Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-27 08:19:00

Houston má jisté play off Poháru NBA, proti Minnesotě uspěl v prodloužení

Basketbalisté Houstonu v NBA zvítězili na palubovce Minnesoty 117:111 po prodloužení a zajistili si tak postup do prosincového play off Poháru NBA. Pro Houston to byla třináctá výhra celkově v sezoně, z toho třetí do tabulky pohárové skupiny A na Západě. Třetí pohárovou výhru vybojovali také Milwaukee Bucks, kteří uspěli v Miami 106:103 a postup v poháru už by jim neměl uniknout. Naopak obhájci pohárového titulu z minulé sezony Los Angeles Lakers prohráli ve Phoenixu 100:127 a postup se jim vzdálil.

Čas načtení: 2024-11-27 07:57:19

Houston si výhrou v Minnesotě zajistil postup do play off Poháru NBA

Basketbalisté Houstonu v NBA zvítězili na palubovce Minnesoty 117:111 po prodloužení a zajistili si tak postup do prosincového play off Poháru NBA. Pro Houston to byla třináctá výhra celkově v sezoně, z toho třetí do tabulky pohárové skupiny A na Západě. Třetí pohárovou výhru vybojovali také Milwaukee Bucks, kteří uspěli v Miami 106:103, a postup v poháru už by jim neměl uniknout. Naopak obhájci pohárového titulu z minulé sezony Los Angeles Lakers prohráli ve Phoenixu 100:127 a postup se jim vzdálil.

Čas načtení: 2011-11-02 00:00:00

Na HDR bez bolestí

Hadr aneb krátký návod na omalovánky Komu je pojem HDR fotografie neznámý, pak vězte, že je to taková ta hodně barevná fotografie, která vypadá až neskutečně a přitom úžasně. A ona opravdu většinou neskutečná je. Pro lepší představu vám raději hned podstrčím obrázek. Někomu se to líbí, někomu ne. Skrze prsty na to koukají zastánci filozofie neupravování fotek v počítači. Každopádně ať si kdo chce, co chce, říká, mnohým fotkám tato úprava pomůže. A tak raději, něž přejdeme k samotnému návodu, jak fotografii upravit, zdůrazníme pár bodů, kterými je třeba se držet, aby vás ostatní nevypískali. Zásady HDR fotografie Ze špatné fotky dobrou neuděláte. To platí vždycky. Obráceně už zdaleka ne. Nekažte fotky. První pravidlo naopak neplatí. Z dobrých fotek lze snadno pomocí HDR udělat fotky špatné a mizerné. Nervěte tento efekt všude! Netvořte omalovánky. Čeho je moc, toho je příliš. A abych to jen utvrdil, ukázka vyloženě špatně provedené úpravy, odstrašující příklad. Když pominu to, že fotka sama o sobě žádný zázrak není (a tím nesplňuje první bod), třetí bod - omalovánky - je evidentní. Poskytuje také ukázku častých začátečnických chyb, třeba světlá obloha v okolí stromu v pravém horním rohu. Abych byl přesný, celou dobu trochu mystifikuji. Pojem HDR je přísně vzato postup, kterým se jakoby zvětší dynamický rozsah fotografie na vašem monitoru. Jinak řečeno, uvidíte i přepálená a podexponovaná místa dobře. Kouzlení s barvičkami se nazývá tone-mapping. To zmiňuji, jen abych učinil povinnosti zadost. Celý tento postup se zabývá kombinací obojího a nadále tomu budu říkat jednoduše HDR. Teď už se ale pusťme do samotného pracovního postupu… Co budeme potřebovat Fotoaparát Překvapivé, že? Ideální je na to zrcadlovka, případně kterýkoliv kompakt, který umí fotit do RAWu. Pokud to ten váš neumí, neznamená to, že je všechno ztracené. Je možné vytvořit více snímků s různou expozicí. Ale to je práce navíc a zabývat se tu tím nebudu. Jiné speciální nároky nejsou. Luminance HDR (qtpfsgui) http://qtpfsgui.sourceforge.net/ Tento program za vás oddře většinu práce - stará se o samotný efekt. Mám ho rád proto, že je k dispozici i pro Linux (pro Windows samozřejmě taky, dokonce i pro Mac). Nabízí celou řadu filtrů, některé použitelnější některé méně. Samozřejmě existují i alternativy. GIMP http://www.gimp.cz/ Známý program pro úpravu fotografií, nám poslouží na výsledné doladění. Někdo dává přednost Photoshopu, budiž, postup je obdobný. Nám chudým studentíkům postačí výborně. A jdeme na to 1. Výběr fotky Když už máme vše připraveno, jediné, co nám schází, je nějaká fotka. Skvělý HDR fotograf, Trey Ratcliff, říká, že se musíte naučit koukat a umět si představit, jak fotografie bude vypadat ve výsledku. Naučit se to není samozřejmě jen tak a chce to zkoušet a zkoušet. Proto nebude vadit, když ze začátku vybereme klidně i slabší fotografii a zkusíme, co to s tím udělá. Jen musíme počítat s tím, že neuděláme díru do světa a že není potřeba se s prvním pokusem chlubit. Na ukázku jsem si vytáhl z alba tuto fotografii z nedávné návštěvy Liberce. Pro ukázku by měla být postačující - máme tu jak velmi světlá, tak velmi tmavá místa, celkem pestrou scénu a Ještěd v dálce. 2. Luminance HDR Máme-li fotku, můžeme se vrhnout do prvního z programů - Luminance HDR. Příjemné na něm je už jen to, že dokáže načíst i RAW soubory. Stačí kliknout na Open HDR image a danou fotografii najít. Mám program v takové napůl přeložené verzi. Nevím, jak jste na tom vy. Doufám, že všechny popisky najdete bez problémů. Po úspěšném načtení fotografie bychom měli mít před sebou okno podobné tomuto: Co jaké tlačítko dělá si můžete vyzkoušet sami. Z těch nejdůležitějších je to nabídka Operator, která dává na výběr z možných filtrů. Osobně nepoužívám téměř nic jiného, než Mantiuk ‘06. V bloku o něco níže jsou pak nastavení daného filtru. Pokud zůstanu u Mantiuka, mám možnost tří hejblátek - první z nich je "Koeficient kontrastu". Čím bude toto číslo menší, tím více znát bude efekt. Na vašem vkusu a cítění je už najít co nejvhodnější číslo. Druhou možností je "Koeficient saturace". Díky tomu dosáhnete oněch úžasně, až kýčovitě, zabarvených fotografií. Čím je číslo vyšší, tím živější jsou barvy. Na druhou stranu pak budou upadat do šedi. "Detail factor" vám jaksi zvýrazní detaily. Vyšší čísla působí na fotografii dost zvláštně. K vytvoření upraveného snímku slouží dole vlevo tlačítko Tonemap. Ve stejném bloku je ještě možnost výsledné velikosti (Result Size). Pro zkoušení, jak to bude vypadat, doporučuji rozlišení okolo 1024x678px. Až budete spokojení, vytvořte obrázek v co největším rozlišení a nezapomeňte ho poté uložit. Já jsem si nastavil hodnoty popořadě na 0,150 - 1,700 - 1,0. Výsledkem je tento obrázek. To už vypadá celkem dobře, ale… 3. GIMP …stále to není ono. Okolo budovy a stromů nám to vytvořilo nehezky světlou oblohu, což působí zvláštně. Chtělo by to vůbec ještě některé detaily doladit - doostřit, upravit kompozici. Na řadu přichází GIMP nebo jiný program na úpravy fotografií. Základem je vzít jak původní fotku, tak novou fotku v HDR a pracovat s nimi, jako s dvěma vrstvami. Na pozadí mám původní obrázek, v hořejší vrstvě upravený. K němu jsem zároveň přidal masku. Místa, která se mi zdají příliš světlá mohu jednoduše pomocí masky částečně zprůhlednit. Pro ty, co s maskami pracují poprvé existuje spousta materiálu. Vhodné je pomocí naduplikované spodní vrstvy ještě ztmavit oblohu - pomocí opět nějaké masky a lineárního přechodu. Po úpravách můžeme docílit takovéhoto výsledku: Zbývá jen doostřit a je hotovo, můžeme slavit a plánovat skvělé zítřky: A to je vše. Skutečně. Ještě dodám, že toto je pouze návod. Nezaručí vám, že vaše fotky se hned začnou vystavovat a prodávat. Nezačnou. Ale můžete si prohlédnout pár fotografií, ke kterým se můžete časem přiblížit.

Čas načtení: 2011-06-25 00:00:00

Zelenáči na mistrovství

Omlouvám se, ale žádné fotky zničených nohou a utahaných tváři ke mně ještě nedorazily. Nechcete-li o ně přijít, navštěvujte tuto stránku co nejčastěji. Zároveň tak budete mít dobrý skutek, protože mi uděláte radost. Možná by k tomu pomohlo stisknutí CTRL+D ;-) Tak jsem se poprvé zúčastnil mistrovství, mistrovství České republiky. A to konkrétně v rogainingu. Asi už z toho, že jste o něčem takovém v životě neslyšeli, tušíte, že to mistrovství zas až takové terno nebude. Co to tedy vlastně rogaining je? Hodně dlouhý orientační běh… Ale ne tak úplně. Oproti klasickému orientačnímu běhu, se kterým má rogaining dost společného, je tu i pár zásadních rozdílů. V klasickém orienťáku jde o čas. Čím rychleji sesbíráte všechny kontroly v zadaném pořadí, tím větší máte šanci se dobře umístit. U rogainingu můžete zapomenout na to, že byste dokázali posbírat všechny kontroly. To byste museli být buď hodně dobří, nebo by závod musel být opravdu lehký. Z toho plyne, že nejde tolik o rychlost, jako o to, kolik kontrol dokážete posbírat. Ty jsou ještě ke všemu různě bodově ohodnoceny… Další rozdíl je v tom, že se rogaining neběhá v jednotlivcích, ale po dvou až pětičlenných týmech. Nejvyšší kategorie rogainingu je ta na 24 hodin. Pak jsou obvykle i kratší, třeba na 12 nebo jenom na 6 hodin, ale to už není taková sranda. A jaké to je, jít celý den a celou noc? Doubledeckeři vyráží Náš postup podle počítače. Ve skutečnosti byly úseky mezi kontrolami mnohem méně přímé… Původně jsme měli být v týmu tři, ale třetí člen svoji účast odvolal. Takže jsme s Jáňou Spěváčků vyrazili směr Bělá nad Radbuzou a pak pokračovali do blízkého Smolova. Cestou nás naložil německý pár a ty čtyři kilometry nás svezli. Jo, hodí se to, když se alespoň jeden člověk z týmu dokáže německy domluvit. Taky bych to chtěl umět… Start závodu byl až druhý den, v sobotu, v poledne. Do té doby se tak různě polehávalo po území základního tábora, vymýšlely se různé strategie a postupy a čekalo se, až to konečně přijde. A když už se to konečně přiblížilo, dostal každý člen týmu speciální mapu a mohlo se začít plánovat. To je mimochodem jeden z nejdůležitějších momentů závodu. Musíte si totiž dát pozor na několik věcí: musíte být realisté a dokázat odhadnout z mapy, jak rychle asi budete v terénu postupovat, vybrat správně kontroly tak, abyste získali co nejvíce bodů. Ty lépe hodnocené kontroly jsou samozřejmě na nedostupnějších místech. Takhle, myslím, by to mělo fungovat, pokud to umíte. My to neuměli. Nad mapou jsme seděli dlouho a váhali, kterou kontrolu vzít a kterou nevzít, kterou si nechat na ráno a na kterou se vykašlat. Ideální strategie je prý taková, udělat si dva okruhy - první vetší a náročnější, pak se vrátit do tábora, na pár hodinek se vyspat a pokračovat po kratším okruhu. I my si to tak naplánovali. A když už sedíte nad mapou dost dlouho, zavolají všechny soutěžící k hromadnému startu, padne výstřel a jde se. Někteří blázni i běží. Nechápu, jak někdo může nebýt černoch a vydržet čtyřiadvacet hodin běžet. A ještě se neztratit. My se vyhecovat nenechali a ač naše tempo bylo celkem svižné, neběželi jsme. Zajímavé je, že hned po startu se soutěžící rozdělí na dvě skupiny, které zamíří opačným směrem. Pak už lidé odpadávají od toho velkého chumlu pomalu. Jen občas na rozcestí některý pár zabočí jinam než zbytek. Takže pokud se držíte davu, nebývá problém dojít k první kontrole. Samozřejmě se ten vepředu nesmí splést. My se davu drželi, samozřejmě pouze proto, že jsme měli úplně stejné úmysly a cestu, a první kontrolu jsme opravdu našli. Bažinky, hustníky a mokro v botách Na pokračování závodu není zas tolik co popisovat. Prostě jdete a jdete, když si myslíte, že jste kontrole dostatečně blízko, švihnete to azimutem do lesa a pak, pokud máte štěstí, kontrolu najdete. Občas se taky stane, že kontrolu nenajdete. Nebo že ji najdete úplně jinde, než jste čekali. To je jedna z věcí, která dělá tenhle extrémní sport tak zajímavým. A rozhodně to není zábava pro bačkory. K jedné kontrole jsme se museli dostat přes poměrně velkou bažinu. Ne takovou, kde zapadáte po pás, ale takovou, ve které když jdete půl hodiny, tak máte boty durch a náladu ještě horší. Nicméně ze začátku se jde dobře. Jste ještě čerství a plní sil a hlavně - je světlo. I nám bylo jasné, jaké nám světlo dává výhodu a snažili se urazit co nejdelší kus, dokud se nezačne stmívat. Protože jakmile je tma, přestává být hledání kontrol tak snadné. Pokud někdy snadné bylo. A pokud se do toho přidá ještě mlha, ve které není vidět na metr před sebe, máte o zábavu postaráno. Takhle se nás v krásné mlze sešlo na jednom kopci asi sedm, pročesali ho v rojnicích skrz na skrz a nakonec jsme asi po hodině kontrolu nalezli. A pozor si musíte dávat i když kontrolu nehledáte. Ne všude vedou cesty a když jsme z onoho kopce v mlze sbíhali, zamotali jsme se do hustníku, kterým se prodírat nebyla žádná legrace. Zpátky a spát! To už bylo dávno po půlnoci a my byli sotva za polovinou prvního plánovaného úseku. V té chvíli už jsme si byli jistí, že naše plány byly značně nadnesené a že těch dalších dvacet kontrol (ne-li víc) už nestihneme. Z mapy jsme si navíc snadno dokázali spočítat, že do základního tábora nám zbývá okolo osmnácti kilometrů, což jsou tři hodinky chůze. A pokud budeme chtít najít ještě nějakou kontrolu, čas se ještě prodlouží. A my ještě něco najít chtěli. Na další kontrolu s pořadovým číslem 42 jsme se dostali bez problémů. I tu další jsme našli celkem rychle. Ale vzhledem k tomu, že pro nás byla hodina na nalezení kontroly průměrná a půl hodina dobrá, bylo už něco už kolem třetí ranní. V tu chvíli už jsme ptali sami sebe, v kolik hodin začíná svítat. V plánu jsme měli ještě asi tři kontroly, ale pak jsme se zase zamotali do hustníků a jejich obcházení a když začalo svítat, rázovali jsme si to dolů z kopce, na hony daleko od všech kontrol. Tak takhle vypadá diplom. Ještě jsme dostali medaili a nutelu. Vysoká tráva byla mokrá, nálada podstatně chladnější než ráno a cesta, na kterou jsme měli narazit, nikde. Mám za to, že právě odsud jsem si odnesl svých osm klíšťat. Takže se tam nemusíte bát - všechna klíšťata jsou vysbírána. Asi po dvou hodinách jsme se dostali k jedné vesnici, což pro nás znamenalo, že jsme o něco dál od cíle, než by nám bylo milé, ale zároveň to byla dobrá zpráva díky silnici, která vedla až domů. V okolních lesích už pobíhali nadšenci, kteří se vydali na hledání hub a my se pomalu blížili ke konci své vskutku celodenní výpravy. Na druhou část nezbyla chuť ani síly a navíc jsme si říkali, že napoprvé nám bude z mistrovství ČR stačit i to třetí místo. Já se o tom ještě nezmínil, ale v naší kategorii byly pouze tři týmy. Ve Smolově jsme se usadili v hash housu, hangáru s občerstvením a po zdolání guláše, čaje a palačinek si "odpípli" cíl a prohlásili svůj závod za ukončený. Od startu v té chvíli uplynulo přesně dvacet hodin, dvacet osm minut a dvacet dva sekund. Takový dvojkový výkon si zasloužil minimálně dvouhodinový spánek. Můžete si prohlédnout, jak dlouho nám to trvalo z jedné kontroly na druhou. Za povšimnutí stojí, že v hash housu jsme strávili přesně hodinu. Za průběžného balení jsme naslouchali vyhlašovaní výsledků ostatních kategorií a s překvapením si došli pro krásné druhé místo. Ti třetí za námi byli o čtyřicet bodů - jedna kontrola, žádný velký náskok. A snad pár slov na závěr Abyste tedy konečně měli představu o tom, co to rogaining je, zkusím ho krátce a snad i přesně vystihnout: závod, ve kterém se až dvacet čtyři hodin můžete prodírat hustníky, topit se v bažinách a sbírat šrámy a klíšťata, jen proto, abyste jednou za čas mohli prohlásit, že máte opravdu dost, abyste mohli celý další den prospat a pár dalších dnů věděli o svých nohou, které vám za tento výlet patřičně vynadají.

Čas načtení: 2022-05-03 18:23:21

Das ist (noch) kein totaler Krieg – polemika s D-Fensem

Vážení a milí, dostal jsem hned od několika čtenářů odkaz na D-Fensův prvomájový článek „Wollt ihr den totalen Krieg?“, ve kterém se provozovatel serveru vypořádává se současnou situací. A k tomu samozřejmě dotazy, co si o něm myslím. Jelikož nemá moc smysl na tak opakované otázky odpovídat separátně, a jelikož ten výše zmíněný článek podle mého názoru reprezentuje sice asi menšinovou, ale nezanedbatelnou perspektivu na pravici, rozhodl jsem se na něj zareagovat určitou polemikou. Nebude to kompletní rozbor „řádek po řádku“, to by byla nuda, a navíc by to bylo zbytečně nepřátelské. Ale některé ty věci vidím zásadně jinak a pokusím se vyargumentovat „proč“. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů Začněme těmi několika položkami, na kterých se shodneme. O těch nemá moc cenu se rozepisovat, „ano“ je kompletní věta. Dodám ale aspoň nějaké zpřesňující detaily. Text z původního D-Fensova článku bude vždy vysázen jako citát. „Doufám, že Ukrajinci Rusáky z jejich země vyženou, a to čistě jen proto, že tak je to správně.“ Yep. „A pokud chce někdo válčit tady v Čechách, ať se sebere a odjede tam, není to tak daleko a pan premiér slíbil abolici.“ Však jo, ostatně se tak i děje. Pokud vím, dobrovolníků je relativně málo, oni ostatně Ukrajinci berou jen lidi s vojenským výcvikem – což je v mladších generacích české populace vzácnost. „Vzhledem k antagonistické povaze konfliktu skončí konflikt, až jedné ze stran dojdou síly.“ Ano, je to opotřebovávací válka a ty vesměs končí vyčerpáním jedné ze stran. „To je ale zase než spekulace, ve skutečnosti nikdo neví, kde se soudruh Putin zastaví, stejně jako před třemi měsíci nikdo spolehlivě nevěděl, zda napadne Ukrajinu.“ Pravda, byť zde nutno říci, že toto je věc, kterou můžou ostatní státy svou aktivitou ovlivnit a také tak činí. Spekulacím se ale stejně nelze úplně vyhnout. D-Fens sám za chvíli spekuluje o tom, že nově vzniklá až pětiprocentní menšina Ukrajinců se už domů nikdy nevrátí. Taky je to spekulace, a ne zas tak jistá k tomu; hodně to bude záležet na tom, jak dlouho ta válka potrvá, jaký bude její výsledek, a kolik peněz se nalije do následné obnovy země. Pokud hodně, tak tam vzniknou zajímavá pracovní místa a zcela nová infrastruktura – může to hrát roli pull faktoru zpět. Život někde v Praze nebo Brně je proti Kyjevu či Charkovu dost drahý, a část těch lidí tam má (nepoškozený) nemovitý majetek. „…cenzuru prováděnou soukromými subjekty za laskavého dohledu bezpečnostních složek a provládních NGO v pozadí, vytváření Českomandnazoru, podporu udavačství a pronásledování lidí s nepovolenými názory včetně chlebíčkového teroristy.“ Ano, a kvůli tomu jsem se rozhádal i s řadou jinak solidních liberálů, protože tenhle proces, nebude-li zabrzděn, rozhodně neskončí u Ivanů šířících bludy na povel. Ten skončí mazáním skutečností a názorů nepohodlných panu ministrovi, tady funguje princip šikmé plochy docela spolehlivě. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů, které jsou dalšími kandidáty na likvidaci. Rusové překročili Rubikon Dobrá, tak se trochu podívejme na ty body, kde se naše perspektivy rozcházejí. Zásadní otázky na té celostátní úrovni jsou dvě. Otázka číslo 1: Je ve středně- až dlouhodobém zájmu ČR a potažmo i jiných států zpoza bývalé železné opony, aby si Rusko v té současné takzvané speciální operaci nabilo pěkně hubu a přišlo při ní o značnou část svých konvenčních sil? Na to já osobně říkám „ano“, jednak vzhledem k naší dlouhodobé historii s východem (však i D-Fens sám konstatuje, že z tohoto rohu nikdy nic pozitivního nepřišlo), jednak proto, že v tom Rusku se poslední léta systematicky kultivovala stará imperiální kultura, která ve zbytku Evropy dávno vymřela. Přečtete-li si například aspoň kus Základů geopolitiky od Alexandra Dugina, je to docela svistot, a přitom Dugin patří ke dvorním intelektuálům dnešní Ruské federace. Kdyby se reálně Moskva ve svém snažení omezila na nějakou tu Transnistrii, Krym a Donbas, asi by situace byla jiná. Ale po letech, kdy se celkem úspěšně soustředili na pouhé „rozesírání” v podobě drobných místních konfliktů, teď rozjeli mnohem větší válku a tím překročili Rubikon, který se nedá jen tak odpřekročit. Mají podstatně větší ambice, než by odpovídalo jejich schopnostem, což je u mocností vždycky průšvih. Tahle situace se dá korigovat v podstatě jen jedním způsobem, a to, že na té Ukrajině utrpí jejich staronové impérium porážku podobně jako v rusko-japonské válce (1905) nebo v první světové válce (1917). Taková porážka může, i když nemusí, vést k nezbytným reformám i přes jinak silně zakořeněnou potřebu zachovat tvář. Tak například o kus dál na Blízkém východě se sousední arabské státy nakonec naučily, že navážet se vojensky do Izraele se prostě nevyplatí. Bylo k tomu sice potřeba několik pokusů, ale nakonec tam ten mír, byť třeba chladný, přece jen nastal. Nicméně co se této otázky týče, skutečně lze mít zcela odlišné názory i mezi naprosto racionálními lidmi. Někdo třeba přikládá určitým rizikům větší váhu a určitým vyhlídkám váhu menší, pak mu to vyjde jako „ne“. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let Otázka číslo 2, podmíněná: Pokud tedy na otázku číslo 1 odpovíme „ano“, jaká aktivní opatření má za tímto účelem Česká republika přijmout? Odpovídá tomu situace v médiích? Mezi „0“ (v podstatě nedosažitelný stav, už od 90. let máme nějaké vojenské mise ve světě) a „totaler Krieg“ (musíte-li jej opravdu vyhlásit, je to znamení, že jste v pěkném loji) je celé kontinuum možných stavů. To, co poněkud vadí i mně, je značná vzdálenost „dvou střelek“: v médiích je skutečně střelka panující atmosféry někde tak na dvou třetinách, kdežto naše reálné zapojení do ukrajinského válečného úsilí je tak na jedné pětině ciferníku. Na rozdíl od D-Fense z toho ale nechci odvozovat, že třída nějakých méněcenných pisálků systematicky manipuluje s lidmi nadšeným hýkáním v médiích, nebo že by opravdu chtěla vidět české pluky valit se skrze Donbas na bídného Rusa. Coby člen týmu Echo 24 znám různých pisálků dost, sám jsem jeden z nich (a D-Fens snad není? Pokud se pisálek vyznačuje hlavně psaním, tak on píše ostošest už asi dvacet let déle než řada kariérních publicistů). Z tohoto vzorku mně známých novinářů bych řekl, že vysvětlení je podstatně jednodušší a není třeba tam automaticky předpokládat zlou vůli a manipulativní úmysly. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let. Většina z nás zažije něco takového jednou za život, asi jako přílet Halleyovy komety; na rozdíl od Halleyovy komety je to ale brutální a krvavý jev. Navíc máme díky technologii celkem unikátní proud videí a fotek přímo z bojiště, což má emocionální dopad. Někdo je v tomhle naprosto teflonový a steče to po něm, ale takové typy lidí zase většinou nejdou dělat do novin. Připočtěte skutečnost, že rok 1968 je tady dědičné trauma srovnatelné s Mnichovem, a že rozdíl proti dnešku je, že ti Ukrajinci teď (i když s významnou cizí pomocí!) udělali to, co tehdy naši předkové nikoliv, a co zde dodnes posiluje národní mindrák. Pak je ale celkem přirozené, že se daleko více a intenzivněji píše o válce než o pěstování cibulí nebo o oslavách Svátku práce. Samozřejmě by si ten novinář měl hlídat svoji dlouhodobou kredibilitu a pokud možno ověřovat informace z jiných zdrojů (u takového „Ghost of Kiev“ bylo celkem jasné, že jde o klasickou válečnou urbánní legendu srovnatelnou s naším protektorátním Pérákem), ale úplná emoční neutralita je asi v tak extrémní situaci nedosažitelná. Považoval bych ovšem skutečně za žádoucí, kdyby naši novináři trochu „zklidnili hormon“, a aby se ta naše mediální střelka vrátila aspoň do první půlky ciferníku, kde bezpečně trčí (a jen tak se nepohne) ta střelka reálná. Nepohnutelnost té reálné střelky je mimochodem dána hlavně tím, že na rozdíl od Britů či Poláků nemáme k žádné eskalaci svých závazků příslušné vojenské kapacity. S tím bezprostředně nikdo nic nenadělá, i kdyby se na vládě nebo v televizi řečnilo sebeohnivěji. Takové kapacity se budují léta, a za tu dobu se spektrum hrozeb beztak totálně promění. Neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství Dobrá, nyní k těm věcem totálně rozporným. Podívám se na tři. „Denně jsme tak zahrnováni nejrůznějšími detaily, jak ruská branná moc terorizuje civilní obyvatelstvo, krade jim majetek, mučí a popravuje zajatce a podobně. Na základě znalosti dějin různých dalších ozbrojených konfliktů z moderní historie jsem bohužel přesvědčený, že ukrajinská strana dělá to samé. Jen se o tom nedozvídáme, protože nám ji média idealizují. Ukrajinci jsou vykreslováni jako kreativní a čestní bojovníci, Rusové jako podlá pakáž. Jak naivní. Tohle je válka a všechny strany udělají všechno možné, aby se té druhé dostaly na kobylku.“ O pár řádek dál vyčítá D-Fens Ukrajincům, že „bez důkazů“ prohlašují referenda pořádaná Ruskem za zmanipulovaná. Tady ale činí totéž; to není konzistentní. Buď tedy ty důkazy máte, nebo odvozujete své přesvědčení na základě předešlých zkušeností. Ukrajinci nepochybně nejsou svatí, ale bojují na vlastním území. To jim vůči civilnímu obyvatelstvu zase dává trochu jiné motivace než útočníkovi. Platí to i v daleko extrémnějších scénářích. Vezmeme-li si třeba východní frontu za druhé světové války, tak frekvence různých znásilnění, rabování apod., kterých se na jaře 1945 dopustili někde kolem Odry ustupující Němci vs. postupující Sověti, nebyla ani přibližně stejná, a nebylo to přitom dáno tím, že by snad Třetí říše byla lidštější a mírumilovnější stát než SSSR. Ale ani ona nechtěla dělat takové věci vlastním občanům. Něco jiného jsou ti zajatci, tam si bohužel myslím, že se kompletní pravdu jen tak nedozvíme. Tam by ale bylo divné, kdyby k žádným zločinům typu poprav nebo mučení na ukrajinské straně nedošlo, vždyť i Spojenci na západní a italské frontě nějaké takové věci napáchali. (A to ani nemluvíme o Pacifiku, tam byla vzájemná nenávist válčících stran opravdu silná.) To bohužel od té války opravdu oddělit nelze. Mimochodem, z hlediska těch strategických cílů, tj. „dostat se na kobylku“, se zrovna excesivní ukrutnost nemusí vyplácet, a dokonce může být na škodu. Dává to protistraně motivaci bojovat do poslední kulky, i kdyby se třeba ocitla v situaci, kdy by bylo rozumnější se vzdát. Moderní zákony války nařizující slušné jednání se zajatci nemají jen etický základ. Je v nich i hodně poznaného pragmatismu, který je potřeba vynucovat i vůči vlastním vojákům; rozhodně neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství. Žádná událost není úplně izolovaná „Myslím, že žádný soudný člověk by neměl válku podporovat, za jakoukoli stranu, a to ani v případě, že zatím nekácí v jeho lese. Propojenost různých procesů a ekonomik má totiž za následek, že se v jeho lese kácí, jen to nevidí.“ Toť otázka. K rozpoutání války notoricky stačí jedna strana, všichni ostatní se v ní (nebo kousek vedle ní, což taky není příjemná pozice) ocitnou do nějaké míry vynuceně. I když se třeba předtím vztahy dlouho zhoršovaly, někdo ten Rubikon překročí jako první a ostatní na to musejí nějak reagovat. Válka je destruktivní už svojí samotnou podstatou a těch opravdu neutrálních hráčů, kteří dokážou dlouhodobě vycházet se všemi a nenaštvat nikoho, je poměrně málo. Taky to u nich mívá určité psychické následky, například určitá část dnešního švédského „hypersluníčkářství“ se dá vystopovat k mindráku ze skutečnosti, že za druhé světové války Švédsko notně zbohatlo na dodávkách surovin Třetí říši, kdežto sousedi si tu válku různou měrou odtrpěli. (Švýcaři mají v tomto směru kachní žaludky.) Lze si samozřejmě říci, že nám do Ukrajinců nic není a ať si je Putin pošlape dle libosti. Někdo si to zdůvodní ekonomickým pragmatismem, jako třeba v citovaném textu, někdo možná „koupí“ alternativní vysvětlení o tom, že ta Ukrajina Rusům vlastně patří právem. Ale nejsem si vůbec jist, nakolik se tímto postojem úspěšně vyhnete nějakému tomu „kácení ve vlastním lese” do budoucnosti. Světová politika se hraje na kola, žádná ta událost není úplně izolovaná, a dlouhodobá dějinná zkušenost říká, že projde-li agresorovi A, časem pokročí k nějakému B a později C – a někde v této abecedě dojdete k punktu, kdy se i ve vašem lese a na vašem území bude kácet ostošest. Jistotu samozřejmě nemáte, tu ohledně budoucnosti nikdy nikdo nemá, ale svoje rozhodování musíte založit na historickém precedentu, že „s jídlem roste chuť“ a země, která úspěšně pozřela jednoho či více svých sousedů, bude na mezinárodní scéně vystupovat o hodně bojovněji a agresivněji než dříve – protože získala (skutečností podložený) dojem, že se takový postup vyplácí, a že potenciální protivníci se nikdy na nic nevzmůžou. A takto bude nejspíš vystupovat i vůči vám. Pak je ovšem naopak celkem soudné snažit se ten proces zbrzdit nebo zastavit o něco dříve, než se k vám přiblíží „až na dostřel děla“. Je to jeden z důvodů, proč různé mezinárodní koalice vznikaly už ve starém Řecku, do kterého zase systematicky „lezla” sousední Persie. A vznikaly i mezi státy, které za jiných okolností měly dost nepřátelské vztahy mezi sebou (Sparta, Atény). Byla ruská armáda opravdu silná? „Rusko reálně disponuje silou, která už dávno měla srazit Ukrajinu na kolena.“ Tenhle druh tvrzení opakovaně slýchám od lidí starších 40 let, kteří si nosí v hlavě koncept Ruska coby nepřekonatelného medvěda a nějak nejsou ochotni jej opustit. Zároveň to často bývají lidé nedůvěřiví k médiím, stejně jako D-Fens, ba i více. (Opravdu to jde i více.) První problém je v tom přímém srovnání Ukrajiny a Ruska; dnes stojí za Ukrajinou reálně mnohem ekonomicky silnější koalice bohatých států, takže je to proxy válka jako vyšitá. Ale co ta druhá část výroku … kurňa, přátelé, odkud vlastně všichni víte, jakou Rusko reálně disponuje silou? Není to náhodou z médií? Nikdo z nás přece osobně inspektorem ruské armády nebyl. Všechno, z čeho v takových odhadech v mírové době vycházíme, jsou silně zprostředkované a profiltrované údaje odjinud. Podobně jako u soukromých firem, ani u armád se nedá jejich životaschopnost a funkčnost posoudit mimo krizové situace. Na přehlídkách lze předvést to nejlepší, co máte, a na veletrzích rozdávat krásné křídové letáky s impresivními čísly. V reálné krizi se ukáže, co se za nimi tedy skrývá ve skutečnosti. Jediným skutečně tvrdým a neošiditelným testem schopností ozbrojených sil je právě ta válka, a v ní zatím Rusové nepodávají nějaké extra výkony. K tomu se stačí podívat na mapy a časový vývoj, k tomu nemusíte slepě věřit nějakým propagandistům. * Nevěřím, že původní plán Kremlu byl ten, že se boje s regulérní ukrajinskou armádou potáhnou celé měsíce. Vybavujete si, jak státní agentura RIA Novosti už 26. února vydala a pak zase stáhla oslavný článek o tom, jak Rusko zavedlo na Ukrajině nový řád? Jistě, mohli jim to tam podvrhnout nějací hackeři, ale za pravděpodobnější scénář považuji, že jejich očekávání bylo, že organizovaný odpor se zhroutí během pár dní a zbydou maximálně nějací partyzáni v lese. * Nevěřím, že nepovedená expedice Rusů do bažin v okolí Kyjeva, kde pak při ústupu zanechali ohromné množství rozbité techniky (a Oryx měl problém to vůbec zpracovat), byla jen klamným manévrem na odvedení pozornosti odjinud. Na to byla krapet moc drahá. * Nevěřím, že Rusové počítali s potopením křižníku Moskva, nebo že současný postup-nepostup na Donbase či kolem Chersonu je vlastně záměr atd. * Nevěřím, že Rusům vyhovuje, že mediálně známé a široce oslavované jednotky jako VDV (parašutisté, kolem kterých panuje v Rusku slušný mediální kult) nebo Čečenci utrpěly na reálném bojišti krvavé ztráty. Zato se musím vracet ke knize Viktora Rezuna, píšícího pod pseudonymem Suvorov, která se jmenuje Můj život v sovětské armádě. Odehrává se o padesát až šedesát let v minulosti, ale je to „nářez“: víceméně v ní píše o obří Potěmkinově vesnici, ve které nic nefunguje, jak by mělo, strašně moc věcí se jenom předstírá, hodně se toho rozkrade, zašantročí, zanedbá, nadřízení se nezajímají o skutečný stav věcí – hlavně aby to vypadalo dobře navenek atd. Když jsem ji četl poprvé, říkal jsem si, že to možná trochu přibarvil pro západní publikum, aby se trefil do předsudků čtenáře. Ale současné výkony či nevýkony Rusů na Ukrajině jsou konzistentní s jeho líčením. A silovici, kteří dnes hrají rozhodující roli v Moskvě, jsou vesměs lidé, jejichž kariéra sahá až do pozdní sovětské éry. Kdyby v ruské armádě roku 2022 panovaly stejné poměry jako v té sovětské 60. let, asi by to nebylo zas takové překvapení. Nezmění-li se příliš samotné načálstvo, těžko čekat, že na úrovni řadového vojáka nebo řadového pluku to bude zcela jinak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2025-10-04 11:31:00

Habanec: Zaplaťpánbůh za miliardáře, pomáhá to všem. Těší ho i nárůst fanoušků

Loni projeli třetí ligou, teď o patro výš sledují podobnou jízdu Zbrojovky Brno. U lídra soutěže se fotbalové Ústí nad Labem inspiruje, jak připravit tým na útok na postup. „V minulé sezoně jsme měli abnormálně nadstandardní tým, platy, prémie i zázemí ve třetí lize. A Zbrojovka nám ukazuje, jak to má vypadat, když chcete být nadstandardní ve druhé lize a hrát vysloveně o postup. Tam zatím ještě nejsme,“ uznal ústecký kouč Svatopluk Habanec po páteční domácí porážce 0:1.

Čas načtení: 2025-10-04 11:31:00

Habanec: Zaplaťpánbůh za miliardáře, pomáhá to všem. Těší ho i nárůst fanoušků

Loni projeli třetí ligou, teď o patro výš sledují podobnou jízdu Zbrojovky Brno. U lídra soutěže se fotbalové Ústí nad Labem inspiruje, jak připravit tým na útok na postup. „V minulé sezoně jsme měli abnormálně nadstandardní tým, platy, prémie i zázemí ve třetí lize. A Zbrojovka nám ukazuje, jak to má vypadat, když chcete být nadstandardní ve druhé lize a hrát vysloveně o postup. Tam zatím ještě nejsme,“ uznal ústecký kouč Svatopluk Habanec po páteční domácí porážce 0:1.

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 08:02:04

Jak demokratický Západ hájí své „hodnoty“ i za cenu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti

Západ ve skutečnosti vyznává pouze dvě hodnoty. Zisk a dividendy. Postup EU a většiny jejich členských států v reakci na tureckou agresi ukazuje, že politici západních zemí jsou ochotni ze sebe udělat neuvěřitelně směšné figury jen proto, aby nenarušili zisky nadnárodních korporací kdysi evropského původu. A výplatu dividend, k jejichž tvorbě přispívá i ničení pracovních míst v EU a které z části slouží i k vyzbrojování budoucího nepřítele evropských zemí. Už celý měsíc trvá turecká agrese s poetickým názvem „Pramen míru“, která ohlášeně a očekávaně začala po stažení amerických sil ze severní Sýrie. Cílem agrese je dobytí severovýchodní Sýrie zvané Rojava / Západní Kurdistán, obývané převážně Kurdy, ale i křesťany a Araby, a její přetvoření na „bezpečnou zónu“, do níž mají být nastěhováni arabští uprchlíci z dob syrské občanské války, kteří už v Turecku dost vadí. Kurdové, křesťané a Arabové v Rojavě, jejichž spojené Syrské demokratické síly (SDF) odrazily útok Islámského státu (ISIL), žili pokojně v uspořádání, které i přes určité nedostatky bylo a je tím nejdemokratičtějším zřízením, jež lze v dané oblasti nalézt. Respektuje nejen různá náboženství, ale i ženy, které pod severosyrskou samosprávou mají stejná práva a postavení jako muži. Svědčí o tom i množství žen v uniformách SDF, křesťanských milic HSNB a dalších. Ženy z těchto jednotek už také mají mnoho mrtvých. Po bojích s velkými ztrátami na životech civilistů a vyhnání 300 tisíc obyvatel z jejich domovů bylo 17. října Američany a Turky dojednáno příměří, během kterého se kurdské jednotky SDF měly stáhnout na 32 kilometrů od hranic s Tureckem v pásmu dlouhém přes 400 kilometrů. Kurdů se nikdo na nic neptal. Proturečtí syrští džihádisté, někdejší „umírnění rebelové“, kteří vedou většinu pozemních bojů na území Sýrie, ho samozřejmě nedodržovali a bojovalo se dál, za tureckého bombardování. Velký boj se sváděl o hraniční města Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Serékaniyé, které nakonec padly do rukou džihádistů a začaly masakry civilistů. V době příměří! Toto takzvané příměří potvrdila dohoda mezi Putinem a Erdoganem v úterý 22. října za stejných podmínek: Kurdové se stáhnou z oblastí, které uhájili před ISIL a podél hranic budou hlídkovat společné turecko-ruské patroly dohlížející na řádný odchod SDF. Rusko jen tak mimochodem zaručilo civilnímu obyvatelstvu bezpečí. Tedy na papíře. Toto oficiální příměří trvá dosud – a stále se bojuje. Jak 8. listopadu napsal na svém twitteru generál SDF Masloum Abdi: „Od začátku „příměří“ padlo 182 bojovníků SDF a byly zabity desítky civilistů. Dalších 30 tisíc civilistů nově vyhnal turecký agresor z jejich domovů a 1100 km2 bylo nově okupováno.“ Po dobu trvání agrese padly stovky bojovníků SDF a zabity byly stovky civilistů. Uprchlíků je kolem 400 tisíc. Kdysi se tomu říkalo „etnické čistky“. Zprávy o nedodržování příměří chodí po celou dobu. Svědectví vydávají fotografové, vojáci, zdravotníci a lékaři – marně. Kvůli údajnému příměří zrušil prezident Trump vlažné sankce vůči Turecku. A stejně nyní postupuje i Německo, jehož ministr zahraničí Heiko Maas (SPD) označil turecké dodržování příměří za důvod, proč blokovat neslané nemastné sankce, které na Turecko po dlouhém a ostudném váhání navrhla uvalit rezoluce Evropského parlamentu. Člověk se marně ptá, proč si Erdogan může dovolit beztrestně anektovat cizí území, zabíjet civilisty, dokonce používat chemické zbraně, což sice dosud nebylo oficiálně potvrzeno, ale lékaři z místa jednoznačně trvají na tom, že byl proti civilistům použit bílý fosfor. Jiný diktátor byl za „zločiny proti vlastnímu lidu a použití chemických zbraní“ postaven na oficiální světový pranýř a byly proti němu vyhlášeny rozsáhlé sankce. Dokonce se mu říká „řezník Assad“. Aniž bych chtěla zlehčovat zločiny baasistického režimu, Erdogan je také slušný pronásledovatel vlastního lidu, a to nejen příznivců hnutí duchovního Fettuláha Gülena, kterého viní z pokusu o puč v roce 2016, ale zejména Kurdů. V současném vzepětí nacionalistických a válečných vášní v Turecku se ještě zvýšily perzekuce proti této národnostní menšině, obžalované na principu kolektivní viny z „terorismu“. Ve vězeních se ocitly další stovky lidí, kteří si dovolili kritizovat „Pramen míru“. Pokrytecké chování Západu i Ruska má dva důvody. Za prvé jsou to ekonomické zájmy. Velké evropské koncerny jako Mercedes, Siemens a Renault mají v Turecku továrny větší než ve svých zemích. A kdyby je Erdogan zestátnil za „podporu terorismu“, šlo by o citelný úbytek dividend. Turecko je také skvělý odběratel zbraní. Jak Afrín loni, tak Rojavu dnes válcují německé tanky Leopard s džihádistickými posádkami. A Rusko poté, co domluvilo dodávku systémů S 400, považuje Turecko také za dobrého obchodního partnera. Další důvod je „strategický“. Turecko je pevnou součástí NATO, jak hlásají představitelé členských států včetně generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. I zmíněný německý ministr zahraničí Maas hájí svůj appeasement vůči Turecku tím, že jiný postup by Erdogana uvrhl do náruče Ruska a Číny. A touto nadějí se zřejmě opájí i Putin – že Turecko odejde od NATO, případně bude sloužit jako ruský trojský kůň v Alianci. Proč by ale Erdogan odněkud odcházel, když takto má veškeré výhody a naprostou beztrestnost z obou stran? To velké stratégy nenapadlo. Naprosto geniálním tahem pak byla dohoda s Tureckem o uprchlících, která EU staví do pozice kasičky třesoucí se strachy. Kdykoli stačí říct – pošlu vám uprchlíky, když mi nepomůžete vytvořit „bezpečnou zónu“, a Evropa nevidí, neslyší a platí. Navzdory evropské úslužnosti začal Erdogan v pondělí 11. listopadu s „odsunem“ evropských bojovníků ISIL ze svých vězení do Evropy. Vskutku, kdo má takové spojence, už nepotřebuje nepřátele. Turecko tedy hájí naše „západní hodnoty“. Čím dál víc lidí si ale klade otázku, co za hodnoty hájí džihádisté vražděním civilistů, popravami zajatých bojovníků nejen SDF, ale i syrské vládní armády, hanobením mrtvol především žen, rabováním opuštěných domů a obchodů a cílenými útoky na zdravotníky, sanitky a nemocnice. Čím dál více se džihádisté zaměřují také na křesťany, zejména arménské. Navazují tak na genocidu Arménů z roku 1915. Přicházejí zprávy o ničení a rabování křesťanských kostelů. V pondělí 11. listopadu byli v Kámišlí cíleně zavražděni dva kněží katolické arménské církve a třetí byl těžce zraněn. Současné boje mezi SDF spolu se Syrskou arabskou armádou na jedné straně a protureckými džihádisty na straně druhé se odehrávají v oblasti města Tal Tamer, kde žije křesťanská menšina. Mnoho jich už muselo opustit své domovy a pouhá existence křesťanů na Středním východě je při postupu turecké armády a jejich „proxies“ čím dál ohroženější. Vymazání čehokoli, co nepatří k radikálnímu islámu, je stabilní součástí turecké invazivní politiky. V Afrínu se džihádisté zaměřili na jezídy, které nutili pod hrozbou smrti konvertovat k islámu a zničili jim desítky svatyň. V Rojavě jsou cílem kromě Kurdů samých převážně křesťané a jejich symboly. Evropa na to neříká nic, na své křesťanské kořeny už dávno rezignovala. Čím pak jsou naše západní hodnoty vznešenější než ty čínské a ruské? A jde skutečně o hodnoty? O tom mnohé vypovídá i fakt, že poté, co se američtí vojáci stáhli z Kurdy obydlených území a nechali jejich obyvatele Turecku napospas, posílili svá postavení na syrských ropných polích. Krev je levná, ropa je drahá. To jsou naše skutečné hodnoty? Neměli bychom se rázně ozvat svým vládám, že pro to opravdu nemáme pochopení? A že nehodláme obchodní zájmy koncernů hájit tak dlouho, dokud turecká armáda doplněná džihádisty nebude na předměstí Prahy, Berlína nebo Bruselu? Naše země je, díkybohu, na té osvícenější straně. Proti agresi se opakovaně vyslovil nejen prezident Miloš Zeman, ale i Karel Schwarzenberg a pak především Česká pirátská strana, jejíž předseda Ivan Bartoš je součástí všech prokurdských aktivit od loňské agrese do Afrínu a postupuje v souladu s Kurdským občanským sdružením v ČR. Konalo se několik demonstrací, které útok jednoznačně odsoudily a kde promluvili i další politici a kurdští aktivisté. Poslanecká sněmovna ČR pak přijala usnesení, které tureckou agresi jednoznačně odsuzuje. Na půdě Evropského parlamentu zvedl otázku turecké agrese v den jejího začátku, tedy 9. října, europoslanec Ivan David (SPD) za frakci Identita a demokracie (ID). Bohužel tehdy se o rezoluci proti Turecku nesmělo ani hlasovat a pozdější rezoluce je vůči Turecku tak citlivá, že neznamená prakticky nic. Neobsahuje ani povinný zákaz vývozu zbraní ani zastavení plateb z rozpočtu EU do Turecka. Její účinnost asi nejpřesněji vystihuje odstavec, který stanoví, že „protiturecké ekonomické sankce by neměly poškodit tureckou ekonomiku“.

Čas načtení: 2024-03-20 12:05:00

ONLINE: Liberec - Sparta. Tygrům bude chybět obránce, dostal trest

Sparta už dnes může slavit postup do semifinále! Pražané vedou v sérii s Libercem po úterní výhře 5:3 už 3:0 na zápasy. Dokonají dnes postup v nejrychlejším možném čase? Bílí Tygři se budou muset obejít bez dalšího hráče, jednozápasový trest za faul na Miroslava Formana dostal americký obránce Ian McCoshen. Třetí utkání série startuje v 17 hodin, sledujte ONLINE přenos na webu iSport.cz.

Čas načtení: 2023-08-27 21:53:55

Ona byla jako rákos. On jako oheň. Příběh královy třetí ženy

Když jsem poprvé držela v ruce román Jindřišky Kracíkové Králova třetí žena, hned jsem se nadchla pro grafické ztvárnění Cyrila Gaji. Jednak velmi pěkně propracovaná obálka a pak rovněž uvnitř knihy působivé černobílé ilustrace. Málokdy se setkávám s knihami pro dospělé čtenáře, které kromě textu nabízejí i skvělý vizuální dojem, díky němuž máte pak skutečně vážný problém s klidným svědomím někomu dalšímu knihu půjčit. Jeden král a tři ženy Králova třetí žena vás zavede do hluboké historie, do městského státu na kenaanském pobřeží za vlády krále Jakinela. Ve snaze udržet mír ve své zemi, zaštiťuje si přízeň okolních států svazkem s jejich ženami. Nic neobvyklého pro tehdejší dobu a kulturu. Klid zbraní má tak nejprve zajištěný u Egypta, z jehož země získal nádhernou první manželku, Meri-Amún. Je dominantní, pyšná, skvostná, chytrá. Před ostatními budí respekt i úctu. Nicméně její srdce příliš velkou radostí pro nový domov a vládce nehoří. Druhou ženou se Jakinelovi stala Chetitka Daniti. Těžko zvládá místní jazyk a není tak uhrančivá jako Meri-Amún. Po příchodu třetí ženy se uvnitř paláce dostává do nepříjemného soukolí mezi dvěma sokyněmi. Je těžké najít pravé přátelství v místech, které sice skví přepychem a možná by po něm leckterá jiná žena zatoužila, ale kde vládnou zákeřné intriky. Udržet si pozici oblíbené ženy není pro žádnou z nich vůbec snadné. Měla by být pro krále přitažlivá, ale primárně by měla stvrdit svou pozici tím, že vladaři porodí syna. To vše nese svá úskalí. Je to nevyrovnaný boj plný stresu. A pak s každým rostoucím břichem narůstá nevraživost. Žádné slitování: nikdo není v bezpečí. Přitom pokud by mělo dojít k nějaké nešťastné “nehodě” či falešnému obvinění, je potřeba vše zařídit tak, aby ani kapka pochybnosti o vině před zraky svého pána nepadla na žádnou z nich. Bintaja Třetí žena, Bintaja, jež nese titul knihy, přichází na dvůr jako mladé děvče, jež se vyzná v bylinkách, je vzdělaná, chytrá a zpočátku v uvědomění si zákulisních intrik docela naivní. Podřizuje se roli další z vyvolených žen; nic jiného jí nezbývá. Avšak když cestou z Uruku do vladařského sídla blíže poznává svého chotě, jehož pro tyto chvíle získává celého pro sebe, oddává se mu s upřímnou láskou. Ano, je zamilovaná, v tu chvíli opravdově šťastná. Brzy po příjezdu musí rychle vystřízlivět a o to víc si uvědomit, že se o svého krále bude muset dělit. Úžasně zpracovaný příběh Příběh vás pohltí velmi příjemným literárním stylem, pestrým psychologickým zpracováním postav a od druhé poloviny knihy i výrazným napětím. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu neměla ani ponětí, jak to celé dopadne. A ačkoliv se chci bránit, abych třeba omylem neudělala nějaký spojler, přesto si dovolím přidat drobnost, která ve vás určitě probudí další zvídavost: Tam, kde by jiní autoři již skončili, Jindřiška Kracíková pokračuje dál. A má to smysl: Díky tomu se rozšíří pohled chápání vědomí mezi životem a smrtí tak, jak bylo běžné pro starověké kultury s jejich rozmanitostí různých božstev a podmínek odchodu do podsvětí. Že jisté vědomí těch, co už nemohou být běžně mezi námi, tu stále je, dokud se neučiní patřičné kroky, aby vše proběhlo správně. Svět lze opustit nejen přirozenou smrtí, ale v tehdejší době snad častěji kvůli královskému výslovnému rozkazu, zradou, nemocí, zlým úmyslem nebo během vojenské obrany před útoky mořských národů. A stejně ti, kteří jsou ještě na rozcestí, mohou pomoci rozřešit nedokončený úkol, otevřít oči a přivézt k pravdě. Je to bohatý příběh vzájemného poznávání osob v paláci i mimo něj, příběh o nově vznikající manželské lásce, která je tak odlišná oproti dnešnímu pojetí. Přes všechny vroucí city Bintaja musí přijmout fakt, že by nikdy ani ona, ani žádná další, neměla nutit vladaře k volbě, aby byla jeho jedinou ženou a milenkou. Musí vždy dbát své role a dodržovat společenská pravidla. Protože trest, který by mohl nastat, může být až nezvratný. Avšak různé okliky a manipulace mohou přesto strhnout pozornost žádoucím směrem. Takzvaně ukrojit si ze svého dílu větší kus… Brzy po příjezdu třetí ženy atmosféra v paláci houstne. V sázce je hodně. Nebezpečí je cítit na každém rohu: Když jde o moc, nehraje se fair play. Nebudu prozrazovat žádné detaily, protože byste se okradli o to nejlepší, jak se nakonec příběh rozuzlí. A nad všechna očekávání vás bude autorka stejně čtenářsky příjemně šokovat. Život ve starověku Velmi příznivě hodnotím popisování každodennosti starověku, informace o bylinkách, rituálech, vzájemné vztahy, jejich posilování a oslabování ve společenském hierarchickém žebříčku. Líbilo se mi postupné poznávání a vývoj charakteristik postav, upřímnosti, lži i zaslepenost krále, jež časté rozepře a stížnosti svých manželek považoval někdy jen za přehnané ženské nepodstatné pletichy; stejně tak, jak se nechal jindy ošálit našeptávači, aby následně v sobě byl nucen nést tíhu viny za některé skutky. Překvapil mě i jeho vztah s otcem třetí manželky, jenž přichází jako moudrý muž a vzájemně spolu nacházejí porozumění a pochopení, jako by spíš než otcem byl v podstatě hlavně mužem, tím, jenž vládne. Králova třetí žena by měla určitě přitáhnout vaši pozornost Od studií na vysoké škole trochu upozaďuji historické romány z obav z  přehnané fabulace, díky níž se děj mnohdy až příliš odklání od skutečných reálií. Nakonec jsem chycena do pasti, protože ztrácím důvěru k textu. Ale v tomto případě jsem byla skutečně nadšená! Musím se přiznat, že mě Králova třetí žena dostala: Text působí zcela věrohodně, je zábavný a poutavý. Bezpochyby ho doporučuji všem čtenářům, kteří si chtějí užít skutečně zajímavý příběh, historicky zasazený do dob dávno ještě před naším letopočtem. Stejně tak velmi příznivě oceňuji vzadu vypsaný seznam hlavních a vedlejších postav, bohů, významných míst a ostatních pojmů. Ukázka Jindřiška Kracíková Jindřiška Kracíková vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. K prohloubení jejího zájmu o literaturu, a zejména o překlad, významně přispěl úspěch v překladatelské soutěži Jiřího Levého 2000/2001, v níž získala ocenění v kategorii Poezie za maqámu Sefardští básníci od Jehudy al-Charízího (12.–13. stol). V následujícím období se al-Charízího dílem zabývala dál a publikovala překlady v časopisech Nový Orient a Tvar. Mezi další autory, jejichž myšlenky zprostředkovala českému čtenáři, patří Ruth Bondyová, Josl Birstein, Dorit Pelegová a Henri Bacry. Své vědomosti a zaujetí pro svět starověkého Předního východu autorka vtělila do románu Králova třetí žena, nadčasového příběhu o mezilidských vztazích, zodpovědnosti a chybách, který poodhaluje roušku bohatství tehdejších velkých kultur: egyptské, kenaanské, mezopotámské a chetitské. MB

Čas načtení: 2025-02-03 22:24:04

Tým De Rooy s pneumatikami Goodyear OFFROAD úspěšný na Rallye Dakar 2025

Tým de Rooy, jehož oficiálním dodavatelem pneumatik je i letos značka Goodyear, dokončil letošní 47. ročník Rallye Dakar v polovině ledna ve skvělé formě. Aleš Loprais vyhrál poslední etapu a připsal si tak pět vítězství na pěti z celkem dvanácti etap závodu. Rallye dokončil na třetím místě v celkovém pořadí kamionů. Vaidotas Žala za volantem druhého vozu […]

Čas načtení: 2026-04-23 09:14:00

Inovativní systémy CATL s kombinací různých chemických složení přinesou nový rozměr zážitku z mobility na nové energie

Peking (Čína) 23. dubna 2026 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost CATL dnes v Pekingu uspořádala akci Den super technologií, na které představila baterii Shenxing pro superrychlé nabíjení třetí generace, baterii třetí generace Qilin, zhuštěnou baterii Qilin, superhybridní baterii druhé generace Freevoy, sodík-iontovou baterii Naxtra a plně integrované řešení pro superrychlé nabíjení a výměnu baterií. Tyto inovace jsou navrženy tak, aby uspokojily rozmanité potřeby mobility v různých scénářích použití.Na akci Dr. Wu Kai, hlavní vědec společnosti CATL, systematicky osvětlil příslušné silné stránky, omezení a cesty vývoje různých chemických složení. Poznamenal, že baterie LFP (lithium-železo-fosfát) se blíží své teoretické hranici energetické hustoty, což ji činí vhodnější pro technologický plán zaměřený na extrémně rychlé nabíjení k dosažení optimální rovnováhy. Díky vysoké energetické hustotě si baterie NCM (nikl-kobalt-mangan) udržuje vedoucí pozici v globální konkurenci, což podtrhuje, že energetická hustota zůstává klíčovým měřítkem pro vedoucí postavení. Sodíkové iontové baterie nabízejí široký potenciál pro extrémní teploty a aplikace v oblasti skladování energie. Ať už z pohledu diferencovaných potřeb spotřebitelů, nebo z hlediska energetické bezpečnosti a sociálního rozvoje, musí odvětví lithium-iontových baterií usilovat o koordinovaný vývoj napříč několika chemickými systémy.Robin Zeng, předseda představenstva a generální ředitel společnosti CATL, na konferenci zdůraznil, že průmyslové inovace musí být poháněny důsledným vědeckým přístupem. Aby se čínské technologie prosadily na globálním trhu, nestačí pouze rychlost a rozsah, ale záleží také na kvalitě inovací, schopnosti ověřovat výsledky a důvěryhodnosti značky.Baterie Shenxing třetí generace pro superrychlé nabíjení: superrychlé nabíjení a mimořádně dlouhá životnost již nejsou vzájemně neslučitelnéZ elektrochemického hlediska závisí zvýšení rychlosti nabíjení při zachování životnosti baterie na jednom hlavním faktoru: nárůstu teploty, nikoli na udržovacím proudu. Jak ukazuje Arrheniova rovnice, zvýšení teploty baterie o 10 °C může zhruba zdvojnásobit rychlost vnitřních vedlejších reakcí, což je jev, který může výrazně zkrátit nabíjecí cyklus.Baterie Shenxing pro superrychlé nabíjení třetí generace řeší problém tvorby a odvodu tepla prostřednictvím tří hlavních opatření. Jsou to snížení produkce tepla během provozu, silnější šíření tepla a přesnější regulace. Výsledkem je, že po 1000 úplných cyklech zůstává retence kapacity baterie nad 90 %, čímž se dosahuje optimální rovnováhy mezi extrémně rychlým nabíjením a mimořádně dlouhou životností.Nejnovější baterie Shenxing pro superrychlé nabíjení třetí generace dosáhla údajně nejvyššího výkonu v oboru: ekvivalentní nabíjecí rychlosti 10C a špičkové nabíjecí rychlosti 15C. Nabíjení z 10 % na 35 % SOC (stavu nabití) trvá pouhou 1 minutu; z 10 % na 80 % SOC trvá 3 minuty a 44 sekund; a z 10 % na 98 % SOC trvá 6 minut a 27 sekund. I při extrémně nízkých teplotách −30 °C trvá nabíjení z 20 % na 98 % SOC přibližně 9 minut.Kromě toho je systém díky kombinaci technologie samozahřívání baterie s plně integrovanou sítí pro superrychlé nabíjení a výměnu baterií navržen tak, aby umožňoval superrychlé nabíjení při nízkých teplotách, které není omezeno nabíjecími stanicemi – nabízí tedy jak rychlé nabíjení, tak výměnu baterií.Baterie Qilin třetí generace: lehčí, výkonnější, prémiovější – nová definice dokonalosti elektromobilůV minulosti se dosažení dlouhého dojezdu u prémiových elektromobilů s LFP bateriemi opíralo pouze o přidání větší kapacity, což je přístup, který nevyhnutelně ohrožuje nízkou hmotnost vozidla.Baterie Qilin třetí generace je navržena pro prémiové elektromobily s dlouhým dojezdem, dosahuje energetické hustoty článků 280 Wh/kg a umožňuje dojezd 1000 km při podpoře superrychlého nabíjení 10C.Baterie poskytuje špičkový výkon 3 MW, což je dvojnásobek výkonu závodní baterie Qilin druhé generace, která se představila na Nürburgringu (1330 kW).Celý bateriový modul váží pouhých 625 kg. Ve srovnání s ekvivalentními systémy LFP to představuje úsporu hmotnosti 255 kg a úsporu místa 112 litrů. Ulehčení přináší mimořádně významné výhody:Spotřeba energie na 100 km klesá o více než 6 %, což představuje úsporu přibližně 0,78 kWh na 100 km. U vozového parku o velikosti jednoho milionu vozidel, která najedou ročně 20.000 km, to odpovídá úspoře elektřiny ve výši 156 milionů kWh a snížení emisí CO₂ o 78.500 tun.Zlepšení výkonu a bezpečnosti zahrnují zkrácení zrychlení z 0 na 100 km/h o 0,6 sekundy, zkrácení rizikového okna při předjíždění o 12 %, zvýšení rychlosti při testu s losem o 8 %, snížení úhlu náklonu karoserie o 6,5 %, zvýšení schopnosti vyhýbání se překážkám o 15–25 % a zkrácení brzdné dráhy přibližně o 1,44 metru.Zvýšila se odolnost, životnost komponentů podvozku se prodloužila o 40 % a životnost pneumatik o více než 30 %, čímž se intervaly výměny prodloužily nejméně o 10.000 km. Ušetřených 112 litrů prostoru umožňuje zvýšit strop v kabině nejméně o 18 mm.Na základě národní normy NP (bez tepelného šíření) je bezpečnost posílena prostřednictvím „tepelně-elektrického oddělení“, přičemž každý článek obsahuje samostatný uzavřený odvodní kanál, který izoluje tepelné jevy a zabraňuje jejich šíření, čímž zajišťuje, že „teplo jde tepelnou cestou a elektřina elektrickou cestou“.Zhuštěná baterie Qilin: technologie letecké třídy poprvé použitá v osobních automobilechZhuštěná baterie Qilin poprvé aplikuje technologii letecké třídy na osobní automobily a dosahuje energetické hustoty článku 350 Wh/kg a objemové energetické hustoty 760 Wh/l, čímž stanovuje nový rekord pro sériově vyráběné baterie. To umožňuje dojezd 1500 km u sedanů a přes 1000 km u velkých SUV, přičemž hmotnost bateriového modulu je udržována pod 650 kg.Tato zhuštěná baterie je vybavena katodou s vysokým obsahem niklu a anodou z křemíku a uhlíku s nízkou roztažností, což zvyšuje energetickou hustotu o 50 Wh/kg. Její pouzdro z titanové slitiny letecké kvality, které je první svého druhu, snížilo tloušťku o 60 % a hmotnost o 30 %, přičemž ztrojnásobilo pevnost jednotky a přineslo další zvýšení energetické hustoty o 20 Wh/kg.Tato technologie vychází z programu CATL pro elektrické letectví, v rámci kterého systémy o hustotě 500 Wh/kg absolvovaly první letové testy na čtyřtunovém letadle a další testy probíhají na letadlech o hmotnosti přesahující 8 tun.Nahrazení kapalného elektrolytu zhuštěným systémem eliminuje rizika spojená s únikem a hořením, čímž se dosahuje stavu „žádná kapalina, která by mohla uniknout, žádná kapalina, která by se mohla vznítit“. Současně společnost CATL zavedla nový kompozitní sběrač proudu, který v extrémních případech vnitřního zkratu funguje jako rychlá samovratná pojistka.Superhybridní baterie Freevoy druhé generace: hybridy vstupují do éry čistě elektrického dojezdu 600 kmSuper hybridní baterie Freevoy druhé generace rozšiřuje dojezd na čistě elektrický pohon až na 600 km a standardizuje superrychlé nabíjení 10C. Je průkopníkem „super hybridní technologie“, která integruje materiály LFP a NCM prostřednictvím míchání s rovnoměrným gradientem, přičemž krystalová struktura olivínu LFP slouží jako základní páteř, což umožňuje rovnoměrnou hybridizaci materiálů LFP a NCM na úrovni práškových částic.Tím se dosahuje energetické hustoty 230 Wh/kg a zvyšuje se dojezd o více než 15 % bez zvýšení hmotnosti baterie ve srovnání s jednoduchými systémy LFP. To umožňuje plné pokrytí od běžného rodinného použití až po špičkové, všestranné hybridní scénáře a poskytuje optimální řešení pro různé aplikace.Verze LFP nabízí dojezd až 500 km na čistě elektrický pohon, což umožňuje „nabíjení jednou týdně“ pro každodenní dojíždění. Verze NCM dále rozšiřuje dojezd na čistě elektrický pohon nad 600 km, přičemž celkový dojezd vozidla přesahuje 2000 km, což umožňuje plynulý zážitek z dvojího využití jak pro každodenní jízdu na elektřinu, tak pro cestování na dlouhé vzdálenosti.Systém poskytuje při plném nabití okamžitý výkon 1,5 MW a při 20 % stavu nabití (SOC) udržuje výkon 1,2 MW, čímž řeší problém poklesu výkonu při nízkém nabití. V terénních podmínkách, kde je zapotřebí výkon přesahující 350 kW, poskytuje systém více než trojnásobek požadovaného výkonu, čímž zajišťuje konzistentní výkon i při nízkém stavu nabití.Mezi bezpečnostní prvky patří zesílený spodní povlak schopný odolat nárazové energii 1500 joulů (desetinásobek národní normy) a vodotěsné těsnění, které umožňuje nepřetržité ponoření do hloubky 2 metrů po dobu více než 200 hodin bez snížení výkonu.Sodík-iontová baterie Naxtra: dosažení zavádění sodík-iontových baterií do výroby v řádu GWhSodík-iontová baterie Naxtra představuje pro společnost CATL přechod od laboratorního průlomu k velkovýrobě. Systematickým překonáváním stovek technických výzev dosáhla společnost CATL zavádění do výroby v řádu GWh.V roce 2026 společnost CATL úspěšně vyřešila čtyři klíčové překážky v odvětví hromadné výroby sodíkových iontových baterií – extrémní regulaci vody, tvorbu plynu v tvrdém uhlíku, přilnavost hliníkové fólie a samotvarující se anodové systémy – a připravila tak půdu pro spolehlivé nasazení ve velkém měřítku. Sodíková iontová baterie Naxtra by měla vstoupit do plné hromadné výroby do konce roku 2026.Integrovaná síť rychlonabíjení a výměny baterií: jednotná architektura doplňování energieSpolečnost CATL rovněž představila integrovanou síť rychlonabíjení a výměny baterií, která je koncipována jako jednotný systém namísto samostatných řešení a opírá se o tři vzájemně se doplňující pilíře – domácí nabíjení, veřejné nabíjení a výměnu baterií – s cílem vytvořit optimální ekosystém pro doplňování energie. Všechny výměnné stanice pro osobní automobily „Choco-Swap“ a těžká nákladní vozidla „QIJI“ budou vybaveny systémy rychlého nabíjení Shenxing, což umožní skutečnou synergii mezi nabíjením a výměnou, kdy každá stanice slouží jednak jako uzel pro výměnu baterií, jednak jako centrum pro vysokovýkonné nabíjení.Integrované stanice pro nabíjení a výměnu baterií jsou vybaveny sdílenými kompaktními rozvodnami a nabíjecími moduly, což snižuje počet kroků při přeměně energie a celkové ztráty energie o více než 13% bodů ve srovnání s konvenčními nabíjecími stanicemi vybavenými úložišti. V nouzových situacích mohou baterie stanice vybíjet přímo do nabíjecích stojanů, čímž se míra využití zařízení zvýší na více než 85 %. To umožňuje servisní kapacitu 3× na jedno parkovací místo ve srovnání s konvenčními nabíjecími stanicemi vybavenými úložištěm, zatímco fixní investiční náklady na segment supernabíjení jsou sníženy na pouhou pětinu srovnatelných systémů.Společnost CATL uvedla na trh baterii Choco-Swap #26 s vysokonapěťovou architekturou 800 V. První verze je k dispozici v provedení s kapacitou 75 kWh, přičemž v budoucnu budou následovat varianty s vyšší kapacitou, které budou plně kompatibilní s vozidly segmentů B až C s napětím 800 V. Díky tomuto uvedení na trh rozšíří systém Choco-Swap své pokrytí na kompletní škálu vozidel od modelů segmentu A0 až po segment C.Pokud jde o rozšiřování sítě, společnost CATL plánuje do konce roku 2026 vybudovat 4000 integrovaných stanic pro nabíjení a výměnu baterií, které pokryjí téměř 190 měst a celostátní dálniční síť zahrnující 12 vertikálních a 11 horizontálních koridorů. K dnešnímu dni již vybudovala síť Choco-Swap 1470 stanic v 99 městech a její rozšiřování se nadále zrychluje.Společně s automobilkami a energetickými partnery bude CATL spoluvytvářet „sdílenou síť pro dobíjení a výměnu baterií“ založenou na sdílení technologií, plynulém připojení a společných investicích. Mezi počáteční partnery patří Changan, Chery, GAC, Seres, SAIC-GM-Wuling a BAIC, přičemž cílem je vybudovat do konce roku 2028 více než 100.000 sdílených zařízení pro doplňování energie.Rozvoj komplexních energetických řešeníOd pěti typů baterií pokrývajících celé spektrum materiálů až po integrovanou síť rychlonabíjecích stanic a výměnných baterií – společnost CATL vybudovala kompletní hodnotový řetězec od bateriových produktů až po infrastrukturu.CATL bude i nadále investovat do pokročilého výzkumu, velkovýroby a spolupráce v rámci ekosystému, aby urychlila přechod od bodových inovací ke komplexním energetickým řešením a zajistila, že výhody technologického pokroku budou dostupné ve všech oblastech mobility.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2962039/Gao_Huan__CTO_of_CATL_China_Car_Business.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2962037/Wu_Kai__Chief_Scientist_of_CATL.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2962040/Robin_Zeng__Chairman_and_CEO_of_CATL.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2962041/Third_Generation_Shenxing_Superfast_Charging_Battery.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2962044/Third_Generation_Qilin_Battery.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2962042/Qilin_Condensed_Battery.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2962046/Second_Generation_Freevoy_Super_Hybrid_Battery.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2962038/Naxtra_Sodium_ion_Battery.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2962045/Yang_Jun__General_Manager_of_CATL_s_Battery_Swapping_Business.jpg KONTAKT: Zhangyizhi, Zhangyz02@catl.com; ZhangYingwen, zhangyw20@catl.comZdroj: CATL

Čas načtení: 2024-02-17 09:19:25

Behind The Door vstupují do třetí dekády s novým singlem a chystaným turné

Jazzfusion formace Behind The Door složená z hudebníků z předních českých stálic oslavila koncem roku etapu dvou desetiletí existence živou nahrávkou skladby Chebzí 9 ze studiové  live session. Novým singlem Cross z téhož natáčení v pražských FirstFloor Studio Barrandov nastavují kurs do dalších let. Spolu s novinkou oznamují jarní a podzimní turné po České republice a Slovensku.  „Cross je o vnitřním konfliktu mysli a srdce, o neschopnosti učinit životní rozhodnutí. Původně banální dilema, zdali jít po proflámované noci jamovat do […] The post Behind The Door vstupují do třetí dekády s novým singlem a chystaným turné first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Behind The Door vstupují do třetí dekády s novým singlem a chystaným turné

Čas načtení: 2019-07-20 12:12:41

Kniha o Titaniku upomíná na lidskou samolibost

Kniha výtvarníka a publicisty Václava Králíčka o tragédii Titaniku (1912) připomíná, že příběh této lodi byl především jedním velkým selháním člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti. Václav Králíček se zaměřuje na historie rozličných lodí. Jeho Lvi na vlnách nás už dříve zanesli do časů fiktivního kapitána Hornblowera (z Forresterovy ságy), další jeho publikace analyzují krymskou válku či vzpouru na Bounty. Také zpracoval historii Titaniku a bylo by omylem myslet si, že „nosí dříví do lesa“. Sice se o žádné lodi nepsalo tolik, ne všechny ty knihy jsou však dobré. Králíček se vyvaroval nadbytečných spekulací a jeho text o Titaniku je neobyčejně komplexní, což nejde říct o mnohých jiných publikacích, které se soustřeďují poouze na katastrofu lodi. Dílo se dělí na šestnáct částí, které nás provádějí osudem nešťastného produktu společnosti White Star Line. Autor připomíná tehdejší závody lodí o Modrou stuhu a když líčí stavbu velikána, upozorňuje na „drobné“ chyby, které se při ní staly. Fatální mohla být už velká váha lodi, vždyť jen těleso kormidla vážilo 101 tun. Funkčnost celku byla navíc obětována eleganci a zmíněné kormidlo se tudíž dostalo na spodní hranici „užité plochy“, jak ji požadovali odborníci. To znamená, že Titanic reagoval pomaleji, než byli důstojníci zvyklí. Ale přesto stačilo pár metrů a ke srážce s ledovcem by nedošlo. Ani ledovec nemusel na trase být. Nebo snad ano? Ledovce toho ledna vyplavil na oceán nezvykle silný příboj, neboť 4. ledna 1912 se Slunce, Země a Měsíc dostaly do řady. Měsíc byl navíc nejblíže Zemi za 1400 let a Země zase nejblíže Slunci na své celoroční eliptické dráze. Loď měla ve člunech místa pouze pro 1178 lidí, přičemž jich vezla 2224, a to ještě nebyla třetina místa pro cestující zaplněna. Zachránilo se nakonec jen 705 lidí. „Velký počet člunů umístěných na bocích parníku mohl v budoucím cestujícím vzbudit i jiné myšlenky,“ píše autor. „A majitelé lodních společností tak uvažovali: Není to náhodou zřejmý náznak, že posádka lodi příliš nevěří a bojí se jejího potopení? Je! Stejně zvrácenou logiku uplatňovali někteří letečtí velitelé v první světové válce, když odmítali své piloty vybavovat padáky, aby je to ani náhodou nesvádělo k předčasnému opuštění boje.“ Dalšími problémy, které přispěly ke zkáze, byla nedomyšlená koncepce kapitánského můstku a rovněž praxe hlídek na stěžni ignorovat dalekohledy. A proč to dělali? Jak později vypověděl jeden kapitán: „Dalekohledy jsou zdroj nebezpečí. Hlídku rozmazlují. Když ta vidí světlo a má dalekohled, je náchylná upřít jej právě na světlo a zjišťovat, co je to za loď; jenže to je práce důstojníka, zatímco prací hlídky je hledat již dál jiná světla.“ Specifický byl i manévr před „otřením se“ o ledovec. Nedošlo k pokynu „stroje zpět“, ale k pokynu stočit loď nalevo, ale vzápětí zase napravo. O regulérní pokus „objet“ ledovec „smykem“. Jenže kormidlo už napodruhé nestačilo reagovat. Přitom chyběly jen asi dvě vteřiny. Přitom by bylo nejlepší, kdy by Titanic plul dál rovně. Experiment totiž později prokázal, že by se při přímém nárazu nepotopil. Chybou bylo i zastavení strojů. Při spouštění člunů došlo ke zpoždění, a to hlavně proto, že neškolení námořníci včas nenacházeli zátky, jimiž bylo třeba zacpat výpustě zabraňující hromadění vody. Nízké užitné hodnoty tehdejších člunů si přitom byli vědomi všichni tehdejší majitelé lodních společností. Aby se po nárazu zabránilo panice, byli cestující uklidňováni, přičemž ti ve třetí třídě dostali nejméně informací. S ohledem na požadavky imigračních úřadů byla navíc loď konstruována tak, aby existovalo pouze nezbytné minimum spojovacích dveří a chodeb společných všem třídám. A pozor: lidé z té třetí mohli stěží s klidem opustit své věci v kajutách, nic víc obvykle neměli. První z nich se objevili teprve v osmém či devátém člunu, takřka hodinu po příkazu k vylodění. Nakonec se zachránilo 70 procent námořníků, protože byli třeba k obsluze člunů, ale jen 22 procent členů posádky. Přežilo 97 procent žen a 32 procent mužů z 1. třídy, ale jen 13 procent mužů ze třetí třídy. Umřelo 25 procent lidí ze třetí třídy celkově a odsud se taky zachránilo jen každé třetí dítě, zatímco ze zbylých dvou tříd umřelo jedno jediné. Je sice pravdou, že také nejbohatší muž na palubě John Jacob Astor byl vykázán ze člunu, ale dvacetiletá Annie Kelly z třetí třídy vypověděla, že jí stevard na palubě řekl: „Není nebezpečí.“ Právě po jeho důrazné žádosti se obrátila a šla zpět.  „Ač si to pravděpodobně jen nezřetelně uvědomujeme, Titanic je především jedno velké selhání člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti,“ píše Králíček. „To bychom si měli neustále připomínat a to by mělo být i mementem této knihy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} A perlička na závěr: Asi největší štěstí ve smůle měl při plavbě stevard W. W. Dawes. Čímsi si totiž natolik pokazil reputaci už v prvních dnech, že jej vrchní hospodář nechal vysadit při zastávce v Queenstownu. Jiným šťastným byl pak prostý topič John Coffey, jenž tamtéž dezertoval. Pozitivem knihy určitě je, že autor od prvního vydání (2012) reflektoval některé omyly, které byly ohledně katastrofy od té doby uvedeny na pravou míru, a text podle toho revidoval. Václav Králíček: Titanic. Nikdo nechtěl uvěřit. Schémata zhotovil Václav Králíček ml., Epocha. Praha 2019. 400 stran

Čas načtení: 2024-04-16 07:39:22

FAUN Festival – den třetí: Elektronická smršť kontra butó

Hlavní program brněnského festivalu FAUN se odehrál v pátek a sobotu 12. a 13. dubna. V pátek vystoupilo česko-britské, v Nizozemí působící elektronické duo Martin Hurych & Wilf Amis, v Itálii žijící světoobčanka, tanečnice butó Elena Boschi a britská experimentální turntablistka Mariam Rezaei. Před samotným děním proběhla tisková konference k pozoruhodnému projektu Umbrella for Music Curators (UFMC). Jde o alternativní systém distribuce nezávislé hudby, jehož iniciátorem je Radio Ponava. UFMC disponuje hudebními kurátory, kteří vám pomohou najít či doporučí takovou hudbu, […] The post FAUN Festival – den třetí: Elektronická smršť kontra butó first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek FAUN Festival – den třetí: Elektronická smršť kontra butó

Čas načtení: 2026-04-21 15:09:14

Třetí dubnové úterý ti přináší třetí dubnovou Prémii Eurojackpotu

Třetí dubnový týden ti přináší tvou třetí šanci na výhru Prémie! Dnes máš přitom možnost si opět odnést jednu ze tří zlatých cihel. Každá z cihel váží opět rovný 1 kilogram a přináší ti tak možnost získat přibližně 3 miliony korun! Jak se hry o tyto cihly zúčastnit? To ti prozradíme v dnešní novince. The post Třetí dubnové úterý ti přináší třetí dubnovou Prémii Eurojackpotu appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-12 11:01:45

Návštěvníci Třetí říše. Obdivovatelé dálnic ignorovali tábor v Dachau

Titul obsáhlé práce Juliy Boydové (v českém vydání 510 stran) Cestovatelé ve třetí říši není zavádějící, podstatou autorčiny snahy bylo ukázat ty pohledy na Německo, které mu byly věnovány za druhé, a především pak třetí dekády minulého století. Svědectví všech těch, kteří se tam vyskytli teprve v letech 1939–1945, je z toho hlediska spíš druhořadé, neboť oni chápali, která bije. Ovšem jejich předchůdcům to mnohdy nedocházelo. I díky vystižení onoho paradoxu autorka získala Los Angeles Times Book Prize 2018 a minimálně podle mínění týdeníku Spectator či čtenářů Guardianu stvořila knihu roku. Nejde jí o pohled na válku. Ani o pohled na obyčejný život za kulisami války. Jedná se jí o vhled do obyčejných životů obyčejných Němců v čase, kdy v té zemi ještě takřka vše působilo krásně. Důvodů, proč tam Angličani, Američané a příslušníci dalších národností jezdili, bylo více, a teprve koncem let třicátých některých ubývalo. Ale málo! A do křišťálové noci roku 1938 se na povrchu zdálo hodně věcí úplně v pořádku. Kniha Juliy Boydové se při líčení počátečních let nevyhýbá ani výletům „za sexem“ (někdy homosexuálním), a například věhlasný kritik a spisovatel Christopher Isherwood (pozdější objevitel Raye Bradburyho) se tu stává (ne)vzorným příkladem i takového turisty. Ani on přitom po léta neprohlédl nebezpečí nacismu – a Hitlera. Ani podtitul Boydové práce Vzestup fašismu očima obyčejných lidí není stoprocentně přesný, vždyť vedle Isherwooda hledíme na krásnou krajinu a zajímavé lidi očima mnoha dalších umělců (Bacon) a spisovatelů. Pro někoho překvapivě však právě oni povětšinou selhali, když zavírali oči před velmi podstatnými fazetami celkové mozaiky. Oproti tomu novináři a novinářky se stali často těmi, kdo jako jediní podávali vyvážená svědectví. A psali o tomto „novém světě“, který bezpochyby zrodila i prvá světová válka a – Němce zostuzující – Versailleská smlouva. Jednou z pozoruhodných reakcí na potupu té smlouvy i let 1914–1918 byl kult těla, nahoty a dokonce sexu; takový, s jakým se Britové, ale ani Američané ve svých domovinách zdaleka nesetkávali. Samozřejmost obnažování je přitom, jak dnes uznáme, normální a rozhodně ji nelze mít za jakýkoli projev úpadku či dekadence. Cestovatelé po třetí říši se často zmiňují o kráse a půvabu postav zdejších mužů i chlapců... A všichni, kdo přímo nebyli židovského původu (a často naopak měli některé z výhrad k židovství), mohli tu nakonec spokojeni pobývat zasaženi neobyčejnou německou vstřícností. Byla směrována nejvíc k Britům, a to s nehraným obdivem, i když paní Boydová přesně vystihne i zdánlivě nepatrný, ve skutečnosti ale podstatný rozdíl v povahách příslušníků obou národů. V Německu opravdu chyběl jistý stud (chcete-li upejpavost), který v Británii kryli zvláštním a pro někoho snad pokryteckým odstupem i dalšími specifiky ostrovní povahy. A kolektivní duch národa hrál tu – oproti Anglii – i za míru prim. Málokterá totalita dějin navíc vítala návštěvníky vstřícněji a přátelštěji. Je až neskutečným, kolik veskrze slušných lidí se odtamtud vrátilo a pělo na onu zem chválu. Zlo bylo jen imanentní, až příliš smíseno s různými svůdnými požitky, které měl turista stále k dispozici, a tak byli cizinci s to realitu ignorovat. I ti značně inteligentní. Někteří „obyčejní občané“, ale i umělci putovali do Německa let třicátých už předem nadšeně, jiní s obavami. Někteří pracovně, další prostě za krásami přírody anebo kultury. Ale všichni byli po příjezdu více i méně svedeni. Svedeni a zmámeni propagandou i upřímnou vírou tolika Němců v to, co budují. Návštěvníci neviděli ani nezaměstnanost, neboť jí nebylo, a zavírali oči před diskriminací židovství. Nebylo možno přehlédnout německou touhu zpívat a sportovat i pečlivě vymetat každou ulici, nešlo nevidět dokonalé dálnice a nakonec se dalo prostě ignorovat i to, že již existuje tábor v Dachau. Stálé hajlování sice vadilo ledaskomu, ale Hitlerem byli zvláště umělci a ženy s výjimkami fascinováni. Sporu ovšem není, že vývoj těchto vztahů k Němcům postupoval s každým rokem a v mnohém velmi rychle. A tak i autorka třídí svědectví a u mnohého svědka je tříští do více kapitol, které pak spolu se čtenáři kráčejí časem vpřed. Jen literárně precizní jazyk vše stmeluje a vytváří z koláže jediný, čtivý proud často šokující výpovědi. Varovat mělo třeba jen vycestovávání Židů. Přesto se opakovaně setkáváme s tím, že i spisovatelé jako Auden či zmiňovaný Isherwood zlo přehlížejí, a ještě nejlépe tak dopadá americký klasik Thomas Wolfe. Německo sice niterně miloval a jeho samého naopak zbožňovali nacisté, ale pochyby jej přepadly brzy. Na hranicích byl pak svědkem, jak je jistý Žid, jenž zkouší vycestovat, obrán o veškeré (značné) jmění primitivem; a spisovateli dochází vše. I když od té chvíle věděl, jak draze zaplatí, když v Americe vysloví pravdu, a že jeho knihy budou v Německu zakázány, několik měsíců po návratu zveřejňuje v časopise New Republic článek Musím vám něco říci. Působivý text končí rozloučením se zemí, do které se po jeho zveřejnění vrátit už opravdu nemohl. A píše: „Staré německé zemi s veškerou její ryzostí, slávou, krásou, magií a zkázou, oné temné zemi, oné pradávné historické půdě, kterou jsem tak dlouho miloval, jsem dal sbohem.“ Zcela opačným případem byl pravicový britský autor Wyndham Lewis. Podnikl v listopadu 1930 jen krátký výlet do Berlína – a následovala kniha Hitler, zdobená svastikou. Píše: „Germány napomeňte, aby se ve vaší společnosti chovali slušně, ale přesto jejich pokrevním vazbám dovolte, aby bylo aspoň trochu po jejich... Nikomu nedovolte, aby tomu stála v cestě pouhá bagatela typu židovské otázky.“ Julia Boydová vybudovala svou práci na pečlivém studiu pramenů a doslova ji napěchovala svědectvími. I prostých lidí, dále pak rodinných příslušnic diplomatů. Někteří jí citovaní svědkové přitom pobývali v Německu dlouho, ale jedině stále tam žít dalo šanci rozkrýt realitu ukrytou pod rouškou zábav. To byl i případ britského velvyslance či diplomatů, to snad sytilo také zdravé instinkt lidí od novin či z britského rozhlasu. Zvláště spisovatelé nicméně selhávali. O Svenu Hedinovi se netřeba rozepisovat a Knut Hamsun je nejznámější příklad „nadaného fanatika“. „Dosáhl toho pozoruhodného úspěchu, že ho jako svého oblíbeného autora uváděli Hermann Hesse i Joseph Goebbels,“ konstatuje autorka. Ale třeba i Samuel Beckett si dosti „naběhl“. Cenzurované umění mu ukazovali ve sklepech, což akceptoval, a nadále putoval tou zemí. Smířen s tím, že ani Paul Klee, ani Edvard Munch nemají už ve výstavních prostorách co dělat. Právě Beckett bohužel měřil skoro jen podle intelektuálních kritérií a bez ohledu na to, kolik úsilí vynaložil při zkoumání zdejších obrazů i lidí, nepochopil tamní neštěstí. Až postupně začal být zdrcen a 1. dubna 1937 odlétá do Anglie s přesvědčením, že se do Německa již nikdy nevrátí. Třetí říši zvědavě navštěvovali také Albert Camus, Karel Blixenová, Max Frisch, Georges Simenon, Graham Greene či Jean Genet. A Jean-Paul Sartre, jenž strávil v Berlíně hned devět měsíců na stipendiu a jehož deníky a korespondence – z toho času – se prozatím nenašly a už se asi nikdy nenajdou. William Somerset Maugham jezdil pak do Mnichova klidně se svým milencem Alanem Searlem. Také on navzdory tomu, že se tam pálili knihy, ale dokonce i s vědomím toho, že shořely rovněž ty jeho. „Intuice nás vede k domněnce,“ uvažuje Julia Boydová o lidech jako on, „že spisovatelé mají liberální a otevřenější mysl než průměrní jednotlivci. Ale v případě nacistického Německa se zdá, že si mnozí – tak jako obyčejnější smrtelníci – dělali názor ještě předtím, než do země přijeli.“ V jedenadvaceti kapitolách nás vede autorka dvacátými a třicátými lety i včetně obrovského efektu bombastické Hitlerovy olympiády a skutečně zůstává na pováženou (a k neuvěření), potkáme-li dokonce osobnost černošského původu, která si – jednoduše – nebyla jista, zda Německo nemíří tím pravým směrem. Ani takovýto člověk neuměl šílenství dlouho a jednoznačně říct „ne“, až natolik uměl zdejší řád uhranout, až tak vnitřní propaganda státu i styl a praxe života lidí strhly. Takřka každého, kdo se tam zajel podívat.   Julia Boydová: Cestovatelé ve třetí říši. Vzestup fašismu očima obyčejných lidí. Z anglického originálu Travellers in the Third Reich (2017) přeložil Robert Novotný. Argo. Praha 2019. 510 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-01-17 12:00:47

Podmol po dvojce ztrácí na Dakaru třetí rychlostní stupeň. Michek na Dakaru onemocněl. Engela postihl pád

Už jen tři dny, které ale pro úspěšného freestyle motokrosaře mohou být nejtěžší. Podmol na svém motoru má po dvojce problém zařadit už také trojku. [...]

Čas načtení: 2024-02-27 07:07:29

Nejvíc patentů ze všech automobilek zaregistrovala v roce 2023 Toyota. Druhý byl Hyundai a třetí Ford

Automobilka Toyota se již podesáté umístila na prvním místě v automobilovém průmyslu v žebříčku největšího počtu podaných patentů, který zveřejnila Asociace vlastníků duševního vlastnictví. V roce 2023 přijal americký Úřad pro patenty a ochranné známky 2667 žádostí největší světové automobilky. Zatímco v segmentovém žebříčku automobilek Toyota porazila druhý Hyundai s 2052 patenty a třetí Ford … Nejvíc patentů ze všech automobilek zaregistrovala v roce 2023 Toyota. Druhý byl Hyundai a třetí Ford Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-09-16 14:30:10

Brněnské trio ENDEMIT přináší svou třetí desku Salami Tiger

Endemit je brněnské progresivní trio, které navazuje na tradici garážových kapel a zároveň se hlásí k odkazu newyorské downtownové avantgardní scény. Výrazný kytarista Vít Beneš, nápaditý baskytarista Vlado Micenko a v neposlední řadě i nekompromisní bubeník Erik Hajtmánek objíždějí punkové kluby i jazzové festivaly a jejich autenticita, vtip a um se trefují do vkusu všech posluchačů. Trio dosud vydalo dvě alba, která momenty připomínají Black Midi a King Crimson nebo ranou tvorbu tria Medeski, Martin a Wood. Třetí právě vyšlé […] Zobrazit celý článek Brněnské trio ENDEMIT přináší svou třetí desku Salami Tiger

Čas načtení: 2024-10-04 11:12:02

SteelSeries představil třetí generace klávesnic SteelSeries Apex Pro Gen 3

SteelSeries inovuje řadu klávesnic a představuje ještě chytřejší, funkčnější a rychlejší třetí generaci Apex Pro Gen 3. Spolu s nimi se představuje nová softwarová sada funkcí, jako jsou SteelSeries GG QuickSet, Protection Mode, Rapid Tap a [...] Článek SteelSeries představil třetí generace klávesnic SteelSeries Apex Pro Gen 3 se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2025-03-14 14:00:30

Vyšla třetí beta Androidu 16. Přináší poslední várku novinek

Google vydal třetí beta verzi systému Android 16 Přináší zřejmě poslední hmatatelné novinky, od teď bude hlavním cílem ladění stability Finální verze pravděpodobně dorazí někdy v červnu V noci na dnešek Google vypustil třetí beta verzi Androidu 16, která tvoří v oficiálním harmonogramu významný milník – v této fázi by měl být připravovaný systém funkčně hotov, od teď by mělo probíhat ladění stability. Třetí beta tak zřejmě přináší poslední várku novinek, které jsou svojí významností spíše menší. Přečtěte si celý článek Vyšla třetí beta Androidu 16. Přináší poslední várku novinek

Čas načtení: 2025-06-09 08:42:42

Jak je to se Dnem otců: Proč slavíme mužské hrdiny každodennosti?

Jak je to se Dnem otců: Proč slavíme mužské hrdiny každodennosti? redakce Po, 06/09/2025 - 08:42 Ostatní - Svátky a Oslavy Klíčová slova: původ Dne otců proč se slaví Den otců kdy vznikl Den otců Den otců Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Odkud Den otců pochází Myšlenka oslavit otcovství vznikla už na začátku 20. století ve Spojených státech. Konkrétně v roce 1910 přišla s tímto nápadem jistá Sonora Smart Doddová, která chtěla vzdát hold svému ovdovělému otci, jenž sám vychoval šest dětí. Inspirovala se právě Dnem matek, který se v té době začal slavit oficiálně. I když to chvíli trvalo, v roce 1972 byl Den otců ve Spojených státech uznán jako oficiální svátek a začal se slavit každou třetí červnovou neděli – a právě toto datum převzala většina světa. A jak je to u nás? V České republice se Den otců slaví také třetí neděli v červnu, ale – ruku na srdce – zatím je u nás spíš na vedlejší koleji. Oficiálně se o jeho popularizaci začalo mluvit až kolem roku 2004, kdy vznikla první veřejná iniciativa na jeho podporu. Od té doby si pomalu, ale jistě nachází své místo i v českých rodinách. Možná právě letos je ten správný čas to změnit. Den otců nemusí být jen o dárku. Může to být společně strávené dopoledne v kuchyni, výlet, nebo jen obyčejné „díky, tati“, které někdy zaznívá nejvíc. Jak se slaví Dne otců v zahraničí Slavení Dne otců se v zahraničí liší podle země, ale většinou jde o den, kdy děti vyjadřují vděčnost a lásku svým tatínkům – podobně jako na Den matek. Níže uvádím přehled, jak se slaví v různých částech světa: 🇺🇸 USA (a Kanada, Velká Británie) Datum: Třetí neděle v červnu Způsob slavení: Děti dávají otcům dárky, přáníčka, někdy ručně vyrobené, nebo je pozvou na večeři. Školy často připravují tematické projekty. Je běžné grilování, sportovní aktivity nebo výlety. V USA je tento den od roku 1972 oficiálním svátkem   🇩🇪 Německo (Den mužů – Vatertag/Herrentag) Datum: Ve čtvrtek na svátek Nanebevstoupení Páně (40 dní po Velikonocích) Způsob slavení: Často se slaví spíš jako „Den mužů“ než jen otců. Muži vyrážejí s kamarády na túry s vozíkem plným piva a jídla – méně rodinný, více „chlapský“ den.   🇫🇷 Francie Datum: Třetí neděle v červnu Způsob slavení: Děti dávají otcům přáníčka a malé dárky. Ve školách bývají tvořivé dílny, kde děti vyrábějí např. vlastní pohlednice nebo drobné dárky. Slaví se klidně, v rodinném duchu.   🇮🇹 Itálie Datum: 19. března (na sv. Josefa – patrona otců) Způsob slavení: Tradičně se účastní mše, děti dávají přáníčka a sladkosti. Často se peče sladké pečivo typické pro tuto příležitost, např. zeppole di San Giuseppe.   🇯🇵 Japonsko Datum: Třetí neděle v červnu Způsob slavení: Děti dávají otcům dárky jako kravaty, hodinky nebo domácí jídlo. Důraz je na úctu a rodinnou harmonii. Obědy nebo večeře v restauraci jsou běžné. 🇹🇭 Thajsko Datum: 5. prosince (narozeniny krále Rámy IX.) Způsob slavení: Lidé dávají otcům žluté květy (zejména květ Canna), což symbolizuje mužnost. Také se účastní veřejných oslav a náboženských obřadů. Přidat komentář foto pixabay.com text redakce Zatímco Den matek má v našich diářích jisté místo už desítky let, Den otců si svou pozici stále ještě trochu vydobývá. Přitom právě tátové si zaslouží nejen kravatu, pusu na tvář a snídani do postele – ale i uznání, že v tichosti nesou spoustu zodpovědnosti, podpory a lásky, často bez velkých slov.

Čas načtení: 2025-10-13 13:32:45

Libor Podmol vybojoval v Budapešti třetí místo. S Matějem Česákem ovládl i soutěž dvojic

Český freestyle motokrosový jezdec Libor Podmol potvrdil skvělou formu. Na třetím závodě sezony Night of the Jumps 2025 vybojoval třetí místo a podruhé v letošním [...]

Čas načtení: 2026-03-09 08:01:00

Filharmonie Hradec Králové přijme hráče 3. lesního rohu s povinností 1. a 5.

Filharmonie Hradec Králové vypisuje konkurz na místo hráče 3. lesního rohu s povinností 1. a 5. (úvazek 0,5), zástup za RD Konkurz se koná v pondělí 1. června. 2026 od 15.30 hod. (čas bude upřesněn) v budově Filharmonie Hradec Králové. Podmínky Přednes W. A. Mozart: Koncert pro lesní roh č. 2 nebo Koncert pro lesní roh č. 4 (Bude požadována první a druhá věta bez kadence). Orchestrální party a sóla J. Brahms: Klavírní koncert č. 2 B dur, op.83 (3. lesní roh) L. v. Beethoven: Symfonie č. 3 – „Eroica“, 1. a 4. věta (třetí lesní roh) L. v. Beethoven: Symfonie č. 7, 1. věta (první lesní roh) F. Mendelssohn Bartholdy: Symfonie č. 4 – „Italská“, 3. věta (první lesní roh) B. Smetana: Vltava (první lesní roh) A. Dvořák: Houslový koncert a moll, 3. věta (třetí lesní roh) A. Dvořák: Violoncellový koncert h moll, 2. věta (třetí lesní roh) A. Dvořák: Symfonie č. 9 – „Z Nového světa“, 1. a 4. věta (první lesní roh) A. Dvořák: Symfonie č. 9 – „Z Nového světa“, 3. a 4. věta (třetí lesní roh) P. I. Čajkovskij: Klavírní koncert č. 1, 1. věta (třetí lesní roh) Hra z listu Případný požadavek na zajištění klavírního doprovodu nutno uvést v přihlášce. Notový materiál orchestrálních partů si přihlášený uchazeč může vyzvednout v hudebním archivu FHK, ke stažení je také zde: Konkurz – 3 horna 2026 Písemné přihlášky se stručným životopisem a podrobnými údaji o své umělecké činnosti včetně dosavadní orchestrální praxe a kopií dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání zasílejte nejpozději do 20. 4. 2026 na adresu: Vedoucí uměleckého provozuFilharmonie Hradec Králové o. p. s.Eliščino nábřeží 777500 03 Hradec Králové Přihlášku lze zaslat i elektronicky na adresu jakubska@fhk.cz V přihlášce uveďte všechny studijní a další pracovní povinnosti, které by mohly být na překážku Vaší plné disponibilitě pro službu ve Filharmonii Hradec Králové o. p. s. Dále v přihlášce uveďte nejbližší možný termín Vašeho nástupu do zaměstnání. Bc. Vladimír Šrámek v. r.ředitel FHK Kaspar Zehnder v. r.šéfdirigent FHK Jiří Habart, designovaný šéfdirigent

Čas načtení: 2026-05-27 13:00:17

Oprašte lektvary a znamení! Geralt z Rivie se vrací do akce, Zaklínač 3 dostane třetí rozšíření

Legendární Geralt z Rivie se vrací na naše monitory a televizory Byl oficiálně ohlášen třetí datadisk populárního Zaklínače 3 Bohužel ale dorazí později, než se původně spekulovalo Herní série Zaklínač od polského studia CD Projekt Red patří mezi nejpopulárnější počiny v RPG žánru. Třetí díl s podtitulem Divoký hon je pak považován za jedno z nejlepších RPG všech dob, a toto postavení ještě umocnily skvělé doplňky – Srdce z kamene (Hearts of Stone) a O víně a krvi (Blood and Wine). Nyní byl oficiálně potvrzen třetí datadisk, o kterém se v kuloárech již nějakou dobu spekuluje. Přečtěte si celý článek Oprašte lektvary a znamení! Geralt z Rivie se vrací do akce, Zaklínač 3 dostane třetí rozšíření

Čas načtení: 2011-06-25 00:00:00

Zelenáči na mistrovství

Omlouvám se, ale žádné fotky zničených nohou a utahaných tváři ke mně ještě nedorazily. Nechcete-li o ně přijít, navštěvujte tuto stránku co nejčastěji. Zároveň tak budete mít dobrý skutek, protože mi uděláte radost. Možná by k tomu pomohlo stisknutí CTRL+D ;-) Tak jsem se poprvé zúčastnil mistrovství, mistrovství České republiky. A to konkrétně v rogainingu. Asi už z toho, že jste o něčem takovém v životě neslyšeli, tušíte, že to mistrovství zas až takové terno nebude. Co to tedy vlastně rogaining je? Hodně dlouhý orientační běh… Ale ne tak úplně. Oproti klasickému orientačnímu běhu, se kterým má rogaining dost společného, je tu i pár zásadních rozdílů. V klasickém orienťáku jde o čas. Čím rychleji sesbíráte všechny kontroly v zadaném pořadí, tím větší máte šanci se dobře umístit. U rogainingu můžete zapomenout na to, že byste dokázali posbírat všechny kontroly. To byste museli být buď hodně dobří, nebo by závod musel být opravdu lehký. Z toho plyne, že nejde tolik o rychlost, jako o to, kolik kontrol dokážete posbírat. Ty jsou ještě ke všemu různě bodově ohodnoceny… Další rozdíl je v tom, že se rogaining neběhá v jednotlivcích, ale po dvou až pětičlenných týmech. Nejvyšší kategorie rogainingu je ta na 24 hodin. Pak jsou obvykle i kratší, třeba na 12 nebo jenom na 6 hodin, ale to už není taková sranda. A jaké to je, jít celý den a celou noc? Doubledeckeři vyráží Náš postup podle počítače. Ve skutečnosti byly úseky mezi kontrolami mnohem méně přímé… Původně jsme měli být v týmu tři, ale třetí člen svoji účast odvolal. Takže jsme s Jáňou Spěváčků vyrazili směr Bělá nad Radbuzou a pak pokračovali do blízkého Smolova. Cestou nás naložil německý pár a ty čtyři kilometry nás svezli. Jo, hodí se to, když se alespoň jeden člověk z týmu dokáže německy domluvit. Taky bych to chtěl umět… Start závodu byl až druhý den, v sobotu, v poledne. Do té doby se tak různě polehávalo po území základního tábora, vymýšlely se různé strategie a postupy a čekalo se, až to konečně přijde. A když už se to konečně přiblížilo, dostal každý člen týmu speciální mapu a mohlo se začít plánovat. To je mimochodem jeden z nejdůležitějších momentů závodu. Musíte si totiž dát pozor na několik věcí: musíte být realisté a dokázat odhadnout z mapy, jak rychle asi budete v terénu postupovat, vybrat správně kontroly tak, abyste získali co nejvíce bodů. Ty lépe hodnocené kontroly jsou samozřejmě na nedostupnějších místech. Takhle, myslím, by to mělo fungovat, pokud to umíte. My to neuměli. Nad mapou jsme seděli dlouho a váhali, kterou kontrolu vzít a kterou nevzít, kterou si nechat na ráno a na kterou se vykašlat. Ideální strategie je prý taková, udělat si dva okruhy - první vetší a náročnější, pak se vrátit do tábora, na pár hodinek se vyspat a pokračovat po kratším okruhu. I my si to tak naplánovali. A když už sedíte nad mapou dost dlouho, zavolají všechny soutěžící k hromadnému startu, padne výstřel a jde se. Někteří blázni i běží. Nechápu, jak někdo může nebýt černoch a vydržet čtyřiadvacet hodin běžet. A ještě se neztratit. My se vyhecovat nenechali a ač naše tempo bylo celkem svižné, neběželi jsme. Zajímavé je, že hned po startu se soutěžící rozdělí na dvě skupiny, které zamíří opačným směrem. Pak už lidé odpadávají od toho velkého chumlu pomalu. Jen občas na rozcestí některý pár zabočí jinam než zbytek. Takže pokud se držíte davu, nebývá problém dojít k první kontrole. Samozřejmě se ten vepředu nesmí splést. My se davu drželi, samozřejmě pouze proto, že jsme měli úplně stejné úmysly a cestu, a první kontrolu jsme opravdu našli. Bažinky, hustníky a mokro v botách Na pokračování závodu není zas tolik co popisovat. Prostě jdete a jdete, když si myslíte, že jste kontrole dostatečně blízko, švihnete to azimutem do lesa a pak, pokud máte štěstí, kontrolu najdete. Občas se taky stane, že kontrolu nenajdete. Nebo že ji najdete úplně jinde, než jste čekali. To je jedna z věcí, která dělá tenhle extrémní sport tak zajímavým. A rozhodně to není zábava pro bačkory. K jedné kontrole jsme se museli dostat přes poměrně velkou bažinu. Ne takovou, kde zapadáte po pás, ale takovou, ve které když jdete půl hodiny, tak máte boty durch a náladu ještě horší. Nicméně ze začátku se jde dobře. Jste ještě čerství a plní sil a hlavně - je světlo. I nám bylo jasné, jaké nám světlo dává výhodu a snažili se urazit co nejdelší kus, dokud se nezačne stmívat. Protože jakmile je tma, přestává být hledání kontrol tak snadné. Pokud někdy snadné bylo. A pokud se do toho přidá ještě mlha, ve které není vidět na metr před sebe, máte o zábavu postaráno. Takhle se nás v krásné mlze sešlo na jednom kopci asi sedm, pročesali ho v rojnicích skrz na skrz a nakonec jsme asi po hodině kontrolu nalezli. A pozor si musíte dávat i když kontrolu nehledáte. Ne všude vedou cesty a když jsme z onoho kopce v mlze sbíhali, zamotali jsme se do hustníku, kterým se prodírat nebyla žádná legrace. Zpátky a spát! To už bylo dávno po půlnoci a my byli sotva za polovinou prvního plánovaného úseku. V té chvíli už jsme si byli jistí, že naše plány byly značně nadnesené a že těch dalších dvacet kontrol (ne-li víc) už nestihneme. Z mapy jsme si navíc snadno dokázali spočítat, že do základního tábora nám zbývá okolo osmnácti kilometrů, což jsou tři hodinky chůze. A pokud budeme chtít najít ještě nějakou kontrolu, čas se ještě prodlouží. A my ještě něco najít chtěli. Na další kontrolu s pořadovým číslem 42 jsme se dostali bez problémů. I tu další jsme našli celkem rychle. Ale vzhledem k tomu, že pro nás byla hodina na nalezení kontroly průměrná a půl hodina dobrá, bylo už něco už kolem třetí ranní. V tu chvíli už jsme ptali sami sebe, v kolik hodin začíná svítat. V plánu jsme měli ještě asi tři kontroly, ale pak jsme se zase zamotali do hustníků a jejich obcházení a když začalo svítat, rázovali jsme si to dolů z kopce, na hony daleko od všech kontrol. Tak takhle vypadá diplom. Ještě jsme dostali medaili a nutelu. Vysoká tráva byla mokrá, nálada podstatně chladnější než ráno a cesta, na kterou jsme měli narazit, nikde. Mám za to, že právě odsud jsem si odnesl svých osm klíšťat. Takže se tam nemusíte bát - všechna klíšťata jsou vysbírána. Asi po dvou hodinách jsme se dostali k jedné vesnici, což pro nás znamenalo, že jsme o něco dál od cíle, než by nám bylo milé, ale zároveň to byla dobrá zpráva díky silnici, která vedla až domů. V okolních lesích už pobíhali nadšenci, kteří se vydali na hledání hub a my se pomalu blížili ke konci své vskutku celodenní výpravy. Na druhou část nezbyla chuť ani síly a navíc jsme si říkali, že napoprvé nám bude z mistrovství ČR stačit i to třetí místo. Já se o tom ještě nezmínil, ale v naší kategorii byly pouze tři týmy. Ve Smolově jsme se usadili v hash housu, hangáru s občerstvením a po zdolání guláše, čaje a palačinek si "odpípli" cíl a prohlásili svůj závod za ukončený. Od startu v té chvíli uplynulo přesně dvacet hodin, dvacet osm minut a dvacet dva sekund. Takový dvojkový výkon si zasloužil minimálně dvouhodinový spánek. Můžete si prohlédnout, jak dlouho nám to trvalo z jedné kontroly na druhou. Za povšimnutí stojí, že v hash housu jsme strávili přesně hodinu. Za průběžného balení jsme naslouchali vyhlašovaní výsledků ostatních kategorií a s překvapením si došli pro krásné druhé místo. Ti třetí za námi byli o čtyřicet bodů - jedna kontrola, žádný velký náskok. A snad pár slov na závěr Abyste tedy konečně měli představu o tom, co to rogaining je, zkusím ho krátce a snad i přesně vystihnout: závod, ve kterém se až dvacet čtyři hodin můžete prodírat hustníky, topit se v bažinách a sbírat šrámy a klíšťata, jen proto, abyste jednou za čas mohli prohlásit, že máte opravdu dost, abyste mohli celý další den prospat a pár dalších dnů věděli o svých nohou, které vám za tento výlet patřičně vynadají.

Čas načtení: 2024-03-27 08:20:05

Řada Galaxy S24 dostává třetí aktualizaci. Vylepšuje funkce fotoaparátu

Samsung včera večer uvolnil třetí softwarovou aktualizaci pro řadu Galaxy S24 Velikost aktualizačního balíčku je zhruba 920 MB (liší se dle modelu) Update opravuje známé chyby a optimalizuje funkce fotoaparátu Samsung včera ve večerních hodinách vydal v pořadí již třetí softwarový update pro smartphony Galaxy S24, Galaxy S24+ a Galaxy S24 Ultra. Přečtěte si celý článek Řada Galaxy S24 dostává třetí aktualizaci. Vylepšuje funkce fotoaparátu