Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-03 09:31:15

Filozof Michael Hauser: Etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně

Politická levice je v krizi. Má ještě nějaké trumfy, pomocí kterých se může vrátit na výsluní? Zeptali jsme se českého filozofa Michaela Hausera.   Má levice stále co nabídnout? Podíváte-li se na dva nejvýznamnější problémy dnešního světa – růst nerovností a klimatickou krizi – zjistíte, že se jedná o problémy, na které lze nalézt levicovou odpověď, či které dokonce takovou odpověď vyžadují. Nerovnost je tématem levice po staletí a i u ekologické krize se jasně ukazuje, že s individualismem nevystačíme. Snížení osobní spotřeby na odvrácení ekologické katastrofy nebude stačit. Je třeba řešení systémového, a to může dát jedině levice. Problém ale je, že levice na tyto dvě výzvy nedokáže z různých důvodů reagovat.   Proč? Především proto, že levice se nachází ve fázi transformace. Její tradiční formy se rozpadly. Novou tvář stále hledá.   A nebude ji Corbyn – toho ještě před volbami mimochodem začal ostřelovat i levicový britský tisk… To bylo proto, že Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti.   Právě proto jsem ho zmiňoval. Ukazuje se totiž, že když někdo přijde s pokusem řešit otázku nerovnosti, o které jste řekl, že je jedním ze dvou nejvýznamnějších problémů dneška, nenarazí na nikoho jiného než na levicový establishment. Je otázka, zdali v určitém ohledu není překonán rozdíl mezi levicí a pravicí. Myslím tím etablovanou levici a pravici.    Jak to myslíte? Všimněte si, že etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně, kdežto pravice – zvláště ta konzervativní – se v některých bodech chová sociálně. Jinými slovy, promíchalo se to. Je to smutné, ale etablovaná levice se dostala do rozporu s levicovými ideály, třeba právě s již zmiňovanou rovností.   Skutečně? Nepodporuje-li Sanderse nebo Corbyna, kteří třídní nerovnost chtěli snížit, je to nad slunce jasné.   Levice ale podporuje odstranění jiných typů nerovnosti, třeba nerovnosti mezi muži a ženami nebo zvedá identitní témata a nerovnosti, které s tím souvisejí. Proč ne, nemusí to být v rozporu. Corbyn a Sanders proti boji za rovnost mužů a žen nebo proti otázce genderu nic nemají. Zároveň ale tvrdí, že je třeba mluvit i o věci, o které levicoví liberálové nemluví, a tou je třídní nerovnost.   Proč s tím u etablované levice narazili? Protože labouristický i demokratický establishment je součástí ekonomických struktur.   Corbyn nicméně nenarazil jen u levicového establishmentu, on kandidoval ve volbách a narazil u voličů, kteří dali přednost Johnsonovi. Na to je několik odpovědí. Voliči zatím nejsou zvyklí setkat se s tématy, se kterými Corbyn přišel; je to pro ně nové. To ale neznamená, že by s Corbynem britští voliči nesouhlasili. Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, tak většina Britů například požaduje socializaci železnic nebo omezení privátních bank. Čili kroky, které souzní s tím, co Corbyn říkal – o to víc je otázka, proč voliči Corbyna nepodpořili, palčivá. Možná, že karta, s níž Corbyn přišel, je opravdu natolik nová, že mu voliči prostě neuvěřili, že je něco takového vůbec možné. Dalším důvodem, proč nezískal jejich podporu, a řekl bych, že to je důvod hlavní, bylo to, že kampaň probíhala v době Brexitu a Corbyn se k této otázce nedokázal postavit. Kolísal. V něčem říkal Evropské unii ano, v něčem ne. To byla politická chyba. Já ho za to neobviňuji. Byl pod velkým tlakem. Ale ve chvíli, kdy většinu voličů zajímá jedno jediné téma, Brexit, a Corbyn je v něm nevyhraněný, tak se nedivte, že voliči dali přednost Johnsonovi, který odpověděl jasně. V Británii se situace kolem Brexitu vlekla roky, vypadalo to na pat a další potácení Británie v něm, a tak voliči dali přednost Johnsonovi. Zvolili konec potácení. Bylo to docela logické.   Proč je sociálnědemokratický typ stran na ústupu? Je to proto, že sociálnědemokratické strany se dlouho snažily držet středovou pozici, uzavíraly kompromis mezi prací a kapitálem. Vycházely z představy – která ale kdysi měla své opodstatnění – že požadavky práce a kapitálu lze sladit. Jenže se ukazuje, že ve světě oligarchického kapitálu, daňových rájů a gigantických sociálních rozdílů už něco takového možné není. Proto je levice rozvrácená. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je vůbec možné onen oligarchický kapitál, jak mu říkáte, porazit a dosáhnout změny? V mnoha zemích již existují různé formy odporu vůči tomuto stavu věcí, otázka je pouze ta, jak je přetavit v reálnou politickou sílu. Nejdále v tom bylo hnutí spjaté se Sandersem. Ten sice z prezidentské kampaně vypadl, ale jeho hnutí se v politickou sílu transformovat skutečně dokázalo. Totéž lze říci o Indignados ve Španělsku. Jinými slovy, běží o to, jak přetavit masové hnutí v politickou organizaci. Nic lepšího není. To, co se děje ve Spojených státech, je nadějeplné o to víc, že Spojené státy byly a do značné míry stále ještě jsou hegemonem světového systému. Tam je jedno z hlavních míst, kde se rozhoduje o podobě globalizace světa. Pamatujete na to, co řekl Slavoj Žižek ve chvíli, kdy byl poprvé zvolen Trump? Řekl, že kdyby mohl volit, podpořil by Trumpa a ne Clintonovou. Spousta lidí z levice ho za to kritizovala. Předhazovala mu, že podporuje konzervativce, ne-li úplného fašistu. On to ale vysvětlil tak, že Trumpův úspěch může vyvolat nezbytné změny uvnitř demokratické strany. Když se ho na to nedávno někdo znovu zeptal, řekl, že si stále myslí totéž. A vidíte, ukázalo se, že měl pravdu.   Nejsem si jistý. Proti Trumpovi bude kandidovat obdoba Clintonové Biden a nikoli Sanders. Ten po čtyřech letech znovu prohrál. Je pravda, že jeho hnutí nakonec nebylo tak silné, jak být mohlo.   Už před čtyřmi lety byl Sanders dostatečně silný na to, aby svedl celkem vyrovnanou bitvu s Clintonovou, takže je otázka, zdali se stalo vůbec něco. Skutečně se to do jisté míry opakuje. Přece jenom si ale myslím, že v hnutí demokratických socialistů jistý vývoj směrem k lepšímu nastal.   Kdybyste dnes dostal tutéž otázku, jakou před čtyřmi lety dostal Žižek, koho byste volil – Bidena nebo Trumpa? Já osobně bych nevolil nikoho, jenže Žižek říká, že to je alibismus. Teď je levice ve Spojených státech na křižovatce. Pravděpodobně zvítězí opět Trump a je otázka, co dělat. Už podruhé se bohužel ukázalo, že demokratický establishment nepodpoří hnutí, které chce významnější sociální a ekonomické změny. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď budou demokratičtí socialisté dál vyvíjet aktivity uvnitř demokratické strany s nadějí, že jednou se ledy prolomí, jenže nevíme, jak dlouho jim to vydrží, anebo se pokusit vytvořit jinou formu politické organizace. Pro něco takového ostatně najdeme v dějinách Spojených států model. Vzpomeňme na Martina Luthera Kinga. Bylo to sice v jiné době, ale jemu se podařilo díky masovému hnutí, nikoli straně, vyvolat výrazné změny v americké společnosti.   Jakou cestu byste zvolil? Spíše tu druhou, protože odpor establishmentu je zažraný do morku demokratické strany.   Považujete vůbec současnou demokratickou nebo – v Británii – labouristickou stranu za potenciálního spojence levice, anebo jsou již příliš prohnilými organizacemi? Na to se momentálně nedá odpovědět. Každopádně se domnívám, že hnutí demokratických socialistů bude nadále pokračovat ve svých aktivitách uvnitř demokratické strany, možná získá další senátorská křesla, ale že současně zesílí aktivitu ve směru vytvoření politické organizace nového typu.   Zní to jako pohádka s nejasným koncem. Taková je situace. Je neurčitá, nikdo neví, jakým směrem se vydat.    Ve chvíli, kdy se Trump v té samé situaci dokáže pohybovat jako ryba ve vodě, je něco takového katastrofa. Dodejme historický kontext. Jedna věc je zvláštní, a sice že ve dvacátém století po ekonomické krizi většinou posílila pravice. Stalo se tak mezi válkami, v sedmdesátých letech i po roce 2008. Mimochodem na vlně poslední krize se v současnosti ještě plavíme. Teď přichází s největší pravděpodobností nová krize, takže se dá očekávat, že znovu posílí pravice. Zatím sice nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, ale je to tak.   Levici nezbývá než čekat na světlé zítřky, protože dnešek prohrála? Chápal bych nynější krizi spíše jako příležitost. Levice se nad sebou může zamyslet a nalézt nová východiska. Každopádně se už teď ukazuje, že představy o klidném sociálním státu se staly utopií. V etablované levici sice pořád převládá myšlenka, že se to nějak přežije a my se k sociálnímu státu vrátíme, ale nevrátíme.   Neměla by si levice připustit, že lidé jsou lidé, že pravice bude vyhrávat až na výjimky vždy a že úkolem levice je předkládat alternativní, byť trochu utopické vize? To je málo.   Na víc to v realitě nevypadá. Ale ano, vypadá. Levice totiž drží některé trumfové karty, byť je zatím tak úplně nevidí a nezúročuje. Přežití je ale opravdu v zájmu většiny společnosti, snad dokonce i v zájmu některých oligarchů. To není jen nějaká krásná myšlenka. To je existenční otázka. To není utopie.   Myslíte, že lze začít mluvit o ekologické krizi a o tom, že je třeba se uskromnit, když teď, v čase koronaviru, celkem jasně vidíte, jak veliký problém lidé spatřují už třeba jen v tom, že se v létě možná nepojedou vykoupat k moři? Tak to není. Nedávno jsem studoval výzkum vývoje hodnot v České republice a z něj vyplývá, že šedesát procent tázaných preferuje ekologii i za cenu nižšího hospodářského růstu nebo třeba dokonce i za cenu ztráty části pracovních míst, a pouze třicet procent preferuje ekonomiku před ekologií. Jiné statistiky, které se ptají na otázku, jaká hodnota je v životě nejdůležitější, odhalují, že na prvním místě lidé samozřejmě jmenují lásku a mezilidské vztahy, ale když se sejde k hodnotám týkajícím se společnosti nebo politiky, tak na prvním místě zmiňují mír, na druhém životní prostředí a teprve až potom demokracii. Mnozí politici žijí s určitými představami o tom, co si většina myslí, jenže ona to vůbec nemusí být pravda. Politici si třeba mysleli, že většina Čechů nechce pustit do České republiky žádné migranty, ale ono to bylo taky trochu jinak. Každý druhý Čech byl ochoten migranty za určitých podmínek přijmout. Sice se říká, jak jsou Češi proti migrantům, ale ono je velice ošidné vycházet jen z dojmů nebo z toho, co vám prezentují média.   Rád bych chvíli hovořil o Michéově textu Tajnosti levice, který je teď v Česku hojně debatován jakožto možné východisko z krize pro levici. Měl bych zejména určitou výhradu k tomu, jak Petr Drulák Michéu představuje. (Viz rozhovor s Petrem Drulákem v Literárních novinách 4/2020 – pozn. autora) Drulák příliš zdůrazňuje, že Michéa je konzervativní. Ve skutečnosti ale Michéa usiluje o rehabilitaci třetího politického proudu. Je liberalismus, je konzervativismus a je socialismus. Po několik desetiletí to vypadalo, že socialistický proud se kamsi vytratil. V devadesátých letech probíhala debata liberálů s konzervativci nebo komunitaristy, ale socialismus nebyl nikde. Když teď Petr Drulák zdůrazňuje, že socialismus má být konzervativní, tak vlastně nenavrhuje nic jiného než jednoho spojence zaměnit za druhého, zavrhnout liberály a spojit se s konzervativci. Vyvolává to dojem, že socialismus je takové nedochůdče, které se musí k někomu přisát, protože jinak nepřežije. Jenže Michéovi jde přece o to vrátit do hry socialismus – bez přívlastků. Jde mu o návrat k ideálům a cílům socialistické politiky. Michéa v přeloženém textu jasně říká, že tu jsou tři myšlenky, jež by měly být každému socialistovi drahé. Zaprvé, zrušení třídních nerovností, zadruhé, odstranění patriarchálních předsudků, zatřetí, ukončení útlaku menšin. Drulák tyto dvě poslední myšlenky nezdůrazňuje. Jinými slovy, je tu problém se způsobem přenesení Michéy do české kotliny. Ve Francii a v západní Evropě se politický liberalismus často projevuje absurditami, výstřelky. Vzpomeňme na návrh švédské Levicové strany zakázat močení ve stoje nebo na snahu německých levicových liberálů odstranit některé názvy ulic, kde se vyskytují jména spjatá s diskriminací nebo kolonialismem, jako je Kryštof Kolumbus. Na toto Michéa po právu reaguje. Ale Michéa současně vůbec nepopírá rovnost mužů a žen nebo politiku ochrany menšin. On se vzpírá jen těmto výstřelkům.   Michéa ale přece v textu hovoří o politickém a ekonomickém liberalismu jako o rodných bratrech. Nekritizuje jen výstřelky, ta kritika je hlubší. Ano, tak to je, ale přece jen bych trval na tom, že v Drulákově přenosu to vypadá, jako by snad Michéa odmítal z liberalismu úplně všechno. Někteří lidé to pak pochopili tak, že Michéa chce patriarchát. A to není pravda. Michéa žádný návrat patriarchálních pořádků nechce, a to že se diskuze o něm často svede k těmto tématům, je způsobeno tím, že Drulák jej představil spíše jako konzervativce, a ne jako socialistu. Drulák měl zdůraznit také i Michéovo odmítnutí nerovnosti mužů a žen a útlaku menšin. Michéa není totéž, co konzervativismus. Někteří recenzenti pak nebyli schopní odlišit Michéovy názory od názorů kardinála Duky.    Souhlasíte s Michéovým zpochybněním slova „levice“? S tím nemám problém. Levice je v očích vykořisťovaných, řekneme-li to postaru, či chudých pracujících žijících někde na periferiích považována za elitářskou. Tak to prostě je. Nemělo by nám jít o obhajobu levice, ale o obhajobu socialismu. Možná, že to nejdůležitější je ukázat, že socialismus je něco docela jiného než reálně existující levice.   Michéa je člověkem z mimoakademického prostředí. Zakládá si na tom. Má levice Michéu následovat i v tomto? Dovedu si dost dobře představit, jakou reakci francouzské akademické obce tím musí Michéa vyvolávat... (smích) Vezměme si ale za příklad spíše Alaina Badioua. Ten taky kritizuje akademii, její schematismus a provoz. Ale Badiou působí na slavné École Normale Supérieure. Je tam sice přehlížený, nedali ho ani do ročenky, protože by to vadilo sponzorům, ale působí tam. Jinými slovy, nevidím cestu v odchodu z akademického prostředí. Naopak je třeba tam zůstat a působit jako Badiou. Buďme jeho součástí a ukažme, že akademická práce může vypadat jinak, než jak běžně vypadá.   Dovolte ještě poslední poznámku k Michéovi. Jako jeden z mála francouzských intelektuálů se přihlásil k hnutí žlutých vest. Spousta lidí na levici ale toto hnutí odmítala a kritizovala kvůli xenofobním výrokům. To má socialista chápat xenofobii? Má pochopit, proč se tak ti lidé vyjadřují.   Někdy je třeba skutečně velkého pochopení.  Někdejší voliči francouzské komunistické strany začali v osmdesátých letech volit Le Pena. Proč? Stali se z nich ze dne na den xenofobové? Ne. Neměli jen žádný politický subjekt, který by vystupoval proti establishmentu.   Mluvíte-li takto, pak se nelze nezeptat na to, co by mělo být výsledkem boje proti establishmentu? Kolaps? Kolaps přichází sám. Je jedno, co si kdo přeje. Nejsme v pohádce – nestačí si něco přát. Kolaps současného systému je dost reálný. My se sice můžeme ještě chvíli tvářit, že to tak není, ale už ne dlouho. Dnes je třeba se připravovat nebo alespoň přemýšlet, co dělat, až kolaps přijde v celé své mohutnosti. To není levičácká úchylka nebo obsese. Tento systém v dané podobě prostě a jednoduše není schopen řešit klimatickou krizi ani nerovnost.   Nevěříte, že lidé mohou v demokratických volbách zvolit politiky, kteří budou ochotni a schopni vyřešit klimatickou krizi? Tomu věřím – ale až za socialismu. (smích) Do té doby všichni politici, i ti, kteří to myslí strašně dobře, budou stát před abstraktní silou procesů kapitálu, který vyžaduje akumulaci zisku či dobývání renty bez ohledu na následky. To je ta Marxova abstraktní moc, která stojí nad lidmi. Není to věc volby. Nestačí si říct, že je něco špatně, a začít prosazovat něco lepšího. Tím problém neodstraníme. Nejprve musíme přijít na to, jak zvrátit tuto abstraktní moc vládnoucí nad společností. Nevěřím na to, že se sejde rada moudrých, vydá nějaké doporučení a tyto dva základní problémy se začnou řešit. To se nestane. Nebo si mám myslet, že bude vyřešena krize poté, co se sejde americký a čínský prezident a dohodnou se na nějakém plánu? Vždyť je to absurdní. Bez nastolení otázky kapitálu se nic nezmění. Kapitál má dnes zombie podobu, je to neproduktivní renta a potřebuje vytvářet dluh. Jde mi o to, aby se o ekologické krizi a nerovnostech začalo uvažovat tak, že je těžko vyřešíme, pokud nad námi bude vládnout toto zombie. {/mprestriction}  Michael Hauser (* 30. 3. 1972, Trutnov) je český filozof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 2014 až 2020 člen Rady České televize. Do češtiny převedl například texty Slavoje Žižeka, Ericha Fromma, Maxe Horkheimera nebo Theodora Adorna. Napsal řadu knih, například Adorno. Moderna a negativita (2005) či Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (2012).

Čas načtení: 2026-01-15 14:44:07

Nečekaný detail z tajné návštěvy Ukrajiny: Rty prezidenta Pavla vypadají poraněně

Český prezident Petr Pavel zahájil ve Lvově svou třetí návštěvu Ukrajiny od nástupu do funkce. Na snímku z cesty si však lze všimnout detailu, který může u někoho vyvolávat otázku plnou obav. Prezidentovy rty působí nezvykle poraněně, jako by mohlo jít o drobné zranění, opar, případně podráždění z mrazu či omrzlinu. Redakce ŽivotvČesku.cz v této souvislosti oslovila tiskového mluvčího Hradu Filipa Platoše s žádostí o vyjádření. Do vydání článku se Hrad k věci nevyjádřil.

Čas načtení: 2020-04-15 18:00:56

Tomáš Dianiška: Civilizace se zastavila – můžeme svět vnímat jinak

Stávající pandemie nového koronaviru dramaticky zasáhla do chodu běžného života každého z nás. I výsledky výročních Cen divadelní kritiky musely být 16. března vyhlášeny pouze prostřednictvím kanálu YouTube. Mimořádný úspěch znamenaly pro mladou renesanční osobnost českého divadla (ač původem ze Slovenska), herce Tomáše Dianišku. Jeho hru Transky, body, vteřiny o úspěšné meziválečné atletce Zdeně Koubkové, která se narodila s vývojovou vadou reprodukční soustavy, uvádí Divadlo Petra Bezruče. Jako její autor a režisér proměnil Dianiška všechny své nominace.    Co pro vás znamená ocenění v kategorii Poprvé uvedená česká hra a Inscenace roku 2019 za Transky, body, vteřiny?  Pro mě jsou to nejzajímavější divadelní ceny u nás, takže je to velmi povzbudivé. Zároveň mi to ukazuje plynutí času, vývoj mého vlastního myšlení. Kdysi před patnácti lety, když jsem nastoupil na DAMU, vyhrál stejnou cenu můj profesor, režisér Jan Nebeský. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že na to někdy dosáhnu i já a ejhle.    Jak jste k námětu Transek dospěl?  Na příběh jsem narazil náhodou. Vedení divadla už potřebovalo znát název a anotaci kvůli podávanému grantu. Zašel jsem do knihkupectví a četl si přebaly novinek. Nejsem sportovní fanda, ale knížka Pavla Kováře Příběh české rekordwoman mě ihned zaujala. Výběr tématu je pro mě klíčový. Potenciál jsem ucítil hned – první republika, transgender, skandál. V tu chvíli jsem o této problematice nevěděl nic, ale co je důležitější, v tom knihkupectví mě to dojalo. Nevěřím na ezo splynutí a kouzelná vnuknutí, ale v některých případech se řídím tzv. srdíčkem. I když pak přípravě inscenace věnuji rok života, při výběru látky dám na svou intuici. V tomto případě to trvalo pár vteřin.    Stále trváte na tom, že psaní není váš hlavní obor? Možná to k tomu postupně spěje. Píšu čím dál víc a mám pocit, že mě to naplňuje. Hraní mi k tomu ale velice pomáhá. Píšu s představou, jak se to chudák herec bude učit. Možná to je tím napsané líp „do pusy.“ Tím, že mám hlavní pracovní náplň hraní, udržuji si nad psaním i jistý nadhled. Nemusím to brát moc zodpovědně. A herectví je samozřejmě mnohem zábavnější činnost než sezení u počítače.    Mluvil jste o významu vaší intuice při volbě tématu. Zasahuje vám i do procesu tvorby inscenace? Nezanedbáváte analýzu?  Ó, to je zajímavé. Myslím, že s kolegy zkoušíme spíš intuitivně a během toho to zároveň analyzujeme. Jde to ruku v ruce. Nechat všechno jen na pocitech je nebezpečné. Jednou se to na zkoušce povede, ale pokud si neřeknete, čím to bylo, už se to nemusí nikdy zopakovat. Za ty roky už máme vybudovanou určitou zručnost, nějakou techniku. Hodně se to osvědčuje při budování gagu, nebo komediálním timingu. Tam je analýza důležitá – proč ten vtip funguje, nebo ne. Často si to vysvětlujeme i po představení v šatně. Proč dnes něco nevyšlo.    A při psaní? V psaní je to podobné. Nechávám volně plout myšlenky, ale analyticky je filtruji, ať udržím žánr, ať neztratím tah příběhu. Analýza s intuicí je jako chlebíček s hermelínovým salátem. Taková česká varianta symbolu jin a jang.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pro vás těžší napsat hru, nebo ji inscenovat? Možná vás teď režie začala lákat... Láká. Je to velice pohodlné zaměstnání, když víte, co dělat. Když tápete, musí to být horor. Já si troufám jenom na svoje hry. Ty už doma píšu s představou, jak to bude vypadat. Takže pro mě je těžší napsat text. Předchází tomu přibližně půlroční až roční samostudium. Poslouchám dobovou hudbu, dívám se na dokumenty, tematické filmy, čtu knížky a googluju si informace. Při samotném psaní je to pak samotářská mravenčí práce. To na jevišti už jen plním představu, kterou jsem za ten rok v hlavě nashromáždil. Můžu se nechat překvapovat herci, kteří na zkouškách taky dostávají asociace a nápady, častokrát lepší než ty moje, a to máme pak všichni radost z tvorby.    Ve zmiňované anketě byl nominován i další kus, o jehož autorství se dělíte s Igorem Orozovičem. Bezrukého Frantíka o životě tělesně postiženého spisovatele a podnikatele Františka Filipa uvádí vaše domovské Divadlo pod Palmovkou v Praze. Hlavní interpreti obou her si rovněž odnesli ceny. V čem byl pro vás rozdíl pracovat s ostravským Divadlem Petra Bezruče od toho, na co jste zvyklý se svým souborem? Byl to zásadní rozdíl. Už po technické stránce. Do Ostravy jsem musel denně vstávat v pět ráno a po zkoušce zas letět na vlak, ať stihnu večerní představení na Palmovce. Byla to teprve moje třetí regulérní samostatná režie. Kromě těchto drobných nepříjemností musím uznat, že režie je velice pohodlné zaměstnání. Pokud máte oporu v hercích a suverénní představu a vizi, jak inscenovat text, je to příjemná šéfovská pozice. Herec však může po zkoušce „vypnout“ a věnovat se jiným zájmům. To režisér nedokáže. Po zkoušce musí plánovat program na další dny, vybírat a stříhat hudbu a zvuky, řešit scénu s výtvarníky, světla, škrty a úpravy v textu a najednou je zas ráno a další zkouška.  Se souborem na Palmovce pracujeme jinak. Využíváme kolektivní režii. Funguje to tak, že dodám text a na zkouškách do toho mluvíme všichni. Vyžaduje to partu lidí, co se k smrti neurazí, když se denně hádají. Já tu hádku jenom moderuji, ať se nezamotáme do nesmyslů. Výsledek má jiné kvality. Divák cítí, že to šlo „z nás“, že jsme sehraní, a to skupinové nadšení se na něj přenese. To je výhoda autorského divadla. Že je to velice autentické, že s výsledkem souhlasíme všichni. Ono to v repertoárovém divadle není úplně obvyklé. O tom diváci častokrát nemají ani potuchy. Herce někdy nebaví to, v čem hrají, ale pokud jsou profíci, divák nic nepozná. Stejně se tomu snažím vyhnout. Náš kolektivní režisér se jmenuje František Xaver Kalba.   Soubor F. X. Kalby jste spoluzaložil v Liberci jako odnož Divadla F. X. Šaldy, vašeho prvního angažmá, a okamžitě zaplnil jakousi mezeru na trhu. Momentálně působí ve Studiu PalmOff Divadla pod Palmovkou, kde uvádí řadu vašich her. Máte pocit, že v ČR je nedostatek atraktivního (zábavného a přitom inteligentního) divadla, které by vycházelo vstříc vaší generaci? Podobných partiček je hodně: 11:55, X10, A studio Rubín, Chemické divadlo, Letí, Divadlo za branou, Masopust, MeetFactory... My s Kalbou ale opravdu děláme střední proud. Nebojíme se podat velký příběh popkulturní formou. Diváci mají pocit, že se dívají na artík, ale dostávají popík. Nebojím se hledat vzory v Hollywoodu.   Formálně je vám blízký žánr sitcomu s řadou popkulturních odkazů. Ve svých tématech se přitom poněkud nesourodě vracíte k polozapomenutým kauzám 20. století (případně do dob svého dospívání). Čím si vysvětlujete zvýšenou poptávku po této poetice? I filmoví producenti často využívají magnet v podobě věty „podle skutečné události.“ Mě historie baví. Rád si minulost zasazuju do kontextu a vyvozuju odpovědi k dnešku. Sto let mi vůbec nepřipadá dlouhá doba. Samozřejmě naše životy jsou položeny na starých událostech, od kterých se naše společnost odrazila. Každá správná sci-fi, ať už z minulosti nebo budoucnosti, se musí dotýkat hlavně dneška. Úspěch Transek si vysvětluju hlavně tím, že má veliký přesah k nám do současnosti. Vypovídá o strachu lidí z neznáma, o nástupu extremismu, o závisti, o rasismu, o hledání identity a boji proti hloupému establishmentu. Když si divák uvědomí, že lidé před sto lety měli úplně stejné problémy jako my, může dojít ke katarzi. Třeba totiž na svět nahlédne z větší dálky a uvědomí si malost a křehkost našich životů.   Vybíráte si záměrně vážná témata, která mohou mít přesah. Na Ceny divadelní kritiky jste navíc nebyl nominován poprvé. V roce 2017 jste se stal Talentem roku i díky vašemu „totalitnímu hororu o nástrahách skautingu“, Mlčení bobříků. Přesto jste ještě nedávno tvrdil, že je pro vás nejdůležitější pobavit, nikoli sdělovat poselství. To jsem asi jenom machroval. V prvopočátku opravdu musí stát silná emoce, která se mě dotkne a donutí k psaní. Pak už to celou dobu jenom zlehčuju. Nastává rozpor mezi hravou formou a vážnou story. A to je moje oblíbené hřiště. Je to trik. Divák má pocit, že se celou dobu dívá na trošku pokřivenou komedii a najednou na něj vybafnu tu samou emoční nálož, kvůli které to celé dělám. Možná i proto jsou moje hry v současnosti úspěšné. V době, kdy nikdo nemá čas. Jsou to tragédie, které jsou napsané jen tak rozverně, neumětelsky hala-bala, čtyřicet stránek a šup domů. Třeba nám virová krize leccos napoví. Najednou se civilizace zastavila a můžeme svět vnímat jinak.    Před deseti lety jste autorsky debutoval hrou Googling and Fucking. Váš styl se od té doby asi posunul. I cílové publikum vašich komedií, dnešní generace třicátníků, stárne a jeho priority se mění. Zrcadlí se to ve vašich kusech? Myslím, že ano. Taky stárnu. Dnes už by mi punková hříčka ve stylu Googlingu přišla banální. Osobně si myslím, že dělám rodinné komedie. Ta rodina musí mít ovšem už odrostlejší děti. Od jisté chvíle k nám na Palmoffku na představení 1000 věcí, co mě serou začali chodit diváci ve věku mých rodičů. Za cílovku tohoto dílka jsme primárně předpokládali vysokoškoláky. S kolegy jsme došli k závěru, že šedesátníci na nás chodí, aby rozuměli svým dětem. Aby věděli, o čem se třicátníci baví a jaké problémy řeší.    Jako hrdiny svých her si zpravidla vybíráte skutečné osobnosti s pohnutými osudy. Jejich příběhy ale vyprávíte s velkou mírou nadsázky a ironie. Tragikomické lomení je dramaticky velmi působivé. Máte ale nějaké limity, za než byste svůj černý humor nevpustil? Častokrát si řeknu: „To už je moc.“ Dám příklad ze své zatím poslední hry Bezruký Frantík. Předem nám bylo jasné, že inscenaci uvidí i hendikepovaní diváci, například z Jedličkova ústavu, kde se hra zčásti odehrává. Ale už při psaní jsem si zakázal se nějak cenzurovat. Protože někdy mě samozřejmě napadlo: Ty jo, až tohle uvidí nějaký vozíčkář, může se ho to dotknout. A totéž se opakovalo při inscenování. Ale když inscenaci lidé z „Jedličkárny“ viděli, přišla jim úplně v pohodě, protože mají hodně velký smysl pro humor.  Nějaké limity samozřejmě určitě mám, ale to jsou tak ošklivé nápady, že o tom nebudeme mluvit.   Psát jste začal podle vlastních slov neplánovaně a spíš z legrace. Jako dramatik jste si ale už vybudoval solidní pověst. Je to pro vás svazující? Teď už vím, že na ty hry nechodí jenom kamarádi. Musím si dávat pozor na jazyk. Vážit slova. Ale jen odsud posud. Dvakrát se mi stalo, že moje hry někdo odsoudil ještě před začátkem zkoušení. Proti Mlčení Bobříků vznikla petice za stažení z repertoáru. A naposled se od Transek distancoval zmiňovaný autor knižní předlohy Pavel Kovář. Je to trošku frustrující. Takže teď, když píšu hru o Anthropoidu, nechci vyvolávat rozbroje. Ale určitě existuje spousta historiků, kteří mi každý detail omlátí o hlavu. Třeba že Heydrich ve skutečnosti nemohl tancovat na písničky rakouského zpěváka Falca, čímž celá hra začíná.    Hra se bude jmenovat 294 statečných, jak jsem se dočetla, a Divadlo pod Palmovkou, které vám téma patrně zadalo, plánuje její premiéru na září. V jaké fázi se momentálně nachází?  Téma jsem si zvolil sám. Vypovídá o lidech, kteří byli kvůli své pomoci výsadku Anthropoid popraveni. Mělo by to vypadat jako akční film z 80. let. Takže Gabčík s Kubišem budou vypadat jako Rambo s obrovskýma bouchačkama. Jsem zhruba v půlce, ale kdo ví, kdy začneme zkoušet. Je pravděpodobné, že se celá příprava kvůli karanténě přesune.    Budete sám režírovat? Režírovat budu sám, kolektivně ukočírovat tolik herců by byl problém.   Z vašeho popisu je patrné, že i tento titul bude provokovat. Není riziko, že mladší generace bude mít tendenci vážná témata nahlížena vaší optikou zlehčovat? To bych rozhodně nechtěl. Předpokládám vzdělaného diváka, který se s danou látkou nesetká v mých hrách poprvé. Divadlo není dokument. Nemám ambici diváky vzdělávat, spíš v nich vyvolávat emoce. Připomenout jim, že přese všechny problémy žijeme pohodový, fajn život.    Jak ve vás osobně období heydrichiády rezonuje? Do školy jsem chodil na Slovensku a přiznám se, že jsme toto téma moc neprobírali. Měli jsme spoustu problémů se Slovenským štátem a povstáním. Takže celé to peklo, hrdinství a odbojové činy, na mě naplno dopadly až před deseti lety, když jsem poprvé navštívil Národní památník hrdinů heydrichiády. Poslední rok se to snažím intenzivně studovat a přiznávám, že mě to nesmírně vzrušuje a dojímá.    Předpokládám, že současné nucené divadelní prázdniny vám aspoň umožňují víc se věnovat psaní. Co dalšího připravujete? Ano, píšu denně. Na podzim bych měl režírovat svou hru o vzestupu a pádu Vlasty Buriana pro liberecké divadlo. Pak ještě hru o Věře Špinarové pro Bezruče. Vyvíjím seriál pro televizi, ale teď je to všechno v mlze. Snažím se přesvědčovat sám sebe, že ty hodiny strávené s textovým editorem nejsou zbytečné.    Garderobiérky Divadla pod Palmovkou se zapojily do pomoci nemocnicím a šijí roušky. Jak to teď u vás vypadá – zkouší se? Nezkouší. To by nešlo. Na jevišti na sebe všichni neustále prskáme, je to kontaktní sport. Připravujeme s kolegy podcast, předčítáme pohádky, Čapka, Jiráska. Snad to co nejdřív pomine. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2026-01-13 17:40:39

Pentagon koupil zařízení, které by mohlo vyvolávat „havanský syndrom“

Americké ministerstvo obrany (Pentagon) více než rok testuje zařízení, které někteří vyšetřovatelé považují za možnou příčinu záhadných zdravotních potíží známých jako „havanský syndrom“. (Foto:... Článek Pentagon koupil zařízení, které by mohlo vyvolávat „havanský syndrom“ se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-02-14 16:19:10

Octavia zase šokuje. Facelift jí dal kontroverzní světla a umělou inteligenci

To zas bude poprask. Počtvrté představuje Škoda faceliftované provedení svého stěžejního modelu a potřetí v řadě dostane Octavia příď upravenou tak, že bude polarizovat publikum. Stejně jako v případě druhé a třetí novodobé generace bude mít výrazně pozměněné přední lampy, které budou vyvolávat kontroverzi.

Čas načtení: 2024-02-17 12:00:00

Seznamte se: Brutální ruská trestanecká kolonie IK-3, přezdívaná Polární vlk, kde zemřel Alexej Navalnyj

Bití, nedostatečné oblečení v drsných klimatických podmínkách 60 kilometrů severně od polárního kruhu, špatná hygiena a v důsledku toho fyzické strádání a psychický stres. Takové jsou podmínky ve vězeňské kolonii IK-3 v ruském Charpu, pětitisícovém městečku v Jamalsko-něneckém autonomním okruhu, které se nachází kolem 2 000 kilometrů severovýchodně od Moskvy. Je to vězení, z kterého podle znalců ruského vězeňského systému téměř není možné úspěšně utéct, protože na jedné straně jsou stovky kilometrů tundry a na druhé hory polárního Uralu. Zde byl nalezen ve čtvrtek 16. února mrtvý Alexej Navalnyj, nejznámější kritik režimu Vladimira Putina. Okolnosti jeho smrti budou podle všeho navždy vyvolávat dohady. Pokud se chtěl ale Kreml definitivně zbavit svého nepřítele, tak trestanecká kolonie IK-3 byla pro to mimořádně vhodným místem.

Čas načtení: 2011-06-21 00:00:00

adidas ZX 8000 Hiking / Z hor do ulic

Následující tenisky budou jistě vyvolávat rozdílné názory. Podle mého názoru je bude jedna skupina sneakerheads považovat za ohavnost, přičemž druhá parta je bude milovat. Seznamte se s originálním provedením klasických tenisek adidas ZX 8000 s přívlastkem Hiking. Jedno se musí nechat, tenisky jso ...

Čas načtení: 2021-07-28 00:00:00

Cartier Sixième Sens par Cartier: oduševnělá krása

Umělecká forma s unikátní emocionální silou. Nová kolekce klenotnického domu Cartier Sixième Sens par Cartier zosobňuje oduševnělost, která je typická pro šperky vysokého šperkařství. Kolekce je dokonalým spojením precizního uměleckého zpracování a schopnosti vyvolávat i ty nejhlouběji ukryté emoce ...

Čas načtení: 2024-02-11 23:30:04

Waldeyerův okruh

Waldeyerův okruh je součástí lymfatického systému. Jedná se o soustavu nakupené lymfatické tkáně v oblasti hlavy a krku. Začíná se vytvářet již nitroděložně, přibližně od 4. měsíce. Součásti Waldeyrova okruhu: Nosní (hltanová) mandle (tonsilla pharyngis) se nalézá v klenbě hltanu. Někdy se označuje také jako adenoidní vegetace. Obzvláště u dětí může být zvětšená a vyvolávat ucpání nosu […] Článek Waldeyerův okruh se nejdříve objevil na Uzdravím.cz - magazín o zdraví, medicíně a farmacii.

Čas načtení: 2019-10-28 12:56:10

Česká knížka pro děti Nártoun Olin vypráví baví celou rodinu

Vychází kniha Nártoun Olin vypráví, která vznikla na náměty dětí, autora a ilustrátora.        Jako redaktor Pralesních novin přijde Olin do kontaktu s mnoha obyvateli zvířecí říše. Celý příběh však stojí a padá na dětské fantazii. Už jen základní myšlenka, spočívající v tom, že lev Tonda kamarádí s bobrem Pepou, by samotného dospělého nejspíš nenapadla. Tonda, jemuž se v hřívě čas od času zjevují tajemné červené blesky, by moc rád přišel na kloub záhadě, co za touhle zvláštností vězí. Ovšem na pátrání rozhodně nebude sám. Děti by mu během četby mohly pomoci s úkoly téměř detektivními, jejichž řešení mohou redaktorovi Olinovi posílat mailem. Kromě toho by Olin byl moc rád, pokud by mu děti napsaly i další své nápady a náměty. Na každý z nich odpoví a možná, že některé z nich se dokonce objeví v dalších „nártounovských“ knížkách. Celé toto vyprávění ze světa fantazie má být především inspirací pro vlastní dětskou tvorbu, protože – jak se autoři shodli – děti, nesvázané společenskými pravidly a falešnou morálkou světa dospělých, umějí tvořit daleko svobodněji než my, jejich rodiče, a naším cílem je naučit se citlivě vnímat, co všechno nám svojí tvorbou chtějí sdělit. Olin přináší nejen kreslené příběhy, ale i hudbu, audioknihu nebo svůj kreativně zaměřený web, kde děti najdou omalovánky, kurzy malování, zadané pátrací úkoly a jiné vymyšlenosti. Autoři si přejí, aby si rodiče udělali čas a svým dětem o dobrodružstvích zvířecí říše sami četli. Oproti filmu nebo hrám na internetu četba probouzí v dětech mnohem víc fantazie. A text i ilustrace této knihy záměrně dětského čtenáře nebo posluchače provokují, aby se ptal: „A co znamená tohle, mami? A proč se ten a ten chová takhle?“ Ale pochopitelně, že nejde jen o vzdělávání a poučování, to by k udržení pozornosti současné generaci dětí rozhodně nestačilo. Dalším cílem knížky a vlastně celého projektu je, aby se u ní malí čtenáři i jejich rodiče společně pobavili a zasmáli. Stalo se módním trendem hlasitě vyvolávat hesla ve smyslu „Odlákejme děti od tabletu!“, jenže co pro to my, dospělí, vlastně v praxi děláme, ptají se autoři Olinova vyprávění. A shodují se, že samosebou nejsou proti vymoženostem moderní doby, ovšem s rozumným uvážením, že každý extrém škodí. Dnešní děti mají kriticky málo pohybu, takže potřebují rozvíjet nejen duševno (o což se jim ostatně stará kdekdo), ale také tělesno. Principem je dopřát dětem od každé činnosti tak akorát. Jelikož autoři chtějí, aby se děti poučily, bavily a ještě navíc hýbaly, a protože k dětské zábavě zcela přirozeně patří tanec, vychází kromě vlastní knížky také knižní soundtrack. Album, které je ke stažení zdarma na www.nartounolin.cz, obsahuje osm melodických písniček k tanci a pobavení, které se úzce váží k ději knihy. Hudbu složil Daniel Klán. Moderně ilustrovaná kniha pro děti ve věku 4 – 99 let, zaměřená na dětské kreativní myšlení, které nezná hranic. Pěknou zábavu nejen dětem přejí ilustrátor Radek Štícha a autor textu Patrik Klán. Ukázka z knihy: Po pár dnech se zjevila surikata Vlaďka. Přifrčela z dovolené, na kterou se vydala zrovna v den, kdy vypukly ty památné kokosové události. Tehdy všechno hezky zblízka viděla, ale netušila, že ostatní ne. „Co se to tady stalo, že tu panuje taková divnonálada?“ zvědavě se pídila surikata, ještě než se pustila do vybalování svých kufrů. Had pátrač Bohouš, který se celý svůj dosavadní život marně snažil zjistit, proč jablko nepadá daleko od stromu, své kamarádce surikatě nadšeně vyprávěl, co a jak. Ale ani kdyby stokrát chtěl, nemohl jí říct to hlavní, protože to zkrátka nevěděl. Ovšem to zase věděla Vlaďka, takže je jasné, že když si ti dva dali jedna a jedna dohromady, tak se celý ten zamotaný problém najednou rychle rozmotal. „Ale to je přece jasné jako facka, Bohouši. Za tou lotrovinou musel být jedině……

Čas načtení: 2023-12-20 19:09:16

Vztahy o svátcích: jak udržet harmonii v rodině během Vánočních návštěv

Vánoční období může být nádherným spojením rodiny, ale také vyvolávat různé výzvy, zejména pokud jde…

Čas načtení: 2021-06-30 20:09:15

Květiny, koberce, plísně - doma vás toho ohrožuje víc, než čekáte

Kdo začne kýchat, slzet a smrkat každé jaro, ten asi sám už dávno tuší, že má alergii a že ho dráždí něco, co zrovna kvete. Ale alergickou reakci u vás může vyvolat i ledacos jiného, přičemž možná ani sami nevíte, co vás tak ničí a proč doma kašlete, zadýcháváte se a je vám tak zle. Naše domácnosti ovšem překypují neviditelnými mikroorganismy. Ty mohou u leckoho vyvolávat alergické či jiné nepřiměřené reakce.

Čas načtení: 2020-11-02 20:45:18

Léčíte se sami podle internetu? Můžete si škodit víc, než víte

Jsme uprostřed druhé vlny pandemie, nemocnice pod náporem nedostatku personálu nestíhají a část lékařů a sester pracuje, i když jsou sami nakažení, aniž by o tom věděli a měli příznaky. Je tak jasné, že se nikomu k lékařům moc chodit nechce. Současná situace může totiž vyvolávat pocit, že u lékaře je větší pravděpodobnost nákazy než kdekoliv jinde. Proto v případě problémů spousta lidí spoléhá víc na internet, vlastní úsudek či rady svých přátel. Tyto sebediagnózy nám ale bohužel často víc škodí než prospívají.

Čas načtení: 2013-07-30 00:00:00

Káva pomáhá vyvolávat pocity štěstí

Káva zvyšuje krevní tlak a působí také na mozek, nervy, ledviny či svaly. Obsahuje také širší spektrum látek, které v lidském organismu působí jako prevence například cukrovky či rakoviny. Přemíra kofeinu však naopak může způsobit nervozitu, neklid, nesoustředěnost a ztrátu schopnosti jemné motorick ...

Čas načtení: 2022-02-14 17:55:00

Sekularizace ve světě islámu: námitky čtenářů

Milí čtenáři, když jsem dopsal poslední článek pojednávající o tom, že islámský svět se modernizuje zevnitř, pravil jsem ke své ženě: „A teď uvidíš, jakou dostanu od některých čtenářů čočku!“ Byla to trefa. Čočky jsem dostal dost na to, abych mohl doma uspořádat čočkové hody, i když mě zároveň překvapilo, kolik lidí se mnou vyjádřilo souhlas. Nicméně mezi obecnou čočkou se nacházelo i mnoho kvalitních protiargumentů, u kterých stojí za to se zastavit. Vybral jsem z nich pro účely dnešního článku čtyři a připravil k nim svoje odpovědi. Aby vladař mohl klidně spát Námitka: Fanatici zabrání jakékoliv modernizaci. Nesnášenlivá, agresivní menšina si vynutí svoje, však to vidíme i jinde. Stačí zabít pár reformátorů a proces modernizace se zastaví. Toto je naprosto reálný scénář v Íránu, kde ti plesniví ajatolláhové raději utopí celá města v krvi, než aby se vzdali moci. Současná Íránská islámská republika vypadá bohužel životaschopně. Ono jí ani nic jiného nezbývá, protože její vládci dobře vědí, jaké má na ně obyvatelstvo pifku a co by s nimi udělalo, kdyby je nechránily dostatečně silné jednotky typu Revolučních gard. Tam už těch zastřelených, pověšených a umučených lidí bylo trochu příliš na to, aby mohlo dojít k nějaké nenásilné transformaci režimu, po které by „staré struktury“ v klidu a nenápadně dožily někde stranou ve vilách zakoupených z nakradených peněz. Tam by spíš úřadoval soudce Lynč. Nejsem si tedy jist, zda za svého života uvidím zcela jiný Írán. Současní bossové v turbanech mají hodně co ztratit a budou se držet svých křesel jako klíšťata. Dost realistický je tento scénář i v „rozbordelených“ zemích, jako je Pákistán, kde tamní vláda nemá zdaleka všechno pod kontrolou, nebo její složky netáhnou za jeden provaz. Tam ti vousáči berou věci do svých rukou celkem běžně a stát pak řeší následky až ex post, jestli vůbec, což nikoho neodradí. Naproti tomu v ropných královstvích v Perském zálivu toto asi nehrozí. Tamní struktura moci je úplně jiná a orientovaná na naprostý „řád a pořádek“, aby vladař mohl klidně spát. Problémoví jedinci jsou vesměs identifikováni ještě předtím, než stihnou něco spáchat, často za pomoci vyspělé západní techniky. Ona by tam ta princátka jinak dávno nevládla. To není nutně vždycky kladný jev, ale ve věci modernizace a sekularizace těchto států to kladný jev je. Degradace Erdoğanovy chobotnice na Západě by byla výhrou Námitka: Erdoğan se nevzdá moci ani omylem. Nepříjemný strýček E. skutečně působí dojmem, že by v tom megalomanském prezidentském paláci, který si postavil, nejradši i umřel. Je možné, že se mu to podaří, i když tento plán se může naplnit různými způsoby… Erdoğan má nicméně dokonce i mezi konzervativními voliči nějaké konkurenty, kteří se odštípli od jeho strany AKP (bývalý ministr Ali Babacan a bývalý premiér Ahmet Davutoğlu si založili vlastní partaje), a hlavně nemá pod kontrolou samotný proces počítání hlasů, který sice asi může ovlivnit, ale ne v dostatečném rozsahu k tomu, aby měl výsledek „v kapse”. Na to jsou konkurenční strany příliš dobře organizované. Jenom díky tomu se opozici podařilo převzít moc v důležitých městech. Pokud Erdoğan skutečně prohraje volby, bude se muset udržet u moci otevřeným pučem. To je nebezpečná hra, na jejímž konci by mohlo být doživotní vězení. Jestli se mu to může podařit, pámbuví. To je spíš otázka na nějaké turkology, tak hluboko do současného Turecka nevidím. Turecké prezidentské a parlamentní volby v létě 2023 jsou asi nejdůležitější událostí v krátkodobém horizontu, aspoň co se fungování islámu v Evropě týče. Případná destrukce nebo aspoň degradace Erdoğanovy vlivové chobotnice v západních státech by byla velkou výhrou. „Woke“ aktivisté nemusí vyhrát Námitka: Západní kultura infikovaná „wokismem“ nemá co nabídnout, do něčeho takového se muslimům chtít nebude. Proces kulturního přebírání bývá nekompletní, málokdy se přes jazykové a kulturní hranice přenese 100 procent všeho. Osobně bych tipoval, že snáze se budou přenášet ta méně zpolitizovaná díla. Největší slabinou „woke“ kulturních děl je skutečnost, že pro obecenstvo jsou asi stejně přitažlivé jako ony sovětské filmy neblahé paměti, kam se muselo chodit povinně, jinak by ta kina byla prázdná. Udělat politickou agitku tak, aby se lidi ještě navíc bavili, to je vzácná schopnost, a drtivá většina těch aktivistů ji nemá. Samozřejmě nevíme, jestli se naše kultura během pár let náhodou „nezwokizuje” totálně, to by bylo špatné, ale každý z nás proti tomu může něco malého udělat. I kdyby šlo jen o symbolické gesto ve stylu „dám svému synovci přečíst nekorektní knihu”. Každá drobnost se počítá – zapřemýšlej prosím, čtenáři, co konkrétně uděláš ty, kromě tichého nadávání na poměry, které nikdy ničemu nepomohlo. Snaha o převýchovu tankem a bajonetem má svoje meze Námitka: Ve střední Asii probíhá pravý opak, náboženství posiluje. Turecko je bezvýznamný příklad, to už se sekularizovalo dávno. Tyto dvě námitky patří k sobě, i když to tak na první pohled nevypadá. On je totiž výrazný rozdíl mezi sekularizací shora a sekularizací zdola. Tu první prováděl Atatürk, perský šáh Pahlaví, tuniský diktátor Bourguiba nebo sovětské úřady. Konala se formou státního nátlaku (ne-li přímo násilím) na dosud věřící obyvatelstvo, které si podobný vývoj nepřálo. Takové akce mají vždycky tendenci vyvolávat reakci, a to nejpozději po smrti té politické osobnosti, která je rozjela. Podstatnou částí náboženské tradice jsou mučedníci, kteří inspirují další věřící, a úřední sekularizace vyrábí mučedníky poměrně spolehlivě. Takže nárůst náboženských projevů v postsovětských republikách, kde bylo náboženství dlouho podrobeno nepřátelskému dohledu až represím, se dá jedině čekat. Někde v Saúdské Arábii jsou ovšem poměry právě opačné, tam je to náboženství dlouhodobě etablovaným represivním prvkem a „mučedníky“ v podobě různých pronásledovaných blogerů apod. mají spíš ti sekularisti. Koncept mučedníka vůbec zasahuje skoro všechny subkultury, nejenom ty náboženské. Vlnky reakce byly vidět i v Turecku po Atatürkovi. Turecko zažilo během 20. století hned několik vojenských pučů, které měly zabránit reislamizaci země. (Poslední proběhl roku 1997.) Dnešnímu prezidentovi Erdoğanovi musíme v tomto přiznat mimořádné politické schopnosti: podařilo se mu nastaveným systémem “provléci” tak, že sekulární armádu úplně vykleštil a následně v ní provedl personální čistky. On je to mimochodem dobrý příklad toho, že snaha o převýchovu obyvatelstva tankem a bajonetem má svoje meze. Ale sekularizace zdola, ve formě rostoucí neochoty lidí k praktikování organizované víry, to je trochu jiný jev. Nestává se, že by dominantní náboženství po takové ztrátě vlivu nabralo druhý dech a vrátilo se na politickou scénu jako významný činitel. Jediná výjimka, která mě napadá, jsou rostoucí počty ultraortodoxních Židů v Izraeli. To je dáno hlavně jejich fantastickou plodností, mnohem větší, než u běžných muslimů (natož křesťanů), a překonávající i standardy zemí jako Čad a Burkina Faso. Ale tato porodnost je de facto subvencována jejich spoluobčany a moc nevěřím, že toto uspořádání dlouhodobě vydrží. Čistě finančně na to prostě nebudou peníze.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-01 17:01:05

Veronika Válková: Mám radost, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení

Velký úspěch ji přinesla kultovní sedmidílná fantasy série Wetemaa a zatím 25 dílů má série Kouzelný atlas Putování časem, zvaná „bárovky“, v níž spisovatelka a profesorka dějepisu a latiny Veronika Válková vtahuje nevšedním způsobem děti do historie a Báru s kočkou Barčou čekají další zajímavá putování historií, která je zavedou do Skotska, do období francouzské revoluce, mezi Kelty nebo do Indie do období britské koloniální nadvlády.   Talent na vypravování jste zdědila po svém prapradědečkovi, který psal divadelní hry, které se hrály také v Národním divadle. A vy sama jste si v dětství také vymýšlela různé příběhy. Co vás ještě bavilo a jak jste své dětství prožívala?    Bavila mne toho spousta, pocházím z rodiny, kde je tradice děti rozvíjet všemi směry – od jazyků přes hudbu až po sport. To se pak prostě nemůžete nudit. Ale nejvíc mne asi bavilo kreslení, modelování, háčkování - prostě výtvarné tvůrčí činnosti. A pochopitelně čtení. A jak jsem prožívala dětství? Takové to nejútlejší ve velkém bytě v secesním domě na Letné, kde nás bydlelo jeden čas asi deset a pes. Pro dospělé to muselo být náročné, ale pro děti ráj – vždycky byl někdo, kdo se nám věnoval, nejčastěji babička, na které jsme pořád škemrali „babičko, vyprávěj nám něco ze svého života!“ A babička povídala, povídala i to, co znala z vyprávění své vlastní babičky, proto v naší rodině stále žijí příběhy, které zažívali naši předkové třeba v době prusko-rakouské války. No a pak samozřejmě chalupa. Prakticky celé léto jsem roky trávívala v Jizerských horách s babičkou, bratrem, bratrancem a psem Catonem. Tedy byla strašně krátká dovolená, asi dva týdny, takže maminky za námi dojížděly na některé víkendy a pak třeba na týden, jinak nás kolikrát od května do září měla na krku babička sama. Chápejte, v době, kdy se pro vodu chodilo k pumpě, jediná vymoženost v chalupě byla zavedené elektřina a nejbližší obchod kilometr a půl cesty dole v údolí. To byly nádherné časy. Tehdy ještě bylo možné, abychom samy, šesti – osmileté děti, běhaly po lese, jediný strach byl, že si zvrtneme kotník.   Původně jste uvažovala o studiu veteriny, pak vás zaujala latina a historie, které jste vystudovala na FF UK v Praze, a po studiu jste nastoupila jako profesorka dějepisu a latiny na víceleté Gymnázium Na Pražačce, které jste sama absolvovala. Přitom jste o pedagogické dráze vůbec neuvažovala… No, jednou mne ta představa uchvátila, když mne asi ve třetí třídě nechala paní učitelka vyvolávat spolužáky na čtení. Potřebovala si opravit nějaké sešity, já jsem četla nejlépe ve třídě, a tak mi to mohla svěřit. Tak to se mi moc líbilo. Ale tu veterinu to tehdy opravdu nepřebilo. Pravda je, že latinu a historii jsem šla studovat z čistého zájmu o vědu, a to, že chci učit, jsem pochopila až tak ve třeťáku. Začala jsem tedy učit nepovinnou latinu u nás na gymnáziu a shodou okolností zároveň i latinu na třetí lékařské fakultě. Když jsem se pak musela rozhodovat, kam nastoupit na plný úvazek, gymnázium byla jasná volba.   Po přečtení starých islandských ság jste sama začala psát fantasy příběh Wetemaa, který vyšel v roce 1993. Je zasazen do země Éllad, stal se nejlepší fantasy roku a získal Zlatého Ikara. A tím vznikla dnes již kultovní série Wetemaa, která má sedm dílů a napsala jste ji pod pseudonymem Adam Anders. Proč jste si vybrala právě tento pseudonym? Andres je staré rodinné příjmení a zní poněkud mezinárodně. A protože mám monogram VV, chtěla jsem monogram AA. Adam je také poměrně mezinárodní jméno, takže volba byla jasná.   Velice úspěšná je série Kouzelný atlas Putování časem, kterou nás provádí holčička Bára se svojí kočkou Barčou, a zatím poslední 25, díl Korea – Tajemství dávné věštby vyšel letos. Sérii se také říká „bárovky“. Co vás přivedlo k tomu, že jste začala psát o historii tímto způsobem, a připravujete další putování s touto sympatickou dvojicí?   Odpovím nejdříve na druhou otázku, protože je to jednodušší – ano, připravuji, asi před týdnem jsme se s nakladatelstvím Grada domluvili na dalších čtyřech knihách, takže ediční plán na dva roky je připravený. Myslím, že jsme vybrali opravdu zajímavá témata – podíváme se do Skotska, takže děti zjistí, že MacDonald není jen rychlé občerstvení, zažijeme dost děsivou atmosféru francouzské revoluce, navštívíme Kelty, a také necháme Báru nahlédnout do Indie v době britské koloniální nadvlády. No a co mne k těm příběhům přivedlo – já nevím. Ony ke mně prostě přišly. Najednou jsem se přistihla, jak píšu o dvanáctileté holčičce, která se ocitla přímo v bitvě na hoře Vítkově… Vážně jsem to nějak nevymýšlela, prostě jsem psala, co bych jako dvanáctiletá chtěla prožívat a číst, a teprve pak jsem si uvědomila, že vlastně pro holky v tomhle věku nejsou na trhu pořádné knížky. Nevím, jak je to dnes, ale tehdy se pulty hemžily jen zamilovanými románky a příběhy s koňmi. Bárovky tuhle díru na trhu ucpaly velmi úspěšně a jsem šťastná, že se ukázalo, že to nejsou knížky jen pro holky. Kluci je hltají se stejným nadšením.   Vy jste se jako ilustrátorka podílela na své první knížce Wetemaa a na poslední knížce této série, Koruna Élladu, je jako ilustrátor uveden Petr Kopl, jehož krásné ilustrace zdobí také Kouzelný atlas. Jak se vám spolu pracuje? Báječně. Opravdu, nepřeháním. My se totiž můžeme nad ilustracemi i pohádat, a náš vztah to nezkalí, protože oba víme, že naším cílem je mít ilustrace co nejkrásnější a zároveň historicky co nejpřesnější. Petr Kopl je, díky bohu, obdařen nejen neuvěřitelným talentem, ale zároveň nezměrnou trpělivostí, takže snáší moje stížnosti typu „ale tenhle tvar klobouku se nosil až v sedmdesátých létech, a my jsme v padesátých“. Na ilustracích pracujeme tak, že já mu vytvořím hromadu podkladů – oděvy, šperky, zbraně, nábytek, jak vypadají konkrétní postavy, zvlášť jedná-li se o postavy historické, jejichž podoba je někde zaznamenaná – a on pak podle toho kreslí. Ilustrace mi posílá ke schválení, protože si opravdu zakládáme na tom, aby na obrázcích byly co nejvěrohodnější reálie, a teprve když je vše z historického pohledu v pořádku, dostane se ilustrace do knížky. Myslím, že bez Petra Kopla by bárovky nebyly to, co jsou.   Jste také autorkou učebnic dějepisu pro ZŠ a gymnázia a metodických příruček, a právě tyto publikace z vás udělaly nejznámější dějepisářku v republice. Jak se vám píší učebnice dějepisu, které jsou plné faktografických údajů?  Tak to jsem netušila, že jsem nejznámější dějepisářka v republice! Zatím mne tedy děti na ulici nezdraví se slovy „my jsme se učili podle vaší učebnice!“. Psaní učebnic je úplně jiná práce než fantasy nebo bárovky. Nevadí mi držet se faktů, konec konců při výkladu se faktů musím držet také. Učebnice jsem psala s opravdu letitou pedagogickou praxí, takže vím, co a jak vysvětlit, v čem děti mívají nejčastěji problémy a co ohlídat. Spíš to bylo časově opravdu strašně náročné, protože bezpodmínečně musela každý rok vyjít jedna učebnice, aby řada navazovala, a k tomu metodika, takže to bylo pět let bez víkendů a dovolené. A úmorné byl také vždycky schvalovací proces na ministerstvu, k učebnicím se vyjadřuje hromada lektorů a všech možných organizací, což je na dlouhé lokte.   Vaší hlavní profesí je učitelství a psaní je vašim velkým koníčkem. Co vás na psaní baví? A podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Někde jste řekla, že vás vaši studenti hodně inspirují při psaní… Co mě na psaní baví… Je to tvůrčí. Vytváříte si vlastní světy, vaši fantazii absolutně nic neomezuje, anebo naopak zase tvůrčím způsobem musíte řešit, jak zasadit příběh do daných reálií, což je také skvělá výzva. Myslím, že u fantasy mne baví sledovat to předivo osudů, často nečekaných, protože postavy v mém světě velmi často konají nezávisle na mé vlastní vůli a přáních. U bárovek poslední dobou převládá radost nad tím, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení, i když je to předtím vůbec nebavilo, a že si zamilovaly dějiny. Zrovna včera mi psala paní z Terezína, která tam vede semináře pro děti, že jí na seminář přijeli páťáci, se kterými jako přípravu na tuhle akci paní učitelka četla bárovku Terezínské ghetto – Tajemný vlak do neznáma, a že to bylo skvělé. Děti natěšené, s tématem obeznámené, a když měly prohlídku po Terezíně, tak si mezi sebou špitaly, kde přesně to Bára byla a co se tam odehrávalo… To je vždycky největší motivace sednout k počítači, když vím, jak to děti ovlivňuje a že čekají na další díl. Ale taky je to obrovská zodpovědnost.   Jak to máte se čtením dnes? Máte na něj vůbec čas, vzít si jen tak do ruky knížku, prolistovat a odpočinout si? Máte oblíbený žánr nebo autora? Musím říct, že poslední rok jsem kvůli distanční výuce nestíhala nic jiného než školu a psaní. K tomu jsem pochopitelně potřebovala leccos nastudovat, takže odbornou literaturu beru do ruky co chvíli. Ale na nějaké čtení pro relax opravdu nebylo ani pomyšlení. Jinak ale miluju detektivky od Agathy Christie, zejména ty s Herculem Poirotem.   Jak ráda odpočíváte? Ráda cestuji, takže nejraději na Islandu, se stanem a s báglem v nějakém liduprázdném odlehlém koutku.   Veronika Válková se narodila 28. srpna 1970 v Praze. Vystudovala latinu a historii na FF UK v Praze a působí jako profesorka dějepisu a latiny na víceletém Gymnáziu Na Pražačce. Pod vlastním jménem píše beletrii pro děti a učebnice dějepisu a pod pseudonymem Adam Andres fantasy literaturu. Publikovala řadu odborných článků v časopise Pevnost a spolupracuje s časopisem Rodina a škola. Napsala fantasy knižní sérii Wetemaa (Wetemaa, O cestě do Jižního Edagwonu, Hrútvang, Sága o Haldorovi z Mortaluny, Rytíři kněžny Rhonwen, Sága o Wannovi, synu Orlygově a Koruna Élladu) a sérii 25 knih Kouzelný atlas Putování časem, (například Vikingové: Záhada rohatých přileb, Egypt: V nitru pyramidy, Doba kamenná: Pomsta Šedého lva, Mezopotámie – Ve službách velekněžky, Břetislav a Jitka – Klášterní intriky, Pražské povstání – Růže a barikády, Arábie – Mezi beduíny, Korea – Tajemství dávné věštby). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-19 14:51:52

Jak Facebook „unfriendnul“ Austrálii

Facebook odstavil australské uživatele od možnosti sdílet zpravodajské články a celý svět od možnosti sdílet články z australských novin. Jelikož ani programátoři ze Silicon Valley nejsou neomylní, při spouštění železné opony to poněkud přehnali a zablokovali patrně omylem i sdílení stránek některých úřadů (včetně zdravotních), charit, a – což by si snad ani Jaroslav Hašek nevymyslel – Facebooku samotného. Vskutku existoval na pár hodin stav, že na australském Facebooku jste nemohli sdílet Facebook. Tento typ konfliktu zatím Facebook s žádným západním státem neměl, takže by bylo dobré prozkoumat jeho kontext. Pro začátek: on to není boj australské vlády za práva individuálních uživatelů, čili nás, malých a snadno zašlápnutelných červíků v zarostlé bažině jménem internet. Jde o spor mezi dvěma obry: těmi digitálními na straně jedné a velkými zpravodajskými kanály na straně druhé. Facebook, Google a spol. jsou nepoměrně bohatší, ale v případě Austrálie je to zase vyváženo tím, že Murdochův konglomerát News Corp. si velmi dobře rozumí se současnou vládou, která může hájit jeho zájmy formou zákonů. Zda nám, běžným jedincům, z tohoto zápasu mezi Sarumanem a Sauronem něco pozitivního vzejde, to si zatím netroufám odhadnout. Každopádně v této věci doporučuji šetřit sympatiemi, jako by byly na příděl, a jen pozorně sledovat, co se semele. Za vším hledej peníze Základem konfliktu je spor o peníze, co jiného. Kostra sporu vypadá takto – a vůbec není specifická jen pro Austrálii, podobné námitky mají všude, mnohokrát jsem je slyšel i od českých novinářů. Novináři: Zabrali jste drtivou většinu digitální inzerce, nemáme z čeho žít. G+F: No a co, trh rozhodl, nebo ne? Novináři: Nás to vytváření obsahu něco stojí, zvlášť když má být kvalitní. Vy jej pak sdílíte zadarmo a ještě vyděláte na reklamě, kterou u toho zobrazíte. G+F: Bez sdílení článků na našich sítích vám propadne návštěvnost do suterénu, přihráváme vám čtenáře a diváky. Novináři: Diváci a čtenáři, kteří si navykli za nic neplatit, jsou nám na dvě věci. Začíná se z nás stávat hračka pro miliardáře, kteří kupují noviny pro zábavu, žijeme z milodarů. Atd. atd. Komu patří data? Zamyslíte-li se nad tím chladnou hlavou, v konečném důsledku jde o záležitost autorských práv, která se u takových „hromadných vysílání“ řeší poměrně obtížně, a to už od doby vynálezu rozhlasu (což je zhruba 100 let). Facebook a spol. nepochybně mají určitý zisk z toho, že si jejich uživatelé přeposílají odkazy na zajímavé zprávy (i když pod pojmem zajímavé zprávy se dost často skrývá clickbait). Google by taky nebyl tak zajímavým vyhledávačem, kdyby neindexoval žádný obsah od novinářů. Nicméně jejich, samozřejmě pro ně příznivá, právní interpretace je ta, že zveřejňovat úryvky je férové užití, za které podle autorského zákona netřeba platit. Tady se autorský zákon ocitá v úzkých, protože kdyby na jedné straně „zatrhl“ veškeré citace z cizího obsahu, stal by se naprosto nepoužitelným; a pokud by byly zpoplatněny i pouhé odkazy (URL) na články, zmrzačilo by to fungování světové informační pavučiny (webu) jako takové. Na druhou stranu výše zmíněný problém není zrovna banální a jde přitom o speciální případ daleko obecnější otázky, komu skutečně patří data uložená na serveru společnosti X a kdo si o nich může rozhodovat. Kdo vyhraje digitální válku? Austrálie není prvním státem, kde k takovému vývoji došlo. Ve Španělsku zablokoval Google roku 2014 svoji službu Google News z velmi podobného důvodu; španělské zákony chtěly kompenzaci pro noviny, jejichž články se na Google News ukazovaly; tento stav trvá dodnes. Nicméně není to ani zdaleka takový blackout jako v případě současného sporu Austrálie vs. Facebook. Při běžném hledání na Googlu španělské novinové články snadno najdete. Navrhovanému australskému zákonu o tom, že noviny mají dostávat zaplaceno, se Google kupodivu podřídil a například s Murdochovým konglomerátem News Corp. čerstvě uzavřel smlouvu v hodnotě 30 milionů australských dolarů. Je to méně než to, co australské novinové korporace původně chtěly (10 procent veškerých tržeb z reklamy), ale patrně jim to stačí. Facebook na to šel jinak a vyhlásil tomuto záměru digitální válku s tím, že hin sa hukáže, kdo je na kom závislejší a kdo nakonec přileze ke křížku. Podle mého názoru se tím Zuckerberg & spol. vystavují pořádnému riziku, protože australská vláda je v současné době poměrně populární – hlavně kvůli tomu, že udržela úmrtnost na covid ve velmi nízkých číslech a každodenní život tam funguje o dost normálněji než v jiných částech světa, o ČR už vůbec nemluvě. (Cenou za to bylo razantní omezení mezinárodního cestovního ruchu. Australané mají z anglickojazyčných médií výborný přehled o tom, jak vypadají morové rány v Británii a v USA, takže se s tím smířili. Navíc mají velkou zemi a můžou si zacestovat aspoň po ní.) Postup Facebooku, i když má svoji vnitřní logiku, vypadá z hlediska uživatelů jako určitá forma šikany. A australská národní povaha nenese šikanu moc dobře, v tom se klokaní země poněkud podobá americkému Texasu, fuck yeah. I proto bych na vítězství Facebooku v tomto klání nesázel. No, uvidíme. Třeba mi k tomu australští čtenáři něco napíšou; pokud ano a bude to zajímavé, rád otisknu jejich odpovědi v dalším článku. Spor o algoritmy Zajímavým detailem, který se ve většině článků nezmiňuje, je to, že součástí nového australského zákona měla být i povinnost informovat novináře o změnách třídících a zobrazovacích algoritmů. To je další téma, které se asi v nejbližších deseti letech bude řešit nejenom v Austrálii, a které bude v digitálních korporacích vyvolávat velký odpor. Algoritmy, které vám na vaši „zeď“ nebo do seznamu stránek řadí jednotlivé prvky obsahu, jsou dnes vesměs „černé skříňky“, samoučící systémy, jejichž detailní chování už asi nikdo živý nechápe. Totéž platí o algoritmech, které detekují a mažou zakázaný obsah, pročež občas nestačíte zírat, co všechno zmizelo ze světa. (Například na Twitteru, kde se stále ještě občas vyskytuji, mi upozornění, že „odpověď obsahuje urážlivý obsah“, ještě nikdy neukázalo skutečně urážlivé odpovědi; ve sto procentech případů to byly naprosté banality bez jediného sprostého slova či narážky.) Jenže aspoň rámcově jim v tom Facebooku či Googlu rozumět musejí, určitě by je nenasazovali totálně naslepo, když jim na tom závisejí příjmy; a zároveň je pro ně i to rámcové pochopení druhem obchodního tajemství. Na druhé straně takové algoritmy zasahují fungování čím dál více jiných firem, občas i existenčně. Není úplně jasné, zda je v pořádku, aby takové algoritmy tajemstvím zůstaly. Bývaly časy, kdy vám lékař či lékárník mohl namíchat nějaký elixír a neříci, co v něm přesně je; dneska musí být v příbalovém letáku všechno, a to včetně informací, ze kterých pak někteří pacienti nemají lehké spaní. (Samozřejmě ta analogie není dokonalá, já vím.) Toto je zase poněkud šedá zóna, kterou není jednoduché rozsoudit spravedlivě. Národ sobě Malá poznámka na závěr: přeskočím z Austrálie k vlastnímu blogu. Model, kdy se určitý server – třeba právě Kechlibar.net – živí buď ukazováním reklam přímo u sebe, nebo nějakým druhem monetizace vlastního obsahu na cizích serverech, mi šel vždycky silně proti srsti. I kdyby nic jiného, tak ty reklamy běžného návštěvníka pěkně štvou, překážejí na displeji a stahují mu do počítače nebo do mobilu desítky megabajtů zcela zbytečných dat. Ale to by pořád byl jen ten menší problém. Ten větší je v tom, že reklamní mašinerii mají v rukou právě firmy jako Google a Facebook, přičemž je očividné, že dost podstatnou část toho rozhodování dělají opravdu mrtvé, tupé algoritmy a v případě „nehody“ se živého člověka ani nedovoláte. To mi přijde asi stejně bezpečné jako tancovat rejdováka na okraji bazénu naplněného kyselinou sírovou. Jeden krok vedle a budete sežrán, přičemž jste ani nikomu (ničemu…) neposloužil jako výživný oběd; úplně zbytečný konec. V případě blogu tedy „jeden článek vedle“, který nějakým způsobem spustil záhadný mechanismus vašeho vymazání z té či oné sítě, nebo vás dostal na nějakou černou listinu. Proto místo reklam raději provozuji Knihovní fond, proto také lákám čtenáře na nákup svých knih; a proto taky, aniž bych jmenoval konkrétní příjemce, posílám sám měsíčně blíže neurčenou částku na podporu různých jiných blogů a projektů, které jsou mi sympatické (vydání knih apod). Někdy jde o pravidelný příspěvek, jindy jednorázový, třeba u akcí na HitHitu, ale podstata věci je ta samá. Decentralizovaná síť typu „národ sobě“ je daleko odolnější, než když si kvůli pohodlnosti a jednoduchosti necháme de facto určovat svoji informační dietu od lidí, jako je Zuckerberg, a od jejich záhadných robotů. Pokud si máme aspoň trochu zachovat vlastní hlavu, budeme ji potřebovat. Australské informační embargo nám to teď docela dobře ukazuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-15 17:25:33

Dokument Postiženi muzikou představuje kapelu z Jedličkova ústavu The Tap Tap

Co byste dělali, kdyby vám osud nadělil kromě radosti ze života také celoživotní zdravotní handicap? Hrdinové filmu Postiženi muzikou, členové kapely z Jedličkova ústavu The Tap Tap, v tom mají jasno. Film Radovana Síbrta o tom, že s nadhledem a pozitivní energií je možné čelit i nejsložitějším překážkám a žít u toho život rockových hvězd, bude mít premiéru 24. září. Skupina The Tap Tap je složená ze studentů s postižením. V celovečerním dokumentu Postiženi muzikou její členové zpívají, hrají, milují, cestují a baví se. Temperamentní a vtipný mluvčí kapely Láďa kromě zpívání v kapele randí s přítelkyní a koketuje s politikou, citlivá a starostlivá zpěvačka Jana nezkazí žádnou zábavu, Jiří si ve filmu odbyde svou svatbu a klávesista Petr přes své nemalé zdravotní problémy usilovně pracuje na svém zdokonalení. Všechny spojuje vášeň pro vystupování v orchestru, který před více než dvaceti lety založil kapelník Šimon Ornest. A také pořádná dávka černého humoru, který jim pomáhá vyhnout se litování. „Od první chvíle, co jsem viděl vystupovat The Tap Tap, mě chytlo jejich obrovské nadšení a hrozně mě bavila jejich divokost. Přitom máme tendenci si postižené lidi představovat spíš jako ukňourané ‚ležáky‘, kteří se dojímají nad vlastním neštěstím a my je přicházíme politovat a pohladit. A pak jsme zaskočeni tím, že jim je celá naše lítost ukradená,“ říká režisér Radovan Síbrt. Ten se s duchovním otcem kapely Šimonem Ornestem zná od dospívání ze společného účinkování v Tanečním orchestru Kamila Jasmína. Šimon Ornest, známý jako přísný a důsledný kapelník, založil The Tap Tap přímo v Jedličkově ústavu jako hudební kroužek. Během více než dvaceti let existence si kapela vydobyla své pevné místo na české hudební scéně a mnohokrát úspěšně koncertovala v zahraničí. Skupina je známá svými melodickými rytmickými skladbami s vtipnými a trefnými texty, pravidelnou spoluprací se známými osobnostmi českého rocku a popu a také silnou fanouškovskou základnou. Například hudební klip k songu Řiditel autobusu dosáhl na YouTube přes 15 miliónů zhlédnutí. Hudba a text jsou dílem Xindla X a coby řidiči autobusu se zde vystřídají Vojtěch Dyk nebo Dan Bárta. Klip režíroval autor dokumentu Postiženi muzikou Radovan Síbrt. Členové The Tap Tap v Síbrtově filmu dokazují, že s nadhledem a pozitivní energií je možné čelit i nejsložitějším překážkám a žít u toho život rockových hvězd. Dokument získal v loňském roce Cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava, byl uveden na řadě zahraničních festivalů, například Hot Docs Festivalu v Kanadě nebo na Mezinárodním filmovém festivalu v Šanghaji.    Režisér Radovan Síbrt: Černý humor pomáhá Tap Tapům se z toho „neposrat“  Hrdinové vašeho filmu Postiženi muzikou jsou členové The Tap Tap, kapely z Jedličkova ústavu složené ze studentů s postižením.  Na plátně však působí, že jedou doslova naplno. Je tomu opravdu tak? Když jsem viděl poprvé Tap Tapy zhruba před patnácti roky, neuměli v té době ještě ani pořádně hrát. Od první chvíle mě ale chytlo jejich obrovské nadšení a hrozně mě bavila jejich divokost. Přitom máme tendenci si postižené lidi představovat spíš jako ukňourané „ležáky“, kteří se dojímají nad vlastním neštěstím a my je přicházíme politovat a pohladit. A pak jsme zaskočeni tím, že jim je celá naše lítost ukradená.    Proč jste se rozhodl natočit film, který je i přes všechny zdravotní handicapy zúčastněných paradoxně hlavně o radosti ze života? Jednoduše – nemám totiž rád dokumentární filmy o postižených a o trpících lidech, natočených z pozice „my se máme dobře, oni mizerně“, kde má divák cítit lítost, a tak trochu pocit viny. To mě nezajímá. Mě zajímal jejich přístup k životu hnaný obrovskou energií a černým humorem, kde nic není svaté, neexistuje žádná hranice, dokonce si i dělají si mezi sebou legraci z různých forem postižení. A člověka u toho dost mrazí.  Čím víc jsem The Tap Tap poznával, tím míň jsem vnímal jejich omezení a místo odlišností jsem je začínal vnímat jako samostatné osobnosti. To postižení postupně ustoupilo do pozadí.    Humor členů The Tap Tap ve filmu je mnohdy překvapivě hodně černý… Černý humor pomáhá Tap Tapům se z toho „neposrat“, jak říká jejich zpěvák Jirka Holzmann. Řada z nich totiž dostala při narození naloženo dost šíleným způsobem. A humor je hezká cesta, jak se vyhnout litovaní.    Jak se vám podařilo naladit se na tuto specifickou vlnu? Nebylo z pozice „zdravého“ režiséra přece jen těžké točit s lidmi s postižením a vzbudit u nich respekt? S nadsázkou se dá říct, že každý žijeme s nějakým postižením, i když není vždy patrné na první pohled (smích). Trvalo mi dlouho, než jsem byl schopný s nimi začít žertovat ve stejném duchu jako oni. Taky jsem musel překonat celou řadu svých vlastních předsudků. Nebyl jsem do té doby zvyklý mluvit například s člověkem, kterému se od pusy táhne dlouhá slina a stěží mu jde rozumět. Dlouho mi trvalo, než jsem dokázal upřímně a bez pocitu viny říct: Hele, promiň, já ti vůbec nerozumím. Teprve, když jsem získal pocit určité rovnosti, mohl jsem začít točit.    Kapela The Tap Tap má patnáct členů, podle jakého klíče jste si vybral postavy do filmu?  Miluji inteligentní humor Ládi Angeloviče, mluvčího kapely, který umí svět kolem sebe přesně okomentovat bez obalu, často i bolestivě. Proto jsem ho chtěl mít ve filmu. Stejně tak jsem tam chtěl mít zpěvačku Janu, která je velmi citlivá a starostlivá. Chtěl jsem, aby vytvářela protipól kapelníkovi The Tap Tap Šimonovi Ornestovi, který je často vnímán jako tyran (smích).    Šéfa kapely Tap Tap Šimona Ornesta znáte z devadesátých let z kapely Taneční́ orchestr Kamila Jasmína, kde jste hrál na trumpetu. Ve vašem filmu je coby kapelník velmi náročný, precizní a přísný. Proč myslíte, že tomu tak je? Šimon mi byl vždy velice blízký, známe se od dospívaní. Libí se mi na něm, že dokáže být tvrdý a jít si za svou vizí, že se nebojí dělat chyby, kvůli čemuž nemusí být vždy milován.  Šimon byl vždy náročný. V době, kdy nám dělal kapelníka, ale ještě nebyl soustředěný jako dnes a neměl vizi. Obojí přišlo až později. Ostatně asistentem v Jedličkově ústavu, kde kapela začala, se stal spíše z pragmatických důvodů, chtěl se vyhnout vojenské službě a pochvaloval si, že tam může většinu dne cvičit na saxofon. Všiml si ale zároveň, že tam bezcílně bloumají lidé na vozíčcích a řekl si, že by bylo zajímavé s nimi něco podniknout. Díky tomu rozvinul právě projekt kapely The Tap Tap, jenž stojí na přesvědčení, že postižení lidé nejsou břemenem pro společnost, ale její rovnocennou součástí.    Myslíte si i vzhledem k vašim vlastním hudebním zkušenostem, že tato metoda rovnocenného přístupu může fungovat v hudební kapele složené z handicapovaných hudebníků?  Je to do jisté míry problematická metoda. Jenže aby takové těleso fungovalo, je tvrdá ruka zapotřebí. Souvisí to zřejmě i s tím, že když The Tap Tap začínali, byly to děti a Šimon možná někdy zapomíná, že už to nejsou děti, ale dospělí lidé (smích). Coby kapelník The Tap Tap má nicméně jasnou vizi, a tou je, aby lidi s postižením nežili v ostrůvcích a ghettech, ale byli součástí naší společnosti a byli bráni jako její plnohodnotná součást.    Váš snímek ukazuje lidi s postižením bez zbytečného sentimentu… Hrdinové jedou naplno a užívají si každou minutu, až by mohlo někoho napadnout, jestli je to vůči nim korektní? Osobně nemám nic proti korektnosti, je to způsob, jak spolu komunikovat, abychom se neuráželi. Ten pocit, který by film mohl u někoho vyvolávat, podle mě vychází z toho, jak nejsme připraveni lidi s postižením vnímat jako rovnocenné.  Pro mě je podstatné, že film viděli členové The Tap Tap a dobře se bavili. Rozhodně se necítili nijak uraženi. A pokud mi bude vyčítáno, že je to nekorektní film, tak budu vlastně rád. Třeba to vyvolá diskusi o tom, jak máme komunikovat o lidech s postižením. A jak je máme vnímat. A to by bylo skvělé.    Co vám osobně zkušenost s natáčením filmu o kapele The Tap Tap dala?  Myslím, že členové této kapely jsou úplně stejní jako jiní lidé. Postižení ani prožité utrpení z nikoho neudělá automaticky lepšího nebo horšího člověka. To je velké nedorozumění. A týká se nejen lidí s postižením.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-15 16:38:23

Cenu Jiřího Ortena dostala Hana Lehečková za novelu Svatá hlava

Cenu Jiřího Ortena pro talentované autory obdržela 15, září Hana Lehečková za novelu Svatá hlava. „Novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší „normálnosti“,“ napsala o knize porota v čele s literárním teoretikem Petrem A. Bílkem. Hlavní hrdina novely Svatá hlava nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše. „Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ říká Hana Lehečková. Hana Lehečková (*1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí, Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. Na Ortenovu cenu bylo přihlášeno 24 knih, do užšího výběru se dostaly tři. Kromě Svaté hlavy šlo o román o hiphopové komunitě Malej NY Přemysla Krejčíka a báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka. Laudatio ke knize od členky poroty Pavly Horákové Knihy mají tu moc přenášet nás do jiných světů, teleportovat do jiných časů, krajin, prostředí, společenských vrstev. A některé nás dovedou uvádět i do cizích duší. Zvláštním zážitkem pak je, když nás vpustí do myslí, které se vymykají obecným představám o normě, do nitra lidí na okraji, vyloučených pro svůj původ, pro svůj hendikep či pro své skutky – lidí, od kterých v životě leckdy raději dáváme ruce pryč, abychom se jejich údělem náhodou nenakazili. Ve Svaté hlavě Hany Lehečkové se ocitáme přímo uvnitř takového člověka a musíme se jeho životem pomyslně umazat celí. Do vínku dostal poruchu intelektu a osobnosti, neúplnou rodinu, bídu, nevraživé sousedy. Nemá společenské brnění v podobě jmění, vztahů nebo postavení, které nám ostatním pomáhá obstát ve vnějším světě, a nezbývá mu než si svůj svět vyztužit zevnitř. Pomocí náboženských dogmat a vlastního mravního kodexu, ritualizace činností, různých výčtů, počtů a pravidelnosti. Bez nich se jeho svět bortí, mysl se cyklí. Ponor do „slabé duše“ autorka zprostředkovává svébytnými výrazovými prostředky. Pomocí jazyka nenapodobuje, nýbrž od základu vytváří uvěřitelný, komplexní a soudržný vnitřní svět vypravěče, do kterého se jen občas prolamuje ten vnější v podobě ozvuků médií, výroků sousedů, vrstevníků, učitelů nebo jiných autorit. Proud vyprávění je až meditativní, text bez interpunkce chvílemi připomíná monotónní žalozpěv, svébytný jazyk vypravěče se zadírá pod kůži, jeho melodie se rozeznívá v čtenářově hlavě, stává se jeho vnitřní řečí, div že nenavozuje změněný stav vědomí. Vypravěč nás svou vemlouvavostí a vtíravostí přesvědčuje o své výjimečnosti, i když racionálně víme, že realita je jiná. Proměňuje se kadence řeči, klidné pasáže střídají běsy a blouznění, jeho mysl se tříští a znovu skládá, myšlení je ulpívavé, nutkavé. To výborně zrcadlí i psychotická grafika, chybějící interpunkce, střídání fontů a velikostí písma, odsazování řádků, užívání kurzívy nebo kaligramů. Cestou z prokletí vyloučenosti je pro hrdinu Svaté hlavy představa vlastní výlučnosti. Stačí nepatrná obměna hlásek a přeskupí se i vlastní sebepojetí. Takto nenápadná může někdy být hranice mezi šílenstvím a genialitou, velikášstvím a vyvoleností, bludem a vnuknutím. Vypravěč osciluje mezi mesiášskou a ďábelskou polohou, skrze něž však prosvítá jistá ryzost. Vidí náš svět skoro jako dítě a díky tomu nám o něm nevědomky přináší překvapivá svědectví, zároveň mluví se sugestivností manipulátorů, kteří dovedou strhnout ostatní díky tomu, že svým bludům sami beze zbytku věří. Autentická víra je totiž chytlavá, charismatická. Díky víře je i obecní blázen ve svém světě král. A je to právě víra, i když jiná než hrdinovo osobité pojetí křesťanství, totiž víra ve stvořitelskou moc slova, co jej nakonec vysvobodí – v závěru je hrdina proměněn právě silou slova. Svatá hlava je kniha jakoby jedním dechem vyprávěná a jedním dechem ji lze i přečíst. Je to kniha výjimečná nejen pozoruhodnou prací s jazykem, ale i prací s psychologií – hrdinovou i čtenářovou. Z objektivního pohledu máloco může vyvolávat sympatie k postavě, které se téměř veškeré její okolí štítí, avšak Haně Lehečkové se podařilo stvořit antihrdinu, s nímž upřímně prožíváme jeho myšlenkové a citové zvraty a cítíme úctu k jemu zraněnému lidství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 15:42:44

Český chemik rozpuštěný a vypuštěný aneb Jak zničit padesátiletou kariéru během pár dní

Aniž by to česká média příliš zaujalo – z větších novin jsem našel jen článek a komentář na Deníku – jeden šikanózní mlýn zrovna mele našeho krajana, a to ne krajana ledajakého. Je jím jednasedmdesátiletý chemik Tomáš Hudlický. Hudlický působí v Kanadě. Jeho rodiče roku 1968 utekli před sovětskými tanky za oceán, leč sovětská mentalita nakonec starého profesora dohnala. Tomáš Hudlický se stal terčem kvůli svému článku, který chtěl vydat v německém žurnálu Angewandte Chemie (Aplikovaná chemie). Je to spíš článek názorový, jako to u nestorů oboru bývá. Článek prošel oponentním řízením (peer review) a byl určen k publikaci. Pak si ovšem někdo všiml kontroverzních pasáží a předhodil autora davu. Žurnál okamžitě článek stáhnul, takže si na jeho stránkách ani nepřečtete, o co se vlastně jednalo; našel jsem ale kopii v PDF na tchaj-wanském serveru Sci-Hub (v angličtině). Zdá se, že popravčí pasáže jsou dvě. Ta první: „V posledních dvou desetiletích obdržely mnohé skupiny “preferovaný status” (a to přes to, že je přijímáno podstatně více žen a menšin). Preference pro jednu skupinu vede nevyhnutelně k nevýhodám pro jinou. Každý kandidát by měl mít stejnou příležitost získat místo, bez ohledu na to, jak se sám identifikuje. Přijímací praxe, která sleduje rovnost výsledků, je kontraproduktivní, pokud vede k diskriminaci nejvíce kvalifikovaných kandidátů. Tato praxe také vedla k zavádění povinných „tréninků“ na téma rovného zacházení, inkluze, různorodosti a diskriminace“. (Už jenom tato pasáž se rovná těžkému rouhání, za které lze ve správných teokraciích očekávat čtvrcení a lámání kolem.) A druhá pasáž je dokonce jenom citát Michaela Polanyiho: „Předávání dovedností. Výcvik a výuka nové generace profesionálů musí probíhat v rámci správných vztahů mezi “mistry a učni”, aniž by došlo k rozředění standardů. Polanyi jmenoval dvě podmínky, za kterých k tomuto předávání dojde: za prvé, nedojde-li k předání dovedností po tři generace, jsou ztraceny navěky a za druhé, musí existovat “bezpodmínečné podřízení” učně mistrovi. To platí nejen ve vědách, ale i ve výtvarnictví, hudbě a bojových uměních.” Hm. Jako osoba značně nepoddajná a svéhlavá bych s učitelem, který vyžaduje „bezpodmínečné podřízení“, asi nikterak harmonickou dvojici nevytvořil; navíc si myslím, že se občas vyplatí zpochybňovat zajeté postupy předešlých generací. Ale reakcí duševně normálního člověka na takový odstavec by mělo být nanejvýš pousmání pod fousy, pokud ty fousy má. V případě Angewandte Chemie to pousmání nebylo. Redakce po krátkém, leč nepochybně intenzivním vyšetřování stáhla Hudlického článek, rozvázala spolupráci s oběma lidmi, kteří jej revidovali a schválili, a potrestala dva editory. Inu, chcete-li důkladný Ordnung, u Němců se nezklamete. (Pokud nejde o Stuttgart v noci nebo Kolín nad Rýnem v jiné noci, nebo, nebo…) Toto je jejich obřadná omluva v angličtině. A zde je pokračování, včetně slibů o tom, že se bude více dbát na svatou diverzitu. 16 ze 44 odborných poradců časopisu odstoupilo od spolupráce s ním. Zde je jejich dopis, který odsuzuje “rasistické a sexistické názory”, mluví o potřebě “drastické změny”, včetně zajímavé a paranoidně znějící poznámky, že “toto se nestalo náhodou”. Jestliže jsem jako teenager vyrůstající v opojně svobodných 90. letech 20. století nechápal, jak mohli lidé za Stalina a Gottwalda podepisovat dopisy volající po přísném potrestání škůdců a zrádců a doprovázené požadavky zavádět sovětské postupy, scelovat lány, jarovizovat pšenici, plnit plán výroby tužek, dostavět co nejrychleji Novou huť a rekordně rubat uhlí atd., tak teď už to chápu. Bohužel máme problém, který nepůjde snadno řešit. Jako vždy ve mně hlodají pochybnosti, do jaké míry se zase jedná o teror malé, ale agresivní skupinky. Koneckonců dalších 28 členů téhož orgánu neodstoupilo a nikde není psáno, že někdo z těch šestnácti signatářů to nepodepsal ze strachu, že by jinak byl další na řadě. Předseda Mao, jehož sochy se snad také brzy dočkáme (přeci by Lenin nezůstal sám jako kůl v plotě), tuhle situaci popisoval čínským příslovím: „Zabij kuře, abys nahnal opici strach.“ Navíc jsem narazil na tenhle článek na vědeckotechnickém portálu Americké chemické společnosti, kde autor hovoří o Hudlického článku s citelným despektem, ale komentáře vypnuté nejsou. A valná většina těch komentujících straní ne-li přímo Hudlickému, tak aspoň svobodě projevu a diskuse bez touhy likvidovat ostatní. Ejhle, ona ta akademická sféra asi zas tak jednotná nebude. U nás, jak již zmíněno, se věc moc neřeší, což je škoda. Kromě Deníku jsem našel ještě tenhle komentář na stránkách Věda a výzkum, jehož autorka Marcela Linková opatrně naráží na to, že pojem „bezpodmínečné podřízení“ by taky mohl znamenat sexuální zneužívání, ale nahlas to neřekne: „Jak si vyložit výraz unconditional submission nechám na představivosti každého z nás. Určitě to ale bude vyvolávat silné reakce u osob, které v akademickém prostředí zažívají sexuální násilí včetně sexuálního obtěžování, ponižování a znásilnění. Prevalence genderově podmíněného násilí v akademickém prostředí je velice vysoká (doporučuji právě publikovanou zprávu Stálé pracovní skupiny pro gender ve vědě a inovacích a návazný policy brief k tématu genderově podmíněného násilí), včetně českého prostředí. Možná jde pouze o nešťastnou volbu slov. V současném prostředí – kdy se kromě genderových nerovností opět dostává do popředí téma rasové a etnické diskriminace a násilí v USA i jinde ve světě – je to volba fatální. Co si pomyslet o této argumentaci, nechám na představivosti každého z vás… Mám na akademiky otázku. Co myslíte, jak dlouho vůbec v dnešní atmosféře vydrží fungovat pojem „impaktovaný časopis“? Pokud začala být meritokracie považována za projev sexismu, rasismu a institucionálního útlaku, čekal bych, že jej nahradí něco jako „sociálně impaktovaný časopis“, kterému budou přidělovány bodíky podle etnického složení přispěvatelů, a ne podle toho, jaké výsledky prezentují. Aspoň ta anglosaská sféra k tomu má notně nakročeno. (Oxfordská univerzita právě prohlásila, že bude dekolonizovat matematiku. Zní to, jako by věty a důkazy těžili pod bičem bílého muže ubozí otroci někde v dolech. A to ani nemluvíme o příšerných poměrech pod generálem Trojúhelníkem, o kterém dnes někteří bigotní jedinci tvrdí, že byl Rovnostranný, ale každý správný progresivec dobře ví, že šlo o Pravoúhlého lotra.) Zároveň ale nevidím možnost, že by na tenhle druh uvažování přistoupili akademici všude na světě. I v ČR proti tomu bude odpor. (Prorektor Univerzity Karlovy Jan Konvalinka se Hudlického zastal.) Možná je v tom i příležitost. Třeba některé ty kapacity utečou sem, tedy za předpokladu, že výbor ERAC pro gender ve vědě a inovacích nezíská přílišnou moc.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-13 16:51:37

Výstava Grand Prix v Ostravě ukazuje silniční speciály, plochodrážní motocykly, cestovní unikáty, ale také lidové motocykly z let 1920 až 1967

Unikátní sbírka 30 motocyklů je těžištěm nové zážitkové výstavy v ostravských Dolních Vítkovicích ve Velkém světě techniky. Kromě samotných strojů čeká návštěvníky další interaktivní program. Expozice Grand Prix vznikla díky spolupráci Dolních Vítkovic s Moravskoslezským krajem. „Rozhodně nečekejte výstavu krásně seřazených veteránů za bariérou ze zdobného lanka. Lidé se mohou těšit, že si svět motorek osahají a zažijí. Zkusí si proudění vzduchu při 120kilometrové rychlosti, budou moci roztlačit motorku o váze 150 kilogramů nebo vykuchají motor a pak ho složí zase zpátky. Anebo se o to aspoň pokusí. Celá koncepce výstavy vychází z nejmodernějších expozičních trendů, které kladou důraz na interaktivitu a tím i na zábavu spojenou se vzděláváním,“ říká hejtman Moravskoslezského kraje Ivo Vondrák. Motocykly věnoval kraji jejich původní majitel akademický sochař Miroslav Rybička, který na historických motocyklech závodil. Kromě historických strojů jsou součástí výstavy také tři současné moderní motocykly BMW. „Nechceme vyvolávat diskusi, které stroje jsou hezčí nebo hodnotnější. Těšíme se, že budeme moci demonstrovat technický pokrok a srovnat technickou a řemeslnou úroveň strojů před šedesáti až sto lety se současností. Vybrané historické motorky si návštěvníci doslova osahají a dokonce si je budou moci vyzkoušet. V tom je výstava Grand Prix výjimečná,“ uvádí náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro cestovní ruch Jan Krkoška. „K nejzajímavějším motocyklům v naší expozici patří anglický veterán Douglas vyrobený před 100 léty, jediné dochované kusy na světě belgická La Mondiale a anglický Humber nebo unikátní první motocykl firmy JAWA nazývaný RUMPÁL. Vystavujeme historické silniční speciály, plochodrážní motocykly, cestovní unikáty, ale také lidové motocykly z let 1920 až 1967,“ vyjmenovává ředitel Světa techniky Jakub Švrček. Součástí expozice je také motocykl Jawa 250 special z roku 1939. Motocykl byl za konzultace Národního technického muzea odborně zrestaurován v restaurátorské dílně, která vznikla před dvěma lety za podpory Moravskoslezského kraje při VŠB-TUO. Tento historický kousek na VŠB kompletně rozebrali a repasovali, takže je teď plně funkční a pojízdný. Výstava je koncipována tak, aby zaujala celou rodinu, tedy nejen děti, ale i ženy. Na výstavě je může zaujmout stylový foto point se stupni vítězů, historické i současné motorkářské outfity nebo model motocyklu budoucnosti s konstrukční kanceláří, kde je možné si namalovat vlastní návrh motocyklu v UV efektu. Vyzkoušet si přímo mohou také u žen oblíbený skútr Liberty. Výstava Grand Prix ve Velkém světě techniky je otevřena vždy od 10 hodin a potrvá nejméně do března 2021. Po ukončení výstavy se expozice přesune do Kopřivnice, kde bude k vidění v nových prostorách Muzea Novojičínska. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-03 09:31:15

Filozof Michael Hauser: Etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně

Politická levice je v krizi. Má ještě nějaké trumfy, pomocí kterých se může vrátit na výsluní? Zeptali jsme se českého filozofa Michaela Hausera.   Má levice stále co nabídnout? Podíváte-li se na dva nejvýznamnější problémy dnešního světa – růst nerovností a klimatickou krizi – zjistíte, že se jedná o problémy, na které lze nalézt levicovou odpověď, či které dokonce takovou odpověď vyžadují. Nerovnost je tématem levice po staletí a i u ekologické krize se jasně ukazuje, že s individualismem nevystačíme. Snížení osobní spotřeby na odvrácení ekologické katastrofy nebude stačit. Je třeba řešení systémového, a to může dát jedině levice. Problém ale je, že levice na tyto dvě výzvy nedokáže z různých důvodů reagovat.   Proč? Především proto, že levice se nachází ve fázi transformace. Její tradiční formy se rozpadly. Novou tvář stále hledá.   A nebude ji Corbyn – toho ještě před volbami mimochodem začal ostřelovat i levicový britský tisk… To bylo proto, že Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti.   Právě proto jsem ho zmiňoval. Ukazuje se totiž, že když někdo přijde s pokusem řešit otázku nerovnosti, o které jste řekl, že je jedním ze dvou nejvýznamnějších problémů dneška, nenarazí na nikoho jiného než na levicový establishment. Je otázka, zdali v určitém ohledu není překonán rozdíl mezi levicí a pravicí. Myslím tím etablovanou levici a pravici.    Jak to myslíte? Všimněte si, že etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně, kdežto pravice – zvláště ta konzervativní – se v některých bodech chová sociálně. Jinými slovy, promíchalo se to. Je to smutné, ale etablovaná levice se dostala do rozporu s levicovými ideály, třeba právě s již zmiňovanou rovností.   Skutečně? Nepodporuje-li Sanderse nebo Corbyna, kteří třídní nerovnost chtěli snížit, je to nad slunce jasné.   Levice ale podporuje odstranění jiných typů nerovnosti, třeba nerovnosti mezi muži a ženami nebo zvedá identitní témata a nerovnosti, které s tím souvisejí. Proč ne, nemusí to být v rozporu. Corbyn a Sanders proti boji za rovnost mužů a žen nebo proti otázce genderu nic nemají. Zároveň ale tvrdí, že je třeba mluvit i o věci, o které levicoví liberálové nemluví, a tou je třídní nerovnost.   Proč s tím u etablované levice narazili? Protože labouristický i demokratický establishment je součástí ekonomických struktur.   Corbyn nicméně nenarazil jen u levicového establishmentu, on kandidoval ve volbách a narazil u voličů, kteří dali přednost Johnsonovi. Na to je několik odpovědí. Voliči zatím nejsou zvyklí setkat se s tématy, se kterými Corbyn přišel; je to pro ně nové. To ale neznamená, že by s Corbynem britští voliči nesouhlasili. Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, tak většina Britů například požaduje socializaci železnic nebo omezení privátních bank. Čili kroky, které souzní s tím, co Corbyn říkal – o to víc je otázka, proč voliči Corbyna nepodpořili, palčivá. Možná, že karta, s níž Corbyn přišel, je opravdu natolik nová, že mu voliči prostě neuvěřili, že je něco takového vůbec možné. Dalším důvodem, proč nezískal jejich podporu, a řekl bych, že to je důvod hlavní, bylo to, že kampaň probíhala v době Brexitu a Corbyn se k této otázce nedokázal postavit. Kolísal. V něčem říkal Evropské unii ano, v něčem ne. To byla politická chyba. Já ho za to neobviňuji. Byl pod velkým tlakem. Ale ve chvíli, kdy většinu voličů zajímá jedno jediné téma, Brexit, a Corbyn je v něm nevyhraněný, tak se nedivte, že voliči dali přednost Johnsonovi, který odpověděl jasně. V Británii se situace kolem Brexitu vlekla roky, vypadalo to na pat a další potácení Británie v něm, a tak voliči dali přednost Johnsonovi. Zvolili konec potácení. Bylo to docela logické.   Proč je sociálnědemokratický typ stran na ústupu? Je to proto, že sociálnědemokratické strany se dlouho snažily držet středovou pozici, uzavíraly kompromis mezi prací a kapitálem. Vycházely z představy – která ale kdysi měla své opodstatnění – že požadavky práce a kapitálu lze sladit. Jenže se ukazuje, že ve světě oligarchického kapitálu, daňových rájů a gigantických sociálních rozdílů už něco takového možné není. Proto je levice rozvrácená. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je vůbec možné onen oligarchický kapitál, jak mu říkáte, porazit a dosáhnout změny? V mnoha zemích již existují různé formy odporu vůči tomuto stavu věcí, otázka je pouze ta, jak je přetavit v reálnou politickou sílu. Nejdále v tom bylo hnutí spjaté se Sandersem. Ten sice z prezidentské kampaně vypadl, ale jeho hnutí se v politickou sílu transformovat skutečně dokázalo. Totéž lze říci o Indignados ve Španělsku. Jinými slovy, běží o to, jak přetavit masové hnutí v politickou organizaci. Nic lepšího není. To, co se děje ve Spojených státech, je nadějeplné o to víc, že Spojené státy byly a do značné míry stále ještě jsou hegemonem světového systému. Tam je jedno z hlavních míst, kde se rozhoduje o podobě globalizace světa. Pamatujete na to, co řekl Slavoj Žižek ve chvíli, kdy byl poprvé zvolen Trump? Řekl, že kdyby mohl volit, podpořil by Trumpa a ne Clintonovou. Spousta lidí z levice ho za to kritizovala. Předhazovala mu, že podporuje konzervativce, ne-li úplného fašistu. On to ale vysvětlil tak, že Trumpův úspěch může vyvolat nezbytné změny uvnitř demokratické strany. Když se ho na to nedávno někdo znovu zeptal, řekl, že si stále myslí totéž. A vidíte, ukázalo se, že měl pravdu.   Nejsem si jistý. Proti Trumpovi bude kandidovat obdoba Clintonové Biden a nikoli Sanders. Ten po čtyřech letech znovu prohrál. Je pravda, že jeho hnutí nakonec nebylo tak silné, jak být mohlo.   Už před čtyřmi lety byl Sanders dostatečně silný na to, aby svedl celkem vyrovnanou bitvu s Clintonovou, takže je otázka, zdali se stalo vůbec něco. Skutečně se to do jisté míry opakuje. Přece jenom si ale myslím, že v hnutí demokratických socialistů jistý vývoj směrem k lepšímu nastal.   Kdybyste dnes dostal tutéž otázku, jakou před čtyřmi lety dostal Žižek, koho byste volil – Bidena nebo Trumpa? Já osobně bych nevolil nikoho, jenže Žižek říká, že to je alibismus. Teď je levice ve Spojených státech na křižovatce. Pravděpodobně zvítězí opět Trump a je otázka, co dělat. Už podruhé se bohužel ukázalo, že demokratický establishment nepodpoří hnutí, které chce významnější sociální a ekonomické změny. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď budou demokratičtí socialisté dál vyvíjet aktivity uvnitř demokratické strany s nadějí, že jednou se ledy prolomí, jenže nevíme, jak dlouho jim to vydrží, anebo se pokusit vytvořit jinou formu politické organizace. Pro něco takového ostatně najdeme v dějinách Spojených států model. Vzpomeňme na Martina Luthera Kinga. Bylo to sice v jiné době, ale jemu se podařilo díky masovému hnutí, nikoli straně, vyvolat výrazné změny v americké společnosti.   Jakou cestu byste zvolil? Spíše tu druhou, protože odpor establishmentu je zažraný do morku demokratické strany.   Považujete vůbec současnou demokratickou nebo – v Británii – labouristickou stranu za potenciálního spojence levice, anebo jsou již příliš prohnilými organizacemi? Na to se momentálně nedá odpovědět. Každopádně se domnívám, že hnutí demokratických socialistů bude nadále pokračovat ve svých aktivitách uvnitř demokratické strany, možná získá další senátorská křesla, ale že současně zesílí aktivitu ve směru vytvoření politické organizace nového typu.   Zní to jako pohádka s nejasným koncem. Taková je situace. Je neurčitá, nikdo neví, jakým směrem se vydat.    Ve chvíli, kdy se Trump v té samé situaci dokáže pohybovat jako ryba ve vodě, je něco takového katastrofa. Dodejme historický kontext. Jedna věc je zvláštní, a sice že ve dvacátém století po ekonomické krizi většinou posílila pravice. Stalo se tak mezi válkami, v sedmdesátých letech i po roce 2008. Mimochodem na vlně poslední krize se v současnosti ještě plavíme. Teď přichází s největší pravděpodobností nová krize, takže se dá očekávat, že znovu posílí pravice. Zatím sice nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, ale je to tak.   Levici nezbývá než čekat na světlé zítřky, protože dnešek prohrála? Chápal bych nynější krizi spíše jako příležitost. Levice se nad sebou může zamyslet a nalézt nová východiska. Každopádně se už teď ukazuje, že představy o klidném sociálním státu se staly utopií. V etablované levici sice pořád převládá myšlenka, že se to nějak přežije a my se k sociálnímu státu vrátíme, ale nevrátíme.   Neměla by si levice připustit, že lidé jsou lidé, že pravice bude vyhrávat až na výjimky vždy a že úkolem levice je předkládat alternativní, byť trochu utopické vize? To je málo.   Na víc to v realitě nevypadá. Ale ano, vypadá. Levice totiž drží některé trumfové karty, byť je zatím tak úplně nevidí a nezúročuje. Přežití je ale opravdu v zájmu většiny společnosti, snad dokonce i v zájmu některých oligarchů. To není jen nějaká krásná myšlenka. To je existenční otázka. To není utopie.   Myslíte, že lze začít mluvit o ekologické krizi a o tom, že je třeba se uskromnit, když teď, v čase koronaviru, celkem jasně vidíte, jak veliký problém lidé spatřují už třeba jen v tom, že se v létě možná nepojedou vykoupat k moři? Tak to není. Nedávno jsem studoval výzkum vývoje hodnot v České republice a z něj vyplývá, že šedesát procent tázaných preferuje ekologii i za cenu nižšího hospodářského růstu nebo třeba dokonce i za cenu ztráty části pracovních míst, a pouze třicet procent preferuje ekonomiku před ekologií. Jiné statistiky, které se ptají na otázku, jaká hodnota je v životě nejdůležitější, odhalují, že na prvním místě lidé samozřejmě jmenují lásku a mezilidské vztahy, ale když se sejde k hodnotám týkajícím se společnosti nebo politiky, tak na prvním místě zmiňují mír, na druhém životní prostředí a teprve až potom demokracii. Mnozí politici žijí s určitými představami o tom, co si většina myslí, jenže ona to vůbec nemusí být pravda. Politici si třeba mysleli, že většina Čechů nechce pustit do České republiky žádné migranty, ale ono to bylo taky trochu jinak. Každý druhý Čech byl ochoten migranty za určitých podmínek přijmout. Sice se říká, jak jsou Češi proti migrantům, ale ono je velice ošidné vycházet jen z dojmů nebo z toho, co vám prezentují média.   Rád bych chvíli hovořil o Michéově textu Tajnosti levice, který je teď v Česku hojně debatován jakožto možné východisko z krize pro levici. Měl bych zejména určitou výhradu k tomu, jak Petr Drulák Michéu představuje. (Viz rozhovor s Petrem Drulákem v Literárních novinách 4/2020 – pozn. autora) Drulák příliš zdůrazňuje, že Michéa je konzervativní. Ve skutečnosti ale Michéa usiluje o rehabilitaci třetího politického proudu. Je liberalismus, je konzervativismus a je socialismus. Po několik desetiletí to vypadalo, že socialistický proud se kamsi vytratil. V devadesátých letech probíhala debata liberálů s konzervativci nebo komunitaristy, ale socialismus nebyl nikde. Když teď Petr Drulák zdůrazňuje, že socialismus má být konzervativní, tak vlastně nenavrhuje nic jiného než jednoho spojence zaměnit za druhého, zavrhnout liberály a spojit se s konzervativci. Vyvolává to dojem, že socialismus je takové nedochůdče, které se musí k někomu přisát, protože jinak nepřežije. Jenže Michéovi jde přece o to vrátit do hry socialismus – bez přívlastků. Jde mu o návrat k ideálům a cílům socialistické politiky. Michéa v přeloženém textu jasně říká, že tu jsou tři myšlenky, jež by měly být každému socialistovi drahé. Zaprvé, zrušení třídních nerovností, zadruhé, odstranění patriarchálních předsudků, zatřetí, ukončení útlaku menšin. Drulák tyto dvě poslední myšlenky nezdůrazňuje. Jinými slovy, je tu problém se způsobem přenesení Michéy do české kotliny. Ve Francii a v západní Evropě se politický liberalismus často projevuje absurditami, výstřelky. Vzpomeňme na návrh švédské Levicové strany zakázat močení ve stoje nebo na snahu německých levicových liberálů odstranit některé názvy ulic, kde se vyskytují jména spjatá s diskriminací nebo kolonialismem, jako je Kryštof Kolumbus. Na toto Michéa po právu reaguje. Ale Michéa současně vůbec nepopírá rovnost mužů a žen nebo politiku ochrany menšin. On se vzpírá jen těmto výstřelkům.   Michéa ale přece v textu hovoří o politickém a ekonomickém liberalismu jako o rodných bratrech. Nekritizuje jen výstřelky, ta kritika je hlubší. Ano, tak to je, ale přece jen bych trval na tom, že v Drulákově přenosu to vypadá, jako by snad Michéa odmítal z liberalismu úplně všechno. Někteří lidé to pak pochopili tak, že Michéa chce patriarchát. A to není pravda. Michéa žádný návrat patriarchálních pořádků nechce, a to že se diskuze o něm často svede k těmto tématům, je způsobeno tím, že Drulák jej představil spíše jako konzervativce, a ne jako socialistu. Drulák měl zdůraznit také i Michéovo odmítnutí nerovnosti mužů a žen a útlaku menšin. Michéa není totéž, co konzervativismus. Někteří recenzenti pak nebyli schopní odlišit Michéovy názory od názorů kardinála Duky.    Souhlasíte s Michéovým zpochybněním slova „levice“? S tím nemám problém. Levice je v očích vykořisťovaných, řekneme-li to postaru, či chudých pracujících žijících někde na periferiích považována za elitářskou. Tak to prostě je. Nemělo by nám jít o obhajobu levice, ale o obhajobu socialismu. Možná, že to nejdůležitější je ukázat, že socialismus je něco docela jiného než reálně existující levice.   Michéa je člověkem z mimoakademického prostředí. Zakládá si na tom. Má levice Michéu následovat i v tomto? Dovedu si dost dobře představit, jakou reakci francouzské akademické obce tím musí Michéa vyvolávat... (smích) Vezměme si ale za příklad spíše Alaina Badioua. Ten taky kritizuje akademii, její schematismus a provoz. Ale Badiou působí na slavné École Normale Supérieure. Je tam sice přehlížený, nedali ho ani do ročenky, protože by to vadilo sponzorům, ale působí tam. Jinými slovy, nevidím cestu v odchodu z akademického prostředí. Naopak je třeba tam zůstat a působit jako Badiou. Buďme jeho součástí a ukažme, že akademická práce může vypadat jinak, než jak běžně vypadá.   Dovolte ještě poslední poznámku k Michéovi. Jako jeden z mála francouzských intelektuálů se přihlásil k hnutí žlutých vest. Spousta lidí na levici ale toto hnutí odmítala a kritizovala kvůli xenofobním výrokům. To má socialista chápat xenofobii? Má pochopit, proč se tak ti lidé vyjadřují.   Někdy je třeba skutečně velkého pochopení.  Někdejší voliči francouzské komunistické strany začali v osmdesátých letech volit Le Pena. Proč? Stali se z nich ze dne na den xenofobové? Ne. Neměli jen žádný politický subjekt, který by vystupoval proti establishmentu.   Mluvíte-li takto, pak se nelze nezeptat na to, co by mělo být výsledkem boje proti establishmentu? Kolaps? Kolaps přichází sám. Je jedno, co si kdo přeje. Nejsme v pohádce – nestačí si něco přát. Kolaps současného systému je dost reálný. My se sice můžeme ještě chvíli tvářit, že to tak není, ale už ne dlouho. Dnes je třeba se připravovat nebo alespoň přemýšlet, co dělat, až kolaps přijde v celé své mohutnosti. To není levičácká úchylka nebo obsese. Tento systém v dané podobě prostě a jednoduše není schopen řešit klimatickou krizi ani nerovnost.   Nevěříte, že lidé mohou v demokratických volbách zvolit politiky, kteří budou ochotni a schopni vyřešit klimatickou krizi? Tomu věřím – ale až za socialismu. (smích) Do té doby všichni politici, i ti, kteří to myslí strašně dobře, budou stát před abstraktní silou procesů kapitálu, který vyžaduje akumulaci zisku či dobývání renty bez ohledu na následky. To je ta Marxova abstraktní moc, která stojí nad lidmi. Není to věc volby. Nestačí si říct, že je něco špatně, a začít prosazovat něco lepšího. Tím problém neodstraníme. Nejprve musíme přijít na to, jak zvrátit tuto abstraktní moc vládnoucí nad společností. Nevěřím na to, že se sejde rada moudrých, vydá nějaké doporučení a tyto dva základní problémy se začnou řešit. To se nestane. Nebo si mám myslet, že bude vyřešena krize poté, co se sejde americký a čínský prezident a dohodnou se na nějakém plánu? Vždyť je to absurdní. Bez nastolení otázky kapitálu se nic nezmění. Kapitál má dnes zombie podobu, je to neproduktivní renta a potřebuje vytvářet dluh. Jde mi o to, aby se o ekologické krizi a nerovnostech začalo uvažovat tak, že je těžko vyřešíme, pokud nad námi bude vládnout toto zombie. {/mprestriction}  Michael Hauser (* 30. 3. 1972, Trutnov) je český filozof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 2014 až 2020 člen Rady České televize. Do češtiny převedl například texty Slavoje Žižeka, Ericha Fromma, Maxe Horkheimera nebo Theodora Adorna. Napsal řadu knih, například Adorno. Moderna a negativita (2005) či Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (2012).