Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-24 09:52:00

Jak se připravit na NIS2 a nový zákon o kybernetické bezpečnosti? Poradí odborníci z aliance All4Cyber

Praha 24. září 2024 (PROTEXT) - Komplexní průvodce implementací NIS2 pro firmy a organizace v ČR: 7 kroků k posílení kybernetické bezpečnosti a souladu s legislativouV éře rostoucích digitálních hrozeb přináší Evropská unie aktualizovanou směrnici NIS2, jejímž cílem je významně posílit kybernetickou odolnost napříč členskými státy. V reakci na novou regulaci EU, Česká republika vytváří zcela nový zákon o kybernetické bezpečnosti (dále jen „nZKB“) včetně prováděcích právních předpisů.Pro firmy v České republice představuje nZKB novou etapu v přístupu k zabezpečení jejich digitálních aktiv a procesů. Komplexní průvodce, vytvořený aliancí All4Cyber, vás provede celým procesem implementace nZKB, od počátečního sebeurčení až po kontinuální zlepšování stavu kybernetické bezpečnosti ve vaší společnosti. Garantem tématu je Petr Samek, spolumajitel české IT společnosti CNS, která je členem aliance All4Cyber.Úvod do NIS2: Revoluce v evropské kybernetické bezpečnostiNIS2 představuje revoluční krok v ochraně kritické infrastruktury a důležitých služeb před kybernetickými hrozbami. Oproti své předchůdkyni výrazně rozšiřuje působnost, zavádí přísnější bezpečnostní požadavky a klade důraz na proaktivní přístup k řízení kybernetických rizik. Cílem směrnice je zlepšit odolnost veřejných a soukromých subjektů v oblasti kybernetické bezpečnosti a vytvořit robustní a harmonizovaný rámec kybernetické bezpečnosti napříč EU.Klíčové aspekty NIS2 zahrnují:rozšíření působnosti na více odvětví a subjektů,zavedení dvoustupňového systému klasifikace subjektů (základní a důležité),posílení schopnosti reagovat na kybernetické incidenty,zvýšení odpovědnosti managementu za kybernetickou bezpečnosta zpřísnění sankcí za nedodržení směrnice.Pro firmy v Česku to znamená nutnost důkladně přehodnotit své současné přístupy ke kybernetické bezpečnosti a implementovat komplexní bezpečnostní opatření.Krok 1: Sebeurčení - Spadáte pod nZKB?První zásadní krok spočívá v důkladném posouzení, zda vaše organizace spadá do působnosti nZKB.Regulované subjekty jsou definovány na základě kritérií pro identifikaci regulovaných služeb. Jedná se o subjekty, které poskytují služby např. v odvětvích veřejné správy, výrobního průmyslu, zdravotnictví, energetiky, finančních trhů apod. Tyto subjekty mohou být podrobeny dvěma režimům, tj. vyšší režim pro základní subjekty a nižší režim pro důležité subjekty, které stanovují míru povinností uložených nZKB.Nový ZKB zavádí sofistikovaná kritéria kombinující sektorovou příslušnost s velikostními parametry.Středním podnikem jsou takové podniky, kterézaměstnávají více než 50 osoba jejich roční obrat přesahuje 10 milionů EUR,nebo roční balanční suma přesahuje 10 milionů EUR.Velký podnikem jsou pak takové podniky, kterézaměstnávají více než 250 osoba jejich roční obrat přesahuje 50 milionů EUR,nebo roční balanční suma přesahuje 43 milionů EUR.Při určování velikosti organizace je třeba brát v úvahu tzv. partnerské (dceřiné) či propojené podniky (koncern, holding) a přičíst jejich velikosti. Je také důležité poznamenat, že i menší subjekty mohou spadat pod nZKB, pokud jsou identifikovány jako klíčové pro své odvětví.Pro efektivní sebeurčení proveďte důkladnou sektorovou analýzu, velikostní posouzení a zvažte kritičnost vašich služeb. V případě nejasností konzultujte s odborníky a pečlivě dokumentujte celý proces sebeurčení.Krok 2: Detailní analýza současného stavuPo úspěšném sebeurčení následuje detailní analýza současného stavu kybernetické bezpečnosti ve vaší společnosti. Tento krok je zásadní pro pochopení vaší pozice ve vztahu k požadavkům NIS2 a identifikaci oblastí vyžadujících zlepšení.Začněte komplexním auditem stávajících bezpečnostních opatření. Ten by měl zahrnovat analýzu síťové architektury, přezkoumání bezpečnostních politik a posouzení stavu nastavených procesů (např. řízení přístupů, řízení patch managementu, řízení incidentů, …), evaluaci bezpečnostních technologií, posouzení bezpečnostního povědomí zaměstnanců a evaluaci procesů reakce na incidenty.Pomocí analýzy identifikujete kritická místa v zabezpečení společnosti a získáte přehled o aktuálním stavu KB. Současný stav porovnejte s požadavky nZKB, vypracujte detailní přehled identifikovaných mezer a prioritizujte oblasti pro zlepšení.Krok 3: Vytvoření implementačního plánuNa základě výstupu z analýzy by měla být vytvořena strategie implementace, která bude zahrnovat harmonogram úkolů, určení odpovědných osob za jednotlivé úkoly, termíny plnění a výběr vhodných technologií a řešení.Začněte stanovením jasných a měřitelných cílů pro implementaci nZKB. Definujte krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé priority na základě identifikovaných mezer. Zajistěte, aby tyto cíle byly v souladu s celkovou strategií a cíli vaší organizace.Na implementaci požadavků nZKB je třeba pohlížet jako na projekt. Stanovte odpovědnou osobu za implementaci (projektového manažera), rozdělte projekt do menších, zvládnutelných, úkolů, a vytvořte logickou posloupnost implementace. Definujte rozsah, cíle, časový rámec a potřebné zdroje.Vypracujte strategii pro řízení organizačních změn spojených s implementací nZKB. Připravte plán komunikace pro informování všech zainteresovaných stran o změnách a navrhněte programy školení a zvyšování povědomí pro zaměstnance.Definujte klíčové ukazatele výkonnosti (KPI) pro měření postupu implementace a stanovte metriky pro hodnocení efektivity implementovaných bezpečnostních opatření. Nastavte procesy pro pravidelné reportování a přezkoumávání pokroku.Krok 4: Implementace organizačních opatřeníS plánem v ruce přichází čas na implementaci bezpečnostních opatření. Prvním krokem je určení zodpovědné osoby za kybernetickou bezpečnost. Sestavte tým pro kybernetickou bezpečnost a zajistěte, aby měl potřebné kompetence, nástroje a autoritu k efektivnímu řízení kybernetické bezpečnosti napříč organizací Následně je nezbytné zmapovat a identifikovat všechna aktiva společnosti a posoudit, jaké rizika jim hrozí.Zaveďte formální proces řízení rizik. Tento proces by měl zahrnovat pravidelné hodnocení potencionálních hrozeb, implementaci opatření pro zmírnění rizik a kontinuální monitorování efektivity těchto opatření. Ačkoli zákon tuto povinnost pro poskytovatele v režimu nižších povinností přímo nestanovuje, doporučujeme tento krok nepodcenit. Zavedení toho procesu Vám umožní lépe reagovat na neustále se vyvíjející kybernetické hrozby a zajistit kontinuitu vašeho podnikání.Implementace organizačních opatření jde ruku v ruce s implementací technických opatření. Zavádění nových procesů a technologií má být vždy doprovázeno vytvářením, příp. aktualizací, bezpečnostní dokumentace a bezpečnostních politik. Tyto dokumenty by měly pokrývat všechny aspekty kybernetické bezpečnosti od používání zařízení a správy hesel až po reakci na incidenty a správu dodavatelů.I přes nejlepší bezpečnostní opatření se kybernetické bezpečnostní incidenty často vyskytují v důsledku nedbalosti a nedostatečného bezpečnostního povědomí uživatelů. Proto je nutné všechny uživatele pravidelně školit. Zajistěte, aby všichni zaměstnanci od vedení až po řadové pracovníky, prošli pravidelným školením o kybernetických hrozbách a bezpečných praktikách. Dále uživatele seznamte s interní dokumentací, která jim definují pravidla a povinnosti v oblasti kybernetické bezpečnosti. Též zvažte implementaci programu simulovaných phishingových útoků pro testování a zlepšování povědomí zaměstnanců.Na základě analýzy dopadů na business (BIA – business impact analysis) vytvořte a pravidelně testujte plány kontinuity podnikání a obnovy po havárii. Tyto plány by měly pokrývat různé scénáře kybernetických incidentů a zajistit, že vaše organizace může rychle obnovit kritické operace v případě vážného narušení.Implementujte proces řízení dodavatelů z hlediska kybernetické bezpečnosti. Proveďte hodnocení rizik spojených s klíčovými dodavateli, zahrňte bezpečnostní požadavky do smluv s dodavateli a pravidelně monitorujte a auditujte jejich bezpečnostní praktiky.Krok 5: Implementace technických opatřeníImplementace technických opatření je klíčová pro posílení vaší technické infrastruktury v souladu s požadavky nZKB.Začněte modernizací síťové bezpečnosti. Implementujte nebo aktualizujte firewally nové generace, proveďte segmentaci sítě pro omezení potenciálního šíření útoků a nasaďte pokročilé systémy detekce a prevence průniků (IDS/IPS). Pokud vaši zaměstnanci pracují z domova, zajistěte, aby se do firemní sítě připojovali výhradně přes VPN. Zajistěte, aby vaše síťová architektura odpovídala nejnovějším bezpečnostním standardům.Základem kybernetické bezpečnosti je efektivní systém pro řízení přístupů a identit. Implementujte vícefaktorovou autentizaci pro kritické systémy a účty s vysokými privilegii. Zaveďte princip nejmenších privilegií, tzn. že každý uživatel bude mít pouze ty přístupy, které nezbytně potřebuje pro svou práci, a zajistěte pravidelné přezkoumávání a audit přístupových práv.Posilte zabezpečení koncových bodů a mobilních zařízení nasazením komplexního řešení pro ochranu koncových bodů (EPP) a pokročilou detekci a reakci na hrozby (EDR). Implementujte politiky pro bezpečné používání mobilních zařízení a řešení pro správu mobilních zařízení (MDM).Implementujte komplexní systém pro šifrování dat jak v klidu (např. na discích, v databázích aj.), tak při přenosu. Zajistěte, aby všechna citlivá data byla chráněna silnými šifrovacími algoritmy doporučených NÚKIB a aby byly klíče bezpečně spravovány.Zaveďte centralizovaný systém pro správu logů a bezpečnostních událostí (SIEM), čímž získáte komplexní přehled o všech aktivitách ve vaší IT infrastruktuře. Tento systém vám umožní efektivně monitorovat a analyzovat data z různých zdrojů. Díky tomu můžete včas detekovat bezpečnostní incidenty, identifikovat anomálie a rychle reagovat na potenciální hrozby.Nastavte proces zálohování a obnovy dat. Zálohy ukládejte offline na bezpečném a odděleném místě, ideálně mimo budovu. Zajistěte, aby byly zálohy pravidelně testovány a aby byl k dispozici plán obnovy po havárii, který umožní rychlé obnovení kritických systémů v případě incidentu.Nezapomeňte na pravidelné penetrační testování a hodnocení zranitelností. Naplánujte pravidelné externí i interní penetrační testy a implementujte proces průběžného skenování a řešení zranitelností. Dalším důležitým aspektem je pravidelná aktualizace softwaru, aktualizace přináší nejen nové funkce, ale také opravy bezpečnostních děr a chyb v programech.Krok 6: Nastavení procesů pro hlášení incidentůNový ZKB klade velký důraz na včasné hlášení kybernetických bezpečnostních incidentů. Abychom tomuto požadavku vyhověli, je nezbytné implementovat efektivní procesy pro detekci, analýzu a hlášení incidentů.Vytvořte jasné postupy pro identifikaci, klasifikaci a hlášení incidentů. Definujte, co představuje incident podléhající hlášení podle nZKB, a zajistěte, aby všichni relevantní zaměstnanci byli s těmito definicemi seznámeni.Určete osobu, která bude odpovídat za řízení incidentů ve společnosti, komunikovat s NÚKIB, resp. národním CERT, a jinými relevantními externími stranami, o průběhu řešení incidentu povede záznamy apod. Zajistěte, aby tato osoba byla dobře obeznámena s požadavky nZKB. V rámci interních školení seznamujte zaměstnance s možnými typy incidentů a o způsobu jejich předcházení.Nastavte procesy pro pravidelné testování a aktualizaci postupů hlášení. Provádějte simulace incidentů a cvičení typu „tabletop", abyste ověřili efektivitu vašich procesů a identifikovali oblasti pro zlepšení. Zajistěte, aby tyto procesy byly pravidelně revidovány a aktualizovány v reakci na změny v regulacích nebo ve vašem prostředí.Implementujte technologická řešení pro detekci a analýzu incidentů. To může zahrnovat nasazení SIEM systému, nástrojů pro forenzní analýzu a platforem pro orchestraci bezpečnostních operací (SOAR).Krok 7: Kontinuální zlepšování a udržování souladuImplementace požadavků nZKB není jednorázovým projektem, ale kontinuálním procesem. Je nezbytné nastavit mechanismy pro průběžné zlepšování a udržování souladu s měnícími se požadavky a hrozbami.Pravidelně přezkoumávejte a aktualizujte vaši strategii kybernetické bezpečnosti. Minimálně jednou ročně, nebo při významných změnách ve vašem prostředí, proveďte komplexní bezpečnostní audit, který zohlední nové hrozby, technologie a legislativní požadavky.Sledujte vývoj hrozeb a nové technologické trendy v oblasti kybernetické bezpečnosti. Zapojte se do odborných sektorových fór a programů pro sdílení informací o hrozbách. Využívejte zpravodajské informace o kybernetických hrozbách pro identifikaci potenciálních rizik.Investujte do kontinuálního vzdělávání a rozvoje kompetencí vašeho bezpečnostního týmu. Podporujte získávání relevantních certifikací a účast na odborných konferencích a workshopech. Udržujte tým informovaný o nejnovějších technikách útočníků a metodách obrany.Provádějte pravidelné interní a externí audity vašeho bezpečnostního programu. Využívejte nezávislé auditory pro získání objektivního pohledu na vaši bezpečnostní pozici a soulad s nZKB. Aktivně reagujte na zjištění z auditů a implementujte doporučená opatření.Implementujte proces řízení změn, který zajistí, že všechny významné změny ve vaší IT infrastruktuře nebo procesech budou posouzeny z hlediska jejich dopadu na bezpečnost a soulad s nZKB. Tento proces by měl zahrnovat bezpečnostní posouzení před implementací změn a následné ověření po implementaci.Udržujte aktivní komunikaci s NÚKIB, účastněte se konzultací a workshopů pořádaných regulátory, abyste měli přehled o očekáváních a best practices v oblasti kybernetické bezpečnosti dle nZKB.Budování odolnosti v digitálním věkuImplementace nZKB představuje významnou výzvu, ale zároveň příležitost pro posílení kybernetické odolnosti vaší organizace. Tím, že přijmete principy nZKB a budete je důsledně aplikovat, nejen splníte regulatorní požadavky, ale také významně posílíte svou schopnost čelit stále sofistikovanějším kybernetickým hrozbám.Kybernetická bezpečnost je kontinuální proces, nikoli cílový stav. S evolucí hrozeb a technologií se budou vyvíjet i požadavky na zabezpečení. Buďte připraveni se adaptovat, kontinuálně učit a zlepšovat své bezpečnostní postupy.Investice do kybernetické bezpečnosti v souladu není dnes jen otázkou regulatorního souladu, ale především strategickou nutností. Kybernetická bezpečnost se stává klíčovým faktorem konkurenceschopnosti, důvěryhodnosti a dlouhodobé udržitelnosti vašeho podnikání.Jako odborníci na implementaci požadavků nZKB v alianci All4Cyber jsme připraveni vás na této cestě podpořit. Nabízíme expertní konzultace, technickou asistenci a průběžnou podporu pro zajištění úspěšné implementace nZKB a dlouhodobé kybernetické odolnosti vaší organizace. Se správným přístupem, odhodláním a odbornými znalostmi můžete z výzvy nZKB učinit příležitost k významnému posílení vaší organizace v digitálním věku.Více informacíPro další informace o alianci All4Cyber, jejích službách, řešeních a nadcházejících aktivitách, navštivte http://www.all4cyber.cz, LinkedIn, X, FCB nebo nás kontaktujte na info@all4cyber.cz.O alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných společností: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti.   Kontakt: Mariana PohlováPR & mediaE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.tempusmedia.czwww.all4cyber.cz  

Čas načtení: 2024-06-12 08:07:00

Vstupní analýza kybernetické bezpečnosti odhalí skryté hrozby

Praha 12. června 2024 (PROTEXT) - V dnešním digitálně propojeném světě se kybernetická bezpečnost stává prioritou nejen pro firemní IT oddělení, ale pro celé organizace. Počet a sofistikovanost kybernetických hrozeb neustále roste, a i malé narušení bezpečnosti může mít často zničující finanční i reputační následky. Aliance All4Cyber, která sdružuje přední odborníky v oblasti kybernetické bezpečnosti, představuje hloubkovou vstupní analýzu kybernetické bezpečnosti. Jde o naprostý základ a první krok k posílení obrany proti neustále se vyvíjejícím kybernetickým hrozbám.Význam vstupní analýzy spočívá v identifikaci a zhodnocení současné úrovně zabezpečení infrastruktury a informačních systémů ve firmách a organizacích. Analýza zahrnuje komplexní posouzení všech aspektů kybernetické bezpečnosti, včetně hardwaru, softwaru, sítí, dat, bezpečnostních politik a procesů, stejně jako lidského faktoru a firemní kultury.„Vstupní analýza kybernetické bezpečnosti zahrnuje nejen audit stávajících systémů, ale umožňuje také o pochopit vnitrofiremní procesy a identifikovat slabá místa," říká Petr Samek, spolumajitel české IT společnosti CNS, která je členem aliance All4Cyber.„Správně provedená analýza kybernetické bezpečnosti nastaví plán pokrývání zranitelných oblastí a zvyšování své odolnosti proti kyberbezpečnostním incidentům. Zároveň pomůže managementu a vedení společnosti pochopit význam těchto opatření v kontextu požadavku legislativy,“ doplňuje Martin Novák, majitel české IT společnosti DATASYS, která je členem aliance All4Cyber.„Naším cílem je pomáhat organizacím pochopit, jak si stojí v oblasti kybernetické bezpečnosti, a pak navrhnout strategii, která jim umožní růst a inovovat s důvěrou v bezpečnost svých systémů,“ vysvětluje Petr Samek.Proces analýzy zahrnuje několik klíčových kroků, ke kterým patří:analýza rizik,identifikace potenciálních hrozeb a zranitelností, zhodnocení stávající IT infrastruktury,přezkoumání technických a organizačních opatření,bezpečnostní testy, simulace kybernetických útoků vedoucí k odhalení slabých míst,revize bezpečnostních politik a postupů,ověření souladu s regulačními požadavky,zajištění školení zaměstnanců nebo zvyšování povědomí o kybernetických hrozbách a optimálním postupu. Podívejme se podrobněji na jednotlivé fáze základní analýzy kybernetické bezpečnosti.Identifikace aktiv a analýza rizikZákladní krok zahrnuje systematickou identifikaci a hodnocení potenciálních hrozeb, které mohou ovlivnit digitální aktiva organizace. Aktiva mohou zahrnovat osobní data zaměstnanců, citlivé obchodní informace, finanční data, HW a SW systémy, sítě a další služby.Tato fáze se zaměřuje na analýzu interních i externích hrozeb, kterým klient čelí. Zahrnuje mnoho faktorů, jako je např. odvětví, geografická poloha, velikost a složitost organizace, nakládání s citlivými daty nebo konkurence.K identifikaci hrozeb se využívají metody jako brainstorming, analýza scénářů nebo kvantitativní modely pro odhad pravděpodobnosti a dopadu různých kybernetických incidentů. Klienti se mohou setkat s podrobnými dotazníky, hloubkovými rozhovory s klíčovými pracovníky (CEO, COO, vedoucí IT oddělení apod.), analýzou dokumentace nebo skenem síťové infrastruktury. Cílem aktivit je vytvořit prioritizovaný seznam rizik, která je třeba následně řešit.Hodnocení stávající infrastrukturyV této fázi analyzujeme technické komponenty, jako jsou servery, počítače, mobilní zařízení, sítě nebo cloudové služby. Důraz je kladen na konfiguraci, správu i aktualizace SW a HW. Zároveň se zkoumají organizační opatření - např. procesy správy přístupu a zálohování dat, aby se zajistilo, že praktiky odpovídají aktuálním bezpečnostním standardům.Bezpečnostní testySpecializovaní konzultanti provádějí řízené kybernetické útoky s cílem odhalit slabá místa v bezpečnosti. Tato fáze simuluje skutečné kybernetické útoky a testuje obranyschopnost systému proti nejrůznějším zranitelnostem a využívání jeho slabých míst. Výsledkem je detailní přehled o tom, jak snadno mohou být systémy zasaženy.Revize bezpečnostních politik a postupůV tomto bodu prověřujeme interní politiky a procesy, abychom zjistili, zda jsou v souladu např. s průmyslovými standardy nebo aktuálními legislativními požadavky. To v sobě zahrnuje mj. analýzu politiky zabezpečení informací, odpovědí na kyberútoky a obnovu systému po kybernetických incidentech. Důležitým aspektem je také zjištění, jak efektivně jsou tyto bezpečnostní politiky komunikovány a uplatňovány na všech úrovních organizace.Posouzení dopaduZde se zaměřujeme na kvantifikaci potenciálních dopadů kybernetického útoku na klienta. V této souvislosti se jedná o faktory, jako jsou finanční škody, ztráta reputace, narušení provozu a výpadek služeb nebo právní a regulační dopady.Vytvoření plánu nápravyNa základě výsledků analýzy rizik a hodnocení stávajících opatření vytvoříme plán nápravy, který zahrnuje opatření k minimalizaci rizik a ochraně aktiv organizace. Plán zahrnuje prioritizaci rizik, doporučení pro zmírnění dopadů rizik, časový harmonogram implementace opatření a určení osob zodpovědných za dodržování plánu. V konkrétní rovině se může jednat o aktualizaci softwaru, posílení ochrany sítě, zavedení nových bezpečnostních politik a procesů apod.Školení zaměstnancůZaměstnanci jsou často (a právem) považováni za nejslabší článek v kybernetické bezpečnosti. V této fázi se hodnotí a navrhují školicí programy a edukační kampaně zaměřené na zvyšování povědomí o kybernetických hrozbách a osvojení nejlepších postupů pro efektivní zabezpečení systému. Zaměstnanci jsou často (a právem) považováni za nejslabší článek v kybernetické bezpečnosti. V této fázi se hodnotí a navrhují školicí programy a edukační kampaně zaměřené na zvyšování povědomí o kybernetických hrozbách a osvojení nejlepších postupů pro efektivní zabezpečení systému. V tomto případě se může jednat o pravidelné semináře, praktické workshopy, e-learningové kurzy nebo simulace phishingových útoků. Cílem je nejen zvýšit povědomí zaměstnanců o aktuálních hrozbách, ale také je naučit, jak správně reagovat na podezřelé situace, jak chránit citlivé informace a jak používat bezpečnostní nástroje a technologie.ZávěrKvalitní vstupní analýza kybernetické bezpečnosti je pro firmy a organizace nezbytným výchozím bodem pro budování efektivní a komplexní ochrany proti neustále se vyvíjejícím kybernetickým hrozbám. Tento proaktivní přístup umožňuje identifikovat a prioritizovat slabá místa v zabezpečení, nastavit optimální bezpečnostní politiky a postupy a také zvýšit povědomí zaměstnanců o jejich roli v kybernetické obraně organizace. Výsledkem je posílení odolnosti organizace vůči kybernetickým útokům, minimalizace rizika narušení dat a systémů, a v konečném důsledku ochrana reputace a finančních zájmů společnosti. V dnešním digitálním světě, kde jsou data a informační systémy klíčovými aktivy, představuje investice do vstupní analýzy kybernetické bezpečnosti strategické rozhodnutí s vysokou návratností.Více informacíPro další informace o alianci All4Cyber, jejích službách a nadcházejících aktivitách, navštivte www.all4cyber.cz, LinkedIn nebo nás kontaktujte na info@all4cyber.cz.  O alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných firem v této oblasti: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti. Kontakt pro média: Mariana Pohlová PR & media E-mail: mariana@tempusmedia.cz, www.tempusmedia.cz  

Čas načtení: 2020-04-17 13:36:06

Čínská zkušenost s koronavirem: od Wu-chanu k pandemii

Stejně jako každá nová závažná nemoc zasahující značnou část populace, je COVID-19 předmětem intenzivního vědeckého výzkumu, občanských a politických reakcí, mediálního zájmu a nesčetných dalších diskusí, které se snaží zjistit o nemoci a jejím šíření co nejvíce informací. „Souhlas a přitakání – čím se od sebe liší? Dobré a zlé – jaký je mezi nimi rozdíl? Avšak: čeho se lid hrozí, Toho se nelze nehrozit.“ Lao-c’, O tao a ctnosti (překl. B. Krebsová, DharmaGaia, Praha 2003, s. 69). Nemoc způsobená novým koronavirem (SARS-CoV-2) byla oficiálně poprvé identifikována v čínském městě Wu-chan s 11 miliony obyvatel v provincii Chu-pej v prosinci 2019 a pojmenována Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako COVID-19 v únoru 2020. Počátek a původ nemoci jsou stále předmětem vědeckého výzkumu. Rostoucí křivku zasažených virem se v Číně podařilo stabilizovat ve druhé polovině února 2020 s uváděnými údaji mírně nad 80 tisíci infikovanými případy a počtem obětí přes tři tisíce osob. Ke 13. dubnu bylo uváděno celosvětově více než 1,9 milionu nakažených a více než 119 tisíc obětí, z toho v Číně bylo hlášeno registrovaných 82 160 nakažených a 3 341 obětí (www.worldometers.info/coronavirus/). Největší výpovědní hodnotu mají tato čísla hlavně vzhledem k možnosti sledovat vývojové trendy a porovnávat metody výpočtů, ať už v národním rámci či v globální komparaci. Zjišťování, kolik lidí má nemoc bez příznaků, se stává předmětem výzkumu v řadě zemí světa a bude záležet na míře testování, úspěšné identifikaci a registraci postižených. Antivirová opatření Koronavirová pandemie je závažný problém, jenž vyžaduje respekt k lidským životům a snahu o omezování projevů paniky, běžných sporů a xenofobních a rasistických projevů. Vzhledem k záplavě často protichůdných mediálních informací je vhodné nejprve popsat stručně jednotlivé realizované klíčové organizační kroky podle hlavních dostupných zdrojů, což přinejmenším umožňuje mapovat sled přijatých opatření. Jelikož byla nemoc čínskými lékaři identifikována jako dosud neznámá choroba s příznaky podobnými chřipce či zápalu plic, vyžádala si nejprve určitý čas pro její přesnou detekci a potvrzení. V prosinci došlo k prvním upozorněním na podezřelé výskyty a na polemiku o tom, zda se jedná o novou nemoc a jak je nebezpečná. Nastala šetření různých případů a následně byly tři případy nemoci oficiálně zkoumány oddělením respirační a kritické péče v nemocnici provincie Chu-pej pro integrované tradiční čínské a západní lékařství. Epidemiologická vyšetření byla nemocnicím a střediskům pro kontrolu a prevenci nemocí v městě Wu-chanu a v provincii Chu-pej nařízena od 29. prosince 2019. Městský zdravotnický výbor ve Wu-chanu vydal urgentní oznámení o léčbě pneumonie neznámé příčiny 30. prosince, přičemž tím byly zahájeny práce odborníků z dalších oblastí. Světová zdravotnická organizace a různé země začaly dostávat pravidelné informace od 3. ledna 2020 včetně evropských zemí a USA. Poté 7. ledna čínské zdravotnické instituce potvrdily, že nový koronavirus byl spojen s případem na trhu ve Wu-chanu. Čínské centrum pro kontrolu a prevenci nemocí oznámilo pět celých genomových sekvencí nového koronaviru Světové zdravotnické organizaci a dalším zájemcům na webových stránkách 11. ledna. Virus se dostal do dalších zemí, například první oficiálně potvrzený případ COVID-19 v USA byl zaznamenán 20. ledna. V Číně se postupně činila různá antivirová opatření a 23. ledna bylo zcela uzavřeno město Wu-chan s přísnými opatřeními. Přestože jsou udávány ještě další různé údaje, nemění podstatně základní časový vývoj událostí včetně skutečnosti, že oproti Číně, v níž epidemie propukla, měly evropské země, USA a další země výhodu, že se jim dostalo informací o problému předem. Nicméně vždy budou existovat vzájemné požadavky zemí, aby se informovaly lépe a více, což je možné oboustrannou spoluprací vylepšovat. Nejde však pouze o informace ale hlavně o vzájemnou pomoc při zachraňování životů a zdraví lidí. Globální pandemie Souhrnně lze říci, že zásadní opatření byla přijata v lednu 2020 poté, kdy se postupně ukázaly odlišné závažné příznaky a schopnost nemoci se v lidské populaci rychle šířit (virulence). Když nemoc začala postihovat stále více osob, byla zavedena restriktivní opatření zamezující přenosu viru a město Wu-chan a okolní tři města v provincii Chu-pej byla uzavřena. Zároveň s rychle narůstajícím počtem případů byla posílena zdravotnická infrastruktura intenzivní výstavbou několika specializovaných nemocnic a povoláním zdravotníků, hygieniků, dobrovolníků, policie a armády. Nešťastný byl ale souběh s tím, že Wu-chan před uzavřením opustilo mnoho lidí. Jak potvrdila Světová zdravotnická organizace, Čína poskytla odborníkům z celého světa velké množství odborných informací a zkušeností včetně popisu genomu koronaviru, který je důležitý pro vývoj vakcíny. Mezitím se však nákaza rozšířila do mezinárodního prostoru (asijských zemí, Evropy, na Blízký východ, USA ad.), kde způsobila řadu reakcí: od počáteční přezíravosti k panice, od přijetí přístupu divokého „promořování“ s cílem získat „kolektivní imunitu“ přes řízené zmírňování postupu (mitigation) až po aktivní potlačování (suppression) spojené se snahou nepřetížit zdravotnický systém i možnosti dané společnosti a omezit a oddálit šíření viru, než bude dostupný lék a vakcína. Jelikož byla Čína první zemí, v níž se koronavirus rozšířil, volba čínských antivirových opatření sloužila jako model, který byl vystaven testu, zda uspěje, nebo ne. Ostatní země se mohly mezitím částečně připravit na šíření viru a rozhodnout se pro vhodná opatření. Čínská vláda přijala velmi restriktivní opatření včetně domácí karantény, povinného nošení roušek a respirátorů, zavření obchodů, zastavení části průmyslové výroby apod. Čína, podobně jako řada dalších zemí ve východní a jihovýchodní Asii, má zkušenost s nebezpečnými nemocemi z dávnější minulosti i z nedávné doby. Jestliže se epidemie ve středověku šířily z Číny směrem do Evropy (a naopak) často celá léta, pak v současné době, kdy je svět propojen díky vysoké mobilitě osob, mezinárodnímu obchodu a obecně celosvětové provázanosti, nastává šíření nemocí v řádu dní až týdnů. Je patrné, že východoasijské země byly na epidemii lépe připraveny než Evropa nebo USA i v důsledku předchozí zkušenosti především s nemocí SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, syndrom náhlého selhání dýchání, v letech 2002–2003) způsobenou také virem ze skupiny koronavirů (zasáhla téměř deset tisíc lidí se smrtností přibližně 10 procent). Tyto země se s epidemií zatím relativně úspěšně vyrovnávají díky vládním opatřením, organizovanosti velkého množství lidí, disciplíně a pochopení mechanismů šíření nemoci, a to v některých případech i bez plošné karantény doprovázené výrazným pozastavením veškerého života i celé ekonomiky. V Evropě a Severní Americe byly SARS, ebola, virus zika a jiné nakažlivé nemoci brány spíše jako vzdálené nemoci. Čína a další východoasijské země patrně dokázaly využít nových digitálních technologií pro monitoring a šíření nemoci. To jim umožnilo cílenější boj s nemocí. Co se týče USA, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí a velvyslanectví USA vydaly 7. ledna oznámení, aby lidé necestovali do Wu-chanu, tj. třináct dní před oficiálním oznámením prvního případu koronaviru v USA. Na konci února hodnotil prezident Trump riziko nemoci pro USA stále jako nízké a ještě v březnu byl optimistický. Koronavirus, rasismus a ideologická válka Koronavirová pandemie se stala rovněž podnětem pro vznik několika hypotéz, případně až sporných dohadů. Podle jedné z nich virus pochází z wu-chanských laboratoří. Podle jiné dle informací CNN jde o virus spojený se sportovci americké armády na sportovních armádních hrách ve Wu-chanu v říjnu 2019. Zatím je však většinou přijímán vědecky podložený názor, že koronavirus prošel přirozeným evolučním vývojem a nebyl vytvořen uměle v laboratorních podmínkách.   S expanzí nákazy se projevují i snahy využít epidemii pro rozpoutání ideologické války. Zaznívají označení jako „čínský virus“, kdy se projevují xenofobní a rasistické předsudky a vyvolávání nenávisti a násilí vůči lidem z Číny a Asie obecně, jak ukázaly nedávné případy v Evropě i USA. Pandemie ale může zasáhnout každého a nezná etnika nebo hranice. Světová zdravotnická organizace už v roce 2015 a letos opět důrazně doporučila nespojovat konkrétní nemoc s nějakou lokalitou, zemí nebo regionem, protože to vede ke stigmatizaci a obviňování komunit daných oblastí, ačkoli se každý může stát jejich obětí. V této souvislosti je třeba naopak ocenit zásilky pomoci s antivirovými pomůckami, které zasílají různé země. Deglobalizace nebo počátek lepší planetární spolupráce? Náhlé zastavení nebo utlumení masivních toků lidí, zboží a na druhou stranu zrychlení digitalizace, přenosů informací a komunikačních dovedností, elektronického obchodování (e-commerce), práce na dálku apod. vyvolává v Číně i v dalších zemích světa řadu otázek po důsledcích těchto efektů. V různých zemích mohou o práci přijít patrně desítky až stovky milionů lidí. Pravděpodobné budou dočasné deglobalizační trendy, v některých odvětvích může dojít ke zdravé relokaci a posílení místních komunit, nicméně stále bude svět velice globální v porovnání se stavem například před čtyřiceti ale i dvaceti lety. Bez celosvětové spolupráce nebude možné účinně čelit planetárním problémům a rizikům – včetně epidemií a pandemií. Pandemie koronaviru je závažným globálním problémem, který se týká života, bezpečnosti a zdraví všech lidí.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-12-13 09:00:00

Trumpův Kongres se vzbouřil a podpořil Ukrajinu proti prezidentovi

Opatření, které právě schválila Sněmovna reprezentantů Kongresu Spojených států, zákon o národní obraně, se od tohoto přístupu v některých ohledech velmi zajímavě liší, a ty, které jste zmínil, jsou mezi nimi klíčové, zejména pokud jde o Ukrajinu a Evropu, protože jsou v přímém rozporu s takzvanou ideou „America first“, kdy se stahujete z Evropy, a místo toho v podstatě požadujete, aby ministerstvo obrany, jak se stále správně nazývá, zabránilo stažení Američanů z Evropy, a v podstatě dáváte jasně najevo, že se snažíte podporovat Ukrajinu navzdory tomu, co prezident Trump prohlašuje.   Moderátor, Times Radio: Nejprve ve Washingtonu, D.C., kde Sněmovna, mluvíme nyní o Kongresu, schválila zákon o obraně, který by Evropě poskytl 8 miliard dolarů na posílení obrany. V zjevné reakci, jak někteří říkají, na strategii Donalda Trumpa „America First“ bude zákon o národní obraně zahrnovat 400 milionů dolarů na vojenskou pomoc Ukrajině a další opatření k posílení závazku USA k obraně Evropy. A to jen den poté, co Trumpova administrativa varovala před vymizením civilizace v Evropě. A jak navrhují USA, Ukrajina by se měla podle nejnovějších návrhů mírového plánu stáhnout z východní oblasti Doněcku. Pojďme o tom diskutovat s vojenským analytikem Cedricem Leightonem. Cedricu, vítejte v pořadu. Někteří analytici zde vidí to, o čem hlasoval Kongres, jako posílení evropské obrany navzdory odporu Bílého domu Trumpa. Je to tak? A jak to vidíte vy?

Čas načtení: 2019-09-13 07:12:04

Proti novele zákona o státním zastupitelství se nemá protestovat v ulicích

Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její novely zákona o státním zastupitelství. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku Andrej Babiš. Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do sněmovny nedostalo. Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů. Státní zastupitelství je užitečný, ale nebezpečný úřad Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Míra útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená. Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, ve které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný. Mimo to jsou možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání. Pokud si kritici Benešové pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce jmenované za působení Marie Benešové nahradí za pár let jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců. Vláda by mohla Pavla Zemana odvolat bez problémů už nyní Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom, že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří jí nerozumí. Je například trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství. Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, státní zastupitelství je tedy „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců. Velké pobouření se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce. Nemyslím ale, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit, nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali půl roku. Strašení lidmi v ulicích je politický nátlak I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Na druhou stranu by jej ale stát měl po odchodu z této funkce vhodně využít. Obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství. Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje. Odpůrci Marie Benešové mluví o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit. Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým zákrok na vládě směřující k sesazení Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Potřebujeme "českou cestu" Nikdo také nevysvětlil, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Nejsou žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se ani nezmiňuje, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství. Nikdo se také ale ani slůvkem nezmínil, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popřípadě proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií.  Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra. Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci. Doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.

Čas načtení: 2026-04-30 09:14:00

Hikvision zveřejnil zprávu ESG za rok 2025 a prosazuje udržitelnost prostřednictvím iniciativy „Technika pro dobro"

Chang-Čou (Čína) 30. dubna 2026 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hikvision zveřejnila svou zprávu o životním prostředí, sociálních otázkách a správě a řízení (ESG) za rok 2025 , čímž již osmým rokem v řadě prokázala transparentnost ve vykazování udržitelnosti. V souladu se svou koncepcí udržitelnosti THRIVE společnost ve zprávě zdokonalila své hodnocení a identifikovala technologické inovace, bezpečnost, kvalitu produktů a kyberbezpečnost jako témata dvojího významu, čímž systematicky prosazuje své cíle udržitelného rozvoje.Podpora společenského dobra prostřednictvím AIoTSpolečnost Hikvision se zavázala k iniciativě „Tech for Good" (Technika pro dobro) a podporuje inovace s cílem vytvářet pozitivní hodnoty. V oblasti městské správy vyvíjí komplexní monitorovací systémy na ochranu kritické infrastruktury, které zahrnují více než 300 zařízení a 140 řešení pro řízení dopravy dle různých scénářů. V oblasti ochrany přírody jsou řešení společnosti Hikvision, která byla představena na 5. světovém kongresu biosférických rezervací, nyní uplatňována v první skupině čínských národních parků a v 50 % biosférických rezervací v zemi.Kromě obchodních aktivit se Hikvision nadále věnuje i společenskému blahu. Program STAR, který pokrývá 14 zemí a regionů, podporuje ekologické pozorování v Pyrenejích a výzkum himálajských ledovců, zatímco „STAR 2025, Iniciativa pro instalující partnery" sdružuje globální síť poskytující nezbytnou technickou podporu.Budování spolehlivosti prostřednictvím kyberbezpečnosti a kvalityZa účelem posílení digitální důvěry zavedla společnost Hikvision komplexní rámec kyberbezpečnosti s cílem zlepšit správu. Tyto snahy, včetně stoprocentní míry nápravy zranitelností v roce 2025, byly oceněny nejvyšší úrovní Ceny za zajištění digitální důvěry od Britské normalizační instituce (BSI).V oblasti řízení kvality produktů společnost Hikvision vybudovala standardizované digitální procesy s cílem zajistit spolehlivost a posílit své portfolio duševního vlastnictví, přičemž v roce 2025 podala 7399 přihlášek patentů na vynálezy související s její hlavní činností a získala 1553 nových patentů.Zajištění souladu s předpisy a ochrany osobních údajůDíky zavedení osvědčených postupů z celého světa Hikvision účinně začleňuje požadavky na dodržování předpisů do každodenního provozu. V roce 2025 společnost získala certifikaci ISO 37301. V souladu s nejnovějšími technologickými trendy společnost rovněž zveřejnila dokument „Cesta k odpovědné umělé inteligenci od Hikvision", v němž zdůrazňuje své pevné odhodlání vyvíjet umělou inteligenci v souladu s předpisy.Ochrana dat zůstává pro společnost Hikvision nejvyšší prioritou. V roce 2025 Hikvision úspěšně prošla ročními audity pro řadu mezinárodních norem, včetně ISO/IEC 27701, ISO/IEC 38505, ISO/IEC 29151 a ISO 37301, a dosáhla stoprocentního pokrytí zaměstnanců v oblasti povědomí o ochraně osobních údajů.Urychlení opatření v oblasti klimatuSpolečnost Hikvision prosazuje opatření v oblasti klimatu prostřednictvím třístupňové struktury řízení a podporuje dekarbonizaci ve čtyřech pilířích. Jsou to nízkouhlíkové produkty, inteligentní výroba, digitální posílení a ekologický provoz.Aby společnost ještě více posílila svůj dopad, vyvinula platformu GPA s cílem zlepšit schopnosti v oblasti řízení ekologických produktů. Do konce roku 2025 bylo u 169 modelů produktů dokončeno vyúčtování uhlíkové stopy. Za zmínku stojí, že sedm inteligentních displejů WonderHub získalo certifikaci TCO desáté generace a staly se tak prvními velkoformátovými displeji na světě, které tuto normu splňují.V souladu s deseti principy iniciativy OSN Globální kompakt společnost Hikvision nadále prosazuje odpovědné řízení a udržitelné obchodní postupy, o čemž svědčí její nejnovější ocenění v oblasti ESG – stříbrná medaile EcoVadis a Cena za vedoucí postavení v oblasti ESG v globálním podnikání od DMCC.Do budoucna se bude Hikvision i nadále věnovat neustálému zlepšování a vytváření dlouhodobé hodnoty a bude spolupracovat se zainteresovanými stranami na budování odolnějšího a udržitelnějšího světa.Zde si můžete přečíst úplnou zprávu společnosti Hikvision o ESG za rok 2025.Zdroj: Hikvision Digital Technology

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2021-05-20 14:50:57

Opozice v bublině

Jsem si vědom, že opozice má mimo jiné v „popisu práce“ kritiku činnosti vlády. Její postavení je pohodové: nenese za nic odpovědnost a ve srovnání s vládními politiky pracovní nasazení jejích představitelů je podstatně nižší. Opoziční politici žijí v bublině svých skupinových zájmů, a někdy jim uniká, jak jde život mimo její hranice. V pohodlí poslaneckých lavic mají dost času na to, aby na činnosti vlády našli aspoň vši, pokud se jim právě nepodaří odhalit závažné chyby. Kdyby to nedělali, nemohli by sami věřit ve svou nenahraditelnost. Běžná kritická vystoupení mě nepopouzejí, některá mě pobaví a s některými se ztotožňuji. Pouze se dosti často pozastavuji nad mírou nevkusu útoků na vládu a zejména osobně na Andreje Babiše, který na rozdíl od představitelů opozice nese na svých bedrech odpovědnost za stovky rozhodnutí a denně vydává neuvěřitelné množství energie. (Byl bych vděčný opozičním politikům za vysvětlení, kde bere čas a energii na ovládání Agrofertu, tedy uplatnění střetu zájmů.) Soudím, že slušnost by si vyžádala aspoň trochu ohledů na jeho pracovní nasazení. Ovšem slušnost je v našem současném politickém životě neznámý pojem. Tím netvrdím, že se vláda a jmenovitě Andrej Babiš nedopouštějí chyb a jsem si vědom choulostivosti jeho trojjediného postavení předsedy hnutí ANO, předsedy vlády a obviněného. Opozice by měla být kritičtější sama k sobě. Ráda se staví do postavení jediného spolehlivého ochránce životů covidových pacientů. Avšak zběsilé útoky na vládu a její aparát pouze ztěžují řízení a výkon protipandemických opatření. Pod záminkou, že vláda nezvládla epidemii a je účelné znemožnit jí další škodlivé působení, se vymýšlí různé akce, jejichž prospěšnost nelze předem zaručit, zato zcela jistě spolehlivě naruší řízení proticovidových opatření. Účel je jasný: přitáhnout pozornost voličů k opozičním stranám a znemožnit vládním stranám profitovat bezprostředně před volbami ze slábnutí pandemie. Představa opozice, že její zásahy po svržení Babišovy vlády by odvrátily národní katastrofu, je směšná. Nad umírajícími covidovými pacienty se najednou přestává plakat, protože je důležitější podněcování voličů proti vládě a přitahování jejich pozornosti k opozičním stranám. Proti voličským preferencím jsou počty covidových pacientů zanedbatelné veličiny. Někteří opoziční politici brzdí střečkování svých kolegů upozorněním, že výsledkem opatření proti vládě Andreje Babiše by mohlo být nežádoucí posílení mocenského postavení prezidenta republiky. Ale ve vztahu k postavení nejvyššího státního zástupce tak opatrní nejsou. Dožadují se vehementně, aby vláda přenechala nové vládě právo a povinnost jmenovat nového nejvyššího státního zástupce. Nezastřeně tím projevují chuť dosadit do úřadu někoho, kdo jim bude názorově blízký. Ve věci politické neutrality státního zastupitelství tak kážou vodu, ale pijí víno. Neuvědomují si, že do voleb přece jen zbývá pár měsíců a nová vláda bude mít po nástupu jiné starosti než obsazení uvolněného místa, takže Nejvyšší státní zastupitelství by v případě prosazení jejich přání po dlouhou dobu řídil Zemanův dosavadní první náměstek Igor Stříž. Nevadí jim to, ačkoli se jedná o bývalého člena KSČ a horlivého vojenského prokurátora, který mimo jiné posílal před soud Svědky Jehovovy a vysloužil si přezdívku „Rudá smrt z Olomouce“. Igora Stříže povolal na Nejvyšší státní zastupitelství Pavel Zeman, který současně rehabilitoval několik rudých prokurátorů, sesazených z řídích funkcí Renatou Veseckou. Vysvětlil mi, že se mu s těmito lidmi dobře pracuje. Jsem dlouhodobě kritický vůči Marii Benešové, ale v tomto případě sdílím její názor, že je na místě obsadit funkci nejvyššího státního zástupce co nejdříve, a to nejen kvůli zkrácení doby ovládání Nejvyššího státního zastupitelství Igorem Střížem, ale hlavně proto, že spravování tohoto důležitého úřadu dočasným správcem by mělo špatný vliv na jeho výkonnost. Osobně se nedomnívám, že Marie Benešová bude nemravně vstřícná politickému ovlivňování výběru vhodného kandidáta. Spíše bych se obával vlivu jejího sklonu k animozitám a osobním náklonnostem. Proslýchá se, že Igor Stříž patří k jejím oblíbencům. Bez ohledu na to vše by opozice měla upustit od odporu proti pokud možno rychlému obsazení uvolněného místa, ale současně by měla napřít své úsilí na zajištění průhledného postupu při výběru Zemanova nástupce, a to samozřejmě ve výběrovém řízení. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-10 06:52:35

K Otázkám Václava Moravce

Jako vždy, když se hnutí ANO nebo osobně Andreji Babišovi stane nějaká nehoda právní povahy, přichází do televize neměnně loajální Helena Válková, která se vždy snaží malér zahladit, a není-li to možné, aspoň jej bagatelizovat. Obvykle si vede dosti dobře, protože projednávané problematice rozumí a snaží se nehrotit názorový nesoulad s ostatními účastníky debaty na ostří nože. Její postavení v druhé části Otázek Václava Moravce 8. prosince se zdálo být choulostivé, protože na pořadu dne byla ožehavá témata a spolu s ní usedli k jednacímu stolu pouze opoziční poslanci, vesměs členové Ústavně právního výboru: Pavel Blažek z ODS, Jan Hrnčíř z SPD a Dominik Feri z Top 09. Pokud by došlo ke konfrontační debatě, čelila by přesile, přičemž zejména vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek by byl zvlášť nebezpečný, aniž by další dva účastníci byli bezzubí. Průběh debaty ale vůbec nepřipomínal parlamentní hádky a nenávistná vystoupení některých předáků opozičních stran při různých tiskových konferencích. Páni opoziční poslanci jednali věcně, převážně projevovali rozumné názory, jen někdy se stávalo, že paní bývalou ministryni a nynější vládní zmocněnkyni pro lidská práva v zápalu debaty překřikovali, nikoli však v hněvu. Zvlášť obezřele se vyjadřoval poslanec Jan Hrnčíř, čímž popíral přiměřenost občasného označování jeho strany za extrémistickou. Všichni čtyři se většinou názorově shodovali nebo si aspoň byli blízcí. Václav Moravec svedl debatu nejdříve na problémy státního zastupitelství, přirozeně především na kauzu Čapí hnízdo. Nepovažuji za případné, že tuto část debaty uvedl citací poslance Marka Bendy, který si pochvaloval dobrou úroveň naší justice. Z bubliny, v které žije „od nepaměti“, se mu to tak může jevit. Pravda tak radostná ale není. Měřítkem úrovně justice není jen rychlost zvládání procesů. Na úvod moderátor předestřel v kostce přehled událostí, souvisejících s obnovením trestního stíhání Andreje Babiše, včetně shrnutí výtek, jež na adresu usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha vyslovil nejvyšší státní zástupce. Zmínil se i o spokojenosti Andreje Babiše s definitivním zastavením trestního stíhání příslušníků jeho rodiny. Připomněl názor opozičních politiků, že Andrej Babiš by měl funkci předsedy vlády předat jinému představiteli hnutí ANO. Především se pak řešila otázka, zda bude nutné, aby policie požádala znova o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Bez ohledu na rozdíly v stranické příslušnosti a poměru k vládě se diskutující přiklonili k názoru, že je především věcí dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby tuto právní otázku vyhodnotil a rozhodl se, zda má Sněmovnu požádat. Ale stejně souladně soudili, že jde jen o pokračování řízení, pro jehož potřeby Andreje Babiše již jednou Sněmovny vydala, takže nová žádost o vydání by se jim jevila jako nadbytečná. Pavel Blažek „jen tak pro pořádek“ upozornil, že nezbytnost nové žádosti o vydání k trestnímu stíhání by mohli prosazovat také Babišovi obhájci, ale nepředpokládá, že k tomu přikročí. Helena Válková ocenila preciznost, s jakou Pavel Zeman vymezil nedostatečnost usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Stejně svorně se poslanci pozastavili nad skutečností, že po třech a půl letech od zahájení trestního stíhání je dle nejvyššího státního zástupce situace taková, že případ není zralý ani na zastavení, ani na podání obžaloby. Na rozdíl od různých sněmovních mluvků se debatující příliš nezabývali otázkou, zda má Andrej Babiš kvůli trestnímu stíhání odstoupit z funkce předsedy vlády. Oceňuji to: v zemi, v které se do vězení dostávají nevinní lidé, je na místě trvat zvlášť důrazně na presumpci neviny. Kupodivu se nikdo nezmínil, že Pavel Zeman svým činem odhalil, jak je to s nezávislostí státního zastupitelství: občansky statečný státní zástupce, vědomý si cti své profese, si může dovolit vystavit trestnímu stíhání každého, třeba i vezíra. Mohou být státní zástupci ještě více nezávislí? Na okraj podotýkám, že mi zrušení usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha nejvyšším státním zástupcem připomíná podobnou záležitost v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zrušila rozhodnutí jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, ale po předložení opraveného usnesení již neměla námitky. Její manévry měly vyvolat ve veřejnosti dojem, že opatření ve prospěch politického prominenta podléhá kontrole vyšších míst, takže nemůže dojít k poskytnutí úlev, na které by běžný občan neměl nárok. Příliš se nemluvilo o tom, že zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do případu předcházel otevřený politický nátlak na vládu, spočívající v hrozbě KDU-ČSL, že v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka strana opustí vládu. Dodávám, že dle mého soukromého názoru celý ten soubor právních tanečků byl zhola zbytečný, protože obžaloba by patrně u soudu neobstála. Myslím, že domněnka, že kauza Čapí hnízdo bude mít stejný vývoj (aspoň co se týká Andreje Babiše), není nedůvodná. Václav Moravec se v prostředí selanky zřejmě necítil dobře, proto po chvíli nastolil námět Babišova střetu zájmů. Upozornil na rozdílné chápání věci Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Zejména zdůraznil názor opozice, že dodaná anglická verze je již plnohodnotným řešením, od něhož se mají odvíjet nápravná opatření a zapochyboval o dostatečnosti vložení Agrofertu do svěřenského fondu. Vyslovil i otázku, zda by se neměl upravit zákon o střetu zájmů. Účastníci se spíše přikláněli k názoru, že diskuse je poněkud předčasná, protože za podklad k jednání má sloužit až oficiální překlad auditorské správy do češtiny a české orgány budou mít po jeho obdržení právo s auditory polemizovat. Ani Evropská unie neočekává uzavření záležitosti dříve než ve druhé polovině příštího roku. Několikrát se ozvalo upozornění na názor Andreje Babiše, že auditorská zpráva je pouze stanoviskem auditorů, nikoli Evropské unie. Helena Válková upozornila na kolizi ústavních práv: práva vlastnit a práva podílet se na veřejné správě. V té souvislosti připomněla, že nelze nikoho nutit, aby se okamžitě rozhodl k jednání proti svému zájmu, čili Andrej Babiš má mít na rozhodování dostatečný čas. Zazněly různé názory: od doporučení, aby se Andrej Babiš rozhodl mezi setrváním ve vrcholové politice a prodejem Agrofertu, k radě, aby aspoň přestal čerpat dotace až do konečného rozhodnutí o důvodnosti jeho obvinění ze střetu zájmů, ale také došlo na odmítnutí debaty o možném střetu zájmů až do doby po obdržení českého překladu zprávy. Zazněl názor, že kořenem všeho zla je samo vyplácení dotací. Debatu oživilo osvětlování subjektivních postojů. Tak Helena Válková vysvětlila, že její mentalita je odlišná od Babišovy, takže ona sama by ustoupila, pokud by měla čelit podobnému tlaku jako on. Pavel Blažek zkritizoval tradiční „obhájce chudých“ tedy ČSSD a KSČM, že opustili svou roli a stali se „bodyguardy“ boháče. Mimo to označil současnou situaci kolem Andreje Babiše za „kafkovsko-haškovskou“. Poslanec Jan Hrnčíř pro změnu upozornil, že čeští zemědělci dostávají méně dotací než jejich kolegové v zahraničí a vláda by měla usilovat o nápravu tohoto stavu. Posléze debatující vyslovili názor, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě za daného rozložení sil ve Sněmovně by neměl naději na úspěch. Zamysleli se nad současným vývojem voličských preferencí a přihlásili se k názoru, že stabilní úspěšnost hnutí ANO je výsledkem slabosti opozice. Připustili nespravedlivost současného volebního systému, ale současně projevili skepsi ve věci možnosti prosazení změny ještě v tomto volebním období. Za nadějné považují pouze zavedení korespondenčního hlasování. Podle mého soukromého názoru debatu o údajném střetu zájmů Andreje Babiše znehodnocuje nedocenění důsledků manažerské revoluce, která vedla k podstatnému oslabení vlivu vlastníků na podniky a posílení postavení manažerů. Velké korporace rozměrů srovnatelného s Agrofertem jsou svébytné organismy, žijí podle svých vnitřních pravidel a jejich zájmy jako hospodářského celku se nemusí zcela shodovat se zájmy vlastníků. Je proto nesprávné nazírat na dotace velké firmě jako na peníze přímo do kapes vlastníka. Odepření dotací, přidělovaných podle pravidel, platných pro všechny podniky, firmě proskribovaného vlastníka, je diskriminace, která jeho osobně nemusí poškodit, ale zcela jistě ohrozí prosperitu firmy a s ní existenční jistoty zaměstnanců. V těchto debatách se pracuje s nekonkretizovaným pojmem „ovládání podniku“. Běžným nástrojem vlády vlastníka nad podnikem je uplatnění akcionářských práv, která jsou značně omezená. Na skutečnou vládu nad podnikem musí mít ovládající vytvořeno mnoho podmínek, mimo jiné musí mít dostatečné informace a dostatek času. Protivníci Andreje Babiše by měli upřesnit svou představu o nástrojích, jimiž uplatňuje svůj vliv a měli by si zjistit, kolik vteřin denně věnuje ovládání Agrofertu. Ostatně střet zájmů je pouze vyjádření možnosti, že vlivný vlastník ze své pozice ve veřejné správě opatřuje své firmě výhody, které by jinak nezískala. Problém nastane teprve tehdy, když amorální jedinec svého postavení zneužije ve prospěch své firmy. Ale stát by měl zavést kontrolní opatření, která by riziko nemravného chování omezovala na minimum. A není správné kamenovat veřejného činitele, jemuž zneužití pravomoci nikdo neprokázal. Toto se týká všech, nejen Andreje Babiše. Nejcennějším poznatkem z těchto Otázek VM je zjištění, že aspoň někteří poslanci jsou způsobilí jednat spolu věcně a slušně bez rozdílu stranické příslušnosti, když je spojí společný zájem o předmět jejich rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 18:22:19

Koronavirová pandemie v Jižní Americe: Brazílie versus Argentina

Pandemie se sice v Jižní Americe zatím ještě příliš nerozšířila, ale už se zpolarizovaly politické a organizační přístupy k jejímu řešení. Brazílie a Argentina, jež jsou dvě hlavní ekonomiky makroregionu, jsou kontrastními příklady. Není snadné zhodnotit, jak ovlivňuje koronavirus země Jižní Ameriky z epidemiologického hlediska z důvodu nedostatku spolehlivých statistik týkajících se reálných čísel postižených osob a úmrtí vyvolaných virem. Například v Brazílii stát São Paulo oficiálně oznámil záměr zaznamenávat statisticky pouze těžké případy a úmrtí. Nerozvinutý státní aparát Pravděpodobně nejvíce šokující záběry pocházejí z Ekvádoru, kde jsou mrtvoly ponechávány na ulicích, jelikož úřady i pohřební služby jsou zcela zahlceny. Takové fotografie připomínají středověké popisy morové epidemie. Člověk by je v Ekvádoru neočekával, přestože může být tato země považována za rozvojovou zemi. Mezinárodní měnový fond hodnotí Ekvádor na 59. místě ze 186 zemí podle nominálního HDP. Přestože tyto výjevy nejsou typické pro situaci v Jižní Americe, jsou modelové vzhledem k nepřipravenosti a nezpůsobilosti většiny místních vlád a států vypořádat se s pandemií. Důvodem je především relativně nerozvinutý státní aparát. Ve většině jihoamerických zemí je pouze kolem 10 procent (osm procent v Chile, 12 procent v Brazílii) oficiálně registrovaných pracovníků státními zaměstnanci oproti průměru OECD, který činí 21 procent (nepočítáme-li velký počet neoficiálních pracovníků, kteří by vlastně převyšovali procento státních zaměstnanců). Tato slabost má v některých případech historické kořeny (například v Brazílii), případně je výsledkem změn v poslední době často v důsledku finanční krize (jako v Argentině) nebo uskutečnění neoliberálních reforem (v případě Chile během Pinochetova režimu a v ostatních zemích kvůli podmínkám prosazených Mezinárodním měnovým fondem nebo Světovou bankou). Na rozdíl od Evropy, kde hrály státy vždy hlavní roli v budování zdravotní péče, jihoamerické státy raději spoléhaly na soukromé iniciativy, případně vybudovaly velké, avšak nedostatečně finančně podporované zdravotnické systémy, které nejsou a nebudou schopny čelit pandemii, což si teprve nyní vlády začínají uvědomovat. Přesto jsou v Jižní Americe rozdíly ve způsobu, jakým zasahuje pandemie různé země ze sociálního, ekonomického a politického hlediska. V tomto textu se zaměřím na případy Brazílie a – krátce jako protipól – Argentiny, dvě hlavní ekonomiky makroregionu z hlediska HDP (jak nominálně, tak podle PPP) a v tomto pořadí první a třetí nejlidnatější země Jižní Ameriky. Navíc tyto země jsou v současnosti řízeny dvěma prezidenty považovanými za populisty, ačkoli hájí opačná politická stanoviska: radikálně pravicový politik Jair Bolsonaro a umírněný peronista Alberto Fernández. Bolsonaro: Lék je horší než nemoc, kterou má léčit Nákaza se podle oficiálních zdrojů začala rozšiřovat v Brazílii 26. února potvrzením prvních pozitivně testovaných pacientů v São Paulu. K 13. dubnu byl počet potvrzených případů 23 430, počet úmrtí 1 328. První úmrtí bylo hlášeno 17. března. V následujících dnech místní vlády několika států (Brazílie je federativní republikou) vyhlásily určitou formu uzavření, zejména v případě škol; veřejné univerzity pozastavily přednášky, obchody byly zavřeny, továrny zastavily nebo snížily produkci. Jako v mnoha evropských zemích, i zde se tato restriktivní opatření postupně zvyšovala, čímž přerušila veřejný život. Přesto však není vždy snadné taková opatření zavést. Některé státy nedávno uvolnily karanténní opatření zejména z důvodu tlaku ekonomických zájmů firem a podnikatelů. Uvidí se, zda tento krok vyvolá nárůst případů, jak předpovídají zdravotní instituce. Brazilský prezident Bolsonaro, který na počátku síření viru nazval COVID-19 rýmičkou a přirovnal ji k horší chřipce, nejprve nechtěl připustit, že se jedná o krizi. Neustále si stěžuje, že média zbytečně vyvolávají hysterický humbuk a fantazírují. Důrazně kritizoval opatření místních orgánů a opakovaně prohlašoval, že „lék je horší než nemoc, kterou má léčit“. Jelikož je ekonomika silně poškozena karanténou, dle Bolsonara budou lidé trpět více kvůli ní než kvůli viru. Otevřeně vzdoroval varováním zdravotních úřadů včetně jeho ministra zdravotnictví Luize Henriqueho Mandetty, jehož zastrašoval propuštěním (6. dubna se rozhodl odvolat Mandettu, avšak v důsledku reakcí ostatních členů vlády, zejména armády, tento krok neučinil). Politický boj mezi Bolsonarem na jedné straně a na straně druhé Mandettou vedl vědce a guvernéry k pozoruhodné situaci. Federální Kongres, federální Senát a federální Nejvyšší soud nechtěli podpořit Bolsonara v jeho snaze vrátit se ke stavu před karanténou prostřednictvím prezidentského dekretu, jímž vyhrožoval. Dokonce chtěli aktivně zastavit jakýkoli pokus tento dekret prosadit. Zdá se, že populace reagovala na karanténu se smíšenými pocity. Zatímco podle některých průzkumů více než 75 procent lidí opatření vítá, existuje mnoho zpráv o porušování karantény. Boj o politické přežití Bolsonarovy nesnáze předcházely koronavirovou krizi. Zdá se, že zklamal i mnoho těch, jež jej podporovali a doufali v radikální hospodářskou reformu privatizací veřejné správy, uvolněním pracovních zákonů, zvýhodněním soukromého sektoru a omezením už tak ubohého státního aparátu. Zatím však nejsou ochotni ho obvinit, případně podpořit vojenský převrat, což je neustále zmiňovaná možnost, která nemůže být v jihoamerickém kontextu přehlédnuta, zejména uvažujeme-li, že i v případě formální obžaloby by byl Bolsonarovým nástupcem místoprezident Hamilton Mourão, armádní generál v důchodu. Bolsonarova prohlášení během současné krize je třeba číst ve světle tohoto boje o politické přežití a vidět značnou krizi v jeho vlastním kabinetu a mezi prezidentem a ostatními orgány, zejména parlamentem, Nejvyšším soudem a armádou. To vedlo Bolsonara k ještě větší polarizaci jeho politického diskurzu, zřejmě za účelem mobilizace jeho volebního elektorátu. Zásadní postavení, které zaujal při odmítání rad lékařských expertů a rozhodnutí guvernérů jednotlivých brazilských států, jeho příznivci ocenili – zejména fundamentalističtí křesťanští vůdci jako Silas Malafaia, hlava mocného kostela Shromáždění Boží (Assembléia de Deus), který se pokusil udržovat otevřené kostely navzdory karanténě, a Edir Macedo, vedoucí Univerzální církve Božího království, který se vysmíval hysterii obyvatelstva a prohlašoval, že je to Satan, kdo šíří veškerý strach. Je pozoruhodné, že podobný postoj k pandemii koronaviru zaujal v Mexiku levicový prezident Andrés Manuel López Obrador, který se ještě v březnu pokusil minimalizovat význam epidemie, a vyzval Mexičany k vycházení, návštěvám restaurací a pokračování v normálním životě. V poslední době však uznal dopad krize a slíbil, že přijme „neortodoxní“ ekonomické opatření na pomoc lidem. V mezičase byla některá důležitá ekonomická opatření přijata také v Brazílii. Kongres schválil návrh na dodatek k ústavě, který by umožnil vytvoření paralelního „válečného rozpočtu“ výhradně v boji proti koronaviru. Pokud by byl schválen i Senátem, novela by nabyla platnosti, aniž by byl nutný souhlas prezidenta. Vláda se rozhodla dát 600 brazilských realů každému, kdo pracuje neoficiálně (neboť neoficiální pracovní vztahy jsou v Brazílii stále běžnější než oficiální vztahy). Sociální program Bolsa Família, který za vlády Temera a Bolsonara utrpěl velké škrty, bude opět rozšířen tak, aby se týkal většího počtu chudých rodin. Také vlivný ministr hospodářství Paulo Guedes (známý z minulosti svými neoliberálními postoji) naznačoval, že by mohl upustit od svých plánů zásadních ekonomických reforem, a dokonce zmínil možnost zvýšení veřejných výdajů jako prostředku k oživení brazilské ekonomiky. Převládající neoliberální kurz byl tedy prozatím odložen. Argentina: pomoc chudým a zranitelným Podívejme se nyní na protipól Brazílie, tedy na to, co se stalo v Argentině. Infekce se začala šířit v zemi začátkem března. První smrt byla hlášena 7. března a následně 19. března vláda zavedla celonárodní karanténu. K datu 13. dubna byl počet potvrzených případů 2 208, počet úmrtí 97. Oproti Brazílii postupovala Argentina na národní úrovni velmi brzy, přičemž federální vláda vyzvala k úplné karanténě, která je přísně dodržována hrozbou vysokých pokut, a dokonce uvězněním pro ty, kteří tato pravidla nedodržují. Výsledkem je, že počet infikovaných lidí a úmrtí je výrazně nižší než v Brazílii. Ačkoli obyvatelstvo v prvních chvílích opatření karantény nerespektovalo, opatření nezpůsobila žádnou politickou krizi jako v Brazílii. To je pravděpodobně hlavní kontrast, dokonce větší než rozdíl v počtu případů a úmrtí. Fernándezova vláda reagovala od začátku dodržováním doporučení vědců a Světové zdravotnické organizace, a tak i opoziční média podporují karanténu a nouzová ekonomická opatření přijatá vládou, aby pomohla chudým a zranitelným – zejména těm, kteří patří k rizikovým skupinám: tj. starší a již chronicky nemocní lidé ad. Opatření zahrnují přímé platby peněz zranitelným rodinám, osvobození určitých kategorií od placení konkrétních druhů dluhů, zpřístupnění potravin a léků starým a nemocným lidem. Vláda se také rozhodla zvýšit veřejné výdaje, aby pomohla ekonomiku znovu nastartovat. Vzhledem k tomu, že země prochází závažnou hospodářskou krizí a vláda se pokoušela znovu projednat svůj dluh, není jasné, prostřednictvím jakých finančních zdrojů budou tato opatření realizována. Argentina 5. dubna oznámila, že odloží splácení svého dluhu do roku 2021, tedy učinila opatření, které brazilská vláda zřejmě rozhodně nemá v úmyslu přijmout.   Z angličtiny přeložila Marie Hlavičková.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-25 18:51:46

Inspirace Čínou a Jižní Koreou nám pomůže vyhnout se italskému scénáři

Řada evropských zemí přijímá v posledních dnech na první pohled tvrdá opatření, která mají za cíl zabránit šíření nového koronaviru. Inspirují se aktuálním vývojem v Asii, kde se osvědčila například okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování nových případů i karanténní opatření. Světová zdravotnická organizace přitom podobná opatření státům doporučila už v půlce února. SOUHRN: Česko dodržuje opatření dle WHO, která prokazatelně snižují přenos infekce mezi lidmi. Nemoc COVID-19 se týká všech, mnoho z nás je nebo v budoucnu bude bezpříznakovými přenašeči. Nošení roušek, dezinfekce povrchů a informovanost o způsobu přenosu je cestou ke snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví rychle překročila, naopak v Jižní Koreji se podařilo i díky novým technologiím křivku epidemie zploštit. Vývoj pandemie nového koronaviru zásadně dopadá na většinu obyvatel celého světa. Jako aplikovaná matematička sleduji tento vývoj od začátku letošního roku, kdy se objevily závažné zprávy o epidemii v čínském městě Wu-Han v provincii Hubei. Už v druhé polovině února vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) zprávu odborníků, která popisuje přesné postupy a opatření, které mají státy provádět, aby zastavily epidemii nebo snížily její rychlost. Závěry této zprávy jsou aktuální a smysluplné i dnes. Karanténu musí provázet občanská informovanost Základem opatření, které vládám navrhla WHO je extrémně proaktivní vyhledávání a odhalování případů, velmi rychlá diagnostika a okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování a karanténa úzkých kontaktů. Jde o jediná opatření, která v současné době prokazatelně narušují nebo minimalizují přenos infekce mezi lidmi. Zpráva také uvádí, že velká část světa není ani myšlenkově ani materiálně připravena implementovat opatření, která byla použita k zastavení COVID-19 v Číně. Takové varování se bohužel ukázalo jako pravdivé. V Česku máme zatím štěstí, jelikož vláda své opatření zavádí zcela v souladu s WHO a mnohdy lépe a rychleji než ostatní státy Evropy. V textu zprávy WHO z druhé poloviny února je také uvedeno, že je velmi důležitá občanská informovanost, a to výjimečně vysoký stupeň porozumění opatřením a jejich přijetí. Základní a nejdůležitější jsou karanténní opatření, tedy vyhýbání se dalším osobám, nošení roušek nebo časté mytí rukou. Problém se týká i mladých lidí Někteří lidé mají možná pocit, že se jich dramatické šíření nového koronaviru netýká, protože jsou zdraví, mladí a silní. Slyšíme také, že 80 procent případů má pouze lehkou formu nemoci. Taková tvrzení jsou ale zavádějící. Téměř polovina z „lehkých“ případů onemocnění COVID-19 má zápal plic. Za závažný průběh se pal považuje zbývajících téměř 20 procent lidí, jejichž plíce nezvládají nákazu bez nemocničního vybavení (kyslík, ventilace, mimotělní oběh).  Navíc se ukazuje, že mnohonásobně víc lidí nemoc přenáší, aniž by měli vůbec nějaké příznaky, a proto se ve statistikách neobjevují (článek Science ze 16. března uvádí odhad 86 procent bezpříznakových nakažených a experiment ve vesničce Vò ukazuje již v počátku epidemie tři procenta infekčních s většinovou bezpříznakovou skupinou).   Nošením roušek (jakýchkoliv, i podomácku vyrobených), snížíme významně rychlost přenosu nemoci. Podobně častá dezinfekce povrchů sníží přenos viru v populaci. Výsledkem bude snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie rychle překročila kapacitu svého zdravotnictví Zemí, která v současné době s pandemií bojuje nejvíce, je Itálie. Podíváme-li se na následující graf, uvidíme porovnání průběžné smrtnosti, tedy poměru mezi počtem lidí, kteří podlehli nemoci COVID-19 v dané lokalitě a nakaženými v tomtéž čase. Datové řady pro čínskou provincii Hubei, Itálii a Jižní Koreu jsou srovnány tak, aby začaly z epidemiologického hlediska v přibližně stejné době. Tou je druhá fáze epidemie, kdy počty nakažených začínají exponenciálně narůstat a 100 potvrzených případů.  Vidíme, že smrtnost v Číně se udržovala díky opatřením pod čtyřmi procenty. V Jižní Koreji se díky velmi vysoké míře testování a skvělým opatřením, které maximálně využívají moderní technologie dokonce držela pod jedním procentem. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví záhy překročila, a to se projevilo v masivním nárůstu průběžné smrtnosti. Lidem se závažnou formou nemoci se nedostávala péče, která by je mohla udržet při životě. V Itálii došlo velmi rychle k nedostatku ventilátorů, lůžek, zdravotnického personálu a materiálu. Proč jsou scénáře v zemích, které podcenily opatření téměř katastrofické? Je to proto, že dynamika epidemie nenarůstá lineárně a stejně tak nereaguje ani na opatření. Pokud jsou opatření jako omezení sociálního kontaktu zavedena dvakrát později, neznamená to, že počet případů bude dvakrát větší. Rozdíl je obrovský a vymyká se běžné zkušenosti a vykazuje dokonce skokovou změnu. Na obrázku je příklad intervence 25. a 50. den simulované epidemie. Spolu to můžeme zvládnout Nošení roušek a dodržování pravidel, která v nouzovém stavu vydala vláda ČR, je přitom velmi silnou zbraní. To, že je možné zvládat pandemii i v zemi, jakou je Česká republika, lze vidět na korejském vývoji. Jižní Korea zvládla druhou fázi epidemie (zploštila ji) za méně než měsíc a do dnešního dne tam na COVID-19 zemřelo ani ne 100 osob. Inspirujme se proto touto zemí. Podobně jako Jižní Korea jsme silní v moderních technologiích, navíc se nebojíme inovací. Nejdůležitější ale bude, jak zvládneme kolektivní chování, Nebuďme lhostejní a nosme roušky, dezinfikujme a chraňme své okolí i sebe. Jen tak to můžeme zvládnout. Zpracováno ve spolupráci s Cover Story. Článek byl převzat z webu Okoronaviru.cz.   Autor: Lenka Přibylová, Aplikovaná matematika, deterministické modely (i v epidemiologii), nelineární dynamika. Ústav matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Brno. Oponent: Jan Kulveit, globální rizika, matematické modelování epidemií, Future of Humanity Institute Oxford University. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-09-24 09:52:00

Jak se připravit na NIS2 a nový zákon o kybernetické bezpečnosti? Poradí odborníci z aliance All4Cyber

Praha 24. září 2024 (PROTEXT) - Komplexní průvodce implementací NIS2 pro firmy a organizace v ČR: 7 kroků k posílení kybernetické bezpečnosti a souladu s legislativouV éře rostoucích digitálních hrozeb přináší Evropská unie aktualizovanou směrnici NIS2, jejímž cílem je významně posílit kybernetickou odolnost napříč členskými státy. V reakci na novou regulaci EU, Česká republika vytváří zcela nový zákon o kybernetické bezpečnosti (dále jen „nZKB“) včetně prováděcích právních předpisů.Pro firmy v České republice představuje nZKB novou etapu v přístupu k zabezpečení jejich digitálních aktiv a procesů. Komplexní průvodce, vytvořený aliancí All4Cyber, vás provede celým procesem implementace nZKB, od počátečního sebeurčení až po kontinuální zlepšování stavu kybernetické bezpečnosti ve vaší společnosti. Garantem tématu je Petr Samek, spolumajitel české IT společnosti CNS, která je členem aliance All4Cyber.Úvod do NIS2: Revoluce v evropské kybernetické bezpečnostiNIS2 představuje revoluční krok v ochraně kritické infrastruktury a důležitých služeb před kybernetickými hrozbami. Oproti své předchůdkyni výrazně rozšiřuje působnost, zavádí přísnější bezpečnostní požadavky a klade důraz na proaktivní přístup k řízení kybernetických rizik. Cílem směrnice je zlepšit odolnost veřejných a soukromých subjektů v oblasti kybernetické bezpečnosti a vytvořit robustní a harmonizovaný rámec kybernetické bezpečnosti napříč EU.Klíčové aspekty NIS2 zahrnují:rozšíření působnosti na více odvětví a subjektů,zavedení dvoustupňového systému klasifikace subjektů (základní a důležité),posílení schopnosti reagovat na kybernetické incidenty,zvýšení odpovědnosti managementu za kybernetickou bezpečnosta zpřísnění sankcí za nedodržení směrnice.Pro firmy v Česku to znamená nutnost důkladně přehodnotit své současné přístupy ke kybernetické bezpečnosti a implementovat komplexní bezpečnostní opatření.Krok 1: Sebeurčení - Spadáte pod nZKB?První zásadní krok spočívá v důkladném posouzení, zda vaše organizace spadá do působnosti nZKB.Regulované subjekty jsou definovány na základě kritérií pro identifikaci regulovaných služeb. Jedná se o subjekty, které poskytují služby např. v odvětvích veřejné správy, výrobního průmyslu, zdravotnictví, energetiky, finančních trhů apod. Tyto subjekty mohou být podrobeny dvěma režimům, tj. vyšší režim pro základní subjekty a nižší režim pro důležité subjekty, které stanovují míru povinností uložených nZKB.Nový ZKB zavádí sofistikovaná kritéria kombinující sektorovou příslušnost s velikostními parametry.Středním podnikem jsou takové podniky, kterézaměstnávají více než 50 osoba jejich roční obrat přesahuje 10 milionů EUR,nebo roční balanční suma přesahuje 10 milionů EUR.Velký podnikem jsou pak takové podniky, kterézaměstnávají více než 250 osoba jejich roční obrat přesahuje 50 milionů EUR,nebo roční balanční suma přesahuje 43 milionů EUR.Při určování velikosti organizace je třeba brát v úvahu tzv. partnerské (dceřiné) či propojené podniky (koncern, holding) a přičíst jejich velikosti. Je také důležité poznamenat, že i menší subjekty mohou spadat pod nZKB, pokud jsou identifikovány jako klíčové pro své odvětví.Pro efektivní sebeurčení proveďte důkladnou sektorovou analýzu, velikostní posouzení a zvažte kritičnost vašich služeb. V případě nejasností konzultujte s odborníky a pečlivě dokumentujte celý proces sebeurčení.Krok 2: Detailní analýza současného stavuPo úspěšném sebeurčení následuje detailní analýza současného stavu kybernetické bezpečnosti ve vaší společnosti. Tento krok je zásadní pro pochopení vaší pozice ve vztahu k požadavkům NIS2 a identifikaci oblastí vyžadujících zlepšení.Začněte komplexním auditem stávajících bezpečnostních opatření. Ten by měl zahrnovat analýzu síťové architektury, přezkoumání bezpečnostních politik a posouzení stavu nastavených procesů (např. řízení přístupů, řízení patch managementu, řízení incidentů, …), evaluaci bezpečnostních technologií, posouzení bezpečnostního povědomí zaměstnanců a evaluaci procesů reakce na incidenty.Pomocí analýzy identifikujete kritická místa v zabezpečení společnosti a získáte přehled o aktuálním stavu KB. Současný stav porovnejte s požadavky nZKB, vypracujte detailní přehled identifikovaných mezer a prioritizujte oblasti pro zlepšení.Krok 3: Vytvoření implementačního plánuNa základě výstupu z analýzy by měla být vytvořena strategie implementace, která bude zahrnovat harmonogram úkolů, určení odpovědných osob za jednotlivé úkoly, termíny plnění a výběr vhodných technologií a řešení.Začněte stanovením jasných a měřitelných cílů pro implementaci nZKB. Definujte krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé priority na základě identifikovaných mezer. Zajistěte, aby tyto cíle byly v souladu s celkovou strategií a cíli vaší organizace.Na implementaci požadavků nZKB je třeba pohlížet jako na projekt. Stanovte odpovědnou osobu za implementaci (projektového manažera), rozdělte projekt do menších, zvládnutelných, úkolů, a vytvořte logickou posloupnost implementace. Definujte rozsah, cíle, časový rámec a potřebné zdroje.Vypracujte strategii pro řízení organizačních změn spojených s implementací nZKB. Připravte plán komunikace pro informování všech zainteresovaných stran o změnách a navrhněte programy školení a zvyšování povědomí pro zaměstnance.Definujte klíčové ukazatele výkonnosti (KPI) pro měření postupu implementace a stanovte metriky pro hodnocení efektivity implementovaných bezpečnostních opatření. Nastavte procesy pro pravidelné reportování a přezkoumávání pokroku.Krok 4: Implementace organizačních opatřeníS plánem v ruce přichází čas na implementaci bezpečnostních opatření. Prvním krokem je určení zodpovědné osoby za kybernetickou bezpečnost. Sestavte tým pro kybernetickou bezpečnost a zajistěte, aby měl potřebné kompetence, nástroje a autoritu k efektivnímu řízení kybernetické bezpečnosti napříč organizací Následně je nezbytné zmapovat a identifikovat všechna aktiva společnosti a posoudit, jaké rizika jim hrozí.Zaveďte formální proces řízení rizik. Tento proces by měl zahrnovat pravidelné hodnocení potencionálních hrozeb, implementaci opatření pro zmírnění rizik a kontinuální monitorování efektivity těchto opatření. Ačkoli zákon tuto povinnost pro poskytovatele v režimu nižších povinností přímo nestanovuje, doporučujeme tento krok nepodcenit. Zavedení toho procesu Vám umožní lépe reagovat na neustále se vyvíjející kybernetické hrozby a zajistit kontinuitu vašeho podnikání.Implementace organizačních opatření jde ruku v ruce s implementací technických opatření. Zavádění nových procesů a technologií má být vždy doprovázeno vytvářením, příp. aktualizací, bezpečnostní dokumentace a bezpečnostních politik. Tyto dokumenty by měly pokrývat všechny aspekty kybernetické bezpečnosti od používání zařízení a správy hesel až po reakci na incidenty a správu dodavatelů.I přes nejlepší bezpečnostní opatření se kybernetické bezpečnostní incidenty často vyskytují v důsledku nedbalosti a nedostatečného bezpečnostního povědomí uživatelů. Proto je nutné všechny uživatele pravidelně školit. Zajistěte, aby všichni zaměstnanci od vedení až po řadové pracovníky, prošli pravidelným školením o kybernetických hrozbách a bezpečných praktikách. Dále uživatele seznamte s interní dokumentací, která jim definují pravidla a povinnosti v oblasti kybernetické bezpečnosti. Též zvažte implementaci programu simulovaných phishingových útoků pro testování a zlepšování povědomí zaměstnanců.Na základě analýzy dopadů na business (BIA – business impact analysis) vytvořte a pravidelně testujte plány kontinuity podnikání a obnovy po havárii. Tyto plány by měly pokrývat různé scénáře kybernetických incidentů a zajistit, že vaše organizace může rychle obnovit kritické operace v případě vážného narušení.Implementujte proces řízení dodavatelů z hlediska kybernetické bezpečnosti. Proveďte hodnocení rizik spojených s klíčovými dodavateli, zahrňte bezpečnostní požadavky do smluv s dodavateli a pravidelně monitorujte a auditujte jejich bezpečnostní praktiky.Krok 5: Implementace technických opatřeníImplementace technických opatření je klíčová pro posílení vaší technické infrastruktury v souladu s požadavky nZKB.Začněte modernizací síťové bezpečnosti. Implementujte nebo aktualizujte firewally nové generace, proveďte segmentaci sítě pro omezení potenciálního šíření útoků a nasaďte pokročilé systémy detekce a prevence průniků (IDS/IPS). Pokud vaši zaměstnanci pracují z domova, zajistěte, aby se do firemní sítě připojovali výhradně přes VPN. Zajistěte, aby vaše síťová architektura odpovídala nejnovějším bezpečnostním standardům.Základem kybernetické bezpečnosti je efektivní systém pro řízení přístupů a identit. Implementujte vícefaktorovou autentizaci pro kritické systémy a účty s vysokými privilegii. Zaveďte princip nejmenších privilegií, tzn. že každý uživatel bude mít pouze ty přístupy, které nezbytně potřebuje pro svou práci, a zajistěte pravidelné přezkoumávání a audit přístupových práv.Posilte zabezpečení koncových bodů a mobilních zařízení nasazením komplexního řešení pro ochranu koncových bodů (EPP) a pokročilou detekci a reakci na hrozby (EDR). Implementujte politiky pro bezpečné používání mobilních zařízení a řešení pro správu mobilních zařízení (MDM).Implementujte komplexní systém pro šifrování dat jak v klidu (např. na discích, v databázích aj.), tak při přenosu. Zajistěte, aby všechna citlivá data byla chráněna silnými šifrovacími algoritmy doporučených NÚKIB a aby byly klíče bezpečně spravovány.Zaveďte centralizovaný systém pro správu logů a bezpečnostních událostí (SIEM), čímž získáte komplexní přehled o všech aktivitách ve vaší IT infrastruktuře. Tento systém vám umožní efektivně monitorovat a analyzovat data z různých zdrojů. Díky tomu můžete včas detekovat bezpečnostní incidenty, identifikovat anomálie a rychle reagovat na potenciální hrozby.Nastavte proces zálohování a obnovy dat. Zálohy ukládejte offline na bezpečném a odděleném místě, ideálně mimo budovu. Zajistěte, aby byly zálohy pravidelně testovány a aby byl k dispozici plán obnovy po havárii, který umožní rychlé obnovení kritických systémů v případě incidentu.Nezapomeňte na pravidelné penetrační testování a hodnocení zranitelností. Naplánujte pravidelné externí i interní penetrační testy a implementujte proces průběžného skenování a řešení zranitelností. Dalším důležitým aspektem je pravidelná aktualizace softwaru, aktualizace přináší nejen nové funkce, ale také opravy bezpečnostních děr a chyb v programech.Krok 6: Nastavení procesů pro hlášení incidentůNový ZKB klade velký důraz na včasné hlášení kybernetických bezpečnostních incidentů. Abychom tomuto požadavku vyhověli, je nezbytné implementovat efektivní procesy pro detekci, analýzu a hlášení incidentů.Vytvořte jasné postupy pro identifikaci, klasifikaci a hlášení incidentů. Definujte, co představuje incident podléhající hlášení podle nZKB, a zajistěte, aby všichni relevantní zaměstnanci byli s těmito definicemi seznámeni.Určete osobu, která bude odpovídat za řízení incidentů ve společnosti, komunikovat s NÚKIB, resp. národním CERT, a jinými relevantními externími stranami, o průběhu řešení incidentu povede záznamy apod. Zajistěte, aby tato osoba byla dobře obeznámena s požadavky nZKB. V rámci interních školení seznamujte zaměstnance s možnými typy incidentů a o způsobu jejich předcházení.Nastavte procesy pro pravidelné testování a aktualizaci postupů hlášení. Provádějte simulace incidentů a cvičení typu „tabletop", abyste ověřili efektivitu vašich procesů a identifikovali oblasti pro zlepšení. Zajistěte, aby tyto procesy byly pravidelně revidovány a aktualizovány v reakci na změny v regulacích nebo ve vašem prostředí.Implementujte technologická řešení pro detekci a analýzu incidentů. To může zahrnovat nasazení SIEM systému, nástrojů pro forenzní analýzu a platforem pro orchestraci bezpečnostních operací (SOAR).Krok 7: Kontinuální zlepšování a udržování souladuImplementace požadavků nZKB není jednorázovým projektem, ale kontinuálním procesem. Je nezbytné nastavit mechanismy pro průběžné zlepšování a udržování souladu s měnícími se požadavky a hrozbami.Pravidelně přezkoumávejte a aktualizujte vaši strategii kybernetické bezpečnosti. Minimálně jednou ročně, nebo při významných změnách ve vašem prostředí, proveďte komplexní bezpečnostní audit, který zohlední nové hrozby, technologie a legislativní požadavky.Sledujte vývoj hrozeb a nové technologické trendy v oblasti kybernetické bezpečnosti. Zapojte se do odborných sektorových fór a programů pro sdílení informací o hrozbách. Využívejte zpravodajské informace o kybernetických hrozbách pro identifikaci potenciálních rizik.Investujte do kontinuálního vzdělávání a rozvoje kompetencí vašeho bezpečnostního týmu. Podporujte získávání relevantních certifikací a účast na odborných konferencích a workshopech. Udržujte tým informovaný o nejnovějších technikách útočníků a metodách obrany.Provádějte pravidelné interní a externí audity vašeho bezpečnostního programu. Využívejte nezávislé auditory pro získání objektivního pohledu na vaši bezpečnostní pozici a soulad s nZKB. Aktivně reagujte na zjištění z auditů a implementujte doporučená opatření.Implementujte proces řízení změn, který zajistí, že všechny významné změny ve vaší IT infrastruktuře nebo procesech budou posouzeny z hlediska jejich dopadu na bezpečnost a soulad s nZKB. Tento proces by měl zahrnovat bezpečnostní posouzení před implementací změn a následné ověření po implementaci.Udržujte aktivní komunikaci s NÚKIB, účastněte se konzultací a workshopů pořádaných regulátory, abyste měli přehled o očekáváních a best practices v oblasti kybernetické bezpečnosti dle nZKB.Budování odolnosti v digitálním věkuImplementace nZKB představuje významnou výzvu, ale zároveň příležitost pro posílení kybernetické odolnosti vaší organizace. Tím, že přijmete principy nZKB a budete je důsledně aplikovat, nejen splníte regulatorní požadavky, ale také významně posílíte svou schopnost čelit stále sofistikovanějším kybernetickým hrozbám.Kybernetická bezpečnost je kontinuální proces, nikoli cílový stav. S evolucí hrozeb a technologií se budou vyvíjet i požadavky na zabezpečení. Buďte připraveni se adaptovat, kontinuálně učit a zlepšovat své bezpečnostní postupy.Investice do kybernetické bezpečnosti v souladu není dnes jen otázkou regulatorního souladu, ale především strategickou nutností. Kybernetická bezpečnost se stává klíčovým faktorem konkurenceschopnosti, důvěryhodnosti a dlouhodobé udržitelnosti vašeho podnikání.Jako odborníci na implementaci požadavků nZKB v alianci All4Cyber jsme připraveni vás na této cestě podpořit. Nabízíme expertní konzultace, technickou asistenci a průběžnou podporu pro zajištění úspěšné implementace nZKB a dlouhodobé kybernetické odolnosti vaší organizace. Se správným přístupem, odhodláním a odbornými znalostmi můžete z výzvy nZKB učinit příležitost k významnému posílení vaší organizace v digitálním věku.Více informacíPro další informace o alianci All4Cyber, jejích službách, řešeních a nadcházejících aktivitách, navštivte http://www.all4cyber.cz, LinkedIn, X, FCB nebo nás kontaktujte na info@all4cyber.cz.O alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných společností: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti.   Kontakt: Mariana PohlováPR & mediaE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.tempusmedia.czwww.all4cyber.cz  

Čas načtení: 2020-04-17 17:28:07

Šíření koronaviru v islámském světě

Ze zemí islámského světa zasáhla pandemie v první vlně nejprve Singapur a Írán. Každá z těchto zemí reagovala velmi odlišně a s odlišnými výsledky. V islámském světě byly v polovině dubna nejpostiženějšími zeměmi Írán (73 303 nemocných/4 585 úmrtí) a poté Turecko (61 049/1 296), které se umístily na osmém a devátém místě světového počtu nákaz. Dalšími, méně postiženými zeměmi, avšak s rostoucími počty nakažených, byly Pákistán (5 500/266) a Saúdská Arábie (5 495/472), Spojené arabské emiráty (5 000 nakažených), Katar (3 231/252) a Singapur (2 918/385). K méně nakaženým patřily Egypt (2 190/125), Alžírsko (1 983/69), Maroko (1 763/102), Irák (1 378/26), Bahrajn (1 348/212), Kuvajt (1 300/66), Ázerbájdžán (1 148/50), Kazachstán (1 091/140), Bangladéš (803/182), Omán (727/128), Tunisko (726/19), Afghánistán (665/58), Libanon (632/2). Uvedená čísla je ale nutné brát s rezervou: jen málokterá země masivně testuje a zjištěné počty nakažených i zemřelých se často nezakládají na srovnatelných metodách. Přesto lze říci, že pandemie prostoupila celým islámským světem, přičemž Írán, Singapur a Turecko byly mezi prvními; rovněž lze konstatovat, že veškeré země přijímají ve více či menší míře podobná protipandemická opatření. Odpovědi na pandemii Odpovědi islámských zemí jsou různorodé v závislosti na síle, centralizaci a zdrojích státního aparátu. Výjimečným případem je hypermoderní ostrovní autoritářský stát Singapur, ve kterém se podařilo nákazu rychle a efektivně omezit v samém začátku krize díky kolektivní hygieně, dodržování odstupu, vysoké informovanosti a spolupráci občanů, masivnímu testování a karanténním opatřením. Dalšími oběťmi nákazy jsou dva podobně lidnaté a relativně vyspělé a akceschopné státy. Irán patří k silně zasaženým zemím, a to v druhé vlně, v samém začátku globální pandemie. I kvůli tomuto rychlému šíření přišla reakce státu s určitým zpožděním a nekoherentně: opatření se stupňovala, nedosáhla úrovně restrikcí řady jiných zemí. Přes modernizované zdravotnictví je íránská schopnost reakce silně omezená jednostranným embargem USA, které kriminalizuje obchod s Íránem. Země má tedy potíže vyvážet plyn a ropu – jejichž cena navíc silně klesla – a dovážet zdravotnický materiál. Írán tak zůstává nejvíce nakaženou muslimskou zemí. Afghánští uprchlíci, často žijící v Íránu v ilegalitě, se masivně vracejí domů. Další silně zasažená země, Turecko, postupně přijala řadu striktních protiepidemických opatření jako uzavírání škol, a dokonce i uzavření třiceti jedna měst, zastavení veřejných akcí a nošení státem zajištěných neplacených roušek. I tak se Turecko v první polovině dubna stalo jednou ze zemí s nejrychleji se šířící nákazou. Přes vysoké počty nakažených prohlašují í Írán i Turecko odpověď na nákazu za úspěšnou. Turecko v dubnu snížilo optimismus a přidalo další restrikce, ale snaží se plnit svou roli regionální mocnosti humanitárními gesty (více dole). Naopak Íránu se podle WHO podařilo zpomalit růst nákazy a začíná uvolňovat určité protipandemické restrikce, ale zachovává nařízení sociálního odstupu. Měsíc po oficiálním vypuknutí globální pandemie lze už říct, že sanitární krize je zátěžovým testem pro vládní akceschopnost, ale i příležitostí pro prosazování státních politik. Ropné státy jako Saúdská Arábie a Alžírsko budou muset čelit menším příjmům z důvodu poklesu cen ropy a také oslabené legitimitě stávajících režimů. Írán, Irák, Alžírsko i Súdán se během loňského podzimu staly dějištěm masových protivládních protestů – ty krize sice zastavila, ale naopak uvalila další zkoušku na už tak kritizované vlády. Protipandemická opatření totiž přinášejí krátkodobou stabilitu, ale utlumení ekonomiky a omezení obživy početných chudých může vést k výraznému oslabení vlád – jež zpravidla nedisponují fondy na omezení sociálních dopadů. Proto jsou opatření zpravidla přijímána také až pod tlakem alarmujících čísel. Pákistánský premiér tak v polovině března nebyl ochoten přistoupit na přísný zákaz vycházení, jak to učinila sousední Indie, protože čtvrtina obyvatelstva „by zemřela hladem“. Jiné země jsou naopak schopny vidět v krizi příležitost k vehementnímu prosazování nesouvisejících vládních politik. Turecko využilo krize k humanitární diplomacii. Přes pozastavené diplomatické vztahy mezi ním a Izraelem podpořilo zdravotnickým materiálem palestinskou samosprávu a Velkou Británii, jakož i Itálii, Španělsko a balkánské země. Maroko se zase chystá využít tvrdé restrikce, nabízené kompenzace a chytrou karanténu ke zvýšení informovanosti o vlastním obyvatelstvu a větší kontrole veřejných projevů. V Kosovu opozice s pomocí USA položila vládu a otevřela ústavní krizi v samém začátku epidemie. Všude, i v méně zasažených zemích, jakými jsou Súdán a Alžírsko, vlády postupně přistoupily k omezení pohybu na veřejnosti, letecké dopravy a masových akcí a k zavírání obchodů a škol. Ve všech zemích budou mít restriktivní opatření dopady na ekonomiku, zejména v těch, které nemají finanční zásoby – jako např. Jordánsko. V těch nejméně rozvinutých či zasažených válkou lze očekávat devastující dopady na zdraví a obživu chudých vrstev obyvatelstva a také šíření nákazy mezi těmi, kdo závisejí na šedé ekonomice jako zdroji obživy. Země postižené válkou, nestabilitou nebo chudobou jako Jemen, Sýrie, Afghánistán a Súdán – nedisponují dostatečnou lékařskou péčí, ventilátory, testy a ani finanční rezervou pro financování protipandemických opatření. Právě ve velkém počtu zemí ve válečném stavu lze přes dosavadní pomalý průběh očekávat nezvladatelné vypuknutí epidemie. Náboženství a karanténa Pandemie výrazně omezila a omezí náboženská shromáždění. Islámské instituce s určitým zdráháním přijaly restriktivní opatření. První je byl nucen učinit Írán: nákaza se zřejmě šířila z Qomu, politického centra íránského šíitského islámu. Tam ji v začátku, ještě před vypuknutím otevřené krize, pravděpodobně urychlily hromadné náboženské rituály a koncentrace vysoce mobilních funkcionářů islámské republiky. Irán se tak stal jednou ze zemí, kde nejenže se nakazili vedoucí politici, ale kde jich i řada zemřela. V Pákistánu a v Indii byly podobně jako v Jižní Koreji rané případy šíření nákazy spojené s globální misijní skupinou Tablihi Jamaat, která organizuje masová shromáždění. Centra hnutí v Dilí, v Láhauru v Pákistánu a v Malajsii jsou podezřelá jako ohniska šíření. V Indii se o této skupině a o muslimech obecně šíří poplašné zprávy a existující komunitní napětí mezi většinovými hinduisty a menšinovými muslimy se prohlubuje. Během března muslimové po celém světě omezili nebo zcela zastavili stěžejní islámský rituál a jeden z tzv. pilířů islámu, společnou páteční modlitbu. Pro svou hromadnost a rituální blízkost při řazení se do tzv. saffů, řad, je páteční rituál vysoce riskantní. První zemí, která toto zásadní opatření přijala, byl Írán. Jiné země se pokoušely sloučit páteční modlitby a tzv. sociální odstup, ale neúspěšně. Dnes už žádné páteční modlitby neprobíhají v nejméně dvanácti větších muslimských zemích, které byly nejvíce postiženy nákazou, a další postupně přibývají. Nákaza ukázala i různé formy náboženské organizace neboli tzv. governance of islam. V centralizovaných zemích se silným státem a státním dozorem nad náboženskými organizacemi, jako je Írán, Turecko, Saúdská Arábie a Egypt, bylo toto opatření možné rychle přijmout a vynutit. V Turecku zavření mešit oznámil ministr náboženských záležitostí Ali Erbaš a jeho úřad nechal doplnit tradiční výzvu k modlitbě (tzv. ezán) doporučením modlit se doma. Jinde se modlitba z prázdných mešit přenáší mikrofony či přes internet; imámové vystupují s rouškami. V zemích, kde vládne spíše neoficiální autorita jednotlivých duchovních, dostali věřící doporučení: např. vlivný Ajatolláh Sístání v Iráku vyzval věřící k protiepidemickým opatřením a k vyvarování se náboženských shromáždění. Podobě i v Indonésii se vyslovily organizace islámských duchovních na podporu sociálního odstupu a Jakarta zavřela mešity; v některých místech největšího muslimského státu, rozprostírajícího se na tisíci ostrovů, ale shromáždění pokračovala. V Pákistánu vyjednávala vláda se zástupci náboženských skupin, ale ne všechny dodržují její doporučení. Sama vláda ale v polovině března zastavila pozdě čtvrtmiliónové mezinárodní setkání skupiny Taglihi Jamaat, a umožnila tak šíření právě začínající nákazy.  Další zásadní omezení se bude týkat i dvou z pěti zbývajících rituálů. Na konci dubna začíná postní měsíc ramadán, ve kterém je zvykem po večerech držet společné modlitby v mešitě (taráwíh) a pořádat společná ukončení každodenního půstu v rodinném kruhu či ve společnosti jiných věřících a sousedů. Tento „iftár“ zcela jistě nebude probíhat jako obvykle. Dále pouť do Mekky (hadždž), jejíž rituální sezóna začne v červeni, se nejspíš nebude konat. Už dnes jsou hranice Saúdské Arábie zavřené Íráncům, Kaaba v Mekce nedostupná, což platí i pro mešitu al-Aqsá v Jeruzalémě a ostatní centrální mešity. Pandemie ukázala zcela jednoznačně, že logika osobní a kolektivní bezpečnosti a národního zájmu převládá nad logikou náboženských povinností, jak to ostatně stipuluje i řada šaríatských pravidel. Dnešní situace je ale bez precedentu: ke zrušení hromadných pátečních modliteb nikdy od jejich zavedení v 7. století nedošlo. Negativně pandemii naopak využívají nestátní aktéři pro vlastní agendu: al-Káida tak označila nákazu za boží trest za mravní zkaženost, ale i tato se připojila k protipandemickým opatřením. Tzv. Islámský stát zvýšil svou aktivitu v Sýrii a v Iráku. Stejně jako v jiných zemích se pandemie stala předmětem konspiračních teorií, v Turecku např. spojovaných s protiamerickou a pročínskou propagandou.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-22 07:47:13

Výzva jedenácti lékařů Univerzity Karlovy veřejnosti: otevřete školy a zabraňte krachům firem

Jedenáct lékařů Univerzity Karlovy včetně rektora Tomáše Zimy sepsalo výzvu veřejnosti, ve které vyzývají k ukončení nouzového stavu ke 30. dubnu, postupnému uvolňování státní hranice, a obnovení výuky na základních, středních a vysokých školách v průběhu. Prohlášení zveřejňujeme v plném znění. Česká republika je již téměř šest týdnů blokována restriktivními opatřeními, která byly zavedena v souvislosti s ochranou zdraví občanů při epidemii COVID-19. Je potřeba ocenit vládu za první rychlá a plošná opatření, která nepochybně pomohla se zvládnutím rizik. V současnosti je nutné s ohledem na aktuální epidemiologická data a vývoj epidemie zásadně zrychlit rozvolňování opatření – ve prospěch zdraví občanů, ekonomické a společenské stability a prosperity země. Společnou motivací pro vznik této výzvy je ochrana zdraví občanů České republiky, které dlouhodobá omezení ohrožují, obava o naši budoucnost, ať již zdravotní či ekonomickou a rovněž snaha vyvrátit nepravdy a mýty, jež jsou o epidemii šířeny. Plošná opatření nepovedou k vymýcení COVID-19. Je potřebné vytvářet především imunitní odpověď u většiny populace, což bude chránit i ohrožené skupiny obyvatel, definované svou diagnózou, nikoli věkem. V zájmu zachování zdraví a prosperity naší země je nezbytné: - ukončit nouzový stav ke 30. dubnu 2020, - obnovit dostupnost zdravotní péče pro všechny občany v plné šíři, - obnovit výuku na základních, středních a vysokých školách v průběhu měsíce května 2020, - odstranit překážky pro chod ekonomiky, zabránit krachu, který hrozí významné části malých a středních firem a živnostníků, - postupně uvolňovat státní hranice v koordinaci s okolními zeměmi, a zvláště s našimi sousedy a těmi, které mají podobnou epidemiologickou situaci, jako jsou například Německo či Rakousko, - přijímat promyšlená řešení místo chaotických a protichůdných opatření. V našem stanovisku vycházíme z aktuálních epidemiologických dat, znalostí, faktů, expertíz a také z našich odborných i praktických zkušeností a poznatků. 1/ JE NUTNÉ CO NEJDŘÍVE OBNOVIT PLNOU LÉKAŘSKOU PÉČI PRO VŠECHNY OBČANY Od začátku března dochází ve zdravotnických zařízeních k výpadku služeb pro závažně nemocné pacienty, kteří nejsou COVID-19 pozitivní. Jsou zastaveny preventivní programy v kardiovaskulární péči a v onkologii, byly například omezeny odběry orgánů pro transplantace a řada chirurgických výkonů. Další oběti na životech způsobuje jak odkládání plánovaných výkonů, tak i strach nemocných jít včas do nemocnice. Množí se případy zanedbaných bolestí břicha (prasklé záněty slepého střeva a jiné náhlé příhody břišní), drobných poruch hybnosti či mluvení (mozkové příhody) či bolesti v rameni nebo v zádech (akutní infarkty myokardu), a to vše v důsledku strachu pacientů z nákazy během ošetření či hospitalizace. Snížení výběru zdravotního pojištění – i při návrhu navýšení plateb za státní pojištěnce – povede k prohloubení podfinancování celého systému zdravotnictví a tím ve svých důsledcích ke zhoršené péči o nemocné s jinými, často závažnějšími nemocemi, než je COVID-19. Oběti takto vyvolaného nedostatku péče budou bohužel důsledkem protiepidemických opatření proti coronaviru. 2/ ZDRAVOTNICKÝ SYSTÉM NEZKOLABOVAL A NEZKOLABUJE POD NÁPOREM PACIENTŮ S COVID-19 Z Itálie víme, že 80 % populace virózou COVID-19 prochází s lehkými příznaky nevyžadujícími hospitalizaci. Z 20 procent závažnějších symptomů jich pět procent vyžadovalo příjem na intenzivní péči. Zde zastánci plné karantény národa a uzavírání se světu kalkulují s 50procentní úmrtnostní a třítýdenní hospitalizací na jednotkách intenzivní péče. Tato čísla platí jen pro nejtěžší formy zápalů plic a respiračního distresu. Ty však nacházíme jen u 25-30 procent příjmů do intenzivní péče, zatímco celková nejčastější délka pobytu pacienta s COVID-19 je mezi 8-10 dny. To zvyšuje odhad maximální dostupné kapacity intenzivní péče více než dvojnásobně. Doplňujeme, že do dneška (21. 4. 2020) jsme se v ČR nedostali ve vytížení intenzivních lůžek přes 45 procent kapacity, trvale tedy máme více než poloviční rezervu! 3/ KORONAVIRUS NEZVÝŠIL PŘIROZENOU ÚMRTNOST V ČR Ztráta každého lidského života je vždy nenahraditelná a tíživá. Každý rok v ČR zemře přirozenou smrtí přibližně 110 tisíc lidí, tj. průměrně zemře každý den asi 300 lidí. Zesnulých, u kterých byl identifikován COVID-19, je za den průměrně pět – nicméně smrt minimálně poloviny z nich nemá přímou souvislost s onemocněním COVID-19, nýbrž se jedná o úmrtí způsobená jiným závažným onemocněním. Při porovnání úmrtí na respirační onemocnění za rok 2019 nenacházíme rozdíl s rokem 2020 (zdroj: data SZÚ). Ze statistického hlediska je třeba objektivně poznamenat, že koronavirus nezvýšil přirozenou úmrtnost v ČR. 4/ (NE) ZÍSKÁNÍ KOLEKTIVNÍ IMUNITY Velká pozornost se v tuto chvíli upírá k testování imunity ve společnosti, jež by mělo ukázat, kolik lidí nemoc prodělalo a kolik z nich má protilátky. Dosud však není jasné, zda každý, kdo prodělá koronavirovou infekci, musí mít nutně protilátky. Na obraně proti viru se totiž významně podílí i buněčná imunita, která se běžnými laboratorními testy nedá podchytit. Vytvořené protilátky mohou přetrvávat několik týdnů až měsíců, ale paměťová stopa v lymfocytech (buněčná imunita) přetrvává až i celoživotně, po novém kontaktu s tímtéž virem se protilátky začnou ihned tvořit znovu. Každý jedinec tak protilátky vytváří v různém množství a v různém časovém období. V populaci může být mnoho jedinců, kteří koronavirus úspěšně prodělali a nemají zvýšené nebo detekovatelné množství protilátek. Tento fakt podporuje odhad počtu dárců konvalescentní plazmy (tj. plazmy od osoby, která prodělala koronavirovou infekci), kde množství protilátek – a tedy vhodnost odběru této plazmy – bude mít cca jeden z osmi až deseti dárců, kteří koronavirovou infekci prodělali a uzdravili se. Výskyt protilátek v populaci můžeme odhadovat na jednotky procent. Zároveň se ukazuje, že izolování nerizikových skupin, což v praxi znamená znemožňování celé populaci normálně žít a pracovat, nepovede k získání imunity. Naopak – další prodlužování karantény bude mít rozsáhlé následky a povede k celospolečenskému traumatu. Argumentace, že pokud kolektivní testování neodhalí v populaci dostatek případů s pozitivitou protilátek, pak musíme pokračovat v karanténních opatřeních a restrikcích, je chybná. 5/ STARŠÍ OBČANÉ POTŘEBUJÍ BEZPEČNÝ SOCIÁLNÍ KONTAKT, NE ABSOLUTNÍ KARANTÉNU Stigmatizace a omezování starších lidí v rámci „boje s COVID-19“ je neopodstatněné a neoprávněné a etabluje věkovou diskriminaci v obecném povědomí. V rámci řešení krize COVID-19 je veřejnost masivně utvrzována v obavě z mimořádné nebezpečnosti nákazy pro „starší“ lidi a v nutnosti přijímat pro tuto velmi heterogenní skupinu jednotná mimořádná opatření včetně nevycházení z bytu či vymezení nákupní doby. Současně se veřejnost dozvídá, že právě senioři postižení COVID-19 by mohli zahltit zdravotnický systém. Objevily se i představy o třídění nemocných potřebujících intenzivní péči jen na základě věku. Vymezením „ohroženého stáří“ na 65+ došlo k bezprecedentní stigmatizaci 20 procent obyvatel republiky včetně lidí zdravých a nijak zvlášť ohrožených. Někteří byli znejistěni či vystaveni manipulativnímu jednání svého okolí. Mnozí strádají přehnanou obavou z nákazy, omezením kontaktu s rodinami, izolací, samotou, komunikační deprivací, narušením denního rytmu se závažnými psychickými důsledky, a to nepřiměřeně riziku i možnostem jeho snížení. Několikatýdenní nevycházení ohrozilo křehké lidi ztrátou stability, pohyblivosti a tím soběstačnosti. Přitom není důvod, aby se při dodržování odstupu od jiných lidí nepohybovali ve volném prostoru. Ukazuje se, že zhoršení prognózy COVID-19 souvisí především s přidruženou nemocností, nikoliv s věkem jako takovým. Jde o poruchy výživy, onkologická a kardiovaskulární onemocnění, cukrovku, možná některé léky. Ohroženi nejsou primárně „starší lidé“, ale „lidé křehcí a závažně nemocní“. V tom se COVID-19 neliší od všech zátěží včetně chorob, jak to známe z epidemií chřipky, z vln veder či mrazů. Samostatnou problematikou jsou pobytová zařízení sociálních služeb (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem) a zdravotnická zařízení dlouhodobé péče. Jde o rizikové soustředění mimořádně křehkých osob s řadou vážných onemocnění. Zahraniční zkušenosti i první data z ČR ukazují, že právě tito lidé tvoří zřejmě většinu všech obětí COVIDu-19. To ukazuje nadřazenost zdravotního potenciálu (zdatnosti, odolnosti, adaptability) nad věkem jako takovým. Řada křehkých pacientů podlehla nákaze jako nespecifické zátěži, stejně jako by podlehla chřipce či většímu úrazu. Naopak ani v ČR nebylo zdaleka učiněno dost pro ochranu této nejohroženější skupiny - obyvatel pobytových zařízení sociálních služeb. To se týká kvality preventivních opatření, personálních záloh, výcviku v karanténním režimu, dostatku ochranných a hygienických pomůcek, častého testování nákazy u personálu, hlavního zdroje jejího zavlečení, testování podezřelých projevů u klientů s okamžitým převozem nakažených do kvalitních karanténních zařízení s dostupnou potřebnou péčí při rozvoji potíží aj. 6/ NEJDE JEN O ZDRAVÍ FYZICKÉ A DUŠEVNÍ, ALE I O ZDRAVOU EKONOMIKU A DEMOKRACII Je nutné zdůraznit, že fyzické zdraví jde ruku v ruce se zdravím duševním, zdravím socio-ekonomickým a zdravím české demokracie. Nikomu na zdraví nepřidá, když bude muset likvidovat svůj pracně budovaný a dobře fungující podnik, rozdávat výpovědi kvalifikovaným pracovníkům a hlásit se s celou rodinou na pracovním úřadě. Existuje prokázaný vztah mezi kardiovaskulární úmrtností, četností onkologických onemocnění a psychiatrickými onemocněními v souvislosti se ztrátou zaměstnání. Dlouhodobá izolace je devastační pro celou společnost. Izolace a omezení aktivit zvyšují spotřebu alkoholu a dalších návykových látek, závislost na počítačích a gamblerství. Izolace vede k nárůstu domácího násilí, rozvodovosti, napětí ve společnosti a agresivity. Závěrem: Jsme přesvědčeni, že médii sycený emocionální náboj současné situace je třeba korigovat podloženými fakty a s ohledem na ně a na možné celospolečenské důsledky a dopady krizových opatření je nutné co nejdříve konat a urychlit strategii státu v návratu k normálnímu životu. To vše za rozumného dodržování hygienických opatření, tedy nošení roušky při kontaktu s jinými lidmi, mytí rukou a udržování sociální vzdálenosti. Občané během koronavirové krize prokázali nejen velkou solidaritu a sounáležitost, ale rovněž disciplínu v dodržování těchto pravidel, proto není žádných pochyb, že by tato základní opatření dál nedodržovali. V této nesnadné době potřebujeme více optimismu a rozumných řešení, nesmíme propadat strachu, panice a beznaději. Věříme, že i k tomu naše výzva přispěje.   V Praze dne 21. 4. 2020 Podepsáni (v abecedním pořadí): doc. MUDr. Martin Balík, Ph.D. prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., MBA prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc. prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. prof. MUDr. Robert Lischke, PhD. prof. MUDr. Jiří Neuwirth, CSc., MBA prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. MUDr. Jaroslav Svoboda prof. MUDr. Julius Špičák, CSc. prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-18 07:37:32

Jak na koronavirovou pandemii reaguje Rusko

Rusko se v důsledku současné krize dostalo v západních zemích na okraj mediálního zájmu. Kromě jeho pomoci Itálii a USA a obvinění z rozvracení Evropské unie, které se v březnu objevilo v oficiálním dokumentu Evropské služby pro vnější činnost, z mediálního mainstreamu prakticky vymizelo. Epidemie koronaviru se týká také Ruska. Podívejme se na to, v jaké situaci nákaza Rusko zasáhla, jaké přednosti či nevýhody oproti západnímu světu ve vztahu k momentální situaci má a jaký přístup ruské vedení zvolilo k zvládnutí krize. Ekonomický kontext koronavirové krize Ruská ekonomika se dlouhodobě potýká s problémy vnitřního i vnějšího charakteru. V důsledku angažmá na Ukrajině musí Rusko čelit ekonomickým sankcím ze strany západních zemí, které kromě bezprostředních negativních dopadů v podobě recese vedly k revizi ekonomických, obchodních i politických vazeb a většímu důrazu na národní soběstačnost. Ruským subjektům se výrazně omezily možnosti vstupu na mezinárodní finanční trhy, a tudíž možnosti externího financování. To sice na jednu stranu limitovalo rozvoj firem, na stranu druhou je to tlačilo ke snižování vlastního zadlužení, což v obdobích krize představuje nespornou výhodu. Míra zadluženosti ruských soukromých firem již klesla pod úroveň 50 procent k HDP. Podobný trend je možné pozorovat i v případě státního dluhu, jehož výše vůči HDP se pohybuje kolem 15 procent (průměrný státní dluh v zemích EU ke konci loňského roku činil více než 80 procent HDP, Česká republika je na tom lépe s hodnotou 29 procent). Současný útlum hospodářské činnosti tak z hlediska finančních závazků mnohem silněji dopadne na západní firmy a státy než na jejich ruské konkurenty. K tomu je třeba připočíst fakt, že mezi zranitelnější jednoznačně patří malé a střední podniky spíše než velké obchodní korporace. V Rusku je přitom podíl malých a středních podniků s méně než 250 zaměstnanci na tvorbě HDP roven pouhé pětině, zatímco v rozvinutých západních ekonomikách se hodnota zpravidla pohybuje mezi 50 a 60 procenty. Sektor malých a středních podniků je v zemi navzdory rétorice vlády, která se přinejmenším deklaratorně snaží soukromé podnikání podporovat, dlouhodobě málo rozvinutý. Jeho místo zaujímají velké podniky s vazbami na stát či přímo podniky se státní majetkovou účastí, které se s ekonomickým propadem vyrovnají snadněji než drobní podnikatelé. Rusko má navíc značné finanční rezervy. V Ruském fondu národního bohatství byly v březnu naakumulovány prostředky ve výši 7,3 procenta HDP, plynoucí z výnosů z prodeje ropy. Nedávný propad její ceny tak neznamená bezprostřední riziko. Tím není ani postupný růst inflace, k němuž přispívá výrazné oslabování rublu. V současnosti se totiž inflace nachází na rekordně nízkých hodnotách kolem 2,5 procenta. Epidemie přichází v době, kdy Rusko čelí řadě problémů, jak nahodilých, tak strukturálních a dlouhodobých. Tyto obtíže se za současné situace paradoxně mohou stát výhodou, protože působí protikrizově. Ve srovnání s posledními třemi krizemi z let 1998, 2009 a 2015 je nyní země v lepší výchozí situaci – má značné rezervy, relativně nízké dluhy, široký prostor pro stimulaci ekonomiky jak ze strany vlády, tak centrální banky – a v neposlední řadě i psychickou odolnost. Vývoj krize krok za krokem První dva případy nakažených se v zemi objevily 31. ledna, a to u čínských turistů. Ještě před tím nicméně vláda přijala první opatření zaměřená na čínské občany. 30. ledna byla uzavřena celá hranice s Čínou dlouhá 4 300 kilometrů. Začátkem února začalo být omezováno dopravní spojení mezi oběma velmocemi, probíhala evakuace ruských občanů z Číny a 20. února bylo rozhodnuto o plošném zákazu vstupu Číňanů na území federace. Zpočátku tak restriktivní opatření směřovala výhradně proti asijskému sousedovi. To se začalo měnit v průběhu března, a to s ohledem na negativní vývoj v dalších částech Eurasie. Ruská vláda přikročila k postupnému omezování kontaktů s ostatními zeměmi a současně zachovávala poměrně volný režim uvnitř Ruska samého. Prezident přitom ponechal značnou míru volnosti jednotlivým subjektům federace tak, aby přijímaná opatření co nejvíce korespondovala se stavem a potřebami jednotlivých regionů. V první půli března došlo k výraznému omezení dopravních spojů se státy Evropské unie. K nelibosti Alexandra Lukašenka vláda 16. března rozhodla o uzavření hranice s Běloruskem, s nímž Rusko od roku 2000 tvoří unii, a to v reakci na benevolentní přístup běloruského vedení k šíření epidemie. Dva dny nato byl zásadně omezen vstup cizinců na území federace, což vyvrcholilo 30. března, kdy byly hranice uzavřeny prakticky pro všechny včetně ruských občanů. Výjimek zůstalo zachováno jen několik – týkají se například diplomatů, řidičů kamionů či obyvatel Doněcké a Luhanské lidové republiky s ruskými pasy. Opatření směřující dovnitř země se v řadě ohledů podobají těm, které známe z ostatní Evropy. Postupně byl omezován společenský život a fungování státních, veřejných i soukromých institucí, ať už jde o muzea, divadla, kina, školy, sportovní akce či firmy. Dne 18. března vláda přijala usnesení, jež umožňuje blokaci dezinformací týkajících se koronaviru ve sdělovacích prostředcích a následné odebrání licence. Do problémů se tak záhy dostala soukromá rozhlasová stanice Echo Moskvy, když zveřejnila informaci o vysokém počtu obětí, který se diametrálně odlišoval od oficiálních statistik. Od 30. března pak trvá „období pracovního klidu“ s prozatímní platností do konce dubna; fungovat mohou pouze státní úřady, zdravotnická zařízení, obchody s potravinami, lékárny, finanční instituce a několik dalších. Přesto podle dostupných údajů nemalá část lidí pokračuje, nakolik to okolnosti umožňují, v práci z domova. Právě 30. březen je dnem, kdy se zvýraznil restriktivní trend. V hlavním městě byla vyhlášena sociální izolace závazná pro všechny. Ven se tak lidé dostanou jen v závažných a odůvodněných případech, jako je nákup nezbytného zboží, cesta k lékaři či do práce. Premiér Michail Mišustin zároveň vyzval regionální vlády, aby zvážily zavedení opatření po vzoru Moskvy. Zpřísňování opatření časově koresponduje se zrychlením v počtu případů nakažených a zemřelých. Zatímco se po celý únor oficiálně neobjevil žádný nový případ, a země tak evidovala jen dva zmíněné nemocné čínské turisty, od března začínají čísla růst, byť ve srovnání s jinými zeměmi jen pozvolna. Ještě 15. března bylo v Rusku jen 63 nakažených, 27. března už počet nemocných překonal tisícovou hranici se čtyřmi obětmi a od konce měsíce počty v absolutních číslech skokově narůstají (v procentuálním vyjádření se nicméně nové případy spíše snižují). K 13. dubnu Rusko evidovalo 18 328 nakažených a 148 zemřelých. Navzdory vzestupnému trendu vláda na federální úrovni nepřikročila k vyhlášení výjimečného stavu. Odložila sice na neurčito celonárodní referendum o změnách ústavy, které bylo původně naplánováno na 22. dubna, nadále však počítá s oficiálními akcemi u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války, kam se chystá i český prezident. Bude také zajímavé sledovat, jak v největší pravoslavné zemi na světě proběhne slavení Velikonoc, které letos připadají na 19. duben. Pozoruhodné je, že patriarcha Kirill vyzval věřící, aby za současné situace do chrámů nechodili. Oslava hlavního křesťanského svátku by se v takovém případě nesla podobně jako v západních zemích v hodně zvláštním duchu. Ruské vedení se sice zpočátku zaměřovalo na restriktivní opatření s cílem zabránit šíření epidemie, nejpozději od poloviny března však začalo promýšlet nezbytné kroky sociálního a ekonomického rázu, jejichž smyslem je maximálně zmírnit dopady na jednotlivce i firmy a udržet v chodu národní hospodářství. Vláda vyhlásila „daňové prázdniny“ pro nejvíce postižená odvětví, dočasně zrušila povinnost odvodů sociálního a zdravotního pojištění, schválila měsíční příspěvky na děti (ošetřovné), moratorium na splátky úvěrů, posunula termín podání daňového přiznání, pozastavila finanční kontroly podnikatelů, připravila úvěrové programy se státní garancí či bezúročné půjčky určené na pokrytí mezd pro zaměstnance na půl roku. Potud se ekonomická opatření prakticky neliší od těch českých. Na rozdíl od české vlády však ruský prezident navrhl jít cestou navyšování daňové zátěže. Prozatím navrhl zavedení třináctiprocentní daně na úroky z výnosů z vkladů a cenných papírů, jejichž hodnota přesahuje milion rublů, což momentálně odpovídá zhruba 330 tisícům korun. O poznání kontroverznější je návrh na patnáctiprocentní zdanění dividend plynoucích do zahraničí. To by totiž vyžadovalo revizi mezinárodních smluv. Prezident už se nechal slyšet, že v případě nesouhlasu ze strany zahraničních partnerů daň zavede jednostranně, což by bezesporu nezůstalo bez odpovědi. Pro Rusko je největším rizikem koronavirové epidemie nikoli hospodářský propad, nýbrž epidemiologická či zdravotní stránka a následné sociální konsekvence. Nepříliš vysoká úroveň tamního zdravotnického systému a veřejného zdraví obecně totiž může vést k relativně vysoké úmrtnosti i při nepříliš výrazném průběhu epidemie. Pokud se však ruským lídrům nevymkne situace z rukou a neudusí na delší dobu restrikcemi ekonomiku, může z krize vyjít v lepším stavu než leckterá západní země.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-17 13:36:06

Čínská zkušenost s koronavirem: od Wu-chanu k pandemii

Stejně jako každá nová závažná nemoc zasahující značnou část populace, je COVID-19 předmětem intenzivního vědeckého výzkumu, občanských a politických reakcí, mediálního zájmu a nesčetných dalších diskusí, které se snaží zjistit o nemoci a jejím šíření co nejvíce informací. „Souhlas a přitakání – čím se od sebe liší? Dobré a zlé – jaký je mezi nimi rozdíl? Avšak: čeho se lid hrozí, Toho se nelze nehrozit.“ Lao-c’, O tao a ctnosti (překl. B. Krebsová, DharmaGaia, Praha 2003, s. 69). Nemoc způsobená novým koronavirem (SARS-CoV-2) byla oficiálně poprvé identifikována v čínském městě Wu-chan s 11 miliony obyvatel v provincii Chu-pej v prosinci 2019 a pojmenována Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako COVID-19 v únoru 2020. Počátek a původ nemoci jsou stále předmětem vědeckého výzkumu. Rostoucí křivku zasažených virem se v Číně podařilo stabilizovat ve druhé polovině února 2020 s uváděnými údaji mírně nad 80 tisíci infikovanými případy a počtem obětí přes tři tisíce osob. Ke 13. dubnu bylo uváděno celosvětově více než 1,9 milionu nakažených a více než 119 tisíc obětí, z toho v Číně bylo hlášeno registrovaných 82 160 nakažených a 3 341 obětí (www.worldometers.info/coronavirus/). Největší výpovědní hodnotu mají tato čísla hlavně vzhledem k možnosti sledovat vývojové trendy a porovnávat metody výpočtů, ať už v národním rámci či v globální komparaci. Zjišťování, kolik lidí má nemoc bez příznaků, se stává předmětem výzkumu v řadě zemí světa a bude záležet na míře testování, úspěšné identifikaci a registraci postižených. Antivirová opatření Koronavirová pandemie je závažný problém, jenž vyžaduje respekt k lidským životům a snahu o omezování projevů paniky, běžných sporů a xenofobních a rasistických projevů. Vzhledem k záplavě často protichůdných mediálních informací je vhodné nejprve popsat stručně jednotlivé realizované klíčové organizační kroky podle hlavních dostupných zdrojů, což přinejmenším umožňuje mapovat sled přijatých opatření. Jelikož byla nemoc čínskými lékaři identifikována jako dosud neznámá choroba s příznaky podobnými chřipce či zápalu plic, vyžádala si nejprve určitý čas pro její přesnou detekci a potvrzení. V prosinci došlo k prvním upozorněním na podezřelé výskyty a na polemiku o tom, zda se jedná o novou nemoc a jak je nebezpečná. Nastala šetření různých případů a následně byly tři případy nemoci oficiálně zkoumány oddělením respirační a kritické péče v nemocnici provincie Chu-pej pro integrované tradiční čínské a západní lékařství. Epidemiologická vyšetření byla nemocnicím a střediskům pro kontrolu a prevenci nemocí v městě Wu-chanu a v provincii Chu-pej nařízena od 29. prosince 2019. Městský zdravotnický výbor ve Wu-chanu vydal urgentní oznámení o léčbě pneumonie neznámé příčiny 30. prosince, přičemž tím byly zahájeny práce odborníků z dalších oblastí. Světová zdravotnická organizace a různé země začaly dostávat pravidelné informace od 3. ledna 2020 včetně evropských zemí a USA. Poté 7. ledna čínské zdravotnické instituce potvrdily, že nový koronavirus byl spojen s případem na trhu ve Wu-chanu. Čínské centrum pro kontrolu a prevenci nemocí oznámilo pět celých genomových sekvencí nového koronaviru Světové zdravotnické organizaci a dalším zájemcům na webových stránkách 11. ledna. Virus se dostal do dalších zemí, například první oficiálně potvrzený případ COVID-19 v USA byl zaznamenán 20. ledna. V Číně se postupně činila různá antivirová opatření a 23. ledna bylo zcela uzavřeno město Wu-chan s přísnými opatřeními. Přestože jsou udávány ještě další různé údaje, nemění podstatně základní časový vývoj událostí včetně skutečnosti, že oproti Číně, v níž epidemie propukla, měly evropské země, USA a další země výhodu, že se jim dostalo informací o problému předem. Nicméně vždy budou existovat vzájemné požadavky zemí, aby se informovaly lépe a více, což je možné oboustrannou spoluprací vylepšovat. Nejde však pouze o informace ale hlavně o vzájemnou pomoc při zachraňování životů a zdraví lidí. Globální pandemie Souhrnně lze říci, že zásadní opatření byla přijata v lednu 2020 poté, kdy se postupně ukázaly odlišné závažné příznaky a schopnost nemoci se v lidské populaci rychle šířit (virulence). Když nemoc začala postihovat stále více osob, byla zavedena restriktivní opatření zamezující přenosu viru a město Wu-chan a okolní tři města v provincii Chu-pej byla uzavřena. Zároveň s rychle narůstajícím počtem případů byla posílena zdravotnická infrastruktura intenzivní výstavbou několika specializovaných nemocnic a povoláním zdravotníků, hygieniků, dobrovolníků, policie a armády. Nešťastný byl ale souběh s tím, že Wu-chan před uzavřením opustilo mnoho lidí. Jak potvrdila Světová zdravotnická organizace, Čína poskytla odborníkům z celého světa velké množství odborných informací a zkušeností včetně popisu genomu koronaviru, který je důležitý pro vývoj vakcíny. Mezitím se však nákaza rozšířila do mezinárodního prostoru (asijských zemí, Evropy, na Blízký východ, USA ad.), kde způsobila řadu reakcí: od počáteční přezíravosti k panice, od přijetí přístupu divokého „promořování“ s cílem získat „kolektivní imunitu“ přes řízené zmírňování postupu (mitigation) až po aktivní potlačování (suppression) spojené se snahou nepřetížit zdravotnický systém i možnosti dané společnosti a omezit a oddálit šíření viru, než bude dostupný lék a vakcína. Jelikož byla Čína první zemí, v níž se koronavirus rozšířil, volba čínských antivirových opatření sloužila jako model, který byl vystaven testu, zda uspěje, nebo ne. Ostatní země se mohly mezitím částečně připravit na šíření viru a rozhodnout se pro vhodná opatření. Čínská vláda přijala velmi restriktivní opatření včetně domácí karantény, povinného nošení roušek a respirátorů, zavření obchodů, zastavení části průmyslové výroby apod. Čína, podobně jako řada dalších zemí ve východní a jihovýchodní Asii, má zkušenost s nebezpečnými nemocemi z dávnější minulosti i z nedávné doby. Jestliže se epidemie ve středověku šířily z Číny směrem do Evropy (a naopak) často celá léta, pak v současné době, kdy je svět propojen díky vysoké mobilitě osob, mezinárodnímu obchodu a obecně celosvětové provázanosti, nastává šíření nemocí v řádu dní až týdnů. Je patrné, že východoasijské země byly na epidemii lépe připraveny než Evropa nebo USA i v důsledku předchozí zkušenosti především s nemocí SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, syndrom náhlého selhání dýchání, v letech 2002–2003) způsobenou také virem ze skupiny koronavirů (zasáhla téměř deset tisíc lidí se smrtností přibližně 10 procent). Tyto země se s epidemií zatím relativně úspěšně vyrovnávají díky vládním opatřením, organizovanosti velkého množství lidí, disciplíně a pochopení mechanismů šíření nemoci, a to v některých případech i bez plošné karantény doprovázené výrazným pozastavením veškerého života i celé ekonomiky. V Evropě a Severní Americe byly SARS, ebola, virus zika a jiné nakažlivé nemoci brány spíše jako vzdálené nemoci. Čína a další východoasijské země patrně dokázaly využít nových digitálních technologií pro monitoring a šíření nemoci. To jim umožnilo cílenější boj s nemocí. Co se týče USA, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí a velvyslanectví USA vydaly 7. ledna oznámení, aby lidé necestovali do Wu-chanu, tj. třináct dní před oficiálním oznámením prvního případu koronaviru v USA. Na konci února hodnotil prezident Trump riziko nemoci pro USA stále jako nízké a ještě v březnu byl optimistický. Koronavirus, rasismus a ideologická válka Koronavirová pandemie se stala rovněž podnětem pro vznik několika hypotéz, případně až sporných dohadů. Podle jedné z nich virus pochází z wu-chanských laboratoří. Podle jiné dle informací CNN jde o virus spojený se sportovci americké armády na sportovních armádních hrách ve Wu-chanu v říjnu 2019. Zatím je však většinou přijímán vědecky podložený názor, že koronavirus prošel přirozeným evolučním vývojem a nebyl vytvořen uměle v laboratorních podmínkách.   S expanzí nákazy se projevují i snahy využít epidemii pro rozpoutání ideologické války. Zaznívají označení jako „čínský virus“, kdy se projevují xenofobní a rasistické předsudky a vyvolávání nenávisti a násilí vůči lidem z Číny a Asie obecně, jak ukázaly nedávné případy v Evropě i USA. Pandemie ale může zasáhnout každého a nezná etnika nebo hranice. Světová zdravotnická organizace už v roce 2015 a letos opět důrazně doporučila nespojovat konkrétní nemoc s nějakou lokalitou, zemí nebo regionem, protože to vede ke stigmatizaci a obviňování komunit daných oblastí, ačkoli se každý může stát jejich obětí. V této souvislosti je třeba naopak ocenit zásilky pomoci s antivirovými pomůckami, které zasílají různé země. Deglobalizace nebo počátek lepší planetární spolupráce? Náhlé zastavení nebo utlumení masivních toků lidí, zboží a na druhou stranu zrychlení digitalizace, přenosů informací a komunikačních dovedností, elektronického obchodování (e-commerce), práce na dálku apod. vyvolává v Číně i v dalších zemích světa řadu otázek po důsledcích těchto efektů. V různých zemích mohou o práci přijít patrně desítky až stovky milionů lidí. Pravděpodobné budou dočasné deglobalizační trendy, v některých odvětvích může dojít ke zdravé relokaci a posílení místních komunit, nicméně stále bude svět velice globální v porovnání se stavem například před čtyřiceti ale i dvaceti lety. Bez celosvětové spolupráce nebude možné účinně čelit planetárním problémům a rizikům – včetně epidemií a pandemií. Pandemie koronaviru je závažným globálním problémem, který se týká života, bezpečnosti a zdraví všech lidí.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 17:52:40

Dokument: Obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů

Případné střety zájmů na nejvyšší vládní úrovni jsou netolerovatelné a zúčastněné osoby je musí vyřešit, informace o konečných příjemcích prostředků EU musí být dostupné. Vyplývá to z nelegislativního usnesení, které v pátek 19. června poměrem hlasů 510 (pro): 53 (proti): 101 (zdrželo se hlasování) schválil Evropský parlament. Zveřejňujeme jeho plné znění. Parlament kritizuje Andreje Babiše za to, že jako předseda české vlády byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože údajně stále ovládá koncern Agrofert, jednoho z největších příjemců evropských dotací v Česku. Vyšetřování EU týkající se možného střetu zájmů Andreje Babiše stále probíhá. Pokud se však potvrdí, že na nejvyšší úrovni ve vládě členského státu EU došlo ke střetu zájmů, půjde o situaci, kterou nelze tolerovat, uvádí se v usnesení. Zúčastněná osoba bude mít následně podle poslanců tři možnosti, jak střet zájmů vyřešit: vzdá se svých ekonomických zájmů k daným podnikatelským subjektům, zastaví přijímání finančních prostředků EU danými podnikatelskými subjekty, anebo se zdrží účasti na přijímání rozhodnutí týkajících se jejích zájmů a, případně, odstoupí z veřejné funkce. Parlament v této souvislosti vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus pro předcházení a řešení střetů zájmů v souvislosti s dotacemi EU v členských státech. Poslanci také požadují přístup k informacím o konečných příjemcích finančních prostředků EU a stanovení stropu pro přímé zemědělské platby pro jednu fyzickou osobu. Parlament zároveň odsuzuje „hanlivé a nenávistné výroky“ českého premiéra Andreje Babiše adresované poslancům, kteří se v únoru 2020 zúčastnili kontrolní mise do Česka s cílem ověřit tvrzení o nesrovnalostech při správě finančních prostředků EU.   Usnesení Evropského parlamentu ze 19. června Evropský parlament, –  s ohledem na č. 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU), –  s ohledem na svá předchozí rozhodnutí a usnesení o udělení absolutoria Komisi za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018, –  s ohledem na správní šetření týkající se projektu v České republice označovaného jako „Čapí hnízdo“, které provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a při němž byly zjištěny „závažné nesrovnalosti“, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. a 27. března 2014, –  s ohledem na své usnesení ze dne 13. prosince 2018 o střetech zájmů a ochraně rozpočtu EU v České republice, –  s ohledem na český zákon č. 159/2006 Sb. ze dne 16. března 2006 o střetu zájmů, jehož § 4c nabyl účinnosti v únoru 2017, –  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie (dále jen „nové finanční nařízení“), jež nabylo účinnosti dne 2. srpna 2018, a zejména na jeho článek 61, –  s ohledem na články 144 a 145 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu, –  s ohledem na otázky a stížnosti zaslané Komisi ve věci možného střetu zájmů v České republice, –  s ohledem na stanovisko právní služby Komise ze dne 19. listopadu 2018 nazvané „Dopad článku 61 nového finančního nařízení (střet zájmů) na platby z evropských strukturálních a investičních (ESI) fondů“, –  s ohledem na tiskovou konferenci nejvyššího státního zástupce ze dne 4. prosince 2019, na níž bylo oznámeno obnovení vyšetřování předsedy vlády České republiky ve věci zneužití prostředků EU; –  s ohledem na plenární rozpravu o střetech zájmů a korupci dotýkajících se ochrany finančních zájmů Evropské unie v členských státech ze dne 18. prosince 2019, –  s ohledem na plenární rozpravu o obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů ze dne 15. ledna 2020, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. až 28. února 2020, –  s ohledem na nález českého Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 ze dne 18. února 2020, –  s ohledem na čl. 132 odst. 2 jednacího řádu, A. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce České republiky nedávno obnovil vyšetřování českého premiéra Andreje Babiše, které bylo zahájeno na základě zprávy úřadu OLAF ve věci neoprávněného čerpání unijních dotací pro malé podniky a o dva roky později zastaveno; připomíná, že v rámci projektu „Čapí hnízdo“ Agrofert uměle vytvořil středně velký podnik, který zůstal pod jeho kontrolou, a to s cílem získat prostředky určené pro malé a střední podniky v celkové výši přibližně 2 milionů EUR; B. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce označil ukončení trestního stíhání za „nezákonné a předčasné“, protože nebylo vzato v potaz právo EU, a dodal, že při přidělování dotací neproběhly dostatečné kontroly; C. vzhledem k tomu, že čl. 61 odst. 1 ve spojení s čl. 61 odst. 3 finančního nařízení stanoví: a) negativní povinnost účastníků finančních operací zamezit vzniku střetu zájmů ve vztahu k rozpočtu EU b) pozitivní povinnost účastníků finančních operací přijmout vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů;vzhledem k tomu, že článek 63 finančního nařízení stanoví povinnost členských států zavést systémy řízení a kontroly, které by podle čl. 36 odst. 3 měly zajistit, aby ke střetům zájmů nedocházelo; D. vzhledem k tomu, že v únoru 2017 byl novelizován český zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v němž byl rozšířen seznam zakázaných činností, včetně ustanovení zakazujících určitým společnostem ucházet se o veřejné zakázky, a to i v roli subdodavatele, a získávat dotace; vzhledem k tomu, že účelem tohoto zákona je předcházet střetu zájmů ve všech jeho podobách; E. vzhledem k tomu, že předpisy týkající se zadávání veřejných zakázek ukládají členským státům povinnost předcházet střetům zájmů (článek 24 směrnice 2014/24/EU), včetně přímého či nepřímého osobního zájmu, a že existují předpisy upravující situace vnímané jako střety zájmů a specifické povinnosti ve sdíleném řízení (např. nařízení (EU) č. 1303/2013); F. vzhledem k tomu, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie „střet zájmů představuje objektivně sám o sobě vážné narušení, aniž by bylo k jeho kvalifikaci třeba zohledňovat úmysly zúčastněných stran a jejich dobrou víru“; G. vzhledem k tomu, že Komise je povinna pozastavit platby z fondů EU v případech, kdy existují závažné nedostatky ve fungování systémů řízení a kontroly, a v případech, kdy byly zjištěny neodhalené, neoznámené a neopravené závažné nesrovnalosti týkající se střetu zájmů; H. vzhledem k tomu, že Agrofert je koncern založený českým premiérem, jehož součástí je přes 230 podniků a má více než 34 000 zaměstnanců (2017); vzhledem k tomu, že bylo odhaleno, že Andrej Babiš je skutečným majitelem Agrofertu, společnosti ovládající koncern Agrofert, pod nějž spadá i několik významných českých médií, a to prostřednictvím svěřenských fondů AB I a AB II, jichž je zakladatelem a současně jediným obmyšleným; vzhledem k tomu, že pokud se Andrej Babiš rozhodne tyto svěřenské fondy rozpustit, opětovně nabude plné vlastnictví všech jejich aktiv; I. vzhledem k tomu, že v lednu a únoru 2019 provedlo několik útvarů Komise (GŘ REGIO/GŘ EMPL, GŘ AGRI (přidružené generální ředitelství)) koordinovaný komplexní audit uplatňování unijních a vnitrostátních právních předpisů; vzhledem k tomu, že AGRI právě provádí audit, v němž posuzuje údajný střet zájmů českého ministra zemědělství; K. vzhledem k tomu, že v listopadu 2019 zaslala Komise českým orgánům konečné znění auditní zprávy GŘ REGIO a GŘ EMPL, vypracovaných na základě informací o údajném střetu zájmů v České republice na základě článku 61 finančního nařízení, přičemž tato zpráva unikla do českých médií; L. vzhledem k tomu, že Výbor pro rozpočtovou kontrolu uspořádal dne 16. prosince 2019 neveřejnou schůzi s komisařem pro rozpočet Johannesem Hahnem; M. vzhledem k tomu, že komisař Hahn Výboru pro rozpočtovou kontrolu sdělil, že Komise zveřejní závěry svého auditu až poté, co budou veškeré zjištěné skutečnosti řádně posouzeny a podrobeny důkladné analýze; vzhledem k tomu, že české orgány zaslaly své připomínky ke konečnému znění auditní zprávy GŘ REGIO dne 29. května 2020; N. vzhledem k tomu, že audit Komise stále probíhá a že dokud se situace nevyjasní, byly jako předběžné opatření zastaveny veškeré platby z rozpočtu EU z ESI fondů ve prospěch společností, které přímo nebo nepřímo vlastní Andrej Babiš a které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; O. vzhledem k tomu, že Komise neproplácí českým orgánům prostředky vyplacené v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na projekty koncernu Agrofert, které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; P. vzhledem k tomu, že Parlament České republiky nevykonává dohled nad veřejnými zakázkami, vnitrostátními dotacemi ani veřejnými investicemi se státní podporou, z nichž by koncern Agrofert mohl mít i nadále prospěch; Q. vzhledem k tomu, koncern Agrofert vlastní dva z největších českých deníků, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, a ovládá také televizní stanici Óčko a rozhlasové stanice Impuls a RockZone; vzhledem k tomu, že podle zprávy vydané Evropskou federací novinářů je Andrej Babiš faktickým vlastníkem 30 % soukromých sdělovacích prostředků v České republice; R. vzhledem k tomu, že v době působení Andreje Babiše ve veřejných funkcích výrazně vzrostly příjmy koncernu Agrofert a že Agrofert v téže době získal jen v České republice zemědělské dotace v celkové výši 970 414 000 CZK v roce 2016, 1 048 685 000 CZK v roce 2017 a 973 284 000 CZK v roce 2018; vzhledem k tomu, že koncern Agrofert údajně získal v období 2014–2020 v České republice dotace z Fondu soudržnosti EU ve výši 427 385 000 CZK; vzhledem k tomu, že je velmi pravděpodobné, že koncern Agrofert získal další dotace v jiných členských státech, například na Slovensku a v Německu; S. vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky svým nálezem Pl. ÚS 4/17 z února 2020 zamítl návrhy prezidenta České republiky a poslanců Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona, který upravuje střety zájmů veřejných funkcionářů; vzhledem k tomu, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že volby nelze používat jako prostředek k ovládnutí státu za účelem využití nebo dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů; 1. vítá obnovení vyšetřování českého premiéra v souvislosti s jeho účastí na projektu „Čapí hnízdo“; vyjadřuje důvěru v to, že česká justice bude v tomto trestním řízení postupovat nezávisle a nebude podléhat žádnému politickému vlivu; 2. odsuzuje veškeré potenciální situace střetu zájmů, které by mohly ohrozit plnění rozpočtu EU a podlomit důvěru evropských občanů v řádnou správu peněz daňových poplatníků v Unii; 3. žádá Komisi, aby jako strážkyně Smluv bojovala proti všem formám střetu zájmů a vyhodnocovala opatření, která členské státy přijímají k jejich zamezení; 4. vyzývá Komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus k řešení střetů zájmů v členských státech a aby aktivní zamezování střetům zájmů, včetně zjišťování skutečných příjemců unijních dotací, zařadila mezi své priority; 5. vyzývá Komisi, aby uplatňovala politiku nulové tolerance ke střetům zájmů, dbala na rychlé navracení dotací, které byly potenciálně vyplaceny neoprávněně, a současně dodržovala zásady právního státu a procedurální požadavky a vždy důrazně zasahovala, zejména pokud státní orgány nečiní kroky k zamezení střetu zájmů mezi nejvyššími státními představiteli; 6. zdůrazňuje, že vnitrostátní právní předpisy o střetu zájmů musí být v souladu s literou i duchem nového finančního nařízení; vyzývá Komisi, aby vypracovala návrh společných pokynů, které členským státům pomohou předcházet střetům zájmů mezi politiky na vysokých postech; 7. žádá Radu a Evropskou radu, aby přijaly společné normy pro všechny otázky spojené se střetem zájmů a aby usilovaly o jejich jednotný výklad ve všech členských státech; 8. vyzývá Komisi, aby v případě porušení pravidel přijala vhodná opatření k ochraně rozpočtu EU, včetně nápravných opatření ke zpětnému získání všech prostředků, které byly vyplaceny protiprávně nebo nesprávně, pokud to předpisy umožňují; 9. vyzývá všechny členské státy, aby zvýšily své úsilí o větší transparentnost rozpočtu tím, že zajistí, aby relevantní údaje o zadávacích řízeních a přidělování veřejných zakázek byly snadno a volně přístupné široké veřejnosti; 10. je znepokojen tím, že z různých částí EU přicházejí zprávy o tom, že politikové se soukromými zájmy, kteří jsou členy vlády nebo působí na pozicích blízkých vládě, mají stále větší politický vliv na legislativní činnost a využívání veřejných prostředků, a to potenciálně s cílem sloužit partikulárním zájmům určitých jednotlivců namísto zájmu veřejnosti; 11. vyjadřuje politování nad tím, že Andrej Babiš jako předseda vlády (a dříve jako předseda Rady pro Evropské strukturální a investiční fondy) byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože stále ovládá koncern Agrofert jako jeho zakladatel a jediný obmyšlený obou svěřenských fondů, což je v rozporu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení, a je tudíž zpochybněn nestranný a objektivní výkon jeho funkcí; je velmi znepokojen zprávami, které se v nedávné době objevily ve sdělovacích prostředcích a podle nichž předseda vlády vykonává i nadále kontrolu nad obchodními rozhodnutími Agrofertu; 12. poukazuje na to, že ve sdělovacích prostředcích se v nedávné době objevily zprávy, z nichž zřejmě vyplývá, že Andrej Babiš s manželkou jsou stále vedeni mezi šesti aktivními osobami, které vykonávají významný vliv či kontrolu nad členy svěřenského fondu dceřiné společnosti Agrofertu GreenChem Solutions Ltd. ve Spojeném království; 13. trvá na tom, že pokud by se střet zájmů na nejvyšší úrovni státní správy členského státu potvrdil, nelze jej tolerovat a zúčastněné osoby ho musí vyřešit některým z těchto způsobů: a) přijmou se opatření, jimiž se zajistí, aby tyto osoby nadále neměly žádný ekonomický či jiný zájem či zájmy spadající do působnosti článku 61 finančního nařízení ve vztahu k určitému podnikatelskému subjektu b) podnikatelské subjekty, které tyto osoby ovládají, již nebudou získávat žádné finanční prostředky z fondů EU, veřejné dotace ani jiné financování přerozdělované národní vládou c) příslušné osoby se nebudou podílet na přijímání rozhodnutí týkajících se jejich zájmů; zdůrazňuje nicméně, že s ohledem na funkce a pravomoci premiéra a členů jeho vlády je pochybné, zda by takové opatření mohlo v praxi odpovídajícím způsobem vyřešit střet zájmů, budou-li dotčené osoby i nadále vykonávat své veřejné funkce, a že odstoupení z veřejných funkcí proto představuje vhodnější způsob, jak tento střet zájmů vyřešit; 14. vyzývá Komisi, aby důkladně dohlížela na postup vyplácení plateb v České republice, a to zejména u plateb z fondů EU, které jsou vypláceny podnikům, jež přímo či nepřímo vlastní premiér nebo jiný člen vlády zapojený do plnění rozpočtu; 15. vyzývá Komisi, aby bez zbytečného odkladu vyhodnotila, zda jsou případy, kdy podniky, které jsou součástí koncernu Agrofert, i nadále získávají dotace z vnitrostátního rozpočtu, v souladu s pravidly pro poskytování státní podpory; konstatuje, že tyto případy mohou přinášet potenciální riziko, že dojde k finančním škodám, a vyzývá vnitrostátní orgány, aby tyto situace vyhodnotily; má za to, že by o takové situaci měli být řádně informováni čeští i unijní daňoví poplatníci; 16. je hluboce znepokojen informacemi o tom, že podniky z koncernu Agrofert jsou schopny uměle přesouvat aktiva mezi jednotlivými dceřinými společnostmi, což jim umožňuje splňovat kritéria způsobilosti pro dotace určené malým a středním podnikům, nebo naopak spojovat své operace tak, aby se prezentovaly jako jediný velký podnik, což jim umožňuje získávat veřejné zakázky; 17. s politováním bere na vědomí zprávy, podle nichž auditoři zjistili vážné nedostatky ve fungování řídících a kontrolních systémů u Evropského fondu pro regionální rozvoj a Fondu soudržnosti v České republice, a navrhli proto finanční opravu ve výši téměř 20 %; vyzývá Komisi, aby kriticky vyhodnotila, zda tyto případy představují systematické zneužívání fondů EU; 18. je znepokojen finanční ztrátou, kterou způsobily nedostatky na straně národních platebních agentur a kontrolních orgánů; v této souvislosti vyzývá Radu, aby urychleně přijala návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech; 19. je hluboce znepokojen právním rámcem v České republice, který Nejvyššímu kontrolnímu úřadu nedává právo kontrolovat správnost a optimální využívání veřejných prostředků na regionální a místní úrovni, čímž mu znemožňuje, aby si ověřil, kdo jsou skuteční majitelé v případě složitých podnikových struktur; s politováním bere na vědomí informace, podle nichž Nejvyšší kontrolní úřad neprovádí systematickou kontrolu konečných příjemců na místě; je znepokojen znevažujícími poznámkami českého premiéra ohledně práce českého Nejvyššího kontrolního úřadu; 20. zdůrazňuje, že politicky nevyvážené složení dozorčí rady Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) s sebou nese riziko politického ovlivňování, čímž podlamuje schopnost Fondu provádět nezávislé audity; 21. je znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy dostali pokyny a byl na ně vyvíjen nátlak, aby neprověřovali obvinění týkající se potenciálního střetu zájmů v souvislosti s koncernem Agrofert, a že jim bylo údajně uloženo, aby vyhodnotili komerční nabídky, které obdržel Agrofert; je hluboce znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy čelili postihům – např. propuštění pod záminkou tzv. systemizace –, pokud se těmito pokyny odmítli řídit; zdůrazňuje, že tato opatření zpochybňují nestrannost státní správy a nezávislost výkonu veřejných povinností; 22. s politováním bere na vědomí indicie, které svědčí o systematických nedostatcích při odhalování střetu zájmů; s politováním konstatuje, že není prováděna žádná křížová kontrola a že nesourodé pravomoci vedou ke vzniku neprůhledných struktur bránících účinnému předcházení střetu zájmů a jeho odhalování v České republice; připomíná, že pro účinné předcházení situacím střetu zájmů nepostačuje pozitivistický přístup, v jehož rámci mají úředníci povinnost předložit vlastní prohlášení o tom, že se nenacházejí ve střetu zájmů; vyzývá české orgány, aby tyto systematické nedostatky bezodkladně vyřešily, a to zejména tím, že budou požadovat ověřitelné prohlášení o střetu zájmů, v němž úředníci uvedou seznam vlastních finančních zájmů; 23. vyjadřuje politování nad tím, že prostředky EU, u nichž byly uplatněny finanční opravy související s nesrovnalostmi, lze opětovně použít bez jakýchkoli dalších důsledků nebo omezení; domnívá se, že takový systém ohrožuje finanční zájmy EU; vyzývá Komisi, aby pozorně monitorovala opětovné použití prostředků EU a aby zvážila vytvoření systému, v němž budou opravy rovněž spojeny s omezeními dalšího použití těchto prostředků; 24. bere na vědomí rozhodnutí Komise ze dne 28. listopadu 2019 o pozastavení proplácení příslušných částek, které české orgány zahrnuly do svých výkazů průběžných výdajů Programu rozvoje venkova České republiky pro čtvrté čtvrtletí 2018 a první čtvrtletí 2019; 25. konstatuje, že Komise potvrdila, že v rámci společné zemědělské politiky (SZP) vyplatila platby týkající se roku 2018 podnikům, které jsou součástí koncernu Agrofert, a také podnikům se stejným skutečným majitelem v několika jiných členských státech než České republice; zdůrazňuje, že Komise by měla orgánu udělujícímu absolutorium předložit úplný a spolehlivý přehled všech plateb vyplacených koncernu Agrofert a podnikům se stejným skutečným majitelem ve všech členských státech za rozpočtové roky 2018 a 2019; 26. vyzývá české orgány, aby zajistily spravedlivé a vyvážené přerozdělování prostředků EU, aby peníze unijních daňových poplatníků přinášely prospěch velké většině obyvatelstva, a to jak prospěch hospodářský, tak i sociální; 27. je znepokojen nesprávným provedením směrnic (EU) 2015/849 a (EU) 2018/843 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (čtvrtá a pátá směrnice o praní peněz); zdůrazňuje povinnost plně a správně provést obě tyto směrnice a zajistit, aby všechna jejich ustanovení, včetně ustanovení o transparentnosti skutečného vlastnictví, byla v plné míře provedena; 28. naléhavě vybízí český Finanční analytický útvar, aby zaujal proaktivnější přístup při boji proti daňové trestné činnosti, podvodům a korupci a aby zajistil účinnou kontrolu skutečných majitelů ze strany útvarů příslušných podle pravidel pro boj proti praní peněz; 29. s politováním konstatuje, že schvalování, přidělování a audit finančních prostředků EU ve sdíleném řízení představují složité a neprůhledné procesy, v nichž mají plný přístup k údajům jen členské státy, což znamená, že Komise není Parlamentu schopna rychle poskytnout komplexní přehled v reakci na jeho žádosti o informace o určitých příjemcích v několika členských státech; zdůrazňuje, že tato skutečnost vážně omezuje práci Výboru pro rozpočtovou kontrolu a Evropského účetního dvora a jejich schopnost plnit své funkce kontrolních orgánů; 30. vyzývá Komisi, aby plně v souladu se zásadou sdíleného řízení zavedla jednotné a standardizované postupy, jejichž prostřednictvím budou členské státy předávat informace o konečných příjemcích finančních prostředků EU; zdůrazňuje, že informace o konečných příjemcích by měly uvádět také skutečné majitele podniků (fyzické i právnické osoby); vyzývá Komisi, aby předložila návrh nařízení, kterým se zavede informatický systém umožňující jednotné a standardizované předávání informací v reálném čase ze strany orgánů členských států a zajistí se interoperabilita se systémy členských států, s cílem posílit transparentnost a spolupráci mezi Komisí a členskými státy, dále zlepšit odpovědnost ohledně plateb, a především napomáhat dřívějšímu odhalování systémových chyb a zneužívání; 31. s politováním konstatuje, že žádné z nařízení, která upravují využívání prostředků z fondů na podporu zemědělství a soudržnosti, vnitrostátním orgánům neukládá povinnost zveřejňovat skutečné majitele subjektu, právní osoby či svěřenského fondu, které jsou příjemcem příslušných finančních prostředků; vyzývá spolunormotvůrce, aby této otázce věnovali zvláštní pozornost a aby ji komplexně vyřešili, až budou rozhodovat o budoucích pravidlech pro transparentnost unijních dotací; 32. zdůrazňuje, že rejstřík skutečných majitelů musí obsahovat pouze plně ověřené údaje o ovládající osobě či osobách a musí být v plném rozsahu zpřístupněn veřejnosti; 33. důrazně odmítá vytváření a zavádění oligarchických struktur čerpajících prostředky z fondů EU na podporu zemědělství a soudržnosti, což vede k tomu, že malá menšina příjemců získává velkou většinu finančních prostředků EU; vyzývá Komisi, aby společně s členskými státy vypracovala účinné právní nástroje s cílem zaručit dodržování zásad právního státu a předcházet bujení těchto struktur; 34. opakuje, že je znepokojen tím, že případy střetu zájmů poškozují cíle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky (SZP), které mají důležité hospodářské, sociální a environmentální rozměry, a že na tyto politiky vrhají negativní světlo; 35. vyzývá Komisi, aby předložila návrh na změnu pravidel SZP směrem ke spravedlivějšímu přidělování prostředků EU s cílem zajistit, aby byly prostředky SZP spravedlivě poskytovány aktivním zemědělcům, kteří obhospodařují půdu, a aby nevedly k obchodům s pozemky, z nichž těží vybraná skupina osob s politickými konexemi, a nevytvářely pobídky k nekalým praktikám při privatizaci státem vlastněných pozemků; bere na vědomí návrh Komise na nový model realizace, včetně zavedení horního limitu kombinovaného s degresivním mechanismem; domnívá se nicméně, že toto „zastropování“, společně se zavedením započtení nákladů na pracovní sílu před samotným „zastropováním“, není dostatečné pro zajištění spravedlivějšího přidělování přímých plateb; podporuje myšlenku závazného mechanismu přerozdělování; 36. bere na vědomí, že majetková práva k pozemkům často nebyla dostatečně jednoznačně vymezena a že pozemky zůstaly klasifikovány jako státní pozemky, na něž dohlíží Státní pozemkový úřad, který měl tendenci pronajímat je rozsáhlým zemědělským podnikům; bere na vědomí úsilí českých orgánů o zjištění právoplatných vlastníků do roku 2023; trvá na tom, že dražby pozemků, jejichž právoplatné vlastníky nelze určit, musí být prováděny spravedlivým způsobem a musí být při nich poskytnuty rovné příležitosti k nákupu pozemkům malým a středním zemědělským podnikům a mladým zemědělcům; 37. naléhavě vybízí Komisi, aby předložila návrh stanovující maximální částku přímé platby pro jednu fyzickou osobu jakožto skutečného majitele příslušného podniku či podniků, přičemž se uplatní politika nulové tolerance u osob ve střetu zájmů; zdůrazňuje, že by nemělo být možné obdržet dotace EU ve výši stovek milionů v jediném období víceletého finančního rámce; 38. trvá na tom, že osoby odpovědné za zneužívání finančních prostředků EU by měly čelit následkům svých činů a že v případě finančních oprav by nemělo být příslušné břemeno přesunuto na vnitrostátní daňové poplatníky; vyzývá české státní orgány, aby po osobách, které měly protiprávně prospěch z neoprávněně vyplacených dotací, tyto dotace vrátily; má za to, že pro příští programové období by měla být zavedena základní podmínka vyžadující, aby vnitrostátní právní předpisy zahrnovaly ustanovení, kterým se odpovědnému příjemci uloží povinnost získat zpět neoprávněně vyžádané částky; 39. důrazně odsuzuje veřejně pronesené hanlivé a nenávistné výroky namířené proti účastníkům pracovní cesty EP ke zjištění potřebných údajů konané ve dnech od 26. do 28. února 2020, k němuž se na své tiskové konferenci uchýlil předseda vlády; považuje za nepřijatelné, aby poslanci Evropského parlamentu, kteří se zúčastnili uvedené pracovní cesty Výboru pro rozpočtovou kontrolu do České republiky, čelili při plněních svých povinností poslanců Evropského parlamentu výhrůžkám smrtí a dalším verbálním útokům; 40. vyzývá Výbor pro rozpočtovou kontrolu, aby Parlamentu poskytl informace o veškerých relevantních zjištěních, která nashromáždil při své pracovní cestě ke zjištění potřebných údajů, a aby o tom také odpovídajícím způsobem informoval Komisi a příslušné orgány; 41. vyzývá Komisi, aby učinila vše, co je v jejích silách, pro bezodkladné dokončení probíhajících auditních postupů a aby svá zjištění zveřejnila neprodleně poté, co všechny nashromážděné důkazy řádně vyhodnotí; vybízí Radu a Evropskou radu, aby posoudily zjištění těchto auditů a řádně zohlednily článek 61 finanční nařízení s ohledem na jednání o příštím víceletém finančním rámci; 42. vyzývá Komisi, aby dále přezkoumala obvinění z nevyřešených střetů zájmů v jiných členských státech; 43. znovu vyjadřuje politování nad tím, že Komise v druhé zprávě o boji proti korupci v EU (ARES(2017)455202) upustila od uvádění informací za jednotlivé země; opětovně vyzývá Komisi, aby obnovila podávání zpráv o stavu korupce v členských státech, včetně hodnocení účinnosti protikorupčního úsilí podporovaného EU, odděleně od zpráv v rámci evropského semestru pro koordinaci hospodářských politik; znovu Komisi vyzývá, aby protikorupční úsilí nehodnotila pouze z hlediska hospodářských ztrát; 44. zdůrazňuje, nakolik je důležité bránit právní stát, dělbu moci, nezávislost soudnictví a nezávislost a pluralismus sdělovacích prostředků jakožto základní podmínky pro úspěšné využívání finančních prostředků z EU; 45. zdůrazňuje význam nezávislých veřejných sdělovacích prostředků, investigativních novinářů a nevládních organizací pracujících na posilování právního státu; v tomto ohledu zdůrazňuje rozhodující význam podpory EU určené nezávislým novinářům a organizacím občanské společnosti, a to i v souvislosti s příštím víceletým finančním rámcem; je znepokojen skutečností, že v České republice se vlastnictví velké části soukromých sdělovacích prostředků koncentruje v rukách několika málo subjektů; 46. vyzývá Komisi, aby při monitorování situace v rámci mechanismu pro právní stát zohlednila obavy vyjádřené v tomto usnesení; 47. vyzývá české orgány, aby orgány EU co nejdříve informovaly o výsledku obnoveného vyšetřování ve věci projektu „Čapí hnízdo“; 48. vyzývá Radu a Evropskou radu, aby v rámci jednání o budoucím rozpočtu EU a o příštím víceletém finančním rámci učinily veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetům zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení; 49. vyjadřuje solidaritu s českými občany vyzývajícími k poctivosti, spravedlnosti a vyřešení problému neslučitelnosti podnikatelských zájmů českého premiéra s jeho politickou rolí a pravomocemi; 50. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládě a Parlamentu České republiky.   Převzato ze stránek Evropského parlamentu. https://www.europarl.europa.eu/portal/en {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-22 13:58:46

Farmakon

Dynamika současného světa, kterou nejčastěji nazýváme globalizace, spočívá na předpokladu, že je nezbytné vyrábět, prodávat a kupovat, obíhat a směšovat. V „otevřené společnosti“ je chování viru velmi konformní: chová se jako všichni ostatní, cirkuluje. Najednou jsme však svědky toho, že ze dne na den se hranice opět vytyčují – a to nejen ty evropské, ale také hranice národních států, měst a regionů, uzavírají se dokonce i části měst. Zahalování tváří rouškou se najednou stává výrazem zodpovědnosti a solidarity, zatímco ještě nedávno byla zahalená tvář bezpečnostním rizikem a výrazem neochoty sdílet společnou identitu národního státu. Za potlesku společnosti se začínáme jako jednotlivci znovu svazovat s jedním místem a přijímáme omezení pohybu. Najednou se stejně jako v roce 2008, kdy svět ochromila finanční krize, stávají národní státy řešením situace, která má jak globální příčiny vzniku, tak i globální důsledky. Paradoxně jsme v té ochromující podívané na pandemii svědky podivuhodného oživení státu. V jakémsi ironickém zvratu je entita, kterou označujeme jako národní stát a jehož smrt byla tragicky oslavována při nesčetných příležitostech, znovu ve středu dění. Tentokrát však jako spasitel! Válečné metafory V okouzlení rolí státu jako zachránce a ochránce obyvatelstva se potom zpochybňování procesu vyhlašování výjimečných stavů, případně věcných důvodů, které k takovému vyhlášení vedou, či jednotlivých nařízení státu při řešení nákazy obyvatel, považuje za nejvyšší formu rouhání. Vlády národních států jsou znenadání oslavovány za to, jakým způsobem pečují o zdraví obyvatel, a výjimky z pravidel právního státu jsou posvěceny přitakávajícím veřejným míněním ve jménu naší bezpečnosti, kterou najdeme právě uvnitř hranic národních států. Touha najít efektivní ochranu před virem SARS-CoV-2 může otevřít dveře nebezpečí jinému – dominanci expertního diskurzu v rozhodování výkonné moci, tedy rozhodování, které se neopírá o fikci legitimity. Vztah mezi odbornými názory tzv. nezávislých odborníků a rozhodnutí přijatými národními exekutivami je v tomto ohledu klíčovým momentem. Role vědeckých pracovníků a jejich poznatků při formulaci národních strategii boje s virem vyvolává totiž zajímavé ústavně-právní otázky politické odpovědnosti a legitimity přijímaných opatření. Současná pandemie tak vrhá světlo na dlouhodobý problém liberálních demokracii, tedy na vztah mezi legitimitou a legalitou a zejména na narůstající roli legality při legitimizaci kroků exekutivy a oslabování demokratických složek rozhodování, které zavazuje společnost jako celek. Všimněme si například, jak často političtí představitelé hovoří o „válce s virem“. Válečné metafory doprovázející přemítání o pandemii jsou následně argumentačním společníkem při procesu uplatňování konkrétních opatření, která mají za cíl vytvořit sémiotickou atmosféru legitimizující výjimečný stav. Jsme totiž trvale vystaveni něčemu, co lze nazvat info-demie. Vidíme strašnou propast pandemie, v níž rukou neviditelného nepřítele nacházejí smrt naši milovaní, kteří nemají přístup ke kolabujícím jednotkám intenzivní péče. Taková realita nám potom neumožňuje uvažovat o hlubokých etických a politických důsledcích mimořádné situace, v níž poslední týdny žijeme. Jedinou smysluplnou a přijatelnou reakcí, která zbývá jak jednotlivci, tak státním aparátům je boj o vlastní přežití. Naléhavost situace totiž vyžaduje jednat, nikoliv přemýšlet – potřebujeme jistoty, nikoliv zbytečné spekulace. Společnost se v takové atmosféře potom velmi ochotně odevzdává expertnímu jazyku a politice zdraví, kterou tento jazyk evokuje jako legitimizační nástroj, a postupně nahrazuje současnou ideologií liberální demokracie, jež se musí opírat o mnohem širší spektrum faktorů zajišťujících její hegemonické postavení. Lék, nebo jed? Otázka, kterou formuluje Agamben, tedy zda je (tendence k) vyhlašování výjimečných stavů příznakem dlouhodobějších tendencí ve způsobech vládnutí a řešení nenadálých situací různého typu, je v této chvíli naprosto zásadní. Vyhlášení výjimečného stavu totiž přitahuje celou řadu parazitických jevů, jichž se je třeba vyvarovat. Agamben považuje reakci na COVID-19 za vyústění dlouhodobé tendence nepřiměřených státních kroků činěných ve jménu zdraví a bezpečnosti populace. Agambenovu kritiku současných opatření je třeba chápat především jako kritiku dlouhodobých tendencí v liberálně demokratických státech. Přijetím takových opatření, jako je celostátní karanténa, ve jménu zajištění bezpečnosti a ochrany před virem, totiž vytlačujeme běžné fungování vlády založeného na demokratických mechanismech ze spektra možného a postupně jej nahrazujeme přechodem k trvalejšímu výjimečnému stavu, v němž může být velmi rychle zásadním způsobem (nevratně) narušena řada občanských svobod. Taková ústavněprávní a politická strategie potom podle Agambena pouze reflektuje již existující posun liberální demokracie směrem k tzv. expertokracii. Vyhlašování výjimečného stavu je právě takovým pharmakonem, o kterém mluví Platón, my se zde budeme inspirovat Derridovou interpretaci jeho textu v eseji La pharmacie de Platon[1] . Starořecké slovo pharmakon je paradoxní a lze jej přeložit jako „droga“, což znamená „lék“ i „jed“. Derrida sleduje významy přiřazené k pojmu pharmakon v Platónových dialozích: lék, jed (lék nebo nemoc nebo jeho příčina), droga, recept, kouzlo, medicína, umělé zbarvení, malovat atd. Derrida k tomu poznamenává, že tato substance, jež je zároveň lékem i jedem, svoje uživatele především vtahuje do specifického diskurzivního pole, které reflektuje jeho významovou ambivalenci. Tato významová ambivalence a důležitost kontextu, ve kterém je pharmakon podáván, představuje zajímavý nástroj, pomocí něhož lze nahlížet vyhlášení výjimečného stavu, uzavření hranic a zavedení povinnosti nosit roušky, případně jiné ochranné pomůcky. Jistě, všechna tato opatření lze považovat za administraci léku, ale pouze z jednoho velmi specifického úhlu pohledu z celé té škály, kterou Derrida vykreslil. Výjimečný stav představuje odklon od „normální“ politiky a zavádí do politického života prvek neznámého. Zatímco většina komentářů k výjimečnému stavu v České republice se zaměřuje na procedurální aspekty. Takové úvahy nepřinášejí do debaty, kterou zde vedeme příliš nového – ano, principy, na nichž stojí liberální demokracie a právní stát, bychom měli bránit před, nazvěme to například, nesystémovým přístupem české vlády. Takové úvahy ale neberou v potaz důsledky přijímání takových rozhodnutí za hranicemi procedurálních pravidel právního státu. Otázky, které otevírá Derridova analýza Platónova textu, nám mohou pomoci tuto oborovou myopii překonat. Jistě, otázka, zda opatření přijatá exekutivou státu působí jako jed, nebo jako lék, je bezpochyby spíše otázkou naší pozice ve vztahu k druhům mocenských vztahů, které v liberálně demokratických státech nacházejí, než něco, co bychom měli brát jako absolutní hodnotu. Pro mnoho občanů bude rozdíl mezi tím, zda přijatá opatření jsou spíše lékem, nebo jedem procesních pravidel liberální demokracie, nepochybně málo důležitý. Avšak například při pohledu z hlediska sociálně-ekonomického dopadu se pak mohou rozdíly mezi různě zvolenými přístupy zdát méně akademické, a proto i mnohem podstatnější, a to bez ohledu na rozdíly v ideologiích, které bývají často hnacím motorem politických komentářů. Výjimečný stav jako politický koncept Co je tedy tím elementem, který odlišuje jed od léku? Obecně považujeme výjimečný stav za rozchod s normální politikou, politickou praxí nebo ústavním pořádkem země, jak je tedy chápeme v těch tzv. demokracií západního typu. Způsob přijímání rozhodnutí v době trvání takového stavu vychází z existující krizové situace, případně z rozšířeného přesvědčení o existenci takové krize. Vyhlášení takového stavu potom posiluje myšlenku, že demokracie jako režim nefunguje, což na oplátku posiluje pocity rozčarování, odcizením a opuštění liberální demokracie jako perspektivního projektu. Tento text s použitím Agambenových myšlenek naznačuje, že musíme o výjimečném stavu přemýšlet nejen jako o krátkém časovém okamžiku nebo náhlé „události“, ale jako o politickém konceptu, který se vedle jiných konceptů postupně prosazuje do běžného lexikonu každodenní politiky. Diskutování o výjimečném stavu izolovaně od podmínek, které ho doprovázejí, nás pouze vede zpět do bludiště definičních diskusí o tom, zda toto opatření mělo být přijato s tímto nebo tímto právním ustanovením atd. Ve stále nejistějším světě tak může napříště expanze rozsahu a normalizace výjimečného stavu být již jen logickou reakcí na každou podobnou situaci. V tomto krátkém textu jsem se pokusil pokrýt možná příliš široké pole. Navrhuji nicméně, že dva hlavní způsoby, jak se o opatřeních přijatých vládou diskutuje, tedy otázka přiměřenosti nebo proporcionality, chcete-li, a otázka dodržovaní procesních pravidel právního státu, jsou možná příliš ploché nebo reduktivní, než aby dokázaly zachytit to, co je na současné situaci podle mého názoru zásadní.   [1] Derrida, J., "Plato's Pharmacy" In: Dissemination, translated by Barbara Johnson, Chicago, University of Chicago (1981)   Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-05-01 05:30:00

Za smrt na hranicích stane před soudem velitel pohraničníků

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 podalo obžalobu proti bývalému veliteli pohraničníků před rokem 1989 – plukovníkovi Janu Muzikářovi. Ten podle obžaloby „v období nejpozději od října 1982 do 24. 10.

Čas načtení: 2026-04-22 14:55:00

Rozšířené bezpečnostní upozornění – riziko otravy oxidem uhelnatým. Bezpečnostní opatření pro vybrané plynové průtokové ohřívače vody BOSCH a JUNKERS vyráběné od roku 2019.

Praha 22. dubna 2026 (PROTEXT/news aktuell) - Bosch Home Comfort rozšiřuje své stávající bezpečnostní upozornění pro dotčené plynové průtokové ohřívače vody, protože může docházet k úniku spalin, což vede ke zvýšené koncentraci oxidu uhelnatého. V nejhorším případě může tato situace způsobit otravu CO. Zákazníci mohou být tímto bezpečnostním opatřením dotčeni opakovaně nebo nově.- Rozšířené bezpečnostní opatření z důvodu možného rizika otravy oxidem uhelnatým- Opatření se týká plynových průtokových ohřívačů vody z produktové řady Bosch Hydro 4100/4300 a Junkers Hydro 4300 ve všech výkonových variantách- Spotřebitelé mohou dotčené přístroje identifikovat podle sériového čísla- Bosch Home Comfort poskytuje dotčeným zákazníkům bezplatně CO sensorCelostátní bezpečnostní opatření pro vybrané plynové průtokové ohřívače vody značky BOSCH a JUNKERSV České republice se toto bezpečnostní opatření týká vybraných plynových průtokových ohřívačů vody z produktové řady Bosch Hydro 4100/4300 a Junkers Hydro 4300 ve všech výkonových variantách, vyrobených od roku 2019. Naše sledování trhu ukázalo, že u těchto zařízení může dojít ke zvýšené koncentraci oxidu uhelnatého ve spalinách, pokud je hořák silně znečištěný, například v důsledku nedostatečné nebo opožděné údržby. Pokud se k tomu navíc přidá nedostatečný tah v komíně nebo systému odvodu spalin, hrozí riziko, že spaliny obohacené oxidem uhelnatým mohou nepozorovaně unikat do místnosti, kde je zařízení instalováno, což představuje významné bezpečnostní riziko.Bezpečnost spotřebitelů je pro společnost Bosch Home Comfort nejvyšší prioritou. Jako výrobce řešení pro vytápění a ohřev teplé vody se Bosch Home Comfort zavazuje dodržovat nejvyšší standardy kvality a bezpečnosti. Bezpečnost dotčených zařízení však nelze za všech okolností po celou dobu jejich životnosti plně zaručit. Z tohoto důvodu Bosch Home Comfort zavedla a nyní rozšiřuje své bezpečnostní opatření pro tyto plynové průtokové ohřívače vody.Jak mohou spotřebitelé ověřit, zda je jejich zařízení nově nebo opakovaně dotčeno bezpečnostním opatřením?Bosch Home Comfort vyzývá všechny spotřebitele, aby zkontrolovali typový štítek a sériové číslo umístěné na zadní vnitřní straně zařízení a zjistili, zda se na něj vztahuje toto bezpečnostní opatření.Spotřebitelé zadají 10místné sériové číslo zařízení na webových stránkách https://www.bosch-homecomfort.com/cz/cs/rodinne-domy-a-byty/zakaznicka-podpora/nezavazne-bezpecnostni-opatreni a dále postupují podle uvedených pokynů.Spotřebitelé, kteří mají dotazy, připomínky nebo problémy se zadáním sériového čísla, mohou kontaktovat bezplatnou informační linku na čísle 840 111 190 (pondělí až pátek, 9:00–18:00 hodin) nebo zaslat e-mail na adresu Servis.TTCZ@cz.bosch.com .Zákazníci, jejichž zařízení jsou dotčena, obdrží bezplatně CO senzor, který je určen k instalaci v blízkosti jejich zařízení.Jak předejít možným bezpečnostním rizikům?Aby se minimalizovalo jakékoli bezpečnostní riziko do doby, než bude správně nainstalován CO senzor, jsou spotřebitelé vyzváni, aby omezili ohřev vody na maximálně 15 minut a zajistili dostatečný přívod čerstvého vzduchu během používání zařízení i po jeho ukončení. Pokud zařízení nebylo v posledních 12 měsících servisováno, je nutné v krátké době zajistit jeho údržbu prostřednictvím odborného servisního technika.

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-28 16:12:38

Chytrá karanténa je nyní zbytečná, tvrdí epidemiologové a hygienici

Několik desítek terénních epidemiologů a hygieniků napsalo otevřený dopis určený mimo jiné poslancům a vládě, ve kterém varují před přeceňování tzv. Chytré karantény. Při současných počtech případů podle nich snižuje kvalitu epidemiologického šetření a ve svém důsledku i zhoršuje související dopady epidemie. Dopis zveřejňujeme v plném znění. V souvislosti s postupným zaváděním do praxe tzv. Chytré karantény cítíme potřebu i stavovskou povinnost vyjádřit se a uvést na pravou míru mediální obraz o epidemiologické práci, který doprovází nasazování tohoto pro krizové situace vhodného nástroje. Zkreslený mediální obraz bohužel přejímaný i některými politiky a pochopitelně veřejností staví epidemiology a hygieniky do pozice „zadržovatelů pokroku“, se kterou nemůžeme souhlasit. Nemůžeme tuto pozici přijmout, protože je nepravdivá, protože po několika měsících vyčerpávajícího boje přináší právě vysoce sofistikovaná práce epidemiologů a hygieniků, nikoliv tedy „Chytrá karanténa“, první úspěchy, bez ohledu na to, že někde byla dělána s tužkou a papírem a někde elektronickými nástroji či programy. Podstata naší práce je, byla a bude vždy stejná, založená na lékařské a zdravotnické odbornosti nikoliv principiálně na technické podpoře. O to víc nás mrzí výše zmíněné názory, reprezentované například vyjádřením pana Daniela Münicha, člena Národní ekonomické rady vlády.  Epidemiologie a hygiena jsou samostatným lékařským oborem, který se zabývá komplexním studiem výskytu nemocí a poruch zdraví v lidské populaci a studiem faktorů, které tento výskyt podmiňují nebo ovlivňují. Výsledky své činnosti realizuje v návrzích na objektivně podložená opatření vedoucí k ochraně a zlepšení zdravotního stavu populace. V podmínkách nastavených legislativou v ČR se na jejich realizaci podílí a kontroluje jejich účinnost. Úlohou epidemiologů v celém systému ochrany veřejného zdraví je poskytnout alternativy opatření s jejich očekávaným účinkem a možnými dopady. O uplatnění konkrétního opatření v širších souvislostech musí rozhodnout ten, kdo bere na sebe odpovědnost za všechny dopady na obyvatelstvo, tedy vláda nebo jiná autorita. Epidemiologové průběžně monitorují epidemiologickou situaci všech infekčních nemocí. Situaci spojenou s koronavirem (SARS-CoV-2) sledují od konce roku 2019, kdy se objevila první zpráva o neznámé nemoci ve Wuhanu a na riziko šíření infekce čeští epidemiologové bezprostředně upozorňovali. Při výskytu každé infekční choroby je hlavním cílem práce epidemiologů provést neprodleně opatření, která jsou zaměřena na zabránění dalšímu šíření infekce v populaci. Stejný princip byl a je aplikován rovněž u onemocnění COVID-19. Ve světle výše uvedeného, epidemiologové standardně v co nejkratším čase vyhledávají a od objevení se prvních případů onemocnění COVID-19 v ČR vyhledávali nemocné a prováděli epidemiologická šetření, včetně vyhledání úzkých potenciálně infekčních kontaktů a jejich cíleného testování. Toto se standardně děje nepřetržitě a ve většině případů v řádu několika hodin od identifikace nemocné osoby. Protiepidemická opatření nařízená epidemiology krajských hygienických stanic se od samého počátku epidemie zaměřovala na izolaci nemocných, a to podle posouzení jejich zdravotního stavu specialistou v oboru infekčního lékařství v nemocnici nebo v místě bydliště. Dále se prováděla a stále provádí domácí karanténa úzkých kontaktů, tedy osob, které byly vystaveny, exponovány, viru. Karanténou se dle platné legislativy ČR rozumí oddělení zdravé fyzické osoby, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy, od ostatních fyzických osob s cílem zabránit přenosu infekčního onemocnění v období, kdy by se toto onemocnění mohlo šířit. Při posuzování rizikové expozice epidemiologové vychází z doporučení založených na důkazech zejména z WHO a ECDC. V začátku reakce na rozvíjející se epidemii byla činnost epidemiologů v části vyšetřování úzkých kontaktů limitována pouze dostupností testovacích kapacit. V současnosti je laboratorní a odběrová kapacita dostatečná na široké, cílené šetření a diagnostiku. Klíčem odpovědi na tuto epidemii je epidemiologické šetření, cílené vyhledávání jednotlivých nemocných, tedy zdrojů nákazy a jejich kontaktů. Šetření jsou prováděna kvalifikovanými odborníky-epidemiology, jejich každodenní práce s pomocí plošných restriktivních opatření vedla k rychlému poklesu počtu nemocných v ČR. Naprostá většina nemocných je dnes izolována do 24 hodin po vyslovení podezření na onemocnění, obdobně rychle jsou podchyceny epidemiologicky významné úzké kontakty nemocných. „Chytrá karanténa“ neučí epidemiology provádět epidemiologické šetření, protože je to jejich denní rutinní činnost, kterou na pozadí celé události bez světel reflektorů neúnavně a nepřetržitě provádějí. Nemůže ani nahradit epidemiologickou činnost založenou na dlouhodobé zkušenosti a vědeckých poznatcích prováděnou kvalifikovanými odborníky. Jinými slovy epidemiologové karantény dělají chytře už po mnoho let! Cíleně, fundovaně, rychle a efektivně. V současné době platná opatření u osob, které byly v kontaktu s nemocným, ani neumožňují jiný postup než uvalení karantény na 14 dní. Navyšování kontaktů bez řádného epidemiologického posouzení povede naopak ke zvýšení počtu osob, které nemohou chodit do práce a ke zhoršování ekonomického dopadu epidemie. Každý případ je nemocný člověk, originál, který nelze napasovat do jednoduchého algoritmu. Pracujeme s nemocnými lidmi a jejich kontakty, s lidmi z okolí nemocných, z jejich rodin, ze zaměstnání. Jsou to všichni lidé, kteří mají obavy o své zdraví, kladou otázky, potřebují vysvětlit, poradit a pomoci. Nejsou to položky ve skladovém hospodářství, které lze jednoduše vyřídit. Navíc z recentních zkušeností víme, že v zapojených krajích nevede systém k urychlení vyhledávání nemocných a jejich kontaktů. Nástroje „Chytré karantény” mohou pomoci jen v situaci, kdy budou v České republice denně přibývat stovky a stovky nemocných, kdy nejde o kvalitu, ale o kvantitu šetření. Při současných počtech případů naopak systém snižuje kvalitu epidemiologického šetření a ve svém důsledku i zhoršuje související dopady epidemie. Závěrem považujeme znovu za nutné zdůraznit, že zejména díky včasným protiepidemickým opatřením prováděným epidemiology a hygieniky za podpory ostatních pracovníků všech hygienických stanic po celé České republice, epidemiologů ministerstva zdravotnictví, laboratorních pracovníků a díky včasným restriktivním opatřením zavedených státem se výskyt a šíření onemocnění COVID19 daří dosud úspěšně kontrolovat. Je přinejmenším riskantní v současné situaci nahrazovat fungující systém systémem jiným, a to bez znalostí skutečných souvislostí a potřeb profesionálů v ochraně veřejného zdraví, které si navíc stát právě pro tyto situace hromadného výskytu infekčních i neinfekčních nemocí dlouhodobě připravuje a vzdělává. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-18 11:00:00

Africká odpověď na koronavirovou pandemii: nejsme vaši pokusní králíci

Postupné odhalování případů nakažení a následných smrtí v západních zemích vyprovokovalo šok a probuzení povědomí o nebezpečí koronaviru. Přes toto světové povědomí velká část africké populace zpočátku nevěřila, že by se koronavirus rozšířil do Afriky. Byla zde představa, že Afričané jsou vůči koronaviru imunní. Tento názor spočíval na dvou předpokladech: africká demografie a vznik vlastního viru. Myšlenka demografie stojí na faktu, že africká populace je převážně mladší. Jelikož se o viru tvrdí, že nezasahuje příliš mladé generace, Afričané předpokládají, že se mohou nakazit jen těžko. Africká myšlenka vzniku pandemie se potom opírá o dosti rasistickou domněnku, podle níž nemůže virus zasáhnout africkou populaci, jelikož nepochází z Afriky. Je to nemoc lidí Západu a pravděpodobně boží trest za jejich četná provinění. Navíc mnozí Afričané věří, že mají silnou přírodní odolnost vůči virům. Objevení prvních případů nakažení koronavirem v Africe a následná úmrtí odhalily nepravdivost předpokladů africké imunity proti koronaviru. Od té doby se v různých afrických zemích každý den objevují případy nákazy koronavirem. Poslední statistiky se týkají afrických zemí, které byly nejvíce zasaženy: Jižní Afrika (1 934), Kamerun (820), Burkina Faso (497), Pobřeží slonoviny (626), Ghana (566). Je zřejmé, že evidence případů nákazy v Africe je stále vzdálena počtům v západních zemích (USA, Španělsku, Itálii, Francii či Německu), kde se zdá být ohnisko. S rostoucím počtem potvrzených případů v Africe roste strach z blížícího se zhoršení situace, jelikož většina afrických zemí nemá fungující zdravotnický systém. Na základě této zkušenosti lze říci, že došlo k uvědomění si skutečnosti, že se virus týká potenciálně každého. Pandemie v africkém společenském a politickém uspořádání Africké země si stejně jako ostatní země samy zaznamenávají údaje o bojích proti epidemii a všech typech onemocnění. Africké vlády využívají této zkušenosti k rozvíjení lepší prevence a ochraně jejich populace před pandemiemi. Jak ve svém románu Mor uvádí Albert Camus, pandemie navíc způsobuje nejen ztrátu lidských životů. Pandemie znemožňuje přeživším žít normální život. Všechny činnosti, jež zahrnují obchod, školu apod., jsou přerušeny preventivními opatřeními úřadů. Zahrnují také uzavření státních hranic, nařízení hygienických pravidel a zvyků, nošení lékařských roušek mimo domov či různá omezení obyvatelstva. Tato opatření lze považovat za opak afrických zvyklostí. Uzavření hranic se jeví jako pochopitelné, jelikož brání novému zanesení viru. Ale například udržování vzdálenosti mezi lidmi při setkávání je každodenní problém. Tato opatření lze jen stěží sladit s místní realitou a způsobem života lidí. Většina lidí v Africe žije ve skutečně přeplněném okolí. Je běžné, že pětičlenná rodina má pouze jednu místnost. Stává se také, že několik rodin musí sdílet stejné nádvoří, stejnou studnu a související domácí prostory. V takových podmínkách je myšlenka společenského odstupu jednoduše něčím, co si lidé nedokážou představit, a to ani pro své vlastní dobro. Zavedení omezení volného pohybu je také obtížné provést, protože v důsledku vysoké míry nezaměstnanosti a nedostatečně rozvinuté ekonomiky je mnoho sociálních skupin lidí závislých na šedé ekonomice. Celé dny se setkávají s dalšími a hledají způsob, jak si vydělat na živobytí. U těchto lidí, obvykle soustředěných ve velkých afrických městech, vypadá opatření omezující volný pohyb spíše jako osobní zábrana než preventivní doporučení proti pandemii COVID-19. Tento pocit je podpořen skutečností, že opatření nepočítají se sociální kompenzací. Řada lidí pak na vlastní náklady nemůže realizovat opatření o omezení pohybu, o kterém rozhodly vnitrostátní orgány. Musejí si někdy vybrat mezi nákazou koronavirem a cholerou, přičemž jejich volba znovu a znovu spočívá v pouhém přežití dne a očekávání nejhoršího. COVID-19 jako kulturní, společenský a politický fenomén Vznik krize spojené s nemocí COVID-19 upozorňuje na roli státu jako ochránce občanů a ochránce společenského smíru. Tento postulát vysvětluje přijetí opatření poměrně omezující individuální a kolektivní svobodu na základě rozhodnutí vlád různých zemí za účelem omezení šíření pandemie. Ve většině afrických zemí jsou přitom vládní orgány pečlivě sledovány opozičními stranami, které mohou využít současného dění a manipulovat s emocemi lidí a přeměnit pandemii COVID-19 na virus podkopávající politické a společenské uspořádání. Mnozí afričtí politici si takové riziko uvědomili a nečekali až na vznik krize nemoci COVID-19, aby si vytvořili politické a právní podmínky, jež umožňují jejich politické přežití. V tomto ohledu je vhodné připomenout, jak si někteří afričtí politici přizpůsobili právní systém a vytvořili si různé politické strategie, aby si udrželi moc na neurčitou dobu. P. Chabal a P. Dalloz ve své knize L’Afrique est partie. Du désordre comme instrument politique píšou o instrumentalizaci neřádu jako o způsobu vládnutí. Achille Mbembe si přitom klade otázku, zda bude také současná pandemie využita k posilnění tohoto účelu. Nejsme vaši pokusní králíci Dvě souběžná prohlášení vyvolala velký skandál ohledně klinických testů kvůli možné vakcíně proti pandemii COVID-19: první pocházelo od dvou francouzských vědců, Jean-Paula Miry a Camille Lochta, zatímco druhé pronesl doktor Jean-Jacques Muyembe, mezinárodně proslulý virolog a vedoucí týmu bojujícího proti koronaviru v Demokratické republice Kongo. Během televizní debaty navrhovali francouzští výzkumníci testování účinnosti BCG vakcín proti pandemii COVID-19 v Africe. Jean-Paul Mira prohlásil: „Neměl by být tento výzkum prováděn v Africe, kde není žádné léčení a roušky? Tak se to dělá při výzkumech AIDS.“ Pokračoval: „Provádíme tyto testy s prostitutkami, jelikož je nám zřejmé, že přicházejí do styku s hodně lidmi a nechrání se.“ Jeho kolega Camille Locht odpověděl: „Máte pravdu, zvažujeme současný výzkum v Africe.“ Druhý případ se odehrál během tiskové konference o zhodnocení dosažených výsledků v boji proti koronaviru, kdy se Jean-Jacques Muyembe z Konga vyjádřil: „Velké instituce [z USA, Kanady a Číny] se zaměřují na vakcínu. […] Domnívám se, že v květnu bychom měli být schopni začít s klinickými testy […] A snad kolem července nebo srpna bychom s testy začali. Byli jsme vybráni provádět tyto testy. […] Předpokládá se, že budeme testovat zde doma.“ Obě tato prohlášení vyvolala ohromné protesty po celém světě a autoři se museli omluvit. Kritika se rozvinula dvěma směry. Na jedné straně odsoudila rasismus a západní nadřazenost, návrat koloniální mentality, pohrdání Afričany, absenci kritického myšlení a snahu podřizovat Afričany Západu. Na druhé straně kritika poukázala na to, že tato prohlášení vyvolala prastaré démony boje proti očkování. Afričtí odpůrci očkování považují jakoukoli vakcínu – i tu proti pandemii COVID-19 – za jed, jejímž původním záměrem je obohacení akcionářů farmaceutického průmyslu a následná eliminace znevýhodněných. Podle některých lidí je očekávaná vakcína proti nemoci COVID-19 pouze druhem trojského koně, který usiluje o oslabení afrického populačního růstu, či dokonce o vyhlazení obyvatelstva této části světa. Jinými slovy, vidí ve vakcíně plán spiknutí Západu proti Africe. Věří, že „Západ chce Afriku, avšak bez Afričanů“. Podle nich populační růst děsí západní země. To je důvodem, proč se západní země snaží prostřednictvím různých strategií podstrčit vakcínu proti COVID-19 africkým zemím. Dále mnoho lidí v Africe nechápe, proč by se v Africe, ze které koronavirus nepochází a ani v ní není nejvíce rozšířen, měla stát místem klinických testů vakcíny proti COVID-19. Měli snad dříve západní výzkumníci zájem testovat v Evropě či v USA způsoby léčby pandemií pocházejících z Afriky – například eboly? Těžko si vybavit takový případ. Afričtí kritici veřejně odsoudili skutečnost, že takový přístup ponechává veškerá rizika africké populaci a západním uživatelům vakcíny pouze výhody. Stručně řečeno, africká kritika klinických testů požadovala všeobecné a kategorické odmítnutí těchto testů v Africe. Tento postoj byl vyjádřen sloganem: „Nejsme vaši pokusní králíci!“ Na rozcestí Ochromením našeho ekonomického modelu ve velmi krátkém čase a omezením našich společenských vztahů na holé minimum nám pandemie přináší nový přístup k sobě samým, ke světu kolem nás. Vědomí takové změny myšlení by mělo lidem otevřít oči, aby prosazovali nejdůležitější hodnotu, kterou máme: naše společné lidství.   Z angličtiny přeložila Marie Hlavičková.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 10:48:37

Koronavirová pandemie: test lokálních přístupů a globální koordinace

Současná pandemie může mít vážné dopady jak na zdraví a životy mnoha lidí, tak na dlouhodobé uspořádání světa – podobně jako působily v dějinách jiné závažné nemoci či války. Bývalý ministr zahraničí USA a národní bezpečnostní poradce Henry Kissinger ve svém článku Koronavirová pandemie navždy změní světový řád zdůrazňuje, že je nutné jak zvládnout současnou pandemii, tak se začít připravovat na novou éru. Vláda by měla zajistit ochranu zdraví lidí a chod země a zároveň by všichni měli začít pracovat na proměně podmínek, které by byly schopny reagovat na bezprecedentní společenské, technologické a geopolitické proměny. Jürgen Habermas ve svém posledním rozhovoru o koronaviru Ještě nikdy jsme toho nevěděli tolik o naší nevědomosti klade důraz na rizikový charakter naší proměňující se komplexní společnosti. Nejistota se podle něj netýká pouze vědomostí o epidemických rizicích, ale také poznání obtížně předvídatelných důsledků v oblasti společnosti, ekonomiky a politiky. Globální rizika a jejich důsledky Habermas svým poukazem na rizika současné společnosti navazuje na teorii světové rizikové společnosti Ulricha Becka, jenž vysvětluje rizikovost prostřednictvím velmi komplexní a technologické provázanosti různých částí společnosti ve světě. Současná pandemie přináší rizika také v oblasti násilí, neboť je rovněž názornou případovou studií šíření patogenu v potenciální budoucí biologické válce. Obecně platí, že čím rychleji je společnost globalizována, tím více se naráží na rozpory a konflikty, neboť lidé a společnosti na tento překotný vývoj nejsou ještě připraveny. Lidé přitom tyto rozpory zažívají i ve svém každodenním životě, který na první pohled vypadá běžně a lokálně. Východiskem by mohl být přístup, kterému Stephen Chan říká lokální kosmopolitismus, jenž na jedné straně vychází z místních (afrických, čínských, evropských a dalších) způsobů řešení globálních výzev a na straně druhá má na paměti potřebu společného globálního jednání. Nový koronavirus (SARS-CoV-2) a jím vyvolané infekční onemocnění COVID-19 přestavuje globální riziko s lokálními dopady, jež by se nemělo podceňovat, podobně jako nepodceňujeme nemoci, na něž každý rok zemře nejvíce osob, tj. na kardiovaskulární nemoci, mrtvice, nádorová onemocnění, různé závažné respirační problémy a další onemocnění, která jsou zároveň komorbiditami s COVID-19. Kromě toho podle Světové zdravotnické organizace zemře na světě každý rok na „běžnou“ chřipku od 290 tisíc do 650 tisíc lidí, kdy se nakazí stovky miliónů lidí. Bez zavedení přísných vládních opatření proti koronaviru včetně omezení vycházení a nošení roušek by však v případě koronaviru mohl být počet nakažených oproti obvyklé chřipce nezvladatelný, přičemž úmrtnost by mohla být až desetkrát vyšší. Solidarita, strach a nespravedlnost Pozitivním jevem koronavirové doby je jistě to, co lze vnímat jako vzedmutí vlny solidarity, kdy lidé doma šijí roušky a rozdávají je potřebným, nosí obědy lidem v první linii záchranářů apod. Je však třeba si uvědomit, že jedním z motivů, které stojí v pozadí této charitativní vlny, je strach. Strach v boji o vlastní přežití a o své zdraví, o osud svých blízkých; i nejistota, co vlastně bude dál. Je to existenciální a pro některé rovněž existenční otřes. Ačkoli se o koronaviru zjednodušeně říká, že je rovnostářský či demokratický, skutečnost je taková, že se sice každý člověk může nakazit, ale především chudší lidé a lidé z marginalizovaných etnických skupin mají horší životní a pracovní podmínky, v nichž je pravděpodobnost jejich nakažení daleko větší než u lidí z vyšších příjmových skupin. Značně horší situace je v rozvojových zemích, kde mnoho lidí nemá dostatečné nebo žádné zdroje pitné vody, finance ani na mýdlo, o životě ve favelách a slumech v Latinské Americe, Asii, Africe ale i jinde ani nemluvě. Přestože koronavirus postihuje v rozvinutých zemích přibližně stejně muže i ženy, ženy jsou hlavně v rozvojových zemích potenciálně ohroženy na zdraví a životě více, neboť představují kolem 70 procent globálních chudých. Celosvětově ženy tvoří také kolem 70 % lidí pracujících ve zdravotnictví, čímž se dostávají do první linie nebezpečí nakažení nemocemi. Koronavirus reprodukuje současné nerovnosti, a ještě je často zhoršuje. Oxfam odhaduje, že se kvůli koronavirové pandemii může dostat do chudoby další půl miliarda lidí, pokud se nezaujmou opatření na pomoc rozvojovým zemím. Eduardo Suplicy a také Josué Pereira da Silva prosazují v této situaci jako řešení v Brazílii všeobecný základní příjem, jehož reálné zavedení má nyní stále větší podporu nejen v Brazílii, ale také ve Španělsku a dalších zemích. Odlišné přístupy Vlády v různých zemích světa zvolily odlišné přístupy k šíření koronaviru. Nicméně základních přístupů existuje pouze několik a mezi nimi škála možností. Jedním z nich jsou přísná opatření s uzavřením nakažených oblastí, omezení vycházení, nošení roušek, zavření výroby, obchodů apod. Tento přístup zavedla Čína. Některé země, především Itálie a Španělsko, na začátku pandemie zareagovaly se zpožděním. Pak sice byla přijata přísná opatření jako v Číně, ale ta už nemohla mít ten pozitivní efekt jako např. v ČR, i když byla v Itálii zavedena i přísněji. Česká republika nejprve vyčkala na vhodnou dobu, aby opatření nepřišla překotně příliš brzy nebo příliš pozdě, a již jako druhá v Evropě zareagovala přísnými opatřeními. Některé další evropské země reagovaly podobně. Odlišný postoj zaujaly například britská a americká vláda se svým přístupem laissez faire. Po ohlášení původního odhadu dvou set tisíc úmrtí divokým promořováním kvůli získání „stádní imunity“ musela britská vláda pod tlakem veřejnosti svůj přístup přehodnotit a zpřísnit pravidla, ale přes tato přijatá opatření odhad stále činí přes třicet tisíc očekávaných úmrtí. To je téměř nejvíce ze všech zemí světa, hned po prognózovaných údajích v USA, kde je již nyní situace globálně nejhorší.  Chytrá karanténa a rizika Existuje rovněž možnost dalšího kroku, který volí například Česká republika, jímž je dobré zavádění chytré karantény a dalších technologických pomůcek pro trasování apod. Tyto přístupy se již osvědčily v Singapuru, Jižní Koreji a dalších zemích. Nové technologické přístupy v současné době v boji proti pandemii přijímá jako dočasné řešení stále více politiků a občanů. Nejde přitom jen o boj o přežití, ale také o boj o jejich uznání jako lidských bytostí, jež chtějí být respektováni jako ti, kteří chrání své blízké a další osoby ve svém okolí. Občas se připomíná, že dosud byly tyto technologické přístupy v Evropě často považovány za příliš velký zásah do soukromí a za elektronickou formu sociální kontroly. Na rozdíl od východoasijských společností, kde je průnik elektroniky do životů lidí větší – jako by se ovšem zapomínalo na ochotu občanů evropských zemí poskytovat běžně svá data zábavním sociálním sítím. Tato rizika je třeba mapovat a obrátit je pozitivně ve větší elektronickou demokratickou participaci občanů. Dosavadní dvojznačné elektronické přístupy však budou pravděpodobně vyžadovány také v souvislosti s klimatickými změnami v případě budoucích přírodních katastrof. Pandemie jen učinila další krok tímto směrem. Přeskupení globálních sil Za pozornost stojí základní scénáře vývoje pandemické krize, které pro následujících období vypracoval mezinárodní tým ACAPS. Vzhledem k politicko-ekonomickému směřování lze říci, že dočasně patrně zavládnou tzv. deglobalizační tendence ve výrobě a obchodu v globálním kapitalismu. Snahy o relokaci menšího množství zahraničních výrobních kapacit již začaly, přičemž se tento trend může časem zvětšit. To může učinit makroregiony světa soběstačnějšími. Nicméně i tak se bude celkově jednat o značně globalizovanou společnost, pokud ji porovnáme s tím, jak byla provázána například před dvěma dekádami, natož před dobytím amerického kontinentu. Jde tedy skutečně spíše o korekci než o deglobalizaci. Ostatně globální interakce probíhaly v dějinách vždy rozporuplně ve vlnách globálních integrací, následných dezintegrací a poté ještě větších globálních integrací. Hlavní by přitom mělo být úsilí o místní i globální spravedlnost. Proti rasismu a nesnášenlivosti Zvláštní zpravodajka OSN pro problémy rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti Tendayi Achiume kritizovala „nezodpovědnou, diskriminační státní rétoriku“ některých politiků, kteří komentovali pandemii k jednotlivým zemím. Obvykle se setkáváme s tím, že se poukazuje na nezamýšlené důsledky pozitivních událostí. Ulrich Beck však ve své knize Metamorfóza světa upozornil, že je důležité vidět také opak, tedy pozitivní důsledky negativních událostí neboli emancipační charakter katastrof. Také z koronavirové pandemie si můžeme odnést ponaučení a emancipovat se z dosavadních nesnášenlivých pout. Bude přitom ovšem třeba jak respekt k úspěšným lokálním přístupům k pandemii, tak také ochota vzájemně se od sebe učit a společně koordinovat jednotlivé kroky.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-07 08:07:07

Rektor UK Tomáš Zima: Je třeba co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření

„Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost,“ napsal ve výzvě adresované „všem, kteří rozhodují“ rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění. „Obracím se na Vás jako lékař, občan a rektor Univerzity Karlovy, který je čím dál více znepokojen vývojem a hrozícími důsledky současných opatření přijatých ve věci boje s onemocněním označovaným jako COVID-19. Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost. Hrozí způsobit obrovskou vlnu nezaměstnanosti, sociálního zmaru a existenčních problémů pro statisíce lidí. Problémů, jejichž důsledky budeme řešit desetiletí. Jsem přesvědčen, že máme ještě poslední možnost zatáhnout za záchrannou brzdu a pokusit se Českou republiku co nejvíce ochránit před pádem do hluboké ekonomické propasti, která by vedla k naplnění smutných prognóz a drastickému úpadku všech oblastí našeho života na dlouhé roky dopředu. Je nezbytně nutné okamžitě a zásadně přehodnotit přijatá opatření státu, jejich další trvání, přiměřenost, efektivitu a především plošnost uplatňování. Vidím pro to několik důvodů, založených na faktech, datech a číslech – nikoli na emocích. 1. Hlavní obavy státních orgánů, které se uchýlily k plošným karanténním opatřením, se opírají o propočty rychlého, exponenciálního nárůstu těžkých případů, které by mohly překročit kapacitu zdravotnického systému a způsobit kolaps péče. Tuto obavu lze, alespoň u nás, již dnes zmírnit s ohledem na aktuální vývoj. Zcela jistě se na tom podílel včasný zásah státu. Zda to bylo díky masivním a drastickým opatřením paralyzujícím život a chod společnosti, či zda se na tom podílely i jiné faktory, bude možno zhodnotit s chladnou hlavou až v časovém odstupu. Pozitivním efektem je obrovská mobilizace a zapojení obyvatel, ochota pomoci a podílet se aktivně na zvládnutí ohrožení. 2. Koronavirům je připisován na celém světě značný počet úmrtí. Řada parametrů je však vypočítána nestandardně, velký počet zemřelých neumírá výhradně v přímém důsledku koronavirové infekce, ale v souvislosti s řadou závažných onemocnění či vážně oslabené imunity. Celková letalita infekce COVID-19 bude po zhodnocení celého průběhu vypadat jinak, než je dnes prezentováno. 3. Zdravotnictví v ČR díky nasazení všech zdravotníků je v současném stavu schopno zvládnout větší nápor pacientů, než jsme byli svědky. Paradoxně nyní funguje řada zdravotnických zařízení na zlomek kapacity, dochází k zanedbání péče u ostatních pacientů s neakutními, ale přesto velmi závažnými onemocněními. COVID-19 nezastavil ostatní nemoci, jen na jejich řešení a léčení nezbývá kapacita. A to může být pro zdraví spousty lidí fatální. 4. Nynější situace má tedy negativní dopad na celkové zdraví obyvatelstva – odkládají se diagnostické a léčebné úkony, operace i preventivní návštěvy lékaře. Pandemie zastavila velkou část zdravotnictví. Hospodářský propad zřejmě přinese snížení prostředků pro zdravotnictví, ale současné odkládání výkonů se může následně projevit předčasným úmrtím řady lidí. 5. Objektivní data nasvědčují tomu, že v ČR i v okolních zemích je šíření viru pomalejší a průběh onemocnění lehčí s minimálními počty smrtelných průběhů. Příčiny tohoto příznivějšího stavu se snaží objasnit odborníci, a může na to mít i vliv nošení roušek na místech, kde je více osob. 6. Země, které nepřijaly metodu nejpřísnější, tedy úplné karantény (např. Švédsko, Japonsko a Jižní Korea) vykazují relativně podobné výsledky ochrany obyvatel jako země s nejpřísnějšími a život a ekonomiku ochromujícími opatřeními. Srovnávání mezi jednotlivými zeměmi je metodicky velmi obtížné a často i nesrovnatelné, pro naprosto rozdílné zdravotnické systémy (organizace a úroveň zdravotnictví, počet lůžek atd.) a i z hlediska termínu zavedených opatření. 7. Pohybujeme se v oblasti často polovičatých informací. Došlo k obrovskému a soustavnému strašení národa a občanů, řada médií ve snaze o senzaci za každou cenu, často bez ohledu na fakta či dopady, často bez etického rozměru, bohužel podávají velmi často tendenční obraz infekce lokálně i globálně. A tak, ať už vědomě či nevědomě, zvyšují obavy a paniku ve společnosti. To vše má vliv na společenskou psychiku a ohrožuje to duševní zdraví nejzranitelnější části populace. 8. Daleko fatálnější následky pro nás, pro Českou republiku, bude mít ochromení našeho a světového hospodářství. Např. americká Federal Reserve Bank předpokládá v USA až 30procentní nezaměstnanost. Ta ovšem velmi rychle poroste v řadě zemí. Celosvětový cestovní ruch, který se i v ČR významně podílí na zaměstnanosti a tvorbě HDP, bude zdevastován téměř úplně. Mezinárodní měnový fond hovoří o nejhorší krizi v dějinách lidstva. 9. Státní pomoc, ať už bude jakkoliv masivní, nezabrání poklesu ekonomiky a životní úrovně lidí. Promyšlený plán a jasná dlouhodobá strategie státu je ovšem základním předpokladem, abychom se pokusili ty největší škody alespoň ztlumit. Lidé musí dál uživit své rodiny, mít z čeho platit nájem, hypotéky a další životní náklady. 10. Volba mezi uvolněním drastických a doufejme krátkodobých opatření a dalším pokračováním karantény není volbou mezi penězi a životy. Je volbou mezi hypotetickými hromadnými oběťmi koronavirové infekce a jistými oběťmi ekonomického úpadku společnosti. Bohužel, i přes sílící zoufalá varování a katastrofické prognózy vývoje naší země a společnosti stále postrádáme kvalifikovaný plán státu, jeho strategii či alespoň odpovědi na základní otázky: Kdy, jak a jaká přijatá opatření skončí? A co bude dál? S čím mohou občané počítat? Jsem přesvědčen, že máme ještě čas jednat a přijmout rozhodnutí, abychom se společně pokusili hrozící důsledky co nejvíce zmírnit. Je podle mě nutné: 1. Co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření – do konce dubna zrušit většinu omezení s výjimkou hromadných akcí, ochrany rizikových skupin (důchodci) a karantény pozitivně testovaných osob. 2. Navýšit na maximum testovací kapacity, uskutečnit co nejdříve testování náhodného reprezentativního vzorku pro objektivní zjištění, kolik osob se setkalo s COVID-19. 3. Zásadně zvýšit a zjednodušit podporu OSVČ, zejména v oblasti živnostníků, řemesel a služeb, cestovního ruchu, kultury a těch, kteří byli zasaženi opatřeními maximální měrou. Tato odvětví na sebe navazují další velké počty lidí, kteří jsou ohroženi ztrátou zaměstnání. 4. Přijmout rychlá, nekomplikovaná a plošná opatření v daňové oblasti – odklady, daňové prázdniny, a další. 5. Zajistit občanům možnost dlouhodobých odkladů splátek úvěrů na bydlení či nájmů v momentě, kdy se dostanou vlivem dopadů koronavirové krize do existenčních potíží a platební neschopnosti. 6. Postupně uvolnit cestování alespoň do sousedních zemí s relativně nízkou úrovní nákazy do konce letošního května. A postupně uvolňovat cestování podle aktuální epidemiologické situace v jednotlivých státech. 7. Ochránit statisíce občanů, kteří spadli či spadnou do dluhových pastí a exekucí, a nastupující ekonomický propad by pro ně byl zcela likvidační. Lze například přistoupit k zcela mimořádnému prodloužení splátek či k částečnému oddlužení. 8. Rychle přijmout zákon proti lichvářským půjčkám a nestandardním nákupům, abychom zabránili zneužívání krize různými „šmejdy“. Jako pro člověka, který se celý život pohybuje ve zdravotnictví, jsou pro mě děsivá některá zjištění, za kolik jsou leckde pořizovány předražené ochranné pomůcky a další prostředky. 9. Zveřejnit seznam všech položek a věcí – včetně cen a částek, které stát ve stavu nouze nakupoval v objemu miliard korun bez výběrových řízení. Maximální transparentnost a srozumitelnost všech kroků státu v krizi je zcela zásadní. 10. Zajistit, aby nedošlo ke škrtům v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu. Právě věda se ukazuje jako jedna z klíčových disciplín, která je pro boj s podobnými pandemiemi nepostradatelná. Tato nemoc je především příběhem vědy a výzkumu. Společně s těmito kroky je nutné rychle připravit jasnou a srozumitelnou strategii pro záchranu ČR pro další měsíce a roky, která bude výsledkem společné práce těch nejlepších expertů a špičkových odborníků v oblastech ekonomie, hospodářství a sociální politiky. Koronavirus není možné vymýtit, bude tu s námi asi ještě minimálně několik let. Musíme se snažit minimalizovat letální dopady – a to jak přímé, tak nepřímé. Pokud se rozhodneme pro dlouhodobou karanténu a izolaci země, budou důsledky pro lidské životy devastující – vysoká nezaměstnanost, sociální dopady, nárůst kriminality a radikalizace společnosti. Jsem přesvědčen, že jsme ve zcela zásadním okamžiku moderních dějin naší země. Teď je čas na odpovědná rozhodnutí, která by ale neměla v žádném případě být v rozporu s naší Ústavou a demokratickými principy. Měli bychom se k hrozícímu kolapsu postavit čelem a řešit jej společně s nasazením veškerých sil ve prospěch dobré budoucnosti našich občanů, společnosti i země. A hlavně mít jasný plán a srozumitelnou strategii. Všichni občané našeho státu potřebují vidět jasný směr a jistotu a cítit, že jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Přeji nám všem především pevné zdraví, odpovědná rozhodnutí a co nejvíce síly a vzájemné podpory v těchto těžkých časech." {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-26 22:09:22

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz čtvrtý: Dnešní byrokraté a politici islamisty nezastaví

Střílení bezvěrců samopalem v rukou muslima ve Vídni 2. listopadu 2020 je ten typ nepříjemnosti, kdy říká, že útok byl náhlý a tajná služba a státní aparát z řady příčin zaspaly. Totéž se stalo při vyšetřování v USA po 11. září. Zajištění bezpečnosti 11. září 2001 bylo kritizováno jako nekompetentní s velkými rezervami ve zpravodajské činnosti a v koordinaci bezpečnostních složek. Domnívám se, že do jisté míry neprávem. Bezpečnostní opatření tehdy byla průměrná a průběžná. Tedy samozřejmá. Nelze přitom zapomínat, že o činnosti zpravodajských služeb se takřka nic nedozvíme. Co funguje v režimu utajení, směruje aktivity včas na správné místo mnohdy jen nahodile a generuje chybná hodnocení a rozhodnutí. Mnoho náhodných selhání, opomenutí, povrchních analýz, nekompetentních a pasivních přístupů ke zdrojům informací, ale i přílišná horlivost v nevhodný okamžik, pak může vytvářet obraz útoku z 11. září jako konspirativní akce umožňující teroristům, aby učinili něco, co lze využít jako záminku k dramatickým bezpečnostním opatřením a odvetám, které by jinak nebyly státním aparátem realizovatelné. Kritika bezpečnostních služeb je všedním jevem I v Rakousku se objevila kritika postupu bezpečnostních orgánů. Rakouský ministr vnitra Karl Nehammer si 6. listopadu 2020 oficiálně povzdychl, že se při nakládání s informacemi tajných služeb (ohledně atentátníka z Vídně) staly nepřijatelné chyby. Převedeno do češtiny: Úřady měly informaci o tom, že se střelec Kujtim Fejzulai pokusil v létě v Bratislavě koupit munici do samopalu alias do útočné pušky. Spolkový úřad pro ochranu ústavy a boje proti terorismu sice zkontroloval totožnost pachatele, ale nepodnikl žádné další kroky. Minimálně by soudní orgány, pokud by informaci dostaly, mohly rozhodnout, zda mladík neporušil podmínku. Rakouské úřady také věděly, že Fejzulai byl v létě v kontaktu se dvěma osobami z Německa sledovanými v Rakousku z popudu německé kontrarozvědky: Dva radikálové z Osnabrücku v červenci několik dní strávili u Fejzulaie v jeho vídeňském bytě. Na obhajobu tajných služeb je nutné uvést, že lidí, jako byl střelec Fejzulai, žijí v Rakousku stovky či spíše tisíce a kapacita jejich monitorování je omezená. Fejzulai nepředstavoval islamistickou super hvězdu, spíše nervózní myš. Ale promarněným závažným signálem byla snaha koupit na Slovensku střelivo. Na druhou stranu šlo zároveň o signál, že jde o naprostého blba – chtěl si koupit náboje v oficiální prodejně bez zbrojního pasu. Takovou hloupost by přece skutečný terorista nikdy neudělal! No, vždycky je něco poprvé… Reakce: Policejní cvičení v EU Islámské komunity s islamistickými skupinami jsou již tak rozsáhlé, že se nejen rakouská, ale i administrativy dalších západních států EU vyhýbají tvrdším opatřením. Teprve po vídeňském střílení chtějí rakouské orgány najednou zavřít dvě mešity. Politickou a bezpečnostní mravopočestnost mešit přitom rakouská vláda mohla řešit již dříve, ale kdo by si chtěl zahrávat s muslimy? Jejich organizace, i mezinárodní, by spustily doslova frontální řev, a s nimi i rakouské multikulturní a promigrační spolky. Nezapomínejme, že státní orgány (tedy úředníci) kdekoliv na světě chtějí přežívat pokud možno s co nejmenší mírou komplikací. Po každém teroristickém útoku následují standardní policejní manévry, ale opatření jsou stále stejná, tedy s minimálním účinkem: Posilují se některé bezpečnostní zákony, policie dostane nová pracovní místa. To není kritika státních a bezpečnostních orgánů, ale pouze konstatování stavu. I když řadu útoků islamistů se tajným službám daří v zárodku odhalit, úspěchy jsou většinou cíleně utajovány. Po krvavém útoku začne policie a případně i armáda střežit důležité objekty a místa shromažďování občanů. K podobné mobilizaci bezpečnostních složek dochází i v dalších státech EU. Jde o prevenci pro případ, kdyby se k podobnému útoku odhodlali napodobitelé. Příkladů z minulosti přitom není málo. Třeba v minulých týdnech: * 25. září 2020. Paříž, Francie: Dva lidé jsou ubodáni k smrti a dva zraněni před bývalou redakční budovou Charlie Hebdo. * 4. říjen 2020. Drážďany, Německo: Syřan zaútočil nožem na dva homosexuály. Předtím byl zatčen pro podezření z terorismu, ale znovu propuštěn. Mrtvý. * 16. říjen 2020. Paříž, Francie: Učitelovi Samuelovi Patymu sťal hlavu 18letý původem Čečenec za to, že ve škole ukazoval karikatury Mohameda. * 29. říjen 2020. Nice, Francie: Terorista zaútočí nožem v bazilice Notre-Dame de Nice. Zabije tři lidi a pokusí se oběti setnout hlavu. * 2. listopad 2020. Vídeň, Rakousko: V centru města střílí 20letý sympatizant IS. Čtyři mrtví, 22 zraněných. Z dlouhodobého hlediska jsou současná i halasně vyhlašovaná budoucí opatření de facto pouze policejním cvičením v rámci EU. Po velkých nebo mediálně velmi sledovaných útocích vlády států EU vždy deklarují, že přitvrdí protiislamistická opatření a tajné služby zintenzivní mezinárodní spolupráci. Všechny iniciativy pak ale postupně přecházejí do pracovního volnoběhu. A po dalším mediálně sledovaném útoku vlády opět vytáhnou před médii bobříka spolupráce a intenzivnějších opatření. Například prezident Emmanuel Macron letos uvedl, že chce ve Francii zakročit nejen proti džihádistům, ale také proti širšímu islamistickému podhoubí, které mnohdy má místo i v oficiálních mešitách. Do roka a do dne z toho bude opět volnoběh. Zpravodajské služby budou i nadále v defenzivě kvůli nedostatku informací z muslimské komunity. I proevropští muslimové na radikály ze svých řad neradi upozorňují ze strachu z pomsty vůči jejich rodině. V Rakousku, kterému dnes vyčítají laxnost vůči islamismu, jsou přitom dál než ve Francii alespoň v tom, že zde již bylo zakázáno financování muslimských organizací/spolků ze zahraničí. Ale chybí jeho skutečná kontrola. Pokud se tomuto financování a přijímání imámů ze zahraničí, nebude k dispozici ani nejmenší stupeň prevence islamistických tendencí. Bez radikálních opatření bude policejní úsilí víceméně bezvýsledné. Nemalá část muslimského obyvatelstva by je ale vnímala jako vyhlášení občanské války. Stačí hysterie, jaká propukla po pár siláckých větách prezidenta Macrona o nutnosti systematického boje proti islamismu a přísnější kontroly vnějších hranic Schengenského prostoru. Paradoxy předstírání islamistů Velmi zajímavým fenoménem byla pomoc tří mužů lidem ohroženým při střelba mladého islamisty ve Vídni. Palestinský zaměstnanec rychlého občerstvení Osama Joda a zápasníci MMA Recep Gultekin (21) a Mikail Özen (25) společně pomohli postřelenému policistovi a starší ženě. Přitom byl údajně útočník zhruba 20 metrů od nich. Turci Mikail Özen a Recep Gültekin se ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny. Pro rakouskou multikulturně scénu bylo příjemné, že jsou rakouskými státními občany, oba se narodili ve Vídni. „My muslimové tureckého původu nenávidíme jakýkoli druh teroru… Stojíme za Rakouskem, stojíme za Vídní, respektujeme Rakousko,“ nechal se slyšet Özen krátce po atentátu na videu pro sociální sítě. Všem třem na vídeňské radnici poděkoval starosta Vídně Michael Ludwig. Psali o nich v řadě zahraničních médií jako příklad toho, že teror nemá s islámem nic společného, jde o činy extremistů. Oba Turky pozval k sobě i turecký velvyslanec v Rakousku Ozan Ceyhun. Telefonicky jim blahopřál i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který je označil za „posly míru a krásy“. Hrdinové však měli smůlu, že internet má sloní paměť. Jakmile se jejich fotografie objevily v médiích, ihned vešlo ve známost, že oba vyjadřovali sympatie muslimským extremistům a schvalovali teroristické útoky. Jde o rozkošný důkaz, jak odolné je podhoubí islámského terorismu. Přímo z turecké komunity se k médiím dostala videa a příspěvky ze sociálních sítí. V jednom z příspěvků komentuje Gültigen teror z 19. prosince 2016, kdy islámský terorista Anis Amri v ukradeném voze na berlínském vánočním trhu zabil 11 lidí a předtím zavraždil řidiče. „Vůbec mi není líto, co se v Berlíně stalo,“ napsal Gültegin krátce po tomto atentátu. Skutečné názory také ukázal Facebook u Özena, který ukazoval ruku s prsty sevřenými do takzvaného „vlčího pozdravu“, symbolu extremistické organizace Šedí vlci. V Rakousku už je dva roky zakázán podobně jako nacistické „hajlování“. K fotografii rakety, určené k boji v syrském městě Afrín, napsal: „Od nás k tobě poletí raketa pro zrádce v Afrínu. Doufám, že budeš mít na svědomí mnoho mrtvých, i děti.“ Özen i Gültigen sice příspěvky ze svých profilů na sociálních sítích odstranili, ale z internetu se jim je zcela vymazat nepodařilo. Jejich skutečné názory kolují po sítích třeba se současným prohlášením Gültigena: „Teror nemá náboženství, teror nemá národ. Bez ohledu na to, zda Žid, křesťan nebo muslim, všichni držíme pohromadě. Modlete se za Vídeň.“ Internet se pro „hrdiny“ stal pastí. Jejich islamistické názory představují projevy etnické pýchy a zároveň i pohrdání až nenávistí vůči evropskému obyvatelstvu. Některé organizace i politici situaci žehlili tím, že to od nich byla jen mladická nerozvážnost. Özen na sociálních sítích odmítl, že by zdravil „vlčím pozdravem“ jako symbolem extremistů. Jako sportovec a zápasník chtěl prý jen vyjádřit, že je „silný jako vlk“. „S Šedými vlky nemám nic společného,“ tvrdil. Pro pochopení islámského/islamistického terorismu není ani tak podstatné, že ve Vídni střílel nějaký mladý muslim. Důležitý je spíše příběh, jak se Mikail Özen a Recep Gültekin ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny, a zároveň se ukázalo, co si skutečně myslí. Mezi těmito dvěma „příběhy“ nevidím žádný rozpor. Když došlo ke střelbě, oba mladí Turci a Palestinec jednali instinktivně. Sami se stali cílem, protože se střílelo jejich směrem, do míst, kde pracovali. V tu chvíli začali být součástí napadené skupiny, projevila se v nich skupinová solidarita. Zraněný policista nebyl symbolem prohnilé liberálně křesťanské společnosti nevěřících psů, ale jedním z napadených. Pomohli by komukoliv, kdo to v tom okamžiku potřeboval. Teprve později jim někdo řekl, nejenže byli odvážní, ale ještě k tomu ukázali, že ne všichni muslimové jsou střelci smrti. Nevadí jim, že to o nich hovoří, naopak toho využijí. Özen a Gültekin fandili islamistům, patří do mnohamilionové armády muslimských sympatizantů tvrdého islamistického postupu proti evropským nevěřícím psům, ale jsou prezentováni jako prototypy muslimské spolupráce s EU. Ale chybička se vloudila. Internet vyplivl jejich skrytou identitu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-25 13:29:00

Audit kybernetické bezpečnosti aneb výchozí stav pro splnění požadavků NIS2

Praha 25. dubna 2024 (PROTEXT) - Cyber Security Audit 2.0 (CSA) od společnosti Gordic umožňuje jednoduše zvládnout legislativní požadavky v oblasti kybernetické bezpečnosti včetně nařízení nové evropské směrnice NIS2.V dnešní digitální době jsou data jedním z nejcennějších aktiv podniků. Organizace zaznamenávají své transakce do databází, ukládají dokumenty do síťových úložišť a při své činnosti se do značné míry spoléhají na technologie. S rostoucí závislostí podniků na těchto informačních technologiích a digitálních datech, v kontextu nutného úsilí o jejich ochranu včetně splnění nových zákonných povinností vyplývajících z bezpečnostní směrnice NIS2, nabývá jak u komerčních subjektů, tak organizací státní správy na důležitosti i tzv. audit kybernetické bezpečnosti.Prevence je lepší než léčbaKyberbezpečnostní audit je proces, v rámci kterého se hodnotí a analyzují bezpečnostní opatření, politiky a postupy organizace v oblasti informačních technologií a kybernetické bezpečnosti. Pravidelné audity tohoto typu jsou pro organizace nezbytné pro zajištění účinnosti jejich bezpečnostních opatření a pomáhají jim zejména dvěma způsoby:Zaprvé umožňují posoudit, proaktivně identifikovat a následně řešit případná bezpečnostní rizika nebo nedostatky v bezpečnostních opatření, které mohou vyžadovat zlepšení či dodatečnou ochranu. Při testování zranitelností a hodnocení rizik lze identifikovat potenciální vstupní body pro kybernetické útoky, slabá místa v zabezpečení sítí a oblasti, kde mohou být ohrožena citlivá data, přičemž výsledky auditu umožňují organizacím vypracovat plán ochrany dat a zavést další bezpečnostní opatření a kontroly ke zmírnění zjištěných rizik.Zadruhé představuje bezpečnostní audit pro společnost jakousi pojistku či ověření, že dodržuje právní předpisy a průmyslové normy týkající se ochrany dat, což zároveň zvyšuje její kredibilitu, neboť jí pomáhá prokázat její závazek k ochraně dat a dodržování předpisů zúčastněným stranám, jako jsou zákazníci, partneři a regulační orgány.Mimo výše uvedené hrají audity kybernetické bezpečnosti zásadní roli i při vyvozování odpovědnosti jednotlivců za případné porušení zásad kybernetické bezpečnosti. To je důležité zejména s ohledem na chápání důležitosti ochrany dat a dodržování bezpečnostních politik ze strany zaměstnanců. Postupy pro zajištění kybernetické bezpečnosti organizací by měly být také pravidelně aktualizovány v souladu se změnami procesů řízení rizik a změnami v obchodních požadavcích, aktuálním vývoji v oblasti hrozeb a rozvoji technologického prostředí.Nenahraditelný pomocník při audituI přesto, že bezpečnostní audit hraje klíčovou roli v ochraně citlivých podnikových dat, může být pro řadu organizací náročným, zdlouhavým a demotivujícím úkolem, kterému se vyhýbají. Nástroje v podobě klasických tabulkových a textových editorů, které často slouží jako nástroj k provedení auditu, mohou svojí omezenou funkčností audit komplikovat. Zejména při sběru, třídění a analýze dat vyžaduje užití těchto editorů zdlouhavou manuální práci, navíc s vysokou pravděpodobností lidské chyby, což vede nejen k frustraci, ale i zpomalování celého procesu auditu. Tento zastaralý způsob provádění bezpečnostního auditu bez automatizace ale může vést k ještě horšímu scénáři, a to neschopnosti organizace efektivně reagovat na změny v prostředí kybernetických hrozeb, díky čemuž se dostane na mušku kyberzločincům. Řešením těchto problémů je moderní nástroj CSA vyvinutý specialisty v oblasti kybernetické bezpečnosti, který zmíněné nedostatky editorů nejen řeší, ale navíc nabízí i další přidanou hodnotu.Cyber Security Audit 2.0CSA od předního českého tvůrce a dodavatele informačních systémů společnosti Gordic je speciální aplikace pro analýzu bezpečnostních rizik a řízení procesních náležitostí kybernetické bezpečnosti z jednoho místa. CSA je nenahraditelným průvodcem pro organizace hledající jednoduché řešení požadavků vyplývajících ze Zákona o kybernetické bezpečnosti, normy ISO 27 000, směrnice NIS2 i nařízení DORA, přičemž v rámci komplexního přístupu poskytuje odpovědi na nároky české legislativy i mezinárodních standardů, umožňuje efektivní řízení aktiv, hodnocení rizik a implementaci opatření ke zvýšení bezpečnosti.Aplikace CSA získala certifikát v souladu se Zákonem o kybernetické bezpečnosti (ZoKB) od renomované auditorské společnosti TAYLLORCOX, a je jediným nástrojem na analýzu rizik a řízení kybernetické bezpečnosti na českém trhu, který tento certifikát obdržel.CSA v praxiCSA usnadňuje řízení kybernetické bezpečnosti organizace v souladu se současnou českou i mezinárodní legislativou, přičemž obsahuje i specifické materiály a aktualizovaná doporučení Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB). Poskytuje skutečný přehled o stavu kybernetické bezpečnosti organizace v reálném čase a umožňuje provádět analýzy v oblasti kybernetické bezpečnosti s nevídanou rychlostí, precizností a pohodlím, kterého lze jen těžko dosáhnout pomocí tradičních tabulkových a textových editorů.Data jsou v rámci aplikace CSA dostupná nepřetržitě, je možné je kdykoliv upravit nebo stáhnout, a aplikace s využitím těchto dat nabízí široké spektrum možností, jakými lze podpořit bezpečnostní strukturu organizace. Pomáhá vytvářet, evidovat a hodnotit jak digitální, tak fyzická aktiva podniku a díky komplexnímu katalogu hrozeb a zranitelností umožňuje identifikovat potenciální rizika a využít mapy těchto aktiv k jejich detailnímu zobrazení. Hodnocení rizik je prováděno systematicky a efektivně, aby bylo možné včas přijímat kvalifikovaná rozhodnutí a adekvátně reagovat.Aplikace CSA poskytuje i přehled o již proběhlých bezpečnostních událostech a incidentech, což usnadňuje rychlou a cílenou reakci. Jednou z jejích hlavních předností je funkce dlouhodobého sledování stavu kybernetické bezpečnosti v organizaci včetně jeho změn, díky čemuž lze snadno dohledat změny, které v systému kybernetické bezpečnosti proběhly, a jejich celkový dopad na chod podniku.Na základě analýz nástroj generuje návrhy opatření a plánů pro zvládání rizik, aby organizace byla připravena na všechny možné bezpečnostní scénáře. Aby byla zachována transparentnost a soulad s předpisy, poskytuje i prohlášení o aplikovatelnosti a plány pro zachování kontinuity provozu. Výstupní analýzy a monitoring pak slouží nejen manažerům kybernetické bezpečnosti, vedoucím ICT, analytikům a auditorům jako podklady pro zlepšení úrovně kybernetické bezpečnosti organizace, ale také jako zdroj informací pro příslušné dozorové orgány. Více informací o nové generaci nástroje CSA 2.0 najdete na stránkách gordiccybersec.cz/csa/.O tvůrci CSASpolečnost Gordic je předním českým tvůrcem a dodavatelem informačních systémů a nástrojů pro srozumitelnou komunikaci lidí a organizací. Jeho portfolio produktů a služeb zahrnuje informační systémy určené pro veřejnou správu, včetně uznávané platformy GINIS, kterou využívá více než 6 000 organizací české veřejné správy; otevřené modulární informační systémy pro soukromý sektor, včetně DMS, řešení fyzické i kybernetické bezpečnosti a integrační platformy pro ovládání IoT technologií a efektivní sběr dat. Gordic je také iniciátorem a provozovatelem platformy KYBEZ, která je založena na dobrovolné spolupráci akademických, státních i komerčních a mediálních institucí z oblasti IT a telekomunikací a jejímž cílem je osvěta v oblasti kybernetické bezpečnosti a obrany. Zdroj: Gordic ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-06-12 08:07:00

Vstupní analýza kybernetické bezpečnosti odhalí skryté hrozby

Praha 12. června 2024 (PROTEXT) - V dnešním digitálně propojeném světě se kybernetická bezpečnost stává prioritou nejen pro firemní IT oddělení, ale pro celé organizace. Počet a sofistikovanost kybernetických hrozeb neustále roste, a i malé narušení bezpečnosti může mít často zničující finanční i reputační následky. Aliance All4Cyber, která sdružuje přední odborníky v oblasti kybernetické bezpečnosti, představuje hloubkovou vstupní analýzu kybernetické bezpečnosti. Jde o naprostý základ a první krok k posílení obrany proti neustále se vyvíjejícím kybernetickým hrozbám.Význam vstupní analýzy spočívá v identifikaci a zhodnocení současné úrovně zabezpečení infrastruktury a informačních systémů ve firmách a organizacích. Analýza zahrnuje komplexní posouzení všech aspektů kybernetické bezpečnosti, včetně hardwaru, softwaru, sítí, dat, bezpečnostních politik a procesů, stejně jako lidského faktoru a firemní kultury.„Vstupní analýza kybernetické bezpečnosti zahrnuje nejen audit stávajících systémů, ale umožňuje také o pochopit vnitrofiremní procesy a identifikovat slabá místa," říká Petr Samek, spolumajitel české IT společnosti CNS, která je členem aliance All4Cyber.„Správně provedená analýza kybernetické bezpečnosti nastaví plán pokrývání zranitelných oblastí a zvyšování své odolnosti proti kyberbezpečnostním incidentům. Zároveň pomůže managementu a vedení společnosti pochopit význam těchto opatření v kontextu požadavku legislativy,“ doplňuje Martin Novák, majitel české IT společnosti DATASYS, která je členem aliance All4Cyber.„Naším cílem je pomáhat organizacím pochopit, jak si stojí v oblasti kybernetické bezpečnosti, a pak navrhnout strategii, která jim umožní růst a inovovat s důvěrou v bezpečnost svých systémů,“ vysvětluje Petr Samek.Proces analýzy zahrnuje několik klíčových kroků, ke kterým patří:analýza rizik,identifikace potenciálních hrozeb a zranitelností, zhodnocení stávající IT infrastruktury,přezkoumání technických a organizačních opatření,bezpečnostní testy, simulace kybernetických útoků vedoucí k odhalení slabých míst,revize bezpečnostních politik a postupů,ověření souladu s regulačními požadavky,zajištění školení zaměstnanců nebo zvyšování povědomí o kybernetických hrozbách a optimálním postupu. Podívejme se podrobněji na jednotlivé fáze základní analýzy kybernetické bezpečnosti.Identifikace aktiv a analýza rizikZákladní krok zahrnuje systematickou identifikaci a hodnocení potenciálních hrozeb, které mohou ovlivnit digitální aktiva organizace. Aktiva mohou zahrnovat osobní data zaměstnanců, citlivé obchodní informace, finanční data, HW a SW systémy, sítě a další služby.Tato fáze se zaměřuje na analýzu interních i externích hrozeb, kterým klient čelí. Zahrnuje mnoho faktorů, jako je např. odvětví, geografická poloha, velikost a složitost organizace, nakládání s citlivými daty nebo konkurence.K identifikaci hrozeb se využívají metody jako brainstorming, analýza scénářů nebo kvantitativní modely pro odhad pravděpodobnosti a dopadu různých kybernetických incidentů. Klienti se mohou setkat s podrobnými dotazníky, hloubkovými rozhovory s klíčovými pracovníky (CEO, COO, vedoucí IT oddělení apod.), analýzou dokumentace nebo skenem síťové infrastruktury. Cílem aktivit je vytvořit prioritizovaný seznam rizik, která je třeba následně řešit.Hodnocení stávající infrastrukturyV této fázi analyzujeme technické komponenty, jako jsou servery, počítače, mobilní zařízení, sítě nebo cloudové služby. Důraz je kladen na konfiguraci, správu i aktualizace SW a HW. Zároveň se zkoumají organizační opatření - např. procesy správy přístupu a zálohování dat, aby se zajistilo, že praktiky odpovídají aktuálním bezpečnostním standardům.Bezpečnostní testySpecializovaní konzultanti provádějí řízené kybernetické útoky s cílem odhalit slabá místa v bezpečnosti. Tato fáze simuluje skutečné kybernetické útoky a testuje obranyschopnost systému proti nejrůznějším zranitelnostem a využívání jeho slabých míst. Výsledkem je detailní přehled o tom, jak snadno mohou být systémy zasaženy.Revize bezpečnostních politik a postupůV tomto bodu prověřujeme interní politiky a procesy, abychom zjistili, zda jsou v souladu např. s průmyslovými standardy nebo aktuálními legislativními požadavky. To v sobě zahrnuje mj. analýzu politiky zabezpečení informací, odpovědí na kyberútoky a obnovu systému po kybernetických incidentech. Důležitým aspektem je také zjištění, jak efektivně jsou tyto bezpečnostní politiky komunikovány a uplatňovány na všech úrovních organizace.Posouzení dopaduZde se zaměřujeme na kvantifikaci potenciálních dopadů kybernetického útoku na klienta. V této souvislosti se jedná o faktory, jako jsou finanční škody, ztráta reputace, narušení provozu a výpadek služeb nebo právní a regulační dopady.Vytvoření plánu nápravyNa základě výsledků analýzy rizik a hodnocení stávajících opatření vytvoříme plán nápravy, který zahrnuje opatření k minimalizaci rizik a ochraně aktiv organizace. Plán zahrnuje prioritizaci rizik, doporučení pro zmírnění dopadů rizik, časový harmonogram implementace opatření a určení osob zodpovědných za dodržování plánu. V konkrétní rovině se může jednat o aktualizaci softwaru, posílení ochrany sítě, zavedení nových bezpečnostních politik a procesů apod.Školení zaměstnancůZaměstnanci jsou často (a právem) považováni za nejslabší článek v kybernetické bezpečnosti. V této fázi se hodnotí a navrhují školicí programy a edukační kampaně zaměřené na zvyšování povědomí o kybernetických hrozbách a osvojení nejlepších postupů pro efektivní zabezpečení systému. Zaměstnanci jsou často (a právem) považováni za nejslabší článek v kybernetické bezpečnosti. V této fázi se hodnotí a navrhují školicí programy a edukační kampaně zaměřené na zvyšování povědomí o kybernetických hrozbách a osvojení nejlepších postupů pro efektivní zabezpečení systému. V tomto případě se může jednat o pravidelné semináře, praktické workshopy, e-learningové kurzy nebo simulace phishingových útoků. Cílem je nejen zvýšit povědomí zaměstnanců o aktuálních hrozbách, ale také je naučit, jak správně reagovat na podezřelé situace, jak chránit citlivé informace a jak používat bezpečnostní nástroje a technologie.ZávěrKvalitní vstupní analýza kybernetické bezpečnosti je pro firmy a organizace nezbytným výchozím bodem pro budování efektivní a komplexní ochrany proti neustále se vyvíjejícím kybernetickým hrozbám. Tento proaktivní přístup umožňuje identifikovat a prioritizovat slabá místa v zabezpečení, nastavit optimální bezpečnostní politiky a postupy a také zvýšit povědomí zaměstnanců o jejich roli v kybernetické obraně organizace. Výsledkem je posílení odolnosti organizace vůči kybernetickým útokům, minimalizace rizika narušení dat a systémů, a v konečném důsledku ochrana reputace a finančních zájmů společnosti. V dnešním digitálním světě, kde jsou data a informační systémy klíčovými aktivy, představuje investice do vstupní analýzy kybernetické bezpečnosti strategické rozhodnutí s vysokou návratností.Více informacíPro další informace o alianci All4Cyber, jejích službách a nadcházejících aktivitách, navštivte www.all4cyber.cz, LinkedIn nebo nás kontaktujte na info@all4cyber.cz.  O alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných firem v této oblasti: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti. Kontakt pro média: Mariana Pohlová PR & media E-mail: mariana@tempusmedia.cz, www.tempusmedia.cz  

Čas načtení: 2021-02-22 14:04:14

Beneš by jim Twitter sebral

Nedávno se mne kdosi ptal, co je to cenzura a jak ji poznat a jestli by nějaká vlastně neměla být. Třeba na sociálních sítích. Když jsem vysvětloval, jak to bylo s cenzurou u nás za první republiky, napadla mne nepěkná lumpárna. Ve třicátých letech začala platit řada novel zákonů o opatřeních v případě ohrožení republiky. Jak by to vypadalo dneska, v době nouzového stavu kvůli covidu-19 a v době, kdy se stále více mluví o tom, jak regulovat obsahy šířené na sociálních sítích a že jsme se ocitli v době konce liberálního konceptu médií jako pilíře demokracie a tedy v chaosu? Vnesla by regulace do toho zase pořádek? Předem ale trochu kontextu — novely zákonů na ochranu republiky byly přijaty parlamentem v červenci 1933. V lednu se v Německu stal kancléřem Hitler. Náš stát tedy připravoval nouzovou strategii od první chvíle, a když za pět let přišla naostro, měl mnohé potřebné po ruce. Nehledal plány a strategie na poslední chvíli a netahal je jako králíky z klobouku. Všichni interesovaní měli dost času se připravit. A druhý bod — dnes v souvislosti s covidem často mluvíme a píšeme válečnickým slovníkem. Boj s covidem, válka o zdraví lidí, zápas o vakcíny, první linie v nemocnicích, prohráli boj s covidem, oběti, padlí. Máme nouzový stav. Jsme tedy v ohrožení, a soudě podle novinových titulků jsme ve válce. Takže je čas aktivovat potřebná opatření. Proti Adolfovým trollům Teď už tedy k té lumpárně a předem říkám, že je to nadsázka. Co ony novely z roku 1933 nařizovaly? Už na konci dubna 1933 zakázala například vláda vyhláškou č. 72/1933 dovoz zahraničních periodik, která nebyla v souladu s naší politikou a mohla ohrožovat demokratické zřízení. Zákaz tak dostalo 98 říšskoněmeckých časopisů, které agitovaly pro Hitlera. Když se takový časopis přesto do republiky dostal, měl být podle zákona odevzdán celní správě a nesměl se dál šířit. Naše noviny se nad tímto většinou radovaly a mluvilo se dokonce o „novinářské válce“. Zákonem 108/1933 se zpřísnila nařízení na ochranu cti, takže urážet kohokoli bezdůvodně a nepravdivě v médiích bylo o poznání těžší a hrozily také vyšší tresty a dokonce se zavedla kumulace trestů, pokud se obvinění prokázalo opakovaně. V červenci pak parlament přijal zákon č. 124/1933, kterým se zostřily podmínky pro zastavení novin, takže pokud noviny psaly nepravdy nebo porušovaly jinak zákony, mohly být zastaveny až na tři měsíce, což se opakovaně stávalo například komunistickému tisku. Hanobit se ale také třeba nesměl prezident a vláda. Zákon č. 125/1933 zavedl zákaz vydávání pro tiskoviny, které ohrožovaly demokratické zřízení státu, celistvost republiky nebo hrubě urážejí stud a dobré mravy. Zavedl také povinnost předkládat noviny k předběžné cenzuře, tedy ke kontrole, zda obsahy, které mají vyjít, zákon neporušují. Pokud ano, mohl být zabaven buď kus článku, celý článek nebo na čas zastaveny celé noviny. Soukromým osobám pak mohl stát zakázat držet a používat rozmnožovací techniku, tiskařské stroje, kromě psacích strojů, aby se závadné a ohrožující obsahy nemohly šířit. Zákon č. 126/1933 vyhlásil heslo „svoboda tisku nesmí být nevázaností tisku“ a tedy mocí úřední vymáhal odpovědnost vydavatelů a autorů. Upravoval podmínky, za jakých mohou být tiskoviny kolportovány a určil, kdo má posuzovat, zda rozšiřovaný tisk neporušuje nařízení proti podvracení samostatnosti a demokratického zřízení. Upravoval také povinnost vydávat prohlášení vlády a prezidenta — média tedy dostala za úkol publikovat doslovně, co vláda vydala, aby se její nařízení v případě ohrožení státu dostala v co nejvíce autentické podobě k většině populace. Dopad to mělo především na kolportáž fašistického a komunistického tisku. V dalším roce pak následovaly zákony zostřující dohled nad vydávanými obsahy s ohledem na hospodářskou situaci státu, kdy se vláda snažila účinně bránit panice způsobené nástupem hospodářské krize. V roce 1936 se navíc dál zostřily zákony o obraně státu a byla zavedena cenzura a jiná mimořádná opatření k ochraně veřejných zájmů. Například se zapovídalo nejen zpochybňování demokratického řádu státu, ale také napadání spojenců — bohužel se po čase do této definice vešly i ohledy naší diplomacie na německou říši, takže na konci třicátých let se už bez cenzury nedalo otevřeně kritizovat ani nacistické Německo, aby tím nedošlo k provokaci nebezpečného souseda. Smutný paradox. Poslanci bez mobilů a sociální sítě leda s pejsky Shrnuto podtrženo — první republika ve chvíli, kdy byla ohrožena mocensky agresivní politickou silnějšího souseda a navíc oslabena hospodářskou krizí, s dostatečným předstihem přijímala opatření, která měla zamezit jednak šíření zahraniční propagandy, jednak rozvratu zevnitř a jednak rozkolísání veřejného mínění jako takového. Jakmile se situace vyostřila, měla se k veřejnosti v co možná největší míře dostávat jednotná rétorika vlády a prezidenta, jasně formulovaná opatření, případně rozkazy a nařízení. Ve válce už to pak bývá jednoduché, vše, co vychází tiskem, je válečná propaganda řízená cenzurou. Žádný jiný hlas nedostane prostor, vznikl by chaos. Takže pokud jsme v ohrožení a dokonce mnozí říkají a píší, že jsme ve válce, je na čase aktivovat příslušná opatření. A protože žádné aktuální zákony na ochranu republiky naše vláda nemá, sáhneme po těch předválečných a trochu je aktualizujeme. Zakážeme rozšiřování cizí propagandy u nás. Sbohem, milé servery papouškující kremelskou velmocenskou politiku a nabízející pomoc, o jejíž výhodnosti jsme se už tolikrát mohli v minulosti přesvědčit. Kdyby se tu chtěl snad někdo teď zaradovat, že stejně tak se utne tipec propagování politiky EU nebo NATO, pak jen drobné upozornění, že na propagaci zájmů spojenců se nařízení nevztahovala. Zakážeme urážení hlavy státu a vlády, a pokud se jej kdokoli dopustí opakovaně, zakáže mu příslušný úřad (který bude třeba vůbec zřídit) publikování, včetně sociálních sítích. To bude na Hradě a ve Strakovce radosti. Až tedy na to, že i hradní trubač bude muset držet linii a nechat si své tweety předem schvalovat cenzurou a ověřit co do pravdivosti a jestli slouží zájmům tohoto neb jiného státu. Zakážeme šíření obsahů, které by mohly ohrozit pravdivé a relevantní informování občanů. A nejen vydavatelům, ale všem, dokonce i politikům. Takže i páni ministři a poslanci si pod pohrůžkou sankce vypnou sociální sítě a přestanou komentovat, co chtěli, ale neprosadili, co mysleli, ale neřekli, co by rádi, ale nejde to. Jenom se tím občané matou. Vláda řekne, že se obchody otvírat nebudou. To je zásadní. Že ministr průmyslu to chtěl jinak, je sice pravda, ale neprosadil to, takže nic. A kdyby to nepomohlo, zabavit takovému tiskařský stroj, tedy mobil. Ministr zpochybňující rozhodnutí vlády s tím, že jeho strana věc vidí jinak, by asi mohl rovnou přejít na pevnou linku. Zakážeme šíření obsahů podrývajících boj s nepřítelem — napříště už si může Václav Klaus řečnit proti rouškám leda na zámečku svého institutu a Daniel Landa může láteřit proto zavíraní hospod akorát tak na Vyšehradě, ale ne v médiích. Stát vyhlásil nějakou strategii, tak se jí holt musíme řídit, a ne o ní mudrovat, je krize. Sice nás to nikoho netěší a nebaví, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Počítejme ale i s tím, že pod tuto formulaci se vejde i to, že bychom se nedozvěděli o noční návštěvě Romana Prymuly v Riu nebo na Slávii, protože to je také informace podrývající boj s covidem. Jo, cenzura není žádný med. Zakážeme šíření obsahů lživých, nepodložených a matoucích — konec nedělního Čau, lidi, konec rozhovorů s lékaři, kteří sice mají bílý plášť, ale ne atestaci z epidemiologie, kardinál si své teze o viru jako čínské zbrani hromadného ničení bude muset nechat předem taky zkontrolovat atd. atp. Zavedeme předběžnou cenzuru (další úřad), která dostane k nahlédnutí každý obsah, který má v plánu kdokoli publikovat. U novin, televize a rozhlasu to nebude těžké, prostě si tam zase sedne skupinka cenzorů (další úředníci). Ale co sociální sítě, zpravodajské a názorové servery, blogy? Cokoli jde ven, musí někdo nejdřív schválit. Nebo budeme benevolentnější a zavedeme cenzuru následnou, tedy až někdo na závadný obsah upozorní, pak úřad posoudí, zda se má tento stáhnout? Rapidně přibude hlášek „čtěte, než to smažou“. Bez shody se nepohneme Jistě, je to legrace a nemístná historická paralela přivedená ad absurdum. Co šlo ve světě moderním, nejde v postmoderním, natož postfaktickém. A jistě ďáblovo kopýtko je v tom, že i před válkou to všechno bylo nakonec pro kočku. Společnost se stejně rozštěpila, nejpozději po Mnichovu, cizí propaganda k nám stejně pronikla, a to v míře dosud nevídané, komunisté i fašisté si postupně stejně přišli na své… Demokracii žádná restrikce neuhájí, pokud demokraté nejsou ve většině, a ani tak se to nemusí povést. Dodržování pravidel a ochota k němu má být v demokracii nicméně dávno vydiskutovaná shoda, a ne výsledek restrikcí a nařízení. Kde ale není demokratů, není dohody, není demokracie. A sobectví žádné nařízení stejně nezkrotí.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}