Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-10-25 13:09:00

Změna času může zamávat s kvalitou spánku. Nový online kurz od Samsungu poradí, jak v noci líp doplnit energii

Praha 25. října 2024 (PROTEXT) - Samsung spouští druhý ročník kurzu Vyspi se na to! Experti ve 12 videolekcích radí, jak nejlíp upravit chování k dosažení kvalitnějšího spánkuPřechod z letního na zimní čas nám tuto neděli 27. 10. sice dopřeje hodinu v posteli navíc, ovšem pro náš spánkový režim to výhra být nemusí. Vědecké studie opakovaně potvrzují, že změna času negativně ovlivňuje naše spaní, a tím pádem i zdraví a náladu. Co s tím? A dokážou nám se zdravým spánkem pomoct moderní technologie? Odpovědi na tyto a další otázky přináší bezplatný online spánkový kurz Vyspi se na to!, který ve spolupráci s experty z různých oborů připravil Samsung. Registrovaní uživatelé, kteří absolvují lekce kurzu, navíc získají možnost vyhrát chytré hodinky Samsung Galaxy Watch Ultra nebo Galaxy Watch7 a získají také slevový voucher na nákup chytrých hodinek na samsung.cz.Že změna času dokáže pořádně zamávat s kvalitou spánku i množstvím energie, dokazuje nejen zkušenost mnoha z nás, ale čím dál častěji také vědecké studie. Přechod na nový režim – byť v případě zimní změny času znamená o hodinu delší spaní – totiž nesvědčí našim cirkadiánním rytmům (tj. vnitřním tělesným hodinám) a může se kromě spánku negativně podepsat na naší imunitě, koncentraci a náladě.Za půl roku nás pak čeká ještě náročnější období. Se změnou času na letní se totiž pojí hodinové zkrácení doby spánku, což může u citlivějších a starších jedinců dokonce zvýšit riziko kardiovaskulárních příhod a depresí. Střídání času nám zkrátka ukazuje, jak obrovský vliv má spánek na naše tělo i psychiku. Naštěstí existují účinné a vědecky podložené způsoby, jak svůj spánek podpořit – a právě ty jsou náplní kurzu Vyspi se na to!Vyspěte se (nejen) na změnu časuKurz Vyspi se na to! je od 24. října zdarma dostupný na webu Vyspi se na to! všem, kteří nechtějí, aby je změna času rozhodila, a zároveň by rádi upravili své spánkové návyky, zvýšili množství energie, a zlepšili tak své dennodenní fungování. Dostatečný spánek totiž zdaleka není samozřejmostí. Data z aplikace Samsung Health například ukazují, že spíme čím dál kratší dobu – celosvětově je nyní průměrná délka spánku 6 hodin a 59 minut – a snižuje se také celková kvalita spánku.„Se spánkem ve větší či menší míře bojuje až 80 % populace. Každý třetí člověk pak spí méně než 6 hodin denně, což je znak spánkové deprivace. Kvalitní spánek má přitom mnoho aspektů, nejde jenom o jeho délku,“ vysvětluje Petr Ludwig, lektor a obsahový garant kurzu, a dodává: „Kurz Vyspi se na to! nabízí každému, kdo se zajímá o své psychické a fyzické zdraví, vědecky ověřené a účinné tipy, jak v noci líp spát – a tím pádem přes den líp fungovat.“Vše, co jste chtěli vědět o spánkuKurz Vyspi se na to! tvoří celkem 12 tematických videolekcí. Ty se zaměřují na široké spektrum oblastí, které se spaním souvisejí. Ve videích tak promluví například Petr Ludwig (o tom, jak spánek souvisí s energií a kolik hodin by měl člověk spát), Kryštof Jarmar a Vojta Hlaváček z Brain We Are (o tom, jaké doplňky stravy mají prokazatelný vliv na spánek), světelný expert Hynek Medřický (o propojení spánku a světla) anebo medicínská antropoložka Lenka Medvecová Tinková (o způsobech, jak podpořit spaní u malých dětí).„Zajímavým tématem je souvislost spánku a technologií. Často slyšíme, jak elektronická zařízení v podobě všudypřítomných displejů spaní narušují. To je bezpochyby pravda, ovšem moderní technologie nám můžou se zdravým životním stylem také pomáhat – stačí je správně používat. I tomu se věnuje jedna z lekcí kurzu,“ říká Marcus Deveaux, produktový manažer mobilní divize Samsung Electronics Czech and Slovak. Z dat Samsungu mimo jiné vyplývá, že počet lidí, kteří dlouhodobě sledují svůj spánek[1] pomocí technologií, se mezi roky 2021 a 2023 zvýšil o 182 %.[2]Technologie v roli spánkového koučeUživatelé, kteří se zaregistrují na stránkách https://www.samsung.com/cz/vyspi-se-na-to/registrace-a-prihlaseni/ můžou nejen zhlédnou všechny lekce zdarma, ale budou také automaticky přihlášeni do soutěže o chytré hodinky Samsung Galaxy Watch Ultra nebo Galaxy Watch7. O výhře budou vítězové informování skrze e-mail. Tím ale výhody nekončí! Všichni registrovaní uživatelé získají navíc 10% slevu na nákup chytrých hodinek řady Galaxy Watch v e-shopu samsung.cz.Chytré hodinky Samsung přinášejí svým nositelům nespočet praktických funkcí, které podporují zdravý životní styl. Zařízení dokážou sbírat data o spánku a prostřednictvím mobilní aplikace Samsung Health vytvořit přehledný report, v němž se uživatel dozví například délku spánku, dobu jednotlivých spánkových fází či skóre fyzického a duševního zotavení. Součástí aplikace je také spánkový trénink nabízející personalizované tipy, jak spát kvalitněji.Registraci do kurzu, podrobná pravidla soutěže a jednotlivé lekce najdete na webu Vyspi se na to!. O společnosti Samsung Electronics Co., Ltd.Samsung inspiruje svět a tvoří budoucnost svými převratnými myšlenkami a technologiemi. Společnost nově definuje svět televizorů, smartphonů, nositelných chytrých zařízení, tabletů, digitálních spotřebičů, síťových a paměťových prvků, LSI systémů, polovodičů a LED displejů. Kromě samotných přístrojů nabízí Samsung komplexní propojené zážitky díky ekosystému SmartThings a díky otevřené spolupráci s partnery. Aktuální informace najdete v Samsung Newsroom na adrese https://news.samsung.com/cz. [1] Uživatelé, kteří měřili svůj spánek prostřednictvím aplikace Samsung Health minimálně jednou týdně po dobu jednoho roku.[2] Srovnání údajů uživatelů služby Samsung Health v období od ledna do května 2021 vs. ve stejném období roku 2023. Kompletní data jsou dostupná pod tímto odkazem.  

Čas načtení: 2025-02-11 10:22:23

Samsung potěší úplně všechny. Do vlajek nasadí obrovitánské baterie

Vlajkový Samsung Galaxy S25 nezklamal výkonem, ale v oblasti baterií zůstává pozadu. Dočkáme se u řady Galaxy S26 konečně pořádné změny?Přečtěte si celý článek: Samsung potěší úplně všechny. Do vlajek nasadí obrovitánské baterie

Čas načtení: 2025-09-04 11:30:32

Samsung Galaxy Tab S11: prémiové voděodolné tablety s ultra tenkým tělem

Samsung na dnešní události Galaxy Unpacked představil dvojici tabletů Galaxy Tab S11 Oproti minulé generaci jsme přišli o variantu Plus, namísto ní Samsung odhalil základní model s 11″ displejem Samsung upravil design stylusu S Pen a výrazně vylepšil schopnosti počítačového prostředí DeX Cena tabletů v ČR startuje na 22 499 korunách, v předobjednávkách je možné díky výkupnímu bonusu ušetřit Samsung si s odhalením letošních vlajkových tabletů pořádně pospíšil. Loňskou výroční řadu Galaxy Tab S10 korejský gigant představil na konci září, letošní generace přichází téměř o měsíc dříve. Stejně jako loni jsme se v první vlně dočkali dvou tabletů, ovšem překvapivě v jiném složení – obrovský 14,6″ model Ultra zůstává, avšak namísto 12,4″ varianty Plus jsme se dočkali základního modelu s 11″ obrazovkou. Co nového tablety řady Galaxy Tab S11 přináší a kolik budou stát? Přečtěte si celý článek Samsung Galaxy Tab S11: prémiové voděodolné tablety s ultra tenkým tělem

Čas načtení: 2025-09-04 11:30:32

Samsung Galaxy Tab S11: prémiové voděodolné tablety s ultratenkým tělem

Samsung na dnešní události Galaxy Unpacked představil dvojici tabletů Galaxy Tab S11 Oproti minulé generaci jsme přišli o variantu Plus, namísto ní Samsung odhalil základní model s 11″ displejem Samsung upravil design stylusu S Pen a výrazně vylepšil schopnosti počítačového prostředí DeX Cena tabletů v ČR startuje na 22 499 korunách, v předobjednávkách je možné díky výkupnímu bonusu ušetřit Samsung si s odhalením letošních vlajkových tabletů pořádně pospíšil. Loňskou výroční řadu Galaxy Tab S10 korejský gigant představil na konci září, letošní generace přichází téměř o měsíc dříve. Stejně jako loni jsme se v první vlně dočkali dvou tabletů, ovšem překvapivě v jiném složení – obrovský 14,6″ model Ultra zůstává, avšak namísto 12,4″ varianty Plus je zde základní model s 11″ obrazovkou. Co nového tablety řady Galaxy Tab S11 přináší a kolik budou stát? Přečtěte si celý článek Samsung Galaxy Tab S11: prémiové voděodolné tablety s ultratenkým tělem

Čas načtení: 2024-11-27 08:30:42

Vlajka Galaxy S25 Ultra naživo. Únik potvrzuje nový designový směr Samsungu

Okolo nadcházející vlajkové řady Galaxy S25 od Samsungu je v posledních dnech pořádně živo. Před pár dny unikly fotografie maket vrcholného modelu Ultra a nyní se právě tato specifikace, tedy model Galaxy S25 Ultra, objevila v prvním reálném videu. Spekulace o mírných změnách v designu se potvrzují. Design Samsung Galaxy…Přečtěte si celý článek: Vlajka Galaxy S25 Ultra naživo. Únik potvrzuje nový designový směr Samsungu

Čas načtení: 2025-01-16 09:28:33

Nejhezčí androidí vlajka? Zde jsou první pořádné fotky Galaxy S25 Slim

Samsung chystá řadu vlajkovou Galaxy S25 s novinkou Slim – tenkým telefonem, který má v pase jen 6,4 mm. Plné odhalení údajně proběhne v květnu.Přečtěte si celý článek: Nejhezčí androidí vlajka? Zde jsou první pořádné fotky Galaxy S25 Slim

Čas načtení: 2024-10-29 17:40:14

Aktivací této funkce se vyhnete malwaru. Ví o ni jen pár vyvolených

Jak známo, online svět je pořádně nebezpečné místo a je jedno, přes jakou elektroniku do něj přistupujete. Mobilní telefony jsou poměrně dost náchylné k napadení nebezpečným softwarem a rozhodně se vyplatí používat u nich nějaký typ ochrany. Není ale nutné hned platit za drahé antiviry či firewally. Pokud tedy vlastníte…Přečtěte si celý článek: Aktivací této funkce se vyhnete malwaru. Ví o ni jen pár vyvolených

Čas načtení: 2025-04-11 09:00:56

Máme parametry Galaxy Z Fold 7: přijdou letos konečně pořádné inovace?

Samsung Galaxy Z Fold 7 má předvést pořádný skok kupředu Jeho základem se má stát loňský Galaxy Z Fold Special Edition, který se na globálním trhu neprodával Těšit se můžeme na větší displeje, tenčí tělo a stejný výkon jako u smartphonů řady Galaxy S25 V minulých letech předváděl Samsung u svých ohebných smartphonů víceméně drobné mezigenerační posuny, u letošní řady ale bude pravděpodobně odvážnější. Podle dosavadních úniků se véčkový Galaxy Z Flip 7 dočká většího vnějšího displeje, knížkový Galaxy Z Fold 7 pak podstoupí významný upgrade jako celek – bude výrazně tenčí, odolnější, výkonnější atd. Co všechno Samsung vylepší? Přečtěte si celý článek Máme parametry Galaxy Z Fold 7: přijdou letos konečně pořádné inovace?

Čas načtení: 2024-09-20 12:00:39

6 let systémových aktualizací u telefonu za 5 tisíc? Samsung jeden takový chystá

Samsung je ve světě Androidu premiantem v softwarové podpoře U vlajkových modelů poskytuje 7 let systémových aktualizací Korejci se nyní chystají pořádně natáhnout podporu i u low-endových telefonů Zatímco u Applu je dlouhá softwarová podpora samozřejmostí už spoustu let, ve světě Androidu se toto téma stalo viditelným teprve nedávno. Výrobci smartphonů se k dlouhodobé podpoře svých zařízení příliš neměli, poté se tohoto tématu chytil Samsung a na nějakou chvíli se stal premiantem – dokonce zadupal do země i samotný Google. Přečtěte si celý článek 6 let systémových aktualizací u telefonu za 5 tisíc? Samsung jeden takový chystá

Čas načtení: 2024-04-11 10:00:31

Samsung Galaxy S24 Ultra přežil pád ze 4 kilometrů! Neměl ani škrábanec, tvrdí majitel

Samsung Galaxy S24 Ultra nabízí odolnější konstrukci než předchůdce Jednomu (ne)šťastlivci telefon vypadnul z kapsy při skoku padákem Přestože urazil téměř 4kilometrovou vzdálenost, než dopadnul na zem, přežil Tenhle majitel vlajkové lodě Samsung Galaxy S24 Ultra měl pořádně štěstí. Pořádně drahý telefon mu vypadnul s kapsy při seskoku padákem a dle jeho slov letěl střemhlav […] Celý článek si můžete přečíst na Samsung Galaxy S24 Ultra přežil pád ze 4 kilometrů! Neměl ani škrábanec, tvrdí majitel

Čas načtení: 2025-01-15 08:34:13

Engel se těší na pořádné duny

Rychlé pasáže s menšími kulatějšími kameny a s navigačními pastmi. Taková byla devátá etapa Dakarské rallye, kterou Milan Engel zvládl po penalizaci v cíli jako 26. nejrychlejší motocyklový [...]

Čas načtení: 2012-03-20 00:00:00

Kingdoms of Amalur: Reckoning – RPG s pořádným řízem!

Chcete si zahrát nějaké pořádné akční RPG, které nedohrajete za několik delších večerů? Nový Kingdoms of Amalur nabízí nejen úctyhodně dlouhou kampaň, ale také pořádně nabroušené a neustále se měnící bitky, které vám dají pořádně zabrat! Pojďme se tedy podívat na tento počin z dílen 38 Games a Big H ...

Čas načtení: 2009-03-06 00:00:00

Jizerky 2009

Konečně jsem si sedl a můžu napsat pořádný článek o tom, jak se Tchoříkům dařilo letos v horách Jizerských – tam nahoře, na severu, hned vedle Krkonoš. Zase tam do stejné boudičky, našeho milého srubu na úpatí Jizery, druhé nejvyšší hory na české straně. Letos to bylo tak trochu na rychlo, nebo se mi to jen zdálo, protože z ničeho nic tu byl týden před prázdninami a já ještě neměl ani boty na běžky. Nějak jsem to ale do kupy dal a v sobotu ráno jsem mohl čekat před panelákem než pro mě Hájkovi přijedou. A jak už se stává tradicí, přijeli, oznámili, že se musí chvátat a rychle vyrazili směr Železná Ruda a Špičák. Navíc byli Zdeněk i Johana nachcípaní – do toho zprávy, že se i Kryštof s Klárou, pro které jsme jeli, jsou na tom podobně. S poměrně velkou časovou ztrátou jsme dorazili na Špičák, naložili Kláru, dotankovali a zase jsme fičeli na Velhartice. V té době jsme měli být už na Rabí, co se dalo dělat, museli na nás počkat. Na hradě jsme naložili Kryštofa, zmáčkli se pořádně v autě, protože byla sklopená jedna sedačka (tam byly lyže) museli jsme se tři zmáčknout na jednu. Navíc silnici pokrývalo něco mezi sněhem a blátem, takže to klouzalo a jednou jsme málem skončili na chodníku. Cesta to byla divoká, s Boží ochranou jsme ale na Rabí dorazili. Přeházeli jsme věci z jednoho auta do druhého, rozloučili se Zdeňkem a Martinem Satoriem, který si posteskl, že by radši jel s námi – čekali ho totiž mrňata na Kvildě. A pak jsme vyrazili směr sever. Michal, Bětka, já, Kryštof, Klára a Johana. Cesta ubíhala v poklidu, párkrát jsme se někde stavili – jednou pro boty, jednou kvůli vyložení židlí (které jsme nevyložili, protože bylo zamčeno), jednou pro stěrače. Cesta Rabí – Praha – Jablonec – Josefův Důl ubíhala rychle. Až ke konci přišla nuda a tak po modním vzoru byly vytaženy mobily a ty se jaly trhat naše uši písničkami, pro které je slovo píseň moc ušlechtilé. Ne, nechci urážet cizí vkus, jsou i horší věci. V Josefově Dole jsme zjistili, že ne všude je sněhu jak u nás a tak jsme v půlce kopce museli zastavit, nechat se kousek Jendou, který byl narychlo přivolán, vytáhnout a nasadit řetězy. Do našeho základního tábora to už byl kousek, jako obvykle jsme vyráželi od babičky Jáni (a Sváti samozřejmě taky). První věcí, která se dělá pokaždé, ale opravdu pokaždé, když se přijede do Josefáče, je to, že se odhazuje sníh. Do ruky nám vtiskli lopaty a házejte, hoši, házejte. Pak jsme se rychle podívali dovnitř, jak se daří, pozdravili se s druhou půlkou Tchoříků a vyrazili do hor, směr Jizera. Už jsme byli skoro kompletní – v Jendově autě přijela Jáňa, Sváťa, Lenka a Pavel (a Jenda samozřejmě taky). Sváťa ale ještě den zůstala v Josefové Dole, taky ji zkosila nějaká chřipka a potřebovala ještě den na zotavení. Od chvíle, kdy jsme přijeli, nepřetržitě sněžilo a když pořád sněží, nemá cenu projíždět s rolbou stopu, to dá rozum. A tak jsme si ji museli prošlapávat sami. Tu a tam už sice od nějakých nadšenců projetá byla, přesto to nebylo nic moc. K naší chatce jsme se nějak prošlapali. Už ani nevím jak, možná si za pár odstavců vzpomenu, že se při cestě stalo něco zajímavého a rychle to sem dopíšu. I chatku jsme nalezli rychle, ne jako poprvé, kdy jsme bloudili v mlze. Tak první dopisování, málem jsem zapomněl na to, že se mi asi sto metrů od srubu rozpadla lyže. Moje historické vázání se vytrhlo a zůstalo mi na noze. Naštěstí to byl kousek, dalo se to dojít a Michal to i bez problémů opravil (už měl zkušenosti, minulý rok se mi skoro to samé stalo na druhé lyži). To mě přesvědčilo o tom, že potřebuji nové lyže. Na chatě jsme se opět chopili lopat, házeli cestičky, záchody a ostatní mezitím topili, aby se dalo večer přežít. Prvních pár dní, než se chatka vytopí, bývá vevnitř celkem zima. Nebudu si vymýšlet, až po tento okamžik jsem si vzpomínal celkem jasně, teď už mi to ale začíná splývat a tak to vezmu trochu obecněji. V prvních dnech se rozhodlo, kdo s kým bude mít službu. Postupným kámennůžkopapírovaním jsme se pěkně rozházeli do dvojic kluk-holka a bylo jasné, s kým tento (nad jiné těžší) den budeme vařit. Už jsem myslel, že budu muset celý první den přeskočit. Hodně jsem se zapotil, abych si vzpomněl co se dělo. Měl jsem si psát deník jako Bětka – její hieroglyfy nám poskytly zábavu na mnoho večerů, navíc si deníček psala do starého školního sešitu, do kterého kdysi psala diktáty. Takže jsme se snažili dešifrovat i je. První den nás čekala jen krátká zahřívačka. Na vrchol Jizery, dolu na Štolpišskou a hurá na Knajpu. Tam už měla čekat Sváťa. Teď se rozepíši o tom, co zůstalo všem v paměti asi stoprocentně. Jendu, řečeného Náčelníka, chytly už první den záda a tak s námi raději na první výlet nejel. Dobře udělal. Druhý den to bylo totiž ještě horší. Záda si rozhodil už asi před dvěma týdny, když něco dělal na stromě. Teď se mu to podstatně zhoršilo, záda nikdy nejsou příjemná a když jsme viděli, jak při každém pohybu zatíná zuby, aby neřval moc nahlas, byli jsme z toho všichni trochu nervózní. Druhý den už to vzdal a přivolal horskou službu. Tak nastala velká akce přemísťování Jendy. Trochu jsme se obávali, jak nás horská najde, ale naštěstí to tu asi znali a dostali se k nám v pořádku. Přijelo jich tuším jedenáct, nejsem si už úplně jistý, malý šéf to tam organizoval, všichni kolem Jendy skákali a my jenom pozorovali jak jim to jde. Za chvíli už byli zpátky na lyžích a Jenda v sáních. Jak to pokračovalo jsme se dozvěděli až za pár dní, když jsme jeli nakoupit do JD1. Jendu převezli až do nemocnice. Kus cesty urazil v sáních za skútrem, část v sanitce. V nemocnici ho ale moc s radostí nevítali. Jakási mladá doktorka totiž nemytého smradlavého chlapa správně neocenila a po tom co ho různě natahovala a protahovala, prohlásila, že mu nic není a poslala ho domů. Mimochodem bylo okolo půlnoci. Jenda, který těžko mohl vstát z postele (po prvním pokusu, se jim tam prý složil), byl prohlášen za simulanta a sanitka ho odvezla do Josefova Dolu. Ta ale řetězy neměla a nahoru nevyjela. Co naplat, museli Honzu vyložit dole pod kopcem, ať si to dojde. Obut v takových těch pěnových pantoflích, co už dlouhou dobu letí, batoh vláčejíc za sebou se nějak dobelhal s pomocí staré paní až nahoru. Díky oblbovačkám, které do něj napíchali, se to dalo přežít. To, že ho to vyšlo na 90 kaček snad ani nebudu připomínat. My si museli nahoře v horách poradit sami. Dostali jsme za úkol chatu pořádně vybydlet – dojíst co se dá. A k naší smůle tam kromě vína a kávy byla snad jen čočka a fazole. Náš jídelníček se tak skládal z polívky pocházející z těchto surovin (+ nějaké ty vločky), čočky s historickým lunchmeatem, čočkové polívky a možná ještě jedněch fazolí. Kam jsme přesně vyráželi během dalších dnů už si nepamatuji. Jeden den jsme dokonce nevyrazili nikam, což se snad v historii Tchoříků ještě nestalo. Hráli jsme šílenou námořní bitvu na týmy, která zůstala nedohraná, protože už na to nikdo neměl nervy – bylo to šíleně zdlouhavý. Raději jsme to převedli do reálu a dali boj o hrnečky. Každý tým si zakopal někde venku hrneček a cílem bylo ukrást soupeřův. Jednoduché, ale v takové mase sněhu to nabíralo nový rozměr. Velkým problémem byl večerní program. Na kytaru se nikomu hrát nechtělo, hry jsme připravené žádné neměli a já své hádanky pozapomněl. Hodně jsme improvizovali a nakonec vymysleli celkem solidní hry, kterými jsme se dokázali každý večer zabavit. Nejoblíbenější hrou se stala jednoznačně hra „na vraha“. Hra podobná „Městečku Palermu“ s trochu větší akcí a dedukcí. V původním plánu byla návštěva Polska a přespání za hranicemi naší vlasti. Ale na to jednak nebylo počasí - celou dobu sněžilo a tak ani cesty pořádně projeté nebyly, rolby začaly jezdit ke konci našeho pobytu. Do Polska jsme se nakonec ale přece jen dostali. A to při naší krásné jízdě za žranicí. Ten den začal jako vždy jindy rozcvičkou a proběhnutím ve sněhu. Pak vydatnou snídaní, řekněte sami – normální člověk si pět krajíců chleba k snídani nedává. Pak jsme se došoupali až do vesničky Jizerky ("Tady jsou lidi fakt hrozně originální…" prohlásila Jáňa a my jsme jen přikyvovali, "Jizera, Jizerka…"). Tam jsme obsadili jednu hospodu, jako všechny ostatní se jmenovala "Panský dvůr" (zase ta originalita). Po naší luštěninové ozdravné kúře jsme si konečně dali dobré jídlo. Také jsme tam obsadili záchody – takový luxus, splachovací záchod, jsme si nemohli nechat ujít. Není nic nepříjemnějšího než vykonávat potřebu s holým zadkem ve vánici. Popošli jsme asi tři kilometry a byli jsme v Polsku. A v další hospodě. Tentokrát na racozích. Mělo to být něco jako lívance, mnohem blíž to ale mělo k vdolkům. S borůvkovou marmeládou a smetanou. Smacznego! Přes všechny nedostatky polského pohostinství jsme si pochutnali. Však jsme taky byli zvyklí na hodně. Večer na chatě už jsme měli hlad jenom Michal, Kyšák a já a tak jsme se dorazili pytlíkem těstovin, společně s ostatními si připili vínem, které měl kdosi dostat k Vánocům a začali plánovat Velikonoce… Zkratka pro Josefův Důl ↩

Čas načtení: 2009-02-27 00:00:00

Jaké bylo Bludiště IV. - jak to bylo doopravdy

Možná se vám také zdály poslední články takové jakési suché. Patrně máte pravdu, nebylo to, co jsem na blog zvyklý psát. A ani si zvykat nehodlám. Prostě to na blog nebylo - bylo to novin (Klatovského deníku, to jsem zvědavý, jestli se tam něco objeví) a do školního časopisu (do Magyku - magazín gymnázia Klatovy). Prostě a jednoduše - tam jsem si nemohl dovolit napsat vše a tímto článkem to chci trochu napravit. Píšu ho už také proto, že chci mít za sebou všechno to bludišťování. Poslední týden je pořád na jedno brko. Tento maratón zakončím článkem o Jizerkách - to nejlepší nakonec, takže se máte ještě na co těšit. Nebudu to protahovat a začnu psát, jaké to vlastně v Ostravě bylo. To jak jsme se tam dostali už zhruba víte, protahovat to nechci, psát to znovu nebudu. Samotný odjezd byl docela fofr. Přijel jsem z Jizerek, někdy večer kolem osmé a zítra v půl deváté vyrážel zas do Klatov a odtud do Ostravy. Co se toho člověk za pár dní najezdí. Nějak se to však zvládlo a nikdo, opravdu nikdo, se nezranil, takže třídní mohla být v klidu a užívat si klasického seřvávání (jémine, co je to za slovo?) svých svěřenců. Do autobusu pana Štáhlicha jsme se naskládali a vyjeli. Nevím jestli má cenu nějak zvlášť se tu rozepisovat o cestě. Bylo to stejné jako jízda při jakémkoliv jiném výletě. Kravál, mobily a zastávky na čurání. V Ostravě jsme se měli usídlit v ubytovně "Pod mostem". Žádný vtip, no joke, opravdu. Takhle se jmenovala. Hned vedle byla hospoda a night club. Pan profesor Šmíd později prohlásil, že je to neslýchané. Ubytovna zezadu byla velmi podobná domům, které si Tchoříci mohou pamatovat z Ukrajiny. Holé cihly, tu a tam nějaká vypadlá, okna, která vypadají, že už dlouho nevydrží - no prostě hrůza. Snad sem dostanu nějakou fotku, abyste se mohli pokochat. Vevnitř to zas tak hrozné nebylo, snad až na ty okna, se kterými nešlo hnout a na plíseň na zdech - dnes už je známá snad jen jako Amátka. Pak tam byli zajímaví spolubydlící. Vedle našeho pokoje bydlela Samantra (ani nevím, kde se tohle vzalo) - stará nerudná ženská, která chtěla mít trochu svého klidu a párkrát nás přišla seřvat. Docela jsem ji chápal. Pak nějací ukrajinští dělníci (a hale, zase vazba k Ukrajině), kteří prý byli všechno, jen ne slušní. Noc jsme na ubytovně nějak přečkali, někdo spal, někdo ne. Klasika. Ráno jsme zase naskákali do autobusu. Kompletně zabalení, pro případ, že se nezadaří a my hned pojedeme domů. S drobným zpozděním jsme dorazili do studia, nikterak to nevadilo, protože štáb se zpozdil také - tři centimetry sněhu, kalamita, co se dá dělat. Pak už to šlo ale rychle. Seznámili nás s tím, co se bude dít, nás čtyři zvolené si odvedli nejdřív do kostymérny pro ty skvělé hábity - dostali jsme červené. Pak do maskérny, přepudrovat, nastříkat vlasy nějakým sajrajtem a kdo ví co ještě. Soukupová prý prohlásila něco ve smyslu: "Juda nalíčenej, já padnu." Ve skutečnosti toho na nás zas tolik nedali, poznat to skoro nebylo. Nato si nás odvedli do studia, kde nás seznámili s režisérem (Jindřich) a s tím jak to bude probíhat. Televize je televize, i v téhle soutěži se scény několikrát opakují. Třeba jen nabíhání zpoza sítě se točilo pěkně dlouho. Před prvním dílem jsme byli všichni dost vyklepaní, takže s námi potíže neměli, všichni se snažili co to šlo. Když už byl natočen náš náběh mohli se tribuny zaplnit diváky a začít se pořádně. Diváci mají důležitou úlohu. Tleskat a fandit. Prý to bylo dost únavné, ruce bolely, krky bolely. Nám soutěžícím se zas klepaly ruce a hrdlo bylo jak přiškrcené. Na někom to bylo vidět víc, na někom méně, každopádně zlaté zkoušení z fyziky - to je úplná pohodička. Ze začátku se nám moc nedařilo. Vlastně dařilo, ale jen tak na půl. Úvodní otázky jsme dali obě dvě za tři bludišťáky. Bohužel soupeř stejně tak. Byl to soupeř zkušený, dvakrát už vyhrál a brousil si zuby i na nás. Ještě jsem tu neobjasnil, proč se náš tým jmenoval Chemici. Chtěl jsem to napsat už do článku do novin, ale zůstalo to jen nakousnuté (úplně jsem to zapomněl dopsat). V televizi uslyšíte, že je to podle skupiny My Chemical Romance, která je v naší třídě oblíbená. Ve skutečnosti to bylo na památku našeho spolužáka, ale to by, jak řekl rejža, znělo hrozně smutně. Holt televize. Pak přišlo na řadu lezení. Na síti lezla ještě nesehraná dvojice Hezoun a Jitka, Karel to dole vázal a na mě zbyla překážka. Soupeř nás v tomhle docela převálcoval. Ty zkušenosti byly znát. Zlatého bludišťáka nám sebrali ani jsme nemrkli. Zato nám jeden bludišťák spadl hned ze začátku. Komplikace při zavěšovaní naštěstí nenastaly. Když přišly otázky byli jsme všichni ještě pořádně vyklepaní. Snad nám nezabírali ruce nad tlačítkem, protože ty se klepaly snad každému. I přes tu nervozitu jsme si nevedli špatně. Tuším, že jsme zodpověděli o otázku víc než soupeř. U tak ale soupeř vedl asi o šest bodů. Učitelé si měli pinkat co nejdéle s ping-pongovým míčkem. Učitelé z Bohumína to váleli, naši také nebyli špatní, ale ti druzí byli prostě lepší. My jsme rozumně vsadili pouze jeden bod, ten nám také odečetli. Soupeř udělal fatální chybu a vsadil pouhé tři body. Kdyby to trochu déle rozmýšlel, vsadil všech pět. Naši učitelé, jak už jsem řekl, prohráli - my tak ztratili jeden bod a soupeř získal osm. Rozdíl byl tuším 13 bodů. Rozhodnout tedy měla až poslední disciplína - tajenka. Tady byly naše nervy opravdu našponované, teď šlo o všechno. Měli jsme přijít na známou osobnost. První nápověda - rok 1936. Pak tam bylo pero. Ve třetí pouta. Nikdo pořád netušil. Rozlouskla to až čtvrtá nápověda, nápis: Charta 77. A jediné jméno, které se nám v tu chvíli vybavilo, bylo jméno Václava Havla. A kupodivu to tak doopravdy bylo. Za tajenku jsme získali 15 bodů, o pouhé dva body jsme tedy zvítězili. Stačilo by málo a mohlo to by úplně jinak. Pokud bychom měli například o pouhou jednu zodpovězenou otázku méně a soupeř vsadil na učitele všech pět bodů, bylo by rozhodnuto. To se naštěstí nestalo a my byli rádi, že nejedeme hned domů. Jak jsme si vedli u balancovníku snad ani psát nebudu. Po všech těch nervech nám to jaksi všechno vypnulo a my tam jen tak stáli, drželi balancovník a koukali jak se kuličky kutálejí. Nedostali jsme tam snad ani jednu kouli. Následovala přestávka a pak se točil druhý díl. Zase to samé. Jen trochu únavnější, protože ve studiu bylo už pořádné horko a taky už se všechno nedařilo tak jako ráno, scény se opakovali a únava vzrůstala. Naštěstí jsme dostali relativně slabého soupeře, jeho nevýhodou byl asi věk - všichni byli o dva roky mladší než my. Co musím uznat je to, že měli pěkný, rytmický a melodický pokřik. Znělo jim to opravdu pěkně. "Bejci, do toho, vyhrajem to, hotovo." Zkuste si to zakřičet. Úžasné, škoda že jsme něco tak pěkného nevymysleli i my. I když naše "Chemici, Chemici, to jsou prostě profíci. Vždycky vědí co a jak, všem vám tady daj na frak." taky není úplně špatné. Druhý díl už si tak dobře jako první nepamatuji, nějak se mi to tam v makovici pomotalo. V úvodních otázkách to moc slavné nebylo, ale soupeř s námi držel krok. Rozhodující bylo lezení. Překážka byla o něco těžší než v prvním díle, když na ní neděláte kraviny, dala se zvládnout. Začátek byl opravdu pěkný. Dvojka na síti už se sehrála a tak byl zlatý bludišťák náš, ani nikdo nemrkl. Problém nastal až u mně. Trochu jsem to zdramatizoval a čistě neúmyslně jsem začal dělat nahoře kraviny. Prý to vypadalo pěkně, až se na sebe budu dívat, asi si řeknu něco nepěkného. Jednak mi Karel nabalil spoustu bludišťáků a mně se to v lanech nahoře šmodrchalo. Dokonce tak hodně, že jsem jednoho z karabiny urval. Asi v půlce překážky jsem přesunul těžiště výš, než bylo zdrávo a otočil jsem se hlavou dolů. Úplně úžasné je, jak si z toho pamatuji každou setinu. V jednu chvíli jsem byl výš než jsem chtěl, pak se začínám otáčet a diváci na tribunách tichnou. Pak visím hlavou dolů a snažím se zhoupnout zpátky. To se mi naštěstí podařilo, dokonce až tak, že jsem se málem přetočil na druhou stranu. Diváci jásají. Tady mně to docela začalo bavit. První nálož jsem zavěsil a dole už pro mě byla přichystána další. S Karlem jsme měli domluvené, že mi řekne, kolik mám ještě času. On ale nějak na časomíru zrovna neviděl a tak mi řekl, že mám asi o patnáct vteřin víc času. Za tu dobu jsem to měl dát úplně v pohodě. Jsem kousek za půlkou překážky a ouha, posledních deset sekund a Roman (moderátor) začíná odpočítávat. Nebudu vám popisovat to drama, mě to tak napínavé zas nepřišlo, zase jsem vnímal každý detail - poslední sekunda, hala tichá, já mám kruh na zavěšování na dosah, dole vidím kameramana a moderátora, který odpočítává poslední sekunda. Pak cvak a je to tam. Prý včas. Budu jim věřit. A tak až na jednoho urvaného bludišťáka viseli nahoře všichni. Soupeř tak úspěšný nebyl a mi začínali doufat, že domů ještě dnes nepojedeme a že se ulijeme z fyziky. V otázkách to bylo vyrovnané, rozhodla soutěž učitelů. Ti měli totiž házet frisbee do košíčku. Možná už jste to viděli, v Bludišti to nebylo poprvé. Pan učitel Ryneš sice tvrdil, že je to o náhodě, každopádně se mu jako jedinému podařilo trefit a to dokonce dvakrát. My už to měli všechno propočítané a vsadili jsme přesně tolik, abychom si mohli být jistí, že to máme v kapse. To se povedlo a my si tak mohli dovolit prohrát poslední úkol, tajenku. Docela mne zklamalo, že v tajence nevyšel můj tip Marca Pola. Tam jsme se možná trochu unáhlili a měli jsme déle přemýšlet, protože soupeř měl pouze dvě nápovědy, ze kterých vycházeli jako možné dvě osoby, již zmiňovaný Polo a pak Kryštof Kolumbus. No a ten druhý byl správný. Pak zase přišel balancovník. No comment, možná jsme lemplové, ale zase jsme se nechytili. Něco už se nám tam dostat podařilo, dva tisíce korun nám ale zase utekly. Zase jsme naskákali do autobusu a odjeli zpět na krásnou ubytovnu. Cestou jsme se stavili v Kauflandu a dokoupili zásoby, nikdo se neztratil, nikdo snad ani nic neukradl. Co se dělo v noci nevím, protože mně se chtělo spát a když se mi chce spát tak spím. Jednoduché. Ráno bylo stejné jako to včerejší, nasnídat, zabalit a do autobusu. Teď už bylo jasné, že pojedeme po natáčení domů, takže si už z výsledku natáčení nikdo hlavu nedělal. Na place to byl samý vtípek a legrácka. Po úvodních otázkách jsme zase lehce vedli, to už jsme ale věděli, že to nic neznamená. Lezení se zdařilo na výbornou, Jitka těsně ukořistila zlatou potvoru a překážka tentokrát byla hodně jednoduchá, takže jsem šel na jistotu, nijak zvlášť nechvátal a docela si to zase užíval. Když tak nad tím přemýšlím, nahoře jsem si to pokaždé užíval nejvíc. Žádný stres, nemusí se u toho moc přemýšlet, skvělé. V otázkách jsme soupeře převálcovali. No, my… Spíš Karel. Ten si taky poslední díl užíval, i ruka nad tlačítkem se mu klepala skoro jako normálně a dával si tam jednu otázku za druhou. Učitelé tentokrát stavěli kostky na sebe a opět se prokázalo, že na gymplu jsou nejenom talentovaní žáci (ironie), ale i učitelé (no jo, stavění kostiček, to jim de). Zase bylo rozhodnuto a my si chtěli ten pocit co nejvíc vychutnat - nikde jinde než v televizi takovou šanci nemáte, každé radování jsme mohli opakovat klidně i třikrát, stačilo aby se režisérovi něco nelíbilo. Uhádli jsme i tajenku, kde jsme neudělali chybu, jako v předchozím díle, dostatečně dlouhou dobu jsme si počkali a jasně určili, že požadované dílo je Popelka (resp. Tři Oříšky pro Popelku). A tak pěkný den jsme si nemohli zkazit tím, že bychom nedali tu mrchu s názvem balancovník. Taktika už byla vymyšlená a my opravdu odcházeli s poukázkami do Tesca v hodnotě 2.000,-. Navíc protože jsme vyhráli třikrát za sebou, dostali jsme poukázku do lanového centra. A závěr? Hurá už to máme za sebou, ale už by se o tom mohlo přestat mluvit. Ať máme po svých deseti minutách slávy pár měsíců klid.

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2024-03-31 16:31:00

Hned po Survivoru si našel holku. Za chvíli se budeme stěhovat, přiznal Quitt

Účastník loňské série reality show Survivor Česko & Slovensko Matěj Quitt to umí pořádně rozjet. Štáb pořadu Život ve hvězdách tohoto krasavce zastihl ve víru pořádně rozjeté párty. Ale ještě předtím, než se pustil do pořádné pařby, prozradil, komu fandí v letošní sérii Survivoru i to, jak je na tom s partnerkou. Podívejte se na reportáž.

Čas načtení: 2024-04-03 17:18:37

Další vlna saharského písku je na cestě. Nezapomeňte od něj pořádně očistit auto, i uvnitř

Česko se v posledních několika dnech potýkalo se saharským pískem v ovzduší. Ten nejen, že ztížil viditelnost a také teplotu, ale hlavně pokryl vše, co bylo venku. Včetně aut. Přestože se k nám chystá další vlna saharského nadělení, ten původní na autech raději nenechávejte. Škodí laku, ale i interiéru. Podle meteorologů by se sem další […]

Čas načtení: 2024-04-09 17:00:45

První jízda s novou generací Škody Kodiaq. Ponechala si pořádné motory a jezdí komfortně

Škoda Kodiaq byla revolučním modelem, šlo totiž o první opravdové SUV, které navázalo na úspěchy modelu Yeti. Před časem se představila druhá generace a my jsme se s ní poprvé krátce svezli. Je větší Jak už to u nových generací a nových modelů bývá, jejich rozměry rostou. Bylo to tak u nejnovější generace Škody Superb […]

Čas načtení: 2024-08-16 15:00:54

Klakson troubí! Samořídící auta neumí pořádně parkovat, a tak na sebe v noci jen troubí

Autonomní vozidla Waymo nedokáží pořádně zaparkovat a tak na sebe jen potrubují Auta mají problém v noci, na velkém parkovišti, uprostřed velkoměsta a ruší tak obyvatele Waymo prý ale o problému ví a aktivně ho řeší Obyvatelé San Francisca, kteří se nacházejí v blízkosti parkoviště pro autonomní taxíky společnosti Waymo, jsou frustrovaní. Vozidla neustále troubí a ruší klid i v noční hodiny, kdy se snaží poskládat na parkovišti a z nějakého důvodu jim to nejde. Přečtěte si celý článek Klakson troubí! Samořídící auta neumí pořádně parkovat, a tak na sebe v noci jen troubí

Čas načtení: 2025-01-24 20:00:00

Tenhle iPhone pořádně zatopí levnějším Androidům! Nabídne fantastický výkon

Už roky se spekuluje o novém iPhonu SE, který bude konkurovat Android telefonům střední třídy. Zatímco nabídne výrazně menší displej a pouze jeden fotoaparát, v oblasti výkonu by to mohl levnějším Samsungům nebo čínským modelům pořádně natřít. Další zdroj nyní potvrzuje, že nadcházející jablíčko dostane pořádně rychlý čip. S potvrzením dřívějších zvěstí nyní přichází důvěryhodný […] Celý článek si můžete přečíst na Tenhle iPhone pořádně zatopí levnějším Androidům! Nabídne fantastický výkon

Čas načtení: 2025-02-02 12:00:48

OpenAI spouští odpověď na DeepSeek, model o3-mini je výrazně efektivnější

První konkurent pro DeepSeek je model o3-mini od OpenAI Ten by měl být výrazně efektivnější, než předchozí modely Navíc je k dispozici zdarma pro všechny Ve světě umělé inteligence se nedávno prohnala vlna jménem DeepSeek. AI od čínského startupu za svou krátkou existenci stihla pořádně vyděsit všechny velké hráče na trhu a k tomu ještě výrazně srazit hodnotu akcií Nvidie. Mezi její hlavní přednosti patří především efektivita a s tím spojené nižší náklady, které přidělaly pořádné vrásky na čele řadě konkurentů. I když se pomalu začíná debatovat i o nevýhodách této čínské AI, jako je neoprávněné využívání technologií konkurence či cenzura nepohodlných témat, špičky v oboru budou muset pořádně zabrat především po technologické stránce, aby přesvědčili investory o tom, že své peníze nevyhodili do vzduchu. Přečtěte si celý článek OpenAI spouští odpověď na DeepSeek, model o3-mini je výrazně efektivnější

Čas načtení: 2025-09-25 07:39:37

Nový Wolverine má tvář seriálového Spartaka. Supehrdina od Marvelu bude pořádně brutální, vyjde už za rok

Marvel's Wolverine je pořádně krvavá akce od tvůrců dobře přijatého Spider-Mana. Kromě protagonisty Logana se v něm objeví třeba i Mystique. Článek Nový Wolverine má tvář seriálového Spartaka. Supehrdina od Marvelu bude pořádně brutální, vyjde už za rok se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-04-11 06:00:00

Proč moje konopí pořádně neroste? 

Pokud se ptáte, proč vaše konopí pořádně neroste, nejste sami. Jedná se o jeden z nejčastějších problémů, zejména při pěstování venku, kdy faktory jako počasí, substrát nebo zalévání nejsou zcela v pořádku. V tomto článku vysvětlíme skutečné příčiny pomalého růstu, a to jak u samonakvétacích, tak u fotoperiodických odrůd, a jak tento problém krok za krokem vyřešit. 7 důvodů, proč se vašemu konopí venku nedaří 1. Nedostatek slunečního světla (nejčastější) Konopí potřebuje mnoho hodin světla, aby se správně vyvíjelo. To je hlavní důvod, proč vaše rostlina možná neroste správně. Typický problém: Výsledek: Řešení: 2. Špatné nebo moc zhutněné pěstební médium Velmi častou chybou je použití nekvalitní nebo příliš zhutněné půdy. Problém: Výsledek: Řešení: 3. Nesprávné zalévání (příliš mnoho nebo příliš málo) Špatné zavlažování je jedním z hlavních důvodů, proč konopí nerostou. Příliš mnoho: Nedostatek vody: Výsledek: Řešení: 4. Nevhodné teploty Podnebí má přímý vliv na růst. Pokud si tedy kladete otázku, proč vaše rostlina neroste, může to být právě podnebí, které přímo ovlivňuje její vývoj. Problémy: Výsledek: Zvláště důležité pro: Řešení: 5. Genetika Ne všechna semena rostou stejně. Problém: Výsledek: Hlavní rozdíl: Řešení: 6. Škůdci nebo choroby Někdy není problém na první pohled vidět. Běžní škůdci: Výsledek: Řešení: 7. Nedostatek živin Pokud rostlina nemá dostatek živin, nebude růst. Problém: Výsledek: Řešení: Automaty ... The post Proč moje konopí pořádně neroste?  appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2012-04-18 13:00:00

Kotníkové tenisky Nike SB Dunk High Summit White

Bytelných tenisek Nike SB není nikdy, kord na jaře, kdy všichni už netrpělivě čekají, až provětrají své prkno, avšak počasí nám zatím nedalo příliš příležitostí, tak se na skate alespoň pořádně připravíme. Když říkáme pořádně, jednoznačně sáhneme po tenisky Dunk High, které nyní přicházejí v barev ...

Čas načtení: 2021-08-19 23:15:00

Pořiďte si kvalitní nářadí. Víme, kde ho nakupíte

Správné a kvalitní nářadí je polovinou úspěchu při kutilství. Ať už se chystáte na vlastní rekonstrukci bydlení, nebo rádi vyrábíte věci ze dřeva či jiných materiálů, bude se vám hodit pořádné vybavení a nářadí, se kterým to všechno zvládnete. Pořádné pily na dřevo Pro zpracování a práci se dřevem ...

Čas načtení: 2012-12-01 00:00:00

Jak se připravit na zimu? / Zimní oblečení pro ženy

V nejbližších dnech se nám pořádně ochladí, teploty se podle všeho nemají vyšplhat ani nad bod mrazu, a tak nám s příchodem prosince začně opravdová zima i se sněžením. V takovémto počasí si už opravdu nevystačíme s lehkých kabátkem či podzimní bundou, a tak je třeba se pořádně na tuto tuhou zimu „v ...

Čas načtení: 2011-10-26 00:00:00

Tally Weijl zimní kolekce 2011 / Sexy a v teple

Zima už klepe na dveře a je důležité se na ní pořádně připravit! I když se na zimu nejlépe kouká z vyhřáté postele, co nejblíže u topení a s ovocným čajem v ruce, stejně do ní jednou vylézt musíme. A poté se musíme pořádně obléct! Nechceme přece skončit u doktora s nějakou ošklivou chřipkou nebo ang ...

Čas načtení: 2024-02-09 16:30:00

Někdo najel s kultovní Toyotou Supra IV celých 624 tisíc km, přesto ji dnes prodá dráž než úplně nového nástupce

Nikdy jsme se nedivili tomu, že se tohle auto prodává za miliony, to u toho ale obvykle byl špičkový stav sotva pořádně použitého vozu. Právě končící aukce ale ukazuje, že za hromadu peněz se prodá i pořádně ojetá a reznoucí „šunka”. (Petr Prokopec)

Čas načtení: 2019-12-03 18:27:22

Jsou to jen děti. Ale mohou být i vrahy. Strašlivé lidské osudy.

Je to tak zvláštní pocit. Vždyť jsou to přece jen děti! Díváte se na ně, do jejich na první pohled “nevinných” tváří. Každý den jich spoustu potkáváte. Mohly by vůbec někomu tak strašně ublížit? Dokázaly by rozhodnout o životě a smrti? Nebo se i předem připravit na vraždu? Ano, mrazilo mě, jak už bylo napsáno v jiném příspěvku. Tuto publikaci ani snad není možné číst v poklidu. Stephan Harbort k danému tématu přistoupil zodpovědně. Žádné senzace, prostě holá fakta a stejně vám bere dech. S určitými předpoklady už knížku otvíráte a stejně stránku po stránce jste ostře konfrontováni s realitou. Pak mám najednou pocit, jako bych po celou dobu žila na jiné planetě. Je možné, aby svět, aby děti byly tak kruté? Odkládám na chvíli knížku a jsem v myšlenkách nucena hledat jakékoliv podobnosti či náznaky ze svého okolí. Určitý prvek, díky jehož identifikaci by pak další kroky mohly působit preventivně. Na první pohled žádné z těchto dětí nedělá dojem potenciálního vraha. Titulní strana nabízí fotografie sympatických nebo smutných tváří. Něco s nimi ale bylo „špatně“. Mohla to být psychická agresivní porucha, nebo špatné rodinné podmínky, zneužívání, život v „opiovém“ domě a tak dále. Ale při pohledu z vnějšku: Kdo by mohl předem s jistotou říci, že se stane něco tak strašlivého? Ve škole mohli působit jako mlčenliví, nebo výbušní, občasní záškoláci se špatnými známkami, rváči. Nejsou stejní, není jeden jako druhý. Rozdíly mezi nimi byly. Protože pokud by existoval jasný vzorec, který předpoví evidentní patologické chování, určitě by se dalo takovým tragickým koncům předcházet. Vždyť naše děti se běžně ve třídách setkávají se spolužáky, kteří nemají nejlepší známky nebo jsou těmi, kteří vyvolávají spory a rvačky. To ovšem neznamená, že z nich jednou budou vrazi. Faktem je, že tu jsou také některé další zjevné znaky, které by měly zaregistrovat jejich nejbližší, pokud se o vývoj a výchovu svého dítěte zajímají. Ubližování zvířatům, sadistické výbuchy (např. jeden z dětských vrahů tak dlouho mlátil pěstmi do kmene stromu, dokud mu z nich nezačala crčet krev, pak se konečně trochu uklidnil), ale i časté či dlouhodobé záškoláctví, opakování ročníku nebo velmi špatné známky. Rodiče by měli rovněž sledovat, s kým se jejich dítě kamarádí. A vše zavčasu řešit s odborníkem. “Toho kluka jsem neznal, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Jen jsem ho předtím několikrát viděl. Když chtěl toho dne projít kolem mně, řekl jsem mu: “Hej, ty!” V ten moment se ten kluk otočil. Okamžitě jsem věděl, že ho musím dostat někam, kde mu budu moct ublížit. Chtěl jsem ho zmlátit, způsobit mu bolest. Musel trpět, pořádně trpět.” …”Když jsem toho kluka zabil, necítil jsem se nijak špatně. Spíš jsem měl dobrý pocit jakéhosi osvobození. Když jsem toho dne šel do postele, spal jsem jako mimino.” (26 – 27, z výpovědi malého vraha Erica) Publikace je rozdělená do několika příběhů, skutečných událostí. Jsou zde přesně popsané případy vražd, výpovědi samotných dětských vrahů, soudní líčení, konkrétní okolnosti případu a psychologické rozbory, čím bylo způsobeno pachatelovo jednání. Závěrem je statistická příloha z letech 1950 až 2014 procentuálně uvádějící skutečnosti jako věkové zastoupení pachatelů vražd (od pětiletých dětí 4,2% až po nejčtenější skupinu 13letých 39,5%). 87,5% dětských vrahů tvoří chlapci, školní výsledky malých pachatelů jsou většinou podprůměrné (50%) a bývají vyloučeni ze školy nebo získávají školní tresty. Pachatelé často pocházejí z rozvedeného manželství (50%), před spácháním vraždy se nejčastěji dopouštěli krádeže (33,3%) či vandalizmu (20,8%). “Můj otec uměl být pořádně brutální. Ještě dnes si vzpomínám na jednu věc, když potrestal jednoho z mých bratrů. Koupil otci pivo a přitom si tajně koupil za 50 feniků oříšky. Když dal otci zbytek peněz, otec si všiml, že trochu peněz chybí, popadl mého bratra za ruce, strčil mu je do kotle s vařící vodou a držel je tam tak dlouho, až měl ruce úplně červené. Bratr pak musel jít do nemocnice, protože měl silné bolesti a nemohl nic dělat. Nebo museli bratři klečet skoro celou hodinu na trojhranné liště a ruce museli držet napřažené před sebou. Otec si asi myslel, že je tak lépe vychová. A když to bratři nedokázali, museli zůstat klečet ještě déle. Otec byl strašně tvrdý, jemu byl úplně jedno, jaké to bude mít následky.” (194) Pokud se nebudeme zajímat o své děti, nebo budeme k nim nepřiměřeně krutí, je to skoro rovnice k tomu, že si říkáme o problém. Krutost z nich rozhodně dobré lidi nikdy neudělá. O autorovi: Stephan Harbor je vrchní kriminální komisař a přední německý odborník na sériové vraždy. Hovořil s více než padesáti sériovými vrahy, vyvinul mezinárodně používané metody pátrání k usvědčení a dokázání viny pachatelů násilných činů. Je odborným poradcem televizních dokumentů a detektivních seriálů. Žije v Düsseldorfu. Stephan Harbort, Když vraždí děti, nakladatelství Alpress, 2019. MB