Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-17 13:36:06

Čínská zkušenost s koronavirem: od Wu-chanu k pandemii

Stejně jako každá nová závažná nemoc zasahující značnou část populace, je COVID-19 předmětem intenzivního vědeckého výzkumu, občanských a politických reakcí, mediálního zájmu a nesčetných dalších diskusí, které se snaží zjistit o nemoci a jejím šíření co nejvíce informací. „Souhlas a přitakání – čím se od sebe liší? Dobré a zlé – jaký je mezi nimi rozdíl? Avšak: čeho se lid hrozí, Toho se nelze nehrozit.“ Lao-c’, O tao a ctnosti (překl. B. Krebsová, DharmaGaia, Praha 2003, s. 69). Nemoc způsobená novým koronavirem (SARS-CoV-2) byla oficiálně poprvé identifikována v čínském městě Wu-chan s 11 miliony obyvatel v provincii Chu-pej v prosinci 2019 a pojmenována Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako COVID-19 v únoru 2020. Počátek a původ nemoci jsou stále předmětem vědeckého výzkumu. Rostoucí křivku zasažených virem se v Číně podařilo stabilizovat ve druhé polovině února 2020 s uváděnými údaji mírně nad 80 tisíci infikovanými případy a počtem obětí přes tři tisíce osob. Ke 13. dubnu bylo uváděno celosvětově více než 1,9 milionu nakažených a více než 119 tisíc obětí, z toho v Číně bylo hlášeno registrovaných 82 160 nakažených a 3 341 obětí (www.worldometers.info/coronavirus/). Největší výpovědní hodnotu mají tato čísla hlavně vzhledem k možnosti sledovat vývojové trendy a porovnávat metody výpočtů, ať už v národním rámci či v globální komparaci. Zjišťování, kolik lidí má nemoc bez příznaků, se stává předmětem výzkumu v řadě zemí světa a bude záležet na míře testování, úspěšné identifikaci a registraci postižených. Antivirová opatření Koronavirová pandemie je závažný problém, jenž vyžaduje respekt k lidským životům a snahu o omezování projevů paniky, běžných sporů a xenofobních a rasistických projevů. Vzhledem k záplavě často protichůdných mediálních informací je vhodné nejprve popsat stručně jednotlivé realizované klíčové organizační kroky podle hlavních dostupných zdrojů, což přinejmenším umožňuje mapovat sled přijatých opatření. Jelikož byla nemoc čínskými lékaři identifikována jako dosud neznámá choroba s příznaky podobnými chřipce či zápalu plic, vyžádala si nejprve určitý čas pro její přesnou detekci a potvrzení. V prosinci došlo k prvním upozorněním na podezřelé výskyty a na polemiku o tom, zda se jedná o novou nemoc a jak je nebezpečná. Nastala šetření různých případů a následně byly tři případy nemoci oficiálně zkoumány oddělením respirační a kritické péče v nemocnici provincie Chu-pej pro integrované tradiční čínské a západní lékařství. Epidemiologická vyšetření byla nemocnicím a střediskům pro kontrolu a prevenci nemocí v městě Wu-chanu a v provincii Chu-pej nařízena od 29. prosince 2019. Městský zdravotnický výbor ve Wu-chanu vydal urgentní oznámení o léčbě pneumonie neznámé příčiny 30. prosince, přičemž tím byly zahájeny práce odborníků z dalších oblastí. Světová zdravotnická organizace a různé země začaly dostávat pravidelné informace od 3. ledna 2020 včetně evropských zemí a USA. Poté 7. ledna čínské zdravotnické instituce potvrdily, že nový koronavirus byl spojen s případem na trhu ve Wu-chanu. Čínské centrum pro kontrolu a prevenci nemocí oznámilo pět celých genomových sekvencí nového koronaviru Světové zdravotnické organizaci a dalším zájemcům na webových stránkách 11. ledna. Virus se dostal do dalších zemí, například první oficiálně potvrzený případ COVID-19 v USA byl zaznamenán 20. ledna. V Číně se postupně činila různá antivirová opatření a 23. ledna bylo zcela uzavřeno město Wu-chan s přísnými opatřeními. Přestože jsou udávány ještě další různé údaje, nemění podstatně základní časový vývoj událostí včetně skutečnosti, že oproti Číně, v níž epidemie propukla, měly evropské země, USA a další země výhodu, že se jim dostalo informací o problému předem. Nicméně vždy budou existovat vzájemné požadavky zemí, aby se informovaly lépe a více, což je možné oboustrannou spoluprací vylepšovat. Nejde však pouze o informace ale hlavně o vzájemnou pomoc při zachraňování životů a zdraví lidí. Globální pandemie Souhrnně lze říci, že zásadní opatření byla přijata v lednu 2020 poté, kdy se postupně ukázaly odlišné závažné příznaky a schopnost nemoci se v lidské populaci rychle šířit (virulence). Když nemoc začala postihovat stále více osob, byla zavedena restriktivní opatření zamezující přenosu viru a město Wu-chan a okolní tři města v provincii Chu-pej byla uzavřena. Zároveň s rychle narůstajícím počtem případů byla posílena zdravotnická infrastruktura intenzivní výstavbou několika specializovaných nemocnic a povoláním zdravotníků, hygieniků, dobrovolníků, policie a armády. Nešťastný byl ale souběh s tím, že Wu-chan před uzavřením opustilo mnoho lidí. Jak potvrdila Světová zdravotnická organizace, Čína poskytla odborníkům z celého světa velké množství odborných informací a zkušeností včetně popisu genomu koronaviru, který je důležitý pro vývoj vakcíny. Mezitím se však nákaza rozšířila do mezinárodního prostoru (asijských zemí, Evropy, na Blízký východ, USA ad.), kde způsobila řadu reakcí: od počáteční přezíravosti k panice, od přijetí přístupu divokého „promořování“ s cílem získat „kolektivní imunitu“ přes řízené zmírňování postupu (mitigation) až po aktivní potlačování (suppression) spojené se snahou nepřetížit zdravotnický systém i možnosti dané společnosti a omezit a oddálit šíření viru, než bude dostupný lék a vakcína. Jelikož byla Čína první zemí, v níž se koronavirus rozšířil, volba čínských antivirových opatření sloužila jako model, který byl vystaven testu, zda uspěje, nebo ne. Ostatní země se mohly mezitím částečně připravit na šíření viru a rozhodnout se pro vhodná opatření. Čínská vláda přijala velmi restriktivní opatření včetně domácí karantény, povinného nošení roušek a respirátorů, zavření obchodů, zastavení části průmyslové výroby apod. Čína, podobně jako řada dalších zemí ve východní a jihovýchodní Asii, má zkušenost s nebezpečnými nemocemi z dávnější minulosti i z nedávné doby. Jestliže se epidemie ve středověku šířily z Číny směrem do Evropy (a naopak) často celá léta, pak v současné době, kdy je svět propojen díky vysoké mobilitě osob, mezinárodnímu obchodu a obecně celosvětové provázanosti, nastává šíření nemocí v řádu dní až týdnů. Je patrné, že východoasijské země byly na epidemii lépe připraveny než Evropa nebo USA i v důsledku předchozí zkušenosti především s nemocí SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, syndrom náhlého selhání dýchání, v letech 2002–2003) způsobenou také virem ze skupiny koronavirů (zasáhla téměř deset tisíc lidí se smrtností přibližně 10 procent). Tyto země se s epidemií zatím relativně úspěšně vyrovnávají díky vládním opatřením, organizovanosti velkého množství lidí, disciplíně a pochopení mechanismů šíření nemoci, a to v některých případech i bez plošné karantény doprovázené výrazným pozastavením veškerého života i celé ekonomiky. V Evropě a Severní Americe byly SARS, ebola, virus zika a jiné nakažlivé nemoci brány spíše jako vzdálené nemoci. Čína a další východoasijské země patrně dokázaly využít nových digitálních technologií pro monitoring a šíření nemoci. To jim umožnilo cílenější boj s nemocí. Co se týče USA, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí a velvyslanectví USA vydaly 7. ledna oznámení, aby lidé necestovali do Wu-chanu, tj. třináct dní před oficiálním oznámením prvního případu koronaviru v USA. Na konci února hodnotil prezident Trump riziko nemoci pro USA stále jako nízké a ještě v březnu byl optimistický. Koronavirus, rasismus a ideologická válka Koronavirová pandemie se stala rovněž podnětem pro vznik několika hypotéz, případně až sporných dohadů. Podle jedné z nich virus pochází z wu-chanských laboratoří. Podle jiné dle informací CNN jde o virus spojený se sportovci americké armády na sportovních armádních hrách ve Wu-chanu v říjnu 2019. Zatím je však většinou přijímán vědecky podložený názor, že koronavirus prošel přirozeným evolučním vývojem a nebyl vytvořen uměle v laboratorních podmínkách.   S expanzí nákazy se projevují i snahy využít epidemii pro rozpoutání ideologické války. Zaznívají označení jako „čínský virus“, kdy se projevují xenofobní a rasistické předsudky a vyvolávání nenávisti a násilí vůči lidem z Číny a Asie obecně, jak ukázaly nedávné případy v Evropě i USA. Pandemie ale může zasáhnout každého a nezná etnika nebo hranice. Světová zdravotnická organizace už v roce 2015 a letos opět důrazně doporučila nespojovat konkrétní nemoc s nějakou lokalitou, zemí nebo regionem, protože to vede ke stigmatizaci a obviňování komunit daných oblastí, ačkoli se každý může stát jejich obětí. V této souvislosti je třeba naopak ocenit zásilky pomoci s antivirovými pomůckami, které zasílají různé země. Deglobalizace nebo počátek lepší planetární spolupráce? Náhlé zastavení nebo utlumení masivních toků lidí, zboží a na druhou stranu zrychlení digitalizace, přenosů informací a komunikačních dovedností, elektronického obchodování (e-commerce), práce na dálku apod. vyvolává v Číně i v dalších zemích světa řadu otázek po důsledcích těchto efektů. V různých zemích mohou o práci přijít patrně desítky až stovky milionů lidí. Pravděpodobné budou dočasné deglobalizační trendy, v některých odvětvích může dojít ke zdravé relokaci a posílení místních komunit, nicméně stále bude svět velice globální v porovnání se stavem například před čtyřiceti ale i dvaceti lety. Bez celosvětové spolupráce nebude možné účinně čelit planetárním problémům a rizikům – včetně epidemií a pandemií. Pandemie koronaviru je závažným globálním problémem, který se týká života, bezpečnosti a zdraví všech lidí.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-19 06:30:34

Motorola a Android 15: do oficiálního seznamu přibylo dalších 7 telefonů, je mezi nimi i ten váš?

Motorola aktualizuje na Android 15 téměř 30 svých telefonů Jejich seznam je postupně odhalován na stránkách podpory Časový harmonogram vypouštění aktualizací zatím zveřejněn nebyl Značka Motorola připravuje mohutnou vlnu aktualizací stávajících smartphonů na nejnovější Android 15. Která zařízení se mohou na nový systém těšit, prozradila již v říjnu oficiální stránka podpory – u vybraných modelů se totiž objevila zmínka o tom, že update na Android 15 se pro ně připravuje. Jak si všimli redaktoři ze serveru GizmoChina, tento seznam se v minulých dnech rozšířil o dalších sedm telefonů. Přečtěte si celý článek Motorola a Android 15: do oficiálního seznamu přibylo dalších 7 telefonů, je mezi nimi i ten váš?

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2020-11-08 20:01:34

Americké volby I. – co se do televize nedostalo

Milí čtenáři, píšete mi hojně o nějaký ten komentář k aktuálnímu dění v Americe. Uvažoval jsem o tom, jak jej pojmout. Nakonec mi jako nejlepší formát vyšla série tří článků. V prvním z nich bychom se podívali na současný politický vývoj v americké společnosti, hlavně na ty jeho méně známé aspekty – aby to nebylo jen opakovaní informací běžně dostupných v jiných českých médiích, ale abyste se tu dozvěděli i něco nového a zajímavého. Druhý by se věnoval jenom hlasování poštou, které opět prokázalo svoji kontroverzní a problémovou povahu. A třetí se bude věnovat vyhlídkám na další čtyři roky. No dobrá, tak tedy skočíme do bazénu americké politiky, poslední dobou poněkud nevoňavého. A budeme věnovat pozornost jevům, které ve zpravodajství zapadly. Republikáni dokážou přetahovat hispánské voliče na svoji stranu První bod, u kterého by stálo za to se zastavit, je rozpor mezi konceptem “Trumpa-rasisty”, potažmo “republikánů-rasistů” a skutečnými poměry ve voličské populaci. Každý republikánský prezident v posledních desetiletích dostával v médiích nálepku rasisty a u Trumpa jich bylo tolik, že kdyby byly z papíru, byl by jimi pokryt až po temeno hlavy a nejspíš i daleko nad něj. Naopak demokrati se vidí jako “Big Tent Party” pro ženy, nebělochy (People of Color), sexuální menšiny atd., které se všechny spojí proti zahořklému stárnoucímu bílému muži, typickému voliči republikánů. Tahle demokratická partajní představa je silně ovlivněna akademickou myšlenkou intersekcionalismu, značně umělým konceptem vršícím jednotlivé menšinové identity na sebe a dovozujícím, že takoví lidé budou po určitém politickém zaškolení rádi spolupracovat na demontáži opresivního systému nastoleného oněmi odpornými starými bělochy. V americkém vysokém školství dnes drtivě převládají demokrati, takže akademické teorie snadno prosáknou i do reálné politiky celostátní strany. Jenže teoretický intersekcionalismus má při svém praktickém uplatnění jedno slabé místo. Vůbec nepočítá s tím, že i menšiny či neběloši (kteří jsou v některých částech USA už většinou) mohou mít nějaké rozpory mezi sebou. A to oni, v míře velmi hojné, mají. Klasickým příkladem jsou Hispánci, lidé vesměs s původem na jih od řeky Rio Grande. Je to značně různorodá směsice Kubánců, Mexičanů, Portorikánců, Venezuelanů, Guatemalanů a dalších menších etnik, dokonce i pár starousedlíků z doby španělského impéria by se našlo. Někteří z nich utekli z komunistických či polokomunistických států (Kuba, Venezuela). Ti se dívají na progresivní křídlo demokratické strany značně podezřívavě a tíhnou spíš k volnému trhu, který jim v USA umožnil středostavovskou existenci. Jiní zase pocházejí z “banánových republik“, což byly dlouho faktické kolonie americké United Fruit Company, která tam prostřednictvím různých nastrčených figurek vládla tvrdě a občas i krvavě. Ti mají pochopitelně zase blíž k tomu levicovému vidění světa, které vidí kapitalismus jako zlo. Z pohledu amerických progresivců mají Hispánci minimálně dva “problémové” kulturní atributy, o kterých se ve slušných kruzích raději moc nemluví. Jednak mají některé latinskoamerické státy silnou militaristickou tradici a Hispánci také ochotně vstupují do americké armády, kde jich je už asi jedna šestina. (Pamatuji si na tři americké vojáky zajaté v Srbsku roku 1999 – Gonzales, Ramirez a Stone. Od té doby podíl Latinos v armádě výrazně vzrostl; také je pro vojáky snazší získat americké občanství.) Jednak je hodně Hispánců silně věřících a mají problém s potraty, které jsou mezi “bílými feministkami” jedním ze svatých grálů celého hnutí. Ani jedno moc nekoresponduje s kánonem hodnot demokratické strany, jak jej nadekretovala vrstva pokrokových intelektuálů z obou pobřeží. Důsledkem toho všeho je, že republikáni dokážou pozvolna přetahovat hispánské voliče na svoji stranu a Trumpovi se to podařilo v docela významné míře. Na Floridě, kde žije hodně emigrantů z komunistické Kuby, získal 48 procent hispánských hlasů a úspěchy, byť menší, slavil i v Texasu, kde značně zredukoval náskok demokratického kandidáta proti roku 2016. Clintonová měla mezi texaskými Hispánci proti Trumpovi náskok 27 procent, Biden už jen 19 procent. (Tamtéž.) A to při vysoké volební účasti. Studiem preferencí menšinového voličstva se dlouhodobě zabývá výzkumník Musa al-Gharbi z Kolumbijské univerzity, který už před čtyřmi lety upozorňoval na to, že demokrati přicházejí o voliče mezi menšinami už od roku 2008. V čerstvém článku pro magazín Think píše Gharbi o tom, že akademické představy mezi menšinovými voliči moc nefungují, že například hispánští voliči reagují na výzvy k lepšímu zabezpečení hranic a potlačení ilegální imigrace lépe než běloši a že je nevnímají jako skrytě rasistické (dog whistles) – k velké konsternaci personálu provádějícího samotný průzkum, který si byl jist, že vybral zcela vzorné a jasné příklady skrytého rasismu. “Začali jsme tím, že jsme se ptali oprávněných voličů, nakolik “přesvědčivá” shledávají skrytě rasistická poselství z republikánských projevů. Mezi jinými šlo o odmítání “ilegální imigrace z míst zamořených drogami a zločineckými gangy” a volání po “řádném financování policie, aby naše komunity nebyly ohroženy lidmi, kteří odmítají respektovat naše zákony”. Téměř tři z pěti bílých respondentů ohodnotili tyto názory jako přesvědčivé. Překvapivější bylo, že s nimi souhlasilo to samé procento Afroameričanů a ještě větší procento Hispánců. Tato čísla se nedají vyložit přímo jako podpora republikánské strany, na to je ve hře příliš mnoho dalších faktorů. Nicméně výsledky nám říkají něco důležitého: většina lidí napříč skupinami, které jsme zkoumali, neodmítala rétoriku v Trumpově stylu jako zjevně rasistickou a rozdělující společnost, ale souhlasila s ní. Věřím, že pokud čtete jen New York Times a žijete v levicové bublině, může to být skutečně překvapivé, ale málokterý člověk bude hlasovat proti vlastní fyzické bezpečnosti, ať už se narodil do jakéhokoliv etnika…” Realita se málokdy dá nacpat do jasných škatulek Pro člověka, který by z televizní obrazovky nabyl dojmu, že černošská část Ameriky nesmiřitelně nenávidí rasistu jménem Trump, bude také poněkud překvapivé, že podle průzkumů společnosti Edison Research, která provádí tzv. exit polls u volebních místností, podíl černochů hlasujících pro Trumpa vzrostl na 11 procent z předešlých osmi procent roku 2016. Není to mnoho, ale stejně zdaleka nejvíc z republikánských kandidátů za posledních patnáct let. Slušňácký mormon Mitt Romney získal jen šest procent, válečný veterán McCain dokonce jen čtyři procenta a musíme se vrátit do roku 2004, abychom našli stejné procento černošských voličů u George W. Bushe, Texasana z povolání. Update 8.11.2020 ve 14:00 – Upozornil mě čtenář, že v rámci férovosti bych měl zmínit, že Romney a McCain kandidovali proti Obamovi, kterého můžeme počítat za černocha, byť se svým původem i průběhem svého života od klasických Afroameričanů zásadně liší (míšenec s bílou matkou a poměrně zámožnými rodiči, nikdy nežil v ghettu). Konec update. Je dost možné, že po celkovém vyhodnocení volebního chování jednotlivých etnických skupin se ukáže, že hlavním Trumpovým problémem byla ztráta preferencí u bělochů, zvláště v nerozhodných státech jako Wisconsin a Pennsylvánie, které se vesměs nacházejí na severu USA a kde mají běloši v populaci značnou početní převahu. Běloši, zdá se, jsou na nálepku rasismu vůbec nejcitlivější. V takovém případě můžeme čekat, že se republikáni začnou do budoucna ještě více orientovat na hispánské voliče ve více osídlených jižních státech. Z dosavadních trendů je patrné, že to není zbytečná práce, navíc je Hispánců v USA skoro 60 milionů. Pak bychom jednoho dne ještě mohli být svědky toho, že nikoliv republikáni, ale demokrati začnou volat po zavření mexické hranice. Mimochodem: jen 25 procent amerických Hispánců vnímá sebe sama jako “barevné”. To musí být pro ty rasové teoretiky z kateder sociologie docela šok. Realita se málokdy dá nacpat do jasných, čistých a vzájemně oddělených škatulek. Progresivní revoluce se nekonala Dalším bodem, u kterého bychom se měli zastavit, je skutečnost, že v úterý 3. listopadu neproběhly v USA zdaleka jen prezidentské volby. Volilo se také do Sněmovny reprezentantů, do jedné třetiny Senátu a také do zákonodárných sborů jednotlivých států. A v některých státech proběhla také referenda, z nichž zajímavá jsou hlavně dvě. Podle výsledků voleb se zdá, že demokrati, kteří si při pohledu na pouliční nepokoje slibovali výrazné zisky v Kongresu i ve státech, přišli dost zkrátka. V Senátu spíš asi zůstane republikánská většina, i když těsná; rozhodne se o tom v dodatečném druhém kole v Georgii. Ve Sněmovně reprezentantů demokrati dokonce několik křesel ztratili, i když většinu, získanou roku 2018, si nejspíše podrží. Předměstské čtvrti, které v roce 2018 hlasovaly pro demokraty, změnily letos názor a republikánským kandidátům se v nich dařilo. Velmi dobré výsledky měly zejména ženy, které za republikány kandidovaly. Ve státech pak došlo jen ke třem změnám rozložení sil. Všechny byly ve prospěch republikánů. V Montaně republikáni získali křeslo guvernéra. V New Hampshire pak ovládli místní sněmovnu reprezentantů i senát. Všude jinde přežil status quo a demokrati nepřevrátili na svoji stranu ani jeden stát, ani jednu guvernérskou pozici. Jinými slovy, žádná progresivní revoluce se nekonala a Američané dali zase jednou najevo, že mají rádi svoji politickou scénu důkladně rozdělenou, bez jasné převahy toho či onoho bloku. Americké státy se odvracejí od nepříliš úspěšné války proti drogám Poslední bod, u kterého se dnes zastavíme, jsou ona dvě zajímavá referenda zmiňovaná o pár odstavců výš. V Oregonu na tichomořském pobřeží rozhodli voliči o tom, že držení všech typů drog pro vlastní potřebu bude dekriminalizováno a maximálním trestem bude pokuta 100 dolarů. Výroba a distribuce tvrdých drog zůstávají nadále trestnými činy. Oregonské referendum se stalo (zatím) posledním z dlouhé série referend, kterými se jednotlivé americké státy postupně odvracejí od dlouhé a nepříliš úspěšné války proti drogám. Týká se to přitom všech možných druhů států – od těch stereotypně progresivních až po ty, které patří k baštám republikánů. Zatím jde hlavně o konopí. Referenda legalizující prodej konopí pro rekreační účely proběhla už dříve v Coloradu (2012), ve Washingtonu (2012, míněn stát, ne město), na Aljašce (2014), v Oregonu (2014) v Kalifornii (2016), v Nevadě (2016), v Massachusetts (2016), v Maine (2016), v Michiganu (2018). Letos se o rekreační marihuaně hlasovalo ve státech Arizona, Montana, New Jersey a Jižní Dakota. Ve všech čtyřech státech iniciativa prošla, čímž se počet jurisdikcí, kde bude možno koupit “jointa” v krámě stejně jako láhev vína, značně rozšířil. Legalizační tažení v USA je zajímavé sledovat. Vesměs dosáhlo svého úspěchu právě skrze referenda, pouze jeden jediný stát (Vermont roku 2018) odhlasoval legalizaci v zákonodárném sboru. Vypadá to, jako by se volení politici v tomto případě báli dotknout tématu, které má přitom v populaci většinovou podporu, snad ze strachu před očerňováním v médiích. Není nic příjemného, pokud vám opozice začne lepit nálepku zaprodance drogových kartelů. Toto je jeden z případů, kdy anonymní hlasování celého obyvatelstva může zvrátit neuspokojivý status quo, který dávno neodpovídá názorovým poměrům v zemi. Jinými slovy, argument pro to, že prvky přímé demokracie mají svoji hodnotu. Osobně očekávám, že nejpozději roku 2030 se bude v Americe legálně “hulit” všude, včetně těch nejkonzervativnějších okresů venkovského Texasu nebo Arkansasu. (Kdyby to někdo potřeboval vědět: sám jsem na marihuaně neshledal nic extra zajímavého, mojí závislostí je spíš čtení.) Státy jako Colorado a Washington posloužily jako pokusné laboratoře a občané jiných států následující léta sledovali, zda se tam nestane něco strašného. Poté, co se nestalo víceméně nic, osmělují se pozvolna další a další. Úplně poslední bude v tomto procesu nejspíš federální vláda, ale jednou dojde i na ni. Stejně tak si ale myslím, že tento postup se nebude rozšiřovat na tvrdé drogy, aspoň v dohledné době. Dekriminalizace držení v malém množství – asi ano, ale nic více. Druhé důležité referendum, kterým dnešní článek zakončíme, byla takzvaná Proposition 16 v Kalifornii. V Kalifornii je od roku 1996 ústavně zakázáno uplatňovat preference na základě rasy, pohlaví, barvy pleti atd., jinými slovy, nesmí se tam provozovat “pozitivní diskriminace”, aspoň ne ve veřejné sféře. Týká se to i zadávání veřejných zakázek. Proposition 16 byla akce progresivců povzbuzených hnutím Black Lives Matter. Měla tenhle zákaz zrušit a umožnit opět státu zavádět různé rasové či pohlavní preference. Kalifornští voliči však odmítli tento návrh poměrem 56:44, téměř přesně tím samým, jakým o generaci dříve, právě roku 1996, zakázali diskriminaci (55:45). Významnou roli v porážce iniciativy sehrálo i politické rozštípnutí kalifornských Asiatů, kteří se báli o budoucnost svých dětí na univerzitách. V prvním ročníku Kalifornské univerzity je celých 40,4 procenta studentů asijského původu, ačkoliv mezi absolventy středních škol je jich jen 19,9 procenta (tamtéž), čili jsou na vysokých školách velmi nadprůměrně zastoupení. Kdyby iniciativa prošla, patrně by tím vyhlídky mladších generací kalifornských Asiatů značně utrpěly – byli by vytlačeni ve prospěch méně zastoupených etnik. Pouze mezi Indy měla iniciativa jednoznačnou podporu, mezi Východoasiaty se k ní kladně vyjadřovala jen menšina. Ukázalo se tedy, že tento druh identitární politiky zaměřené na barvu kůže a pohlaví je neprodejný i v Kalifornii, která je jinak baštou progresivních demokratů. V tom spatřuji do budoucna určitou naději.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-21 13:33:32

Polovinu Balkánu postihl black out

Bez dodávek elektrické energie se v pátek ocitla celá chorvatská Dalmácie poté, co se zhroutila elektrická síť v Černé Hoře. Blackout se pak rozšířil do části Bosny a Hercegoviny a také do dalších částí Chorvatska i do Albánie. Ve Splitu už byly dodávky obnoveny, ale v dalších částech Dalmácie přetrvávají potíže.

Čas načtení: 2026-02-05 15:08:10

Hladomor v Súdánu se šíří, zasáhl další dvě města v oblasti Dárfúru

Podle zprávy organizace Nástroj pro klasifikaci potravinové bezpečnosti (IPC) se hladomor v Súdánu rozšířil do dvou dalších měst v oblasti Darfúr. Krom toho je podle IPC hladomorem ohroženo dalších dvacet súdánských oblastí.

Čas načtení: 2026-02-11 11:25:00

Skupina Unicorn pokračuje v dlouhodobém růstu a posiluje svou pozici lídra v oblasti inovativních softwarových řešení

Praha 11. února 2026 (PROTEXT) - Skupina Unicorn poskytující široké portfolio produktů a služeb založených na vlastních robustních softwarových řešeních dosáhla v minulém roce obratu 5,3 miliard korun. Své služby poskytuje více než 570 klientům ze 40 zemí světa, přičemž 60 % příjmů pocházelo ze zahraničních trhů. Skupina tak i nadále potvrzuje svou roli stabilního a dlouhodobého technologického partnera na globálním trhu.„Naše výsledky jsou odrazem dlouhodobé a systematické práce, která spojuje špičkové technologie, hluboké porozumění potřebám klientů a schopnost realizovat komplexní projekty v mezinárodním měřítku. Právě tato kombinace nám umožňuje vytvářet řešení s vysokou přidanou hodnotou a dlouhodobým přínosem pro naše zákazníky. Stále pro nás zůstává významným segmentem oblast energetiky, která výrazně přispívá k dlouhodobému růstu celé skupiny Unicorn. Neméně významné jsou také aktivity Unicorn Vysoké školy, která nabízí vzdělávání v oborech odpovídajících aktuální poptávce na trhu práce, a Unicorn Publishing nabízející digitální vzdělávací podklady, výukové kurzy a knihy,“ říká Jan Jaroš, generální ředitel společnosti Unicorn Systems.Unicorn posiluje digitální transformaci energetiky v Evropě i mimo niV roce 2025 byly pro společnost Unicorn Systems klíčovým motorem růstu vlastní produktové platformy s vysokou přidanou hodnotou, a to zejména v oblasti energetiky. Technologicky nejvyspělejší řešení Unicorn Systems dnes využívají provozovatelé energetických trhů a přenosových soustav napříč Evropou i v regionu Perského zálivu. Klíčovou roli přitom hrají vlastní produktové platformy Damas MMS:E a Griffin, které kombinují vysoký výkon, bezpečnost a moderní uživatelskou zkušenost s využitím umělé inteligence. Řešení jsou navržena tak, aby zvládla provoz kritické infrastruktury v mezinárodním měřítku, umožňovala efektivní škálování a podporovala nepřetržitý provoz energetických systémů.„V uplynulém roce ještě více zesílil dlouhodobý trend transformace našeho portfolia směrem k produktovým a cloudovým řešením postaveným na jednotné platformě Unicorn Universe. Tento strategický posun sice nevedl k nárůstu tržeb v tradičních oblastech sourcingu a infrastruktury, ale projevil se růstem v segmentech s vyšší přidanou hodnotou, kde dlouhodobě investujeme do vývoje vlastních produktů a budování odborné expertízy. Naše řešení tak i nadále pomáhají provozovatelům sítí i energetickým společnostem zvládat rostoucí komplexitu, zvyšovat efektivitu a připravit se na budoucí výzvy spojené s decentralizací, obnovitelnými zdroji a elektromobilitou,“ uvádí Jan Konrád, obchodní ředitel společnosti Unicorn Systems.Mezi nejvýznamnější projekty patří například vítězství v tendru RNP 2.0, kde byla společnost Unicorn Systems vybrána jako dodavatel unikátního řešení, jehož prostřednictvím jsou zajišťovány přenosy elektrické energie mezi Velkou Británií a kontinentální Evropou. Dalším důležitým krokem bylo uzavření strategického dvacetiletého kontraktu s irským provozovatelem přenosové soustavy EirGrid, v jehož rámci se systém Damas MMS:E stane dominantní součástí irského energetického trhu.Unicorn Systems zároveň uspěl ve výběrových řízeních na dodávku nové celoevropské aukční platformy pro Joint Allocation Office (JAO) a systému pro řízení trhu s podpůrnými službami pro finského provozovatele přenosové soustavy Fingrid. V oblasti obchodování s energiemi pokračovala společnost v rozvoji produktové řady Lancelot, která podporuje řízení obchodních procesů, automatizaci a přesnější predikce na energetických trzích. K úspěšné implementaci řešení došlo u několika dalších zákazníků.Společnost současně modernizovala platformu Certigy Registry, která ve spolupráci se společnostmi LevelTen Energy a GC Trading Alliance umožňuje ověřování a nákup čisté energie v reálném čase a podporuje vizi uhlíkově neutrální energetiky. Tato řešení představují zásadní krok k transparentnímu a důvěryhodnému trhu s čistou energií.V České republice firma zavedla nový geografický informační systém (GIS) postavený na platformě ArcGIS Utility Network pro Pražské vodovody a kanalizace, čímž výrazně zvyšuje úroveň digitalizace, správy dat a provozní efektivity vodohospodářské infrastruktury.„Klíčovým předpokladem úspěchu projektů je naše digitální platforma Unicorn Universe, kterou dlouhodobě systematicky rozvíjíme a která je základem pro naše produkty a řešení. Kombinuje špičkové technologie a architekturu včetně AI s business know-how, které jsme za více než 30 let nabyli. Těší nás jak zájem klientů, tak dalších firem využívat Unicorn Universe pro vývoj řešení pro sebe a své zákazníky,“ dodává Jan Jaroš, generální ředitel společnosti Unicorn Systems.Partnerství, ocenění a rozvoj umělé inteligenceLoňský rok se nesl také ve znamení posilování strategických partnerství a odborného zázemí v oblasti umělé inteligence. Unicorn Systems se stal členem České asociace umělé inteligence, čímž podpořil systematický a bezpečný přístup k implementaci AI do podnikových procesů.V oblasti geografických informačních systémů získal Unicorn Systems status jediného Esri Gold partnera v České republice a na Slovensku a zároveň prestižní ocenění Esri Cornerstone Partner za více než dvacet let spolupráce a přínos v oblasti GIS.Moderní vzdělávání pro digitální budoucnostSoučástí skupiny Unicorn je také Unicorn Vysoká škola, která poskytuje moderní vysokoškolské vzdělání v oblasti informačních technologií, umělé inteligence, dat a businessu. Škola nabízí bakalářské i navazující magisterské studijní programy a v předešlém roce rozšířila své portfolio o nový bakalářský program Umělá inteligence. V současnosti na škole studuje více než 1260 studentů z více než 20 zemí světa.„I v roce 2025 jsme pokračovali v rozvoji celoživotního vzdělávání. V říjnu jsme úspěšně zahájili první ročník MBA programu zaměřeného na využití umělé inteligence a dat v businessu a managementu. Vystavili jsme téměř 300 mikrocertifikátů, což je více než desetina všech mikrocertifikátů vystavených v České republice, a dále jsme rozšířili portfolio těchto krátkých, úzce zaměřených studijních programů malého rozsahu, po jejichž dokončení získá absolvent mezinárodně uznávaný elektronický certifikát,” uvádí Jan Čadil, rektor Unicorn Vysoké školy.Aktuálně Unicorn Vysoká škola nabízí 15 mikrocertifikátů v oblastech jako je energetika, umělá inteligence, kybernetická bezpečnost, marketing či účetnictví a daně. Kvalita a vysoká přidaná hodnota, kterou Unicorn Vysoká škola přináší svým studentům, byla mimo jiné oceněna v rámci ankety Českých 100 Nejlepších.Vzdělávací aktivity skupiny doplňuje společnost Unicorn Publishing, která se zaměřuje na tvorbu moderního digitálního vzdělávacího obsahu pro děti, studenty i širokou veřejnost. V roce 2025 nabídlo více než 23.000 minut videopřednášek a přes 580 vzdělávacích produktů, které využívalo více než 5500 studentů. Celkově bylo v minulém roce absolvováno přes 600.000 lekcí, testů a cvičení a splněno více než 8000 výzev v rámci programu Red Monster.Aplikovaný výzkum a AI v praxiDůležitou roli v oblasti vzdělávání hraje rovněž Unicorn Research Center (URC), výzkumné pracoviště při Unicorn Vysoké škole, zaměřené na aplikovaný výzkum v oblasti umělé inteligence a jeho přímý přenos do praxe. V minulém roce URC realizovalo projekty podporující vývoj interních produktů i klientských řešení, mimo jiné vývoj podnikového AI asistenta na bezpečné architektuře MCP, vznik interní platformy AgentHub pro agentní AI a vývoj AI modelů pro podporu správy kritické infrastruktury.Společně s Unicorn Vysokou školou byl na konci roku pořízen humanoidní robot Unitree G1, který rozšířil možnosti výzkumu v oblasti umělé inteligence a robotiky. Součástí aktivit URC je rovněž systematické předávání know-how formou školení a workshopů pro partnery a veřejné instituce.„Umělou inteligenci vnímáme jako klíčový nástroj pro další rozvoj digitální transformace. Nejde pouze o dílčí automatizaci, ale o schopnost řídit a optimalizovat celé procesy napříč organizacemi. I proto v rámci výzkumných aktivit Unicorn Research Center systematicky rozšiřujeme praktické testování AI v reálném prostředí, včetně oblasti robotiky, což vedlo k pořízení humanoidního robota, který nám umožňuje ověřovat propojení pokročilých AI modelů s fyzickým světem, testovat autonomní rozhodování, interakci s okolím a přenos výzkumných poznatků do konkrétních aplikací pro praxi. Právě v této oblasti vidíme obrovský potenciál do budoucna,“ dodává Jakub Haláček, ředitel Unicorn Research Center.O UnicornuUnicorn je renomovaná evropská společnost poskytující ty největší informační systémy a řešení z oblasti informačních technologií. Dlouhodobě se soustředíme na vysokou přidanou hodnotu a konkurenční výhodu přinášenou našim zákazníkům. Působíme na trhu již od roku 1990 a za tu dobu jsme vytvořili řadu špičkových a rozsáhlých řešení, která jsou rozšířena a užívána mezi těmi nejvýznamnějšími podniky z různých odvětví. Zároveň vyvíjíme Unicorn Universe – Digital Twin Construction Kit. Tento produkt využívá internetová služba Plus4U k poskytování rozsáhlého portfolia služeb založených na robustních softwarových řešeních pro malé a střední podniky a koncové uživatele. Náš software pomáhá efektivnímu a šetrnému zacházení s přírodními zdroji a ohleduplnému chování k životnímu prostředí.Naším cílem je vzdělávat lidi a také společnost. Proto jsme v roce 2007 založili Unicorn University, která zároveň provozuje Unicorn Top Gun Academy – komplexní vzdělávací systém pro naše spolupracovníky, tedy pro všechny z nás. Zdroj: Unicorn PROTEXT 

Čas načtení: 2026-02-11 11:25:00

Skupina Unicorn pokračuje v dlouhodobém růstu a posiluje svou pozici lídra v oblasti inovativních softwarových řešení

Praha 11. února 2026 (PROTEXT) - Skupina Unicorn poskytující široké portfolio produktů a služeb založených na vlastních robustních softwarových řešeních dosáhla v minulém roce obratu 5,3 miliard korun. Své služby poskytuje více než 570 klientům ze 40 zemí světa, přičemž 60 % příjmů pocházelo ze zahraničních trhů. Skupina tak i nadále potvrzuje svou roli stabilního a dlouhodobého technologického partnera na globálním trhu.„Naše výsledky jsou odrazem dlouhodobé a systematické práce, která spojuje špičkové technologie, hluboké porozumění potřebám klientů a schopnost realizovat komplexní projekty v mezinárodním měřítku. Právě tato kombinace nám umožňuje vytvářet řešení s vysokou přidanou hodnotou a dlouhodobým přínosem pro naše zákazníky. Stále pro nás zůstává významným segmentem oblast energetiky, která výrazně přispívá k dlouhodobému růstu celé skupiny Unicorn. Neméně významné jsou také aktivity Unicorn Vysoké školy, která nabízí vzdělávání v oborech odpovídajících aktuální poptávce na trhu práce, a Unicorn Publishing nabízející digitální vzdělávací podklady, výukové kurzy a knihy,“ říká Jan Jaroš, generální ředitel společnosti Unicorn Systems.Unicorn posiluje digitální transformaci energetiky v Evropě i mimo niV roce 2025 byly pro společnost Unicorn Systems klíčovým motorem růstu vlastní produktové platformy s vysokou přidanou hodnotou, a to zejména v oblasti energetiky. Technologicky nejvyspělejší řešení Unicorn Systems dnes využívají provozovatelé energetických trhů a přenosových soustav napříč Evropou i v regionu Perského zálivu. Klíčovou roli přitom hrají vlastní produktové platformy Damas MMS:E a Griffin, které kombinují vysoký výkon, bezpečnost a moderní uživatelskou zkušenost s využitím umělé inteligence. Řešení jsou navržena tak, aby zvládla provoz kritické infrastruktury v mezinárodním měřítku, umožňovala efektivní škálování a podporovala nepřetržitý provoz energetických systémů.„V uplynulém roce ještě více zesílil dlouhodobý trend transformace našeho portfolia směrem k produktovým a cloudovým řešením postaveným na jednotné platformě Unicorn Universe. Tento strategický posun sice nevedl k nárůstu tržeb v tradičních oblastech sourcingu a infrastruktury, ale projevil se růstem v segmentech s vyšší přidanou hodnotou, kde dlouhodobě investujeme do vývoje vlastních produktů a budování odborné expertízy. Naše řešení tak i nadále pomáhají provozovatelům sítí i energetickým společnostem zvládat rostoucí komplexitu, zvyšovat efektivitu a připravit se na budoucí výzvy spojené s decentralizací, obnovitelnými zdroji a elektromobilitou,“ uvádí Jan Konrád, obchodní ředitel společnosti Unicorn Systems.Mezi nejvýznamnější projekty patří například vítězství v tendru RNP 2.0, kde byla společnost Unicorn Systems vybrána jako dodavatel unikátního řešení, jehož prostřednictvím jsou zajišťovány přenosy elektrické energie mezi Velkou Británií a kontinentální Evropou. Dalším důležitým krokem bylo uzavření strategického dvacetiletého kontraktu s irským provozovatelem přenosové soustavy EirGrid, v jehož rámci se systém Damas MMS:E stane dominantní součástí irského energetického trhu.Unicorn Systems zároveň uspěl ve výběrových řízeních na dodávku nové celoevropské aukční platformy pro Joint Allocation Office (JAO) a systému pro řízení trhu s podpůrnými službami pro finského provozovatele přenosové soustavy Fingrid. V oblasti obchodování s energiemi pokračovala společnost v rozvoji produktové řady Lancelot, která podporuje řízení obchodních procesů, automatizaci a přesnější predikce na energetických trzích. K úspěšné implementaci řešení došlo u několika dalších zákazníků.Společnost současně modernizovala platformu Certigy Registry, která ve spolupráci se společnostmi LevelTen Energy a GC Trading Alliance umožňuje ověřování a nákup čisté energie v reálném čase a podporuje vizi uhlíkově neutrální energetiky. Tato řešení představují zásadní krok k transparentnímu a důvěryhodnému trhu s čistou energií.V České republice firma zavedla nový geografický informační systém (GIS) postavený na platformě ArcGIS Utility Network pro Pražské vodovody a kanalizace, čímž výrazně zvyšuje úroveň digitalizace, správy dat a provozní efektivity vodohospodářské infrastruktury.„Klíčovým předpokladem úspěchu projektů je naše digitální platforma Unicorn Universe, kterou dlouhodobě systematicky rozvíjíme a která je základem pro naše produkty a řešení. Kombinuje špičkové technologie a architekturu včetně AI s business know-how, které jsme za více než 30 let nabyli. Těší nás jak zájem klientů, tak dalších firem využívat Unicorn Universe pro vývoj řešení pro sebe a své zákazníky,“ dodává Jan Jaroš, generální ředitel společnosti Unicorn Systems.Partnerství, ocenění a rozvoj umělé inteligenceLoňský rok se nesl také ve znamení posilování strategických partnerství a odborného zázemí v oblasti umělé inteligence. Unicorn Systems se stal členem České asociace umělé inteligence, čímž podpořil systematický a bezpečný přístup k implementaci AI do podnikových procesů.V oblasti geografických informačních systémů získal Unicorn Systems status jediného Esri Gold partnera v České republice a na Slovensku a zároveň prestižní ocenění Esri Cornerstone Partner za více než dvacet let spolupráce a přínos v oblasti GIS.Moderní vzdělávání pro digitální budoucnostSoučástí skupiny Unicorn je také Unicorn Vysoká škola, která poskytuje moderní vysokoškolské vzdělání v oblasti informačních technologií, umělé inteligence, dat a businessu. Škola nabízí bakalářské i navazující magisterské studijní programy a v předešlém roce rozšířila své portfolio o nový bakalářský program Umělá inteligence. V současnosti na škole studuje více než 1260 studentů z více než 20 zemí světa.„I v roce 2025 jsme pokračovali v rozvoji celoživotního vzdělávání. V říjnu jsme úspěšně zahájili první ročník MBA programu zaměřeného na využití umělé inteligence a dat v businessu a managementu. Vystavili jsme téměř 300 mikrocertifikátů, což je více než desetina všech mikrocertifikátů vystavených v České republice, a dále jsme rozšířili portfolio těchto krátkých, úzce zaměřených studijních programů malého rozsahu, po jejichž dokončení získá absolvent mezinárodně uznávaný elektronický certifikát,” uvádí Jan Čadil, rektor Unicorn Vysoké školy.Aktuálně Unicorn Vysoká škola nabízí 15 mikrocertifikátů v oblastech jako je energetika, umělá inteligence, kybernetická bezpečnost, marketing či účetnictví a daně. Kvalita a vysoká přidaná hodnota, kterou Unicorn Vysoká škola přináší svým studentům, byla mimo jiné oceněna v rámci ankety Českých 100 Nejlepších.Vzdělávací aktivity skupiny doplňuje společnost Unicorn Publishing, která se zaměřuje na tvorbu moderního digitálního vzdělávacího obsahu pro děti, studenty i širokou veřejnost. V roce 2025 nabídlo více než 23.000 minut videopřednášek a přes 580 vzdělávacích produktů, které využívalo více než 5500 studentů. Celkově bylo v minulém roce absolvováno přes 600.000 lekcí, testů a cvičení a splněno více než 8000 výzev v rámci programu Red Monster.Aplikovaný výzkum a AI v praxiDůležitou roli v oblasti vzdělávání hraje rovněž Unicorn Research Center (URC), výzkumné pracoviště při Unicorn Vysoké škole, zaměřené na aplikovaný výzkum v oblasti umělé inteligence a jeho přímý přenos do praxe. V minulém roce URC realizovalo projekty podporující vývoj interních produktů i klientských řešení, mimo jiné vývoj podnikového AI asistenta na bezpečné architektuře MCP, vznik interní platformy AgentHub pro agentní AI a vývoj AI modelů pro podporu správy kritické infrastruktury.Společně s Unicorn Vysokou školou byl na konci roku pořízen humanoidní robot Unitree G1, který rozšířil možnosti výzkumu v oblasti umělé inteligence a robotiky. Součástí aktivit URC je rovněž systematické předávání know-how formou školení a workshopů pro partnery a veřejné instituce.„Umělou inteligenci vnímáme jako klíčový nástroj pro další rozvoj digitální transformace. Nejde pouze o dílčí automatizaci, ale o schopnost řídit a optimalizovat celé procesy napříč organizacemi. I proto v rámci výzkumných aktivit Unicorn Research Center systematicky rozšiřujeme praktické testování AI v reálném prostředí, včetně oblasti robotiky, což vedlo k pořízení humanoidního robota, který nám umožňuje ověřovat propojení pokročilých AI modelů s fyzickým světem, testovat autonomní rozhodování, interakci s okolím a přenos výzkumných poznatků do konkrétních aplikací pro praxi. Právě v této oblasti vidíme obrovský potenciál do budoucna,“ dodává Jakub Haláček, ředitel Unicorn Research Center.O UnicornuUnicorn je renomovaná evropská společnost poskytující ty největší informační systémy a řešení z oblasti informačních technologií. Dlouhodobě se soustředíme na vysokou přidanou hodnotu a konkurenční výhodu přinášenou našim zákazníkům. Působíme na trhu již od roku 1990 a za tu dobu jsme vytvořili řadu špičkových a rozsáhlých řešení, která jsou rozšířena a užívána mezi těmi nejvýznamnějšími podniky z různých odvětví. Zároveň vyvíjíme Unicorn Universe – Digital Twin Construction Kit. Tento produkt využívá internetová služba Plus4U k poskytování rozsáhlého portfolia služeb založených na robustních softwarových řešeních pro malé a střední podniky a koncové uživatele. Náš software pomáhá efektivnímu a šetrnému zacházení s přírodními zdroji a ohleduplnému chování k životnímu prostředí.Naším cílem je vzdělávat lidi a také společnost. Proto jsme v roce 2007 založili Unicorn University, která zároveň provozuje Unicorn Top Gun Academy – komplexní vzdělávací systém pro naše spolupracovníky, tedy pro všechny z nás. Zdroj: Unicorn PROTEXT 

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-16 11:25:23

Dell rozšířil nabídku produktů s AI o notebooky a pracovní stanice Precision

Dell Technologies po noteboocích Latitude uvádí na trh novinky v řadě Precision. Přenosné i stolní pracovní stanice zaujmou procesory Intel Core Ultra s neurální jednotkou pro úlohy AI, výkonnými grafickými kartami NVIDIA RTX a špičkovou, [...] Článek Dell rozšířil nabídku produktů s AI o notebooky a pracovní stanice Precision se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-03-25 11:56:12

Modernizovaný Hyundai i30 se představuje. Vylepšil konektivitu a rozšířil bezpečnostní výbavu

Značka Hyundai odhalila inovovanou modelovou řadu i30 s vylepšeným designem a modernizovanou technikou. Modelová řada i30 poskytuje zákazníkům široký výběr, který zahrnuje karosářské varianty hatchback, fastback a kombi. Stejně jako doposud nechybí ani stupeň výbavy N Line se sportovním vzhledem. Inovovaný model i30 disponuje modernizovanými technologiemi v oblasti konektivity a komfortními prvky. Hyundai i30 je díky […]

Čas načtení: 2026-05-06 11:33:51

Základný iPhone 18 na jeseň nepríde, Apple rozšíril výrobu iPhone 17

Apple rozšíril výrobu iPhone 17 až do novembra 2026. Základný iPhone 18 podľa analytikov dorazí až na jar 2027, jeseň patrí Pro modelom a skladaciemu iPhonu. The post Základný iPhone 18 na jeseň nepríde, Apple rozšíril výrobu iPhone 17 appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-01 15:09:29

V obci Čaňa vypukol veľký požiar, poškodené boli viaceré objekty (video+foto)

1.5.2024 (SITA.sk) - V obci Čaňa vypukol veľký požiar. Udialo sa tak 30. apríla okolo 15:00, keď v jednom z drevených provizórnych príbytkov začalo horieť. Požiar sa rozšíril aj na ďalšie provizórne príbytky, ktoré boli buď čiastočne alebo kompletne zničené. Požiar sa rozšíril aj do areálu zberných.....

Čas načtení: 2024-07-16 09:35:57

Acetex opět o krok napřed, zákazníkům přináší nové služby a produkty

Společnost Acetex, přední dodavatel a realizátor fotovoltaických elektráren, tepelných čerpadel a fotovoltaického ohřevu vody, od května rozšířil portfolio produktů a služeb. Nově ve spolupráci s vybranými partnery rozšířil služby o energeticky úsporná opatření, na která lze čerpat dotace z programu Nová zelená úsporám a NZÚ Light. Nově také nabízí moderní klimatizační jednotky s možností chlazení […]

Čas načtení: 2024-08-14 15:58:15

Zdravotníci varují před virem, který se v Evropě poprvé rozšířil mezi 19 lidmi

Podle Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí bylo ke konci července zaznamenáno 19 případů horečky Oropouche, z toho 12 ve Španělsku, pět v... Článek Zdravotníci varují před virem, který se v Evropě poprvé rozšířil mezi 19 lidmi se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-09-17 20:48:39

Putin rozšířil armádu, čímž se stala druhou největší po Číně

Prezident Putin již potřetí od začátku války na Ukrajině v únoru 2022 schválil rozšíření ruské armády, když v pondělí podepsal dekret o zvýšení počtu vojáků... Článek Putin rozšířil armádu, čímž se stala druhou největší po Číně se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-11-18 08:30:02

Apple rozšířil seznam zastaralých iPhonů. Tyto modely má jistě mnoho z vás

Apple pravidelně aktualizuje seznam zařízení, která jsou oficiálně „za zenitem“. Tento seznam rozděluje na dvě kategorie, a sice na stará a zastaralá zařízení. Nejde jen o hru slovíček, protože je mezi nimi rozdíl. Nyní na seznamu přibylo několik starších iPhonů a také hodinky Apple Watch. Apple aktualizoval seznam starých iPhonů…Přečtěte si celý článek: Apple rozšířil seznam zastaralých iPhonů. Tyto modely má jistě mnoho z vás

Čas načtení: 2024-12-05 16:15:00

Kanál Viasat True Crime dočasně rozšířil distribuci

Viasat True Crime, nový dokumentární kanál společnosti Viasat World, dočasně rozšířil svou distribuci pro české diváky. Jako prosincový promo kanál je k dispozici i v nabídce služby Kuki.

Čas načtení: 2025-03-23 16:15:29

Hasiči měli na Vsetínsku napilno, lidé pálili klestí

Obyvatelé dvou obcí na Vsetínsku v sobotu neuhlídali pálení klestí. Oheň se rozšířil natolik, že museli zavolat na pomoc hasiče. Jeden požár klestí se rozšířil v Prostřední Bečvě, u druhého hasiči zasahovali ve Vsetíně. Tam si muž popálil ruku.

Čas načtení: 2025-04-13 12:00:14

Google zase navařil. Multimediální AI umí neuvěřitelným způsobem propojit zvuk a video

Google rozšířil Vertex AI o hudební model Lyria, čímž celý Vertex povýšil na komplexní multimediální nástroj pokrývající tvorbu videa, obrazu, řeči i hudby v jednom prostředí Nové verze a editační funkce pro modely Veo 2 (video), Chirp 3 (zvuk)a Imagen 3 (obraz) Google pořád klade důraz na bezpečnost pomocí filtrů a vodoznaků SynthID, zaručuje nepoužívání dat zákazníků pro trénink Google výrazně rozšířil svou platformu umělé inteligence Vertex AI, do které nově zařadil model Lyria schopný generovat hudbu na základě textového popisu. Tímto krokem Vertex AI pokrývá všechny klíčové mediální modality, tedy video, obraz, řeč i hudbu, a stává se tak komplexním nástrojem pro tvorbu multimediálního obsahu. Přečtěte si celý článek Google zase navařil. Multimediální AI umí neuvěřitelným způsobem propojit zvuk a video

Čas načtení: 2025-05-06 18:00:13

Nejen Google Peněženka: Android umožní práci s digitálními dokumenty napříč aplikacemi

Google nedávno rozšířil svůj přístup k digitální identitě prostřednictvím aplikace Peněženka pro obyvatele ve Velké Británii. A aby dále rozšířil interoperabilitu mezi různými aplikacemi, které ukládají digitální identitu, má vyhledávací gigant za cíl podporovat otevřené standardy prostřednictvím různých poskytovatelů identit a služeb v rámci operačního systému Android. Minulý týden Google ve svém příspěvku na blogu Android Developers oznámil, že „Android prostřednictvím API DigitalCredential v rámci služby Credential […]

Čas načtení: 2025-09-10 15:16:36

Peugeot tiše rozšířil nabídku. Expert i Traveller dostávají nafťák 2.2 BlueHDi se 150 nebo 180 koňmi

Peugeot rozšiřuje modely Expert a Traveller o motor 2.2 BlueHDi ve verzích 150 a 180 k. Modernizovaná jednotka splňuje Euro 6e-bis a je připravena na Euro 7.

Čas načtení: 2025-11-14 17:24:23

Slovak Telekom prepisuje históriu: rekordné pokrytie 5G, nové služby a obrovské investície

Slovak Telekom dosiahol rekordné výsledky v 2025, rozšíril 5G pokrytie na 96,7 % populácie, predstavil inovácie ako Magenta AI a rozšíril optickú infraštruktúru. The post Slovak Telekom prepisuje históriu: rekordné pokrytie 5G, nové služby a obrovské investície appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2024-01-10 17:02:00

ArtCafé: Urbex. Zábava na hraně zákona přitahuje stovky nadšenců

Urbex je fenomén, který se rozšířil v 80. a především pak v 90. letech. Silná scéna je i u nás, kde se mu věnují stovky nadšenců. Jaké jsou mezi tuzemskými urbexery vztahy? Dostávají se někdy do konfliktů s ochrankou, majiteli objektů nebo policií? A co úrazy a hrozící nebezpečí? A má urbex nějaká pravidla? I o tom do ArtCafé přišli vyprávět Hana Lustig z Urbex & Stories a Václav Žižka, který spravuje stránku Urbex Praha. Do studia si je pozval moderátor Tomáš Klement.Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení: 2024-02-14 17:05:00

Příběhy z kalendáře: Britský mořeplavec James Cook. Pro Evropany objevil Austrálii a třikrát obeplul zeměkouli

Britský mořeplavec James Cook se svými loďmi Endeavour, Resolution, Adventure a Discovery celkem třikrát obeplul zeměkouli. Při svých cestách objevil mimo jiné pro Evropany Austrálii a ostrovy Nový Zéland, čímž podstatně rozšířil koloniální britské panství. James Cook byl rovněž výjimečný kartograf, dokázal přehledně zmapovat velkou část do té doby zcela neznámého oceánu na jižní polokouli. Během své poslední cesty byl 14. února 1779 zavražděn havajskými domorodci.

Čas načtení: 2012-01-21 18:00:00

Skvělá nálož mikin a trik Crooks&Castles na Queens.cz

Horká várka svetrů, mikin a trik z dílny Crooks&Castles právě dorazila i k nám a my jsme rádi, že si pro tuto legendu máme kam dojít. O produkty značky Crooks&Castles se u nás stará obchod The Streetwise Store Queens, který touto edici rozšířil svou obrovskou nabídku streetwear oblečení. P ...

Čas načtení: 2011-12-09 18:00:00

Nové fresh tenisky WeSC na Freshlabels.cz

Jistě všichni víte, že skandinávský velikán WeSC rozšířil svou nabídku o exkluzivní tenisky, avšak díky velké poptávce se rozhodl v designu sneakers pokračovat. Obchod Freshlabels už v uplynulých týdnech několik desítek krabic od bot s nápisem WeSC naskladnil a nyní je čas přezout na zimní obutí. ...

Čas načtení: 2011-08-20 00:00:00

Nové headphones Coloud na Queens.cz / Pastva pro uši

Výběr stylových sluchátek už není takový problém. Řadu oblíbených značek zabývajících se výrobou design headphones zajištuje obchod Queens.cz, který v uplynulých týdnech rozšířil svou nabídku o další kousky z dílny Coloud. Vybírat tak můžete z několika modelů klasických „špuntů“, nebo zvolit uzavř ...