Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-23 09:00:01

Podivný Putin: Nehybné ruce a neposedná kravata při projevu. Má opět problém?

Vladimir Putin opět předvedl, že v Rusku je největší záhadou on sám. Ohlašuje nové rakety, má důležité proslovy, ale pozornost všech přitahují jeho téměř nehybné ruce a podezřele se chovající kravata. I jeho nejnovější promluva ke světu vyvolala na sociálních sítích bouři. Ne tak tím, co řekl, ale tím, co se dělo kolem něj. Trumpův mír na Ukrajině neklapne. Pak bude nový americký prezident k Rusku tvrdší než Biden Číst více Ohlašoval použití nové rakety Ve svém nejnovějším projevu ohlašoval úspěšný úder novým raketovým systémem Orešnik, který byl poprvé v historii použit v bojovém konfliktu. „V bojových podmínkách byl testován i jeden z nejnovějších ruských raketových systémů středního doletu. V tomto případě s nejadernou hypersonickou balistickou střelou,“ říká s typicky strnulým výrazem Vladimir Putin s tím, že test byl úspěšný a cíl byl zničen. Místo monotónní řeči ruského prezidenta ale mnohé diváky upoutalo úplně něco jiného. Zvláště když video s projevem zrychlili tak, jak je vidět níže. Putin má zřejmě opět problém s rukama. Putinovy ruce Video of Putinovy ruce Co to má s rukama? Ty jsou totiž během celého projevu téměř nehybné, což je u vládce Ruska velmi neobvyklé. Za celý téměř osmiminutový projev s nimi ani nepohne. Ne že by Putin při projevech běžně mával ve vzduchu, nicméně z jeho starších videí je vidět, že ruce ke gestikulaci běžně používal. Teď jsou však téměř nehybné. Na sociálních sítích to okamžitě rozvířilo spekulace. „Pokud video zrychlíte, je vidět, že se Putinovy ​​ruce nehýbou a vypadají, jako by byly oddělené od jeho těla,“ píše na sociální síti X Anton Geraščenko, ukrajinský expert na ruskou propagandu.    Není to poprvé, co videa ruského prezidenta ukazují na problém s končetinami. Už nesčetněkrát bylo vidět, že prezident má v rukách poměrně zvláštní záškuby, které jen těžce zakrýval třeba při jednání s kubánským vůdcem Miguelem Diaz-Canelem nebo s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem. I tam se zdálo, že má Vladimir Putin v rukách podivný třes. Richard Dearlove, bývalý šéf britské rozvědky MI6, už dříve prohlásil, že podle jeho pozorování vykazuje ruský vůdce příznaky progresivní poruchy nervového systému. Jak vážné to ale může být? To je zřejmě tajemství, které zná jen Putin a několik jeho nejbližších spolupracovníků. Podivná kravata? Otazníky také vyvolává podivné chování prezidentovy kravaty na videu. Ta v místech, kde se na obraze potkává s rukama ruského prezidenta, způsobuje podezřelé zrnění. Je to známka toho, že do videa někdo zasahoval? Redakce Čtidoma.cz nechala video zkontrolovat nástrojem Deepware, který odhaluje nejběžnější AI nástroje pro manipulaci s videem. Ten video označil jako pravé. To ale neznamená, že Rusové nepoužili některý z velmi sofistikovaných nástrojů, s jakými si detektor neporadí. Je nanejvýš pravděpodobné, že ruská propaganda nepoužívá něco, co lze stáhnout na internetu, ale to nejlepší, co je na trhu.  Zabít mě? Přišlo by krveprolití. Objevil se poslední rozhovor Prigožina a Lukašenka o vzpouře proti Putinovi Číst více V případě kravaty ale zřejmě existuje prozaičtější vysvětlení, které potvrzují i zkušenosti autora článku. Ten mezi lety 2012 a 2018 pracoval jako profesionální videoeditor a se softwarem na úpravy videí má bohaté zkušenosti. Podivné zrnění má zřejmě na svědomí vzor na Putinově kravatě. Kamerový záběr totiž s proužkovanými a dalšími jemnými vzory velmi často interferuje. To je i důvod, proč se v televizi používají naprosto minimálně. Prezidentovi Ruské federace se tak zřejmě jen nikdo neodvážil říci, aby si vyměnil kravatu za takovou, jaká nebude na obraze „zrnit“. KAM DÁL: Válka mocných žen. Hvězda TikToku Schillerová chce odstranit „drzou“ Pekarovou

Čas načtení: 2024-04-15 06:00:01

Žihadlo, které okupanta pálí. Před systémem Stinger se ruský letoun v nízké výšce neschová

Ukrajinci jsou nejen na moři, ale také ve vzduchu poměrně úspěšní v sestřelování ruských vrtulníků, stíhacích letounů či dronů. Pomáhají jim v tom nejen systémy protivzdušné obrany, které jim dodává Západ, jako například osvědčený Patriot, ale také systémy, které odpalují rakety z ramene vojáka. Seriálový doktor House je v Guinessově knize rekordů. Kvůli nebezpečné infekci se vzdal sportu Číst více Jedním z nich je i FIM-92 Stinger, který USA dodaly obráncům před ruskou invazí již na počátku konfliktu a dodávají ho dál. V březnu tohoto roku USA schválily odeslání balíčku v hodnotě 300 milionů dolarů, který obsahuje kromě munice i systémy Stinger. Nejen USA poslaly tento důležitý zbraňový prostředek Ukrajině. Přičinilo se také Nizozemí, Itálie, Litva, Lotyšsko nebo Německo. Žihadlo, které okupanta pálí Co jej dělá tak účinným tváří v tvář ruskému okupantovi ve válce na Ukrajině? Je to především jeho snadná obsluha, logistická nenáročnost a pak efektivita, kterou prokazuje proti cílům v nízkých výškách. Účinný dostřel systému činí 8 km. Na začátku konfliktu se ruské letouny či vrtulníky nezřídka pohybovaly v nízkých výškách, což se posléze ukázalo být chybou, protože je tam nachytal Stinger. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Svět obletěly před dvěma lety například záběry sestřeleného ruského bitevního vrtulníku Kamov Ka-52 Alligator, který Rusové tak vychvalují. Stingery se do srpna minulého roku, jak uvádí server Business Insider, podílely na likvidaci 41 těchto strojů. A nejen jich, ale rovněž dronů a dalších bezpilotních prostředků, což je „disciplína“, kterou mají Ukrajinci velmi dobře zvládnutou. Ruští piloti tak už raději nelétají v nízkých výškách, protože vědí, že jim zde hrozí smrtící riziko. Na Stingeru se začalo pracovat v letech 1978–1987, systém byl do americké výzbroje zařazen v roce 1981. Dá se odpalovat z ramene, jak už bylo uvedeno, ale také z vozidla nebo vrtulníku. Raketa je poměrně malá, délka činí 1,5 m, je osazena raketovým motorem a může letět rychlostí 2 700 km/h. Stinger je pro svou účinnost používán 29 státy světa. Veterán z Afghánistánu Systém na sebe upozornil zejména při sovětském vpádu do Afghánistánu v závěru roku 1979. Používali jej afghánští bojovníci (mudžahedíni) proti sovětským invazorům. A dlužno dodat, že slavili se Stingerem pronikavé úspěchy. Sestřelili okolo 250 sovětských vrtulníků či letounů pohybujících se nad horkou afghánskou půdou. Modernizace na pokračování USA Stinger průběžně modernizují, aby obstál na válčišti 21. století. Jinými slovy to znamená, že rozšiřují jeho dolet, je více manévrovatelný. Američané pak implementovali do upgradů i schopnost zničit řízené střely s plochou dráhou letu. Dá se předpokládat, že Stinger v budoucnu projde dalšími fázemi modernizace, aby byl ještě smrtonosnější. Pro Ukrajinu je Stinger podstatnou součástí její výzbroje, protože ač je systém starší, stále vykazuje velkou efektivitu. V kombinaci s dalším systémem Starstreak, který je odpalován z ramene a který likviduje vzdušné cíle přímo oslnivou rychlostí (více než mach 3 = 3 700 km/h), mají obránci v rukou účinné nástroje, jak Rusům přinejmenším řádně ve vzduchu zatopit.   Zdroj: Business Insider, Forbes KAM DÁL: Ruský šrot ve válce s Ukrajinou: Do boje vyjely i muzejní kousky z doby Stalina.

Čas načtení: 2024-05-24 16:00:02

Letoun, kterému nejen izraelské stíhačky zkazily pověst. Mělo ho ve výzbroji i Československo

MiG-23 vešel do historie jako letoun, který se účastnil velké řady světových konfliktů či válek. Nasazen byl například během izraelsko-arabských válek v syrských službách, kde však byly zaznamenány jeho poměrně velké ztráty, ač se to Sýrie snažila zamlčet. Migy podléhaly ve vzdušných soubojích izraelským stíhačkám F-15 a F-16, jak uvádí magazín National Interest. Letoun P-38 Lightning: Dvouocasý ďábel, který pomstil Pearl Harbor a pohřbil Malého prince Číst více MiG-23 se účastnil rovněž irácko-íránské války v 80. letech na straně Iráku. Nicméně ani zde si nevedl příliš dobře a jeho výkony nemohly uspokojit Saddáma Husajna. Na sovětských letounech si „smlsávaly“ ve vzduchu pro změnu íránské stíhače F-4, F-5 a F-14. Z nebe padaly jako hrušky Jak uvádí magazín National Interest, Irák během osmiletého konfliktu s Íránem ztratil údajně 50 letounů. O stejném vzoru bychom mohli hovořit v případě libyjsko-egyptské války v 70. letech. V tomto konfliktu operovaly stroje MiG-23 v libyjských službách, nicméně je sestřelovaly někdy až příliš lehce egyptské MiG-21. Letoun Kingcobra: Američany nevyužitý, Sověty milovaný. Na východní frontě přišly pozoruhodné úspěchy Číst více Masově vyráběný sovětský letoun MiG-23 vypadal na papíře více než dobře, nicméně v pozdějších nasazeních ve službách jiných států výsledky pokulhávaly. Jednalo se o nadzvukový letoun celokovové konstrukce, který byl masově vyráběn, navíc byl ve vzduchu rychlý a obratný. Jak píše web militarywatchmagazine.com, letoun je dodnes používán v některých armádách, jako severokorejské či syrské. Seriál, který vládne internetu. Francouzský zloděj Lupin ukazuje českým kriminálkám, jak se to má dělat Číst více Pozdějším variantám pak byly odstraněny některé vady a nedostatky související s konstrukcí stroje, dále pak manévrovatelností a výzbrojí, jak poukazuje server militarywatchmagazine.com. Přetlaková kabina doznala vylepšení a byla oproti starším verzím ergonomičtější a „uživatelsky přívětivější“. Držitel unikátů Stíhač vznikl jako náhrada za MiG-21. Jeho nástupce drží několik historických unikátů. Stal se prvním sovětským stíhačem s měnitelnou geometrií křídla a dále byl prvním strojem sovětské provenience, který bychom zařadili do třetí generace letounů. První let stroje se uskutečnil v roce 1967. MiG-23 mohl vyvinout rychlost 2 490 km/h, dolet činil 2 200 km, dostup 17 500 m. Letoun zdobila schopnost velkého zrychlení.  Sovětský stíhač i v československém letectvu MiG-23 ve verzi MF putoval také do zemí někdejšího východního bloku, Československo nevyjímaje. První tři kusy byly dodány v roce 1978 do Bechyně. Současně československé letectvo posílily také MiGy-23 ve variantě BN a cvičné stroje verze UB. Později Sovětský svaz dodal i MiG-23ML. MiGy „přežily“ rozpad Československa v roce 1993, vyřazeny byly o pět let později zejména z důvodu náročné údržby. Z MiGu-23 byl na přelomu 60. a 70. let vyvinut MiG-27, který byl „specialistou“ na provádění pozemních úderů. Stejně jako jeho předchůdce disponoval měnitelnou geometrií křídel. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Agresorova ostuda: Ukrajincům na likvidaci moderního ruského stroje stačil sovětský stařeček

Čas načtení:

Kyjev diskredituje Trumpa a vyvíjí tlak na východní Evropu

Plány Kyjeva vyhodit do vzduchu turecko-ruské plynovody v Černém moři by mohly vyvolat eskalaci konfliktu v Evropě a zmařit mírová jednání mezi Ruskem a Ukrajinou, která inicioval americký prezident Donald Trump. K tomuto závěru dospěli odborníci, kteří analyzují příslušné signály přicházející z Moskvy. Připomeňme, že před několika dny ruský prezident Vladimir Putin na zasedání hlavní zpravodajské služby země – Federální bezpečnostní služby – prohlásil, že Kyjev má v úmyslu vyhodit do vzduchu plynovody „TurkStream“ a „Blue Stream“, aby připravil země jižní a jihovýchodní Evropy (především Maďarsko a Slovensko) o dodávky ruského plynu.

Čas načtení: 2026-06-05 21:20:00

Panika na ISS: Z ruské části stanice uniká vzduch! NASA zvažovala evakuaci kosmonautů

Posádka Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) dnes kvůli úniku vzduchu z ruského modulu dostala pokyn ukrýt se ve svých kosmických lodích a připravit se na možnou evakuaci, americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) později poplach ukončil a povolil astronautům návrat do orbitálního komplexu. Ruští kosmonauté se únik vzduchu pokusili opravit, ruská kosmická agentura Roskosmos snahy ale následně pozastavila. Roskosmos podle tiskových agentur sdělil, že neexistuje žádné ohrožení bezpečnosti posádky ani palubních systémů ISS.

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-03-19 09:00:00

Analýza: Putinovy požadavky na příměří jsou tak drzé, že je těžké uvěřit, že je myslí vážně

Mimořádné požadavky ruského vůdce na oslabení Ukrajiny by byly výsměchem jakékoli mírové dohodě, varuje Dan Sabbagh Donald Trump zahájil svůj rozhovor s Vladimirem Putinem jednoduchým požadavkem: 30denní příměří na zemi, na moři i ve vzduchu, které Ukrajina již podepsala, jako počáteční opatření, na němž lze stavět směrem k míru.Místo toho se americký prezident od Putina dočkal otázek, polovičatých nabídek a omezených ústupků - a především mimořádného požadavku ruského vůdce na oslabení Ukrajiny, který by zesměšnil jakoukoli mírovou dohodu.

Čas načtení: 2022-04-25 08:23:47

Přemítání nad bojištěm II. – na východní frontě teď nebude klid

S tím, jak se těžiště bojů na Ukrajině přesouvá do luhanské a doněcké oblasti, je ten pravý okamžik podívat se na změny, které nyní nastávají a nastanou. Tato válka už je dva měsíce stará. V moderním světě je to menší věčnost a nic za tu dobu nezůstane stejné. Obě válčící strany se v něčem poučily a do jiných změn je zase svou těžkou tlapou „nastrkávají” objektivní okolnosti. První důležitá změna: intenzita bojů a koncentrace sil Počáteční invaze se vyznačovala jedním poněkud podivným prvkem, a to extrémní délkou front. Ruské síly vtrhly do země po tolika osách naráz, že celková délka všech možných linií kontaktů patrně překročila i délku východní fronty za druhé světové války. Vzhledem k tomu, že Rusů bylo jen zhruba dvě stě tisíc, znamenalo to nutně, že mezi jejich pozicemi vznikaly nebezpečné “díry”. Ukrajinci ovšem také neměli k dispozici tolik sil, aby je dokázali všude a vždycky využít. Jinými slovy, v mnoha regionech se válečné úsilí „ředilo” kvůli nedostatku lidí i techniky, a skutečně intenzivní pozemní boje propukly jen v okolí několika kritických bodů, převážně uzlů v dopravní síti (Sumy, Černihiv, Izjum, Irpin, Mykolaiv, Mariupol, Volnovacha). Jinde to bylo spíš takové pomalé krvácení. To, že momentálně Rusové koncentrují svoje síly na Donbasu, znamená, že se tam bude bojovat velmi, velmi intenzivně. Bohužel to také bude znamenat daleko více mrtvých. Nejen vojáků, ale i civilistů, protože oblast je poměrně hustě osídlená. Na druhou stranu to nutně neznamená, že ten boj potrvá dlouho. Opotřebení bojujících armád bude při takové intenzivní aktivitě patrně probíhat daleko rychleji. Další změna: známý terén a kratší zásobovací linie Donbas znají obě válčící strany velmi dobře. Bude tedy těžší tam provádět nějaké nečekané přepady konvojů ze zálohy apod. Rusům se zkrátí zásobovací linie, které byly u Kyjeva neúměrně dlouhé. Ukrajinci se je patrně budou snažit narušit i tak – osvědčilo se to! – ale na území obou separatistických republik nemůžou počítat s loajalitou civilního obyvatelstva, a pokud budou pronikat i do přilehlého ruského pohraničí, tam už vůbec ne. Při akcích typu sabotáže železničních kolejí přitom docela záleží na tom, jestli vás vesničan, který vás náhodně zahlédl v lese, někam nahlásí nebo ne. Na druhou stranu si právě na Donbasu vybudovali Ukrajinci poměrně rozsáhlou obrannou infrastrukturu, která jim při odrážení ruských útoků bude velmi užitečná. „Vypáčit” nepřítele z předem připravených pozic vyžaduje velkou převahu ze strany útočníka, a nejsem si jistý, zda takovou převahu Rusové dokáží vůbec dát dohromady. Tím se nemyslí jen počet lidí v uniformě, ale i složky jako letectvo, kterému se zatím nepodařilo dosáhnout nad Ukrajinou úplné dominance (air supremacy). Ruská letadla létají sice podstatně více než ukrajinská, ale protivzdušná obrana ze země si mezi nimi také neustále vybírá krvavou daň. Třetí změna: nové zbraně na bojišti Toto se týká hlavně Ukrajiny, protože po počátečním váhání začaly západní státy dodávat ukrajinské armádě čím dál více vybavení. Minimálně u dvou položek bychom měli vidět zásadnější posun. Tou první je takzvaná loitering ammunition, což s trochu černého humoru můžeme přeložit jako poflakující se munice. Jde o malá letadélka na jedno použití, která vypustíte do vzduchu a ona se několik desítek minut „poflakují” v okolí. Na rozdíl od vágusa z hlavního nádraží však má jejich “poflakování” zcela konkrétní účel: najít vhodný cíl a zaútočit na něj ve stylu kamikaze. Letadélko je obvykle tiché a nenápadné, takže je problém si jej vůbec všimnout. Většina takových letadélek má živého operátora, který sedí někde o kus dále a ten vhodný cíl hledá za ně. Jedna z věcí, o které se nepřítel může snažit, je zarušení signálu, aby letadélko ztratilo s operátorem spojení; není to ale úplně jednoduché a může to skončit i zničením rušičky. Je však čím dál větší snaha vybavit „poflakující se munici” dostatečnou inteligencí k tomu, aby dokázala vhodné cíle identifikovat sama. Války robotů se zkrátka blíží… Spotřeba takové jednorázové munice je samozřejmě značná, takže výhodu při jejím nasazení má ten, kdo ji dokáže vyrábět ve větším množství. Rusové mají také svoje modely “kamikaze letadélek”; hlavní otázka je, zda jich mají dostatek. Další novinkou na ukrajinském bojišti jsou moderní houfnice poskytnuté několika státy (USA, Kanada, Nizozemsko i Česká republika). Společně s nimi údajně z Kanady přijíždějí i speciální střely Excalibur (za bratru 70 tisíc dolarů jeden!), přebytky z afghánské války. Rusové mají tradičně velmi silné dělostřelectvo, které hrálo v jejich doktríně velkou roli už za cara. Ukrajinci zase ve větší míře používají „chytrou munici”, která je mnohem dražší než běžná střela, ale také výrazně účinnější. Sledujete-li OSINT zdroje, je z nich docela dobře patrné, jak výrazně od února narostl počet videí, na nichž je zachycena v akci ukrajinská artilerie. Moderní houfnice dokáží zasahovat cíle až na vzdálenost 35 až 50 kilometrů, čímž se pojem „zázemí” posunuje dost daleko od samotné linie kontaktu (v dostřelu od hranice by mohl být velice těsně i ruský Belgorod, železniční uzel, ve kterém se koncentruje značná vojenská aktivita). Jejich účinnost se zvyšuje v těsné spolupráci s malými drony, které sledují cílovou oblast a přenášejí obraz zpátky k dělostřelcům. Zajímavá situace vznikne zejména tehdy, pokud se ukáže, že dostřel těchto zbraní je významně (třeba jen o pět kilometrů) delší než těch ruských; v takovém případě by se Rusové ocitli ve velice nepříjemné situaci, kdy by jim z dálky padala na hlavu dělostřelecká palba a oni by na ni nemohli odpovědět stejným způsobem. Nicméně zatím těch houfnic Ukrajinci dostanou jen poměrně málo. Největším bottleneckem není přitom cena, ale výcvik vojáků, kteří je mají obsluhovat. Nemá smysl někam dodávat další a další kusy vybavení, pokud se nedostává lidí, kteří by s nimi uměli zacházet. S postupem času se ale počet vyškolených vojáků bude zvyšovat, a to spíše v týdnech než v měsících. Seznámit se s novými houfnicemi není ani zdaleka tak komplikované jako například pilotní výcvik. Balistika funguje na celém světě stejně a chytré střely se beztak dokáží částečně navádět samy. Poslední poznámka: obsazení pár vesnic nic neznamená Donbas bude těsné a chaotické bojiště, a tím pádem je naprosto možné, že z každodenních změn nebude vyplývat žádný jasný obrázek. Nedejte příliš na lidi, kteří jsou ochotni z drobných posunů na mapě věštit brzké a nevyhnutelné vítězství té či oné strany. Obsazení pár vesnic a dvaceti kilometrů čtverečních území nic moc neznamená; „obsadit” je něco úplně jiného než „udržet”, což se mnohokrát ukázalo jak v této válce, tak i ve válkách předešlých. (Kdo chce historický příklad, může se podívat na neúspěšnou operaci Market Garden roku 1944.) Dokonce ani obklíčení nepřátelských sil neznamená pro obkličujícího nějaké zásadní vítězství, dokud se v okolí nachází nějaká síla, která by obklíčeným mohla přijít zvenčí na pomoc. To byla vždycky slabina obléhání. Ve starých časech, kdy cílem obléhání byly hrady a města, se dokonce dělalo to, že obléhatelé postavili kolem sebe i obléhaného objektu druhou linii opevnění (circumvallation), aby jim nikdo náhle nevpadl do zad. Tak to svého času provedl i Caesar, když obléhal Vercingetorixovu pevnost Alesia. (Něco takového je ve světě moderních, silně pohyblivých armád, víceméně nemožné úspěšně udělat.) Na Donbasu se budou Rusové snažit vytvořit kotel kolem Ukrajinců a Ukrajinci se budou snažit obchvátit ruské jednotky kolem Izjumu; může se to podařit těm i oněm, ale třeba také jenom dočasně. Mám-li doporučit nějaký zdrženlivý zdroj hodnotící situaci z „ptačí perspektivy”, docela se mi osvědčily časté analýzy vydáváné týmem z Institute for the Study of War. Sice jsou to Britové, ale nezdá se mi, že by někomu „fandili”; za uplynulé dva měsíce byly jejich odhady vesměs konzervativně přesné. Tolik zatím úvahy o bojišti a následovat bude článek o Německu; čtenářka Petra H. mě totiž požádala, ať se tam trochu vrátím. Kancléř Scholz není zrovna v záviděníhodné pozici.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-11 08:43:12

O armádě, která bojuje stejně, jako cvičí

Současné nepříliš velké úspěchy ruské invaze na Ukrajině vzbuzují v mnoha lidech otázku. Je ta ruská armáda opravdu v tak žalostném stavu, nebo jde jen o elaborátní strategii, při které jdou nejdřív na jatka ty nejhorší jednotky a teprve pak bude následovat opravdová ofenziva tvrdých chlapů a nejlepšího vybavení? Tu druhou spekulaci jsem v poslední době slyšel asi osmkrát. Hodně lidí si nechce připustit možnost, že by velká ruská armáda byla takový papírový tygr. Nuže, myslím si, že situaci lépe pochopíme, půjčíme-li si k uvažování dva poznatky, které se neustále opakují na blogu ACOUP, což je jednomužný projekt profesora vojenské historie Breta Devereauxe. Jeho autor se specializuje na Římany, ale rozsah má očividně široký a ony se ostatně také některé ty věci opakují už od doby faraónů. První Devereauxova lekce: každá armáda odráží společnost, ze které vznikla V podstatě to ani nejde jinak. Jestliže jde o mnohonárodnostní říši (Rakousko-Uhersko), bude i její vojsko mluvit mnoha jazyky a velení s tím musí počítat. Jestliže jde o zemi s vysokým procentem negramotných (Afghánistán), nemůžete předpokládat, že si vojáci za domácí úkol přečtou manuál. Chudé země budou mít hůře vybavenou armádu než bohaté, výjimky jako trestuhodně zanedbaný Bundeswehr jen potvrzují pravidlo. Italští vojáci budou určitě víc pít víno a zpívat, od Finů se to čekat nedá, ale jako národ osamělých lovců budou mít zase skvělé snajpry (a vskutku). Británie coby mořeplavecký stát má silné námořnictvo. Japonci, poslušní do roztrhání těla, bojovali za druhé světové války (i předtím) až suicidálním způsobem. Decentralizovaní Švýcaři si dodnes udržují miliční model armády. A ruský voják bude nepochybně tolerovat nedostatek jídla a zimu lépe než jeho kolegové ze západu, ale zase asi zažil od svých spolubojovníků dost šikany na to, aby pak některé z nich třeba s chutí nechal ve štychu, nastane-li k tomu příležitost. No, a teď se tedy podívejme na Rusko. Putinovo Rusko je stát, ve kterém byli oligarchové politicky tvrdě zkroceni, ale ekonomicky se jim stále daří. Dokud jsou poslušní, můžou si hrabat, jak se jim zachce. Ruská ekonomika z velké části stojí a leží na vývozu nerostných surovin, což je obor, který má tendenci přitahovat spíš mafiány než mozky – všude na světě. Propast mezi tím, jak bohaté je Rusko na všechny možné druhy přírodních surovin, a mezi životní úrovní běžného Rusa, je také docela dramatická. Jiné státy založené na podobném principu (ropná království) sice taky mají tisíce princů a boháčů, ale snaží se aspoň přerozdělit zisky z prodeje ropy mezi zbytek svých občanů natolik, aby byla jejich životní úroveň uspokojivá a nelákalo je to k nějakému džihádu apod. To v Rusku neplatí, tam je mezi vládnoucí vrstvou a řadovým Rusem poměrně značná propast a vždycky byla. Takže taková propast bude i v armádě. Může být armáda funkční, když zbytek státní struktury je zkorumpovaný? Proč by měla tvořit nějakou ojedinělou výjimku? Koneckonců těch peněz, které se v ní točí, je hodně – ideální terč pro to, pořádně ji vytunelovat a nějak to zakamuflovat před carem, který sedí daleko, předaleko a do provincií zas tak dobře nedohlédne. Druhá Devereauxova lekce: každá armáda bojuje tak, jak předtím cvičila Zase, v podstatě to nejde jinak. Ve vysoce stresové situaci upadají lidi do zajetých postupů (je to pořád lepší než zpanikařit). Před pár dny vyšel velmi dlouhý článek na serveru RUSI, který rozpitvává záhadně slabou přítomnost ruského letectva na bojišti. Jeho gró zní, že Rusové cvičí svoje piloty v podstatně menším rozsahu než NATO, které vydává za cvičení obrovská množství peněz. Žádné desítky letadel ve vzduchu naráz, které by musely koordinovat svoji činnost s pozemním vojskem a námořnictvem, žádné realistické nasazení protileteckých zbraní, ale jen daleko jednodušší úkoly typu „leťte někam ve dvou a svrhněte bombu na označený cíl”. Pak ale samozřejmě v ostrém boji nemůže to letectvo předvádět stejné výkony, jako když koaliční jednotky rozbily roku 1991 Husajnovu armádu napadrť. Cvičení jsou drahá. Chcete-li simulovat opravdu velké operace, nemůže to být nějak řádově levnější než vést tu válku pár dní doopravdy. Množství vystřílené munice a spáleného paliva je fantastické, stejně tak opotřebení strojů; jedna letová hodina vrtulníku nebo stíhačky vyjde na statisíce korun. Aspoň vám v rámci cvičení nikdo tu techniku skutečně neničí, ale i tak je to velmi drahý špás. A Rusko má přitom HDP srovnatelné s Itálií čili poměrně malou mocností. Respektive před sankcemi mělo. Itálie si už dávno nemůže dovolit vést velké pozemní války sama, leda v rámci NATO. (Ano, na paritu kupní síly je Rusko bohatší než Itálie, ale zas takový drastický rozdíl to není.) Pak ale ta ruská armáda nemůže být moc dobře vycvičená. Z principu, nejsou na to peníze a ta armáda je přitom poměrně velká, tudíž se ty peníze ještě rozřeďují. Klidně je možné, že by se teď Rusům na Ukrajině dařilo lépe, kdyby svého času tu armádu osekali třeba na třetinu její současné velikosti, ale dopřáli té zbylé třetině prvotřídní výcvik a vybavení. Tanková dopravní zácpa Když jsem napsal článek, ve kterém byla fotka tlustého pilota ze sestřeleného Suchoje, dostal jsem od řady čtenářů verbální výprask, že je to povrchní, stupidní, podle jednoho člověka nelze soudit celou armádu atd. Nuže, ano, mohl jsem si to odpustit, ale některé věci by se neměly stát ani jednou nebo sporadicky, a taková obezita v kokpitu stíhačky patří mezi ně. Pokud třeba potkáte elektrikáře, který olizuje dráty v otevřené zásuvce, nesvěřujte mu proboha svůj dům, i kdyby vás ujišťoval, že to dělá jen každého 1. srpna a zbylých 364 dnů v roce se chová normálně. Takové věci se prostě nemají stávat vůbec. Ukážeme si nyní dvě videa obsahující chyby, na které člověk nemusí být žádný Guderian, von Clausewitz ani Devereaux, aby je viděl. První z nich, tanková kolona na předměstí Kyjeva napadená Ukrajinci. (Zvuk je z hovoru, který údajně Ukrajinci odposlechli.)   Vidíte tu „dopravní zácpu” zhruba patnácti vozidel v čase 0:20 a dále? To by se vůbec nemělo stávat. Nikdy. Toto je zastavěné území, poměrně nepřehledné, z každé boudy na vás může vylézt nějaký ten zahradní skřítek se sv. Javelinem na rameni a udělat z vás sekanou. Nikdy nevíte, čím vším nepřítel disponuje a co se proti vám chystá použít. A základní zásada je, že si ta vozidla v takové situaci mají udržovat určitý odstup. Jinak by se mohlo stát i to, že jeden zásah z nějaké těžší zbraně poškodí nebo zničí ne jedno, ale dvě či více vozidel naráz. Toto by správně měli mít ti tankisté nadrilováno až do podvědomých reflexů. Nemají. Ještě si navíc v takové skrumáži navzájem překážejí a ze čtvrtého či pátého vozidla nemají moc šanci vidět, co se děje před nimi, přitom v relativně malé vzdálenosti kolem 50 metrů. Z tanků se obecně kouká dost blbě a správně by je v zastavěném území měla doprovázet početná pěchota, sledující právě to, jestli z těch zahradních bud nevylézají nepřátelští skřítkové. Není tam. Kde je? Jak se chytit do pasti Další video, nejspíš od doněckých nebo luhanských separatistů. Rusové vesměs sebrali svým vojákům mobily, takže většina videí z druhé strany je od separatistů. Nakonec ale prašť jako uhoď, ti separatisté bojují po ruském způsobu a jsou vycvičeni Rusy. Video je pěkně chaotické a hodně skáče, málokdo by dokázal držet rovně mobil, když se po něm střílí. Ale stejně chvílemi uvidíte, že ta silnice je v některých úsecích lemovaná zátarasem z ostnatého drátu. To není běžný prvek ukrajinského venkova. To tam ten nepřítel nachystal, aby vám v daném místě znemožnil z té silnice utéct a rozptýlit se po okolní krajině. Takovým místům, připraveným k nemožnosti úniku, se v anglické hantýrce říká kill zone, a překlad snad ani není potřeba. Žádný kompetentní velitel do něčeho takového dobrovolně nevleze, leda by měl superjistotu, že už žádný nepřítel v okolí nezbyl. Tato jednotka vpochodovala do celkem zjevné kill zone za bílého dne a taky to předvídatelným způsobem schytává. No nic, konec videí. Armády odrážejí společnosti, ve kterých vznikly, a bojují tak, jak jsou vycvičeny. A současná válka na Ukrajině z toho není žádnou výjimkou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-07 17:58:37

Střípky z bojiště II.

Ruský útok na Ukrajinu pokračuje už druhým týdnem. Zastavíme se tentokrát u několika zajímavých bodů. Jinak 5. března uplynulo právě 69 let od chvíle, kdy tento svět konečně opustil neblahý jedinec zvaný Stalin. Kdo má dvě hodiny času, může se zkusit podívat na černou komedii na toto téma, sežene-li ji ovšem. Bývala svého času na Netflixu, nevím, zda je tam i teď. Každopádně je to povzbuzující připomínka, že všeho jenom do času. TB2 Bayraktar se zatím na bojištích osvědčuje natolik, že až tato hrůza skončí, dá se čekat, že se půlka planety postaví do fronty na nové dodávky. Ukrajinská armáda také natočila videoklip sestříhaný ze záběrů z Bayraktaru a doprovodila jej adekvátně drsnou písničkou. TB2 je příkladem toho, že „větší” neznamená nutně „lepší”. Jeho radarová stopa je natolik malá, že těžká protiletecká technika typu Buků jej vůbec neregistruje; protiletadlové zbraně nemohou střílet po každém drobném stínu na obrazovce, protože v 99 procentech případů by sestřelily leda tak sovu na lovu, což se, přátelé, nevyplácí. Obsluha Bayraktarů nemusí být nijak zvlášť školená, protože stroj se v podstatě pilotuje sám, stačí mu na mapě naklikat nácestné body. Odstartovat umí z každého kusu rovné silnice, takže nepotřebuje letiště. Nevýhody? Jako malý stroj má Bayraktar jen omezený dolet a omezenou kapacitu munice. „Těžká” stíhačka, není-li ovšem sestřelena, má daleko větší akční rádius a mnohem větší schopnost působit nepříteli škody. Ale taky proti ní bude fungovat klasická protivzdušná technika, takže Bayraktar může tam, kam by Suchoj nemohl. Kdyby měli Ukrajinci 200 Bayraktarů, možná už by bylo po válce. Mají jich nějaké desítky, nedávno dostali z Turecka další zásilku, ale určitě jich také pár ztratili. Jak rychle zvládnou Turci vyrábět nové, toť otázka. Turecko to vůbec hraje na obě strany, nepřipojilo se k sankcím, ale zavřelo Bospor pro válečné lodě. Nepochybně na tom vydělají, přesně podle českého pořekadla, že „když se dva perou, třetí se směje”. Logistické problémy Dlouhý konvoj. Typická otázka, která se přetřásá na diskusních fórech, je ta, proč Ukrajinci nezničí ten konvoj dlouhý jak týden před výplatou, který se zarazil někde kus od Kyjeva. Někdo z toho odvozuje, že ukrajinská obrana zas tak silná není. Je pravděpodobné, že tento konvoj má protivzdušné zbraně, ale hlavní faktor leží jinde: několik dní stojící konvoj není problém pro vás, ale pro nepřítele. Moderní armáda je jako žralok: buď plave, nebo se začíná topit. A vojáci sedící v tomto konvoji spotřebovávají denně jídlo a palivo, aby nezmrzli, jenomže nebojují. Zásobovat takový had vozidel zaseklých na silnici obklopené bahnem je samo o sobě logistická noční můra, i bez dronů poletujících kolem a číhajících na náklaďáky bez protivzdušného doprovodu. Bahno bude v nejbližších dnech vůbec hrát velkou roli, a také je asi příčinou, proč ruské operace na severu Ukrajiny jdou podstatně hůře než na jihu. Jih je daleko sušší a po nezpevněném povrchu se tam dá jezdit i v březnu. Pro čtenáře, kteří pochybují o tom, že by pouhá logistika mohla být zásadní problém, který by zastavil velkou ruskou armádu: zkuste si představit, že po desítkách a stovkách kilometrů silnic, kolem kterých se „potulují” jednotky nepřítele a nad kterými občas hlídkují i téměř nezachytitelné drony, musíte provézt celé cisterny plné hořlavého paliva. Teď připočtěte skutečnost, že jedna jediná taková cisterna, pokud ji nepřítel opravdu úspěšně zapálí a zničí, zablokuje tu silnici na několik hodin, ne-li dní. To je pekelně obtížný úkol a pouhá hrubá síla na něj nestačí; na ten musíte mít praktické zkušenosti a výbornou schopnost koordinovat jednotlivé složky svých vojsk. Zanedbaná údržba Když už jsme u otázky logistiky. Dva dlouhé thready na Twitteru (jeden, druhý) se zamýšlejí nad otázkou, v jakém že přesně technickém stavu ta ruská vozidla vlastně jsou. Obě úvahy musíme brát s rezervou, protože jde o spekulace na základě fotek, ale racionální základ podle mě mají. Jejich jádrem je to, že vojenská technika potřebuje určitou pravidelnou údržbu, která je “nevděčná” a přitom skoro neviditelná: vyměňovat pravidelně pneumatiky, zejména parkujete-li na přímém slunci, které je postupně oslabuje, kontrolovat náboje kol, vyměňovat olej atd. Pokud to neděláte, riskujete, že při zvýšené zátěži – třeba při jízdě severoukrajinským bahnem – příslušné vozidlo selže. A teď tedy ta otázka: kolik ruských dopravních prostředků nasazených při invazi bylo opravdu pečlivě udržováno podle požadovaných technických standardů a kolik ne? Tahle otázka je obzvlášť zajímavá pro nás, bývalé obyvatele sovětského bloku, protože s ní máme své zkušenosti. Chronickou chorobou zemí za železnou oponou bývalo právě zanedbávání údržby draze zakoupeného zařízení nebo postavených budov. Dokonce i u nás se toho jen těžko zbavujeme, viz třeba ostudný stav pražského autobusového terminálu Černý Most po pouhých dvaceti letech od jeho dokončení. (A kdybych měl jmenovat příklady ze svého rodného Moravskoslezského kraje, ani bych nevěděl, kde začít.) No, a jaká asi bude situace v Rusku? Toto je totiž jedno z míst, kde se vojenské rozpočty dají tunelovat nejsnáze. Zběžná kontrola, pokud vůbec přijde, takové věci jako staré pneumatiky na automobilech vůbec neodhalí, a dodavatelská firma si přitom může naúčtovat novou sadu každých pár měsíců. Ony se ty jachty pro oligarchy samy nenakoupí, že. Stojí za povšimnutí, že předchůdce současného ministra obrany Šojgua, Anatolij Serďukov, byl před deseti lety vyhozen poté, co začal dělat příliš důkladné inspekce skutečného stavu jednotlivých posádek a odhalil při nich hromadu šlendriánu. Šlápl přitom na mnoho kuřích ok a přišel o místo. Jeho nástupce Šojgu pak většinu Serďukovových reforem odvolal. Piloti XXXL Poslední zajímavá otázka pro dnešek. Jak je na tom kromě údržby techniky i kvalita personálu? Bývalý sovětský blok býval přeborníkem v generování impresivních statistik. I normalizační Československo to umělo; podle chlubných zpráv čs. statistických úřadů byste nepoznali, že jde o zemi, která musela nastavět v centrech měst nekonečná lešení, aby padající kusy zanedbaných omítek nezabíjely náhodné chodce. Dodnes si na ty kilometry pomalu zahnívajícího dřeva pamatuji; jako dítěti mi to přišlo normální. Podobně současná ruská armáda je podle papírů druhá nejsilnější na světě, ale z toho nepoznáte, jaká je její reálná bojeschopnost. Ta se musí ukázat až v praxi. Už od začátku této války si odborníci všeho druhu kladou otázku, jak to, že je ruské letectvo tak málo „přítomno na bojišti”. Nedává to smysl. Moderní válka mezi průmyslovými státy se vede tak, že v prvních hodinách udeříte ze vzduchu na leteckou infrastrukturu nepřítele, zničíte jeho letiště a letadla, a následně si užíváte naprostou vzdušnou převahu. Z nějakého záhadného důvodu se to na Ukrajině dosud nestalo, ačkoliv už se bojuje deset dní. Mezi možná vysvětlení patří to, že přes svoji statisticky impresivní sílu toho ruské letectvo zkrátka není schopno. Malý střípek do mozaiky, který by tomu nahrával… V sobotu 4. března sestřelili Ukrajinci ruský Suchoj nad městem Černihiv. Dva piloti se ze zničeného stroje katapultovali. Jeden z nich, normální mladý chlapík, to bohužel nepřežil. Ten druhý ano a dostal se do ukrajinského zajetí. (Katapultování z poškozeného letadla není nijak banální úkon. Křehký a zranitelný člověk v podstatě chvíli letí na velmi výkonných raketách. Zrychlení, které přitom jeho organismus zažije, je větší, než jaká jsou dnes běžná u kosmických letů. Zranění typu zlomených obratlů jsou běžná a můžou znamenat konec kariéry. V nejhorším se přitom dá i zahynout.) Nu, a ten druhý pilot vypadá takto. Nikoliv Top Gun, ale Top Gut. V roce 2015 téhož chlapíka vyfotili v Sýrii se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Už tehdy měl Pravé Pivní Pupendo Pepy Pivrnce, a pořádné! Obě fotky jsem sebral na Redditu a úmyslně jsem začernil tvář dotyčného, protože nejsem právník a nechci se dostat do křížku se ženevskými konvencemi o právech válečných zajatců, jejichž výkladem si nejsem jist. Ale kdo se bude trochu snažit, snadno najde originály, nemluvě o videu, ve kterém Ukrajinci onoho pána vyslýchají. Mám za to, že nejde o žádný elaborátní fake a že je to opravdu ten samý člověk, jen dnes o sedm let starší. (Jestli se ukáže, že to fake byl, budu o tom informovat.) Nu, a teď si položte otázku: jaký druh vzdušných sil nechá osobu v takové kondici vlézt do stíhačky a vzlétnout do oblak? Normální armády mají nějaké standardy na fyzičku vojáků, které nesplníte-li, můžete být maximálně mechanikem v týlu nebo posouvat papíry v kanceláři ze složky do složky. Letectvo bývá obzvlášť vybíravé a u zájemců o kariéru pilota hledá každou hnidu a důvod, proč je odmítnout. Piloti stíhaček bývají při vzdušných manévrech vystaveni velkému přetížení, které může vést i ke ztrátě vědomí. Měli by být fyzicky fit. Jestli je ruská armáda ochotna tolerovat takového člověka v kokpitu, nemůže mít moc dobré kádrové rezervy. I starší stíhačky Suchoj (toto byla nejspíš varianta Su-34) jsou „hračky” za desítky milionů dolarů! Za jejich knipl by měla jít jenom elita. A teď zkuste zavzpomínat, kdy jste naposledy viděli českého, amerického, britského, čínského nebo třeba brazilského vojenského pilota v kombinéze XXXL. Žádná mocnost světa není schopna udržovat celé svoje letectvo ve stoprocentně funkčním stavu. USA i se svým gigantickým vojenským rozpočtem považují za dobrý standard 70procetní nasaditelnost letadel. Němci na tom svého času byli strašně; psal jsem o tom roku 2018 (bohužel se u toho článku při aktualizaci WordPressu rozsypalo formátování odstavců), kdy měli v nasazeníschopném stavu jen 26 z 93 letounů Tornado a problémy stíhaly i čerstvě dodané transportéry A400M. Pak je samozřejmě představitelné i to, že z celé ruské vzdušné síly je reálně nasaditelných třeba jen 15 procent a že část těch nasaditelných letounů musí zůstat hlídat dlouhé hranice státu, takže nemůže být stažena do centra dění. To by současnou nepříliš dominantní roli ruského letectva na ukrajinském nebi docela dobře vysvětlovalo. Nu, brzy uvidíme. Na reálném bojišti se žádnými statistikami excelovat nedá. Tam se všechny skutečné slabiny projeví.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2026-05-14 08:52:56

Stovky dronů nad Kyjevem. Rusko využilo příměří a masivně útočí

Ukrajinské hlavní město Kyjev čelilo masivnímu nočnímu útoku ruských střel a dronů, který si vyžádal nejméně jednoho mrtvého a 29 zraněných. Informovali o tom dnes ráno místní představitelé, podle kterých bylo zasaženo několik budov včetně obytných domů.

Čas načtení: 2020-06-12 11:25:54

Bezpečnostní informační služba: Kauza ricin začala anonymním e-mailem pracovníka ruského velvyslanectví

Bezpečnostní informační služba (BIS) vydala 12. června na svých webových stránkách text o případů údajného ruského agenta, který se měl chystat otrávit ricinem pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti), starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a starostu pražských Řeporyjí Pavla Novotného (ODS). BIS ve svém textu, který uveřejňujeme v plném znění, píše, že vše bylo výsledkem nepřátelství dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu. „Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých regionálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých komunálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Po prověření a analýze informací v e-mailu obsažených přijaly BIS i Policie ČR zcela adekvátní opatření, která byla později jednoznačně potvrzena usnesením Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Následný únik informace o možném ohrožení komunálních politiků do médií zásadně zkomplikoval práci BIS i policie a téměř znemožnil vyšetření celého případu. I za této velmi složité situace pokračovali důstojníci BIS ve své činnosti a nakonec získali jasné a nezpochybnitelné informace o pozadí celého případu, které byly předloženy oprávněných adresátům. Na základě těchto informací premiér a ministr zahraničí rozhodli o vyhoštění dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu v Praze. Ještě před tímto rozhodnutím však byla dána ruské straně velmi korektní možnost, aby obě osoby opustily Českou republiku v klidu, tzv. tichou cestou. To Rusové nevyužili a ani se nesnažili o uklidnění celé situace, spíše naopak. Proto byly obě osoby označeny za persona non grata a opustily dne 7. června Českou republiku.    Přes jasná vyjádření premiéra, ministra zahraničí a členů Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny, tedy všech těch, kteří byli detailně seznámeni s případem a znají pravdu, se stále objevují v mediálním prostoru různé nejasnosti, zaručená tvrzení i lži. Pokusíme se proto alespoň ty nejčastěji uváděné uvést na pravou míru: Celý případ byl blamáž BIS, protože bylo od začátku jasné, že je to lež. BIS obdržela anonymní e-mail, který velmi detailně popisoval údajnou hrozbu pro české komunální politiky. Urychleně byly prověřeny informace v něm obsažené a naprostá většina z nich byla ověřitelná, pravdivá a přesná. Žádná bezpečnostní složka na světě nemůže podobnou informaci hodit do koše a riskovat tak, že když se její obsah potvrdí, dojde k poškození či ztrátám na životech nevinných lidí. Nebylo tedy možné riskovat. Bohužel i vraždy jsou v arsenálu ruských zpravodajských služeb. Vyhoštění dvou diplomatů a tvrzení, že kauza vznikla v důsledku jejich sporů, je výmysl, který má zakrýt neúspěch BIS. Naopak, BIS ve velmi krátkém čase a pod tlakem neustálých mediálních spekulací dokázala přesně rozkrýt, popsat a zdokumentovat, co se na zastupitelském úřadě RF odehrálo, kdo stál za anonymním e-mailem a jaký cíl sledoval. Úspěchu dosáhla BIS i přesto, že zveřejnění informace o údajném příletu „muže s ricinem“ v médiích zásadním způsobem ohrozilo její práci. Výbornou práci BIS ostatně mimo jiných ocenili veřejně ve svém prohlášení i předseda vlády a v usnesení Výbor pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a to napříč politickým spektrem. Příběh o údajném sporu dvou diplomatů je natolik absurdní, že se tak nemohl odehrát. Skutečně je to příběh těžko uvěřitelný, a přesto se stal. BIS o tom získala naprosto nezpochybnitelné důkazy. Právě pro zdánlivou neuvěřitelnost bylo důležité, že průběžně byli informováni premiér, vybraní ministři a orgány Parlamentu ČR. Pochybovačné hlasy ve veřejném prostoru ostatně ruská strana okamžitě využila a začala popisovat selhání pracovníků ruského vyslanectví jako podraz na nevinné diplomaty (viz dojemné loučení jednoho z nich na sociálních sítích). Informaci o údajném příletu muže s ricinem předala médiím sama BIS. Službu zveřejnění informace významně poškodilo a téměř znemožnilo došetření případu. Pokud by BIS informace sama zveřejnila, tak by de facto sama sobě překazila práci. Proto služba podala trestní oznámení, tak aby byl únik informace nestranně a jednoznačně vyšetřen.    BIS nepředložila veřejnosti žádné důkazy, takže to může být celé jen výmysl. Zpravodajská služba nemůže veřejnost informovat o „živých“ kauzách, protože její nástroje, postupy, zdroje informací a hlavně informace samé jsou tajné. Jejich prozrazením by porušila zákon a znemožnila svoji činnost. Zpravodajská služba má své zákonné adresáty (prezident, premiér, vláda, police a další.), kteří jediní jsou oprávnění utajované informace dostávat a na jejich základě přijímat rozhodnutí. Je zcela zřejmé, že akt označení diplomatů jako persona non grata je absolutně krajní a výjimečné řešení. Premiér a ministr zahraničí by rozhodně nesáhli k tomuto kroku, kdyby neměli na stole zcela jednoznačné a nezpochybnitelné důkazy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-21 13:00:01

Čukotský lékař se setkal s Putinem a promluvil o jeho zdraví. Jeho slova vyděsila miliony lidí

Nedávno navštívil prezident Vladimir Putin Čukotku, což je oblast, kde podle svých vlastních slov předtím nikdy nebyl a kam si přál zajet se podívat. To se mu konečně poštěstilo, a tak si na své mapě může odškrtnout i tenhle rest. Každopádně kromě prohlídky okurek a rajčat, vypěstovaných na ruském dálném východě, v zemi krutých mrazů a otužilých lidí, došlo podle ruského serveru Gazeta také na setkání s tamním lékařem, který zhodnotil prezidentův zdravotní stav.  Putin se po Ukrajině vrhne na země NATO a povzbudí Čínu. Střet s USA se blíží, říká generál Šedivý Číst více Pozor: jde o ruského prezidenta K jakému závěru doktor došel? Stále si připomínejme, že hovoříme o hodnocení kondice ruského prezidenta, který se snaží svému lidu stále představovat jako životaplný mladík. Jestli tedy věřit tomu, že doktor jen plnil jeho přání, chtěl si zachránit živobytí, nebo dokonce život, či zda si skutečně za svým prohlášením může stát, to ví jen on sám a my se musíme každý rozhodnout, zda jeho zprávě budeme věřit. Každopádně hodnocení doktora Klosse je natolik úžasné, že se o něj samozřejmě podělila s lidmi mnohá tamní periodika, včetně webu Fontanka.  S jinými prý nejde srovnat „Veselý hlas, veselá chůze. A to, jak představuje svoje myšlenky: tak přístupně a srozumitelně… Žádní jiní političtí vůdci v zámoří se mu nemohou ani přiblížit. Myslím, že bude moci ve své funkci zůstat ještě hodně a hodně dlouho,“ pěl ódy na diktátora doktor Kloss, který se podle serveru Regnum běžně zabývá ortopedickou traumatologií. Nakolik je tedy schopen odborně posoudit prezidentovy mentální schopnosti, je pro někoho možná diskutabilní, on si je ale jistý.  Putin miluje svoji práci Přesto, že je podle doktora Klosse Vladimir Putin v tak vynikající kondici, doporučil mu pro jistotu, aby se trochu více šetřil a nevysiloval se takovým množstvím práce. Zajímal se prý také o to, jak může při svém vytížení vůbec relaxovat. „Prezident řekl, že se věnuje sportu minimálně dvě hodiny denně, ale na mou otázku odpověděl, že nejdůležitějším receptem na pevné zdraví je milovat svou práci,“ uvedl lékař. V souvislosti se situací mezi Ruskem a Ukrajinou se nelze nezeptat, zda je normální takovou práci milovat. Reptiliáni ovládají svět, živí se lidskou krví a negativní energií. Podle konspirátorů mezi ně patří i Vladimir Putin Číst více Sportovec tělem možná, ale duší?  Kterým sportům se Vladimir Putin pro utužení svého fyzického i mentálního zdraví věnuje? Není žádným tajemstvím, že se před časem pochlubil černým pásem v taekwondu, tedy nejvyšším dosažitelným výkonnostním stupněm (jaké překvapení…!), dále prý miluje judo, plavání a také kolektivní sporty, které jej učí ohledům a respektu k ostatním lidem. Inu, Ukrajinci by mohli o respektu ruského prezidenta vyprávět celé roky.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Krutý omyl: Kdyby soudci po Hitlerově hospodském extempore rozhodli přísněji, mohly přežít miliony lidí.

Čas načtení: 2024-08-08 15:00:01

Rozzuřený Putin poprvé neudržel emoce na uzdě: Rusko bombarduje svoje vlastní města

Záběry a fotografie ruského prezidenta Vladimira Putina vídáme takřka denně od začátku invaze na Ukrajinu. Tu se spekuluje o jeho zdravotním stavu, tu že místo sebe na různá místa vysílá dvojníky. V posledních hodinách ale bylo možné prezidenta Ruské federace vidět v rozpoložení, které má ke klidu a pokerovému obličeji, na který jsme u něj zvyklí, velmi daleko. Stalo se tak po překvapivém útoku stovek ukrajinských vojáků na ruské území. Blesková invaze Ukrajinská armáda vtrhla do ruské Kurské oblasti během středy. Invaze začala na bývalém hraničním přechodu mezi Ruskem a Ukrajinou. Podle zpráv z ukrajinské strany, které zveřejnil poradce tamního ministra vnitra Anton Geraščenko, se drtivá většina vojáků, kteří přechod bránili, vzdala ukrajinským útočníkům.  Zdroje blízké ukrajinské armádě naznačují, že invaze do hraničního ruského regionu probíhala až nebývale hladce – i s údajným obsazením příhraničního města Sudža. Tyto informace však není možné nezávisle ověřit. Lotyši staví zátarasy na hranicích s Ruskem. Ukazují, že se budou Putinovi bránit Číst více Putin zuřil jako nikdy Co ale rozhodně nešlo hladce a ověřit lze snadno, byl právě briefing ruského prezidenta Vladimira Putina. Podle záběrů, které oběhly sociální sítě, vypadal Putin, který normálně nedává znát téměř žádné emoce kromě nesmělého úsměvu v momentech, kdy je to nevyhnutelně nutné, jako že každou chvíli vyletí z kůže. Putinovu tenzi zřejmě vycítil i šéf ruského generálního štábu Valerij Gerasimov, který se zakoktával a vypadal velmi nervózně. Putin se ošíval, mračil a několikrát rozpačitě pokrčil rameny. Dal jasně najevo, že ukrajinský útok jej velmi nepříjemně překvapil. „Putin se setkal s Belousovem, Šojguem, ředitelem FSB Bortnikovem a Gerasimovem, aby prodiskutovali situaci v Kurské oblasti. Gerasimov slíbil, že vše je pod kontrolou. Putin a ostatní vypadali skepticky,“ napsal k videu Geraščenko. Naučte se ukrajinskou hymnu, říkají Rusům A není se čemu divit, vždyť na začátku invaze v roce 2022 Rusko prohlašovalo, že Kyjeva jsou schopni dosáhnout za tři dny, a teď Putin čelí situaci, že ve městě Sudža v Kurském regionu vlaje na radnici podle některých zpráv ukrajinská vlajka. Za vše mluví svědectví jednoho z Rusů natočené na tamní sociální sítě. „Sudža. Byl jsem zrovna v centru. Všechno je víceméně nedotčené. Prokuratura je zatracená. Na městské správě visí ukrajinská vlajka. Spousta vojáků, vybavení. Volal mě voják, zkontroloval mi doklady, nebyl hrubý. Řekl jsem, co bychom měli dělat,“ vypráví muž. „Řekl, ať se naučíme ukrajinskou hymnu a připravíme se na referendum. Upřímně, je mi fuk, pod jakou vlajkou žijeme. Hlavní je, že je klid. Když nás nedokážou ochránit naši, možná alespoň Ukrajinci,“ dokončuje muž ve videu. Putin se bojí spát ve svém luxusním sídle v Soči. Na noc utíká do pevnosti Valdaj Číst více Rusové bombardují vlastní lidi Podle informací přímo z místa začaly na město Sudža dopadat klouzavé bomby, které by měly ukrajinské okupanty vyhnat z místa. Rusko si tak paradoxně bombarduje vlastní území a ohrožuje vlastní neevakuované obyvatele. Videa na sociálních sítích zachycují ruské klouzavé bomby, které dopadají na ruské území. Podle některých zpráv zasahují i vlastní vojáky, kteří se snaží z oblasti stáhnout. Nejistá budoucnost invaze Je samozřejmě diskutabilní, jak dlouho se několika stovkám ukrajinských vojáků podaří ruské území udržet. Jedno je ale jisté už teď – tento úder má spíše symbolický význam a má ukázat lidem v Rusku, že podpora útoku na Ukrajinu jim může způsobit změnu vlajky na jejich vlastní radnici. A podle všeříkajících výrazů Putina a dalších ruských lídrů lze soudit, že nervozita v ruských nejvyšších kruzích povážlivě stoupá a některých z nich se zmocňuje strach o vlastní osud. KAM DÁL: Orbán už musel začít splácet dluhy Putinovi. Evropa bude chtít Maďarsko odříznout

Čas načtení: 2024-02-16 13:24:02

Navalnyj je po smrti, uvedla ruská vězeňská služba. Tohle se Putinovi do krámu moc nehodí, upozornil Šándor

Komentář: Tiskové agentury s odvoláním na vězeňskou službu uvedly, že vězněný ruský opoziční politik Alexej Navalnyj zemřel. Údajně se mu po procházce udělalo špatně a ztratil vědomí. Sedmačtyřicetiletý Navalnyj byl pokládán za hlavního odpůrce režimu ruského prezidenta Vladimira Putina. Redakce ŽivotvČesku.cz oslovila bezpečnostního experta a komentátora Andora Šándora, jak smrt ruského opozičního lídra vnímá. Z jeho slov vyplynulo, že nejde o ideální situaci pro Putina, a to směrem k volbě ruského prezidenta v březnu.

Čas načtení: 2024-03-12 14:13:18

Rusko tvrdí, že při průlomu do pohraničních oblastí zahynuly stovky bojovníků hlásících se k Ukrajině. Vzbouřenci ukazují záběry postupu vpřed

Ruská Federální služba bezpečnosti (FSB) tvrdila, že při pokusu o infiltraci ruského území bylo zabito přes 100 bojovníků, kteří do země pronikli z Ukrajiny, a zničeny desítky kusů vybavení. Mezitím ukrajinští dobrovolní vojáci z ruského původu na sociálních sítích zveřejňují videa ukazující použití střelných zbraní a ničení ruského vybavení na vlastním území země.

Čas načtení: 2024-04-02 14:14:11

Ukrajinské speciální síly zveřejnily záběry likvidace ruského komplexu elektronického boje R-330Zh Zhitel

Ukrajinské síly informovaly o úspěšné likvidaci ruského komplexu elektronického boje a nezapomněly připojit také záběry z úspěšné operace, uvádí deník Kyiv Post. The post Ukrajinské speciální síly zveřejnily záběry likvidace ruského komplexu elektronického boje R-330Zh Zhitel first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-29 18:03:49

Největší západní banky nadále odvádí peníze do ruského státního rozpočtu. Loni to bylo více než před vypuknutím války na Ukrajině

Největší západní banky, které nadále působí v Rusku, odvedly do ruského rozpočtu v roce 2023 na daních 800 milionů eur (více než 20 miliard korun), což je čtyřikrát více než před plnou invazí Moskvy na Ukrajinu, píše server Kyiv Independent. The post Největší západní banky nadále odvádí peníze do ruského státního rozpočtu. Loni to bylo více než před vypuknutím války na Ukrajině first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-07 19:12:06

RUS - 14C227 Tobol (systém ochrany satelitů před elektonickým útokem)

Autor: Janko PALIGA Datum: 07.05.2024 19:12:06 Pozemný komplex 14C227 Tobol (14Ц227 Тобол) bol pôvodne vytvorený najmä ako prostriedok ochrany ruského satelitného zoskupenia pred elektronickým vplyvom nepriateľa. Podľa správy zverejnenej nadáciou Bezpečný svet (Secure World Foundation (SWF)), súkromnou skupinou zaoberajúcou sa vesmírnou bezpečnosťou a stabilitou, našli analytici v Rusku najmenej sedem komplexov Tobol, pričom všetky sa nachádzali v blízkosti objektov používaných na sledovanie satelitov. Podľa analytikov sú niektoré z týchto zariadení centrami mobilných rušiacich vysielačov. Podľa nadácie sa satelitné rušenie môže vyskytovať v dvoch prostrediach: vo vesmíre, keď je namierené priamo na satelity, a na Zemi, kde sa rušenie môže zamerať na prijímače [vesmírnej komunikácie]. Rušenie vytvorené vo vesmíre, známe ako rušenie vzostupného spojenia, mieša svoje signály s pôvodným vysielaním, čo skresľuje informácie, ktoré prijímajú všetci používatelia konkrétneho satelitu. Podľa Barta Hendricksa, výskumníka, ktorý program pozorne sledoval, komplex Tobol takmer určite funguje týmto spôsobom.Pozemná metóda, známa ako downlink jamming, vysiela signál na rovnakej frekvencii ako satelit, čo bráni pripojeným zariadeniam prijímať štandardný signál. Táto metóda má kratší dosah, pretože závisí od toho, ako blízko je zdroj rušenia k systémom, ktorých prevádzku chce narušiť.Hoci rozmiestnenie ruských komplexov Tobol po celej krajine môže naznačovať, že sa používajú na obranné účely, tri objekty zverejnené v hodnotení amerických spravodajských služieb - jeden pri Moskve, zariadenie pri Kryme a ďalší v západnej ruskej exkláve Kaliningrad - sú najbližšie k Ukrajine, čo ich robí vhodnými na útočné operácie. Zdá sa, že oblasť ich pôsobenia pokrýva celú Ukrajinu, uviedol Brian Weeden, riaditeľ programového plánovania v Nadácii pre bezpečný svet. "Verejne dostupná dokumentácia, ktorú máme k dispozícii, hovorí, že ide o obranný komplex, pretože Tobol by mal slúžiť na odhaľovanie vonkajších zdrojov, ktoré sa snažia rušiť alebo zasahovať do ruských satelitov. Má analyzovať tieto rušivé signály a potom vysielať protisignál, ktorý sa bude snažiť rušenie negovať," povedal Weeden."Ale ak to dokážete," dodal, "pravdepodobne budete môcť využiť rovnaké schopnosti na agresívne zasahovanie do cudzích satelitov."O programe komplexu Tobol, ktorý sa v ruských dokumentoch označuje ako 14C227, existujú na verejnosti len slabé náznaky a úniky informácií a jeho schopnosti zostávajú už dlhé roky záhadou. Výskumníci tvrdia, že program sa začal približne pred desiatimi rokmi (pozn. článok vyšiel 24.04.2023).Belgický amatérsky výskumník Bart Hendricks, ktorému štúdium ruských dokumentov o verejnom obstarávaní a súdnych dokumentov umožnilo získať väčšinu z obmedzených verejne dostupných informácií o programe Tobol, pôvodne dospel k záveru, že systém mal obranný charakter, ako uvádza jeho analýza z roku 2020, ktorú uverejnila internetová publikácia The Space Review. Ale ďalšia analýza, podporená súdnymi dokumentmi opisujúcimi "špecializované komplexy na elektronický útok na vesmírne prostriedky", viedla k novým odhaleniam a minulý rok predpovedal, že Tobol by sa mohol používať na útočné účely.Hendricks v rozhovore uviedol, že satelity Starlink prelietavajú dostatočne nízko nad Zemou, takže Tobol na nich pravdepodobne môže vysielať rušivé signály. Problémy však pretrvávajú. Analytik ruských vojenských vesmírnych systémov Bart Hendrix venoval časť svojho rozsiahleho materiálu "Rusko sa pripravuje na elektronický boj vo vesmíre" komplexu 14C227 Tobol, ktorý v novembri 2020 uverejnila internetová publikácia "The Space Review". Ruský preklad tohto materiálu bol zároveň zverejnený na zdroji Habr. Uvádzame fragment tohto prekladu týkajúci sa komplexu Tobol (všimnite si, že na niektorých miestach tento preklad nevyzerá celkom technicky gramotne, pôvodné odkazy Hendrixa sme z dôvodu zníženia objemu odstránili).Tobol: ochrana ruských satelitov pred elektronickým útokomĎalší projekt súvisiaci s ruským programom elektronického boja [vo vesmíre] sa nazýva "Tobol" (názov rieky pretekajúcej Ruskom a Kazachstanom), tiež s označením 14C227.Infraštruktúra pre tento projekt s kódovým označením "8282" sa vytvára vo viacerých zariadeniach na sledovanie satelitov patriacich do ruského takzvaného veliteľského a meracieho komplexu (Command and Measurement Complex, CIC), ktorý je v pôsobnosti ruského ministerstva obrany. Vo verejne dostupnej dokumentácii sa uvádzajú tieto zariadenia Tobol (uvádzajú sa čísla zariadení na sledovanie satelitov (NIP), v ktorých sa nachádzajú, ako aj vojenské jednotky, ktoré tieto zariadenia prevádzkujú):8282/1: v oblasti Ščolkovo (Moskovská oblasť) (NIP-14) (v/č 26178)8282/3: v blízkosti Ulan-Ude (Republika Burjatsko) (NIP-13) (v/č 14129)8282/4: pri Ussurijsku (Primorský kraj) NIP-15) (v/č 14038)8282/5: pri Jenisejsku (Sibír, ) (NIP-4) (v/č 14058)8282/6: v Pionerskij (Kaliningradská oblasť, ) (číslo NIP nie je známe) (v/č 92626)8282/7: pri Armavire (Krasnodarský kraj) (číslo NIP nie je známe) (v/č 20608)V dokumentácii objektu 8282/2 sa nenachádza žiadna značka. V niektorých dokumentoch sa však spomína výstavba infraštruktúry pre "Tobol" v oblasti Krasnozmenska (Moskovská oblasť, ) a Malojaroslavca (Kalužská oblasť, ), označovaná ako 8282/OKR. V Krasnoznamensku sa nachádza Hlavné riadiace centrum pre testovacie a vesmírne systémy pomenované po Titovovi, hlavné riadiace centrum pre ruskú flotilu bezpilotných satelitov. V Malojaroslavci (presnejšie v neďalekom meste Kudinovo, ) sa nachádza stanica na sledovanie družíc NIP-8 (prevádzkuje ju v/ č 34122).Žiadny z verejne dostupných dokumentov neuvádza nič o presnom účele "Tobolu". Skutočnosť, že infraštruktúra je kombinovaná s prostriedkami na sledovanie satelitov, však naznačuje, že je zameraná na ochranu ruských satelitov pred elektronickými útokmi, a nie na elektronické útoky na cudzie satelity.V oficiálnom dokumente obsahujúcom zoznam vojenských stavebných projektov sa 8282/7 označuje ako jeden zo série "komplexov elektronického boja na vesmírne účely". Generálnym dodávateľom "Tobolu" je spoločnosť "Ruské vesmírne systémy" (RKS) z Moskvy - hlavná spoločnosť, ktorá zohráva vedúcu úlohu vo vývoji zariadení pre satelitné sledovacie stanice [JSC "Ruská korporácia raketových a vesmírnych prístrojov a informačných systémov"]. Štátna zmluva na projekt, ktorý sa nazýva "Tobol-1", bola podpísaná medzi ministerstvom obrany a RKS 3. mája 2012, ale existujú určité náznaky, že projekt sa mohol začať už skôr. V niektorých súdnych dokumentoch sa Tobol spája aj s dvoma štátnymi zmluvami, ktoré obe strany podpísali 30. decembra 2013. Hoci sa zdá, že prinajmenšom jedna z nich sa týkala všeobecných prác na ruskej sieti pozemnej kontroly satelitov v období rokov 2014 - 2016 a netýkala sa konkrétne spoločnosti Tobol. Ako vyplýva z rôznych výročných správ spoločností, subdodávateľmi RCS pre Tobol sú Vladimírska konštrukčná kancelária rádiokomunikácií (generálny dodávateľ komplexu Tirada-2), Centrum špeciálnych technológií (STC) a mimovládna organizácia PM-Razvitie, ktoré sa všetky tri podieľajú na ruskom programe elektronického boja.Zmluvy o výstavbe väčšiny lokalít Tobol umožňujú určiť, že práce zahŕňajú úpravu existujúcich budov aj výstavbu novej infraštruktúry. Tá druhá zahŕňa takzvané "rádiotechnické stanoviská" (RTP), ktoré sú súčasťou "stacionárnych špecializovaných komplexov" (SSC). Pozostávajú z niekoľkých parabolických antén, pričom v dokumentácii pre stanice 8282/3 a 8282/5 sú uvedené priemery antén 2, 7,3 a 9,1 metra. Súčasťou novej infraštruktúry sú aj trafostanice a dieselové elektrocentrály, pravdepodobne na napájanie RTU. Nedávna prezentácia v programe PowerPoint, ktorá sa nejakým spôsobom dostala na internet, obsahuje aktualizované informácie o výstavbe 8282/3 pri Ulan-Ude a zobrazuje plán lokality, ktorý umožňuje nájsť komplex v programe Google Earth.Na fotografiách iných lokalít nie sú zjavné žiadne známky stavebných prác na "Tobole". To môže naznačovať oneskorenie, ale je tiež možné, že v niektorých oblastiach sa práce vo veľkej miere obmedzujú na úpravu existujúcej infraštruktúry, a preto je ich ťažké zachytiť na satelitných snímkach. V dokumentoch pre lokality v blízkosti Pionerského a Armaviru (8282/6 a 8282/7) sa opisuje, že zariadenie "Tobol" je mobilné, zatiaľ čo v niektorých z nich sa uvádza, že zariadenie pre lokalitu 8282/6 bude rozmiestnené spolu s lokalitami Bažant a Monitor Lizard. Ide o názvy satelitných sledovacích systémov inštalovaných na nákladných vozidlách, o ktorých je známe, že sa nachádzajú na oboch miestach. Lokalita v Pionerskom sa nachádza v bezprostrednej blízkosti rádiového spravodajského komplexu Pathfinder s rozsahom 1511/2 a v Armavire - v bezprostrednej blízkosti rádiolokačného komplexu diaľkového prieskumu typu Voronež-DM.Žiadny z verejne dostupných dokumentov neuvádza nič o presnom účele "Tobolu". Skutočnosť, že infraštruktúra je kombinovaná s prostriedkami na sledovanie satelitov, však naznačuje, že je zameraná na ochranu ruských satelitov pred elektronickými útokmi, a nie na elektronické útoky na cudzie satelity. Keďže elektronická ochrana sa považuje za neoddeliteľnú súčasť elektronického boja, takýto cieľ stále zodpovedá opisu Tobolu ako siete "komplexov elektronického boja". V Hlavnom riadiacom centre pre testovacie a vesmírne systémy pomenovanom po Titovovi pri Krasnoznamensku, ktoré, súdiac podľa uvedenej prezentácie v PowerPointe, zohráva koordinačnú úlohu v projekte Tobol, sa nachádza jednotka elektronického boja, ktorá sa zaoberá elektronickou ochranou sledovacích staníc aj satelitov na obežnej dráhe.Jeden z náznakov o cieľoch projektu je obsiahnutý v posudku doktorandskej práce uverejnenej v roku 2013. Píše sa v nej, že 14C227 má zariadenie na monitorovanie signálov navigačných satelitov s cieľom chrániť ich pred "úzkopásmovým rušením". Konkrétne dokáže určiť "moduláciu navigačných signálov s presnosťou 90 % pri odstupe signálu od šumu 30 decibelov". Recenziu napísal Vladimir Vatutin, ktorý vedie oddelenie v RCS a v prezentácii PowerPoint o lokalite 8282/3 je uvedený ako hlavný konštruktér Tobolu.Vatutin je už mnoho rokov spoluautorom niekoľkých článkov a patentov, ktoré zjavne súvisia s ochranou satelitov pred elektronickými útokmi. Niektoré patenty opisujú súbor pozemných antén, ktoré sa budú používať na prijímanie a potláčanie takzvaných "neautorizovaných signálov" vysielaných do satelitov alebo prenášaných prostredníctvom satelitov na Zem. Mohli by využívať efekt známy ako troposférický rozptyl, pri ktorom sa časť energie signálu prechádzajúceho troposférou odráža späť na Zem. V jednom z návrhov budú neautorizované signály vysielané do satelitu zachytené takzvanou "troposférickou stanicou" a okamžite analyzované na vytvorenie rušivých signálov, ktoré budú vysielané do satelitu na potlačenie neautorizovaných signálov.V inom scenári budú neoprávnené signály vysielané zo satelitu na Zem identifikované "monitorovacími stanicami", po ktorých budú troposférické stanice vysielať rušivé signály, ktoré sa po odraze od troposféry dostanú k prijímačom a neutralizujú vplyv neoprávnených signálov. Výhodou týchto zdanlivo ťažkopádnych metód je, že eliminujú potrebu inštalácie systémov proti rušeniu na samotných satelitoch. Na schematických obrázkoch navrhovaných systémov sú ako ciele neautorizovaných signálov zobrazené navigačné satelity GLONASS, ktoré však nie sú v priložených opisoch patentov konkrétne uvedené a môžu slúžiť len ako príklad. Nie je však jasné, či existuje nejaká súvislosť medzi Tobolom a systémami uvedenými v týchto patentoch.Ďalším znakom toho, že Tobol má niečo spoločné s elektronickou ochranou, je plán obstarávania RCS na rok 2015, kde je ruská skratka "elektronická ochrana" (REZ) spojená s "rádiotechnickými pozíciami" pre niečo, čo sa nazýva 14C225, čo je zrejme súčasťou 14C227.Ak sú zariadenia Tobol skutočne určené na ochranu ruských satelitov pred elektronickým útokom, budú musieť túto úlohu plniť len pre satelity, ktoré sú v zornom poli ruských pozemných staníc, ale stále budú zraniteľné elektronickým útokom z vonkajšieho prostredia. Preto sú navigačné satelity GLONASS na vysokej obežnej dráhe, ako aj geostacionárne komunikačné satelity jedinými pravdepodobnými kandidátmi na úlohu elektronickej ochrany. Najmä ruské komunikačné satelity sa môžu stať cieľom prísne tajného amerického systému CCS (Counter Communication System), mobilného vesmírneho systému elektronického boja, ktorý môže byť rozmiestnený po celom svete na potlačenie nepriateľskej satelitnej komunikácie. Predpokladá sa, že prvé dva varianty ("bloky") CCS boli dodané v roku 2004. Najnovšia aktualizácia, nazvaná Block 10.2, bola oficiálne oznámená ako "prvý útočný zbraňový systém dodaný americkým vesmírnym silám". Spojené štáty pravdepodobne disponujú aj pokročilými systémami na rušenie alebo manipuláciu so signálmi satelitnej navigácie v určitej geografickej oblasti.Hoci sa zdá, že Tobol zohráva skôr obrannú ako útočnú úlohu, ruské vesmírne systémy skúmajú aj systémy elektronického útoku. V článku uverejnenom v podnikovom časopise spoločnosti v minulom roku [2019] (spoluautor Vatutin) sa diskutuje o možnosti využitia metód elektronického boja na zabránenie optickým a radarovým prieskumným satelitom v odosielaní snímok do satelitov na prenos dát počas ich letu nad cudzím územím. Tento návrh odráža rastúci záujem o využívanie systémov elektronického boja na boj proti zahraničným spravodajským prostriedkom. Publikácia vzbudila dostatočnú pozornosť, aby ju začiatkom tohto roka prevzali viaceré ruské médiá, po čom bola z webovej stránky RCC odstránená.Noviny The Washington Post v článku Alexa Hortona "Russia tests secret weapon to target SpaceX's Starlink in Ukraine. Moscow's bid to sever Ukrainian forces' internet access is more sophisticated than previously known, leaked document shows" ("Rusko testuje tajnú zbraň proti systému SpaceX Starlink na Ukrajine. Z uniknutých dokumentov vyplýva, že pokus Moskvy zablokovať prístup ukrajinských ozbrojených síl k internetu je sofistikovanejší, než bolo doteraz známe"), pokračujúc v téme štúdia informačných brífingov americkej vojenskej rozviedky uniknutých prostredníctvom sociálnej siete Discord, uvádza, že podľa jedného z týchto spravodajských dokumentov sa Rusko snaží využiť satelit, ktorý používajú ozbrojené sily Ukrajiny na rušenie internetovej služby SpaceX Starlink.Zdroj:vpk.nametwitter.com

Čas načtení: 2024-05-30 09:47:04

Člen ruského institutu navrhuje jaderný výbuch jako varování Západu

Vysoce postavený člen významného ruského think tanku navrhl, aby Moskva zvážila „demonstrativní“ jaderný výbuch, který by zastrašil Západ. (Foto: Flickr) A odradil ho od... Článek Člen ruského institutu navrhuje jaderný výbuch jako varování Západu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-03 14:29:13

Ukrajinská policistka byla osvobozena z ruského zajetí po 2 letech. Byla bita a zneužívána

Ukrajinská policistka se zhroutila, když vkročila na půdu své země po tom, co byla propuštěna z ruského zajetí, píše deník NDTV. The post Ukrajinská policistka byla osvobozena z ruského zajetí po 2 letech. Byla bita a zneužívána first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-03 19:31:44

Politico - ruský plyn se dostává do Evropy přes nový Turkish Stream

Koncem srpna Turecko oznámilo výstavbu nového plynovodu, který by se mohl jmenovat „Turkish Stream - 2“, píše americké vydání Politico. Podle ministra energetiky Alparslana Bayraktara to umožní exportovat 7-8 miliard metrů krychlových zemního plynu přes Bulharsko a střední Evropu pod novou značkou Turkish Blend. Hovoříme o směsi plynu z různých zdrojů. Publikace uvádí, že podíl ruského plynu na tomto objemu bude činit přibližně 40 %. Skutečná čísla však mohou být mnohem vyšší vzhledem k tomu, že Gazprom a turecký monopol BOTAS od roku 2023 dolaďují podrobnosti výstavby ruského plynového uzlu v Turecku. A to znamená další možnosti přepravy skrytého ruského plynu do Evropy. ...

Čas načtení: 2024-11-23 09:00:01

Podivný Putin: Nehybné ruce a neposedná kravata při projevu. Má opět problém?

Vladimir Putin opět předvedl, že v Rusku je největší záhadou on sám. Ohlašuje nové rakety, má důležité proslovy, ale pozornost všech přitahují jeho téměř nehybné ruce a podezřele se chovající kravata. I jeho nejnovější promluva ke světu vyvolala na sociálních sítích bouři. Ne tak tím, co řekl, ale tím, co se dělo kolem něj. Trumpův mír na Ukrajině neklapne. Pak bude nový americký prezident k Rusku tvrdší než Biden Číst více Ohlašoval použití nové rakety Ve svém nejnovějším projevu ohlašoval úspěšný úder novým raketovým systémem Orešnik, který byl poprvé v historii použit v bojovém konfliktu. „V bojových podmínkách byl testován i jeden z nejnovějších ruských raketových systémů středního doletu. V tomto případě s nejadernou hypersonickou balistickou střelou,“ říká s typicky strnulým výrazem Vladimir Putin s tím, že test byl úspěšný a cíl byl zničen. Místo monotónní řeči ruského prezidenta ale mnohé diváky upoutalo úplně něco jiného. Zvláště když video s projevem zrychlili tak, jak je vidět níže. Putin má zřejmě opět problém s rukama. Putinovy ruce Video of Putinovy ruce Co to má s rukama? Ty jsou totiž během celého projevu téměř nehybné, což je u vládce Ruska velmi neobvyklé. Za celý téměř osmiminutový projev s nimi ani nepohne. Ne že by Putin při projevech běžně mával ve vzduchu, nicméně z jeho starších videí je vidět, že ruce ke gestikulaci běžně používal. Teď jsou však téměř nehybné. Na sociálních sítích to okamžitě rozvířilo spekulace. „Pokud video zrychlíte, je vidět, že se Putinovy ​​ruce nehýbou a vypadají, jako by byly oddělené od jeho těla,“ píše na sociální síti X Anton Geraščenko, ukrajinský expert na ruskou propagandu.    Není to poprvé, co videa ruského prezidenta ukazují na problém s končetinami. Už nesčetněkrát bylo vidět, že prezident má v rukách poměrně zvláštní záškuby, které jen těžce zakrýval třeba při jednání s kubánským vůdcem Miguelem Diaz-Canelem nebo s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem. I tam se zdálo, že má Vladimir Putin v rukách podivný třes. Richard Dearlove, bývalý šéf britské rozvědky MI6, už dříve prohlásil, že podle jeho pozorování vykazuje ruský vůdce příznaky progresivní poruchy nervového systému. Jak vážné to ale může být? To je zřejmě tajemství, které zná jen Putin a několik jeho nejbližších spolupracovníků. Podivná kravata? Otazníky také vyvolává podivné chování prezidentovy kravaty na videu. Ta v místech, kde se na obraze potkává s rukama ruského prezidenta, způsobuje podezřelé zrnění. Je to známka toho, že do videa někdo zasahoval? Redakce Čtidoma.cz nechala video zkontrolovat nástrojem Deepware, který odhaluje nejběžnější AI nástroje pro manipulaci s videem. Ten video označil jako pravé. To ale neznamená, že Rusové nepoužili některý z velmi sofistikovaných nástrojů, s jakými si detektor neporadí. Je nanejvýš pravděpodobné, že ruská propaganda nepoužívá něco, co lze stáhnout na internetu, ale to nejlepší, co je na trhu.  Zabít mě? Přišlo by krveprolití. Objevil se poslední rozhovor Prigožina a Lukašenka o vzpouře proti Putinovi Číst více V případě kravaty ale zřejmě existuje prozaičtější vysvětlení, které potvrzují i zkušenosti autora článku. Ten mezi lety 2012 a 2018 pracoval jako profesionální videoeditor a se softwarem na úpravy videí má bohaté zkušenosti. Podivné zrnění má zřejmě na svědomí vzor na Putinově kravatě. Kamerový záběr totiž s proužkovanými a dalšími jemnými vzory velmi často interferuje. To je i důvod, proč se v televizi používají naprosto minimálně. Prezidentovi Ruské federace se tak zřejmě jen nikdo neodvážil říci, aby si vyměnil kravatu za takovou, jaká nebude na obraze „zrnit“. KAM DÁL: Válka mocných žen. Hvězda TikToku Schillerová chce odstranit „drzou“ Pekarovou

Čas načtení: 2024-12-05 05:58:00

Putinově neteři uklouzla tajná informace o 48 000 nezvěstných ruských vojácích

Nejméně 48 tisíc Rusů, kteří se účastnili války proti Ukrajině, je nezvěstných. Uklouzlo to náměstkyni ruského ministra obrany Anně Civiljovové, která je neteří ruského prezidenta Vladimira Putina, při debatě u kulatého stolu ve Státní dumě, dolní komoře ruského parlamentu.

Čas načtení: 2024-12-19 09:00:00

Dmitrij Medveděv řekl, že redaktoři britských Timesů jsou „legitimními vojenskými cíli"

 Příspěvek bývalého ruského prezidenta na Telegramu následuje po redakčním článku Timesů o vraždě ruského generálaZástupce šéfa ruské bezpečnostní rady Dmitrij Medveděv označil redaktory britského listu Times za „legitimní vojenské cíle“ ve své reakci na článek listu o vraždě ruského generála.Medveděvův výrok následoval ve středu po vydání redakčního článku Timesů, v němž noviny označily vraždu generálporučíka Igora Kirillova za „legitimní obranný akt“ Ukrajiny, která se k vraždě přihlásila.

Čas načtení: 2025-01-01 08:56:54

Dodávky ruského plynu do Evropy přes Ukrajinu byly zastaveny

Vývoz ruského zemního plynu přes Ukrajinu do několika evropských zemí byl zastaven poté, co Kyjev odmítl prodloužit tranzitní dohodu, jejíž platnost vypršela ve středu.... Článek Dodávky ruského plynu do Evropy přes Ukrajinu byly zastaveny se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-01-02 16:45:00

Z Ukrajiny přestal proudit ruský plyn: Co to znamená pro Česko, jaké jsou zásoby

Éra bez ruského plynu začala. Ukrajina s úderem Nového roku zastavila tranzit ruského plynu do Evropské unie. Slovenský premiér Robert Fico zuří, Evropa tvrdí, že je připravená, podobně jako představitelé Česka. Někteří Deníkem oslovení analytici se obávají pozdějších důsledků chybějícího levnějšího ruského plynu ve středoevropském regionu.

Čas načtení: 2025-01-19 09:00:00

Westminsterský whistleblower: jak se Sergej Cristo snažil odhalit spiknutí Kremlu proti Británii

 Britský občan ruského původu a aktivista Konzervativní strany  Sergej Cristo bojoval za to, aby se britská tajná služba MI5 pochlapila a začala si všímat ruského vměšování do politiky, které nyní ohrožuje demokracii v Británii - a po celém světě, píše britská novinářka Carole CadwalladrV temných dnech jara 2022, kdy ruská vojska terorizovala město Buča a každý den přinášela nové šokující scény útěku Ukrajinců, jsem zavolala starému známému Sergeji Cristovi. Cristo je britský občan ruského původu. Narodil se v Rostově na Donu v jižním Rusku, ale do Británie se přestěhoval, když mu bylo devatenáct. Miluje královskou rodinu a je vášnivým aktivistou Konzervativní strany. Býval členem výboru dárcovského klubu mladých konzervativců, „a pak jsem se stal místopředsedou, znal jsem kabinet, znal jsem vůdce, všechny“.Bavili jsme se o jiném Sergeji: Sergeji Nalobinovi, bývalém prvním politickém tajemníkovi na ruském velvyslanectví v Londýně. Cristo se domníval, že Nalobin je špion. Úspěšně infiltroval Konzervativní stranu.  Nalobin byl průkopníkem v chápání internetu ruskou vládou, pořádal v Londýně akce, na nichž se setkával s blogery a politickými stratégy, učil se technikám a osvědčeným postupům. A bylo to právě ruské velvyslanectví v Londýně, které poprvé proměnilo svůj účet na Twitteru v trollingový stroj - používalo memy, lži a vtipy k podrývání pravdy, což je praxe, která je na internetu známá jako „shitposting“. Byla to technika, která byla toho jara velmi viditelná: ruské ministerstvo zahraničních věcí zveřejňovalo ze svého twitterového účtu fotografie bombardování nemocnice v Mariupolu s nápisem „FAKE“.

Čas načtení: 2025-02-14 12:06:25

Moldavsko i Ázerbájdžán nechají uzavřít Ruské domy

Poté co do Moldavska dopadly ruské drony typu Šáhid, moldavské ministerstvo zahraničí si nejen předvolalo ruského velvyslance, ale současně mu sdělilo, že uzavře místní pobočku ruského federálního úřadu pro krajany žijící v zahraničí Rossotrudničevstvo. To slouží nejen jako kulturní středisko, ale hlavně ruské propagandě. Uzavření Ruského domu v Baku oznámily už 6. února ázerbájdžánské úřady.