Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-19 14:51:52

Jak Facebook „unfriendnul“ Austrálii

Facebook odstavil australské uživatele od možnosti sdílet zpravodajské články a celý svět od možnosti sdílet články z australských novin. Jelikož ani programátoři ze Silicon Valley nejsou neomylní, při spouštění železné opony to poněkud přehnali a zablokovali patrně omylem i sdílení stránek některých úřadů (včetně zdravotních), charit, a – což by si snad ani Jaroslav Hašek nevymyslel – Facebooku samotného. Vskutku existoval na pár hodin stav, že na australském Facebooku jste nemohli sdílet Facebook. Tento typ konfliktu zatím Facebook s žádným západním státem neměl, takže by bylo dobré prozkoumat jeho kontext. Pro začátek: on to není boj australské vlády za práva individuálních uživatelů, čili nás, malých a snadno zašlápnutelných červíků v zarostlé bažině jménem internet. Jde o spor mezi dvěma obry: těmi digitálními na straně jedné a velkými zpravodajskými kanály na straně druhé. Facebook, Google a spol. jsou nepoměrně bohatší, ale v případě Austrálie je to zase vyváženo tím, že Murdochův konglomerát News Corp. si velmi dobře rozumí se současnou vládou, která může hájit jeho zájmy formou zákonů. Zda nám, běžným jedincům, z tohoto zápasu mezi Sarumanem a Sauronem něco pozitivního vzejde, to si zatím netroufám odhadnout. Každopádně v této věci doporučuji šetřit sympatiemi, jako by byly na příděl, a jen pozorně sledovat, co se semele. Za vším hledej peníze Základem konfliktu je spor o peníze, co jiného. Kostra sporu vypadá takto – a vůbec není specifická jen pro Austrálii, podobné námitky mají všude, mnohokrát jsem je slyšel i od českých novinářů. Novináři: Zabrali jste drtivou většinu digitální inzerce, nemáme z čeho žít. G+F: No a co, trh rozhodl, nebo ne? Novináři: Nás to vytváření obsahu něco stojí, zvlášť když má být kvalitní. Vy jej pak sdílíte zadarmo a ještě vyděláte na reklamě, kterou u toho zobrazíte. G+F: Bez sdílení článků na našich sítích vám propadne návštěvnost do suterénu, přihráváme vám čtenáře a diváky. Novináři: Diváci a čtenáři, kteří si navykli za nic neplatit, jsou nám na dvě věci. Začíná se z nás stávat hračka pro miliardáře, kteří kupují noviny pro zábavu, žijeme z milodarů. Atd. atd. Komu patří data? Zamyslíte-li se nad tím chladnou hlavou, v konečném důsledku jde o záležitost autorských práv, která se u takových „hromadných vysílání“ řeší poměrně obtížně, a to už od doby vynálezu rozhlasu (což je zhruba 100 let). Facebook a spol. nepochybně mají určitý zisk z toho, že si jejich uživatelé přeposílají odkazy na zajímavé zprávy (i když pod pojmem zajímavé zprávy se dost často skrývá clickbait). Google by taky nebyl tak zajímavým vyhledávačem, kdyby neindexoval žádný obsah od novinářů. Nicméně jejich, samozřejmě pro ně příznivá, právní interpretace je ta, že zveřejňovat úryvky je férové užití, za které podle autorského zákona netřeba platit. Tady se autorský zákon ocitá v úzkých, protože kdyby na jedné straně „zatrhl“ veškeré citace z cizího obsahu, stal by se naprosto nepoužitelným; a pokud by byly zpoplatněny i pouhé odkazy (URL) na články, zmrzačilo by to fungování světové informační pavučiny (webu) jako takové. Na druhou stranu výše zmíněný problém není zrovna banální a jde přitom o speciální případ daleko obecnější otázky, komu skutečně patří data uložená na serveru společnosti X a kdo si o nich může rozhodovat. Kdo vyhraje digitální válku? Austrálie není prvním státem, kde k takovému vývoji došlo. Ve Španělsku zablokoval Google roku 2014 svoji službu Google News z velmi podobného důvodu; španělské zákony chtěly kompenzaci pro noviny, jejichž články se na Google News ukazovaly; tento stav trvá dodnes. Nicméně není to ani zdaleka takový blackout jako v případě současného sporu Austrálie vs. Facebook. Při běžném hledání na Googlu španělské novinové články snadno najdete. Navrhovanému australskému zákonu o tom, že noviny mají dostávat zaplaceno, se Google kupodivu podřídil a například s Murdochovým konglomerátem News Corp. čerstvě uzavřel smlouvu v hodnotě 30 milionů australských dolarů. Je to méně než to, co australské novinové korporace původně chtěly (10 procent veškerých tržeb z reklamy), ale patrně jim to stačí. Facebook na to šel jinak a vyhlásil tomuto záměru digitální válku s tím, že hin sa hukáže, kdo je na kom závislejší a kdo nakonec přileze ke křížku. Podle mého názoru se tím Zuckerberg & spol. vystavují pořádnému riziku, protože australská vláda je v současné době poměrně populární – hlavně kvůli tomu, že udržela úmrtnost na covid ve velmi nízkých číslech a každodenní život tam funguje o dost normálněji než v jiných částech světa, o ČR už vůbec nemluvě. (Cenou za to bylo razantní omezení mezinárodního cestovního ruchu. Australané mají z anglickojazyčných médií výborný přehled o tom, jak vypadají morové rány v Británii a v USA, takže se s tím smířili. Navíc mají velkou zemi a můžou si zacestovat aspoň po ní.) Postup Facebooku, i když má svoji vnitřní logiku, vypadá z hlediska uživatelů jako určitá forma šikany. A australská národní povaha nenese šikanu moc dobře, v tom se klokaní země poněkud podobá americkému Texasu, fuck yeah. I proto bych na vítězství Facebooku v tomto klání nesázel. No, uvidíme. Třeba mi k tomu australští čtenáři něco napíšou; pokud ano a bude to zajímavé, rád otisknu jejich odpovědi v dalším článku. Spor o algoritmy Zajímavým detailem, který se ve většině článků nezmiňuje, je to, že součástí nového australského zákona měla být i povinnost informovat novináře o změnách třídících a zobrazovacích algoritmů. To je další téma, které se asi v nejbližších deseti letech bude řešit nejenom v Austrálii, a které bude v digitálních korporacích vyvolávat velký odpor. Algoritmy, které vám na vaši „zeď“ nebo do seznamu stránek řadí jednotlivé prvky obsahu, jsou dnes vesměs „černé skříňky“, samoučící systémy, jejichž detailní chování už asi nikdo živý nechápe. Totéž platí o algoritmech, které detekují a mažou zakázaný obsah, pročež občas nestačíte zírat, co všechno zmizelo ze světa. (Například na Twitteru, kde se stále ještě občas vyskytuji, mi upozornění, že „odpověď obsahuje urážlivý obsah“, ještě nikdy neukázalo skutečně urážlivé odpovědi; ve sto procentech případů to byly naprosté banality bez jediného sprostého slova či narážky.) Jenže aspoň rámcově jim v tom Facebooku či Googlu rozumět musejí, určitě by je nenasazovali totálně naslepo, když jim na tom závisejí příjmy; a zároveň je pro ně i to rámcové pochopení druhem obchodního tajemství. Na druhé straně takové algoritmy zasahují fungování čím dál více jiných firem, občas i existenčně. Není úplně jasné, zda je v pořádku, aby takové algoritmy tajemstvím zůstaly. Bývaly časy, kdy vám lékař či lékárník mohl namíchat nějaký elixír a neříci, co v něm přesně je; dneska musí být v příbalovém letáku všechno, a to včetně informací, ze kterých pak někteří pacienti nemají lehké spaní. (Samozřejmě ta analogie není dokonalá, já vím.) Toto je zase poněkud šedá zóna, kterou není jednoduché rozsoudit spravedlivě. Národ sobě Malá poznámka na závěr: přeskočím z Austrálie k vlastnímu blogu. Model, kdy se určitý server – třeba právě Kechlibar.net – živí buď ukazováním reklam přímo u sebe, nebo nějakým druhem monetizace vlastního obsahu na cizích serverech, mi šel vždycky silně proti srsti. I kdyby nic jiného, tak ty reklamy běžného návštěvníka pěkně štvou, překážejí na displeji a stahují mu do počítače nebo do mobilu desítky megabajtů zcela zbytečných dat. Ale to by pořád byl jen ten menší problém. Ten větší je v tom, že reklamní mašinerii mají v rukou právě firmy jako Google a Facebook, přičemž je očividné, že dost podstatnou část toho rozhodování dělají opravdu mrtvé, tupé algoritmy a v případě „nehody“ se živého člověka ani nedovoláte. To mi přijde asi stejně bezpečné jako tancovat rejdováka na okraji bazénu naplněného kyselinou sírovou. Jeden krok vedle a budete sežrán, přičemž jste ani nikomu (ničemu…) neposloužil jako výživný oběd; úplně zbytečný konec. V případě blogu tedy „jeden článek vedle“, který nějakým způsobem spustil záhadný mechanismus vašeho vymazání z té či oné sítě, nebo vás dostal na nějakou černou listinu. Proto místo reklam raději provozuji Knihovní fond, proto také lákám čtenáře na nákup svých knih; a proto taky, aniž bych jmenoval konkrétní příjemce, posílám sám měsíčně blíže neurčenou částku na podporu různých jiných blogů a projektů, které jsou mi sympatické (vydání knih apod). Někdy jde o pravidelný příspěvek, jindy jednorázový, třeba u akcí na HitHitu, ale podstata věci je ta samá. Decentralizovaná síť typu „národ sobě“ je daleko odolnější, než když si kvůli pohodlnosti a jednoduchosti necháme de facto určovat svoji informační dietu od lidí, jako je Zuckerberg, a od jejich záhadných robotů. Pokud si máme aspoň trochu zachovat vlastní hlavu, budeme ji potřebovat. Australské informační embargo nám to teď docela dobře ukazuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-08 06:51:09

Unikátní svědectví roku 1945: První rozkazy jak žít

Do dnešních dnů se zachovaly přepisy ústeckých rozhlasových relací vysílaných místní vysílačkou pro oblast Ústí nad Labem. Umožňují nahlédnout do situace posluchačů v Ústí nad Labem poblíž česko-německé hranic v květnu až červenci 1945. Němci i Češi (tedy i majitelé a vedoucí pracovníci firem) museli sledovat rozhlasové relace, protože se z rozhlasu dozvídali i to, že se mají dostavit na nějaký úřad vedoucí pracovníci některých ústeckých firem nebo i vyjmenované skupiny občanů. Z rozhlasu zněly doslova rozkazy, co musí místní obyvatel udělat. V němčině byli místní obyvatelé vyzýváni: „Upozorňujeme nové posluchače, že každou celou hodinu vysíláme zprávy a nařízení ČNV. Z technických důvodů není možné vysílat nepřetržitě. Vždy pět minut před celou se ozve znělka. Jestliže se z nějakých důvodů vysílání zpozdí, po znělce vyčkejte u přijímače.“ V přepisech relací byl zmiňován Český národní výbor (ČNV) a okresní národní výbor (ONV) – v obou případech se jednalo o místní a okresní provizorní československý orgán státní moci v Ústí nad Labem. Předpisy provizorní správy, jak provizorně žít První dochovaný rozhlasový přepis je z 10. května. Tehdy se v německém jazyce v 11. 45 hod. ozvalo, že československý národní výbor a pracovní úřad nařizují: „Je absolutně nutné, aby všechna sklenářství zahájila zasklívání oken. Také všichni truhláři, tesaři, pokrývači a stavební dělníci musí okamžitě nastoupit do práce. Je zvlášť důležité, aby neprodleně začaly práce na odstraňování škod po leteckém bombardování v životně důležitých podnicích a na komunikacích.“ Český národní výbor (ČNV) a pracovní úřad upozornili, že pokud se někdo nedostaví bez řádné omluvy, bude to vedeno jako sabotáž se všemi důsledky. V dalších relacích zaznělo: * ČNV a pracovní úřad vyzývaly majitele povozů, aby se hlásili u Regionálního prezidia v budově spořitelny. * Životně důležité obchody, pekařství, řeznictví, hospody, jídelny musí být dále v provozu. * Je zakázané zvyšovat ceny, staré ceny musí být dodrženy. * Je zakázáno prodávat bez potravinových lístků, předzásobovat se a zatajovat zboží. V prvních relacích se objevilo také upozornění týkající se sovětských jednotek: Němci z rádia slyšeli, že občané se vyzývají, pokud nemusí do práce nebo do služby, aby raději nechodili na ulici. V relaci z 11. května byla vyhlášena trojbodová „Výzva k práci“: Za prvé: Všichni příslušníci Wehrmachtu navrátivší se do Ústí nad Labem a v okolí se přednostně přihlásí v sedm hodin ke zvláštnímu pracovnímu přidělení úklidu ulic. Nerespektování výzvy bude považováno za sabotáž. Netýká se to odborných profesí jako zedníci, tesaři, zámečníci a podobní, kteří se budou hlásit na pracovním úřadu v osm hodin. Za druhé: Učitelé se budou také hlásit od sedmi hodin k manuální práci. Za třetí: Upozorňuje se, aby pracující, především muži, se dostavili do zaměstnání. Momentálně nepotřebné pracovníky dají podniky dočasně k dispozici pracovnímu úřadu. Kromě toho se v německé relaci objevila výzva, zda někdo nemá pro potřeby ústeckého vysílače akumulátorovou baterii. V relaci 11. května v 11 hodin se ozvalo z místního rozhlasu: „Ústecký svět se dozvídá, že bývalý státní ministr SS Obergruppenführer Karl Hermann Frank jako dělník pracuje při dláždění Staroměstského náměstí v Praze.“ Následovala relace ČNV, ve které se opět zdůrazňuje potřeba automechaniků, kteří se mají dostavit do práce, totéž mají učinit i učni a pomocní stavební dělníci. Obyvatelé města byli vyzváni k úklidu střepů z rozbitých oken před svým domem a k úklidu menší suti a odvézt toto dovnitř na dvory domů odkud budou později odstraněny. S okamžitou platností byl zakázán prodej textilu a obuvi. Neuposlechnutí mělo být přísně trestáno, zaznělo též z rozhlasu. Také obchody museli nahlásit zásoby zboží určeného pro východní pracovníky podle starého značení. Rozhlas též upozornil, že opět zahájila provoz železnice a provizorní jízdní řády jsou k dispozici na nádražích. Relace 11. května ve 12 hodin a znovu ve 14 hodin mimo jiné upozorňovala, že také všichni kočí a šoféři se měli hlásit u svých zaměstnavatelů. Následoval projev „vedoucího komise městské správy“ k obyvatelstvu: „Občané Ústí! ČNV včera ve svém vyjádření oznámil nový řád městské správy v Ústí. Nezávisle na změnách nemění se rozsah správy, záležitosti obyvatelstva bude nadále vyřizovat městský úřad. Nařídil jsem všem úředníkům, zaměstnancům a pracovníkům městských úřadů, aby pracovali v zájmu obyvatelstva. Změny budou vždy včas oznámeny. Žádám obyvatele, aby mne v tomto těžkém úkolu podpořili. Přednostní je úklid města, maximálně je nutné pracovat na vyčištění silnic a náměstí. Učiním opatření, aby všichni úředníci byli na svých místech. Požaduji od úředníků, kteří mají na starosti zásobování potravinami a potřebným spotřebním zbožím, plnou odpovědnost. Pokud někdo má řemeslnickou dílnu, musí si být vědom toho, že v této složité době musí plnit zájmy obyvatelstva. V zásobování potravinami zůstává v platnosti současný systém. Zajistím řádnou distribuci přídělových lístků. Není třeba mít obavy z toho, že by se zhroutilo řízení zásobování obyvatelstva. Rád bych ještě uvedl: přichází na úřad mnoho lidí v různých občanských záležitostech, ale před těmi musí mít (v této chvíli) přednost obecní zájmy.“ Signály budoucnosti Rozhlasové relace jsou mimořádně cenné svou stručností. Většinou jenom oznamují, téměř nekomentují. Byly signálem toho, co bude dál. Takto relace 11. května v 16.15 hodin oznamovala: „ČNV potřebuje nutně na krátký čas asi 150 mužů, přednostně komunistů a sociálních demokratů. Hlásit se budou v Policejním revíru 1. Už zítra mohou opustit svá zaměstnání.“ Přeloženo do budoucího času: Přihlaste se, budete moci šikanovat ty, kteří vás za války šikanovali. Budete v uniformě dobrovolníků – pomocných policistů. A z některých z vás bude základ kádrovácích komisí, které budou prověřovat místní Němce v rámci antinacistických komisí. Zřejmé také byly problémy s identifikaci vyvolených osob, pokud šlo o nošení tříbarevných českých trikolor: Nosit tyto pásky na paži mohli jen ti, kteří jsou opatřeni razítkem ČNV. Bez něj byly neplatné a každý se zodpovídal za jejich neoprávněné nošení. Pokud úřady a podniky vybavily své zaměstnance rudými páskami na paži, musely být opatřeny razítkem firmy s českým textem. V podstatě každý den rozhlas vyzýval různé pracovníky, aby nastoupili do práce a zajistili všední provoz služeb i výrobních firem. Proto 12. května ráno pracovní úřad sdělil, že se kvůli odchodu cizích pracovníků projevil nedostatek pekařů a řemeslníků. Úřad proto vyzval všechny, kteří již nepracují, aby se hlásili na úřadu. Na teplickém (západním) nádraží se museli hlásit všichni výhybkáři a posunovači. Také ČNV žádala všechny řezníky, aby otevřeli obchody. Zajímavý byl vzkaz, že řezníci obdrží zbraně, přičemž řezníci na předměstích je obdrží od místních výborů. Zmínku o zbraních lze chápat jako prevenci proti nájezdům zlodějů na řeznictví. Kdy začal „provozní“ mír? Na základě rozhlasových relací víme, že 13. května 1945 začíná opět normální provoz ve firmě Schicht (pozdější Setuza či STZ). Všichni zaměstnanci museli nastoupit ráno do služby. Je to nepatrná místní zpráva, ale ve skutečnosti to je signál, že velký podnik (doslova evropského formátu) začal obnovovat svou činnost již tři čtyři dny po osvobození. Dny 8. a 9. května byly dny osvobozeneckých akcí, průjezdů kolon, ojedinělých střeleb a mrtvých, a již 10. května mohli lidé pocítit něco jako mír. Velký potravinářsko-chemický podnik nahnal lidi do práce k 13. květnu, aby začal oživovat velký tovární moloch a připravovat se k výrobě. Znamená to, že již po několika dnech bylo město schopné obnovovat svou běžnou činnost.  Pokud nebyly městské a průmyslové aglomerace silně bombardovány, náběh „téměř“ normálního fungování následoval v řádu několika dnů. K tomu lze dodat, že Ústí nad Labem mělo silně poničené centrum města kvůli americkému bombardování významného ústeckého železničního uzlu v dubnu 1945, ale větší část ústeckých firem nebyla fatálně poškozena. Ihned také začaly inventury majetku. Z rozhlasu se zodpovědní pracovníci dozvěděli, že „Sklady a stanice benzinové neprodleně na ČNV nahlásí zásoby a to doslova pod hrozbou smrti za neuposlechnutí příkazu. Majitelé a správci budov nahlásí do 15. května všechny volné nebo opuštěné byty bytovému úřadu. Nahlásí také opuštěné byty, ve kterých zůstalo zařízení. Nevztahuje se na byty poškozené bombami a tím neobyvatelné. Rovněž majitelé domů nahlásí v domech prázdné bombardováním nepoškozené obchody.“ Z hlediska firem začal „provozní“ mír mezi 13. až 15. květnem 1945. Rozkazy všedního dne Rozhlasová relace z 13. května ve 13 hodin ukázala, že zprávy vysílané hodinu po poledni jsou zcela typickým příkladem rozhlasu jako aktuální/ živé spojnice nového vedení města (ČNV) s lidmi v obvodu velkého Ústí: „Volány jsou všechny hasičské sbory, hoří Schichtova vila. Ke garážím ústeckých hasičů ať se dostaví ten, kdo má klíče od garáží. Všechny kapely ať se zúčastní oslav první mírové neděle. Naučí se sovětskou hymnu. Týká se to i divadelního souboru. Dnes v 15. hodin bude na předlickém hřbitově rozloučení s posledními oběťmi band SS...“ Různorodost informací jasně dokazuje tehdejší situaci: Nebylo nic rychlejšího než místní rozhlas, kde ihned byli informováni hasiči, kapelníci zaslechli rozkaz, že i když hráli dlouhá léta na počest Hitlera, teď museli umět hrát sovětskou hymnu. Můj otec, liberecký muzikant František Roček, původem z Čankovic, mi říkal, že hudebníci, pekaři nebo železničáři jsou prostě služebníci. Museli sloužit každému, kdo byl momentálně u moci, třeba Hitler. „Prakticky kdokoliv dostal příkaz, musel poslouchat, nebyla alternativa, a bylo to vydáváno za pořádek,“ vzpomínám si na tátova slova. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-12 10:00:32

Veronika Benešová Hudečková: K čínské literatuře spousta lidí přistupuje s obrovskými předsudky

Překvapivý pohled na průnik literatury a politiky představuje česká recepce čínské literatury. Jejímu vydávání se již osm let věnuje nakladatelství Verzone v edici Xin. O svérázu vydávání čínské literatury u nás hovoří nakladatelka Veronika Benešová Hudečková.    Jak v českém prostředí čínské knihy rezonují? Myslím, že spousta čtenářů k nim přistupuje s obrovskými předsudky. Existuje tady samozřejmě skupina lidí, která čínskou literaturu sleduje, protože je téma zajímá. Ostatně i já jsem začala čínskou literaturu vydávat, protože jsem si sama chtěla knihy čínských autorů přečíst. Ty předsudky vypadají třeba tak, že na akci, která byla spojená s Tibetem, mi někdo řekl, že nebude číst Zápisky z Tibetu, protože autorka je napsala v čínštině. Ale jak je měla napsat, když ona sama byla jako Tibeťanka vzdělaná v čínštině? Čínština je jazyk, kterým píše, tibetštinu se učila až jako dospělá.   A kdo měl tyto výhrady? Protibetský aktivista, který jistě vyvěšuje tibetské vlajky, ale to, že Cchering Özer napsala knížku o Tibetu v čínštině, je pro něj důvod, aby ji nečetl. Přestože autorka po vydání knihy v Číně skončila v domácím vězení. Takhle absurdní momenty zažívám poměrně často.   Projevují se i ve vztahu k aktuálním politickým kauzám? Ano. Když třeba přijel v roce 2016 čínský prezident Si Ťin-pching, tak nám na několik měsíců rapidně klesly prodeje. Byla jsem hodně překvapená, protože bych nečekala, že politika bude mít na literaturu takový vliv.  Mluvila jsem o tom s jedním sociologem, který mi řekl: To se nedivte, ve výzkumech oblíbenosti šla Čína o desítky procent dolů. Takže ta návštěva a všechno, co se kolem ní dělo, byla důvodem, aby lidé začali i na čínské knížky jinak reagovat.   Bez ohledu na jejich obsah? Ano, místo toho, aby lidi zajímalo nahlédnout pod pokličku čínské reality. Autoři, které vydáváme, opravdu nechválí čínský režim. Ani jeden z nich nepíše, jak je komunistická strana skvělá a že se mají v Číně výtečně. Všechny knihy naší edice jsou více či méně kritické. Častý pohled ale je, že Čína je komunistická země a my s ní v žádném směru nechceme mít nic společného. Jakmile se objeví nějaká kauza kolem Číny, prodeje klesnou.   Čím si to vysvětlujete? Česká společnost se v analýzách často popisuje jako pasivní, případně skeptická a pragmatická. Tohle vypadá, že na Číně určité její části z nějakého důvodu záleží. Proč? Netuším. Jestli je to potřeba vnějšího nepřítele? Nedovedu si to vysvětlit. Pravda je, že Čína je velmi kontroverzní. Stále se kolem ní ale vykládají různé báje. Například že Čína je největší světový znečišťovatel životního prostředí. To je pravda, už se ale neuvádí, že je také největším výrobcem solární energie.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Odlišuje se v současné čínské produkci oficiální a neoficiální literatura, nebo tam tyto kategorie vůbec neplatí? Je hodně těžké to definovat. My vydáváme knihy autorů, kteří žijí v Číně, respektive v Hongkongu, a v čínštině vychází. Buď v pevninské Číně, anebo když je titul problematický, tak v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. K pevninským Číňanům se z Hongkongu do Číny ty knížky dostanou. Někdy čtete knížku a říkáte si, jak tohle mohlo v Číně vyjít – viděno naší optikou, kdy si myslíme, že i běžně vydávaná literatura musí být nějak poplatná režimu nebo aspoň nekritická. Ale přitom tam kniha vyšla a asi to nikoho příliš netrápí.   Je pro vás kritériem, jestli ti autoři zachovávají nějaké občanské postoje? Rozhoduje literární kvalita. Tituly vybírá především sinoložka Zuzana Li, která v Číně žila a zná tamní autory a redaktory. Nehledáme bestselleristy, ani nehodnotíme politické názory, spíše se snažíme vybírat autory, kteří mají co říci západnímu čtenáři. Nejenom pohledem na Čínu, ale také zpracováním a obecným tématem. I spisovatele, kteří sem jezdí, a podařilo se jich sem za ta léta pozvat docela dost, ve většině případů mrzí, že se jich tu pořád někdo ptá na politiku. Když už se podaří domluvit pro ně interview, jsou zklamaní, že se jich tady nikdo neptá, proč píšou to, co píšou, a jak to píšou, ale dostávají otázky na politickou situaci v Číně. Jako by pro Čechy nebylo důležité literární hledisko, ale politika. Což oni většinou neakcentují. Stalo se nám, že jsme tady měli spisovatele, který se s novináři už nechtěl sejít, právě kvůli tomu, že nechtěl dostávat politické otázky.   A myslíte, že v tom byly obavy, jak bude vzniklý rozhovor přijat doma? To si nemyslím. Když si vzpomenu na návštěvu Jen Lien-kchea, ten Prahu navštívil třikrát a dostal tu i Cenu Franze Kafky, tak v rozhovorech i na veřejných besedách se vyjadřoval dost kriticky. A nikdy z toho neměl obavy. Vzpomínám si na moment, kdy se ho někdo z publika ptal: A vy nemáte strach takhle otevřeně mluvit? A on odpověděl: Čeho se mám bát? Toho, že mě nepustí zpátky do Číny?   A to byla řečnická otázka? Ano. Ovšem zrovna Jen Lien-kche už dnes žije v Hongkongu.   Myslíte si, že Češi mají tendenci přikládat svou zkušenost na tu čínskou? Že to, co tady bylo před třiceti lety, je teď tam? Souhlasím, ale samotní Číňané to tak nevnímají, realita Číny je jiná. Tam se vlastně nenaplňuje pojem socialismu nebo komunismu, jak ho známe my. Slyšela jsem mluvit o komunismu s čínskými rysy. V lecjakém ohledu jsme víc levicoví než oni, například o našem sociálním systému si můžou Číňané nechat jen zdát. A literatura? Nemáte tam na jedné straně jednoznačné disidenty a na druhé straně ty oficiální autory. Ruka trhu tam možná funguje víc než u nás. Stačí kritického autora nepodpořit při propagaci knihy. Samozřejmě tam existuje cenzura, ale už na úrovni autocenzury. Nakladatel si netroufne určitou knihu vydat, aby z toho neměl případně problémy. Není to tak, že oficiální cenzura něco konkrétního před vydáním zakáže. To se stane až třeba následně. Takže nastupuje spíš otázka autocenzury autorů nebo nakladatelů, kteří si nechtějí přidělávat starosti. A autor má pořád možnost vydat knihu v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Z autorů, kteří vycházejí u nás, je to například Jen Lien-kche nebo Šeng Kche-i. Anebo, to byl myslím případ románu Rozpukov, vyšla kniha v Číně v malém nákladu asi sto padesáti tisíc výtisků, aby knížka ve veřejném prostoru nebyla příliš vidět.   Vaše čínské knihy ovšem své české čtenáře mají – co na nich oceňují? Současný evropský autor těžko může z vlastní zkušenosti psát o hladomoru, jako Jen Lien-kche ve Čtyřech knihách, nebo Jü Chua v románech Žít! či Bratři popisuje satirickou formou, čím si Čína prošla ve 20. století. Velký skok, Kulturní revoluce – to jsou události, které si vůbec neumíme představit. Stále se mluví o tom, jak je Čína důležitý světový hráč, ale my o té zemi prakticky nic nevíme. Myslím, že je důležité si přečíst příběhy Číňanů o tom, co se dělo za Kulturní revoluce, abychom věděli, z čeho současná generace padesátníků vůbec vychází. Já sama mám dnes problém číst západní literaturu, protože mi připadá, že se věnuje hodně plytkým tématům.   A jaká jsou ta témata čínských autorů? Můžu mluvit jen za edici Xin. Hodně námětů čerpají z nedávné historie, a to je síla sama o sobě. Ale třeba v románu Den sedmý nahlíží Jü Chua současnost, při psaní čerpal příběhy skutečných Číňanů i z novinových článků. Popisuje například to, jak existuje jedno výstavní město „nahoře“ a druhé pod zemí, to je určeno těm nejchudším. V Ning Kchenově románu Nebe nad Lhasou je třeba i filozofická rovina, tedy otázka, jestli si může porozumět Západ s Východem. Knihou prochází rozhovor otce se synem, syn se stal buddhistickým mnichem a rozpráví s otcem, který je západním filosofem. Každá z těch sedmnácti knih edice se dotýká jiného tématu a každá je literárně úplně jiná.   Jak organizujete cesty čínských autorů do České republiky? Někdy se povede spolupráce se Světem knihy, Jen Lien-kche jednou přijel u příležitosti převzetí Ceny Franze Kafky, občas seženeme peníze ze soukromých zdrojů. Někdy Číňané přijedou rádi sami, protože Praha je pro ně obrovské lákadlo. Většina spisovatelů zná Kafku, Havla, Kunderu, Hrabala... Čeští autoři nejsou v čínském prostředí úplně neznámí. Řekla bych, že čínští intelektuálové dovedou vyjmenovat víc českých spisovatelů než čeští intelektuálové těch současných, moderních čínských autorů.   Z českého literárního světa se k Číně výrazně staví Radka Denemarková. Jak její postoje zapadají do vaší zkušenosti? Postoj Radky Denemarkové je pohled zvenčí, stejné je to u novináře Tomáše Etzlera. Jde o pohled někoho, kdo se na Čínu dívá naší západní optikou, bez ohledu na to, jak dlouho v Číně žije. Číňani vycházejí z jiného kulturního rámce než my. Ale spousta postřehů Radky Denemarkové nebo Tomáše Etzlera velmi rezonuje s tím, co píšou sami Číňané.    Jsou tady v Čechách místa, kde máte s čínskými knihami dveře otevřené? Určitě, je to Vysoká škola ekonomická. Skoro pokaždé, když přivezeme autora do Čech, vydáme se s ním na VŠE. Myslím, že je to tím, že pedagogové a studenti k Číně přistupují trochu jinak než z čistě intelektuálního hlediska, a tak je většinou plno. Vítají příležitost potkat se s reálným Číňanem a zeptat se ho na něco, co se z knih nebo jinak zprostředkovaně nedozvědí.   Takže intelektuální hledisko rovná se předsudky? To rozhodně ne. Třeba u ruské literatury nemám pocit, že by politika ovlivňovala pohled na literaturu jako v případě té čínské. Ale možná postoj vůči Číně ovlivňuje to, že se u nás už třicet let silně akcentuje otázka lidských práv, a to zejména v souvislosti s Tibetem. Jeden z našich nejúspěšnějších titulů jsou Himalájské pohádky, kam patří i tibetská lidová slovesnost. Když se bavím se zahraničními nakladateli, tak jenom kroutí hlavou. Vysvětluji jim, že u nás je svoboda Tibetu obrovské téma. Oni to vůbec nechápou. V zahraničí téma Tibetu nemá tak široký průnik do společnosti jako u nás.   Jsou čínské tituly, které rezonují i v zahraničí? Třeba Jen Lien-kche už byl třikrát nominovaný na Man Bookerovu cenu, spekulovalo se o něm jako o možném nobelistovi, jeho romány určitě v zahraničí mají ohlas. Nám se povedlo vydat Rozpukov dřív, než byl k mání anglický překlad. Jü Chua naposled přiletěl do Prahy z New Yorku, kde přebíral ocenění. Podobné je to se Šeng Kche-i, na Svět knihy přiletěla z USA, její kniha teď vyšla v Itálii a má tam pozitivní recenze. Řekla bych, že v cizině jsou dál. Když jsme začali vydávat edici Xin, věděli jsme, že v Německu, ve Francii nebo Spojených státech jsou tak deset let před námi a čínské autory už intenzivně objevují. Někteří autoři tam vyšli a mají tam úspěch. My na pořádný úspěch pořád čekáme.   Co Polsko, Maďarsko, Slovensko? Něco vychází, ale ve střední Evropě je naše edice svým záměrem naprostý unikát. Velké množství titulů vychází ve Švédsku, ale tam je to pochopitelné, Číňané se zřejmě snaží překlady do švédštiny podporovat, protože tam jde o Nobelovu cenu, vloni ve Švédsku vyšlo snad devatenáct překladů z čínštiny, tomu se u nás ani neblížíme. Kromě nás se nakladatelé v České republice věnují překladům z čínštiny jen nahodile, některé knihy vychází jako překlady z třetích jazyků.   Pokud jdou prodeje dolů při nějaké česko-čínské kauze – stane se i něco opačného, pozitivního? To se nám ještě nestalo a nevím, co by se muselo přihodit. Ale vloni jsme vydali knížku Hlemýždím tempem, a u ní najednou jako by nevadilo, že autoři jsou Číňané. Snad proto, že jde o univerzální poselství o hledání sebe sama, o životě a smrti, hodně ovlivněné taoismem, navíc je to krásně ilustrovaná knížka. U ní najednou původ nikdo nehledá.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Veronika Benešová Hudečková (*1975) je nakladatelka, editorka, produkční. V devadesátých letech působila jako asistentka starosty Miroslava Brýdla v Litomyšli, několik let strávila ve světě profesionálního výtvarného umění – pracovala v Galerii Zdeněk Sklenář a později jako asistentka Lenky a Zdeňka Sýkorových. V roce 2010 založila nakladatelství Verzone, první knihou byl katalog Zdeňka Sýkory k jeho retrospektivní výstavě v Galerii hlavního města Prahy. V roce 2012 vyšla ve Verzone první kniha edice Xin. Vedle vydávání knih se věnuje také propagaci kvalitní literatury pro děti a mládež a vede obecně prospěšnou společnost Terra cultura. 

Čas načtení: 2024-08-12 18:51:00

U českých hranic se objevil nový druh včely. Je veliká jako sršeň

Na západním Slovensku nedaleko českých hranic se objevil nový invazivní druh včely. Velká by měla být až 2,5 centimetru, tedy zhruba podobně jako sršeň obecná. Podle odborníků by ale neměla být nebezpečná.

Čas načtení: 2024-11-20 09:00:00

Papež František vyzývá k vyšetření obvinění z genocidy v Gaze

Pozn. JČ: Tohle je zpráva, která běžně proběhla celým západním tiskem. Nepřišla nám natolik důležitá, abychom o ní informovali. Teď nás ale jeden čtenář upozorňuje, že v českých médiích byla tato zpráva potlačena. Což je docela pozoruhodné v České republice, kde se o římském papeži píše normálně každá maličkost... Pročpak tohle asi vynechali?  Papež František prohlásil, že obvinění z genocidy v Gaze by měla být „pečlivě prošetřena“, což je zatím jeho nejostřejší kritika války Izraele s Hamásem. „Podle některých odborníků... má to, co se děje v Gaze, znaky genocidy,“ citoval pontifikovo vyjádření v připravované knize oficiální zpravodaj Svatého stolce Vatican News. „Mělo by být pečlivě prozkoumáno, zda odpovídá technické definici formulované právníky a mezinárodními orgány.“    

Čas načtení: 2024-11-27 09:00:00

Prohlášení na podporu ICC + dnešní demonstrace - Ne naším jménem!

Odmítáme, aby po vydání mezinárodních zatykačů na Netanjahua a Galanta organizoval v Praze izraelský ministr zahraničí izraelské diplomaty z Evropy ke koordinací akcí proti ICC, a to za přitakání českých politiků, jejichž vážnost nejspíše odpovídá i zkomolení, jakým se jejich jménům dostalo v izraelském tisku. Nepřipustíme, aby se Česká republika stala nástrojem k rozbíjení mezinárodního práva ve prospěch pokračujících izraelských válečných zločinů. Přirovnávat zatykače Mezinárodního trestního soudu k Mnichovské dohodě z roku 1938 považujeme za směšnou a účelovou manipulaci urážející paměť na událost, která je pro českou společnost spojena s bezprávím a se začátkem válečného konfliktu. Zatykače ICC naproti tomu směřují k vyšetření válečných zločinů a k potrestání jejich viníků. https://www.timesofisrael.com/liveblog_entry/saar-set-for-czech-visit-to-press-case-against-icc/ Ne naším jménem!  Iniciativy propalestinské solidarity svolávají na dnešek, tj. středu 27.11. od 17:30 demonstraci před budovou Úřadu vlády na podporu Mezinárodního trestního soudu a jím vydaných zatykačů na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, bývalého ministra obrany Joava Galanta a předáka Hamásu Muhammada Dajfa. Heslem „Spolu do Haagu" chtějí upozornit na spoluvinu české politické reprezentace, její slepou podporu Izraele při jeho páchání válečných zločinů v Gaze a na Západním břehu Jordánu, jejího mlčení k potírání legitimních palestinských práv a jejího popírání mezinárodních soudů v případě, že chtějí tyto soudit izraelské činitele.    K demonstraci vydávají následující prohlášení:

Čas načtení: 2024-12-16 12:00:00

Analýza: Zvýšení mezd na německou úroveň vyžaduje růst produktivity práce

Praha - Zvýšení českých mezd na úroveň německých se neobejde bez rychlejšího růstu produktivity práce v Česku. Země v ní za svým západním sousedem zaostává mimo jiné kvůli menšímu podílu zaměstnanců...

Čas načtení: 2024-12-16 12:00:00

Analýza: Zvýšení mezd na německou úroveň vyžaduje růst produktivity práce

Praha - Zvýšení českých mezd na úroveň německých se neobejde bez rychlejšího růstu produktivity práce v Česku. Země v ní za svým západním sousedem zaostává mimo jiné kvůli menšímu podílu zaměstnanců...

Čas načtení: 2025-03-16 09:00:00

Líbánky pro Trumpa skončily, každá jeho další zoufalá chyba přináší chaos a rozpory

Pozn. JČ: Jsem docela šokován, podle toho, co vidím na českých sociálních sítích, kolik lidí v Česku Trumpa - sebevražedně - podporuje. České sociální sítě jsou skutečně v šíleném stavu. Doufám, že se nepletu, ale v západním světě - mimo americká ultrapravicová média jako Fox News - nevidím takovouto podporu. Kritika Trumpa je docela jednotná. Viz příklad:  Po pouhých několika týdnech v Bílém domě samozvaný "dárce míru" rozdmýchal válku, urychlil závody v jaderném zbrojení a odcizil si spojence USA, píše Simon TisdallKdyby dnes žil Robert K. Merton, zakladatel americké sociologie, byl by fenoménem Donalda Trumpa fascinován. Sotva uplynulo více než 50 dní od začátku jeho druhého prezidentského mandátu, nešťastný Trump denně poskytuje důkazy Mertonova univerzálního „zákona nezamýšlených důsledků“.Trumpovy neuvážené kroky, jejichž kořeny tkví v neznalosti, omylu, záměrné slepotě a sebezničující nepředvídavosti, přinášejí rozporuplné, škodlivé a často opačné výsledky, než jaké si podle svých slov přeje. Následný chaos charakterizuje to, co se může stát nejkratšími líbánkami v historii Bílého domu.

Čas načtení: 2024-08-29 10:00:00

mariOnTheNet

Obrázek pro tento den:  Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥ Channel 4 News: Jak Izraelci kradou Palestincům bezostyšně území 28. 8. 2024 čas čtení 7 minut Proč toto není v České televizi? Reportér Secunder Kermani, Channel 4 News, úterý 27. srpna 2024, 19 hodin:  Vítejte na okupovaném Západním břehu Jordánu. Jsme v palestinské vesnici Beita. Slzný plyn začal dnes nezvykle brzy. Tyto scény se staly týdenním rituálem. Palestinci pořádají po pátečních modlitbách malou demonstraci. Izraelští vojáci na ně střílejí slzný plyn. Palestinci takto protestují už léta a léta, ale jestli něco, tak je pro ně situace na místě stále obtížnější. A armáda je stále nekompromisnější, zejména od 7. října. Občas Izraelci střílejí ostrými náboji. V okolí Beity bylo za posledních několik let, kdy začaly demonstrace proti nové nedaleké izraelské osadě, zabito více než deset lidí. „Tady nám ukradli půdu. Přišli jsme sem jen proto, abychom tuhle osadu rozbili. Střílejí po nás, jak víte. Jak vidíte.“   Celý článek Každodenní smrt v Gaze 28. 8. 2024 čas čtení 4 minuty Liyan, jediná přeživší, je holčička, která byla zachráněna z trosek. Spala v domě, kam se uchýlila se svou rodinou. Její sestra-dvojče Elin a čtyři členové rodiny jsou mrtví. Liyan je nyní úplně sama. Taková je krutá realita dětí v Gaze. Izrael bombardoval další školu. Škola, která poskytuje útočiště vysídleným Palestincům v Deir Al Balah v centrální části Gazy. Četné oběti. Celý článek Krize na Blízkém východě: Izraelské síly zabily při náletech na Západním břehu nejméně 10 Palestinců, konstatuje Červený půlměsíc 28. 8. 2024 čas čtení 9 minut Představitel Červeného půlměsíce hlásí šest mrtvých ve městě Džanin a jeho okolí a další čtyři mrtvé v uprchlickém táboře u města TubasDeset Palestinců bylo zabito při izraelských náletech na Západním břehu JordánuNejméně deset Palestinců bylo zabito při izraelských náletech a leteckých útocích na severu okupovaného Západního břehu Jordánu, uvedl mluvčí Červeného půlměsíce v rámci akce, kterou palestinská tisková agentura označila za „velkou“ izraelskou ofenzívu.Izraelská armáda (IDF) od útoku Hamásu 7. října, který vyvolal válku mezi Izraelem a Gazou, neustále podniká útoky na palestinské komunity na Západním břehu Jordánu. Při těchto útocích a při útocích izraelských osadníků bylo zabito více než 640 Palestinců, včetně více než 100 dětí.IDF očekávají, že nejnovější operace bude trvat několik dní, uvedl deník Times of Israel s odvoláním na vojenské zdroje.Dva Palestinci byli zabiti ve městě Jenin, další čtyři v nedaleké vesnici a čtyři v uprchlickém táboře u města Tubas, uvedl Ahmed Jibril z Červeného půlměsíce. Patnáct dalších bylo zraněno, uvedl podle agentury AFP.Izraelská armáda ve středu brzy ráno uvedla, že provádí „operaci s cílem zmařit terorismus v Džanínu a Tulkarmu“ na severu Západního břehu Jordánu. Několik „hledaných Palestinců“ bylo zadrženo, uvedl deník Times.Palestinská tisková agentura Wafa uvedla, že izraelské síly provádějí „velkou ofenzívu ve městě Tulkarm“, obléhají nemocnice a brání Palestincům v pohybu do města a z města. Vojenská vozidla se rozmístila kolem specializované nemocnice al-Israa v západním Tulkarmu a vládní nemocnice Šahíd Thabet Thabet a bránila pohybu sanitek, uvedla Wafa. Izraelské síly v rámci svého nejnovějšího útoku na okupovaném Západním břehu Jordánu nasazují také buldozery, které ničí palestinskou infrastrukturu, informuje palestinská tisková agentura Wafa. Izrael běžně buldozeruje palestinské domy a infrastrukturu na okupovaném Západním břehu Jordánu s odůvodněním, že nemají stavební povolení, ačkoli pro Palestince je téměř nemožné je získat. Jak uvedla Wafa, izraelské síly ve středu nasadily v Tulkarmu čtyři buldozery a srovnaly se zemí infrastrukturu a vodovodní sítě. Celý článek Amnesty International: Izraelské útoky zaměřené na bojovníky Hamásu a dalších ozbrojených skupin, při nichž zahynuly desítky vysídlených civilistů v Rafáhu, by měly být vyšetřovány jako válečné zločiny 28. 8. 2024 čas čtení 22 minut   Nové vyšetřování odhalilo, že izraelské síly nepřijaly veškerá možná opatření, aby při útocích ušetřily civilisty Při izraelských leteckých útocích na tábor vnitřně vysídlených osob v Rafáhu 26. května byly použity zbraně vyrobené v USA Tankové střely vypálené na tábor vnitřně vysídlených osob v „humanitární zóně“ zabily 23 civilistů Nové vyšetřování Amnesty International odhalilo, že izraelské síly při provádění dvou útoků zaměřených na velitele a bojovníky Hamásu a Islámského džihádu na jihu okupovaného pásma Gazy v květnu nepřijaly veškerá možná opatření, aby zabránily nebo minimalizovaly škody způsobené civilistům ukrývajícím se v táborech pro vnitřně vysídlené osoby. Tyto útoky byly pravděpodobně nerozlišující a jeden útok byl pravděpodobně také nepřiměřený. Oba útoky by měly být vyšetřovány jako válečné zločiny. Celý článek midSentry 28. 8. 2024 / Lesley Keen čas čtení 1 minuta Obrázek pro tento den: (Videoprezentace Linefall ZDE, ZDE a ZDE) Chcete koupit autorce těchto obrázků kávu? Pokud ano, klikněte ZDE

Čas načtení: 2020-01-02 08:00:32

Šlomo Sand: Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci

Izraelský historik Šlomo Sand (73) je ve světě slavný svou dekonstrukcí židovských dějin. Někteří k němu vzhlížejí, jiní ho nenávidí.   Co si myslíte o levicovém antisemitismu? V Evropě o něm mluví stále více lidí jako o veliké a aktuální hrozbě. Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka. Právě jsem dokončil knihu, krátkou knihu, má asi sto dvacet stran. Zabývám se v ní tím, co obyčejně nazýváme antisemitismem a jeho projevy v dějinách. Tezi o tom, že židovský národ vytvořili v 19. století sionisté, v knize poněkud koriguji, protože tvrdím, že konstrukcí něčeho takového začali už dávno před nimi křesťané. Ti jsou původci představy ne o židovském národě – tehdy nic takového, co by připomínalo moderní národ, přirozeně neexistovalo –, ale o zvláštních lidech, Židech-cizincích, kteří žijí stranou a kteří přišli z daleka. V knize také říkám, že bych raději než o antisemitismu hovořil o judeofobii. Slovo antisemitismus se totiž do našich slovníků dostalo až v 80. letech 19. století a přišli s ním sami antisemité, kteří došli k závěru, že „objevili“ židovskou semitskou rasu. Nedělejme antisemitům radost, že přeneseme do našich slovníků jejich pojem. Jednoduše řečeno, já o antisemitismu nechci mluvit, protože Židé semitskou rasou nejsou. Semitská rasa neexistuje, existují jen semitské jazyky. Moji rodiče nebyli „semitského původu“. Moji rodiče hovořili jidiš, a jidiš semitský jazyk – na rozdíl od hebrejštiny, kterou mluvím já – není. Řeknu to ještě jinak. Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci. To ale není pravda. Proto před antisemitismem upřednostňuji slovo judeofobie, protože naznačuje kontinuitu mezi nenávistí, které byli Židé vystaveni jak ve starověku, tak jí jsou vystaveni dnes.   Budiž. Vraťme se ale k předchozí otázce, kterou teď přeformuluji: Co si myslíte o levicové judeofobii? Znám ji velmi dobře. S judeofobií se setkáte na pravici, na středu i na levici. Je nesmysl říkat, že levice je judeofobie prosta, a já o levicové judeofobii budu mluvit a je mi jedno, že to levice nerada slyší. Vždyť i celé 19. století bylo plné levicových judeofobů – Marx, Proudhon, Fourier. Všechno to byli judeofobové. V Dreyfusově aféře byli judeofobové taky skoro všichni. Současně bych ale chtěl podotknout, že dnes je většina judeofobů soustředěna na pravici, a to navzdory tomu, že tito pravicoví judeofobové obvykle adorují Izrael a jeho politiku vůči muslimům.   To je paradox, adoruje-li judeofob Izrael, nebo není? Paradox to je, ale uvědomte si, že judeofobie se jen skryla za islamofobii. Extrémní pravice si prostě a jednoduše jen našla někoho jiného, koho může obvinit z ohrožování takzvaně křesťanské civilizace…   …teď se říká „židovsko-křesťanské civilizace“. Já ten výraz upřímně nenávidím – nenávidím ho dokonce tak, že o něm ani nechci mluvit, a tím mu dělat službu.   Raději se tedy vraťme zpět k levicové judeofobii. Někteří lidé říkají, že za kritikou Izraele přicházející od mnoha levicových aktivistů se často jen skrývá nenávist k Židům. Někdy to je pravda, ale nepřehánějme; levicová judeofobie dnes není zásadní problém.   Záleží na tom, jak definujete levicovou judeofobii. Vím, že často pobýváte ve Francii, tak zmíním francouzského prezidenta Macrona a jeho větu o tom, že antisionismus je jednou z forem antisemitismu. Já jsem mu na tuto jeho tezi odpověděl otevřeným listem!   Co jste mu napsal? Že neví, o čem mluví – jemně řečeno. Když například první sionisté vyhlásili, že chtějí svou zemi na Blízkém východě, tak se tomu Židé vzepřeli. Většina Židů a většina rabínů byli přesvědčenými antisionisty. Sionismus považovali za věc neslučitelnou s judaismem. To platilo až do druhé světové války. Od druhé světové války antisionistů mezi Židy ubylo – je to ostatně logické – ale i dnes jsou třeba i mnozí ortodoxní Židé v Jeruzalémě antisionističtí. Máme je v souladu s výrokem pana Macrona označovat taky za antisemity? Anebo máme za antisemity či lépe za judeofoby označovat Noama Chomského, Judith Butler… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} …a další Američany… …ale nejen Američany. Antisionistou byl například i velký anglický historik Eric Hobsbawm. Byl proto i on antisemitou nebo judeofobem? Je to všechno absolutní nesmysl a pan Macron by si měl přečíst některé knihy, než bude zase něco říkat o věcech, ke kterým nemá kompetenci. Řečeno stručně, existují antisionisté, kteří jsou judeofoby. Většina antisionistů ale jimi není.   Vy byste se označil za antisionistu? Neoznačuji se za antisionistu. To ale neznamená, že jsem sionista; měli bychom se už zbavit této polarity. Jsem demokrat – za něj se označuji.   Co znamená být demokratem v Izraeli? Že chci denacionalizaci Izraele. Chci, aby se stal republikou všech. Pokud se chcete zeptat, zdali jsem judeofob (smích), pak jím nejsem – nenávidím judeofobii, či, chcete-li, antisemitismus mnohem více než sionismus.   Jste příznivcem Hnutí BDS (česky: Bojkot, Stažení investic a Sankce, pozn. redakce)? Roky jsem byl proti němu. Tvrdil jsem, že když byla válka ve Vietnamu nebo v Nigérii, tak lidé nechtěli bojkotovat Francii nebo Spojené státy, a já jsem chtěl, aby se k Izraeli přistupovalo stejně jako k Francii nebo ke Spojeným státům. Později jsem však došel k závěru, že politická změna v Izraeli nepřijde zevnitř, že je nutno ji na Izraeli vynutit, a proto jsem se rozhodl Hnutí BDS podpořit. Jakýkoli prostředek, tedy třeba i sankce spojené s bojkotem, který by Izrael donutil přehodnotit režim na okupovaných územích, je pro mě přijatelný – ovšem za podmínky, že tento prostředek bude nenásilný a že se za tlakem na Izrael nebude skrývat boj proti existenci Izraele jako takového. To pro mě přijatelné není. Všechno ostatní jsem ochoten podpořit, ale znovu opakuji: Musí být jasně řečeno, že nenásilný boj proti okupačnímu režimu na Západním břehu nemá co činit s jakýmkoli bojem proti Izraeli jako takovému.   Jste stejně tak pro bojkot Ruska po anexi Krymu? Jsem přirozeně proti ruské anexi Krymu, to zaprvé. A když se ptáte na Krym, tak musím říct, že to je moc hezký příklad. Rusové – pokud vím – poté, co Krym anektovali, udělili všem tamním obyvatelům alespoň práva. Evropa na Rusko přesto vyhlásila sankce. Proč vyhlásit sankce na Rusko a ne na Izrael?   Mluvíte o dvojím standardu? Přesně tak.   Kdyby se zítra Izrael hypoteticky rozhodl dát Palestincům žijícím na Západním břehu občanství s příslušnými právy… …tak bych anexi Západního břehu akceptoval – navzdory tomu, že jsem jinak pro palestinský stát existující vedle státu izraelského. Podporuji právo na sebeurčení. Kdyby se ale Izrael rozhodl pro skutečnou anexi a Palestincům udělil práva, zavřel bych oči, a to myslím vážně, a tento krok bych otevřeně podpořil.   Máte pocit, že se něco takového může stát? Jinými slovy, nejsou to všechno jen utopické sny? Já ale nejsem proti utopii! My dokonce potřebujeme novou utopii – lepší utopii, než byla komunistická utopie – a potřebujeme ji proto, že bude-li pokračovat systém, který existuje dnes, tak nepřežijeme na planetě Zemi. Být pro kapitalismus a chtít zachránit planetu je protimluv. V tomto bodě jsem černobílý – buď jedno, nebo druhé.   Jak byste se popsal z hlediska pravolevé politické osy? Jsem levičák – dlouhá léta velice antikomunistický levičák. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Potřebujeme utopii i pro Blízký východ. Bez utopie nemůžeme zformovat hnutí, jež nás dovede ke změně. Přesto ale musím říct, že – ke své škodě – nejsem optimista. Nevěřím, že to na Blízkém východě dopadne dobře. Svět dneška je světem nacionalistického populismu, který se rozlézá všude – od Londýna po Prahu…    …Izrael je v tomto smyslu vlastně docela normálním státem…  To je do značné míry pravda, ale já už jsem poměrně starý, a tak mám jistou zkušenost, kterou vám teď řeknu. Jsem sice pesimista, co se budoucnosti týče, ale ne fatalista. Přemýšlím často o svých rodičích. Jakou oni mohli mít naději v roce 1939, kdy Polsko, ve kterém žili, dobyli nacisté? A přesto naději neztratili. Nebyla v jejich případě taková naděje dočista utopická?  Bez utopie se změny nedočkáme. Je důležité nepropadnout se z pesimismu do fatalismu. I já se snažím nepropadnout. Je to těžké, někdy přetěžké, ale udržuje mě to mladým, a jen díky tomu, že někde tam vzadu v mé hlavě nějaká naděje stále poblikává, píšu knihy. Proč bych je jinak měl psát?   Mluvíme spolu pár dní po izraelských volbách. Jak byste je zhodnotil? Politika je politika.    Co to znamená?  Že se v Izraeli nezměnilo vůbec nic. Nejsem z toho, co se děje, šťastný… Jak můžu být šťastný, když část mých spoluobčanů volí populisty a náboženské nacionalisty?   Je tu i formace Bennyho Gance Modrá a bílá… Ta strana ale není opozicí, jakou bych si přál. Sice je složená z lidí, kteří jsou slušnější než lidé u moci, to nezpochybňuji, ale to mi nestačí.    Proč to nestačí? V Izraeli není nic důležitějšího než vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jenže v tomto smyslu Gancova strana opozicí není; a mimochodem není ani levicovou opozicí, je stranou středu. V Izraeli volí nižší společenské vrstvy pravici, inteligence a buržoazie střed. Levice bohužel chybí, ale to není jen případ Izraele, to je širší problém. Chcete znát tajemství izraelských voleb? Pokud ano, neměl by vám uniknout úspěch Avigdora Liebermana.   To ale není nic nového, vždyť on je stálicí izraelské politiky. Ovšem, ale politická pozice tohoto rasisty se v poslední době zajímavě vyvinula – doslova přes noc se z něj stal extrémně sekulární bojovník. To je o to zajímavější, že s nábožensky založenými Židy, proti nimž teď vytasil zbraně, seděl deset let ve vládě.   Proč se z něj stal tak nekompromisní bojovník za sekularismus? Důvod je podle mě docela jasný. Do Izraele se přestěhovalo ze zemí bývalého Sovětského svazu kolem milionu lidí, jenže zhruba polovinu z nich ministerstvo vnitra nepovažuje za Židy, a jejich situace je proto strašně zvláštní. Většinou jsou stejně nacionalističtí a rasističtí jako ti druzí, ti, kteří jsou za Židy uznáni – Araby nenávidějí docela stejně – jenže mají jeden velký problém: Nejsou Židy.   …platí zákon o návratu…  …a tito lidé tento zákon snášeli dobře jen prvních pár let. Po dvaceti a více letech se stále hlasitěji dožadují změny svého statusu a Lieberman, který je velký, a když říkám velký, tak myslím opravdu hodně velký, oportunista, začíná z jejich pocitů těžit.   Stal se z něj sekulární rasista?  Ano.   To je – cynicky řečeno – jistý posun… (smích) Posun to možná je, ale nevím, jakým směrem. Mým snem je, jak asi víte, to, že se dvě nežidovské populace Izraele – Arabové a východoevropští migranti – spojí v taktické alianci v zájmu izraelizace Izraele. Lieberman chce ale něco docela jiného. Tento člověk, kterému nestačilo být v uplynulých deseti letech Židem – on toužil být „super-Židem“ – začal v posledním roce ztrácet voliče, a tak změnil strategii. To je celé. Nevím, kam to povede.   Existuje v současném Izraeli reálná politická alternativa, která by vám dávala smysl? Žádná taková alternativa neexistuje.   Kdyby se volby znovu opakovaly, naději byste v tom neviděl? Ne. Nevěřím v možnost změny. Vzpomínám si, že Albert Einstein jednou řekl, že je hloupé myslet si, že když uděláme dvakrát totéž, dočkáme se jiného výsledku. To základní – více než padesátiletá okupace Západního břehu, na kterém žijí Palestinci bez jakýchkoli politických, sociálních a občanských práv – se ani po třetích, ani po desátých izraelských volbách nezmění. Izrael na změnu není připraven.   Jak dlouho bude tento stav pokračovat? Nevím, ale pokračovat to bude.   Třeba i za patnáct či dvacet let? Jsem historik a snažím se být prorokem minulosti – a i v tom mám někdy dost značné obtíže –, ne budoucnosti. Nikdo neví, co se stane. Svět teď každopádně nechává Izrael dělat si to, co chce. A to je problém, protože Izrael není schopen vzdát se toho, co ho ničí. Situace se nezklidňuje, ale naopak radikalizuje. Značná část Izraelců začíná už dokonce snít svůj sen o deportaci Palestinců.   Kam?  Kamkoli.   Kdybych se v Tel Avivu pustil do řeči s místními a zeptal se jich: „Přejete si deportovat Palestince?“, tak by mi řekli, že přesně to si přejí? Většina z nich by vám to neřekla takto otevřeně, ale kdyby vaše otázka zněla: „Přejete si i nadále žít na jednom území s Palestinci, nebo nepřejete?“, tak by vám osmdesát procent lidí řeklo: „Přál bych si žít bez Palestinců.“ A když budete pokračovat a zeptáte se jich, jak by se k takovému stavu věcí chtěli dopracovat, odpoví vám: „Nevím…“ – a pak budou mlčet. Naším problémem je to, že území, na kterém žijí jiní lidé, považujeme za území, které je naše, protože nám ho dal Bůh. I po dvou tisících letech – nepředstavitelné! Všechno ve světě se proměnilo, až na tohle. Zásadním zdrojem tohoto vlastenecko-vlastnického sentimentu je samozřejmě Bible. V našich školách se o ní děti dozvědí, že je historickou a nikoli teologickou knihou. Učí se jí tak, že to, co se v ní říká, se skutečně stalo. Když po dvanácti letech tyto děti vyjdou ze škol, jsou pevně přesvědčeny, že jejich skutečná vlast je Betlém nebo Jericho (města na Západním břehu, pozn. red.)…    …a ne třeba Jaffa… Když jsem byl mladý, bojoval jsem ve válce z roku 1967 a pamatuju si, že ve chvíli, kdy jsme překročili hranici a ocitli se na Západním břehu, měli mí přátelé, kteří mi stáli po boku se zbraní v ruce, pocit, že se konečně ocitli „doma“. Mě to šokovalo! Chápejte – mým domovem byla právě vámi zmiňovaná Jaffa. To bylo město, ve kterém jsem vyrostl a poprvé se zamiloval. To bylo mé „doma“. Západní břeh nebyl „můj“. Jenže mí přátelé to viděli jinak. Na druhou stranu, buďme pragmatičtí a přiznejme si, že mnozí Izraelci se dnes o tuto část země, kterou Izrael okupuje, nijak zvlášť nezajímají. Nenavštěvují ji. Ti z nich, co ji kolonizují, to je jiná, ti v ní žijí, ale Izraelci z Izraele? To je něco jiného. Ti mají v hlavách jiné věci, věci denní potřeby. Jenže jakmile by jim někdo řekl: „Tak se okupovaných území vzdejte!“…   …tak odpoví: „Ne!“ Přesně tak. Roztočí se totéž kolečko otázek a odpovědí, o kterém jsem už mluvil: „Chcete, aby tam byli Palestinci?“ Obvyklý Izraelec: „Chci, aby nějak zmizeli…“ Vy se zeptáte: „Jak nějak?“ On: „Nevím…“ Vy: „Chcete je deportovat?“ On: „Deportace není humánní postup, není to židovské! Ale přeji si, aby odtamtud nějak zmizeli…“ Takhle se s vámi budou bavit. Výsledek je předvídatelný – prohlubující se deziluze Palestinců na Západním břehu.  Bohužel teď houfně přibývá palestinské inteligence, která za takového stavu věcí Západní břeh opouští. Nemá už síly na další odpor a ten stále více vedou lidé méně chytří, méně vzdělaní a mnohem pobožnější. To je varující.   Nelze přece palestinské inteligenci vyčítat, že odchází. Její příslušníci chtějí žít – jako každý jiný člověk – naplněné životy, a pokud nevidí šanci žít je na Západním břehu, zvolí odchod. Já jim to nezazlívám, jen konstatuji, že sionisté mají radost, když vidí, že se jim jejich politika daří. Já obecně neobviňuji lidi za to, že odcházejí. I mnozí Izraelci, například jeden můj bývalý student, odcházejí pryč z Izraele. I oni ztratili naději na smysluplné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Já to chápu, je přirozené, že chtějí žít tam, kde mohou prožít dobrý život. Problémem je, že pokud odejdou oni, kdo se dostane do čela? Fanatičtější a krutější lidé. {/mprestriction}  Šlomo Sand (*10. září 1946, Linec) je izraelským historikem dějin nacionalismu a politických idejí 20. století. Narodil se rodičům, kteří přežili holocaust. V současnosti je emeritním profesorem historie na Telavivské univerzitě. Je autorem řady knih. Po světě ho proslavila kniha Jak byl vynalezen židovský národ (hebrejsky 2008). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V češtině byla publikována v roce 2015 (nakladatelství Rybka). Čeští čtenáři si mohou přečíst i její neméně známé pokračování – Jak byla vynalezena země izraelská (nakladatelství Dauphin). V poslední době Sand obrátil svou pozornost i k Francii, v níž často pobývá a v roce 2016 napsal – do češtiny dosud nepřeloženou – knihu o úpadku francouzských intelektuálů: La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi).

Čas načtení: 2024-08-28 10:00:00

Krize na Blízkém východě: Izraelské síly zabily při náletech na Západním břehu nejméně 10 Palestinců, konstatuje Červený půlměsíc

Představitel Červeného půlměsíce hlásí šest mrtvých ve městě Džanin a jeho okolí a další čtyři mrtvé v uprchlickém táboře u města TubasDeset Palestinců bylo zabito při izraelských náletech na Západním břehu JordánuNejméně deset Palestinců bylo zabito při izraelských náletech a leteckých útocích na severu okupovaného Západního břehu Jordánu, uvedl mluvčí Červeného půlměsíce v rámci akce, kterou palestinská tisková agentura označila za „velkou“ izraelskou ofenzívu.Izraelská armáda (IDF) od útoku Hamásu 7. října, který vyvolal válku mezi Izraelem a Gazou, neustále podniká útoky na palestinské komunity na Západním břehu Jordánu. Při těchto útocích a při útocích izraelských osadníků bylo zabito více než 640 Palestinců, včetně více než 100 dětí.IDF očekávají, že nejnovější operace bude trvat několik dní, uvedl deník Times of Israel s odvoláním na vojenské zdroje.Dva Palestinci byli zabiti ve městě Jenin, další čtyři v nedaleké vesnici a čtyři v uprchlickém táboře u města Tubas, uvedl Ahmed Jibril z Červeného půlměsíce. Patnáct dalších bylo zraněno, uvedl podle agentury AFP.Izraelská armáda ve středu brzy ráno uvedla, že provádí „operaci s cílem zmařit terorismus v Džanínu a Tulkarmu“ na severu Západního břehu Jordánu. Několik „hledaných Palestinců“ bylo zadrženo, uvedl deník Times.Palestinská tisková agentura Wafa uvedla, že izraelské síly provádějí „velkou ofenzívu ve městě Tulkarm“, obléhají nemocnice a brání Palestincům v pohybu do města a z města.Vojenská vozidla se rozmístila kolem specializované nemocnice al-Israa v západním Tulkarmu a vládní nemocnice Šahíd Thabet Thabet a bránila pohybu sanitek, uvedla Wafa. Izraelské síly v rámci svého nejnovějšího útoku na okupovaném Západním břehu Jordánu nasazují také buldozery, které ničí palestinskou infrastrukturu, informuje palestinská tisková agentura Wafa. Izrael běžně buldozeruje palestinské domy a infrastrukturu na okupovaném Západním břehu Jordánu s odůvodněním, že nemají stavební povolení, ačkoli pro Palestince je téměř nemožné je získat. Jak uvedla Wafa, izraelské síly ve středu nasadily v Tulkarmu čtyři buldozery a srovnaly se zemí infrastrukturu a vodovodní sítě.

Čas načtení: 2024-09-15 10:00:00

Krize na Blízkém východě: Pracovník OSN byl na Západním břehu Jordánu zabit izraelským odstřelovačem

Sufjan Džaber Abed Džavád byl prvním zaměstnancem Unrwy zabitým na Západním břehu Jordánu za více než deset letZaměstnanec OSN byl zastřelen izraelským odstřelovačem na okupovaném Západním břehu JordánuOdstřelovač zabil pracovníka OSN na střeše jeho domu na severním Západním břehu Jordánu, uvedla OSN, zatímco se v Turecku shromáždili přátelé a rodina, aby pohřbili americko-tureckou aktivistku, kterou zavraždila izraelská armáda při protestu o šest dní dříve a asi 30 km daleko.Sufjan Džaber Abed Džavád, sanitární pracovník agentury OSN pro palestinské uprchlíky, byl prvním zaměstnancem Unrwa zabitým na Západním břehu za více než deset let. Zastřelen byl ve čtvrtek brzy ráno v táboře el Far'a. Zanechal po sobě manželku a pět dětí.Válka v Gaze zastínila spirálu konfliktu na Západním břehu Jordánu, kde probíhaly několik týdnů izraelské vojenské operace a násilí dosáhlo „bezprecedentní úrovně, což ohrozilo komunity“, uvedla Unrwa.

Čas načtení: 2025-11-14 09:00:00

Channel 4 News: Rozsáhlé útoky izraelských osadníků na cilvilistry na Západním břehu Jordánu. Přítomnost západních kamer jim nevadí

Moderátor, Channel 4 News, 12. listopadu 2025, 19 hodin: Izraelský prezident Isaac Herzog odsoudil to, co nazval šokujícím a závažným útokem extremistických izraelských osadníků na Palestince na Západním břehu poté, co desítky osadníků zapálily vozidla a další majetek. Izraelský vojenský velitel trval na tom, že takové násilí nebude tolerováno. Od vstupu příměří v Gaze v platnost násilí na okupovaném Západním břehu nadále eskaluje. Podle OSN izraelští osadníci jen v říjnu provedli nejméně 264 útoků na Palestince, což je nejvyšší počet od začátku sběru dat v roce 2006. Odhaduje se, že na Západním břehu nyní žije asi 700 000 Izraelců v osadách, které jsou podle mezinárodního práva nelegální. Včerejší útok se odehrál v Beit Lid na severu území, jak informuje náš zahraniční korespondent Paraik O'Brien: Dozens of extremist Israeli settlers have set fire to Palestinians' vehicles and other property in the West Bank.Israel's military chief insisted such violence would "not be tolerated". pic.twitter.com/QL6hIspaIo— Channel 4 News (@Channel4News) November 12, 2025 Reportér: Pokud jde o násilí osadníků proti Palestincům na Západním břehu, džin vyletěl z láhve už dávno. Nyní je láhev plná benzínu a byla zapálena. Včera osadníci zaútočili na tuto beduínskou komunitu poblíž Nablusu.O několik hodin později, nedaleko odtud, se z hořících domů stala průmyslová sabotáž. Skupina 60 osadníků zaútočila na mlékárenský komplex Algenida a pokusila se zničit kamerový systém, ale neuspěla. Všechno ostatní tak bylo zachyceno na kameru. Zaměstnanci se zamkli uvnitř. Venku byly napadeny jejich automobily. Náklaďáky společnosti byly zapáleny.Útok byl zcela předem naplánován a osadníci byli rozděleni do skupin. Každá skupina věděla, co má dělat. Skupiny, které vnikly do budovy, nebyly stejné jako ty, které napadly automobily. Byli tedy opravdu dobře organizovaní.Nedávná zpráva OSN zjistila, že násilí osadníků na Západním břehu dosáhlo letos nejvyšší úrovně od začátku zaznamenávání před 20 lety. OSN zdokumentovala do října téměř 1 500 útoků osadníků, v průměru téměř 5 denně. Tento incident však naznačuje změnu taktiky. Tato společnost dodává mléko a mléčné výrobky do celé okupované Palestiny. Jednalo se o útok na infrastrukturu, která zásobuje lidi potravinami.

Čas načtení: 2025-11-14 09:00:00

Channel 4 News: Rozsáhlé útoky izraelských osadníků na cilvilisty na Západním břehu Jordánu. Přítomnost západních kamer jim nevadí

Moderátor, Channel 4 News, 12. listopadu 2025, 19 hodin: Izraelský prezident Isaac Herzog odsoudil to, co nazval šokujícím a závažným útokem extremistických izraelských osadníků na Palestince na Západním břehu poté, co desítky osadníků zapálily vozidla a další majetek. Izraelský vojenský velitel trval na tom, že takové násilí nebude tolerováno. Od vstupu příměří v Gaze v platnost násilí na okupovaném Západním břehu nadále eskaluje. Podle OSN izraelští osadníci jen v říjnu provedli nejméně 264 útoků na Palestince, což je nejvyšší počet od začátku sběru dat v roce 2006. Odhaduje se, že na Západním břehu nyní žije asi 700 000 Izraelců v osadách, které jsou podle mezinárodního práva nelegální. Včerejší útok se odehrál v Beit Lid na severu území, jak informuje náš zahraniční korespondent Paraik O'Brien: Dozens of extremist Israeli settlers have set fire to Palestinians' vehicles and other property in the West Bank.Israel's military chief insisted such violence would "not be tolerated". pic.twitter.com/QL6hIspaIo— Channel 4 News (@Channel4News) November 12, 2025 Reportér: Pokud jde o násilí osadníků proti Palestincům na Západním břehu, džin vyletěl z láhve už dávno. Nyní je láhev plná benzínu a byla zapálena. Včera osadníci zaútočili na tuto beduínskou komunitu poblíž Nablusu.O několik hodin později, nedaleko odtud, se z hořících domů stala průmyslová sabotáž. Skupina 60 osadníků zaútočila na mlékárenský komplex Algenida a pokusila se zničit kamerový systém, ale neuspěla. Všechno ostatní tak bylo zachyceno na kameru. Zaměstnanci se zamkli uvnitř. Venku byly napadeny jejich automobily. Náklaďáky společnosti byly zapáleny.Útok byl zcela předem naplánován a osadníci byli rozděleni do skupin. Každá skupina věděla, co má dělat. Skupiny, které vnikly do budovy, nebyly stejné jako ty, které napadly automobily. Byli tedy opravdu dobře organizovaní.Nedávná zpráva OSN zjistila, že násilí osadníků na Západním břehu dosáhlo letos nejvyšší úrovně od začátku zaznamenávání před 20 lety. OSN zdokumentovala do října téměř 1 500 útoků osadníků, v průměru téměř 5 denně. Tento incident však naznačuje změnu taktiky. Tato společnost dodává mléko a mléčné výrobky do celé okupované Palestiny. Jednalo se o útok na infrastrukturu, která zásobuje lidi potravinami.

Čas načtení: 2025-11-14 09:00:00

Channel 4 News: Rozsáhlé útoky izraelských osadníků na civilisty na Západním břehu Jordánu. Přítomnost západních kamer jim nevadí

Moderátor, Channel 4 News, 12. listopadu 2025, 19 hodin: Izraelský prezident Isaac Herzog odsoudil to, co nazval šokujícím a závažným útokem extremistických izraelských osadníků na Palestince na Západním břehu poté, co desítky osadníků zapálily vozidla a další majetek. Izraelský vojenský velitel trval na tom, že takové násilí nebude tolerováno. Od vstupu příměří v Gaze v platnost násilí na okupovaném Západním břehu nadále eskaluje. Podle OSN izraelští osadníci jen v říjnu provedli nejméně 264 útoků na Palestince, což je nejvyšší počet od začátku sběru dat v roce 2006. Odhaduje se, že na Západním břehu nyní žije asi 700 000 Izraelců v osadách, které jsou podle mezinárodního práva nelegální. Včerejší útok se odehrál v Beit Lid na severu území, jak informuje náš zahraniční korespondent Paraik O'Brien: Dozens of extremist Israeli settlers have set fire to Palestinians' vehicles and other property in the West Bank.Israel's military chief insisted such violence would "not be tolerated". pic.twitter.com/QL6hIspaIo— Channel 4 News (@Channel4News) November 12, 2025 Reportér: Pokud jde o násilí osadníků proti Palestincům na Západním břehu, džin vyletěl z láhve už dávno. Nyní je láhev plná benzínu a byla zapálena. Včera osadníci zaútočili na tuto beduínskou komunitu poblíž Nablusu.O několik hodin později, nedaleko odtud, se z hořících domů stala průmyslová sabotáž. Skupina 60 osadníků zaútočila na mlékárenský komplex Algenida a pokusila se zničit kamerový systém, ale neuspěla. Všechno ostatní tak bylo zachyceno na kameru. Zaměstnanci se zamkli uvnitř. Venku byly napadeny jejich automobily. Náklaďáky společnosti byly zapáleny.Útok byl zcela předem naplánován a osadníci byli rozděleni do skupin. Každá skupina věděla, co má dělat. Skupiny, které vnikly do budovy, nebyly stejné jako ty, které napadly automobily. Byli tedy opravdu dobře organizovaní.Nedávná zpráva OSN zjistila, že násilí osadníků na Západním břehu dosáhlo letos nejvyšší úrovně od začátku zaznamenávání před 20 lety. OSN zdokumentovala do října téměř 1 500 útoků osadníků, v průměru téměř 5 denně. Tento incident však naznačuje změnu taktiky. Tato společnost dodává mléko a mléčné výrobky do celé okupované Palestiny. Jednalo se o útok na infrastrukturu, která zásobuje lidi potravinami.

Čas načtení: 2025-12-03 09:00:00

Izraelské síly zabily během 50 dnů příměří v Gaze 357 Palestinců

Foto: Ve skotském Glasgow visí na ulicích palestinsko-skotské vlajkyOrganizace na ochranu lidských práv odsuzuje nárůst násilí: Podle zpráv je rok 2025 pro Palestince nejkrvavějším rokemPodle ministerstva zdravotnictví v Gaze a vládního mediálního úřadu zabily izraelské síly během prvních 50 dnů příměří 357 Palestinců. „Každý aspekt“ života pod kontrolou na okupovaném Západním břehuUprostřed pokračujících útoků a demolice na okupovaném Západním břehu Guy Shalev, výkonný ředitel organizace Lékaři za lidská práva, vysvětlil, že izraelská vláda „páchá genocidu v Gaze a provádí etnické čistky a hrůzné útoky na okupovaném Západním břehu“.„Myslím, že je oprávněné se obávat, že masové zabíjení a ničení, které jsme viděli v Gaze, budeme bohužel svědky i na okupovaném Západním břehu,“ řekl Shalev,Každý aspekt života na Západním břehu je „kontrolován a porušován“.Firyal Abu Rjeileh, obyvatelka vesnice Attarah v Ramalláhu, vysvětlila, že i když jde do knihkupectví koupit něco pro své děti, což by normálně trvalo pár minut, nyní to kvůli vojenským blokádám trvá hodiny.„Čas zde nemá žádnou hodnotu,“ řekla Rjeileh.OSN vyzývá k otevření „všech dostupných“ hraničních přechodů do Gazy

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2025-02-28 09:00:00

HRW: Izrael se chová na Západním břeho Jordánu stejně kriminálně jako v Gaze

 Izraelské tanky poprvé po 20 letech vjely na okupovaný Západní břeh Jordánu, píše mediální ředitel Human Rights Watch Andrew Stroehlein ve svém každodenním přehleduTento krok znamená výraznou eskalaci izraelské vojenské operace na Západním břehu Jordánu, kde žijí více než 3 miliony Palestinců.Tato kampaň, která se prozatím soustředí na severní část Západního břehu Jordánu, je již nyní nejdelší a nejintenzivnější na Západním břehu Jordánu od druhé intifády na počátku roku 2000.Izraelská armáda již několik týdnů provádí nálety a výpady na severním Západním břehu Jordánu, při nichž bylo zabito více než 50 Palestinců, z nichž mnozí zřejmě nebyli ozbrojeni a nepředstavovali bezprostřední hrozbu.Kromě toho izraelské síly zničily mnoho domů a kritickou infrastrukturu, například kanalizační sítě a vodovody. Podle OSN se tak několik uprchlických táborů na Západním břehu stalo „téměř neobyvatelnými“.

Čas načtení: 2025-02-28 09:00:00

HRW: Izrael se chová na Západním břehu Jordánu stejně kriminálně jako v Gaze

 Izraelské tanky poprvé po 20 letech vjely na okupovaný Západní břeh Jordánu, píše mediální ředitel Human Rights Watch Andrew Stroehlein ve svém každodenním přehleduTento krok znamená výraznou eskalaci izraelské vojenské operace na Západním břehu Jordánu, kde žijí více než 3 miliony Palestinců.Tato kampaň, která se prozatím soustředí na severní část Západního břehu Jordánu, je již nyní nejdelší a nejintenzivnější na Západním břehu Jordánu od druhé intifády na počátku roku 2000.Izraelská armáda již několik týdnů provádí nálety a výpady na severním Západním břehu Jordánu, při nichž bylo zabito více než 50 Palestinců, z nichž mnozí zřejmě nebyli ozbrojeni a nepředstavovali bezprostřední hrozbu.Kromě toho izraelské síly zničily mnoho domů a kritickou infrastrukturu, například kanalizační sítě a vodovody. Podle OSN se tak několik uprchlických táborů na Západním břehu stalo „téměř neobyvatelnými“.

Čas načtení: 2025-05-21 10:00:00

Lékaři bez hranic odsuzují „směšně nedostatečnou“ pomoc. Při izraelských úderech zahynulo dalších více než 80 lidí, včetně týdenního kojence

Při nejnovějších útocích útocích zahynulo více než 80 lidí, dodávky pomoci jsou odsuzovány jako „směšně nedostatečné“Lékaři bez hranic konstatuijí, že dodávky jsou jen “kouřová clona, která má předstírat, že obléhání skončilo“Izrael stále blokuje pomoc pro Gazu navzdory slibu, že obléhání zruší, sděluje OSNPočet obětí posledních izraelských útoků na Gazu dosáhl 82Izraelské útoky na pásmo Gazy pokračovaly i ve středu, navzdory mezinárodnímu rozhořčení nad rozšiřující se ofenzívou Izraele.Podle ministerstva zdravotnictví v Gaze a místních nemocnic při útocích zahynulo nejméně 82 lidí, včetně několika žen a týdenního kojence. Dříve byl počet obětí odhadován na 45. Podle palestinské samosprávy se skupina diplomatů dostala pod palbu při návštěvě Dženinu, města na Izraelem okupovaném Západním břehu.Diplomaté byli na oficiální misi, aby pozorovali humanitární situaci v Dženinu, když zazněly výstřely.AP uvedla, že zatím nejsou k dispozici žádné informace o tom, zda byl někdo zraněn, a izraelská armáda se k střelbě zatím nevyjádřila.Pracovnice humanitární organizace, která se z obavy před odvetou nechtěla jmenovat, uvedla, že delegace asi 20 diplomatů byla palestinskou samosprávou informována o situaci v Dženinu.Skupina regionálních, evropských a západních diplomatů stála poblíž vchodu do uprchlického tábora v Dženinu, když těsně před 14:00 zaslechla výstřely, jejichž původ však nebyl jasný, uvedla.Dženin je od začátku tohoto roku dějištěm rozsáhlých izraelských represí proti militantům na Západním břehu.Šéfka zahraniční politiky EU Kaja Kallasová vyzvala Izrael, aby potrestal osoby odpovědné za varovné výstřely během středeční návštěvy zahraničních diplomatů na okupovaném Západním břehu. K incidentu došlo poblíž města Dženin, které je baštou palestinských ozbrojených skupin a častým cílem izraelských razií.Palestinské ministerstvo zahraničí obvinilo Izrael, že „úmyslně vystřelil ostrými náboji na akreditovanou diplomatickou delegaci“.Izraelská armáda uvedla, že „delegace se odchýlila od schválené trasy“, což přimělo vojáky vystřelit „varovné výstřely“, aby je udrželi mimo „oblast, kde neměli povolení být“.V prohlášení armáda uvedla, že „lituje nepříjemností způsobených“ střelbou, při které nebyl nikdo zraněn, informovala agentura AFP. Španělsko „důrazně odsuzuje“ střelbu izraelské armády na diplomatickou delegaci, která ve středu navštívila město Dženin na okupovaném Západním břehu, uvedly zdroje ministerstva zahraničí agentuře AFP.„Ve skupině diplomatů byl jeden Španěl, který je v pořádku. Jsme v kontaktu s dalšími postiženými zeměmi, abychom společně koordinovali reakci na to, co se stalo, a co důrazně odsuzujeme,“ uvedly zdroje.

Čas načtení: 2025-08-07 10:00:00

Izraelci zaútočili dělostřeckým granátem na zdravotní humanitární centrum

Palestinský Červený půlměsíc (PRCS) ve středu odpoledne oznámil, že izraelští vojáci zaútočili na jejich centrum v městě Khan Younis dělostřeleckým granátem. Rodina Khamise al-Ayyada, palestinského Američana, který minulý týden zemřel v důsledku útoku izraelských osadníků na okupovaném Západním břehu, požaduje vyšetření jeho smrti, a to v souvislosti s rostoucím počtem amerických občanů zabitých na tomto území.Ayyad, čtyřicetiletý otec pěti dětí a obyvatel Chicaga, zemřel ve čtvrtek na následky vdechnutí kouře poté, co izraelští osadníci zaútočili na město Silwad nedaleko Ramalláhu a zapálili domy a auta. Ayyad podle svého bratra omdlel při pokusu o hašení požáru a zemřel cestou do nemocnice.Byl nejnovějším z řady palestinských Američanů, kteří zemřeli na Západním břehu: od 7. října 2023 tam bylo zabito pět amerických občanů a Ayyad byl druhým, který zemřel  v červenci.Zatím nebyl nikdo za žádnou z těchto smrtí pohnán k odpovědnosti.„Vláda by měla chránit občany, tak to stojí v americkém pasu. Proč nedělají nic, když jde o jejich vlastní občany, kteří žijí na Západním břehu?“ řekl Ayyadův bratr Anas al-Ayyad (39).Anas al-Ayyad uvedl, že kontaktoval americkou ambasádu, která mu slíbila, že smrt jeho bratra prošetří.V prohlášení mluvčí amerického ministerstva zahraničí potvrdil smrt amerického občana v Silwadu a uvedl, že rodině poskytují konzulární pomoc.Členové americké Sněmovny reprezentantů a Senátu vyzvali Trumpovu administrativu, aby vyvinula tlak na Izrael, aby provedl vyšetřování a zajistil odpovědnost za smrt Ayyada a dalších Američanů zabitých osadníky na Západním břehu. Indonésie přemění zdravotnické zařízení na svém v současné době neobydleném ostrově Galang na léčebnu pro asi 2 000 zraněných obyvatel Gazy, kteří se po uzdravení vrátí domů, uvedl ve čtvrtek mluvčí prezidenta podle agentury Reuters. Proč nedělá nic pro zraněné Palestince Česko? 

Čas načtení: 2025-12-22 09:00:00

Izrael schválil 19 nových židovských osad na okupovaném Západním břehu

Tímto rozhodnutím se celkový počet nových osad za posledních několik let zvýšil na 69, zatímco stavební boom pokračujeIzrael schválil návrh na 19 nových židovských osad na okupovaném Západním břehu, zatímco izraelská  vláda pokračuje ve stavebním boomu na tomto území, který představuje další hrozbu pro možnost vzniku palestinského státu.Celkový počet nových osad za posledních několik let tak podle krajně pravicového ministra financí Bezalela Smotriche, který prosazuje program rozšiřování osad na Západním břehu, dosáhl 69, což je nový rekord. Mezi nejnovějšími jsou dvě osady, které byly dříve evakuovány v rámci plánu stažení z roku 2005.Schválení bezpečnostní radou zvyšuje počet osad na Západním břehu během funkčního období současné vlády o téměř 50 %. V roce 2022 bylo na Západním břehu 141 osad. Po posledním schválení je jich podle organizace Peace Now, která sleduje osady, 210.Osady jsou podle mezinárodního práva považovány za nelegální.

Čas načtení: 2024-03-23 09:00:00

Krize na Blízkém Východě: Šéf OSN během návštěvy Rafahu vyzval k okamžitému příměří a k "zaplavení Gazy pomocí"

 Generální tajemník OSN vyzývá k ukončení "nepřetržité noční můry" v GazeGenerální tajemník OSN António Guterres prohlásil, že svět už viděl dost hrůz v Gaze, a vyzval k příměří, které by umožnilo přísun další pomoci.Promluvil na přechodu v Rafáhu na egyptské straně, kam se uchýlila většina obyvatel Gazy, ale Izrael navzdory obavám Guterrese a dalších světových představitelů slibuje vyslat proti bojovníkům Hamásu pozemní jednotky."Palestinci v Gaze - děti, ženy, muži - zůstávají uvězněni v nepřetržité noční můře," řekl Guterres. "Nesu hlasy drtivé většiny světa, která už toho viděla dost".Podle agentury AFP Guterres v sobotu v Rafáhu také řekl, že "jakýkoli další nápor situaci ještě zhorší".Desítky tisíc lidí se účastní velké propalestinské demonstrace v DublinuVelké propalestinské demonstrace v Dublinu se zúčastnily desítky tisíc lidí, kteří se na akci v centru irského hlavního města sjeli z celého Irska, informuje Press Association.Organizátoři vyzvali k ukončení izraelských akcí v Gaze a k tomu, aby irská vláda "podnikla kroky, které povedou k odpovědnosti Izraele". Organizace Ireland-Palestine Solidarity Campaign (IPSC) uvedla, že se jedná o pátou podobnou celostátní mobilizaci.Podle agentury Press Association se davy lidí shromáždily na Parnellově náměstí a poté se vydaly na průvod přes centrum města k ministerstvu zahraničních věcí na náměstí St Stephen's Green, kde zazněly projevy a vystoupení irské a palestinské hudby.Na shromáždění promluvila mimo jiné předsedkyně IPSC Zoe Lawlorová a nezávislá senátorka Frances Blacková. Lawlorová řekla: "Všichni jsme se snažili o to, abychom se dostali do situace, ve které jsme byli: "Je velmi důležité, abychom pokračovali v tlaku na naši vládu, aby sankcionovala Izrael za jeho zločiny."Nikdy předtím nepotřebovalo lékařskou péči tolik dětí v Gaze, říká mluvčí Unicefu.Mluvčí Unicefu James Elder ve videu zveřejněném na sociálních sítích uvedl, že "nikdy předtím nepotřebovalo lékařskou péči tolik dětí z Gazy", a ukázal, jak navštívil nemocnici Nasser v Chán Júnisu a vzpomíná na děti, se kterými se setkal při své poslední návštěvě.Na videu se ptá, kde se nyní nachází chlapec jménem Mohamed, dívka jménem Shaima a dvojčata Hannah a Kahled, které potkal v nemocnici Nasser. Příspěvek na X také upozorňuje na skutečnost, že v severní části pásma Gazy trpí akutní podvýživou každé třetí dítě mladší dvou let.Unicef dodal, že "okamžité humanitární příměří poskytuje nejlepší šanci na záchranu životů, ukončení utrpení a umožňuje naléhavé dodávky život zachraňující pomoci".Místní zdravotníci a představitelé OSN uvedli, že boje, nedostatek paliva a izraelské nálety v únoru zcela vyřadily z provozu nemocnici Nasser. Mluvčí ministerstva zdravotnictví v Gaze Ašraf al-Qidra uvedl, že nemocnice v jižním městě Chán Júnis byla vyřazena z provozu 18. února brzy ráno.V té době nemocnice stále poskytovala přístřeší desítkám pacientů trpících válečnými zraněními a zhoršující se zdravotní krizí v Gaze, ale podle zdravotníků nebyl k dispozici dostatek energie ani personálu, aby je všechny ošetřil.Generální tajemník OSN vyzývá k okamžitému příměří a k zaplavení Gazy pomocíAgentura Associated Press (AP) přináší více informací o komentářích generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese, které pronesl během sobotní návštěvy hraničního přechodu Rafáh.Guterres, který stál poblíž dlouhé fronty čekajících nákladních automobilů, prohlásil, že je čas "skutečně zaplavit Gazu život zachraňující pomocí", a označil hladovění v Gaze za "morální urážku". Vyzval k okamžitému příměří mezi Izraelem a Hamásem, informovala agentura AP.Guterres hovořil na egyptské straně hranice nedaleko města Rafáh na jihu Gazy, kde Izrael plánuje zahájit pozemní útok navzdory rozšířeným varováním před možnou katastrofou. Tam se uchýlila více než polovina obyvatel Gazy."Jakýkoli další útok situaci ještě zhorší - zhorší ji pro palestinské civilisty, pro rukojmí a pro všechny lidi v regionu," řekl Guterres.Promluvil den poté, co Rada bezpečnosti OSN nedosáhla shody na znění rezoluce podporující "okamžité a trvalé příměří".Podle agentury AP Guterres opakovaně upozornil na potíže s přísunem pomoci do Gazy, z nichž mezinárodní humanitární organizace z velké části viní Izrael."Tady z tohoto přechodu vidíme zlomené srdce a bezcitnost... dlouhá řada zablokovaných nákladních aut s humanitární pomocí na jedné straně brány, dlouhý stín hladu na straně druhé," řekl.Dodal: "Je načase, aby se Izrael železnou rukou zavázal k úplnému ... přístupu humanitárního zboží do Gazy, a v duchu ramadánového soucitu je také načase, aby byla okamžitě propuštěna všechna rukojmí."Předpokládá se, že Hamás zadržuje přibližně 100 rukojmích a také ostatky 30 dalších osob, které byly zajaty při útoku ze 7. října, při němž zahynulo přibližně 1 200 lidí, většinou civilistů.Izraelská invaze zabila podle zdravotníků v Gaze více než 32 000 lidí a vyhnala z domovů 80 % z 2,3 milionu obyvatel.Ministerstvo zdravotnictví Gazy řízené Hamásem nerozlišuje mezi civilisty a bojovníky, ale uvedlo, že většinu mrtvých tvoří ženy a děti. Izrael viní z úmrtí civilistů Hamás a obviňuje ho, že operuje v obytných oblastech.Pět ze zraněných Palestinců v nemocnici al-Šifa zemřelo, tvrdí ministerstvo zdravotnictvíPět ze zraněných Palestinců v nemocnici al-Šifa v pásmu Gazy, kterou obléhají izraelské síly, zemřelo, uvedlo podle agentury Reuters v sobotním prohlášení ministerstvo zdravotnictví Gazy.Zdravotnické zařízení je obléháno již šestý den v řadě, bez vody, potravin a zdravotnických služeb, dodalo ministerstvo.V pondělí vstoupily izraelské jednotky do nemocnice al-Šifa ve městě Gaza a zahájily důkladnou prohlídku rozsáhlého zařízení, které je podle armády napojeno na síť tunelů sloužících jako základna Hamásu a dalších palestinských bojovníků.V sobotu izraelské síly uvedly, že během dlouhodobé operace v nemocnici bylo zabito více než 170 ozbrojenců. Podle představitelů Hamásu však mrtví, kteří byli v izraelských zprávách identifikováni, nebyli bojovníci, ale spíše pacienti a vysídlené osoby.Hamas obvinil Izrael z válečných zločinů.Generální tajemník OSN António Guterres prohlásil, že je načase, aby Izrael dal "železný závazek" k neomezenému přístupu humanitárního zboží do celé Gazy. Guterres rovněž vyzval k propuštění izraelských rukojmích zadržovaných v Gaze.Dodal, že OSN bude nadále spolupracovat s Egyptem na "zefektivnění" toku pomoci do Gazy, a to během návštěvy hraničního přechodu Rafáh.Aktualizováno na Při izraelských úderech bylo za posledních 24 hodin zabito 72 Palestinců, uvedlo ministerstvo zdravotnictvíPodle nejnovějších údajů ministerstva zdravotnictví Gazy, které řídí Hamás, bylo za posledních 24 hodin při izraelských úderech zabito 72 Palestinců a 144 jich bylo zraněno.Podle tohoto prohlášení bylo od 7. října při izraelských úderech v Gaze zabito nejméně 32 142 Palestinců a 74 412 jich bylo zraněno.Ministerstvo nerozlišuje mezi bojovníky a nebojovníky.Generální tajemník OSN apeluje na ukončení "nepřetržité noční můry" v GazeGenerální tajemník OSN António Guterres prohlásil, že svět už viděl dost hrůz v Gaze, a vyzval k příměří, které by umožnilo přísun většího množství pomoci.Promluvil na přechodu v Rafáhu na egyptské straně, kam se uchýlila většina obyvatel Gazy, ale Izrael navzdory obavám Guterrese a dalších světových představitelů slibuje vyslat proti bojovníkům Hamásu pozemní jednotky."Palestinci v Gaze - děti, ženy, muži - zůstávají uvězněni v nepřetržité noční můře," řekl Guterres. "Nesu hlasy drtivé většiny světa, která už toho viděla dost".Podle agentury AFP Guterres v sobotu v Rafáhu také řekl, že "jakýkoli další nápor situaci ještě zhorší".Po příjezdu na hraniční přechod Rafáh se generální tajemník OSN António Guterres setkal s dlouhou řadou zablokovaných nákladních aut s humanitární pomocí na egyptské straně hranice, což označil za "morální urážku", protože Palestinci v Gaze čelí hladomoru."Tady z tohoto přechodu vidíme tu bezcitnost a bezcitnost toho všeho. Dlouhá řada zablokovaných kamionů s humanitární pomocí na jedné straně brány, dlouhý stín hladomoru na straně druhé," řekl. "To je více než tragické. Je to morální pohoršení."    📍#Gaza: Již podruhé v tomto týdnu byl konvoj s potravinami odepřen na severu Gazy.    🛑 Izraelské úřady dnes odepřely dalšímu konvoji @UNRWA s tolik potřebnými zásobami potravin cestu na sever, kde jsou lidé na pokraji hladomoru.    Naposledy se @UNRWA podařilo...    - Philippe Lazzarini (@UNLazzarini) 23. března 2024Generální tajemník OSN na hraničním přechodu Rafáh vyzval k příměří.Generální tajemník OSN António Guterres je na hraničním přechodu Rafáh z Gazy do Egypta, aby znovu vyzval k okamžitému humanitárnímu příměří."Nic neospravedlňuje kolektivní trestání palestinského lidu," řekl Guterres. Dodal, že:    Nyní je více než kdy jindy čas na okamžité humanitární příměří. Je čas umlčet zbraně. Palestinci v Gaze - děti, ženy, muži - zůstávají uvězněni v nepřetržité noční můře. Vyhlazené komunity, zničené domy, vyhlazené celé rodiny a generace, hlad a hladomor pronásledující obyvatelstvo."Guterresovy komentáře přicházejí několik dní poté, co obdržel průběžný závěr jednoho ze dvou vyšetřování role palestinské agentury OSN pro uprchlíky (Unrwa) v Gaze.Izraelské úřady jsou vůči Unrwa dlouhodobě nepřátelské a tvrdí, že mají důkazy o tom, že 12 zaměstnanců Unrwa, z toho sedm učitelů, se podílelo na útoku ze 7. října a že 1468 jejích zaměstnanců - tedy asi 11 % - bylo "aktivními členy" Hamásu nebo jiné militantní skupiny, palestinského islámského džihádu.Interní dokumenty OSN, které získal deník Guardian, mezitím ukázaly, že zaměstnanci OSN pracující s Palestinci na okupovaném Západním břehu Jordánu jsou od začátku konfliktu v Gaze před pěti měsíci vystaveni systematické kampani obstrukcí a obtěžování ze strany izraelské armády a úřadů.António Guterres stojí v sobotu na pódiu na hraničním přechodu Rafáh mezi Egyptem a Gazou.Generální tajemník OSN António Guterres v sobotu navštívil hraniční přechod Rafáh mezi Egyptem a Pásmem Gazy. Fotografie: Mohamed Abd El Ghany/ReutersHizballáh tvrdí, že v sobotu zaútočil na baterii Iron Dome, která se nachází poblíž severní vesnice Kfar Blum v údolí Hula v Izraeli, pomocí dvou bezpilotních letounů naložených výbušninami, informoval deník Times of Israel.Podle zpráv, které obdržely Izraelské obranné síly (IDF), byly dva drony vypuštěny z Libanonu a zasáhly dvě místa poblíž obce.Místní úřady podle Times of Israel potvrdily, že nárazy zažehly požár, ale že útok nepřinesl žádné oběti ani škody a v současné době vedou vyšetřování incidentu, který nebylo možné nezávisle ověřit.Podle Klubu palestinských vězňů bylo na Západním břehu Jordánu přes noc zatčeno 15 PalestincůIzraelská armáda zatkla přes noc na Západním břehu 15 Palestinců, informuje Al-Džazíra s odvoláním na aktuální informace Klubu palestinských vězňů.Podle aktualizace došlo k zatýkání v guvernorátech Hebron, Ramalláh, Betlém, Tubas, Nábulus a Jeruzalém.Indické námořnictvo předalo v sobotu policii v Bombaji 35 somálských pirátů po 100 dnech protipirátských operací na východ od Rudého moře, kde se pirátství objevilo poprvé po téměř deseti letech, informuje agentura Reuters.Indie, největší národní síly v Adenském zálivu a severní oblasti Arabského moře, zajala piráty z nákladní lodi Ruen minulý týden, tři měsíce poté, co byla unesena u somálského pobřeží, uvádí tisková agentura.Podle agentury Reuters somálští piráti využili toho, že se západní síly zaměřily na ochranu lodní dopravy před útoky v Rudém moři ze strany jemenských militantů Hútíů podporovaných Íránem, a od listopadu uskutečnili více než 20 únosů nebo se o ně pokusili. To zvýšilo náklady na pojištění a bezpečnost a přispělo ke krizi světových přepravních společností.V důsledku útoků Hútíů, kteří se hlásí k solidaritě s Palestinci v Gaze během izraelské války proti Hamásu, a nárůstu pirátství se obchodní doprava v regionu od listopadu snížila na polovinu, protože lodě volí delší trasu kolem jižní Afriky, uvedlo indické námořnictvo.Podle agentury Reuters hrozí pirátům zadrženým indickým komandem jako prvním, kteří byli stíháni podle indického protipirátského zákona z roku 2022, který umožňuje námořnictvu zadržet a zatknout piráty na volném moři, až doživotní vězení.

Čas načtení: 2024-04-17 10:54:58

Po zabití izraelského chlapce následovaly smrtelné útoky osadníků na Palestince na Západním břehu Jordánu. Přítomni byli i izraelští vojáci

Na Západním břehu Jordánu okupovaném Izraelem vtrhla skupina izraelských osadníků do palestinské vesnice a na záběrech průmyslových kamer zapálil maskovaný muž auto zaparkované v garáži pod dohledem nejméně tří izraelských vojáků. Tento incident byl součástí řádění izraelských osadníků, kteří podle místních představitelů během čtyř dnů zabili čtyři Palestince. The post Po zabití izraelského chlapce následovaly smrtelné útoky osadníků na Palestince na Západním břehu Jordánu. Přítomni byli i izraelští vojáci first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-27 10:00:00

Gaza: Humanitární organizace jsou zděšeny izraelským útokem na uprchlický tábor v Rafáhu

"Záběry ohořelých těl, které přicházejí od našich partnerů, jsou jizvou na tváři lidstva a světového společenství, které dosud selhalo při ochraně obyvatel Gazy."- Podle palestinských zdravotníků zemřelo nejméně 35 lidí. Izraelská armáda uvedla, že zasáhla areál Hamásu v Rafáhu a zabila vysoké představitele Hamásu a že incident „prověřuje“.- Humanitární organizace poskytující pomoc prohlašují, že jsou „zděšeny“ izraelským úderem na stany, v nichž jsou ubytováni vysídlenci, ve městě Rafáh na jihu země, který si vyžádal nejméně 35 mrtvých. - Organizace ActionAid vydala prohlášení v reakci na útok v západním Rafáhu, který označila za „krutý“.Charitativní organizace uvedla, že v Gaze není zaručena bezpečnost nikoho, a zopakovala své výzvy k okamžitému příměří.V prohlášení organizace ActionAid se uvádí:LJsme rozhořčeni a zdrceni nedávnými útoky v západním Rafáhu, kde izraelské stíhačky vypálily osm raket na provizorní přístřešky pro vnitřně vysídlené osoby vedle skladů Unrwa, kde je uložena životně důležitá pomoc.    Tyto přístřešky měly být bezpečným útočištěm pro nevinné civilisty, přesto se staly terčem brutálního násilí. Děti, ženy a muži jsou pod svými stany a přístřešky upalováni zaživa.    Civilní obrana v Gaze odhaduje, že v cílových oblastech se v současné době nachází přibližně 100 000 vnitřně vysídlených osob. Doposud bylo nalezeno 50 ohořelých těl, která se lidé snaží zpracovat v zuřícím ohni. Předpokládáme, že počet obětí bude stoupat.    Záběry ohořelých těl, které přicházejí od našich partnerů, jsou jizvou na tváři lidstva a světového společenství, které dosud selhalo při ochraně obyvatel Gazy. Jeden z našich kolegů z ActionAid tomuto zvěrstvu unikl jen o vlásek, protože opustil úkryt pouhý den před útokem. V Gaze však není zaručena bezpečnost nikoho."Lékaři bez hranic (MSF) uvedli, že desítky mrtvých a zraněných byly přivezeny na traumatologickou stabilizaci, kterou skupina podporuje.Skupina pro pomoc uvedla v příspěvku Twitteru:    Jsme zděšeni touto smrtící událostí, která opět ukazuje, že nikde není bezpečno.Vládní mediální kancelář v Gaze, kterou řídí Hamás, dříve uvedla, že útok zasáhl středisko provozované agenturou OSN pro palestinské uprchlíky poblíž Rafáhu, a prohlásila, že šlo o „strašlivý masakr“. Šlo o útok na oblast, kterou předtím izraelská armáda dezignovala jako bezpečnou. Záběry z místa ukázaly rozsáhlou zkázu v táboře, jehož okolí zachvátil rozsáhlý požár. Izraelská armáda uvedla, že její letectvo zasáhlo areál Hamásu a že úder byl proveden „přesnou municí a na základě přesných zpravodajských informací“.Izraelská armáda uvedla, že zabila Yassina Rabia a Khaleda Nagara, oba vysoké představitele palestinské militantní skupiny na okupovaném Západním břehu Jordánu, informuje agentura France-Presse.Dodala, že     ... si je vědoma zpráv, které naznačují, že v důsledku úderu a zažehnutého požáru bylo v oblasti zraněno několik civilistů. Incident je v současné době prověřován.Izraelská armáda uvedla, že v neděli bylo z Rafáhu vypáleno nejméně osm raket směrem na centrální oblasti země, přičemž poprvé po několika měsících byly údery zaměřeny na obchodní centrum Tel Aviv.

Čas načtení: 2024-05-28 05:44:36

Izraelská armáda prohlásila, že zlikvidovala šéfa velitelství Hamásu na Západním břehu v Rafáhu. Při náletu na tábor ale zemřelo 45 civilistů

Izraelská armáda tvrdí, že zabila dva velitele teroristických útoků na Západním břehu Jordánu přesnými nálety, které byly v souladu s mezinárodním právem. Hamás a Palestinská samospráva to označují za „masakr“ vysídlených civilistů. The post Izraelská armáda prohlásila, že zlikvidovala šéfa velitelství Hamásu na Západním břehu v Rafáhu. Při náletu na tábor ale zemřelo 45 civilistů first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-21 10:00:00

Izraelská armáda předala moc na okupovaném Západním břehu činitelům podporujícím jeho nezákonné izarelské osídlování

Převod na úředníky vedené krajně pravicovým Bezalelem Smotrichem odstraňuje právní kontrolu rozšiřování izraelských osadIzraelská armáda v tichosti předala významné právní pravomoci na okupovaném Západním břehu Jordánu úředníkům podporujícím osídlování, kteří pracují pro krajně pravicového ministra Bezalela Smotricha.Nařízení, které Izraelské obranné síly zveřejnily na svých internetových stránkách 29. května, převádí odpovědnost za desítky podzákonných předpisů v civilní správě - izraelském orgánu, který vládne na Západním břehu Jordánu - z armády na úředníky vedené Smotrichem na ministerstvu obrany.Smotrich a jeho spojenci dlouhodobě považují kontrolu nad civilní správou nebo jejími významnými částmi za prostředek k rozšíření izraelské suverenity na Západním břehu Jordánu. Jejich konečným cílem je přímá kontrola ze strany ústřední vlády a jejích ministerstev. Převodem se snižuje pravděpodobnost právní kontroly rozšiřování a rozvoje osad.  Izraelští politici se již dlouho snaží najít způsob, jak se trvale zmocnit okupovaného Západního břehu Jordánu, který obsadili v roce 1967 a kde žijí miliony Palestinců.

Čas načtení: 2024-06-21 10:00:00

Izraelská armáda předala moc na okupovaném Západním břehu činitelům podporujícím jeho nezákonné izraelské osídlování

Převod na úředníky vedené krajně pravicovým Bezalelem Smotrichem odstraňuje právní kontrolu rozšiřování izraelských osadIzraelská armáda v tichosti předala významné právní pravomoci na okupovaném Západním břehu Jordánu úředníkům podporujícím osídlování, kteří pracují pro krajně pravicového ministra Bezalela Smotricha.Nařízení, které Izraelské obranné síly zveřejnily na svých internetových stránkách 29. května, převádí odpovědnost za desítky podzákonných předpisů v civilní správě - izraelském orgánu, který vládne na Západním břehu Jordánu - z armády na úředníky vedené Smotrichem na ministerstvu obrany.Smotrich a jeho spojenci dlouhodobě považují kontrolu nad civilní správou nebo jejími významnými částmi za prostředek k rozšíření izraelské suverenity na Západním břehu Jordánu. Jejich konečným cílem je přímá kontrola ze strany ústřední vlády a jejích ministerstev. Převodem se snižuje pravděpodobnost právní kontroly rozšiřování a rozvoje osad.  Izraelští politici se již dlouho snaží najít způsob, jak se trvale zmocnit okupovaného Západního břehu Jordánu, který obsadili v roce 1967 a kde žijí miliony Palestinců.