Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-07-10 14:44:00

Hodinky řady Samsung Galaxy Watch8: Ultra pohoda při spánku i cvičení

Praha 10. července 2025 (PROTEXT) - Galaxy Watch8 a Galaxy Watch8 Classic nabízejí ikonický design a nové funkce wellbeing šité na míruSpolečnost Samsung Electronics představuje nové chytré hodinky Galaxy Watch8 a Galaxy Watch8 Classic[1]. Navenek vycházejí z ikonického designu modelu Galaxy Watch Ultra a ze všech modelů Galaxy Watch jsou vůbec nejtenčí a nejpohodlnější[2], takže se výtečně hodí ke každodennímu nošení. Ať už vyznáváte jakýkoli životní styl, můžete se kromě elegance těšit i na vynikající nové funkce, které pomáhají k lepšímu zdraví i fyzické a duševní pohodě.„Chceme miliardám uživatelů po celém světě umožnit, aby díky naší inovativní technologii žili zdravěji,“ vysvětluje TM Roh, president a výkonný ředitel divize Device eXperience (DX) v Samsung Electronics. „Spojili jsme účelný a stylový design s vyspělými senzory a intuitivní umělou inteligencí a výsledkem jsou hodinky, které otevírají majitelům dveře ke zdravějšímu životu. Kromě toho řada Galaxy Watch8 usnadňuje propojení s okolím, a uživatelé se tak můžou na cestu k celkové tělesné i duševní pohodě vydat snadněji než dřív.“ Změny navenek i uvnitřVývojáři se rozhodli design hodinek i jejich funkce vcelku výrazně změnit, což u obou modelů řady Galaxy Watch8 znamená nejen jedinečný výkon, ale také dosud nepoznanou úroveň komfortu. Hodinky se můžou stát užitečným a příjemným parťákem při každodenní cestě k wellbeing. V celé řadě Galaxy Watch definitivně zvítězil charakteristický design s kulatým ciferníkem na obdélníkovém základu, poprvé představený loni u Galaxy Watch Ultra. Zato vnitřní struktura hodinek se od základu změnila a výsledkem je nejtenčí konstrukce v historii značky – nové modely jsou o 11 % tenčí než jejich předchůdci. Ve spojení se systémem snadného upínání řemínků se nový design stará o přirozený pohyb hodinek po zápěstí, což znamená nejen větší komfort, ale také vylepšenou stabilitu2, a tím pádem spolehlivější sledování zdravotních údajů.K elegantnímu zevnějšku Galaxy Watch8 samozřejmě patří i výjimečné technické vlastnosti. I v prudkém slunci je displej o celých 50 % jasnější2 – maximální jas dosahuje 3000 nitů, což člověk při venkovních sportovních aktivitách nepochybně ocení. Mezi další výhody pro lidi s aktivním životním stylem patří baterie s vyšší kapacitou2 nebo vylepšená GPS s duální frekvencí, a tudíž i s přesnější lokalizací2. Za zmínku stojí i dosud nejvýkonnější 3nm procesor, a tedy i rychlejší reakce a úspornější provoz. A když se k tomu připojí nová a přesnější verze jedinečného senzoru BioActive s lepšími analytickými schopnostmi, je jasné, že toho hodinky Galaxy Watch8 člověku o zdraví řeknou opravdu hodně.Motivace k trvalým změnám životních návykůZákladem celkově pevného zdraví je dobrý spánek – během klidné noci si tělo i mysl odpočinou a další den se to okamžitě projeví. Proto se také Samsung spánkem dlouhodobě zabývá a neustále vylepšuje systém jeho měření a vyhodnocování. Nabízí na míru šité spánkové koučování, umožňuje uživatelům, aby si v ložnici vytvořili optimální prostředí, a dokonce dokáže rozeznat mírné i vážné příznaky spánkové apnoe. Řada Galaxy Watch8 k tomu všemu přináší navíc nové a jedinečné zdravotní funkce v aplikaci Samsung Health[3], které uživatelům pomůžou vytvářet lepší návyky na základě pečlivého sledování důležitých informací od spánku přes výživu až po fyzické aktivity.Jedna z nových funkcí má výmluvný název Je čas jít spát[4] – měří cirkadiánní rytmus uživatele a podle toho navrhuje ideální čas, kdy si jít lehnout, aby se člověk další ráno vzbudil dostatečně svěží. Funkce Cévní zátěž[5] zase pomáhá monitorovat hladinu stresu v cévním systému při spánku. Kromě spánku sleduje stres i během fyzických aktivit a podle toho navrhuje, jak upravit životní styl, aby byl zdravější.Mezi nové funkce u řady Galaxy Watch8 patří i Antioxidační index[6]. Během pouhých pěti vteřin zvládne změřit hladinu karotenoidů a poradí, co nejlépe dělat pro zdravé stárnutí.Pak tu máme nové funkce pro běžce. Ať už začínáte nebo patříte ke zkušeným, nepochybně oceníte spoustu na míru šitých rad, které pomůžou, když to potřebujete nejvíc. Funkce  Běžecký trenér[7] spočítá vaši úroveň fitness na stupnici od 1 do 10 a připraví si pro vás na míru tréninkový plán s koučováním v reálném čase. A běh nyní podporuje i aktualizovaná funkce Spolu, takže se můžete svými běžeckými výkony chlubit rodině a přátelům a udělat z tréninku do jisté míry hru.Pořád vás trápí stres? Kvůli tomu je tu funkce Upozornění na vysoký stres, která vám dá vědět, pokud hladina stresu dosáhne nepříjemné hodnoty a je na čase dát si pauzu. Šikovná funkce Mindfulness si zase všímá, jakou máte zrovna náladu, a když jste rozrušení, nabídne vhodné dýchací cvičení. A kromě toho je k dispozici osvědčené Energy skóre[8], které vám prozradí, jak jste na tom s energií po fyzické i duševní stránce. I to je při každodenní cestě k lepšímu zdraví důležité.Snadnější ovládání hodinek díky Wear OS a GeminiNa vývoji nových hodinek úzce spolupracoval i Google, a Galaxy Watch8 je tak první řadou, u níž kromě Wear OS 6 najdeme v základní výbavě i umělou inteligenci Gemini[9]. Díky ní se dají přirozenou řečí ovládat nejrůznější aplikace a části systému, například Samsung Health, kalendář, upomínky nebo hodiny. Můžete asistenta Gemini požádat, aby vám našel nejbližší kavárnu, a pak namluvit zprávu pro kamaráda, s nímž se tam máte setkat. Jdete si zaběhat? Stačí říct: „Změř mi třicet minut běhu.“ A hodinky to ve spolupráci se Samsung Health udělají.Nové uživatelské rozhraní One UI 8 Watch se navíc dokáže výborně přizpůsobit velikosti a tvaru ciferníku. Nový systém dlaždic Multi-Info umožňuje snadný přístup ke zdravotní metrice, informacím o počasí, zprávám apod. Stačí jediný pohled. A díky nové liště Now Bar budete mít aktuální informace ještě líp po ruce. Na míru každému životnímu stylu[10]Štíhlý minimalistický model Galaxy Watch8 se výborně hodí ke každodennímu použití především při sportu a podobných aktivitách. Stylové a komfortní hodinky jsou k dispozici ve dvou velikostech (44 a 40 mm) v grafitové nebo stříbrné barvě. Kdo touží po nadčasovém sofistikovaném designu, může zvolit variantu Galaxy Watch8 Classic s moderními prvky typu otočného prstence nebo tlačítka pro rychlý přístup k důležitým funkcím. Model Classic měří 46 mm a je k dispozici v černém či bílém provedení. K oběma typům lze dokoupit celou řadu stylových řemínků[11].Pro milovníky outdoorových dobrodružství máme pořád v zásobě Galaxy Watch Ultra, dosud nejvyspělejší a také nejodolnější hodinky Galaxy Watch vůbec. Prodávají se ve čtyřech titanových barevných variantách, včetně nové barevné verze Modrý titan, a ze všech současných modelů mají i nejdelší výdrž baterie.A pokud toužíte po nositelném přístroji ke stálému sledování zdravotních funkcí, který je ještě menší, doporučujeme komfortní prsten Galaxy Ring. Baterie vydrží až týden, k dispozici jsou tři barevné varianty (černý titan, stříbrný titan, zlatý titan) a několik velikostí v rozsahu 5-1511.Dostupnost, ceny a zahajovací nabídkaChytré hodinky Galaxy Watch8, Galaxy Watch 8 Classic a Galaxy Watch Ultra (2025) se v České republice začnou prodávat 25. července 2025.[12].Zákazníci, kteří si v období od 9. 7. do 24. 7. (včetně) nebo do vyprodání zásob zakoupí u vybraných partnerů chytré hodinky Galaxy Watch8, Watch8 Classic nebo Galaxy Watch Ultra (2025) můžou využít speciální zahajovací nabídky a získat tak výhodnější cenu o 2500 Kč[13]. Pokud zákazníci zveřejní svou recenzi o délce alespoň 200 znaků na stránkách novysamsung.cz získají látkový řemínek jako bonus[14]. Studenti s kartou ISIC mají nárok na další slevy.Další informace o hodinkách Galaxy Watch8, Galaxy Watch8 Classic a Galaxy Watch Ultra (2025) najdete na webových stránkách samsung.cz nebo news.samsung.com/cz. Galaxy Watch8, Watch8 Classic a Watch Ultra (2025)ModelVariantaDoporučená MOC v KčAkční cena v Kč v předprodeji s bonusem 2500 KčGalaxy Watch8 Classic46 mm LTE14.59912.099Galaxy Watch8 Classic46 mm13.29910.799Galaxy Watch844 mm LTE11.5999099Galaxy Watch844 mm10.2997799Galaxy Watch840 mm LTE10.7998299Galaxy Watch840 mm94996999Galaxy Watch Ultra(2025)17.49914.999[1] Dostupnost a funkce se můžou lišit podle země, modelu a spárovaného přístroje. Veškeré funkce, vlastnosti, specifikace a další produktové informace v tomto dokumentu se můžou bez ohlášení změnit, což se může týkat benefitů, designu, cen, komponentů, výkonu, dostupnosti, možností nebo dalších produktových informací.[2] V porovnání s předchozími verzemi hodinek Galaxy Watch.[3] Slouží jen k obecným wellbeing a fitness účelům, nikoliv k odhalení či diagnostice chorob nebo jiných problémů ani k jejich léčbě. Jakékoli informace získané ze zařízení nebo z aplikace nelze považovat za kvalifikovaná lékařská doporučení. Pro další informace se obraťte na kvalifikovaný zdravotnický personál. Dostupnost některých funkcí se může lišit podle země, modelu a spárovaného přístroje.[4] Na základě třídenní spánkové analýzy cirkadiánního rytmu uživatele a tlaku při spánku.[5] Je zapotřebí mít na sobě kompatibilní hodinky Galaxy Watch při spánku minimálně 3 noci z posledních dvou týdnů.[6] Při měření přitiskněte bříško prstu na senzor na zadní straně hodinek a držte ho tam po dobu 5 sekund. K měření Antioxidačního indexu lze použít jakýkoli prst, pro nejpřesnější výsledky se ale doporučuje palec. Opakované měření může vzhledem k nerovnoměrné textuře pokožky způsobit nepřesné výsledky.[7] Před využíváním koučovacího programu je nutné pomocí testu zjistit běžeckou úroveň uživatele a podle toho provést příslušná nastavení.[8] K dispozici jen tehdy, pokud uživatel minimálně jednou zaregistruje kompatibilní hodinky Galaxy Watch nebo prsten Galaxy Ring.[9] Mobilní aplikace Gemini je k dispozici na vybraných zařízeních ve vybraných zemích a pro vybrané jazyky. Vyžaduje připojení kompatibilních hodinek s operačním systémem Wear OS ke kompatibilnímu zařízení. Pro vyhodnocení přesnosti systému zkontrolujte jeho výsledky. Vyžaduje se internetové připojení a nastavení systému. Výsledky mají jen ilustrační funkci a můžou se lišit. Funkce se můžou lišit v závislosti na tarifu a účtu. Google a Gemini jsou ochranné známky společnosti Google LLC.[10] Dostupnost jednotlivých barevných variant a rozměrů se můžou v jednotlivých zemích lišit.[11] Prodává se samostatně. Dostupnost řemínků může záviset na zemi a prodejci.[12] Dostupnost barev a velikostí se může jednotlivých zemích nebo regionech lišit.[13] Mechanismus získání bonusové ceny se může u jednotlivých prodejců lišit.[14] K získání bonusu zakupte Galaxy Watch8 nebo Galaxy Watch8 Classic. Po doručení zařízení uveřejněte recenzi minimální o délce 200 znaků, zaregistrujte ji na stránce novysamsung.cz. Po jejím schválení si objednejte bonus, který Vám bezplatně zašleme na Vámi uvedenou adresu. Platí do 31. 8. 2025 nebo do vyprodání zásob. Zdroj: Samsung ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-09-21 12:23:00

Na konferenci HUAWEI Innovative Product Launch se představila nová generace nositelných zařízení společně s tablety pro bezproblémovou produktivitu

 Barcelona (Španělsko) 21. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Ve čtvrtek 19. září, na akci HUAWEI Innovative Product Launch ve španělské Barceloně představila skupina Huawei Consumer Business Group (CBG) několik velmi očekávaných produktů včetně nositelných zařízení inspirovaných přístupem „Fashion Forward", včetně hodinek HUAWEI WATCH GT 5 Series, HUAWEI WATCH D2 a HUAWEI WATCH Ultimate Green. Na trh byly uvedeny také oblíbené 12,2palcové tablety HUAWEI MatePad Pro a HUAWEI MatePad 12 X, které společně přinášejí novou generaci nositelných zážitků a vylepšené technologie pro vyšší produktivitu a bezproblémovou konektivitu.HUAWEI WATCH GT 5: Nevídané spojení módy a technologiíHodinky HUAWEI WATCH řady GT 5 jsou jedny z prvních chytrých hodinek Huawei, které v sobě mají HUAWEI TruSense, integrovaný systém pro sledování zdraví a kondice, který je vybaven vylepšeným snímačem a zdokonalenými algoritmy – výsledky jsou tak rychlejší, přesnější a komplexnější.HUAWEI WATCH GT 5 se pyšní výrazným designem s ostrými hranami a jsou dostupné v celkem 12 různých modelech a v edicích Pro nebo Standard. Hodinky byly navrženy tak, aby byly na špičce nejen z hlediska funkcí, ale i designu, přičemž edice Pro je vyrobena z titanové slitiny používané v letectví a nanokrystalické keramiky, což hodinkám přináší vyšší úroveň odolnosti.Systém HUAWEI TruSense do hodinek umožnil integrovat zcela nového asistenta pro emoční pohodu, který uživatelům pomáhá sledovat nejen své fyzické, ale i psychické zdraví.Nové chytré hodinky přinášejí nové sportovní funkce profesionální úrovně. Pro golfisty a potápěče přináší HUAWEI WATCH GT 5 Pro golfový režim s více než 15.000 mapami golfových hřišť po celém světě a také režim pro volné potápění, který nabízí komplexnější možnosti sledování aktivity pod vodou. Hodinky HUAWEI WATCH GT 5 Pro jsou vybaveny také profesionálními funkcemi pro trail running, jako je podpora segmentační navigace a 10metrová obrysová mapa.Chytré hodinky nabízejí výjimečnou výdrž baterie – HUAWEI WATCH GT 5 46mm a GT 5 Pro 46mm až 14 dní a HUAWEI WATCH GT 5 41mm a GT 5 Pro 42mm až sedm dní.Ambasadoři nositelných produktů HUAWEI: Pamela Reifová a Sir Mo FarahNa akci vystoupili také ambasadoři nositelných produktů HUAWEI běžec Sir Mo Farah a fitness influencerka Pamela Reifová, přičemž Sir Mo Farah se podělil o své zkušenosti s běháním a pokročilými sportovními technikami, zatímco Pamela Reif se zaměřila na design hodinek a aplikace a představila kampaň Light Up Your Rings.Pamela Reifová vyjádřila svůj obdiv k novým hodinkám a prohlásila: „Hodinky HUAWEI Watch GT 5 Pro jsou víc než jen chytré hodinky, je to stylová ikona, která mi skutečně dodává módní šmrnc. Kromě toho společnost Huawei provedla několik opravdu působivých vylepšení v oblasti sledování aktivity. Připojte se ke mně a rozsvěcujte svá kolečka každý den!"Sir Mo Farah se k tomu připojil a dodal: „Jako běžci mi záleží na drobných detailech, které mi dávají konkurenční výhodu: vylepšený systém Sunflower GNSS naprosto mění pravidla hry, zatímco zcela nová funkce analýzy běžecké techniky může každému běžci poskytnout informace o tom, jak ušetřit sekundy ze svého osobního rekordu."HUAWEI WATCH D2: První chytré hodinky na světě s ambulantním měřením krevního tlaku certifikované úřady NMPA a MDRUvedení hodinek HUAWEI WATCH D2 na trh představilo průlomovou inovaci, neboť se jedná o první ambulantní přístroj na měření krevního tlaku (ABPM) na světě, který byl certifikován úřady NMPA a MDR. To představuje významný krok vpřed v oblasti nositelných technologií a ztělesňuje závazek společnosti Huawei k podpoře zdraví lidí po celém světě.Hodinky poskytují 24hodinové přesné měření krevního tlaku a jsou vybaveny systémem HUAWEI TruSense pro rychlejší a přesnější výsledky.Pokud jde o technologii měření krevního tlaku, společnost Huawei již více než devět let inovuje a dlouhodobě spolupracuje se světovými odborníky na hypertenzi, včetně profesora George S. Stergioua, prezidenta Elect International Society of Hypertension, a profesora Wang Jiguanga, prezidenta Čínské komory pro léčbu hypertenze atd.Hodinky HUAWEI WATCH D2 mají lehký a tenký design s velmi úzkým mechanicky zpracovaným tělem a 1,82palcovým displejem. Dosahuje jen asi poloviční šířky a čtvrtinového objemu tradičních elektronických tlakoměrů na horní části paže, takže měření krevního tlaku je snadné bez ohledu na to, kde se nacházíte.Kromě toho mohou uživatelé jediným klepnutím změřit až devět tělesných ukazatelů a vygenerovat zprávu Health Glance.HUAWEI WATCH Ultimategreen edition: Objevování bez omezeníHUAWEI WATCH Ultimate jsou aktualizací loňského modelu a přinášejí nové pokročilé funkce pro golf a vylepšený expediční režim spolu s novou zelenou edicí, která kombinuje špičkové technologie a precizní řemeslné zpracování, ztělesňuje dobrodružného ducha a je stvořena pro všechny, kteří mají touhu objevovat svět.Nová zelená edice přináší exkluzivní dvoubarevný nano-tech keramický rámeček, který vyžaduje složitější výrobní proces, aby bylo dosaženo krásné bílo-zelené barevné kombinace, která se bude vyjímat na každém zápěstí.Zcela nový pokročilý režim pro golf nabízí přesné analýzy a přehledy o uražené vzdálenosti, AI golfového asistenta a další funkce. Je zde také nová funkce pro import tras, která se integruje s aplikací HUAWEI Health a umožňuje uživatelům do hodinek nahrávat trasy.Společnost Huawei se snaží pomáhat spotřebitelům udržovat zdravý životní styl a pohybové návyky prostřednictvím celosvětového pokračování kampaně Light Up Your Rings. Kampaň využívá systém kroužků aktivity a odměn za medaile a nabízí poutavý zážitek, který pomáhá lidem žít zdravěji.Kromě toho jsou nositelná zařízení Huawei vždy navržena tak, aby byla dostupná pro chytré telefony s operačním systémem Android i iOS, a zpřístupnila tak své nejnovější inovace zdravotních technologií a funkce pro sledování sportovních aktivit ještě širšímu okruhu uživatelů.HUAWEI MatePad Pro 12,2": Tvorba krásyNejnovější vlajková loď mezi tablety, 12,2palcový HUAWEI MatePad Pro, je navržen tak, aby poskytoval dokonalý uživatelský zážitek zaměřený na kreativitu a produktivitu.HUAWEI MatePad Pro 12,2" je vybaven inovativním displejem Tandem OLED s technologií PaperMatte, který poskytuje působivý maximální jas 2000 nitů pro autentický zážitek ze sledování. Pokročilé nano-technologie proti odleskům zajišťují prvotřídní vizuální zážitek, který se podobá tomu z práce na fyzickém papíře.Dodává se s klávesnicí HUAWEI Glide Keyboard, která je vybavena stylusem a možností ukládání a nabíjení 2 v 1.Aplikace GoPaint v tabletu nabízí širokou škálu nástrojů pro digitální tvorbu, včetně průkopnických štětců Splatter a Fluid. FangTian Painting Engine 2.0 podporuje ultra velké plátno 8K a poskytuje profesionální nástroje pro umělecké vyjádření.HUAWEI MatePad 12 X: Styl se snoubí s kreativitou a produktivitouHUAWEI MatePad 12 X je lehký vlajkový model určený pro mladší generaci. Zvyšuje produktivitu, umožňuje uživatelům, kteří udávají trendy, plnit si své sny a zároveň přináší příjemné zážitky.Při výrobě tabletu se využívá technologie Shimmery Pearlescent Sheen, jejíž výsledkem je kovově bílá barva s barevnými efekty měnícími se v závislosti na osvětlení. Celokovové tělo zařízení s integrovaným bezešvým designem je stylové a odolné.HUAWEI MatePad 12 X PaperMatte Edition je vybaven mimořádně jasným displejem PaperMatte, který nabízí vynikající kvalitu zobrazení, psaní a dotyku, takže je ideální pro čtení a kreativní práci.Společnost Huawei 19. září 2024 oficiálně zahájila celosvětovou tvůrčí kampaň GoPaint s heslem „Creative By Nature". Hned od prvního dne až do 31. prosince 2024 mohou nadšenci do malování po celém světě sdílet svá jedinečná digitální umělecká díla na platformě HUAWEI Community.HUAWEI potvrzuje svůj závazek k inovacím, módnímu designu a kreativitěAlex Huang, marketingový ředitel Huawei Consumer BG, vyzdvihl globální dopad značky a její závazek k inovacím. Značka Huawei zdůrazňuje svůj závazek spojovat v produktech špičkové technologie, módu a kreativitu, čímž je hladce začleňuje do každodenního života zákazníků, a nadále inspiruje spotřebitele prostřednictvím kampaní, jako je iniciativa Light Up Your Rings a celosvětová kampaň GoPaint Creating.„Naším cílem je přinášet inovativní produkty, které spotřebitelům nabízejí jedinečnou kombinaci módy a kreativity," řekl Alex Huang. „Inspirováním uživatelů se společnost Huawei snaží vytvořit propojenější a srdečnější svět, kde technologie zlepšují každodenní život a sbližují lidi."Další informace o ceně a dostupnosti naleznete na https://consumer.huawei.com/en/wearables/ https://consumer.huawei.com/en/tablets/?ic_medium=hwdc&ic_source=corp_header_consumer Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2510573/HUAWEI_WATCH_GT_5_Series_Leading_Fashion_Edge.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2510574/HUAWEI_WATCH_D2_World_s_First_Smartwatch_Ambulatory_Blood_Pressure_Monitoring.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2510575/HUAWEI_MatePad_Pro_12_2_inch_Creation_Beauty.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2510576/HUAWEI_Reaffirms_Commitment_Innovation_Fashion_Creativity.jpg KONTAKT: wangdong292@huawei.com    

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2025-12-01 20:15:09

Amazfit T-Rex 3 Pro recenze: odolné hodinky se skvělou výdrží i cenou

Outdoorové hodinky Amazfit T-Rex 3 Pro působí v mnoha oblastech jako zjevení Čínská společnost dokázala připravit skvělý mix hardwaru a softwaru, se kterým chce vyzvat Garmin S cenou 9 990 korun bude jen těžko hledat adekvátní konkurenci Outdoorovým chytrým hodinkám v současné době kraluje americký Garmin. I když se konkurenti v podobě finského Suunta, Corosu či Apple Watch Ultra snaží tohoto nekorunovaného krále sesadit z trůnu, prozatím se jim to nedaří. Nyní se do souboje přihlásil překvapivý vyzyvatel z říše středu. Amazfit sice není žádným zelenáčem pokud jde o outdoorové modely, ostatně se svou řadou T-Rex je tady už nějaký ten pátek, nicméně tentokrát vůbec poprvé s modelem T-Rex 3 Pro ukázal, že to myslí opravdu vážně. Má šanci ucházet se o titul nejlepších outdoorových hodinek na trhu? Přečtěte si celý článek Amazfit T-Rex 3 Pro recenze: odolné hodinky se skvělou výdrží i cenou

Čas načtení: 2024-04-16 19:00:51

Chytré hodinky od Samsungu za pár korun? Levné Galaxy Watch jsou opravdu v plánu!

Samsung podle všeho opravdu chystá levné hodinky Galaxy Watch Zatím není jasné, zda ponesou název Galaxy Watch FE či Galaxy Watch4 (2024) Na trhu by se mohly objevit relativně brzy Chytré hodinky Galaxy Watch od Samsungu patří k těm vůbec nejpopulárnějším a není divu. Partnerství s Googlem se vyplácí nejen na poli telefonů, díky Wear […] Celý článek si můžete přečíst na Chytré hodinky od Samsungu za pár korun? Levné Galaxy Watch jsou opravdu v plánu!

Čas načtení: 2024-05-29 09:40:45

Boží podomácku vyrobené chytré hodinky. Vytvoří je každý a jsou extra levné

Amatérský kutil vytvořil opravdu stylové hodinky Funkčností by obstály i v rámci konkurence Použité součástky byly velmi levné Chytré hodinky nemusí být jen od vyhlášených výrobců, přesvědčí vás o tom technologický nadšenec M_F_T. Ten si nedávno vyrobil vlastní hodinky, které příjemně překvapí svojí funkčností. Chytré hodinky lze vyrobit i podomácku Amatérský inženýr, který je známý…

Čas načtení: 2026-02-20 16:30:48

Amazfit T-Rex Ultra 2 útočí na špičku: titan, safír a extrémní výdrž v jednom těle

Společnost Amazfit představila nové hodinky T-Rex Ultra 2 Jedná se o nejpokročilejší model značky a je určen pro opravdu náročné uživatele Tomu odpovídají jak jeho schopnosti, tak samozřejmě cena Amazfit je velmi oblíbený výrobce chytrých hodinek a vysoké popularitě se těší hlavně jeho outdoorové modely. Mezi ně patří i zaběhlá řada T-Rex, která představuje to nejlepší, co čínská firma nabízí, a nejnovější provedení T-Rex Ultra 2 se může v rámci značky pochlubit samými „nej“. Jsou to největší, nejschopnější a také nejdražší hodinky v historii Amazfitu. Přečtěte si celý článek Amazfit T-Rex Ultra 2 útočí na špičku: titan, safír a extrémní výdrž v jednom těle

Čas načtení: 2026-05-07 15:15:55

Revoluční dětské hodinky od Huawei míří do Česka! Mají otočné tělo a umí volat, fotit i vyskočit z řemínku

Huawei představil nové chytré hodinky zaměřené primárně na děti Modely Watch Kids X1 a X1 Kids Pro vypadají opravdu zajímavě a nabízejí neotřelé funkce Děti u nich ocení integrovaný fotoaparát a rodiče zase velmi přesné monitorování polohy Přímo v centru Bangkoku, kam dostala pozvánku i naše redakce, se dnes odehrála velká tisková konference značky Huawei, která zde představila celou řadu novinek. Jednou z těch nejzajímavějších byly dětské hodinky Huawei Watch Kids X1 (Pro). Ty nabízejí spoustu zajímavých funkcí a zaměřují se na to, aby byly děti při svých venkovních aktivitách pod dohledem a v pořádku. Přečtěte si celý článek Revoluční dětské hodinky od Huawei míří do Česka! Mají otočné tělo a umí volat, fotit i vyskočit z řemínku

Čas načtení: 2025-05-17 20:30:16

Recenze hodinek Amazfit Bip 6: vše, co potřebujete, jen za dva tisíce!

Amazfit Bip 6 jsou nové hodinky s příznivou cenou 1 990 Kč, přesto toho umějí opravdu hodně Novinka je schopná sledovat více než 140 sportovních aktivit, díky GPS nabízí i navigaci a offline mapy  Výrobce avizuje výdrž 14 dní na baterii, reálně ale zvládnete o něco méně  Amazfit na začátku roku uvedl nové sportovní hodinky Bip 6, které zaujmou nízkou cenou v kombinaci se zajímavými parametry. Čínskému výrobci se podařilo i hodinky s cenou 1 990 Kč osadit hliníkovým tělem, offline navigací a baterií zajišťující dvoutýdenní výdrž. Přečtěte si celý článek Recenze hodinek Amazfit Bip 6: vše, co potřebujete, jen za dva tisíce!

Čas načtení: 2024-08-22 21:52:39

Jaké hodinky - módní doplněk, anebo vyjádření společenského statusu?

Jaké hodinky - módní doplněk, anebo vyjádření společenského statusu? redakce Čt, 08/22/2024 - 21:52 Ostatní - Elektronika Klíčová slova: chytré hodinky pánské pánské hodinky hodinkovna.cz Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Chytré, anebo klasické hodinky? Chytré hodinky jsou moderní zařízení, která kombinují funkce tradičních hodinek s technologiemi jako jsou senzory, displeje a možnost připojení k internetu. Jsou navrženy tak, aby usnadnily život uživatelům tím, že nabízejí různé funkce a možnosti. Klíčové rozdíly mezi chytrými a klasickými hodinkami: Funkce:Chytré hodinky: Mimo základní funkce (čas, datum) nabízejí chytré hodinky mnoho dalších možností. Patří sem sledování aktivity (kroky, spánek), notifikace z telefonu, měření srdečního tepu, navigace a další. Klasické hodinky: Slouží primárně k zobrazení času a jsou často designově jednodušší. Design:Chytré hodinky: Mají moderní design s dotykovým displejem. Často jsou větší a těžší než klasické hodinky. Klasické hodinky: Mají tradiční design s analogovým ciferníkem nebo digitálním displejem. Jsou často menší a lehčí. Baterie:Chytré hodinky: Potřebují častější nabíjení (obvykle denně nebo každé 2-3 dny). Klasické hodinky: Baterie vydrží mnohem déle (týdny až měsíce). Cena:Chytré hodinky pánské: Jsou obvykle dražší kvůli technologickým funkcím. Klasické hodinky: Jsou cenově dostupnější. Výhody a nevýhody jednotlivých druhů hodinek: Chytré hodinky:Výhody: Funkčnost, notifikace, sledování zdraví, moderní design. Nevýhody: Kratší výdrž baterie, vyšší cena. Klasické hodinky:Výhody: Tradiční design, dlouhá výdrž baterie, nižší cena. Nevýhody: Omezené funkce. Styl a design: chytré vs. tradiční klasické hodinky Když se zaměříme na estetiku a design – pro porovnání jednotlivých druhů hodinek jsme použili portál https://hodinkovna.cz, rozdíly mezi chytrými a tradičními hodinkami jsou zřejmé: Chytré hodinky:Moderní design: Chytré hodinky mají často futuristický vzhled s dotykovým displejem. Variabilita: Můžete si vybrat z různých stylů a náramků, aby hodinky ladily k vašemu outfitu. Funkčnost: Design je často podřízen funkcím, jako jsou notifikace, sledování aktivity a další. Tradiční hodinky:Klasický design: Tradiční hodinky mají často analogový ciferník a elegantní provedení. Jednoduchost: Design je často minimalistický a zaměřuje se na jednoduchost. Elegance: Tradiční pánské hodinky jsou vhodné pro formální události a dodávají vám sofistikovaný vzhled. Praktická stránka věci – které hodinky více využijete? Když jde o praktičnost, zvažte následující faktory: Chytré hodinky:Funkce: Chytré hodinky nabízejí mnoho funkcí, jako jsou notifikace, sledování zdraví, navigace a další. Výdrž baterie: Zde se liší podle modelu, ale obvykle vyžadují častější nabíjení. Odolnost: Některé chytré hodinky jsou odolné vůči vodě a nárazům. Tradiční hodinky:Jednoduchost: Tradiční hodinky jsou snadné na ovládání a nemají složité funkce. Výdrž baterie: Baterie tradičních hodinek vydrží mnohem déle. Elegance: Jsou vhodné pro každodenní nošení i formální příležitosti. Jak si vybrat ty nejlepší hodinky pro vás? Záleží na vašem životním stylu a preferencích. Pokud preferujete moderní technologie a funkčnost, chytré hodinky jsou pro vás. Pokud vám jde spíše o klasiku, tradiční hodinky jsou lepší volbou. Nezapomeňte také brát v úvahu osobní vkus a pohodlí. Jako investice jsou samozřejmě jedinou volbou klasické hodinky. Přidat komentář obrázek pixabay.com Říká se, že kabelka je nejlepším přítelem ženy. Víte, jaký módní doplněk je ten nejdůležitější pro muže? No přece kvalitní pánské hodinky!

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-29 05:06:36

Chcete kus závodního auta, se kterým jezdil Ayrton Senna? Můžete ho mít každý den na zápěstí

V historii není moc závodních jezdců, kteří by byli tak známí jako Ayrton Senna. Jeho životní cesta bohužel skončila předčasně v jeho 34 letech při tragické nehodě v rámci Grand Prix San Marina 1. května v roce 1994. Letos to tedy bude už 30 let. Toto smutné výročí si můžete připomenout třeba i pořízením velmi […]

Čas načtení: 2026-01-01 11:03:21

Jak nosit dámské hodinky podle outfitu?

Dámské hodinky už dávno nejsou jen praktickým pomocníkem pro kontrolu času. Jsou nedílnou součástí outfitu, vyjadřují osobnost, vkus a často i náladu ženy, která je má na ruce. Moderní trendy v nošení hodinek kladou důraz na to, aby hodinky a další doplňky ladily s celkovým vzhledem a příležitostí. Že nevíte, jak na to? Na následujících řádcích vám poradíme, jak vybrat a nosit dámské hodinky, ať už vyrážíte do práce, na procházku městem, nebo na společenskou událost. Casual styl pro pohodlí a nenucenou eleganci Casual outfity jsou o pohodlí, ležérnosti a jednoduchosti. V tomto duchu byste měla volit i hodinky. Skvěle se hodí minimalistické modely s čistým ciferníkem, jemnými barvami a pohodlným páskem, který může být z kůže, silikonu, nebo textilu. Vsadit můžete i na sportovní hodinky, pokud ladí s vaším stylem. Náš tip: Nebojte se kombinovat hodinky s dalšími doplňky, například s jednoduchými náramky nebo tenkými řetízky. Hlavní je, aby výsledek působil nenuceně a harmonicky. Business look podtrhne sebevědomí V pracovním prostředí jsou hodinky nejen módním doplňkem, ale i symbolem spolehlivosti a profesionality. Ideální volbou jsou decentní analogové hodinky se stříbrným, zlatým nebo kovovým páskem. Ciferník by měl být jednoduchý, přehledný a bez zbytečných ozdob.  Náš tip: Pokud nosíte více šperků, slaďte kovové prvky hodinek s barvou vašeho oblíbeného prstenu nebo náušnic. Sportovní outfit: Funkčnost a styl v pohybu Pro sportovní a outdoor aktivity je klíčová praktičnost a odolnost. Ideální jsou voděodolné sportovní hodinky se stopkami a dalšími funkcemi. Vybírejte mezi odolnými materiály, jako je silikon nebo plast, a nebojte se sáhnout po výrazných barvách, které dodají energii vašemu sportovnímu outfitu. Boho a vintage styl Pokud preferujete bohémský nebo vintage styl, nebojte se sáhnout po hodinkách s výraznými motivy, květinovými vzory nebo netradičními materiály. Výborně vypadají modely s textilními, korálkovými nebo dokonce dřevěnými řemínky, které podtrhnou vaši individualitu. Ciferník může... Čtěte více Příspěvek Jak nosit dámské hodinky podle outfitu? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-07-10 14:44:00

Hodinky řady Samsung Galaxy Watch8: Ultra pohoda při spánku i cvičení

Praha 10. července 2025 (PROTEXT) - Galaxy Watch8 a Galaxy Watch8 Classic nabízejí ikonický design a nové funkce wellbeing šité na míruSpolečnost Samsung Electronics představuje nové chytré hodinky Galaxy Watch8 a Galaxy Watch8 Classic[1]. Navenek vycházejí z ikonického designu modelu Galaxy Watch Ultra a ze všech modelů Galaxy Watch jsou vůbec nejtenčí a nejpohodlnější[2], takže se výtečně hodí ke každodennímu nošení. Ať už vyznáváte jakýkoli životní styl, můžete se kromě elegance těšit i na vynikající nové funkce, které pomáhají k lepšímu zdraví i fyzické a duševní pohodě.„Chceme miliardám uživatelů po celém světě umožnit, aby díky naší inovativní technologii žili zdravěji,“ vysvětluje TM Roh, president a výkonný ředitel divize Device eXperience (DX) v Samsung Electronics. „Spojili jsme účelný a stylový design s vyspělými senzory a intuitivní umělou inteligencí a výsledkem jsou hodinky, které otevírají majitelům dveře ke zdravějšímu životu. Kromě toho řada Galaxy Watch8 usnadňuje propojení s okolím, a uživatelé se tak můžou na cestu k celkové tělesné i duševní pohodě vydat snadněji než dřív.“ Změny navenek i uvnitřVývojáři se rozhodli design hodinek i jejich funkce vcelku výrazně změnit, což u obou modelů řady Galaxy Watch8 znamená nejen jedinečný výkon, ale také dosud nepoznanou úroveň komfortu. Hodinky se můžou stát užitečným a příjemným parťákem při každodenní cestě k wellbeing. V celé řadě Galaxy Watch definitivně zvítězil charakteristický design s kulatým ciferníkem na obdélníkovém základu, poprvé představený loni u Galaxy Watch Ultra. Zato vnitřní struktura hodinek se od základu změnila a výsledkem je nejtenčí konstrukce v historii značky – nové modely jsou o 11 % tenčí než jejich předchůdci. Ve spojení se systémem snadného upínání řemínků se nový design stará o přirozený pohyb hodinek po zápěstí, což znamená nejen větší komfort, ale také vylepšenou stabilitu2, a tím pádem spolehlivější sledování zdravotních údajů.K elegantnímu zevnějšku Galaxy Watch8 samozřejmě patří i výjimečné technické vlastnosti. I v prudkém slunci je displej o celých 50 % jasnější2 – maximální jas dosahuje 3000 nitů, což člověk při venkovních sportovních aktivitách nepochybně ocení. Mezi další výhody pro lidi s aktivním životním stylem patří baterie s vyšší kapacitou2 nebo vylepšená GPS s duální frekvencí, a tudíž i s přesnější lokalizací2. Za zmínku stojí i dosud nejvýkonnější 3nm procesor, a tedy i rychlejší reakce a úspornější provoz. A když se k tomu připojí nová a přesnější verze jedinečného senzoru BioActive s lepšími analytickými schopnostmi, je jasné, že toho hodinky Galaxy Watch8 člověku o zdraví řeknou opravdu hodně.Motivace k trvalým změnám životních návykůZákladem celkově pevného zdraví je dobrý spánek – během klidné noci si tělo i mysl odpočinou a další den se to okamžitě projeví. Proto se také Samsung spánkem dlouhodobě zabývá a neustále vylepšuje systém jeho měření a vyhodnocování. Nabízí na míru šité spánkové koučování, umožňuje uživatelům, aby si v ložnici vytvořili optimální prostředí, a dokonce dokáže rozeznat mírné i vážné příznaky spánkové apnoe. Řada Galaxy Watch8 k tomu všemu přináší navíc nové a jedinečné zdravotní funkce v aplikaci Samsung Health[3], které uživatelům pomůžou vytvářet lepší návyky na základě pečlivého sledování důležitých informací od spánku přes výživu až po fyzické aktivity.Jedna z nových funkcí má výmluvný název Je čas jít spát[4] – měří cirkadiánní rytmus uživatele a podle toho navrhuje ideální čas, kdy si jít lehnout, aby se člověk další ráno vzbudil dostatečně svěží. Funkce Cévní zátěž[5] zase pomáhá monitorovat hladinu stresu v cévním systému při spánku. Kromě spánku sleduje stres i během fyzických aktivit a podle toho navrhuje, jak upravit životní styl, aby byl zdravější.Mezi nové funkce u řady Galaxy Watch8 patří i Antioxidační index[6]. Během pouhých pěti vteřin zvládne změřit hladinu karotenoidů a poradí, co nejlépe dělat pro zdravé stárnutí.Pak tu máme nové funkce pro běžce. Ať už začínáte nebo patříte ke zkušeným, nepochybně oceníte spoustu na míru šitých rad, které pomůžou, když to potřebujete nejvíc. Funkce  Běžecký trenér[7] spočítá vaši úroveň fitness na stupnici od 1 do 10 a připraví si pro vás na míru tréninkový plán s koučováním v reálném čase. A běh nyní podporuje i aktualizovaná funkce Spolu, takže se můžete svými běžeckými výkony chlubit rodině a přátelům a udělat z tréninku do jisté míry hru.Pořád vás trápí stres? Kvůli tomu je tu funkce Upozornění na vysoký stres, která vám dá vědět, pokud hladina stresu dosáhne nepříjemné hodnoty a je na čase dát si pauzu. Šikovná funkce Mindfulness si zase všímá, jakou máte zrovna náladu, a když jste rozrušení, nabídne vhodné dýchací cvičení. A kromě toho je k dispozici osvědčené Energy skóre[8], které vám prozradí, jak jste na tom s energií po fyzické i duševní stránce. I to je při každodenní cestě k lepšímu zdraví důležité.Snadnější ovládání hodinek díky Wear OS a GeminiNa vývoji nových hodinek úzce spolupracoval i Google, a Galaxy Watch8 je tak první řadou, u níž kromě Wear OS 6 najdeme v základní výbavě i umělou inteligenci Gemini[9]. Díky ní se dají přirozenou řečí ovládat nejrůznější aplikace a části systému, například Samsung Health, kalendář, upomínky nebo hodiny. Můžete asistenta Gemini požádat, aby vám našel nejbližší kavárnu, a pak namluvit zprávu pro kamaráda, s nímž se tam máte setkat. Jdete si zaběhat? Stačí říct: „Změř mi třicet minut běhu.“ A hodinky to ve spolupráci se Samsung Health udělají.Nové uživatelské rozhraní One UI 8 Watch se navíc dokáže výborně přizpůsobit velikosti a tvaru ciferníku. Nový systém dlaždic Multi-Info umožňuje snadný přístup ke zdravotní metrice, informacím o počasí, zprávám apod. Stačí jediný pohled. A díky nové liště Now Bar budete mít aktuální informace ještě líp po ruce. Na míru každému životnímu stylu[10]Štíhlý minimalistický model Galaxy Watch8 se výborně hodí ke každodennímu použití především při sportu a podobných aktivitách. Stylové a komfortní hodinky jsou k dispozici ve dvou velikostech (44 a 40 mm) v grafitové nebo stříbrné barvě. Kdo touží po nadčasovém sofistikovaném designu, může zvolit variantu Galaxy Watch8 Classic s moderními prvky typu otočného prstence nebo tlačítka pro rychlý přístup k důležitým funkcím. Model Classic měří 46 mm a je k dispozici v černém či bílém provedení. K oběma typům lze dokoupit celou řadu stylových řemínků[11].Pro milovníky outdoorových dobrodružství máme pořád v zásobě Galaxy Watch Ultra, dosud nejvyspělejší a také nejodolnější hodinky Galaxy Watch vůbec. Prodávají se ve čtyřech titanových barevných variantách, včetně nové barevné verze Modrý titan, a ze všech současných modelů mají i nejdelší výdrž baterie.A pokud toužíte po nositelném přístroji ke stálému sledování zdravotních funkcí, který je ještě menší, doporučujeme komfortní prsten Galaxy Ring. Baterie vydrží až týden, k dispozici jsou tři barevné varianty (černý titan, stříbrný titan, zlatý titan) a několik velikostí v rozsahu 5-1511.Dostupnost, ceny a zahajovací nabídkaChytré hodinky Galaxy Watch8, Galaxy Watch 8 Classic a Galaxy Watch Ultra (2025) se v České republice začnou prodávat 25. července 2025.[12].Zákazníci, kteří si v období od 9. 7. do 24. 7. (včetně) nebo do vyprodání zásob zakoupí u vybraných partnerů chytré hodinky Galaxy Watch8, Watch8 Classic nebo Galaxy Watch Ultra (2025) můžou využít speciální zahajovací nabídky a získat tak výhodnější cenu o 2500 Kč[13]. Pokud zákazníci zveřejní svou recenzi o délce alespoň 200 znaků na stránkách novysamsung.cz získají látkový řemínek jako bonus[14]. Studenti s kartou ISIC mají nárok na další slevy.Další informace o hodinkách Galaxy Watch8, Galaxy Watch8 Classic a Galaxy Watch Ultra (2025) najdete na webových stránkách samsung.cz nebo news.samsung.com/cz. Galaxy Watch8, Watch8 Classic a Watch Ultra (2025)ModelVariantaDoporučená MOC v KčAkční cena v Kč v předprodeji s bonusem 2500 KčGalaxy Watch8 Classic46 mm LTE14.59912.099Galaxy Watch8 Classic46 mm13.29910.799Galaxy Watch844 mm LTE11.5999099Galaxy Watch844 mm10.2997799Galaxy Watch840 mm LTE10.7998299Galaxy Watch840 mm94996999Galaxy Watch Ultra(2025)17.49914.999[1] Dostupnost a funkce se můžou lišit podle země, modelu a spárovaného přístroje. Veškeré funkce, vlastnosti, specifikace a další produktové informace v tomto dokumentu se můžou bez ohlášení změnit, což se může týkat benefitů, designu, cen, komponentů, výkonu, dostupnosti, možností nebo dalších produktových informací.[2] V porovnání s předchozími verzemi hodinek Galaxy Watch.[3] Slouží jen k obecným wellbeing a fitness účelům, nikoliv k odhalení či diagnostice chorob nebo jiných problémů ani k jejich léčbě. Jakékoli informace získané ze zařízení nebo z aplikace nelze považovat za kvalifikovaná lékařská doporučení. Pro další informace se obraťte na kvalifikovaný zdravotnický personál. Dostupnost některých funkcí se může lišit podle země, modelu a spárovaného přístroje.[4] Na základě třídenní spánkové analýzy cirkadiánního rytmu uživatele a tlaku při spánku.[5] Je zapotřebí mít na sobě kompatibilní hodinky Galaxy Watch při spánku minimálně 3 noci z posledních dvou týdnů.[6] Při měření přitiskněte bříško prstu na senzor na zadní straně hodinek a držte ho tam po dobu 5 sekund. K měření Antioxidačního indexu lze použít jakýkoli prst, pro nejpřesnější výsledky se ale doporučuje palec. Opakované měření může vzhledem k nerovnoměrné textuře pokožky způsobit nepřesné výsledky.[7] Před využíváním koučovacího programu je nutné pomocí testu zjistit běžeckou úroveň uživatele a podle toho provést příslušná nastavení.[8] K dispozici jen tehdy, pokud uživatel minimálně jednou zaregistruje kompatibilní hodinky Galaxy Watch nebo prsten Galaxy Ring.[9] Mobilní aplikace Gemini je k dispozici na vybraných zařízeních ve vybraných zemích a pro vybrané jazyky. Vyžaduje připojení kompatibilních hodinek s operačním systémem Wear OS ke kompatibilnímu zařízení. Pro vyhodnocení přesnosti systému zkontrolujte jeho výsledky. Vyžaduje se internetové připojení a nastavení systému. Výsledky mají jen ilustrační funkci a můžou se lišit. Funkce se můžou lišit v závislosti na tarifu a účtu. Google a Gemini jsou ochranné známky společnosti Google LLC.[10] Dostupnost jednotlivých barevných variant a rozměrů se můžou v jednotlivých zemích lišit.[11] Prodává se samostatně. Dostupnost řemínků může záviset na zemi a prodejci.[12] Dostupnost barev a velikostí se může jednotlivých zemích nebo regionech lišit.[13] Mechanismus získání bonusové ceny se může u jednotlivých prodejců lišit.[14] K získání bonusu zakupte Galaxy Watch8 nebo Galaxy Watch8 Classic. Po doručení zařízení uveřejněte recenzi minimální o délce 200 znaků, zaregistrujte ji na stránce novysamsung.cz. Po jejím schválení si objednejte bonus, který Vám bezplatně zašleme na Vámi uvedenou adresu. Platí do 31. 8. 2025 nebo do vyprodání zásob. Zdroj: Samsung ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-07-01 10:26:00

Mibro představuje chytré hodinky Lite Pro 3

Šen-čen (Čína) 1. července 2024 PROTEXT/PRNewswire) - Mibro představuje chytré hodinky Lite Pro 3: Ideálního společníka městských profesionálů pro work-life balance Značka Mibro, která je součástí společnosti ZhenShi Information Technology (Shenzhen) Co., Ltd., uvádí na trh novinku Mibro Lite3 Pro. Tyto sofistikované chytré hodinky jsou navrženy tak, aby zlepšily rovnováhu mezi prací a volným časem u městských profesionálů a zároveň upřednostňovaly wellbeing. Hodinky Mibro Lite3 Pro vynikají 1,32palcovým displejem AMOLED ultra-HD, který díky své konstrukci poskytuje výjimečnou čistotu obrazu i v jasném venkovním světle. Displej je vybaven funkcí AOD (Always-On Display) a světelným senzorem, který podporuje 255 úrovní adaptivního jasu obrazovky pro optimální viditelnost za každé světelné situace. Nadšencům do fitness poslouží hodinky Mibro Lite3 Pro jako profesionální sportovní pomůcka se 150 sportovními režimy a 18 profesionálními algoritmy pro širokou škálu sportů a cvičení. Jejich 10osý snímač pohybu zajišťuje detailní sledování pohybu, zatímco algoritmus SeekBeatsTM přináší podrobné informace po tréninku. Hodinky se také mohou pochlubit vodotěsností 5ATM a specializovanými plaveckými režimy, takže jsou dokonale vybaveny pro pohyb ve vodě a umožní uživatelům snadno zlepšit jejich fitness režim na souši i v bazénu. Chytré hodinky navíc nabízejí funkci handsfree volání jedním kliknutím. Ta umožňuje přijímat hovory jednoduchým gestem a být tak neustále ve spojení – ať už v práci, nebo při sportu. "Naším cílem při vývoji Mibro Lite3 Pro bylo vytvořit chytré hodinky, které perfektně zapadnou do životního stylu našich uživatelů," řekl produktový ředitel společnosti Mibro Bin Ji. "Pokročilé funkce monitorování zdraví a stylový design dělají z Mibro Lite3 Pro dokonalého společníka pro každého, kdo chce dosáhnout rovnováhy mezi prací a osobním životem." Hodinky Mibro Lite3 Pro nabízejí komplexní funkce monitorování zdraví, přesně sledují srdeční tep se současným měřením hladiny kyslíku v krvi, detekují stres a řídí dechová cvičení. Další praktickou funkcí je sledování fyziologického cyklu, což při péči o zdraví ocení uživatelky. Kromě inovativních funkcí se hodinky Mibro Lite3 Pro mohou pochlubit také elegantním a trendy designem. Jejich kovové pouzdro zaujme leskem díky preciznímu ručnímu leštění a keramickému potahu. Rozmanitá barevná provedení Khaki Gray, Blackish Green a Rose Gold doplní jakýkoli osobní styl. A díky možnosti výběru mezi silikonovým a kovovým řemínkem nabízí ideální nošení při běženém denním programu nebo při sportu. Hodinky Mibro Lite3 Pro budou celosvětově v prodeji od července 2024. Pro více informací navštivte https://www.mibrofit.com/ nebo sledujte profily na sítích Facebook a Instagram. S obchodními dotazy se laskavě obracejte na adresu business@mibrofit.com. Video - https://mma.prnewswire.com/media/2448654/Mibro_Watch_Lite3_pro_EN_0625.mp4 KONTAKT: pr@mibrofit.com PROTEXT

Čas načtení: 2024-07-29 18:00:34

Chytré digitálky, co nerozptylují pozornost? Casio WS-B1000 nabízí zajímavý kompromis

Casio má ve svém portfoliu zajímavé digitálky WS-B1000 Ty nabízí aktuálně populární retro vzhled a šikovné chytré funkce, které vás nebudou rozptylovat Za necelých 1500 korun se jedná o zajímavou alternativu Japonská hodinářská společnost Casio je synonymem pro náramkové hodinky, minimálně ty digitální. V minulosti patřily digitálky od Casia k vyhledávaným hodinkám běžných lidí i úspěšných celebrit a takový model F–91W patří mezi hodinářské legendy. S příchodem chytrých hodinek ovšem tradiční značky mají lehký problém, Casio nevyjímaje. Ačkoli se japonská firma snaží do některých svých modelů nové technologie implementovat, stále to není úplně ono. Zajímavý přístup rozhodně nabízí model s označením WS-B1000. Přečtěte si celý článek Chytré digitálky, co nerozptylují pozornost? Casio WS-B1000 nabízí zajímavý kompromis

Čas načtení: 2024-09-21 12:23:00

Na konferenci HUAWEI Innovative Product Launch se představila nová generace nositelných zařízení společně s tablety pro bezproblémovou produktivitu

 Barcelona (Španělsko) 21. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Ve čtvrtek 19. září, na akci HUAWEI Innovative Product Launch ve španělské Barceloně představila skupina Huawei Consumer Business Group (CBG) několik velmi očekávaných produktů včetně nositelných zařízení inspirovaných přístupem „Fashion Forward", včetně hodinek HUAWEI WATCH GT 5 Series, HUAWEI WATCH D2 a HUAWEI WATCH Ultimate Green. Na trh byly uvedeny také oblíbené 12,2palcové tablety HUAWEI MatePad Pro a HUAWEI MatePad 12 X, které společně přinášejí novou generaci nositelných zážitků a vylepšené technologie pro vyšší produktivitu a bezproblémovou konektivitu.HUAWEI WATCH GT 5: Nevídané spojení módy a technologiíHodinky HUAWEI WATCH řady GT 5 jsou jedny z prvních chytrých hodinek Huawei, které v sobě mají HUAWEI TruSense, integrovaný systém pro sledování zdraví a kondice, který je vybaven vylepšeným snímačem a zdokonalenými algoritmy – výsledky jsou tak rychlejší, přesnější a komplexnější.HUAWEI WATCH GT 5 se pyšní výrazným designem s ostrými hranami a jsou dostupné v celkem 12 různých modelech a v edicích Pro nebo Standard. Hodinky byly navrženy tak, aby byly na špičce nejen z hlediska funkcí, ale i designu, přičemž edice Pro je vyrobena z titanové slitiny používané v letectví a nanokrystalické keramiky, což hodinkám přináší vyšší úroveň odolnosti.Systém HUAWEI TruSense do hodinek umožnil integrovat zcela nového asistenta pro emoční pohodu, který uživatelům pomáhá sledovat nejen své fyzické, ale i psychické zdraví.Nové chytré hodinky přinášejí nové sportovní funkce profesionální úrovně. Pro golfisty a potápěče přináší HUAWEI WATCH GT 5 Pro golfový režim s více než 15.000 mapami golfových hřišť po celém světě a také režim pro volné potápění, který nabízí komplexnější možnosti sledování aktivity pod vodou. Hodinky HUAWEI WATCH GT 5 Pro jsou vybaveny také profesionálními funkcemi pro trail running, jako je podpora segmentační navigace a 10metrová obrysová mapa.Chytré hodinky nabízejí výjimečnou výdrž baterie – HUAWEI WATCH GT 5 46mm a GT 5 Pro 46mm až 14 dní a HUAWEI WATCH GT 5 41mm a GT 5 Pro 42mm až sedm dní.Ambasadoři nositelných produktů HUAWEI: Pamela Reifová a Sir Mo FarahNa akci vystoupili také ambasadoři nositelných produktů HUAWEI běžec Sir Mo Farah a fitness influencerka Pamela Reifová, přičemž Sir Mo Farah se podělil o své zkušenosti s běháním a pokročilými sportovními technikami, zatímco Pamela Reif se zaměřila na design hodinek a aplikace a představila kampaň Light Up Your Rings.Pamela Reifová vyjádřila svůj obdiv k novým hodinkám a prohlásila: „Hodinky HUAWEI Watch GT 5 Pro jsou víc než jen chytré hodinky, je to stylová ikona, která mi skutečně dodává módní šmrnc. Kromě toho společnost Huawei provedla několik opravdu působivých vylepšení v oblasti sledování aktivity. Připojte se ke mně a rozsvěcujte svá kolečka každý den!"Sir Mo Farah se k tomu připojil a dodal: „Jako běžci mi záleží na drobných detailech, které mi dávají konkurenční výhodu: vylepšený systém Sunflower GNSS naprosto mění pravidla hry, zatímco zcela nová funkce analýzy běžecké techniky může každému běžci poskytnout informace o tom, jak ušetřit sekundy ze svého osobního rekordu."HUAWEI WATCH D2: První chytré hodinky na světě s ambulantním měřením krevního tlaku certifikované úřady NMPA a MDRUvedení hodinek HUAWEI WATCH D2 na trh představilo průlomovou inovaci, neboť se jedná o první ambulantní přístroj na měření krevního tlaku (ABPM) na světě, který byl certifikován úřady NMPA a MDR. To představuje významný krok vpřed v oblasti nositelných technologií a ztělesňuje závazek společnosti Huawei k podpoře zdraví lidí po celém světě.Hodinky poskytují 24hodinové přesné měření krevního tlaku a jsou vybaveny systémem HUAWEI TruSense pro rychlejší a přesnější výsledky.Pokud jde o technologii měření krevního tlaku, společnost Huawei již více než devět let inovuje a dlouhodobě spolupracuje se světovými odborníky na hypertenzi, včetně profesora George S. Stergioua, prezidenta Elect International Society of Hypertension, a profesora Wang Jiguanga, prezidenta Čínské komory pro léčbu hypertenze atd.Hodinky HUAWEI WATCH D2 mají lehký a tenký design s velmi úzkým mechanicky zpracovaným tělem a 1,82palcovým displejem. Dosahuje jen asi poloviční šířky a čtvrtinového objemu tradičních elektronických tlakoměrů na horní části paže, takže měření krevního tlaku je snadné bez ohledu na to, kde se nacházíte.Kromě toho mohou uživatelé jediným klepnutím změřit až devět tělesných ukazatelů a vygenerovat zprávu Health Glance.HUAWEI WATCH Ultimategreen edition: Objevování bez omezeníHUAWEI WATCH Ultimate jsou aktualizací loňského modelu a přinášejí nové pokročilé funkce pro golf a vylepšený expediční režim spolu s novou zelenou edicí, která kombinuje špičkové technologie a precizní řemeslné zpracování, ztělesňuje dobrodružného ducha a je stvořena pro všechny, kteří mají touhu objevovat svět.Nová zelená edice přináší exkluzivní dvoubarevný nano-tech keramický rámeček, který vyžaduje složitější výrobní proces, aby bylo dosaženo krásné bílo-zelené barevné kombinace, která se bude vyjímat na každém zápěstí.Zcela nový pokročilý režim pro golf nabízí přesné analýzy a přehledy o uražené vzdálenosti, AI golfového asistenta a další funkce. Je zde také nová funkce pro import tras, která se integruje s aplikací HUAWEI Health a umožňuje uživatelům do hodinek nahrávat trasy.Společnost Huawei se snaží pomáhat spotřebitelům udržovat zdravý životní styl a pohybové návyky prostřednictvím celosvětového pokračování kampaně Light Up Your Rings. Kampaň využívá systém kroužků aktivity a odměn za medaile a nabízí poutavý zážitek, který pomáhá lidem žít zdravěji.Kromě toho jsou nositelná zařízení Huawei vždy navržena tak, aby byla dostupná pro chytré telefony s operačním systémem Android i iOS, a zpřístupnila tak své nejnovější inovace zdravotních technologií a funkce pro sledování sportovních aktivit ještě širšímu okruhu uživatelů.HUAWEI MatePad Pro 12,2": Tvorba krásyNejnovější vlajková loď mezi tablety, 12,2palcový HUAWEI MatePad Pro, je navržen tak, aby poskytoval dokonalý uživatelský zážitek zaměřený na kreativitu a produktivitu.HUAWEI MatePad Pro 12,2" je vybaven inovativním displejem Tandem OLED s technologií PaperMatte, který poskytuje působivý maximální jas 2000 nitů pro autentický zážitek ze sledování. Pokročilé nano-technologie proti odleskům zajišťují prvotřídní vizuální zážitek, který se podobá tomu z práce na fyzickém papíře.Dodává se s klávesnicí HUAWEI Glide Keyboard, která je vybavena stylusem a možností ukládání a nabíjení 2 v 1.Aplikace GoPaint v tabletu nabízí širokou škálu nástrojů pro digitální tvorbu, včetně průkopnických štětců Splatter a Fluid. FangTian Painting Engine 2.0 podporuje ultra velké plátno 8K a poskytuje profesionální nástroje pro umělecké vyjádření.HUAWEI MatePad 12 X: Styl se snoubí s kreativitou a produktivitouHUAWEI MatePad 12 X je lehký vlajkový model určený pro mladší generaci. Zvyšuje produktivitu, umožňuje uživatelům, kteří udávají trendy, plnit si své sny a zároveň přináší příjemné zážitky.Při výrobě tabletu se využívá technologie Shimmery Pearlescent Sheen, jejíž výsledkem je kovově bílá barva s barevnými efekty měnícími se v závislosti na osvětlení. Celokovové tělo zařízení s integrovaným bezešvým designem je stylové a odolné.HUAWEI MatePad 12 X PaperMatte Edition je vybaven mimořádně jasným displejem PaperMatte, který nabízí vynikající kvalitu zobrazení, psaní a dotyku, takže je ideální pro čtení a kreativní práci.Společnost Huawei 19. září 2024 oficiálně zahájila celosvětovou tvůrčí kampaň GoPaint s heslem „Creative By Nature". Hned od prvního dne až do 31. prosince 2024 mohou nadšenci do malování po celém světě sdílet svá jedinečná digitální umělecká díla na platformě HUAWEI Community.HUAWEI potvrzuje svůj závazek k inovacím, módnímu designu a kreativitěAlex Huang, marketingový ředitel Huawei Consumer BG, vyzdvihl globální dopad značky a její závazek k inovacím. Značka Huawei zdůrazňuje svůj závazek spojovat v produktech špičkové technologie, módu a kreativitu, čímž je hladce začleňuje do každodenního života zákazníků, a nadále inspiruje spotřebitele prostřednictvím kampaní, jako je iniciativa Light Up Your Rings a celosvětová kampaň GoPaint Creating.„Naším cílem je přinášet inovativní produkty, které spotřebitelům nabízejí jedinečnou kombinaci módy a kreativity," řekl Alex Huang. „Inspirováním uživatelů se společnost Huawei snaží vytvořit propojenější a srdečnější svět, kde technologie zlepšují každodenní život a sbližují lidi."Další informace o ceně a dostupnosti naleznete na https://consumer.huawei.com/en/wearables/ https://consumer.huawei.com/en/tablets/?ic_medium=hwdc&ic_source=corp_header_consumer Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2510573/HUAWEI_WATCH_GT_5_Series_Leading_Fashion_Edge.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2510574/HUAWEI_WATCH_D2_World_s_First_Smartwatch_Ambulatory_Blood_Pressure_Monitoring.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2510575/HUAWEI_MatePad_Pro_12_2_inch_Creation_Beauty.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2510576/HUAWEI_Reaffirms_Commitment_Innovation_Fashion_Creativity.jpg KONTAKT: wangdong292@huawei.com    

Čas načtení: 2025-04-16 19:29:00

Chytré hodinky, které mají vydržet navěky. Objevil jsem něco hodně zajímavého

Skotský startup Una vyrobil chytré hodinky, které si každý doma snadno opraví i vylepší. Bojují proti zbytečnému elektroodpadu a krátké životnosti.Přečtěte si celý článek: Chytré hodinky, které mají vydržet navěky. Objevil jsem něco hodně zajímavého

Čas načtení: 2025-06-13 11:15:30

Google myslí na životy. Hodinky s Wear OS mají varovat před zemětřesením

Na hodinky s Wear OS míří varování před zemětřesením. Nová funkce může zachránit život tím, že vás včas upozorní i bez telefonu po ruce.Přečtěte si celý článek: Google myslí na životy. Hodinky s Wear OS mají varovat před zemětřesením

Čas načtení: 2025-08-16 08:11:20

Chytré hodinky z Lidlu umí snad vše, stojí přitom jen pár korun

Lidl má v nabídce chytré hodinky vlastní výroby, čímž stlačil cenu na minimum. Vypadají moderně, jsou odolné a mají snad všechny zdravotní funkce.Přečtěte si celý článek: Chytré hodinky z Lidlu umí snad vše, stojí přitom jen pár korun

Čas načtení: 2025-01-29 09:27:56

Hodinky Pebble se vrací. Měl jsem je rád, něco takového neměl ani Apple

Migicovsky oznámil projekt RePebble, který chce stavět na původním nápadu hodinek z roku 2012. E-ink displej, dlouhá vydrž baterky a osobitý design.Přečtěte si celý článek: Hodinky Pebble se vrací. Měl jsem je rád, něco takového neměl ani Apple

Čas načtení: 2025-02-02 18:00:12

Vývojář, který dokázal nemožné. Na chytrých hodinkách spustil GTA

Uživateli Redditu se na hodinkách Galaxy Watch 5 od Samsungu podařilo spustil plnohodnotné hry Mezi ně patří třeba God of War nebo starší tituly ze série GTA Výjimkou nebyla ani Forza Horizon 4, jenž spustil skrze Steam Link Chytré hodinky si patrně nikdo z nás na první dobrou nezařadí do škatulky herních zařízení. I když na některých chytřejších modelech můžete spouštět jednoduché hříčky, přeci jen malý displej, nedostatek výkonu, nepohodlné ovládání či náročnost na baterii jsou překážky, které odradí nejen nadšené hráče, ale především vývojáře. Tedy jak které – vývojář s přezdívkou ZenonDesingk zveřejnil na Redditu snímky, kdy na svých hodinkách Galaxy Watch spustil plnohodnotné herní tituly. Přečtěte si celý článek Vývojář, který dokázal nemožné. Na chytrých hodinkách spustil GTA

Čas načtení: 2025-03-28 06:30:45

Garmin obohatil svou aplikaci o umělou inteligenci, nechá si za ni ale zaplatit

Aplikace Garmin Connect bude obohacena o prvky umělé inteligence Bez nového předplatného Connect Plus ale máte smůlu AI přinese například personalizované doporučení v rámci tréninku Americký výrobce chytrých hodinek Garmin je obzvláště populární především mezi aktivními jedinci. Ti jeho hodinky preferují především kvůli skvělému měření sportovních aktivit a tělesných funkcí, přičemž výdrž na jedno nabití se na rozdíl od konkurentů počítá v týdnech. Pokud jde ovšem o chytré funkce, tak v tomto případě už to taková sláva není a na propojení s chytrým telefonem ve stylu Apple Watch či Galaxy Watch od Samsungu si uživatelé mohou nechat zajít chuť. To ovšem neznamená, že by Garmin ignoroval nejnovější trendy. Přečtěte si celý článek Garmin obohatil svou aplikaci o umělou inteligenci, nechá si za ni ale zaplatit

Čas načtení: 2024-03-25 16:04:16

Hodinky DM50: Majú 12-dňovú výdrž, 1,44″ displej a stoja len 27 €. Konkurencia nemá šancu!

Hodinky DM50 ponúkajú tradičný dizajn s okrúhlym displejom, ktorý je uložený v kvalitnej konštrukcii vyrobenej zo zliatiny zinku. The post Hodinky DM50: Majú 12-dňovú výdrž, 1,44″ displej a stoja len 27 €. Konkurencia nemá šancu! appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2024-07-04 09:38:08

Hodinky DM50 sú geniálne: Za 25 € ponúkajú AMOLED displej aj meranie okysličenia krvi

Hodinky DM50 ponúkajú tradičný dizajn s okrúhlym displejom, ktorý je uložený v kvalitnej konštrukcii vyrobenej zo zliatiny zinku. The post Hodinky DM50 sú geniálne: Za 25 € ponúkajú AMOLED displej aj meranie okysličenia krvi appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2025-02-23 20:30:22

Meda in China: hodinky OnePlus Watch 3 můžete kvůli překlepu vrátit výrobci

Hodinky OnePlus Watch 3 šly do světa s kuriózní chybou Výrobce na dýnko vyryl notoricky známý text s překlepem První majitelé mohou hodinky vrátit, nebo si je naopak nechat jako raritu V tomto týdnu byly představeny hodinky OnePlus Watch 3. Čínský výrobce okamžitě spustil jejich předprodej a nastavil datum zahájení prodeje na 25. února. Někteří jedinci již měli možnost spatřit nové hodinky na vlastní oči, a ti nejbystřejší si povšimli jednoho zajímavého detailu – do dýnka hodinek je vyrytý poměrně kuriózní překlep. Přečtěte si celý článek Meda in China: hodinky OnePlus Watch 3 můžete kvůli překlepu vrátit výrobci

Čas načtení: 2025-08-05 11:12:14

Legendární AE86 jako hodinky? Seiko oživilo Initial D a zacíleno má přesně na srdce petrolheadů

Seiko slaví 30 let Initial D limitovanou edicí hodinek inspirovanou legendárním driftujícím AE86. Detailní design a jen 1995 kusů.

Čas načtení: 2025-10-05 12:00:06

Strava žaluje Garmin pro porušení patentů, požaduje zákaz prodeje hodinek

Známá fitness aplikace Strava žaluje giganta v oboru, výrobce chytrých hodinek Garmin Podle zástupců aplikace porušil Garmin jejich patenty Jaký dopad to bude mít na uživatele prozatím není jasné Aplikaci Strava, která je u příležitostných i vrcholových sportovců oblíbeným nástrojem pro zaznamenávání a sdílení aktivit, a amerického výrobce chytrých hodinek Garmin, patrně není potřeba dopodrobna představovat. Ačkoli by se mohlo zdát, že mezi těmito dvěma giganty funguje delší dobu úspěšné partnerství, i v ráji se občas objeví mraky. Strava nyní Garmin žaluje a chce mu zabránit v prodeji většiny zařízení jeho aktuální nabídky chytrých zařízení. To by v praxi znamenalo zákaz prodeje hodinek či cyklopočítačů Přečtěte si celý článek Strava žaluje Garmin pro porušení patentů, požaduje zákaz prodeje hodinek

Čas načtení: 2024-12-13 16:17:09

PRIM opět představil limitovanou edici hodinek pro Rallye Dakar: PRIM Dakar 2025

Český výrobce hodinek PRIM už pár let představuje speciální hodinky pro nejtěžší závod světa Rallye Dakar. Nejinak je tomu i pro nadcházející ročník. Limitovanou edici hodinek PRIM Dakar 2025 je možné  již objednávat. Letošní hodinky PRIM Dakar 2025 jsou v černo červeném provedení. Poprvé v historii firmy jsou vyrobeny z uhlíkového vlákna (tedy z karbonu), […]