Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-30 16:49:06

Jakub Dotlačil: V devadesátkách jako by se zastavily dějiny

Ve svém prvním románu Jiné životy Hynka Harra provedl Jakub Dotlačil čtenáře Prahou i Berlínem 60. let 19. století a zavedl jej mezi spiritisty a parapsychology, české vlastence, pruské dělníky i rakouské vojáky. Děj jeho nového románu Až zhasneme (Host 2019) se odehrává v českém masokombinátu koncem 90. let 20. století – a vlastně už je to také svého druhu historická próza.    Když před pěti lety vyšla vaše prvotina, žil jste i s rodinou v Nizozemsku, kde jste vyučoval jazykovědu. Kdy a kde jste psal svůj druhý román? Pořád v Nizozemsku. Stále tady žiju s rodinou a učím na univerzitě jazykovědu, jen posluchači se proměnili. Dřív jsem učil studenty jazykovědy a nederlandistiky, dneska především na bakalářském a magisterském programu Umělé inteligence.   Navzdory veskrze pozitivním ohlasům svého fantaskně historického románu Jiné životy Hynka Harra přicházíte nyní s prózou značně odlišného ražení. Co vás přimělo vyprávět zrovna příběh ilustrující divoký průběh české ekonomické transformace po roce 1989? Už když vyšly Jiné životy Hynka Harra, které se odehrávají v 60. letech 19. století, věděl jsem, že se příště nechci držet stejného období. Chtěl jsem psát o době porevoluční, a přitom ne o současnosti. Takže devadesátá léta, což je období v české literatuře v podstatě nereflektované. Výhoda byla, že jsem i tak mohl zůstat u stejného žánru jako v Hynku Harrovi. Devadesátá léta jsou skoro třicet let zpátky, takže román o nich už je dneska historická próza.     A našel byste mezi oběma svými knihami nějaké tematické paralely? Nevím, jestli mezi knihami, ale určitě mezi oběma obdobími. Obě epochy jsou literárně trochu zapomenuté. Ne že by o devadesátých letech nikdo nepsal, ale psalo se o nich hlavně, když tu byly. Takový ten bezprostřední záznam toho, co se kolem děje, například v prózách Jáchyma Topola, ale později nic, až na pár výjimek tu neexistuje reflexe oné doby. Totéž platí o druhé polovině 19. století, v níž se odehrávají Jiné životy Hynka Harra, i když nad absencí reflexe této doby se asi sotva někdo kromě mě dneska rmoutí. A ještě něco mají ta období společného, v obou jako by se zastavily dějiny. Chybí v nich touha vybudovat nějakou společenskou ideologii. Devadesátky jsou často vnímány jako vítězství liberální demokracie, tak výrazné, že už po něm v historii ideologií nemá nic přijít. Fukuyamův „konec dějin“. Ale podobný pocit byl živý už dřív. Je pro nás těžké smířit se s životem v současném společenském pořádku, ale ještě těžší představit si jiný společenský pořádek. Tohle zní jako něco, co jsme si mohli myslet v devadesátkách nebo co si myslíme dneska, ale jsou to slova Hugo von Hofmannstahla, rakouského spisovatele konce 19. a začátku 20. století.   Zápletka vašeho románu se točí kolem vytunelování fiktivních Oxfordských fondů a neskrývaně tak odkazuje k nechvalně proslulé kauze kolem Viktora Koženého a Harvardských investičních fondů. Je to pro vás natolik emblematický fenomén českých „devadesátek“, nebo se vám to spíše takříkajíc hodilo do krámu? Vidíte, nejste první, kdo v souvislosti s mojí knížkou zmiňuje Harvardské investiční fondy a Koženého, přitom příběh těch fondů v románu není inspirován Harvardskými fondy, ale CS fondy. Na Harvardské fondy odkazuje jen jedna drobnost v románu a pak samozřejmě ten Oxford v názvu, i když ten jsem tam chtěl mít hlavně proto, aby se ty fondy daly zkrátit na OF a abych zachytil to devadesátkové nadšení ze všeho západního a akademického. Toho druhého dobře využil Kožený u názvu svých fondů, které neměly s Harvardem nic společného. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když jsem román začal psát, tak jsem si nemyslel, že jsou Harvardské fondy tak silným symbolem vykradených devadesátek. Vlastně jsem se o ně ani nijak nezajímal, díval jsem se na historii jiných podniků. Ale vzhledem k tomu, že jste už několikátý čtenář, který si příběh o krachu CS fondů spojil s Koženým, tak asi ano, HF a Kožený se skutečně stal zástupcem toho špatného, co na českých devadesátkách je.   Protagonistou bezmála detektivního příběhu jste učinil studenta bohemistiky na FF UK, který se ocitne na brigádě v masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Proč právě masokombinát? Tamní prostředí jste vylíčil nadmíru věrohodně a poměrně nelichotivě – máte s ním i nějakou osobní zkušenost? V roce 1996 nebo 1997 jsem byl na velmi krátké brigádě v masokombinátu. Nedávno jsem se potkal s jednou spolužačkou, která tam tehdy byla se mnou, a ta mi začala vyprávět nějakou příhodu o tom, jak jsme cpali do střívek párkovou směs. Vůbec nic mi to neříkalo. Nepamatoval jsem si z toho ani ň. Jediné, co mi zůstalo v hlavě, byla vzpomínka na jídelnu. Bylo úplně jedno, co tam vařili, ať už jste jedli ovocné knedlíky nebo buchtičky se šódó, všechno bylo neustále nacucané pachem po zpracovávaném masu. Takže jsem mohl použít vzpomínku na jídelnu, ale jinak jsem začínal víceméně od nuly. Když jsem se rozhodl, o čem román bude, navštívil jsem pár masokombinátů a setkal se s veterinářem ze Státní veterinární správy. S ním jsem pak probíral i konkrétní scény poté, co byly napsané. Četl jsem literaturu faktu, zhlédl videa. Ale spíš než detaily ve výrobě jsem chtěl zachytit dynamiku v takovém prostředí a pozici brigádníka, a k tomu jsem lovil ve vlastních vzpomínkách z jiných brigád, které jsem jako student absolvoval. Ne že bych se za svých studentských let zrovna předřel, ale odněkud se dalo brát: výkup lahví v hypermarketu, pytlování mouky v pražských pekárnách… K té první otázce, proč zrovna masokombinát. Chtěl jsem ho v románu mít, protože v masném průmyslu je přítomné morální dilema, které třeba v pekárnách nebo ve výkupu lahví chybí. Byznys je postavený na zabíjení zvířat. Je správné vydělávat na smrti? Není to nepřekonatelné dilema, spousta lidí nemá problém říci si, že jim masný průmysl nevadí, protože chtějí jíst maso a tak dále. Ale důležité pro mě je, že hodně lidí dříve nebo později musí dojít k nějakému vnitřnímu ospravedlnění, k zaujetí postoje. Protože ten román, ne v prvním plánu, ale pod povrchem, má jako téma vinu a zbavování se viny.   Těch několik červnových dní roku 1997, během nichž se hlavní děj románu odehrává, převrátí život vašeho hrdiny naruby, přesto se s ním loučíte víceméně happy endem. Odráží se v tom pověstný optimismus „devadesátek“? Ano, rozhodně. Už od začátku jsem věděl, že přes všechny peripetie chci příběh dotáhnout k šťastnému konci, protože ta doba happy-endová byla. Zároveň, i když je to šťastný konec, tak je dost nepravděpodobný, závěr je víc a víc přitažený za vlasy. Teoreticky se něco takového mohlo stát, když CS fondy zkrachovaly, tak spustily lavinu dalších krachů, které mohly mít takový absurdní důsledek, jak je popsáno v románu. Ale je to strašlivě nepravděpodobné! Je to dobrý konec, o jakém jsme si mohli snít, když jsme v té době žili a než jsme se srazili s realitou. Všimněte si taky, že ten dobrý konec nastane nezávisle na činech hlavního hrdiny. Kdyby nic nedělal, tak by to takhle dopadlo taky a nejspíš i líp. To, myslím, je pro spoustu lidí dneska taky takový pocit z devadesátek: kdybychom na některé věci radši nesahali, tak by to bylo snad lepší.   A jak vlastně na 90. léta vzpomínáte vy sám? Jako na dobu strávenou v České republice. Pro mě jsou devadesátky zvláštní tím, že je to moje poslední období v Čechách. Na jejich konci jsem odešel z Česka, nejdřív abych vystudoval v Norsku na magistra, potom jsem se odstěhoval do Nizozemí. Samozřejmě, že pořád od té doby sleduju, co se v České republice děje, čtu noviny, jezdím sem s dětmi na dovolenou. Ale už je to něco jiného. Česká republika, moje vlast, pro mě není jen prostor, je to i čas, země, která už teď neexistuje, ze které jsem odešel právě na konci devadesátek.   Ačkoliv se jedná v podstatě o „historickou“ prózu, zobrazený konflikt těch nahoře a těch dole se ukazuje být až nepříjemně aktuálním. V naší společnosti pořád vládne antagonismus a příkopy mezi jednotlivými tábory se stále prohlubují. Jak se díváte na sedmnáctý listopad, z něhož se „devadesátky“ zrodily a o němž ve své knize rovněž pojednáváte, ve světle jeho letošního třicátého výročí? To jsem rád, že jste tohle téma z románu vytáhl. Antagonismus a polarizaci jsem chtěl mít v textu tak trochu vypravěči navzdory. Myslím, že si ani on sám neuvědomuje, že je tady sám trochu vinen. Tím, jak třeba vnímá nebo spíš nevnímá své spolupracovníky v masokombinátu. Nejen, že jim nedokáže moc naslouchat, že jim nerozumí, navíc si svoji neschopnost ani neuvědomuje. Jen v několika momentech jako by se to zlomilo. Ale jsou to vždycky jen okamžiky, není to něco, co by hrálo dominantní roli v příběhu, co by vypravěče měnilo. Na sedmnáctý listopad se dívám jako na něco, co po vývoji v Maďarsku a Polsku a východním Německu muselo přijít a díkybohu přišlo a díkybohu v téhle podobě, a ne jako v Rumunsku. V tom románu je jedna pasáž, ve které hrdina rozebírá heslo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Dojde tam i k interpretaci toho hesla, nevím, jestli to je interpretace, kterou Havel myslel, ale ta interpretace pro mě není nesmyslná. Vypravěč dojde k závěru, že za tím heslem, i když se to na první pohled nezdá, stojí odmítnutí polarizace a antagonismu. Ta interpretace je můj pohled na sametovou revoluci a sedmnáctý listopad.   „Rok osmdesát devět byl revolučním rokem, kdy jsme znovuobjevili kouzlo buržoazie,“ říká váš hrdina a dodává, že hrdiny už nadále neměli být básníci, ale lidé, kteří chtěli vrátit zemi ztracenou střední třídu. Dnes nám – alespoň ve veřejném prostoru – zase citelně chybí básníci, nemyslíte? Ta hrdinova úvaha se dá číst sama o sobě, ale pro mě osobně byla myšlena jako kontrast s Kunderovým představením komunistické revoluce a padesátých let v knize Život je jinde. V Kunderově románu zosobňují revoluci právě básníci. Nemyslím si, že bych zrovna takové básníky potřeboval ve veřejném prostoru. Když už jsme ale u nějakých přání a nesplnitelných tužeb: asi by mi stačilo, kdyby se ve veřejném prostoru víc pohybovali lidé, kteří jsou empatičtí.   Proč jste se rozhodl podobně jako ve svém románovém debutu narušovat iluzi retrospektivního vyprávění replikami odkazujícími k budoucímu vývoji událostí? Líbí se mi, když vypravěč zaujme určitý odstup od svého vyprávění, hlavně ironický odstup, když je shozena třeba i dramatická linka příběhu a na moment se odhalí konstrukce stavby. Jsem velkým milovníkem například Ishiguroa a asi jsem v tomhle od něho trochu opisoval. Ale tohle samozřejmě není objev postmoderny. Je výborné, když E. T. A. Hoffman přeruší naprosto úžasnou, děsivou povídku Pískař skoro v nejpochmurnějším okamžiku, aby nám podstrčil interpretaci celé povídky a shrnul budoucí kariéru šíleného profesora a jeho vynálezu roky poté, co se uzavře příběh celé povídky.   Jak se vám na knize spolupracovalo s literární kritičkou formátu Evy Klíčové? Co jsem slyšel, roli odpovědné redaktorky knih z nakladatelství Host se spíše vyhýbá... Spolupracovalo se mi s ní velmi dobře. Byla konstruktivní, otevřená. Možná byla na mě až moc hodná. Ale ještě bych rád dodal, že i když byla v pozici odpovědné redaktorky, není jediná z Hostu, kdo mi hodně pomohl s konstrukcí románu. Mirek Balaštík má asi srovnatelný podíl.   Píšete už něco dalšího? Ano, píšu. Je to poprvé, kdy se snažím téma vymezit víc abstraktně. Mělo by to být o vztahu mezi pravdou a literární fikcí. Bude to moje elegie za postmodernismem v literatuře. {/mprestriction}  Jakub Dotlačil (*1979) vyrůstal v Roudnici nad Labem. Studoval bohemistiku a slovenistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti žije v Nizozemsku, kde vyučuje jazykovědu na univerzitě v Utrechtu. Je ženatý a má dvě děti. V roce 2014 debutoval prózou Jiné životy Hynka Harra, fantaskně historickým románem o První české parapsychologické společnosti a učiteli matematiky Hynku Harrovi. Nyní mu v nakladatelství Host vyšel druhý román Až zhasneme.

Čas načtení: 2021-05-03 12:41:03

Fenomén devadesátek zmapuje celovečerní film, televizní dokument a kniha. I vaše vzpomínka může pomoci

Byla to doba plná euforie a nadějí, dekáda plná změn. Padla stavidla, svoboda byla všude a jakékoli mantinely byly tak daleko, že je mnozí ani nezahlédli. Dovalili se Rolling Stones, sovětským tankům zamával z pódia Frank Zappa, do Prahy se vrátil Ivan Král, zpod bývalého Stalinova pomníku začalo vysílat první soukromé rádio a Michael Stipe z R.E.M. se marně snažil zaplatit za smažák u stánku na Vranovské přehradě platinovou kreditkou. Devadesátá léta minulého století byla v historii naší kultury a zejména hudby mimořádnou a neopakovatelnou dobou. Z různých úhlů pohledu se tomuto fenoménu bude věnovat rozsáhlý projekt Devadesátky, který vzniká pod vedením filmového producenta Petra Kozy. Nejen pamětníci se mohou těšit na celovečerní film režiséra Radima Špačka a scenáristy Lukáše Csicselyho, šestidílný dokumentární televizní cyklus Jakuba Skalického a knihu hudebního historika a publicisty Radka Diestlera. Traduje se, že kdo si něco z devadesátek pamatuje, tak je doopravdy neprožil. Možná ale, že právě vy máte doma nějakou hmatatelnou vzpomínku, která může autorům Devadesátek pomoci. Autoři projektu prosí o pomoc s hledáním archivních materiálů z let 1990-1999, fotografie, plakáty, vstupenky, programy, soukromé nahrávky, audio i video záznamy z koncertů či parties v klubech i na festivalech (jejich digitalizaci si autoři zajistí), fanziny, časopisy a další memorabilie z tohoto období, včetně koncertů zahraničních interpretů na našich pódiích. Své tipy a bližší informace můžete zaslat na e-mail devadesatky@kozafilm.com. Petr Koza, producent a iniciátor celého projektu, zažil devadesátá léta jako dítě a teenager, emocionální impulsy té doby a objevování různých hudebních stylů však pro něj zůstaly klíčové. „Vracím se přes tehdejší hudbu ve vzpomínkách do doby, po které se mi stýská, ale nevím přesně, co bylo za tím vším. A to je pro mě vlastně klíč k otevření toho velkého příběhu a dlouhého vyprávění,” říká Koza a dodává: “Dalo by se říci, že jde o celkem nedávnou historii, ale čas letí rychleji, než se nám zdá a od roku 1990 už je to více než 30 let. Je to jeden z mnoha důvodu důkladně se do té doby ponořit a zachovat tu jedinečnost i pro budoucí generace.“ Režisér Radim Špaček, který se ujal režie celovečerního filmu, devadesátky prožil naplno. „Měla by to být nejen vzpomínka na naše mládí, ale i na pocit kolektivní euforie, která tehdy ovládla celou společnost, nic se nezdálo nemožné a optimismus byl k mání zdarma na každém rohu,” říká režisér k filmu, který bude rámován příběhem unaveného rockera – padesátníka Franty a jeho dvacetiletého synovce Petra. „Divoký́ a svižný́ styl odkazující na náladu devadesátek chceme eklekticky přetavit i do filmu, který́ tak může na každého působit jinak. Jako analýza, pomník, pohádka, monument, sci-fi či memento,” dodává Špaček. Šestidílný dokumentární televizní cyklus Jakuba Skalického, do jehož základního fundamentu bude patřit také mravenčí práce Radka Diestlera na přípravě knihy o české a slovenské hudební scéně 90. let zmapuje scénu té doby z více úhlů. Bude se zabývat kluby a festivaly, rozhlasovými a televizními pořady, časopisy a fanziny. Zmapuje činnost agentur a promotérů, připomene koncerty zahraničních hvězd u nás i první zkušenosti českých kapel v zahraničí. Probere mainstream i extrémní žánry a přinese pohledy na gramofonový trh a silné i obskurní příběhy na téma „jak se prodávala hudba”. Nezapomene ani na vizuální aspekty tehdejší dynamické doby, klipy, plakáty či typické prvky v oblečení. Časovým rámcem cyklu bude období od 3. prosince 1989 (slavný́ koncert Pro všechny slušný lidi) až po rok 1999. „V devadesátých letech jsme na ČT dělali pořad, který se jmenoval Paskvil. Vymysleli jsme ho to léto, co přijeli Pink Floyd. Bylo mi 21. Producentovi 19 let. Během měsíce jsme sehnali milion korun a za další měsíc začali točit. Pak jsme ho vysílali deset let. Mohlo by se tohle stát někdy jindy než v téhle dekádě?“ klade řečnickou otázku Skalický. Kniha Radka Diestlera by měla vyjít v příštím roce, filmové projekty plánují premiéru o dva roky později. Více na www.devadesatky.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-22 09:10:08

Václav Noid Bárta se pochlubil svým starým novým autem. Je to luxusní bavorák z devadesátek

Václav Noid Bárta se pochlubil svým novým starým autem, podle jeho slov je to výsledek toho, že v poslední době trpí „nějakou sentimentální nostalgií“. Koupil si totiž v poslední době chalupu, kterou prodali jeho rodiče, před rokem si pořídil trojkového bavoráka a teď k tomu přidal ještě dalšího staršího bavoráka. Pořídil si podle mnohých jedno […]

Čas načtení: 2022-01-11 18:26:35

Jak vypadal porevoluční organizovaný zločin? Pohled do divokých devadesátek nabídne dokumentární cyklus Polosvět

Sametová revoluce nepřinesla jen politickou a ekonomickou svobodu. Druhou stranou mince byl nebývalý rozmach zločinu. Mnohé kauzy zůstaly i po více než třiceti letech nedořešeny nebo nesou pachuť vyšetřování ovlivněného mocnými kmotry a politiky. To, co se v tehdy událo, má dopad na společnost i dnes. První díl dokumentárního cyklu Polosvět mohou diváci vidět ve čtvrtek 13. ledna od 20 hodin na programu ČT2. „Polosvět mapuje vývojové fáze českého organizovaného zločinu. Ivan Jonák je architektem prostředí zločinců, Antonín Běla byl ‚Luca Brasi‘ českého podsvětí, František Mrázek kmotr, který ‚dával nabídky, jež nešly odmítnout‘,“ uvádí k postavám tehdejšího podsvětí novinář a autor námětu Jaroslav Kmenta a dodává: „Je to seriál, který nás vrátí do devadesátek, jež mi v gangsterském pojetí – samozřejmě vzdáleně – připomínaly třicátá léta amerického Chicaga.“ Porevoluční období se neslo v duchu zakládání firem, privatizace nebo personálních změn u policie. Šlo tak o celou řadu faktorů, které představovaly živnou půdu pro růst kriminality. Dokumentární seriál Polosvět v šesti dílech ukazuje výsledky unikátního pátrání po kořenech vzniku organizovaného zločinu devadesátých let a využívá k tomu i svědectví osob, které měly k polosvětu nejblíže. O vraždě Františka Mrázka tak hovoří například bývalý detektiv Hynek Vlas, jenž Mrázkovu smrt vyšetřoval, o Antonínu Bělovi zase jeho syn Jaroslav Běla. Cyklus zároveň představuje i sondu do světa policie, která si s těmito zločinci ne vždy dokázala poradit. „Jako bývalou investigativní novinářku mě potěšilo, že jsem mohla spolupracovat na tomto cyklu. Dokumentární seriál z prostředí organizovaného zločinu devadesátých let jsme zatraktivnili dohrávanými rekonstrukcemi, využíváme archivní policejní i televizní materiály a podařilo se nám dostat před kameru i velice exkluzivní respondenty,“ říká dramaturgyně, kreativní producentka a režisérka jednoho z dílů Jana Škopková: „Domnívám se, že je správné a velice důležité se s odstupem času k tématům, které v Polosvětě otvíráme, vracet. Kauzy z devadesátek totiž výrazně ovlivnily naši současnost, ekonomicky i morálně,“ uzavírá.

Čas načtení: 2024-07-20 09:00:54

Když sousedi vidí do talíře, vůbec to nevadí. Rodinný dům z devadesátek se otevřel svému okolí

Díky rekonstrukci se rodinný dům stal minimalistickým a odhaleným pro své okolí. Některé prvky byly přidány, jinde jen architekti oprášili původní. Článek Když sousedi vidí do talíře, vůbec to nevadí. Rodinný dům z devadesátek se otevřel svému okolí se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-10 08:00:01

Krále podsvětí Františka Mrázka dostala na výsluní Bělova slabost pro klobásy

Antonín Běla byl jedním z prvních mafiánů, kteří po revoluci takříkajíc vystrčili růžky. Měl pro to nejlepší předpoklady. V polosvětě veksláků a zločinců se pohyboval už od sedmdesátých let, a jak režim padal, Běla byl připraven využít nastupující divoký kapitalismus naplno. A když Československo zasáhla sametová revoluce, byl po jeho boku připraven také jeden z jeho nejvěrnějších chábrů, jak Běla nazýval svoje gangstery. Jmenoval se František Mrázek. Jak se ale tihle dva potkali? Berdych se po propuštění choval divně. Má někde zakopaných 250 milionů, tvrdí expert Číst více Schopný kluk v hospodě byl Mrázek Běla si Mrázka doslova vyhlédl v hospodě. Ačkoliv byl bohatým člověkem, možná i díky svému romskému původu si mezi vybranými jídly potrpěl na klobásy. A právě ty prodával tehdy ještě náctiletý František Mrázek v hospodě, kde se Běla náhodou ocitnul. „Tonda byl jednou v hospodě a nějaký kluk tam prodával konzervy, Tonda měl strašně rád šikovný lidi. Kluk říkal, že konzervy jsou domácí, a prodal je všechny. Ten kluk byl Franta. On si ho oblíbil, vždycky ho dával svým synům za příklad. To je kluk, ten chce makat,“ cituje Bělovu manželku Marii novinář Jakub Kvasnička v podcastu Hlasy zločinu. Tuhle historku potvrzuje i ředitel policejního muzea Radek Galaš. Mrázek nastoupil „do učení“ „Antonín Běla vyrostl v prostředí, kterému dnes říkáme kolotočáři, a částečně samozřejmě v romské komunitě. Protože byl světský, tak miloval klobásy, to vyplývá ze spisu. S mladým Mrázkem se seznámil v hospodě, kde nabízel zavařeniny a klobásy,“ potvrzuje tuto verzi Galaš v dokumentu Polosvět světských. A tak nastoupil Mrázek k Bělovi takříkajíc do učení. „Pan Mrázek byl žákem mého otce. Seznámili se přes nějaké konzervy a salámy, ale tím to nekončilo. Pak začaly hodinky, videa, až do roku 1989,“ říká ve stejném dokumentu Bělův syn Jaroslav. Mrázek Bělu přerostl Mrázek se od Běly velmi rychle učil. Antonín Běla byl už tehdy velký kápo, takže Mrázek tušil, že pokud s ním bude zadobře, může u něj hledat zastání a ochranu. „My jsme byli normální rodina, takže jsem přijela z dovolené a přivezla jsem mu klobouk, oni k nám normálně chodili,“ vypráví Bělová. „Jednou jsem přišel k Frantovi a on začal moralizovat, že už jsem měl mít dávno rodinu, dávno děti a dávno jsem měl mít srovnaný život, protože jsem měl problém s drogama. Tak jsem koukal na tu Moniku a říkám si, já ti sbalím dceru. Ale co čert nechtěl, já jsem tu holku začal mít rád, protože byla čistá,“ svěřuje se Jaroslav Běla. S Mrázkovou dcerou pak Jaroslav Běla začal žít a František Mrázek to nemohl překousnout. „V té jeho VIP společnosti to pro něj byla ostuda, že mu dcera chodí s polocikánem Bělou z polosvěta,“ nebere si servítky Jaroslav Běla. Tam někde zřejmě začalo odcizení Antonína Běly a Františka Mrázka. Důvodem bylo také to, že sílící Mrázkův vliv se začal střetávat s tím Bělovým.  Nejmocnější romský mafián devadesátek příliš rozumu nepobral. Přesto objevil Mrázka a dotáhl to daleko Číst více Konec přátelství „V devadesátkách se to zvrtlo, že přišly velký prachy. Přišly neočekávané možnosti. Přišel rum, přišly úvěry, přišla banka Bohemia. Pamatuju si, když nám pan Mrázek nosil miliony svázané těmi páskami z banky,“ vypráví Jaroslav Běla. Jejich organizace fungovala jako každá jiná firma. Běla dělal špinavou práci pro Mrázkovy legální firmy. Došlo i na finanční podvody. Zmíněná banka Bohemia měla být kamenem úrazu toho, proč se Mrázkovy a Bělovy cesty navždy rozešly a bývalí parťáci se začali stavět proti sobě. O tom, jak Antonín Běla neslavně skončil a jakou roli hrál v jeho smrti syn Jaroslav, se dočtete v dalším pokračování našeho seriálu.  KAM DÁL: Nejmocnější romský mafián devadesátek příliš rozumu nepobral. Přesto objevil Mrázka a dotáhl to daleko.

Čas načtení: 2024-10-19 17:08:53

Supermodelky mizí. Byznys změnily sociální sítě, říká hvězda mol z devadesátek Pavlína Němcová

Zářila na molech i obálkách světových módních časopisů. Podle Němcové to byla pro české modelky unikátní doba. Článek Supermodelky mizí. Byznys změnily sociální sítě, říká hvězda mol z devadesátek Pavlína Němcová se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-11-26 17:00:01

Když majitel bytu vystěhuje nájemníka. Kdo je v právu? Pronajímatel, nebo ubytovaný?

V případě vystěhování nájemníka z bytu nepřichází v úvahu mimosoudní cesta ani mediace. „Pokud dnes k něčemu takovému dochází, tak se vlastně již většinou nejedná o nájemníky, ale o osoby, které se v bytě neoprávněně zdržují po skončení nájmu nebo po rozhodnutí soudu o platnosti výpovědi,“ vysvětluje advokát Mgr. Michal Benčok.  Český bytový zákon v praxi Návrh k soudu musí nájemník podat do 2 měsíců od data, kdy výpověď došla. Nevýhodou je pak absence datové schránky a odkázání pouze na poštu. Pak jsou velké potíže s doručováním.  V České republice platí zákony o bydlení, které mimořádně chrání především nájemníky. V tomto ohledu máme legislativu jednu z nejlepších na světě. Majitelé nemovitostí jsou často biti a mají strach byty vůbec pronajímat. „Naposledy jsem se setkal s případem, kdy majitel měl byt rok prázdný, protože nechtěl řešit problémy. Nakonec mu známá dohodila svého bratra s tím, že za něj ručí,“ uvádí advokát Benčok. Náklady při soudu jsou různé. Jde o to, zdali se účtuje dle hodinové sazby, nebo za úkon. Většinou jde o desítky tisíc. Jako příklad lze uvést případ, kdy se žalobce-nájemce soudil o částku 50 302 Kč. Náklady právní pomoci činily 19 276 Kč, z toho 2 516 Kč byl soudní poplatek. Nelze ale vyloučit možnost nedobrovolného a neoprávněného vystěhování. „Pokud byl nájemník vystěhován neprávem, pak musí podat trestní oznámení na porušování domovní svobody. Pokud nájemník dostal jen výpověď, tak ve výpovědi musí být poučení o možnosti podat návrh soudu,“ vysvětluje advokát Benčok.  Nedobrovolně na ulici  Miluše žila na Moravě do doby, kdy její syn odjel pracovat do Irska. Poté odjela do Prahy. Rozhodla se, že si v Praze najde nějakou práci. Práci si sice našla, ale měla potíže s bydlením. Zpočátku bydlela s kamarádem, ale časem se musela odstěhovat. Poté si Miluše našla podnájem, kde zaplatila kauci a platila nájem. Jednou přišla z práce a měla vše vystěhované. Rázem neměla zhola nic – ani peníze, ani bydlení.  Jak prodat byt s hypotékou: Je zástava nemovitosti problém pro kupující? Číst více Nakonec Miluše skončila pod Libeňským mostem, kde zůstala tři roky, než našetřila a šla na ubytovnu. Když žila Miluše pod mostem, chodila nadále normálně do práce. Pod mostem v zimních měsících byla sice zima, ale Miluše se domnívá, že to zase tak zlé nebylo. Pod mostem měla poměrně slušné kamarády-bezdomovce, kteří jí všemožně pomáhali. Když byla v práci, hlídali jí věci. Když spala, tak ji střežili, aby se jí nic nestalo. Naštěstí nebyla na ulici sama. Pod mostem to prý nebylo tak zlé.  Majitelé bytu mají strach Advokát Michal Benčok se dlouho nesetkal s případem, že by majitel neoprávněně někoho vystěhoval. Spíše se setkal s případy, že ubytovaní neplatili dlouhodobě nájem a vlastník nemovitosti musel situaci adekvátně řešit. Takové případy, kdy restituenti nebo překupníci vlastnili nemovitost s regulovaným nájemným, patří do divokých devadesátek. Dnes už jsou šikana nebo kriminální jednání při zbavování se nájemníků minulostí. Spíše se objevuje nový fenomén – šikana mířená proti majitelům bytů, kteří mají co dělat, aby ochránili svůj majetek. „Jsou to desítky případů, kdy nájemník nic neplatí a nadále konzumuje služby. Ve mnou zastupovaných případech se jednalo většinou o částku 100 000 Kč ročně i více přímé škody jen na službách. A to nemluvím o neuhrazeném nájmu, který je posuzován jako neoprávněné obohacení. Pokud se zoufalý majitel odhodlá k nějakému kroku jako mobiliární vyklizení nebo vypnutí elektřiny či plynu, bytový parazit zkusí podat trestní oznámení na porušování domovní svobody,“ tvrdí advokát Benčok. Žena, která žije na ulici, vypráví svůj příběh: Dejte mi pokoj s chlapama. To si pověsím kámen na krk a je to to samý Číst více Děsivé devadesátky Zákon o podpoře v bydlení přinese řešení lidem v bytové nouzi a sníží jejich počet. V platnost má vstoupit v polovině roku 2025. Kriminalita a šikana související s bydlením jsou už dnes opravdu spíše minulostí. V 90. letech minulého století se ovšem řada nevinných lidí často ocitla ze dne na den na ulici a ani nevěděla jak. Za vše mluví příběh rodiny Smolíkových, kterou zachránil renomovaný právník Jan Křeček specializující se na bytové právo. Rodina již po několik generací žila v činžovním domě na Novém Městě v Praze. Vystřídaly se zde tři generace a pak přišla sametová revoluce. Rodina se těšila na demokracii a svobodu a netušila, že jí začaly těžké časy. Novorenesanční vilu získali v restituci manželé Čermákovi, kteří ji prodali za milion bývalému komunistovi z tehdejšího Obvodního úřadu, který shodou okolností bydlel v jednom z bytů v domě. Ostatní obyvatelé domu byli velmi vyděšení a právem. Inženýr Soukup jim totiž vyhrožoval, že je vystěhuje, nebo radikálně zvýší nájem. Rodinu zachránila důvtipnost matky z druhé generace, která oslovila Jana Křečka. Právník jim pomohl byt 4+1 v restituovaném domě vyměnit na základě dlouholetého dekretu za 3+1 v paneláku. Museli sice něco doplatit a zpočátku si všichni těžko zvykali, ale nakonec vše zlé bylo pro něco dobré. Nejenže se ocitli na okraji Prahy, kde byl čerstvý vzduch a příroda, ale zároveň unikli nebezpečí pražského centra, protože okolo Karlova náměstí se to začalo hemžit prostitucí a drogami. Zkrátka rodina měla štěstí v neštěstí. Po letech se ukázalo, že v nemytých oknech starého bytu nejsou záclony, a bylo jasné, že tu nikdo nebydlí.  Kdo je tedy v právu v případě vystěhování nájemníka, závisí na mnoha faktorech – situaci, důvodech nebo znění nájemní smlouvy. Ačkoliv od bujarých devadesátek česká legislativa v bytové otázce ušla mílové kroky, stále je co zlepšovat. Pokud se ale nájemník nebo majitel bytu ocitnou v situaci, kdy hrozí vystěhování, doporučuje se neprodleně vyhledat právní pomoc. Je smutné, že v naší společnosti stále dochází k situacím, kdy lidé přicházejí o střechu nad hlavou. Je naší společnou zodpovědností zajistit, aby každý měl důstojné bydlení. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (trestní zákoník, mmr.gov.cz) KAM DÁL: Rodiče za mřížemi. Když jeden z rodičů neplatí alimenty.

Čas načtení: 2025-02-13 09:00:00

Ohlédnutí - k české novinářské práci

Chtěl bych připsat pár řádek ke komentáři Dana Veselého, oprávněně bědujícího nad tím, že Česká televize a Český rozhlas nebudou nezávislé nikdy. Shodou okolností se na mě obrátil jeden mladý historik s dotazem ohledně toho, jakou jsem kdysi dělal kritiku a analýzu privatizace. Londýnský ekonomický odborník a pracovník kapitálových trhů František Nepil měl začátkem devadesátek  ostrou a velmi důvodnou kritiku privatizace Škodovky a absolutně diletantského řešení důchodového zabezpečení v České republice. Před vznikem Britských listů v létě 1996 jsem byl koncem osmdesátek a pak během první poloviny devadesátek reportérem a komentátorem nejprve českého vysílání BBC, pak Svobodné Evropy a pražského komerčního Rádia Alfa. Odvysílal jsem stovky příspěvků. Na základě žádosti onoho historika jsem se teď těmi více než třicet let starými příspěvky probíral a našel jsem tam i tento, který možná má v souvislosti s dnešním komentářem Dana Veselého určitou relevanci. Nebo ne? Namítnete, že Čulík arogantně poučoval české novináře už v roce 1994? Pokračování viz níže:

Čas načtení: 2025-01-24 08:13:05

Satan je pekelná retro akce jak vystřižená z devadesátek

Satan je 1st person akce (FPS), kterou vytvořil český herní vývojář s přezdívkou Gamefruit v FPS Creatoru. Hra si bere inspiraci z klasik žánru devadesátých let, jako jsou Blood nebo třeba první Quake. Článek Satan je pekelná retro akce jak vystřižená z devadesátek se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-07-16 10:49:56

Heartworm je milostným dopisem herním klasikám z devadesátek

Horor ve hrách neomrzí, zvlášť když víte, jak jej vyvolat. Lidé se rádi bojí a zejména hráči, kteří prostřednictvím videoher mohou prožít nejeden mrazivý zážitek za druhým. Tuto lásku a zájem sdílí také Vincent Adinolfi, vývojář nové hororové hry Heartworm, jež cílí na milovníky původního Resident Evil či série Silent Hill. Článek Heartworm je milostným dopisem herním klasikám z devadesátek se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-07-13 00:15:13

Návrat do devadesátek: Animovaný Spider-Man z roku 1994 se dočká svého komiksového pokračování 

Pokud jste jako malí milovali seriál Spider-Man z roku 1994 a patříte mezi fanoušky světa Marvelu, zbystřete. Kultovní superhrdinský animák se totiž dočká svého oficiálního komiksového pokračování, které se bude jmenovat Spider-Man '94. Příběh začne vycházet již letos v září a budou na něm pracovat hvězdní tvůrci. Článek Návrat do devadesátek: Animovaný Spider-Man z roku 1994 se dočká svého komiksového pokračování  se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-11-08 09:03:25

Splnil si dětský sen z devadesátek. Hra českého vývojáře vám připomene Beholder a Dungeon Master

Sólo vývojář Pavel Hůrka stvořil dungeon Shadows of Thornkeep, který vás vezme zpátky na základku. Ale jenom na nostalgii nesází. Článek Splnil si dětský sen z devadesátek. Hra českého vývojáře vám připomene Beholder a Dungeon Master se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-11-09 18:09:43

Darkenstein 3D – sladká vůně devadesátek

FPS tituly nepatří do starého železa. Neumírající žánr, který stále láká ty, kdo touží po pořádné akci. Své místo si v současné době našly také střílečky z řad boomer shooter, jež zprostředkovávají atmosféru a hratelnost devadesátých let. Článek Darkenstein 3D – sladká vůně devadesátek se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2026-02-21 11:10:00

Kdo zavraždil Bělu a Mrázka? Důkazy mizely, říká Janečková (audio)

Atmosféra takzvaných divokých devadesátek vytvářela příznivé klima pro vznik organizovaného zločinu, vysvětluje dokumentaristka Bronislava Janečková, která pro Český rozhlas Plus natočila čtyřdílnou sérii s názvem Podsvětí devadesátek. „Lidé

Čas načtení: 2026-03-12 06:29:24

Staví zbraně pro armádu, teď křísí herní legendy z devadesátek. Z nostalgie buduje miliardový byznys

Slavný vizionář sází na pocit skutečného vlastnictví a top technologii ukrytou v retro krabičce. Stojí čtyři tisíce a můžete si ji objednat i vy. Článek Staví zbraně pro armádu, teď křísí herní legendy z devadesátek. Z nostalgie buduje miliardový byznys se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-04-06 08:00:57

V8, Porsche a luxus bez okázalosti: Mercedes-Benz E 500 Limited ukazuje sílu devadesátek

Mercedes-Benz Museum vystavuje poslední vyrobený E 500 Limited. Vzácný sedan z roku 1995 spojuje V8, luxus a technický odkaz devadesátých let.

Čas načtení: 2026-05-12 06:15:00

FLAW je FPS návrat do estetiky devadesátek

Ve hře FLAW se vtělíte do kůže člena posádky vesmírné lodi Flaming Dawn. Loď je přepadena neznámou silou, vy jste zajati, ztratíte kontakt s posádkou a probudíte se ve vězeňském komplexu na cizí planetě. Článek FLAW je FPS návrat do estetiky devadesátek se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2014-11-30 00:00:00

Bodega x Reebok Pump 25th Anniversary / Zpět do roku 1989

Co takhle návraty do devadesátek? Musíme uznat, že většina colorways v poslední době odkazující na tuto dobu bychom zařadili mezi povedené, ovšem u následujícího kousku to platí dvojnásob. Představujeme vám tenisky z edice Reebok Pump 25th Anniversary s pojmenováním 1989, které se vracejí designem ...

Čas načtení: 2014-08-04 00:00:00

SUPRA x hanon OWEN - Whisky Gold / Skate devadesátky

Sneakers prodejce hanon se rozhodl obnovit skate tenisky z devadesátek a do své dílny tak povolal lidi z labelu Supra. Výběr modelu netrval příliš dlouho a hned bylo jisté, že volba padne na kultovní tenisky SUPRA Owen, které dostaly dvoje barvy a na trhu budou s pojmenováním Whisky Gold. Ačkoliv ...