Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-13 07:47:26

POZOR! Prišla ti do mailu podozrivá „objednávka“? Na prílohu neklikaj, hacker bude mať možnosť ovládať tvoj počítač na diaľku

Bezpečnostní analytici z Fortinet pozorovali novú phishingovú kampaň, cez ktorú sa šíri infikovaný Excel dokument. V dokumente sa nachádza ukrytý RAT trójsky kôň ... The post POZOR! Prišla ti do mailu podozrivá „objednávka“? Na prílohu neklikaj, hacker bude mať možnosť ovládať tvoj počítač na diaľku appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2026-01-13 11:40:00

Skladový systém, na který dosáhne každý: Český SySEL udělá pořádek ve firmě

Praha 13. ledna 2026 (PROTEXT) - Mít ve firmě efektivní skladový systém přináší snižování nákladů, časovou úsporu a dokonalejší přehled o zásobách, což minimalizuje prostoje a zefektivňuje celý chod společnosti. Tento technologický pomocník byl donedávna kvůli vysoké ceně dostupný spíše pro větší podniky, protože malé a střední firmy na něj mnohdy finančně nedosáhly. S férovým řešením zvaným SySEL nyní přišla česká firma z východních Čech.Ten pocit, kdy se z chaotického výdeje pracovních pomůcek či nářadí, věčného řešení nedostatku nebo naopak přebytku zásob, stane klidný, efektivní a kontrolovaný proces, chce zažít každý majitel podniku i jeho zaměstnanci. Pořídit si výdejní systém je ale pro mnohé firmy nereálná finanční zátěž a zůstává tak jen zbožným přáním. Přitom stačí seznámit se se systémem SySEL.SySEL neboli Systém Skladu Evidence a Lokalizace je spolehlivý parťák za férové peníze vhodný nejen pro malé a střední podniky. Jeho ovládání je jednoduché a skříně i software pocházejí od jednoho českého výrobce. „SySEL je vhodný pro podniky, které si nemohou dovolit nebo vzhledem k povaze své činnosti nepotřebují propojení komplikovaných výdejních systémů s informačními programy. Vyvíjeli jsme jej velmi dlouho a jsme na jeho současnou podobu opravdu hrdí,“ řekl Miloš Pokorný, obchodní manažer ze společnosti POLAK CZ s.r.o.Nejen finanční úsporaCo všechno svým uživatelům SySEL umožní? Mít absolutní dohled nad správou skladových zásob a skladovými prostorami, přehledně kontrolovat příjem, výdej, aktuální stav, inventuru či zpětné zadání. Ovládat je možné taky výdejní pozice a lokalizační zařízení.Oproti konkurenci je SySEL cenově transparentní, jeho součástí jsou i lokátory sloužící k lokalizaci pozic, a navíc nabízí ovládání přes aplikaci v mobilu či vzdálenou správu s cloudovým řešením. Jeho softwarové řešení je intuitivní a uživatelsky maximálně přívětivé a poradí si s ním snadno i odpůrci moderních technologií. Je možné jej ovládat přes telefon, tablet či počítač.Kdo stojí za vznikem unikátního českého systému? Firma POLAK CZ z východočeských Svitav, která se od poloviny 90. let minulého století zabývá vývojem a výrobou dílenského nábytku a montovaných hal, vyprodukovala již tisíce výrobků a patří mezi špičkové dodavatele produktů s dlouhou životností. Všimli si toho i odborníci na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně, kde byly skříně na podzim 2025 oceněny 3. místem v soutěži o nejlepší průmyslový design.Seznamte se se systémem SySEL na www.sysel-polak.cz.Zdroj: POLAK CZ

Čas načtení: 2024-05-09 09:00:01

Únosci chovali dívku na zahradě jako zvíře. Po mnoha letech přišel gigantický trest i odškodné

Malá Jaycee Dugard, žačka páté třídy, šla toho dne jako jindy na školní autobus, když u ní zastavilo auto. Domnívala se, že se někdo chce zeptat na cestu, a tak bez starostí přistoupila k otevřenému okénku. Byl to poslední krok na svobodě na dlouhých osmnáct let. Únosce Phillip Garrido a jeho žena Nancy nebohou dívku nejprve omráčili a vtáhli do auta, aby ji odvezli více než sto kilometrů daleko na svůj pozemek ve stotisícovém kalifornském městě Antioch, jak popsal kromě mnoha dalších také list Los Angeles Times. To, co následovalo, si nikdo snad raději nechce ani představovat.  Patnáctiletá dívka odešla bosá z domu po záhadném telefonátu. Za pár dní ji našli mrtvou Číst více Musela žít na zahradě Jedenáctiletá dívka byla odvlečena do kůlny na zahradě, kde ji pár nechal více než týden nahou a přivázanou, aby nemohla utéct. Únosci jí namluvili, že zahradu hlídají psi, kteří na ni zaútočí, jakmile by se pokusila o útěk. Dívka tak byla odkázána na milost a nemilost kruté dvojici. Po krátké době se k věznění na zahradě, které víc než péči o dítě připomínalo chov zvířete, přidalo také fyzické napadání a pohlavní zneužívání od Garrida, což mělo o tři roky později konkrétní výsledek. Tehdy se čtrnáctileté Jaycee narodila první dcera a o další tři roky později přišla na svět druhá dívka. Sama Jaycee tyto okamžiky později vyprávěla pro ABC News. „Ani jsem dlouho netušila, že jsem těhotná a budu rodit,“ vysvětlila. „Rodina“ se pak usnesla, že dětem namluví, že jejich matkou je Nancy a Jaycee, které v té době říkali Allissa, je jejich sestra. Je třeba bohužel konstatovat, že to velmi dlouho vycházelo.  Volnosti nevyužila Phillip Garrido byl manipulátor, jakého je těžké najít. Dokázal ovládat nejen svoji ženu Nancy, ale i unesenou dívku. Ta později dokonce směla chodit na zahradu, čas od času se bavila se sousedy v okolí, dokonce pracovala v Garridově tiskárně. Svoji pravou identitu ani fakt, že byla unesena, ale nikdy neprozradila. V práci měla dokonce k dispozici telefon a další komunikační zařízení, ale nikdy jich nevyužila k tomu, aby požádala kohokoliv o pomoc. Podle pozdějšího vysvětlení policie se u ní vyvinul tak zvaný stockholmský syndrom, tedy začala ve své podstatě alespoň částečně sympatizovat se svým únoscem.  Zvláštní chování začalo být nápadné I když bylo po Jayceeině únosu pročesáno široké okolí jejího bydliště, dívka nalezena nebyla. Policie přišla na její stopu až o mnoho let později, kdy se Garrido se svými (a Jayceeinými) dcerami objevil v kampusu místní školy, aby si domluvil možnost uspořádat náboženskou přednášku. Pracovnici školy se nezdálo zaražené chování dívek, a tak začala jednat. Brzy se únosce objevil na policii, ale stále se nic zvláštního nedělo. Byl vyslechnut, všechno „vysvětlil“ a v klidu odešel domů.  Případ Studna z majora Zemana byl konečně vyřešen. Vraha neklidného Brůny prozradila sestřenice Číst více Policie mu přijela domluvit Nic se nestalo dokonce ani ve chvíli, kdy sousedé ohlásili na policejní stanici, že se domnívají, že děti žijí na zahradě, nikoliv v domě. Policista se dostavil k domu, upozornil Garrida na případné možné problémy a zase odešel, jak uvádí i Reno Gazette Journal. Zdá se, že situace byla bezvýchodná. A možná by i byla, kdyby se již dříve trestaný a podmínečně propuštěný drogově závislý alkoholik Garrido nerozhodl pomoci policii v honbě za dalšími sobě podobnými. Ve víře, že je z něj už docela jiný člověk, sepsal jakési doporučení, jak s jemu podobnými má policie jednat, a odnesl jej na FBI. Zanedlouho byl předvolán on i jeho domnělá rodina.  Sebevědomí jim nechybělo Všichni přišli, patrně již bez jakékoliv obavy z prozrazení. Všichni vypovídali shodně, šlo podle nich o spořádanou rodinu se vzorným a milujícím otcem. Ani Jaycee neřekla proti Garridovi jediné křivé slovo, a to ani ve chvíli, kdy byli od sebe odděleni. Až po dalším vyšetřování a naléhání se Garrido ke všemu přiznal a pak přišla řada i na unesenou ženu. Zpočátku stále zapírala a svého věznitele obhajovala, později ale vše konečně připustila. Tvrdila ale, že nejde o stockholmský syndrom, kdy by se snad do únosce dokonce v průběhu času zamilovala, ale o naučené jednání, které jí pomohlo v tak děsivé situaci přežít.  Ani návrat nebyl jednoduchý Jaycee i její děti se mohly vrátit domů, což také udělaly. Stejně jako všechny předchozí roky ani návrat ke svobodnému životu a původní rodině nebyl nijak jednoduchý, ale podle svědectví příbuzných to všichni nakonec zvládli. Rekordní trest i odškodné Únosci se dostali před soud a v dlouhém a složitém procesu, v němž se hovořilo i o dalších Garridových obětech, skončili oba dva za mřížemi. Nancy na 36 let a pro Phillipa si soudce připravil 431 let vězení. Rodině unesené dívky to ale nestačilo a brzy nato zažalovala stát Kalifornii za chybu, která ve své podstatě umožnila únos a věznění Jaycee. Jako odškodnění bylo podle CNN nakonec vyplaceno dvacet milionů dolarů. Roky, strávené v rukou únosce, týrání a zničený život tím ale napravit tak docela nelze. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ženu držel únosce sedm let v rakvi pod vlastní postelí. Udala ho žárlivá manželka.

Čas načtení: 2020-11-25 21:08:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz třetí: Nic zvláštního se nestalo

Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé. a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny. b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty. c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci. d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu. Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy. Taková normální rodinka Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí. Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím. Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“ Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS. Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha. Převýchova jako sázka do loterie „Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem. „V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát. Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován. Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se… V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni. „Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“ „V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “ Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“ Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla… Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity. Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty. Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje. V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu. Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti. Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické. Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě. Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal. Slušnost především Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit. „Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“ Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách. Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek. Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí.   Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-18 09:11:18

Současná kurdská Varšava se jmenuje Seré Kaniyé

V kurdském městě Seré Kaniyé v oblasti Rojava na severu Sýrie zažívají obyvatelé nejstrašnější stránku války. Nepřetržité bombardování a ostřelování. Turecké letectvo proti civilistům použilo dokonce fosforové bomby, které zakazuje Úmluva o zákazu chemických zbraní. Největší světové velmoci přihlíží genocidě národa, který jim pomohl v boji si Islámským státem (ISIL). US Army se na pokyn prezidenta Donalda Trumpa stáhla z oblasti. Rusové a Syrská arabská armáda zabrali některá území doposud spravovaná kurdskou samosprávou. Do bojů proti turecké agresi však nezasahují. Ruské letectvo nechává Turecku volné nebe k bombardování v pásu 30 km podél hranic. Tedy v místě, které chce Erdogan zabrat. Opravu zvláštní pojetí ochrany územní celistvosti Sýrie. Stejnou zradu zažili Češi a Poláci Počtem malé národy jako Češi a Poláci zažili zradu „velkých“ spojenců několikrát. Polští jezdci prolomili v roce 1683 obklíčení Vídně osmanskými vojsky a zabránili vyhladovění a kapitulaci města. Po příchodu posil zatlačili Turky zpět a zastavili muslimskou invazi do Evropy. Rakousko se mu za to v letech 1772 až 1795 odvděčilo účastí na trojím dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko, v jehož důsledku Polsko zaniklo. Mezi Rusko a Německo bylo Polsko rozděleno i v roce 1939 paktem Molotov – Ribbentrop. Západní spojenci sice Německu vyhlásili válku, na Berlín však místo bomb padaly z britských letadel neškodné letáky. Francouzi nečinně seděli v Maginotově linii a čekali, až ji nacistická vojska obejdou přes Belgii. Před Polskem spojenci zradili v září 1938 Československo. Bez účasti naší vlády se v Mnichově dohodli, že máme Hiterovi předat pohraničí i s opevněním. Bez boje. Francouzi a Britové zradili národ, jehož příslušníci spolu s jeho vojáky bojovali proti německé agresi za 1. světové války. K okupaci zbytku Československa již Hitler souhlas Britů a Francouzů ani nežádal. O pár měsíců později se britské RAF zatraceně hodil každý československý pilot, který jí pomáhal v bitvě o Británii. Britové se ubránili i díky pomoci „těch nemnohých“ Čechoslováků, kteří bojovali na britském nebi i v den, kdy už RAF neměla žádné zálohy. Přesto nás před koncem války na konferenci v Jaltě bez výčitek předali do sféry vlivu Stalina. Historie Kurdů s v mnohém podobá osudu Čechů a Poláků. Západním spojencům pomohli porazit Osmanskou říši v 1. světové válce. Na mírové konferenci ve Verseilles a v Lausanne se na ně Britové a Francouzi vykašlali. Místo slíbeného vlastního státu byla Kurdy obývaná území rozčtvrcena mezi nově vzniklé Turecko, Persii a britskou okupační zónu, z níž později vznikl Irák, a francouzský protektorát, z něhož vznikla Sýrie. Kurdové se v posleních letech hodili Západu i Rusku při bojích s Islámským státem (ISIL). Američané i Rusové na islamisty útočili jen ze vzduchu, kam na ně nepřítel nemohl. Nejtěžší práci při pozemních bojích, nechali na Kurdech a Syřanech. Po porážce ISIL Kurdové zažívají trojí zradu Západu i Ruska. V roce 2018 vydali Rusové turecké armádě a džihádistům kurdský kanton Afrín. Den před tureckou invazí odsud po dohodě s Erdoganem stáhli svoji leteckou základnu. Před několika dny se těsně před tureckou invazí do oblasti Rojava v severní Sýrii stáhla US Army a krátce na to i letectvo. Kurdové v nouzi požádali o pomoc Syrskou arabskou armádu. Asasova vojska spolu s ruským letectvem přišla. Ale nepomáhají Kurdům v místech největšího ohrožení tureckou agresí. Zabrala část území, které doposud existovalo na samosprávném principu. Do přímých bojů s tureckou armádou a džihádisty však nezasahují. Možná je to součástí dohody, nikdo přesně neví. Nejhorším úsekem fronty je nyní město Seré Kaniyé. Leží na hranicích s Tureckem a již déle než týden odolává téměř nepřetržitému tureckému bombradování a ostřelování děly a raketami. Od středeční noci je obklíčené ze všech stran. Kurdští obránci bojují s Turky a džihádisty o každou trosku domu, podobně jako Rusové ve Stalingradu. A stejně jako Poláci při Varšavském povstání v roce 1945. Obávám se, že kurdské pohraniční město čeká stejný osud. Syrská armáda stojí 30 kilometrů od oblíčeného města a nejde mu na pomoc. Ruské letectvo neprovádí žádnou ochranu vzdušeného prostoru nad touto oblastí Sýrie, jak se k tomu zavázalo ve smlouvě s Asadem. Stalin kdysi nechal zastavit ruskou ofenzívu a počkal na dobytí Varšavy vojsky SS. Ani Američané ani Rusové nechtějí jít do konfliktu s Tureckem, které momentálně vytváří největší ohrožení světového míru. S vojenskou diktaturou, která tvrdí, že je spojencem USA v rámci NATO, ale zároveň je i ruským trojským koněm v této organizaci. Proč je turecká invaze Co se děje v Rojavě, tedy severní Sýrii? Ptají se mnozí. Je to zhruba takto: 2. největší armáda NATO a 10. nejlidnatější světová vojenská velmoc čítající 75 milionů obyvatel útočí na sousední region, který má nanejvýš tři miliony obyvatel a jehož obránci – dokud je USA jakž takž nevyzbrojily po obléhání města Kobání – bojovali proti ISIL s kalašnikovy AK-47 obalenými lepící páskou. Toto není válka. Toto je genocida. Jedná se o etnickou čistku. Toto není turecko-kurdská „válka“. Jedná se o úmyslnou, plánovanou, systematickou politiku demografických změn a neoosmanských aspirací spojených se silnými islamofašistickými tendencemi. Jedna z nejsilnějších svrchovaných vojenských sil na světě útočí na skupinu civilistů, organizovaných v sebeobranných jednotkách, kteří v době divokých útoků ISIL neměli na výběr v globálním tichu, které ostatně panuje kolem agrese na jejich území i dnes. V těchto odstavcích jsem parafrázovala slova Hawzhin Azeez, kurdské aktivistky, publikující na svém webu.  Po devíti dnech bombardování, ostřelování a vražedného řádění protureckých džihádistů dosáhla zrada západních spojenců na Kurdech ve čtvrtek 17. října svého vrcholu. Donald Trump slavnostně ohlásil, že jeho viceprezident Mike Pence dosáhl velkého vítězství ve vyjednávání – pětidenního příměří s Tureckem na hranicích severní Sýrie. Zachrání to prý miliony životů. Podmínky jsou „výhodné“ – SDF, tedy kurdské jednotky se stáhnou 30 kilometrů od hranic, tedy mimo pásmo, které chce Turecko obsadit a umístit tam „syrské uprchlíky“. Kurdů se samozřejmě nikdo na nic neptal – napřed zrada a pak rovnou prodej. Vážení spojenci NATO mohou agresí dosáhnout čehokoli. Hlavní body „dohody“: YPG by se měly vzdát všech těžkých zbraní, stáhnout se ze svých pozic, USA prý stojí za bezpečnostními zájmy Turecka. Bezpečnostní zónu by měla ovládat turecká armáda. Těžko si představit, že na to SDF přistoupí. V daší fázi, pokud neuposlechnou, mohou zřejmě počítat s tím, že budou označeni za teroristy i oficiálními místy v USA a bude proti nim zahájeno „kárné řízení“. Kam až Turci mohou zajít Od středy minulého týdne, kdy turecká armáda zahájila pozemní fázi operace „Fontána míru“, došlo k strašlivé morální devastaci naší civilizace. Obchodníci v čele států si to samozřejmě neuvědomují, hlídají kvartální výkazy svých firem. Třeba Trump Towers. Lidé, občané jejich zemí, kteří ještě nemají místo srdce kreditky či měšce s penězi, tu ale devastaci vidí. Neboť zrada je nejhorší z lidských zločinů. Kurdům zřejmě nebylo moc platné ani to, že se dohodli s prezidentem Sýrie Bašárem Asadem na předání severní Sýrie, tedy i Rojavy, pod jeho správu a ochranu. Syrská armáda obsadila Manbídž a Kobání, ale dál se moc nehrne. Město Seré Kaniyé, které Turci stále nemohou dobýt, je druhým Kobání, které kdysi Kurdové za cenu velkých ztrát ubránili před ISIL. Tehdy se vzdušnou podporou mezinárodní koalice. Dnes jim padají na hlavu turecké bomby a nikdo jim v tom nebrání. Rusové žádný ochranný štít nad Rojavou neutvořili, stejně jako předtím NATO. Ruský prezident Putin se domnívá, že vážený spojenec Turecko nepůjde dál, než žádá ochrana jeho hranic. Vážený spojenec ale pořád trčí u města, které se mu nedaří dobýt. Bojuje se tam dům od domu, ve městě jsou lapeni i civilisté. Bombardování je plošné. Příměří nepříměří, turecká armáda i proturečtí džihádisté útočí dál a lidé umírají. Z více zdrojů přišly zprávy o použití fosforu a napalmu v tomto městě. Hovoří o tom i lékaři, ošetřující zraněné. Děje se to samé, co se dělo loni v Afrínu - v přímém přenosu. Lidé v ulicích apelují na své vlády, ale ty už dávno nevládnou a jejich loutkovodiči mají jiné zájmy než trestat důležitého obchodního partnera. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z města Seré Kaniyé civilisti utéct nemohou, kurdská samospráva marně volá po vytvoření sanitárního koridoru, kudy by mohli z města uprchnout. Jinak je na útěku podle mezinárodních humanitárních organizací kolem už 300 tisíc lidí. Markéta Kutilová a Lenka Klicperová, které se ve čtvrtek ze Sýrie vrátily, hovoří na svých facebokových profilech o všudypřítomném zoufalství a utrpení lidí, kteří se ptají – proč? Ano, proč. Vždyť je to jen dobrý obchod. Kurdy už nikdo nepotřebuje – ale kdekdo potřebuje jejich území. Je tam voda, ropa a cement. Dnes už definitivně víme, že nemají šanci. Jako jsme ji neměli my v letech 1938 a 1939. Napřed pohraničí, pak celé Československo. Napřed 30 kilometrů, pak celá Rojava. Co by svět neudělal pro uprchlíky. Musí přece mít kam jít – i za cenu genocidy národa, který bojoval proti jedné z příčin, jež uprchlickou krizi způsobily – proti terorismu Islámského státu. Není nad to, schovat ohavné činy do ušlechtilého hávu. Mimochodem, zmíněné mezinárodní humanitární organizace, například Lékaři bez hranic, ze Sýrie odjely. Prý před Asadem, jak uvedly zmíněné válečné reportérky, které viděly, jak v luxusních autech míjely zástupy uprchlíků. Zůstal jen Červený půlměsíc – a situace lidí bez domova je neúnosná. Kolik civilistů je v současné době v městě Seré Kaniyé, to je těžké dohledat. Co se ví, je, že jsou stovky mrtvých civilistů a stovky mrtvých bojovníků YPG a SDF, těch samých, kteří bojovali proti ISIL. Koho ještě Erdoganovi prodají? Situace je ale jasná – dříve či později zde dojde k masakru. A na jiných místech k dalším masakrům. Tyto životy budou vyňaty z těch milionů „zachráněných“ Mikem Pencem a Recepem Tayyipem Erdoganem. Ani další sankce nebudou. Nic se nestane. Svět jen oněmí a na dlouho, hodně dlouho se nevzpamatuje. Do globálního ticha budou znít jen poslední výkřiky zrazených a postradatelných. Těmi ale můžeme být brzy i my. Turecký ministr „obrany“ Hulusi Akar sdílel začátkem týdne na svém twitteru mapu Turecka, ale ne mapu ledajakou mapu. Podle ní Turecku náleží části pevninského Řecka až k Soluni, ostrovy v Egejském moři, severní Sýrie, Irák, západní Írán, jižní Gruzie, samozřejmě Arménie, celý Kypr a dokonce bulharská Varna. Jistě jen takový žertíček váženého spojence. Pro obchodníky. Pro lidi, kteří ve zmíněných zemích žijí, by to mělo být varování, aby si obchodníky a převodní páky koncernů přestali volit do čela svých států. Než prodají i vlastní občany.

Čas načtení: 2019-06-20 06:34:17

Peter Juščák: A nezapomeň na labutě! (ukázka z knihy)

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní. Už v roce 2001 vydal Peter Juščák knihu Odvlečení, v níž shromáždil autentické výpovědi a svědectví o osudů občanů unesených do sovětských gulagů. Je v ní zaznamenaný i příběh Ireny Kawaschové, která v strašlivých táborových podmínkách přivedla na svět dítě. Peter Juščák z ní posléze učinil hrdinku svého románu. Irena v něm stojí před krutou volbou připomínající tu Sophiinu z románu Williama Styrona: buď podepíše souhlas s adopcí, jež znamená jistou perspektivu pro dítě, ale nulovou šanci pro matku, či souhlas k adopci nedá a dítě pošlou do některého ze sovětských dětských domovů, v nichž nemusí přežít, ale matce zůstane jakási naděje, že ho jednou získá zpět. Jak se rozhodne?   Ukázka z knihy: Barák číslo dvě 1 V baráku číslo dvě, podobně jako ve všech ostatních, je dvě stě padesát míst. Není to žádná náhoda, že je jich právě tolik, ani o duši méně, ani více. Dvě stě padesát je magické číslo, je úředním pomocníkem, přímo až zaklínadlem. Pozoruhodné na něm je, že přestože se s ním pracuje, není nutné znát ho příliš důkladně, ba ani čísla, která mu předcházejí, dokonce není třeba ovládat žádné početní operace, jako je násobení a dělení. S číslem je zapotřebí umět pracovat, což platí zejména pro dozorce, jimž běžné počítání dvojciferných čísel zatím dělá problémy. Ještě víc to platí pro úplné začátečníky, kteří mají za sebou jen krátký kurz rozlišování nepřítele a počítání na jedné ruce, zkrátka, pokud jde o analfabety. Pro úplnost je nutné dodat, že magickou dvě stě padesátkou svět nekončí. Za ní následuje mnohem tajemnější číslo – rovná tisícovka. Často se říká tisíc sem, tisíc tam, ale opravdu pracovat s tímto obrovským číslem dokáže málokdo. Pokud v zóně nastane případ, že dozorci potřebují počítat do tisíce, zpravidla už přivolají někoho s ukončenou základní školou, nejčastěji Naďu či Olu, v nejhorším i posměvačnou Parasku.      Analfabetické počítání do dvě stě padesáti prý v revolučních dobách vymyslel sám Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, aby ulehčil počítání zajatých buržoustů, kulaků a jiných nepřátel mladé sovětské moci. I velcí pedagogové by tu jednoduchost obdivovali. Celý fígl spočívá v rychlokurzu počítání do pěti – jeden, dva, tři, čtyři, pět. Kolik prstů, tolik čísel. Bystřejší voják si početní úkol osvojí rychle, jednu dlaň použije na počítání prstů, ukazováčkem druhé ťuká do jednotlivých prstů, aby se nezmýlil. Párkrát si to zopakuje a za chvilku je vyškolený, a hned může stavět zajaté nepřátele do řad – co voják, to prst. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět prstů – pět nepřátel.      Když voják nebo dozorce zvládl první lekci, nakreslil na papír pět čárek a postup zopakoval. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – a prvních pět nepřátel přeškrtnul dalšími pěti. Obrázek s pěti svislými čárkami přeškrtnutý pěti vodorovnými se nazýval kastlík, dohromady jich tedy bylo deset. Pět kastlíků byla kopa a každý počtář už spočítal, že měla padesát členů. Pět kop představovalo hromadu, rovných dvě stě padesát duší.      Počítání do pěti zvládl každý poměrně rychle, dokonce i Paša, známý svým nepřátelstvím ke vzdělancům i ke vzdělávání. Takhle počítali vězně při nástupu do vlaku už v polském Samboru. Vinou drobných chyb při zápisech čárek museli vojáci počítání mnohokrát opakovat. Nervózně stavěli vězně po pěti, posouvali je dopředu, potom dozadu, jenomže se spletli a začali znovu. Kastlíkový systém se čerstvě vyškoleným dozorcům vzpíral, marně počítali čárky a přeškrtávali je novými, pokaždé nějaký čertík vystrčil růžky a jejich práci zmařil. Vystrašeným vězňům se zpočátku zdálo, že počítání podléhá neznámému utajení anebo šifrování, ale nikoho nenapadlo, že mladí pohůnci tisícovek lidí na východ neznají jiná čísla než ta, co jsou jasně deklarována na dlani jedné ruky. Po setmění se počtářské znalosti ozbrojeného doprovodu ještě zhoršily. Dva vězni nekonečné počítání nevydrželi, nejprve odpadl jeden Polák. Odtáhli ho po sněhu do baráku zostřeného režimu a místo něho přivedli čerstvého vězně, aby počty seděly bez jakýchkoli pochyb. Když odpadl druhý, už se jim to zdálo podezřelé, proto než ho odtáhli, párkrát do něho kopli, aby se přesvědčili, jestli nesabotuje jejich počítání. Nato se přihlásili dva Němci z Gelnice, nabídli své počtářské služby, a když dozorci usoudili, že v tom není utajený záměr, počítání povolili. Gelničané spočítali nastoupená transport za čtvrt hodiny a všichni mohli s úlevou nastoupit do dobytčích vagonů. 2 Baráky v zóně jsou navlas stejné. Poschoďové pryčny jsou rozmístněny do dvou řad. Jedna vpravo, jedna vlevo. Mezi stěnami a pryčnami je úzká ulička, středem baráku mezi pravou a levou řadou zase širší. Uprostřed trůní velká hliněná kamna s litinovou deskou, kolem nich jsou dřevěné stojany na sušení oděvů. Vzadu v rohu stojí paraša, sud od nafty plnící roli obrovského nočníku pro případ noční potřeby, nebo i denní, když venku zuří vichřice.      Irena se uchýlila na svou pryčnu a z hlavy vypustila Žeňu i její dnešní bláboly. Rukavice schovala do kouta, posadila se a šustící sláma v ní vyvolala pocit vytouženého soukromí. Teď si všimla sazí na rukou. Ze začouzených hrnců se zažraly tak hluboko, že umýt ruce nebude vůbec jednoduché. Marně je máčí celý den ve vodě, bez mýdla jsou dlaně sice čisté, ale zůstanou poseté černými vráskami. Na sobotní návštěvu by ráda přišla jako bývalá zdravotní sestra – čistá duše, čisté ruce, takhle si chce vzít syna do náruče. Před chvílí si otřela obličej mokrý od roztálých vloček a přitom vůbec nepomyslela na saze, rukáv blůzy je od nich celý černý.      Poprosí o zrcadlo, zlodějky se jí snad nevysmějí. Nemá nic na výměnu, u chleba byla krátce, potom musela k nádobí a kdo jí uvěří, že jde z kuchyně a nic neukradne? Zrcadlo se v baráku půjčuje, ale něco za něco. Potřebuje hlavně mýdlo, to svoje vymydlila a zbývající kousíček jí před týdnem někdo ukradl, když si ve studené vodě oplachovala obličej. Nové bude možná za měsíc, jestli ho přivezou. Teď by ale pomohlo trochu sádla, to zažrané saze rozpustí, zbytky utře do hadru a ruce si umyje horkou vodou z kuchyně. Jenže sádlo na ruce nezíská jen tak a s černými prsty nechce sahat pod matraci, má tam poklady, co vezme do Bujčanu. Dělá jednu hloupost za druhou, proč tak lacině prodala kuchařské velitelce zprávu, že Šota umí opravovat děravé hrnce? Mohla se udělat důležitou, vymyslet si průpovídku o drátování, potom do toho zamontovat výjimečného Šotu a požádat o odměnu. Mohla navrhnout chleba se sádlem, to je neškodný a pochopitelný požadavek.      Odhrnula slámu a zkontrolovala dary určené na sobotní cestu. Jsou tam, nezmizely, kriminálnice mají před ní jako před bývalou medsestrou jakýs takýs respekt. Opřela se o prkennou stěnu a sledovala čerstvě dokončenou výšivku na stěně u nohou. Je to kousek tmavohnědého silného plátna se stejně tmavou výšivkou letící labutě. Na první pohled vypadá výšivka jako pro slepce, všechno je v jedné barvě, podklad i nit, a přece má zajímavé kouzlo. Teď, když je stará pytlovina napnutá, působí labuť jako vytesaná do skály. Vyšívala ji po večerech celé týdny a pozítří ji vezme do Bujčanu, daruje ji Kátě.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Prostou Káťu objevil před třemi lety Šota a stala se Ireninou spásou. Přijala jejího syna Ivana jako svého, přitiskla si ho na bílé prsy a zachránila ho před táborovým hladem. Kojila ho, houpala, s vlastními dětmi ho proháněla po kuchyni a neduživé dítě z lágru vyrostlo. Dobrosrdečná Káťa ani nepostřehla, jak Irenino zoufalství proměnila v naději. Jenomže tříleté děti se musí vrátit do zóny. Táborové děti jsou státní, ty tříleté rozdělují do dětských domovů na Pevnině... Po někdejším hladu se tedy ohlásila nová katastrofa.      Návštěvy má Irena povolené, přirozeně, jen za dobré výsledky a včera jí velitelka strážní služby Kiša Golubovová březnové povolení vystavila. Proto teď štrachá ve slámě a kontroluje drobnosti, má trochu cukru i tabák pro Kátina muže. Opět se cítí jako matka, uvidí svého syna. Když na něho pomyslí, pokaždé se jí vzrušením zrychlí dech, ale stačí, že se setmí, že usíná na své pryčně, a už se přemáhá, aby se žalem nezadusila. Proč dnes do ní Žeňa zaryla tak hrubým způsobem? Mají málo společného trápení? Anebo si se svým úsměvem chtěla zahrát na světici Xeňu? 3 – Tahle plavba skončí a bude lépe, – utěšovala Xeňa bezvládnou Irenu v dusivém podpalubí lodi. Plavily se z Vladivostoku do Magadanu, a když se Xeňa doslechla o Irenině nešťastném porodu ve vlaku, přisedla si k ní, držela ji za ruku, přikrývala ji spolu s Katalin, mezi ruskými ženami pro ni sháněla kousky chleba a počítala dny do příjezdu na pevnou zem.      – Ještě pět dnů, ještě čtyři, tři... a potom vyjdeme ven, bude svítit slunce, ucítíš čerstvý vítr a bude ti lépe. Jistě tam mají i nějakou ošetřovnu.      Irena dýchala zkažený vzduch podpalubí, dusila se, ne a ne se zmátořit po těžkých horečkách. Držela se podaných rukou, jednou to byla Katalin, jindy Xeňa, a cítila, jak jejich hojivé teplo putuje do jejích žil a vrací ji zpět mezi živé.      Ošuntělá loď Felix Dzeržinskij dorazila do Magadanu koncem srpna. V chladném sibiřském létě moře bouřilo, vzpínalo se a zas klesalo, dosahovalo až k obloze s temnými mraky. Vodní tříšť z hřebenů vln pronikala do vzduchu, do očí, do šatů, studený slaný vzduch byl všude, i hluboko v podpalubí. Zničený oděv ženám navlhnul a třásly se zimou. Spásonosná pevnina se na první pohled zdála vykoupením, všichni věřili, že na souši je už nemůže postihnout nic horšího, než bylo putování na konec světa.      Až později se Irena z útržků hovorů dozvěděla, že poslední večer se někde na lodi odehrál nepříjemný incident. V některé tmavé chodbě se strhnul křik následovaný voláním o pomoc. Xeňa tam vběhla, ale někdo ji zasáhl nožem a zahnal zpátky. Tři nebo čtyři příšery křičící ženě zacpaly ústa, marně se seběhly i další, muži je rozehnali kopanci a hrubými nadávkami. Xeňa si ovázala krvácející ruku hadrem a běžela pro pomoc. Dozorci se bavili na palubě, také oni měli nebezpečné plavby plné zuby. Xeňa se jim nezdála. Co chvíli tu vřískají nějaké ženštiny, kdesi vpředu prý rodí žena, hubatá bába se bezostyšně dožadovala teplé vody. Proč rodí právě teď? Neumí počkat do zítřka? Bábě museli zacpat pusu, a už je tu druhá, kdo to má poslouchat? Modrooký mládenec v uniformě se na vystrašenou Xeňu usmál, těžko říct, co si myslel o další neodbytné babizně, líně vstal a prosící Xeňu nečekaně kopl do břicha. Spadla zpátky ke schodům, jen taktak, že se chytla zábradlí a neskutálela se do podpalubí.      Znásilněné ženě se podařilo utéct až ráno. Vyběhla na palubu v potrhaných červených šatech a s rozcuchanými vlasy, jednou rukou si zakrývala odhalená prsa, druhou si pomáhala u železného zábradlí. Rozběhla se k okraji paluby, vyskočila k ramenu jeřábu na spouštění záchranného člunu, vyplašila hejno racků a vzápětí se vrhla mezi ně. Skřehotaví rackové se rozletěli na všechny strany, ženin křik se zaryl do vzduchu, na okamžik přehlušil skřehotání ptáků i hukot moře a spolu s ní zmizel ve vlnách.      Zpráva o incidentu se rychle rozšířila po celé lodi. Kam se to po úmorné cestě dostali? Zděšené ženy chodily za dozorci, ale oni jen máchli rukou, na co skákala přes palubu, hlupač- ka. Teď nastanou zbytečné starosti, osoba bude chybět v seznamech a jim přibude práce. Když nepochodily u dozorců, vyhlédly si námořníka u záchranných člunů. Dvě Rusky mu objímaly kolena, aby něco udělal aspoň on, mají přece záchranný člun! Starý mechanik v zaolejovaných montérkách se vymluvil na jiné povinnosti. Kdyby se měl starat o každého hlupáka na této lodi, nikdy by do cíle nedopluli. Lhostejně se opíral o rezavou stěnu strojovny a právě něco vykládal zvědavým vězňům v umouněných civilních oblecích. Nenechal se vyrušit křikem žen ani jejich škubáním za tlusté kalhoty. Stál s hořící cigaretou uprostřed prosících žen, vypouštěl kouř nad jejich rozcuchané hlavy a po chvíli, když mu došla trpělivost, setřásl je ze sebe jako otravný hmyz. Vyndal cigaretu z pusy a s úšklebkem recitoval:      – Kolyma, Kolyma, čudnaja planeta, dvenadsať mesjacev zima, ostalnoje leto...      Planeta! Ona byla cílem půlročního putování! Námořník svůj výklad doplnil zprávou, že Magadan není jen přístav, ale i město s úřady, distribučními tábory, sídlištěm a také s divadlem! To všechno slouží pro správu desítek, stovek táborů. Čudnaja planeta. Jinak tu není nic.      – Jenom ptáci a ryby, – smál se. – Potom ještě náš Felix Dzeržinskij a možná nějaké letadlo, pokud sem doletí, – ukázal prstem na šedou oblohu.      Jenomže ani ponurý Magadan ještě nepředstavoval konec ztraceného světa. Na severu, za hradbou hor, vážení cestující, tam pramení desítky řek a společně tvoří rozsáhlé povodí největší z nich, Kolymy. Je to země temných hor, nedostupných dolin, tisíců kilometrů meandrujících řek, nekonečných bažin se svou vzornou matkou Kolymou. Všechny vody se s pomalou a neodvolatelnou určitostí valí k polárnímu kruhu a potom dál na sever.      – Tam pojedete, – řekl a cigaretou ukázal směr budoucí cesty. – Tam vozíme všechny.      – Ale ona, ona...! – zuřivě křičela Xeňa a ovázanou rukou s krvavými fleky ukazovala na rozhněvané moře.      Muž přimhouřil šikmé oči a plivnul cigaretové sliny hned vedle ní.      – Jaká ona? – řekl. – To není ona. To jste vy! Všechny do jedné, – řekl bez jakéhokoli zveličování.      Planeta Kolyma... Skutečnost, že sem z pevniny nevedly žádné cesty a jediný přístup do prokletých končin znali jen stěhovaví ptáci a mořské ryby, dělala z tohoto města ostrov neuvěřitelné osamělosti. Lepší název než Planeta se mu nedal vymyslet...      V poskakujícím nákladním autě se pod plachtou ženy tiskly k sobě a ohřívaly se navzájem. Irena cítila teplo Xenina ramena, cítila v ní oporu a naději, že jejich sblížení ji může zachránit. Xeňa seděla bez pohnutí. Ovázané rány na ruce si nevšímala, pozorovala ustrašené ženy naproti a k velkému překvapení se usmívala. Nedůtklivý úsměv v tak velkém strachu zpočátku působil jako vítězství. I další dny v distribučním lágru dával jakousi naději, že Xeňa zná návod, jak nad surovostí divného světa zvítězit. Jenže Xeňa se svým úsměvem zkameněla. Už to nebyl úsměv, spíš úšklebek, a naznačoval něco znepokojivého, vždyť ani třetí, ani čtvrtý den nic nejedla. Ležela na pryčně, dívala se do stropu, a i před Irenou kroutila hlavou, jako by předem věděla, co jí chce pacientka z lodi říct. Nakonec Xeňa svůj záměr prozradila:      – Moje noha tuhle pekelnou bránu nepřekročí, – zašeptala a stiskla Ireninu dlaň. – A ty mi pomůžeš...      Mnohé obyvatelky magadanské distribučky s ní trávily nekonečné dny čekání a žádná ji nepřesvědčila, aby něco snědla. Xeňa mlčela, slábla a pomalu odcházela. Irena si zoufala. Ještě nedávno byla její oporou a nadějí, a jak rychle se jejich role vyměnily. Poprosila Danutu, aby ji povzbudila ona, je starší, zkušenější, třeba na ni Xeňa dá.      – Když se usmívá, asi je jí dobře, – ukončila Danuta deba- tu o Xenině záchraně. – A ty ještě budeš potřebovat hodně sil pro sebe, – řekla nakonec jako výčitku.      Xeňa už Irenu nevnímala. Občas otevřela oči, ujistila se, že je u ní, jemně pohnula dlaní a zase je zavřela. Neposlouchala křik, mumraj, hádky ani nářky žen, nic.      – Ukradli mi chlebááá...! – ozval se jednou vpodvečer zoufalý plačtivý hlas z kouta baráku. Ireně probleskl hlavou její nedávný hřích z vlaku, také ona tehdy snědla chleba, co jí nepatřil. Trhla sebou, pocit viny ji opět připravil o klid a hned nato pocítila křečovitý stisk ruky. Xeňa spala, svírala Ireninu dlaň a její svobodný úsměv se pomalu proměňoval v masku. Tak je Xeňa opustila. Tolikrát si o ní povídaly, tolikrát hledaly příčinu jejího zvláštního chování, na nic nepřišly, nemohly se shodnout, jestli její odchod byl vítězstvím nad vězniteli, anebo naopak prohrou na samém začátku. 4                                                                 Společné posezení je nejpříjemnější u velkých zděných kamen uprostřed baráku. Při bouřce jsou místa u kamen obsazená od rána do noci, jindy je všechno obložené promočenými a propocenými svršky a válenkami. Na dusivé výpary z vatovaných kabátů je třeba si zvyknout, jinak by se posezení u kamen stalo pekelným trestem. Fajnový nos zde nemá místo, kdo chce po večerech vyšívat, nemůže mudrovat nad tím, co všechno se vypařuje z upatlaných hadrů. Také březnový buran semkl několik žen kolem slabé žárovky. Seděly na nízkých špalcích, oči zabořené do svých pláten z pytloviny, jen Tinda měla v rukou jemnou šedou látku z pytle od mouky. Tinda je v zóně privilegovaná. Posedí si s ženami, ale každá cítí její odstup i obavy, které kolem sebe táboroví chráněnci šíří. U nich člověk nikdy neví, jak na tom je. Je to jako hra s divokou kočkou: přede ti, přede, a najednou ti zatne drápy do obličeje.      – Irena jde v sobotu do Bujčanu, – ohlásila prostořeká Saša všeobecně známou novinu. – A přímo na synovy narozeniny, pátého března mu byly tři roky!      Saša si nikdy nesedne, jen postává, pozorně poslouchá, dívá se ženám na zhrublé prsty, sleduje, jak zápasí s jemnými i silnými nitěmi, předvídá, jakým směrem se bude ubírat nový vzor, radí jim a vzápětí chválí jejich trpělivost a šikovnost. Dalo by se o ní říct, že je kibic mezi vyšívačkami. Má dobrou paměť, v hlavě udrží všelijaká data, důležitá i zbytečná, zapamatovala si jména a příběhy všech žen, i těch, které se v jejich zóně jen mihly a potom se ztratily v pavučině jiných zón. I po roce umí lidské osudy dopodrobna převyprávět, nic z nich neubere, a pokud přidá, tak jen proto, aby každé ženě, která si to zaslouží, vylepšila tvář.      Dlouhou chvíli při pozorování vyšívaček si krátí tím, že jim upravuje vlasy. Na nic se neptá, jen se ujme práce, natáčí ubohé chomáčky na dřívko, dřívko na konci rozštěpí a do mezírky zasune koneček vlasů. Potom nasliní prst, natře jím cívku a vyrobí lokýnky. Neodeženou ji, své zkrášlování každá snáší klidně a pro Sašu je to velká odměna.      Teď na ni Tinda vrhla nevrlý pohled, posunula si brýle na nose a gestem naznačila jejich důležitost. Brýle mají pro vyšívačky cenu zlata, kolují po baráku a jsou nerozlučně spjaté s dobrou vůlí jejich majitelky. Překvapeně se zeptala:      – A to ji pustili? – No a? – Děcku jsou tři roky, mělo by jít do domova! – prohlásila Tinda.      – Ale Káťa ho chce adoptovat, – oponovala Saša. – Podívejme se... rozdávat děti po vesnicích, – zahudrovala Tinda.      Ženy mlčí. Vědí, že Irena se musí rozhodnout. Buď syna nechá Kátě, anebo jí ho vezmou do domova. Nikdo teď nechce být v její kůži.      – V listopadu jí návštěvu zatrhli... – zmínila Saša jeden Tindin nevysvětlený čin a raději od ní odstoupila stranou, aby se pojistila proti nečekanému útoku.      Tinda nezapomíná. Stalo se, že jí Irena na podzim zkřížila cestu. Byla to taková aféra s chlebem. Irena společně s Pípačkou krájely chleba pro celý tábor. Když se této důležité funkce ujaly ony dvě, přestaly stížnosti na nestejné kousky a ve skladě najednou neměli starosti s chybějícími bochníky. I přesto jim Tinda důvěrně pošeptala, že chleba krájejí špatně. Ani závaží prý nemají v pořádku a měly by s tím něco dělat. Ženy převážily závaží, nic mu nechybělo. Počty chleba seděly, nakrájené kousky také, tak co od nich chce?      To se ukázalo za pár dnů, když jim ráno chybělo šest bochníků. Všechno sedělo na gram, nakrájené kousky i počet pecnů, kam se tedy poděl chybějící chléb? Tehdy jí za trest zakázali návštěvu a Pípačku přeřadili do kuchyně k nádobí. Pípačce to nedalo. Poradila Ireně, aby převážila pár bochníků večer při převzetí i ráno před krájením. Světe div se, opravdu, chleba se do rána odlehčil o pár gramů... no a chlebovou agendu v hlavním skladu měla na starosti právě Tinda. Jistě věděla o tom, jak ve skladu den předem namáčely chleby do vody a v kuchyni je potom uložily na police ke kamnům. Nějaký bochník si takhle ve skladu ušetřily a odnesla si to Irena s Pípačkou.      – Trestat děti by mělo být zakázané, – řekla rezolutně Irma. – Když vyhodili z nemocnice ji, budiž. Ale dítě? Proč trestat dítě? – Co to pleteš, katoličko? – obořila se na ni Tinda. – Koukni se na zlodějky! Rychle, rychle na plot a nadělat děti! Zlodějkám se nedivím, ale Irena?    – Nepustit matku k děcku! – urazila se Saša. – Co ty víš o dětech?  Peter Juščák (1953), slovenský prozaik, publicista a inženýr, vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Působil v různých technických povoláních, v Československém rozhlasu v Košicích, v denících Smena a SME. Ve svých reportážích se věnoval především společenské a sociální tematice. V roce 1994 načas opustil novinařinu a pracoval v Německu, mezi lety 2000–2003 působil v literární redakci Slovenského rozhlasu. Žije v Bratislavě. Napsal několik próz, rozhlasových her, reportáží, dokumentárních pásem a filmových námětů. Z prózy se jedná například o povídky Milovanie so sochou Miriam (1995) nebo o román Balkan blues (2018), dále napsal monografii Michal Kováč a jeho bremeno (2003) nebo dokumentární vyprávění Odvlečení (2001).Ze slovenského originálu … a nezabudni na labute!, vydaného nakladatelstvím Kalligram v Bratislavě roku 2014, přeložila Eva Josífková, 400 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první.  

Čas načtení: 2024-03-25 15:00:01

Jak to chodí na planetě lidojedů

Hrabství Pembrokeshire na jihozápadě Walesu je známo tím, že se zde objevují četná hlášení o paranormálních aktivitách a výskytu UFO, včetně teleportace dobytka. G. L. Davies, který odsud pochází, napsal o podobných jevech několik knih. Vyhledává svědky a vyslechl též mnoho lidí, kteří byli přesvědčeni, že je uneslo UFO. Ufologové tvrdí, že většina mimozemšťanů to s námi myslí dobře a nemusíme se jich bát. To ovšem nebyl případ mladé ženy, kterou Davies kvůli ochraně soukromí přejmenoval na Susan. Tvář této půvabné a inteligentní ženy prozrazovala, že v sobě nese zátěž nepřiměřenou svému věku. Velice si přála, aby byl její příběh zveřejněn a lidé se dozvěděli, co strašného se v našem světě děje. Z jejího vyprávění na nás dýchne čirý děs. Jako by sám Hieronymus Bosch čerpal inspiraci pro své obrazy pekelných výjevů z míst, která navštívila. Když jdou ufoni po vás Toho, že jí svou nežádoucí pozornost věnují mimozemšťané, si Susan povšimla o nějakých pět let dříve. Jednou se svými kamarádkami z univerzity strávila noc na odlehlé farmě. Bylo jim kolem dvaceti, život byl zábavný, a tak popíjely a bavily se o chlapcích. Náhle celý dům osvětlilo něco, co vypadalo jako světla z reflektorů aut. Poté se dům ponořil do tmy. Když se pak Susan probudila uprostřed noci, zahlédla, jak se v pokoji někdo pohybuje: malá, štíhlá postava, která na ni zírá. Pes se na ni vrhl, ale záblesk světla ho okamžitě zneškodnil, pak další zablesknutí a zvíře navždy někam zmizelo.  Muž strávil deset dnů mezi mimozemšťany: Teď tvrdí, že ovládají naši mysl a jsou všude kolem nás Číst více Když z vás vysají život Susanin život se prudce zhoršil. Trápily ji zdravotní potíže: křečovité bolesti v žaludku, ostrá bolest za očima, krev se jí spouštěla z nosu. Dny prožívala v depresi a úzkostech, svět jí připadal šedivý, jako by ho obklopovala studená mlha. Vše jí připadalo nereálné, cítila se jako pod vlivem neznámé drogy. S přítelem se rozešla a ztratila i přátele.  A ufoni jí nedali pokoj. Susan v té době bydlela u tety, která měla psíka. Jednou v jejich blízkosti uviděla podivné tvory. Byla to jakási prasátka nebo světélkující medúzy cibulovitého tvaru, které z místa své hlavičky vysunuly tenké pramínky chapadel a zastrčily je tetě do nosu, další do tváře psíka. Něco do nich vkládaly, nebo naopak z nich vysávaly. Teta i pejsek pak rychle začali chřadnout a nedlouho poté zemřeli. Možná se tyto hrůzné medúzy živily i na Susan – to by vysvětlovalo její neustálé bolesti a slabost. Strašidelné sny Stále se jí opakoval jeden hrozný sen. Jde a nějaký černý muž bez tváře ji drží za ruce. Náhle zezadu vše osvítí světlo. Utíká a ocitne se na ulici ozářené vánočními světly, vše pokrývá hluboký sníh. Vstoupí do osamělého baru a v zrcadle vidí, jak ke stolečku přichází její zesnulá babička… Pak hudba zhasla, opět zasvítily reflektory a ucítila nesnesitelnou bolest, jako by ji něco z hlavy vysávalo. Pak se ocitla v kině. Neznámí tvorové jí promítali jednou katastrofické vize toho, co se odehraje v jejím rodném kraji, jindy surrealisticky bezcitný pohled na mravence, jak porcují uloveného pavouka, a další hrůzy. Inteligence, jež dokázala manipulovat s její myslí, se ji snažila přesvědčit, že jsme krutá rasa, která ráda zabíjí a ničí. Noční můry vám mohou pomoci s celou řadou problémů. Jak je správně využít, vysvětlila profesorka z Harvardu Číst více Nástup do koncentráku A pak jednou, když Susan zastavila auto na opuštěné silnici, ji zalila vlna rudého světla. A náhle byla pryč. Když přišla k sobě, zjistila, že špinavá a nahá prochází vysokou travou. Po cestě potkávala další nahé ženy: mladé, staré i malé holčičky. Hnány nějakým stádním instinktem všechny tiše a tupě kráčely směrem k rudé záři na horizontu. Nebylo to jako sen, vše bylo velmi živé a skutečné. A vtom je něco vcuclo a vystřelilo vzhůru. Ocitla se v nějaké obrovské hale, kde již třídili tisíce nahých žen jako v koncentráku. Řídili to tu jacísi „mistři živočišné výroby“: černé, vychrtlé bytosti bez tváře. Malé létající stroje posypávaly lidské oběti kapičkami nějakého sedativa a odklízely „padlé kusy“. A opět ta cibulovitá prasátka, která se tu živila energií z dětí, nemocných a umírajících. Podlaha byla pokryta čímsi organickým, vše páchlo močí a výkaly, potem a nemocemi – lidství obnažené na základní funkce. Za výkřiků hrůzy a agónie hnali ženy do různých sekcí. Na lidských jatkách Nejhrůznější byl pohled na výrobní pás s částmi rozporcovaných těl. V jeho centru se nacházela spousta různých trubiček a nešťastnice se jim snažily uniknout, ale chapadla je náhodně vybírala a prováděla s nimi rychlou „lékařskou prohlídku“. Pokud ještě za něco stály, nechala je být, ty méně šťastné ale okamžitě „sklidila“. Hadičky naplnily těla žen, roztrhaly je, vysály každou kapku a zbývající uzlíček kůže a kostí umístily na jiný pás. Desítky žen byly takto vmžiku rozčtvrceny. Susan měla štěstí. Ženám z její sekce pouze zavedli do krku a genitálií trubičky – a opět odsáli vzorky nebo do nich něco vložili. Vyděšenou Susan napadlo, že si pro ně zase přijdou, až to něco v nich vyroste, a pak je opět k něčemu použijí, a jakmile je už nebudou k ničemu potřebovat, poslouží si aspoň mrtvým tělem. Viděla i další hrozné věci: inseminaci, líheň dětí, které byly hned odebrány matkám, a ty pak byly dojeny jako krávy… Kam se lidé ztrácejí Susan se nakonec probudila u svého auta. Ležela nahá, hromádka šatů byla položená u dveří vozu. Oblékla se a usedla do auta. Zjistila, že podle našeho času uběhly tři minuty. Bytosti ji nechaly být. Pro tentokrát. Susan je přesvědčena, že tito nehumánní tvorové jsou o tisíce, ne-li statisíce let vyspělejší a my jsme pro ně něco jako zvířata. Nemáme proti nim nejmenší šanci, dokážou ovládat čas, prostor i naše myšlení. Proč nás konzumují? Snad aby měli pocit, že žijí zdravým životním stylem. Nebo pro své domácí mazlíčky? Jestliže se k nám vyspělejší tvorové chovají, jako bychom byli zvířata, měli bychom se zamyslet nad svým vztahem ke zvířatům. Není divu, že se Susan po této zkušenosti stala vegankou. Únosy mimozemšťany podle ní vysvětlují, proč se tolik lidí pohřešuje. Jenom ve Spojených státech se každoročně ztratí půl miliónu lidí mladších 21 let. Až přijde čas sklizně Těžko si představit nešťastnější ženu než Susan. V době, kdy vydávala své svědectví, žila v naprostém osamění a anonymitě nenápadného sídliště. Ví, že lidé by jejímu příběhu nevěřili a považovali by ji za blázna. Stále se probouzela strachem z toho, že si děsuplní „pastýři“ pro ni můžou kdykoliv přijít a odvést ji na porážku. „Sklidit“ ji jako zralou kukuřici z pole. Nenavazovala žádné bližší vztahy s lidmi, aby se nikdo pro ni netrápil, až se to stane a ona beze stopy a navždy zmizí jako tisíce žen i mužů na celém světě. Zdroj: G. L. Davies Harvest: The True Story of Alien Abduction

Čas načtení: 2024-03-29 06:00:01

Udatný otec a zbabělý syn ve stoleté válce. Kresčak aneb smrt Jana Lucemburského

V bitvě u Kresčaku Angličané drtivě porazili francouzské vojsko pod vedením krále Filipa VI., který utekl z boje se zbytkem svých vojáků. Během bitvy padlo více než tisíc francouzských rytířů, kolem 4 tisíc dalších jezdců a více než 30 tisíc pěšáků. Mezi nimi se statečně bili Jan Lucemburský a jeho syn. Oproti tomu anglická armáda přišla pouze o 3 rytíře a 40 lučištníků. Proč tomu tak bylo? Jana Lucemburského si pamatujeme jako udatného bojovníka. V roli panovníka to neměl lehké. České neutěšené poměry jej donutily především bojovat – nejdřív o trůn a pak se mu války tak zalíbily, že se pral už jen ze sportu a především z hrdinství, jak vypráví Vlastimil Vondruška ve své knize o slavných českých bitvách. Zemřel v bitvě u Kresčaku – slepý, ale nezrazen svými nejvěrnějšími.  Slepý král bojoval do posledního dechu: Udatnost Jana Lucemburského uctil i jeho nepřítel Číst více Udatný Lucemburk v poslední bitvě Českého krále Jana v té době považovali za přední evropskou válečnou autoritu a říkalo se mu „jestřáb“, jak zmiňuje Jan Urban v knize o Kresčaku. Beneš Krabice z Weitmile ve své kronice cituje Janův slavný výrok. „Toho nebude, aby český král z boje utíkal, ale zaveďte mě tam, kde zuří největší válečná vřava. Pán buď s námi, ničeho se nebojme, jenom pečlivě střežte mého syna.“ V první bitvě stoleté války prokázal ohromnou statečnost. V pozdních večerních hodinách, kdy Francouzi již prchli, rozkázal slepý Jan svým rytířům, aby zaútočili. Všichni padli a český král ukončil svou životní pouť. Jeho konec lze považovat za jakousi okázalou sebevraždu. Útěk zbabělého syna Jeho syn ale přežil díky poranění paže, které způsobil zatoulaný anglický šíp, jak vypráví Jan Urban. Moudře se na radu vytratil z bitevního pole, ale tento útěk byl později považován za zbabělost. Jeho statečný otec by se nejspíš za údajnou „chladnou vypočítavost“ svého syna styděl. Co by však nastalo, kdyby budoucí král skonal v mládí na bitevním poli? Vládl by v českých zemích klid a mír, nebo by se stoletá válka rozpínala i do českých zemí? Za všechno mohla stoletá válka Co to vlastně byla stoletá válka a kde je třeba hledat její příčiny? Vondruška mluví o sérii bitev mezi francouzskou a anglickou stranou. Příčiny této nekonečné vojny se objevují již v prvním tisíciletí, kdy vznikalo podhoubí nenávisti a hamižnosti francouzských králů a normanských vévodů s právem na anglický trůn. Právě zde bylo semeniště všech nesvárů a lakotnosti vládců. Jelikož Normandie byla vazalem Francie, francouzští králové si dělali nároky na anglické panství, kde panovali normanští vévodové. Normandie si to nenechala líbit a bránila se. Začala stoletá válka a její první bitva – bitva u Kresčaku. Politika, to jsou dnes jen samé intriky, nevraživost a kamarádíčkování. Vyprávět by ale mohl už Jan Lucemburský Číst více Anglie může poděkovat lučištníkům Asi se ptáte, proč v bitvě u Kresčaku tak slavně zvítězili právě Angličané. Patrně v tom hráli významnou úlohu právě angličtí lučištníci. „Angličané používali dlouhé luky, jež mohl ovládat jedině pěšák. Francouzi znali spíše luky kratší, z nichž se dalo střílet za jízdy na koni, ale ne tak daleko a tak prudce,“ píše Vlastimil Vondruška. Dalším francouzským hendikepem bylo malé množství střelců z kuše. Bylo jich několik set oproti několika tisícům anglických luků. A to byl největší důvod, proč Francouzi prohráli na plné čáře. Používání luků druhý lateránský koncil roku 1139 sice zakázal, jak vysvětluje Hans-Dieter Otto ve své monografii o vojenských omylech, ale ve středověkých bitvách se tento zákaz hojně porušoval.  Disciplína Anglie přemohla neposedné Francouze Jan Urban popisuje den bitvy u Kresčaku a uvádí, že se Francouzi nemohli dočkat, až začne bitevní vřava. Francouzský král váhal, a poněvadž si francouzští rytíři jeho váhání domýšleli jako zbabělost, bez rozkazu krále a chaoticky vytáhli na bitevní pole. Toho využili angličtí lučištníci a vystřelili první šípy, které málokdy minuly cíl. Na obou stranách vládl hlad, žízeň a únava, a proto vojáci už chtěli mít bitvu vítězně za sebou, aby si mohli odpočinout. Vše hrálo pro anglickou stranu, neboť měla lepší bojovou morálku oproti francouzské nedisciplinovanosti, rivalitě a anarchii. Na straně francouzské armády nastal všeobecný zmatek a tlačenice. Tudíž bitva skončila fiaskem pro Francii a vítězstvím pro Anglii. Hans-Dieter Otto ve své knize tvrdí, že „bitva u Kresčaku skončila katastrofou a znamenala zánik rytířstva. Koncept rytířského boje vzal za své a musel ustoupit novým moderním zbraním“. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Císař Karel IV. neměl klid ani po bolestivé smrti: Týdny s ním chodili po Praze, srdce se ztratilo.

Čas načtení: 2024-04-16 13:00:01

Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal

Byla to aféra, jakých bylo do té doby v novodobé české politice velmi málo. Jen si to představte: premiér nedokázal vysvětlit podivnosti kolem milionu korun! Je to úsměvné? Dnes už bohužel ano, v roce 2005 platil milion přece jen o něco víc a také jsme si na leccos stále ještě zvykali. Stanislav Gross na svém nuceném odchodu z politiky ale rozhodně finančně neprodělal.  Natálie Grossová: Věřím, že se na mě táta dívá. Promluvila o rodině, vztazích i velkých plánech Číst více Není milion jako milion Nyní se s takovou drobností politici vypořádávají několika větami, stačí si vzpomenout na nedávný problém premiéra Fialy s podobnou částkou. Faktem je, že dnes by si za milion luxusní bydlení jen těžko pořídil, což by nemělo hrát takovou roli. V roce 2005 se ale rozeběhla kauza, která tehdejšího nejmladšího premiéra všech dob (když se dostal do čela vlády, bylo mu pouhých 34 let, a to už měl tou dobou za sebou bohatou politickou kariéru, včetně čtyř let strávených v křesle ministra vnitra). Největším problémem bylo, jak se k celému problému postavil, a že jej dokonce popíral, případně, jak dokládá text na webu Českého rozhlasu, jej prezentoval jako politicky řízenou akci proti jeho osobě.  Kolotoč polopravd a lží Už přibližně půl roku po jeho hvězdném nástupu do nejvyšší vládní funkce se ale rozjel kolotoč, který mladý premiér nedokázal zastavit. „Jak vysvětlíte původ milionu korun, který vám pomohl ke koupi luxusního bytu?“ To byla nejčastější otázka, kterou tehdy dostával. Odpovědi nebyly takové, aby novináře i veřejnost uspokojily. „Určitě jsem se dopustil věcí, kterých jsem se dopustit neměl, protože jsem nemluvil úplně otevřeně,“ zhodnotil zpětně pro pořad 168 hodin České televize již expremiér Gross. Místo jednoho milionu téměř stovka A tak po dalších třech měsících opustil nejen Strakovku, ale také politiku. To však rozhodně neznamená, že klesl na dno a stal se z něj ztroskotanec. Mladý právník se naopak teprve nyní pustil do velkého podnikání a po pár měsících mohl bez problémů vrátit nejen milion, který se stal kamenem úrazu, ale ještě mu devadesát dalších zbylo. Jak to tak rychle dokázal? Zkrátka dobře věděl, jaké akcie nakoupit a pak zase prodat…  Nemovitosti nejen v republice Za tyhle rychlé peníze nakoupil tehdy již bývalý premiér další nemovitosti nejen v republice, ale třeba také na Floridě, jak o tom informovala Česká televize, a pustil se do podnikání v oblasti práva. Vzdělání pro takovou kariéru dokončil jako politik, snad dobře tušil, že se mu to bude brzy hodit. I tady se ale vyskytly problémy, někteří jeho spolužáci si tehdy stěžovali na nepoměr požadavků na studenta-vysokého politika a ostatní, „normální“ budoucí právníky. O tom, jak to bylo doopravdy, zda skutečně student Stanislav Gross těžil ze svého jména, nebo jde o klasické úvahy společnosti, na které jsme v souvislosti s vysoce postavenými lidmi zvyklí, bychom dnes již jen spekulovali. Bohužel – stejně rychle jako politická kariéra Stanislava Grosse skončil také jeho život.  Poslední vteřiny života: Vědci náhodou natočili, jak to všechno člověk vnímá Číst více Nevyléčitelná zákeřná nemoc Byl mladý, úspěšný a bez ohledu na všechny problémy, které se kolem něj nakupily, to byl také táta dvou malých dcer. Pak ale přišla rána, kterou nikdo nečeká, a ani o takovém zlomu nechceme přemýšlet. Šlo o diagnózu známou jako amyotrofická laterální skleróza. Už jen název nezní nijak přívětivě a nemoc sama je ještě horší, navíc nevyléčitelná. Pacient postupně ztrácí neurony míchy a přestává ovládat svaly. Nakonec zůstává neschopný pohybu, ale jeho mozek pracuje dále až do okamžiku, kdy tělo vzdá svůj marný boj s nemocí, která jej oslabí natolik, že selžou i plíce. To se stalo také v případě Stanislava Grosse, jenž zemřel v pouhých pětačtyřiceti letech.  Rodina na otce nezapomíná Jak se s odchodem manžela a otce vyrovnala jeho rodina? Podle samotného expremiéra se po jeho odchodu z politiky více uzavřel do vlastního vnímání a prožívání světa, včetně přijetí víry. V podobném duchu odpovídala před časem pro Čtidoma také jeho dnes již dospělá a úspěšná dcera Natálie: „My jsme i věřící. Takže vím, že táta vidí každý můj krok, který dělám.“ O nalezené víře Stanislava Grosse psal také server Christnet. Ze svých dcer by měl jejich otec jistě radost, obě se vydaly na uměleckou dráhu. Bál se přiznat pravdu A jak to vlastně tehdy bylo s milionem, který připravil Stanislava Grosse o politickou kariéru, ale přihrál mu další životní, tentokrát podnikatelskou dráhu? „Kdybych se býval nebál přiznat, že jsem ten byt financoval z poslaneckých náhrad, tak jsem se vyhnul tomu, že jsem se zamotal do polopravd a lží. Beru to tak, že jsem byl potrestaný za to, že jsem nemluvil pravdu,“ odhalil v České televizi v roce 2014. V té době již dobře věděl o své nemoci a do konce života mu zbýval přibližně jeden rok. Jeho pohled na svět a dění kolem se tedy jistě rychle měnil.  Omluva zrazeným  Zároveň tehdy podnikatel Stanislav Gross prozradil i některé skutečnosti ze života, do kterého už lidé neměli tak snadný vstup: „Po odchodu z politiky jsem zažil několik úžasných věcí v osobním životě. Měl jsem možnost narovnat si vztahy doma a v duchovním životě jsem také prošel vývojem, přijal jsem Krista a žiji vnitřně daleko svobodnějším životem. Vím, že bylo v určitém období hodně lidí, kteří mi důvěřovali, a tyto lidi – tím, jak jsem se tehdy do těch záležitostí zamotal – jsem zklamal. Tito lidé si určitě zaslouží moji omluvu,“ uznal. Zemřel 16. dubna 2015, tedy přesně před devíti lety.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Smutek těžce nemocného Saturnina: Kvůli nehodě, ohni a politice ztratil Oldřich Vízner všechny bratry.

Čas načtení: 2024-11-13 13:00:36

Příští rok dorazí nový produkt od Applu. Bude středobodem chytré domácnosti

Apple údajně pracuje na novém chytrém domácím zařízení. O tomto zařízení se hovoří již delší dobu, ale nyní konečně dostává jasnější obrysy. S touto informací přišla agentura Bloomberg. Zařízení umožní ovládat chytrou domácnost, provádět videohovory a další úkony. Bude fungovat jako samostatná jednotka, ale pro nastavení je nutný iPhone. Zařízení…Přečtěte si celý článek: Příští rok dorazí nový produkt od Applu. Bude středobodem chytré domácnosti

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-08 18:00:01

Tulák Charlie Chaplin prošel chudobincem a zažil bídu. Byla to pro něj nejlepší škola

Jako malý chlapec žil Charles Chaplin v bídě se svým bratrem Sydneyem a nemocnou matkou Hannah. Často neměli co jíst a chodili jak hastroši. „I ty nejchudobnější děti si v neděli sedaly doma k uvařenému obědu. Ti, kteří si nemohli dovolit nedělní oběd, patřili k žebrákům a to jsme byli my,“ vzpomíná Chaplin v knize Luboše Koláčka Špatní žáci, rebelové a jiní géniové. První hvězdné krůčky Bída jej však nezlomila a již v útlém dětství se uchytil v divadle. Pravidelně se ptal v Blackmorově divadelní agentuře po dětských rolích. Měl štěstí a jeho sen stát se hercem se stal skutečností. Ve dvanácti letech dostal první roli sluhy v Sherlocku Holmesovi. „Trochu jsem se bál, že mě požádají, abych ho tam ihned přečetl, což by mě přivedlo do rozpaků, neboť jsem skoro neuměl číst,“ vypráví slavný komik. Od roku 1906 působil v zájezdovém divadle Freda Karna, které vystoupilo dokonce na scéně pražského varieté v Karlíně. Po těžkých hereckých začátcích, kdy doslova vstal z popela, se z něj stala filmová ikona. V roce 1917 již byl nejlépe placeným hercem na světě a brzy poté založil vlastní společnost United Artists. V jeho filmech je vidět otisk jeho nuzného dětství, protože častým tématem je právě bída a chudoba. O tom svědčí i slavná postavička Tuláka, který vystupuje skoro ve všech jeho němých filmech. Legendární Felix Holzmann si vyčítal smrt první ženy. Tragédií ale ve svém životě zažil víc Číst více Maminka přišla o hlas  Chaplinova cesta ke slávě byla strmá a plná překážek. Prožil těžké dětství, jeho maminka nejprve přišla o hlas a později se zbláznila. Jelikož maminka Hannah pracovala jako herečka, ztráta hlasu jí znemožnila její povolání. S otcem, který byl také herec, se rozešla kvůli jeho zálibě v alkoholu. Zůstala na dva syny sama a mnohdy neměla na nájem. O hlas přišla Hannah při jednom představení, ale ostuda se nekonala díky Chaplinovi. Když Hannah při představení nevydala ani hlásku, režisér vyzval Charlieho, aby za ni zaskočil. Byly to jeho první ovace a herecký honorář. Hlasová indispozice maminky ovšem nastartovala období hladu a bídy. „Picasso mě modré období. My jsme měli šedé. Během něj jsme žili z milodarů, lístků na polívku a dobročinných balíků,“ vysvětluje Chaplin. Vlasta Burian: Krále komiků po válce vyhnali do hor. Pomáhal v kuchyni a místo vily mu musel stačit služební pokoj Číst více V sirotčinci a za školou Šedému období jednou bohužel odzvonilo, maminka skončila v blázinci a chlapci v sirotčinci v Hanwellu, kde začali konečně chodit do školy a naučili se trošku číst a psát. Chaplin moc školu nemusel, protože tu vládla tuhá výchova a velmi často se o slovo hlásila rákoska. Docházením na školní vyučování se mu sice otevřely nové obzory, ale láska ke vzdělání mu zůstala cizí. „Sčítání a odčítání mi přišlo užitečné akorát na to, aby mi nevrátili málo drobných,“ vypráví Chaplin.  V Hanwellské škole se naučil psát svoje jméno Chaplin. „To slovo mě fascinovalo a připadalo mi, že vypadá jako já,“ vysvětluje Chaplin ve své knize Můj životopis. Výprask ve škole nebyl výjimkou. Byly tu dva druhy tělesných trestů – rákoska a metla. Rákoska přišla na řadu při menších trestech a metlou se trestalo za těžší provinění. V době jeho pobytu v sirotčinci jej nakonec výprask neminul jako mnoho jiných chlapců zde. Křivě jej obvinili ze založení požáru na záchodě. Ačkoliv měl čisté svědomí, učinil přiznání a hrdě pak nesl trest. „Bolest byla tak strašná, až mi vyrazila dech, ale nevykřikl jsem,“ vzpomíná Chaplin. Bída a hlad v dětství a pobyt v sirotčinci ovlivnily nepochybně jeho budoucí filmovou tvorbu. Kdyby si neprošel nuzotou v raném období svého života, nejspíš by se nezrodila slavná postavička Tuláka. Jednalo se o chudého pobudu, napůl džentlmena, který vždy optimisticky věřil v lepší zítřky.  Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (L. Koláček: Špatní žáci, rebelové a jiní géniové, Ch. Chaplin: Můj životopis) KAM DÁL: Herec Ladislav Pešek: žádný krasavec, a přesto přitažlivý. Středoškoláka hrál ve 33 letech!

Čas načtení: 2024-12-27 10:30:52

Žena z Teplicka naletěla podvodníkovi! Přišla kvůli němu o manžela a 730 tisíc korun

Podvodník se vydával za zpěváka slavné kanadské kapely Music Travel Love V několika platbách žena z Teplicka podvodníkovi poslala 730 tisíc korun Jednalo se opět o známou a častou techniku „legendy o známé osobnosti“ Kriminalisté na Teplicku šetří jeden z dalších případů, kdy se podvodníkovi, který se v tomto a v mnoha dalších případech vydává za celebritu. Tomuto konkrétnímu se podařilo pod záminkou milostného vztahu z ženy vylákat 730 tisíc korun. Podvodník se měl v komunikaci se čtyřicetiletou ženou vydávat za zpěváka Davea Moffatta z kapely Music Travel Love, která je známá svými romantickými texty a videoklipy, které mají na internetu mnoha milionové zhlédnutí. Snad to byla právě romantická tematika, které podvodník využil. Přečtěte si celý článek Žena z Teplicka naletěla podvodníkovi! Přišla kvůli němu o manžela a 730 tisíc korun

Čas načtení: 2025-11-03 12:00:26

Elektromobil, který voní jako spalovák? Kia přišla s geniálním nápadem

Pořídili jste si elektromobil a chybí vám známý pach benzínu a oleje?  Kia přichází s originálním řešením zatím bohužel pouze pro finský trh  Všichni majitelé nového modelu EV4 dostanou originální voňavku  Přechod od spalovacího vozu k elektromobilu může být pro mnohé šokem. Auto najednou nesmrdí, nehlučí ani nevibruje chodem motoru. Pro někoho by to mohl být až příliš velký šok a Kia přichází s řešením. Novým majitelům modelu EV4 ve Finsku dodává spolu s vozem také speciální voňavku s aromatem benzínu a motorového oleje. Přečtěte si celý článek Elektromobil, který voní jako spalovák? Kia přišla s geniálním nápadem

Čas načtení: 2008-03-24 00:00:00

A tak jsme to přežili

Je pondělí velikonoční, prázdniny jsou u konce a naše Šumava Tour také, takže je správný čas napsat co se o prázdninách dělo a na co se nezapomnělo. Naše výprava začala z Nýrska dne 20.3.2008, ve čtvrtek, přesně v 12:20 přijetím vlaku na nádraží. Vlakem přijeli vlastně všichni členové "ultras" výpravy až na mě. Po měsíčním plánování a organizování se náš počet ustálil na čtyřech. A tak jsme vyrazili přes Nýrsko až k Hájkům, Jarmila nám měla dělat doprovod první den. Později na mě tlačila ať o ní sem nepíšu, ale svoboda tisku je svoboda tisku a novařina nemá tabu, má holt smůlu. A tak jsme vyrazili. Přes Pajrek na Hraničář, z Hraničáře na Zadní Chalupy a dál až na Stateček pod Ostrým. Trochu nás zaskočilo počasí. I v Nýrsku, kde celou zimu nenapadl pořádně sníh, ho bylo dost a čím jsme se dostávali výš a dál sněhu rychle přibývalo. Ale což, bylo celkem pěkně a šlo se ještě dobře. Později odpoledne začalo přituhovat a chvílemi i sněžilo. Foukal dost nepříjemný vítr a my razili cestu sněhem. Docela to znavovalo, a když jsme došli na Stateček, věděli jsme, že dál už nepůjdeme. Jarmila s Johanou se chtěly vyspat v teple doma a museli ještě dojít asi šest kilometrů do Hamrů. Prý jsme Jarmilu totálně zničili, ale… (co to? Že by to Jarmila nějakým způsobem odmazala text? Zmizel :D ). Na Statečku byl (a snad ještě je) pěkná bouda se dvěmi stěnami. Výhled byl krásný, před námi leželo Hamerské údolí, ale jak to tak bývá, foukalo z údolí a foukalo dovnitř. Začala nám být zima a tak jsme na nic nečekali a začali jsme vařit čaj a večeři. K večeři měla být polívka, ale jaksi díky mým zmrzlým rukám vzniklo další památeční jídlo. Do polívky jsme chtěli přidat trochu těstovin a tak jsem je tam sypal a najednou byl pytlík prázdný a hrnec plný. Teď se projevilo naše kuchařské umění… Možná někoho překvapí, že neslité těstoviny s pár buřty jsou poživatelným jídlem. Ale jsou! Byla hrozná zima a tak jsme zalezli do spacáků a snažili se usnout. Taková zima, jako mi byla v tu noc, jsem ještě nezažil. Protože sněžilo a zároveň foukalo, do přístřešku bylo naváto hodně sněhu a naše spacáky na tohle nejsou stavěné. Ale i ten sníh by se dal vydržet, horší to bylo s větrem. Vždy když se mi podařilo zahřát si spacák na přijatelnou teplotu, přišla vždy nová vlna studeného vzduchu, a ve spacáku byla zase zima. Nevím jak se mi podařilo dočkat rána, myslím, že jsem mohl spát hodinku maximálně dvě. Ráno jsem se klepal ve snaze zahřát se, ale nějak to nefungovalo. Někdy po ránu zavolal Zdeněk. Měl nás doprovázet další den, a tak bylo potřeba dohodnout podrobnosti. Pak jsme si uvařili čaj, namazali chleba s paštikou a vyrazili, protože byla hrozná zima a chůze zahřívá. Asi v osm hodin jsme Stateček opustili a vydali se směrem k Černému jezeru. Sněhu neubylo, ba naopak přibylo a my se jím brodili dál. Největší smůlu, dá-li se tomu tak říct, měl Kyšák, protože jako jediný měl skvělý nápad vzít si návleky a tak vyšlapával cestu. Husím pochodem, ščítajíc kilometr za kilometrem, jsme šli dál, nejdříve k Černému jezeru a pak na Špičák. Asi kilometr před ním jsme se setkali se Zdeňkem, který nám na běžkách vyrazil naproti. Na Špičáku jsme k němu zalezli do auta, domluvili další detaily a vypili dvě termosky s čajem a snědli tofife. Pak přišla naše slabá chvilka, kdosi totiž navrhl, že by nám Zdeněk mohl odvézt batohy až na Javornou, kde budeme spát a protože jsme byly vyčerpaní, strpěli jsme tu potupu a dále to vypadalo spíš jako školní výlet než drsný puťák. To kdyby viděl Jenda, ten by nám dal. (Edit po dvou letech: nedal, už taky vyměkl) A zase jsme šli, ze Špičáku na Hofmanky, z Hofmanek změrem na Gerlovu Huť, ale až tam jsme nedošli, odbočili jsme a šli cestou necestou až na Javornou. Na Javorný to byl jedním slovem luxus. Když jsme si vytahali věci z batohů a dali je sušit, bylo teprve kolem čtvrté odpoledne a my znavení seděli v pokoji, jsme občas něco četli, občas hráli šachy a občas koukali do blba. Později, někdy kolem sedmé, šly Lenka s Jáňou připravit večeři. Měl to být puding. Nevím jak to vypadalo během přípravy a asi to vypadalo hrozně, protože když to bylo hotové, koukali na nás jako by čekali, že proti tomu budeme mít řeči. Ale nakonec to bylo dobré, až to překvapilo. Večer a vlastně půlku noci jsme jako staří karbaníci mastili pokera. Hrál s námi i Zdeněk, ze začátku se vymlouval, že už si nepamatuje jak se to hraje a nakonec nás téměř obral. Spát jsme šli někdy po půlnoci, spíš až k jedné. Ráno Zdeněk odjížděl časně, musel jet do práce a tak když jsme se v osm hodin vybatolili z teplých spacáčků byl už hodinu pryč. Ke snídani byly chleby se sýrem a salámem. Jediná věc, pro kterou by na nás na Javorné nemuseli vzpomínat v dobrém je naše snaha používat termokonvici. Trochu jsme s tím zacházeli jak pravěcí lidé s počítačem a pak to teklo všude, jenom je tím správným otvorem. Zhruba v deset hodin jsme vyrazili směr Velhartice. Ač jsme měli poměrně přesné informace kudy se vydat povedlo se nám si zajít. Naštěstí to tam Kyšák alespoň přibližně znal a tak jsme to střihli azimutem. Jak to tak bývá, byl v cestě les a v něm asi pět potoků. Tak takhle to asi vypadá při prozkoumávání Sibiře. Nakonec jsme ale natrefili na správnou cestu a mohli jít dál. No mohli, ale raději jsme to lehce obešli, před námi byl pes, který vypadal dost agresivně. Díky Bohu že se do nás nepustil. Přes hory a doly, přes sedmero řek a lesů jsme se dostali do Velhartic. Spát jsme měli u Kryštofa doma, tedy na hradě. Bylo ale jen něco po poledni a tak jsme ještě vyrazili zdolat Borek. Pod argumentem, že je to půlhodinka tam, půlhodinka zpátky s námi šli i Jáňa s Lenkou. Trochu se to protáhlo, a to kvůli nápadu zahrát si na stopovanou. Nakonec ze stopované byla tak trochu shledávaná, protože přesto že les byl celkem velký, nebyl problém narazit na druhého člověka. Dnes jsme večeři měli na starosti s já s Kryštofem, během rekordního času se nám podařilo vytvořit oběd o dvou chozích, nejdříve francouzká polévka, pak bramborová kaše se salámem a cibulkou. Dokonce se to dalo i jíst. V jediné co jsme doufali, že nám to vaření nepřišijí na pořád, ale to asi nehrozí. O zábavu se do večeře postarala hra Česko, spousta otázek o České republice, ale byli jsme rádi, že známe odpověď na každou pátou. Víte třeba jak se liší postup ve výrobě červeného a bílého vína? V hroznech to není. Pokud nevíte, zkuste se zeptat třeba strejdy Gůgla. Zadejte třeba "rozdíl mezi výrobou červeného a bílého vína". K večeři jsme nám milá hostitelka namazala rohlíky s dobrou pomazánkou, a ikdyž jsme byli ještě syti z pozdního oběda, zmizelo toho docela hodně. Celou dobu jsme byli zamlí, Kyšák správně poznamenal, že to tam chvílema bylo jak na hřbitově. Asi nám chyběli rozkecávači jako Markéta nebo Bětka. Během večeře jsem tradičně zabavoval hádankami. Jsou už starší a poměrně známé, ale pro ty kteří je ještě neslyšeli: Šašek a král V jednom království žije král a šašek. Král nenávidí šaška, šašek nenávidí krále. Až se jednoho dne rozhodnou, že se otráví. Nemůžou ale kupovat jedy ve vesnici, protože by se to mezi lidmi hned rozneslo a na zámku je jen dvanáct jedů. Jsou označeny podle síly, od jedničky až po dvanáctku, nejsilnější jed je dvanáctka. Jedy jsou ale speciální, pokud vypijete jed a hned poté jed s vyšším číslem, např. pětku a potom desítku, jedy se neutralizují. Král vezme tedy všechny sudé jedy (2, 4, 6, 8, 10, 12) a šašek všechny liché. Pak se pozvou na sklenici vína. Nejdřív král naleje šaškovi, pak šašek králi a nakonec nalejí každý sobě aby mohli jedy zneutralizovat. Šašek přežil, král zemřel. Jak to šašek provedl? Další hádanka se mi líbí méně, nejspíš proto, že jsem na ní sám nedokázal přijít a musel jsem se nechat poddat. Poprava a kuličky Král má ve vězení těžkého zločince a jednoho dne má být popraven. Král ale rád pobaví lid a tak dá vězni šanci, bude si moct tahat z pytlíku, pokud vytáhne bílou kuličku bude omilostněn, pokud černou zemře. Vězeň se ale od kata, kterému se ho zeželí, že král ho podvede a do pytlíku dá pouze dvě černé kuličky. Vězeň však nemá šanci sehnat si bílou kuličku včas a tak ho odvedou na popraviště a on si tahá. Co musí provést aby mohl přežít? Poté co byly hádanky rozluštěny nastal opět známý problém, co dál? Tak trochu jsem s tím počítal a rozhodl jsem se vyzkoušet tzv. psychologickou hru o Abigail a Gregorym. Nějak jsem si ale nemohl vzpomenout na jména a tak se postavy jmenovali Jessica, Jerry apod. Hra probíhá tak, že se ze začátku vypráví příběh. Poté se každý člověk ztotožní s libovolnou jemu sympatickou postavou z příběhu a před ostatními se snaží obhájit svoje chování, samozřejmě tak aby odpovídalo příběhu. Ostatní mu můžou pokládat otázky. Obhajování pokračuje, každý další však nesmí popřít to co řekl ten před ním. Nakonec si to postavy mezi sebou můžou vyříkat, většinou se do toho lidi vžijou tak, že to býva docela zajímavé. Zde si můžete přečíst příběh: Krokodýlí řeka V malém království žili ve městě dva milenci, Abigail a Gregory. Prostředkem města tekla velká řeka, žili v ní krokodýli a přes řeku se dalo dostat jen jedním mostem. Nebo lodí. Gregory žil na jedné straně, Abigail na druhé, denně k sobě přes most chodili. Jednoho dne však přišla velká voda. A co hůř, Gregory byl na smrt nemocný a neměl nikoho kdo by byl s ním. Ani Abigail se k němu nemohla přes rozbouřenou vodu dostat, protože voda strhla i most. Jediný kdo by se mohl s lodí dostat na druhou stranu byl starý námořník Slag. Ten už padesát let čekal na velkou vodu a deno-denně vytahoval svojí pramici vysoko na břeh aby mu ji velká voda neodnesla, jako jiným. A tak se Abigail vypravila za ním a požádala ho, aby ji převezl na druhou stranu. Slag souhlasil, avšak s jednou podmínkou, že se s ním Abigail stráví noc. Abigail nesouhlasila, utekla k matce a žádala ji o pomoc. Matka však na ni neměla právě čas, a tak ji skoro ani nevyslechla a řekla jí, nechávám rozhodnutí na tobě, věřím že se rozhodneš správně. Abigail probrečela celý den i noc, ale protože se k ní dostaly zprávy, že se Gregorymu přitížilo, nakonec souhlasila se Slagovou podmínkou. Ten se s ní vyspal a příštího rána ji odvezl na druhý břeh. Abigail se konečně dostane k Gregorymu. Stará se o něj tak dlouho, dokud se neuzdraví. Trápí jí však kvůli její nevěře svědomí a Gregorymu řekne co se musela učinit, aby se k němu dostala. Gregory pro ni však nenajde pochopení, rozzuří se a Abigail vyžene. Ta jde s pláčem ke svému starému příteli Sindibadovi, všechno mu řekne. Ten, i když ho Abigail prosí, ať to nechá plavat, jde za Gregorym a surově ho zmlátí. Hra nemá předurčený výsledek, může se stát, že lidé hru nepochopí, nebo naopak jí začnou moc prožívat, nám se ale povedla celkem pěkně. Nic ale netrvá věčně a po hře zase nastala situace co dál. Pak přišel šílený nápad na hru, ve které by se vlastně vymíšlela detektivka hráči by museli přijít na to kdo je vrah. Nápad zajímavý, ale tak jsme příběh překomplikovali, že už jsme opravdu nevěděli jak dál. Většina hry probíhala tak, že já s Kyšem jsme na chodbě přemýšleli jak příběh posunout dál, vypadalo to asi tak, že jsme proti sobě chodili a občas se někdo chytl za hlavu, pak jsme zase chodili a nakonec jsme se museli vrátit na začátek příběhu. Ale nápady jsme měli zajímavé, to se musí nechat, možná podle toho jednou sepíšu detektivku, kdo ví? Další hra byla podobná, ale úplně otočená. Nakonec skončila tak, že jsme se všichni jenom smáli a vraha, či spíše vrahy se určit nepodařilo. Ono taky zjistit kdo z příbuzenstva zabil tetičku v Himalájích, když všechny stopy shoří a jediný policista je také podezřelý, protože je její synovec, není snadné. Bylo už pozdě, ještě chvilku jsme pak hráli stolní fotbálek a šli zase někdy po půlnoci spát. Když to tak počítám, v průměru jsme se naspali méně než pět hodin za noc. Taky jsme toho moc nevypili, ale přežili jsme to. Ráno jsme vstávali někdy po osmé, snídani jsme opět měli připravenou, prostě luxus, mazanec s bochánky, co můžeme chtít víc. Byla neděle a vlastně i poslední den, i když to ze začátku bylo plánováno i na pondělí. Je ale dobře, že jsme skončili už v neděli, všechno bylo jednoduší. Poslední naše trasa byla krátká z Velhartic do Kolince, kde jsme se měli rozdělit. Kryštof s Jáňou ale odbočili moc brzo a tak se jim ještě poslední den podařilo zajít si. Měli jít na beránka do Mlázov. Večer byli ale už doma, takže jejich zacházka asi moc dlouhá nebyla. Lence odjížděl vlak z Kolince v dvanáct, mě zhruba o dvě hodiny později a bylo teprvé něco po jedenácti, takže byl čas dát si trochu cukru. Byla i nápad udělat si karamel, ale to jsme zavrhli, protože by nás z čekárny asi hnali, kdyby viděli jak si vaříme bílý prášek na vařiči. Nejsem si jistý jestli by nám veřili, že je to jenom cukr. A tak jsme zůstali u cukru. Pak už jenom vlakem bekhoum, vybalit zasmrádlé oblečení z batohů a hurá do vlastních postýlek. No hurá, mám chuť sem napsat něco jako v článku o Golden Well, ale nechci se opakovat a tak napíši radši takové krátké shrnutí mých pocitů z celé akce. Celý to bylo dost na rychlo, plánovat se to začalo měsíc před Velikonoci, s Božím požehnáním se nám podařilo všechno sehnat a zařídít. Když jsem čekal na nádraží až výprava přijede nějak jsem tomu pořád nemohl uvěřit, že se to povedlo. Když pak přijeli, nemohl jsem tomu uvěřit ještě víc. Jak šel čas trochu mi začalo vadit, že věci nevycházejí tak jak jsem si je představoval. Když se teď na to podívám zpět, vidím, že kdyby to proběhlo tak jak jsem to já měl naplánováno, patrně by jsme někde umrzli v závějích, takže chvála Pánu i za to. Takže jednoduché ponaučení zní: Čím více lpíš na vlastních plánech, tím déle bude trvat, než pochopíš že to Bůh s tebou myslí dobře i když ti nevycházi všechno podle tvých představ.

Čas načtení: 2020-02-13 06:27:05

Veronika Bendová: Milostné vztahy dnes umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem

Ze severu Čech se v posledních letech stal bezmála kulturní fenomén, z něhož tu s větším, tu s menším úspěchem těží filmaři i spisovatelé. Svou novelou s příznačným názvem Vytěženej kraj se k nim na konci loňského roku zařadila také prozaička Veronika Bendová – v jejím případě jde ovšem o plod celoživotního vztahu k danému regionu.    Na vaši druhou knihu jsme čekali sedm let. Kolik času jste nad ní skutečně strávila? Předpokládám, že coby matka pěti dětí jste si každou volnou chvilku musela těžce vybojovat. Nápad na tenhle příběh, včetně vzniku první kapitoly, přišel někdy na pomezí let 2013 a 2014. Trvalo mi skoro 5 let, než jsem ji dokončila, což samozřejmě neznamená, že jsem jí věnovala tolik času. Některé roky, zejména ty, kdy jsem byla zaměstnaná v časově náročné práci, jsem napsala třeba jen dvacet stran. A další pauza přišla kolem narození poslední dcerky, kdy jsem byla zdravotně dost rozhozená, navíc umřel nečekaně můj táta.    Nakonec jste přišla s dvousetstránkovou novelou, která rozsahem jen o málo překonává váš literární debut. V obou případech jste však sáhla po tématu, které by vydalo na pořádně tučný román. Proč právě – teď to velmi zestručním – církev a severní Čechy? Já jsem v případě Nonstopu Eufrat nezamýšlela psát knihu „o církvi“. Původně jsem měla v hlavě takový noirový příběh o novodobém prorokovi, a když jsem přemýšlela o tom, koho by si dnes hypoteticky Bůh povolal, napadlo mě, že bývalý kněz by byl k tomu docela vhodná osoba. K určitému posunu toho příběhu a navěšování dalších témat začalo docházet až postupně. A k severním Čechám mám vztah od dětství, České středohoří dělalo kolorit každých mých letních prázdnin na chalupě na Ústecku, v Krušných horách jsem zase trávila jarní prázdniny a vždycky mi ty hory přišly zvláštně, působivě smutné.    Obě vaše prózy mají společné rovněž to, že jejich stěžejní zápletku tvoří problematický vztah dvojice protagonistů. Všechny tyto hlavní postavy jsou dobře napsané, ovšem když líčíte jejich milostné rošády – mám teď na mysli spíše jednotlivé scény, nikoliv dotyčné vztahy jako celek –, zavání to lehce červenou knihovnou. Zřejmě v sobě máte i kus romantičky? Ano, přiznávám se k té perverzi: v koutku duše ukrývám temné tajemství, kus romantičky. Ale vážně: co přesně znamená pojem červená knihovna? První redakci mého textu dělala má kamarádka Vilma Klímová-Kadlečková, která se před lety, než se renomovala jako drsná sci-fi spisovatelka, živila jako redaktorka edice Harlequin. Ani ta mi neřekla: bacha – už si z toho skoro udělala harlekýnku. Spíš mi přijde, že už dnes milostné vztahy umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem, a to ještě hodně cynickým, zvěcňujícím způsobem. A v případě závěru Vytěženého kraje se jedná o přiznanou hru, nějaký typ polemiky s dobovým územ: vždyť Irena tam sama Hugovi říká: „A jak by sis tu romantiku představoval?“    Ústřední pár vaší novinky tvoří Irena a Hugo, které kromě dřívější několikaleté známosti aktuálně spojuje i pracovní úkol – najít v severních Čechách vhodné lokace pro „severskou detektivku po česku“. Výsledkem je road movie, kde se třetí klíčovou figurou stává titulní „vytěženej kraj“, jenž se i díky řadě nedávných – ve vaší knize hojně citovaných – seriálů a filmů stal novodobým tuzemským fenoménem. Proč jste nesvěřila role průvodců domorodým obyvatelům, nýbrž Pražákům a navíc filmařům? Že budou hlavními hrdiny hledači lokací pro film, to stálo úplně na počátku; a realita je taková, že většina velkých filmových produkcí sídlí v Praze. Já jsem navíc Pražačka jako poleno. Asi bych si netroufla psát z pozice někoho, kdo žije třeba v Chomutově. Kromě toho fakt, že jste se někde narodil, nebo tam dlouho žijete, ještě vůbec neznamená, že to místo dobře znáte. Naopak někdo, kdo přijede zvenčí, často vidí a vnímá víc než vy. Všimne si toho, co vy celá léta míjíte, protože je to pro vás tak samozřejmé jako třicet let otevírané dveře.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pravda, že Hugo ví o dotyčném kraji zřejmě víc než leckterý rodák, ovšem to je způsobeno tím, že jste jej obdařila až nepravděpodobným množstvím znalostí a zájmů. Sama jste si toho ostatně byla vědoma, když jste jej nechala Irenou přirovnat k přechytralému tatínkovi z filmu Na samotě u lesa. Znáte snad osobně podobného dobrodruha a polyhistora?  Znám. A postavu Huga inspiroval. Ve skutečnosti toho dělá a umí ještě daleko víc. To se dotýká vlastně věci, o které hodně přemýšlím: jak naše čtenářské, respektive divácké předporozumění rovnou vylučuje některé věci ve filmu nebo v knize jako nevěrohodné či nepravděpodobné. Přestože víme, že v životě se děje leccos „k neuvěření“, že život je šílený režisér bez dramaturga. Třeba náhoda – náhoda k životu neodmyslitelně patří, ale v umění nebo detektivce ji většinou neakceptujeme. Bereme to jako oslí můstek, porušení pravidel.    Jeho dialogy s Irenou představují vskutku bohatý zdroj různorodých informací o severních Čechách. Jak jste k nim přišla vy? A jaká je vaše osobní zkušenost s tímto regionem?  Já jsem asi podobně nesnesitelná jako Hugo, a když mě něco zaujme, chci o tom vědět co nejvíc. Něco jsem věděla už dávno, k tomu zafungoval takový ten mentální filtr: když se o něco zajímáte, začnou se vám informace samy sbíhat – v knihách, na internetu… Kdybych do té knihy napsala všecko, co jsem se k tématu dozvěděla a přečetla, už by to nebyla beletrie. A k tomu kraji mám navíc vztah od dětství, České středohoří je moje milovaná krajina, kterou jsme měli s rodiči procestovanou, Mostecko jsem objevovala víc až v souvislosti s psaním. V Mostě jsme byli v roce 2015 na týdenní dovolené, na všech místech, která jsou tam jmenovitě zmíněná, jsem byla.   Když už v knize odkazujete k tolika uměleckým pokusům o zachycení genia loci českého Severu, musím se zeptat, které literární či filmové/televizní dílo je vám osobně v tomto směru nejbližší a proč? Asi Kde život náš je v půli se svou poutí od Josefa Jedličky, který žil v Litvínově. Jinak jsem sledovala pochopitelně všechny související seriály i filmy, nejvíc se podle mne podařila první řada Rapla – na to se dá koukat opakovaně a pořád vás to baví. Svět pod hlavou byl taky dobrý a přiměl mě jet se znovu podívat do Ústí nad Labem, které mám ráda, i když tomu nikdo nerozumí. Vizuálně úžasná byla Pustina, je vidět, že to režíroval kameraman. Ale bylo to fakt tak depresivní, ponuré a sprosté, že jsem to – zrovna těhotná – nedokázala dokoukat.   Eva Klíčová, která se k vaší nové knize vyjádřila – poměrně kriticky – na stránkách Hosta ve své recenzi a následné diskuzi s Klárou Vlasákovou a Vladimírem Stanzelem, si mimo jiné povšimla toho, že ony četné kulturní aluze, neomezující se pouze na současnost, trochu překvapivě opomíjejí samotnou severočeskou literaturu, reprezentovanou především Vladimírem Páralem a jeho prózami, potažmo filmy podle nich natočenými. Ale ono těžiště Páralových próz i jejich adaptací je v tematizování pracovních a vztahových rituálů a stereotypů, erotických rošád, on píše o nějakém typu života v pasti, ve stálém opakování, vnější kulisy mu tam vstupují jen výjimečně, a to ještě hlavně v podobě vnitřního světa fabrik a podniků. Topograficky tam ten sever podle mne nehraje žádnou zvláštní roli. Klidně by se to mohlo odehrávat třeba u Humpolce.   Za vážnější prohřešek ovšem považuje to, že jako hlavní viníci za současný neutěšený stav Severu z vaší knihy vystupují komunisté, ačkoliv za mnohé současné problémy daného regionu může až polistopadová politika (i kdyby jen v tom ohledu, že za třicet let nedokázala jimi spáchané škody napravit). K tomu se ovšem v příběhu vyjadřují na omezeném prostoru spíše okrajové postavy jako polský farář nebo místní starosta. Zkrátka se tu až příliš hraje na anti-komunistickou notu, se kterou si však dnešní literatura usilující o aktuálnost a společensko-kritický přesah už nemůže vystačit. Souhlasím, že polistopadová politika se zrovna v severních Čechách dvakrát nevyznamenala. Ale nemyslím si, že bych to tak úplně pomíjela. Hrozbu opětovného prolomení těžebních limitů zmiňuje poprvé hlavní hrdina, ne okrajové figury, stejně jako osud Libkovic. Oni tam navíc nejedou jako vyslanci lidsko-právní neziskovky, ani jako sociologové. Hledají působivé exteriéry, to, co je vidět. A ten kraj prostě nejvíc a nejviditelněji poznamenaly dvě věci: odsun německého obyvatelstva a příchod nového, v kraji nezakořeněného; a těžba uhlí a uranu s návazným těžkým průmyslem. Jáchymov je dodnes jak město duchů, třetina mosteckého kraje zmizela; povrchová těžba spolu s rozsáhlou likvidací tradičních sídel a devastací přírody prostě spadá na vrub komunistů, ať si o tom říká, kdo chce, co chce. Neslyšela jsem o jiném případu, kdy by kompletně zmizelo celé středověké město. V severních Čechách byly kromě toho nejaktivnější církevní tajemníci z celého státu, prosadili zlikvidování řady kostelů i zcela mimo těžební oblasti, v běžně obydlených obcích... A skoro nikdo neprotestoval – což zase obloukem souvisí s těmi přetrženými kořeny.    Vytěženej kraj ovšem sklidil u tuzemských literárních kritiků i nemálo pozitivních ohlasů. Kupříkladu v rámci První bilance české literatu-ry roku 2019 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (viz reportáž v Bibliu 1/2020) se o ní pochvalně vyjádřil třeba Jan M. Heller nebo Ondřej Horák, který však prý knize dělal redaktora – v tiráži ovšem uveden není. Jak vypadala vaše spolupráce s kritikem (a spisovatelem), který je proslulý svým despektem vůči současné tuzemské literatuře? Naše spolupráce se v tomto případě omezovala na výměnu e-mailů s redakčními poznámkami. Zjednodušeně řečeno, nejvíc jsme se přeli o podobu a míru hovorovosti v řeči, jinak jsme se celkově do žádného konfliktu nedostali, jemu se ta kniha od začátku líbila.    V souvislosti s výraznou dialogičností Vytěženýho kraje bývá často zmiňováno vaše studium scenáristiky (spolu s dramaturgií) na FAMU, nikde jsem se však nedopátral, jaké bylo – či dosud je – vaše působení v tomto oboru? V rovině realizací v podstatě nulové.    Jednu synopsi fiktivního filmu jste musela v rámci zápletky vymyslet i pro své hrdiny a dost jste se při tom odvázala. Vyznívá to skoro jako parodie...  Přemýšlela jsem, jak skloubit ty temné, obsesivní tóny severské krimi s českým prostředím normalizace a zároveň nějak postihnout fakt, že české nátuře je vlastní jistá nedůvěra k velkým činům a ke zbožňování, my každého hrdinu musíme ukázat aspoň jako alkoholika nebo děvkaře, když ne rovnou jako udavače nebo blázna. Ve 40. a 50. letech se točila spousta válečných filmů, které oslavovaly úlohu ruských vojáků nebo českých partyzánů. Vznikl nějaký mýtus a ten mýtus byl v 60. letech po právu relativizován, typicky ve filmech jako Ať žije republika nebo Kočár do Vídně. Jenže u nás po revoluci na kulturní rovině žádný kult lidí, kteří si za komunistů zachovali rovnou páteř nebo proti nim přímo bojovali, nevznikl. Rovnou jsme začali točit filmy, které možná ukazují disent bez přikrášlování, ale vlastně pomíjejí to, proč si ho vážit. A nepopírám, že jsem asi hodně ovlivněná tím, do jaké rodiny jsem se kdysi přivdala. Můj tchán byl několik let zavřený právě v severočeských Libkovicích. To, co o tom napsal, bylo fakt děsné.   A co vás vlastně přivedlo k psaní beletrie? Literatura vám dává prostě větší volnost než psaní scénářů. Já vlastně vždycky chtěla psát prózu. FAMU bylo jen náhradní řešení, nejbližší volba v době, kdy žádné školy tvůrčího psaní nebyly.    Poezie vás nikdy nelákala? Za motto své nové knihy jste zvolila verše Jiřiny Haukové a další pak zazní ve vámi vyprávěném příběhu. Básnické pokusy jsem opustila někdy v dospívání, ale poezii čtu… Jiřinu Haukovou mi přihrála náhoda v podobě mé dcery, která ji měla půjčenou kvůli práci do školy. Otevřela jsem ji náhodně na jedné stránce a verše o krajině a její duši mi přišly jako přesná zkratka mých pracných pokusů dobrat se k tomu pocitu prozaickou cestou.   V jednom starším rozhovoru jste řekla, že vaše další knížka bude o rodině, o manželství i o tom, co je to loajalita – tou knihou, předpokládám, Vytěženej kraj není. Máte tedy rozepsanou nějakou další prózu? Nebo na čem teď pracujete? Ne, do Vytěženýho kraje jsem si „odskočila“ cestou k tomu výše zmíněnému románu, když už jsem začínala být trochu paralyzovaná tím, jak moc osobní věci ze mne lezou. Leželo to pět let u ledu a teď to pomalu roztává… A do předrevoluční minulosti se hodlám vracet jen minimálně. {/mprestriction}  Veronika Bendová (*1974) se narodila v Praze, kde vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Literárně debutovala v roce 2012 novelou Nonstop Eufrat, která byla také přeložena do španělštiny. Na podzim roku 2019 jí v nakladatelství Fra vyšla druhá novela Vytěženej kraj.

Čas načtení: 2020-01-25 14:07:54

Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (ukázka z knihy)

Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. Ve svých textech si dovolil kritizovat takové kulturní fenomény, jako jsou Jiří Suchý či Zděnek Svěrák. Spoluzaložil Divadelní festival Kutná Hora. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik…   Ukázka z knihy      – Když se trochu konsolidoval, chtěl se Štěpán věnovat práci, ale osazenstvo kavárny, zjevně spřátelené se servírkou a probírající nejrůznější aspekty života na maloměstě, od odporných kulturních akcí přes strázně podnikání místní pekařky až po vlastní cestovatelské plány, mu nedovolovalo se soustředit. Jeho intenzivní chuť celou kavárnu vystřílet se začala stupňovat poté, co dorazil afektovaný student, údajně čerstvý navrátilec z Jižní Ameriky, kde byl na stáži na českém velvyslanectví (česká diplomatická služba, takový nonsens, pomyslel si Alsas, odporná předražená přezaměstnaná žumpa plná líných nedovzdělaných budižkničemů, kteří si jen potvrzují pocit vlastní bezvýznamnosti zvyšováním mezinárodní bezvýznamnosti vlastního státu). Student byl zjevně příbuzný oné postarší, rovněž poněkud afektované servírky (která, jak se ukázalo, byla rovněž jedinou majitelkou tohoto podniku).      Lidé, kteří probírají rodinné problémy nebo místní společenské drby, jsou obvykle nesnesitelní, ale nad takovou debatou se občas lze alespoň pobavit, lidi, co se baví o vlastních odporných životech, lze jen litovat, pokud v sobě ovšem jeden udrží touhu je pozabíjet. A úplně nejhorší jsou hovory o kultuře. Alsas se za snoba nepokládal, nesnášel ale lidi, co z pouhýho navštěvování kulturních stánků dělali přednost nebo cosi ušlechtilýho, co mělo jejich podprůměrný a v bahnu nudy prožívaný životy snad pozvednout k nejistým výšinám, přičemž si neomylně vybírali jen takové věci, k nimž bylo možno slovo „kultura“ přiřadit zcela libovolně, třeba jako slovo „bůček“ nebo „smaženka“ (dal bych si smaženku, pomyslel si Alsas), a svým prožíváním „kultury“ jen potvrzovali vlastní nevkus, nekulturnost a absurdně nízkou inteligenci. Mezitím dorazil jakýsi seladon středního věku, který (zjevně pravidelně) s ženou za pultem flirtoval tím nejnechutnějším způsobem, o to víc a o to úporněji a o to hlasitěji se u toho oba chechtali, ano, už se ani neuchechtávali, ani nechichotali, ale docela bezostyšně se chechtali na plné kolo, ale byl to takový ten druh hlasitého smíchu, který jde na nervy nejen okolí, ale musí jít na nervy i jim samým, myslel si Alsas. Vrchol jeho pobytu v kavárničce přišel, když za mladíkem z Jižní Ameriky dorazili jeho rodiče a se servírkou-majitelkou se jali probírat různé druhy co nejkyselejší kávy v kombinaci s jejími úžasnými dorty a kremrolety vlastní výroby. To už bylo na Štěpána moc; sbalil se a odešel na turka do divadelního bufetu.        Nakonec pochopil, že toho dne ho v tomhle městě už nic nečeká, natož život, a rozhodl se, že ani opít se by nemělo smysl. Po krátké schůzce na magistrátu, kvůli které to vlastně celé dnes podnikal, odřekl i návštěvu divadla (kterou beztak neměl v plánu uskutečnit, šlo o akt zoufalství při plánování, pomyslel si) a odešel rovnou do hotelu. Konverzace se stárnoucí účastnící zdejšího farmakologického kongresu nad whiskou měla sice něco do sebe, ale nakonec ji ještě před půlnocí nechal překvapenou a samotnou v lobby a šel spát.   * * *        Na „křest“ básnický sbírky Semerádový, navíc do tý tupý kavárny Altruista v Dobřichovicích, původně jít Alsas vážně nechtěl. Nesnášel akce tohohle typu, poplácávaní se po zádech, nyvý vzdychání a lidi posírající se vlastní důležitostí, laciný víno a dědky slintající nad vlastníma zásluhama z 60. let a dnešníma mladejma literátkama. Jedinej důvod, proč si teroristi nevybíraj ke svejm útokům tyhle akce, je to, že by pak nikdo netruchlil, to je lepší vystřílet vánoční trh, toho si aspoň všimne nějakej lokální bulvár, pomyslel si jako obvykle Alsas. Navíc, i když nebyl katolík (nicméně katolicismus ctil, na rozdíl od studenejch protestantskejch nesmyslů), připadlo mu křtít knihy jako rouhání. Ať tomu radši říkaj oslava nebo tak něco. A hlavně ať se tam z tý knihy nepředčítá. Nebyl nijak velkej čtenář poezie a poslední básník, kterýho uznával, byl Bertran de Born, o současný tvorbě si vůbec myslel svoje, ale věci, který znal od Semerádový, mu přišly dobrý. Spolu s jejíma lascivníma kecama, který, jak bylo vidno, myslela většinou vážně.      Taky už měla ledacos za sebou a furt byla o něco mladší než on (Což se nejspíš nezmění, ne? doplnil ho kdysi Schulz a Alsas si na moment připadal jako ti oslizlí šedesátníci upíjející laciný víno na těchhle večírcích, na který, tedy na všechny vernisáže, divadelní premiéry a literární čtení, si Alsas vždycky záměrně bral vlastní pití).      A kdyby nic, aspoň s sebou míval Schulz placatku. On ho vlastně na tuhle akci dotáh, a páč neměl čas a nemohli se ani předlít spolu, snažil se Štěpán vytáhnout Laurovou, ta taky neměla čas, Palkosku nemělo teď smysl nikam zvát, no a na Renatu neměl náladu. Ona na něj možná taky ne, svině. Dopíjel osaměle flašku v Hranicích oligofrenie a pomalu mířil na vlak do Dobřichovic, aby tam stih ještě zahřívací kolo vodek U Kunďáka.   * * *        Toho večera si Alsas zas otevřel Kalkatovy zápisky.        Chce se žít, chce se žít, a víc než jen dost. Sebezáchovná schopnost organismu je neskutečná, takže když to přežije člověk dva dny a dvě noci, najednou se probudí s pocitem, že vlastně ještě nechce umřít. Bez jakéhokoli zdánlivého důvodu – věci, co ho doteď tížily, se najednou rozplynou, a sleduje svět mázdrou neurčitého poklidu. Existenciální tíseň je taky pryč. V dobré náladě, která přišla nečekaně a bezdůvodně, mu připadá, že stejně iracionálně přišla předtím i deprese, ale samozřejmě to tak není, ta je jediná racionální a zdůvodněná. Dobrá nálada je naopak pouhý klam a trik, jímž tělo bojuje proti mysli, přebírá záchranný program.        Alsas dopil lahev bourbonu a šel si dát vanu. Do magneťáku vložil nahrávku se zvuky vysavače.   * * *        – Podívejte se, když chcete, mohu vás trochu proškolit, mladý muži. Tam, mávnul Burmester směrem k fakultě, vám stejně nic moc neřeknou, jak už jste zjistil, že.      – Po staletí se vzdělanci věnovali studiu soukromě, sami, s pomocí učitelů, mentorů a literatury. To je jediná cesta v jakékoli době, odvětil poslušně černovlasý mladík.      – To je pravda, pronesl s uspokojením Burmester a přisunul mu poslední dva ročníky svého ne-akademického žurnálu Prolegomena literární interperetace.      Alsase to bavilo, ale na druhou stranu nevěděl, proč ho sem Burmester taky pozval. Mladej Nasiletti byl kluk jak cumel a bylo jasný, že vyhledává – tváří v tvář tuposti svých učitelů i spolužáků gymnaziálních i univerzitních, tváří v tvář tuposti svých rodičů a světa, který ho obklopoval – skutečné duchovní vůdce. Alsas měl tak trochu podezření, že Burmester chce, aby, zatímco on jej bude školit v literatuře, kritice a estetice, vzal Alsas do ruky mladíkovo vyučování v životní praxi. Na to absolutně neměl náladu. To ho radši předhodim Sidonisovi, beztak bude teplej jak kamna, pomyslel si Alsas. Na mládež začínal bejt alergickej a nemyslel si, že to je jenom věkem. Ostatně na starý alergickej bejt nepřestal, i když se jim začínal valem přibližovat.           Mezitím už Burmester zahájil školení:       – Takže, je potřeba si přečíst: Vlna za vlnou se valí od F. X. Svobody, Suplenta od Karla Klostermanna, Neznámého člověka od Milady Součkové, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu od Jiřího Drašnara a Oblast stínu od Milana Exnera.      Nasiletti si poslušně zapisoval.      – V šedesátejch letech se v Čechách literatura nepsala, prohlásil Burmester a znalecky si vložil do úst okurčičku, a upřímně vzato, ani moc předtim nebo potom. Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu, zopakoval svůj klasický výrok.      Nasiletti si chtěl trochu přisadit, tak dal k lepšímu známou anekdotu:      – To měl přece tehdy Čapek-Chod tu autogramiádu, na kterou přišla nějaká holka s Krakatitem. A on jí povidá: Ale slečno, to jste si spletla, já jsem Čapek-Chod, tohle je Čapek-obchod.      Alsas s Burmesterem se na sebe podívali a hlasitě se zasmáli.           Alsas trochu hraně, chtěl mladíka spíš povzbudit a tenhle fór znal léta. Burmester upřímně, neboť Čapka nenáviděl a tenhle fór miloval. Někteří tvrdili, že ho sám vymyslel.      – No, prohlásil Burmester a ukousnul další kus kuřecího stehna, jak vždycky říkám, když toho zmrda někdo zmíní: Doufám, že myslíte Čapka- -Choda, toho spisovatele.      Nasiletti se zasmál, napůl servilně, napůl upřímně.      Alsas začínal toho kluka mít rád.      – Já vás s někym seznámim, povídá mu a už vytáčel Sidonisovo číslo.      – Ale myslíš, že Chod nakonec tu studentku voprcal? vznesl do pléna dotaz Burmester. Bych se vsadil, že ani hovno. A objednal další rundu panáků.      Banatovič by určitě ocenil, pomyslel si Štěpán, že hospoda U Lázní Bělohrad, v níž se zrovinka nacházeli, je v Čapkově ulici v Nuslích. Pojmenovaný pochopitelně po úplně jiným Čapkovi.        Kdysi to provozovali dva chlápci, Lamr a Waltr, ale rozhádali se. Druhej tak odešel do vedlejší ulice Magistrů a otevřel tam lokál U Lázní Stoličný Bělehrad, kterýmu se samozřejmě mezi místníma říkalo U Székesfehérváru, i když nebyl každej schopnej to vyslovit. U Stoličnýho měli lepší perkelty a okurky, ale chlastalo se pořád líp u původního Bělohradu, říkal vždycky Schulz. Koneckonců, jídlo je přežitej koncept, pomyslel si Alsas. A pustil se do další lahve červenýho. Koukal, že mladík bude přece jenom potřebovat v některejch věcech školení. Tváře mu hořely a Burmester se zrovna pouštěl do svýho parádního čísla, přednášky Od čtvrté avantgardy k páté moderně, to celé na druhou. Snad ten Sidonis je aspoň už na cestě, říkal si Štěpán. Zastesklo se mu po Stašce.        Neděle Alsas samozřejmě nesnášel. Odpornej den, kterej není předurčovanej jen tim, že jsou lidi zoufalý z nadcházejícího pondělí, ale je mrtvej sám od sebe, včetně účastníků. Podniky zavřený, ulice prázdný, město mrtvý, všechno v píči. Nejvíc nesnášel Alsas skutečnost, že se mu skoro vždycky podařilo domluvit na neděli nějakej sraz a pak se celej den trápil tím, že na něj bude muset jít.      Vlastně domluvený věci nesnášel obecně, ale v tu neděli to bylo nějak tíživější.      Lepší bylo se hned ráno vylejt, a pak byl klid.      Nebo se dala neděle dobře prospat. Spánek obvykle pokládal za ztrátu času, zvlášť ve dne, ale v neděli šlo o to, jak přežít den a nezabít se.      I když nechodil denně do práce, weekendy měl celkem rád. Nejradši ty, kdy nebylo potřeba nic dělat a člověk moh jen tak doma sledovat filmy nebo číst knížky, případně se poflakovat po nonstopech (protože normální podniky otvíraj o weekendu dost pozdě, pokud vůbec).      Nebo se opít s nějakými cynickými kamarády.      Mrtvolnost neděle podtrhovalo i počasí, které obvykle zrovna na tenhle den připadlo, a neblahý Štěpánův zvyk z nedostatku jiné činnosti vždy koncem týdne bilancovat, co všechno se za uběhlých sedm dní nepovedlo.        – Neděle není depresivní, říkával Schulz, ty ji tak jenom pojímáš. Netěšíš se na ni, říkáš si, to bude zase depka, no a světe div se, pak to skutečně depka je, navíc si to celej den opakuješ, tak se do tý deprese propadáš hloubš a hloubš.      Ale ať s tím dělal Alsas, co chtěl, dopadalo to vždycky stejně. Jedinou výjimkou byly dny, kdy se v sobotu tak kvalitně opil, že se probudil ještě ožralej, a stačil na to včas navázat. To mu pak došlo, že je neděle, až později, když už bylo skoro po ní.        Dneska to nebyl ten případ a Štěpán se chtěl akorát tak zabít. Ani spát mu nešlo a venku bylo hnusně. Doma se však nedokázal udržet, musel ven.      A do toho ta přiblblá Adéla.      Nechtěl ji vidět, ale neměl sílu domluvenou schůzku odvolat. Navíc, s někým mluvit musel.   * * *        Vždycky, když Alsasovi nebylo dobře, otevřel si Kalkatovy zápisky.        Důvodů, proč se nezabít, najdeme vždycky nakonec dost. I ty, co můžeme odmávnout jako zástupné, nás nakonec dovedou jen k tvrzení, že zabít se můžeme přece kdykoli, tak proč zrovna teď. Ostatně problém sebevraždy je v tom, že ji člověk nikdy nespáchá včas. A pak – ti lidé, kterým člověk způsobí ne trápení, ale různé praktické problémy. Nález těla, vyšetřování, vyklízení pozůstalosti, zařizování pohřbu atd. Problémy, co člověk nechá nevyřešený, nejen ty svoje. Firmy, spolky, rozjetý projekty, nesplněný úkoly. A pak – ta obava o pověst, ta je nejsměšnější. Aby si nikdo neříkal, že je to „kvůli tomu“. Nejlepší by bylo se zabít, když k tomu člověk nemá žádnej zjevnej důvod, žádný průšvihy, dluhy, nemoci. Jenomže i když tyhle věci člověka netrápěj a chce se zabít pro úplně jiný věci, nakonec vždycky vyvstanou a trubači a hasičmajstři je pak rozvíjej se závažným výrazem ve tváři, předstírajíce pochopení a porozumění.        Zvláštní, pomyslel si Alsas. Kalkatu viděl v životě dohromady třikrát, z toho dvakrát to bylo magické, velkolepé setkání, na které jako by čekal celý předchozí život. Fascinace, propojení, zábava. Gute Laune. A ovšem – při jeho zálibě v tajnůstkářství a lži nebylo snadný ho prokouknout, zjistit víc. Tím spíš, že jak se viděli málo, napájely se jeho představy o Kalkatovi z bizarních historek, drbů, tajemných náznaků a všeho možnýho dalšího, protože Kalkata byl prostě pojem. Jasně, občas si napsali, ale taky to nebyla žádná obrozenecká korespondence. Přišlo to, co přijít muselo, a po Kalkatově smrti ho navštívila jakási známá a předala mu ten sešitek, s tím, že to bylo přání zesnulého. Alsas nevěděl proč a už se to ani nesnažil rozklíčovat. Byl to vzkaz? Byl to úkol? Nebo prostě jen věděl, že v něm má vnímavého čtenáře, jako v něm měl vnímavého posluchače? Štěpán si to nechal jako soukromé potěšení. Nebo duševní vzpruhu.        Na vidině cesty do Brna uklidňovala Štěpána jediná věc: že ho doprovází přítel z nejvěrnějších, Banatovič. Když nastoupil do ještě stojícího vlaku, Banatovič už seděl v jídeláku nad vypitým panákem a napůl vypitým pivem. Ten fakt nezahálí, řekl si Alsas.        – Nazdar, profesorskej.      – Píčo, sedej, čets, co napsal ten čurák Marterer?      – Ne, nečet, řekni mi, co napsal ten čurák?      Marterer byl Banatovičovým oblíbeným tématem.      – No ten zmrd měl hroznej vejšplecht v Kampani, kecy o tom, jak by se do rozhodování o veřejným prostoru měli zapojovat odborníci. Tím myslí sebe, poučil ho Banatovič.      – Vždyť je to taky čurák prvního řádu.      – Někdo by mu měl vyřídit, že může rozhodovat akorát o tom, kdy se půjde vysrat.        Vrchní před ně postavil rovnou čtyři panáky hruškovice, už ví, jak na to, pomyslel si Alsas. Banatovič vypil první bez ptaní a bez přiťuknutí, Štěpán pokejvnul a taky si dal. Navalilo se mu. Nebylo to dobrý ráno.      Rozhlídnul se. – Vendelíne, tady pojď, umravňovala mladá atraktivní matka, vizáž model caffè latte, k tomu krátký vlasy, svýho asi čtyřletýho potomka při průchodu uličkou.      Zajímavý jméno, pomyslel si pro sebe Alsas a mrknul na Banatoviče, který se už cpal gulášovou polívkou.      – Ale ona taky není marná, zahlásil Banatovič.      Otočila se.      To je zas trapas, pomyslel si Alsas.      A usmála se.      Banatovič nevnímal, ale Alsas její úsměv povzbudivě opětoval.        – Tady ty čuramedáni mě dokážou po ránu vytočit, pronesl Banatovič a mával výtiskem Kampaně.      Dodal:      – Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie, nechápu, že ho ještě taky tisknou. Ale to je pořád ještě dobrý, ten už aspoň nepředstírá vědeckou práci, už se nesnaží o akademickou kariéru, jenom slintá do novin. Na to jsou tady jiný, rozvášňoval se Banatovič. Mluvil už dost nahlas a mával kolem sebe rukama. Míval ve zvyku přivírat u monologů oči, navíc jeho ve vzduchu máchající ruce připomínaly loutku. Jen ty nitě byly imaginární.      Pokračoval:      – To jsou všechno tyhlety démanty, buďto studovali sice oficiálně, ale v šedesátejch letech, kde se místo filosofie setkávali s nějakou postmarxistickou sračkou, nebo se ani k tomu nedostali a předstírali práci v kotelnách a studium filosofie v bytových seminářích. Obojí předstíraný, obojí pseudočinnost místo činnosti, opakoval Banatovič. Předstíraný studium – domácí studium! – v bytových seminářích – ovšem předstíraný filosofie. A předstíraná práce. Což je jejich věc, kdyby se pak nedostali k veslu a nezačali roznášet svý bludy z kateder… Rozumíš, disidenti obvykle nebyli žádný hrdinové, to byli lidi, který byli líný makat.      – Že ty nepíšeš politický komentáře do novin, to by byla paráda, řekl mu Alsas.      – Ale vždyť já píšu, do Doby síly, do Světel budoucnosti, do Na hlubinu a Na stráž!e, do Rozhledů neofašismu…      – Myslím něco normálního, co čtou lidi. Třeba tadyhle Kampaň. Nebo Varovný výstřel.      – Neblbni, tam by mě nevzali, blokujou mě, já nesmim nikam na veřejnost.      – Vždyť jsi univerzitní profesor. Utrhli by ti ruce, i kdybys jim místo článku podal toaleťák posranej sračkama, pokud by ty sračky byly tvoje vlastní. Lidi jsou tady nadšený expertama, odborníkama a vědcema, ať už jsou odborníci skuteční, nebo domnělí, opravdoví, nebo předstíraní, ať už jsou odborníci v čemkoli a vyjadřujou se k čemukoli.      – Myslíš? No něco na tom je…      – Vždyť se koukni na Marterera, jak je pilnej. A co má u fotky? Vždycky akorát „znalec odkazu Emy Destinové“, nebo „hudební historik“.      – No ty vole to je fakt, ten by mě zajímal, odborník. Píše o zemědělství, ekologii, lidskejch právech a architektuře, a přitom jediný, co dokázal, je, že odchodil nějakou zkurvenou bolševickou muzikologii, kde ho akorát tak naučili klanět se Dvořákovi se Smetanou!        Přes uličku naproti dosedla nová pasažérka, Alsas si ji se zájmem prohlížel. Mladá holka, neurčitej věk lehce přes dvacet, chytrej a trochu drzej pohled, krátká barevná sukně, top bez ramínek, sponka ve vlasech, modrý náušnice, vlastně byla celá v modrym, v ruce Kunderův Žert. Nohy nedbale oholený, prostě něco v ní bylo. Tu džínovou bundu bych překous, a koneckonců i toho Kunderu, pomyslel si Alsas.        – Brno… – zkurvený! zahlásil Banatovič a krknul. Naproti sedící slovenský gentleman se zasmál a pokývnul na znamení sympatií. Přátelé vystoupili.        – To bysme mohli potkat starýho Velebu, určitě bude sedět v Karibiku.      – To je fakt, řekl Alsas.      Karibik byl odpornej zaflusanej nonstop umístěnej přímo v tzv. brněnským metru, tedy ještě odpornějším a ještě zaplivanějším podchodu pod hlavním nádražím.      Tyhle místa měl Alsas rád. Připomínaly mu Balkán. Kdyby to Brno bylo celý takovýhle, bylo by to fajn město, pomyslel si. Kdyby se zbavili toho moravskýho přízvuku, dodal si pro sebe. Kdyby si na nic nehráli a byli tím, čím jsou, tedy vstupní branou Balkánu, bylo by všechno v pořádku.      – Brno si hraje na malou Vídeň, a přitom je to prvotřídní malý Sarajevo, řekl nahlas.      – To spíš Doboj, odtušil Banatovič.      – Taky pravda. To město je jak malá holka, ve který dříme vášeň a nespoutanost a ona ji nedokáže vypustit ven, objevit, otevřít se: radši si hraje na poslušnou pokojskou. Ale tu eleganci z toho nevykřeše, natož aby se stala komtesou.      – To s tou Starou dámou je přesný, děl Banatovič, kterej jak známo Vídeň miloval, elegantní ženská na výši a děvka, co si hraje na dámu, ale tu skutečnou nikdy nedožene. Jenže nedokáže bejt ani tou pořádnou děvkou.      – Jako ta špičková kurva z Itálie, připomněl Alsas jednu dávnou historku.      – Čili by to Brno někdo měl pořádně vojet, ať se probere k životu, pronesl Banatovič. Příměr ženský k městu se mu začínal líbit, v duchu už viděl svůj příští esej do Journal of Obscene Philosophy. Kurva, já ještě nemám ani čárku a uzávěrka toho posranýho sborníku byla minulý pondělí, uvědomil si, že jako hostující editor čísla má na starosti loňský zimní vydání Fenomenologie alkoholismu v lacanovské perspektivě. Sborníky i akademický časáky vycházely v Česku obvykle s půlročním až dvouletým zpožděním. Nahlas si říhnul. Naposled byl v Brně před dvěma lety na konferenci Morava jako průsečík kultur, kterou si pro sebe překřtil na Morava jako průser. Jestlipak má ještě doktorka Cicmárková ten piercing v kundě a jestlipak už má tu docenturu, pomyslel si.      – Jo, je škoda, že to tu neobsadili Maďaři, vrátil ho do debaty Alsas.      – Nebo Chorvati. To sou největší řezníci světa. Náglové zkurvený, odplivnul si Banatovič, kterej měl srbský předky.      Pili v Karibiku na baru už třetí pivo a v tu chvíli si uvědomili, proč sem vlastně přišli. Veleba nikde. Jen párek důchodců v rohu, znuděná stará barmanka a na baru tlustej cikánskej pasák.      – Hele, já mu zavolám, nabíd se Banatovič.      – Nazdar, já jsem v Karibiku! ozval se v telefonu známý hlas.      – Tak to asi těžko. Jsme tady s Alsasem a ty nikde. Nebo si střílíš na hajzlu péro? odvětil Banatovič.      – Ne, já sem fakt v Karibiku. Na Arubě, upřesnil na dálku Veleba.      Kde na to ten feťák vzal? napadlo Banatoviče.      – Kecáš, vole, co tam děláš?      – Ále, válim se na pláži, pomalu mi to najíždí a dvě kozatý mulatky mi na střídačku kouřej péro, povídal rozšafně Veleba.      To určitě, pomyslel si Banatovič. Nejspíš se ještě neprobral ze včerejší kocoviny a leží na podlaze svýho vybydlenýho bytu v městské části Brno-Komín.      – No nic, ukončil hovor a obrátil se na barmanku, tak ještě dvě piva, prosím. Když jim je natočila, předvedl Banatovič své umění dokonale napodobit nejpříšernější přízvuk na světě, totiž brněnský přízvuk. – Starobrno – chčijeme prdelí, zadeklamoval s gustem.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2020.

Čas načtení: 2024-03-08 18:00:01

Noc vražedného řádění dvojice čerstvě amnestovaných recidivistů nepřežili čtyři lidé

Příběh prvních porevolučních sériových vrahů se začal psát ještě za socialismu. Oba budoucí vrazi se potkali v plzeňské věznici. Pocházeli z velice dobrých rodin, otec Josefa Kotta byl profesorem. Michael Kutílek se v dětství hojně věnoval sportu, hrál tenis, golf, dokonce byl nadaným hráčem na klavír. Co se tedy vlastně stalo? Problémy od mládí U Kutílka nastaly problémy už během školních let, kdy se dostal do výchovného ústavu za okrádání svých spolužáků. Kott měl naproti tomu našlápnutou kariéru, byl zaměstnán jako celník. Ze zaměstnání jej však také propustili – kradl. Podle Kotta bylo vše jinak, v dokumentární sérii Bez lítosti tvrdí, že krádež měla být jakousi pomstou nadřízenému, který měl mít sám „máslo na hlavě“. Kde je pravda, se můžeme jen domnívat.  Přátelé, které spojila nenávist Už ve vězení začali kout pikle, co provedou, až je propustí. Kutílek tvrdil, že se mu zlomený Kott otevřel a popsal mu všechny své problémy, které měl hlavně se ženami. Nastala další etapa celého příběhu, Kott a Kutílek uzavřeli přátelství, které stvrdil Kutílek satanským rituálem. Ve svém spoluvězni Kottovi viděl ideálního adepta, bral jej jako svého učedníka. Kutílek se také zmínil, že byli de facto milenci. Michael Kutílek slíbil svému „milému“, že až vyjdou z vězení, naučí ho vydělávat peníze vražděním. Taková byla tehdy doba, někteří si svobodu, která přišla, vyložili jako možnost dělat si, co se jim zlíbí.  Vražda, která se nestala? Mrtvý muž v obleku s psaním v tajné kapse je noční můrou policistů Číst více Krvavá amnestie  V roce 1990 vyhlásil prezident Václav Havel plošnou amnestii a ven se dostala i dvojice zlodějíčků. Paradoxem bylo, že už když je pouštěli na svobodu, měli připravený šílený vražedný plán. Dlužno dodat, že Kutílek byl propuštěn dřív a na svého parťáka počkal, dokonce jej vyzvedl, když se vrátil z věznice. Svou první vraždu spáchali bezprostředně poté. Nešťastný návrat domů K životu vraždících desperátů byla potřeba zbraň, a tak se rozhodli si ji opatřit. Josef Kott byl chvíli ubytován u Kutílkových doma. Byl svědkem toho, jak Kutílek napadal svou ženu, prý jí zachránil život, když ve strachu před svým manželem chtěla skočit z okna. Doslova popisuje, že visela za ruku. Obdobně se vyjádřil i nevlastní syn Kutílka. Jednou si pro Michaela Kutílka přišla policie, věděla, jaký je rapl. Kutílek jim řekl, že s nimi prostě nikam nepůjde, a s ledovým klidem si podřízl achilovku roubovacím nožíkem.  Na vražedné stezce První vraždu spáchali přibližně měsíc po Kottově propuštění. Vydali se na bývalé Kottovo pracoviště v Nýřanech. Kutílek řídil, Kott se oblékl do policejní uniformy. Vymysleli plán, jak z vrátného vymámit pistoli. Vešli dovnitř a představili se jako policie, která přišla zkontrolovat zbraň. Skutečně se pistole zmocnili, v tu chvíli však pojal strážný podezření. Ozval se výstřel a vrátný padl na zem s prostřelenou hlavou. Ten, kdo zmáčkl spoušť, byl podle soudu Kott. Kutílek tvrdil zpočátku to samé, ke konci života změnil svou výpověď a tvrdil, že všechny vraždy vzal na sebe. Kutílek se měl po vraždě pozvracet, na což Kott reagoval slovy: „Jsem myslel, ty v*le, že si větší tvrďák!“ Zbraň měli, zbývalo vymyslet, co s ní.   Rituální vražda stopařek Nejsmutnější epizodou celé noci zůstává nejspíš vražda dvou děvčat. Dvojice šestnáctiletých dívek byla na útěku z dětského domova. Snad osud, snad náhoda chtěla tomu, aby si stoply jako odvoz právě Kutílka s Kottem. Co přesně se stalo, bylo možné jen těžko zrekonstruovat, oba vrazi se totiž neshodli ve svých výpovědích. Podle soudu obě dívky odvedli do lesa, zbavili je kovových předmětů a poté do nich začali zběsile bodat. Vše mělo být součástí satanského rituálu. Podle kriminalistů usmrtili nejdříve jednu dívku, druhá musela v hrůze trnout, jaká brutální muka ji čekají.   Dcera vzala na rodiče sekeru. Policie zpackala, co mohla, sousedé tomu nechtěli věřit Číst více Prozradilo je autíčko Když z místa činu ujížděli, Kutílek měl tlouct dlaní do volantu a křičet: „Tři nula, tři nula!“ Jejich další obětí byl taxikář, kterého zastřelili kousek od motorestu. Ani to nebyla jejich poslední akce. Další obětí byl kamioňák. Opět si zahráli na policisty a nebohého řidiče střelili do hlavy, měl velké štěstí a útok přežil. Jeho výpověď měla pro policii velkou cenu. Také se projevil jejich sklon ke krádežím, když sebrali řidiči model autíčka. Právě ten kriminalisté našli posléze u Kotta doma. Střelba na kamioňáka byla poslední, poté si pro oba muže došla zásahová jednotka. Jejich soud byl mediálně velmi sledovaný, oba aktéři dostali doživotní trest. Josef Kott se s odsouzením nikdy nesmířil, dodnes tvrdí, že žádnou z vražd nespáchal, pouze byl vedle Kutílka. Jeho komplic již zemřel na rakovinu, před smrtí sepsal prohlášení, že je ve skutečnosti pravdivá Kottova verze. Ten svůj boj o propuštění a zproštění viny nevzdává. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nostradamus varuje před světovou válkou, odborníci radí, kam se schovat. Bezpečí bude jen málokde

Čas načtení: 2024-03-14 15:00:44

Voyo: vybrali jsme ty nejlepší seriálové a filmové premiéry (březen 2024)

Na službu Voyo v březnu doputoval například český film Přišla v noci Na své si přijdou i fanoušci kriminálek či oscarových titulů pro náročné V našich pravidelných výběrech nejlepších filmů a seriálů jsme se rozhodli zaměřit na další v Česku velmi oblíbenou platformu. Kromě Netflixu a Disney+ se jednou, dvakrát do měsíce podíváme na to, co nového najdete na největší česko-slovenské streamovací platformě Voyo. A nutno uznat, že v březnu se toho urodilo dost! Přečtěte si celý článek Voyo: vybrali jsme ty nejlepší seriálové a filmové premiéry (březen 2024)

Čas načtení: 2024-03-25 09:59:35

Šílená bolest Kateřiny Brožové! V náručí jí zemřel druhý pes

Herečka Kateřina Brožová přišla krátce po sobě o druhého milovaného pejska. V náručí jí zemřel čtrnáctiletý jezevčík Maxík. Před nedávnem přišla o rhodéského ridgebacka Jordyho. Utekl z veterinární kliniky a tragicky zahynul. Nyní přišla i o druhého psího miláčka.

Čas načtení: 2024-05-09 09:00:01

Únosci chovali dívku na zahradě jako zvíře. Po mnoha letech přišel gigantický trest i odškodné

Malá Jaycee Dugard, žačka páté třídy, šla toho dne jako jindy na školní autobus, když u ní zastavilo auto. Domnívala se, že se někdo chce zeptat na cestu, a tak bez starostí přistoupila k otevřenému okénku. Byl to poslední krok na svobodě na dlouhých osmnáct let. Únosce Phillip Garrido a jeho žena Nancy nebohou dívku nejprve omráčili a vtáhli do auta, aby ji odvezli více než sto kilometrů daleko na svůj pozemek ve stotisícovém kalifornském městě Antioch, jak popsal kromě mnoha dalších také list Los Angeles Times. To, co následovalo, si nikdo snad raději nechce ani představovat.  Patnáctiletá dívka odešla bosá z domu po záhadném telefonátu. Za pár dní ji našli mrtvou Číst více Musela žít na zahradě Jedenáctiletá dívka byla odvlečena do kůlny na zahradě, kde ji pár nechal více než týden nahou a přivázanou, aby nemohla utéct. Únosci jí namluvili, že zahradu hlídají psi, kteří na ni zaútočí, jakmile by se pokusila o útěk. Dívka tak byla odkázána na milost a nemilost kruté dvojici. Po krátké době se k věznění na zahradě, které víc než péči o dítě připomínalo chov zvířete, přidalo také fyzické napadání a pohlavní zneužívání od Garrida, což mělo o tři roky později konkrétní výsledek. Tehdy se čtrnáctileté Jaycee narodila první dcera a o další tři roky později přišla na svět druhá dívka. Sama Jaycee tyto okamžiky později vyprávěla pro ABC News. „Ani jsem dlouho netušila, že jsem těhotná a budu rodit,“ vysvětlila. „Rodina“ se pak usnesla, že dětem namluví, že jejich matkou je Nancy a Jaycee, které v té době říkali Allissa, je jejich sestra. Je třeba bohužel konstatovat, že to velmi dlouho vycházelo.  Volnosti nevyužila Phillip Garrido byl manipulátor, jakého je těžké najít. Dokázal ovládat nejen svoji ženu Nancy, ale i unesenou dívku. Ta později dokonce směla chodit na zahradu, čas od času se bavila se sousedy v okolí, dokonce pracovala v Garridově tiskárně. Svoji pravou identitu ani fakt, že byla unesena, ale nikdy neprozradila. V práci měla dokonce k dispozici telefon a další komunikační zařízení, ale nikdy jich nevyužila k tomu, aby požádala kohokoliv o pomoc. Podle pozdějšího vysvětlení policie se u ní vyvinul tak zvaný stockholmský syndrom, tedy začala ve své podstatě alespoň částečně sympatizovat se svým únoscem.  Zvláštní chování začalo být nápadné I když bylo po Jayceeině únosu pročesáno široké okolí jejího bydliště, dívka nalezena nebyla. Policie přišla na její stopu až o mnoho let později, kdy se Garrido se svými (a Jayceeinými) dcerami objevil v kampusu místní školy, aby si domluvil možnost uspořádat náboženskou přednášku. Pracovnici školy se nezdálo zaražené chování dívek, a tak začala jednat. Brzy se únosce objevil na policii, ale stále se nic zvláštního nedělo. Byl vyslechnut, všechno „vysvětlil“ a v klidu odešel domů.  Případ Studna z majora Zemana byl konečně vyřešen. Vraha neklidného Brůny prozradila sestřenice Číst více Policie mu přijela domluvit Nic se nestalo dokonce ani ve chvíli, kdy sousedé ohlásili na policejní stanici, že se domnívají, že děti žijí na zahradě, nikoliv v domě. Policista se dostavil k domu, upozornil Garrida na případné možné problémy a zase odešel, jak uvádí i Reno Gazette Journal. Zdá se, že situace byla bezvýchodná. A možná by i byla, kdyby se již dříve trestaný a podmínečně propuštěný drogově závislý alkoholik Garrido nerozhodl pomoci policii v honbě za dalšími sobě podobnými. Ve víře, že je z něj už docela jiný člověk, sepsal jakési doporučení, jak s jemu podobnými má policie jednat, a odnesl jej na FBI. Zanedlouho byl předvolán on i jeho domnělá rodina.  Sebevědomí jim nechybělo Všichni přišli, patrně již bez jakékoliv obavy z prozrazení. Všichni vypovídali shodně, šlo podle nich o spořádanou rodinu se vzorným a milujícím otcem. Ani Jaycee neřekla proti Garridovi jediné křivé slovo, a to ani ve chvíli, kdy byli od sebe odděleni. Až po dalším vyšetřování a naléhání se Garrido ke všemu přiznal a pak přišla řada i na unesenou ženu. Zpočátku stále zapírala a svého věznitele obhajovala, později ale vše konečně připustila. Tvrdila ale, že nejde o stockholmský syndrom, kdy by se snad do únosce dokonce v průběhu času zamilovala, ale o naučené jednání, které jí pomohlo v tak děsivé situaci přežít.  Ani návrat nebyl jednoduchý Jaycee i její děti se mohly vrátit domů, což také udělaly. Stejně jako všechny předchozí roky ani návrat ke svobodnému životu a původní rodině nebyl nijak jednoduchý, ale podle svědectví příbuzných to všichni nakonec zvládli. Rekordní trest i odškodné Únosci se dostali před soud a v dlouhém a složitém procesu, v němž se hovořilo i o dalších Garridových obětech, skončili oba dva za mřížemi. Nancy na 36 let a pro Phillipa si soudce připravil 431 let vězení. Rodině unesené dívky to ale nestačilo a brzy nato zažalovala stát Kalifornii za chybu, která ve své podstatě umožnila únos a věznění Jaycee. Jako odškodnění bylo podle CNN nakonec vyplaceno dvacet milionů dolarů. Roky, strávené v rukou únosce, týrání a zničený život tím ale napravit tak docela nelze. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ženu držel únosce sedm let v rakvi pod vlastní postelí. Udala ho žárlivá manželka.

Čas načtení: 2024-05-16 06:30:23

Retro okénko: webové stránky Applu dlouho nevyčnívaly, změna přišla s prvním iPhonem

Webové stránky Applu byly dlouho ošklivým kačátkem společnosti Výrazná změna přišla s příchodem prvního iPhonu v roce 2007 Od té doby se vzhled stránek příliš nezměnil Kdo by neznal společnost Apple. Ikonická firma s nakousnutým jablíčkem ve znaku, která datuje svůj vznik do roku 1976, několikrát proměnila svět technologií a způsob, jakým o nich uvažujeme. To je především zásluhou zakladatele Steva Jobse, který svou mnohdy až maniakální posedlostí detaily a dokonalostí doháněl řadu pracovníků, přátel i rodinných příslušníků k šílenství. S příchodem internetu se vstupní branou pro zkoumání produktů a služeb Applu stala jejich webová stránka, přičemž alespoň ze začátku byste perfekcionalismus a minimalismus hledali marně. Přečtěte si celý článek Retro okénko: webové stránky Applu dlouho nevyčnívaly, změna přišla s prvním iPhonem

Čas načtení: 2024-05-16 07:10:28

Seniorka opět zpřístupnila svůj počítač s internetovým podvodníkům, přišla o sto sedmdesát tisíc korun

Uherskohradišťsko - Seniorku v minulosti zlákala investice do bitcoinů. Tím, že poskytla vzdálený přístup do svého počítače údajnému finančnímu poradci, který za ni „obchodoval“, přišla o statisíce korun. Nepoučila se. Nový inzerát vyzývající podvedené osoby v souvislosti s investováním do bitcoinů sliboval navrácení ztracených financí, které se inzerující společnosti údajně podařilo zajistit, uvedla Policie České republiky. The post Seniorka opět zpřístupnila svůj počítač s internetovým podvodníkům, přišla o sto sedmdesát tisíc korun first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-24 08:40:35

O více než milion korun přišla žena při „výhodných investicích“. Více než polovinu měla půjčenou

Zlínsko - O více než jeden milion korun přišla dvaašedesátiletá žena při „výhodných investicích“. Asi polovinu peněz měla naspořenou, nicméně si pro tuto příležitost vzala také půjčku ve výši 650 tisíc korun, uvedla Policie České republiky. The post O více než milion korun přišla žena při „výhodných investicích“. Více než polovinu měla půjčenou first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-24 13:00:01

Do propastí a zpět: Život zpěváka Petra Muka skončil moc brzy. Jeho smrt je pro mnohé dodnes záhadou

Když republiku, a dokonce i zahraniční hudební kruhy obletěla 24. května v roce 2010 smutná zpráva, že se svět bude muset obejít bez vynikajícího zpěváka Petra Muka, jen málokdo tomu mohl uvěřit. Vždyť mu bylo pouhých pětačtyřicet let a o jeho problémech se sice v podstatě vědělo, nicméně žádné velké skandály se v bulváru rozhodně neprobíraly. A přesto měl hudebník v té době za sebou už tolik utrpení, že by se nevešlo ani do několika běžných životů.  Josef Kemr tajil nemanželské dítě. S partnerkou se hádal a Hrušínského ignoroval Číst více Ovlivněn západní hudbou Petr Muk byl podle výpovědí jeho přátel z mládí, kteří promluvili například v pořadu České televize Příběhy slavných, už v době studia na střední škole (tehdy to byla stavební průmyslovka) jiný než ostatní v jeho věku. Mohlo to být také tím, že jako student v Českých Budějovicích mohl poslouchat rakouské rádio a sledovat tamní televizní programy, samozřejmě hlavně ty hudební. Dobře tedy znal rozdíl mezi zdejší a zahraniční tvorbou. Navíc se dostal mezi podobně naladěné kamarády, a tak bylo blízko k založení první kapely, ale bohužel se také přibližoval první kolaps, který pramenil pravděpodobně z mnoha vnitřních problémů, které si tak složitá osobnost v sobě nesla. Kibuc jeho naděje nesplnil Jednou z velkých proměn v jeho životě bylo nalezení víry, když se přiklonil k judaismu. Snažil se do něj proniknout, a dokonce se rozhodl, že prožije půl roku v izraelském kibucu. Jak ale dosvědčil jeho přítel, muzikant Petr Kučera, nakonec zjistil, že takový pobyt pro něj nebude to pravé. Ostatně také tam přišla jedna z prvních atak dlouhodobé nemoci, která jej potom provázela po celý zbytek života. Šlo o maniodepresivní psychózu, vyvolanou do značné míry složitými pochody, jež se v jeho mysli odehrávaly. Přijmout judaismus na plno pro něj bylo na jednu stranu lákavé, na druhou stranu by ho ale v podstatě svými jednoznačnými a přísnými pravidly připravil o kariéru. Přesto se jeho písně od toho okamžiku zmiňovanému tématu často věnovaly.  Chtěl být v centru, ale svůj Dalším velkým problémem pro něj byla vlastní hudební cesta, ze které nechtěl uhnout, ale na druhou stranu toužil být součástí showbyznysu. Dosáhnout takové kombinace, a přitom zůstat sám sebou bylo velmi složité, přesto se mu to podařilo a později vystupoval i v mnoha muzikálech, kde dostával velké role. Přišla další velká životní změna, které mnoho lidí nevěřilo. Petr Muk musel znovu přesvědčovat sebe i okolí, že i to je jeho možná cesta. I to zvládl, a to i přesto, že se u něj stále objevovaly propady a vzestupy nálad, podmíněné jeho chorobou, v té době již naštěstí léčenou.  Se vším jsem začal pozdě, lituje Jiří Korn. Jeho střet s policií skončil ostříhanými vlasy Číst více Jak to bylo s drogami?  Další rána přišla v roce 2004, kdy usedl na lavici svědků v případu pašování drog. Tehdy připustil problémy s alkoholem, ale jakékoliv užívání dalších omamných látek popřel. Veřejným prostorem proběhly spekulace o tom, zda lhal, nebo mluvil pravdu, nakonec se ale nic dál neřešilo. Přesto o část publika tehdy přišel, nicméně stále bylo dost těch, kteří mohli zaplnit hlediště.  Nečekaná smrt velkého hudebníka Už jen vzhledem ke zmiňované kauze vyvolala v roce 2010 jeho smrt velkou vlnu diskusí, zda šlo o záměrné předávkování drogami, či se stalo něco jiného. Hudebníkovi bylo pětačtyřicet let a o přirozené smrti tehdy nikdo vlastně ani neuvažoval. Navíc se v jeho krvi našel skutečně smrtící koktejl alkoholu a léků, podle dalších zpráv však šlo o medikamenty, které užíval na svoje psychické problémy. O tom, že jistě nebylo správné kombinovat je s alkoholem, není třeba uvažovat. Na Petra Muka jsme nezapomněli Oficiální zpráva nakonec hovořila o tragické nehodě a udušení, což je v takovém případě pravděpodobné. Hudební svět ale jeho odchodem přišel o neobyčejnou postavu plnou rozporů, vzletů a pádů, ale i o hlas, který nelze nahradit. Proto také na jeho písně, ať již je nahrál se skupinami Oceán či Shalom, nebo ve své sólové éře, dodnes nezapomínáme a rádi si je poslechneme.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Moderátor Ondřej Sokol si prošel tvrdou šikanou. Dodnes se musí vyrovnávat s problémy, které ostatní neřeší.

Čas načtení: 2024-07-06 08:42:01

V uplynulých dnech přišla o více jak sto tisíc korun žena, která prodávala kus nábytku přes sociální sítě

Jihočeský kraj - Jihočeští policisté opět evidují několik případů podvodného jednání různého druhu. V uplynulých dnech přišla o více jak sto tisíc korun žena, která prodávala kus nábytku přes sociální sítě a spojil se s ní kupec, který měl o zboží zájem a nabídl jí zajištění přepravy prostřednictvím známé společnosti, uvedla Policie České republiky. The post V uplynulých dnech přišla o více jak sto tisíc korun žena, která prodávala kus nábytku přes sociální sítě first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-27 17:00:54

I když nepila alkohol, přišla o řidičák. Nedala si pozor na to, co jedla

Přestože víte, že jste před jízdou nepožili alkohol, můžete mít jeho stopy v dechu i v krvi. Problémem totiž může být i to, co sníte. Přesvědčila se o tom i 27letá řidička z Chrudimska. Ve čtvrtek 25. července před devátou večer zastavili policisté v Chrudimi řidičku Peugeotu. Při kontrole jí provedli dechovkou zkoušku, která dopadla […]

Čas načtení: 2024-09-26 07:00:01

Kdo zachrání Obermaierovou z Ulice? Může přijít o střechu nad hlavou

Na svého syna přepsala Jaroslava Obermaierová už před časem chalupu u Zruče nad Sázavou. Jenomže se zdá, že to byl předčasný krok. „Problém je, že se o ni někdo musí starat. A nevypadá to, že by Jaroslav byl ten pravý, kdo by se na to hodil. Co vím, tak to nevypadá vůbec dobře. Zatím asi vše zachraňuje herečka, ale to nepůjde pořád,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Přitom Obermaierová domeček miluje, několikrát se nechala slyšet, že si tam jezdí odpočinout a načerpat síly. Přeměnila ho z polorozpadlé ruiny v parádní sídlo. Představa, že by o svoji oázu klidu přišla, asi není zrovna příjemná. „Má byt v Praze, měla by kde bydlet. Ovšem tady se bavíme o srdcové záležitosti. Opravdu je to pro ni takový přístav, kde se cítí bezpečně. Nevím, co by dělala, kdyby o ten dům z jakéhokoli důvodu přišla.“ Konec Borhyové na Nově! A tahle prsatá blondýna místo ní Číst více On přítelkyni, nebo ona kamaráda? Není žádným tajemstvím, že Jaroslav si dlouhodobě nemůže najít partnerku. Před časem se sice mluvilo o tom, že by to mohlo být na dobré cestě, nakonec z toho ale sešlo. „Samozřejmě bych už chtěla žít jako jiní obyčejní důchodci,“ posteskla si nedávno herečka s tím, že musí stále pracovat, protože by z osmitisícového důchodu nevyžila a na syna je zoufale sama. Případná snacha by jí samozřejmě velmi ulevila od starostí. Řešením by také bylo to, kdyby si někoho našla sama Obermaierová. Mohla by se s nějakým kamarádem podělit o svá trápení, třeba i Jaroslav by v nějakém chlapíkovi mohl najít vzor a důvod, proč na sobě více pracovat. „To podle mě nehrozí. Prožila jedno manželství, které bylo příšerné. A slíbila si, že už si žádného muže do života nepustí. Dodržela to až dosud a nemyslím si, že by na tom něco měnila,“ tvrdil Rousek. Přitom v mládí mohla Obermaierová nápadníky přehazovat vidlemi. Chvíli randila se zpěvákem Petrem Rezkem a mnoha dalšími. Nakonec ji ale okouzlil taxikář Richard Čech, což ale nebyla dobrá volba. Alkoholik, který z ní tahal peníze a nakonec ji po dvou letech opustil přesto, že měli malého Jaroslava. Vlastně se tak není čemu divit, že se herečka vůči opačnému pohlaví zatvrdila. Piráti po odchodu Bartoše: Kdo zachrání stranu před rozpadem a povede ji dál? Číst více Spory s herci a konec? Současné rozpoložení Jaroslavy Obermaierové zřejmě ovlivňují i neustálé spekulace o jejím možném konci v seriálu Ulice. Od nové sezóny mýdlové opery, tedy od podzimu, má její postava Vilmy Nyklové výrazně méně prostoru. „Mluví se o tom, že by měla skončit úplně. I kvůli sporům s některými herci, jako je třeba Václav Svoboda. Ten se nedávno vyjádřil, že hrát s ní je peklo, apod. Takže je možné, že se ji scenáristé opravdu snaží odstavit.“ Kdyby na to došlo, herečka by mimo jiné přišla o důležitý zdroj příjmů. Ostatně není to tak dávno, co chtěla spáchat sebevraždu, protože zdražoval plyn a energie. „Tak daleko by to snad nedošlo. Ovšem je velká otázka, jak by se zachovala, kam by směřovaly její další kroky. Má štěstí v tom, že diváci ji mají rádi a v Ulici ji chtějí. Takže si nemyslím, že by zmizela úplně,“ dodal pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Partyšová a její zazobanci: Měla z ostudy kabát, dodnes se jí smějí.