Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-09-30 13:54:45

Literární vyhlídky (30. září až 6. října)

První říjnový týden nabídne celu řadu zajímavých literárních setkání nejen v Praze a především další ročník oblíbeného táborského festivalu Tabook – rozhovor s jeho zakladatelkou Terezou Horváthovou si mimochodem můžete přečíst v aktuálním čísle Literárních novin. Nouze není ani o lákavé knižní novinky, z nichž pro vás vybíráme několik tipů.   POZVÁNKY 30. 9. Praha / Od 17 hodin proběhne v pobočce MKP Korunní literární podvečer tří mladých autorek – blogerky Michaely Dočkalové, absolventky Literární akademie Veroniky Brožkové a držitelky ocenění Máchova růže a vydavatelky Náměsíčníku Alžběty Bublanové. Praha / V 19 hodin nabídne pražský Goethe-Institut u příležitosti Mezinárodního dne překladatelů, který připadá na svátek sv. Jeronýma, projekt Překladatelkám přes rameno, nabízející jedinečný vhled do práce překladatelů literárních textů, kteří jinak pracují spíše skrytě. Dvě překladatelky – Viktorie Hanišová a Marie Voslářová – budou paralelně pracovat na témže německém textu, který bude vybrán z knih nominovaných na letošní Německou knižní cenu. Publikum vše sleduje na plátně, kam se promítá to, co se děje na obrazovkách překladatelů a navíc má možnost klást otázky a ovlivnit výsledek. Večerem provází Ondřej Buddeus. Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční večer věnovaný novému románu Štěpána Kučery Projekt Gilgameš (Druhé město, 2019). Ukázku z knihy přečte herečka Andrea Daňková, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka.   1. 10. Ústí nad Labem / V 17 hodin zavítá do Vědecké knihovny UJEP spisovatelka s bulharskými kořeny Bianca Bellová, autorka cenami ověnčeného románu Jezero, které nedávno vyšel v nakladatelství Host nový román Mona. Rozhovor s autorkou přináší říjnové číslo Literárních novin, kde najdete i recenzi dotyčné knihy. Praha / Od 19 hodin proběhne v Městské knihovně v Praze Večer Analogonu, během něhož bude představeno 88. číslo časopisu Analogon s tématem Zlato času. Vystoupí zde Max Ščur, básník a přispěvatel časopisu, který sestavil a přeložil antologii Radikální buddhismus, a Andran Abramjan, který pojedná o zdánlivě absurdní literárně-folklorní hříčce arménského spisovatele Hovhannese Thumanjana, jež se v podstatě přímo dotýká kvantové fyziky. Moderuje František Dryje. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční první z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Jako první zde promluví Zuzana Špicová o Mahábháratě. Pardubice / Od 19 hodin bude Klub 29 (malá scéna Divadla 29) hostit křest nového románu Přemysla Krejčíka Malej NY (Host 2019) s podtitulem „thriller o českým hip hopu“, plného odkazů na soudobou hudební scénu a životní styl subkultur. Praha / V 19 hodin bude na palubě (A)VOID Floating Gallery představena prozaická prvotina Tomáše Vaňka, která vychází v nakladatelství Take Take Take pod názvem Hra na život. Autor z ní přečte několik kratších textů, kde se erotizovaným jazykem pokouší zachytit cosi nestoudného, co zůstává spíš mezi řádky. Praha / Od 19.30 proběhne v kavárně Fra autorské čtení Miroslava Olšovského z jeho nové básnické sbírky Tahiti v hlavě (Fra 2019). Úvodní slovo pronese Vratislav Färber, který o sbírce napsal: „Nepíšeme, nežijeme, ba ani neumíráme podle abecedy. Naše promluva je roztrhaná. I my jsme fragmentární… Miroslav Olšovský (*1970) hledá možnosti, tj. jazyk – kterým lze v této situaci vypovídat. Jak vypovědět to, co není úplné, i to, co téměř není. Zároveň zkoumá, co pro nás – v této situaci – znamená psát a pojmenovávat.“   2. 10. Praha / V 17 hodin se v Knihkupectví Luxor na Václavském náměstí uskuteční slavnostní křest nové knihy autora bestsellerů Gottland a Udělej si ráj Mariusze Szczygieła s názvem Není (překlad Helena Stachová, Dokořán a Máj 2019). Kmotrem knihy bude Zbigniew Czendlik, jako host vystoupí Tomki Němec, autor fotografie na titulní straně knihy. Moderuje Lucie Zakopalová. Praha / Od 18 hodin představí v Domě čtení svou tvorbu básnířka, architektka a urbanistka Anna Beata Háblová, autorka tří sbírek básní a populárně naučné knihy Města zdí, která pojednává o obchodních centrech a jejich vztahu ke městu. Letos jí v nakladatelství Host vyjde kniha Nemísta měst, která se formou povídek a esejů věnuje pomíjivým a opomíjeným místům. Kromě čtení básní se tak můžete těšit na stručný vhled do současné problematiky architektury, která nás dennodenně ovlivňuje, aniž bychom si to uvědomovali.   3. 10. Ve dnech 3. až 6. října proběhne v Táboře již po osmé Tabook, festival kvalitních malých nakladatelů, který nabídne jako obvykle bohatý program pro milovníky knih a kultury, a to pro děti i dospělé. Více než sedmdesát českých a zahraničních nakladatelů bude vystavovat svou pestrou produkci ve spolkovém domě Střelnice, často za osobní přítomnosti vydavatelů a autorů. Po celé čtyři dny budou k vidění výstavy českých i světových ilustrátorů, poběží výtvarné a knižní dílny, přednášky a divadelní představení. Číst se bude nejen pod střechou, ale také v krajině. Ze zahraničních autorů přijede například oceňovaný španělský ilustrátor Manuel Marsol, francouzský ilustrátor Étienne Beck a jeho domovské nakladatelství Frémoc, dále knihtiskaři: autor aktivistických plakátů Amos Kennedy z Detroitu a Martin Amstutz, tvůrce jediných svobodných novin, listu Wochenblatt, ze Švýcarska. Festival zaměřený na ilustrovanou a obrazovou knihu přinese také výrazný dětský program, včetně dětských čtení, která poskytnou prostor rodičům. Z českých autorů přijedou například Karol Sidon, Jan Němec, Petr Borkovec či Miroslav Petříček. K vyzkoušeným festivalovým lokacím, tedy táborským kavárnám a vinárnám, klubům i divadlu Oskara Nedbala, nově přibydou čtení přímo v bytech táborských rodin. Hradec Králové / V 17 hodin zavítá do Knihovny města Hradec Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník a hudebník Jonáš Zbořil. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. V jeho dílech se závažné potkává s banálním, intimní s otevřeností, interiérové zátiší s hlučnou městskou periferií. Praha / Od 17 hodin se v Knihovně Václava Havla uskuteční pořad nazvaný Abychom se nezbláznili – Mladí mezi Palachem a Chartou. O dospívání v náročné době, rebelantství, konformismu, touze po lásce a svobodě za všudypřítomného dozoru strany a vlády, budou hovořit bývalí spolužáci z Gymnázia Vysočany, mimo jiné sochař Martin Patřičný (jeho fejetony můžete pravidelně číst na webu Literárek) a spisovatel Alexandr Popov. Debatu moderuje publicista Martin Schulz. Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Pavel Kolmačka, jeden z nejvýznamnějších tuzemských autorů narozených v šedesátých letech. V jeho textech se obdivuhodně snoubí spirituální rozměr naší existence s popisem mikrodetailů naší každodenní situace a situací. Praha / Od 19 hodin proběhne ve Vodárenské věži Letná pořad nazvaný Jak a proč se mluví ve Star Wars nebo Hře o trůny? Do Prahy přijede švédský odborník na umělé jazyky Yens Wahlgren, který se ve své knize Stopařův průvodce po galaxii jazyků: Fantastická lingvistika od Tolkiena po Klingony (překlad Olga Bažantová, Paseka, 2019) zabývá takovými fenomény, jako jsou Star Wars, Hra o trůny, Star Trek, Pán prstenů nebo komiksy s Tintinem. Začne se promítáním krátkých ukázek z filmů s Wahlgrenovým komentářem. K následující debatě se přidá literární historik Petr A. Bílek, moderovat ji bude Jan Lukavec a o tlumočení ze švédštiny se postará Marie Voslářová.   4. 10. Praha / V 16 hodin odstartuje v sídle Společnosti Franze Kafky autorské čtení časopisu Ink, kde svou tvorbu představí členové redakce, pravidelní přispěvatelé i nové talenty, jmenovitě Marek Cieslar, Jakub Haubert, Jan Michálek, Franta Václavík, Theodora Voráčková a Sára Zeithammerová. Při příznivém počasí akce proběhne na terase ve vnitrobloku, při nepříznivém v knihovně. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Je pravda života a pravda literatury. Jedinečná zkušenost a touha najít její smysl. A přestože o lásce bylo řečeno nejspíš vše, každá generace ji prožívá trochu jinak. Nový román Jana Němce Možnosti milostného románu (Host, 2019) je knihou o lásce. Na první pohled příběh velkého milostného vzplanutí a peripetií šestiletého partnerského vztahu. To skutečné drama se však odehrává jinde. V umanuté a trýznivé potřebě pochopit, proč to skončilo. A protože spisovatel má jediný nástroj, jsme svědky toho, jak na rozvalinách milostného vztahu vzniká milostný román. Jak je každý zážitek a konflikt nasvěcován z různých stran, jak se na něj přikládá šifrovací mřížka jiných textů, od Božské komedie po efemérní zprávy bulváru… a jak se skutečnost vzpírá a to podstatné stále znovu uniká mezi prsty. A sledujeme i to, jak se autor mění v románovou postavu a v poctivém zápase překračuje hranice tělesné i myšlenkové intimity.  Polárník, panovnice i prezident, tři ostrozrací vládci světů s vlastními pravidly, vlastní choreografií a vlastním jazykem, mají překvapivé průniky. Všichni šermují s mocí a zoufale je přitahuje tvořivost. Nový román Anny Zonové Polárník, panovnice a prezident (Pulchra, 2019) vybízí čtenáře k hledání odpovědí na otázky, do jaké míry je člověk ovlivněn prostředím, v němž se narodí, a zda je schopen změnit svoje společenské postavení pouze svojí vlastní aktivitou. Zachycením osobnostní mobility polárníka, panovnice a prezidenta v jejich sociálních vrstvách a přechodem mezi nimi autorka vykresluje lidské charaktery, které lze následně převézt i do obecné polohy. Tři osoby s rozdílnou životní motivací a vytýčenými cíly, s odlišnou vůlí, s nestejnými pravidly, jež svazují jejich životy. Dokáží je žít podle svého, nebo zkameněli v zajetí vlastní falešné představivosti? Sedmačtyřicetiletý Ingwer Feddersen se vrací do své rodné vesnice. Musí tu ještě srovnat účty. Babička Ella pomalu přichází o rozum a dědeček Sönke se odmítá vzdát rodinného hostince, který už má stejně jako celá vesnice nejlepší léta za sebou. Jediné, co se z minulosti dochovalo, je místní zvyk úzkostlivě dodržovat polední hodinu, která však zároveň symbolizuje hodinu poslední. Kdy vlastně začal venkov upadat? V sedmdesátých letech minulého století, kdy po pozemkových úpravách zmizely nejprve remízky a pak se ztratili i ptáci? Když se velké statky rozrostly, zatímco ty malé zanikly? Když Ingwer odešel studovat do Kielu a opustil prarodiče i jejich hostinec? Román Dörte Hansenové Polední hodina vydalo v překladu Viktorie Hanišové nakladatelství Host. Odvážná a šokující zpověď se vrací k událostem z prosince roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou a našel znovu sám sebe, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou. Autobiografický román Dějiny násilí (překlad Sára Vybíralová, Paseka, 2019) lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události. Audiokniha nazvaná Souhvězdí Gulag Karla Pecky a vydaná Danielem Pagáčem ve spolupráci s vydavatelstvím Tebenas obsahuje vybrané povídky Karla Pecky v podání Miroslava Táborského a Lukáše Hlavici. Dvanáctihodinová nahrávka obsahuje drsné „jáchymovské povídky“ Na co umírají muži, na Nerudu s úctou navazující Malostranské humoresky, vyloženě kafkovskou povídku Čtvrtý vítač a vtipnou, až reportážní příhodu o záchraně legendární hradčanské restaurace U Černého vola partou štamgastů důchodového věku Spiknutí dobrodějů.

Čas načtení: 2019-07-19 14:35:13

Anglický protisměr v prodeji knih

Jak se liší prodej knížek na českém a anglickém trhu? Co tamní knihkupectví zachránilo od krachu? A proč je třeba, aby prodavači knih budovali vztah se zákazníkem a věnovali mu více pozornosti než jen při placení? Nejen o tom jsem se bavila s českou manažerkou knihkupectví Waterstones v Londýně Pavlínou Tichou. Už dlouho mě zajímal příběh ručně psaných popisků vystavených u knih. Něco takového se v českých knihkupectvích nevidí. V pobočkách Waterstones jsem si toho všimla pokaždé a tentokrát tomu chci přijít na kloub. „Jsem z Ústí nad Labem, a když jsem doma, zajdu do knihkupectví, abych si koupila nějaké knížky. Nikdo se vám tam ale nevěnuje do doby, než chcete platit,“ svěřuje se se svými zkušenostmi manažerka Pavlína Tichá, kterou zpovídám v pobočce na Piccadilly Street. „V Česku vidím velkou mezeru mezi prodejcem knih a zákazníkem. Nevím, jestli je to tím, že tamním prodejcům chybí znalost nebo motivace.“ Když ve Waterstones trénují nové posily, kladou jim na srdce mimo jiné i to, že nejprve dají knížku do rukou zákazníka a teprve pak si půjdou stoupnout za pokladnu. „Vztah totiž navazujete ihned poté, co zákazník vstoupí do prodejny. V žádném případě to však není o tom, že se na vás prodejce pověsí a vnucuje vám svou ochotu, i když o ni nestojíte,“ líčí Tichá. „Prodejce knih musí mít šestý smysl. Už když člověka pozdravíte, můžete poznat, jaký typ zákazníka to je. Někdo si chce knížky jen koupit a s nikým se bavit nechce. Někdy se vyznají zákazníci ve specifické kategorii mnohem lépe než prodavač, který se musí orientovat v celém spektru knih,“ pokračuje. „Taky záleží, kolik lidí máte v obchodě. Jak moc bychom chtěli jen chodit kolem zákazníků a bavit se o knížkách. Dneska jste sama viděla, že byl frmol a že jsem stála jen za kasou.“  Síla doporučení Důvodem, proč si jde zákazník koupit knížku do prodejen Waterstones a neudělá to z domova pomocí pár hbitých kliknutí přes internetový obchod Amazon, je servis. „My žijeme knížkami a lidé vědí, že když k nám přijdou a zeptají se, co doporučujeme vzít si na dovolenou, že jim naložíme minimálně deset knížek, se kterými si užijí srandu,“ vypráví Tichá.  Zajímá mě, jestli si čtenáři najdou v té přehršli na trhu knížku, i když se jí neudělá v knihkupectví podpora. „Chtěla bych říct ano, ale bez podpory to nepůjde. Knížka bude mít fenomenální úspěch, jen pokud ji budou prodavači doporučovat,“ vysvětluje Tichá a vzápětí vypočítává, že Waterstones prodává i knihy malých vydavatelství vycházející třeba jen v tisícovém nákladu. „Většinou je to tak, že když knížce věříme, tak objednáme deset kusů a sledujeme prodeje. Pokud tam vidíme potenciál, postavíme se za ni víc a příště koupíme například už sto padesát kusů. Pak se rozhodujeme, které knihy vystavíme i do výlohy a u kterých zajímavých knih uděláme v prodejně výstavku a plakáty.“ O tom, jakou mají prodavači knih moc, svědčí ostatně i senzační úspěch, který sklidila kniha Stoner od Johna Williamse (česky ji vydalo roku 2015 nakladatelství Kniha Zlín v překladu Jiřího Popela; pozn. aut.). Román se stal bestsellerem až čtyřicet let po svém originálním vydání, a to právě díky doporučování prodejců v pobočkách Waterstones. Jak se to přihodilo? „Zjistili jsme, že vychází nové vydání románu Stoner, a ta knížka se nám prostě zdála dobrá, takže jsme o ní se zákazníky mluvili,“ komentuje Tichá husarský kousek jejich knihkupectví. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} „Komise? To mi přijde na hlavu postavené,“ komentuje manažerka zaběhlý český přístup vztahu mezi vydavatelstvím a prodejnou knih. S touto praxí se nikdy nesetkala, neboť se knižní distribuci začala věnovat až v Anglii, takže ji musím do reality světa, kdy si knihkupectví knihy de facto od vydavatele půjčuje a teprve po jejich prodeji je zaplatí, sama uvést. „Tady to funguje tak, že nakladatelství se předhání, abychom od nich měli knížky. Konkurence je veliká. Knihy hned odkupujeme, ale ponecháváme si možnost vrátit neprodané knížky. Je tam časový limit a podrobnosti jsou už součástí know-how.“  Svoboda se cení víc Síť knihkupectví Waterstones má v Británii téměř 300 poboček a je v této zemi největším celonárodním prodejcem knih. Přesto se společnost před pár lety ocitla na pokraji krachu. „Waterstones má veřejně obchodovatelné akcie, takže to nebylo tajemstvím. V roce 2011 naši firmu odkoupil ruský podnikatel Alexander Mamut a do role výkonného ředitele firmy dosadil pana Jamese Daunta,“ popisuje Tichá. „Ten vidí knihy jako poslání a vedl úspěšný byznys šesti nezávislých knihkupectví. Naši firmu personálně zefektivnil a zeštíhlil a provedl ještě jednu zajímavou změnu. Řetězec Waterstones se za jeho vedení vzdal nemalých poplatků od vydavatelů knih za vystavování titulů ve výlohách či na prémiových místech.“ Člověk, který se rozhodl vzepřít praxi v Česku tak běžné, mě začíná čím dál víc zajímat. „Pan Daunt je hodně podnikavý a schopný člověk. Bankovní kariéry se vzdal pro svou zálibu v knihách (kariéru v bankovnictví opustil James Daunt v roce 1990, tedy ve svých 26 letech, aby založil první pobočku knihkupectví Daunt; pozn. aut.). Je pravda, že od doby, co nedostáváme zaplaceno od vydavatelství, jsme se vrátili ke starému řemeslu. Vystavujeme jen to, čemu věříme,“ vysvětluje Tichá přeměnu, kterou síť knihkupectví Waterstones prošla, a dodává, že Waterstones byla loni od miliardáře Mamuta odkoupena investičním fondem Elliot Advisors. „Pan Daunt dal mnohem víc svobody menším pobočkám, které si do velké části rozhodují samy, jaké knížky budou nakupovat. Zbavily jsme se věcí, které jsme museli od nakladatelů koupit a které nebyly prodejné. Dřív totiž všechny pobočky měly stejné zboží a vypadaly stejně. Vůbec se nedbalo na to, zda se tam ty knihy prodávají. Když celebrita napíše biografii, tak ji u nás na Piccadilly se spoustou zákazníků z řad turistů prodáme, ale má smysl dát dvě stě těchto knih do severního Skotska, kde o této celebritě nikdy neslyšeli?“ Prodavači, co s knihami spí Jaká je praxe u ostatních anglických knihkupectví, nechce Pavlína Tichá komentovat. „Nikdo se nechlubí tím, zda se platí za vystavování knih. Je to obchodní tajemství. Když se ale odborník podívá na vystavené knihy v různých knihkupectvích, pozná, že něco nehraje,“ dodává.  Ptám se, jak přísný je výběr zaměstnanců – prodavačů knih – na pobočku v Piccadilly. „Rozhodně to nemusí být lidé, kteří studovali literaturu. Ani já ji nestudovala,“ prozrazuje manažerka. „Musí mít ale zájem o knihy. Říkám jim s nadsázkou, ať se připraví na to, že kromě toho, že budou knihy číst, je budou i jíst a spát s nimi,“ směje se. „Denně nám chodí na pobočku dvacet až třicet žádostí uchazečů o práci. Ti, co projdou sítem, tu dostávají první tři měsíce minimální mzdu, takže jim říkám na rovinu, že jestli chtějí jen nějakou práci a peníze, ať jdou raději jinam. Pokud ale chtějí práci, která dává smysl, jsou tu na pravém místě.“ A jak je to tu s těmi ručně psanými popisky ke knížkám? Samozřejmě je tu píší sami zaměstnanci poté, co si knížku přečtou. Je běžné, že v každém knihkupectví Waterstones narazíte na jinou skladbu knih, protože nic už není centrálně řízeno. „Knížku nám může klidně nabídnout k prodeji každý, i autor, který ji vydal vlastním nákladem. Když je to místní autor, často to bude jen jedna naše pobočka, která tu knihu bude mít. Například u nás na Piccadilly nedává smysl mít autora, který je známý jen v Jižním Walesu, ale tam se bude knížka naopak prodávat velmi dobře.“ Potřebujeme bestseller? Zajímá mě, od kolika prodaných kusů se v Anglii považuje kniha za bestseller. „Bestseller je přece Bible, protože té se prodalo přece nejvíc,“ usměje se Tichá. „Pro nás ve Waterstones nemá smysl používat slovo bestseller. Když noviny něco bestsellerem nazvou, tak my to převezmeme, ale sami o sobě knížku bestsellerem nenazveme. Problém totiž je, že na obalu každé knížky dnes stojí psáno, že je to bestseller. Ale pak nemáte možnost dohledat, co vlastně tu knížku bestsellerem dělá. Každou neděli v britských novinách The Sunday Times vychází tabulky knižních prodejů na základě průzkumů agentury Nielsen. Hodně zákazníků žádá knížku uvedenou právě v tomto žebříčku, aniž by znali její přesný název nebo autora, takže to musím mít nastudované a ty noviny si pravidelně kupuju.“ V pobočce Waterstones na Piccadilly, která je největším knihkupectvím v Evropě, mají víc knih, než přečte člověk za celý život. „Je tu čtvrt milionu titulů, což je 8 mílí knih,“ prozrazuje mi žena, která za loňský rok přečetla sedmdesát pět knih, z nichž prý nedočetla jen jedinou. Když odsud odcházím, přemýšlím nad smysluplností knižního obchodu v anglickém podání, na míle odlišného od českého přístupu, kde mnozí knihkupci stále nechávají rozhodovat vydavatele, které knihy se budou propagovat, a pasují se tak do role pouhých prodavačů. V hlavě slyším i radu Jamese Daunta nezávislým knihkupcům: Pracujte tvrdě a respektujte zákazníka. Když to neuděláte, převezme vaši práci Amazon. {/mprestriction}  Autorka je novinářka a fotografka na volné noze. Pozn. aut.: V době mezi naším rozhovorem a jeho zveřejněním Pavlína Tichá přestoupila jako manažerka do pobočky Waterstones v Gower Street.

Čas načtení: 2020-04-21 17:14:58

Nakladatelé, knihkupci ‒ kdo, jakou a proč potřebuje podporu

Od ministerstva kultury (MK) očekávám systémovou podporu. Pokud jde o knižní obor, ministr zatím, jak dokládají jeho dosavadní vyjádření, nepochopil, že jde o fungování celku, a ten závisí na koncovce – knihkupcích (řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek). Bez existence funkční prodejní sítě vytvoří podpora vydání knih několika (čtyřiceti, padesáti, stovky?) nakladatelů skanzen bez odbytu. Vyrazit s batohem jako v devadesátkách nakladatel může. Ale kam? Na začátku 90. let bylo u nás asi 1000 knihkupectví, dneska jen málo přes polovinu: 537 (údaj z podzimu 2019). Nejhůř jsou na tom města kolem deseti tisíc obyvatel, knihkupectví dnes nemají nejen průmyslové Lovosice (tam je sice antikvariát, ale funguje jako zásilkový obchod), ale ani kulturně a turisticky přitažlivá Třeboň. O menších, ale z hlediska obslužnosti okolních vesnic důležitých sídlech nemluvě (například v Nepomuku, pokud vím, taky žádný obchod s knížkami není). Jako nakladatel v téhle situaci o dotaci z MK neuvažuji, stejně jako dosud. S výjimkou první knížky v roce 2010 jsem o nic nežádal, protože ten systém považuji na rozdíl od řady kolegů za špatně nastavený, i když dílčí pomoc představuje. Administrativně je však velmi nekomfortní. Pro ilustraci podle přítele-nakladatele, který dlouhodobě data MK sledoval a vyhodnocoval, rostl počet kolonek v žádostech údajně takto: 1993 – 19 kolonek, 1999 – 40, 2001 – 81, 2015 – 102, 2020 – 282. Křivka růstu je velmi podobná růstu počtu zaměstnanců britského ministerstva kolonií v době rozpadu impéria v letech 1935–1954, jak to uvádí profesor N. C. Parkinson ve svých proslulých zákonech. Dotace MK na podporu knih včetně literárních akcí plynule rostly, v roce 2018 dosáhly 57 milionů korun. Jenže dotace na vydávanou knihu smí pokrýt nejvýše 50 procent nákladů, zbytek by měl uhradit prodej. Toho lze ale dosáhnout, odhaduje stejný zdroj, až při nákladech kolem 800 výtisků. Malonákladové tituly, zejména poezie a debuty, tak stejně zůstávají ve ztrátě. Závažnější je fakt, že dotované tituly beletrie představují pouhá dvě procenta z celkové produkce, u knih pro děti je to dokonce jen jedno procento. Vyplývá z toho, že knihkupce dotované knihy rozhodně nad vodou nedrží. Spíš je to naopak: nabídkou oněch dotovaných titulů knihkupci pomáhají nakladatelům. Přesto knižní obor jako celek přispívá do rozpočtu na odvodech každoročně přibližně jednou miliardou korun. Letos jsem poprvé žádal o podporu pro jednu knihu Státní fond kultury (ten je sice spravován také ministerstvem, ale zatím je znatelně pružnější). Z požadované částky jsme dostali 30 %, v celkové kalkulaci to je 13 procent nákladů na výrobu knihy. Bez další – privátní – podpory bychom knihu vydat nemohli. S vydáním knihy si můžeme poradit i bez ministerstva, ale existenčně jsme závislí na tržbách (které dostaneme, až když se kniha prodá). Pan ministr tomu říká byznys. Ten aktuální vypadá tak, že naše tržba za březen 2020 (a to byla třetinu měsíce ještě knihkupectví otevřená) ve srovnání s průměrem březnových prodejů za předcházejících pět let (2015–2019) činí 27,59 procenta – tedy pokles tržeb o více než 72 procent. V dubnu předpokládáme ještě větší propad. Ostatní, i větší nakladatelé na tom nebudou o moc lépe. Připadá pro nás v úvahu žádost o refundaci části výplat na kurzarbeit. Má to být 60 procen z 60 procent původních mezd. Ty jsme měli postavené hodně pod současným průměrem, a ještě to byly jenom polovina a pětina úvazku. Snížili jsme pochopitelně hned březnové výplaty. Proti nerealizovaným tržbám představuje možná (ne jistá) náhrada směšných ani ne 10 procent ztráty na tržbách (jen za březen). Jak na tom jsou nakladatelé s více zaměstnanci, není těžké odhadnout. Z pohledu uvedených čísel a vazeb považuji knihkupeckou síť za nejdůležitější část literárního provozu, na kterou by stát a ministr kultury měli zaměřit podporu nejenom v době krize. Pokud nebude mít kdo knihy prodávat, náklady jednotlivých titulů se můžou v nadsázce omezit na povinné a reklamní výtisky. E-shopy to nespasí, ale budiž. Ovšem pokud zaniknou ty české, uprázdněný prostor využije Amazon nebo jiný monopol a vynutí si zabijáckou marži (jako se to stalo v Maďarsku). Nebo se každý nakladatel bude muset stát zároveň knihkupcem. To by mohla být dobrá zpráva: pro vlastní zásilkovou službu vytvoří pracovní místo nebo zakázku pro OSVČ a přispěje tak ke snížení právě rostoucí nezaměstnanosti. Není však vůbec jisté, jestli zásilkový prodej na mzdu pro onoho zaměstnance či na fakturu pro OSVČ vydělá. Opravdu velká nakladatelství své distribuce mají, ale jaké riziko představují pro ostatní nakladatele, když jim prodej svých knih svěří, ukázala Euromedia zastavením plateb za už prodané knihy téměř okamžitě po zavření obchodů. Zanikne i jiná perspektiva. Knihkupectví není jen obchod s výlohou, ale v menší nebo i větší míře je to také svého druhu kulturní instituce v dané lokalitě. Jestliže ministr knihkupce odmítá zařadit do svých představ o pomoci knihám a dává tak od nich ruce pryč, pohřbívá sice ne celou českou knižní kulturu, ale její významnou složku. Ještě poznámka k vládní podpoře kultury: 9. dubna se ministr Zaorálek pochlubil, že vláda odsouhlasila 1,07 miliardy pomoci pro kulturu. Hned týž den večer však premiér ministra své vlády brutálně zesměšnil svým obvyklým obkročákem – s očima upřenýma na čtečku v přímém přenosu řekl: „Jsme připraveni uvolnit až 1000 miliard.“ Kde a jak na to vezme, je věc jiná, slibem nezarmoutíš. Miliarda podpory pro kulturu a z ní část pro knihy vypadají ale potom takto: pro kulturu jako celek 1,07 promile, na živou kulturu vyčlenil ministr 0,44 promile a na knihy 20 milionů, to je 0,02 promile – dvě stotisíciny z deklarované pomoci rozvrácenému ekonomicko-společenskému organismu České republiky. Dvě koruny na obyvatele včetně nemluvňat. Děkujeme, pane ministře. Pro srovnání: V roce 2003 zaplatila Česká republika po prohrané arbitráži o Novu 10,7 miliardy korun. Každý občan ČR přispěl tisícovkou. Jiné, ne-kulturní, zato obří a trvalé dotace nejsou předmětem tohoto textu. Právě ty ale názorně ukazují, jak ošidným lékem dotace jsou. Dotace lze používat jako doping pro handicapované, případně při podobném ataku, jako je ten současný. Jenže působí jako droga. Jsou návykové a postupně velmi omezí, když ne znemožní návrat k přirozenému bezdotačnímu životu. A můžou vést k tomu, že pro některé firmy se dotace stávají hlavním cílem a smyslem existence, vábnou kořistí. Nezpochybňuji dotace jako potřebnou formu pomoci. Jsou to ale jen utišující prostředky, které nemíří na příčiny nemoci, pouze zmírňují její dopady. V horším případě dovedou pěkně vysávat státní rozpočet. Aktuální krize maloobchodu uzavřením prodejen ukázala na potřebu systémové podpory knihkupecké sítě, především malých knihkupectví. Jak? Němci přicházejí s nápadem rozhýbat prodej nových aut příspěvkem na každé prodané auto, takzvaným šrotovným, jako před deseti lety. To je samozřejmě dotace, ale ukazuje sílu automobilové lobby. Svaz českých knihkupců a nakladatelů připravuje každoročně kampaň Kniha ti sluší ke Světovému dni knihy 23. dubna (letos byla z původního termínu posunuta, začíná v pondělí 27. dubna, kdy se konečně otevřou alespoň malá knihkupectví). Padesátikorunový kupon ale hradí knihkupec, jde na úkor jeho marže. Co kdyby ministerstvo tuhle akci, která podporuje prodej knih, zahrnulo do svého rozpočtu? A nestála by pro knihkupce za úvahu daňová úleva na zaměstnance? Ta, která je určená na zaměstnání invalidů, v knihkupectví nemá moc smysl, i fyzicky je to práce náročná. Takovou pobídku by ovšem ministr kultury musel prosadit v dalších resortech, na financích a na ministerstvu práce. Za klíčovou a potřebnou pomoc pro nakladatele považuji: 1. Umožnění odpisů ze zásob. Dosud neřešený, ale zásadní problém. (Zjednodušené vysvětlení pro neekonomy: dokud nakladatel s podvojným účetnictvím každou jednotlivou knihu neprodá, nemůže si započítat její výrobní cenu do nákladů; čím déle má knihu na skladě a čím více knih chce nabízet déle než jednu sezónu, tím větší finanční prostředky má ve skladu umrtvené.) 2. Snížení DPH z knih na nulu. Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro Právo 18. dubna prohlásil: „…musíme vytvořit prostředí, které umožní nejširší kultuře přežít.“ Pokud chce ministr knižnímu trhu a české knižní kultuře skutečně a dlouhodobě prospět, nemusí žádat o žádné přímé peníze ze státního rozpočtu. Hned ve dvojí funkci (také jako poslanec) se může zasadit o změny, které významně a systémově pomůžou všem: nakladatelům, knihkupcům a v důsledku i čtenářům. Jedna z Ezopových bajek obohatila evropskou kulturu o úsloví Hic Rhodus, hic salta! Překládá se: Tady ukaž, co umíš!   Autor je publicista a majitel nakladatelství Novela bohemica. Text je převzatý z jeho blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2020-05-09 08:25:35

Martin Vopěnka: Hlavní a největší hrozba je přelidnění

Prožíváme chvíle pročištění. Jsme donuceni si přiznat, na kolik zbytečných věcí jsme bez rozmyslu sázeli jako na nezbytnosti. Je čas vyházet ze života haraburdí. Patří do něj i knihy? Zavřely se knihovny i knihkupectví, nemáte-li domácí knihovnu, najednou není co číst. Chybí vám knihy? To je dobře. Patříte tedy k lidem, jimž slovo kultura ještě něco říká. Martin Vopěnka k nim patří také.   Těsně před vydáním se nachází vaše kniha Přežít civilizaci. Tematizujete v ní svých třicet cest po zeměkouli. Jde o cestopis. Nepřipadá vám, že veškerý půvab sebraly tomuto vždy oblíbenému žánru dokumentární filmy a možnosti globalizovaného létání? Máte pravdu, že pro klasický cestopis tady už místo asi není. Však také moje kniha se do této kategorie neřadí: Ze všeho nejvíce je to výpověď o měnící se době a civilizaci. Začíná ještě v osmdesátých letech minulého století, kdy jsme byli zavření za železnou oponou a svět i cestování tak vnímali jinak. Ovšem přináší i zprávu o vyprázdnění pojmu „cestování“ v éře masivní turistiky. A přináší i zprávu o vnitřním zrání. Je to tedy spíš kronika než cestopis.   Jak byste charakterizoval motivy svého cestovatelského puzení? Poradil byste si se sarkasmem, že cestování a četba odvádějí lidi od vlastních myšlenek? To se těžko vysvětluje. Jak byste vysvětlil sexuální touhu někomu, kdy ji vůbec necítí? Nějak to souvisí s vášní pro život. Mám v sobě velkou touhu po poznání – ať už tom vědeckém a vzdělanostním, anebo prostě poznávat Zemi, na které jsem se narodil, její nejúžasnější místa. Cítím hluboký vděk za to, že jsem na některých těch místech mohl být. Je to jeden z důvodů, proč mám pocit, že žiji plnohodnotný život. A co se týče vlastních myšlenek, tak je to právě naopak: Při horském přechodu bývám sám se svými myšlenkami. Prožívám všechny možné škály emocí. Pro spisovatele je to pak obrovský rezervoár vnitřního materiálu.   Od vaší první cesty do Rumunska v roce 1983 až po Nepál v roce 2018 se rozléhá časová plocha pětatřiceti let. To máte tak dobrou paměť nebo jste si od samého začátku vedl něco na způsob cestovatelského deníku, podle kterého jste nyní postupoval při psaní knihy? Mám tak dobrou paměť. Tedy konkrétně na zážitky, atmosféru, události. A pak ještě na čísla. Na jména nebo na cizí jazyky vůbec. Dodnes si pamatuji téměř každý bivak, každé tábořiště ze všech těch cest. Odvíjí se v mé hlavě jako film. Nevím, jestli z toho budou mít radost moji parťáci na cestách. A jestli se k tomu, co si na ně pamatuji, ještě vůbec budou hlásit.   Jak se díváte na stále sílící volání ekologistů, aby se omezila letecká doprava? Smířil byste se s omezením svých cest do exotických končin ve prospěch zlepšení bilance plynů v naší atmosféře? Aktuální hlášení meteorologů si s gustem pochutnávají na tom, jak celosvětové restrikce kvůli koronaviru vylepšily ovzduší. Nestojíme na začátku obratu ve způsobech cestování? Je to součástí mého „Poselství z Nepálu“, které jsem natočil na mobil na jednom z vrcholů, a mělo pak tisíce zhlédnutí. Zavedl bych ekologické daně, protože jinak planetu zničíme. Letenky by měly mít v ceně započtenu svou ekologickou stopu. Postupoval bych progresivně: aby nějaký počet kilometrů byl zdaněn jen mírně, ale jakmile tento limit překročíte, danil by se každý kilometr víc a víc. Aby si každý uvědomil nadměrnost svého cestování. Já také nepotřebuji létat dvakrát ročně – úplně mi stačí jedna velká cesta za tři roky. Myslím a doufám, že cestování se opět stane něčím svátečním. Alespoň trochu. Je třeba přistupovat ke své spotřebě s pokorou. Problém je, jak ustát ten přechod, kdy kvůli tomu, že přestaneme konzumovat nadměrně, zmizí pracovní místa a vzniknou ekonomické problémy. Osobně vidím jako hlavní a největší hrozbu v přelidnění a s tím související devastaci původního životního prostředí. To je horší hrozba než skleníkové plyny, protože s těmi si naše technologie nakonec poradí. Zato zničené biotopy a celkovou přírodní rovnováhu obnovit tak snadno nedokážeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ze všech stran je slyšet pseudomoudré konstatování, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co dobrého se pro vás osobně i profesně rýsuje jako poučení, zážitek či zkušenost ze současného nouzového stavu? Pokud koronavirus do léta odezní a už se nevrátí, tak to lze brát jako určitou výstrahu a lze se z toho poučit. Pokud se ale bude vracet v nezmenšené síle, může to vést k problémům, které už západní svět přestane zvládat. Pak by se mohlo stát, že se dosavadní hodnoty zhroutí. Nepovažuji to v této chvíli za pravděpodobný scénář, ale zcela vyloučený není. Já osobně jsem několik týdnů pracoval z chalupy v Jizerských horách a užil jsem si tam předjaří jako nikdy předtím. Také jsem pokročil v psaní svého románu Smrt v Hamburku.   Kolik tipujete, že vznikne nových českých „románů z karantény“? V každém případě je mi předem líto všech, kteří se toho tématu chopí. Já jsem svůj román o rozkladu civilizace napsal už na konci devadesátých let a vyšel v roce 2003 pod názvem Konec zákona. Tehdy jej česká kritika i někteří mí přátelé zcela zavrhli. Byl prý příliš sadistický až brutální. Mezitím se mi už někteří omluvili a uznali, že byl vlastně spíš vizionářský. Literární téma by mělo mít nějaký přesah a nějakou hloubku a nemělo by být poplatné momentální situaci. Což neznamená, že nelze i současnou situaci hluboce literárně uchopit.   S výjimkou několika málo let po roce 1990 slýchám od českých nakladatelů stesky. Mnozí věštili zhroucení knižního trhu vždy nejpozději příští rok. Ono se však hroucení nekonalo a některým majitelům nakladatelství se očividně daří dobře. Není ten současný tlak na vládu právě proto neefektivní, protože si všichni zvykli, že tahle branže prostě bez nářků nevyžije? Tak to jste mne překvapil originálním pohledem na situaci. Je pravda, že jsme poměrně nestabilní obor a ty nářky tady byly. Také ovšem nevím, kde bychom dnes byli, kdyby se stalo to, co plánovala Nečasova vláda: totiž zvýšení DPH na knihy na 17,5 procenta. I s těmi deseti procenty je to na hraně. Podle mého názoru by se teď mělo začít uvažovat o osvobození knih od DPH. Vezměte si, že DPH je daň ze spotřeby. Stát na kupujícího uvaluje daň za to, že si něco koupil. Nezdá se vám nemravné, aby si stát bral svůj desátek z toho, že se někdo rozhodl koupit si knihu? Ale zpátky k vaší otázce: Tím DPH jen ilustruji, že my jsme se občas ozvat museli, abychom nedopadli ještě mnohem hůře. A pořád si myslím, že podpora ze strany státu je fatálně nedostatečná. Při obratu knižního trhu přes osm miliard jsou granty na vydávání knih cca 20 milionů. Vedle toho jsou tragicky podfinancované nákupy knihoven, takže obměna knihovního fondu u nás vychází asi na 50 let. Představte si, kde bude svět za 50 let. V posledních letech už bylo velice obtížné vydávat tituly, které bych třeba já osobně vydal rád. Rozvíraly se nůžky mezi úspěchem a neúspěchem a troufám si říct, že většina vydaných knih zůstala ve ztrátě. A teď přišla skutečná pohroma, pokles trhu odhadujeme až na tři miliardy, a to se v dobré kondici přežít prostě nedá. Základem ovšem je udržení sítě knihkupectví. Bez toho se knižní trh nenávratně zmenší co do objemu i pestrosti.   Jste šéfem organizace, která sdružuje knihkupce a nakladatele. Jak se vám daří slaďovat jejich zájmy, když je zřetelné, že zvyšování rabatu jedněm prospívá, druhé ničí? Abychom udrželi jednotu, musíme se zaměřit přednostně na průniková témata. Zásadně neřešíme obchodní vztahy našich členů – to by se Svaz mohl rovnou rozpustit. Ale protichůdné zájmy tu někdy jsou. Nejvíce se to projevuje při diskusi o pevných cenách knih. Zákon o pevných cenách knih by knihkupce chránil před slevami e-shopů, takže by jej většinou vítali. Na druhou stranu se ale řada nakladatelů bojí, že nemožnost poskytování slev u novinek by náš obor učinila nekonkurenceschopným vůči jiným oborům. Že by to prostě uškodilo trhu jako celku. A samozřejmě lze nějaký zákon prosadit jen za předpokladu, že se na něm shodne velká většina trhu. Takže zákon o pevných cenách knih zatím není na stole.   Ve své adrese odpovědným ministrům požadujete miliardu, která by pomohla uchovat knižní trh v chodu. Jak si představujete její rozdělení? Knihkupci, které stát svým nařízením zavřel, často nebudou schopní vydělat ani na odložené nájemné a ani na případné úvěry. Knihkupectví je dnes spíš služba veřejnosti než obchodní model. Často si síť knihkupectví drží distribuce, aby měla kde knihy prodávat, přičemž samotná knihkupectví nevydělávají. Odhadli jsme, že pokud by stát knihkupcům nahradil 100 procent nájmu v době zavření a 50 procent nájmu do konce roku (předpokládáme totiž spíše pomalý náběh tržeb), dělalo by to asi 450 milionů. To by tedy byla potřebná podpora pro knihkupce. Další hrozbou ale je, že vyjde dramaticky méně titulů, což také znamená dramaticky nižší příjmy pro autory, překladatele, redaktory, grafiky… ale také pro české tiskárny. Proto si myslíme, že by stát měl letos podpořit vydání téměř každé knihy – podpořit trh v jeho šíři. Navrhli jsme zastropovat takovou pomoc u každého nakladatele počtem titulů vydaných loni, zprůměrovat i počet stran, aby se nevydávaly dotované tenké brožurky, a dále podporu podmínit členstvím v SČKN, abychom eliminovali vznik účelových firem nebo třeba vydání nějaké neonacistické literatury apod. Svaz by měl roli jakéhosi etického garanta, ale samozřejmě by přijímal automaticky za členy důvěryhodné subjekty, které dosud členy nebyly. Vyšlo nám, že kdyby stát nakladatelům v souhrnu nahradil necelou polovinu jejich ztráty, jednalo by se o částku asi 550 milionů, což by znamenalo podporu na titul 46 tisíc Kč. Ta by byla splatná proti zaslání povinného výtisku a faktuře z tiskárny. Peníze by tak zůstávaly v českém polygrafickém průmyslu. Asi by přes veškerou snahu nevyšlo letos tolik titulů jako loni, takže by se nevyčerpala celá částka, ale nejspíš 400–500 milionů. Připomínám, že v běžném roce odvede knižní trh do státního rozpočtu více než miliardu. A teď, jednou, bychom potřebovali podporu my. A také připomínám, že knihkupci nemohou přežít jen s grantově podpořenými tituly, které navrhuje podpořit Ministerstvo kultury. Takové tituly dělají jen zlomek obratu. Knihkupci potřebují sortiment v celé šíři, stejně jako veřejnost.   Počet vydaných knih v České republice se pohybuje kolem patnácti tisíc titulů. Z toho je jen část beletrie, ale stejně, nepřipadá vám to jako příliš velké množství? Jak vypadá Česká republika v mezinárodním srovnání? Pestrost je na knižním trhu nejcennější. Každý si může vybrat knihu podle svého vzdělání, zájmu, životní situace, rozpoložení… Skoro každá kniha může plnit společenskou funkci. Zúžení sortimentu by znamenalo velké ochuzení pro českou společnost, a protože jako první začnou odpadat ty náročnější a odbornější tituly, odrazilo by se to i v konkurenceschopnosti. Ostatně, když v Německu vyjde 80 000 titulů ročně, tak těch našich 15 000 není číslo, ze kterého by se měla zatočit hlava.   Často se mluví o probíhající centralizaci jak v oblasti nakladatelství, tak v distribuci a knihkupeckém odvětví. Má tento proces negativní důsledky a v čem? Nepřispívá naopak třeba k profesionalizaci práce v redakcích? Ano, centralizace má pozitivní i negativní dopady. Negativními dopady je tlak na efektivitu a pomalé vymírání takových těch individualit – lidí, kteří svůj obor milují a vydávají knihy především z jiných než ekonomických motivací. Na druhou stranu ale opravdu většina těch velkých firem si počíná velmi profesionálně a svým způsobem přibližuje český knižní trh světovým standardům.   Je známo, že už po vzniku republiky nařizoval zákon zřizování obecních či lidových knihoven ve všech správních jednotkách, což síť půjčoven velmi zahustilo a víceméně s potížemi přetrvalo až do dnešní doby. Zájmem nakladatelů a knihkupců by mělo být, aby si lidé knihy více kupovali, než si je půjčovali. Jaký je váš názor na postavení obecních knihoven vůči knižnímu trhu? Je opravdu velmi specifické, když podnikáte na trhu, kde zároveň funguje na 6 000 bezplatných půjčoven. Přesto jsem od nástupu do funkce předsedy Svazu velmi zlepšil naše vztahy se zástupci knihoven. Musíme nalézt vzájemný balanc, protože společenskou prospěšnost knihoven nelze popřít a knihovny nám i vychovávají budoucí generaci čtenářů. I knihovníci si uvědomují, že potřebují fungující vydavatelský trh. Před vypuknutím krize bylo jednou z našich priorit významné navýšení nákupů ze strany státu – řádově o stovky milionů – a dále pak zvýšení náhradních odměn z výpůjček autorům a zavedení náhradních odměn pro nakladatele v rámci novelizace autorského zákona.   Český stát financoval v loňském roce poměrně masivní kampaň na podporu české literatury v zahraničí se speciálním zřetelem na německy mluvící země. Nemyslíte si, že vynaložení podobných prostředků by bylo z hlediska původní tvorby efektivnější, kdyby se představovali čeští spisovatelé domácí veřejnosti a podporovalo se české čtenářství? Jako český autor publikující v zahraničí vím, že bez významné grantové podpory malý jazyk v dnešním světě nemá šanci. Světové ambice si musíme zachovat – i jako stát i jako spisovatelé. Obracet se jen k českému čtenáři by bylo málo, i když mnozí mí kolegové spisovatelé se s tím spokojí. Je ale pravda, že pokud chceme uchovat nezanedbatelné množství autorů, kteří mají psaní alespoň z větší části jako svou profesi, musíme hledat možnosti jejich podpory. Protože český trh je až na výjimky nemůže uživit. A bohužel u nás není tradice placených čtení a besed jako v Německu. Stejně jako jsou u nás poloprázdné tribuny na fotbalové lize, jsou poloprázdné i besední sály při čtení autorů. Srovnání s fotbalem zde uvádím záměrně – je to zřejmě něco v české povaze, že se do toho veřejného prostoru příliš neženeme – lidé se drží v soukromí nebo jdou radši posedět do restaurace.   Týdny komerčního půstu vedou mnohé lidi k úvahám, na které jindy nebývá čas. Co kdyby někoho napadlo zprůsvitnět knižní trh tak, že by se profesionálně nakladatelstvími připravené knihy posílaly bez prostředníků přímo čtenářům a oni si je mohli vytisknout doma. Tisknou se dnes respirátory, proč by to nešlo s knihami? Zájemce by si v katalogu našel svazek, o který má zájem, zaplatil nakladateli on-line a vzápětí by přihlížel, jak se mu na psacím stole rodí kniha. Uvítal byste takový vývoj? Rozhodně by bylo skvělé, kdyby knihkupectví budoucnosti měla dokonalé 3D tiskárny a sloužila jako vzorkovny. Zákazník by si vybraný produkt nechal na místě zhotovit. Mělo by to úžasné pozitivní dopady na životní prostředí: Netiskl by se přebytečný náklad, takže by se šetřila energie i papír. Odpadla by i doprava knihy z tiskárny k nakladatelům, od nakladatelů k distributorům a knihkupcům. Místo hmoty by se posílala jen data. Ušetřily by se velké peníze za skladování. A nakladatelé by neměli peníze uvězněné ve vytištěných knihách. Zásadní otázkou je, jak už to bývá, cena. Toto řešení by mohlo fungovat teprve až by pořízení jedné kopie v 3D tiskárně nevedlo ke zvýšení ceny. Dosud je tomu tak, že čím větší náklad nakladatel vytiskne, tím nižší kusovou cenu u tiskárny dosáhne.   Domnívám se, že jsem poměrně informovaným čtenářem současné české beletrie. Někdy mě nad tím chaosem napadá, jestli má dnes ještě smysl mluvit o národní literatuře. Nevypařil se z tohoto pojmu dnes obsah? Jako spisovatel bych nerad hodnotil současný stav české beletrie. Řeknu ale to, čím jsem tady vždycky provokoval, že totiž se cítím být světovým spisovatele, tak trochu pohřbeným v malých českých literárních poměrech. Ty velké ambice se tady prostě nějak vytratily. Stačí se podívat na český film. {/mprestriction}  Martin Vopěnka (*8. 9. 1963) je spisovatel, nakladatel a od roku 2013 předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze. Své profesní specializaci se však nikdy nevěnoval. Od sklonku osmdesátých let vydal jako autor desítky knih věnovaných dětem i dospělým čtenářům. Jeho vášní je cestování a zaujetí otázkami soudobé civilizace. V roce 1991 založil nakladatelství Práh. Příležitostně se v médiích prezentuje jako polemický publicista.

Čas načtení: 2020-04-07 19:08:05

Svaz českých knihkupců a nakladatelů chce miliardu na záchranu knižního trhu. Ministr Zaorálek by ale místo toho co nejdříve otevřel knihkupectví

Záchranu knižního trhu by stálo zhruba jednu miliardu korun, tedy ne víc, než knižní trh obvykle do rozpočtu přispívá, uvedl ve svém prohlášení 7. dubna Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN). Tato částka je podle svazu minimem, které zásadně zvýší šanci na záchranu knihkupecké i nakladatelské části knižního trhu. Ministr Lubomír Zaorálek k tomu uvedl, usiluje o otevření knihkupectví co nejdříve a velcí knihkupci „místo toho, aby usilovali o obnovení prodeje a minimalizaci ztrát, požadují nyní po státu jednu miliardu Kč náhrad. Obě prohlášení zveřejňujeme v plném znění.   SČKN: Nechá ministr kultury padnout knižní trh? Skončí knihkupci, překladatelé, redaktoři, autoři, grafici… na úřadech práce? Udrží se vzdělanost a čtenářská gramotnost, když nebude co číst? Je to už deset dní, co jsme jako zástupci téměř 90 procent objemu knižního trhu seznámili předsedu vlády Andreje Babiše, ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka a následně i ministra kultury Lubomíra Zaorálka s hrozícím nevratným zhroucením knižního trhu. První dva jmenovaní nahlédli vážnost situace, uznali naše argumenty i výši požadované pomoci. Ministr kultury nás vyslechl, avšak jeho následné výstupy do médií i chybějící komunikace v nás vzbuzují vážné obavy, zda vzal naše argumenty dostatečně vážně. Knižní trh je specifická oblast kultury – je zároveň součástí průmyslu. Tvoří významné společenské hodnoty s dopadem na vzdělanost a čtenářskou gramotnost, zároveň je ale významným zaměstnavatelem a producentem, který dává práci navazujícímu polygrafickému průmyslu. Granty na podporu vydávání knih tvoří méně než půl procenta objemu knižního trhu, naopak knižní trh dodává do státního rozpočtu ročně více než jednu miliardu korun. Avšak právě proto, že knižní trh stojí z devadesáti devíti procent na vlastních nohách, je v nynější situaci ohrožen mnohem víc než většina ostatních oblastí kultury. V knižním trhu nejsou žádní zřizovatelé, nespadá pod stát, pod kraje ani pod města – za vším je třeba vidět firmy, živnostníky a nezávislé tvůrce. A ti všichni jsou teď na pokraji kolapsu. Zcela zásadně je ohrožena existence maloobchodní sítě. Knihkupectví v posledních letech nejen že neprosperovala, ona bojovala o přežití. Knihkupectví dnes není klasickým podnikáním za účelem dosažení zisku, je to spíš služba. Distribuce i nakladatelé je nutně potřebují ke své vlastní existenci, proto některé knihkupecké řetězce samotné distribuční firmy provozují. Bez rychlé a podstatné podpory státu nemůže knihkupecká síť současnou situaci přežít. Nemožnost knihkupectví platit závazky, stejně jako zastavení prodeje a finančních toků, přímo existenčně ohrožuje distribuce a většinu nakladatelů. Knižní trh nebyl natolik silný, aby měl vytvořené rezervy na podobnou mimořádnou událost, jaká nastala. Hrozí proto redukce počtu vydaných titulů za rok ze současných 15 tisíc až na pouhou třetinu. Dále hrozí snížení počtu vydávaných kusů od titulu, což vyvolá tlak na cenu. V důsledku toho přijdou o práci nejen zaměstnanci nakladatelství, ale i navazující profese jako redaktoři, překladatelé, grafici, sazeči… a další tisíce pracovníků polygrafického průmyslu. Očekáváme pokles knižního trhu v letošním roce nejméně o 30 procent, pravděpodobně však ještě propastnější. Knižní trh ztratí až tři miliardy obratu. Nabídli jsme vládě transparentní, funkční a realistické řešení na záchranu knižního trhu, které by stálo cca jednu miliardu korun, tedy ne víc, než knižní trh obvykle do rozpočtu přispívá. Tato částka je minimem, které zásadně zvýší šanci na záchranu knihkupecké i nakladatelské části knižního trhu. Knižnímu trhu je zároveň nutné pomoci i systémově a do budoucna. Aby byl knižní trh odolnější vůči podobným otřesům, bylo by potřeba – stejně jako je tomu v řadě dalších vyspělých zemí – osvobodit knihy od DPH. Díky tomu zároveň udržíme dostupné ceny knih i v době klesající koupěschopnosti a tlaku na zvýšení cen kvůli klesajícím počtům vydaných kusů knih. Obdobně tíživá situace platí pro vydavatele audioknih na fyzických nosičích, jejichž prodej je z velké části závislý na knihkupecké síti a jejichž ediční plány se od knižní produkce odvíjejí. Jsme připraveni spolupracovat s Ministerstvem kultury a vytvořit etickou komisi, která bude dohlížet na správnost čerpání dotace. Stojí knižní trh za jednorázovou podporu ve výši jedné miliardy? Myslíme, že se to vyplatí. A jsme přesvědčení, že už od příštího roku budeme do rozpočtu znovu přispívat. Je třeba jednat rychle a razantně. Dosavadní postup ministra kultury pana Lubomíra Zaorálka nás nepřesvědčil, že si to uvědomuje.   Reakce ministra kultury Lubomíra Zaorálka Se zástupci českých knihkupců a nakladatelů jsem mluvil opakovaně. Na vládu předkládám balíček pro záchranu kultury, jehož součástí je i podpora MALÝCH nakladatelů, jak jsem uvedl již několikrát. Vládní prioritou je pomoci především těm, za kterými nestojí velcí, silní vlastníci. Na ty velké a ziskové už myslí vládou přijatá opatření MPO (COVID, odklad nájmů pro firmy) a MPSV (kurzarbeit neboli program Antivirus). Usiluji o to, aby knihkupectví byla otevřena co nejdříve, ideálně po Velikonocích. Mrzí mě, že mi po jednání velcí knihkupci sdělili, že o brzké otevření svých knihkupectví nestojí, protože by to pro ně byl danajský dar. Místo toho, aby usilovali o obnovení prodeje a minimalizaci ztrát, požadují nyní po státu jednu miliardu Kč náhrad. Jako milovníkovi knih mi nesmírně záleží na udržení knižního trhu v České republice, ale tento způsob vymáhání mimořádných dotací silnými hráči na státu mi připadá přes čáru. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-08 07:22:22

Pozapomenuté osobnosti: životní drama dramatika Josefa Mikuláše Boleslavského

Poprvé jsem se s jeho jménem setkal, když jsem psal o velkém českém nakladateli Ignáci Leopoldovi Koberovi a jeho tiskárně. Líčil jsem tehdy jeho vzestup a s tím také připomínal některá díla a časopisy u Kobera vycházející. A právě tehdy jsem Josefa Mikuláše Boleslavského objevil. Proč, to zjistíte dál. Každopádně jde o příběh velkého vlastence, divadelního nadšence a nakladatele, jehož život se sám měnil často v drama.  „…muž, jehož jméno bude v dějinách nového českého knihařství povždy s uznáním pronášeno.“ To je věta, kterou obsahuje nekrolog Boleslavského uvedený 29. července 1892 ve Světozoru. Jak by se dnes asi autor těchto slov divil… Mládí doma a v Praze Ve staroboleslavské farní knize s matričními záznamy se nachází dnes už jen těžko čitelný zápis o jeho narození. Na svět přišel 2. února 1829, tehdy jen jako Josef Mikuláš, bohužel do nikterak bohaté rodiny. Dokud chodil do obecní školy v rodném městě, zřejmě mu to tak ani nepřišlo. Sice toho o jeho mládí příliš nevíme, ale lze očekávat, že nijak nevybočoval z řady ostatních chlapců. Snad ale už tehdy projevoval zájem o divadlo, který u něho později přerostl v profesní zaměření a celoživotní dílo. O mnoho horší to s finančními prostředky bylo až později, když se dostal do Prahy na gymnázium. Život v Praze nebyl levný ani tenkrát a už vůbec ne pro obyčejného studenta. Nekrolog ve Světozoru, a podle něj i některé další prameny, uvádí, že právě nedostatek peněz byl důvodem, proč musel svá studia ukončit. Jindy se zase hovoří o tom, že ho trápil zdravotní stav a kvůli tomu nemohl ve škole pokračovat. Ať tak či tak, domů se vrátit neplánoval. Namísto toho nastoupil do učení. Kariéra začíná Mezi lety 1842 a 1871 vedl v Praze úspěšné nakladatelství, tiskárnu a knihkupectví Jaroslav Pospíšil pocházející z významné nakladatelské rodiny. Šlo o důležitou osobnost tehdejší doby a knihkupectví, které měl v Liliové ulici na Starém Městě pražském, navštěvovala celá řada tehdejších literárních osobností, mezi kterými nechyběli Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Boleslav Jablonský a další. Hovořilo se zde o literatuře, divadle i politice, probíraly vlastenecké otázky i otázky kulturní – zkrátka knihkupectví Jaroslava Pospíšila bylo důležitým centrem tehdejších českých vlastenců. O to důležitějším, že jich v té době nebylo zrovna mnoho. Inspirativní prostředí, zvlášť pokud jste mladý člověk se zájmem o umění a krásu. Právě k Jaroslavu Pospíšilovi totiž nastoupil v roce 1843 Josef Mikuláš Boleslavský jako učeň do sazečské dílny a poprvé se tak zblízka seznámil s tiskárenským provozem. Opravdu dnes netušíme, čím vlastně toužil být, když nastupoval do gymnázia, ale řemeslo sazeče se mu nejspíš zalíbilo a podle všeho byl celkově velmi zdatný, pokud šlo o tiskárenský provoz. Jinak by se jistě nestal hlavním sazečem další tehdejší tiskárny patřící Kateřině Jeřábkové. V jeho nekrologu je zmíněn jako faktor (ředitel), což se ovšem neshoduje s některými dalšími prameny. Každopádně se v tiskárně stal sazečem Národních novin Karla Havlíčka Borovského, za což si po revoluci v roce 1848 i krátce poseděl ve vězení. Naštěstí pro něj se mu nikdy nepodařilo nic prokázat a byl volný už po pár dnech. U Kateřiny Jeřábkové a Ignáce Leopolda Kobera Kateřina Jeřábková byla poslední příslušnice nejdéle působící české knihařské dynastie Jeřábků, jejíž kořeny sahaly do 17. století. Ona sama tiskárnu a nakladatelství zdědila po svém manželovi Františkovi Jeřábkovi v roce 1834, kdy zemřel. Podnik nejdřív sama vedla a v roce 1861 prodala Karlu Seyfriedovi. Mimochodem právě z této tiskárny vznikl po roce 1945 podnik známý jako Práce. Ignác Leopold Kober se zase díky svým obratným podnikatelským aktivitám stal jedním z nejvlivnějších nakladatelů své doby a také vydavatelem skutečně první velké české encyklopedie. U Marie Jeřábkové pracoval Boleslavský až do roku 1862. Během té doby se ve svém oboru prosadil, a kromě toho se také začal sám věnovat literatuře. Přispíval drobnými povídkami a články do řady tehdy populárních periodik, mezi které patřily Květy, Pražský posel, Zlaté klasy nebo Lumír. Právě v Lumíru se objevovaly jeho první referáty o dění na české divadelní scéně – zvláště té ochotnické. Už v tiskárně Jeřábkové začal uvažovat o něčem zcela novém, totiž o edici, která by byla zaměřena vyloženě na hry určené především ochotníkům. Tak vznikly mezi let 1861 a 1863 dva svazky pod názvem Divadelní ochotník. Později se právě vydávání této edice (v menších svazcích) stalo hlavním způsobem Boleslavského obživy a vydal na dvě stovky pokračování. Sám také několik divadelních her napsal, většinou na motivy tehdy populárních autorů. Nejznámější z nich se stala tragédie Katovo poslední dílo, inspirovaná Klicperovou novelou Točník. V roce 1862 se stal faktorem u Ignáce Leopolda Kobera. Nutno podotknout, že šlo o působení sice krátké, trvající jen do roku 1866, kdy kvůli úmrtí Kobera a také kvůli prusko-rakouské válce musel tiskárnu opustit, ale že šlo zároveň o vrchol Boleslavského kariéry. Za přibližně čtyři roky se dostal k přípravě nejvýznamnějších děl, na nichž měl možnost pracovat. Tím největším byl ojedinělý Riegrův Slovník naučný, který je někdy také označován za první českou encyklopedii. Zhruba ve stejné době řídil také redigování Kroniky práce a unikátní Českomoravské kroniky od Karla Ladislava Zapa. Tu z pochopitelných důvodů nemohl dokončit celou, poslední (třetí) svazek totiž vyšel až v roce 1872. Na vlastní noze Za dobu jeho práce v tiskárnách se podařilo Boleslavskému našetřit menší kapitál, a tak se po odchodu z podniku Kobera rozhodl zkusit podnikání na vlastní pěst. Tedy ne tak úplně. Společníkem se mu stal karlínský knihkupec a nakladatel Mamert Knapp. S ním právě v Karlíně založili podnik Mikuláš&Knapp a otevřeli vlastní tiskárnu a knihkupectví, kde prodávali svoji produkci. Jak už bylo řečeno, byla soustředěna především na ochotnická divadla. Hned z počátku zde vyšel titul Příruční kniha pro divadelní ochotníky, která se stala důležitou publikací pro všechny tehdejší ochotnické spolky. Vznikal zde také časopis Česká Thalie, jehož redaktorem Boleslavský byl. Vzhledem k jeho kontaktům s nejrůznějšími divadelními kruhy dokázal Boleslavský zajistit také tisk divadelních lístků, programů, plakátů a dalších účelových tisků, které v podstatě firmu z velké části živily. Bohužel měl Boleslavský opět smůlu, a to velikou. Tiskárna sice jakž takž prosperovala, ale Boleslavský jako skutečný vlastenec a zapálený divadelní nadšenec udělal v roce 1872 svoji velkou životní chybu. V té době si Jaroslav Hof, divadelník, pronajal na žižkovské usedlosti Komotovka (dnes mezi ulicemi Seifertova, Příběnická a Řehořova) pozemek se záměrem vybudovat zde divadelní arénu. „Nová česká aréna staví se na návrší v prodloužené Hyberňácké ulici pražské (…) k vysočině divadelní na vinici Komotovské…“ psalo se tehdy v deníku Pokrok. Boleslavský byl Hofovými plány nadšen a rozhodl se, že se do celého podniku zapojí. Investoval tak, jako tichý společník, do nového divadla nemalé peníze s nadějí, že se ujme a peníze se mu jednou vrátí zpět. I když finanční zisk pro něj byl zřejmě na posledním místě. Investice se mu však nevyplatila. Hofova společnost se už v příštím roce rozpadla, a i když se Boleslavský snažil svoji investici zachránit a sám si zažádal o divadelní koncesi, arénu, která mu zbyla, musel v roce 1874 hluboko pod cenou prodat. Tím začal řetězec finančních potíží, ze kterého se již nedokázal odpoutat. V roce 1880 přišel o společníka a musel dál podnikat sám. Jeho vlastenectví ho ale přivedlo podruhé a naposledy do problémů, a to nemalých. Ve stejném roce, kdy se musel osamostatnit, se veškerým svým majetkem zaručil za závazky takzvaného Nového českého divadla, které sloužilo v překlenovacím období mezi zavřením Prozatímního a otevřením Národního divadla. Majetek tak během neuvěřitelně krátké doby ztratil. Tři roky se ještě snažil vymanit z dluhů, ale nakonec byl nucen prodat jak tiskárnu a knihkupectví, tak i svůj dům. „…a když mu pak byl prodán dům i závod a on se svou rodinou stěhoval se z vlastního domu pryč, měl v kapce 40 kr…“ vzpomíná autor příspěvku k Boleslavského narozeninám v roce 1890. Odkaz Josefa Mikuláše Boleslavského Hovořili jsme už o hlavní části Boleslavského života, ovšem nemálo zajímavé jsou i jeho činnosti další. Kromě toho, že investoval hned dvakrát do zkrachovalých divadelních podniků, se sám zabýval ochotnickým hraním a deset let byl ředitelem karlínského Besedního divadla. Herci a především principálové ochotnických hereckých společností v celých Čechách jeho jméno brzy znali, a to jak díky jeho hrám a Divadelnímu ochotníku, tak i díky jeho divadelním recenzím a sloupkům v časopisech. Boleslavský tak měl velký podíl na tom, že se pokládání základního kamene Národního divadla účastnilo na osm stovek herců z ochotnických divadel. Jako vyučený sazeč se také velmi intenzivně věnoval svému oboru a jeho rozvoji. Velký problém viděl v nedostatku komunikace mezi lidmi z profese, a tak od roku 1863 začal na vlastní náklady vydávat a redigovat první odborný časopis v tomto odvětví nazvaný Veleslavín. Odborná publikace Typografové 1468–1939 tuto událost zmiňuje takto: „V roce 1863 musíme zaznamenat jednu důležitou událost: Josef Mikuláš (Boleslavský), faktor v tiskárně I. L. Kobera, se rozhodl vydávat vlastním nákladem odborný časopis Veleslavín. 1. číslo vyšlo 1. října 1863 a s vydáváním, které bylo na několik málo roků přerušeno, se přestalo až v roce 1940.“ To byl Boleslavský samozřejmě již dávno po smrti. „Časopis napomáhal spolkovému životu, povzbuzoval i kritizoval nesprávné poměry v tiskárnách a káral nekolegiální chování. Je třeba vyzvednout, že časopis byl jediným odborným listem knihtiskařů v Rakousku.“ V roce 1865 byl Boleslavský u toho, když byla zakládána Typografická beseda. Sám se stal na krátkou dobu jejím prvním vedoucím pracovníkem. Poslední velkou Boleslavského stopu bychom našli kupodivu v našem včelařství. Založil časopis České včelařství a byl také u toho, když vznikla první česká včelařská společnost. Jako její jednatel zorganizoval v Praze velkou mezinárodní výstavu. Závěr života Poté, co Boleslavský jako soukromý podnikatel a investor zkrachoval, mu nezbylo nic jiného než se poohlédnout po nějaké práci v jiných tiskárnách. Naštěstí jeho jméno mělo v oboru velmi dobrý zvuk, a tak se mu vcelku rychle podařilo získat místo v tiskárně nakladatele Františka Šimáčka. Opět se stal faktorem, ovšem ne na dlouho. Odešel do Beaufortovy tiskárny a potom se odstěhoval z Prahy do Jindřichova Hradce. Tam se stal redaktorem úspěšného časopisu Ohlas Nežárky a na nějakou dobu měl zajištěnou bezpečnou obživu. Ovšem finanční potřeby rodiny měly přednost před osobním uspokojením. Poslední tiskárna, kterou Boleslavský převzal jako faktor pod svoje vedení, se nacházela v Moravské Ostravě. Šlo o kdysi známou a ve své době velice moderní tiskárnu Julia Kittla, kde pod Boleslavského dohledem začal vycházet časopis Práce. Krátce před svojí smrtí se Josef Mikuláš Boleslavský vrátil do Prahy do Karlína. Měl zde mnoho přátel, a i když jeho finanční situace nebyla nejlepší, nežil zde v úplném nedostatku. Díky jeho zásluhám se mu dostávalo stále dostatečné pozornosti, a i když se jako literát nikdy neprosadil mezi nadprůměrné autory, jeho hry se ještě dlouhá desetiletí běžně hrály. I po jeho smrti, která si pro něj přišla 21. července 1892. Naposledy dejme slovo autorovi jeho nekrologu ve Světozoru, který píše: „Jím odchází z řad našich zase jeden z vlastenců z let šedesátých, generace, která nynější všeobecný a všestranný rozkvět veřejného života českého připravila a do jisté míry i podmínila,“ a vše končí výstižnou větou pro pozapomenutého dramatika a nakladatele: „Vlasteneckému působení jeho buď zachována vděčná vzpomínka!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-18 16:20:09

Nakladatelé spojili síly, aby pomohli knihkupcům

Nákupy knih jsou nyní opatrnější a tržby v knihkupectvích tedy logicky nižší: pohybují se v průměru jen kolem 50 až 60 procent obvyklých obratů v tomto období. Proto Euromedia Group přišla s iniciativou oslovit další nakladatele a se záštitou Českého svazu knihkupců a nakladatelů společně připravili akci Staň se hrdinou – Zachraň knihkupectví! Podstatou této akce je, že nakladatelé vybrali ze své produkce osmdesát nejúspěšnějších titulů, u kterých se očekává velký zájem čtenářů, a u každého z nich se vzdali části svého zisku právě ve prospěch knihkupců. Knihkupci tak u těchto bestsellerů získají prodejem každého výtisku ke své obvyklé marži ještě 10 korun navíc. „Začali jsme tím, že jsme vybrali top tituly z naší produkce a poté oslovili i další nakladatele, kteří se k nám ochotně připojili, protože všichni vnímáme současnou kondici knihkupectví jako bídnou a státem zanedbanou. Je proto potřeba knihkupcům podat pomocnou ruku, a to nejen vylepšenou marží, ale především kampaní, kterou si sami dovolit nemohou. Toto gesto může v kombinaci se zvýšenou zákaznickou aktivitou knihkupectví opravdu zachránit,“ říká Zdeněk Novák, ředitel marketingu Euromedia. „Vytiskli jsme dva miliony katalogů s vybranými knižními tituly, jež doručíme do poštovních schránek stejného počtu domácností, abychom akci podpořili, a hlavně dali čtenářům vědět, že nákupem z katalogu mohou cíleně pomoci právě svému oblíbenému knihkupci v okolí bydliště,“ doplňuje Zdeněk Novák. Více informací o akci Staň se hrdinou – Zachraň knihkupectví! naleznete na webových stránkách, kde je mimo jiné k dispozici i katalog všech vybraných knižních titulů, zapojených do kampaně. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-09 12:16:59

Literární vyhlídky (9. až 15. prosince)

Nadcházející týden přinese množství zajímavých literárních akcí – kromě Prahy bude v tomto směru aktivní zejména Ostrava. O víkendu pak proběhne další zimní Knihex v pražském Studiu ALTA, který kromě produkce menších nakladatelů nabídne i bohatý doprovodný program. A několik tipů na nové knihy či audioknihy naleznete jako obvykle na konci našeho přehledu.   POZVÁNKY 9. 12. Ostrava / V 18 hodin bude v Antikvariátu a klubu Fiducia uvedena kniha Daleko do ničeho (Host 2019) – monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Praha / Od 18 hodin proběhne v knihovně Libri prohibiti křest knihy Prokop Voskovec: Kusy domů a jiné texty (Paper Jam 2019). Posmrtnou sbírku básníka, shrnující nejvýznamnější cykly z jeho díla i neznámé básně z jeho pařížské literární pozůstalosti, představí editor knihy Stanislav Dvorský. Dále budou číst Petr Král, Jan Gabriel a Jakub Řehák.   10. 12. Praha / V 17 hodin prosloví v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Claire Madl přednášku „Dva pražští nakladatelé a knihkupci mezi evropským obchodem, habsburským státem a lokálním angažováním se“. Paralelní dráhy dvou knihkupců činných v Praze v 70. a 80. letech 18. století, Wolfganga Gerleho a Michaela Samma, umožňují sledovat, jak původem cizí knihkupci zakotvili v Čechách a významně zde přispěli k rozvoji psaného slova a literárního života v interakci s habsburským státem, místními autory a čtenářstvem. Praha / Od 17 hodin nabídne Židovské muzeum s Praze projekci autorského dokumentu Evy Lustigové Tvoje slza, můj déšť: Přítomnost Arnošta Lustiga (2012), který zaznamenává živou formou setkání a osobní rozhovory s jejím otcem. Světově uznávaný spisovatel v něm s typickým humorem vzpomíná na dětství přerušené nacistickou okupací, zkušenost z koncentračního tábora, počátky své spisovatelské dráhy, pobyt v Izraeli a USA či na celoživotní přátelství s Otou Pavlem. Po promítání filmu bude následovat beseda s jeho tvůrkyní. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky: Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Praha / Od 18 hodin proběhne v kavárně a knihkupectví Řehoř Samsa představení unikátního vydání sbírky Guillaume Apollinaire: Kaligramy (Garamond 2019) v překladu Petra Šrůty, který bude přítomen. Jedná se o vůbec první české zpracování celých Kaligramů, jak je Apollinaire napsal a nakreslil. O Apollinairovi promluví prof. Jiří Pelán z FF UK, verše zarecituje herec Vladimír Polívka. Praha / V 19 hodin bude v knihkupectví a literární kavárně Volvox Globator uvedena jediná známá básnická sbírka H. P. Lovecrafta. Básně přednese překladatel Vicki Shock, hudbou ho doprovodí ilustrátor knihy František Štorm (elektronika) a Michal Hrubý (basklarinet). Sbírka básní Houby z Yuggothu (Fungi from Yuggoth) obsahuje věnec sonetů, šestatřicet tematicky i dějově provázaných textů, stylově mezi Petrarkou a Shakespearem, napsaných z valné většiny v devíti dnech na přelomu let 1929 a 1930. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení francouzského básníka Guillauma Basseta. Jeho prvotina Oheň tvých blízkostí (2017) vyšla dvojjazyčně, v češtině (v překladu Marie Dudilieux) a ve francouzském originálu. Básníka uvede a české překlady Marie Dudilieux přečte Robert Wudy Praha / V 19.30 představí v kavárně Fra spisovatel Petr Borkovec svou novou knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). Většina sloupků, fejetonů, „ranních úvah“, dopisů a drobných próz v této knížce byla napsána v letech 2017–2019. Téměř všechny byly publikovány v novinách, časopisech, na internetových portálech a v rozhlase. Praha / Od 19.30 proběhne v kulturním centru Prostor39 křest knihy Ondřeje Macla Výprava na ohňostroj (Petr Štengl 2019). Jedná se o román-reportáž s básnickými prvky na téma Evropské unie a mladých lidí. Laureát Ceny Jiřího Ortena v nové knížce reflektuje svůj roční dobrovolnický pobyt pod záštitou Evropského domu Bordeaux-Aquitaine v roce 2015/16, kdy zároveň zkoušela srdce Evropy tzv. migrační krize, a on nevěděl, co se sebou...   11. 12. Praha / V 18 hodin nabídne Malá vila Památníku národního písemnictví setkání s oceňovaným britským dramatikem Justinem MacGregorem, který přijel do Prahy pracovat na divadelní hře Vaclav’s Prague Spring Blues. Jeho otec byl členem Královské shakespearovské společnosti, která v roce 1964 odehrála v Praze Krále Leara s Paulem Scofieldem v hlavní roli. Setkání s Václavem Havlem mnohým hercům změnilo život. O tom, co předal Václav Havel hercům a oni jemu, pojednává hra Justina MacGregora. Večerem provází spisovatel a komentátor David Vaughan. Texty v překladu Tomáše Míky čte Kajetán Písařovic. Praha / Od 18 hodin začne v sídle nakladatelství Meander vánoční večírek, v jehož průběhu se dočká křtu kniha autorské dvojice Jan Nejedlý a Jaromír Plachý s názvem Hororová čítanka (Meander 2019). Těšit se můžete na čtení hrůzo-humorných hororových příběhů Jana Nejedlého a vtipné ilustrace na přání od Jaromíra Plachého, svařák, cukroví a živou hudbu. Praha / V 19 hodin představí v Literární kavárně Týnská básník Ewald Murrer svou novou sbírku Noční četba (Aula 2019) a z knihy obsahující 100 epických básní přečte ukázky. Praha / Od 19 hodin nabídne Café Jedna křest knihy Barbory Baronové Ženy o ženách (wo-men 2019) a setkání s českými dokumentaristkami. Publikace představuje rozhovory s třiceti ženami, které v Česku vytvářejí dokumentární obsah. Vedle filmařek se jedná o žurnalistky, umělkyně, socioložky, historičky, spisovatelky nebo kurátorky, které tematizují svou práci, kreativní přístupy, etiku, vztahy s dokumentovanými osobami nebo aspekty dokumentární práce. Praha / V 19 hodin proběhne v Kampusu Hybernská autorské čtení Jáchyma Topola z románu Sestra. Autorovu četbu doplní komentáři editorka nového vydání, které vyšlo letos v edici Česká knižnice, Daniela Iwashita. Řeč bude o jazyce románu, o jeho postupné genezi a variantách v prvním a druhém vydání a v neposlední řadě o významu díla v tvorbě Jáchyma Topola i v české literatuře. Moderuje Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena dvojice knižních novinek z produkce nakladatelství Trigon. V Gersinově knize Hvězdářova žiletka s ilustracemi Jana Reisingera se střídají básně s básnickými prózami vycházejícími ze snové obraznosti, kterou však velmi netypicky provází slovní askeze a nechuť k bájení i zbytečným dekoracím. Poému Mount Anne Ladislava Slezáka zdobí šité ilustrace Zdeňky Saletové. Večerem provází redaktorka Božena Správcová, hudební doprovod Mikoláš Chadima. Praha / Ve 20 hodin nabídne kulturní centrum Prostor39 setkání s překladateli Martinem Ritterem a Martinem Pokorným a s germanistkou Veronikou Jičínskou, které si klade za cíl představit dosavadní české překlady textů Waltera Benjamina a zpřítomnit specifika Benjaminova jazyka. Pozornost bude tudíž soustředěna zejména k třísvazkovému výboru, které pro nakladatelství OIKOYMENH připravil Martin Ritter, a k novému překladu Benjaminova spisu Původ německé truchlohry Martina Pokorného, stranou by však neměly zůstat ani překlady starší (výbory Dílo a jeho zdroj a Agesilaus Santander).   12. 12. Ostrava / Od 18 hodin zavítají do Antikvariátu a klubu Fiducia coby hosté čtvrtého pořadu Debutů spisovatelé Ondřej Macl a Ivan Motýl. Ondřej Macl získal za svou prvotinu Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017) Cenu Jiřího Ortena. Originální debut je intimní montáží života, jemuž kromě autentického citu nechybí groteskní nadhled, na kterém je taktéž založena autorova druhá kniha ironických žáčkovských variací K čemu jste na světě (2018). Ivana Motýla spojuje s Ondřejem Maclem zapálení pro performativní realizování vlastní básnické tvorby. Po sbírce Zloděj ve sklenici (vlastním nákladem, 1991), vydává (společně s malířem a sochařem Petrem Szyrokým, který na večeru vystoupí společně s autorem) „oficiální“ prvotinu Struska (2019), která je nesena na expresivní imaginativnosti, kráse i surovosti života. Večerem provázejí básník Roman Polách a literární historička Iva Málková. Praha / V 18 hodin proběhne v Židovském muzeu v Praze večer na téma „Joseph Roth: Dlouhá cesta z Haliče do Paříže“. O spisovateli, od jehož úmrtí letos uplynulo osmdesát let, promluví germanista a překladatel Tomáš Dimter v rozhovoru s ředitelem Pražského literárního domu Davidem Stecherem. Praha / Od 19 hodin se v kavárně Čekárna uskuteční křest dvou nových titulů spisovatele Petra Motýla, které vyšly v nakladatelství Malvern – prozaické knihy Bohemiana 1988–2019, v níž glosuje malé i velké události českých dějin posledních třiceti let, a básnické sbírky To by se mi líbilo, která skládá počet z dosavadního autorova života, v rovině spirituální i ryze pozemské.  Praha / V 19 hodin proběhne v pražském Goethe-Institutu další Překladatelský čtvrtek s Terezou Semotamovou (moderátorka) a spisovatelem a editorem Petrem Borkovcem. – V roce 2017 připravil Goethe-Institut v Praze cyklus večerů, představující hlavní témata, trendy a aktéry české a německé básnické scény a vybízející k diskuzi o shodných rysech i rozdílech obou básnických světů. Kurátory celoročního cyklu, který nesl název Tady a teď, byli Dagmar Leupold a Petr Borkovec. Antologie Šest německých básníků, která vychází v nakladatelství Fra, přináší překlady poezie šesti autorů, kteří v rámci cyklu četli a debatovali. Praha / Od 19 hodin zavítají do Knihovny na Vinohradech básníci Pavel Novotný a Jaromír Typlt se svojí proslulou halekací „Bö eM Wö inscenací“ klasické fónické básně Ursonate Kurta Schwitterse, významného představitele dadaismu. Uvádí Robert Wudy. Ostrava / V 19 hodin budou v Galerii výtvarného umění v Ostravě představeny nové knihy autorů Protimluvu, Martina Šenkypla a Václava Maxmiliána. Oba přijdou číst a debatovat o svých nových sbírkách – Václav Maxmilián přečte básně ze sbírky Pobřeží a Martin Šenkypl básně ze sbírky Černý vesmírný popel. Praha / Od 19.30 zavítá do kavárny Fra dvojice slovenských autorů – Ivona Pekárková a Peter Brezňan. Moderuje Eva Tomkuliaková.   13. 12. Ostrava / V 16.30 proběhne v Antikvariátu a klubu Fiducia prezentace nové knihy o poutních písních na Moravě v době barokní s názvem Horo krásná, spanilá! (Host 2019). Jan Malura a Jakub Ivánek z Filozofické fakulty Ostravské univerzity vydali knihu o poutních písních, které v 17. – 19. století užívali Moravané a Slezané při svém nábožném putování. Praha / Od 17 hodin nabídne knihkupectví Přístav setkání s básníkem, esejistou, prozaikem, výtvarníkem, historikem umění a poutníkem Josefem Kroutvorem, spisovatelem, básníkem a publicistou Milošem Doležalem a operním režisérem Davidem Radokem. Součástí literárního večera bude i výstava z tvorby Josefa Kroutvora a Davida Radoka. Praha / V 17.30 se v Kampusu Hybernská uskuteční maraton čtení romských autorů, kteří představí své povídky na duchařské téma. Od 19 hodin pak začne slavnostní křest společné knihy O mulo! Povídky o duchách zemřelých (Kher 2019). Herečka Bára Hrzánová přečte jednu z povídek, ilustraci v reálném čase na její motivy bude vytvářet a na projekční plátno přenášet Martin Zach, o hudební doprovod se postará klavírista Robert Ferenc. Program a diskusi moderuje Karolína Ryvolová.   14. 12. V sobotu i v neděli Studio ALTA vždy od 10 do 20 hodin hostit další knižní jarmark Knihex – setkání nakladatelů a čtenářů pod jednou střechou s cílem podpory menších nakladatelů a jejich produkce. Připraven je také pestrý doprovodný program. V sobotu zde budou mimo jiné představeny knihy Marka Tomana a Magdaleny Rutové Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse, poctivého piráta ve službách madam L. (od 12 hodin), druhý díl knihy Vojtěcha Matochy Prašina s podtitulem Černý merkurit (od 12.30) či kniha Ivana Klimeše Antonín Vaverka: Mé vzpomínky od zlaté Prahy až po americké hvězdy (od 17 hodin) a od 19 hodin též nové číslo magazínu Lógr (s hudebním vystoupením Hany Lundiakové alias Stinky).   15. 12. Nedělní program Knihexu nabídne kupříkladu panelovou diskuse o knižní distribuci (od 11 hodin), které se zúčastní zástupci menších nakladatelství a knihkupectví: Bára Baronová z wo-men, Petr Januš z Rubata, Karolina Voňková za Knihex a Lipnik, Zuzana Šuleková z Pipasiku a za knihkupce dorazí Josef Jindrák z Polí5, moderovat bude Anna Štičková z nakladatelství Nová beseda. Z knižních novinek se zde představí druhý díl komiksové trilogie Návrat Krále Šumavy s podtitulem Agent chodec (od 15 hodin) nebo kniha Big Joe (od 16 hodin), autobiografie legendárního zápasníka Josefa Šmejkala, známého po světě jako Big Joe. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech (Petr Štengl 2019) Román-reportáž s básnickými prvky o Evropské unii a mladých lidech. Hlavní hrdina Ondřej absolvuje vysokou školu a ocitá se na pracovním úřadě. Chmurná představa příliš jisté budoucnosti ho nutí k útěku – stane se dobrovolníkem Evropského domu ve francouzském Bordeaux. Společně s dalšími deseti rychlokvašenými „ambasadory“ má za úkol šířit evropské hodnoty, představovat svou zemi dětem ve školách, pomáhat při sportovních událostech včetně fotbalového Eura... V době, kdy propuká tzv. migrační krize, Ondřej utíká před národem, před rodinou i před svou dívkou Andreou, paralyzován jakýmsi ohňostrojem, který ho trhá zevnitř na cáry.   José Donoso: Obscénní pták noci (Malvern 2019) Obscénní pták noci je román, který nemá obdoby. José Donoso kdysi přiznal, že při jeho psaní trpěl nesnesitelnými bolestmi – a pochopil, že pokud knihu nedokončí, nikdy se jich nezbaví. Výsledný „totální román“ se mezitím stal textem, o kterém se píší celé disertace. Moc a bezmoc, mužství a ženství, ošklivost a krása, skutečnost a sen, řád a chaos, tvář a maska, bujnost a úpadek, bída a bohatství – každá z těchto opozic by vydala na několik pojednání i za předpokladu, že by do sebe nebyly v knize tak nesmlouvavě zaklesnuté. V sevření těchto rozporů zaznívá slábnoucí hlas Humberta Penalozy, který tráví své dny v polorozpadlém domě mezi dožívajícími stařenami a sám se stává jednou z nich. Na líci světa neuspěl, a tak se usadil na jeho rubu, po boku „lidské suti“, aby sám sebe jednou provždy popřel. Jde ale jen o jednu z mnoha proměn, jimiž postavy Obscénního ptáka noci procházejí.   Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo 2019) Muž, kterému straka ukradla jméno, tváře mizející v mlze, tajemné tělo za koupelnovou zdí a porouchaný automat na kávu jako příčina námořní katastrofy – ale též neschopnost sdělit svým nejbližším vlastní pocity, dětské křivdy zažrané pod kůží, rozchody visící jako těžký mrak nad letními dny, strach z otevřených dveří a šmátrání po autenticitě protékající mezi prsty. Bukové listí, zvířecí hřbitůvky a hvězdy na konci světa. – Prozaický debut Vratislava Kadlece nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy.   Guillaume Apollinaire: Kaligramy (překlad Petr Šrůta, Garamond 2019) Apollinairovy Kaligramy jsou obrazové básně, verše zapsané do obrazů, které mají znázorňovat. Mnoho básní by bez výtvarného uspořádání bylo pro čtenáře nepochopitelných. K tomuto ojedinělému pokusu o zapsání poezie vedlo Apollinaira jeho kubistické a futorologické přesvědčení, které hlásal v předválečné Paříži v kruhu umělců, i jeho úzké přátelství s Pablem Picassem. Apollinairova hra s překvapivými obrazy a souvislostmi v mnohém ovlivnila poezii 20. století. Poprvé vyšly Kaligramy až po Apollinairově smrti v roce 1918 a obsahují 80 básní, rozdělených do šesti oddílů. Přestože ovlivnily mnoho českých básníků, nebyly Kaligramy nikdy přeloženy do češtiny v původním grafickém zobrazení celé. Existuje pár básní přepsaných do obrazů zejména od Jiřího Konůpka, ale nikdo se nepokusil o obtížné převedení překladu do obrazců u celé sbírky. Autorem prvního českého překladu Kaligramů je básník, překladatel a pedagog Petr Šrůta.   Barbora Baronová: Ženy o ženách (wo-men 2019) Kniha Ženy o ženách: Intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu přináší dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti ženami tvořícími v Česku dokumentární obsah. Vedle filmařek jsou v knize zahrnuty také umělkyně, žurnalistky, vědkyně, socioložky, historičky, kurátorky nebo spisovatelky. V rozhovorech představují svůj pohled na dokumentární tvorbu, hovoří o etice, vztazích s dokumentovanými osobami, motivacích k tvorbě, financování, terapeutickém potenciálu dokumentu, cenzuře i o svém postavení v branži, respektive ve společnosti. Kniha obsahuje mj. rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, filmařkou Lindou Kallistovou Jablonskou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou celovečerních filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou nebo žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou.   Judith Hermannová: Lettipark (čte Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2019) Audiokniha Lettipark obsahuje povídkový příběh, který napsala Judith Hermannová. Jak blízko můžeme být lidem, které milujeme? Fotograf sleduje svého adoptivního syna, se zájmem i odstupem zároveň, jeho žena ten pohled vidí, a tím by se to mohlo celé pokazit. Starý muž vzpomíná na cestu na ostrov Nantucket, poslední společnou výpravu s přáteli a do domu, který je zatím jen nahrubo postavený, slovy se kreslí do vzduchu. Žena vypráví o jednom dni u jezera, o jednom neštěstí a možná i o jedné velké lásce. Dítě poprvé v životě spálí věc, která pro něj byla dlouho důležitá. – Postavy Judith Hermannové jsou někdy úplně bezbranné. O to intenzivnější jsou jejich setkání s jinými, milovanými nebo cizími lidmi. Tyto momenty nastávají bezděčně, bez vzruchu a pod povrchem vyvolávají existenciální tíhu. Judith Hermannová používá málo slov a mezi nimi se odehrávají neuchopitelné věci.   Stephen King: Osvícení (čte Petr Jeništa, OneHotBook 2019) Audiokniha Osvícení obsahuje hororový příběh od Stephena Kinga. Horský hotel Overlook se nachází v nejpůvabnějším koutě státu Colorado a zvlášť v zimě budí dojem klidu. Wendy Torrenceová si v něm touží nejen odpočinout, ale také docílit zlepšení narušených rodinných vztahů. Naproti tomu její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci mimosezonního správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, jakým hrůzám tady bude muset čelit jejich pětiletý „osvícený“ syn Danny, kterému se v liduprázdných pokojích zjevují mrtví hosté, střílející mafiáni či oživlé zahradní dekorace. Číhá tu čiré zlo právě na ně? Možná, i když ani jejich předchůdci nedopadli na téhle ponuré štaci právě nejlíp…

Čas načtení: 2021-01-09 16:42:36

Eseje v knize Vyžebrat, vypůjčit, ukrást ilustrují život současného newyorského spisovatele

Víte, jaké to je, když člověk v patnácti uteče z domova, aby se vydal na dráhu spisovatele? Krátce po dvacítce si uděláte delší výlet do Argentiny, kde se setkáte s Borgesem, jenže jsou sedmdesátá léta, situace je politicky nestabilní a vaše přítelkyně skončí ve vězení? Když se vaši bratři po smrti otce rozhodnou prodat rodinný podnik, kovosběrnu, pýchu vašeho otce, imigranta z východoevropského štetlu? Chtěli byste vědět, jak vypadá každodenní život spisovatele, který se musí věnovat různým zakázkám, jako je psaní scénáře k dokumentu o golfu, hře, o které nic nevíte a kterou jste nikdy nehráli, nebo filmu, který nikdy nebude natočen? Jak velká je to frustrace, když se zdá, že váš román bude už už vydán, aby z toho nakonec na poslední chvíli sešlo? Krátké eseje v knize Vyžebrat, vypůjčit, ukrást Michaela Greenberga na rozmanitá témata ilustrují život současného newyorského spisovatele. Většina se odehrává na pozadí tohoto velkoměsta s jeho nepřebernou šíří lidských osudů, dostane se v nich proto pohledu ze všech stran a úhlů.   Ukázka z knihy Spisovatelova burza OD VYDÁNÍ MÉ KNIHY před pár týdny se mi schéma dní trávených u překližkového stolu v rohu ložnice na Západní 108. ulici změnilo. Zaprvé je tu takzvaná spisovatelova burza, Amazon. Není jasné, jestli je to touha po povzbuzení nebo sebetrýzni, co mě nutí několikrát za den přerušit, co právě dělám, a podívat se na žebříček prodeje. Bývá aktualizován každou hodinu — představuje neustále kolísající verdikt ohromného otevřeného trhu neviditelných obchodníků, kde každý nějakou dobu rozvažuje nad personalizovanou stránkou Amazonu a pak kliká na možnost „přidat do košíku“, přičemž přeskakuje mou knihu ve prospěch jiné. I když se vaše umístění vyšplhá o pár příček výše, cítíte se jako Mravenec Z ze stejnojmenného filmu, který naříká, že je v miliontičlenné rodině prostředním potomkem.      A ničemu nepomůže ani to, když si zákazníci, kteří si knihu zakoupili, dají tu práci napsat recenzi. „Naprosto vědomě podbízivé,“ praví ta nejnovější na účet zápasu mé dcery s duševním onemocněním. „Nevyhazujte peníze,“ varuje další. „Takový příběh můžu mimoděk vyslechnout v metru.“ Jednoho čtenáře znechutil způsob, jakým sebou „smolařský vypravěč“ nechává „slovně zametat dominujícími ženskými postavami, vykreslovanými jako bohyně v metaforách ne okatých, nýbrž určených k podprahovému vštípení“.      Zrovna když začínám odvykat závislosti na Amazonu, nadejde čas odletět na západní pobřeží na týdenní čtecí šňůru. První zastávka je v Laguně v jižní Kalifornii. Pár minut mi trvá, než pochopím, že jsem v knihkupectví. Regály jsou napěchované látkovými nákupními taškami, kalendáři, přáníčky, plyšovými zvířaty, plastovými těžítky s imitací padajících sněhových vloček a vánočními cukrovinkami, ačkoli je ještě září. Organizátorka, poddajná mladá žena s oranžovými vlasy a silným zlatým kroužkem v nose, mě vede do patra, kde jsou knihy. „Byli jsme zvoleni nejlepším nezávislým knihkupectvím roku 2008,“ chlubí se, „kvůli všem těm doplňkům, které vedeme. Je to způsob, jak přežít.“      Na čtení dorazí pět lidí, včetně postarší ženy, jež celou dobu popíjí z hrnečku se Santa Clausem (z výprodeje v přízemí) a čte si knihu s názvem Dewey — kocour z knihovny o kotěti, které někdo hodil do boxu na vracení knih v malé iowské knihovně a jež knihovnici — jeho nálezkyni — následně obohatilo život.      Můj hotel je nepříjemně luxusní, všude samé prostitutky na lovu, extravagantní kytice, mramorové stolky a nejasně poznatelné celebrity, které přiváží a odváží nekonečná řada aut se šoféry. Žena s účesem à la Eva Peronová mi podává flétnu se šampaňským a poukaz na třicetiminutovou masáž obličeje v hotelových lázních. Na jednom prstu spočtu, kolik jsem v Laguně prodal knih, a lámu si hlavu, jak jen to jde dohromady s rostoucími výdaji.      Ráno dělám ve svém pokoji rozhovor do rozhlasového kontaktního pořadu jedné rokenrolové stanice vysílající ze San Fernando Valley. „Takže abych v tom měl jasno,“ praví moderátor pořadu Tommy, „jednoho dne jste se probudil a vaše dcera byla šílená? To je síla, člověče. Řekněte nám, co se stalo.“ Lopotím se s nějakým vysvětlením, když vtom Tommy vyštěkne: „Tak tady to přerušíme“ a nahradí mě v éteru přívalem reklam na pneumatiky, úvěry pro majitele nemovitosti, místo na hřbitově a pojištění auta.      Kvečeru už jsem v sanfranciském zálivu na ostrově Alameda, správně ulítlém příjemném místě, které o sobě tvrdí, že tam se ve dvacátých letech, v době, kdy sloužilo jako přímořské letovisko pro jednodenní výletníky ze San Franciska, zrodil nanuk na tyčce a panenka Kewpie. Dnes je večer první prezidentské debaty. Jdu se na ni podívat do ústředí alamedské demokratické strany, kde se v úzké, vydýchané prostoře v přízemí s vchodem z hlavního tahu tísní halasící houf lidí. Promítá se v bledých barvách na pomačkané prostěradlo zavěšené na protilehlé stěně. Debata připomíná němý film; po každém výroku se v publiku vzedme vlna sykotu a povzbuzujících pokřiků. Skamarádím se s mužem stojícím vedle, kapitánem remorkéru, který ke shromážděné společnosti zahřímá, že po debatě budu mít v knihkupectví za rohem čtení. Dorazím tam s desítkami obamovců v závěsu — tváře jim planou vzrušením z výkonu jejich kandidáta a jsou dychtiví vyslechnout můj příběh.      Poslední zastávka je v okrese Sonoma, osmdesát kilometrů severně od San Franciska, vinařské oblasti a epicentru americké potravinové revoluce – „místně vypěstované plodiny, umělecky připravené“. K večeři: ústřice na nestabilním lůžku z wasabi-pastinákového pyré se succotash z fazolí pinto za doprovodu reprodukované „zenové“ hudby. V 7.30 děsivá hotelová snídaně: strata z máslové dýně, kozí sýr Laura Chenel, rybízové beurre noisette a glazovaná karotka. Číšník vyjmenuje všechny chuťové přísady v pokrmu a „poručí“, ať si nechám chutnat.      Čtení se koná v hezkém knihkupectví v Petalumě, „hlavním kuřecím městě Ameriky“, zdejší krajina je holá, barvy okru. Po skončení mě pozve jeden muž s hlasem Orsona Wellese a vzděláním z Harvardu na drink do baru přes ulici. Povídá mi, že píše do japonského dámského časopisu sloupek o „věšteckém umění“. Jeho hlavním zájmem jsou runy, starodávné severské písmo odvozené ze skalních rytin starší části střední doby bronzové používané jako „vodítko šamanů a kmenových vůdců po celé Evropě“.      Podá mi svou knihu, sbírku „runové moudrosti“, jeden výrok na každé stránce: „kniha proměn, jako I-ťing, ale zaměřená spíše na duchovní život než na politický úspěch a moc.“      Namátkou ji otevře. „Krmte svou víru a budete do hloubky vyživeni; krmte své pochyby a ony vás vyhladoví.“ Pak řekne, abych i já nalistoval nějakou stránku — knížku přitom drží v dlani, jako by ukazoval karetní trik. Jednu stránku vyberu a on nahlas, teatrálním hlasem, najednou s irsky modulovaným přízvukem, čte: „Čeká vás zima duchovního života. Můžete se ocitnout zapletení v situaci, k jejímž důsledkům jste ve skutečnosti slepý. Možná nebudete schopní dělat nic jiného než se podrobit, vzdát, dokonce budete muset obětovat některou dlouho chovanou touhu.“      Můj nový přítel se odmlčí, aby mě nechal sílu proroctví vstřebat, a pak se zeptá, na jaké příčce žebříčku u Amazonu se nacházím.   Nakladatelství Dybbuk, 2020, 192 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky.   POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft.   28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.   29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček.   30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý.   31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová.   1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?   Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali.   Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.   Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů.   Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE.   Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.   Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-04 16:36:44

Knižní trh roste a velké ryby s ním

Ze Zprávy o českém knižním trhu 2018/2019, kterou vydal Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) a která se opírá o údaje poskytované Národní knihovnou ČR, vyplývá, že celkový růst ekonomiky se odráží i v oblasti vydávání knih, potažmo e-knih a audioknih. Český knižní trh v roce 2018 vzrostl o tři procenta (e-knihy pak o 12 procent, audioknihy dokonce o 16 procent) a jeho celkový objem činil přibližně 8,3 miliardy Kč. Vydáno bylo cca 15 500 titulů, na pulty knihkupectví se jich ovšem dostane asi polovina – zbytek představuje mimotržní literatura, např. skripta, metodické příručky apod. Polepšila si jak beletrie, tak literatura pro děti, naopak výrazný pokles i tentokrát zaznamenaly učebnice a skripta. Téměř o čtyři procenta vzrostl poměr překladů vůči původní literatuře, přičemž mezi jazyky, z nichž se překládá, nadále dominuje angličtina (56,2 procenta, v pořadí druhá němčina jen 14,6 procenta, třetí slovenština 6,2 procenta a čtvrtá francouzština 5,2 procenta).  Žebříčku největších soukromých vydavatelů knih v ČR stále dominuje dvojice nakladatelských domů Albatros Media (1505 titulů v roce 2018, což je o 330 více než v roce předchozím) a Euromedia Group (775), které nadále rozšiřují svá portfolia – AM o nakladatelství Vyšehrad a Panteon (k nimž letos přibylo ještě Domino), EG o značky Listen, Laser a Brána. Cestou akvizic se vydalo i nakladatelství Grada Publishing, které v roce 2018 koupilo Metaforu. Čím dál charakterističtější je také propojování nakladatelské, velkoobchodní a maloobchodní činnosti, včetně internetového prodeje. Jednoznačně špatná zpráva přichází z oblasti maloobchodu: za posledních pět let ČR zchudla o 130 nezávislých knihkupectví (nyní u nás funguje cca 540 kamenných knihkupectví, z toho 187 v rámci velkých knihkupeckých řetězců). Naopak nadějné vyhlídky skýtá legislativní změna, která umožní k 1. květnu 2020 v ČR snížení DPH na e-knihy a audioknihy na 10 procent ze stávajících 21 procent. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-15 12:36:24

Shaun Bythell: Deník knihkupce (ukázka z knihy)

Shaun Bythell si otevřel knihkupectví, ale chodili mu tam lidé. Malebné městečko na pobřeží a desítky tisíc všemožných knih na skladě, co by si člověk mohl přát víc? Jsou tu bohužel ještě zákazníci, ten nejhorší mor na světě. Ať už vykřikují, jací jsou milovníci knih, a nikdy nic nekoupí, brouzdají mezi regály a pak si titul stejně pořídí levněji na Amazonu, nebo si ti ještě nestydatější klidně sundají boty a na hodiny se uvelebí s kupou knih u krbu. Vydávají podivné zvuky, smějí se svým banálním vtipům, otravují svými rozumy, různě překážejí a tlačí se za pult nebo se obchod rozhodnou navštívit těsně před zavírací dobou. Případně drze smlouvají. Je toho hodně, co z obyčejného misantropa udělá misantropa žijícího v neustálém stavu frustrace. Bez zákazníků to ale bohužel nejde, takže majitel zatne zuby a uleví si alespoň na stránkách deníku. Autorovy lakonické postřehy plné suchého humoru přinášejí svérázný pohled na obyvatele městečka a lidstvo vůbec. Aneb jak usmířit dvě protikladné potřeby, nutnost ticha a klidu a finančního přísunu bez interakce s těmi prokletými lidmi?   Ukázka z knihy   STŘEDA 10. ZÁŘÍ   Objednávky online: 3 Nalezené knihy: 3   Dnes přišla Nicky. Zvládla najít dvě knihy, u kterých se mi to včera nepodařilo. Zanesla je a umístila na úplně odlišné police, než říká lokátor kódů.      Znovu volala sklíčená Velšanka, s obvyklým výsledkem. Říkám si, jestli má snad dlouhý seznam knihkupectví a celý den tráví tím, že je obtelefonovává a pokládá jim tutéž otázku. Podle mého výpočtu by takový seznam musel být dost rozsáhlý na to, aby ji zaměstnal na dva měsíce, než se vrátí znovu na začátek, což více méně časově odpovídá četnosti jejích telefonátů.      V jedenáct dopoledne přinesl Norrie s Muirem za velkého rozruchu a úžasu přihlížejících knihy z betonu a vyztužující ocelový prut na výrobu nových spirál.      Okolo půl čtvrté jsem Nicky nabídl šálek čaje. Odpověděla: „No ba, ale jenom v šálku z kostního porcelánu a s podšálkem. Žádný z těch tvých mameluckých hrnků nechci.“      Po práci jsem vyplnil žádost o knihkupecký grant Jamese Pattersona. Později to ještě zkontroluji a pošlu.      Stále ani stopa po kočce.   Pokladna 273,94 celkem 24 zákazníků     ČVRTEK 11. ZÁŘÍ   Objednávky online: 4 Nalezené knihy: 3   Dnes tu zase byla Nicky. Přinesla mi jako dárek čtyři promáčklé konzervy s rajčaty, které v konzumu měli s velkou slevou.      V deset dopoledne jsem jel do Newton Stewartu vyzvednout stavební materiál. V zadní části obchodu vytvořím prostor pro festivalové představení. Když jsem byl ve stavebnictví, vrazil jsem do Ronnieho, elektrikáře, a připomněl mu, že mi ještě neposlal fakturu na práci, kterou pro mě vykonal někdy před třemi lety.      Ve čtyři odpoledne zavřel wigtownský konzum kvůli menší renovaci. Musíme nyní chodit nakupovat do Newton Stewartu. Otevírá znovu osmnáctého. Někteří ve městě tuto zprávu přijali se stejným nadšením jako referendum o skotské nezávislosti konající se stejného dne.   Pokladna celkem 411,44 liber 19 zákazníků     PÁTEK 12. ZÁŘÍ   Objednávky online: 4 Nalezené knihy: 4   Dnes byla v obchodě znovu Nicky. První věcí, kterou pronesla, bylo: „Chtěl bys ostružinovej džem? No, neni to doopravdy džem. A je celkem dost nechutnej, je příliš sladkej a přidala jsem do něj chilli koření. Může se hodit k nějakýmu masu.“      Našli jsme všechny objednávky a já jsem požádal Nicky, aby vyřídila poštovné na stránce Královské pošty a hodila balíky Wilmě na poštu. V pět odpoledne jsem si všiml, že stále sedí v obchodě, tak jsem ji ohledně toho konfrontoval. Odvětila, že to může počkat do zítřka. Vytkl jsem jí, že zákazníci, kteří si objednali knihy ve čtvrtek, je teď obdrží až v pondělí nebo v úterý, přičemž náš obchod slibuje dodání do osmačtyřiceti hodin. Uklidňovala mě: „Nébudé jim to vadit.“      Po obědě jsem jel na glasgowské letiště vyzvednout Annu, která většinu cesty domů strávila vymýšlením všemožných nereálných teorií ohledně toho, co se asi mohlo stát Kapitánovi, té zatoulané kočce.      Když jsem zavíral obchod, všiml jsem si na polici, kam Nicky předtím umístila ceduli „romány na domácí frontě“ (kterou jsem odstranil) — nového označení s nápisem „životní trauma/ zneužívání“. Ihned jsem je zlikvidoval. Evidentně je tam umístila proto, aby mě dopálila.      Při odchodu mi Nicky řekla, že možná přijde v pondělí, ale jenom pokud se jí bude chtít.   Pokladna celkem 141,22 liber 17 zákazníků SOBOTA 13. ZÁŘÍ   Online objednávky: 6 Nalezené knihy: 4   V deset dopoledne se objevila velmi pohledná blondýna a představila se jako Bethan, která mi devátého napsala e-mail. Vypadala milá a bystrá, takže jsem jí nabídl několik příležitostných dní mezi dneškem a koncem festivalu, v závislosti na tom, jak Nicky bude nebo nebude moci.      Zákaznice vzala do ruky výtisk jedné knihy Lyn Andrewsové a oznámila své přítelkyni: „Teď to zrovna čtu na kindlu.“ Upřímně doufám, že v obchodě narazila na mou zmrzačenou památku na kindle a zvážila potenciální následky, které mohou e-čtenáři znamenat pro knihkupectví. Vážně ale pochybuji, že její mysl nějak zvláště trápí myšlenky jakéhokoli druhu.      V době oběda koupil zákazník v placaté čepici a slevou nohavicí vyrolovanou ke koleni a pravou nad kotníkem knihu o tantrickém sexu.      Na Annino naléhání jsem vytiskl plakáty se slovy Ztratila se kočka a vylepil je po městě.      Konala se večeře s přáteli na ostrově Whithorn, kterou doprovázela hlasitá diskuse ohledně brzkého referenda za nezávislost. Anna, která byla kvůli svému pochopitelnému odporu vůči nacionalismu (prarodiče z matčiny strany oba přežili holokaust, její dědeček byl v době osvobození Osvětimi vězněn v táboře) zpočátku proti nezávislosti, se teď, zdá se, přiklání k myšlence, že nacionalismus a nezávislost nutně nemusí znamenat totéž. Polovina z nás u večeře byla pro nezávislost, druhá by hlasovala proti. Pokud bude výsledek referenda stejně vyvážený, jako tomu bylo v našem případě, pak by to osmnáctého při sčítání hlasů mohlo znamenat zajímavou noc.      Jedním z neočekávaných přínosů toho večera byla diskuse o poezii. Christopher, náš hostitel, je farmář, který na univerzitě studoval čistou matematiku, a je to poslední člověk, kterého bych podezíral z vášně pro básně. Znám ho celý život, ale až dodneška jsem neměl tušení, že projevuje sebemenší zájem o cokoli jiného, než je množství dešťových srážek a velikost úrody. Recitoval zpaměti Yeatsův „Zpěv bludného Aenguse“. Bylo to neobyčejné a překvapivě dojemné.   Pokladna celkem 239 liber 17 zákazníků     PONDĚLÍ 15. ZÁŘÍ   Objednávky online: 5 Nalezené knihy: 5   Nicky dnes nemohla přijít, takže jsem napsal Bethan, že pokud bude moci, je vítána.      Naše hodnocení na Amazonu kleslo z „dobrého“ na „uspokojivé“, pravděpodobně kvůli nesplněným objednávkám. Z těch dnešních byla jedna zaslána do Belgie a další šla do Německa. K častějšímu posílání do zahraničí obvykle dochází tehdy, když je libra slabá, jako je tomu v tuto chvíli, za což částečně — jak říkají účastníci kampaně proti nezávislosti — může nejistota vzniklá referendem konajícím se ve čtvrtek.      Bethan se ukázala v jednu. Provedl jsem ji obchodem a uvedl ji do toho tak, že jsem jí navrhl, aby dala do pořádku knihy na policích. Má to dvojí přínos, jednak se tím obchod trochu uspořádá a jednak díky tomu zjistí, kde se nacházejí různá oddělení.      Krátce poté, co přišla Bethan, se na čaj zastavila Anupa, jedna z rezidentních umělkyň festivalu. Zoufale jsem se snažil vyřídit nahromaděnou práci, ale tak hodinu jsme si stejně povídali. Probírali jsme čtvrteční hlasování a možnost, že až se příště, někdy za týden, uvidíme, bude to možná již v nezávislém Skotsku. Pokud nic jiného, alespoň bude znovu otevřený konzum.      Jeden belhavý starý vousatý muž se otázal na knihy o „Cumbrianě a Northumbrianě“, čímž ještě zintenzivnil mou neoblibu lidí, kteří kvůli zdání vyšší inteligence používají zbytečná slova. S „filatelií“ se u mě daleko nedostanete. O pár minut později se vrátil, neschopen najít oddělení místopisu, a zeptal se: „Kde je Northumbrie?“ Odolal jsem pokušení odpovědět, že hned na jih od Skotska. Jeho žena přistoupila k pultu se sedmi knihami o Northumbrii, mezi nimi bylo i téměř nové první vydání knihy Hlavní silnice a vedlejší cesty. Celková cena byla 27 liber. Muž upřel pohled na zem a zamumlal: „Za kolik mi je můžete dát?“   Pokladna celkem 211,17 liber 28 zákazníků   Nakladatelství Dybbuk 2019, z originálu The Diary of a Bookseller přeložila Markéta Hofmeisterová, vázaná, 352 stran, 13 × 20 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-11 11:05:08

Literární vyhlídky (11. až 17. listopadu)

Pozvánek na literární akce pořádané v nadcházejícím týdnu jsme pro vás připravili nemalé množství, a přesto jsme jejich bohatou nabídku ani zdaleka nevyčerpali. V neděli 10. listopadu totiž začal další ročník festivalu Den poezie, pod jehož záštitou se během následujících dvou týdnů odehraje celá řada větších i menších literárních akcí ve všech koutech České republiky. Jejich úplný přehled naleznete na webu www.denpoezie.cz. Na závěr jako obvykle připojujeme několik (audio)knižních tipů.   POZVÁNKY 11. 11. Praha / V 15 hodin zavítá do Ústřední pobočky MKP spisovatelka, básnířka a literární vědkyně Zuzana Říhová, která od roku 2007 pracuje v Ústavu pro českou literaturu AVČR a v letech 2014–2017 vedla katedru české literatury na Oxfordské univerzitě. Dlouhodobě se věnuje avantgardě a modernismu. V roce 2016 vydala svou první básnickou sbírku Pustím si tě do domu a v loňském roce nevšední novelu Evička (ukázka ZDE). Olomouc / Od 15 hodin nabídne katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (učebna p31) setkání s básníkem, literárním kritikem, překladatelem a signatářem Charty 77 Josefem Mlejnkem. Praha / V 18 hodin začne v pražském Goethe-Institutu čtení německé spisovatelky Dörte Hansenové, autorky románů Starý kraj (česky 2016) a Polední hodina (česky 2019), po níž bude následovat diskuse moderovaná její českou překladatelkou (a taktéž spisovatelkou) Viktorií Hanišovou. Svá díla, která tematizují zápas s individuálním původem a vymanění ze závislosti na individuálním původu, vnímá autorka jako „romány o původu“. Patrné je to zejména na zacházení s jazykem, který v jejích knihách osciluje mezi dolnoněmčinou a spisovnou němčinou. Praha / Od 19 hodin proběhne v Rakouském kulturním fóru debata, jíž se zúčastní spisovatelka Radka Denemarková, která využila nabídky roční rezidence v rakouském městě Graz, ředitel kulturního oddělení Magistrátu města Graz Michael A. Grossmann a Luise Grinschgl z Kulturvermittlung Steiermark. Jak funguje celý projekt a jaká je jeho historie? Podle jakých kritérií jsou vybíráni autoři? Jaké nové literární možnosti se autorovi díky projektu otevírají? Moderuje Jitka Nešporová. Praha / V 19 hodin se na palubě (A)VOID Floating Gallery uskuteční autorský večer Kamila Marcela Hodáčka (rozhovor s autorem naleznete ZDE) a Davida Cajthamla. Básník, prozaik, editor a příležitostný výtvarník K. M. Hodáček vydal mimo jiné knihy Trnová koruna nejsou zuby (2015, 2. vydání 2016, 3. vydání 2016), Cxehxio (2016) nebo Až úzko pomyslet (2019). David Cajthaml je malířem, grafikem, spisovatelem, básníkem, výtvarným deníkářem a v neposlední řadě svébytným muzikantem. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla číst Libuška Šafránková ze vzpomínkové knihy Beatrice Landovské Nikdy není pozdě (na šťastné dětství) (Garamond 2019), v níž autorka bez skrupulí, věcně, ale s humorem popisuje své dětství, strávené v Praze Vokovicích ve společnosti bohémských rodičů, herce Pavla Landovského a scénografky a dramatičky Heleny Landovské. S Beatricí Landovskou pak promluví Jáchym Topol. Uvádí Petr Himmel, editor knihy. Praha / V 19 hodin nabídne Knihovna na Vinohradech autorské čtení poezie, kde svou tvorbu představí básnířka a perfomerka Jana Orlová, autorka sbírek Čichat oheň a Újedě, a básník a šachista Vojtěch Kallai, autor sbírky Žahour. Uvádí Robert Wudy.   12.11. Ostrava / Od 16 hodin proběhne v Domě knihy Knihcentrum setkání se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, po němž následovaly druhá próza Hotýlek (2015), její dosud nejúspěšnější román Hana (2017), kniha pro děti Strašidýlko Stráša (2018) a nejnovější román Tiché roky (2019). Písek / V 17 hodin bude v Městské knihovně Písek představena kniha Exil pod římským nebem (Trinitas 2019), dílo píseckého historika Ondřeje Blažka o českém, křesťansky orientovaném exilu v Itálii po roce 1948. Jako hosté večera vystoupí křesťanský teolog prof. Karel Skalický a historik doc. Jaroslav Šebek. Moderuje křesťanský teolog dr. Zdeněk A. Eminger. Olomouc / Od 18 hodin se v Mozarteu uskuteční literární večer. Vysočinu kdysi na Krabatinu přiléhavě přejmenoval tulák a spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj. Jako svébytný region na pomezí Čech a Moravy vstoupila do díla řady českých malířů, hudebních skladatelů a básníků. Nikoli jako sentimentální „vonička“, ale jako obraz dramat nitra i intimního domovského zátiší. Texty Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka, Ivana M. Jirouse jsou plné konkrétních odkazů na tento region. Příběhy Babic a Číhošťského zázraku zase výraznými dějinnými mezníky. O Krabatině pohovoří a ze svých textů budou číst Igor Fic, Miloš Doležal a Josef Mlejnek. Praha / V 18 hodin zavítá do pražského Knihkupectví ArtMap Ladislav Čumba s přednáškou „Knihovitost knihy – Knižní tvorba Jana Čumlivského“, v níž se pokusí nalézt některé teoretické aspekty knižní tvorby pedagoga pražské UMPRUM, grafického designéra Jana Čumlivského. Výklad se zaměří zejména na knihy Ve znamení pentódy (Nejkrásnější česká kniha roku 2016), Žár (2015) a Ni čest, ni slávu (2005). A neopomine ani nedoceněný skvost – knihu, která hodnotí hudební českou scénu posledních 40 let (Dar. Husák trávu nekouřil, 2012, spoluautor Karel Haloun). Praha / Od 18 hodin nabídne Institut Cervantes v Praze besedu o novém vydání Cortázarova románu Nebe, peklo, ráj, jež obsahuje poznámky autora, které si dělal při psaní románu. O tomto díle, jehož vydání znamenalo v roce 1963 revoluci v literatuře, přijdou diskutovat překladatelka Anežka Charvátová a argentinský spisovatel Juan Pablo Bertazza. Po skončení besedy bude následovat vernisáž výstavy fotografií Huga Passarella Luny nazvaná Překvapivá reportáž o Juliovi Cortázarovi, Paříži a jeho čtenářích. Tlumočeno do češtiny, vstup volný. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Šárka Tobrmanová s přednáškou na téma Milton a Ztracený ráj. Praha / V 19 hodin proběhne v Café Clubu Míšeňská křest nové sbírky Štěpána Noska Penumbra (Argo 2019), která přináší básně o nepravděpodobných andělech a jízdě po slovenské dálnici, o dítěti běžícím po hraně bazénu a astronautech rotujících ve volném prostoru, o písku osychajícím po vlně a bezvětří vylidněného kampusu na severoirské hranici, básně o měsíčním světle na hladině rybníka připomínajícím slavnou fotografii, o tom, co se děje během zatmění, nebo o tom, že se nikdo nikdy nikam neztratí. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Hollar již sedmý literární večer, kde svou právě vydanou knihu Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019) představí a ukázky z ní přečte Robert Janda. Svazek graficky doprovodil výtvarník Martin Mulač, jenž bude na večeru také přítomen, stejně jako nakladatel a spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský. Úvodní slovo pronese Josef Straka. Praha / V 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční pořad nazvaný „Jakub Deml píše (a my o něm) před sametem i po něm“, další z večerů o spisovateli Jakubu Demlovi, jeho díle a díle o něm. Účinkují Alena Blažejovská, Xavier Galmiche, Anna Gnot, Petr Landman, Petra Loučová, Martin Machovec, Jakub Vaníček a Alexander Wöll. Připomenuti budou Jaroslav Erik Frič a Petr Holman. Moderuje Barbora Čiháková, připravila Daniela Iwashita a tým pro výzkum korespondence Jakuba Demla. Praha / Od 19.30 budou v kavárně Fra nad literárním dílem loni zesnulého surrealistického básníka a prozaika Pavla Řezníčka debatovat Petr Král, Jan Gabriel, Petr Motýl, Jakub Řehák a Viki Shock. „Byl prazdrojem nezřízeného smíchu imaginace. Díky jeho knížkám – od Stropu přes Vedro, Hvězdy kvelbu či Zvířata až po básně Mizející ve voliéře – to tak i zůstane,“ napsal v nekrologu pro Literární noviny Bruno Solařík.   13. 11. Praha / V 17 hodin představí ve Slovenském domě v Praze svůj nový román Aplikace a knihu povídek Ještěrka spisovatel Roman Ráž. Večerem bude provázet Kateřina Ferlesová, o autorově tvorbě promluví Miloš Horanský, ukázky z knih přečtou Kateřina Seidlová a Libor Hruška. Brno / Od 18 hodin nabídne brněnské Knihkupectví ArtMap přednášku Ladislava Čumby „Knihovitost knihy – Knižní tvorba Jana Čumlivského“, v níž se pokusí nalézt některé teoretické aspekty knižní tvorby pedagoga pražské UMPRUM, grafického designéra Jana Čumlivského. Výklad se zaměří zejména na knihy Ve znamení pentódy (Nejkrásnější česká kniha roku 2016), Žár (2015) a Ni čest, ni slávu (2005). A neopomine ani nedoceněný skvost – knihu, která hodnotí hudební českou scénu posledních 40 let (Dar. Husák trávu nekouřil, 2012, spoluautor Karel Haloun). Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení (pobočky MKP) básnířka a dramatička Maria Uhrinová, která zde bude vyprávět o svých cestách po západní Francii a přečte básně inspirované pobyty v Bretani. Praha / Od 19 hodin proběhne v Café Montmartre pracovně-diskusní setkání ze série Spektrum, věnované dějinám a výzvám edičního zpřístupňování díla Richarda Weinera. Hosty budou Erika Abrams, Josef Hrdlička a Eva Vrabcová, rolí moderátorů se ujmou Jiří Flaišman a Michal Kosák. Praha / V 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení Petra Borkovce. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami pro dospělé čtenáře jsou sbírka povídek Lido di Dante (2017), básnická sbírka Herbář k čemusi horšímu (2018). Uvádí Robert Wudy.   14. 11. Ostrava / Od 16 hodin bude v Domě knihy Knihcentrum uvedena nová kniha publicisty, novináře a divadelního kritika Ladislava Vrchovského Kdy na slzy není čas (Protimluv 2019) – rozsáhlý román o muži, který nedobrovolně podepsal spolupráci s StB. Praha / V 17 hodin proběhne v Knihkupectví Luxor na Václavském náměstí křest audioknihy Raději zešílet v divočině (Tympanum 2019) spojený s představením nové knihy Aleše Palána Návrat do divočiny. Hosty budou Vilma Cibulková, Leoš Noha, Igor Bareš, režisér audioknihy Tomáš Soldán a další. Praha / Od 18 hodin bude na palubě (A)VOID Floating Gallery uvedena nová próza Marka Tomana s názvem Nutrie (Kniha Zlín 2019), která vypráví příběh o tom, že svoboda, soudržnost a láska nejsou jen prázdná hesla. Knihu spolu s autorem pokřtí ilustrátorka a autorka koláží Jitka Kopejtkova a redaktorka Jitka Hanušová. Praha / V 18 hodin nabídne Francouzský institut v Praze setkání se spisovatelem Petrem Králem, laureátem Velké frankofonní ceny Francouzské akademie. K jeho posledním česky vydaným knihám patří Láska k Benátkám (20017), Konec imaginárna (2017), Vynálezci nových omylů (2018) či Šíření (2019). Nakladatelství Větrné mlýny vydává jeho Sebrané básně, zatím vyšly první dva svazky. Moderátorem tohoto setkání bude Guillaume Basset, dramaturg festivalu Svět knihy Praha. Praha / Od 18 hodin proběhne v Malé vile Památníku národního písemnictví večer věnovaný tvorbě experimentálního básníka a výtvarníka Josefa Honyse (1919–1969). Večerem bude provázet autorova dcera Daniela Radecký. Těšit se můžete na přednášku a seznámení s dílem Josefa Honyse, čtení ukázek poezie i rozbor výtvarného díla. Praha / V 18 hodin představí v Café Kolíbka svou tvorbu básnířka Jitka N. Srbová, autorka sbírek Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013), Les (2016) a Svět: (2019). Praha / Od 18 hodin se v Ústřední pobočce MKP uskuteční večer věnovaný současné romské poezii. Svou tvorbu zde budou prezentovat Renáta Berkyová, Mária Hušová, Iveta Kokyová a Janko Horváth. Ať už publikovaní nebo začínající básníci přednesou své romské, slovenské a české texty, které jsou živeny tradicí romské písňové tvorby, ale svými intimními, romantizujícími i politickými motivy postihují valéry současného života. Praha / V 19 hodin nabídne pražský Goethe-Institut další večer z cyklu Překladatelských čtvrtků, tentokrát s překladatelkou Kateřinou Klabanovou a Terezou Semotamovou coby moderátorkou. Kdo píše pro děti, musí brát děti vážně. Děti, které příběhy čtou i děti, které v příbězích vystupují. Finn-Ole Heinrich rozhodně takovým autorem je. Jeho třídílná Nevídaná dobrodružství Svéhlavíny S. jsou vážnou a smutnou, zároveň ale i lehounkou a radostnou dětskou knihou jako málokterá jiná. Kromě pohnutého příběhu, skurilních postaviček a originálního jazyka plného fantazie jsou na knize pozoruhodné také ilustrace Ràn Flygenring, které příběh spoluvyprávějí. Za svou oblibu vděčí trilogie i autorovu stylu plnému jazykových hříček, vtípků a nejrůznějších zvláštností. V tomto směru měla překladatelka Kateřina Klabanová velmi nesnadný úkol, nápaditost jejího českého textu je hodna obdivu a je více než rovnocenným ekvivalentem německého originálu. Hostem večera bude psycholožka a psychoanalytická psychoterapeutka Mirka Chmelíčková.   16. 11. Praha / Od 11 hodin proběhne v Národní knihovně ČR křest knihy Jak maminka vyprávěla o Československu (Verzone 2019). Reportážní pohádky napsala Michaela Vetešková a ilustrovala Lenka Jasanska. Za přítomnosti obou autorek knížku pokřtí novinářka Nora Fridrichová. Křest moderuje Regina Květoňová.   17. 11. Praha / V 19 hodin se bude na palubě (A)VOID Floating Gallery konat mezinárodní večer autorských čtení, na němž vystoupí básníci Tatev Chakhian (Arménie), Zofia Baldyga (Polsko), Michael Vandebril (Belgie) a John Mateer (Austrálie). {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Reportér Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let. Kniha Slon na Zemplíně (Absynt 2019), vycházející v českém překladu Miroslava Zelinského, je intimním svědectvím o zemi i lidech žijících své životy daleko za horizontem všeobecné pozornosti. Přináší pestrou freskou příběhů ze země, která nám je nejblíže a známe ji možná ze všech nejméně. Čtvrtou básnickou sbírku Daniela Hradeckého s názvem Přibližování dřeva (Perplex 2019) tvoří tři samostatně stojící skladby. V úvodní „Redakci dokonalé básně“ autor konfrontuje řeč poezie s hantýrkou literárního provozu a odhaluje proces zrodu básně, během nějž se pohled tvůrce střetává s pohledem editora. Titulní skladba „Přibližování dřeva“ evokuje autorova setkání s různými lidmi, jejichž výroky se mu vryly do paměti, a naznačuje tak, že naše životní zkušenost je vždy do nějaké míry převzatá nebo opřená o zkušenost druhých. Závěrečný text „Raussig“ (odkazující k německému názvu Ústí nad Labem – Aussig) lze vnímat jako jakési hořké soukromé urbi et orbi, v němž básník litanicky spílá nenáviděnému městu, světu i době. Sametová revoluce pronikla až na farmu podnikavého Milana. Jeho nutrie ji nadšenecky přijmou za svou s nadějí, že už se nebudou nosit kožešiny, ale samet! To se tak úplně nestane a stejně jako lidé čelí náhle i nutrie rozhodnutí: kam dál? Jakou roli v tom bude hrát tango a nutrioterapie? Příběh, který ukazuje, že svoboda, soudržnost a láska nejsou jen prázdná hesla, vypráví ve svém novém románu Nutrie (Kniha Zlín 2019) spisovatel Marek Toman. Nová kniha Martina Ryšavého, mimo jiné autora próz Cesty na Sibiř a Vrač, která nese název Zlaté vidění (Revolver Revue 2019) je románem v odeslaných dopisech. Jejich pisatelka, po celý život spjatá s drsným a přízračně působícím severočeským regionem, se v nich ze svých životních zkušeností zpovídá muži, jenž v ní údajně vzbudil důvěru po jediném letmém setkání; kniha však neobsahuje žádnou jeho odpověď. Zlaté vidění tak můžeme číst jako nejednoznačným interpretacím otevřenou zprávu ze života současné hrdinky opakovaně zklamávané při hledání trvalejších jistot, například prostřednictvím alternativního životního stylu. Na místě adresáta se ocitá čtenář, který kromě jiného stojí před otázkou, zda protagonistka trpí fatální nezakotveností pro svou zásadovost a hrdý vzdor vůči autoritám a běžným očekáváním, anebo zda on sám se nakonec nestává obětí její manipulativní hry. Nezvykle tradicionalistické veršotepectví archaických forem (alexandríny, akrostichy, rispety, sonety…) na jedné straně, a přidrzle krátké vypointované veršovánky s humorem černějším než uhelné sklady na straně druhé tvoří nezřený manželský pár, který vás rád pozve do své italské domácnosti. Nebojíte-li se otevřít Pandořinu skříňku s nadšením dítěte rozbalujícího svůj vánoční dárek a chcete-li si potykat s resuscitovanou literární dekadencí, která právě probuzena ze své klinické smrti opětovně hárá, pak můžete sáhnout po nové sbírce básníka Kamila Prince s názvem Nožem učím rybu křičet (Kampe 2019). Kniha Pavla Kosatíka 100 x TGM z roku 2017 obsahuje 100 moudrých i vtipných, slavných i neznámých, ale vždy zajímavých výroků T. G. Masaryka, které mohou být užitečné a posloužit k zamyšlení i v současnosti. Malou čítanku Masarykových výroků s komentářem a výkladem, která TGM přibližuje dnešním čtenářům, nyní vydal Radioservis jako audioknihu, kterou načetli Petr Čtvrtníček a Dana Černá. Velké a malé dějiny. Protínají se, nebo míjejí? Vědí o sobě, nebo mají každé svůj vlastní rytmus? Spisovatel a nakladatel Jiří Padevět v úsporně načrtnutých situacích a mikropříbězích ukazuje, že ani ve chvílích, kdy se tvoří dějiny, nepřestávají být jejich aktéři, strůjci nebo oběti obyčejnými lidmi, kteří se potýkají se svými slabostmi, životními stereotypy a představami o budoucnosti. Jeho Ostny a oprátky nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu, kterou načetla Vanda Hybnerová.

Čas načtení: 2024-05-09 05:53:00

Konec Academia v Brně: Fungující obchody v centru? Jako provinční město, zaznívá

/VIDEO, ANKETA/ Od června už lidé nenakoupí v knihkupectví Academia, které se nachází v historickém centru Brna. Končí z ekonomických důvodů. Akademie věd ho tam provozovala dvaadvacet let. Zpráva zasáhla i mnoho Brňanů, kteří knihkupectví navštěvovali. Kdo bude novým nájemcem prostor po knihkupectví a přidružené literární kavárny na pomezí Masarykovy ulice a náměstí Svobody zatím, není jasné. Pokud zůstane prostor po Academii dočasně prázdný, nebude na centrálním náměstí jediný. Okolo je víc prázdnotou zejících výloh.

Čas načtení: 2024-02-07 16:30:00

Akcent: Knihkupectví věří ve své štamgasty, ti už ale brněnské Academii nepomohou

Saša Michailidis se ptá ředitele Divize Academia nakladatelství v AV ČR Jiřího Padevěta a majitele Knihkupectví Jana Zábrany v Humpolci Karla Kratochvíla. Knihkupectví Academia v Brně na jaře z ekonomických důvodů zavře. Podle tamějších vědců bylo výkladní skříní Akademie věd ve městě, které se profiluje jako metropole vědy a vzdělání. Proč se nepovedlo specializovaný obchod udržet? Jak se daří knihkupcům v regionech?

Čas načtení: 2021-09-03 20:57:00

Návrat do školních lavic v podání Reknih – více než 2 500 učebnic, na kterých lze ušetřit až 60 procent

Spolu se začátkem školního roku je neodmyslitelně spojen také nákup učebnic. Kromě nákupu zcela nových knih nebo dědění po starších spolužácích je tu však další možnost. Tou je pořízení použitých učebnic, které však stále vypadají jako nové. A přesně to je doménou udržitelného knihkupectví Reknihy, které má ve své nabídce přes 2 500 různě zaměřených učebnic. Díky jejich zakoupení mohou rodiče nebo žáci ušetřit desítky procent oproti novým kusům. Navíc stačí několik kliknutí v pohodlí domova a učebnice budou doručeny během pár dnů, a tak není třeba se přetahovat na školních burzách. Až 40 procent z celkové nabídky učebnic tvoří knihy určené středoškolákům, stejný podíl mají učebnice cizích jazyků. Mimoto si pro první týden školního roku Reknihy připravily speciální akci. Až do 7. září zákazník při nákupu učebnic nad 800 korun dostane slevu 15 procent. „Každoročně se do lavic vrací téměř půl milionu středoškoláků a pro část z nich mohou být učebnice nemalým nákladem. Vím, že na středních školách se často kupují učebnice z vyšších ročníků, ale ne vždy zbude na každého. A ačkoliv tvoří pouze 10 procent naší celkové nabídky, jsem rád, že je v sortimentu Reknih máme. Navíc se můžeme zaručit, že učebnice od nás rozhodně nebudou v podobě salátového vydání, které asi všichni známe,” říká zakladatel a CEO Reknih Tadeáš Kula. Repertoár učebnic, jež udržitelné knihkupectví nabízí, zahrnuje prakticky všechny školní předměty. Od matematiky, jejíž osnovy se nemění příliš často, a tak jsou i knihy stále stejné a pohybují se v hodnotách okolo šedesáti až sta korun. Pokračovat lze přes všechny typy humanitních věd až k cizím jazyků. Problémem není angličtina, francouzština, němčina, ruština a další. Tyto učebnice se pak řadí mezi ty nejdražší a nejpočetnější. Naopak těmi, kterých je na e-shopu nejméně, jsou učebnice pro specifické obory jako například zpracování dřeva. Ty je možné spočítat na prstech jedné ruky. Dohromady čítá sortiment učebnic více než 2 500 kusů. Všechnu prodávanou literaturu ovšem spojuje jedno pravidlo, které je stejné jako pro ostatní knihy prodávané na Reknihách. Ačkoliv je již jednou přečtená, musí být v perfektním stavu, téměř jako nová. „Ačkoliv září je rozhodně nejsilnějším měsícem, co se prodeje učebnic týče, prodávají se celoročně. I z našich interních dat však vyplývá, že poptávka po učebnicích roste během celého roku až vygraduje právě spolu se začátkem školy. A například na Reknihách si k nim našlo cestu již více než 3 500 zákazníků, ať už studentů nebo rodičů, kteří je zde kupovali svým dětem,” dodává Kula.

Čas načtení: 2021-02-19 20:17:22

Přes 25 tisíc knih dostalo šanci na druhý život díky online knihkupectví Reknihy, které podporuje udržitelný rozvoj

Bezmála sedm tisíc čtenářů dalo během dvouleté existence online knihkupectví Reknihy nový domov necelým 15 tisícům knih. Dalších deset tisíc příběhů, znalostí a informací na svého nového majitele ještě čeká. Projekt Tadeáše Kuly staví na principech udržitelnosti, sdílené ekonomiky a klade si za cíl naučit milovníky šustění papíru nehromadit svou literaturu v zaprášených policích. Reknihy fungují na systému provizí. Se čtenářem, který se jejich prostřednictvím rozhodne přečtené knihy sdílet dál se dělí 50:50. Tímto způsobem již za dobu jejich existence bylo vyplaceno téměř 600 tisíc korun. „Naším cílem je ukázat lidem, že pro koupi vysněné knihy není třeba vždy kupovat zbrusu novou. Čtenářům nabízíme literaturu, kterou již někdo jednou přečetl, ale stále vypadá jako nová, čehož docílíme díky pečlivé kontrole každé zásilky, kterou nám lidé zašlou. Jsme tak rádi, že již přes 5500 lidí si k nám našlo cestu a své knihy prostřednictvím Reknih sdílelo dál,“ říká zakladatel a CEO Reknih Tadeáš Kula. Princip je jednoduchý. Ve chvíli, kdy se čtenář rozhodne sdílet prostřednictvím Reknih své knihy, zabalí je a pošle na adresu jednoho ze sběrných míst. Tam proběhne jejich pečlivá kontrola a výběr knih určených pro prodej včetně jejich nacenění. Ve chvíli, kdy je kniha prodána obdrží její původní majitel na svůj účet u Reknih 50 procent z prodejní ceny. Tyto peníze jsou zákazníkovi připsány v podobě kreditu, který může použít na koupi nových knih, nebo si částku nechat zaslat na bankovní účet, případně přispět na další rozvoj udržitelného knihkupectví. To chce do budoucna podporovat i další české ekologické projekty. Druhá polovina výdělku jde přímo Reknihám. Z těchto peněz, tedy z každé prodané knihy, je pět korun využito na podporu organizace Ranforest Trust, jejímž cílem je zastavit kácení deštných pralesů a vymírání živočišných druhů. Ceny publikací prodávaných na e-shopu určuje tým Reknih podle několika faktorů. Stáří, stavu knihy či poptávce, jaké se těší. Ve chvíli, kdy je titul velmi žádaný, bude tedy dražší než ten, o který není takový zájem či je naskladněn ve velkém množství kusů. Vždy však budou ceny nižší minimálně o 50 až 100 korun oproti klasickým knihkupectvím. „Nakupující, kteří se rozhodnou pro knihu z druhé ruky, udělají správný krok směrem k zelenější budoucnosti. Díky těm, kteří u nás již nakoupili, jsme totiž mohli skrze příspěvky organizaci Rainforest Trust pomoci ušetřit plochu lesů v rozsahu až 3 927 937 m². Na tomhle čísle však nezastavujeme a chceme pomáhat dál. A to nejen ve světě, ale také v České republice,“ dodává Kula. V současnosti čítá tým Reknih 24 stálých členů plus několik dalších, kteří s Reknihami spolupracují externě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 06:24:03

Shaun Bythell: Zpověď knihkupce (ukázka z knihy)

Ke známému skotskému knihkupci, majiteli labyrintového obchodu nacházejícího se v malebném přímořském městečku, i nadále bohužel chodí lidi. Projevují zdánlivý zájem o knihy a literaturu, tak mu nezbývá nic jiného než jejich chování tak nebo onak strpět. Jak je ale možné, že nechápou rozdíl mezi knihovnou a knihkupectvím? Jiní zase klidně dovnitř vnášejí – do čerstvě uklizeného obchodu! – bahno nebo tam vstupují i se svými mokrými psími miláčky či spíše psy baskervillskými. Pohybují se nemotorně a shazují knihy, za což se nikdy neomluví. Drze smlouvají a dožadují se slevy jen proto, že je kniha trochu plesnivá. A teď ještě ta Italka! Slovo jí není rozumět, jen všechny v bílých rukavicích autoritativně diriguje a chudáka majitele nutí provádět cvičení na záda. Není tedy divu, že už toho na něj bývá příliš. Naštěstí ale má kde na všechna svá knihkupecká příkoří zapomenout a vydává se na ryby, plave v moři, jezdí na kole po Vysočině nebo zajde na pivo do hospody. Alespoň na chvíli pryč od všech těch „čtenářů“… Kniha Shauna Bythella navazuje na úspěšný Deník knihkupce.   Ukázka z knihy  BŘEZEN   Musím zdůraznit, že všichni knihkupci jsou poctiví. Nic jiného by mě ani nenapadlo tvrdit. Někteří z nich jsou však opatrnější než jiní. Pan Pumpherston často umožní zákazníkovi koupit něco za babku, ale je příliš chytrý na to, aby mu to řekl: pokaždé ho nechá, ať na to přijde sám, protože dobře ví, že tomu tak stejně vždycky bude. Jedině tento způsob zaručuje ty správné výsledky. AUGUSTUS MUIR, DŮVĚRNÉ MYŠLENKY JOHNA BAXTERA, KNIHKUPCE   Svým popisem knihkupců jakožto „poctivých“ projevuje Augustus Muir snad až přílišnou velkodušnost. I v této branži najdete, jako kdekoli jinde, podvodníky, ale jen málokteří začnou podnikat s knihami v naději, že se tím obohatí. Snad to právě tak i myslel: že to není podnikání, od kterého většina z nás, co jsme si ho vybrali, očekáváme enormní finanční kompenzaci. Má to však jiné přínosy. Ve své knize Drobnosti ze starého knihkupectví, vydané roku 1904, poznamenal R. M. Williamson: „Těch pár, kteří prodejem knih zbohatnou, nelze srovnávat s mnoha dalšími, pro které to nikdy nebude znamenat více než jen skromné 72 živobytí. Nejšťastnější v tomto podnikání nejsou ti nejbohatší, ale naopak ti nejspokojenější, ti, kteří své zaměstnání milují a možnost kupovat a prodávat knihy považují za velké privilegium.“      Zvláštní je, že s těmi nejchamtivějšími lidmi se setkávám nejčastěji při výkupu knih. Jsou to ti, kteří se snaží, aby z knihkupce při prodeji své sbírky vyždímali každou poslední penny, zároveň ale stejní zákazníci při nákupu knih cenu stlačí až na samou marži. A jakkoli to nepochybně představuje dobrý smysl pro obchod, nese to s sebou určitou kyselou pachuť, protože v tom není ani špetka férovosti. A naopak zákazník, který je spokojený s tím, co mu za jeho knihy nabídnu, se při nákupu nepokusí cenu snížit. Stejně jako pan Pumpherston i já těmto zákazníkům s radostí zlevním celkovou částku z dvaadvaceti liber na dvacet, aniž by mě o to sami žádali, na rozdíl od těch, kteří snížení požadují, přičemž poukazují na mírné poškození, jako je malé natržení obálky. Moje odpověď v těchto případech zní vždy asi takto: „Ano, obálka je mírně poškozená, už jsem to započítal do ceny knihy. Proč bych ji měl za stejnou vadu snížit dvakrát?“ To je pak obvykle přiměje zmlknout, ale jsou i tací, co nic nekoupí, dokud nemají pocit, že se jim podařilo usmlouvat slevu. To je ten nejhorší druh lidí, s kterými se setkávám. Mám dojem, že jim v zásadě nejde o tu nicotnou libru, kterou tím uspoří; je to o pocitu moci. Chtějí, aby to byli oni, kdo rozhoduje, a ať jste obchodník s antikvárním nábytkem, zemědělský dodavatel nebo prodáváte auta, zákazník tu potřebuje mít pocit, že při obchodní transakci má navrch. Takovíto lidé pak vyžadují při koupi dvou knih „množstevní slevu“, v restauraci nikdy nenechávají spropitné, nebo se vychloubají, že jeli na dovolenou na místo, kde předtím došlo k teroristickému útoku, „protože je to levnější“.      Z mého pohledu knihkupce je hlavním trikem při koupi být férový a konzistentní. Pokud v této branži získáte pověst oděrače, rychle se to o vás rozšíří a váš přísun materiálu vyschne. Sám jsem zrušil několik obchodů jen proto, že prodávající požadoval víc, než jsem byl ochotný zaplatit — mnozí z nich se ke mně ale nakonec vrátili, poté co to zkoušeli u několika dalších obchodníků a byli zklamáni. Myslím, že většina knihkupců je v tom stejná. Mohu upřímně říci, že neznám nikoho, kdo by za vzácnou a cennou knihu zkoušel zaplatit jen pár liber.     PONDĚLÍ 2. BŘEZNA   Objednávky online: 7 Nalezené objednávky: 6   Sedm objednávek, všechny z Amazonu.      V deset mě přišel navštívit Jeff, divoký muž, který žije v Doon of May — jakési komuně v lese, kterou před lety založil. Je to zcela slušný člověk, myšlenkově zaměřený proti stávajícímu politickému zřízení. Vypadal, že ho něco trápí, a nerozhodně přešlapoval na místě. Nakonec z něj vylezlo, že mu byla nabídnuta značná peněžní částka za dřevo z pozemku jeho komuny, a on nyní čelí té problematické představě, že by se měl stát kapitalistou.      Hned jak Jeff odešel, nastala půlhodinová sněhová vánice. Zcela neočekávaně v ní uvízl Kapitán, který se krátce po jejím skončení objevil zcela zasněžený na prahu.      Po obědě přistoupil k pultu zákazník, v ruce třímal knihu o vyšívání. Řekl: „Nechci tu knihu koupit, ale našel jsem ji v oddělení filatelie, což se mi pro ni zdá jako naprosto nevhodné místo.“   Pokladna celkem 68,99 liber 8 zákazníků     ÚTERÝ 3. BŘEZNA   Objednávky online: 2 Nalezené objednávky: 1   Pouze jedna objednávka z Amazonu a znovu žádná z Abe. Monsoon nepochybně vykazuje další technickou závadu. Před několika lety jsme za počátečního nadšení (které se brzy změnilo v lhostejnost a nyní je z toho nesmírná nechuť) začali prodávat knihy online. Používáme databázi nazývanou Monsoon, přes kterou spravujeme naše zásoby, nahráváme informace na webové stránky a získáváme objednávky.      Postarší žena se mě zeptala: „Mohl byste mi sundat z police támhleten výtisk paní Beetonové a říci mi jeho cenu a datum vydání?“ Udělal jsem, jak žádala, jenom aby mi oznámila: „Stejné vydání mám doma. Teď už vím, kolik stojí.“ Asi zavedu daň za plýtvání časem.   Pokladna celkem 39,49 liber 5 zákazníků     STŘEDA 4. BŘEZNA Objednávky online: 1 Nalezené objednávky: 1   Dnes v obchodě pracovala Nicky, mohl jsem tedy zajet do Glasgow hodit knihy do sběru. Před odchodem jsem ji požádal, aby zatímco budu pryč, uklidila na stole a vytvořila výlohu.      V půl třetí jsem dorazil do Smurfit Kappa a krabicemi knih z dodávky naplnil čtyři velké plastové nádoby (každá pojme asi dvacet krabic). Obsah nádob je pak vyklopen na dopravní pás, rozřezán na kousky a zabalený poslán k recyklaci do Číny nebo Birminghamu, v závislosti na mezinárodní ceně papíru.      Nicky mě požádala, abych jí, když už budu v Glasgow, našel v bazaru se stavebninami nějaké okenice, takže když jsem skončil se sběrem zamířil jsem tam. Nakonec jsem — po dlouhém ježdění okolo, kdy jsem nechtěně jel na červenou — to místo našel. Okenic tam bylo velké množství. Na požádání mi řekli, že jsou pětasedmdesát liber za pár. Zavolal jsem Nicky, abych zjistil, jestli je s cenou spokojená: „Eh? Cože? Nechybí jim tam náhodou desetinná čárka?“ Odjel jsem s nepořízenou.      V šest jsem se vrátil do obchodu, abych zjistil, že ho Nicky obšťastnila svým obvyklým chaosem, hromady knih byly na podlaze, na stole i pod ním. V radikálním odklonu od svého běžného chování se ale řídila mými instrukcemi a vytvořila novou výlohu. Ta sestávala z matoucí kombinace knih o golfu, kinematografii a politice.      Spojení pětihodinového řízení a namáhavého vyndávání krabic z dodávky mým problémům se zády rozhodně neprospělo.      V těchto měsících se obchod zdá být vytíženější než obvykle, snad proto, že zima byla tak mírná. Většina našich zákazníků je v penzi a neradi řídí na náledí, déšť jim ale zjevně nevadí.   Pokladna celkem 61 liber 7 zákazníků     ČTVRTEK 5. BŘEZNA Objednávky online: 3 Nalezené objednávky: 3   E-mail dnes ráno:   Ahoj, rád bych věděl, jestli nemáte nějaké knihy od Paula Bartona. Našel jsem je na internetu uCube Cart. Nevlastním platební kartu, loni jsem jim tedy napsal, jestli bych si knihy mohl koupit i bez ní. A víte, co ten člověk udělal? Dopis mi vrátil zpátky, aniž by ho četl, jen na obálku přidal spoustu hloupých nesmyslů. Žádné vysvětlování, omluva, nic. Myslím, že je to od něj velmi sprosté! Vypadá to, že není k zastižení. Musí být snad ve vězení nebo v nějaké instituci. Vy toho muže znáte? Napsal jsem mu několik e-mailů, ale neodpověděl mi. Možná odpoví vám. Velmi podivné! Děkuji.   Nejsem si jist, kolik lidí by — po obdržení svého dopisu vráceného a neotevřeného — usoudilo, že zamýšlený adresát musí být ve vězení. Člověka by jistě napadlo několik daleko jednodušších vysvětlení, v neposlední řadě to, že sám odesílatel tohoto e-mailu by měl být v „nějaké instituci“.      Šel jsem na zahradu pro něco zeleného do výlohy s tématem zahradničení a zjistil, že začala kvést chryzantéma. Květy vypadají asi den krásně, pak náhle zhnědnou. Země je pro ně příliš zásaditá, přesto se každý rok znovu snaží vyhnat do květu.      Počítač v obchodě se přes noc restartoval a antivirový program odstranil něco z Monsoonu, takže teď nejde otevřít. Netuším proto, jestli máme nějaké objednávky. Napsal jsem jim, jelikož ale sídlí v oregonském Portlandu na západoamerickém pobřeží, jsou za námi o sedm hodin pozadu.   Pokladna celkem 60,49 liber 8 zákazníků     PÁTEK 6. BŘEZNA Objednávky online: 2 Nalezené objednávky: 2   Dnes Nicky. Zabrala facebookovou stránku obchodu a vytvořila typicky matoucí post:   Dobré ráno! Jako ptáček si to s písničkou v srdci letím do práce, abych pak byla vyplísněna za nákup knih za 45 liber, zatímco VZZ by za ně dal 175. Spokojený zákazník, spokojená já, nabručená trubka… pardon, chtěla jsem říct „šéf“.   VZZ je přezdívka, kterou pro mě Nicky nyní používá a je to zkratka pro „Velkou zrzavou záhadu“. „Trubka“ je pro nezasvěcené skotská nadávka, nejzdvořilejší interpretace by byla „absolutní idiot“. Jednou z dnešních objednávek byla kniha s názvem Moskva má plán. Překrásná obálka, jsem si jistý, že se panu Putinovi bude líbit.      Od Monsoonu jsem obdržel e-mail s přihlašovacím kódem, aby se mohli na dálku napojit na můj počítač a opravit problém. Kvůli časovým rozdílům to znamená, že databáze byla většinu dne spadlá, a Nicky tak nemohla zanést náš fond na internet.   Pokladna celkem 64,34 liber 7 zákazníků     SOBOTA 7. BŘEZNA   Objednávky online: 0 Nalezené objednávky: 0   Dopoledne jsem jel do Maybole (asi hodina cesty), abych se podíval na soukromou knihovnu. Nachází se v domě, který patří jedné vdově. Už jsem tu kdysi byl, tenkrát tu měli výtečný antikvární materiál. Dnes tam ale nebylo nic větší hodnoty, snad kromě výtisku Soud s Jamesem Stewartem z roku 1753 — který je ve Skotsku známý jako vražda u Appinu. Právě na tomto příběhu založil Robert Louis Stevenson děj svého Únosu. Výtisk stejného vydání — možná dokonce i ten samý — koupil kdysi v knihkupectví v Inverness Stevensonův otec a dal ho svému synovi — tím bylo zasazeno semínko, z nějž později vzejde Únos. Stevenson na toto vydání knihy dokonce i nepřímo odkazuje, když svého protagonistu (jedinou důležitou postavu, která není založena na reálné osobě) nazve David Balfour: Soud s Jamesem Stewartem tehdy vydalo nakladatelství Hamilton a Balfour.      Odpoledne přišel do obchodu bývalý voják jménem Adam Short. Už 366 dní putuje proti směru hodinových ručiček podél pobřeží Spojeného království. Potřeboval na noc postel, uložili jsme ho tedy do skladu, což navzdory primitivním podmínkám místa přijal s radostí. Nemohu si pomoci, ale načasovat si putování tak, aby se na severu ostrova ocitl v době, kdy jsou dny nejkratší a počasí nejhorší, nemusel být ten nejrozumnější nápad.   Pokladna celkem 215,97 liber 17 zákazníků      PONDĚLÍ 9. BŘEZNA   Objednávky online: 3 Nalezené objednávky: 3   Vzbudil jsem se za zvuku skučícího větru a deště bičujícího do okna ložnice. Když jsem otevřel obchod, všiml jsem si, že do jednoho okna zatéká a voda kape na knihy ve výloze. Abych ji zachytil, popadl jsem v kuchyni nějaké pánve, pak jsem zapálil v krbu a deset minut se okolo něj choulil v marné snaze se zahřát.      Krátce po otevření vešla dovnitř skupina osmi mladších, asi pětadvacetiletých lidí a hodinu si ho prohlíželi. Nikdo z nich si nic nekoupil.      V deset se stavila Tracy (Královská společnost pro ochranu ptáků), aby použila naši wifi. Dopoledne strávila sezením u krbu a hledala si práci. Pokladna celkem 55 liber 7 zákazníků   Dybbuk, 2020, přeložila Markéta Hofmeisterová, vázaná, 352 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-15 18:00:56

Tomáš Dianiška: Civilizace se zastavila – můžeme svět vnímat jinak

Stávající pandemie nového koronaviru dramaticky zasáhla do chodu běžného života každého z nás. I výsledky výročních Cen divadelní kritiky musely být 16. března vyhlášeny pouze prostřednictvím kanálu YouTube. Mimořádný úspěch znamenaly pro mladou renesanční osobnost českého divadla (ač původem ze Slovenska), herce Tomáše Dianišku. Jeho hru Transky, body, vteřiny o úspěšné meziválečné atletce Zdeně Koubkové, která se narodila s vývojovou vadou reprodukční soustavy, uvádí Divadlo Petra Bezruče. Jako její autor a režisér proměnil Dianiška všechny své nominace.    Co pro vás znamená ocenění v kategorii Poprvé uvedená česká hra a Inscenace roku 2019 za Transky, body, vteřiny?  Pro mě jsou to nejzajímavější divadelní ceny u nás, takže je to velmi povzbudivé. Zároveň mi to ukazuje plynutí času, vývoj mého vlastního myšlení. Kdysi před patnácti lety, když jsem nastoupil na DAMU, vyhrál stejnou cenu můj profesor, režisér Jan Nebeský. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že na to někdy dosáhnu i já a ejhle.    Jak jste k námětu Transek dospěl?  Na příběh jsem narazil náhodou. Vedení divadla už potřebovalo znát název a anotaci kvůli podávanému grantu. Zašel jsem do knihkupectví a četl si přebaly novinek. Nejsem sportovní fanda, ale knížka Pavla Kováře Příběh české rekordwoman mě ihned zaujala. Výběr tématu je pro mě klíčový. Potenciál jsem ucítil hned – první republika, transgender, skandál. V tu chvíli jsem o této problematice nevěděl nic, ale co je důležitější, v tom knihkupectví mě to dojalo. Nevěřím na ezo splynutí a kouzelná vnuknutí, ale v některých případech se řídím tzv. srdíčkem. I když pak přípravě inscenace věnuji rok života, při výběru látky dám na svou intuici. V tomto případě to trvalo pár vteřin.    Stále trváte na tom, že psaní není váš hlavní obor? Možná to k tomu postupně spěje. Píšu čím dál víc a mám pocit, že mě to naplňuje. Hraní mi k tomu ale velice pomáhá. Píšu s představou, jak se to chudák herec bude učit. Možná to je tím napsané líp „do pusy.“ Tím, že mám hlavní pracovní náplň hraní, udržuji si nad psaním i jistý nadhled. Nemusím to brát moc zodpovědně. A herectví je samozřejmě mnohem zábavnější činnost než sezení u počítače.    Mluvil jste o významu vaší intuice při volbě tématu. Zasahuje vám i do procesu tvorby inscenace? Nezanedbáváte analýzu?  Ó, to je zajímavé. Myslím, že s kolegy zkoušíme spíš intuitivně a během toho to zároveň analyzujeme. Jde to ruku v ruce. Nechat všechno jen na pocitech je nebezpečné. Jednou se to na zkoušce povede, ale pokud si neřeknete, čím to bylo, už se to nemusí nikdy zopakovat. Za ty roky už máme vybudovanou určitou zručnost, nějakou techniku. Hodně se to osvědčuje při budování gagu, nebo komediálním timingu. Tam je analýza důležitá – proč ten vtip funguje, nebo ne. Často si to vysvětlujeme i po představení v šatně. Proč dnes něco nevyšlo.    A při psaní? V psaní je to podobné. Nechávám volně plout myšlenky, ale analyticky je filtruji, ať udržím žánr, ať neztratím tah příběhu. Analýza s intuicí je jako chlebíček s hermelínovým salátem. Taková česká varianta symbolu jin a jang.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pro vás těžší napsat hru, nebo ji inscenovat? Možná vás teď režie začala lákat... Láká. Je to velice pohodlné zaměstnání, když víte, co dělat. Když tápete, musí to být horor. Já si troufám jenom na svoje hry. Ty už doma píšu s představou, jak to bude vypadat. Takže pro mě je těžší napsat text. Předchází tomu přibližně půlroční až roční samostudium. Poslouchám dobovou hudbu, dívám se na dokumenty, tematické filmy, čtu knížky a googluju si informace. Při samotném psaní je to pak samotářská mravenčí práce. To na jevišti už jen plním představu, kterou jsem za ten rok v hlavě nashromáždil. Můžu se nechat překvapovat herci, kteří na zkouškách taky dostávají asociace a nápady, častokrát lepší než ty moje, a to máme pak všichni radost z tvorby.    Ve zmiňované anketě byl nominován i další kus, o jehož autorství se dělíte s Igorem Orozovičem. Bezrukého Frantíka o životě tělesně postiženého spisovatele a podnikatele Františka Filipa uvádí vaše domovské Divadlo pod Palmovkou v Praze. Hlavní interpreti obou her si rovněž odnesli ceny. V čem byl pro vás rozdíl pracovat s ostravským Divadlem Petra Bezruče od toho, na co jste zvyklý se svým souborem? Byl to zásadní rozdíl. Už po technické stránce. Do Ostravy jsem musel denně vstávat v pět ráno a po zkoušce zas letět na vlak, ať stihnu večerní představení na Palmovce. Byla to teprve moje třetí regulérní samostatná režie. Kromě těchto drobných nepříjemností musím uznat, že režie je velice pohodlné zaměstnání. Pokud máte oporu v hercích a suverénní představu a vizi, jak inscenovat text, je to příjemná šéfovská pozice. Herec však může po zkoušce „vypnout“ a věnovat se jiným zájmům. To režisér nedokáže. Po zkoušce musí plánovat program na další dny, vybírat a stříhat hudbu a zvuky, řešit scénu s výtvarníky, světla, škrty a úpravy v textu a najednou je zas ráno a další zkouška.  Se souborem na Palmovce pracujeme jinak. Využíváme kolektivní režii. Funguje to tak, že dodám text a na zkouškách do toho mluvíme všichni. Vyžaduje to partu lidí, co se k smrti neurazí, když se denně hádají. Já tu hádku jenom moderuji, ať se nezamotáme do nesmyslů. Výsledek má jiné kvality. Divák cítí, že to šlo „z nás“, že jsme sehraní, a to skupinové nadšení se na něj přenese. To je výhoda autorského divadla. Že je to velice autentické, že s výsledkem souhlasíme všichni. Ono to v repertoárovém divadle není úplně obvyklé. O tom diváci častokrát nemají ani potuchy. Herce někdy nebaví to, v čem hrají, ale pokud jsou profíci, divák nic nepozná. Stejně se tomu snažím vyhnout. Náš kolektivní režisér se jmenuje František Xaver Kalba.   Soubor F. X. Kalby jste spoluzaložil v Liberci jako odnož Divadla F. X. Šaldy, vašeho prvního angažmá, a okamžitě zaplnil jakousi mezeru na trhu. Momentálně působí ve Studiu PalmOff Divadla pod Palmovkou, kde uvádí řadu vašich her. Máte pocit, že v ČR je nedostatek atraktivního (zábavného a přitom inteligentního) divadla, které by vycházelo vstříc vaší generaci? Podobných partiček je hodně: 11:55, X10, A studio Rubín, Chemické divadlo, Letí, Divadlo za branou, Masopust, MeetFactory... My s Kalbou ale opravdu děláme střední proud. Nebojíme se podat velký příběh popkulturní formou. Diváci mají pocit, že se dívají na artík, ale dostávají popík. Nebojím se hledat vzory v Hollywoodu.   Formálně je vám blízký žánr sitcomu s řadou popkulturních odkazů. Ve svých tématech se přitom poněkud nesourodě vracíte k polozapomenutým kauzám 20. století (případně do dob svého dospívání). Čím si vysvětlujete zvýšenou poptávku po této poetice? I filmoví producenti často využívají magnet v podobě věty „podle skutečné události.“ Mě historie baví. Rád si minulost zasazuju do kontextu a vyvozuju odpovědi k dnešku. Sto let mi vůbec nepřipadá dlouhá doba. Samozřejmě naše životy jsou položeny na starých událostech, od kterých se naše společnost odrazila. Každá správná sci-fi, ať už z minulosti nebo budoucnosti, se musí dotýkat hlavně dneška. Úspěch Transek si vysvětluju hlavně tím, že má veliký přesah k nám do současnosti. Vypovídá o strachu lidí z neznáma, o nástupu extremismu, o závisti, o rasismu, o hledání identity a boji proti hloupému establishmentu. Když si divák uvědomí, že lidé před sto lety měli úplně stejné problémy jako my, může dojít ke katarzi. Třeba totiž na svět nahlédne z větší dálky a uvědomí si malost a křehkost našich životů.   Vybíráte si záměrně vážná témata, která mohou mít přesah. Na Ceny divadelní kritiky jste navíc nebyl nominován poprvé. V roce 2017 jste se stal Talentem roku i díky vašemu „totalitnímu hororu o nástrahách skautingu“, Mlčení bobříků. Přesto jste ještě nedávno tvrdil, že je pro vás nejdůležitější pobavit, nikoli sdělovat poselství. To jsem asi jenom machroval. V prvopočátku opravdu musí stát silná emoce, která se mě dotkne a donutí k psaní. Pak už to celou dobu jenom zlehčuju. Nastává rozpor mezi hravou formou a vážnou story. A to je moje oblíbené hřiště. Je to trik. Divák má pocit, že se celou dobu dívá na trošku pokřivenou komedii a najednou na něj vybafnu tu samou emoční nálož, kvůli které to celé dělám. Možná i proto jsou moje hry v současnosti úspěšné. V době, kdy nikdo nemá čas. Jsou to tragédie, které jsou napsané jen tak rozverně, neumětelsky hala-bala, čtyřicet stránek a šup domů. Třeba nám virová krize leccos napoví. Najednou se civilizace zastavila a můžeme svět vnímat jinak.    Před deseti lety jste autorsky debutoval hrou Googling and Fucking. Váš styl se od té doby asi posunul. I cílové publikum vašich komedií, dnešní generace třicátníků, stárne a jeho priority se mění. Zrcadlí se to ve vašich kusech? Myslím, že ano. Taky stárnu. Dnes už by mi punková hříčka ve stylu Googlingu přišla banální. Osobně si myslím, že dělám rodinné komedie. Ta rodina musí mít ovšem už odrostlejší děti. Od jisté chvíle k nám na Palmoffku na představení 1000 věcí, co mě serou začali chodit diváci ve věku mých rodičů. Za cílovku tohoto dílka jsme primárně předpokládali vysokoškoláky. S kolegy jsme došli k závěru, že šedesátníci na nás chodí, aby rozuměli svým dětem. Aby věděli, o čem se třicátníci baví a jaké problémy řeší.    Jako hrdiny svých her si zpravidla vybíráte skutečné osobnosti s pohnutými osudy. Jejich příběhy ale vyprávíte s velkou mírou nadsázky a ironie. Tragikomické lomení je dramaticky velmi působivé. Máte ale nějaké limity, za než byste svůj černý humor nevpustil? Častokrát si řeknu: „To už je moc.“ Dám příklad ze své zatím poslední hry Bezruký Frantík. Předem nám bylo jasné, že inscenaci uvidí i hendikepovaní diváci, například z Jedličkova ústavu, kde se hra zčásti odehrává. Ale už při psaní jsem si zakázal se nějak cenzurovat. Protože někdy mě samozřejmě napadlo: Ty jo, až tohle uvidí nějaký vozíčkář, může se ho to dotknout. A totéž se opakovalo při inscenování. Ale když inscenaci lidé z „Jedličkárny“ viděli, přišla jim úplně v pohodě, protože mají hodně velký smysl pro humor.  Nějaké limity samozřejmě určitě mám, ale to jsou tak ošklivé nápady, že o tom nebudeme mluvit.   Psát jste začal podle vlastních slov neplánovaně a spíš z legrace. Jako dramatik jste si ale už vybudoval solidní pověst. Je to pro vás svazující? Teď už vím, že na ty hry nechodí jenom kamarádi. Musím si dávat pozor na jazyk. Vážit slova. Ale jen odsud posud. Dvakrát se mi stalo, že moje hry někdo odsoudil ještě před začátkem zkoušení. Proti Mlčení Bobříků vznikla petice za stažení z repertoáru. A naposled se od Transek distancoval zmiňovaný autor knižní předlohy Pavel Kovář. Je to trošku frustrující. Takže teď, když píšu hru o Anthropoidu, nechci vyvolávat rozbroje. Ale určitě existuje spousta historiků, kteří mi každý detail omlátí o hlavu. Třeba že Heydrich ve skutečnosti nemohl tancovat na písničky rakouského zpěváka Falca, čímž celá hra začíná.    Hra se bude jmenovat 294 statečných, jak jsem se dočetla, a Divadlo pod Palmovkou, které vám téma patrně zadalo, plánuje její premiéru na září. V jaké fázi se momentálně nachází?  Téma jsem si zvolil sám. Vypovídá o lidech, kteří byli kvůli své pomoci výsadku Anthropoid popraveni. Mělo by to vypadat jako akční film z 80. let. Takže Gabčík s Kubišem budou vypadat jako Rambo s obrovskýma bouchačkama. Jsem zhruba v půlce, ale kdo ví, kdy začneme zkoušet. Je pravděpodobné, že se celá příprava kvůli karanténě přesune.    Budete sám režírovat? Režírovat budu sám, kolektivně ukočírovat tolik herců by byl problém.   Z vašeho popisu je patrné, že i tento titul bude provokovat. Není riziko, že mladší generace bude mít tendenci vážná témata nahlížena vaší optikou zlehčovat? To bych rozhodně nechtěl. Předpokládám vzdělaného diváka, který se s danou látkou nesetká v mých hrách poprvé. Divadlo není dokument. Nemám ambici diváky vzdělávat, spíš v nich vyvolávat emoce. Připomenout jim, že přese všechny problémy žijeme pohodový, fajn život.    Jak ve vás osobně období heydrichiády rezonuje? Do školy jsem chodil na Slovensku a přiznám se, že jsme toto téma moc neprobírali. Měli jsme spoustu problémů se Slovenským štátem a povstáním. Takže celé to peklo, hrdinství a odbojové činy, na mě naplno dopadly až před deseti lety, když jsem poprvé navštívil Národní památník hrdinů heydrichiády. Poslední rok se to snažím intenzivně studovat a přiznávám, že mě to nesmírně vzrušuje a dojímá.    Předpokládám, že současné nucené divadelní prázdniny vám aspoň umožňují víc se věnovat psaní. Co dalšího připravujete? Ano, píšu denně. Na podzim bych měl režírovat svou hru o vzestupu a pádu Vlasty Buriana pro liberecké divadlo. Pak ještě hru o Věře Špinarové pro Bezruče. Vyvíjím seriál pro televizi, ale teď je to všechno v mlze. Snažím se přesvědčovat sám sebe, že ty hodiny strávené s textovým editorem nejsou zbytečné.    Garderobiérky Divadla pod Palmovkou se zapojily do pomoci nemocnicím a šijí roušky. Jak to teď u vás vypadá – zkouší se? Nezkouší. To by nešlo. Na jevišti na sebe všichni neustále prskáme, je to kontaktní sport. Připravujeme s kolegy podcast, předčítáme pohádky, Čapka, Jiráska. Snad to co nejdřív pomine. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-04-04 15:55:12

Anne Delaflotte Mehdevi: Osvícenství potřebujeme, aby se uskutečnila ekologická, sociální a politická proměna

Francouzská spisovatelka Anne Delaflotte Mehdevi strávila sedmnáct let v Praze, kde spolu s americkým manželem provozovala mezinárodní knihkupectví U Knihomola. Ve svém sedmém románu Divadlo světla (Argo, přeložila Danuše Navrátilová, ukázku si můžete přečíst ZDE) se zabývá příběhem Slávka Sýkory, který se v Praze a v Kuksu 18. století věnuje osvětlování tehdejších divadel. Stavovské divadlo, Nosticovo divadlo, Šporkovo divadlo… protestanti, katolíci a Židé; román nasvěcuje poněkud opomíjený úsek českých dějin. Divadlo světla vyšlo nejprve francouzsky.    Má ten Slávkův příběh něco společného s vaším pobytem v Praze? Chtěla jsem si trochu přivlastnit českou historii, abych lépe porozuměla tomu, kde jsem žila celou první část svého dospělého života a kde se narodily mé děti.   Projevila se ta zkušenost nějak v jejich životě? Mé tři syny to nezměnilo, ani nemohlo. Narodili se tady, žili tady celé své dětství a ještě později. Pravidelně se sem vracejí. Jeden z nich tady znovu po nějaké době žije. Jsou to Pražané a zároveň Franko-Američané, to je jejich identita.    Jak vás vlastně napadl ten Slávkův příběh? Nebo je to spíše příběh města? Příběh divadla?  Zkusila jsem přemýšlet nad celou českou historií, nad tím, co tuto zemi vytváří. Zdálo se mi, že Praha, stejně jako český jazyk, jsou očividně dvě pevné kotvy její identity. Proto ten román musel být ukotvený v Praze. Sedmnácté století bylo stoletím hrůz, v devatenáctém století, tam se vyjádřila moderní česká identita. Řekla jsem si, že bych se mohla vydat na projížďku osmnáctým stoletím. Tehdy se očividně hrálo o všechno. Hned jsem si představila, že Slávek by se mohl zabývat tím, že by osvětloval divadelní představení. Možná mě to napadlo, protože Češi si představují nejen sedmnácté století, ale také osmnácté století jako století stínů. Abych ty stíny zahnala, představila jsem si, že Slávek bude jakýmsi sochařem světla.   Je osobnost Slávka Sýkory vymyšlená? Nebo je inspirovaná někým skutečným? Je úplně fiktivní. Chtěla jsem, aby byl půvabný. Aby něco vyzařoval. A aby to byl mrzák… Pardon.   Přes svůj handicap ale začne pracovat v divadle, stará se o světlo. Pro váš román je důležitý fenomén světla – světla jako divadelního osvětlení, ale i světla intelektuálního. Fascinuje vás doba osvícenství? Nefascinuje, ale tato naše evropská tradice je mi blízká. Na druhou stranu, nejsem bez sebe z eura, nepodporuji všechny naše zkušenosti, jak bych mohla? Evropané ve velké míře vytěžili z naší civilizace to temné, ovšem osvícenství, to je její světlá stránka.   V čem? Evropa osvícenství, to je kontinent, kde se život podrobuje zkoumání. Tak ji definoval Patočka, o tom snil. V osmnáctém století spolu intelektuálové, vědci a lidé u moci vášnivě komunikovali, vyměňovali si názory z jedné země do druhé. Znalosti se šířily celou společností tehdejší doby, ve Francii například prostřednictvím Diderotovy a d´Alembertovy encyklopedie.   Myslel jsem právě na osvícenství jako na dobu racionality (i hrabě Špork v románu vystupuje jako racionalista). Je pro vás dnešní Evropská unie dědicem osvícenců? Racionalita, která určuje úsudek, jistě, tento přístup je v osvícenství ten hlavní. Mám ale strach, že EU vlastně pro nás pro všechny znamená, že jsme dědictví tohoto přístupu ztratili. Na druhou stranu, stačilo by několik mužů a žen s dobrou vůlí, morálně a intelektuálně důvěryhodných, kteří by dokázali připomenout základy, tedy základy Václava Havla, Simone Veilové, Hannah Arendtové, v jejich různých podobách, aby je oživili. Je třeba, aby se znovu vynořily autority, jako jsou ty, které jsem připomněla. Pak se dokážeme společně pohnout kupředu.   Jak by takový pohyb vpřed mohl vypadat? Dnes je třeba pokračovat v osvícenství, ale bezpochyby se méně zaměřovat na Evropu. To je dnes to „přirozené“, v měřítku světa, pro nějž musíme najít řešení. K tomu potřebujeme zralé občany, kteří nepletou dohromady emancipaci s hloupou a šílenou destrukcí, kteří jsou schopni myslet na vzdálenou budoucnost. Osvícenství potřebujeme, aby se uskutečnila ekologická, sociální, politická proměna. Aby bylo možné dál žít v demokraciích, kde se respektují práva minorit, nebo kde se v digitalizovaném světě zachovává svoboda jednotlivců.   O radikální změnu se svým způsobem pokouší hnutí žlutých vest. Vy byste chtěl spojovat osvícenství se žlutými vestami? Určitá podobnost tu existuje, bezpochyby v síle hnutí, v radikalitě požadavků, jak změnit skutečnost. Hnutí žlutých vest vyjadřuje v podstatě velmi racionální požadavky, jako by opakovalo nároky osvícenství, například že společnost by měla pomoci chudým pracujícím. Pokud věříme, že jsme demokracie, zdá se to být velice legitimní a koherentní požadavek. Ovšem další požadavky toho hnutí mají podle mě k racionalitě a toleranci, a tedy k osvícenství, velmi daleko.   Máte k divadlu obecně a zvláště k baroknímu divadlu nějaký vztah? K divadlu? Po pravdě vlastně nevím, proč se k němu vždy dostanu. Víc mých románů se tím nebo oním způsobem vztahuje k nějakému divadelníkovi. Vytvořila jsem dokonce postavu, která je návrhářem divadelních opon a na konci svého života modeluje, vyrábí miniaturní divadla. Možná pro mě román znamená něco jako divadelní scénu.   Jaká je proporce fikce a reality ve vašem popisu historie pražských divadel a divadla na Šporkově Kuksu? Co se týká doby Šporkova divadla, opírala jsem se o práce amerického muzikologa Daniela Freemana. Ohledně Stavovského a Nosticova divadla jsem použila různé zdroje, ze kterých jsem vytěžila všechny ty konkrétní informace. Doufám, že jsem se někde nedopustila přešlapu. Jsem si jistá, že pokud se to stalo, laskaví čtenáři mě na to upozorní.   Lze váš román číst jako oslavu vzdělanosti, knih a divadla? Ano. Slávek stráví hodně času tím, že se snaží zapamatovat si všechno, do čeho ho zasvěcuje jeho učitel, otec František, obdivovatel „kacíře“ Komenského během sedmi let, kdy má na starosti tento úkol.  Můj román, doufám, také nabízí způsob, jak vnímat hudbu. Ale také je poctou věrné lásce, přátelství, i lásce, která trvá příliš krátce. Takhle Slávek totiž prožívá to, co má před očima. Slávek je čestný člověk, který si uvědomuje relativitu, komplexnost věcí, vysvětluje nám je, zpochybňuje, a pořád si udržuje svůj humor, přes všechny zkoušky. Není si jistý ničím. Kromě toho, že jeho město trvá věčně.   Ve vašem románu jsou i zmínky o příběhu Šimona Abelese, židovského chlapce, který byl podle legendy zavražděn svým otcem kvůli příklonu ke křesťanství. Víte o pochybnostech, jež doprovázejí ten příběh? Pravděpodobně šlo spíše o propagandistické zneužití práva… Když si vezmu, jak antisemitské bylo tehdejší prostředí a nakolik toužila mocná katolická církev po mučednících, naprosto by mě nepřekvapilo, kdyby právo přišlo v tomto případě zkrátka.    V románu také popisujete rozdělení tehdejší společnosti na katolíky a protestanty. Existuje něco podobného v současné Francii? Vnímám správně, že váš román fandí překonávání rozdílů, nejen těch náboženských? Ano, pro mě je priorita všechno, co napomáhá tomu, aby život zůstal životem a aby byl ještě lepší. A tenhle můj sklon se přirozeně projevuje v mých románech. A Francie? Její náboženské rozdělení? Rozdělení na protestanty a katolíky je mi velmi vzdálené. Jsem ateistka, pocházím z regionu, který vnímám jako docela pohanský (z Burgundska, pozn. MT). Žena z Alsaska nebo z Vendée by se na to určitě dívala jinak. Víte ale, že ve Francii právě probíhá velmi aktuální debata, která nás rozděluje, a ta se týká soužití islámu se světským prostředím. Světský stát je přitom pro naši republiku opravdu to zásadní.    Autor je spisovatel.   Anne Delaflotte Mehdevi (*1967, Auxerre v Burgundsku) vystudovala mezi-národní právo a diplomacii v Paříži. V New Yorku se seznámila se svým manželem, budoucím spisovatelem Alexanderem Mehdevim. V roce 1993 se za ním přestěhovala do Prahy, kde v roce 1994 otevřeli knihkupectví s cizojazyčnou literaturou. Porodila tu a vychovala tři syny, kteří vyrůstali v Praze a navštěvovali české školy. První její román La relieuse du gué vyšel v roce 2008 a v roce 2011 ve slovenském překladu s názvem Knihárka z Bergeracu. Z korespondence, kterou si vyměňovala s kamarádkou, českou spisovatelkou Lenkou Horňákovou-Civade, provdanou za Francouze a žijící v Provence, vznikla kniha, kterou v češtině vydalo v roce 2013 nakladatelství Lidové noviny. V roce 2011 se s rodinou přestěhovala do města Manosque v Provence. {loadmodule mod_tags_similar,Související}