Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02

Zemřel psycholog, sexuolog a spisovatel Ivo Pondělíček. Politici nás zásobují nemilosrdnými lžemi, říkal

Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď.  Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“   Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti.   Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem.    Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie?  Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát.    Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné.  A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší.    Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi.    Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní.    Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová.  Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku.    Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné.    Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život.   Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček.  Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život.  Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně.    Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky.    Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti.  To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-27 13:00:01

Hvězdné manýry Miloše Kopeckého: Svoji bývalou lásku vyštípal z kultovního filmu

Jedno je jisté: zpočátku to musela být velká herecká láska. Miloš Kopecký a Stella Zázvorková se brali v prvním poválečném roce, ale nemělo to být na dlouho. Jejich přátelé vyprávěli, že to bylo manželství opravdu bouřlivé a velmi intenzivní. Hodně divoké manželství U Kopeckých doma nikdy nechyběl alkohol a rozhodně se nestranili ani bujarých večírků, které se ale občas, hlavně na divadelních zájezdech, zvrhly v podivnou show. Jako například ten, kdy Miloš Kopecký, posílen alkoholem, vsadil do šachové hry svoji milovanou ženu. Jak to dopadlo? Partii prohrál a s ní i večer s partnerkou. Herečka skutečně tehdy odešla s vítězem hry. Přesto, jak vyprávěla Jiřina Jirásková v dokumentu České televize Neřízená střela Stella, si herečka vážila vždy nesmírné inteligence svého manžela. „Žít se s ním ale nedalo,“ dodala herecká kolegyně Stelly Zázvorkové. O tom hovoří také zprávy o Kopeckého nesčetných milenkách. Jeho víc než kladný vztah k ženám zmiňuje také dokument Českého rozhlasu.  Herec Miloš Kopecký: Příšerně inteligentní primitiv a zbabělý komunista. Pronesl projev, na který se nezapomnělo Číst více Ona ho milovala, on ji nechtěl ve filmu Stejně jako bylo bouřlivé jejich manželství, které trvalo pouhý jediný rok a dalo jim společnou dceru, byl zjevně stejně vyostřený jejich rozvod a období, které po něm následovalo. Hovoří se ale tom, že Stella Zázvorková svého jediného manžela milovala až do konce života, v dokladech si stále nechávala příjmení Zázvorková Kopecká a také zůstali přáteli. Když se ale rozhodovalo o hereckém obsazení filmu Já už budu hodný, dědečku!, byl to právě Miloš Kopecký, který jasným postojem zabránil své bývalé manželce užít si slávu v tomto snímku. Kopecký byl důležitější než Zázvorková Co se tehdy stalo? Role nesnesitelného herce Theodora Bergnera byla napsána přímo na tělo herci Národního divadla i mnoha dalších, Miloši Kopeckému. K němu si jako hereckou partnerku a filmovou manželku vybral režisér Petr Schulhoff právě Stellu Zázvorkovou. S tím ale na konci sedmdesátých let odmítl slavný herec souhlasit. V takovém případě by zkrátka roli, po které dlouho toužil, raději nepřijal. A protože byl pro tvůrce filmu důležitější než ostatní postavy, ustoupili mu a Stella Zázvorková dostala stopku. Místo ní se Bergnerovou manželkou stala Alena Vránová.  Miloš Kopecký byl záletník i bohém. Geniální herec celý život trpěl vážnou nemocí i depresemi Číst více Společná tragédie rozvedených manželů I když byly vztahy mezi bývalými manželi pravděpodobně dlouhodobě napnuté, oba dva jistě velmi silně prožívali tragédii, která se udála již dávno po rozvodu. Jejich dospívající dcera Jana, která dlouhodobě trpěla odloučením rodičů i velkou pracovní vytížeností své matky, spáchala sebevraždu. Původně mělo jít pravděpodobně „jen“ o demonstraci jejího smutku a psychických problémů, ale nešťastný osud pro ni vybral mnohem horší scénář. I když si vše načasovala tak, aby ji matka, která chodila tou dobou domů, včas našla, Stella Zázvorková se právě toho dne zapovídala s přítelkyní a do bytu dorazila o něco později. A právě ta chvíle rozhodla o tom, že Janu již nebylo možné zachránit.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Miloš Kopecký měl stovky milenek. Jeho žena s nimi kamarádila, dokud nehrozil rozvod.

Čas načtení: 2026-02-13 08:05:10

Francouzi zatrhli svému brankáři český vzkaz na masce

Mluví plynně česky, však i jeho příjmení končí jednou přetěžkou souhláskou. Má českou přítelkyni, v jeden moment ho chtěla i česká mládežnická reprezentace a nechybělo mnoho, aby na své masce měl český vzkaz: „Díky, tati.“ Jenže nakonec na ní Martin Neckář musí nosit ekvivalent „Merci Papa“, neboť francouzská hokejová reprezentace pro česká slůvka neměla pochopení. Právě 20letý brankář, jenž říká, že mu srdce z půlky bije česky, se v pátek odpoledne může na olympiádě postavit Pastrňákovi a spol. (zápas začíná v 16:40).

Čas načtení: 2024-11-28 06:01:01

Alkohol od 13 let, matku jeho osud nezajímá. Mrazivé svědectví ruského zajatce

Rozhovor, který šokuje i silné povahy. Tak působí video, které se na YouTube objevilo na účtu takzvaného Apoštola, ukrajinského novináře jménem Dmytro Karpenko, který pravidelně uveřejňuje nejen novinky z války na Ukrajině, ale také zprostředkovává zajatým vojákům rozhovory s jejich rodiči v Rusku a umožňuje jim sdílet jejich životní příběhy. Tentokrát Apoštol hovoří s Danilem, devatenáctiletým mladíkem z Magadanu na odlehlém Dálném východě. Špatně vybavení, demotivovaní, podvyživení. Přesto Kimovi vojáci mohou Putinovi vyhrát válku Číst více Těžké dětství Danil neměl zrovna růžové dětství. Pochází z pěti bratrů, jejich jména zná, ale nedokáže si vzpomenout ani na to, kdy mají narozeniny. Všichni už byli ve válce na Ukrajině a on se při alkoholovém večírku se svojí přítelkyní o jejich službě vyjadřoval dost posměšně. Jeho dívka si jej začala dobírat, že na podobnou službu nemá odvahu. Aby jí dokázal, že to není pravda, nechal se druhý den naverbovat. Připouští ale, že to byla také jedna z mála šancí, jak přijít k nějakým penězům. Alkohol odmala Vzdělání Danil nemá skoro žádné. Vychodil devět tříd základní školy. „Pokračovat ve škole se mi nechtělo,“ říká syn kuchařky v mateřské škole. Jeho otec byl alkoholik, který nikdy nepracoval a peníze sháněl z brigád. Upil se k smrti. „Lehl si do postele a už nevstal,“ říká lhostejně Danil. Jeho otčím a otec dvou jeho nejmladších bratrů je neznámo kde. „Byl mobilizován,“ vysvětluje zajatec, nicméně dává najevo, že jej situace otčíma vlastně moc nezajímá. K alkoholu si našel vztah i Danil, pije od třinácti let. „Do školy jsem od té doby chodil zřídka,“ říká, když vypráví o svém vztahu k alkoholu. Nejdříve mu alkohol kupovala parta dospělých lidí, se kterou se seznámil. Pak začal pracovat po brigádách, vydělávat si peníze a vodku si kupovat sám. Část vydělaných peněz dával matce a ta mu jeho záškoláctví díky tomu víceméně tolerovala. Následovala i trestná činnost, v sedmnácti letech ho soudili za krádeže aut. Vztah s přítelkyní Před čtyřmi roky se mladík seznámil se svojí přítelkyní. Poznali se na internetu, osobně se potkali teprve nedávno. Lena už má v jednadvaceti letech dvě děti, ani jedno ale není Danilovo. Pronajali si v Magadanu byt, Danil pracoval po brigádách, Lena žije z mateřské a nikdy do práce nechodila. Po pár měsících přišla výše zmíněná pijatika a skončila tak, že Danil nastoupil do armády. Slíbili mu 1,2 milionu rublů (přes 250 tisíc korun) za nástup. Půl milionu rublů přišel hned, zbytek mu armáda doplácela. Matce prý narukování nevadilo, protože jí hned poslal nějaké peníze. Matka je úplně lhostejná S tou naposledy mluvil 20. září, než jej poslali do Kurské oblasti. Matka o něm od té doby neslyšela. Když se jí po více než dvou měsících ozve, neprojevuje žádné emoce a vypadá jako opilá. Po osudu svého syna moc nepátrala, neměla prý jak. Ani Danil nevypadá, že by matku rád viděl, je absolutně apatický. Zřejmě si myslela, že je mrtvý. Když se jí Apoštol na něco ptá, většinou odpovídá jednoslovně a působí otráveně. Chce vyměnit za Ukrajince Danil ji úkoluje, aby šla do armádního centra, že chce být vyměněn za ukrajinské zajatce. Danila nezajímá nic z domova. Neptá se na přítelkyni, na bratry, na nic. Prokazuje také obrovskou naivitu, když si myslí, že až jej po takovém rozhovoru vymění, nastoupí základní vojenskou službu v Rusku a do války už nepůjde.  „Takhle to nefunguje,“ ujišťuje ho Apoštol a říká mu, co se skutečně děje s vyměněnými zajatci. Pojede na čtrnáctidenní výslechy do Moskvy, kdy jej budou zpovídat, co v zajetí zažil, a pak nastupuje zpět do války. Upsal se na dva roky a ty si musí odsloužit. Konce se ale s největší pravděpodobností nedožije, to je krutá statistika. Reakce matky? Nulová. Nakonec Apoštol matce nabízí odpověď na jakoukoliv otázku, kterou bude ohledně syna mít. Neví, všemu rozumí, nic ji nezajímá. Apoštolovi jen děkuje za to, že kontakty rodičů s dětmi zprostředkovává. Podobných jsou tisíce Takových příběhů je v Rusku extrémní množství. Děti bez budoucnosti slouží Putinovi jen jako náplň do masomlýnku, který drtí ukrajinské obránce nikoliv výcvikem, ale množstvím mobilizovaných lidí, kteří mají mozek naprosto vymytý alkoholem. Zásoba těchto lidí je obrovská, stejně jako následky, které to bude mít pro Rusko v dalších letech. To už ale bude Putinovi a jeho soukmenovcům jedno, bude se s tím muset poprat jeho nástupce a Rusko čekají bez diskusí těžké časy. Potvrzují to i slova politologa a experta na extremismus Jana Charváta z Univerzity Karlovy. Rusko si na Ukrajině pálí svou vlastní budoucnost. Putin zabíjí celou generaci Číst více  „Válka už přinesla Rusku strašlivé škody – zemřelo nejméně 100 tisíc vojáků a důstojníků a se zraněnými, nezvěstnými a zajatci jsou to další statisíce. Téměř milion lidí se stal uprchlíky a emigranty. Biliony rublů, které mohly jít do domů, bytů, nemocnic, školek, chat, restaurací, zdraví, chutného jídla, aut, oblečení, hraček, prázdninových cest na jih a do zahraničí – tyto biliony byly spáleny a opuštěny na Ukrajině,“ shrnuje situaci ve válce.

Čas načtení: 2025-04-25 08:50:39

Herečka Kristen Stewart se po letech známosti provdala za svou přítelkyni

Herečka známá zejména díky své roli Isabelly Swanové ve filmové sérii Stmívání se nedávno provdala za svou přítelkyni Dylan Meyer. Co vše (nejen) o jejich svatbě víme? Pro mnoho fanoušků zůstane Kristen Stewart již navždy Bellou Swanovou Kristen Stewart se narodila 9. dubna 1990 a letos oslavila 35. narozeniny. Před kamerami se poprvé objevila, když jí bylo pouhých 12 let a rovnou si zahrála po boku slavné americké herečky Jodie Foster ve filmu Úkryt. Mnohem větší pozornosti se ale dočkala až v roce 2008, kdy se objevila v roli Belly Swanové ve filmové sérii Stmívání. Ta byla natočena podle stejnojmenné knižní předlohy od Stephenie Meyerové a jedná se o jednu z nejvýdělečnějších filmových franšíz. Během natáčení se seznámila s Robertem Pattinsonem a ačkoliv svůj vztah dlouho popírali, tvořili pár. Jejich vztah ale skončil ve chvíli, kdy v roce 2012 vyšel článek o vztahu Kristen Stewart a režiséra Ruperta Sanderse. Setkání s budoucí manželkou Robertovi Pattinsonovi, jemuž Kristen Stewart zlomila srdce po zveřejnění jejích fotek s Rupertem Sandersem, napsala veřejnou omluvu prostřednictvím časopisu People. Jejich vztah tím byl definitivně u konce a Stewart nějakou chvíli randila s Rupertem Sandersem. Nicméně v roce 2013 se seznámila se svou budoucí ženou Dylan Meyer. Ovšem romantický vztah spolu navázaly až o šest let později a své ano si řekly v neděli 20. dubna 2025 v mexické restauraci Casita Del Campo v Los Angeles. Intimní obřad a párty až do rána Svatba Kristen Stewart a Dylan Meyer byla komorní a rozhodně se nejednalo o okázalou veselku, na kterou jsme u některých hollywoodských párů zvyklí. Restaurace Casita Del Campo zůstala v den obřadu pro veřejnost uzavřená a byla vyzdobena světýlky. Poté, co si nevěsty řekly své ano, následovala svatební párty, podávalo se sushi a další japonské speciality a o zábavu se starali hned dva DJové. Během... Čtěte více Příspěvek Herečka Kristen Stewart se po letech známosti provdala za svou přítelkyni pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2019-07-13 22:25:29

Vary, den čtvrtý: Islandská zima, řecká beznaděj, finské sado maso a špatný horor rakouských režisérů

Letos je v Karlových Varech nebývale málo diváků. Na mnoho představení, na které nemáte lístek, se lze dostat na akreditaci na poslední chvíli. Výhodou je, že můžete zhlédnout mnohem více filmů než v minulých letech. Film Bílý, bílý den (režie Hlynur Pálmaso, Island / Dánsko / Švédsko) pokračuje v islandské tradici vyprávění příběhů o podivínech. V tomto případě jde o nerudného bývalého policistu, jehož smyslem života po tragické smrti ženy je přestavba domu a starost o vnučku. Sledujeme, jak neúspěšně chodí na terapii, která mu nepomáhá ve snaze zpracovat smrt manželky. Někde uvnitř se v něm hromadí vztek, který vybouchne poté, co mu dojde, že mu žena nebyla věrná. Tedy na ten výbuch čeká divák docela dlouho a mezitím se vlastně nic moc neděje. Vidíme onu deklarovanou starost o vnučku, přestavbu domu a ne úplně akční pátrání po skrytém milenci. Jako by režisér spoléhal na to, že poutavým se jeho film stane skrze fakt, že využívá onu tradiční značku islandských filmů, tedy svéráz postav, které v nich vystupují. Ovšem v případě tohoto filmu to úplně nefunguje. Dočkáme se klasických scének typu: hlavní hrdina zavře policisty, své kamarády, po rvačce do cel, a ráno se jim se snídání jde beze slov omluvit, ale mysl titulní postavy nám nijak moc nepřibližuje. Divák se pak vlastně nemá čeho chytit: ten film je studený jako zima na Islandu. A když pak sledujeme závěrečný výbuch zuřivého vzteku, nedokáže nás ničím vtáhnout. Islanďané by možná měli opustit svoje vyprávění o divných lidech všeho druhu, protože kdysi zlatá žíla je už úplně vytěžená (vidět to bylo i u jiného letošního islandského filmu: Žena na válečné stezce). Upřímně řečeno vlastně nevím, co se mi na filmu Zázrak sargasového moře (režie Syllas Tzoumerkas, Řecko / Německo / Nizozemsko / Švédsko, 2019) líbilo. Nicméně sledoval jsem ho dvě hodiny bez dechu a i když už po půl dni jeho kouzlo vyprchalo, někde ve mně jeho účinek zůstává. Film přitom ani zdaleka není dokonalý: úvod by klidně mohl být vynechán, stopáž by si také zasloužila prostříhat, nehledě na jistý happy end, který se k němu vůbec nehodí. Přesto je něčím přitažlivější než vypulírované festivalové filmy. Režisér Tzoumerkas bývá řazen k řecké nové vlně, ale tento film mohl klidně vzniknout jako nezávislý ve Spojených státech. Paralelně vypráví příběh dvou žen: bývalé elitní policistky, která byla odsunuta do bezvýznamného města, místní ženy Rity, sestry místního bosse. Dlouho vlastně jde o dvě vyprávění, která se potkávají jen náhodně, až se nakonec nevyhnutelně protnou v trochu drsnějším kriminálním finále. To, čeho si na filmu lze cenit asi nejvíce, je přiblížení atmosféry rozkládající se společnosti. Město, ve kterém se odehrává, je opravdovou dírou, v níž neexistuje naděje na budoucnost, policisté vás normálně zmydlí, když se potřebují něco dozvědět, jen místní lékař má pocit, že je někdo, když nestojí ve frontě na pracáku v Aténách. Postupně se přitom ukáže, že realita je ještě mnohem zkaženější a nikdo není bez viny. A nikoho není možné považovat za kladného hrdinu: cílem totiž není nastolit spravedlnost, ale prostě se dostat pryč. Film Psi nenosí kalhoty (režie Jukka-Pekka Valkeapää, Finsko / Lotyšsko, 2019) nás zavádí do světa BSDM. Autor je tedy upřímně rád, že ho takové věci nevzrušují, musel by se vzdát knihoven na úkor skladovacích prostor pro různé legrační pomůcky. Ovšem nejhorší je, že se touha hlavního hrdiny úplně nekoresponduje se smyslem těchto sexuálních praktik, ačkoliv se nás o tom tvůrci filmu snaží přesvědčit ze všech sil. Lékař a zřejmě dobrý chirurg Juha při neúspěšné záchraně své ženy v jezeře málem rovněž utone, ovšem přitom s ní zažil své poslední setkání, i když samozřejmě šlo o halucinace. Po deseti letech náhodou vstoupí do sado maso salónu, přítomná domina jej začne dusit rukojetí biče a on zažívá setkání se svou ženou znovu. Od té chvíle je posedlý vlastním škrcením, což mu zcela převrací život naruby. A navíc si s dominou vytváří určitý vztah... Problém je v nesourodosti obou hlavních hrdinů: u mužského představitele jsou nám motivace jasné, ovšem celý děj směřuje k přijetí sado maso praktik, i když jej ze všeho zajímá ono pouze škrcení, které mu "vrací" mrtvou, u hlavní hrdinky není zřejmé vůbec nic, natož proč by měla ke svému klientovi zaujmout jakýkoliv vztah. Takže se můžeme pokochat různými sadistickými praktikami a sledovat, jak příběh nesmyslně směřuje k nové romanci... {loadmodule mod_tags_similar,Související} Horor Chata (režie Veronika Franz a Severin Fiala, USA / Velká Británie, 2019) je sice chvílemi působivý, ale musíte si při jeho sledování vypálit pár tisíc mozkových buněk, abyste nezačali příliš přemýšlet nad dějem. Oba tvůrci s tím měli problém už u svého debutu Dobrou, mámo, u kterého jste uhodli celou záhadu do deseti minut, a pak jste další hodinu a půl i přes úhybné manévry tvůrců sledovali, jak se hypotéza potvrzuje. Z čehož by mohl mít radost leda Sheldon Cooper.  Tentokrát se oba rakouští režiséři (a tahle kinematografie je ještě horší než německá) snažili pointu příběhu důkladně maskovat. A dělají to tím nejprůhlednějším možným způsobem: vrážejí do děje sny jednoho z aktérů, takže ukazují na to, že je možným původcem trablů. A když se nakonec ukáže pravda, cítíte spíše trapnost, protože s vámi tvůrci hráli dosti nepoctivou hru. Ostatně už samotný začátek filmu ukazuje, že tvůrci prostě bez ohledu na logiku postav potřebují, aby se jejich postavy stůj co stůj dostaly do situací, od nichž se odvíjí hrůzný děj. V tomto případě odveze otec dvě děti se svou novou přítelkyní do hor, aby si zde užili předvánoční čas. Obě děti přítelkyni nenávidí, protože si myslí, že se kvůli ní zabila jejich matka. Navíc má za sebou dosti temnou minulost: jako jediná přežila v mládí pobyt v sebevražedné sektě. Takže otec samozřejmě odjede z hor zpátky do města a svou přítelkyni naučí pro jistotu střílet... Přesně to prostě otcové dělají, když chtějí, aby jejich děti zažily horor.

Čas načtení: 2024-04-08 08:43:23

Muž v Havířově pobodal bývalou přítelkyni

Policie ČR informovala o pokusu o vraždu v Havířově ze čtvrtka 4. dubna. Muž napadl nožem svou bývalou přítelkyni. The post Muž v Havířově pobodal bývalou přítelkyni first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-18 08:06:33

Diddy zachycen na videu, jak napadl svou tehdejší přítelkyni

Video z bezpečnostních kamer, které získala CNN, zřejmě ukazuje, jak hudební magnát Sean „Diddy“ Combs napadl svou bývalou přítelkyni Cassie. (Foto: X / CNN)... Článek Diddy zachycen na videu, jak napadl svou tehdejší přítelkyni se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-01 10:13:37

Vyhrožoval s paralyzérem v ruce ženě, koncem dubna napadl svojí tehdejší přítelkyni, na jiné ženě se dopustil sexuálního násilí. Nyní hrozí muži s nacistickým tetováním až 10 let

Havlíčkův Brod - V policejní cele skončil minulý týden nebezpečný muž, který v Havlíčkově Brodě vyhrožoval s paralyzérem v ruce ženě, že jejímu muži, který nebyl doma, ublíží. Násilí a agrese není podezřelému muži vůbec cizí, koncem dubna napadl svojí tehdejší přítelkyni. Na jiné ženě se dopustil sexuálního násilí. Dále bylo zjištěno, že muž má na sobě vytetované nacistické symboly.   Nebezpečného muže kriminalisté zadrželi a byl obviněn ze spáchání čtyř trestných činů, na podaný návrh byl vzat do vazby, uvedla Policie České republiky. The post Vyhrožoval s paralyzérem v ruce ženě, koncem dubna napadl svojí tehdejší přítelkyni, na jiné ženě se dopustil sexuálního násilí. Nyní hrozí muži s nacistickým tetováním až 10 let first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-06 08:35:30

Dlouhodobě týral přítelkyni, nepřestal ani v těhotenství

Trutnovsko - Policisté ve Dvoře Králové nad Labem v pondělí odpoledne 3. června 2024 zadrželi 30letého muže, který měl od ledna 2023 do současné doby ve společném obydlí týrat svou přítelkyni, kterou naposledy fyzicky napadl uplynulou neděli, i přesto, že věděl, že je těhotná, uvedla Policie České republiky. The post Dlouhodobě týral přítelkyni, nepřestal ani v těhotenství first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-11-24 08:00:01

Soukromý detektiv zabil přítelkyni a kusy těla rozeslal poštou. Případ balíkového vraha děsil Česko

Konec srpna roku 2001, Brno. Pošťáci v Brně otvírají silně zapáchající balík odeslaný na neexistující jméno, který ukrývá hrůzný nález. Při jeho otevření je čeká šok. V černém igelitovém pytli na odpadky nacházejí kusy lidského těla, konkrétně kusy rukou a další orgány. Okamžitě zalarmují policii a ta odveze kusy těla do ústavu soudního lékařství. Tehdejší noviny nález okamžitě začaly přirovnávat k případu Otýlie Vranské, o kterém se můžete více dočíst v tomto článku. Hvězda partičky Čurko má temnou rodinnou minulost. Jeho bratr vraždil, spekulace o kanibalismu Číst více Další podobný balík našla jiná brněnská pošta o den později. Nedoručitelný balík tam přivezli z Uherského Hradiště a po jeho otevření na překvapené zaměstnance pošty vypadla lidská chodidla a kusy dolních končetin. Už tehdy bylo policistům jasné, že spolu balíky budou mít souvislost. Oba byly odeslány na neexistující jména a adresy, ale jedno měly společné – podané byly na poště v pražských Vršovicích. Pitva odhalila záhadnou modrou barvu Soudní pitva toho příliš neodhalila. Snad jen to, že ruce a nohy patřily ženě a že smrt nastala nejdříve v polovině srpna. Od těla je vrah oddělil pilkou na železo a v okolí řezů byly pozůstatky modré barvy. Protože víc se zjistit nedalo, museli se vyšetřovatelé zaměřit na pohřešované osoby v Praze. A k jejich údivu se k vrahovi dostali až podezřele snadno. Pár dní předtím, než se objevily balíky s ostatky, totiž nahlásil zmizení své dvaatřicetileté přítelkyně stejně starý Martin Vostárek, který se živil jako soukromý detektiv. S přítelkyní bydlel v malé garsonce a podle něj zmizela beze stopy. Působil sebejistě a policisty tehdy vůbec nenapadlo, že by mohl mít ve zmizení své přítelkyně prsty. To bylo ale ještě před hrůzným nálezem. Kdyby Vostárek zmizení své přítelkyně nenahlásil, případ by byl podstatně složitější. Kupoval si pilky Policistům při pátrání pomohla i modrá barva, která na ostatcích ulpěla. „Modrý lak pocházel ze speciální pilky dovážené ze Švédska, která se v Praze prodávala jen v několika speciálních obchodech. Takže policisté šli a v jednom z nich si prodavač moc dobře vzpomínal na člověka, který tam takové pilky kupoval,“ vysvětluje v podcastu Hlasy zločinu dlouholetý krimireportér Jakub Kvasnička. Popis muže skvěle odpovídal Vostárkovi. Tvrdil, že zemřela sama Když Vostárka zavolali policisté k výslechu, netušil, že už mají mnoho důkazů, které jej v podstatě usvědčují z toho, že tělo přítelkyně naporcoval on. Podle webu kriminalistika.eu už vyzpovídali i kamarádky zmizelé přítelkyně a zjistili, že chtěla od despotického a násilného Vostárka odejít. Měli i výpověď Vostárkovy bývalé přítelkyně, která řekla, že život se soukromým detektivem nebyl žádné peříčko. Byl žárlivý, násilný a svou přítelkyni psychicky i finančně vysával.  Pod tíhou důkazů se Vostárek k rozřezání těla přiznal. Řekl, že se s přítelkyní pohádal, udeřil ji do hlavy a ráno ji našel mrtvou ve vaně. Zpanikařil, tělo rozřezal, končetiny rozeslal poštou, trup pohodil v Praze a hlavu zakopal na chalupě svých rodičů. Části těla kriminalisté skutečně našli, ale výpověď s hádkou a utopením ve vaně Vostárkovi nevěřili. Tuhle teorii se po nalezení zbylých částí těla podařilo kriminalistům rozbít. Z pitvy ostatků se jasně prokázalo, že žena měla proraženou lebku a byla zardoušena. Vraždu krásné dívky vyšetřili po téměř 50 letech. Viníka odhalila jeho nedbalost Číst více Dlouholetý trest Psychologové Vostárka popsali jako egocentrického, bezohledného a nervově labilního narcise. „V průběhu vyšetřování neprojevil žádný pocit viny, ale naopak se cítil jako oběť nešťastné lásky. V době činu také netrpěl žádnou duševní chorobou ani sexuální deviací,“ zaznělo tehdy u soudu, od kterého odešel se čtrnácti lety vězení. Do trestu mu tenkrát započítali i krádež a nedovolené ozbrojování, protože nelegálně vlastnil brokovnici. Experti tehdy vypověděli, že kdyby se přiznal ihned po vraždě a nerozesílal tělo v balících, trest by byl pravděpodobně mnohem nižší. KAM DÁL: Krásné dívky zabil a zbavil orgánů. Tajemného českého „chirurga“ policie nikdy nechytila

Čas načtení: 2025-05-14 18:50:43

Šokující neupravené video Diddyho, jak napadl svou přítelkyni

Federální agenti v New Yorku zveřejnili šokující, neupravené 15minutové video zachycující násilnou scénu, jak hudební magnát Sean „Diddy“ Combs napadl svou bývalou přítelkyni Cassie... Článek Šokující neupravené video Diddyho, jak napadl svou přítelkyni se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-02-09 16:45:00

Angličan zavraždil svou přítelkyni. Sakra, přijdu o GTA 6, posteskl si u výslechu

Muž z Velké Británie byl odsouzen k 16 letům ve vězení za vraždu své expřítelkyně Při svém zadržení si posteskl, že přijde o nejnovější GTA 6 Reálně ale nejspíš přijde i o další díl, rozestup mezi posledními díly je totiž 13 let Angličan Robert Richens vloni v květnu napadl a zavraždil svou bývalou přítelkyni. O vraždách běžně neinformujeme, tato se ale půl roku po vyšetřování stala předmětem diskuze na sociálních sítích, a to zejména kvůli uniklým záběrům z policejních kamer při zadržení 35letého vraha. Mezi řečí s vyšetřovatelem si totiž posteskl, že „přijde o GTA 6“. Přečtěte si celý článek Angličan zavraždil svou přítelkyni. Sakra, přijdu o GTA 6, posteskl si u výslechu

Čas načtení: 2008-01-13 16:50:11

Zlatý klíček k dobrému vztahu s přítelkyní

Plno mužů v momentě, kdy mají vztah jistý, začne polevovat a uchylovat se k stereotypu. Stávalo se to dříve i mně. Například jsem byl zvyklý chodit k přítelkyni každý večer, prostě se pomilovat a ráno zase hurá do práce. Stačilo mi to a maximálně vyhovovalo, byl jsem spokojený. Partnerka však ne. Vzpomínám si, jak mi jednou jedna v posteli taktně naznačila, že by se mnou chtěla prožít taky nějaké rande. Tenkrát mi to došlo. Zatímco mně stačilo jen milovat se každý večer, ona se mnou chtěla trávit více času i jinak, aby se ujistila, že mně na ní záleží. Noční radovánky ji ke spokojenosti nestačily, protože pro ženu je ve vztahu skvělé milování erupcí krásných okamžiků a emocí, které k partnerovi cítí, ne však automatickým důkazem lásky! pokračování ->

Čas načtení: 2016-06-22 01:00:00

Určování rodičovství – matka je vždy jistá, otec stále nejistý

Pan Jaroslav Malina přicestoval do České republiky z Kanady, kam se před sedm a půl rokem odstěhoval za účelem získání lépe placeného místa. V Kanadě Jaroslav žije již pět let se svojí stávající přítelkyní i přesto, že před deseti lety uzavřel v České republice manželství s Martinou Malinovou. Do České republiky se Jaroslav vrátil s úmyslem se rozvést, aby mohl v Kanadě uzavřít manželství se svou přítelkyní. Manželka Martina však Jaroslavovi oznámila, že se mu před sedmi lety narodil syn, a proto si po něm nárokuje výživné, a to i zpětně.

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2020-02-10 11:24:49

Literární vyhlídky (10. až 16. února)

Nadcházející týden nabídne kromě autorských čtení a knižních křtů i několik zajímavých diskusí (mimo jiné o Rukopisech královédvorském a zelenohorském nebo s autory nakladatelství Argo) a také brněnskou premiéru dramatizace Miltonova Ztraceného ráje. Na závěr jako vždy připojujeme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY 10. 2. Praha / 17.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – malý sál) Na letošní rok připadá dvojité výročí: dvě stě let od narození autorky a sto šedesát pět let od prvního vydání Babičky. Přednáška Marty Němcové bude věnována literárním postavám zmíněné knihy. Co vlastně víme o jejich skutečném osudu a době, ve které žili? Jak se zrodil kult tohoto národního eposu? Kolik má doposud vydání v tuzemsku i v zahraničí? Přednáší badatelka a sběratelka Marta Němcová, která vydala k letošnímu dvojímu výročí jubilejní vydání Babičky s vlastním autorským dodatkem (kniha bude na místě k dostání). Praha / 19.00, Display Křest knih Digitální █████ etnografický slovník a Instituce a divák. – Digitální █████ etnografický slovník od Dalibora Knappa je první česká kniha o digitálním kolonialismu. Autor pomocí etnografických metod zkoumá situaci těla v digitálním prostoru, který absorboval staré mocenské struktury a rámce a rozvinul je do nových forem násilí, dominance a vykořisťování. Cílem publikace Instituce a divák od Kariny Kottové je pokusit se alespoň parciálně zmapovat probíhající proměnu institucionálního přístupu k divákům a zaměřit se na postoje současných uměleckých institucí, jako jsou muzea umění, galerie, nebo centra pro současné umění. Ústředním tématem knihy je divácký prožitek umění, jeho podoba a závažnost v kontextu uměleckého provozu. Autorku zajímá, jak se proměny v institucionálním myšlení promítly do skutečného vnímání a postojů diváků, jaké jsou charakteristiky dnešní divačky a diváka, jaká mají očekávání a jak lze se znalostí těchto informací pracovat v konkrétní institucionální praxi.   11. 2. Praha / 17.00, sídlo českého PEN klubu (NK ČR – Klementinum) Literární večer s česko-německou spisovatelkou a publicistkou Alenou Wagnerovou k její sbírce povídek Cestou životem (Prostor 2018). V cyklu povídek, které oživují stíny 20. století, najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, jež odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Praha / 17.00, Ústav pro českou literaturu AV ČR V horním přednáškovém sále ÚČL se bude konat přednáška Hany Šmahelové na téma „Proměnné a konstanty v paradigmatu dějin literatury 19. století“. Cílem přednášky je připomenout některé výrazné tendence v pojímání dějin novodobé české literatury a otevření otázek, které se sebou nese začleňování literatury do širokého pole kultury a jejích nadnárodních aspektů. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do KJM básník, prozaik a překladatel Pavel Kolmačka. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / 19.30, kavárna Fra Básník a překladatel Radek Malý čte Ilanu Shmueli a básně z nové sbírky. Spolu s autorem čte Julia Miesenböck. Ilana Shmueli (1924–2011) prožila válečná léta v černovickém ghettu, po válce emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Byla přítelkyní Rose Ausländerové a v mládí i Paula Celana, se kterým se znovu setkala v Paříži roku 1965. Po letech intenzivní korespondence se stala Celanovou průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a dvě sbírky poezie. Praha / 19.30, sídlo Hudebního informačního střediska a redakce HIS Voice Jan Štolba, Štěpán Pečírka a Josef Straka jsou básnické duše – recitátoři, básníci, literární teoretici i provozovatelé. Pod nenápadnou hlavičkou „Interpretace textů: Štolba, Straka, Pečírka“ provozují pásmo recitace a zpěvu textů vlastních i půjčených v kombinaci s filmy a saxofonem. Je to báječně poetické a v dobrém tak trochu starosvětské.   12. 2. Praha / 17.00, Národní knihovna ČR (Klementinum) Už devadesát pět let chrání dříve Pražský, poté Československý a nyní Český PEN klub svobodu slova a tisku. S tímto úmyslem PEN 15. února roku 1925 Karel Čapek založil a stal se jeho prvním předsedou. Na jeho místě se pak vystřídaly osobnosti jako Anna Marie Tilschová, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Jiří Mucha, Ivan Klíma nebo Jiří Stránský, čestným předsedou PEN klubu byl také Václav Havel. Výstava „95 let PEN klubu“ je rozšířenou verzí projektu z roku 2015, vznikla díky spolupráci s Literárním archivem Památníku národního písemnictví a představuje dosud nezveřejněnou korespondenci, dokumenty a fotografie z činnosti organizace. Vernisáž výstavy se uskuteční 12. února, výstava potrvá do 28. března. Praha / 17.00, Knihovna Václava Havla Diskuse na téma „Česká mystifikace – Rukopisy královédvorský a zelenohorský v nás“. Čím to, že jedním z klíčových symbolů při utváření moderní české identity se staly mystifikace, a navíc reprezentovaly Čechy i v Evropě 19. století? Měli pravdu ti soudobí publicisté, kteří naopak tvrdili, že celé české obrození stojí na lži? Jak se s mystifikacemi Češi setkávali a potýkali a v čem je zkušenost tohoto střetu užitečná i dnes v 21. století, kdy se nadčasová národní identita opět stává politickým tématem, a objevují se nové techniky, jak ji manipulativně využít? O (nejen) českých historických fikcích a mystifikacích, jejich roli a vyrovnávání se s nimi v umění a veřejném životě diskutují Miroslav Pudlák, autor opery Sasíci v Čechách aneb marnost boje proti RKZ, a Markéta Dlábková (NG ČR), Dalibor Dobiáš (ÚČL AV ČR), Milan Ducháček (ÚSD AV ČR) a Tomáš Masař (FF UK), spoluautoři monografie Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění (Academia 2019). Pořadem provází Eliška Černá (Deník N). Praha / 18.00, galerie a knihkupectví Xaoxax Uvedení nového čísla Revue Pandora (37/2019). Číslo s ilustracemi a v grafické úpravě Nikoly Müllerové přináší poezii, prózu, úvahy, výtvarné umění, recenze a detektivku. Texty a obrazy autorů: A. Pleštilová, L. Marvan, D. Bárt, P. Bučková, J. Kučera, P. Novotný, E. Maqe, M. Kaplan, B. Malakutiová, R. Ansáríová, T. Martinec, J. Mach, J. Eipell, P. Kopecký, P. Ctibor, A. Krestovský, P. Horký, J. Štolba, V. Novotný, P. Ligocký, L. Zářecký, P. Kupcová, K. Kalina. Na programu bude představení čísla, malířské tvorby J. Eipella, drobná čtení tří tvůrců, ale také bohatá diskuse.   13. 2. Praha / 17.00, Bar Behind the Curtain Křest audioknihy Adelheid. Po stejnojmenné knize Vladimíra Körnera a její filmové adaptaci Františkem Vláčilem zpracovalo příběh o vzniku a zániku nestandardního vztahu na pozadí poválečného pohraničí vydavatelství Tympanum v interpretaci Igora Bareše. Pozvání přijali Vladimír Körner, Igor Bareš a ilustrátorka obálky Toy_Box. Praha / 18.00, Knihkupectví Ostrov Uvedení nové knihy Viktora Karlíka Literatura / Literature (Revolver Revue 2020). Promluví Jiří Brabec, Michael Špirit a Marek Vajchr. Plastiky a objekty Viktora Karlíka z let 2012–2019, jež tato česko-anglická kniha představuje, jsou výtvarnými prácemi, které souvisejí s literaturou jako součástí kultury a inspirovaly je osobnosti a díla některých básníků, spisovatelů či filozofů pro autora podstatných. Autorem fotografií děl z Karlíkovy Literatury je Ondřej Přibyl, knihu graficky upravila Josefina Karlíková, představené plastiky, objekty a jiné práce doprovázejí texty historiků a teoretiků umění a literatury Petra Jindry, Michaela Špirita a Marka Vajchra. Praha / 18.30, Café Sladkovský Komiksové album Singl (Labyrint 2020) uvede autor Jiří Franta a jeho hosté. Dvousetstránkový komiks nás zavádí do světa pražského třicátníka, který zrovna přišel o dlouhodobou přítelkyni. Co to znamená být singl v době, kdy všichni kolem zakládají rodiny? Je to štěstí, nebo prokletí? Co dělat? Vzpomínat na minulost, hledat sám sebe, snažit se redefinovat svou existenci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Singl si svobodu nevybral, ale má jí. A díky ní zažívá příběhy, které by jinak nezažil. Podivuhodný výlet do Říma s kamarádem, který se nevydaří, jak měl. Krátký, zato intenzivní vztah s rasistickou fanynkou Baníku. A mnoho dalších obrazů, které se mu objevují v hlavě jako vzpomínky při očistné plavbě arktickým mořem. Singl je zkrátka jako ledovec, který čeká, až do něj narazí osudový Titanic. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večera s názvem „Čerstvý vítr v plachtách Arga“ se zúčastní pětice českých prozaiků publikujících v nakladatelství Argo, kteří představí svá aktuální díla. Spisovatelé budou dále diskutovat o revolučních proměnách způsobu/kvantity/kvality našeho čtení a vlivu nových čtenářských návyků na autorskou tvorbu, o potřebě fantaskna v reálném životě, o nutnosti napadání piedestalu realistického románu a o potenciálu povídky, o motivaci a spisovatelské vášni. Debatu s Kateřinou Blažkovou, Pavel Bušta, Vráťa Kadlec, Igorem Malijevským a Michalem Vrbou bude moderovat redaktorka týdeníku Reflex Kateřina Kadlecová. Praha / 19.00, Goethe-Institut Praha Sem a tam. Další překladatelský čtvrtek v knihovně, tentokrát s překladatelem Radovanem Charvátem, Terezou Semotamovou coby moderátorkou a zvláštním hostem Janem Roskovcem. Hovořit budou o knize Patricka Rotha Východ slunce: Kniha Josefova (Volvox Globator 2018), která vypráví neuvěřitelný příběh Josefa z Nazaretu jako zoufajícího si člověka, líčí jeho hlubokou víru a neposlušnost vůči Bohu. Román zároveň pátrá po možnosti nového počátku. – Radovan Charvát je překladatel z němčiny a angličtiny, více se zaměřuje na literaturu německy mluvících zemí, zejména díla Thomase Bernharda, Roberta Walsera, Roberta Musila nebo W. G. Sebalda. Jan Roskovec učí novozákonní biblistiku na Evangelické teologické fakultě UK a je ředitelem Centra biblických studií UK a AV ČR.   14. 2. Zlín / 18.30, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně Další poetické setkání z cyklu Básníci v Prostoru Zlín, tentokrát s Ivanem Motýlem a pořadem Tluče bubeníček, tluče na tep srdce k výstavě Jiřího Karáska ze Lvovic – Barevné květy uschly v tón jak ze skla. Na večer se vzpomínkami na Jana Balabána přijali pozvání Petr Čichoň, Petr Hruška a Daniel Balabán.   15. 2. Brno / 19.00, Městské divadlo Brno Premiéra inscenace Ztracený ráj (Zpráva o člověku) v režii Dodo Gombára. Dramatizace proslulé epické jevištní básně Johna Miltona ze 17. století o prvotním hříchu člověka, v níž autor položil mnoho otázek, na které i po staletích chceme a potřebujeme znát odpovědi. Příběh odkazující ke starozákonní knize „Genesis“, k vyhnání z Ráje člověka Bohem poté, co byla porušena smlouva, poté, co člověk naváděn pokušením, příslibem rozkoše a poznáním podlehne...   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Jan Čep: Meditace (Centrum pro studium demokracie a kultury 2020) Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize (ukázku si můžet přečíst ZDE), jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut Meditací zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů této edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Kniha by mohla výrazně proměnit čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.   Marek Lollok: Kritika v pohybu. Literární kritika a metakritika 90. let 20. století (Masarykova univerzita Brno 2019) Monografie vychází z autorovy stejnojmenné dizertační práce obhájené v roce 2018 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity: zabývá se českou literární kritikou 90. let 20. století, zejména v té podobě, v jaké se projevovala v literárních a kulturních časopisech dané doby. V osmi kapitolách (včetně metodologické úvodní a syntetizující závěrečné) v širokém kontextu představuje nejvýraznější tendence tehdejšího, značně dynamického myšlení o literatuře, včetně jeho soudobé reflexe (metakritiky). Konkrétně se předmětem zkoumání stávají například retrospektivní a anticipační pohledy na českou literaturu, kritika „postmoderní“, kritika katolická, křesťanská, respektive spirituální a tzv. spory o autenticitu; samostatně jsou analyzovány také ohlasy vybraných prozaických knih. Ve svém celku tak publikace předkládá ucelený, plastický obraz literárněkritických a metakritických snah sledované periody, přičemž mnohá z témat identifikovaných v dobové diskuzi, jsou – jak se ukazuje – směrodatná dodnes.   Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2019) Karel Havlíček (1821–1856), dodnes symbol českého novinářství, prožil stejně jako mnozí jeho vrstevníci zásadní životní zlom v době revoluce roku 1848, ač s jeho žurnalistickým dílem přichází do české společnosti „nový svět“ již v polovině čtyřicátých let 19. století, kdy se ujal redakce Pražských novin. Publicistika získávala v té době ve veřejném prostoru zásadní význam. V rámci projektu zkoumajícího publicistiku a korespondenci Karla Havlíčka se tým řešitelů a přizvaných autorů věnuje v této kolektivní monografii Havlíčkově novinářské tvorbě, jejímu dobovému kontextu a jejímu ohlasu. První část publikace nejprve sleduje Havlíčkovu redakční praxi (úpravy čtenářských dopisů zaslaných k otištění, strategie získávání a udržování autorů), poté se zaměřuje na ztvárnění dobové církevní problematiky na stránkách Národních novin a nakonec představuje publicistickou tvorbu dvou Havlíčkových současníků, J. K. Tyla a I. L. Kobra, a vztah jimi redigovaných periodik k novinám Havlíčkovým. Druhá část se soustřeďuje na konkrétní polemiky s Havlíčkovou publicistikou vedené v dobovém krakovském deníku Jutrzenka. Poté podává komplexní zprávu o reflexi Havlíčkova díla a jeho osobnosti v prostředí tří menších národně se emancipujících společenství: u Slovinců, Lužických Srbů a Finů; ve všech případech přitom pokrývá období od poloviny 19. až po první dekády 20. století. Havlíčkova publicistika, vycházející z představy novin jako svědomí vlasti, představuje stále aktuální reflexi zjitřené doby i nadčasovou výzvu k demokratickým občanským postojům.   Petra Dvořáková: Vrány (čtou Veronika Khek Kubařová a Andrea Černá, OneHotBook 2020) Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?   Datho Turašvili: Džínová generace (čtou Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2020) Faktograficky laděný román Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Příběh únosců v džínách v podání Datha Turašviliho se však těší ohromnému čtenářskému zájmu nejen v Gruzii, ale i v řadě západních zemí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-04 08:00:00

Ucelený příběh (kniha ze sbírky: Melodické pochutiny Martina Jabkeniče)

Třígenerační román Generace 1: Tomáš a Renata Na úvod se nám představuje naoko sympatický zamilovaný pár – Tomáš se svojí přítelkyní. Vztah to není po všech stránkách harmonický, neboť mladíka přitahují i jiná něžná pohlaví. Tomášově přítelkyni to přirozeně není … Celý příspěvek →

Čas načtení: 2024-04-03 20:02:06

Ze žárlivosti zbil bývalou přítelkyni, kterou předtím zásoboval pervitinem. Muži z Chomutova hrozí až 10 let za mřížemi

Chomutovsko - Ze spáchání několika trestných činů obvinil vyšetřovatel 30letého muže z Chomutovska. Policisté ho zadrželi poté, co se jeho bývalá přítelkyně obrátila na policii s tím, že ji fyzicky napadl a obral o telefon. K události došlo koncem března v odpoledních hodinách, kdy spolu dotyční nejdříve v chomutovském parku popíjeli vodku a poté užili pervitin, uvedla Policie České republiky. The post Ze žárlivosti zbil bývalou přítelkyni, kterou předtím zásoboval pervitinem. Muži z Chomutova hrozí až 10 let za mřížemi first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-29 00:00:00

Byt v Praze sehnal kávový mistr Slámečka díky Facebooku a své dobré pověsti

Mistr České republiky v připravování kávy a alkoholu Jaroslav Slámečka bydlí s přítelkyní v atypickém bytě. Vybavení je v jeho oblíbeném retrostylu a samozřejmě tu nechybí nejrůznější nezbytnosti k přípravě té nejlepší kávy. Jaroslav s přítelkyní mají moc rádi Braník, proto hledali byt v této pražské městské části.

Čas načtení: 2024-11-29 06:00:01

Barron Trump: Osmnáctiletý syn Donalda má slovinský přízvuk a ještě neměl holku

Zdá se tak, že oproti excentrickému otci je Barron jablko, které padlo poměrně daleko od stromu. Mladý, přemýšlivý a velmi chytrý kluk, který se nevyžívá v pozornosti veřejnosti, ale o to větší vliv má třeba i na kampaň svého otce. Barron rád zůstává v ústraní. Není na žádných sociálních médiích, ke kariéře svého otce se příliš nevyjadřuje, a tak jediné informace, které o něm lidé mají, pocházejí od jeho otce Donalda a maminky Melanie. Už v dětství bylo jeho soukromí tabu až na výjimečné případy. Když byl jeho otec poprvé prezidentem, bylo mu deset let. Přibližně z té doby také pochází jedno z videí, které koluje internetem. Slovinský přízvuk Malý Barron tam doslova řádí v kanceláři svého otce a je hrdý na svůj kufřík, který od něj dostal. Video znovu vyplulo na povrch po zvolení Trumpa prezidentem a remix, který kdosi vytvořil z věty „Mám rád svůj kufřík.“ se stal přes noc doslova virálním hitem. Bylo to také jedno z mála videí, na kterých malý Barron mluví. Jeho řeči se týkalo i další vystoupení, kde o něm Donald a Melania mluvili. Ve slavné talkshow, kde se promítal i výše zmíněný klip, si Larry King všímá Barronova zřetelného slovinského akcentu. Trumpova ministryně vnitra zastřelila vlastního psa. Neposlouchal Číst více „Má přízvuk,“ poznamenal King během rozhovoru. „Většinu času tráví se mnou,“ odpověděla Melania a King se zeptal Trumpa, co si o tom myslí. „Myslím, že je to skvělé, všechno, co dělá, je pro mě v pořádku,“ řekl budoucí prezident o svém nejmladším dítěti. Melania také poznamenala, že v tehdejším věku mluvil třemi jazyky. Kterými, však nebylo jasné. Ještě neměl přítelkyni Barron ale už dávno není malý chlapec. Ví o tom i Donald Trump, který se o Barronovi v jednom z podcastů rozpovídal. Došlo i na jeho milostné vztahy, když se moderátor zeptal na synovy přítelkyně. „Nejsem si jistý, že už k tomu došel. Nemyslím si, že už měl přítelkyni,“ odpověděl Donald, který jedním dechem dodal, že je Barron velmi chytrý a milý člověk. Zároveň však také naznačil, že je trochu samotář. „Nevadí mu být sám, ale zároveň umí vycházet s lidmi,“ dodal.  Mozek Donaldovy kampaně Osmnáctiletý Barron podle výpovědi Trumpových spolupracovníků výrazně pomáhal formovat otcovu kampaň. Pro časopis Time to řekl Alex Bruesewitz, jeden z analytiků Trumpova volebního týmu. Byl pověřen, aby sestavil seznam podcastů, ve kterých by se měl Donald před volbami objevit. Ten mu pak měl prezentovat, zatímco kandidát hrál golf. „Mám seznam podcastů, ve kterých jsem vás chtěl prezentovat,“ řekl Bruesewitz Trumpovi. Ten se jen zeptal: „Mluvil jsi o tom s Barronem? Zavolejte Barronovi, aby řekl, co si myslí, a dejte mi vědět,“ odpověděl mu Donald. Následně se objevil v nejznámějších podcastech Ameriky. Byl u Joea Rogana, Logana Paula nebo Thea Vona. Tím si podle mnohých analýz na svou stranu naklonil hlasy mladých mužů, které mu pomohly vyhrát volby. Barron tak dost možná stál za velkou částí úspěchů svého otce. Nahá Melania Trump opět na scéně, tentokrát se jí chytli Rusové Číst více Letos nastoupil na studia na New York University, předtím navštěvoval střídavě školy v New Yorku, Washingtonu D.C. a Palm Beach na Floridě. Melania v pořadu Fox News prozradila, že si vysokou v New Yorku vybral mimo jiné proto, že město považuje za svůj domov a nemusí jej opouštět. KAM DÁL: Robbie Williams bral drogy. Přestal, protože nechtěl být jak velryba

Čas načtení: 2024-11-29 06:00:01

Barron Trump: Osmnáctiletý syn Donalda má slovinský přízvuk a ještě neměl holku

Zdá se tak, že oproti excentrickému otci je Barron jablko, které padlo poměrně daleko od stromu. Mladý, přemýšlivý a velmi chytrý kluk, který se nevyžívá v pozornosti veřejnosti, ale o to větší vliv má třeba i na kampaň svého otce. Barron rád zůstává v ústraní. Není na žádných sociálních médiích, ke kariéře svého otce se příliš nevyjadřuje, a tak jediné informace, které o něm lidé mají, pocházejí od jeho otce Donalda a maminky Melanie. Už v dětství bylo jeho soukromí tabu až na výjimečné případy. Když byl jeho otec poprvé prezidentem, bylo mu deset let. Přibližně z té doby také pochází jedno z videí, které koluje internetem. Slovinský přízvuk Malý Barron tam doslova řádí v kanceláři svého otce a je hrdý na svůj kufřík, který od něj dostal. Video znovu vyplulo na povrch po zvolení Trumpa prezidentem a remix, který kdosi vytvořil z věty „Mám rád svůj kufřík.“ se stal přes noc doslova virálním hitem. Bylo to také jedno z mála videí, na kterých malý Barron mluví. Jeho řeči se týkalo i další vystoupení, kde o něm Donald a Melania mluvili. Ve slavné talkshow, kde se promítal i výše zmíněný klip, si Larry King všímá Barronova zřetelného slovinského akcentu. Trumpova ministryně vnitra zastřelila vlastního psa. Neposlouchal Číst více „Má přízvuk,“ poznamenal King během rozhovoru. „Většinu času tráví se mnou,“ odpověděla Melania a King se zeptal Trumpa, co si o tom myslí. „Myslím, že je to skvělé, všechno, co dělá, je pro mě v pořádku,“ řekl budoucí prezident o svém nejmladším dítěti. Melania také poznamenala, že v tehdejším věku mluvil třemi jazyky. Kterými, však nebylo jasné. Ještě neměl přítelkyni Barron ale už dávno není malý chlapec. Ví o tom i Donald Trump, který se o Barronovi v jednom z podcastů rozpovídal. Došlo i na jeho milostné vztahy, když se moderátor zeptal na synovy přítelkyně. „Nejsem si jistý, že už k tomu došel. Nemyslím si, že už měl přítelkyni,“ odpověděl Donald, který jedním dechem dodal, že je Barron velmi chytrý a milý člověk. Zároveň však také naznačil, že je trochu samotář. „Nevadí mu být sám, ale zároveň umí vycházet s lidmi,“ dodal.  Mozek Donaldovy kampaně Osmnáctiletý Barron podle výpovědi Trumpových spolupracovníků výrazně pomáhal formovat otcovu kampaň. Pro časopis Time to řekl Alex Bruesewitz, jeden z analytiků Trumpova volebního týmu. Byl pověřen, aby sestavil seznam podcastů, ve kterých by se měl Donald před volbami objevit. Ten mu pak měl prezentovat, zatímco kandidát hrál golf. „Mám seznam podcastů, ve kterých jsem vás chtěl prezentovat,“ řekl Bruesewitz Trumpovi. Ten se jen zeptal: „Mluvil jsi o tom s Barronem? Zavolejte Barronovi, aby řekl, co si myslí, a dejte mi vědět,“ odpověděl mu Donald. Následně se objevil v nejznámějších podcastech Ameriky. Byl u Joea Rogana, Logana Paula nebo Thea Vona. Tím si podle mnohých analýz na svou stranu naklonil hlasy mladých mužů, které mu pomohly vyhrát volby. Barron tak dost možná stál za velkou částí úspěchů svého otce. Nahá Melania Trump opět na scéně, tentokrát se jí chytli Rusové Číst více Letos nastoupil na studia na New York University, předtím navštěvoval střídavě školy v New Yorku, Washingtonu D.C. a Palm Beach na Floridě. Melania v pořadu Fox News prozradila, že si vysokou v New Yorku vybral mimo jiné proto, že město považuje za svůj domov a nemusí jej opouštět. KAM DÁL: Robbie Williams bral drogy. Přestal, protože nechtěl být jak velryba

Čas načtení: 2024-11-29 06:00:01

Barron Trump: Osmnáctiletý syn Donalda má slovinský přízvuk a ještě neměl holku

Zdá se tak, že oproti excentrickému otci je Barron jablko, které padlo poměrně daleko od stromu. Mladý, přemýšlivý a velmi chytrý kluk, který se nevyžívá v pozornosti veřejnosti, ale o to větší vliv má třeba i na kampaň svého otce. Barron rád zůstává v ústraní. Není na žádných sociálních médiích, ke kariéře svého otce se příliš nevyjadřuje, a tak jediné informace, které o něm lidé mají, pocházejí od jeho otce Donalda a maminky Melanie. Už v dětství bylo jeho soukromí tabu až na výjimečné případy. Když byl jeho otec poprvé prezidentem, bylo mu deset let. Přibližně z té doby také pochází jedno z videí, které koluje internetem. Slovinský přízvuk Malý Barron tam doslova řádí v kanceláři svého otce a je hrdý na svůj kufřík, který od něj dostal. Video znovu vyplulo na povrch po zvolení Trumpa prezidentem a remix, který kdosi vytvořil z věty „Mám rád svůj kufřík.“ se stal přes noc doslova virálním hitem. Bylo to také jedno z mála videí, na kterých malý Barron mluví. Jeho řeči se týkalo i další vystoupení, kde o něm Donald a Melania mluvili. Ve slavné talkshow, kde se promítal i výše zmíněný klip, si Larry King všímá Barronova zřetelného slovinského akcentu. Trumpova ministryně vnitra zastřelila vlastního psa. Neposlouchal Číst více „Má přízvuk,“ poznamenal King během rozhovoru. „Většinu času tráví se mnou,“ odpověděla Melania a King se zeptal Trumpa, co si o tom myslí. „Myslím, že je to skvělé, všechno, co dělá, je pro mě v pořádku,“ řekl budoucí prezident o svém nejmladším dítěti. Melania také poznamenala, že v tehdejším věku mluvil třemi jazyky. Kterými, však nebylo jasné. Ještě neměl přítelkyni Barron ale už dávno není malý chlapec. Ví o tom i Donald Trump, který se o Barronovi v jednom z podcastů rozpovídal. Došlo i na jeho milostné vztahy, když se moderátor zeptal na synovy přítelkyně. „Nejsem si jistý, že už k tomu došel. Nemyslím si, že už měl přítelkyni,“ odpověděl Donald, který jedním dechem dodal, že je Barron velmi chytrý a milý člověk. Zároveň však také naznačil, že je trochu samotář. „Nevadí mu být sám, ale zároveň umí vycházet s lidmi,“ dodal.  Mozek Donaldovy kampaně Osmnáctiletý Barron podle výpovědi Trumpových spolupracovníků výrazně pomáhal formovat otcovu kampaň. Pro časopis Time to řekl Alex Bruesewitz, jeden z analytiků Trumpova volebního týmu. Byl pověřen, aby sestavil seznam podcastů, ve kterých by se měl Donald před volbami objevit. Ten mu pak měl prezentovat, zatímco kandidát hrál golf. „Mám seznam podcastů, ve kterých jsem vás chtěl prezentovat,“ řekl Bruesewitz Trumpovi. Ten se jen zeptal: „Mluvil jsi o tom s Barronem? Zavolejte Barronovi, aby řekl, co si myslí, a dejte mi vědět,“ odpověděl mu Donald. Následně se objevil v nejznámějších podcastech Ameriky. Byl u Joea Rogana, Logana Paula nebo Thea Vona. Tím si podle mnohých analýz na svou stranu naklonil hlasy mladých mužů, které mu pomohly vyhrát volby. Barron tak dost možná stál za velkou částí úspěchů svého otce. Nahá Melania Trump opět na scéně, tentokrát se jí chytli Rusové Číst více Letos nastoupil na studia na New York University, předtím navštěvoval střídavě školy v New Yorku, Washingtonu D.C. a Palm Beach na Floridě. Melania v pořadu Fox News prozradila, že si vysokou v New Yorku vybral mimo jiné proto, že město považuje za svůj domov a nemusí jej opouštět. KAM DÁL: Robbie Williams bral drogy. Přestal, protože nechtěl být jak velryba