Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-05-17 08:00:47

Někteří řidiči se snaží vyhrát nad vlakem. Daň za nepozornost a ignorování pravidel ale může být vysoká

První zásada týkající se železničních přejezdů je vlastně jednoduchá – dávejte opravdu velký pozor. Věnujte se řízení, ne mobilům, ne dětem, ne spolujezdcům.

Čas načtení: 2026-01-01 14:00:27

Ignorování městských strážníků se nevyplácí. Mohou měřit rychlost, ale i pokutovat a odtahovat auta

Městská policie může dát řidiči i dýchnout. Nicméně platí, že pokud má řidič pozitivní dechovou zkoušku, musí být na dořešení této situace na místo přivolána státní policie.

Čas načtení: 2026-02-13 16:02:00

Ignorování tohoto dividendového krále je finanční sebevražda!

Elevance Health a AbbVie: dvě odlišné strategie, dvě silné značky z oblasti zdravotnictví. Proč by neměly uniknout vaší pozornosti a která překvapí lepším výkonem? Článek Ignorování tohoto dividendového krále je finanční sebevražda! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2021-09-28 09:07:34

Stroncova poslední whiskey

Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2021-05-24 11:28:47

Nepiš upřímné knihy čili Anatomie jednoho „zrušení“. Proč vyletěl Kubánec Martínez z firmy Apple

Antonio García Martínez je americký manažer kubánského původu. Ještě předtím, než dosáhl dospělosti, utekla jeho rodina z Fidelova království do USA. Jako mladík studoval fyziku v Berkeley, pak pracoval v obchodní firmě Goldman Sachs, založil startup AdGrok, nechal se zlákat do Facebooku, pracoval tam nějakou dobu jako odborník na reklamu atd. Slávu a veřejné jméno si ale Martínez vydobyl až roku 2016, kdy vydal autobiografii pod jménem „Chaos Monkeys“. Ta pojednává o jeho zážitcích ze Silicon Valley a stal se z ní okamžitý bestseller. Přiměřeně pozitivní recenze knihy vyšla v době jejího vydání i v New York Times. V květnu 2021 získal Martínez zaměstnání u digitálního giganta Apple. Jenže v okamžiku, kdy tahle skutečnost vyšla najevo, se v řadách zaměstnanců Apple zvedla vlna odporu. Ač Hispánec, Martínez si vysloužil hněv progresivců tím, že v jeho knize se vyskytuje několik výroků nelichotivých vůči ženám. Tedy ne vůči všem ženám plošně, jenom určitým typům (například feministicky založeným ženám ze Silicon Valley), ale to stačilo. Kritici jej označili za misogyna, jehož myšlení neodpovídá firemnímu závazku inkluzivity, a uspořádali proti němu celozávodní petici. “Požadujeme vyšetřování, jak to, že mohlo dojít k nepovšimnutí či ignorování jeho otištěných názorů na ženy a barevné, jakož i jasný akční plán prevence, aby se tak nestalo znovu,” píše se v petici (zdroj: THE VERGE), kterou podepsalo téměř 2000 lidí. Firma Apple, které ještě 10. května Martínezova všeobecně známá literární činnost nevadila, jej 12. května také řádně vyhodila. Sic Transit Gloria Mundi. Být autorem knihy, která se před pěti lety dočkala i kladné recenze v New York Times, znamená dnes u Applu nezaměstnatelnost. Je to rychlá změna, což? Ale byly časy, kdy se v Teheránu nosily minisukně a o pár let později už byly povinné čádory. Někdy si namlouváme, že vůči takovým prudkým výkyvům jsou demokracie z principu odolné, ale nejsou. Trumpovo zvolení přivedlo některé lidi k úplnému šílenství – a v takové atmosféře se může stát leccos. Na vyzobaných citátech uvaříte každého Jeden prvek celé události je mimořádně zajímavý. Není moc běžné, aby se autor bestselleru dostal do potíží kvůli své knize. Dnešní „cancel culture“ se soustřeďuje spíše na tweety, příspěvky na Facebooku, hloupé vtipy a další kratičké projevy. Ty totiž dokáže přečíst a pochopit i absolvent moderního školství, který mnohdy nemá ke čtení celých dlouhých knih duševní kapacitu. V tomto případě se patrně našla výjimka, která knihu přelouskala, vybrala si z ní pár úryvků a předložila je svým kolegům k odsouzení. (Nevěřím, že všech dva tisíce signatářů ji opravdu četlo.) Jelikož těch pár úryvků vzbudilo moji pozornost, učinil jsem to, co správný pokrokový muž 21. století v takové situaci jednoduše učinit musí, a vydal necelé tři stovky za digitální kopii Chaos Monkeys staženou do čtečky. Samozřejmě jen proto, abych se mohl adekvátně mravně rozhořčit nad úpadkovým dílem tohoto zrádce principu intersekcionální diverzity, který je pod svým černým kubánským knírkem určitě skrytým bělochem a není tedy hoden nosit hrdé označení Latinx. Musel jsem se přitom spokojit s digitální podobou, protože papírová kopie, daleko vhodnější k rituálnímu spálení, by zpoza oceánu putovala příliš dlouho. Závěr: ta kniha je bestseller zcela zaslouženě. Chlap umí psát, a navíc má co sdělit, protože život měl vskutku barvitý. Nenudíte se ani chvíli, i když občas vás tzv. nasejří. Martínezovým hlavním nedostatkem není pár vyzobaných citátů ani nějaká misogynie (a stopy rasismu jsem nenašel vůbec), ale skutečnost, že ve svých vzpomínkách brutálně sežvýkal řadu svých bývalých kolegů a známých a také Facebook samotný. Proto bych se jej na místě Applu obával zaměstnat – ze strachu, že podobným tónem jednoho dne zúčtuje i s Applem. Ale ty vyzobané citáty jsou vůči němu neférové. Na vyzobaných citátech uvaříte každého kromě totálně šedých myší, které se vyjadřují jen ve frázích nebo vůbec. Poměry v Silicon Valley v době, kdy Facebook teprve nabíral dech Autobiografie je zrádný žánr. Buď je sepisují starci vzpomínající na půl století staré události, které už nikoho nezajímají, nebo veřejně známí lidé, kteří právě prošli nějakým skandálem a chtějí si vylepšit pověst. Životopisy starců zapadávají prachem na poličkách knihoven. Životopisy těch mladších třeba vždycky ne, ale ta snaha autora se trochu přikrášlit vesměs vede k tomu, že se výsledek nedá číst. Obzvlášť děsivá bývají dílka politiků, kteří čerstvě prohráli volby a jejich strana je vykopla na zasloužený odpočinek. Tam se to kňučivé kvílení nedá ignorovat; srovnal bych to se zadřeným ložiskem na cirkulárce. Má-li být autobiografie zábavná a zároveň informativní, musí se vyznačovat určitou krutou upřímností vůči všem zúčastněným osobám, autorem počínaje (důležité!) a papuánskými sběrači kokosů konče. (Ne, že by se zrovna sběrači kokosů v Martínezově knize vyskytovali.) Samozřejmě to v případě některých zmíněných osob znamená spálení mostů, ale tak už to v tomhle žánru chodí. Nu, a konkrétně Chaos Monkeys to na svých stránkách skutečně „nandávají“ spoustě lidí, Martínezem samotným tedy počínaje, ale rozhodně nekonče. Dokonce i kalifornská policie něco schytá, ačkoliv setkání autora s ní je jen velmi letmé; obchodníci na Wall Streetu to schytají ještě daleko hůř. Ale není pravda, že by ta kniha byla nějak protižensky zaměřená, nebo že by autor měl nějaký zjevný psychický problém s opačným pohlavím. Naopak je patrné, že řady konkrétních žen ve svém okolí si Martínez vážil a uměl jejich schopnosti ocenit. Nechci nikoho nahánět do koupě cizí knihy, ale musím říci, že i když jsou Chaos Monkeys hodně subjektivním pohledem jednoho člověka, stejně mi díky jejich čtení leccos „docvaklo“, zejména ohledně fungování Facebooku a Silicon Valley obecně. Ten svět investorů a startupů je až incestně malý a důležité osoby se velmi dobře znají. Skutečně kritická rozhodnutí ovlivňující celý svět se odehrávají na ploše menší než Středočeský kraj a řada z nich ani nemá žádný formální podklad. Dohodnou se třeba po telefonu nebo při neoficiální schůzce, ze které nikdo nepořizuje zápis. (Mimořádně zajímavá je rodina technologických firem, které ve svém útlém věku prošly podnikatelským inkubátorem Y Combinator (esej jeho zakladatele Paula Grahama „Čtyři kvadranty konformity“ jsem kdysi přeložil). Ty prý i v „dospělosti“ drží pohromadě a povšiml jsem si, že zrovna Graham za Martíneze bojoval na Twitteru…) Nemohu prozrazovat všechno, ostatně ta kniha má několik set stran a nedá se vydestilovat do jednoho krátkého textu na blogu. Zajímají-li vás ale poměry v Silicon Valley v době, kdy giganti jako Facebook teprve nabírali dech, jsou Chaos Monkeys docela dobrým počtením, u kterého se pobavíte. A dáte přitom Martínezovi trochu vydělat, což si podle mého názoru zaslouží. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá Martínez je trochu netypickou obětí „cancel culture“ i v tom, že není zrovna bezbranný. Na rozdíl od nějakých řadových studentů či zaměstnanců, na které se jednoho dne sesype digitální dav a zboří jim svět, patří autor Chaos Monkeys spíš k tomu odolnému a houževnatému typu lidí, které můžete zabít, ale nikoliv pokořit. V jeho případě nemám obavy, že by se i po této epizodě nějak neuživil, navíc ze svých minulých pracovních aktivit má nejspíš něco našetřeno. Další zajímavost: skrze informatické kruhy ke mně prosákla zcela neověřitelná informace, že jeden z kalifornských technologických magnátů zaplatil za seznam signatářů té petice v Applu s tím, že je nikdy v budoucnu nezaměstná, protože si nenechá takovými lidmi rozvracet firmu. (Prý se ta transakce odehrála v bitcoinech; v tom případě asi „krtek“ nemá radost z jejich aktuálního propadu.) Může to být folklór čili moderně hoax, nebo také pravda. Asi neplatí, že by všichni boháči a byznysmeni v Silicon Valley byli progresivci z přesvědčení, určitá míra pokrytectví tam bude. A jedním z možných rizik agresivního wokeismu je to, že pokud se likvidaci jiných lidí věnujete s příliš velkým zaujetím, začnou se vás ostatní bát, a nakonec zrušíte na trhu práce sám sebe. Už dávno před příchodem sociálních sítí se říkalo, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, a i když toto pravidlo zdaleka neplatí stoprocentně (jsou jedinci, jimž se intriky daří celý život), stává se to dost často na to, aby si toho lidi povšimli už v dobách, kdy nejmodernějším sdělovacím prostředkem byl poštovní holub. Pokud „cancel culture“ dojede na tenhle princip, bude to vrchol ironie. Ale ironie osudu někdy může fungovat. Dobře zafungovala třeba v případě jaderných zbraní; kdo se dnes odváží je použít jako první? Ani ti největší drsňáci ne.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-13 12:45:42

Tajemství Bachovy hudby odhaluje kniha Hudba na nebeském hradě

Johann Sebastian Bach je jedním z nejnepochopitelnějších skladatelů v dějinách. Jak mohl tak vznešenou hudbu složit člověk, který vypadá tak obyčejně, tak neprůhledně – a občas netečně? John Eliot Gardiner v dětství každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů. V knize Hudba na nebeském hradě podrobně vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, popisuje, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována a jak dosahuje svých účinků. A píše také o tom, jaký byl Bach člověk.   Ukázka z knihy Hned po zahájení práce se Bachovy úvahy zabývaly harmonií. Zedler definoval univerzální harmonii jako „konformitu a harmonii všech věcí, protože ve světě se vše děje společně, a to ve vztahu jak k příčině, tak k následku“. Bach dodává: „Generální bas je nejdokonalejší základ hudby […] který vede ke správně znějící harmonii (Harmonie), ke slávě Boží a k přípustnému potěšení duše.“ Emanuel Bach popisuje tuto zaujatost podobným způsobem: zásadním aspektem otcova zájmu o harmonii byla plnohlasost (Vollstimmigkeit), jinými slovy způsob, jakým byl zahrnut kontrapunkt. Tady jsme opravdu u jádra věci, tedy u překročení vertikálních a horizontálních rovin zvuku. Určitě nikdo před Bachem nevyužíval tento průsečík takto plodně (a po něm tak činilo jen málo skladatelů): melodie se opírá o rytmus, který je obohacen kontrapunktem a spojuje se k vytváření harmonie, jež je složena z konsonance a disonance, které zachycuje posluchačův sluch. Podíváme-li se z jiného pohledu, je ohromující, jak harmonický pohyb podle všeho nese plný náklad melodických nápadů na vlastních ramenou. To vše je samozřejmě z teologického pohledu vysoce symbolické. Upozorňuje to na skutečnost, že slovo Vollkommenheit – kromě toho, že znamená „dokonalost“ – má ještě podtón „úplnosti“. Tento koncept vyváděl z míry nejhlasitějšího Bachova kritika Johanna Adolpha Scheibeho, jenž měl za to, že moderní skladatelé „pouze umísťují pod melodii doprovodné hlasy“. Dokonalost pro Bacha znamená znalost „nejskrytějších tajemství harmonie“. Jeho dovednost při jejich objevování byla vášní – téměř posedlostí – a „nikdo nedokázal dospět k tolika invenčním a neznámým myšlenkám z jinak zdánlivě suchých triků, jako se to dařilo jemu“. O procesu osvojení si těchto dovedností se můžeme dočíst v různých komentářích roztroušených ve spisech Emanuela Bacha. V zásadě nemluví ani tak o tom, co spustilo úvodní jiskru (inventio) v otcově mysli, spíše představuje záplavu způsobů, kterými ji otec rozvíjel (elaboratio):   Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“. „Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.“ Když hrál novou skladbu z listu, tak „díky skvělé znalosti harmonie“ byl schopen okamžitě změnit trojhlasou texturu na úplný kvartet – a to vše „na základě řídce číslovaného partu continua […] činil tak v dobré náladě a věděl, že by mu to skladatel neměl za zlé“.   „Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“ Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval. Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem. Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“. * * * Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly. Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci. To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“ Emanuel ovšem nepopisuje, jak to vypadalo, když se jeho otec rozhodl se podvolit méně. Lišila-li se Bachova interpretace lekcionáře od Picanderovy (či poetické parafráze nebo expozice jiného libretisty) a jeho vlastní myšlenkové modely vedly k alternativní struktuře, nebyl vždy nakloněn tomu, aby se podřídil. V takových případech Bach v plné míře odhaluje celou šíři vlastních hudebních ambicí, a to interpretovat text a najít význam ve světě kolem sebe. V tomto bodě mu žádný autor ani libretista nemohl zabránit použít jeho přirozené nadání, aby jak říká Birnbaum, získal „imaginativní vhled do hlubin světské moudrosti“. Jeho riskantní strategie mohly vést k naprostému ignorování konvenčních náležitostí (propriety) ve výstavbě poetického textu – kniha pravidel je pomyslně defenestrována a končí kdesi dole na ulici. Někteří kritici takové procedury považovali za nepřípustné, prokazovaly jeho tvrdohlavost a umíněnost. Hlavu si s ní lámali i ti nejnadšenější podporovatelé, kteří mnohem ochotněji než on souhlasili s konvenčními koncepty toho, co je „přirozené“ a „rozumné“. Emanuelův popis otcových melodií je nesen jistou zmatečností, ale i obdivem: hovoří o nich jako o „podivných, ale vždy rozmanitých. Invenčně jsou bohaté a nepodobají se žádnému jinému skladateli.“ Jedním takovým příkladem, kdy Bach vzal věci do vlastních rukou, je takzvaná Smuteční óda (Trauer-Ode, BWV 198). Tuto kontroverzní objednávku realizoval k bohoslužbě po smrti královny Kristýny Eberhardýny, kurfiřtky saské. Ta měla politický rozměr. Královna Kristýna byla v Sasku široce uctívána, neboť na rozdíl od zesnulého manžela a syna, kteří konvertovali ke katolicismu (což mnoho lidí v té době považovalo za cynickou snahu vyhovět podmínkám polské koruny), ona zůstala věrna luteranismu. Bachova hudba je důstojná, hluboce působivá, má atmosféru. První věta se stylisticky a emočně podobá úvodnímu chóru Matoušových pašijí, uvedených jen několik měsíců předtím. Zádušní bohoslužba byla sloužena v univerzitním kostele 17. října 1727, partitura byla ovšem dokončena až 15. října, čímž zbývaly pouze dva dny na opis partů a zkoušení. Bach zhudebnil text jako kantátu, složenou ze sborových částí, árií a recitativů. Ocitl se tak na tenkém ledě. Univerzitní kostel nepatřil k jeho oblíbeným místům, navíc nezhudebňoval slova nějakého starého kantátového nádeníka, ale respektovaného univerzitního profesora Johanna Christopha Gottscheda, vůdčího obhájce reformy písemnictví, který byl v Lipsku oslavován jako představitel racionální literatury. Problém byl v tom, že z jeho smuteční ódy se vyklubala mdlá směsice banalit, falešného sentimentu a směšno-vznešených rýmů. Bach prostě ignoroval formální uspořádání přísně osmiveršových strof s pravidelným rýmovým schématem (abba) i Gottschedovy narážky v textu týkající se náležitého zhudebnění. Jeho provinění spočívalo nikoli v lhostejnosti ke vznosnému tónu Gottschedova textu, ale ve způsobu, jakým ho nahradil a zatlačil do pozadí. Johann Adolph Scheibe, který byl dle očekávání nadšeným Gottschedovým obdivovatelem, nás zpravuje o tom, jak měl text zhudebnit – měl se vyhnout všem výstřelkům, například modulaci do vzdálených tónin či „použití nekonečné masy metafor a figur“. Ovšem právě díky těmto metaforám a figurám je Bachova hudba tak působivá. Při jedné příležitosti, kdy mu Gottsched nabízí nadprůměrné čtyřverší – „Třesoucí hlas zvonů / k znepokojení přivede naše duše neklidné / svým rozhoupaným bronzem / nám kosti i cévy pronikne“ –, odpovídá Bach památným způsobem. Čekali bychom, že bude napodobovat zvuk pohřebních zvonů, on ovšem přichází s mimořádnou instrumentální paletou: páry fléten, hobojů, (neobvykle) viol da gamba a louten vedle smyčců a continua. Úžasné je ovšem to, co s těmito kontrastními instrumentálními barvami provede v pouhých jedenácti taktech. Nejprve uvede každou z jedenácti vrchních linek jednu po druhé, přičemž každá evokuje zvon jiné velikosti – od nejmenšího ztvárněného stepujícím vyzvánění fléten k drženému zvuku zvonů střední velikosti u hobojů a oparu smyčců v pizzicatu až k hlubokému, sytému zadunění větších zvonů v gambách a continuu, které znějí zlověstně v pravidelných kvartách a kvintách. V tomto okamžiku jsme se posunuli od zmenšeného septakordu D v hoboji prostřednictvím malé septimy do c moll a k noně na e. Poté, pod třetím obratem dominantního septakordu na cis, přichází náhlý (a podle standardů té doby nepřípustný) otřes zpět od eis k a v basu a pak zvony jeden po druhém ve stejném pořadí, v jakém začaly, také zmizí. Tato tonální analýza zřejmě napovídá, že s královninou smrtí čas přestal fungovat ve své obvyklé Bohem dané pravidelnosti – a s jejím odchodem se přirozený svět ocitl vzhůru nohama. Scheibova či Matthesonova přímá i nepřímá kritika, i když je ohraničena jejich konceptuálními omezeními, nabízí ve svém úhrnu měřítko, podle něhož lze posoudit míru neporozumění Bachově hudbě: jak mohl tak zatvrzele ignorovat jejich snahy racionalizovat a katalogizovat náležité a sluchu lahodící kompoziční styly? Lze si pouze představit, jak nezáživná by byla Scheibova „správná“ reakce ve vztahu ke zhudebnění tohoto textu. Pravdou je, že stylistická nevhodnost (impropriety) je znamením Bachova přístupu k invenci v kultuře, která nebyla vybavena k tomu, aby si poradila s jeho originalitou. O Scheibem Birnbaum říká, že se „snažil zhnusit Bachova díla jemným uším“. Imaginativní bohatost Bachovy hudby – jedna z kvalit, kterou dnes obdivujeme a vychutnáváme si ji (možná v důsledku toho, co jsme se naučili z pozdějších kompozic) – se tvrdě střetávala s kulturními hodnotami jeho doby a podrývala široce přijímané myšlenky dekora. Matthesonovu a Scheibovu kritiku zhoršoval fakt, že oba byli průměrní skladatelé. Mattheson se nejprve jevil slibně) brzy však utekl k teoretickým spisům. Některé jsou sice bystré a pomáhají zaplňovat mezery v poznání, jak skladatelé v té době fungovali, Mattheson se však stal tlučhubou ohromující pompéznosti a nadutosti. Scheibe působí jako zahořklá lidská skořápka, stravovala ho závist a liboval si v zesměšňování a pomlouvání kolegů. Jeho pohrdání neunikl ani Mattheson, ač obhajoval podobně „vědecký“ přístup k hudbě. Scheibe ovšem svou kritiku velmi ochotně odvolal v okamžiku, když ten, na něhož jeho kritika cílila, projevil byť jen sebemenší zájem jeho hudbu provozovat. K tomu došlo až poté, co nešťastnou náhodou přišel o oko při práci se svým otcem, varhanářem v Lipsku. Měl vzdělání hudebníka, ale nepodařilo se mu získat ani jedno varhanické místo, o něž se ucházel (včetně místa ve Freibergu roku 1731, kam ho doporučil sám Bach), takže se vedle skladatele rozhodl stát i hudebním kritikem. Roku 1737 publikoval článek, v němž pranýřoval Bachovu hudbu jako „bombastickou“ a „zmatenou“ a hovořil o něm pejorativně jako o „muzikantovi“ (Musikant, správný termín by byl Musikus, tedy ten, který použil v názvu čtrnáctideníku Critischer Musikus, jejž založil).   Sir John Eliot Gardiner (* 20. dubna 1943) vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King's College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1990 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná odborná ocenění, včetně dvou Grammy. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. Naposledy 29. listopadu 2020 na jednom z adventních koncertů bez publika (kvůli probíhající pandemii koronaviru.   Dauphin 2021, přeložil Tomáš Jajtner, brožovaná, 704 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 22:59:14

Kolektivní vina a kolektivní odpovědnost a norimberské souzení

Druhá světová válka je historií kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny. Mezi oběma termíny je třeba rozlišovat. Kolektivní odpovědnost je o míře angažovanosti. Lidé (Němci) jsou odpovědni za určitý trend ve svém konání čili jsou odpovědni za to, že podporovali nacisty (v Československu) a přivedli nacisty k moci (v Německu) parlamentní cestou a nebyli schopni zastavit jeho agresivní uchopení moci. Viník nebyl jen jeden Ale v případě druhé světové války vzniká velký (metodologický) problém. Do kolektivní zodpovědnosti za rozpoutání druhé světové války je třeba zahrnout všechny evropské mocnosti, nejen hitlerovské Německo a falangu italského Mussoliniho. Nacistický režim se stal plně zodpovědný za rozhoření válečného ohně až v druhé polovině roku 1939. Tedy když Německu prošla anexe Rakouska, odtržení tzv. Sudet z Československa a obsazení zbytkového Československa a vytvoření protektorátu. Evropské mocnosti jsou spolupachateli. Svou nečinností kombinovanou se vstřícnými kroky (Mnichov) k tomu dali pachateli prostor. Nacistické rozhodování jako samostatně směřující k válce začalo až při německo-sovětské invazi do Polska. Tehdy byli viníci již jenom dva. V roce 1940, při útoku na západ a sever Evropy, již jenom jeden – Německo. Proto do kolektivní zodpovědnosti je třeba počítat i vítězné mocnosti. Z vnitroněmeckého hlediska za politiku Němců byli spoluodpovědni i tzv. prostí občané bez výkonné moci svým členstvím v nátlakových organizacích podporujících nacismus – čili členové SdP, NSDAP, SA, SS apod. Kolektivní zodpovědnost se nevztahovala na německou brannou moc, tedy na příslušníky pozemního vojska, letectva a námořnictva. Příslušnost k armádě nebyla dobrovolná. Role člověka ve válce je vynucená. Mnohý čin je nevyhnutelný (zastřelení člověka v boji), nutný (vystřelení granátu z děla v rámci obranných bojů nebo ofenzívy) nebo možný (pokud nebudu střílet, mohu být ohrožen na životě střelbou nepřítele). Omezená osobní odpovědnost Otázkou přesahující téma statě je otázka svobodného rozhodování armádních velitelů a státních úředníků. V drtivé většině neměli na výběr. Museli jednat podle oficiálních instrukcí. Zajímavým příkladem ne kolektivní, ale osobní odpovědnosti, je příběh jednoho chlapce z Ústí nad Labem a maršála Pauluse. Předkládám svědectví Ústečana Josefa Heinricha o zodpovědnosti vojáka, pokud má možnost se svobodně rozhodnout. Jako český chlapec žijící v Krásném Březně byl Heinrich šikanován a zastal se ho generál Paulus. Jde o generála, který byl u Stalingradu v obklíčení povýšen na generála – polního maršála. Místo aby se zastřelil, jak Hitler čekal, nechal se zajmout. Nakonec vyučoval na sovětské vojenské akademii a dožil ve východním Německu. Kdo si myslí, že asi měl Paulu přes svou hodnost a vyznamenání Hitlera plné zuby, jako mnoho dalších německých generálů a vysokých důstojníků, není asi daleko od pravdy. Pepi, jak Heinrichovi říkala jeho matka, se o tom přesvědčil. Byl generálovi vděčný. Heinrich uvedl: Vše začalo jeho babičkou. Protože byla zapsána jako žena německé národnosti, její čtyři synové museli jako Němci na frontu. Mezi nimi i otec Pepiho – Josefa Heinricha. Než otec odešel na frontu, z kotce vytáhl králíka. Pepi musel králíka zabít, stáhnout a vyvrhnout. „Ode dneška to budeš dělat ty, protože já musím na frontu,“ řekl mu otec. A tak tomu i bylo. Pepi chodil před válkou do české školy, měl českou výchovu, ale česky smýšlející otec musel přesto k wehrmachtu. Pepi neměl z počátku nic proti Němcům, ale jak šikana ve škole vzrůstala a byl i násilím nucen vstoupit do Hitlerjugend, jeho odpor proti Němcům vzrůstal. „Mě táta vychoval česky a poslal do české školy,“ bránil se Pepi, když byl nucen ke vstupu do Hitlerjugend. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, kde sídlilo vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jeho matka se ani neodvážila se tam dojít zeptat, proč syn nepřišel domů. Jindy byl zmlácený na krásnobřezenské policejní stanici, protože si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Mimo jiné tam nosil potají brambory, pro které jezdil za dědečkem do Lhotky u Lovosic. V dopise zaslaném na frontu si postěžoval otci na šikanování. V té době byl jeho otec se svou divizí na stalingradském směru, ale o něco později jeho jednotku odsunuli do oblasti Kurska. Ale v době, kdy od syna dostal dopis, byla jeho divize v podřízenosti Pauluse. Jednoho dne se otec dostal do blízkosti generála Pauluse, který přijel k jeho jednotce na inspekci. Požádal o přijetí, bylo to nezvyklé až troufalé, ale snad právě proto účinné. Otec se Pauluse zeptal, jak má bojovat za Říši, když v zázemí šikanují jeho syna, generál napsal do Ústí dopis. Pepi sice neví, co v něm bylo, „ale od té doby si mě nikdo nevšiml. Mohli jsme chodit za zajatci, jak jsem chtěl, o Hitlerjugend nepadla ani zmínka, ale nacisti z Krásného Března, když mě potkali, kdyby mohli, propíchli by mě očima,“ vzpomínal Pepi na pomoc generála, pozdějšího polního maršála Pauluse. To byl příklad osobní odpovědnosti jedince v rámci jeho možností. Do podobné kategorie patří i různé, byť i drobné, formy odbojové činnosti Němců. Kolektivní vina Ačkoliv válečné zákony zakazují vojenské akce vůči civilnímu obyvatelstvu, žádná ze stran konfliktu to nerespektovala. Násilí se během druhé světové války stupňovalo. Na konci války obě strany měly za sebou plošná bombardování měst bez ohledu na civilní obyvatelstvo a různé formy krutosti, zvláště na východní frontě. Všechny strany konfliktu přijaly v praxi princip kolektivní viny. Například plošné bombardování německých měst mělo podlomit schopnost Němců v brzké době po válce rekonstruovat svou zemi. V roce 1942 přijal britské válečný kabinet rozhodnutí zničit všechna německá města s počtem obyvatel přesahujícím 100 tisíc (A. C. Grayling, Obklopeni mrtvými městy, nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 32). Dekrety prezidenta Československé republiky ve vztahu k občanům německé národnosti v této linii kolektivní viny pokračovaly. Vytyčovaly hranice zodpovědnosti nejen na základě příslušnosti k nacistickým organizacím, ale i toho, zda se lidé přihlásili po okupaci Čech a Moravy k české nebo německé národnosti. Kdo zůstal i nadále Čechem, odolal tlaku germanizace, získal poválečnou vstupenkou mezi příslušníky obnoveného československého státu. Hodnocení člověka žijícího na území Československa během druhé světové války na základě kolektivní odpovědnosti není totéž jako uplatnění kolektivní viny při plošném bombardování měst nebo při odsunu Němců ze střední Evropy. Pokud někteří kritici odsunu upozorňují, že řada politiků USA nebyla nadšená z odsunu Němců ze střední a východní Evropy, jsou takové reakce pochopitelné, protože se Severoameričanů německé agenda netýkala. Jejich úhlavním nepřítelem byli Japonci. Vstup do války v Evropě byl jenom „internacionální pomocí“ Velké Británii a Francii. Ale k Japoncům se Severoameričané chovali jako Evropané k Němcům. Po svržení atomovou bomb na Japonsko „…všeobecné postoje Američanů byly nadšené, triumfální. Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že 85 % lidí s použitím atomové bomby souhlasí…“ (A. C. Grayling, str. 120). „Generál Haywood Hansell řekl, že mezi americkými letci a vojáky existoval „všeobecný pocit“, že Japonci jsou „podlidé“ (A. C. Grayling, str.130). Takový byl válečný rámec kolektivní viny, která se promítla také do odsunu Němců. Norimberský proces jako karikatura Pokud jsou v posledních několika desetiletích v módě různé mezinárodní soudní kauzy, a jsou vztahovány k norimberskému procesu jako k právní a společenské inspiraci, jde o komedii. Norimberský proces není vzorem. Byl jednostranně účelový, byť postihoval primárního viníka – nacisty. Nezabýval se ale otázkou spolupachatelství západních států a SSSR. Norimberský proces byl pohledem roku 1945, účelovým aktem směřujícím proti nacistickým zločinům. O tomto problému velmi kvalifikovaně pojednává kniha Tokijský proces (B. V. A. Roling a Antonio Cassese, Mladá fronta, Praha 1995), která ukazuje, že vady norimberského procesu se ještě ve větší míře ukázaly u tzv. tokijském procesu. Roling jako soudce tokijského tribunálu vyjádřil nesouhlas s rozsudkem, který byl v řadě faktů vadný. Poznamenává: „Vazba mezi mezinárodním právem a politikou je daleko těsnější než na vnitrostátní úrovni.“ Norimberský proces s nadhledem mnoha desítek let od konce války zůstal jen iluzí řádného procesu, který by zodpověděl základní otázky viny týkající se druhé světové války. Pro pochopení kolektivní viny jako všeobecné normy proti Německu v roce 1945, a tedy i pro realizaci odsunu sudetských (českých) Němců, je důležité vědět, proč Norimberský proces nelze považovat za reálné vyrovnání se s vinou vedoucí k násilí ve druhé světové válce: Válku zahájilo Německo. Pomohlo mu k tomu mezinárodní ignorování již probíhajícího pronásledování Židů v Německu. K válce pomohl i souhlas s okleštěním Československa (Mnichovská dohoda) mezinárodním společenstvím – tehdejšími velmocemi Francií a Velkou Británií. Německo mohlo válku rozvinout s pomoci armády Sovětského svazu při přepadení Polska v roce 1939 a dohodlo se se SSSR na rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě. Při Norimberském procesu tedy byla zcela potlačena spoluvina západních států na obsazení Rakouska a Československa tím, že proti agresi nezasáhly hroznou vojenského zásahu, a byla potlačena i vina Sovětského svazu na zahájení války a ignorováno obsazení části Rumunska a pobaltských států sovětskou mocí po dohodě s Německem. Jednostranná orientace na nacistickou mašinérii jako zdroj válečného násilí umožnila v Norimberku pohodlné politické vyřešení právní otázky, proč došlo ke druhé světové válce. Nahrály tomu dobře zdokumentované (či spíše nepřehlédnutelné) hrůzy holokaustu, násilí jednotek SS a nacistické policejní mašinérie v okupovaných zemích. Na diplomatické frontě došlo k odsouhlasení plošného odsunu německého obyvatelstva z ČSR, Maďarska a Polska. Proto pokud Karel Schwarzenberg uvedl, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu, jde o nejkomediálnější charakteristiku odsunu Němců od listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-12 08:30:36

Odstraňování billboardů u dálnic: velmi zpožděný kulový blesk

Odstranění billboardů z ochranného pásma dálnic a silnic první třídy nařídila novela zákona o pozemních komunikacích, o jejíž přijetí se významně zasloužil Kverulant.org. Zákaz billboardů vstoupil v platnost již v roce 2017. Billboardaři však svoji zákonnou povinnost ve velkém ignorovali a zaplavili silnice českou vlajkou ve snaze namluvit veřejnosti, že s tímto polepem to již nejsou billboardy. V dubnu 2018 se o jeden takový dokonce zabil člověk. Teprve nyní uzavřelo Ředitelství silnic a dálnic smlouvu na odstraňování billboardů. Dodavatelem je firma TANNACO, a.s. a ta má pro ŘSD za 72,5 milionů korun má provést zakrytí dosud nezakrytých reklam, odstranění a likvidace reklamního zařízení, včetně právních a administrativních činností s těmito úkony spjatými. Přitom již v dubnu 2017 sliboval tehdejší ministr dopravy Dan Ťok, že na odstraňování billboardů má přichystanou akci Kulový blesk.  Billboardaři odstranili do 1. září 2019 celkem 3 853 reklamních zařízení. Veřejná správa jich odstranila celkem 456. Z toho ministerstvo dopravy odstranilo 228 billboardů z dálnic a dalších 228 reklamních zařízení odstranily krajské úřady na silnicích I. třídy. Krajské úřady to stálo celkem 5,2 milionů korun a od majitelů billboardů zpětně vymohly pouhých 77 tisíc korun. Kolik za odstraňování billboardů z dálnic zaplatilo ministerstvo dopravy, se Kverulant ani po urgenci odpovědi nedozvěděl. Za to, že billboardaři neodstranili svoje reklamním zařízení již v září 2017 tak, jak jim to ukládal zákon, zaplatili billbordaři jen jednu jedinou pokutu ve výši 110 tisíc korun. Byla jim uložena v Pardubickém kraji. Ostatní kraje a ani ministerstvo dopravy o žádné další podobné pokutě v říjnu 2019 nevěděli. Kverulant protestuje proti postupu veřejné správy, která na jedné straně důsledně vymáhá pokuty i za naprosto bagatelní porušení pravidel silničního provozu a na straně druhé přehlíží hrubé porušování zákona ve velkém. Kverulant znovu apeluje na příslušné instituce, aby billboardaře za ignorování zákona začaly pokutovat a začaly od nich vymáhat náhradu nákladů v případech, že billboardy byly odstraněny za peníze daňových poplatníků. Autor je ředitel a zakladatel Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 20:13:08

Vyšly příběhy Rychlých šípů nakreslené Marko Čermákem

Výtvarník a hudebník Marko Čermák oslavil 14. února 2020 osmdesátku. Při té příležitosti vyšel jubilejní desátý svazek Klasických komiksů Marko Čermáka, ve kterém jsou zveřejněny pouze ty díly Foglarových Rychlých šípů, které kreslil; a je jich 101. Výjimečně pojatý obrázkový svazek obsahuje vedle seriálu i tři původní Foglarovy scénáře k němu, a především úplně první vydání jeho textu Jak „se dělají“ Rychlé šípy. Jde o spíše mladším čtenářům určené pojednání z roku 1970, ve kterém spisovatel popsal metodu své spolupráce s Marko Čermákem. Jedinou stranu příběhů tvořili, zdá se, po mnoho dní – a každý samozřejmě úplně jinde. Naproti tomu v knize nejsou Čermákem nakreslené adaptace tří klasických foglarovek Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta – o dobrodružstvích Mirka Dušína, Jarky Metelky, Jindry Hojera, Červenáčka a Rychlonožky v bludištní čtvrti Stínadla. Čermákovy komiksy o Rychlých šípech dělí foglarovský badatel Milan Lebeda do tří skupin. Za prvé jde o díly nově překreslené – a případně upravené, za druhé se jedná o Foglarovy adaptace seriálu Kulišáci, vycházejícího původně v časopise ABC (1963–1966), a konečně tu máme nečetné nové díly dle originálních scénářů. Původní verze osmi překreslených příběhů vytvořil ještě za války Václav Junek a v oficiálním vydání kompletu Rychlých šípů jim byla dána pietní přednost. Problém ovšem okamžitě nastal s dvěma pokračováními této řady od výtvarníka Bohumíra Čermáka, Markova jmenovce. Ta Foglar přepracovat nenechal a nejsou proto ani uvnitř této apologie. Známý příběh o dvou bezdomovcích z jeskyně tu tím pádem není dokončen! Ani začato, ani dokončeno pak není ani dobrodružství se závodem dvou speciálních vodních šlapohybů Bratrstva kočičí pracky a Rychlých šípů – a ve výsledku tu z něj dokonce objevíme jen jeho dvě prostřední části! Celkový počet příběhů Rychlých šípů vzniklých ze starších Kulišáků je čtyřicet, většina z nich byla zveřejněna v letech uvolnění mezi listopadem 1968 a dubnem 1970, jen poslední tři až roku 1986 v publikaci Píseň úplňku. A spolu s nimi i čtyři další, zbrusu nové příběhy. Úplně poslední díl Rychlých šípů vytvořil Foglar už někdy v letech 1970–1971 (aniž plánoval, že bude posledním) a Marko Čermák jej nakreslil teprve se značným odstupem (a v jiném kresebném stylu) pro tzv. Sborník nezávislých foglarovců (2009). A upozorněme zde pro jistotu, že i Marko Čermákem vytvořené pokračování Rychlé šípy znovu do Stínadel bývalo svého času prezentováno jako finále seriálu. Ale byl to očividný nesmysl, protože ve skutečnosti se jedná o první stranu adaptace románu Tajemství Velkého Vonta, která byla navíc později překreslena, takže na začátku této knihy ji nenajdete. Panu Marko Čermákovi jeho desátý svazek přejme, ale nelze obejít skutečnost, že se jedná o furiantské vytržení jím kreslených scénářů z kontextu celku a o ignorování nejméně dvou vnitřních příběhových celků. Navíc je otázkou, zda jsou Foglarem zatracená Junkova pokračování nějak podstatně horší než ta moderní Čermákova. A konečně se všeobecně ví, že Marko Čermák pracoval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let až neúnosnou rychlostí, takže některé díly trochu odbyl. Oproti tomu jeho přepracování Janem Fischerem předtím kresleného příběhu Rychlé šípy plaší pytláky víc než obstojí; původní díl vyhlíží katastrofálně a doktor Fischer asi tenkrát pracoval v extrémní časové tísni a například přes noc. Prvním příběhem Marko Čermáka o Rychlých šípech je díl Rychlé šípy pomáhají starým lidem z listopadového dvojčísla Skauta-Junáka (1968), ale podezření, že se jedná „jen“ o dokreslení či překreslení nějakého staršího příběhu Fischerova je, zdá se, zcela mylné: to jen mladý Marko předložil starému spisovateli příběh takřka ve Fischerově stylu. A zafungovalo to, takže byl „přijat“ pro veškerá následná pokračování. Nepochybně se jednalo o jeden z jeho klíčových životních momentů, ale je otázkou, zda by ho Foglar akceptoval, kdyby napoprvé spatřil některé z pozdějších pokračování. Možná ne – a 101 příběhů by výtvarně zpracoval někdo úplně jiný. Kdo, o tom lze dnes už jen spekulovat, čímž rozhodně nehodlám snižovat nepochybnou kvalitu Čermákova díla. Když jsem četl Rychlé šípy jako chlapec poprvé, přechod mezi Fischerovými a Čermákovými pokračováními jsem ani nevnímal! A postrádáte-li i analýzu Čermákova přínosu do celku Foglarova seriálu, nejpřehlednější její verzi hledejte na stránkách Pavla Chrze.   Jaroslav Foglar: Rychlé šípy. Kresby Jaroslav Foglar a Marko Čermák. Grafická úprava a zpracování obálky Marko Čermák mladší. Úvod Milan Lebeda – Alpín. Vydal Václav Vávra. Praha 2019. 120 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-18 13:35:01

Prestižní fotografové odmítli účast v soutěži Czech Press Photo, její ředitelka kritiku odmítá

Známí čeští fotografové Michal Čížek, Milan Jaroš, Stanislav Krupař, Tomki Němec, Filip Singer a Jan Šibík se odmítli zúčastnit letošního ročníku soutěže Czech Press Photo (CPP). Její ředitelce Veronice Souralové odeslali otevřený dopis, ve kterém mimo jiné kritizují netransparentnost soutěže. Ta jejich tvrzení odmítla s tím, že transparentnost zaručuje jednak anonymní prezentace soutěžních prací, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje. Pro většinu populace v ČR je CPP vnímaná jako soutěž nejvyšších kvalit, uvedl na svém facebookové profilu Tomki Němec, kterého ostatní fotografové pověřili funkcí „mluvčího“ „Původně byla snaha dělat soutěž především pro profesionály, tedy fotografy s jistou erudicí, garantující profesionální přístup a kvalitu. Dle názoru signatářů dopisu se soutěž v průběhu let posunula mimo rámec profesionálů a její náplň neodpovídá tomu o co se marně léta snaží – přiblížit a napodobit soutěž světového renomé – World Press Photo,“ sdělil Tomki Němec. „Po loňské epizodě s Fotografií roku, která rozdělila fotografickou obec na dvě části a po udělení Grantu Prahy tehdejší primátorky Krnáčové ve výši ca 120 tisíc Kč (z veřejných prostředků) fotografickému souboru, který svojí kvalitou nemohl přesvědčit snad nikoho soudného, natož kdo se v oboru pohybuje a vyzná, jsme iniciovali schůzku s organizátory CPP a předložili řadu návrhů, které by soutěž posunuly směrem k profesionálům, a tudíž i k jiné úrovni, než kam se v posledních letech dostala. Jedním z důležitých bodů byl požadavek na transparentnost soutěže, možnosti veřejného sledování hlasování poroty (tak, jak to v podobné soutěži již roky funguje třeba v Mad'arsku), obměně předsedy poroty apod. Bohužel, v zásadních věcech zůstalo při starém,“ zdůraznil Tomki Němec. Zmíněnou fotografií loňského roku byl snímek volného fotografa Lukáše Zemana, který podle něj zachycuje samici orangutana s umírajícím potomkem na Borneu. To ale vzbudilo debatu, zda malý orangutan opravdu umírá, nebo třeba jen odpočívá. Podle kritiků je totiž možné, že vyznění snímku bylo posunuto zavádějícím popiskem. Za snímek se ale postavil tehdejší předseda poroty Petr Josek, který působil mimo jiné v agentuře Reuters a je autorem Fotografie roku soutěže Czech Press Photo 1997. Zdůraznil, že nezaznamenal žádný pokus o „šizení či obcházení pravidel“. Několik fotografů (mezi nimiž byla i většina autorů nynějšího otevřeného dopisu) v čele a Andrejem Bánem, členem mezinárodní poroty CPP v letech 2000 až 2004, tehdy zareagovalo na zmíněné vítězství otevřeným dopisem, ve kterém mimo jiné kritizovali netransparentnost hlasování a nejasná kritéria při hodnocení fotografií. Vyslovili se také pro omezení účasti neprofesionálních fotografů: „Znepokojuje nás, kam se kvalita a úroveň původní soutěže posouvá. Namísto, aby měla vzestupnou tendenci, sklouzává v posledních letech k průměrnosti a v některých případech podprůměrnosti. Rádi bychom se pokusili otevřít diskusi, která by vedla ke změnám stávajícího stavu. Namísto vymýšlení nových kategorií bychom upřednostnili léty vyzkoušené, které jsou základem fotožurnalistiky a dokumentu. Pro Czech Press Photo byla vzorem World Press Photo a z našeho pohledu bychom tuto cestu neměli opouštět. I mezi neprofesionály, tedy těmi, které fotografie primárně neživí, jsou výborní fotografové. Czech Press Photo ale byla a podle názvu je především soutěž fotožurnalistická. Měla by proto především hodnotit fotografie určené ke zveřejnění v médiích.“ Podle Tomkiho Němce je CPP soukromá organizace s vlastníkem a je tudíž jasné, že si může pořádat a vést soutěž tak, jak chce. Sám se jí ovšem dlouhodobě neúčastní: „Osobně jsem se této soutěže za celou dobu účastnil dvakrát či třikrát, vyhrál jsem první cenu a také Grant města Prahy (který jsem v celé výši 120 tisíc Kč vrátil), ale se soutěží se před mnoha lety sám rozloučil. Rozloučil jsem se i s jinou soutěží, nesrovnatelně náročnější a z pohledu světa mimo ČR důležitější – se soutěží World Press Photo, kde jsem byl i dvakrát oceněn. Soutěžit ve fotografii mne přestalo jakkoli naplňovat. Přesto respektuji a podporuji touhy kolegů a jejich zájem o návrat ke kvalitní PRESS fotografii a o kvalitní PRESS soutěž, která byla kdysi “novinářská”.“ Veronika Souralová zveřejnila svou odpověď rovněž ve formě otevřeného dopisu, ve kterém mimo jiné zdůrazňuje, že „transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje.“ Navíc podle ní letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Otevřený dopis Veronice Souralové Vážená paní ředitelko, uplynul necelý rok od našeho společného setkání, kdy jsme Vám představili své návrhy, jakou cestou by se mohla soutěž Czech Press Photo (CPP) ubírat, co na ní zlepšit a jak motivovat fotožurnalisty k účasti v ní. Šlo nám zejména o to, aby fotožurnalismus v dnešní nelehké době nejen přežil, ale aby byl opět vnímán jako respektovaný obor, který pravdivě reflektuje dobu, ve které žijeme. A také o to, jak soutěž učinit transparentní. Po otevřené výměně názorů jsme odcházeli s příslibem, že naše připomínky respektujete a budete se jimi zabývat. Před několika dny byl zahájen 25. ročník soutěže. Z našich podnětů a připomínek se však do pravidel promítlo pouze omezení účasti amatérských fotografů. Snad to bylo proto, že jste si sama vědoma pochybení z loňského ročníku, kdy se Fotografií roku stal snímek, jehož důvěryhodnost nemohl autor doložit. Ani po vzrušené debatě, kterou jsme v médiích a na sociálních sítích otevřeli, porota výsledek nerevidovala. Pro nás, profesionály, to bylo velké zklamání. V době, kdy se žurnalistika nachází v krizi, demokratické státy bojují s fake news a svět se stává víc a víc nepřehledným, zvítězí v soutěži novinářské fotografie takto sporný snímek. Jsme fotožurnalisté a náš obor se řídí jasnými pravidly. Taková fotografie by se soutěží jako World Press Photo nebo Picture of the Year nemohla zúčastnit, natož je vyhrát. Ignorování řady našich dalších připomínek nás utvrdilo v přesvědčení, že nemá smysl se soutěže CPP nadále účastnit. Není pro nás důležité ocenění v soutěži, která se navenek tváří hrdě a sebejistě, mediálně se prosazuje jako etalon kvality českého fotožurnalismu, ale přitom v ní dochází k takovým zásadním selháním a pochybením. Akceptujeme skutečnost, že jste vlastníkem značky Czech Press Photo a nastavení pravidel soutěže i výběr poroty je zcela ve Vaší kompetenci. Pro nás, profesionály, však soutěž ztratila kredit, který si mnoho let budovala. Jubilejního 25. ročníku soutěže Czech Press Photo se účastnit nebudeme.   Odpověď Veroniky Souralové Soutěž Czech Press Photo slaví čtvrtstoletí od založení a přihlašování soutěžních příspěvků je v plném proudu. Uzávěrka soutěže CPP je 30. září. Jedná se o tradiční zcela dobrovolnou soutěž, která již 25 let slouží fotografům jako platforma pro jejich osobní prezentaci a formou výstav pro širokou veřejnost. Kvalita soutěže je určována kvalitou zaslaných příspěvků. Porota má za úkol vyselektovat nejlepší fotografie. Fotografie roku vždy vzbuzuje a bude vyvolávat emoce i polemiku, ale jedná se o rozhodnutí odborné renomované mezinárodní poroty. Transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje. Navíc letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo. A protože nám jako organizátorům leží na srdci kvalita a hodnověrnost současného fotožurnalismu, pořádáme u příležitosti jubilejního ročníku 9. října na Novotného lávce konferenci o roli obrazového novinářství v dnešní digitální době. Konference se účastní hosté z celého světa v čele s programovým ředitelem soutěže World Press Photo Davidem Campbelem, v panelu zasedne šéfredaktor časopisu Reportgage Colin Jacobson. Za domácí vystoupí např. šéf fotobanky ČTK Petr Mlch, šéfredaktor magazínu Reportér Robert Čásenský, spisovatel a novinář Ondřej Neff a další. Věřím, že nás čeká podzim plný kvalitního fotožurnalismu a budu jen ráda, pokud se do debat zapojí co nejvíce fotografů.

Čas načtení: 2019-07-13 22:05:24

Ne více, ale lépe!

Ze změny klimatu a sucha se v posledních letech konečně stala témata. Stejně závažným problémem je pak ztráta biodiverzity. Na světě je ohrožen vyhynutím téměř milion druhů rostlin a živočichů. Krajinu přitom ničíme především velkoplošným a přechemizovaným zemědělstvím – ať už se na výstavě v Lysé nad Labem říká cokoliv. Nejen z chemického průmyslu zaznívají argumenty, že je nutné vyrábět více a více potravin v závislosti na rychlý nárůst populace. Podle některých odborníků je klíčem k tomuto problému agroekologie.  Agroekologie, jak název napovídá, spojuje tato disciplína dvě původně izolované vědy – ekologii, zaměřující se na teorii a přírodu, a agronomii hledající aplikované přístupy vyhovující člověku. Můžeme ji definovat jako nauku o struktuře a funkcích zemědělských systémů. Chce chápat domestikovaná přírodní prostředí v celé jejich komplexnosti: interakce člověka, rostlin a zvířat, jejich biologické, fyzikální a klimatické prvky. Jde o systémový přístup, který se snaží pochopit, jak zemědělské postupy upravují, zjednodušují a případně oslabují ekosystémy, a navrhovat řešení, která by jim umožnila pracovat bez toho, aniž by je oslabovala. „Abychom byli v zemědělství efektivní, musíme nejprve znát fungování ekosystému jako celku,“ řekl deníku Le Monde profesor Marc Dufumier, francouzský agronom a průkopník vědecké agroekologie. „Zastánci agrochemikálií vždy označují výnos na hektar za silný argument. Důležité je, podle mého názoru, zvýšit přidanou hodnotu, to znamená vzít v úvahu to, co se vyrábí, ale také to, co je zničeno. Produktivní zemědělství produkuje hodně, ale je také velice destruktivní, používá toxické chemikálie a fosilní paliva. V průmyslových zemích nemusíme vyrábět více, musíme vyrábět lépe,“ dodává Dufumier.  Posláním kteréhokoliv hospodáře by nemělo být jen dosažení maximální produkce, ale také, a především, zodpovědně spravovat a chránit krajinu a životní prostředí. Jak na to? Výběrem správných odrůd plodin, které chce pěstovat, správným načasováním agrotechnických zásahů a šetrným přístupem k půdě a vodě. Zní to logicky? Nebylo a není to však zdaleka pravidlem.  Kolektivizace a celá socialistická zemědělská velkovýrobní soustava zanechala na české krajině obrovské stopy. Scelování pozemků a průmyslový způsob práce ignoroval místní ekologickou heterogenitu, které se dřívější rodinné hospodářství téměř dokonale přizpůsobovalo. Po roce 1989 se využívání zemědělské půdy v souvislosti se změnou vlastnických vztahů postupně mění. Bohužel ruku v ruce s pozitivními změnami jde i výrazná orientace na tržní plodiny, což způsobuje nedodržování zásady jejich střídání, vyčerpávání půdy a porušování agroekosystémových vazeb. Peníze jsou prostě silný argument v jakékoliv diskusi. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Dobrá praxe vyžaduje dobrou vůli Přiblížení se optimální praxi je podle odborníků komplexní proces, který začíná legislativou, místní a evropskou. V tomto smyslu je zásadní Společná zemědělská politika a přerozdělování kontroverzních zemědělských dotací. Nařízení a dotace hrají zásadní roli ve výběru pěstovaných plodin. Potravinářských plodin je v Evropě velký nadbytek. Odhadem zhruba 15 % orné půdy dnes v ČR zabírá nepotravinářská produkce, například řepka, cukrovka nebo kukuřice. Shodou okolností jde o plodiny také nejvíce chemizované. Jejich pěstování tak dále přispívá k ekologické krizi dnešní zemědělské krajiny.  Studie uvádějí, že neonikotinoidní pesticidy zabíjejí ptáky a opylující hmyz. V České republice je podle odborníků situace stále únosná, v jiných zemích naopak kritická. Jak říká biolog a bývalý europoslanec Pavel Poc, když jedete po Evropě, tak v Česku máte pořád ještě špinavé sklo od hmyzu: „V Německu ještě taky, i když o něco méně. Když jedete po Holandsku nebo po Belgii, tak máte čisté sklo. V Číně jsou oblasti, kde už nejsou opylovači. Takže tam, když třeba kvetou citrusy, tak vyběhne tisíce lidí se štětečky a opylují to. My neumíme tuhle ekosystémovou službu nahradit. Naštěstí tohle je věc, která se podle mě v Evropě pochopila, a docela včas.“ V EU došlo během relativně krátké doby k zákazu asi čtyř tisíc ze sedmi tisíc registrovaných látek, včetně některých nejnebezpečnějších pesticidů, například neonikotinoidů.  Bez chemie nic nevyroste! V roce 2050 má dosáhnout počet lidí na Zemi deseti miliard. Může se ale takový počet lidí vůbec uživit? Je to trochu začarovaný kruh – intenzifikací zemědělství přicházíme o půdu a opylovače, bez půdy a opylovačů pak o značnou část potravin přijdeme úplně. Neexistuje jediný recept a jediné řešení: každý ekosystém je jiný. Každopádně je ale nezbytné co nejvíce omezit využívání fosilních paliv a syntetických výrobků. Inteligentní udržitelné zemědělství slibuje nakrmit těch deset miliard. „Na technické úrovni ano, to je naprosto možné. Pokud má dnes 820 milionů lidí hlad a jedna miliarda trpí nedostatkem výživy, nemá to totiž nic společného s nedostatkem potravin, ale s nedostatkem příjmů. Jsou to chudí lidé, kteří si to jídlo prostě nemohou koupit,“ tvrdí Marc Dufumier. Aby byl člověk dost živený, potřebuje asi 200 kilogramů obilí (nebo ekvivalentu) ročně. Světová produkce přitom dnes činí kolem 330 kg. Tak kde je chyba?  Agroekologie neodmítá inovace, pokud respektují fungování ekosystému! Největší chybou konvenčního zemědělství je ignorování faktu, že ekosystém je spleť složitých interakcí. Více než sto let sází na jednu kartu, a to výnos odrůd s vysokým potenciálem, především díky křížení, genetice, chemii atd. To s sebou nese nutnost upravit si ten ekosystém, přizpůsobit ho. Tím jsme ho nejen oslabili, ale dokonce ohrozili. Získali jsme sice plodiny, které jsou produktivnější, ale mají velkou potřebu hnojiv a jsou velmi citlivé na škůdce. Začínají se také objevovat druhy odolné vůči léčbě. Tyto problémy hodlá agrochemická lobby řešit zase jinými odrůdami, geneticky modifikovanými organismy, dalšími chemikáliemi atd. Je to věčný běh kupředu, který ale nemá v dohledu konkrétní cíl a hlavně ani smysl. Co tedy s tím?  Je mnoho forem zemědělství, které usilují jeho problémy a problémy životního prostředí řešit. Vedle integrované produkce, která se snaží co nejvíce využít přírodních zdrojů a naopak omezit provozní prostředky, které prostředí zatěžují, je to například tzv. precizní hospodaření, které klade důraz na moderní technologie (přehled o tématu a dalších udržitelných postupech přináší například kniha Bořivoje Šarapatky, Agroekologie: východiska pro udržitelné zemědělské hospodaření). Další důležitou součástí řešení je individuální přístup. Často například vyvstává otázka konzumace masa. Čím více lidí jí vícekrát do týdne maso, tím více půdy a rostlinné produkce je potřeba k vypěstování krmiva. Evropský dobytek je navíc krmen dováženou sójou, především ze zemí Jižní Ameriky. Obrovská poptávka způsobuje rozšiřování zemědělských ploch na úkor deštných pralesů. Kácení starých lesů je ekologická katastrofa. Nejenže přicházíme o stromy vyrábějící kyslík a pohlcující dusík, jejich kácením se ze dřeva a půdy naopak obrovské množství dusíku uvolňuje, a to množství porovnatelné s tím produkovaným tepelnými elektrárnami. Dále je problémem spotřeba vody – na výrobu například jednoho steaku je v porovnání s rostlinnou produkcí skutečně enormní. Přepočítáno na váhu, jeden kilogram hovězího spotřebuje více než 15 000 litrů vody, zatímco k vypěstování kila mrkve vám stačí 130 litrů. Skoro tři miliardy lidí přitom už dnes žijí v oblastech s nedostatkem vody. A nemluvě o tom, že jíst o něco méně masa a o něco více mrkve by bylo nepochybně zdraví prospěšné.   {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-02-29 17:00:01

Zešedivěla Marie Antoinetta přes noc? Moderní medicína si posvítila na slavnou legendu

Marie Antoinetta, rakouská arcivévodkyně a později francouzská královna, je jednou z nejvýraznějších postav světové historie. Její život byl plný luxusu, intrik a politických zvratů, ale také utrpení a tragického konce. Kdyby jen věděla, že její jméno bude znát v pozdějších dobách každý. Nebo snad právě po tom toužila, aby o ní jednou mluvil celý svět a nikdy nebyla zapomenuta? Cesta na smrt, ukončená popravou gilotinou během francouzské revoluce, je symbolem pádu monarchie a přelomového období ve francouzských dějinách. A nejen to. Lidé zemřou zbytečně, tvrdí Nostradamus i další věštec. Česko čekají velké změny Číst více Pomluvy a plýtvání státní pokladnou Pověstná kráska byla narozena jako dcera císařovny Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána. Později si vzala francouzského dauphina Ludvíka Augustina, pozdějšího Ludvíka XVI. Tato politická aliance měla posílit vztahy mezi Rakouskem a Francií, avšak po smrti Ludvíka XV. v roce 1774 se Marie Antoinetta stala francouzskou královnou v období, které bylo pro Francii čím dál těžší. A to ještě netušila, co ji opravdu čeká. Oběť sňatkové politiky vlastní matky tak musela začít rychle jednat. Nebylo to bez obtíží a nakonec ji to stálo život. Již od začátku jejího panování byla Marie Antoinetta kritizována pro svůj extravagantní životní styl a nedostatečný zájem o politické záležitosti. Říká se, že byla obviněna z plýtvání státními financemi a ignorování potřeb chudých, lidé ji začínali skoro nenávidět. Její pověst byla také poškozena skandály a pomluvami, které se kolem ní stále více šířily. Oblíbenost Marie Antoinetty mezi francouzským lidem rapidně klesala, což bylo ještě podníceno ekonomickými obtížemi a hladomorem, které sužovaly zemi. Sama britská autorka Antonia Fraser v knize Marie Antoinetta tohle vše ale vyvrací. Podle ní byla naopak královna velmi útlocitná a nikdy neřekla, že pokud lid nemá na chleba, má jíst koláče. Ten výrok pochází z díla Vyznání od Jeana Jacquese Rousseaua, které vyšlo, když byla Marie Antoinetta ještě malá. Dokonce měla své matce Marii Terezii napsat dopis, ve kterém se jí svěřila, že bez ohledu na vlastní útrapy si uvědomuje, že pro francouzský lid musí tvrdě pracovat. Jako jediná z královské rodiny prý také odmítala ničit obilná pole rolníků jízdou na koni.  Marie Antoinetta vydala čtyřletého syna na smrt, aniž by o tom věděla. Žil mezi vlastními výkaly Číst více Vězení, hrůza a vznik legendy Vrcholným bodem jejího pádu byla Francouzská revoluce v roce 1789, kdy byla monarchie zrušena a král Ludvík XVI. a Marie Antoinetta byli uvězněni. Během svého věznění byla Marie Antoinetta oddělena od svých dětí a čelila neustálým výslechům a ponižování. Její postavení se ještě zhoršilo po neúspěšném pokusu o útěk z Francie v roce 1791, což vedlo k obvinění z velezrady. Dne 16. října 1793 byla Marie Antoinetta odsouzena k smrti gilotinou. Její poprava proběhla v Paříži dne 16. října 1793. Přestože se snažila zachovat si důstojnost, její smrt byla pro mnohé symbolem pádu monarchie a konec éry starého režimu. Marie Antoinetta odcházela z tohoto světa ve věku pouhých 37 let.  Legendy o tom, že jí zešedivěly vlasy, nejsou ale pravděpodobně založené na pravdě. Web Heathline přinesl informaci, že stres sám o sobě náhlé zešedivění nezpůsobuje, ačkoliv se to samé traduje například o Thomasi Moorovi, který je spojen s příběhem Anny Boleynové. Chronický stres ale k postupnému šedivění přispět může, a tak není vyloučené, že Marie Antoinetta šedivá při popravě byla, nedošlo k tomu ale přes noc. I tak ale vznikl „syndrom Marie Antoinetty“, který ukazuje právě na náhlé zešedivění a pravděpodobně dává nezapomenout na noc, která byla tragickým vyústěním bouřlivého života krásné královny. Zdroj: bigen-usa.com, iflscience.com, ncbi.nlm.nih.gov KAM DÁL: Záletná spisovatelka Božena Němcová: Konec spekulací, o jejím původu je konečně jasno.

Čas načtení: 2024-03-11 16:46:00

Expert a akcionář Šnobr: Ještě horší, než za Babiše. Lež, podvody, arogance

Energetický expert a minoritní akcionář ČEZu Michal Šnobr tvrdí, že kabinet Petra Fialy je ještě horší než předchozí vláda Andreje Babiše, a to zejména kvůli aroganci, s jakou jedná. Šnobr se prý téměř nikdy neshodl ani s Babišem nebo Karlem Havlíčkem, ale ti s ním na rozdíl od současné vlády alespoň jednali. Současná vláda, to je podle něj „jen lhaní, podvody, poškozování soukromého majetku a štítivé ignorování doprovázené arogantním přehlížením.“

Čas načtení: 2024-03-14 00:00:00

Zbytečný Vobořil. Protidrogovou politiku diktují lidovci

Úřední a policejní monstrakce, pátrající od poloviny minulého týdne „s nulovou tolerancí“ po prodejcích čerstvě nelegálních, syntetických kanabinoidů, završila frašku, která se kolem této substance odehrála. Po několikaletém ignorování...

Čas načtení: 2024-03-20 11:54:05

Soud poslal „živou bytost“ na pět měsíců do vězení za jízdu bez řidičáku

Prohlašuje se za živou lidskou bytost, na kterou se nevztahují zákony České republiky. Za jejich ignorování teď půjde Josef Sadovský (59) z Plzně na pět měsíců do vězení. Ve středu ho tam poslal zdejší okresní soud za opakované porušování zákazu řízení motorových vozidel.

Čas načtení: 2024-03-22 06:02:00

Neléčený vysoký tlak zvyšuje riziko alzheimera, varují lékaři

Samovolné vysazování prášků na tlak nebo ignorování léčby přispívá k rozvoji demence a Alzheimerovy choroby. Upozornili na to všeobecní lékaři, kteří apelují zejména na padesátníky, ať nepodceňují preventivní prohlídky. Péči o pacienty s alzheimerem chtějí zefektivnit. V létě představí nové postupy pro lékaře.

Čas načtení: 2024-03-22 15:02:00

AOV rozšiřuje představenstvo a tým

Praha 22. března 2024 (PROTEXT) - AOV posiluje představenstvo a má i nové orgány – důvodem je postupný růst počtu členů a agendy, kterou asociace řeší Novými členy představenstva Asociace online vydavatelů se stali Lenka Černá, ředitelka vydavatelství Economia, a Ondřej Ježek z FTV Prima. Vedení AOV tak bude pětičlenné. Vedle toho organizace nově jmenovala i Radu představenstva a Kontrolní komisi. „Asociace online vydavatelů se výrazně rozrostla. Je zřejmé, že stále víc médií zjišťuje, že potřebují funkční organizaci, která efektivně hájí jejich zájmy. Zároveň jsou připraveni se na takové práci podílet. Proto jsme rozšířili představenstvo a jmenovali nově i jeho šestičlenný poradní orgán a tříčlennou kontrolní komisi,“ říká Libor Matoušek, zakladatel asociace a předseda jejího představenstva. Rada bude pracovat ve složení: Marek Antoš (Internet Info), Robert Čásenský (Reportér magazín), Daniel Častvaj (CMI News), Petr Orálek (ČTK) a Ján Simkanič (Denník N). Jejím předsedou bude Tomáš Kačena z vydavatelství BurdaMedia Extra. Kontrolní komise má tři členy. Vede ji Jana Vitáková z ČTK a jejími členy jsou Pavel Traub (Echo24/SPM) a Štěpán Burda (BurdaMedia Extra). Funkční období rady, komise i představenstva je tříleté. Všechny změny zahrnují i nové stanovy asociace. „Česká republika je v Evropě ostrovem negativní deviace, protože zde technologické platformy neplatí českým médiím za obsah vůbec nic. Musíme to změnit, ale zdaleka to není jediná agenda, kterou se zabýváme,“ upozorňuje Libor Matoušek. Asociace se věnuje také oblasti samoregulace trhu, která vychází z nedávno přijatého Aktu o svobodě sdělovacích prostředků. Zaměřuje se i na agendu spojenou s transparentností reklamního trhu a monitoringu tisku. „Na mediální trh vtrhla umělá inteligence se všemi plusy i mínusy a my ještě nemáme dořešena ani základní copyrightová pravidla. Zároveň nevíme, v jaké podobě se přijmou zákony o České televizi a Českém rozhlasu, které by v případě ignorování argumentů soukromých médií mohly znamenat další disrupci na mediálním trhu. Jako asociace chceme být ofenzivnější, protože jinak riskujeme vážné problémy s možnostmi médií informovat uživatele a čtenáře o relevantních věcech. Právě to musí zůstat podstatou žurnalistiky,“ dodává Matoušek. Asociace online vydavatelů (AOV) má 26 členů, kteří zásobují informacemi prakticky celou tuzemskou populaci nejen v online prostoru. Klíčová agenda AOV se však online prostoru týká především, protože jde o budoucnost celé žurnalistické branže. Pro více informací: Libor Matoušek předseda AOV, CEO Trima News předseda představenstva e-mail: predseda@asociacevydavatelu.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2024-04-08 05:55:00

Tomáš Grim: České ptačí názvosloví: nic osobního, jen žádost o transparentní a rychlé řešení

„Nikým nevyžádané, matoucí a naprosto zbytečné změny zavedených českých jmen“ mnoha ptačích druhů se táhnou českým ptačím názvoslovím jak pověstná červená nit několik posledních desetiletí. Začátkem prosince loňského roku jsem tedy podal s podporou desítek kolegů, kteří se k mé kritice souhlasně vyjádřili na Facebooku i v osobních debatách, stížnost na činnost Názvoslovné komise (viz také názor vedoucí Ornitologická stanice, ORNIS). Výbor České společnosti ornitologické přislíbil se stížností zabývat. Na konkrétní návrhy a dotazy ze stížnosti však ani po čtyřech měsících (!) nedošla žádná konkrétní odpověď, ani veřejná, ani soukromá, ani od Názvoslovné komise ČSO, ani od Výboru ČSO (jak je ostatně patrné i z diskuze pod článkem). Tím se jen opakuje způsob „komunikace“, kterým Názvoslovná komise proslula: naprosté ignorování jakýchkoli konstruktivních návrhů.

Čas načtení: 2024-04-14 05:23:00

Romana Šonková: Velkochov chobotnic se musí zastavit v zárodku

Nevládní organizace Compassion in World Farming, Eurogroup for Animals a AnimaNaturalis vyzývají společnost vyrábějící mořské plody Nueva Pescanova, aby zrušila plány na vybudování celosvětově první farmy chobotnic ve Španělsku. Její zpráva o dopadech na životním prostředí byla nedostatečná a odhaluje pokrytectví jejího tvrzení o udržitelnosti. Nové dokumenty dosvědčují, že kromě ignorování obav z týrání zvířat společnost ve zprávě nezohlednila ani významné hrozby, které by farma představovala pro volně žijící živočichy, životní prostředí a veřejné zdraví.