Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-17 23:34:18

PSG porazil Nantes, David hattrickem zařídil výhru Lille

Fotbalisté Paris Saint Germain ve francouzské lize zvítězili na hřišti Nantes 2:0 a v čele tabulky mají už čtrnáctibodový náskok před strádajícím Nice, jež už tři kola nedokázalo zvítězit. Po páteční porážce od Lyonu se k němu na rozdíl jednoho bodu přiblížilo Lille, které porazilo Le Havre 3:0 díky hattricku Jonathana Davida.

Čas načtení: 2024-02-17 23:20:00

Mbappé začal na lavičce, pak pečetil výhru z penalty. PSG je v trháku

Fotbalisté Paris Saint Germain ve francouzské lize zvítězili na hřišti Nantes 2:0 a v čele tabulky mají už čtrnáctibodový náskok před strádajícím Nice, jež už tři kola nedokázalo zvítězit. Po páteční porážce od Lyonu se k němu na rozdíl jednoho bodu přiblížilo Lille, které porazilo Le Havre 3:0 díky hattricku Jonathana Davida.

Čas načtení: 2011-06-25 00:00:00

Zelenáči na mistrovství

Omlouvám se, ale žádné fotky zničených nohou a utahaných tváři ke mně ještě nedorazily. Nechcete-li o ně přijít, navštěvujte tuto stránku co nejčastěji. Zároveň tak budete mít dobrý skutek, protože mi uděláte radost. Možná by k tomu pomohlo stisknutí CTRL+D ;-) Tak jsem se poprvé zúčastnil mistrovství, mistrovství České republiky. A to konkrétně v rogainingu. Asi už z toho, že jste o něčem takovém v životě neslyšeli, tušíte, že to mistrovství zas až takové terno nebude. Co to tedy vlastně rogaining je? Hodně dlouhý orientační běh… Ale ne tak úplně. Oproti klasickému orientačnímu běhu, se kterým má rogaining dost společného, je tu i pár zásadních rozdílů. V klasickém orienťáku jde o čas. Čím rychleji sesbíráte všechny kontroly v zadaném pořadí, tím větší máte šanci se dobře umístit. U rogainingu můžete zapomenout na to, že byste dokázali posbírat všechny kontroly. To byste museli být buď hodně dobří, nebo by závod musel být opravdu lehký. Z toho plyne, že nejde tolik o rychlost, jako o to, kolik kontrol dokážete posbírat. Ty jsou ještě ke všemu různě bodově ohodnoceny… Další rozdíl je v tom, že se rogaining neběhá v jednotlivcích, ale po dvou až pětičlenných týmech. Nejvyšší kategorie rogainingu je ta na 24 hodin. Pak jsou obvykle i kratší, třeba na 12 nebo jenom na 6 hodin, ale to už není taková sranda. A jaké to je, jít celý den a celou noc? Doubledeckeři vyráží Náš postup podle počítače. Ve skutečnosti byly úseky mezi kontrolami mnohem méně přímé… Původně jsme měli být v týmu tři, ale třetí člen svoji účast odvolal. Takže jsme s Jáňou Spěváčků vyrazili směr Bělá nad Radbuzou a pak pokračovali do blízkého Smolova. Cestou nás naložil německý pár a ty čtyři kilometry nás svezli. Jo, hodí se to, když se alespoň jeden člověk z týmu dokáže německy domluvit. Taky bych to chtěl umět… Start závodu byl až druhý den, v sobotu, v poledne. Do té doby se tak různě polehávalo po území základního tábora, vymýšlely se různé strategie a postupy a čekalo se, až to konečně přijde. A když už se to konečně přiblížilo, dostal každý člen týmu speciální mapu a mohlo se začít plánovat. To je mimochodem jeden z nejdůležitějších momentů závodu. Musíte si totiž dát pozor na několik věcí: musíte být realisté a dokázat odhadnout z mapy, jak rychle asi budete v terénu postupovat, vybrat správně kontroly tak, abyste získali co nejvíce bodů. Ty lépe hodnocené kontroly jsou samozřejmě na nedostupnějších místech. Takhle, myslím, by to mělo fungovat, pokud to umíte. My to neuměli. Nad mapou jsme seděli dlouho a váhali, kterou kontrolu vzít a kterou nevzít, kterou si nechat na ráno a na kterou se vykašlat. Ideální strategie je prý taková, udělat si dva okruhy - první vetší a náročnější, pak se vrátit do tábora, na pár hodinek se vyspat a pokračovat po kratším okruhu. I my si to tak naplánovali. A když už sedíte nad mapou dost dlouho, zavolají všechny soutěžící k hromadnému startu, padne výstřel a jde se. Někteří blázni i běží. Nechápu, jak někdo může nebýt černoch a vydržet čtyřiadvacet hodin běžet. A ještě se neztratit. My se vyhecovat nenechali a ač naše tempo bylo celkem svižné, neběželi jsme. Zajímavé je, že hned po startu se soutěžící rozdělí na dvě skupiny, které zamíří opačným směrem. Pak už lidé odpadávají od toho velkého chumlu pomalu. Jen občas na rozcestí některý pár zabočí jinam než zbytek. Takže pokud se držíte davu, nebývá problém dojít k první kontrole. Samozřejmě se ten vepředu nesmí splést. My se davu drželi, samozřejmě pouze proto, že jsme měli úplně stejné úmysly a cestu, a první kontrolu jsme opravdu našli. Bažinky, hustníky a mokro v botách Na pokračování závodu není zas tolik co popisovat. Prostě jdete a jdete, když si myslíte, že jste kontrole dostatečně blízko, švihnete to azimutem do lesa a pak, pokud máte štěstí, kontrolu najdete. Občas se taky stane, že kontrolu nenajdete. Nebo že ji najdete úplně jinde, než jste čekali. To je jedna z věcí, která dělá tenhle extrémní sport tak zajímavým. A rozhodně to není zábava pro bačkory. K jedné kontrole jsme se museli dostat přes poměrně velkou bažinu. Ne takovou, kde zapadáte po pás, ale takovou, ve které když jdete půl hodiny, tak máte boty durch a náladu ještě horší. Nicméně ze začátku se jde dobře. Jste ještě čerství a plní sil a hlavně - je světlo. I nám bylo jasné, jaké nám světlo dává výhodu a snažili se urazit co nejdelší kus, dokud se nezačne stmívat. Protože jakmile je tma, přestává být hledání kontrol tak snadné. Pokud někdy snadné bylo. A pokud se do toho přidá ještě mlha, ve které není vidět na metr před sebe, máte o zábavu postaráno. Takhle se nás v krásné mlze sešlo na jednom kopci asi sedm, pročesali ho v rojnicích skrz na skrz a nakonec jsme asi po hodině kontrolu nalezli. A pozor si musíte dávat i když kontrolu nehledáte. Ne všude vedou cesty a když jsme z onoho kopce v mlze sbíhali, zamotali jsme se do hustníku, kterým se prodírat nebyla žádná legrace. Zpátky a spát! To už bylo dávno po půlnoci a my byli sotva za polovinou prvního plánovaného úseku. V té chvíli už jsme si byli jistí, že naše plány byly značně nadnesené a že těch dalších dvacet kontrol (ne-li víc) už nestihneme. Z mapy jsme si navíc snadno dokázali spočítat, že do základního tábora nám zbývá okolo osmnácti kilometrů, což jsou tři hodinky chůze. A pokud budeme chtít najít ještě nějakou kontrolu, čas se ještě prodlouží. A my ještě něco najít chtěli. Na další kontrolu s pořadovým číslem 42 jsme se dostali bez problémů. I tu další jsme našli celkem rychle. Ale vzhledem k tomu, že pro nás byla hodina na nalezení kontroly průměrná a půl hodina dobrá, bylo už něco už kolem třetí ranní. V tu chvíli už jsme ptali sami sebe, v kolik hodin začíná svítat. V plánu jsme měli ještě asi tři kontroly, ale pak jsme se zase zamotali do hustníků a jejich obcházení a když začalo svítat, rázovali jsme si to dolů z kopce, na hony daleko od všech kontrol. Tak takhle vypadá diplom. Ještě jsme dostali medaili a nutelu. Vysoká tráva byla mokrá, nálada podstatně chladnější než ráno a cesta, na kterou jsme měli narazit, nikde. Mám za to, že právě odsud jsem si odnesl svých osm klíšťat. Takže se tam nemusíte bát - všechna klíšťata jsou vysbírána. Asi po dvou hodinách jsme se dostali k jedné vesnici, což pro nás znamenalo, že jsme o něco dál od cíle, než by nám bylo milé, ale zároveň to byla dobrá zpráva díky silnici, která vedla až domů. V okolních lesích už pobíhali nadšenci, kteří se vydali na hledání hub a my se pomalu blížili ke konci své vskutku celodenní výpravy. Na druhou část nezbyla chuť ani síly a navíc jsme si říkali, že napoprvé nám bude z mistrovství ČR stačit i to třetí místo. Já se o tom ještě nezmínil, ale v naší kategorii byly pouze tři týmy. Ve Smolově jsme se usadili v hash housu, hangáru s občerstvením a po zdolání guláše, čaje a palačinek si "odpípli" cíl a prohlásili svůj závod za ukončený. Od startu v té chvíli uplynulo přesně dvacet hodin, dvacet osm minut a dvacet dva sekund. Takový dvojkový výkon si zasloužil minimálně dvouhodinový spánek. Můžete si prohlédnout, jak dlouho nám to trvalo z jedné kontroly na druhou. Za povšimnutí stojí, že v hash housu jsme strávili přesně hodinu. Za průběžného balení jsme naslouchali vyhlašovaní výsledků ostatních kategorií a s překvapením si došli pro krásné druhé místo. Ti třetí za námi byli o čtyřicet bodů - jedna kontrola, žádný velký náskok. A snad pár slov na závěr Abyste tedy konečně měli představu o tom, co to rogaining je, zkusím ho krátce a snad i přesně vystihnout: závod, ve kterém se až dvacet čtyři hodin můžete prodírat hustníky, topit se v bažinách a sbírat šrámy a klíšťata, jen proto, abyste jednou za čas mohli prohlásit, že máte opravdu dost, abyste mohli celý další den prospat a pár dalších dnů věděli o svých nohou, které vám za tento výlet patřičně vynadají.

Čas načtení: 2020-04-20 10:36:53

Zemřela herečka Jitka Pelikánová. Pro Itálii a západní společnost vůbec má Pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, říkala

Herečka, tanečnice a autorka Jitka Frantová Pelikánová zemřela ve věku 87 let v Římě. Jejím manželem byl politik a publicista Jiří Pelikán. Připomínáme ji rozhovorem, který poskytla Literárním novinám v roce 2014 při příležitosti vysílání filmové podoby jejího představení Moje pražské jaro v Praze na mezinárodní konferenci Itálie a československá svoboda 1968–1989. Rozhovor s ní vedla Dagmar Sedlická.   Pražské jaro roku 1968 je zvlášť pro mladou generaci vzdálenou historickou kapitolou. Jak je toto představení vnímáno v Itálii a jak u nás? A co vlastně stálo u nápadu tak staré vzpomínky vynést na světlo světa? K třicátému výročí Pražského jara Jiří Pelikán, tehdy již těžce nemocný, připomínal tuto důležitou část českých dějin na konferencích po celé Evropě. Když jsem mu řekla, že se musí šetřit, tak mně odpověděl: „Až potom, teď nemám čas, protože za 10 let už si na naše boje nikdo nevzpomene.“ Když se pak přiblížilo čtyřicáté výročí a já jsem byla už sama, pokládala jsem to za svoji morální povinnost. Úspěch byl tak velký, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Italské publikum v Římě, v prestižním Piccolo Teatro v Miláně, v Terstu na italských festivalech, ale také v divadle v Praze a Brně bylo doslova dojaté. Dostalo se mi i oficiálního ocenění ze strany italského prezidenta Giorgia Napolitana, který zaštítil moje představeni s L’Alto Patronato, je to prestižní patronát, což se stalo na divadelní představení vůbec poprvé. Byl přítomen na premiéře a následně mě vyznamenal vysokým řádem „Commendatore“ za zásluhy. Po tom všem, zájmu, dojetí i úspěchu jsem si teprve uvědomila důležitost toho představení zvlášť pro mladé publikum, pro které mnohé bylo objevné.   Jak byste tu důležitost popsala? Myslím nejen vzhledem k představení, ale i k samotným událostem Pražského jara – z dnešního úhlu pohledu? Mottem představení je citát ze Senecy: „Dokud bude existovat lidstvo, bude také chybovat.“ Důležité je vyvodit z chyb důsledky. Pelikán chtěl, aby se hlavně mladí poučili z chyb, kterých se v dobré vůli a víře dopustila minulá generace.  Ptáte se na smysl událostí Pražského jara? Pro Itálii a západní společnost vůbec má pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, protože znamenalo v celosvětovém měřítku začátek rozkladu mezinárodního, do té doby jednolitého komunistického hnutí. Pád Berlínské zdi a sametová revoluce, které se připomínají daleko častěji, byly logickým důsledkem Pražského jara.   Jak 21. srpen 1968 postihl váš osobní život? Především mě coby manželku Pelikána vyhodili z divadla Rokoko, odvážný ředitel karlínského divadla, kde jsem právě hostovala, mně sice nabídl novou smlouvu, ale brzy jsem měla zakázanou veškerou uměleckou činnost.   Jiří Pelikán se ještě oficiálně a na krátký čas stal v Římě kulturním atašé. Jak v té době vypadal váš život? Brežněv chtěl tehdy doslova Pelikánovu hlavu. Pokládal československou televizi za centrum kontrarevoluce. Proto byl Pelikán donucen odevzdat klíče od televize, byl vyloučen ze strany, zbaven poslaneckého mandátu a později i státního občanství. Bylo rozhodnuto odstranit ho do ciziny, aby nepřekážel v normalizaci. A tak byl jmenován prvním radou československého velvyslanectví v Římě zodpovědným za tisk a kulturu. Byl to děsivý skok nazpět. Atmosféra a myšlení tam byly jako v padesátých letech, což byl pro Pelikána zvláště po Pražském jaru velký šok. Funkcionáři ambasády museli bydlet pohromadě a vrátný pečlivě zapisoval každý pohyb a každou návštěvu. Všichni byli pod stálou kontrolou. Asi tak, jako byly v Sovětském svazu v hotelích „děžurné“. Nakonec se mi podařilo najít byt mimo tento objekt, který jsme si museli ale platit sami. Po deseti měsících, přesně 21. srpna 1969, byl Jiří odvolán a měli jsme se okamžitě vrátit do Prahy. Vzhledem k tomu, že Jiří mluvil šesti jazyky a měl velmi hluboké mezinárodní kontakty z doby, kdy byl prezidentem Mezinárodního svazu studentstva, po poradě s profesorem Šikem a Zdeňkem Hejzlarem a dalšími přáteli, bylo rozhodnuto, že v cizině může být užitečnější než doma. Nebyly to snadné roky. Ztratili jsme všechno. Zůstali jsme bez práce, bez peněz, bez dokumentů, bez znalosti jazyka a neustále pronásledovaní českou tajnou policií.   Jak v zahraničí vypadaly vaše nové divadelní začátky? Kdy a jak jste zvládla italštinu? V Itálii jsem nikoho neznala a nikdo neznal herečku Frantovou. Italsky jsem neuměla ani slovo. Přesto jsem na začátku měla štěstí. Díky znalosti němčiny jsem hrála v Německu, když jsem ještě žila v Praze. Měla jsem za sebou několik televizí, desítky programů v rádiu. Ale pak jsem na vlastní kůži poznala, že v exilu je najednou všechno jinak. Neměla jsem už záda kryta vykonanou prací, nebyla jsem host, jemuž se s úsměvem vše promine, včetně akcentu. Nic mi nedarovali.   Jak se dá naučit hrát ve čtyřech jazycích? V podstatě to je jednoduché. Je nutno jazyk studovat, učit se, učit se, učit. Ale na hraní to nestačí. To je jen technický základ. Aby člověk v té oné řeči mohl hrát, musí v té řeči myslet a cítit, a to se nedá naučit. Je to téměř nemožné. Prostě mě hodili do vody a řekli plav, tak jsem plavala. Dodnes, když dostanu novou roli, tak musím začít studovat o měsíc dříve než ostatní, abych se v řeči dostala na jejich úroveň. Naštěstí ráda studuji, baví mě to a když to pak zvládnu, tak jsem šťastná. Jednou mě jedna významná česká herečka řekla: Ty se máš, ty umíš jazyky… jenže člověk se je musí naučit a za tím jsou stovky hodin práce. A taky to stojí peníze, a ty pro nás byly v té době velký problém. A pak je nutno obstát ve světové konkurenci mezi herci, kteří hrají ve své mateřštině.   Jak fungovala italská pomoc české emigraci? To bylo složité. Vše vysvětluje podrobně Pelikán ve své poslední knize z roku 1999 Io, esule indigesto (Já nestravitelný exulant). Ve stručnosti: Pelikán na začátku doufal v politickou pomoc italských komunistů, protože na začátku odsoudili sovětskou invazi. Ale Rusové si na ně došlápli a oni ze dne na den otočili a postavili proti disidentům zeď. Dopisy odeslané Berlinguerovi, Occhettovi a dalším funkcionářům zůstaly bez odpovědi. Dokonce v září 1970 vysoký komunistický funkcionář Cossutta při oficiální návštěvě v Praze prohlásil, jak stojí v zápisech z této návštěvy, že: „Komunistická strana italská se rozešla s českými disidenty v exilu, že odsuzuje jejich stanovisko a že se nezúčastní žádného veřejného setkání ať už v rozhlase nebo televizi, kde by byli disidenti přítomni.“ O tom jsme věděli. Jedinou opravdovou politickou podporu našel Jiří v socialistické straně Bettina Craxiho, který díky finanční pomoci umožnil vydávání časopisu Listy, jenž byl tajně dopravován a rozšiřován v Československu. To se nemohlo líbit ani v Praze, ani v Moskvě, a tak udělali vše, aby ho zničili – známými metodami. Falšováním dokumentů, anonymními dopisy, dopisy s fotografiemi představujícími mrtvoly a nakonec, když psychologický nátlak neměl žádný efekt, poslali poštou balík s výbušninou do našeho bytu v Římě. Tento „dárek“ měl Pelikána definitivně zlikvidovat. Následně, díky své inteligenci a osobní a politické odvaze se rozhodl Craxi kandidovat Pelikána do prvních voleb do Evropského parlamentu. Pokládal za důležité, aby se dostal do Evropského parlamentu politik, který by reprezentoval utlačované země Ale to bylo až v roce 1979. Těch prvních deset let bylo skutečně velmi těžkých, a to pro oba.   Když se díváte zpět – jak moc vlastně politika ovlivňovala „harmonii vašeho života“? Na začátku našeho vztahu mi Pelikán řekl: Ty se mi nepleť do politiky a já se ti nebudu plést do divadla. Když vám ale domů začnou chodit balíčky s bombou, tak se to prostě začne jedno s druhým hodně proplétat. Život mě naučil zacházet s politikou tak, aby mi nebránila uskutečňovat vlastní sny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-12 16:02:10

Z koronavirového bojiště aneb Něco k aktuální situaci v Evropě

Minulý článek s překladem zprávy italského lékaře z Bergama vzbudil na českém internetu naprosto neskutečnou reakci. Když se virálně šíří článek o viru, je to docela pěkný paradox. Vzhledem k situaci nezbývá než na něj navázat. Je to po celé Evropě oprávněně téma číslo jedna. Začneme zase v Itálii, kde 12. března zavřeli v podstatě všechno kromě obchodů s potravinami a lékáren. V každé krizi má někdo smůlu, že do ní spadne dříve, a v tomto případě to Italové odskákali za nás. Máme za nimi určité zpoždění, takže je čas věnovat pozornost tomu, co se děje u nich. V diskusích, které se rozvinuly pod minulým článkem, jsem občas narážel na skepticismus ve stylu „vždyť si to ten doktor taky mohl vymyslet“. Kéž by… Ono těch zpráv z Lombardie je víc a všechny jsou konzistentní; z Milána a okolí se stal Wu-chan Evropy. Tady jsou třeba k poslechu zprávy z lékařské skupiny na WhatsAppu (s anglickými titulky), tady je rozhovor popisující skutečnost, že lékaři už si musejí vybírat, komu vůbec poskytnou pomoc a komu ne. Profesor Giacomo Grasselli z Milána poskytl videorozhovor britské veřejnoprávní stanici Channel 4 a říká v něm, že situace je horší než po výbuchu bomby, protože bomba vybuchne jednou, kdežto tohle se opakuje každý den. Podle výrazu tváře se dá soudit, že už pár dní pořádně nespal. (Jeden jeho kolega právě na Covid-19 zemřel, bylo mu 67 let.) Starosta města Bergama Giorgio Gori vzkazuje na Twitteru, že sledovat počet pacientů léčených na jednotkách intenzivní péče je zavádějící. Nové pacienty už není kam dávat a jsou ponecháni bez léčby, zemřít. A bývalý ministerský předseda Itálie Matteo Renzi (PD) poslal prostřednictvím CNN vzkaz zbytku světa. Naléhá v něm, aby ostatní státy nepodceňovaly nebezpečí, neztrácely čas a nedělaly ty samé chyby, jaké udělala Itálie. V tom si myslím, že má pravdu. Vývoj v jiných evropských státech, aspoň co se počtu případů týče, nápadně připomíná Itálii, jen se zpožděním o několik dnů. Před pár dny jsem narazil na tento graf, který mapuje počet případů v Německu a v Itálii. Plynulo z něj, že Německo sleduje Itálii s odstupem osmi dnů. (Nutno ale upozornit, že v Německu je zatím podstatně méně úmrtí.) Další a aktuálnější graf ukazuje hned několik vybraných států Evropy a nárůst počtu případů v nich, a to včetně dnů zpoždění za Itálií. Podle těchto dat je odstup mezi Itálií a dalšími státy zhruba jeden až dva týdny. Zdá se, že těch států, které jedou po mastné skluzavce za Italy, je docela dost. Mimochodem, dobrým zdrojem aktuálních čísel pro Evropu je tento spreadsheet na Google Docs. Vypovídající hodnotu pro dnešní den to má vždycky až k večeru, když jsou tam zaneseny údaje ze všech států. Zatím to byla pěkná, čistá exponenciála. Dosavadní reakce ve zbytku Evropy jsou hodně různorodé. Německo jako by váhalo, zatím tam ani plošně nezavřeli školy, i když kancléřka sdělila poslancům CDU/CSU, že se může nakazit 60–70 % obyvatelstva. Desátého března se beze všeho konalo například velké fotbalové utkání Lipsko–Tottenham, na stadion přišlo čtyřicet tisíc diváků. (Lipsko vyhrálo 3:0.) Podobně i Francie, kde počet případů rychle roste, jako by si nechtěla situaci úplně připustit. Prezident Macron šel šestého března se svojí ženou veřejně do divadla; dost možná, že Matteo Renzi při své kritice narážel přesně na tuhle jeho akci. O víkendu se má konat v celé Francii první kolo komunálních voleb, také dobrá příležitost, jak se vzájemně infikovat. Někdy je situace až absurdní, například ve městě Landerneau proběhlo několikatisícové celoevropské shromáždění cosplayerů, kteří si hrají na šmouly, a které místní starosta odmítl zrušit. Uf, chápu, že v dnešní době je povznášející potkat někoho, kdo je modrý v ksichtě, aniž by to bylo tím, že se dusí, ale kdo ví, co budou účastníci téhle akce říkat za čtrnáct dní… Menší státy reagují různě. Dánsko, kde začal počet nakažených prudce růst, zareagovalo velmi podobně jako Česká republika a omezuje veřejný život. Belgie či Švýcarsko jsou ale daleko váhavější a například ve švédském hlavním městě Stockholmu přestali testovat ty pacienty, kteří nepatří do rizikové skupiny a nejsou hospitalizováni – což znamená, že jejich čísla budou proti realitě podsazená. (Už teď má Švédsko podstatně více případů než ČR, ačkoliv počtem obyvatel se víceméně rovnáme.) Vůbec je zajímavé, že rychlost a intenzita reakce států v téhle krizi neodpovídá tomu, jak jsou seřazeny na žebříčku podle bohatství a obecné vyspělosti. Relativně málo je postiženo třeba Mongolsko, které leží hned vedle Číny a které přijalo protiepidemická opatření hodně rychle. Naproti tomu od takových USA by člověk čekal větší manévry, zatím provedly jen deset tisíc testů ve více než třísetmilionové populaci, což je strašně málo. No dobře, šíří se nám to, šíří. Co dál? Říká se, že vojenské štáby se vždycky připravují na tu minulou válku, a dost možná je tomu tak i v případě koronavirové epidemie. Nejlepší výsledky totiž zatím mají kromě Jižní Koreje také Tchaj-wan, Hongkong a Singapur, tři země, které byly výrazně zasaženy původním SARSem roku 2003. V jejich případě se „minulá válka“ ukázala být dost podobná té dnešní, tudíž tamní zdravotní systémy a úřady vědí lépe než ty naše, co se osvědčilo a co tedy dělat. Vyplatilo by se kopírovat od nich ty nejúčinnější postupy, i když naše obyvatelstvo zdaleka není tak disciplinované jako to jejich. Česká vláda je zatím docela proaktivní a mám z jejích opatření daleko lepší dojem než z těch německých, francouzských či španělských. Hybnou silou je v tomto případě skoro určitě profesor Roman Prymula, náměstek ministra zdravotnictví a epidemiolog. Jako mají některé státy smůlu, mají občas i kliku, že na správném křesle sedí člověk, který věci rozumí. V tomto případě jsme kliku podle všeho měli. Zastavme se ještě na chvíli u pojmu „zplošťování křivky“. Jde o to, že skoro cokoliv negativního, a to včetně epidemie, je snesitelnější, pokud není náraz příliš prudký a proces probíhá pozvolněji. Sejít po schodech je úplně něco jiného než vypadnout z okna, i když technicky vzato se vaše tělo v obou případech jen přemístilo o pár pater níž. Malý příklad z epidemie španělské chřipky roku 1918. Americká města Filadelfie a St. Louis vzala věc za zcela opačný konec a průběh byl naprosto jiný. Tehdy dvoumilionová Filadelfie doplatila na to, že její starosta odmítl zrušit slavnostní pochod. Nakazilo se na něm obrovské množství lidí a situace se zhoršila natolik, že v nejhorších chvílích zamořoval ulice puch z neodklizených, hnijících těl obětí a fungování města se nebezpečně přiblížilo naprostému kolapsu. Starosta St. Louis naopak vyhlásil restriktivní opatření včas, a to údajně i přes velký odpor místních podnikatelů. Epidemie ve městě proběhla podstatně méně dramatickým způsobem. Smrt si také vybrala svoji daň, ale ani zdaleka tak vysokou, jako ve Filadelfii. Čtenář Aleš Kofránek napsal k tomuhle tématu následující komentář, u kterého stojí za to se zastavit: „Chápu potřebu zploštění té křivky, na druhou stranu, pokud budeme mít křivku sice plochou, ale pokud to bude za cenu v podstatě zastavení ekonomiky na půl roku, tak je otázka, co nakonec vyjde hůř, protože z toho může vzniknout globální krize, nové konflikty atd. Proto by podle mě měla být nějaká hranice, kdy se už řekne, že donekonečna zpřísňovat se ta opatření nedají.“ Nuže, vidím to trochu jinak. Potřeba „zploštění křivky“ je sice důležitá, ale v těch výše zmíněných státech jako Singapur a Tchaj-wan se to podařilo i bez toho, aby obětovali svoji ekonomiku. Lidi jsou přeci jen docela vynalézaví a po počátečním chaosu a ztrátách začnou přicházet na způsoby, jak situaci zlepšovat. Hodně aktivit se teď zautomatizuje a přesune na internet. (Třeba se konečně dočkáme i pořádného a uživatelsky přátelského systému datových schránek pro všechny občany!) Vyrobí se dostatečný počet roušek a respirátorů, které přeci jen šíření infekce zpomalují – ne sice dokonale, ale každá trocha je dobrá. Dopravní podniky postupně přijdou na to, jak lépe a efektivněji čistit prostředky MHD. Budou schváleny první léky (nadějně vypadá remdesivir, látka, za jejímž vznikem stojí tým pod vedením českého vědce Tomáše Cihláře) atd., atd. Tahle současná situace skutečně trochu připomíná válku, ale to není nutně jenom špatně. Válka byla v moderní době vždycky významným urychlovačem vědeckotechnického pokroku a v téhle konkrétní válce je aspoň celé lidstvo na té samé straně (až na ojedinělé idioty, vždycky se najdou). Vůbec bych nepodceňoval naši kolektivní schopnost se i z takových složitých problémů nějak „vylízat“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)

Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla.   Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.      Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.      Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.      Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.      Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.      Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově.      Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!      A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.      V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.      Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.      Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.      Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.      Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.      Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.  * * *  „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.      „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.      Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.  * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku.      Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.      Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.      „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.      „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.      Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.      Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.      Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.      S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.   Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.      Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.      „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.      Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.      „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.      Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.      Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín.      „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“      „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.      „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.      Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.      Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.      Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.      „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.      Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.      S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.      Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.      Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.      Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.      „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“      Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.      „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“      „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“      V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.      „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“      „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit.      Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.      „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.      „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.      „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.      „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“      „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“      „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“      Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.      „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“      „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.      „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“      „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.      „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.      „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“      Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.      „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“      „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“      „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.      „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“      Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.      „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.      „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.      „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“      „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.      Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.      „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed.      Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.      „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“      „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.      „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.      „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.      „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.      Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.      Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.      Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.      Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.      Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.      T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.      „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.      „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.      T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.      Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.      Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.      „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.      T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.      „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.      Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček?      Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.      „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed.      Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu.      Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech.      Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy.   Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-23 05:26:00

Peníze ze Sperbank. Hodonín má svých 120 milionů korun dostat za měsíc

Hodonínu se po téměř dvou letech výrazně přiblížilo navrácení zhruba sto dvaceti milionů korun, které mělo okresní město uložených u Sberbank CZ. Jak informovala před několika dny insolvenční správkyně zkrachovalého bankovního domu Jiřina Lužová, Vrchní soud zamítl odvolání jednoho z věřitelů a potvrdil výplatu. Ta má začít zhruba do měsíce.

Čas načtení: 2024-02-23 11:40:00

Česko se po postupu Sparty opět přiblížilo elitní desítce v žebříčku koeficientů

Historická pohárová sezona českých klubů. Jednak postoupily poprvé tři kluby do jarních bojů – Sparta, Slavia a Plzeň – a první jmenovaný klub nasbíral další cenné body po čtvrteční výhře nad Galatasarayem Istanbul. Po postupu Sparty do osmifinále Evropské ligy v žebříčku národních koeficientů UEFA se Česko opět o něco přiblížilo elitní desítce a přímé účasti šampiona ve skupině Ligy mistrů. Z jedenácté příčky ztrácejí na desáté Skotsko už jen 0,550 bodu a oproti ostrovní zemi mají ve hře ještě o dva zástupce více. 

Čas načtení: 2024-02-27 06:30:57

Oficiální seznam: Všechny telefony, na které dorazí Xiaomi HyperOS

Okolo Xiaomi je v posledních dnech hodně rušno Čínský gigant patří mezi největší vystavovatele na MWC 2024 Kromě hardwaru zde Xiaomi přiblížilo také rozvrh aktualizací HyperOS HyperOS je nový systém od Xiaomi, kterým tento čínský výrobce postupně nahrazuje známé prostředí MIUI. Pochopitelně je založený na Androidu a původní MIUI opravdu silně připomíná, ale nabízí několik…

Čas načtení: 2024-03-03 21:41:47

Ústí prvně skolilo mistra. Nezasloužíme si být druzí, hlesl opavský kouč Czudek

Dramatizace na vršku Národní basketbalové ligy. Třetí Ústí nad Labem složilo v nedělní dohrávce 6. kola nadstavby A1 druhou Opavu 92:78 a přiblížilo se k ní na jedno vítězství. Domácí Sluneta zdolala úřadující mistry poprvé v sezoně a vyhrála čtvrtý z posledních pěti ligových zápasů.

Čas načtení: 2024-03-07 13:15:00

ONLINE: Motor chce blíž k postupu, hraje i Litvínov. Vrátí Tygři úder?

Play off hokejové Tipsport extraligy pokračuje druhými zápasy předkola. Na úvod se po skvělém obratu radovaly z výhry České Budějovice i Litvínova. Nyní se Motor proti Karlovými Varům i Verva v souboji s Plzní pokoušejí vybojovat na domácím ledě i druhé vítězství, které by je přiblížilo postupu do čtvrtfinále. Druhou výhru se pokouší získat také Hradec Králové ve vypjaté sérii s Vítkovicemi. Po nervy drásající bitvě pod Ještědem se vedení v předkole s Libercem ujala Olomouc. Dokážou Bílí Tygři srovnat, nebo se Hanáci budou vracet domů s velkou šancí na postup? ONLINE přenosy utkání sledujte na iSport.cz.

Čas načtení: 2024-03-07 18:10:00

ONLINE: Motor vede nad Vary, hraje i Litvínov. Tygři vrací úder Olomouci

Play off hokejové Tipsport extraligy pokračuje druhými zápasy předkola. Na úvod se po skvělém obratu radovaly z výhry České Budějovice i Litvínova. Nyní se Motor proti Karlovými Varům i Verva v souboji s Plzní pokoušejí vybojovat na domácím ledě i druhé vítězství, které by je přiblížilo postupu do čtvrtfinále. Druhou výhru se pokouší získat také Hradec Králové ve vypjaté sérii s Vítkovicemi. Po nervy drásající bitvě pod Ještědem se vedení v předkole s Libercem ujala Olomouc. Dokážou Bílí Tygři srovnat, nebo se Hanáci budou vracet domů s velkou šancí na postup? ONLINE přenosy utkání sledujte na iSport.cz.

Čas načtení: 2024-03-19 12:05:35

Zlato zažívá pullback ze svého rekordního maxima

Po hlubokém proražení 50denního jednoduchého klouzavého průměru (SMA) zažilo zlato mohutný vzestup a na začátku března dosáhlo nového historického maxima 2 195 bodů. Od té doby však zlato prochází drobnou korekcí směrem dolů, protože se přiblížilo...

Čas načtení: 2024-03-20 17:25:00

Hranici 11 milionů obyvatel Česko nepřekoná, soudí odborníci. Problémem je nízká porodnost i návrat uprchlíků

Česko se přiblížilo na dosah hranice 11 milionů obyvatel. Podle odborníků ale bude tento počet v následujících letech klesat. Záležet bude na vývoji na Ukrajině.

Čas načtení: 2024-03-20 17:25:00

Hranici 11 milionů obyvatel Česko nepřekoná, soudí odborníci. Problémem je nízká porodnost i návrat uprchlíků

Česko se přiblížilo na dosah hranice 11 milionů obyvatel. Podle odborníků ale bude tento počet v následujících letech klesat. Záležet bude na vývoji na Ukrajině.

Čas načtení: 2024-03-21 15:06:33

Slovenskí mobilní operátori zvyšovali zisky a zarobili nad očakávania. Veľkú radosť má však iba jeden z nich (+infografika)

Providerom sa podarilo navýšiť aj celkové výnosy. O2 sa priblížilo k Orangeu pri mobilnom segmente.

Čas načtení: 2024-03-30 14:38:46

Odsúdení zvládajú Veľkú noc lepšie ako Vianoce, počas veľkonočných sviatkov sa vo viacerých ústavoch budú konať rozličné turnaje

29.3.2024 (SITA.sk) - Odsúdení znášajú Veľkú noc lepšie ako Vianoce. Informovalo o tom ministerstvo spravodlivosti a priblížilo, že vo väzení je aktuálne takmer desaťtisíc osôb. Štátny tajomník.....

Čas načtení: 2024-04-05 13:22:00

Vážna nehoda v Dunajskej Strede: na mieste je viacero zranených, vrátane detí. Zasahuje vrtuľník

Priblížilo, že na miesto vyslalo tri pozemné ambulancie ZZS a vrtuľníkovú záchrannú službu.

Čas načtení: 2024-04-18 13:50:10

Podíl české ekonomiky v EU za dobu členství mírně vzrostl

Podíl české ekonomiky na hrubém domácím produktu (HDP) současných 27 zemí Evropské unie za 20 let členství vzrostl. V době vstupu v roce 2004 představoval 1,1 procenta unijního HDP, zatímco loni to bylo 1,8 procenta. Česko se v HDP na obyvatele také přiblížilo evropskému průměru, hospodářské sbližování se ale zastavilo s pandemií covidu-19. V aktuálním čísle časopisu Statistika a my to uvedl Český statistický úřad (ČSÚ).

Čas načtení: 2024-04-19 19:32:00

V Národním parku Podyjí se s divokými koňmi začali pást pratuři

V Národním parku Podyjí na Znojemsku u Mašovic přibyla ke skupince divokých koní z Exmooru dvojice praturů, vypomůže se spásáním. Jde o mladé býky plemene Tauros, které odborníci zpětně šlechtí tak, aby se co nejvíce přiblížilo už vyhubenému praturovi. Lokalitu tak budou spásat dva druhy velkých kopytníků, což by podle ochránců přírody mělo přinést pestřejší prostředí, informovala organizace Česká krajina.