Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-03 12:31:00

Dost lhaní. Rajchl a pravda o Ukrajincích

Euro je zkáza a snaha nás do ní vtlačit musí být rezolutně odmítnuta. Pro ParlamentníListy.cz to řekl předseda strany PRO Jindřich Rajchl, poslanec za SPD. Program Petra Pavla podle něj jde proti zájmům České republiky. Vítá naopak návrh ministra spravedlnosti, který by zavedl povinnost zveřejňovat státní příslušnost pachatelů trestných činů.

Čas načtení: 2020-11-25 10:33:14

Příliš mnoho zájemců o málo prebend

Před čtyřmi měsíci jsem poprvé psal o Peteru Turchinovi a o tom, že podle jeho názoru se dá současný politický chaos odvodit mimo jiné od toho, že prestižních míst nijak nepřibývá, kdežto zájemců o ně ano. Tomuhle jevu říká Turchin nadprodukce elit. Od té doby zájem o myšlenky Petera Turchina nijak neutichl. První důležité zastavení: nadprodukce elit je téma, na které někteří lidé reagují instinktivně agresivně a obviňují vás z temných úmyslů. Je hrozně snadné získat nálepku anti-intelektuálního populisty, kterému by vyhovovalo, kdyby všichni ostatní byli nevzdělaní a on si s nimi mohl dělat, co se mu zachce. To je dáno hlavně tím, že dneska je příslušnost k vrchní vrstvě společnosti získávána zejména diplomem z dobré školy. Dřív to tak nebylo, typickou elitou byla třeba dědičně uzavřená šlechta, na kterou právě intelektuálové prostého původu útočili zvenčí ostošest; v průběhu staletí se jim povedlo uspět natolik, že tu šlechtu do jisté míry nahradili. Klub lidí s dobrými diplomy mezi sebe daleko ochotněji přijímá talenty zvenčí než klub lidí modré krve, což byla asi ta rozhodující výhoda. Nicméně i tak stojí za to se zpočátku zastavit u té staré šlechty, která je dnes v kontinentální Evropě marginálním jevem, protože dokonce i klasická šlechta místy padala do pasti své vlastní nadprodukce. Velké množství šlechticů žilo například v Polsko-litevské konfederaci, v některých okresech až čtvrtina veškeré populace; a požívali takových výhod a nezávislosti, že to ochromovalo akceschopnost polského státu. Neakceschopný stát – to bude znít libertariánským čtenářům dobře, ale raně novověká Evropa nebyl žádný libertariánský ráj a sousední mocnosti, kterým vládli silnější panovníci, si v průběhu 18. století také rozkrájely Polsko jako pizzu. Naprosto fascinující pravomocí polských šlechticů bylo liberum veto, právo kteréhokoliv šlechtice povstat uprostřed zasedání Sejmu a vykřiknout „Nie pozwalam!“, čili „Nedovoluji!“, čímž zasedání Sejmu okamžitě končilo a všechny zákony dosud přijaté se staly neplatnými. Krásná teorie, která k této příšerné praxi vedla, byla ta, že všichni polští šlechtici jsou si rovni, a tudíž k řízení státu je potřeba jejich jednomyslné shody. Což o to, kdyby jich bylo třeba pět, možná by to mohlo nějak fungovat. Ale ono jich pět nebylo, dokonce jich bylo procentuálně nejvíce v celé Evropě. Samozřejmě, když bylo patrné, že liberum veto je neudržitelné, začaly se v 18. století hledat různé improvizace kolem něj. Ale tyhle improvizace nebyly příliš účinné a dnes si většina historiků myslí, že liberum veto sehrálo významnou roli v zániku tehdejšího Polska. Přemnožená elita, která si vymáhala další a další ústupky po centrální moci, nakonec prostě pohřbila svůj vlastní stát. Příliš mnoho princů V podobné, i když přece jen jiné, situaci je dnes Saúdská Arábie, jejíž královská rodina čítá 15 tisíc lidí. Tam se dostanete, když zkombinujete: * legalitu mnohoženství, která dává králům možnost zanechat třeba třicet legitimních potomků, * vysokou úroveň zdravotní péče, takže z těch třiceti potomků se jich pravděpodobně všech třicet dožije dospělosti a synové si zase mohou hledat několik manželek, *  laciný zdroj bohatství, v tomto případě ropu, která z mladých princů činí přitažlivé manžely a otce dalších dětí, *  a to celé vynásobíte zhruba pěti generacemi, které od doby objevu ropy v Arábii uplynuly (nezapomeňte, že tam se lidi žení a vdávají v časnějším věku než u nás). Jsou-li v celé zemi tři princové, na každého z nich se dostane nějaký významný úřad. Máte-li princů plný Václavák, zákonitě někteří z nich „utřou hubu“ a jsou zcela bezvýznamnými jedinci, i když jde o legitimní potomky (nějakého, ne nutně toho posledního) krále. A některé z nich to bude pálit jako urážka. Zatím dokáže mezi armádou princů udržovat klid skutečnost, že země je bohatá. Pokud ale jednoho dne nebude možno jim všem nadále zajišťovat luxusní životní úroveň, kterou považují za své vrozené právo, dá se čekat pěkný chaos v království saúdském. Kapacita společnosti živit další a další právníky je omezená Vraťme se tedy zpátky na Západ 21. století, kde příslušnost (nebo aspirace na příslušnost) k elitě je dána hlavně diplomem z dobré školy. Jako všude, i tady platí, že všeho moc škodí. Tak například právě Turchin psal už roku 2016, že Amerika ročně produkuje zhruba 25 tisíc právníků „navíc“, tj. těch, kteří úspěšně složí advokátskou zkoušku (bar exam), ale není pro ně volné pracovní místo. Při pohledu na extrémně sudičskou společnost, která se v USA vyvinula (roku 2010 utrácela Amerika 2,2 procenta svého HDP za soukromé soudní spory, polovina té částky padla na honoráře právníků), si skutečně musíte položit otázku, do jaké míry už „ocas vrtí psem“ a zda náhodou ta armáda právníků navíc nenahání svoje spoluobčany do zbytečných sporů, aby měla na čem vydělávat. Zajímavé je sledovat i složení amerického Kongresu, kde jsou právníci nadmíru silně zastoupeni (stav z roku 2010) a tvoří zdaleka nejsilnější profesní klub. Samozřejmě existuje nějaká přirozená afinita mezi lidmi, kteří studovali práva, a zákonodárným sborem. Dá se čekat, že v parlamentu bude právníků více než v běžné populaci. Ale zároveň tím vzniká otázka, zda ti poslanci-právníci a senátoři-právníci náhodou nevyrábějí právní normy, které jiným právníkům – nebo dokonce jim samotným poté, co z Kongresu odejdou – zajistí dostatečné množství dobře honorovaných sporů do budoucna. Přičtěte ještě skutečnost, že řada těch mladých právníků má vysoké dluhy na školném, a máte recept na společenský problém. Intuitivním očekáváním mladých lidí, kteří na tu školu jdou, jakož i jejich rodičů, je, že právníci v Americe se mají dobře. A vskutku, úspěšní právníci se mají dobře, v Americe i u nás. Ale s každým dalším jedincem navíc, který do toho povolání vstupuje, se zostřuje vzájemná konkurence. A ta snižuje pravděpodobnost, že toho úspěchu dosáhnete zrovna vy. Je-li těch jedinců navíc dokonce pětadvacet tisíc ročně, nedá se čekat, že by ve výsledku byli všichni spokojeni a našli si dobrý flek. Kapacita společnosti živit další a další právníky je přece jen omezená a dost možná už v USA dosáhla svého maxima. Taková situace nemá nijak jednoduché řešení. Do tisícilitrové vany také nenapustíte dva tisíce litrů vody, byť byste se snažili sebevíc. Nějaká část jí zákonitě skončí na podlaze a způsobí u sousedů potopu. V případě nadbytečných amerických právníků ovšem nejde o vodu, ale o lidi, kteří se kvůli vidině lepšího života hned v mládí těžce zadlužili. Někteří jsou natolik velcí stoici, že to skousnou a půjdou dělat něco jiného bez trpkých pocitů. Ale spousta dalších bude tohle ztroskotání vnímat jako osobní křivdu a zahořknou vůči společnosti jako takové, nebo aspoň vůči těm, kteří uspěli; a dost možná tu společnost budou chtít úplně demontovat, nebo aspoň převrátit naruby. A jelikož jsou to právníci, budou vědět, na jaká citlivá místa přitom sáhnout. S chirurgickou přesností. Z hlediska stability země to není zrovna lákavá perspektiva. Nespokojené elity mohou být velmi nebezpečné Nerad bych se trefoval jen do právníků, nejsou v tom sami. Některé obory jsou jednoznačně podinvestované a mají nedostatek lidí – třeba geriatrie, protože populace sice stárne, ale do tak depresivní kariéry se chce jen málokomu. Jiné obory zase zjevně produkují více lidí, než po kolika je v nich poptávka. Počet vysokoškolských studentů v posledních desítkách let explozivně vzrostl. Zdaleka se to netýká jen humanitních oborů. Když jsem šel na vysokou (1996), bylo ohromně prestižní pracovat v bance a řada mých spolužáků ze SŠ i VŠ o takové kariéře snila. Tehdy to vypadalo jako dobrý plán, také kvůli tomu, že banky dávaly velmi slušné nástupní platy. Ale přišel internet a s ním i pozvolné ořezávání pracovních míst. Dnes si víceméně všechno vyřídíte na dálku a potkat živého zaměstnance banky je ještě větší vzácnost než v devadesátkách. Kde skončili ti ostatní, kteří v tomhle sektoru chtěli dělat čtyřicetiletou kariéru? Nevím, každý někde jinde; aspoň nemají dluh na školném, na rozdíl od svých anglických či amerických kolegů. Nadprodukce elit může být nebezpečná i v armádách. U nás dnes máme ozbrojené síly podinvestované, ale některé společnosti v dějinách byly vysloveně militaristické a mnoho mladých mužů šlo dělat důstojnickou kariéru, protože se to slušelo. V případě války se tahle elita na bojištích rychle zredukovala navzájem. Ale pokud byl dlouho mír, tak se případná vojenská vzpoura dala čekat právě od té „druhé až třetí vrstvy“, tj. různých kapitánů, majorů a podplukovníků, a nikoliv od těch nejvyšších generálů a maršálů, kteří měli svoje prestižní postavení jisté. Vrchní velitelé měli vesměs zájem chránit status quo, jenž jim zajišťoval místo na samotném vrcholu společenské pyramidy. U těch níže postavených to neplatilo, ti by úspěšným převratem měli co získat. Nespokojené a přitom vysoce kvalifikované elity mohou být velmi nebezpečné. Podívá-li se člověk na ty nejhnusnější, nejkrvavější a nejdéle se táhnoucí občanské války, jako byla třeba ta americká v letech 1861–1865, ruská v letech 1918–1920, nebo ta nedávná irácká po svržení Saddáma Husajna, shledá, že jejich typickým rysem byla právě hojná účast vysoce kvalifikovaných vojáků na obou (respektive všech…) stranách. Takové dvě skupiny lidí se nemohou snadno porazit navzájem. Vůdci konfliktu studovali na stejných vojenských akademiích a velitele nepřátel mnohdy znají i osobně, takže mají jasnou představu o tom, co druhá strana chystá a jak bude bojovat. Pak je těžké dosáhnout rozhodující výhody jen vojenským uměním a válka degeneruje na zápas o to, kdo vykrvácí dřív. (Protikladem můžou být různé chaotické vzpoury, jako třeba selské války. Dodnes říkáme „dopadli jako sedláci u Chlumce“, protože proti organizované vojenské síle je houf civilistů, byť třeba i spravedlivě rozhořčených a vybičovaných k zuřivosti na své pány, v podstatě bezmocný. Tenhle druh rebelií přitahuje romantické spisovatele, ale v reálu bývá jeho průběh krátký a depresivně předvídatelný.) Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna No dobře, mnoho zájemců o málo prebend. Co s tím? Některé dřívější společnosti to řešily fyzickou expanzí. Nespokojenci narození ve Velké Británii mohli odejít dobývat budoucí USA nebo Austrálii. (Samozřejmě to zase odskákal někdo jiný a dnes z toho mají ty bohaté postkoloniální společnosti tak trochu historický mindrák.) To dnes ale nepřipadá v úvahu, dnes je veškerá obyvatelná plocha na zeměkouli nějak rozdělená a lety na Mars zatím nereálné. Upřímně: nevím. Turchin asi taky ne. Každopádně v rozhovoru v Atlanticu odhaduje, že tenhle problém po nejbližších několik let nedá pokoj. Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna a ti zájemci nikam nezmizí. Možná by stálo za to do té plné vany aspoň nenapouštět další vodu. Ale řekněte nějaké generaci, že od této chvíle dál se na prestižních školách zavádí ještě tvrdší numerus clausus; jejich rodiče vás sežerou zaživa. Zatím nevidím, jak by se tenhle principiální konflikt zájmů dal v demokraciích řešit. A ne, moji milí kolegové na pravici, školným určitě ne. Zrovna země jako USA a Anglie, kde se platí vysoké školné, jsou na tom snad vůbec nejhůře. Člověk, který si svoji vizi prosperity těžce zaplatil, pociťuje ještě daleko silnější nárok na nějaké to budoucí místo na slunci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Daň z nemovitých věcí

[skoleni-kurzy.eu] Školení vás kompletně seznámí se zákonem o dani z nemovitých věcí, získáte ucelený pohled a naučíte se vypočítat daňovou povinnost z nemovitostí. Výklad zákona bude veden s vazbou na vybraná související ustanovení, pojmy a definice. * Výklad ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí podle stavu k 1.1.2026: • Co je předmětem daně – pozemky, stavby a jednotky, • Kdo je poplatníkem daně, • Co lze osvobodit od daně, • Základ a sazba daně, koeficienty, • Výpočet daně, • Zvýšení daně, • Zdaňovací období, • Daňové přiznání a místní příslušnost, • Placení daně. Praktické příklady s výpočty: • určení předmětu daně, poplatníka daně, • lhůta pro podání daňové přiznání a místní příslušnost, • aplikace ustanovení o osvobození • výpočet daně u pozemků, staveb a jednotek Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Daň z nemovitých věcí

[skoleni-kurzy.eu] Školení vás kompletně seznámí se zákonem o dani z nemovitých věcí, získáte ucelený pohled a naučíte se vypočítat daňovou povinnost z nemovitostí. Výklad zákona bude veden s vazbou na vybraná související ustanovení, pojmy a definice. * Výklad ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí podle stavu k 1.1.2026: • Co je předmětem daně – pozemky, stavby a jednotky, • Kdo je poplatníkem daně, • Co lze osvobodit od daně, • Základ a sazba daně, koeficienty, • Výpočet daně, • Zvýšení daně, • Zdaňovací období, • Daňové přiznání a místní příslušnost, • Placení daně. Praktické příklady s výpočty: • určení předmětu daně, poplatníka daně, • lhůta pro podání daňové přiznání a místní příslušnost, • aplikace ustanovení o osvobození • výpočet daně u pozemků, staveb a jednotek Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Daň z nemovitých věcí

[skoleni-kurzy.eu] Školení vás kompletně seznámí se zákonem o dani z nemovitých věcí, získáte ucelený pohled a naučíte se vypočítat daňovou povinnost z nemovitostí. Výklad zákona bude veden s vazbou na vybraná související ustanovení, pojmy a definice. * Výklad ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí podle stavu k 1.1.2026: • Co je předmětem daně – pozemky, stavby a jednotky, • Kdo je poplatníkem daně, • Co lze osvobodit od daně, • Základ a sazba daně, koeficienty, • Výpočet daně, • Zvýšení daně, • Zdaňovací období, • Daňové přiznání a místní příslušnost, • Placení daně. Praktické příklady s výpočty: • určení předmětu daně, poplatníka daně, • lhůta pro podání daňové přiznání a místní příslušnost, • aplikace ustanovení o osvobození • výpočet daně u pozemků, staveb a jednotek Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Daň z nemovitých věcí

[skoleni-kurzy.eu] Školení vás kompletně seznámí se zákonem o dani z nemovitých věcí, získáte ucelený pohled a naučíte se vypočítat daňovou povinnost z nemovitostí. Výklad zákona bude veden s vazbou na vybraná související ustanovení, pojmy a definice. * Výklad ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí podle stavu k 1.1.2026: • Co je předmětem daně – pozemky, stavby a jednotky, • Kdo je poplatníkem daně, • Co lze osvobodit od daně, • Základ a sazba daně, koeficienty, • Výpočet daně, • Zvýšení daně, • Zdaňovací období, • Daňové přiznání a místní příslušnost, • Placení daně. Praktické příklady s výpočty: • určení předmětu daně, poplatníka daně, • lhůta pro podání daňové přiznání a místní příslušnost, • aplikace ustanovení o osvobození • výpočet daně u pozemků, staveb a jednotek Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Daň z nemovitých věcí

[skoleni-kurzy.eu] Školení vás kompletně seznámí se zákonem o dani z nemovitých věcí, získáte ucelený pohled a naučíte se vypočítat daňovou povinnost z nemovitostí. Výklad zákona bude veden s vazbou na vybraná související ustanovení, pojmy a definice. * Výklad ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí podle stavu k 1.1.2026: • Co je předmětem daně – pozemky, stavby a jednotky, • Kdo je poplatníkem daně, • Co lze osvobodit od daně, • Základ a sazba daně, koeficienty, • Výpočet daně, • Zvýšení daně, • Zdaňovací období, • Daňové přiznání a místní příslušnost, • Placení daně. Praktické příklady s výpočty: • určení předmětu daně, poplatníka daně, • lhůta pro podání daňové přiznání a místní příslušnost, • aplikace ustanovení o osvobození • výpočet daně u pozemků, staveb a jednotek Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Daň z nemovitých věcí

[skoleni-kurzy.eu] Školení vás kompletně seznámí se zákonem o dani z nemovitých věcí, získáte ucelený pohled a naučíte se vypočítat daňovou povinnost z nemovitostí. Výklad zákona bude veden s vazbou na vybraná související ustanovení, pojmy a definice. * Výklad ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí podle stavu k 1.1.2026: • Co je předmětem daně – pozemky, stavby a jednotky, • Kdo je poplatníkem daně, • Co lze osvobodit od daně, • Základ a sazba daně, koeficienty, • Výpočet daně, • Zvýšení daně, • Zdaňovací období, • Daňové přiznání a místní příslušnost, • Placení daně. Praktické příklady s výpočty: • určení předmětu daně, poplatníka daně, • lhůta pro podání daňové přiznání a místní příslušnost, • aplikace ustanovení o osvobození • výpočet daně u pozemků, staveb a jednotek Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Daň z nemovitých věcí

[skoleni-kurzy.eu] Školení vás kompletně seznámí se zákonem o dani z nemovitých věcí, získáte ucelený pohled a naučíte se vypočítat daňovou povinnost z nemovitostí. Výklad zákona bude veden s vazbou na vybraná související ustanovení, pojmy a definice. * Výklad ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí podle stavu k 1.1.2026: • Co je předmětem daně – pozemky, stavby a jednotky, • Kdo je poplatníkem daně, • Co lze osvobodit od daně, • Základ a sazba daně, koeficienty, • Výpočet daně, • Zvýšení daně, • Zdaňovací období, • Daňové přiznání a místní příslušnost, • Placení daně. Praktické příklady s výpočty: • určení předmětu daně, poplatníka daně, • lhůta pro podání daňové přiznání a místní příslušnost, • aplikace ustanovení o osvobození • výpočet daně u pozemků, staveb a jednotek Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Daň z nemovitých věcí

[skoleni-kurzy.eu] Školení vás kompletně seznámí se zákonem o dani z nemovitých věcí, získáte ucelený pohled a naučíte se vypočítat daňovou povinnost z nemovitostí. Výklad zákona bude veden s vazbou na vybraná související ustanovení, pojmy a definice. * Výklad ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí podle stavu k 1.1.2026: • Co je předmětem daně – pozemky, stavby a jednotky, • Kdo je poplatníkem daně, • Co lze osvobodit od daně, • Základ a sazba daně, koeficienty, • Výpočet daně, • Zvýšení daně, • Zdaňovací období, • Daňové přiznání a místní příslušnost, • Placení daně. Praktické příklady s výpočty: • určení předmětu daně, poplatníka daně, • lhůta pro podání daňové přiznání a místní příslušnost, • aplikace ustanovení o osvobození • výpočet daně u pozemků, staveb a jednotek Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Daň z nemovitých věcí

[skoleni-kurzy.eu] Školení vás kompletně seznámí se zákonem o dani z nemovitých věcí, získáte ucelený pohled a naučíte se vypočítat daňovou povinnost z nemovitostí. Výklad zákona bude veden s vazbou na vybraná související ustanovení, pojmy a definice. * Výklad ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí podle stavu k 1.1.2026: • Co je předmětem daně – pozemky, stavby a jednotky, • Kdo je poplatníkem daně, • Co lze osvobodit od daně, • Základ a sazba daně, koeficienty, • Výpočet daně, • Zvýšení daně, • Zdaňovací období, • Daňové přiznání a místní příslušnost, • Placení daně. Praktické příklady s výpočty: • určení předmětu daně, poplatníka daně, • lhůta pro podání daňové přiznání a místní příslušnost, • aplikace ustanovení o osvobození • výpočet daně u pozemků, staveb a jednotek Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Daň z nemovitých věcí

[skoleni-kurzy.eu] Školení vás kompletně seznámí se zákonem o dani z nemovitých věcí, získáte ucelený pohled a naučíte se vypočítat daňovou povinnost z nemovitostí. Výklad zákona bude veden s vazbou na vybraná související ustanovení, pojmy a definice. * Výklad ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí podle stavu k 1.1.2026: • Co je předmětem daně – pozemky, stavby a jednotky, • Kdo je poplatníkem daně, • Co lze osvobodit od daně, • Základ a sazba daně, koeficienty, • Výpočet daně, • Zvýšení daně, • Zdaňovací období, • Daňové přiznání a místní příslušnost, • Placení daně. Praktické příklady s výpočty: • určení předmětu daně, poplatníka daně, • lhůta pro podání daňové přiznání a místní příslušnost, • aplikace ustanovení o osvobození • výpočet daně u pozemků, staveb a jednotek Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2012-02-22 19:00:00

Transvestitismus aneb pár informací o psychické poruše

Transvestitismus je poměrně složitá psychická porucha, se kterou jste se již určitě setkali a nebo jste o ni alespoň slyšeli. Jedinec, trpící touto poruchou pohlavní identity nosí šaty opačného pohlaví, aby dočasně prožil příslušnost k opačnému pohlaví, hraje tedy dvojí, mužskou či ženskou roli. Při ...

Čas načtení: 2022-02-16 22:23:44

Bude? Nebude?

Milí čtenáři, občas si někdo stěžuje, že nevěnuji žádnou pozornost Rusku a dění kolem něj, a v posledním týdnu jsem takových dotazů dostal opravdu hodně. Původně se mi nechtělo o harašení zbraněmi na ukrajinské hranici psát, protože nemám dostatek „tvrdých, a přitom nezaujatých zdrojů”; ale snad to dokážu aspoň částečně vykompenzovat obecnými znalostmi. Opakovaně se vyskytují hlavně dvě otázky, tak se na ně podíváme. První světovou válku lidé také nečekali První otázka: bude velká válka? Můj odhad: tak na 80 procent ne. Tady samozřejmě neexistuje žádná jistota. Jinak rozumní lidé se ve svých názorech liší na značně širokém spektru, a to od „Už jsou dohodnutí v zákulisí a teď se jenom předvádějí pro veřejnost” až po „Zítra to začne”. Ono zítra ovšem bylo dnes a zatím nic nezačalo. Abych parafrázoval nedávno zesnulého blogera Yanka (ani jeho hlavní web už neexistuje a musíte na něj přes webový archiv – tak rychle mizí digitální stopa po lidech, kteří ještě před rokem a půl vesele tweetovali), lidé, kteří takové věci vědí s jistotou, jsou buď velmi bohatí, nebo velmi mrtví. Nejsem ani jedno, proto jen těch 80 procent pravděpodobnosti. Důvod mého odhadu? Nemyslím si, že by dnešní světoví lídři byli o něco lepší než někdy za Napoleona, kdy si šli po krku neustále a krvavě. Ale celková ekonomika války a míru se od té doby pozvolna posouvala, až se nakonec dostala do stavu, kdy velký pozemní konflikt začíná být neúnosným luxusem. Technické vybavení armád je čím dál dražší a prostý kanónenfutr dnes už taky války nevyhrává; k válčení je potřeba dobře školených specialistů, kteří se v případě smrti těžko nahrazují. A ani toho kanónenfutru už není dost – jednak obyvatelstvo vyspělých zemí pozvolna stárne a rodiče si svoje jedináčky hlídají, jednak epidemie obezity, alergií, krátkozrakosti apod. postihuje čím dál mladší ročníky, takže bojeschopných jedinců mají i velmoci k dispozici jen značně omezené množství. Jestli má velká pozemní válka nějakou budoucnost, bude to válka robotů, ale tam zatím ještě úplně nejsme, tato situace dozraje až někdy kolem roku 2030. (A rozložení sil by v takovém případě vypadalo úplně jinak!) Dokonce ani značný mocenský nepoměr mezi protivníky dnes neznamená, že ten silnější z té války odejde jako vítěz. Konflikty v Iráku a Afghánistánu se táhly enormně dlouho, aniž by se zpětně vzato dalo říci, že jejich geopolitický výsledek k něčemu byl. Australský odborník na guerrillovou válku David Kilcullen odhadoval ve své knize, že už do roku 2009 utratily USA za Irák a Afghánistán zhruba milionkrát více peněz než původní al-Kajdá za svoje útoky proti Americe, a to přitom afghánské angažmá nebylo ještě ani v polovině svého trvání. (Samozřejmě, zbrojařské firmy na tom vydělají tak jako tak, ale jejich zájmy se úplně nekryjí se zájmem vlád, které pomocí těch válek chtěly něčeho dosáhnout.) Když toto vše vezmu v úvahu, mám za to, že pouze vyhrožovat invazí a doprovodit to nějakou hackerskou strkanicí v kyberprostoru má z hlediska Moskvy daleko lepší poměr cena/výkon, než se do té invaze skutečně pustit a riskovat, že zažijí to, čemu válečný teoretik von Clausewitz říká tření, navíc za cenu enormních nákladů. Oněch dvacet procent nejistoty, které moje předpověď obsahuje, je dáno hlavně tím, že bohužel máme precedenty, kdy se státy pustily i do válek zcela nesmyslných. Hlavním příkladem je první světová válka, protože původní incident, vražda Franze Ferdinanda v Sarajevu, upřímně nestál ani za regionální střílečku mezi (nepříliš dobře vojensky připraveným) Rakouskem-Uherskem a (dobře připraveným, leč daleko menším) Srbskem, natož pak za zapojení všech světových velmocí a masakr jejich mladých generací. Monarchisté mi nyní prominou, ale R.-U. bylo z hlediska tehdejšího světa druhořadá lokální mocnost, jejíž problémy vlastně vůbec neměly mít vliv na vztahy mezi skutečnými imperiálními entitami, nad nimiž slunce nezapadalo. Oni to tehdy lidé taky nečekali, protože daleko závažnější přímé konflikty mezi skutečnými velmocemi (Fašódský incident 1898, První marocká krize 1905, Agadirská krize 1911 a Závody v námořním zbrojení před začátkem války) se vždycky zdařilo nějak urovnat nebo aspoň zmírnit dohodami diplomatů v zahulených vyjednávacích salonech a generálové přišli zkrátka. Ani v létě 1914 se nezdálo, že by ze sarajevského atentátu mohlo být něco vážnějšího, a noviny věnovaly pozornost zcela jiným tématům. Leč nakonec bylo. Proto tedy jen těch 80 procent, nikoliv sto. Tři možné scénáře neutrality Druhá otázka: dávala by smysl neutralita čili „finlandizace” Ukrajiny? To je pojem, který se vynořil v souvislosti s návštěvou francouzského prezidenta Macrona v Kyjevě a který odkazuje na nelehkou pozici Finska za studené války. Finský kreslíř Kari Suomalainen ji charakterizoval jako „umění klanět se východu, aniž bychom vystrkovali zadky na západ”. Podle mého názoru by to byl status k ničemu, protože je v dané situaci v podstatě negarantovatelný. Existují tři možné scénáře neutrality, přičemž všechny mají značné praktické mouchy: varianta zvaná „o nás bez nás”. Nějaká množina západních velmocí a Rusko se dohodnou, i bez účasti Ukrajiny, že Ukrajina bude nárazníkovým pásmem bez jasné příslušnosti k mocenským blokům. Klasická hra o trůny v moderní podobě. V praxi to znamená, že vlivový boj se posune do zákulisí a zapojí se do něj i potenciálně nečekaní hráči (Turecko? Čína?), využívající znechucení a resentimentů domácího obyvatelstva k tomu, aby prosazovali různé třetí cesty a vlastní vliv. Nezapomeňme také na to, že ta země bude někam tíhnout ekonomicky, bude mít určitou preferenci při navazování obchodních vztahů. To je dneska minimálně stejně důležité jako vojenská příslušnost, protože válčí se vzácně, kdežto kšeftuje se furt. Tenhle scénář může nastat i „sám od sebe”, bez formální papírové dohody, ale zároveň je plný všelijakých překvapení ze strany oněch zmíněných třetích hráčů. Má tedy potenciál vést k opakovaným krizím podobného druhu. Pokud tedy nastane, můžeme čekat podobné problémy co několik let. varianta „jednostranné prohlášení”. Ukrajinská vláda by sama od sebe deklarovala neutralitu a nezapojení do mocenských bloků. Základní nevýhoda: jednostranné prohlášení se dá kdykoliv odvolat. Ve velmocenské historii se proto na jednostranná prohlášení nikdy moc nehrálo a vyžadovaly se garance. Neumím si představit, jak by takové garance vypadaly v případě ukrajinské neutrality. varianta „dohoda všech stran”, kdy by neutrální statut země včetně všech práv a povinností byl zakotven mezinárodní smlouvou podobnou londýnské smlouvě z roku 1839, která tvořila základ existence Belgie. Taková dohoda je nepravděpodobná, protože Rusové by patrně požadovali uznání ruské vlády na Krymu a v těch východních separatistických republikách, což momentálně žádný ukrajinský politik nemůže podepsat. Další problém s tímto scénářem je, že může fungovat jen mezi mocnostmi, které si aspoň do nějaké míry důvěřují – a to není aktuální stav světa. Onu belgickou neutralitu porušili Němci roku 1914 a od té doby už pojem „neutralita” není tak silný, jako dřív býval. Na případu Belgie roku 1914 je také vidět, jak těžko se neutralita garantuje, když jde opravdu „do tuhého”, a že to nemusí být vždycky výhoda. Německý vpád do Belgie přiměl Brity k tomu, aby vyhlásili Německé říši válku (předtím bylo mínění liberálů spíš na straně nezapojování se). Belgie byla ale za této války, která z velké části probíhala na území Flander, zdevastována velmi těžce, možná hůře než v nějaké alternativní linii dějin, kdy Německo osamělou Francii porazilo a Britové se na to jen dívali zpoza kanálu La Manche. Válka bude. Na internetu Hlavní důvod, proč by ta neutralita nebyla dlouhodobě funkční, je ale geografický. Státy neutrální během studené války (Finsko, Rakousko, Švýcarsko) vesměs ležely stranou od hlavních potenciálních bojišť a Kremlu i Bílému domu mohlo být téměř jedno, jestli někde v Helsinkách vládnou rudí nebo nějaká poslepovaná koalice demokratických stran; úplně jedno to nebylo, ale byl to problém druhého až třetího řádu. Ukrajina ovšem, už ze své geografické polohy, sama o sobě je jedním z potenciálních bojišť, podobně jako jím byl Západní Berlín. Všimněte si, že v případě tehdejšího rozděleného Berlína k žádné dohodě o neutralitě města nedošlo – logika mocenských poměrů to vylučovala. Byl příliš centrálně položený ve velké středoevropské nížině (dobrý terén na rychlé přesuny těžké techniky) a navíc v příliš důležitém státě na to, aby od něj hlavní hráči byli ochotni dát ruce pryč. Jak tedy zní moje předpověď? Zamrzlý konflikt pohybující se po roztřesené sinusovce mezi občasnou eskalací a občasným uvolněním, do kterého se ale všechny zúčastněné mocnosti budou bát příliš razantně „hrábnout” a budou raději čekat opodál, jestli protivníkovu pozornost neodvede nějaká akutnější krize na druhé straně světa, případně u něj doma. Pokud ano, tak se otevře příležitost na nějaké ty fait accompli; ale dokud se tak nestane, valná většina negativní energie vyvolané konfliktem se vyzuří … na internetu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-01-29 13:28:30

Sbírky Národního muzea pomohly objasnit migraci do Británie v době bronzové

Národní muzeum zásadně přispělo k objasnění migrace do Británie v době bronzové, a to svou účastí na studii vedené vědci z Univerzity v Yorku, ve Vídni a Harvard Medical School ve spolupráci s Akademií věd ČR. Ta pomohla pochopit chování našich předků. Samotný projekt započal již v roce 2015. Záměrem bylo provést genetický profil obyvatel žijících na našem území od mladší doby kamenné po laténské období. Po zajištění archeologických podkladů bylo nutné vybrat reprezentativní vzorky tehdy žijících lidí. Celkem šlo v případě Národního muzea o více jak sto koster, u kterých se prováděla genetická analýza, tedy byla určena pohlavní příslušnost a odhadovaný věk v době úmrtí. Obdobně se pak postupovalo i v dalších zemích Evropy. Zmiňovaná studie následně odhalila, že mezi léty 1300–800 před Kristem došlo k rozsáhlému přesunu lidí z území západní Evropy (dnešní Francie a Belgie) na území Británie a byla tak nahrazena zhruba polovina předků obyvatelstva jihovýchodní Británie. Analýza DNA téměř 800 pravěkých lidí, z nichž přes 100 bylo právě ze sbírek Národního muzea, ukázala i to, že keltské jazyky se do Anglie dostaly mnohem dříve, než se předpokládalo, a také, že na ostrově lidé lépe snášeli mléko. Výsledky studie současně naznačují, že spíše než o násilnou invazi nebo jedinou velkou migraci se jednalo o trvalé kontakty mezi Británií a pevninskou Evropou v průběhu několika staletí, jako byly cesty obchodníků či smíšená manželství. Antropologické oddělení Národního muzea, které se na nynější studii významně podílelo, bylo založeno před více než padesáti lety a za tu dobu se stalo pracovištěm světové úrovně. Od roku 2009 se podílí na výzkumu Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v egyptském Abúsíru tím, že koordinuje a zajišťuje zpracování lidských kosterní pozůstatků odkrytých na této lokalitě. V posledních letech pak bylo mimo jiné součástí průzkumů a identifikace pozůstatků několika významných historických osobností (například kněžny Marie Antonie rozené Lichnowské, astronoma Tycho Brahe, faráře Josefa Toufara či političky Milady Horákové). Zajímavým a ojedinělým případem byl nález a následná identifikace pozůstatků patnácti mnichů v kostele a klášteře Panny Marie Sněžné v Praze. Národní muzeum má za sebou celou řadu objevů a úspěchů ve vědecké práci. Zmínit lze například nedávný objev nejstaršího genomu (genetické informace uložené v DNA) ve fosilní lebce ženy z Českého krasu, jež je součástí sbírek Národního muzea, nebo objev nejstarší rostlinné makrofosilie světa s názvem Cooksonia Barrandei, která je v současnosti k vidění v expozici Okna do pravěku.

Čas načtení: 2022-01-05 09:13:17

Zpráva o zločinech beze zbraně vstupuje na knižní trh

V lednu 2022 vychází kniha Zločiny beze zbraní kolektivu autorů, jehož sjednocující členkou je spisovatelka Marie Formáčková. Je součástí projektu Nevina, jehož hybatelem je spisovatel Jaroslav Novák Večerníček. Provází ji videoprogram www.zlocinybezezbrane.cz. Členy autorského kolektivu jsou osobnosti známé i méně známé, ba i anonymní. Vedle Marie Formáčkové je hlavním trvale píšícím spoluautorem Jan Hrbáček. Dalšími jsou právníci, zejména docent Zdeněk Koudelka a advokát Josef Bartončík, v jednom případě také předseda Unie obhájců advokát Tomáš Sokol. Významný je podíl bývalých policistů, kteří prošli Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, za zmínku stojí stať anonymního penzionovaného soudce. Nezanedbatelná je účast bývalých politiků Petra Nečase a Ivana Langera, ale i současného ministra pro legislativu Fialovy vlády Michala Šalomouna. Nejpůsobivější jsou výpovědi obětí nespravedlivých procesů. Popisují otřesné dopady justičních přehmatů do jejich soukromí, rodinného života i zdravotního stavu. Poněkud odlišný je výklad šéfa holdingu Z-Group Zdenka Zemka st., který subjektivní stránku zcela pominul a podává objektivní výklad důvodů vstupu do solárního byznysu a odhaluje zločinnost zásahu státu do odvětví obecně a nemravnost stíhání účastníků licenčního řízení jeho tří chomutovských elektráren zvlášť. Větší část textů a rozhovorů autoři vytvořili s přímým určením pro tento projekt, ale redakce zařadila i několik článků, jež vyšly již někde jinde, často i před více lety. Knize již v podzimních měsících dělal reklamu Róbert Šlachta, předseda hnutí Přísaha, bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Běsnil při představě, že má vyjít kniha, která odhalí jeho pravou tvář a připraví jej o podporu voličů. Ale kniha není zdaleka jen o něm a autorský kolektiv neměl nikdy v úmyslu vydat ji tak, aby mohla ovlivnit volby. Jeho reakce je proto důkazem jeho vztahovačnosti a sklonu nadhodnocovat význam své problematické osoby.   Obsah je velmi pestrý a jako celek podává nevábný obraz odvrácené tváře celého systému trestního řízení v polistopadové České republice. Ve svém celku upozorňuje na nemilou skutečnost, že přehmaty orgánů činných v trestním řízení působí ohromné škody jednotlivcům, rodinám, pracovním kolektivům, ale i státu, jenž na odškodnění obětí v posledních letech vyplácí více než 200 milionů korun ročně. K tomu je ovšem třeba připočíst stamilionové náklady na vadná trestní řízení. K významným tématům patří řešení otázky, zda je u nás možné objednat si účelové trestní stíhání nepohodlné osoby. Převažuje přitakání této možnosti. Výjimkou je odmítavé stanovisko advokáta Sokola. Naproti tomu nynější ministr Šalomoun ji potvrdil vysoce odborným objektivním výkladem. Velkou pozornost věnovali autoři pochybením státních zástupců. Potěšilo mě, že zásah Šlachtových policistů a olomouckých státních zástupců v noci z 12. na 13. červen 2013 shodně se mnou označují za puč. Přehlížejí ale, že olomoučtí žalobci nebyli hlavními odpovědnými, ale pouze pěšáky, které do nezákonné operace vyslal tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, přičemž podíl jeho náměstka Igora Stříže mi není jasný. Nevšimli si, že vyslání olomouckých žalobců do Prahy má hodnotu skvělého vysvědčení pro místně příslušnou pražskou vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, které jinak „nemohou přijít na jméno“. Šéfové ji obešli nejspíš proto, že věděli, že by se k nezákonnému zásahu nepropůjčila. Kritická vyjádření směřují hlavně k Zemanovi, Střížovi, Ivo Ištvanovi a Bradáčové. Zvláštní pozornost si vysloužil Radek Mezlík, osvědčený ohýbač práva a původce neštěstí četných obžalovaných, „vykopnutý nahoru“ do Úřadu evropského žalobce ministerstvem, vedeným Marií Benešovou. Oceňuji výklady bývalých policistů o vnitřních poměrech v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a o jejich vlastní činnosti. Policie je uzavřená komunita, do které není zvenčí vidět, takže tyto informace jsou vzácné. Cenné poznatky přináší stať anonymního penzionovaného soudce. Jeho výklad ale není zcela objektivní. V čtenáři může vyvolat představu, že se soudci mohou jen obtížně dobrat pravdy, když soudí podle „žiletky“, tedy souboru vybraných dokumentů z přípravného, popř. z prvostupňového řízení. Avšak zcela opomíjí skutečnost, že trestní řízení soudní je ústní a těžiště dokazování je v jednání před soudem, které ve velkých případech zabírá desítky hodin intenzivní práce. Soudce, který vede dobře hlavní líčení, nemůže na jeho konci tvrdit, že neví, jak se věci mají. Pokud to ale přesto tvrdí, že neví, zasluhuje zvláštní pozornost. Oceňuji brilantní texty Formáčkové, Koudelky a Hrbáčka. Naproti tomu mě nepříjemně překvapila krátká stať Evy Pasekové, šéfredaktorky České justice, která si zamanula dehonestovat soudce Petra Brauna, jenž v červenci 2019 usnul při hlavním líčení. Autorka nepostřehla, že se tak stalo v průběhu senátního jednání soudců z povolání, jehož předseda Dušan Paška byl odpovědný za zachování zákonnosti jednání. Spolek Chamurappi z.s. se tímto případem zabýval a dosáhl vyšetřování případu ministerstvem spravedlnosti. Z našeho i ministerského šetření vyplynulo, že nemocný Braun přecenil své síly a podlehl vlivu nemoci a léků, což nelze považovat za neetické jednání. Selhal ale předseda senátu Paška, který měl jednání zastavit. Komunikace s ním při následném hlavním líčení mě utvrdila v přesvědčení, že způsobilost soudit soudce, jehož mandát končí dosažením věku 70 let, by měla být periodicky prověřována. Za nepřijatelnou považuji skutečnost, že rozsudek, na jehož sepsání se podílel spící soudce, je platný. V souvislosti s touto událostí jsme předložili podnět k podání stížnosti ministra proti platnosti rozsudku, a navíc podnět k podání kárné žaloby. Exministryně Benešová našim podnětům nevyhověla. To je poznatek důležitější než spánek soudce Petra Brauna. Autorka se o Braunovi zmiňuje jako o problematickém soudci. Možná má pravdu. Ale nikdo není jednobarevný. Měl jsem s ním hodně co do činění v medializované kauze „Adélky vražednice“, v které se choval „lidsky“ a měl odvahu vystoupit v televizi s kritikou „nelidsky“ jednající soudkyni Jaroslavě Maternové, která poslala naši chráněnku do vězení na sedm let. Že mladá žena nakonec strávila ve vězení jen 2,5 roku a nejméně poslední rok měla „fešácký kriminál“, je jiná věc.  Zločiny beze zbraně jsou četba deprimující, nicméně nesmírně zajímavá. Mohla by podpořit zájem dosud netečné veřejnosti o nepříjemnou skutečnost, že v České republice dochází k odsuzování nevinných lidí, s následkem ničení lidských životů, rozvracení rodin a neúčelného vynakládání prostředků ze státního rozpočtu. Jsem si vědom, že případy, o nichž se v knize píše, nebo jež zmiňuji ve svých článcích, jsou excesy a vůbec netuším, jak jsou časté. Avšak každý z nich přináší utrpení nejen odsouzenému, ale i jeho společenskému zázemí, takže justiční přehmaty každoročně postihují tisíce občanů tohoto státu. Ale i kdyby v našich věznicích strádal jediný nespravedlivě odsouzený, je to ostuda pro stát, který se často neprávem chlubí přízviskem „právní“. Neutěšený stav trvá zejména proto, že oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, takže politici se jejich trápením nezabývají a neutěšený stav systému trestního řízení je jim v podstatě lhostejný. Nemohu popřít, že jednotliví ministři spravedlnosti bez ohledu na stranickou příslušnost se s nestejnou intenzitou a upřímností pokoušeli o zlepšení stavu, ale jsou osamělými běžci, bez silné politické podpory. Se zájmem budu sledovat, jakou podporu poskytne Petr Fiala ministrovi Pavlu Blažkovi.

Čas načtení: 2021-12-20 13:33:59

Kdyby ANO nemělo Helenu Válkovou, muselo by si ji vymyslet

Kdykoli je třeba vystoupit v televizi k problematice práva a spravedlnosti a justice, paní profesorka Helena Válková to zvládne věcně, nekonfrontačním způsobem a s ženským šarmem. V neděli ji přizval Václav Moravec jako předsedkyni mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny do Otázek spolu s předsedou poslaneckého klubu Pirátů Jakubem Michálkem na debatu o současných problémech justice. Přestože mezi oběma účastníky vystoupení jsou velké rozdíly generační, názorové a profesní, a jejich politická příslušnost je protikladná, jejich vystoupení se obešlo bez ostré výměny názorů. Oba se shodli na potřebnosti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, na nutnosti většího rozvinutí opatření k omezení recidivy odsouzených a v hořekování nad neúspěchem v zavádění trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Vedle toho měli každý nějaké své téma. Válková vyzvedla nezbytnost zabezpečit při novelizaci zákona o státním zastupitelství tlak na odpovědnost soudců a státních zástupců. Naznačila, že kázeňské poklesky stojí za neúnosným prodlužováním některých trestních procesů. Tím nahrála na smeč Michálkovi, jehož délka procesů také znepokojuje a vyslovil názor, že v této věci by mohlo hodně udělat ministerstvo spravedlnosti dohledem nad soudy. A hlavně se věnoval potřebě zajištění nezávislosti státního zastupitelství. Cestou k ní je podle něj ochrana vedoucích státních zástupců před odvoláváním z funkce jinak než rozhodnutím kárného soudu. Zejména mu dělá starost současná odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou, případně bez sdělení důvodů. Nebyl by to starý „vymývač mozků“, kdyby Moravec nevytáhl téma „Čapí hnízdo“. Byla to hlavně past na Válkovou, která je předsedkyní sněmovního výboru, jenž je výchozím článkem v řetězci projednávání třetí žádosti policie o vydání Andreje Babiše, navíc je trestní právnička a v současnosti má přístup k trestnímu spisu. Díky tomuto usměrnění debaty jsme se dověděli, že trestní spis tvoří 90 svazků a je naděje, že k projednání žádosti o vydání by mohlo dojít v únoru 2022. Moderátor jí položil pár návodných otázek, ale neuspěl ani s otázkou, jak bude hlasovat při rozhodování o žádosti. Válková zachovala mlčenlivost. Troufám si tvrdit, že se ptal na něco, co je předem rozhodnuto. Ptal se tedy zbytečně, ale zřejmě neodolal potřebě předvést svou jedinečnost. Za pohodou besedování účastníků se tak trochu skrývala palčivost některých předestřených námětů. Porušování zákonů a dobrých mravů některými jedinci mezi státními zástupci a soudci má skutečně strašlivé následky pro nespravedlivě stíhané a jejich rodiny a celé společenské zázemí. Podle mého názoru legislativní zakotvení nějakých účinnějších opatření k předcházení kázeňských poklesků, jež asi měla na mysli paní profesorka, nepovede k žádné významnější změně poměrů, pokud potírání kárných nebo i trestních poklesků se bude řešit samoobslužným způsobem. Kastovní solidarita je strašlivá zbraň, a zvláště na stížnosti postižených reagují kární žalobci namnoze podrážděně a odmítavě. Díky tomu smí soudce rozhodovat o rozsudku s nedostatečnou znalosti spisu, aniž by se dopustil kárného provinění. Zmíněný problém hlídacích náramků je důkazem, že označení naší drahé vlasti slovem Švejkoland je přiléhavé. První tendr na výběr dodavatele náramků vypsala Daniela Kovářová, ministryně spravedlnosti ve Fischerově vládě. Pak nastoupil kazisvět Jiří Pospíšil, tendr zrušil a spustil tak řetěz nehod, jež pronásledují institut domácího vězení až dosud. Finanční újmu z tohoto způsobu nakládání s nástrojem, jenž je v jiných zemích běžný, dosud nikdo nevyčíslil. Vedoucí pracovníci Vězeňské služby nemají důvod bránit se všem opatřením, jež Válková zahrnuje pod pojmem „reforma vězeňství“, spíše by je uvítali. V podstatné části z nich jde o rozvoj a prohloubení způsobů zacházení s vězni, jež vedou k jejich rychlejší a lepší připravenosti na návrat na svobodu. Cílem je posílení převýchovného působení vězeňství, umožňující rychlejší začleňování odsouzených zpět do společnosti. Překážkou je zastaralé stavební řešení věznic a trvalý nedostatek prostředků na najímání pedagogicko-psychologických odborníků pro práci s vězni. Na odpor naproti tomu budou jistě narážet snahy o opuštění „sovětského“ modelu řízení vězeňství nákladným generálním ředitelstvím, a nahradit je posílením pravomoci ředitelů věznic a jejich podřízení ministrovi spravedlnosti. Takto to funguje například v Rakousku, jež má přibližně stejný počet věznic jako Česká republika, ovšem s podstatně nižším počtem vězňů a příznivějším poměrem počtu pracovníků vězeňské služby k počtu chovanců. Nápad na odstranění průtahů v trestním řízení dozorem ministerstva mě vede k domněnce, že Michálek neví mnoho o tom, jak justice funguje a jaké jsou příčiny nesnesitelně dlouhých procesů. Příčiny jsou tak složité, že jejich řešení na dálku z centrálního úřadu by nemělo naději na úspěch. Nepopírám ale, že jde o vážný problém. Ještě více vzdálený od skutečnosti mi jako laikovi připadá názor, že vliv „politiků“, tedy ministra spravedlnosti, na obsazování funkčních míst v soustavě státního zastupitelství je třeba co nejvíce omezit a odvolávání z funkcí jinak než cestou rozhodnutí kárného soudu má být znemožněno. Hlavně se to týká postavení nejvyššího státního zástupce, jenž by měl být odvolatelný pouze rozhodnutím kárného soudu. Nejsou to originální Michálkovy myšlenky. Jejich pramenem je „ideologie“, šířená bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, jenž se dožadoval i změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státní moci. Uskutečnění těchto záměrů by znamenalo, že nejvyšší státní zástupce by byl podřízen přímo pánubohu. Není mi známo, že by model „nezávislého státního zastupitelství“ s nejvyšším státním zástupcem, podřízeným přímo pánubohu, fungoval kdekoli jinde v Evropě. Piráti asi chtějí jít po nějaké specifické české cestě, která povede spolehlivě do pekel. Nositelé těchto představ si neuvědomují, že platí nepsaný zákon závazného souladu mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Odpovědnost za trestní politiku státu nenese státní zastupitelství, ale vláda, jejímž je ministr spravedlnosti orgánem. Vláda, potažmo ministr spravedlnosti, není tlupa nepřátelských darebáků, jejichž vliv na výkon trestního práva je třeba minimalizovat nebo nejlépe vyloučit, ale orgán opírající se o důvěru sněmovny, která svou moc odvozuje z vůle voličů. Není přece možné, aby o osudu nejvyššího státního zástupce, jenž ztratil důvěru vlády, rozhodoval kárný soud, na který se nelze spolehnout, že bude jednat v zájmu trestní politiky řízené vládou. Podotýkám, že ve Spolkové republice Německo nepřísluší právo odvolat nejvyššího státního zástupce vládě, ale „pouze“ spolkovému ministrovi spravedlnosti. K odvolání „na hodinu“ tam došlo poměrně nedávno. Bez ohledu na to, že mě obsah besedy paní profesorky Válkové s panem Michálkem nabudil k výše uvedeným výhradám, konstatuji, že se Václavu Moravcovi tentokrát podařilo předvést divákům ČT 24 pohodové adventní popovídání, v němž palčivé problémy vypadaly docela neškodně. Mimo to nám předvedl vzor souznění vládní strany a opozice, který je jistě hoden následování.

Čas načtení: 2021-06-07 20:55:06

Hledání Zemanova nástupce jako řetěz trapasů

Hledání nástupce Pavla Zemana provázejí od počátku menší nebo větší trapasy. Prvním byl požadavek opozičních stran, aby jej vyhledala a jmenovala až vláda, vzešlá z podzimních voleb. Projevily tím nepotlačitelnou chuť podřídit obsazení funkce stranickopolitickým zájmům, jejichž uplatnění je ale v tomto případě absolutně nežádoucí. Prokázaly současně neznalost problematiky řízení soustavy státního zastupitelství, jejíž správa náměstkem-dočasným správcem by mohla způsobit snížení její výkonnosti. Je to další důkaz toho, že předáci opozičních stran jsou až na pár čestných výjimek zaslepeni touhou po moci, ale nemají jasnou představu o úkolech, jež by v případě získání vládní moci museli řešit a ani je to příliš nezajímá: důležité je dostat hračku-stát do rukou, a pak už se ukáže, co s tím. Většina z nich nemůže prokázat na významném díle z minulosti, že nebude vládnout hůře než Andrej Babiš a jeho lidé. Tvrzení, že vládnout hůře než Andrej Babiš ani nejde, a je tedy v podstatě jedno, kdo přijde na jeho místo, je ničím nepodložený volební slogan. Úloha nejvyššího státního zástupce se nesmyslně démonizuje Trapné je i odůvodnění požadavku úvahou o možném účinkování nového nejvyššího státního v kauze Čapí hnízdo. Jako by tím opozice chtěla říci, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný Babišovou vládou, bude zkorumpovaný a půjde panu obviněnému na ruku. Proti tomu můžeme namítnout, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný po volbách vládou bez Babiše bude zkorumpovaný a bude panu obviněnému škodit ze všech sil. Úloha nejvyššího státního zástupce se zde nesmyslně démonizuje. Politikům uniká, že je nadřízeným pouze pro zaměstnance Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupce. Jeho pravomoc zasáhnout do tohoto případu je omezena na přezkum usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Nikdo neví, zda státní zástupce Jaroslav Šaroch opět řízení zastaví. Podá-li obžalobu, nejvyšší státní zástupce ztratí šanci a nabyde ji znova až po právní moci zprošťujícího rozsudku, kdy by mohl podat dovolání v neprospěch. Poněkud komicky působí počínání ministryně spravedlnosti Marie Benešové, které nenadálé uvolnění místa nejvyššího státního zástupce poskytlo příležitost, aby se nadmula důležitostí a začala hledat náhradu. Zmatení novináři podlehli dojmu, že je nejdůležitější osobou v řešení úkolu, a vlastně jen na ní záleží, kdo usedne na uvolněný trůn. Skutečnost, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda, zůstala ve stínu medializace jejích představ, jimiž se při hledání hodlá řídit: bude vybírat z kariérních státních zástupců pouze zkušené a odborně zdatné jedince a při výběru se bude radit pouze s vrchními státními zástupci. O mínění krajských státních zástupců nestojí, protože to jsou „mlaďoši“. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení Současná muzeální právní úprava skutečně staví ministryni spravedlnosti do postavení monopolního navrhovatele jmenování nejvyššího státního zástupce, aniž by určila postup, podle něhož má při výběru vhodného uchazeče postupovat. Neříká také nic o tom, zda vláda může její návrh nepřijmout. Dává tím Benešové možnost postupovat výše uvedeným způsobem, ač zdravý selský rozum říká, že při výběru uchazeče o tak významnou státní funkci je vypsání výběrového řízení naprosto nezbytné. Přitom paní ministryně osobně je spoluvinicí ztroskotání pokusů o modernizaci zákona o státním zastupitelství, která mohla povinné vyhlašování výběrového řízení zavést. Ponechání výběru nového nejvyššího státního zástupce pouze v rukou ministryně, zmítané animozitami a náklonnostmi k jednotlivcům, je tak dalším trapasem. Názor Benešové, že funkce nejvyššího státního zástupce má být obsazena co nejdříve, vychází z povahy soustavy státního zastupitelství a je opodstatněný. Státní zastupitelství je nestranický orgán, který se řídí zákonem stanovenými pravidly a na politické názory účastníků trestního řízení a jejich stranickopolitickou příslušnost nemá brát zřetel. Ale to je vše, co dobrého lze o jejím přístupu k úkolu říci. Spěch je zde na místě, ale vedle toho platí přísloví „práce kvapná málo platná“. Rychlost postupu by neměla jít na úkor objektivity. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení. Jeho vypsání v tomto případě by bylo zvlášť prospěšné vzhledem k mimořádnému významu funkce, ale také s přihlédnutím k osobnostním vlastnostem paní ministryně. Výběr nového nejvyššího státního zástupce bez výběrového řízení je dle mého laického názoru další trapas. Podle mediálních neověřitelných zpráv měl být jejím favoritem Zemanův první náměstek Igor Stříž, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, pronásledovatel odpíračů služby se zbraní v ruce, což je samo o sobě další trapas. Favorité prezidenta nejsou státní zástupci S náklonností ke Střížovi měla ale podle Lidových novin ze 4. června Benešová narazit u prezidenta republiky. Lidovky o tom přinesly téhož dne článek Martina Shabu. Na základě osobní zkušenosti nepovažuji novináře Shabu za důvěryhodný zdroj informací. Pokud by ovšem jeho článek nedopatřením přinesl pravdivou zprávu, byl by svědectvím dalšího trapasu. Prezident republiky nemá zákonnou pravomoc zasahovat do výběru nejvyššího státního zástupce a dle mého laického úsudku nerozumí problematice trestního řízení obecně a chodu státního zastupitelství zvlášť, takže by se k dané problematice neměl vůbec vyjadřovat ani neformálně. Toto konstatuji, ač shodou okolností by pan prezident vyhověl mým laickým názorům na nezpůsobilost Igora Stříže k výkonu funkce nejvyššího státního zástupce. Miloš Zeman by údajně viděl rád v čele státního zastupitelství Jeronýma Tejce, současného náměstka ministryně spravedlnosti. Jde tím přímo proti zásadě své poradkyně Benešové, která chce nového nejvyššího státního zástupce vybrat z kariérních státních zástupců. Jiný trapas spočívá v tom, že mediální fronta nebere rámusení Benešové úplně vážně a spekuluje o možném jmenování uchazečů, stojících mimo státní zastupitelství. Vyskytují se v té souvislosti nejčastěji dvě jména. Jednoho z nich, bývalého náměstka ministra spravedlnosti Daniela Voláka, novináři hned „vykádrovali“ jako bývalého náměstka Benešové. Ale Volák ve skutečnosti postupně a nikoli špatně sloužil třem ministrům a ze své svobodné vůle odešel do advokacie až po nástupu Heleny Válkové. Považovat jej za „blížence“ Benešové je zřejmý nesmysl. Dalším citovaným jménem je bona fide prezidentův favorit Jeroným Tejc, náměstek na ministerstvu spravedlnosti od ledna 2018, jinak zkušený legislativec a politik. Oba jsou odborně zdatní a dle mého soukromého poznání slušní lidé, ale mají společnou zásadní vadu: nejsou a nikdy nebyli státními zástupci. Co by měla udělat ministryně Myšlenka, že zlepšení poměrů ve státním zastupitelství má přinést nejvyšší státní zástupce, který do soustavy přichází zvenčí, není nová. Již na Pavla Zemana padla volba mimo jiné proto, že působil v Eurojustu a nebyl „spřízněný“ s různými „bratrstvy kočičí pracky“ uvnitř státního zastupitelství. Přiměřeně se myšlenka uplatnila také při hledání nového ředitele GIBS, kam ze řad státních zástupců přišel Radim Dragoun. Domnívám se, že v obou případech dosazení „příchozího zvenčí“ nepřineslo významné zlepšení ve fungování svěřených úřadů. Podle mého laického názoru při zachování současného postupu výběru nového nejvyššího státního zástupce hrozí výsledný trapas. Ministryně spravedlnosti by měla bez průtahů vypsat výběrové řízení. Kromě ní by členy výběrové komise měli být vedle vrchních státních zástupců také vrcholní představitelé soudnictví, advokacie a specializovaných zájmových organizací občanů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-27 10:46:35

Paul Graham: Čtyři kvadranty konformity

Už delší dobu jsem zvažoval, že přeložím do češtiny některou z esejí, které vydává na svém blogu Paul Graham (zmiňovaný v posledním článku), zakladatel startupu Y Combinator. Dobrá příležitost se naskytla teď. Jeho nejnovější text Čtyři kvadranty konformity patří mezi ty, nad kterými se vyplatí přemýšlet. Jedním z nejvíce informativních způsobů klasifikace lidí je stupeň a agresivita konformismu, který projevují. Představte si karteziánský souřadnicový systém, jehož osa x sahá od konvenčních lidí nalevo až po nezávisle přemýšlející lidi napravo, a jehož osa y sahá od pasivních lidí dole až po agresivní lidi nahoře. Výsledné čtyři kvadranty definují čtyři typy lidí. Začneme-li v levém horním rohu a postupujeme proti směru hodinových ručiček, jsou to agresivně konvenční lidé, pasivně konvenční lidé, pasivně nezávislí lidé a agresivně nezávislí lidé. V každé společnosti jsou dle mého názoru více či méně zastoupeny všechny čtyři skupiny, a kvadrant, do kterého jednotlivci spadají, je spíš záležitostí jejich osobnosti než hodnot vyznávaných jejich společností [1]. Čtyři typy dětí Dobře je to vidět na malých dětech. Každý, kdo kdy navštívil první stupeň základní školy, viděl všechny čtyři typy. A nahodilost pravidel, která tvoří školní řád, ukazuje, že rozdělení lidí do kvadrantů odpovídá více typům osobností než konkrétní sadě pravidel. Děti z levého horního rohu, ty agresivně konvenční, to jsou žalobníčci. Věří nejen tomu, že je nutné pravidla respektovat, ale i tomu, že ti, kdo tak neučiní, musejí být potrestáni. Děti z levého dolního rohu, ty pasivně konvenční, jsou ovce. Dávají si pozor na to, aby nepřekročily rámec pravidel, ale když je poruší někdo jiný, obávají se toho, jaký trest za to sklidí, místo toho, aby potrestání aktivně vynucovaly. Děti z pravého dolního rohu, pasivně nezávislé, jsou snílci. Pravidla je moc nezajímají a nejspíš ani moc nevědí, jak přesně znějí. A děti z pravého horního rohu, agresivně nezávislé, jsou ty, které zlobí. Kdykoliv narazí na nějaké pravidlo, jejich prvním instinktem je ptát se „proč“. Pokud jim nařídíte, co mají dělat, vesměs udělají pravý opak. Měříte-li konformismus, je samozřejmě potřeba říci vůči čemu, a to se v dětství mění. Z hlediska malých dětí jde o pravidla určená dospělými. Ale jak děti rostou, zdrojem pravidel se stávají jejich vrstevníci. Takže skupina adolescentů, kteří ignorují školní řád zcela stejným způsobem, neprojevuje nezávislost svého myšlení; právě naopak. Všichni by byli odpůrci otrokářství? V dospělosti dokážeme všechny čtyři skupiny rozeznat podle toho, co říkají, asi jako poznáte čtyři druhy ptáků podle jejich zpěvu. „Zpěvem“ agresivně konvenčních je „Zničte <vnější_skupinu>!” (Je trochu zneklidňující vidět před vykřičníkem proměnnou, ale to je jádro problému s agresivně konvenčními lidmi.) „Zpěvem“ pasivně konvenčních je „Co tomu řeknou sousedi?“. Pasivně nezávislí se ozývají popěvkem „Každému, co jeho jest“ a agresivně nezávislí „A přece se točí!“ Tyto čtyři typy lidí nejsou stejně početné. Pasivních lidí je více než agresivních a konvenčních lidí je více než nezávislých. Pasivně konvenční jsou tedy největší skupinou a agresivně nezávislí tou nejmenší. Jelikož příslušnost do kvadrantu záleží více na vlastní osobnosti než na aktuální sadě pravidel, většina lidí by spadala do toho samého kvadrantu, i kdyby vyrostli ve zcela jiné společnosti. Robert George, profesor z princetonské univerzity, nedávno napsal: „Občas se ptám studentů, jaký by byl jejich postoj k otrokářství, kdyby vyrostli jako běloši na předválečném Jihu. Co myslíte? Všichni by byli odpůrci otrokářství! Všichni by se srdnatě hlásili k jeho zrušení a neúnavně by na zrušení otrokářství pracovali.“ George je příliš zdvořilý, než aby to řekl naplno, ale samozřejmě, že ne. A nejen to. Nejen, že by se průměrný student choval stejně jako tehdejší lidé, ale ti, kteří jsou agresivně konvenční dnes, by byli agresivně konvenční i tehdy. Což by nejen znamenalo neúčast v boji proti otroctví, ale naopak jeho vášnivou obhajobu. Musím přiznat, že v tomhle nejsem neutrální, ale zdá se mi, že agresivně konvenční lidé nesou zodpovědnost za neúměrně mnoho světových problémů, a nespočet zákonů a zásad, které jsme od dob osvícenství přijali, má chránit zbytek společnosti právě před nimi. Zejména to, že jsme se vzdali pojmu kacířství a nahradili jej principem svobodné diskuse o různých myšlenkách, včetně těch, které jsou momentálně považovány za nepřijatelné. A bez trestání těch, kdo je chtějí vyzkoušet v praxi. [2] Zabránit diskusi o "špatných myšlenkách" Proč je potřeba chránit nezávislé myslitele? Protože jsou to ti, kdo přicházejí s novými myšlenkami. Například k tomu, být úspěšným vědcem, nestačí mít pravdu. Musíte mít pravdu v okamžiku, kdy se všichni ostatní mýlí. Toto není úkol pro konvenční lidi. Podobně bývají zakladatelé nových technologických firem nejen nezávislí, ale agresivně nezávislí. Není tedy náhodou, že společnost prosperuje jen do té míry, dokud dokáže udržet konvenční myslitele na uzdě. [3] V posledních letech si řada z nás všimla, že zásady chránící svobodu přemýšlení a zkoumání oslabují. Někdo tvrdí, že to přeháníme – že jejich oslabení není zas tak závažné, nebo byly oslabeny v zájmu většího dobra. Tu druhou myšlenku bych chtěl odmítnout hned. Když se konvenční lidé dostanou k moci, vždycky říkají, že je to v zájmu většího dobra. Jen to pokaždé bývají nějaká jiná, vzájemně nekompatibilní dobra. Co se té první námitky stran přecitlivělosti nezávisle myslících lidí a nevýznamného okleštění svobody týče – toto nemůžete posoudit, pokud sám nepatříte mezi ně. Nelze posoudit, jak moc je prostor pro myšlení okrajován, pokud nemáte nové myšlenky, a to je doména lidí s nezávislým myšlením. Právě proto jsou velmi citliví na změny ve svobodě přemýšlet. Jsou to kanárci v uhelném dole. Typickou námitkou konvenčně myslících je, že nechtějí zabránit diskusi o všech myšlenkách, jen o těch špatných. Řekli byste, že už z téhle věty bude patrné, na jak tenký led se tímhle pouštíte. Existují dva důvody, proč je zapotřebí mít možnost se bavit i o „špatných“ myšlenkách. Ten první spočívá v tom, že procesy, kterými se určuje, které myšlenky se mají zakázat, nebudou neomylné. Tím spíš, že nikdo inteligentní se takovou prací zabývat nechce, takže ji budou vykonávat pitomci. A pokud nějaký proces produkuje mnoho chyb, je lépe mít nějaký prostor pro toleranci. Což v tomto případě znamená zakazovat méně myšlenek, než byste chtěli. Ale to je pro agresivně konvenční lidi obtížné. Jednak si užívají toho, když je někdo potrestán, stejně jako když chodili do školy, jednak mezi sebou soutěží. Strážci dogmat nemůžou tolerovat hraniční myšlenky, protože tím by ostatním dogmatikům poskytli prostor, jak se na ně „vytáhnout” a ukázat, že jsou morálně čistější. A možná by jim i hrozilo, že se celý mechanismus obrátí proti nim. Takže místo udržování prostoru pro toleranci, který je potřeba, by nastal pravý opak – vzájemná soutěž o to, kdo bude přísnější, při kterém každá myšlenka, která se dá zakázat, nakonec skončí na indexu. [4] Druhým důvodem, proč je nebezpečné zakazovat diskusi o myšlenkách, je to, že jednotlivé myšlenky jsou navzájem daleko více propojené, než se na první pohled zdá. Což znamená, že zakážete-li debatu na nějaké téma, netýká se ten zákaz jen onoho tématu samotného. Restrikce se začnou šířit do všech oblastí, které se zakázanou myšlenkou nějak souvisejí. A nejde přitom o banalitu. Nejlepší myšlenky jsou právě ty, které mají dopad i na zdánlivě nesouvisející oblasti lidské činnosti. Snažit se o přemýšlení ve světě, v němž jsou některé myšlenky zakázané, je jako hrát fotbal na hřišti, jehož jeden roh je zaminovaný. Není to to samé jako hrát fotbal na hřišti trochu jiného tvaru; výsledkem je daleko opatrnější hra i tam, kde miny nejsou. Jak chránit svobodu uvažování V minulosti se nezávisle myslící lidé navzájem chránili tím, že se shromažďovali v určitých místech – nejprve u královských dvorů a později na univerzitách – kde si mohli vytvářet vlastní pravidla. Místa, kde lidé pracují s myšlenkami, mívají postupy, jak chránit svobodu uvažování. Má to stejný důvod, jako když továrny na počítačové čipy používají pořádné filtry proti nečistotám ve vzduchu nebo nahrávací studia důkladnou zvukovou izolaci. Po několik posledních staletí platilo, že kdykoliv začali agresivně konvenční jedinci řádit, nejbezpečnějším útočištěm před nimi byly univerzity. Tentokrát to tak být nemusí, protože poslední vlna netolerance naneštěstí na univerzitách začala. Její začátek se datuje do 80. let 20. století a kolem roku 2000 se zdálo, že trochu opadla, ale k novému vzplanutí přispěly sociální sítě. V tomhle si Silicon Valley dalo vlastní gól. Ačkoliv lidé, kteří Silicon Valley řídí, jsou skoro všichni nezávislí myslitelé, dali agresivně konvenčním do ruky nástroj, o kterém tito lidé mohli dříve leda tak snít. Na druhou stranu je možné, že úpadek svobodného ducha na univerzitách je symptomem toho, že z nich nezávislí myslitelé odcházejí. Lidé, kteří by se před padesáti lety stali profesory, mají teď jiné možnosti. Můžou se stát dobře placenými odborníky nebo zakládat firmy. K tomu potřebujete nezávislé myšlení, abyste uspěli. Kdyby se tihle lidé stali profesory, bránili by akademickou svobodu. Takže možná je celkový obraz univerzit, ze kterých prchají nezávisle přemýšlející lidé, zbytečně pochmurný. Možná může za úpadek univerzit právě skutečnost, že řada z nich už odešla předtím. [5] I když jsem o téhle situaci hodně přemýšlel, nejsem schopen odhadnout, jak se vyvine. Dokážou některé univerzity zvrátit současný trend a zůstat místy, kde se shromažďují nezávisle myslící lidé? Nebo je nezávisle myslící lidé úplně vyklidí? Trápí mě otázka, o co všechno bychom přišli, pokud by se tak skutečně stalo. Ale v dlouhodobé perspektivě jsem optimistou. Nezávisle myslící lidé umějí chránit sebe sama. Pokud současné instituce selžou, vytvoří si nové. To bude vyžadovat trochu fantazie, ale to je, konec konců, jejich silná stránka.   [1] Samozřejmě si uvědomuji, že osobnosti lidí se navzájem můžou lišit v různých parametrech a že z nich vždycky můžete udělat kvadranty a rozdělit populaci pomocí os na čtyři různé typy. V tomto případě tvrdím, že tyto parametry jsou navzájem nezávislé a existuje v nich značná variabilita. [2] Agresivně konvenční lidé nezodpovídají za všechny problémy světa. Dalším velkým zdrojem problémů jsou charismatičtí lídři, kteří získají moc tím, že agresivně konvenčním lidem nadbíhají. Tím se pak agresivní konvenčnost stává daleko nebezpečnější. [3] Když jsem řídil Y Combinator, nikdy mě netrápila otázka, jestli urazím někoho, kdo přemýšlí konvenčně. Kdybychom ale pekli sušenky, ocitl bych se na obtížném morálním terénu. Konvenčně přemýšlející lidé také jedí sušenky. Ale nemají talent zakládat úspěšné firmy. Takže pokud jsem je odpudil od Y Combinatoru, ušetřilo nám to práci s jejich projekty.  [4] Jeden pokrok jsme učinili: tresty za to, že mluvíte o zakázaných myšlenkách, jsou méně tvrdé než dříve. Riziko, že vás zabijí, je v bohatších zemích menší. Agresivně konvenční lidé se spokojí s tím, že vás vyhodí z práce.  [5] Řada profesorů je nezávislými mysliteli, hlavně v matematice, tvrdých vědách a technických oborech, kde musíte nezávisle přemýšlet, abyste uspěli. Ale studenti daleko více odpovídají profilu obecné populace, tudíž mezi nimi bude více konvenčních myslitelů. Konflikt mezi profesory a studenty tak není jenom generačního rázu, ale jde i o konflikt mezi odlišnými typy lidí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 22:59:14

Kolektivní vina a kolektivní odpovědnost a norimberské souzení

Druhá světová válka je historií kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny. Mezi oběma termíny je třeba rozlišovat. Kolektivní odpovědnost je o míře angažovanosti. Lidé (Němci) jsou odpovědni za určitý trend ve svém konání čili jsou odpovědni za to, že podporovali nacisty (v Československu) a přivedli nacisty k moci (v Německu) parlamentní cestou a nebyli schopni zastavit jeho agresivní uchopení moci. Viník nebyl jen jeden Ale v případě druhé světové války vzniká velký (metodologický) problém. Do kolektivní zodpovědnosti za rozpoutání druhé světové války je třeba zahrnout všechny evropské mocnosti, nejen hitlerovské Německo a falangu italského Mussoliniho. Nacistický režim se stal plně zodpovědný za rozhoření válečného ohně až v druhé polovině roku 1939. Tedy když Německu prošla anexe Rakouska, odtržení tzv. Sudet z Československa a obsazení zbytkového Československa a vytvoření protektorátu. Evropské mocnosti jsou spolupachateli. Svou nečinností kombinovanou se vstřícnými kroky (Mnichov) k tomu dali pachateli prostor. Nacistické rozhodování jako samostatně směřující k válce začalo až při německo-sovětské invazi do Polska. Tehdy byli viníci již jenom dva. V roce 1940, při útoku na západ a sever Evropy, již jenom jeden – Německo. Proto do kolektivní zodpovědnosti je třeba počítat i vítězné mocnosti. Z vnitroněmeckého hlediska za politiku Němců byli spoluodpovědni i tzv. prostí občané bez výkonné moci svým členstvím v nátlakových organizacích podporujících nacismus – čili členové SdP, NSDAP, SA, SS apod. Kolektivní zodpovědnost se nevztahovala na německou brannou moc, tedy na příslušníky pozemního vojska, letectva a námořnictva. Příslušnost k armádě nebyla dobrovolná. Role člověka ve válce je vynucená. Mnohý čin je nevyhnutelný (zastřelení člověka v boji), nutný (vystřelení granátu z děla v rámci obranných bojů nebo ofenzívy) nebo možný (pokud nebudu střílet, mohu být ohrožen na životě střelbou nepřítele). Omezená osobní odpovědnost Otázkou přesahující téma statě je otázka svobodného rozhodování armádních velitelů a státních úředníků. V drtivé většině neměli na výběr. Museli jednat podle oficiálních instrukcí. Zajímavým příkladem ne kolektivní, ale osobní odpovědnosti, je příběh jednoho chlapce z Ústí nad Labem a maršála Pauluse. Předkládám svědectví Ústečana Josefa Heinricha o zodpovědnosti vojáka, pokud má možnost se svobodně rozhodnout. Jako český chlapec žijící v Krásném Březně byl Heinrich šikanován a zastal se ho generál Paulus. Jde o generála, který byl u Stalingradu v obklíčení povýšen na generála – polního maršála. Místo aby se zastřelil, jak Hitler čekal, nechal se zajmout. Nakonec vyučoval na sovětské vojenské akademii a dožil ve východním Německu. Kdo si myslí, že asi měl Paulu přes svou hodnost a vyznamenání Hitlera plné zuby, jako mnoho dalších německých generálů a vysokých důstojníků, není asi daleko od pravdy. Pepi, jak Heinrichovi říkala jeho matka, se o tom přesvědčil. Byl generálovi vděčný. Heinrich uvedl: Vše začalo jeho babičkou. Protože byla zapsána jako žena německé národnosti, její čtyři synové museli jako Němci na frontu. Mezi nimi i otec Pepiho – Josefa Heinricha. Než otec odešel na frontu, z kotce vytáhl králíka. Pepi musel králíka zabít, stáhnout a vyvrhnout. „Ode dneška to budeš dělat ty, protože já musím na frontu,“ řekl mu otec. A tak tomu i bylo. Pepi chodil před válkou do české školy, měl českou výchovu, ale česky smýšlející otec musel přesto k wehrmachtu. Pepi neměl z počátku nic proti Němcům, ale jak šikana ve škole vzrůstala a byl i násilím nucen vstoupit do Hitlerjugend, jeho odpor proti Němcům vzrůstal. „Mě táta vychoval česky a poslal do české školy,“ bránil se Pepi, když byl nucen ke vstupu do Hitlerjugend. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, kde sídlilo vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jeho matka se ani neodvážila se tam dojít zeptat, proč syn nepřišel domů. Jindy byl zmlácený na krásnobřezenské policejní stanici, protože si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Mimo jiné tam nosil potají brambory, pro které jezdil za dědečkem do Lhotky u Lovosic. V dopise zaslaném na frontu si postěžoval otci na šikanování. V té době byl jeho otec se svou divizí na stalingradském směru, ale o něco později jeho jednotku odsunuli do oblasti Kurska. Ale v době, kdy od syna dostal dopis, byla jeho divize v podřízenosti Pauluse. Jednoho dne se otec dostal do blízkosti generála Pauluse, který přijel k jeho jednotce na inspekci. Požádal o přijetí, bylo to nezvyklé až troufalé, ale snad právě proto účinné. Otec se Pauluse zeptal, jak má bojovat za Říši, když v zázemí šikanují jeho syna, generál napsal do Ústí dopis. Pepi sice neví, co v něm bylo, „ale od té doby si mě nikdo nevšiml. Mohli jsme chodit za zajatci, jak jsem chtěl, o Hitlerjugend nepadla ani zmínka, ale nacisti z Krásného Března, když mě potkali, kdyby mohli, propíchli by mě očima,“ vzpomínal Pepi na pomoc generála, pozdějšího polního maršála Pauluse. To byl příklad osobní odpovědnosti jedince v rámci jeho možností. Do podobné kategorie patří i různé, byť i drobné, formy odbojové činnosti Němců. Kolektivní vina Ačkoliv válečné zákony zakazují vojenské akce vůči civilnímu obyvatelstvu, žádná ze stran konfliktu to nerespektovala. Násilí se během druhé světové války stupňovalo. Na konci války obě strany měly za sebou plošná bombardování měst bez ohledu na civilní obyvatelstvo a různé formy krutosti, zvláště na východní frontě. Všechny strany konfliktu přijaly v praxi princip kolektivní viny. Například plošné bombardování německých měst mělo podlomit schopnost Němců v brzké době po válce rekonstruovat svou zemi. V roce 1942 přijal britské válečný kabinet rozhodnutí zničit všechna německá města s počtem obyvatel přesahujícím 100 tisíc (A. C. Grayling, Obklopeni mrtvými městy, nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 32). Dekrety prezidenta Československé republiky ve vztahu k občanům německé národnosti v této linii kolektivní viny pokračovaly. Vytyčovaly hranice zodpovědnosti nejen na základě příslušnosti k nacistickým organizacím, ale i toho, zda se lidé přihlásili po okupaci Čech a Moravy k české nebo německé národnosti. Kdo zůstal i nadále Čechem, odolal tlaku germanizace, získal poválečnou vstupenkou mezi příslušníky obnoveného československého státu. Hodnocení člověka žijícího na území Československa během druhé světové války na základě kolektivní odpovědnosti není totéž jako uplatnění kolektivní viny při plošném bombardování měst nebo při odsunu Němců ze střední Evropy. Pokud někteří kritici odsunu upozorňují, že řada politiků USA nebyla nadšená z odsunu Němců ze střední a východní Evropy, jsou takové reakce pochopitelné, protože se Severoameričanů německé agenda netýkala. Jejich úhlavním nepřítelem byli Japonci. Vstup do války v Evropě byl jenom „internacionální pomocí“ Velké Británii a Francii. Ale k Japoncům se Severoameričané chovali jako Evropané k Němcům. Po svržení atomovou bomb na Japonsko „…všeobecné postoje Američanů byly nadšené, triumfální. Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že 85 % lidí s použitím atomové bomby souhlasí…“ (A. C. Grayling, str. 120). „Generál Haywood Hansell řekl, že mezi americkými letci a vojáky existoval „všeobecný pocit“, že Japonci jsou „podlidé“ (A. C. Grayling, str.130). Takový byl válečný rámec kolektivní viny, která se promítla také do odsunu Němců. Norimberský proces jako karikatura Pokud jsou v posledních několika desetiletích v módě různé mezinárodní soudní kauzy, a jsou vztahovány k norimberskému procesu jako k právní a společenské inspiraci, jde o komedii. Norimberský proces není vzorem. Byl jednostranně účelový, byť postihoval primárního viníka – nacisty. Nezabýval se ale otázkou spolupachatelství západních států a SSSR. Norimberský proces byl pohledem roku 1945, účelovým aktem směřujícím proti nacistickým zločinům. O tomto problému velmi kvalifikovaně pojednává kniha Tokijský proces (B. V. A. Roling a Antonio Cassese, Mladá fronta, Praha 1995), která ukazuje, že vady norimberského procesu se ještě ve větší míře ukázaly u tzv. tokijském procesu. Roling jako soudce tokijského tribunálu vyjádřil nesouhlas s rozsudkem, který byl v řadě faktů vadný. Poznamenává: „Vazba mezi mezinárodním právem a politikou je daleko těsnější než na vnitrostátní úrovni.“ Norimberský proces s nadhledem mnoha desítek let od konce války zůstal jen iluzí řádného procesu, který by zodpověděl základní otázky viny týkající se druhé světové války. Pro pochopení kolektivní viny jako všeobecné normy proti Německu v roce 1945, a tedy i pro realizaci odsunu sudetských (českých) Němců, je důležité vědět, proč Norimberský proces nelze považovat za reálné vyrovnání se s vinou vedoucí k násilí ve druhé světové válce: Válku zahájilo Německo. Pomohlo mu k tomu mezinárodní ignorování již probíhajícího pronásledování Židů v Německu. K válce pomohl i souhlas s okleštěním Československa (Mnichovská dohoda) mezinárodním společenstvím – tehdejšími velmocemi Francií a Velkou Británií. Německo mohlo válku rozvinout s pomoci armády Sovětského svazu při přepadení Polska v roce 1939 a dohodlo se se SSSR na rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě. Při Norimberském procesu tedy byla zcela potlačena spoluvina západních států na obsazení Rakouska a Československa tím, že proti agresi nezasáhly hroznou vojenského zásahu, a byla potlačena i vina Sovětského svazu na zahájení války a ignorováno obsazení části Rumunska a pobaltských států sovětskou mocí po dohodě s Německem. Jednostranná orientace na nacistickou mašinérii jako zdroj válečného násilí umožnila v Norimberku pohodlné politické vyřešení právní otázky, proč došlo ke druhé světové válce. Nahrály tomu dobře zdokumentované (či spíše nepřehlédnutelné) hrůzy holokaustu, násilí jednotek SS a nacistické policejní mašinérie v okupovaných zemích. Na diplomatické frontě došlo k odsouhlasení plošného odsunu německého obyvatelstva z ČSR, Maďarska a Polska. Proto pokud Karel Schwarzenberg uvedl, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu, jde o nejkomediálnější charakteristiku odsunu Němců od listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-27 08:17:42

Čeští literáti se představí na knižním veletrhu v Paříži

Mezinárodní knižní veletrh Livre Paris 2020 je jedním z největších knižních veletrhů v Evropě, letos se koná 20.–23. března. Česká republika se jej zúčastní po dvanácti letech a představí francouzským čtenářům šest autorek a autorů: naši literaturu zastoupí Bianca Bellová, Jiří Grus, Vojtěch Mašek, Patrik Ouředník, Josef Pánek a Marek Toman. Francouzská knižní událost roku Livre Paris se koná v největším francouzském veletržním prostoru Porte de Versailles na jihu Paříže, navštíví ji každoročně více než 160 tisíc návštěvníků a představí se na ní téměř 3000 autorů z více než 50 zemí. Veletrh je koncipován nejen jako odborná akce, ale především jako výstava pro nejširší veřejnost. Českou účast na Livre Paris 2020 připravuje České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny v Brně, ve spolupráci s Guillaumem Bassetem, kurátorem připravovaného programu, který prezentaci ČR říká: „Vedle národního stánku chystáme bohatý program za osobní účasti autorů. Mezi ně bude pochopitelně patřit ve Francii nepřehlédnutelný Patrik Ouředník, dále vystoupí Bianca Bellová, držitelka Ceny Evropské unie za literaturu a Magnesie Litery za román Jezero, který vyšel ve Francii pod názvem Nami; Josef Pánek, rovněž laureát Magnesie Litery, jehož Láska v době globálních klimatických změn vyjde ve francouzštině u příležitosti veletrhu; stejně jako komiks Drak nikdy nespí, který přijedou představit dva z jeho tří tvůrců – Jiří Grus a Vojtěch Mašek. Všichni jsou autory nedávno do francouzštiny přeložených knih a na veletrhu se budou účastnit prezentací a debat. Kromě nich přijali pozvání i spisovatelé dosud do francouzštiny nepřekládaní, kteří zde představí svou tvorbu především profesionální nakladatelské veřejnosti, jako například Marek Toman.“ Moderování debat se ujmou mj. Jean-Gaspard Páleníček nebo Magdalena Platzová. Cílem účasti České republiky však nebude jen představení samotných literátů. „Na Livre Paris 2020 chceme podpořit vznik nových překladů české literatury do francouzštiny a vzbudit ve Francouzích větší zájem o naši současnou literaturu. Na veletrhu proběhne nejen vystoupení autorek a autorů v rámci čtení a besed, ale pro odbornou veřejnost připravujeme například debatu překladatelů či speed dating mezi nakladateli, překladateli a agenty. Na českém národním stánku bude vystavena kolekce nejkrásnějších českých knih ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví a česká literatura ve francouzském překladu, která se zde bude také prodávat. Veletržní program doplní doprovodné akce mj. v Českém centru Paříž pod záštitou velvyslance Michela Fleischmanna s prezentací potenciálních, dosud do francouzštiny nepřekládaných současných autorů, večerem české lyriky a literárním workshopem pro děti z České školy bez hranic,“ zdůrazňuje pověřený vedoucí Českého literárního centra Martin Krafl. Velmi zajímavou akcí z prezentace České republiky bude v sobotu 21. března debata nad bibliografií Milana Kundery. Účast potvrdili ministr kultury Lubomír Zaorálek, romanopisec a esejista Guy Scarpetta a Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny v Brně. „Je samozřejmě záměrem, že dvojjazyčnou publikaci o díle Milana Kundery, která současně tematizuje jeho příslušnost do francouzského a českého čtenářského okruhu, představíme na pařížském veletrhu. Kundera totiž patří do obou národních literatur, a navíc z nich vychází do kontextu literatury světové. Debatu, kterou pak na veletrhu nad jeho dílem povedeme, máme v úmyslu otevřít směrem k pojmenování různých způsobů čtení jeho románů, které vycházejí a současně vstupují do těchto dvou různých jazykových a kulturních zkušeností,“ vysvětluje Tomáš Kubíček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}