Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-09 12:36:39

Kniha Dveře do zahrady ukazuje mnohoznačnost vztahu člověka ke zvířeti i k přírodě

Při prvním pohledu na útlou knížku básnířky a prozaičky Lydie Romanská Dveře do zahrady, knížku krátkých příběhů, se zdá, že je určena spíše dětskému čtenáři. Nasvědčuje tomu i vnější úprava Petra Nováka, obálka v několika odstínech zelené s květinovým motivem, podobně i ilustrace doprovázející text. Lze říci, že jde o knihu, která se obrací k dospělým i větším dětem. Hrdinkou příběhů je autorka v roli vypravěčky a její literární postavy jsou zvířata větší i menší, rostliny, motýli, ptáci, kočky i psi, jak si je pamatuje z dětství i z doby pozdější. A hlavně jak je dnes pozoruje proskleným dveřmi svého domu na okraji Ostravy. I v té nejobyčejnější každodennosti dokáže Romanská najít poezii, zápletku, pointu… Ať už jde o sýkorku uhelníčka, která ji vždy vítá na cestě, zatímco ostatní ptáčci trpělivě čekají, jak píše na jednom místě a na jiném s názvem A kdeže v městě bažant? – odpovídá: Ale ano, zrovna za mými dveřmi. (…) Bylo to v zimě. Venku sněhu po kolena (…). Moje skleněné dveře, to je jako spuštěný televizní film. Příběhy zvířátek i těch větších, myšky zmoklé jako myš, nebo kočky, mourka Micici, se kterým byly útrapy, dává Romanská do zábavných, vážných i dojemných souvislostí. Schopnost neustále se tázat je pro dětství příznačná, pro dospělého ale velmi vzácná. Dospělí mívají raději své odpovědi než otázky, a proto je možná i vztah člověka k přírodě a zvířatům, záležitostí často i politickou. A nikoliv primárně citovou.     Lydie Romanská však dokáže ve svém malém příběhu čtenáře nejen pobavit, ale i zneklidnit, načrtnout napětí, dodnes jí bolí smutný osud, který potkal její fenku Ťapku, se kterou si hrávala v dětství. (…) prostě jednoho dne k nám přišel myslivec a nebohou Ťapku si odvedl neznámo kam. (…) Nikdo mi neřekl, kam Ťapku odvedl, a co se s ní stalo. Dneska se domýšlím a plakala bych. Člověk a zvíře jsou si blízcí, jak říká významný francouzský filozof Alain Finkielkraut: Člověk a zvíře jsou bratranci a sestřenice. A ve společném knižním rozhovoru s neméně významnou myslitelkou Elisabeth de Fontenay, která jeho slova potvrzuje, připomíná, že člověk a zvíře mají mnoho společného, i zvířata jsou schopna: la mélancolie, la tristesse, l´ennui, zádumčivosti, smutku i nudy… (Alain Finkielkraut, Elisabeth de Fontenay, Des hommes et des bêtes, éditions du Tricorne, 2000). A já už jen dodávám, že ten, kdo nepoznal zkušenost vztahu se zvířetem, vzájemnou lásku, přišel v životě o mnoho… Už dávno to tvrdil i slavný Sigmund Freud, když v rozhovoru svěřil svému pacientovi, později příteli Smiley Blantonovi: Cit, který chováme ke psům, je stejný cit, jaký chováme k dětem: má stejnou hodnotu. Ale víte, čím se přece jen liší? (…) Není v něm nic ambivalentního, nesetkáváme se v něm s žádným odporem. (Marie Bonapartová, Topsy, les raison d´un amour, Petite Bibliothèque, 2004). Pro úplnost jen dodávám, že Freuda po dlouhou dobu jeho života doprovázel jeho milovaný čau-čau Jo-Fi, dárek od princezny Marie Bonapartové, zakladatelky francouzské psychoanalýzy. A ti dva o lidské duši věděli věru hodně…        Kratičké příběhy Lydie Romanské jsou pestré, vystihují rozmanitost i mnohoznačnost vztahu člověka ke zvířeti i k přírodě, ať už jde o zachráněnou makrelu, o slet modrásků na louce pod Železnými horami nebo o příhodu s putíkem, půvabnou sůvičkou, nočním ptákem, jsou to motivy, které se vracejí znovu a znovu, a čtenář na stránkách té útlé knížky potkává něco z nostalgie. Lydie Romanská ve své knize Dveře do zahrady dobře ví, že příroda není žádný zázrak techniky, ale pomalé nalézání, ustavičné objevování, souhra souzvuků. I měřítko pro krásu. A jak napsal Václav Větvička ve svém doslovu: Přírodou nemusí být prales Mionší nebo na Boubíně, ale třeba i malá zahrádka, kousek od rušné ulice.    Lydie Romanská, Dveře do zahrady, Bondy 2020, doslov napsal Václav Větvička {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-25 13:20:56

Lenka Dostálová: Psaní je pro mne zábava a doufám, že vždy bude

Autorka dvou úspěšných sci-fi a fantasy sérií pro mládež si psaním knih, jak sama přiznává, splnila sen. Být spisovatelkou Lenku Dostálovou nenapadlo, dokud nezačala psát. Právě dodělává další příběh do Projektu Alfa a pak ji čeká práce na čtvrtém dílu Dcer světla a temnoty. Nadále je velkou čtenářkou a píše to, co ji baví i číst a psaní je stále jejím velkým koníčkem.   Díky svému dědečkovi, jste již v dětství velice ráda četla a volný čas jste dělila mezi knihy a dětské radovánky v přírodě. Jaké bylo vaše dětství a čím jste chtěla být?  Měla jsem krásné dětství. Ano, hodně jsme se stěhovali, ale vždycky jsem byla přizpůsobivá a dostatečně společenská, abych rychle zapadla, kam jsem chtěla. Přesto jsem ale vždycky byla svá. Nesčetněkrát jsem slyšela, že jsem měla být spíš kluk. Častěji mě dospělí našli na stromě než na zemi a kluci věděli, že pokud mě budou provokovat, bitka je nemine. Jednoduší by snad bylo říct, čím jsem být nechtěla. Jako malá jsem chtěla být zvěrolékařka, než jsem vystřízlivěla, ale neminula mě ani další povolání jako herečka, tanečnice, zpěvačka a další dívčí sny a představy. Postupně mě to však čím dál tím víc táhlo k přírodě a ke zvířatům. Být spisovatelkou mě ale asi nikdy doopravdy nenapadlo, dokud jsem nezačala psát. A i tahle představa přišla až o něco později.   Ve třinácti letech jste se inspirovala vašimi dětskými hrami a začala psát první příběhy, které jste před svými 18 narozeninami dokončila. Jak to dopadlo? Vydala jste tyto příběhy knižně? Série Dcery světla a temnoty vycházejí z jedné z mých nejoblíbenějších her, takže ano, minimálně jeden z těch příběhů již vyšel. Jakmile jsem však začala jedním příběhem, přišly i další, které již mají původ jen v mé hlavě. Ale když je tvořím, jako bych je žila, takže v tom pro mě není skoro žádný rozdíl.   Co vás přivedlo ke studiu zootechniky na České zemědělské univerzitě? Byla to vaše láska ke zvířatům? Rozhodně ano. Většinu dětství jsem žila na vesnici, kde k nim bylo vždycky blízko. Už ani nepočítám, co všechno jsem „zachránila“ a snažila se odchovat tajně doma. Naštěstí mi na to většinou přišli a nebohé tvory pustili zpět do přírody, ať už to byli vrabci omámení po střetu s autem nebo pulci v zavařovačce. Naše příroda mě nepřestává fascinovat dodnes.   V roce 2016 vám vyšly první díly ze dvou sérií z Projekt Alfa to byla kniha V pasti a ze série Dcery světla a temnoty kniha Démon stínů. Co bylo dříve? Projekt Alfa nebo Dcery světla a temnoty a která ze sérií je vám bližší? Ohromnou radost jsem měla samozřejmě z obou. Říct, kterou ze sérií mám raději, je nemožné. Asi bych řekla, že je to většinou ta, na které zrovna pracuji, protože jsem s ní v tu chvíli víc sžitá. Projekt Alfa vyšel jako první a je vyprávěný v ich formě, což mě k němu přirozeně více táhne, ale Dcery tu zase se mnou byly skoro od začátku, s nimi jsem začínala a na nich se učila, takže asi vždycky budou mou největší srdcovkou.   Kniha Démon stínů vznikla na základě hry, kterou jste spolu skamarádkou sepsala. Série Dcery světla a temnoty má zatím tři díly a co další pokračování? Pracujete na něčem novém? Série bude mít rozhodně ještě pokračování. Teď se soustředím na dodělání Projektu Alfa, ale hned poté se vrhnu na čtvrtý díl Dcer. Mám i další nápady, některé projekty i rozpracované, ale ty musí jít zatím stranou. Málo času a hodně nápadů.   Píšete knihy v žánru sci-fi pro mládež. Proč právě sci-fi? A jaké máte ohlasy na své knížky? Píšu to, co mě baví i číst, takže k tomu mám blízko. Neptejte se mě proč, sama nevím. Ohlasy se různí, ale co čtenář, to jiná chuť. Na prvním díle Projektu Alfa je hodně vidět, že je to prvotina, takže dostává i nejvíc kritiky. Teď bych ho napsala trochu jinak, i když děj by zůstal asi stejný. Většinou se však setkávám s pozitivním názorem, a to kolikrát i mimo cílovou skupinu, které jsou mé knihy primárně určeny.   Tím, že píšete knížky, jste si, jak jste někde přiznala, splnila svůj sen. Čím je pro vás psaní dnes? Je to více práce nebo koníček? Pořád je to koníček. V první řadě musíme brát v potaz, že knihami se u nás dá uživit, ale je to náročné, takže bohužel je psaní vždy až na druhé koleji. Ale doufám, že by to pro mě zůstalo koníčkem i v okamžiku, kdy by to začala být skutečná práce. Je to zábava a tou to pro mě vždy zůstane. Aspoň doufám.   A jaká jste čtenářka dnes? Máte oblíbeného autora nebo knížku, ke které se ráda vracíte? Mám pár favoritů a spoustu knih, které mám na poličce, že se k nim vrátím. Ročně přečtu zhruba sedmdesát knih, takže se ta polička stále rozšiřuje. Miluju svět Star Wars, i když ne všechny knihy na toto téma mi sednou. Letopisy z hlubin věku od Paverové bych také mohla číst pořád dokola, třebaže je to psáno pro děti. Bohužel jsem si ve škole vybudovala odpor k povinné literatuře, takže jsem v tomhle ohledu barbar, ale doháním to! Bílý tesák nebo Cirkus Humberto mě přesvědčili, že bych měla dát šanci i klasikům.   Stále se řídíte se heslem: „S drzostí nejdál dojdeš.“  Samozřejmě! (smích) Zatím mě ještě nikdy nezklamalo.   A co chvíle volna? Jak ráda odpočíváte?    To záleží, jakou mám zrovna náladu. Nikdy neopovrhnu chvilkou na čtení a ani seriálové maratóny se mi nevyhýbají, i když se jim raději nepoddávám příliš často. Ráda chodím ven, do přírody, kde je svět většinou ještě jakž takž normální.   Lenka Dostálová se narodila se 22. března 1992 v Jičíně. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze obor zootechnik. Napsala série Projekt Alfa (V pasti, Na útěku) a Dcery světla a temnoty (Démon stínů, Labyrint osudu, Koruna ze světla). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-09 15:04:15

Vítězové cen Magnesia Litera – kompletní přehled

Přinášíme kompletní přehled vítězů letošních cen Magnesia Litera i s charakteristikami vítězných knih a projektů.   Vítěz Magnesia Litera Kniha roku Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby (Academia) Monografie Martina Hilského prezentuje alžbětinskou společnost ve všech jejích nuancích. Ve třech rozsáhlých celcích Lidé a společnost, Každodenní život, Imaginace, mentalita a řeč úspěšně vnáší řád do chaosu doby. Dějiny každodennosti i sociokulturní fenomény, které se podílely na proměnách epochy, jsou zaznamenány vždy poutavě a v překvapivých detailech: jak lidé jedli, bydleli, milovali a umírali. Jak žili herci, žebráci či prostitutky, jak rozuměli sobě samým a proč plakali. Anglie není v knize pouze zkoumaným předmětem, ale vystupuje před očima čtenáře ve své plasticitě a barevnosti. Přehledně prezentovaný celostní vhled do Shakespearovy doby, do intimních životů obyvatel a proměn jejich mentality je vrcholem Hilského celoživotního zájmu o dílo Williama Shakespeara a významným přínosem pro naši znalost alžbětinské kultury.     Vítěz Palmknihy Litera za prózu Daniel Hradecký: Tři kapitoly (Listen) Hlavní postavu své prozaické trilogie (Dumdum – Výlety s otcem – Vikštejn) sice Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však zřejmé, že jde o prózy autobiografické. Občasnou bezejmennou radostí je pro Gustava pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které taky prochodí. A pomalu se po čtyřicítce „smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít“. Suverenita literárního jazyka a průzračného myšlení schopného reflexe v knize složené ze tří prozaických textů ostře kontrastuje s údělem severočeského proletáře v pozici sociálního vyloučení a permanentní existenční nejistoty. Hradeckého próza je v tomto smyslu hlasem „tiché většiny“, která svůj úděl ve veřejné debatě obvykle neartikuluje výsostně literárními prostředky. Život prekariátu je však pouze okolností, nikoliv tématem Hradeckého prózy. Hradecký precizně, téměř s umanutostí popisuje a následně analyzuje mezilidské vztahy, jejich pevnost i patologie, oblasti stínu své vlastní osobnosti a (z důvodů neexistence výstižnějšího pojmu) jev označovaný jako láska.   Moleskine Litera za poezii Pavel Novotný: Zápisky z garsonky (Trigon) Miniaturní garsonka s malou koupelnou a ještě menší kuchyní… To jsou prostorové souřadnice, do kterých umístil středobod svého bilančního básnického cyklu Pavel Novotný. Skrze lyrického hrdinu neskrývaně promlouvá sám autor, který čtenáři představuje křehké útočiště, v němž vyrůstal v osmdesátých a devadesátých letech společně s matkou. Energickou řečí zároveň s obdivuhodnou přesvědčivostí vyvolává básník svět pozdní normalizace s hustě zalidněným babylónem panelákového sídliště. Dospívání v nepříliš funkční domácnosti s sebou nese nejen tragiku, ale také nostalgickou komedii, ve které se poezie potkává s prózou a osobitým způsobem komentuje svět sice zmizelý, ale stále podmanivý a životný. Významnou roli v hrdinově příběhu hraje také dědek, protagonista stejnojmenné knihy, jež na nominované Zápisky z garsonky bezprostředně navazuje a ke které přihlížíme jako k důležitému prvku, jenž nominovanou sbírku dopovídá.   Litera za knihu pro děti a mládež Bogdan Trojak: Safíroví ledňáčci a Glutaman. Ilustroval Jindřich Janíček (Baobab) Nápaditá dobrodružná fantasy o neohrožené pražské partě Safírových ledňáčků, identifikujících se nožíkem ve tvaru tohoto nádherného ptáčka, se rodila dlouho. Básníka, překladatele, pěstitele a propagátora autentických vín Bogdana Trojaka inspirovala k psaní otcovská role, dvě z pěti postav, obdařených zvláštními schopnostmi, nesou jména jeho dětí. Bojují proti všepožírajícímu zlu v osobě s příznačným jménem Glutaman. V Glutamanovi se snoubí současné neduhy – šílený vědec, jenž se zpronevěřil humánnosti, ve svém obřím supermarketu a podzemní fabrice pod Řípem vyrábí umělohmotné potraviny měnící konzumenty v otupělé stádo. Román skrývá historické a jazykové špílce, které pobaví i náležitě poučí. Na Říp se totiž Glutaman se svou cháskou zmutovaných lidí dostává podivnou raketou ve tvaru jedné z románských rotund. Knihu v měkké vazbě se zářivě modrým ledňáčkem vypravil Jindřich Janíček bohatým ilustračním doprovodem, každé čtyři strany kreseb jsou uvedeny úryvky z románu ve verneovském stylu.   Litera za naučnou literaturu Jaroslav Petr: Desatero smyslů. Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Argo / Dokořán) Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Někteří nevidomí lidé se orientují podle odražených zvuků podobně jako netopýři. Zvířatům ovšem nabízejí jejich smysly takové vnímání světa, jaké si jen stěží dokážeme představit. Zpěvní ptáci slyší blížící se bouři s několikadenním předstihem, želvy dovedou hmatat i přes tvrdý krunýř. Jaroslav Petr shromáždil neuvěřitelné množství různých anomálií a kuriozit, nad kterými zůstává rozum stát. Zároveň ale také upozorňuje na úskalí, která zvířatům, jejichž smysly se utvářely po tisíciletí, způsobují násilné zásahy člověka do přírody. Čtivá kniha potvrzuje pověst autora jako výborného vypravěče s vynikajícími znalostmi o přírodě kolem nás. Kniha zaujme, bude čtenáře bavit a jedinou nevýhodou může být, že ji nebude mít neustále k dispozici, protože jakmile ji na chvíli odloží, vezme si ji jiný člen rodiny.   Litera za nakladatelský čin Edice Česká poezie a Česká prózaa pořady literárních čtení (fra) Edice Česká poezie a Česká próza nakladatelství fra představily v posledních patnácti letech více než sedm desítek titulů, a to jak básnířek a prozaiček, básníků a prozaiků v prostoru české literatury dávno zavedených, tak zcela nových. Mnozí debutanti, kteří v nich dostali poprvé prostor, se mezitím sami stali zavedenými a tituly těchto edic a jejich autoři posbírali úctyhodné množství literárních cen. V pozadí za tím stojí nenápadná, přesto nepominutelná a soustavná práce redakčního kruhu. Podoba těchto edic je důkazem toho, že v neokázalosti je velká krása i síla. Grafické řešení na sebe nestrhává pozornost, dává vyniknout individualizující invenci obálek s obrazy a fotografiemi, které stojí v citlivém a imaginativním vztahu k textům. Nejen tato střídmá a zároveň kvalitní typografie, ale rovněž udržení nastavené laťky u všech vydaných titulů jsou na našem trhu mimořádným zjevem. Kolem obou edic se rovněž podařilo vybudovat prostředí, v němž je literatura skutečně živým organismem a jež představuje neokázalou cestu ke čtenářům: pravidelná literární čtení, cykly hovorů s autory a moderovaných diskusí, knižních klubů nebo i otevřených formátů, které přinášejí nové impulzy pro literární život. V roce 2020, kdy se přímé setkávání autorů se čtenáři zásadně zkomplikovalo a žití s literaturou přesunulo jen do soukromého nebo virtuálního světa, dramaturgií těchto programů nic neotřáslo. Lehkost jejich přepnutí do YouTube kanálu je oslňující a hodná zvláštního ocenění.   Litera za publicistiku Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR (NLN) Sedm příběhů, sepsaných ve formě rozhovorů, které pořídila mladá koreanistka Nina Špitálníková s těmi, kdo utekli ze Severní Koreje do té Jižní. Jde o lidi různého věku a také různého postavení. Autorce se však podařilo, zejména díky znalosti prostředí a tazatelské empatii, získat mnoho drobných svědectví zejména o běžném životě v KLDR. Kniha zcela jistě zaujme otřesností severokorejské totality, před níž bledne i Orwellova fikce, mimořádná je však především osobně-lidská rovina toho, co jednotliví utečenci vypovídají o svém vnímání tamější reality. Silnou stránkou knihy je brutalita každodenního detailu týkající se sexuality, života v armádě, hladu, nepropustného kastovního systému či permanentního fízlování. Je zde i několik věcí, jimiž kniha pokud přímo nerozbíjí, potom tedy aspoň problematizuje naše ideologicky schematizované představy o Severní Koreji.   Litera za debut roku Lenka Elbe: Uranova (Argo) Prvotina Lenky Elbe je velmi sympatickým a ambiciózním pokusem, jak sdělit závažné poselství populární formou, která může oslovit široké vrstvy zejména mladých čtenářů. Příběh začíná jako víceméně realistická próza s detektivními prvky. Angličan Henry se vypraví do Jáchymova, kde v roce 1968 záhadně zmizela jeho přítelkyně Angela, jejíž otec pocházel z Čech. Text se však brzy mění v oslnivý ohňostroj nápadů, příběhů a žánrů. Osciluje mezi thrillerem, fantasy, sci-fi, dystopií, romancí, běžné každodenní situace se průběžně a nečekaně střídají s nadpřirozenými scénami. V popředí však stále zůstává idea věčného boje mezi dobrem a zlem. Zlo je koncentrované právě v Jáchymově, městě uranových dolů, v nichž je pohřbeno utrpení tisíců politických vězňů z padesátých let dvacátého století, jimž autorka tímto pozoruhodným dílem staví pomník.   Litera za překladovou knihu Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky. Přeložil Jiří Holub (Rubato) Portrét pěkné Andalusanky vyšel poprvé v roce 1530, poté upadl do zapomnění. Znovu se vynořil teprve v polovině devatenáctého století a plně doceněn byl až ve století dvacátém. Literární vědci v něm odhalili mnohé, čím autor předběhl svou dobu, například metafikční postupy či celkové vyznění tohoto životního příběhu prostitutky. Zdá se, že kniha v sobě neskrývá žádné jednoznačné poselství, čímž by se dala označit až za postmoderní text. Překladatel Jiří Holub se nejen suverénně vypořádal s komplikovanou jazykovou stránkou věci: španělština šestnáctého století, v některých pasážích originálu dále i katalánština, latina či italština, zní v českém překladu svěže a nikoli archaicky, přičemž zůstal zachovaný ironický, někdy až sarkastický nadhled autora). Dokázal se vyrovnat i s nenásilným střídáním různých vrstev spisovného a nespisovného až vulgárního jazyka, odpovídajícím převodem mnoha přísloví, rčení a slovních hříček, jimiž je text prošpikován. Velkou práci jistě obnášelo také studium dalších pramenů při odhalování mnoha skrytých narážek a smyslů (zejména erotického charakteru), a dále historických i soudobých souvislostí, které čtenář nalezne v rozsáhlém poznámkovém aparátu.   Kosmas cena čtenářů Václav Dvořák: Já, Finis Ze Země se ztrácí kluci. Přesně v den svých osmých narozenin beze stopy zmizí a nikdo tomu nedokáže zabránit. Lidé ztratili veškerou naději, dokonce si už ani nekladou otázky kdo, kam a hlavně proč chlapce unáší. Dvanáctiletý Petr však nezmizel. Možná za to mohou jeho extrémně citlivé oči chráněné silnými černými brýlemi, které mu umožňují vidět i ve tmě. Díky nim spatří podivné přízraky kradoucí jeho brášku. Petr vymyslí šílený plán a jsou to právě jeho oči, které mu umožní nalézt cestu do temného světa nestvůr a monster. To, o čem si někteří dosud jen ve strachu šeptali, začíná mít jasné obrysy – nejsme tu sami. Kdo je všemocný Nepřítel, odkud pochází, co chystá a proč to všechno dělá? Rozhodující bitva se blíží, zánik světa tak, jak ho známe, je blíž, než si dovedeme představit.   Magnesia blog roku Městská policie Přerov, Miroslav Komínek Městská policie Přerov sídlí nedaleko Bezručovy ulice. A jako by duch básníka přeskočil Bečvu a usídlil se na místní policejní služebně. Zpravodajství mnoha jiných městských policií v Česku oplývá pozoruhodným jazykem a půvabem nechtěného; v Přerově se však skutečně snaží o tvorbu poezie všedního dne, navíc na místě, kde by to člověk nečekal. Tradice předválečných humorných soudniček tu ožívá při líčení vesměs drobných prohřešků našich spoluobčanů a poskytuje čtenáři hned dvojí útěchu: napnuté nervy při líčení popisovaných zlotřilostí a úlevu poté, co se ukáže, že se vesměs nejednalo o závažný čin a náprava hříšníka byla zjednána obratem. Anonymní pisatel (či snad autorský kolektiv?) chrlí zprávy z oboru bezpečnosti závratnou kadencí a jednotlivé příspěvky běžně získávají kolem tisícovky „lajků“, oněch instantních mikrorecenzí vyjádřených jedním klikem. Z hlediska žánrového bychom mohli zprávy řadit jak do humoristické literatury, tak k noirovému detektivnímu žánru. V neposlední řadě oceňujeme, že tyto texty přispívají k polidštění stigmatizované profese.

Čas načtení: 2024-02-06 10:02:00

Vyšší teploty dělají problémy i hospodářským zvířatům

TLDR: Zatímco lidé si budou při zvyšování teplot moct alespoň pořídit klimatizace, živočichové a rostliny bohužel nikoliv. Hospodářské druhy přitom The post Vyšší teploty dělají problémy i hospodářským zvířatům appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2024-03-05 18:59:14

Veterinární klinika v Praze, která poskytne komplexní péči malým zvířatům

Pokud chcete zvířecímu členovi rodiny poskytnout kvalitní zdravotnickou péči, měli byste se poohlédnout po veterinární klinice, která ke čtyřnohým pacientům přistupuje svědomitě. V hlavním městě narazíte na celou řadu veterinářů, ovšem ne všichni mají pozitivní recenze, a proto byste neměli zavítat hned do první ordinace, na kterou narazíte. V následujících řádcích vám představíme kliniku, kde […] The post Veterinární klinika v Praze, která poskytne komplexní péči malým zvířatům appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-03-11 22:17:00

Ples, který spojuje zvířata a lidi. Přijďte se bavit a podpořit chlupáče

Spolek Šance zvířatům pravidelně pořádá svůj ples v Kulturním centru Vratislavice 101010, tentokrát vychází na sobotu 16. března a brány se otevřou v 19 a vše vypukne o hodinu později. Těšit se můžete na zvířecí i lidská vystoupení.

Čas načtení: 2024-06-22 11:54:00

Vyšší teploty dělají problémy i hospodářským zvířatům

TLDR: Zatímco lidé si budou při zvyšování teplot moct alespoň pořídit klimatizace, živočichové a rostliny bohužel nikoliv. Hospodářské druhy přitom The post Vyšší teploty dělají problémy i hospodářským zvířatům appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2024-07-10 15:51:00

Pražská zoo dala zvířatům led, má je v nynějším vedru ochladit a také zabavit

Pražská zoologická zahrada dala některým zvířatům, například ledním medvědům či vydrám, do výběhu led, aby se při současných tropických teplotách ochladila. Zároveň je to pro ně zábava a rozptýlení, řekl novinářům ředitel zoo Miroslav Bobek. Led nabízí zoologická zahrada na dvou místech i návštěvníkům. Celkem dala zoo zvířatům do výběhů a na vybraná místa lidem asi deset tun ledu.

Čas načtení: 2024-07-12 17:28:00

Všichni za jednoho a tragický konec. Většina kulohlavců uhynula na břehu

Na pobřeží Orknejí severně od Skotska uvázlo 77 kulohlavců, většina jich uhynula. První pomoc nyní zvířatům poskytují veterináři z charitativního Sdružení britských potápěčů na záchranu mořských živočichů (BDMLR), uvedla BBC News. Co se zvířatům stalo, není zatím jasné. Je ale pravděpodobné, že jeden z kulohlavců měl potíže a ostatní ho následovali na pláž, aby mu pomohli.

Čas načtení: 2024-07-19 01:04:00

První odebraná zvířata využila záchranné centrum pro šelmy v táborské zoo. Jedná se o vlky

Záchranné centrum pro chladnomilné šelmy, které zoologická zahrada v Táboře otevřela před měsícem, poskytlo zázemí prvním zvířatům. Využila jej pětice vlků, jež odebral pražský městský úřad soukromému chovateli. Důvodem bylo mimo jiné to, že zvířatům neposkytoval odpovídající podmínky, informovalo ministerstvo životního prostředí.

Čas načtení: 2024-07-30 18:00:01

Žraloci na kokainu se dostali k pobřeží Brazílie. Drogy v oceánech mohou znamenat katastrofu

Nová studie o brazilských žralocích ostronosých odhalila, že jsou ryby „plné“ drog, což je vůbec první objev svého druhu. Odborníci zkoumali třináct žraloků náhodně chycených rybáři mezi zářím 2021 a srpnem 2023 ve vodách u Recreio dos Bandeirantes, což je čtvrť Rio de Janeira s dlouhými, perleťově bílými plážemi. Tým našel kokain a benzoylecgonin (metabolit produkovaný při štěpení kokainu v těle) ve svalových a jaterních tkáních všech pitvaných ryb.  „Farmaceutický odpad je velký problém, ať už se bavíme o legálním, či nelegálním. Navíc se o tom dosud ví jen velmi málo,“ vysvětlil Čtidoma.cz Pavel Moravčík. Vědci nezávislí na brazilských odbornících objevili stopy kokainu také poblíž velkých měst, jako je Londýn, či u pobřeží Floridy. „Není ještě úplně jasné, jak by tato droga mohla ovlivnit konkrétně žraloka ostronosého. Ovšem je logické předpokládat, že to těmto ani jiným zvířatům dobře dělat nebude. Drogy obecně dělají zvířatům problémy při lovu, zhoršují jim zrak i reprodukci apod.“ Kosatky se zlobí, zaútočily na loď. Pobřežní stráž bojovala o životy posádky Číst více Jak se kokain dostává do moře? Zmíněná studie odhalila, že všichni žraloci měli asi třikrát vyšší hladiny kokainu než benzoylecgoninu, což znamená, že droga většinou nebyla metabolizována v tělech lidí nebo jiných organismů. Pravděpodobně tak byla částečně vypuštěna přímo do vody. V Brazílii je přitom zhruba 1,5 milionu uživatelů kokainu, což představuje téměř osm procent ze všech uživatelů po celém světě. Vědci se domnívají, že existují dva způsoby, jak se kokain dostává do ryb. „Jednou z variant je vylučování potu, moči a dalšího odpadu z těl uživatelů drog do kanalizačního systému. A druhou jsou laboratoře na výrobu drog, které zpracovávají čistý kokain a vypouští ho do odpadních kanálů, které pak ústí do oceánu,“ upozornil Moravčík. Vzhledem k tomu, že brazilští žraloci ostronosí se obvykle drží v pobřežních oblastech, jsou k podobným znečištěním obzvlášť náchylní. Problémy mají i úhoři v Evropě Žraloci mohou kokain přijímat přímo žábrami nebo konzumací kořisti, která tuto látku obsahuje. Tato bioakumulace prostřednictvím potravního řetězce může podle autorů výše uvedené studie vysvětlit, proč žraloci měli vyšší hladiny kokainu než jiné testované vodní organismy. Je možné, že žraloci nemetabolizují kokain tak rychle jako lidé a déle trvající přítomnost drogy by mohla narušit jejich endokrinní systém, a tím i hormonální regulaci. Drogy, které dělají z lidí zombíky. Závislost v první vteřině a uspávadlo koní Číst více Navíc jakákoli biologicky aktivní chemikálie může způsobit stres, ryby jsou náchylnější k nemocem atd. To už odhalila nedávná studie vědců z Neapole, jak kokain v řekách působí na evropské úhoře. V ohrožení jsou podle všeho i zvířata kolem Floridy, kde pašeráci drog hází balíky drog do vody, kde v sítích čekají na naložení. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Služba socialistické vlasti: Koně je třeba zapřahat hlavou ve směru jízdy, radili soudruzi.

Čas načtení: 2024-08-22 11:15:16

Lidé, kteří jsou hluboce spjati se zvířaty, mají 8 speciálních charakterových rysů

Pouto mezi lidmi a zvířaty je víc než jen společnost. Když se nad tím zamyslíte, pochopíte, proč tolik lidí dává přednost zvířatům před lidmi. Avšak ti, kteří mají ke zvířatům obzvlášť blízko, mají četné osobnostní rysy, které je odlišují od davu. Zvířata nevytvářejí drama, nerozčilují se nad maličkostmi a nepomlouvají vám za zády. Místo toho […]

Čas načtení: 2024-09-14 23:04:50

Obrácené stárnutí: Oblíbený levný lék na cukrovku metformin by mohl pomoci zachovat mládí

Vědci zjistili, že lék zpomaluje proces stárnutí různých tkání, jako jsou plíce, ledviny, játra, kůže a mozek. V důkladné 40měsíční studii vědci zjistili, že levný lék na cukrovku zpomaluje stárnutí opičích samců a je obzvláště účinný při zpomalování účinků stárnutí mozku. Výsledky naznačují, že metformin, běžně používaný lék, může zpomalovat proces stárnutí u lidí. Opice, které dostávaly metformin každý den, vykazovaly pomalejší úbytek mozku související s věkem ve srovnání s opicemi, které tento lék nedostávaly. Kromě toho se jejich neuronová aktivita podobala aktivitě opic mladších asi o šest let (což odpovídá přibližně 18 lidským letům) a zvířata měla lepší poznávací schopnosti a zachovanou funkci jater. Účinky proti stárnutí Tato studie, publikovaná 12. září v časopise Cell, uvádí, že metformin zpomaluje tempo stárnutí v různých tkáních samců primátů. Metformin se již více než 60 let používá ke snížení hladiny cukru v krvi u jedinců s cukrovkou 2. typu. Je druhým nejčastěji předepisovaným lékem ve Spojených státech. Již dlouho je známo, že tento lék má účinky i mimo léčbu cukrovky, což vedlo vědce k jeho studiu proti onemocněním, jako je rakovina, kardiovaskulární onemocnění a stárnutí. Údaje od červů, hlodavců, much a lidí, kteří tento lék na cukrovku užívali, naznačují, že může mít účinky proti stárnutí. Jeho účinnost proti stárnutí však dosud nebyla přímo testována na primátech a není jasné, zda se jeho potenciální účinky proti stárnutí projevují snížením hladiny cukru v krvi, nebo jiným mechanismem. Guanghui Liu, biolog, který se zabývá výzkumem stárnutí na Čínské akademii věd v Pekingu, a jeho kolegové provedli studii, v níž testovali lék na 12 starších samcích makaků rodu Cynomolgus. Kontrolní skupinu tvořilo 16 starších opic a 18 mladých zvířat nebo zvířat středního věku. Zpomaluje stárnutí plic, ledvin, jater, kůže a mozku. Opice dostávají každý den standardní dávku metforminu používanou k léčbě lidské cukrovky. Zvířatům byl lék podáván po dobu 40 měsíců, což odpovídá přibližně 13 letům u lidí. Během studie Liu a jeho kolegové odebírali vzorky tkání a orgánů 79 druhům opic, snímkovali mozky zvířat a prováděli běžná fyzikální vyšetření. Analýzou buněčné aktivity ve vzorcích vědci vytvořili výpočetní model pro určení biologického věku tkání, který se může lišit od chronologického věku zvířat. Vědci zjistili, že lék zpomalil proces biologického stárnutí různých tkání, například plic, ledvin, jater, kůže a čelního laloku mozku. Zjistili také, že snižuje chronický zánět, který je hlavním ukazatelem stárnutí. Cílem studie nebylo zjistit, zda lék prodloužil zvířatům život. Předchozí výzkum neprokázal vliv na délku života, ale ukázal, že prodlužuje zdravotní rozpětí - počet let, které organismus prožije ve zdraví. „Metformin má potenciál účinně zvrátit stárnutí orgánů u opic,“ vysvětlil Liu. Autoři také identifikovali potenciální cestu, kterou lék chrání mozek. Aktivuje protein zvaný NRF2, který chrání před poškozením buněk vyvolaným poraněním a zánětem. Přestože jsou tyto výsledky povzbudivé, Liu říká, že bude nutné provést ještě mnoho dalších výzkumů, než bude lék ověřen jako látka proti stárnutí u lidí. Liu a jeho kolegové zahájili ve spolupráci s biofarmaceutickou společností Merck v německém Darmstadtu, která vyvinula a vyrábí metformin, studii na 120 osobách. Zdroj: IE

Čas načtení: 2024-10-31 17:00:00

Anna Vedralová: Mladá zooložka, která zasvětila svůj život zvířatům

Anna Vedralová, vystudovaná zooložka a ekoložka, zasvětila svůj život péči o zvířata a ochraně přírody. Pořádá vzdělávací přednášky pro děti, pomáhá zvířatům najít nový domov a vytváří projekty na jejich záchranu. Jedním z projektů je i nedávný pokus o záchranu žab v Kinského zahradách. Prostřednictvím sociálních sítí dnes Anna inspiruje tisíce lidí k větší ohleduplnosti vůči zvířatům a k překonávání hluboce zakořeněných stereotypů.

Čas načtení: 2025-01-02 10:24:09

Kateřina Brožová žádá o pomoc: Nehoda v záchranné stanici

Herečka Kateřina Brožová (56), známá svou láskou ke zvířatům, se rozhodla oslovit veřejnost s prosbou o podporu pro záchrannou stanici Papouščí ráj v Osnici u Prahy. Kvůli výpadku elektrického proudu došlo k vážnému poškození zařízení, která jsou nezbytná pro péči o papoušky. Láska ke zvířatům jako životní poslání Kateřina Brožová nikdy neskrývala svou vášeň pro […]

Čas načtení: 2025-03-13 17:00:01

Zdrogovaní žraloci plují u pobřeží. Farmaceutický odpad je problém

Nová studie o brazilských žralocích ostronosých odhalila, že jsou ryby „plné“ drog, což je vůbec první objev svého druhu. Odborníci zkoumali třináct žraloků náhodně chycených rybáři mezi zářím 2021 a srpnem 2023 ve vodách u Recreio dos Bandeirantes, což je čtvrť Rio de Janeira s dlouhými, perleťově bílými plážemi. Tým našel kokain a benzoylecgonin (metabolit produkovaný při štěpení kokainu v těle) ve svalových a jaterních tkáních všech pitvaných ryb.  „Farmaceutický odpad je velký problém, ať už se bavíme o legálním, či nelegálním. Navíc se o tom dosud ví jen velmi málo,“ vysvětlil Čtidoma.cz Pavel Moravčík. Vědci nezávislí na brazilských odbornících objevili stopy kokainu také poblíž velkých měst, jako je Londýn, či u pobřeží Floridy. „Není ještě úplně jasné, jak by tato droga mohla ovlivnit konkrétně žraloka ostronosého. Ovšem je logické předpokládat, že to těmto ani jiným zvířatům dobře dělat nebude. Drogy obecně dělají zvířatům problémy při lovu, zhoršují jim zrak i reprodukci apod.“ Kosatky se zlobí, zaútočily na loď. Pobřežní stráž bojovala o životy posádky Číst více Jak se kokain dostává do moře? Zmíněná studie odhalila, že všichni žraloci měli asi třikrát vyšší hladiny kokainu než benzoylecgoninu, což znamená, že droga většinou nebyla metabolizována v tělech lidí nebo jiných organismů. Pravděpodobně tak byla částečně vypuštěna přímo do vody. V Brazílii je přitom zhruba 1,5 milionu uživatelů kokainu, což představuje téměř osm procent ze všech uživatelů po celém světě. Vědci se domnívají, že existují dva způsoby, jak se kokain dostává do ryb. „Jednou z variant je vylučování potu, moči a dalšího odpadu z těl uživatelů drog do kanalizačního systému. A druhou jsou laboratoře na výrobu drog, které zpracovávají čistý kokain a vypouští ho do odpadních kanálů, které pak ústí do oceánu,“ upozornil Moravčík. Vzhledem k tomu, že brazilští žraloci ostronosí se obvykle drží v pobřežních oblastech, jsou k podobným znečištěním obzvlášť náchylní. Problémy mají i úhoři v Evropě Žraloci mohou kokain přijímat přímo žábrami nebo konzumací kořisti, která tuto látku obsahuje. Tato bioakumulace prostřednictvím potravního řetězce může podle autorů výše uvedené studie vysvětlit, proč žraloci měli vyšší hladiny kokainu než jiné testované vodní organismy. Je možné, že žraloci nemetabolizují kokain tak rychle jako lidé a déle trvající přítomnost drogy by mohla narušit jejich endokrinní systém, a tím i hormonální regulaci. Drogy, které dělají z lidí zombíky. Závislost v první vteřině a uspávadlo koní Číst více Navíc jakákoli biologicky aktivní chemikálie může způsobit stres, ryby jsou náchylnější k nemocem atd. To už odhalila nedávná studie vědců z Neapole, jak kokain v řekách působí na evropské úhoře. V ohrožení jsou podle všeho i zvířata kolem Floridy, kde pašeráci drog hází balíky drog do vody, kde v sítích čekají na naložení. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Služba socialistické vlasti: Koně je třeba zapřahat hlavou ve směru jízdy, radili soudruzi.

Čas načtení: 2025-04-08 06:55:15

Trend longevity dorazil i k domácím zvířatům. Češi je propojují s veterináři a nabízí výživu na míru

Vznikající startup Vetstor propojuje zdravotní dokumentaci zvířat s e-shopem, čímž chce podpořit jejich dlouhodobé zdraví. Článek Trend longevity dorazil i k domácím zvířatům. Češi je propojují s veterináři a nabízí výživu na míru se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-07-03 13:02:00

Zoo ve světě bojují s vedry. Zvířata ochlazujeme podobně jako lidi, říká chovatel

Velká vedra, která tento týden zasáhla většinu Evropy, řeší i zoologické zahrady. Zvířatům dávají třeba speciální mražené pochoutky na ochlazení. Ty slouží zvířatům nejen k ochlazení, ale poskytují jim i zábavu. Třeba když se snaží přijít na to, jak se skrz led dostat k pamlsku.

Čas načtení: 2025-07-20 08:45:00

Mazlíčci stárnou a tloustnou

Život domácích mazlíčků se začíná nebezpečně podobat tomu lidskému. Málo pohybu, vysoký příjem kalorií a kila navíc. Stejně jako lidem i zvířatům hrozí civilizační choroby. Jak zvířatům pomoci, nebo lépe, vůbec je nenechat onemocnět, poradí zvěrolékařka Lenka Polášková.

Čas načtení: 2025-10-12 20:33:00

Severokorejci loví vzácnou zvěř pro černý trh. Podílí se na tom i stát

Mnohým zvířatům v Severní Koreji, včetně vzácných leopardů a lvů, hrozí vyhynutí kvůli rozsáhlému lovu a černému trhu. Na něm se podílí i stát, ačkoliv oficiálně některým zvířatům slibuje ochranu, zjistila studie norských a britských výzkumníků. Problém ohrožuje i zvířecí populaci Číny a Jižní Koreje.

Čas načtení: 2025-10-25 05:50:00

Konec zvířecího utrpení: Ženetku zachránili z nevhodného chovu, skončila v zoo

Práce zoologických zahrad patří k těm nejdůležitějším a zároveň nejnáročnějším povoláním, která se zvířaty souvisejí. Smyslem jejich práce není jen péče o jednotlivá zvířata, ale také ochrana ohrožených druhů a vzdělávání návštěvníků. Učí o biodiverzitě, ekologii, vztahu člověka k přírodě a slouží také jako vědecká pracoviště. Studuje se zde chování zvířat, genetika, rozmnožování, zdravotní péče atd. Tyto poznatky se uplatňují i při ochraně zvířat ve volné přírodě. Svým úsilím pomáhají lidem lépe pochopit, jak důležité je chránit přírodu. Jejich práce je náročná, často fyzicky těžká a vyžaduje oddanost i lásku ke zvířatům, ale přináší hluboký pocit smyslu a naplnění. Stále se ale najdou chovatelé, kteří svým jednáním zvířatům spíše ubližují.