EUR 24,195 
|| 
JPY 13,064 || 
USD 20,965 || <img src="https://img.formule.cz/fotobanka/2026/800_2026_antonelli_____monako0706.jpg?w=400&h=225" alt="Antonelli je přirozený talent">Bono jen brousí diamant
Čas načtení: 2024-10-23 08:00:00
Teorie variabilního mapování času
Praha 23. října 2024 (PROTEXT) - Článek publikovaný na webu https://zimnialetnicas.cz/ dne 16. 5. 2023 sumarizuje matematické poznatky získané při konstrukci časových systémů v letech 2018 – 2023 a dočasně uzavírá cyklus článků o měření občanského času. Teorie variabilního mapování času řeší hlavní problém strojového pásmového času. Tím je nesoulad mezi biologickým cyklem člověka svázaným se světlem a tmou (zejména s východy Slunce), a strojovým pásmovým časem, který je svázán s „denním cyklem Slunce“ (přesněji se středním slunečním dnem), ale nerespektuje roční cyklus, tj. sezónní změny východů Slunce, zejména v oblasti mírného pásma mezi obratníky a polárními kruhy. Současný strojový čas není z tohoto důvodu pro člověka vhodný. Variabilní mapování přirozeného slunečního času definuje nový systém měření, který dokáže roční cyklus Slunce zohlednit.Článek https://zimnialetnicas.cz/teorie-variabilniho-mapovani-casu/ má 60 stran a je na podrobnější popis témat příliš dlouhý. Nejlépe ho charakterizuje stručný obsah.Obsah matematické teorie1. Co je přirozený sluneční čas?1.1 Které body slunečního cyklu jsou pro člověka významné?1.2 Které body slunečního cyklu nejsou pro člověka významné?1.3 Které body slunečního cyklu jsou významné pro vědu a techniku?2. Technický přirozený sluneční čas2.1 Základní pojmy a nastavení jednotek2.2 Variabilní mapování času – princip měření2.3 Nastavení bodů obratu2.4 Běžný a přestupný rok jako proměnná časového cyklu2.5 Systém značení a první pravidla pro nové jednotky času3. Asymetrický přirozený sluneční čas (ANST)3.1 Asymetrický přirozený sluneční čas ANST733.2 Asymetrický přirozený sluneční čas ANST91153.3 Přepočet časových souřadnic obecně3.4 Základní rovnice pro konstrukci ANST v běžném roce (365 dní)3.5 Vložení jednoho dne do ročního cyklu ANST3.6 Základní rovnice pro konstrukci ANST v přestupném roce (366 dní)3.7 Některé vybrané vlastnosti asymetrického času ANST733.8 Paradox ANST hodin4. Symetrický přirozený sluneční čas (SNST)4.1 Symetrický přirozený sluneční čas SNST734.2 Symetrický přirozený sluneční čas SNST91154.3 Přepočet časových souřadnic obecně4.4 Základní rovnice pro konstrukci SNST4.5 Vložení jednoho dne do ročního cyklu SNST4.6 Základní rovnice pro konstrukci SNST v přestupném roce (366 dní)4.7 Grafické sčítání a odečítání u SNST hodin4.8 Konstantní posuny časového systému SNST značené jako (-)5. Vlastnosti a charakteristiky časových systémů5.1 Odchylky mezi symetrickými a asymetrickými sekundami5.2 Shoda časů a maximální odchylky mezi SNST73 a ANST735.3 Shoda časů a maximální odchylky mezi SNST9115 a ANST91155.4 Symetrie a asymetrie časových systémů 5.5 Souřadné soustavy času5.6 Netransformovatelnost symetrických a asymetrických systémů5.7 Celočíselnost řešení pro běžný a přestupný rok6. Další posuny času a vyrovnávání rozdílů mezi UTC a UT16.1 Používané značky, zkratky a úvod do problematiky6.2 Přestupná sekunda6.3 Co je zdrojem nesouladu mezi UTC a UT16.4 Přestupná sekunda a SNST73 nebo SNST91156.5 Jaký nejmenší čas je možné vkládat do SNST73 a SNST9115?6.6 Vkládání a vynechávání časových intervalů v rámci SNST obecně6.7 Pružnost času 6.8 Celočíselnost a vkládání časových intervalů do ročního cyklu6.8.1 Vložení nebo odebrání 1 sekundy6.8.2 Výsledky výpočtů pro vložení nebo odebrání 1 sekundy6.8.3 Jiné (menší) vložené intervaly a celočíselnost6.8.4 Výsledky výpočtů pro vložení nebo odebrání 0,1 s Pro běžného čtenáře nebude čtení matematického pojednání moc atraktivní přesto, že se nejedná o složitou matematiku, ale právě rovnice a vzorce jsou důkazem, že je možné konstruovat a modelovat nové užitečné časové systémy. Velmi časté diskuse o tom co je a co není „správný čas“ matematická teorie posouvá na úplně jinou exaktní úroveň.Dřívější článek Administrace přirozeného slunečního času z 20. 5. 2021 matematickou teorii významně doplňuje a popisuje správu technického přirozeného slunečního času. Definuje nejen jeho základní vlastnosti, ale také vazbu na současný strojový čas. Článek obsahuje jak všeobecné informace o harmonizaci dvou časových systémů, tak popis nových „přirozených“ hodin jako hlavního prvku „správy času“. Tento článek se na problematiku dívá jako na komplexní a kompaktní celek a odpovídá na většinu běžných praktických otázek každodenního života v budoucnosti.Každý den s novými hodinami je naprosto stejný jako dnes, prakticky se nic nemění. Změnu chodu hodin o cca 1 s/hod ani nepatrné urychlení nebo zpomalení rozvrhu hodin, tj. činností řízených hodinami, člověk nemá šanci zaregistrovat. Kdo dokáže svými smysly rozeznat hodinu o 3600 sekundách a odlišit ji od té, která má 3599 nebo 3601 sekund? Kdyby kouzelný dědeček řekl „abrakadabra“ a zaměnil už dnes všem lidem najednou současné hodinky za nové, jen málokdo by něco zaregistroval. Někteří by se občas divili, že slunce už nevychází v létě tak zbytečně brzo a v zimě tak příliš pozdě.Autor: Miloš AntesKontakt: milos.antes@zimnialetnicas.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.
Čas načtení: 2026-06-03 07:42:35
Jak nás změnilo zemědělství: V nedávné lidské evoluci byl přirozený výběr rychlý
Rozsáhlá studie dávné DNA téměř 16 000 lidí zahrnující období více než 10 000 let v západní Eurasii ukazuje, že přirozený výběr formoval moderní lidské genomy mnohem více, než se dosud předpokládalo. Nedostatek důkazů o opaku dlouho naznačoval, že směrovaná (usměrňující, direkcionální) selekce (výběr; v češtině terminologie různorodá, directional selection) byla vzácná od doby, kdy … The post Jak nás změnilo zemědělství: V nedávné lidské evoluci byl přirozený výběr rychlý first appeared on Sciencemag.cz.
Čas načtení: 2024-02-05 17:03:00
Společnost Dyson představila inovativní žehličku Dyson Airstrait™
Praha 5. února 2024 (PROTEXT) - Narovnávání suchých i mokrých vlasů pouze za pomoci vzduchu. Bez horkých destiček, bez tepelného poškození[1]Společnost Dyson přichází s revolučním způsobem, jak narovnat různé typy vlasů za mokra, aniž by byly použity horké destičky jako u klasických žehliček, které mohou prameny poškodit extrémním teplem. Novinka Dyson Airstrait využívá silný proud vzduchu, který hřívu současně vysouší a mokré vlasy narovnává. Zjednodušte si rutinu a dosáhněte rychle přirozeného rovného účesu s hladkým lesklým lookem.Britský vizionář a vynálezce James Dyson je celý život poháněný touhou zdokonalovat každodenní technologie. Nyní představil další ze svých převratných novinek: žehličku Dyson Airstrait™, která dokáže narovnat vlasy od mokrých až po suché za pomoci vzduchu. Už žádné horké destičky a poškození vlasů extrémními teplotami.[1]Přístroj byl navržen pro různé typy vlasů a umožňuje nejen profesionálům, ale i každé ženě při použití v pohodlí domova dosáhnout přirozeně rovného účesu. Přitom zachovává zdravý vzhled vlasů[2] a jejich pevnost. Pramen vlasů je umístěn mezi dvě ramena, kde přesně nakloněný vysokotlaký proud vhání vzduch směrem dolů. Míří přímo do vlasů, čímž dochází k současnému vysoušení i vytváření rovného stylingu, a to pouze díky jednomu přístroji.„Pro výkonnost žehličky Dyson Airstrait™ je zásadní dobře pochopit, jak manipulovat se silným proudem vzduchu a využít jeho potenciál. Právě tyto zkušenosti, které jsme získali za posledních 25 let, nám umožnily přinést na trh první žehličku na rovnání od mokrých vlasů po suché, a to bez horkých destiček a bez poškození teplem. Přístroj má snadné použití, které lidé na žehličkách milují, ale díky vysokorychlostnímu vzduchovému proudu navíc šetří čas, udržuje pevnost vlasů a umožňuje dosáhnout každodenního přirozeného rovného, hladkého účesu." James Dyson, zakladatel společnosti a hlavní inženýr.Proudění vzduchu díky přesné vzduchové tryscePodél ramen přístroje jsou dva otvory o velikosti 1,5 mm. Foukání vzduchu je těmito malými otvory urychleno a vznikají tak dva vysokorychlostní proudy vzduchu, které se sbíhají pod úhlem 45°. Vytvářejí tak jeden výkonný proud vzduchu, jenž směřuje dolů a je natolik silný, že dokáže kontrolovaně rovnat vlasy během jejich vysoušení. Toto směrové proudění vzduchu pomáhá uhladit prameny vlasů a zajistit jejich hladký a lesklý povrch.Vědecké poznatky týkající se vlasového stylinguSpolečnost Dyson se již více než deset let zabývá vědeckým studiem vlasů a stylingů. Investuje půl miliardy liber do rozšíření a urychlení výzkumu a vývoje technologií v oblasti krásy. Inženýři ve společnosti Dyson podrobně studovali vše od struktury vlasů, přes dynamiku proudění vzduchu až po tepelné, mechanické a chemické poškození – a následné účinky na zdraví vlasů.Abyste mohli změnit tvar vlasu, musí být vodíkové vazby v každém vlasovém vláknu přerušeny a obnoveny. Díky tomu vznikne nový účes. To lze provést pomocí tepla nebo vlhkosti. Styling z mokrých vlasů s využitím výkonného proudění vzduchu vede k menší potřebě vysokého tepla. Vytváří tedy méně krepatění[3] a poletování a chrání přirozený lesk.[4]Když jsou vlasy mokré, voda tyto vazby přirozeně oslabuje. V tomto stavu jsou vazby pružnější a lze je obnovit při vysychání vlasů bez použití extrémních teplot. Použitím optimální úrovně tepla a řízeného proudění vzduchu našli vědci ze společnosti Dyson způsob, jak upravovat vlasy s menším poškozením. Styling pomocí vzduchu umožňuje vytvářet rovné účesy při zachování objemu a přirozeného pohybu. Jakmile jsou vlasy suché a narovnané, dochází k obnovení vazeb, čímž se nový účes zafixuje.Vysoce výkonný motor Dyson Hyperdymium™Žehlička na vlasy Dyson Airstrait™ je poháněna speciálně zkonstruovaným motorem Hyperdymium™, který se stal srdcem technologií Dyson pro péči o vlasy. Je malý, lehký a dostatečně výkonný, aby vytvářel proud vzduchu potřebný k vysoušení a narovnávání vlasů během jediného kroku, a to již od mokrých vlasů. Oběžné kolo se 13 lopatkami se otáčí rychlostí až 106 000 otáček za minutu a pohání přes 11,9 litrů vzduchu za sekundu. Tento proces vytváří tlak vzduchu až 3,5 kPa, který je dostatečný k narovnání vlasů při jejich sušení. Motor o průměru 27 mm je navíc natolik malý, že se vejde do rukojeti přístroje, a přitom si zachovává svůj silný výkon.Inteligentní regulace teplaStejně jako ostatní produkty Dyson pro péči o vlasy je i žehlička Dyson AirstraitTM vybavena inteligentní regulací tepla. Termistory se skleněnými kuličkami měří teplotu proudícího vzduchu 16krát za sekundu, aby se zabránilo poškození vlasů teplem a chránil se jejich přirozený lesk. Tyto údaje jsou odesílány mikroprocesoru, který reguluje topné těleso a zajišťuje, aby proud vzduchu nepřekročil požadovanou teplotu.Dva režimy stylinguŽehlička na vlasy Dyson Airstrait™ má režimy stylingu „Wet“ a „Dry“ i režim „Cool“ pro nastavení účesu. Režimy „Wet“ a „Dry“ jsou přednastaveny s konkrétní kombinací tepla a proudu vzduchu pro dosažení nejlepších výsledků. V režimu „Wet“ pro úpravu mokrých vlasů si můžete vybrat ze tří nastavení teploty: 80 °C, 110 °C a 140 °C. V režimu „Dry“ pro úpravu suchých vlasů si můžete vybrat mezi 120 °C a 140 °C nebo doplňkovým „boostem“. Pro regulaci průtoku vzduchu jsou k dispozici dvě nastavení rychlosti, nízký a vysoký průtok, a také režim „cold shot“ pro zafixování účesu studeným vzduchem a mód pro sušení kořínků.Žehlička Dyson Airstrait™ je dostupná v České republice, můžete ji zakoupit v Dyson POP UP store v Praze na Zličíně nebo na Smíchově a na www.dyson.cz[1] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy[2] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy oproti neupraveným, neošetřeným vlasům[3] Oproti neupraveným vlasům[4] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.
Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10
Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci. Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům. Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu. Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice. Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany. Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta. Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí. Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct. Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí. Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války. Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka. Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení. Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“. Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky. Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu. V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty. Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku. Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost. Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku. Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily. V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni. Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří. Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti. V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky. kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí. V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny. Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison. Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison. Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem. Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty. Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“ Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce. Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti. Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“ To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus. Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy. Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-04-16 19:04:17
Trpíte na bolest nohou? Co může být důvodem a jak to vyřešit?
Proč nás bolí chodidla? Před tím, než se pustíme do řešení bolesti nohou, je důležité zjistit její příčinu. Některé z nejčastějších příčin bolesti nohou jsou ploché nohy, špatné držení těla, chybná obuv nebo přetížení svalů nohou. Pokud je bolest dlouhodobá a výrazná, je vždy lepší navštívit lékaře nebo odborníka na nohy. Jak zabránit bolesti nohou Jednou z možností, jak zabránit bolesti nohou, je nošení barefoot bot. Tyto boty jsou navrženy tak, aby co nejvíce umožnily chodidlům dostatek prostoru a poskytovaly přirozený pocit bosé chůze. Když nosíte barefoot boty, je vaše noha v kontaktu s povrchem podobně jako při chůzi naboso, což umožňuje přirozený pohyb nohy. Současně tímto způsobem můžete pomoci posílit svaly a vazy nohy, což snižuje riziko bolesti a zranění. Pokud trpíte na bolest nohou spojenou s plochými nohami, mohou být barefoot boty pro vás dobrou volbou. Tyto boty snižují tlak na vaši nohu a umožňují, aby se vaše noha přirozeně ohýbala. Pokud máte chybné držení těla nebo špatnou obuv, ale ne trpíte plochými nohami, může vám barefoot obuv pomoci zmírnit bolesti svalů nohou, zejména pokud upravíte postoj těla při chůzi. Posílení nohou V případě přetížení svalů nohou může pomoci masáž nebo provádění speciálních cvičení pro posílení svalů. Pro účely posílení svalů se mohou také používat speciální pomůcky, jako jsou rovnovážné desky a podložky. Kromě nošení barefoot bot a cvičení mohou být pro zlepšení zdraví vašich nohou důležité také další faktory, jako je například správná hydratace a strava. Konzumace dostatečného množství vody a potravin s vysokým obsahem vitamínů a minerálů, jako jsou například vitamín D a vápník, mohou pomoci posílit svaly a kosti nohou. V každém případě je důležité se snažit co možná nejvíce omezit příčiny, které způsobují bolest nohou. Nošení správných bot může skutečně pomoci zlepšit vaše zdraví a snížit bolesti nohou, a to bez nutnosti podstupování komplikovaných a nákladných zákroků.
Čas načtení: 2024-05-10 12:05:00
Vancouver (Washington) 10. května 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Ultra tenký a lehký OLED Pen Display je výjimečně přenosný, nabízí zářivé barvy, vysokou úroveň kontrastu a precizní, přirozený výkon pera.Společnost Xencelabs, globální poskytovatel nástrojů pro digitální kreslení a nová volba pro kreativní profesionály, představuje Xencelabs Pen Display 16 – nové řešení pro kreslení perem na obrazovce určené pro profesionální tvůrce kreativního obsahu, pedagogy a studenty.Tvořte kdykoli, kdekoli a jakkoli chceteK hlavním charakteristikám zařízení Xencelabs Pen Display 16 patří flexibilita – a široká škála způsobů, kterými jej lze používat, svědčí o filozofii, s jakou Xencelabs přistupuje k designu svých produktů. Displej s tloušťkou pouhých 0,47 palce (12 mm) a velmi nízkou hmotností 2,67 kg vás doprovodí kamkoli, kam vás kreativita zavede – do oblíbené kavárny, na prezentaci pro klienta nebo z učebny domů. Xencelabs Pen Display 16 lze připojit k jakémukoli kompatibilnímu počítači PC, Mac nebo notebooku s operačním systémem Linux prostřednictvím jediného kabelu USB-C na USB-C. Pro ty, kteří se potřebují připojit přes HDMI nebo Display Port, je součástí balení 10bitový rozbočovač. Přiložený lehký a snadno přenosný stojan Xencelabs Mobile Easel umožňuje dva úhly kreslení.Působivá kvalita obrazu díky OLED displejiKreslicí displej OLED s rozlišením 4K je odpovědí na volání kreativních uživatelů po zařízení, které by dopřálo jejich kresbám a malbám živější, realističtější barvy. Díky OLED displeji se také nemusíte obávat vizuálních artefaktů, jako je prosvítání podsvícení a přetékání pixelů. Umělce dále potěší i jeho schopnost vytvořit realistické barvy na skutečně černém pozadí.Super-AG leptaný skleněný povrch displeje navíc slibuje hladký, přirozený dojem pera na papíře prakticky bez odlesků. Grafický displej podporuje až 1,07 miliardy barev a je vybaven pěti továrně zkalibrovanými barevnými prostory: Adobe® RGB (98%), P3-DCS (98%), sRGB (99%), Rec 2020 a Rec 709. Hliníkový zadní kryt displeje pak zajistí rychlý odvod tepla bez rušivého hluku ventilátoru.Plynulý, přesný a citlivý chod peraXencelabs Pen Display 16 se dodává se dvěma pery citlivými na tlak, která naplní ergonomické i stylové potřeby každého umělce. Třítlačítkové pero má širší tělo se třemi nastavitelnými tlačítky pro zkratky aplikací, zatímco dvoutlačítkové pero Thin Pen je určeno pro ty, kteří hledají pocit a efekty skutečné tužky či tenkého štětce. Obě pera jsou vybavena gumou citlivou na tlak.Quick Keys – až 40 zkratek pro každou aplikaciMimořádně uživatelsky přívětivý dálkový ovladač Quick Keys je vybaven osmi nastavitelnými klávesami s displejem OLED a barevně kódovaným otočným kolečkem, což umožňuje nastavení zkratek pro více softwarových aplikací. Na jedno nabití funguje až 53 hodin.Ceny a dostupnostXencelabs Pen Display 16 Bundle (doporučená maloobchodní cena v USA 1 249 USD, DMOC v EU 1389 EUR, DMOC v UK 1199 GBP) a Xencelabs Pen Display 16 Essentials (DMOC v USA 999 USD, DMOC v EU 1129 EUR, DMOC v UK 969 GBP) by měly být k dispozici na portálech Xencelabs eStore a Amazon v průběhu května, respektive na konci června. Ceny pro další regiony a informace o lokálních prodejcích na celém světě najdete na www.xencelabs.com.O společnosti XencelabsSpolečnost Xencelabs, založená v roce 2019, je globálním dodavatelem špičkových digitálních kreslicích nástrojů, které pomáhají kreativním pracovníkům rozvíjet tvůrčí schopnosti a zvyšovat produktivitu. Další informace o společnosti Xencelabs najdete na www.xencelabs.com.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2407308/Xencelabs_Pen_Display_16.jpg KONTAKT: douglas.little@xencelabs.com
Čas načtení: 2025-02-16 07:06:47
Vše je přirozený nezvratný proces
Veliké hodnoty je potřeba ochránit to je základem fungujícího živého složitého systému, abychom hodnoty ochránili před tím co je chce znehodnotit tak hodnoty uložíme tak aby je nemohlo nic znehodnotit, proto se lidi globálně naskenují abychom získali databáze a programy, po naskenování se lidská těla eliminují v krematoriu. Na fyzickou práci zde tak budou jenom;… Číst dále »Vše je přirozený nezvratný proces
Čas načtení: 2025-05-21 15:29:04
Zajímavosti a fakta o porodu: Víte, co je baby brain a kde se rodí nejvíce dvojčat?
Čeká vás porod nebo ho máte již úspěšně za sebou a chtěli byste se dozvědět zajímavosti a fakta o tomto přirozeném, zázračném a neuvěřitelném procesu? Základní informace Porod je přirozený proces, během něhož dítě opustí dělohu matky a rodí se na svět. Dělí se na tři doby. Během první doby porodní dochází k otevření děložního hrdla, druhá fáze porodní zahrnuje narození dítěte a ve třetí době porodní dochází k porodu placenty. To jsou obecně známé informace, které si nastuduje každá těhotná žena. Ale kolik zajímavostí a dalších faktů o porodu víte? Pojďme se podívat na výběr těch nejlepších. Rychlý versus pomalý porod Ačkoliv dětí se rodí od nepaměti, žádné dva porody nejsou stejné. Stejně jako je každé těhotenství jedinečné, také průběh samotného příchodu novorozence na svět je nepředvídatelný. Častou otázkou prvorodiček je to, jak dlouho porod vlastně trvá. Ani na tuto otázku se nedá jednoznačně odpovědět, protože porod může trvat pár minut, jindy dokonce několik hodin. Krátké porody, takzvané precipitované, trvají do dvou hodin. Právě tyto porody známe z filmů a seriálů. Naopak dlouhé porody mohou klidně trvat i několik dní. Baby brain Mnoho žen, které jsou v posledním měsíci těhotenství a nebo naopak krátce po porodu, je nesoustředěných a mají problémy s paměti. Tomuto jevu se obecně říká baby brain a je vědecky podloženo, že za to mohou hormony. Bolest a radost v jednom Protože porod je přirozený proces, na jehož konci se matka poprvé setká se svým miminkem, její tělo se jí snaží celý průběh maximálně zpříjemnit. Když odhlédneme od toho, že někteří porodní bolest srovnávají s bolestí srovnatelnou s lámáním dvaceti kostí najednou, lidské tělo je skutečně úžasné, neboť během porodu se do něj vyplavují také endorfiny a hormon oxytocin. Díky nim je pro rodičku bolest snesitelnější a okamžitě po porodu dochází k vytvoření silného mateřského pouta.... Čtěte více Příspěvek Zajímavosti a fakta o porodu: Víte, co je baby brain a kde se rodí nejvíce dvojčat? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení
Čas načtení: 2025-05-22 17:59:26
Podle WEF spadá celé lidstvo do spektra pedofilie: „Sex s dětmi je přirozený“
Zpočátku to říkali potichu – jen několik takzvaných „odborníků“ šeptajících si na obskurních panelech. Nyní je to ale venku: pedofilie je překřtěna. Podle vědců napojených na Světové ekonomické fórum není náklonnost k dětem jen normální – je zdravá. Je to… The post Podle WEF spadá celé lidstvo do spektra pedofilie: „Sex s dětmi je přirozený“ first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2025-06-10 12:31:30
Měsíc, přirozený satelit a také přirozený „štít“, který obíhá kolem planety Země. Jediné těleso, na kterém přistáli lidé. Povrch Měsíce je pokryt mnoha krátery po dopadech vesmírných těles, horami a měsíčními moři, která jsou ztuhlými lávovými poli. Článek The Crust – vzhůru na Měsíc se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.
Čas načtení: 2025-09-05 15:28:57
Když se podíváte na mapu světa, může se zdát, že hranice států vznikly logicky – podle řek, hor a moří. Jenže realita je často mnohem dramatičtější. Za mnohými čarami na mapě stojí století sporů, dohod i válek. The post Jak vznikají hranice států? Někdy mapa kopíruje přirozený terén, jindy je jejich vymezení výsledkem tvrdých jednání first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2026-02-10 22:00:47
Vše je přirozený nezvratný proces
Veliké hodnoty je potřeba ochránit to je základem fungujícího živého složitého systému, abychom hodnoty ochránili před tím co je chce znehodnotit tak hodnoty uložíme tak aby je nemohlo nic znehodnotit, proto se lidi globálně naskenují abychom získali databáze a programy, po naskenování se lidská těla eliminují v krematoriu. Na fyzickou práci zde tak budou jenom;… Číst dále »Vše je přirozený nezvratný proces
Čas načtení: 2026-01-31 15:03:00
Wellness revoluce v hubnutí nazvaná FastKeto.Fit
Co kdyby hubnutí nemuselo znamenat únavu, špatnou náladu a neustálý hlad? FastKeto.Fit přináší revoluci – personalizovaný přístup ke ketogenní dietě, který se zaměřuje nejen na váhu, ale především na vaši energii, vitalitu a celkové wellness. Proč je FastKeto.Fit jiný? Většina diet slibuje rychlé hubnutí, ale málokterá řeší, jak se při tom budete cítit. FastKeto.Fit jde dál – vytváří personalizovaný plán, který: Zvyšuje vaši energii – žádné odpolední propady, jen stabilní výkon po celý den Zlepšuje mentální jasnost – lepší koncentrace, paměť a produktivita Podporuje kvalitní spánek – hlubší regenerace pro lepší zítřek Redukuje záněty v těle – méně bolesti, více pohody Stabilizuje náladu – bez výkyvů způsobených cukrem Wellness filosofie FastKeto.Fit Nejde jen o to, kolik vážíte, ale jak se cítíte každý den. Energie na ranní běh, koncentrace v práci, kvalitní čas s rodinou, klidný spánek – to je skutečný wellness. A přitom hubnete přirozeně a udržitelně. Ketóza: Přirozený wellness stav vašeho těla Ketogenní dieta přepíná vaše tělo do stavu ketózy – metabolického procesu, kdy tělo spaluje tuky místo cukrů. Výsledek? Stabilní energie Ketony poskytují konstantní palivo pro mozek i tělo – bez energetických horských drah Mentální klarita Mozek miluje ketony – zažijete ostřejší myšlení a lepší soustředění Protizánětlivé účinky Keto dieta snižuje chronický zánět – základ mnoha civilizačních nemocí Dlouhodobá sytost Tuky a bílkoviny zasytí na hodiny – zapomeňte na neustálé svačení Váš osobní wellness plán za 5 minut FastKeto.Fit vytvoří jídelníček přesně pro vás na základě: Vašeho wellness cíle – energie, hubnutí, mentální výkon? Životního stylu – aktivita, stres, pracovní režim Zdravotního stavu – alergie, intolerance, preference Času na přípravu – od 15 minut do hodinové kulinářské terapie Vytvořit můj wellness plán Wellness transformace našich uživatelů "Nejdřív jsem si všimla energie – ráno jsem vyskakovala z postele místo odtahování se do kuchyně. Pak přišla mentální jasnost v práci. A až nakonec jsem zjistila, že jsem zhubla 9 kg. Ale to už bylo jen bonus k tomu, jak skvěle se cítím!" Lucie, 39 let, marketingová manažerka "Jako podnikatel jsem potřeboval stabilní energiu od rána do večera. Keto mi dalo přesně to – žádné odpolední vyčerpání, ostřejší myšlení a jako bonus jsem se zbavil 15 kg, které mě táhly dolů. Cítím se o 10 let mladší." David, 45 let, IT podnikatel "Po menopauze jsem bojovala s únavou, špatným spánkem a přibíráním. FastKeto.Fit mi vrátil život – spím jako mimino, mám energii na vnuky a konečně se cítím ve své kůži. Zhubla jsem 12 kg, ale hlavně jsem našla svou vitalitu." Věra, 54 let, učitelka Nejčastější wellness otázky Jak rychle pocítím změnu v energii? Většina lidí hlásí zvýšenou energii už po 3-5 dnech, kdy tělo přechází do ketózy. První týden může být adaptační, ale pak přichází stabilní, dlouhodobá energie. Zlepší se mi opravdu spánek? Ano! Stabilní hladina cukru v krvi během noci znamená klidnější spánek bez probouzení. Mnoho lidí hlásí hlubší REM fáze a lepší regeneraci. Co když mám náročnou práci vyžadující mentální výkon? Perfektní! Ketony jsou preferované palivo pro mozek. Manažeři, programátoři, studenti – všichni hlásí lepší koncentraci a produktivitu na keto dietě. Musím se vzdát společenského života? Vůbec ne! Keto je flexibilní wellness životní styl. Naučíte se vybírat správná jídla v restauracích a na akcích. Steak s grilovanou zeleninou? Perfektní keto! Začněte svou wellness revoluci dnes Představte si, že za měsíc: Vyskakujete z postele plní energie Máte ostrou mysl po celý den Spíte jako mimino Cítíte se mladší a vitálnější A mimochodem – kalhoty vám jsou volné To není sen. To je FastKeto.Fit. Vytvořit můj personalizovaný plán Wellness je cesta, ne cíl FastKeto.Fit není krátkodobá dieta – je to investice do vašeho dlouhodobého wellness. Energie, vitalita, mentální jasnost a kvalitní spánek nejsou luxus, ale váš přirozený stav. Ketogenní dieta vám pomůže tento stav obnovit. A hubnutí? To přijde samo jako vedlejší efekt zdravého, vitálního těla.Váš personalizovaný wellness plán: Vytvořit plán #FastKetoFit #Wellness #KetoLifestyle #Energie #Vitalita #MentálníJasnost #ZdravýSpánek #KetoWellness #WellnessRevolution #ZdravýŽivot
Čas načtení: 2026-04-10 09:39:39
Statistika 2025: Královéhradecký kraj stárne a populace klesá
(hradeckralovednes.cz) Počet obyvatel Královéhradeckého kraje k 31. prosinci 2025 činil 554 668 osob. Během roku kraj zaznamenal úbytek 1 255 obyvatel, který způsobil především výrazný přirozený pokles - ve všech okresech zemřelo více lidí, než se narodilo. Migrační saldo bylo sice kladné, ale nedokázalo přirozený úbytek vyrovnat. Výjimkou byl pouze okres Rychnov nad Kněžnou, kde počet obyvatel vzrostl. ČSÚ o tom inform ...
Čas načtení: 2026-04-19 18:16:59
Když si děti a teenageři vyberou správný styl jízdy, pohyb venku se pro ně stává přirozenou součástí dne redakce Ne, 04/19/2026 - 18:16 Extremní a Freestyle sporty Klíčová slova: longboard freestyle koloběžka pro pokročilé pennyboard dětské koloběžky Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Jiným dětem vyhovuje svižnější pohyb a častá změna směru Jsou děti, které chtějí jezdit krátce, živě a hravě. Nehledají dlouhou plynulou trasu, ale spíš možnost rychle se otočit, zrychlit a zase zastavit. V takové chvíli dávají smysl detske kolobezky, protože podporují spontánní pohyb a umožňují snadno reagovat na prostor kolem sebe. Tento styl dobře funguje v parku, na klidné cestě i při běžné rekreační jízdě s rodinou. Důležité je, že dítě cítí svobodu a nemá pocit, že musí něco zvlášť překonávat. Právě takový zážitek často vede k tomu, že se ke koloběžce vrací znovu a znovu bez přemlouvání. Deska osloví ty, kteří chtějí víc citu pro rovnováhu a větší kontrolu nad tělem Pro některé děti a teenagery je nejzajímavější pohyb, který působí trochu jinak než běžná jízda vpřed. V takové situaci je velmi přitažlivý skateboard, protože učí pracovat s postojem, těžištěm a přesnější reakcí na každý pohyb. Nejde jen o přesun z místa na místo. Důležitá je i koncentrace, trpělivost a radost z malých pokroků. Když dítě zjistí, že lépe drží stabilitu a jistěji ovládá směr, začne si samo víc věřit. A právě tato zkušenost bývá velmi cenná, protože rozvíjí nejen tělo, ale i vztah k vlastnímu zlepšování. Kdo hledá plynulost a klidnější styl, často si najde cestu k delší desce S přibývajícím věkem se u mnoha mladých lidí mění i pohled na volný čas. Už nejde jen o samotný pohyb, ale také o atmosféru, rytmus a osobní styl. Proto bývá zajímavý longboard, který nabízí plynulejší a klidnější jízdu. Uživatel se na něm učí lépe vnímat balanc a přirozený tok pohybu, takže nejde jen o zábavu, ale i o rozvoj koordinace. Velkou výhodou je také to, že tato aktivita nepůsobí příliš sportovně ani nuceně. Mladý člověk si tak může vytvořit vlastní způsob, jak trávit čas venku aktivně, ale bez dojmu, že plní nějaký předem daný plán. Menší deska přináší lehkost a živější městský charakter Někomu naopak více vyhovuje kratší a svižnější styl. Právě tehdy dobře funguje pennyboard, který působí hravě, lehce a velmi přirozeně při kratších jízdách. Hodí se pro děti i teenagery, kteří mají rádi rychlou reakci desky a chtějí si užít pohyb bez přílišné těžkopádnosti. Tento typ jízdy je atraktivní i tím, že působí neformálně a dobře se váže k běžnému městskému prostředí. Když mladého uživatele takový styl osloví, aktivita se snadno stane součástí jeho běžného týdne. A právě v tom je její síla, protože pravidelnost vzniká nenápadně a přirozeně. Brusle přinášejí jiný typ pohybu, který rozvíjí celé tělo Velmi silné místo mají také inline brusle, protože spojují zábavu s viditelným rozvojem koordinace. Dítě nebo teenager se učí udržet směr, pracovat s rovnováhou a postupně získávat větší jistotu v každém odrazu. Tato aktivita je cenná i tím, že pokrok bývá dobře patrný. Nejprve přijde opatrný začátek, později plynulejší jízda a nakonec větší lehkost pohybu. Takový vývoj je pro mladé lidi velmi motivační. Vidí totiž, že pravidelnost opravdu funguje. Díky tomu nevnímají brusle jen jako krátkodobou atrakci, ale jako činnost, ke které má smysl se vracet. U dívek bývá důležité i to, aby pohyb působil přirozeně a příjemně Pro řadu mladších i starších uživatelek není rozhodující jen technická stránka vybavení. Velkou roli hraje také pohodlí, pocit lehkosti a to, zda si jízdu opravdu užijí. Právě proto mají význam inline brusle dámské, které mohou oslovit dívky hledající spojení aktivního pohybu a dobrého pocitu z jízdy. Pokud se dítě cítí na bruslích jistě a pohodlně, roste šance, že je nebude používat jen občas. V takovém případě se z aktivity stává přirozená součást volného času, která podporuje nejen kondici, ale i větší samostatnost a chuť být častěji venku. Když základní jízda nestačí, přichází chuť zkusit větší výzvu U některých dětí a teenagerů se po čase objeví potřeba posunout se dál. Už jim nestačí jen plynulá jízda, ale chtějí lepší kontrolu, přesnost a nový typ motivace. V takové chvíli se dostává do popředí freestyle koloběžka pro pokročilé, která je vhodná pro jezdce se zkušenostmi a chutí pravidelně trénovat. Tento styl jízdy přináší větší náročnost, ale právě tím může být velmi přitažlivý. Mladý člověk cítí, že se někam posouvá, a každý pokrok má pro něj konkrétní hodnotu. To často vede k dlouhodobější motivaci než úplně jednoduchý začátek bez dalšího rozvoje. Dobře zvolený styl jízdy může změnit běžné odpoledne v aktivní čas, na který se dítě těší Nejdůležitější při výběru není jen věk nebo popularita konkrétního vybavení. Mnohem víc záleží na tom, co dítěti opravdu sedí. Někdo se nadchne pro skateboard, jiný si oblíbí longboard, další bude nejraději jezdit na koloběžce a někdo najde radost v bruslích. Pokud aktivita odpovídá povaze i způsobu, jakým chce mladý člověk trávit čas venku, nevzniká z ní povinnost. Naopak se stává přirozenou součástí dne. A právě tehdy má pohyb největší význam, protože podporuje zdravý návyk, lepší kondici i radost z vlastního pokroku. FAQ Jsou dětské koloběžky dobrou volbou pro začátek? Ano, protože dítěti dávají rychlý pocit jistoty a snadno se ovládají. Díky tomu je začátek příjemnější a méně stresující. Kdy dává smysl zvolit skateboard? Hodí se pro děti a teenagery, které baví práce s rovnováhou a přesnějším ovládáním pohybu. Je vhodný tam, kde je chuť zkoušet něco nového a postupně se zlepšovat. Komu nejvíc vyhovuje longboard? Nejčastěji osloví starší děti a dospívající, kteří mají rádi plynulejší styl jízdy. Dobře sedí těm, kdo hledají klidnější rytmus a pocit svobody. Jakou výhodu má pennyboard? Je lehký, živý a dobře se hodí na kratší jízdy v běžném prostředí. Osloví hlavně ty, kdo mají rádi svižný a hravý pohyb. Jsou inline brusle vhodné i pro pravidelnou rekreaci? Ano, protože rozvíjejí koordinaci a dobře zapadají do běžného týdne. Navíc dítě na nich jasně vidí vlastní pokrok, což podporuje motivaci. Proč mohou inline brusle dámské oslovit mladší i starší dívky? Protože mohou spojit pohodlí, aktivní pohyb a dobrý pocit z jízdy. Když se na bruslích cítí přirozeně, mají větší chuť je používat pravidelně. Komu je určena freestyle kolobezka pro pokrocilé? Je vhodná pro jezdce, kteří už mají jistější základy a chtějí se posouvat dál. Přináší větší výzvu, a tím i silnější motivaci k pravidelnému tréninku. Přidat komentář Někdy rozhoduje lehký začátek a rychlý pocit jistoty Ne každé dítě chce na začátku aktivitu, která působí složitě nebo vyžaduje delší zvykání. Mnohem častěji funguje vybavení, které dovolí rychle vyrazit a hned si užít radost z pohybu. Právě proto mají své místo dětské koloběžky, protože podporují přirozený rytmus jízdy a dobře zapadají do běžného odpoledne po škole. Dítě nemusí řešit složitou techniku, ale může se soustředit na samotný pohyb a na to, že je venku. Když první zkušenost působí lehce a bez tlaku, vzniká mnohem lepší vztah k pravidelné aktivitě. A právě ten bývá důležitější než okamžitý výkon. Text obsahuje reklamní sdělení.
Čas načtení: 2024-02-15 05:20:00
KVÍZ: Před 100 lety se narodil Jiří Šlitr. Co vše víte o tomto hudebním géniovi?
Renesanční člověk i kumštýř, muž mnoha talentů, tvář a kreativní osobnost spjatá už navždy se jménem divadla Semafor. To byl Jiří Šlitr, přirozený hudební génius a nápaditý interpret, který když usedl ke klavíru, vše kolem přestalo existovat. Ve čtvrtek 15. února uplyne sto let od jeho narození.
Čas načtení: 2024-02-17 09:00:00
Globální oteplování: Letošní únor překoná nebývalý počet teplotních rekordů
Bylo zaznamenáno rychlé oteplování oceánů a neobvykle horké zimní dny v důsledku globálního oteplování způsobeného člověkem v kombinaci s jevem El Niño Podle meteorologů je únor na cestě k překonání rekordního počtu teplotních rekordů. Globální oteplování způsobené lidskou činností a přirozený klimatický jev El Niño zvyšují teploty na pevnině i v oceánech po celém světě.Po něco málo více než polovině nejkratšího měsíce v roce je prudký nárůst oteplování tak výrazný, že klimatické grafy vstupují na nové území, zejména pokud jde o teploty mořské hladiny."Planeta se otepluje stále rychleji. Jsme svědky rychlého nárůstu teploty oceánu, který je největším zásobníkem tepla v klimatu," řekl Dr. Joel Hirschi, zástupce vedoucího oddělení modelování mořských systémů v britském Národním oceánografickém centru. "Amplituda, o kterou byly v roce 2023 a nyní v roce 2024 překonány dosavadní rekordy teploty povrchu moře, překonává očekávání, i když pochopení toho, proč tomu tak je, je předmětem probíhajícího výzkumu."
Čas načtení: 2014-06-20 00:00:00
Nike Air Max 1 Lunar OG / Klasika v moderním kabátu
V minulosti jsme se již dočkali obrovského množství úprav ikonických tenisek Nike Air Max 1, což je přirozený vývoj a ať už tyto úpravy byly povedené, či nikoliv, následující úprava rozhodně stojí za pozornost. Představujeme vám tenisky Nike Air Max 1 Lunar OG, tedy klasické barvy tohoto modelu př ...
Čas načtení: 2021-06-02 00:00:00
4 tipy, jak zvýšit výdrž baterie v iPhonu
Bohužel, neexistuje nesmrtelný smartphone, dokonce ani iPhone nedokáže fungovat věčně. V průběhu času se totiž začne snižovat kondice baterie. Samozřejmě, stárnutí akumulátoru je naprosto přirozený a běžný proces, ovšem můžete ho oddálit, pokud budete dodržovat několik jednoduchých pravidel. V násle ...
Čas načtení: 2016-11-14 01:15:00
Jak v zimě správně osvětlit interiér
Správné světlo v příbytku je velmi důležité. Obzvláště v zimě. Může mít vliv na náladu a celkové rozpoložení. Se zimou totiž přichází pošmourné počasí, kratší dny, delší noc a také přirozený úbytek slunečního záření. To má vliv na organismus člověka, a každý trpí vyšší únavou, poruchami nálad, a čas ...