Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-23 06:00:01

Služba vlasti za komunistů očima pamětníka: Ožralý velitel a buzerace mezi důstojníky

Nástup na socialistickou vojnu si pan Jaroslav Lukeš o dva roky odložil z důvodu neúspěšného studia. Povolávací rozkaz zněl jasně – Hranice na Moravě VÚ 6310. „Jela nás tam z Brna fůra, celý vlak. Zajímavé bylo, že po příjezdu na nádraží dorazil i druhý vlak ze Slovenska. Takže do jednoho ročníku narukovala polovina Brňáků a polovina Slováků,“ usmíval se při vzpomínce na první dojmy. Následoval přijímač a rozdělení do čet, kterým se říkalo baterie. „V horních kasárnách v Hranicích sídlili oficiálně dělostřelci. Útvar se skládal z baterie technické, dopravní a velitelské. Byl jsem zařazen do spojovací čety k radiodálnopisu.“ Služba vlasti za komunistů: Vystřízlivělý zběh podepíral svou ozbrojenou eskortu, vzpomíná pamětník Číst více Buzerace hlavně mezi důstojníky Zaměstnáním byl výcvik morseovky a psaní na stroji. „Mezi vrcholné výkony patřilo přepsat morseovku ze sluchátek do stroje. Což nebylo tak těžké zvládnout a za čas se z nás stala skupinka tarokářů, scházejících se ve výstrojním skladu s předstíraným spěchem po buzeráku. Každého, kdo nespěchal, čekalo nepříjemné vysvětlování proč,“ vzpomínal pan Lukeš. Spojaři tahali cívky s telefonním kabelem, radisté měli své stanice v kačenách (Tatra 805). „A my ve skříňových vétřieskách. Bolavým místem byl dálnopis Dalibor ze zbrojovky Brno, nesnášel totiž otřesy způsobené jízdou. Samozřejmě že jako bažanty nás honili dělat rajóny, ale buzeraci si vybavuji hlavně mezi důstojníky shora dolů. Spojovací náčelník major Kozák neměl žádné vzdělání a s oblibou buzeroval našeho velitele čety nadporučíka, který měl maturitu. Hlavně když měl v něčem pravdu.“ Pan Lukeš vzpomínal, že v kasárnách neustále pracovali vojáci silničního praporu, tzv. pétépáci, na rozšiřování prostor pro garážování vozidel, právě tam byla veškerá vojenská technika. „Náš první bojový poplach dopadl katastrofálně. Hlavně mezi řidiči prvního ročníku, když nenechali dostatečně natlakovat nádrže vzduchových brzd a nabourali do tělocvičny naproti garážím.“ Rvačka se šoférem Na závěr prvního ročníku absolvoval pan Lukeš poddůstojnickou školu a druhým rokem ho určili za velitele vozu. „Jako šoféra jsem měl kluka z jižní Moravy, vážil šedesát kilo a v civilu dělal řeckořímský zápas. U linkařů byl jeden stokilový Slovák, Juraj Mačica, chytili ho u milenky v Ostravě a za nedovolené opuštění útvaru dostal od prokurátora tři měsíce v Sabinově. Tam byl trestný vojenský útvar, kde delikventy honili od rána do večera. Když se vrátil, měl asi o dvacet kilo méně. To ale brzo dohnal a stal se nedůtklivým, hned se chtěl prát. Jednou se dostal do sporu s mým šoférem. Ten mu to vymlouval, říkal, že mu nechce ublížit. Přesto se strhla rvačka, při které Mačica lítal vzduchem jako hadrová panenka. Nakonec si podali ruce, proti bývalému zápasníkovi neměl šanci.“ Tohle jsou bakterie, které chrání naše srdce. Máte je také? Číst více Poplach dopadl katastrofálně Každá baterie měla svůj klubový koutek s televizí a barpultem, kde si každý ve svém volnu mohl koupit lahváče. „Nikdy tam nebylo plno, vojáci moc peněz neměli. Důstojníci tam nechodili vůbec, ti si mohli pivo fasovat v proviantním skladu. Vím to od kamaráda, který tam byl zaměstnán jako písař. Náš velitel baterie byl skoro denně pod parou,“ vysvětloval pan Lukeš. Zajímavý byl z jeho pohledu i odchod mazáků do civilu, kdy se ztrácely části výstroje, hlavně košile a plynové masky. Jednou nastala situace přímo komická. „Velitelství útvaru se rozhodlo procvičit nás při poplachu, vyhlásilo jej za noc třikrát, při třetím už se nikomu nechtělo nastoupit na buzerák. Ale co čert nechtěl, přišel čtvrtý poplach, tentokrát z vyšších míst. Lampasáci chodili po cimrách a prosili, abychom šli, že je to shora. Bylo to i s výjezdem na Libavou, dopadlo to katastrofálně.“ Příjemné vzpomínky má pan Lukeš na povinné střelby. Měl totiž velké štěstí. „U radistů byl jeden železničář ze Senice, výborný střelec ze samopalu. Jezdili jsme na střelnici do Drahotuší. A tam on potrefoval všechny naše terče, takže jsme měli vynikající hodnocení.“ Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme. Pokud připojíte fotky, taktéž je k článku rádi přidáme. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Sežere vás pes, když zemřete? Tady jsou nepříjemná fakta.

Čas načtení: 2020-04-11 10:15:02

Stanislav Bukovský: Ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se těžko naučí mluvit normálně

Stanislav Bukovský (*13. 4. 1944) sbírá vzpomínky pamětníků na 1. a 2. světovou válku a domácích i zahraničních odbojářů. Něco publikoval v periodiku Národní osvobození a v roce 2010 vydal Plzeňský kraj knihu Svědectví pamětníků druhé světové války, kde má příspěvky Nepolapitelný Jan (o Janu Smudkovi) a Čekání na smrt. V letech 2014 a 2016 mu dvakrát vyšla publikace Příběhy z války. V roce 2015 práce Bojovali za nás. Ke stému výročí výbuchu bolevecké muničky vytvořil knihu Plzeň a Bolevec za Velké války (2017) a 2018 následovaly publikace Vlastenecká obec Chrást – odboj za německé okupace českých zemí v době druhé světové války a Josef Soběslav Bukovský – účastník odboje v době okupace českých zemí nacistickým Německem (ta je o Stanislavově otci). V edici Ulita mu nakladatelství Pro libris vydalo v roce 2014 knížku O (ne)nápravě věcí veřejných a v roce 2016 vydal jako Kalendář plzeňský své Pohádky. S Antonínem Lněničkou navíc bibliofilsky zveřejňovali Stanislavovy texty s Antonínovými ilustracemi: v roce 2006 básně Člověče nezlob se, v roce 2015 Pohádky, v roce 2016 Bajky, v roce 2018 dílo František Kořínek – americký rychlozazdívač cihlářských pecí a v roce 2019 to byla již pátá bibliofilie Proměny. Měsíčník PLŽ, vydávaný Knihovnou města Plzně, zveřejnil během let řadu příspěvků Stanislava Bukovského a on přispěl kapitolou do knihy Moje republika 1918–2018 vydané Střediskem západočeských spisovatelů (2018). Do třetího dílu Dějin města Plzně (2018) napsal stať o domácím odboji a pro Plzeň jako takovou připravil přes 40 výstav o historických událostech a významných osobnostech.   Jsi muž více profesí. Výtvarník, člen Střediska spisovatelů, kurátor výstav, sběratel, autor faktografických knih, historik. A také čtenář. Z dětství samozřejmě znám Verna a jinou dobrodružnou literaturu, ale mnohé se dřív nedalo jen tak sehnat. A když už jsme začali o tomhle, loni zemřel můj přítel, doktor Miroslav Tícha. Dříve bydlel v Plzni, pak v Praze i ve Starém Plzenci, kde trávili s manželkou každé léto. Byl to nesmírný vzdělanec a majitel rozsáhlé knihovny. Právě on mi kdysi dávno půjčoval knihy, které vyšly jen před válkou a tehdy ještě ne znovu. Například Odyssea, Dubliňany, Portrét mladého umělce od Jamese Joyce. Čítal jsem také knihy o válce a mám rád i jiné, od Franze Kafky či Ladislava Klímy. Taky k těm se ale za mého mládí nebylo snadné dostat. V oblibě mám i klasiky, jakými byli Rais, Baar nebo Ota Pavel.   Dnes už čteš méně? Možná. Víš, mám rád Boženu Němcovou a hlavně Babičku. Udivuje mě, že čeština v její době byla v útlumu a ona najednou začala psát tak, že dodneška se člověk nestačí divit.   Pokyn shůry. Asi to bylo spíše tím, že poslouchala, jak lidé mluví. Protože ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se normálně mluvit těžko naučí. To dovedli i Hašek nebo Hrabal. Pracoval jsem delší dobu v cihelně a dodneška vzpomínám, jak trefně a poeticky, byť neslušně, se tam lidé dokázali mezi sebou bavit. Chvílemi to byly až básně, dokonce některé průpovídky se rýmovaly. Němcové pomohl její styk se vzdělanci; tuším, že Nebeský jí dával stylistické lekce. Nakonec patřila mezi ty nejlepší.   Co tví oblíbení zahraniční autoři? Hemingway a Remarque byli pro mě v raném mládí zjevením. Předtím jsem četl knihy o válce hlavně od ruských autorů jako Tolstoj, Šolochov, Někrasov, Erenburg, Alexandr Bek. Včetně tendenčně kýčovitých. Za mého dětství byly knihovny plné knih ruských autorů a četl jsem je rád, hlavně ty od klasiků ruské literatury. Později mě ohromila Rudá jízda od Isaaka Babela a pro srovnání jsem si přečetl taktéž Rudou jízdu od maršála Buďonného.   Kdo z nich z toho vychází lépe? Pochopitelně ten první. Ale pak se objevily knihy západní provenience, také jsem je četl s chutí. Předtím byl dostupný London, Twain... Hemingway, to už byla vzácnost, těžko se sháněl. Půjčovali jsme si navzájem, kdo co měl. Ale za pár let už nebyl problém sehnat cokoliv od Hemingwaye, Steibecka, Faulknera... A přišla Hellerova Hlava XXII a mnoho dalšího, ale o válce stejně dokázal napsat jednu z nejlepších knih Jaroslav Hašek. Švejka a Babičku si občas přečtu: kdo ví, pokolikáté už!?   A jak ses stal výtvarníkem? Odmalička jsem si kreslil. Kromě toho, že jsem se v mládí také intenzivně věnoval sportu. Táta byl nesmírně technicky zdatný, až vynálezce, a byl by chtěl, abych ho v tom následoval. Byl i velmi sečtělý a výborný hudebník i sváteční malíř a v mládí sportovec. Občas mě nechal na jím rozmalovaný obraz někde něco namalovat. Za války byl zavřený za protinacistický odboj a měl pak podlomené zdraví. Když mi bylo dvanáct let, musel odejít do invalidního důchodu. Naše rodina se octla v dluzích. Táta rozhodl, abych šel na strojnickou průmyslovku. Po jejím dokončení jsem se stal konstruktérem ve Škodovce, ale přesto jsem se celý život paralelně věnoval výtvarné tvorbě. Výtvarné vzdělání jsem si doplnil samostudiem, seznámil jsem se s některými výtvarníky a leccos od nich pochytil. V dětství jsem chodil do LŠU a Lumír Topinka tam učil své žáky nejen umění, ale také řemeslo. Podle mého mínění to byl dobrý pedagog.   Mě Topinka učil malovat rok, když jsem byl dítě. Na které další výtvarníky rád vzpomínáš a kteří byli a jsou tvými přáteli? V mládí jsem chodil do výtvarného kroužku, který měl základnu v ateliéru pod střechou Měšťanské besedy. Vedl to tam malíř Emil Seidl a sekundoval mu Ladislav Drnec. Tam jsem poznal Jirku Degla, jednoho ze zakládajících členů naší výtvarné skupiny Intensit.   Kdy vznikla? V roce 1967 při tehdejším klubu mládeže Dominik. Někteří členové již zemřeli, ale scházíme se a společně vystavujeme doposud, například loni v Doubravce. Vůdčí osobností skupiny je dodnes Antonín Lněnička, teoretikem byl již nežijící František Trčka. Po prověrkách, při nichž se hodnotila loajalita k režimu v krizovém roce 1968, jsem byl nucen opustit Škodovku, a právě Františku Trčkovi se podařilo dostat mě v roce 1973 jako výstavního technika na Plzeňské výstavnictví, kde tehdy ve stejné funkci pracoval. Roku 1977 Antonín Lněnička založil Keramické středisko při cihelně v Plzni-Černicích. Přizval mě ke spolupráci. Vyráběli jsme tam spolu keramické artefakty, především na hrady a zámky a převážně podle zadání tehdejšího zahradního architekta Krajského střediska státní památkové péče inženýra Karla Drhovského. Keramické středisko zaniklo začátkem devadesátých let a od roku 1992 jsem výtvarníkem na volné noze. Během života jsem se přátelil s mnoha výtvarnými umělci a navštěvoval je v ateliérech. Například nadšeného regionálního patriota a historika, malíře a grafika Vladimíra Havlice; protinacistického odbojáře a po válce opět pronásledovaného, originálního malíře a bodrého vypravěče Vladimíra Modrého; v normalizaci zavrženého, noblesního malíře Jiřího Kovaříka; talentovaného Zdeňka Živného; normalizací též postiženého sochaře a řezbáře Václava Kašpara v Žákavé, organizátora proslulých dřevěných seminářů, jichž se účastnili i někteří páni profesoři z Prahy nebo malíře a restaurátora Miroslava Zikmunda. V jeho ateliéru se člověk octl jakoby v jiném světě. Kromě malířů tam chodili nejrůznější osobnosti, jako třeba parapsycholog, astrolog, jasnovidec, grafolog. A lidé, kteří prošli z politických důvodů kriminálem. Po vstupu do jeho ateliéru mohl mít člověk dojem, že se octl v době alchymistů a dávných mystiků a kumštýřů. Myslím, že by se tam líbilo i Františku Kupkovi. Tyto ateliéry a jejich mimořádní majitelé na mě působili značně inspirativně. Začátkem let sedmdesátých jsem založil tzv. Album největších umělců světa všech dob a manželé Kocourkovi mi pro něj nafotografovali umělce pocházející vesměs z Plzně a okolí. V jubilejním roce 2018 byly zvětšené fotografie vystaveny v Západočeské galerii.   Nestane-li se nic horšího, stát bude podle zákona uhrazovat ztráty, které lidem vznikly kvůli vyhlášení zvláštnímu stavu za pandemie. Zvýší se patrně daně a možná se budou tisknout peníze... To je taky jedna z věcí, co mi vrtá hlavou. Stát se samozřejmě ještě víc zadluží. Ale nevím, kde se berou peníze, co si je státy napůjčovaly a ještě napůjčují. Všechny jsou zadlužené a ty nejbohatší, jako USA či Japonsko, jsou zadlužené nejvíc. Američané prý dluží hlavně Číně, ale Čína je taky zadlužená. Všichni jsou nakonec zadlužení a dluhy se nedají splatit. A přitom těm, co všem půjčili, ony peníze nechybí; docela dobře se bez nich obejdou a žádní lichváři nebankrotují. A začnou-li bankrotovat, státy u bank zadlužené jim pomohou. Dají jim peníze, aby si je pak zase mohly půjčit. A svět, ač je předlužený, se nehroutí. Lze si půjčovat donekonečna? Tisknou-li se skutečně nové a nové peníze, tak by svět neuvěřitelně zbohatl, kdyby v tiskárnách cenin dělali přesčasy. V USA to tak dělají. A když se to někomu nelíbí a nechce už třeba prodávat ropu za dolary, uvalí na něj sankce. Občas zasáhnou vojensky. A co je to za mocnost – USA? Vláda? Banky? A čí jsou ty banky? Bohatých Američanů, nadnárodních magnátů či mimozemšťanů? Čerti vědí.   Dost radši o tom, ať něco nechytíme! Co ty – a sport? Za mého dětství se za největší sekáče považovali ti, kteří byli nejlepší právě ve sportu, a vůbec nezáleželo na tom, jak je kdo oblečen. Dobře se učit neškodilo, ale dobře hrát fotbal a hokej, to bylo víc.   A nezlobit? To bylo mezi kamarády spíš na závadu. Ale já jsem ve fotbalu a hokeji k nejlepším nepatřil. Zato jsem v dětství a mládí řadu let provozoval tenis, řecko-římský zápas, lyžování a gymnastiku. Pak jsem se dal na rychlostní kanoistiku; tam jsem uspěl nejvíc. Mým starším partnerem byl Petr Vyleta, teď je to mimo jiné znalec díla Jaroslava Foglara. Díky němu a s ním jsem se na deblkajaku stal několikanásobným krajským přeborníkem.   Jak tuším, tvé skromné ambice tím nekončily. Ne. Měl jsem v plánu vyjet si první výkonnostní třídu, dostat se na vojně do Dukly a třeba i stoupat k vyšším metám, ale protože jsem jen krátce mohl jezdit za muže a na vojnu mě povolali místo v září už na začátku srpna, nepovedlo se mi to. Po vojně jsem už provozoval sport jen rekreačně. Na Berounku jsem s kamarády na kanoi vyrazil naposledy před deseti lety (2010), ale kde je při vodácké turistice romantika z časů mého mládí? Ani sport už není, jako býval. Ve všech jeho odvětvích, kterým jsem se věnoval, bylo na jednom z předních míst kamarádství. Vítězit je hezké, ale mít kamarády ještě hezčí; ale to dnes asi už neplatí. S kamarády z Intensitu jsme však ještě donedávna chodili na celodenní výlety do přírody.   Co ty a Plzeň? Rod Bukovských pochází z jižních Čech, po celá staletí žili mí předci až po mého dědečka Josefa Bukovského v Soběslavi. Já jsem se ale už narodil v Plzni, v rodinném domku na Slovanech, který postavil můj dědeček Jaroslav Bouška a kde žiji dodnes. Jako plzeňský patriot jsem se svými přáteli založil na začátku 90. let Spolek za starou Plzeň. Stal jsem se jeho jednatelem. Prvním předsedou byl akademický malíř Jiří Kovařík, po jeho smrti akademický malíř Vladimír Havlic a po jeho odchodu inženýr Pavel Domanický. Především v 90. letech zasáhl Spolek významně do ochrany plzeňských památek. K našemu velkému úspěchu patřilo obnovené vydávání vlastivědného časopisu Plzeňsko. Šéfredaktorem byl Vladimír Havlic. Bohužel po několika letech a stejně jako v meziválečném období zašel časopis z finančních důvodů na úbytě. Vztah mám i k širšímu regionu Plzeňska, především k Brdům a jako snad každý k Šumavě. Jako poctu Brdům a také za války popravenému básníku Karlu Vokáčovi jsem před lety namaloval cyklus dvanácti měsíců inspirovaný jeho knihou Pohádky brdských hor.   Cení si takového renesančního chlapíka vůbec svět? Byl jsem oceněn ministerstvem obrany za péči o válečné hroby, Československou obcí legionářskou za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic, Krajským velitelstvím Plzeň za vzájemnou spolupráci a podporu vojenských tradic a obdržel jsem i několik dalších ocenění podobného rázu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-11 04:32:21

„Šaman slov“ Miloš Hoznauer: Šedesátá léta přinesla velkolepý rozkvět kultury

Legendární češtinář a přispěvatel do Literárních novin v době „zlatých šedesátých“, jehož Ludvík Vaculík nazval šamanem slov, v rozhovoru se svým bývalým studentem bilancuje a prozrazuje čtenářům, jak se stal renegátem a zradil dělnickou třídu. Ale také čemu vděčí za dlouhověkost, či jak se proměnil v morče na vinohradské urologii.   Právě ses dožil devadesáti let. Jistě dostáváš často otázku, čemu vděčíš za dlouhověkost?  V první řadě za to vděčím kvalitě hovězího za první republiky. Nesnášel jsem mateřské mléko, a tak mne kojili hovězím vývarem.   Dnes by ses asi tak vysokého věku nedožil. Kvalita hovězího na našem trhu prý není valná. Kvalitní prý vyvážíme a nekvalitní dovážíme. Ale čemu ještě kromě hovězího vděčíš za svůj požehnaný věk? Svým bývalým studentům, kteří si vybrali dráhu lékaře. Téměř každý orgán mám jištěný dvakrát, neboť někteří studenti jsou již v důchodu a kliniku po ruce nemají. Moji nejstarší studenti již slaví 85 let. Jistě bych měl ještě mluvit o zdravé výživě a sportování.    Ale takový Winston Churchill to viděl se sportem jinak. Když se ho novináři zeptali, čemu vděčí za svůj dlouhý věk, tak řekl známou větu: no sport! Ale obyčejně lidé v tvém věku bilancují svůj život. Takovou inventuru si dělám i já. Stařecká paměť má tu výhodu, že je s pokračujícím věkem stále lepší. Musím však říci, že to není v mnoha ohledech radostné bilancování.   Proč? Napsal jsi spoustu odborných textů. A hlavně jsi přispíval do Literárek! Máš pověst legendárního češtináře a šamana slov, jak se o tobě vyjádřil Ludvík Vaculík. Jako pozitivní bilanci vidím pět dětí, šestnáct vnoučat a šest pravnoučat.   A co vidíš negativního? To je doba, ve které jsem musel žít.   Je vůbec v našich dějinách doba, ve které by se ti chtělo žít? Možná v době obrození nebo za doby Josefa II. Obojí mi připomíná šedesátá léta. Já se bohužel narodil v době hospodářské krize, a to na straně těch, kteří byli nejvíce postiženi. Otec byl nezaměstnaný, žili jsme na venkově v jedné světnici. Šlapací autíčko bylo mým marným snem. Ale stejně marným snem byl i obyčejný párek, který jsem nosil od školníka panu řídícímu. Tyto zkušenosti mi poněkud zkreslily dobu první republiky, o které jsem se později dočetl, že to byla oáza demokracie, oplývající humanitními ideály, s úžasným prezidentem a skvělou ústavou.   Když moje matka byla devadesátiletá, tak řekla o první republice jenom jednu větu: „Lidé byli nezaměstnaní a Masaryk jezdil po Stromovce na koni.“ Já si zase vzpomněl na to množství žebráků, kteří nám klepali na vrátka a dostávali krajíc suchého chleba. Vzpomínám i na flašinetáře, šumaře a ty, kteří nabízeli drátování a letování. Ve škole byly tři kasty spolužáků. Nejvyšší kasta nosila na svačiny křupavé houstičky s voňavou šunkou. Ta druhá měla krajíce chleba se sádlem. A ta třetí si měla ve škole svačinu vyžebrat. Styděl jsem se za svou chudobu. Povolání otce (pomocný dělník, to jest nádeník) jsem tajil a chtěl jsem se stát bohatým, žádné třídní uvědomění jsem nezískal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale zhruba od roku 1935 se ekonomická situace trochu zlepšila. To jsem bohužel na sobě nepocítil.   Pak už přišla druhá republika a okupace. To už jsi začal chodit do gymnázia? Obecnou školu absolvovalo tak 10 dětí z naší vesnice, na gymnázium jsem šel jediný. Chce být pánem, říkali doma rodiče s třídním uvědoměním A jako budoucí pán jsem občas dostal nakládačku, ačkoliv jsem ještě pánem nebyl, a tudíž jsem nemohl nikoho vykořisťovat.   Jaké to na tom gymnáziu bylo? Byl jsem jediný chudý a mohl jsem se jednou týdně nadlábnout u řezníka v okresním městě. Samozřejmě mne to velmi ponižovalo a moje přání stát se bohatým ještě umocnilo. Ale moc jsem pro to neudělal. Žádný předmět mne na gymnáziu nebavil a zacházeli se mnou jako s notorickým čtyřkařem. V oktávě jsem měl těch čtyřek devět. Moc slibná budoucnost mne nečekala. Jenže vítězství pracujícího lidu nad reakcí v roce 1948 mi umožnilo stát se studentem filosofické fakulty i s takovým vysvědčením. Syn pomocného dělníka, za což jsem se vždycky styděl, byl cenným úlovkem pro fakultu, která nutně potřebovala zlepšit kádrový profil studentů. Komunistická strana mi vlastně umožnila, abych se později stal jejím odpůrcem.   Jak se ti po Únoru studovalo? Tato léta bych si nechtěl zopakovat. Nejlepší profesoři museli z fakulty odejít. A také mi chyběl ten správný svazácký elán, takže jedna pohledná svazačka ze studijního kroužku dostala jako svazácký úkol ten elán u mne probudit.   Jak tě znám, tak se ti to její probouzení elánu jistě zamlouvalo. Máš naprostou pravdu, ta pohledná svazačka se stala mou první manželkou. Kvůli ní jsem začal jezdit na různé brigády a byl dokonce dvakrát na stavbě mládeže. Toto údobí jsem později popsal v Literárních novinách v článku Nadšení kontra kritičnost.   O tom článku jsem se dočetl u Milana Jungmanna v knize Literárky – můj osud. „...Hoznauer nesentimentálně přiznává: ... trvalo dost dlouho, než jsme si dokázali přiznat, že naše nadšení sehrálo i negativní roli. Mnozí si to neuvědomili dodnes. Nepochopili, že nadšení samo o sobě není hodnotou...“ Článek měl údajně velký ohlas? To je pravda, dostal jsem mnoho dopisů a také vzbudil nelibost u řady stranických funkcionářů. Diplomovou práci jsem psal na téma Lidovost poezie Jaroslava Seiferta, který ovšem od roku 1950, kdy vydal Píseň o Viktorce, upadl v nemilost. „Seifert závidí ptákům jejich zpěv a křídla, a přitom nevidí křídla, která narůstají pracujícímu lidu na cestě ke skvělé budoucnosti,“ napsal Jan Skála v časopise Tvorba. Setkání s Jaroslavem Seifertem bylo jedinou světlou událostí z doby studia. Šťastné manželství s bývalou svazačkou přerušila dvouletá vojenská služba. Byl jsem tam vystaven nelítostné šikaně – individuální nástupy třeba třikrát za noc s plnou polní. A s tou plnou polní jsem dvě hodiny naskakoval a vyskakoval z korby Tatry 111. V posudku z vojny stálo: „…stal se renegátem, zradil třídu, ze které vzešel a podněcoval ke vzpouře.“ V roce 1953 jsem nastoupil k výkonu učitelského povolání, tím se značně oddálila moje touha stát se bohatým. Můj nástupní plat obnášel 1 041 Kčs. K tomu přistoupila nízká společenská prestiž učitele. Razil jsem tehdy heslo: „jsem učitel a kdo je míň.“   Jak vypadalo s takovými pocity tvoje vyučování? Musím se přiznat, že školské orgány byly s mojí výukou spokojeny. Líčil jsem třeba negativní vlastnosti babičky ze Starého Bělidla, hlavně její poklonkování před rozmařilou šlechtou a shánění protekce.   Že by se v tobě přece jen probudilo třídní uvědomění? Myslím, že jsem to ale zase napravil při jiných příležitostech.   To jest? U Anny proletářky jsem uváděl výrok Olbrachtovy dcery Ivanky. Když její češtinářka prohlásila Annu proletářku za vrcholné dílo socialistického realismu, tak Ivanka řekla: „Tatínek se za tuhle knihu moc styděl.“    Jak dlouho tě nechali takto učit? Musím říci, že by mne tenkrát odchod z tohoto povolání vůbec nemrzel. Ale přišla léta šedesátá. Pro mne jsou opravdu zlatá, nikoliv však všechna. Tak asi od roku 1963. Literárky mohly až v tomto roce otisknout moji celostránkovou úvahu o našem školství. Tehdy o ní mluvila i Svobodná Evropa. V jedné diskuzi o šedesátých letech jsem se setkal s názorem, že tato léta jsou přeceňována, že to byl jen zápas o moc mezi konzervativním a reformistickým křídlem KSČ. Myslím, že tento despekt není namístě. Vždyť komunistická strana se dala rozvrátit jen zevnitř. Kdybych měl psát hodnocení tohoto období do učebnice dějepisu, vyzvedl bych jako příklad tak velkolepý rozkvět kultury. V dnešní době máme velké množství bulvárních časopisů, tehdy bylo množství literárních časopisů, které dnes téměř neexistují. A když ano, tak ve velmi malém nákladu. A to nemluvím o filmech a divadle. Zmíním se ale o knihách, a časopisech, které tehdy vycházely – mám na mysli třeba časopis Světová literatura. Ten přinášel mnoho nádherných textů, ve kterých jsem nacházel podněty pro výuku.  A znovu bych chtěl zopakovat význam Literárních novin, které vycházely jednou týdně v obrovském nákladu. Pamětníci dobře vědí, jak významně zasahovaly do společenského a kulturního dění. Nostalgicky vzpomínám na své návštěvy v redakci, v níž byla řada vynikajících osobností. Samozřejmě Milan Jungmann, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Rád vzpomínám na Helenku Klímovou, která měla na starosti tzv. vnitřní situaci v republice. Zahraničí patřilo Dušanu Pokornému. Kulturní rubriku řídil Sergej Machonin. Velmi činorodý byl také Ludvík Veselý. A sympatickou se mi stala Mirka Rektorisová. Vynikající úroveň zajišťovala i redakční rada, v níž byli literární vědci, např. Felix Vodička, významní spisovatelé jako Jan Otčenášek, Jan Procházka a Milan Kundera.   Vzpomínáš si na některé autory, kteří tě upoutali svými texty? Byli to samozřejmě členové redakce. Sergej Machonin psal velmi poutavě o divadelních premiérách.Vybavila se mi i jména jako byl Jiří Pištora a Saša Kliment. Někteří autoři, se kterými jsem se setkal na stránkách Literárek, se stali mými přáteli. Například Ludvík Vaculík, Helena Klímová a Ivan Klíma. Když se slavilo 90. výročí založení Literárek, tak jsem zjistil, že už nás moc nezůstalo. Byli tam A. J. Liehm, Pavel Kohout, Vladimír Karfík. Ivan Klíma už musel zůstat doma. Škoda, že se neobjevil bývalý redaktor LtN Petr Chudožilov, který byl oceněn za svou literární činnost v Německu a Itálii.    Avšak zlatá šedesátá léta skončila. Co bys napsal do učebnice dějepisu o normalizaci? Já bych psal o tragickém období v našich dějinách. Celý národ byl ponížen, pomýlení museli odvolávat své názory a vyslovovat svůj souhlas s okupací. Ale našli se i takoví, kteří si své „pomýlení“ ponechali, navzdory sankcím. Nebylo divu, že zklamaní lidé se odvraceli od společenského dění. Stáhli se do soukromí, jezdili na chaty a starali se o hmotné statky. Nad tím vším se ale vznášela atmosféra strachu, zda nebudou z nějakého důvodu vyhozeni ze zaměstnání a zda-li jejich děti se dostanou na studia. Až příliš často byla slyšet věta „Dej si bacha, abys to neměl v posudku“. Ty posudky, které psaly i domovní důvěrnice, aby občané byli ohlídáni i ve svých domovech, jsem přímo nenáviděl. Musel jsem je sám psát na studenty. Jednou jsem to zařídil tak, aby si rodiče napsali posudky sami, protože své děti znají nejlépe. Byl z toho velký poprask, protože mne rodiče těch nejvíce angažovaných udali na příslušných místech. Nesnesli pomyšlení, že děti těch méně angažovaných budou mít třeba stejně dobré posudky.    Ty posudky jsi zlehčil ve své knize Cesta do hlubin kantorovy duše. Zadal jsem ve škole stylistický úkol – soutěž o nejlepší posudek.    Vítězný posudek jsem považoval za geniální a pochyboval jsem, že ho napsal student. Při dotazu ses rád přiznal, že jsi ho napsal sám. To mě samozřejmě mohlo napadnout. Později jsem se dozvěděl, že jej ocenil literární teoretik a básník Miroslav Červenka. Ano, ten posudek považoval za báseň v próze. Dovoluji si zde citovat pár vět z vítězné práce: „Příbuzné v Mongolsku nemá, na poště se chová slušně, moučníkem nepohrdne. … Jedovaté houby nesbírá, ... většinu noci prospí. Barvy rozlišuje, psát se naučil ve škole, ... prvoky nerozlišuje, požáry nezakládá. Naposledy sáňkoval před pěti lety, ... Pro navrhovanou funkci má ty nejlepší předpoklady.“   Měl jsi nějaké další maléry? To si piš: na školský odbor přišlo udání, že hanobím sovětské filmy. Nebo že čtu texty zapovězených autorů. Nebylo to zas tak velké hrdinství, už jsem měl zastánce u některých vlivných rodičů. Například plukovník Hübler, šéf kontrarozvědky, doporučil soudruhu inspektorovi, aby se šel na některé sovětské filmy podívat. V tom se normalizace už dost lišila od 50. let.   Jak budeš oslavovat 30. výročí sametové revoluce? Moc rád si vzpomenu na ty opojné chvíle při znovunabývání svobody. Byl jsem nadšen tou úžasnou aktivitou studentů, kteří si počínali jako zkušení revolucionáři a vůbec nebyli poznamenáni komunistickou výchovou. Stal jsem se předsedou Občanského fóra, přednášel na pedagogické fakultě o zapovězených autorech a psal a psal jsem už ne do šuplíku. Ale nemám rád ten samet. Samet znamenal dohodu s komunisty, hladké předání moci výměnou za právní kontinuitu, a tak mohlo dojít k tomu, že komunistický parlament zvolil jednohlasně Václava Havla prezidentem. A on odpřisáhl věrnost Československé socialistické republice. Nebylo ani dobře vymyšleno heslo „nejsme jako oni.“ Takže vůbec nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, estébáků atd.    Ale kdo by je soudil, když právní systém ovládali lidé z bývalého režimu? Máš pravdu, patrně by byly ustaveny lidové tribunály, a tím by se otevřela cesta k vyřizování osobních účtů. Pamatuji si dobře na počínání revolučních gard v roce 1945. A je docela možné, že kdyby se Listopadové události posuzovaly z hlediska vyššího principu a v kontextu s evropskými dějinami, tak by byly hodnoceny jako vysoce humánní. Velkým paradoxem je, že zločiny komunistů nejvíce potrestala samotná komunistická strana v procesu se Slánským. Hlava spiknutí a další spiklenci např. Šváb, Frank, Reicin a další toho měli mnoho na svědomí.    Jenže byli potrestáni za vykonstruované zločiny. Když na politbyru uvažovali, komu by přiřkli zodpovědnost za inscenovaný proces, vyřídil to prezident Antonín Zápotocký slovy: „To by bylo nad síly jednoho člověka. Zavinili si to sami, roztočili mlýn, který je pak semlel.“   Pokud vím, tak sám Rudolf Slánský prohlásil před popravou: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Ale jak se ti žije dnes? Zajímáš se o dění ve společnosti? To víš, že ano. Rád si poslechnu ty rádoby vtipné bonmoty z parlamentu, výroky prezidenta Zemana a čekám, jak dopadnou nejrůznější aféry, kdy půjde do vězení třeba David Rath. Ale hlavně se zajímám o situaci v našem zdravotnictví. V těch devadesáti letech už selhává orgán za orgánem. Teď už vím, kde se nacházejí ledviny a seznamuji se s různými druhy kýl. S politováním jsem zjistil, že jde-li velmi starý pacient na kliniku, kde ho nikdo nezná, tak nemůže počítat s nějakým velkým nasazením lékařů. Podal jsem o tom zprávu s názvem Pištící morčata na vinohradské urologii.   Četl jsem to. Chtěl jsi hlavně říci, že s morčaty se nekomunikuje. A také se morčatům nesděluje výsledek operace.   Ale napsals to velmi jemně ve srovnání s tím, co se o některých případech v našem zdravotnictví dočteme v médiích. Tvá zpráva by stála za publikaci. Ale co tvé bohatství? Splnil se tvůj dětský sen? Sice jsem po osmdesátce napsal tři knihy, které se dobře prodávaly, ale z toho autor nezbohatne. Budu muset napsat nějaký bestseller.   Už víš jaký? Třeba až budu v LDN-ce, ale nechci se rouhat. Mám pět dětí, šestnáct vnoučat, šest pravnoučat, a to je velké bohatství.   Miloši, já i Literární noviny ti blahopřejeme k jubileu a děkujeme za rozhovor! {/mprestriction}  Autor je lékař a publicista.   Miloš Hoznauer, pedagog a spisovatel, se narodil 21. září 1929. Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. Je autorem knihy o Václavu Havlovi, literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945.

Čas načtení: 2024-06-16 05:00:00

Česká sestava à la Šmicer: pokorný Krejčí, tah Holešem i objev na kraj

„Vypadá to, že budu hrát na tři stopery. Půjdu do 3-5-2...“ Bývalý fotbalový reprezentant a také manažer národního týmu Vladimír Šmicer se zadívá na českou soupisku pro EURO a na požádání serveru iSport.cz a deníku Sport se pustí do obsazování míst v ideální sestavě. „Teď vidíš, proč jsem nemohl být nikdy trenér,“ rozesměje se v jedné chvíli, když mu rozestavení neštymuje. „Není to nejofenzivnější jedenáctka, ale v prvních zápasech na šampionátu jde hlavně o to neudělat moc chyb, ne hrát nějaký bláznivý zápas. Dopředu to můžeš otevřít vždycky,“ vysvětluje, proč bral ohled hlavně na premiérový úterní zápas s Portugalskem (21.00). Projděte si jeho nominaci, ve které nechybí zajímavá jména i jeden přesun mezi řadami. Bude se jeho kamarád a kouč reprezentace Ivan Hašek inspirovat?

Čas načtení: 2025-01-30 16:52:20

Kde online sázkové kanceláře hledají odborníky na nastavování kurzů pro jednotlivé sporty?

Nejlepší sázkové kanceláře investují obrovské množství času a zdrojů do kombinace moderních technologií a lidské odbornosti. Od algoritmů až po bývalé sportovní profesionály, každý z nich přispívá k tomu, aby nabídka byla přesná, aktuální a atraktivní. Dříve to však fungovalo úplně jinak. Pojďme si projít, jak se kurzy nastavují dnes, a jak se to dělalo v minulosti.  Jak se kurzy nastavují dnes  Dnes je všechno o rychlosti a přesnosti. Kurzy na tisíce zápasů denně jsou nastavovány díky pokročilým algoritmům a datovým analýzám. Software dokáže v reálném čase sledovat formu hráčů, statistiky týmů, zranění nebo dokonce počasí, které může ovlivnit výsledek. Tyto informace se spojují do složitých matematických modelů, které během pár sekund dokážou vytvořit přesné kurzy.  Za tím vším ale nestojí jen stroje. Mezi nejvýznamnější poskytovatele kurzů na světě patří:  Pinnacle – Tato společnost je považována za standard v přesnosti. Její kurzy jsou často kopírovány menšími operátory, protože jsou považovány za referenční bod.  Sportradar a Betradar – Tito poskytovatelé zajišťují nejen samotné kurzy, ale také detailní statistiky a analýzy.  Betgenius – Jejich specialitou je integrace kurzů přímo do systémů kanceláří a automatizace procesů.  Menší kanceláře nevyvíjejí své vlastní kurzy, pouze je nakupují nebo klonují od velkých bookmakerů. Poté provádějí mírné úpravy, jako je přidání marží nebo snížení sázkových limitů, aby snížili své riziko.  Lidský faktor je pořád nepostradatelný. Bývalí sportovci nebo zkušení analytici často upravují kurzy, když dojde k nečekaným situacím, jako jsou změny v sestavě týmů nebo špatné počasí. U méně známých sportů, kde chybí dostatek dat, jsou jejich zkušenosti naprosto klíčové.  Live sázení je ale úplně jiná disciplína. Kurzy se tu mění každou vteřinu podle toho, jak se zápas vyvíjí. I když technologie dokáže reagovat rychle, bez zásahu člověka by nebylo možné zohlednit složitější faktory, jako taktické změny nebo momentální psychickou pohodu hráčů.  Jak se kurzy nastavovaly dříve?  Dříve se bookmakeři spoléhali hlavně na své znalosti, intuici a omezené informace z novin nebo rádiových přenosů.   Bookmaker si prostě sedl, prošel výsledky týmů, podíval se na soupisky hráčů a odhadl, jaké kurzy by měly být nastaveny. Přidal k nim marži, aby kancelář měla zisk, a tím byla práce hotová. Tento způsob byl ale velmi pomalý a riskantní. Stačila jedna chyba v odhadu, a kancelář mohla utrpět velkou ztrátu.  Nabídka sportů byla navíc dost omezená. Sázet šlo hlavně na fotbal, dostihy nebo tenis. Méně známé sporty, jako šipky nebo regionální soutěže, zůstávaly stranou. Live sázení, jak ho známe dnes? To nebylo možné. Jakmile zápas začal, kurzy se už neměnily.  Dalším problémem byl nedostatek statistik a zpětné vazby. Bookmakeři neměli k dispozici širší data, která by jim pomohla lépe odhadnout, jak hráči nebo týmy reagují na různé situace. To vedlo k častým nepřesnostem.  Ruční nastavování kurzů bylo pomalé a chybové, ale tehdy to byl jediný způsob, jak sázkové kanceláře mohly fungovat.  Jak se kurzy stanovují dnes?  Celé toto podnikání se změnilo, když se ruční nastavení proměnilo v moderní technologii. Dříve se bookmakeři měli spoléhat na své zkušenosti, instinkty a informace, které se tehdy omezovaly na noviny nebo rozhlasové zprávy. Tento scénář se však změnil s příchodem dat dostupných přes internet v reálném čase.  Některé firmy se chopily příležitosti a začaly nabízet specializované služby – od analýz až po hotová řešení kurzů. Sázkové kanceláře se tak mohly přestat spoléhat pouze na své vlastní zdroje a začaly využívat systémy, které byly rychlejší, přesnější a umožnily jim rozšířit nabídku na sporty, které dříve nebyly vůbec pokryty. Pro menší operátory to znamenalo možnost vstoupit na trh, aniž by museli vyvíjet vlastní složité systémy.  Přesto technologie nenahradily člověka. Odborníci stále dohlížejí na situace, které stroje nedokážou správně vyhodnotit – třeba když hráč na poslední chvíli odstoupí ze zápasu nebo když počasí zcela změní podmínky utkání. Tyto okamžiky vyžadují lidskou intuici a rychlé rozhodování, které žádný algoritmus nedokáže plně nahradit.  Tento přechod nebyl jen o technologiích. Byl to také krok k tomu, aby se kurzové sázení stalo dostupnější, přesnější a přizpůsobivější – ať už pro velké kanceláře, nebo pro hráče, kteří dnes spoléhají na férové podmínky a rychlé změny v nabídkách.  Závěr  Způsob, jakým bývaly kurzy u sázkové kanceláře, se za posledních pár let rozhodně změnil. Bývalo to zcela na rozmaru sázkové kanceláře a pak přišla data a algoritmy. Nyní je pravděpodobnost provozována algoritmy založenými na minulých datech. Přesto to neztratilo lidský dotek. Lidští experti jsou v tomto ohledu velmi kritičtí, aby byli schopni reagovat na nové a rozmanité situace a rozdat ty správné šance.  Lidské dovednosti a technologie odlišují kurzové sázení: první poskytuje flexibilitu, zatímco druhá zaručuje zvláštnost. Dovednost je hlemýždím tempem, technologie se pohybuje rychle a bez lidské perspektivy by stroje nebyly schopny reagovat na dynamické změny, ke kterým ve hře dochází. Ať to zítra půjde kamkoli, jedna věc je jistá, že bude muset mít rozhraní pro liché sázky. Oba vytvářejí prostředí pro hráče a dokonce i pro odborníky bude docela fascinující a náročné získat tyto šance. 

Čas načtení: 2025-10-09 10:30:00

Věřím, že vyhrajeme, ale už jde spíš jen o sebevědomí, říká Rada před Chorvatskem

Po červnovém výprasku 1:5 v Osijeku si chce fotbalová reprezentace v pražském Edenu hlavně dokázat, že to dokáže. Jde sice o kvalifikaci mistrovství světa, v níž budou Češi hrát s Chorvaty o první místo. Jenže i když oba týmy mají stejně bodů, soupeř odehrál o zápas méně a ve skóre, které by při rovnosti bodů nakonec rozhodovalo, jsou na tom o jedenáct gólů lépe. "Jde hlavně o sebevědomí," říká jasně i bývalý reprezentační kouč Petr Rada, který věří, že se výběru Ivana Haška odveta podaří. Zápas Česko – Chorvatsko můžete sledovat v přímém přenosu od 19:00 na ČT sport i ČT sport Plus.

Čas načtení: 2020-11-25 10:33:14

Příliš mnoho zájemců o málo prebend

Před čtyřmi měsíci jsem poprvé psal o Peteru Turchinovi a o tom, že podle jeho názoru se dá současný politický chaos odvodit mimo jiné od toho, že prestižních míst nijak nepřibývá, kdežto zájemců o ně ano. Tomuhle jevu říká Turchin nadprodukce elit. Od té doby zájem o myšlenky Petera Turchina nijak neutichl. První důležité zastavení: nadprodukce elit je téma, na které někteří lidé reagují instinktivně agresivně a obviňují vás z temných úmyslů. Je hrozně snadné získat nálepku anti-intelektuálního populisty, kterému by vyhovovalo, kdyby všichni ostatní byli nevzdělaní a on si s nimi mohl dělat, co se mu zachce. To je dáno hlavně tím, že dneska je příslušnost k vrchní vrstvě společnosti získávána zejména diplomem z dobré školy. Dřív to tak nebylo, typickou elitou byla třeba dědičně uzavřená šlechta, na kterou právě intelektuálové prostého původu útočili zvenčí ostošest; v průběhu staletí se jim povedlo uspět natolik, že tu šlechtu do jisté míry nahradili. Klub lidí s dobrými diplomy mezi sebe daleko ochotněji přijímá talenty zvenčí než klub lidí modré krve, což byla asi ta rozhodující výhoda. Nicméně i tak stojí za to se zpočátku zastavit u té staré šlechty, která je dnes v kontinentální Evropě marginálním jevem, protože dokonce i klasická šlechta místy padala do pasti své vlastní nadprodukce. Velké množství šlechticů žilo například v Polsko-litevské konfederaci, v některých okresech až čtvrtina veškeré populace; a požívali takových výhod a nezávislosti, že to ochromovalo akceschopnost polského státu. Neakceschopný stát – to bude znít libertariánským čtenářům dobře, ale raně novověká Evropa nebyl žádný libertariánský ráj a sousední mocnosti, kterým vládli silnější panovníci, si v průběhu 18. století také rozkrájely Polsko jako pizzu. Naprosto fascinující pravomocí polských šlechticů bylo liberum veto, právo kteréhokoliv šlechtice povstat uprostřed zasedání Sejmu a vykřiknout „Nie pozwalam!“, čili „Nedovoluji!“, čímž zasedání Sejmu okamžitě končilo a všechny zákony dosud přijaté se staly neplatnými. Krásná teorie, která k této příšerné praxi vedla, byla ta, že všichni polští šlechtici jsou si rovni, a tudíž k řízení státu je potřeba jejich jednomyslné shody. Což o to, kdyby jich bylo třeba pět, možná by to mohlo nějak fungovat. Ale ono jich pět nebylo, dokonce jich bylo procentuálně nejvíce v celé Evropě. Samozřejmě, když bylo patrné, že liberum veto je neudržitelné, začaly se v 18. století hledat různé improvizace kolem něj. Ale tyhle improvizace nebyly příliš účinné a dnes si většina historiků myslí, že liberum veto sehrálo významnou roli v zániku tehdejšího Polska. Přemnožená elita, která si vymáhala další a další ústupky po centrální moci, nakonec prostě pohřbila svůj vlastní stát. Příliš mnoho princů V podobné, i když přece jen jiné, situaci je dnes Saúdská Arábie, jejíž královská rodina čítá 15 tisíc lidí. Tam se dostanete, když zkombinujete: * legalitu mnohoženství, která dává králům možnost zanechat třeba třicet legitimních potomků, * vysokou úroveň zdravotní péče, takže z těch třiceti potomků se jich pravděpodobně všech třicet dožije dospělosti a synové si zase mohou hledat několik manželek, *  laciný zdroj bohatství, v tomto případě ropu, která z mladých princů činí přitažlivé manžely a otce dalších dětí, *  a to celé vynásobíte zhruba pěti generacemi, které od doby objevu ropy v Arábii uplynuly (nezapomeňte, že tam se lidi žení a vdávají v časnějším věku než u nás). Jsou-li v celé zemi tři princové, na každého z nich se dostane nějaký významný úřad. Máte-li princů plný Václavák, zákonitě někteří z nich „utřou hubu“ a jsou zcela bezvýznamnými jedinci, i když jde o legitimní potomky (nějakého, ne nutně toho posledního) krále. A některé z nich to bude pálit jako urážka. Zatím dokáže mezi armádou princů udržovat klid skutečnost, že země je bohatá. Pokud ale jednoho dne nebude možno jim všem nadále zajišťovat luxusní životní úroveň, kterou považují za své vrozené právo, dá se čekat pěkný chaos v království saúdském. Kapacita společnosti živit další a další právníky je omezená Vraťme se tedy zpátky na Západ 21. století, kde příslušnost (nebo aspirace na příslušnost) k elitě je dána hlavně diplomem z dobré školy. Jako všude, i tady platí, že všeho moc škodí. Tak například právě Turchin psal už roku 2016, že Amerika ročně produkuje zhruba 25 tisíc právníků „navíc“, tj. těch, kteří úspěšně složí advokátskou zkoušku (bar exam), ale není pro ně volné pracovní místo. Při pohledu na extrémně sudičskou společnost, která se v USA vyvinula (roku 2010 utrácela Amerika 2,2 procenta svého HDP za soukromé soudní spory, polovina té částky padla na honoráře právníků), si skutečně musíte položit otázku, do jaké míry už „ocas vrtí psem“ a zda náhodou ta armáda právníků navíc nenahání svoje spoluobčany do zbytečných sporů, aby měla na čem vydělávat. Zajímavé je sledovat i složení amerického Kongresu, kde jsou právníci nadmíru silně zastoupeni (stav z roku 2010) a tvoří zdaleka nejsilnější profesní klub. Samozřejmě existuje nějaká přirozená afinita mezi lidmi, kteří studovali práva, a zákonodárným sborem. Dá se čekat, že v parlamentu bude právníků více než v běžné populaci. Ale zároveň tím vzniká otázka, zda ti poslanci-právníci a senátoři-právníci náhodou nevyrábějí právní normy, které jiným právníkům – nebo dokonce jim samotným poté, co z Kongresu odejdou – zajistí dostatečné množství dobře honorovaných sporů do budoucna. Přičtěte ještě skutečnost, že řada těch mladých právníků má vysoké dluhy na školném, a máte recept na společenský problém. Intuitivním očekáváním mladých lidí, kteří na tu školu jdou, jakož i jejich rodičů, je, že právníci v Americe se mají dobře. A vskutku, úspěšní právníci se mají dobře, v Americe i u nás. Ale s každým dalším jedincem navíc, který do toho povolání vstupuje, se zostřuje vzájemná konkurence. A ta snižuje pravděpodobnost, že toho úspěchu dosáhnete zrovna vy. Je-li těch jedinců navíc dokonce pětadvacet tisíc ročně, nedá se čekat, že by ve výsledku byli všichni spokojeni a našli si dobrý flek. Kapacita společnosti živit další a další právníky je přece jen omezená a dost možná už v USA dosáhla svého maxima. Taková situace nemá nijak jednoduché řešení. Do tisícilitrové vany také nenapustíte dva tisíce litrů vody, byť byste se snažili sebevíc. Nějaká část jí zákonitě skončí na podlaze a způsobí u sousedů potopu. V případě nadbytečných amerických právníků ovšem nejde o vodu, ale o lidi, kteří se kvůli vidině lepšího života hned v mládí těžce zadlužili. Někteří jsou natolik velcí stoici, že to skousnou a půjdou dělat něco jiného bez trpkých pocitů. Ale spousta dalších bude tohle ztroskotání vnímat jako osobní křivdu a zahořknou vůči společnosti jako takové, nebo aspoň vůči těm, kteří uspěli; a dost možná tu společnost budou chtít úplně demontovat, nebo aspoň převrátit naruby. A jelikož jsou to právníci, budou vědět, na jaká citlivá místa přitom sáhnout. S chirurgickou přesností. Z hlediska stability země to není zrovna lákavá perspektiva. Nespokojené elity mohou být velmi nebezpečné Nerad bych se trefoval jen do právníků, nejsou v tom sami. Některé obory jsou jednoznačně podinvestované a mají nedostatek lidí – třeba geriatrie, protože populace sice stárne, ale do tak depresivní kariéry se chce jen málokomu. Jiné obory zase zjevně produkují více lidí, než po kolika je v nich poptávka. Počet vysokoškolských studentů v posledních desítkách let explozivně vzrostl. Zdaleka se to netýká jen humanitních oborů. Když jsem šel na vysokou (1996), bylo ohromně prestižní pracovat v bance a řada mých spolužáků ze SŠ i VŠ o takové kariéře snila. Tehdy to vypadalo jako dobrý plán, také kvůli tomu, že banky dávaly velmi slušné nástupní platy. Ale přišel internet a s ním i pozvolné ořezávání pracovních míst. Dnes si víceméně všechno vyřídíte na dálku a potkat živého zaměstnance banky je ještě větší vzácnost než v devadesátkách. Kde skončili ti ostatní, kteří v tomhle sektoru chtěli dělat čtyřicetiletou kariéru? Nevím, každý někde jinde; aspoň nemají dluh na školném, na rozdíl od svých anglických či amerických kolegů. Nadprodukce elit může být nebezpečná i v armádách. U nás dnes máme ozbrojené síly podinvestované, ale některé společnosti v dějinách byly vysloveně militaristické a mnoho mladých mužů šlo dělat důstojnickou kariéru, protože se to slušelo. V případě války se tahle elita na bojištích rychle zredukovala navzájem. Ale pokud byl dlouho mír, tak se případná vojenská vzpoura dala čekat právě od té „druhé až třetí vrstvy“, tj. různých kapitánů, majorů a podplukovníků, a nikoliv od těch nejvyšších generálů a maršálů, kteří měli svoje prestižní postavení jisté. Vrchní velitelé měli vesměs zájem chránit status quo, jenž jim zajišťoval místo na samotném vrcholu společenské pyramidy. U těch níže postavených to neplatilo, ti by úspěšným převratem měli co získat. Nespokojené a přitom vysoce kvalifikované elity mohou být velmi nebezpečné. Podívá-li se člověk na ty nejhnusnější, nejkrvavější a nejdéle se táhnoucí občanské války, jako byla třeba ta americká v letech 1861–1865, ruská v letech 1918–1920, nebo ta nedávná irácká po svržení Saddáma Husajna, shledá, že jejich typickým rysem byla právě hojná účast vysoce kvalifikovaných vojáků na obou (respektive všech…) stranách. Takové dvě skupiny lidí se nemohou snadno porazit navzájem. Vůdci konfliktu studovali na stejných vojenských akademiích a velitele nepřátel mnohdy znají i osobně, takže mají jasnou představu o tom, co druhá strana chystá a jak bude bojovat. Pak je těžké dosáhnout rozhodující výhody jen vojenským uměním a válka degeneruje na zápas o to, kdo vykrvácí dřív. (Protikladem můžou být různé chaotické vzpoury, jako třeba selské války. Dodnes říkáme „dopadli jako sedláci u Chlumce“, protože proti organizované vojenské síle je houf civilistů, byť třeba i spravedlivě rozhořčených a vybičovaných k zuřivosti na své pány, v podstatě bezmocný. Tenhle druh rebelií přitahuje romantické spisovatele, ale v reálu bývá jeho průběh krátký a depresivně předvídatelný.) Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna No dobře, mnoho zájemců o málo prebend. Co s tím? Některé dřívější společnosti to řešily fyzickou expanzí. Nespokojenci narození ve Velké Británii mohli odejít dobývat budoucí USA nebo Austrálii. (Samozřejmě to zase odskákal někdo jiný a dnes z toho mají ty bohaté postkoloniální společnosti tak trochu historický mindrák.) To dnes ale nepřipadá v úvahu, dnes je veškerá obyvatelná plocha na zeměkouli nějak rozdělená a lety na Mars zatím nereálné. Upřímně: nevím. Turchin asi taky ne. Každopádně v rozhovoru v Atlanticu odhaduje, že tenhle problém po nejbližších několik let nedá pokoj. Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna a ti zájemci nikam nezmizí. Možná by stálo za to do té plné vany aspoň nenapouštět další vodu. Ale řekněte nějaké generaci, že od této chvíle dál se na prestižních školách zavádí ještě tvrdší numerus clausus; jejich rodiče vás sežerou zaživa. Zatím nevidím, jak by se tenhle principiální konflikt zájmů dal v demokraciích řešit. A ne, moji milí kolegové na pravici, školným určitě ne. Zrovna země jako USA a Anglie, kde se platí vysoké školné, jsou na tom snad vůbec nejhůře. Člověk, který si svoji vizi prosperity těžce zaplatil, pociťuje ještě daleko silnější nárok na nějaké to budoucí místo na slunci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-09 18:22:20

Koronavirus ve stínu císařské moci Říše středu

Wu-chanští potentáti byli zoufalí z toho, že mají před sebou stranickou konferenci a několik důležitých setkání/oslav, a přitom se jim rozlézá velkoměstem nebezpečná a zatím neznámá virová breberka. Tajili to, protože se obávali narušit dosavadní poklidné kruhy správy oblasti. To neměli dělat, protože si vláda musí udržet respekt a přehled nad provinciemi. Slabý císař znamenal vzestup čínských generálů, kteří ovládli své provincie a vládli si v nich po svém. Čína má potenciální tendenci k rozpadu. Tomu lze zabránit jen nepřetržitou kontrolou. V provincii se brání, pokud se tam objeví problémy, tím, že zahájí obřad mlčení… Ale v internetovém chatu wu-chanských lékařů si mohli lidé přečíst varování, že se městem šíří epidemie. Stálo za ním osm znepokojených lékařů, kteří už nechtěli čekat, až něco milostivě oznámí provinční vláda. Mezi nimi byl oftalmolog Li Wen-liang. Dnes je slavný, nejen proto, že byl policií vyšetřován pro rozšiřování poplašné zprávy, ale hlavně proto, že zemřel na koronavirus. Tím získal virtuální hodnost mučedníka. Provincie, respektive velkoměsto Wu-chan, si chtělo udržet „pořádek“ čili mlčení, než se místní potentáti dohodnou, co oznámí do císařského Pekingu. Mandát nebes Obavy funkcionářů v provinciích jsou napojeny na tyto jevy: Současný prezident Xi Jinping (v české verzi Si Ťin-pching) v březnu 2018 získává Nebeský mandát. Čili relativně neomezenou moc. Je uznán císařem jako ve středověku, byť císařské symboly užívat nebude. Mandát Nebes přecházel historicky v Číně na další silnější dynastii, která se dostala k moci. V případě Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga nejde o dynastii, ale o vůdce, který chce jenom viditelně potvrdit mandát Nebes, tím, že může zůstat u moci neomezenou dobu. Mandát nebes spočívá v ovládnutí řízení země s více než miliardou lidských duší. Kritikové varují, že snaha čínské komunistické strany je nedemokratická, ale s mírně jedovatým úsměvem lze říci, že je v duchu čínských tradic. Lze dodat, že „muži násilí, kteří zakládali dynastie, vzývali mandát Nebes, jenž jim začal po právu náležet, jakmile zlomili odpor svých předchůdců. Učenci a státní úředníci, kteří zaplnili úřady nové dynastie, pohlíželi z vrchu na muže násilí, neboť ti užitím násilí (wu) projevili nedostatek kultury (wen). Ústřední mýtus konfuciánského státu tvořilo přesvědčení, že příkladné a dobrotivé chování vládce, v němž se zračí jeho mravní síla (te), k němu přitahuje lid a dává mu mandát Nebes. Toto potvrzení bylo ovšem udržitelné tak dlouho, dokud se císaři dařilo násilím potlačovat rebelie, pokud možno tak, že každého vzbouřence dal bez prodlení popravit.“ (John F. Fairbank, Dějiny Číny, Nakladatelství Lidové noviny, 1998). Již dávno platilo, jak uvádí John F. Fairbank: „Pragmatismus při změně režimu znamenal, že ten, kdo se ujal moci vyvražďováním svých protivníků, přiměl úředníky a hodnostáře k závěru, že mandát Nebes dosavadní dynastii vypršel a s klidem vstoupili do služeb další následující dynastie.“ Proč by tomu mělo být dnes jinak, pokud se podařilo prezidentovi v koncepci „nové čínské éry“ prosadit tvrdší model řízení pomocí účelově sjednocené skupiny – komunistické strany? Dlouhý pochod k nebeskému mandátu Za administrativy Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga dochází k důslednějšímu potlačování opozice, k rozsáhlejšímu monitorování obyvatelstva, a ve stále větší míře je rozpracovávána cenzura internetu (stejně jako na Západě, kde to je demokratický zápas s dezinformacemi). Je též zdůrazňován nacionalismus jako základní směr rozvoje společnosti. Vše je podřízeno vytváření vhodných podmínek pro čínskou ekonomickou expanzi. Lze to učinit v západním takzvaném demokratickém prostředí? Demokracie je spojena s uvolněním politických norem, což vede ke svobodě činu a projevu. Ale také vytváří volný prostor pro korupci a hospodářskou trestnou činnost skrytou za svobodné podnikání. Typickou situací byla privatizace v Československu a ekonomický rozklad Ruska za vlády prezidenta Jelcina. Obdobná situace by byla i v Číně, kde by docházelo k rozkrádání a zadlužování jednotlivých provincií ve velkém. S tímto jevem se čínské vedení setkává i dnes. Ale stále intenzivněji tyto aktivity odhaluje a potírá. Proto je razantní vedení zdá se nutností, aby se Čína nerozložila, mocensky a ekonomicky nezkolabovala. V rámci dlouhodobého úsilí o stabilitu prezident své úsilí směřoval k tomu, aby mohl být více než jenom dvakrát volitelným šéfem státu. Kdyby měl Si Ťin-pching skončit po dvou funkčních obdobích (v roce 2023), hrozilo by nebezpečí, že jeho nástupce – nový vůdce čínských komunistů – si ulehčí práci tím, že upraví dosavadní kurz správy státu na méně konfrontační. Nový směr nového vůdce by byl asi pohodlnější čili méně autoritářský (autoritářské manýry jsou energeticky velmi náročné, stále musíte kontrolovat a vyhrožovat). Tím by mohl oslabit stále sílící vnitřní dohled zabraňující chaosu a oslabit expanzi Číny v zahraničí. Čínská ekonomická expanze v zahraničí musí být stále posilována, aby odolala protitlaku konkurence. Centrální komise komunistické strany navrhla, aby z ústavy vypadla formulace, že čínský prezident nesmí být ve funkcích více než dvě po sobě jdoucí období. Přání komise bylo vyslyšeno. Četl jsem v jednom komentáři, že „prezident podemílá opatrné pokroky při prosazování vlády práva i kolektivní vládu“. Důležité není, jaký výklad práva bude v Číně dominantní. Hlavní pro čínskou administrativu bude udržet Čínu jako fungující variantu státně řízeného kapitalismu držícího se dlouhodobých cílů. Si Ťin-pching jako doživotní nejvyšší reprezentant Číny, nový čínský císař, bude mít možnost pokračovat ve svém dlouhém pochodu, neboť polevit by znamenalo ohrozit stále rozsáhlejší čínské investice ve světě. Asi právě toto bylo v kuloárech vysvětlováno části vedoucích komunistických představitelů, kteří se obávali rizika likvidace kolektivního vedení a obnovení vůdcovského principu. Rozhodnuto o změnách v ústavě, aby mohl zůstat Si Ťin-pching u moci i nadále, bylo přijato „usnesením druhého pléna ÚV… Usnesení nese až datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.“  Dodávám, co napsal demokraticky smýšlející Raymond Aron (filozof a historik) v druhé polovině 20. století: „Liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Academia 1999). Důsledky koronavirové epidemie v Číně budou jistě rozsáhlé. Ale nikdo ještě neví jaké. Jisté jenom je, že Trump podpořil Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga tím, že s Čínou zahájil obchodní i politickou válku. Fenomén provincií Ústřední vláda v Číně je schopná kontrolovat Čínu, pokud je schopná kontrolovat provincie. Každá z provincií by představovala v Evropě velký stát. Rozloha České republiky je 78 866 km². Provincie Hubei, kde byla líheň koronavirových breberek, má rozlohu 180 tisíc kilometrů čtverečních a počet obyvatel přesahuje 58 milionů. Hlavním městem provincie je Wu-chan. Z hlediska pekingského centra je třeba průběžně kontrolovat a regulovat choutky podnikatelů a představitelů samosprávy a státu v provinciích. Místní čínské úřady budou mít do budoucna ještě více autonomie, ale zesílí i dohled, jak jsou dodržována nařízení centrální vlády. Pro každou vládu, nejen čínskou, ale i českou, je nebezpečné, že podnikatelé většinou uvažují v krátkodobém časovém horizontu, protože jejich cílem je dosáhnout dnes zisku za co nejmenší nákladovou cenu. Učiní cokoliv, co je přehlíženo bez ohledu na ekologické, kulturní a sociální škody. Zisk je naprostou prioritou. Podobně i místní provinční politici se snaží ze svého postavení vytěžit, co se dá a nevzbudit nežádoucí pozornost. Vědí, že na svých místních postech jsou jenom na omezenou dobu. Proto s rozvojem provincií jsou spojeny v minulosti zbytečné (nevyužité) nebo naddimenzované stavby, a s tím spojené zbytečné dluhové zatížení provincií. Bez tuhé (tvrdé), ze západního pohledu až bezohledné, centrální vlády, by provinční administrativy a místní podnikavci postupně vytvořili stav finančního chaosu a nekonečné spirály zadluženosti. Boj proti korupci kdekoliv na světě slouží též jako alibi pro politické čistky. Proto v tak velké zemi jako je Říše středu považují i bezohledné prostředky za potřebné, aby politicky zodpovědní lidé dodržovali základní daná pravidla. Je to nedemokratické? A proč ne? – když to posuzujeme z hlediska dohledu nad obrovskou říší 1,4 miliardy lidí. Stát je v Číně považován za hlídače Expert na asijskou modernu působící (z hlediska roku 2009) na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách – Martin Jacques v rozhovoru uveřejněném v magazínu Truthdig například říká: „Myslím si, že nemůžete rozumět Číně, pokud používáte jen západních pojmů, nebo hlavně západních pojmů. Čínské dějiny se táhnou přinejmenším dva tisíce let zpátky, k vítězství dynastie Čchin a konci Období válčících států, kdy zhruba začala ustavovat své nynější hranice, přinejmenším ve východní části Číny. Takže má dvoutisíciletou historii, a je to těchto dva tisíce let historie, co definuje čínský smysl pro identitu – ideografickou řeč, konfuciánské hodnoty, velmi charakteristické pojetí rodiny, a tak dále. Takže smysl Číňanů pro to, co jsou, nepochází z období národního státu – ta trvá jen posledních sto let, což je vzhledem k čínské historii nic – ale opírá se o uplynulých dva tisíce let. A výsledkem je, že způsob, jakým Čína funguje, a také její instituce, jsou definovány touto neobyčejnou historií a pouhou rozlohou a diverzitou země. Takže … stát je v Číně oproti západním zemím velice odlišnou institucí. V zásadě je stát v Číně považován za správce, za hlídače, za ztělesnění civilizace, za civilizační stát. A z tohoto důvodu se u svého lidu těší mnohem větší autoritě, mnohem větší legitimitě než jakýkoliv stát západní, i když tato podpora není jednomyslná…“ Proto v Evropě nechápeme prvky direktivního jednání. V provincii Hubei (a v zvláště v mnohamilionovém Wu-chanu) se zpočátku vyděšení provinční úředníci snažili zamést pod koberec, že narůstá počet podivných plicních onemocnění. Provinční úředníci chtěli vypadat „tam nahoře“ dobře. Místo toho nakonec přijelo postupně několik komisí, úředníci byli seřváni, nejdůležitější z nejdůležitějších museli složit své funkce a pokorně odejít. Ale zůstal zpolitizovaný cejch, že proradní Číňané zatajovali vypuknutí epidemie, která se nakonec proměnila v pandemii. Současné směrnice z hlediska mimořádných událostí, včetně epidemií, striktně nařizují nahlásit z provincie do administrativního centra jakoukoliv abnormalitu, i když se bude na první pohled zdát nevýznamná. Význam zaslaného „signálu“ posoudí odborníci v ústředí.

Čas načtení: 2025-05-15 22:37:00

Česko - Maďarsko 6:1. Povinná výhra na MS před smutnou kulisou. Pastrňák opět zářil

PŘÍMO Z DÁNSKA | Slovy klasika: Komu tím prospějete? Pří vší úctě k hokejovému šampionátu i kvalitě všech soupeřů prostě zápas s Maďary sloužil k jedinému účelu. Odehrát ho, neztratit moc sil, dát si nějaké góly. A hlavně se nezranit! V nedůstojné kulise, před poloprázdným hledištěm, Češi vyhráli 6:1 a svými akcemi je bavil opět hlavně David Pastrňák. V pátek má národní tým volno, v sobotu se od 16.20 hodin utká s Kazachstánem.

Čas načtení: 2025-07-31 11:20:00

Vydra: Bolí mě úplně všechno. Takovou radost jsem nezažil, jsem na tým pyšný

PŘÍMO ZE ŽENEVY | Jako kapitán plní roli správného lídra. V kabině a hlavně na hřišti. Matěj Vydra (33) vstřelil v odvetě 2. předkola Ligy mistrů proti Servette důležitý gól na 2:1. Plzeň zápas v Ženevě zvládla, vyhrála 3:1 a kapitán si se svými parťáky vychutnával postupovou euforii. Bolavý, unavený, ale hlavně šťastný. „Na mužstvo jsem pyšný,“ řekl zkušený forvard několikrát během pozápasového hodnocení.

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

DOMÁCÍ KVAŠENÍ JE HLAVNĚ O RADOSTI

Se Zuzanou Ouhrabkovou ze Zkvašeno.cz o iniciační knize amerického hipíka a probouzení „vnitřního šíleného vědce“ při fermentaci   Stačila jste se už naobědvat? Stihla jsem si skočit na takový rychlooběd, kuře s rýží. Chápu, jste v jednom kole. Na gymnáziu, kde působíte jako školní psycholožka, máte přípravný týden před zahájením výuky a za chvíli vám začíná další ze série porad. Ale stejně bych si ve vašem případě představovala spíš oběd v duchu fermentariánství: třeba domácí kimčchi zajídané kváskovým chlebem a zapíjené sladovou limonádou nebo kefírem. Ano, to by bylo pěkné. Já si ale jídlo do krabiček s sebou připravuji jen výjimečně, a když už, tak ne nutně se zkvašenou zeleninou. Zkrátka se běžně stravuji v normálních restauracích. Podniky s nabídkou fermentovaných jídel a nápojů u nás chybějí? Ale ony existují, například i tady blízko školy bistro Goodlok, které se hodně zaměřuje na kvašení. A spousta podniků má dnes fermentovaná jídla jako součást širší nabídky, experimentuje s nimi například Ambiente. Současně třeba takovou kávu nevyrobíte bez fermentace, je to nedílná součást procesu, kterým v menší či větší míře prochází vždycky. Postavit ale nabídku jen na kvašených potravinách a nápojích nedává smysl, nebylo by to prostě zajímavé. Kvašením a psaním o něm se sice zabýváte ve svém volném čase, nicméně už přes deset let jste výraznou propagátorkou na zdejší „zkvašeno“ scéně. Výživa je hlavně o pestrosti, ta je klíčem ke střevní mikrobiotě s jejími pestrými funkcemi. Takže fermentované potraviny nejsou jediný správný směr, jak se stravovat. Jsou jedním – avšak velmi důležitým – dílkem mozaiky. Může za to Polsko Kdy jste se s kvašením „potkala“? A co je vůbec terminologicky správnější – kvašení, nebo fermentace? Oba výrazy jsou v pořádku a já mezi nimi volně přeskakuji, občas je proložím ještě třetím výrazem – kysání. Ale zpět k vaší otázce: může za to Polsko. Po studiích psychologie a nějakém čase stráveném v Brně jsem „utekla“ do Jeseníku. Do Polska je odtamtud kousek, takže jsem tam občas jezdila. Naprosto klíčové pro mě bylo ochutnání polského boršče v Landeku, takovém krásně omšelém lázeňském městečku. To bylo v roce 2010. Poláci jsou tímhle procesem známí? Fermentují mnohem víc než my tady, je to tím, že Polsko bylo vždycky zaměřené spíš zemědělsky a taky bylo chudší, takže tradice kvašení se tam udržela, běžně koupíte v každé zelenině třeba šťávu ze zkvašené řepy. A právě tenhle řepný kvas je základem jejich boršče – barszcz czerwony s těstovinovými „oušky“, něco jako tortellinkami. Jeho chuť mě doslova uchvátila, chutná jinak než klasický boršč, takže jsem začala na internetu pátrat, jak se připravuje. A pátrání, respektive slova fermentace a kvašení ve vyhledávači mě přivedla až ke knize amerického hipíka Sandora Katze Síla přírodní fermentace. Tahle kniha není klasická kuchařka, je to přímo iniciační text. V čem je iniciační? Spíš než kuchařka je to manifest, do jisté míry snad i anarchistický, kde se kvašení a recepty prolínají se sociologií, biologií a se spoustou poznatků z jiných kultur včetně kultury DIY, „do it yourself“, udělej si sám. Vše je propojené. Katz, brooklynský Žid, dnes šedesátník, žije v zemědělské komunitě v Jižní Karolíně. V osmdesátých letech, kdy mu byl diagnostikován AIDS, začal experimentovat s fermentací. Neznamená to, že by mu fermentované potraviny nahradily klasickou léčbu, i když léky, které jsou dnes, v té době nebyly – a Sandor Katz je tu pořád. Jeho kniha je něco jako Bible pro lidi, kteří se pouštějí do podobného kutilství, experimentování… Propadla jsem tomu taky. Začala jsem pak psát blog a založila stránky Zkvašeno.cz, to bylo někdy v roce 2012. A Katzovu knihu jsem přeložila do češtiny, vyšla tady poprvé před osmi lety. Jak si vysvětlujete v posledních letech strmě stoupající zájem o fermentované potraviny? Může za to právě Sandor Katz, který učí lidi nebát se v naší sterilní době mikrobů, v tom spočívá jeho anarchie, vzpoura proti průmyslově vyráběným potravinám a důraz na lokálnost, jednoduchost. Zpočátku jeho kniha oslovila americkou alternativní scénu, později se toho chytly špičkové osobnosti gastroscény jako hvězdný šéfkuchař René Redzepi, majitel slavné dánské restaurace Noma. A ta vlna vyšší gastronomie, zároveň v uvolněnější formě s důrazem na udržitelnost, lokálnost a nové chutě, se pak rozjela tak, že dnes je z fermentování trend. Co kvašení přináší vám? Dává prostor mému vnitřnímu šílenému vědci, jak s oblibou říkám. Člověk neustále rozvíjí svoje znalosti o tom, jak funguje lidské tělo, jaká je role bakterií v něm. Recepty jsou v tomhle případě jen návodem, nemusíte se jimi řídit, kvašení je o experimentování, kdy nevíte, jak to dopadne, zároveň o jednoduchosti, kdy při mléčném kvašení stačí nakrájet zeleninu, prosolit, zamezit přístupu vzduchu a počkat, co z toho vyjde. Jde taky o tvořivost a hravost, kdy vyzkoušet se dá ledacos, je to i o hledání dalších cest a při dnešních možnostech internetu hodně o nahlédnutí do celého světa. Člověk se tak může posouvat pořád kupředu a u toho si vyjít do luk a hájů. Jako teď v druhé půlce srpna na našem workshopu Bublatorium na Kuksu – jednoduše nasbírat plody a nechat je zkvasit. Co konkrétně jste na Bublatoriu kvasili? Všechno, čeho je teď ve vrcholné sezoně spousta: špendlíky, hrušky, přidávali jsme k tomu byliny z okolí Kuksu… A kvasili jsme také to, co lidé přinesli – rajčata, cukety, holubinky se zelím, ty vyšly velmi dobře. Nebo máčená jablka, kdy se spadaná kyselá jablka ve dvouprocentním slaném nálevu doplní rozvařenými bezinkami, zázvorem, česnekem a pelyňkem černobýlem. S receptem přišla polská kolegyně Magda Jotes, takto se jablka kvasí v Polsku a na Ukrajině. Tu chuť neumím k ničemu přirovnat, ale věřte, že máčená jablka jsou výborná. Ostatně celý workshop byl přímo umělecký projekt, byli jsme tam jako umělecká rezidence multižánrového festivalu a lidem se to hodně líbilo. Radost z experimentování a tvoření je určitě skvělá, ale nezanedbatelný je asi hlavně zdravotní přínos kvašených potravin. V čem? Především v tom, že jíte pestřeji a ve větší míře zeleninu, ovoce, obiloviny, luštěniny, semínka, ořechy, houby, případně mořské řasy, tělu dodáváte více vlákniny do vaší mikroflóry. Běžný středoevropský člověk sní okolo 10–12 gramů vlákniny denně, ideálních je však 30 gramů. Dost často se také skloňují „přátelské bakterie“, což je ovšem téma na přednášku, protože tak jednoduché to není. Ne všechny jsou přátelské, většina je dokonce patogenní, naštěstí většina bakterií zhyne v žaludku v trávicích kyselinách, to je první síto pro mikroorganismy, jež se do těla dostanou zvenčí. Ty, co přežijí žaludek, nemusejí přežít dvanácterník. Zároveň jsou mikrobi důležití pro lidskou imunitu, jsou součástí mikroflóry tlustého střeva každého člověka. Takže ano, dostávejme do těla skutečné jídlo, není potřeba, aby to byla „probiotika“, jak na nás útočí reklama. Důležité je už od dětství neizolovat se od bakterií kolem nás – počínaje domácím mazlíčkem, šťouráním se v půdě na zahrádce či zakousnutím se do spadlého jablka ze stromu, aniž ho běžíme okamžitě opláchnout. Takže vás i trochu dráždí současná glorifikace kvašení coby něčeho zázračně zdravého? Přesně tak, jakmile se začne o něčem říkat, že je lékem na všechny neduhy, pak je to hlavně marketingová linka. V tu chvíli jsem ostražitá. Ano, kvašené potraviny jsou prokazatelně zdravé, a pokud máte zdravotní problémy, mohou vám udělat dobře. Ale třeba taky ne. S Vláďou Sojkou, se kterým píšeme blog Zkvašeno.cz a společně jsme vydali kuchařku, se snažíme téhle lince vyhnout. Klademe důraz na to, že zkvašené potraviny jsou především chutné a jejich tvorba a konzumace má přinášet radost, že jsem účastníkem skvělého procesu, kdy něco nakrájíte, vložíte do sklenice a ono se to promění v něco mnohem zajímavějšího. Včetně radosti z toho, že spolupracuji s ekosystémem, že se učím porozumět určitému rytmu. Jen proto, že se někde píše o tom, že kimčchi je nejzdravější jídlo na světě, nemám za povinnost ho sníst půl kila denně, i když mi třeba nechutná, protože mi smrdí po rybách, je pálivé a je v něm moc česneku. Na to jsem neměla odvahu Kvašení se týká všech kultur, národů, v podstatě celého světa a sahá hlavně do historie, kdy generace našich předků dokázaly využít každou věc z přírody a zároveň ji uchovat. Daří se nacházet nové a inovativní postupy? Ano, inovace jsou poměrně intenzivní – díky propojenosti internetem je mnohem snazší se dostat k tomu, jak Japonci kvasí to a to nebo co dělají Inuité s rybami, a vyzkoušet to ve zdejších podmínkách. Může se tak podařit nacházet nové, neotřelé chutě. V okamžiku, kdy se naučíte pracovat s kropidlákem rýžovým, tedy s plísní Aspergillus oryzae, která se používá v Asii k fermentaci sójových bobů pro výrobu sójové omáčky a miso a k výrobě saké, můžete to vyzkoušet na čemkoli, co vás napadne. A když se to nepovede, zkrátka to vyhodíte na kompost. Současně ale pořád jde o práci s „živým prostředím“, kdy předvídatelnost mikrobiálních aktivit nemusí být stoprocentní. Mikrobi jsou mikrobi, dělají to, k čemu jsou uzpůsobeni. Chtějí se rozmnožit a bránit si svoje zdroje potravy. Že v rámci této činnosti produkují alkohol, kyselinu nebo třeba penicilin, to se prostě děje. Poté co Louis Pasteur prokázal, že nemoci, hniloba a záněty jsou způsobeny živými mikroorganismy, začala se věda věnovat převážně tomu, čím nám škodí. Zároveň se ukázalo, že jsou základní podmínkou toho, aby vůbec fungoval život, aby se rozkládala odumřelá hmota na humus. Sandor Katz mimo jiné říká, že kvašení, které využíváme pro výrobu potravin, je pouhou „manipulací se smrtí“, kdy tvořením něčeho jedlého za pomoci soli a zamezení přístupu vzduchu jen oddalujeme moment, kdy se surovina přemění v humus. Kvasit jde téměř všechno. Co nejde zkvasit? Jakmile máme organickou hmotu, jde zpracovat mikrobiálně, nicméně byly už objeveny bakterie, mutantní enzymy, které se živí plasty. Někde se kvasilo méně, někde více, čím to bylo dáno? Základem kvašení je sůl a obchod se solí je součástí evropské civilizace – po jantarové stezce se nedopravoval jen jantar, ale sůl z Hallstattu nebo z polských solných dolů. Jde o to, že potraviny se neuchovávaly jen kvašením, konzervovalo se i jinými způsoby, třeba zaléváním do sádla, ale také se sušilo, zavařovalo, udilo… V českých zemích se kvasilo hlavně zelí, okurky, mléko a sýry, samozřejmě používal se chlebový kvásek a kvasilo se pivo a další alkohol. Tradice kvašení je hlavně na východ od nás, v Polsku, na Ukrajině, v Pobaltí, Rusku, ale taky na Balkáně nebo ve Středomoří. Mistry ve fermentování jsou  pak bez diskuse země jako Čína, Korea a Japonsko.  V severských zemích se kvasily a kvasí také ryby. Ano, včetně slavného surströmmingu, to jsou fermentovaní, v podstatě shnilí sledi. Pokrm pro silné povahy. Já jsem zatím vyzkoušela jen rybí omáčku, na zásaditě fermentované ryby jsem neměla dosud odvahu, stejně tak na fermentované půlené ovčí hlavy, oceňovanou islandskou pochoutku. Vy fermentujete třeba i ajvar. Proč? Jednoduše proto, že ho nemusím zavařovat. Se zavařováním je moc práce, takže také třeba místo zavařených okurek dělám kvašené okurky. Ne ty klasické, velké „máčáky“, které jsou příliš měkké, ale malé rychlokvašky, které zůstanou báječně křupavé. Stačí je dát do skleniček, přidat trochu koření a sůl a zalít vodou. Já jsem se vydala cestou jen jedné suroviny, na podzim naložím dvacet kilo zelí, abych ho měla v únoru takříkajíc plné zuby. Co byste mi poradila, abych kvašení vzala na milost? Zkuste jiné chutě. Do zelí přidejte třeba mrkev a ptačí jeřabiny, ty „nejedlé“, jsou zajímavé. Jejich trpkost mikrobi rozloží, ale chuť tam zůstane. Dobrou službu udělají také pevnější světlé houby, holubinky nebo růžovky. Dostanete tam pátou chuť, umami, takže primárně to bude kysané zelí, ale bude o ni bohatší, výraznější. Také je možné naplnit zelím papriky, sladké nebo trochu pálivé, kdy se zelí smíchá se solí a česnekem, papriky s ním se vloží do sklenic a volný prostor se ještě „vycpe“ zelím. Těch variant je nesčetně. A není nutné toho dělat dvacet kilo. Změna paradigmatu Společnost se dnes kvůli jídlu hodně drolí a každý výživový směr je svými stoupenci až urputně obhajován. Kvašení to nejspíš taky postihlo. Ano, už jsme o tom mluvily, fermentace je v současnosti prezentována jako něco, co vám zaručí šťastný, věčný a zdravý život a odstraní klidně i nadměrnou kučeravost vlasů, pokud tomu uvěříte. Bohužel to tak ještě chvíli bude, než jej vystřídá jiný trend, ke kterému se bude vzhlížet. Zároveň je biochemie zabývající se mikroorganismy v souvislosti s lidským tělem obrovsky zajímavý vědní obor. A jsem přesvědčená, že je to obor, který ve svém vývoji bude měnit v této souvislosti paradigmata například o lidské psychice, protože mikrobiom v trávicím traktu je propojen také s mozkem. Každopádně je asi dobře, že se lidé zajímají o původ potravin, snaží se jíst zdravě, o jídle přemýšlejí. To je určitě v pořádku. Na druhou stranu se stává, že se za tím mnohdy skrývá určitá nejistota, kdy skrze jídlo chce člověk získat iluzi kontroly – když budu jíst tohle a tohle, budu zdravý. Pokud jídlo provází úzkost z toho, že něco dělám špatně, že selhávám, a upínám se ze všech sil ke zdravé stravě, tak to nefunguje. Ostatně ortorexie je zařazena obdobně jako anorexie mezi psychická onemocnění související s příjmem potravy. Hranice mezi rozhodnutím jíst zdravě, vyhnout se průmyslově zpracovaným potravinám a posedlostí zdravou stravou může být v době, kdy jsme zavaleni reklamami a „zaručenými“ návody na internetu, velmi tenká. Proto jsme na našem blogu odolali pokušení psát výživová doporučení. Co vám nyní kvasí doma? Zrovna teď jen kombucha a taky kukuřice, takové ty malé křupavé klasy. Asi bych to na sebe neměla prozrazovat, ale byl to polní pych na Kuksu, pár jsem si jich tam utrhla.    Zdroj:Respekt

Čas načtení: 2026-03-16 11:22:12

Nejlepší česká kasina pro automaty s vysokou volatilitou

Nejlepší česká kasina pro automaty s vysokou volatilitou redakce Po, 03/16/2026 - 11:22 Zábava Klíčová slova: Gametwist Casina Luckybet Casina Drake Casina 888 Casina Satoshi Hero Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Pro koho jsou automaty s vysokou volatilitou a co od nich čekat High-volatility sloty sedí lidem, kteří nehrají kvůli drobným výhrám co páté zatočení. Tady se klidně točí dlouho bez pořádné trefy, a pak se to v jedné bonusovce zlomí. Někdy příjemně. Někdy ne. Taková je dohoda. Kdo má rád kontrolu, tomu pomůže pár věcí, co zní banálně, ale v praxi zachraňují peněženku i náladu: Rozpočet na seanci má být číslo, ne přání. Nastavit ho, držet ho, odejít. Bankroll na vysokou volatilitu není pár desítek spinů. Lepší je počítat minimálně se 150 až 300 základními sázkami, jinak se hra často rozhodne za vás. Funkce typu buy feature umí urychlit cestu do bonusu. Umí také urychlit konec rozpočtu. Kdo ji používá, měl by to brát jako extra riziko, ne jako "chytřejší" hraní. A jedna otázka na rovinu: vadí dlouhé sucho? Pokud ano, není ostuda jít do střední volatility. Ne každý chce sedět u slotu jako u seriálu, kde se nejlepší díl schovává až na konec sezony.   Než začneme porovnávat kasina: podle čeho je férově hodnotit U vysoké volatility rozhoduje víc než jen logo a počet her na domovské stránce. V dobrém kasinu se pozná hlavně to, jak snadno se dá najít správný typ slotu a jak se s ním dá normálně fungovat. Vyhledávání a filtry: Když je v nabídce stovky až tisíce her, bez filtrů je to klikání naslepo. Užitečné jsou štítky podle výrobce, tématu, funkce (kaskády, multiplikátory, respiny, bonusové hry), případně přímo označení volatility. Ne všude to umí, ale když ano, šetří to čas i nervy. Volatilita není RTP: RTP říká průměr, volatilita říká průběh. Slot může mít slušné RTP a přitom dlouho nic neplatit, protože větší výhra se schovává do bonusovky. Kdo čeká plynulé drobné výhry, ten se u high volatility často akorát naštve. Bonusy a jejich použitelnost: Bonus je fajn jen tehdy, když se dá rozumně dohrát. U vysoké volatility jsou praktické hlavně free spiny, protože umožní osahat tempo hry bez tlaku. U vkladových bonusů se vyplatí dívat na limity sázek a čas, protože volatilní slot se někdy "rozjíždí" pomalu. Vklady, výběry, měny: Tady je to prosté. Vklad je snadný skoro všude, důležitější je, aby výběr fungoval normálně. A taky měna, někde se hraje pohodlně v korunách, jinde se pracuje s eur nebo dolary, někde se přidá krypto. Každé řešení má svoje, jen je dobré vědět předem, co z toho plyne. Mobilní hraní a podpora: Volatilní sloty se často točí po cestě nebo po kouskách. Mobilní verze má být čitelná, rychlá, bez zbytečného kličkování v menu. Když se něco pokazí, podpora má řešit problém, ne posílat hráče do nekonečného kolečka pravidel. U vysoké volatility se chyby kasina projeví rychle. Když je hledání her otravné, podmínky bonusu nečitelné nebo výběr vypadá jako boj s formulářem z roku 2008, člověk se začne soustředit na všechno možné, jen ne na hru. A to je škoda, protože high volatility je sama o sobě dost náročná disciplína. Dobré kasino nechá hráče točit v klidu. Špatné ho unaví ještě dřív, než se vůbec ukáže první bonusovka.   Jak poznat vysokou volatilitu, když ji kasino přímo neoznačuje Ne každé lobby umí sloty seřadit podle volatility. V takovém případě napoví maximální výhra (často stovky až tisíce násobků sázky), to, jestli se největší payout schovává do bonusovek, a také „hit frequency“, pokud ji výrobce uvádí. Nejrychlejší test je demo režim: pár desítek spinů ukáže, jestli hra platí často, nebo spíš mlčí. High-Volatility automaty v Luckybet Casino dnes V nabídce Luckybet Casina se dá najít docela český mix, a to je pro část hráčů příjemná změna. Projekt se v českém prostoru rozjel kolem roku 2021 a staví hodně na domácích studiích. V praxi to znamená, že se tu netočí jen "globální" hity, ale i hry, které znají lidi z kamenných heren, jen v online kabátu. Pro high volatility je důležité, že nabídka není jen o starých třešních a sedmičkách. V katalogu se objevují mechaniky, které umí dělat velké skoky, multiplikátory, kaskády, různé respin režimy a bonusová kola. Často jde o hry, které dlouho šetří a pak vyplatí víc v jedné chvíli, přesně ten typ dynamiky, kvůli kterému se vysoká volatilita vůbec hraje. Uvítání se tu běžně točí kolem 200 % k prvnímu vkladu, občas se mluví i o vyšších částkách v rámci promo akcí. Kdo chce hrát opatrně, může bonus brát jako startovací polštář, ne jako důvod zvyšovat sázky. V korunách to celé působí přirozeněji, a člověk nemá pocit, že ještě navíc hraje proti kurzu.   High-Volatility automaty v Drake Casino dnes U Drake Casina se často zmiňuje start kolem roku 2012 a celkově to působí jako klasické online kasino, které má rádo promo akce a turnaje. Pro někoho plus, pro někoho šum, záleží, co hledá. Na vysokou volatilitu tu sedí hlavně kombinace slotů a soutěží. Kdo točí drsnější automaty, často stejně sleduje dlouhodobější výsledek, ne jednu šťastnou minutu. Turnajový formát do toho zapadá, protože i když jeden slot "mlčí", pořád se dá hrát strategicky, třeba rozdělit si bankroll, měnit hry, hlídat tempo. V nabídce bývá i live casino a stolní klasiky, takže když zrovna sloty nemají den, dá se přepnout do jiného režimu. A to je někdy nejlepší obrana proti tomu, aby člověk zbytečně honil bonusovku jen proto, že už do ní investoval "příliš mnoho".   High-Volatility automaty v 888 Casino dnes V případě 888 Casina se často připomíná rok 1997, a ano, je to znát na rozsahu i na celkovém zázemí. Na stránkách se uvádí přes 2 000 her, což je přesně ten typ katalogu, kde se high volatility nehledá pět minut, ale taky se v tom dá snadno utopit, když se kliká bez filtru. Pro hráče vysoké volatility je výhoda hlavně v šířce. Jeden večer může být nálada na tvrdší Megaways styl, další den na slot, který vyplácí zřídka, ale když už, tak to stojí za to. V tak velké nabídce se dá najít i víc verzí podobných mechanik, takže kdo má oblíbený typ bonusovky, často si vybere bez kompromisů. Bonusové nabídky se podle země a období mění, obvykle jde o kombinaci vkladového bonusu a free spinů. U high volatility dávají smysl hlavně free spiny, protože se s nimi dá otestovat tempo slotu bez toho, aby se hned sahalo hluboko do rozpočtu. A když se hra chová otravně, aspoň to člověk zjistí levně.   High-Volatility automaty v Satoshi Hero dnes Se Satoshi Hero se obvykle spojuje start v roce 2017 a pozdější rozšíření do plnohodnotného kasina. Z praktického hlediska je nejdůležitější jedno, nabídka her bývá obrovská, často se mluví o číslech v řádu sedmi tisíc titulů. To už je prostředí, kde si každý typ volatility najde své publikum. Pro vysokou volatilitu je tohle dobré místo hlavně kvůli rozmanitosti. Když se jeden styl omrzí, dá se přepnout na jiný bez pocitu, že se pořád hraje stejná hra v jiné grafice. Kaskády, multiplikátory, bonusové režimy, občas i funkce, které zrychlují cestu k bonusu, tohle všechno se v tak velkém katalogu objevuje běžně. Specifická je i platební stránka, často se tu pracuje s kryptem a vedle toho i s běžnými metodami. Někdo to miluje, někdo to nechce řešit. Každopádně pro high volatility platí stejné pravidlo jako všude jinde, když se hraje riskantně, je lepší mít rozpočet pod kontrolou, protože hra ho kontrolovat nebude.   High-Volatility automaty v Gametwist Casino dnes U Gametwist Casina je potřeba říct jednu věc hned, hraje se na virtuální měnu. Žádné reálné výběry, žádná peněženka, jen Twists. Pro část lidí ztráta času. Pro jiné ideální trénink, hlavně když chce člověk pochopit, jak se vysoká volatilita chová, aniž by mu u toho mizely peníze z účtu. V nabídce se uvádí stovky titulů a často se zmiňují klasiky, které znají hráči dlouho, třeba Book of Ra Deluxe nebo Sizzling Hot Deluxe. Tyhle hry umí být volatilní po staru. Dlouho nic, pak free spiny, a najednou se aspoň něco děje. Kdo čeká moderní bonusové show v každé druhé hře, ten tu bude působit netrpělivě, ale jako učebnice tempa to funguje překvapivě dobře. Denní bonusy ve virtuální měně umožní zkoušet různé sázky a různé sloty bez stresu. Když se člověk přistihne, že jen bezmyšlenkovitě točí, stačí zavřít okno. A to je někdy ta nejzdravější funkce.   Verdikt Vysoká volatilita je pro lidi, kteří mají rádi napětí a zároveň snesou dlouhé ticho. Kdo chce české prostředí a koruny, tomu bude sedět spíš Luckybet Casino v běžném provozu. Kdo chce velký katalog a dlouhou historii značky, často skončí u 888 Casina dnes. Drake Casino může dávat smysl hráčům, kteří se rádi motají kolem turnajů a promo akcí, Satoshi Hero zas těm, kteří chtějí vybírat z tisíců her a klidně řešit i krypto. Gametwist Casino se hodí na trénink, když je cílem zvyknout si na tempo high volatility bez reálných následků. Přidat komentář Zdroj foto Roulette Gambling Game Bank - Free photo on Pixabay Vysoká volatilita sedí hráčům, kteří mají rádi napětí a nevadí jim počkat si na větší trefu. Výhry tu chodí méně často, ale když přijdou, mívají váhu. V tomhle výběru jsou různé typy kasin, od českého Luckybet Casina (start 2021, stovky slotů, uvítání kolem 200 %), přes prověřené 888 Casino (funguje od roku 1997 a uvádí přes 2 000 her), až po Satoshi Hero s nabídkou v řádu tisíců titulů a Gametwist, kde se dá tempo high volatility vyzkoušet na virtuální měnu. Text obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2022-01-22 12:59:00

František Kalenda: Česko je nádherná země, ale místní klid může člověka někdy trochu ukolébat

Má slabost pro záhady a jejich řešení, zajímá ho historie a středověk jej přitahoval od dětských let. A právě do tohoto období zasazuje děje svých knižních příběhů. Na svém kontě má František Kalenda šest knih, a právě připravuje dva romány – jeden pro děti a druhý pro dospělé čtenáře. Psaní jej baví od dětství a k tomu je také velkým čtenářem.      „Psaní je pro mě celoživotní vášeň a nutnost,“ řekl jste v jednom rozhovoru a také jste přiznal, že jste psal odjakživa. Pamatuje si své první dětské „dílko“? Co to bylo? Co vás ještě v dětství bavilo a jaký jste byl kluk? Pamatuju, samozřejmě, že ano! Bylo mi nějakých jedenáct, dvanáct, když jsem strávil celé léto na chatě tím, že jsem na lavičce pod lípou popisoval jeden sešit za druhým. Dohromady možná dvě stě stran. Bylo to fantasy, nepokrytě vykrádající mého milovaného Tolkiena, takže se všemi elfy, trpaslíky a podobně. Takže jak je asi evidentní, bavilo mě v dětství psát. A číst, přečetl jsem všechno, co se dalo sehnat, od dobrodružných klasik od Karla Maye nebo Foglara až po romantické eposy Henryka Sienkiewicze. Nejspíš jsem se hlavně snažil utíkat z našeho světa, protože jsem byl malý, tělnatý a stydlivý kluk, který neměl mezi dětmi svého věku skoro žádné kamarády. Spíš mezi dospělými, a hlavně mezi těmi literárními postavami.   Proč jste si vybral studium na Fakultě humanitních studií UK, kde jste vystudoval humanitní vzdělanost a obecnou antropologii? Bylo to i tím, že vás vždycky zajímala historie? Určitě, do příběhů z historie, a hlavně ze středověku jsem byl zamilovaný odmalička. A na naší FHS se mi líbilo, že mi dovolí věnovat se i dalším zajímavým oborům, jako je sociologie, psychologie nebo právě antropologie. Takže mě lákala ta pestrost a taky jsem se nesmírně těšil na některé doslova legendární vyučující, jako byl pan profesor Sokol nebo můj pozdější školitel Martin C. Putna.   Během studií jste hodně pobýval na stážích v zahraničí v Anglii a v Brazílii. Co vám tyto pobyty daly? Hlavně rozhled. Měl jsem příležitost se seznámit s lidmi z celého světa, s jejich vlastními problémy a pohledy na život, prohlídnout si zblízka způsob, jakým fungují úplně jiné společnosti. To bylo nesmírně obohacující, protože Česko je sice nádherná a třeba oproti Brazílii velmi poklidná země, ale mám pocit, že ten místní klid může člověka někdy trochu ukolébat.   Působíte jako expert na Latinskou Ameriku. Spolupracujete také s Deníkem N, Forum 24 nebo ČRo Plus. Proč právě tato oblast? Do Latinské Ameriky, a především právě do Brazílie jsem se zamiloval už na první cestě v roce 2013. Je to oblast v tolika ohledech neuvěřitelně rozdílná od Česka, všechny prožitky a zkušenosti jsou v ní mnohem intenzivnější, což samozřejmě není vždycky dobře, jako například v případě nesrovnatelně rozšířenější kriminality. Ale miluju portugalštinu a španělštinu, miluju latinskoamerické spisovatele, hudebníky a umělce vůbec. A taky jsem měl vždycky slabost pro baroko, které je v Latinské Americe ještě o něco barevnější a dramatičtější, tak to jsou asi ty počáteční důvody mého okouzlení.   V roce 2011 jste debutoval historickým románem Despota, který se odehrává ve středověkém Řecku. Další román Ordál nás zavádí do středověké Transylvánie. Dětem jste věnoval román Pes, kocour a sirotek a vypráví o putování této podivuhodné trojice ze středověkých Čech skoro až na konec světa. Proč právě středověk? Čím vás toto období tak fascinuje, že se děje vašich knih v něm odehrávají? Jak už jsem naznačil, středověk mě přitahoval od dětských let. Nejdřív v tom bylo asi takové to typické klukovské nadšení pro odvážné rytíře, pak mě ale začaly fascinovat příběhy i všech možných dalších skupin, od mnichů až po kupce nebo právě pronásledované židy. Dnes mě středověk fascinuje hlavně tím, jak byla mentalita tehdejších lidí od té naší zároveň tolik vzdálená, a přesto v mnoha ohledech velmi podobná.   V letech 2016 až 2019 jste vydal trilogii Detektivní příběhy z doby Karla IV. (Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král a Šarlatové zmije) s „medikusem“ Siegfriedem z Wölfelsdorfu, jeho židovskou schovankou Rivkou neboli Klárkou a nevypočitatelným anglickým žoldákem Gabrielem z Yorku. Proč právě doba největšího českého panovníka a detektivní žánr? Detektivně laděné byly i moje předchozí příběhy, protože mám slabost pro záhady a jejich řešení, navíc jsem sám vždycky hrozně rád četl o vraždách a politických intrikách, ať už to bylo v historických románech nebo v kronikách popisujících skutečné události. No a období Karla IV. je samozřejmě neuvěřitelně vděčná doba, kdy jsme byli pro jednou tak trochu ve středu světa, kdy byla Praha centrem nejmocnější západokřesťanské říše, a kdy se tu setkávali lidé i myšlenky z celého světa.   Připravujete nový příběh? Píše se vám lépe pro dospělé nebo pro děti?  Připravuji dokonce hned dva – jeden pro dospělé a jeden právě pro o něco mladší publikum, který je inspirovaný starověkou řeckou mytologií. Takže pro jednou nepůjde o středověk. Psaní pro mladší čtenáře mě každopádně baví ještě o něco víc, protože mě u toho těší vidina, že z té knížky budu třeba zase jednou číst v nějaké škole, jako jsem to dělal u Psa, kocoura a sirotka. Asi nic mi nedělalo větší radost než právě číst pro děti a s dětmi.   Od dětství jste rád četl, jak jste někde přiznal, jako kluk jste měl rád Pána prstenů. A co rád čtěte dnes?   Fantasy už mě dnes moc nebaví, i když dodnes nedám dopustit nejen na Tolkiena, ale i na Zaklínače od Sapkowského nebo na úplně všechny knížky od Neila Gaimana. A nebude to asi moc originální, ale v posledních letech čtu ze všeho nejradši historické romány a detektivky. Třeba cokoli od Kena Folleta nebo Olgy Tokarczukové. Baví mě taky latinskoameričtí autoři, z nichž spousta byla přeložena do češtiny, třeba Mario Vargas Llosa píše neuvěřitelně čtivě.   Jak to máte s odpočinkem? Jak trávíte chvíle volna? Jelikož se psaním knížek primárně neživím, tak často právě tím, že buď píšu, nebo aspoň sbírám nějaké materiály a vymýšlím různé příběhové kličky. Pak se snažím co nejvíc číst a snad úplně nejradši v poslední době „čtu ušima“ – tedy poslouchám audioknihy a jsem taky obrovským fanouškem různých podcastů, například podcastu historiků Michala Stehlíka a Martina Gromana Přepište dějiny. A pokud to jen trochu jde, trávím co nejvíc času někde v přírodě. Na procházkách, projížďkách, výletech… Když jsem byl při prvním „lockdownu“ zavřený uvnitř betonového města, uvědomil jsem si, jak strašně moc mi příroda chybí. Nedokázal bych bez ní žít.   František Kalenda se narodil se 5. února 1990 v Praze. Vystudoval Fakultu humanitních studií UK v Praze (Bc. humanitní vzdělanost, Ph.D. obecná antropologie). Napsal knihy Despota, Ordál, Pes, kocour a sirotek, Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král, Šarlatové zmije. Učí na vysoké škole a pracuje jako redaktor v nakladatelství Bourdon.

Čas načtení: 2024-02-20 09:09:21

Asistenční systémy jsou často tak trochu k ničemu. Řidiči by stále měli spoléhat hlavně sami na sebe

Všechna moderní auta jsou prošpikována armádou různých asistentů. Některé nám mají zpříjemnit cestování, jiné mají chránit posádku, ale i okolí auta. Je ale potřeba pamatovat na to, že ani ty nejlepší bezpečnostní asistenty nefungují vždy bez problémů. A v žádném případě se na ně nemůžeme spoléhat. A dokazuje to i nejnovější test americké Asociace pro bezpečnou … Asistenční systémy jsou často tak trochu k ničemu. Řidiči by stále měli spoléhat hlavně sami na sebe Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-04-23 06:00:01

Služba vlasti za komunistů očima pamětníka: Ožralý velitel a buzerace mezi důstojníky

Nástup na socialistickou vojnu si pan Jaroslav Lukeš o dva roky odložil z důvodu neúspěšného studia. Povolávací rozkaz zněl jasně – Hranice na Moravě VÚ 6310. „Jela nás tam z Brna fůra, celý vlak. Zajímavé bylo, že po příjezdu na nádraží dorazil i druhý vlak ze Slovenska. Takže do jednoho ročníku narukovala polovina Brňáků a polovina Slováků,“ usmíval se při vzpomínce na první dojmy. Následoval přijímač a rozdělení do čet, kterým se říkalo baterie. „V horních kasárnách v Hranicích sídlili oficiálně dělostřelci. Útvar se skládal z baterie technické, dopravní a velitelské. Byl jsem zařazen do spojovací čety k radiodálnopisu.“ Služba vlasti za komunistů: Vystřízlivělý zběh podepíral svou ozbrojenou eskortu, vzpomíná pamětník Číst více Buzerace hlavně mezi důstojníky Zaměstnáním byl výcvik morseovky a psaní na stroji. „Mezi vrcholné výkony patřilo přepsat morseovku ze sluchátek do stroje. Což nebylo tak těžké zvládnout a za čas se z nás stala skupinka tarokářů, scházejících se ve výstrojním skladu s předstíraným spěchem po buzeráku. Každého, kdo nespěchal, čekalo nepříjemné vysvětlování proč,“ vzpomínal pan Lukeš. Spojaři tahali cívky s telefonním kabelem, radisté měli své stanice v kačenách (Tatra 805). „A my ve skříňových vétřieskách. Bolavým místem byl dálnopis Dalibor ze zbrojovky Brno, nesnášel totiž otřesy způsobené jízdou. Samozřejmě že jako bažanty nás honili dělat rajóny, ale buzeraci si vybavuji hlavně mezi důstojníky shora dolů. Spojovací náčelník major Kozák neměl žádné vzdělání a s oblibou buzeroval našeho velitele čety nadporučíka, který měl maturitu. Hlavně když měl v něčem pravdu.“ Pan Lukeš vzpomínal, že v kasárnách neustále pracovali vojáci silničního praporu, tzv. pétépáci, na rozšiřování prostor pro garážování vozidel, právě tam byla veškerá vojenská technika. „Náš první bojový poplach dopadl katastrofálně. Hlavně mezi řidiči prvního ročníku, když nenechali dostatečně natlakovat nádrže vzduchových brzd a nabourali do tělocvičny naproti garážím.“ Rvačka se šoférem Na závěr prvního ročníku absolvoval pan Lukeš poddůstojnickou školu a druhým rokem ho určili za velitele vozu. „Jako šoféra jsem měl kluka z jižní Moravy, vážil šedesát kilo a v civilu dělal řeckořímský zápas. U linkařů byl jeden stokilový Slovák, Juraj Mačica, chytili ho u milenky v Ostravě a za nedovolené opuštění útvaru dostal od prokurátora tři měsíce v Sabinově. Tam byl trestný vojenský útvar, kde delikventy honili od rána do večera. Když se vrátil, měl asi o dvacet kilo méně. To ale brzo dohnal a stal se nedůtklivým, hned se chtěl prát. Jednou se dostal do sporu s mým šoférem. Ten mu to vymlouval, říkal, že mu nechce ublížit. Přesto se strhla rvačka, při které Mačica lítal vzduchem jako hadrová panenka. Nakonec si podali ruce, proti bývalému zápasníkovi neměl šanci.“ Tohle jsou bakterie, které chrání naše srdce. Máte je také? Číst více Poplach dopadl katastrofálně Každá baterie měla svůj klubový koutek s televizí a barpultem, kde si každý ve svém volnu mohl koupit lahváče. „Nikdy tam nebylo plno, vojáci moc peněz neměli. Důstojníci tam nechodili vůbec, ti si mohli pivo fasovat v proviantním skladu. Vím to od kamaráda, který tam byl zaměstnán jako písař. Náš velitel baterie byl skoro denně pod parou,“ vysvětloval pan Lukeš. Zajímavý byl z jeho pohledu i odchod mazáků do civilu, kdy se ztrácely části výstroje, hlavně košile a plynové masky. Jednou nastala situace přímo komická. „Velitelství útvaru se rozhodlo procvičit nás při poplachu, vyhlásilo jej za noc třikrát, při třetím už se nikomu nechtělo nastoupit na buzerák. Ale co čert nechtěl, přišel čtvrtý poplach, tentokrát z vyšších míst. Lampasáci chodili po cimrách a prosili, abychom šli, že je to shora. Bylo to i s výjezdem na Libavou, dopadlo to katastrofálně.“ Příjemné vzpomínky má pan Lukeš na povinné střelby. Měl totiž velké štěstí. „U radistů byl jeden železničář ze Senice, výborný střelec ze samopalu. Jezdili jsme na střelnici do Drahotuší. A tam on potrefoval všechny naše terče, takže jsme měli vynikající hodnocení.“ Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme. Pokud připojíte fotky, taktéž je k článku rádi přidáme. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Sežere vás pes, když zemřete? Tady jsou nepříjemná fakta.

Čas načtení: 2024-05-29 13:14:39

Mnoho řidičů nezná tento druh parkování. Problémy dělají hlavně rodiče dětí

Pusu a jeď. Tak se dá přeložit krátkodobý druh parkování označený jako K+R (Kiss and Ride), který je používán hlavně u škol. Řidiči ale jeho pravidla neznají, nebo záměrně ignorují. Přitom jsou naprosto jednoduchá. Důvodem pro zřízení těchto míst bylo vytvoření bezpečného krátkodobého parkování v těch lokalitách, kde je zvýšený pohyb jak aut, tak hlavně lidí, […]

Čas načtení: 2020-04-09 20:51:00

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma. Dobrovolně jsme se do omezeného režimu s čtyřletým synem totiž uchýlili už v pátek 13. 3. (celostátní omezení pohybu pak přišlo od 16. 3). Obvykle na pátky třináctého zrovna nevěřím. Ovšem tenhle březnový přinesl opravdu hodně nového. A tak se chci ohlédnout, co to vlastně všechno v mém (potažmo našem – rodinném) případě je a bylo... Jakožto těhotná (šestý měsíc) matka malého dítěte kloubící dohromady tři různé pracovní úvazky jsem v úterý 10. března v sedm ráno po cestě do práce pociťovala těžký tik v pravém oku. Bylo toho na mě v poslední době příliš. Středeční uzavření škol přineslo skutečnost, že dvě z mých pracovních aktivit odpadly. Asi se tudíž nelze divit, že prvotní dojem byla úleva. Tolik restů a najednou tolik času je udělat, výhled na cca dva týdny volna, jak nám řekli ve škole... Takže v naší „počáteční fázi“ hrály hlavní roli trio relax, zahrada a domácnost. „Čistka“ ve skříních, (konečně) nalezení a vyprání těhotenského oblečení pro další měsíce, umytá okna, poryté, připravené záhony, setí semínek... Do toho krásné počasí a hry s naším drahým čtyřleťákem. Konečně na něj mám čas! Užívám si ho, jak můžu, než se narodí očekávané miminko a změní nám celý rodinný chod a systém... Volám starším členům rodiny, správně sluníčkově s nimi rozprávím... Zároveň občas komunikace stran třetí pracovní aktivity, zejména rušení schůzek s klienty. Dobrá nálada a pohoda. Nebudu přece kvůli nějakému viru ztrácet optimismus. Detaily jako nákupy potravin online se dají dobře zvládnout. V hovorech s kamarádkami jsem veselá. Předěl přichází v podobě ohlášení největšího mediálního packala všech dob, tehdy vedoucího krizového štábu, pana Prymuly, že budeme mít dva roky zavřené hranice. To na mě padla černá „deprese“ spojená s pocitem „konec světa tak, jak ho známe“. Dobře vím, že krize je šance a že v ní je záhodno spatřovat příležitost. Jsou ale i momenty, kdy propadám úzkosti. Jak se v tom všem neztratit? Jak ochránit sebe (s nenarozeným miminkem) a rodinu, jak se o ně (po)starat v takové divné době, kdy se láme věk? Uvědomuji si, že jsme v jakémsi předělu dějin, tohle období jednou bude zmiňováno v učebnicích (budou-li kdy ještě jaké). Prožívám narušení základních jistot ohledně toho, co lze vůbec ještě v životě očekávat. Taky vnímám, že jsme na tom relativně dobře. Hypotéka malá, práce relativně stálá a perspektivní, vidina rodičovského příspěvku, snad se s tím nějak vypořádáme... Průběžně chystám výbavičku pro malé – peru, věším, žehlím, ukládám... Zároveň už to doma začíná být dlouhé. Více nastartovávám pracovní aktivity online, ač jsem si to dříve neuměla představit bez osobního kontaktu, nakonec to jde nad očekávání dobře. Hodně peču, hlavně jsem se dostala ke kynutému těstu, kterému jsem se vždy instinktivně vyhýbala. Domácí bagety, houstičky, ciabatta, koláče. I na sušenky došlo (kynuté nebyly :D). V rozhovoru s nejlepší kamarádkou konstatujeme, že se nám oběma daří adaptace na změněné podmínky. Užíváme si radost z toho, co jde. Tu mi opět kazí řeči páně Prymuly /promiňte, potřebuju někam zacílit agresi a tudíž nějakého „ďábla“, takže tentokrát to opět schytá on/, kterýžto prohlásí, že „změnil názor a je třeba populaci promořit“. Jsem naprosto zastáncem asertivních práv, mezi které právo změnit názor jednoznačně patří. Ale když někdo kormidluje stát v období krize, co tu nebyla desetiletí, měl by fakt víc přemýšlet nad tím, co říká. První moje myšlenka v souvislosti s tímto tvrzením je „takže to všechno doteď, všechny ty zákazy, to bylo zbytečné??! Nebo k čemu to teda jako bylo??!“ Zároveň se začínám více cítit ohrožená. Těhotné ženy mají slabší imunitu. A hlavně nikdo neví, co prodělání nemoci v těhotenství může způsobit nenarozenému dítěti stran psychomotorického vývoje. Je to nová věc, studie logicky proto nejsou... Umírají i mladší lidé, nejenom senioři... Mám starost o manžela a syna... Doteď jsem se cítila doma aspoň relativně v bezpečí. Ale návrat do práce – dvě velké školy plné dětí? Nespoléhám na to, že by mi neschopenkou pomohla má těžce neempatická gynekoložka, kterážto i přes současnou situaci trvá na tom, abych se (z mého pohledu zcela zbytečně) účastnila kontrol v těhotenské poradně (s tím, že „současná epidemiologická situace bude trvat ještě půl roku“) – a ona mi nutně potřebuje změřit tlak a cukr v moči a slyšet ozvy dítěte. Sakra, mám pohyby a cítím se ok, to to nestačí? Proč??? Já mám ksakru strach! Nevidím důvod zbytečně se vystavovat riziku, jezdit do velkého města, chodit na polikliniku, čekat s dalšími lidmi v čekárně, vidět se se zdravotníky, kteří kdovíjaké mají kontakty, do toho tam ještě tahat syna, kterého nechci logicky dávat k babičce... Jsem z toho všeho unavená. Doplnili jsme domácnost prostřednictvím online nákupů – dopřála jsem si hlavně hrnec na chleba a pár dalších drobností do kuchyně. Nějaké knížky, hlavně pro syna... Chystáme se na Velikonoce, vyrábíme výzdobu, peču ještě víc než předtím. S kamarádkama občas nějaký videohovor. S klienty jich teď bylo víc, postupně se tenhle způsob práce učím a uvědomuji si, že se mi třeba bude hodit na mateřské jako forma přivýdělku. Bylo by asi dobré udělat změny na webu a skočit po hlavě do té nové podnikatelské příležitosti, ale s rostoucím břichem to není úplně optimální – i kdybych uspěla, nebudu na to mít čas, protože miminko. Vadí mi, že se téhle možnosti nemůžu úplně chytit za pačesy. Měla bych aspoň, do čeho se teď položit... Možná to stejně aspoň částečně udělám. Je mi smutno. Nevím, kdy to skončí a co se z toho všeho vynoří. Potřebovala bych „mít se čeho chytit“ a to je nedostatkové zboží. Takže je to vlastně pořád stejný jako na začátku. Nezbývá než doufat. Chovat se zodpovědně v míře, v které to jde. Modlit se, meditovat, milovat... Jo, a jíst. V druhém těhotenství bohužel zjevně přiberu víc než v tom prvním, protože co si upeču, taky v míře nemalé sním...;) PS: V závěru psaní tohoto článku si připadám jako blázen. Zanedlouho se lidem otevřou úřady. Takže manžel domů infekci tak jako tak vbrzku přinese. Jak v téhle situaci z mindsetu role oběti? Poradíte?

Čas načtení: 2023-12-07 18:23:03

6 kroků, jak si při cestování udržet pleť v kondici

Máte v plánu delší cestu letadlem, klimatizovaným autobusem či vlakem? Aby vás na jejím konci nečekalo nepříjemné překvapení při pohledu do zrcadla, kde na vás místo svěží pleti vykoukne obličej připomínající kondici sušené tresky, máme pro vás několik rad, jak si udržet zdravou pleť i na cestách. Zdevastovaná a vysušená pleť je totiž krutá daň, kterou si vybere několikahodinový pobyt v kabině letadla nebo jiného klimatizovaného dopravního prostředku. V letadle je ale riziko pro pleť největší (hlavně u letů trvajících víc jak 2 hodiny). Proč? Prostor v letadle se vyznačuje extrémně nízkou vlhkostí, která je příčinou rychlé dehydratace pokožky. Ideální vlhkost vzduchu, vhodná pro náš organismus, se pohybuje někde mezi 30 až 60 %. Představte si ale, že v kabině letadla může vlhkost vzduchu někdy klesnout na pouhá 2 procenta. Vzduch proháněný klimatizačními jednotkami je několikrát přecirkulovaný, a proto velice suchý. Není divu, že naše tělo za letu trpí. Jakmile vzduch narazí na molekulu vody na vašem těle, okamžitě ji z kůže „vysaje“. Tím způsobem dochází k opakovanému vysušování pleti. Možná si říkáte, že s vaší mastnou pletí jste v pohodě a žádné riziko vám nehrozí. Je to ale častý omyl. Přesušený vzduch totiž vadí všem typům pleti. Nejen suché a citlivé pokožce, kterou ještě víc dehydruje, ale také pokožce mastné. Ta bude paradoxně ještě mastnější. Protože když mastná kůže přichází o vodu, snaží se ztrátu vlhkosti kompenzovat tím, že produkuje ještě více mazu. Pokud pak cestujete do teplých krajin, potrápí kůži také sluníčko, písek i slaná mořská voda. Naopak jestliže se vydáte v zimě na hory, je potřeba pokožku chránit před ostrým sluncem, mrazem a větrem. Když však dodržíte pár jednoduchých zásad, jak se o pleť na cestách správně starat, nehrozí po návratu z dovolené žádné trauma. Naopak, budete se moci pochlubit svěžím vhledem a krásně opálenou kůží. 1) Dobrá příprava před cestou Udělejte si dopředu konkrétní seznam všech věcí (checklist), které si na dovolenou nebo služební cestu plánujete vzít s sebou. Prostě si dopředu promyslete, bez čeho se na cestách neobejdete (oblečení, elektronika, léky) a zvažte i to, jakou kosmetiku s sebou vezmete. Až pak budete věci skládat do kufru, jen si odškrtáte jednotlivé položky ze seznamu a budete mít 100% jistotu, že na nic nezapomenete. A hlavně nemusíte chaoticky běhat po bytě a přemýšlet, jestli jste si ten hydratační krém už zabalili nebo ne. Vsaďte na cestovní balení kosmetiky   Zapomeňte na litrové sprchové gely, půlkilová tělová mléka a šampony, které vám zaberou třetinu kufru a také se pěkně pronesou. Tahat s sebou na cesty velkoobjemová balení kosmetiky je zbytečné. Za ušetřená kila a místo si raději z dovolené něco hezkého přivezte. Navíc velkou kosmetiku můžete převážet jen v odbaveném zavazadle, na palubu vám ji nevezmou. Kosmetika na palubě letadla Na palubu letadla si můžete v příručním zavazadle vzít pouze malé množství tekutin. Za „tekutiny“ je v rámci bezpečnostních opatření považována i veškerá tělová a pleťová kosmetika jako krémy, tělová mléka, opalovací mléka, odličovače, sprchové gely, šampóny, parfémy apod. Množství jednoho balení v příručním zavazadle nesmí přesáhnout 100 ml (100 g) a celkový objem tekutin nesmí být vyšší než  1 l. NAŠE TIPY:  Pořiďte si cestovní balení kosmetiky. Dnes se běžně prodává kvalitní tělová kosmetika v mini balení (30 ml, 50 ml apod.). Dá se rovnou pořídit praktická cestovní sada s přírodní kosmetikou jako např. sada od francouzské značky Compagnie de Provence obsahující mini sprchový gel, šampon a tělové mléko, v celkovém objemu do 100 ml, takže si celý set můžete vzít komplet i do příručního zavazadla na palubu. Pokud se na cestách nechcete vzdát svého oblíbeného krému či šamponu a v malém balení se nevyrábí, pořiďte si domů několik obyčejných průhledných plastových lahviček s uzávěrem (prodávají se v různých objemech, praktické jsou ty do 100 ml) a do nich si prostě přípravek z velké lahve jen přelejete. Koupit se dají dokonce i malé lahvičky s rozprašovačem, do kterých můžete dát toaletní vodu nebo parfém. Do příruční tašky si připravte jen tu kosmetiku (krém, balzám na rty apod.) bez které se během letu rozhodně neobejdete, zbytek nechte v odbaveném kufru. 2) Před cestou letadlem vynechte make-up Jelikož už víme, jako velkou zátěží je pro naši pleť samotný let, je dobré ji nezatěžovat vrstvami podkladového krému, make-upu či pudru. Nechte pleť volně dýchat. Tentokrát se komplexního líčení prostě vzdejte. Vezměte si na pomoc pouze lehký hydratační krém, který pleť vyživí a bude ji chránit před vysušením. Zároveň ji nezatíží tolik jako make-up. Jestliže jste ale bez nalíčení nesvá, jako oblečený turista na nudapláži, potom zkuste místo make-upu použít pouze lehký BB krém nebo korektor, který zakryje ty největší nedostatky, jako jsou např. kruhy pod očima nebo nežádoucí pupínky. Nebo zkrátka naličte jen řasy a rty a vsaďte na přirozenou krásu. 3) Hydratujte zvnějšku i zevnitř Základem pro zdravou pleť je dostatečná hydratace. Hydratace je jako mantra. Nestačí se ale jen mazat těmi nejlepšími krémy. Základem hydratace organismu včetně pleti je zdravý pitný režim. Nezapomínejte tedy na dostatečný přísun tekutin (hlavně vody) a hydratovat tělo zevnitř. Suché prostředí letadla je pro pleť stresující. Aby byly následky v podobě suchých a načervenalých skvrn co nejmenší, mějte po celou cestu při ruce hydratační krém a také termální či pleťovou vodu ve spreji. Velmi oblíbená je např. přírodní růžová voda, která hydratuje i zklidňuje. Krém i vodu použijte během letu několikrát opakovaně. Jakmile budete mí na pokožce pocit nepříjemného pnutí, je to znamení pro další dávku hydratace. Pokud vás čeká opravdu dlouhý zaoceánský let, může se vám hodit také textilní hydratační maska. Ta je na cestu perfektní. Snadno se používá a hlavně pomůže krásně zklidnit a zvlhčit pokožku. A že se na vás budou ostatní cestující divně dívat? Co je přednější, zdravá pleť nebo to, co si o vás budou myslet ostatní? 4) Nepodceňujte čištění pleti Během cestování se na pleť nachytaly také částečky prachu a jiných nečistot. Pokud máte po letu chvíli času, ošetřete pleť čisticím tonikem nebo čisticím pleťovým ubrouskem. Poté ji opět namažte hydratačním krémem. Případně už se klidně můžete zase nalíčit a udělat si kompletní make-up. Pokud vystupujete z letadla v letní dovolenkové destinaci, naneste si na obličej rovnou opalovací krém s UV filtrem, ať vám sluníčko neudělá na obličeji paseku hned první den. NÁŠ TIP:  Zabalte si na cesty čisticí pleťové ubrousky. Ty můžete bez problému přibalit do příruční tašky a vzít si do letadla. Ubrousky jsou na cesty pohodlnější než tekuté tonikum. 5) Nezapomínejte na ochranu rtů Kdo trpí na suché rty, má jasno. Bez pomády na rty ani ránu. Mezi první věc, kterou si tak na cesty vždy nezapomínáme přibalit, je kvalitní balzám na rty. A zejména ve vysušené kabině letadla platí mazat, mazat, mazat. Pokožka rtů je totiž velice citlivá a náchylná k přesušení ještě víc, než zbytek obličeje. Pomády na rty jsou však naštěstí velice skladné, vejdou se klidně do kapsy, takže je při sobě můžeme mít stále. V letních měsících nebo na horském sluníčku je dobré vyměnit obyčejný balzám za pomádu s UV filtrem. 6) Opalovací krém vždy v kabelce Opalovací krém je jasná věc, pokud se budete pohybovat u moře, na horách i v letním rozpáleném městě. Zkrátka tam, kde slunce zrovna peče. Pleť bez ochrany, vystavena intenzivním slunečním paprskům se může nejen nepěkně spálit, ale také dřív stárne a je citlivější ke vzniku vrásek. Takže opalovací krém na seznamu věcí na dovolenou určitě nevynechat. Ať už cestujete za prací nebo jedete na dovolenou, myslete na to, že nemá cenu balit si celou koupelnu. Nakonec si stejně vystačíme i s málem. Důležité je, dát pleti základní péči. Hloubkovou očistu a výživu si pak uděláte klidně zase až doma. Ukázka naší palubní výzbroje aneb kosmetický checklist pro palubní zavazadlo: Hydratační krém na pleť Výživný krém na ruce Čisticí ubrousky (případně pleťová voda) Balzám na rty Antibakteriální gel na ruce Deodorant Dekorativní kosmetika (základní, tj. řasenka, rtěnka, případně korektor) Jak řešíte potíže se suchou pletí na cestách vy? Jaká kosmetika nesmí ve vašem palubním zavazadle nikdy chybět?

Čas načtení: 2021-01-03 20:14:18

Století robotů

Milí čtenáři, nastal pomalý a pošmourný začátek ledna. Domácí politika se točí hlavně kolem vakcinace, ve které máme proti Izraeli či Velké Británii dost zoufalé zpoždění. Nějaké zásadní efekty brexitu zatím nenastaly, na volbu nového předsedy CDU se teprve čeká, množství aut shořelých ve Francii nepřekročilo obvyklý standard atd. V takovém hluchém okamžiku se skrývá příležitost k tomu, podívat se na vývoj s určitým odstupem. A přitom máme dobré téma – právě před sto lety zazněl na divadelních prknech pojem „robot“, jedno z mála dnes univerzálně rozšířených slov, které je českého původu. Roboti budou nejspíš naše následující roky utvářet čím dál více. Jak? Zatím nejsou pány světa  Před pár dny vydala firma Boston Dynamics taneční video, ve kterém vystupuje několik jejích robotů, včetně antropomorfního typu Atlas. Video sklidilo různé reakce, například jeden čtenář na Twitteru mi napsal toto: „Tady koukáme na dosti možný důvod zániku lidstva. Je to spíš děsivé…“ A později dodal: „Já zas nejsem žádný velký konspirator, nicméně už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek. Např. kvůli prac. vytíženosti. A se robot nehodí, prostě se vypne…“ Pojďme tedy chvíli přemýšlet nad roboty, i když zatím to zas takoví páni lidstva nejsou. A budeme přitom volně přecházet mezi stroji ovladatelnými na dálku a stroji autonomními, protože mezi nimi není zase tak ostrá hranice; vývoj typicky začíná u „hloupého“ stroje plně závislého na dálkovém ovládání, ke kterému se autonomní funkcionalita postupně přidává. Robot nemusí napodobovat člověka  Slovo robot sice vynalezl Karel Čapek, ale pojem robotika zpopularizoval v anglosaském světě nejspíš až spisovatel sci-fi Isaac Asimov se svými třemi zákony robotiky. Ty už jsou také nějaký ten pátek staré (cca 1950). 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem. Sci-fi je skvělá literatura, ale její schopnosti předpovídat budoucnost nejsou až tak dokonalé, jak by asi její autoři sami chtěli. Hlavní problém je v tom, že takové výrazné osobnosti jako Asimov a Čapek nastolí trend, ze kterého je pro další generace těžké se vymanit. Když mistři žánru přivedou na svět koncept robota coby umělého člověka – jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy a něco jako elektrická duše – za chvíli je skoro nemyslitelné představit si robota, který by člověku podobný nebyl. A to je tak trochu chyba. Humanoidní roboti sice dráždí naši představivost, existuje na to i termín (Uncanny valley), ale proč by měl vlastně robot svým vzhledem a fungováním napodobovat člověka? Letadlo taky nemá zobák a peří, ani ty první modely před sto lety jej neměly. Řekl bych, že pokud už máme přemýšlet o robotech a jejich vlivu na naši budoucnost, je potřeba se soustředit hlavně na ty, kteří nám podobní nejsou. Ony ty změny, příležitosti a hrozby většinou přicházejí z těch méně nápadných směrů. Výhody válečných robotů První bod, dost možná nejdůležitější: zabránit vzniku válečných robotů víceméně nejde. Státy, které tenhle vývoj zaspaly, jsou v podobném postavení jako pozdně středověké království, které by zavrhlo novinku jménem střelný prach. Bohužel mezi ně patří i Česká republika. Automatizace všeho druhu je žádoucí hlavně u činností, které jsou těžké, nebezpečné, případně monotónní. Nasazení v boji splňuje všechny tři podmínky, tudíž člověk-voják bude přirozeným kandidátem pro nahrazení za robota. A ty státy, které mají nějakou válku v bezprostřední paměti, si velmi dobře uvědomují, jak citlivé je veřejné mínění na to, když se z opačné strany světa vracejí bedny pokryté vlajkami nebo mladí muži bez končetin. Ta druhá možnost je přitom snad ještě více demoralizující. Pokročilá medicína dokáže v poli zachránit i velmi těžce zraněné, ale všechny způsobené škody na zdraví napravit neumí. A pro sousedy, kteří pak ty zmrzačené veterány další desítky let potkávají, je to živá připomínka lidské ceny války, daleko intenzivnější než zarůstající obdélník hlíny na hřbitově. Někteří podle toho budou volit. Jedna z věcí, které hrály proti Clintonové roku 2016, byla její pověst válečné jestřábky, která hlasovala pro spoustu vojenských akcí. Pak je tu další věc, o kterou se u robotů nemusíte starat, a to je zajetí. Zřítí-li se do nepřátelského teritoria živý pilot, je to prekérní situace, zejména pokud na druhé straně stojí psychopati typu Islámského státu, kteří rádi pitvají ještě dýchající lidská těla a vysílají to v přímém přenosu na internetu. Upálení jordánského pilota (jen pro otrlé jedince, varoval jsem vás) před několika lety bylo klasickou součástí jejich psychologické války. Toto u robotů odpadá; pokud se vousatí hoši rozhodnou ugrilovat rozbitý dron před kamerou a tvářit se u toho drsně, zbytek světa si maximálně tak bude klepat na hlavu. Tím seznam výhod nekončí. Spousta vojenských robotů má i jiné, civilní nasazení. Robot, který se plíží po rozstříleném městě a hledá schované mudžahedíny, se nijak zvlášť neliší od robota, který se plíží po městě postiženém zemětřesením a hledá ještě dýchající oběti. Potřebné hardwarové i softwarové vybavení bude hodně podobné a takovým humanitárním nasazením se dají získávat body pro public relations. A naopak, zdánlivě nevinná záchranářská či vědecká technika má ve skutečnosti potenciálně dvojí využití ve válečném konfliktu. A ještě jedna poznámka: robotičtí vojáci mohou být levnější než současné technologie, které střídají. U takové pilotované stíhačky, jejichž ceny narostly do šílených výšin, platíte mimo jiné za vybavení nezbytné k ochraně křehkého lidského stvoření v kokpitu, a ještě navíc musíte kvůli tomu samému člověku omezovat manévrovací schopnosti letadla, aby jej přetížení nezabilo. Kolik nakoupíte za cenu jedné F-35 malých hraček, jako je tenhle britský brouk? Netroufám si to vyčíslit. I daňovému poplatníkovi se taková investice prodává snáze, a na tom záleží, protože ani americká veřejnost není ochotna utopit ve vojenských nákladech úplně libovolné množství peněz. Sečteno, podtrženo: Asimovův první zákon se v našem světě neujal, váleční roboti jsou a bude jich přibývat. Jejich masivnější nasazení naruší některé prastaré principy války. K vedení konfliktů bylo vždycky potřeba mít k dispozici dostatečné množství mladých mužů ochotných a schopných bojovat. S robotizovanou armádou už to tak jednoznačně neplatí. Otevírá se tak cesta pro vojenskou aktivitu a asertivitu i pro národy, jejichž demografie je z tohoto hlediska nepříznivá a nedisponují dostatkem „kanónenfutru“. I rizika spojená s nasazením jsou jiná. Rozkazy, které by živí vojáci třeba odmítli vyplnit, se dají robotům zadat bez váhání. Na druhou stranu – „hacknout“ živé vojáky se nepříteli podařilo jen málokdy (propagandou). V případě robotů to může být o dost snazší. Lodě bez lidské posádky Další oblast, kterou roboti v dohledné době nejspíš ovládnou: automatizovaná doprava, hlavně ta, která nepřichází do neustálého a bezprostředního kontaktu s lidmi. Samořídící auto bude v tomhle vývoji asi poslední, protože prostředí, ve kterém se auta pohybují, patří k těm nejmíň predikovatelným vůbec. Spočítat, kam se vydá opilec motající se po blízkém chodníku, je těžký úkol, o všelijak pobíhajícících dětech, psech, kočkách, mývalech, srnkách, losech, slonech atd. (podle toho, po jaké zemi jezdíte) ani nemluvě. Zato k plně automatizované lodi není až tak daleko (další článek, ještě jeden). Velikost námořních posádek se zmenšuje už léta a přirozenou koncovou hodnotou je nula. Kompletně robotické plavidlo si s sebou nepotřebuje vézt žádnou infrastrukturu pro lidi. Ubikace, můstek, zásoby potravin a léků, lůžka pro nemocné, voda, klimatizace, topení, to všechno může jít pryč a ušetřenou kapacitu lze použít k přepravě dalšího nákladu. Odpadá shánění kvalifikovaných námořníků (řadového mužstva je dost, ale důstojníci byli ještě nedávno nedostatkoví – nevím, co s tím udělal covid). Ani somálští nebo malajští piráti nemohou vzít posádku jako rukojmí, když tam žádná nebude. A co se civilních dronů týče, společnosti jako Amazon a UPS silně tlačí na jejich použití v USA, přičemž už z amerických úřadů „vydojily“ různé ústupky ohledně provozu nad obydlenými oblastmi. Zatím k tomu musejí být lidští (vzdálení) piloti, ale to časem taky pomine. Představa dronů kmitajících nad našimi hlavami s balíčky je sice na jednu stranu pravé sci-fi, na druhou stranu taky poněkud dystopická. Dokonce i na hackerských diskusních fórech se lidé děsí toho, jaký vliv na jejich kvalitu života bude mít „zarušené nebe“ zastíněné bzučícími stroji a toho, že přijdou o zbytky soukromí i na vlastní zahrádce. Ani občasné havárie se smrtícími následky se nedají vyloučit. Všechno jsou to oprávněné obavy, jenže obchodní gigant Amazon nejspíš ví, co dělá. V tom smyslu, že jakmile si zákazníci navyknou na expresní doručení svého zboží za třicet minut, nikdo už jim tu možnost nevyrve z rukou. A jestli bude v důsledku toho potřeba se smířit s hustým leteckým provozem nad hlavou, tak se tak holt stane. Asi podobně, jako jsme se smířili se zabetonováním nemalého kusu krajiny a hlukem, který provází silniční dopravu, o určitém množství obětí na životech nemluvě. Pozorovateli narozeném ještě koncem 19. století musela tahle rychlá civilizační proměna přijít šílená; pro generaci, která už nic jiného nezná, jde o „normálku“. V podstatě jediné, co by takovému vývoji mohlo zabránit, by byla ekonomika celé věci. Ani Amazon by dlouhodobě neprovozoval službu, která by byla silně ztrátová. Ale provoz doručovacích dronů, aspoň na nějaké menší a střední vzdálenosti, nejspíš příliš drahý nebude. To jsou stroje, které lze na výrobní lince „sekat jako Baťa cvičky“, takže výrobní cena jednotlivého kusu bude nízká. Náklady na řídící software se rozpočítají na celou flotilu a co se spotřeby energie týče, měla by být o několik procent menší než u klasického dovozu balíčku autem. Opět sečteno a podtrženo: čekal bych, že v následujícím desetiletí bude mít nejčastější fyzické setkání člověka s robotem podobu malého letadélka s objednaným zbožím, vznášejícího se nad ulicí. Nejdřív v Americe a Číně, časem to dorazí i do Evropy. Nahradí virtuální partneři ty normální? Třetí velký segment: softwaroví roboti. To jsou přesně ti, na které se kvůli představě robota jako umělého člověka snadno zapomíná, protože nemají žádné tělo. Ale přesto si myslím, že to jsou právě ti, kteří mají největší potenciál naplnit obavy mého čtenáře z Twitteru (viz výše – „už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek“). Skutečně se to děje už teď; když někdo chodí po světě přilepený k obrazovce mobilu, konzumuje výsledky činnosti softwarového robota, který se snaží upoutat jeho pozornost na co největší dobu, nejčastěji proto, aby mu ukázal nějaké ty reklamy. Softwaroví roboti mají proti fyzickým tu výhodu, že se jejich kapacita snadno škáluje podle potřeby. Jeden dron může naráz přenášet maximálně X kilogramů balíčků a pokud jich potřebujete dopravit více, musíte vyrobit další drony. Softwarového robota vytíženého na maximum posílíte daleko snáze – přidáním CPU nebo paměti ve sdíleném výpočetním prostředí, kde běží více služeb naráz. I kdybyste přitom museli dokoupit nějaký nový hardware, tak ten je (na rozdíl od dronu) dostupný prakticky okamžitě a také je daleko univerzálněji využitelný. Poklesne-li zase zájem o služby daného softwarového robota, můžete mu tu paměť a procesorovou kapacitu opět ubrat a přidělit ji jinému procesu, který ji využije. Jelikož typickým účelem softwarových robotů je právě snaha zaháčkovat uživatele na sociálních sítích, není divu, že už dnes jsou docela dobří v tom, získat a udržet vaši pozornost, případně si vás trochu připoutat i emocionálně. Před pár měsíci jsem narazil na článek popisující dění kolem Microsoftem naprogramované robotky Xiaoice, která si v Číně získala obrovské množství, well, pro nedostatek lepšího slova konverzačních partnerů mezi osamělými muži. A osamělých mužů je v Číně hodně, protože kombinace politiky jednoho dítěte se silnou kulturní preferencí pro syny způsobila, že v mladších generacích je nedostatek žen. (Poměr 119:100 je opravdu šílený.) Přijde mi to jako daleko horší dystopie než vševidoucí drony nad hlavou. Virtuální partner může být až příliš dokonalý. Nikdy vás nenaštve tím, že má špatný den, nikdy se s vámi nerozejde a nerozvede, nikdy nebude otevřeně prosazovat své zájmy proti vašim, nikdy vás neudá za sexuální harašení atd.; v případě, že máte zcela specifické koníčky, se jim přizpůsobí. Pokud se takoví virtuální partneři stanou normou v mladší populaci, je dost možné, že se ta mladší populace nenaučí pořádně komunikovat se živými lidmi a zvládat dříve samozřejmou skutečnost, že živí lidé mají špatné dny, jsou ochotni se hádat pro blbosti, rozcházejí se s vámi, prosazují svoje zájmy a nesdílejí vaši vášeň pro parní lokomotivy ze 40. let 20. století. Z jejich pohledu to může být stejně divné a neefektivní jako učit se stloukat doma máslo; proč byste se s tím dřeli, když můžete daleko jednodušeji koupit hotové máslo v obchodě? A psychologické potřeby se od jídla zas tak moc neliší, i u nich bude člověk instinktivně hledat způsob, jak je uspokojit „laciněji“, s menší námahou. Nechci tímto vstoupit do řad klasických doomsayerů. Lidstvo si nakonec zatím poradilo i s atomovou bombou a s existencí hudební skupiny Nickelback, aniž by se zhroutilo. Ale nějaký nepříjemný vývoj by z toho být mohl, asi jako tehdy, když se chlapi na frontách první světové války naučili kouřit balené cigarety (místo dříve běžné dýmky nebo doutníku) a s určitým časovým odstupem je začala kosit rakovina plic, rozedma a infarkty po statisících a milionech. Tyhle důsledky vždycky přicházejí se zpožděním a někdy není ani patrné, jak je to vlastně s řetězcem příčin a následků. A jejich náprava leckdy trvá mnohem déle, než jak dlouho původní problém vznikal. Když si píše robot s robotem Další oblastí, se kterou softwaroví roboti notně míchají už teď a nejspíš s ní zamíchají ještě více, je svoboda projevu. Jak praví jeden klasický vtip z roku 1993 (už!): na internetu nikdo neví, že jste pes. Ani robot. Jelikož Google, Facebook, Twitter a spol. jsou především zisk sledující firmy, musejí si dávat pozor na to, kolik zaměstnávají lidí a jaké mají mzdové náklady. Pokud po nich politici či aktivisté chtějí stále více a více mazání a skrývání příspěvků, většinu této činnosti dostanou přirozeně na hrb softwaroví roboti, kteří pracují 24 hodin denně a nechtějí za to peníze. To je asi oblast, kde opravdu jednoho dne mohou roboti „vládnout“ nám, ubohým smrtelníkům – ovšem nikoliv svévolně, ale proto, že jim tu pravomoc jiní smrtelníci svěřili. Opačnou stránkou mince jsou roboti, kteří píšou. Zatím se nebojím toho, že by nějaká umělá inteligence typu GPT-3 začala chrlit nové Zapomenuté příběhy po stovkách, ale na krátké textíky o dvou-třech odstavcích už je docela dobrá a pro účely nějakého vlivového boje na internetu vám pár odstavců stačí. Navíc toto je jedna z oblastí, kde skutečně dochází k technologickému pokroku; kvalita robotického psaní bude roku 2030 nejspíš podstatně lepší než dnes. Koncepce trollí fabriky někde na předměstí hlavního města, kde zaměstnanci tráví celé dny tím, že do diskusí píšou příspěvky odpovídající státní doktríně, začíná být poněkud zastaralá, asi jako kolesový parník v roce 1900 nebo špionážní letadlo v roce 1960. Obojí se tehdy ještě dalo najít v běžném provozu, ale budoucnost už zřetelně patřila jiným technologiím. A public relations je úkol, který se zdaleka neomezuje jen na velkou světovou politiku. Zájem vylepšit svoji reputaci mají i menší státy, strany, firmy, hotely, restaurace, kandidáti, soukromé osoby… Tady mají textoví roboti do budoucna potenciálně hodně práce. Existuje teoretický koncept zvaný Turingův test, jehož základní osou je otázka, nakolik dokáže stroj při komunikaci napodobit člověka, případně až k úplné nerozlišitelnosti těch dvou. Často se s ním setkáte ve statích o umělé inteligenci. V praxi se něco jako Turingův test odehrává skoro neustále na velkých platformách, které se maximálně snaží o to, aby je místo živých lidí nezamořili roboti. (Není to z altruismu, spíš jde o to, že zobrazovat reklamu robotům je marná práce.) Na jedné straně tedy stojí roboti pokoušející se vydávat za lidské uživatele, na druhé straně roboti, kteří analyzují jejich chování a snaží se na dálku odlišit, jestli ten přispěvatel je živý člověk nebo ne; zvláštní druh Turingova testu, ve kterém obě zúčastněné strany jsou stroje. V tomhle klasickém souboji „kulky a štítu“ mají momentálně navrch obranáři a techniky jako CAPTCHA drží spamovací roboty na uzdě. (I když – všimli jste si, že začíná být čím dál obtížnější takovým testem projít jako živý člověk? Některé CAPTCHA, které potkávám, jsou vysloveným testem trpělivosti.) Ale rovnováha mezi kulkou a štítem měla historicky tendenci se vychylovat tím či oním směrem. A klidně je možné, že třeba za pět let bude nakloněna ve prospěch píšících robotů, jejichž úkolem bude nenápadně popostrčit čtenáře k názoru X či Y. Mají roboti právo na svobodu projevu? Toť otázka; tím se žádný klasický filozof nezabýval a musíme nad tím přemýšlet sami. Osobně si myslím, že nikoliv, už jen proto, že schopnost robotů chrlit text o několik řádů převyšuje tutéž schopnost u lidí a lidské myšlenky by se v záplavě automaticky generovaného obsahu naprosto utopily. Ale nějaká dostatečně sofistikovaná umělá inteligence by mě možná dokázala přesvědčit (zmanipulovat?) k tomu, abych to začal vidět méně jednoznačně. Uf, to bylo dlouhé psaní. Milí čtenáři, loučím se prozatím s vámi, přeji vám krásný rok 2021 a jdu si doplnit pokleslou hladinu mazacího oleje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-11 10:15:02

Stanislav Bukovský: Ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se těžko naučí mluvit normálně

Stanislav Bukovský (*13. 4. 1944) sbírá vzpomínky pamětníků na 1. a 2. světovou válku a domácích i zahraničních odbojářů. Něco publikoval v periodiku Národní osvobození a v roce 2010 vydal Plzeňský kraj knihu Svědectví pamětníků druhé světové války, kde má příspěvky Nepolapitelný Jan (o Janu Smudkovi) a Čekání na smrt. V letech 2014 a 2016 mu dvakrát vyšla publikace Příběhy z války. V roce 2015 práce Bojovali za nás. Ke stému výročí výbuchu bolevecké muničky vytvořil knihu Plzeň a Bolevec za Velké války (2017) a 2018 následovaly publikace Vlastenecká obec Chrást – odboj za německé okupace českých zemí v době druhé světové války a Josef Soběslav Bukovský – účastník odboje v době okupace českých zemí nacistickým Německem (ta je o Stanislavově otci). V edici Ulita mu nakladatelství Pro libris vydalo v roce 2014 knížku O (ne)nápravě věcí veřejných a v roce 2016 vydal jako Kalendář plzeňský své Pohádky. S Antonínem Lněničkou navíc bibliofilsky zveřejňovali Stanislavovy texty s Antonínovými ilustracemi: v roce 2006 básně Člověče nezlob se, v roce 2015 Pohádky, v roce 2016 Bajky, v roce 2018 dílo František Kořínek – americký rychlozazdívač cihlářských pecí a v roce 2019 to byla již pátá bibliofilie Proměny. Měsíčník PLŽ, vydávaný Knihovnou města Plzně, zveřejnil během let řadu příspěvků Stanislava Bukovského a on přispěl kapitolou do knihy Moje republika 1918–2018 vydané Střediskem západočeských spisovatelů (2018). Do třetího dílu Dějin města Plzně (2018) napsal stať o domácím odboji a pro Plzeň jako takovou připravil přes 40 výstav o historických událostech a významných osobnostech.   Jsi muž více profesí. Výtvarník, člen Střediska spisovatelů, kurátor výstav, sběratel, autor faktografických knih, historik. A také čtenář. Z dětství samozřejmě znám Verna a jinou dobrodružnou literaturu, ale mnohé se dřív nedalo jen tak sehnat. A když už jsme začali o tomhle, loni zemřel můj přítel, doktor Miroslav Tícha. Dříve bydlel v Plzni, pak v Praze i ve Starém Plzenci, kde trávili s manželkou každé léto. Byl to nesmírný vzdělanec a majitel rozsáhlé knihovny. Právě on mi kdysi dávno půjčoval knihy, které vyšly jen před válkou a tehdy ještě ne znovu. Například Odyssea, Dubliňany, Portrét mladého umělce od Jamese Joyce. Čítal jsem také knihy o válce a mám rád i jiné, od Franze Kafky či Ladislava Klímy. Taky k těm se ale za mého mládí nebylo snadné dostat. V oblibě mám i klasiky, jakými byli Rais, Baar nebo Ota Pavel.   Dnes už čteš méně? Možná. Víš, mám rád Boženu Němcovou a hlavně Babičku. Udivuje mě, že čeština v její době byla v útlumu a ona najednou začala psát tak, že dodneška se člověk nestačí divit.   Pokyn shůry. Asi to bylo spíše tím, že poslouchala, jak lidé mluví. Protože ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se normálně mluvit těžko naučí. To dovedli i Hašek nebo Hrabal. Pracoval jsem delší dobu v cihelně a dodneška vzpomínám, jak trefně a poeticky, byť neslušně, se tam lidé dokázali mezi sebou bavit. Chvílemi to byly až básně, dokonce některé průpovídky se rýmovaly. Němcové pomohl její styk se vzdělanci; tuším, že Nebeský jí dával stylistické lekce. Nakonec patřila mezi ty nejlepší.   Co tví oblíbení zahraniční autoři? Hemingway a Remarque byli pro mě v raném mládí zjevením. Předtím jsem četl knihy o válce hlavně od ruských autorů jako Tolstoj, Šolochov, Někrasov, Erenburg, Alexandr Bek. Včetně tendenčně kýčovitých. Za mého dětství byly knihovny plné knih ruských autorů a četl jsem je rád, hlavně ty od klasiků ruské literatury. Později mě ohromila Rudá jízda od Isaaka Babela a pro srovnání jsem si přečetl taktéž Rudou jízdu od maršála Buďonného.   Kdo z nich z toho vychází lépe? Pochopitelně ten první. Ale pak se objevily knihy západní provenience, také jsem je četl s chutí. Předtím byl dostupný London, Twain... Hemingway, to už byla vzácnost, těžko se sháněl. Půjčovali jsme si navzájem, kdo co měl. Ale za pár let už nebyl problém sehnat cokoliv od Hemingwaye, Steibecka, Faulknera... A přišla Hellerova Hlava XXII a mnoho dalšího, ale o válce stejně dokázal napsat jednu z nejlepších knih Jaroslav Hašek. Švejka a Babičku si občas přečtu: kdo ví, pokolikáté už!?   A jak ses stal výtvarníkem? Odmalička jsem si kreslil. Kromě toho, že jsem se v mládí také intenzivně věnoval sportu. Táta byl nesmírně technicky zdatný, až vynálezce, a byl by chtěl, abych ho v tom následoval. Byl i velmi sečtělý a výborný hudebník i sváteční malíř a v mládí sportovec. Občas mě nechal na jím rozmalovaný obraz někde něco namalovat. Za války byl zavřený za protinacistický odboj a měl pak podlomené zdraví. Když mi bylo dvanáct let, musel odejít do invalidního důchodu. Naše rodina se octla v dluzích. Táta rozhodl, abych šel na strojnickou průmyslovku. Po jejím dokončení jsem se stal konstruktérem ve Škodovce, ale přesto jsem se celý život paralelně věnoval výtvarné tvorbě. Výtvarné vzdělání jsem si doplnil samostudiem, seznámil jsem se s některými výtvarníky a leccos od nich pochytil. V dětství jsem chodil do LŠU a Lumír Topinka tam učil své žáky nejen umění, ale také řemeslo. Podle mého mínění to byl dobrý pedagog.   Mě Topinka učil malovat rok, když jsem byl dítě. Na které další výtvarníky rád vzpomínáš a kteří byli a jsou tvými přáteli? V mládí jsem chodil do výtvarného kroužku, který měl základnu v ateliéru pod střechou Měšťanské besedy. Vedl to tam malíř Emil Seidl a sekundoval mu Ladislav Drnec. Tam jsem poznal Jirku Degla, jednoho ze zakládajících členů naší výtvarné skupiny Intensit.   Kdy vznikla? V roce 1967 při tehdejším klubu mládeže Dominik. Někteří členové již zemřeli, ale scházíme se a společně vystavujeme doposud, například loni v Doubravce. Vůdčí osobností skupiny je dodnes Antonín Lněnička, teoretikem byl již nežijící František Trčka. Po prověrkách, při nichž se hodnotila loajalita k režimu v krizovém roce 1968, jsem byl nucen opustit Škodovku, a právě Františku Trčkovi se podařilo dostat mě v roce 1973 jako výstavního technika na Plzeňské výstavnictví, kde tehdy ve stejné funkci pracoval. Roku 1977 Antonín Lněnička založil Keramické středisko při cihelně v Plzni-Černicích. Přizval mě ke spolupráci. Vyráběli jsme tam spolu keramické artefakty, především na hrady a zámky a převážně podle zadání tehdejšího zahradního architekta Krajského střediska státní památkové péče inženýra Karla Drhovského. Keramické středisko zaniklo začátkem devadesátých let a od roku 1992 jsem výtvarníkem na volné noze. Během života jsem se přátelil s mnoha výtvarnými umělci a navštěvoval je v ateliérech. Například nadšeného regionálního patriota a historika, malíře a grafika Vladimíra Havlice; protinacistického odbojáře a po válce opět pronásledovaného, originálního malíře a bodrého vypravěče Vladimíra Modrého; v normalizaci zavrženého, noblesního malíře Jiřího Kovaříka; talentovaného Zdeňka Živného; normalizací též postiženého sochaře a řezbáře Václava Kašpara v Žákavé, organizátora proslulých dřevěných seminářů, jichž se účastnili i někteří páni profesoři z Prahy nebo malíře a restaurátora Miroslava Zikmunda. V jeho ateliéru se člověk octl jakoby v jiném světě. Kromě malířů tam chodili nejrůznější osobnosti, jako třeba parapsycholog, astrolog, jasnovidec, grafolog. A lidé, kteří prošli z politických důvodů kriminálem. Po vstupu do jeho ateliéru mohl mít člověk dojem, že se octl v době alchymistů a dávných mystiků a kumštýřů. Myslím, že by se tam líbilo i Františku Kupkovi. Tyto ateliéry a jejich mimořádní majitelé na mě působili značně inspirativně. Začátkem let sedmdesátých jsem založil tzv. Album největších umělců světa všech dob a manželé Kocourkovi mi pro něj nafotografovali umělce pocházející vesměs z Plzně a okolí. V jubilejním roce 2018 byly zvětšené fotografie vystaveny v Západočeské galerii.   Nestane-li se nic horšího, stát bude podle zákona uhrazovat ztráty, které lidem vznikly kvůli vyhlášení zvláštnímu stavu za pandemie. Zvýší se patrně daně a možná se budou tisknout peníze... To je taky jedna z věcí, co mi vrtá hlavou. Stát se samozřejmě ještě víc zadluží. Ale nevím, kde se berou peníze, co si je státy napůjčovaly a ještě napůjčují. Všechny jsou zadlužené a ty nejbohatší, jako USA či Japonsko, jsou zadlužené nejvíc. Američané prý dluží hlavně Číně, ale Čína je taky zadlužená. Všichni jsou nakonec zadlužení a dluhy se nedají splatit. A přitom těm, co všem půjčili, ony peníze nechybí; docela dobře se bez nich obejdou a žádní lichváři nebankrotují. A začnou-li bankrotovat, státy u bank zadlužené jim pomohou. Dají jim peníze, aby si je pak zase mohly půjčit. A svět, ač je předlužený, se nehroutí. Lze si půjčovat donekonečna? Tisknou-li se skutečně nové a nové peníze, tak by svět neuvěřitelně zbohatl, kdyby v tiskárnách cenin dělali přesčasy. V USA to tak dělají. A když se to někomu nelíbí a nechce už třeba prodávat ropu za dolary, uvalí na něj sankce. Občas zasáhnou vojensky. A co je to za mocnost – USA? Vláda? Banky? A čí jsou ty banky? Bohatých Američanů, nadnárodních magnátů či mimozemšťanů? Čerti vědí.   Dost radši o tom, ať něco nechytíme! Co ty – a sport? Za mého dětství se za největší sekáče považovali ti, kteří byli nejlepší právě ve sportu, a vůbec nezáleželo na tom, jak je kdo oblečen. Dobře se učit neškodilo, ale dobře hrát fotbal a hokej, to bylo víc.   A nezlobit? To bylo mezi kamarády spíš na závadu. Ale já jsem ve fotbalu a hokeji k nejlepším nepatřil. Zato jsem v dětství a mládí řadu let provozoval tenis, řecko-římský zápas, lyžování a gymnastiku. Pak jsem se dal na rychlostní kanoistiku; tam jsem uspěl nejvíc. Mým starším partnerem byl Petr Vyleta, teď je to mimo jiné znalec díla Jaroslava Foglara. Díky němu a s ním jsem se na deblkajaku stal několikanásobným krajským přeborníkem.   Jak tuším, tvé skromné ambice tím nekončily. Ne. Měl jsem v plánu vyjet si první výkonnostní třídu, dostat se na vojně do Dukly a třeba i stoupat k vyšším metám, ale protože jsem jen krátce mohl jezdit za muže a na vojnu mě povolali místo v září už na začátku srpna, nepovedlo se mi to. Po vojně jsem už provozoval sport jen rekreačně. Na Berounku jsem s kamarády na kanoi vyrazil naposledy před deseti lety (2010), ale kde je při vodácké turistice romantika z časů mého mládí? Ani sport už není, jako býval. Ve všech jeho odvětvích, kterým jsem se věnoval, bylo na jednom z předních míst kamarádství. Vítězit je hezké, ale mít kamarády ještě hezčí; ale to dnes asi už neplatí. S kamarády z Intensitu jsme však ještě donedávna chodili na celodenní výlety do přírody.   Co ty a Plzeň? Rod Bukovských pochází z jižních Čech, po celá staletí žili mí předci až po mého dědečka Josefa Bukovského v Soběslavi. Já jsem se ale už narodil v Plzni, v rodinném domku na Slovanech, který postavil můj dědeček Jaroslav Bouška a kde žiji dodnes. Jako plzeňský patriot jsem se svými přáteli založil na začátku 90. let Spolek za starou Plzeň. Stal jsem se jeho jednatelem. Prvním předsedou byl akademický malíř Jiří Kovařík, po jeho smrti akademický malíř Vladimír Havlic a po jeho odchodu inženýr Pavel Domanický. Především v 90. letech zasáhl Spolek významně do ochrany plzeňských památek. K našemu velkému úspěchu patřilo obnovené vydávání vlastivědného časopisu Plzeňsko. Šéfredaktorem byl Vladimír Havlic. Bohužel po několika letech a stejně jako v meziválečném období zašel časopis z finančních důvodů na úbytě. Vztah mám i k širšímu regionu Plzeňska, především k Brdům a jako snad každý k Šumavě. Jako poctu Brdům a také za války popravenému básníku Karlu Vokáčovi jsem před lety namaloval cyklus dvanácti měsíců inspirovaný jeho knihou Pohádky brdských hor.   Cení si takového renesančního chlapíka vůbec svět? Byl jsem oceněn ministerstvem obrany za péči o válečné hroby, Československou obcí legionářskou za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic, Krajským velitelstvím Plzeň za vzájemnou spolupráci a podporu vojenských tradic a obdržel jsem i několik dalších ocenění podobného rázu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-11 04:32:21

„Šaman slov“ Miloš Hoznauer: Šedesátá léta přinesla velkolepý rozkvět kultury

Legendární češtinář a přispěvatel do Literárních novin v době „zlatých šedesátých“, jehož Ludvík Vaculík nazval šamanem slov, v rozhovoru se svým bývalým studentem bilancuje a prozrazuje čtenářům, jak se stal renegátem a zradil dělnickou třídu. Ale také čemu vděčí za dlouhověkost, či jak se proměnil v morče na vinohradské urologii.   Právě ses dožil devadesáti let. Jistě dostáváš často otázku, čemu vděčíš za dlouhověkost?  V první řadě za to vděčím kvalitě hovězího za první republiky. Nesnášel jsem mateřské mléko, a tak mne kojili hovězím vývarem.   Dnes by ses asi tak vysokého věku nedožil. Kvalita hovězího na našem trhu prý není valná. Kvalitní prý vyvážíme a nekvalitní dovážíme. Ale čemu ještě kromě hovězího vděčíš za svůj požehnaný věk? Svým bývalým studentům, kteří si vybrali dráhu lékaře. Téměř každý orgán mám jištěný dvakrát, neboť někteří studenti jsou již v důchodu a kliniku po ruce nemají. Moji nejstarší studenti již slaví 85 let. Jistě bych měl ještě mluvit o zdravé výživě a sportování.    Ale takový Winston Churchill to viděl se sportem jinak. Když se ho novináři zeptali, čemu vděčí za svůj dlouhý věk, tak řekl známou větu: no sport! Ale obyčejně lidé v tvém věku bilancují svůj život. Takovou inventuru si dělám i já. Stařecká paměť má tu výhodu, že je s pokračujícím věkem stále lepší. Musím však říci, že to není v mnoha ohledech radostné bilancování.   Proč? Napsal jsi spoustu odborných textů. A hlavně jsi přispíval do Literárek! Máš pověst legendárního češtináře a šamana slov, jak se o tobě vyjádřil Ludvík Vaculík. Jako pozitivní bilanci vidím pět dětí, šestnáct vnoučat a šest pravnoučat.   A co vidíš negativního? To je doba, ve které jsem musel žít.   Je vůbec v našich dějinách doba, ve které by se ti chtělo žít? Možná v době obrození nebo za doby Josefa II. Obojí mi připomíná šedesátá léta. Já se bohužel narodil v době hospodářské krize, a to na straně těch, kteří byli nejvíce postiženi. Otec byl nezaměstnaný, žili jsme na venkově v jedné světnici. Šlapací autíčko bylo mým marným snem. Ale stejně marným snem byl i obyčejný párek, který jsem nosil od školníka panu řídícímu. Tyto zkušenosti mi poněkud zkreslily dobu první republiky, o které jsem se později dočetl, že to byla oáza demokracie, oplývající humanitními ideály, s úžasným prezidentem a skvělou ústavou.   Když moje matka byla devadesátiletá, tak řekla o první republice jenom jednu větu: „Lidé byli nezaměstnaní a Masaryk jezdil po Stromovce na koni.“ Já si zase vzpomněl na to množství žebráků, kteří nám klepali na vrátka a dostávali krajíc suchého chleba. Vzpomínám i na flašinetáře, šumaře a ty, kteří nabízeli drátování a letování. Ve škole byly tři kasty spolužáků. Nejvyšší kasta nosila na svačiny křupavé houstičky s voňavou šunkou. Ta druhá měla krajíce chleba se sádlem. A ta třetí si měla ve škole svačinu vyžebrat. Styděl jsem se za svou chudobu. Povolání otce (pomocný dělník, to jest nádeník) jsem tajil a chtěl jsem se stát bohatým, žádné třídní uvědomění jsem nezískal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale zhruba od roku 1935 se ekonomická situace trochu zlepšila. To jsem bohužel na sobě nepocítil.   Pak už přišla druhá republika a okupace. To už jsi začal chodit do gymnázia? Obecnou školu absolvovalo tak 10 dětí z naší vesnice, na gymnázium jsem šel jediný. Chce být pánem, říkali doma rodiče s třídním uvědoměním A jako budoucí pán jsem občas dostal nakládačku, ačkoliv jsem ještě pánem nebyl, a tudíž jsem nemohl nikoho vykořisťovat.   Jaké to na tom gymnáziu bylo? Byl jsem jediný chudý a mohl jsem se jednou týdně nadlábnout u řezníka v okresním městě. Samozřejmě mne to velmi ponižovalo a moje přání stát se bohatým ještě umocnilo. Ale moc jsem pro to neudělal. Žádný předmět mne na gymnáziu nebavil a zacházeli se mnou jako s notorickým čtyřkařem. V oktávě jsem měl těch čtyřek devět. Moc slibná budoucnost mne nečekala. Jenže vítězství pracujícího lidu nad reakcí v roce 1948 mi umožnilo stát se studentem filosofické fakulty i s takovým vysvědčením. Syn pomocného dělníka, za což jsem se vždycky styděl, byl cenným úlovkem pro fakultu, která nutně potřebovala zlepšit kádrový profil studentů. Komunistická strana mi vlastně umožnila, abych se později stal jejím odpůrcem.   Jak se ti po Únoru studovalo? Tato léta bych si nechtěl zopakovat. Nejlepší profesoři museli z fakulty odejít. A také mi chyběl ten správný svazácký elán, takže jedna pohledná svazačka ze studijního kroužku dostala jako svazácký úkol ten elán u mne probudit.   Jak tě znám, tak se ti to její probouzení elánu jistě zamlouvalo. Máš naprostou pravdu, ta pohledná svazačka se stala mou první manželkou. Kvůli ní jsem začal jezdit na různé brigády a byl dokonce dvakrát na stavbě mládeže. Toto údobí jsem později popsal v Literárních novinách v článku Nadšení kontra kritičnost.   O tom článku jsem se dočetl u Milana Jungmanna v knize Literárky – můj osud. „...Hoznauer nesentimentálně přiznává: ... trvalo dost dlouho, než jsme si dokázali přiznat, že naše nadšení sehrálo i negativní roli. Mnozí si to neuvědomili dodnes. Nepochopili, že nadšení samo o sobě není hodnotou...“ Článek měl údajně velký ohlas? To je pravda, dostal jsem mnoho dopisů a také vzbudil nelibost u řady stranických funkcionářů. Diplomovou práci jsem psal na téma Lidovost poezie Jaroslava Seiferta, který ovšem od roku 1950, kdy vydal Píseň o Viktorce, upadl v nemilost. „Seifert závidí ptákům jejich zpěv a křídla, a přitom nevidí křídla, která narůstají pracujícímu lidu na cestě ke skvělé budoucnosti,“ napsal Jan Skála v časopise Tvorba. Setkání s Jaroslavem Seifertem bylo jedinou světlou událostí z doby studia. Šťastné manželství s bývalou svazačkou přerušila dvouletá vojenská služba. Byl jsem tam vystaven nelítostné šikaně – individuální nástupy třeba třikrát za noc s plnou polní. A s tou plnou polní jsem dvě hodiny naskakoval a vyskakoval z korby Tatry 111. V posudku z vojny stálo: „…stal se renegátem, zradil třídu, ze které vzešel a podněcoval ke vzpouře.“ V roce 1953 jsem nastoupil k výkonu učitelského povolání, tím se značně oddálila moje touha stát se bohatým. Můj nástupní plat obnášel 1 041 Kčs. K tomu přistoupila nízká společenská prestiž učitele. Razil jsem tehdy heslo: „jsem učitel a kdo je míň.“   Jak vypadalo s takovými pocity tvoje vyučování? Musím se přiznat, že školské orgány byly s mojí výukou spokojeny. Líčil jsem třeba negativní vlastnosti babičky ze Starého Bělidla, hlavně její poklonkování před rozmařilou šlechtou a shánění protekce.   Že by se v tobě přece jen probudilo třídní uvědomění? Myslím, že jsem to ale zase napravil při jiných příležitostech.   To jest? U Anny proletářky jsem uváděl výrok Olbrachtovy dcery Ivanky. Když její češtinářka prohlásila Annu proletářku za vrcholné dílo socialistického realismu, tak Ivanka řekla: „Tatínek se za tuhle knihu moc styděl.“    Jak dlouho tě nechali takto učit? Musím říci, že by mne tenkrát odchod z tohoto povolání vůbec nemrzel. Ale přišla léta šedesátá. Pro mne jsou opravdu zlatá, nikoliv však všechna. Tak asi od roku 1963. Literárky mohly až v tomto roce otisknout moji celostránkovou úvahu o našem školství. Tehdy o ní mluvila i Svobodná Evropa. V jedné diskuzi o šedesátých letech jsem se setkal s názorem, že tato léta jsou přeceňována, že to byl jen zápas o moc mezi konzervativním a reformistickým křídlem KSČ. Myslím, že tento despekt není namístě. Vždyť komunistická strana se dala rozvrátit jen zevnitř. Kdybych měl psát hodnocení tohoto období do učebnice dějepisu, vyzvedl bych jako příklad tak velkolepý rozkvět kultury. V dnešní době máme velké množství bulvárních časopisů, tehdy bylo množství literárních časopisů, které dnes téměř neexistují. A když ano, tak ve velmi malém nákladu. A to nemluvím o filmech a divadle. Zmíním se ale o knihách, a časopisech, které tehdy vycházely – mám na mysli třeba časopis Světová literatura. Ten přinášel mnoho nádherných textů, ve kterých jsem nacházel podněty pro výuku.  A znovu bych chtěl zopakovat význam Literárních novin, které vycházely jednou týdně v obrovském nákladu. Pamětníci dobře vědí, jak významně zasahovaly do společenského a kulturního dění. Nostalgicky vzpomínám na své návštěvy v redakci, v níž byla řada vynikajících osobností. Samozřejmě Milan Jungmann, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Rád vzpomínám na Helenku Klímovou, která měla na starosti tzv. vnitřní situaci v republice. Zahraničí patřilo Dušanu Pokornému. Kulturní rubriku řídil Sergej Machonin. Velmi činorodý byl také Ludvík Veselý. A sympatickou se mi stala Mirka Rektorisová. Vynikající úroveň zajišťovala i redakční rada, v níž byli literární vědci, např. Felix Vodička, významní spisovatelé jako Jan Otčenášek, Jan Procházka a Milan Kundera.   Vzpomínáš si na některé autory, kteří tě upoutali svými texty? Byli to samozřejmě členové redakce. Sergej Machonin psal velmi poutavě o divadelních premiérách.Vybavila se mi i jména jako byl Jiří Pištora a Saša Kliment. Někteří autoři, se kterými jsem se setkal na stránkách Literárek, se stali mými přáteli. Například Ludvík Vaculík, Helena Klímová a Ivan Klíma. Když se slavilo 90. výročí založení Literárek, tak jsem zjistil, že už nás moc nezůstalo. Byli tam A. J. Liehm, Pavel Kohout, Vladimír Karfík. Ivan Klíma už musel zůstat doma. Škoda, že se neobjevil bývalý redaktor LtN Petr Chudožilov, který byl oceněn za svou literární činnost v Německu a Itálii.    Avšak zlatá šedesátá léta skončila. Co bys napsal do učebnice dějepisu o normalizaci? Já bych psal o tragickém období v našich dějinách. Celý národ byl ponížen, pomýlení museli odvolávat své názory a vyslovovat svůj souhlas s okupací. Ale našli se i takoví, kteří si své „pomýlení“ ponechali, navzdory sankcím. Nebylo divu, že zklamaní lidé se odvraceli od společenského dění. Stáhli se do soukromí, jezdili na chaty a starali se o hmotné statky. Nad tím vším se ale vznášela atmosféra strachu, zda nebudou z nějakého důvodu vyhozeni ze zaměstnání a zda-li jejich děti se dostanou na studia. Až příliš často byla slyšet věta „Dej si bacha, abys to neměl v posudku“. Ty posudky, které psaly i domovní důvěrnice, aby občané byli ohlídáni i ve svých domovech, jsem přímo nenáviděl. Musel jsem je sám psát na studenty. Jednou jsem to zařídil tak, aby si rodiče napsali posudky sami, protože své děti znají nejlépe. Byl z toho velký poprask, protože mne rodiče těch nejvíce angažovaných udali na příslušných místech. Nesnesli pomyšlení, že děti těch méně angažovaných budou mít třeba stejně dobré posudky.    Ty posudky jsi zlehčil ve své knize Cesta do hlubin kantorovy duše. Zadal jsem ve škole stylistický úkol – soutěž o nejlepší posudek.    Vítězný posudek jsem považoval za geniální a pochyboval jsem, že ho napsal student. Při dotazu ses rád přiznal, že jsi ho napsal sám. To mě samozřejmě mohlo napadnout. Později jsem se dozvěděl, že jej ocenil literární teoretik a básník Miroslav Červenka. Ano, ten posudek považoval za báseň v próze. Dovoluji si zde citovat pár vět z vítězné práce: „Příbuzné v Mongolsku nemá, na poště se chová slušně, moučníkem nepohrdne. … Jedovaté houby nesbírá, ... většinu noci prospí. Barvy rozlišuje, psát se naučil ve škole, ... prvoky nerozlišuje, požáry nezakládá. Naposledy sáňkoval před pěti lety, ... Pro navrhovanou funkci má ty nejlepší předpoklady.“   Měl jsi nějaké další maléry? To si piš: na školský odbor přišlo udání, že hanobím sovětské filmy. Nebo že čtu texty zapovězených autorů. Nebylo to zas tak velké hrdinství, už jsem měl zastánce u některých vlivných rodičů. Například plukovník Hübler, šéf kontrarozvědky, doporučil soudruhu inspektorovi, aby se šel na některé sovětské filmy podívat. V tom se normalizace už dost lišila od 50. let.   Jak budeš oslavovat 30. výročí sametové revoluce? Moc rád si vzpomenu na ty opojné chvíle při znovunabývání svobody. Byl jsem nadšen tou úžasnou aktivitou studentů, kteří si počínali jako zkušení revolucionáři a vůbec nebyli poznamenáni komunistickou výchovou. Stal jsem se předsedou Občanského fóra, přednášel na pedagogické fakultě o zapovězených autorech a psal a psal jsem už ne do šuplíku. Ale nemám rád ten samet. Samet znamenal dohodu s komunisty, hladké předání moci výměnou za právní kontinuitu, a tak mohlo dojít k tomu, že komunistický parlament zvolil jednohlasně Václava Havla prezidentem. A on odpřisáhl věrnost Československé socialistické republice. Nebylo ani dobře vymyšleno heslo „nejsme jako oni.“ Takže vůbec nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, estébáků atd.    Ale kdo by je soudil, když právní systém ovládali lidé z bývalého režimu? Máš pravdu, patrně by byly ustaveny lidové tribunály, a tím by se otevřela cesta k vyřizování osobních účtů. Pamatuji si dobře na počínání revolučních gard v roce 1945. A je docela možné, že kdyby se Listopadové události posuzovaly z hlediska vyššího principu a v kontextu s evropskými dějinami, tak by byly hodnoceny jako vysoce humánní. Velkým paradoxem je, že zločiny komunistů nejvíce potrestala samotná komunistická strana v procesu se Slánským. Hlava spiknutí a další spiklenci např. Šváb, Frank, Reicin a další toho měli mnoho na svědomí.    Jenže byli potrestáni za vykonstruované zločiny. Když na politbyru uvažovali, komu by přiřkli zodpovědnost za inscenovaný proces, vyřídil to prezident Antonín Zápotocký slovy: „To by bylo nad síly jednoho člověka. Zavinili si to sami, roztočili mlýn, který je pak semlel.“   Pokud vím, tak sám Rudolf Slánský prohlásil před popravou: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Ale jak se ti žije dnes? Zajímáš se o dění ve společnosti? To víš, že ano. Rád si poslechnu ty rádoby vtipné bonmoty z parlamentu, výroky prezidenta Zemana a čekám, jak dopadnou nejrůznější aféry, kdy půjde do vězení třeba David Rath. Ale hlavně se zajímám o situaci v našem zdravotnictví. V těch devadesáti letech už selhává orgán za orgánem. Teď už vím, kde se nacházejí ledviny a seznamuji se s různými druhy kýl. S politováním jsem zjistil, že jde-li velmi starý pacient na kliniku, kde ho nikdo nezná, tak nemůže počítat s nějakým velkým nasazením lékařů. Podal jsem o tom zprávu s názvem Pištící morčata na vinohradské urologii.   Četl jsem to. Chtěl jsi hlavně říci, že s morčaty se nekomunikuje. A také se morčatům nesděluje výsledek operace.   Ale napsals to velmi jemně ve srovnání s tím, co se o některých případech v našem zdravotnictví dočteme v médiích. Tvá zpráva by stála za publikaci. Ale co tvé bohatství? Splnil se tvůj dětský sen? Sice jsem po osmdesátce napsal tři knihy, které se dobře prodávaly, ale z toho autor nezbohatne. Budu muset napsat nějaký bestseller.   Už víš jaký? Třeba až budu v LDN-ce, ale nechci se rouhat. Mám pět dětí, šestnáct vnoučat, šest pravnoučat, a to je velké bohatství.   Miloši, já i Literární noviny ti blahopřejeme k jubileu a děkujeme za rozhovor! {/mprestriction}  Autor je lékař a publicista.   Miloš Hoznauer, pedagog a spisovatel, se narodil 21. září 1929. Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. Je autorem knihy o Václavu Havlovi, literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945.

Čas načtení: 2022-07-30 17:38:00

Plevel v kuchyni

Plevel – utlačuje nám zeleninu, rychle se množí, je téměř nezlikvidovatelný. Většina z plevele je ale ve skutečnosti prospěšná, mnohé léčivé a skvěle chutnající. Zde deset nejběžnějších druhů plevele s vysvětlením, jak prospívají: Pampeliška lékařská (Taraxacum officiinale)Pampeliška lékařskáPampeliška působí zejména díky hořčinám povzbudivě na trávicí orgány a podporuje sekreci trávicích šťáv. Povzbuzuje činnost žlučníku – doporučuje se osobám trpícími záněty a špatnou funkcí žlučníku. Ovlivňuje také příznivě činnost jater a ledvin, inulín působí příznivě při cukrovce – snižuje hladinu krevního cukru.Hluchavka bílá (Lamium album)Květ hluchavky pomáhá proti kašli, napomáhá vykašlávat hlen, pije se čaj z hluchavkyových sušených květů. Podobné účinky má i hluchavka nachová nebo hluchavka skvrnitá (růžovokvěté), či pitulník žlutý (žlutokvětá) – i když ten má ještě navíc blahodárné účinky na ledviny a ženské pohlavní orgány.Ptačinec žabinec (Stellaria media)Tato divoká bylinka je výborný zdroj vitamínu C a E, tříslovin, hořčin a saponinů. Sbírá se nať. Když je mladší, je chutnější. Obsahuje i karoten a minerální soli s obsahem draslíku a hořčíku. Můžete jej přidat do salátů nebo pomazánek obdobně jako řeřichu, nebo pažitku. Přidejte jej syrový do polévky už na talíři, přidejte jej třeba do míchaných vajec. Používá se při léčbě ekzémů – zlepšuje stavy při úporném atopickém ekzému, tiší revmatické bolesti.Kontryhel obecný (Alchemilla vulgaris)Je to naprosto skvělá bylinka pro ženy. Sbírá se list před květem. Pije se jako čaj. Může se připravit z čerstvého i sušeného kontryhele. Má výborné účinky na úpravu menstruačního cyklu, zmírňuje nadměrnou krvácivost, působí proti výhřezu dělohy a konečníku hlavně po porodu. Tyto blahodárné účinky způsobují fytohormony.Kromě toho má i desinfekční účinky, tudíž působí proti trávicím obtížím, blokuje patogenní mikroorganismy a plísně v zažívacím ústrojí. Působí i zevně pomocí oplachů desinfekčně i na pleť, to znamená hlavně při výskytu akné. Dokonce je doporučován i při cukrovce. Takže ženy, bez kontryhelu ani ránu! Můžete si ho vypěstovat i cíleně na zahradě nebo balkoně Řebříček obecný (Achillea millefolium)Další bylinka určená také hlavně ženám. Sbírá se květ a nať. Pomáhá mírnit menstruační bolesti. Lze pít společně s kontryhelem. Čaj z řebříčku pomáhá při návalech krve do hlavy, doprovázených bolestmi jako by měla hlava prasknout, při závrati, nevolnosti, chorobách spojených se slzením, při pichlavých bolestech očí a při krvácení z nosu. Záchvat migrény, vyvolaný změnou počasí nebo fénem (jižním suchým a teplým větrem v Alpách), odstraní často již jeden šálek.Sedmikráska chudobka (Bellis perennis)Sedmikráska chudobkaObsahuje Inulín, který pomáhá podporovat činnost jater, žlučníku a sleziny. Snižuje také hladinu krevního cukru. Dále obsahuje saponiny, které napomáhají vykašlávání a působí také protizánětlivě. Pomáhá v zažívacím ústrojí zachovat přirozenou mikroflóru. V jarním období je to ideální bylinka na očistu, ovšem konzumovat ji můžeme po celou dobu její vegetace. Přidejte si listy i květy do salátů, nebo na chleba s máslem, ozdobte si sedmikráskou polévku nebo brambory.Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica)kopřiva dvoudomá zabraňuje tvorbě ledvinových kamenů, působí blahodárně na slinivku, na čištění krve, proti revmatismu a mnoho dalšího. Kopřiva je naše nejlepší bylinka na pročištění krve a krvetvorbu. Díky vysokému obsahu křemíku podporuje stavbu tkání, kostí a upevňuje cévy.Jitrocel kopinatý(Plantago lanceolata)Jitrocel obsahuje glykosidy, slizy, působí antibakteriálně, podporuje uvolňování hlenů a jejich odchod z dýchací soustavy. Jitrocel se na prvním místě užívá při všech onemocněních dýchacích orgánů, zvláště při silném zahlenění a kašli. Podobné účinky má i jitrocel větší. Rozdrcené listy jitrocele vyléčí každou ránu, ikdyž by byla 10 roků stará – např. bércové vředy. Denně se přikládají, musí být však řádně omyty.Popenec břečťanolistý (Glechoma hederacea)Je to bylinka, která působí silně protizánětlivě. Hlavně v dýchacím a trávicím ústrojí. Tlumí takézáněty a svědivost kůže, zabraňuje tvorbě žlučových kamenů a detoxikuje játra. Může se užívat sušený i čerstvý. Sušený má více nahořklou chuť. Pokud možno, užívejte jej čerstvý – do salátu, polévek, pod maso, do šťouchaných brambor.Bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria)Je to plevel, kterého se jen těžko zbavuje. Bršlici však nelze upřít její léčitelské schopnosti. Nálev z bršlice se užívá při revmatismu nebo při močových kaméncích. Působí silně močopudně, zvyšuje vylučování solí kyseliny močové a chloridů. Nálev by se měl pít jen několik dní, není doporučováno dlouhodobé podávání.Už od dávných dob byla rozdrcená bršlice přikládána na bolestivé partie těla jako prostředek mírnící bolesti při revmatismu a dně (odtud také pochází latinské druhové jméno rostliny: podagra = dna nohou). Nejenže mírní bolesti, ale dnu také pomáhá léčit. Proti dně působí také už z toho důvodu, že podporuje vylučování kyseliny močové, která právě dnu způsobuje.Bršlice je bezkonkurenční proti komářímu štípnutí. Stačí rozmačkat stonek listu a potřít štípanec. Bolest i podráždění za pár minut přejde.

Čas načtení: 2024-12-15 08:00:24

Řidiči stále riskuji na železničních přejezdech. Ignorují hlavně jedno základní pravidlo

Železniční přejezdy jsou pro řidiče velmi nebezpečné. V drtivé většině ale hlavně kvůli chybám, které dělají oni sami. Jakkoliv se policisté na chování řidičů pravidelně zaměřují, ty chyby jsou stále stejné. Častým nešvarem je hlavně jedna konkrétní chyba. Na to, jak se řidiči chovají na železničních přejezdech, se před nedávnem zaměřili policisté z Moravskoslezského kraje. […]

Čas načtení: 2026-02-01 11:11:46

EU od ledna zdraží motorky vyrobené mimo EU. Clo míří hlavně na KTM, Triumph i BMW

Evropské motorky v posledních letech zdražují tak výrazně, že se i velké značky začaly chovat podobně pragmaticky jako automobilky. Aby udržely menší a střední objemy [...]

Čas načtení: 2026-03-27 17:21:01

Nejlepší uvítací bonusy pro hráče automatů v Česku

Nejlepší uvítací bonusy pro hráče automatů v Česku redakce Pá, 03/27/2026 - 17:21 Zábava Klíčová slova: Casinoly Casino Grand Mondial Casino Vinyl Casino Alphawin Casino Casino Kingdom Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Jak hodnotit uvítací bonus pro automaty Největší číslo na banneru bývá fajn na první dojem. Na druhý dojem už přichází realita, protočení, časové limity, maximální sázka a pár drobností, které člověka spolehlivě trefí až ve chvíli, kdy je v půlce bonusu a nechce se mu couvat. Minimální vklad a "co za něj" Někde se dá začít už na 10 EUR, jinde je běžných 20 EUR. U části bonusů se navíc free spiny neukážou hned, přijdou až po splnění minimální částky nebo v denních dávkách. Prakticky to znamená, že kdo chce jen rychlý test, měl by se smířit s menší verzí nabídky. Protočení (wagering) Klasika bývá kolem 35x na součet vkladu a bonusu. Výhry z free spinů mívají vyšší násobek, často kolem 40x. Zní to suše, ale je to přesně ten rozdíl mezi "tohle se dá dohrát" a "tohle je víkendový projekt". Hodí se také zjistit, jestli se do protočení počítají všechny automaty stejně, nebo jen vybrané tituly. Čas a tempo Některé balíčky posílají free spiny po dvacítkách každý den a každá dávka žije jen 24 hodin. Kdo hraje občas, může o část zatočení přijít jen proto, že měl jiné plány. Kdo hraje častěji, ten to bere jako rutinu, která se dá zvládnout při kávě. Limity sázek a způsoby vkladu Bývá nastavená maximální sázka pro protočení bonusu. A občas se do akce nepočítají některé platební metody. Není to drama, jen je lepší to zjistit předem, než si člověk zbytečně komplikuje start. Rychlá kontrola, která šetří nervy Zeptejte se na tři věci: kolik je potřeba vsadit, aby šlo vybrat, jaká je maximální sázka během protočení a na kterých hrách se bonus počítá. Pokud je odpověď mlhavá, je to taky odpověď. Jak bonus nepokazit hned první večer Držte se plánu. Ne velkého, stačí malého. Kolik chcete vložit, jak dlouho budete hrát, kde je stop. Než kliknete na vklad, zkontrolujte, jestli je bonus aktivní. Někde se zapíná sám, jinde čeká v profilu. U denních dávek free spinů si hlídejte čas. Dvacet zatočení vypadá jako nic, jenže deset dní po sobě je už slušná porce. Během protočení zbytečně nehonit ztráty. Bonus není omluvenka pro přepnutí do režimu "teď to zlomím". Nejlepší kasina v Česku s tímto bonusem Níže jsou kasina, kde uvítací nabídka dává smysl hlavně pro automaty. Někde je to „free spiny a dorovnání“, jinde spíš šance v jackpotové hře. Každému sedí něco jiného. A to je v pořádku. Bonus v kasinu Grand Mondial Casino Mezi staršími značkami má Grand Mondial Casino pořád svoje místo, jako start se běžně uvádí rok 2005. Je to vidět na zaměření, automaty a progresivní jackpoty tu mají přednost a celé to působí, že nejde o kasino, které mění tvář každé tři měsíce podle módní vlny. V některých regionech se uvádí přes 1 000 her a přes 840 automatů. Vedle toho bývají k dispozici video poker, ruleta, blackjack a živé stoly. Pro hráče automatů je hlavní, že se dá přepínat mezi klasickými mechanikami a jackpotovou honičkou bez toho, aby člověk lovil hry pod deseti filtry. Uvítací nabídka je postavená trochu jinak než běžné "100 % do X". Často se mluví o 150 "chancích" aktivovaných prvním vkladem, někdy se zmiňuje start kolem 10 EUR. Druhá část nabídky bývá navázaná na druhý vklad, dorovnání může sahat zhruba k 250 podle účtu a měny. Co s tím v praxi: První část vzít jako rozjezd a otestování lobby. Pokud styl sedne, druhý vklad neodkládat na neurčito, právě tam bývá hlavní porce bonusu. A když už se protočuje, držet se automatů a jackpotů, protože na tomhle principu je nabídka postavená. Malá poznámka k rytmu hry: Prostředí umí působit starší školou. Někomu to přijde nudné, jiný ocení, že ho nic netahá za rukáv. U slotů to někdy není na škodu, hlavně když člověk nechce, aby mu do hraní pořád někdo mluvil. Bonus v kasinu Casinoly Casino U značky Casinoly Casino se obvykle uvádí start v roce 2021. Tematicky si hraje na antiku, ale důležitější je, že bonusy má postavené čitelně, bez zbytečných kudrlinek. Herní nabídka se v přehledech pohybuje v tisících titulů, často se zmiňuje 5 000+. Pro automatáře je to hlavně signál, že se dá vybírat podle nálady, krátká hra na mobilu, delší seance večer, klasika i novější kousky, podle toho, jaký je zrovna den. Uvítací balíček bývá 100 % do 500 EUR a 200 free spinů. Podmínky se často točí kolem minimálního vkladu 20 EUR, protočení 35x na (vklad + bonus) a 40x na výhry z free spinů. Free spiny chodí po dávkách, typicky 20 denně, takže se vyplatí mít na to čas a nečekat, že se všechno “nějak” udělá samo. Co funguje nejlépe Nejdřív si zjistit, na které automaty free spiny platí. Potom hrát tak, aby se stihly denní dávky. A u protočení držet sázku stabilní, žádné skoky jen proto, že se zrovna nedaří. Tohle je nabídka pro hráče, kteří chtějí klasický start a nechtějí řešit komplikované mini hry kolem bonusu. Bonus v kasinu Alphawin Casino U projektu Alphawin Casino se obvykle uvádí start v roce 2021 a podle popisů míří na hráče, kteří chtějí velký výběr. Často se zmiňuje 3 000+ slotů a rozsáhlá živá část s mnoha stoly. Když se člověku automaty po čase okoukají, dá se na chvíli přepnout jinam a vrátit se zpátky, bez pocitu, že mění celé kasino. U uvítacích bonusů se objevují různé varianty, někde se uvádí 100 % až do 2 000 EUR a balíček až 3 000 free spinů, jinde menší kombinace typu 100 % do 1 000 EUR a 500 FS. Pro hráče automatů je důležitější logika než konkrétní číslo. Bonusy bývají rozložené do více kroků a je potřeba mít jasno, který krok je právě aktivní, jinak se v tom dá utopit překvapivě snadno. Jak z toho udělat výhodu? Vybrat jednu bonusovou cestu a držet se jí. U velkých balíků je nejčastější chyba ta nejbanálnější, člověk zapomene, co má dohrát jako první. Free spiny, pokud jsou navázané na konkrétní hry, odtočit hned. A během protočení se držet automatů, které mají rozumný příspěvek do obratu, tohle bývá přehlížený detail, který pak stojí nejvíc času. Tohle sedí hráčům, kteří se chtějí v kasinu zabydlet. Není to nutně místo na "rychlou půlhodinu", spíš na delší období, kdy se střídají nálady a chutě a člověk chce mít kam sáhnout. Bonus v kasinu Vinyl Casino U mladší značky Vinyl Casino se často uvádí rok 2023. Retro styl a hudební motivy jsou příjemná kulisa, ale hlavní je, že nabídka míří na automaty a promo akce drží v podobném formátu jako většina moderních kasin. Počet her se v recenzích liší, ale pořád se pohybuje v tisících, objevují se čísla kolem 4 000+ až 5 000+. Pro hráče slotů to znamená jednoduchou věc, není nutné točit pořád to samé. Dá se vybírat podle tématu, volatility, bonusových funkcí, a když jeden automat přestane bavit, stačí přeskočit o dvě řádky níž. Uvítací balíček je typicky 100 % do 500 EUR, 200 free spinů a mini hra Bonus Crab. Často se zmiňuje minimální vklad 20 EUR pro plný balíček, free spiny v dávkách 20 denně po dobu 10 dní a to, že některé metody vkladu se do akce nepočítají. Praktický postup: Vklad nastavit tak, aby odemkl celý balíček, jinak nabídka působí jako rozdělaná práce. Free spiny hrát průběžně, protože časové limity se neptají. Bonus Crab brát jako přídavek, pobaví, ale automaty jsou pořád hlavní program. Tohle bude bavit hráče, kteří chtějí klasiku, ale ocení trochu stylu. Nic agresivního, spíš pocit, že se tu dá v klidu zůstat a nemuset se u toho tvářit vážně. Bonus v kasinu Casino Kingdom U značky Casino Kingdom se často uvádí rok 2002. Herně se drží klasiky, v popisech se objevuje kolem 550+ her včetně automatů, stolních her, video pokeru a progresivních jackpotů. Kdo má rád tradičnější online casino bez přehršle kudrlinek, tady se většinou chytí. Uvítací nabídka je specifická. V promo sekci se zmiňuje "free chance" bez vkladu, možnost odemknout další chancy za malou částku, a také 100% dorovnání až do 200 na druhý vklad. Je to mix, který dává smysl hlavně hráčům, kteří mají rádi jackpotový prvek a sbírání šancí, a nevadí jim, že start není postavený jen na klasických free spinech. Jak s tím naložit Free chance využít hned po registraci. Je to rychlé, člověk si udělá obrázek o prostředí. Pokud sedne, brát druhý vklad jako hlavní část nabídky. A při hraní se držet automatů a progresivů, tady bývá největší zábava i největší motivace pokračovat. Verdikt Kdo chce nejčitelnější start pro automaty, obvykle skončí u Casinoly nebo Vinylu. Dorovnání do 500 EUR a 200 free spinů je formát, který se dá zvládnout bez zbytečného luštění. Rozdíl je spíš ve stylu, Casinoly drží jednoduchost, Vinyl přidává trochu atmosféry a Bonus Crab. Grand Mondial a Casino Kingdom jsou pro hráče, kteří si rádi zahrají s "chancemi" a jackpotovou mechanikou. Není to pro každého, ale když člověku sedne tenhle typ startu, může to být zábavnější než další generický balíček free spinů. Alphawin je volba pro ty, kdo chtějí větší balík a delší hru. Hodně slotů, hodně bonusových variant, a taky víc potřeby mít v tom pořádek. Ať už padne volba kamkoli, platí staré pravidlo, hrát jen za peníze, které můžou zmizet bez toho, aby to bolelo. U automatů je to praktická hygiena, nic víc.   Přidat komentář foto Cards Game Poker - Free photo on Pixabay Online automaty jsou dnes pestřejší než kdy dřív a český hráč má na výběr tisíce titulů. Rozdíl mezi kasiny není v tom, jestli mají sloty, ale kolik dají na start a za jakých podmínek. V tomhle článku jsou vedle sebe uvítací bonusy pro hráče automatů u pěti značek: Grand Mondial, Casinoly, Alphawin, Vinyl a Casino Kingdom. A pak to podstatné, co to ve finále stojí na protočení a co z toho jde reálně vytáhnout.   Text obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2026-05-10 07:20:19

Jak vybrat plavky, které se nezačnou vytahovat po jedné sezóně?

Plavky vypadají nové, perfektně sedí a po několika týdnech začnou ztrácet tvar. Klasický scénář. Ramínka povolí, látka se vytahá a kalhotky přestanou držet tak, jak držely při prvním nošení. Přitom nejde vždy o levný kus z výprodeje. Často rozhoduje materiál, péče i způsob používání. Většina lidí řeší hlavně vzhled a střih, jenže právě kvalita látky určuje, jak budou plavky vypadat po první dovolené. Složení materiálu Plavky dostávají zabrat skoro neustále. Slunce, chlor, sůl, opalovací krémy i časté natahování postupně oslabují pružná vlákna. Pokud je materiál nekvalitní, ztratí elasticitu velmi rychle. Lépe drží tvar plavky s vyšším podílem elastanu a pevnější strukturou látky. Naopak tenké a příliš měkké materiály často vypadají dobře jen krátce po koupi. Varovným signálem bývá hlavně: Právě švy často prozradí kvalitu nejrychleji. Pokud se látka kolem nich vlní už v kabince, po několika koupáních bývá problém ještě výraznější. Chlor a horko Mnoho žen si myslí, že plavky ničí hlavně voda. Ve skutečnosti bývá větší problém chlor, opalovací přípravky a vysoké teploty. Nejhorší kombinací je mokré plavky nechat několik hodin na slunci nebo je po koupání srolovat do tašky bez opláchnutí. Elastická vlákna se začnou oslabovat mnohem rychleji a materiál postupně ztrácí pevnost. Podobně škodí i horká voda nebo sušení na radiátoru. Levnější plavky často ztrácí tvar právě v mokrém stavu Některé modely vypadají dobře nasucho, ale po namočení se látka výrazně povolí. Kalhotky začnou sjíždět, horní díl nedrží a materiál se vytáhne hlavně v oblasti boků nebo prsou. Proto bývá dobré při zkoušení sledovat, jak silně látka pruží. Pokud působí příliš měkce už v obchodě, po několika koupáních obvykle ještě víc povolí. Důležitá bývá i správná velikost Mnoho žen kupuje plavky menší s představou, že se časem povolí. Jenže příliš napnutý materiál dostává od začátku větší zátěž a elasticita mizí rychleji. Naopak příliš volné plavky se při... Čtěte více Příspěvek Jak vybrat plavky, které se nezačnou vytahovat po jedné sezóně? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2026-05-27 05:00:18

Fabia ještě neřekla poslední slovo. Facelift ji má udržet ve hře i po roce 2030

Ještě nedávno to vypadalo, že Škoda Fabia patří mezi auta, která doplatí na zpřísňující se emisní pravidla. Malé spalovací modely jsou pro automobilky složité hlavně ekonomicky. Musí splnit náročnější předpisy, ale zároveň si nemohou dovolit zdražit tolik jako větší auta. Právě proto se ještě před časem mluvilo o tom, že Fabia spolu s dalšími menšími modely značky postupně skončí. Jenže vývoj se otočil. Fabia v nabídce zůstane a podle nejnovějších informací se chystá její facelift. Nemá jít jen o drobné kosmetické úpravy, které by měly prodloužit život modelu o pár měsíců. Modernizace má přinést svěžejší vzhled, lepší techniku na palubě a hlavně nový mild-hybridní pohon. Právě ten může být pro další roky klíčový. Škoda nechce, aby Fabia zastarala před očima Současná čtvrtá generace Fabie se představila v roce 2021. V době uvedení šlo o výrazný posun proti předchůdci, jenže automobilový trh se mezitím rychle mění. Konkurence připravuje nové generace malých modelů a Fabia má v nabídce vydržet déle, než se ještě nedávno čekalo. Bez úprav by proto začala působit starším dojmem. [clanek pocet="3"] Šéf Škody Klaus Zellmer k tomu řekl poměrně jasně: „Nemůžete jen prodloužit životní cyklus a myslet si, že si nikdo nevšimne stáří.“ Podle něj Fabia, Kamiq a Scala stále vydělávají peníze a tvoří důležitou část nabídky značky. To není jen zdvořilá formulace. Tato trojice se loni postarala téměř o třetinu celosvětových prodejů Škody. Právě v tom je hlavní důvod, proč Fabia nakonec nezmizí tak rychle, jak se původně zdálo. Zákazníci o menší spalovací auta pořád stojí a Škoda je nemůže jednoduše nahradit elektromobily, které jsou cenově výše. Fabia tak zůstává důležitým modelem nejen pro český trh, ale i pro další evropské země. Modern Solid i změny pod kapotou Designové změny zatím nemají být radikální. Modernizovaná Fabia by však měla převzít některé prvky nového stylu značky označovaného jako Modern Solid. Ten už Škoda ukázala u omlazeného Enyaqu a postupně jej chce dostávat i do dalších modelů. U Fabie se očekává hlavně upravená přední část. Mluví se o užší masce, výraznějších náraznících, ostřeji tvarovaném denním svícení a také o nápisu Škoda na kapotě místo tradičního znaku s okřídleným šípem. Nejde tedy o úplné překreslení auta, spíše o snahu sladit Fabii s novějšími modely značky. https://auto-mania.cz/nova-skoda-karoq-bude-a-dostane-spalovaci-motor-vznika-nezvykle-rychle-kvuli-tlaku-cinske-konkurence/ Vedle vzhledu se má posunout také výbava, asistenční systémy a palubní technika. Zásadní novinka ale bude pod kapotou. Fabia má dostat mild-hybridní pohonnou jednotku, která vzniká v souvislosti s tím, že Škoda převzala odpovědnost za koncernovou platformu MQB-A0. Na ní stojí nejen Fabia, Kamiq a Scala, ale také Volkswagen Polo nebo SEAT Ibiza. Technický šéf Škody Johannes Neft uvedl, že automobilka na spalovací nabídce intenzivně pracuje, aby zůstala konkurenceschopná. Hybridizace má být součástí této snahy. Nová mild-hybridní technika se má objevit do konce příštího roku, tedy nejdříve koncem roku 2027. [adrotate banner="124"] Mild-hybrid není plnohodnotný hybrid Důležité je nezaměňovat mild-hybrid s klasickým full-hybridem. Fabia se s touto technikou nebude umět pohybovat čistě na elektřinu, jak to zvládají některé konkurenční modely. Elektromotor zde slouží jako pomocník spalovacímu motoru. Umí zlepšit plynulost jízdy, pomoci při rozjezdech a snížit spotřebu, ale nejde o samostatný elektrický pohon. [clanek pocet="3"] Právě jednodušší konstrukce je pro malé auto výhodou. Mild-hybrid není tak drahý jako složitější hybridní systém, což je u základnějších modelů zásadní. Škoda tak může nabídnout určitou míru elektrifikace, aniž by z Fabie udělala výrazně dražší auto. Neft zároveň naznačil, že oficiální spotřeba se nemusí snížit dramaticky. Fabia už dnes umí jezdit úsporně i bez hybridní pomoci. Rozdíl by ale měli řidiči poznat hlavně při každodenním dojíždění a při jízdě ve městě. Právě tam mild-hybridní systém dává největší smysl. [adrotate banner="125"] Zajímavý je také pohled na jižní Evropu. V zemích jako Itálie nebo Španělsko může elektrifikovaná technika pomáhat i kvůli pravidlům pro vjezd do některých městských zón. Pro Škodu tak nejde jen o spotřebu, ale i o širší použitelnost auta na různých trzích. https://auto-mania.cz/skoda-muze-v-evrope-odpalit-cenovou-bombu-suv-kylaq-by-se-tu-mohlo-prodavata-muze-byt-levnejsi-nez-fabia/ Budoucnost závisí na zákaznících i pravidlech Fabia, Kamiq a Scala měly být dříve ohrožené především kvůli připravovaným emisním pravidlům Euro 7. Škoda však v roce 2024 potvrdila, že s koncem těchto menších spalovacích modelů už nepočítá tak brzy. Modernizace a hybridizace jim mají dát další čas. [adrotate banner="123"] Jak dlouhý ten čas bude, zatím automobilka přesně neříká. Johannes Neft mluví o snaze nechat otevřené všechny možnosti. Podobně se vyjádřil také člen představenstva Škody pro prodej a marketing Martin Jahn. Podle něj mohou designové úpravy a technologická vylepšení udržet platformu MQB-A0 při životě ještě poměrně dlouho. Rozhodující ale budou evropská pravidla pro emise CO2 po roce 2035, legislativa týkající se spalovacích aut a samozřejmě zájem zákazníků. Jahn to shrnul jasně: Škoda bude tyto modely provozovat tak dlouho, dokud je budou zákazníci chtít, dokud to bude legálně možné a dokud to bude pro automobilku finančně smysluplné. [clanek pocet="3"] Faceliftovaná Fabia se proto zřejmě neobjeví okamžitě. Pokud má dostat novou mild-hybridní techniku až koncem příštího roku, dává smysl očekávat modernizaci nejdříve v této době. Podobné úpravy by měly časem čekat také modely Kamiq a Scala. Fabia tak nakonec není autem, které by Škoda pouze nechávala dožít. Naopak se z ní stává důležitý model pro přechodné období, v němž zákazníci chtějí úsporná, cenově dostupná a stále spalovací auta, zatímco automobilky postupně rozšiřují nabídku elektromobilů. Malý hatchback z Mladé Boleslavi měl namále, ale jeho role v nabídce značky je pořád příliš důležitá na to, aby zmizel bez náhrady.

Čas načtení: 2013-07-25 19:43:00

Je čas zatepliť

Ak bývate v starých komunistických panelákoch nazývaných aj ako „králikárne“, určite ste sa stali svedkami hromadného zateplovania. Áno, musíme povedať, že vyzerajú omnoho krajšie no celkový havarijný stav neodstráni rozširujúce sa problémy bytových domov. Výstavba panelových domov za čias socializmu nie vždy spĺňala potrebné výrobné a montážne postupy, čo má dnes za následok ich nevyhovujúci stav. Problémy bývajú hlavne v oblasti obvodového plášťa, vystupujúcich konštrukcií alebo nevhodné projekčné riešenie. Taktiež časté poruchy výťahov, upchatie kanalizačných potrubí či nefunkčné osvetlenie spoločných priestorov. Spôsoby zateplenia Výhoda zateplovania panelových domov spočíva v znižovaní prevádzkových nákladov, vďaka ktorým ušetríte na vykurovacích energiách. V dnešnej dobe sa používa niekoľko spôsobov zateplovania. Ide hlavne o využitie rôznych materiálov. Polystyrén je tepelno a zvukovo izolačný materiál. Je cenovo dostupný a svojimi vlastnosťami najviac používaným izolantom. Zateplovanie extrudovaným polystyrénom je vhodné hlavne vďaka jeho nenasiakavosti, vysokej pevnosti v tlaku a odolnosti voči plesniam, hmyzu a hlodavcom. Ďalšie sú expandovaný polystyrén a minerálna vlna, ktorá má veľmi dobré protipožiarne vlastnosti. Nezabúdajte na stropy Pri výstavbe rodinných domov sa polystyrén používa aj na zateplenie interiérov. Zateplenie stropov nad vykurovanými miestnosťami zabezpečí zníženie tepelných strát a následnú tepelnú pohodu. Informácie potrebné na zateplenie stropu nájdete TU. V prípade, že sa chystáte obnoviť panelový či rodinný dom, doporučujeme zateplenie domov firmou PS STAVBY s. r. o.. Vyberte si kvalitnú firmu na profesionálnej úrovni s dlhoročnými skúsenosťami.

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Chrámy labužníků II

Jak fungovala síť obchodů se luxusním zbožím před rokem 1989   Nedávno jsme se na tomto místě (Respekt 33) věnovali „svatyním konzumu“, obchodům s luxusním a jinak nedostupným potravinářským zbožím koncem čtyřicátých a šedesátých let u nás. Nyní se podíváme na sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy stále platilo, že více než luxus se každodenním obíháním obchodů před rokem 1989 řešila nutnost zajistit základní fungování domácností. ESO přichází Na počátku sedmdesátých let nová politická garnitura chtěla opět zazdít pracně vybudovaná okna k západnímu konzumu a redukovat dovoz potravinářského zboží ze států na druhé straně železné opony především na jižní ovoce a na kávu. Někdy tento přístup ohrožoval i zakoupené licence – například kokakola se u nás začala vyrábět, ale byla nedostatková, státu se totiž nechtělo kupovat za dolary klíčovou ingredienci – základní sirup. Postupem času se občas, hlavně v Praze, objevilo v krámech mimo prodejny Tuzexu zpestření v podobě atraktivně baleného západního zboží, i když ne v míře, po jaké spotřebitelé toužili. Mnoho západních dobrot se navíc neprodávalo samostatně, ale jako součást drahých dárkových košů. Jako dítě jsem je chodil obdivovat do výkladní skříně specializovaného obchodu s názvem Dárková služba a toužil po sušenkách Prinzen-Rollen či po „bublinkové čokoládě“, lákaly mě i pestrobarevné konzervy s uzeným lososem nebo pražskou šunkou; chladným mě přiměřeně věku nechávala vína, například ve slámě balené Chianti Ruffino, lihoviny a západní cigarety. Dárkové koše a balíčky přitom nepředstavovaly žádnou novinku éry normalizace – najdeme je již v nabídkových katalozích slavného lahůdkářství Lippert a v padesátých letech se jimi proslavil i Dům potravin. Nicméně právě sedmdesátá a osmdesátá léta byla jejich zlatou érou, neboť představovaly vhodný dar pro slavnostní příležitosti. Cesty k výloze Dárkové služby byly pro mě každodenním potěšením. Slavnostněji jsem pak vnímal výlety do Německé demokratické republiky, kde jsme nikdy neopomněli návštěvu některé z poboček řetězce Delikat, který mě nadchnul jako opravdový poutní chrám konzumu, z něhož jsem odcházel například s granulovaným čajem s citronem, nápojem v prášku do mléka Trink Fix, východoněmeckou náhražkou Nutelly s názvem Nudossi nebo se západní čokoládkou či jiným pamlskem. První Delikat otevřel své brány v roce 1966, velký rozmach řetězce ale přišel od druhé poloviny následujícího desetiletí. Nabízelo se zde především exkluzivní potravinářské zboží východoněmecké produkce, v osmdesátých letech přibyly i západní produkty, hlavně ze Spolkové republiky Německo. Některé větší pobočky nabízely i speciálně pro tento řetězec dodané maso, salámy či sýry. Prodejny Delikat se staly inspirací pro obdobný řetězec u nás, jenž umožnil občanům nedisponujícím tuzexovými bony koupit si západní a exkluzivní domácí potraviny. Došlo k tomu se zpožděním – první prodejna ESO v Praze v ulici Na Poříčí přivítala zákazníky až v roce 1983. O rok později následovalo deset dalších poboček a rozmach pokračoval i v následujících letech. Vůbec největší prodejna ESO zahájila činnost v roce 1986 v pražské ulici Na Příkopě, ale značka ESO, která byla v lidovém podání jako označována jako prodejna pro Ekonomicky Silné Občany, se začala objevovat i v krajských a okresních městech. Zpočátku se zde prodávaly hlavně dovezené západní trvanlivé potraviny. Často šlo přitom o stejné zboží, jaké nabízel Tuzex, což poněkud popuzovalo kriminalisty v rámci potírání šedé ekonomiky a nelegálního obchodování s tuzexovými bony, kteří navrhovali, aby zboží v prodejnách ESO bylo zvlášť označeno, protože jinak těžko dokazovali, že podezřelý disponuje právě tuzexovým sortimentem. Úřadům se však do podobných opatření nechtělo. Už tak měly potíž s vysvětlováním občanům, proč si nejatraktivnější zboží nemůže pracující koupit za své poctivě vydělané koruny a musí platit vekslákům za bony. Stejně jako v Delikatech i v prodejnách ESO se uplatnily exkluzivní domácí produkty, z nichž některé se vyráběly výhradně pro tento řetězec. Plnily tak často stejnou roli jako na konci padesátých a v šedesátých letech Dům potravin. Postupně pobočky ESO nabízely i vlastní lahůdkářské a cukrářské zboží, často opravdu vynikající. Pravda, lidé oprávněně žehrali na vysoké ceny v prodejnách a stěžovali si, že některé kvalitnější zboží putuje právě jen tam. Ani tato náhražka Tuzexu nefungovala dokonale – leckdy se kvalitnější zboží nedostávalo, jindy chyběly atraktivnější obaly… Přesto však se prodejny ESO staly dalšími svatostánky konzumu, z nichž si lidé odnášeli západní kečupy, sýry, různé cukrovinky nebo nápoje v prášku značky Tang, stejně jako domácí výrobky, běžně nedostupné, ať již se jednalo o salám Herkules, sýr Jadel, oříškové hrudky, pivo v soudcích, kávu arabika… Skutečným králem sortimentu však byly výběrové párky. V uzeninách je občas prodávají i dnes, ale jaksi to už není ono.   Zdroj: Respekt