Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-17 13:30:00

Paralympička Hee-jin Kim a tým Solve for Tomorrow o bourání bariér

Praha 17. září 2024 (PROTEXT) - Středoškolští studenti, kteří v Česku a na Slovensku uspěli v minulém ročníku programu Solve for Tomorrow od Samsungu, se na paralympijských hrách v Paříži setkali s jednou ze sportovkyň. S korejskou goalballistkou Hee-jin Kim si povídali o svých aktivitách a ambicích.Samsung sdílí vizi paralympijského hnutí a usilovně se věnuje odstraňování překážek ve sportu i v dalších oblastech, a právě proto je již od Turína v roce 2006 globálním partnerem paralympijských her. Od té doby prošly jak samotné hry, tak i technologický svět bouřlivým vývojem, a na letošní paralympiádě v Paříži tak Samsung mohl se svými mobilními technologiemi nabídnout sportovcům i fanouškům jedinečné zážitky a možnosti.Hlavní heslo Samsungu pro letošní pařížské hry znělo Otevřenost vždy vítězí. Samsung vyjadřuje pevné přesvědčení, že s otevřenou myslí se každý nový zážitek stává smysluplným úspěchem, a ztělesněním této teze jsou právě úchvatné výkony sportovců na pařížských hrách. Kromě toho Samsung pevně věří v sílu moderních technologií při vytváření inkluzivnějšího světa.Technologie, která dává uživatelům nové možnosti, je také hlavním námětem rozvojového programu Solve for Tomorrow. Jde o soutěž pro středoškolské studenty, kteří dostali dobrý nápad a rádi by pomocí technologických inovací vylepšili život ostatním, jen zatím nevědí jak. Během osmi měsíců absolvují sérii odborných workshopů a mentoringu od profesionálů, aby mohli na svých představách pracovat a dovedli je k prototypu reálného produktu nebo služby.„Program Solve for Tomorrow funguje na stejném principu jako partnerství s olympijskými a paralympijskými hrami. Technologie můžou otevírat cesty k velkým úspěchům i ke zdánlivě malým každodenním vítězstvím. V Samsungu se snažíme umožnit co největšímu počtu lidí, aby z těchto technologií měli prospěch,“ vysvětluje Zuzana Mravík Zelenická, CSR manažerka Samsung Electronics pro Česko a Slovensko.Studenti chtějí pomáhat zrakově postiženýmObě vize se potkaly na letošních paralympijských hrách v Paříži, kde vítězové minulého ročníku Solve for Tomorrow představili svůj projekt pomoci zrakově postiženým v každodenním životě. Autory projektu jsou Jakub Aldorf, Patrik Švoma a Jakub Kužel z Vyšší odborné školy a Střední průmyslové školy ve Žďáru nad Sázavou.„Jednou z hlavních překážek, s níž se zrakově postižení lidé potýkají, je orientace v neznámém prostředí. Díky našemu projektu si můžou udržovat podstatně lepší přehled o tom, kde se aktuálně nacházejí,“ vysvětluje jeden z autorů Jakub Aldorf.Paralympionička Hee-jin Kim ocenila ambice a nasazení studentůKdyž se Hee-jin Kim dozvěděla o studentském projektu v rámci rozvojového programu Samsungu, udělalo to na ni velký dojem a ráda autorům poskytla cennou zpětnou vazbu.Jihokorejská goalballistka a ambasadorka týmu Samsung Galaxy neúnavně usiluje o inkluzivitu a lepší přístupnost ve sportu i ve společnosti obecně. Její vytrvalost a odhodlání jí pomáhají plnit její nejen vlastní cíle, ale zároveň inspiruje i mnoho dalších lidí, aby se do toho pustili se stejnou vervou jako ona. Zrak jí už dětském věku těžce poškodil glaukom, ale Hee-jin nikdy neslevila ze svých snů – stala se zpěvačkou a posléze i herečkou v muzikálech. Na střední škole začala hrát goalball, hru určenou výhradně pro nevidomé či zrakově postižené sportovce. Dnes je kapitánkou jihokorejského týmu a vedla ho i na pařížské paralympiádě, na kterou se Jižní Korea kvalifikovala poprvé po 28 letech.„Účel programu Solve for Tomorrow mě doopravdy oslovil, ráda jsem se setkala s vítězi předchozího ročníku,“ prohlásila Hee-jin Kim. „Technologie hrají důležitou roli ve vytváření otevřeného a přístupného světa, to vím jako paralympionička i z každodenního života. Program Solve for Tomorrow má podle mě obrovský potenciál.“„Cílem paralympijského hnutí je umožnit postiženým sportovcům, aby dosáhli skvělých výsledků ve svých sportech, a zároveň podpořit společenskou transformaci,“ dodala Hee-jin Kim. „Je úžasné setkat se inovátory nové generace, které Samsung podporuje v jejich snaze vytvářet lepší svět a uskutečňovat potřebné změny.“Program Solve for Tomorrow je důkazem, že všechno jdePodle studentů se právě program Solve for Tomorrow stal impulsem, který jim pomohl posunout jejich původní nápad na mnohem vyšší úroveň. Například se vůbec poprvé setkali s hlavní metodou Design thinking. „Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, jak tahle metoda funguje, a naučili se s ní pracovat. Design thinking je skvělý a efektivní způsob, jak přistupovat k řešení problémů. Také na nás udělala velký dojem ta spousta úžasných talentovaných lidí, s nimiž jsme se v programu setkali. Soutěž nám ukázala, že všechno jde, když se chce,“ uzavírá Jakub Aldorf.Příští ročník programu startuje na podzim„Účelem programu Solve for Tomorrow je podporovat inovace se sociálním dopadem a vzbudit v mladých lidech zájem o technické vzdělání. Úspěch posledních projektů je důkazem, že má program smysl a dokáže uvést do života nápady, které by jinak zůstaly jen v hlavách autorů. Už teď se těším na příští ročník, určitě se zase setkáme s mnoha zajímavými a inspirativními projekty,“ komentuje to Zuzana Mravík Zelenická. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-07-13 09:19:20

Které reklamní předměty se těší největšímu úspěchu

Kdybychom uspořádali anonymní odpovědní anketu či kvíz, abychom se dozvěděli, jaké reklamní předměty mají na veřejnosti největší úspěch, bylo by poměrně obtížné rozhodnout o jasném vítězi, protože spektrum obliby těchto. read more... Článek Které reklamní předměty se těší největšímu úspěchu se nejdříve objevil na Berne.

Čas načtení: 2024-04-01 09:05:59

Senzační přestup: Kapitán Sparty Ladislav Krejčí míří k největšímu rivalovi do Slavie

Kapitán Sparty a jeden z jejích lídrů v honbě za posledním titulem Ladislav Krejčí překvapivě opustí na konci sezony tým z Letné a zamíří k největšímu rivalovi - Slavii Praha. Vedení klubu se na tom dohodlo s hráčem po nepovedené druhé půli letošní sezony.

Čas načtení: 2024-09-25 10:04:19

Čínské akcie letí vzhůru! Trh roste díky největšímu stimulačnímu balíčku od pandemie

Čínské akcie a fondy zažily raketový růst po oznámení nového stimulačního plánu. Bude tento balíček opravdovým řešením ekonomických problémů, nebo jen krátkodobou vzpruhou? Článek Čínské akcie letí vzhůru! Trh roste díky největšímu stimulačnímu balíčku od pandemie z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-12-20 10:12:37

Tesla čelí největšímu propadu za poslední měsíce! Před čím varují analytici?

Tesla utrpěla největší propad za poslední měsíce, zatímco Elon Musk se stává terčem kritiky za své politické kroky. Analytici upozorňují nejenom na rizika spojená s jeho dominancí ve společnosti. Článek Tesla čelí největšímu propadu za poslední měsíce! Před čím varují analytici? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-07-18 10:02:19

Kryptoměny posilují o desítky procent! Které se těší vůbec největšímu růstu?

Meme coiny jako DOGE, SHIB a PEPE v posledních dnech raketově rostou. Na kterých launchpadech se meme coiny obchodují nejvíce? Článek Kryptoměny posilují o desítky procent! Které se těší vůbec největšímu růstu? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2026-03-16 18:00:33

Blíží se velký pohyb? Bitcoinová ETF čelí největšímu zájmu v tomto roce

Americká spotová bitcoinová ETF po nervózním začátku roku náhle mění rytmus. Pět dnů v řadě přitékaly stovky milionů dolarů a kapitál se vrací do hry. Je to první náznak silnější poptávky v roce 2026? Článek Blíží se velký pohyb? Bitcoinová ETF čelí největšímu zájmu v tomto roce z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2012-10-02 00:00:00

Burn Rubber x Reebok Night Storm / Do hor i do ulic

Značka Reebok neprodukuje pouze obuv na sport, tedy nyní máme na mysli klasické sporty, jako je tenis, běhání nebo basketbal, nýbrž se snaží vyhovět co největšímu počtu příznivců a přizvala si na to lidi z labelu Burn Rubber. Ze společné dílny vzešel model Night Storm, který se bude hodit na výšla ...

Čas načtení: 2013-12-05 00:00:00

Sedací soupravy – elegantní rohové a rozložitelné sedačky

Sedací souprava je významnou dominantou obývacího pokoje. Bezesporu patří k největšímu a nejpoužívanějšímu stojícímu nábytku. Rohové a rozložitelné sedačky jsou zajímavě řešené a navíc velice praktické. Myslete však na to, že rohová sedačka vám zabere oproti ostatním obyčejným sedačkám dost místa, n ...

Čas načtení: 2010-11-23 00:00:00

Rohové kožené sedací soupravy ve vašem obývacím pokoji

Sedací souprava je významnou dominantou obývacího pokoje, neboť bezpochyby patří k největšímu, volně stojícímu nábytku. Rohové sedačky patří k velmi zajímavě řešenému sedacímu nábytku, který však není možné použít do všech místností. Rohová sedačka, oproti těm ostatním, zabere podstatně více místa, ...

Čas načtení: 2015-06-28 00:00:00

Vydejte se na dobrodružnou letní cestu s kolekcí Stradivarius Summer 2015!

Španělská značka Stradivarius vás zve na letní expedici plnou dobrodružství, které prožijete v naprosto jedinečných a stylových kouscích. Kolekce putuje napříč největšími trendy současnosti, aby mířila k tomu největšímu – boho chic looku, který symbolizuje letní nespoutanost a pohodu. Ať už se chyst ...

Čas načtení:

Dovolená u moře v září a v říjnu – méně turistů a nižší cena 1. část

Nestíháte dovolenou u moře během letních prázdnin, nebo se prostě jen chcete vyhnout největšímu ruchu v turistických letoviscích? Existuje celá řada míst, kde se dá prožít příjemná dovolená i na konci

Čas načtení:

Podzimní dovolená v Tunisku

Nestihli jste dovolenou přes léto a rádi byste se podívali do Tuniska? To vůbec nevadí, protože září a říjen jsou pro dovolenou v Tunisku ideální. Jednak se vyhnete největšímu návalu turistů a také te

Čas načtení:

Nestíháte dovolenou během léta? Nevadí! Máme pro vás tipy kam vyrazit v září a říjnu

Nestíháte dovolenou u moře během letních prázdnin, nebo se prostě jen chcete vyhnout největšímu ruchu v turistických letoviscích? Existuje celá řada míst, kde se dá prožít příjemná dovolená i na konci

Čas načtení:

Navštivte Ko Chang, druhý největší ostrov Thajska

V minulém článku o Thajsku jsme se věnovali největšímu ostrovu Thajska, kterým je Phuket. Nyní si přiblížíme Ko Chang, který je druhým největším z thajských ostrovů a stejně jako Phuket je oblíbeným c

Čas načtení: 2020-12-23 21:01:27

Vyražte na vánoční procházku, ulevíte svému trávení a dobijete si energii

Chůze je naším nejpřirozenějším pohybem, a to již od dětských let. I tomu největšímu lenochovi na světě je přirozená. I proto se chůze doporučuje všem, kteří přirozeně netíhnou k žádnému jinému sportu. Letos si dopřejte procházku i na Vánoce, kdy je vaše tělo pod náporem jídla a nicnedělání ocení více než kdy jindy.

Čas načtení: 2017-03-17 09:55:20

Recept: fazolová polévka z uzených kostí

Pamatujete na tu vůni uzených kostí z dřívějška? Dřív byl tenhle pokrm opravdu často zastoupen na našich stolech. O to větší škoda je, že na něj v poslední době zapomínáme. Žádné éčka, nebo bujón. Vše krásně ochutí i tomu největšímu nešikovi. Schválně zkuste náš dnešní recept.

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-03-20 13:50:48

V reakci na nouzový stav platforma Terap.io nabízí online psychoterapii zdarma

Terap.io je platforma, která poskytuje psychoterapeutické služby online. Klient se s terapeutem může spojit přes video, audio, či chat. Aktuálně nabízí třicetiminutová sezení zdarma všem, kteří potřebují akutní psychologickou pomoc v tíživé situaci spojené s koronavirem Covid19. Krizové linky jsou přehlcené, ačkoliv vznikají nová callcentra, jejichž cílem je pomoci co největšímu počtu lidí, kteří potřebují poradit, jak se v souvislosti s koronavirem chovat – jaká podnikat hygienická opatření, jak si opatřit či vyrobit roušku, jak zajistit potraviny a léky seniorům v domácí karanténě. Lidé ale potřebují často nejen praktické informace, ale i psychologickou pomoc – strach a úzkost z nejistoty vzniklé situace se šíří rychleji než samotná nákaza. „Proto jsme našim terapeutům navrhli, že bychom chtěli lidem zdarma nabídnout tzv. krizové intervence, tedy půlhodinová sezení míněná v podstatě jako první psychologická pomoc v nouzi, a nejen že naši vlastní terapeuti rádi souhlasili, ale navíc se nám začali ozývat další, že by se rádi do této akce zapojili,“ říká spoluzakladatel a CEO Chadi Moussawi. Aktuálně Terap.io nabízí pomoc 60 terapeutů a krizových interventů. „Na platformě je v současnosti vypsáno přes 80 volných sezení zdarma do konce března, a postupně přidáváme další. Snažili jsme se co nejvíce zpřístupnit sezení i méně technicky zdatným lidem a seniorům, na web jsme proto nahráli videonávod, jak se na sezení přihlásit. Nepotřebují k tomu nic než počítač a emailovou adresu,“ dodává Chadi Moussawi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-14 14:12:46

Konec rudé zdi

Tradiční blok labouristických okrsků na severu Anglie se fragmentoval – aspoň prozatím. Předčasné volby ve Velké Británii drtivě vyhrála konzervativní strana. Hlavní opoziční síla, labouristé, si odnesla těžkou porážku – nejmenší počet křesel od roku 1935. Přitom v absolutních číslech ty posuny zase tak velké nebyly. Pro torye hlasovalo jen asi 300 tisíc lidí navíc proti roku 2017. Corbyn získal celkově 10 milionů voličů, tedy zhruba stejně jako Miliband roku 2015. Při přepočtu na poslanecká křesla podle britského systému ovšem hraje roli to, kde ty hlasy získáte, a nejen jejich celkový počet. A labouristé ztratili hlasy ve svých klíčových volebních okrscích na průmyslovém severu Anglie. V místech, kde jejich kandidáti „dědili“ křesla po celé generace, tak spolehlivě doleva, že se jim říká red wall, rudá zeď. Tedy do včerejška se jim tak říkalo. Jeremy Corbyn už také ohlásil svůj záměr vzdát se vedení strany, i když tak neučiní s okamžitou platností, ale až po období „rozjímání“ (reflection). Pojďme se tedy podívat na to, co se stalo. Než se začnou konzervativní čtenáři poplácávat po ramenou, jak to ti pitomí levičáci zvorali, je tu jeden varovný graf. Toto je sice velké vítězství, ale trvalý posun to být nemusí, pokud nálady v jednotlivých věkových kategoriích vypadají takto: Je zajímavé, že zatímco třídně (to jsou ty kategorie AB-DE) byly tyhle volby poměrně vyrovnané, věkově Corbynovci mezi mladými naprosto triumfovali a hlavní záchranou konzervativců byla kategorie nad 45 let a rovněž daleko větší disciplína starších voličů v tom, skutečně k té urně dojít. Zvlášť ta kategorie 35–44 je varovná, to už by měli být lidé s nějakým majetkem a vybudovanou společenskou pozicí, takže pokud hlasovali ze 45 procent pro stranu, která přišla s nejlevicovějším programem za poslední desítky let, naznačuje to, že se asi necítí ekonomicky zrovna komfortně. Nicméně tyhle volby byly hlavně o brexitu a konzervativci se podle toho zařídili, kdežto labouristé ne. Základním sloganem Johnsonovy kampaně bylo „Get Brexit Done“, opakované donekonečna ze všech médií. Konkurenční labouristické heslo „It’s Time For Real Change“ nebylo ani zdaleka tak konkrétní a působilo dojmem, že největšímu politickému tématu posledních let se strana poněkud vyhýbá. On to nebyl jenom dojem; labouristé skutečně v předvolební kampani hodně mluvili o postátnění infrastruktury, dopravy apod., ale brexitu věnovali jen málo pozornosti. Ani oficiální pozice jejich programu, totiž, že v případě svého vítězství vyjednají novou odchodovou dohodu s EU a pak ji předloží ke schválení v druhém referendu (včetně možnosti „Zůstat v unii“), nepůsobila moc realisticky. Pro začátek nebyl ani náznak, že by EU coby druhý jednací partner k něčemu takovému vůbec svolila. Labour Party se v této situaci ovšem neocitla zcela dobrovolně. Těžištěm jejího elektorátu byly až dosud dvě značně nekompatibilní skupiny lidí: dělnická vrstva z průmyslového severu země, kde zvítězilo Leave a kde jsou lidi vcelku patriotičtí; a „ukecané vrstvy“ (chattering classes) hlavně z Londýna, pro které je EU splněný sen a jakýkoliv nacionalismus noční můrou z minulosti, která se vrací zadusit jejich prosperitu. Zkuste napsat jednotný program pro Tomáše Halíka a havíře Slivku z Orlové. Taky se vám to nepodaří. Labouristům se letos skutečně jejich široké rozkročení vymstilo. V Londýně si vedli dobře a získali tam navíc okrsek Putney. Zato ve své bývalé mocenské základně na severu zažili volební masakr; rudá zeď se zhroutila. Do rukou konzervativců padly i okrsky, které posledních šedesát sedmdesát let patřily labouristům. Rekord představovalo Burnley, které přišlo o labouristického poslance po 109 letech hegemonie. „Pokud se něco podstatného nezmění, tak vlastně nevím, za čím labouristická strana stojí. Nereprezentujeme lidi, kvůli kterým jsme vznikli,“ řekla Ruth Smeeth, jedna z poslankyň, které přišly o křeslo. Přepočteno na poslance byl labouristický výsledek nejhorší od roku 1935 a v pravicových médiích se často připomíná rok 1983, kdy labouristé nasadili proti Thatcherové velmi levicový manifest a drtivě prohráli; začalo se mu říkat nejdelší dopis na rozloučenou v historii. Tohle srovnání má ale jeden nedostatek. Nový předseda konzervativců Boris Johnson by nevyhrál mezi dělníky na severu jenom skrze brexit. Johnson se v praktické politice značně odlišuje od svých předchůdců, zejména větší ochotou utrácet. Například je ochoten opět posílit policejní sbor, který byl v letech 2010–2018 právě jeho konzervativními předchůdci tvrdě proškrtán, nebo více investovat do infrastruktury mimo Londýn. V zemi, jejíž hlavní město poněkud přerostlo rozumné rozměry a působí tak trochu dojmem státu ve státě, zatímco periferie stagnují, může mít takový slib efekt i mezi voliči z levé části spektra. Dobrá, tolik Anglie; Anglie chce „ven“ a těmito volbami to dala jednoznačně najevo. Ve Skotsku naopak výrazně posílila Skotská národní strana, která dobyla valnou většinu skotských poslaneckých křesel. O křeslo ve Skotsku přišla ve prospěch SNP i Jo Swinson, předsedkyně liberálních demokratů. (Tato paní se nedávno proslavila nesmírně širokou definicí ženství v televizi. Zdá se ale, že gender tyhle volby moc neovlivnil, viz výše graf podle voličských skupin. Muži a ženy hlasovali dost podobně.) SNP požaduje nové referendum o skotské nezávislosti, ovšem je na Westminsteru, zda jej umožní; další existence Spojeného království totiž nepatří mezi devolvovaná práva. Samozřejmě je možné, že Skotové zkusí totéž, co Katalánci, vyhlásit si referendum sami. Nicméně situace se od té španělské značně liší; v nekatalánské části Španělska patří jednota země k extrémně kontroverzním tématům, kdežto v Anglii je populace v tomhle směru vcelku lhostejná. Samozřejmě i Angličané mají svoje názory „Ano“ či „Ne“, ale že by kvůli tomu vznikaly nové strany a ve starých se děly palácové převraty, to se říci nedá. Proto považuji za možné, že jim na to Johnson kývne. Pokud se pak Skotové rozhodnou pro nezávislost, posune se celé politické spektrum zbytku Británie doprava; pokud opět zůstanou, třetí referendum na totéž téma už nebudou moci s vážnou tváří požadovat. Poslední místo, které stojí za komentář, je Severní Irsko. V dříve loajalistické provincii probíhá pozvolný demografický posun ke katolíkům, kteří mají více dětí. Letos poprvé získala v Severním Irsku Sinn Féin, strana prosazující sjednocení s Irskou republikou, více křesel než loajalisté. Na fungování parlamentu v Londýně to nebude mít velký vliv, protože poslanci za Sinn Féin se jeho práce zásadně neúčastní. (Poslanec Dolní sněmovny musí totiž přísahat věrnost královně, což by žádný irský nacionalista neudělal.) Důsledkem je změněná vládní většina: zatímco teoreticky potřebuje vláda v 650členném parlamentu 326 křesel, prakticky je to tak o pět méně. Mají-li po těchto volbách konzervativci 365 křesel, v praxi to znamená velmi solidní pracovní většinu 45 hlasů. Na budoucí setrvání Severního Irska ve Spojeném království to ovšem vliv časem mít bude. Demografie je dost podstatnou součástí politického vývoje. Samozřejmě se nabízí ještě třetí řešení, rozdělit Severní Irsko znovu na republikánskou část, která by se připojila k Irsku, a loajalistickou, kde by katolíci byli ve zřetelné menšině. Ale překreslování hranic podle etnicko-náboženského principu se taky může pěkně zvrhnout… Mno nic. To je jiné téma, spíš v horizontu 10–15 let. Pro dnešek je podstatné toto: Boris Johnson chtěl mít v parlamentu jasnou většinu. Má ji. Dokázal se zbavit těch nejvzpurnějších poslanců, vlastní poslanecký klub mu tedy nebude dělat zásadní potíže. Z hlediska realizace brexitu je to asi nejvýhodnější možná pozice: teď, nebo nikdy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.