřilo k České republice. Ale snahu mít v každém vědeckém kolektivu aspoň jednoho Prajzáka, tu jsem ještě neviděl, i když by to statisticky vzato znamenalo, že laboratoř by byla vzorně uklizená a rozpočet vyrovnaný do halíře. Prajzáci jsou totiž prý vesměs hrozně pořádní, třeba to paní rektorku zaujme jako kladný stereotyp. (Ne, nejsem Prajzák.) Ale samozřejmě je otázka, jestli vzorně uklizená laboratoř je zas takovou výhodou. Nakonec Sir Alexander Fleming, vědec z nejlepších, prý objevil penicilin proto, že mu zplesnivěla zapomenutá miska s bakteriální kulturou, protože byl notorický bordelář. Kdyby mu ji nějaký doktorand z Ludgeřovic umyl, protože ho to jeho prajzská máma naučila, možná bychom byli o jeden objev chudší. Kulturní faktory samozřejmě můžou působit i záporně, proti směru, kterým chcete jít; vůbec nevím, kde se v řadách fandů diverzity bere to přesvědčení, že všechny nové prvky přinesené diverzitou do kolektivu mají nutně kladné znaménko. Klidně je možné, že kladné a záporné vlivy se navzájem vyruší. Navíc je tu určitý problém s tím, v čem přesně by ty odlišnosti měly pomáhat. Ve vědě se dnes většinou pohybujete tak daleko od normálního lidského světa, že tam těžko zatahovat nějaká vlastní kulturní specifika. Čím přesně pomůže údajná ženská empatie při studiu Velké Fermatovy věty? A rozumí Inuit mitochondriálnímu metabolismu líp než Španěl? Proč by měl? Ani jedna ta kultura žádné mitochondriální tradice nemá. Kdyby šlo o studium ledu a sněhu, tam bych ten potenciál pro náskok Inuita nad Španělem viděl. Umím si představit i to, že podobné efekty vznikají, pokud studujete jiné lidi. Někdo, kdo má zkušenost s náboženským půstem, asi bude vědět, jak reaguje lidský organismus na vyřazení toho či onoho prvku ze stravy, protože to prostě zamlada viděl na svých ortodoxních sousedech. Ale jakmile se dostanete do té zóny viditelné jen mikroskopem, nebo dokonce až na úroveň molekul, atomů a abstraktních vzorců, tam už začíná být to poučování o přínosnosti diverzity přetažené jak guma u tepláků, které jste si koupili s tím, že do nich přece zhubnete. (Tak si všímám, že v tomto textu se už podruhé vyskytuje slovo tepláky, inu, vliv karanténní garderoby.) Navíc je tu historie, někdy i velmi nedávná. Hodně velkých skoků ve vědě a technice stojí buď na práci jednotlivců, nebo jen velmi malých týmů, které zas tak různorodé nebyly. Poptávka po konformistech sílí Dnes to tak nevypadá, protože je v módě podepisovat pod články desítky různých lidí (to je zase vedlejší efekt principu „publish or perish“), což pak působí dojmem, že za tím či oním objevem stojí obrovský a různorodý dav. Ale reálně bývá u velkých projektů těch tahounů jen několik, běžně třeba dva nebo tři, kdežto ostatní zúčastnění hrají nepříliš kritickou roli tzv. přicmrndávačů; jejich práce je sice nenulová, ale na rozdíl od lídrů většinou relativně snadno nahraditelná. A můžeme vůbec o dvojici „tahounů“ říci, zda je dostatečně různorodá nebo ne? Vždyť jsou to jen dva lidi, tam budou osobní vztahy a vlastnosti hrát větší roli než nějaký statistický kulturní vliv. Článek začíná svojí délkou přerůstat rozumné meze, tak tedy poslední zastávka, zmíněná už v titulku. Celebrování diverzity má podle mého názoru i jiný efekt, kterého si rektoři a děkani mohou či nemusejí být vědomi. Je to filtr na konformisty, přesně ve smyslu Grahamovy eseje o konformismu. Pokud nastavíte uchazečům o zaměstnání v určitém podniku, třeba zrovna na té univerzitě, překážku v podobě nutnosti hlásit se k nějakým ideologickým principům („Oslavujme diverzitu, zdroj kvalitní vědy!“), vyfiltrujete si tím poslušnější jedince, kteří jsou v rámci budování kariéry ochotni sklonit hlavu před tím či oním požadavkem shůry. Ti, kdo se v daný moment začnou vzpouzet a zpochybňovat, by mohli dělat problémy i při jiných příležitostech. A to je pro vedení nepříjemná vyhlídka do budoucna; lépe je identifikovat a odradit, ne-li přímo vyřadit, pokud možno hned na vstupu. S tím, jak nám do akademické sféry pronikají korporátní manýry, sílí i poptávka po konformistech a konformismu, takže zavádění lakmusových papírků, které dokážou včas určit, kdo je kdo, by právě z hlediska vedoucích kádrů mělo perfektní smysl. Jestli to ale bude výhodné pro vědu samotnou, o tom bych trochu pochyboval. Ta většinou těžila z těch nekonformních typů.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-05-31 15:18:59

Nikdy se nevzdáme! Národní muzeum otevřelo výstavu připomínající 80. výročí operace Anthropoid

Nikdy se nevzdáme! je název právě otevřené výstavy v Národním muzeu, která připomíná nejen 80. výročí operace Anthropoid a další významné události roku 1942, ale také osudy obyčejných lidí s jejich neobyčejnou statečností. Připomíná v širších souvislostech realitu Protektorátu Čechy a Morava i události a osudy spjaté se 38 dny druhého stanného práva v období mezi 27. květnem a 3. červencem roku 1942. Výstava představuje souvislosti předcházející atentátu na Reinharda Heydricha, především rozbití Československa, okupaci a příjezd Heydricha do Prahy v roce 1941. Akce parašutistů z 27. května 1942 pak odstartuje prezentací reality protektorátu v oněch výše zmíněných 38 dnech výjimečného stavu. Návštěvník postupuje symbolicky týden po týdnu, je konfrontován s událostmi, veřejným prostorem protektorátu, propagandou i starostmi všedního dne. Postupně si projde významné události jako přípravy na atentát a následnou smrt Reinharda Heydricha, vyhlazení Lidic, boj v kostele sv. Cyrila a Metoděje, vypálení osady Ležáky a ukončení výjimečného stavu. V každém týdnu je pak v centru pozornosti konkrétní osud, který kombinací informace a emoce zpřítomňuje životy jednotlivců i rodin. Jde o osudy obyčejných lidí i elit. Návštěvník se tak seznámí například s osudem rodiny Stehlíkovy z Rokycan, která podporovala parašutisty a následně byla popravena včetně nezletilého člena Františka, či židovské dívky Alice Feinové z Nového Města na Moravě, která byla v těhotenství popravena. Představen je i osud generála Eliáše, který byl zatčen po nástupu Heydricha, odsouzen k smrti a popraven za druhého stanného práva, či lidických mužů, žen a dětí. Návštěvníci tak mohou sledovat příběhy statečnosti i obrovské důvěry ve svobodu národa a státu. „Operace Anthropoid je jednou z nejvýznamnějších událostí našich moderních dějin. Výstava Nikdy se nevzdáme! návštěvníky seznamuje s klíčovými událostmi roku 1942, realitou tehdejší doby, a především s osudy a hrdinstvím stovek statečných lidí, kteří za svobodu své vlasti neváhali položit své životy a na které nikdy nesmíme zapomenout,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. K vidění je okolo stovky autentických předmětů z Národního muzea, Vojenského historického ústavu či Národního technického muzea. Návštěvníci tak na vlastní oči uvidí například části výstroje Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, včetně předmětů zabavených nacisty po boji v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje jako například aktovku, kravatu, sako či pouzdro na pistoli. Dále je možné si prohlédnout originál vysílačky desantu Silver A Libuše, přičemž je ve výstavě zmíněn právě osud radisty Jiřího Potůčka a pardubických podporovatelů výsadku Silver A. Tragédii Lidic připomíná číslo popisné 10 z lidické školy a k vidění jsou například také pohlednice adresované vězni do Buchenwaldu z června 1942 či růženec vyrobený Boženou Dvorskou z chleba v pankrácké věznici před vykonáním popravy. Součástí výstavy je i „protektorátní kino“, kde mohou návštěvníci sledovat dobové týdeníky právě z oněch několika týdnů druhého stanného práva. Výstavu současně doplňují obrazovky s představením dalších osobností z oblasti odboje, církve či umění. Součástí je též audioprogram dobového rozhlasu. Celou výstavu pak uzavírá opět širší politický kontext, oduznání Mnichova a vývoj protektorátu do osvobození roku 1945, včetně vyrovnání se s důsledky druhého stanného práva v poválečných soudech. Výstava tak přirozeně přechází ke konci války spojeného s tresty vůči kolaborantům a zrádcům. Výstavu doplňuje také menší výstava Hrdinovia odboja, která ilustruje odboj a odpor části slovenské společnosti proti fašismu. Představuje osobnosti armády i politiky, které se snažily o obnovení Československa. Konkrétně například generála Rudolfa Viesta či politika Jozefa Lettricha. Sbírkové předměty pak představují jak doklady odboje, včetně předmětů Josefa Gabčíka, tak i realitu Slovenského státu.  Národní muzeum kromě pořádání této výstavy také současně shromažďuje veškeré informace o nejrůznějších akcích pořádaných kulturními institucemi, které se budou v rámci letošního významného výročí konat po celé republice, a uveřejňuje je na webových stránkách www.1942.cz.

Čas načtení: 2019-12-13 13:49:01

Zachrání nás pohanství před liberální totalitou?

Téměř třicet let od francouzského vydání de Benoistova Comment peut on être païen? se i český čtenář může seznámit s jeho obhajobou pohanství (Být pohanem, Sol Noctis, Zvolen 2019). De Benoist nepléduje za návrat nejrůznějších rituálů, od New Age přes ekology, feministky k satanistům a čarodějnicím. Pohanství vymezuje jako způsob uvažování o světě vycházející z řecké filozofie a indoevropských mýtů, čerpající z takových myslitelů jako Nietzsche, Jung či Heidegger. Jelikož sám je především politickým myslitelem, tkví jeho hlavní přínos v promýšlení politických důsledků pohanství, jež nabízí jako cestu ze slepé uličky moderního evropského vývoje. Pohanství představuje jako alternativu vůči monoteismu, aniž by k tomu potřeboval důkladněji rozlišovat mezi judaismem, křesťanstvím či islámem. Rozdílů se příležitostně stručně dotýká, nicméně nepotřebuje se s nimi potýkat už proto, že mu nejde o religionistickou studii. Podobně jako pohanství i monoteismus líčí jako způsob pojímání světa, který přesahuje konkrétní vyznání a který s sebou nese závažné důsledky i pro zcela sekularizované myšlení, jež se jeví na hony vzdálené jakémukoliv náboženství. Jeho terčem nejsou tradiční církve jednotlivých abrahámovských věr, nýbrž moderní, odnáboženštělý monoteismus, který má podobu liberálního univerzalismu. Totalitní důsledky liberálního univerzalismu rozpracovává v pozdějších dílech, svůj filozofický základ však mají právě v této knize. Obhajoba pohanství jako alternativy k monoteismu vyžaduje intelektuální i politickou odvahu. Kritika monoteismu je kritikou tří abrahámovských náboženství. V případě judaismu může být při dostatku zlé vůle, a té nikdy málo nebývá, vykládána jako antisemitismus, tedy trestný čin. V případě islámu se zase nabízí obvinění z islamofobie. To v Evropě zatím trestný čin není, ale v takové Francii se za ni v politicky korektních kruzích trestá společenskou exkomunikací a v řadě muslimských zemí dopadnete podstatně hůře. Nyní nechávám stranou, že u nás je islamofobie uznávanou disciplínou politické rétoriky. Naopak za kritiku křesťanství nikomu nic nehrozí; tradičně se za ni v intelektuálních kruzích získávaly spíše pozitivní body, ale dnes při úpadku církví spíše nechává každého lhostejným.  Lévyho pojetí Ošidná může být i obhajoba pohanství. K různým pohanským kultům dávné minulosti se hlásili ideologové italského fašismu i německého nacismu. Dnešní ideologové liberální demokracie proto mohou, pokud se jim to hodí, rétoricky diskvalifikovat jakékoliv úvahy o přínosu pohanství. Je tomu tak dnes, stejně jako tomu bylo v roce 1981, když ve Francii vychází de Benoistova kniha. Autor podobné útoky odmítá. Vymezuje se zejména vůči spisku Bernarda-Henri Lévyho (Le testament de Dieu), který o dva roky dříve zaníceně obhajuje monoteismus a odsuzuje pohanství. Na čem staví? Lévy vyzdvihuje monoteismus ve jménu liberálně-libertariánské ideologie, která je ve Francii odkazem roku 1968 a v Lévyho pojetí rovněž moderním ztělesněním monoteistické tradice. Tato dodnes dominantní ideologie francouzských kulturních a mediálních elit spojuje obhajobu kapitalismu (ekonomický liberalismus) s progresivismem v oblasti lidských práv, společenských norem a mravů (kulturní liberalismus), a to vše na základě důsledného individualismu. Kde jsou spojnice mezi tímto na první pohled nepravděpodobným propojením biblického monoteismu s kapitalismem a ideologií lidských práv?  Lévy hájí nutnost omezování politiky ve prospěch etiky. Proti monstru totalitního státu, kde je politické vše, staví tradici starozákonních proroků, kteří ve jménu zjeveného Zákona napomínají krále. Ale platí to i pro demokracii, neboť proroci stejně tak napomínají lid, pokud se odchýlí od Zákona. Podobně je tomu s liberalismem, který neomezuje politiku božím Zákonem, nýbrž trhem a lidskými právy. Souvislosti jsou však hlubší, moderní individualismus a racionalismus, které liberalismus definují, podle něho vycházejí z křesťanského pojetí individuální duše, odpovědnosti, spásy, a tím i svobody. Naopak řeckou filozofickou a dramatickou tradici kritizuje pro její slepotu vůči jednotlivci vnímanému vždy jako součást obce či rodu. Podobně se to má s liberálním univerzalismem, jehož logika má vycházet ze starozákonního, abstraktního pojetí lidské individuality definované pouze Zákonem – nezávisle na místě, čase, pohlaví a jakýchkoliv dalších individualizujících rysech člověka. Opěvuje popírání všech lokálních kořenů, tradic, pout či čehokoliv posvátného ve jménu jediného Boha a radikálního světoobčanství. Takový monoteismus popírá mystiku, posvátné předměty, místa či postavy. Brousí sekyru, kterou se kácí posvátné háje a modly, odčarovává svět, přírodu i společnost a nastoluje k nim vztah racionální věcnosti. Lévy přitom v mnohém navazuje na Emmanuela Lévinase, který poukazuje na monoteistické základy univerzalismu a věcně-racionální vztah ke světu. Obojí se pojí například v jeho obhajobě techniky proti její Heideggerově kritice. Technika se pak jeví jako přínosná tím, že odčarovává svět a umožňuje překonávat či zcela smazávat partikularismus místa, v němž německý filozof naopak hledá cestu k bytí.  Koho by nepřesvědčily argumenty filozofické, čeká ho konečný argument Hitlerem a Stalinem. Lévy varuje, že ti, kdo ve dvacátém století opouštějí křesťanství, se následně přiklánějí buď k fašismu, nebo ke stalinismu. Tato moderní pohanství spojuje s romantickým kultem heroismu, antickým důrazem na veřejnou ctnost a kolektivistickým potlačením individuality. Jejich protipólem má být právě moderní liberalismus navazující na monoteismus.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kouzlo protiargumentů De Benoist přijímá Lévyho výzvu, když nezpochybňuje spojnici mezi monoteismem a liberálně-libertariánskou ideologií a rovněž se hlásí k obhajobě jednotlivce a jeho svobody. Pojímá je však zcela jinak než Lévy. Svobodu člověk nezískává potlačením politiky, nýbrž skrze politiku, nikoliv univerzalismem, nýbrž zakotveností v místě a jedinečností. Za nejvážnější hrozbu svobodnému jednotlivci považuje právě moderní liberalismus (viz jeho poslední kniha Contre le libéralisme). Svojí kritikou monoteismu se pokouší dobrat kořenů této hrozby. Monoteismus vymezuje dualismem mezi stvořeným, nedokonalým světem a věčným, dokonalým Bohem. Tato propast oddělující Boha od přírody a člověka má za následek trvalé podhodnocování či dokonce popírání všeho lidského a přírodního ve jménu božího Zákona. De Benoist se děsí Lévym oslavované racionální věcnosti ve vztahu k přírodě, jejímu „odčarování“ (slovy Maxe Webera), a následně i ve vztahu k člověku. Připomíná Renanova slova, že „poušť je monoteistická, vznešená ve své nesmírné jednotvárnosti“. Klade proti ní pohanské sakralizování přírody, která není redukovatelná do abstraktních zákonitostí původně biblických a dnes matematických.  Kouzlo místa či prostoru je jedním z hlavních rysů pohanství oproti biblickému důrazu na čas. Bible podle de Benoista nahlíží na svět jako na „místo bez prostorových omezení, ale zato omezené v čase“ (mezi stvořením a spásou), zatímco v řeckém pohanství je tomu naopak – nehledá hranice času, ale vymezením obce, tedy řecké polis, a posvátných míst ohraničuje prostor. Nomád Ábel je vyzdvižen, zakořeněný zemědělec Kain zavržen.  Co to znamená politicky? Ábelové jsou masou vykořeněných nomádů vydaných na milost Jahvemu. Naopak až zakořenění v konkrétním prostoru polis dává člověku možnost jednat, a tím i svobodu. Pouze v těchto podmínkách může člověk usilovat o překračování vlastní konečnosti, přičemž právě v tomto sebepřesahování spatřuje naplnění lidské existence. Svoboda nevzniká zrušením pout k místu a k ostatním lidem, naopak se v těchto poutech utváří, a je tudíž nutně politická. Obhajoba svobody je proto i obhajobou politiky v její konkrétnosti a partikularitě před morálním univerzalismem, který monoteismus ve své tradiční verzi svěřuje Bohu a ve svých moderních variantách stranám či expertům. Zatímco Bible lidskou moc, tedy základní prostředek politiky, zavrhuje a předává Bohu, moderní liberalismus se ji snaží nahradit obchodem, zákonem a morálkou.  Oproti Bibli, která ukáže rozpor mezi mocí a zákonem, aby následně moc zákonu podřídila, de Benoist vyzdvihuje indoevropské mýty, které vycházejí z jejich vzájemné podmíněnosti – zákon se opírá o moc a moc o zákon. Pohanská představa o střetu bohů vytváří předpoklady pro pochopení střetů, které jsou nutnou součástí politiky, jako legitimního souboje, který se bude neustále opakovat a v němž soupeř není ďábel. Tento politický pohled na konflikt zosobňuje mýtus o Romulovi a Rémovi, v němž jsou hrdiny oba. Liší se od biblického morálního pohledu na střet Kaina s Ábelem, který odlišuje dobrého hrdinu od zlého vyvrhele. Berme to i jako podnět při přemýšlení nad naší národní bratrovraždou Václava Boleslavem. Biblický pohled na střet jako tažení dobra proti zlu, které povede ke konečnému vítězství dobra nastolujícímu definitivní harmonii, stojí za současným liberálním moralismem. Vznešeným cílem konečného dobra dokážeme obhájit úplně vše – se zničujícími následky. Připomeňme odstrašující příklad samotného Bernarda-Henri Lévyho, který od devadesátých let podobně jako jeho přítel Václav Havel mobilizuje veřejné mínění i politické vůdce pro vojenské intervence Západu na podporu demokracie a lidských práv, od Jugoslávie po Sýrii. Jejich zanícení pro dobro za sebou zanechává jenom spoušť. Tento fanatismus pochází z monoteistické víry v absolutní dobro a pravdu, zatímco polyteismus je už z podstaty otevřen pluralitě pravd i představ o dobru. Monoteistický univerzalismus vychází z představy o abstraktním absolutnu jednou provždy daném zjevením, kterému se vše podřizuje. Pohanský univerzalismus naopak začíná u plurality, z níž může vyvozovat univerzálnější pravdy. Zejména Starý zákon nabízí nepřeberně příkladů morální obhajoby fanatické nesnášenlivosti vůči jakémukoliv pluralismu. Zde tkví totalitní potenciál monoteismu, který se plně rozvine v okamžiku, kdy to, co monoteistická náboženství vyhrazují Bohu, je přeneseno na lidskou instituci (církev, národ či politickou stranu). De Benoist připomíná, že totalitní nahrazení přirozeného pluralismu společnosti iluzí jednoty však nemusí mít pouze orwellovskou podobu tvrdé represe koncentračních táborů, může jít také huxleyovskou cestou měkkého ovládnutí společnosti, jak ukazují liberálně-kapitalistické společnosti dnešního Západu. De Benoist rovněž monoteismu vyčítá popírání krásy a života. Absolutní výlučnost Boha znemožňuje jeho zobrazování, důsledný monoteismus je ikonoklastický (jak v historii ukazují radikálové všech tří náboženství) – svět nahlíží v pojmech a zákonech na rozdíl od pohanství, které hledá krásu obrazu a hlásí se ke kráse mýtu. De Benoist odmítá moralismus třídící dobro a zlo podle transcendentního zákona, bez ohledu na potřeby života, který se sám pak nutně stává nemorálním. Tento abstraktní moralismus škodí životu a podkopává potenciál jednotlivce překonávat vlastní limity, navíc často vede k nepřirozenému vztahu k tělu, k sexualitě a ženy tlačí do podřadného postavení. Co na to Evropa? Jak již bylo řečeno, de Benoist není ani teologem, ani religionistou, je praktickým myslitelem, kterému leží na srdci osud Evropy. Evropa je samozřejmě místem, které dva tisíce let žije s křesťanským monoteismem a jehož zásluhou se monoteismus, ať už ten křesťanský nebo ten post-náboženský, šíří po celém světě. Pokud křesťanství padlo a jako dusivý odkaz nám zanechalo sekulární monoteismus liberálů, znamená to, že je s Evropou konec? Autor takový pesimismus nesdílí. Připomíná, že katolické křesťanství nebylo čistým monoteismem, nýbrž jeho syntézou s pohanstvím. V důsledném monoteismu si těžko představit Ježíše Krista, svatou trojici, bohorodičku či kult svatých. Pohanství podle de Benoista přežívá v kolektivním nevědomí Evropy. Projevuje se v umění, v alchymii, v některých kacířských hnutích, ale také u některých teologů a řady mystiků. Například teze Mistra Eckharta o zrození Boha v lidské duši zcela ruší dualismus oddělující nestvořeného Boha od stvořeného světa, který je základním kamenem monoteismu. De Benoist od tohoto evropského kolektivního nevědomí očekává, že bude živnou půdou duchovního obrození překonávajícího pozůstatky monoteismu. De Benoistův rozbor jistě podněcuje řadu kritických otázek. Do jaké míry je jeho pojem monoteismu empiricky obhajitelný ve všech dimenzích, v nichž ho používá? Je skutečně analyticky souměřitelný s pojmem pohanství? Co všechno ztrácíme, pokud se vzdáme novozákonního poselství lásky ve prospěch pohanského hrdinství a ctnosti? Nereprodukuje Heideggerova ontologická diference mezi bytím a jsoucny nakonec onen kritizovaný dualismus Boha a světa? Musí nás vertikální transcendentno pouze srážet do prachu? Nemůže nás táhnout vzhůru? Rovněž nám však dává originální a plodnou perspektivu na základní otázky, před nimiž Evropa dnes stojí. Snad lze mluvit o smrtelném sevření dvou výhonků monoteismu – sekulárního a tradičního. Ten sekulární ji svým liberálním univerzalismem a rušením všech pout oslabuje a vyprazdňuje. Tradiční v podobě nového islamismu ji vyzývá ke střetu jak vně, tak i uvnitř jejích hranic. Výhonky mohou působit proti sobě, ale také se mohou skvěle proplétat, jak v současnosti dokládají různí liberální apologeti šátků a dalších muslimských tradic. Pokud má Evropa budoucnost, tak nespočívá ve volbě mezi jedním či druhým, ani v konzervativním oprašování krucifixů, nýbrž v mobilizaci skrytých kulturních zdrojů uložených v evropské tradici, či snad v evropském nevědomí, mobilizaci, která vdechne nový elán našemu unavenému kontinentu. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-03-01 17:04:27

Školství mi připomíná náboženství

Programování je jednoduché pokud se jej začnete učit jako děti, základem je angličtina a neustálé trénování při kterém se optimalizují naše vědomosti, školství mi připomíná náboženství tím že děti učí teorie, které jsou v praxi k ničemu, řešením je globálně odebrat od narození děti rodičům a přemístit je do moderních systémů kde se děti naučí… Číst dále »Školství mi připomíná náboženství

Čas načtení: 2024-06-12 23:43:30

Škoda na 1000 mil československých připomíná výročí „dálnicového“ modelu Rapid OHV

Škoda Auto si účastí na letošním závodu 1000 mil československých připomíná výročí 85 let od začátku výroby modelu Rapid OHV s aerodynamickou karoserií. Vozy takzvaného „dálnicového typu“ patří k vysoce ceněným unikátům, neboť jich bylo dle firemních údajů vyrobeno pouze 110 kusů. Automobil ze sbírek Škoda Muzea a dalších zhruba 120 veteránů odstartuje ve čtvrtek […]

Čas načtení: 2024-10-24 09:00:35

Nintendo tajně testuje novou hru, připomíná kombinaci Minecraftu a Robloxu

eJaponský herní firma testuje novou tajemnou hru Ta podle popisu připomíná kombinaci Minecraftu a Robloxu Podrobností je prozatím jen omezené množství Japonská společnost Nintendo je známá pro své originální tituly, které milují malí i velcí hráči po celém světě. Ať už jde o italského instalatéra Maria, známou sérii Legend of Zelda nebo legendární Metroid, jejich hry se pyšní originalitou, přístupností a snadno rozpoznatelným grafickým zpracováním. Ačkoli se Nintendo dlouhá léta spoléhá na své vlastní ověřené značky, neznamená to, že by tu a tam nezkusili něco nového. O to se podle všeho nyní pokouší, i když by se to gigant z Kjóta nejraději snažil udržet pod pokličkou. Přečtěte si celý článek Nintendo tajně testuje novou hru, připomíná kombinaci Minecraftu a Robloxu

Čas načtení: 2025-01-06 11:26:51

Život bez stimulace připomíná život v kleci

Co je to život bez stimulace je to život v kleci a tou klecí je pokrytecká kultura postavená na náhražkách. Vaše slova vyjadřují hlubokou reflexi nad tím, jak může společnost, kultura a její hodnoty omezovat svobodný prožitek života. Váš názor, že život bez stimulace připomíná život v kleci, může odkazovat na pocit ztráty autenticity a… Číst dále »Život bez stimulace připomíná život v kleci

Čas načtení: 2025-01-08 13:15:52

Tato věcička nabije mobil za pět sekund. Připomíná toustovač a stojí úplný nesmysl

Mobil nabitý za 5 sekund? Swippitt na CES 2025 ukazuje „měničku“ baterií, která připomíná toustovač. Zatím je k dispozici pouze pro iPhony.Přečtěte si celý článek: Tato věcička nabije mobil za pět sekund. Připomíná toustovač a stojí úplný nesmysl

Čas načtení: 2025-01-22 16:22:05

Škoda Muzeum si připravilo novou výstavu. Připomíná modely Škoda Popular a Rapid

Škoda Auto letos slaví 130 let od svého založení. Díky klíčovým modelům Škoda Popular a Rapid se v roce 1936 stala domácí jedničkou ve výrobě i exportu automobilů, kterou zůstává dodnes. Ve Škoda Muzeu si tyto klíčové modely připomíná zvláštní výstava, na níž jsou kromě rodinných verzí k vidění i sportovní deriváty. Nechybí připomínky odvážných […]

Čas načtení: 2025-03-04 10:26:09

Škoda 130 RS slaví 50. narozeniny. Výročí připomíná výstava v depozitáři prototypů a sportovních vozů ve Škoda Muzeu

Škoda Auto letos slaví 130 let od svého založení a zároveň si připomíná půlstoletí od veřejné premiéry vozu Škoda 130 RS na mosteckém okruhu. Díky řadě mezinárodních úspěchů na rychlostních zkouškách rallye a závodních tratích si tento legendární soutěžní vůz vydobyl trvalé místo v historii motorsportu. Jeho odkaz žije dodnes a označení RS se objevuje […]

Čas načtení: 2025-07-11 13:30:56

Nová kapesní konzole připomíná Nintendo DS, ale poradí si i s náročnými PC hrami

AYANEO Flip 1S DS je přenosná herní konzole, který svou konstrukcí připomíná Nintendo DS O výkon se stará čipset Ryzen 7 8840U nebo Ryzen AI 9 HX 370, operačním systémem je Windows Zařízení si můžete předobjednat za 779 dolarů, dodání se očekává v srpnu K mání je také model s označením KB s jedním displejem a notebookovou klávesnicí Společnost AYANEO patří k předním výrobcům prémiových herních handheldů. Svědčí o tom i chystané kapesní zařízení s názvem Flip 1S, které slibuje unikátní spojení legendárního Nintenda DS s výkonným herním notebookem. Zařízení, které se vyznačuje skládací konstrukcí, bude k dispozici ve dvou různých provedeních – se dvěma obrazovkami po vzoru Nintenda DS či s vestavěnou klávesnicí jako u notebooku. Přečtěte si celý článek Nová kapesní konzole připomíná Nintendo DS, ale poradí si i s náročnými PC hrami

Čas načtení: 2025-08-08 09:25:25

To, co Izrael dělá v Gaze, připomíná genocidu, prohlásila místopředsedkyně Komise

To, co Izrael dělá v Pásmu Gazy, přinejmenším velmi připomíná genocidu, je přesvědčena místopředsedkyně Evropské komise Teresa Ribera. The post To, co Izrael dělá v Gaze, připomíná genocidu, prohlásila místopředsedkyně Komise appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-10-13 07:00:57

Android výrobci začínají kopírovat Apple. Do svých nadstaveb integrují Liquid Glass

Nový OriginOS 6 od Vivo až podezřele věrně připomíná iOS 26  Design sází na průhlednost, jemné animace a zaoblené prvky Apple tak znovu určil směr, kterým se konkurence vydává Když Apple letos představil iOS 26 s novým designem Liquid Glass, bylo jasné, že se jeho vizuální styl stane inspirací pro ostatní. Jen málokdo ale čekal, že se to stane tak rychle – jen pár měsíců po WWDC, kde nám Cook a spol. „tekuté sklo“ představili. Přečtěte si celý článek Android výrobci začínají kopírovat Apple. Do svých nadstaveb integrují Liquid Glass

Čas načtení: 2025-12-02 15:00:26

Technologie, které mění život. Apple dojemnou reklamou připomíná své funkce pro hendikepované

Apple připomíná, jak klíčové jsou moderní technologie pro osoby s fyzickým postižením V novém krátkém muzikálu ukazuje různé způsoby využití pro nevidomé, neslyšící či pohybově znevýhodněné Apple dnes u příležitosti Mezinárodního dne osob se zdravotním postižením představil nový krátký film, který zdůrazňuje roli přístupnosti napříč svými produkty. Rok 2025 je pro firmu zároveň symbolický – připadá na něj 40. výročí, kdy Apple poprvé začal do svých zařízení integrovat funkce pro uživatele s hendikepem. Přečtěte si celý článek Technologie, které mění život. Apple dojemnou reklamou připomíná své funkce pro hendikepované

Čas načtení: 2026-02-23 09:14:00

Velvyslanec Merrick připomíná Den prezidentů u Wilsonova památníku v Praze

Velvyslanec Merrick připomíná Den prezidentů u Wilsonova památníku v Praze Velvyslanec Merrick připomíná Den prezidentů u Wilsonova památníku v Praze Modal Close Button Velvyslanec Merrick připomíná Den prezidentů u Wilsonova památníku v Praze V...

Čas načtení: 2026-02-28 16:00:51

Život bez stimulace připomíná život v kleci

Co je to život bez stimulace je to život v kleci a tou klecí je pokrytecká kultura postavená na náhražkách. Vaše slova vyjadřují hlubokou reflexi nad tím, jak může společnost, kultura a její hodnoty omezovat svobodný prožitek života. Váš názor, že život bez stimulace připomíná život v kleci, může odkazovat na pocit ztráty autenticity a… Číst dále »Život bez stimulace připomíná život v kleci

Čas načtení: 2026-04-05 08:00:26

Když Evropa v neděli zastavila auta: ropná krize z roku 1973 se znovu připomíná

Evropa už kvůli ropné krizi jednou zastavila auta v neděli. Proč se rok 1973 znovu připomíná právě českým řidičům?

Čas načtení: 2021-09-28 09:07:34

Stroncova poslední whiskey

Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...

Čas načtení: 2022-06-28 18:37:31

Výstava o piaristech představuje řád, díky němuž získali vzdělání Purkyně či Masaryk

Zejména vzdělání a vědu šířil řád chudých řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol, obecně známý pod jednoslovným názvem piaristé. Působili v Kroměříži, Mikulově, ve Strážnici, Lipníku nad Bečvou, Staré Vodě, Příboře, Hustopečích, Kyjově, Moravské Třebové či ve slezské Bílé Vodě a v Bruntále – věnovali se zde především bezplatnému vzdělávání mládeže, konkrétně chlapců. Dědictví po tomto duchovním řádu mapuje od 29. června do 2. října na kroměřížském zámku výstava Piaristé na Moravě a ve Slezsku, kterou připravilo Muzeum umění Olomouc. „Kromě vzdělávání hráli zásadní roli ve vědě, k řádu totiž patřili významní historikové jako Gelasius Dobner, Mikuláš Adaukt Voigt nebo Jaroslav Schaller. Měli také řadu žáků, kterým se podařilo dostat mezi elitu společnosti – olomoucký arcibiskup Theodor Kohn, vědec Jan Evangelista Purkyně nebo prezident Tomáš Garrigue Masaryk,“ vyjmenovává autor výstavy Miroslav Myšák. Řád vznikl v Římě v letech 1621–1622 zásluhou španělského kněze Josefa Kalasanského a jeho členové působili ve velké části Evropy, a dokonce i v zámoří. „Důležité je ale říct, že první kolej mimo Itálii vznikla v jihomoravském Mikulově již v roce 1631 a během 17. a 18. století došlo na Moravě a ve Slezsku k založení dalších deseti stálých kolejí a rezidencí,“ připomíná Myšák. Kroměřížská výstava návštěvníkům představuje jednotlivé lokality, kde piaristé působili. „Každé z těchto fundací věnujeme obrazový panel dokumentující současný stav. Piaristé se usazovali především v menších nekrálovských městech, neboť větší lokality již dříve zaujali jezuité. Přítomnost kleriků znamenala pro obyvatele daných míst možnost získat základní i střední vzdělání, neboť při každé koleji fungovala škola s bezplatnou výukou. Během desetiletí prošla piaristickými ústavy řada významných osobností,“ dodává autor výstavy. Součástí expozice jsou předměty s piaristy spjatými, jako jsou odborné publikace nebo vědecké přístroje. Dále je možné spatřit portréty fundátorů jednotlivých kolejí – biskupy olomoucké Františka z Dietrichsteina, Jakuba Arnošta z Lichtensteinu-Castelcorna nebo měšťana Josefa Georga Zechu. Podobu jednotlivých míst ukazují vybrané plány a fotografie, vybavení pak dokumentují kresby oltářů, pečetidla, relikviáře, postavníky nebo liturgické předměty a oděvy. „Z velkého množství vystavených exponátů lze zmínit alespoň renesanční deskový obraz Panny Marie a hodinový věžní stroj zapůjčené z Moravské Třebové,“ doplňuje kurátor. Připomíná také propojení piaristů s olomouckými biskupy a arcibiskupy. Kromě už zmíněného Theodora Kohna je s nimi spjat také František z Dietrichsteinu, který založil koleje v Mikulově a v Lipníku nad Bečvou. A dále se řád – zásluhou Karla z Lichtensteinu-Catelcorna – usadil ve Staré Vodě, v Příboře a Kroměříži. „Do dneška nám po piaristech zůstaly budovy, které v některých případech slouží stále jako školy – Mikulov, Kroměříž, Hustopeče, Kyjov. Zbylo po nich však i vybavení kostelů a další umělecká díla rozesetá v různých institucích,“ uzavírá Myšák. K výstavě vyšel dvousetstránkový katalog. Editor Miroslav Myšák jej rozdělil na dvě části – první se věnuje obecně piaristickému řádu, jeho vzniku a působení zejména v oblasti vzdělávání, vědy a historiografie; druhá část sleduje jednotlivé fundace na území Moravy a Slezska.

Čas načtení: 2021-11-26 11:30:18

Pomník a pomníčky umučeným

Už předcházející kniha Františka R. Krause Povídky ze srabové čtvrti, zmizelý svět židovské Prahy, vyvolala velký čtenářský zájem. Ediční projekt přinesl navzdory trvale nepříznivým finančním podmínkám, zejména v nakladatelské sféře, malému nakladateli Cattacan, kde kniha loni vyšla, rovněž nezanedbatelný úspěch. Následujícího roku 2021 vychází u stejného nakladatele další kniha téhož autora A přiveď zpět naše roztroušené…, název odkazuje k modlitbě, k proroctví Izaiáše, a jak ve své předmluvě píše Tomáš Kraus, který k vydání dílo svého otce připravil, není jen modlitba, je to především pomník umučeným, vlastně několik desítek pomníčků. A pokud v té modlitbě a výzvě slyšíme ozvěny raného sionismu, není to jistě náhoda. František R. Kraus (1903–1967) byl novinář židovského původu i účastník protinacistického odboje, obě jeho knihy vyšly s velkým časovým zpožděním, původně měly vyjít hned krátce po válce, ale k tomu z nejrůznějších důvodů, především politických, nedošlo. Možná si některý z českých čtenářů vybaví i jeho povídku Profesor Robert Guttmann, malíř z Prahy, která už vyšla v Židovské ročence 1965/1966 a v reedici ve sbírce časopiseckých šoa povídek z let 1945–1989 s názvem Tobě zahynouti nedám… (Akropolis, 2017). Geťák a berušky Zatímco první kniha Povídky ze srabové čtvrti jsou půvabné toulky zmizelou židovskou Prahou, připomenutí jejích obyvatel, míst, kudy vedly jejich cesty i osudy, následující dílo Přiveď zpět naše roztroušené… je dílo jiné, zachycuje v krátkých příbězích tragický osud Židů, jejich každodenní život v Auchwitzu. Pro úplnost připomínám, že jde o dobu, kdy i české fašistické gardy ve svých jezdeckých pumpkách, bílých košilích a černých vázankách pochodovaly pražskými i mimopražskými ulicemi a hlasitě vyřvávaly svůj nenávistný antisemitismus; neblaze vynikali zvláště mladí vlajkaři, Gajda a nedostudovaný medik Jan Rys-Rozsévač. Ale zpět k poslední vydané knize Františka R. Krause, která je rozdělena do čtyř velkých kapitol: Praha, Terezín, Osvětim a Domů. Zároveň je doplněna slovníčkem, výrazy koncentráčnického žargonu, uvádím jen namátkou, berušky jsou německé pracovnice v ghettu, které třídily zavazadla nově příchozích, geťák znamenal člen táborové hlídky a ghettoinsás v této mluvě byl zase obyvatel ghetta. V závěrečné části knihy je také uveden výklad k plánu terezínského ghetta. Texty, psané věcně ve stylu krátkých reportáží hluboce zasahují, cituji ze čtvrté kapitoly, z povídky Zpověď z 99 hříchů: Děti jsem vždy miloval. (…) Dnes? Na ulici mne vždy již nechávají chladným. Nevšímám si jich. Viděl jsem jich příliš mnoho batolit se do plynu. (…) Osvětimské děti! Nikdy na vás nezapomenu. (…) V Praze bylo do roku 1938 patnáct tisíc židovských dětí. Vrátilo se jich 28. (…) A poté prosba, Všemohoucí: A přiveď zpět naše roztroušené! O kousek dál píše Kraus také o malíři Adolfu Liebscherovi, který měl v ulici V Kolkovně, kde tehdy autor bydlel, svůj ateliér a který byl první, kdo mu dal do duše začátky jeho ideálů. Bylo mi šest, a již jsem celý den seděl u starého, trošku pokřiveného pána… a… maloval jsem.  Hříchy začínají: umění, hudba, zpěv, divadlo, sport, příroda… a Bůh!  Ilustrace zesilují čtenářský prožitek První i druhou knihu doprovázejí působivé ilustrace Ivana Bukovského, absolventa prestižní střední výtvarné školy na Hollarově náměstí v Praze, později Akademie výtvarných umění. Černobílé celostránkové ilustrace tvoří svébytnou součást obou knih a silně zesilují čtenářský prožitek; ilustrace jsou jakousi vlastní legendou doprovázející zmíněná literární díla. Není pochyb o tom, že Kraus a Bukovský mají k sobě blízko. Bukovský objevil svého autora sice až po jeho smrti, ale to na věci nic nemění. Jejich umělecká souhra připomíná, jak kdysi Max Jacob vydal svoji první básnickou sbírkou Kalíšek na kostky a jeho přítel Pablo Picasso ji ilustroval. Max Jacob umírá v březnu roku 1944 v koncentráku Drançy u Paříže jako oběť antisemitského běsnění. František R. Kraus a rodiče Ivana Bukovského měli více štěstí, spřátelili se v terezínském ghettu. A zázrakem přežili i Auschwitz. A jak připomíná Tomáš Kraus, editor knihy svého otce: jejich přátelství pokračuje v osobách jejich synů.   František R. Kraus, A přiveď zpět naše roztroušené…, Cattacan, 2021

Čas načtení: 2021-09-28 21:13:19

Bundestag XXL

Ačkoliv titulek poněkud připomíná hanbaté německé filmy 80. let, tentokrát půjde o méně lechtivou věc, tedy o výsledky spolkových voleb (německý parlamentu bude v novém období mít rekordních 735 poslanců), které předurčí složení budoucí vlády. To není sexy téma, ale nicméně je to téma důležité. Rovněž pro nás, protože cokoliv se uvaří v Německu, dříve nebo později prosákne v nějaké podobě i sem. Takže, i když výsledky jsou celkově značně smíšené, sluší se začít tou nejlepší zprávou: byli jsme ušetřeni rudo-rudo-zelené koalice (RRG), i když jen těsně. Velmi, velmi těsně, o pouhých pět poslanců, nebo snad dokonce jen o čtyři. Do Bundestagu se totiž po mnoha desítkách let probojoval i jeden zástupce dánské menšiny ze Šlesvicka-Holštýnska, přičemž strana, kterou reprezentuje, SSW, má poměrně blízko k zelené části spektra. Tudíž by se dalo počítat s tím, že případnou RRG koalici by jejich poslanec podporoval. (Často chválím Dány jako pragmatický a racionální národ, ale němečtí Dánové jsou víc formováni Německem než Dánskem, tudíž politika jejich národní pidistrany SSW je podivný mischung.) Bavorské CSU dělá vrásky pravicové uskupení Freie Wähler Mohlo to ale být ještě lepší. V případě postkomunistické Die Linke totiž nescházelo mnoho k tomu, aby vyletěla ze Spolkového sněmu úplně. Získala jen 4,9 procenta a nepřekonala tak pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentních lavic. Bohužel Linke nakonec zachránilo jiné ustanovení německého volebního zákona, které má posilovat vliv regionálně významných stran. Strany, které získají aspoň tři „přímé mandáty“ (Direktmandate) z celkem 299, mají právo na proporční zastoupení ve sněmu, i když nedosáhly pěti procent hlasů. Linke mívala přímých mandátů pět. O dva teď přišla, nezbytné tři jí ale pořád ještě zbyly, čímž se zuby-nehty udržela ve Spolkovém sněmu se 39 poslanci celkem. Když už jsme u regionálně významných stran, asi bychom měli ztratit pár slov o Freie Wähler, pravicovém uskupení, které začíná pomalu dělat vrásky bavorské CSU. „Svobodní voliči“ jsou svým charakterem poněkud neněmeckou stranou, jejich cílem je decentralizace, posílení pravomocí na lokální úrovni a zavádění přímé demokracie; od posledních zemských voleb sedí v bavorské vládě spolu se silnější CSU. Do Spolkového sněmu se nedostali, ale získali 2,4 procenta celostátně a 7,5 procenta v Bavorsku, tedy zhruba čtvrtinu toho, co samotná CSU. Podaří-li se jim upevnit pozice i v jiných spolkových zemích, mohli by si příště dělat naděje i na účast v Bundestagu. V těchto volbách získali 1,33 milionu hlasů. CDU/CSU zažila volební masakr CDU/CSU utržila nejhorší výsledek své poválečné historie. Poprvé za sedmdesát let obdržela méně než deset milionů hlasů a prohrála se SPD i u důchodců. Přišla o čtyři miliony hlasů, z toho asi 900 tisíc voličů jí zemřelo (zdroj). Mezi mladými voliči do 30 let získala jen 11 procent hlasů, ani ne polovinu toho, co celkově. Ztráta vlivu u mladé generace je tedy opravdu hmatatelná. (Mimochodem, i když u mladých byli silní Zelení, nejde o zas takovou absolutní dominanci, jakou byste čekali. Velmi silná je mezi nimi i pravicově liberální FDP, která dokonce mezi prvovoliči vyhrála úplně, i když jen o procento. Každopádně úspěch FDP ukazuje, že pravicová politika není ani mezi mladými v beznadějné nevýhodě, jenom ji prostě musí dělat někdo živější a věrohodnější než Armin Laschet.) Takový masakr se samozřejmě projevil i ztrátami křesel konkrétních důležitých lidí. V bývalém volebním okrsku Merkelové vyhrála sociálně demokratická kandidátka, SPD ostatně pobrala v Meklenbursku všechny přímé mandáty. Z parlamentu vypadl Peter Altmeier, jeden z blízkých poradců kancléřky a současný ministr hospodářství. O křeslo přišel pověřenec pro bývalou NDR Marco Wanderwitz v Saské Kamenici, ministryně zemědělství Julia Klöckner a mladý poslanec Philipp Amthor, kterého mnozí považovali za budoucí naději strany; ten by se ale ještě mohl dostat do sněmu skrze meklenburskou kandidátní listinu. V Durynsku nasadila CDU bývalého šéfa kontrarozvědky Maaßena, který je znám jako člen tvrdého křídla blízkého AfD; také prohrál. Úspěch měl ale ve svém domovském okrsku dlouholetý protivník věčné kancléřky Friedrich Merz. Kandidát na kancléře Armin Laschet se do sněmu podle všeho kvalifikoval také, ale v jeho vlastní zemi (Severní Porýní – Vestfálsko) utrpěla CDU porážku od sociálních demokratů a Laschetovo postavení v čele CDU je tak, mírně řečeno, nejisté. Přitom z jeho vystupování v nedělní večer byste to snad ani nepoznali. Působil dojmem, že těch necelých 25 procent ani za neúspěch nepovažuje a že by se funkce kancléře klidně ujal. Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, ale také nemůže výsledky v Bavorsku prezentovat jako dramatický úspěch. Se 31,7 procenta hlasů zde sice CSU uhájila lepší skóre než CDU/CSU celostátně, ale velká sláva to není. Rozhodnou Zelení a FDP Sociální demokraté zvítězili ve většině členských zemí. Jejich spolupředsedkyně Eskenová ve svém okrsku úspěch neměla (porazil ji kandidát CDU), ale vstup do spolkového sněmu si pojistila skrze zemskou listinu. Přímý mandát získal šéf mladých socialistů Kevin Kühnert. O úspěchu SPD se toho zas tak moc říci nedá, leda to, že nahoru je povytáhl Scholz coby kandidát na kancléře (viz třeba průzkumy Forschungsgruppe Wahlen). Německou tradicí je, že předseda nejsilnější strany je při sestavování vlády první na řadě, v tomto případě to tedy bude právě Olaf Scholz. Tentokrát ale bude rozhodující moc nad budoucí koalicí spočívat hlavně v rukou dvou menších stran – Zelených a FDP. Aktivisté versus (skoro)realisté Zelení skončili hůře, než jim preference v letech 2019 a 2020 slibovaly. Nedosáhli nakonec ani mety 15 procent, i když jeden čas to v průzkumech vypadalo na více než dvacet procent. Proti roku 2017 je jejich výsledek výrazně lepší, ale volba Baerbockové do čela kandidátky byla podle všeho vážná chyba. Ti, kdo se nakonec rozhodli volit Zelené, byli lidé kladoucí silný důraz na téma životního prostředí a klimatických změn – celkem 82 procent zelených voličů označilo toto téma za nejdůležitější, kdežto u žádné jiné strany nepřekročil tento podíl třetinu a celoněmecký průměr je 22 procent (zdroj). Zelení byli disproporčně silní v bohatých městských regionech, což dobře odpovídá jejich programovému směřování. To je přesně ta část obyvatelstva, která si z případného zdražení elektřiny nebo nutnosti koupit nové auto na baterii nemusí dělat moc těžkou hlavu a má k dispozici kvalitní, často jezdící MHD. Jak už bylo zmíněno, liberální FDP tentokrát výrazně zabodovala mezi mladými. Právě v rukou FDP a Zelených teď leží otázka, jak bude vypadat budoucí vládní koalice. Do opakování „velké koalice“ se totiž CDU ani SPD moc nechce, kdežto FDP a Zelení spolu začali jednat prakticky hned po ohlášení předběžných výsledků. Z našeho pohledu může účast FDP ve vládě představovat určitou brzdu těch nejdivočejších zelených plánů. FDP sice jede na klimatické vlně dost podobně jako ostatní německé strany s výjimkou AfD, ale coby strana soukromých podnikatelů se snaží klást důraz na to, aby program dekarbonizace nebyl ekonomicky zničující, aby spočíval spíše na nových technologiích než na tvrdých zákazech, vybrané uhlíkové daně aby se rozdělovaly zpět mezi občany apod. (viz program FDP ve formátu PDF). Nejsem si jist, zda to vůbec jde – připomíná mi to pokus o kvadraturu kruhu – ale na německé poměry je to asi nejúčinnější mainstreamová protiváha těm grétovsko-apokalyptickým konceptům planetárního Armageddonu, se kterou lze ve vládních křeslech počítat. To bude samozřejmě také kámen úrazu při případném formování společné vlády a společného programu. Právě ti aktivisté požadující co nejrychlejší a nejpřísnější regulaci všeho, kteří teď před volbami uspořádali v Berlíně vydírací hladovku, budou nejspíš takový přístup rozhodně odmítat a strana Zelených na aktivisty slyší. Na druhou stranu, i ve straně Zelených se těší na vládní křesla a vědí, že kdyby moc dlouho dělali cavyky, může to skončit dalším čtyřletým pobytem v opozici. Nejpravděpodobnější je „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP Českého čtenáře bude určitě ještě zajímat otázka, jak dopadla Alternativa pro Německo, AfD. Ztratila zhruba pětinu voličů, ale zachovala si své jádro v Sasku a okolí, kde posbírala řadu přímých mandátů (Tino Chrupalla v pohraničním okrsku Görlitz překročil 35 procent hlasů). Je nicméně téměř jisté, že ostatní strany ji k vyjednávání o vládní koalici nepřizvou. Osobně nyní považuji za nejpravděpodobnější „semaforovou“ koalici SPD, Zelených a FDP, ale s tím, že vyjednávání detailů společného programu bude trvat celé měsíce. Pokud by se šéfovi FDP Lindnerovi podařilo získat ministerstvo financí, bude patrně tlačit na šetrné státní hospodaření a odmítat příliš velké rozhazování peněz na evropské úrovni, čehož prý se v Itálii bojí. Rozdíly mezi FDP a Zelenými jsou velké a jejich řevnivost posiluje i skutečnost, že si navzájem konkurují u mladších městských voličů. Spojuje je hlavně chuť si tentokrát opravdu rozdělit vládní křesla a nepřipustit, aby už poněkolikáté znovu vznikla „velká koalice“ SPD a CDU/CSU, bezkrevné manželství z rozumu. Ach ano, abychom nezapomněli: v Berlíně se hlasovalo o znárodňování bytů a výsledek zní “Ja”. Ale to už je téma na další článek.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}