Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-06 13:30:06

Nintendo se podřídí Evropské unii. Vyrobí Switch 2, který jinde na světě neseženete

Společnost Nintendo uvede na evropský trh novou verzi konzole Switch 2 Důvodem je chystané nařízení Evropské unie, které vstoupí v platnost 18. února 2027 Nařízení se týká přenosné elektroniky, která nově musí mít uživatelsky snad vyměnitelnou baterii Společnost Nintendo se chystá uvést na evropský trh upravenou verzi oblíbené přenosné konzole Switch 2, která uživatelům umožní snadnou výměnu baterie. Japonský výrobce tím reaguje na nové nařízení EU, které by mělo vstoupit v platnost 18. února 2027. Konzole s vyměnitelnou baterií by se tak i v českých obchodem měla objevit nejpozději právě do tohoto data. Přečtěte si celý článek Nintendo se podřídí Evropské unii. Vyrobí Switch 2, který jinde na světě neseženete

Čas načtení: 2024-12-25 13:14:18

Češi se neumí rozmazlovat. Dobrou čokoládu v supermarketu neseženete, říká šéf Pražské čokolády

Jak je to s kvalitou čokolády v českých obchodech? Co stojí za její rostoucí cenou? A v čem je čokoláda jako auto? Článek Češi se neumí rozmazlovat. Dobrou čokoládu v supermarketu neseženete, říká šéf Pražské čokolády se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-03-22 08:52:52

Za 11 999 korun neseženete lepší mobil. Firma se omlouvá, že nestíhá vyrábět

Nothing Phone (3a) Pro zaujme designem i výbavou. Zájem je ale tak velký, že firma nestíhá pokrýt všechny předobjednávky a dodání se zpožďuje.Přečtěte si celý článek: Za 11 999 korun neseženete lepší mobil. Firma se omlouvá, že nestíhá vyrábět

Čas načtení: 2025-06-03 17:19:38

Mobil, který vydrží přes 21 hodin používání. Nic lepšího aktuálně neseženete

Realme GT 7 má rekordní výdrž. V reálném testu vydržel přes 21 hodin aktivního používání, což je nejlepší výsledek mezi všemi dosud testovanými telefony.Přečtěte si celý článek: Mobil, který vydrží přes 21 hodin používání. Nic lepšího aktuálně neseženete

Čas načtení: 2025-08-13 05:06:16

Stylovější kafe (nejen) po ránu jen tak neseženete. BMW nabídlo kávovar vyrobený z reálného plochého dvouválce

Kávovar se totiž prodává za 7900 eur, tedy asi 194 000 Kč. A vyrobilo ho BMW Motorrad s firmou ECM.

Čas načtení: 2026-02-24 19:00:39

Tecno Megabook K15s recenze: lepší notebook za 9 999 Kč neseženete

Značka Tecno přichází na český trh s notebooky řady Megabook K15s Za cenu startující na 9 999 Kč dostanete kovové tělo, slušný výkon a nepřebernou zásobu portů Otestovali jsme, jak takto levný notebook obstojí v reálném provozu V minulých letech mi rukama prošla spousta počítačů – vesměs se jednalo o prémiové stroje, které se pyšnily vysokým výkonem, tenkými a lehkými těly či konvertibilní konstrukcí. Zájemcům s neomezeným rozpočtem bych z jejich řad určitě dokázal vybrat vhodný kousek, bohužel takových za mnou chodí minimum. Přečtěte si celý článek Tecno Megabook K15s recenze: lepší notebook za 9 999 Kč neseženete

Čas načtení: 2026-03-19 06:45:16

Lepší fotomobil pod 25 tisíc neseženete. Oppo Find X9 Pro má extrémní teleobjektiv s 200 Mpx

Oppo Find X9 Pro nabízí za 24 990 Kč foťák srovnatelný s mnohem dražší konkurencí Hlavním lákadlem je 200Mpx teleobjektiv Hasselblad s až 120× přiblížením a další dva 50Mpx objektivy Kromě foťáku Oppo láká i na obří 7 500 mAh baterii s třídenní výdrží Na trhu je několik fotomobilů aspirujících na post nejlepšího fotomobilu, většina ale stojí přes 30 tisíc. Výjimkou je Oppo Find X9 Pro, které díky slevě u Mobil Pohotovosti kleslo na 24 990 Kč. Za tuto cenu nabídne špičkovou trojitou fotosoustavu s 200Mpx teleobjektivem Hasselblad a až 120× zoomem. Kromě toho láká ještě na až třídenní výdrž baterie nebo ultra tenké rámečky kolem displeje. Jen teď je navíc s obří slevou ve výši 7 000 Kč. Přečtěte si celý článek Lepší fotomobil pod 25 tisíc neseženete. Oppo Find X9 Pro má extrémní teleobjektiv s 200 Mpx

Čas načtení: 2026-06-06 13:30:06

Nintendo se podřídí Evropské unii. Vyrobí Switch 2, který jinde na světě neseženete

Společnost Nintendo uvede na evropský trh novou verzi konzole Switch 2 Důvodem je chystané nařízení Evropské unie, které vstoupí v platnost 18. února 2027 Nařízení se týká přenosné elektroniky, která nově musí mít uživatelsky snad vyměnitelnou baterii Společnost Nintendo se chystá uvést na evropský trh upravenou verzi oblíbené přenosné konzole Switch 2, která uživatelům umožní snadnou výměnu baterie. Japonský výrobce tím reaguje na nové nařízení EU, které by mělo vstoupit v platnost 18. února 2027. Konzole s vyměnitelnou baterií by se tak i v českých obchodem měla objevit nejpozději právě do tohoto data. Přečtěte si celý článek Nintendo se podřídí Evropské unii. Vyrobí Switch 2, který jinde na světě neseženete

Čas načtení: 2010-02-28 00:00:00

Heroine: Kontrakulturní oblečení v celé své kráse na RaveFashion

Internetový obchod zaměřující se na stylové módní oblečení, které jen tak někde neseženete, to je RaveFashion.cz. Tato společnost, která dále provozuje hudební portál Rave.cz a další weby, soustředí ve své nabídce opravdu jedinečné zboží, které se vyznačuje vlastnostmi, jako jsou: význačnost, výjime ...

Čas načtení: 2008-08-12 00:00:00

Rocksmith hlásí novou kosmickou podzimní kolekci 2008

Rocksmith je v tuzemsku značka, kterou nejspíš na krámu neseženete. Pevně ale doufám, že se to brzy změní, protože ji osobně považuji za skokana roku (ačkoliv funguje už od roku 02). Jejich nová podzimí kolekce s kosmickými motivy obsahuje vše od triček, mikin přes bundy až po doplňky. Jako obvykl ...

Čas načtení: 2015-03-15 00:00:00

Robotický vysavač uklidí za vás

Neradí uklízíte nebo na to nemáte čas? Potřebovali byste robota, který bude uklízet za vás? Postavu s lidskou podobou zrekonstruovanou pro úklid v obchodě neseženete, ale robotický vysavač ano. Jak fungují a jak ho vybrat? Jak robot funguje? Tento malý robůtek vysává sám, umí se přizpůsobit prostř ...

Čas načtení: 2018-04-06 00:00:00

Metropolitní džungle s Maskou

Jak je již zvykem, na stránkách Nila.cz naleznete originální a neotřelé značky, které možná běžně na českém trhu neseženete. Nila se vyznačuje právě tím, že podporuje originalitu, nevšednost, odlišnost, nejnovější módní trendy, luxusní styl a kreativitu návrhářů. Pro nadcházející období jara tak na ...

Čas načtení: 2017-09-15 22:46:48

RECEPT: České rohlíky z anglických surovin

Autor článku: Jana Myslím, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že jedna z věcí, která každému Čechovi chybí po přestěhování do Anglie, je české pečivo. Pravý český chleba a české rohlíky tady prostě neseženete. Recept na český chleba už na webu máme (najdete ho zde) a dnes přidáme recept na české rohlíky! Tenhle recept na české rohlíky [...] Příspěvek RECEPT: České rohlíky z anglických surovin pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2021-12-10 00:35:03

Energie je civilizace II. aneb „Zázračné zbraně neexistují”

Stalo se, že na můj článek o energii a civilizaci sepsal velmi dlouhou odpověď pan Artur Linhart na svém blogu a poslal mi odkaz na ni. Načež jsem se ocitl v takzvaném dilematu. Vzhledem k tomu, kolik si s tím dal práce, by mi přišlo neuctivé nereagovat, ale na druhou stranu by se z případné „odpovědi na odpověď“ mohla stát nekonečná série odpovědí a protiodpovědí, která by čtenáře brzy přestala bavit. Potkají-li se takhle dva psavci, můžou se do sebe zaklesnout na dva měsíce. Proto jsem usoudil, že napíšu odpověď jen jednu, a to raději takzvaně volnou, která nepostupuje “od řádku k řádce” a nerozebírá předešlý text. Její výhodou totiž je, že se lépe čte. Dosti bylo úvodu a jdeme na to! Protijaderné státy by měly připustit, že se mohou mýlit Bod první: zázračné zbraně neexistují. Jestliže pan Linhart ve svém titulku říká, že „jádro nebude řešením klimatické krize”, tak v podstatě jen řekl, že nejde o zázračnou zbraň. To je ale téměř univerzálně pravdivé tvrzení: zázračné zbraně víceméně nejsou. V historii moderní mírové techniky už vůbec ne. Osobně by mi úplně stačilo, kdyby se protijaderné státy jako Německo či Rakousko nesnažily aktivně sabotovat financování jaderné technologie coby jedné z možností výroby energie v EU a připustily si, že se třeba můžou v tom svém odporu a strachu také mýlit. Ona jim tedy ta sabotáž na evropské úrovni stejně asi nevyjde, a to hlavně proto, že Francie je moc velká a svéhlavá na to, aby se nechala přinutit k opuštění jádra. Ale stejně mě ta neutuchající snaha štve. Může havárie v české jaderné elektrárně ovlivnit německé životní prostředí? Ano. Stejně tak ale můžou aktivity různých erdoganovců a příznivců Islámského státu v Německu nebo ve Švédsku ovlivnit bezpečnost České republiky, zvlášť když jsme v jednom schengenském prostoru – a Praha se přesto nesnaží Berlínu předepisovat jeho azylovou a migrační politiku, maximálně je ráda za to, že si udržela tu svoji. A to ani nechci pomýšlet na to, že by jednotlivé státy žalovaly na jiné státy kvůli tomu, že se liší jejich covidová opatření. Covid se přes hranice přenáší ještě snáze než radiace, proto se taky během pár měsíců roztahal po celé planetě. Stejně by ale bylo absurdní, kdybychom chtěli po našich sousedech Polácích, aby zavřeli své vánoční trhy, protože my jsme to (bohužel) udělali. Proč lokální zdroje energie nestačí Bod druhý: různorodost systému. Sám bych určitě nechtěl, aby všechny zdroje elektrické energie v zemi patřily jednomu podniku – monopolistů máme už tak dost. Lokální zdroje, o kterých pan Linhart mluví, můžou dávat smysl v určitém rozsahu a v konkrétních místech. Například ty solární panely nad parkovišti mohou udržet auta pod sebou chladnější (zastíněním) a ještě dodávat proud pro klimatizaci kancelářských budov kolem, protože když je vedro vyžadující klimatizaci, obvykle také svítí slunce. Proč ne. Ale zase na druhou stranu se nedá přehlédnout, že existuje „ekonomika masové výroby“, kdy vyrobit deset milionů párů bot nebo deset GWh energie v jedné fabrice znamená, že každá ta jednotlivá bota či kilowatthodina budou v průměru o dost levnější. To je důvod, proč se dnes většina zboží vyrábí ve velkém. Fajnšmekři si mohou zajít k řemeslnému ševci, ale bude je to stát něco navíc. Někdy i dost peněz navíc. Dá se to řešit speciálními sociálními dávkami, ale ty zase budou stát peníze jinde. V konečném důsledku se skutečnost, že výroba energie zdražila, nebo že její cena v průběhu roku razantně kolísá, musí někde nějak projevit. Kvůli nehodám letadel jsme se také nevrátili k chůzi Bod třetí: přílišná fixace na minulost. V jiných kontextech se to považuje za zpátečnické, tady z nějakého důvodu nikoliv. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. (Protijaderné hnutí je přitom o dost starší než obě tyto události, například v Rakousku proběhlo kritické hlasování už roku 1978, sedm a půl roku před Černobylem.) Ano, my ostatní jsme o nich taky slyšeli, věřte tomu. Jenom z této historie vyvozujeme jiné závěry. Například ten, že kvůli nehodám prvních letadel a raket jsme se taky nevrátili ku chození pěšky, i když při nich zahynulo dost lidí, a to někdy i náhodných obyvatel dole na zemi, kteří o hrozícím nebezpečí nevěděli a nepodstoupili je, na rozdíl od posádky a cestujících, dobrovolně. Stane-li se havárie, můžeme se buď smrtelně zděsit navěky, nebo ji můžeme prozkoumat, vzít si ponaučení a přizpůsobit tomu budoucí projekty. (Jeden z důvodů, proč jsou současné jaderné elektrárny tak drahé, je právě snaha o jejich maximální bezpečnost.) Myslím si, že minulost by měla lidem sloužit jako zdroj moudrosti, ne jako rituální strašák. Dnes máme navíc tu výhodu, že díky velmi výkonné počítačové technice je možné různé chybové stavy simulovat už ve fázi návrhu. Není to dokonalé – pokud požadujete dokonalost, tu na tomto světě neseženete, sorry – ale přece jen je o hodně lepší, způsobíte-li nějaký ten výbuch na obrazovce počítače než v realitě. To je něco, co jaderní inženýři 2. půlky 20. století k dispozici neměli, rozhodně ne v takové podobě, jako to mají jejich následovníci dnes. Na kvalitu a bezpečnost současných a budoucích designů to má samozřejmě významný kladný vliv. Přesto se ale pořád setkávám s mentalitou, kdy se automaticky předpokládá, že i ty nové reaktory budou bezpečnostně stejně slabé jako starý Černobyl. Tak třeba rakouští politici rádi používají líbezné slovo „Schrottreaktor” (šrotový reaktor) pro každý zdroj, který vzniká v jejich okolí, hlavně v těch hloupých slovanských zemích. To prostě není realita dneška, dnes je extrémní snaha mít veškeré nově vznikající reaktory co nejbezpečnější, „failsafe”, aby výsledkem nestandardního stavu bylo, že se ten reaktor odstaví a vypne. A zase: nic není stoprocentní, ale standardy jaderné bezpečnosti se od pozdního Sovětského svazu hodně posunuly. I v tom Rusku samotném si dávají podstatně větší pozor než dřív. Nepodřizujme celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům Bod čtvrtý a poslední: nutnost konkurence. Nejen, že by si nejaderné zdroje měly konkurovat s jadernými, ale i různé jaderné zdroje mezi sebou. Jenom tak je šance na to, že nám ta elektřina do budoucna zlevní. Udělám-li si malý myšlenkový experiment a řeknu si, že budu chvíli argumentovat proti jádru, vychází mi jako nejsilnější argument ne strach z havárie, ale současný kartelový charakter trhu. Velké firmy jako Areva nebo Rosatom jsou těsně propojené se svými vládami, jsou zvyklé chtít za každou novou elektrárnu miliardy eur a nemají vůbec žádnou motivaci hledat nějaké efektivnější varianty. Proč taky, že, však ona to Paříž (Moskva, Helsinky, Bratislava…) zaplatí. Tak vznikají clusterfucky typu finské elektrárny Olkiluoto 3, které osobně považuji za nejsilnější argument proti jaderné energetice – předražené, zpožděné, zhoršující všeobecný dojem z celého odvětví. Toto není úplně unikátní situace. V té byla například kosmonautika až do chvíle, než američtí prezidenti počínaje Bushem mladším (ale opravdu všichni; Bush Jr., Obama, Trump i Biden) vpustili do odvětví menší soukromé firmy. Samozřejmě se to těm velkým dinosaurům typu Boeingu nelíbilo, ale dnes z toho Amerika těží. Má k dispozici daleko levnější nosič (Falcon 9), než byly raketoplány, který má přitom velmi dobrou bezpečnostní historii. Jeho poslední varianta zvaná Block 5 (z roku 2018), má za sebou už 74 letů a nezřítila se ještě nikdy. Potřebujeme jaderný ekvivalent Falconu 9. Nevím přesně, jak na to, ale kdyby se na takové projekty utratilo pět procent částky, kterou Němci věnují na stavbu větrníků, možná by výsledkem bylo pár použitelných návrhů. Nejsem si, pravda, jist, zda něčeho takového jsou ještě evropské země vůbec schopny, protože mladí vědci odsud disproporčně utíkají do USA. Ale ve srovnání s některými jinými věcmi, za které se na tomto kontinentě utrácí (heh, heh!), mi taková investice přijde aspoň minimálně nadějná. (Pro zajímavost: zadejte si „brain drain scientists USA Europe” do Googlu a zjistíte, že jev existoval už v 70. letech a už tehdy se mluvilo o tom, že se s tím musí něco dělat. Existuje dodnes a pořád se mluví o tom, že se s tím musí něco dělat.) Osobně si myslím, že je jen otázkou času, kdy někdo někde nějaký ten cenově výhodný a adekvátně spolehlivý reaktor skutečně vyvine. Pokud Evropa z tohoto závodu dobrovolně odstoupí, je dost možné, že další generace, na které už Fukušima a Černobyl nebudou tak emocionálně působit, si budou chtít taková zařízení koupit – a budou pak muset s prosíkem do ciziny, a třeba i s nutností učinit různé strategické politické kompromisy, do kterých se jim nebude chtít. Pak budeme muset dohánět velké zpoždění, stejně jako teď evropský výrobce raket Arianespace, který se v konstrukci znovupoužitelných raket nechal totálně předběhnout. Tomuto scénáři se dá předejít jen tak, že si ponecháme aspoň nějaká želízka v ohni. A to znamená co? Nepodřídit celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům. I kdyby tamní Zelení křičeli, dupali a vyhrožovali. Jak už jsem psal o pár odstavců výše – doma ať si dělají, co chtějí. Je to ta jejich snaha přenést diktáty na mezinárodní úroveň, která je k na… štvání.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-05-25 12:18:17

O nenávisti a o budování vzdušných zámků, ve kterých nelze žít. Odpověď na komentář Jana Moláčka v Deníku N

Jan Moláček, komentátor Deníku N, napsal před pár dny text Pseudoobhájci svobody slova ji utloukají dvojím metrem. Nenávist je ale nenávistí vždy, který v závěru zcela explicitně naráží na Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) a to i odkazem na její stránky. Bohužel, jak je to u Deníku N zvykem, jejich články bývají zavřené za paywallem pro předplatitele. To znamená, že neseženete-li si někoho, kdo by vám tento komentář „odemknul“, neuvidíte plný rozsah textu, na který reaguji. To je jedna z velkých chyb paywallů pro předplatitele, které vytvářejí uzavřené zahrádky s vysokými zdmi a posilují vznik názorových bublin. (Na druhou stranu v tom teď jede skoro každé médium, tudíž těžko si stěžovat jen specificky na Deník N.) Jelikož na článek mají v Deníku N copyright, nemohu z něj zde přetisknout nějaké velké kusy, maximálně se můžu snažit parafrázovat jeho obsah a okořenit jej pár krátkými citacemi. Nuže, „výcuc“ páně Moláčkovy argumentace, doslovné citáty jsou tučnou kurzívou. * V Londýně pořvávali propalestinští aktivisté z aut různá násilná hesla. (Autor to explicitně nezmiňuje, ale jednalo se mimo jiné o „znásilněte Židům dcery“). * Významní politici to okamžitě odsoudili, londýnská policie zapojila ihned do akce vrtulník, konvoj vypátrala, zatkla a obvinila čtyři muže. * To je podle autora nepochybně správně. (Cituji: Až potud všechno v pořádku. Politici i úřady v Londýně zareagovali přesně, jak je v podobných případech třeba. Nelze jim než zatleskat.) * Nápadné prý je ale hrobové mlčení všech samozvaných „obhájců svobody slova“, kteří toto nijak nekritizovali, kdežto osob šířících nenávist vůči uprchlíkům, muslimům nebo gayům se zastávají. Kdyby tam podle autora seděl Tommy Robinson se svými kamarády a křičeli by „fuck the Muslims“, reakce samozvaných obhájců svobody slova na něj by ale byla přesně opačná. * Dalších několik odstavců se týká Dominika Duky a jeho žaloby proti brněnskému divadlu, které urazilo jeho náboženské cítění. Ta byla podle autora hlavním pokusem omezit svobodu slova v ČR za poslední dobu. * A závěrečný odstavec si dovolím ocitovat skoro celý: O svobodu slova v pravém smyslu, tedy o prostor a nástroje k otevřené a férové diskusi, jim totiž nejde. Chtějí pravý opak – bojí se hlasů, proti nimž nemohou v takové diskusi obstát. Především hlasů legitimně požadujících rovnost dosud podřízených, diskriminovaných a znevýhodněných. Ty mají zaniknout v záplavě nenávisti, které – a ničemu jinému – se pseudoobhajoba svobody slova snaží otevřít stavidla naplno. No, kde vůbec začít? Nejsme povinni komentovat všechno Psychoanalýza po internetu je rozšířený jev. Kdekdo o vás ví, co si myslíte a co chcete, a to lépe než vy sám. Jistota o temných záměrech těch druhých roste úměrně tomu, čím méně je skutečně znáte, a vrcholí v případě, že jste toho člověka nikdy osobně nepotkali. Nicméně pokrytectví je závažná námitka, tak se tedy budu věnovat meritu věci. Výčitka „hrobového mlčení“ je mimo. Ani Jan Moláček, ani Marian Kechlibar, ani kdokoliv další nejsou schopni komentovat všechno, dokonce ani všechno, co se semele v oblasti, která je zajímá. Nejen všechno, ba ani polovinu, třetinu, čtvrtinu ne… Ono se toho v dnešním širém světě, dokonce i v České republice, děje příliš mnoho na to, aby to jeden člověk nebo i jedna malá organizace stihli pokrýt. (Dokonce bych nesměle nadhodil myšlenku, že vlastně nikdo, ani ten nejslavnější novinář, by neměl propadat pokušení vyjádřit se úplně k čemukoliv. Brouk Pytlík nebyl Ondřejem Sekorou zamýšlen jako životní a profesní vzor. Ale to je trochu jiné téma a nebudeme se u něj zdržovat.) Naprostá většina publicistů, mne nevyjímaje, má i nějaké další životní zájmy a aktivity, tudíž nedokáže zpracovat ani deset procent témat vhodných ke zpracování. Devadesát procent by zůstalo nepokryto i tehdy, kdybyste byli naprosto neutrální bytosti, které nemají žádné vnitřní sympatie a antipatie, které to netáhne žádným směrem více než jiným (a to nejspíš nezvládal ani Buddha). Největším přirozeným omezením je právě kapacita, které mají jednotliví smrtelní lidé poměrně málo a musejí s ní nějak hospodařit, nechtějí-li totálně odstřelit kvalitu vlastní práce. Netýká se to jen svobody slova. Například jsem teď nenapsal žádný článek o šťavnatém tématu pohraničních strkanic s migranty v severoafrickém španělském městě Ceuta. Byla to zajímavá událost, která by si zasloužila rešerše ve španělském i marockém tisku, ale já jsem to prostě nestihl. Jestlipak z toho někdo usoudí, že mě téma migrace přestalo zajímat? Nebo že jsem dokonce tiše přešel na stranu Caroly Racketeové a svým mlčením signalizuji sympatii k těm, kdo tu hranici překračují? Nepřestalo a nepřešel, jenom jsem prostě musel věnovat čas něčemu jinému, urgentnějšímu. Nemám tušení, zda se k tomu tématu budu ještě moci vrátit; svět se mezitím nezastavil a budou se objevovat nová témata. (Sním o tom, že jednoho dne bude SOSP mít desetkrát tolik spolupracovníků co Deník N a bude moci řešit opravdu všechno, co se na našem rybníčku svobody projevu strhne. Ale zatím jsme víceméně čtyři a každý z nás čtyř dělá ještě něco jiného – ani jeden „full-time zaměstnanec“!) Osobně jsem na poličku témat, na která systematicky kašlu, zařadil mimo jiné všechny záležitosti týkající se lokálních církví a jejich hodnostářů. Jsem bytostný duchovní skeptik, kterého jakékoliv organizované náboženství vždycky v životě naprosto míjelo, a který považuje prorůstání církví s politikou za něco, co škodí oběma stranám. Proto nebudu řešit žádné věci kolem kardinála Duky ani nekardinála Halíka (jmenováni svými nejdůležitějšími tituly), byť vím, že některé lidi to zajímá a komentář by uvítali. Nicméně téma kolize islámu se západními společnostmi mě zajímá hodně a vyjadřuji se k němu relativně často. Tak co tedy s tlupou jedinců projíždějících se Londýnem a pokřikujících hesla o znásilnění židovských dcer? To je hlavní důvod, proč jsem si tentokrát ten čas našel a proč vlastně tuto reakci píšu. Stačí jedny volby, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám Žádné tleskání londýnské policii, o kterém Jan Moláček píše, by se v mém případě nekonalo. Honit vrtulníkem někoho za to, že něco hnusného pokřikoval, mi sedí spíš k husajnovskému Iráku nebo k Číně než k teoreticky liberálnímu západnímu státu, i když ten liberalismus se nám poslední dobou čím dál víc sbližuje s autoritářstvím, až z některých úhlů pohledu přestává být rozlišitelný vůbec. Přesvědčení, že takové věci se budou dít vždycky jen špatným lidem pronášejícím špatné věci a že se určitě nikdy nestane, že by zásahová jednotka vykopla dveře u vás v redakci, je pak v případě novináře z povolání poněkud krátkozraké. Stačí jedny volby k tomu, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám. Tady se vždycky vyplatí vzít toho politika, kterého nesnášíte nejvíce, a představit si, že tenhle druh pravomoci má v rukou. Brrr, že? Na trestnost samotného londýnského incidentu nemám jednoznačný názor, protože nevím, jak daleko či blízko bylo k tomu, aby dotyční mohli svoji výhrůžku realizovat. Moje osobní preferovaná hranice pro trestnost verbálního projevu se pohybuje někde kolem amerického kritéria incitement to imminent lawless action („podněcování k bezprostřední nezákonné činnosti“), které považuji za dobře zkonstruované a osvědčené v mnohaleté právní praxi za oceánem. Bohužel toto kritérium neuplatňuje ani Velká Británie, ani Česká republika, v obou případech jsou zákony podstatně tvrdší. V případě Británie mi to může být jedině líto, je to jejich věc. V ČR bych ale rád přispěl ke změně. Úkolem státu není potlačovat projevy emocí Kdybychom tedy žili v mém ideálním světě, v případě londýnských křiklounů by rozhodoval právě pojem imminent, čili bezprostřední, bezprostředně hrozící. Byli ti dotyční v pozici, že měli reálnou možnost své výhrůžky téměř ihned realizovat? Dejme tomu v židovské čtvrti a bez přítomnosti policie, která by tomu zabránila? Pokud ano, byli by za hranou zákona. Pokud nikoliv, nechť řvou. Ano, nechť řvou … Na rozdíl od mnoha liberálů dneška si nemyslím, že by mělo být úkolem státu potlačovat projevy jakýchkoliv emocí, a to včetně té tabuizované nenávisti. Dokonce tento trend umělé sanitizace verbálního prostoru považuji za velmi nebezpečný, podobný tomu, když se rodiče snaží vychovávat své děti ve sterilním domově a venku otírají každou houpačku dezinfekcí. To, že vás někdo nenávidí, je docela užitečná, potenciálně dokonce život zachraňující informace. Zastánci kriminalizace verbálních projevů říkají, že od výhrůžek vede cesta k pogromům. Já si myslím, že potlačením zjevných výhrůžek si zajistíte leda tak to, že ten budoucí pogrom vás zasáhne nečekaně. Víceméně všechny západoevropské státy se snaží potlačovat hate speech zákonem, ale k žádnému rozkvětu lásky a porozumění mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva to nevedlo. Paralelní společnosti jsou vidět na každém rohu. Samozřejmě, reakce zastánců je nadále posilovat příslušné zákony; znáte to s tou definicí šílenství, která mluví o dělání těch samých věcí a očekávání jiných výsledků? Z pohledu hypotetického londýnského Žida bych chtěl mít jasný přehled o tom, jestli sdílím životní prostor s lidmi, kteří chtějí znásilnit moje dcery, kolik jich je, kde hlavně žijí, kolik dalších jim tleská a povzbuzuje je atd. Rovněž bych chtěl vědět, kteří jiní lidé takové myšlenky opravdu, z vlastního přesvědčení odmítají – a ne jenom proto, aby si pro ně nepřišla verbální policie. Ale nyní jako ten londýnský Žid můžete pouze odhadovat, čí zdvořilé vystupování je opravdové a čí je jenom přetvářkou kvůli hrozbě represe. Náhubek nasazený zákonem vás připravil o důležitou informaci a o schopnost se na základě ní rozhodovat. Umožnit reálným emocím, a to včetně nenávisti, se ukázat veřejně, je bezpečnější než budovat vzdušné zámky založené na lži. V tomto případě jde o lež o harmonické, navzájem se obohacující multikulturní společnosti, pod níž ale stále hnisají tisícileté konflikty, ještě důkladně posílené zvýšenou pohyblivostí obyvatelstva a snadnou komunikací napříč planetou. „Nejlepší dezinfekce je sluneční světlo“ (Louis Brandeis, americký soudce) a sluneční světlo má v tomto případě podobu svobody projevu, která nejlíp ukáže, jak vypadají reálné, nikoliv vysněné poměry kolem nás. Na ty se pak dá nějak reagovat. Zakázat lidem určité projevy je pak něco jako přelepit si na palubní desce auta určité kontrolky černou lepenkou, aby vás jejich svícení neznervózňovalo. Tím se ten motor nespraví. Odvrácenou stránkou této svobody je v tomto případě uvědomění, že navzájem se obohacující multikulturní společnost je opium lidstva, nebo aspoň jeho intelektuální vrstvy. A to je velmi bolestivé a nevítané uvědomění. Kdyby se každý antisemita v Londýně mohl bez zábran veřejně vyjádřit, možná by se londýnská židovská komunita raději odstěhovala do Izraele, protože by si jej vyhodnotila jako bezpečnější. Kdyby se každý turecko-kurdský, arménsko-ázerbajdžánský nebo indicko-pákistánský konflikt ihned otevřeně přenesl do londýnských kanceláří a dílen, poněkud by to zpochybnilo prozíravost těch politiků a intelektuálů, kteří hlásají, že v různorodosti je síla a jediným problémem ohrožujícím budoucí Utopii jsou zaostalí evropští nacionalisté. A jejich důvěryhodnost by utrpěla šrámy. Nevím, kolik procent policejní a justiční aktivity v historii lidstva bylo vynaloženo na zakrytí problémů a děr v dominantních ideologiích různých států, ale málo to nebude. Současné požadavky na potlačování projevů nenávisti na mě působí jako instance téhož jevu. Svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje Ještě jedna závěrečná poznámka k nenávisti, tak často skloňované v současném tisku a televizi. Ve fyzice platí zákon zachování hmoty. Psychologie tak tvrdé zákony nemá, ale ze současné publicistiky mám dojem, že zákon zachování nenávisti platí taky. Pokud se jedna forma stane tabu (dejme tomu otevřený rasismus), přeorientují se konformní jedinci na jinou, společensky stále akceptovatelnou, ale se zachováním intenzity prožitku. Dost nápadné je, že současní bojovníci proti nenávisti nejsou žádné pozitivní hippie-typy, které by objímaly stromy a čistily kolemjdoucím čakry. Společensky přijatelnou je i v liberálních kruzích nenávist politického charakteru: blbí voliči strany X a politika Y, kéž by je covid schvátil. Lidi, kteří se tomuhle oddávají nejvíce, vás poučí o tom, že nesmíte tolerovat netoleranci (což je drasticky zjednodušený výklad daleko složitější a méně jednoznačné myšlenky Karla Poppera). Ale stejně si při pohledu na tu vášeň kladete otázku, proč o tom svém „drajvu“ aspoň na chvíli nezapochybují. Negativní myšlenky a emoce jsou přece naprosto běžné i mezi lidmi, kteří sami sebe považují za pokrokové. I ten páně Moláčkův článek je psán ze zřetelně negativní perspektivy. Nedokážu přesně určit, jestli je to odpor, nenávist, hnus, pohrdání, nebo nějaká procentuální směsice všeho naráz, ale to, že „nás“ (SOSP) nemá rád a připisuje nám ty nejhorší možné motivy konání, je patrné každému, kdo si to přečte. Celým tím textem dává najevo, jak nás nesnáší. Kdyby měl být konzistentní, musel by teď nasadit náhubek sobě samotnému. Politické přesvědčení sice není vrozená a neměnná vlastnost, ale politicky motivované konflikty měly v historii Evropy podobné následky jako konflikty motivované etnicky či nábožensky. Pokud jsou projevy nenávisti z principu špatně a nebezpečné, proč by ta politická měla mít výjimku? Jestliže součástí logiky potlačování nenávisti je argument, že například popírání holokaustu může vést k dalšímu holokaustu, neměl by vedle něj stát argument, že rozněcování nenávisti mezi levicí a pravicí povede k dalšímu opakování španělské občanské války…? Byla snad ta španělská občanská válka něčím podstatně lepší, že si ji můžeme dovolit riskovat znovu? Aby bylo jasno, já si to nemyslím. Vztah mezi negativními emocemi a násilnými konflikty nepovažuji za takto jednoduchý. Dokonce si myslím, že negativní emoce můžou sloužit jako užitečný varovný mechanismus, který další eskalaci včas zabrání. A považuji za zcela správné, že pan Moláček nemusí předstírat, že mě má rád. Přeji mu maximální možnou svobodu projevu, ještě větší, než jakou teď podle zákonů České republiky oba máme. Ale pokud si to někdo opravdu upřímně myslí, pak jediným logickým závěrem je jít objímat ty stromy a nenavážet se do druhých lidí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pokud opravdu někdo věříte v to, že veřejné projevy negativních emocí k nějakým lidem – nenávist, pohrdání atd. – mohou vést až k násilí, občanské válce a popravčím četám, nepodílejte se na tom. Jinak se těžko můžete vyvyšovat nad jiné. Nic jako svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 19:26:18

Itálie: tyhle peníze nechceme. Vláda odmítla 39 miliard z eurovalu

Italský premiér Conte odmítl nabídku peněz z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Nejedná se přitom o malé prostředky – řeč byla o 39 miliardách eur. Evropský stabilizační mechanismus, zvaný občas krátce euroval, má být záchranným mechanismem pro země eurozóny, které se dostanou do finančních potíží. Založen byl až roku 2012, dost dlouho po vzniku eurozóny samotné. Jednání o jeho vzniku se nicméně táhlo už nějakou dobu předtím. U našich slovenských sousedů kvůli zapojení do eurovalu padla vláda Ivety Radičové, kterou tehdy sestřelil pravicový politik Richard Sulík. Dnes je patrné, že tato událost umožnila cestu k moci Robertu Ficovi, a to hned na dvě volební období, z čehož zpětně Sulík nemá zrovna radost, ale tenhle luxus výhledu do budoucnosti tehdy pochopitelně nikdo neměl. ESM a jeho přímí předchůdci, organizace jménem EFSF a EFSM, byly zatím nasazeny do akce v pěti zemích: na Kypru, v Řecku, v Irsku, v Portugalsku a ve Španělsku. Nyní tedy bylo nabídnuto Itálii, že by si z ESM mohla půjčit 39 miliard eur na boj s koronavirem. Na tom se jako na kompromisu dohodli ministři financí zemí EU před Velikonocemi. V případě Itálie, jejíž rozpočty jsou našponované, by se dalo čekat, že takovou nabídku vezme… Ale kdepak! Předseda vlády Conte velmi jasně a jednoznačně sdělil, že využití ESM nepřipadá v úvahu. Radši to řekl dokonce dvakrát za sebou. To si zaslouží nějaký komentář. Italské odmítnutí má dva hlavní kořeny. Ten první z nich je faktického rázu. Finanční podpora z ESM měla být určena na „přímé a nepřímé náklady ve zdravotním sektoru“. To ale není v současné době hlavní italský problém. Italské zdravotnictví není vysloveně finančně vyčerpané. Přetížení kolem Covidu spočívalo spíš v nedostatku techniky nebo kvalifikovaných odborníků, které v podobné krizi prostě neseženete. Uznávaný profesor odněkud z Göttingenu nebo Cambridge kvůli slibu dvakrát většího platu nezmění celý svůj život od základů a nepřestěhuje se do země, jejíž jazyk ani nezná. Tím méně, když navíc ví, že ta samá epidemie hrozí u něj doma. Největší problém, který vláda v Římě řeší, je otázka, jak udržet naživu italské hospodářství jako celek, k čemuž ovšem a) je 39 miliard eur málo, b) stejně k tomu nejsou oficiálně určeny. Samozřejmě by v téhle situaci šlo udělat nějaké špinavé triky. Třeba pozměnit státní rozpočet, sebrat zdravotnictví právě těch 39 miliard, nalít tam místo nich tu půjčku – tím by byla podmínka využití na zdravotní péči technicky splněna – a těch 39 uvolněných miliard použít podle libosti. Money is fungible. Jsem rád, že se o tom v tomto případě ani neuvažuje. Pověst Jihu jako švindlířů nutně potřebuje aspoň trochu vylepšit. Kdyby toto udělali, bude se jim to vracet ještě dvacet let. Druhý důvod, proč Italové odmítají ESM, spočívá v jejich obavě, čím za ty peníze fakticky zaplatí. Konkrétně se italské obyvatelstvo nijak netěší na možnost, že při ekonomickém rozhodování v zemi by mohla získat významné slovo takzvaná Trojka (Evropská komise, ESM a Mezinárodní měnový fond). Ta už totiž přišla ke slovu právě v nedalekých zemích jako Řecko a Portugalsko. Jejím obecným doporučením byly tvrdé škrty a tomuto doporučení se nedalo příliš vzepřít. Kdo platí muziku, ten vybírá písničky – a případně i ticho, pokud se mu zachce. Taková vyhlídka ovšem není pro Italy nikterak lákavá. Zejména pravice, která se obává ztráty státní suverenity, proti vizi Trojky vrtající do tvorby italského rozpočtu bojuje velmi sveřepě. Hnutí pěti hvězd (M5S), které aktuálně tvoří vládní koalici s levicovou Demokratickou stranou (PD), má s ESM a s Trojkou rovněž dost zásadní problém, kdežto PD by ESM brala. Také mezi nimi došlo k těžkému koaličnímu konfliktu (zpráva z deníku La Stampa), který hrozil existenci vlády úplně ukončit. To by v Itálii nebylo zas tak výjimečné, italské vlády jsou notoricky nestabilní – viz tenhle přehled. Ale obvyklým řešením, padne-li italská vláda, je vytvořit novou vládu z jiných stran a poslanců, což by se při aktuálním složení parlamentu vůbec nemuselo podařit. Ke staré loňské koalici M5S + Salviniho Lega, která by číselně měla většinu, se Conte spíš asi chtít vrátit nebude. Takže by hrozily předčasné volby, v Itálii podstatně méně časté. Naposledy se konaly roku 2008, předtím roku 1996. A ani PD, ani M5S nemají přitom jistotu, zda by se příští vláda náhodou neobešla bez nich. Pravice má naopak vyhlídky na to, že by vyhrála, protože pokles preferencí Legy je kompenzován vzestupem bodů ještě pravicovější strany Bratři Itálie. (Jejich preference nápadně připomínají spojené nádoby.) Akceptovat půjčku z ESM je tedy v Itálii politicky neprůchodné, asi stejně, jako u nás akceptovat nějaké ty mladé muže, co jsou prý určitě nezletilí Syřani. Co tedy ale vlastně politicky průchodné je? Nevím. Pokud je mechanismus jako ESM, který byl vymyšlen proto, aby sloužil jako pomoc zemím v potížích, natolik obáván a neoblíben, že jej širší populace v zemi postižené problémy odmítá využít, tak je otázka, k čemu vlastně existuje… Osobně mám dojem, že je nejvyšší čas rozdělit euro na „tvrdé německé“ a „slabší středomořské“, dokud se ten proces dá ještě aspoň trochu uřídit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-03 10:45:07

O spaní

Byl jsem pozván, abych na veletrhu For Interior na Výstavišti Letňany pohovořil o ložnicích, postelích a spaní a taky o dřevě. Rozdělil jsem si svou – a teď už i vaši přednášku na tři díly. a) Dřevo b) Ložnice a postel – základní předpoklady c) O spaní Co se týče dřeva – můžu o něm rád mluvit řadu hodin a z mnoha různých úhlů pohledu. Na začátek snad postačí tvrzení, že pro člověka neexistuje žádný bližší milejší a přívětivější materiál, než je dřevo. Dřevo ve stromech spoustu let žilo, nevyrábí se, roste v lese, bylo živé. Domov dělá domovem právě dřevo. Takže zvlášť dneska v čase realit virtuálních a techna všech podob bychom měli mít ze dřeva, z kůže nebo přírodní tkaniny všechno, čeho se dotýkáme, stůl, židle, postel… Důležité je vždycky osobní svědectví toho, kdo doporučuje – a tak svědčím: já sám mám postel ze smrku a borovice, ničím nenatřenou, takže když se v místnosti mění vlhkost, borovice zavoní a trochu i smrk… Co se týče výrobních postupů v případě postelí a vůbec nábytku do ložnic, je třeba říci především jakýsi základ, jakýsi začátek vší ergonometrie – dva základní body, na které nezapomeňte, ať už si postel budete vybírat, kupovat a nebo navrhovat či stloukat z palet: 1. Do postele se nechodí jen spát! 2. Do ložnice a do postele nechodí všichni vždycky střízliví! Co z toho vyplývá? Inu – především – žádné špice (nesmějte se prosím vás, viděl jsem) žádné ostré, tvrdé hrany! Co je milé pro spaní je zaoblené a hladké! Problém matrací přenechávám odborníkům, zase si dovolím doporučit přírodní materiály, i když žíně dnes už asi běžně neseženete a že byste si cpali slamník slámou, o tom pochybuju. Mimochodem – jeden z nejznámějších fejetonů našeho Jana Nerudy byl právě o slamníku – jmenoval se – Kam s ním? Přírodní materiál… Pravá vlna hřeje i mokrá a dnes se (už zase!) ví, že v extrémních podmínkách je například pro spací pytle peří nenahraditelné… Co se týče spaní samotného… Myslím, že každý z vás už v životě někdy spal, všichni jste přece už někdy spali, ne? takže zhruba víte, o čem je řeč. Večer si unavení lehneme, zavřeme oči a ráno je zase otevřeme a vítáme nový den. Tak jednoduché to je! Tělo na dobré posteli si odpočine, mozek vypne. Pokud to tak jednoduché není, pak vám pomohou apoštolové dobrého žití, psychologové klasičtí i samozvaní a v neposlední řadě lékárníci. Je spousta teorií o tom, co dělat a pít před spaním a jak dlouho a co nedělat, jak děkovat, modlit se, na co nemyslet… No, víte – nejlíp spí dobrý člověk. A jestli je na světě zlo, nedopusť, aby přicházelo skrz tebe, jsem někde četl. Nebudu vám říkat, jak jste byli báječní a úžasné publikum, to víte sami a váš případný potlesk si budu považovat. Tím končí oficiální část a je čas na vaše dotazy. Pokud jako první chcete vědět, co to právě teď dělám, tak se ukláním… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-28 11:13:46

Cestovní kosmetika – 4 důvody, proč si ji pořídit

Mít po ruce přinejmenším zcela základní kosmetickou výbavu čítající mýdlo, šampon a nějaký ten krém se hodí za všech okolností. I na dovolené, služební cestě nebo při jakékoli aktivitě, kdy na více než den opustíme svou komfortní zónu domova. Ano, žít se sice chvíli dá i bez kosmetických výdobytků, ale proč se jich vzdávat, když nemusíme, navíc když výrobci kosmetiky vymysleli tak skvělou věc, jakou je cestovní balení kosmetiky. Tyhle malé lahvičky se základní tělovou kosmetikou jsou sympatické, skladné a vejdou se vám do jakéhokoli klasického zavazadla. Ať už cestujete s kufříkem, příruční taškou nebo jen malým batůžkem, sadu cestovní kosmetiky v nich uvezete vždy. Samozřejmě samostatné místo má také dekorativní kosmetika, bez které se neobejde většina dam. Ale i šminky se na cestách při troše dobré vůle dají zredukovat na nezbytné minimum – tužka na oči, řasenka, eventuálně ještě stíny na oči v tužce, místo make-upu lehký BB krém a můžeme vyrazit. Také samotné cestování v klimatizovaných dopravních prostředích dává naší pleti pořádně zabrat, proto i na cestách je dobré nezapomínat na kvalitní péči. Přečtěte si také 6 zásad, jak si při cestování udržet pleť v kondici, kde vám poradíme, jak přežít i dlouhý let se zdravou pletí, aniž byste s sebou museli vláčet tašku plnou krémů.   Co získáte, když si alespoň jednu sadu mini kosmetiky na cesty pořídíte? 1) Netaháte kilogramy navíc Tenhle fakt uvítají nejen low cost cestovatelé využívající letenky nízkonákladových společností, se kterými máte zpravidla v ceně letenky jen malé příruční zavazadlo s povolenou hmotností do několika kil a kde za nadváhu svého kufru zaplatíte nemalé peníze. Tady při balení zavazadla často rozhoduje každý ušetřený gram. Ono každé deko navíc se pozná a pronese se. Stačí, když musíte svůj kufr či batoh dopravit třeba jen z bytu k autu a následně se s ním pohybovat po letišti, nádraží, tahat ho při přestupech a přesedáních apod. Klasické balení šamponu nebo sprchového gelu má většinou objem 200–300 ml, někdy i víc. Což je v průměru cca čtvrt kila. A když máte takové kousky v kufru tři, čtyři, vláčíte se rovnou s kilogramem váhy navíc. Zatímco cestovní balení kosmetických přípravků má zpravidla objem 30–50 ml,  takže čtyři malé lahvičky vydají za jedno klasické velké balení. A je opravdu citelný rozdíl, jestli s sebou taháte kilo kosmetiky nebo jen 200 gramů. 2) Šetříte místo v zavazadle To je podobné, jako s váhou. Čím větší balení, tím více místa v batohu vám kosmetika logicky zabere. Možná máte strach, že s malým balením celou dobu nevystačíte, zvlášť když budete na cestách delší dobu. Tyhle obavy jsou ale často liché, tedy za předpokladu, že na jedno sprchování nespotřebujete půl litru sprchového gelu. Pokud přesto stejně máte strach, že vám na cestě dojde třeba mýdlo nebo zubní pasta, tak si tyhle věci přinejhorším koupíte na místě. Nemáte-li namířeno do útrob deštného pralesa, do mongolských stepí či jinam mimo civilizaci, není dnes problém pořídit téměř cokoli kdekoli. Ušetřené místo v zavazadle si nechte raději na dárky a originální suvenýry, které povezete na zpáteční cestě a které doma rozhodně nekoupíte. 3) Cestovní balení kosmetiky projde i v příručním zavazadle Do příručního zavazadla si na palubu letadla můžete vzít maximálně 1 litr tekutin, z čehož jednotlivé lahvičky a flakonky nesmí mít větší objem než 100 ml. Tělová kosmetika (sprchové gely, šampony, tělová mýdla) se do tohoto limitu počítají také. Letíte-li jen s příručním zavazadlem nalehko, nebo nechcete nechávat kosmetiku v odbaveném kufru, bude se vám cestovní kosmetika do letadla hodit určitě. A hlavně u kontroly příručních zavazadel vám žádný problém s nadměrným množstvím tekutin v tomto ohledu nevznikne. Jak jsme zmínili, jednotlivé lahvičky cestovního balení mají objem většinou  30–50 ml, takže se do celkového limitu bez potíží vejdete. 4) Oblíbená značka kosmetiky cestuje vždy s vámi Na dovolenou do kempu, na trek, na poznávací zájezd, na válendu k moři, do hor i na letní festival pod širým nebem. Cestovní balení kosmetiky je zkrátka vždy po ruce a vejde se vám do jedné přihrádky v batohu. Máte-li zajištěno ubytování v hotelu, apartmánu nebo penzionu, teoreticky byste s sebou část kosmetiky ani vozit nemuseli vůbec, neboť mýdlo, šampon a často i tělové mléko na vás budou čekat v koupelně hotelového pokoje. Pokud vám tahle sériová „hotelová kosmetika“ stačí, pak gratulujeme, máte půl problémů s balením kosmetiky vyřešeno. Co když vám ale jen tak nějaká kosmetika nevyhovuje, vaše pleť se s ní nesnese nebo prostě jen přemýšlíte o tom, co a v jaké kvalitě na sebe mažete? Odpověď je jednoduchá: Pokud máte citlivou pokožku a jste zvyklí užívat svou vlastní značku kosmetiky, je lepší si vždy s sebou vozit ověřený krém, sprchový gel či šampon. Jestliže ale malé balení kosmetiky své značky neseženete, můžete situaci vyřešit také tím, že si běžně používané přípravky už doma přelijete z velkého balení do malých, předem připravených prázdných lahviček. (Prázdné průhledné lahvičky o různých objemech se dají normálně koupit, dokonce i flakonky s rozprašovačem na parfém či toaletní vodu.) Jakou cestovní kosmetiku do své výbavy pořídit? Nevozte toho zbytečně moc, nakonec zjistíte, že půlku věcí, které s sebou máte, ani nevyužijete. Bohatě vám budou stačit položky z tohoto seznamu, kterým se můžete inspirovat. Vše se dá sehnat v mini balení. Do naprostého základu lze zahrnout: Sprchový gel Šampon (případně šampon a sprchový gel v jednom) Krém na ruce Pleťový krém Tělové mléko (v případě, že nevystačíte se samostatným krémem na ruce a krémem na pleť) Opalovací krém (při cestě k moři a do hor nezbytnost) Balzám na rty Parfém, deodorant Antibakteriální gel na ruce (skvělý pomocník, když nemáte možnost umýt si ruce vodou) Mýdlo pro intimní hygienu nebo intimní ubrousky Malá zubní pasta – to sice není kosmetika, nicméně k denní hygieně patří stejně jako mýdlo a bez pasty na zuby určitě nejezdíte nikdy nikam Nezbytná dekorativní kosmetika dle potřeby (řasenka, BB krém, rtěnka apod.) Kde cestovní balení kosmetiky koupíte? Konvenční mini kosmetiku běžných značek seženete v jakékoli drogerii i větším supermarketu. Pokud ale hledáte spíše luxusní přírodní kosmetiku šetrnou k vašemu zdraví i k přírodě, pátrejte ve specializovaných prodejnách zaměřených na přírodní produkty. V drogerii na nějaké kousky možná narazíte také, ale nebude jich zřejmě mnoho. Základní sety cestovní kosmetiky a různé šikovmé doplňky pro cestovánjí nalehko seženete i TADY. Tak šťastnou cestu s lehkým kufrem! VYBRAT CESTOVNÍ KOSMETIKU

Čas načtení: 2024-04-26 09:30:00

Hledá se Kloppova kopie, že by pan Arne? Seděl by styl i svéráznost

Na první pohled je to práce za odměnu. Vymodlená, snová. Prestižnější ve fotbale skoro neseženete. Jen počítejte s tím, že může být taky pekelně nevděčná. Nahradit na lavičce Liverpoolu superúspěšného oblíbence Jürgena Kloppa, to je úkol pro nejodvážnějšího z odvážných.

Čas načtení: 2024-04-26 09:30:00

Hledá se Kloppova kopie, že by pan Arne? Seděl by styl i svéráznost

Na první pohled je to práce za odměnu. Vymodlená, snová. Prestižnější ve fotbale skoro neseženete. Jen počítejte s tím, že může být taky pekelně nevděčná. Nahradit na lavičce Liverpoolu superúspěšného oblíbence Jürgena Kloppa, to je úkol pro nejodvážnějšího z odvážných.

Čas načtení: 2024-05-06 12:45:00

Nejvýhodnější 27" monitor na trhu. Iiyama má rozlišení 1440p, 100 Hz a nestojí ani čtyři tisíce

Monitor Iiyama G2745QSU-B1 tento týden koupíte na Smarty.cz jen za 3899 Kč, jinde minimálně o pět stovek víc. Levněji neseženete ani alternativy s podobnými parametry. Je to jediný monitor s úhlopříčkou 27 palců, rozlišením 2560 × 1440 px, IPS panelem a frekvencí 100 Hz (či vyšší), který se dá ...