Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-07-19 08:00:01

Jak to dopadne, když vyrazíme na špacír do lesa s průvodcem. Rozhovor s lesním terapeutem Alešem Miklíkem

Lesní terapie není jen procházka lesem. Je to japonská technika, známá jako Shinrin-Yoku, která překračuje hranice pouhého cvičení venku – je to hluboké ponoření se do smyslového vnímání lesního prostředí, které snižuje stres, posiluje imunitu a zlepšuje náladu. Lesní terapeut Aleš Miklík odpověděl pár otázek na toto téma pro ČtiDoma. Jak byste popsal moment, kdy jste si uvědomil, že les má takovou sílu, že by se  dala využít terapeuticky? No, u mě to asi nebyl takový nějaký rozhodující předělový moment. Tím by se možná dala označit ta chvíle, kdy jsem se dozvěděl o možnosti výcviku v lesní terapii. Ale jinak já jsem vlastně celý život tak nějak využíval benefity spojení s přírodou, jak to dělá mnoho z nás. Právě, když se ke mně dostala nějaká původní literatura, tehdy jsem se rozmýšlel, jestli mám kvůli tomu vycestovat do Ameriky a tam to absolvovat. Oni mezi tím ty programy otevřeli v Evropě, takže tím bylo vlastně jasno. No a od té doby zkrátka jsem ty svoje vlastní způsoby využil, zkombinoval a nabízím je v nějaké profesní variantě i pro veřejnost. Branišovský les děsí svými záhadami místní i turisty. S čím se tady už lidé naučili žít? Číst více Jaké konkrétní techniky nebo přístupy využíváte při lesní terapii? Mnoho lidí má pocit, že tím, že sami chodí do lesa, vlastně nic dalšího v úzovkách nepotřebují. Lesní terapie není vlastně procházka, je to vlastně pobyt, je to bytí v přítomnosti bez nějakého usilování o to někam dojít, se záměrem něco konkrétního prožít. A spíše jde o plné vnímání toho, co se děje tady a teď, ať je to vlastně kdekoliv. Podstatou je vlastně převedení pozornosti do smyslu a tím vlastně do našeho těla a uvolnění naší hlavy. Lesní terapie má blízko k něčemu, čemu já říkám mindlessness, kdy naopak tu svoji mysl uvolníme pomocí smyslů, takže opravdu tu hlavu dokážeme uvolnit a vyčistit. Zkrátka ty techniky a přístupy jsou založeny právě na tom, že využijeme naše smysly a pozornost k tomu, co prožívá naše tělo a tím vlastně otevřou i nějaký nový prostor k přemýšlení. Jak podle vás lesní terapie pomáhá znovu se napojit na přírodu? Je to tím, že dáme zkrátka tu pozornost někam jinam, nenecháme ji odvádět nějakým vnějším stimulem a spíše využijeme to, co jsme evolučně připraveni využívat stále, jen jsme tomu přestávali dávat pozornost. A to jsou ty podněty, které k nám přichází skrze smysly a skrze přírodu, na kterou jsme právě svojí minulostí naladěni stále. V podstatě se dá říct, že naší nejbližší přírodou je naše tělo a kvůli podobnému efektu máme tuhle dovednost dostatečně rozvinutou a nemusíme cestovat nikam do lesa. Kdykoliv naplno vnímáme svoje tělo, tak jsme v přírodě tady a teď, i když je okolo nás třeba jenom betonová džungle. A tak osvědčenými způsoby, jako je pozornost věnovaná našemu dechu, tomu, čemu vnímáme náš hmat, naše chodidla, naše ruce, tak se dokážeme dostat do přítomnosti a více se propojit sami se sebou a s přírodou v nás. Lesy poblíž polí je důležité zachovat. Pomáhají biodiverzitě i zemědělcům Číst více Mohl byste se podělit o nějaký příběh z vašich terapií, který vás obzvláště překvapil? Ty prožitky jsou hodně individuální a vychází z toho, v jakém naladění ti lidé přichází. Zmíním konkrétní příběh dcery a otce, kteří ke mně přišli na terapii do arboreta v Kostelci nad Černými lesy. Tato dvojice přišla s tím, že žijí ve městě a do přírody nejezdí a jenom si chtěli zkusit, jaké to je odpočívat mimo město. Byl jsem zvědavý, co to vlastně dokáže les dát těmto lidem, ale přesně se ukázala ta role toho terapeuta. Když jsem je pozval k pomalé chůzi, oni se vydali tempem poměrně rychlým. No a záhy narazili na plot, který to arboretum vymezuje, takže nuceně museli zpomalit. Chodili chvíli podél toho plotu, až se nakonec zastavili a dcera si sedla do trávy a do mechu. A já jako průvodce nechávám všechno běžet. A potom během sebereflexe ta dívka sdílela, že to pro ni bylo poprvé, kdy vlastně vůbec nic nemusela, což by se také těžko dalo navodit jiným způsobem. Jaké poselství byste chtěl předat těm, co možná o lesní terapii nikdy neslyšeli? Těm, co o lesní terapii nikdy neslyšeli, bych se asi snažil nabídnout jenom tu úvahu, jestli vlastně ten jejich způsob kontaktu s přírodou, který znají teď, je vlastně podle nich ten nejcelistvější, jaký by mohl být, jestli se náhodou nedá třeba ještě prohloubit. Zkrátka každý si tam může najít něco svého. Takže to poselství je to, že i jakýkoliv kontakt se dá ještě více prohloubit a ještě více objevit něco, co tam doteď nebylo vnímané. A zároveň to, proč přitom využít i toho průvodce, což je taky časté. No a lesní terapie je způsob, jak ještě hlubším způsobem vnímat přírodu v sobě a okolo sebe a tím posilovat svoje duševní a fyzické zdraví. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Proč je smích důležitý a jak může ovlivnit náladu a zdraví. Rozhovor s psychiatrem Karlem Nešporem.

Čas načtení: 2021-04-24 09:41:26

Mystérium života a smrti. Indiáni a Einstein

Víme, že vše souvisí se vším. Je nám přirozená soudržnost dualit, z kterých je vlastně postaven náš svět. Hezký a ošklivý, vysoký a nízký, domácí a cizí, černý a bílý či základní dualismus příroda a kultura nebo mýtus a rituál. Chápeme to, když porovnáváme, toto je hezké, ale tamto je ošklivé. Jinými slovy musí být věci ošklivé, abychom věděli, jaké jsou hezké. Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti. Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého. Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech. Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák? Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle. Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji. Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno. Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“ Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein. A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt. Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou. Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný. A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací. My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-05 17:37:03

Jiří Březina: Detektivka nabízí široký prostor pro zkoumání morálních témat

Psát začal v sedmi letech. Pak jej uchvátila hudba, která jej opět přivedla k psaní a dnes patří Jiří Březina mezi oblíbené autory detektivní tvorby a jeho knížky mu vynesly již dvě Ceny Jiřího Marka. Kniha Promlčení, která je první ze série se svérázným policistou Tomášem Volfem, vyšla také jako audiokniha a na čtvrté právě pracuje.    Pocházíte z Českých Budějovic a svůj první román o pravěkých lovcích jste začal psát v sedmi letech, ale nedokončil jste jej. Uchvátila vás hudba. Jak jste prožíval svá klukovská léta, co vás bavilo? Jako kluk jsem hodně četl. Rodiče nás obklopovali knihami a já je louskal jednu za druhou. Že jsem toho přečetl tolik, jsem si uvědomil až zpětně, při semináři z dětské anglické literatury. Znal jsem většinu titulů, které přednášející zmiňovala. Přečetl jsem snad všechno od Karla Maye nebo třeba Eduarda Štorcha, díky kterému jsem začal psát svůj první pokus o knihu. Z té doby si asi nesu také fascinaci pravěkem. Během dospívání mě okouzlila elektronická muzika. S kamarády jsme začali kupovat vinylové singly, učili se DJingu na gramofonech, začali jsme hudbu vytvářet na počítači. Tahle vášeň na dlouhou dobu upozadila knížky. I když číst jsem nikdy nepřestal, nebyl jsem ten typ, který v pubertě píše básničky.   K psaní jste se vrátil až v roce 2010, když jste stál u zrodu českého vydání knihy Manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Co vás k tomu přivedlo? Byla to vlastně taková oklika přes hudbu. Můj iniciační moment v hudbě přinesl projekt KLF. Bylo to první CD, které jsem vlastnil. Vůbec jsem tenkrát netušil, že ty geniální hitové tracky jsou jen špičkou ledovce bláznivých nápadů ústředních postav KLF, Billa Drummonda a Jimmy Cautyho. Že ještě před vznikem KLF napsali tihle dva ironický a subversivní Manuál. A já jsem na ten text v roce 2009 narazil a uchvátil mě. A protože je to vlastně taková příručka o tom, jak se nebát vlastní kreativity, rozhodl jsem se, že se spojím s Billem Drummondem, koupím od něj práva na vydání a pustím ji do světa. Zkušenost s přípravou knížky mi pak asi dodala odvahu pustit se do psaní.   V roce 2013 jste debutoval na poli detektivní tvorby knihou Na kopci. Někde jste přiznal, že to byla sázka, že dokážete napsat podobně silnou detektivku jako severští spisovatelé Stieg Larsson nebo Jo Nesbo. A podařilo se, kniha měla kladné ohlasy a vynesla vám Cenu Jiřího Marka. Proč jste si vybral právě detektivku? Vlastně to bylo proto, že jsem v té době detektivky hodně četl a že právě tento žánr byl součástí zmíněné sázky. Detektivka je hodně zajímavý žánr, kdybych ji měl přirovnat k hudbě, nabízí se metal: v rámci jedné škatulky se nabízí barevná škála nálad a přístupů. Detektivka nabízí široký prostor pro zkoumání morálních témat, která mě vždycky v literatuře přitahovala. Ale činí tak přístupným způsobem, klade důraz na příběh, na dějový oblouk. Měl jsem také pocit, že žánrové mantinely mi nedovolí příliš se do psaní zamotat.   V roce 2015 vám vyšla druhá kniha Promlčení, v níž se poprvé setkáváme se svérázným policistou Tomášem Volfem, který řeší zapeklité kriminální případy i v Polednici a ve Vzplanutí. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspirace přichází sama. Většinou je to útržek z novin, historka, pocit nebo místo, jakýkoli vjem, který se mi v hlavě začíná přetvářet v zápletku. Nápadů je hodně. Těžké je se s nimi poprat a pokusit se na nich vystavět fungující příběh.   Kniha Vzplanutí se stala českou detektivkou roku 2019 a získala Cenu Jiřího Marka. Tehdy jste řekl: „Je to radost a velká čest. A ohromná motivace pro další psaní!“ Pracujete na dalším případu s Tomášem Volfem? Pracuji. Podepsal jsem smlouvu na novou knížku. Tomáš Volf se opět setká s těžkým případem. A pokud vše dopadne tak, jak to mám vymyšlené, protne se jeho cesta i s bývalou parťačkou Evou Černou, se kterou pracoval na případu Polednice.   Kniha Promlčení vyšla také jako audiokniha a načetl ji Jakub Saic. Vyjdou i další knihy jako audio? To je spíše otázka na nakladatelství Motto. Vím, že na audioknihu jsou dobré ohlasy, tak doufám, že v tomto formátu vyjdou i další knížky.   Vystudoval jste Pedagogickou fakultu UK a po studiích pracoval jako úředník. Řadu let se věnujete textování webových stránek. Zpracováváte reklamní a marketingové články. A vlastně se psaní věnujete stále. Co vás na práci baví a co pro vás znamená psaní knížek? Na první pohled to vypadá jednotvárně, ale pro mě není psaní jako psaní. Při práci na webovém obsahu řeším úplně jiné cíle než při psaní prózy. Nevím, jestli teď nerozesměji nějakého neurologa, ale mám pocit, že vždy zaměstnávám jinou část mozku.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory? V posledních letech jsem špatný čtenář. Moc toho nenačtu, spíš bych řekl, že doháním resty. Také mám teď takové neprozaické období, čtu naučné knížky hlavně o lidském druhu a jeho vývoji, o pravěku a přírodních národech. Oblíbené autory bych vyjmenovával asi dlouho, ale co se týče detektivek, tak z těch českých už dlouhá léta jmenuji vždy Michaelu Klevisovou. Nedávno jsem dočetl její novinku Drak spí a opět v mých očích potvrdila své mistrovství. Její postavy jsou živé, mají své touhy, tajná přání – a také dost zřejmý motiv vraždit.   Jak trávíte chvíle volna? Někde jste přiznal, že rád chodíte po lese, po horách… Od té doby, co mám rodinu, moc volna nemám. Na dlouhé toulky není čas, musel jsem tedy zrychlit. Teď po lesích spíš běhám anebo vyrážím na vyjížďky na kole, když to vyjde, tak někde venku přespím. Prostě když to jde, chci být v přírodě.   Jiří Březina se narodil se 3. října 1980 v Českých Budějovicích. Vystudoval PedF UK a pracuje jako copywriter webových stránek. Je dvojnásobným držitelem Ceny Jiřího Marka (za knihy Na kopci a Vzplanutí). Přeložil knihu Jimmyho Cautyho Manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Je ženatý, má dva syny a s rodinou žije v Českých Budějovicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-28 16:07:37

Elena Ferrante: Pláž v noci (ukázka z knihy)

Ztracená panenka hraje významnou roli v románu Eleny Ferrante Temná dcera: konfrontuje hlavní hrdinku se zasunutými vzpomínkami na dětství a na dcery… Ferrante se k tématu panenky znovu vrací ve své první knize pro děti Pláž noci. Vypravěčkou je tentokrát sama opuštěná panenka, zmítající se pod tíhou strachu a zloby a čelící skutečným hrozbám noci. Mluvící panenka Celina byla v noci ponechána na pláži, zdánlivě zapomenutá pětiletou Mati, jíž otec nedávno koupil kocoura Minù. " Jsem moc smutná, a taky rozzlobená,“ hořekuje panenka. " Nemám toho kocoura Minu ráda, vlastně ho nenávidím. Navíc má strašně ošklivé jméno. Doufám, že dostane průjem, bude zvracet a bude tak smrdět, že se Mati zhnusí a ona ho vyžene,“ brebentí. Brzy je vyděšená k smrti, když ji postava jménem Plavčík Kruťas shrne na hromadu s umělohmotným koníkem, zátkou, propisovačkou a broukem ležícím na zádech, kterou zapálí… Panenka se potřebuje postupně zachránit nejen před ohněm a rozbouřeným mořem, jež jí nateče pusou do břicha, ale zejména musí zachránit svůj hlas, slova, jež ji naučila její pětiletá majitelka. Tu nejcennější část sebe sama, kterou chce Plavčík Kruťas získat, aby ji mohl prodat. Dětská literatura je plná děsivých postav – velký zlý vlk, zlá královna, zlý kouzelník, zlá čarodějnice – ale Plavčík Kruťas působí hrozivěji. Je zosobněním skutečných nočních můr, temný zlosyn ze zpráv o ztraceném nebo zneužívaném dítěti: „Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky. Vtom ho poznávám. Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.“ S Plavčíkem Kruťasem se do vyprávění vkrádá znepokojivý sexuální podtón: „Plavčík Kruťas se na mě upřeně zadívá svýma zlýma očima. Dotkne se ještěrčích ocásků, které má místo knírů. Pak natáhne šlachovité a špinavé ruce, sebere mě ze země, pokouší se otevřít mi pusu, zatřese se mnou.“ Snaha Plavčíka Kruťase dostat z panenky slova, která do ní namluvila holčička Mati, evokuje znásilnění: „Mlaskne a ve rtech se mu objeví Háček malý jako dešťová kapka. Háček je zavěšený na nechutném vlákně ze slin a sjíždí dolů až do mé pusy. Rychle posbírám všechna Matiina slova a schovám si je v hrudi. Zůstane jen Jméno, které mi dala. Jméno je k smrti vyděšené, volá samo na sebe:´Celino!´ Háček ho zaslechne a cak, zasekne se do něj a za strašné bolesti ho ze mě vyrve.“ Naštěstí panenka je posléze zachráněna kocourem a shledá se svojí majitelkou. Dětskému čtenáři se prostřednictvím její zkušenosti dostává lekce, že člověk nemá propadat žárlivosti a vytvářet si domněnky. Přestože příběh nepostrádá happy end, je znepokojivou kombinací vypjatých emocí panenky, která zanechává silný dojem.   Ukázka z knihy      Mati je pětiletá holčička, která strašně moc mluví, zvlášť se mnou. Já jsem její panenka. Právě dorazil její táta, přijíždí k moři každý víkend.      Přivezl jí jako dárek černobílého kocoura. Takže ještě před pěti minutami si Mati hrála se mnou, a teď si hraje s kocourem, kterému dala jméno Minù.      Ležím v písku, na slunci a nevím, co si počít.        Matiin bratr začal hloubit jámu. Nelíbím se mu. Pro něj jsem vzduch a všechen písek, co vyhrabe, hází na mě.      Je děsné horko.        Vzpomínám, jak si se mnou Mati naposledy hrála. Skákaly jsme spolu, běhaly, vystrašila mě, přinutila mě mluvit a křičet, rozesmála mě a taky mě rozplakala.      Když si hrajeme, strašně moc brebentím a všechno kolem mi hned odpovídá. Zato tady, sama, napůl zaházená pískem, se nudím.      Jde kolem Brouk a je tak zabraný snahou prorazit si cestu, že mi neřekne ani ahoj.        Matiina máma se vzdálila z pláže před hodinou, šla domů. I její táta už je na odchodu, ověšený taškami.      „Mati, jdeme, pospěš si!“      Mati odchází od slunečníku s bratrem a s kocourem.      A co já?      Já už je nevidím.      Zakřičím: „Mati!“      Ale Mati mě neslyší. Povídá si s kocourem Minù a slyší jenom jeho, jak jí odpovídá.        Slunce zapadlo, světlo je růžové.      Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky.      Vtom ho poznávám.      Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.      Plavčík Kruťas je vysokánský.      Jde zavolat svého kamaráda, Velkého Hráběte, ještě vyššího než on, a společně začnou česat písek.      Plavčík Kruťas ze Soumraku zpívá takovouhle písničku:        Hovno spolkni      Chcanků si lokni      Pij je bez džusu      Tak otevři pusu      Slova zničím      Pasti líčím      Slyšíš to ticho      Když všechno zmlklo.            Velký Hrábě má hrozivé železné zuby, lesklé od častého používání. Divoce se zahryzává do písku a postupuje vpřed.      Mám strach, ublíží mi, rozbije mě.      A vida, už je tady.      Ocitnu se v jeho zubech spolu s oblázky lávového kamene, mušlemi a peckami z třešní a broskví. Cítím, že jsem trochu potlučená, ale držím celá pohromadě. Plavčík Kruťas dál zpívá hlasem, ze kterého se bolestí svírá srdce:        Frňák urvi si      Na mísu sedni si      Vypuď všechno z těla      Zůstaneš osamělá.        Všechno, co shrabal, skončí na hromadě suchých větviček, písku, papírových kapesníků, igelitek a plastových láhví.      Mě to odmrští do blízkosti Umělohmotného koníčka, Kovové zátky, Propisovací tužky, Brouka, který se před chvílí hrabal kolem a teď leží na zádech a mrská nohama. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Elena Ferrante, publikující pod tímto pseudonymem už od svého prvního románu Tíživá láska, se proslavila především tetralogií Geniální přítelkyně. Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La spiaggia di notte, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě v roce 2007, přeložila Alice Flemrová. Ilustrovala Mara Cerri, 44 stran, nakladatelství Prostor, 2019, první vydání.

Čas načtení: 2021-12-20 15:30:37

Martina Heš Hudečková: Baví mne sdružovat spřízněné psavé duše

Napsala několik e-booků a v roce 2020 debutovala knížkou Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi a v současné době pracuje na další. V online světě je Martina Heš Hudečková známá jako Šperkařka textů. Působí jako copywriterka a korektorka. Píše blog a je jednou z autorek tria Povidkarky.cz. Baví ji práce s textem a je velkou milovnicí knížek.   Co vás přivedlo k psaní? Psala jste i jako malá holka a jak jste prožívala období dětských her a prvních lásek? Co vás bavilo? Myslím, že jsem začínala deníčky. Měla jsem takové ty zamykací. Už od mala jsem milovala knihy, bavila mě Enid Blyton (Správná pětka apod.) a pokoušela jsem se psát podobné detektivní příběhy, jejichž hlavními hrdiny byly děti. Do nich se zatím lásky moc nepromítaly, to přišlo později, začala jsem psát zamilované povídky, a dokonce i fan fikce, i když jsem tehdy ještě netušila, že se tomu tak říká.   Proč jste si vybrala studium češtiny v komunikaci neslyšících? Nějak se to sešlo. V oktávě na gymplu jsem vybírala VŠ, aniž bych netušila, co chci v životě dělat. Psaní jsem měla ráda, ale brala jsem ho jen jako koníček. Chodila jsem v té době s kamarádkou na kurzy znakového jazyka a bavilo mě to, připadalo mi cool, že bych se třeba jednou dostala jako tlumočnice do televizního okýnka vpravo dole. To mě postupně přešlo, ale je pravda, že si na to občas vzpomenu, když v tom okýnku zahlédnu tlumočit známé tváře z našeho oboru.   Působíte jako copywriterka a korektorka. Jste vlastně takovou šperkařkou textu. Co vás na práci se slovy tak velice baví, že se s textem hrajete, dokud jej „nevyšperkujete“ k dokonalosti? Dáváte záludné otázky, ale díky za ně. Asi mě na tom baví to kouzlo, jak málo někdy stačí, aby se z dobrého textu stal skvělý text.   Napsala jste několik e-knih jako je například 7 vzkazů od múzy, speciální e-příručku o problematice mezer při psaní, jakousi „mezerologii“, nebo povídkovou sbírku Nezastavujem. Někde jste řekla, že ráda lidi hecujete ke psaní, a proto také pořádáte on-line kurzy. Jaké je o vaše kurzy zájem a co se v nich lidi naučí a kde je možné se na ně přihlásit? Info i přihlášky jsou na mém webu sperkarka-textu.cz. Letos jsem třeba pořádala výzvu Rande s tvůrčím blokem nebo Najdi si svůj spisovatelský rituál. Z kurzů teď nabízím třeba Povídkový nenávod, kde dovedu účastníky vpěti krocích k tvorbě a editaci povídky (nenávod proto, že nedávám instantní rady ani neučím tvůrčí psaní, jen motivuju, podporuju a kladu ty „správné“ otázky), ty se pak objeví ve společném e-sborníčku a uspořádáme si on-line autorské čtení. Baví to mě i účastníky. I po kurzech zůstáváme v kontaktu, potkáváme se ve skupině Spisovatelské cappuccino. Každý, kdo rád píše, je tam vítán. ¨ Přes deset let píšete blog, jste jednou z autorem Povidkarky.cz O čem ráda píšete a co vás inspiruje při psaní? Fakt už tak dlouho? No jo. Letí to. To, že jsem poznala Povídkářky, Janu a Helču, je jeden z největších milníků v mém spisovatelském životě. I proto mě baví sdružovat spřízněné psavé duše, protože sama vím, jak je ta podpora a možnost sdílení zásadní. Nebýt Povídkářek, možná bych vůbec nevydala vlastní knížku. A o čem ráda píšu? Ke mně ta témata odněkud přichází, našeptávají mi je moje múzy. Třeba u Tvůrčího restartu jsem roky měla vymyšlený název a věděla jsem, že se kniha bude odehrávat v lázních pro spisovatele v krizi, ale to je všechno. Příběh se mi pak postupně odkrýval až během psaní. Teď píšu druhou knihu s pracovním názvem Po hlavě do podivna a ta je zase o přátelství single třicítky a mámy dvou dětí. Taky je inspirovaná mým sólo výletem do Helsinek letos v září.   Čím vás tento sólo výlet tak inspiroval, že vás přivedl na myšlenku začít spřádat příběh? Začala jsem psát už předtím, dokonce se mi vyjevil i konec příběhu, což u mě není obvyklé, ale právě tímhle finským dobrodružstvím se všechno propojilo a zapadlo do sebe. A přiznávám, že cestovatelské pasáže v knize budou asi z velké části autobiografické.   Píšete pod jménem Martina Heš Hudečková. Dočetla jsem se, že Heš je vlastně vaše přezdívka ještě ze studií, když jste brigádničila a vám se velice zalíbila, a tak jste si ji přivlastnila. Jelikož jeden z překladů anglického „hash“ je „zmatenina“, a jak jsem se dočetla, přiznala jste, že právě to se k vám hodí… Platí to stále?     Myslím, že mě nejlíp vystihuje úryvek z písničky Mňágy a Žďorp: Miluji zmatek a toužím po klidu. Přezdívka Heš ke mně přirostla, stala se mým uměleckým jménem. Jestli to tak bude napořád, to nevím. Ale zmatená si připadám pořád a často. Mám se takovou ráda. A pomáhá mi to při psaní.   V roce 2020 jste debutovala novelou Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi. Jak se vám knížka psala a připravujete další? Tak to jsem už trochu nakousla… Je pro mě pořád trochu sci-fi, jak se mi povedlo tuhle knížku stvořit. Začala jsem psát, když synovi byly čtyři měsíce a dcerce dva a půl roku. Rozhodla jsem se napsat každý den aspoň jednu větu, a to se mi povedlo dodržet. Někdy zůstalo fakt jenom u jedné věty, jindy jsem měla štěstí na totální flow a stránky přibývaly rychleji. Psala jsem většinou večer, když děti spaly. Neměla jsem promyšleno dopředu, co se bude dít. Nechala jsem se překvapovat. To byla zábava. Kolikrát jsem kulila nad klávesnicí oči, říkala si – cožeee, no tohleto snad ne probůh?… a psala a psala. Vlastně jsem byla v některých chvílích současně autorem i čtenářem. Teď píšu Po hlavě do podivna, ale jde to bolestně pomalu. A na rozdíl od Tvůrčího restartu vím, jak příběh skončí, to je pro mě nové a zvláštní.   V jednom rozhovoru jste přiznala, že velice ráda čtěte a jste milovnicí knížek. Máte oblíbeného autora nebo knížku, ke které se ráda vracíte? Jo jo, to přiznávám velmi ráda. Jednou se mi povedlo dát dohromady seznam top deseti knih mého života, to byl jeden z nejtěžších úkolů ever. Ráda se vracím k rozhovorům se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak. Pak mě hodně nadchla kniha Do less / Dělej méně, zrovna nedávno vyšla v českém překladu, k ní se chci určitě vrátit znovu. Baví mě knihy, které nejsou jen na jedno přečtení (ale ani těm na jedno přečtení se nebráním, ráda je pak pošlu dál) a pokaždé v nich člověk najde něco nového. Vracím se ráda také ke knihám o kreativitě, třeba k Umělcově cestě (Julia Cameron), Velkému kouzlu (Elizabeth Gilbert) nebo Ukaž, co děláš (Austin Kleon). Propadla jsem taky finskému podivnu, už několikrát jsem třeba zhltla povídkovou knížku Lesní lišky a další znepokojivé příběhy. Poslední dobou mám chuť vrátit se k Růžím pro Algernon. A mohla bych pokračovat dlouho… Jedny z mých nejoblíbenějších českých autorek jsou taky Jana Poncarová a Helena Žáková (úsměv). Jejich knihy čtu většinou, ještě než vyjdou, na vytištěných „áčtyřkách“, a když je pak držím v ruce v knihkupectví, mívám euforické záchvaty radosti, jako bych je napsala já sama (smích).   Jste maminkou dvou malých dětí, takže volného času moc nemáte. Ale přece, když se objeví chvilka volna, jak ho ráda trávíte? U dobré knížky a cappuccina? Ano. Obecně ráda trávím čas sama se sebou. Když je u toho dobré cappuccino a dobrá kniha, tím líp.   Martina Heš Hudečková vystudovala FF UK v Praze (obor Čeština v komunikaci neslyšících). Působí jako copywriterka, korektorka a povídkářka tria Povidkarky.cz. V online světě je známá jako Šperkařka textů.  Píše blog, dělá on-line kurzy o psaní. Napsala e-knihy 7 vzkazů od múzy, Být či nebýt mámou, Povídková degustace a Nezastavujem. Vyšla ji kniha Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi (2020). Je mámou dvou dětí.

Čas načtení: 2021-01-13 17:52:04

Z minulých kontroverzí (I). – „Prasečinky“ v poště

A2larm, český levicový časopis, který sám sebe charakterizuje slovy „squatujeme mediální prostor od roku 2013“, přeložil esej kanadského autora Brada McGregora, která je velice kritická vůči tomu, jakým způsobem digitální obři zašlápli sociální síť Parler. Nečekal jsem to, ale potěšili mne. Za každého člověka, který v tomhle směru dokáže dohlédnout dál než pár dní dopředu, jsem rád, ať už patří k libovolnému konci politického spektra. V téhle souvislosti mě napadlo podívat se na několik historických jevů a událostí, které byly tomu dnešnímu dění podobné. Některé jejich důsledky ovlivňují politiku a společenské poměry dodnes. Leckdy bereme za samozřejmé něco, co vůbec samozřejmé nebylo, nebo argumentujeme nějakou větou či citátem, jehož kontext už upadl do zapomnění. Vybral jsem tedy tři taková historická témata, o kterých chci postupně napsat. Všechna jsou z dějin Spojených států amerických, protože i ten současný boj o to, co smějí a nesmějí sociální sítě, se bude rozhodovat hlavně tam. Ani jedno z těch témat není perfektní analogií k dnešnímu digitálnímu světu a není mým cílem říci „vidíte, toto řešení musíme zkopírovat a bude hotovo.“ Odlišnosti spočívají například v roli státu. Ale paralel k dnešku najdete docela dost. Tak tedy, první díl: smí americký občan posílat sprosťárny poštou? A co je to vlastně sprosťárna z pohledu úředníka a soudce? Na scénu přichází puritanismus Jedna z okolností, která hodně ovlivňuje dnešní debatu o právech soukromých společností, je ta, že valná většina našich základních politických myšlenek je hodně stará. Kořeny dnešního moderního liberalismu sahají hluboko do 18. století, jsou starší než parní lokomotiva, lodní šroub nebo ruchadlo. Nejpalčivějším problémem svobodomyslného člověka té doby byl přežívající feudální systém, vůči kterému se liberálové vymezovali; je to dost vidět v tématech, kterým věnovali největší pozornost (například „žádné zdanění bez reprezentace“). Tehdejší civilizace ještě moc neřešila otázky „síťových systémů“, infrastruktury, která nějakým způsobem obsluhuje celé komunity a má sklony k přirozené monopolizaci. Člověk 18. století se s takovou infrastrukturou běžně nesetkával. Elektřina byla ještě hračkou v laboratořích potrhlých učenců, kanalizace a vodovod se vyskytovaly jen v některých čtvrtích největších měst světa (tak například Praha začala zřizovat všeobecnou kanalizační síť až po roce 1816). Pro pouliční osvětlení platilo totéž. Výrazné výjimky byly jenom tři: veřejná silniční síť, veřejné plavební kanály a pošta. Pošta už byla v 18. století dobře zavedeným jevem a americkému Kongresu je přiznáno právo zřídit celostátní poštovní službu přímo v ústavě – což naznačuje, že i otcové zakladatelé, kteří v mnoha jiných věcech projevovali vysloveně libertariánského ducha, si uvědomovali, že tento typ plošné služby není vhodné ponechat úplně živelnému vývoji. O kus dál v té samé ústavě, respektive v jejím prvním dodatku, je ustanoveno, že Kongres nepřijme žádné zákony omezující svobodu slova. Teoreticky byste tedy měl mít právo posílat americkou federální poštou, co se vám zachce – aspoň pokud to nebude pro příjemce nebezpečné (například bomba). Aspoň pokud si vykládáte první dodatek stejně jako já. V praxi to bylo dost zásadně jinak, protože do hry vstoupila – a na dlouho, téměř na sto let! – další typicky americká vlastnost. Puritanismus. Kam vede potlačování neřesti Otázka, jestli se ochrana svobody slova vztahuje i na takzvaně obscénní obsah, se v Americe u soudů řešila mnohokrát a výsledky jsou, mírně řečeno, neuspokojivé – zejména proto, že vymezit s dostatečnou přesností, co je vlastně obscenita, je beznadějný úkol. Při důležitém soudním sporu Jacobellis v. Ohio (1964) vyřkl soudce amerického nejvyššího soudu Potter Stewart dodnes slavnou větu: „Nebudu se dnes dále pokoušet definovat ten druh materiálu, který bývá zahrnován do krátkého popisu ‚tvrdá pornografie', a možná bych to ani nikdy srozumitelným způsobem definovat nedokázal. Ale poznám ji (míněno pornografii, pozn. MK), když ji vidím, a film, o kterém rozhodujeme v tomto sporu, jí není.“ (Pro paralelu s dnešní debatou o mezích svobody projevu zkuste místo obscenity či pornografie dosadit třeba projevy nenávisti nebo podněcování k násilí.) V případě americké federální pošty a jejího nepřátelského postoje vůči „obscenitě“ sehrál ústřední roli jistý Anthony Comstock, zakladatel newyorské Společnosti pro potlačování neřesti. Charakter organizace můžete posoudit už při pohledu na její razítko. Málokdo v celé historii lidstva si dal pálení knih přímo do vlastního znaku, většina tyranů je navenek aspoň trochu subtilnější. Comstock sám sebe označoval za člověka, který pleje plevel v zahrádce Boží („weeder in God’s garden“) a byl ve své snaze potlačit veškerou komunikaci sexuálního charakteru neuvěřitelně, až monomanicky vytrvalý. Systematickým lobbováním se mu podařilo protlačit zákon neformálně zvaný Comstock Act (1873), podle kterého jste se provinil federálním zločinem, pokud jste využil služeb americké pošty k zasílání jakýchkoliv nemravných materiálů. Definice byla nesmírně široká, spadaly do ní i lékařské informace o antikoncepci, erotické hračky nebo písemně vyjádřené chtíče. Dokonce i učebnice anatomie nebo porodnictví byly na hraně a několik států raději přijalo místní normy, které explicitně stanovovaly, že zasílání učebnic trestným činem není. (Podrobné informace k celé této povedené rodince zákonů najdete v angličtině zde.) Zákony byl časem rozšířeny i na soukromé dopravní společnosti. Comstock coby mravný a poctivý občan se nespokojil jen s přijetím samotných zákonů. Chtěl také v co největším rozsahu vynutit i jejich řádné dodržování a podařilo se mu dosáhnout toho, že pro něj americká pošta zřídila oficiální úřad poštovního inspektora. V něm pak Comstock rozhodně nespal na vavřínech. Vedl si statistiku o svých úspěších a na sklonku života se chlubil tím, že se mu podařilo spálit 15 tun knih, zatknout čtyři tisíce lidí a 15 z nich dohnat k sebevraždě. V roce 1878 zabránil Comstock vážně míněnému pokusu o zrušení „svého“ zákona tím, že kongresmanům předložil ty nejhorší vzorky ze své sbírky zabavených pornografií; při této informaci vás nutně napadne kacířská myšlenka, jak že to vlastně s tím jeho svatým rozhořčením bylo. Nicméně ať to bylo, jak to bylo, Comstock zůstal v úřadě až do své smrti roku 1915 a jeho dědictví jej přežilo ještě další desítky let. Fatální rány Comstockovým zákonům zasadil nikoliv Kongres – jak by to asi správně mělo být – ale několik soudních rozhodnutí během 20. století, například ve věcech Griswold vs. Connecticut (1965) a Eisenstadt vs. Baird (1972), které stanovily, že právo lidí na soukromý život je důležitější než státní zájem na potírání obscenity, ať už to znamená cokoliv. Dneska si jen těžko umíme představit, že za zaslání nahaté fotografie nebo balíčku kondomů poštou hrozilo v USA až pět let nucených prací a že to zdaleka nebyla jen teoretická hrozba. Jak praví jedna známá píseň na motivy Warcraftu: Leč na místo dnes všudypřítomného sexu nastoupila jiná ostře sledovaná témata. Když vítězí morální panika Což, čtenáři, možná bychom se měli podívat aspoň na pár styčných bodů historie Comstockových zákonů s dnešními poměry? * Základem represe byla morální panika, tehdy kolem nemanželského sexu, dnes třeba kolem onoho davu, který vtrhl do Kapitolu. Morálně panikařící lidé mají tendenci šlapat po svobodě projevu či soukromí svých spoluobčanů s roztomile příšernou samozřejmostí. Právě ten morální rozměr v nich totiž vzbuzuje iluzi vlastní nadřazenosti. * Existence centralizované sítě (v tomto případě pošty) vedla k tomu, že „nežádoucí“ činnost bylo možno plošně zakázat jedním rozhodnutím. * Vágnost a neurčitost zakázaného chování vedla k širokému rozsahu represí, což bylo z pohledu zastánců celého systému asi spíše jeho výhodou než nevýhodou. * Když byly příslušné zákony jednou přijaty, právní setrvačnost vedla k tomu, že různá jejich ustanovení přežívala v platnosti až do doby, kdy už koncertovali Beatles a nosily se minisukně. * Soukromá a státní sféra spolu rády prorůstají, a to i personálně. Anthony Comstock, hlavní hybatel věci, byl cca 40 let zároveň jak vysokým zaměstnancem státní americké pošty, tak i zakladatelem a tajemníkem soukromé Newyorské společnosti pro potírání neřesti, přičemž tyto dvě funkce se navzájem doplňovaly s jedním a tímtéž cílem. Tolik příběh o americké poště. A příště se podíváme … na železnici! Ale nebudou nás zajímat mašinky. Bude nás zajímat byznys. Velký byznys, jak jinak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-30 17:39:10

Michaela Klevisová: Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní

Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka, které jí vynesly knihy s kriminalistou Bergmanem, jehož nejnovější případ Drak spí, vyšel letos, je velkou milovnicí koček a právě jím věnovala také tři knížky. Díky otci spisovateli a mamince novinářce má Michaela Klevisová psaní v genech.   Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste na jejím okraji v rodině spisovatele a dramatika Vladimíra Klevise a novinářky. Jak vzpomínáte na své dětství a jak vás ovlivnilo psaní rodičů? Také jste chtěla psát? Rodiče pořád něco psali a bavili se o tom. Táta se přátelil se spoustou spisovatelů, scházeli se u nás doma a povídali si o svých rukopisech. Takže mi dlouho připadalo, že když někdo řekne „jdu pracovat“, znamená to, že bude něco psát. Pamatuju si, jak mě jednou na návštěvě u kamarádky šokovalo, že nemají doma ani jeden psací stůl. Naši měli každý jeden a já svůj vlastní dostala ve čtyřech letech. V pěti jsem se sama naučila číst a psát – rukou i na psacím stroji. Dodnes mám schovaný rukopis o morčatech, samozřejmě plný hrubek, který jsem naťukala na stroji ještě dřív, než jsem šla do první třídy. V pubertě jsem se ale od téhle linie odklonila, vyrostlo ze mě totiž hodně živé a společenské dítě. Neuspokojovalo mě sedět doma a číst si nebo psát příběhy. Raději jsem chtěla něco zažívat, potřebovala jsem zábavu, akci, lidi, přírodu – jezdila jsem s partou na vandry, chodila ke koním. Tehdy jsem se chtěla stát třeba veterinářkou, psycholožkou, fotografkou… Na žurnalistice jsem si pak vybrala specializaci fotografická tvorba. Ale stejně jsem se nakonec k psaní vrátila, asi zvítězily geny…   Vystudovala jste žurnalistiku a v tomto oboru také stále působíte a píšete o knižních novinkách a psychologické články pro Cosmopolitan. V roce 2007 jste jako spisovatelka debutovala detektivní knížkou Kroky vraha s kriminalistou Bergmanem. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Měla jsem období, kdy jsem hodně četla klasickou britskou detektivku. P. D. Jamesovou, Ruth Rendellovou, Dicka Francise… Pak jsem jednou v knihovně zjistila, že už mám od svých oblíbených autorek a autorů všechno přečtené. Z toho vzešlo rozhodnutí zkusit něco v tomhle stylu napsat sama. Tak vznikly Kroky vraha. A protože jsem za svoji prvotinu hned dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, byla to velká motivace napsat další krimi příběh. Od začátku mě ale při psaní mnohem víc než linie o vyšetřování baví psychologická rovina. Ráda popisuju osobní životy postav a jejich vzájemné vztahy, důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Knihu začnu psát vždy až ve chvíli, kdy mám do hloubky zpracované postavy, jejich charakteristiky a příběhy. Vražda stojí na okraji, popisuju ji velmi věcně a stručně, stejně jako její vyšetřování. Hlavní jsou lidé a jejich osudy. Snažím se, aby byli opravdoví a čtenář měl při čtení pocit, že je osobně zná. Takže jsem si už mockrát kladla otázku, jestli jsem nakonec neudělala chybu, když jsem se pustila do psaní detektivek. Už dlouho mě láká napsat prostě román bez kriminální linie. Právě s ním začínám.   Vašim hlavním literárním hrdinou je šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman, který své zapeklité případy řeší také v knihách Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů, Zmizelá v mlze, Sněžný měsíc a nejnověji Drak spí. Měla jste nějaký předobraz, podle kterého jste začala psát kriminalistu Bergmana? Je vám něčím blízký? Vždycky mi byl sympatický inspektor Adam Dalgliesh z knih P. D. Jamesové, jeho klid a úroveň. Také jsem měla ráda seriál Vraždy v Midsomeru, uklidňovala mě stylizovaná atmosféra anglického venkova i rozvážný inspektor Barnaby. Chtěla jsem také mít ve svých knihách inteligentního, klidného, vyrovnaného a empatického vyšetřovatele bez vnitřních démonů, ovšem ne kopii výše zmíněných detektivů, ale opravdového a uvěřitelného českého kriminalistu. Představila jsem si člověka, se kterým bych dokázala dlouhodobě vycházet, a vyšel mi z toho Bergman. Je mi blízký tím, že si na nic nehraje, je sám se sebou srovnaný, je schopen empatie a pokory vůči životu. Vyzařuje přirozenou autoritu, aniž by dělal velká gesta, dokazoval si svou sílu a trousil obhroublé hlášky. Jsem s ním moc spokojená, ráda se k té postavě vracím.   Podle čeho mu „vybíráte“ případy, které bude řešit, buď doma se svými podřízenými kapitánem Adamem Danešem a kapitánkou Sylvii Sedlákovou, nebo soukromě na dovolené? Obvykle ze všeho nejdřív vymyslím prostředí, kde se bude děj odehrávat. Až pak přemýšlím, co by se tam mohlo stát. Nápady obvykle přicházejí intuitivně, najednou si představím určitou postavu a výsek jejího života nebo nějaký její myšlenkový pochod, aniž bych přesně věděla, odkud to ke mně přišlo. Občas mě inspiruje nějaká zpráva v médiích, tak to bylo třeba v případě Sněžného měsíce. Věděla jsem, že chci napsat příběh z Beskyd, kde mě fascinují staré roubenky v horách, ve kterých ještě staří lidé žijí prostým stylem života, na jaký jsou zvyklí. Je to mizející svět, který jsem chtěla zachytit. Zápletka se ale nakonec zrodila na základě článku o tom, že pytláci v Beskydech postřelili rysici, která následně zemřela hlady, a zůstala po ní v lesích koťata. Z frustrace a zoufalství z lidské bezohlednosti a bezcitnosti vykrystalizoval nápad napsat detektivku, ve které půjde mimo jiné i o pytláctví. Trochu jiné to bylo s poslední detektivkou Drak spí – nápad na příběh z jihočeských Sudet jsem nosila v hlavě už řadu let. Vždycky jsem ale nakonec rozepsala jinou detektivku. Tím pádem jsem na rozmýšlení toho příběhu měla opravdu hodně času, což mu, myslím, nakonec prospělo.   V roce 2008 jste za svoji prvotinu Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku a stala jste se nejmladší držitelkou tohoto ocenění v ČR. Stejnou cenu vám vynesl taky váš třetí román Dům na samotě. Co to pro vás znamená? Obě ceny mě motivovaly k dalšímu psaní. Jinak jsem se totiž zpočátku setkávala s obrovským despektem vůči žánrové literatuře. Lidé se mě ptali, proč jsem se rozhodla psát „jen“ detektivky, nebo mi nějaký novinář sdělil, že se mu moje knížka sice líbí, ale krimi literaturu ze zásady nerecenzuje. To bylo frustrující. Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní. Já se přitom od začátku snažila o kvalitní literaturu.   Kromě detektivek jste napsala také tři knížky plné příběhů „o kočkách a jejich lidech“ – Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jak se vám „kočičí příběhy“ psaly a bude něco nového? Kočičí příběhy pro mě byly vyloženě za odměnu – pustila jsem se do nich, protože jsem si potřebovala odpočinout od detektivního žánru a všeho negativního, co k němu patří. Kočky miluju, život bez nich si neumím představit. Ráda poznávám podobně střelené lidi, povídám si s nimi a zjišťuju, jak moc máme společného. Nedávno jsem se třeba u regálu s kočičím krmením v samoobsluze dala do řeči se starší paní. Povídaly jsme si tam snad čtvrt hodiny a oběma nám bylo líto, že už musíme jít. Rozjasnilo mi to den. Příběhy vyslechnuté při podobných setkáních jsem si roky zapisovala, přidala k nim svoje vlastní a udělala z nich tři knížky. Než nashromáždím další, potrvá to asi ještě několik let. Nejde to uspěchat.   Kde všude nacházíte inspiraci pro psaní? Vlastně na každém kroku. Pozorně poslouchám, co si lidé vyprávějí, jak na sebe vzájemně reagují, domýšlím si jejich vztahy, problémy, osudy… Večer si pak zapisuju, co mi během dne blesklo hlavou – v tu chvíli se to třeba do momentálně psané knihy nehodí, ale jednou se z toho může stát důležitá pasáž do další knížky. Baví mě psát příběhy z různých míst – při práci pak v duchu vlastně cestuju. Je to ideální způsob, jak strávit zimu: sedět u počítače, ale v duchu se při tom toulat třeba v Holandsku nebo Norsku u moře, po kopcích v Beskydech nebo po lesích v České Kanadě. Jednou věcí jsem si ale téměř jistá: nejspíš nikdy nenapíšu příběh z centra velkého města. Není to totiž moje oblíbené prostředí a především ho moc dobře neznám. Sice jsem vyrostla v Praze, jenže v klidné periferní čtvrti se zahradami. S kamarádkami jsme po škole lítaly po lese, nejspokojenější jsem byla u prarodičů na venkově. A v dospělosti jsem nikdy nebyla kavárenský typ. V centru Prahy jsem moc času nestrávila, spíš jím jen občas z nutnosti rychle proletím. Často se mě lidi ptají, kdy pošlu Bergmana vyšetřovat na Malou Stranu nebo Staré město. Tak to asi nikdy.   Patříte mezi nejoblíbenější autorky detektivek. Jaká jste čtenářka vy? Obdivujete P. D. Jamesovou, která stvořila detektiva Adama Dalglishe... P. D. Jamesovou jsem hodně četla mezi dvacítkou a třicítkou, všechny její knihy jsem slupla několikrát. Ovšem od doby, co detektivky sama píšu, už je moc nečtu. A současná krimi produkce plná nesmyslného násilí až sadismu je mi vyloženě odporná. Mám své oblíbené autory, ke kterým se vracím, to je třeba irský prozaik William Trevor, podle mě geniální autor s citem pro detail a atmosféru příběhu. Byl jedním z laureátů na Nobelovu cenu za literaturu, přitom u nás je docela podceňovaný, v češtině nevyšly zdaleka všechny jeho knihy. Baví mě dánská prozaička Helle Helle, norský autor Per Petterson, norská autorka Hebjorg Wassmo. Vlastně jsou to samí severští autoři, možná to má něco společného s mojí láskou k severským zemím. Všichni jsou důkazem, že severská literatura nemusí být ani trochu drsná a krutá, ale může být plná citu a emocí. A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Byly doby, kdy jsem byla opravdu přepracovaná. Psala jsem měsíčně deset až dvanáct článků pro časopis, překládala knihy z angličtiny, do toho psala své vlastní, ze všech stran na mě doléhaly termíny. Když jsem se loni tři měsíce nemohla vyhrabat z obyčejné virózy, šla jsem do sebe a uvědomila si, že někde musím polevit. Od roku 2017, kdy mi vyšla kniha Zmizela v mlze, už bych se bývala uživila jen jako spisovatelka, ale setrvačností jsem dál jela ve starých kolejích. Tak jsem si řekla: A dost. Dnes už píšu pro časopis jen pár článků pro radost a věnuju se hlavně svým knihám. Je to úleva. Období, kdy intenzivně píšu od rána do noci a myslím jenom na příběh, může vystřídat několik týdnů, kdy jenom odpočívám. Ideálně na zahradě s kočkami nebo na procházkách po lese. Když potřebuju přivolat inspiraci, vyrazím chodit do přírody sama. Právě při procházkách anebo taky za volantem auta ke mně přichází úplně nejvíc nápadů na další knihy. Anebo když topím v kamnech na dřevo. Nevím proč, ale když škrtnu sirkou a poslouchám, jak oheň začíná praskat, vždycky hned začnu přemýšlet nad knížkou, kterou právě píšu.   Michaela Klevisová se narodila v Praze 22. 6. 1976. Otec spisovatel Vladimír Klevis a maminka Naďa byla novinářkou. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Píše do časopisů. Věnuje se překladům beletrie z angličtiny. Píše detektivky s kriminalistou Bergmanem. Dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka.  

Čas načtení: 2020-04-28 10:48:33

Zemřel filozof Ladislav Hejdánek. Jsou komunisté, s nimiž se dalo a dá mluvit, a jsou nekomunisté či antikomunisté, s nimiž se mluvit nedá, psal

Ve věku 92 let zemřel význačný český filozof Ladislav Hejdánek, signatář a mluvčí Charty 77, který patřil mezi žáky Jana Patočky. Byl výrazným představitelem křesťanského myšlení, v 80. letech pořádal bytové semináře, na které jezdili filozofové ze zahraničí.  Po roce 1989 působil jako profesor na Evangelické teologické fakultě a Filozofické fakultě UK v Praze. Zveřejňujeme text, který napsal pro Literární noviny v roce 2003 a který reagoval na výzvu s „Komunisty se nemluví“.   Náš vztah ke komunismu Na první kritiky reagoval Jáchym Topol obranou, že signatářům šlo o „morální apel“. O tom, zda lze provolání „S komunisty se nemluví“ chápat jako apel morální či spíše nemorální, by bylo možno diskutovat, ale asi by to nepřineslo žádný užitek. Rozhodnutí s někým nemluvit lze chápat jen jako výraz odporu slabého proti přesile – anebo jako dětinství. Lze však uvítat, že díky této inspiraci a zásluhou Literárních novin vznikla a byla uveřejněna řada příspěvků k souboru otázek mnohem širších, týkajících se komunistů a komunismu v rozsáhlejším kontextu; možná však nebyl ještě dost rozsáhlý. Bylo toho už řečeno dost, a nemám v úmyslu vyslovené znovu opakovat, leda v náznaku, bude-li třeba.  Po mém soudu není v současné a nejblíže budoucí době nebezpečí, vyplývající z existence KSČM v naší zemi, nikterak reálné. Situace těsně po válce byla jistě nebezpečnější, ale nebýt tvrdé, dobře připravené – a i později nadále trvající – mocenské intervence ze strany Sovětského svazu, o kterou se únorový puč opíral (a nebýt již existujících příkladů takového intervenčního tlaku i v jiných zemích), nebyly by bývaly pomohly ani milice (a to měli všichni v zádech strach, přetrvávající ještě z doby německé okupace). Dnes za komunisty žádná velmocenská intervence nestojí a přinejmenším v nejbližších desetiletích stát nebude. Budoucnost komunistů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je proto problémem především pro ně samé. Zatím mohou získávat body jen v důsledku omylů a chyb ostatních politických subjektů – a těch chyb nebylo málo – a čekat na další. KSČM už nikdy nebude mít v zádech Velkého Bratra (ani v čínském nebo jiném vydání) a nestane se pouhým nástrojem v jeho velmocenské politice. Za současné mezinárodní situace nebyl u nás až dosud vůbec myslitelný žádný nový Gottwald (natož nějaký Enver Hodža apod.), a po vstupu do Unie je něco takového už naprosto vyloučeno. Pokud se naši organizovaní komunisté nebudou chtít proměnit ve stranu podobnou svým západoevropským sestrám, zahynou na úbytě. Jediné, co by takovou agonii mohlo prodloužit, by byla nějaká forma ostrakizace. To by byla ovšem hrubá chyba „těch druhých“ (teprve tímto ,činem‘ skutečných anti-komunistů), a je na našem rozumném politickém rozhodnutí se od takových omylů rázně distancovat. (Nebýt americké arogance – a mnoha dalších chyb v celé latinské Americe –, Kuba mohla už dávno vypadat jinak.) Hlavním problémem však přece nejsou členové KSČM ani jejich neorganizovaní podporovatelé ve volbách. Nejde totiž vůbec jen o naše místní a pouze aktuální záležitosti. Komunismus jako historický fenomén je mnohem rozsáhlejší a také starší; necháme-li stranou ideové kořeny komunismu jako radikální reformy mezilidských vztahů především v majetkových záležitostech (v prvních křesťanských společenstvích a pak v některých heretických komunitách), můžeme počátky politického komunismu vidět ve francouzské revoluci a výrazně v pařížské Komuně. Právě tyto zkušenosti podrobilo pak reflexi a analýze několik významných teoretiků, a to z různých pozic. Největší význam a vliv měl Karel Marx; na jeho a Engelsových myšlenkách byl pak založen tzv. vědecký komunismus, jinak také historický materialismus, resp. všeobecně marxismus (který byl ovšem převážně spíše engelsismem, příbuzným populárnímu pozitivismu); ten se po některých úpravách (revizích) stal základní a jedinou politickou ideologií všech tzv. socialistických států. Ten však daleko přesahoval oblast politickou a s politickou podporou intervenoval všude, dokonce i v přírodních vědách. V další úpravě se pak stal oficiální ideologií také v Čínské lidové republice (a tam oficiálně žije dodnes). Že se zhroutilo sovětské impérium, nemá většího významu než porážka francouzské revoluce intervencí ostatní Evropy (bolševici vydrželi u moci rozhodně déle než komunardi). Tak jako se devatenácté (a ovšem ani dvacáté) století nevracelo navzdory všem restauracím do poměrů předrevolučních (mj. též zásluhou Napoleonovou), tak se nebude moci vrátit ani Evropa, ani ostatní svět (především Spojené státy) do situace zejména před druhou a už dokonce ne před první světovou válkou, a to bez ohledu na to, jak jednu nebo druhou revoluci budeme hodnotit. Součástí této změněné situace je v případě komunismu skutečnost, že na světě jsou stamiliony komunistů (i „komunistů“), které nikdo nemůže poslat nikam do mimozemského vyhnanství, ale zejména s nimiž prostě nemůžeme přestat mluvit. Naopak: musíme se s nimi (i s mnoha dalšími) nějak domluvit na tom, jak třeba nedevastovat a nezlikvidovat rozsáhlé části a vrstvy biosféry.  Mluvit s někým ovšem smysl mít může, ale také nemusí. Půjde zejména o to, co těm druhým chceme říci a co jsme připraveni od nich vyslechnout – a „těmi druhými“ v globálním měřítku už zdaleka nejsou a nebudou jen komunisté, jak už dnes musí být každému jasné. „Těch druhých“ a „jiných“ je mnohem víc. A my s nimi musíme – ať chceme nebo nechceme – najít aspoň společný jazyk. Teprve pak může jít také o konfrontaci myšlenek a eventuální sbližování (nebo také ostřejší vyhraňování) postojů. Ještě se možná ukáže, že tam, kam aspoň trochu pronikl marxismus, bude rozhovor o něco snadnější (marxismus i komunismus jsou evropského původu). Předpokladem aspoň trochu perspektivního rozhovoru (dialogu) nejen jednotlivců a politických směrů, ale různých kulturních a duchovních orientací bude ovšem zejména to, když si každý z účastníků co nejlépe vyjasní svou vlastní situaci, to nejen geopolitickou, ale především kulturní a duchovní. Tak jako francouzská revoluce navzdory všem extravagancím a anomáliím vrhla dost ostré světlo na Evropu své doby, ale i dob pozdějších, tak vrhá světlo na situaci nejen Evropy, ale celého světa komunismus a také sovětský komunismus, tzv. bolševismus. Když čtu úvahy a projevy našich dnešních politiků (zvláště po Havlově odchodu z funkce prezidenta a s výjimkou posledního Špidlova interview), mám dojem, že se ani nezamýšlejí nad tím, co se to vlastně na sklonku osmdesátých a počátku devadesátých let stalo, a to nejen u nás a nejen se Sovětským svazem a „socialistickým táborem“, ale vůbec se světem, a kam to všechno povede. Jak chceme rozhodovat, co s komunismem a s komunisty, když nevíme pořádně ani to, jak tomu je a bude s námi a co máme dělat sami se sebou? Už bylo řečeno, že je třeba rozlišovat: jsou komunisté, s nimiž se dalo a dá mluvit, a jsou nekomunisté či antikomunisté, s nimiž se mluvit nedá. Kromě toho je známo, že jedním z nejlepších prostředků, jak porozumět druhému člověku, je dostat se s ním do sporu, do křížku. A tady je důležitý rozdíl mezi různými typy a rovinami sporů a zápasů. Osvojil jsem si jednu zásadu, na kterou upozorňoval opakovaně můj učitel: ve fyzickém nebo válečném atd. zápase je důležité rozpoznat protivníkovy vady a nedostatky a co nejlépe jich využít; naproti tomu v zápase duchovním a myšlenkovém je třeba překonat protivníka tam, kde je nejsilnější – jinak ho nelze překonat vůbec. Proto místo „nemluvení s komunisty“ je třeba s nimi nejenom mluvit, ale je třeba jim rozumět – a co možná lépe, než si rozumějí oni sami. A především je třeba rozumět, odkud se bere jejich komunismus a z čeho čerpá, čím se živí a čím posiluje, eventuelně čím by se mohl vskutku posilovat, kdyby si lépe rozuměl. Kdo ví, zda by se tam nenašly nějaké zdroje i pro nás ostatní. Každá snadná difamace a degradace protivníka snižuje toho, kdo ji podniká. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat marxismu a zejména myšlenkám mladého Marxe. V době, kdy u nás vládl oficiální „marxismus“, který s Marxem neměl doopravdy mnoho společného, byly některé Marxovy texty považovány za potenciální nebezpečí (např. Ekonomicko-filosofické rukopisy byly vytištěny a dlouho se nesměly prodávat a ležely ve skladech). V té době také samozřejmě unikalo zdejší pozornosti mnoho z intelektuálního úsilí západních „marxologů“. Dnešní mladí lidé Marxe prakticky neznají. To se mi zdá být důvodem k varování: je silně pravděpodobné, že jeho myšlenky budou v nějaké nové interpretaci zase oživeny (jak už to s velkými myšlenkami, dobrými nebo špatnými, bývá), a pak by se mohly setkat nejen s neznalostí, ale také s neschopností rezistence. Bylo už také řečeno, že jsou potíže s vymezením toho, co je a co není komunistické, a to zejména proto, že jsme za těch čtyřicet let (nepočítáme-li ještě delší období) komunismem nasákli tak, že jej udržujeme při životě i my sami, prý především způsobem svého myšlení (Jiří Pehe to specifikoval jako myšlení ,bolševické‘). To je jistě pravda, ale nejde jen o myšlení, ale o chování a jednání, o celý způsob života. Masaryk v prvních letech republiky mnohokrát a při nejrůznějších příležitostech opakoval, že musíme „odrakouštět“; dnes to platí docela obdobně, i když to nezní našim uším o nic příjemněji. Kdopak si je dnes ochoten připustit, že se chová, jedná a myslí jako za komunismu? Pokud si to nepřiznáme, přežívá ten komunismus (a bolševismus) v některých rysech ještě i v nás a s naší pomocí dodnes, a přežíval by, i kdyby našich komunistů nebylo. „Nemluvit s komunisty“ je ta nejlacinější náhražka za to, zbavovat se bolševických návyků sami. Vždyť co patřilo k výbavě takového kovaného bolševika? Právě to, že s ,námi‘, kdo jsme nebyli kovaní bolševici jako on, prostě nemluvil. Výzva „S komunisty se nemluví“ je vlastně v tomto smyslu „komunistická“ a „bolševická“. (Podobně jako jakékoli deklasování jiných protivníků, opozičníků či kritiků, ať jsou za ně nelegitimní generalizací vydáváni ti či oni, např. novináři apod.) Jak jsem už řekl, komunismus má staré kořeny a dlouhou historii. Proto je také třeba se tázat, proč se ta myšlenka v různých podobách vrací. Původně to je křesťanská hereze. Ve srovnání se socialismem je komunismus vlastně okleštěním myšlenky, že lidé si jsou navzájem bratry a sestrami, druhy či soudruhy (socius = druh, soudruh, přítel), na věc zdánlivě okrajovou, totiž na rovnost hospodářskou, majetkovou (vše má být commune = společné). Je v tom ovšem kus správného rozpoznání: majetek s člověkem opravdu něco udělá, anebo aspoň ve většině případů, stejně jako chudoba. A platí to nejen pro jednotlivce, ale pro společenské vrstvy, a také pro celé národy a kultury. Proto je komunismus memento. Za jeho jednotlivými historickými formami je cosi všem těm podobám společného, na co reagovaly a co je zapotřebí brát vážně. Nemá mnoho smyslu se upínat na to, co se stalo, pokud to neslouží lepšímu vidění aktuální situace a také větší vnímavosti vůči tomu, co může přijít a co možná už přichází. Zločinné stránky komunistických systémů bývalého sovětského impéria nelze vidět izolovaně od dějinných kontextů, ale je třeba je důkladně analyzovat, už jen proto, aby k něčemu podobnému už nikdy nemohlo docházet za netečného přihlížení a dokonce nezájmu ostatního světa (zejména tzv. civilizovaného). Nejrůznější zvěrstva, k nimž bohužel až dosud docházelo v dějinách, byla motivována většinou jinak než komunisticky, a je dobré si to připomínat. (Vzpomeňme třeba jen na americké Indiány.) Komunismus a specielně „bolševismus“ ostatně ještě neskončil, protože je to komplikovaný fenomén, jehož jednotlivé stránky či složky mohou přežívat anebo se vracet v jiných podobách a pod jinými názvy a zaštítěny jinými ideologiemi. Je třeba včas vidět skutečná nebezpečí – a pak hlavně neutíkat od konfrontací. V těch však bude vždycky na prvním místě platit, ve jménu čeho do konfrontace půjdeme; výzvy k tomu, aby s protivníkem (zejména s údajným nebo karikovaným protivníkem) nikdo nemluvil, jsou směšné. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-11 04:40:02

Všechnu moc imaginaci!

Po dvou básnických sbírkách a dvojici povídkových knih přichází talentovaný spisovatel Pavel Bušta s poutavou a hravou prózou Lobotomík. Útlou knihu doprovázenou osobitými ilustracemi Davida Cajthamla vydává nakladatelství Argo.    Lobotomík je vaší první delší vydanou prózou. Co vás inspirovalo k napsání díla „na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely“, jak praví anotace? Hlavní postava vznikla vlastně náhodou – automaticky jsem si kreslil v grafickém programu, načež jsem zjistil, že jsem nakreslil právě Lobotomíka s kouskem mozku vyčnívajícím z hlavy. Hned mi začala naskakovat první kapitola, tak jsem ji zapsal. Původně mělo jít o komiksový scénář, ale záhy jsem usoudil, že s takovým typem textu nemám dost zkušeností. Ačkoli jsem se poté při psaní i nadále držel jisté stručnosti, vzhledem k absenci vizuální složky jsem potřeboval být o dost popisnější. A ta psychedelie a dystopie? Ty pravděpodobně způsobila spála, kterou jsem v té době onemocněl. Dospělé moc nepotkává, mě si bohužel vybrala. Několik dní jsem zažíval vysoké horečky a z nedostatku spánku i skoro halucinační stavy, takže jsem měl později z čeho čerpat.   Netradičními hrdiny vašeho fantastického příběhu jsou mladík se ztrátou paměti, jeho přítelkyně Darja s poruchou slzných kanálků a antropomorfizovaný pavouk jménem Reginald, kteří na útěku z ústavu zažívají nevšední dobrodružství – třeba uvnitř psychovelryby. Očividně oplýváte bujnou imaginací... Realistická próza autorovi zapovídá absurdity určitého typu, které jsem si v Lobotomíkově světě mohl naopak dopřát vrchovatou měrou. Chvílemi jsem se musel krotit, ale v zásadě jsem zažíval skutečnou radost z tvorby, nejspíš dosud největší u mých dosavadních knih. To vše asi vyplývá z mé potřeby unikat všednosti, která se mi do života vkrádá. Vstanete, vyčistíte si zuby, jdete do práce, vráží do vás lidé v metru... tak jako kompenzace vznikne vzducholoď, kterou řídí kvantoví roztoči. Zároveň jsem měl odmala poměrně zvláštní a živé sny, z nichž se dá čerpat. Kdysi jsem trochu ovládal lucidní snění, ale to bylo dřív, když jsem byl v tomto ohledu disciplinovanější.   Obzvláště vděčnou postavou je posledně jmenovaný Reg, který se často ujímá role zkušenějšího průvodce svých lidských společníků. Psaní jeho osobitých replik jste si patrně dost užíval. Reg je postava, kterou jeho kamarádi zkrátka potřebují. Jestliže ostatními zmítají spíše nejistoty, strach nebo smutek, on si ví vždycky rady. Nic pro něj není nemožné, neustále se stará o to, aby cesta pokračovala, a přestože vystupuje excentricky, neupřednostňuje sebe před ostatními. V podstatě je to typický průvodce iniciačním příběhem. Jako má Arthur Dent ze Stopařova průvodce po galaxii Forda Prefecta, má Lobotomík Rega. Rozdíl spočívá především v počtu končetin. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} S tématem normality a šílenství jste si pohrával už ve své povídkové sbírce s příznačným názvem Sigmundovy můry (2015), nominované na cenu Magnesia Litera. Není zvláštní, jak málo toho člověk dodnes ví o fungování a potenciálu vlastního mozku? S tím nemůžu než souhlasit. Stačí se podívat na jedno z horkých témat současnosti, antidepresiva. Přestože je každodenně užívá tak ohromné množství lidí na celé planetě, nedokážou se vědci pořádně shodnout, proč vlastně fungují. Ačkoli od návalů všelijakých humorů a pouštění žilou se medicína posunula o světelné roky, pořád je na poli lidské mysli spousta zakopaného. Určité aspekty intelektu jsou pro nás – alespoň nyní – nepochopitelné. Nebylo by na škodu, kdyby na to lidé čas od času pomysleli. Třeba ve chvílích, kdy cítí neodbytnou potřebu vysvětlovat všem ostatním, že by se měli chovat podle jediné pravdy, která se z nějakého záhadného důvodu vyjevila právě jim.   Vaši novou knihu lze přiřadit k nepočetné, avšak o to zajímavější linii literatury, k jejímž představitelům patřili kupříkladu Ladislav Klíma, Josef Váchal nebo Lewis Carroll. Není to fantasy v pravém slova smyslu, ale o fantastické bytosti a výjevy tu není nouze...  Myslím, že tito autoři zkoumají především existenciální témata, s nimiž se většina z nás potýká. Fantaskní bytosti a bizarní výjevy pak slouží pouze jako možnost nahlédnout „věci lidské“ z nečekaného úhlu. To, že prim hraje představivost, pak jejich úvahy vůbec nezlehčuje, často právě naopak. Sám bych se po bok těchto autorů nikdy neodvážil zařadit, ale rád si namlouvám, že máme společnou trochu hravosti a smysl pro absurditu. Prostě: všechnu moc imaginaci!   U kolébky Lobotomíka stál nepochybně také surrealismus. Při jeho četbě mi vytanul na mysli třeba román Jakuba Effenbergera a Pavla R. Vejrážky Tam někde (2013), s nímž jej kromě vysoké míry imaginativnosti a leitmotivu putování spojuje i všudypřítomný absurdní humor a grotesknost.  Jak už jsem zmínil, když je všednosti příliš, propadá člověk zoufalství. Z toho důvodu vnímám surrealismus jako jedno z možných nápravných opatření. Donutí vás odbočit z vyjetých cest a znovu naslouchat potřebám, které jste z nějakého důvodu pohřbili a snažíte se je nevnímat. Fantazie není jen eskapismus, ale reálná a hodnotná součást života. To přináší příjemně nebezpečnou myšlenku, že jakýkoli únik mysli není horší volbou než takzvaný normální život. To už si musíme všichni nějak přebrat sami.   A stejně jako v případě výše zmíněného titulu představují významnou složku vaší knihy ilustrace, jejichž autorem je výtvarník, hudebník a spisovatel David Cajthaml. Jak k této spolupráci došlo a co říkáte na její výsledek? Davida mi doporučila Saša Švolíková, technická redaktorka z Arga. Přiznám se, že z dřívějška jsem znal spíš jeho kapelu DekadentFabrik, ale jeho kresby a linoryty mě okamžitě zaujaly. David je ohromně produktivní a je fascinující sledovat jeho každodenní tvorbu, kterou zaznamenává na sociálních sítích. V případě Lobotomíka si přečetl text, já jsem navrhl místa, kde bych rád měl ilustrace, a on je vytvořil tak, že z nich čiší přesně ty emoce, jaké jsem si představoval. Obdivuju jeho kreativitu a těší mě, že očividně pochopil, co jsem chtěl Lobotomíkem říct.   Pokud nezůstaneme jen u literatury, kde dále hledáte inspiraci pro své psaní? Třeba název nemocnice Violet  Hill ve vaší knize se zdá být aluzí na počítačovou hru (potažmo komiks a film) Silent Hill... Zrovna v tomto případu jde o kombinaci názvů Silent Hill a Violet Hill. Rychlé vysvětlivky: Silent Hill symbolizuje ponurou atmosféru a beznaděj, v anglické nemocnici Violet Hill je zase poměrně známé oddělení pro osoby s duševními poruchami. Violet Hill je navíc místo, které se nachází jen pár minut chůze od slavné Abbey Road, kde se Beatles před padesáti lety vyfotili na svou stejnojmennou desku. Například v textu jejich písně Strawberry Fields Forever najdete spoustu odkazů zrovna na Lobotomíka. Nehledě na to, že píseň napsal John Lennon o sirotčinci. A takhle by se dalo pokračovat... sice riskuju, že takové odkazy budu chápat jen já sám, ale často jsou v knize narážky mnohem zřetelnější. Třeba podobně znějící jména dvou postav jsou přesmyčkou dvou velmi známých postav fantasy žánru, takže čtenář může dopředu odhadnout, jak to s nimi skončí. Abych se vrátil k původní otázce, podněty k tvorbě hledám kromě filmů a literatury především v hudbě. Při psaní si občas pouštím zahraniční kapely (čeština by mě moc rozptylovala), jejichž vyznění ladí se záměrem textu. U Lobotomíka jsem takhle skrz naskrz poslouchal skupinu Tiamat, jejichž styl se pohybuje kdesi mezi doom metalem až gotickým rockem. Inspirace však číhá všude, donedávna jsem ji hledal i na tapetě v mém předchozím bydlišti. Její vzory byly tak neurčité, že je stačilo pár minut pozorně sledovat a vyvstávaly mi před očima podivné postavy, k nimž jsem si vymýšlel příběhy.   Možná to už není aktuální, ale dočetl jsem se, že máte cosi společného s projektem Česká kniha. Jak se obecně díváte na význam tuzemských literárních ocenění?  Vlastně od založení jsem pomáhal s organizací ocenění, k dnešnímu dni se moje spolupráce spíše utlumila. Na česká literární ocenění nemám příliš vyhraněný názor. Některé ceny mají větší smysl, jiné méně. Pokaždé jsem rád, když se do povědomí širší veřejnosti dostane autor, který si to zaslouží a nepatří úplně mezi ty „profláklé“. Obecně si myslím, že v rámci české literární scény se většina lidí zná, což je trochu problém. Ačkoli se mohou porotci sebevíce snažit o nestrannost, vždy bude výsledek ovlivněn stávajícími vztahy. To se však v České republice dá tvrdit asi o jakémkoli ocenění, nejen o těch knižních. Přesto si nemyslím, že má smysl každoročně se rozčilovat nad tím, kdo se zase do výběru porotců nedostal. Určitě je dobré o všem s nadhledem diskutovat, ale to je tak vše.   A na čem nyní pracujete? Věnujete se nadále i poezii? Při psaní Lobotomíka jsem zároveň začal psát krátké pohádky pro neposlušné děti (a jejich unavené rodiče). Při psaní jsem vycházel z toho, že jako dítě jsem měl nejradši pohádky trochu temné a poťouchlé. Poezii se také věnuji, jen v daleko menším měřítku než dříve. Ačkoli to bude znít jako stereotyp, básně jsem vždycky bral spíše jako terapii, takže když nyní prožívám relativně klidné a spokojené období života, nemám v tomto směru příliš inspirace. Mám rozepsaný i jeden delší text, ale sám v současnosti nedokážu odhadnout, kdy a zda ho dokončím. V poslední době hledám čas na psaní čím dál obtížněji. Musím upřímně smeknout před všemi, kteří si ho dokážou najít, aniž by trpěl jejich osobní život. {/mprestriction}  Pavel Bušta (*1991) prožil dětství v Radotíně a po absolvování malostranského Gymnázia Jana Nerudy vystudoval obor Studium humanitní vzdělanosti na Univerzitě Karlově v Praze. Knižně debutoval v roce 2011 povídkovým souborem Expres Praha – Radotín, po níž následovala básnická sbírka Dvojtváří (2013). Za povídkovou knihu Sigmundovy můry (2015) byl nominován na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii. V roce 2016 mu vyšla druhá básnická sbírka Jednadvacátý století. Příležitostně publikuje knižní recenze a rozhovory (mj. na webu iLiteratura.cz). Jeho novou prózu Lobotomík připravuje k vydání nakladatelství Argo.

Čas načtení: 2020-11-21 19:16:03

Melody Sucharewiczová: Islamismus se dá porazit jen silou a solidaritou

Melody Sucharewiczová je rodilá Mnichovanka, která od svých devatenácti let žije v Izraeli. Nějakou dobu jezdila po světě jako neoficiální vyslankyně své nové vlasti a prezentovala izraelské pozice a zájmy v médiích. Momentálně si dodělává doktorát na Katedře válečných studií v Londýně. Do německého Weltu napsala Sucharewiczová před pár dny článek, který jsem s jejím svolením přeložil a rád bych jej také okomentoval. Nenávist k Západu a antisemitismus jsou na palestinských autonomních úřadech společenským a politickým konsensem. Samozřejmě se tím podněcuje terorismus. Evropa by s tím mohla něco dělat – ale nedělá. července 2017: tři teroristé zahájili palbu poblíž mešity al-Aksá v Jeruzalémě. Dva izraelští policisté zahynuli, jeden další utrpěl těžké zranění. Teroristé pocházeli ze severního Izraele, z arabského města Umm al-Fahm. V Umm al-Fahmu vládne už 21 let islamistické hnutí, které bylo mezitím zakázáno, a zaštiťuje se sloganem „al-Aksá je v nebezpečí“. Teroristé den před akcí propašovali zbraně do komplexu budov a schovali je v mešitě. Izrael v reakci na to instaloval detektory kovu, aby zabránil dalším útokům a ochránil modlící se muslimy v mešitě. Následuje organizovaná kampaň ze strany palestinských autonomních úřadů, palestinských imámů a islamistů po celém světě. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana, který říká, že Izrael „chce obsadit mešitu al-Aksá“. Vyzývá „muslimy celého světa“ k tomu, aby „al-Aksá aktivně chránili“ a zabránili izraelským vojákům prolít tam krev muslimů. „Neudělali jsme dost pro to, abychom znovu ovládli Jeruzalém,“ pohrozí. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá“ Výsledkem nenávistných kázání a rozhořčeného pokřiku je kromě zběsilých protestů a výtržností také facebookový příspěvek Omara al-Abeda: „Můj naostřený nůž vyslyší volání al-Aksá.“ Chce zemřít jako slavný mučedník a přitom zabíjet „prasata a opice“, tj. Židy. Vtrhne tedy do domu židovské rodiny, která právě slaví narození nejmladšího vnuka. Pobodá sedmdesátiletého dědečka, jeho ženu, jejich dceru a syna. Synova manželka uteče s pěti malými dětmi do prvního patra. Soused uslyší křik a zneškodní fanatického vraha. Kromě matky a dětí přežívá útok jen babička. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá,“ říká Omarův otec. Jeho matka rozdává sladkosti jako oslavu útoků a na videu dává najevo svou hrdost. 16. říjen 2020: terorista uřízne poblíž Paříže hlavu francouzskému učiteli za to, že ukazoval svým žákům karikatury Mohameda. Macron zdůrazňuje, že chce zintenzivnit boj s islamistickým terorismem. Následuje organizovaná kampaň ze strany radikálních imámů a radikálních muslimů celého světa. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana. Nejde o vraždu, ale o francouzskou reakci na ni. „Macron uráží islám.“ „Měl by se nechat vyšetřit u psychiatra.“ „Muslimové mají právo zuřit a zabít miliony Francouzů v odvetě za jejich masakry (míněno v období kolonialismu, pozn. MK),“ říká bývalý malajský premiér Mahathir bin Mohamad. V pásmu Gazy zapalují Palestinci obrazy Macrona za to, že „napadl islám“. Následuje útok v Nice, další useknutá hlava. Ten samý vzorec, ale posílený, a posiluje jej Turecko. Islamisté vraždí ve jménu fundamentalistické ideologie. Demokraté se snaží chránit nevinné civilisty. Extremisté využívají situaci a mobilizují k hněvu a násilí – za pomoci mikrofonu a klávesnice, které slouží jako zbraň. Následuje další atentát. Vzorec je ten samý, kontext nikoliv. U Palestinců je radikalizace oficiálním socializačním programem – ve škole, v mainstreamových médiích, v městském plánování (školy a náměstí jsou pojmenovávány po teroristech). Glorifikace sebevražedných atentátníků a „mučedníků“, nenávist k Západu a antisemitismus jsou společenským a politickým konsensem. Jen od roku 2015 zavraždili palestinští teroristé 87 Izraelců, zranili 1539, spáchali 217 útoků nožem, 239 střelnou zbraní a 80 autem, vystřelili na Izrael 2500 raket a granátů. Od roku 2018 se přidala novinka, draci a balóny naložené výbušninami, které způsobují požáry a zničily už více než 500 hektarů půdy. Izrael stěží dokáže systematické radikalizaci ze strany palestinských úřadů a Hamásu zabránit. Evropa by mohla. Jako největší dárce by EU v čele s Německem mohla podmínit přítok peněz tím, že Palestinci přestanou provozovat oficiální radikalizační politiku. Mohla by. Místo toho tečou peníze evropských daňových poplatníků do oficiálních mezd teroristů, do školních osnov podněcujících nenávist a do neziskovek, které tento hodnotový systém palestinských úřadů šíří do zbytku společnosti. Teď, když vraždy rezonují čím dál více a dějí se stále častěji, snad – doufejme – dojde ke změně přístupu. Evropa se musí probudit ze své životu nebezpečné strnulosti a odevzdanosti. Nebezpečí nemá jen podobu extremisty se zbraní v ruce nebo s návodem na výrobu výbušnin staženým do počítače. Dlouhodobým nebezpečím pro zbytek Evropy jsou rostoucí skupiny mladých muslimů, pro které je islamismus populární kulturou podobně jako pro jiné Lady Gaga; kteří považují Erdoganovy extremistické výroky za cool, kteří útočí na muslimské dívky nenosící šátek, utlačují svoje sestry a kteří pociťují pochopení, sympatie a náklonnost k vrahovi učitele Patyho. Syrský YouTuber, který po vraždě Patyho vyšel do ulic Berlína-Neuköllnu s postavou Macrona, bičoval ji, urážel a křičel přitom „Alláhu akbar!“, je oslavován jako rocková hvězda. Houf mladých muslimů se popral, aby si pořídili selfíčka, jak se širokým úšklebkem sledují hořící masky s Macronovou tváří. Tolerance islamismu coby populární kultury je znamením selhání evropských elit. Pochybný pláštík kritiky Izraele Příliš dlouho jsme se dívali stranou a doufali, že terorismus a radikalizace skončí samy. Příliš dlouho jsme tolerovali pochody al-Kuds v Berlíně, při kterých se pod pochybným pláštíkem kritiky Izraele provolávaly islamistické a antisemitské slogany. Příliš dlouho se váhalo se zákazem islamistické teroristické organizace Hizballáh. Evropská „pohostinnost“ byla dlouhá léta zneužívána k teroristickým útokům, radikalizaci, obchodu s drogami a s lidmi. Příliš dlouho jsme akceptovali, že turecké, arabské a íránské satelitní televize vedou mladé muslimy k protizápadním hodnotám. Příliš dlouho jsme se smiřovali s tím, že se němečtí učitelé musejí vyhýbat tématu holocaustu, protože mají strach z agresivních reakcí „soft-radikálů“. Příliš často jsme nechávali islamistické organizace a jedince spolupracovat s veřejnou mocí a získávat tak na prestiži. Například teď, kdy měla být sympatizantka islamistů zaměstnána jako poradkyně na ministerstvu zahraničí; po protestech z toho naštěstí sešlo. Příliš často jsme ignorovali teror proti Izraeli. Příliš málo bylo odsouzení a zněla příliš tiše. Příliš často se řečníci odvolávali na „spirálu násilí“, rétorický pojem, který mezi politiky a v médiích relativizuje poměr mezi islamistickými teroristickými organizacemi a Izraelem, který má stejně jako Francie, Německo či Rakousko povinnost chránit svoje civilní obyvatelstvo. Před teroristy, kteří se schovávají v nemocnicích. Před raketami skladovanými ve školách. Před fundamentalisty, kteří podřezávají kojencům hrdla. Appeasmentem a tolerancí netolerovatelného ukazuje Evropa svoji slabost, nevědomost a politickou naivitu. Tím nechala vyrůst obludu, která teď útočí na kořeny demokracie a svobody. Ničí nevinné životy a chce ochromit nejkrásnější a nejsvobodnější města Evropy. Chce spálit synagogy, vzít kostely útokem, zničit kulturní život a nahradit duhové vlajky LGBT hnutí vlajkami černými. Chce. Ale nestane se to. Výroky Macrona po atentátech v Paříži a Nice, Sebastiana Kurze po vídeňském útoku a také Angely Merkelové ukazují potřebnou dávku solidarity, síly a nekompromisnosti, která až dosud v boji proti této obludě scházela. Stát Izrael bojuje s touto příšerou už od svého vzniku. Už od svého vzniku stojí na straně Evropy jako val chránící západní hodnoty. Izrael podporuje Evropu v boji proti terorismu spoluprací v bezpečnostní oblasti. Díky ní se podařilo už několika atentátům zabránit. Je čas změnit přístup: terorismus je terorismus. Paříž, Vídeň, Drážďany, Tel Aviv jsou na stejné lodi. Tato příšera se dá porazit jedině silou a solidaritou. O obojím ví Izrael svoje. Melody Sucharewicz, narozená roku 1980 v Mnichově, je poradkyně pro politickou komunikaci a strategii. V letech 2006-2007 byla zvláštní velvyslankyní Izraele v Německu. My Evropané jsme stejně jako Židé nečistí káfiři Konec překladu, začátek (mého) komentáře. Těžké je býti diplomatem. K lidem, na které chcete zapůsobit – v tomto případě tedy k Němcům – musíte mluvit “po jejich způsobu”, což znamená například chválit kancléřku Merkelovou, která přitom v rámci boje proti islámskému extremismu byla až dosud asi stejně užitečná jako pádlo ve vaně – a realističtí Izraelci si toho zajisté museli dobře všimnout. Charakteristickým rysem merkelovské politiky je právě ta váhavost a odsouvání problémů, srovnání s daleko aktivnějším (i když ne vždy úspěšným) Sebastianem Kurzem vůbec nesedí. That said, samotné jádro sdělení, totiž že ten ponurý, destruktivní, fanatický kult smrti je vlastně jen jeden, jde naprosto k věci. Západní levice si předělala izraelsko-palestinský konflikt k obrazu svému a snaží se jej narvat do úzké škatulky národně osvobozeneckého zápasu, přičemž cíleně ignoruje ten náboženský prvek, který buď nechápe, nebo snad nechce chápat. Poslechnete-li si některé ty bláboly vysílané v palestinských médiích, nemůžete se vyhnout dojmu, že ten základní problém není v okupaci a porážce samotné (takových míst, kde jeden vládne druhému, je v islámském světě plno), ale v tom, že je to okupace a porážka od nevěřících Židů. To je ta pravá pohana, kterou se Hamás a spol. neustále snaží smýt krví. V jejich ideálním světě má nečistému káfirovi přináležet maximálně tak role poníženého občana druhé kategorie, ne-li přímo otroka. Jenže on, proti všem slibům od Alláha, nějak nechce a nechce prohrát a podrobit se… Samozřejmě, my Evropané jsme také nečistí káfiři. A když se nečistí káfiři vzpěčují podřízenému postavení, které je jim předurčeno, je potřeba je zastrašit. Aby si snad nedej bože nemysleli, že jsou svobodní; že si mohou malovat proroka, který podle zákonů islámu zpodobněn být nesmí, nebo dokonce říkat o něm, co chtějí. Dále už následuje ten samý „recept“ co v Jeruzalémě: nůž, bomba, pistole. Vůbec nechápu, co si Evropa vlastně slibuje od toho, že posílá peníze a dary do Palestiny. Možná v tom někdo vidí soucitnou, morálně čistou pomoc. Ale při tom, jaké poměry tam panují, mě napadá zcela jiné přirovnání. Je to jak přilévat benzín do ohně na sousedově zahradě a vůbec se nezabývat možností, co udělají ty poletující jiskry s mým vlastním domem. Tenhle druh pomoci se nám jednoho dne zatraceně vymstí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2026-01-07 14:41:33

Stopka pro Motoristy: Pavel nechce Turka ve vládě. Měl by dostat šanci, mrzí Babiše

Prezident Petr Pavel odmítá jmenovat poslance Motoristů Filipa Turka ministrem životního prostředí. Po novoročním obědě s hlavou státu na Pražském hradě to oznámil premiér Andrej Babiš (ANO). Turkovu nominaci na člena vlády po dohodě s Motoristy ve středu předal prezidentovi. Kompetenční žalobu na prezidenta kvůli nejmenování Turka ministrem Babiš nezvažuje.

Čas načtení: 2026-01-29 10:47:03

Babiš: Spolupráce s Macinkou je výborná. Odvolání není na stole

Premiér Andrej Babiš (ANO) nezvažuje odvolání ministra zahraničí Petra Macinky (Motoristé). Spolupráce s ním je výborná, řekl při návštěvě čáslavské vojenské základny. Podle něj se opozice a média snaží narušit nynější koalici, to se ale nepovede.

Čas načtení: 2025-04-11 16:39:08

Češi, o víkendu si užijte tento megafilm. V kinech vydělal 500 milionů dolarů

Oneplay vypustil megafilm Venom 2: Carnage přichází. Jde o hit z roku 2021, který v kinech vidělo 56 milionů lidí a vydělal 500 milionů dolarů.Přečtěte si celý článek: Češi, o víkendu si užijte tento megafilm. V kinech vydělal 500 milionů dolarů

Čas načtení: 2026-06-01 13:30:23

Gemini přichází s novinkou, která může jednou provždy změnit tvorbu grafiky i videa

Gemini se naučilo novou vychytávku, kterou oceníte hlavně při tvorbě obsahu Přichází totiž s integrací oblíbeného grafického editoru Canva, ale i střihačského programu CapCut Umělá inteligence od Googlu vám tak nově umožní jednoduše upravovat vygenerované grafické návrhy Jedním z nejčastějších nešvarů generativní umělé inteligence je práce s textem při tvorbě grafických návrhů. Pokud jste se někdy snažili ve vašem AI výtvoru změnit byť jen jediné slůvko, aniž byste jej při tom kompletně zničili, pak jistě víte, že mnohdy jde o velmi trnitou cestu, navíc s nejistým výsledkem. Problémům s konzistencí či čitelností textu však dost možná odzvonilo díky novince v chatbotovi Gemini, který přichází s integrací oblíbených grafických a editačních nástrojů Canva a CapCut či funkcí od Adobe. Přečtěte si celý článek Gemini přichází s novinkou, která může jednou provždy změnit tvorbu grafiky i videa

Čas načtení: 2026-02-20 12:35:56

Jak vypadá tichá krize středního věku u žen

Nezačne to dramaticky, nečeká vás žádné náhlé balení kufrů nebo žádné červené sportovní auto před domem. Tichá krize středního věku přichází nenápadně, spíš jako vnitřní neklid, který neumíte přesně pojmenovat. I přesto, že všechno na papíře funguje, práce běží, děti rostou a vztah drží pohromadě, tak se někde uvnitř ozývá otázka, jestli je tohle opravdu všechno. Ženy o téhle fázi často nemluví, protože se to prostě nehodí. Mají rodinu, stabilitu, zkušenosti, jenže právě kolem čtyřicítky a padesátky přichází období, kdy se láme jedna životní kapitola a druhá se teprve hledá. A mezi tím vzniká zvláštní prázdno. Pocit, že už vás nikdo nepotřebuje stejně jako dřív Děti jsou větší a nepotřebují vás každou hodinu, možná i odcházejí z domu. Najednou máte víc času, po kterém jste roky toužila, ale místo úlevy přichází zvláštní smutek. Kdo jste teď, když už nejste nonstop máma na plný úvazek? V práci už také nejste ta hladová dvacátnice, která chce všechno dokázat, něco jste si splnila, něco vzdala. Jenže místo uspokojení se může objevit pocit stagnace, jako by se svět posunul a vy zůstala stát. Tělo se mění a s ním i sebevědomí Hormony začnou hrát jinou ligu, a hlavně váha reaguje jinak než dřív. Spánek se zhorší, nálady kolísají a do toho přichází první viditelné známky stárnutí. A i když si rozumově říkáte, že je to přirozené, někde uvnitř to zabolí. Společnost je navíc pořád nastavená na mládí a ženy po čtyřicítce bývají méně viditelné. A tahle změna pozice může zamávat sebevědomím víc, než si kdo připustí. Vztah pod lupou reality Je běžné, že po letech společného života už o partnerovi víte všechno. Přesně víte, co řekne, jak zareaguje a čím vás vytočí. A tak přichází rutina, a s ní i otázka, jestli takhle chcete žít dalších dvacet let. Tichá krize se neprojevuje vždy touhou... Čtěte více Příspěvek Jak vypadá tichá krize středního věku u žen pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2018-09-17 10:15:17

Glass Hair aneb Skleněné vlasy jsou hitem nejen mezi celebritami

Přichází další asijská inspirace. Tentokrát pro účesy. Po trendu skleněné uhlazené pleti přichází Glass Hair  neboli Skleněné účesy. Jsou více než jen mikádem? Možná si říkáte – vždyť je to jen mikádo! Ale pečlivý pozorovatel pozná rozdíl. Trend Glass Hair, neboli Skleněné účesy, se od klasického mikáda, nazývaného i bob nebo lob (podle délky střihu), liší v několika malých detailech, které pak dohromady tvoří zcela nový účes. Takže ano, jde sice o trendy mikádo pro podzim/zimu 2018/2019, či o trendy […] The post Glass Hair aneb Skleněné vlasy jsou hitem nejen mezi celebritami appeared first on VLASY A ÚČESY.

Čas načtení: 2019-11-28 16:07:37

Elena Ferrante: Pláž v noci (ukázka z knihy)

Ztracená panenka hraje významnou roli v románu Eleny Ferrante Temná dcera: konfrontuje hlavní hrdinku se zasunutými vzpomínkami na dětství a na dcery… Ferrante se k tématu panenky znovu vrací ve své první knize pro děti Pláž noci. Vypravěčkou je tentokrát sama opuštěná panenka, zmítající se pod tíhou strachu a zloby a čelící skutečným hrozbám noci. Mluvící panenka Celina byla v noci ponechána na pláži, zdánlivě zapomenutá pětiletou Mati, jíž otec nedávno koupil kocoura Minù. " Jsem moc smutná, a taky rozzlobená,“ hořekuje panenka. " Nemám toho kocoura Minu ráda, vlastně ho nenávidím. Navíc má strašně ošklivé jméno. Doufám, že dostane průjem, bude zvracet a bude tak smrdět, že se Mati zhnusí a ona ho vyžene,“ brebentí. Brzy je vyděšená k smrti, když ji postava jménem Plavčík Kruťas shrne na hromadu s umělohmotným koníkem, zátkou, propisovačkou a broukem ležícím na zádech, kterou zapálí… Panenka se potřebuje postupně zachránit nejen před ohněm a rozbouřeným mořem, jež jí nateče pusou do břicha, ale zejména musí zachránit svůj hlas, slova, jež ji naučila její pětiletá majitelka. Tu nejcennější část sebe sama, kterou chce Plavčík Kruťas získat, aby ji mohl prodat. Dětská literatura je plná děsivých postav – velký zlý vlk, zlá královna, zlý kouzelník, zlá čarodějnice – ale Plavčík Kruťas působí hrozivěji. Je zosobněním skutečných nočních můr, temný zlosyn ze zpráv o ztraceném nebo zneužívaném dítěti: „Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky. Vtom ho poznávám. Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.“ S Plavčíkem Kruťasem se do vyprávění vkrádá znepokojivý sexuální podtón: „Plavčík Kruťas se na mě upřeně zadívá svýma zlýma očima. Dotkne se ještěrčích ocásků, které má místo knírů. Pak natáhne šlachovité a špinavé ruce, sebere mě ze země, pokouší se otevřít mi pusu, zatřese se mnou.“ Snaha Plavčíka Kruťase dostat z panenky slova, která do ní namluvila holčička Mati, evokuje znásilnění: „Mlaskne a ve rtech se mu objeví Háček malý jako dešťová kapka. Háček je zavěšený na nechutném vlákně ze slin a sjíždí dolů až do mé pusy. Rychle posbírám všechna Matiina slova a schovám si je v hrudi. Zůstane jen Jméno, které mi dala. Jméno je k smrti vyděšené, volá samo na sebe:´Celino!´ Háček ho zaslechne a cak, zasekne se do něj a za strašné bolesti ho ze mě vyrve.“ Naštěstí panenka je posléze zachráněna kocourem a shledá se svojí majitelkou. Dětskému čtenáři se prostřednictvím její zkušenosti dostává lekce, že člověk nemá propadat žárlivosti a vytvářet si domněnky. Přestože příběh nepostrádá happy end, je znepokojivou kombinací vypjatých emocí panenky, která zanechává silný dojem.   Ukázka z knihy      Mati je pětiletá holčička, která strašně moc mluví, zvlášť se mnou. Já jsem její panenka. Právě dorazil její táta, přijíždí k moři každý víkend.      Přivezl jí jako dárek černobílého kocoura. Takže ještě před pěti minutami si Mati hrála se mnou, a teď si hraje s kocourem, kterému dala jméno Minù.      Ležím v písku, na slunci a nevím, co si počít.        Matiin bratr začal hloubit jámu. Nelíbím se mu. Pro něj jsem vzduch a všechen písek, co vyhrabe, hází na mě.      Je děsné horko.        Vzpomínám, jak si se mnou Mati naposledy hrála. Skákaly jsme spolu, běhaly, vystrašila mě, přinutila mě mluvit a křičet, rozesmála mě a taky mě rozplakala.      Když si hrajeme, strašně moc brebentím a všechno kolem mi hned odpovídá. Zato tady, sama, napůl zaházená pískem, se nudím.      Jde kolem Brouk a je tak zabraný snahou prorazit si cestu, že mi neřekne ani ahoj.        Matiina máma se vzdálila z pláže před hodinou, šla domů. I její táta už je na odchodu, ověšený taškami.      „Mati, jdeme, pospěš si!“      Mati odchází od slunečníku s bratrem a s kocourem.      A co já?      Já už je nevidím.      Zakřičím: „Mati!“      Ale Mati mě neslyší. Povídá si s kocourem Minù a slyší jenom jeho, jak jí odpovídá.        Slunce zapadlo, světlo je růžové.      Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky.      Vtom ho poznávám.      Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.      Plavčík Kruťas je vysokánský.      Jde zavolat svého kamaráda, Velkého Hráběte, ještě vyššího než on, a společně začnou česat písek.      Plavčík Kruťas ze Soumraku zpívá takovouhle písničku:        Hovno spolkni      Chcanků si lokni      Pij je bez džusu      Tak otevři pusu      Slova zničím      Pasti líčím      Slyšíš to ticho      Když všechno zmlklo.            Velký Hrábě má hrozivé železné zuby, lesklé od častého používání. Divoce se zahryzává do písku a postupuje vpřed.      Mám strach, ublíží mi, rozbije mě.      A vida, už je tady.      Ocitnu se v jeho zubech spolu s oblázky lávového kamene, mušlemi a peckami z třešní a broskví. Cítím, že jsem trochu potlučená, ale držím celá pohromadě. Plavčík Kruťas dál zpívá hlasem, ze kterého se bolestí svírá srdce:        Frňák urvi si      Na mísu sedni si      Vypuď všechno z těla      Zůstaneš osamělá.        Všechno, co shrabal, skončí na hromadě suchých větviček, písku, papírových kapesníků, igelitek a plastových láhví.      Mě to odmrští do blízkosti Umělohmotného koníčka, Kovové zátky, Propisovací tužky, Brouka, který se před chvílí hrabal kolem a teď leží na zádech a mrská nohama. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Elena Ferrante, publikující pod tímto pseudonymem už od svého prvního románu Tíživá láska, se proslavila především tetralogií Geniální přítelkyně. Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La spiaggia di notte, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě v roce 2007, přeložila Alice Flemrová. Ilustrovala Mara Cerri, 44 stran, nakladatelství Prostor, 2019, první vydání.

Čas načtení: 2024-09-02 09:00:24

Na WhatsApp přichází řada novinek, ocení je zejména milovníci videohovorů

Do WhatsAppu přichází řada novinek pro videohovory Těšte se na filtry jako ze Snapchatu nebo na možnost změnit pozadí Při večerních hovorech zase přibyde možnost umělého přisvícení Meta nedávno zavedla do beta verze WhatsAppu 2.24.16.7 pro Android nové AR funkce efektů a filtrů, které uživatelé mohou zkoušet i při videohovorech. Nyní se zdá, že tato novinka přichází i do aplikace pro iOS, konkrétně do nejnovější beta verze 24.17.10.74, jak objevili redaktoři renomovaného serveru WABetaInfo. Přečtěte si celý článek Na WhatsApp přichází řada novinek, ocení je zejména milovníci videohovorů

Čas načtení: 2024-10-08 09:20:00

Slovenský experimentátor Ondrey Zintaer přichází s výběrem své letní hudby

Dne 1. října vydal košický hudební experimentátor s uměleckým jménem ONDREY ZINTAER další pozoruhodnou nahrávku; ta rekapituluje jeho aktivity v uplynulém létě. Proto dostala titul „Let-o-ff-24“. Kromě digitální podoby spatřila světlo světa také jako kazeta (MC) v limitovaném počtu 30 kusů; každá má svůj originální obal s osobitou výtvarnou koláží… Ondrey Zintaer začal vydávat svoje první kazety s experimentální elektronickou hudbou zhruba před pěti lety. O něco později k živé elektronice a syntezátoru přidal tenor a sopránsaxofon, klarinet, dokonce i fujaru. […] Zobrazit celý článek Slovenský experimentátor Ondrey Zintaer přichází s výběrem své letní hudby

Čas načtení: 2025-01-15 09:19:28

Miniaturní dechovka Insomnia Brass Band přichází s pokřiveným jazzem

Německé trio INSOMNIA BRASS BAND je miniaturní dechovka, jež díky syrovému, bujnému zvuku dosahuje velikosti ansámblu. Trio před dvěma měsíci vydalo na značce Tiger Moon Records třetí album, které dostalo příznačný titul „Crooked Alligator“. Groovy této úderky jsou stejně tak hrbaté, respektive pokřivené jako aligátor v titulu, jsou divoké i plíživé, vrčí a dozajista vás uloví. V tomto případě se necháte ulovit dobrovolně! A vězte, že kromě nového alba, které nyní podrobím recenzi, budete mít příležitost kapelu slyšet také naživo […] Zobrazit celý článek Miniaturní dechovka Insomnia Brass Band přichází s pokřiveným jazzem

Čas načtení: 2025-03-15 18:00:57

200Mpx fotoaparát s umělou inteligencí za 6 tisíc. Do ČR přichází Redmi Note 14S

Na český trh přichází smartphone Redmi Note 14S Potěší odolností a 200Mpx fotoaparátem, zklame absencí podpory sítí 5G Cena je stanovena na 6 tisíc korun Značka Redmi, za kterou stojí čínské Xiaomi, přichází na český trh s novým smartphonem. Tedy novým… Podle vzhledu i specifikací se jedná o loňský Redmi Note 13 Pro 4G s přepracovaným designem hlavního fotoaparátu. Telefon se pyšní několika zajímavými parametry, na druhou stranu postrádá podporu sítí 5G. Přečtěte si celý článek 200Mpx fotoaparát s umělou inteligencí za 6 tisíc. Do ČR přichází Redmi Note 14S

Čas načtení: 2025-03-20 07:20:39

NIKA přichází s druhým albem Elsewhere: Hudba, která provokuje i léčí

Po úspěšném debutu se písničkářka a skladatelka NIKA vrací s novým albem Elsewhere, které představuje vyzrálý autorský rukopis a odvážné hudební experimenty. V jedinečné fúzi jazzu, popu, funku, folku a alternativní hudby otevírá dveře do hluboce osobního světa, kde se introspektivní úvahy prolínají s kritikou společnosti. Elsewhere vznikalo tři roky a každá z jeho jedenácti skladeb přináší samostatný příběh, citově nabitou momentku nebo vnitřní dilema rezonující v dnešní nejisté době. NIKA je autentická a bez zábran otevírá témata skrytá pod […] Zobrazit celý článek NIKA přichází s druhým albem Elsewhere: Hudba, která provokuje i léčí

Čas načtení: 2025-09-05 10:30:10

Tohle chceme od Samsungu! Trojitá skládačka od Huawei přichází v nové edici

Huawei přichází na trh s novou verzí svého nadvakrát ohebného telefonu Huawei Mate XTs dostal pevnější konstrukci, výkonnější čipset a nový širokoúhlý fotoaparát Dostupnost je omezená a cena velmi vysoká Samsung plánuje do konce letošního roku představit speciální ohebný smartphone se dvěma klouby, který bude mít v rozevřeném stavu tvar širokoúhlého tabletu s přibližně 10″ displejem. Podobné zařízení má už rok ve svém portfoliu značka Huawei a podle našich osobních zkušeností je to velmi působivé zařízení, i když velmi drahé a křehké. Čínská značka navíc nyní přichází s upgradovanou edicí, pravděpodobně, aby ještě více ukázala svůj aktuální náskok nad korejskou konkurencí. Přečtěte si celý článek Tohle chceme od Samsungu! Trojitá skládačka od Huawei přichází v nové edici

Čas načtení: 2025-09-24 15:30:24

Hledáte hodinky pro svou nežnou polovičku? Xiaomi Watch S4 přichází v menší 41mm verzi

Značka Xioami přichází na český trh s menší variantou hodinek Watch S4 Hodinky mají subtilnější design a několik barevných variant Cena pro český trh je stanovena na 3 199 korun Společnost Xiaomi letos v březnu představila chytré hodinky Xiaomi Watch S4 s diametrem 47 mm, nyní přichází s menší variantou pro drobnější zápěstí. Nový model má v průměru 41 mm, a kromě menšího displeje, nižší kapacity akumulátoru má prakticky všechny parametry stejné jako jeho větší sourozenec. Přečtěte si celý článek Hledáte hodinky pro svou nežnou polovičku? Xiaomi Watch S4 přichází v menší 41mm verzi

Čas načtení: 2025-10-07 13:11:26

Nejprodávanější evropský cestovní motocykl přichází s novou nabídkou barev

Po rozsáhlé modernizaci, která proběhla v loňském roce, značka Honda s potěšením oznamuje nová barevná provedení pro svůj „nový cestovní stroj“ – NT1100. Od svého představení [...]

Čas načtení: 2026-01-18 17:23:55

Češi si plácli s továrním KOVE: přichází dvouletý kontrakt a nová dakarská motorka

Český tým ORION – Moto Racing Group a čínská tovární značka KOVE budou ve společné práci pokračovat i po letošní Dakarské rallye. Dohodu stihli uzavřít [...]

Čas načtení: 2026-05-29 08:00:20

Praha zažije víkend plný elektromobility: salon elektromobilů 2026 přichází do OC Europark

Praha se už brzy stane další zastávkou série akcí zaměřených na elektromobilitu. Oblíbené obchodní centrum OC EUROPARK bude v termínu od 5. do 7. června 2026 hostit Salon Elektromobilů 2026, který přinese tři dny plné elektrifikovaných vozidel, testovacích jízd, vystavovatelů a praktických informací ze světa moderní dopravy. Přečtěte si celý článek Praha zažije víkend plný elektromobility: salon elektromobilů 2026 přichází do OC Europark

Čas načtení: 2024-02-15 13:37:05

Hybrid Renault Rafale E-Tech přichází do Česka

Po uvedení modelů Renault Austral a Espace přichází nový Renault Rafale také jako hybrid E-Tech. Bude to vlajková loď produktové řady francouzské značky. The post Hybrid Renault Rafale E-Tech přichází do Česka first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-01-25 14:51:48

Dřevěný vibrátor Wood.U Gavora – čtenářská RECENZE

Na základě poslechu podcastu Šimrání mám pro vás recenzi na dřevěný vibrátor. A pro pobavení posílám e-mail (viz níže), který jsem psala klukům po doručení balíčku. 🙂 A teď k recenzi Jeden kamarád mně chtěl udělat radost, tak dal tip na dřevo a nabídl se jako sponzor:) Takže moje nejdražší hračka. Cena 4 250 Kč. […] Článek Dřevěný vibrátor Wood.U Gavora – čtenářská RECENZE je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Černý frajer přichází… pomazlete se s Lelo Elise 2 – RECENZE vibrátoru Dvě ramena pro dvojité potěšení? RECENZE vibrátoru Jülie 2-armed Massage Párový We-vibe dotažený k dokonalosti? RECENZE vibrátoru Chorus

Čas načtení: 2023-10-02 07:53:48

Novinka v portfoliu Bondster. Na trh přichází produkt, který Čechům zajistí důstojné stáří

Fintechová P2P platforma Bondster přichází s novinkou s názvem Investiční spoření. Novým produktem ve svém portfoliu chce investiční platforma motivovat Čechy k pravidelnému a dlouhodobému investování do úvěrů s pevným ročním výnosem až 17 %, které jim dokáže zajistit důstojné stáří. Nejistota budoucích důchodů Čechy trápí a dostupné penzijní fondy v poslední letech nedokázaly překonat [...] Příspěvek Novinka v portfoliu Bondster. Na trh přichází produkt, který Čechům zajistí důstojné stáří pochází z Rodinné finance