Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-04 07:08:49

DS Automobiles přiváží nové verze modelů s označením PALLAS a ÉTOILE

V průběhu roku 2024 získají modely DS Automobiles novou, jednodušší strukturu nabídky, vycházející ze dvou verzí s označením PALLAS a ÉTOILE. Cílem je zajistit větší přehlednost a zdůraznit tak klíčové vlastnosti těchto verzí, které mají kořeny v historickém dědictví značky. Díky této nové řadě budou mít zákazníci přístup k tomu nejlepšímu z know-how značky v nabídce […]

Čas načtení: 2009-07-26 00:00:00

Air Jordan Force 13 2009 / sneakers Jordan

Nike už asi rok produkuje sneakers pod označením AJF, což je vlastně propojení legendárního modelu Nike Air Force One s různými dalšími modely od Air Jordan. Pod označením AFJ už můžeme najít celkem dost modelů, například AJF4, AJF9, AJF5, AJF6 a tak dále. Tentokrát se jedná o model AJFXIII , kdy N ...

Čas načtení: 2022-02-12 07:01:07

Proč mám někdy cikány docela rád?

Budete se divit, ale cikány mám někdy rád pro některé jejich dobré vlastnosti, kterých si u nich opravdu cením. Asi pro tolik, pro které je zas nemám rád. Takže to sice vyjde fifty fifty, ale je to upřímné. Tak jako mám pro něco rád nás, bílé gádžy, a pro něco je rád nemám. Jenže za to, proč cikány nemám nebo většina lidí nemá ráda, tak za to vlastně ani moc nemůžou. Můžeme za to totiž my, jak jsme si je našimi politickými režimy snažili asimilovat, přizpůsobit naší většinové populaci a nutili je opustit jejich tradice. Zakázali jsme jim kočovnictví, jejich tradice řemeslného kočování, kdy se živili jako kováři, kotláři, koňští handlíři, dráteníci, muzikanti, akrobati, vědmy, kořenářky, kartářky. Tak jako se něco podobného dělo s indiány, černochy, Eskymáky či Aboridžinci. Nahnali jsme je i bydlet do našich pravoúhlých domů, domnívaje se, že se změní a zapomenou na svá típí, maloky, chýše, stany, igloo, které pro ně vytvářely jejich domovy. A jen jsme se divili, že ty domy ničí a vybydlují, protože to jsou znaky jim cizí kultury, ke které nemají vztah. Podobně tak činili indiáni a ostatní nebílí, kteří v takových vládou jim přidělených domech chřadli a umírali. A stejně je to s tou naší neustálou snahou všude rozšiřovat a zavádět demokracii. Co taká rodová, klanová či kmenová společnost má společného s naší demokracií? Nic! Zhola nic! Je jí to cizí, nepřirozené a nepatřičné. A tak i ti cikáni dávají přednost svému rodu a klanu, svým baronům a vajdům než nějaké pofidérní demokracii. Tu jen chytře zneužívají, když se jim to hodí. A byli by blbí, kdyby to nedělali, když jim to vlastně nabízíme. Podobně černoši v Africe, indiáni v Americe, Arabové v Asii, Aboridžinci v Austrálii. My bílí máme neustále dojem a přesvědčení, že jak žijeme my, tak musí žít všichni na této Zemi. Jinými slovy si je chceme přizpůsobit, asimilovat, podrobit a časem vlastně i rozptýlit a zničit. Po vnější stránce s tím souvisí i ta nekonečná tahanice o označování etnik, která mnohdy hýbou až zbytečně vzájemnými vztahy, i když se občas nedivím. Jde totiž zpravidla o to, jak se slovo cikán nebo indián nebo černoch nebo Eskymák či Aboridžinec vysloví. Zda se vysloví s laskavostí a kamarádstvím v hlase nebo se zlostí a snahou urazit. Moji vnučku Aničku nenazývám jinak než vopicí, což by se mohlo zdát velmi urážlivé, ale divili byste se, jak to má ráda! Proč? Protože to říkám s laskavostí a s láskou. A podobně s laskavostí říkají třeba v Kolumbii černochům negro, negrito (černoch, černoušek), podobně jako tlusťochovi gordito (tlouštík), a nikdo se nečílí. Samozřejmě změna hlasu může vše změnit. Podobně pozdrav ty vole neznačí, že ten druhý je vůl a nejedná se o urážku. Naopak, ten vůl je můj velký kámoš. Mimochodem se tak oslovovali pánové Voskovec+ Werich. Zato výkřik ty volové, co to zas odhlasovali, je evidentní, že se v tom případě jedná opravdu o voly, i kdy jen o ty dvounohé (a z převážné většiny se jedná, bohužel, o politiky). Ostatně sama velmi hezká cikánka Renata Berkyová píše ve stejném smyslu jako já: „A i když sama preferuji Roma před Cikánem, dokážu si představit, že i Cikán může znít přátelsky a dotyčného neurazí.“ Původ všech těchto označení etnik, což jsou naše označení, tedy exonyma, pochází z neznalosti původních označení, tedy endonym. Sám název indián vznikl naší mýlkou, že Kolumbus údajně přijel do Indie, a tak jsme začali označovat všechny populace Nového světa jednotným obecným označením, které se jim nemusí líbit. Jasně, stovky a stovky etnik všech tří Amerik mají svá vlastní označení, což v překladu všechna ta endonyma znamenají většinou Lidé. A na ta svá pojmenování jsou pochopitelně jejich členové hrdí, jako my na to, že jsme Češi. Jenže jaksi to neomalené slovo indián je jednotícím prvkem všech původních, chcete-li nativních obyvatel Ameriky. Chceme-li si, my běloši, furt sypat popel na hlavu, jak jsme ten svět rozesrali dobyvatelskou a chamtivou koloniální politikou (což je však pravda), tak i název Ameriky je nesprávný a může být někým „korektně čistotným“ brán jako urážlivý, ale to bychom pak rozvrtali všechno na světě. Austrálie by se už nejmenovala Austrálie, Afrika Afrikou či Asie Asií. Indiáni jsou tedy obecně všichni členové tisíce kmenů Ameriky, jako Eskymáci jsou společným, ano naším bělošským názvem, exonymem, označena všechna příbuzná etnika dalekého severu, kde jsou mimo Inuitů i příbuzní Jupikové, Kalaallité, Inupiaté, Tunumuité. Takže v rámci módní vlny korektnosti současně prosazovaný název Inuité nezastupuje ta ostatní etnika dalekého severu, zato naše exonymum Eskymáci ano. Jasně, Požírači syrového masa může být bráno jako urážlivé, což se nedivím, ale je to jednotný název celé skupiny, který oni sami nemají. Podobně jako indiáni nemají svůj jednotný původní název. A podobně i slovem cikán zahrnujeme tímto naším bělošským exonymem všechny příbuzné skupiny a kmeny jako jsou různé skupiny Romů jako olaští Romové, ale i Sintiové (v Německu), Manušové (ve Francii), Kalderašiové (v Rumunsku), Kaleové (ve Finsku a ve Španělsku), Romaničelové (v USA a v Anglii), Lováriové (v Maďarsku), atd. Stejně jako cikáni by se mohli cítit nedobře naším označením třeba i Němci, že je pojmenováváme urážlivě Němci, tedy ti, kteří nevědí, jsou němí, když jsou podle nich správně Deutsch! Stejně tak bychom se mohli urážet pro cikánské označení nás „bílých“ jako gádžové, což se domnívám, že nám vůbec nevadí. A čeho si na cikánech opravdu cením? Že jsou stále po generace vynikající muzikanti, zpěváci a tanečníci. Poslouchat jejich písničky a rytmy je nádhera, je z toho cítit jejich přirozenost, jejich divoké touhy žít. Kdo rozumí romsky musí obdivovat i jejich bohatou lidovou slovesnost, pohádky, anekdoty, přísloví, které udržují po stovky let. A to je obdivuhodné! Vždyť z Indie vyrazili někdy před půldruhým tisíciletím. A to vše udržují pouze orální cestou, jako indiáni. A když se baví, tak se baví! Kdo nezažil jejich svatbu, tak neví, co to je svatba. Zažil jsem si ji ještě za totáče na jižním Slovensku. Byl jsem na mnoha svatbách nás gádžů, ale vše je na jedno brdo a nic moc. U nich bylo mraky lidí, spousty jídla a pití, dal jsem si do trumpety jako nikdy. A muzikanti se nezastavili, tancovalo se o sto šest, ve dne v noci, čardáš na zemi i po stolech a samozřejmě byla taky vostrá rvačka chlapů. Prostě pořádná svatba, jak se sluší a patří, na kterou se nezapomíná. A taky se říká, že kdo nepoznal cikánku, tak neví, co je to pořádná ženská posteli! A tomu taky věřím, i když nemám vlastní zkušenost a nevím, jestli to ještě stačím. Mají city a ty projevují a neumí je skrývat jako mnohdy my. My tomu decentně říkáme ovládání svých emocí. V Chánově či poblíž bych opravdu nerad bydlel. Jejich hlučnost a poflakování, nedostatečná hygiena a spousty odpadků kolem nich a vybydlování bytů, které jim do nekonečna nabízejí naše vlády s různými sociálními příspěvky nám i mne vadí a frustruje. Spolužití je tak komplikované, protože na sebe narážejí dvě rozdílné kultury s odlišnými hodnotami a prioritami. A kriminalita? Jistě velká, ale spíš ta drobná, i když je možná každodenní. Zato ta naše sice není každodenní, ale zato je velká a točí se v milionech a miliardách. Nejraději bych jim vrátil svobodu kočovnictví a prostor, kde by si žili podle svých tradic včetně zajišťování vlastního bydlení a existence. Tak jako to ještě mají někde někteří indiáni v „mé“ Amazonii, kteří nejsou (zatím!!) nuceni do žádného přizpůsobovaní většinové společnosti. A hlavně žádné podpory, které jen přinášejí povalečství, alkoholismus a drogy, jak to vidíme u tzv. civilizovaných indiánů amerických rezervací. Bohužel, nemáme ten prostor a nikdo už ani nechce kotle, podkovy, drátování, vykládání karet. Svět není jednoduchý. A jak říkám již desítky let, nejhorší varianta lidstva jako takového, je snaha o násilné míšení kultur, o jejich sjednocování, k čemuž stále dochází. A je i politicky podporováno falešnými snahami o to být všichni stejní. Ne! Každý z nás všech na této Zemi je přece jiný, i když jsme si všichni rovní. Tyto snaha o stejnost a jakousi politicky propagovanou rovnoprávnost, jsou jen zastírací chytrou hrou nadnárodních korporací o uniformitě a globalizaci, aby nás všechny jednodušeji ovládaly a mohly jednotně šatit a živit a hlavně nás „ždímat“! Chceme, aby se lidé menšinových skupin přizpůsobovali těm většinovým. Tedy, aby se cikáni či indiáni v Americe přizpůsobovali našim způsobům života, našim hodnotám, našim prioritám, i když jejich kultury to vidí jinak. A z toho logicky vyplývají komplikovaná soužití, protože menšinová etnika v životě vidí jiné cíle. Jistě, jsou jednotlivci, kteří se od svého etnika, své komunity oddělí, vyšvihnou a přijmou hodnoty většinové, naší společnosti. Z pohledu jejich komunity jsou vlastně zrádci, zaprodanci, z našeho pohledu jsou vzorem, podle kterého by měli ostatní následovat, ukázkou, že to jde. Jednotlivci ano, ale masa ne. Ti indiáni, kteří vývojem svých dějin dosáhli v předkolumbovské době obdělávání půdy a stali se usedlými zemědělci, jako v některých vysokých kulturách (Aztékové, Mayové, Inkové, Muiskové, Taraskové, Mixtékové, Toltékové, Quimbayové, atd.), „makali“ pro své vládce a po příchodu dobyvatel zas „makají“ pro své nové pány a nové vládce, a i když byli a mnohde stále jsou většinovou společností, jsou nuceni žít jako my. Tedy jako běloši. A tak je z těchto našich snah takový dort, který pekla kočička s pejskem. Tedy pěknej „bordel“ na Zemi. Jistě, za čas všichni splyneme v jedno společenství, za pár století, za pár tisíciletí, ale to spíš už lidstvo vyhyne. A čeho si u cikánů ještě vážím? Jejich pospolitosti, jejich vztahu k rodině, jejich vztahu k předkům, které uctívají. Veřejně se to pozná jednoduše v tom, že cikánské pohřby jsou nákladné a bohaté. Neškudlí na nich jako my. Jak je bohatá svatba, tak i pohřeb. Tak jako u indiánů. Pohřeb, to je důležitý přechodový rituál, který mi likvidujeme, protože se smrti za prvé bojíme a za druhé to chceme mít rychle za sebou a co nejlaciněji, neb škudlíme na našich příbuzných. Když jdete při dušičkách hřbitovem, tak na dálku poznáte cikánský hrob plný květů a svíček. Ty naše jsou někdy jak poloopuštěné. A to je velká chyba! Zapomínáním našich předků a příbuzných, kteří odešli do věčných lovišť dřív než my, zapomínáme nejen na naše rodiny, rody, ale i na naše tradice, na naši kulturu. A navíc cikán cikána nenechá padnout až na dno. Nevšimli jste si náhodou, že mezi bezdomovci není ani jeden z nich? Zvláštní, co? Člověk by předpokládal, že z toho množství chudejch cikánů, a přiznejme si, že jich je jistě víc než mezi námi gádži, bude mnoho bezdomovců. A ouhej! Není! Cikáni se totiž o své chudé cikány postarají. Cikáni jdou do nebe! A to my neumíme. Necháme padnout na samé dno i naše blízké příbuzné, i děti své rodiče, které jim dali život, jen pro mrzký peníz a vyženeme je na ulici. A to je velmi smutné, to mi na nás „bílých“ gádžech velmi vadí.

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-22 12:10:17

Vivo posílá do střední třídy novou stylovku. Má plochý rámeček a nestojí moc peněz

Vivo představilo nový telefon s označením Y200e Jedná se o zajímavý model střední třídy Zaujmout umí elegantním designem Modelová řada Y-series od Viva značí telefony spadající do střední třídy do ní patří i novinka s označením Y200e. Jedná se o lehce vylepšenou variantu původního modelu Y200, který byl představen koncem loňského roku a novinka přináší…

Čas načtení: 2024-03-01 14:30:30

Kupujte, dokud je legální. Tato hračka udělá hackera i z naprostého amatéra

Na Kickstarteru se ukázala velmi zajímavá věcička Projekt s prostým označením M1 cílí na technologické nadšence Toto udělátko udělá hackera opravdu z kohokoliv Za nenápadnou krabičkou s označením M1 stojí startupová společnost Monstatek a tato zajímavost se stala na Kickstarteru obřím hitem. Namísto původně požadovaných 10 tisíc dolarů se vybral více než stonásobek, tedy již…

Čas načtení: 2024-03-03 15:00:01

Legendární americký bombardér B-52 bude ve službě až 100 let. Nové motory stroje omladí

Americké bombardéry s typovým označením B (Boeing) tvoří páteřní systém letectva. B-52 pak figuruje v americkém letectvu již od roku 1955, přičemž se zúčastnil řady nasazení, od války ve Vietnamu, v Perském zálivu či Afghánistánu po novější konflikty v Iráku a Sýrii. Aby mohl odvádět stále spolehlivé služby jako doposud, je třeba letoun osadit především novými výkonnými motory, díky kterým bude moci sloužit další dlouhé dekády, a to do plánovaného roku 2050, ale i po něm. Nové motory i kvůli válce na Ukrajině V současné době jsou bombardéry osazeny osmi motory TF33-PW-103 společnosti Pratt & Whitney (motory od této firmy také pohání například stíhače F-35). Ty propůjčují letounům celkový dolet bez natankování přes 14 tisíc kilometrů. To je sice solidní číslo, nicméně musíme vzít v potaz, že se jedná z dnešního pohledu o starou technologii motorů a zhoršující se bezpečnostní prostředí i s ohledem na válku na Ukrajině vyžaduje prodloužení doletu. Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Americké letectvo vyžadovalo osazení bombardéru takovými motory, které by tedy zajistily stroji delší dolet a tišší chod a v neposlední řadě by důležitou roli hrály nižší pořizovací náklady, hospodárnost a levnější údržba. O kontrakt na instalaci nových motorů se ucházela jednak již zmíněná společnost Pratt & Whitney, jednak Rolls-Royce a GE (General Electric). Zakázka byla nakonec přiklepnuta v roce 2021 firmě Rolls-Royce. Zbrusu nové motory od Rolls-Royce Výběr pak padl na motory F130, které postupně budou nahrazovat dýchavičné TF33-PW-103. Tato motorová jednotka, která je v současné době testována, bude na rozdíl od již zmiňovaných výkonnější s větším tahem, spotřeba paliva bude celkově nižší a údržba „uživatelsky přívětivější“, jak uvádí server The WarZone. A jak dodává web Popular Mechanics, bombardéry B-52 by měly být mnohem spolehlivější právě s novými motory. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Motory TF33-PW-103 byly navíc vyřazeny z výroby v roce 1985 a po roce 2030 již nebudou podporovány, nehledě na to, že se staly za dlouhá léta služby příliš drahými na údržbu. B-52 se tak v americkém letectvu stal kvůli těmto starým motorům nejdražším strojem na provoz. Instalováním motorů od Rolls-Royce tyto problémy odpadnou, navíc letectvo bude moci využít širší dodavatelský řetězec, což jinými slovy znamená, že už v budoucnu nemají být potíže s dodáním určité části motoru, jak se ještě dnes stává. Až 100 let v aktivní službě Výměna motorů je součástí další fáze širší modernizace bombardéru B-52, který čekají úpravy letových systémů, kokpitu či radaru, jež značně zdokonalí situační povědomí bombardéru a schopnost ještě přesněji zasahovat určené cíle. S tímto upgradem pak má být dosažena meta sta let ve službě bombardéru, kterého má americké letectvo k dispozici 58 kusů, ještě v roce 2012 jich bylo 85. Rusko, NATO, nebo Čína: Kdo má nejvíce jaderných zbraní? Číst více Vývoj legendárního hornoplošného bombardéru je možné sledovat až do poloviny 40. let, posléze vznikly dva prototypy s označením XB-52 a YB-52. Celkem bylo vyrobeno 744 bombardérů. Maximální rychlost stroje činí 1 024 km/h ve výšce 6 309 m, operační dostup je 15 408 m. B-52 může nést až 32 000 kg pum. V průběhu let je B-52 stále platným členem amerického letectva, což se s novými motory nemá do budoucna změnit. Zdroj: popularmechanics.com, Air Force Times, The Warzone KAM DÁL: Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.

Čas načtení: 2024-03-06 13:30:10

Galaxy Z Fold 6 Ultra! Samsung prý chystá nabušenou skládačku, foťáky dostane z S24 Ultra

Po prvních renderech Samsungu Galaxy Z Fold 6 se dozvídáme i první informace o jeho variantách Ve hře je kromě toho klasického i model Ultra Možná se tak konečně dočkáme fotoaparátu jako u řady S Pokud se spekulace potvrdí, půjde ze strany Samsungu o překvapení roku Vypadá to, že pokračuje vlna úniků okolo chystané vlajkové skládačky Samsungu Galaxy Z Fold 6. Nyní se svou troškou do mlýna přispěl respektovaný německý server WinFuture, který s odvoláním na své zdroje tvrdí, že korejský obr Z Fold rozdělí na více modelů, stejně jako tomu je u „eskové“ řady. Letos se tak máme údajně dočkat kromě běžného modelu Galaxy Z Fold 6 s interním kódovým označením Q6 i schopnějšího modelu Galaxy Z Fold 6 Ultra s kódovým označením Q6A. Přečtěte si celý článek Galaxy Z Fold 6 Ultra! Samsung prý chystá nabušenou skládačku, foťáky dostane z S24 Ultra

Čas načtení: 2024-03-08 08:00:08

Rivian odhalil dostupnější SUV R2, překvapením je crossover R3. Zamíří konečně do Evropy?

Kromě očekávaného dostupnějšího SUV s označením R2 Rivian odhalil ještě menší crossover R3  Model R2 bude mít zrychlení z nuly na sto do tří sekund a dojezd okolo 500 km, do prodeje zamíří za dva roky  R3 má být ještě levnější než R2, dočkáme se ale nejspíše až v roce 2027 Rivian včera večer oficiálně odhalil dlouho očekávanou novinku v podobě levnějšího a menšího modelu s označením R2, který doplní nabídku stávajících velkých SUV R1S a R1T. Ačkoliv o tomto modelu mnoho informací uniklo už před včerejší prezentací, nyní se konečně na veřejnost dostávají oficiální snímky i některé detailní parametry. Přečtěte si celý článek Rivian odhalil dostupnější SUV R2, překvapením je crossover R3. Zamíří konečně do Evropy?

Čas načtení: 2024-04-22 09:07:34

Něco je špatně. Apple pozastavil výrobu pouzder, ve hře je i úplný konec

Jak jistě víte, Apple přestal vloni vyrábět kožené doplňky Tradiční kůži nahradil materiálem s označením FineWoven Jak to tak ale vypadá, kvalitativně to žádná sláva není Kalifornský gigant přestal nabízet tradiční, kožená pouzdra na iPhony vloni v září, spolu s aktuálními iPhony 15. Jedním z hlavních důvodů přechodu na materiál s označením FineWoven byla pochopitelně…

Čas načtení: 2024-05-07 19:12:06

RUS - 14C227 Tobol (systém ochrany satelitů před elektonickým útokem)

Autor: Janko PALIGA Datum: 07.05.2024 19:12:06 Pozemný komplex 14C227 Tobol (14Ц227 Тобол) bol pôvodne vytvorený najmä ako prostriedok ochrany ruského satelitného zoskupenia pred elektronickým vplyvom nepriateľa. Podľa správy zverejnenej nadáciou Bezpečný svet (Secure World Foundation (SWF)), súkromnou skupinou zaoberajúcou sa vesmírnou bezpečnosťou a stabilitou, našli analytici v Rusku najmenej sedem komplexov Tobol, pričom všetky sa nachádzali v blízkosti objektov používaných na sledovanie satelitov. Podľa analytikov sú niektoré z týchto zariadení centrami mobilných rušiacich vysielačov. Podľa nadácie sa satelitné rušenie môže vyskytovať v dvoch prostrediach: vo vesmíre, keď je namierené priamo na satelity, a na Zemi, kde sa rušenie môže zamerať na prijímače [vesmírnej komunikácie]. Rušenie vytvorené vo vesmíre, známe ako rušenie vzostupného spojenia, mieša svoje signály s pôvodným vysielaním, čo skresľuje informácie, ktoré prijímajú všetci používatelia konkrétneho satelitu. Podľa Barta Hendricksa, výskumníka, ktorý program pozorne sledoval, komplex Tobol takmer určite funguje týmto spôsobom.Pozemná metóda, známa ako downlink jamming, vysiela signál na rovnakej frekvencii ako satelit, čo bráni pripojeným zariadeniam prijímať štandardný signál. Táto metóda má kratší dosah, pretože závisí od toho, ako blízko je zdroj rušenia k systémom, ktorých prevádzku chce narušiť.Hoci rozmiestnenie ruských komplexov Tobol po celej krajine môže naznačovať, že sa používajú na obranné účely, tri objekty zverejnené v hodnotení amerických spravodajských služieb - jeden pri Moskve, zariadenie pri Kryme a ďalší v západnej ruskej exkláve Kaliningrad - sú najbližšie k Ukrajine, čo ich robí vhodnými na útočné operácie. Zdá sa, že oblasť ich pôsobenia pokrýva celú Ukrajinu, uviedol Brian Weeden, riaditeľ programového plánovania v Nadácii pre bezpečný svet. "Verejne dostupná dokumentácia, ktorú máme k dispozícii, hovorí, že ide o obranný komplex, pretože Tobol by mal slúžiť na odhaľovanie vonkajších zdrojov, ktoré sa snažia rušiť alebo zasahovať do ruských satelitov. Má analyzovať tieto rušivé signály a potom vysielať protisignál, ktorý sa bude snažiť rušenie negovať," povedal Weeden."Ale ak to dokážete," dodal, "pravdepodobne budete môcť využiť rovnaké schopnosti na agresívne zasahovanie do cudzích satelitov."O programe komplexu Tobol, ktorý sa v ruských dokumentoch označuje ako 14C227, existujú na verejnosti len slabé náznaky a úniky informácií a jeho schopnosti zostávajú už dlhé roky záhadou. Výskumníci tvrdia, že program sa začal približne pred desiatimi rokmi (pozn. článok vyšiel 24.04.2023).Belgický amatérsky výskumník Bart Hendricks, ktorému štúdium ruských dokumentov o verejnom obstarávaní a súdnych dokumentov umožnilo získať väčšinu z obmedzených verejne dostupných informácií o programe Tobol, pôvodne dospel k záveru, že systém mal obranný charakter, ako uvádza jeho analýza z roku 2020, ktorú uverejnila internetová publikácia The Space Review. Ale ďalšia analýza, podporená súdnymi dokumentmi opisujúcimi "špecializované komplexy na elektronický útok na vesmírne prostriedky", viedla k novým odhaleniam a minulý rok predpovedal, že Tobol by sa mohol používať na útočné účely.Hendricks v rozhovore uviedol, že satelity Starlink prelietavajú dostatočne nízko nad Zemou, takže Tobol na nich pravdepodobne môže vysielať rušivé signály. Problémy však pretrvávajú. Analytik ruských vojenských vesmírnych systémov Bart Hendrix venoval časť svojho rozsiahleho materiálu "Rusko sa pripravuje na elektronický boj vo vesmíre" komplexu 14C227 Tobol, ktorý v novembri 2020 uverejnila internetová publikácia "The Space Review". Ruský preklad tohto materiálu bol zároveň zverejnený na zdroji Habr. Uvádzame fragment tohto prekladu týkajúci sa komplexu Tobol (všimnite si, že na niektorých miestach tento preklad nevyzerá celkom technicky gramotne, pôvodné odkazy Hendrixa sme z dôvodu zníženia objemu odstránili).Tobol: ochrana ruských satelitov pred elektronickým útokomĎalší projekt súvisiaci s ruským programom elektronického boja [vo vesmíre] sa nazýva "Tobol" (názov rieky pretekajúcej Ruskom a Kazachstanom), tiež s označením 14C227.Infraštruktúra pre tento projekt s kódovým označením "8282" sa vytvára vo viacerých zariadeniach na sledovanie satelitov patriacich do ruského takzvaného veliteľského a meracieho komplexu (Command and Measurement Complex, CIC), ktorý je v pôsobnosti ruského ministerstva obrany. Vo verejne dostupnej dokumentácii sa uvádzajú tieto zariadenia Tobol (uvádzajú sa čísla zariadení na sledovanie satelitov (NIP), v ktorých sa nachádzajú, ako aj vojenské jednotky, ktoré tieto zariadenia prevádzkujú):8282/1: v oblasti Ščolkovo (Moskovská oblasť) (NIP-14) (v/č 26178)8282/3: v blízkosti Ulan-Ude (Republika Burjatsko) (NIP-13) (v/č 14129)8282/4: pri Ussurijsku (Primorský kraj) NIP-15) (v/č 14038)8282/5: pri Jenisejsku (Sibír, ) (NIP-4) (v/č 14058)8282/6: v Pionerskij (Kaliningradská oblasť, ) (číslo NIP nie je známe) (v/č 92626)8282/7: pri Armavire (Krasnodarský kraj) (číslo NIP nie je známe) (v/č 20608)V dokumentácii objektu 8282/2 sa nenachádza žiadna značka. V niektorých dokumentoch sa však spomína výstavba infraštruktúry pre "Tobol" v oblasti Krasnozmenska (Moskovská oblasť, ) a Malojaroslavca (Kalužská oblasť, ), označovaná ako 8282/OKR. V Krasnoznamensku sa nachádza Hlavné riadiace centrum pre testovacie a vesmírne systémy pomenované po Titovovi, hlavné riadiace centrum pre ruskú flotilu bezpilotných satelitov. V Malojaroslavci (presnejšie v neďalekom meste Kudinovo, ) sa nachádza stanica na sledovanie družíc NIP-8 (prevádzkuje ju v/ č 34122).Žiadny z verejne dostupných dokumentov neuvádza nič o presnom účele "Tobolu". Skutočnosť, že infraštruktúra je kombinovaná s prostriedkami na sledovanie satelitov, však naznačuje, že je zameraná na ochranu ruských satelitov pred elektronickými útokmi, a nie na elektronické útoky na cudzie satelity.V oficiálnom dokumente obsahujúcom zoznam vojenských stavebných projektov sa 8282/7 označuje ako jeden zo série "komplexov elektronického boja na vesmírne účely". Generálnym dodávateľom "Tobolu" je spoločnosť "Ruské vesmírne systémy" (RKS) z Moskvy - hlavná spoločnosť, ktorá zohráva vedúcu úlohu vo vývoji zariadení pre satelitné sledovacie stanice [JSC "Ruská korporácia raketových a vesmírnych prístrojov a informačných systémov"]. Štátna zmluva na projekt, ktorý sa nazýva "Tobol-1", bola podpísaná medzi ministerstvom obrany a RKS 3. mája 2012, ale existujú určité náznaky, že projekt sa mohol začať už skôr. V niektorých súdnych dokumentoch sa Tobol spája aj s dvoma štátnymi zmluvami, ktoré obe strany podpísali 30. decembra 2013. Hoci sa zdá, že prinajmenšom jedna z nich sa týkala všeobecných prác na ruskej sieti pozemnej kontroly satelitov v období rokov 2014 - 2016 a netýkala sa konkrétne spoločnosti Tobol. Ako vyplýva z rôznych výročných správ spoločností, subdodávateľmi RCS pre Tobol sú Vladimírska konštrukčná kancelária rádiokomunikácií (generálny dodávateľ komplexu Tirada-2), Centrum špeciálnych technológií (STC) a mimovládna organizácia PM-Razvitie, ktoré sa všetky tri podieľajú na ruskom programe elektronického boja.Zmluvy o výstavbe väčšiny lokalít Tobol umožňujú určiť, že práce zahŕňajú úpravu existujúcich budov aj výstavbu novej infraštruktúry. Tá druhá zahŕňa takzvané "rádiotechnické stanoviská" (RTP), ktoré sú súčasťou "stacionárnych špecializovaných komplexov" (SSC). Pozostávajú z niekoľkých parabolických antén, pričom v dokumentácii pre stanice 8282/3 a 8282/5 sú uvedené priemery antén 2, 7,3 a 9,1 metra. Súčasťou novej infraštruktúry sú aj trafostanice a dieselové elektrocentrály, pravdepodobne na napájanie RTU. Nedávna prezentácia v programe PowerPoint, ktorá sa nejakým spôsobom dostala na internet, obsahuje aktualizované informácie o výstavbe 8282/3 pri Ulan-Ude a zobrazuje plán lokality, ktorý umožňuje nájsť komplex v programe Google Earth.Na fotografiách iných lokalít nie sú zjavné žiadne známky stavebných prác na "Tobole". To môže naznačovať oneskorenie, ale je tiež možné, že v niektorých oblastiach sa práce vo veľkej miere obmedzujú na úpravu existujúcej infraštruktúry, a preto je ich ťažké zachytiť na satelitných snímkach. V dokumentoch pre lokality v blízkosti Pionerského a Armaviru (8282/6 a 8282/7) sa opisuje, že zariadenie "Tobol" je mobilné, zatiaľ čo v niektorých z nich sa uvádza, že zariadenie pre lokalitu 8282/6 bude rozmiestnené spolu s lokalitami Bažant a Monitor Lizard. Ide o názvy satelitných sledovacích systémov inštalovaných na nákladných vozidlách, o ktorých je známe, že sa nachádzajú na oboch miestach. Lokalita v Pionerskom sa nachádza v bezprostrednej blízkosti rádiového spravodajského komplexu Pathfinder s rozsahom 1511/2 a v Armavire - v bezprostrednej blízkosti rádiolokačného komplexu diaľkového prieskumu typu Voronež-DM.Žiadny z verejne dostupných dokumentov neuvádza nič o presnom účele "Tobolu". Skutočnosť, že infraštruktúra je kombinovaná s prostriedkami na sledovanie satelitov, však naznačuje, že je zameraná na ochranu ruských satelitov pred elektronickými útokmi, a nie na elektronické útoky na cudzie satelity. Keďže elektronická ochrana sa považuje za neoddeliteľnú súčasť elektronického boja, takýto cieľ stále zodpovedá opisu Tobolu ako siete "komplexov elektronického boja". V Hlavnom riadiacom centre pre testovacie a vesmírne systémy pomenovanom po Titovovi pri Krasnoznamensku, ktoré, súdiac podľa uvedenej prezentácie v PowerPointe, zohráva koordinačnú úlohu v projekte Tobol, sa nachádza jednotka elektronického boja, ktorá sa zaoberá elektronickou ochranou sledovacích staníc aj satelitov na obežnej dráhe.Jeden z náznakov o cieľoch projektu je obsiahnutý v posudku doktorandskej práce uverejnenej v roku 2013. Píše sa v nej, že 14C227 má zariadenie na monitorovanie signálov navigačných satelitov s cieľom chrániť ich pred "úzkopásmovým rušením". Konkrétne dokáže určiť "moduláciu navigačných signálov s presnosťou 90 % pri odstupe signálu od šumu 30 decibelov". Recenziu napísal Vladimir Vatutin, ktorý vedie oddelenie v RCS a v prezentácii PowerPoint o lokalite 8282/3 je uvedený ako hlavný konštruktér Tobolu.Vatutin je už mnoho rokov spoluautorom niekoľkých článkov a patentov, ktoré zjavne súvisia s ochranou satelitov pred elektronickými útokmi. Niektoré patenty opisujú súbor pozemných antén, ktoré sa budú používať na prijímanie a potláčanie takzvaných "neautorizovaných signálov" vysielaných do satelitov alebo prenášaných prostredníctvom satelitov na Zem. Mohli by využívať efekt známy ako troposférický rozptyl, pri ktorom sa časť energie signálu prechádzajúceho troposférou odráža späť na Zem. V jednom z návrhov budú neautorizované signály vysielané do satelitu zachytené takzvanou "troposférickou stanicou" a okamžite analyzované na vytvorenie rušivých signálov, ktoré budú vysielané do satelitu na potlačenie neautorizovaných signálov.V inom scenári budú neoprávnené signály vysielané zo satelitu na Zem identifikované "monitorovacími stanicami", po ktorých budú troposférické stanice vysielať rušivé signály, ktoré sa po odraze od troposféry dostanú k prijímačom a neutralizujú vplyv neoprávnených signálov. Výhodou týchto zdanlivo ťažkopádnych metód je, že eliminujú potrebu inštalácie systémov proti rušeniu na samotných satelitoch. Na schematických obrázkoch navrhovaných systémov sú ako ciele neautorizovaných signálov zobrazené navigačné satelity GLONASS, ktoré však nie sú v priložených opisoch patentov konkrétne uvedené a môžu slúžiť len ako príklad. Nie je však jasné, či existuje nejaká súvislosť medzi Tobolom a systémami uvedenými v týchto patentoch.Ďalším znakom toho, že Tobol má niečo spoločné s elektronickou ochranou, je plán obstarávania RCS na rok 2015, kde je ruská skratka "elektronická ochrana" (REZ) spojená s "rádiotechnickými pozíciami" pre niečo, čo sa nazýva 14C225, čo je zrejme súčasťou 14C227.Ak sú zariadenia Tobol skutočne určené na ochranu ruských satelitov pred elektronickým útokom, budú musieť túto úlohu plniť len pre satelity, ktoré sú v zornom poli ruských pozemných staníc, ale stále budú zraniteľné elektronickým útokom z vonkajšieho prostredia. Preto sú navigačné satelity GLONASS na vysokej obežnej dráhe, ako aj geostacionárne komunikačné satelity jedinými pravdepodobnými kandidátmi na úlohu elektronickej ochrany. Najmä ruské komunikačné satelity sa môžu stať cieľom prísne tajného amerického systému CCS (Counter Communication System), mobilného vesmírneho systému elektronického boja, ktorý môže byť rozmiestnený po celom svete na potlačenie nepriateľskej satelitnej komunikácie. Predpokladá sa, že prvé dva varianty ("bloky") CCS boli dodané v roku 2004. Najnovšia aktualizácia, nazvaná Block 10.2, bola oficiálne oznámená ako "prvý útočný zbraňový systém dodaný americkým vesmírnym silám". Spojené štáty pravdepodobne disponujú aj pokročilými systémami na rušenie alebo manipuláciu so signálmi satelitnej navigácie v určitej geografickej oblasti.Hoci sa zdá, že Tobol zohráva skôr obrannú ako útočnú úlohu, ruské vesmírne systémy skúmajú aj systémy elektronického útoku. V článku uverejnenom v podnikovom časopise spoločnosti v minulom roku [2019] (spoluautor Vatutin) sa diskutuje o možnosti využitia metód elektronického boja na zabránenie optickým a radarovým prieskumným satelitom v odosielaní snímok do satelitov na prenos dát počas ich letu nad cudzím územím. Tento návrh odráža rastúci záujem o využívanie systémov elektronického boja na boj proti zahraničným spravodajským prostriedkom. Publikácia vzbudila dostatočnú pozornosť, aby ju začiatkom tohto roka prevzali viaceré ruské médiá, po čom bola z webovej stránky RCC odstránená.Noviny The Washington Post v článku Alexa Hortona "Russia tests secret weapon to target SpaceX's Starlink in Ukraine. Moscow's bid to sever Ukrainian forces' internet access is more sophisticated than previously known, leaked document shows" ("Rusko testuje tajnú zbraň proti systému SpaceX Starlink na Ukrajine. Z uniknutých dokumentov vyplýva, že pokus Moskvy zablokovať prístup ukrajinských ozbrojených síl k internetu je sofistikovanejší, než bolo doteraz známe"), pokračujúc v téme štúdia informačných brífingov americkej vojenskej rozviedky uniknutých prostredníctvom sociálnej siete Discord, uvádza, že podľa jedného z týchto spravodajských dokumentov sa Rusko snaží využiť satelit, ktorý používajú ozbrojené sily Ukrajiny na rušenie internetovej služby SpaceX Starlink.Zdroj:vpk.nametwitter.com

Čas načtení: 2024-05-14 21:00:10

Nová AI od Google tvoří krásná videa! Mrkněte na ukázky

Google představuje svůj nejlepší AI model pro tvorbu videí Nástroj s označením Veo tvoří záběry ve FullHD s délkou přes 60 sekund Prvním uživatelům se otevře už během následujících týdnů Google dnes v rámci konference I/O představil pokročilý model generativní umělé inteligence s označením Veo, za nímž stojí inženýři ze dceřiné výzkumné společnosti DeepMind. Nová […] Celý článek si můžete přečíst na Nová AI od Google tvoří krásná videa! Mrkněte na ukázky

Čas načtení: 2024-05-27 07:08:40

Nová Kia EV3 se představila. Na český trh dorazí ještě letos

Kia dnes odhalila zcela nové kompaktní SUV s označením EV3, které bylo od počátku navrhováno jako elektromobil. Model EV3 napomůže zlepšit dostupnost elektromobility zákazníkům, kteří preferují udržitelnou mobilitu. EV3 přichází s vlastní jedinečnou identitou, čerpající z moderních technologií Kia a zákaznicky zaměřených hodnot většího SUV s označením EV9, jemuž se dostalo řady poct a ocenění. […]

Čas načtení: 2024-06-18 18:00:27

ŽIVĚ A ČESKY: Falcon po pauze znovu startuje

Po opravdu nezvykle dlouhé době mezi dvěma starty Falconu 9 se na dnešní třiadvacátou hodinu plánuje start s telekomunikační družicí Astra 1P. Stavbu družice zajistila firma Thales Alenia Space, přičemž provozovatelem bude lucemburská společnost SES S.A. Družice má za úkol pokrývat především televizním vysíláním oblast Španělska, Německa a Francie. Pro tuto misi byl vybrán první stupeň s označením B1080, který poletí podeváté a o přistání se pokusí na mořské plošině Just Read The Instructions. Ta bude čekat přibližně 672 kilometrů od místa startu.Po opravdu nezvykle dlouhé době mezi dvěma starty Falconu 9 se na dnešní třiadvacátou hodinu plánuje start s telekomunikační družicí Astra 1P. Stavbu družice zajistila firma Thales Alenia Space, přičemž provozovatelem bude lucemburská společnost SES S.A. Družice má za úkol pokrývat především televizním vysíláním oblast Španělska, Německa a Francie. Pro tuto misi byl vybrán první stupeň s označením B1080, který poletí podeváté a o přistání se pokusí na mořské plošině Just Read The Instructions. Ta bude čekat přibližně 672 kilometrů od místa startu.

Čas načtení: 2024-08-01 14:00:00

Vejde se vám do kapsy? DJI chystá maličký dron, levný však nebude

DJI zřejmě připravuje naprosto maličký dron S označením Neo byl nový model certifikován v USA Podle experta by se vám mohl vejít do kapsy Čínský expert na drony DJI má v přípravě novou hračku, která by mohla zaujmout především začátečníky nebo milovníky kompaktních létajících strojů. Model s označením DJI Neo může vážit naprosté minimum a […] Celý článek si můžete přečíst na Vejde se vám do kapsy? DJI chystá maličký dron, levný však nebude

Čas načtení: 2024-08-06 18:00:42

Nový pohybový senzor Xiaomi má spoustu vylepšení a stojí pár korun! Vydrží navíc až tři roky

Xiaomi představilo vylepšenou verzi Motion Sensoru s označením 2S Novinka nabízí delší výdrž baterie a citlivější detekci pohybu Namísto Zigbee nyní využívá Bluetooth Low Energy Xiaomi už před časem představilo chytrý senzor s označením Motion Sensor 2S, avšak pouze v Číně. Neoficiální cestou je možné jej objednat například skrz Aliexpress, ale nyní se objevil i […] Celý článek si můžete přečíst na Nový pohybový senzor Xiaomi má spoustu vylepšení a stojí pár korun! Vydrží navíc až tři roky

Čas načtení: 2024-09-24 20:13:02

Dakar 2025 : Nový vyzyvatel z Macíkova týmu nese označení EVO4.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 MM Technology představuje nové závodní kamiony s označením EVO 4 Po úspěšných závodních speciálech EVO 3 je z dílny MM Technology připravena vyjet do terénu hned trojice nových kamionů s označením EVO 4. Tato evoluce přináší vylepšení podvozku, jízdního komfortu, a hlavně spolehlivosti a odolnosti. Stáj MM Technology tak bude čítat

Čas načtení: 2024-11-07 06:00:51

Google chystá revoluční AI. Bude za vás brouzdat internetem, nyní ji omylem potvrdil

Google pracuje na revoluční AI s označením Project Jarvis, omylem ji potvrdil Převezme kontrolu nad vaším prohlížečem a vykoná za vás rutinní činnosti Má být schopná objednat jídlo nebo zabukovat letenky Koncem předešlého měsíce se objevily zprávy o umělé inteligenci s označením Jarvis, na níž aktuálně pracuje softwarový kolos Google. Jejím hřištěm bude prohlížeč Google […] Celý článek si můžete přečíst na Google chystá revoluční AI. Bude za vás brouzdat internetem, nyní ji omylem potvrdil

Čas načtení: 2024-12-03 00:00:01

MiG-3: Rychlý nástup – krátký dech

Nově etablovaná konstrukční kancelář OKB-155 Mikojan-Gurjevič měla koncem roku 1940 plné ruce práce se zahájením výroby letounu I-200, známějšího pod vojenským označením MiG-1. Ten se však na výrobní lince dlouho neohřál a záhy byl nahrazen upraveným letounem s označením MiG-3.

Čas načtení: 2024-12-29 19:30:36

Nový ovladač pro Xbox stále ve vývoji! Od konkurenčního DualSense si vypůjčí oblíbenou funkci

Vzpomínáte ještě na uniklé dokumenty ohledně nového ovladače pro Xbox z loňského září? Podle nově objeveného patentu se na zařízení s kódovým označením Sebile stále pracuje Ovladač by se měl objevit na trhu až po boku chystané next-gen konzole od Xboxu O novém ovladači od Xboxu jsme se poprvé dozvěděli v září 2023 díky nechtěnému úniku interních dokumentů společnosti Microsoft, která toho času vedla soudní spor s americkou Federální obchodní komisí (FTC) ohledně zamýšleného odkupu herního vydavatelství Activision-Blizzard. Ovladač s kódovým označením Sebile měl nabídnout vylepšené bezdrátové připojení, přímé připojení ke cloudu, podporu Bluetooth 5.2, modulární páčky, a hlavně pokročilé haptické funkce po vzoru gamepadu DualSense od Sony. Přečtěte si celý článek Nový ovladač pro Xbox stále ve vývoji! Od konkurenčního DualSense si vypůjčí oblíbenou funkci