Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-01-26 06:00:00

Odsud střílel Mrázkův vrah. Zločin je definitivně promlčený, i když policie zabijáka zná

Vražda Františka Mrázka je definitivně promlčená. Uplynulo od ní dvacet let, což znamená, že pachatel už nemůže být potrestán. Policie přitom jeho údajného vraha zná, nemá ale dostatek důkazů, aby jej pohnala před spravedlnost. Podnikatel a gangster byl zastřelen před svou kanceláří. Deník Aktuálně.cz se vydal na místo rekonstruovat, jak se vražda pravděpodobně odehrála.

Čas načtení: 2024-03-04 09:00:00

Dezinformační útok na Britské listy na Wikipedii

„Proputinské“ Britské listy publikovaly např. desítky, ne-li stovky článků články Karla Dolejšího, které byly občas i na mě, zatvrzelého odpůrce režimů v Rusku a Číně, příliš „protiputinské“. Některé z nich pochvalně sdílel Alexandr Mitrofanov, kterého snad nikdo nemůže podezřívat z toho, že by byl proputinský. Česká wikipedie má někdy strašlivou úroveň. Stačí se podívat na zdroje. Můj oblíbený příklad – ale je jich mnohem více – je heslo o čarodějnictví. V anglické verzi můžeme najít celý vějíř skutečně odborné literatury včetně v hesle mnohokrát citované knihy Ronalda Huttona The Witch (psal jsem o ní zde: https://blisty.cz/art/112876-zakladni-osveta-o-carodejnictvi.html). Nic takového v českém hesle není a podle toho taky vypadá. Ještě více mě však před pár dny šokovala podoba hesla o Britských listech (odkaz si najde jistě každý sám, jen je třeba upozornit, že podoba hesla se může měnit). Ani ne tak svými tvrzeními, ale odkazy. Například to, že Britské listy údajně nerespektují pravidla seriózní žurnalistiky, je „dokázáno“ odkazem na Etický kodex Syndikátu novinářů. Takže to, že pan X je vrah, plyne z toho, že v zákoně je napsáno, že vražda se trestá. Ale je to ještě horší. Heslo ve svém zjevném úsilí o diskreditaci Britských listů vybere několik článků a označí je za proputinské nebo za islamistickou propagandu, aniž by se zabývalo celkovou redakční politikou listu a diskusí vedenou na jeho stránkách. „Proputinské“ Britské listy publikovaly např. desítky, ne-li stovky článků články Karla Dolejšího, které byly občas i na mě, zatvrzelého odpůrce režimů v Rusku a Číně, příliš „protiputinské“. Některé z nich pochvalně sdílel Alexandr Mitrofanov, kterého snad nikdo nemůže podezřívat z toho, že by byl proputinský.

Čas načtení: 2022-02-16 22:23:44

Bude? Nebude?

Milí čtenáři, občas si někdo stěžuje, že nevěnuji žádnou pozornost Rusku a dění kolem něj, a v posledním týdnu jsem takových dotazů dostal opravdu hodně. Původně se mi nechtělo o harašení zbraněmi na ukrajinské hranici psát, protože nemám dostatek „tvrdých, a přitom nezaujatých zdrojů”; ale snad to dokážu aspoň částečně vykompenzovat obecnými znalostmi. Opakovaně se vyskytují hlavně dvě otázky, tak se na ně podíváme. První světovou válku lidé také nečekali První otázka: bude velká válka? Můj odhad: tak na 80 procent ne. Tady samozřejmě neexistuje žádná jistota. Jinak rozumní lidé se ve svých názorech liší na značně širokém spektru, a to od „Už jsou dohodnutí v zákulisí a teď se jenom předvádějí pro veřejnost” až po „Zítra to začne”. Ono zítra ovšem bylo dnes a zatím nic nezačalo. Abych parafrázoval nedávno zesnulého blogera Yanka (ani jeho hlavní web už neexistuje a musíte na něj přes webový archiv – tak rychle mizí digitální stopa po lidech, kteří ještě před rokem a půl vesele tweetovali), lidé, kteří takové věci vědí s jistotou, jsou buď velmi bohatí, nebo velmi mrtví. Nejsem ani jedno, proto jen těch 80 procent pravděpodobnosti. Důvod mého odhadu? Nemyslím si, že by dnešní světoví lídři byli o něco lepší než někdy za Napoleona, kdy si šli po krku neustále a krvavě. Ale celková ekonomika války a míru se od té doby pozvolna posouvala, až se nakonec dostala do stavu, kdy velký pozemní konflikt začíná být neúnosným luxusem. Technické vybavení armád je čím dál dražší a prostý kanónenfutr dnes už taky války nevyhrává; k válčení je potřeba dobře školených specialistů, kteří se v případě smrti těžko nahrazují. A ani toho kanónenfutru už není dost – jednak obyvatelstvo vyspělých zemí pozvolna stárne a rodiče si svoje jedináčky hlídají, jednak epidemie obezity, alergií, krátkozrakosti apod. postihuje čím dál mladší ročníky, takže bojeschopných jedinců mají i velmoci k dispozici jen značně omezené množství. Jestli má velká pozemní válka nějakou budoucnost, bude to válka robotů, ale tam zatím ještě úplně nejsme, tato situace dozraje až někdy kolem roku 2030. (A rozložení sil by v takovém případě vypadalo úplně jinak!) Dokonce ani značný mocenský nepoměr mezi protivníky dnes neznamená, že ten silnější z té války odejde jako vítěz. Konflikty v Iráku a Afghánistánu se táhly enormně dlouho, aniž by se zpětně vzato dalo říci, že jejich geopolitický výsledek k něčemu byl. Australský odborník na guerrillovou válku David Kilcullen odhadoval ve své knize, že už do roku 2009 utratily USA za Irák a Afghánistán zhruba milionkrát více peněz než původní al-Kajdá za svoje útoky proti Americe, a to přitom afghánské angažmá nebylo ještě ani v polovině svého trvání. (Samozřejmě, zbrojařské firmy na tom vydělají tak jako tak, ale jejich zájmy se úplně nekryjí se zájmem vlád, které pomocí těch válek chtěly něčeho dosáhnout.) Když toto vše vezmu v úvahu, mám za to, že pouze vyhrožovat invazí a doprovodit to nějakou hackerskou strkanicí v kyberprostoru má z hlediska Moskvy daleko lepší poměr cena/výkon, než se do té invaze skutečně pustit a riskovat, že zažijí to, čemu válečný teoretik von Clausewitz říká tření, navíc za cenu enormních nákladů. Oněch dvacet procent nejistoty, které moje předpověď obsahuje, je dáno hlavně tím, že bohužel máme precedenty, kdy se státy pustily i do válek zcela nesmyslných. Hlavním příkladem je první světová válka, protože původní incident, vražda Franze Ferdinanda v Sarajevu, upřímně nestál ani za regionální střílečku mezi (nepříliš dobře vojensky připraveným) Rakouskem-Uherskem a (dobře připraveným, leč daleko menším) Srbskem, natož pak za zapojení všech světových velmocí a masakr jejich mladých generací. Monarchisté mi nyní prominou, ale R.-U. bylo z hlediska tehdejšího světa druhořadá lokální mocnost, jejíž problémy vlastně vůbec neměly mít vliv na vztahy mezi skutečnými imperiálními entitami, nad nimiž slunce nezapadalo. Oni to tehdy lidé taky nečekali, protože daleko závažnější přímé konflikty mezi skutečnými velmocemi (Fašódský incident 1898, První marocká krize 1905, Agadirská krize 1911 a Závody v námořním zbrojení před začátkem války) se vždycky zdařilo nějak urovnat nebo aspoň zmírnit dohodami diplomatů v zahulených vyjednávacích salonech a generálové přišli zkrátka. Ani v létě 1914 se nezdálo, že by ze sarajevského atentátu mohlo být něco vážnějšího, a noviny věnovaly pozornost zcela jiným tématům. Leč nakonec bylo. Proto tedy jen těch 80 procent, nikoliv sto. Tři možné scénáře neutrality Druhá otázka: dávala by smysl neutralita čili „finlandizace” Ukrajiny? To je pojem, který se vynořil v souvislosti s návštěvou francouzského prezidenta Macrona v Kyjevě a který odkazuje na nelehkou pozici Finska za studené války. Finský kreslíř Kari Suomalainen ji charakterizoval jako „umění klanět se východu, aniž bychom vystrkovali zadky na západ”. Podle mého názoru by to byl status k ničemu, protože je v dané situaci v podstatě negarantovatelný. Existují tři možné scénáře neutrality, přičemž všechny mají značné praktické mouchy: varianta zvaná „o nás bez nás”. Nějaká množina západních velmocí a Rusko se dohodnou, i bez účasti Ukrajiny, že Ukrajina bude nárazníkovým pásmem bez jasné příslušnosti k mocenským blokům. Klasická hra o trůny v moderní podobě. V praxi to znamená, že vlivový boj se posune do zákulisí a zapojí se do něj i potenciálně nečekaní hráči (Turecko? Čína?), využívající znechucení a resentimentů domácího obyvatelstva k tomu, aby prosazovali různé třetí cesty a vlastní vliv. Nezapomeňme také na to, že ta země bude někam tíhnout ekonomicky, bude mít určitou preferenci při navazování obchodních vztahů. To je dneska minimálně stejně důležité jako vojenská příslušnost, protože válčí se vzácně, kdežto kšeftuje se furt. Tenhle scénář může nastat i „sám od sebe”, bez formální papírové dohody, ale zároveň je plný všelijakých překvapení ze strany oněch zmíněných třetích hráčů. Má tedy potenciál vést k opakovaným krizím podobného druhu. Pokud tedy nastane, můžeme čekat podobné problémy co několik let. varianta „jednostranné prohlášení”. Ukrajinská vláda by sama od sebe deklarovala neutralitu a nezapojení do mocenských bloků. Základní nevýhoda: jednostranné prohlášení se dá kdykoliv odvolat. Ve velmocenské historii se proto na jednostranná prohlášení nikdy moc nehrálo a vyžadovaly se garance. Neumím si představit, jak by takové garance vypadaly v případě ukrajinské neutrality. varianta „dohoda všech stran”, kdy by neutrální statut země včetně všech práv a povinností byl zakotven mezinárodní smlouvou podobnou londýnské smlouvě z roku 1839, která tvořila základ existence Belgie. Taková dohoda je nepravděpodobná, protože Rusové by patrně požadovali uznání ruské vlády na Krymu a v těch východních separatistických republikách, což momentálně žádný ukrajinský politik nemůže podepsat. Další problém s tímto scénářem je, že může fungovat jen mezi mocnostmi, které si aspoň do nějaké míry důvěřují – a to není aktuální stav světa. Onu belgickou neutralitu porušili Němci roku 1914 a od té doby už pojem „neutralita” není tak silný, jako dřív býval. Na případu Belgie roku 1914 je také vidět, jak těžko se neutralita garantuje, když jde opravdu „do tuhého”, a že to nemusí být vždycky výhoda. Německý vpád do Belgie přiměl Brity k tomu, aby vyhlásili Německé říši válku (předtím bylo mínění liberálů spíš na straně nezapojování se). Belgie byla ale za této války, která z velké části probíhala na území Flander, zdevastována velmi těžce, možná hůře než v nějaké alternativní linii dějin, kdy Německo osamělou Francii porazilo a Britové se na to jen dívali zpoza kanálu La Manche. Válka bude. Na internetu Hlavní důvod, proč by ta neutralita nebyla dlouhodobě funkční, je ale geografický. Státy neutrální během studené války (Finsko, Rakousko, Švýcarsko) vesměs ležely stranou od hlavních potenciálních bojišť a Kremlu i Bílému domu mohlo být téměř jedno, jestli někde v Helsinkách vládnou rudí nebo nějaká poslepovaná koalice demokratických stran; úplně jedno to nebylo, ale byl to problém druhého až třetího řádu. Ukrajina ovšem, už ze své geografické polohy, sama o sobě je jedním z potenciálních bojišť, podobně jako jím byl Západní Berlín. Všimněte si, že v případě tehdejšího rozděleného Berlína k žádné dohodě o neutralitě města nedošlo – logika mocenských poměrů to vylučovala. Byl příliš centrálně položený ve velké středoevropské nížině (dobrý terén na rychlé přesuny těžké techniky) a navíc v příliš důležitém státě na to, aby od něj hlavní hráči byli ochotni dát ruce pryč. Jak tedy zní moje předpověď? Zamrzlý konflikt pohybující se po roztřesené sinusovce mezi občasnou eskalací a občasným uvolněním, do kterého se ale všechny zúčastněné mocnosti budou bát příliš razantně „hrábnout” a budou raději čekat opodál, jestli protivníkovu pozornost neodvede nějaká akutnější krize na druhé straně světa, případně u něj doma. Pokud ano, tak se otevře příležitost na nějaké ty fait accompli; ale dokud se tak nestane, valná většina negativní energie vyvolané konfliktem se vyzuří … na internetu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-02-01 23:32:50

Neoddávejte se snění o občanské válce, je to noční můra

Milí čtenáři, tento týden jsem jako obvykle měl napsat úterní sloupek pro Echo24, a když jsem uvažoval nad tím, jaké téma zvolit, padlo mi do oka padesátileté výročí takzvané „Krvavé neděle“ v Londonderry. Nebo jenom Derry, protože Severní Irsko je dodnes tak šíleně rozpolcené, že dokonce i při pouhém vyslovení jména toho města ve skutečnosti zaujímáte nějaký postoj: Derry je název používaný irskými katolíky a Londonderry mu říkají protestantští loajalisté. Nazval jsem ten sloupek „Kulky, které nezajistily mír“. Oni tam sice žijí křesťané, ale vztahy mezi nimi si zas tak moc nezadají s nějakým sunnitsko-šíitským konfliktem v Iráku. No, a v téhle souvislosti jsem se odhodlal napsat něco na téma, které mi už nějakou dobu vrtá hlavou. Mám pocit, že příliš mnoho lidí má o válkách představu, která naprosto neodpovídá realitě. Nechci se sám tvářit jako nějaký veterán od Passchendaele nebo od Saigonu, ale o historii mám určité ponětí a myslím si, že tenhle článek je potřeba jak sůl. Občanskou válku chtějí lidé, kteří v životě nezabili ani rybičku Nebudu jmenovat žádná konkrétní jména, abych z toho nedělal ještě navíc osobní spor; ale ono si stačí vzít celkem libovolnou diskusi týkající se francouzských či jiných no-go zón (článek na iDnes na příbuzné téma), aby se v ní mluvilo o nadcházející občanské válce, a jak to tak čtete, tak máte dojem, že se na takovou událost někteří lidi přímo těší a mají pocit, že by se tím něco vyřešilo. Podobný sentiment jsem více než jednou slyšel v osobním rozhovoru i z úst intelektuálů, kteří jsou o něco opatrnější než běžný Franta Diskutér a většinou nic takového nikam nenapíšou (nebo aspoň nepodepíšou), aby si nezkomplikovali život. Ale sami jsou to lidé středního věku s bříškem, kteří v životě nezabili ani akvarijní rybičku. Trochu mi tohle uvažování připomíná jinou skupinu intelektuálů ze Sorbonny, kteří svého času ovládli Kambodžu a bohužel dostali příležitost ty svoje radikální knižní představy realizovat prostřednictvím jiných lidí, kterým už to zabíjení rybiček (a nejen rybiček) šlo celkem od ruky. Naopak jsem nikdy tenhle druh přání neslyšel od vojáků, kteří si odbyli nějaké ty mise v Iráku či Afghánistánu. Nemůžu říci, že bych takových vojáků znal desítky či stovky, ale pár jsem jich potkal a vesměs říkali, že něco takového se tu nikdy nesmí stát. Prosím vás, já jsem sám napsal Krvavé levandule, přičemž v některých detailech jsem čerpal z výpovědí svědků bosenské války, aby ta historická věrohodnost byla dostatečná. Ale ta kniha není žádný návod, to je dystopie, snaha varovat před scénářem, kterému se ještě v naší zemi určitě vyhnout můžeme. Všimněte si, že ta knížka končí dnem dobytí Nice a nic dalšího už nenásleduje, protože jsem popravdě řečeno nevěděl, jaký scénář bych tam mohl popsat, aby nebyl ještě depresivnější než všechny ty povídky předtím. „A pak žili všichni co nejdál od sebe a nenáviděli se až do smrti a do smrti svých vnuků a pravnuků”, to není moc příjemné zakončení knihy. Moderním mocnostem záleží na reputaci V zájmu historické přesnosti je nutno konstatovat, že staří Římané, Mongolové atd. občas vedli vysloveně genocidální druh válek, po kterých nezbyl z druhé strany nikdo, kdo by si mohl stěžovat, leda otroci, které vesměs nečekal nijak dlouhý život ani příležitost mít potomky. Váleční zajatci se v takových říších posílali do dolů apod., kde byli víceméně spotřebním materiálem s krátkou životností. Takhle skončilo třeba Kartágo, podobným způsobem válčil i Caesar v Galii nebo Iberii. Součástí standardu římského vedení války byl princip „Murum aries attigit“, který znamenal, že obležené město mělo šanci se vzdát přesně do okamžiku, než se první obléhací beran dotkl zdi, a pokud tu příležitost nevyužilo, bylo pak po svém dobytí zdevastováno nevýslovným způsobem. A jelikož Římani byli v dobývání různých opevnění nesrovnatelní mistři, protože dobře ovládali všelijaké ženijní práce, znamenalo to, že zavřít před nimi brány města byla v podstatě jistá smrt (daleko efektivnější byla guerilla někde v lese, tam mohly i slavné legie dostat ponižující výprask). O mnoho staletí později dával obleženým městům podobný druh ultimáta Čingischán a jeho mongolští kolegové. Tohle ale moderní mocnosti dělat nebudou, protože jim záleží na vlastní reputaci. Propaganda je dneska stejně důležitá jako zbraně a peníze, možná ještě důležitější. Dokonce i těm Číňanům záleží na jejich reputaci a v tom nadcházejícím velmocenském zápolení s USA se budou snažit přesvědčit neutrální země o tom, že ten jejich model je lepší než ten americký. I ten Írán nebo Severní Korea se snaží sama sebe navenek nějak přikrášlit. Jediná entita státního rozsahu a moci, která se rozhodla, že si bude kultivovat vnější image naprostých krvavých psychopatů, byl Islámský stát, a ten už taky není; jednotlivci nebo tlupy po něm sice zůstaly, ale ten polostátní útvar kontrolující území větší než ČR a s několika miliony původních obyvatel už zanikl. Podobně existuje i u jiných států snaha tak trochu zahrávat do autu špinavé okamžiky z vlastní historie. Existují sice takoví ti stereotypní sebemrskači, hlavně v akademické sféře, ale jinak se i bývalé koloniální mocnosti snaží v oficiální komunikaci tak trochu vyhnout tomu, aby se o těch nejhorších „Krvavých nedělích” z jejich dějin mluvilo. Žádné impérium světa, ani britské, ani portugalské, ani japonské, ani turecké, ani aztécké, nevzniklo tak, že by silnější zvali slabší na šálek horké čokolády a přesvědčovali je o tom, že pod novou vlajkou půjde všechno líp. Ale raději se to moc nerozmazává. Takže tento extrémní scénář není moc pravděpodobný. To by muselo dojít k opravdu hlubokému rozvratu civilizace, aby se evropské mocnosti ve velkém vrátily ke způsobům Caesara a Čingischána a přestalo jim úplně záležet na tom, jaké krvárny napáchané jejich jednotkami kolují někde po YouTube. Žádný Frankistán v Evropě nebude Pak jsou další možné scénáře, které jsou i v dnešním světě realističtější, ale od těch se taktéž nedá čekat žádný kladný konec. Scénář rozpadu na de facto dva státy, které mají organizované a funkční armády, je asi ten horší, ale zase o něco kratší. To byla americká nebo španělská občanská válka, kde na obou stranách sloužili profesionálové a obě strany si dokázaly sehnat adekvátní zbraně a vybavení. Tam se dá aspoň čekat, že dříve nebo později jeden druhého rozhodujícím způsobem porazí. (Co nastane potom, to je jiná věc. Jižanská rasová segregace se udržela dalších sto let a Ku-Klux-Klan taky, a spousta toho dnešního progresivismu v USA je pozdní křečovitá reakce na vývoj, který nastal až po občanské válce.) Tenhle scénář má hlavní nevýhodu v tom, že je opravdu extrémně devastující, protože moderní zbraně, i ty konvenční, jsou schopné proměnit libovolný kus krajiny v krajinu měsíční, a to během několika desítek minut. Úmrtnost na bojišti tomu odpovídá. Už za druhé světové války to bylo dost špatné a od té doby se ničivost zbraní ještě podstatně zvýšila. Osobně si myslím, že ten hlavní důvod, proč proti sobě velmoci přestaly válčit, není v tom, že by se k moci dostali lepší lidé (haha), dokonce za to nemůže ani svatý mírotvorný Brusel, který se tím rád chlubí; ale že hlavním důvodem je to, že dneska v podstatě nemáte co vyhrát. Potenciální vítěz dnešního konvenčního konfliktu získá hromadu trosek a popela, na které se nedá zbohatnout, a vynaloží na to dost peněz i úsilí. (Možné výjimky by mohly být u mimořádně cenných nalezišť nerostných surovin, ale i ty je většinou jednodušší si prostě koupit na světovém trhu. Další specifickou výjimkou mohou být náhradní konflikty velmocí v rozvojovém světě, kde hlavní škody nese místní obyvatelstvo.) Toto nicméně není v Evropě scénář moc reálný, protože i kdyby nějací džihádisti vyhlásili nakrásně emirát Frankistán, nebudou mít adekvátní zbraňové vybavení k tomu, aby se udrželi třeba rok nebo dva. Pro začátek nebudou mít asi žádné letectvo, možná tak pár dronů, a převaha ve vzduchu bývá v takových konfliktech rozhodující. Nezapomeňme také, že mládež vyrostlá někde na sídlišti a zvyklá odmalička na život financovaný sociálním systémem většinou nemá předpoklady k tomu, sama od sebe vytvořit kohezivní a disciplinované vojenské jednotky, které snesou i takové nepříjemnosti, jako je třeba hlad. Gangy jsou něco jiného, jejich jednotliví členové se můžou dopouštět velkých krutostí, ale k vedení skutečné války jsou potřeba skuteční vojáci, a udělat z řadových rekrutů skutečné vojáky, to je úkol na pár let i v zemích, které na to mají víceméně dokonalé systémy (třeba Izrael). Takže to bych v Evropě taky moc nečekal. Neřešitelný problém Co tedy ale skutečně zažít můžeme, je scénář zvaný „trable”, podle eufemismu, který se používal pro situaci v Severním Irsku asi třicet let (The Troubles). Endemické násilí, chvilka klidu, pak zase vyletí do vzduchu auto nebo pizzerie, sem-tam někoho pokropí ze samopalu na ulici, sem-tam někdo jiný záhadně zmizí a o pár let později se najde jenom hlava atd. Nízkoúrovňový konflikt, ale strašně vyčerpávající. Takový ten druh občanské války, která nikdy nevzplane podobně jako tehdy za Severu proti Jihu, ale neustále nějak doutná. Za celých těch třicet let problémů v Severním Irsku bylo „jenom” asi 3 500 obětí na životech čili v průměru dvě až tři týdně. Oblíbenou činností hlupáků je přepočítávat oběti terorismu na autonehody apod.; jenomže cílená vražda není autonehoda a žít v takovém permanentním stresu je peklo, protože víte, že ti vrahové chodí mezi vámi a možná si vybírají další oběť. A že ty vrahy někdo další podporuje, chrání, poskytuje jim úkryt a pomoc atd., protože je rád, že zabíjejí zrovna vás. V podobném stavu žije Stát Izrael, kde to sice mají pod kontrolou, ale stejně to nevypadá, že by situace mohla kdy mít nějaké rozuzlení. V podobném, o trochu míň intenzivním konfliktu, se nacházejí země jako Francie a Belgie s jejich „problémovými” čtvrtěmi typu Molenbeeku; připomínám, že po útocích v Bataclanu byl ve Francii vyhlášen výjimečný stav na dobré dva roky a nové protiteroristické zákony zafixovaly některá tvrdá opatření z výjimečného stavu natrvalo, i ve stavu takzvaně normálním. Tohoto druhu doutnajícího konfliktu se tedy můžeme dočkat v míře hojné, ale jestli se na to někdo těší nebo si od toho něco slibuje, tak … to nechápu. Ani ti Izraelci, kteří jsou v bezpečnostních věcech celkem pragmatičtí a netrpí iluzemi o krásách multikultury, nepřišli až dodnes na žádný způsob, jak takový chronický konflikt ukončit. Dokážou se od něj jakžtakž fyzicky izolovat, ale za cenu vysokých nákladů na bezpečnostní složky a také ztráty možnosti nějak hospodářsky využívat kus teritoria, které by jinak patřilo buď jim, nebo nějakému spřátelenému, neškodnému sousedovi. Taková Gaza by v lepším světě mohla být docela užitečný civilní přístav. Teď je to hnízdo teroristů z Hamásu a hnízdem teroristů z Hamásu taky patrně dlouho zůstane. Nemám žádný recept na problémy Francie, ale případná občanská válka jim nejspíš nijak nepomůže. Klidně je možné, že ten jejich stav je prostě v dnešním politickém a společenském kontextu neřešitelný, ať už se letos stane novým prezidentem kdokoliv. I kdyby se rozhodli k nějakým deportacím, kdo si ty deportované dobrovolně vezme? O další náboženské extremisty přece nestojí ani v tom Alžírsku, které je nejblíž. A co se České republiky týče, tak jediné, co mě napadá, je důsledná, důsledná prevence. Nenechat takové podmínky vůbec vzniknout. Vidíme, jak se to vyvinulo jinde.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-27 12:18:58

Lawrence Ferlinghetti: Chlapec (ukázka z knihy)

Próza Chlapec (Little Boy, 2019), kterou si autor napsal a vydal ke svým 100. narozeninám, je životopisem, básní v próze, volným tokem vědomí, filozofickým traktátem o směřování světa, niternou úvahou nad tokem času, nad smyslem života. Lawrence Ferlinghetti se vším všudy – lyrický, expresionistický, surrealistický, realistický i idealistický, satirický, ironický, útočný, tolerantní, humorný a smrtelně vážný. Ukázka z knihy: A PŘESTO tu i s takovými posranými začátky bylo stále „Buď zdráv živote a kostky jsou vrženy“ když semínko rodiny mé matky bylo zaváto od skalnatých hor v Portugalsku v nějakém tom temném století A já pořád mívám sen o tulákovi v jakémsi městě vyhnanci ve své vlasti který se ze všech sil snaží dostat někam jinam potkat někoho nějakou tajemnou starostlivou bytost a vždy se probouzím aniž bych někoho našel ano tenhle zvláštní Chlapec který nevěděl kdo je ani odkud přišel jakási tabula rasa a Tante Emilie neměla peníze na mléko a tak přišla sociálka a odvedla jej do sirotčince ale po velmi dlouhém roce se pro něj Tante Emilie vrátila protože sehnala místo francouzské guvernantky v honosném sídle na předměstí na kopci v Lawrenceově parku západně od Bronxville a začali bydlet v pokojíku ve druhém patře pod okapem šedivého domu porostlého břečťanem a obklopeného formálními zahradami a večeřeli ve formální jídelně obsluhováni holandským stolníkem který byl také šoférem a Tante Emilie hovořila s osmnáctiletou dcerou pouze francouzsky a to bylo ve dvacátých letech před Velkým krachem a v létě toho roku pod okapem spali bok po boku a větve mohutného dubu se skláněly nad štítovou zdí jejich pokojíku a v noci jim vítr metal listí proti oknu ale jim bylo uvnitř útulno a byli tehdy nějakou dobu příliš krátkou dobu snad půl roku šťastní ale pak krajina potemněla obrázek ztmavnul film jejího života zčernal když Tante Emilie přes noc zmizela a už víc nebyla a jemu řekli že odešla vzala si den volna a prostě se už nikdy nevrátila a musela se stát (říkali) obětí amnézie a co jiného si mělo myslet nebo co mohlo vědět to ubohé dítě řekl bys ale není snad spousta takových dětí matkami opuštěných nebo jinak vyvržených osamělých kdesi jako například Malý lord Fauntleroy což byla ovšem kniha kterou mu jeho teta Emilie zanechala a v níž ten malý Američan získá dědictví a okázalou usedlost v Anglii a je tajně odveden „právním zástupcem“ k Jeho lordstvu které chce chlapce za svého dědice ale nechce neanglickou matku s níž se jeho syn oženil navzdory vůli Jeho lordstva a tak po předčasném synově skonu lord tak trochu unesl Malého lorda Fauntleroye a matce nebylo dovoleno jet s ním a tak ten malý nezbeda sám se sebou ve velkém sídle jako ten malý já pak pokračoval v dospívání zbaven své drahé tetičky a jak je to dál ten osamělý kluk vyrostl v částečného rebela No jo to je otázka pro cvokaře aby to prozkoumal nebo pro nějakého behaviorálního psychologa nebo barového filosofa a jsou dva kroky vpřed a jeden vzad k odhalení minulosti kohokoliv jako kdyby se mohlo něco odhalit naráz okamžik života je pryč v nenasytném chřtánu věčnosti i kdybys život promarnil podobně jako nebohý Proust při hledání ztraceného času a k čemu mu to bylo na konci v jeho korkové komnatě ve staré Paříži když vydechl naposledy s lehkým zamračením ve tváři jako kdyby právě promarnil znovu prožitý svůj nejprvnější okamžik bdělého života lásku ztracenou a nešťastnou na konec nikdy zcela nezískanou lásku kterou si představoval a tak do tmy tmy tmy mezihvězdných prostor kam vane náš prach kam všichni odcházíme a kdo může vědět zda se objevíme na druhé straně křesťané stěží se svou velkou knihou pohádek a má být snad celá společnost založená na takových fantaziích takových vizích ale nakonec proč ne? Vize se nesmí přehlížet protože kde jsme potom bez vize jíž bychom se v životě řídili a tak dál a tak dál každopádně mějme vize a ty máš vizi a já mám vizi a ačkoliv jsou všechny vize krátkozraké chvalme vize jako vize pustého ostrova kde absolutně není žádná nenávist ani hřích ani násilí a všichni se milují muži nebo ženy a nikdo nemusí pracovat protože jídlo roste na stromech jen utrhnout nebo klíčí ze země a jediné co každý musí dělat je celou tu dobu milovat pokud najde lásku a v tom je ten háček protože láska neroste na stromě jako ovoce kdepak panáčku lásku nenajdeš jen tak někde ani v dokonalé společnosti která je tak dokonalá že už ani disidenti nemusí být disidenty a co tedy potom mají lidi dělat aby nějak zaplnili svůj život a spotřebitelská poptávka po lásce je tak veliká konzumace lásky je tak veliká že vzniká její nedostatek co pak co pak s tím když ve výsledku celého toho láskyplného oplodňování populace exploduje a je to ten vrozený pud rozšiřovat svůj rod to prvotní puzení a každý a každé zvíře má tohle puzení dělat to pořád a pořád a pořád s dětmi vyvrhovanými z lůn nebo vaků kdekoliv aby uspokojili to slepé puzení láskou i neláskou a tak jsme opět u toho se vším tím naháněním lásky u všech těch lovců-sběračů kteří se mění v konzumenty-sběrače v konzumní společnosti konzumované konzumováním jo zapni televizi vytáhni z toho co nejvíc vytáhni to děcko zpod svý vany a cákni s ním před ní před tu velkou bednu a ať visí na ní místo žití a tak bude kupovat kupovat kupovat a kluk vyrůstající v takové společnosti v níž se nedá dělat nic než ji konzumovat a být jí konzumován no teda to je teda konec tak tohle je tedy ten život na Zemi ale nenarážíme už zase na ten nedostatek lásky ve světě který za ni bojuje a jeden druhého kvůli ní zabíjí pořád a pořád v nekonečných válkách ach není na čase to ukončit a najít nějaký jiný způsob života na Zemi jo jo nějaký způsob mezi fašismem a anarchismem ach člověče už mě unavuje o tom přemýšlet odsuňme to do říše pohádek a přivoňme si ke květinám jako Býk Ferdinand když odmítl bojovat ano Ferdinand pravý pacifista posvátný býk s Buddhou na hřbetě a každý volá óm óm óm navzdory bázni a chvění a my nemůžeme dál a přesto jdeme a čekáme na nějakého spasitele nebo ničitele nebo šiřitele nebo vrcholného kokota mimo představivost a každou větu poslední větu kterou kdy napíšu ale pak se vždycky objeví další myšlenka hodná vyslovení nebo napsání a my nemůžeme dál ale já ano a vida vida křičí slepý který vůbec vidět nemůže protože vidí svou myslí ach mysl a její fascinace nekonečná v její osamělé představivosti a pak také bázeň a chvění ano zpátky k té každé chvilce mezi smíchem a veselostí a ke zpěvu do noci v opilých tavernách Ach my beránci ubozí na cestě ztracení Ba-ba-ba Kavalíři zpěvní odtud až na věčnost se vydali a tak dál do temné noci takzvané duše se svatým Janem od Kříže nebo kýmkoliv A Kdokoli jdu s tebou budu ti průvodcem v nejzazší nouzi po boku ti jsem při hledání nalézání svého pravého já a jak pravil Jorge Borges Jakýkoli lidský osud ve skutečnosti se skládá z jediného okamžiku z okamžiku v němž se člověk jednou provždy dozví kdo je Ha-ha jako kdyby to bylo kdy možné protože nejsme snad každý jako cibule oloupávaná až do nicoty a co se dá najít v něčí nicotě než Nic jako prázdný lampion zavěšený na stromě bez větví a veškerá nicota velké prázdné zrcadlo schopné vcucnout do sebe všechno jako vakuum a tak pojmout a obsáhnout všechno co stane před ním nekonečně prázdné zrcadlo ta nicota která dělá prchavé fotografie všech a všeho co jej míjí takže takže my všichni jsme kolem stojící či visící zrcadla plná ozvěn navzájem odrážených navzájem se zkreslujících A tak není snad všechno co tu ten člověk píše jen čmárání po našem vlastním zrcadle zrcadle kterým je každý z nás a my si nemůžeme diktovat kdo se před nás postaví a bude pohlcen naším zrcadlem ale co mohl ten potulný krajánek v krajině Ameriky vědět o tom všem že jako většina loňských historií je každý zrcadlem v horizontální poloze na hřbitovech Recoleta rasové paměti s mramorovými nápisy v jistotách prachu a celé naše zrcadlo zobrazuje chřadnutí ve větru plném ptáků ve ztraceném El Dorádu na nějaké Amazonce za kterou není žádná abeceda jakkoliv ji stále hledáme jako René Daumal Horu analogie ne na nějaké mapě a žádný člověk není Atlantida celý sám do sebe ale dneska tady a teď nemáme dál k ráji na zemi než jsme kdy měli a nezmizela snad duše z naší civilizace s jejím elektronickým srdcem její samotná duše ztracená v jejím elektronickém pulzu ztracená ve vracích jejích počítačů a není vyhledávač který by ji našel a neměli bychom se nyní radovat nad příchodem konce průmyslové civilizace která je špatná pro zemi i člověka ovšemže ano špatný dech strojů nás zabíjí zrovna když mluvíme a ano průmyslová civilizace se vším tím haraburdím otravujícím zemi musí jít a futuristé se tak mýlili když si na počátku dvacátého století představovali paradiso na zemi jako výsledek úžasných strojů když všechny začaly hučet téměř jaksi unisono  (…)   ALE daleko daleko od toho všeho byli jsme noc před Dnem D tu noc před tím velkým útokem spojeneckých jednotek na pláže v Normandii ano noc před tím v Plymouthu se silničkami zaříznutými hluboko do krajiny mezi živými ploty ucpanými transporty a vojenskými jednotkami a náklaďáky naloženými zbraněmi a tisíci a tisíci vojáky s vybavením do boje všechno potmě a potichu A v šumících polích všude kolem se rozkládaly obrovské tábory a celé armády bivakovaly ve stanech se zamaskovanými ohništi na vaření A to bylo tu noc před Azincourtem s králem jenž navštívil své muže v přítmí kolem táboráků a pak před úsvitem začalo to velké tažení podobné obrovské šelmě kradmo se pohybující tmou vypluly naložené lodě a vpluly do Lamanšského průlivu A byli jsme tak mladí ale nevěděli jsme o tom a řídili jsme loď ano velel jí výkonný důstojník poručík Eugene Feinblatt rezervista amerického námořnictva stár pěta- nebo čtyřiadvacet let a byla to malá námořní loď a před úsvitem 6. června 1944 už mohla projít čímkoliv a my pluli potmě plnou parou ve formaci jako součást doprovodného konvoje protiponorkové ochrany východoseverovýchodně Lamanšským průlivem směrem na pláže v Normandii a bylo nás třiatřicet mužů a tři důstojníci na třiatřicetimetrovém dieselem poháněném stíhači ponorek s dřevěným trupem v 5 hodin ráno na zatemněném můstku naší lodě a s problesknutím prvního světla na černém obzoru na východě celá posádka na palubě v bojovém postavení A s tím prvním světlem na obzoru jsme teprve začínali vidět les stožárů tyčících se zpoza obzoru nejdříve jen jejich vršky a pak trupy – obrovská armáda tisíců velkých lodí a vyloďovacích člunů a doprovodných plavidel plujících plnou parou společně z mnoha různých přístavů a splouvajících se za rozbřesku před normandským pobřežím když jsme vysoko nad sebou uslyšeli letky spojeneckých bombardérů směrem na pláže Utah a Omaha skrytých ve tmě a pak se exploze v dálce na pobřeží změnila v řev v temnotě zatímco my jsme stáli na svých pozicích s dalekohledy upřenými na francouzský břeh který se právě začal rýsovat v záři úsvitu armáda teď plula plnou rychlostí přímo k plážím A dobrý vítr dul k Francii… Jo druhové moji uplynul již Dlouhý čas co širé moře neslo nás až před mys Hatteras s konvojem obchodních lodí rychlostí 10 uzlů v prudkých bouřích a já se ve strážním koši snažil prohlédnout vířící mlhou nebo když jsme pluli Pacifikem v transportní lodi s deseti tisíci vojáky vyslanými do Japonska nebo křižovali Atlantikem v konvoji rezavých kyblíků a plechovek v konvoji devětaosmdesáti lodí z nichž jen třiašedesát doplulo do Murmansku ano Murmanský konvoj smrti v zimě 1942–43 a německé ponorky vlčí smečky nás honily jako zvěř Ale jo chlapče můj já měl fajnovou válku protože jsem nikdy nevystřelil z pušky kromě jedné rány z protiletadlového boforsu na neviděná letadla ztracená v mracích tři kilometry nad normandskými plážemi a později několik hlubinných pum které vybuchly příliš brzy a zničily všechny latríny na naší vlastní lodi A tak to bylo kamarádi největší generace bojující ve spravedlivé válce přičemž to nejspravedlivější z ní strávila na pevnině v londýnských knajpách během zatmění při bzučení bomb nebo proháněním skotských lasiček kolem Loch Lomond po tanečních zábavách na statcích v době kdy jsme byli v suchém doku u nějakého zdymadla poblíž Glasgow Rosneath to byl a je to tak a já si užíval každou takovou minutu na moři nebo na zemi s velkoválečným bang bang za obzorem jo a to všechno byla legalizovaná vražda nebo státem sponzorovaný terorismus věř tomu A přece abych pravdu řekl o tom co se skutečně stalo mně na širém oceánu i v pobřežních vodách musel bych být loupaný jako cibule abych se dostal až k nulové toleranci nebo konečné slupce pravdy a pak bys mě viděl nově mě zarytě přesvědčeného oko uprostřed naší malé trhliny na zemi oko v centru vědomí a „místo oka je tam moucha“ jak řekl v dětství kamarád Eriku Bauersfeldovi když natrefil mouchu jak vysává oko mrtvé ryby kterou v noci voda vyplavila na pláž Ach slova která přicházejí o půlnoci výkaly žijících a umírajících zvuk tlukoucího srdce jeho bušení slyšené tělem s uchem u země zvuk dechu slyšený pod stetoskopem naděje že vše je věčné a my budeme žít navěky věků když vezmeme rozum do hrsti abychom nějak přelstili šklebícího se sekáče s kosou ha-ha jaká iluze jaká fraška když celý čas s určitostí víme že čas si řekne a čas nás zkásne pod zemí zbude jen pár hrud a prd a smrt všeho co milujeme atd atd zatímco my bloudíme a o co nám vlastně jde než že se kroutíme a vrtíme abychom se vyvlékli z udice a unikli tikání hlasitějšího a hlasitějšího času ano a není jiná možnost tak proč si neudělat místo toho hezky se stoiky a epikurejci a Lucretiem a některými buddhisty ano z kůže se svlékni a na svých kostech zatanči dokud si nepronajmeš místo věčné pod drnem otáčejícího se světa jehož pán prý nikdy nezemře   JELIKOŽ vykřesal ze vzduchu živou tradici jak říkal starej Ez (a tím podpořil vykrádání hrobů jako uměleckou formu) básnickou techniku na níž postavil svoje Cantos které se nedaly zpívat A není to všechno další způsob jak naslouchat věčný ur-hlas hlas za hlasem národa hlas čtvrté osoby jednotného čísla nepopsatelně extatický a koherentní a nekoherentní zároveň vzdychavý nebo blábolivý hlas všech nás slyšený i neslyšený hlasitý i jemný jako kdyby existovaly jen dva druhy poezie hlasitá a jemná a dva druhy lidí tvrdí a měkcí a někteří s tvrdou slupkou a jiní měkcí uvnitř zatímco olověné kolo času nám odměřuje život jako hodiny v jejichž složitém strojku to chrčí digitálními pérky tik-tik-tik dokola a dokola chodíme s Vicem nebo Babi nebo malým Johnem nebo Babym Blue a to co nás všechny pojí k sobě může být láska nebo chtíč nebo nenávist nebo krev nebo co já vím podle toho co tě pojí k tvému bratrovi nebo milánkovi nebo drahé druhé polovičce A tak jsme tu zas fajn chraň nás před tím Jiným a přesto já a můj otec jsme Jeden parchant co bere dráhu po říčním břehu u řekoběhu na slunci nebo v hlubokém stínu pod mostem na řece Liffey kde jsem jednou spal zlomený student co se vžil do podoby Štěpána Dedala nebo šíleného Rimbauda a byl jsem Apollinaire a byl jsem Baudelaire a byl jsem Villon a byl jsem všichni ti šílení toulaví rozervaní básníci schoulení do jednoho spáče pod mosty světa a později když jsem kráčel Sackvillskou ulicí nebo čítal v knihkupectvích potkal jsem všechny ty ostatní velké spisovatele a básníky a velké interprety vědomí velkého šedivého Whitmana ruku v ruce s Oscarem Wildem a Allenem Ginsbergem a Djunou Barnesovou jak si kříží cesty se Shakespearem a Čechovem a Tolstým a sexy-tragi-romantickou Vincent Millayovou a Dylana Thomase sladkého pěvce ze Swansea Dylana všech mých dnů   Lawrence Ferlinghetti (*1919) je americký básník, spisovatel, dramatik, překladatel, nakladatel, malíř a buddhistický anarchista. Jeho básnická sbírka Lunapark v hlavě patří mezi nejprodávanější na světě. V nakladatelství MAŤA dosud vyšlo: sbírka Výlevy nářky smích (2019), výbor z poezie Ve snu ve snu snil jsem sen (2013), divadelní hry Nefér argumenty života a Rutiny (2005) a próza Láska ve dnech vášní (2004). Přeložil Luboš Snížek, nakladatelství MAŤA, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 168 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.

Čas načtení: 2024-02-23 15:00:01

Vrah zapomněl, že zabíjel. Trojnásobnou vraždu v Klučově objasnili až po 13 letech

Porevoluční roky měly charakter euforie, ale také strachu z nárůstu kriminálních činů. Amnestie prezidenta Havla a podfinancovaná policie situaci také moc nepomohly. Své o tom vědí také obyvatelé středočeské obce Klučov.   Pondělí 30. dubna 1990 začínalo jako obyčejný den. V domku nedaleko nádraží byl však nezvyklý klid. Jak už to bývá na vesnici, lidé si vidí obrazně řečeno „do talíře“. Podivný klid zpozorovala sousedka a příbuzná rodiny bydlící ve zmíněném domku. Neváhala a šla se podívat, jestli je vše v pořádku. Co uvnitř našla, ji málem přivedlo k infarktu. Všechny tři ženy v domě ležely polonahé a zavražděné.   Nebezpečný deviant na útěku  Po výjezdu našli kriminalisté na místě činu ubodanou matku a její dvě dcery. Nejmladší nebylo ani osmnáct let. Všechny ženy byly částečně odhalené, pitva prokázala znásilnění nejmladší z žen, byla zde možnost, že pachatel na ní vykonal soulož až po smrti. Obě dcery byly zavražděny ve spánku, jejich maminka se brutálnímu netvorovi bránila, ale bohužel neúspěšně. Pachatel také ukradl elektroniku a oblečení. Detektivové napjali své síly a s buldočí zatvrzelostí se vydali po stopách vraha. První možnost byli propuštění vězni, kteří se opíjeli v nedaleké hospodě. Pátrání tímto směrem však žádné výsledky nepřineslo. Tento neúspěch se bohužel táhl dlouhých 13 roků. Obrat k lepšímu nastal až díky DNA, v této době nové metodě porovnávání vzorků. Sadistu Jana Holuba pohled na mrtvé tělo vzrušoval. O trest smrti si řekl sám Číst více Genetika jako důkaz  Zavedení testování DNA do kriminalistické praxe byl revoluční čin. Od ledna 1992 začala historie genetiky na Kriminalistickém ústavu v Praze. Do té doby si čeští kriminalisté nechávali zpracovávat vzorky u slovenských kolegů či jinde v zahraničí.  Jedním z policistů, kteří tuto metodu u nás pomáhali prosadit, byl šéf mordparty Jiří Markovič. V jednom rozhovoru pro noviny popsal, jakým úskalím musí kriminalisté čelit a co pro to mohou udělat politici.   Tým Pomníky  V roce 1995 se případ dostal do rukou policistů nově vzniklého týmu Pomníky. Procházeli si vše znovu a snažili se „nasát“ místní znalost. Bohužel ani oni nebyli úspěšní, tedy alespoň zatím. Po roce 2000 se metody testování DNA ještě více zdokonalily a vznikly databáze vzorků kriminálníků. Do ní se dostal i vzorek neznámého vraha z Klučova.   Shoda vzorků z Brna  Štěstí konečně přálo vyšetřovatelům v roce 2003. Brněnští kolegové středočeských policistů zadrželi recidivistu Jaroslava Gančarčíka, podezřelého ze znásilnění. Jeho DNA profil se shodoval s genetikou vraha z Klučova. Lidé zemřou zbytečně, tvrdí Nostradamus i další věštec. Česko čekají velké změny Číst více Vrah pil 20 piv denně Byl převezen do Prahy, kde už byl připraven výslech v proslulé ulici Bartolomějské. Pražští kriminalisté převzali do svých rukou urostlého muže s dlouhými černými vlasy a tvrdým pohledem. Měl bohatou kriminální minulost plnou násilných deliktů, znásilnění a krádeží. Na židli vyšetřovaného usedl člověk, na kterém bylo na první pohled patrné dlouhodobé užívání alkoholu. Otupělý pohled, jak posléze kriminalisté zjistili, doprovázela ztráta paměti. U vyšetřovaných tak častá, ale většinou hraná, v tomto případě si kriminalisté nebyli jistí. Doslovný přepis prvního výslechu J. Gančarčíka v Praze:  Kriminalista: Pane Gančarčík, vy jste se několikrát zeptal, proč jste tady. Teď přišla chvíle sdělit vám, proč jste tady. V roce 1990 byla v jedné obci Klučov, nedaleko u Prahy, spáchaná vražda…  Gančarčík: Vy to chcete dát na mě?  Kriminalista: Víte, co je to genetika?  Gančarčík: Já vím, co je to genetika, ježimajrá, já jsem nikoho ne to… Kriminalista: Takže pane Gančarčík, vy jste v obci Klučov zavraždil tři ženy. Gančarčík: To k*rv* není... ježišmarijá, to nemůže být pravda. Já vám říkám, že jsem to nespáchal, že to musí být omyl.   Klučovský vrah vypil denně asi dvacet piv, prokládal to kořalkou a vínem, do toho si dával ještě prášky, nejspíš sedativa. Později sám Gančarčík požádal o výslech a sdělil kriminalistům, že si na domek vzpomíná, zejména na kliku a dveře. V dalším výslechu, který byl veden v multimediální místnosti, připomínající spíše televizní studio, pouštěli obviněnému snímky z místa činu a také mu předložili fotografie zavražděných. Gančarčík poklepal na nejmladší z obětí a řekl, že ji zná. Také si vzpomněl, že jí chtěl zastavit krvácení nějakým kusem látky, že jej sám způsobil, však nepřiznal.   25 let za 3 vraždy  Kriminalisté měli důkazy, že čin spáchal, sám obviněný přiznával pouze, že v domku byl. Jaroslav Gančarčík, kriminálník z Ostravska, který jezdil do Čech loupit a nakradené zboží poté prodával v Ostravě a Českém Těšíně, nakonec stanul před soudem. Trest smrti byl zrušen, doživotí v době spáchání činu nebylo. Odnesl si dva tresty, za znásilnění v Brně 10 let, a jelikož trest nesměl přesáhnout 25 let, dostal přesně tuto maximální sazbu.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Je to tvář Jacka Rozparovače? Našli ji na vycházkové holi staré 130 let

Čas načtení: 2024-04-15 17:00:01

Kovboj z Tachovska měl na svědomí dva četníky. Inspiroval se westernovými záporáky

Strážník Karel Stöhr se toho dne procházel po svém rajonu ve Velké Hleďsebi, což byla ospalá vesnice nedaleko Mariánských Lázní. Vypadalo to, že horký srpnový podvečer bude stejný jako všechny ostatní. V tom si všiml člověka, který zjevně nebyl odsud, neznal jej, ba co víc, vypadal jako tulák.   Rozhodl se, že jej legitimuje, na výzvu se však mladík nezastavil a kráčel dál. „Stůj a ukaž mi doklady!“ zakřičel na něj a pokusil se jej chytit za rameno. V tu chvíli se mladík otočil a na strážníka vystřelil a zasáhl jej do hrudníku. Četník padl k zemi, později v nemocnici zemřel. „Takhle skončí každej zrádnej šerif, to vám říkám já Heller, postrach všech a desperát, velkej Heller!“ zařval pachatel a dal se na útěk. Událost měla dost svědků, takže nebyl problém s popisem vraha. Ten se shodoval s mladíkem, který byl na útěku před zákonem, ale zatím „pouze“ kradl. Četníci identifikovali střelce jako Rudolfa Hellera.  Říkali mu postrach Moravy, otec jej prohrál v kartách. Na jeho popravu se sjely davy Číst více Kovboj ze západních Čech  Rudolf Heller nebyl policejním kartotékám neznámý. Měl být zlý a zkažený už od dětství. Vyučil se zahradníkem, záhy nato se však dal na dráhu zločinu a vykrádal domy. Zajímavostí bylo, že miloval westerny a stylizoval se do role nebezpečného desperáta. Nakonec se svou fantazií nechal úplně pohltit. Literaturu o Divokém západu miloval tak moc, že byl ochoten vykrást dům jen proto, že dotyčný člověk měl sbírku knih Karla Maye. To také napovídá o další Hellerově vlastnosti – nebyl vůbec hloupý, ačkoliv žil na okraji společnosti. Dozvěděl se, že jistý doktor vlastní tuto sbírku, a tak si pro ni došel.   Hledaný po celém státě  Četníci vyhlásili celostátní pátrání po nebezpečné osobě. Na své cestě vykrádal domy lidí, opět zúročil svou inteligenci a nikdo jej nechytil, většinou ani nespatřil. Vlezl lidem do domu, vzal si čisté šaty a své tam nechal. Byl jako nepolapitelný duch. Nakonec dostali četníci cenné svědectví, které je opět přivedlo na stopu nebezpečného vraha. Na služebnu přišel řezník Buc a vypověděl, jak jeli s bratrem přes les povozem a cestu jim zastoupil muž s pistolí. Pod pohrůžkou střelby po nich chtěl peníze. Dobře ustrojený pan Buc mu dal svou peněženku a Heller s výhružným výkřikem zase zmizel v lese. Štěstí bratrům přálo, zůstali naživu a ještě o moc nepřišli. Peněženku s hotovostí měl u sebe totiž druhý bratr, který byl v pracovní zakrvavené zástěře, takže vrah předpokládal, že peníze bude mít spíš člověk v kabátu a klobouku. Tehdy byl Heller také podezřelý z vraždy hospodského v obci Schönfeld, ta nebyla nikdy objasněna a je možné, že ji také spáchal. Vrah mění směr cesty Heller se toulal krajem a příležitostně loupil, tak se dostal k další zbrani, lovecké pušce. Tu však prodal a za utržené peníze si koupil další náboje do pistole. Vrah četníka mířil na Plzeň, s tím také počítaly bezpečnostní jednotky. Heller si však svůj záměr rozmyslel a směr své cesty změnil na Domažlice. Zvrat v případu nastal v říjnu 1935, na četnickou stanici dorazil na motorce rozrušený Václav Šindelář, který strážmistrovi Jirkovi horečně vyprávěl, že se jej na cestu ptal asi vrah. Když mu četník ukázal fotografii Hellera, poznal jej. Nebylo na co čekat, problém byl, že strážmistr Josef Jirka byl na stanici sám. Požádal tedy Šindeláře, ať jej sveze na motorce k místu, kde Hellera viděl, a chtěl se ho pokusit zadržet.   Konec velkého Hellera Po chvíli jej skutečně uviděli, utíkal před nimi do neprostupného terénu, jeli proto za ním. Když viděli, že dál už motorka nemůže, dal strážmistr rozkaz, ať se otočí. To však nebylo možné, cestu za nimi jim zablokoval nákladní vůz. Četník vystoupil a zakřičel na Hellera, ať se okamžitě vzdá. Opakovala se znovu stejná situace. Hned po výzvě Heller na četníka vystřelil a zasáhl jej, ten brzy nato zemřel. Šindelář křičel na Hellera o pomoc, ale vrah mu pohrozil, že jestli se pohne, zabije jej také. Poté zmizel. Už měl na svědomí dva lidské životy.   Násilník s katanou děsil ženy v Praze. Zhlédl se v životě westernového psance Číst více Druhá vražda byla poslední kapka, svolali se četníci, vojáci, myslivci a vlastníci střelných zbraní a začal opravdový hon na vraha. Rojnice ozbrojených mužů postupovala směrem na Klatovy. Prošli dlouhou trasu a stále nic. Náhle jej dva četníci zahlédli a vyzvali jej, jak jim zákon nařizoval, aby se okamžitě zastavil. Udělal pravý opak, následovala další výzva a varovný výstřel. Potom další, ten už nebyl varovný. Hellera trefili do nohy, ten si uvědomil svou bezvýchodnou situaci, přiložil si pistoli ke spánku a vystřelil. Takto skončil „Velkej desperát Heller“.   Jeho tělo je pohřbeno ve Štěpánovicích, hrob nebyl nijak označen, jak už to bývalo u vrahů a popravených. Ovšem místní vědí dobře, kde leží, takže případný zájemce o historii zločinu může nalézt hromádku hlíny s pár květinami, pod kterou leží vrah dvou poctivých četníků a otců rodin.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Legendární Laďka Kozderková otěhotněla se slavným alkoholikem. Před smrtí si uklidila vlastní hrob.

Čas načtení: 2024-06-04 23:10:00

Vražda na Svitavsku! Ženu měl násilník ubodat na zastávce v centru města, pátrá po něm policie

Policie se zabývá násilným úmrtím ženy v Jevíčku na Svitavsku, oznámila v úterý večer na sociální síti X. Další informace zatím nemůže poskytnout, dodala. Podle diskutujících na sociálních sítích měl oběť násilník údajně ubodat na zastávce v centru města.

Čas načtení: 2024-11-13 10:40:00

Marian za zabití expřítelkyně dostal 25 let: Vrah se schovával v Itálii!

Slovenský podnikatel Marian Výborný (49), pravomocně odsouzený za vraždu bývalé partnerky Iriny (†43) k 25 letům vězení, uprchl ze Slovenska a tamním úřadům vzkázal, že je v zahraničí. Tvrdil také, že se kvůli špatnému zdravotnímu stavu nemůže vrátit. Dlouho se neskrýval, necelý týden po vynesení rozsudku ho našli italští policisté v Římě.

Čas načtení: 2025-08-05 05:00:00

Vražda z videopůjčovny zůstane promlčená: Jaké další policie v průběhu let nedokázala objasnit?

Vražda ženy z videopůjčovny ve Šternberku na Olomoucku byla středeční půlnocí promlčena. Kriminalistům se vraha během 20 let nepodařilo najít. Nepomohl jim k tomu ani identikit možného pachatele vytvořený umělou inteligencí. Nejedná se ale o jediný případ, který se kriminalistům v průběhu let nepodařilo objasnit. Mezi další z nich patří i brutální vražda podnikatele Jiřího Vrby v Michli, nález těla brutálně zavražděné Lucie, vražda maminky z Českého Těšína. Objasnit se v průběhu let nepodařilo ani zmizení Honzíka Nejedlého nebo Ivany Koškové.

Čas načtení: 2022-01-27 14:43:49

Martina Novotná: Psaní je pro mě především neskutečný relax

„Pro mě je psaní především neskutečný relax, únik od reality, kam za mnou nemůžou každodenní povinnosti a starosti,“ přiznává autorka knižní detektivní série Moravské příběhy Jakuba a Viléma, která se odehrává v období vlády Václava II, Martina Novotná. Letos jí vychází historická detektivka Prokletí hradu Mydlovar, v níž se poprvé objeví vyšetřovatelská dvojice voják Martin a panoš Bohdan.   Pocházíte z Karlových Varů a vyrůstala jste s bratrem. Od mala jste si ráda vymýšlela různé příběhy, které jste si pak psala, ale skončily na dně šuplíku. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období dětských her? Díky bratrovi, který je o pět let starší než já, jsem měla kolem sebe vždy hodně kluků. I proto mi byly bližší spíše chlapecké zábavy. Hodně času jsme trávili venku, hráli různé hry, lezli po stromech atd. Když jsme bydleli v Krhanicích, často jsme chodili i k řece a snažili se chytat ryby do holých rukou. Musím se pochlubit, že se mi to občas i podařilo (úsměv).   Vystudovala jste pražské česko-španělské gymnázium a pak Policejní akademii. Proč jste si vybrala právě studium kriminalistiky? V jednom rozhovoru jste řekla, že vás vždy lákaly různé záhady a jejich objasňování, a to byl jeden z důvodů… Myslím, že to byl do jisté míry důsledek dětství stráveného s knihami Karla Maye, kde bývá spravedlnost na prvním místě. Když jsem se pak rozhodovala, jakým směrem bych se chtěla v životě ubírat, padla volba na prosazování spravedlnosti. Však ono je to také taková záhada, objevovat, na čí straně vlastně je…   K psaní jste se nakonec po letech vrátila. Jelikož se zajímáte o historii, zvolila jste historickou detektivku. Na svém kontě máte již čtyři příběhy odehrávající se v období vlády Václava II. ze série Moravské příběhy Jakuba a Viléma. Na myšlenku napsat vlastní příběh vás, jak jste někde přiznala, přivedla americká spisovatelka Ingrid J. Parker, s níž si několik let píšete. První knížka Vražda nepočestné panny vyšla v roce 2020, i když původně jste o vydání neuvažovala a příběh psala jen tak pro sebe. Jaký to byl pocit, když jste ji pak vydanou držela v ruce?   Musím přiznat, že velmi zvláštní. Pořád jsem ji převracela v ruce a říkala si, že se mi to asi jen zdá, že za chvilku zazvoní budík a já se vzbudím.     Stvořila jste dvojici šlechticů – českého Viléma z Frejštejna, později se jmenuje Vilém z Cornštejna a potulného loutnistu, z něhož se vyklube významný španělský šlechtic Jakub de la Vega. Dočetla jsem se, že připravujete další příběh této dvojice. Kdy se na něj můžeme těšit a co o něm můžete prozradit? Další případ Jakuba a Viléma je v plánu, nicméně nyní dostala přednost jiná vyšetřovatelská dvojice, a to voják Martin a panoš Bohdan. Jejich první příběh by měl v nejbližší době vyjít v nakladatelství Fortuna Libri pod názvem Prokletí hradu Mydlovar. Jak již jméno napovídá, bude se odehrávat na málo známém hradě Mydlovaru, který stával kousek od Nymburka a dochází na něm k podivným úmrtím, jejichž objasněním je pověřen právě Martin.    Knihy Ďábel z Frejštejna, Vražda nepočestné panny a Prokletí jménem Rozálie mají také audio verzi a načetl je herec Milan Šmíd. Jak jste s ní spokojená a jaká byla s Milanem Šmídem spolupráce?  Spolupráce byla tak příjemná, že v současné době dokončuje již čtvrtou knihu s názvem Démoni minulosti, která by měla být na trhu do konce zimy.   Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, relax, terapie? Nebo od každého něco? Pro mě je psaní především neskutečný relax, únik od reality, kam za mnou nemůžou každodenní povinnosti a starosti. Moderní mluvou by se dalo říci, že je to určitá forma psychohygieny.   Při vysokoškolských studiích jste působila jako lektorka angličtiny a španělštiny na jazykových školách. Dnes učíte na ZŠ. Jak se vám kloubí práce učitelky a spisovatelky? Myslím, že tato povolání se výborně doplňují, celý život jsem pracovala s jazyky, to má vliv na vyjadřovací schopnosti či slovní zásobu. Což samozřejmě neznamená, že nikdy nemám pocit, že se nemůžu lidově řečeno vyžvejknout (úsměv). Práce učitele je přínosná i v tom, že se neustále setkávám s nejrůznějšími lidmi, kteří mi pak mohou být předlohou pro jednotlivé postavy či situace.   Vašimi oblíbenými autory, jak jsem zjistila, jsou Robert van Gulik, Ingrid J. Parker a Umberto Eco. A co současná literární tvorba? Je někdo, kdo vás oslovil, jehož knížky byste doporučila si přečíst? Ze současných autorů bych uvedla Vlastimila Vondrušku, především pak jeho sérii s Oldřichem z Chlumu. Knihy s královským prokurátorem patří k těm, které v mé knihovně nesmí chybět. Jsou to takové milé příběhy, kde dobro vítězí nad zlem, člověk si při jejich čtení skvěle odpočine. Pokud mám náladu na něco ostřejšího, sáhnu po sérii Kapitána Steina a notáře Barbariče od výborného slovenského autora Juraje Červenáka.   Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce a hrnkem dobré kávy? Vzhledem k tomu, že se nám v listopadu narodil třetí syn, tak teď slovo relax ve svém slovníku příliš nemám (úsměv). Pokud se ale vyskytne chvilka volna, nejradši ji trávím tvůrčím způsobem. Mám ráda nejrůznější výtvarné techniky, nejbližší jsou mi korálky, ze kterých vyrábím jak šperky, tak nejrůznější dekorace.   Martina Novotná se narodila se 30. listopadu 1983 v Karlových Varech. V Praze vystudovala česko-španělské gymnázium a pak Policejní akademii obor Bezpečnostně-právní studia a kriminalistika (Mgr.). Rok působila na Katedře kriminalistiky jako odborný asistent. Nyní je učitelkou na ZŠ. Napsala knihy Ďábel z Frejštejna, Vražda nepočestné panny, Prokletí jménem Rozálie, Démoni minulosti. Je vdaná a má tři syny.

Čas načtení: 2024-03-08 18:00:01

Noc vražedného řádění dvojice čerstvě amnestovaných recidivistů nepřežili čtyři lidé

Příběh prvních porevolučních sériových vrahů se začal psát ještě za socialismu. Oba budoucí vrazi se potkali v plzeňské věznici. Pocházeli z velice dobrých rodin, otec Josefa Kotta byl profesorem. Michael Kutílek se v dětství hojně věnoval sportu, hrál tenis, golf, dokonce byl nadaným hráčem na klavír. Co se tedy vlastně stalo? Problémy od mládí U Kutílka nastaly problémy už během školních let, kdy se dostal do výchovného ústavu za okrádání svých spolužáků. Kott měl naproti tomu našlápnutou kariéru, byl zaměstnán jako celník. Ze zaměstnání jej však také propustili – kradl. Podle Kotta bylo vše jinak, v dokumentární sérii Bez lítosti tvrdí, že krádež měla být jakousi pomstou nadřízenému, který měl mít sám „máslo na hlavě“. Kde je pravda, se můžeme jen domnívat.  Přátelé, které spojila nenávist Už ve vězení začali kout pikle, co provedou, až je propustí. Kutílek tvrdil, že se mu zlomený Kott otevřel a popsal mu všechny své problémy, které měl hlavně se ženami. Nastala další etapa celého příběhu, Kott a Kutílek uzavřeli přátelství, které stvrdil Kutílek satanským rituálem. Ve svém spoluvězni Kottovi viděl ideálního adepta, bral jej jako svého učedníka. Kutílek se také zmínil, že byli de facto milenci. Michael Kutílek slíbil svému „milému“, že až vyjdou z vězení, naučí ho vydělávat peníze vražděním. Taková byla tehdy doba, někteří si svobodu, která přišla, vyložili jako možnost dělat si, co se jim zlíbí.  Vražda, která se nestala? Mrtvý muž v obleku s psaním v tajné kapse je noční můrou policistů Číst více Krvavá amnestie  V roce 1990 vyhlásil prezident Václav Havel plošnou amnestii a ven se dostala i dvojice zlodějíčků. Paradoxem bylo, že už když je pouštěli na svobodu, měli připravený šílený vražedný plán. Dlužno dodat, že Kutílek byl propuštěn dřív a na svého parťáka počkal, dokonce jej vyzvedl, když se vrátil z věznice. Svou první vraždu spáchali bezprostředně poté. Nešťastný návrat domů K životu vraždících desperátů byla potřeba zbraň, a tak se rozhodli si ji opatřit. Josef Kott byl chvíli ubytován u Kutílkových doma. Byl svědkem toho, jak Kutílek napadal svou ženu, prý jí zachránil život, když ve strachu před svým manželem chtěla skočit z okna. Doslova popisuje, že visela za ruku. Obdobně se vyjádřil i nevlastní syn Kutílka. Jednou si pro Michaela Kutílka přišla policie, věděla, jaký je rapl. Kutílek jim řekl, že s nimi prostě nikam nepůjde, a s ledovým klidem si podřízl achilovku roubovacím nožíkem.  Na vražedné stezce První vraždu spáchali přibližně měsíc po Kottově propuštění. Vydali se na bývalé Kottovo pracoviště v Nýřanech. Kutílek řídil, Kott se oblékl do policejní uniformy. Vymysleli plán, jak z vrátného vymámit pistoli. Vešli dovnitř a představili se jako policie, která přišla zkontrolovat zbraň. Skutečně se pistole zmocnili, v tu chvíli však pojal strážný podezření. Ozval se výstřel a vrátný padl na zem s prostřelenou hlavou. Ten, kdo zmáčkl spoušť, byl podle soudu Kott. Kutílek tvrdil zpočátku to samé, ke konci života změnil svou výpověď a tvrdil, že všechny vraždy vzal na sebe. Kutílek se měl po vraždě pozvracet, na což Kott reagoval slovy: „Jsem myslel, ty v*le, že si větší tvrďák!“ Zbraň měli, zbývalo vymyslet, co s ní.   Rituální vražda stopařek Nejsmutnější epizodou celé noci zůstává nejspíš vražda dvou děvčat. Dvojice šestnáctiletých dívek byla na útěku z dětského domova. Snad osud, snad náhoda chtěla tomu, aby si stoply jako odvoz právě Kutílka s Kottem. Co přesně se stalo, bylo možné jen těžko zrekonstruovat, oba vrazi se totiž neshodli ve svých výpovědích. Podle soudu obě dívky odvedli do lesa, zbavili je kovových předmětů a poté do nich začali zběsile bodat. Vše mělo být součástí satanského rituálu. Podle kriminalistů usmrtili nejdříve jednu dívku, druhá musela v hrůze trnout, jaká brutální muka ji čekají.   Dcera vzala na rodiče sekeru. Policie zpackala, co mohla, sousedé tomu nechtěli věřit Číst více Prozradilo je autíčko Když z místa činu ujížděli, Kutílek měl tlouct dlaní do volantu a křičet: „Tři nula, tři nula!“ Jejich další obětí byl taxikář, kterého zastřelili kousek od motorestu. Ani to nebyla jejich poslední akce. Další obětí byl kamioňák. Opět si zahráli na policisty a nebohého řidiče střelili do hlavy, měl velké štěstí a útok přežil. Jeho výpověď měla pro policii velkou cenu. Také se projevil jejich sklon ke krádežím, když sebrali řidiči model autíčka. Právě ten kriminalisté našli posléze u Kotta doma. Střelba na kamioňáka byla poslední, poté si pro oba muže došla zásahová jednotka. Jejich soud byl mediálně velmi sledovaný, oba aktéři dostali doživotní trest. Josef Kott se s odsouzením nikdy nesmířil, dodnes tvrdí, že žádnou z vražd nespáchal, pouze byl vedle Kutílka. Jeho komplic již zemřel na rakovinu, před smrtí sepsal prohlášení, že je ve skutečnosti pravdivá Kottova verze. Ten svůj boj o propuštění a zproštění viny nevzdává. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nostradamus varuje před světovou válkou, odborníci radí, kam se schovat. Bezpečí bude jen málokde

Čas načtení: 2024-05-03 18:00:01

Když ve Zlíně vybuchovala auta a miliony se nosily v igelitkách: Takový byl příběh LTO

Podnikatel Miroslav Kovařík bydlel v jednom ze zlínských sídlišť a nikdy nedělal svým vzhledem dojem movitého člověka. Snad mohlo něco napovědět jeho BMW, ke kterému ten den přistoupil. Usedl na místo řidiče, ale než stačil zasunout klíč do zapalování, ozval se obrovský výbuch. Z těla Miroslava Kovaříka zbyla pouze ruka, ze které získali vyšetřovatelé DNA, aby potvrdili jeho identitu. Vše bylo o to hrůznější, když se zjistilo, že na místě byla také Kovaříkova malá dcerka, která právě kráčela vstříc tátově autu. Naštěstí zůstala bez zranění.   Mrázkův učitel Běla vládl pražskému podsvětí tvrdou rukou. Skončil tragicky Číst více Tušení spojitosti Další vražda se stala opět v květnu 1995, asi týden po vraždě Kovaříka. V Uherském Hradišti byl zastřelen ve svém domě František Blažíček. Obě tragédie spojovala jedna věc – oběti byly zapleteny do obchodu s lehkými topnými oleji. „To, co se stalo ve Zlíně, je klasickým příkladem organizovaného zločinu, jde o vyřizování účtů mezi podnikateli, jejichž obchody se pohybují na hraně, nebo jsou přímo kriminální,“ bylo prohlášení policie bezprostředně po vraždě Kovaříka.  Princip podvodu Rokem 1995 pro kriminalisty začala kauza, která nakonec přerostla do obludných rozměrů. Prvním případem byla vražda Lubomíra Holého, která se stala na začátku roku, nejvíc děsivé byly však právě výbuchy ve Zlíně. Kriminalista Karel Tichý založil speciální tým, který spolupracoval s celníky, a společně začali krůček po krůčku rozplétat masivní komplot, o kterém všichni věděli, ale svorně dělali, že neexistuje. Princip celého podvodu tkvěl v tom, že se jeden produkt nazýval dvěma jmény, stačilo zaměnit název lehký topný olej za naftu. Na LTO byla ze zákona nulová daň, obchodníci tak měli čistý nezdaněný zisk. Například zmíněný zavražděný Lubomír Holý si takto denně vydělal přes 20 milionů korun, a to byl prý jen „malou rybou“. Mnoho tehdejších podnikatelů s LTO bylo spojeno s družstvem Slušovice, které vedl František Čuba. Ti, kteří zde pracovali, měli pak v byznysu výrazný náskok. Pivo za tisícovku Kriminalistům se nedařilo objasnit výbuchy ve Zlíně ani vraždu Holého. A další přibývaly, mizeli podnikatelé i bílí koně. Někteří o sobě dali vědět a česká justice je dodatečně potrestala, jiní se stále schovávají, zbylí jsou nejspíš mrtví. Novinářka Jana Lorencová ve svém dokumentu Krvavé oleje napočítala 12 mrtvých. Jednou z nejhorších vražd byla likvidace bílého koně Marka Lehkého. Žil velmi bohémským životem, ověšoval se zlatem.   Koluje historka, jak pozval kamarády na bečku piva do hotelu. Číšník nosil z jednoho hotelu pivo do druhého (nejspíš mu v tom prvním nechutnalo). Za jeden půllitr inkasoval tisíc korun. Lehký se dostal do dluhů, posílal prázdné cisterny a bral za ně peníze. Jednou se stalo, že ho dokonce unesli. Jeho kamarád a zároveň tajná spojka a vymahač Jiří Večeř jej osvobodil. Byl to však nakonec on, kdo jej vylákal na schůzku, kde byl Lehký svázán do kozelce a na břehu řeky Moravy odpálen. Před smrtí musel prožívat hrozná muka. Kriminalista Miroslav Vlček, který tento případ vyšetřoval, se zmínil, že veškeré ochlupení na těle oběti bylo čistě bílé, přestože Lehký byl hnědovlasý.  Nečekaný korunní svědek Průlom v případu nastal, když se policii přihlásil právě Jiří Večeř. Ten se původně skrýval v zahraničí, vrátil se ale zpět do Čech, a jelikož měl strach o život, začal vypovídat. Stal se z něj korunní svědek v celé kauze. Večeř se přiznal k organizaci vražd Lubomíra Holého a Marka Lehkého, jako organizátory označil vlivné podnikatele Vratislava Kutala a Milana Šišmu, kteří měli firmy po celé republice. Oba se nakonec povedlo usvědčit, byl to však náročný proces například proto, že Kutal byl bývalý policista a znal postupy kriminalistů. Gangster zosnoval vraždu Jonákové, změnil si jméno a znovu se dal na dráhu zločinu Číst více Kdo stál v pozadí Do vězení se dostali všichni obvinění, zbývalo vyřešit další neobjasněná úmrtí. Křiklavá vražda pana Kovaříka a zastřelení pana Blažíčka se nepodařily nikdy objasnit a staly se pomníčkem, několikrát byl v této souvislosti obviněn právě Večeř, ale nakonec byl zproštěn viny. Nikdy se také nepodařilo odhalit pozadí celé kauzy, kdo skutečně za vším stál. Museli to být tehdy vrcholní politici, kteří se vše dozvěděli, ale celý podvod nechali běžet dalších šest let. Kriminalista Tichý řekl, že jej nejvíc zasáhlo, když tehdejší premiér Václav Klaus řekl, že nezná pojem špinavé peníze. Lze se domnívat, že celý koncept byl původně vymyšlen ruskou mafií, která si jej poprvé vyzkoušela v Maďarsku, kde bylo také zavražděno v souvislosti s LTO mnoho lidí a někteří se do teď pohřešují.      Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali

Čas načtení: 2024-05-17 18:00:01

Vražda čtyř dívek v Praze nebyla dosud vyřešena, pachatel možná běhá na svobodě

Série sadistických vražd s prvky nekrofilie se odehrála ihned po revoluci. Případ pro pražské policisty začal dva dny před Vánocemi v roce 1990, když přišli ustaraní rodiče nahlásit zmizení své devatenáctileté dcery, studentky Markéty Čápové. Nadešel Štědrý den a po Markétě nebylo ani stopy. Povedlo se zmapovat její poslední pohyb, číslo trolejbusu, kterým jela, a kde vystoupila, ale tyto poznatky nikam nevedly. Pro Markétiny rodiče to byl Štědrý večer plný smutku, a to netušili, jaká hrozná zpráva je čeká. Pátrání nepolevovalo, zmizení slečny Čápové se dostalo i do televizních hlavních zpráv.   Zasvětil Markoviče do myšlení sadistů. Vrah Tekverk se přišel udat sám Číst více Hrůzný nález u kolejí Konec všem nadějím přišel tři dny po Vánocích, v blízkosti kolejí VŠCHT na Praze 4 bylo nalezeno její tělo. Kolem krku měla utažený šátek, kterým byla uškrcena, a poloha jejího těla napovídala, že se jednalo o sexuální útok. Také byla okradena, zmizely její peníze a náhrdelník. Markétina kamarádka Hana Vondráková, která bydlela hned naproti ní, znala Markétu od školy. Byla prý velmi cílevědomá a zodpovědná a také měla hudební nadání. Pro spolek Nepromlčíme Hana řekla, že se jí Markéta několikrát svěřila, že cítí, jako by měla brzo zemřít, respektive že má z něčeho či někoho strach. Také se zmínila, že Markéta měla agresivního partnera, který byl tou dobou ženatý. Kriminalisté jej vyslechli, žádné další úkony s ním ale zahájeny nebyly. Zvláštní je také, že ačkoliv byla Hana jednou z nejlepších Markétiných kamarádek, nikdy ji policisté nepozvali k výslechu. Zaměřili svou pozornost na devianty, v síti jim uvízlo několik jmen, konkrétně sedmnáctiletý sexuální agresor Polert. Ten se dokonce během jednoho výslechu přiznal, že dívku táhl, nejspíš se ale jednalo pouze o zvrácenou fantazii, nakonec byl ze seznamu podezřelých vyškrtnut.   Další mord V srpnu 1991 přerušil vyšetřování vraždy studentky Čápové další mord, který se stal nedaleko od první vraždy. Obětí byla teprve šestnáctiletá Šárka Hynčicová, která byla zavražděna stejným způsobem. Jako škrtidlo byl použit vínově rudý kapesník. Už prvotní ohledání kriminalistům napovědělo, že půjde o stejného pachatele jako v případě Markéty Čápové.  Detektivové neztráceli čas a ihned začali s vyšetřováním, bylo zde podezření, že po Praze běhá sadistický vrah, který je stále více při chuti. Zjistili, že Šárka předtím byla ve vinárně v doprovodu dvou mladých mužů, jeden měl údajně pracovat na pražském Výstavišti. Šárka nakonec odešla s jedním z mužů. Nakonec byl, stejně jako v předchozím případě, stanoven speciální tým, který se měl touto vraždou zabývat.   Prahou kráčí šelma O tři měsíce později vyděsil Prahu opět nález mrtvé ženy. Zavražděná ležela ve křoví na stráni, nacházející se pod ulicí U družstva Práce. Byla zcela nahá a opět uškrcena šátkem. Soudní lékař MUDr. Hladík při ohledání těla konstatoval, že místo nálezu oběti bylo také místem činu. Zbývalo identifikovat zavražděnou. O to se postarala vrátná nedalekého hotelu Krč, které donesl jeden host v sáčku navlhlé doklady na jméno Pavlína Horčičková. Podobně jako v minulých případech i nyní byl čin spáchán poblíž zastávky MHD. Kriminalisté tyto případy propojili, pokusili se také zjistit, co lze vyčíst z uzlů vázaných na kapesnících, jednalo se o tzv. ambulantní uzel. Bohužel experti nebyli schopni určit nic bližšího, ani zda jde o praváka, či leváka. K osobě zavražděné Pavlíny Horčičkové detektivové zjistili, že je inženýrka, křesťanka a členka až fanatické sekty. Její život se de facto točil pouze kolem této skupiny, byla ze Zlína a v Praze pracovala jako projektantka. Bylo vytipováno a prověřeno několik tisíc osob, nikam to však nevedlo. Jediným žhavým kandidátem na podezřelého byl Roman Duriš, uprchlý vězeň. Z nějakého důvodu sázeli kriminalisté právě na tuto kartu, ale Duriše se stále nepodařilo lapit.   Ostravský fantom V roce 1994 se stala poslední brutální vražda, která zůstala bez potrestání. Obětí byla Eva Manová, kterou v červenci kdosi umlátil v jejím bytě v Praze. Dle jejího otce měla na hlavě otvor, o kterém si myslel, že jde o vstřel, tak moc bylo tělo zdevastované. Zbývá hádat, zda pachatel těchto činů ještě může chodit mezi námi. Kriminalisté odpustí, ale zde se stavím na stranu badatele Viktorína Šulce, který tvrdí, že pachatelem byl muž z Ostravy přezdívaný Chirurg nebo také Buran. Jeho skutečné jméno bylo Petr Schimmerle a byl podezřelý z vraždy a rozřezání těla Kamily Fajtové. Později se objevila vražda také v Praze, při které byla obdobně zavražděna Dita Hrabánková. U všech bylo společné, že je pachatel nejdříve velkou silou udeřil. Smrt tří dívek na Praze 4 byla způsobena škrcením, takto napadl Chirurg svou první oběť v Ostravě a pokusil se ji zabít, dívka utekla a on byl za tento útok odsouzen. Další spojitostí je, že Chirurg útočil na zastávkách, také útok na Kamilu Fajtovou, ze kterého byl podezříván, se odehrál na zastávce. A nakonec je tu dopis, který dostal Evin otec Vítězslav Man od ženy, jež měla pracovat v hotelu, kde občas vídávala Evu. Česko se zahalilo do strachu: Zavraždil mladé ženy student chemie s přezdívkou Chirurg? Číst více Shodné znaky Za vraha označila právě člověka z Ostravy a dle popisu šlo jistě o Schimmerleho, který nejspíš vystupoval pod různými jmény, pokud ovšem dopis není falzum a pisatel jej nesestavil z informací z médií. Další indicií může být, že si vybíral pořád ty samé typy dívek s tmavými vlasy, velkýma tmavýma očima, vyzařující jakousi nevinnost. Chirurg již nikomu dalšímu neublíží, zemřel na předávkování v Německu, zde mají z roku 1996 také nevyřešenou vraždu šestnáctileté dívky jménem Carola Titze, která se nápadně podobá obětem našeho maniaka.  Po smrti Chirurga byla sdílná také jeho manželka, která si s ním vytrpěla svoje. Měl se svěřit, že zavražděnou Kamilu Fajtovou zná, což při výslechu vždy popřel. Žádná podobná vražda se po smrti Evy Manové již u nás nestala.    Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Novodobá Baba Vanga: Konec světového vůdce bude jen začátkem, měli bychom se připravit.

Čas načtení: 2024-05-27 18:00:01

Na Slovensku byla mafie a stát jedna ruka, o bossovi Černákovi byl natočen film

Slovenské devadesátky byly jiné než ty naše, byly daleko divočejší. Vlády v městech se ujaly gangy, které kryla policie a tajná služba. Vybíraly výpalné pod rouškou poskytování ochrany, krom vydírání okrádaly stát na daních a proplácení DPH za fiktivní obchody – tomu se říkalo „fakturantstvo“. Na to brzy navázala likvidace bílých koní. Skupiny Mikuláše Černáka se prý bály i konkurenční gangy, měl dobré vztahy s tehdejší vládnoucí HZDS i slovenskou informační službou.   Chtěl být lokálním Hitlerem, Němci ho zavřeli a Češi popravili. Jan Rys to vzal za špatný konec Číst více Horehronský kulturista  Mikuláš Černák svou kariéru zahájil v rodné vesnici Telgárt. Původně pracoval jako řidič autobusu, výdělek mu ale nestačil, a tak odjel do Německa, kde pracoval jako dřevorubec. Když se vrátil domů, mnohé se změnilo, už předtím se věnoval posilování a své budoucí kumpány potkal právě ve fitku. Tenkrát ještě nebyl obávaným bossem, učil se principy podvodů a brzy potkal svého „ekonoma“ Miloše Kaštana. Tehdy si Černák se svým bratrem užíval života, sem tam nějaká bitka, ale ještě žádná vražda. Prý dokonce vyhodili průvodčího z vlaku, ten naštěstí přežil bez úhony.   První vražda, kterou Černákova skupina spáchala, se stala nedaleko jeho rodné vesnice. Obětí byl místní hospodský, který s manželkou svůj podnik otevřel teprve nedávno, a návštěva Černákových bratrů pro ně nakonec znamenala katastrofu. Vladimír Černák se pobil s jedním hostem, kterého měl ubít k smrti. Hospodský Miroslav Vlček proti bratrům svědčil, v srpnu 1993 záhadně zmizel. Byl vylákán známými pod záminkou, že se jim pokazilo auto. Černákův bratr měl později smrtelnou nehodu, Mikuláš poté kvůli tomu nevycházel půl roku z domu.  Mafián s politickým krytím Pod vedením Mikuláše Černáka, kterému říkali blízcí Miki, se zformovala skupina zaměřená na páchání ekonomické a násilné trestné činnosti. Skupina měla svého ekonoma, kterým byl zmíněný Kaštan, dalším členem byl Ján Kán a Alojz Házy, ten fungoval jako hitman, tedy zabiják, vražd se však dopouštěli všichni členové skupiny. O Házym řekl Milan Reichel, kterého tenkrát Černák obdivoval, že se „vědělo, že se živí zabíjením lidí, a podsvětí ho tak bralo“. Využili právě probíhající privatizace a dostali se k mnoha nemovitostem. Ostatní „vyvlastnili“, což znamená, že je na ně původní majitel přepsal. Černák tak vlastnil mnoho hospod, nějaké hotely a podobně. Vše napsal na bílé koně, takže sám neplatil daně a nebyl za provoz zodpovědný. Mikuláš Černák dostával také státní zakázky, například na stavbu okresního městského úřadu v Krupině. Tyto zakázky dostal díky svým vztahům s Hnutím za demokratické Slovensko (HZDS), což byla vládní strana Vladimíra Mečiara, údajně měl některé vraždy spáchat v její prospěch. A máte to i s muzikou Milan Reichel, který tou dobou vlastnil a provozoval hotel Gerlach v Popradě, byl světově uznávaný kulturista. Na rozdíl od Černáka se nikdy nedopustil násilné trestné činnosti, „pouze“ podvodů s DPH. Mikuláš Černák se mu měl chtít tou dobou vyrovnat, vnímal Reichela jako jakýsi svůj vzor. V jednom z mnoha rozhovorů, které Reichel poskytl, popisoval, jak byl svědkem změny Černáka z nadějného sportovce v mafiána. Prohlášení „když přišli dva tři, bylo to, jako by na vás zazvonila pohřební služba, a měl jste to i s muzikou“ mluví za vše. V té době začali mizet v Banské Bystrici a okolí lidé. Známá je například vražda podnikatele a ředitele Tatravagónky Vladimíra Bachledy. Toho zabila Černákova banda za 10 milionů pro podnikatele Steinhübela, který byl slovenskou obdobou Františka Mrázka. Jeho tělo zakopali do jámy v lese, takto zavraždili více než 20 lidí. Černák zabíjel i z malicherných důvodů, vylákal podnikatele do lesa (snad pod záminkou, že je zde poklad z války) a zastřelil ho, a to jen proto, že chtěl jeho Mercedes.   Zmizení dvou stopařek dodnes nebylo objasněno, vypovídal také pomocník Františka Mrázka Číst více Konec bosse bossů  Nebylo nezvyklé, že se mafiáni likvidovali navzájem, Černákovi lidé se poté, co vše prasklo, svěřili, že když je Černák svolal v noci, nebyli si jistí, jestli ti, kdo budou ten večer zastřeleni, nejsou právě oni. Černák byl zatčen v roce 1997. V televizi uviděl, že je v pátrání, a tak se přišel sám přihlásit. Bylo to brzy před volbami a jeho politické krytí jej hodilo přes palubu, nejspíš kvůli rozsahu jeho násilné trestné činnosti. Udělal to velice chytře, zalarmoval přední slovenské televize a na policii jel obklopen novináři – měl strach, že jej někdo z podsvětí zastřelí. Černák se poté dostal kvůli procesní chybě z vězení ven. Dopadla jej česká policie v Praze a nyní si odpykává doživotí, postupně se do vězení dostal také zbytek skupiny.  Film MIKI  Život a doba Mikuláše Černáka se staly inspirací nového filmu scenáristy Mira Šifry. V Česku na sebe upozornil úspěšným temným thrillerem Rédl, který natočil pro Českou televizi. Děj nás zavedl znovu do devadesátých let, tentokrát do prostředí ajťáků, kteří byli vnímáni jako budoucnost, druhá strana mince byli lidé napojení na bývalé bezpečnostní složky komunistického státu, kteří se snaží ze svých konexí vytěžit maximum. Film MIKI je natočen v podobně temném duchu a Šifra kvůli němu několikrát navštívil Černáka ve vězení. Hlavní roli ztvárnil Milan Ondrík, v rozhovoru pro Closer se přiznal, že mu role přerůstala do osobního života a musel se začít krotit. Ozývají se hlasy, že film oslavuje sériového vraha, tvůrci se ale brání, že je ukázkou skutečné historie a výstrahou. Film bude mít premiéru 15. srpna 2024.   Zdroj: autorský článek  KAM DÁL: Truchlící vdovec Babis: Zbavil života matku své dcery i štěně. Policii pomohly v odhalení pravdy chytré hodinky  

Čas načtení: 2024-06-21 11:14:00

Andreu našli rozpuštěnou v kyselině: Miroslav dostal doživotí za vraždu exmanželky!

Miroslav V. byl za zvlášť ohavný trestný čin vraždy své bývalé manželky a následné rozpuštění oběti v kyselině odsouzen k doživotnímu pobytu za mřížemi. Pozůstalým dětem musí také zaplatit odškodné ve výši 100 000 eur, v přepočtu tedy zhruba 2,5 milionu korun.

Čas načtení: 2024-09-09 07:50:48

Tajemná vražda Otýlie Vranské. Rozřezané tělo ve vlaku a nevyřešený případ po 90 letech

V roce 1933 šokovala Československo brutální vražda Otýlie Vranské, mladé slovenské prostitutky žijící v Praze. Její rozčtvrcené tělo bylo nalezeno ve dvou kufrech – jeden dorazil na nádraží v Bratislavě, druhý v Košicích. Tento ohavný čin se stal jedním z nejznámějších a dosud neobjasněných zločinů československé kriminalistiky, píše web aktualne.cz. Otýlie Vranská byla naposledy spatřena […] The post Tajemná vražda Otýlie Vranské. Rozřezané tělo ve vlaku a nevyřešený případ po 90 letech first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-12 07:50:48

Tajemná vražda Otýlie Vranské. Rozřezané tělo ve vlaku a nevyřešený případ po 90 letech

V roce 1933 šokovala Československo brutální vražda Otýlie Vranské, mladé slovenské prostitutky žijící v Praze. Její rozčtvrcené tělo bylo nalezeno ve dvou kufrech – jeden dorazil na nádraží v Bratislavě, druhý v Košicích. Tento ohavný čin se stal jedním z nejznámějších a dosud neobjasněných zločinů československé kriminalistiky, píše web aktualne.cz. Otýlie Vranská byla naposledy spatřena […] The post Tajemná vražda Otýlie Vranské. Rozřezané tělo ve vlaku a nevyřešený případ po 90 letech first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-13 10:18:00

Odporná vražda modelky Kristiny: Manžel missku rozsekal, rozmixoval a rozpustil!

Švýcarskem otřásl případ nepředstavitelně kruté vraždy. Finalistku soutěže Miss Švýcarsko měl údajně zavraždit manžel, který následně v pokusu zahladit stopy rozsekal její tělo na malé kousky. K činu po zatčení přiznal, tvrdí však, že se mělo jednat o sebeobranu.

Čas načtení: 2024-10-03 15:05:00

Deset let za objednávku vraždy manžela: Žena z Ústecka se chytila do policejní pasti

Děsivý plán ženy z Ústecka včas odhalili kriminalisté. Lenka M. se pokoušela objednat vraždu svého manžela kvůli sporům o majetek a peníze. Ústecký soud ji odsoudil k deseti letům vězení, její advokát se však odvolal a případ tedy poputuje k Vrchnímu soudu v Praze.

Čas načtení: 2024-11-19 11:43:00

Loco Motive

Loco Motive je adventúra, v ktorej, podľa vzoru najlepších príbehov Agathy Christie, bude hlavným motívom vražda. Navyše ide o vraždu vo vlaku, ktorý si to v 30. rokoch 20. storočia ženie naprieč Rakúskom a v ktorom sa vy v úlohe Arthura Ackermana nachádzate. Vaším zamestnávateľom je Lady Unterwald, dedička železničnej spoločnosti Wald-Bahn, ktorá vás poverila realizáciou jej poslednej vôle. Čo platné, že presne v tej chvíli sa vo vlaku stane vražda, navyše vražda jediného detektíva, ktorý sa ...

Čas načtení: 2024-11-24 12:16:00

Mladík se po vraždě téměř celé rodiny pokusil utéct dírou ve zdi: Zastřelil i rodinného psa!

Americkým státem Nové Mexiko otřásla odporná vražda dvou rodičů a jejich sedmnáctileté dcery. Hlavním podezřelým je syn a bratr obětí, který údajně trpí psychickými problémy. Po zadržení se dokonce pokusil ze stanice utéct dírou ve zdi, kterou si sám vytvořil.

Čas načtení: 2024-12-02 05:00:00

Krásná modelka brutálně zavraždila manžela: Po několika výstřelech obrátila zbraň proti sobě

Světem modelingu otřásla brutální vražda zakončená sebevraždou z rukou modelky Sabriny Krasniqiové (†27). Ta pětkrát střelila do hrudi svého manžela Pajtima a následně zbraň obrátila proti sebe. Policie jejich těla našla na balkoně, motiv zatím není známý.

Čas načtení: 2024-12-24 11:39:23

Imám: Přát křesťanům Veselé Vánoce, to je horší než vražda!

Kanadský imám v roce 2016 řekl, že muslimové, kteří blahopřejí křesťanům k vánočním svátkům, se dopouštějí zločinů horších než je cizoložství a vražda. (Foto:... Článek Imám: Přát křesťanům Veselé Vánoce, to je horší než vražda! se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-25 06:00:01

Poslední vražda v roce. Pátrání trvalo pouze dva dny

Poslední den v roce 2011 volal na linku 158 muž, který našel ohořelou mrtvolu u obce Podolí na Brněnsku. Policie ihned zahájila pátrání. Práce kriminalistů netrvala dlouho a během dvou dní dopadli pachatele a zjistili podrobnosti vraždy, jak se dočteme na policie.gov.cz. Byla to vražda v afektu Hned 2. ledna zadrželi kriminalisté podezřelého a podezřelou z Brna. Vražda proběhla na 1. svátek vánoční v bytě v Židenicích, který zesnulý pronajímal své známé. Tehdy zde byl na návštěvě budoucí vrah. K činu došlo v afektu a pod vlivem alkoholu. „Motivem skutku byly osobní spory mezi oběma muži. Vražda dle zjištěných informací plánovaná nebyla. Po konfliktu, ke kterému přispěl alkohol, pachatel poškozeného zardousil,“ vysvětluje mjr. Mgr. Bc. Petra Ledabylová, tisková mluvčí Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje.  Tři hyeny ze seriálu o majoru Zemanovi. I policajti při pohledu na mrtvé tělo omdlívali Číst více Zatímco vrah zabíjel, ve vedlejším pokoji pobývala žena, která měla od oběti pronajatý byt. Po činu ji pachatel požádal, aby mu pomohla odklidit nehybné tělo, a ona souhlasila. Společně mrtvolu zabalili do potravinové folie a prostěradla. Stačilo jen rozčtvrtit a bylo by to dokonalé. Na Štěpána kolem třetí hodiny ranní odnesli tělo do auta a muž ho odvezl na osamělé místo poblíž obce Podolí. Poněvadž chtěl policistům v případě nalezení mrtvoly znemožnit identifikaci, polil tělo benzinem a zapálil ho.  Spolupachatelka  Spolupachatel podle trestního zákona: „Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.“ Žena, která se na trestném činu podílela, nemohla vyváznout bez trestu. Jednak pomáhala při odklízení zesnulého a jednak vraha kryla, ačkoliv se samotné vraždy nezúčastnila. „Na usmrcení poškozeného se nepodílela, po jeho smrti však pomáhala pachateli naložit tělo do auta. Žena o dva dny později oznámila na policii, že pohřešuje svého bytného,“ uvádí Petra Ledabylová. Tato lež jí však nepomohla a spíše navedla policii na správnou stopu.  Naivní stopařky a drsné metody seržanta z Floridy Číst více Viníci dlouho spravedlnosti neunikali K rychlému vyřešení případu přispěla řada okolností. Totožnost pohřešovaného a posléze nalezené mrtvoly zjistili vyšetřovatelé rychle a snadno díky moderním kriminalistickým metodám a hloupému oznámení spolupachatelky. Intenzivní práce policistů, při které zjišťovali informace, prováděli výslechy a šetření kolem zavražděného, přinesla své plody. „Zajistili jsme výslechy řady osob, vyhodnotili stopy zajištěné na místě činu a kamerové záznamy a nechali vypracovat řadu posudků znalců. Důkazní materiál pak byl předložen soudu,“ tvrdí Petra Ledabylová. Čtyřicetiletý muž a dvacetiletá žena tedy dlouho na svobodě nezůstali a putovali do rukou spravedlnosti. Muž sedí za mřížemi za vraždu na 13 let. Žena si ve vězení odpykala dvouletý trest za nadržování s podmíněným odkladem na pět let. Podle trestního zákoníku se nadržování chápe ve smyslu „kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu“. Vánoce jsou svátky lásky a míru, ale tento případ nám připomíná, že i v těch nejkrásnějších obdobích roku se může skrývat zlo. Ztráta lidského života je vždy tragédie, ale právě o Vánocích, kdy se scházíme s rodinou a přáteli, cítíme tuto ztrátu o to více. I když tento případ zanechal u některých lidí pachuť, nesmíme ztratit víru, že příští rok bude přece jenom lepší. Vánoce jsou přeci svátkem naděje a nového začátku. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Zamilovaný klaun jako v hororu. Vraždil jak posedlý, aby se pomstil.

Čas načtení: 2025-02-09 19:29:00

Slávku našel syn s nožem v hrudníku: Manžel Vladimír chtěl rozchod, pak raději vraždil?!

Slovenskou obec Chovátsky Grob šokovala na začátku ledna brutální vražda Slávky (†49). Tu našel její vlastní syn Oliver (19) s nožem zabodnutým v hrudníku. Z hrůzného činu je podezřelý jeho otec a manžel oběti Vladimír. U soudu vyšlo najevo, že jejich soužití bylo problémové už delší dobu. Vladimír prý chtěl vztah ukončit. Pak ale místo toho vraždil?!

Čas načtení: 2011-12-19 23:15:00

Na stopě

Rekapitulace některých vyřešených případů v roce 2011 — Rybaří na internetu — Karlínská vražda — Vražda na konečné — Zfetovaný kickboxer — Vražda ukrajinského podnikatele — Irena

Čas načtení: 2025-07-02 17:15:00

Zastřelil dceru s manželem, tchýni přizabil: Tělo vraha našli policisté v lese

Polští policisté v úterý oznámili nález těla Tadeusze D. (†57) ze Staré Wsi. Ten v pátek zastřelil svou dceru Justynu (†26) a jejího manžela Zbigniewa (†31). Při svém vražedném řádění také těžce postřelil svou tchyni (72). Po intenzivním pětidenním pátrání oznámili policisté mužovu smrt, zřejmě spáchal sebevraždu.

Čas načtení: 2025-07-29 09:25:00

Brutální mord ve Šternberku: O půlnoci promlčeno! Vrah utíkal 20 let

Vražda ženy z videopůjčovny ve Šternberku bude v noci z úterý na středu definitivně promlčena. Kriminalistům se vraha za 20 let nepodařilo najít. Prověřili přes 2000 lidí.