EUR 24,220 || 
JPY 13,020 || 
USD 20,810 || Tento týden nebude o velkých rozhodnutích, ale spíš o maličkostech, které vám začnou lézt na nervy víc než obvykle. Někdo zjistí, že už nechce pořád ustupovat, jiný si konečně přizná, že jede poslední týdny úplně na doraz. Co předpovídají tarotové karty pro jednotlivá znamení?
Čas načtení: 2019-12-09 16:40:25
Nešla jsem na jedinou stávku za klima. A nepůjdu. Před většinou svých vrstevníků o tom radši nemluvím. Ale někdy se to provalí. Ty jsi nebyla stávkovat? Ani jednou?! Proč? Ptají se, většinou útočně nebo lítostivě. Ptala se mě i babička, opatrně a s obavami v hlase. Považuje mě totiž za aktivistku. Když zjistila, že jsem se toho nezúčastnila a ani to neplánuji, s úlevným výdechem postavila vodu na čaj a začala vyprávět o čerstvě rozečtené knížce. Nejsou rozruch a vzrušené debaty, které vzbudila studentská stávka za klima, samy o sobě důkazem toho, že stávky mají smysl? Není snad dobře, že tolika mladým lidem záleží na životním prostředí? Není skvělé, jak informovaní a aktivní jsou (jsme)? Ale jo… říkám si a strašně se mi nechce pokračovat dál. Přiznávám, příšerně mě všechen ten rozruch a řeči vytáčí. Nemůžu si pomoct. „Jsme skupina českých středoškoláků a středoškolaček a na naší budoucnosti nám záleží více než na našem vzdělání. Není nám jedno, že generace našich rodičů a prarodičů ničí naši zemi a naši budoucnost,” píše česká součást mezinárodního hnutí Fridays for Future na svých stránkách v sekci O nás. My, středoškoláci, ale naši zemi a naši vlastní budoucnost ničíme taky. Každý den. Pijeme brazilskou kávu z jednorázových kelímků, jezdíme autem, kupujeme z daleka dovážené jídlo v plastových obalech, někdy taky jíme maso, kouříme, občas si zaletíme na dovolenou… a obdobně bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Jsme zkrátka součástí naší společnosti, dnešního systému. A pokud se k tomu všemu nebudeme vzdělávat, nejen že budeme jednou žít na planetě značně poznamenané globální změnou klimatu (ne-li zničenou), ale ještě s tím nebudeme umět nic udělat. A potom to bude už opravdu jenom na nás. Jak jinak ale máme dotlačit politiky, představitele velkých firem, zkrátka ty mocné k tomu, aby se něco doopravdy změnilo? Jak jinak než pomocí davů lidí v ulicích říct, dělejte něco, prosím, záleží nám na tom a cítíme se bezmocní? No jo no… na tom něco je, ale můžeme se k těm davům s čistým svědomím připojit, když k tomu sami více či méně přispíváme? Není to trochu pokrytecký? Pokud by na stávku za klima dorazil akcionář ČEZu nebo provozní ředitel počeradské elektrárny, nejspíš by nebyl vítán. Dobrovolně se podílí na fungování byznysu, který jednoznačně životnímu prostředí škodí a ke změně klimatu přispívá. Co kdyby ale přišel stávkovat místní chemický technik nebo stážista? Uklízečka kanceláří? A co rodiny, které žijí z jejich platů? Mají se ti cítit provinile? Obyvatel Mělníka, v jehož domácnosti se topí díky místní uhelné elektrárně, by se ale určitě zúčastnit mohl. Pravděpodobně by ho ani nenapadlo brát na sebe část zodpovědnosti za její fungování. Neneseme ale všichni, jako čeští občané, politickou vinu za fungování uhelných elektráren? Neneseme všichni, jako obyvatelé Země, vinu za celou klimatickou krizi? Máme se tedy úplně všichni cítit provinile? A pokud ne, kde je ta hranice? To je blbá otázka… Žádná hranice mezi odpovědnými a ostatními neexistuje. Lidstvo je odpovědné, takže jednotlivci taky. Úzkostný pocit viny jako reakce na vědomé a opakované selhávání, který očekává potrestání (v tomto případě ve formě zničené planety) je nutně destruktivní. Jsme-li totiž opravdu jako jednotlivci zodpovědní, selháváme bezmála ve všem, co denně děláme. Jedinou možností, jak se osvobodit od dlouhodobého nepříjemného pocitu, by byla léta strávená v odloučení od současné společnosti, ve snaze přežívat z toho, co člověk sám vypěstuje a uloví. Nepramení-li pocit viny ze strachu před trestem, ale z racionálního porovnání našeho konání s vlastními hodnotami, se zvnitřněnou morálkou, je-li uvědoměním si, že jsme překročili námi stanovené hranice, může se pro nás stát užitečným nástrojem. Proč říkám užitečným? Kdyby se větší část lidí opravdu radikálně rozhodla, že bude žít svépomocí na jednom místě, ke krizi klimatické bychom měli ještě rychle a nepřehledně měnící se společnost. Někdo by možná řekl krizi společenskou. Pokud se ale dokážeme cítit provinile aniž bychom se jen dlouze utápěli v úzkostných a bojácných emocích, pak se můžeme snažit zlepšovat věci postupně, tak, jak máme zrovna sílu, podle svého svědomí, a hlavně bez zbrklého rozboření dosavadního systému. Co? Možná to nemusí být dva pocity viny, ale jeho dvě fáze… ne? Když uděláme něco špatně, nejsme vždycky nejdřív úzkostní? Nebojíme se v první chvíli vždycky potrestání? Ať jako materiálního postihu nebo jako odsouzení druhými lidmi. K tomu aktivnímu provinilci se přece musíme nějak dostat. „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí,” píše Karl Jaspers ve své knize Otázka viny. Uff... zpátky ke stávce. A není tedy stávkování za klima výsledným činem toho rozhodnutí, není tou možností, o které mluví Jaspers? No… když to řeknu takhle nahlas, taky se mi to zdá trochu málo… jít na pár pátečních dopolední křičet hesla a pochodovat s transparenty. „Víme, že se někteří politici chtějí v pátek zúčastnit naší stávky. Nechoďte, jděte do své práce a začněte ji dělat pořádně. Vy jste ti u moci a jedině vy máte možnost zachránit naši budoucnost. Věnujte se klimatické politice. My jdeme stávkovat proto, že nemáme jinou možnost. Vy ji máte. Využijte ji.“ Studie ze Stanfordské univerzity, která nese sebevysvětlující název Moral Self-Licensing: When Being Good Frees Us to Be Bad, dala dohromady vícero starších experimentů a studií, které fenomén morálního (sebe)licencování v nějaké formě přibližovaly. V jednom z experimentů se po účastnících chtělo, aby si představovali situace, které jim byly zadány. Po experimentu mohli přispět charitativní organizaci. Ukázalo se, že účastníci, kteří si představovali, že dělají něco altruistického (pomáhají bezdomovci, zdarma doučují atp.) přispěli méně než ti, kteří si nepředstavovali, že dělají nějaké dobré skutky. K podobným závěrům docházeli i ostatní uvedené studie. Mohlo by to tedy znamenat, že máme každý nějakou “denní dávku” pomáhajících činů? Možná i skautský “každodenní dobrý skutek” poukazuje na zdánlivou, ale hluboce zakořeněnou počitatelnost dobra. Anna C. Merritt, Daniel A. Effron a Benoit Monin, autoři zmíněné studie definují fenomén morálního licencování takto: „Dobré skutky v minulosti nás mohou osvobozovat k nemorálnímu, neetickému nebo jinak problematickému chování. Chování, kterého bychom se jinak vyvarovali kvůli strachu z pocitu vlastní nemorálnosti a působení nemorálně.“ Možná, že i stávkování za klima je dobrým skutkem v minulosti. Pokud chodíme stávkovat, splnili jsme svoji denní, týdenní, možná i měsíční dávku snahy a teď je to na někom jiném. My jsme svůj díl na pomoc globální klimatické krizi odpracovali… Samotné označení krize (z řečtiny rozhodná chvíle nebo doba, volba, soud, vysvětlení či řešení, vyvrcholení) může být zavádějící. Chce zdůraznit, že globální změna klimatu je obrovský problém. Sice tím strhává více pozornosti a upozorňuje tak na svoji důležitost, zároveň ale vyvolává pocit, že je příliš veliký a my, jako jednotlivci, s tím nic nenaděláme. Na tak důležitá rozhodnutí prostě nejsme dostatečně kvalifikovaní a zkušení. Výsledkem toho můžeme úplně rezignovat na každodenní snahu a o to víc slepě nadávat a svalovat vinu na naše politické a ekonomické představitele. Žádný z původních významů slova ale nemá negativní náboj. Nemají nic společného se stagnací, bezvýchodnou situací nebo vyděšenou nehybností. Řecké slovo krisis naopak předpokládá naši aktivitu, přemýšlivost, nápaditost, osobní zápal a odvahu rozhodovat a konat přes možnost neúspěchu a špatného soudu. „Změňte politiku, ne klima. Politici, probuďte se!“ hlásaly 20. září transparenty na Staroměstském náměstí. Tak by možná bylo lepší křičet: “My všichni, probuďme se, měňme životní styl, ne klima, přemýšlejme, zůstaňme nadšení a zapálení, vytrvejme!” Tyhle hesla dokonce jsou v českém prostředí slyšet, ale v trochu jiném kontextu. „Každý člověk se počítá, každý krok pro demokracii má smysl. Nesklánějme hlavy a pojďme vytrvale dál za svým cílem,” píše Milion chvilek pro demokracii ve svém letošním prohlášení ke dni české státnosti. Problémy české politiky, kauzy Andreje Babiše nebo Zemanovo porušování Ústavy jsou sice pro českého občana nejspíš o něco představitelnější než klimatická krize, ale zdají se být neskutečně složité a neovlivnitelné. Mikuláš Minář i celý spolek přesto dlouhodobě vyzývá k angažovanosti a osobní iniciativě každého člověka a zdůrazňuje jeho důležitost. Jádro jejich činnosti totiž není v obřích viditelných demonstracích, ale v podpoře pomalé mravenčí práce tisíců lidí, kteří se snaží debatovat, vzdělávat se, ale také naslouchat a porozumět druhým lidem. V prohlášení Vytrváme spolek píše: „Jedno špatné rozhodnutí ho (potenciál) ale může zničit, protože k čemu je demonstrace s nejasným či nelegitimním cílem, která nemůže ničeho pozitivního dosáhnout? Můžeme sice vykřičet své zklamání či zlobu, ale taková akce nakonec jen prohloubí frustraci lidí a zanechá pocit bezvýchodnosti.“ A to se u stávek za klima bohužel děje. Ale až bude z projevů organizátorů znít méně jednoduchého obviňování politiků a více, tak jako v jednom z prohlášení Milionu chvilek Každý může, půjdu stávkovat za klima. Hrdě a radostně. Esej studentky pražského gymnázia Jana Keplera Elišky Peřichové zvítězil v letošním (již jedenáctém) ročníku literární soutěže Knihovny Václava Havla. Knihovna letos vyzvala mladé lidi, aby se pokusili formulovat, jak vnímají tvář země, ve které žijí. Studenti spojovali tvář České republiky s národní identitou i tváří lidskou, snažili se varovat před ekologickým marketingem firem, který je cílen jen na zisk, reflektovali mediální obraz ochránců klimatu. V porotě soutěže zasedli: spisovatelka Petra Dvořáková, básník Jonáš Hájek, kritička a editorka Karolína Jirkalová, novinář Ondřej Kundra a geobotanik Jan Albert Šturma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2025-07-22 21:31:54
Motorkáři přijeli darovat krev. V létě to může rozhodovat o životě
Na první pohled možná působí drsně – kožené bundy, tetování, burácející motory. Ale za touhle fasádou se často skrývá překvapivá ochota pomáhat. Důkazem je skupina [...]
Čas načtení: 2020-05-07 07:19:14
Kdo ohlídá hlídače? Německý ústavní soud zpochybnil rozhodnutí Evropského soudního dvora
Německý ústavní soud rozhodl, že program nákupu cenných papírů, uskutečňovaných Evropskou centrální bankou, není v souladu s německou ústavou. Zajímavější je ale jiná část celého rozhodnutí. V letech 2015 – 2016 podali Bernd Lucke, bývalý předseda AfD, Peter Gauweiler, bavorský politik za CSU, a také skupina politiků reprezentovaných berlínským politikem Markusem Kerberem, celkem čtyři stížnosti k německému ústavnímu soudu v Karlsruhe. Jednalo se jim o program PSPP, v jehož rámci nakupuje Evropská centrální banka postřednictvím centrálních bank členských zemí cenné papíry z různých států EU. Jelikož mandát ECB zakazuje bance provádět fiskální politiku a financovat jednotlivé státy, podle názoru stěžovatelů překročila své pravomoci. Evropský soudní dvůr (ECJ) dal roku 2018 tomuto programu své požehnání. Celá kauza tím nicméně neskončila. V úterý 4. května 2020 vydal druhý senát německého ústavního soudu své vlastní rozhodnutí, které je dosti zajímavé. (Tiskové prohlášení v angličtině zde, v němčině zde.) Podle něj je program v částečném nesouladu s německou ústavou a neudělá-li ECB do třech měsíců určité kroky, musela by se z něj Spolková banka stáhnout. O ekonomických detailech si lze česky více počíst na serveru E15. Skutečně zajímavá je ale podle mého názoru otevřená „plechovka červů“ v podobě otázky, kdo má v tomto případě navrch. Součástí rozhodnutí německého ústavního soudu je totiž i tvrdá kritika předešlého rozhodnutí ECJ, které bylo podle německých soudců nesrozumitelné, vymykalo se běžným normám práce ECJ a považují jej za svévolné. Rozhodnutí ECJ bylo ultra vires (mimo rozsah jeho pravomocí) a německé úřady se nesmějí na činnosti ultra vires podílet. Toto je superzajímavá situace, protože na první pohled by člověk ECJ považoval za nadřazený soud, kterému musejí jednotlivé národní soudy ustoupit, ať už se jim to líbí nebo ne. Tento dojem má i Evropská komise, která ihned potvrdila, že bere evropské právo jako nadřazené právu členských států. Ve skutečnosti to v případě ústavního práva zase tak jasné není. EU není – na rozdíl třeba od Austrálie nebo USA – federální stát. Federace mají jednoznačnou hierarchii, ve které je nejvyšší federální soud úplně nahoře a soudy jednotlivých členských zemí se mu musejí podřídit. Vezmeme-li konkrétní příklad, nejvyšší soud státu Texas musí respektovat rozhodnutí nejvyššího soudu USA, a to i přesto, že Texas je i na poměry USA „region razovity“. Tohle uspořádání ale v rámci EU nikdy nevzniklo. Žádná smlouva nestanoví, že by se členské státy vzdávaly své suverenity jako celku a převáděly ji na EU. Členské státy se ve prospěch EU vzdaly pouze vyjmenované části svých pravomocí. Evropské orgány mají právo rozhodovat v těchto smluvně daných věcech, ale neměly by tyto svoje pravomoce překračovat. Dvojkolejnost, která tím vznikla, je zřejmá. Německý ústavní soud nemá právo (a ani se o něj nehlásí) rozhodovat o zbytku Evropy, ale má právo přezkoumat, jestli zapojení Bundesbanky a peněz německých občanů do evropských aktivit odpovídá znění smluv, které Německo podepsalo. Což znamená mimo jiné dohled nad tím, zda si evropské orgány nevykládají svoje pravomoci příliš širokým způsobem a zda je proti „papírovému základu“ fakticky nepřekračují. Přesně k tomuhle dohledu se německý ústavní soud ve svém rozsudku hlásí. Podle něj je nutné si možnost takového dohledu na národní úrovni zachovat, i když by měla být vykonávána jen zdrženlivě: V jeho rozhodnutí se píše: „Pokud by členské státy mohly jednoduše rozhodovat – skrze svoje vlastní soudy – o platnosti rozhodnutí EU, mohlo by to podkopat prioritu evropského práva a ohrozit jeho jednotnou aplikaci. Ale pokud by se členské státy zdržely jakékoliv možnosti přezkoumat, zda nedochází k překračování pravomocí, daly by tím orgánům EU výlučnou moc rozhodovat o Smlouvách, a to dokonce i v případě, kdy EU přijme interpretaci, která by ve své podstatě znamenala změnu smluv nebo rozšíření smluvně daných kompetencí.“ V podstatě je to starý známý problém, který získal svoji latinskou formulaci už někdy před dvěma tisíci let: „Kdo ohlídá hlídače"? Federální struktury fungují tak, že nejvyšší hlídače už nikdo nehlídá a jejich členské státy se s tím smířily. EU, struktura unikátního typu, to tak zřetelně stanoveno nemá. Tenhle rozsudek je určitým druhem „varovného výstřelu“ německých soudců vůči orgánům EU: sledujeme vaši činnost a nedovolíme vám úplně cokoliv, některé postupy už jsou za hranicí legality. Zvlášť zajímavé to bude v případě budoucí hospodářské pomoci zemím zasaženým koronavirovou krizí. Německo se svého času stalo součástí měnové unie na základě slibu, že Němci nebudou muset nikdy ručit za dluhy jiných států. Kdyby tenhle princip měl být v budoucnu nějak narušen či obcházen, stoprocentně to zase skončí před soudem v Karlsruhe. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2025-12-24 20:39:54
Člověk v budoucnosti nebude už o ničem rozhodovat
Přichází doba zástupců, dospělí zastupují svoje děti, mocní zastupují bezmocné, stroje a programy zastupují zaměstnance atd. co se evolučně stane až vyjde zákon že každý člověk potřebuje robota který jej bude ve všem zastupovat a člověk nebude už moci o ničem rozhodovat. To, co popisuješ, je vlastně hypotetický konec lidské autonomie a z evolučního hlediska… Číst dále »Člověk v budoucnosti nebude už o ničem rozhodovat
Čas načtení: 2022-08-15 07:08:17
Milost, ze které pohoršení přichází
V době, kdy byl prezidentem republiky Václav Klaus, jsem se často věnoval agendě žádostí o milost. V té souvislosti jsem občas navštěvoval Kancelář prezidenta republiky, která byla vůči justičním prudičům docela přátelská. Partnerem pro jednání byl většinou Ladislav Jakl, s ním někdy kancléř Jiří Weigl a výjimečně docházelo i na velmi věcné jednání s prezidentem republiky. Vzpomínám, že se Jakl jednou o milosti republiky vyjádřil jako o nástroji nespravedlnosti: funguje sice jako pojistný ventil, který napraví selhání státu, jež se jinými prostředky napravit nepodařilo, ale dosáhne na ni jen nepatrná část potřebných. Jeho poznámka se mi vybavila z paměti, když jsem se seznámil s novinářským rámusením kolem setkání hradního kancléře Vratislava Mynáře s předsedou Nejvyššího soudu ČR Petrem Angyalossym. Schůzka se má za nevhodnou kvůli tomu, že Nejvyšší soud bude rozhodovat o dovolání, které podali spoluodsouzení omilostněného šéfa Lesní správy Lány Miloše Baláka. V tomto případě prezident republiky udělením milosti vytvořil nerovnovážný stav, který neomilostnění spoluodsouzení mohou vnímat jako nespravedlnost. Pokud by Nejvyšší soud vyhověl dovolání, spoluodsouzení by se mohli dostat na stejnou rovinu s Balákem. Hradní kancléř by za těchto okolností mohl mít zájem na ovlivnění rozhodování Nejvyššího soudu, jež by mohlo přispět k zahlazení účinků prezidentovy nepřístojnosti. Chybí ovšem důkaz, že chtěl s Angyalossym mluvit právě o této záležitosti. Ale i kdyby to byla pravda, nebyl by důvod vyčítat předsedovi Nejvyššího soudu, pokud by jeho žádost vyslechl, protože by tím na soud nevzal žádný závazek. Postavení předsedy Nejvyššího soudu je velmi silné, takže skutečně nemusí přihlížet k přání prezidenta či hradního kancléře, které směřuje proti nezávislosti soudu. Každý nositel této funkce je vyzbrojen pro odolávání lobbistickým tlakům předchozí kariérou, vysokou prestiží soudu i jeho osobně a nevýznamností protislužeb, jež by kromě ostudy mohl získat za vyhovění požadavku. Bylo by od předsedy Nejvyššího soudu krajně nezdvořilé odmítnout žádost o setkání s představitelem Kanceláře prezidenta republiky, se kterou musí občas vést úřední jednání, ale očekávat slouhovské vyhovění nějakému pokusu o zásah do nezávislosti soudu by bylo pošetilé. Zcela nepochybně to platí i v případě Angyalossyho. Pokud by se za ním Mynář skutečně vydal s žádostí, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání neomilostněných spoluobžalovaných, svědčilo by to o jeho jisté naivitě v představách o možnostech předsedy soudu. Žádný předseda soudu není oprávněn mluvit soudcům svého soudu do jejich rozhodování. Pokud by to přece jen zkusil, musí počítat s možností, že by se mu zneužití pravomoci mohlo jednou vrátit jako bumerang, kdyby „usměrňovaný“ soudce jeho jednání zveřejnil. A někteří soudci jsou na svou nezávislost citliví až chorobně. Zvláště ovlivňování tříčlenného senátu by bylo vysoce rizikovým podnikáním. Angyalossy není v tomto směru výjimkou. I kdyby jej Mynář přesvědčil, že vyhověním dovolání by jeho soud udělal dobrý skutek, neznamená to, že by své přesvědčení dokázal přenést do myšlení tříčlenného senátu soudců, kteří budou o dovolání rozhodovat. Tvrzení, že předseda Nejvyššího soudu si může o nějaké věci myslet cokoli, ale „jeho“ soudci mohou zaujmout úplně jiné stanovisko, mohu podepřít příkladem z praxe, který se přihodil bývalému předsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Šámalovi. Řešil můj podnět ke kárnému řízení s jednou pražskou soudkyní. Zachoval se jako vzorový kárný žalobce. Nechal provést obsáhlé šetření případu a vydal pak pečlivě vypracované, argumenty podložené rozhodnutí o nevyhovění podnětu. Napadený postup soudkyně byl podle něho v naprostém pořádku. Kromě podnětu ke kárnému řízení jsem podal ministrovi Robertu Pelikánovi téměř shodně formulovaný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Pan ministr podnětu vyhověl a tříčlenný senát soudců Nejvyššího soudu rozhodl, že dotyčná soudkyně porušila zákon a její rozsudek jako nezákonný zrušil. Netuším, co si Šámal myslel o rozhodnutí svých soudců. Představa, že soudkyně se vydáním nezákonného rozhodnutí nedopustila kárného provinění, mi připadala protismyslná. Pozornost, věnovaná ze strany novinářů setkání Mynáře s Angyalossym, mi proto připadá nadbytečná. Pokud z ní snad přece jen padá na někoho stín, pak je to hradní kancléř, který se již v minulosti dostal do novinářských řečí kvůli jednání, vykládanému jako pokus o ovlivňování soudu. Ale ani toto obvinění nebylo průkazné.
Čas načtení: 2021-06-12 09:24:51
Policie jako hybatel v politice
Politikům a novinářům dělá hodně starostí nezávislost policie a státního zastupitelství na politických vlivech. Některým to ale vydrží jen tak dlouho, než policie sáhne na jejich lidi, neboť považují za nepatřičné, aby je vůbec obtěžovala prověřováním podezření, že se dopustili nezákonného jednání. Takže když se dostal do potíží místopředseda vlády Jiří Čunek, KDU-ČSL hrozila opuštěním vlády, pokud se její představitel dostane před soud. Vynucená opatření připravila Čunka o možnost odnést si z veřejného soudního řízení zprošťující rozsudek. Jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Ale vypukla „válka žalobců“, kterou uhasila až ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová zbytečnou, leč úspěšnou stížností pro porušení zákona, na jejímž základě Nejvyšší soud ČR rozhodl, že trestní stíhání Čunka bylo od počátku nezákonné. Trestní stíhání bylo tehdy již dávno nevratně zastaveno. Podobně se zachovala o něco později TOP 09, strana odštěpenců od KDU-ČSL, když policie požadovala vydání ministryně Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání. Miroslav Kalousek tehdy sliboval policistům „odstíháním GIBS“ a předseda vlády Petr Nečas, praktikující katolík, pronesl ve Sněmovně „poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“. O rok později se dověděl, že všecko je jinak – ale o tom až dále. Za starostmi o nezávislost orgánů činných v trestním řízení uniká pozornosti veřejnosti neblahá skutečnost, že česká politická scéna má osobitou vlastnost: čas od času do politického vývoje v zemi beztrestně zasahuje policie. Průkopníkem byl Jan Kubice, tehdy ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, předchůdce Roberta Šlachty, který o své újmě a nad rámec svých oprávnění vyrobil zprávu o prorůstání organizovaného zločinu do státních správy, tzv. Kubiceho zprávu. Zpráva obsahovala převážně nesmysly nebo polopravdy. Unikla do médií a vyvolala skandál. Poškodila jak ČSSD, tak Jiřího Paroubka osobně a možná přispěla k volebnímu neúspěchu strany. Kubice pak opustil policejní sbor a žil v ústraní. Za zneužití svého postavení k vyvolání politické pohromy nebyl nikdy potrestán. Vývoj šel dál. V roce 2010 se do Poslanecké sněmovny dostala první „protestní“ neideologická strana Věci veřejné, hlásící se k principům přímé demokracie a s protikorupční rétorikou. Vstoupila do koaliční vlády Petra Nečase s podmínkou, že obsadí ministerstvo vnitra a nahradí policejního prezidenta Oldřicha Martinů nástupcem vzešlým z konkursního řízení. Komunita tradičních politických stran tehdy ještě měla „silný imunitní systém“ a Věci veřejné byly jediným vetřelcem. Imunitní reakce proti nim byla bouřlivá. Předáci ODS i KDU-ČSL neskrývali znechucení nad nutností přijmout Věci veřejné jako partnera. Jmenování policejního prezidenta Petra Lessyho strpěli, ale předseda vlády Nečas jeho jmenovací dekret nepodepsal: přenechal to ministrovi vnitra. Ministr vnitra Radek John se záhy stal cílem různých tlaků a dokonce peticí policistů proti jeho jmenování. Tlak neustál, reyignoval a naivní „véčkaři“ přistoupili na dohodu o jmenování osvědčeného intrikána Kubiceho ministrem vnitra, ač nepatřil do jejich party. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V součinnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů, tehdy řízené Ivanem Bílkem, a ministra vnitra Kubiceho se uskutečnil puč ke svržení legitimního policejního prezidenta Lessyho a ještě v době platnosti jeho mandátu Kubice jmenoval policejním prezidentem exponenta ODS Martina Červíčka. Lessy se dostal před trestní soud. Zřejmá spokojenost ODS s tímto výsledkem ale netrvala dlouho. Soud zprostil Lessyho obžaloby, čímž jeho odvolání ztratilo platnost a nový ministr vnitra Martin Pecina musel řešit policejněprezidentské schizma. Rozsudek samosoudce Romana Podlešáka obstál v odvolacím řízení a nezvrátil jej ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním. Postižení policejní prezidenti kvůli tomu na sebe navzájem nezanevřeli a k ministrovi vnitra se zachovali kavalírsky: oba rezignovali a uvolnili tak cestu k jmenování Tomáše Tuhého. Stejně jako v případě „Kubiceho zprávy“ se pořadatelům zjevně protiprávního způsobu svržení policejního prezidenta Lessyho nic nestalo. Kubice se opět stáhl do soukromí a všechny pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly. Bílek, exponent ODS, se ještě chvíli udržel v úřadě, ale po nástupu Sobotkovy vlády vzal na sebe politickou odpovědnost za selhání GIBS v kauze Vidkun a v lihové aféře a rezignoval. Při vymítání Věcí veřejných ze slušné společnosti došlo i na ministra dopravy Víta Bártu, který ihned po sdělení obvinění rezignoval. Jeho stíhání vyvolali provokatéři zevnitř strany. Musel přestát on-line vedený proces před senátem předsedy Jana Šotta, jenž se sice hodně snažil ubližovat, ale nakonec vydal zprošťující rozsudek. Stejně jako v případě Lessyho rozsudek odolal v odvolacím i dovolacím řízení. Jen pak nedošlo na stíhání provokatérů, protože policie a státní zástupci je vzali pod ochranu. Dověděli jsme se tehdy, že policie a státní zástupci mají právo na vlastní názor a nejsou vázání soudními rozsudky. Spojeným úsilím policie, státních zástupců a různých intrikánů a provokatérů se postupně podařilo stranu Věci veřejné zahnat do propadliště dějin. Až potud nositelé zneužití moci policie či Generální inspekce bezpečnostních sborů (což je speciální policejní sbor) posloužili beztrestně svým loutkovodičům a pak se stáhli do soukromí. O jiný způsob získání moci ve veřejné správě se neucházeli. Vývoj tím ale neskončil. K nejdramatičtějšímu zneužití policejní moci pak došlo v noci z 12. na 13. června 2013, kdy na Úřad vlády a do různých souvisejících míst a bytů vpadly desítky policistů pod velením plukovníka Šlachty. V časných ranních hodinách policisté zatkli v jejím bytě ředitelku sekretariátu předsedy vlády Janu Nagyovou. Opakovaně ji pak jako vazebně stíhanou vodili před televizními kamerami v „medvědech“, což byla neomluvitelná zhovadilost. Do vazby se také dostali bývalí poslanci za ODS Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř. Ve své knize 30 let pod přísahou Šlachta přiznává, že k nasazení svých podřízených do takové akce neměl souhlas policejního prezidenta Červíčka a věděl, že výsledkem bude pád Nečasovy vlády. Zákonnost policejního postupu jistili místně nepříslušní státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s Ivo Ištvanem. Nejvyšší státní zástupce Zeman, bez jehož požehnání se olomoučtí žalobci nemohli vydat do Prahy, se moudře držel stranou. Vedoucí činitelé operace uspořádali 13. června 2013 tiskovou konferenci, na které ohromili veřejnost zprávami o zabavených penězích a zlatě a spoustě důkazů o zneužívání pravomoci úředních osob a korupci. Dnes, po řadě trestních procesů víme, že ve skutečnosti hora porodila myš. Je zřejmé, že způsob, jakým Nečas zvládal ředitelku svého sekretariátu, či lépe, jakým způsobem paní ředitelka zvládala svého budoucího manžela a jak využívala své postavení, určitě nebyl chvályhodný. Nemění to nic na tom, že posláním policie, zvláště jejích speciální útvarů, není řešení takových lapálií. Není ostatně prokázáno, že „mravní náprava“ poměrů v sekretariátu předsedy vlády byla prvotním důvodem ke spuštění okázalé akce. Spíše šlo od počátku o svržení vlády Petra Nečase a ODS mimoparlamentní cestou. Výsledkem bylo zásadní překreslení vnitropolitické mapy státu, zahrnující vytlačení dominantní politické strany ODS od kormidla. Vzhledem k důsledkům není přehnané, pokud se o „realizaci“ v noci z 12. na 13. červen 2013 hovoří jako o puči. Není stále jasné, kdo jej vyvolal. Krátkodobě vydělal prezident republiky Miloš Zeman, který se stal pánem vnitropolitické scény. A otevřely se brány, jimiž se do politického života země nahrnulo hnutí ANO, zatímco tradiční strany ztratily lesk. Přestože podle mého laického úsudku zřejmě došlo k politickému zneužití policie a státního zastupitelství, vedoucí činitelé akce se nedostali před soud a vlastně tu hrůznost ani orgány činné v trestním řízení dosud nevyšetřovaly. Zatímco aktéři dřívějších taškařic se někam vypařili, Šlachta se stylizuje do role rytíře bez bázně a hany, který v čele své strany Přísaha vtrhne do Parlamentu a udělá v zemi pořádek. Vzhledem k jeho snížené citlivosti k zákonnosti a k pravidlům demokratického parlamentního režimu, kterou nejviditelněji projevil v „puči“ z června 2013, ale méně výrazně i jinde, vidím v jeho případném polickém úspěchu hrozbu pro demokracii. Pokud v něm Andrej Babiš vidí možného partnera v nové povolební koalici, měl by si vzít varování z naivity Víta Bárty, jenž pustil na ministerstvo vnitra Jana Kubiceho. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-22 10:06:28
Anketa z roku 2011: Jak dopadne Andrej Babiš? (z archivu LtN)
Na podzim roku 2011 Andrej Babiš několikrát v médiích velmi kriticky hodnotil stav společnosti a silně kritizoval korupci, přičemž založil občanské sdružení Akce nespokojeného občana (politické hnutí ANO vzniklo až další rok). V následujícím textu přinášíme tehdejší anketu Literárních novin, ve které osobnosti veřejného života hodnotili vyhlídky Babišových protikorupčních iniciativ. Přečtěte si, jak se ve svých odhadech trefili (či spletli) například publicista Jiří Pehe nebo básník Jiří Žáček. Vladimíra Dvořáková, politoložka, profesorka na VŠE: Andrej Babiš vystoupil s ostrou kritikou současných korupčních poměrů, a přestože skutečně neřekl nic, o čem by se mezi veřejností (byť nikoli veřejně) běžně nemluvilo, mediální pozornost byla neskutečná. Proč se o něčem hovoří mezi veřejností a nikoli veřejně? Protože je obtížné získat důkazy, protože podněty k vyšetřování jsou většinou k ničemu, a protože zákony u nás chrání spíše korupčníky nežli veřejnost. Pan Babiš se naštval a veřejně řekl, že „král je nahý“. Díky mediálnímu zájmu výsledkem bude další „falešná“ mobilizace občanů v boji proti korupci, který ovšem nebude mít žádné odborné zakotvení ani strategii a po určité době prostě vyšumí v další zklamání. Je to samozřejmě pikantní, pokud je to miliardář spjatý s naším ekonomicko-politickým prostředím, kdo nakonec ventiluje sociální napětí a frustraci z naší politické scény. Pro naši dobu je příznačné, že ve stejných dnech tohoto mediálního boomu proběhl mimo větší mediální pozornost (kromě novinářů, kteří se tímto obecněji zabývají) seminář ke Studii národní integrity, kterou zpracovává Transparency International, na němž vystoupila řada odborníků. Data a analýzy, které zazněly, byly velmi alarmující, možná více než to, co sděloval pan Babiš; ale koho vlastně zajímají názory nějakých odborníků z nevládní organizace, z vysokých škol či z řad politických a ekonomických publicistů. Tímto způsobem budeme i nadále bojovat proti korupci až do vítězného konce, kdy již opravdu nebude co rozkrást. Petr Mach, předseda Strany svobodných občanů: Miloš Zeman vyhrál v roce 1998 volby s heslem Čisté ruce. Cílem bylo odhalit a potrestat korupčníky. Loni se dostaly do Sněmovny s heslem Pryč s dinosaury Věci veřejné. Chtěly zatočit s korupcí. Ani v jednom případě se nedostavil úspěch. Korupce neskončila. Nepomůže nezbytně ani to, když bohatí podnikatelé nějakou takovou iniciativu podpoří. Uhlobaron a magnát Zdeněk Bakala kupříkladu věnoval Věcem veřejným šest milionů. Od lidí jako Bakala nebo Babiš nejsou stížnosti na korupci věrohodné, když jejich byznys z velké části závisí na rozhodování politiků a úředníků. Iniciativa Andreje Babiše nejspíš vyjde do prázdna a není jasné, jaký je jeho plán či motiv. Podle mě korupci může potírat jen změna fungování státu – méně daní a státního přerozdělování, méně veřejných zakázek a méně zákonů ve prospěch byznysu. Odstranit zákony o zvýhodňování biopaliv, nepořádat drahé sčítání lidu, na drahách nechat jezdit soukromníky místo dotovaných Českých drah, nedovolit další rozhazování peněz na dluh atd. Korupce vždy bude dál hrozit tam, kde budou politici a úředníci rozhodovat o veřejných penězích, je ale potřeba jim tento prostor pro korupci zmenšit. Když budou politici rozhodovat o menším objemu peněz, bude na ně i více vidět. Nevěřím podnikatelům a politikům, kteří tvrdí, že je možné zachovat současnou obrovskou moc státu a nějakým kouzlem zajistit, aby byla korupce odhalována. Moc státu je třeba omezit ve prospěch lidí. Jiří PEHE, politolog: Iniciativa Andreje Babiše je nepochybně důležitá. O Babišových motivech si samozřejmě můžeme myslet leccos. Byl koneckonců dlouhá léta součástí podnikatelského prostředí, které nyní obviňuje ze systémové korupce, navíc patřil k podnikatelům nejúspěšnějším. Bylo by ale chybou odmítnout jeho slova o systémové korupci i odhodlání podpořit boj s korupcí jen jako jakýsi blábol, jak to okamžitě učinila některá média, nebo jako jakousi odvetu za zmařené investice. Když některá média Babiše kritizovala za neadresnost jeho obvinění, možná podcenila možnost, že Babiš dobře ví, proč v této chvíli nechce na nikoho ukazovat prstem. Možná ví, že v tuto chvíli stačí už to, že mnoho politiků i „podnikatelů“ se obává, že by mohl začít prstem ukazovat. Každopádně je důležité, když jeden z nejbohatších lidí v zemi hodlá do budoucna podporovat boj proti systémovému rozkrádání státních zakázek, nejen poskytnutím organizačního zázemí, ale pravděpodobně i finančně. Hlavní impulz pro boj s korupcí totiž musí vzejít právě z podnikatelského prostředí. Pokud se právě tam najde kritická masa významných podnikatelů, kteří si uvědomí, že ohýbání nebo obcházení pravidel hry není ani v jejich zájmu, může se snad něco změnit. A změní-li se vnímání korupce mezi podnikateli, začne se měnit i v politických kruzích, které jsou často bohužel ve vleku nejrůznějších neprůhledných ekonomických zájmů v pozadí politiky. Jiří Žáček, básník: Mediální hvězdou posledních dnů se stal velkopodnikatel Andrej Babiš. Odvážil se nahlas promluvit o nehorázné korupci, která škodí české ekonomice i občanské společnosti. Dokonce utrousil několik jmen, o kterých prý štěbetají vrabčáci v kdejaké putyce. Vysloužil si tím potlesk mnoha lidí, kteří se s rozkrádáním veřejných financí nechtějí smířit. Ať mi prominou, ale mně Babišova televizní vystoupení připadají jako pimprlová komedie. Systémovou korupci opakovaně pranýřuje řada opozičních poslanců při jednáních parlamentu a kriticky o ní píše i pár žurnalistů, kteří si uchovali nezávislé myšlení. Ti se nepočítají? Nikdo jim nenaslouchá? Musí se ozvat miliardář, aby byl kritický názor brán vážně? Ale budiž, třeba to majitel Agrofertu myslí upřímně. Ať tedy přejde od slov k činům, postaví se do čela nespokojených občanů a nechá ministry odpovědné za vytunelování mnoha miliard naházet do Vltavy. Anebo je předat orgánům činným v trestním řízení. Pravděpodobnější mi připadá, že pan Babiš je v roli bojovníka proti korupci úkolován českou vládou škůdců zemských; důvěryhodný šoumen, který má vzít levici vítr z plachet. Pseudoopozice, která po něm bude opakovat, že premiér je slušný člověk, bude vládě nepochybně milejší než zpovykaní grobiáni Sobotka, Zaorálek, Rath, nebo dokonce Grebeníček. A občané zmatení sofistikovanou habaďůrou si budou pochvalovat, jak nám ta demokracie pěkně funguje. Pravdu mohou mít i ti, kdo úspěšného podnikatele podezírají, že zatoužil usednout na prezidentský stolec, a právě zahájil svou předvolební kampaň. Mezi předpokládanými kandidáty s charismatem nunvářských kleští by rozhodně nebyl bez šancí. Která z variant je správná, poznáme my, řadoví občané, kteří nemáme svého děda Vševěda, teprve za čas. A to už bude pozdě i na případnou defenestraci. Karel Randák, bývalý ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace: Andreje Babiše relativně dobře znám a vím, že o podobném kroku uvažoval poměrně dlouho, přičemž zvažoval jeho možné dopady jak na své podnikatelské aktivity, tak i bezpečnostní rizika. Že se nakonec rozhodl do toho jít, bylo ale víceméně spontánní rozhodnutí, což je také patrné z toho, že z některých jeho formulací číší nejistota, co vlastně chce a může říci, právě aby se nevystavoval zbytečnému riziku, či dokonce žalobám. Mezi potenciálními riziky, která panu Babišovi hrozí, bych jako větší problém viděl, že dotčení lidé, respektive organizace se pravděpodobně mohou snažit negativně ovlivnit jeho podnikatelské záměry a může se jim to s pomocí zkorumpovaných lidí ve státní správě i dařit. Navíc má Babiš překvapivě vyvinuté sociální cítění a velmi dobře si uvědomuje, že je fakticky zodpovědný za cca 28 tisíc lidí, které zaměstnává. Co se týče osobní roviny, morální či jiná diskreditace nepředstavuje příliš velké riziko vzhledem k tomu, že on v podstatě nic netají a vše na sebe říká. Na nic jiného (bylo-li v minulosti něco) nejsou důkazy. Pokusy o jeho diskreditaci se již v minulosti objevily v podobě různých analýz, zpráv apod. a vždy vyšuměly do ztracena, právě kvůli absenci důkazů. Poslední forma rizika, která by mohla padat do úvahy, je riziko bezpečnostní, ačkoli ho považuji za vcelku minimální: Babiš se v zásadě nikdy nepohyboval v prostředí, kde se problémy řeší nějakými násilnými prostředky. Navíc se v takovém prostředí nepohybují (a ani moc neorientují) jeho potenciální nepřátelé a ČR není zemí, kde by podobné praktiky byly jako houska na krámě. Babiš není Mrázek ani Krejčíř, je to persona zcela jiného formátu, má své informace, umí si své okolí pohlídat. Kromě toho si je tohoto rizika jistě vědom a jestli již nějaká opatření nepřijal, určitě to v krátké době udělá. Jeho krokům velmi fandím, a to nejen proto, že s ním v jeho vyjádřeních souhlasím, ale především proto, že je v ČR ve své kategorii lidí vlastně průkopníkem, a to je něco, co by mělo být oceněno a nikoliv odsuzováno. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-01 08:00:18
Obnova české ekonomiky – jednou už to tady bylo
Další fází plošné karantény je její postupné uvolňování, a tedy i postupné rozbíhání normálního života. Života společenského, kulturního, sportovního, ale konec konců především ekonomického. Zatímco společensky a kulturně se asi rozběhneme víceméně sami, ekonomika bude potřebovat značnou pomoc. Škody, které každý den narůstají, se nejprve budou zastavovat, pak zmenšovat: budeme muset nahradit, co jsme zameškali. Obnova ekonomiky však nemusí být jen návratem ke starým pořádkům. Může to být skok, ke kterému nynější krize vytváří výborné předpoklady. Paradox? Ani ne – tak je to vlastně skoro vždycky: všechno zlé je k něčemu dobré. Za všeobecného souhlasu dělá nyní česká vláda řadu plošných opatření, která mají zmírnit průběh a dopady ekonomické krize na nejpočetnější a nejvíce ohrožené části ekonomiky: dodává hotovost domácnostem, živnostníkům a firmám, a zároveň postupně umožňuje obnovit provoz v maloobchodní síti. Je to logický a prakticky nesporný sled kroků, kterému se dá jen těžko oponovat. Také moc oponentů nemá – až na pár opozičních politiků (spíš lídrů než výkonných lidí v terénu), kteří tu a tam něco utrousí. Faktem ale je, že ani v historii, ani v okolních zemích nenajdeme žádné lepší řešení. Dlužno také přiznat, že dosavadní postup vlády má dobrou a úspěšnou filozofii, kterou většina veřejnosti chápe a přijímá. Otazníky se vynořují s pohledem na delší časový horizont. Karanténa a z ní vyplývající omezení probudila nebývalou vlnu pozitivní energie, spoustu nápadů a úspěšných, nebo alespoň nadějných projektů. Nejde jen o šití roušek, které má ohromnou psychologickou hodnotu a zároveň vyřešilo počáteční problém s jejich nedostatkem. Je tu řada dalších, komplikovanějších příkladů: v mnoha oborech se prakticky vyzkoušelo, co všechno se dá udělat přes počítač a bez osobního kontaktu. Některé nezbytnosti se staly zbytnými a mnoho lidí také najednou mělo čas se zastavit, zamyslet a věnovat se činnostem, na které dříve nebyl čas. To všechno může být dobrým nástupem k výkonnější a efektivnější ekonomice. Velmi bude záležet na tom, zda stát tomuto proudu vytvoří prostor – zda obnova české ekonomiky bude natolik chytrá, aby vystihla nejslibnější ohniska a dala jim zelenou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Máme nějaké vzory? Ekonomické krize tady sice v minulosti byly, ale s tou, která právě nastává, se žádná z nich nedá dost dobře srovnávat. Nevzniká ve finančním sektoru, nemá cyklický charakter, neschyluje se k ní postupně, ale startuje ze dne na den zastavením výroby v obrovském, globálním rozsahu. Systémově je to situace, na kterou není přesný návod, těžko může být řešena podle nějakého pevného plánu a známých pouček. Bude to spíš vyžadovat jasnou vizi vyplývající z dobré praktické znalosti, schopnost řídit složitý proces a odvahu přijímat zásadní rozhodnutí. Z tohoto hlediska lze přece jen najít určitou historickou paralelu – situaci před třiceti lety: východiskem bylo nevýkonné, plánem řízené národní hospodářství napojené na slabý a rozpadající se trh ostatních zemí východního bloku. Cílem byla standardní tržní ekonomika napojená na fungující západní trhy. Zkušenost s takovou transformací nebyla ale k dispozici žádná. Přesto se podařilo ji v poměrně krátké době realizovat bez vážnějších sociálních otřesů a s pozitivním výsledkem: neprovázela ji ani katastrofální nezaměstnanost, ani hyperinflace, nezpůsobila žádné fatální zadlužení, ani výrazný exodus talentů a mozků. Můžeme dnes diskutovat o tom, zda se přechod k tržní ekonomice nemohl uskutečnit s menšími náklady. To je ale diskuse bez konce a z dnešního pohledu i bez významu. Je to ale obrovská zkušenost – a ta ukazuje, že v mimořádné situaci lze dělat velké a zásadní změny a že v českých poměrech funguje česká cesta nejlépe. Ukazuje, jak důležité bylo dávkovat změny tak, aby jejich dopad byl postupný a nevyvolal šoky. Aby celý proces byl důvěryhodný pro investory a zahraniční trhy. Aby stát ustupoval do pozadí a přenechával prostor soukromému kapitálu. Aby makroekonomické prostředí směřovalo k rovnováze, stabilitě a předvídatelnosti. Podstatné také je, že se v takových situacích moc nediskutuje, neboť je nutno s jasnou vizí řídit a rozhodovat. Není známo, že by tehdy existovaly nějaké poradní týmy ekonomů. Celý proces řídil nepočetný tým lidí, kteří měli teoretické znalosti, ale minimum praktických zkušeností, zato však všechny potřebné pravomoci, rozhodovací schopnosti a vysokou autoritu. Poradní týmy Dnes tu poradní týmy máme. Zatím se v médiích objevily tři takové skupiny. Z jejich složení se nezdá být moc pravděpodobné, že by tyto týmy vyprodukovaly reálný a úspěšný plán pro využití potenciálu české ekonomiky v nastalé situaci. Ačkoliv se jedná o zajímavé a uznávané osobnosti, jejich počet a složení dohromady velké naděje nevzbuzuje. Akademici, analytici, bankéři a vysocí manažeři budou sedět kolem stolů – nebo možná doma u svých počítačů – a povedou diskuse. Budou sepisovat názory a stanoviska, hledat shodu, ale nebudou rozhodovat a za své rady nebudou mít žádnou faktickou odpovědnost. Z nedávné zkušenosti lze usoudit, že význam těchto poradců bude opět žalostný. Vlády s jejich podporou se dopouštěly zásadních strategických chyb: připomeňme přiškrcené veřejné investice po finanční krizi v roce 2008–9, odloženou důchodovou reformu a zrušenou reformu zdravotnictví, což jsou asi nenápadnější příklady. Není to jistě vina poradních týmů, jen chyba strategií, které je povolaly do služby a pak je nedokázaly využít. Ekonomičtí poradci tak v konečném důsledku zapůsobili spíš jako PR agentury: měli mediální ohlas, demonstrovali ochotu vlády o věcech jednat, umožnili zveřejnit a vysvětlit všechny možné těžkosti a smířit se nakonec s rezignací na řešené problémy. Jaká je naděje, že to tentokrát nedopadne podobně? Poměrně malá, ale naděje to pořád je: vytvářejí ji podnikatelé, kteří zvládají svůj byznys i ve změněných podmínkách. O některých se ví, o mnoha dalších se nemluví a nepíše. Na jedné straně jsou spekulanti, kteří dodržují karanténu a těší se, že si tak zajistí nárok na kompenzaci, a jsou jiní, kteří se okamžitě se situací vyrovnali: zapojili do svého byznysu internet, převedli své zaměstnance na nejpotřebnější sortiment, pustili se do renovací, investic a nových aktivit. Netýká se to jen živnostníků a drobných firem. I velké české firmy, které mnohdy začínaly z ničeho a jejichž majitelé je dovedli k miliardovým obratům, neskládají ruce do klína a nejsou ani ohromené, ani zaskočené globální pandemií a vidinou ekonomické krize. Výrobce polohovacích nemocničních lůžek Linet ve Slaném se okamžitě soustředil na ten sortiment, po kterém je největší poptávka, a vyrábí na plné obrátky pro nemocnice napříč Evropou i v USA a dalších zemích. Nebo logistická přepravní firma HOPI v Říčanech u Prahy – zvládla problémy s ucpanými dálnicemi, nabírá nové lidi a dál investuje do svého růstu. Pražská CSG, která zachránila českou značku Tatra, také drží plný provoz ve všech svých firmách. Pokud tito lidé – nebo spíš lidé tohoto druhu a této „krevní skupiny“ – budou mít dostatečný prostor a podporu, může se česká ekonomika posunout velmi rychle a výrazně kupředu: stát se výkonnější, efektivnější a v konečném důsledku i silnější. V českých genech je tradičně zakomponován sklon k překvapivým, v podstatě jednoduchým řešením. Tak, jak svého času prosazoval své vize Tomáš Baťa nebo Václav Klement, Antonín Švehla, nebo Alois Rašín nebo třeba profesor Otto Wichterle, tak lze nepochybně uvažovat o mnohých výzvách i dnes. V podnikání, v politice i ve vědě. Mohou to být myšlenky, které se nevejdou do ekonomických pouček, budou se míjet se zažitými představami a budou vyžadovat velkou dávku odvahy a síly ke svému prosazení. Když se ale ta síla a odvaha najde, mohou to být nejúspěšnější projekty své doby. Krizová ekonomická situace je dobrou příležitostí vzít i neobvyklé myšlenky vážně, zabývat se jimi a dát jim šanci. Pokud by vládě radili lidé, kteří mají v české ekonomice za sebou hmatatelné výsledky, byla by šance samozřejmě větší. Názory akademiků, manažerů a bankéřů v cizích službách, tam se asi české moudrosti těžko dočkáme. Současná vláda bude po ukončení karantény zřejmě disponovat velkou důvěrou veřejnosti, nejvyšší dostupnou podporou a bude mít tedy jedinečnou příležitost prosadit rozumnou, chytrou a nejspíš i jedinečnou českou vizi dalšího rozvoje naší ekonomiky. Možná budeme mít díky včasným opatřením a vysoké disciplíně veřejnosti i určitý časový náskok. Zároveň asi nemůžeme počítat s velkou mezinárodní solidaritou – každá země bude mít své starosti a bude prosazovat své zájmy a své priority. Nebude to tedy lehké, ale šance to rozhodně je. {/mprestriction} Autor je publicista.
Čas načtení: 2024-03-31 14:14:22
Brusel bude rozhodovat o tom, jestli budou mít dopravní prostředky i přední brzdové světlo
Bezpečnost na silnicích se neustále zvyšuje. Auta mají víc a víc bepečnostních i aktivních jízdních asistentů a jsou bezpečnější i při nehodách. I tak je ale stále velká zodpovědnost na řidičích, kteří bývají při řízení nepozorní. I proto bylo vymyšleno přední brzdové světlo, které má chodce na přechodech informovat o tom, že přijíždějící řidič o […]
Čas načtení: 2024-04-14 15:09:00
Těhotenství po znásilnění je rarita, potrat není řešení, říká členka Hnutí Pro život
Prahou v minulých dnech prošel průvod organizovaný Hnutím Pro život, které sdružuje odpůrce potratů. Podle svých vyjádření pomáhá ženám, které nečekaně otěhotněly. Zastánci práva svobodně rozhodovat o svém těle se jim ale postavili a chtěli zabránit tomu, aby akce hnutí pokračovala. O tom, zda má matka právo rozhodovat, zda přeruší těhotenství, diskutovaly v pořadu Za pět minut dvanáct s moderátorem Martinem Čermákem europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti) a místopředsedkyně Hnutí Pro život Zdeňka Rybová.
Čas načtení: 2024-04-17 07:00:01
Český vězeň likvidoval v koncentračním táboře vlastní lidi. Nacisté dobře věděli, z koho udělat kápa
Koncentrační tábory vnímáme většinou jako místa rozdělená jednoznačně na zlé – nacisty – a pak ty ostatní, kteří se jen chabě bránili nejhoršímu, většinou bezúspěšně. Jenomže stejně jako každá historická událost ani tato není tak černobílá. Osvětimský fotograf Brasse viděl víc, než člověk snese: Zvrácení nacisté toužili po dokumentaci svých zvěrstev Číst více Kápo byl často stejně krutý jako nacisté Mezi těmito dvěma skupinami, tedy mezi vězniteli a vězni, totiž fungoval ještě status kápa, tedy jakéhosi hlídače, dozorce zajatců, jak popisuje web Českého rozhlasu. Ti se rekrutovali ze společnosti samotných vězňů, ale žádnou velkou ohleduplnost a shovívavost od nich nemohli ostatní čekat. Vždyť se také většinou jednalo o lidi, kteří se ani na svobodě nezalekli sebehorších zločinů, případně o duševně nemocné jedince bez valné schopnosti posoudit důsledky svého jednání a hlavně bez svědomí. Nacisté dobře věděli, koho si vzít na pomoc. Přežít – ale za jakou cenu? Jistým odůvodněním, nikoliv však ospravedlněním, pro české stráže svých vlastních lidí, mnohdy sousedů nebo známých z vedlejší vesnice, byla jednoduše lidská snaha přežít. Tito dozorci, jak popisuje také autor Vojtěch Kyncl v knize Československo a stíhání nacistických zločinců, pak také dostávali mimořádné příděly jídla, měli přece jen mírnější režim než ostatní, místo těžké práce, která mrzačila tělo a vystavovala jej nepředstavitelnému utrpení, kápové hlídali své „podřízené“. Za to se dokonce občas dostali do místního nevěstince, což byl v takových podmínkách vlastně také malý zázrak. A tak se někteří takovou vidinou nechali zlákat. Co však dělali a s jakou krutostí, již není nejen omluvitelné, ale ani pochopitelné. Mimořádné lidové soudy Kápové, kteří hrůzy druhé světové války přežili, byli následně mnohdy souzeni tak zvanými mimořádnými lidovými soudy, jež popisuje mimo jiné Ústav pro studium totalitních režimů a jež se po skončení ozbrojeného konfliktu konaly například v Chebu nebo v Litoměřicích. Tam se dostal také Karel Kompert, duševně nemocný muž vězněný v koncentračním táboře Ravensbrück. Získal zde pozici ošetřovatele ostatních vězňů, ale místo pomoci je zbavoval života pomocí narkotické látky, kterou jim nešetrně a s vědomím, že jde o vraždu, vpravoval do žíly jako „zdravotník“. Duševně nemocný hlídač Jak se po válce ukázalo, šlo o duševně nemocného syfilitika s omezenými schopnostmi sebeovládání a zvládání stresu. Takovému bylo dáno právo rozhodovat o životě ostatních. Nacistům se to hodilo, někteří mrtví vlastně ani nebyli připsáni přímo na jejich vrub. A Čech vraždil Čechy. V koncentráku zažil neuvěřitelné peklo, přesto přežil: Vypracoval si správnou strategii Číst více Já nic, to všechno oni… Před poválečným soudem v Litoměřicích Karel Kompert nejprve vypověděl, že všechno, co udělal, bylo na přímý příkaz jeho německého velitele. On sám se prý k vězňům choval jen dobře. Aby mu to někdo uvěřil, musel by ale zůstat na živu z celého tábora jen on sám. Všichni, kdo s ním přišli do styku, velmi dobře věděli, že jím podaná injekce nikdy neměla sloužit k úlevě od bolesti, ale k usmrcení. Kromě jiného byla důležitá rychlost, jakou narkotikum vstříkl do žíly. I když mu skuteční lékaři, kteří byli nuceni podrobit se jeho „léčbě“, opakovaně vysvětlovali, že pomalá aplikace pomůže, zatímco rychlá znamená stoprocentní smrt, zopakoval Kompert nesprávný, a tedy vražedný postup při nejbližší příležitosti znovu. Vědomě a schválně. Živé házel na hromadu, kde umírali Ještě před konečným vynesením rozsudku, který jej již na svobodu nepustil, se Kompert začal postupně přiznávat i k dalším zvěrstvům, jichž byl nejen svědkem, ale dokonce přímým účastníkem. S vězni, kteří přišli na ošetřovnu, schválně zacházel hrubě, ještě živá, avšak již pohybu neschopná těla házel na hromadu jako roští na podpal, a protože měl možnost rozhodovat o tom, kdo bude nebo nebude ošetřen, měl také velkou moc, kterou si náležitě užíval. Bití a kopání do ostatních vězňů, kteří byli v táboře uvězněni stejně jako on sám, bylo na denním pořádku. Bez vytáček: jsme prostě takoví Můžeme se jen stále dokola ptát, jak mohou lidé jeden s druhým takto jednat, obrátit se proti vlastnímu národu, sousedům, nebo dokonce i rodině. Historie ale ukazuje, že lidský rod takový zkrátka je a je zbytečné a naivní si jej idealizovat. Věřit, že tomu bude jednou jinak, je nádherné a nesmíme přestat doufat, ale jak je vidět, zlo si svoji cestu na svět najde vždy. A jak to dopadlo se samotným Karlem Kompertem? Podle všeho utekl z vězení a o jeho dalším osudu se zprávy nedochovaly. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Německá Kobyla Braunsteiner: Před dozorkyní s hřeby v botách nebylo v koncentračním táboře úniku.
Čas načtení: 2024-05-17 06:00:00
Psychomodulační látky prošly Poslaneckou sněmovnou
Mají své zastánce i odpůrce, všichni se ale shodují v tom, že jde o revoluční český koncept v drogové politice s mezinárodním přesahem. Takzvané psychomodulační látky (PML) se mají stát mezistupněm mezi potravinami a nebezpečnými látkami měnícími vědomí, za které zavíráme lidi do vězení. PML budou i přes svou psychoaktivitu dostupné na trhu, ale v rámci velmi přísné regulace – mnohem přísnější než u alkoholu. Žádné konkrétní látky povoleny nebyly a o každé potenciální PML budou rozhodovat odborníci (nejspíše z Ministerstva zdravotnictví anebo Úřadu vlády). Kritici namítají, že novela přijatá poslanci ve třetím čtení 3. května je pouhou kostrou, ve které chybí dlouhá řada zásadních detailů, jež budou muset být zapracovány do vyhlášek a podzákonných norem. Zásadní je v tuto chvíli fakt, že žádné konkrétní látky povoleny nebyly a že o každé potenciální PML budou rozhodovat odborníci (nejspíše z Ministerstva zdravotnictví anebo Úřadu vlády). The post Psychomodulační látky prošly Poslaneckou sněmovnou appeared first on Magazín Konopí.
Čas načtení: 2024-05-21 13:43:54
Lokální rekuperace: Čerstvý vzduch bez nutnosti větrání
Lokální rekuperace: Čerstvý vzduch bez nutnosti větrání redakce Út, 05/21/2024 - 13:43 Stavba a Rekonstrukce Klíčová slova: lokální rekuperace primavent.cz čerstvý vzduch větrání Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Čerstvý vzduch Pravidelné větrání byste neměli podceňovat, čerstvý vzduch je důležitý pro celkový komfort v interiéru. Nicméně často v zimě se nám větrat nechce, abychom domů nepouštěli studený vzduch. Důvody pro instalaci lokální rekuperace mohou být různé, nicméně výsledkem je vždy čistý a čerstvý vzduch. Kvalita ovzduší je tak lepší, díky čemuž se snižuje riziko respiračních onemocnění, alergií či astmatu. V podstatě bez práce můžete mít doma stále stabilní teplotu a vlhkost. Prostředí domácnosti je tak zdravější a příjemnější. Úsporný provoz Ačkoli provoz rekuperace není zdarma, nezasáhne váš rozpočet nějak zásadně. Provozní náklady jsou nízké. Investice se vám přitom brzy vrátí. Odvětrávání přijde vhod v létě i v zimě. Zařízení dokáže z interiéru odvádět teplo a využít ho pro předehřátí čerstvého vzduchu, který proudí zvenku. Ve výsledku díky tomu lze i snížit spotřebu energie na vytápění. Snadná instalace Jednou z velkých výhod je, že lokální rekuperace nevyžaduje složitou instalaci. Celý proces je poměrně jednoduchý a nevyžaduje vysoké náklady. Nemusíte provádět rozsáhlou rekonstrukci, abyste mohli zajistit optimální větrání. Díky tomu se zařízení hodí pro novostavby i starší objekty. V tom spočívá důležitý rozdíl oproti centrální rekuperaci vzduchu. Flexibilní řešení K dispozici jsou rozmanité modely, snadno tak vyberete to pravé přesně dle svých potřeb. Obecně se však doporučuje zvolit jednu jednotku pro pokoj o velikosti do 25 m2. Do větších místností je lepší instalovat jednotky dvě. Záleží na vás, pro jaké řešení se rozhodnete. Oblíbeným řešením je umístit jednotku do ložnice, kde zajistí příjemné ovzduší pro zdravý spánek. Další jednu či dvě pak můžete umístit do obývacího pokoje, jelikož jde o místnost, ve které trávíme značnou část dne. Případně se hodí i do dětského pokoje. Nicméně využití má nejen u rodinných domů a bytů, ale i kanceláří a různých komerčních prostor. Praktické tipy Údržba rekuperace vzduchu není složitá, nicméně nabízí se pár praktických tipů, které byste měli znát. Nezapomínejte pravidelně čistit filtry. Jednou za čas je dobré obrátit se na profesionály, kteří zajistí špičkové vyčištění. I když máte vzduchotechniku, je dobré občas i klasicky vyvětrat otevřením oken. A to zejména po vaření či úklidu – vzduch se tak rychleji vyčistí. Krátké a intenzivní větrání přitom neovlivní teplotu v místnosti. V zimě můžete využívat nižší výkon, jelikož není nutná taková intenzita rekuperace. Díky tomu zabráníte zbytečnému úniku tepla. V létě se pak vyplatí zapínat větrání hlavně v noci, kdy je vzduch chladnější. Udržíte tak v interiéru příjemnou teplotu. Moderní technologie Kromě toho, že máte na výběr z různých modelů s odlišným designem a výkonem, můžete se rozhodovat také dle dostupných funkcí. Obecně se jedná o moderní zařízení se snadným ovládáním. Využít lze ovládací panel, ale i ovladač na dálkové ovládání či dokonce chytrý telefon. Hodí se také různé senzory. Ty monitorují kvalitu vzduchu, hladinu CO2 a další parametry – díky tomu může rekuperace fungovat zcela automaticky. Spolehlivou vzduchotechniku, která jde s dobou, naleznete na: https://primavent.cz/. Vzhledem k tomu, že se nabízí různé parametry, dle kterých se můžete rozhodovat, dopřejte si dostatek času na výběr. Díky tomu vyberete optimální model, který zajistí komfortní a zdravou domácnost. Přidat komentář Zdroj foto 1: VisualProduction / Adobestock.com Zdroj foto 2: New Africa / Adobestock.com Lokální rekuperace představuje praktické vybavení domácnosti. Díky ní budete mít doma stále čerstvý vzduch, aniž byste museli otevírat okna. Tato chytrá technologie nabízí řadu výhod a můžete s ní získat i více než příjemné klima.
Čas načtení: 2024-05-31 09:33:09
KEMEL: Soudci soudcům, důchodci důchodcům
Když si soudci mohou rozhodovat o svých platech, neměli by o důchodech rozhodovat důchodci?
Čas načtení: 2024-06-27 16:28:06
Horká fotbalová sezóna, nejlepší hry na PS5 pro dva a pro jednoho
Horká fotbalová sezóna, nejlepší hry na PS5 pro dva a pro jednoho redakce Čt, 06/27/2024 - 16:28 Zábava Klíčová slova: casino 1 euro deposit FIFA 24 herní automaty na Apple Watch Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Hledáte nejlepší hru pro dva na PS5 pro parádní večer s kamarády u ovladačů? Nebo si chcete sami vychutnat napínavou herní kampaň? Na PS5 najdete širokou škálu her, které uspokojí každého fotbalového fanouška. Tento článek se zaměří na ty nejlepší hry pro tuto konzoli, ať už hledáte hru pro dva na dálku, nebo si chcete dopřát individuální fotbalový maraton. Připravte se na prozkoumání specifických funkcí a herních módů, které dělají tyto hry tak zábavnými a napínavými. Ať už se ponoříte do napínavých online turnajů s přáteli, nebo se pustíte do budování fotbalové hvězdy v příběhovém režimu hry na PC, PS5 vám zaručí hodiny strhujícího fotbalového zážitku. Fotbal na PS5 - Nový rozměr hry PlayStation 5 posouvá hranice fotbalového hraní na zcela novou úroveň díky špičkovým technologickým pokrokům. Vizuální stránka hry vás ohromí díky dechberoucí grafice s realistickými pohyby hráčů, propracovanými stadiony a atmosférickým osvětlením. Každý detail, od hřiště po tribuny plné fanoušků, je vykreslen s neuvěřitelnou přesností, vtáhne vás přímo do děje a nechá vás zažít atmosféru opravdového zápasu. Nový ovladač DualSense přidává další vrstvu realismu, než tomu bylo u ovládání FIFA 23. Haptická zpětná vazba simuluje pocit kopnutí do míče, zatímco adaptivní spouště vám dají najevo rozdíl mezi lehkou přihrávkou a silným odkopem. Díky těmto inovacím budete mít pocit, že máte míč skutečně pod nohama. Ať už toužíte po parádním večeru s přáteli, nebo se chcete utkat s hráči z celého světa, hraní nejlepších online her na PS5 pro dva je plynulé a stabilní. Spojte se s kamarády a zažijte vzrušení z online turnajů, nebo se postavte neznámým soupeřům a prověřte své fotbalové dovednosti na globální scéně. Technologie PS5 vám při hraní FIFA 24 zprostředkuje fotbalový zážitek plný emocí a intenzivního hraní. Nejlepší fotbalové hry pro dva hráče na PS5 Milujete fotbal a chcete si ho užít s kamarády? FIFA 23 na PS5 je pro vás to pravé! Tato legendární série se nesoustředí jen na individuální hvězdy, ale nabízí skvělé možnosti pro tu nejlepší hru na PS5 pro dva! V online režimu si vyberte z různých kooperativních variant. Vytvořte s kamarádem silnou dvojici v "Pro Clubs kluby", kde budete budovat a vylepšovat svůj vlastní tým, nebo se vrhněte do online sezón a bojujte o postup v ligách. Pro milovníky gaučových soubojů je tu klasický lokální multiplayer. Vyzvěte kamaráda na přátelský zápas a předveďte mu své fotbalové umění. Můžete si také na playstationu zahrát "hru pro dva", kde budete společně ovládat jeden tým a utkáte se s online soupeři. Ať už si vyberete cokoliv, FIFA 23 vám zaručí hodiny napínavé fotbalové zábavy plné emocí. eFootball 2023: Hledáte rychlou a akční alternativu k FIFA 23 a k FIFA 22? eFootball 2023 je tu pro vás! Patří k jedněm z nejlepších her pro dva na PS5! Tento bezplatný titul s licencovanými týmy a hráči z předních evropských lig klade důraz na plynulé ovládání a dynamické tempo hry. Ve hře eFootball 2023 máte dvě hlavní možnosti, jak si s kamarádem užít fotbalovou zábavu. Spojte síly a hrajte kooperativně v online zápasech proti jiným dvojicím. V tomto režimu je klíčová komunikace a koordinace, abyste dokázali přehrát soupeře a vstřelit góly. Pro ty, co raději soupeří, je tu klasický lokální multiplayer. Vyzvěte kamaráda na přátelský zápas a zjistěte, kdo má lepší fotbalové reflexy a ovládání hráčů. Díky rychlé hratelnosti a důrazu na individuální dovednosti se můžete těšit na napínavé souboje plné emocí. Rocket League: Fotbal s auty? Ano, a to zatraceně zábavný! Spojte se s kamarádem a pomocí raketou poháněných aut se snažte dostat obří míč do soupeřovy branky. Strategická komunikace, kreativní taktika a akrobatické kousky s auty - to vše je klíčem k vítězství v Rocket League. Tato bláznivá a zábavná hra vám s kamarádem zaručeně zvedne adrenalin a pobaví vás na celé hodiny. Králové PS5 fotbalu pro jednoho hráče Football Manager 2024: Pro milovníky komplexního fotbalového managementu je Football Manager 2024 na PS5 splněným snem. Tato hra není jen o samotném hraní, ale o zvládnutí všech aspektů chodu fotbalového klubu. Ponořte se do hlubin taktických strategií, kde budete rozhodovat o formacích, herním stylu a jednotlivých úlohách hráčů. Objevujte nové talenty na přestupovém trhu, vyjednávejte smlouvy a sestavte si tým snů. Prožijte kariérní postup od manažera malého klubu až po špičkového evropského stratéga. Každé rozhodnutí ovlivní osud vašeho týmu a cesta na vrchol nebude jednoduchá. PES 22: Patří k nejlepším hrám na PS5 pro dva a i když září v kooperativním hraní, nabízí také skvělý zážitek pro sólo hráče. Režim kariéry vám umožní zhostit se role hráče nebo manažera a prožít vlastní fotbalovou cestu. Vytvořte si vlastního hráče a probojujte se z nižších lig až na ty světové. Zažijte atmosféru velkých zápasů, trénujte, zdokonalujte své dovednosti a staňte se fotbalovou legendou. Jako manažer zase budete budovat a vylepšovat svůj tým, nakupovat hráče, vést tréninky a rozhodovat o taktice. Obchodní jednání, zápasy a cesta za tituly vás vtáhnou do náročného, ale i neuvěřitelně odměňujícího světa fotbalového managementu. Fall Guys: Možná vás to překvapí, ale i netradiční hra Fall Guys dokáže přinést nádech fotbalu pro jednoho hráče. Tato zábavná a šílená party hra sice není přímo o kopání do míče, ale mnohé herní výzvy připomínají fotbalové zápolení. V některých minihrách se hráči snaží dostat obří míč do brány soupeře, ať už pomocí kladiva, nebo skákáním po plošinkách. Strategie, týmová práce (byť ne vždy dobrovolná) a trochu štěstí rozhoduje o vítězství. Fall Guys vám sice nenabízí realistický fotbalový zážitek, ale rozhodně přináší spoustu zábavy a záchvatů smíchu v bojích o virtuální korunu i třeba jako hra pro páry na doma. Stejně jako si v kasinu můžete zkusit štěstí v hazardních hrách s minimální sázkou, třeba minimální vklad casino 1 euro deposit, tak i vyhledávání starších verzí fotbalových her může být skvělým způsobem, jak si během fotbalové sezóny vyzkoušet něco nového a za minimální cenu objevit skrytý poklad. Můžete narazit na starší díl FIFA s překvapivě zábavným režimem kariéry, zkusit přijít na to, jak hrát FIFA 23 ve dvou, nebo na nezávislou hru, která vás překvapí inovativní hratelností. Tak neváhejte a pusťte se do průzkumu! Univerzální bojovníci: Hry pro jednoho i dva hráče Náš seznam by nebyl úplný bez zmínky her, které nabízejí skvělý zážitek jak pro sólo hraní, tak i pro dva hráče. Tyto tituly se dokážou přizpůsobit vašim preferencím a umožňují plynulý přechod mezi individuální výzvou a kooperativní zábavou s kamarádem. FIFA 24: Král fotbalových her, FIFA 24, není výjimkou. Kromě online a lokálních zápasů pro dva hráče nabízí propracovaný režim kariéry. Ať už toužíte sami vybudovat fotbalové impérium, nebo prožít kariéru hráče od amatérských soutěží až po světové renomé, FIFA 24 vám zaručí hodiny zábavy. V režimu kariéry můžete navíc hrát s kamarádem a společně spravovat jeden tým, což otevírá další možnosti strategické spolupráce. eFootball 2023: Tento bezplatný titul nabízí nejen online zápasy 2v2, ale i samostatný režim "Hvězdný tým", kde si můžete budovat tým snů a hrát offline turnaje. Díky tomu si můžete užít fotbalovou akci sami, nebo si ji kdykoliv zpestřit soubojem s kamarádem. S blížícím se vydáním 27. září 2024 a otázkami “kdy vyjde FIFA 25” můžou fanoušci od FIFA 25 očekávat ještě realističtější grafiku, plynulejší hratelnost a rozšířené online a offline režimy. Ať už preferujete sólo hraní, nebo si chcete užít fotbalovou zábavu s kamarádem, FIFA 25 má ambiciózní plány uspokojit všechny typy hráčů. Fotbalová PS5 party na dosah Ať už jste fanouškem propracované fotbalové simulace, offline her zdarma nebo bláznivých arkádových radovánek, herních automatů na Apple Watch, nebo si chcete užít sportovní zápolení s kamarádem, PS5 nabízí širokou škálu nejlepších fotbalových her na PS5 pro dva. Ponořte se do komplexního budování klubu ve Football Manageru 2024, prožijte kariéru hráče ve FIFA 24, nebo si s kamarádem zahrajte online turnaje v eFootballu 2023. Pro ty, kteří chtějí zkusit něco netradičního, je tu Rocket League s jeho zběsilými auty a bojem o obří míč. Využijte letošní fotbalovou sezónu naplno a dopřejte si virtuální fotbalové zážitky nejlepších her na PS5 pro dva. Ať už budete budovat svůj vlastní tým, prohánět se po hřišti jako hvězdný hráč, nebo se společně s kamarádem rvát o vítězství, PS5 vám přinese hodiny napínavé akce a skvělou společenskou zábavu. Tak na co ještě čekáte? Pusťte se do hry! Přidat komentář Vášnivé fanoušky fotbalu po celém světě uchvacuje napínavá atmosféra vrcholící sezóny. Ať už fandíte Barceloně, Bayernu Mnichov, nebo spíše dáváte přednost lokálnímu klubu, s hrami na PlayStation 5 si užijete fotbalovou zábavu naplno.
Čas načtení: 2024-09-18 13:33:07
PŘEHLEDNĚ: S volbami se konají i referenda o stavbě elektráren či těžbě
Při nadcházejících krajských volbách v pátek a sobotu 21. a 22. září budou lidé v několika obcích hlasovat také v místních referendech. Ministerstvo vnitra jich registruje patnáct. Na Náchodsku budou občané například rozhodovat o vybudování fotovoltaické elektrárny, která by svým výkonem patřila k největším v Česku. V Potůčkách na Karlovarsku chtějí občané rozhodnout o budoucí těžbě živce, ve dvou obcích na Vsetínsku se zase bude rozhodovat o vybudování domova důchodců nebo společenského centra.
Čas načtení: 2024-10-01 00:00:00
Přestože máme někoho opravdu hodně rádi, stále nemáme právo rozhodovat o jeho životě. Pochopitelně pokud vychováváme nezletilého, jeho počiny jsou i naše věc, ale pokud je někdo dospělý, měli bychom ho nechat rozhodovat o svém životě a nemluvit mu do toho, co dělá.
Čas načtení: 2024-10-26 20:30:01
Hes ze StarDance žije s mužem, přitom má holku. Podívejte, jaká je to kočka!
Oskar Hes už během prvního večera StarDance ukázal, že jablko nepadá daleko od stromu. „Jeho tatínkem byl choreograf Richard Hes, který na konci osmdesátých let minulého století založil taneční skupinu UNO. Odtamtud postupně vzešla celá řada brilantních tanečníků. A jeho maminkou je bývalá skvělá tanečnice Marcela Karleszová,“ vysvětloval pro náš web Pavel Rousek. Právě maminka synkovi fandí, nechybí na přímých přenosech StarDance. Stejně jako jeho přítelkyně. „Vtipné na tom je, že spolu nebydlí. Hes totiž sdílí domácnost s hereckým kolegou Janem Nedbalem. Oba přitom mají partnerky. Asi jim to takto vyhovuje,“ usmíval se fotograf. Třeba si Hes nechává volné pole působnosti. Kdo si vzpomene na minisérii Iveta, ve které exceloval coby Rudolf Hrušínský nejmladší, tak by se nemohl divit, kdyby měl herec zástupy fanynek. „Předloze“ byl totiž téměř k nerozeznání podobný. Blažek ze StarDance měl Benešovou. Ale koukněte na jeho Jolanu, to je kus Číst více StarDance není jen o tanci Pro mnoho lidí je Oskar Hes favoritem letošního ročníku StarDance. „Já se pod to podepisuji, strašně rád bych ho viděl na prvním místě. Ale vidím velkou konkurenci. Lucie Vondráčková, Patrik Hartl, Jirka Ježek, možná i Jana Paulová. Je to silný ročník, kdokoli může překvapit,“ uvědomoval si Rousek. Každopádně Hes moc dobře ví, že se nebude rozhodovat jen na parketu. Porota je jedna věc, druhá a úplně odlišná jsou diváci, kteří posílají hlasy. Zřejmě i proto Hes a jeho kolega a zároveň soupeř ze StarDance udělali vtipné video, které se stalo hitem sociálních sítí. „Jirka svými brilantními výkony šokuje celou republiku a pro mě, soutěžního fantoma, to znamená jediné. Začít jednat,“ napsal si Hes ke scénce, ve které konkurenta připraví o nohu. Je to opravdu k popukání i pro lidi, kteří jinak černému humoru příliš neholdují (je všeobecně známé, že Ježek má amputovanou pravou nohu pod kolenem). Dle komentářů pod videem se lidé skvěle bavili. „Tyto maličkosti mohou nakonec rozhodovat. Bylo by skvělé, kdyby hozenou rukavici chytili i další soutěžící. Představte si, že by začaly vznikat různé scénky a videa, to by byla paráda. Všichni, kdo ve StarDance jsou, mají určitě na to, veřejnost tímto způsobem oslovovat,“ myslel si Rousek. Lidé jsou schopni přežít víc, než si myslí. Na tyhle důkazy se čekalo dlouho Číst více Má pro strach uděláno A třeba má esa v rukávu i sám Hes. Nedá se totiž předpokládat, že by v nejbližších kolech vypadl, jeho pozice opravdu vypadá velmi silně. Mohl by tedy vymýšlet další a další věci i ve „volném čase“, nejen na parketu. Ostatně tam hned v úvodním tanci ukázal, že má pro strach uděláno, troufl si na hodně obtížné zvedačky, kterým se jiný pár ani nepřiblížil. „Ano, byl na něj hezký pohled. S taneční partnerkou Kateřinou Bartuněk Hrstkovou jim to velmi dobře ladí. Těším se na další kola StarDance,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Patrasová všem vytřela zrak! Tohle Slováček nerozdýchá.
Čas načtení: 2025-05-25 13:09:32
Pohybová hra: Sběrači míčů v trojúhelníku nebo čtverci
Fotbalovým pohybovým hrám, které jsou zaměřeny na rozvoj rychlosti, obratnosti, schopnosti rychle se rozhodovat, včetně práce s míčem jsme se věnovali v cvičeních Tři na jednoho se dvěma míči, se zaměřuje na komunikaci, spolupráci, výběr místa a načasování přihrávek a v případě napadajícího hráče na klamavé pohyby, změny směru běhu, vyražení a dohrání situace nebo pohybová hra Chyť mě, když to dokážeš ve fotbalovém tréninku, zaměřené na rozvoj rychlostních, obratnostních a koordinačních schopností hráčů, s důrazem na okamžitou akceleraci a schopnost často měnit směr běhu. Pohybová hra Sběrači míčů v trojúhelníku nebo čtverci, tak jak napovídá název hry může být podle počtu hráčů organizována v trojúhelníku nebo čtverci. Ve hře vedle ovládání míče, schopnosti rozhodovat se se zaměřuje na schopnost reagovat na pohyb protihráčů, to vše proložené intenzivními sprinty na krátkou vzdálenost se změnami směru běhu.
Čas načtení: 2025-05-25 13:09:32
Pohybová hra: Sběrači míčů v trojúhelníku nebo čtverci
Fotbalovým pohybovým hrám, které jsou zaměřeny na rozvoj rychlosti, obratnosti, schopnosti rychle se rozhodovat, včetně práce s míčem jsme se věnovali v cvičeních Tři na jednoho se dvěma míči, se zaměřuje na komunikaci, spolupráci, výběr místa a načasování přihrávek a v případě napadajícího hráče na klamavé pohyby, změny směru běhu, vyražení a dohrání situace nebo pohybová hra Chyť mě, když to dokážeš ve fotbalovém tréninku, zaměřené na rozvoj rychlostních, obratnostních a koordinačních schopností hráčů, s důrazem na okamžitou akceleraci a schopnost často měnit směr běhu. Pohybová hra Sběrači míčů v trojúhelníku nebo čtverci, tak jak napovídá název hry může být podle počtu hráčů organizována v trojúhelníku nebo čtverci. Ve hře vedle ovládání míče, schopnosti rozhodovat se se zaměřuje na schopnost reagovat na pohyb protihráčů, to vše proložené intenzivními sprinty na krátkou vzdálenost se změnami směru běhu.
Čas načtení: 2025-07-03 00:05:00
Senát má schvalovat novelu se sporným převodem financování nepedagogů
Praha - Senát dnes bude rozhodovat o novele školského zákona, která obsahuje kritizovaný převod financování nepedagogických pracovníků. Rozhodovat by měl rovněž o úpravě zákonů týkajících se kapitálového...