Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-26 08:18:35

Boj o život jedné holky z ulice. Nakonec přežila

Nebylo jí ani osmnáct let a v afektu zabila svého otčíma. Jelikož byla nezletilá, šla pouze do pasťáku a kriminál ji naštěstí minul. Uvědomuje si, že vězení by se zdravou kůží a čistou hlavou nepřežila. Po ukončení trestu ji však její rodina nepřijala zpět a probíjela se bez střechy nad hlavou a stálého zaměstnání.  Pod Hlávkovým mostem bydlím devátým rokem, říká bezdomovec Číst více Život v pasťáku    „V pasťáku to sice nebylo žádné nebe, ale kriminál by byl horší,“ tvrdí Ivana. Několikrát odtamtud utekla, ale ne nadlouho. Vždycky ji policajti vyhmátli a musela mašírovat zpátky a často neutíkala sama. Jednou přišla do pasťáku kontrola a vybrali ji jako službu. Jako vždy dělala vylomeniny. Proděravěla lžičku, naklepla talíř, naštípla židli, na kterou si sedl mohutný chlap, a ta s ním křupla. Naštěstí kontrola měla dobrou náladu, aférce se zasmála a s dobrou náladou odešla. Cesta do pekel Dlouhá léta přežívala na ulici, kde prožila téměř 35 let. Žebrala a vybírala odpadky. Drogy se jí vyhnuly, zato alkoholu začala říkat pane. V Sherwoodu u Hlavního nádraží vzadu za restaurací Potrefená husa se nachází zatravněné prostranství, kde spávala. Měla to tehdy, jak sama vypráví, „ofiko“. Díky soudržnosti a kamarádství ostatních bezdomovců uhájila holý život a ubránila se feťákům. Když je člověk uvyklý životu na ulici a alkoholu, je těžké žít normální život. Nikdo vás nechce zaměstnat a každý se vás štítí. Každému zaměstnavateli je jasné, že nemáte oficiální bydlení. Nemáte platby na sociálním a zdravotním pojištění, natož zápočtové listy. Potenciální zaměstnavatel si bývá často vědom, že nemáte pracovní návyky. Lidi též vědí, že závislost na alkoholu nebo na jiných návykových látkách pracovním návykům nepřidá.     Ivana obhajuje svůj život na ulici slovy: „Nikdy v životě jsem nikomu ze zlého úmyslu neublížila. Přece jsem se musela bránit, abych přežila. A to, že jsem zavraždila svého otčíma? Nedivte se…“ Vstup jen na vlastní nebezpečí. Těmto místům v Praze se raději vyhýbejte Číst více Démon alkohol Nejvíce si ve svém životě cení toho, že měla sílu skončit s alkoholem. Přestala sama od sebe bez jakékoliv ústavní nebo detenční terapie. Přinutila ji k tomu realita, že kromě alkoholických okének a deliria tremens měla i jiné nesnesitelné stavy. Nechutnalo jí a pila už jenom pivo nebo víno a kořalku. Házela do sebe jednoho panáka za druhým, až se propila do střízlivosti a potom mívala ošklivé abstinenční příznaky. Nyní již dlouho úspěšně abstinuje. Chodí brigádně pracovat jako vrátná a provádí pražským podsvětím a má i další příjmy. Celý život neplatí sociální pojištění a moc dobře si uvědomuje, že až přijde čas na starobní důchod, nastane velký problém. Nakonec přišla láska V pozdějším věku ji potkalo ohromné štěstí. Je již několik let šťastně vdaná. Její muž je sice invalida, ale každá korunka dobrá. Jak se se svou osudovou láskou seznámila? Setkali se na lavičkách. Seznámení na lavičce má své kouzlo navzdory životu v chudobě. Tenkrát někomu dávala nakládačku a budoucí muž se do této silné ženy zamiloval a rozhodl se pro sňatek s ní. Doslova tenkrát řekl: „Safra, takovou ženskou bych chtěl!“ Se svým mužem to již pár let šťastně a s láskou táhnou. Zprvu ho brala jako kamaráda, nestála o něj a odmítala ho. Pak ji začal zvát na večeře nebo na obědy a to jí bylo hned jasné, o co jde. Nakonec svádění podlehla.           Tato statečná žena tvrdí, že solidarita a přátelství mezi lidmi na ulici jako by ustrnuly na bodu mrazu. Je to paradox. Dříve to bylo lepší, protože bezdomovci stáli více při sobě, navzájem si pomáhali a bylo méně feťáků. Zkrátka – bylo jim lépe. Staré dobré časy. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Jak vidíte bezdomovce vy? Ukažte to na fotografii.  

Čas načtení: 2024-12-24 10:00:30

Redakce Mobilizujeme.cz přeje šťastné a veselé Vánoce!

Každý rok přejeme všem našim čtenářům webu Mobilizujeme.cz šťastné a veselé Vánoce! Ať prožijete sváteční dny co nejlépe a podle svých představ.Přečtěte si celý článek: Redakce Mobilizujeme.cz přeje šťastné a veselé Vánoce!

Čas načtení: 2020-03-11 10:23:11

Desetimilionová Praha, ve které se vraždí digitální prostitutky. Ukázka z nové knihy Františka Kotlety Underground

Nejprodávanější autor české sci-fi a fantastiky přichází s novou knihou Underground, která se věnuje daleké budoucnosti. Svět v ní prošel nejen změnami politickými, ale i technologickými. Státy se rozpadly a futuristická města nabobtnala. To se stalo i Praze. Z ní je desetimilionová metropole, která žije samostatně díky pokročilé technice a v níž se lidé stále více zdokonalují díky technologickým implantátům. Praha City je šťastné město, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News! Jenže Petr Vachten si to nemyslí. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. František Kotleta ve svém novém románu předestírá vizi možné budoucnosti, v níž se staré hodnoty zbortí a ty nové budou pevně spjaty právě se stále dokonalejší technologií. To vše v hávu noirové detektivky, kdy vysloužilý detektiv pátrá po vrahovi digitálních prostitutek. Kniha vychází 18. března.   Ukázka z knihy  * * * Praha bylo zkurvený město. Ale měl jsem ho rád. Bylo jako kulhavej pes s vyrážkou – smrdělo, rozpadalo se, fungovalo jenom občas, ale pořád v sobě mělo něco, proč jste ho nakonec se zatajeným dechem pohladili. Jasně, pak jste si museli popatlat ruce dezinfekcí, ale pořád šlo o vašeho milovanýho čokla. Taková byla i Praha na počátku zatraceného dvaadvacátého století. Vlezl jsem do metra a protlačil se davem lidí, kteří proudili ven i dovnitř – z práce, do práce, za štěstím nebo nelibou povinností. Anebo prostě byli jenom tak v pohybu, protože místo, kde skládali hlavu, smrdělo hůř než ten kulhavej pes. Narval jsem se do prvního vagonu a opřel o stěnu mezi chlápkem v tričku s nápisem „Konec už byl, jen jsme si toho nevšimli“ a paní, která vypadala, že snědla své dvě sestry i s půlkou višňového sadu. Vzhledem k tělesné blízkosti obou jsem nedokázal rozeznat, kdo z těch dvou páchne víc. Ani tahle hromada lidí mě ale neuchránila před zprávami CN, které řvaly víc, než kdyby se někdo postavil mezi tu ženskou a její denní dávku umělýho tofu.      „Setkání Rady korporací dnes proběhlo v tradičním přátelském duchu. Všichni ředitelé největších korporací se shodli, že zlepšování života obyvatel města se daří i přes občasné výpadky proud v některých čtvrtích, za které může přetížení sítě způsobené prudkým nárůstem spotřeby,“ hlásila moderátorka ve studiu.      Už jsem ji párkrát viděl. Měla krátce střižené černé vlasy, úsměv, kterým by nedokázal pohnout ani polský bojový vrtulník, a výstřih, který spíš odhaloval, než skrýval. Přes ten kousek látky na obou stranách se hladově draly ven vztyčené bradavky.      „A nyní už přepojujeme na živě vysílanou tiskovou konferenci Rady korporací, kterou před malou chvíli ukončil osobně primátor Dieter Sierbach,“ pronesla a na obrazovce se objevil stejně rozzářený ředitel VEPu Václav Dejčr.      „Myslím, že problémy s dodávkami se vyřeší v horizontu týdnů. Problém spočíval v tom, že lidé nám bohatnou a kupují si větší a silnější spotřebiče, město vzkvétá a i to přináší jisté komplikace,“ prohlásil Dejčr a kamera pak švenknula na ostatní členy Rady, kteří se tvářili, jako by se zrovna chystali na vzájemnou kuřbu. Vpravo nahoře blikal malý nápis „Přímý přenos“.      Nejspíš bych si odplivl, ale dole pod námi se choulil chrápající bezdomovec a ten chlápek fakt za nic nemohl. Naštěstí na další zastávce se tlustožena vysoukala ven a já s jistými rozpaky zjistil, že to smrděl ten kluk. Využil jsem ale mezery, překročil bezdomovce a dostal se k jedné z tyčí s inzeráty.   Prodám děti – holka pět, kluk sedm let. Poslušné a zdravé. Jen podvyživené. Stanice U-metra Kolského. Maruška Ládrová   Reformovaná Satanova církev nabírá nové členy. Satan vás potřebuje, bez něj svět lepší nebude.   Nikdo tě nevykouří jako já. Stanice U-metra Roztyly. Salon Šust.   Armáda digitálních čarodějek povstane!        Poslední papírek jsem si utrhl. Nikdo si toho nevšiml. Promnul jsem ho mezi prsty. Laciný papír, ale úhledné písmo. Tohle nepsal pologramotný kretén jako většinu inzerátů. Strčil jsem ho do kapsy a zamířil na druhou stranu vagonu. Ze CN na mě řvala zpráva o tom, že na střechách mrakodrapů krásně sněží a Praha si tak užívá krásný vánoční čas.   Digitální čarodějky při vás stojí!        Další zatracený papírek v té záplavě hlášení, proseb, výkřiků, vydírání a projevů zoufalství. Na nejbližší zastávce jsem vylezl ze dveří a zapadl do následujícího vozu. Za dveřmi mě uvítala Fay. Někdo její tvář do stěny vozu vyškrábal šroubovákem nebo možná dlátem. Přesto jsem ji hned poznal.      „Už nebudete mravenci“ inovoval někdo úryvek z jejich posledního vystoupení. Zaklekl jsem, minul dron Bezpečnosti a vypadl na své prakticky domovské zastávce.      Venku mě čekal teplý vzduch a pomalu se zklidňující ruch nočního velkoměsta. Mína měla pravdu. Digitální čarodějky nějakým podivným způsobem dokázaly oslovit střeva města. Skeptik ve mně si pomyslel, že to tak těžké nebylo – lidé chtěli věřit. Stačilo vzpomenout na všechny ty legendy o armádě duchů mrtvých městských policistů ztracených v podzemí, která bloudí tunely metra a vyjde ven, až bude Praze nejhůř. O ohnivých démonech na Petříně, o ženě, která spala s opicí, a jejich potomcích, co teď unášejí děti u stanice metra Kolbenova. Tomu všemu lidé dokázali věřit a přisoudit cokoliv, co špatného se jim v životě stalo. Ale tohle bylo přece jenom něco jiného. Tohle totiž smrdělo nadějí. A kde je naděje, tam zpravidla nebývá nic jiného než pořádný průser.      Nejhorší bylo, že ti lidé si nedokázali představit, co jsou vlastně jejich hrdinky ve skutečnosti zač – jen potetované pověrčivé šlapky pro večírky boháčů, kteří žijí pětkrát delší a stokrát lepší životy než oni všichni tady. Boháčů, jejichž orgasmy zaplatily všechny ty implantáty, s jejichž pomocí pak Negerka, Polly, Kuka, Kelly, Long Liz a Fay prováděly svá vystoupení, na nichž vydělávaly díky milodarům všech těch chudáků.      A přesto všechno na těch šlapkách něco bylo.      A nejspíš právě to něco dvě z nich už stálo život.      Přidal jsem do kroku a dorazil k autobusu, ve kterém sídlila Kafetérie Krvavého Alího.      „Alláh akbar,“ pozdravil jsem.      „A ty jdi taky do prdele. Víš, že jsem…“      „Já vím, buddhista,“ dořekl jsem za něj a unaveně se usmál. Sedl jsem si k prázdnému baru a konečně se trochu uvolnil. Blížila se půlnoc a v kafetérii bylo u stolečků ještě docela plno. Proto také po place kmitala paní Maruška. Měl jsem ji rád, bylo na ní cosi uklidňujícího. Marie totiž byla nejobyčejnější ženskou na světě – obyčejné jméno, obyčejná práce, obyčejné zvyky, tři děti a manžel, který dělal hlídače v Pražské metropolitní bance, která podobně jako většina finančních institucí patřila GEZu. Z reproduktoru pod barem hrál prastarý afghánský rap. Alí ho pouštěl vždy kolem zavírací doby. Ne že by ho měl rád, šlo o fakt děsivou kakofonii skřeků, ale odrazoval zákazníky od toho, aby si ještě chtěli objednat. Pokud byli přesto vytrvalí, vytáhl remixy sto let starých nahrávek chlápka jménem Michal David a zpravidla už po dvou sonzích začala lidem téct z uší krev.      Alí se mě ani nezeptal, co si dám, a nalil irský kafe. O kafi to nikdy neslyšelo a Irsku se to vyhnulo na vzdálenost sta námořních mil, ale bylo to černé a byl v tom alkohol. Dobrý barman prostě pozná, co jeho zákazník potřebuje.      „Zbyly mi tu burgery. Ohřívat to nebudu, jsou kapku okoralý a radši jsem nezjišťoval, z čeho je v ARKASu dělaj, ale má to kalorie a dneska se z toho ještě nikdo nepoblil,“ prohlásil, a aniž by se mě ptal na názor, prostě přede mě postavil talíř s třemi burgery. Poděkoval jsem a napil se nejdřív irského kafe. Bylo strašné jako kolonoskopie, ale člověk od irského kafe nechtěl, aby chutnalo. Čím hnusnější, tím lépe jednoho postavilo na nohy.      „Myslel jsem, že Ježíše nemáš rád,“ pohodil jsem hlavou ke stolu u vchodu. Chlápek v tradičním kostýmu tu dojídal burger. Netvářil se u toho moc šťastně.      „Tenhle je v pohodě, chodím s ním do buddhistického chrámu.“      „Jo, typickej Ježíš,“ usmál jsem se. Alí jen pokrčil rameny.      „Tebe náboženství nikdy nebralo, co?“      Kousnul jsem do burgeru a rozžvýkal sousto. Ve srovnání s kuřetem na večírku mrtvého miliardáře to bylo jako dát si skutečné pivo a zapít ho chcankama, ale v kategorii chcanek stál tenhle burger docela vysoko. Navíc, po tom všem, co se mezi pojídáním kuřete a téhle hnědé placky semlelo, mi slušně vyhládlo.      „Vyrostl jsem v tomhle městě, sledoval jeho rozpad a pak přišel o nohu ve válce. Nikde jsem žádného boha nepotkal. Nikde. Ani když jsem studoval dávné dějiny – vzestupy, pády, masakry, lidské utrpení, nikde žádnej bůh,“ odvětil jsem. Nešlo o nejmoudřejší myšlenku, ale Marie by ji určitě ocenila.      „Buddha řekl, že všichni jsme jen výsledkem toho, o čem jsme přemýšleli,“ odvětil Peršan.      „Jakože když budu přemýšlet o jednorožcích, budu jednorožec?“ namítl jsem.      „Proč ne. Viděl jsem chlápka, co se nechal předělat na mořskou pannu. Pak ale zjistil, že se mu s tím dost blbě chodí, a vrátil to zpátky,“ usmál se Alí. Takhle jsme se škádlili často.      „Nechci být ani mořská panna, ani jednorožec.      Jsem vysloužilej policajt,“ odvětil jsem.      „Vidíš, o tobě Buddha mluvil, když pravil, že tři věci dlouho neutajíš: Slunce, Měsíc a pravdu. Myslel jsem, že to je heslo policajtů, ne?“      Teď už jsem se usmál opravdu od srdce.      „Já ti nevím. Pravda v tomhle městě je strašně levná štětka, každej s ní vyjebe a pro nikoho nemá větší cenu než dva halíře,“ povzdechl jsem si a dodal: „A nakonec stejně každému jen způsobí utrpení, když na to přijde.“      „Bolest je nevyhnutelná. Utrpení je volitelné.“      „Zase Buddha?“ ujistil jsem se.      „Jo. Jak jinak. Až budeš mít někdy čas, můžeš se stavit u nás v chrámu a…“      „S babičkou jsem chodil do kostela,“ přerušil jsem ho. „Byla tam zima. To ještě nějaká zima vůbec byla,“ řekl jsem nakonec a hrábl do kapsy po peněžence. Úplně jsem zapomněl, že jsem si ji nechal u Fay, když jsem se převlékal. A náramek odešel do věčných lovišť, takže jsem přes něj nemohl ani převést peníze na účet.      „Napíšu to na Mínu,“ pochopil kavárník, která bije.      „Jo, Mína, ta ze mě asi nebude mít moc velkou radost,“ zašeptal jsem pro sebe a vyrazil do místa, kterému jsem občas říkal domov.   Nakladatelství Epocha, Praha 2020, první vydání, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-05 09:33:45

Šťastné kachny a ovocné mejdany čekají: Získej 50 free spinů u Merkuru!

Nech se unášet vlnou radosti s akcí "Šťastné kachny a další ovocné mejdany", kde Merkur rozdává rovných 50 free spinů! Každý spin má hodnotu 2 Kč, což znamená, že máš zdarma k dispozici hry v hodnotě 100 Kč! Zkus své štěstí na hrách, jako je Duck of Luck nebo Banana Party, a nech se pohltit ovocnou vlnou zábavy a možných výher. The post Šťastné kachny a ovocné mejdany čekají: Získej 50 free spinů u Merkuru! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2025-12-24 12:37:00

Mír a lásku a šťastné Vánoce s blízkými, popřáli lidem Babiš a Fiala

Šťastné a veselé Vánoce, symbol naděje, že bude lépe, přání, aby opět zavládl mír, radost a lásku popřál premiér Andrej Babiš k Vánocům ve videu na sociálních sítích. Šťastné a veselé Vánoce a setkání se svými nejbližšími popřál lidem také bývalý premiér Petr Fiala s manželkou Janou. Už v pondělí pak popřál lidem klidné a šťastné Vánoce i prezident Petr Pavel s první dámou Evou Pavlovou.

Čas načtení: 2026-01-07 11:26:23

Šťastné zatočení u Betana

Jestli máš rád překvápka, připoutej se! Betano přichází s akcí, která prověří tvoje štěstí. Roztoč kolo v akci Šťastné zatočení a získej free spiny zdarma! Každý den můžeš vyhrát, ale nikdy nevíš, co ti kolo nadělí. Pokračuj ve čtení, ať víš jak se do akce zapojit! The post Šťastné zatočení u Betana appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2007-12-24 09:38:00

Šťastné a veselé Vánoce

Šťastné a veselé Vánoce přeje všem čtenářům redakce magazínu SWMag.cz. Těšíme se na vaši přízeň i v novém roce 2008. :) ...

Čas načtení: 2024-02-08 16:35:06

Hygge, Lykke, Lagom, Fika, Ataraxia, Ikigai: 6 výrazů pro „štěstí“, které obletěly svět. Vyznáte se v nich?

Otázku, co je štěstí a jak ho dosáhnout, si hloubaví filozofové a psychologové pokládají do dneška. A určitě nejen oni. I my, „obyčejní“ lidé se tak nějak intuitivně snažíme svůj život uspořádat tak, aby v něm převažovaly pocity radosti nad frustrací, smutkem či jinými negativy. Jako největší přeborníci se v návodu na spokojený život zdají být se svým hygge a lagom Skandinávci. Nejsou ale jediní. Určitě vám neuniklo, že z honby za štěstím se v posledních letech stal i docela slušný byznys. Se „zaručenými“ návody na spokojený život se totiž doslova roztrhl pytel a náš malebný český jazyk obohatilo hned několik nových výrazů symbolizujících štěstí a pohodu. Hygge, Lagom, Ikigai či Ataraxia. Specifická slovíčka vyjadřující šťastné bytí mají nejen Dánové, ale také Japonci, Číňané, Francouzi nebo Řekové? Všechny se nám do jednoho článku nevešly, ale zatím se můžete podívat na ty, které se v posledních letech skloňují docela často: Hygge, Lykke, Lagom a Fika – štěstí po skandinávsku Hygge V roce 2016 zachvátil fenomén jménem hygge snad celý svět. Pro hygge nemáme v češtině přesný překlad, slovo se dá ale chápat jako útulno, pohoda, příjemná atmosféra. Hygge je prostě o pocitech. Tento dánský koncept jednoduchosti a spokojeného života k nám přišel v roce 2016 a díky knize Hygge – Prostě šťastný způsob života od Meika Wikinga se z něj stal obrovský trend. Asi nejběžnější představa hygge je pro nás hořící krb, zapálená svíčka a příjemný čas strávený v útulném křesle s dobrou knihou, pod vlněným plédem, s šálkem čaje nebo čokolády. Ale klidně to může být i příjemný večer s přáteli, pozorování východu slunce, procházka se psem nebo kreslení mandal. Každý má o hygge jinou představu, ale důležitý je pocit bezpečí, útulnosti, klidu a příjemné atmosféry, který nás obklopuje. Je už na každém, jak se zařídí a do svého života aplikuje věci, které má rád a které mu tyto pocity přinášejí. Každopádně Dánové hygge nejen milují, ale doslova hygge žijí. Hygge je druhem životního stylu. Proto, abyste se v Dánsku cítili hygge nebo hyggelig, je podřízeno téměř vše. Hyggelig jsou vybaveny nejen domácnosti, ale i restaurace, školy či úřady. Není tak divu, že se v této zemi ve jménu hygge koupí a spálí až dvojnásobné množství svíček, než např. v Rakousku. A možná i díky „provozování“ hygge patřili Dánové podle výzkumů až do roku 2018 k nejšťastnějšímu národu na světě, než je předstihlo Norsko. A když už se zdálo, že zájem o hygge začíná pozvolna opadat, vyrazili Dánové do boje za šťastný život s další municí – lykke. Lykke Lykke v dánštině znamená štěstí a přináší nám poselství, že štěstí a dobro máme hledat i v těch nejobyčejnějších věcech. Je také docela snadné pochopit, proč jsou Dánové nejšťastnějším národem. Sice odvádí vysoké daně (jedny z nejvyšších v Evropě), přesto je Dánové paradoxně platí rádi, protože vědí, že své vydělané peníze dostanou zpět, a to v podobě lepšího života ve své zemi – bezplatné vysokoškolské vzdělání, rovnocenná mateřská dovolená pro muže i ženy či skvělá infrastruktura a vlaky, které jezdí na minutu přesně. Ovšem abychom i my sami dosáhli podobného štěstí jako Dánové, nemusíme kvůli tomu zrovna emigrovat až na sever. Stačí vnést drobné změny do našeho života, díky kterým budeme spokojenější. Francouzi například nacházejí spokojenost v kruhu přátel a rodiny a vždy ve spojitosti s jídlem. Jsou to přeborníci v délce stolování, takový francouzský oběd se bez problému natáhne na 2 – 3 hodinky a všichni si tyto chvíle užívají. Klíčová je pro ně pospolitost a radost ze společných chvil. Za zmínku stojí i fakt, že ačkoli Francouzi rádi a často jedí, nepatří k obézním národům a v průzkumech se umisťují v první desítce nejšťastnějších národů světa. Lagom Lagom je posledním střípkem severské šťastné trojice. Přišel pro změnu ze Švédska a znamená „všeho s mírou“, zkrátka aby vše v životě bylo tak akorát. Ani málo, ani moc. Jde o nalezení rovnováhy na své životní cestě. Pokud jste už přeborníci v hygge, můžete to směle zkusit s lagom, ten se totiž od hygge docela dost liší. U životního stylu v duchu lagom je klíčová praktičnost a funkčnost a to ve všech aspektech života. Snaha o udržitelnost rozvoje. Lagom má rád uklizeno, čisto, pořádek ve věcech, ochranu přírody, dobré jídlo, přátele a domov. Charakteristické je zpomalení v našem životním honění se za úspěchem a majetky, dělat věci pokud možno bez stresu, nesnažit se za každou cenu být nejlepší z nejlepších, ale vše správně vybalancovat. K lagomu patří také fika: Lagom je velmi spojen s fikou. Fika doslova znamená pauza na kávu, ale používá se pro jakoukoli formu přestávky a Švédové si na ní velmi zakládají. Fika Švédské slovo fika k nám přišlo společně s trendem lagom. Překládá se jako „přestávka na kávu“, ale dá se použít pro jakoukoli formu pauzy v rámci nějaké činnosti. Ve skutečnosti je pod fikou schováno víc než jen obyčejná kafepauza, fika je koncept, stav mysli, životní postoj a důležitá součást švédské kultury. Pro mnoho Švédů je přirozené a možná i téměř nezbytné udělat si na fiku čas každý den. Znamená to udělat si čas na své přátele a kolegy, vychutnat si společně šálek kávy či čaje a něco na zub k tomu. Často se jedná o jídlo připravené doma, o které se pak Švédové podělí se svými kolegy. Fiku prostě nemůže člověk zažívat sám za svým pracovním stolem, ve své kancelářské bublině. To by totiž nebyla fika, ale jen obyčejná přestávka na svačinu. Kdežto fika je rituál. Dokonce i automobilový koncern Volvo plánuje umožnit svým zaměstnancům čas na fiku. Všichni Švédové považují za důležité udělat si čas na chvilku zastavení a socializaci: na pauzu, která osvěžuje mozkové závity a zlepšuje pracovní vztahy. Dle výzkumů mají firmy se zavedenou fikou lepší produktivitu práce a spokojenější zaměstnance. Ataraxia Ataraxia, česky ataraxie pochází z řečtiny a jednoduše přeloženo ji můžeme chápat jako stav naprostého duševního klidu. Pojem pochází od řeckého filozofa a vědce Epikura, podle něhož stav vyrovnanosti a klidu nemáme hledat v radovánkách a vášních, naopak že se máme osvobodit od zbytečných tužeb, které místo spokojenosti časem způsobí opak – nespokojenost –, protože po dosažení jednoho budeme chtít stále více a více, takže nikdy nedosáhneme pocitu naplnění a klidu. Máme si doslova dopřát svobodu od starostí a hledat nepřítomnost bolesti. Na první pohled docela těžká filozofie, co říkáte? V dnešním moderním světě můžeme ataraxii pojmout tak, že věnujeme více energie ke kultivaci našich ideálů, přátelství se podobně smýšlejícími lidmi, budeme se vědomě starat o své zdraví a uvědomovat si své emoce – pozitivní i negativní –, pěstovat odolnost vůči vnějším vlivům, které nás rozhodí z rovnováhy, vyřazovat věci, které nám způsobují bolest a zaměřit se jen na to, co přináší do našich životů radost. Ikigai Najdi svůj smysl života, najdi své ikigai. Japonsko nám přineslo nejen nový trend v uklízení podle Marie Kondo, ale také nový trend v myšlení. Japonský koncept nebo spíše nastavení mysli – ikigai –, se soustředí na nalezení smyslu života. Ikigai je stav pocitu uspokojení, který se dostaví, když děláme věci, které nám dávají smysl. Když hledáme své „ikigai“, hledáme přesně ten neuralgický bod, ve kterém se setkávají naše největší vášně, dovednosti a schopnosti, zkrátka to, co umíme a dokážeme nabídnout světu. Vznešeně řečeno jedná se o nalezení našeho účelu bytí zde na Zemi, našeho poslání, důvod, proč žít a být ostatním užitečný. Ačkoli západní společnost by se s ikigai mohla vypořádat jednoduše ve smyslu přece „chodím do práce a buduji kariéru, tím prospívám ostatním“, jen tohle nestačí. I když budete mít našlápnuto ke skvělé kariéře a budete ji úspěšně budovat, a přesto nemusíte cítit uspokojení v životě. Ve skutečnosti má mít naše ikigai pozitivní dopad na celkovou kvalitu našeho života, nejen na jeho část, abychom se dobře cítili i ve stáří. Může to být cokoli – naše rodina, koníčky, umění či jakákoli činnost, ke které tíhneme, co nás baví, v čem vynikáme. Stačí nalézt to pravé a pak už se v dané věci jen rozvíjet, kultivovat, zlepšovat. Ovšem právě největší úskalí nastává při hledání toho našeho svatého grálu, přijít na to, v čem jsem dobrý a co mě baví, někdy není jednoduché. Jak to máte s hledáním svého štěstí vy? Inspirovali jste se už v životě některým z těchto populárních trendů, nebo žádné příručky a manuály na život nepotřebujete a plně si vystačíte se svou intuicí a zdravým selským rozumem? Použité zdroje: https://www.thegeniusworks.com/2019/02/10-degrees-of-happiness-from-hygge-to-lykke-fika-and-lagom-apprivoise-to-ataraxia-ikigai-and-wabi-sabi-cosagach-and-sisu/

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-27 05:45:39

Pohádky k přepsání

Čtu dcerám pohádky. Jim se to líbí velice, mně taky, takže máme dobrý čas. Před nějakým časem jsme dostali novou dětskou knížku – Jak šlo vejce na vandr. Určitě si tu pohádku pamatujete z dětství. Myslím, že jednu z verzí, alespoň tu, na kterou si nejasně vzpomínám já, napsal František Hrubín. Verze, kterou jsme před pár dny dostali, je jednoduchá: vejce už to doma nebaví, a tak se vydá do světa. Potká psa Alíka, husu, kočku, prasátko a jdou a jdou, až padne noc a oni jsou v lese a mají strach. Nevědí, co si počít, ale jsou to bytosti chytré, a tak kočka vyleze na nejvyšší strom a co nevidí? Vidí palouček a na něm malebnou chaloupku. Vydají se tedy k ní, a protože je zrovna prázdná, ubytují se a je jim dobře. Náhle ale zaslechnou něčí kroky a funění. Kdo to jen může být? Ach ne, je to obr. Husa počká, až bude k místu, kde se schovává, otočen zády, pak vyběhne a zezadu ho klovne do nohy. Pak vyběhnou z úkrytů i všichni ostatní. Pes obra kousne, kočka mu poškrábe obličej a prasátko se rozeběhne a plnou silou do něj vrazí. Vejce vyskočí na stůl a všechno pozoruje. Obr je hrůzou bez sebe, navíc má po těle plno bolavých ran. Neví, co se to s jeho chaloupkou stalo, a tak vezme nohy na ramena a peláší pryč. Obra už nikdy nikdo v chaloupce neuvidí (asi běhá stále někde v lesích) a naše chytré bytosti, které se mezi sebou mají tak rády, v chaloupce žijí šťastně, a pokud nezemřely, žijí šťastně ještě dnes. Zhruba tak ta pohádka končí. Když jsem dočetl, přišla krutá otázka znepokojené dcery: Proč chudáka obra vyhnali z jeho domečku? Těžko říct, odpověděl jsem nejistě. Je to nechutná pohádka, pomyslel jsem si. Chudák obr nic neudělal, ale protože je „obr“, můžete si s ním dělat, co uznáte za vhodné. Můžete ho pokousat, vyškrábat mu oči, vyhnat ho z domu. Je to legitimizační pohádka. Asi je to jedna z těch pohádek, které se vyprávěly třeba v mém rodném pohraničí po roce 1945… Dcera změnila téma a navrhla, že si raději přečteme od Grimmů Jeníčka a Mařenku. Macecha se chce dětí zbavit, nechat je napospas lesu a jisté smrti, s čímž otec opakovaně souhlasí a svým dílem k tomu přispěje, byť s tím má problém. Jeníček a Mařenka to ale všechno, jak každý ví, přežijí. Bratři Grimmové pohádku končí tím, že děti přicházejí zpět k otci (macecha mezitím zemřela). Děti jsou šťastny, otec také. Otázka dcery je prostá: Proč se Jeníček a Mařenka vracejí zpátky k tomu strašlivému otci, když ten s macechou děti do lesa odvedl a chtěl, aby zemřely? Nevím, co říct. Ach, ty pohádky. Možná by se měly přepsat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-26 11:34:56

Tři ženské – knihy

Rád čtu – paměti, vzpomínky, ohlédnutí. Protože když se s někým seznámíte, tak to není tak, že vám bude hned vyprávět svůj příběh! V knize, to je holt něco jiného. Samozřejmě je to celé filtrované, co vás zajímá nejvíc se zpravidla nedovíte a prostor pro kontrolní dotazy není. Ale i tak to stojí za to. Mám před sebou tři knihy… Klára Gočárová v knize Voslí můstky píše na významném místě svým čtenářům: Nehloubejte v mých spletitých rodinných vztazích. V Obecné škole pan ředitel taky varoval žáky, aby v mrazu nelízali zábradlí, že? To by v textu ta známá jména nesměla být… Knížka mě zaujala tak, že jsem zapomněl na to, jak už mi poslední dobou vadí to neustálé vaření a přelouskal jsem skoro i střední část trojknihy, psanou jakoby v receptech. Kdysi jsem tyhle nápady měl rád. A po celou dobu čtení, i když zaujatý a velmi sympatizující, jsem myslel s nostalgií na byvší dobré redaktory, kteří kdysi své autory vedli, dokázali jim pozorně a s účastí poradit a uměli knihu upravit i pro nezasvěcené čtenáře. Ve Voslích můstcích žena popisuje lásku. Nebo zamilovanost? Na nic si nehraje, je svoje, jde ze sebe ven – prostě najednou něco ví a já jí věřím. Píše, jaké to je milovat. Víte, jak strašně dlouho dělali něco takového – psali, popisovali – jen muži? Voslí můstky stojí za přečtení! V knize Hoď se do pogody Sandry Pogodové, původním povoláním herečky, jsem se nad některými epizodami dobře bavil, a dokonce se hlasitě smál. Karamboly života jsou zajímavé, zvlášť u druhých a když nejde o krk… Při každém průseru teď už uvažuju – za jak dlouho se tomu budu smát? Zvláštní věc – během čtení mi chyběla ta muzika, ta muzika Sandřina otce! Možná je nesdělitelná, možná jsem toho o ní čekal víc, nevím. On, její tatínek ji má v sobě, tu muziku a dcera ji má naposlouchanou a bere ji zřejmě jako samozřejmost. Jenže kniha přijde i k těm, co ji nikdy neslyšeli. Dalo by se s tím něco dělat? Nevím…O muzice není lehké psát. Když napíšete kus textu písně, jejíž melodii váš čtenář zná, můžete doufat, že obrazy ve vašich hlavách by se v něčem mohly podobat. A souznít. Jinak co? Dočetl jsem knihu od paní Landovské – Nikdy není pozdě na šťastné dětství. Jen málokdy se mi stává, že dočtu knihu a chci se seznámit s jejím autorem. Tentokrát „to“ nastalo a dám si ještě pár dní na odstup a pak pro „to“ něco udělám. Nesmělý pokus, nic víc. V té knize jsou místa, kde stačí zavřít oči a taky vidím věci ze svého dětství: a) Kluky, v první či druhé třídě, co trápili jednu holku – maličkou Italku, nebo Řekyni, prostě trochu jinou, čekali na ni za školou, jenže většinou ji myslím nedohonili, uměla dobře utíkat! (Pozlatíte vráně zobák a pařáty a ostatní ji uklovou – už jste viděli bílou vránu?) b) Film Vinnetou – Poslední výstřel. Taky jsem ho viděl jen jednou a nikdy víc – ale hlavně – jak ti chlapečkové a potom kluci mohli milovat Shatterhanda a přitom sami šikanovat, podvádět... Bůh ví, já ne. Myslel jsem, že ten archetyp zachraňování princezen v sobě mají všichni muži, tak jako… c) Učebna chemie. Taková byla i „naše“ učebna, ale ne na základce, ale na gymnáziu na náměstí – tehdy – lidových milicí, ve Vysočanech. Ale nás učil noblesní prof. Durych a já jsem se ho ptal, jestli je příbuzný s Jaroslavem Durychem a on mi odpověděl, že nějaké příbuzenství tam je. To místo, kde paní Landovská popisuje snící učitelku Živnou, si budu hezký čas pamatovat! Nechci a nebudu prozrazovat další příběhy dál – i když si odmyslím 50–60 procent, která si literáti a vyprávěči přidávají, může člověk s takovým dětstvím přežít bez úhony? Člověk vydrží hodně. A ono to asi bez ztráty kytičky nebylo, jinak by paní Landovská nepsala o dětství... Nikdy není pozdě na šťastné dětství? Zní ten název knihy jako báseň, ale je to zřejmě pravda. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-26 08:18:35

Boj o život jedné holky z ulice. Nakonec přežila

Nebylo jí ani osmnáct let a v afektu zabila svého otčíma. Jelikož byla nezletilá, šla pouze do pasťáku a kriminál ji naštěstí minul. Uvědomuje si, že vězení by se zdravou kůží a čistou hlavou nepřežila. Po ukončení trestu ji však její rodina nepřijala zpět a probíjela se bez střechy nad hlavou a stálého zaměstnání.  Pod Hlávkovým mostem bydlím devátým rokem, říká bezdomovec Číst více Život v pasťáku    „V pasťáku to sice nebylo žádné nebe, ale kriminál by byl horší,“ tvrdí Ivana. Několikrát odtamtud utekla, ale ne nadlouho. Vždycky ji policajti vyhmátli a musela mašírovat zpátky a často neutíkala sama. Jednou přišla do pasťáku kontrola a vybrali ji jako službu. Jako vždy dělala vylomeniny. Proděravěla lžičku, naklepla talíř, naštípla židli, na kterou si sedl mohutný chlap, a ta s ním křupla. Naštěstí kontrola měla dobrou náladu, aférce se zasmála a s dobrou náladou odešla. Cesta do pekel Dlouhá léta přežívala na ulici, kde prožila téměř 35 let. Žebrala a vybírala odpadky. Drogy se jí vyhnuly, zato alkoholu začala říkat pane. V Sherwoodu u Hlavního nádraží vzadu za restaurací Potrefená husa se nachází zatravněné prostranství, kde spávala. Měla to tehdy, jak sama vypráví, „ofiko“. Díky soudržnosti a kamarádství ostatních bezdomovců uhájila holý život a ubránila se feťákům. Když je člověk uvyklý životu na ulici a alkoholu, je těžké žít normální život. Nikdo vás nechce zaměstnat a každý se vás štítí. Každému zaměstnavateli je jasné, že nemáte oficiální bydlení. Nemáte platby na sociálním a zdravotním pojištění, natož zápočtové listy. Potenciální zaměstnavatel si bývá často vědom, že nemáte pracovní návyky. Lidi též vědí, že závislost na alkoholu nebo na jiných návykových látkách pracovním návykům nepřidá.     Ivana obhajuje svůj život na ulici slovy: „Nikdy v životě jsem nikomu ze zlého úmyslu neublížila. Přece jsem se musela bránit, abych přežila. A to, že jsem zavraždila svého otčíma? Nedivte se…“ Vstup jen na vlastní nebezpečí. Těmto místům v Praze se raději vyhýbejte Číst více Démon alkohol Nejvíce si ve svém životě cení toho, že měla sílu skončit s alkoholem. Přestala sama od sebe bez jakékoliv ústavní nebo detenční terapie. Přinutila ji k tomu realita, že kromě alkoholických okének a deliria tremens měla i jiné nesnesitelné stavy. Nechutnalo jí a pila už jenom pivo nebo víno a kořalku. Házela do sebe jednoho panáka za druhým, až se propila do střízlivosti a potom mívala ošklivé abstinenční příznaky. Nyní již dlouho úspěšně abstinuje. Chodí brigádně pracovat jako vrátná a provádí pražským podsvětím a má i další příjmy. Celý život neplatí sociální pojištění a moc dobře si uvědomuje, že až přijde čas na starobní důchod, nastane velký problém. Nakonec přišla láska V pozdějším věku ji potkalo ohromné štěstí. Je již několik let šťastně vdaná. Její muž je sice invalida, ale každá korunka dobrá. Jak se se svou osudovou láskou seznámila? Setkali se na lavičkách. Seznámení na lavičce má své kouzlo navzdory životu v chudobě. Tenkrát někomu dávala nakládačku a budoucí muž se do této silné ženy zamiloval a rozhodl se pro sňatek s ní. Doslova tenkrát řekl: „Safra, takovou ženskou bych chtěl!“ Se svým mužem to již pár let šťastně a s láskou táhnou. Zprvu ho brala jako kamaráda, nestála o něj a odmítala ho. Pak ji začal zvát na večeře nebo na obědy a to jí bylo hned jasné, o co jde. Nakonec svádění podlehla.           Tato statečná žena tvrdí, že solidarita a přátelství mezi lidmi na ulici jako by ustrnuly na bodu mrazu. Je to paradox. Dříve to bylo lepší, protože bezdomovci stáli více při sobě, navzájem si pomáhali a bylo méně feťáků. Zkrátka – bylo jim lépe. Staré dobré časy. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Jak vidíte bezdomovce vy? Ukažte to na fotografii.  

Čas načtení: 2024-05-18 09:55:53

Děti, které nemají dětství: 10 chyb, které dnes rodiče dělají!

Když jsem se stala matkou, prostředí se mi snažilo co nejvíce poradit, jak milovat své dítě. Ale nikdy jsem tuto radu neposlouchal! Protože ve skutečnosti jen velmi málo lidí opravdu ví, jak vychovávat děti, které jsou nejen poslušné, ale také šťastné. Nejdůležitější je, aby naše děti byly šťastné. Mnoho rodičů zveličuje své obavy a obavy, […]

Čas načtení: 2024-05-21 10:11:13

Šokující proměna Veroniky Žilkové. Je vyhublá na kost!

Šokující proměna Veroniky Žilkové Herečka Veronika Žilková (62) šokovala veřejnost svou extrémně štíhlou postavou. Jak píše magazín Báječná žena, herečka je vyhublá na kost a kůži, což vyvolává otázky, zda za tím stojí vážnější problém. Nový vztah a šťastné období Po úspěšném rozvodu s exministrem Martinem Stropnickým prožívá Veronika šťastné období po boku rockera Pepy […]

Čas načtení: 2024-06-06 18:54:41

Den po rozvodu neuvěřitelně omládla. Iveta Lutovská radikálně změnila účes

Říká se, že ženy mění účes, když v jejich životě nastane zásadní změna v oblasti lásky. Moderátorka Iveta Lutovská před dvěma dny na sociální síti oznámila, že je šťastně rozvedená. Dvojnásobná maminka si pár hodin poté skočila ke kadeřníkovi, aby novou životní etapu ještě více podpořila. Půvabná blondýnka si nechala zkrátit dlouhé vlasy na mikádo a neuvěřitelně tím omládla. V případě někdejší miss prý není rozvod prohrou, naopak ho vnímá jako příležitost pro nový začátek. Iveta s manželem se rozvedli po patnácti letech. Co obecně může stát za rozpadem zdánlivě šťastné rodiny, vysvětlila pro ŽivotvČesku.cz psycholožka Radana Rovena Štěpánková.

Čas načtení: 2024-08-28 14:31:36

UNICEF: Třetinu českých dětí škola nebaví

Dvě třetiny dětí v Česku chodí do školy rády, zhruba třetinu ale škola nebaví. Častěji přitom výuka nebaví děti z chudších rodin. Výsledky průzkumu, který mapuje názory, postoje a očekávání dětí, představila Jana Špolcová z agentury STEM/MARK se zástupci Českého výboru pro UNICEF. Škola a výsledky, které v ní děti mají, zároveň ovlivňují to, jak jsou šťastné. Asi 36 procent jich uvedlo, že se cítí šťastně, když mají dobré známky, 59 procent dětí se cítí nešťastné, pokud se jim ve škole nedaří.

Čas načtení: 2024-09-20 11:24:45

Šťastné blázny zavřeme do blázince

Všichni chtějí natankovat štěstí a nikde nemohou nalézt místo, kde lze štěstí natankovat do svého života v konzumním očistci. Mnoho lidí hledá štěstí ve vnějších věcech, ale často zapomínají, že pravé štěstí pochází zevnitř. V konzumním světě je snadné se ztratit v honbě za materiálními požitky, ale skutečné naplnění a štěstí často vyžaduje hlubší introspekci… Číst dále »Šťastné blázny zavřeme do blázince

Čas načtení: 2024-10-23 18:00:01

Neuvěřitelné náhody nás ovlivňují více, než si uvědomujeme. Náhody a jejich vysvětlení z nové knihy Psychologický vesmír

Dr. Kirby Surprise, jehož příjmení příznačně znamená „Překvapení“, popisuje jeden svůj zážitek. „Seděl jsem ve svém autě na ulici a poslouchal rádio. Právě vysílali reklamu na hororový film Carrie, jenž pojednává o dívce, která má schopnost hýbat předměty svou myslí. Na konci hrdinka využívá svou moc k rozdrcení rodinného domu. Naproti ulici, kde jsem parkoval, stál nějaký starý barák. Přemýšlel jsem, jestli bych svou myslí také dokázal pohnout domem.“ To, co se stalo poté, jej muselo naprosto šokovat. Zatímco na zmíněné stavení zíral, domek se prudce otřásl, pak se dal do pohybu a převrátil se na bok. Surprise začal v panice uvažovat, jestli to celé nezpůsobil on. Dále vypravuje: „‚Dobře,‘ řekl jsem si. ‚Jestli jsem to udělal já, pak bych chtěl vidět dům rozdrcený jako ve filmu.‘ Jak jsem ohromeně zíral, dům se znovu začal otřásat. Střecha se hroutila dovnitř, zdmi prorážely trámy a okna se rozbíjela, když se dům začal trhat na kusy.“ O chvíli později spatřil obrovský buldozer. Líně se sunul přes střed domu, během pár okamžiků rozdrtil konstrukci na suť a o něco později začal nakládat trosky. Surprise si předtím nevšiml demoličního zařízení – dům jej zakryl z dohledu. Se zapnutým rádiem a staženými okny ani neslyšel motor traktoru. A tak se mu mohlo zdát, že se jeho fantastické přání splnilo. Náhoda je spolehlivým základem světa Tato drobná příhoda je jedním z mnoha příkladů nepravděpodobných náhod, které se běžně dějí v našem životě. Tento fenomén lidé vnímali a pokoušeli se ho vysvětlit již od nejstarších dob. Členové domorodých společností odpradávna věřili v jednotu všech věcí, v níž se odehrávají smysluplné náhody. Starověký Východ, zvláště Číňané, považovali tyto náhody za spolehlivější základ světa, než je běžná kauzalita. Rakouský biolog Paul Kammerer (1880–1926) byl přesvědčen, že se v nich projevuje univerzální zákon přírody, který způsobuje, že se věci dějí v sériích. Nejvíce se ale vžil Jungův pojem synchronicita, který švýcarský psycholog popsal jako simultánní výskyt psychických a externích událostí, které se vůči sobě jeví jako smysluplné paralely. Bernard Beitman považuje synchronicity za indikátory neviditelné sítě, která spojuje všechny a všechno. Další vědci prováděli dotazníkové průzkumy, které měly zjistit, jak se tyto náhody projevují v praktickém životě. Například Deborah Betsworth a Jo-Ida Hansen v roce 1996 odhalily, že jasná většina (60 %) osob z dotazovaného vzorku uvedla, že v rozvoji jejich kariéry jim pomohla nějaká šťastná náhoda, jako například když se ocitly ve správný čas na správném místě. Náhody zachraňují Šťastné náhody často zachraňují životy. Při velkých katastrofách se stává, že řada lidí, kteří by jimi měli být postiženi, se z nejrůznějších příčin na místo neštěstí v osudný čas nedostaví. V jednom kostele ve státě Nebraska se během některých večerů pravidelně v 19:20 scházelo patnáct členů církevního sboru. Večer dne 1. března roku 1950 se všech patnáct členů opozdilo. Duchovní, jeho žena a dcera přišli pozdě proto, že matka se zdržela žehlením šatů pro dceru. Jedna dívka čekala, až dokončí svůj úkol z geometrie, jiný člen nemohl nastartovat své auto, dva otáleli s odchodem, protože chtěli slyšet konec obzvlášť napínavého rozhlasového programu, jiná matka s dcerou se opozdily, protože matka musela dceři dvakrát volat, aby ji probudila ze spánku, apod. Jednalo se o naprosto běžné důvody pro zpoždění. Jenomže těch důvodů bylo celkem deset a nijak spolu nesouvisely. Takže skutečnost, že nikdo z patnácti členů nedorazil do kostela včas na 19:20, se ukázala jako mimořádně šťastná shoda okolností, neboť v 19:25 byla budova kostela zničena při výbuchu. Ale dokonce i takové incidenty, jaké se navenek podobají hotovému zázraku, mají ve skutečnosti zcela přirozené vysvětlení, jež vychází z kauzální historie a nijak nenarušuje přírodní zákony. Například na kolejích stojí dítě a rozjetý vlak se zastaví těsně před ním, aniž by jej srazil. Při vyšetřování se zjistí, že při řízení vlaku strojvůdce usnul, a uvolnil tak automatické ovládání. Náhody pomáhají pokroku. Psycholog Kevin Dunbar a jeho kolegové odhadují, že 30–50 % všech vědeckých objevů je v určitém smyslu náhodných. Patří k nim třeba objev penicilinu, k němuž došlo jen díky vysoce nepravděpodobnému sledu okolností. Léky na kašel a jejich původ: Od opiátů po masožravé rostliny Číst více Náhody národy klidně vylidní Ne všechny náhody ale bývají šťastné. Atentát na následníka rakouského trůnu byl úspěšný jen v důsledku extrémně nepravděpodobného sledu událostí. Zajímavé také je, že auto, ve kterém byl arcivévoda Franz Ferdinand zabit, mělo poznávací značku A III118. Válka, která z atentátu vzešla, byla ukončena příměřím (angl. Armistice) dne 11. 11. 1918. S válkou souvisí i další koincidence: Tamerlán byl potomkem Čingischána a obávaným dobyvatelem, který žil ve 14. století. Když sovětští archeologové dne 20. 6. 1941 otevřeli jeho hrobku, nalezli v ní nápis: „Kdokoliv otevře můj hrob, vpustí vetřelce daleko hroznějšího než já.“ O dva dny později začala operace Barbarossa, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. Božské dítě si hraje Obvykle se však náhody týkají jen drobných zážitků a často vypadají, jako by je pro své pobavení vymyslel nějaký nebeský vtipálek. Ostatně už Hérakleitos pravil, že věčnost je dítě, které si hraje a hází kostkami. Často uváděný případ koincidence zaznamenal ve svých pamětech francouzský spisovatel Émile Deschamps. V roce 1805 ho cizinec jménem de Fontgibu pohostil švestkovým pudinkem. O deset let později spisovatel narazil na švestkový pudink na jídelním lístku pařížské restaurace a chtěl si nějaký objednat, ale číšník mu řekl, že posledním pudinkem již obsloužili jiného zákazníka, kterým se ukázal být de Fontgibu. O mnoho let později, v roce 1832, byl Deschamps na večeři a znovu si objednal švestkový pudink. Vzpomněl si na dřívější incident a řekl svým přátelům, že k tomu, aby byla scéna kompletní, již chybí pouze de Fontgibu – a ve stejném okamžiku de Fontgibu, nyní již senilní, omylem vstoupil do místnosti. Jak tiká vesmír Mnoho lidí uvádí, že některé z jejich nejčastějších nebo nejintenzivnějších zážitků synchronicity vypadaly, že souvisejí s nalezením jejich optimálního životního smyslu nebo osudu, a došlo k nim způsobem, jaký jak se zdá, ukazuje na vyšší organizační sílu ve vesmíru. Přední australský psycholog Chris Mackey poznamenává, že díky tomuto rysu, který zná z vlastní zkušenosti i z líčení svých pacientů, považuje synchronicitu za „tikot z vesmíru“, jenž ukazuje, že se ubíráme správným směrem. Pokud vás toto téma zajímá do větší hloubky, doporučuji vám svou knihu Psychologický vesmír.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: S Hitlerem až do hořkého konce. Věrný generál Burgdorf

Čas načtení: 2024-12-14 09:07:00

„Válka proti Vánocům.“ Bidenová se prořekla před dětmi. Neuniklo pozornosti

Na vánoční akci v Bílém domě opravily děti první dámu Jill Bidenovou, když místo „Šťastné Vánoce“ popřála pouze „Šťastné svátky“. Konzervativní političtí komentátoři incident označili za „epickou reakci“ a chválili děti za „vánočního ducha“. Někteří událost využili k nařčení Jill Bidenové z vedení „války proti Vánocům“. Situace opět rozvířila debatu o kulturních změnách a vnímání vánočních tradic v USA, a to i v symbolickém širším kontextu.

Čas načtení: 2025-01-07 05:28:31

Miluna ze Slunce, seno… žije už 30 let po boku milionáře!

Petra Pyšová, kterou diváci znají jako servírku Milunu z legendární trilogie Slunce, seno…, už tři desetiletí šťastně sdílí život s milionářem Vladimírem Schmalzem. Přestože ve filmu usilovala o jezeďáka Vencu Konopíka, v reálném životě našla štěstí na první pokus – a to hned s úspěšným podnikatelem. Šťastné manželství a perlová svatba Petra, dnes Schmalzová, si […]