Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-10-09 08:54:18

Velká soutěž s Cannafestem

Ve spolupráci s jedním z největších konopných veletrhů na světě vám přinášíme exkluzivní soutěž o zboží v hodnotě 25 000 korun! Oslavte s námi v pražském PVA Expo Letňany patnácté narozeniny Cannafestu a staňte se jedním ze šesti šťastlivců, kteří si odnesou balík cen. Otázka: Kdo jsou generální partneři letošního ročníku Cannafestu?  Odpověď najdete na webu Cannafestu.  Ceny: 1. cena:  Vaporizér Mighty+ od Storz & Bickel, 20% CBD full spectrum kapky Cannafest a 2× třídenní vstup. 2. cena:  Karton (6 ks) Sativa Sparkle – prémiový sekt s konopným aroma, 20% CBD full spectrum kapky Cannafest a 2× třídenní vstup.  3. cena: Karton (12 ks) Turn – konopné pivo z Berlína, 20% CBD full spectrum kapky Cannafest a 2× třídenní vstup. 4. cena: Dvě balení 20% CBD full spectrum kapek Cannafest, tričko a čepice Cannafest a 2× třídenní vstup. 5. cena: Balíček kosmetiky Hemphilia a 2× třídenní vstup. 6. cena: Kšiltovka GrassRoots x Cannafest, plechová láhev, mikina, brýle a 2× třídenní vstup. Jak se zúčastnit?  Stačí do 31. října zaslat správnou odpověď na e-mail: soutez@konomag.cz. Do předmětu napište heslo „Cannafest“. Vítězům dáme vědět okamžitě po losování a ceny budou k vyzvednutí buď osobně na Cannafestu, nebo po domluvě s organizátory doručeny kurýrem na adresu. Pouze pro starší 18 let, věk bude ověřen při předání. The post Velká soutěž s Cannafestem appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2020-02-29 20:58:24

Cotswold Way – třídenní 164km „procházka“

Autor článku: Vojta Nedávno jsem dokončil svou 3denní výzvu a přešel jsem celou Cotswold Way 🙂 Dnes vám napíšu malé shrnutí. Nejdříve pár dat Cotswold Way oficiálně měří 102 mil nebo 164 km a vede z města Bath do Chipping Camden. Já jsem přešel Cotswold Way za 34 hodin a 45 minut. To je čistý čas, který jsem [...] Příspěvek Cotswold Way – třídenní 164km „procházka“ pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2021-10-21 08:39:35

Je žadatel o podmínečné propuštění z vězení lidská bytost?

Během dlouhých let činnosti občanského aktivisty v oblasti trestního řízení jsem měl opakovaně příležitost účastnit se řízení o podmínečné propuštění odsouzených z výkonu trestu, od vzniku spolku Chamurappi v listopadu 2017 převážně jako statutární představitel navrhovatele. Často prožívám s našimi chráněnci dramata při částečných nebo úplných neúspěších. Protože žadatele velmi pečlivě vybíráme a často s nimi pracujeme i několik let před podáním návrhu na propuštění, býváme převážně úspěšní. Ale někdy se příběh zadrhne, a to dokonce i v případech, u nichž jsem potíže v žádném případě nečekal. Nepříjemné překvapení ze strany soudu bývá vzácné. Pokud se to zadrhne, příčinou obvykle bývá zásah státního zástupce. Důvod vidím ve vývoji právního myšlení, vyjadřovaného judikáty Ústavního soudu a v zaostávání některých státních zástupců za vývojem. Ústavní soud v posledních letech vydal řadu nálezů, jež jsou pro žadatele o podmínečné propuštění příznivé. Poslední mně známý je z 31.srpna letošního roku. Před všechny ostatní okolnosti klade Ústavní soud předpoklady žadatele pro spořádaný, společnosti prospěšný život po propuštění na svobodu. Odsunul do pozadí trestní minulost žadatele i vypořádání s dluhy, které často provázejí odsouzení. Soudy většinou tento vývoj vstřebávají a právními názory Ústavního soudu se řídí. Ne tak někteří státní zástupci, kteří si myslí, že soudci Ústavního soudu jsou nepraktičtí snílci a pouze oni jsou zárukou zachování pořádku. Setkal jsem se i s absolutním odmítáním možnosti nevyčerpání plné výměry trestu. Někdy má zádrhel až povahu kafkovské absurdity. Například v těchto dnech jsem řešil případ odsouzené, která měla nárok na podmínečné propuštění doložen tak, že lépe to snad ani nebylo možné. Doporučení měla od vedení věznice a skvěle vyzněl posudek znalců psychologa a psychiatra. Dokonce se za ni postavila představená kláštera, v němž je věznice umístěna, což je naprostá výjimka. Veřejného zasedání soudu se jako veřejnost zúčastnila řádová sestra. Žadatelka má zajištěno společensky prospěšné zaměstnání v nemocnici i ubytování. Má praxi v péči o dlouhodobě nemocné, takže pro nemocnici bude vítanou posilou. Přesto se státní zástupce proti jejímu propuštění postavil. V odůvodnění šel přímo proti ustálené judikatuře Ústavního soudu. Senát ale po poměrně dlouhé poradě rozhodl o propuštění žadatelky, přičemž jí stanovil nejdelší možnou zkušební dobu pod dohledem probační služby. Přihlédl i k naší společenské záruce. S námitkami státního zástupce se předsedkyně senátu pečlivě vypořádala. Žadatelka mohla od soudu odjet bez eskorty do věznice vyzvednout si své věci. Ale státní zástupce pohrdl právním názorem senátu, tvrdohlavě proti němu postavil svůj osamělý postoj a vzal si třídenní lhůtu na rozmyšlenou. Žadatelka se musela vrátit s eskortou do věznice. Předpokládám, že žadatelka, která měla propuštění na dosah ruky, díky zásahu státního zástupce prožívá nesmírné psychické utrpení, stejně jako její matka, která se jednání rovněž zúčastnila. Státního zástupce kvůli tomu svědomí určitě netrápí, asi si tuto stránku svého jednání neuvědomuje. Možná ho těší, že má pravomoc rozsévat neštěstí. Kdoví, zda si vůbec uvědomuje, že žadatelka je lidská bytost. Možná si myslí, že odsouzená tři dny ve stresu hravě přečká. Neuvědomuje si, že se bude trápit a určitě mu to je jedno. Ale budiž, žadatelka třídenní stres přežije a pokud to tím skončí, časem se zotaví. Ale podá-li státní zástupce stížnost proti usnesení o propuštění, bude se trápit ještě několik týdnů nebo i měsíců, než proběhne stížnostní řízení a po něm případně i jednání u Ústavního soudu. Zřejmě to bude trápení nadbytečné, protože stížnost státního zástupce nakonec asi nebude úspěšná, i když o ní bude muset rozhodovat Ústavní soud. Nevím, jak státní zástupce hodnotí naděje na úspěch případné stížnosti, jejíž argumentace nutně půjde proti judikatuře Ústavního soudu. I kdyby nakonec měl úspěch, byla by jeho stížnost samoúčelná, neboť prodloužení pobytu žadatelky ve vězení nepřinese nikomu prospěch a stát možná bude muset zaplatit žadatelce odškodnění za nesprávný postup. Jediným přínosem zásahu státního zástupce by bylo uloupení několika týdnů nebo měsíců žadatelčiny svobody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Mzdový Speciál na Brněnské přehradě - Legislativní změny roku 2025

[skoleni-kurzy.eu] Zveme vás na speciální třídenní seminář mzdového účetnictví a personalistiky v nádherné lokalitě Brněnské přehrady a to luxusního Resortu Hotelu Maximus. Cílem semináře bude poskytnout informace týkající se konečné podoby novely zákoníku práce vč. podrobného výkladu se zaměřením do praxe.     * Seminář je určený pro management firem, ekonomické ředitele, vedoucí ekonomických útvarů, poradenské účetní firmy, účetní a daňové poradce a ostatní zájemce o tuto problematiku.   Ubytování : Pro tento třídenní seminář jsem pro vás vybrala luxusní čtyřhvězdičkový hotel Maximus Resort. Ubytování je zajištěno na dvě noci ve dvoulůžkových pokojích, v ceně není zahrnut vstup do wellness Infinit https:.maximus-resort.cz - hotel-brno - Stravování : Všichni účastníci semináře mají k dispozici plnou penzi, snídaně bufetovým způsobem, oběd a večeře servírované, výběrem ze tří menu. Na semináři budete mít coffe break a nealkoholické nápoje. V ceně nejsou zahrnuty alkoholické nápoje. ProgramA co se u nás dozvíte nového? Budeme se společně věnovat následujícím tématům: 1. DEN 26.3.2025  školení od 09.00 - 12.30 oběd školení 13.30 - 15.00 hod večeře Novely Zákoníku práce Transpoziční   Harmonizační   Flexi   Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr náležitosti dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti   vstupní lékařské prohlídky u DPP a DPČ   doba určitá a neurčitá u DPP a DPČ, prodlužování dohod   skončení DPP a DPČ   rozvrh práce   zápočtový list u DPP a DPČ   výpočet čistého průměrného výdělku u DPČ a DPČ   zdanění příjmů na základě DPP a DPP   vznik účasti na zdravotním pojištění u DPP a DPČ, oznamování nástupu do zaměstnání a ukončení zaměstnání   zvláštnosti u DPČ a DPP z hlediska zdravotního pojištění – povinnost respektovat minimální vyměřovací základ   vznik účasti na nemocenském pojištění u DPP a DPČ, vznik a zánik účasti na pojistném   příjem zúčtovaný po ukončení DPP a DPČ   odvod pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení   Stravovací příspěvky u dohod   Dovolené, překážky, příplatky atd. u dohod mimo pracovní poměr   DPP od ledna 2025     Zaměstnání malého rozsahu, dále jen ZMR podmínky ZMR, ohlašovací povinnosti vůči OSSZ, účast na NP a odvod pojistného   ZMR u dohody o pracovní činnosti i pracovního poměru   ZMR u jiných „zaměstnanců-, například členů statutárních orgánů, jednatelů   dávky nemocenského pojištění u ZMR   rozhodné období u ZMR pro nemocenské pojistné   změna druhu pojistného vztahu - § 10 z. 187 - 2006 Sb. ZMR se změnilo na tzv. ostatní za ...InAkademia s.r.o.

Čas načtení:

Mzdový Speciál na Brněnské přehradě - Legislativní změny roku 2025

[skoleni-kurzy.eu] Zveme vás na speciální třídenní seminář mzdového účetnictví a personalistiky v nádherné lokalitě Brněnské přehrady a to luxusního Resortu Hotelu Maximus. Cílem semináře bude poskytnout informace týkající se konečné podoby novely zákoníku práce vč. podrobného výkladu se zaměřením do praxe.     * Seminář je určený pro management firem, ekonomické ředitele, vedoucí ekonomických útvarů, poradenské účetní firmy, účetní a daňové poradce a ostatní zájemce o tuto problematiku.   Ubytování : Pro tento třídenní seminář jsem pro vás vybrala luxusní čtyřhvězdičkový hotel Maximus Resort. Ubytování je zajištěno na dvě noci ve dvoulůžkových pokojích, v ceně není zahrnut vstup do wellness Infinit https:.maximus-resort.cz - hotel-brno - Stravování : Všichni účastníci semináře mají k dispozici plnou penzi, snídaně bufetovým způsobem, oběd a večeře servírované, výběrem ze tří menu. Na semináři budete mít coffe break a nealkoholické nápoje. V ceně nejsou zahrnuty alkoholické nápoje. ProgramA co se u nás dozvíte nového? Budeme se společně věnovat následujícím tématům: 1. DEN 26.3.2025  školení od 09.00 - 12.30 oběd školení 13.30 - 15.00 hod večeře Novely Zákoníku práce Transpoziční   Harmonizační   Flexi   Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr náležitosti dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti   vstupní lékařské prohlídky u DPP a DPČ   doba určitá a neurčitá u DPP a DPČ, prodlužování dohod   skončení DPP a DPČ   rozvrh práce   zápočtový list u DPP a DPČ   výpočet čistého průměrného výdělku u DPČ a DPČ   zdanění příjmů na základě DPP a DPP   vznik účasti na zdravotním pojištění u DPP a DPČ, oznamování nástupu do zaměstnání a ukončení zaměstnání   zvláštnosti u DPČ a DPP z hlediska zdravotního pojištění – povinnost respektovat minimální vyměřovací základ   vznik účasti na nemocenském pojištění u DPP a DPČ, vznik a zánik účasti na pojistném   příjem zúčtovaný po ukončení DPP a DPČ   odvod pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení   Stravovací příspěvky u dohod   Dovolené, překážky, příplatky atd. u dohod mimo pracovní poměr   DPP od ledna 2025     Zaměstnání malého rozsahu, dále jen ZMR podmínky ZMR, ohlašovací povinnosti vůči OSSZ, účast na NP a odvod pojistného   ZMR u dohody o pracovní činnosti i pracovního poměru   ZMR u jiných „zaměstnanců-, například členů statutárních orgánů, jednatelů   dávky nemocenského pojištění u ZMR   rozhodné období u ZMR pro nemocenské pojistné   změna druhu pojistného vztahu - § 10 z. 187 - 2006 Sb. ZMR se změnilo na tzv. ostatní za ...InAkademia s.r.o.

Čas načtení: 2025-05-08 09:32:00

Válka na Ukrajině ONLINE: Rusko porušilo příměří, které samo vyhlásilo, tvrdí Kyjev

Rusko dnes brzy ráno porušilo jednostranné třídenní příměří, které samo vyhlásilo, když třikrát vypustilo naváděné bomby na Sumskou oblast, žádné drony a ani rakety ale na ukrajinské území nevyslalo. Podle agentury Reuters to tvrdí ukrajinské vojenské letectvo. Kyjev rovněž uvedl, že na východě Ukrajiny po začátku příměří pokračovaly pozemní útoky ruských vojáků. Ruský prezident Vladimir Putin přitom vyhlásil třídenní klid zbraní, platící od středečního večera.

Čas načtení: 2026-03-19 06:45:16

Lepší fotomobil pod 25 tisíc neseženete. Oppo Find X9 Pro má extrémní teleobjektiv s 200 Mpx

Oppo Find X9 Pro nabízí za 24 990 Kč foťák srovnatelný s mnohem dražší konkurencí Hlavním lákadlem je 200Mpx teleobjektiv Hasselblad s až 120× přiblížením a další dva 50Mpx objektivy Kromě foťáku Oppo láká i na obří 7 500 mAh baterii s třídenní výdrží Na trhu je několik fotomobilů aspirujících na post nejlepšího fotomobilu, většina ale stojí přes 30 tisíc. Výjimkou je Oppo Find X9 Pro, které díky slevě u Mobil Pohotovosti kleslo na 24 990 Kč. Za tuto cenu nabídne špičkovou trojitou fotosoustavu s 200Mpx teleobjektivem Hasselblad a až 120× zoomem. Kromě toho láká ještě na až třídenní výdrž baterie nebo ultra tenké rámečky kolem displeje. Jen teď je navíc s obří slevou ve výši 7 000 Kč. Přečtěte si celý článek Lepší fotomobil pod 25 tisíc neseženete. Oppo Find X9 Pro má extrémní teleobjektiv s 200 Mpx

Čas načtení: 2024-02-18 01:26:00

V Mnichově končí bezpečnostní konference, hlavním tématem byla Ukrajina

Mnichov (Německo) - V Mnichově dnes končí třídenní mezinárodní bezpečnostní konference, které se účastní řada státníků a která patří k nejvýznamnějším zahraničněpolitickým fórum. Hlavním tématem je...

Čas načtení: 2023-12-10 13:22:57

Populární česko-slovenský festival Cibula Fest odtajnil pár vystupujících na jubilejní sezonu 2024

Cibula Fest se stal největším česko-slovenským festivalem. Pokud vám stále chybějí nějaké vánoční dárky, můžete svým blízkým udělat radost třídenní festivalovou...

Čas načtení: 2024-02-16 14:35:20

Jen pár týdnů po vyplutí Ikony moří představuje Royal Caribbean další megaloď. Na první utopickou plavbu se vydá v červenci

Nová loď společnosti Royal Caribbean je sice rozměrově o něco menší než předchozí Icon of the Seas, ale pasažérů pojme zhruba o 60 vícDostala název Utopia of the Seas a nabídne třídenní nebo čtyřdenní plavby plné vodních radovánek i velkolepé zábavy na soušiCena za tři noci začíná na necelých 500 dolarech (v přepočtu asi 12 tisících korunách), vstupenka ale zahrnuje jen některé atrakce a restaurace

Čas načtení: 2013-06-04 15:12:22

Nový Zéland – cestování 3. díl

Jedna z nejkrásnějších oblastí Nového Zélandu je na jihu Jižního ostrova. Na hranici národního parku Fiordland jsme šli třídenní Hump ... Read more

Čas načtení: 2024-02-18 01:26:00

V Mnichově končí bezpečnostní konference, hlavním tématem byla Ukrajina

Mnichov (Německo) - V Mnichově dnes končí třídenní mezinárodní bezpečnostní konference, které se účastní řada státníků a která patří k nejvýznamnějším zahraničněpolitickým fórum. Hlavním tématem je...

Čas načtení:

Místopředseda izraelské vlády Moše Ya‘alon navštíví tento týden Českou republiku

Místopředseda izraelské vlády a současně ministr pro  strategické záležitosti Moše Ya’alon navštíví tento týden Českou republiku. Třídenní návštěvu zahájí v úterý 22. listopadu. Ya’alon se během své návštěvy setká s českým ministrem obrany Alexandrem Vondrou a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Jednat se bude o Íránu, událostech na Blízkém východě, vztazích mezi Izraelci a Palestinci a dalším upevňování vztahů mezi Českou republikou a Izraelem v otázkách bezpečnosti a ekonomiky. Moše Ya’alon se také zúčastní ceremoniálu k 70 výročí vzniku terezínského ghetta, který se bude konat ve Španělské synagoze. Zdroj: Walla

Čas načtení: 2017-12-23 11:51:29

se rozrůstá a stěhuje

Macklemore, Nine Inch Nails, Wiz Khalifa, Limp Bizkit, Stone Sour, Parkway Drive, Bullet for My Valentine, Hollywood Undead a mnoho dalších! Aerodrome festival se promění v třídenní multižánrovou přehlídku zahraničních hvězd! Macklemore, Nine Inch Nails, Wiz Khalifa, Limp Bizkit, Stone … Continue reading →

Čas načtení: 2023-11-27 13:24:07

Český svaz ochránců přírody pořádá 1. prosince lichenologický seminář s ukázkou některých druhů lišejníků

(prahadnes.info) PRAHA - V pátek 1. prosince 2023 pořádá Český svaz ochránců přírody lichenologický seminář s ukázkou některých druhů lišejníků, typických pro ovocné sady. Dozvíte se, kde lišejníky na stromech rostou, co jim prospívá a jakým způsobem na stromech žijí. Můžete se zeptat na vše, co vás o lišejnících zajímá. Seminář se koná v rámci třídenní vánoční výstavy ovoce Zimní jablka a hrušky, kterou tradičně ...

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-21 18:35:24

Premiéru crazy komedie Zlatá pláž v Divadle Na zábradlí doprovodí třídenní happening Pláž na Zábradlí

Divadlo Na zábradlí zahájí sezónu inscenací Zlatá pláž, kterou spojí s happeningem. „Pro mnohé z nás bylo letos moře vzdálenější než kdy jindy, a proto se část Anenského náměstí na vltavském nábřeží, kde divadlo sídlí, od 3. do 5. září promění v hřejivě letní, roztančenou pláž. Oslnivě azurová hladina moře, bělostné písečné pobřeží, kokosové palmy, exotická hudba… Zkrátka třídenní happening Pláž na Zábradlí = vaše náhradní dovolená all inklusive,“ uvádí za divadlo Simona Andělová. Pláž na Zábradlí odstartuje slavnostním přeplaváním Vltavy do nové sezóny, následovat budou koncerty, turnaj v „líném" beach volejbale, soutěž o nejlepší hrad z písku nebo lekce aerobiku pod vedením hereček Divadla Na zábradlí. Pláž bude ožívat vždy odpoledne až do pozdního večera. Všechny akce v rámci Pláže na Zábradlí jsou veřejnosti přístupné zdarma. Zlatá pláž, první společný počin scenáristy Jaroslava Žváčka a režiséra Jana Prušinovského v Divadle Na zábradlí, bude mít premiéru ve čtvrtek 3. září v 19.00. Tvůrčí dvojice Žváček & Prušinovský, známá úspěšnou spoluprací ve filmu, v televizi i v divadle, se představí původním textem na téma: Může ošklivý člověk beze škol dosáhnout životního štěstí? Říká se, že kdo se snaží, dosáhne, čeho chce; ale proč se snažit, když to nikdo neocení? Mladý kluk, kterému se podle jeho vzhledu přezdívá Zombík, dostane šanci, leč promění se v monstrum, které nejenže pokouše ruku, která ho krmí, ale ještě tou utrženou rukou všem nafackuje. „Jana Plodková jako neurotická matka, Jiří Vyorálek jako dobrácký kamioňák, Petr Čtvrtníček jako plastický chirurg i rumunský policista, Jiří Černý jako tváře zbavená lidská kreatura a další rozehrají v rychlém tempu sérii událostí, které se vymykají veškerému očekávání,“ říká Simona Andělová.   Program Pláže na Zábradlí 3. září 16.30 – slavnostní přeplavání Vltavy ze Střeleckého ostrova na Smetanovo nábřeží v podání Václava Vašáka 17.30 – oficiální zahájení nové divadelní sezony na Anenském náměstí 19.00 – 1. premiéra inscenace Zlatá pláž 21.15 – koncert hudební skupiny CHLEBA SE SALÁMEM   4. září 15.00 – lekce aerobiku s Kateřinou Císařovou a Barborou Bočkovou 16.00 – soutěž v stavění hradu z písku s Markem Cpinem jako porotcem 19.00 – 2. premiéra inscenace Zlatá pláž   5. září 13.00 – turnaj v „líném" beach volejbale 16.30 – lekce aerobiku s Kateřinou Císařovou a Barborou Bočkovou 18.00 – koncert hudební skupiny DINGO {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-04 08:42:39

Osmý den Petra Bílka: Česká „meritokracie“

„Za důležité považuji navázání kontaktu s Milanem Kunderou, od doby Jaroslava Šedivého, tj. počátek 90. let, žádný kontakt s ambasádou neměli, a to že jsem dokázal dát dohromady setkání s premiérem,“ prohlašuje český velvyslanec ve Francii Petr Drulák poté, co předal 28. listopadu Kunderovým v jejich pařížském bytě dekret o znovunabytí českého občanství. Ani tato jedna skutečnost z dlouhého seznamu kulturních akcí a aktivit, o které se Drulák během své mise zasloužil, nezabrání však jejímu předčasnému ukončení v lednu 2020. Standardní funkční období velvyslance je čtyřleté. Drulák předal pověřovací listiny v Elysejském paláci v únoru 2017, takže jeho mise měla skončit na počátku roku 2021. V polovině loňského roku ovšem vláda vyjádřila souhlas s prezidentskou nominací na post velvyslance ve Francii, kterým se měl stát Michel Fleischmann, bývalý ředitel rádií Frekvence 1 a Evropa 2. Ani po roce a půl se však Fleischmann své funkce neujal. Bránil tomu jednak odpor ministerstva zahraničí, které nerado vidí porušování diplomatických zvyklostí, jednak skutečnost, že budoucí velvyslanec má dvojí (české a francouzské) občanství, což je také nestandardní. Prezidentským favoritem se Fleischmann stal během doby, kdy poskytoval Miloši Zemanovi mediální prostor v rádiích. Personální výměna na ambasádě v Paříži je příkladem, jaké můžeme v našem veřejném prostoru vídat i v jiných institucích. Jde o naprosto demotivující praxi, kdy se přehlíží kvalita práce člověka na daném postu a vítězí osobní sympatie k jeho konkurentovi ze strany toho, kdo rozhoduje. Nepotismus a klanovost tak prostupují politický, společenský a ekonomický život státu. Výčet kulturních akcí, které se z iniciativy českého velvyslanectví za poslední dva roky ve Francii konaly, by zabral několik stránek. Vezmeme-li v úvahu, jak obtížné je se v tamějším prostředí prosadit a jak nepříliš zajímavou zemí pro Francouze jsme, jde o úspěšnost nebývalou. Přičemž za pozornost stojí, že ČR to nestálo nic, koncerty, výstavy a konference dokázal velvyslanec financovat ze sponzorských darů. Tak například v roce 2018 měla v dubnu v Paříži premiéru skladba Kryštofa Mařatky věnovaná stému výročí založení Československa a o měsíc později se konala vernisáž česko-francouzského street artu na plotě velvyslanectví, které leží na Martových polích, a předtím nikoho nenapadlo využít této atraktivní polohy. Letos v březnu proběhla třídenní akce ve spolupráci se Stálou delegací při UNESCO nazvaná „Být skladatelkou“, která se věnovala genderu v oblasti hudby a připomněla světu, že nemáme jen Dvořáka a Smetanu, ale i Kaprálovou. K nejviditelnějším akcím patřila letošní listopadová konference ke změnám ve střední Evropě 1989, jež se konala v tzv. slavkovském formátu v prostorách deníku Le Figaro. Jedním z klíčových kulturních projektů byly v červnu 2019 mezioborové dny Josefa Šímy, prostředníka mezi českou a francouzskou avantgardou. Šlo o tři koncerty (Versailles, Théâtre Marigny, zastupitelský úřad) a mezioborovou konferenci. Projekt se konal u příležitosti patnáctého výročí vstupu ČR do EU. Z mimopařížských aktivit je možné se zmínit například o přednášce Petra Druláka na univerzitě v Nancy v rámci Týdnů české a československé kultury, nebo o jeho podobných vystoupeních v Nîmes a Toulouse. Úřad se podílel i na odhalení památníku Jana Palacha v jihofrancouzském Béziers. Pravidelnými hosty setkání pořádaných ambasádou byly samozřejmě četné osobnosti českého politického života, ale i přátelé Česka z Francie, jako například filozof Finkielkraut, politolog Rupnik nebo historik Marès. Dlouhé výčty nejsou příliš atraktivní, unavují čtenářovu pozornost a kupící se množství položek oslabuje jejich pádnost. Jsem přesvědčen, že i tento krátký výtah z činnosti české ambasády ve Francii je silným argumentem. Argumentem, který předvádí, jak si čeští politici váží zásluh, jak je přehlížejí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-17 09:56:07

Martin Komárek: Poslední revoluce. Jak jsme žili 1985-1993 (ukázka z knihy)

Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz.  Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo.  V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky.  Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny. Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli.  Kouzelný cirkus Melantrich  V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného.  Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé.  Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění.  Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země. Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa?  Havlománie  Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů.  Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin.  Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý.  Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ.  Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala.  Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda.   Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih. Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé.   Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-13 06:00:00

První ročník Growfestu oslaví světový den konopí 

Historicky první ročník festivalu konopí Growfest oslavuje světový den konopí. Akce se koná v Brně ve dnech 19. až 21. dubna 2024 společně s designovými trhy Mint Market a bude hostit téměř 150 vystavovatelů. Těšit se můžete na široký výběr konopných produktů, edukativní zónu a hudební stage. To vše se uskuteční v ikonických industriálních prostorách Nové Zbrojovky. Součástí festivalu bude i třídenní odborná konference, která se bude věnovat pěstování, legalizaci a bezpečnosti konopí, dále se zaměří i na jeho potenciál v oblastech zdravotnictví, průmyslu a ekologie. Stejně jako konopí rosteme za světla  Growfest je zároveň i osvětou přínosu a problematiky konopí mezi širokou veřejnost. Proto nabízí vstup zdarma na denní program nazvaný „Za světla“. Cílem akce je oslovit nejen pacienty, výzkumníky, extraktory, pěstitele a příznivce této byliny, ale také seznámit místní obyvatele s možnostmi, jak mohou konopné produkty zlepšit kvalitu jejich života. V rámci festivalu své produkty představí například Bonghemia nebo a 5 semen. Zájem vzbudí i tvořivé workshopy s organizací Konopa či přednášky významných hostů. Těšit se můžete například na uznávaného vědce Lumíra Ondřeje Hanuše a z vězení nedávno propuštěného adiktologa a konopného léčitele Dušana Dvořáka. Po celý víkend bude znít skvělá hudba a zajištěné je i živé vysílání Color Music Radio, mediálního partnera festivalu. Pokračujeme dál i ‚‚pod lampou” Večery pak patří hudebnímu festivalu v režii zlatého sponzora Bonghemia. Návštěvníci se mohou těšit na úžasnou přehlídku hudebních ... The post První ročník Growfestu oslaví světový den konopí  appeared first on Magazín Konopí.