Aktuální Zprávy

Tichá manipulace: Věty, které zní nevinně, ale postupně vás ničí

Ne každá manipulace je doprovázena křikem, zákazy nebo otevřeným ponižováním. Často přichází schovaná v nevinných větách, po kterých si člověk začne připadat přecitlivělý, neschopný nebo pořád nějak špatně. A právě proto bývá tak nebezpečná.

---=1=---

Čas načtení: 2025-12-11 10:54:00

Jediný hovor a účet je prázdný: Jak fungují moderní bankovní podvody

Praha 11. prosince 2025 (PROTEXT) - Kyberútoky na klienty bank v Česku rychle přibývají. Podvodníci přitom už dávno nespoléhají jen na technické průniky, účinnější je manipulace a práce s emocemi. Oběť se často stává spoluhráčem, který sám potvrdí platby nebo zpřístupní účet. To výrazně mění roli bank, které musí reagovat jinak než jen technickými řešeními. Stále větší část obrany se opírá o prevenci, vzdělávání a porozumění tomu, jak se lidé chovají pod tlakem.Když ženě z Přerovska letos v létě přišla zpráva od syna, že mu spadl telefon do vody a používá nové číslo, nepřišlo jí to podezřelé. Následovala prosba o rychlou finanční pomoc. Žena poslala peníze hned několikrát, celkem téměř 140 tisíc korun. Až při telefonátu se skutečným synem zjistila, že šlo o podvod.Podobné scénáře se objevují stále častěji. Útočník pošle například nevinně působící odkaz na hlasování v nějaké soutěži. Jakmile oběť potvrdí připojení zařízení, získá útočník plnou kontrolu nad jejím účtem. Pak už jen vyhledá nejbližší rodinné vazby a pod jejich identitou žádá peníze. Útok je přímý, osobní a dokonale přizpůsobený člověku, kterému právě probíhá v telefonu.Roste počet útoků i jejich propracovanostPodle údajů České bankovní asociace přesáhl počet kyberútoků na klienty bank v roce 2025 hranici 68 tisíc případů. Škody pak činí 1,5 miliardy. Hlavní změna ale spočívá v tom, že útoky se mnohem více opírají o psychologii. Nejde už o prosté phishingové odkazy, ale o kombinaci falešných identit, manipulativních scénářů a stresových situací.„V roce 2022 jsme čelili velké vlně podvodů, kdy klienti po kliknutí na falešný odkaz vyplňovali své údaje na podvodných stránkách. Dnes už nejde primárně o technologie, ale o psychologii, o manipulaci klienta,“ vysvětluje Aleš Černý, vedoucí oddělení Řízení retailových rizik Air Bank. Útočníci dnes dokážou přesvědčit klienta, aby všechny kroky udělal sám. „Typicky klient po hodinách telefonátů s podvodníkem sám vybírá hotovost a předává ji cizím lidem. A to i tehdy, když ho banka kontaktuje a varuje,“ popisuje Černý.Když volá „policie“ nebo „banka“ a přitom je to podvodMezi rozšířené útoky patří falešný bankéř a falešný policista. Podvod začíná tím, že volá falešný policista, že si jménem klienta chce někdo sjednat úvěr. Následuje scénář, který se v různých podobách opakuje. Útočník oznámí klientovi, že je jeho účet ohrožen, a přesvědčí ho, že peníze je nutné zabezpečit, například výběrem hotovosti. Předávka peněz pak často probíhá na opuštěném parkovišti. Jiný scénář hraje na pocit loajality. Údajný policista tvrdí, že klient může pomoci při dopadení organizované skupiny. Stačí spolupracovat a posílat transakce podle instrukcí.Velké riziko do budoucna představuje také umělá inteligence. Už dnes dokáže generovat věrohodné texty, napodobit tvář v obrazu nebo vytvořit realisticky znějící hlas. Útočník tak bude v budoucnu moci oběti poslat například video, kde mluví její příbuzný, nebo telefonovat hlasem podobným partnerovi. „Až bude AI schopná přesně napodobit hlas partnera nebo kolegy, začne opravdu nebezpečná éra,“ upozorňuje Černý.Přesto však není nutné propadat nejhorším scénářům. Stejně jako se útočníci zdokonalují, stejně rychle se vyvíjejí i bezpečnostní technologie – od sofistikovanější detekce podvodných transakcí až po ochranné mechanismy, které dokážou odhalit manipulovaný hlas či video. Banky i karetní společnosti investují do nástrojů umělé inteligence stejně intenzivně jako útočníci, jen s opačným cílem.Banky nově blokují podezřelé platby, i když klient trvá na odesláníS rostoucí agresivitou podvodníků mění Air Bank svůj přístup. Donedávna postupovala tak, že pokud klient na provedení transakce trval, i přes to, že byl bankou upozorněn na její podezřelost, pokyn provedla. Tento přístup se změnil. Pokud systém nebo pracovník vyhodnotí, že jde o podvod, banka platbu v zájmu ochrany klienta zablokuje, i kdyby s takovým postupem klient nesouhlasil.„Dříve jsme brali jako povinnost transakci na pokyn klienta bez výjimky provést. Dnes, když jsme přesvědčeni, že jde o podvod, ji zablokujeme,“ říká Aleš Černý." Tento přístup pomohl výrazně omezit skutečné finanční ztráty, i když počet útoků rychle roste.Klíčovou roli hraje i spolupráce mezi finančními domy. Pokud banky identifikují podezřelou transakci, informací o ní si okamžitě předají, aby měly šanci převod zastavit dřív, než peníze odejdou do zahraničí. Jakmile totiž skončí na účtech mimo Českou republiku, možnost jejich návratu výrazně klesá.Technologická ochrana nestačí. Rozhoduje psychologieNový trend se promítá i do složení bankovních týmů. Na technickou bezpečnost se sice klade důraz dál, ale už sama o sobě nestačí. „Dřív jsme potřebovali hlavně IT bezpečnostní experty. Dnes je pro nás stejně důležitá expertíza z oblasti psychologie. Musíme totiž klienta přesvědčit, že je právě teď obětí manipulace,“ říká Černý.Útočníci běžně drží oběť na telefonu dlouhé desítky minut, aby vytvořili stres, tlak a pocit neodkladnosti. Bankovní týmy proto musí rozumět tomu, jak lidé jednají v zátěži a jak je v kritickém okamžiku vrátit k racionálnímu uvažování. „Musíme klienta vyvést z psychologické manipulace, kterou na něj útočník uvalil. To je často složitější než samotné technické řešení,“ vysvětluje Černý.Proměna se odráží i v komunikaci směrem k veřejnosti. Banky se už nesoustředí jen na obecné rady, ale stále více vysvětlují konkrétní manipulační strategie, se kterými se lidé mohou setkat, a ukazují, jak je včas rozpoznat.Zdroj: Zlatá koruna

Čas načtení: 2019-10-08 07:51:16

Edward Snowden: Kdybych někdy vypadl z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil

Když se oba reportéři německého časopisu Der Spiegel měli setkat v Moskvě s Edwardem Snowdenem, připomínalo jim to opravdové setkání tajných agentů. Museli pronajmout apartmá v luxusním moskevském hotelu, jeho číslo zašifrovaně poslat na udané číslo mobilu. Poté dostali čas setkání, a nakonec se s Edwardem Snowdenem, který už žije šestým rokem v ruském exilu, potkali. Důvod byl jednoduchý: Edward Snowden vydal knihu, ve které popisuje svůj příběh. A tak bylo třeba ji trochu promovat. Podobné rozhovory vyšly i v dalších světových médiích. Přinášíme výtah z rozhovoru pro Der Spiegel. Pane Snowdene, vždy jste říkal, že nejste historická osobnost a teď najednou sepíšete knihu, která má 432 stran a je o vás. Proč? Protože je důležitější než kdy jindy, aby se veřejnost dozvěděla o systémech masového dohledu a manipulace. A já nemohu popsat, jak tyto systémy vznikly, aniž bych vysvětlil moji roli – pomáhal jsem tyto systémy vybudovat. Nebylo by to stejně důležité před čtyřmi nebo šesti lety? Před čtyřmi lety byl prezidentem Barack Obama. Před čtyřmi lety nikdo nemluvil o Borisi Johnsonovi. A Alternativa pro Německo byla jen vtipem. Podívejte se na rostoucí rozdělení společnosti na celém světě a na vlnu autoritářství, která se přelévá přes mnoho zemí. Všude pochopili politici a podnikatelé, že mohou využívat technologie, které mohou svět ovlivňovat na nové úrovni. Na naše systémy se útočí. Jaké systémy? Politický systém, právní systém, sociální systém. Věříme, že problém je vyřešen, když se zbavíme lidí, které nemáme rádi. Říkáme: To je zkrátka Donald Trump. A Boris Johnson. A zase ti Rusové. Ale Trump není problém. Je produktem systému. Systémová chyba? Ano, a proto jsem tu knihu napsal. Píšete, že chcete dát zprávu o celé pravdě. Co byla největší lež, kterou o vás šířili? Bože, byly jich milióny. Ta největší byla… … že jste ruský špión? To ne, spíše že to byl můj plán skončit v Rusku. Dokonce i NSA uznává, že Rusko nebylo vlastně můj cíl. Ale ta lež už žije svým životem, protože je taková srozumitelná. Je to část typického válečného tažení, které je právě teď aktuální. Fakta nehrají žádnou roli. To, co víš, je méně důležité, než co cítíš. Je to zničující pro demokracii. Stále méně často jsme schopni se na věcech domluvit. Když už nemůžeme uznat, co se stalo, jak můžeme potom diskutovat o tom, proč se to stalo. Co bylo vaší motivací, že jste se ponořil do světa špionáže? To zní tak významně. Viděl jsem tehdy jen neomezené možnosti, protože americká vláda po útocích v roce 2001, kolem sebe házela milióny dolarů, jen aby zaměstnala kohokoliv, který měl technické schopnosti a bezpečnostní prověrku. Měl jsem obojí. Byl jsem téměř ještě dítě a najednou jsem seděl v hlavním štábu CIA a měl odpovědnost za celou síť v prostoru Washingtonu. Úplně bláznivé. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Nebylo to ale také fascinující mít možnost státem dotovaným hackingem vstupovat do téměř každého života? Na začátku jsem ještě nevěděl nic o masovém sledování, protože jsem nejdříve pracoval pro CIA, která rozvědku provádí především přes lidské zdroje. Když jsem pak byl přeložen k NSA a na mém posledním místě měl s masovým sledováním přímo co do činění, byl tam jeden kolega, který mne měl zaučovat. Občas se otočil na své kancelářské židli a ukázal mi fotografii nahé ženy sledované osoby a řekl: To máš jako bonus! Byl to pro vás ten bod obratu? Ne, byl to proces trvající několik let. Na mém posledním místě jsem byl zařazen jako analytik infrastruktury. NSA má zásadně dva druhy analytiků při masovém sledování. Jednak jsou to personiální analytici, kteří sledují Facebook určitých lidí, jejich chaty a zprávy. Analytici infrastruktury se naproti tomu používají k hackingu. Pokoušeli jsme se zjistit, co by nám mohli někteří udělat, aniž bychom znali jména nebo čísla. Nepozoruješ lidi, nýbrž přístroje. Například veřejně dostupné computery? Ano. Sledovali jsme například jeden počítač v knihovně a zapojili jsme jeho kameru, abychom viděli jeho uživatele. To jsme zaznamenali a uložili pro případ, že by to mohlo být později zajímavé. Náhodou jsem narazil na záznam jednoho inženýra v jihovýchodní Asii. Žádal o přijetí na jednu univerzitu, která byla podezřelá, že se podílí na nukleárním programu nebo nějakém kybernetickém útoku. Už si přesně nevzpomínám, protože nějaké vysvětlení vždycky existovalo. A tomu muži sedělo na klíně jeho dítě a zcela nevinně si hrálo na klávesnici počítače. Byl to ten moment, který se dotkl vašeho svědomí? Uvědomil jsem si, že používám nástroje k masovému sledování. Najednou vidíš osobu, která se na tebe z obrazovky dívá, ale přirozeně to neví. A tak najednou pochopíš: Zatímco lidé čtou, my čteme lidi. Tyto systémy se rozvinuly do takové šířky, aniž by o tom kdokoliv věděl. Trvalo to dlouho, než zvítězila moje skepse. Když to ale bylo už tak daleko, stále častěji jsem hledal rozpory v tom, co můj zaměstnavatel říká a tím, co dělá. Jednu dobu jste byl také nemocný a trpěl jste depresemi. Měl jste někdy myšlenky na sebevraždu? Ne! A to je důležité do protokolu. Mám filozoficky zdůvodněný odpor proti myšlence sebezničení. Pokud někdy vypadnu z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil. Když jste začal shromažďovat informace, které byly později známé jako „Snowden Files“, pracoval jste na Havaji pro Kancelář k rozšiřování informací. To zní jako vtip. Byl jsem jediný zaměstnanec této kanceláře. Dostal jsem se tam náhodou. Po mojí nemoci jsem se pokoušel všechno brát tak trochu na lehkou váhu, moje vztahy znovu vybudovat, všechno uvést do pořádku. Seděl jsem na místě, které mi dovolovalo v rámci NSA mít přístup k téměř všem informacím. Ostatní kolegové, kteří v těchto prostorách pracovali, znali moje zkušenosti systémového administrátora a inženýra. A říkali mi: „Ty nám můžeš pomoci!“. A tak jsem měl neuvěřitelný přístup k datům. Ta kancelář byla v podzemí, je to správně? Ano. Středem ostrova Oahu probíhá dlouhá cesta. A je tam takové malé parkoviště před velkou leteckou základnou, což je skryté zařízení NSA. Z toho parkoviště se jde tunelem do hory, na které rostou ananasy. Jak jste ta data z komplexu propašoval? Nechci mluvit o detailech, protože je možné, že někdy budu stát před soudem. Ne že by to hrálo nějakou roli, protože pokud budu stát před soudem, strávím dlouhou část mého života ve vězení. V knize píšete, že jste paměťové karty pašoval v dětské hračce, kouzelné krychličce. Nesloužila ani tak k pašování, jako spíše k odlákání pozornosti. Daroval jsem ji v kanceláři téměř každému, strážci mne viděli přicházet a odcházet s touto hračkou. A když jsem odcházel z tunelu s pašovanými daty, nudícímu se strážci jsem tuto krychličku hodil a on mi řekl:Takovou jsem měl také jako dítě, ale nikdy jsem to nedokázal vyřešit . Pronášel jste také paměťové karty v ústech. Když to děláš poprvé, jdeš dolů tou chodbou a snažíš se, aby ses netřásl. Pak ale časem pochopíš, že to funguje, protože detektory kovu nemohou paměťovou kartu zjistit. Je na ní méně kovu než v nýtech tvých džín. Jak se vyrovnáváte s výtkou, že jste zrádce? Je nutné být přesvědčený, že to, co děláš, slouží dobrému účelu. Nestačí jen v něco věřit, když chceš věci změnit. Musíš být také schopen jít na riziko. Počítáte někdy s tím, že byste se mohl vrátit do USA? Zdá se to být pravděpodobnější, že bych se mohl jednoho dnes vrátit. Už nejsou tak často slyšet ty výtky, které byly ještě v roce 2013 proti mně vzneseny. Například že jsem poškodil národní bezpečnost. Současně se ukazuje, jaký význam měla moje odhalení pro veřejnost. Popisujete váš příjezd do Moskvy jako nějakou procházku. Odmítl jste spolupracovat s ruskou tajnou službou a nechali vás jít. To pro nás nezní moc pravděpodobně. Moje vysvětlení pro to, že mne ruská vláda nepověsila za nohy hlavou dolů a netýrala mne elektrickými šoky, aby ze mne dostala všechna tajemství je, že se na nás díval celý svět. A oni jednoduše nevěděli, jak s tím mají zacházet. A tak si myslím, že si řekli: Počkáme. Západ pravidelně prohlašuje Rusko za největšího bídáka s digitální oblasti. Má pravdu? Rusko je zodpovědné za mnoho odsouzeníhodných aktivit po celém světě. Manipulovali volby? Téměř s jistotou. Manipulovaly USA volby? Přirozeně. Dělají to už desetiletí. Každá země, která je větší než Island, se pokouší do rozhodujících voleb zasahovat a všichni to budou zapírat, protože takhle to tajné služby dělají. Je internet zničený? Ne, funguje velmi, možná velmi dobře, ale pro špatné lidi. Je to možné reformovat? Jaká je dnešní situace? Máme Facebook, Google, obrovská datová centra po celém světě, které počítače dálkově ovládají. Ptáte se na cestu Googlu, a ten vám pošle odpověď. Dnes jsou ale koncová zařízení mnohem výkonnější, než byla kdykoliv předtím. Vyhledávání v internetu by se mohlo koncipovat tak, že byste nebyli odkázáni na cloudové služby. Proč musí Google vědět, kam chcete jít? Ale lidé jsou, zdá se, s tím, že používají Google a Facebook, docela spokojeni. Podívejte se na ten mobil, který tady leží na stole. Víte co dělá, zatímco je jeho displej tmavý? Ve skutečnosti ne. S určitou autoritou vám mohu říci, že za minutu stokrát a možná tisíckrát komunikuje. Kontaktuje webové reklamní agentury, analyzuje vaše chování, vypočítává, kde se nacházíte. To všechno se děje neviditelně. Kdybyste měli možnost kliknout na ikonu, a všechny tyto skryté funkce zastavit. Udělali byste to? Jistě. Ale v současnosti to není možné. Dnes se nám říká: Stiskni tlačítko Souhlasím a tvůj život bude šťastnější. A pokud nikdo nevytvoří alternativu, tak to zpropadeně udělám já. Musíme zviditelnit, jak jsme na každém kroku sledováni. {/mprestriction} Vybral a přeložil Miroslav Pavel. Edward Snowden (* 21. 6. 1983) je bývalý systémový administrátor, který pracoval pro CIA a americkou národní bezpečnoství agenturu NSA. V červnu 2013 se v Hongkongu sešel s novinářem Glennem Greenwaldem, který psal pro americké vydání britského listu The Guardian a předal mu informace o do té chvíle před veřejností utajovaném celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany bezpečnostních služeb USA. V srpnu téhož roku obdržel v Rusku status uprchlíka, nejprve na jeden rok. Nyní tam žije již šestým rokem a hledá zatím neúspěšně azyl v mnoha zemích světa. V USA mu hrozí trestní stíhání.

Čas načtení: 2024-07-29 00:00:00

Praktické rady, jak čelit emocionálnímu vydírání a rozpoznat vyděrače

Emocionální vydírání je formou manipulace, která apeluje na naše city. Zpočátku může být takové vydírání skryté a na prvý pohled možná i nevinné. Když mu ale podlehneme, stává se velmi nepříjemné, a často i škodlivé. Je proto třeba ho rychle rozpoznat a účinně se mu bránit. Jak toho dosáhnout, přibližuje psycholog Jan Urban.

---===---

Čas načtení:

Rozpoznejte skrytou manipulaci v komunikaci

[skoleni-kurzy.eu] Seznámíte se s typy a známkami skryté manipulace. Poznáte, co manipulace způsobuje, jak vás ovlivňuje v běžném pracovním i osobním životě. Získáte tipy, jak se z manipulace vymanit a začít komunikovat lépe a hlavně prospěšněji. * • co je skrytá manipulace a proč si tuto „techniku- předáváme z generace na generaci, • nejčastější typy skrytých manipulací a jejich důsledky, • rozpoznání skrytých manipulací u sebe i u druhých, • co s námi dělají myšlenkové a komunikační stereotypy, • jak z komunikace odstranit skryté manipulace, • účinná obrana proti manipulaci i sebemanipulaci. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

ZVLÁDÁNÍ NÁTLAKOVÝCH TAKTIK A MANIPULACE při vyjednávání - 2denní

[skoleni-kurzy.eu] Rozvoj osobnosti Manipulace a nátlak patří k životu jako trní k růžím. Je běžnou a často nevědomou součástí života a každodenní mezilidské interakce. Manipulace je hra, někdy skrytá agrese slabších, strategie, pomocí níž se někteří naučili dosahovat svých cílů už jako malé děti. Jak se manipulace projevuje v partnerství, v rodině a v práci? Jak mluví a chová se manipulátor ? Stejně jako většina her, potřebuje i manipulace vždy nejméně dva hráče. Abychom se do hry ...STUDIO W

Čas načtení:

ZVLÁDÁNÍ NÁTLAKOVÝCH TAKTIK A MANIPULACE při vyjednávání - 2denní

Čas načtení: 2024-05-03 07:38:30

Brzo přijde období globální nezaměstnanosti

Programy a databáze dokážou zázraky protože umí s něčím manipulovat, žijeme ve světě kde se vše točí okolo manipulace, manipulace není dobro ani zlo je to jako oheň který je dobrý sluha a zlý pán. Války jsou ukázkou selhání manipulace s lidmi, co je příčinou toho že manipulace s lidmi selže a následkem je potom… Číst dále »Brzo přijde období globální nezaměstnanosti

Čas načtení: 2024-10-22 14:22:45

Manipulace se zvukem na festivalu Alternativa 2024

Zavedená jména v neotřelých spojeních, průkopnické spolupráce a společná zkoumání limitů zvuku. Festival Alternativa, svérázná přehlídka hutné hudby zaměřující se hlavně na experiment, okrajové žánry a improvizaci, se letos koná v termínech 15.–16. a 22.–23. listopadu 2024 a opět nabídne zvukové explorace v podání všestranně nadaných hudebníků a hudebnic. První festivalový večer v pátek 15. listopadu v Atriu Žižkov se ponese v duchu zkoumání těch nejnižších zvukových hladin. Představí se několik projektů: Norsko francouzské kvarteto Dans les arbres, které spojuje […] Zobrazit celý článek Manipulace se zvukem na festivalu Alternativa 2024

Čas načtení: 2024-11-03 07:31:36

Něco nefunguje a nás to rozčiluje

Aby vše fungovalo tak zde musí být manipulace, problémem je to že manipulace nefunguje často optimálně, a tak něco nefunguje a nás to rozčiluje. To je pravda, manipulace je základem pro řízení složitých systémů od společnosti až po přírodní ekosystémy. Problém ale nastává, když je manipulace neefektivní nebo když její účinky neodpovídají očekáváním. Často to… Číst dále »Něco nefunguje a nás to rozčiluje

Čas načtení: 2025-09-13 17:50:19

Čertům je vstup do ráje zakázán

Manipulace pomocí odměny a trestu je klasika. Okolo manipulace se vše točí, ti, co jsou nahoře manipulují egoisticky s těmi, co jsou dole a je jedno, jestli je zde kapitalismus nebo socialismus! Místo manipulace pomocí fyzického násilí je zde manipulace psychická a ekonomická, z lidí se takto stali herci a obchodníci. Extrémní situace jsou většinou… Číst dále »Čertům je vstup do ráje zakázán

Čas načtení: 2026-02-19 19:00:19

Čertům je vstup do ráje zakázán

Čas načtení: 2026-03-05 21:18:51

Proč bůh sebe a realitu stvořil z ničeho?

Vše se točí okolo manipulace, pokud manipulace nefunguje uvědomíme si její význam a hodnotu. Nemoci, krize, bída, násilí, revoluce, války atd. jsou klasickou ukázkou selhání manipulace, problém selhání manipulace není jenom u naší lidské civilizace, ale je i ve vesmíru a přírodě. Nějaký produkt nebo služba je dlouhodobě nepostradatelný pro lidi nebo společnost a najednou… Číst dále »Proč bůh sebe a realitu stvořil z ničeho?

Čas načtení: 2019-10-15 08:32:46

Bratři v tricku: Sehranost je na nás po deseti letech vidět

Výrazná dvojice české novocirkusové scény Bratři v tricku se letos ohlíží za deseti lety své spolupráce. Oba umělci, Adam Jarchovský a Václav Jelínek, jsou skvělými žongléry, anebo přesněji manipulátory s předměty a mistry sebeironie. Improvizují pohotově a ovládají zákony pouličního divadla. Na první pohled jde o dva rozdílné muže, které vzhledově spojuje snad jen knírek, ale z jejich jevištní souhry čiší radostná vzájemnost. 20. října si připomenou mezníky své společné tvorby ve speciálu Sezóna X na holešovických Jatkách 78. Odkud vzešel název Bratři v tricku? Václav Jelínek (VJ): Název jsem vnesl já, měl jsem ho v hlavě už jako náctiletý. Ale kdybych mohl za těch deset let něco změnit, byl by to název. Adam Jarchovský (AJ): Náš název je sice hezky dětsky naivní, ale i rozporuplný, svádí k příliš mnoha podobám. Možná bychom mohli založit muzeum komolení. Už nás pojmenovali např. jako Bratři v tričku nebo v triku, Bratři s kníry. Pro zahraniční pořadatele jsme často nepřeložitelní, to jsme Bratri von tricku... A dokonce jsme od mladých z Cink Cink Cirku zaslechli, že jak stárneme, že bychom se měli přejmenovat na „Strýčky s tríčky“. Kdy jste poprvé zkusili žonglovat? AJ: Já chtěl jezdit na trikovém kole. Ale bylo drahé, tak jsem si musel koupit flowerstick. Nebýt toho, tak jsem mohl dnes jezdit výborně na kole. VJ: Já začal ve Francii, když jsem tehdy s mámou jel k její kamarádce do Paříže a společně jsme se jeli podívat na festival pouličního divadla Aurillac. Mně bylo asi dvanáct a poprvé jsem viděl chůdaře, žongléry, pouličárnu všeho druhu. A tak jsem si tam koupil tři hakisaky a naučil se žonglovat v Paříži na dvorečku. Co vás motivovalo vytrvat? AJ: Chtěl jsem fakt něco umět, být v něčem lepší než ostatní. VJ: A tehdy to bylo snadné, všechno bylo nové. AJ: Stačilo, když flowerstick, který skoro nikdo neznal, čouhal z batohu a probouzelo to zvědavost. Už jenom to, že jsi vzal špulku a vyhodil, bylo něco jako „wow“, a přitom stačilo umět pár triků. Nebyl ještě YouTube a scházeli jsme se a „špulili“ v parku na lidi a byli hustý. Žonglování nebo manipulace byly u mě ventil přebytečné energie. Úplně mě to pohltilo na dlouhé roky. VJ: Na gymnáziu jsem házel každou přestávku, nebo nad postelí jsem žongloval s míčky. Jezdil jsem do Prahy na srazy, abych ulovil nové triky. Postupně, co bylo dosažitelné, jsem totiž už uměl. Kdy se k vášni žonglování připojila touha tvořit a manipulovat s rozmanitými předměty? VJ: Už s naším prvním představením jsme začali házet s předměty. AJ: Jedna z obecných definic žonglování je objektová manipulace. Z hlediska performance je asi vděčnější házet čímkoliv jiným než s míčky nebo kuželkami, ale já se tomu zpočátku bránil. Zatímco Vaškovi to bylo jasné mnohem dříve. VJ: Než jsem nastoupil na DAMU, žongloval jsem neustále. Při studiu jsem se věnoval hlavně divadlu. Sice jsem trénoval, ale nijak jsem žonglování s divadlem nepropojoval. A když jsem po škole neměl do čeho „píchnout“, vrátil jsem se k tomu a potkal Adama. Pak nás namotivovala Šárka Maršíková (pozn.: ředitelka Cirqueonu), abychom vytvořili něco jiného než „hopsalala kuželka“ pro tehdy vznikající festival nového cirkusu v Trutnově, a tak vznikli Malíři. AJ: U Malířů jsme zjistili, že nás baví žonglovat se štětkami, tyčemi, ale zároveň jsme nezatratili míčky. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Nejenže výborně žonglujete, ale vaše čísla nepostrádají vtip, herecký výraz a nadhled. Jaké jsou další ingredience, po kterých metaforicky řečeno „voní“ a „chutnají“ Bratři v tricku? VJ a AJ: Podle toho, zda si vypereme kostýmy… to byl vtip. Jsme to asi my dva, a ne to, čím a jak žonglujeme. Naše podivné osobnosti. Sebeironie. Vlídný humor. A sehranost, která je na nás po deseti letech vidět. Za námi jsou stovky, určitě tisíce hodin v autě, na zkušebně... Nejlépe je to vidět právě na představení Malíři. V nich jsou dvě improvizovaná čísla, vyplněná komunikací s diváky a mezi sebou. A zatímco před osmi lety tyto improvizace vyzněly většinou jako „jalová blbost“, dneska, když to vyjde, tak to umíme udělat jako skvělou show. Když si připomeneme jednu inscenaci po druhé, co vám každý jednotlivý titul přinesl? VJ: Díky Malířům jsme si upřesnili, že nechceme jít cestou eventových žonglérů, ale zkusili jsme žonglovat s malířskými štětkami. Naučili jsme se spolu improvizovat, vnímat se navzájem a rozumět si před lidmi. AJ: Plovárna nám přinesla první režisérku – Veroniku Poldauf Riedlbauchovou a též první ženu akrobatku v souboru, první divadlo – divadelní přesah v novém cirkusu. Příběh, smysl. A kníry! VJ: Ve své době byla Plovárna zásadní, tehdy se nám dokonce říkalo „La Putyka pro chudé“. První velký úspěch. A z toho vzešla spolupráce s profesionální produkcí. AJ: U Prasečího cirkusu jsme si uvědomili potenciál pouličního divadla. Původně jsme chtěli cirkus hraček, tak jsme nakoupili pejsky, plyšáky. Ale pak se téma zúžilo na prasátka a zakotvili jsme u estetiky kýče. VJ: Cílem bylo mít scénografii, se kterou opanujeme prostor a po skončení s ní zase odejdeme. VJ: Funus nás naučil to, že pokud chceme něco dělat, tak to musíme chtít dělat. AJ: Spousta hlav, spousta názorů. Bylo nás opravdu hodně. VJ: U Běžkařské odysey jsem přišel s nápadem, abychom jezdili na běžkách po náměstích. AJ: Najednou jsme měli spoustu nápadů, chtěli jsme být „hudebně sexy“…, ale naučili jsme se škrtat tak, aby všechny výstupy byly poplatné celku. To bylo tady poprvé. VJ: A ve spolupráci s Tomsou Legierskim se nám podařilo vystavět oblouk pouličního představení, které bychom i my sami chtěli vidět! Naučili jsme se být efektivní i efektní, technika ustoupila dramaturgii, smyslu. A zůstala tam v mnohem čitelnější neinvazivní podobě. Většina z pohybů, které děláme, jsou sice „wow“, ale nejsou nedostižné. Bylo pro nás najednou důležité, aby si divák řekl: „To možná dokážu, to bych mohl taky….“ VJ: U Lovu zase prvně došlo ke spolupráci dvou souborů a od začátku byla naším společným jmenovatelem sebeironie. Měli jsme k sobě blízko i lidsky, byla radost „lovit“ Lov. {/mprestriction} Bratři v tricku jsou stálice české novocirkusové scény. Jejich repertoár za deset let nepoznal derniéru. Společně vytvořili pouliční performance pod názvy Malíři, Prasečí cirkus, Běžkařská odysea a inscenace Plovárna, Funus a Lov. Mistři situační komiky a jemně peprného humoru jsou téměř neustále na cestách, poslední dobou nejčastěji buď „na lovu“, nebo „na běžkách“. Procestovali desítky zemí, stovky míst, viděly je tisíce diváků. Najezdili desítky tisíc kilometrů, nejen aby odehráli představení nebo pobavili, ale aby také učili nebo cirkusem pomáhali. Je jim blízký sociální cirkus, žonglování a objektová manipulace coby komunikace napříč jazyky, národy, prostředím i kulturou. Razí svět bez bariér, ve kterém nesmí chybět humor a spolupráce. Autorka je divadelní publicistka.

Čas načtení: 2025-03-27 18:04:17

Minulost nás svazuje a budoucnost nás osvobozuje

Žijeme v systému, kde je prioritou manipulace v nás a okolo nás, bez manipulace by zanikl okamžitě čas i prostor a nebyla by zde ani energie. Mnohá manipulace je nám skrytá nebo nás nezajímá, vše je tak zde vytvořeno a nastaveno pro manipulaci. S manipulací jsou spojeny chyby a problémy které se snaží vyřešit evoluční… Číst dále »Minulost nás svazuje a budoucnost nás osvobozuje

Čas načtení: 2025-08-09 15:44:33

Projekt MK-Ultra usiloval o ovládání lidské mysli prostřednictvím psychické manipulace

CIA kdysi spustila program, o kterém se roky nevědělo vůbec nic. Dnes je MK-Ultra symbolem šíleného experimentu, který měl za cíl ovládnout lidské myšlení. Bez vědomí tisíců lidí se testovalo LSD, hypnóza i různé formy psychického i fyzického nátlaku. Někteří účastníci se z toho nevzpamatovali nikdy. The post Projekt MK-Ultra usiloval o ovládání lidské mysli prostřednictvím psychické manipulace first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-12-11 10:54:00

Jediný hovor a účet je prázdný: Jak fungují moderní bankovní podvody

Čas načtení: 2026-02-16 17:00:17

Minulost nás svazuje a budoucnost nás osvobozuje

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání. Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě. Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností. Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí. Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-06 23:03:02

Manipulace je všude tam kde je závislost

Proč se něco stane dlouho populární? Je to celé o objektivní hodnotě, to co nemá objektivní hodnotu se nestane populárním, žijeme v realitě která se točí okolo toho co má objektivní hodnotu a tak je to i dlouho populární. Často je zde snaha subjektivní hodnoty vydávat za objektivní hodnoty jsme klamáni více než si uvědomujeme,… Číst dále »Manipulace je všude tam kde je závislost

Čas načtení: 2024-04-18 10:36:55

Civilizace se točí okolo manipulace

Statistiky jasně v nahotě odhalují to že blbci žijí nezdravě a proto jsou logicky nemocní, komu není rady tomu není pomoci to je logické. Řešením je už jenom nahradit blbý lidský mozek za inteligentní počítač bezdrátově rychle napojený na globální virtuální realitu. Co bylo to bylo, je třeba globálně nahradit blbce za nadlidi co mají… Číst dále »Civilizace se točí okolo manipulace

Čas načtení: 2024-08-03 15:43:00

Nechcete očkovat své dítě? Máte na to právo!

Moje téměř dospělé děti nejsou očkovány na nic. Jsou zdravé, bez alergií a v životě nepozřely žádný lék, vystačí si s přírodními prostředky. Jejich imunita funguje správně. Přesto jsem označována za hloupou i z řad svého očkovaného a stále nemocného okolí. Je mi to fuk, hlavně že moje děti jsou zdravé a chytré (dle studijních výsledků a zdravotního stavu). Proč jsme tedy "hloupí rodiče"? :-)Proč jsou rodiče stále považováni za „hloupé“, nesvéprávné při rozhodování za své dítě, a nebere se zřetel na to, když rodiče hlásí nějaké nežádoucí účinky. Nikdo jiný dítě nezná lépe, než rodič, který je s dítětem 24 hodin denně a nejlépe vidí, kdy v jeho chování nastal zásadní zvrat. V konečném důsledku přeci nese zodpovědnost za poškození dítěte rodič, ne lékař, který očkoval i přes upozornění rodiče. Lékař může být za poškození žalován, nese odpovědnost za léčbu. Mohl by ovšem poté přenést břemeno náhrady škody na stát, protože ho stát nutí očkovat a sankcionuje, když neočkuje. Jenže hlavní problém je neinformovanost rodičů i lékařů. Běžný scénář je, že vyděšená maminka informuje doktorku a ta od stolu řekne, že to s očkováním nesouvisí. Tím se vyřeší většina reakcí. Když rodiče nedají pokoj, stejně většinou nepochodí. I když lékař neochotně uzná, že to s očkováním může souviset, málokdy uzná kontraindikaci, začne se schovávat za specialisty, ti si pak dítě přehazují jako horký brambor. Dítě musí být skutečně vážně poškozené, aby dostalo kontraindikaci, ale ani to ne vždy. Vyskytují se případy, kdy dítě mělo jednoznačné patologické reakce (pláč, křeče, narušení vývoje), pediatrička by vesele očkovala dále, rodiče šli do očkovacího centra, kde by taky klidně očkovali, a když odmítli, donutili je podepsat papír, že odmítají očkování a práskli je na hygienu. To je bohužel realita. Je třeba zdůraznit, že o očkování dítěte nerozhoduje lékař, ale rodič. Pokud rodič s očkováním nesouhlasí, nebo jej chce odložit či chce jinou než standardní vakcínu, lékař nemá žádný způsob jak si očkování vynucovat. Očkování je preventivní péče na zdravém jedinci a nejde tedy o bezprostřední ohrožení zdraví, kdy je možné poskytnout péči i bez souhlasu rodičů. Proto často lékaři k prosazení svého názoru využívají nejrůznější manipulace. Informovaní, zdravě sebevědomí a asertivní rodiče ze sebe nemusí nechat dělat hloupé a nesvéprávné. Naopak mohou lékaři úplně v klidu a bez emocí vysvětlit, že si od něj rádi vyslechnou jeho pohled na věc, ale konečné rozhodnutí zohledňující nejen medicínské hledisko, ale i širší zájem dítěte bude na nich, neboť oni mají rodičovskou zodpovědnost za zdraví dítěte. Jak by měl rodič reagovat, když pediatr nebere zřetel na nahlášené nežádoucí účinky a nutí rodiče do dalšího očkování, i když je vysoké riziko, že vakcína může dítě vážně poškodit? Jak řešit sporné situace mezi rodiči a lékařem? Legální postup je tento: deklarovat ochotu dále imunizovat proti nemocem, proti kterým to nařizuje vyhláška, ale podle §47 zákona 258/2000 o ochraně veřejného zdraví požádat o vakcínu, která nemá určité nežádoucí účinky a zaručeně nemůže zhoršit stav dítěte. Je to patová situace, protože taková vakcína neexistuje, ale je to legální postup a jasný signál, že si děti ničit nedáme. Samozřejmě trvejte na odborném vyšetření, aby se pokud možno do dokumentace dostal záznam o souvislosti s očkováním. A možná to nejdůležitější – od takového pediatra odejděte. Pokud dává přednost svému pohodlí, zbabělosti, egu, penězům nebo nevím čemu před zdravím vašeho dítěte, pak mu nedávejte svou důvěru. Rodiče mohou nežádoucí účinky oznámit sami. Lékař nemá rodiče právo k ničemu „nutit“, může pouze informovat a nabízet určitou zdravotní péči. Pokud s ní rodiče nesouhlasí, může je lékař požádat o podepsání nesouhlasu formou negativního reversu. Rodiče mohou také lékaři předat svoje vyjádření s důvody, proč nechtějí očkovat. Tímto způsobem se lékař zbaví právní odpovědnosti za neprovedení očkování a zároveň je to férový a nekonfliktní způsob řešení situace. Pokud ovšem lékař jedná neeticky či dokonce protiprávně (manipulace, nátlak, vyhrožování vyloučením dítěte z péče, nevhodné a urážlivé jednání, poskytování nepravdivých informací apod.), není důvod, proč by rodiče neměli věc řešit stížnostík České lékařské komoře nebo ještě lépe k odboru zdravotnictví příslušného krajského úřadu. Velmi efektivní je také podělit se o zkušenost s lékařem (ať již dobrou či špatnou) např. na webu www.znamylekar.cz a dát tak informaci o přístupu lékaře i jiným rodičům. Pokud má rodič zájem o detailní informace o očkování a samotných vakcínách, nemělo by mu být bráněno v jejich dostupnosti. K dispozici jsou příbalové informace pro každou vakcínu, na webu EMA (Evropská léková agentura) je rovněž dostatek podrobných dat pro registrované vakcíny, a pokud chce někdo jít na úroveň vědeckou, může monitorovat publikované studie např. pomocí databáze Medline-Pubmed, která je zdarma, ale uvádí pouze abstrakta. V souladu se zákonem o zdravotních službách by vám měl poskytnout informace ošetřující lékař a můžete to po něm vyžadovat. V praxi ovšem tuto úlohu pediatři často neplní anebo poskytují velmi jednostranné informace – pouze o výhodách očkování a o rizicích nemocí, proti kterým se očkuje. Vzhledem k tomu, že žádné objektivní studie o poměru přínosů a rizik vakcín prakticky neexistují (protože takové studie není zájem financovat a provádět), je podle mého názoru v současné době otázka očkování převážně otázkou osobní víry a přesvědčení. Dnes nikdo šíření informací nebrání, můžete číst zahraniční i tuzemské knihy, články, weby odborných společností, úřadů i sdružení rodičů. Můžete si přečíst příbalové letáky (na webu www.vakciny.net nebo www.olecich.cz) nebo si požádat o informace o nahlášených včetně nahlášených nežádoucích účinků. Kdo je zodpovědný za očkování? Pediatr, nebo rodič? Odpovědnost za nežádocí účinky by měl nést výrobce a očkující lékař. Fakticky ji nenese nikdo. V případě poškození se lze soudit a existují cesty, jak se domoci odškodnění, ale je to běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Pokud lékař poruší postup lege artis (tj. aplikuje např. prošlou vakcínu, nedodrží skladovací podmínky, poruší kontraindikaci, neaplikuje vakcínu správných způsobem), pak je přímo odpovědný on. Rodič z principu nemůže být odpovědný za očkování, vakcíny ani nevyrábí, nedistribuuje ani neaplikuje.Pediatr je odpovědný za to, že rodičům očkování včas nabídl. Teoreticky by také mohl být odpovědný i za nežádoucí účinky vakcíny, ale nevím o žádném případu v praxi, kdy by byl lékař shledán odpovědným. Rodič má naopak tzv. rodičovskou zodpovědnost, tedy právo i povinnost jednat v zájmu dítěte a chránit jeho zdraví, což může být interpretováno různým způsobem.

Čas načtení: 2024-09-29 20:19:55

Společnost bez přetvářky a manipulace

Svět k lepšímu nemění ti, co jsou mocní nebo populární, svět k lepšímu mění jenom evoluční proces, který nahrazuje staré za nové a chybné za správné. Pokud by politické volby mohli svět změnit k lepšímu tak by elity volby zakázali. Vše směřuje k tomu, že lidské tělo nebude mít pro lidi žádnou hodnotu, duše nebude… Číst dále »Společnost bez přetvářky a manipulace

Čas načtení: 2024-10-18 07:59:56

Kult je prostředek manipulace

Kulty jsou přežitek v době kdy se vše točí okolo programů a databází, kult osobnosti, kult organizace, vědecký kult, technický kult atd. v přírodě se s kulty a přežitky nesetkáte vše je zde normální. Souhlasím s myšlenkou, že v dnešní době, kdy jsou programy a databáze základem organizace společnosti, kultovnost může působit jako přežitek. Kult… Číst dále »Kult je prostředek manipulace