Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-02 18:30:00

Němci v dlouhodobém testu chválí spalovací Porsche ve chvíli, kdy už se v EU nesmí prodávat. Budou padat hlavy?

Tohle se vážně nepovedlo. Ve chvíli, kdy Porsche u svého bestselleru tlačí na elektromobilitu, Auto Bild přichází s testem, ve kterém předchozí spalovací verzi vynáší do nebes. Auto se ostatně vyrábí a prodává dál, jen v EU už je zakázaným ovocem. (Petr Prokopec)

Čas načtení: 2024-07-10 06:23:10

Mikýř s O2 arenou zbořil Herohero, které mu teď vynáší přes 6 milionů. Moc nám ale nezůstane, směje se

Vítěz Survivoru a youtuber Martin Mikyska alias Mikýř získal jediným videem rekordní počet předplatitelů. S týmem chystá další velké projekty. Článek Mikýř s O2 arenou zbořil Herohero, které mu teď vynáší přes 6 milionů. Moc nám ale nezůstane, směje se se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-05-26 06:22:57

Nenápadná hvězda Pale Fire Capital pohltila osm firem a vynáší stamiliony. A nezpomalujeme, říká Jan Barta

Itrinity kvůli akvizici každoročně osloví tisíce firem po celém světě. Jen některé se ale dostanou do dalšího kola a projdou schválením Jana Barty. Článek Nenápadná hvězda Pale Fire Capital pohltila osm firem a vynáší stamiliony. A nezpomalujeme, říká Jan Barta se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-05-11 09:00:37

I když mu Apple hrozí soudem, on dál vynáší informace. Tyhle novinky dostane iPhone 18 Pro

Letošní iPhony Pro budou vypadat prakticky stejně jako ty loňské, přesto si je s aktuální generací nespletete Zepředu uvidíme menší dynamický ostrůvek, zezadu nové barevné kombinace Těšit se také můžeme na vyšší výkon, delší výdrž a plnohodnotný satelitní internet Letošní podzim bude v podání Applu přehlídkou prémiových iPhonů, ty základní si firma z Cupertina schová až na jaro příštího roku. Přestože hlavní hvězdou zářijové prezentace se bezesporu stane ohebný iPhone „Ultra“, bez zajímavosti nebudou ani řadové modely iPhone 18 Pro a 18 Pro Max. U nich Apple plánuje spíše drobný mezigenerační update, avšak chystané novinky rozhodně potěší. Přečtěte si celý článek I když mu Apple hrozí soudem, on dál vynáší informace. Tyhle novinky dostane iPhone 18 Pro

Čas načtení: 2024-02-15 18:50:00

Nvidia je čtvrtou nejhodnotnější firmou na světě, roste i TSMC

Poptávka po umělé inteligenci vynáší technologickým firmám. Nvidia se zařadila na čtvrtou příčku nejhodnotnějších společností a obdobným tempem roste i hodnota TSMC.

Čas načtení: 2009-04-04 00:00:00

Ložnice Hanák

Nábytek Hanák je jedním z největších českých výrobců a patří k naprosté špičce v oboru. Už od počátku se zaměřil na maximální samostatnost výroby, což mu v současnosti vynáší vytoužené ovoce. Nabízí opravdu velkou řadu profesionálně zpracovaného nábytku k prodeji a mezi tím vším také ložnice, které ...

Čas načtení: 2021-02-21 00:00:00

Barva roku 2021 v módě? Není jedna, jsou to žlutá se šedou!

Barvami roku 2021 se staly Ultimate Grey a svítící žlutá. Toto spojení barev vynáší do světa sílu, naději, trvalost a optimismus. Spojuje dvě nezávislé barvy, které jsou spolu jedinečné svým působením. Pantone Color of the Year 2021 jsou jemná a decentní šedá a v protikladu k ní jasná žlutá. Spojen ...

Čas načtení: 2022-09-12 17:26:33

Dnešní nepilotovaný let New Shepardu skončil nehodou rakety, kapsle přežila

Při dnešním letu NS-23 kapsle New Shephard od Blue Origin došlo k anomálii, která vedla k neplánovanému oddělení kapsle od rakety. Na její palubě nikdo nebyl, pouze automatické experimenty, a nakonec bezpečně přistála pomocí padáků. Osud rakety, která kapsli vynáší, zatím není zřejmý.

Čas načtení: 2020-03-28 18:20:41

Olga Stehlíková: Kařut & Řabach (ukázka z knihy)

Nejen u nás, i na planetě Praminda má velkou důležitost hláska Ř. Dvojčata Kařut a Řabach si musejí pohlídat nejen ji, ale také jeden druhého. Jak to dopadne s uneseným Kařutem? Najdou jeho blízcí cestu k Hoře zapomnění? A kdo je strašlivý Hun-gen-dung? Napínavé dobrodružství i veselé putování do temné sluje a zpátky domů začínají. Ukázka z knihy: ŘABACH ŠEL A SVĚT MU PŘIPADAL PUSTÝ ANEB JAK SE PŘIDALI KROKORAF A ŽIRADÝL Řabach putoval prakrajinou a připadala mu pustá, nevlídná a cizí. Bez brášky všechno zešedlo a potemnělo, ačkoli jsme řekli, že na Pramindě tma není, takže si musel svítit lucernou, protože Blikavec řekl, že dětem nesvítí, kam by přišel, kdyby pracoval zadarmo, nemluvě o tom, že pracuje marně. Řabachovi se zdálo, že pořád zakopává a naráží, že na něj útočí podivné stíny a že je hrozně sám. Navíc zjistil, že se mu to nezdá. Že sám opravdu je. Když zakopl podesáté, posadil se a opřel si hlavu o nějakou praboudu, která se zrovna namanula za kopcem. Jenže v praboudě se cosi hýbalo a brzy to začalo i řinčet. Rámusilo to a kolotalo, a nakonec se z praboudy vykolíbala dvě prapodivná stvoření. Byli to Krokoraf a Žiradýl. Krokoraf má zuby jako český krokodýl, ale místo šupinaté kůže hebkou srst a tělíčko se mu tělí na dlouhých žirafích nožkách. Krokoraf mluví výborně nespisovně, a navíc hezky k věci. Do písku snáší veliká vejce, z nichž se brzy klubou malí krokoráfkové. Tedy, vylíhnou se, pokud vajíčka rychle nepřipraví na ohništi. To je z nich pak vynikající lahůdka, kterou obzvlášť Žiradýl velmi miluje. Hrozné, že? Žiradýl vypadá jako česká žirafa, dlouhý krk a hnědé skvrny, ale nožičky má hrabavé jako želva nebo krtek a mluví plynule spisovně. Používá ale velmi rád slovní vatu. To jsou takové výplně jako do polštáře: věty taková vata změkčí, ale většinou pak nemají žádný význam. To, co chce Žiradýl říct, si tudíž musíte z jeho řečí procedit ušním řešátkem. Krokoraf říká, že Žiradýlovu řeč napadli zvlášť zákeřní zelení slovní paraziti, kteří se dále množí a zahušťují, čímž zcela překrývají původní významy, které chtěl Žiradýl sdělit. Proti těmto slovním parazitům však není žádné obrany ani očkování, ačkoli se Vědecké oddělení planety Praminda, pobočka Prapraha, laboratorně snaží. Žiradýl má ke svačině nejradši ropuchy, ale těch je na Pramindě nedostatek, a tak se většinou musí spokojit s tím, co mu Krokoraf ve chvílích laskavosti uvaří. Někdy to není moc k jídlu, ale jindy to jsou hotové pralinky. Většinou jsou ovšem zase vajíčka, které Krokoraf sám snese.   Krokoraf miluje škraloup, na ten on nešetří chválou. Housky, ty baští jen ztvrdlé, běda, jak nedrhnou v hrdle! Banány musí být hnědé, to potom radostí přede. Jí jenom sýr, který okorá: zvláštní má chutě, ten Krokoraf.   Tak tahle básnička musí být o nějakém jiném Krokorafovi, všechno tomu nasvědčuje. Krokoraf s Žiradýlem se mají rádi, ovšem tak nějak zvláštně. Pořád na sebe pokřikují, hádají se, ale než se stihnou popraprat, vždycky se obejmou a usmíří. Kdyby vás to zajímalo, tak Krokoraf se hádá rád a na světě je v umění hádání jednoznačně nejlepší Žiradýl. Od Prajedle získali v tomto oboru četné medaile a všelijaká vyznamenání.* Řabach se namanul zrovna v okamžiku, kdy jedna z tahanic vrcholila: „Nemám tě rád, neuklízíš a nepomáháš mi v kuchyni. Akorát vždycky vyjíš celou spižírnu, a na mě nic nezbude! Pak nemám bejt tak hubenej – podivej, jak se mi třesou nožičky! Sem celej slaboučkej a křehoučkej!“ lamentoval Krokoraf a zatřásl svou hustou srstí. „Ale jdi ty, ergo, chuderenko! Vždyť máš takříkajíc zubiska, žes bys mohl – nebojím se to říct – prostě praskály lámat! Co ti pořád, abych tak řekl, vadí, že si rád poležím a přispím, však ty taky nemusíš ustavičně kmitat jak Oscilka, kdo se vlastně má na to, povězme si to upřímně, koukat!“ přisadil si Žiradýl. „Proč tak zhurta, kumpáni?“ vyrušil je Řabach. „Však se jistě nic tak strašného nestalo, vy si jen neumíte poradit se vztekem. Co kdybyste se posadili a pověděli mi hezky v poklidu, co vás tolik žere?“ To tedy z Řabachovy hlavy nebylo, takhle jim radila Řeřicha, když se prali s bratrem. Ale dalo se to s úspěchem použít právě teď. Řabach se u toho zkusil tvářit stejně smířlivě jako maminka. Zkusil se tvářit dokonce nadvěcně, jenže tu zrovna žádnou věc po ruce neměl, aby se nad ni důstojně zatvářil. „Mě nic nežere,“ opáčil nezaujatě Krokoraf, „zatim sem celej nesnědenej – jen tendlencten, co ho tu furt vopečovávam, mně vždycky všecko, ehm…, sní, protože já teda mluvim slušně. A kromě toho, my si se vztekem umíme poradit dost dobře, čéče. My se s nim radíme imrvére, to jako furt. A navíc, špatně tomu rozumíte, kámo. My se hádáme s láskou! Je to naše tó, nejvoblíbenější činnost, jó.“ „Ale to není, a v tomto bodě se mnou budete jistě souhlasit, žádná pravda! On mi pořád vyváří, že se to do mě ani takříkajíc nevejde. Podívejte, příteli, jak bych tak řekl, jaké mám přece kulaťoučké bříško, není-liž pravda? A přitom jsem od přírody jemný, až bych si dovolil upřesnit, decentní. Jak já k tomu přijdu? A, když už jsme tedy u toho, jak vy jste sem přišel? Podle všeho jste ve své podstatě taky pěkně kulatý, abych to zjednodušil. Jestlipak vás nějaký kuchtík, pokud proti tomu nic nenamítáte, poněkud, jak já často a rád říkám, nevykrmuje, jen co je pravda…“ „Ani tě neznáme, milej panáčku,“ přidal se smířlivě Krokoraf a pohladil Žiradýla po krku. „Nedáš si čaj? Právě vodbila padesátá hodina. Vhodnej čas něco teplýho popít. Tak poďte dál, ať nám nevynesete hádáníčko, a nezírejte těma třema kukadlama tak překvapeně!“ Řabach šel, čaje popil, nějaké ty dobroty pojedl a nakonec byl i uložen, odpočat a vyspán. Předtím Krokorafovi s Žiradýlem povykládal, co se stalo a že mu bříškového brášku odnesl na břehu Magnetického toku strašlivý Hun-gen-dung. Krokoraf s Žiradýlem se celí otřásli, ale nepolekali, jen na sebe nenápadně mrkli. O Hun-gen-dungovi totiž věděli své. Jen tomu našemu Řabachovi to své neprozradili, a dělali, jako by to děsivé jméno slyšeli právě poprvé. A vám taky nic neřeknou, až pak a kdoví jestli. Na druhý den Krokoraf Řabachovi na slunečním praprsku usmažil ke snídani dvě vajíčka z vlastní snůšky a pravil: „Helejce, kámo. Ty to s náma umíš, my to teda musíme umět s tebou. To je logický. Co kdybysme tě na tý tvý dobrodružný cestě za bratrem doprovázeli?“ Žiradýl snědl z Krokorafova vajíčka žloutek, protože bílek on nerad, zatímco Krokoraf jí prakticky jen bílky a jinak už nic: „Už mám takříkajíc sbaleno!“ zvolal. „Takže v zásadě nás po pravdě řečeno nemůžeš odmítnout, brachu!“ zakýval z výšky hlavou. „To není špatný nápad. Rád vás, kamarádíčkové, vezmu s sebou. Ve třech se nám třeba půjde líp, to jsem žvejkal v nejedný pohádce. Znáte třeba tu O ředkvi v bouři? Nebo Jak Oldřich zařídil přetlak v komoře?“ A tak vyrazili, a byli tři.    KDYŽ SE KAŘUT PROBRAL Z MDLOB Hun-gen-Dung funěl a supěl, jak Kařuta vlekl přes pradoly a pralesy k sobě do jeskynního doupěte. Prachsprostě u toho nadával: „Uch, uch, u všech čečetek! Jestli já tu hlásku s háčkem nad r ještě jednou uslyším, tak se neznám! To si budu úplně cizí! Nechutné, vpravdě nechutné! Ten kluk bude můj a bude chodit na mé školení Svět bez háčkovaného r – lepší svět,“ supěl cestou do vršku. V každé jeho stopě se svíjelo a všelijak kroutilo hejno žvižounů, kteří se Kařutovi strašlivě posmívali, jak se říká: na každém kroku. Ale Kařut byl dočista omdlelý. Z toho smradu se nedalo nic jiného dělat. Když se probral, ležel v jakési noře nebo spíš v kamenné jeskyni, kde byla tma a vlhko a okolo si něco třemi hlásky podivně pošuškávalo:   Šupity šepty šušky šuf, šupity šluk, on je tu kluk! Šepty šušky tajnosti, je to dobrák od kosti! Šepty šept a špity k tomu, unesl ho Huňák z domu! Šuškandička šuškaranda, snad s ním bude ňáká švanda!   Kařut chvíli mžoural, než si jeho očka navykla na tmu. Pravou tmu! Tu Kařut ještě nikdy v životě neviděl. Když se rozkoukal, zahlédl na vlhkých kamenech něčí ocásek. Mrskal se jako hádek, vedle druhý, a nakonec i třetí sebou opodál švihnul. Potom na Kařuta zasvítily tři páry žlutých očí pichlavých jak špejle a ozvalo se chichotání: „Pět nožiček, viděli jste to někdy?“ „No vážně, má jednu navíc!“ „A schází mu ocásek, nemá vůbec žádnou oháňku!“ A šepotali zas ty své šuškandy. „Mám, co mám! A ten váš ocásek mi ani neschází. K čemu vy ho vlastně máte?“ ohradil se statečně Kařut. Ti tři neviditelní se zase začali pochichtávat a ze smíchu dokonce i pištěli. Kařutovi ty hlásky začaly připomínat pramyši. „On se ptá, k čemu je kanům ocásek! On je hloupý!“ „A kdo vůbec jste? Myši? A kde jsem já?“ „Myši?! No dovol! My jsme kani. Já jsem sám Nadkan.“ „Já jsem Kan. Nejsem sám.“ „A já jsem jenom Podkan, ale nikdo se mi tu vysmívat nebude.“ Kařut už ve tmě viděl celkem slušně, a zdálo se mu, že se tedy moc nespletl. Ti tři vskutku hodně připomínali myši, akorát byli o dost větší a měli každý jinou čepičku. Nadkan měl spíš královskou korunu, Kan měl klobouk a Podkan obyčejnou čapku. „Aha, pánové, tak mě asi těší, nedá se nic jinýho dělat. Já se jmenuju Kařut.“ Kanové vypískli jak píšťalky, když uslyšeli Kařutovo jméno. Začali si zacpávat ouška a zběsile pobíhat po jeskyni. „Tak tu hlásku už nikdy nesmíš vyslovit! U nás je zakázaná! To by ti Hun-gen-dung dal!“ „No právě,“ posteskl si Kařut, „právě že ten už mi dal. Teda vlastně nedal, on mě vzal. Unesl mě, když jsme se s bratříčkem (na to slovo zas kani začli zběsile pobíhat), když jsme se s bratříčkem zrovna napájeli u Magnetického toku. Normálně mě sebral. A to se nesmí. A ještě mi vyhrožuje, že budu muset k němu na školení! A strašně u toho všeho smrdí!“ „Tak podívej se…,“ prapravil uvážlivě Nadkan. „Teď už víme, prrrroč tě tu máme. Tak za prrrvé: pít z Magnetického toku jest zakázáno. Za drrrruhé, ty jsi tu na prrrrevychování. Musíš se naučit, že háčkované r se prostě nedělá. To je nezdvorrrrilé a nezdrrrravé. Škodí uším i hlasivkám. Můžeš z toho chytit i prrrýmu, prrravši a čerrrvenku. Za trrretí: ty se tu u nás naučíš, že bez háčkovaného r je svět mnohem hezčí. A když bys ho náááhodou potrrrreboval – vidíš –, vystačíš si i bez háčku – a každý ti beztak rrrozumí.“ „To tedy nevím. U nás v Prapraze a vůbec na celé Pramindě jsme na naše ř dost hrdí. Já bych si ho, s dovolením, nechal. To by mě maminka ani nepoznala,“ a už začal Kařoutek málem natahovat moldánky, kdopak ví, co to ty moldánky jsou a jak se natahují, když si vzpomněl na Řeřichu, svou milovanou, laskavou a především jedinou maminku. A hned za ní se vynořila vzpomínka na sestřenku (víte kterou). Kařutovi proběhlo tělem mrazení – jako by se ta vzpomínka trošku potrhala. Tady ho už nikdo nenajde. Sto sáhů a ještě jedno sáhnutí pod zemí. Sto loktů a ještě jedno koleno k tomu pod povrchem, který už Kařoutek nikdy neuvidí. Sto palců a jeden malíček od maminky. Do smrti smrťoucí tu bude zašantročený s těmi přerostlými myšáky, kteří nenávidí jeho pěkné ř. „Pánové kani, poraďte mi, prosím, jak se odtud můžu dostat?“ zkusil to přece jen. Kanové se zase začli ošklivě chichotat: „Odtud se nedostane nikdo, to by tě musel prrrrrijít vysvobodit ten, kdo tě má na světě nejrrrrradši, ten, kdo tě zas vytáhne na světlo. A nejdrrrrív by tě musel najít. Jenže to bys ho musel myšlenkou prrrritáhnout,“ řekl Nadkan. „A v tom je prrrrávě ta potíž,“ přerušil ho Kan. „Prrrrotože nejvzácnější vzpomínky u nás v Horrrre zapomnění vyprrrrchají. Blednou a blednou pokaždé, když si je znovu vybavíš. A nakonec…“ „… nakonec,“ přidal se i Podkan, „nakonec na své milé zapomeneš docela. Tak to u nás prrrrostě chodí. My jsme možná taky drrrrív na někoho vzpomínali, ale teď už si nevzpomenem, na koho.“ Kařoutek se rozplakal už úplně: „Takže čím víc si budu vzpomínat na maminku, brášku a sestřenku, tím míň si na ně vzpomenu příště?“ „Sestrrrrenku, ksakrrru! Ale nakonec nebudeš tak hloupý, ačkoli nemáš ocas,“ zamyslel se Nadkan a pohladil vouskama svůj ocásek hnedle u kořínku.   JAK ŘABACH, KROKORAF A ŽIRADÝL ŠLI PO ČUCHU Když se tři noví kamarádi vydali na cestu, nevěděli, kterou si mají vybrat, a tak zůstali stát u rozcestí za Ohňovou loukou. Kudy se tak kráčí za bratříčkem? Podél Magnetického toku? Okolo pralouky? Směrem k pralesu? Krokoraf s Žiradýlem se úplně zapomněli pohádat. „Jak mám jít, když nevím kam?“ stýskal si Řabach, „Hun-gen-dung strašně smrděl a dupal a já jsem se tak bál, aby si neodnesl i mě, že jsem se ani nepodíval, jakým směrem si Kařoutka odtáhl. Já vím, že to není zrovna statečné, ale to jsem se mu měl nabídnout? Stejně by mě už neunesl, no nemyslíte? … Neměli byste pro mě radu?“ ptal se zkroušeně Krokorafa s Žiradýlem. Ti na sebe po očku mrkli, protože jinak se ani mrkat nedá, ale neprozradili zase nic. „Já bych věděl. Co kdybysme se zeptali v prapralese Prajedle? Ta přece ví všecko.“ „To je, nebojím se to říct, výborný nápad, Krokorafe, nezbývá než zkonstatovat, že jděmež!“ prapravil Žiradýl. A přitom se na Krokorafa uculoval jak culík. Jako by něco věděl. K Prajedli to měli větší kousek, jen co něco malého zakousli. Krokoraf cestou nachytal pár praropuch, ale bylo mu jich líto, a tak se rozhodl, že je nesní, nýbrž zabalí s sebou pro strýčka Příhodu, nebo spíš pro tetu Náhodu, kdyby na tyto příbuzné cestou narazili. „Dej nás tady do pytlíčku a pořádně nás namokři, abychom se nevysušily, a my tedy s vámi půjdeme,“ nechaly se slyšet ropušky. „Až na nás budeš mít chuť, tak křikni, abychom stačily vyskočit a utéct.“ „Tak dobře,“ řekl Žiradýl, „je to, dá se říct, dohodnuté. Ale teď už, pokud proti tomu nic nemáte, nekvákejte, nastává totiž bez nadsázky důležitý okamžik, totiž nacházíme se, což bych rád zdůraznil, praprávě takříkajíc u kořenů Prajedle, když se to vezme kolem a kolem. A když se to vezme z druhé strany, nacházíme se tam taky.“ „Ale ale, koho nám to sem páníčkové vedou? Jestlipak to není ten zlobivý synáček Řeřichy? A kde máš toho druhého nekňubu, pandrholo?“ obořila se na Řabacha Prajedle, protože znala své pramindské. „Jdu za vámi, milá Prajedle, abych vás poprosil o radu. Mohla byste mi prosím říct, kam šel Hun-gen-dung s mým bratrem a třeba i proč?“ poklonil se Řabach slušně Prajedli. „Ach, to je zlá věc,“ zašuměla Prajedle teskně jehličkami. „Jestli ti Hun unesl bratříčka, budeš ho dlouho hledat, a nevím nevím, zda ho najdeš. To bys ho musel mít opravdu rád. A musel bys ho mít rád moc, aby tě bratrská láska k němu zavedla. Ale proč já bych ti vlastně pomáhala? Kdo se moc ptá, ten má v puse otazníky! Vždyť ty jsi mě ani ve větvičkách nepodrbal, žádné úslovíčko na občerstvenou nedonesl! Mluviti zlato, mlčeti za to!“ „Ehm ehm, abych tak řekl,“ ozval se Žiradýl. „My jsme tu jaksi, což by nemělo uniknout vaší pozornosti, také.“ „Však vás vidím, Krokorafe s Žiradýlem. A doufám, že jste tomu hošíkovi nekloudnému nic neřekli. Chytrému napověz, na hloupého mrkni!“ „Žádnej strach, Prajedle, my víme svý. Ani slovíčko,“ ujistil velkou stromovou dámu Krokoraf. „Dobře tak. Nesmíte mu prozradit ani rožek toho tajemství, jinak byste všecko pokazili. Nesmíte mu cestu ukázat.“ Řabach se podivoval, chtěl se ptát, co Krokoraf s Žiradýlem vědí a jak je to možné, ale netroufl si. Místo toho se vyškrábal na Prajedli a začal ji pořádně drbat mezi větvičkami. A ještě tady a ještě sem.   Jelenovi pivo nelej. Kuna nese nanuk. Sob běžel bos. V elipse spí lev. Jedu kýbl býku dej! Je blbej.   Dobrý, co?!“ Prajedle se ošívala: „Už jsem řekla dost.“ „Nesu i spoustu přísloví,“ zoufal si Řabach, „poslouchejte:   Protiklady se přitahují. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Když se kácí les, tak lítají třísky. Komu se nelení, tomu se zelení. Mrtvý prd ví.   „To je dobré! Kuna nese zmrzlinu. Je hloupý. Otrav býka! Komu se jelení, tomu se zelení! Odvážného šiška hřeje. Protiklady se vytahují! Když se kácí les, tak se to nesmí! Láska hodně vynáší! Mrtví – teď si nejsem jistá. Oprapravdu pěkné. Tak dobře. Něco ti povím,“ pokývala Prajedle spokojeně větvemi. „Musíš věřit, že Kařoutka najdeš. Musíš věřit, že jsi statečný a silný, že víš, kde je a jak tam dojít. Když tomu uvěříš, uvidíš, že to tak i bude. Dobře sis na cestu společníky vybral, pravdaže, chachá! Lepší sis ani vybrat nemohl!“ A Prajedle rozšuměla všechny své větve a smíchy se protáhla v kmeni. „A teď už jdi, nemáš času nazbyt. Kdo pozdě chodí, za nos se vodí! Kařut je v nebezpečí a moc tě potřebuje!“ A pak Prajedle zašuměla svou povídačku: „Tak Prajedle, vy mi vážně neporadíte?“ zkusil to Řabach, když už byla Prajedle tak ulechtaná, že nemohla popadnout dech. „Ale já jsem si pro vás nachystal i palindromy. Ty se čtou zepředu stejně jako zezadu, samé lesní:   Když se bratři rádi mají, ačkoli se nevidí, tak se zase uhlídají, jelikož se návidí. Hun-gen-dung ho unes v Horu zapomnění, Řabach zítra, snad dnes láskou svou to změní. Čím víc budeš, bratře milý, na Kařuta vzpomínat, tím dřív, možná už za chvíli, najdeš Hunův hrozný hrad. Nic se neboj strachu svého, Řabachu, ty nejsi sám, na bratříčka odvážného čeká Kařut oklamán!   Na ta slova Řabach už nečekal ani chvíli, a rozběhl se směrem ke kopcům v dáli. Na nejvyšším vrcholku se třpytil černý praprašan. A tak už ani neslyšel konec té Prajedliny básně.   Nepozná ho, bratr smutný, bojovat s ním bude chtít, slziček napláče putny, Kařut nechce odejít!   * Krokoraf je nejpyšnější na jejich společný diplom Za šťavnatost hádky na téma vaření s přechodem k pranici, kterou si tehdy vydobyli proti silným sourozeneckým týmům z Magnetického Předpolí. Ale Žiradýl samozřejmě tvrdí, že diplom je výlučně jeho.   Olga Stehlíková se narodila roku 1977 v Příbrami. Maturovala na gymnáziu, vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze. Působí na volné noze jako básnířka, časopisecká a knižní redaktorka, jazyková lektorka, editorka a literární kritička. Orientuje se především na současnou českou poezii a prózu. Podílela se na přípravě desítek knih, autorsky debutovala sbírkou Týdny (2014), za kterou obdržela Magnesii Literu za poezii. Experimentální titul vejce/eggs (2017), který vytvořila spolu s hudebníkem Tomášem Braunem, obsahuje 101 dvojverší a propojuje poezii, překlad a hudbu. V roce 2018 publikovala dvě knihy: nejprve sbírku Za lyrický subjekt, kterou napsala společně s Milanem Ohniskem pod pseudonymem Jaroslava Oválská, pak svoji samostatnou sbírku Vykřičník jako stožár. V loňském roce jí vyšla dvojice knih pro děti Kluci netančej! a Kařut a Řabach a básnická kniha O čem mluví Matka, když mlčí.  Žije v Praze. Ilustrovala Barbara Šalamounová, nakladatelství Běžíliška, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 168 stran.

Čas načtení: 2019-11-03 16:17:23

Proslovy a eseje Neila Gaimana přinášejí zajímavé pohledy na fantastickou literaturu a komiksy

Úspěšný britský prozaik a scénárista s polsko-židovskými kořeny Neil Gaiman (*1960) je mimo jiné autor Knihy hřbitova, Koralíny a Nikdykde. Bývá označován za popkulturní ikonu a do jediného svazku teď umístil výbor ze svých dosavadních populárně-vědných textů. Vznikla nesourodá směs šestaosmdesáti proslovů, článků, esejů a úvodů ke knihám. Stala se bestsellerem listu New York Times, a jak autor říká, některé stati jsou spíše lehkovážné, ale jiné přece jen seriózní. Knihu nazval podle příhody, která se mu stala takřka před deseti lety během udělování Oscarů a již vylíčil ve vzdorné reportáži Co jsem zahlédl z první galerie. I když soutěžila adaptace jeho dětského hororu Koralína, cítil se – patrně právem – na galavečeru poněkud upozaděn, i zmapoval jej dost otráveně, ne-li ublíženě. Přečteme-li si ale jeho knihu, spatříme úžasně talentovaného Neila Gaimana i jinak. Jako ambiciózního muže, který sám přiznává, že se nejméně patnáct let života natolik hnal za úspěchem, až si NEUŽIL některé jeho vrcholy, které prošly okolo, aniž si to zcela uvědomil. Ale podle Gaimanova názoru píšící lidé stejně nedělají „kariéru“ v pravém smyslu toho slova a sám se vnímá jako člověk, jenž se vždy jenom pouští do další z položek toho seznamu úkolů, který si prý sestavil už v patnácti letech a jenž zahrnul všechny věci, které hodlal během života zvládnout. De facto se mu, vidíme, vše podařilo. Ale vždy „prostě“ a „jenom“ pracuje několik let na díle, než se dostane k jeho konci, aby začal pracovat na dalším. Z určitého hlediska vám nebude Gaimanův úspěch připadat tolik nečekaný: to když si přečtete o jeho dětství. V podstatě je totiž strávil velmi osaměle v britské knihovně a lze mu asi věřit i v tom, že tam skutečně přečetl celé dětské oddělení, aby nato vstoupil rovněž do oddělení pro dospělé. Není už, pravda, zřetelné, kam se propracoval v oné dospělejší oblasti, nicméně v knížce Postřehy z poslední řady svědčí o mnohém už jen její část sestavená z předmluv. Gaiman napsal působivé úvody ke sběratelské edici Vybraných básní a povídek Edgara Allana Poea (2004), k novému kritickému vydání Draculy (2008), k Fantastickým a hororovým povídkám Rudyarda Kiplinga (2008), k Wellsovým krátkým prózám i včetně Země slepců (2007), k antologii děl H. P. Lovecrafta (1995) i k Třinácterým hodinám Jamese Thurbera (2008). Víckrát psal o Chestertonovi, Tolkienovi, C. S. Lewisovi, Douglasi Adamsovi, Terry Pratchettovi a řada esejů přitom má charakter osobní vzpomínky na člověka. Platí to dokonce v případě tak dávného klasika science fiction, jakým byl Fritz Leiber, a platí to také v případě Raye Bradburyho či Stephena Kinga, jehož rodinu navštívil v jednom z jejích domů na Floridě, aby realizoval interview pro Sunday Times. Platí to i pro pozoruhodného mistra fantastiky Gena Wolfa a celý oddíl knihy Postřehy z poslední řady je věnován pouze úvahám nad science fiction. V případě úvodu k románu Skleník pak Gaiman obecněji dumá nad celým dílem Briana Aldisse (kterým kupříkladu Isaac Asimov pohrdal) a v případě románu Hvězdy, můj osud přemýšlí přínosně nad osobností Alfreda Bestera. „Možná to byli giganti, ale nikdo si jich nevšímal,“ vypráví o dalších. „Na to byli až moc divní, pokřivení a chytří. Jedním z nich byl Avram Davidson a patřil k nim i R. A. Lafferty.“ Některá z ještě opomíjenějších literárních děl poté osobně vynáší z hrobů na světlo a příkladem je pozapomenutý Mlhov (1926) Hope Mirrleesové. Nikam již Gaiman samozřejmě nemusí vynášet „alchymický“ román Susanny Clarkeové Jonathan Strange a pan Norrell (2004), s jehož autorkou se rovněž zná a jehož vznik nám zajímavě přibližuje. U příležitosti nového vydání Dcery elfího krále (1999) vzpomíná taktéž na lorda Dunsanyho, a to jako na jistou výjimku z pravidla: „Britská šlechta, jakkoli dala světu nadměrný počet lovců, excentriků, statkářů, válečníků, diplomatů, podvodníků, hrdinů, lupičů, politiků a zrůdných osobností, v žádném století či období neproslula tím, že by plodila velké spisovatele.“ Dalším přínosným postřehem Neila Gaimana, který se už počátkem devadesátých let přestěhoval do Spojených států, je, že skutečně dobrá fantastika nebývá „útěšná“. Příkladem je kupříkladu figura Samuela R. Dalanyho, k jehož novému vydání Einsteinovy křižovatky (1998) Gaiman rovněž přispěl úvodem. A sice je pravda, že zmiňovaný Brian Aldiss citoval v případě tohoto autora C. S. Lewise a zastával názor, že „Delanyho příběhy o tom, jak se podivným lidem dějí podivné věci, jsou poněkud příliš podivné“, ale sám Gaiman na dotyčných hrdinech neshledává nic zvláštního ani podivného. „Jsou to postavy hluboce lidské, nebo, což je možná podstatnější, jsou nám hluboce podobné.“ V samostatné části Gaiman hovoří jen a jen o komiksu (a jeho tvůrcích) a nechybí kapitola Batmanovské obálky (2005). Oddíl Filmy, pohyblivé obrázky a já zahrnuje letmou vzpomínku na snímek Frankensteinova nevěsta i úvahu O komiksech a filmech, otištěnou původně v Guardinu (2006). Už tenkrát se Gaiman bál, že se svět komiksu stane „levnou vývojovou laboratoří“ Hollywoodu. Snad v souvislosti s jeho Nikdykde jej také kdysi oslovila jistá Maria Lextonová z magazínu Time Out s návrhem, zda by chtěl strávit noc v ulicích Londýna. Stalo se. A bizarní reportáž Od šesti do šesti byla zveřejněna roku 1990. Končí následujícím statistickým „rozkladem“: Spatřené vraždy: 0. Honičky v autech: 0. Prožitá dobrodružství: 0. Setkání s cizími špiony: 0. Setkání s nočními dámami: ½ (Ella). Setkání s rockovými hvězdami: 1. Střety s policií: 2. Z dalšího oddílu Hudba a ti, kdo ji tvoří se pak zdá, že je Gaiman prvořadě prodchnut dílem Lou Reeda. A devátá, předposlední část svazku Tvořte dobré umění je už jen reedicí původně samostatně vydané knížky, která vznikla jako proslov pronesený během promocí na Filozofické fakultě Univerzity ve Filadelfii 17. května 2012. „Stal se z něj jeden z mých nejrozšířenějších textů,“ přiznává. „Videa na internetu mají miliony zhlédnutí. A největší problém úspěchu spočívá v tom, že se proti vám spikne celý svět a bude vám bránit v další tvorbě právě proto, že jste tak úspěšní... Ale to, co se mi v životě povedlo nejlépe, byly vždy věci, kterými jsem si byl nejméně jistý: byly to ty příběhy, kdy jsem věděl, že buďto zafungují, anebo spíš skončí trapným neúspěchem, o němž si budou lidi vykládat až do skonání světa. Vždycky měly společné jedno: ze zpětného pohledu všichni poukazují na to, že to či ono byl nevyhnutelný úspěch, zatímco když jsem na dané věci pracoval, neměl jsem o tom ani ponětí.“   Neil Gaiman: Postřehy z poslední řady. Z anglického originálu The View from the Cheap Seats (2016) přeložila Petra Johana Poncarová. Argo. Praha 2019. 512 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2024-02-20 15:55:30

Které kluby platí svým hráčům nejvíce peněz?

Fotbal se přeměnil. Hráči přestupují za čím dál větší částky a dostávají čím dál více peněz. Fotbalové řemeslo prostě vynáší čím dál více. UEFA vydala žebříček 20 klubů, které za výplaty svých zaměstnanců utrácí nejvíce. Kromě největších klubů planety tu najdeme ale třeba i Leicester, jenž přitom hraje až druhou nejvyšší anglickou soutěž. Všem pak vévodí Barcelona. Tady je top 5.

Čas načtení: 2024-02-25 12:10:00

Jana Švandová ve značkových šatech: Já vybírám, manžel platí!

Nestárnoucí herečka Jana Švandová (76) většinu oblečení, co vynáší do společnosti vlastní. Na premiéru komedie Matka v trapu, kde hraje, si oblékla černé taftové šaty od Red Valentina.  

Čas načtení: 2024-03-03 11:41:51

Výhledy na Prahu, adrenalin i nápor na žaludek. S kamerou na matějské pouti

„Kdo tohle vymysleeel?“ křičí v návalu adrenalinu dívka připoutaná k sedadlu na jedné z nejbláznivějších atrakcí matějské pouti v Praze. Několik minut se s ostatními houpe na hydraulickém rameni, které je vynáší do výšky a obrací vzhůru nohama. Nejrůznějších kolotočů se na 429. ročníku akce sešlo přes sto. Některé jsme si vyzkoušeli a jízdu zachytili na kameru.

Čas načtení: 2024-03-07 10:01:00

Drzý zloděj kradl na Letné: Ze sklepa si odnesl kolo za 40 tisíc! Poznáte ho?

Kolo za 40 tisíc ukradl zatím neznámý muž ze sklepa jednoho z domů na pražské Letné. Kamery ho zachytily, jak jej vynáší ven z domu, poznáte ho?

Čas načtení: 2024-03-22 11:43:00

Levicová intelektuálka v říši komunismu. Kniha odkrývá tragický osud zapomenuté ženy

Románový debut Aleny Machoninové, jež donedávna žila v Rusku, vynáší ze zapomnění osud prostějovské ženy odsouzené na deset let do stalinského lágru.

Čas načtení: 2024-03-30 05:30:00

ODEMČENO: Michlova obsese zlatem vynáší, bankovní bondy míří k drobným investorům

Michlova obsese vynáší. Za rok Česko skoupilo dvacet tun zlata, předběhlo i Katar Vláda Petra Fialy si nebezpečně zahrává s ČEZ. Je nejvyšší čas říct, co s ním podnikne Dluhopisový crème de la crème. Bankovní bondy zamířily k drobným investorům Odemykáme pro vás tři prémiové články

Čas načtení: 2024-04-08 20:00:00

Zrada v Budapešti. Člen orbánovské elity dezertoval a vede lidi do ulic

Ještě minulý rok byl součástí establishmentu a manželem populární maďarské ministryně spravedlnosti. Jenže pak se rozvedl a dnes na veřejnost vynáší špinavé prádlo orbánovského režimu. Seznamte se: Péter Magyar, organizátor masových protivládních protestů v Budapešti.

Čas načtení: 2024-04-22 06:33:00

Tam, kde je vápenec a fučí vítr, roste fialové zlato. Levandule z Česka je léčivější než z Provence

Levandule vynáší pěstitelce Heleně Neumannové patnáctimilionový obrat a také zájem o bylinnou spolupráci z Dubaje, Japonska i Alžírska. Článek Tam, kde je vápenec a fučí vítr, roste fialové zlato. Levandule z Česka je léčivější než z Provence se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-24 11:57:53

24. duben je výjimečný den, protože přináší mocný úplněk ve Štíru, plný magických darů a transformace

Úplněk ve Štíru je intenzivní a hluboký čas, který vynáší na povrch hluboce pohřbené aspekty našich duší a vztahů. Jako znamení spojené s vášní, intenzitou a transformací, Štír zesiluje energii úplňku, zvyšuje emoce a zvyšuje zranitelnost. Toto období je často poznamenáno hlubokými odhaleními, emocionálním uvolněním a uvědoměním si temných aspektů nás samých nebo našich životů. Toto je […]

Čas načtení: 2024-05-14 00:10:17

Pionýři prvního letu Ariane 6 – #1 YPSat

Na konci června by měla odstartovat nová evropská raketa Ariane 6, která se stane páteří evropských raketových nosičů. Modulární nosič umožní vynášet těžké objekty, více kusů družic pro kosmické konstelace, více větších družic i sdílené mise složené z řady malých nákladů. Multifunkčnost této rakety prezentuje i první start, během kterého bude vynesena pestrá plejáda CubeSatů, návratových těles a experimentů, které dodaly komerční firmy, NASA, ESA i univerzity. První start s sebou nese vždy velké riziko, a tak mnoho společností a agentur při prvních misích vynáší hmotnostní makety, které mají ověřit zatížení rakety během letu. Ne tak Ariane 6. Při prvním startu byla nabídnuta kapacita řadě zájemců, kteří připravili vědecky a mnohdy i konstrukčně velmi zajímavá zařízení. A jelikož je tato raketa z části (a to dost významné) vyráběna také v České republice (třeba v Klatovech v závodu společnosti ATC Space), zaslouží si řádnou pozornost. Postupně si proto představíme jednotlivé náklady této historicky první mise.