Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-04 12:10:00

Sbírku Dopravního podniku Ostrava rozšířily autobus Škoda 706 RO a tramvaj T3

Ostrava - Sbírku historických vozidel Dopravního podniku Ostrava (DPO) rozšířily autobus Škoda 706 RO z roku 1956 a tramvaj Tatra T3 z produkce ČKD Praha z roku 1970. DPO ve sbírce má už 55 vozidel,...

Čas načtení: 2025-01-18 07:25:00

Hasí se kabelkami a za vše můžou ryby. O požárech v Los Angeles se šíří množství dezinformací

V Los Angeles a jeho nejbližším okolí už od minulého týdne zuří několik mohutných požárů. Podobně rychle, jako se díky extrémním větrům rozšířily plameny, se na sociálních sítích rozšířily všemožné dezinformace a konspirační teorie. Na jejich šíření se prý podílí například i znovuzvolený prezident Donald Trump nebo nejbohatší muž světa Elon Musk.

Čas načtení: 2024-02-18 07:20:00

Tyto cudné erotické snímky byly pornografií začátku minulého století. Puritánům se je zničit nepodařilo

Porno bylo, je a bude! A nic na tom za ta léta nezměnily a náboženské instituce a morálkymilovní občané. S příchodem fotografie se do světa rozšířily pochopitelně i lechtivé snímky či dokonce pohlednice. Dívky a dámy v nejrůznějších stádiích svlékání sloužily pro potěchu oka mnoha mužů, v první světové válce zejména vojáků v zákopech. Ti je často využívali i jako platidlo!

Čas načtení: 2011-02-02 13:00:00

G-Shock leden 2011 / Digitálky nejen pro Hulka

Hodinky Casio G-Shock se rozšířily do všech subkultur, takže se s nimi můžeme často setkat u designérů, zpěváků i u světových módních ikon. Není se čemu divit, digitálky G-Shock se staly revolučním artiklem, jenž se vyznačuje především svou pestrostí a nápaditostí. Důkazem toho je silná série hodi ...

Čas načtení: 2008-08-29 00:00:00

Luxusní brýle Ray Ban - už dávno ne jen pro letce

Brýle Ray Ban (lidově Raybenky) jsou právem považovány za top značku mezi brýlemi. Na trh se poprvé dostaly v roce 1937 se stylem Aviator, který byl původně vytvořen pro piloty U.S.A.F. Od té doby se brýle Ray Ban rozšířily i mezi ostatní profese. Za charakteristické je u těchto brýlí považována jej ...

Čas načtení:

Zaplacení daně z nemovitosti

Finanční úřady vycházejí lidem vstříc a rozšířily otevírací dobu minimálně do půl čtvrté (kromě pátku, který bude do dvou). Finanční úřad totiž eviduje výraznější zájem platit daň z nemovitosti v hotovosti. Majitelé nemovitosti musejí svou daň zaplatit, nebo alespoň její část, do 31. 5. 2011. Všichni by již měli mít doma složenku, na které jsou veškeré náležitosti [...]

Čas načtení: 2021-04-16 00:58:59

Co se událo na českém hostingovém trhu v březnu 2021

Tento měsíc „trochu“ se zpozděním 🙂 Musím říct, že v březnu vyprodukovaly hostingové společnosti opravdu velké množství textů a článků. Ať už přímo na blogu anebo rozšířily své návody/znalostní báze. Kvalita je přitom velmi dobrá, dokonce jsem si říkal, že začínají i konkurovat odborným IT magazínům, které to dlouhodobě táhne spíše k obecnějším tématům se… Pokračovat ve čtení Co se událo na českém hostingovém trhu v březnu 2021 The post Co se událo na českém hostingovém trhu v březnu 2021 appeared first on cn130.com.

Čas načtení: 2021-09-27 15:09:40

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný. Tak by se dalo shrnout motto knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka Možná jste už na ni narazili. V nabídce na knižních pultech a v e-shopech je od září a záhy získala velmi pozitivní ohlasy čtenářů. Proč tomu tak je? Já a Anastázie s podtitulem Sedmikrásky pro dědečka totiž přichází ke čtenáři s vážnými tématy úplně jinou formou: pobaví, nepoučuje, nemoralizuje; je psána s nadhledem očima dítěte; a k vyústění obecně náročnějších témat zde dochází plynule s určitou dávkou napětí tak, jak je přináší sám život. Markétka chodí na první stupeň základní školy, učí se dobře, je hloubavá a ráda by mnohým věcem přišla na kloub. V knížce vidíme, jaké jsou v životě vnímané rozdíly na stejnou věc pohledem dítěte a dospělého. To, co se může zdát dítěti důležité či zajímavé, u dospělého může vyvolat opačné emoce. Markétka například ráda sleduje svět mezi sklíčky mikroskopu. Když se ve škole rozšířily vešky, neváhala a využila příležitost. Hned si jednu ulovila, aby se na ni mohla podívat pořádně zblízka. Pro rodiče pohroma, která přináší další starosti a práci navíc. Ale dítě nevnímá tyto starosti dospělých. Pro něho je to zážitek a zkušenost. Na stole stál můj nejoblíbenější přístroj, mikroskop, který jsem dostala k letošním Vánocům. Už jsem mezi sklíčky prozkoumala ledacos. Dokonce jsem studovala veš, kterou jsem našla mezi vlasy. Jakmile jsem ji však sevřela mezi sklíčka do svorek, rozplácla se. Ale stejně to byla báječná podívaná: pozorovala jsem průsvitné hnědočerné tělíčko, v němž byla červená stezka s drobnými paprsky. Měla jsem z toho opravdu velkou radost a trochu litovala, že můj mikroskop není profesionální a napojený na počítač, abych mohla tu veš ještě několikrát zvětšit do obřích rozměrů. A nejlépe aby byla živá, a ne zkroucená a placatá. Ale mamka moje nadšení bohužel nesdílela. Hned na mě vytáhla sprej a nasadila mi igelit na vlasy. „Kde to žijeme!?“ zlobila se. „Dvacáté první století a aspoň dvakrát do roka si přineseš ze školy vši! To za mého dětství nebylo.“ Díky její zvídavosti se tak malý čtenář dozví vtipnou formou řadu zajímavostí: o Sherlocku Holmesovi, o lodním šroubu, o buzole a kompasu, o rostlinách, které mohou kvést v zimě, o tom, proč ještěrky zahazují své ocásky, zatímco krokodýl nemůže a mnoho dalšího. Knížka se pečlivě věnuje dětským vztahům ve třídě. Ukazuje váhu opravdového přátelství, ale i sílu „nelhostejnosti“. Pokud si budeme všímat jen našich věcí, soustředíme se pouze na náš zájem a budeme přehlížet dění kolem sebe, mnohé nám unikne. A nemluvím tu právě o příjemných věcech každodennosti, ale o situacích, které naši pomoc vyžadují, i když se na první pohled mohou jevit jinak. V Markétčině třídě se nachází dívka, která na první pohled působí nepřátelsky, a podle toho děti reagují tak, že se s ní odmítají kamarádit. Co ovšem ve skutečnosti stojí za jejím chováním? Hloubka skutečného problému je děsivá a hlavní hrdinka spolu se svou rodinou a nejlepší kamarádkou mohou napomoci k řešení situace, která může přispět k lepšímu a zdravějšímu životu. Příběh je psán dětskýma očima a i když je v něm spousta legrace, tak ani vážné chvilky čtenáře nezatěžují. Pro něho je to dobrodružství a může asociovat se známými momenty z vlastního života: co sám prožívá, co se děje v jeho třídě a okolí. Třeba Já a Anastázie pomůže nebát se některá témata otevřít a netabuizovat: když bude někomu ze spolužáků ubližováno, děti budou vědět, že si o tom mohou doma nebo ve škole s paní učitelkou nebo psycholožkou popovídat. Tak ta naše Fintila ze školy se ve skutečnosti jmenuje Kačena Hubená a má prostě takovou náturu. Chce, aby si o ní všichni dospělí mysleli, že je úžasná, ale jinak pořád křičí a je na všechny zlá. Je to až neuvěřitelné, jak se dokáže v jednom okamžiku usmívat a během chvilky mračit a trojčit. Nikdo se s ní nechce kamarádit, asi taky proto, že je žalobníček. Když se k nám přistěhovala Mařenka Výjimečná, tak Fintilu ještě neznala. Bylo vedle ní volné místo – aby ne, když s ní nikdo nechtěl sedět – a Mařenka si k ní přisedla. Byla z toho nového prostředí celá vyplašená a vyplakala se o přestávce u Fintily. Fintila ji falešně utěšovala, ale jen proto, aby se co nejvíc dozvěděla. A o velké přestávce už začala zase tu svou písničku. Křičela na celou třídu, že Mařenka je mimino, když se rozbulí pro každou blbost, až to Mařenka nevydržela a utekla ze třídy. Zamkla se na záchodě a plakala ostošest. Tak děsný první školní den jí ta Kačena Hubená připravila. My holky, co máme rozum a všech pět pohromadě, jsme šly za Mařenkou a všechno jsme jí vysvětlily: že chyba není v ní, ale ve Fintile, že to má v hlavě prostě nějaký popletený, možná že na ni doma pořád křičí, a tak ona pak křičí ve škole, protože to prostě není možný, aby byl někdo od přírody takhle zlý a falešný. Mařenka se uklidnila a pak se přidala k partě holek, co chodí na malování, protože je opravdu výborná kreslířka, a už dokonce vyhrála nějaké soutěže. Takže je mi jasný, že lidi mají různé vlastnosti a že se v různých situacích chovají odlišně. Martina Boučková

Čas načtení: 2008-01-28 21:25:00

Škoda Favorit

škoda Favorit Škoda Favorit, verze 136L K historii Škoda Favorit byl vyráběn od roku 1988 až do roku 1995. Poprvé se představil na strojírenském veletrhu v Brně v roce 1987. Po převratu v roce 1989 se modely rozšířily o modely kombi Forman a pick-up. Pro modelový rok 1993 připravil nový vlastník ...

Čas načtení: 2012-07-30 13:15:00

4 tipy pro nový vzhled Facebook tlačítek

Vzhledem k tomu, že Facebook sdílící tlačítka jsou spojeny s funkcí Open Graph, rozšířily se tak možnosti s libovolnými slovy a frázemi, které mohou doplňovat již tradiční fráze Líbí se mi, Sdílet a Doporučuji. Tyto kreativní formy lze vidět zatím jen na zahraničních webech, ale určitě se postupně začnou objevovat i u nás.

Čas načtení: 2022-03-03 09:46:04

Český rozhlas zahraje pro Ukrajinu

Benefiční koncert Českého rozhlasu a jeho Symfonického orchestru se uskuteční v pondělí 14. března v Rudolfinu. Pod taktovkou svého designovaného šéfdirigenta Petra Popelky uvedou hudebníci Dvořákovu Novosvětskou i díla ukrajinských autorů. Hornista Radek Baborák přednese sólo v Koncertu Reinholda Glièra a večer zahájí Elegie Valentyna Sylvestrova. Celý výtěžek bude věnován do sbírky Člověka v tísni na pomoc Ukrajině. Koncert bude k vidění v přímém videopřenosu na Facebooku Českého rozhlasu a živě ho odvysílají také stanice Dvojka a Vltava. „Bezprostředně poté, co se do světa rozšířily zprávy o trestuhodné agresi, které čelí Ukrajina, jsme se pochopitelně i my, zaměstnanci Českého rozhlasu, zamýšleli nad možnými formami pomoci a podpory obyvatelům zkoušené země. Zatímco zpravodajci s velkým nasazením zajišťují pravdivé a objektivní informování veřejnosti o násilném a bezprecedentním aktu, hudebníci rozezní své nástroje ve skladbách, které zřetelně symbolizují hluboké sympatie a soucítění,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho designovaný šéfdirigent Petr Popelka pro tuto příležitost sestavili program kombinující hudbu ukrajinských a českých autorů. V úvodu večera zazní hymny České republiky a Ukrajiny v podání Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu. Dále zazní Elegie od Valentyna Sylvestrova, nejvýznamnějšího žijícího skladatele Ukrajiny řazeného k postmoderně. Příslibem velkého zážitku je i Koncert pro lesní roh a orchestr od pozdně romantického ukrajinského autora Reinholda Glièra, v němž sólo zahraje interpret světového věhlasu Radek Baborák, a završením večera bude Symfonie č. 9 Z nového světa, kterou Antonín Dvořák zajistil české hudbě světovou proslulost. Celý výtěžek ze vstupného bude věnován do sbírky Člověka v tísni na pomoc Ukrajině. Ceny vstupenek se pohybují v rozpětí 300 až pěti tisíc korun Kč. Všichni interpreti vystupují bez nároku na honorář. Vstupenky je možné zakoupit on-line na webových stránkách socr.rozhlas.cz nebo v prodejně Českého rozhlasu (Vinohradská 12, Praha 2).  

Čas načtení: 2022-02-14 18:13:32

Povídky a jedna báseň Zdeňka Svěráka vychází v audioknižní podobě

Za dosavadní nahrávky knih Povídky, Nové povídky, Strážce nádrže a Po strništi bos získal Zdeněk Svěrák zlaté a platinové desky. Nyní v audioknižní podobě vyjde jeho nejnovější kniha Povídky a jedna báseň. Povídky a jedna báseň je třetí knihou povídek, ve které, jak s nadsázkou píše Zdeněk Svěrák, spojka „a“ má být tak nenápadná, že sugeruje skvělé čtení, prostě „povídky jedna báseň“. V několika z nich zde otevřeně vystupuje sám autor či jeho rodinní příslušníci. Jedním z dalších hrdinů je poslední československý stíhač, který se zúčastnil bitvy o Británii. Setkáme se zde také s detektivním odhalením dávného zločinu a celý soubor zakončuje věštecká báseň, jíž v říjnu roku 1989 předpověděl Svěrák vše, co pak o měsíc později následovalo. „Těsně před sametovou revolucí jsem šel k Václaváku a slyšel bušení kladiv, jak staví zase lešení pro funkcionáře, že tam bude oslava 28. října. Tím inspirovaný jsem o tom napsal báseň, jak tu tribunu odnese lidský dech. A ono se to za měsíc stalo! Nejsem básník, ale tohle byla výjimečná situace, kdy jsem si řekl, že tento pocit se dá vyjádřit básní ve volném verši,“ uvedl Svěrák. „Svým literárním dílem si Zdeněk Svěrák plní dávné přání z mládí být spisovatelem. Úspěch u čtenářů i posluchačů svědčí o tom, že své sny uskutečnil dobře. Nejen autorsky, ale i interpretačně dodává svému výtečnému vyprávění jemné nuance v přesvědčivosti postav. Půvab této Svěrákovy práce spočívá v umění přesného vyjádření a vždy překvapivém závěru. Právem může být jeho dílo srovnáváno s tvorbou našich největších povídkářů,“ uvedla producentka Supraphonu Naďa Dvorská. Atmosféru audioknihy Povídky a jedna báseň opět dotvořil svou hudbou Jaroslav Uhlíř. Na 3CD i digitálně titul vychází v pátek 18. února. „Jsem rád, že se audioknihy za poslední roky tak rozšířily, protože lidi mají málo času na čtení a často tráví dny třeba za volantem, kde si mohou literaturu užít tímhle způsobem,“ dodává k vydání Povídek a jedné básně v podobě audioknihy Svěrák, který v roce 2018 obdržel Zvláštní cenu Asociace vydavatelů audioknih za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova.

Čas načtení: 2021-10-21 07:44:21

Česká pošta vydala známky s díly Pištěka a Ronovského

Na specializovaných přepážkách či v e-shopu na webových stránkách České pošty si lze zakoupit nové příležitostné poštovní známky, které rozšířily tak emisi Umělecká díla na známkách. První představuje dílo malíře Františka Ronovského a motivem dalších dvou jsou na společném známkovém kompletu obrazy malíře, kostýmního výtvarníka, scénografa a bývalého automobilového závodníka Theodora Pištěka. Ve středu 20. října, pět dnů před jeho 89. narozeninami se na poštovní ceniny dostaly dva obrazy z díla významného českého výtvarníka, kostýmního návrháře, celoživotního milovníka automobilismu a bývalého závodníka Theodora Pištěka. Komplet s dvakrát dvěma novými příležitostnými známkami obsahuje obraz Ecce Homo z roku 1983 a Autoportrét u okna II z roku 1981. Nominální hodnota nových příležitostných poštovních známek je 30 a 34 Kč. Pištěk je mimo jiné držitelem Oscara za kostýmy k filmu Amadeus. Syna ze slavné herecké rodiny přivedl k filmu režisér František Vláčil. Spolupracovali například na Údolí včel či Markétě Lazarové. Se svým vrstevníkem a přítelem z dob studií, režisérem Milošem Formanem, se pracovně setkal až při natáčení filmu Amadeus (1983), za který nakonec oba obdrželi Oscara. V roce 1990 byl stejný tandem odměněn cenou francouzskou cenou César za snímek Valmont. Spolupráce pokračovala i na dalším úspěšném filmu z roku 1996 Lid versus Larry Flint. Pištěk je autorem návrhů uniforem Hradní stráže a léta se věnuje i malbě. František Ronovský, jehož dílo na známce s nominální hodnotou 33 Kč reprezentuje obraz Akt, byl český malíř a figuralista, jenž se zpočátku ve svém díle soustředil na motivy kaváren a ženské akty, experimentoval přitom s malířskou technikou antického původu, enkaustikou. Přitahovaly ho však také motivy kalvárie a piety. V další tvorbě ho ovlivnily zahraniční studijní cesty, část jeho díla je tak věnována například Paříži. Malířské dílo Ronovského se vyvíjelo svým vlastním způsobem, díla vytvářejí jedinečnost v českém i světovém umění. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-28 19:19:18

Československo vzniklo dříve, než bylo vyhlášeno

Den 28. října 1918 „Samostatný stát československý vstoupil v život,“ je uvedeno v textu základního zákona o vzniku Československa. Text sepsal dr. Rašín již v noci z 27. na 28. října a odpolední schůze Národního výboru navržené znění schválila. Večer 28. října 1918 se Národní výbor, jako nejvyšší autorita nového státu, stal zákonodárným sborem samostatného Československa. Zajímavé je, že Masaryk, Beneš a další exiloví politici považovali za datum vzniku Československa 14. říjen 1918. Tehdy vyhlásili stát pro západní politiky. Jenže, k reálnému převzetí moci došlo v Čechách 28. října 1918. Za doprovodu strachu a nejistoty z toho, jak mohou reagovat německé a maďarské asistenční (polo policejní) vojenské jednotky v Praze, ale i v jiných částech Čech a Moravy. Jízda na vlně V hrubých rysech se pokusme ukázat, jak vedení monarchie samo pracovalo na rozpadu Rakouska-Uherska. Generální stávka 14. října 1918 proběhla v Praze ještě pod dozorem rakousko-uherských kulometů. Obava, že se Češi pokusí vyhlásit samostatnost, se tehdy nepotvrdila. Ale v podstatě k vyhlášení Československa v ten den došlo. Dne 14. října byla vyhlášena prozatímní československá vláda jako nátlaková akce z Paříže. Aby se západní politici a americký prezident Wilson dozvěděli, že staré Rakousko-Uhersko se již rozpadá. O dva dny později – 16. října – vydal císař Karel I. manifest oznamující přetvoření Předlitavska ve spolkový útvar čtyř národních států; mezi nimi byl i český stát. Měl se rozkládat jen na českém etnickém území, což znamenalo odtržení německého pohraničí. Manifest potvrzoval také integritu Uher, což znemožňovalo spojení Čech se Slovenskem. Masaryk se obával, aby na plán čeští politici doma nepřistoupili. Proto 18. října 1918 jménem československé prozatímní vlády vyhlásil úplnou nezávislost československého státu známou jako Washingtonská deklarace. Vzhledem k tomu, že státy Trojspolku se vojensky hroutily, dohodové státy prozatímní vládu uznaly. Z mezinárodního hlediska vlastně Československo vzniklo v cizině o deset dní dříve než ve skutečnosti. Co se dělo v Čechách? Z večerního telefonátu 27. října Alois Rašín pochopil, jaká je situace ve Vídni – v hlavním městě monarchie. Očekávalo se rychlé zhroucení monarchie. Brzy ráno se užší vedení Národního výboru domluvilo, že v případě kapitulace převezme vládu Národní výbor. V pondělí dopoledne 28. října v novinových redakcích v Praze již věděli o nótě ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, ve které souhlasil s body prezidenta Wilsona, aby mohla být zahájena mírová jednání. Jedním z Wilsonových bodů bylo i právo na sebeurčení států bývalé monarchie. Pražané nótu pochopili jako založení státu. K tomu se vztahuje velmi trefná poznámka: „Ale nebyli by to Češi, aby si nezaložili vlastní stát, tak trochu po švejkovsku. O poválečných poměrech v Rakousku-Uhersku se jednalo už někdy od září 1918, a zatímco 28. října 1918 jednala v Ženevě oficiální delegace o tom, jak vše bude někdy v budoucnu vypadat, doma to nevydrželi a okolo 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem, ve kterých se psalo cosi o autonomii, což si rozjásaný lid pražský vyložil jako uznání nezávislosti. A už se nedalo nic dělat. Večer 28. října vydal Národní výbor první zákon, zákon o zřízení samostatného státu československého. Prostě my Češi to máme vždycky tak nějak po svém. (Petr Beran, 28. říjen 1918 aneb Založení republiky „po česku“, ČRo – sever.cz, 28. října 2017) Republiku vyhlásil telegraf Ještě dopoledne v povznesené náladě předávali Pražané na venkov telegraficky očekávanou zprávu, že vzniká samostatný stát, nezávislý na Rakousku-Uhersku. Čili, stát ještě oficiálně nevznikl, ale na venkově již věděli, že vzniklo Československo. Republiku vyhlásil telegraf. „Zprávy o vzniku samostatného státu se nejrychleji rozšířily tam, kde byl telegraf. Do Kolína přišla první zpráva 28. října 1918 už po deváté hodině ráno. Již během dopoledne se lidé začali scházet na náměstí a vypuklo očišťování města od symbolů rakousko-uherské monarchie. „Studenti gymnázia sejmuli obraz císaře Karla a hodili ho do kašny u kláštera. Některé symboly byly hozeny z mostu do Labe,“ říká historik Ladislav Jouza z Regionálního muzea v Kolíně… Jinde ale nespěchali. Například v Týnci nad Labem rolníci nejprve domleli mouku. Ve Štíhlicích u Doubravčic informacím o vyhlášení samostatnosti nevěřili. Druhý den proto poslali četníky do Českého Brodu, aby se zeptali, co mají dělat. Také v Příbrami s oslavami zaspali. Telegram na poštu dorazil až odpoledne a představitelé zdejšího Národního revolučního výboru neměli dostatek času zorganizovat vyhlášení tohoto významného okamžiku. Lidé se sešli až druhý den dopoledne.“ (Barbora Kvapilová, ČRo – strednicechy.cz, 16. listopadu 2017) O dopoledním oznámení vzniku státu svědčí například fakt, že 28. října 1918 před jedenáctou hodinou se poštovní úředník František Čapek v Českých Budějovicích z telegramu dozvídá, že bylo vyhlášeno samostatné Československo. Z oken pošty na náměstí potom hned vyhazuje říšskou orlici, znak Rakouska-Uherska. V Roudnici nad Labem slavili 28. října ve 4 hodiny odpoledne a na domech lidé vyvěsili bíločervené prapory. Podobně tomu bylo třeba i v blízkých Libochovicích. V Třebenicích na Litoměřicku v ten den večer dokonce ve městečku pořádali na oslavu i lampiónový průvod. Na Mostecku o založení republiky měli v den vzniku státu Češi jenom nejasné zprávy. Velká sláva propukla v hornických obcích Mostecka až druhý den – 29. října. V německých enklávách 28. října o tom většinou nikdo nevěděl, až na některé komunální politiky. Proto například v České Lípě čeští vojáci nic nevěděli, ale řekli jim to vojáci projíždějící Českou Lípou. Vyhlášení Československa se lidé v Brně dočkali o den později než v Praze, 29. října. Někteří se o to doslechli již 28. října od lidí, kteří po šesté hodině večer přijeli z Prahy do Brna vlakem. Na moravském místodržitelství již věděli, co se děje, a začali pálit policejní spisy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46

Stanislav Češka: Při psaní každé knížky myslím především na čtenáře, který investuje svůj čas do mého příběhu

Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci.    Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak.   Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru?   Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě.   K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti?  K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe.   Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění.   Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost.   Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka.   Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi   Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií.   Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem…  Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou.       Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-18 12:28:50

Putin a Rusko čelí velmi vážné krizi v Bělorusku

Bělorusko čelí složité a nebezpečné krizi, která by mohla vést k velké krizi uvnitř Běloruska, a dokonce i ke ztrátě suverenity. Ale předtím, než se začneme zabývat tím, co se tam právě děje, začnu rychlými „miniaturními základními fakty“ o Bělorusku. Zde je to, co si myslím, že by měl každý o této zemi vědět: *  Bělorusko je zcela uměle vytvořené, dokonce více než Ukrajina. Na Ukrajině byli alespoň „lidé ze západu“ (Galicia), kteří nebyli Rusové (můžete je považovat za „skutečné Ukrajince“, pokud chcete), a jejichž nenávist ke všemu ruskému byla zcela fanatická, asi jako Interahamwe ve Rwandě. V Bělorusku neexistuje žádný smysluplný ekvivalent k Banderovcům. *  Lukašenko nebyl více proruský než Janukovič. To je zásadní. Lukašenko byl vždy svůj, ne pro Rusko. Západ i Lukašenko rádi říkají, že Bělorusko je jediný skutečný spojenec Ruska. To není pravda. Technicky vzato jsou Rusko a Bělorusko nadnárodní federální státy. Je však pravda, že Lukašenko se snažil využívat historické identity mezi ruským a běloruským lidem a neustále od Ruska žádat pomoc. Až doposud Rusko vždy pomohlo. *  Jako země je Bělorusko jakoby dokonalý policejní stát s extrémně schopnou a obávanou KGB (ano, v Bělorusku si ponechali stejný název), která ovládá všechno a všechny. To je také jedna ze zásadních věcí, důvody vysvětlím níže. *  Pokud jde o Kreml, ten se vždy snažil podporovat opětovné sjednocení s Běloruskem, ale tento proces nebyl nikdy zcela dokončen kvůli častým problémům, a dokonce kvůli krizím mezi Moskvou a Minskem. Rusko nalilo obrovské sumy peněz do této země, aby zabránilo krachu běloruské společnosti. *  Koneckonců Bělorusko je opravdu chudá země s velmi omezenými zdroji. Pro Rusko je však Bělorusko rozhodujícím vojenským spojencem, který hraje ústřední roli v obranných plánech Ruska. Pokud se USA a NATO podaří úspěšně převzít kontrolu nad touto zemí, bude to pro bezpečnost Ruska zásadní strategická hrozba. To je jen několik ukazatelů pro srovnání Běloruska s Ukrajinou. Nyní mi dovolte shrnout, co se v současnosti děje. Běloruské orgány prohlásily, že „stovky“ mužů (údajně Rusové) byly vyslány do Běloruska, a mají nekalé úmysly. Lukašenko oficiálně potvrdil, že obdržel tuto informaci od ukrajinské tajné služby SBU. Tito muži byli popsáni jako teroristé, povstalci, členové „Wagnerovy“ skupiny PMC, diverzanti atd. Jejich cíle byly popsány jako zabití Lukašenka, vyvolání nového „majdanu“ v Bělorusku, vytvoření chaosu atd. Upřímně řečeno, běloruské orgány nikdy nic nesdělují přímo, ale po pravdě řečeno, to na věci nic nemění. Zde jsou dvě věci, které považuji za nesporné: 1. Rusko by nikdy neuvažovalo o použití síly nebo nezákonných tajných operacích proti Lukašenkovi a/nebo Bělorusku. 2. Běloruská KGB ví o všem důležitém, co se v Bělorusku děje. Dokonce bych tvrdil, že argument číslo dvě hodně podporuje argument číslo jedna. V každém případě se zdá, že nějaká běloruská firma si najala skupinu členů bezpečnostní ochranky z Ruska, aby zajistila bezpečnost v různých zemích (často jsou zmiňovány Súdán a Venezuela). Cestovali do Běloruska a měli naplánováno odletět z Minska do cílové lokality. Opozdili se, zřejmě úmyslně, zmeškali svůj let a bylo jim řečeno, aby si šli odpočinout do hotelu, který se náhodou nachází nedaleko Lukašenkovy rezidence. V noci do hotelu vnikl zásahový tým KGB s bleskovými granáty a se zbraněmi, který brutálně všechny muže zatkl, přestože žádný z ospalých Rusů nekladl odpor. Nebyly u nich nalezeny žádné zbraně, ani žádné důkazy o tajných plánech, ale orgány prohlásily, že jelikož tito muži nepili ani neobtěžovali servírky, a byli jen sami pro sebe, je to jasný důkaz, že jsou na tajné misi (nedělám si legraci!). Vše z toho, co bylo výše uvedeno, je absolutní a naprostý nesmysl, a my bychom se neměli nechat rozptylovat podrobnostmi této zcela jasně vykonstruované záminky. Zde je to, co se skutečně stalo: Vypadá to, že ukrajinská tajná služba SBU (která nedělá nic bez souhlasu strýčka Sama) rozběhla složitou tajnou operaci s cílem dostat Bělorusko a Rusko do vzájemné konfrontace. Celá operace, včetně naverbování, koupě letenek atd., byla ve skutečnosti řízena z Ukrajiny. To byla také největší chyba, kterou Ukrajinci udělali: akci nezakryli dostatečně, takže ruským speciálním službám netrvalo ani 24 hodin a zjistili celý plán a předali jej médiím (v Rusku). Drobné detaily se stále prošetřují, ale to hlavní je toto: Ukrajinci předstírali, že jsou z bezpečnostní firmy a hledají muže s bojovými zkušenostmi, především muže, kteří bojovali na Donbasu proti ukrajinským silám. Jakmile byli naverbováni na plnění docela obyčejných strážných povinností, měli tito muži letět do Minska, kde měli zmeškat letadlo a čekat na další příleži tost, jak opustit Bělorusko. V tento moment SBU kontaktovala běloruskou KGB a „varovala“ je před ruskými „žoldáky“, kteří byli vysláni z Ruska, aby zabili Lukašenka nebo ho alespoň svrhli. Nyní je rovněž evidentní, že SBU požadovala speciálně takové ruské občany, kteří mají bojové zkušenosti z Donbasu, aby následně požádala Bělorusko o jejich předání Kyjevu. V případě většiny mužů z této skupiny byl tento požadavek vznesen téměř jako první. Zatím se to vyvíjí „dobře“ (ne tak docela, ale víte, jak to myslím), poté se však Bělorusové a samotný Lukašenko začali chovat opravdu divně. První logický krok běloruských orgánů měl být ten, že Lukašenko měl zatelefonovat Putinovi a požádat ho o vysvětlení. Případně mohl šéf běloruské KGB zavolat šéfovi FSB a požádat ho o objasnění. Místo toho však běloruská KGB zorganizovala tento směšný „zátah“ na ruské „žoldáky“, kteří poklidně spali v hotelu a vůbec netušili, co se děje. Poté místo toho, aby Lukašenko spolupracoval s Rusy, poskytl dlouhé interview Dmitrijovi Gordonovi, jednomu z nejtalentovanějších a morálně nejodpornějších ukrajinských novinářů (který hrdě prohlašuje, že je agentem SBU). Poté se to začalo jen zhoršovat. Lukašenko se chopil příležitosti a opět spustil svou typicky zdlouhavou tirádu proti Rusku. Zašel tak daleko, že dokonce naznačil, že by Bělorusko mohlo vydat několik těchto ruských mužů Ukrajině (která, jak nyní víme, poskytla seznam hledaných mužů běloruské KGB). Na základě tohoto počínání bylo Rusům okamžitě jasné, že Lukašenko hrál v těchto posledních dnech – před prezidentskými volbami, které se konaly v neděli – nějakou špinavou hru. Takže co by mohlo vysvětlit toto zcela bizarní chování Bělorusů? Důvod č. 1: Jednoduše řečeno – Lukašenkova popularita klesá stejně rychle, jako čistý příjem Bělorusů. Důvod č. 2: USA jsou nepochybně zapojeny do hlavní strategické psychologické operace (PSYOP), aby se zmocnily kontroly nad Běloruskem. Důvod č. 3: Běloruský stát ve svém současném stavu není prostě schopný fungování, a ani nikdy nebyl. Rozeberme nyní tyto důvody jeden po druhém: Ačkoli nikdo nepochybuje o výsledku jakýchkoli voleb v Bělorusku, je také docela nesporné, že většina Bělorusů podporuje Lukašenka. Není to o tom, zda Lukašenko vyhraje, ale kolik hlasů mu zajistí vítězství. Volby přinesly Lukašenkovi nejnižší možný, avšak přijatelný výsledek: 80 procent. Tato cifra je opravdu bezvýznamná, ukazuje pouze to, jak dobrý je Lukašenkův režim ve vítězství u voleb. Tentokrát se však zdá, že probíhá více protestů než v minulosti, a na rozdíl od toho, co se v minulosti událo, protesty se neomezují pouze na hlavní město Minsk, ale se rozšířily i do dalších měst. Takže i když Lukašenkovi nikdy nehrozilo, že oficiálně prohraje volby, protesty v majdanovském stylu mu dělají velké starosti. Stalo se toho však ještě mnohem víc. USA se nyní, po setkání Lukašenka s Pompeem, chystají otevřít (velmi důležité) velvyslanectví v Minsku. Již dlouhé roky nemohl Západ přijít Lukašenkovi na jméno, a nyní jsou náhle všichni „samý úsměv“. Je to opravdu shoda okolností? Velmi o tom pochybuji. Ale je to ještě mnohem horší: USA pošlou jednoho z nejschopnějších a nejnebezpečnějších představitelů, aby rozvrátil Bělorusko: Člověk, o němž mluvím, je Jeffrey Giauque, představitel Zpravodajské služby ministerstva zahraničí, který má za sebou dlouhou řadu destabilizačních misí. Poslechněte si, jak se sám představil běloruskému lidu: Ve skutečnosti je nyní zcela zřejmé, že celou provokaci s ruskými „teroristy“ pečlivě vytvořily a zrealizovaly USA společně s Ukrajinou. Kdyby ukrajinská SBU veškeré zorganizování tak neodbyla (ruské FSB to trvalo méně než 24 hodin, než získala úplný a přesný obrázek o tom, co se stalo), tento plán mohl vyjít. Ve skutečnosti se to ale ještě může stát. Pokud budeme ze všeho jen obviňovat USA, SBU a Lukašenka, nebudeme znát celý příběh. Pravdou je, že Bělorusko je zcela umělý stát, mnohem více než Ukrajina, a zároveň je to stát, který jednoduše nemůže sám přežít. Nemůže ani doufat, že přežije díky neustálé pomoci Ruska. Zatímco náhled na kořeny ukrajinského nacionalismu je důležitý a zajímavý, v případě Běloruska je to zbytečné, protože běloruský nacionalismus je něco opravdu nehistorického a umělého, co skutečně nemá žádný základ vně západních ideologických dogmat. Zatímco marxismus Sovětského svazu a obecně rusofobní ideologický režim vždy podporovaly vznik místního nacionalismu (a dokonce vytvořily dříve neexistující „národnosti“), běloruský nacionalismus byl něčím, co nikdy moc netáhlo. Není to nijak překvapivé, protože jakákoli odlišnost mezi Rusem a Bělorusem je mnohem menší, než jaké jsou rozdíly mezi Rusy, kteří nyní žijí ve velmi rozmanité a skutečně multietnické společnosti. Avšak z pohledu strany Nomenklatura a jejích západních správců neodtržení Běloruska od Ruska – když takové země, jako Ukrajina nebo Kazachstán, vyhlásily svou nezávislost – bylo nemyslitelné, tak bylo dosaženo jakéhosi podivného kompromisu, který měl uklidnit jak lid Ruska, tak Běloruska. Bylo uzavřeno několik dohod, některé dohody se donekonečna projednávaly (zejména o energetice!), a výsledkem toho všeho byl nakonec tento podivný a umělý státeček, který má pouze deset milionů obyvatel. Pokud jde o jeho vůdce, ten prohlásil, že Bělorusko se bude držet „mnohovektorové“ zahraniční politiky, kterou bych shrnul následovně: čerpat co nejvíce peněz z Ruska a současně hledat podporu u anglosionistického impéria. Poznámka: Ano, vím, Lukašenko je nazýván „posledním diktátorem Evropy“ a na Západě není populární. Chci zde vyzdvihnout jednu věc, že jeho nedostatek popularity má být připisován Západu, nikoli jemu. Lukašenko se neustále snažil získat podporu (tedy „peníze“) ze Západu a nyní se Pompeo & spol. evidentně rozhodli udělat z „jejich“ čubčího syna „našeho“ čubčího syna. Mám tím na mysli to, že Lukašenko byl učebnicový případ fenoménu „našeho čubčího syna“, nikoli však pro Západ – ale pro Rusko. Také se domnívám, že stejně jako všichni „čubčí synové“ (včetně „jejich“ a „našich“), Lukašenko se nyní obrátí se zodpovědností na Rusko. Nyní také dochází k dalšímu, velmi znepokojivému vývoji: v této celé záležitosti byla běloruská KGB buď zcela nekompetentní (což není!), nebo ji infiltrovali západní agenti. Druhé vysvětlení se mi zdá mnohem pravděpodobnější. Pokud budeme předpokládat, že byla běloruská KGB infiltrována a kompromitována, byla by to pro Lukašenka velmi špatná zpráva, neboť by se mohl ocitnout ve stejné situaci, jako například Nicolae Ceaušescu, který byl zrazen vlastními tajnými službami (můžeme si také připomenout, kolik amerických/izraelských agentů zastávalo vysoké pozice v okruhu Bašára Asada, dokud je válka v Sýrii nedonutila vybrat si, na jaké straně stojí). Upřímně řečeno, zatímco agentura CIA a ty další nejsou v některých věcech příliš dobré, jsou skutečnými mistry světové úrovně v umění zkorumpovat představitele, a to se právě mohlo stát v Bělorusku. Právě nyní jsou v Minsku a dalších městech nepokoje, a zatímco v hlavním městě má pořádková policie téměř vše pod kontrolou, již byly zaznamenány případy, kdy příslušníci pořádkové policie si jen útěkem zachránili život, jinak by je dav zlynčoval. Běloruská KGB prohlásila, že chytají nejhorší buřiče a vzbouřence, ale vzhledem k tomu, jak snadno ukrajinská SBU obelstila (nebo, ještě hůře, infiltrovala) běloruskou KGB, nejsem těmito prázdnými řečmi příliš uklidněn: tajné služby jsou zde proto, aby se postaraly o nebezpečné problémy, nikoli aby měly velká prohlášení. Od běloruské KGB slyšeli jsme, že zabránila zavraždění hlavní opoziční kandidátky Světlany Tichanovské. Kruci, to by mohla být dokonce pravda, vzhledem k tomu, že (bezradná) Tichanovská by byla dokonalým „obětním beránkem“ (a hroznou političkou, kdyby byla někdy zvolena). Ale také to vypadá, že nějaké zájmové skupiny uvnitř běloruské KGB se ucházejí o přízeň Tichanovské. Domnívám se, že obě verze jsou stejně špatné. Jak moc je tohle všechno závažné? Velmi! Polská média již začala šířit (falešné) zprávy o tom, že Lukašenko uprchl z Běloruska ve svém letadle. Tato fáma je jednoznačně vymyšlena tak, aby vytvořila (špatný) dojem, že Lukašenko je další Janukovič: nemám rád ani jednoho z těchto mužů, ale Lukašenko je mnohem tvrdší, než byl Janukovič. Kromě toho je mediální kampaň, kterou nyní vedou západní, polská a ukrajinská média, co do rozsahu bezprecedentní a pro režim bude velmi obtížné znovu získat nad zemí kontrolu. Pokud jde o Lukašenka, zdá se, že nyní nějak otočil: poté, co obvinil Rusko z toho, že nezachází s Běloruskem jako s bratrem, ale jako s partnerem, nyní tvrdí, že mluvil s Putinem a obdržel pětistránkový dokument, který celou záležitost vysvětluje, a také říká, že Rusko a Bělorusko budou přece jenom bratři. Není to příliš přesvědčivé, mírně řečeno. Je zcela logické, že Lukašenkova popularita v Rusku, která nikdy nebyla tak vysoká, nyní rychle klesá a mnoho analytiků, kteří v minulosti chválili Lukašenka za jeho (údajně) „pevnou“ politiku vůči Západu, nyní otevřeně vyjadřuje své znechucení. Stále větší počet Rusů se nyní otevřeně podivuje nad tímto celým konceptem „nadnárodního federálního státu“. Pokud jde o Lukašenkovu tolik vyzdvihovanou „mnohovektorovou politiku“, ta nyní vypadá jako zcela banální případ snahy sedět na dvou židlích. Nyní je zcela zřejmé, že lídři impéria přestali nenávidět Lukašenka na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby ukázali krátkodobé a napůl důvěryhodné zdání shovívavosti; nyní již zase mluví o znovuzavedení sankcí vůči Bělorusku a Lukašenkovi osobně. Tohle všechno je pro Rusko extrémně nebezpečné, a to z následujících důvodů: 1. Lukašenko je absolutně strašný „náš čubčí syn“ (tito lidé jsou vždy takoví!), který necouvne. A jeho poslední šaškárny jen ukázaly Kremlu, že Lukašenko je do značné míry součástí problému, nikoli řešením. 2. Pokud Lukašenko zůstane u moci, bude to jen díky jeho (většinou velmi účinnému) represivnímu aparátu, který by mohl postačit k umlčení opozice, ale už nebude stačit k tomu, aby byl Lukašenko skutečně populární. 3. Samotný Lukašenko je zcela zřejmě nečestný a bezcharakterní, nemorální. Nezáleží mu ani trochu na Rusku (nebo v tomto ohledu Bělorusku), dbá jen o sebe. Jinými slovy, dokud zůstane u moci, bude Bělorusko dělat velké starosti Rusku. 4. Pokud bude Lukašenko svržen, ať už půjde o spiknutí KGB nebo násilné povstání podobné Majdanu, můžeme si být zatraceně jistí, že kdokoli bude u moci, 1) bude prověřen Spojenými státy a 2) bude fanaticky zaměřen proti Rusku. 5. Bělorusko nemá pro Rusko velký ekonomický význam, ale z hlediska bezpečnosti, a ještě více z vojenského hlediska, je Bělorusko naprosto nepostradatelná země pro bezpečnost Ruska. Tento poslední bod je třeba objasnit. Nejen, že se Bělorusko nachází na strategicky klíčovém místě, běloruské ozbrojené síly jsou velmi dobře vycvičené a vybavené (nedají se srovnat s ukrajinskými vojenskými složkami), a představují pro Kreml velký vojenský přínos. V Bělorusku jsou také rozmístěny ruské vojenské síly. Také je nutno dodat, že kontakty mezi běloruskou a ruskou armádou jsou velmi přátelské a velmi hluboké. Pokud by měla aliance NATO převzít velení nad Běloruskem, byl by to pro Rusko skutečně velký problém (s nímž by se Rusko sice vypořádalo, ale vyžadovalo by to zásadní přehodnocení hrozby ze Západu). Kam to povede? Zdá se mi, že pokud Putin udělá „víceméně to stejné“, Rusko bude riskovat ztrátu Běloruska, což by byla v této době, kdy se ukrajinský Banderastán rozpadá, opravdu strašná hanba. V současné době musí Rusko zabránit šíření „ukrajinské infekce“ a zároveň se připravovat na dobu po Lukašenkovi (než bude příliš pozdě). Lukašenko samozřejmě jen tak neodstoupí, takže Rusko musí najít vhodný nástroj, jak ho k tomu donutit. Osobně stále věřím tomu, že úplné opětovné přičlenění Běloruska k Rusku by nejen vyřešilo „běloruský problém“, ale také by to vyřešilo „Lukašenkův problém“. Jsem si jistý tím, že Rusko má v Bělorusku více než dostatečný vliv a zdroje, aby si vynutilo tyto změny. Ano, bylo by to obtížné i nebezpečné, ale pokud k tomu nedojde, mohlo by to vést k mnohem horšímu výsledku. Rusko musí jednat. Rychle a rozhodně.   Původní článek Putin and Russia are facing a very serious crisis in Belarus vyšel 12. srpna na ICH. Český překlad je převzat z webu Zvedavec.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2020-02-04 07:23:34

Mýty kolem Boženy Němcové: nenarodila se 4. února, matka ji neměla ráda a byla šlechtického původu

Přestože kolem přesného data narození Barbory Panklové (rozené Novotné), která se pod jménem Božena Němcová nesmazatelně zapsala do dějin české literatury, dodnes panují nejasnosti, je prozatím nutno brát za bernou minci její vlastní tvrzení, že se narodila 4. února 1820. „5/2 60. / Milý Karle! Jestlipak jsi zpomněl, že byl včéra můj den narození? Je mi 40 let; už mne nebudete tak dlouho mít, jako jste mne měli!“ Tak otevřela Božena Němcová jeden ze svých dopisů dvacetiletému synu Karlovi, který v té době pracoval jako zahradník v Rájci u Brna. Po počátečních zprávách o Karlových sourozencích, po praktických pokynech a výčitkách, což bylo všechno v její korespondenci s Karlem obvyklé, se Němcová rozepisuje o svých rozepřích s manželem Josefem a o plánech na rozvod. Náhled na vlastní manželství tu vyúsťuje v jakési spisovatelčino krédo: „Kdyby byl táta se mnou zacházel jako se ženou, a ne jako s otrokem, byla bych ho milovala a byli bychom šťastní bývali do smrti, navzdor všemu neštěstí – a tak se rozejdeme a stěží více sejdeme. Pamatuj si to, Karle, pro budoucnost: ‚láska že rodí lásku!‘ – A kde není lásky, není štěstí v manželství, je to jen zvyk a sprostota.“ Dopis, uložený dnes v Literárním archívu Památníku národního písemnictví v Praze, patří k nejvýznamnějším dochovaným listům psaným Boženou Němcovou, a to nejen tím, že v něm pisatelka s nebývalou otevřeností hodnotí své manželství a že syna poprvé bere jako rovnocenného partnera. Významný je i pro otázku jejího stáří, neboť se v něm Němcová o této věci vyjadřuje zcela jasně. Ostatně už o tři roky dříve datuje jeden z dopisů Karlovi (tehdy učni v zámecké zahradě ve slezské Zaháni) slovy „Na den mého narození, 4/2 57“. I rukopis tohoto listu je uchováván v LA PNP. V obou dopisech Božena Němcová potvrzuje „oficiální“ datum svého narození, doložené vídeňskou křestní matrikou. V uplynulých desetiletích se ovšem do obecného povědomí rozšířily dohady o tom, že byla zhruba o dva až čtyři roky starší, někdy doprovázené i fantaziemi o jejím šlechtickém původu. Tyto názory jsou založeny na průzkumu matrik školních. Jejich proponenti se pro ně mimoto snaží najít podporu i v korespondenci, postupují přitom ale dost nešťastně: to, co jejich teorii odporuje, obvykle ignorují, a co by jí mohlo odpovídat, zveličují. Jeden z argumentů je založen na neporozumění tehdejší češtině, jiný přehlíží skutečnost, že spisovatelčin otec Johann Pankl mluvil s dětmi německy. Navzdory tomu, že v době pobytu v Zaháni, kde žili i matka a sourozenci Němcové, si Karel Němec s matkou psal mj. o tom, že je jí, popř. jejímu synu Jaroslavovi, podobný její bratr Otto, badatelé prohlašují, že podle fotografií se Němcová nikomu z rodičů a sourozenců nepodobala. Také teze o nebývale chladném vztahu mezi Němcovou a její matkou (či macechou) odpovídá spíš projekci Babičky do reality autorčina života než tomu, co lze vyčíst z dopisů. V korespondenci existuje jediný list, kterým lze skutečně argumentovat proti oficiálnímu datu jejího narození. Je to fragment z dopisu medikovi Hanuši Jurenkovi, do něhož byla Němcová zamilovaná. O události, která se stala roku 1830, se v něm píše „nebylo mi ještě zcela třináct let“. Potíž je v tom, že tento úryvek, přetištěný krátce po spisovatelčině smrti (jako ilustrace k jejímu životopisu) J. E. Sojkou, blízkým spolupracovníkem mystifikátora Karla Sabiny, není a nikdy nebyl znám ve formě rukopisu, kopie ani opisu a že byl slohovou analýzou Alexandra Sticha označen za neautentický. Mimoto je bohatě doloženo, že na rozdíl od věcných dopisů rodinným příslušníkům psala Božena Němcová přátelům a osobám, u nichž chtěla stát v dobrém světle, dopisy beletrizované, esteticky ozvláštňované, v nichž prožitou skutečnost přetavovala v romantické příběhy. Upřednostňovat tento dopis jako historický pramen před korespondencí s Karlem tak nedává smysl. Školní matriky naznačují, že se Barbora Panklová možná narodila někde jinde a někdy jindy, než uvádějí životopisy Němcové. Ona sama však byla přesvědčena, že datem jejího narození byl 4. únor 1820. Dokud nebude jiné datum nezvratně prokázáno, můžeme si narození Boženy Němcové připomínat v den, na který sama opakovaně poukázala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Že dvousté výročí narození Boženy Němcové nemůže projít bez povšimnutí, je nabíledni. Její osobnost je i dnes živou součástí českého kulturního i obecného povědomí; připomeňme si jen, že v populární televizní anketě o největšího Čecha se umístila v první desítce, nejvýš ze všech žen. Zatímco ještě na přelomu století se prvořadou kulturní událostí stala „fetišistická revue“ Babička Divadla Husa na provázku, v posledních letech se zdá, že spíš než dílo B. Němcové rezonuje její život. V současné době připravuje Česká televize minisérii Božena, před devíti lety natočila polohraný dokument Obrazy ze života Boženy Němcové režisérka Ljuba Václavová, v roce 2005 vznikl v Německu film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu. V roce 2016 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Lenky Lagronové Jako břitva (Němcová), o tři roky dříve v divadle Viola inscenace Miloše Horanského Neumím jinak než láskou. Ke zvýšení zájmu o spisovatelčin život snad přispělo i ediční zpřístupnění její kompletní dochované korespondence péčí Nakladatelství Lidové noviny v letech 2003–2007, oceněné v roce 2008 Magnesií Literou za nakladatelský čin a iniciované přední znalkyní a vykladačkou jejího díla Jaroslavou Janáčkovou. S oporou o svůj předchozí výzkum korespondence B. Němcové totiž J. Janáčková tuto korespondenci pokládá jednoznačně za součást autorčina díla. „Listy psané v potřebě akce a chápané jako součást jednání s druhými“ nabízí v předmluvě k prvnímu ze čtyř svazků číst jako velkolepou „kroniku v dopisech“, z níž „náboj životní naléhavosti nemizí ani po staletích“.  Ač sama Němcová oceňovala ze svých textů nejvýše román Pohorská vesnice, v českém kulturním povědomí žijí především její pohádky („báchorky“), upravené z folklorních vyprávění, a idylická próza Babička. V obou případech je však jejich současný čtenářský i mediální obraz spojen s nezanedbatelnými problémy. Pohádky se k publiku zpravidla dostávají buď v podobě filmových a televizních adaptací, nebo ve vydáních jazykově a pohříchu i obsahově přizpůsobovaných domnělým potřebám dětského čtenáře – alarmující analýzu textových rozdílů mezi původní a takto adaptovanou podobou pohádek podala před patnácti lety Alena Macurová. Babičku, v médiích zhusta traktovanou jako text, který je dětem vnucován školou, třebaže je pro ně beznadějně zastaralý, už podobný osud potkal také. V roce 2013 ji vydalo „v současném jazyce“ nakladatelství Práh, čímž vyvolalo poměrně bouřlivé reakce. Předloňský výzkum porozumění tomuto i autorskému textu, realizovaný Janou Sotlovou, ukázal, že provedené úpravy byly dílem zbytečné, dílem nefunkční, nemluvě o jejich nekonzistentnosti. V plném porozumění textu dětským čtenářům brání jen některé lexikální jednotky a ty lze namísto nahrazování objasňovat vysvětlivkami. Že je prozaické dílo Boženy Němcové mimořádné, novátorské i svými tvárnými postupy a poetikou, dokazují nejnovější výzkumy prováděné v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Alice Jedličková v objevném článku zveřejněném v posledním čísle časopisu Český jazyk a literatura vyzdvihuje jako jev v dobové literatuře zcela neobvyklý, že v Babičce „děti nejsou jen poučovány a kárány, ale také se s nimi laškuje a přiměřeně reaguje na jejich emoce (…); děti škemrají, odmlouvají a vymlouvají se, s chutí instruují a poučují domněle ‚velkého světa neznalou‘ babičku, žalují nebo hrozí žalováním, chlubí se, ba vytahují. Jejich řeč má i performativní funkci, tj. dosah jednání ve světě dospělých“. Dětské postavy jsou zde pojaty jako plnohodnotné, vyvíjející se lidské bytosti, a tak není divu, že vypravěčka Babičky ztvárňuje některé scény z jejich, specificky dětské perspektivy. Myslím, že nejlepším způsobem, jak oslavit blížící se jubileum, je přečíst si znovu aspoň kousek Babičky. Jestli v ní nemáte svou oblíbenou scénu nebo kapitolu, nabízím třeba sedmou, která se začíná „nehodami“, jež dětem odcházejícím natěšeně na návštěvu zámku způsobí domácí zvířata, a ve které babička vypráví paní kněžně pohnutý příběh svého ovdovění a strastiplného, avšak nakonec šťastného návratu do rodného domu. {/mprestriction}  Autor je bohemista, působí na FF UK v Praze.

Čas načtení: 2020-02-02 09:37:33

František Novotný nově adaptoval slavnou robinsonádu Kormidelník Vlnovský. Poprvé vychází s ilustracemi Zdeňka Buriana

Tvůrce science fiction, pilný překladatel, zručný modelář a jachtař, námořní kapitán, spoluautor slovníku i spisovatel non fiction, tím vším je František Novotný (*1944), autor knih Bradburyho stín (1991), Křižník Thor (2012) anebo Valhala (2014). Výsledkem jeho poutí ve stopách klasických románů Arthura Ransoma se stal průvodce Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012). Ale nejprodávanější jeho prací zůstává adaptace Robinsona (2005) a není tedy divu, že se na něj nakladatelství Albatros obrátilo, když se rozhodlo pro zadaptování Kormidelníka Vlnovského, další slavné robinsonády. Tu napsal (a již roku 1841 poprvé vydal) kapitán Frederick Marryat (1792–1847). Přinejmenším v našich končinách jde o jeho nejznámější dílo a poprvé v Čechách vyšlo již roku 1846, byť jenom jako překlad německé adaptace. A tento převod nepořídil žádný Jára Cimrman, nýbrž Josef Václav Zimmermann. Už ten taky vymyslel od té doby přebíraný název Kormidelník Vlnovský, respektive nazval své dílo Miloslaw Wlnovský, brémský kormidelník. Kniha byla populární v celé Evropě, a protože zohledňuje osudy rodiny a nikoli jen jedince (jako je Crusoe), mnozí čtenáři ji milovali víc než dílo Defoeovo. I z toho důvodu je překvapivé, že doposud ani jedinkrát nevyšla s ilustracemi „krále dobrodružství“ Zdeňka Buriana (1905–1981). Stalo se tak až nyní. Frederick Marryat psal někdy poněkud kostrbatě a jeho takřka třicet knih navíc už poněkud zastaralo. A když Albatros získal práva na ilustrace, vyvstala otázka, nakolik je únosné reeditovat román v původním tvaru. Nezdálo se už nutné počešťovat dál jména objevujících se zde lodí a vystupujících tu postav. Kniha s originálním titulem Masterman Ready by ale nejspíše zapadla, proto byl vymyšlen název, který lépe evokuje vztah mezi starým a zkušeným námořníkem (hrdinou napoleonských válek) a odkázanou naň rodinou Seagraveových: Strýček námořník. Hlavou rodiny Williamem Seagravem učinil Marryat až překvapivě manuálně neobratného farmáře, kterého je v jeho pojetí spíše „bílý límeček“, neschopný mnoho vykonat. Veškeré práce proto řídí a z valné části je připraven udělat „strýček“ Ready. A pokud mu kdokoli asistuje, bývá to nejstarší Seagravův syn. „Vnucuje se myšlenka,“ vyvozuje Novotný, „že Marryaat si australského farmáře představoval jako majitele panství v Anglii.“ V naší verzi je proto Seagrave burzovním makléřem, navíc podvodným. Jak se totiž posléze vyjeví, do Austrálie byl vypovězen bohatými příbuznými své ženy, aby ututlali skandál. „Jeho manuální neobratnost je pak logická,“ je si Novotný jist. „Též je zdůvodněno, proč by se takový nepraktický člověk, natož s rodinou, vypravil na opačný konec světa, kam se ještě nedávno museli deportovat trestanci, neboť z pohledu tehdejších Angličanů by se do Austrálie dobrovolně vydal jen šílenec.“ S tím byl provázán problém s nepřekročitelnými propastmi mezi třídami raně viktoriánské Anglie. Nepřicházelo tenkrát, jak je doloženo, vůbec v úvahu, aby se vzdělaný člověk vyšší kasty přátelil s chudým námořníkem. Také v Marryatově verzi to je víc než patrné. Paní Seagravová se chová jako dáma z lepší společnosti a autor románu sice byl původně kapitánem, ale také synem poslance. František Novotný váhal, nakonec však vznešené vystupování dámy zdůraznil. Její zaslepenost i opovrhování Readym vnášejí do textu další vrstvu napětí. Může tím pádem dojít ke zvratu, když si „lady“ počne uvědomovat lidské kvality „ordinérního“ námořníka; a protože angličtina umí velice přesně odstupňovat společenské postavení, je kormidelník v Novotného knize zprvu Ready, ale posléze „pan Ready“. Proto také starý námořník zprvu chlapci Willymu vyká a oslovuje jej „pane Williame“, zatímco na konci knihy je tomu naopak. Už v Robinsonovi (rovněž ilustrovaném Burianem) udělal Novotný podstatné změny. I v přítomné knize nově promyslel především „příběh v příběhu“, vložené životopisné vyprávění „Mastermana Readyho“, sestávající hlavně z popisu překvapivě suchozemského putování Afrikou. Snad autor využil nepoužitý náčrt k jinému, nikdy nerealizovanému dílu, ale Ready přece je člověk moře. Takže Novotný ho udělal mimo jiné účastníkem bitvy u Trafalgaru. Scény jsou sice zpřeházeny, ba vynechávány (postihlo to celou první kapitolu), ale nevadí to. Děj je teď přehlednější a příběh má výraznější logiku. Navíc Novotný přizpůsobil text Burianovým ilustracím. Ne vždy jej „kopírovaly“ a jakkoli byl legendární malíř pečlivý, pracovitý i odpovědný, příběhem se jednoduše spoutat nedal. Novotný také mimo jiné přepracoval líčení obrany srubu, na který útočí „divoši“. Jde o sekvence, jimiž se inspiroval už Stevenson, když pro nevlastního syna vymýšlel Poklad na ostrově, ale také on musel boj zvěrohodnit. Jak František Novotný zdůrazňuje, trosečníci by byli pobiti hned při prvním náporu, kdyby se vše odehrálo, jak to líčí naivní kapitán Marryat. A tak... „Místo toho, aby stříleli střílnami v kolové hradbě, což je při obvodu šedesáti metrů a počtu tří střelců nesmysl, zaujímají centrální postavení v opevněném srubu uprostřed a pálí na divochy v okamžiku, kdy jsou nejzranitelnější. Když přelézají palisádu. Tento princip je de facto převzat z Ostrova pokladů, avšak vylepšen použitím ručních granátů. Ty se během 18. století rozšířily natolik, že se staly speciální výzbrojí gardových pluků a tzv. granátníků, a je to zbraň, kterou by za dané situace mohly použít ženy i děti.“ Některé nesrovnalosti nicméně v románu – starém takřka 180 let – ponechal i František Novotný. „Ošetřit“ je ani nebylo možné, musel by knihu celou psát znovu. Přesunout příběh i zeměpisně. Loď totiž u Marryata ztroskotá mezi Kapským Městem a Austrálií, což je o oblast, kde ostrovy nikdy nebyly. I kdybychom však jeden takový autorovi odpustili (a proč ne?), určitě by nemohlo jít o korálový atol. Ale Marryat to tvrdí. Nejblíž fiktivní trasy leží Kokosové ostrovy, ale i ty nejméně dva tisíce mil severněji. Autor navíc při popisech kombinuje atol s bývalou sopkou a divochy předvádí (spolu s Burianem) jako Polynésany. Ve skutečnosti by muselo jít například o domorodce z Malediv. František Novotný se závěrem se zamýšlí, proč kniha přetrvala. Jediné vysvětlení vidí v charakteru titulní postavy, která je už v původním textu zachycena živě a věrohodně. Ready sice v mládí chyboval, jak se přizná tváří v tvář děcku, ale nyní si to uvědomuje. Kromě toho má smysl pro povinnost a vnímá závazky vůči lidem ve svém okolí. Má i vřelý a přitom velmi normální vztah k chlapci, kterého vlastně celou dobu nenásilně učí. A jemuž neplánovaně imponuje. Podobně snad bude imponovat i některým dnešním dětem, byť se kniha tak dobře jako Robinson prodávat nebude. V mnohém je přitom lepší. A František Novotný nám s jistotou říká, že Ready v sobě má právě onu mravní sílu, která „v dnešní západní civilizaci tak žalostně chybí“. A ctí hodnoty, které se dokonce dnes ostouzejí. Originály mistrných Burianových kreseb i kvašů jsou uloženy v Památníku národního písemnictví a v knize jsou zveřejněny poprvé.   Frederick Marryat: Strýček námořník. Podle románu Fredericka Marryata Kormidelník Vlnovský vypráví – s přihlédnutím k anglickému vydání Masterman Ready (2014) – František Novotný. Doslov František Novotný. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Albatros. Praha 2018. 364 stran. Pro čtenáře od devíti let. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-04 09:48:07

Ájurvéda: dóša test napoví, jak si udržet zdraví a co dělat pro prevenci

Ájurvéda, v doslovném překladu „nauka o životě“ (áju znamená „život“, véda „vědění“), představuje nejstarší celistvý lékařský systém o zásadách zdravého způsobu života. Tento léčebný systém založený na přírodních přípravcích z ájurvédských bylin se v Indii praktikuje více než 5000 let a jeho cílem je prevence, uzdravování, udržování kvality života a dosažení dlouhověkosti. Ájurvédská filozofie za tuto dobu hluboce ovlivnila přístup a životní styl nejen obyvatel Indie. Tato země je nicméně ve využívání bylinných přípravků v léčbě onemocnění stále na prvním místě na světě. Ájurvédské znalosti účinků bylin a koření se také hojně praktikují při každodenní přípravě pokrmů tradiční indické kuchyně. Původ ájurvédské medicíny První a nejstarší dochovaný spis o ájurvédském lékařství, Charaka Samhita, pochází z 1. století našeho letopočtu. V něm se nachází záznam o velkém shromáždění mudrců a světců, kteří se v 7. století před naším letopočtem setkali v předhůří Himálaje, aby si vyměnili získané poznatky o využívání bylin a diskutovali o stavu tehdejší společnosti. Ze zápisu víme, že už v té době byli například znepokojení rostoucím počtem obyvatel v tehdejších sídlech. Druhý odborný spis, Sushruta Samhita, se objevuje o století později a pojednává o ájurvédské chirurgii. Třetí nejvýznamnější ájurvédské dílo, Ashtanga Hridaya, vzniká kolem 7. století našeho letopočtu a představuje přehlednou kompilaci dvou předchozích spisů. V období mezi 5. stoletím před naším letopočtem a 5. stoletím našeho letopočtu se principy ájurvédského lékařství rozšířily do všech koutů tehdy známého světa (Číny, Tibetu, Persie, Arábie, Egypta, Řecka a Říma), kde se smísily s místními tradicemi a kulturními zvyky. Na tomto univerzálním základě pak postupně vznikaly nejrůznější školy a systémy přírodního lékařství. Ájurvéda je proto označována za „matku všech léčebných systémů“. Vliv ájurvédských poznatků na počátky moderní medicíny zmiňuje publikace Světové zdravotnické organizace (WHO), když uvádí, že jedny z prvních lékařských záznamů „obsahují detailní popis různých zdravotních stavů včetně diabetu, přičemž tyto popisy odpovídají védským spisům.“ Je také známo, že odkaz indické medicíny je zřejmý v dílech Hippokrata či Platóna. Tři typy podle reakcí Ájurvéda rozeznává tři základní biologické principy (dóši) – váta, pitta a kapha. Každý člověk se rodí s jejich jedinečným poměrem, jeden z nich však vždy více či méně převažuje. Psychosomatický typ (váta, pitta a kapha) se velmi dobře určuje na základě pozorování reakcí člověka na jisté situace. V ájurvédě se uvádějí tři základní typy podle reakcí: oběť, útočník a svědek, které se vysvětlují anekdotou: V místnosti sedí tři lidé představující vyhraněné tělesné typy váta (vzduch), pitta (oheň) a kapha (voda). V tom se dovnitř vplazí kobra. Když ji přítomní spatří, každý spontánně zareaguje způsobem typickým pro svoji konstituci. Váta typ se vyděsí a ze strachu bude chtít vyskočit na stůl. Pitta typ si udrží duchapřítomnost a popadne první předmět, který se naskytne a bude nebezpečí čelit se zbraní v ruce. Kapha typ zůstane nečinně sedět a pouze zakřičí na člověka typu pitta: „Udělej něco! Zabij toho hada!“ Orientační dóšický test si můžete vyplnit ZDE. „Pokud lépe porozumíme sami sobě, potom lépe porozumíme ostatním lidem a světu kolem nás!“ říká ájurvédské přísloví. Podle ájurvédy vzniká nemoc tehdy, kdy se vychýlí přirozená rovnováha jednotlivých dóš – děje se tak nezdravým životním stylem, negativním myšlením či energetickou nerovnováhou. Změnou každodenních stereotypů, správnou stravou a pravidelným užíváním bylin dokáže ájurvéda úspěšně odstranit nejrůznější zdravotní obtíže a dlouhotrvající onemocnění, jako jsou například: kožní choroby, nemoci dýchacího ústrojí, poruchy zažívání, migrény, obezita, potíže spojené s krevním oběhem, gynekologické problémy, nemoci páteře, kloubů a svalů, nespavost, únava a stres.

Čas načtení: 2023-05-02 02:01:47

HISTORIE: Za tragédii v Oděse před 9 lety nebyl dosud nikdo potrestán

K požáru budovy odborů v Oděse došlo dne 2. května 2014, nedlouho poté, co se tehdejší nepokoje v zemi rozšířily […]